Duše, duch a tělo v hebrejském a řeckém kontextu http://www.phil.muni.cz/~horinkov/religionistika/nefesruachasarx.doc
Lenka Kouřilová kombinace Ph-Vn ročník III.
Východiskem řeckého myšlení je dualismus těla a duše, přičemž tělo a duše jsou chápány jako dvě odlišné substance. Je to dualismus platónského a orfického původu, který byl později převzatý Plotínem. V dějinách myšlení se pak objevuje tato dichotomie ještě v různých podobách. V aristotelské a tomistické metafyzice tělo a duše nejsou fyzické pojmy, nýbrž pojmy metafyzické. Pokud řekneme, že jde o metafyzické pojmy, znamená to asi tolik, že tělo neboli v aristotelské terminologii látku lze od jejího tvaru neboli duše odlišit jen abstraktní analýzou, analýzou metafyzické struktury konkrétní skutečnosti. Až v biblickém myšlení objevujeme v rámci tohoto problému úplně novou dimenzi, kterou v žádném případě nelze redukovat na platonickou antinomii duše-tělo. Jedná se o novou dialektiku, která je založena na dichotomii „tělo“ a „duch“, jak už bylo naznačeno nesmíme si tuto dialektiku plést s platónským dualismem duše a těla, neboť biblický pojem „těla“ básár, sarx není v žádném případě totéž co platónské sóma, nýbrž jedná se o celek „těla a duše“. Jednoduše řečeno v biblickém pojetí je „tělem“ myšlen celý člověk. Nebo ještě jinak, slovy autora jde o „dialektiku, jež vládne vztahům mezi člověkem a tou nadpřirozenou částí v něm, která ho hněte a povolává k údělu, který by bez ní nemohl předvídat a v nějž by nemohl doufat“. 1 Tělem je tedy myšlen celý člověk popř. i lidstvo a duchem je myšlen nadpřirozený řád. Hebrejština nezná slovo „tělo“ (sóma). „Chceme-li ...zachovat slovo tělo, nemůžeme tedy říkat: člověk se skládá z duše a těla, nýbrž: živé tělo, jímž je člověk, je složeno z prachu organických prvků a duše, jež jim dává tvar.“ 2 Hebrejci se bránili oddělovat tělo od duše, která je oživuje. Hebrejci používají slovo gúf, jež vlastně znamená „tělo“, ovšem gúfá, což je femininní tvar od původního výrazu, znamená mrtvolu. Také slovo gevijjá znamená spíše mrtvolu, než živé tělo. Živé tělo se označovalo slovem básár (sarx) a toto je odlišené od še‘ér, které znamená spíše maso či masité části těla. Člověk je pro Hebrejce živá duše. U Hebrejců, kde tedy neexistuje dichotomie „duše a tělo“, duše neplní funkci nějaké skutečnosti, která je zbavena těla. Není to pouze nějaká skutečnost do páru, v hebrejštině duše (nefeš) znamená člověka. Člověk nemá duši, on je duše. Hebrejská nefeš ovšem opět není analogická s platónskou 1 2
Claude, Tresmontant: Bible a antická tradice, s. 81. Tamtéž, s. 85.
2
psyché. Hebrejská duše je přístupná smyslům, je i tělem. Hebrejština pak označuje živého člověka jak slovem nefeš, „duše“, tak i básár, „tělo“. Pak také výrazy kol habbásár, „veškeré tělo“, a kol hannefeš, „veškerá duše“ označují stejný význam, a to celek všeho, co žije. V užším smyslu pak všechny lidi vůbec. S těmito znalostmi pak můžeme dobře chápat taková biblická vyjádření jako „žít podle těla“ (Řím 8,13), která nemají být chápána jako nějaké ukájení těla, nýbrž znamenají žít, jednat podle člověka. Duše stvořil Bůh. Bůh chce mnohost těchto duší. Bytostná určení těchto jednotlivých bytostí jsou jedinečná a nenahraditelná. „Biblická metafyzika“ je metafyzikou rozmanitého a jednotlivého bytí, je to metafyzika stvořených bytostí, stvořených pozitivním činem a kvůli těmto bytostem samým. Naproti této metafyzice mnohosti vidí novoplatonismus, v rámci své emanační teorie (hén – duch – duše- smyslový svět), ve vzniku mnohosti jakousi zvrácenost. Vznik jednotlivé bytosti podle něho znamená odcizení od univerzální duše, pád a vůbec je to něco negativního. Tyto dvě metafyziky slouží jako východiska k řešení takových otázek jako např. problém zla, nebo se od nich odvíjí i nauka o vysvobození a spáse. Co se týká problému zla: Platón zlo připisuje tělu, neboť to zotročuje duši pro službu smyslové skutečnosti. Zatímco pro Hebrejce není smyslová skutečnost ani špatná, ani klamná, je prostě dobrá. Tento pohled na smyslovou skutečnost vlastně umožňuje ona duchovní dimenze, kterou Hebrejec v tělesném spatřuje. V biblickém myšlení se totiž duši i tělu připisují tělesné funkce jako např. vášně, organické funkce těla, vjemy a zároveň se oběma připisují i psychické funkce, př. myšlenky, city. V rámci tohoto rozměru můžeme pak chápat biblický text: „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina.“ (Gn 4,1). Právě proto, že se duši i tělu připisují tělesné i psychické funkce, může hebrejština spojení muže a ženy nazvat poznáním, jelikož poznání není pouze psychický akt, nýbrž je to akt celého člověka. A jaký vliv mají tyto metafyziky na nauku o spáse? V rámci platónské metafyziky spása znamená opustit tělesnou existenci a vrátit se zpět ke ztracené jednotě, odkud počala emanace a tím pádem i sestup a úpadek. V rámci metafyziky biblických textů je mnohost živých duší výtvorem pozitivního stvoření a proto jde o to, v tomto tvořivém aktu nadále pokračovat. Ruach neboli duch, což Septuaginta překládá pneuma, je nadpřirozená část v člověku, jeho podíl na nadpřirozeném řádu. V řecké filosofii by tomuto ruach bylo
3
analogické theion ti, „cosi božského“, v člověku. Duch člověka je pak to, co je v něm schopno setkání s Duchem božím. Duch v člověku člověka vyzývá k překročení lidské přirozenosti a k možnosti podílet se na nestvořeném životě jeho Stvořitele. Právě tímto přechodem z přirozeného řádu do řádu nadpřirozeného se člověk odlišuje od zvířat. A od toho se také odvozuje jeho „přirozené“ místo, stát se pojítkem mezi stvořením a Stvořitelem. Poeticky řečeno, podstatou člověka je pak být na přechodu. Teprve s tímto pojmem ruach se objevuje již výše zmíněná dialektika „těla“ (sarx) a „ducha“, která je právě tolik specifická pro biblické myšlení. Ovšem je to samozřejmě dialektika jiného druhu, než je řecká dialektika „těla“ (sóma) a „duše“. Protikladem „těla“ a „ducha“ je v biblickém myšlení vyjadřován protiklad dvou řádů skutečnosti. Biblickým „tělem“ se myslí celý člověk, „duchem“ se myslí nadpřirozený řád, na němž se člověk podílí. Čili ještě jednou, „jednoduše“ řečeno, protiklad biblického těla a ducha tedy není dualitou, jakou je substanciální dualismus těla a duše v řecké filosofii, nýbrž je protikladem mezi řádem přirozeného a zjeveným řádem nadpřirozeného. Přechod z jednoho řádu do druhého je ovšem obtížný. Při práci s těmito řády se spíše používá pojmů psychický a duchovní řád. Je to sice totéž jako rozlišení tělesný a duchovní řád, ale má to tu výhodu, že zde odpadá záměna s platónským dualismem „duše a těla“. Pokud už se zmiňujeme o záměně, měli bychom upozornit na dva následky, které by z této záměny dvou řádů (stvořených duší a ducha) s platónským dualismem (duše a těla) mohli objevit. „1. Biblická dialektika člověka a jeho nadpřirozeného povolání,..., se redukuje na platónský dualismus manichejského zabarvení. Proto se křesťanství redukuje na jistý druh moralismu a askeze. ...2. Nechápe se specifický, ve vlastním smyslu nadpřirozený význam ducha, pneuma, v biblickém zjevení, ztrácí se smysl pro křesťanskou spiritualitu a její správné dimenze. Tyto dva omyly spolu souvisejí: redukce křesťanství na manichejský moralismus je v dějinách herezí vždy spojena se ztrátou smyslu pro nadpřirozené“. 3
Literatura: Tresmontant, Claude: Bible a antická tradice. Praha: Vyšehrad 1970. 3
Tamtéž, s.104.
4
Pavlincová, Helena a kol.: Slovník judaismus – křesťanství – islám. Praha: Mladá fronta 1994.
5
