Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Humanitní studia – Mezinárodní vztahy

Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství

Bakalářská práce

Lenka Martínková

Vedoucí práce: JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph. D. UČO: 397457 Obor: Humanitní studia, FSS-FF (MVE-AJ) Imatrikulační ročník: 2010/2011

Brno, 2014

Prohlašuji, že jsem svoji závěrečnou bakalářskou práci „Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství“ vypracovala zcela samostatně a uvedla jsem veškeré použité zdroje.

V Brně dne 25. dubna 2014

…………………………… Lenka Martínková

Ráda bych poděkovala svému vedoucímu JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D. za vedení této bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Eva Taterová, M.A. za ochotu a cenné rady. Také bych ráda poděkovala panu Chalidu Bitarovi a jeho setře Sandře za motivaci, kterou mi poskytli k napsání této práce na dané téma a za jejich vášnivou oddanost ke své rodné zemi Syrské republice a k právu člověka na důstojný život ve státě dodržujícím lidská práva.

Anotace Bakalářská práce s názvem Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství se zabývá především vlivem, který mají v konfliktu státní i nestátní terciární aktéři. Práce stručně mapuje příčiny a průběh konfliktu v Sýrii a představuje aktéry, kteří se přímo či nepřímo do konfliktu zapojili a projevují své zájmy v rámci jeho vývoje. Práce se na základě těchto poznatků snaží poskytnout nástin pravděpodobného vývoje situace a možné řešení konfliktu v dlouhodobé perspektivě.

Annotation Bachelor thesis is called “Syrian conflict and the perspectives of its development with the respect to the role of international community“ and the thesis is about to

provide an analysis

of the influence, which state and non-state tertiary actors pursue in the conflict. The thesis describes causes and the course of the conflict in Syria and presents actors whom are directly or indirectly involved. These are expressing their interests during the development of the conflict. According the information included the thesis shows an outline of probable progress of the situation and possible solution of the conflict in the long-term perspective.

1. ÚVOD.................................................................................................................................. 6 2. ARABSKÉ JARO ............................................................................................................... 8 3. KONFLIKT V SÝRII ....................................................................................................... 10 3.1 3.2 3.3 3.4

SYRSKÁ KRIZE A PŘÍČINY KONFLIKTU ............................................................................ 10 OBČANSKÁ VÁLKA ........................................................................................................ 12 RADIKALISMUS V KONFLIKTU........................................................................................ 13 ROLE NÁBOŽENSTVÍ ...................................................................................................... 14

4. AKTÉŘI KONFLIKTU ................................................................................................... 15 4.1 FORMOVÁNÍ OPOZICE A PRIMÁRNÍ AKTÉŘI KONFLIKTU ................................................... 15 4.1.1 Islamistická hnutí v konfliktu ................................................................................. 17 4.1.1.1 Fronta An-Nusrá .................................................................................................. 17 4.1.1.2 Islámský Stát v Iráku a Levantě ........................................................................... 18 4.2 SEKUNDÁRNÍ AKTÉŘI KONFLIKTU .................................................................................. 18 4.2.1 OSN ...................................................................................................................... 18 4.2.2 Liga arabských států .............................................................................................. 19 4.3 TERCIÁRNÍ AKTÉŘI KONFLIKTU ...................................................................................... 20 4.3.1 Hizballáh ............................................................................................................... 20 4.3.2 Irán ........................................................................................................................ 21 4.3.3 Izrael ..................................................................................................................... 22 4.3.4 Rusko .................................................................................................................... 23 4.3.5 Turecko ................................................................................................................. 24 4.3.6 Spojené státy Americké ......................................................................................... 25 5. DALŠÍ VÝVOJ KONFLIKTU ........................................................................................ 27 5.1 CHEMICKÉ ZBRANĚ A HROZBA INTERVENCE ................................................................... 27 5.1.1 OSN a Organizace pro zákaz chemických zbraní ................................................... 29 5.2 ZAMÍTNUTÍ INTERVENCE ............................................................................................... 30 5.3 ŽENEVSKÁ JEDNÁNÍ ...................................................................................................... 32 5.4 PRAVDĚPODOBNÝ VÝVOJ .............................................................................................. 33 6. ZÁVĚR ............................................................................................................................. 35 7. ZDROJE ........................................................................................................................... 38 7.1 7.2

TIŠTĚNÉ ZDROJE............................................................................................................ 38 ELEKTRONICKÉ ZDROJE................................................................................................. 40

8. PŘÍLOHY ......................................................................................................................... 46

1. Úvod Cílem mé bakalářské práce je stručný popis konfliktu v Sýrii, zahrnující podstatné příčiny jeho vzniku a mapující hlavní mezníky konfliktu a následná analýza vlivu jednotlivých aktérů mezinárodního společenství na vývoj konfliktu. Z charakteru zadaného tématu bude tedy práce především deskriptivní analýzou založenou na interpretaci vybraných prostředků jednotlivých aktérů konfliktu k prosazení svých politických a ideologických zájmů v regionu. Deskriptivní metoda je pro potřeby práce nezbytná, jelikož je nejvhodnějším způsobem k udržení kontinuity práce při procesu vysvětlení navazujících analytických částí. V průběhu práce bude nastíněno nejpravděpodobnější mírové řešení konfliktu, které by bylo možné aplikovat s ohledem na pravomoci a postavení OSN v dané situaci. Následně se pokusím analyzovat dopad tohoto předpokládaného vývoje na ostatní aktéry konfliktu a zahrnout jejich reakce. Vzhledem k roli OSN v konfliktu uvažuji jako jediné přípustné řešení konfliktu ukončení mírovou dohodou a zastavení bojů. Z důvodu vyrovnanosti sil, která způsobuje délku probíhajícího konfliktu a je pravděpodobně způsobena terciárními aktéry, je vítězství jedné ze stran v krátkodobém horizontu nepravděpodobné a z pohledu vitálních zájmů zahraničních aktérů také nežádoucí. Ačkoli všichni státní aktéři konfliktu jsou členy OSN pro potřeby analýzy je tento jejich statut druhořadý a je zahrnut do oficiálních stanovisek a kroků OSN. Státní aktéři v konfliktu upřednostňují své vitální zájmy před oficiální politikou OSN. Protože konflikt v Sýrii je rozsáhlým problémem strategicky důležitého blízkovýchodního regionu, o možnostech jeho řešení se stále jedná na půdě OSN, avšak vzhledem k aktuálnosti tématu budou v práci uvažovány pouze události odehrávající se do 31. března roku 2014, pozdější dění nebude komentováno. První část práce se zakládá na dostupnosti nezaujatých zdrojů přibližujících jednotlivé fáze a průběh konfliktu až do současného stavu. Záměrem práce je nastínit možné varianty vývoje s ohledem na roli aktérů, jež jsou v práci uvažováni jako relevantní součást konfliktu na základě zvoleného teoretického dělení dle významného politického teoretika, poradce prezidenta Cartera, Samuela Huntingtona. Výběr aktérů je limitován jejich reálnou schopností do vývoje zasahovat a popřípadě získat politické výhody ze samotné existence konfliktu, nikoli jejich geografickou polohou. Z důvodu nepřehlednosti konfliktu jsou primární aktéři charakterizování v průběhu celé práce. Především kroky režimu prezidenta Assada jsou z velké části klíčové pro vznik a rozvoj konfliktu do současné podoby. V druhé části práce je rozvíjena hlavní teze, která se zakládá na neopomenutelném vlivu zahraničních aktérů na vývoj a na průběh analyzovaného vnitřního konfliktu. Součástí teze mojí práce je také přijetí názoru, že z pohledu mezinárodních vztahů jsou zahraniční aktéři zasahující do 6

konfliktu pro další vývoj klíčoví. Budoucnost Syrské republiky není závislá pouze na primárních účastnících konfliktu, ale na zapojení jejich externích spojenců do boje a především na materiální podpoře. Z konceptualizace práce by mělo být zřejmé, zda je právě materiální a neoficiální vojenská pomoc v konfliktu nejdůležitějším aspektem. Vedlejším efektem konfliktu je pak také nutnost deproliferačního procesu na území Sýrie, z toho důvodu je do práce zařazena i část zabývající se tímto milníkem občanské války a stručný popis řešení situace. Pro potřeby práce je pak analyzován dopad deproliferačního procesu na zmíněném území. V závěru práce bude vyhodnoceno, jakého vlivu dosahují aktéři a předpokládaný vývoj konfliktu,

který

je

v současné

době

za

zkoumaných

podmínek

a

možností

nejpravděpodobnější. V rámci práce tedy bude zhodnoceno potenciální ukončení konfliktu z hlediska mezinárodních vztahů v regionu.

7

2. Arabské jaro V prosinci 2010 se objevil fenomén, který významně narušil téměř celou strukturu blízkovýchodního regionu a je nepřesně, ale shodně nazýván „Arabským jarem“. Tento termín vytvořila západní média1, sumarizující, jinak ojedinělý jev, na základě několika málo podobností s použitím metody kulturalismu2, jenž je pro zveřejňování a posuzování dění v regionu příznačný. Název je však odvozen z historické zkušenosti střední Evropy v 19. a 20. století. Je připomínkou projevu boje za svobodu a demokracii3 v roce 1848 ve formě národních revolucí napříč Habsburskou říší a v roce 1968 v Československu, jež má svou vlastní zkušenost s totalitním režimem. (Benčík, 1998; Weigl, 2012, 11-16; Shanaáh. 2013, 88-90) Jedná se o protesty, které usilují o změnu vnitřní situace v zemi. Především o uvolnění totalitních a konzervativních postupů, které režimy4 uplatňovaly a s tím související potlačování základních lidských práv, ukotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN. Problémem byl především fakt, že státy Blízkého východu a severní Afriky nejsou ve své podstatě demokratickými státy a jako takové z principu autoritářského režimu tato práva ani prakticky poskytovat nemohou. Hnutí arabského jara, tedy mělo za cíl přiblížit občany arabských a severoafrických zemí k demokracii a k uvolnění poměrů v jejich zemi. Díky překvapivému lidovému a neorganizovanému charakteru se do protestů nijak výrazně nezapojila žádná radikální ani jiná islamistická hnutí, ani političtí lídři. První změny se tak nesly pouze v duchu boje za svobodu mladé generace, o níž nikdo netušil, že je takovéhoto aktu schopna, vzhledem k historii oblasti, kde v podobném stylu nikdy nic takového neproběhlo. (Jiránková 2013, 23-25; Gombár 2012,27-36) Počáteční jiskrou bylo zoufalé sebeupálení tuniského občana Muhammada Búaziziho ve městě Sidi Búzid dne 17. prosince 2010, které spustilo vlnu nesouhlasu s chováním režimu. Díky sociálním sítím a dalším druhům médií se tato informace nekontrolovatelně rozšířila. Po celém regionu spustila vlnu protestů, demonstrací a ve svém důsledku i revolucí. (BBC 2014a)

1

Je těžké určit, které z médií použilo termín jako první, protože se vyskytuje mnoho dohadů a sama média si nejsou zcela jista, kde se tento název objevil poprvé, ale nejpravděpodobněji to bylo ve Foreign Policy Magazine, jak uvádí mimo jiné také OSN, v reportáži Marca Lynche „ Obama´s Arab Spring“ ze dne 6. ledna 2010, (dalšími médii, která termín v lednu použila byl například Der Spiegel). 2 Jedná se o přesvědčení, že velká část chování obyvatelstva je determinována kulturou (arabsko-muslimskou), jíž je možné definovat a uvažovat v jejím rámci celistvě s ohledem na dědičnost. 3 Inspirací byla doba nazývaná Pražské jaro, období politického uvolnění v roce 1968 v komunistickém Československu, jež bylo do té doby tvrdě dirigováno moskevskou centrálou. Tento pokus o přiblížení k západní demokracii se stal celosvětově známým, protože se jednalo o první zemi východního bloku, kde se takovéto tendence objevily a podkopaly tak dojem, který Sovětský svaz prezentoval navenek, o dokonalosti svého režimu a spokojenosti svých obyvatel; na základě těchto faktorů pak bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy a veškeré snahy o uvolnění byly tvrdě potlačeny. Dalším motivem pro toto pojmenování je pak také rok 1848, kdy v Evropě probíhali revoluce proti monarchistickým režimům, z jedné země se tak povstání šířilo do další. 4 Tunisko (Ben Alí), Libye (Kadáffí), Egypt (Mubarak), Sýrie (Assad), Jemen (Saleh), Bahrajn (král Hamad bin Ísa Chalífa) 8

Demokratické požadavky na svobodu a standardní model lidsko-právní společnosti a k nim nesouhlasný postoj režimu, jsou základními prvky arabského jara, které mají téměř všechny státy, jichž se tento jev dotknul, společné. Dalším charakteristickým rysem je již zmiňované použití moderních technologií, díky nimž se staly demonstrace téměř nezastavitelné a nebylo možné zabránit koordinaci revolucí. Použití tohoto druhu komunikačního prostředku zapříčinil nízký průměrný věk protestujících. Realitou je významné množství občanů arabských zemí, kteří se nyní nacházejí ve věkovém rozmezí od 15 do 30 let. (BBC 2013a, Beránek 2013, 10-13) Výsledkem tohoto jevu jsou po třech letech revoluce, které v Egyptě, Libyi a Tunisku vyústily v transformaci a s trochou optimismu lze říci, že změnily orientaci státu směrem k uvolnění poměrů a nastolení demokracie (nejúspěšněji v Tunisku). Ačkoli termín demokracie se může zdát poněkud silným, mluvíme-li o případech Egypta a Libye, kde jsou současné režimy stále neúspěšné ve snaze o nastolení pořádku a započetí procesu rekonstrukce a aplikaci dalších demokratických prvků do fungování státu. Bohužel v mnoha zemích není stále jasné, zda povstání vyvolaná arabským jarem budou mít pozitivní dopad na obyvatele. V Bahrajnu vedla povstání k tvrdému potlačení a za podpory vojsk Saudské Arábie k částečné stabilizaci situace. Naopak v Sýrii se povstání rozrostlo z poklidných demonstrací a ukázek dětinského vandalismu několika školáků v konflikt o rozsahu občanské války.5 (Shanaáh 2013, 89; Geneva Academy of IHL and HRs, 2012; BBC 2013b)

5

Mezinárodní vyšetřovací komise pro Sýrii, zřízená OSN, přiznala situaci v Sýrii statut „vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“, díky této definici, má nyní RB OSN v ruce jednoznačný řád, podle nějž lze v případě Sýrie postupovat (mezinárodní humanitární právo a Ženevské konvence). 9

3. Konflikt v Sýrii Dle oficiálních zpráv konflikt v Sýrii začal dne 15. března 2011 v provincii Daráa6, kdy se nepokoje v regionu přelily přes hranice Syrské republiky a rozrostly se ve zpočátku poklidné demonstrace, jež se ale pod tlakem autoritářského režimu prezidenta Bašára Al-Assada transformovaly v krvavé střety civilistů a armády. Prezident Assad převzal vůdčí pozici v zemi v roce 2001 po svém zesnulém otci Háfizi AlAssadovi a pokračoval v jeho šlépějích v souladu s programem vládnoucí strany Baas.7 Výsadní postavení a také silnou oporu v armádě získala rodina Al-Assad, především díky své příslušnosti k allávitské8 menšině, která si vlivem klientelistického prostředí trvale udržuje všechny hlavní státní posty a také dominuje ekonomice v zemi. Syrská podoba protestního arabského socio-ekonomického hnutí se od ostatních liší především způsobem, kterým se režim vypořádává se svými oponenty. Průběh protestů v každé zasažené zemi se totiž odvíjel od míry volnosti v projevu, který daná země poskytovala, ale syrský režim, jenž převládal ve všech důležitých ohledech života svým občanů9, vytvořil z hnutí za svobodu projevu a demokratickými principy velmi obtížný úkol s nebezpečnými konsekvencemi pro celé rodiny aktivistů. (Shanaáh. 2013, 91-94; BBC 2013a; Landis 2012,72-84; Reuters 2012a)

3.1 Syrská krize a příčiny konfliktu „Nejmocnější silou na světě je touha člověka po svobodě.“ John F. Kennedy Vypuknutí nepokojů v Sýrii v podstatě nebylo natolik překvapivým úkazem. Znalci moderních dějin této země mohli plně předvídat, že k něčemu podobnému dříve či později dojde. Předzvěstí změn bylo již v roce 2000 takzvané Damašské jaro10. První vyjádření veřejné nespokojenosti se situací v zemi a přístupem režimu. Mnozí občané a především aktivisté vkládali naděje do nástupu mladé generace, nynějšího prezidenta Bašára Assada, který měl díky západnímu vzdělání šanci nastolit přijatelné kroky k transformaci země a vstupu do nového milénia. Bašár

6

Syrská republika se celkem skládá ze 13 provincií, např. Damašek, Daráa, Homs, Hamá, Latakíje, Aleppo V Sýrii je vládnoucí Socialistická strana arabské obrody, dříve Arabské sekulární hnutí; kombinuje panarabismus, socialismus a nacionalismus, v Sýrii je vládnoucí stranou od roku 1963. 8 Allávité jsou muslimská náboženská sekta, patřící do větve šíitského islámu, menšinově zastoupena v Sýrii, Turecku a Libanonu; většinou Sunnity vnímána jako kacířská. 9 Režim plně dominoval v otázkách politické orientace, odborových hnutí a v provozu mediálních společností. stejně tak provozoval vesměs všechny neziskové organizace, jež tak mohli přijímat granty mezinárodního společenství. Díky provizi, kterou to poskytovalo privilegované části společnosti. 10 Název pro období intenzivního aktivismu a váhavé politické liberalizace, které následovalo v roce 2000 po smrti prezidenta Háfize Assada. Vyznačovalo se požadavky politických, legislativních a ekonomických reforem. Některé byly precizně představeny, předtím než museli být staženy. 10 7

Assad z počátku některé reformy přijal za své a byl zahájen dialog o liberalizaci země.11 Prezident se ale pod tlakem okolností brzy začal obávat o svou pozici a začal posilovat svou autoritu represivními činy proti politické opozici v zemi. (Carnegie Endowment, 2014a; Shanaáh 2013, 104105; Ziadeh 2011,47-51;) Tyto nedořešené problémy z minulosti, ale plně nevymizely a posléze dostaly nový impuls vlivem šířící se atmosféry liberalizace v regionu v roce 2011.

Syřané, inspirovaní u svých

egyptských sousedů, získali důkaz, že revoluce je řešením, a protože jejich nespokojenost a frustrace zapříčiněná zmařenými nadějemi z předešlé dekády, nabraly na intenzitě, jejich protesty byly nyní mnohem výraznější a Syřané neoblomně trvali na změnách. Za těchto podmínek musel doposud sebejistý Assad přistoupit na kompromis a provedl několik marginálních změn.12 Národ poučen z předchozích nezdarů Damašského jara se však odmítl spokojit jen s těmito minimálními změnami a neustoupil. Hlavním důvodem lidové nevraživosti bylo vytrvalé ekonomické plenění,13 kterým si režim pro své stoupence a příbuzné zajišťoval bohaté živobytí a především silnou oporu v oligarchii, jež si sám vytvořil. Syrská společnost se tak organizovala na principu klientelismu veřejné správy a korupce.14 Završením pomyslné pyramidy „ekonomického umu“ vládnoucí elity je využívání neziskových organizací. Ty mohly jako jediné čerpat zahraniční pomoc a granty mezinárodních organizací, přesto však existence těchto organizací, musela být nejprve schválena vládou. Není tak překvapením, že tyto organizace spadaly majoritně pod správu Asmy Assadové, manželky prezidenta Bašára. (Ditrych 2013,176; Ziadeh 2011,61-75; Tabler 2011,49-52) V tomto prostředí pak narůstal státní dluh, horšily se ekonomické podmínky pro obyvatelstvo, nepředvídatelně stoupala cena potravin a v neposlední řadě rostla nezaměstnanost. Kromě ekonomických důvodů vedly k nenávisti k režimu také motivy společenské a náboženské. Sýrie je nejen nábožensky ale i etnicky velmi různorodá země15 s více než 21 miliony obyvatel, a tyto rozdíly se ukázaly být dalším podnětem pro již probíhající střety. Bezpečnostní složky, jež byly pověřeny nastalé problémy vyřešit, mají ve vedoucích pozicích příslušníky allávitské menšiny a tedy pouze inkompatibilitu zvětšují. Za těchto okolností se krvavé střety civilistů s prorežimními složkami přelily do ozbrojeného konfliktu a nakonec do regulérní občanské války16. (Mundy 2012)

11

Po nástupu Bašára Assada se jednalo o změně formy prezidentské volby a dalších politických a ekonomických reformách. Posunem ke zlepšení situace bylo také stažení vojsk z okupovaného Libanonu v roce 2005. 12 Po 48 letech byl zrušen výjimečný stav v zemi, který umožňoval bez udání důvodu vzít občana do vazby. Dalším ústupkem bylo zavedení zákonu o existenci dalších politických stran. 13 Termín „ekonomické plenění“ je znám již z 90. let 20. století.(Beránek et al. 2013) 14 Jedním z nejvýraznějších případů je Assadův bratrance Ramí Machlúf, nejprominentnější podnikatel v zemi, který nemá žádný oficiální vládní post, přesto je mluvčím režimu v současné krizi a také největším terčem povstalců, hned po Bašáru Assadovi ( Český rozhlas, 19. března 2011) 15 Na území Sýrie se díky koloniální minulosti vyskytují Arabové (90%), Kurdové (9%), Arméni, Turkmeni, Čerkesové a z náboženského hlediska je oblast majoritně sunnitská (70%), allávité (12%) spadají do šíitské části, dále jsou zde drúzové(4%) a křesťané (10%). 16 V souvislosti s oficiálním vznikem ozbrojené FAS (Svobodné syrské armády). Ta bojuje na straně opozice v počtu cca 40 000 mužů, od března 2012 (číslo je neoficiální a dle mínění médií, se jedná o menší počet). Členy FAS jsou převážně sunnitští dezertéři. 11

Mezinárodní společenství si po zkušenostech z Egypta a Libye bylo ochotno připustit závažnost problému a nutnost řešit situaci. V rezoluci z února 2012 OSN uznalo, že se zde jedná o závažné porušování lidských práv a uvalilo na Sýrii ekonomické sankce, aby podnítilo vládnoucí režim k nápravě a ukončení konfliktu. Přestože Kofi Annan usiloval o intenzivnější řešení ve svém mírovém plánu, který předložil v březnu 2012, nebylo mu vyhověno z důvodu negativního postoje Číny a Ruska v Radě Bezpečnosti OSN. (UN 2014a; BBC 2014a; Rezoluce OSN 66/253; Association for International Affairs /dále jen AMO/17 2012; NY Times 2012)

3.2 Občanská válka “Lépe 60 let tyranie, než jeden den anarchie.” (Islámské pořekadlo) Protože Sýrie je jedním z nejdůležitějších hybatelů dění v blízkovýchodním regionu, panovaly velké obavy, že se konflikt rozšíří i do sousedních států a veškerý vývoj je tedy již od prvotních demonstrací pod přímým dohledem světových médií a především mezinárodního společenství. První závažnější střet s demonstranty, následně po zatčení a odsouzení mladistvých vandalů, se odehrál 22. 4. 2011 a bylo při něm jednotkami syrského režimu zabito více než 70 demonstrantů. Následně se začali organizovat ozbrojenci na straně opozice. Mezi 3. a 6. červnem 2011 bylo při útocích těchto neoznačených ozbrojenců usmrceno několik desítek členů syrských bezpečnostních složek v Jisr Al-Šugar. (AMO 2012, BBC 2014a) V reakci na události na syrském území se v Turecku zformoval oficiální opoziční blok nazvaný Syrská národní rada (SNC18), která zaujala v jednání roli mluvčího za zájmy povstalců a snažila se zkoordinovat jejich činy a především efektivně využít prostředků, jež měla k dispozici. V Sýrii zatím režim podnikl několik smírných kroků, aby posílil svou pozici. Dne 26. února 2012 bylo uspořádáno referendum o změně ústavy, zavedení jiných politických stran a také ustanovena prezidentská volba. Pokračováním pak bylo uspořádání parlamentních voleb v květnu 2012. Volby ale byly opozicí bojkotovány a tak opět jednoznačně zvítězila již vládnoucí strana Baas. (BBC 2014a, Reuters 2013a; Holliday 2012) Syrské jednotky obsadily město Homsu na přelomu února a března 2012 a následné střety po sobě zanechaly téměř 700 mrtvých civilistů. Za účelem zastavení konfliktu, minimalizace ztrát na životech a zprostředkování míru byl Kofi Annan v březnu 2012 pověřen Radou bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen RB OSN) a Ligou arabských států zvláštním zmocněncem pro vyjednávání s Bašárem Assadem a nastolení klidu zbraní, které bude respektováno všemi 17

Asociace pro mezinárodní otázky je nevládní nezisková organizace založená v roce 1997 za účelem výzkumu a vzdělávání v oblasti mezinárodních vztahů. Základním posláním AMO je přispívat k hlubšímu porozumění mezinárodnímu dění. Díky svým aktivitám doma i v zahraničí a dlouholeté historii je AMO vnímána jako čelní nezávislá instituce svého druhu v České republice 18 SNC byla založena 23. Srpna 2011. SNC je koalice protivládních skupin a má svoji základnu v Turecku v exilu. 12

účastníky konfliktu. Bašár Assad sice na příměří oficiálně přistoupil, ale prakticky nedošlo k jeho naplnění, protože Assad požadoval výměnou písemné záruky ze strany povstalců. Tento přístup byl opozicí razantně odmítnut. V reakci na neúspěch mírového plánu, v srpnu 2012 Kofi Annan na svou funkci rezignoval z důvodu nedostatku snahy o jednotné mírové řešení ze strany členů RB OSN. OSN se nadále angažuje především formou ekonomických a obchodních sankcí, jež byly na Sýrii uvaleny a také přijala rozhodnutí o neposkytnutí vojenské pomoci ani jedné ze zúčastněných stran konfliktu. Nejvíce je aktivita OSN a především spřízněných organizací (např. LAS) od roku 2012 rozeznatelná v orientaci směrem na humanitární pomoc a mezinárodní ochranu lidských práv. (UN 2014; BBC 2012a) Se začátkem konfliktu se podmínky pro život v mnoha oblastech Sýrie zhoršily a velké množství obyvatel19 se stalo závislé na humanitární pomoci, která je ovšem nedostačující vzhledem k rozsahu války. (BBC 2013c; AMO 2012)

3.3 Radikalismus v konfliktu První známkou represí ze strany režimu bylo zatčení několika aktivistů v roce 2001. Tento incident byl ovšem upozaděn následkem událostí z 11. září 2001 v New Yorku a následné válce proti terorismu. Tento trend poskytl prezidentu Assadovi základnu pro jeho tvrzení, že se v Sýrii nejedná o občanskou válku nebo protirežimní povstání, ale o válku proti terorismu a o konflikt s radikálními islámskými skupinami. Tento argument není zcela opomenutelný, protože na straně opozice se skutečně nalézá mnoho radikálních náboženských skupin, z nichž některé se dokonce hlásí přímo k Al-Kaidě. Svou příslušnost k mateřské základně Al-Kaidy netají ani hlavní skupina povstalců nazývající se fronta An-Nusra, bojující proti Baasistické vládě. Na straně opozice stojí také zahraniční vojáci, placení z Kataru a Saudské Arábie, někteří vojáci jsou dokonce radikální džihádisté, kteří se přesunuli na území Sýrie po zkušenostech z předchozích vojenských konfliktů v oblasti (Afghánistán, Irák). (Kalhousová. 2013,190-191; The Washington Institute 2013a) Je však z objektivního pohledu možné hodnotit postup zvolený vládní garniturou Sýrie proti povstalcům jako odpovídající parametrům boje proti terorismu? Pro potřeby této práce uvažuji základní rozdělení postupů v boji proti terorismu z příspěvku Miroslava Mareše, který rozeznává 6 hlavních postupů. Při komparaci zmiňované definice a informací zobrazující realitu konfliktu, je možné aplikovat pouze jeden z těchto bodů a to číslo pět vojenský postup: „proti terorismu jsou nasazovány vojenské síly, ty mají výraznější palebný potenciál než policejní složky, je zde však problém s odlišením teroristických a nezúčastněných cílů“ (Mareš, 2010, 132-135). V rámci tohoto chápání boje proti terorismu by bylo možné uvažovat o konfliktu v Sýrii částečně jako o boji proti 19

V červenci 2012 je hlášeno cca 12000 mrtvých civilistů, více než 90 000 uprchlíků registrovaných u Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen UNHCR) 13

terorismu. Ke stejnému závěru lze dojít i vzhledem k existenci „osy zla“20, do níž byla americkými státníky zařazena mimo jiné také Sýrie. (International Crisis Group 2013 )

3.4 Role náboženství Neopomenutelnou roli má v konfliktu také element náboženství. Na význam tohoto prvku však existuje velká škála rozdílných názorů napříč všemi obory spjatými s mezinárodními vztahy a teoriemi konfliktu. Použijeme-li k hodnocení situace teoretické ukotvení vycházející z vlastností tohoto

konfliktu,

spíše

než

jako

náboženskou

válku,

lze

pak

tento

konflikt

z etnického/náboženského pohledu charakterizovat jako povstalecké násilné protesty, jež „mohou vyústit ve vážnou hrozbu vnitřní bezpečnosti státu“, jak se tomu stalo právě v případě Sýrie s neopomenutelnou rolí ekonomického tlaku na společnost, jež spadá do definice protestů rozvojových zemí, „které jsou vyprovokovány zhoršujícími se globálními a ekonomickými trendy“.21 (Prudíková 2010, 246-250) Element náboženství je tedy zastoupen pouze marginálně a je překonán ekonomickými a politickými vlivy. Hlavní problematikou není rozdílnost náboženského vyznání, ale rozdělení společnosti totalitním

charakterem režimu

a

existence

společenských

elit.

Ztotožnění

privilegovaných elit s příslušností k převážně allávitskému vyznání je dáno historicky okolnostmi a nikoli založeno na religiózní identitě, jejíž role je pouze okrajová. Stejný závěr naznačuje také rozmanitost opozičních sil, jež se skládají z několika skupin s různými náboženskými přístupy a v neposlední řadě fakt, že Sýrie byla existence schopným jednotným státem i přes velké množství etnických a náboženských společenství, žijících na jejím území v rámci jednoho státu, relativně v míru.22 (Gombár 2001, 19-81) Podrobněji, je ale možné z geopolitického hlediska uvažovat o válce v Sýrii jako o zástupném motivu politicko-ideologické války mezi Saudskou Arábií a dalších sunnitských států zálivu proti Iránu. Především kvůli hrozbě sektářství, které se z Iránu šíří. Z pohledu Zellina a Smythe je konflikt v Sýrii zjednodušeně chápán jako existenční válka mezi Sunnity a Šíity. (Zellin a Smyth 2014)

20

Termín použit amerických prezidentem Georgem Bushem Jr. v roce 2011 při konceptualizaci protiteroristické politiky USA, v rámci přístupu války proti teroru definoval tzv. osu zla („axis of evil“), který zahrnuje státy, jež podporují terorismus a aktivně nevystupující proti akcím a členům těchto organizací 21 Podobným případem je pak Kosovo a Argentina 22 Jediným větším vnitřním konfliktem v Sýrii byl v 70. letech střet mezi vládnoucí stranou Baas a Damašskou větví Muslimského bratrstva, které nesouhlasilo s přijetím sekulární ústavy a trvalo na principech práva šária. Muslimské bratrstvo také protestovalo, proti upozadění role náboženství v každodenním životě a jeho důležitost při vykonávání vrcholných politických funkcí. Prezident Assad se prohlásil sunitským muslimem a byl přezkoumán libanonským muftím. K ústavě byl přidán dodatek o nutnosti muslimského vyznání v případě kandidatury na úřad prezidenta. 14

4. Aktéři konfliktu Tato kapitola se bude zabývat vztahem aktérů, jenž jsou přímo či nepřímo zapojeni do konfliktu, k režimu v Sýrii a také jejich rolí v aktuálních událostech na území státu Sýrie. Důvodem pro volbu právě těchto aktérů a pro zjednodušení práce vynechání ostatních, je jejich vliv na vývoj událostí a relevantní postavení v mezinárodním vyjednávání, které probíhá na dané téma. V mezinárodních vztazích se vyskytuje velké množství rozdílných přístupů k dělení a chápání role a vlastností aktérů konfliktu. Pro potřeby mé práce jsem využila rozdělení Samuela Huntingtona na primární, sekundární a terciární úroveň, z nichž terciární bude vzhledem k rozsahu a cílům práce hlavním předmětem analytické části textu. Primárními aktéry rozumí Huntington státy, „které se přímo účastní bojů a jejich příslušníci (těchto stran, států, hnutí či skupin) se navzájem zabíjejí.“ Sekundárními aktéry v této práci jsou pak uvažovány státy a organizace, které mají přímý vztah ke stranám primárním (například vlády, organizace). Terciární aktéři jsou ti, kteří „jsou od probíhajících bojů vzdáleni, ale s jejich účastníky je pojí civilizační pojítka.“ (Huntington 2001, 286-287) Důvodem pro volbu právě tohoto členění, je podobnost obecné teorie, kterou autor zmiňuje s aktuálním konfliktem v Sýrii.23 Dle Yvony Šabacké působí na vývoj dění v Sýrii nejen vnitřní, ale v současnosti také vnější aktéři. Z toho důvodu byly jejich vztahy se Sýrií a také míra vlivu na situaci v tomto státě zahrnuty do mé práce. Dalším důležitým prvkem je podle Šabacké také regionální status quo, ten již byl nastíněn částečně v úvodní kapitole a také v jednotlivých podkapitolách věnovaných aktérům. Blíže se jím proto již zabývat nebudu, protože není více relevantní pro zadanou tezi. Přestože zadaným tématem práce, je vliv mezinárodního společenství, vzhledem ke členství států v OSN, je považuji za aktéry mezinárodního společenství a tedy analýza jejich vlivu na vývoj konfliktu není opětovně zařazena do kapitoly 5. Neboť jmenovaná kapitola se již věnuje pouze nástrojům a postupům, které jsou legislativně ukotvené v rámci pravomoci OSN. (Šabacká 2013)

4.1 Formování opozice a primární aktéři konfliktu „Válka vyvěrá zespoda, mír se snáší shůry“ S. Huntington V této práci jsou primárními aktéry uvažováni na straně jedné režim prezidenta Bašára Assada a na straně druhé militantní frakce a politická hnutí, souhrnně nazývány jako opozice či opoziční 23

„Při relativně malém počtu lidí a zbraní nasazených na primární rovině i poměrně nevelkém množství externí pomoci ve formě peněz, zbraní nebo dobrovolníků mohou často významně ovlivnit výsledek války. Ostatním účastníkům konfliktu obvykle jde o něco jiného než účastníkům primárním. Vlády sekundárních a terciárních účastníků však mají navíc zájem na zastavení bojů a také na tom přímo se do nich nezaplést, a tak primární účastníky sice podporují, ale současně se je pokoušejí omezovat a přimět k zmírnění svých požadavků. Obvykle se též snaží vyjednávat se svými sekundárními nebo terciárními protějšky a zabránit tak eskalaci místní války v širší konflikt, do kterého by byly zapleteny i ústřední státy.“ (Huntington, 2001, 286-287) 15

koalice. Vzhledem k tomu, že kapitola 2 se zabývá i popisem režimu, který je nejlépe postřehnutelný především na jeho vlastních činech, budu se tedy nyní více věnovat druhé straně konfliktu. Konflikt v Sýrii je oficiálně referován jako občanská válka, jak již bylo zmiňováno v podkapitole 3.2. S ohledem na toto pojetí je tedy hlavním primárním aktérem vládní establishment v čele s prezidentem Assadem, který je pro zjednodušení i v této práci, používán jako ikona režimu. O vládnoucím režimu byla již zmínka v předešlých kapitolách a není tedy třeba hlavní body znovu rozebírat. (Joshua 2011) Druhou stranou konfliktu je opozice. Ta je reprezentována především dvěma politickými organizacemi. První z nich je Syrská Národní rada (dále jen SNC), která vznikla v Turecku v říjnu 2011 a skládá se převážně z aktivistů a disidentů, trvale sídlících v exilu a také ze členů Muslimského bratrstva. SNC je majoritně organizací sunnitské komunity a slouží ke koordinaci mezinárodních aktivit na podporu syrského povstání. V současnosti je orgánem jednajícím za celou opoziční koalici. Přesto je však ve svých principech nedostatečně efektivní, to je způsobeno vnitřní nejednotností. Její jednání tak nebudí u mnoha syrských obyvatel důvěru a je domácími opozičními strukturami podezíraná ze spolupráce se zahraničními aktéry za účelem naplnění jejich zájmů v oblasti a usnadnění manipulace dění na území Sýrie. (Syrian National Council, 2012) Konzistentní opozici je možné v konfliktu poprvé rozeznat až po vzniku SNC, avšak mnohem výrazněji se do konfliktu opozice zapojila teprve po vytvoření Svobodné Syrské armády (dále jen FSA). FSA se zformovala v březnu 2012 z dezertérů syrské armády24, tito byli však pouze spoře vyzbrojeni. Ačkoli turecká vláda uvádí počet až 60 000 mužů. Vrchní velitel Rijád Al-Asád25 má podle svých slov k dispozici 40 000 mužů ve zbrani. Data získaná na území Sýrie zahraničními reportéry ale mohou potvrdit pouze přibližně polovinu tohoto množství. (Al-Jazeera 2013; BBC 2013d) FSA a SNC v současnosti rámcově spolupracují. Přesto se na straně opozice vyskytuje i množství nezávislých skupin, jež sice bojují proti režimu, ale nejsou součástí žádné formálnější politické ani vojenské organizace. Častým úkazem je také příslušnost

k radikálnímu

či islamistickému hnutí. (Holliday 2012) Dalším tělesem operujícím na mezinárodním poli ve jménu syrské opozice je Národní koordinační výbor pro demokratickou změnu (dále jen NCB). Je založen na aktivitě dlouhodobých disidentů uvnitř Sýrie a zříká se spolupráce s radikálními skupinami a hnutími. Naopak neskrývaně vyjadřuje své obavy z jejich účasti na revoluci a nabádá k opatrnosti vzhledem k dalšímu vývoji. SNC důrazně odmítá jakoukoli možnosti spolupráce s režimem na budoucím vývoji země a trvá na sesazení prezidenta Assada. Naproti tomu NCB je ochoten s prezidentem a vládou vyjednávat

24 25

Především z vojáků nižších hodností, pro něž je typický neprofesionální výcvik a především sunnitské vyznání. Není v žádném příbuzenském stavu s prezidentem Assadem. 16

v zájmu mírového řešení a rekonstrukce země pro budoucí generace. FSA je vojenská organizace, která nevydává oficiální politická stanoviska.(AMO 2012, Carnegie Endowment 2014b)

4.1.1 Islamistická hnutí v konfliktu V oblasti blízkého východu operuje velké množství radikálních skupin, které mají za svůj cíl nastolit islámský stát popřípadě obnovit islámský chalífát. Není proto výjimkou, že na území Sýrie, která se zmítá v občanské válce, je nyní také hned několik ozbrojených skupin. Tyto skupiny se v rámci konfliktu snaží prosadit své zájmy a získat pomocí boje co nejvíce území, na kterém by mohly uskutečnit své představy o správném islámském státě, ve kterém vládne právo šarí‘a a vše je podle vůle Boha Všemohoucího. Těchto menších a pro konflikt ne příliš významných skupin se v souhrnně nazývané tzv. Islámské frontě nachází nejméně šest26. Jednou ze skupin je také Kurdská separatistická organizace, která má trvale za cíl ustanovení kurdského samostatného státu, k dosažení cíle proto využívá příležitost, jež jí konflikt poskytl. Kromě nich jsou pak členy této proti anti-assadovské islámské frakce také Fronta An-Nusrá a ISIL. Tyto dvě větší organizace jsou v konfliktu důležité. (Congressional Research service 2014)

4.1.1.1 Fronta An-Nusrá Fronta An-Nusrá (dále jen Fronta) je největší islamistická skupina operující na území Sýrie. Je považována za nejagresivnější a nevyhýbá se použití teroristických postupů, jako jsou například sebevražedné bombové útoky, kterých v roce 2011 a 2012 údajně spáchala více než pět desítek. Režimem Bašára Assada je označována za teroristickou skupinu a jako taková byla uznána i USA v prosinci 2012. Fronta je podle slov svého vůdce Abu Muhammada al-Golani syrskou odnoží Al-Kaidy. An-Nusrá však odmítá spolupráci s další významnou islamistickou radikální skupinou v Sýrii nazývanou Islámský stát v Iráku a Levantě, která se na území Sýrie přesunula právě po nedávných zkušenostech s ozbrojenými střety v Iráku. An-Nusrá

má

s opoziční koalicí napjaté vztahy, přesto však často členové Fronty operují v bojích po boku s vojáky FAS. Cílem Fronty An -Nusrá je nastolit na území právo šarí‘a. Se zaváděním islámského právního systému začíná An -Nusrá aktuálně na územích, které již obsadila. Odhadovaný počet bojovníků Fronty je mezi 6 000 a 10 000 mužů, včetně zahraničních bojovníků. Dle závěrů amerických zpravodajských složek je An-Nusrá pro budoucnost vyjednávání a rekonstrukce státu mnohem kooperativnějším a tedy vhodnějším partnerem než ISIL. (Global post 2013a; Sherlock 2012; Naharnet 2013, Congressional Research service 2014)

26

Islámské hnutí Ahrar al Sham, Brigády Suqur al Sham, Bataliony Ansar al Sham , Jaysh al Islam, Liwa al Tawhid, a Liwa al Haqq. 17

4.1.1.2 Islámský Stát v Iráku a Levantě Islámský stát v Iráku a Levantě (dále jen ISIL) je radikální hnutí, které se snaží o vytvoření islámského státu na území Iráku a Sýrie. Původním působištěm ISIL je Irák, v současnosti se bojovníci zapojují i do konfliktu v Sýrii. ISIL je sunnitskou skupinou vzniklou v dubnu 2013. V roce 2013 se jí podařilo obsadit provincii Anbár na západě Iráku. Vůdce ISIL Abú Bakr al-Bagdádí byl oficiálně vůdcem Al-Kaidy Zawahírím27 pověřen skupinu rozpustit a zanechat svých aktivit na území Sýrie. Tak se ale nestalo a ISIL nyní operuje bez vazeb na AlKaidu, která svou podporu vyjádřila pouze konkurenční Frontě An-Nusrá. Stejně jako Fronta také ISIL aplikuje na získaném území islámský právní systém. (BBC 2014c; The Daily Star 2013)

4.2 Sekundární aktéři konfliktu V případě konfliktu v Sýrii jsou za sekundární aktéry pro potřeby mé práce považovány vlivné mezinárodní organizace, které mají prostředky a také mandát k řešení situace, a na jejichž dalších krocích záleží oficiální budoucí vývoj konfliktu. Ze svého charakteru používají tyto organizace k vyřešení situace mírové prostředky, především diplomatická jednání.

4.2.1 OSN OSN přijalo v průběhu minulého desetiletí politiku prevence válečného konfliktu a jako svůj hlavní cíl stanovila ochranu lidského života před státními zájmy. Nejdůležitějším je zabránit maření lidského života byť i jediného. Ochrana civilního obyvatelstva je prioritou a nástrojem ke splnění těchto úkolů jsou především humanitární mise. „V posledních letech došlo v mezinárodním společenství ke shodě, že prevence ozbrojených konfliktů…je alfou i omegou. Posun od kultury reakce ke kultuře prevence je mnohem efektivnější, a to jak humanitárně, tak finančně. V raném stádiu sporu jsou postoje stran méně polarizované a více flexibilní než po vypuknutí násilí, což přispívá k jejich ochotě řešit vzájemný spor mírovou cestou. Prevence tak nabízí nejlepší možnou šanci postihnout základní příčiny konfliktu, nikoli pouze jeho důsledky, čímž vytváří skutečné podmínky trvalého míru…Mým hlavním a prvořadým úkolem bylo, aby se včasné varování v prevence konfliktů staly součástí každodenních aktivit pracovníků OSN, a to jak v jejím ústředí, tak v terénu.“ (Annan 2000) Bohužel v případě syrského konfliktu v roce 2011 se preventivní kroky OSN uplatnit nepodařilo, a proto přistoupila k uvalení ekonomických sankcí, které ovšem nemají na rozhodování aktérů konfliktu výrazný vliv. Pokud se tento vliv projeví, pak až v dlouhodobém měřítku. Důvodem pro současný rozsah konfliktu, který k březnu 2014 přinesl již 150 000 civilních obětí, je 27

Ajman Zawahírí je vůdcem militantní teroristické organizace Al-Kaida a na jeho hlavu je vypsaná odměna 25 milionů dolarů. 18

nejen zanedbání preventivního zásahu do konfliktu, ale také nerespektování zvolené politiky ochrany života jednotlivce na úkor státních zájmů jednotlivých aktérů v regionu. V rámci politiky zachování míru se OSN k situaci vyjádřila výrazněji poprvé až v roce 2012, kdy vyvinula aktivitu k ukončení konfliktu a vyzvala režim k zastavení bojů.

Aktivita na diplomatickém poli byla

doprovázena humanitární pomocí koordinovanou UNOCHA28 a také vydáním rezoluce č. 66/176, kde OSN vybízí režim k respektování lidských práv a zastavení násilí. Tato rezoluce ovšem nepřinesla žádný ohlas ze strany režimu a nepodnítila žádnou změnu. (UN 2014) Významněji se OSN zapojila do vývoje konfliktu v roce 2013 z důvodu odstranění chemických zbraní, jak je blíže popsáno v kapitole 5. 4.2.2 Liga arabských států Liga arabských států (dále jen LAS)29 váhala s vyjádřením svého stanoviska až do listopadu 2011, kdy předložila plán k ukončení násilí v Sýrii. Plán30 byl oficiálně syrským režimem přijat a následně porušen o několik dní později. V reakci na porušení dohody bylo pozastaveno členství Sýrie v LAS a byly uvaleny těžké ekonomické sankce na Assadův režim. Assad demonstroval snahu obnovit jednání a spolupracovat a v prosinci 2011 povolil vstup do země několika komisařům. Ovšem již v lednu 2012, kdy navrhla LAS reformu a požadovala, aby předal Assad vládu svému zástupci a vyjednával s opozicí, režim návrh odmítl. LAS žádala o podporu v RB OSN, tam však byl návrh zamítnut Čínou a Ruskem, kteří odmítají jakoukoli vojenskou intervenci. (AMO 2012, BBC 2013a) Vzhledem k pověsti konzervativní a neaktivní organizace je postoj LAS velmi nezvyklý. LAS se v záležitostech roku 2011 překvapivě zapojila do dění. Rozhodla se vyjádřit k událostem arabského jara. Schválila postup proti Mubarakovi, přivřela oči při potlačení povstání v Bahrajnu, ale aktivně se postavila proti Assadovi. Vůdčí roli v LAS má nyní Katar a jejich premiér šejk Hamad Al-Tháni. Druhým, obvykle stejně vlivným, členem je Království Saudské Arábie (dále jen KSA). KSA je ovšem v současné chvíli v rozhodování pomalejší a Katar tak prozatím získal značný vliv v LAS. LAS je však koncipována tak, aby Katar bez souhlasu ostatních zemí, tedy i Saudské Arábie, nebyl schopen prosadit závažná rozhodnutí sám za sebe. Přesto však může Katar hrát důležitou roli v mírovém procesu, nejen díky zkušenostem, které má katarský premiér Al-Thání jako „mírotvůrce“, ale také vzhledem k tomu, že Katar není na žádném dalším státu zálivu

28

Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) je orgánem OSN ustanoveným v roce 1998. Má za úkol koordinovat humanitární pomoc a podpořit tak úsilí OSN při řešení humanitárních krizí vzniklých na základě nastalých, ať už přírodních či člověkem vyvolaných, katastrof. 29 LAS jedna z nevlivnějších organizací na Blízkém východě, skládá se z 22 států regionu BV a Severní Afriky, založena 1945, prohlubuje spolupráci na poli ekonomiky, kultury, politickou a především vojenskou obrannou spolupráci 30 Návrh měl zajisti příměří v oblasti a klid zbraní mezi oběma stranami dokud nebude připraveno jednání o konečném ukončení konfliktu. 19

ekonomicky závislý a díky vývozu ropy má mimo jiné i vhodnou pozici pro vyjednávání se Západem a s Asií. (BBC 2013a) Vliv na jednání LAS mělo i nečlenské Turecko. Jeho postup proti Assadovi podnítil LAS k uvržení sankcí. Dalším krokem by mohla být bezletová zóna, po které volá opozice. Hovořilo se dokonce i o pozemních jednotkách, ale jakákoli intervence v oblasti hrozí vážnými následky, přesto však sankce nepostihnou Assada ani jeho režim nijak výrazně, dopadnou především na hlavy syrského lidu. LAS projevuje nyní snahu o řešení situace v Sýrii. Sankce jsou aktualizovány v přísnější variantu jako reakce LAS v souvislosti se zhoršující se situací v Sýrii. (BBC 2013a; BBC 2014a)

4.3 Terciární aktéři konfliktu V případě konfliktu jsou terciární aktéři zapojeni do boje nepřímo či neoficiálně. Této definici odpovídají následující a pečlivě vybraní zahraniční aktéři syrského konfliktu, kteří jsou zvoleni podle míry svého vlivu a pravděpodobnosti, se kterou mohou ovlivnit jeho budoucí vývoj ve prospěch svých vitálních zájmu. Jak již bylo naznačeno, tito aktéři nerespektují svými zásahy do konfliktu oficiální stanoviska OSN. Z následující kapitoly tak bude možné posoudit vliv jednotlivých státních i nestátních aktéru na dopad a především rozsah konfliktu v oblasti. Kapitola 7 podporuje tezi o nezanedbatelném vlivu těchto aktérů na konflikt a také zdůrazňuje, že v případě jejich nezapojení by pravděpodobně konflikt již skončil vítězství jedné či druhé strany. Kvůli této neoficiální angažovanosti je ovšem nyní konflikt v patové situaci.

4.3.1 Hizballáh Pozice hnutí Hizballáh nebyla zpočátku zcela předvídatelná. Ve svém principu je totiž fundamentálně lidovým hnutím, které si vytvořilo image ochránce slabších a utlačovaných. Z logiky věci by tedy měl libanonský Hizballáh stát na straně povstalců. Také proto, že Sýrie po mnoho let Libanon okupovala a Hizballáh je nyní vládní stranou této země, tedy by měl dbát o případné budoucí hrozby, které takovýto autoritativní a nestabilní režim v sousedství představuje pro každý stát. Postoj Hizballáhu je dán společnou náboženskou příslušností k šíitské větvi islámu a nezanedbatelnou politickou i materiální podporou, kterou allávitský režim poskytoval členům hnutí a také dodávkami zbraní. Navíc Sýrie je klíčovým spojencem Iránu v regionu a navazuje tak na osu Beirút – Teherán. (Kalhousová 2013, 192-193; Schenker 2012; Israel project 2013) Hizballáh však dlouho nechtěl být veřejně spojován s podporou Assadova režimu v konfliktu. Jeho veřejné postavení se po oficiálních zprávách31 o jasné spolupráci s proassadovskou stranou zřetelně zhoršilo a získal množství sunnitských nepřátel. Assadův režim je v roce 2013 a 2014 stále 31

Hizballáh poprvé oficiálně přiznal svou účast v konfliktu v červnu 2013, poté, co tuto informaci uvedla západní média BBC a The Wallstreet Journal. 20

více závislý na podpoře Hizballáhu. Bojovníci vyslaní Hizballáhem tvoří dokonce od roku 2012 podle amerických zpráv velkou část jednotek na severu Sýrie a operují u města Homsu. Kromě lidských zdrojů poskytuje Hizballáh režimu také zbraně, převážně pocházející z Íránu a především výcvik pro další bojovníky a profesionální odstřelovače. V roce 2013 dokonce Hizballáh zdvojnásobil své úsilí při podpoře Sýrie, z níž je znát stále vstřícnější postoj k Íránským zájmům. Následkem tohoto úsilí bylo bombardování, jímž bojuje opozice proti režimu, rozšířeno i do jižního Libanonu. Hasan Nasralláh, vůdce Hizballáhu byl ve svém komentáři k této otevřené agresi na účet Hizballáhu velmi nekompromisní: „Pokud trestáte Hizballáh za jeho roli v Sýrii, tak vám povídám, že pokud budeme chtít odpovědět na exploze v Daiha, tak bychom zdvojnásobili počet našich bojovníků v Sýrii – pokud by jich byl 1 000 pak by se počet zvýšil na 2 000, pokud je jejich počet 5 000 stane se z něj 10 000 bojovníků.“ Prohlásil Nasralláh a nastínil i možnost, že Hizballáh se formálně zapojí do bojů v Sýrii: „Pokud přijde den, kdy bude nutné, aby šel Hizballáh a já do Sýrie, pak půjdeme.“ (Hashem 2013)

4.3.2 Irán Írán se zapojil do konfliktu v Sýrii zejména z důvodu ideologie a podpory šíitského náboženského proudu. Kromě těchto motivů, má ale i mnohem praktičtější zájmy v oblasti. Írán má vitální zájem udržet prezidenta Assada u moci, protože Sýrie je významným aktérem v regionu a to nejen díky své poloze na hranicích s Izraelem. Íránská vláda již vyvinula značné úsilí, aby Assada podpořila a podle odborníků je pravděpodobné, že bude ochotna podporovat současný režim do okamžiku, kdy si bude Teherán naprosto jistý svým vlivem na daném území. Íránské bezpečnostní složky se zapojují aktivně do války na straně Bašára Assada. FAS již v konfliktu údajně zadržela bojovníky z Islámské revoluční gardy (dále jen IRGC). Některé zdroje hovoří dokonce o počtu 1 000 až 1 500 těchto mužů účastnících se bojů na přání své islámské republiky. Použití jednotek IRGC v zahraničních akcích svědčí o odhodlání Teheránu upevnit svoji pozici na území Levanty a také o schopnostech jejich vojenských sil operovat mimo hranice vlastního státu. (Congressional Research service 2014) Írán poskytuje Sýrii nejen bojovníky, ale také především zásoby a základní vojenské vybavení. K importu dochází především vzdušnou cestou. Opozice úspěšně obsadila většinu pozemních cest z Bagdádu do Damašku. Vzdušný most je však slabým místem íránské strategie. V případě, že by byla zavedena bezletová zóna nad Sýrií, nastanou Íránu velké obtíže s dopravou dalších zásob. Stejně tak v situaci, kdy rebelové získají do vlastnictví protiletadlovou obranu. Současná intenzita podpory by pak nebyla již nadále udržitelná. Vojenské jednotky chránící osobu Assada jsou přitom složeny z íránských bojovníků. Pokud by se Assadovo postavení ještě více zhoršilo, bude kompletně odkázán na pomoc Íránu. Na přání Íránu poskytuje Assadovu režimu pomoc 21

a podporu také libanonský Hizballáh. Írán má za cíl být v případě pádu režimu prezidenta Assada připraven zaujmout vůdčí pozici a zajistit pro sebe teritorium Syrské republiky. Z tohoto důvodu údajně na území Sýrie operují také zahraniční jednotky íránské vlády nazývané Al-Kuds pod vedením Kasima Suleimaniho. Ten je považován za skutečného velitele režimní armády nikoli Assad. Pokud by byl tento fakt prokázán, pak je již nyní syrský režim pouze zahraniční aparátem íránské expanzivní politiky. Podle informací, které předkládá Will Fulton et al. ve své studii zabývající se Íránskou strategií pro syrský konflikt, se tento předpoklad prokázal po smrti brigádního generála Hasana Shateriho, který zahynul při atentátu v srpnu roku 2013 na cestě z Bejrútu. Následně bylo vyjednáno propuštění 48 zadržených Íránců bojujících u Damašku. Dodávky zbraní nyní pokračují íránskými letadly z Ruska a Teheránu skrze irácký a ázerbájdžánský vzdušný prostor. Irácký prostor je nyní po odchodu amerických jednotek ze země íránským složkám plně k dispozici. Turecký vzdušný prostor není možné použít z důvodu ochlazení vztahů mezi Tureckem a Íránem. Írán kromě této pomoci také podporuje para-militární skupiny, které operují v rámci syrské armády, která se velmi vyčerpala již v prvním roce konfliktu a bez podpory neoficiálních složek by nyní neměla dostatek sil k dalšímu boji. Shrnutím těchto faktů je přesvědčení, že za děním v Sýrii a kroky Assadova režimu stojí v několika posledních letech konfliktu íránský náboženský vůdce ajatolláh Khamenej nikoli pouze velení jednotek Al-Kuds. (Fulton et al. 2013) 4.3.3 Izrael Židovský stát Izrael je se Sýrií od roku 1972 trvale ve válečném stavu, protože nikdy nebyla po skončení Jomkipurské války podepsána mírová smlouva. Na Golanských výšinách panovalo díky silně střežené severní hranici až do propuknutí konfliktu v roce 2011 stabilní příměří. Příchod arabského jara tuto situaci radikálně změnil. (Kalhousová 2013,187) V současné situaci tak jednání o Golanských výšinách není prioritou. Další jednání ze strany Izraele budou možné pouze, bude-li na území Sýrie vystupovat oficiální autorita oprávněná k jednání. Další podmínkou je také nulová podpora a tolerance teroristických organizací na území státu. (Kalhousová 2013,192) V rámci vnitřní bezpečnosti státu Izrael vyzývají bezpečnostní experti a velitelé k přípravě Izraele na zcela novou situaci v regionu, kde nebude možné se spolehnout na dosavadní spojenecká ujednání a postupovat velmi obezřetně v případě navazování nových aliancí. Předpokladem pro budoucí vývoj oblasti je vznik mnoha nesourodých enkláv, které nebudou odpovídat vzoru autokratických a totalitních režimů. V těchto správních celcích pak mohou dominovat různě motivované politické a etnické skupiny s obtížně uchopitelnými motivy. Pro další vývoj mezinárodních vztahů je nyní pozice Izraele v regionu Blízkého východu velmi citlivou záležitostí. 22

Izrael prozatím na situaci reagoval instalací protiraketové obrany na hranicích se Sýrií. Zařízení má za úkol ochranu Galileje a měst na severu země před raketami vypálenými ze syrského teritoria. (Kalhousová 2013, 209-210) Aktivní zapojení Hizballáhu a Íránu do bojů na pro-assadovské straně je pro Izrael silně znepokojující a vítězství těchto aktérů v podpoře režimu může mít pro Izrael fatální důsledky. Sýrie si pravděpodobně stejně jako před válkou uchová svou významnou pozici v regionu a její budoucí směřování bude silně ovlivňovat vývoj v izraelské zahraniční a nejspíše i vnitřní politické sféře. Výstižně zachytil současnou pozici Izraele v konfliktu jeden šíitský libanonský satirik v online diskuzi zaměřené na osud Sýrie pod vlivem Al-Kaidy: „Buď to bojovníci ztratili Palestinu na mapě, nebo si myslí, že se nachází v Sýrii, nebo jim bylo řečeno, že cesta do Jeruzaléma vede přes Kusajr a Homs.“ (Joscelyn 2013; BBC 2014b) 4.3.4 Rusko Rusko podporuje Sýrii nikoli pouze kvůli režimu a osobě Bašára Assada, ale z důvodu dlouholeté spolupráce již z období studené války. Sýrie měla s Ruskem a dříve Sovětským svazem vždy dobré vztahy a také intenzivní obchodní styky. Angažovanost Ruska je logická vzhledem k jeho snaze o zodpovědnou aktivitu32 na mezinárodním poli a posílení své pozice jako rozhodující mocnosti v oblasti zahraniční politiky především v oblasti Asie a Blízkého východu. Navíc má Rusko v Sýrii vlastní vojenskou základnu Tartas, která je po ztrátě možnosti kotviště v Libyi jedinou přístupovou cestu ke Středozemnímu moři a navíc je dostatečně blízko Kypru, kde se údajně odehrávají kriminální praktiky ruských obchodníků. Přestože Rusko dodává Sýrii zbraně a podporuje ji oficiálně v RB OSN, je velice nepravděpodobné, že by v případě pádu režimu Rusko zachovalo svou podporu prezidentu Assadovi. Rusko bude podle názoru arabisty Jana Čuříka podporovat Sýrii pouze do okamžiku, kdy začne režim jednoznačně vojensky ztrácet. Za mezník považuje dobytí města Aleppo opozičními silami, protože podle Čuříka, je Aleppo strategicky důležitější než Damašek, který by pak následně padl také. Rusko se snaží získat kreditibilitu jako velmoc schopná řešit velké mezinárodní krize. Je tedy spokojené se svým elegantním řešením krize chemických zbraní. Snaží se udržet svoji pozici spojence se středoasijskými diktátorskými režimy a také zadržet příliv džihádistů směrem k Rusku. Putin by také výrazně posílil svoji pozici, pokud by Assad vyhrál. Fjodor Lukyanov, editor z Russia in Global Affairs a Mark N. Katz z Goerge Mason University se shodují na tom, že Rusko by v současnosti svou podporu odvolalo nejspíše pouze z důvodu opětovného užití chemických zbraní Assadovým režimem. Rusko je nyní v „nezáviděníhodné“ pozici. Pokud se situace v Sýrii

32

Rusko se svým nynějším trendem zahraniční politiky snaží o zapojení do mezinárodních vztahů v roli zprostředkovatele míru a zastánce zájmů méně vlivných států, které jsou částečně ovlivněny socialismem či jejich režimy vykazují prvky totalitarismu. 23

zkomplikuje ještě více, postavení Ruska to uškodí. Pokud se Írán dohodne s USA, také na to doplatí Rusko. (Leigh 2014; Čuřík 2012)

4.3.5 Turecko Turecko je důležitým sousedem Sýrie. Vztahy mezi Tureckem a Sýrii byly však v minulosti napjaté zejména do roku 1998. Jedním z důvodů sporů mezi oběma státy byl turecký projekt GAP33 a také syrská podpora kurdským separatistickým aktivistům. Nevraživost je také podpořena tureckým ziskem syrské provincie Hatay za druhé světové války. Vztahy se Sýrií se začali zlepšovat po nástupu premiéra Erdogana, který navázal s Assadem úzké přátelské vazby. (Özel-Volfová 2013, 220) Autoritářský princip režimu netvořil překážku vzájemnému porozumění a Turecko oficiálně nikdy nekritizovalo represi proti politické opozici, kterou si Assad zajišťoval své postavení. Fingerland vývoj vztahu komentuje následně: „Turecká kritika brutálního postupu vůči politické opozici v Sýrii nahlas slyšet nebyla a nezdá se, že by zazněla v soukromí." (Fingerland 2012, 84) Podle arabisty Jana Čuříka se vzhledem ke zlepšení politických vztahů a nastolené ekonomické spolupráci mezi Sýrií a Tureckem, také Turecko v počáteční fázi protestů vyvíjelo na Assada nátlak, kterým jej chtělo podnítit k přijetí nutných reforem a zabránit tak dalšímu konfliktu. Jejich obchodní provázanost se stala pro oba státy velice důležitá. V reakci na události v Dará a Homsu se posléze Turecko uchýlilo k diametrálně odlišnému přístupu a poskytlo azyl a také podporu syrské opozici na svém území. K dnešnímu dni tak již Turecko hostilo několik konferencí SNC a stalo se útočištěm zběhů syrské státní armády. (Čuřík 2012; Ptáčková 2013) Turecko se přidalo k ekonomickým sankcím a požádalo NATO o svolení rozmístit protiraketový systém Patriot na své straně hranic se Sýrii, z důvodu obavy z kolaterálních škod, které by mohly být Turecku vinou konfliktu v Sýrii způsobeny. NATO však jejich žádost odmítlo z obavy, že takovýto krok by byl příliš rizikový a mohl vést k „otevřenému ozbrojenému konfliktu“ a zatáhnout členské státy do nechtěné války se Sýrií. Turecko také žádalo mezinárodní autority o zřízení bezletové zóny na severu Sýrie. Tento návrh, ale přísně kritizoval Írán a Damašek považoval žádost za skandální. Stejně tak s návrhem nesouhlasilo ani Rusko.(Özel-Volfová 2013, 222-225; Salt 2012) Turecko je, dle slov tureckého velvyslance v Praze, přesvědčeno o neudržitelnosti režimu. Sýrie veřejně obviňuje Turecko z nedodržování mezinárodních zákonů, především základního principu mezinárodního práva nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu. Vyskytuje se však řada argumentů, která podporuje tezi, že konflikt v Sýrii je interní záležitostí také pro 33

Projekt Jihovýchodní Anatolie je mezioborový integrační projekt regionálního rozvoje, který je založen na stavbě vodních elektráren na řekách Eufrat a Tigris. Jejich funkcí došlo k radikálnímu úbytku vody v řekách, které jsou zdrojem jedinými zdroji vody pro Sýrii. 24

Turecko. Příkladem negativního vlivu konfliktu na tureckou vnitřní politiku je například sestřelení tureckého letadla v roce 2012 syrskou vzdušnou obranou. Premiér Erdogan následně prohlásil, že se jedná o tureckou interní záležitost nikoli oblast zájmu zahraniční politiky. Sýrie také prohlašuje, že Turecko je velkým zklamáním, protože podporuje teroristy, kteří procházejí přes hranice a zapojují se do boje s režimem v Sýrii.34 „Turecko porušuje principy nevměšování se do záležitostí sousední země způsobem, který ohrožuje mezinárodní bezpečnost a mír.“ (stanovisko Syrské republiky vydané 19.2.2013 skrze Beránek et al. 2013, 222), (Özel-Volfová 2013, 220-225; Salt 2012 ) V roce 2013 premiér Erdogan prohlásil, že pokud se syrské jednotky přiblíží k turecké hranici, budou viděny jako vojenská hrozba. Turecko v rámci snahy o ukončení konfliktu uvalilo na Sýrii ekonomické embargo, zmrazilo syrský kapitál ve svých bankách a zavřelo hraniční přechody, aby zamezilo přesunu zbraní na syrské území. Syrské ministerstvo neustále trvá na tvrzení, že se Turecko stalo: „centrem sponzorování, cvičení a vyzbrojování teroristických skupin“. Těm údajně také, dle syrského prohlášení, umožňují přechod přes turecko-syrské hranice. Toto obvinění se má týkat především Al-Kaidy a Fronty An-Nusrá (Fronta Vítězství). (Salt 2012). V roce 2014 došlo nedaleko hraničního přechodu Kasab, na severu provincie Latákíja, k sestřelení syrského letadla tureckými stíhačkami F-16. Premiér Erdogan komentoval incident takto: „Syrské letadlo narušilo náš vzdušný prostor. Naše (letadlo) F-16 odstartovalo a tento stroj sestřelilo. Proč? Protože pokud někdo náš vzdušný prostor naruší, bude tvrdě potrestán." Syrská strana uvádí, že letadlo bylo sestřeleno při bombardování opozičních bojovníků nad svým vlastním územím a tureckou akci si tak vykládá jako „otevřenou agresi.“ (Lidovky.cz 2014e)

4.3.6 Spojené státy Americké Spojené státy americké (dále jen USA) se výrazně angažují v mezinárodním společenství a řešení politických krizí. Oblast Blízkého východu je pro Spojené státy vitálním zájmem. USA praktikují strategickou kulturu liberálního intervencionismu. V případě předešlého regionálního konfliktu v Libyi, se USA zpočátku chovaly zdrženlivě, protože dle jejich vlastních slov, nešlo o životní zájmy země, přesto však se jednalo o zájmy důležité pro americkou bezpečnost. V případě, že se konflikt v regionu rozšíří, byl by hrozbou pro další vývoj zahraniční politiky a také ekonomických vazeb. USA nakonec přistoupily k intervenci v Libyi, ta však vedla ke svržení AlKadáfího režimu a smrti diktátora. Události pak vyústily v komplikovanou bezpečnostní situaci po ukončení intervence. V Libyi se tak opět objevily rysy mezinárodní intervencionistické politiky úzce podobné zkušenostem z Afghánistánu a Iráku. 34

Proti režimu prezidenta Assada bojují na straně opozice různé frakce složené mimo jiné také z džihádistů a salafistů z Pákistánu, Iráku, , Čečny, Libye, žoldáci najatí KSA... K Assadovi je důstojnické jádro armády stále loajální, protože se jedná o členy allávitské sekty. Naopak přítomnost islamistů oslabuje mezinárodní podporu opozice. 25

Případ Sýrie je ovšem odlišný. Překážkou intervence není nedostatek vůle, ale upřednostnění řešení situace formou „sjednaného přechodu“. USA využívá všech přijatelných možností, které se naskýtají, aby podpořily syrskou opozici. Pád Assadova režimu by v oblasti znamenal oslabení Hizballáhu a také Íránu. Tento vývoj je pro USA velmi žádoucí. USA ovšem stále uplatňují politiku pragmatismu a oficiálně vojensky do konfliktu nezasahují. Spojené státy se rozhodly do konfliktu zapojit v případě, že by byla překročena tzv. „červená linie“.35 Touto linií bylo stanoveno použití zbraní hromadného ničení (dále jen ZHN) proti civilnímu obyvatelstvu. USA se nyní staví do pozice světového ochránce a rámcově modifikovala svoji politiku deproliferace ZHN. Postup řešení situace při zjištění proliferace ZHN se nyní již neodvíjí od primárního vypátrání a zneškodnění zbraní, ale především od reflexe chování států a organizací, které je vlastní a jsou ochotny je použít. (Ditrych 2013, 182-185; Carnegie Endowment 2014b; Congressional Research service 2014; Deadly Arsenals 2005)

35

Červená linie je pomyslná hranice, kterou stanovil americký prezident Obama v roce 2012. Ustanovuje z hlediska USA použití chemických zbraní jako krajní mez vedoucí k vojenské intervenci. Ve válce v Iráku a Íránu v roce 1983 a 1988, však byly chemické zbraně běžně používány a americký prezident Reagan z toho nevyvozoval žádné důsledky. 26

5. Další vývoj konfliktu Rusko a Čína odmítají v RB OSN podpořit vojenskou intervenci. Přestože se na půdě OSN jednalo o řešení konfliktu již třikrát, nebylo dosaženo žádného uspokojivého závěru. V konfliktu zatím opozice získala vojenské pozice v severo-syrském městě Homs a následně proběhly boje o město Aleppo. Druhé strategicky nejdůležitější město Damašek bylo centrem bojů v roce 2013. V červenci 2013 uvádí OSN 100 000 mrtvých civilistů, aktivisté uvádí koncem roku 2013 počty 140 000 obětí, OSN však přestala oběti počítat z důvodu neověřitelnosti dostupných zdrojů. Konflikt v Sýrii je také považován za největší humanitární krizi 21. století a pro svůj rozsah je srovnáván s genocidou ve Rwandě v roce 1994. Podle zpráv OSN je nyní v Sýrii necelých pět milionů vnitřně vysídlených obyvatel a 2,5 milionů uprchlíků rozmístěných v uprchlických táborech v Jordánsku, Libanonu a Turecku. Největší množství uprchlíků je hlášeno z Libanonu.36

5.1 Chemické zbraně a hrozba intervence „Největší nebezpečí, kterému dnes svět a USA čelí, jsou nelegitimní režimy, hledající a získávající nukleární, chemické a biologické zbraně.“ (G. W. Bush, 2003) Právě události na jihovýchodě od Damašku jsou považovány za milník celého konfliktu a pozvedly občanskou válku na problém celosvětového měřítka z důvodu opětovného upoutání pozornosti na důležitost deproliferačního procesu. Aktuální rizika proliferace a použití ZHN jsou dalším problémem v souvislosti s konfliktem v Sýrii. Dne 21. srpna 2013 byly při bojích ve městě Ghúta nedaleko Damašku použity chemické zbraně hromadného ničení a usmrtily 300 až 1 700 osob. Rusko a Čína byly přesvědčeny o vině opozičních sil. Vyjádřily prezidentovi podporu a odmítli jeho vlastnictví chemických zbraní. Naopak západní mocnosti považovaly za útok odpovědný režim prezidenta Assada. Ministr zahraničí USA John Kerry řekl, že k syrskému chemickému arzenálu mají přístup pouze tři lidé. Těmi jsou prezident Assad, jeho bratranec Máhir Assad37 a jeden z generálů. V tisku se následné objevily spekulace, že právě Máhir Assad vydal rozkaz k použití chemických zbraní proti opozičním silám. (BBC 2014a, Stampler 2013; ČTK 2013b) Po vleklém vyšetřování Organizace pro zákaz chemických zbraní (dále jen OPCW)38 vyslaná OSN potvrdila, že zbraně pocházely z arzenálu režimu. USA označilo tento krok jako porušení červené linie a prohlásilo, že chemický útok na obyvatelstvo nesmí zůstat bez odezvy, protože takový precedens by vedl ke špatnému příkladu pro Írán a Severní Koreu. USA trvaly na vojenské 36

Dle zpráv OSN necelý 1 milion uprchlíků. Velitel republikánské armády, elitní jednotky, která slouží k ochraně ústavních činitelů a zároveň je také velitelem 4. Divize, která je zodpovědná za bezpečnost Damašku. 38 V roce 2013 byla organizace navržena na Nobelovu cenu míru za „intenzivní snahu o omezování chemických zbraní“. 27 37

intervenci dokonce i bez spolupráce s OSN.39 Kongres ovšem intervenci navrženou prezidentem Obamou neschválil a stejně tak ani britský parlament nepodpořil v tomto ohledu premiéra Camerona. Intervence tedy nebyla uskutečněna, ale USA byly ochotné přistoupit i na variantu omezeného útoku a podporu sekulární části opozice. (ČTK 2013a) V reakci na incident v Sýrii se některé státy (celkem 26) oficiálně vyjádřily podpisem dokumentu, v němž uvádí, že režim prezidenta Assada použil chemické zbraně proti civilnímu obyvatelstvu své republiky a žádají za tento čin silnou mezinárodní odpověď. 40 Sýrie byla uvedena na seznamu zemí, jež mají kapacity na výrobu chemických a biologických zbraní. Syrská arabská republika tento údaj nikdy nepotvrdila a také nikdy nepodepsala CWC41. Americké průzkumy uvádí, že se na území Sýrie v roce 1990 nacházelo 500 kg chemických vzdušných bomb a hlavic umístěných na střely SCUD-B. Chemické zbraně se dají snadno vyrobit z legálně dostupných chemikálií, které nejsou nikterak omezeny42. Sýrie tak získala jeden z největších chemických arzenálů světa především díky dodávkám ze Sovětského svazu, Íránu a Československa. Sýrii získávala chemikálie na výrobu zbraní také z USA prostřednictvím firmy Maine Biological Laboratories z Waterwille ze státu Maine, odtud byl údajně exportován v roce 2001 do Sýrie i nelegální biologický materiál43. Další americká společnost, která zůstává v anonymitě, podle médií dodala nemocnici v Sýrii v roce 2006 kyanid draselný a nežádala informace o jeho dalším zpracování. Do této kauzy je zapojen také holandský koncern, jenž prodával syrskému ministrovi průmyslu chemikálii monoethylglykol. Tato látka je součástí průmyslové výroby nemrznoucích směsí ale také yperitu a pravděpodobně plynů VX a sarin.44 (Sanger et al. 2013) V měsíci následujícím po chemických útocích se mezinárodní scéna musela vypořádat s následky této krize a činila tak především v rámci pravomocí OSN. USA vydaly ultimátum na bezprostředním vojenský postup, pokud Assad neprodleně nevydá kompletní chemický arzenál pod mezinárodní kontrolu. Rusko, které se v konfliktu na straně Sýrie v mezinárodním prostředí angažuje, již od počátku poskytlo Sýrii podporu a pomoc s kontrolou chemických zbraní, za podmínky, že USA přestanou uvažovat o vojenském řešení. V rámci vyšetřování a snahy o stabilizaci situace dne 14. 9. 2013 dospěly obě strany k přijetí rusko-americké dohody o chemických zbraních. (BBC 2014d; Lidovky.cz 2013a)

39

Dodržení této hrozby znamenalo pro USA otázku ztráty důvěryhodnosti v očích světové veřejnosti a také syrského režimu. Celkově by se snížil mezinárodní vliv USA. 40 Mezi tyto státy patří například:Austrálie, Kanada, Španělsko, Francie, Itálie, Japonsko,Jižní Korea, KSA, Turecko, Velká Británie a USA. 41 CWC je „Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění chemických zbraní a o jejich zničení“ podepsána 1993 a v platnosti je od dubna 1997. Vylučuje možnost užití chemických zbraní a navazuje na Ženevský protokol z roku 1925. 42 Jednou z částí CWC bylo také přání zachovat využití chemického průmysl k mírovým civilním účelům a usnadnění života, proto zachovala volná obchod s chemikáliemi. 43 Za tento čin bylo několik managerů podniku uznáno vinnými. 44 Vyšlo v Lidových novinách dne 9. 9. 2013 28

Před válkou Sýrie podle šetření OPCW disponovala největším chemickým arzenálem na světě. Ve skladech Syrské vlády bylo nalezeno více než 1 000 tun bojových látek včetně hořčičného plynu. Seznam chemických zbraní předala Sýrie 21. září 2013 a v říjnu pak začala jejich likvidace. Chemický arzenál Sýrie má být podle dohod zničen do 30. června 2014. (Lidovky 2013b; OPCW 2014) 5.1.1 OSN a Organizace pro zákaz chemických zbraní RB OSN vydala dne 27. 9. 2013 rezoluci, na jejímž základě požaduje likvidaci syrského chemického arzenálu. V této rezoluci, ale chybí vojenské řešení. V případě, že by Sýrie rezoluci nesplnila, muselo by OSN jednat znovu a schválit rezoluci, která by obsahovala vojenské řešení situace na základě VII. kapitoly Charty OSN45. Rezoluce říká, že Sýrie nesmí chemické zbraně použít, vyrábět ani skladovat. Rusko považuje rezoluci za svůj úspěch a Sergej V. Lavrov46 nabídl pomoc Sýrii s likvidací zbraní a její připojení k CWC. John Kerry za USA, souhlasil s mezinárodní kontrolou, ačkoli původní francouzsko-americký návrh rezoluce poskytoval Sýrii 15 dní ultimátum na zveřejnění počtu zbraní a zakazoval jejich použití. Podle francouzské verze dohody by v případě porušení byla do Sýrie poslána v tomto ohledu již oprávněná vojenská intervence. Tento původní návrh však Rusko opět vetovalo. (UN 2014) Dezertující vysoce postavený syrský důstojník informoval agenturu Reuters o přesunu většiny syrských zbraní do majoritně allávitské provincie Latakíja a teritorií v blízkosti Středozemního moře. Dále se objevují zprávy o transportu chemických zbraní do Libanonu a Íránu. Některé chemické zbraně, však údajně stále zůstávají v okolí Damašku. Sýrie tak sice v rámci dohody předala kompletní soupis zbraní a přijala na svém území mezinárodní kontrolu. Souhlasila s likvidací arzenálu a také připojením ke smlouvě CWC. Přesto však panuje přesvědčení, že autoritářské režimy mají tendenci lhát o svých arzenálech a snaží se tak utajit, co nejvíce zbraní.47 Inspektorům práci silně komplikovala krvavá válka a také rozmístění zbraní na mnoha vzdálených základnách po celé Sýrii. Navíc v posouzení celé věci chybí nezávislý subjekt, který by byl schopen ověřovat získané informace. Současné informace pocházejí pouze z vládních zdrojů, a tedy existuje opodstatněné riziko jejich zkreslení. Chemické zbraně vyžadují zvláštní přístup a nejlepším způsobem jejich eliminace jsou preventivní kontroly.

45

Název kapitoly výstižně shrnuje její obsah: AKCE PŘI OHROŽENÍ MÍRU, PORUŠENÍ MÍRU A ČINECH ÚTOČNÝCH 46 Ruský ministr zahraničí od roku 2004, jmenován prezidentem Putinem 47 Případ Iráku a Libye. 29

Na podzim roku 2013 byli na území Sýrie vysláni pracovníci Organizace pro zákaz chemických zbraní48. OPCW není přímo součástí OSN, ale obě organizace úzce spolupracují.49 Sekretariát má mezinárodní složení a cca 500 zaměstnanců. Mezinárodní inspektoři, tak již v říjnu 2013 ověřili 22 z 23 veřejně přiznaných chemických úložišť. OSN a OPCW navštívilo v říjnu 21 vojenských stanovišť. Dvě další se však nalézala v regionu, který představuje příliš velkou bezpečnostní hrozbu kvůli válce. Syrská vláda proto zajistila fotografickou a video dokumentaci, která pro potřeby inspektorů stačila. V listopadu roku 2013 bylo zničeno všech 23 míst, kde se vyráběly chemické zbraně. Sýrie již zničila své provozy na výrobu chemických zbraní v termínu a je o krok blíže chemickému odzbrojení. Zatím tak dodržuje dohodu. Nyní ji čeká zničení chemikálií. Podle dohody bude Sýrie bez chemického arzenálu do poloviny roku 2014. Na začátku roku 2014 bylo zničeno přes 60% nenaplněných hlavic a bomb. (OPCW 2014)

5.2 Zamítnutí intervence Konflikt v Sýrii se, s ohledem na vyrovnanost sil obou stran, s velkou pravděpodobností nepodaří v blízké době vojensky ukončit. Po negativních zkušenostech v předešlých vnitřních konfliktech na blízkém východě, tedy v Iráku a Afghánistánu, je pro OSN další vojenská intervence nepřijatelná. Podle mezinárodních dohod lze však pro řešení takovéto situace použít pouze humanitární intervenci, která by musela proběhnout pod dozorem OSN, tedy oficiální vojenský zásah nezúčastněných aktérů nepřichází naprosto v úvahu. V případě Sýrie se OSN tohoto prostředku při řešení konfliktu zřeklo a rozhodlo se ukončit konflikt politickým jednáním. Bohužel OSN nedisponuje prostředky, které by přiměly obě strany ke konstruktivnímu diplomatickému vyjednávání. Nastolení míru v Sýrii tak bude vyžadovat spoustu času a úsilí. (Lidovky 2013a, V červenci 2012 vydalo mezinárodní společenství50 tzv. Ženevské komuniké zabývající se postupem, který je třeba aplikovat při jednání a deklaruje principy, na nichž je třeba založit novou vládu a legislativu ve státě. Díky těmto principům, by se měla Sýrie vyvíjet nadále jako stabilní demokratický a progresivní stát, jež se bude snažit co nejdříve překonat období poválečné rekonstrukce a opět se zapojit mezi ekonomicky vyspělé moderní státy. K těmto principům je třeba nastolení míru díky zřízení přechodné vlády, která by se měla skládat ze členů obou znesvářených stran. V přechodné vládě by tedy byli rovnoměrně zastoupeni členové opozice a také zástupci 48

OPCW je mezinárodní organizace, která sídlí v Haagu a má prosazovat kontrolu dodržování CWC, jež zakazuje využití chemických zbraní a trvá na jejich zničení. Organizace byla založena v dubnu 1997 v době, kdy CWC nabyla účinnosti. 49 OSN pouze vydává pracovníkům cestovní dokumenty. 50 Za účasti OSN, LAS, ministrů zahraničí USA, Číny, Francie, Ruska, Velké Británie, Iráku, Kuvajtu, Kataru a vysoké představitelkou EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton. Žádná ze syrských stran nebyla zastoupena. Souhrnně je spolupráce těchto zemí za účelem nastolení míru v Sýrii nazývána jako Akční skupina pro Sýrii. 30

režimu. Opozice však nevidí jako přijatelnou alternativu zapojení osoby samotného Bašára Assada. Samozřejmě pod vlivem okolností povede ke zřízení této vlády dlouhá diplomatická cesta.

31

5.3 Ženevská jednání „Válka je pokračování diplomacie, pouze jinými prostředky.“ Karl von Clausewitz Po vydání komuniké bylo rozhodnuto o uspořádání konference, která poskytne možnost oběma stranám konfliktu usednout za jednací stůl a nalézt řešení. Původní termín byl plánován již na listopad 2013, přesto se však konference konala až v lednu 2014. Toto druhé kolo mezinárodního jednání o Sýrii nazvané jako Ženeva II začalo 22. ledna 2014 ve švýcarském Montreux za účastí 31 zemí světa a zástupci syrské opozice a také delegace syrského režimu. Jednání zahájil projev generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, který označil konferenci jako příležitost pro syřany, kterou mají využít k ukončení utrpení v jejich zemi a nazval den jednání „dnem naděje“. V tomto duchu se však nenesla následná prohlášení zástupců syrského režimu. Již v úvodu označil ministr zahraničí Syrské republiky Valíd Mualim své oponenty za zrádce a teroristy a zopakoval svůj postoj trvající na neodvolatelnosti prezidenta Assada a jeho režimu. Přístup delegace k vytvoření přechodné vlády byl tak od počátku velmi negativní a ovlivnil i vyjádření zástupců opozice.

Americký ministr zahraničí John Kerry spolu se svým ruským

protějškem ministrem Lavrovem v projevech potvrdili, že jednání nebudou ani rychlá ani snadná, přesto však podle Kerryho neexistuje jiné řešení situace a o Assadově účasti na prozatímní vládě není možné uvažovat. Ministr Lavrov pak apeloval na zahraniční aktéry, aby se v konfliktu neangažovali. (Lidovky.cz 2014a) Za syrskou opozici vystoupil Ahmed Džarba šéf delegace opoziční koalice a obvinil Assada z válečných zločinů, které dokazoval fotografickou dokumentací, jež nechal vypracovat Katar. Syrská delegace režimu prezentovala deklaraci zásad, které ovšem nepočítají s ustanovením přechodné vlády a předáním moci a naopak vyzývají zahraniční aktéry konfliktu, aby přestali s podporou a dodávkami zbraní opozici. Opozice podle agentury Reuters deklaraci odmítla. Opozice považuje deklaraci za blokaci jednání a syrská delegace naopak nehodlá jednat o předání moci v Sýrii. Zvláštní zmocněnec OSN Lachdar Brahímí51 vyzval obě strany k uvážlivějšímu projevu a připomněl, že konference je uspořádána za účelem vyjednání prozatímní vlády, nikoli řešení dalšího vývoje v zemi. (Lidovky.cz 2014b; UN 2014b) Kompromis v jednání v otázce přechodné vlády nebyl dosažen. Jednání se tedy zaměřila na další body Ženevského komuniké a hlavním tématem dalších jednání se stala humanitární krize spojená s konfliktem. Především pak nutnost evakuace obleženého města Homs na severu Sýrie. Dne 26. ledna 2014 bylo v rámci jednání dosaženo prvního úspěchu, když byla schválena evakuace žen a dětí za pomoci vozidel a pracovníků OSN.52 (Lidovky.cz 2014c) 51

Alžířan Lachdar Brahímí nahradil Kofiho Annana v roli zvláštního zmocněnce pro Sýrii v srpnu 2012. Ve městě Homs v držení povstalců je zhruba 3000 civilistů uvězněno kvůli obklíčení vládními jednotkami již od roku 2012. Ve městě tak dochází k humanitární krizi. Není dostatek potravin ani léků a dle zdrojů agentury Reuters se lidé živí převážně jen olivami. 32 52

Konference Ženeva II skončila po dvou kolech jednání, aniž by bylo dosaženo pokroku v otázce přechodné vlády a ukončení násilí. Assadův režim oficiálně stále vede válku proti terorismu a opoziční koalice žádá o zahraniční pomoc. Jisté je, že k žádnému kompromisu v brzké době nedojde, nebude-li Assad ochoten vzdát se svého postu. Brahímí vyjádřil snahu uspořádat další setkání všech zúčastněných aktérů na mezinárodní úrovni a tentokrát se spekuluje i o pozvánce pro Írán, který by mohl mít pozitivní vliv na ochotu syrské delegace režimu ustoupit a pokračovat v jednání formou kompromisů. (BBC 2014e, Lidovky.cz 2014d)

5.4 Pravděpodobný vývoj Dle vyjádření Johna Kerryho a generálního tajemníka Pan Ki-muna neexistuje v případě Sýrie jiné než politické řešení situace. Dalším krokem, kterého je tedy třeba dosáhnout, je nastolení již zmiňované přechodné vlády, která pomůže zklidnit situaci a bude znamenat klid zbraní na území. Taková okolnost ale nastane pouze v případě, že se dalšího vývoje nebude aktivně účastnit současný prezident Assad. Podle názoru arabisty Jana Čuříka však neexistuje způsob jak příměří dosáhnout trvale ani v případě, že se Assad rozhodne uprchnout ze země v obavě před obviněním z válečných zločinů. Násilí v zemi je příliš ovlivněno sektářskými a etnickými rozdíly. Tedy rozpory a násilnosti mezi Allávity a Sunnity nejspíše potrvají i v případě příměří a stát nebude možné v takové situaci stabilizovat. (Čuřík 2012) Uvažujeme- li ovšem o možnosti nastolení nové prozatímní vlády a zdárném uspořádání voleb, je velmi pravděpodobné, že výsledek bude silně rozmělněn mezi mnohé opoziční frakce, které jsou schopny přetavit své požadavky do politických programů a vytvořit tak odpovídající politická hnutí, jež si najdou své voliče. V takovém případě je ovšem veliké riziko, že k vládě se v Sýrii dostane hned několik islamistických a také částečně teroristických organizací. Navíc je možné, že mezi vládnoucími stranami se objeví i zástupci íránských zájmů či přímo přívrženci Hizballáhu. Podobný scénář je možné vysledovat v dalších blízkovýchodních zemích, kde proběhlo arabské jaro. Příkladem politické angažovanosti islamistů je zcela jistě Egypt a Tunisko. Ve zmiňovaných zemích je situace s odstupem času klidnější, ovšem nic není zcela vyřešeno. (Kalhousová 2013, 194-198) Islamistické strany nelze z dalšího vývoje vyloučit, protože jak píše Madeleine Albright ve své knize Mocní a Všemohoucí, nelze všechny nábožensky orientované strany považovat za teroristy, jak je označuje Assadův režim a platí, že: „Pro represivní vlády je ale příliš snadné přidělit komukoli, kdo nesouhlasí s jejich politikou, nálepku „teroristy“. Toto označení může být samoúčelné - perzekuce je častěji příčinnou násilí než jeho řešením. Má-li demokracie na blízkém východě zakořenit, nemohou být islamistické strany paušálně vyloučeny. Mnoho legitimních stran v našich dějinách původně začínalo mimo zákon.“ (Albright 2006, 231-232) 33

Ačkoli je zřejmé, že islamisté jsou schopni ujmout se také politických rolí a zapojit se do oficiálního řízení země, v případě Sýrie je těžké odhadnout, jak může tato snaha vyvrcholit vzhledem k velkému počtu různě orientovaných skupin s odlišnými postoji k transformaci země. Politická a náboženská témata, ale nejsou jediné oblasti, které bude třeba akutně řešit. Následkem rozsahu konfliktu je většina infrastruktury země silně poškozena a bude vyžadovat nejen mnoho času, ale také finančních prostředků, aby bylo možné co nejdříve vše zrekonstruovat. Kvůli ekonomickým sankcím, které mezinárodní aktéři na Sýrii uvrhli, je současný režim připraven o 2030% rozpočtu a další velká část odchází na výdaje za zbrojení a vojenské operace. Pro novou vládu bude tedy o finance zajisté nouze. (AMO 2012) Finanční prostředky, jež pochází převážně z prodeje ropy, jejímž je Sýrie významným vývozcem53, se sice v období míru nejspíše do státní kasy navrátí, ovšem díky velkým nákladům na obnovu země bude třeba mezinárodních finančních půjček a vývoj Sýrie bude zřetelně zpomalen oproti předešlému hospodářskému progresu z let před válkou. Druhým významným zdrojem příjmů Sýrie byl turistický ruch, jenže je nyní minimálně na několik let pro zemi nemyslitelný a posléze bude náročným úkolem zajistit jeho rozvoj. Dalším aspektem obnovy je proces přesídlení uprchlíků zpět na území jejich domoviny, které bude velmi finančně i logisticky náročné pro jakýkoli státní systém, který může vzniknout a tím spíše bude-li názorově rozštěpen. Neopomenutelným problémem je také nutnost obnovení zdravotnické péče, která bude velice složitá vhledem k faktu, že 40% nemocničních zařízení, bylo zničeno a dalších 20% je ve velmi špatném stavu. Zapojení navrátivších se uprchlíků bude vyžadovat nejen hmotnou pomoc na vybudování rodinného zázemí, ale především posttraumatickou péči, kterou nedokáže samostatně zabezpečit ani potenciální nově vzniklý režim ani samotné humanitární mise OSN. Podstatnou skupinou obyvatel, jež byla válkou nejsilněji zasažena, jsou přitom děti, které je možné částečně považovat za ztracenou generaci, jež strávila mnoho let svého krátkého života, pokud ne celý, v uprchlických táborech a bude mít velký problém se zapojit do běžného života. Většina těchto dětí neabsolvovala po dobu konfliktu žádné vzdělání a bude tedy třeba vybudovat jim intenzivní verzi vzdělávacího systému, protože právě tato generace bude mít za úkol dokončit transformaci země a obnovit její ekonomický význam v regionu. (UNICEF 2014; UN 2014b; BBC 2014f)

53

Sýrie zajišťovala před počátkem konfliktu obvykle 0,5% světové produkce ropy. 34

6. Závěr Z informací, které byly rozebírány v průběhu celé práce je zřejmé, že konflikt v Sýrii nabyl obrovských rozměrů a jeho řešení nebude snadné ani rychlé. Pokud by byl konflikt zastaven ve fázi ozbrojených střetů, jak tomu bylo zpočátku, je mnohem větší pravděpodobnost, že by Sýrie následovala trend politické transformace země, jak se stalo u některých dalších zemí v průběhu arabského jara. Bohužel odhodlanost režimu represivně udržet svoji autoritu na území Sýrie vedla k vyhrocení konfliktu a jeho přerodu v občanskou válku. K rozmachu konfliktu by však nikdy nedošlo, pokud by se do něj nezapojili nestátní a zahraniční aktéři, jejichž zájmy nejsou v souladu s mírovým řešením konfliktu. Z kapitoly 5 je znatelný vliv, který mají jednotliví aktéři konfliktu a to především ti terciární, na vyhrocení násilí a díky materiální i vojenské podpoře, ačkoli mnohdy neformální, jsou nepřímo odpovědní za rozsah škody a ztracené životy obyvatel Sýrie. Je jisté, že pokud by režim nebyl podporován svými hlavními spojenci Íránem a Hizballáhem, jeho prostředky, stejně jako vojáci státní armády, by se již dávno vyčerpaly v prvním roce bojů a prezident by byl nucen opustit Sýrii a nejspíše by tak bylo možné uvažovat o jeho kapitulaci. Předpokládejme, že autoritativní režim Sýrie je založen především na ikoně prezidenta a po jeho odchodu by nebyl podnět pro pokračování bojů ani ze strany armády ani povstalců, kteří by jeho kapitulací dosáhli v podstatě svého cíle. Opozice deklaruje jako svůj cíl změnu politického systému a nastolení demokracie, ke kterým bude třeba zřízení svobodných voleb a změna ústavy. V případě kapitulace režimu by byl tento scénář pravděpodobný v počáteční fázi konfliktu. Tedy předpokládejme v roce 2011. Do bojů se ovšem průběžně zapojovali i na straně povstalců různé frakce a vzhledem k charakteru konfliktu a regionálnímu významu země samozřejmě i radikální islamistické skupiny ať už s vazbami na teroristickou organizace Al-Kaida nebo přímo samotné teroristické skupiny jako je například An-Nusrá či ISIL. Vzhledem k jejich prostředkům a radikálnímu odhodlání dosáhnout vítězství je velice nepravděpodobné, že by upustily v případě porážky či kapitulace režimu od svých plánů zahrnujících nastolení islámského právního systému šarí‘a a vytvoření islámského státu Sýrie. Tyto cíle se ovšem neshodují se záměrem opozice a politické reprezentace, jež je oficiálním mluvčím povstalecké strany konfliktu. Stejně tak je nepředstavitelné, že by tyto záměry našly podporu a souhlas v mezinárodním prostředí. Zejména USA budou silně oponovat možnosti vzniku dalšího islamistického centra v regionu. Je také velmi nepravděpodobné, že by Rusko schvalovalo takovouto základnu radikálních hnutí ve své blízkosti. A vzhledem k tomu, že je předpokladem, aby nově vzniklý stát požádal o uznání své existence na půdě OSN, mohlo by dojít k dalším diplomatickým komplikacím, které by nevyhnutelně vedly k dalšímu napětí a v krajním případě k zahraniční intervenci do Sýrie v rámci zabránění rozvoje terorismu a politiky ochrany lidských práv. Tedy situace by se výrazně nezlepšila. 35

Další možností je kapitulace opozice, která je ale mnohem méně pravděpodobná. Vzhledem k množství jednotlivých frakcí, které spojuje i k jejímu politickému přesvědčení není možná její další existence v Sýrii pod vládou současného režimu. Ani pokračování režimu v jeho současné podobě již není možné. Po škodách a příkoří, které způsobil svým vlastním obyvatelům, již není v jeho silách získat zpět respektované postavení a faktickou autoritu jinak než tvrdými vojenskými represemi, na něž však nemá dostatek prostředků. Pokud by tento potenciál měl, již dávno by byla občanská válka nakloněna nevyhnutelně v jeho prospěch a porážka povstalců by byla pouze otázkou několika měsíců. Přežití režimu je nyní pouze otázkou času a také ochoty jeho zahraničních spojenců jej podporovat. Jejich oddanost je však také omezena finančními a politickými zájmy v Sýrii. Jedná se především o jejich vlastní ideologické rozšíření vlivu na území státu a v okamžiku, kdy tohoto cíle dosáhnou, nebude již pro ně nutné udržovat režim u moci. Naopak bude v jejich vlastním zájmu zaujmout jeho roli pomocí svých zástupců. Ani jedna ze stran nyní není ochotna ustoupit ze svých vitálních cílů a tedy je kompromis za současné situace prakticky nemožný. V současné fázi konfliktu tak není možné boje zastavit, nezmění-li se okolnosti podpory některého z angažovaných aktérů. Škody na životech a také infrastruktuře státu jsou nezanedbatelné. Otázka budoucího vývoje země závisí také na přetrvání suverénního státu, který může být ohrožen zájmy Íránu a také Izraele, jenž nebude pozitivně přijímat jakékoli zapojení teroristických ani islamistických hnutí do chodu Sýrie. Existenci státu mohou bránit zájmy nejen náboženské ale také jednotlivých etnických skupin. Například je velké riziko, že bude nyní allávitská menšina ve státě negativně přijímána ostatními obyvateli země a není vyloučeno, že se nyní projeví agresivita a xenofobie jejich směrem. Dále je zde nedořešená otázka Kurdů, kteří se netají svými požadavky na vznik vlastního etnického státu na hranicích s Tureckem a s Irákem. Separatistické snahy kurdské menšiny jsou již tradiční v těchto dvou zmíněných zemích a jsou také jedním z důvodů, proč rostou obavy Turecka z dopadu konfliktu na jeho vnitřní politiku. V rámci práva národu na sebeurčení je ale zřejmé, že by vznik Kurdského národního státu neměl být v mezinárodním prostředí negativně přijat. Vyjma vnitřních politických zájmů Turecka a Sýrie. V průběhu konfliktu bylo spácháno množství válečných zločinů a dědictví těchto činů bude zasahovat ještě i do vzdálené budoucnosti, protože se jedná o akty násilí, které nelze spravedlivě posoudit s dostatkem věrohodných důkazů a ověřitelných svědectví v krátkodobé perspektivě. K vyřešení této mezinárodně právní problematiky bude zapotřebí spolupráce opět se zúčastněnými aktéry a je silně nepravděpodobné, že by některý s neoficiálních zapojených terciárních aktérů veřejně spolupracoval s případným soudním tribunálem. Celý konflikt je tedy velmi nepříjemnou záležitostí, která byla vystupňována na mezinárodní úroveň zapojením státních i nestátních aktérů do vnitřní záležitosti země a je nepochybné, že jejich vliv v zemi bude zřetelný i po skončení samotného konfliktu a nepřispěje ke zrodu stabilního státu

36

orientovaného směrem k demokratizaci společnosti a přijetí liberálních norem do hospodářského i politického života.

37

7. Zdroje 7.1 Tištěné zdroje ACH-HÜBNER, Robert. Perspektiva mezinárodní intervence v Sýrii z pohledu teorie spravedlivé války. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce JUDr. et Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D. ALBRIGHT, Madeleine Korbel. Mocní a všemohoucí: úvahy o Bohu, Americe a mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Překlad Tomáš Jeník. Praha: Práh, 2006, 325 s. ISBN 80-725-2151-9. ANNAN, Kofi A. UNITED NATIONS. Common Destiny: New Resolve Annual report on the work of the organization 2000. NY, 2000. BENČÍK, Antonín. Rekviem za Pražské jaro: důvěrná informace o přípravě a provedení srpnové intervence varšavské pětky v Československu 1968. Vyd. 1. Třebíč: Tempo, 1998, 269, [8] s., [14] s. obrazových příloh. BERÁNEK, Ondřej. Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vydání 1. Praha: Academia, 2013, 301 pages. ISBN 978-802-0022-981. ČUŘÍK, Jan. Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. In: BERÁNEK, Ondřej. Na cestě k revolucím: Ekonomie arabských revolucí: Mohou islamisté vládnout jinak ?. 1. vyd. Praha: Academia, 2013, s. 66-86. DOI: 978-80-200-2298-1 DEADLY ARSENALS. 2005. Cirincione, Joseph, Jon B Wolfsthal, and Miriam Rajkumar. Deadly arsenals: nuclear, biological, and chemical threats. 2nd ed. Washington, D.C.: Carnegie Endowment for International Peace, c2005. 3-80. Print. DITRYCH, Ondřej. Geopolitické implikace: Evropa a Amerika: Impéria v rozpacích. In: BERÁNEK, Ondřej.Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vydání 1. Praha: Academia, 2013, s. 166-185. ISBN 9788020022981. DOČKAL, Ondřej. ASSOCIATION FOR INTERNATIONAL AFFAIRS. Current crisis in Syria: Prague student summit XVIII. model NATO. 1. vyd. Prague, 2012. Dostupné z: www.amo.cz FULTON, Will, Joseph HOLLIDAY a Sam WYER. Iranian strategy in Syria: A joint report by AEI´s critical threats project and institute for the study of war. United States of America: I, 2013. 38

GOMBÁR, Eduard a Ladislav HENEK. Arabské revoluce- nástup demokracie nebo islamismu?. In: WEIGL, Jiří. Arabské jaro rok poté: naděje, nebo zklamání? : sborník textů. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2012, s. 27-36. Ekonomika, právo, politika, č. 98/2012. ISBN 9788087460115. HENEK, Ladislav. Evropa na pokraji velkého průšvihu. In: WEIGL, Jiří. Arabské jaro rok poté: naděje, nebo zklamání? : sborník textů. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2012, s. 89-94. Ekonomika, právo, politika, č. 98/2012. ISBN 9788087460115. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Vyd. 1. Praha: Rybka, 2001, 447 s. ISBN 80-861-8249-5. JIRÁNKOVÁ, Adéla. Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. In: BERÁNEK, Ondřej. Na cestě k revolucím: Nedemokreatické režimy jako příčina relvoucí v severní Africe. 1. vyd. Praha: Academia, 2013, s. 23-65. DOI: 978-80-200-2298-1. KALHOUSOVÁ, Irena. Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. In: BERÁNEK, Ondřej. Geopolitické implikace: Nahý v trní aneb pozice Izraele v proměněném arabském světě. 1. vyd. Praha: Academia, 2013, s. 186-209. DOI: 978-80-2002298-1. MAREŠ, Miroslav. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. In: SMOLÍK, Josef a Tomáš ŠMÍD et al. Terorismus. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010, s. 115-142. DOI: 978-80-210-5288-8. MARTÍNKOVÁ, Lenka. Problematika zbraní hromadného ničení v kontextu současného konfliktu v Sýrii. Brno, 2013. Seminární práce. Masarykova Univerzita. Vedoucí práce Mgr. Eva Taterová. ÖZEL-VOLFOVÁ, Gabriela. Geopolitické implikace: Turecká zahraniční politika ve světle arabských revolucí. In: BERÁNEK, Ondřej. Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vydání 1. Praha: Academia, 2013, s. 210-233. ISBN 9788020022981. PRUDÍKOVÁ, Dana. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. In: SMOLÍK, Josef a Tomáš ŠMÍD.Násilné demonstrace a nepokoje jako hrozba vnitřní bezpečnosti.: Analýza kolektivního chování přerůstající v násilné aktivity. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010, s. 227-256. DOI: 978-80-210-5288-8.

39

PTÁČKOVÁ, Gabriela. Analýza turecké zahraniční politiky v letech 2002-2013. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova Univerzita. Vedoucí práce PhDr. Pavel Pšeja, Ph. D SHANAÁH, Šádí. Islamismus od jara do zimy?: Islámská zima, nebo soumrak islamistů. In: BERÁNEK, Ondřej. Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vydání 1. Praha: Academia, 2013, s. 87-113. ISBN 9788020022981. ŠABACKÁ, Yvona. Sýrie a její měnící se pozice na blízkém východě. In: Journal of international relations. Bratislava: Univerzita Bratislava, 2013, s. 159-178. ISSN 1336-1562. Tabler, Andrew. In the lion's den: an eyewitness account of Washington's battle with Syria. 1st ed. Chicago, Ill.: Lawrence Hill Books, c2011. Web. 2 Oct. 2013. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení. 1997. Print. WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 206 s. ISBN 80-717-8390-0.

7.2 Elektronické zdroje Al-Nusra Commits to al-Qaida, Deny Iraq Branch 'Merger'. In: Naharnet [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.naharnet.com/stories/en/78961-al-nusra-commits-to-alqaida-deny-iraq-branch-merger/ Anything But Politics: The State of Syria’s Political Opposition. In: International Crisis Group: Middle East report N.146 [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle-east-north-africa/egypt-syria-lebanon/syria/146anything-but-politics-the-state-of-syria-s-political-opposition.aspx BBC. 2012a. Syria crisis: Counting the victims. (cit. 2013-03-29). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-18093967) BBC. 2013a. Syria: The story of the conflict. (cit. 2014-04-24). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-19331551). BBC. 2013b. Arab uprising country by country. (cit. 2014-04-24). (http://www.bbc.com/news/world-12482315) BBC. 2013c. The victims of Syria's war finding care in Israel. (cit. 2014-04-24). (http://www.bbc.com/news/world-middle-east-24998618) 40

BBC. 2013d. Syria crisis: Guide to armed and political opposition. (cit. 2014-04-24). (http://www.bbc.com/news/world-middle-east-24403003) BBC. 2014a. Syria profile: A chronology of key events. (cit. 2014-04-24). (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-14703995) BBC. 2014b. Where key countries stand (cit.2014-04-24). (http://www.bbc.com/news/worldmiddle-east-23849587) BBC. 2014c. Iraq violence: US speeds up supply of military equipment. (cit. 2014-0424).(http://www.bbc.com/news/world-middle-east-25633629) BBC. 2014d. Almost half of Syria chemici weapons removed-OPCW. (cit. 2014-04-24). (http://www.bbc.com/news/world-middle-east-26662801) BBC. 2014e.What is Geneva II conference on Syria?. (cit. 2014-04-24) (http://www.bbc.com/news/world-middle-east-24628442) BBC. 2014f. Syria: Mapping the conflict. (cit.2014-04-24). (http://www.bbc.com/news/worldmiddle-east-22798391) BLANCHARD, Christopher M., Carla E. HUMUD a Mary Beth D. NIKITIN. Armed conflict in Syria: Overview and U.S. Response. In: Congressional Research Service: Informing the legislative debate since 1914 [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: https://www.fas.org/sgp/crs/mideast/RL33487.pdf BREAKING: Syrian Opposition Forces Reportedly Bomb Hezbollah Compounds, As Hezbollah Goes All-In On Syria. In: The Israel project [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.theisraelproject.org/breaking-syrian-opposition-forces-reportedly-bombhezbollah-compounds-as-hezbollah-goes-all-in-on-syria/ Carnegie Endowment 2014a. The Damascus spring: Syria in crisis. (cit.2014-04-24) (http://carnegieendowment.org/syriaincrisis/?fa=48516) Carnegie Endowment 2014b. The Politics of the Islamic Front (cit. 2014-04-24) (http://carnegieendowment.org/syriaincrisis/?fa=54183) Carnegie Endowment 2014c. Comprehensive strategy for Syria next steps for west (cit.2014-0424) (http://carnegie-mec.org/2014/03/04/comprehensive-strategy-for-syria-next-steps-forwest/h2cb#)

41

ČTK.2013a. OPCW: Sýrie zničila deklarované provozy chemických zbraní. In: Patria online [online]. 2013 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2478209/opcw-syrie-znicila-deklarovane-provozychemickych-zbrani.html ČTK.2013b. Odevzdej do týdne chemické zbraně a nezaútočíme, vyzvaly USA Asada. In: Idnes.cz [online]. 2013 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/asad-muzeintervenci-zvratit-kdyz-do-tydne-odevzda-chemicke-zbrane-1fz/zahranicni.aspx?c=A130909_114118_zahranicni_im ČUŘÍK, Jan. Arabista: Ministři Sýrie a Turecka se donedávna zvali na večeře. In: Deník.cz [online]. 2012 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.denik.cz/ze_sveta/arabista-curik-ministri-syrie-a-turecka-se-donedavna-zvali-navecere-20121005. Geneva Academy of International Humanitarian Law and Human Rights. 2012. (cit. 2014-0424). (http://www.geneva-academy.ch/RULAC/applicable_international_law.php?id_state=211). Global Post 2013a.Qaeda in Iraq confirms Syria´s Nusra is part of network. (cit.2014-04-24) (http://www.globalpost.com/dispatch/news/afp/130409/qaeda-iraq-confirms-syrias-nusra-partnetwork) HASHEM, Ali. Nasrallah Threatens to Double Hezbollah Forces in Syria. In: AlMonitor [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.almonitor.com/pulse/originals/2013/08/nasrallah-double-forces-syria.html Holliday, Joseph. 2012. Syria's Armed Opposition. Washington: The Institute For the Study of War. (http://www.understandingwar.org/sites/default/files/Syrias_Armed_Opposition.pdf) JOSCELYN, Thomas. Online Jihadists Discuss Fate of al Qaeda Operative Held by Saudi Arabia. In: Long War Journal [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://www.longwarjournal.org/archives/2013/06/online_jihadists_dis.php LANDIS, Joshua. As quiet returns, Syria ponder the future. In: Foreign policy: Middle East channel [online]. 2011 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://mideastafrica.foreignpolicy.com/posts/2011/04/05/as_quiet_returns_Syrians_ponder_the _future

42

LANDIS, Joshua. The Syrian Uprising of 2011: Why the Asad Regime Is Likely to Survive to 2013. In: Middle East Policy. XIX., 2012, s. 72-84. 1. DOI: http://dx.doi.org/10.1111/j.14754967.2012.00524.x. LEIGH, Karen. Analyzing Russia's Support for Syria's Bashar al-Assad. In: ABC News: Syria Deeply [online]. 2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://abcnews.go.com/International/analyzing-russias-support-syrias-bashar-alassad/story?id=22534530&singlePage=true Lidovky.cz 2014b. Mírová jednání o Sýrii: vládní deklarace s předáním moci nepočítá. In: Lidovky.cz,ČTK [online]. 2014, 27.1.2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/mirova-jednani-o-syrii-vladni-deklarace-s-predanim-moci-nepocitap8p-/zpravy-svet.aspx?c=A140127_153030_In_zahranicni_msl Lidovky.cz. 2014a. Mírovou konferenci o Sýrii zahájila slova o zrádcích a zaprodancích. In: Lidovky.cz,ČTK [online]. 2014, 22.1.2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/mirovou-koferenci-o-syrii-zahajila-slova-o-zradcich-a-zaprodancich112-/zpravy-svet.aspx?c=A140122_121622_In_zahranincni_msl Lidovky.cz. 2014c.Mírová jednání v Ženevě opět narušily rozpory mezi vládou a opozicí. In: Lidovky.cz,ČTK [online]. 2014, 28.1.2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/mirova-jednani-v-zeneve-opet-narusily-rozpory-mezi-vladou-aopozici-1g9-/zpravy-svet.aspx?c=A140128_143402_In_zahranicni_msl Lidovky.cz. 2014d.Mualim: Za bezvýsledná ženevská jednání může destruktivní opozice. In: Lidovky.cz,ČTK [online]. 2014, 31.1.2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/mualim-za-bezvysledna-zenevska-jednani-muze-destruktivni-opozice10h-/zpravy-svet.aspx?c=A140131_171916_In_zahranicni_msl Lidovky.cz. 2014e. Turci sestřelili Asadovo letadlo. Přeletělo hranici při bombardování. In: Lidovky.cz [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/asaduvletoun-behem-bombardovani-preletel-hranici-turci-ho-sestrelili-1zw-/zpravysvet.aspx?c=A140323_162938_ln_zahranici_ele Lidovky.cz.2013a. Francie navrhla rezoluci OSN k Sýrii, Moskva má výhrady. In: Lidovky.cz [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. (http://www.lidovky.cz/francie-navrhla-rezoluciosn-k-syrii-moskva-ma-vyhrady-p19-/zpravy-svet.aspx?c=A130911_135317_ln_zahranici_msl) Lidovky.cz.2013b. Likvidace chemických zbraní bude podle expertů problematická. In: Lidovky.cz [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/likvidace43

chemickych-zbrani-bude-podle-expertu-problematicka-pup-/zpravysvet.aspx?c=A130910_153236_ln_zahranici_msl#utm_source=clanek.lidovky&utm_medium=te xt&utm_campaign=a-souvisejici.clanky.clicks MUNDY, Jacob. Its official: Syria is in a state of civil war or is it?. In: E-International relations [online]. 2012 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.e-ir.info/2012/06/15/itsofficial-syria-is-in-a-state-of-civil-war-or-is-it/ NY Times. 2012. Friction at the U.N. as Russia and China Veto Another Resolution on Syria Sanctions. (cit. 2013-03-27) (http://www.nytimes.com/2012/07/20/world/middleeast/russia-andchina-veto-un-sanctions-against-syria.html?_r=0) OPCW. 2014. Removal of syrian chemicals. In: OPCW [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.opcw.org/news-publications/newslisting/browse/1/category/syria/article/removal-of-syrian-chemicals-passes-86-of-total/ Reuters 2012a. Conflict in Syria. 2012. (cit. 2014-04-24). (http://live.reuters.com/Event/Conflict_in_Syria?Page=0) SALT, Jeremy. Turkey´s Syrian Misadventure. In: Palestine Chronicle: Global Research [online]. 2012 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.globalresearch.ca/turkeyssyrian-misadventure/5304724 SANGER, David, Andrew LEHREN a Rick GLADSTONE. With the World Watching, Syria Amassed Nerve Gas. In: The New York Times: Middle East [online]. 2013 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z:http://www.nytimes.com/2013/09/08/world/middleeast/with-the-world-watchingsyria-amassed-nerve-gas.html?pagewanted=all&_r=0 SHERLOCK, Ruth. Inside Jabhat al Nusra - the most extreme wing of Syria's struggle. In: The Telegraph[online]. 2012 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/syria/9716545/Inside-Jabhat-alNusra-the-most-extreme-wing-of-Syrias-struggle.html SCHENKER, David. Hezbollah's Karma in Syria. In: The Washington Insitute [online]. 2012 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policyanalysis/view/hezbollahs-karma-in-syria SNC: The challenges ahead. In: Al Jazeera: Syria Inside [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://www.aljazeera.com/programmes/insidesyria/2013/11/snc-challenges-ahead2013111783834899496. 44

STAMPLER, Laura."Inspectors Confirm Almost All Syria Chemical Weapons Sites." In: Time.com.2013 (cit.2014-04-24) (http://ehis.ebscohost.com/eds/detail?sid=04880189-7d104874-a446bee8cbb4fd55%40sessionmgr4&vid=1&hid=6&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1lZHMtbGl2Z Q%3d%3d#db=a9h&AN=91906185) Syrian Arab Republic. In: UNICEF: HUmanitarian Action for Children [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.unicef.org/appeals/syria.html Syrian National Council. In: Foreign policy [online]. 2012 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z:http://www.foreignpolicy.com/files/fp_uploaded_documents/110916_About%20SNC.pdf The Washington Insitute 2013a. Who are the foreign fighters in Syria (cit. 2014-04-24) (http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/who-are-the-foreign-fighters-in-syria) UNITED NATIONS 2014a. UN News centre: with breaking news from the UN News service [online]. 2014 (cit. 2014-04-24). ( http://www.un.org/apps/news/infocusRel.asp?infocusID=146&Body=Syria&Body1=) UNITED NATIONS. 2014b.Remarks to the informal meeting of the General Assembly on the Humanitarian Situation in Syria: Ban Ki-moon's speeches. In: United Nations [online]. 2014 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z:http://www.un.org/apps/news/infocus/sgspeeches/statments_full.asp?statID=2147#.U1ocjvl_uo 2 Zawahiri disbands main Qaeda faction in Syria. In: The Daily Star: Libanon [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://dailystar.com.lb/News/Middle-East/2013/Nov-08/237219zawahiri-disbands-main-qaeda-faction-in-syria-jazeera.ashx#axzz2jVRVxOhD ZELLIN, Aaron Y. a Phillip SMYTH. The Vocabulary of Sectarianism. In: The Washington Institute: Policy analysis [online]. 2013 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/

45

8. Přílohy

Mapa rozmístění sil v konfliktu v Sýrii, leden 2014 (Zdroj: BBC 2014f)

Mapa konfliktu a humanitární regionální situace 2014 (Zdroj: Congressional Research service 2014) 46