Československo-maďarský konflikt v roce 1919 a jeho mezinárodní aspekty

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Československo-maďarský konflikt v roce 1919 a jeho mezinárodní aspekty Bakalářská práce

Ivona Girstlová UČO: 346480 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2009 Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Brno 2013

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci „Československo-maďarský konflikt v roce 1919 a jeho mezinárodní aspekty“ vypracovala samostatně s pouţitím zdrojů uvedených v části SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY. V Brně dne …………………………

Ivona Girstlová ………………………………… 2

Poděkování V prvé řadě mnohokrát děkuji PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za jeho cenné rady, doporučení a trpělivé vedení mé bakalářské práce. Také bych ráda poděkovala pracovníkům archivu Ministerstva zahraničních věcí v Praze za jejich ochotu a pomoc při vyhledávání potřebných dokumentů.

3

OBSAH ABSTRACT .............................................................................................................................. 5 1.

ÚVOD ................................................................................................................................. 6

2.

VZNIK ČESKOSLOVENSKA A SLOVENSKÁ OTÁZKA ........................................ 8

2.1.

Český národní převrat – 28. října 1918 ........................................................................... 9

2.2.

Vůle Slováků k souţití s Čechy před první světovou válkou ........................................ 10

2.2.1. 2.3. 3.

Stav Slovenska před národním převratem ................................................................. 11 Slovenský převrat .......................................................................................................... 12

ZAČÁTEK OBSAZOVÁNÍ SLOVENSKA ................................................................. 14

3.1.

První etapa obsazování Slovenska - listopad 1918 ....................................................... 15

3.2.

Druhá etapa obsazování Slovenska - konec listopadu a začátek prosince 1918 ........... 17

3.2.1. 3.3.

Otázka hranic ............................................................................................................. 18 Třetí etapa obsazování Slovenska - prosinec 1918 ....................................................... 21

3.4. Čtvrtá etapa obsazování Slovenska - leden 1919 .............................................................. 22 3.3.1. 4.

ZAČÁTEK PAŘÍŢSKÉ MÍROVÉ KONFERENCE .................................................. 26

4.1.

Československé poţadavky ........................................................................................... 27

4.1.1. 4.2. 5.

Generální stávky v únoru 1919 .................................................................................. 24

Finanční a menšinové závazky z mírové konference ................................................ 30 Maďarsko na mírové konferenci a jeho poţadavky ...................................................... 31

VÁLKA S MAĎARSKOU REPUBLIKOU RAD (MRR) .......................................... 35

5.1.

Reakce mocností na vyhlášení MRR ............................................................................ 36

5.2.

První etapa bojů s MRR (od 27. dubna do 27. května 1919) ........................................ 37

5.3.

Vpád maďarské rudé armády na Slovensko .................................................................. 38

6.

BOLŠEVICKÁ OFENZIVA .......................................................................................... 40

6.1.

Změna velení a reakce Nejvyšší rady Dohody na nastalou situaci ............................... 41

6.2.

Boje ve východním úseku ............................................................................................. 43

6.3.

Vyhlášení Slovenské republiky rad (SRR).................................................................... 44

6.4.

Otázka Podkarpatské Rusi ............................................................................................. 45

6.5.

Boje v západním úseku a ústup za hranice .................................................................... 46

6.6.

Otázka Petrţalky ........................................................................................................... 47

6.7.

Bilance konfliktu ........................................................................................................... 49

7.

MÍROVÁ SMLOUVA S MAĎARSKEM - TRIANONSKÁ SMLOUVA ................. 50

7.1.

Základní témata Trianonské smlouvy ........................................................................... 51

7.2.

Maďarský revizionismus ............................................................................................... 53

8.

ZÁVĚR............................................................................................................................. 54

9.

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY .................................................................... 57 4

ANOTACE Tato bakalářská práce se zaměřuje na československo-maďarský vojenský konflikt v roce 1919. Důraz je kladen na postoj vítězných mocností Dohody k danému konfliktu. Sledované období začíná počátkem první etapy obsazovacího procesu území Slovenska v roce 1918 a končí podpisem Trianonské mírové smlouvy v roce 1920. Práce si klade výzkumnou otázku, nakolik tento vojenský konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě probíhající Paříţské mírové konference.

ABSTRACT This bachelor thesis focuses on the Czechoslovak-Hungarian military conflict in 1919. Emphasis is placed on the attitude of the victorious states of the Entente toward the conflict. The thesis concentrates on the period starting at the beginning of the first phase of the occupation process in Slovakia in 1918 to the signature of the Treaty of Trianon in 1920. The question being researched is how much this military conflict influenced the position of both countries while the Paris Peace Conference took place.

5

1. ÚVOD Po rozpadu Rakouska -Uherska i rozvratu a chaosu v Německu a Rusku nastalo období pro moţnost vzniku nových států. Jedním z těchto států bylo i Československo, které od června aţ do září roku 1918 postupně uznaly všechny vítězné mocnosti první světové války. Na domácí půdě Československo oficiálně vzniklo 28. října 1918. Snaha slovenského národa o připojení k Československu se začala formovat ještě před první světovou válkou, ale v průběhu práce si ukáţeme, ţe z důvodů aktivní maďarizace slovenského obyvatelstva měla za následek počáteční nedůvěru a nevoli ke spojení s Čechy. Maďarsko se ve své vizi vytvoření „Velkých Uher“ nehodlalo vzdát slovenského území, které nepřestalo povaţovat za svoji součást. A proto zahájilo aktivní agitaci proti Československu, v některých částech Slovenska byl vydán zákaz dovozu českého tisku, a tak řada lidí z méně vyspělých částí Slovenska byla zcela neinformovaná o dění ve své zemi. Připojení Slovenska k Československu nešlo docílit jinak neţ jeho obsazením. Tento proces vzhledem k nezkušenému a nedostatečnému počtu bojových jednotek mladého státu nebyl aţ do příchodu československých legií ze zahraničí jednoduchý. Po celkem čtyřech etapách obsazování Slovenska, kdy ta poslední skončila relativně úspěšně, se v Maďarsku změnila vláda. Zhrzený maďarský nacionalismus a zklamání z rozpadu Velkých Uher, to vše otevíralo dveře radikálním bolševickým proudům, které se inspirovaly z událostí v Rusku. Bolševický puč v Maďarsku v čele s Bélou Kunem měl za následek, ţe se Československo ve své krátké existenci suverénního státu ocitlo ve válečném konfliktu. V otázce vyslání vojenských sloţek států Dohody do války proti Maďarské republice rad nepanoval jednoznačný konsensus. Anglosaské země preferovaly řešení diplomatickou cestou, která se později v tomto případě ukázala jako nedostatečná. Na rozdíl od Velké Británie a Spojených států amerických prosazovala Francie vojenský zásah proti bolševické Maďarské republice rad. V této době se jiţ prohlubovaly problémy s italským velením československých legií a postupně se mezi československou a francouzskou stranou dohodlo převzetí velení právě Francií. Tato změna později negativně ovlivnila československo-italské vztahy, coţ mělo dopad i na postoj Itálie vůči Československu na jednáních na Paříţské mírové konferenci. Po změně vojenského velení se, jak bylo očekáváno, situace zlepšila. Problémem, který komplikoval brzké ukončení konfliktu, byl fakt, ţe stále nebyly závazně určeny hranice Československa. V průběhu války byly dohodnuty celkem tři dlouhé demarkační čáry oddělující Maďarsko od Slovenska. Nedořešená otázka československo-maďarských hranic 6

byla výhodná pro Maďarsko. Nakonec přece jen Nejvyšší rada mírové konference rozhodla o československých hranicích 12. června 1919. Tyto hranice měly být definitivní a neměnné, v průběhu práce se však dozvíme, ţe ke drobným změnám přece jen došlo. Na konci června roku 1919, v době kdy francouzský generál Mittelhausser chystal v západním úseku Slovenska ofenzivu, vyhlásily státy Entente příměří. Avšak k podpisu definitivní mírové smlouvy s Maďarskem došlo aţ o rok později ve versailleském paláci Trianon. Trianonská mírová smlouva byla podepsaná 4. června 1920 a stala se pro Maďarsko frustrujícím traumatem, které má své přesahy aţ do současnosti. Práce je svojí strukturou rozdělena do několika tematických bloků, první část se zabývá deskripcí počátků obsazovacího procesu území Slovenska aţ po následné vyústění situace ve vojenský konflikt s Maďarskou republikou rad. Další část práce se věnuje analýze role československé a maďarské delegace na Paříţské mírové konferenci, kde se obě země snaţily prosadit svoje poţadavky a reakcí mocností na danou situaci. Poslední část práce se zabývá okolnostmi kolem sjednání mírové smlouvy s Maďarskem a následnému podpisu Trianonské smlouvy. Hlavním cílem práce je pokus zodpovědět otázku, nakolik tento konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě probíhající Paříţské mírové konference.

Výzkumná otázka: Nakolik československo-maďarský konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě probíhající Paříţské mírové konference? Metodologická část: V této práci byla vzhledem k časové a místní tematice „Československo-maďarský konflikt v roce 1919 a jeho mezinárodní aspekty“ pouţita historická metoda, zaloţená na zpracování vymezeného okruhu primární a sekundární literatury. Práce bude pracovat s deskriptivní analýzou. K analýze tématu budou také pouţity dokumenty z Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze.

7

2. VZNIK ČESKOSLOVENSKA A SLOVENSKÁ OTÁZKA Cílem této práce není podrobná analýza vzniku ČSR, ale v kontextu československomaďarského konfliktu je relevantní si základní události a milníky ke správnému pochopení problematiky představit. Stále větší sbliţování Rakouska-Uherska s Německem, germanizace obyvatel, snahy pangermánského hnutí odtrhnout převáţně Němci osídlené pohraniční oblasti Čech, Moravy a Slezska od českých zemí znamenaly neúspěch české politiky drobných výdobytků. To, společně se zhoršující se vnitropolitickou a hospodářskou situací Rakouska-Uherska způsobilo, ţe na sklonku války jiţ existovala jasně zformovaná fronta většiny českých stran a proudů s poţadavkem samostatného státu. Státu, kde by s Čechy ţili i Slováci. Ještě před válkou odešel T. G. Masaryk do exilu, v roce 1915 se k němu připojil Edvard Beneš a budoucí generál Milan Rastislav Štefánik. Tak vznikl vůdčí triumvirát zahraničního politického odboje, vedení Národní rady československé.1 Jak ve svých pamětích psal Masaryk: „Náš odboj musel být konstituován vedoucím zahraničním centrálním orgánem“, kterým se v roce 1916 stala Národní rada.2 Národní rada to neměla s prosazením svého záměru jednoduché, představitelé Dohody, zejména pak Velká Británie, neměli téměř aţ do konce války zájem o rozbití Rakouska-Uherska. Zvrat v postoji Velké Británie a ostatních mocností nastal na jaře roku 1918, kdy po tajných jednáních císaře Karla se státy Dohody Vídeň proklamovala věrnost Německu aţ do konce války. Naděje Dohody na separátní mír s Rakousko- Uherskem se rozplynuly. V této době měla Národní rada jednu velkou výhodu. Na frontách bojovaly na straně Dohody jednotky tvořené z českých a slovenských válečných zajatců, které uznaly za svého vůdce právě Národní radu. Národní rada pak mohla argumentovat: Uţívá-li Dohoda československého vojska, musí je uznat za spojenecká a s nimi Národní radu jako jejich politické vedení. Tyto okolnosti a další aspekty (otázka zachování habsburské monarchie, odraţení německé ofenzivy na západě) značila obrat v názoru Spojenců na vznik československého státu. 29. června 1918 uznala Francie oficiálně Národní radu jako nejvyšší orgán a jako základ pro budoucí československou vládu. Dále slíbila Francie spojeneckému národu nezávislost „v historických hranicích“.3 1

Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan (eds.): Vznik Československa 1918. Dokumenty československé zahraniční politiky, Praha 1994, s. 9-10. 2 Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 26. 3 Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan (eds.): Vznik Československa 1918. Dokumenty československé zahraniční politiky, Praha 1994, s. 18.

8

Ministr Beneš ve svých memoárech uznání Národní rady popisoval následovně: „Nechci do široka oceňovat význam tohoto diplomatického aktu francouzské vlády. V řadě úplnějších politických a právních uznání spojeneckých byl to akt první a tím snad z nejdůležitějších; sloužil mi jako východisko k dosažení dalších diplomatických aktů, právně ještě závažnějších. Chvíle, ve které mi byl dokument o uznání samostatnosti národa z Quai d´Orsay doručen, náležela k nejkrásnějším chvílím mého života.“4 Z takové reakce je patrné, ţe Benešův vztah k Paříţi (Francii) byl velmi silný a dodal mu další motivaci k pokračování prosazování ČSR na mezinárodní úrovni. Díky podpoře francouzských diplomatů a zřejmě i britského velvyslance v Paříţi lorda Derbyho zaslal britský ministr zahraničních věcí A. Balfour 1. července ministru Pichonovi telegram, ve kterém se Velká Británie připojila k francouzské deklaraci a uznala Národní vládu jako nejvyšší státní orgán. Oficiální deklarace Velké Británie o uznání ČSR byla Benešovi doručena 9. srpna 1918.5 Spojené státy uznaly Národní radu 2. září 1918 a dokonce ji prohlásily za vládu de facto. Uznání ze strany USA bylo pro Československo velmi důleţité, jelikoţ posílilo jeho pozici na půdě evropských spojenců a při jednání s nimi. Po Benešových diplomatických úspěších uţ zbývalo pouze sjednat uznání ze strany Japonska a Itálie. Japonsko dodalo prohlášení o uznání ČSR 11. září 1918. Další země následovaly, v případě Itálie došlo k uznání Národní rady ČSR jako vlády de facto aţ jako posledního státu dohodových mocností.6 Československý stát byl uznán dříve, neţ vznikl coţ je jev, jaký moderní diplomacie dosud nepoznala. Prosazení uznání československého dobrovolnického vojska u mocností Dohody, které Dohoda vyuţívala a potřebovala, se později ukázalo jako výhodný postup k docílení uznání Československé národní rady jako reprezentativního orgánu národa.7

2.1.

Český národní převrat – 28. října 1918

Nyní se přemístím ze zahraničního vyjednávání o uznání ČSR na domácí půdu. Kdyţ byla 28. října 1918 zveřejněna nóta rakousko-uherského ministra zahraničních věcí G. Andrássyho přijímající Wilsonovy podmínky a ţádající „příměří a mír“, pochopila ji česká veřejnost jako kapitulaci monarchie. I kdyţ si lid nótu nesprávně vyloţil, tak její zveřejnění stačilo k tomu, aby v Praze začal převrat. Vůdci českého národního převratu ve sloţení Antonín Švehla, Alois 4

Beneš, Edvard: Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994, s. 75. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha: Karolinum, 2006, s. 200. 6 Tamtéţ, s. 199. 7 Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan (eds.): Vznik Československa 1918. Dokumenty československé zahraniční politiky, Praha 1994, s. 18. 5

9

Rašín, Jiří Stříbrný a František Soukup změnili program a jeli jednat na nejvyšší státní úřad (Zemské místodrţitelství) v zemi, kde oznámili, ţe Národní výbor československý převzal odpovědnost za klid a pořádek. Odpoledne téhoţ dne přijal Národní výbor první zákon státu, jehoţ přijetím se Národní výbor československý stal nejvyšším zákonodárným sborem nového státu, soustřeďující reprezentanty českých stran. K bezproblémovému přechodu k novému státnímu ţivotu nařídil Národní výbor československý jako vykonavatel státní svrchovanosti následné: Čl. 1. Státní formu československého státu určí Národní shromáţdění ve srozumění s Československou národní radou v Paříţi. Čl. 2. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Čl. 3. Všechny úřady samosprávné, státní a ţupní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru. Čl. 4. Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem. Čl. 5. Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.8 Český národní převrat se rychle šířil do všech českých oblastí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a zasáhl i smíšené oblasti s českou většinou, kde se utvářely okresní národní výbory.9 Zajímavým prvkem v boji za uznání ČSR byl fakt, ţe existovala dvě centra, jedno v zahraničí - Československá národní rada v Paříţi - a druhé v Praze jako Národní výbor. Po jistou dobu mělo tedy ČSR dvě vlády, jednu spojenci uznanou v zahraničí a druhou domácí, prohlásivší se právem revoluce. Důleţité však bylo, ţe obě centra postupovala svorně a tím pádem nedošlo k zásadním sporům mezi nimi. Domácí vláda měla na starost administrativu a vláda v zahraničí byla vládou diplomatickou a vojenskou, speciálně určenou pro mírová jednání. 28. říjen 1918 je tedy datum, kdy byla celým národem uznána samostatnost Československa, avšak spojeneckými mocnostmi byla uznána uţ před 28. říjnem 1918.10

2.2.

Vůle Slováků k souţití s Čechy před první světovou válkou

Vztah Čechů a Slováků byl i přes nespornou blízkost od počátku plný vnitřních rozporů. Velká část slovenského obyvatelstva byla zvyklá ţít v Uhersku a neměla zájem se s Čechy spojit v jeden národ. Nyní se budu zabývat událostí před první světovou válkou, která zásadně ovlivnila česko-slovenské vnímání vzniku československého národa. Rok 1907 se řadí 8

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). 2. opr. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 36. Tamtéţ, s. 37. 10 Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 316. 9

10

z hlediska česko-slovenských vzájemných vztahů k hlavním mezníkům jejich vývoje v době před vypuknutím světového konfliktu. Odpor černovských obyvatel proti tomu, aby jim jejich kostelík vysvětil někdo jiný neţ místní rodák a kněz Andrej Hlinka, vyvrcholil v neděli 27. října 1907 střetem s uherskými četníky. Došlo k ozbrojenému útoku a celý incident si v konečném důsledku vyţádal patnáct obětí. Český tisk i veřejnost se černovskou tragédií důsledně zabývala, coţ se projevilo zájmem o Slovensko.11 Od roku 1907 aţ do roku 1914 docházelo k viditelnější aktivitě na české a slovenské straně, a to včetně některých politických reakcí. V roce 1908 se uskutečnily první tzv. luhačovické porady, následujícího roku 1909 se Českoslovanská jednota definitivně přiklonila ke Slovensku. Ještě před vypuknutím první světové války v roce 1914 Slovenská národní strana deklarovala potřebu společného rozvoje s českým národem. Vzájemné vztahy se postupně zlepšovaly, vše bylo intenzivnější a rychlejší. Celospolečenská situace a krize monarchie dopomohla zrodu prvních myšlenek na společnou budoucnost.12

2.2.1. Stav Slovenska před národním převratem Slovenský národ byl uprostřed převratu v úpadkovém stavu. V posledních desetiletích stále více poklesávala jeho síla. Slovenští vlastenci si tento neblahý stav uvědomovali, a proto v prvních letech svobody věřili v diktaturu za pomoci Čechů jako v jediný prostředek, který můţe národ pozdvihnout. Tento negativní národní stav měl příčinu v dualistickém uspořádání rakousko-uherské říše, na kterém se dohodli Maďaři s Vídní. Další příčina byla v jazykovém rozkolu mezi Čechy a Slováky, která se dostala i do roviny kulturní. Touto rozlukou se Slováci zbavili bliţšího styku nejen s českou, ale i západní kulturou a zůstali vůči maďarské kultuře slabí. Odkázáni sami na sebe neudrţeli rozvoj vzdělání ani pevnost politického uvědomění. V 70. letech 19. století začala v Uhersku éra maďarizace slovenského obyvatelstva, která trvala aţ do první světové války. Je zcela patrné, ţe Slováci měli být obětováni ve prospěch Uherska. Násilným odnárodňováním Slováků rostla víra Maďarů stát se velkým, dvacetimiliónovým národem. Pod tlakem maďarizace Slovenského národa upadala vůle slovenské inteligence k jakémukoliv protestu. Teprve další generace vůdců, povzbuzená stykem s Čechy, se začala opět aktivovat.13 Maďaři se ani oficiálně netajili svým cílem vytvořit jednotný národ maďarský. Celý státní aparát postavili do sluţeb maďarizace. Aţ do roku 1919 neměli Slováci své vlastní 11

Stehlík, Michal: Češi a Slováci 1882-1914: nezřetelnost společné cesty. Vyd. 1. Praha: Togga, 2009, s. 54. Tamtéţ, s. 154. 13 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Vyd. 4., Reprint 3. Vyd. Praha: Academia, 2003, s. 132. 12

11

měšťanské, střední a samozřejmě ani vysoké školy. Na školách byl vydán zákaz vyučovat ve slovenštině, čímţ se Maďarům podařilo odstranit ze společenského ţivota jev slovenského učitele vůbec. Slovenský jazyk upadal aţ do takového stádia, ţe slovenské děti slyšely svoji mateřštinu uţ jen v rodinách. Co se týká státního aparátu, tak ani tam nebyli Slováci zastoupeni. Před válkou měli v uherském parlamentu uţ jen dva poslance. Slováci byli utlačováni, neměli takové zastoupení jako Maďaři a Němci ve správě zemi. Neměli ani přístup ke vzdělání.14 Neexistoval ani jeden slovenský soudce. Dle V. Šrobára počet uvědomělých Slováků před válkou nepřesáhl jeden tisíc. Šrobár napsal: „Bolo nás tak málo, ţe sme sa takmer všetci znali osobne, vedeli sme i adresy, i osobné i rodinné pomery“.15 To zcela vykresluje situaci, ve které chyběly vrstvy slovenského národa, které byly schopny vést a organizovat národ. Ztráta vůdců měla za následek oslabení citu národního. Maďarizace prostoupila všemi sloţkami slovenského národa a nebylo jednoduché ji z lidí vykořenit. Československé uvědomění bylo proto třeba v lidech budit a pěstovat.16 V pozdější kapitole, týkající se obsazování Slovenska, se znovu potkáme s tendencí Slováků vystupovat proti Československu.

2.3.

Slovenský převrat

Na přelomu září a října 1918 se předsednictvu Slovenské národní strany podařilo urychlit přípravy na vytvoření Slovenské národní rady jakoţto nejvyššího slovenského politického fóra. Za její rychlé utvoření se angaţovali také slovenští sociální demokraté a představitelé Slovenské ľudové strany v čele s A. Hlinkou a F. Jurigom. Dne 30. října 1918, se do Turčianského sv. Martina svolala výborová schůze SNR, kterou provázela asistence a kontrola uherské policie kaţdého přijíţdějícího účastníka. Toto shromáţdění mělo prioritně vyřešit dvě základní otázky: utvořit Slovenskou národní radu i s jejím Výkonným výborem a ve jménu SNR přijmout ohlas za sebeurčující právo slovenského národa - deklaraci. Stejného dne byl zvolený dvacetičlenný výbor SNR, za předsedu si účastníci vybrali Matúše Dulu a tajemníkem se stal Anton Medvecký.17 Deklaraci Slovenského národa (Martinská deklarace) přednesl evangelický farář Samuel Zoch a měla tři hlavní body jednání.

14

AMZV Praha, fond Paříţský archiv. Mírová konference v Paříţi. Podmínky pro Slovensko a Maďarsko, číslo 4847 – 4925. 15 Tamtéţ, s. 133. 16 Tamtéţ, s. 137. 17 Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920. Praha 2005, s. 17.

12

1. Slovenský národ je částí i jazykově i kulturně i historicky jednotného československého národa. Na všech kulturních bojích, které vedl český národ a které ho učinily známým na celém světě, měla účast i slovenská vojska. 2. Pro tento česko-slovenský národ ţádáme i my neomezené sebeurčovací právo na základě úplné nezávislosti. 3. Ţádáme okamţité uzavření míru, a to na všelidských křesťanských zásadách, aby byl mír takový, ţe by mezinárodními zárukami znemoţňoval další válku a další zbrojení.18 Martinská deklarace byla SNR uznána, tím potvrdila vznik Československa a začlenění slovenského území k tomuto státu. Přijetím deklarace se zrušil svazek s Uherskem a utvořil nový svazek s českým národem, proto se deklarace stala jedním ze základních dokumentů zrodu samostatného česko-slovenského státu. Maďarská strana stále nepřestávala doufat, ţe se i po vzniku Československa uznaného 28. října v Praze a 30. října ve Sv. Martině podaří zabránit odtrhnutí Slovenska od bývalého Uherska.19 Po českém a slovenském převratu se Československo stalo konečně skutečností.

18 19

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). 2. opr. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 44. Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 51.

13

3. ZAČÁTEK OBSAZOVÁNÍ SLOVENSKA Po vzniku Československa 28. října 1918 bylo nutné vybudovat pro obranu své suverenity co nejdříve potřebný počet bojových jednotek, protoţe Maďarsko se snaţilo získat Slovensko na svoji stranu všemi moţnými způsoby. Pro mladý stát, jehoţ vznik si většina sousedících zemí nepřála, to rozhodně nebylo jednoduché. Československé zahraniční vojsko, tzv. legie v Rusku, Itálii a Francii, nebylo ještě ve vlasti a nastalá politická situace a potřeba zajištění státní suverenity mladého Československa vyţadovala nutně potřebu československých jednotek. Začátkem listopadu začalo docházet k prvním sráţkám mezi československými a maďarskými oddíly. Na rychlou pomoc vítězných spojeneckých mocností se nový stát spoléhat příliš nemohl, jelikoţ teprve 2. prosince roku 1918 potvrdil francouzský podplukovník Fernand Vix československé vojsko za součást dohodových armád.20 Vix upozornil maďarskou stranu, ţe Československo má právo vojensky obsadit Slovensko jakoţto své území a Maďarsko je naopak povinno své jednotky stáhnout.21 Československý stát patří k vítězným dohodovým zemím, a proto je oprávněn vyslat na Slovensko svoji armádu. Maďarská vláda měla snahu se s následky poráţky vypořádat poněkud lépe neţli Německo a Rakousko. Z tohoto důvodu se předseda vlády hrabě Károlyi rozhodl jednat s vyššími zástupci Dohody, ale v tomhle ohledu nebyl příliš úspěšný, a tak se rozhodl jednat alespoň s generálem Franchetem d’Esperey. Dne 7. listopadu přijel generál Franchet do Bělehradu a přijal maďarskou delegaci. Té dal jasně najevo, ţe se mají rozloučit s myšlenkou Velkých Uher. Cituji generálovu odpověď k problematice: „Maďaři šli do války spolu s Němci, byli si jisti jako oni, a proto s nimi také budou potrestáni.22 Delegaci byly předloţeny podmínky příměří. Nejvíce se jejích členů dotkl bod číslo 17, podle kterého Dohoda zasáhne při nepokojích vojensky a převezme v Pešti správu země v případě, ţe bude Maďarsko pronásledovat a potlačovat právo na sebeurčení sousedních národů. (Následně se rozmohla vlna v médiích, která psala o kapitulaci Uherska a smlouvy o příměří).23 Co se týká kapitulace Uherska a smlouvě o příměří, tak kvůli té se ministr zahraničních věcí Edvard Beneš 25. listopadu 1918 obrátil na svého francouzského kolegu s výhradou, ve které protestoval proti Károlyiho výkladu „bělehradského příměří“. Dále ministr Beneš psal do Prahy československé vládě, aby neměla ţádné pochybnosti, Károlyi si vyloţil příměří nesprávným, ba aţ úplně nepřístupným způsobem. Jednáním s generálem 20

Podplukovník Vix byl přednosta vojenské dohodové mise. Pavel J. Kuthan: V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918-1919, Praha 2010, s. 9. 22 Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 39. 23 Tamtéţ. s. 40. 21

14

Franchetem nebyla uznaná integrita Uherska. Platná a závazná jsou pouze usnesení z Versailles, spojenci přece uznali československý stát. Ještě stejného dne dohodl Beneš s francouzským ministrem zahraničí Stephenem Pichonem prozatímní demarkační linii, která bude označovaná jako Pichonova.24 Ustanovení Pichonovy demarkační čáry vzbudilo u praţské vlády obavy, a tak se snaţila akcelerující konflikt s Maďary řešit rovněţ diplomaticky. Praţská vláda bez vědomí ministra Beneše vyslala do Budapešti jako svého delegáta známého slovenského politika Milana Hodţu. Ten měl za úkol vést rozhovory o ryze praktických věcech, ale přesáhl svoji kompetenci a vedl jednání mnohem dalekosáhlejšího charakteru. Bezesporu na něho působila neblahá situace na Slovensku a také fakt, ţe se Dohoda stále přesně nevyjádřila o geografickém území Slovenska. Tyto okolnosti vedly Hodţu 6. prosince 1918 k podepsání zatímní demarkační čáře s maďarským ministrem války Bélou Barthou. Tato demarkační linie nebyla výhodná jak pro Čechy, tak ani Slováky. Demarkační linie „Hodţa – Bartha“ ponechala na maďarské straně Bratislavu a Košice (vůbec se nezmiňovala o problému Podkarpatska), zapříčinila oslabení pozice československé strany, ale také zkomplikovala Benešovo postavení v Paříţi. Tam mu vyčetli, ţe nedrţí s Dohodou vůči protivníkovi jednotnou linii, protoţe spojenci doposud ţádnou z někdejších nepřátelských zemí diplomaticky neuznali. Mimo to neměla Praha právo jednat s Budapeští o průběhu hranic, které se měly rozhodnout aţ na mírové konferenci. Díky excelentnímu diplomatickému umu ministra Beneše se kolizi mladého státu se spojenci podařilo brzy urovnat. Praha následně demarkační linii a Milana Hodţu desavuovala.25 V průběhu psaní práce se přesvědčíme, ţe demarkačních linií bylo hned několik a vzájemně se od sebe dosti lišily. Obsazovací proces Slovenska začal od začátku listopadu 1918 a trval do ledna 1919. Je moţné jej rozdělit celkem do čtyř etap. Cílem první kapitoly práce je představit začátek procesu obsazování území Slovenska a první ozbrojené střety mezi ČSR a Maďarskem.

3.1.

První etapa obsazování Slovenska - listopad 1918

Obsazovací proces měl dva začátky - ţivelný a oficiální. Praţská Národní politika informovala o vstupu prvního českého vojenského oddílu na slovenské území 4. listopadu 1918. Vůdcem vojenského oddílu byl Vavro Šrobár, který se vydal z Hodonína přes hranice 24

Tamtéţ, s. 41-42. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s. 227. 25

15

do Skalice a Holíče.26 Jako první přišel na řadu ţivelný proces obsazení území, kdyţ slovenskou hranici překročila tzv. Holíčská skupina, coţ byl prapor 25. střeleckého pluku pod vedením nadporučíka Bauera, který se vracel ze St. Pöltenu do Kroměříţe. Byla to odezva na ţádost zástupců místního národního výboru z Hodonína, kteří se chtěli bránit proti ozbrojeným nájezdům loupeţných band a zároveň ţádost Slováků z Holíče o ochranu před Maďary. (V Bratislavě proti vniknutí československého vojska na slovenské území protestoval maďarský ţupan). Je třeba zdůraznit, ţe situace pro Maďary byla, co se týče hranic, velmi nevýhodná. Podle rozhodnutí vítězů ztratili nejen Slovensko, ale museli vydat téměř stejně velké území, jaké mají vlastní Uhry Rumunsku a jiţní část země Království SHS.27 Předseda vlády hrabě Mihály Károlyi sáhl k opatření, které dalo honvédům i normální armádě rozkaz, aby se zbraněmi bránili československým vojákům, kteří se vracejí z válečných front domů, ve vstupu na československé území.28 Po úspěšném obsazení Holíče a jeho okolí se jednotky přemisťovaly dále do vnitrozemí a 4. listopadu vstoupily do Malacek.29 Maďarskou reakcí na vniknutí bylo vyslání obrněného vlaku se stovkou ozbrojených maďarských námořníků z Bratislavy do Malacek. Maďarské oddíly dorazily do Malacek 6. listopadu a ţádaly vyklizení města československými oddíly.30 Rázné vystoupení československých vojáků mělo za následek, ţe však odjely s nepořízenou. První dočasná demarkační čára byla dohodnuta 8. listopadu mezi maďarským majorem generálního štábu Brandstatterem a československým nadporučíkem Ripkou. Tato demarkační čára měla vést od Devínské Nové Vsi na Malinský vrch a dále na Malé Karpaty a byla platná do konce roku 1918. Tehdy byla tato demarkační čára překročena armádním legionářským sborem z Itálie při postupu na Bratislavu. Z důvodu nedostatku vojáků bylo zapotřebí urychleně zorganizovat dobrovolnické sloţky, které se začaly formovat v Uherském Hradišti v rámci tzv. Gardy Slovenskej Slobody. Zřizující výbor slovenské gardy vydal ke slovenským vojákům výzvu: „Bratia Slováci! Staňte si pod slovenské zástavy a vstúpte do novej: Gardy Slovenskej Slobody! Dokážte, že si svoju mladú slobodu viete ubránit…“.31 Uţ z názvu této dobrovolnické sloţky nám vyplývá, ţe se jednalo o ryze slovenskou jednotku, která se zorganizovala na základě národního principu a velká část členů pocházela z místních 26

Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 25. Tamtéţ, s. 29. 28 Honvéd- příslušník takzvané zeměbrany 29 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 127. 30 (cca 70 můţu s kulomety), které ţádaly vyklizení města československým vojskem a odstranění červenobílého praporu z budovy nádraţí. 31 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 128. 27

16

slovenských národních gard. První kroky místních jednotek byly nad všechna očekávání úspěšné a rychlé. Značný úspěch zaznamenala i akce I. praporu 1. československého pěšího pluku pod vedením kapitána Karla Římka, který měl za úkol zabezpečit Vlárský průsmyk. Pouze u toho však nezůstalo a brzy poté se mu podařilo obsadit Trenčín a Nové Město na Váhom, čímţ byl poloţen základ II. skupiny česko-slovenského vojska na Slovensku, tzv. Trenčínské skupiny.32 Dne 21. listopadu načrtl ministr Beneš se svým francouzským kolegou Pichonem novou demarkační čáru (říkalo se jí Pichonova), která měla následující průběh: Bílé Karpaty od hranic s Rakouskem – řeka Morava – Bratislava – Dunaj – dolní tok Ipľu – Rimavská Sobota – soutok Laborce s Uhem – tok Uhu k severní hranici s Haličí.33 Nové velitelství československých vojsk na Slovensku bylo zřízeno 10. listopadu 1918 pod vedením generála Štiky. Boje v okolí Trnavy se jiţ odehrály pod novým velením generála Schobela.34 Další boje probíhaly v Trnavě, kam maďarský ţupan znovu poslal obrněný vlak s rotou námořníků, kteří měli za úkol vytlačit československé oddíly z města. Zároveň se v Trnavě zorganizovala maďarská národní garda, takţe za této situace se československé jednotky stáhly do Kútov a potom do Holíče. Maďarský obrněný vlak sledoval ústup jednotek aţ do Senice. První etapa obsazování Slovenska končila v polovině listopadu 1918 v důsledku maďarských vojenských protiútoků nové vlády. Československé jednotky byly donuceny se stáhnout z dobytých oblastí a obsazené území, které zůstalo pod jejich kontrolou, tvořilo jenom úzké pásmo údolí od Veľkej Bytče do Nového Mesta nad Váhom a jihozápadní výběţek Slovenska bez města Trnavy a Bratislavy. Tento neúspěch československého vojska s sebou nesl potíţe jak vnitropolitického, tak i zahraničněpolitického charakteru. Na jedné straně podlamoval ve slovenské i české veřejnosti důvěru v sílu a schopnost československého vojska obsadit území Slovenska a na straně druhé zase naopak posilňoval víru maďarské vlády, ţe se jí nakonec podaří udrţet území ve své moci.35

3.2.

Druhá etapa obsazování Slovenska - konec listopadu a začátek prosince 1918

V této těţké době začínala druhá etapa procesu obsazení Slovenska československým vojskem. Hlavní úlohou československých jednotek bylo odčinit poráţku v Ţilině a Trnavě a 32

Tamtéţ, s. 129. Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 35. 34 Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?entity_sess=&lang=1&location=article&articleid=377&categoryid=4.3 (ověřeno k 29. 3. 2013) 35 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 132. 33

17

zabezpečit si trať Vlára – Trenčín – Ţilina. Novým velitelem československého vojska na Slovensku se stal plukovník (plk.) František Schobel, který vystřídal generála Josefa Štiku. Plk. F. Schoblovi se podařilo zorganizovat podřadné jednotky čs. vojska na Slovensku a sloučit všechny prapory z Čech do českého pluku a všechny prapory z Moravy do moravského pluku. Na začátku prosince měla skupina plk. F. Schobla na Slovensku 8 300 muţů a 500 koní. Jak jsem se jiţ zmínila na předešlé stránce, Maďaři sledovali čs. jednotky aţ do Senice, kde došlo k dramatickému boji. Bylo to rozhodně jedno z nejtvrdších a nejkrvavějších bojových střetnutí v celém procesu obsazování Slovenska čs. vojskem, ve kterém dosáhly čs. jednotky úspěchu. Po úspěchu v Senici se čs. jednotky přemístily k opětovnému obsazení Trnavy, kterou se jim podařilo obsadit relativně hladce obsadit. Následně sklízely jednotky další úspěchy v obsazování jiných slovenských měst, jako např. Piešťany, Leopoldov, Brezová, Myjava, Vrbové, a celkově lze konstatovat, ţe měly pod kontrolou situaci v celém prostoru severozápadního Slovenska. Podle zprávy plnomocníka ČSR v Maďarsku M. Hodţi pokládal francouzský podplukovník Vix vstup našich vojsk na slovenské území za nešťastný podnik, který se příčí úmluvě o příměří a doporučoval vojska odvolat.

3.2.1.

Otázka hranic

Vznik Československa nechával stále řadu zásadních otázek otevřených. Především zde byl problém stanovení hranic, jejichţ podobu měla definitivně určit aţ mírová konference v Paříţi. Maďarsko se stále nehodlalo Slovenska vzdát a nebylo jedinou zemí, která si nárokovala území v Československu. Obnovené Polsko nečekaně začalo prosazovat územní poţadavky vůči ČSR. Proto tento vývoj spěl k řešení silou. Jenţe jak víme, mladý stát stále neměl armádu, legie dosud byly v cizině a tak se počátky bojů opíraly o několik stovek vojáků, četníků a ozbrojených Sokolů. Odpověď na otázku, proč nebyly jednotky legií urychleně přesunuty na Slovensko, je třeba hledat v důsledcích nedávno skončené první světové války. Vítězní Francouzi, Britové a Italové byli válkou tak vyčerpáni, ţe prostě nemohli – zejména po uzavření příměří – ihned poslat na východ vojenské síly. Vojenskou kapacitou disponovali Američané, ale ti by nesouhlasili s vysláním americké divize k řešení národních rozkolů ve střední a východní Evropě.36

36

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha. Paseka, 2000, s. 31

18

Ještě před zasláním dvou memorand státům Dohody, se Československé Národní shromáţdění vyjádřilo k otázce kolem hranic Slovenska následně: „Část obyvatel jmenovitě v městech a okolo demarkační čáry se lidí stále nepovažují za občany Československa a chovají se vůči republice pasivně až skoro nepřátelsky. V zájmu tedy je, aby jižní a východní hranice ČSR byly definitivně ustáleny a autoritativně v co nejkratší době vyřešeny. Žádáme, aby se naše mírová delegace v Paříži v tomto smyslu zasadila!“37 V listopadu 1918 poslal ministr Beneš Spojencům dvě memoranda, ve kterých prezentoval Československý stát jako ochránce před nebezpečím šíření bolševismu, ohroţujícího zejména Vídeň a Budapešť. Dále v memorandu apeloval, ţe Češi musí vojensky obsadit Slovensko, protoţe jedině oni mohou zastavit bolševismus šířící se z Uher. Ačkoliv vítězné mocnosti chtěly v poválečné Evropě prosadit svou zásadní vůli, tak na druhé straně otálely zasahovat do vývoje ozbrojenou silou. Navíc zejména pak Anglosasové nedisponovali velkými znalostmi o poměrech ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a ani neměli promyšlené projekty, jak situaci řešit.38 Od listopadu aţ do prosince roku 1918 byly vytvořeny celkem tři demarkační linie, které často činily vojenských jednotkám problémy, a proto bylo nutné označit definitivní hranice co nejdříve. Dva měsíce po zahájení Paříţské mírové konference v březnu 1919 se sešla československá komise k projednání slovenské otázky. Připojení Slovenska bylo sice povaţováno za hotovou věc, kterou nikdo nezpochybnil, ale o to větší pozornost byla věnovaná problémům okolo slovensko-maďarské hranice. V rozhodování o územních otázkách měla důleţitou roli bezpečnost spojeneckých malých států a obranyschopnost nových hranic. Také ţeleznice ve smyslu obranyschopnosti hrály významnou roli. Z etnického principu se prosazovala zásada, aby v Maďarsku zůstal pokud moţno co nejmenší počet nemaďarského obyvatelstva. V případě Maďarska se to podařilo, Maďarsko se na základě mírové smlouvy (mírové smlouvě s Maďarskem se věnuje předposlední kapitola práce) stalo etnicky nejhomogennějším státem ze všech nástupnických států.39 K československé hranici přistupovala československá komise na základě zásad, které formuloval francouzský generál Le Rond následně: „Respektovat pokud možno co nejvíce národností a etnika, zabezpečit hospodářský život obyvatel a nejdůležitějších komunikací, vyhnout se tomu, aby nově vzniklé hranice způsobovaly lokální konflikty“.40 Definitivní hranice ČSR a Maďarska schválila Nejvyšší mírová rada v Paříţi 12. června roku 1919. Od 37

AMZV, Praha. Fond Paříţský Archiv. Memorandum Národního shromáždění ČSR, 14. května 1919. Praha Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Vyd. 4., reprint 3. vyd. Praha: Academia, 2003, s. 30. 39 Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 172. 40 Tamtéţ, s. 172. 38

19

počátků procesu obsazování Slovenska preferovaly mocnosti řešení diplomatickou cestou, aţ po bolševickém převratu v Budapešti názor změnily a zasáhly i vojensky, ale celkově lze tvrdit, ţe celý československo-maďarský konflikt byl řešen hlavně diplomatickým jednáním.41 3.2.2. Politické přestřelky mezi Prahou a Budapeští Po bojích kolem Trnavy poslal československý premiér Karel Kramář zprávu ministru Benešovi do Paříţe, ve které mu sděloval, ţe: „Naše pozice na Slovensku je velmi zlá. Naši páni se dali trochu unést prvním nadšením, a když Maďaři utíkali ze Slovenska, obsadili opuštěné kraje hrstkou vojáků a četníků. Nyní se však Maďaři vzpamatovali a poněvadž mají vojsko a munici, jdou na nás…a z Trnavy nás už vyhnali.“ O den později pak uvedl: „ať hned se vypraví naše italská československá divize. Je to pro nás okamžik nejdůležitější, obsadit celé Slovensko a košicko-bohumínskou dráhu.“42 Zároveň koncipoval protestní nótu do Budapešti v tom smyslu, ţe tamní vláda nerespektuje vytvoření Československa a stále si činí nárok na „Velké Uhry“. Odpověď premiéra Károlyiho ze dne 17. listopadu 1918 obviňovala Čechy, které označil za kazimíry a porušovatele mezinárodního práva. Své tvrzení ale neměl čím podloţit, a proto vyzval pešťský parlament, aby poslal všem dohodovým státům rádiovou depeši a prezidentu Spojených států Wilsonovi telegram, v nichţ protestoval proti „invazi českých vojsk do Uherska“. Politické výroky premiéra Karolýiho byly všemi adresáty ignorovány mlčením. O dva dny později přišla odpověď od předsedy vlády Kramáře. V této odpovědi apeloval na uznání Československa všemi státy Ententy (tj. Dohody), které veřejnými státními akty uznaly československý stát a jeho vládu v Paříţi. Státy Dohody přiznaly, ţe území Slováky obývané tvoří část československého státu a ţe uţ více není části bývalého státu uherského. Z toho vyplývá, ţe uherská vláda nemohla za Slovensko příměří sjednat, protoţe to se jiţ stalo uznanou částí československého státu zastoupeného ve spojenecké radě ve Versailles.43 Maďarský premiér Károlyi se snaţil za kaţdou cenu jednat se slovenskými představiteli, a proto poslal hraběte Istvána Tolvayho do Vídně, aby zde kontaktoval slovenského politika a publicistu Milana Hodţu a jednal s ním o perspektivách nové uherské vlády. Zástupci ČSR v Paříţi byli od počátku proti jakémukoliv vyjednávání s Budapeští. Jedním z důvodů mohla být obava, ţe kdyby Hodţa hrál ve vyjednávání podstatnou roli, tak se to

41

Tamtéţ, s. 167. Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 60. 43 Tamtéţ, s. 61. 42

20

můţe později obrátit v československý neprospěch. Přece jen Hodţa jako odchovanec „budapešťské politické školy“ a zastánce monarchie by mohl vykonat více škody neţli uţitku.44 Na konci listopadu přebral Milan Hodţa funkci československého zmocněnce v Budapešti po soudci Emilu Stodolovi. Na podnět premiéra Károlyiho zval Hodţa bez konzultace s vládou do Pešti delegaci Slovenské národní rady, která byla vedena předsedou Dulou. Na tomto jednání se řešila otázka participace Slováků na projektu společného parlamentu, coţ Hodţa odmítl a představil svůj protinávrh.45 Celý problém vyjednávání Hodţi spočíval v tom, ţe překračoval své kompetence i po důrazném příkazu ze strany ministra zahraničních věcí Beneše a premiéra Kramáře, kteří jasně řekli, ţe se s Maďary o míru jednat nebude. Hodţa příkazu neuposlechl a pokračoval dál ve vyjednávání ohledně demarkační linie, kterou s francouzským podplukovníkem Vixem prozatímně stanovil 6. prosince. Tato dočasná demarkační čára byla pro Slovensko značně nevýhodná, ponechala totiţ v Maďarsku nejen Bratislavu, ale i Dunajskou Stredu, Nové Zámky, Komárno atd. Ministr Beneš zaţil v Paříţi nepříjemné chvíle, kdyţ mu Spojenci vytkli „dohodu“ mezi Hodţou a maďarským ministrem vojenství. Jak je zmíněno jiţ v kapitole o vzniku Československa, byl Hodţa za svá jednání v Budapešti odvolán a politické přestřelky mezi Prahou a Budapeští na nějaký čas skončily.46

3.3.

Třetí etapa obsazování Slovenska - prosinec 1918

Úkolem třetí etapy bojů za osvobození Slovenska bylo co nejdříve obsadit sever s Košicko-bohumínskou dráhou. Pancéřový vlak vyrazil ze ţilinského nádraţí 15. prosince 1918. Tamní maďarská posádka nebyla pravděpodobně včas varována, takţe došlo k vyklizení města bez boje a ústupu směrem na východ. Příštího dne obsadilo československé vojsko Spišskou Novou Ves a Levoču. Další postup byl však zastaven Poláky snaţícími se na Spiši (podobně jako na Oravě a Těšínsku) získat území. Podplukovník Hrbenský vyjednával s polským velením závaznou demarkační čáru, teprve na příkaz z Varšavy47 se útočníci v polovině ledna roku 1919 stáhli zpět.48 Ale i tak se Poláci nehodlali nároků na území zřeknout a od února 1919 byl osud Oravy a Spiše spojen se sporem o hranice v Těšínsku.49 Jiné československé jednotky obsadily Zvolen a později i Banskou Bystrici. Po vánočních 44

Tamtéţ, s. 64. Tamtéţ, s. 65. 46 Tamtéţ, s. 67. 47 Do Varšavy poslaly československé úřady z Prahy proti obsazení Spíše protest. 48 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 73. 49 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 142. 45

21

svátcích obsadily jednotky domácího čs. vojska bez boje Košice. Plk. Schobl obsadil Košice domácím čs. vojskem i přes výslovný zákaz generála Piccioneho, který přijel 25. prosince do Kroměříţe a převzal další velení nad operacemi na Slovensku. Obsazením Prešova a Košic skončila třetí etapa obsazování území Slovenska a zároveň také skončila etapa samostatné činnosti jednotek domácího čs. vojska.50 Všechny tři etapy obsazování Slovenska je třeba vnímat vzhledem ke sloţité vnitropolitické a zahraničněpolitické situaci a reálným moţnostem rodící se armády mladého státu jako relativně úspěšné. Z vojenského hlediska byl pro úspěch jednotek rozhodující organizovaný postup domácích jednotek čs. vojska ve druhé a třetí etapě obsazovacího procesu Slovenska.51 Co se týká bilance prosincové etapy, tak se československým jednotkám podařilo obsadit přibliţně dvě třetiny Slovenska včetně vysokých pohoří. Nepřítel uţ tak drţel jen Bratislavu a široký pruh země na jihu směrem ke Komárnu. Toto území dostal za úkol obsadit italský velitel generál Piccione, který na konci prosince vydal svůj první „slovenský rozkaz: „Pokud možno bez prolití krve vytlačit za pomoci manévrování nepřítele do Uher“52. Bohuţel v tuto chvíli ještě nikdo netušil, jak těţké ztráty na ţivotech si osvobození Slovenska vyţádá.

3.4. Čtvrtá etapa obsazování Slovenska - leden 1919 Co se týká čtvrté etapy obsazovacího procesu, tak tato byla v podstatě záleţitostí československého zahraničního vojska, konkrétně čs. legií z Itálie (měly okolo 20 000 muţů). Domácí čs. jednotky v něm měly na starost zejména pomocné a zabezpečovací úkoly. Generál Piccione rozdělil vojsko na dva divizní úseky. Západní úsek od Devína aţ po Pincínu měla zabezpečit 7. divize italské legie a východní úsek táhnoucí se aţ k Uţhorodu měla na starost 6. divize italské legie.53 Hlavními úkoly nového velení bylo: zajistit na Slovensku státní úřady Československé republiky, odzbrojit maďarská vojska i civilní obyvatelstvo na území ČSR, zabránit vývozu za demarkační čáru, zajistit pořádek a klid včetně ţelezniční i říční dopravy, bezpečnost státního i soukromého majetku. V oblasti vojenské pak především podnikat akce proti nepříteli.54

50

Tamtéţ, s. 144. Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 144. 52 Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 75. 53 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 145. 54 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 76. 51

22

Kdyţ se nyní vrátím zpět k otázce Bratislavy, tak úloha ji obsadit připadla na 30. prosince. Tímto datem oficiálně začala čtvrtá etapa obsazení Slovenska. Ještě neţ vstoupily jednotky do města, premiér Karolyi veřejně prohlásil, ţe se Poszony (maďarský název Bratislavy) nikdy nevzdá. Poté vyzval obyvatele města, aby ţádali připojení Poszony k Maďarsku, které podle nich historicky patřilo k Maďarsku. Bratislava byla více neţ dvě a půl století do roku 1784 hlavním městem Uherska a ve zdejším dómu sv. Martina probíhaly v letech 1563-1830 korunovace uherských králů a královen.55 V tomto období slavnostně přijalo v dómu titul a korunu uherského království deset členů rodiny Habsburků. Korunovační slavnost zaţili Prešpurčané naposledy v roce 1830, kdy byl za uherského krále zvolen Ferdinand V. (Ferdinand I. Dobrotivý). Tento král uherský a poslední korunovaný český král pocházel z Habsbursko-lotrinské dynastie.56 Jednotkám čs. pluku se podařilo 2. ledna 1919 obsadit hlavní ţelezniční stanici, v ranních hodinách vnikly do středu města a obsadily všechny důleţité vojenské a civilní objekty. Ve svém hlášení generál Piccione informoval, ţe „obsazení různých vojenských a civilních úřadů a ústavů v Prezburku se stalo bez závad v noci na 2. ledna a z rána toho dne. Maďarské úřady byly v nejvyšší míře zdvořilé a přijaly bez činění potíží rozkaz k vydání zbraní, slibující každý svoji součinnost ve vlastním okruhu působnosti“57. Po úspěšném obsazení Bratislavy se jednotky přesunuly k dalšímu postupu do přiděleného úseku od Bratislavy aţ po Zlatnú (západně od Komárna) a do týdne se jim podařilo obsadit celý tento úsek (Komárno bylo obsazeno 10. ledna 1919). Dalším cílem divize bylo obsadit část demarkační čáry, která byla rozdělena na dva úseky - jeden připadl 32. legionářskému pluku a druhý 31. legionářskému pluku. Celý postup 32. pluku na demarkační čáru měl hladký průběh bez násilných střetů. Stejně tak i 31. pluku se podařilo obsadit přidělený úsek demarkační čáry, čímţ 6. divize splnila svůj úkol. Do 20. ledna bylo obsazení celé jiţní hranice Slovenska vymezené Pichonovou demarkační čárou ukončeno.58 Závěrem této kapitoly mohu říci, ţe po třech obtíţných měsících procesu obsazování Slovenska končila čtvrtá etapa obsazování území Slovenska jednotkami domácího a zahraničního čs. vojska úspěšně. Po etapě vojenské přišla na řadu etapa administrativně organizační, kdy v případě Slovenska (zejména pak v Bratislavě) se utvářely administrativní a 55

Holčík, Štefan: Korunovačné slávnosti. Bratislava 1563-1830. Bratislava 2005, s. 16. Tamtéţ, s. 58-63. 57 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 145. 58 První demarkační čáru načrtl v Paříţi 21. listopadu 1918 spolu se svým praţským kolegou Benešem francouzský ministr zahraničních věcí Pichon (říkalo se jí Pichonova): Bílé Karpaty od hranic s Rakouskem – řeka Morava – Bratislava – Dunaj – dolní tok Ipľu – Rimavská Sobota – soutok Laborce s Uhem – tok Uhu k severní hranici s Haličí. Pod obsazením demarkační čáry určené Dohodou se rozumí, ţe čs. vojáci obsadili hlavně mosty, hraniční přechody, města, ţelezniční a silniční křiţovatky. 56

23

správní orgány. Ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska se mohlo 4. února 1919 přesídlit ze Ţiliny do Bratislavy, která se záhy nato stala správním centrem Slovenska.59 Zpráva ministra Československé republiky s plnou mocí pro Slovensko Vavro Šrobára z 10. února 1919 popisovala průběh přesídlení úřadu do Bratislavy následně: „Vjezd byl slavnostní a důstojný - neudál se ani nejmenší incident. Velká řada deputací ze všech žup60 Slovenska v čele se župami a deputace korporací a spolků města Bratislavy pozdravily nás na radnici a na župním domě. Vítání se účastnili také zástupci Francie, Itálie, Japonska a i zplnomocněný ministr Jugoslávie Ivan Hribár. Deputací se neúčastnila zdejší maďarská universita a sociální demokracie německá a maďarská.“61 Maďarští a němečtí představitelé sociální demokracie se odmítli účastnit přivítání představitelů čs. státní moci, přestoţe tvrdili, ţe poţadavky stávkujících sledují demokratické a sociální cíle a nemají nacionální charakter. Dále se nechali slyšet, ţe v otázce státní příslušnosti Bratislavy souhlasí s rozhodnutím mírové konference. Doopravdy ale počítali s tím, ţe Bratislava nebude územně začleněná do ČSR a svým protestem tomu chtěli pomoci.62

3.3.1. Generální stávky v únoru 1919 Přemístění úřadu a obecně celá ceremonie v Bratislavě popudila maďarské občany i úřady, zejména pak nacionalisty. Kdyţ přijíţděl vlak se Šrobárem a jeho hosty do Bratislavy, tak téměř ve stejný okamţik dal maďarský letoun, shazující do ulic města protičeskoslovenské letáky, signál k zahájení protestů. V pozdních odpoledních hodinách začala ve městě generální stávka, která byla vedena téměř výhradně ţelezničáři. Jejich velká výhoda spočívala v tom, ţe se pomocí sluţebních spojů mohli snadno a rychle dorozumívat.63 Stávky začaly v den, kdy ministr zahraničních věcí Edvard Beneš vystoupil na mírové konferenci v Paříţi s poţadavky československého (dále jen čs.) státu. V tomto čase zároveň zasedala i konference II. Internacionály v Bernu, kde maďarská delegace v komisi pro teritoriální otázky podala návrh rezoluce, ve které protestovala proti obsazení Slovenska čs. vojskem před rozhodnutím mírové konference.64 Je patrné, ţe sociální stránku únorových událostí na Slovensku vyuţívala jako argument proti ČSR.

59

Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 147. Ţupa - vyšší územně správní celek. Na Slovensku ţupy existovaly jiţ od uherské nadvlády a po vyhlášení ČSR byla stará státní správa převzata. 61 AMZV Praha, fond Mírová Konference a Reparace 1918-1919. Politická zpráva, 10. února 1919, Bratislava. 62 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 154. 63 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 90. 64 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 154. 60

24

Důleţitým faktorem tu byly nacionální motivy a státoprávní rozpory, ale značnou úlohu sehrály i iluze části maďarského a německého proletariátu o maďarské vládě. Ta totiţ byla stále přesvědčena, ţe se jí za pomoci maďarské sociální demokracie podaří na mírové konferenci zachránit integritu Uherska. Stávky během února pokračovaly a další města se připojila k protestům. V polovině února postihla Slovensko stávka ţelezničářů, ke které se připojili i zaměstnanci pošty a úředníci. Stávky nabývaly politický, protičeskoslovenský charakter a pravidelně docházelo k zásahům vojska s cílem potlačení stávek a udrţení pořádku. Stávky, které někde končily a jinde naopak začínaly, představovaly pro Šrobárovo Ministerstvo pro správu Slovenska velmi nebezpečnou situaci, a proto 5. března vyhlásilo na území Slovenska „obranný stav“. V důsledku únorových stávek, které je relevantní chápat v kontinuitě problému otázky Slovenska, se česko-slovensko-maďarské rozpory značně vyostřily.65 Za nepokoje v Bratislavě nesli zodpovědnost různí lidé a příčiny jsou široké: křivda obyvatel po okupaci města čs. vojskem, jejich nespokojenost s příliš rozsáhlými opatřeními veřejného pořádku pro slavnostní vjezd vlády 4. února 1919. Této situace a nespokojenosti vyuţili Maďaři k protičeské propagandě, která se rozmohla i mezi legionáři. Nedostatek autority důstojníků, z nichţ jedna část souhlasila s pocity vojska a druhá byla nečinná pro slabost nebo strach, aby se nestali neoblíbenými, jako se tomu stalo v případě italských důstojníků, kteří byli obviněni, ţe aţ příliš sympatizují s Maďary.

65

Tamtéţ, s. 156.

25

4. ZAČÁTEK PAŘÍŢSKÉ MÍROVÉ KONFERENCE Oficiálně byla mírová konference zahájena ve Versailles 18. ledna 1919. Symbolicky v den 48. výročí, kdy zde po poráţce Francie Pruskem došlo k vyhlášení německého císařství. Vítězná pětka - USA, Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko – se při novém uspořádání poválečného světa nehodlaly nechat příliš omezovat menšími zeměmi a prohlásily se za státy se „všeobecnými zájmy“, jejichţ slovo je rozhodující. Ostatní státy, včetně Československa tvořily kategorii zemí s „omezenými“ zájmy, coţ fakticky znamenalo, ţe jejich hlas měl být slyšen pouze v otázkách, které se jich přímo dotýkaly. Poraţeným státům byla účast na konferenci odepřena, stejně jako Rusku.66 Vrcholným orgánem konference se stala Nejvyšší rada, která se ze začátku scházela v desetičlenném obsazení, ale postupně se ztenčovala na Radu pěti67, pak na Radu čtyř a nakonec aţ na Radu tří.68 Mírové konferenci předsedal premiér G. Clemenceau (často nazývaný „tygr“), od února roku 1920 pak A. Millerand. Výstupem Paříţskéské mírové konference byl podpis pěti mírových smluv, s Německem 28. 6. 1919, s Rakouskem 10. 9. 1919, s Bulharskem 27. 11. 1919, dále 4. 6. 1920 konečně s Maďarskem na zámku Trianon a jako poslední byla podepsána smlouva s Tureckem 10. 8. 1920.69 Československo jako stát s „omezenými“ zájmy mělo právo pouze na dva reprezentanty. Ministr Beneš po konzultaci s Masarykem se dohodli, ţe vedoucím československé delegace bude ministerský předseda Karel Kramář. Ale jak je dobře známo, hlavní osobou v delegaci byl Beneš. Ministr Beneš měl letité zkušenosti s prosazováním československého zahraničního odboje a na půdě mírové konference nespoléhal pouze na oficiální jednání a oficiální představitele dohodových velmocí (jak často činil vedoucí delegace Karel Kramář). Beneš obdařený diplomatickým umem dokázal projednat body jednání s různými tajemníky a poradci v zákulisí. Uţ tehdy byl Beneš v zahraničí prohlášen za jednoho z nejobratnějších diplomatů. V březnu 1919 byl vydán organizační řád čs. delegace, která tvořila samostatný odbor ministerstva zahraničních věcí a podléhala přímo ministru Benešovi. Delegační sbor ČSR se skládal z úředníků, sboru odborných poradců a z oddělení kancelářského. Generálním tajemníkem delegace se stal Š. Osuský, K. Kramář, jak uţ jsem zmínila, byl vedoucím 66

Dejmek, Jindřich – Kolář, František (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 2001. s. 24. 67 Za Velkou Británii- D. Lloyd George, A. J. Balfour, Francii- G. Clemenceau, S. Pichon, Itálii - V. Orlando, S.Sonnino, Japonsko- N. Makino, S. Chinda, USA- W. Wilson, R. Lansing. 68 Po dobu nepřítomnosti italského delegáta od 24. dubna do 5. května 1919 to byla Rada tří. 69 Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 2001, s. 24.

26

delegace. Odborní poradci byli ustaveni k tématům geografickým, etnografickým, vojenským a statistickým.70

4.1.

Československé poţadavky

Mezi nejvíce probírané poţadavky Československa patřily samozřejmě poţadavky územní. Britové ani Američané nejevili příliš velký zájem o nový stát ve střední Evropě, zato Francouzi zájem projevovali, nikoliv však z nějakých sentimentálních důvodů, ale kvůli bezpečnosti. Francie totiţ potřebovala dost silnou zemi k tomu, aby se mohla připojit k Polsku a k novému jihoslovanskému státu, a tím zablokovala Německo a příliv bolševismu. Tento krok chtěla Francie uskutečnit tak, ţe obdaruje Československo kontrolou ţivotně důleţitých tras a přístupem k významnému evropskému toku Dunaji.71 Českoslovenští delegáti se ale i tak brzy přesvědčili, ţe prosazení hraničních poţadavků nebude jednoduchou záleţitostí. V případě zemí bývalého království českého se opíraly o nároky historické, podporovány faktory ekonomickými, politickými a vojenskostrategickými. V případě Slovenska se delegace musela dovolávat především národnostního a sebeurčovacího principu. Dále se také vynořila otázka Podkarpatské Rusi, která se po neúspěšných snahách o vytvoření samostatného státu obrátila na ČSR s poţadavkem spojení s republikou v autonomním svazku. Otázce Podkarpatské Rusi se podrobněji věnuje šestá kapitola této práce. Československá mírová delegace předkládala své územní poţadavky předsednictvu konference ve formě memorand, kterých bylo nakonec celkem jedenáct. Jejich pořadí a obsah byl následující: 1. Čechoslováci. Jejich dějiny a kultura. Jejich zápas a práce. Jejich úloha ve světě. 2. Územní nároky Československé republiky. 3. Problém Němců v Čechách. 4. Problém Slezska na Těšínsku. 4a. Memorandum o situaci v Slezsku. 5. Slovensko. Územní nároky na Slovensku. 6. Problém Rusínů v Uhersku. 7. Luţičtí Srbové. 8. České Horní Slezsko (oblast Ratibořska). 9. Problém oblasti kladské. 10. Problém opravy česko-slovesnkorakouských hranic. 11. Československá republika a její právo na reparace vojenských škod.72 5. února 1919 vystoupil Beneš před Radou Pěti - prezidentem USA W. Wilsonem, premiéry Francie G. Clemenceauem, Velké Británie D. Lloydem Georgem, Itálie V. E. Orlandem a japonským baronem N. Makinem. V přednesu Beneš ţádal uznání historických hranic Čech, Moravy a tzv. rakouského Slezska, dále pak spojení se Slovenskem a 70

Dejmek, Jindřich – Kolář, František (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha 2001, s. 25-26. 71 Macmillan, Margaret Olwen: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004, s. 236. 72 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 207.

27

Podkarpatskou Rusí. Také apeloval na vytvoření územního koridoru s Jugoslávií k Jadranu při hranicích Rakouska a Maďarska,73 který by mohl být pod správou utvářející se Společnosti národů.74 Stanovisko velmocí k československým poţadavkům bylo celkově příznivé, o čemţ svědčila i zpráva ministra Beneše ze 7. března 1919 určená zahraničnímu výboru Národního shromáţdění, v jejímţ závěru napsal: „Sám jsem přesvědčen, že vyjdeme z konference s takovým výsledkem, že objektivně a nezaujatě souzeno, bude pro nás celá válka i konference opravdovým politickým a diplomatickým triumfem“.75 Prezidentovi Spojených států W. Wilsonovi šlo v koncepci Společnosti národů o nové uspořádání světového pořádku podle nových zásad spoluţití národů a států v zájmu celého lidstva. Nově navrhnutá organizace se pro Wilsona stala hlavním smyslem jednání mírové konference. Podle něj činnost Společnosti národů napraví jakékoliv nedopatření versailleské mírové smlouvy. Smlouva o Společnosti národů byla přijata na plenárním zasedání mírové konference 28. dubna 1919. Po ustavení Společnosti národů měla tato mezinárodní organizace třicet zakládajících členů.76 Ministr Beneš měl po zřízení Společnosti národů obavy, ţe se teritoriální otázky stanou pro USA druhořadými. Ale nakonec se v průběhu konference přesvědčil, ţe Spojené státy byly vůči ČSR nakloněny pochopit srozumitelné geopolitické návrhy týkající se nových přirozených hranic Československa.77 Výsledkem Benešova tříhodinového exposé a následného jednání bylo utvoření Komise pro československé záleţitosti. Za Velkou Británii v ní byli zastoupeni J. Cook a H. Nicolson, Francie zastupovali J. Cambon a J. Laroche, za italskou stranu zde byli G. F. Salvago Raggi a A. Stranieri, za USA pak Ch. Seymour, A. C. Coolidge a A. W. Dulles. Pro posouzení některých sporných bodů byla vytvořena ještě Hraniční podkomise, vedená francouzským generálem H. Le Rondem. Po několika zasedání komise i podkomise, kam byli často přizváni i vedoucí delegace K. Kramář a ministr E. Beneš, byla Nejvyšší radě odevzdána zpráva, která podávala návrh na hranice. Na západě státu experti komise jednomyslně doporučili přijmout historické hranice českých zemí a ČSR měla navíc získat od Německa Ratibořsko i Kladsko a od Rakouska drobnější území v oblasti Moravského pole a Gmundu. Českoslovenští představitelé naopak navrhli odstoupení části výběţků osídlených hlavně Němci.78 Dne 23. března 1919 na tajném zasedání Rady čtyř se britský premiér D. Lloyd George zmínil o 73

Úzký koridor 200 km dlouhý mezi Maďary a Rakušany, Maďarsko úplně izolující. Dejmek, Jindřich – Kolář, František (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha 2001, s. 206-210. 75 Tamtéţ, s. 248. 76 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 194. 77 Tamtéţ, s. 208. 78 Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha, Paseka, 2000, s. 61. 74

28

„nehorázných“ poţadavcích Československa. V memorandu, které Radě předloţil, protestoval proti začlenění velkých německých, ale i maďarských menšin pod moc národa, který doposud neprokázal schopnost vládnout. D. Lloyd George v tom spatřoval nebezpečí nové války a ohroţení Evropy záplavou bolševismu. Jako rozhodující se ukázala podpora tehdy nejsilnější vojenské mocnosti Evropy - Francie, která, jak bylo dříve uvedeno, usilovala o zabránění expanze Německa. Clemenceau pak prezidentu Wilsonovi 28. března 1919 napsal: „Aby získaly osvobozené národy přijatelné hranice, jsme povinni předat pod suverenitu těchto národů německé obyvatelstvo, syny těch, kteří je zotročili; lze toho litovat a budeme dělat zdrţenlivě, avšak nejde se tomu vyhnout“.79 Francii ve svém postoji napomohlo to, ţe Anglosasové neměli koncepci pro střední Evropu, a i to, ţe v březnu 1919 převzali v Maďarsku moc komunisté. Clemenceau opět varoval: „Pokud Poláci a Češi zatím vzdorovali bolševismu, bylo to díky jejich národnímu povědomí. Kdyţ ten cit bude zasaţen, bolševismus najde v obou národech snadnou oběť a jediná bariéra, která je v současnosti mezi ruským a německým bolševismem, padne“.80 V otázce západních hranic Československa na Anglosasy zapůsobily argumenty hospodářské a ekonomické jednoty historických oblastí státu. Hranice Slovenska schválila rada ministrů zahraničních mocností začátkem května 1919. Podle Mírové smlouvy v Saint-Germain připadly Československu historické krajiny koruny české (Česko, Morava, část Slezska) a kousky území na Valticku a Vitorazsku. Slovensku byly schváleny hranice, jak je známe, a ještě se k ČSR připojila Podkarpatská Rus. Zamítnut byl koridor mezi ČSR a Jugoslávií, dále se mírová konference odmítla zabývat problémem Luţických Srbů.81 Opět v květnu se komise pro československé záleţitosti sešla a zabývala konkrétními otázkami, které souvisely se stanovením hranic mezi Československem a Maďarskem a Rakouskem. Postavení československé delegace komplikovala „neúspěšně“ vedená válka s Maďarskou republikou rad, ale na druhé straně právě tato válka přinesla Československu vstřícný postoj velmocí. To se později projevilo i ve vztahu k poţadavkům Německého Rakouska. Podepsáním mírové smlouvy s Německem a Rakouskem bylo Československo uznáno z hlediska mezinárodněprávního za nezávislý a suverénní stát a byly určeny jeho základní hranice. Mírová smlouva s Maďarskem byla podepsána 4. června 1920. Tímto aktem

79

Tamtéţ, s. 63. Tamtéţ. 81 Tamtéţ, s. 64. 80

29

skončila i činnost československých diplomatů na mírové konferenci, i kdyţ se čs. diplomacie ještě snaţila dosáhnout úspěchu v rámci hospodářských výhod pro republiku.82 Československo bylo třináctým státem v Evropě v pořadí co do velikosti, devátým podle počtu obyvatel. Podle sčítání obyvatel z února 1921 na území o rozloze 140,5 tisíce kilometrů čtverečních ţilo 13,61 milionu obyvatel. Z toho 8,76 milionu národnosti československé (6,79 milionu Čechů a 1,97 milionu Slováků). Německého obyvatelstva v ČSR ţilo 3,12 milionu, Maďarského 0,75 milionu a k rusínské národnosti se hlásilo zhruba 462 tisíc obyvatel.83

4.1.1. Finanční a menšinové závazky z mírové konference Na rozdíl od úspěchů při řešení teritoriálních otázek vyšlo Československo z mírové konference zatíţeno ohromnými finančními závazky. Menší část závazku podepsala jiţ dříve Národní rada (dluhy u dohodových velmocí za vyzbrojování a udrţování československých legií). Na mírové konferenci převzala ČSR podíl na rakousko-uherských předválečných a válečných dluzích a úhradu části bankovek a cenných papírů vydaných monarchií. Avšak největší část finančních závazků představovaly ty, které Československo přijalo na mírových jednáních jako faktickou součást reparací. Ukázalo se totiţ, ţe toto břímě nedokáţou nést jen poraţení. V zásadě šlo o úhradu hodnoty převzatého majetku rakousko-uherského státu a dvora. Na Československo připadla částka 7,6 miliard Kč. Československý velvyslanec v Paříţi Š. Osuský podotkl, ţe s Československem bylo naloţeno hůře neţ s nepřátelským Rakouskem a Maďarskem.84 Další velkou částkou Československa byla reparační poloţka tzv. příspěvek na osvobození. Poté co se ukázala neúnosnost toho, aby nástupnické státy Rakouska-Uherska, řadící se k vítězné Dohodě platily reparace, bylo rozhodnuto, ţe se od nich vyţádá příspěvek na náklady války, která vedla k jejich osvobození. Převzetí finančních závazků podepsalo Československo 10. září 1919 před uzavřením mírové smlouvy s Rakouskem. Právě tato smlouva upevňovala existenci a valnou část hranic Československa, proto ji podepsalo. Celkový dluh ČSR činil asi 17 miliard Kč, coţ představovalo nesmírné břemeno pro státní finance. Nakonec z různých důvodů nebyl dluh z valné části uhrazen. 10. září 1919 museli českoslovenští delegáti schválit ještě jeden dokument, týkající se nadnárodních menšin na československém území. Minority byly smlouvou postaveny pod mezinárodní kontrolu a 82

Dejmek, Jindřich – Kolář, František (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Dokumenty československé zahraniční politiky, sv A/2/1, Praha 2001, s. 28. 83 Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha, Paseka, 2000, s. 64. 84 Tamtéţ, s. 26.

30

dohled nad dodrţováním smlouvy byl vyhrazen Společnosti národů. Tato smlouva, která se stala součástí československého právního systému, nakonec stát prakticky podstatněji neomezovala.85

4.2.

Maďarsko na mírové konferenci a jeho poţadavky

Po skončení komunistické diktatury Bély Kuna se do čela Maďarska dostal bývalý admirál námořnictva Rakousko-Uherské armády Miklós Horthy. První březnový den roku 1920 vyhlásil maďarský parlament Maďarské království a Miklós Horthy se stal jeho regentem.86 Na přelomu roku 1919/1920 vrcholila v Budapešti příprava na mírovou konferenci v Paříţi. Původně měli Maďaři velmi zkreslené představy o Paříţskéské mírové konferenci. Počítali s tím, ţe na konferenci pojede elita jejich aristokracie, která lehce překoná moţné překáţky a podaří se jí přesvědčit představitele Entente i její pravdě. Značný vliv na postoj a způsob jednání maďarské delegace na mírové konferenci měly vypracované dokumenty na otázky historické, územní a hospodářské. Dokumentační materiály začali shromaţďovat maďarští grófové87 jako např. Pavol Teleki, Albert Apponyi a geograf Kogutivicz jiţ na podzim roku 1918. Cílem jejich práce bylo v dokumentech dokázat nevyhnutelnost zachování integrity Uherska.88 V době, kdy maďarská delegace začala připravovat potřebné podklady na mírové jednání, tak jiţ byla informována o obsahu mírových smluv uzavřených s Německem a Rakouskem. Dále také znala smlouvy pěti států Dohody s Československem, Polskem, Jugoslávií a Rumunskem, ve kterých ji především zajímala ustanovení o národnostních menšinách. Na základě poznatků z těchto smluv měli Maďaři ulehčenou práci a mohli svoji argumentaci a poţadavky jiţ dopředu přizpůsobit očekávaným podmínkám míru. Zejména pak smlouva s Rakouskem se v mnohém kryla s podmínkami míru pro Maďarsko. Ale přístup uzavření míru s Maďarskem se diametrálně lišil od rakouského přístupu, který rozpad Předlitavska bral jako nezvratný fakt a na konferenci přišlo s koncepcí národního státu. Maďarsko naopak stále nepřestávalo bránit jiţ neexistující integritu Uherska a tvrdilo, ţe se Uhersko nerozpadlo zevnitř, ale snahou velmocí ho rozbít zvenčí. Nyní se dostávám k samotné maďarské delegaci na mírové konferenci v Paříţi. 7. ledna 1920 přijela do Paříţe na mírovou konferenci maďarská delegace vedená grófem Albertem 85

Tamtéţ, s. 28. Kontler, László – Praţák, Richard: Dějiny Maďarska. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 342. 87 Gróf - hrabě, příslušník vyšší šlechty. 88 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 239. 86

31

Apponyim. Hlavní představitel maďarské delegace měl na starosti myšlenkové vedení všech dokumentů souvisejících s mírovým jednáním. Jeho hlavní myšlenkou, v jejichţ duchu se pak nesly všechny ostatní vypracované konferenční dokumenty, bylo obnovit ideu Velkého Maďarska. Početnou delegaci tvořilo pět generálních komisařů - mezi nimi i Pavol Teleki, který měl na starost organizační a administrativní stánku a také István Bethle, šest komisařů, několik expertů a další pomocní organizační pracovníci. Základní soubor dokumentů, který maďarská delegace nazvala „Memoár“ odevzdala mírové konferenci v lednu 1920. V historických pasáţích se memoáry odvolávaly především na tisíciletou existenci uherského, podle nich jenom maďarského státu a národa.89 Navzdory nepřehlednosti a těţkopádnosti maďarských memoárů bylo moţné v nich vyhledat dvě základní myšlenkové tendence, které dominovaly v koncepci maďarské odpovědi mírové konferenci. První koncepce vycházela z teze, ţe Maďaři chtěli dodrţet mírovou smlouvu, a proto ţádali takovou mírovou smlouvu, kterou by mohli dodrţet. Druhá koncepce pojednávala o negativní kulturní podřadnosti Rumunů, Slováků a Jihoslovanů, která se neprojeví jen na hospodářském úpadku, ale bude destruktivně působit také na duchovní a mravní ţivot.90 Maďaři jak jsem napsala jiţ několikrát, stále doufali, ţe se jim alespoň v nějaké podobě podaří uchovat celistvost Uherska. Podle maďarských memoárů bylo moţné docílit evropské rovnováhy jen za předpokladu udrţení integrity Uherska. Maďarská vláda zasahovala proti Československu z několika důvodů – Slovensko bylo historickou součástí Maďarska a ekonomicky bylo Maďarsko na Slovensku závislé, bez něho nemohlo existovat.91 Nejvyšší rada mírové konference předala text mírové smlouvy maďarské delegaci 15. ledna 1920. Maďarská delegace pak měla právo na to, aby písemnou formou připojila k mírové smlouvě svoje připomínky. Předseda Nejvyšší rady Clemenceau také povolil Apponyimu přednést patnáctiminutový projev. Po těchto událostech telegrafoval Š. Osuský V. Šrobárovi do Bratislavy: „Naše pozice na konferenci je dobrá. Apponyi byl přijatý tak, jako jsem si přál. Byl ponížený… Mírová smlouva mu nebyla odevzdaná na slavnostním zasedání celé mírové konference, ale pouze Nejvyšší radou a bez ceremonie. Celý obřad trval čtyři minuty. Poněvadž předsedům německé, rakouské a bulharské delegace byla dána příležitost při obdržení podmínek odpovídat, Apponyi také dostal příležitost odpovídat v pátek v půl třetí“.92

89

Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 241. Tamtéţ, s. 245. 91 AMZV, Praha. Paříţská mírová konference a reparace. Zpráva Ministerstva zahraničních věci ČSR, 7. prosince 1919, Praha 92 AMZV Praha, fond Paříţská mírová konference 1918 – 1938. Řádná politická zpráva č. 538, 16. ledna 1920, Paříţ. 90

32

Gróf Apponyi ve svém projevu zdůraznil, ţe mírové podmínky v té době, jak byly maďarské delegaci předány, byly pro Maďarsko nepřijatelné. Výchozím bodem Apponyiho argumentace byla nezměněná zásada územní integrity země a tuto základní myšlenku obhajoval z hlediska historického, kulturního, ekonomického a zeměpisného. Politická zpráva zaslána 18. ledna 1920 z Paříţe do Prahy sdělovala základní body Apponyiho projevu. V prvním bodě tvrdil, ţe Maďarsko nemělo na válce ţádnou zodpovědnost. Ve druhém bodě uznal, ţe se Uhersko skládalo z více národností, ale ţe ty nové státy, které chtěla mírová konference vytvořit, nebudou státy národní, ale národnostní, tak jako Uhersko, ale místo jednoho národnostního státu budou hned tři.93 Maďaři měli námitky proti hranicím z 12. června 1919, mezi hlavní argumenty patřilo, ţe byly svévolně ohraničení a ţe přetrhaly geografické linie a rasovou soudruţnost. Dále namítali, ţe hranice separovaly vyspělé regiony s méně obdělanými.94 Maďarské myšlení, které se pohybovalo v rámci úplného zachování územní celistvosti Maďarska, maďarské vyjednávací pozice omezovalo, aţ skoro znemoţňovalo. Z maďarské strany pramenila neochota dosáhnout kompromisního řešení, které charakterizoval protinávrh týkající se referenda. Smyslem referenda bylo trvat na lidovém hlasování, ve kterém se lidé rozhodli, zdali chtěli patřit k Maďarsku, nebo k hraničnímu státu. Tento návrh maďarské delegace byl neuskutečnitelný, protoţe by s ním souviselo i vyklizení obsazených území.95 12. února 1920 předala maďarská delegace svoje připomínky vztahující se k územnímu uspořádání a 20. února odevzdala svoje poslední memorandum. Francouzský premiér Millerand konstatoval, ţe konference nemůţe otevírat novou diskusi o maďarském míru, ale musí drţet rozhodnutí, na kterém se dohodla. S Millerandovým názorem nesouhlasila Velká Británie a Itálie. Britský premiér Lloyd George řekl, ţe konference maďarské hranice nepřijala - v tom se jak víme z mírové smlouvy ze Saint-Germain mýlil. Západní hranice ve zmíněné smlouvě byla zahrnuta a severní a východní hranice oznámila mírová konference dotyčným vládám uţ v červnu 1919. L. George spolu s italským premiérem Nittim ţádali v této otázce přezkoumání. Itálie byla proti tomu, aby Jugoslávie získala plánovaných 400 tisíc maďarských obyvatel. Dále Itálie navrhovala, aby Bratislava zůstala v hranicích Maďarska, britský mluvčí navrhoval totéţ pro Velký Ţitný ostrov s pásem území na východ

93

AMZV Praha, fond Paříţská mírová konference 1918 – 1938. Mimořádná politická zpráva č. 547, 18. ledna 1920, Paříţ. 94 AMZV Praha, Mírová konference a reparace 1918 – 1919. Řádná zpráva, 20. února 1920, Paříţ 95 Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 171.

33

včetně Košic.96 Velká Británie zase naráţela na to, ţe se s Maďary jednalo nespravedlivě a ţe nebyli nikdy pořádně vyslyšeni. Ze zprávy adresované ministrovi československé republiky pro zásobování lidu se psalo, ţe „Italové se drţí svého poţadavku na revizi maďarských hranic, a proto velvyslanec Š. Osuský odcestoval na londýnskou konferenci, aby pomohl zvrátit italský odpor. 15. března se opět jednalo o maďarských hranicích a bylo dohodnuto, ţe se měnit nebudou“.97 Pouze díky tvrdému a důslednému postoji francouzské politiky, který udrţel po Millerandově odjezdu francouzský diplomat Berthelot, se podařilo prokázat, ţe v červnu 1919 byla rozhodnutí Nejvyšší rady o komisemi vypracovaném návrhu maďarských hranic akceptována jako definitivní a jako taková byla sdělena maďarským sousedům a vtělena také do mírové smlouvy s Rakouskem. Itálii se opět nepodařilo prosadit svůj návrh a nakonec také Britové provedli obrat ve své politice a připojili se k francouzskému stanovisku, které podpořili.98 Maďarská delegace na Paříţské mírové konferenci nebojovala o jednotlivé úseky hranic či jednotlivá města či kraje, ale o princip zachování integrity uţ neexistujících Uher. Předem daným maďarským stanoviskem byl do značné míry i anticipován výsledek, který se ukázal ve stanovisku států Dohody vůči Maďarsku. Uţ jmenováním šéfem maďarské delegace Alberta Apponyiho se ukázalo, jak málo porozumění měl budapešťský reţim pro realitu v poválečném uspořádání Evropy.

96

Deák, Ladislav. Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v Michalovciach 14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: 1995, s. 167. 97 AMZV Praha, fond Mírová konference a reparace 1918 – 1919. Řádná politická zpráva, 17. března 1920, Paříţ. 98 Deák, Ladislav. Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v Michalovciach 14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: 1995, s. 168

34

5. VÁLKA S MAĎARSKOU REPUBLIKOU RAD (MRR) Všeobecný poválečný chaos, šíření Marxových a Leninových myšlenek mezi proletariátem, zhrzený maďarský nacionalismus a zklamání z rozpadu Velkých Uher, to vše otevíralo prostor radikálním bolševickým proudům, které se inspirovaly z událostí v Rusku a odtud dostávaly podporu a instrukce. Takové společenské a politické klima mělo za následek pád koaliční vlády hraběte Károlyiho, která ve vnitřní i zahraniční politice (nepodařilo se mu prosadit integritu Uherska na diplomatické půdě) ztroskotala a byla donucena odstoupit 20. března 1919.99 Prezident Károlyi po četných snahách o vyjednávání s komunisty navrhl, aby novou vládu zastávali představitelé sociální demokracie, ale jeho snaha neměla úspěch, takţe podal demisi. Sociální demokraté se však spojili s komunisty a utvořili Revoluční vládní radu 21. března, která se ujala moci v čele s Bélou Kunem. Brzy na to se tento maďarský komunista stal spoluzakladatelem Maďarské komunistické strany a byl zvolen jejím předsedou. Dále byl jmenován „lidovým komisařem“ zahraničních věcí i vojenství.100 Nová komunistická vláda se chtěla zaslouţit o obnovení staré hranice pod heslem komunistické internacionály.101 Změna vlády v Pešti údajně proběhla pokojně. Komunistická vláda prezentovala změnu reţimu odlišně, neţ byla skutečnost. Podle jejich verze podepsal hrabě Károlyi s komunisty písemnou smlouvu a také se podepsal pod proklamaci, ve které vyzval obyvatele k nutné změně reţimu a převzetí moci proletariátem. Dále proklamace uvádí lţivé informace o tajném rozhodnutí Paříţské mírové konference o vojenském obsazení Maďarska. Zřejmým cílem dalšího obsazení země bylo učinit celé Maďarsko nástupním a operačním prostorem pro armádu sovětského Ruska, která bojovala na rumunských hranicích. V proklamaci „Károlyi“ apeluje s ţádostí za spravedlnost a pomoc proti rozhodnutí Paříţské mírové konference. Z těchto formulací a polopravd lze odvodit, ţe autorem nebyl hrabě Károlyi, ale některý z komunistických vůdců. Později se potvrdilo, ţe Károlyiho prohlášení byl podvrh, o němţ neměl tento politik tušení.102 Vznikem bolševické diktatury v Maďarsku se celá ČSR cítila akutně ohroţená. Pád tří významných císařství v Evropě sice umoţnil vytvoření nových národních států, ale také jejich existenci ještě zcela nezaručil. O prostor střední Evropy se ucházely i jiné alternativy: 99

Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013) 100 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 99. 101 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 166. 102 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 97-98.

35

sovětská a velkoněmecká. Maďarští komunisté v rámci chápání světové proletářské revoluce se v otázce zahraniční politiky vůbec netajili snahou o rozpoutání bolševické revoluce i v sousedních státech. O tomto záměru svědčí i tzv. výzva Všetkým z 22. března, ve které se vláda MRR programově orientovala na revoluční válku, přičemţ očekává pomoc od armády sovětského Ruska a proletariátu sousedních zemí. Za takové situace není divu, ţe se ministr Šrobár rozhodl z preventivních opatření proti bolševickému hnutí vyhlásit na Slovensku stanné právo.103 Fakt, ţe se MRR snaţila šířit bolševickou revoluci i do ostatních zemí potvrzovala zpráva o maďarské invasi, ve které bylo napsáno, ţe „Maďarští bolševici jak je vidět z jejich strategického plánu, usilují o spojení s ruskými a také bolševiky v Německu. Socialisté vídeňští, zejména Dr. Bauer, podle jistých zpráv jsou ve spojení s Bélou Kunem. Vídeň se také zbolševizuje, aby obyvatelstvo podnítila proti požadavkům Ententy“.104 Cílem této kapitoly je zaměřit analýzu na eskalaci konfliktu po vyhlášení Maďarské republiky rad s ohledem na jednání Paříţské mírové konference a postojem jednotlivým spojenců Entente. Také se zaměřím na personální a organizační změny uvnitř vojenského velení, které ve vojenských otázkách měly pozitivní výsledky, ale naopak v otázce československo-italských vztahů došlo ke zhoršení, jeţ se později negativně odrazilo na vyjednávání na mírové konferenci v Paříţi.

5.1.

Reakce mocností na vyhlášení MRR

Den po vyhlášení Maďarské republiky rad (29. 3. 1919) přijala Rada čtyř, tedy delegáti USA, Francie, Velké Británie a Itálie, v Paříţi plán na rokování s Bélou Kunem. Podle slovenského historika Mariána Hronského byla na návrh Spojených států amerických vyhlášena přísná blokáda MRR. Jiţ 23. března předloţil Radě čtyř maršál Foch návrh na vytvoření intervenční armády sloţené z francouzských, rumunských a jihoslovanských jednotek. Jiné prameny však uvádějí, ţe Foch 27. března předloţil návrh, ve kterém byly zařazeny i jednotky z Rumunska a Československa. Pokud jde o italské jednotky, maršál Foch nebyl pro jejich účast italských jednotek v této akci, protoţe Italové usilovali o to, aby Maďarsko obsadilo italské vojsko (resp. čs. vojsko pod italským vedením). Italským cílem bylo podle maršála Foche dostat Maďarsko pod svůj vliv a tím získat vojensky výhodnou pozici vůči jihoslovanskému státu, s kterým vedla Itálie spory o město Terst, Dalmácii a

103

Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 167. AMZV Praha, fond Paříţská mírová konference 1918 – 1938. Důvěrná politická zpráva, 14. června 1919, Praha. 104

36

Istrii.105 Tento fakt mi pomůţe později vysvětlit naléhavost odchodu italského vedení z války s MRR. Rozhodujícím však zůstala neochota americké a britské delegace takový návrh přijmout, a proto jej rázně zamítly. V otázce vyslání vojenských sloţek do MRR panovala mezi vedoucími státy Dohody nejednota pramenící z reality, ţe USA ani Velká Británie nemají na východě Evropy své vojáky a obávají se zesílení vlivu Francie v této oblasti. Další faktor hrála neochota mocností jít do další války, a proto se ze začátku (vlastně téměř po celou dobu) preferovalo diplomatické a mírové řešení konfliktu. Jako důvod uvedli obavu, ţe by vojenský postup proti MRR mohl vést k dlouhotrvající válce s nedozírnými následky. Dle návrhu britského premiéra Lloyda George přijala 30. března Rada čtyř (Wilson, Clemenceau, Lloyd George a Orlando) usnesení, ţe pod vedením anglického generála Smutse pošle do Budapešti delegaci s cílem jednat s vládou Bély Kuna a důkladně zhodnotit situaci v Maďarsku.106 Delegace přijela do Budapešti 4. dubna a nabídla Kunovi ústup dosavadní demarkační čáry ve prospěch Maďarska, stejně tak jako vyřešení hospodářské blokády. Vyjednavači nakonec neuspěli a celá snaha jen povzbudila v Kunovi jeho ambice.107

5.2.

První etapa bojů s MRR (od 27. dubna do 27. května 1919)

Jak jsem jiţ poznamenala, tak problémy s italským velením čs. vojska se zintenzivňovaly, a proto bylo třeba rychle reagovat. Vůči italskému velení byly jiţ delší dobu vznášeny námitky, od velitelské neschopnosti aţ po nevhodné přátelství mezi Italy a Maďary či údajný nedostatek zápalu pro Československou otázku.108 Některými autory je kritizováno, ţe prezident Masaryk i ministr Beneš dávali přednost francouzskému velení, protoţe v Paříţi měli oba dva za války azyl a kde čs. legie vznikly mnohem dříve neţ na Apeninském poloostrově. Navíc, jak je z historie první světové války známo, tak Francie bojovala proti Německu a Rakousko-Uhersku od vypuknutí války, kdeţto váhající Itálie byla do jara 1915 formálně spojencem Berlína i Vídně. Postupně se připravovalo převzetí vrchního velení francouzskou vojenskou misí, ale neţ se tak stalo (1. 6. 1919), došlo k prozatímnímu rozdělení dosavadní vojenské pravomoci na Slovensku. Západní části měl nadále velet generál Piccione a na východě přebral velení 105

Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 168. Tamtéţ, s. 169. 107 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 100. 108 Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013). 106

37

francouzský generál Hennocque. Docházelo k častým sporům v otázce, kdo má komu podléhat, své samozřejmě sehrála tradiční italsko-francouzská rivalita. Celá situace byla prozatímně vyřešena tak, ţe obě armádní skupiny byly postaveny na stejnou úroveň a byly na sobě de facto nezávislé (coţ nepředstavovalo úplně ideální řešení).109 Francouzský generál a hrdina skončené světové války Maurice César Pellé se na konci února stal náčelníkem francouzské vojenské mise v ČSR a zároveň i náčelníkem čs. generálního štábu. Generál Pellé spolu s ministrem národní obrany ČSR Kofáčem čekali, aţ dá maršál Foch po posunutí demarkační čáry svolení k obsazení dalšího maďarského území.110 Nečekanou událostí, bez předchozího upozornění praţské vlády, byl postup Rumunů k Tise a částečně i na Podkarpatskou Rus. Rumunská armáda byla dostatečně silná, a proto nepotřebovala svolení Paříţe. Na maďarské hranici narazila na málo členěnou obranu a Maďaři začali před Rumuny ustupovat. Vyklidili i Podkarpatskou Rus pravděpodobně z obavy z obklíčení, ale stáhli se i od jiţní hranice Slovenska. Ve stejném čase velení čs. armády neukončilo všechny potřebné přípravy a jeho postup na novou demarkační čáru se nepodařilo zkoordinovat s postupem rumunské armády po celou dobu. Aţ 26. dubna dostal generál Hennocque rozkaz od ministra Klofáče obsadit Podkarpatskou Rus a 27. dubna obdrţel generál Piccione povolení k postupu na druhou demarkační čáru. O tři dny později se generálu Hennocque podařilo obsadit Podkarpatskou Rus. Vyuţil přitom ústup maďarských jednotek z prostoru, kde hrozilo, ţe se dostanou do obklíčení mezi jednotky rumunského a čs. vojska. Podařilo se navázat kontakt s rumunskou armádou, ale zároveň zde vzniklo nebezpečí, ţe dojde ke konfliktu mezi oběma státy, protoţe ani jeden se nechtěl vzdát obsazeného území. Po naléhavých intervencích generála Pellého se napětí utlumilo ve chvíli, kdy maršál Foch určil novou demarkační čáru mezi československým a rumunským vojskem.111

5.3.

Vpád maďarské rudé armády na Slovensko

Prvního května přepadlo asi tisíc členů maďarské Rudé armády slovenské dělníky v Komárně, jejich postup však byl zastaven lépe připravenými čs. jednotkami. Vítězství čs. vojáky povzbudilo. Daleko na jihovýchodě, v okolí Miškovce a Egeru byla situace poněkud 109

Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013). 110 Třetí demarkační čáru načrtl 21. prosince 1918 z podnětu praţské vlády v Paříţi maršál Foch (proto Fochova demarkační čára): Dolní tok Moravy – Dunaj – Ipeľ – Jiţně od Rimavské Soboty - soutok Laborce s Uhem – tok Uhu k severní hranici s Haličí. V podstatě se shodovala s Pichonovou (aţ na úsek u Rimavské Soboty) a nepočítala ještě s vtělením Podkarpatské Rusi do ČSR. 111 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 172.

38

komplikovanější. Zásadní zlom nastal 2. května, kdy bez upozornění jak spojenců, tak i čs. velení, uzavřeli Rumuni na Tise s Maďary příměří. Dále přes řeku postupovat nehodlali. Vojenský diktátor Béla Kun mírovou nabídku ochotně přijal, protoţe se tím bolševické síly uvolnily proti Čechoslovákům. Paříţská mírová konference z důvodu různosti vojenských názorů a politických zájmů nadále preferovala diplomatické řešení, které však v tomto případě k ničemu nevedlo. Nerozhodnost Paříţe pouze nahrála Kunovi a prodlouţila válku na území Slovenska. Českoslovenští vojáci se ocitli uprostřed bojů osamoceni a ohroţeni. Italský generál Piccione vydal dle pokynu ministra Klofáče rozkaz o staţení jednotek z Maďarska, protoţe jinak jim hrozilo obklíčení. Strategickým místem se stalo město Salgótarján (v jeho okolí se nacházejí černouhelné doly), které měli pod kontrolou Maďaři a odkud by mohl nepřítel relativně snadno odříznout čs. jednotky od návratu na Slovensko. Z tohoto důvodu se čs. velení 9. května rozhodlo zaútočit na Salgótarján, bohuţel postup čs. jednotek byl prudkou protiztečí zastaven. Ministr národní obrany Klofáč vydal rozkaz k protiofenzivě v prostoru Salgótarjánu, skupina vojsk je posílena několika prapory. Operační rozkaz z 16. května zněl: „Úkolem naší armády v nově obsazeném území jest co nejrychleji zjednati klid a pořádek, bolševickou vládu maďarskou odstraniti, zabezpečiti autoritu čsl. vlády, státní a soukromý majetek zajistiti a civilní obyvatelstvo odzbrojiti“.112 Později se ukázalo, ţe rozkaz nebylo moţné provést a útok na uhelnou pánev a strategické město ztroskotal. V tajném hlášení zmínil generál Piccione jako důvod neúspěchu nedostatek bojového ducha, špatné materiální vybavení, početní převahu nepřítele a jednoznačně únavu čs. vojska. Dalším plíţivým faktorem, který začal ovlivňovat i morálku a disciplínu čs. vojska, byla výměna italských důstojníků za francouzské. Jak bylo jiţ řečeno, problémy s nedůvěrou italského vedení jak po odborné stránce, tak i politické přetrvávaly a převedení velení na Francii bylo v plném proudu. Vţdyť uţ v lednu podepsal ministr zahraničních věcí Beneš dohodu s předsedou Rady čtyř Clemenceauem, podle které se čs. armáda stala součástí dohodových ozbrojených sil pod velením maršála Foche. Také ministr pro správu Slovenska Šrobár ve své depeši komentoval nedůvěru vůči italskému velení: „Jejich činnost bedlivě sleduji, jelikož jakákoliv chyba před ukončením mírových jednání by pro nás měla katastrofální následky.“113 Obavy, ţe nahrazení italských důstojníků francouzskými zhorší československou pozici na mírové konferenci, se později potvrdily.

112

Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 111. AMZV Praha, fond Mírová Konference a Reparace 1918-1919. Řádná politická zpráva, 10. února 1919, Bratislava. 113

39

6. BOLŠEVICKÁ OFENZIVA Béla Kun si uvědomoval zranitelné postavení MRR ve středoevropském prostoru, které bylo kontrolováno vítěznou Dohodou, a proto se maďarští bolševici rozhodli pro agresi vůči Československu. Jako záminka jim poslouţilo překročení Pichonovy demarkační čáry čs. vojskem. Při nástupu čs. vojsk nebyly hranice zcela jasně vyznačeny, a tak se na některých místech čs. oddíly ocitly dále v Maďarsku.114 Bojový duch maďarské RA na uskutečnění této ofenzivy pokládali za přijatelný, poněvadţ jedny bude vést idea boje za proletářské ideály a druhé zase vidina zachování integrity Uherska. Je třeba také zmínit představy Béla Kuna, který se vlivem revolučních myšlenek mylně domníval, ţe slovenský a český proletariát automaticky povstane a za pomoci maďarské RA nastolí komunistickou diktaturu v ČSR. Zároveň v případném vojenském úspěchu MRR sledovala zlepšení postavení na mírové konferenci v Paříţi a upravení hranic Maďarska.115 V noci 30. května začala dlouho plánovaná ofenziva bolševického vojska na Slovensko. Téměř všichni vojáci RA měli na čepicích kovové štítky s nápisem „Znovupodmanění Horního Uherska“. (Samozřejmě to je heslo nacionalistické, které se k ideologii marxismu příliš nehodí, skutečností však zůstává, ţe prakticky všechny komunistické reţimy byly v praxi silně nacionalisticky zaměřeny, ale jen to demonstruje skutečnost v maďarské společnosti.) Článek „Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919)“ od autora Hoepnera mimochodem pojednává také o lepší vojenské vybavenosti Maďarské RA oproti čs. vojsku. V hlášení z bojiště se objevila informace, ţe munice je vystřílena a rozkoly ve velení se stále prohlubují.116 Maďarské útoky byly vedeny ve třech směrech: údolím Hornádu na Košice, přes Levice na Bánskou Štiavnicu a přes Lučenec na Zvolen. Ve všech zmíněných směrech postupovala maďarská vojska podél ţelezniční tratě, kdy postupující pěchotu mohly krýt pancéřové vlaky, které mělo Maďarsko k dispozici. Maďarským plánem bylo ovládnout ţeleznici po celé délce Bratislava – Ţilina – Košice, díky čemuţ by se dostali aţ k polským hranicím. Tak by se jim podařilo rozdělit čs. armádu na dvě části. Prakticky na celé frontě čs. vojska pod drtivým útokem RA ustupovala.117

114

Vondráček, Karel – Zimák, Josef a kol.: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýmik 1938, s. 10. 115 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 174. 116 Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 3. 4. 2013). 117 Tamtéţ.

40

6.1.

Změna velení a reakce Nejvyšší rady Dohody na nastalou situaci

Pomoc přišla aţ s francouzským velením, které se ze dne 31. května na 1. června konečně změnilo. Jak bylo jiţ uvedeno dříve, po odchodu Italů k 1. červnu 1919 z ČSR byl vrchním velitelem na Slovensku jmenován 4. června francouzský generál Maurice Pellé. Velení na Slovensku převzal na ţádost prezidenta T. G. Masaryka a jak se časem ukázalo, byla to dobrá volba. Po změně velení se fronta rozdělila na dva armádní úseky - Východní a Západní armádní skupinu. Východní skupině velel generál Hennocque, košický úsek byl pod velením generála Charborda a podkarpatský úsek pod velením generála Destremeaua. Velení Západní skupiny převzal od generála Piccioneho generál Mittelhauser, tento úsek se táhl od dunajského úseku aţ po úsek poblíţ Ipľa a svůj hlavní stan měl v Bratislavě.118 Takto francouzští důstojníci zaujali nejenom nejvyšší velitelské posty, ale byli zastoupeni i na niţších stupních velení. V rámci sluţby generála Pellého je relevantní mimo nepopíratelné vojenské schopnosti zdůraznit i jeho diplomatické aktivity v československý prospěch na půdě mírové konference. Ţádal například Paříţ, aby co nejdříve zahájila společnou rumunsko-československou ofenzívu na Budapešť a také navrhoval stanovit lepší demarkační linii paralelně s Pichonovou demarkační čárou z listopadu 1918, ale posunutou asi o 25 kilometrů k jihu. Zároveň své nadřízené, předsedu Clemenceua a maršála Focha, v tajné zprávě upozorňoval: „Obávám se, že přijdeme pozdě, celé Slovensko je ohroženo. Celá budoucnost této krajiny je zpochybněná“. Své obavy graduje: „je možné, že si navždy proti sobě popudíme nejjistějšího spojence ve střední Evropě, který se odcizí našemu vlivu… Nedopusťme, aby se naplnila nová těžká chyba a tato krajina byla rozdrcená“.119 Je pravděpodobné, ţe toto Pellého naléhaní mělo vliv na postoj Dohody. Mezitím se ministr pro správu Slovenska Šrobár snaţil podpořit Pellého iniciativu a 5. června vyhlásil na Slovensku vojenskou diktaturu. To v praxi znamenalo, ţe vše bylo prioritně podřízeno potřebám armády a protizákonné činy byly posuzovány podle vojenských pravidel.120 Po nekonečných Pellého ţádostech o reakci Paříţe vyzval 7. června francouzský prezident Clemenceau jménem Dohody vládu Bély Kuna, aby do 48 hodin zastavila bojové akce a stáhla maďarskou Rudou armádu ze Slovenska. V mezidobí Pellé vydal rozkaz vyčkávat bez bojů a počkat, jaké budou výsledky dalšího jednání. 10. června Béla Kun odpověděl do

118

Vondráček, Karel Zimák, Jozef a kol.: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýmik 1938, s. 25. 119 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 176. 120 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 130.

41

Paříţe, ţe chce se všemi státy ţít v míru, ţe jeho RA Československo nenapadla, maďarské jednotky uţ zastavily boje atd. Reakce Kuna se později ukázala jako taktika k získání času, protoţe současně jednal s německými komunisty, kteří bojovali proti vzniku Výmarské republiky: „My neznáme hranice, dokud všude nezvítězí proletářská revoluce!“121 Z toho jasně vyplývá, ţe Béla Kun nebyl ochoten paříţskou iniciativu přijmout a pokračoval v bojích na celé frontě dále. Na základě této skutečnosti generál Pellé zrušil svůj rozkaz o vyčkávání bez boje. Nejvyšší rada Dohody předvolala E. Beneše, K. Kramáře a Rumuna Iona Bratianua na schůzku, kde jim americký prezident W. Wilson a britský premiér Lloyd George vytkli rozpoutání násilností po překročení demarkační linie ve střední Evropě. Beneš argumentoval tím, ţe Československo postupovalo na novou demarkační čáru, kterou určil maršál Foch, ale ani tímto argumentem radu nepřesvědčil. Pozitivní změnou byl postoj prezidenta Wilsona, který zdůraznil, ţe je na čase skončit s dočasnými demarkačními čárami a je třeba určit konečnou hranici.122 To se stalo 12. června, kdy Nejvyšší rada mírové konference rozhodla o československých hranicích. Oběma stranám to oficiálně oznámila 14. a 15. června. Ve zprávě Nejvyšší rady se zdůrazňovalo, ţe jsou hranice definitivní a v ţádném případě se nebudou měnit podle současné okupace.123 Hranici z 12. června 1919 schválilo Národní shromáţdění ČSR 7. listopadu 1919 a smlouvu ratifikovalo.124 Ministr Beneš si po předvolání k Nejvyšší radě stěţoval, jak vojenský nezdar dokumentující ještě značnou slabost ozbrojených sil státu těţce sníţil prestiţ Československa a jaké má republika štěstí, ţe v té době bylo uţ o jejích hranicích rozhodnuto. „Nám vytýkají, že prý nejdříve jsme překročili demarkační linii, pak jsme byli biti a nyní křičíme,“ napsal Beneš 11. června Masarykovi. Pak k tomu ještě dodal: „Kdybychom vyhráli a neprosili pak o pomoc, nic by nebyli řekli.“125 Podle ultimata Dohody měli maďarští bolševici ustoupit za hranice do 14 dnů od rozhodnutí Nejvyšší rady. V případě, ţe tak neučiní, jim pohrozili postupem na Budapešť.126 Po ústupu maďarských jednotek z území ČSR se měli z území Maďarska stáhnout i Rumuni. Prezident Clemenceau ţádal československou vládu, aby čs. vojsko nepřekáţelo v ústupu maďarských jednotek a nepřekročilo určené hranice obou států. Ministr Beneš psal prezidentu T. G. Masarykovi o definitivním vymezení jiţní hranice Slovenska: „Definitivně rozhodnuto: Zítra bude oficiálně konferencí schválena naše definitivní hranice, bude 121

Tamtéţ, s. 131. Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 178. 123 Tamtéţ, s. 181 124 AMZV, Praha. Mírová konference a reparace 1918 – 1919. Řádná zpráva, 22. prosince 1919. Praha 125 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 139 126 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 181 122

42

prohlášena a za tu nesmíme se vůbec hnout. Tak bylo rozhodnuto. To je linie - Ipľa – na jih od Lučence podél dráhy, pak na sever k Novému Městu a městu Čop. To je uspokojující celkem. Pokusíme se zachránit všechna železniční spojení.“127

6.2.

Boje ve východním úseku

Béla Kun sice oznámil, ţe se podrobuje rozhodnutí mírové konference, ale ústup maďarského vojska opět začal podmiňovat novými poţadavky ve snaze získat čas, aby se rozhodl, jak bude jeho RA pokračovat dál. Maďaři pokračovali v bojích a zaznamenali největší úspěchy na východní části Slovenska. Proto vydal generál Pellé velitelům Východního i Západního úseku rozkaz, aby pokračovali ve vojenských operacích. Maďarům se na východní frontě podařilo opět dobýt Košice. Následně zastavili svůj útok východním směrem a postupovali severně, kde se jim v okolí Bardejova podařilo rozpůlit čs. armádu na dvě části. Další nápor Maďaři směřovali především západním směrem, kde se jim zdaleka nedařilo tak, jako na východní frontě.128 V polovině června zaútočil se svou skupinou francouzských legionářů generál Paris (pod vedením generála Destremeuea, který byl velitelem východokarpatské skupiny) směrem na Michalovce a Roţnavu, kde chtěl zastavit postup maďarské bolševické armády a usnadnit tím plánované znovudobytí města Košic a Prešova. Postup jednotek generála Parise byl RA zastaven. Východní skupina se nacházela v kritické situaci,129vojáci ve spolupráci s místními maďarskými nacionalisty začali po příchodu na Slovensko pronásledovat slovenské obyvatelstvo. Na některých místech slovenské obyvatelstvo a rolníky šikanovali, obrali o majetek a v nejednou případě jim sáhli i na ţivot. Tato situace umocňovala atmosféru strachu a prohlubovala pochybnosti o upřímnosti celého hnutí, které sem přinášeli bolševici ze sousedního Maďarska. Masy lidí slovenského národa se s nimi rozloučily teprve před několika měsíci pro neschopnost dosáhnout v rámci Uherska nejzákladnější demokratická, sociální, národní a lidská práva.130

127

Tamtéţ, s. 181 Vondráček,Karel - Zimák, Jozef a kol.: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýrnik 1938, s. 36. 129 Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013). 130 Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 180. 128

43

6.3.

Vyhlášení Slovenské republiky rad (SRR)

Jiţ jednou v průběhu bojů s Maďary došlo na východním Slovensku k vyhlášení jiné republiky neţ československé (historie „maďarónské lidové republiky skončila díky nezájmu slovenského obyvatelstva dříve, neţ vůbec začala). Nyní po půl roce došlo 16. června v Prešově k vyhlášení Slovenské republiky rad, coţ fakticky znamenalo neuznání a zpochybnění československé suverenity na Slovensku. SRR byla typickým plodem vývozu komunistické revoluce maďarského chápání.131Ačkoliv podle některých autorů se jednalo o obyčejnou vojenskou diktaturu, která měla s proletariátem (krom názvu) jen málo společného. Důstojníci, kteří útokům veleli, byli zaslepení nacionalisté, kteří o sobě prohlašovali, ţe jsou především Maďary a teprve pak bolševiky. Jak jsem jiţ podotkla, okupovaní přestávali věřit smyslu maďarského hnutí a začali touţit po právu a spravedlnosti. A tak se další dobrovolníci hlásili do boje proti okupantům, vznikaly různé ozbrojené skupiny s názvy jako Zbor turčianskych dobrovolců, Jánošíkova druţina, Tisovskí dobrovolníci atd. Pouze jednotlivci z levice se snaţili řádění maďarských „revolucionářů“ obhajovat. Nechtěli si přiznat, ţe jejich vojsko má se zbraní v ruce bojovat proti Maďarům, vydávajícím se za bojovníky proletariátu.132 Vznik tzv. Republik rad na Slovensku měl značný vliv na Paříţskou mírovou konferenci, zvláště po neúspěšné dubnové misi britského generála Jana Smutse v Budapešti. Delegáti mírové konference byli rozděleni na dva tábory. Diplomaté dospěli k přesvědčení, ţe pouze vyjednávání situaci vyřeší, avšak vojáci v čele s maršálem Fochem upřednostňovali zákrok za pouţití zbraní. Zejména pak tradičně USA a Velká Británie se postavily proti vojenskému zásahu. O této bezradné situaci informoval rozladěný ministr Beneš z Paříţe prezidenta Masaryka dopisem z 11. června 1919 do Prahy. V dopise uvedl ţe, „Rada čtyř viní nás za danou situaci, protože jsme překročili demarkační čáru dál, než nám bylo povoleno. Premiér Lloyd George má strach se dotknout bolševiků, stejně tak i ostatní. Clemenceau je neschopen věci pochopit, všichni mají obavy z dělnické revoluce doma a na nic jiného nemyslí. Vojáci na to chtějí jít vojensky, ale proti těmto koncepcím zuřivě vystupuje Rada čtyř“.133 I po vyhlášení konečných československo-maďarských hranic boje pokračovaly dál. Zánik maďarského výplodu Slovenské republiky rad skončil v okamţiku, kdy bylo oběma stranami přijato příměří, a kdy se maďarské jednotky začaly stahovat z kontrolovaného území. Následně pak „vyklizené území“ 7. července obsadilo československé vojsko. 131

Tamtéţ. Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 138-139. 133 Tamtéţ. 132

44

6.4.

Otázka Podkarpatské Rusi

V době, kdy československá vojska dokončila obsazení Slovenska, vypravil prezident Masaryk misi v čele s Ferdinandem Píseckým na Podkarpatskou Rus, aby oznámila tamním politickým zástupcům rozhodnutí amerických Rusínů připojit se k Československu.134 Důleţitost Podkarpatské Rusi je patrná sousedstvím s ostatním územím maloruského lidu a v moţnosti přiblíţení se k budoucímu Rusku, v jehoţ demokratickou obnovu tehdy v Praze ještě věřili.135 Podkarpatská Rus byla do 11. století součástí Kyjevské Rusi, poté si ji stejně jako Slovensko přisvojilo Uhersko. V této z jedné nejméně vyvinutých oblastí Evropy panovaly velmi těţké poměry a politické vize o osudu země byly nejednotné. Část rusínských zástupců byla ochotna věřit budapešťské vládě, která v čele se svým předsedou Károlyim slibovala Rusínům samostatnost. Avšak početnější proud zamýšlel připojení rusínské oblasti k samostatné Ukrajině, tato idea se později zkomplikovala polsko-ukrajinským konfliktem (který eliminoval moţnost připojení Podkarpatska k ukrajinskému státu). Ani připojení k Maďarsku nebylo po nástupu komunistické diktatury v Maďarsku moţné. V čele amerických Rusínů byl Gregory (Hrihorij) Ţatkovič, který 21. října 1918 předloţil prezidentu Wilsonovi memorandum ţádající přiznat Rusínům status samostatného národa.136 Prezident Wilson Rusínům doporučil, aby se vzhledem k jejich malé početnosti připojili k jinému státu. Ţatkovič začal jednat s prezidentem Masarykem o připojení Podkarpatské Rusi k Československu.137 Prezident Masaryk ve svých memoárech vzpomínal, jak se konal druhý rusínský sjezd (19. listopadu 1918) v Pennsylvánii, na kterém se přítomní Rusíni usnesli, ţe se Rusínský stát na federalistickém základě připojí k Československé republice. Ţádali také, aby se k Rusínsku připojili všechny „původně“ rusínské podkarpatské ţupy bývalého Uherska. Masaryk ve svých memoárech dále uvádí, jak dr. Ţatkoviče upozorňoval na politický význam jeho otčiny a na obtíţe, které sousedstvím s Polskem, s Ukrajinci haličskými a rumunskými a s Maďary vzniknou. Ale Ţatkovič spolu s ostatními vedoucími Rusíny shledali, ţe připojení k Československu je pro ně nejţádoucnější.138 Dne 8. května 1919 schválila porada rusínských národních rad (prešovská – uţhorodská – chustská) v Uţhorodě výsledek plebiscitu amerických Rusínů z druhého sjezdu roku 1918 o 134

Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2001, s. 14-15. 135 Tamtéţ. 136 A bude-li to moţné plně nezávislého národa. 137 Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha, Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 199. 138 Tamtéţ, s. 200.

45

připojení Podkarpatské Rusi k Československu při garantování její budoucí autonomie. Rozhodující slovo měla však konference, která se definitivně vyjádřila v červnu 1919 pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, včetně závazku garantování její autonomie. Největší výhrady ze států Dohody měla vůči připojení Podkarpatské Rusi k Československu Itálie. Ta navrhovala pro Podkarpatskou Rus dvě moţnosti, buď se připojit k Maďarsku, nebo k Rumunsku a argumentovala potřebou zachování komunikace mezi těmito dvěma zeměmi. Itálie však svůj návrh před představiteli Entente neobhájila. Spojené státy a Velká Británie na rozdíl od Itálie zdůrazňovaly, ţe Rusíni nemají být přičleněni k Maďarsku, kde poznali etnický útlak, ani k Rumunsku, protoţe jsou Slované. A proto nejlepším řešením podle nich bylo připojení k Československu, stejný názor měla i Francie.139 K vyhlášení autonomie a jmenování vlády na Podkarpatské Rusi došlo aţ v říjnu 1938, ale brzy nato v březnu 1939 byla země okupována regentem Maďarského království, Miklósem Horthym.140 Do té doby vykonával řídící sloţku země tzv. civilní správce Čech J. Brejcha, který byl podřízený Ministerstvu vnitra ČSR. Brejcha měl k ruce pětičlenné „zatímní direktorium autonomní Podkarpatské Rusi“ v čele s Ţatkovičem.141

6.5.

Boje v západním úseku a ústup za hranice

Na západě Maďaři zaútočili ve dvou směrech, přes Levici na Bánskou Štiavnici a přes Lučenec na Zvolen. Maďarský postup na západním úseku přece jen naráţí na tvrdošíjnější československý odpor, coţ je způsobeno přítomností dvou „boji“ přivyklých divizí italských legií, ale také lepší moţností zásobování a přemísťování nových posil z Čech. Tento přísun nových posil z Čech měl za následek zmenšování maďarské početní převahy. 19. června se čs. vojsku podaří stabilizovat frontu na linii Komárno – řeka Ţitva – Rohoznice – 10 km východně od Bánské Štiavnice – 10 km jiţně od Tisovců. O den později se Maďaři pokoušeli o průlom v okolí Nových Zámků, ale nakonec byli za prudkých bojů poraţeni. Velitel západního úseku generál Mittelhausser hodlal poráţku Maďarů v okolí Nových Zámků vyuţít, na 26. června vyhlásil všeobecnou ofenzivu. K té však jiţ nedošlo, jelikoţ bylo 23. června Dohodou vyhlášeno příměří, s nímţ Maďaři souhlasili. Boje protentokrát skutečně skončily.142 Dne 22. června obdrţela čs. vláda telegraf od předsedy mírové konference 139

Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 164 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 158. 141 Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha. Paseka, 2000, s. 89. 142 Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013). 140

46

Clemenceau, ve kterém bylo oznámeno rozhodnutí Nejvyšší vojenské rady spojenců, ţe generál Pellé je zmocněn stanovit jménem Dohody maďarské armádě způsob a lhůtu jejího ústupu za nově určené definitivní hranice. Na základě tohoto rozhodnutí poslal generál Pellé vrchnímu veliteli maďarské Rudé armády Bohmovi depeši, která byla označena jako „Podmínky vyklizení zabraného území“, ve které mu sdělil, ţe je Dohodou zmocněn řešit ukončení bojů a následný ústup za hranice. Ve smyslu svého pověření ho generál Pellé ţádal, aby maďarské a čs. vojsko zastavilo palbu 24. června v 5 hodin ráno. Souhlasná odpověď maďarské strany přišla 23. června, o den později se boje zastavily a bylo sjednáno příměří.143 Budapešť zřejmě konečně pochopila, ţe jako hlavní spojenec Německa si nemůţe klást přehnané poţadavky, jak se ještě nedávno Béla Kun domníval.144 Jednání o odchodu maďarského vojska ze Slovenska začalo 25. června v bratislavské Redutě a dohoda byla podepsána 1. července 1919. Vzhledem k tomu, ţe se Béla Kun snaţil tradičně jednání protahovat, posílá generál Pellé 26. června veliteli maďarské RA a Nejvyšší vojenské radě do Paříţe radiotelegrafickou zprávu, ţe 30. června je krajní lhůta na začátek ústupu RA ze Slovenska a musí se skončit do 4. července. Toto datum Maďaři splnili a do 7. července bylo veškeré vyklizené území obsazeno čs. armádou. V Maďarsku samém však boje zdaleka neskončily, rumunské vojsko bylo stále na řece Tise. Ačkoliv vrchní velitel maďarských vojsk Bohm poslal vrchnímu velitelství rumunských vojsk depeši, v níţ připomněl, ţe podle podmínek Dohody má i jeho armáda vyklidit okupaci maďarského území, jakmile Maďaři stáhnou své vojáky ze Slovenska.145 Nicméně rumunská armáda na maďarské výzvy nereagovala a 4. srpna 1919 dobyla Budapešť, čímţ se zhroutila Maďarská republika rad. Podle zdroje ČTK uprchl Béla Kun i se svojí rodinou vlakem do Rakouska „s podmínkou, že se ihned odebere i s rodinou do zajateckého tábora v Rosendorfu“.146

6.6.

Otázka Petrţalky

Bojové operace uskutečněné ve druhé etapě vojenského konfliktu mezi ČSR a Maďarskou republikou rad potvrdily významné postavení trojúhelníku Bratislava – Komárno - Nitra a také oblast kolem údolí řeky Hornád. Tato trojúhelníková základna na Dunaji měla 143

Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 183. Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 147. 145 Tamtéţ, s. 154. 146 Tamtéţ, s. 156. 144

47

z vojenskostrategického pohledu jeden velmi zranitelný bod - předměstí Bratislavy.147 Na mezinárodním poli proto začalo jednání o Ţitném ostrově a předměstí Petrţalky. O toto předměstí Bratislavy, leţící na druhém břehu Dunaje, usilovali především vojáci. Z důvodu zajištění bezpečnosti staronového hlavního města, tentokrát jiţ pouze slovenského. Bez předměstí byla Bratislava jako přístav, průmyslová oblast, komunikační uzel a hlavní město Slovenska na dosah nepřátelského napadení z protilehlého břehu. Proto čs. vláda za pomoci generála Pellého poţádala Nejvyšší vojenskou radu mírové konference o malou úpravu hranic na jiţní straně Dunaje, čímţ by byl přístav krytý a znemoţnilo by to přepadení města. Mírová konference tyto poţadavky přijala a začátkem srpna byla zahájena akce obsazení bratislavského předměstí. Generál a velitel západního úseku Mittelhauser vydal 13. srpna rozkaz k akci. Nočním útokem bylo toto území dobyto čs. armádou téměř bez boje. Zneškodnění maďarské posádky v Petrţalce proběhlo rychle a bez krveprolití.148 Velkou zásluhou úspěchu byla pomoc sokolských dobrovolníků, kteří se postarali o obsazení mostu a tím umoţnili rychlý přesun na pravý břeh Dunaje.149 Přičlenění Petrţalky k ČSR (na základě předešlých rozhodnutí mírové konference) bylo zahrnuto do Trianonské mírové smlouvy, které se budu později věnovat v samostatné kapitole mé práce. Závěrem lze říci, ţe tato poslední a úspěšná vojenská akce v československo-maďarském konfliktu byla jakýmsi epilogem celého vojenského zápasu, který v letech 1918 - 1919 svádělo čs. a maďarské vojsko o území Slovenska a jeho jiţní hranici. Závěrem této kapitoly je vhodné zdůraznit, ţe mladé Československo v této válce nepochybně vyhrálo v tom smyslu, ţe se mu podařilo prosadit autoritu svých orgánů na celém území Slovenska. Ale bez pomoci organizačně a vojensky zdatných legionářských jednotek a francouzského velení mohla situace dopadnout jinak. Zejména pak třeba podtrhnout velitelské, organizační a diplomatické schopnosti generála Pellého, který Československu pomohl prosadit řadu sporných bodů na půdě mezinárodní mírové konference v Paříţi. Válku nevyhrála čs. armáda (i kdyţ boje skončily zrovna ve chvíli, kdy se čs. armáda chopila iniciativy na západní frontě), ale politici a diplomatické vyjednávání na mírové konferenci v Paříţi, která právě v létě 1919 vrcholila.

147

Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 185. Tamtéţ, s. 185 149 Tamtéţ, s. 186. 148

48

6.7.

Bilance konfliktu

V tomto konfliktu poloţily za samostatnou Československou republiku své ţivoty stovky muţů, ale ve srovnání s počtem obětí první světové války to byla malá válka. Přesto se ale jednalo o válku skutečnou, a vlastně jedinou válku, kterou Československo za krátkou dobu své svobodné existence vedlo (kdyţ pomineme konflikt s Polskem o Těšínsko koncem ledna 1919). Válka mezi Československem a Maďarskem nebyla světová, nanejvýš středoevropská, šlo o spor mezi dvěma malými státy, jednoho velmi starého a druhého velmi nového. Jedna věc v porovnání se světovou válkou byla však neobvyklá - vypukla v době právě nastalého všeobecného míru a dodnes nebyla nikým oficiálně vyhlášena!150 Na Československé straně byly ztráty za dobu války ČSR s Maďarskou republikou rad následující: 39 důstojníků a 825 vojínů padlých, 103 důstojníků a 2727 vojínů raněných, 18 důstojníků a 1842 vojínů nezvěstných. Dopočítat se ztrát na Maďarské straně je obtíţnější, ale podle „oficiálních statistik“ byly ztráty maďarské rudé armády následující: 450 padlých, 3921 raněných, 6977 nemocných, 471 zajatých. Přesto je nutné brát oficiální statistiku s velkou rezervou (vzhledem k ţivelné situaci, jeţ tou dobou v Maďarsku vládla).151

150

Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 178. Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013). 151

49

7. MÍROVÁ SMLOUVA S MAĎARSKEM - TRIANONSKÁ SMLOUVA Maďarské mírové delegaci se nepodařilo prosadit územní změny, které tak dychtivě prosazovala na půdě konference. A tak se maďarská vláda ocitla před dilematem, zda smlouvu podepsat či ne, jelikoţ podmínky míru v tom znění jak byly Maďarsku předloţeny, podepsat nechtěla. Ale v konečném důsledku věděla, ţe podepsání mírové smlouvy nemůţe odmítnout. V dokumentu připraveném na maďarském ministerstvu zahraničí byly analyzovány výhody a nevýhody přijetí mírových podmínek. Hlavním argumentem proti přijetí bylo, ţe podpisem smlouvy Maďarsko formálně uzná ztrátu odtrţených území i materiální náklady, vyplývající z reparací a zřekne se rozvoje armády. Dokument dále uváděl, ţe v případě odmítnutí podepsat mírovou nemůţe Maďarsko počítat s ţádnou mezinárodní sympatie nebo spolucítění. Na druhé straně, odporem Maďarska by došlo k nové okupaci a hospodářská situace by se dále zhoršovala. Za těchto okolností a poznatků maďarská vláda věděla, ţe nemá na výběr a smlouvu musí podepsat.152 Předseda maďarské delegace Apponyi abdikoval na svoji funkci, argumentoval tím, ţe jeho delegace nedosáhla poţadovaného úspěchu a tudíţ je nucena se zřeknout svého mandátu. Ještě před oficiálním oznámením demise maďarské mírové delegace poslal Millerandovi dopis, ve kterém mu napsal, „ţe ani částečné změněné podmínky míru nevidí jako přijatelné, a proto nemůţe mírovou smlouvu podepsat“. Tímto krokem se fakticky Apponyi vzdal nepříjemné zodpovědnosti konečnou fázi podpisu smlouvy řešit a předal ji na maďarskou vládu. Je pravděpodobně, ţe se takhle zachoval i z toho důvodu, aby ho podpis mírové smlouvy v budoucnu moc nezavazoval a aby mohl nadále podporovat myšlenku revize Trianonské mírové smlouvy na mezinárodní scéně.153 Maďarská vláda se tedy rozhodla mírovou smlouvu podepsat a v tomto znění poslala Millerandovi nótu, ve které se odvolávala na abdikační list Apponyiho a vyjádřila porozumění s odstoupením maďarské delegace. Touto nótou se uvnitř maďarského politického tábora rozmohl spor. Radikální tábor tvrdil, ţe se Maďarsko nemusí ohlíţet na rozhodnutí mírové konference, vystačí si samo, nemá se čeho bát při znovudobývání ztracených území a má odmítnout podepsání mírové smlouvy. Druhý tábor naopak zastával umírněnější cestu racionální politiky v naději, ţe tak brzy docílí revizi mírové smlouvy. Do umírněného tábora patřili i bývalí členové delegace včetně jejího vedoucího A. Apponyiho.154

152

Irmanová, Eva. Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 192. Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 266. 154 Tamtéţ, s. 267. 153

50

Po rozhodnutí o podepsání mírové smlouvy přišlo na řadu dilema, kdo bude pověřen mírovou smlouvu podepsat. V maďarských kruzích převládalo mínění, ţe by mírovou smlouvu neměla podepisovat ţádná reprezentativní osobnost za cílem demonstrovat nesouhlas Maďarska s podmínkami smlouvy. Navíc se tohoto úkolu nechtěl chopit ţádný známý politik, protoţe by to pro něho znamenalo konec jeho politické kariéry. Nakonec byli za Maďarsko k podpisu smlouvy vyslání dva nepříliš významní politici - úředník ministerstva zahraničí Alfréd- Drasche Lázár a ministr práce a blaha lidu Ágos Benárd.

7.1.

Základní témata Trianonské smlouvy

Dne 4. června 1920 byla ve versailleském paláci Velký Trianon podepsána mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruţenými (Francie, Velká Británie, USA, Itálie, Československo, Rumunsko, Stát Srbsko – Chorvatsko - Slovinský, Polsko, Belgie, Řecko, Portugalsko, Čína, Siam, Kuba, Nicaragua a Panama) na jedné straně a Královstvím maďarským na straně druhé. Ze strany Dohody byl signatářem pověřen francouzský ministerský předseda a ministr zahraničí Millerand, dále pak na podepsání přijeli ministři E. Beneš, A. Trumbić, a rumunský politik N. Titulescu.155 Maďarsko mírovou smlouvu ratifikovalo 15. listopadu 1920 a další rok byl zákon začleněn do maďarského Corpus iuris. Československý senát smlouvu ratifikoval 22. prosince 1920 a poslanecká sněmovna 28. ledna 1921.156V polovině roku 1921 maďarskou mírovou smlouvu ratifikovaly i dohodové velmoci a ostatní státy. Na konci července 1921 vstoupila maďarská mírová smlouva v platnost i z mezinárodně právního hlediska. Kongres Spojených států amerických mírovou smlouvu s Maďarskem podobně jako německou a rakouskou mírovou smlouvu neratifikoval, ale pouze vydal rozhodnutí o zrušení válečného stavu s těmito zeměmi.157 Trianonská mírová smlouva se strukturou podobá mírové smlouvě versailleské a saintgermainské. Skládá se z 364 článků, které jsou rozděleny do čtrnácti částí. Prvních dvacet šest článků v první části představuje Smlouva o společnosti národů, která bude sídlit v Ţenevě. Druhá část smlouvy se věnuje nově určeným hranicím Maďarska, a to s Rakouskem, se Státem Srbsko-chorvatsko-slovinským, s Rumunskem a Československem.158 Třetí část obsahuje evropské politické klauzule, čtvrtý oddíl v této části má název „Stát Československý“. Článek 48. stanovil: „Maďarsko uznává, jak to uţ byly učinily mocnosti 155

Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 193. Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 277. 157 Tamtéţ, s. 194. 158 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 221-222. 156

51

spojené a sdruţené, úplnou nezávislost státu československého, zahrnujícího i autonomní území Rusínů na jih od Karpat“.159 V dalším článku se „Maďarsko vzdává, pokud se ho týče, ve prospěch Československého státu všech práv a právních nároků na území bývalé monarchie rakousko-uherské, leţící mimo hranice Maďarska, jak jsou určeny v čl. „27“, části II. (Hranice Maďarska) a uznané touto smlouvou za součást Československého státu“.160 Ve čtvrté části se články zabývají maďarskými zájmy mimo Evropu. Další část poté obsahuje vojenské, námořní a letecké klauzule, které znemoţnily maďarské armádě takovou sílu, která by mohla ohroţovat okolní státy. Všeobecná branná povinnost byla zrušena. Šestá část se věnuje ustanovení o válečných zajatcích a hrobech. Další části se pak zabývají otázkami trestními, finančními a hospodářskými.161 Na základě mírové smlouvy odevzdalo Maďarsko nástupnickým státům okolo 71,5 procent území Uher. Rozloha Maďarska nyní byla 93 tisíc kilometrů čtverečních se 7,6 miliony obyvatel, Československu připadlo 61,633 kilometrů čtverečních s 3,5 miliony obyvatel. Celkem se za hranicemi Maďarska ocitlo 30 procent maďarského obyvatelstva, především v Rumunsku a Československu. Definitivní podobu československo-maďarských hranic určila delimitační komise, která začala pracovat 27. července 1920. V květnu roku 1925 verifikovala delimitační komise definitivní úseky československo-maďarských hranic, kde došlo ke změnám oproti trianonské mírové smlouvě. Při opravě hranic Československo získalo 51,2 kilometrů čtverečních.162 Trianonská mírová smlouva definitivně ukončila nadvládu maďarských vládních kruhů nad nemaďarskými národnostmi bývalého Uherska. Mezinárodně potvrdila zánik starého uherského státu a uzákonila výsledky osvobozeneckých hnutí nemaďarských národů a národností. Z hlediska dějin Slovenska má tato mírová smlouva velmi významnou roli. Poprvé tu byly z mezinárodněprávního hlediska vymezeny hranice Slovenska a sám pojem Slovenska jako určitého historického a právního celku.163 To mělo pro Slovensko historický význam. Pro Maďarsko byla Trianonská mírová smlouva ztělesněním celonárodní křivdy a diktátu velmocí, jehoţ důsledky ovlivnily celou meziválečnou zahraniční politiku Maďarska. Důsledky trianonské smlouvy se projevily v celém spektru maďarského politického a společenského ţivota a její konsekvence se promítají aţ do současnosti.164 159

Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 269. Tamtéţ, s. 270. 161 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 226. 162 Irmanová, Eva. Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 196. 163 Deák, Ladislav. Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v Michalovciach 14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: Matica Slovenská, 1995, s. 160. 164 Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 196. 160

52

7.2.

Maďarský revizionismus

Maďarský revisionismus začal hned po podpisu mírové smlouvy a zůstal po celé meziválečné období hlavním cílem, jemuţ byly podřízeny jakékoliv jiné priority a preference.165 Úsilí maďarské politiky o totální revizi hranic mělo za následek naprostou izolaci země ve vztahu k sousedům. Závěrem této kapitoly je moţné tvrdit, ţe to nebyla Trianonská mírová smlouva, která přivedla Maďarsko na „nebezpečnou cestu“ jeho politiky, nýbrţ zvolená strategie revize mírové smlouvy, která byla schopna uvaţovat pouze z hlediska opětného získání území a jiţ nebrala v potaz důsledky této politiky. Od 30. let spatřoval maďarský revizionismus jediný způsob jak dospět k navrácení území, a to v podpoře hitlerovského Německa.166 Článek s názvem „Boj o Trianon“ z roku 2010, od autora Oskara Krejčího nám představuje vývoj maďarského revizionismu a uvádí dvě meziválečné maďarské revizionistické koncepce: První je „Obnova Uher“, tato vize předpokládá návrat k hranicím předválečného státu - říši svatoštěpánské koruny. Druhá koncepce „Národní revize“ je vize, která usilovala o spojení území, které je obývané maďarským obyvatelstvem nebo maďarskou většinou.167 Vývoj po Trianonu a maďarské revizionistické snahy vzbuzovaly ve střední Evropě obavy. Hrozbám revizionistickým snahám měla čelit Malá dohoda, vojensko-politické uskupení Československa, Jugoslávie a Rumunska zformované v roce 1920.168 V současné době nehrají v revizionistických vizích Maďarska prim územní poţadavky, nýbrţ snaha o zajištění plnohodnotného ţivota maďarských menšin v sousedních zemích.

165

Deák, Ladislav: Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v Michalovciach 14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: Matica Slovenská, 1995, s. 160. 166 Irmanová, Eva. Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 200. 167 Boj o Trianon, dostupné z: http://blisty.cz/art/53174.html (ověřeno k 24. 4. 2013) 168 Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992):vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. 1. vyd. Praha: CEP- Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002, s. 199.

53

8. ZÁVĚR Práce obsahuje celkem čtyři části. První část nás seznamuje se základními milníky vzniku Československa a jeho uznáním spojeneckými mocnostmi ještě před oficiálním datem vzniku republiky 28. října 1918. V této části je studie dále zaměřena na vůli slovenského obyvatelstva k souţití s Čechy ve společném národě, ze které vyplynulo, ţe velká většina Slováků nebyla díky historickým okolnostem ochotna se s Čechy zpočátku spojit. K zásadní změně začalo docházet aţ po roce 1907, kdy se do popředí slovenského národa dostala nová generace vůdců, jeţ začala česko-slovenské vztahy zintenzivňovat a zlepšovat. Následně se první část práce dostává k deskripci procesu obsazování slovenského území, které bylo od svého počátku komplikováno několika důvody. Jedním z nich byl fakt, ţe se Maďaři snaţili za kaţdou cenu udrţet na Slovensku vliv, třeba i slibem „autonomie“ tohoto území. Dalším důvodem byla nedostatečná vojenská síla, která mladému státu chyběla, a na spojeneckou pomoc se nemohl ze začátku spoléhat. Odpověď na otázku, proč zahraničním legiím trvalo tak dlouho, neţ se byly schopny dostat na Slovensko, je následující: Celá situace byla logickým vyústěním vyčerpanosti vítězných mocností po první světové válce. Na rozdíl od evropských mocností Spojené státy americké aktivní vojenskou kapacitou disponovaly, ale nebyly ochotny vyslat své divize k řešení národních konfliktů ve střední Evropě. Střední Evropa nebyla klíčovým ohniskem amerických zájmů. V prosincové etapě obsazování Slovenska roku 1918 se československým jednotkám podařilo obsadit dvě třetiny Slovenska, chybělo uţ obsadit jen Bratislavu. Tento úkol po příchodu italských jednotek do země dostal italský generál Piccionne. Poslední etapa vojenského obsazení skončila úspěšně na konci ledna 1919, po té přišla na řadu fáze administrativní, kdy byly na území Slovenska zřizovány administrativní a organizační orgány. Ve druhé části jsem se primárně zaměřila na analýzu období eskalace konfliktu po březnovém bolševickém převratu v Maďarsku, který významně ovlivnil jednání Paříţské mírové konference. Rada čtyř se namísto vojenské intervence vedoucí k likvidaci Maďarské republiky rad, kterou prosazovala Francie, usnesla k diplomatickému jednání s diktátorem Bélou Kunem. Státy Entente totiţ argumentovaly, ţe by případný vojenský postup proti MRR mohl vést k dlouhotrvající válce s nedozírnými následky. Dalším faktorem byly obavy anglosaských zemí z posílení vlivu Francie ve středoevropském prostoru. Avšak pokusy o vyřešení konfliktu diplomatickou cestou neměly z počátku úspěch. Relevantní zásluhu na obsazení Podkarpatské Rusi a jiţní hranici Slovenska měla rumunská armáda, která v dubnu 1919 zahájila taţení proti Maďarské republice rad. 54

Na konci května 1919 vypukla dlouho plánovaná bolševická ofenziva na území Slovenska, která si počínala velmi úspěšně. Ve stejné době došlo po nekonečných apelech politických vůdců Československa ke změně vojenského velení z italského na francouzské. Díky novému vojenskému velení a excelentní diplomacii generála Maurice Pellého na půdě mírové konference se situace začala zlepšovat. 23. června 1919 vyhlásila Dohoda příměří, které nakonec Maďarsko přijalo a do 4. července maďarská Rudá armáda ustoupila z obsazeného území. Na základě provedené analýzy mohu prohlásit, ţe československo-maďarskou válku nevyhráli vojáci, ale politici a diplomatické vyjednávání na mírové konferenci v Paříţi. Třetí část práce je klíčová, zaměřuje se na postavení Československa a Maďarska na Paříţské mírové konferenci a postojem mocností k jejich poţadavkům, které byly ovlivněny konfliktem mezi oběma státy. Dále je zde částečně zodpovězena výzkumná otázka práce nakolik tento konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě probíhající Paříţské mírové konference. Po důsledné analýze je zcela zřejmé, ţe československo-maďarská válka ovlivnila postavení obou zemí na mírové konferenci zásadně, v případě Československa s pozitivními výsledky. Obavy států Dohody z šíření bolševismu do dalších zemí Evropy a neústupné vystupování maďarské delegace na mírové konferenci za udrţení integrity jiţ neexistujícího Uherska, neochota uznat spoluvinu za první světovou válku a utlačování slovenského národa zapříčinilo, ţe se vítězné mocnosti snaţily co nejdříve určit definitivní hranice obou států a sjednat mírovou smlouvu s Maďarskem. Nepochybně v postoji mocností k oběma státům nehrála roli pouze obava z šíření bolševismu, ale také jejich mocenské, politické, ekonomické a hospodářské zájmy v daném regionu. Anglosaské země neměly jasnou koncepci pro střední Evropu, tudíţ se jejich návrhy a stanoviska během jednání často měnily. Největším podporovatelem československých zájmů byla Francie, která se snaţila o získání vlivného postavení v regionu a o zablokování Německa. Z francouzské politiky neměla radost Velká Británie, jelikoţ se obávala ze získání příliš velkého vlivu Francie ve středoevropsko-podunajském prostoru. Velká Británie se v jednu chvíli dokonce snaţila pozměnit podmínky pro Maďarsko, argumentovala tím, ţe s Maďarskem nebylo zacházeno spravedlivě. Nakonec se přece jen obrátila na stranu Francie a podpořila finální podmínky pro Maďarsko. V případě Itálie byla situace komplikovanější tím, ţe byla zklamána z neúspěchu dostat se mezi významné evropské velmoci. Ani přísliby na získání celé Dalmácie se nenaplnily. Československo-italské vztahy rapidně ovlivnila výměna italského velení za francouzské, coţ se Italů velmi dotklo a vzájemné vztahy tímto ochladly. Začátkem prosince roku 1919 se americká delegace definitivně stáhla z mírové konference, poněvadţ americký Kongres odmítl ratifikovat versailleskou mírovou smlouvu a 55

obecně se distancoval od Wilsonovy evropské politiky. Přesto ale Spojené státy na konferenci podpořily československé územní poţadavky. Poslední část práce se časově prolíná se třetí částí a pozornost je zde zaměřena na sjednání a podepsání mírové smlouvy s Maďarskem. Proces vyjednávání mírové smlouvy byl kvůli neustálým dodatkům a pozměňovacím návrhům zdlouhavý. Maďarská mírová delegace a vláda nesouhlasily s konečnou podobou smlouvy, ale přesto si uvědomovaly, ţe ji musely podepsat.

Trianonská

mírová

smlouva

představovala

pro

Maďarsko

politické

a

celospolečenské trauma, které se odrazilo ještě před podpisem smlouvy v revizionistické tendence trvající celé meziválečné období s přesahem aţ do současnosti. Trianonská mírová smlouva je i po devadesáti třech letech od svého podepsání stále ţivým jevem v maďarské politice, ale i v politice sousedních států. V dnešní době se maďarská revizionistická snaha zaměřuje spíše na zajištění kvalitního ţivota maďarských menšin v sousedních zemích neţ na územní poţadavky. V práci byly pouţity jak primární, tak sekundární zdroje. Také jsem pracovala s materiály z Archivu ministerstva zahraničních věcí, které obsahovaly převáţně depeše, zprávy, statistické dokumenty, návrhy smluv a různé protokoly. Mým cílem bylo docílit objektivního posouzení situace a snahou dokázat, ţe tento, přestoţe malý konflikt dvou zemí střední Evropy, měl v dlouhodobém měřítku velký význam na dnešní hraniční a politickou podobu obou států.

56

9. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Archivní prameny Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze Fondy: Mírová konference a reparace 1918 – 1919 Paříţská mírová konference 1918 – 1938 Paříţský archiv Edice pramenů Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, A/2/2, Praha 2001 a 2011. Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan (eds.): Vznik Československa 1918. Dokumenty československé zahraniční politiky. Praha 1994. Sekundární literatura Beneš, Edvard: Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha: Karolinum, 2006 Deák, Ladislav: Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v Michalovciach 14. - 15. 6. 1994. Matica Slovenská: Matica Slovenská, 1995 Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politky. 1. vyd. Praha: CEP- Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002 Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998 Holčík, Štefan: Korunovačné slávnosti. Bratislava 1563-1830. Bratislava, 2005 Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002

57

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). 2., opr. vyd. Praha: Libri, 2003 Klimek, Antonín: Vznik Československa 1918. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994 Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha. Paseka, 2000 Kontler, László – Praţák, Richard: Dějiny Maďarska. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008 Macmillan, Margaret Olwen: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004 Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 19141918. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005 Pavel J. Kuthan: V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918-1919, Praha 2010 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Vyd. 4., Reprint 3. vyd. Praha: Academia, 2003 Stehlík, Michal: Češi a Slováci 1882-1914: nezřetelnost společné cesty. Vyd. 1. Praha: Togga, 2009 Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920. Praha 2005 Vondráček, Karel – Zimák, Josef a kolektiv: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýrnik 1938 Internetové články Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919). [online]. [cit. 2013-0428]. Dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php? Krejčí, Oskar. Boj o Trianon. [online]. [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://blisty.cz/art/53174.html

58