FORMY A DUCH ZAHRADY V MĚSTSKÉM PROSTORU

FORMY A DUCH ZAHRADY V MĚSTSKÉM PROSTORU Anna Magni, Barbara Adámková, Lucie Hronová Šafářová Ústav zahradní a krajinářské architektury, Zahradnická fakulta, MU v Brně [email protected]

Abstrakt As the population concentrated in the cities is rising, the relation between built up and open spaces in the cities, their design, equipment and accommodation for people’s use become a very actual problem. The paper is focused on the presence of such elements, which represents and supplies the contact with the nature. Primarily the conception of that elements’s role in the cities is examining in the fundamental architectural and urbanist theories. After analyzing the most important works of K. Lynch, CH. NorbergSchulz and J. Gehl, the differences are summarized and particular accounts to the analysis for the purpose of landscape architecture derived. As an example of possible application, we offer the analysis of the urban landscape of Telč. The second part of the article is devoted to the explanation of complex perspective of the „spirit“and „forms“ of garden, stemming from the synthesis of the structural, phenomenological and sociological aspects of depicted theoretical approaches. This conceptual framework can be used as a guideline in process of projecting, development or preservation of public urban spaces. Key words: urban spaces, landscape, green spaces, analysis, city structure

Úvod a cíl Pozornost k městským prostorům, k hledání podstaty jejich působení a užitnosti bývá často upírána ve chvílích, kdy z různých důvodů nejsou plně funkční, v obdobích, kdy se změny ve společnosti odráží v nových požadavcích na utváření města i tehdy, kdy péče o městské prostory nebo jejich vnímání zaostává za jinými rozvíjejícími se oblastmi. Takové okolnosti podmínily v minulosti vznik četných architektonických a urbanistických teorií a podněcují i naše aktuální bádání zaměřené na analýzu a možnosti uplatnění forem a ducha zahrady ve městech. V tomto příspěvku je poprvé publikováno nové nazírání na ty prvky, které ve venkovním městkém prostředí reprezentují přírodu a zprostředkovávají kontakt s ní. Formy a duch zahrady, se kterými tento text pracuje, se odvozují od zahrady jako architektonické (prostorové) formy utvořené nejen přírodními prvky (tedy vegetací, vodou a půdou- terénem), ale 122

také za přispění filozofických názorů, ideových osnov, zkušeností a děl z ostatních oblastí umění, uspořádaných tak, aby působili na myšlení, duševní stav a etiku lidské osobnosti, na její emotivní prožitky (Havlíček in Otruba 2002, s. ). Zahrada (či jen některý z jejích skladebných prvků, hmatatelný forma nebo nehmatatelný - duch) je chápána jako všudypřítomný element, spatřitelný i jen v detailech, vnímaný i jen jako esence. Důraz je kladen na vnímání neoddělitelného - staveb od jejich okolí, volných prostorů, rostlinstva i živočišstva. V širším měřítku toto pojetí zapadá do konceptu „městské krajiny“ (např. Dee 2003) jako místa pro lidský život a bydlení, ve které zastoupení prvků a forem zahrady může ovlivňovat podobu a funkce veřejných prostorů a přispět k její obyvatelnosti i celkovému úspěchu či neúspěchu. Mezi existujícími teoretickými statěmi byl hledán přístup, který by se holisticky věnoval organismu města, dokázal ho nazírat v celé jeho složitosti. Metoda, která by komplexně dokázala město analyzovat a poskytnout tak správná východiska nutná pro navrhování a další rozvoj jeho veřejných prostranství. Z toho důvodu bylo považováno za přínosné srovnat pohledy uznávaných autorů a poukázat na to, co by mohla až příliš důsledná aplikace nebo nepochopení metod jen jednoho z nich znamenat.

Materiál a metody Jsme na počátku specifického výzkumu, zaměřeného na analýzu a možnosti uplatnění forem a ducha zahrady ve městech. Při společném definování hlavních cílů výzkumu a aktuálního stavu řešeného problému byly vedle sebe položeny tři knihy významných architektů, urbanistů, tvůrců, ke kterým se často odkazují autoři soudobí, ovlivňující svou tvorbou podobu města - Christiana Norberga-Schulze, Kevina Lynche a Jana Gehla. Zásadních knih bychom samozřejmě nalezli více1, ale výše uvedené jsou v našich podmínkách nejčastěji citované a stávají se následovanými. Položeny byly základní otázky: „Jakým způsobem uvedení autoři řeší problém uplatnění forem vegetace ve městě?“ „Jakými metodami město analyzují?“ „Existují metody průzkumů městských prostor, které se komplexně a v dostatečné míře věnují míře uplatnění forem zahrady?“ Každé z vybraných děl bylo nejdříve samostatně důkladně pročteno a analyzováno s důrazem na hledání odpovědí na vyřčené otázky. V druhém Z historických: Ebenezer Howard: Garden City (18 8), Tony Garnier: Une Cité Industrielle (1 17), Otto Wagner: Velkoměsto, studie o něm (1 11), Le Corbusier: The Athens Charter (1943), W. H. Whyte: Social life of small urban spaces (1980), Leon Krier: Architektura - volba nebo osud (originální vydání 1 7). Ze současné literatury je třeba uvést například: Gunther Feuerstein: Urban fiction. Strolling through Ideal Cities from Antiquity to the Present Day (2008). 1

123

kroku byla metoda daného autora aplikována na modelové město a získané výsledky mezi sebou srovnány a vyhodnoceny. Jako modelové město, které v začátcích slouží k pokusným aplikacím stávajících i zkoušených metod, byla zvolena Telč. Zejména pro svoji kompaktnost, unikátnost i krajinný rámec a jako místo, kde se tradiční hodnoty a současná struktura města mohou kreativně rozvíjet.

Výsledky Formy a duch zahrady Urbánní prostředí je propojeným systémem prostorů s různou primární funkcí. V kontextu města je zahrada specifickým fenoménem, který se liší svým primárním účelem a způsobem využití – uspokojujícím odpočinkem, osvěžením fyzických i duševních sil a určitou zvláštní intimitou, která by mohla městskému člověku připomínat jeho archetypální touhu po pobytu v ráji. Přitom stačí, aby člověk na takovou zahradu pouze viděl, nemusí být nutně prostorem, do kterého vstoupí. Zahrada rodinného domu je často nahlížena jako soukromé spodobnění ráje, formy zahrady vnesené do města by se s určitou nadsázkou daly chápat jako ráj veřejný, otevřený publiku. Je zajímavé, že v tomto případě je forma druhotná – nezáleží tolik na tom, v jakém množství jsou zastoupeny rostliny (i když bývají hlavní složkou). Dlážděné náměstí s lípou nad barokní kašnou může být v tomto způsobu vnímání zahradou. Lavička pod stromem, květiny lemující silnici, stín vržený rastrem platanů, zeď s tajemstvím za ní, socha na malém klínu trávníku, kaktusárium za oknem vystavené na odiv, dlážděný dvůr pavlačového domu s náletem pajasanu a vypraným prádlem vlajícím ve větru – jednotlivé formy a duch zahrady vnášené do prostoru města zásadním způsobem proměňují jeho obyvatelnost a tím i spokojenost obyvatel. Spokojenost obyvatel spoluvytváří detaily, které si mohou alespoň v představách přivlastňovat, identifikovat se s nimi, stávají se rozpoznávacími znaky místa, kde se cítí doma. Pokud si přivlastní místo natolik, že jej nazývají domovem, mají k němu výjimečný, láskyplný vztah a místo samé i člověk v něm žijící se mohou společně rozvíjet. Ve městě jsou místa, kde je možné nalézt, podpořit nebo nově vnést formy zahrady a přispět pozměněním jejich funkce k větší obytnosti celého města. Náměstí se při vhodném uplatnění forem a ducha zahrady mohou z prostoru, kde dosud převažovaly funkce provozní nebo shromažďovací, proměnit v kvalitativně hodnotnější a nabýt pro své uživatele nového významu. Naznačený princip hledání a vytváření kontinuální „městské zahrady“ tedy nespočívá v bezbřehém, prázdném až naivním vyplňování každé volné plochy na mapě města stromy a květinami, ale v hledání a uplatňování nekonečné rozmanitosti všeho toho, co se může stát formou a duchem zahrady. Uplatnit stačí minimum dobře volených prvků, někdy lze volit formy, jindy je to pouze duch zahrady, její podstata sama o sobě. Christian-Norberg-Schulz: Genius loci – k fenomenologii architektury Norský autor v díle Genius Loci (1 76) navazuje na předchozí práce na pomezí architektonické teorie, urbanismu a filosofie. Analyzuje přírodní a městské 124

krajiny. Těžištěm jeho zájmu je zkoumání ducha místa. Vychází přitom z existenciálního vnímání a z fenomenologie Martina Heideggera. Snaží se pochopit architekturu jako konkrétní fenomén a přebírá jeho pojem bydlení. Jako synonyma vnímá pojmy existenciální opora a bydlení; právě bydlení – v existenciálním smyslu – je pro něj účelem architektury (Norberg-Schulz 2010: 5). Místo pak v pojetí autora představuje prostor s jasně určeným charakterem; architektura znamená zviditelňování Genia Loci – ducha místa. Autor rozlišuje přírodní a umělé součásti prostředí. Svět znamená prostor mezi nebem a zemí, prostor obývaný lidmi. Krajina představuje především označení přírodních míst; v jejím rámci jsou přítomny i další fenomény (strom). Umělé součásti jsou prezentovány sídly různých měřítek – domy až městy, a také cestami mezi nimi. Jejich přítomností se příroda mění v kulturní krajinu. Telč z pohledu díla Norberga Schulze Nejvýraznějším prvkem, který formoval historickou podobu města Telče, je původní reliéf; dnešní Vnitřní Město se rozvinulo na vyvýšené ostrožně s výhledem do krajiny. Podobně jako Praha, kterou Norberg-Schulz podrobil svému pohledu, jedná se o místo se silným geniem loci vyplývajícím ze souznění přírodního a umělého místa, ze sil přírody, z nichž vyrůstá dílo člověka. Za ohniska lze považovat místa s koncentrací historického i architektonického dění, zhmotněného ve Vnitřním Městě v místech nejvýznamnějších kostelů s věžemi – kostel sv. Jakuba v blízkosti zámku v severozápadní části městského jádra a kostel sv. Ducha v jihovýchodní části; věže představují vertikály. Na pomyslné horizontální ose mezi nimi leží náměstí se dvěma protilehlými řadami domů na podélných stranách, s jednotným renesančním tvaroslovím s charakteristickými podloubími. Náměstí představuje koncentraci, substanci města, odtud se dění rozebíhá ulicemi do všech stran. Vnější hranice, přechod do jiného místa, byly tvořeny městskými hradbami a dosud zachovalým řetězcem rybníků. Měřítko městského jádra Vnitřního Města odpovídá významu Telče jako urbánního celku zasazeného do krajiny; měřítko je v harmonickém vztahu k člověku a ke krajině. Zároveň je díky souladu tvaru městského jádra a reliéfu historické město jasně a čitelně vymezeno, prostor je ‚čistý‘, působí jednoznačně. Zdá se být nejblíže krajině klasického řádu, jak ji Norberg –Schulz vedle krajiny romantické a kosmické definuje. Vnitřní město také odpovídá svým členěním požadavkům kladeným na města raného středověku (Norberg-Schulz 2010: 85) – je zde jen mírně svažité náměstí (rovina) pro tržiště, návrší (kopec) pro strážní hrad a obdoba brodu pro spojení a obchod. Mosty a hráze rybníků, podobně jako v Praze mosty přes Vltavu, představují přechod do míst s jiným charakterem, zde do novější zástavby s málo výrazným geniem loci. Kevin Andrew Lynch: Obraz města – The image of the city Kevin Lynch (1918 – 1 8 ) byl významným americkým urbanistou, který se ve svých teoretických dílech zaměřoval na zkoumání způsobů, jakými můžeme město interpretovat a jak identifikovat jeho základní prostorotvorné formy. 125

Intenzivně se zabýval otázkami, jakými způsoby městské prostředí vnímáme a jak percepce může působit na proces dalšího rozvoje města. K jeho nejvlivnějším pracem se řadí publikace Obraz města – The Image of the City, vydaná poprvé v českém překladu v roce 200 . Výzkum, který předcházel knižnímu vydání, se zaměřoval na definování metody, pomocí které by se mohla řešit vizuální forma sídel a formulovat zásady využitelné pro navrhování. Teorie zaměřené na městské formy v minulosti patřily k okrajovým tématům a teprve Kevin Lynch se jimi začal systematicky a uceleně zabývat. Základním termínem je slovo image neboli podoba prostředí - mentální obraz. Dle Lynche (2004: 8) se skládá z identity, struktury a významu. Identita, neboli odlišení určitého objektu, struktura jako prostorové nebo jiné kvality utváření a význam – praktický nebo citový. Odvozený pojem imageabilita je chápána jako určitá vlastnost objektu, která u každého pozorovatele vyvolá silný image. Neboli také zvláště velká výraznost objektu, dobře viditelného, působícího na naše smysly, jasné zřetelnosti. Město s vysokou mírou imageability bude vždy působit jako dobře utvářené, obdivuhodné (Lynch 200 : -10). S pojmem imageability úzce souvisí způsob, jakým se člověk ve městě orientuje. Lynch nechává město posuzovat zvnějšku, poučenými specialisty, a zevnitř – jeho obyvateli. Zaměřuje se na posuzování vizuálních kvalit tří zvolených amerických měst (Boston, Jersey City a Los Angeles), která hodnotí pomocí analýzy mentálního obrazu města, vytvářeného samotnými jeho obyvateli. Základními momenty jsou rozpoznání stupně jasnosti nebo čitelnosti městského prostředí, která má zásadní význam v jeho utváření (Lynch 200 : 3). Tyto výsledky doplňuje terénním průzkumem zkušených analytiků – specialistů. Lynchovým závěrem ale bylo, že terénní průzkum sám nemůže poskytnout ucelený obraz a je nutné ho doplňovat kontaktem s místními obyvateli. Pokud zjišťujeme, zda se Lynch nějakým způsobem zaměřil na formy zahrady, musíme konstatovat, že spíše okrajově. Přiznává zeleni (spolu s volnými prostory a vnímáním pohybu i kontrastů) zvláštní důležitost i to, že si jí lidé všímají a kladně hodnotí a že každou, byť i malou zelenou plochu vnímají jako žádoucí záchytný bod (Lynch 200 : 16, ). Význam vegetace a nezastavěných ploch vzrůstá tím více, čím méně je čitelná struktura místa a orientace v něm. Výrazněji si obyvatelé všímají velkých parkových ploch, které často hodnotí zejména z pohledu obyvatelnosti a estetických kvalit. Lynch (200 : 6) konstatuje, že existuje obecný image každého města, který se může krýt s vizemi jednotlivců, ale také může jít o série image, které vždy sdílí určitý počet občanů. Město jako celek lze rozdělit na pět základních prvků, které mají obecnou platnost – cesty, okraje, oblasti, uzly a významné prvky. Rostliny se mohou výrazně podílet na image cesty. Park může být samostatnou oblastí s pevně vymezenými hranicemi. Náměstí se stromy může být uzlem – strategickým ohniskem, do kterého může pozorovatel vstoupit – místem koncentrace nebo křížení. Významné prvky jsou fyzické jednotlivosti různých tvarů a měřítek. Důležitá je jejich unikátnost a zapamatovatelnost (Lynch 200 : 79). Z jednotlivých zmínek a poznámek vyplývá, že Lynch nepopírá důležitou úlohu přírodních prvků ve městě, ale podrobněji se jim nevěnuje. Všímá si ale 126

např., že určitý typ stromů může charakterizovat vybranou oblast, vegetace může být součástí identity uzlu, ulice osázená stromy. Vizuální plán, jak o něm Lynch hovoří, má sloužit k následné tvorbě nebo přetváření městského prostoru a jeho vytvoření předchází analýzy podle prezentované metodiky. Názorem, jehož platnost je mimořádně aktuální i dnes je, že bychom měli pozorovatele naučit vnímat jejich město a součástí vývoje města by mělo být vzdělávání jeho obyvatel v oblasti citlivosti k jeho imageability. (Lynch 2004: 96-119). Image města Telče Vzhledem k omezenému rozsahu příspěvku bude analyzována pouze jedna část města, na které bude demonstrován zúžený přístup Kevina Lynche, podobně, jak by to pravděpodobně činil i on sám. Telč má výrazné image starobylosti, charakter poklidného maloměsta vysoce oblíbeného převážně zahraničními turisty. Ve městě je možné identifikovat několik různorodých částí, které jsou odlišné svým uspořádáním i atmosférou. Jádrem Telče je náměstí Zachariáše z Hradce, které je hlavním centrálním prostorem, východiskem pro další pohyb po Telči, místem, kde mnoho turistů začne a skončí svoji prohlídku. Jeho typickým prvkem je podloubí, dnes plné obchodů s levným textilem a tím do jisté míry degradující celkové vyznění velkorysého prostoru. Na náměstí vedou tři hlavní vstupy – z ulice Na Můstku, U Horní brány a Na Baště. Každý je velmi charakteristický, má svoji jasnou identitu (most přes příkop, brána, most přes rybník), je důležitým uzlovým bodem. Na náměstí jsou plochy věnované parkování se souvisejícím negativním jevem - kolizí projíždějících aut a pěších. Z odpovědí obyvatel vyplývá, že nejdůležitějším místem, se kterým se nejvíce identifikují, je náměstí a zámek. Vnitřní město ze tří stran obklopují rybníky, které vytvářejí výjimečně působivé pozadí pro malebnou architekturu a velkou měrou se spolupodílí na image Telče. Téměř nikdo z dotázaných však na otázku, jaké místo nebo prvek je pro Telč nejcharakterističtější, rybníky nezmínil. Výškovou dominantou jsou věž kostela sv. Jakuba, věže kostela Jména Ježíš a kostela sv. Ducha na protilehlém konci náměstí. Svatoanenská ulice, vnímatelná jako hlavní dopravní tah, kterým je město obvykle projížděno, odděluje od sebe Vnitřní a Staré město. Vizuálním problémem je celá oblast kolem parkoviště na Svatoanenské, sousedící s obchodním domem ze 60. let. Vnitřní město má velmi jasnou a čitelnou strukturu, stavby malého měřítka a momenty překvapení. Orientace ve Vnitřním městě je velmi dobrá, struktura staveb i organizace prostorů ji usnadňují. Jednoznačně čitelný není jen průchod z náměstí k lávce přes Ulický rybník. Vyskytuje se na něm sice uzlový bod, ale samotný vstup do malé uličky U Masných krámů je nezřetelný. Život na náměstí je soustředěn do prostoru loubí i na volnou plochu, kde se odehrávají trhy a jiné společenské akce. Výrazným problémem ale je, že se z náměstí stává mrtvá oblast. Mnoho budov jej vymezujících nemá funkci bydlení, ale jsou podřízené turismu, který do značné míry diktuje funkční využití Vnitřního města. Celé Vnitřní město má výrazný zelený lem malých zahrad za domy nebo v linii bývalého obranného příkopu, které působivě kontrastují se zastavěnou plochou náměstí. Ve spodní části 127

náměstí je zámek se zahradou, také často zmiňované obyvateli Telče jako jeden z jejích hlavních prvků, podílejících se na imageability.

Obrázek 1: Vizuální forma Vnitřního města Telče dle postupů K. Lynche

Jan Gehl: Život mezi budovami. Užívání veřejných prostranství Kniha Život mezi budovami. Užívání veřejných prostranství současného dánského architekta a teoretika J. Gehla (poprvé byla vydána v roce 1971) odráží dobu vystřízlivění z vědeckého funkcionalismu. Autor v ní upozorňuje na dosavadní opomíjení estetických, psychologických a sociálních aspektů města a za nejvážnější dopad funkcionalistického urbanismu považuje zanedbávání a zmizení veřejných prostor (náměstí, ulice a parky) a vypuzení života z veřejného prostoru (Gehl 2000: ). V tomto kontextu se zaměřuje na sociologický aspekt urbanismu a vychází z předpokladu, že vyhledávání společnosti a navazování společenských kontaktů patří k základním lidským potřebám. Za jejich nejpřirozenější dějiště označuje veřejná prostranství města a jejich kvalitu logicky poměřuje existencí podmínek pro uskutečňování sociálních kontaktů a aktivit. Čím je prostředí kvalitnější, tím více se aktivity prodlužují a posouvají směrem od nezbytných (probíhajících nezávisle na okolnostech a prostředí) přes volitelné až po společenské, stimulované vnějšími podmínkami. Připomeňme typy činností i principy rozvržení vnějšího prostředí, jak je J. Gehl třídí. Základními venkovními aktivitami jsou procházky, postávání, sezení, 128

pozorování, poslouchání, povídání (Gehl 2000: 131-185). Každá z nich má specifické požadavky na charakter a prvky exteriéru města a Jan Gehl na příkladech dokazuje, jak mohou být různé činnosti konkrétními opatřeními stimulovány (např. zpomalením nebo vyloučením dopravy, omezením hluku a fyzických překážek, úpravou povrchu, vytvořením atraktivních nepravidelností a pohledových cílů, minimalizováním nepříznivých vlivů místního klimatu apod.). Kompoziční principy v plánování a uspořádání vnějšího prostředí Gehl seskupuje do dvojic protipólů, z nichž oba mohou v opodstatněných případech být aplikovány (koncentrování nebo rozptylování, integrování nebo segregování, lákání nebo odpuzování související se ztvárněním hranic, vizuální otevření nebo uzavření). U všech způsobů organizování městských prostorů platí zásada dodržování lidského měřítka a reflektování možností smyslového vnímání. Podstatou fenoménu města jsou podle autora ulice a náměstí (Gehl 2000: 91), jinde k nim přidává parky (Gehl 2000: 51). Ve všech těchto prostorech můžeme tušit nevyslovenou přítomnost forem nebo ducha zahrady. O jejích konkrétních prvcích se ale Gehl zmiňuje pouze okrajově. O vegetaci např. v souvislosti s vlivy počasí na venkovní činnosti a s jejím uplatněním podle různých kulturních, klimatických a historických modelů použití (Gehl 2000: 182), nebo jmenuje zákoutí u stromů jako prvek důvěrně lidských dimenzí v prostoru příliš velkého měřítka. Jan Gehl ve své knize předkládá pouze jeden z dílčích pohledů na město, soustředěný na život jeho obyvatel a na vliv městských forem na rozvíjení složitých společenských vztahů. Exkurz do Gehlova sociologického pojetí městských prostorů můžeme uzavřít jeho tvrzením, že hlavní funkcí veřejných prostor je poskytovat arénu pro život mezi budovami, pro neplánované aktivity (…), z nichž se může vyvinout další komunální život, podle přání obyvatel (2000: 5 ). Poučený tvůrce tak může využitím široké škály živých i neživých kompozičních prvků přispět k existenci živého města. Telč a Život mezi budovami. Při aplikování Gehlova konceptu na město Telč nám pro první orientaci dobře poslouží stručný sociologický průzkum, který byl jako jeden z podkladů autorkami uskutečněn na podzim 2011. V odpovědích na otázky směřované na každodenní i celoroční běh života obyvatel uvnitř města většina dotazovaných zmínila hlavní náměstí. Jednak v souvislosti s jeho prezentací navenek („kam byste v Telči vzali návštěvu“?), jednak se objevilo u většiny jako cíl procházek a pochůzek, místo odpočinku, zastavení se, setkávání se známými nebo jen pozorování dění okolo. Pokusme se najít příčiny těchto reakcí a určit, které z Gehlových zásad se na nich podílejí. Hlavní náměstí má v rámci města centrální polohu a vzhledem k menší velikosti sídla jsou zde soustředěny mnohé funkce a zařízení, dostupné pěšky všem obyvatelům. Stejně důležité je soustředění všech nejvýznamnějších památek a turistických cílů. V prostoru náměstí tak dochází ke koncentrování lidí i událostí a k integrování různých skupin lidí (jednodenních turistů, místních obyvatel) a jejich aktivit. Hranice 129

prostoru jsou jasně vymezené hradbou středověkých domů, ale přitom nejsou ostré, přechod mezi interiérem domů a exteriérem tvoří téměř souvislé podloubí. Protipólem hlavnímu náměstí jsou obytné čtvrti z 2. pol. 20. století, kde můžeme u všech sledovaných zásad sledovat opačné vlastnosti2. Monofunkční náplň čtvrti a rozmístění domů i komunikací ve volně plynoucí ploše vede k rozptýlení lidí a událostí. Hranice mezi veřejným a soukromým jsou ostré, o potřebě mírnějšího přechodu svědčí spontánní zřizování okrasných i užitkových záhonů pod okny domů. V okrajových částech zástavby s rodinnými domy plní stejnou funkci předzahrádky, nejčastěji s polotransparentními ploty nebo vegetací, které nechávají nahlédnout do zahrad za domy a v některých případech umožňují i vizuální vazby s okolní krajinou. Na závěr zmiňme některé drobné prvky, ať z neživých či živých materiálů, kterými je město nerovnoměrně protkáno. Z ptačí perspektivy se přehledně jeví menší náměstí Jana z Krypty obklopené vysokými zdmi kostela sv. Jakuba a jezuitské koleje. Uprostřed vydlážděné plochy je umístěn solitérní strom v kruhovém poli s patníky, který má schopnost přiblížit měřítko prostoru člověku. Je zde záchytným bodem, kolem kterého se rozvíjí drobné aktivity jako je postávání, pozorování, navazování rozhovorů, a obohacuje se jimi čas prožitý venku. Podobnou funkci v prostoru plní drobné nepravidelnosti, výklenky v uliční čáře využité pro lavičku, schodiště vystupující z fasády, řada patníků místo obrubníku mezi vozovkou a chodníkem.

Diskuze a závěr Předložené teoretické práce, ač vznikly v rozdílných dobách a za různých okolností, vnáší do našeho dnešního zkoumání mnoho aktuálních podnětů a připomínají aspekty, které by při analýzách městských prostorů neměly být opomíjeny. Fenomenologické pojetí Norberga-Schulze odkrývá, jak je prostor vnímán a interpretován – jak se může pochopení vlastností krajiny odrazit ve struktuře města, tedy jak je zhodnocen a zviditelněn genius loci konkrétního místa. K. Lynch se vedle toho zabývá hledáním struktur, které vytvářejí imageabilitu sídla; hledá zákonitosti jednotnosti a současné rozmanitosti forem. Lze říci, že navazuje na předchozí teorii, když mluví o působení struktur uvnitř města.3 J. Gehl se dostává ještě dále, když vysvětluje, jaké sociologické působení tyto struktury a významy mají. Pohled na město každého z uvedených autorů v sobě nese základní zjištění a pokud jsou studována ve vzájemných souvislostech, obraz města se stává komplexnějším a pravdivějším. Formy a duch zahrady jsou ve všech uvedených dílech okrajovým tématem, kterému je Např. okolo ulice Jana Žižky. Malá plocha těchto čtvrtí v rámci celého města zde ale nepůsobí závažné problémy. 2

3

Působením prostoru se zabývají další autoři. Zmiňme staršího architekta a teoretika Camillo Sitte (1843-1903). Ve své knize Stavba měst podle uměleckých zásad (1889) představuje kompoziční principy a zásady, které podle něj vedou k uměleckému působení, tedy k harmonickému vztahu mezi estetičností a funkčností. 130

však přiznávána důležitost. Přítomny jsou zde explicitně, poučený tvůrce ovšem může logicky dojít k závěru, že podobnou funkci v prostoru mohou mít prvky umělé i přírodní, architektura stejně jako terén, voda nebo vegetace. Pokud hledáme nové způsoby analýzy a hodnocení městské krajiny tak, aby co nejpřesněji odrážely její kvality a potenciál, uvedené publikace jsou ideálním teoretickým základem pro formování nových myšlenek. „To, co hledáme, není konečná forma, ale řád s otevřeným koncem umožňujícím další vývoj.“ Myšlenka Kevina Lynche (200 : 6), která by mohla být výchozím bodem pro všeobecné a současné úvahy o dalším rozvoji měst. V této souvislosti můžeme připomenout tři univerzálně platné aspekty hledané při vytváření jakékoli harmonické kompozice – jednotnost, rozmanitost a respektování Genia loci. Založená na vyvážení protikladů a vnímání nehmatatelného, vykazující určitý stupeň skrytého řádu s různými formami pestrosti, abychom se stále vraceli a toužili dále objevovat, hledat, pokračovat.

Poděkování: Článek vznikl na základě podpory při řešení projektu DF11P01OVV019 8211; Metody a nástroje krajinářské architektury pro rozvoj území, který naplňuje tematickou prioritu TP 1.4. Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity, financovaného Ministerstvem kultury ČR.

Literatura DEE, C. 2003. Form and fabric in landscape architecture: a visual introduction. London: Spon press. 214 s. FEUERSTEIN, G. 2008. Urban fiction. Strolling through Ideal Cities from Antiquity to the Present Day. 1. vyd. Stuttgart/London: Edition Axel Menges. 414 s. GEHL, J. 2000. Život mezi budovami. Užívání veřejných prostranství. 1. vyd. Brno: Nadace Partnerství - Program Partnerství pro veřejná prostranství a Jan Gehl, 202 s. ISBN 80-85834-79-0. HAVLÍČEK, J. 2002. Východiska (teorie). In Otruba, I. Zahradní architektura: tvorba zahrad a parků. Šlapanice: Era. 357 s. LYNCH, K. 200 . Obraz města - The Image of the City. 1. vyd. Praha: RNDr. Ivana Exnerová – Bova Polygon, 202 s. NORBERG-SCHULZ, C. 2010. Genius loci. K fenomenologii architektury. 2. vyd. Praha: Dokořán, 21 s. SITTE, C. 1 5. Stavba měst podle uměleckých zásad. 1. vyd. Praha: nakladatelství ARCH, 111 s. WATSON, D., PLATTUS, A., SHIBLEY, R. (eds.). 2003. Time-Saver Standards for Urban Design. 1. vyd. New York: The McGraw-Hill Companies, 960 s.

131