Sylabus Sochařská výzdoba all antica kolonády Květné zahrady v Kroměříži

Sylabus

Sochařská výzdoba allántica kolonády Květné zahrady v Kroměříži Martin Pavlíček

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus


OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace


Sochařská výzdoba Květné zahrady představuje svým rozsahem a ikonografickou náplní soubor, který nemá ve druhé polovině 17. století ve střední Evropě obdoby. Vedle dekorací zahradní rotundy a přilehlých parterů vyniká především skupina devadesáti kamenných figur a byst kolonády vytvořených allántica, která směle navazuje na fenomén římských sbírek antických děl. Ty byly v období baroka v Římě nově prezentovány jako součást zahradou obklopených příměstských vil či casin stavěných od počátku jako umělecké galerie. Ve většině případů byli jejich budovateli kardinálové, jako Scipione Borghese, Ludovico Ludovisi nebo Camillo Pamphili, spříznění s vládnoucími papeži a tuto formu sebereprezentace vysoce postavených církevních hodnostářů biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna zřetelně a úmyslně v konceptu Květné zahrady napodobil. VZNIK A PODOBA ZAHRADY S budováním zahrady se začalo již roku 1666 a v roce 1668 se mohlo přistoupit k výzdobě právě dostavěné rotundy na hlavní ose areálu. Klenbu centrálního prostoru, rozdělenou do osmi polí, dekorovala skupina štukatérů pod vedením Quirica Castelliho. Jde o typicky raně barokní, masivní rámce srdčitých tvarů, které vymezují prostor pro malby Carpofora Tencally. Ty představují scény z antické mytologie, v nichž hraje ústřední roli voda. Bohatě tvarované kartuše doprovází postavy putti, maskarony, lastury a ovocné girlandy. Průběžnou korunní římsu zdobí polychromované štuky orlů a akantových rozvilin vycházejících z těl putti nebo maskaronů. Vodní živel se objevuje i na pilířích, kde nad nikami či portály vidíme postavy mořských nymf, koní a jiných bájných bytostí. Ve čtyřech zmiňovaných nikách pilířů jsou umístěny pískovcové sochy alegorií Čtyř ročních dob, ženské Jaro a Léto, mužský Podzim a Zima. Ty jsou poměrně kvalitními díly, s velkoryse traktovanými draperiemi a rozverně utvářenými, smějícími se obličeji. Jde o první zdejší díla vytvořená Michaelem Mandíkem, jehož můžeme spojit se sochařem, kterého roku 1668 doporučil biskupovi jeho vídeňský agent Johann Kunibert von Wentzelsberg. Biskup Mandíkovi následně svěřil výzdobu bočních prostor rotundy, i když původně uvažoval pouze o jejich výmalbě. Jak ale napsal Wentzelsbergovi, „figury budou mu mnohem milejší, než malované ovoce, zvířata a satyrové“. Čtyři místnosti z osmi, obklopující střed rotundy, byly vytvořeny jako grotty z tufu, dováženého ze sloupských jeskyní od roku 1668. V jejich zadních částech byly umístěny fontány, zatímco v nikách zkosených stěn ústředního prostoru grott byly osazeny vždy čtyři postavy Satyrů hrající na hudební nástroje, pijící víno či nesoucí ovoce. Těžba kamene probíhala v maletínském a moravskotřebovském lomu od roku 1669 a Mandík začal na šestnácti sochách, bezesporu Satyrech, pracovat následujícího roku. Dílo postupovalo jen zvolna, především kvůli chybějícímu materiálu, který navíc musel sám sochař jezdit do lomů nahrubo opracovávat. Na biskupovo doporučení, kterým chtěl uspíšit průběh prací, Mandík roku 1671 sehnal ve Wiener-Neustadtu dva sochaře, kteří mu s prací pomáhali. Záhy dokončený cyklus šestnácti Satyrů musel sochař místy opravovat, neboť biskup nebyl spokojen s jejich kvalitou. Rozdíly v úrovni provedení jsou patrné dodnes, méně kvalitní figury lze přičíst zmíněným pomocníkům, za jejichž dílo však sochař ručil, zatímco kvalitnější sochy značně expresivního rázu lze spojit přímo s Mandíkem. Původní podobu grott známe z grafického alba Květné zahrady (1691), které sestavil kroměřížský kanovník Urban Franz Augustin Heger a na základě kreseb Georga Matthiase Vischera vybavil grafikami Justus van den Nypoort. Současný vzhled grotty získaly na počátku 20. století za vlády arcibiskupa Theodora Kohna. Odstraněna byla čtveřice fontán a do výklenků, kde stávaly, byly umístěny sochy Satyrů, vynikající neobarokní díla kroměřížského sochaře Jana Becka z roku 1904. Dochovaná štuková výzdoba kleneb a stěn grott s mytologickou a loveckou tematikou, stejně jako osmi chodeb dělících boční prostory, jsou opět dílem Castelliho a jeho pomocníků.

4

Sochařská výzdoba allántica kolonády Květné zahrady v Kroměříži


Mandík dále vytvořil sochařská díla pro jednotlivé partery Květné zahrady, ta se však dodnes dochovala jen z části. V sousedství rotundy jsou to Lví fontána a fontána Tritonů. Zatímco první zůstala v nezměněné podobě, druhá byla upravena v padesátých letech 20. století. Dalšími dochovanými Mandíkovými pracemi je dvojice sousoší zápasníků, kteří patrně představují některé ze slavných Herkulových soubojů. Tyto práce jsou v kompozici poněkud strnulé a ukazují limity sochařových schopností, které byly předmětem biskupovy kritiky. V jejich koncepci Mandík navázal na dlouhou tradici podobných sochařsky ztvárněných soubojů od antiky, přes manýrismus až po baroko. Snad již tady pracoval podle grafických předloh, jak tomu bylo následně při výzdobě kolonády. V zahradě také zůstala zachována socha říčního boha allántica, která je, stejně jako předchozí Mandíkovy práce, jeho dílem z let 1670–1673. Tehdy, spolu se svými pomocníky, sochař ještě vytvořil figury mořské Nymfy a Tritóna do středů dvou čtvercových bazénů. Ty se však do dnešních dnů nedochovaly, stejně jako dvě čtveřice soch okolo bazénů, které můžeme vidět na vedutě zahrady ve zmiňovaném albu z roku 1691. SOUBOR SOCH A BYST ALLÁNTICA V KOLONÁDĚ Na svém místě naopak zůstala sochařská výzdoba kolonády, biskupem příhodně nazývané „galerií“. Soubor sestává ze čtyřiačtyřiceti celofigurálních soch označených nápisy a čtyřiceti šesti byst, které zobrazují antické bohy a bohyně, mytologické bytosti a hrdiny, stejně jako řadu osobností z dějin starověkého Řecka a císařského Říma. Jde o kopie slavných antických děl z římských sbírek, kterými idea Květné zahrady navázala na své vzory – zahradní areály barokních příměstských vil v Římě a jejich umělecké sbírky. I proto lze tuto sochařskou galerii považovat za vrchol ikonografické koncepce výzdoby celé zahrady. Mandík se svými spolupracovníky začal soubor vytvářet nejpozději v roce 1671, kdy se musel bránit biskupově kritice poukazem na fakt, že je nucen vycházet z „mědirytin podle antických vzorů“, které mu biskup dal. Grafických reprodukcí bylo větší množství a různého typu, přední místo mezi nimi však zaujímala kniha Villa Pamphilia, eiusque Palatium… Ta, sestavená koncem šedesátých let 17. století v Římě Giovannim Jacopem de Rubis, zobrazovala vyhlášenou sbírku antik ve Ville Pamphili (dnes Doria-Pamphili) a přilehlé zahradě nedaleko Vatikánu. Z ní jsou v kroměřížské kolonádě v kopiích zastoupeny kupříkladu Ceres, Iulia Augusta, Hermaphrodit, Nympha, Flora, Senator Romanus, Euterpe, Sacrificulus, Aesculapius, Diana a Livia. Ze souboru šestačtyřiceti byst ve cviklech průčelí kolonády lze s jistotou s pamphiliovskou sbírkou spojit sedmnáct z nich. Až na Apollóna, Homéra či dvě Heróidy jde o portréty římských císařů, císařoven či jejich potomků a příbuzných. Obdobně důležitým obrazovým zdrojem pro sochaře byla kniha Francoise Perriera Segmenta nobilium signorum et statuarum, quae temporis dentem invidium evasere Urbis aterna ruinis erepta…vydaná v Římě roku 1638. Ta, na rozdíl od předešlé publikace, se nesoustředí na jednu sbírku, ale na více jak sto listech zaznamenává podobu nejvýznamnějších antických soch z předních veřejných i soukromých sbírek barokního Říma. Nejpozoruhodnější sochy jsou zde reprodukovány z několika pohledů a jako určitá kuriozita působí zařazení Michelangelovy sochy Mojžíše (1513-1515) z náhrobku Julia II. della Rovere do tohoto souboru slavných antik. Další analogie ke kroměřížským sochám nalezneme v mladší publikaci Petra Sancto Bartolo a Johanna Jacoba von Sandrart, Übrig gebliebene Werckzeichen von den Römischen Antiquitaten und der Bild-Hauer-Kunst der Alten in Basso-relievo, která vyšla v Norimberku toku 1692. Snad měli sochaři k dispozici údajné vydání obdobné knihy z roku 1642 nebo pracovali s jinými grafickými listy a předlohami, jak je z celého souboru v Kroměříži zřejmé. Některé ze soch totiž nenalézáme v žádné z uvedených publikací, jak tomu je v případě Uranie, pocházející z papežských sbírek ve Vatikánu, nebo Seneky, který kopíruje tamní slavnou sochu nazývanou Seneca - Rybář. V Kroměříži je zastoupeno i jedno z nejslavnějších děl vatikánské sbírky, Apollón Belvedérský, který je zde však přetlumočen ve stranově převrácené a značně sražené podobě. Taková obrácení způsobovali častěji grafici, jak dokládá otočení Apollóna Belvedérského v populární knize o antickém sochařství Admiranda statuariae, vydané v Norimberku roku 1680 Joachimem von Sandrart. Naopak v Kapitolských muzeích se

Martin Pavlíček

5


dnes nachází socha odpočívajícího Satyra, která byla předlohou kroměřížské figuře Fauna. V římské sbírce rodu Farnese byla v baroku velmi populární a často reprodukovaná socha Herkula (dnes v Národním muzeu v Neapoli), jehož kopií se kroměřížská galerie na pravé straně uzavírá. Zcela nejasná zůstává podoba a původ předlohy sochy lovce Akteóna. S částí souboru souvisí již naznačená otázka „otočení soch“. Některé sochy totiž stranově odpovídají originálům, zatímco zprostředkující grafiky zobrazují sochy obráceně. Zde prozatím nevíme, kdo a proč trval na podobnosti kopie originálu či naopak grafické předloze. Stejně tak zatím neumíme zodpovědět otázku, kdo a na jakém základě provedl výběr soch a reliéfních zobrazení, která byla v Kroměříži napodobena a proč v některých případech došlo ke zjevné změně ikonografie. Zde se otevírá asi největší prostor pro další výzkum. PRŮBĚH PRACÍ NA SOUBORU Na sochách galerie pracoval Mandík se svými dvěma pomocníky souběžně s pracemi na dalších sochách zahrady. Několik jich bylo hotovo již v roce 1671. Sochaři pracovali na místě, kamenné bloky nahrubo opracované v lomech, byly skládány v kolonádě před výklenky, do kterých byly určeny. Z toho vyplývá, že skladba výzdoby, která se později ještě v detailech měnila, vycházela z konkrétného, nám neznámého konceptu. Umístění kamene v kolonádě zároveň umožňovalo sochařům pracovat u ohně i v zimních měsících a sochy vznikaly v poměrně rychlém tempu. V roce 1673 však Mandík, poté co mu na jeho naléhání biskup vystavil doporučující list, Kroměříž opustil. Nebyl tedy ze služby propuštěn, jak uvádí starší literatura, ale odešel dobrovolně, patrně kvůli neshodám s biskupem a jeho kritice. Cyklus soch pak dokončovali jeho spolupracovníci, avšak do závěrečných prací zasáhl těsně před dokončením výzdoby celé Květné zahrady v roce 1675 ještě jeden sochař. Byl jím Michael Zürn ml. (1654–1698), který na Moravu přišel z jižního Německa. Michael ještě téhož roku po skončení prací odešel do Olomouce za svým nevlastním bratrem Františkem a začal zde pracovat pro hradiské premonstráty. Jeho expresivně laděný styl s naturalistickou nadsázkou je patrný na sochách Mancipia, Arunga a bysty vpravo od biskupova erbu na hlavní ose kolonády. Výtvarná kvalita souboru je bezesporu kolísavá, řada soch trpí nepoměrem hlavy k tělu, jakoby postavy byly dělány pro větší podhled. Stejně tak ale dobrá polovina soch představuje standardní úroveň sochařství raného baroka ve střední Evropě, při vědomí limitů, které sochařům dávala znalost kopírovaných antických soch pouze z grafických předloh. Drobné úpravy jednotlivých, především zahradnických objektů Květné zahrady probíhaly ještě v dalších letech, nicméně zahrada jako celek i její výzdoba byly dokončeny v roce 1675. To dokládá nápisová kartuš s tímto datem nad vstupním portálem do zahrady, ve středu vnější zdi kolonády. Nad kartuší, v rozeklaném frontonu portálu, osadili bystu budovatele zahrady – biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Dílo jednoho z Mandíkových pomocníků přes svou masivnost dobře vystihuje rysy biskupovy tváře. Zároveň jde o první známý portrét barokního sochařství v českých zemích. Květná zahrada se záhy po svém dokončení stala slavným a vyhledávaným místem, zachycovaným v grafikách. Poprvé se objevila v druhém plánu univerzitní teze Františka Arnošta ze Schertzu z roku 1678 podle Lublinského předlohy. V roce 1691 vzniklo zmiňované reprezentativní grafické album, jako přirozená reakce na popularitu Květné zahrady a její pozoruhodnou sochařskou výzdobu.

6



LITERATURA Petro Sancto Bartolo - Johann Jacob von Sandrart, Übrig gebliebene Werckzeichen von den Römischen Antiquitaten und der Bild-Hauer-Kunst der Alten in Basso-relievo: nach den Marmol-steinern Originalien, so zu Rom in den Triumphbogen und altverfallenen Gebauden auzutreffen sind … / nach ihrer eigentlichen Vollkommenheit in LXXX grossen Figuren abgezeichnet von Petro Sancto Bartolo, und mit nutzlichen Anweisungen erklaret von Jo. Petro Bellorio … Nürnburg 1692. Jan Bažant, Antické vzory soch v kolonádě kroměřížské Květnice, in: Ingredere hospes IV. Sborník Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Kroměříži. Kroměříž 2011, s. 77-101. Urban Franz Augustin Heger, Deß Fürstlichen Crembsierischen Lust-Gartens. Kroměříž 1691. Vilém Jůza a jiní, Kroměříž. Praha 1963. Vilém Jůza, K otázce ideového konceptu Květné zahrady v Kroměříži, in: Bystřický, Jan (ed.), Historická Olomouc a její současné problémy V. Olomouc 1985, s. 287–296. Lenka Křesadlová - Martin Pavlíček - Milan Togner - Ondřej Zatloukal, Květná zahrada, in: Ladislav Daniel - Marek Perůtka - Milan Togner (eds.), Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 123-147. Francois Perrier, Segmenta nobilium signorum et statuarum, quae temporis dentem invidium evasere Urbis aterna ruinis erepta…, Řim 1638. Giovanni Giacomo de Rossi, Villa Pamphilia eiusque Palatium, cum suis Prospectibus, Statua, Fontes, Vivaria, Theatra, Areola, Plantarum, Viarumque Ordines, Vum eiusdem Villa absoluta Delineatione, Řím 1670. Alfred Schäfer, Kremsier und Wörlitz: Zwei ideale Sammlungsarchitekturen des 17. und 18. Jhs. im Vergleich, in: Dietrich Boschung - Henner von Hesberg (eds.), Antikensammlungen des europäischen Adels im 18. Jahrhundert als Ausdruck einer europäischen Identität. Mainz am Rhein 2000, s. 147-157. Milan Škobrtal, Michael Mandík (kolem 1640-1694). Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc 20011. Milan Škobrtal, Michael Mandík (Gdaňsk, kolem 1640 – 1694, Tovačov) – život a dílo raně barokního sochaře v souvislostech, in: Sborník Národního památkového ústavu - územního odborného pracoviště v Olomouci. Olomouc 2011, s. 67-90. Ondřej Zatloukal, Et in Arcadia ego. Historicke zahrady Kroměřiže. Olomouc 2004. INTERNETOVÉ ZDROJE http://arachne.uni-koeln.de/arachne/index.php?view[layout]=buch_item&search[constraints][buch][alias]=VillaPamphilia1650&search[match]=exact http://archive.org/details/segmentanobilium00perr http://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/bartoli1692 http://mora.sns.it/_portale/index.html

Martin Pavlíček

7


Obrázek 1: Michael Mandík, Junó, mezi lety 1671-1673, Kroměříž, Květná zahrada, kolonáda, foto: Martin Pavlíček

8



Obrázek 2: Francois Perrier, Junó, 1638, grafická reprodukce antické sochy z Villy Borghese v Římě, repro: http://archive.org/details/segmentanobilium00perr

Martin Pavlíček

9


Obrázek 3: Neznámý sochař, Ženská figura, 1. století př. Kr.(?), Paříž, Museé de Louvre (původem z Villy Borghese v Římě), foto: Martin Pavlíček

10



Obrázek 4: Michael Mandík, Alexander, mezi lety 16711673, Kroměříž, Květná zahrada, kolonáda, foto: Martin Pavlíček

Martin Pavlíček

11


Obrázek 5: Francois Perrier, Alexander, 1638, grafická reprodukce antické sochy z Villy Borghese v Římě, repro: http://archive.org/details/segmentanobilium00perr

12



Obrázek 6: Neznámý sochař, Ares Borghese, Paříž, Museé de Louvre (původem z Villy Borghese v Římě), repro: http://mora.sns.it/_portale/index.html

Martin Pavlíček

13

Sylabus Sochařská výzdoba all antica kolonády Květné zahrady v Kroměříži

Recommend Documents