Sylabus Volný čas v Československu 50. a 60. let 20. století

Sylabus

Přednáškový cyklus

Volný čas v Československu 50. a 60. let 20. století

Jiří Knapík, Martin Franc, Alžběta Čornejová, Petra Schindler-Wisten

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Přednáškový cyklus Volný čas v Československu 50. a 60. let 20. století doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. doc. PhDr. Martin Franc, Ph.D. PhDr. Alžběta Čornejová Mgr. Petra Schindler-Wisten, Ph.D. Volný čas v českých zemích v 50. a 60. letech 20. století. Kulturní trávení volného času l Společenské aspekty trávení volného času 1948-1968 l Odborové rekreace 1945-1968 l Volný čas v Československu v 50. a 60. letech Chataření a chalupaření. l

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D.

Badatelsky se zaměřuje na československé dějiny po roce 1945 s akcentem na kulturu. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historických věd

doc. PhDr. Martin Franc, Ph.D.

Jeho badatelské zaměření směruje na dějiny vědní politiky 1948-1992, dějiny stravování a vědy o výživě 18.-20. století a dějiny životního stylu a konzumu 1948-1989. Masarykův ústav a archiv Akademie věd ČR

PhDr. Alžběta Čornejová

Zabývá se dějinami po roce 1945, zejména problematikou volného času. Všeodborový archiv ČMKOS v Praze

Mgr. Petra Schindler-Wisten, Ph.D.

Zaměřuje se na politické elity a disent v období tzv. normalizace a na chalupářskou subkulturu v 2. polovině 20. století. Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR

4

Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura


doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. Volný čas v českých zemích v 50. a 60. letech. 20. století Sběratelství Sběratelství můžeme zařadit mezi tradiční kulturní aktivity, o něž začaly od 19. století projevovat zájem i nižší společenské vrstvy. Demonstrovaly tak své národní cítění, snahu reprezentovat svou kulturní vyspělost, ekonomickou sílu, postupně však sběratelství získalo i funkci volnočasové činnosti. Po nástupu komunistického režimu v Československu v roce 1948 došlo k významným změnám v roli a obsahu sběratelství. Na přelomu 40. a 50. let čelilo různým omezením (např. výměna poštovních známek se zahraničím) a ideologickým odsudkům, během 60. let došlo postupně k určité rehabilitaci a oceňování přínosu při záchraně kulturního dědictví. Oficiální uznání se sběratelství dostalo jako projevu rozvíjející se socialistické společnosti; chápalo se jako forma aktivního odpočinku, zdůrazňovalo se, že pozitivně narušuje životní stereotyp. Výchova ke sběratelství a koníčkům u dětí a mládeže zase pomáhala zahánět nudu a její negativní projevy. Zájem o sběratelství přitom souvisel s růstem volného času a životní úrovně občanů. Hlavní tendence: l snaha o ekonomické oslabení tradiční střední třídy; zejména v prvních letech kominického režimu zanikaly zajímavé větší sbírky mincí, známek, starožitností; režim vytvořil systém kontroly trhu a cen (národní podnik Antikva, Pofis apod.) l režim usiloval o nové pojetí sběratelství jako formy lidové zábavy; zájem a možnost vytvářet různé sbírky měly mít všechny společenské vrstvy l dochází k silné kritice pojetí sběratelství a vytváření sbírek jako kumulace bohatství (místo nákupu preferována výměna na sběratelských akcích) l akcent na výchovnou roli a sebevzdělávání: sběratelství mělo rozvíjet všeobecný rozhled, vlastivědné a jiné znalosti, národní vědomí, internacionální spolupráci; např. námětová filatelie l po roce 1948 vznikly nové směry sběratelství (filumenie, sběratelství různých kuriozit – pivní tácky, sýrové etikety, samorosty, jízdenky apod.) l Československá numismatická společnost, Svaz československých filatelistů; vznik Klubu sběratelů kuriozit (1965) a časopisu Sběratel; od roku 1968 klub pořádal celostátní výměnné burzy (se zahraničním zastoupením)

Filumenie Tradice filumenie, sběratelství nálepek ze zápalkových krabiček, sahají do 30. let 19. století, tedy hlouběji, než zájem o poštovní známku (vznik r. 1840). Do období po roce 1945 se ale u nás filumenií zabývalo pouze málo zájemců. Se vznikem komunistického režimu v Československu se však filumenie stala preferovaným sběratelským oborem (podobně jako v Sovětském svazu), typem „socialistického“ sběratelství. Zápalkové krabičky (nálepky) byly jako předměty denní potřeby využívány k propagandistickým a osvětovým účelům; proto se mimo jiné označovala jako „nejmenší plakát“. Skutečný zájem veřejnosti o sběratelství zápalkových nálepek budily nejen různé výstavy, ale také celovečerní filmy a obecně pozornost médií. Zmiňme třeba komedii „Muž v povětří“ Miroslava Cikána (1955), v níž hlavní roli pyrotechnika a zároveň sběratele zápalkových nálepek ztvárnil oblíbený Vlasta Burian. Filumenie se také stala hlavním námětem detektivní komedie Pavla Blumenfelda „Dva tygři“ (1966); zápletka byla vystavěna na vzácné nálepce s vyobrazením dvou tygrů. Hlavní tendence: l tematika: politické akce, kulturní výročí, průmyslová výroba, zdravotnictví, v 60. letech se prosazují reklamní účely; od r. 1952 tisklo nakladatelství Orbis pro sběratele tematické série, které výrazně zvýšily tematickou pestrost emisí zápalkových nálepek a také zájem o jejich sbírání l prototyp nového, „socialistického sběratelství“ – mladý obor, který využíval specifický propagační materiál (zápalkovou nálepku); výchovný potenciál (zájem dětí a mládeže, rozvoj vlastivědných znalostí a jiných zájmů); finanční dostupnost pro široké vrstvy zájemců.


5


Filumenisté rovněž deklarovali společenskou prospěšnost: zájem o zápalkovou nálepku byl vhodně propojen se sběrem starého papíru a jiných odpadních surovin. l od roku 1958 zřízena novinková služba: spojení s hospodářskými potřebami státu - za potvrzení od n. p. Sběrné suroviny o odevzdání např. starého papíru mohli sběratelé získat nové nálepky. Např. jen v roce 1966 bylo v českých krajích vydáno 415 druhů nových nálepek, přičemž pouze 48 druhů se dostalo do volného prodeje v prodejnách papírnictví – ostatní získávali organizovaní filumenisté právě u Sběrných surovin. V 50. letech obchodování s nálepkami trestáno vyloučením ze sběratelského klubu. l organizační základna (kroužky, kluby): závodní kluby ROH, osvětové besedy, společenské organizace; ve 2. polovině 60. let snaha o zastřešující organizaci – 1968 Český filumenistický svaz l kluby zakládaly řadu specializovaných závodních časopisů; veřejné výstavy; propagace v časopise Osvětová práce (resp. Neděle), dále Mladý svět, ABC; 1969 celostátní časopis Filumenie l masový zájem o filumenii: od 3.500 k 5.000 sběratelů koncem 60. let l podpora dětí a mládeže

Modelářství České modelářství se po roce 1945 významně rozvíjelo do podoby důležité zájmové činnosti dospělých i dětí a postupně vstřebávalo i různé modernizační trendy; spolu s vývojem nových stavebních materiálů se v 60. letech vyprofilovalo v mnohostrannou aktivitu vyplňující volný čas zejména mužů. Rostl počet modelářských odborností i specializací v rámci jedné odbornosti, modelářství vedlo k podpoře technické zručnosti (zvláště u mladé generace), současně však získávalo podobu sportovní disciplíny. Výrazně se měnil ráz modelářské práce: ještě v 50. letech se u nás modely zhotovovaly kompletně ručně (mj. miniaturní spalovací motor, kola, koleje), přičemž se jednalo o mimořádně přesné kopie skutečných předloh, později se začalo využívat průmyslově vyráběných komponent (zejména z dovozu). Sílil tak trend běžný v západních zemích, kde se „svět modelů“ prolínal se „světem hraček“ a firmy nabízely kromě stále propracovanějších výrobků i stavebnice, které umožňovaly rychlou stavbu modelu. Hlavní tendence: l počátek 50. let: výchova k brannosti a civilní obraně (od roku 1952 součást Svazarmu) l 60. léta: akcentovány zábava, praktičnost, sport l modelářství do škol – součást polytechnizace školství, podpora volby technických povolání, což ovšem nezaznamenalo úspěch; po roce 1945 obnovena výroba stavebnice Merkur l dominance leteckého modelářství, od konce 50. let další odbornosti: o automobilové modelářství: od upoutaných modelů k autodráhám o lodní modelářství o železniční modelářství: klubová i domácí kolejiště o raketové modelářství o plastikové modelářství: až v polovině 60. let; zejména letadla 2. světové války (domácí výroby forem) l Svaz pro spolupráci s armádou; koncem 50. let organizováno asi 18.000 modelářů, 1967 již 40.000 modelářů (vedle toho také neorganizovaní „domácí“ modeláři) l časopis (Letecký) Modelář a další periodika (Železničář, VTM, ABC) l popularizace v médiích, od roku 1955 letečtí modeláři pravidelně na spartakiádách. Mezinárodní úspěchy leteckého modelářství v polovině 50. let, na jejichž základě se v dalším období Československo stalo významnou hostitelskou zemí hlavních soutěží. Od roku 1965 po řádání mezinárodních výstav železničních modelářů. V roce 1962 vznikl první český film z prostředí leteckého modelářství: středometrážní dětský film „OK 12 startuje“ režiséra Josefa Pinkavy s Jiřím Sovákem. l zásobování modelářským materiálem – trvalý problém (neexistovala průmyslová výroba modelářských potřeb, resp. rozvíjela se velmi pomalu); mezi nedostatkové suroviny a materiály patřily v 50. a 60. letech zejména nitrometan (složka paliv motorů), potahové papíry pro modely letadel, balza, bambus, gumová vlákna, dřevěné lišty, lepidla apod.; síť prodejen Mladý technik

6

Volný čas v českých zemích v 50. a 60. letech 20. století


DOPORUČENÁ LITERATURA FRANC, Martin – KNAPÍK, Jiří: Volný čas v českých zemích v letech 1957–1967. Praha 2013. HLINKA, Bohuslav – ŠPERK, Jiří: Sbíráme známky a nálepky. Praha 1964. HOUŠKA, Vítězslav: Nejen modrý Mauritius… Praha 1990. KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha 2011 I.-II. KNAPÍK, Jiří: „Duch Ženevy“a filatelie v Československu. Mezinárodní výstava poštovních známek PRAGA 1955. Kuděj, roč. 11 (2009), č. 2, s. 4–29. KNAPÍK, Jiří: Filumenie jako příklad socialistického sběratelství v 50. a 60. letech 20. století. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis, 2011 (roč. 4), č. 4, s. 231–242. KNAPÍK, Jiří: Proměny českého modelářství v letech 1957-1967. In: Věda a technika v českých zemích v 60. letech 20. století, Praha 2011, s. 137–142. KURKA, Ladislav: Klub sběratelů kuriozit 1965-1980 (příloha časopisu Sběratel). Praha 1980. ŠVARC, František: Sto let organizované filatelie v Československu. In: Československá filatelie (Světová výstava poštovních známek PRAGA 1988), Praha 1988. Aurea numismatika – Sbírka Dr. Hugo Poláka. Praha 2011.


7


doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. Kulturní trávení volného času Od roku 1945 pozorujeme snahy zasahovat do volby způsobů trávení času občanů a modelovat tak typ „nového člověka“. Poválečná kulturní politika usilovala o „výchovu“ občanů, proto měli mít lidé možnost věnovat se ve svém osobním volnu kulturním aktivitám a tím přispívat ke kultivaci celé společnosti. Po roce 1948 si ovšem tyto trendy osvojila agresivní marxisticko-leninská ideologie. Trávit volný čas kulturně záviselo na mnoha okolnostech; komunistický režim stavěl na nových „pokrokových“ formách kolektivismu, usiloval o likvidaci nejrůznějších „měšťáckých“ vlivů. Současně však byly od poloviny 50. let některé radikální prvky této koncepce kritizovány jako zjednodušené až vulgarizující. Koncepce kulturního využívání volného času zůstávala v 50. a 60. letech v podstatě stejná, spíše se měnil důraz na její některé součásti. Důležitý prvek tvořilo celoživotní vzdělávání občanů (rozvoj vědy a techniky, potřebu uplatnit nové poznatky v běžném životě). Volnočasové aktivity měly být také prostředkem k výchově a pocitu sounáležitosti se socialistickou společností. Značný význam si zachovávaly kolektivistické formy volného času, jejich význam ovšem koncem 50. let poněkud oslaboval a 60. léta postupně legitimizovala privátní sféru či individuální zájmy. Oficiální politika zároveň kladla důraz na to, aby volný čas kulturním způsobem využívaly děti a mládež.

1945-1947 S ukončením války se spjata obnova večerního a nočního života. Kromě tradičních podniků (hostince, bary, kabarety) se opět pořádaly koncerty, hrála divadla a kina. Kulturní vyžití však samozřejmě podvazovala sociální situace. V souvislosti se vznikem „ jednotných odborů“ se prosazovaly prvky organizovaného a kolektivního trávení volného času zejména pracujících a mládeže; v určitém smyslu se tak navázalo i na některé instituce a postupy z doby okupace.

1948-1956 Po roce 1948 rychle sílilo prosazování kolektivních forem odpočinku i organizovaného využívání volného času. Větší možnosti přitom měli pracující v preferovaných průmyslových odvětvích. Určitý ideální model trávení volného času reprezentovala výběrová závodní rekreace, částečně i podniková rekreace. Volný čas měli lidé trávit mnohem více mimo rodinu; k tomu sloužily různé oslavy tradičních svátků na lidových veselicích (májové veselice, dožínky, Děda Mráz apod.). Dosavadní kulturní stereotypy (seberealizace prostřednictvím spolků, osobní záliby) se naopak označovaly za „buržoazní přežitek“ a prostor pro jejich naplňování se rychle zužoval. Poněkud nový přístup začal režim uplatňovat až po vyhlášení tzv. Nového kurzu na podzim 1953 (známý projev ministra V. Kopeckého proti tzv. sucharům). Volný čas také začal pozvolna získávat statut legitimní součásti socialistické skutečnosti, postupně se rozšiřoval prostor k seberealizaci. Podmínky pro organizované (kolektivní) trávení volného času: - závodní kluby ROH (absorbovaly obrovské množství místních zájmových spolků) - kulturní domy, resp. osvětové besedy (střediska místního společenského života) - nové masové organizace (ČSM, Čs. svaz žen, ČSTV, Svazarm, Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí - systematická přednášková činnost) - kulturní zařízení (kina, divadla, knihovny, muzea, galerie); organizace masové návštěvnosti uměleckých představení - média (rozhlas, po roce 1953 televize) - zájmová činnost: svébytný typ kulturního trávení volného času; zprvu deformována ideologickými výstřelky (akcent na kolektivismus, tzv. lidovost – LUT), důraz kladen na vlastní uměleckou činnost (ochotnictví, literární činnost, závodní orchestry). Přesto

8

Kulturní trávení volného času


si zájmová činnost udržela statut důležité součásti kulturní úrovně české společnosti. Vynikající renomé některých činností: hnutí hádankářů a křížovkářů, filatelie, letecké modelářství, filumenie.

1957-1967 Od konce 50. let můžeme hovořit o počátcích konzumního přístupu ve využívání volného času (relaxace) a postupné kultivaci kulturního vyžití. Tehdy se také zformovala síť kulturně-osvětových zařízení. Její páteř tvořila (kromě uměleckých institucí) zařízení národních výborů a závodní kluby ROH. Od počátku 60. let se pak slučováním různých zařízení se prosadilo pojetí, v němž organizované kulturní využívání volného času zajišťovala tzv. zařízení klubového typu. Fenomén televizního vysílání: rostoucí význam jako masového média. Přestože jeho programovou náplň v prvních letech výrazně formovaly již zmíněné všudypřítomné výchovné snahy, v dalších letech se televize oficiální doktrínu správného využívání volného času spíše problematizovala. V polovině 60. let, v době uvolnění režimu, ovlivňovalo „správné“ kulturní trávení volného času hledání nového poměru mezi ideovými principy a modernizačními trendy, mezi progresí konzumerismu a konzervativním aktivismem, individuálními a kolektivními formami. Podstatnou inovaci přitom zaznamenáváme u spontánních, institucionálně neorganizovaných kulturních činností, které byly zasazeny do oficiálního konceptu: - kulturně-vzdělávací činnost: všechny formy mimoškolního vzdělávání (důraz na atraktivitu) - zájmová činnost: zdůrazněna oprávněnost individuálních zájmů, význam osobní motivace a uspokojení, než celospolečenský dopad různých koníčků - estetická výchova a „výchova uměním“: koncept „lidové umělecké tvořivosti“ nahradila volnější „amatérská umělecká činnost“ (mladá generace); nově se zformovala potřeba výchovy k životnímu prostředí - společenská zábava a kulturní oddech: akcent na lepší úroveň kulturních pořadů; smíření s konzumními trendy v této sféře kulturního vyžití

Kulturní zařízení klubového typu (kulturní domy) Od poloviny 50. let preferované zařízení pro organizované formy kulturního využívání volného času; pod označením ZKT (též kulturní domy) se přitom rozumělo hned několik organizačních struktur, resp. provozovatelů. Ve městech provozovaly ZKT osvětové besedy, domy osvěty či parky kultury a oddechu (zřizované národními výbory), dále závodní kluby, resp. kluby pracujících (zřizované ROH). Na venkově pak kromě osvětových besed působily družstevní kluby (jako zařízení JZD), popř. závodní kluby. Zatímco v 50. letech nejvýznamnější prostory kulturního domu tvořil sál (požadavek kolektivního trávení volného času), od počátku 60. let tuto pozici nahradily klubovny (reakce na rozvoj zájmové činnosti). Už na přelomu 40. a 50. let se vytvářely dvě paralelní sítě zařízení zajišťující kulturní vyžití. Zatímco závodní kluby ROH ovlivňovaly volný čas zaměstnanců daného závodu, osvětové besedy ve městech i malých obcích se orientovaly zejména na ostatní obyvatele. Od poloviny 50. let do poloviny 60 let se obě sítě na základě definice „zařízení klubového typu“ postupně slučovaly. Kategorie ZKT: - I. typ (knihovna, 2 klubovny; do 100 lidí); do konce roku 1965 měla mít každá obec, zvláště ty bez kulturního domu - II. (základní) typ (víceúčelový sál s jevištěm, promítání filmů, taneční sál, popř. tělocvična, nejméně 2 klubovny, knihovna; součástí bufet) - III. typ (rozšířený o další prostory)


9


Klubová zařízení ROH Pilířem kulturní a vzdělávací činnosti ROH byly tzv. závodní kluby (kulturní zařízení jednoho závodu); jejich akce byly určeny zaměstnancům podniku (a jejich rodinám), nikoli obyvatelům města. Od roku 1958 se začaly v rámci úsporných opatření provazovat volnočasové aktivity ROH se sítí kulturně-osvětových zařízení státu. Na této bázi vznikla společná zařízení – „kluby pracujících“; šlo přitom nově o střediska kulturního a společenského života v celém městě. Závodní kluby, posléze kluby pracujících poskytovaly hmotné zázemí zájmové činnosti v nejrůznějších kroužcích (LUT, zájmové kroužky, dětské kroužky). Důležitou součástí nabídky byly programové zábavné podniky (estrády, taneční akce) přizpůsobené přirozeně charakteru roční doby. Zatímco v lednu a únoru se pořádaly zejména plesy, v létě kluby zajišťovaly mj. vlastivědné výlety pro celé rodiny svých zaměstnanců. Na druhou stranu se však zejména větší kluby neomezovaly na roční dobu a pokoušely se pořádat celonedělní programy pro celou rodinu, vč. sledování televize a promítání celovečerních filmů. Pozoruhodný, i když málo častý, byl zájem o kulturní vyžití důchodců, zejména bývalých pracovníků podniku. Naopak cíleně se závodní kluby ROH orientovaly na organizování volného času dětí a mládeže; o nedělích (v souladu s ateizací celé společnosti) pro děti organizovaly divadelní či loutková představení, kroužky, naučné besedy, výlety a branné hry, stejně jako jiné instituce zajišťovaly akce na Mezinárodní den dětí a vánoční programy. Pro mládež zase kluby pořádaly tzv. hrátky, tedy zábavná programová odpoledne či večery, taneční zábavy a odpolední čaje.

Družstevní kluby (Kulturní kluby JZD) Ve druhé polovině 50. let začaly ve venkovských obcích vznikat tzv. družstevní kluby a to v přímé souvislosti s reorganizací kulturně osvětových zařízení ve městech. Tento proces byl také založen na podobném principu. Místní osvětové besedy se ovšem měly začleňovat do kulturních klubů JZD. Brzy ale kulturní organizátoři narazili na řadu závažných překážek, zejména ekonomického charakteru. Většina družstev totiž neměla finance na kulturní činnost, natož na vybudování, adaptaci či jen provoz kulturního domu. Situace zde byla mnohem obtížnější, než v případě závodních klubů ROH, zvláště když venkov tehdy prožíval kampaň za tzv. dovršování kolektivizace. O nějakém plošném rozšíření družstevních klubů prpt nemohlo být řeči; ostatně v polovině 60. let jich vznikl pouze okolo čtyř set. Podle oficiálních metodických pokynů měly družstevní kluby zajišťovat podobné kulturní aktivity jako předchozí osvětové besedy, včetně provozování místní lidové knihovny, popř. kina. Namísto preference kulturního vyžití členů jednotného zemědělského družstva se měly orientovat na organizaci kulturních a společenských akcí pro všechny obyvatele obce. Ideální stav nastínila dobová propagační publikace: „Klub má být zařízením, kam by lidé rádi zašli i ve všední den osvěžit se po práci, pohovořit si při kávě nebo při čaji se známými, přečíst si nové časopisy, prohlédnout si nové knihy, poslechnout nové desky, zahrát si společenské hry, vyvolat si film, zamluvit si vstupenky atd.“

Jiné možnosti kulturního vyžití Na přelomu 50. a 60. let se začaly zakládat (při osvětové besedě, závodním klubu apod.) různé kluby přátel umění. Podněcovaly zájem o náročnější umělecká díla a současně tyto kluby oživovaly narušené kontakty se současnou evropskou či světovou kulturou. Zvláště ve větších městech se tyto zájmové kluby rychle specializovaly na kluby přátel výtvarného umění, kluby přátel poezie či kluby přátel filmového umění. Filmové kluby se brzy staly profilovou formou tohoto způsobu kulturního vyžití, přičemž zájem o kvalitní filmovou tvorbu projevovala především mladá a střední generace (od května 1967 přitom vznikaly i filmové kluby pro mládež od 12 do 15 let); kluby totiž mohly uvádět významná díla světové kinematografie i mimo běžnou distribuci a projekcím navíc předchá-

10

Kulturní trávení volného času


zely populární přednášky, které ještě více zprostředkovávaly sepětí s moderním uměním. Filmové kluby vznikaly od roku 1963 u poboček Čs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, o rok později již vytvořily samostatnou Čs. federaci filmových klubů (v roce 1966 sdružovala 72 klubů s 23 000 členy). Kulturní vyžití bylo spojeno s činností dalších specializovaných osvětových zařízení: - parky kultury a oddechu (zřizovány ve velkých městech od roku 1953 podle sovětského vzoru; kombinovala přírodní prostředí se zařízeními klubového typu) - zoologické zahrady - lidové hvězdárny - muzea, galerie - hrady a zámky - památkové rezervace

DOPORUČENÁ LITERATURA FRANC, Martin – KNAPÍK, Jiří: Volný čas v českých zemích v letech 1957–1967. Praha 2013. JEŠUTOVÁ, Eva a kol.: Od mikrofonu k posluchačům. Praha 2003. JUST, Vladimír a kol.: Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech. Praha 2010. PIŠTORA, Ladislav: Filmoví návštěvníci a kina na území ČR. Iluminace, 1997 (roč. 9), č. 2. ŠTOLL: Martin: 1. 5. 1953. Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa. Praha 2011. TOMAN, Vlastimil: Můj život s ábíčkem. Praha 2005.


11


doc. PhDr. Martin Franc, Ph.D. Společenské aspekty trávení volného času 1948-1968 V období konce čtyřicátých a první poloviny padesátých let oficiální místa problematiku volného času spíše ignorují ve jménu budovatelského nadšení. Hlavním hrdinou je úderník, který věnuje všechen svůj čas práci. Volný čas je vnímán jen jako prostor pro regeneraci fyzických a duševních sil a tedy záležitost lékařů a případně ekonomů. Projevuje se určitá nedůvěřivost vůči zábavě typická pro část dělnického osvětového prostředí již v meziválečné éře. Volný čas má být tráven pokud možno v kolektivu, mimo rodinu a také mimo bydliště. Volný čas v průběhu týdne a v neděli je spojován se zařízeními na pracovišti (např. závodní kluby), jako ideální způsob trávení dovolené je prezentována výběrová rekreace v zotavovnách ROH dostupná nejlepším pracovníkům. I zde je důraz položen na kolektivní a organizované formy zábavy. Po roce 1953 se trochu uvolňuje dosud velmi striktní postoj vůči lehčí zábavě (srv. Kopeckého projev proti sucharům), propagují se např. taneční zábavy nebo komedie. Pracovní doba se v tomto období prakticky nesnižovala a zůstávala na velmi vysoké úrovni. K prvnímu poklesu dochází až v roce 1956. V téže době se objevují první náznaky zkoumání problematiky volného času, které se rozvíjejí především v šedesátých letech. Velká pozornost je věnována vymezení pojmu volný čas, zejména jeho oddělení od tzv. mimopracovní doby, kdy sice člověk nevykonává svou profesi, ale nemůže ji strávit podle svých zájmů (např. cesta do a ze zaměstnání, vykonávání fyziologických potřeb včetně spánku, ale také např. výchova dětí, práce v domácnosti, nakupování apod. Velký spor se rozhořel o otázku, zda lze jako volný čas vnímat sebevzdělávání. To ovšem někteří teoretici hlavně zpočátku prezentují jako vrcholnou formu trávení volného času. Koncem padesátých let dochází k určitému obnovení individuálních forem trávení volného času. Výběrová rekreace je nahrazována podnikovou, která posiluje spojení člověka s jeho pracovištěm. Zároveň podnikové rekreace mají stále častěji rodinný charakter. Na přelomu padesátých a šedesátých let probíhaly experimenty s dalším zkracováním pracovní doby a zejména se zavedením pětidenního pracovního týdne. V Ústavě z roku 1960 je jasně deklarována jak ochota státu dále snižovat pracovní dobu, tak jeho snaha organizovat občanům veškerý volný čas. Hospodářské potíže počátku šedesátých let však proces rozšiřování objemu volného času výrazně zpomalil, stejně jako bylo nutno redukovat některé plány na organizování volného času. Kolem poloviny šedesátých let výrazně ožil sociologický výzkum volného času. Většina odborníků již nepreferovala sebevzdělání jako nejlepší formu volného času, přikláněla se k šířeji pojatému rozvoji vlastní osobnosti. Zkoumány byly také diference v rozsahu volného času a způsobech jeho využívání u lidí na základě věku, pohlaví, místa bydliště, profese a sociálního postavení. Velkou roli hrály podle těchto výzkumů především genderové rozdíly, kdy vzhledem velkému rozsahu práce v domácnosti disponovaly ženy jen minimem volného času ve srovnání s muži. Velká pozornost byla věnována i problematice tzv. patologie volného času v podobě vandalismu (často „z nudy“) či alkoholismu. Přes všechny oficiální snahy o přiblížení venkovu městům, zůstávaly i rozdíly mezi volným časem na vesnicích a v městských aglomeracích hodně rozdílné. K definitivnímu zavedení dvoudenního víkendu došlo v druhé polovině šedesátých let, což výrazně podpořilo některé nově se rozvíjející formy trávení volného času, především chataření a chalupaření a s tím spojeným motorismem. Podoby aktivit ve volném čase ovlivnil také nástup silné mladé generace, která se hojně věnovala sportu a taneční hudbě. Oproti dřívější represi se některé nové trendy zájmové činnosti mládeže (např. tramping) snažily oficiální organizace podchytit a ovlivňovat. Dalším fenoménem byl rychlý růst významu televizního vysílání, který započal již v druhé polovině padesátých let. Ve zvýšené míře pronikaly do českých zemí v druhé polovině let šedesátých let do oblasti volného času jevy typické pro západní konzumní společnosti, přestože byly v minulosti kritizovány jako neslučitelné s morálkou socialistické společnosti (např. volby královny krásy, noční podniky, striptýz). I když některé nové prvky byly v průběhu první fáze tzv. normalizace opět odstraněny, prvky konzumerismu ovládaly volný čas i v následujících desetiletích. Došlo také k výraznému posílení zábavního prvku např. v televizním vysílání.

12

Společenské aspekty trávení volného času 1948-1968


Některé formy trávení volného času 1948-1968 Formy trávení volného času byly i v tomto období velice různorodé a lišily se podle věku, pohlaví, profese a vzdělání i sociálního postavení jednotlivých občanů. Vybrali jsme pouze některé, u nichž nacházíme zajímavé dobové souvislosti, i když ne vždy se jednalo o formy zasahující většinu nebo podstatnou část obyvatelstva. A) CESTOVÁNÍ A VÝLETY Řada nových prvků se objevila v oblasti turistiky a výletů. V padesátých letech se velmi rozvíjí vlastivědné výlety, často směřující zejména na hrady a zámky. Zároveň přežívají i některé chatové osady vzniklé v meziválečném období nebo v letech Protektorátu. V jejich rámci fungují svérázné komunity většinou složené z jednotlivých rodin. Naopak výjezdy do ciziny jsou velkou vzácností, což platí i pro cesty do zemí sovětského bloku. Situace v tomto ohledu se výrazně mění až v šedesátých letech, kdy se čím dál více objevují turistické cesty hlavně k moři, do spřátelených států (Bulharsko, Jugoslávie, Německá demokratická republika). Postupně se do určité míry uvolňuje i možnost výjezdů na Západ, pochopitelně pouze pro zcela loajální občany. Určitý průlom zde znamenala Světová výstava Expo 1958 v Bruselu, kam vycestovalo několik tisíc Čechů a Slováků. V druhé polovině šedesátých let se stávají poměrně časté i výlety do Rakouska, navíc řada turistů směřujících na Balkán získávalo průjezdní víza pro tuto zemi. V šedesátých letech se také rozšiřuje chataření a v menší míře také chalupaření. Souvisí to jak s rostoucím vybavením domácností automobily a také s postupným zaváděním pětidenního pracovního týdne. S motorizací souvisel i rozvoj autostopu, oblíbeného hlavně mezi mladými. Pokusy organizačně podchytit autostop však skončily neúspěchem. V šedesátých letech se také mění postoj trampingu, původní represe je vystřídána snahou ovládnout hnutí prostřednictvím Československého svazu mládeže. B) TELEVIZE Strukturu trávení volného času v padesátých a zejména v šedesátých letech významně ovlivnilo vysílání televize. Sociologické průzkumy však často spojovaly poslech rozhlasu a sledování televize do jednoho údaje, takže přesně určit podíl sledování televize na celkovém trávení volného času lze jen velmi těžko. V každém případě již od druhé poloviny padesátých vedl rozvoj televize k určitému ústupu jiných podobných forem trávení volného času (návštěvnost divadel a biografů, počet rozhlasových koncesionářů). Počet televizních koncesionářů přesáhl jeden milión v roce 1961 a televize výrazně ovlivňovala řadu oblastí každodenního života. Určitým limitem rozšíření televizorů byla i na konci šedesátých let jejich poměrně vysoká cena. Přesto můžeme jistě prohlásit, že v šedesátých letech lze i v českých zemích hovořit o existenci televizního národa. Oficiálně bylo zahájeno v roce 1953, ale reálně začala televize v Československu vysílat až od února 1954.Původně se relace omezovaly jen na některé dny a pouze několik hodin, rozsah vysílací doby však rychle narůstal. Ani na konci šedesátých let se však zdaleka neblížil nepřetržitému vysílání známému ze současnosti. Vysílání probíhalo na jediném programu, druhý kanál Československá televize spustila až v roce 1970. Diváci v pohraničních oblastech měly možnost sledovat i vysílání některých zahraničních televizí, čehož ve velké míře k nelibosti politické moci využívali. Oblíbená byla nejenom např. rakouská televize, ale také polské vysílání s řadou mimořádně atraktivních zábavných pořadů (Klub myszky Miki s postavičkami z dílny W. Disneye). Televizní vysílání bylo prakticky po celé období vnímané jako nástroj kulturní a politické osvěty a relaxační zábavné pořady si musely svoji pozici postupně vybojovávat. Podíl publicistiky a zpravodajství v druhé polovině padesátých let stoupal stejně jako podíl naučných a osvětových relací (včetně televizní univerzity či jazykových kurzů), což souviselo s rozšířením doby vysílání a redukcí významu přejímaných filmů. Na samém začátku šedesátých let došlo k určitému ústupu publicistiky a zpravodajství ve prospěch hudebně-zábavných pořadů, trend se však v dalších letech obrátil. Zejména v druhé polovině šedesátých let rostla atraktivita zpravodajsko publicistických pořadů, z nichž


13


některé v této době patřily mezi nejsledovanější relace (např. Zvědavá kamera). Již v druhé polovině padesátých let si získaly značnou oblibu sportovní přenosy vysílané od roku 1955 (fotbal, hokej, krasobruslení). Podobně hluboké kořeny měly i televizní soutěže (Hádej, hádej, hadači; 10 x odpověz). Velké popularitě se těšily estrády pořádané nejenom na Silvestra, ale i např. k 1. máji. Na počátku šedesátých let diváky nadchly některé retro pořady s písničkami jako např. Babiččina krabička nebo Bejvávalo. Zejména mladší diváky lákaly písničkové pořady se soudobou populární hudbou jako Písničky na zítra či Vysílá studio A. V šedesátých letech se pak objevovaly na obrazovkách Československé televize i např. přenosy z hudebního festivalu v italském San Remu nebo relace s francouzskými šansoniery (G. Bécaud). Rychle rostl prostor věnovaný vysílání pro děti a mládež. V roce 1965 se např. ustálila podoba populárního televizního pořadu Večerníček, přinášejícího pohádku na dobrou noc. Již o sedm let dříve vznikl dětský čtrnáctidenník Vlaštovka. Dětské pořady byly často situovány na neděli dopoledne, aby odvedly nejmladší generaci od návštěvy kostelů. Kupodivu nevznikl žádný pořad specializovaný na rady kutilům či zahrádkářům. I do Československa však pronikl fenomén televizních kuchařů prostřednictvím oblíbené pořadu Vaří šéfkuchař (vysílán od roku 1963). Zpočátku relativně velkou úlohu hrály zpočátku ve vysílání hrané filmy, ať již domácí nebo zahraniční provenience. Jejich podíl se však postupně snižoval, což souviselo i s neochotou distributorů k zapůjčování snímků pro televizní vysílání. Na sklonku padesátých let se začínají prosazovat první televizní seriály a původní dramatická tvorba. Obrovský úspěch zaznamenal seriál Tři chlapi v chalupě vysílaný na počátku šedesátých let. Na sklonku šedesátých let si množství nadšených diváků získaly i některé západní televizní seriály jako např. Randall a Hopkirk nebo Sága rodu Forsythů. Rozšířenost televizního vysílání výrazně přispěla jak k určité demokratizaci kultury a umění, tak k zřetelné unifikaci kultury. C) KUTILSTVÍ I když je kutilství považováno za fenomén typický především pro 70. a 80. léta 20. století, jeho obliba trvala mnohem déle. Velmi těžko se však odděluje od domácích prací vynucených špatně fungující nabídkou zboží a služeb (např. trvalý nedostatek kvalitního nábytku). Obecně lze kutilství jako volnočasovou činnost definovat jako drobnou manuálně-technickou práci v domácnosti (včetně druhé domácnosti v rekreačním objektu) při níž subjektivní pocit uspokojení z práce převažuje nad jejím užitkem. Vedle úprav a oprav bytového interiéru a případně i exteriéru lze pod tento pojem zahrnout také opravy a úpravy různých domácích přístrojů nebo i automobilů. V rámci kutilství vznikaly i některé průmyslové předměty do domácnosti (hračky, kuchyňské nádobí a náčiní). Sporná je otázka výroby dekorativních předmětů v rámci tzv. domácího umění (samorosty, modely v lahvích, goblénky apod.) a domácí šití či úpravy oděvů. Specifický fenomén úzce propojený s chatařením a chalupařením představuje zahrádkaření provozované jako hobby. Zejména v počátku sledovaného období však aspekt užitkovosti této práce nad subjektivním uspokojením zřetelně převažoval, což odpovídalo i dobové zásobovací situaci. Dobová sociologie zahrnovala kutilství do širších pojmů jako byla manuální zájmová práce či manuálně technická činnost. Nicméně skutečnost, že obliba kutilství jako zájmové volnočasové činnosti stoupala, většina výzkumů jednoznačně reflektovala. Vzestup počtu kutilů byl vysvětlován hlavně potřebou kompenzační činnosti v době, kdy ubývalo manuální práce. Kutilství však kompenzovalo také pocity odcizení způsobované dělbou práce. Velkým problémem v Československu bylo zázemí pro kutily. Protože se jednalo o individuální činnost, nevznikla žádná organizace, která by sdružovala kutily a případně je organizovala. Již od konce padesátých let však kutilství věnovaly alespoň speciální rubriky časopisy jako např. Domov nebo Technický magazín T…(následovalo dvojčíslí odkazující na letopočet vydání). Další specializovaná periodika vznikla na sklonku šedesátých let (Chatař-chalupář; Udělej/Urob si sám). Velmi obtížně sháněli kutilové potřebný materiál a nabídka v tomto směru se rozšiřovala jen velmi pomalu. Od roku 1960 zřizované prodejny Domácí dílna u mnoha druhů zboží ne-

14

Společenské aspekty trávení volného času 1948-1968


byly schopny uspokojit poptávku. V některých případech navíc výrobní podniku své produkty nabízely jen mimo síť maloobchodu. Kutilství mělo v šedesátých svoji paralelu i v západní Evropě v podobě hnutí Do it yourself (Udělej si sám), které však disponovalo širokým zázemí především v podobě rychle se rozvíjející sítě dobře zásobených hobby-marketů. Jestliže kutilství byla v padesátých a i po značnou část šedesátých let věnována ve veřejném diskurzu jen omezená pozornost, situace se výrazně změnila na konci let šedesátých a zejména v počátcích tzv. normalizace. Souviselo to i mj. s rezignací politického vedení na propagování kolektivních forem trávení volného času a naopak preferencí aktivit akcentujících rodinný soukromý život.

DOPORUČENÁ LITERATURA ČERVINKA, A. a kol.: Práce a volný čas. Praha 1966. ČINÁTLOVÁ, B.: Invaze barbarů do české kultury: Antropologický rozměr domácího umění. In: Petr A. BÍLEK – Blanka ČINÁTLOVÁ (ed.), Tesilová kavalérie. Popkulturní obrazy normalizace. Příbram 2010, s. 154–165. ČORNEJOVÁ, A. – DEVÁTÁ, M. – FRANC, M. – POKORNÝ, J. – SCHINDLER, P. – TŮMA, O.: Volný čas v komunistickém Československu. Praha 2010. FILIPCOVÁ, B.: Člověk, práce, volný čas. Praha 1967. FRANC, M. – KNAPÍK, J.: Volný čas v českých zemích 1957–1967. HÄUSSER, U. – MERKEL, M. (Hg.), Vergnügen in der DDR. Berlin 2009. JANEK, M.: Hobby na každý týden. Praha 1971. KÖPPLOVÁ, B. a kol.: Dějiny českých médií v datech. Praha 2003. SELUCKÝ, R.: Člověk a jeho volný čas. Pokus o ekonomickou formulaci problému. Praha 1966. ŠTOLL, M.: 1. 5. 1953. Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa. Praha 2011. ŠVIGOVÁ, M.: Volný čas a my. Praha, Svobodné slovo 1967.


15


PhDr. Alžběta Čornejová Odborové rekreace 1945-1968 Prvními účastníky rekreací byli po skončení druhé světové války političtí vězni a vězni z koncentračních táborů. Ti vyjížděli na první pobyty záhy po konci války v létě 1945. Již tehdy vyhledávaly odbory objekty v turisticky zajímavých oblastech, zejména v Krkonoších, na Šumavě či v Jeseníkách. Jednalo se o budovy, které odboráři získali po odsunutých německých obyvatelích. Ve většině případů byly objekty přebírány i s původním vybavením, a tak finanční náklady na jejich pořízení byly až směšně nízké. Organizování odborových rekreací však nebylo pouze záležitostí poválečnou. Již během druhé světové války v období Protektorátu přišla tehdejší sjednocená Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ) se zajímavým nápadem. Na popud zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha začala NOÚZ organizovat letní pobyty pro dělníky. Heydrichovým hlavním záměrem však bylo tzv. „odpolitizování dělnictva“, k čemuž se tato akce výborně hodila. První ročník pobytů odstartoval nedlouho před atentátem, a tak v následujících letech nesla tato zotavovací akce název: Odkaz Reinharda Heydricha. O systematickém, a především masovém organizování rekreací však hovoříme až od února 1948, kdy došlo k převzetí moci komunisty, a odbory se staly nástrojem plnění plánů podle vládních a stranických příkazů. Bylo tak potlačeno jejich původní poslání – boj za práva zaměstnanců. Po únorovém převratu přešly do té doby smluvní podniky do správy Revolučního odborového hnutí (ROH). Bylo zřízeno Ústřední rekreační oddělení ROH, později Ústřední správa rekreační péče ROH (ÚSRP ROH), která měla na starosti vše, co se týkalo pobytů pro pracující. V téže době se rekreace vyvinula ve tři základní typy: prvním byla ústředně řízená výběrová rekreace (ta se dále dělila na domácí a zahraniční) a odehrávala se především v tzv. výběrových zotavovnách, druhým závodní rekreace, konající se v závodní zotavovně a posledním typem pak byla, od roku 1955, pionýrská (dětská) rekreace. Výběrová rekreace byla určena především pro ty pracovníky, kteří vykazovali skvělé pracovní výsledky a překračovali o několik desítek procent pracovní plán. Před ostatními odboráři dostávali přednost zejména pracovníci v hornictví a tzv. těžkém průmyslu (slevači, taviči, dělníci chemických továren atd.). Tak tomu bylo zejména v prvních letech organizování rekreací (cca 1948 – 1956). Cílem odborů bylo motivovat zaměstnance k dalším, pokud možno ještě lepším pracovním výkonům a zároveň ideologicky ovlivňovat jejich volný čas. Pravidla pro organizování výběrové rekreace byla stanovena vždy na příslušný rok ve směrnicích vydávaných ROH. Výhoda tohoto typu rekreace spočívala především v její finanční stránce – pro zvlášť výkonné zaměstnance byla zdarma, a také v přesně stanoveném programu, který byl na těchto pobytech určen. Musíme si uvědomit, že většina pracovníků v té době nebyla zvyklá trávit dovolenou. Mnoho lidí nevědělo, jak najednou naložit s volným časem, kdy je čekaly třeba i dva týdny pobytu v přírodě. Byli tedy jistě vděční, když jim někdo přesně zorganizoval den. A právě toho ideologové ROH bohatě využívali, na rekreaci se o účastníky starali školení kulturní a sportovní referenti. Domácí výběrová rekreace probíhala zpravidla čtrnáct dní v létě a týden v zimě, a to především v atraktivních dovolenkových destinacích – v Krkonoších, na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, Orlických a Krušných horách či ve Vysokých a Nízkých Tatrách. Zde všude se nacházely výběrové zotavovny ROH. Až do roku 1960 (do zavedení tzv. rodinné rekreace) se tyto pobyty konaly bez účasti rodinných příslušníků. Zahraniční výběrové rekreace se zpočátku účastnili také jen nejvýkonnější pracovníci. Poplatky byly přirozeně vyšší než za domácí rekreaci, nestávalo se tedy, že by účastník dostal pobyt zdarma. Nejlepším pracovníkům však zahraniční dovolenou mohl platit zaměstnavatel. Pokud nemohl zaplatit celou částku, hradil „nekrytou část“. Pro mnoho lidí se jednalo o první (a třeba i jedinou) příležitost, jak se podívat do zahraničí. Cestovalo se samozřejmě do spřátelených socialistických zemí, tedy do Jugoslávie,1 SSSR, NDR, Maďarské lidové republiky, Bulharska, Rumunska, Mongolska. Pokud byl jedinec na rekreaci vybrán, obdržel poukaz, dále „pokyny pro zájezd do zahraničí“ 1

Jugoslávie se po roztržce se SSSR, která vyvrcholila v roce 1949 stala načas pro naše odboráře nedostupnou.

16

Odborové rekreace 1945-1968


(součástí těchto pokynů byly např. i informace, jaké zvolit na cestu jídlo a oblečení), poukaz na zájezd s úvěrovou stvrzenkou a složenku na zaplacení kapesného. Pečlivě hlídaná byla zejména finanční stránka. Na osobní útratu účastník dostal peníze, které si převzal na základě výše zmíněné složenky. Přísně zakázáno bylo vyvážet z republiky československé peníze, stejně tak se nesměly vyvážet, vyjma cestovních potřeb, žádné jiné věci. Zahraniční rekreace byla výměnná, tzn., že českoslovenští odboráři vyjeli do zahraničí a zahraniční odboráři dojížděli do ČSR. Významná vazba panovala mezi československými a východoněmeckými odbory. Od roku 1960 pak mohli do Československa přijíždět i odboráři z tzv. kapitalistických (západních) států. Tyto dělnické zájezdy nemalou měrou spoluorganizovala i cestovní kancelář Čedok. Rozdíl mezi cenou výhodnou a skutečnými náklady pokrýval Čedok ze státních dotací. Od počátku šedesátých let také u tohoto typu rekreace docházelo k uvolňování přísných pravidel. Na cesty již mohli i rodinní příslušníci a rekreace přestávala být ryze výběrovou záležitostí, ale stávala se spíše dostupnou verzí dovolené. Když došlo k obnovení styků s Jugoslávií, začalo se tam stavět celkem velké množství rekreačních zařízení. Druhým typem rekreace byly pobyty podnikové, tedy takové, které organizovaly určité podniky pro své zaměstnance. Již od počátku byl tento typ rekreace mezi účastníky oblíbenější. Probíhala totiž v menších zotavovnách s nižším počtem lůžek, byla dostupnější pro více lidí a její velkou výhodou byla možnost pobytu rodinných příslušníků, a to ještě před zavedením rodinné rekreace v roce 1960. Podniková rekreace zpravidla trvala kratší dobu (6 -8 dní) a přísný výběr účastníků se prováděl vlastně jen do počátku šedesátých let 20. století. Později podnikové orgány (rekreační komise) jen zajišťovaly distribuci poukazů. Objekty podnikové rekreace se nacházely takřka po celém Československu. Třetím typem odborových rekreací byly pionýrské tábory. Usnesením vlády ze září 1955 bylo nařízeno, aby dětská rekreace spadala především do péče ROH. Tábory trvaly zpravidla tři týdny a byly určeny dětem od sedmi do čtrnácti let. Pobyty v táborech byly kromě jiného i praktickým opatřením – na počátku padesátých let se prudce zvýšila zaměstnanost žen, prarodiče se mnohdy aktivně účastnili pracovního procesu a nebylo tedy moc příležitostí, jak by děti mohly trávit dva měsíce prázdnin. Tábory se staly vítaným, a především finančně dostupným řešením. Během tří letních týdnů na děti dohlíželi školení vedoucí, našli bychom mezi nimi i bývalé vedoucí skautských oddílů, kteří zrušením Skautu v roce 1948 přišli o možnost práce s dětmi. Že se mezi vedoucími nacházejí kromě ideologicky zatížených jedinců i Skauti, dětem přirozeně nikdo nesděloval. Vedoucí i děti se na táboře řídili přesně stanoveným programem, který kromě tělesných aktivit (rozcvičky a výlety), zahrnoval zejména v padesátých letech 20. století i výchovu ideologickou a kulturní. Dětem se musely promítat ideologicky nezávadné filmy, číst vhodné publikace (zejména od ruských autorů), zajištěn byl i zpěv a poslech správné hudby. Od šedesátých let akcent na ideologičnost, stejně jako u ostatních typů rekreací, postupně ustupoval do pozadí. Pro většinu dětí znamenaly pionýrské tábory příjemné vytržení z každodenního stereotypu a s odstupem let na ně bývalí účastníci vzpomínají jako na příjemné letní dny naplněné soutěžemi a (mnohdy) vydatným a dobrým jídlem. Závěrem tedy můžeme říci, že odborové rekreace patřily k velmi oblíbeným a cenově dostupným způsobům, jak trávit volný čas. Právě přesně stanovený program většině lidí vyhovoval (nemuseli se o nic starat), čehož hojně využívala dobová ideologie a propaganda, a nenásilně tak ovlivňovala životy lidí dle svých představ.


17


DOPORUČENÁ LITERATURA ČORNEJOVÁ, A. - DEVÁTÁ, M. - FRANC, M. - POKORNÝ, J. a kol.: Volný čas v komunistickém Československu. Katalog z výstavy. Pražská edice, komanditní společnost, Praha 2010 FRANC, M. - KNAPÍK, J. a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948 – 1967. I. díl A – O, II. díl P – Ž. Academia, Praha 2011 FRANC, M. - KNAPÍK, J. : Volný čas v českých zemích 1957 – 1967. Academia, Praha 2013 MÜCKE, P.: Cestování napříč soudobými dějinami aneb Možnosti výzkumu cestování a cestovního ruchu prostřednictvím orální historie. In: Kocian, Jiří – Otáhal, Milan – Vaněk, Miroslav (eds.), Historie prožité minulosti. K šedesátinám Oldřicha Tůmy. Praha, ÚSD AV ČR – FSV UK 2010, s. 186–200 ŠANTORA, R. – NOSEK, V. - JANOV, S. - DOSTÁL, V.: Skautské století: Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Junák TDC, Mladá fronta, Praha 2012 ŠTEMBERK, J. a kol.: Kapitoly z dějiny cestovního ruchu. Nová tiskárna Pelhřimov ve spolupráci s katedrou společenských věd Vysoké školy obchodní v Praze, 2012

Četba tisku ve společenské místnosti. Zdroj: VOA ČMKOS, sbírka fotografií, foto Hanka 34/1607

18

Odborové rekreace 1945-1968


Oblíbené lyžování před zotavovnou Belveder na Šumavě. Zdroj: VOA ČMKOS, sbírka fotografií, foto Hanka 95/4538

Veselé chvíle u vody v Hamru na Jezeře. Zdroj: VOA ČMKOS, sbírka fotografií, foto Hanka 40/1880


19


Mgr. Petra Schindler-Wisten, Ph.D. Chataření a chalupaření Národ chatařů a chalupářů Chataření a chalupaření se od 50. do 90. let minulého století stalo jedním z typických českých fenoménů. Tento fenomén prošel během druhé poloviny 20. století několika fázemi, charakteristické projevy a typy chataření a chalupaření se často překrývaly a prolínaly. Pro české chataře a chalupáře nebyla chata či chalupa jen přechodným bydlením, ale pro řadu z nich skutečným druhým domovem. Chaty a chalupy bývaly často využívány celoročně, nejen o víkendech ale i na delší časová období, např. o dovolených. Co se týče způsobu využívání volného času, spojilo se zde několik dílčích aktivit, které byly a stále jsou populární: kutilství, zahrádkaření, houbaření apod. Chataření a chalupaření mělo vliv na celkový způsob života chatařů a chalupářů, strukturu jejich spotřeby, týdenní harmonogram, náplň dovolených i na jejich pracovní výkon.

Definice pojmů Chaty jsou přízemní objekty s případným podkrovím, se stanovenou maximální velikostí a jsou určeny výhradně pro rekreaci. Nejčastěji jsou postaveny v extravilánu obce a je pro ně typické, že se shlukují do osad či kolonií. Chalupa je již existující objekt venkovského typu původně určený pro trvalé bydlení, který byl z různých důvodů vyčleněn k rekreačním účelům. Podstatnou vlastností chalupy je výhoda trvalého obývání a také její velikost. Chalupa stojí většinou v intravilánu obce, ale jinak také volně v krajině, např. v horských oblastech.

Faktory ovlivňující rozkvět chataření a chalupaření v 50. a 60. letech ODSUN NĚMCŮ - jako důsledek odsunu Němců zůstal hlavně v pohraničí, ale i ve vnitrozemí (např. Mělnicko, Jihlavsko) velký potenciál neobydlených domů. To se stalo prvním impulsem k hromadnému zabírání opuštěných objektů, které začaly být využívány pro rekreační účely. - pokud se nenašli zájemci o trvalé bydlení, nabízely národní výbory chalupy k rekreaci různým zájmovým organizacím i jednotlivcům, často za velmi malou částku. První zájemci mohli získat chalupu za symbolickou cenu, která se pohybovala od několika stovek do jednoho tisíce poválečných korun. Majitelem chalupy se zájemce stal dekretem Národního pozemkového fondu v Praze. poválečná realita měla pochopitelně vliv na život tehdejší vesnice v pohraničí. Střetávaly se tu skupiny lidí, které se lišily etnicky, regionálně i sociálně, což se nakonec projevovalo i odlišným vztahem k lidové architektuře. Lidem, kteří se do pohraničí stěhovali natrvalo, připadaly německé domy cizí a často si je přebudovávali podle svých potřeb. Adaptace starých objektů chalupáři měla jiný ráz. Chalupáři se snažili, pokud to bylo možné, zachovat původní ráz stavení a zejména mladší generace již nechápaly dochované prvky jako rušivé německé elementy, nýbrž jako starou původní hodnotu. ZMĚNA ZEMĚDĚLSKÉ VÝROBY - kolektivizace zemědělství v 50. letech a následná změna zemědělské výroby v 60. letech přispěla k dalšímu rozvoji chalupaření. Díky výstavbě velkých zemědělských provozoven klesl požadavek po pracovní síle a ten zapříčinil odchod lidí z vesnic do měst, čímž se uvolnily další budovy ve stavebním fondu, které mohly být využity pro rekreační účely. - přestavbami původně zemědělských usedlostí na rekreační objekty se často měnil jejich vzhled i vnitřní dispozice. Zpočátku byly úpravy chalupy vedeny romantizující snahou o zachování daného prostředí. Hygienický standard odpovídal tehdejší obecné úrovni bydlení a mož-

20

Chataření a chalupaření


nosti obyvatelstva. Voda se do chalupy nosila ze studny, samostatná koupelna byla výjimkou, záchod byl suchý. Interiéry se většinou zařizovaly původním selským nábytkem, kterým tehdejší i trvale obydlené chalupy oplývaly. Až později začalo být vybavení na chalupě podobné s vybavením městských bytů. - chalupáři z 50. a 60. let tvořili první vlnu, která se výrazně podílela na záchraně starých vesnických objektů. Vzhledem k nízkému stupni motorizace, nesnadné dostupnosti odlehlých vesnic a také nedostatku materiálu potřebného k rekonstrukcím museli být tito chalupáři opravdovými nadšenci, kteří chalupařili se zvláštním zaujetím. - chalupaření na mnoha místech přineslo opět povědomí o venkovském způsobu života. Přispěl k tomu pravděpodobně i vysoký sociální status mnohých chalupářů. Zejména v počátečních obdobích byli chalupáři lidé s nejvyššími profesně vzdělanostními charakteristikami, lidé s vysokou prestiží. Lidé hledali půvab ve zdravém venkovském prostředí a romantice starých chalup. V 60. letech mívali lidé ještě příbuzné na venkově, od 70. let zkušenost venkova upadá a je nahrazována zkušeností chaty či chalupy. ZKRÁCENÍ PRACOVNÍHO TÝDNE - důležitým přelomem bylo v roce 1968 zkrácení pracovního týdne na 5 dnů. Delší víkend nabízel chatařům a chalupářům nové možnosti. Víkendový život se pro řadu lidí stal důležitější než pracovní týden. ZVYŠOVÁNÍ ŽIVOTNÍ ÚROVNĚ - jedním z důležitých důvodů pro pořízení chaty či chalupy byla skutečnost, že vlastnictví rekreačního domu bylo vnímáno jako vhodná investice finančních prostředků. Vlastnictví chaty či chalupy bylo nejtypičtější ukázkou soukromého vlastnictví v komunistickém Československu. - od 60. let rostla životní úroveň obyvatelstva, zvyšovala se výroba spotřebních předmětů, což způsobilo navyšování rodinných úspor a možnost disponovat dostatečnými finančními prostředky, např. ke koupi chaty či chalupy. Vybavení domácností standardními výrobky se postupně zlepšovalo a rostl i počet automobilů. Snadnější mobilita přispěla k dalšímu zájmu o chaty a chalupy nacházející se ve větší vzdálenosti od místa trvalého bydliště. NEMOŽNOST CESTOVAT DO ZAHRANIČÍ - po roce 1968 se značně omezila možnost cestovat do zahraničí, chaty a chalupy se tak v mnoha případech staly místem, kde se dal trávit volný čas. Rodinné chalupaření bylo protikladem k nepříliš oblíbeným kolektivním rekreacím na poukaz ROH. Veřejná ubytovací zařízení byla dimenzována spíše na dlouhodobé pobyty, v letní sezóně nebyla schopna uspokojit požadavky krátkodobé rekreace. ÚTĚK Z MĚSTA - hlavní motivací chataření a chalupaření byla touha dostat se na pár dnů z města do přírody, což přirozeně odpovídalo skutečnosti, že naprostá většina chalupářů a chatařů pocházela z měst. V podstatě platila úměra, čím větší město tím víc chalupářů, resp. chatařů. - na chalupách i chatách se většinou realizoval volný čas rodin, které zde doháněly to, co přes týden zameškaly. Rodiče měli na děti více času a více se jim věnovali. Na chalupě se v mnoha případech rodinné vztahy upevňovaly. SEBEREALIZACE - pro mnoho chatařů a chalupářů znamenalo druhé bydlení širokou možnost seberealizace, např. při výstavbě, rekonstrukcích, zařizování objektu, ale též při zahrádkaření a dalším kutilství. - chalupaření a chataření je charakteristické specifickým trávením volného času, kdy rodina využívá objekt druhého bydlení po většinu víkendů a dovolených a mnohdy tak žije jakousi „prostorovou schizofrenií“. Tu chápeme jako rozdvojení domácnosti na dvě jednotky, mezi nimiž se rodina neustále pohybuje. Na chatě či chalupě se trávil volný čas jiným způsobem než doma v bytě, ale postupem času se tyto odlišnosti mnohde překrývaly, a chalupáři a chataři tak často upadali do stejných stereotypů jako v místě trvalého bydliště.

Mgr. Petra Schindler-Wisten, Ph.D.

21


DOPORUČENÁ LITERATURA BIČÍK, I. a kol.: Druhé bydlení v Česku. Praha 2001. DUFFKOVÁ, Jana: První a druhý domov. Vývoj české záliby v chataření a chalupaření z pohledu sociologie. In: Přítomnost 2/2002, s. 29-31. FIALOVÁ, Dana: Transformace druhého bydlení (v zázemí Prahy). Disertační práce. Praha UK Přírodovědecká fakulta 2000. KADLEC, Alex – KADLECOVÁ, Anna: Rekreační chalupy. Praha SNTL 1968. LIBROVÁ, Hana: Dva typy druhého bydlení v ČSR. In: Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity, G 19, Brno 1975. SCHINDLER-WISTEN, P.: Společenské aspekty chalupářské subkultury v období tzv. normalizace. Disertční práce. Praha FHS UK 2010. STOKLASA, J: Krajina jako druhý domov aneb vývoj chatové a chalupářské rekreace v české krajině. In: SVOBODOVÁ, H. (ed.): Krajina jako domov. Žďár nad Sázavou 1996, s. 61-67. SULITKA, Andrej: K otázke stretávania sa rozmanitých skupín presídlencov a ich kultúr v pohraničí. In: Český lid, roč. 72, č. 4 (1985), s. 194-200. ZAPLETALOVÁ, Veronika: Chatařství. Architektura lidských snů. ERA 2007. Chatař. Časopis pro chataře a chalupáře. Praha, Státní zemědělské nakladatelství 1969-1989.

22

Chataření a chalupaření

Sylabus Volný čas v Československu 50. a 60. let 20. století

Recommend Documents