Citace článku Pavelková H, Bužgová R. Burnout among healthcare workers in hospice care. Central European Journal of Nursing and Midwifery. 2015;6(1):218–223. SYNDROM VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ V HOSPICOVÉ PÉČI Helena Pavelková, Radka Bužgová Ústav ošetřovatelství a porodní asistence, Lékařská fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě Abstrakt Cíl: Cílem výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků pečujících o pacienty v hospicích, zdroje pracovního stresu a způsoby vyrovnávání se se stresem. Dále pak zjistit souvislost mezi syndromem vyhoření a demografickými charakteristikami pracovníků, typu hospicové péče a délkou praxe v hospicové péči. Design: Průřezová, observační studie. Metodika: Výzkumný soubor tvořilo 241 zdravotnických pracovníků pracujících ve dvaceti hospicích s minimální délkou praxe v hospici 6 měsíců. Pro hodnocení syndromu vyhoření byl použit standardizovaný dotazník BM (The Burnout Measure) a dotazník vlastní konstrukce ke zjištění demografických údajů, zdrojů pracovního stresu a způsobů vyrovnávání se stresem. Výsledky: Výzkumem bylo zjištěno, že míra vyhoření zdravotnických pracovníků v hospicích je nízká a nezávisí na demografických faktorech, délce praxe, ani typu hospicové péče. Syndrom vyhoření byl zjištěn u 6 % pracovníků, alarmující hodnoty u 28 %. Jako největší zdroj stresu pracovníci označili administrativu a konfrontaci s utrpením. Se stresem se nejčastěji vyrovnávali časem stráveným s rodinou a jako nejlepší prevenci syndromu vyhoření si přáli setkávání s kolegy mimo pracovní dobu. Závěr: Syndrom vyhoření by měl být u pracovníků v hospicové péči monitorován z důvodu identifikace zaměstnanců vyžadující větší podporu a péči. Klíčová slova: syndrom vyhoření, zdravotnický pracovník, paliativní péče, pacient, hospic, umírání Úvod Problematika syndromu vyhoření je často diskutovaným tématem. Zvyšující se pracovní tempo, rychle se navyšující nároky na pracovníky i na lidi jako takové a krize mezilidských vztahů mohou přispívat k rozvoji syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření je definován jako úplné emocionální, fyzické i mentální vyčerpání (Křivohlavý, 2012, s. 26). Kallwass (2007, s. 9) píše o vyhoření jako o plíživé hrozbě pro společnost. Vyhořelý člověk není schopen podávat výkony, které se od něj očekávají, což způsobuje další frustraci. Syndrom vyhoření představuje problém pro všechny profese pracující s lidmi, zejména pak pomáhající profese. Zdravotničtí pracovníci patří mezi profese, které jsou syndromem vyhoření ohroženy nejvíce. Zejména práce s umírajícími pacienty je považována za rizikovou. Dle Křivohlavého (2012, s. 26) to byla situace zdravotních sester v hospicích, která poprvé upozornila na problematiku syndromu vyhoření. V hospicové péči je nejdůležitějším faktorem multidisciplinární tým odborníků, který umírajícího člověka a také jeho rodinu doprovází časem umírání a je zdrojem podpory. Na členy týmu jsou kladeny vysoké nároky. Denně se setkávají s utrpením a pomíjivostí života, zdánlivě marným bojem, bezmocností a zármutkem. Z tohoto důvodu je nezbytné pečovat o psychický komfort profesionálních pečujících, který může následně ovlivnit psychickou pohodu pacientů (Haškovcová, 2010, s. 281). Existuje předpoklad, že pokud je spokojený
pracovník, je spokojen také pacient (Funk, 2014, s. 82–84), proto kvalitní péče o pacienty předchází kvalitní péče o zaměstnance. Zjišťování syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospicové péči může pomoci identifikovat rizikové zaměstnance a poskytnout jim včasnou pomoc a podporu. Syndrom vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospicové péči zjišťovalo několik autorů v USA (Alkema et al., 2008; Keidel, 2002; Swetz et al., 2009; Whitebird et al., 2013), Kanadě (Slocum-Gori et al., 2011), v Polsku (Kalicinska et al., 2012) a Velké Británii (Payne, 2000). V ČR se problematikou syndromu vyhoření v hospicové péči zabývali autoři Dvořáková et al. (2013). Provedené studie dokazují, že u zdravotnických pracovníků je zjištěna vysoká míra stresu (Alkema et al., 2008; Whitebird et al., 2011), ale nižší výskyt syndromu vyhoření (Payne, 2001; Whitebird et al., 2011). Dále některé studie prokázali souvislost mezi syndromem vyhoření a spokojeností se zaměstnáním (Alkema et al., 2008; Slocum-Gori et al., 2011). Mezi časté strategie zvládání stresu byly zjištěny profesionální vztahy, možnost hovořit s druhými a osobní vztahy (Swetz et al., 2009) Cíl Cílem výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků pečujících o pacienty v hospicích a její souvislost s demografickými charakteristikami pracovníků, délkou praxe a typem hospicové péče. Dále pak zjistit zdroje stresu a způsoby vyrovnávání se se stresem. Metodika Design Kvantitativní výzkum. Průřezová, observační studie. Soubor Výzkumný soubor tvořilo 241 zdravotnických pracovníků pracujících ve dvaceti hospicích (12 lůžkových a 8 mobilních). Z toho 202 pracovníků v lůžkových hospicích a 39 pracovníků v mobilních hospicích. Byla stanovena dvě kritéria výběru, délka praxe v hospici minimálně 6 měsíců a práce na pozici zdravotnického pracovníka v hospici. Dotazníkové šetření proběhlo běhen února a března 2014. S žádostí o spolupráci na výzkumu byli osloveni vedoucí pracovníci 25 hospiců, spolupráci přijali pracovníci z 20 hospiců. Odesláno bylo 438 dotazníků, vrátilo se 261 vyplněných, což je 60 %. Z toho bylo vyřazeno 20 dotazníků pro nedostatečnou délku praxe v hospici, pro nevyplněnou délku praxe v hospici nebo pro nevyhovující pracovní zařazení. Sběr dat Ke zjištění skóre vyhoření byl použit standardizovaný dotazník BM (The Burnout Measure) vypracovaný Dr. Pinesovou (Jankovský, 2003; Pines, Aronson, 1998). Dotazník obsahuje 21 otázek s možnostmi odpovědí na sedmibodové Likertově škále. Skóre syndromu vyhoření bylo vypočteno podle stanovené metodiky (Jankovský, 2003) a kategorizováno do čtyř stupňů: velmi dobré až dobré (hodnota do 3), alarmující (hodnota nad 3–3,9), syndrom vyhoření (hodnota 4–5), akutní krize (hodnota vyšší než 5). Dále byl použit dotazník vlastní konstrukce s deseti otázkami ke zjištění demografických údajů (pracovního zařazení, věku, vzdělání, rodinného stavu, dětí), délky praxe v hospici, největšího zdroje stresu, způsobu vyrovnání se s ním a způsobu navrhované prevence syndromu vyhoření na pracovišti. Analýza dat Položky dotazníku byly zpracovány v programu Microsoft Office Excel a následně vyhodnoceny pomocí programu NCSS 2007. Pro popis výsledků byla použita popisná
statistika – absolutní (n) a relativní četnost (%), aritmetický průměr, směrodatná odchylka (SD) a medián (MED). Souvislost mezi sledovanými faktory byla testována KruskalWallisovým a dvouvýběrovým Wilcoxonovým testem na hladině statistické významnosti 5 % (0,05). Souvislost mezi mírou vyhoření a věkem a délkou praxe v hospici byla zjištěna pomocí Spearmanova korelačního koeficientu. Výsledky Výzkumný soubor tvořilo 241 zdravotnických pracovníků pracujících v hospicové péči. Nejčetnější skupinu respondentů tvořily všeobecné sestry 139 (57,7 %), nejméně zastoupení byli lékaři 2 (0,8 %). Sociodemografická charakteristika souboru a délka praxe v hospici je uvedena v tab. 1. Tab. 1 Charakteristika zkoumaného souboru Charakteristika N (%) Pracovní zařazení Lékař 2 (0,8) Ošetřovatel/sanitář 100 (41,5) Všeobecná sestra 139 (57,7) Věk 20–30 let 38 (15,8) 31–40 let 78 (32,4) 41–50 let 79 (32,8) Nad 50 let 46 (19,1) Délka praxe v hospici ≤ 5 let 126 (54,3) 6–10 let 86 (37,1) ≥ 11 let 20 (8,6)
Charakteristika Vzdělání Odborný kurz Střední odborná škola Vyšší odborná škola Vysoká škola Rodinný stav Ženatý/vdaná Druh/družka Rozvedený/á Svobodný/á Vdovec/vdova Děti Ano Ne
N (%) 58 (24,1) 127 (52,7) 19 (7,9) 37 (15,4) 145 (60,2) 6 (2,5) 39 (16,2) 47 (19,5) 4 (1,7) 184 (76,4) 57 (23,7)
Syndrom vyhoření Míra syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospice byla zjištěna nízká. Vyhoření bylo zjištěno u 14 (5,8 %) respondentů, alarmující hodnota u 68 (28,2 %) respondentů. Průměrná hodnota skóre vyhoření byla zjištěna 2,8 (SD = 0,8; MED = 2,7; minmax = 1–5,3). Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v syndromu vyhoření dle pracovního zařazení respondentů (p = 0,997), viz tab. 2. Porovnána byla pouze skupina sester a ošetřovatelek/sanitářů. Lékaři nebyli do porovnání zahrnuti z důvodu jejich malého zastoupení v souboru (n = 2). Tab. 2 Skóre syndromu vyhoření u jednotlivých skupin respondentů Skóre vyhoření Celý soubor Ošetřovatel/sanitář Všeobecná sestra (n = 241) (n = 100) (n = 139) N (%) N (%) N (%) Dobrá 157 (65,2) 65 (65) 91 (65) Alarmující 68 (28,2) 27 (27) 40 (29) Akutní krize 2 (0,8) 1 (1) 1 (1) Vyhoření 14 (5,8) 7 (7) 7 (5) Testování rozdílu p = 0,997
Syndrom vyhoření dle sociodemografických charakteristik pracovníků a délky praxe Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl ve stupni syndromu vyhoření dle typu hospice (p = 0,978), vzdělání (p = 0,376), rodinného stavu (p = 0,790), ani dětí (p = 0,850), viz tab. 3.
Tab. 3 Rozdíl v míře syndromu vyhoření dle sociodemografických charakteristik (n = 241) Vyhoření/alarmující hodnoty N (%) Medián Typ hospicové péče Lůžkový 68 (33,7) 2,7 Mobilní 14 (35,9) 2,6 Vzdělání Odborný kurz 17 (29,3) 2,6 Střední odborná škola 45 (35,4) 2,8 Vyšší odborná škola 10 (52,6) 3,1 Vysoká škola 10 (27,0) 2,7 Rodinný stav Ženatý/vdaná 46 (31,7) 2,7 Druh/družka 1 (16,7) 2,8 Rozvedený/á 15 (38,5) 2,7 Svobodný/á 18 (38,3) 2,8 Vdovec/vdova 2 (50,0) 3,2 Děti Ano 62 (33,7) 2,7 Ne 20 (35,1) 2,8
p 0,978
0,376
0,790
0,850
Pomocí Spearmanova korelačního koeficientu nebyla zjištěna souvislost mezi syndromem vyhoření a věkem respondentů (r = 0,01; p = 0,831), ani délkou praxe v hospici (r = 0,13; p = 0,049), viz graf 1 a 2.
, Graf 1 Korelace mezi mírou vyhoření a věkem
Graf 2 Korelace mezi mírou vyhoření a délkou praxe v hospici
Zdroje stresu zdravotnických pracovníků Jako největší zdroj stresu uvedli zdravotničtí pracovníci nejčastěji administrativu (28,2 %) a konfrontaci s utrpením (22,4 %). Třetím nejvýznamnějším zdrojem stresu byl časový tlak při práci (21,2 %). Naopak nejméně zdravotnické pracovníky stresovaly vztahy s nemocnými (1,7 %), (viz tab. 4). Nejčastější obranu proti stresu volili zdravotničtí pracovníci podporu rodiny (49,5 %) a zájmy/koníčky (19,5 %). Tab. 4 Nejčastější zdroje stresu a obrana proti nim Zdroje stresu N (%) Administrativa 68 (28,2) Konfrontace s utrpením 54 (22,4) Časový tlak 51 (21,2) Vztahy s blízkými nemocných 16 (6,6) Zodpovědnost při práci 16 (6,6) Vztahy s kolegy 15 (6,2) Vztahy s nadřízenými 12 (5,0) Samostatné rozhodováni 5 (2,1) Vztahy s nemocnými 4 (1,7)
Nejčastější obrana stresu Podpora rodiny Zájmy/koníčky Samota Společnost Sport Relaxační techniky Přátelé Odborná pomoc
N (%) 120 (49,8) 47 (19,5) 18 (7,5) 16 (6,6) 14 (5,8) 13 (5,4) 9 (3,7) 4 (1,7)
Za nejúčinnější způsob prevence syndromu vyhoření považovali zdravotničtí pracovníci: setkávání s kolegy mimo pracovní dobu na pracovišti (24, 9 %), pochvalu od nadřízeného (21,6 %), více pracovníků na pracovišti (14,5 %), odměnu (14,1 %), školení/další vzdělávání (3,3 %) a lepší vybavení pracoviště (2,1 %). Diskuse Cílem výzkumu bylo zjistit, zda zdravotničtí pracovníci pečující o pacienty v hospicích trpí syndromem vyhoření. Míra vyhoření u zdravotnických pracovníků byla zjištěna nízká. To potvrzuje výsledky studií, které uvádí vysokou míru stresu v hospicové péči, ale nízký stupeň (Alkema et al., 2008; Whitebird et al., 2011) nebo průměrné hodnoty syndromu vyhoření u pracovníků (Alkema et al., 2008). Přesto alarmující hodnoty byly zjištěny téměř u třetiny pracovníků. Těm by měla být věnována ze strany zaměstnavatele náležitá pozornost. Naším výzkumem nebyla potvrzena souvislost mezi syndromem vyhoření a sociodemografickými charakteristikami pracovníků a délkou praxe. Za nevětší zdroj stresu považovali pracovníci nejčastěji administrativu, konfrontaci s utrpením a časový tlak při práci. Naopak nejméně zdravotnické pracovníky stresovaly samotné vztahy s nemocnými. Podle Rodriguese a Chavese (2008, s. 2–3) je hlavním stresujícím faktorem onkologické sestry smrt pacientů, krizové situace a problémy v týmu. Payne (2000, s. 401)
uvádí také hlavní zdroj stresu u hospicových sester konfrontaci se smrtí a umíráním. Pereir et al. (2012) zkoumali empirické studie o syndromu vyhoření z let 1999–2009 a zjistili, že mezi nejčastější zdroje stresu při práci v hospicích patří časový tlak, nedostatek sebedůvěry a konfrontace s bolestí, smrtí a umíráním, nikoli administrativa, jak tomu bylo v ČR. Podobně Zálešáková a Bužgová (2011) zjistili nejčastější zdroj psychické zátěže u onkologických sester administrativu. Dle Křivohlavého (2012, s. 77–79) uvádějí nejčastější důvody odchodu ze zaměstnání pracovníci v době vyhořívání, pohrdání a odmítání ze strany spolupracovníků i nadřízených, nekompetentní nadřízené, nedostatečnou zpětnou vazbu a nesmyslné úkoly. Administrativa může být zdravotnickými pracovníky v hospici považována za nesmyslný úkon. Nesmyslné úkony, nesmyslné změny předpisů jako zdroje stresu uvádí také Maroon (2012, s. 59, s. 63) na základě zkušeností ze své praxe supervizora. Stresu se nejčastěji pracovníci v našem výzkumu bránili podporou rodiny a zájmy. Whitebird et al. (2013) při svém výzkumu mezi 547 hospicovými pracovníky v Minnesotě zjistil, že se pracovníci proti stresu brání fyzickou aktivitou a sociálními kontakty. Rodinné zázemí jako obranu proti pracovnímu stresu a prevenci syndromu vyhoření dokládá také Zálešáková a Bužgová (2011) a Funk (2014). Jako prevenci syndromu vyhoření na pracovišti v našem výzkumu uváděli respondenti nejčastěji setkávání s kolegy mimo pracovní dobu a pochvalu od nadřízeného. Podobně některé studie uvádí jako efektivní strategii zvládání stresu dobré profesionální vztahy (Swetz et al., 2009). Lynn (in Wessells et al., 2010, s. 24) zdůrazňuje, že je na pracovišti nutné podporovat atmosféru bezpečí, kde každý může dát najevo i svoji zranitelnost. Navrhuje pravidelné schůzky týmu každý týden, kde se mohou členové týmu podělit o svoje starosti. Dále navrhuje efektivnější využívání volného času, dodržování přestávek na oběd či kávu či poctivé čerpání dovolené. Funk (2014, s. 82–83) konstatuje, že je důležité, aby zaměstnanci měli jistotu podpory a alespoň morálního ocenění ze strany nadřízených, podtrhuje důležitost kvalitní supervize a pěstování týmové kultury. Maroon (2012, s. 60–64) upozorňuje, že právě vnitřní kompenzace, tedy pocit vlastní důležitosti, seberealizace, pochvala od nadřízeného, pracovníka lépe chrání před syndromem vyhoření než vnější kompenzace ve formě finanční odměny. Právě uznání podle něj většina pracovníků přikládá větší důležitost než finanční odměně. I on zdůrazňuje důležitost pravidelných schůzek zaměstnanců, kteří si mohou vzájemně poskytovat sociální podporu. Závěr Výzkumem bylo zjištěno, že míra vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospice je nízká a není závislá na demografických faktorech a délce praxe. Přesto však je zdrojem stresu, zejména přílišnou administrativou a konfrontací s utrpením. Syndrom vyhoření by měl být u pracovníků v hospicové péči monitorován z důvodu identifikace zaměstnanců vyžadující větší podporu a péči. Již zaměstnancům vykazujícím alarmující hodnoty by měla být věnována náležitá pozornost. Etické aspekty a konflikt zájmů Ve výzkumu byla dodržena etická pravidla. Vedoucí pracovníci podepsali souhlas s výzkumem na jejich pracovišti. Jednotliví zdravotničtí pracovníci se zapojili do výzkumu dobrovolně. Autoři prohlašují, že si nejsou vědomi žádného konfliktu zájmu. Autorský podíl Koncepce a design (HP, RB), analýza dat a interpretace (HP, RB), zpracování návrhu rukopisu (HP, RB), kritická revize rukopisu (HP, RB), finální dopracování článku (RB).
Bibliografické odkazy Alkema K, Linton JM, Davies R. A study of the relationship between self-care, compassion satisfaction, compassion fatigue, and burnout among hospice professionals. Journal of social work in end-of-life. 2008;4(2):101–119. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19042895 Dvořáková V, Nováková L, Křivák R. Complexity of the work of nurses in hospital and hospice. Clinical Social Work. 2013;4(2):23–31. Funk K. Provázení stářím a umíráním. 1. vyd. Praha: Malvern; 2014. (in Czech) Haškovcová H. Fenomén stáří. 2. vyd. Praha: Havlíček Brain Team; 2010. (in Czech) Jankovský J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton; 2003. (in Czech) Kalicińska M, Chylińska J, Wilczek-Różyczka E. Professional burnout and social support in the workplace among hospice nurses and midwives in Poland. International Journal of Nursing Practice. 2012;18(6):595–603. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23181962 Kallwas A. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. 1. vyd. Praha: Portál; 2007. (in Czech) Keidel GC. Burnout and compassion fatigue among hospice caregivers. American Journal of Hospice and Palliative Medicine. 2002;19(3):200–205. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/12026044 Křivohlavý J. Hořet, ale nevyhořet. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství; 2012. (in Czech) Maroon I. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. 1. vyd. Praha: Portál; 2012. (in Czech) Pereira SM, Foncesa AM, Carvalho AS. Burnout in palliative care: a systematic review. Nursing Ethics. 2011;18(3):317–326. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21558108 Payne N. Occupational stressors and coping as determinants of burnout in female hospice nurses. Journal of Advanced Nursing. 2001;33(3):396–405. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/11251727 Pines AM, Aronson E. Career burnout: causes and cures. New York: Free Press; 1988. Rodrigues BA, Chaves CE. Stressing factors and coping strategies used by oncology nurses. Revista latino-americana de enfermagem. 2008;16(1):2–3. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/18392526 Slocum-Gori S, Hemsworth D, Chan W, Kazanjian C. Understanding compassion satisfaction, compassion fatigue and burnout: a survey of the hospice palliative care workforce. Palliative medicine. 2013;27(2):172–178. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22179596 Swetz K, Sarah M, Harrington E, Matsuyama R, Shanafelt TD, Lyckholm LJ. Strategies for avoiding burnout in hospice and palliative medicine: peer advice for physicians on achieving longevity and fulfillment. Journal of Palliative Medicine. 2009;12(9):773–777. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19622012 Wessells DT. Professional Burnout in Medicine and the Helping Professions. 3st ed. New York: The Haworth Press; 1989. Whitebird RR, Asche SE, Thompson GL, Rossom R, Heinrich R. Stress, burnout, compassion fatigue, and mental health in hospice workers in Minnesota. Journal of Palliative Medicine. 2013;16(12):2–4. PubMed: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/24199789 Zálešáková J, Bužgová R. Psychická zátěž sester pečujících o onkologicky nemocné. Pracovní lékařství. 2011;63(3–4):113–118. (in Czech)
