a stříbrný duch
Holly Webbová
Přeložila Petra Nagyová Text © Holly Webb, 2011 Cover Artwork © Lisa Evans, 2011 The right of Holly Webb to be identified as the author of this work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act, 1988. All rights reserved. Translation © Petra Nagyová, 2013 ISBN 978-80-7447-253-4
Věnováno Jonovi
1 „A raz, dva, tři a raz, dva tři a – otočka, slečinko!“ Rose si povzdechla a poslušně se otočila. Naposledy tančila na plese v Benátkách, v tanečním sále osvětleném svíčkami na obrovských křišťálových kolech zavěšených u stropu. Obklopovala ji tehdy spousta maskovaných dam a hudba, jejímiž zvonivými tóny se při tanci nechávala unášet. Slabé břinkání klavíru ji na rozdíl od benátského orchestru před několika týdny k tanci příliš nevábilo. Bella navíc odmítala uposlechnout strohé instrukce slečny Fellové týkající se tanečních kroků pro čtverylku a neustále si něco přidávala, což slečna Fellová neschvalovala. Ať byla melodie sebeveselejší, stejně pokaždé skončila žalostně, protože pianistka po pár taktech zasykla hrůzou a přerušila hru.
7
Rose přivřela oči a místo Belliných tenkých, rozpálených rukou v duchu vzpomínala na elegantní bílé kožešinové rukavičky. „Rose! Tak už i ty! Chassé! Ach, dost, dost už. Už vás nemohu déle vystát. Vzkažte služebné, ať mi do pokoje donese čaj a levandulové sušenky.“ Slečna Fellová vstala ze židličky na svůj věk kupodivu rázně a vypochodovala – pokud byla vůbec něčeho tak neelegantního schopná – z místnosti. Rose klesla do pozlaceného křesílka a zavrtěla hlavou. „Z toho se paní Jonesová asi zjeví. Jsem si docela jistá, že už žádné levandulové sušenky nemá. Sára snad bude muset tu levanduli napíchat špendlíkem do obyčejných máslových.“ „Čekala bych, že to slečně Fellové dojde, když je taková mocná kouzelnice,“ uvažovala Bella a parádním chassé dotančila přes naleštěné parkety až k Rose a posadila se vedle ní k oknu. „Tobě by to přece došlo, ne?“ Dívky se na sebe podívaly a Rose sklopila oči k podlaze a trochu se usmála. Ještě před pár měsíci byla jen ubohý sirotek. A s Bellou se poprvé setkala, když jí zatápěla ráno v krbu v ložnici. Rose odešla ze sirotčince a stala se služebnou v domácnosti Bellina otce, Aloysiuse Fountaina, mocného kouzelníka, jenž pracoval i jako poradce pro krále. Pak ovšem ten nesnesitelný Freddie, učedník pana Fountaina, zjistil, že Rose také umí
8
čarovat – a tím se všechno změnilo. Hodiny tance, ačkoli to byla hrůza, pro ni tehdy byly něco nepředstavitelného. Slečna Fellová s nimi bydlela v domě pana Fountaina od té doby, co se vrátili z Benátek, kam se vydali zničit šíleného kouzelníka Gossamera. Nebyla to sice žádná obyčejná guvernantka, ale Belliny hodiny tance si rozhodně nenechala ujít, navíc trvala na tom, aby se přidala i Rose. Vyučovala některým předmětům i Freddieho, ale ten většinou vždycky, když měla nastat hodina společenské etikety nebo genealogie, přišel s nějakou podivnou chorobou. Pan Fountain beztak hledal novou vychovatelku pro Bellu. Tu poslední, nebohou slečnu Anstrutherovou, totiž Bella vypudila těsně před odjezdem do Benátek. U Belly se začaly projevovat kouzelnické schopnosti, ale zatím je nedokázala správně ovládat. Rose ji podezírala, že to ani nechce, protože takhle to byla větší zábava. Ty schopnosti však byly naneštěstí také velmi silné. Jak silné si nikdo pořádně neuvědomil až do chvíle, kdy přede dvěma týdny přistáli v Doveru. Pan Fountain správně předpokládal, že benátská loď se v přístavu nezdrží o nic déle, než bude nutné. Kapitán očividně nemusel spoléhat na dobrý vítr, neboť očarované plachty se vzdouvaly a napínaly navzdory bezvětří. Rose a ostatní se ocitli na nábřeží docela opuštěni, což se panu Fountainovi stávalo jen velmi zřídka. Byla hrozná
9
zima a Rose se při pohledu na šedivou hladinu a ještě šedivější oblohu cítila dost sklíčeně. Určitě brzy začne zase sněžit, ale alespoň to zakryje tu špinavou břečku pod nohama. Jejich dobrodružství v Benátkách bylo nebezpečné a děsivé a málem je stálo život, ale zároveň to bylo i vzrušující, zatímco tady doma na ni padla sklíčenost. Na každém rohu byly vylepené otrhané plakáty ohlašující verbování vojáků. Válka s Tališskou říší jako by se za tu chvíli, co tu nebyli, přiblížila a byla mnohem skutečnější. Bella, ruce zabořené do kožešinového štucle a modré oči ve zmrzlém obličeji celé vykulené, se s úpěním přitulila k Rose. „Já chci kočár!“ fňukala. „Jsem zmrzlá. Papá, sežeň kočár. Já chci domů!“ „Já chci, já chci,“ zamumlal Freddie. „Nebojte, pane. Zaběhnu tamhle do hospody a nějaký seženu. Pročpak se neposadíte tady na ten kůl?“ pokynul svému mistrovi a ukázal na železný úvazný kůl. Starostlivě přitom pozoroval místo na jeho vestě, pod nímž se hojila bodná rána. Bill, mladý sluha, mu pomohl pana Fountaina posadit. „A nenechte Bellu, aby vás zatáhla do toho svého zuřivého záchvatu. Jestli vám něco může znovu podlomit zdraví, pak tohle.“ „Děkuji, Fredericku,“ povzdechl unaveně pan Fountain. Chlad jako by na něho působil stejně chmurně jako na Bellu.
10
„Já žádný záchvat nemám!“ pleskla Bella Freddieho po rameni. „A nikdo o mně nebude takhle ošklivě mluvit. Omluv se! Papá, přikaž mu to!“ „Bello, drahá!“ zamračila se slečna Fellová povýšenecky. „Chovej se jako dáma, prosím.“ „Nejsem žádná dáma, je mi teprve osm a je mi zima a chci jet domůůů!“ Poslední slabika se proměnila v podivné pulzující kvílení a Rose si dlaněmi zakryla uši, protože z Bellina křiku jí málem praskly bubínky. Z paluby lodi ukotvené nejblíže k nim se ozval vyděšený křik. Stěžně plachetnice se začaly třást a námořníci padali k zemi, hlavy schované pod rukama. „Bello, přestaň... prosím...,“ zašeptala Rose. Nebylo však možné, aby ji Bella slyšela. Jak to dělá? Vždycky uměla pronikavě křičet – slečna Anstrutherová odešla ze zaměstnání u pana Fountaina hned poté, co jí kvůli Belle začala téct z uší krev. Ale s tímhle se to nedalo srovnat. Příšerný jekot na okamžik ustal, takže se odvážila otevřít oči, ale Bella se jen nadechovala. Za chvilku to kvílení začne nanovo. Rose se s hrůzou rozhlédla kolem sebe a spatřila ostatní, jak si zacpávají uši podobně jako ona. Bill ležel na zemi a zakrýval si hlavu kabátem, pan Fouintain bezvládně vrávoral na kotevním sloupku. Freddie se ho snažil podpírat a hlavu si přitom schoval pod mistrovo rameno, aby si chránil uši.
11
Bellin otec! Vždyť ho tím zabije! Rose rozhodně vykročila směrem k Belle, kterou ten ryk zřejmě také ohlušil. Ležela ve sněhu schoulená do malého uzlíčku, ale z úst jí stále vycházel ten nelidský jekot. „Bello!“ zatahala Rose Bellu naléhavě za rameno, ale sama hned vykřikla. Sundat ruku byť z jednoho ucha byla agónie. „Bello, musíš s tím přestat. BELLO!“ Rose se už neudržela a sáhla po vzoru paní Jonesové k jedinému ráznému léku pro hysterické služebné – vlepila Belle facku. Řev poněkud nečekaně ustal, Bella se narovnala, rukou se dotkla tváře a podívala se na Rose. „Tys mě uhodila?“ Rose opatrně o krok ustoupila. „Ano,“ připustila a zvažovala, zda se má dát na útěk. Bella však vypadala spíš zmateně než rozzlobeně. „Proč?“ zamumlala a třela si zčervenalou tvář. Rose viděla zarudlý otisk na Bellině bledé pleti, ale necítila se nijak provinile. „Podívej!“ zasyčela a vytáhla Bellu na nohy. Už se nebála. Spíš zuřila. Jak to, že Bella neví, co udělala? Bella jí visela v náručí a dívala se po ostatních. Kocour pana Fountaina, Gus, ležel roztažený na dlažebních kostkách, chlupy smáčené od špinavého ledu. Jak si ho dívky prohlížely, zatřepal ocasem a unaveně si olízl tlapku. „To je tvoje práce, Bello!“ ucedila Rose. „Protože jsi se začala hloupě vztekat jako malé děcko. To už nemůžeš!“
12
„Já ale nechtěla,“ zašeptala tiše Bella. Pak běžela k otci a položila mu ruku na rukáv kabátu. Freddie u něho stále ještě klečel a po krku mu stékal slabý pramínek krve. Vytékal mu z ucha a zbarvoval naškrobený límeček do ruda. „Ach, papá! Nechtěla jsem ti ublížit.“ Bella pohlédla velkýma modrýma očima na Rose. Měla je doširoka rozevřené, takže bylo vidět i bělmo. „To jsem Freddiemu udělala já? Že mu teče krev?“ Rose přikývla a viděla, jak se výraz v Bellině tváři mění. Strach vystřídalo zamyšlení. Možná i špetka pýchy. „Ano. A je to hrozné!“ sykla Rose. Bella provinile přikývla. „Prosím tě, už to nedělej,“ špitl Freddie a oklepal se, jako by se mu zatočila hlava. „Pane? Pane? Jste v pořádku?“ „Hmmm. Pověz, Fredericku, chlapče. To byla Bella?“ Freddie zaváhal, protože si nebyl jistý, zda mistrovi nepřivodí infarkt, když připustí, že to všechno má na svědomí Bella. „Tedy ano,“ vzdychl pan Fountain. „Měl jsem jí opravdu najít lepší vychovatelku.“ „Ta nepotřebuje vychovatelku, ta potřebuje celu!“ přehnala se kolem nich slečna Fellová. Klobouk na hlavě měla pomačkaný, vypadala staře a rozzlobeně. Bella se snažila tvářit nevinně, jako by to všechno bylo jen nešťastné nedorozumění, ale nikdo její opatrné mrkání očividně neoceňoval, a tak začala trucovat.
13
Nad nimi se ozval hrozivý skřípot. Rose pomalu vzhlédla, zdráhavě, jako by si myslela, že když se nepodívá, nestane se to. „Stěžeň!“ zamumlal Freddie a zadíval se stejným směrem. „Ona zlomila stěžeň! To snad není pravda. Pane, musíme se uhnout, prosím, musíte vstát!“ Přední stěžeň plachetnice, pořádný kus dřeva vyšší než strom, se jim houpal nad hlavou. Bellin křik ho nenávratně zničil. „Námořníci...,“ zašeptala Rose. „Spadne to na ně – všichni ještě leží v bezvědomí na palubě. Nám to tak dlouho netrvalo, protože jsme na kouzla zvyklí. I Bill ještě pořád leží, podívejte.“ „Nestůj tam jen tak s otevřenou pusou, ty hloupá,“ odsekla slečna Fellová. „Pomoz přece. A ty taky, Isabello, protože tohle je všechno jen výsledek tvého dětinského chování. Fredericku, postarej se o pána. A o toho kocoura a sluhu.“ Vykročila svižně směrem k nástupnímu můstku plachetnice a pustila se po něm vzhůru. Kožešinový lem jejího švestkově modrého pláště olizoval dřevěný okraj lávky. Dívky cupitaly za ní. „Proč k tomu jdeme?“ kňourala Bella. „Měly bychom spíš spěchat pryč...“ Ale když spatřila pohled slečny Fellové a k tomu téměř totožný i v očích Rose, ztichla. Slečna Fellová opatrně kličkovala mezi bezvládnými ná-
14
mořníky a šikovně uhýbala sukní. Bella s Rose jí byly v patách a sledovaly hypnotické houpání stěžně. Rose cítila, že ji přitahuje, a uvažovala, kam asi spadne. „Položte sem ruce,“ přikázala slečna Fellová. „Isabello, přestaň tu hrát divadlo, rozmazlené děcko jako ty už toho tady zpackalo dost.“ Chytla Bellu za ruku a přitiskla ji na tmavé dřevo. Rose se přidala a zamrazilo ji, když ucítila, jak dřevo praská. „Spadne to na nás,“ zamumlala. „Bello, jestli mě to rozmáčkne, tak tě zabiju.” Bella se uchichtla, ale rychle zmlkla, když ji slečna Fellová znovu zpražila pohledem. „Já to se dřevem neumím,“ zoufala si slečna Fellová. Objímala stěžeň, jako by do něho chtěla zarýt prsty, ale dřevo bylo tvrdé jako železo tepané slaným mořským větrem. Rose přitiskla prsty na vyleštěný povrch a snažila se nějak zachytit, ale bylo to marné. Naštvaně sykla a cítila, jak se na ni slečna Fellová podívala – jen na malý okamžik. Od chvíle, kdy se poprvé se slečnou Fellovou v Benátkách setkaly, se na ni stará dáma koukala divně a trousila zvláštní poznámky. Zdálo se, že je přesvědčena, že Rose pochází z některé staré kouzelnické rodiny. Bella si tím také byla jistá. Rose mnohdy Bellu přistihla, jak na ni zírá s pokrčeným nosíkem, jako by se snažila něco vyčenichat.
15
„Nemůžu se do toho dřeva dostat,“ omlouvala se Rose slečně Fellové. „Je jako mrtvé. Ale co třeba plachty? Nemohly bychom něco provést s nimi?“ Stará kouzelnice zamyšleně přikývla. „V kouzlení toho máme, myslím, hodně společného, Rose... Ach!” Stěžeň se s ohlušujícím skřípotem naklonil ke straně, takže Bella uskočila a vrazila do Rose. Ta upadla, ale cosi ji zvedlo za límec a postavilo na nohy. Bylo to něco neviditelného, kouzlo, které udělala slečna Fellová, aby jí pomohla. V téže chvíli najednou téměř dvacetimetrový stěžeň explodoval a jemně, téměř neslyšně se proměnil v oblak prachu. Rose na to civěla s otevřenou pusou. Když stála pevně na nohou, vytáhla i Bellu. „Myslela jsem, že to se dřevem neumíte, madam?“ zamumlala obdivně a rozhlédla se po palubě, kde poletovaly chomáčky pilin. Slečna Fellová nespokojeně našpulila rty. „Taky že ne. Nechat věci jen tak bouchnout, to se mi nelíbí. Nemá to finesu. Chybí tomu půvab. Je to příliš hrubé.” Rose přikývla a oprášila Belle klobouček. Bylo by docela příjemné, uvažovala, kdyby se v kouzlení vyznala natolik, že by se mohla klidně rozhodnout, jaké kouzlo zrovna použije – a ne sáhnout hned po prvním, které ji napadne, jako dosud. Maličko se zachvěla. Věděla, že je slečna
16
Fellová neobyčejně mocná kouzelnice – viděla, jak panu Fountainovi vyléčila smrtelnou ránu, kterou mu v souboji zasadil Gossamer – ale tohle bylo něco jiného. Ten obrovský kus dřeva prostě zmizel, a slečně Fellové se přitom na kloboučku nepohnulo ani pírko. Byla to čirá síla a Rose si uvědomila, že její moc je děsivá. Tak děsivá, až Rose zatoužila umět totéž. „Myslím, že bychom se teď měli vydat do hostince,“ navrhla slečna Fellová a oprašovala si záhyby na plášti. „Asi by bylo docela únavné vysvětlovat těm dobrákům, proč jim zmizel jeden stěžeň.“ „Červotoč? Vyhladovělí červíci?“ navrhovala Bella, ale slečna Fellová ji blahosklonně ignorovala. Když došly k nábřeží, Bill se sbíral ze země, ale Gus ještě pořád ležel natažený na špinavé zemi a fousky se mu chvěly. Rose spěchala z můstku, aby ho zvedla a otřela mu starostlivě kapesníčkem špínu z kožíšku. „Ta holka... je postrach...,“ úpěl Gus. „Jsem špinavý. Potřebuju se umýt...“ „Nemůžeš to prostě odčarovat?“ snažila se mu pomoci Rose. Gus zakoulel modrým i oranžovým okem a znechuceně na ni pohlédl. „Nebuď hloupá, Rose. I kdybych se nakrásně očaroval na modro, budu pod tím pořád bílý! A ta špína na mně zůstane. Cítím to. Fuj!“
17
„Co to udělala?“ ozval se Bill a koulel očima. Snažil se popojít směrem k Rose, ale zavrávoral. Bellin křik jako by mu stále zněl v uších. „Takže už je nadobro jednou z vás? To dá paní Jonesová výpověď. Vždycky se dušovala, že jestli si slečna Bella začne na všechny vyskakovat, tak tam nezůstane.“ Rose mu položila ruku kolem ramen, aby nespadl, a povzdechla si. „V tom měla paní Jonesová pravdu. Myslím, že kdyby Bella nepřestala, klidně by zbořila i dům.“ Znechuceně zavrtěla hlavou. „A přitom si nezkřivila ani vlásek, podívej na ni! Jak se jí povedlo padnout zrovna na to jediné čisté místečko v celém přístavu?“ Po Bellině ječivém záchvatu v doverském přístavu se pan Fountain zděsil. Vyčítal si, že nechal Bellu tak zdivočet, místo aby trval na tom, že zůstane s pořádnou vychovatelkou doma v Londýně. Načež poprosil slečnu Fellovou, aby si k sobě vzala Bellu do učení – podobně jako vzal on do učení Freddieho. Když s tím návrhem v soukromém salónku v doverském hostinci přišel, Rose se obávala, že Bella bude mít další hysterický záchvat. Neskutečně zbledla a téměř nedokázala promluvit. Chovala se sice hrozně, avšak svého otce ze srdce milovala a očividně nedokázala snést pomyšlení, že by se od něho musela odloučit. Pan Fountain
18
nad tím také dvakrát nejásal. Vousy měl schlíplé, že vypadal jako sklíčený mrož. „Prosím...,“ zašeptala Bella. Slečna Fellová, usazená v nejlepším křesle, záda rovná jako pravítko, s rukama položenýma na stříbrné rukojeti své hůlky, si Bellu zamyšleně prohlížela. „Někdo ji bezpochyby učit musí,“ souhlasila, ačkoli Rose v jejím hlase zaslechla váhání. „Má domácnost by však pro ni asi nebyla tou nejvhodnější. Zaprvé, v mém londýnském sídle už několik let nikdo nebydlí. Sama budu muset zatím zůstat v hotelu, než si obstarám nové služebnictvo. Všude bude chaos. Nic pro mladou dívku.“ Pak však očima ulpěla na Rose. Pan Fountain ji zamyšleně pozoroval. „Hotel je velmi nehostinné místo,“ začal zeširoka. Slečna Fellová se na něho obrátila a díky špičatému nosu v té chvíli vypadala jako jestřáb. Maličko, nepatrně sklonila hlavu. „Nebylo by pro vás pohodlnější, kdybyste se přestěhovala k nám?“ Freddie sebou v tu chvíli škubl a oči mu hrůzou lezly z důlků. Měl už dost paní Fellové a jejích staromódních představ o výchově dětí a učedníků. „To je od tebe velmi laskavé...,“ předla slečna Fellová. „To bych pak samozřejmě mohla kromě tvojí drahé Isa-
19
belly učit také Rose. A dokonce i Fredericka.“ Na nepatrný okamžik přivřela oči, jako by nad tím zauvažovala. Rose si však byla skoro jistá, že přesně takhle to celou dobu plánovala. Slečna Fellová přepadla dům pana Fountaina jako velká voda, s kupou drahých zavazadel. Pana Fountaina samozřejmě vůbec nenapadlo dát správcové předem vědět, že budou mít hosta, očekával prostě, že si s tím slečna Bridgesová nějak poradí. Když tak nad tím Rose přemýšlela, zjistila, že Bella ty své sobecké návyky zdědila po otci – jenže jemu se alespoň podařilo je díky notné dávce šarmu poněkud zmírnit. Ale třeba jsou všichni bohatí takhle bezohlední, když nepoznali nic jiného? Rose zamyšleně nakrčila nos. Naštěstí si slečna Bridgesová se slečnou Fellovou padly do oka. Rose měla ovšem dojem, že slečna Bridgesová by měla ráda každého, kdo by se jal vzdělávat Bellu, nebo se o to alespoň pokusil. Pomohlo taky, že se slečna Fellová rozhodla osobně zajít do kuchyně, kde vyjádřila nesmírný vděk paní Jonesové za pomerančový dezert, který po večeři servírovala, takže kuchařka nakonec ani nedala výpověď. Ačkoli pokud si slečna Fellová bude pořád poroučet levandulové sušenky, mohla by si to paní Jonesová ještě rozmyslet. Rose si povzdechla a snažila se ty myšlenky zaplašit. Někdy si říkala, že těmhle zámožným lidem asi nikdy nepo-
20
rozumí. „Skočím do kuchyně. Drž mi palce. Jestli bude mít paní Jonesová špatnou náladu, dostanu k večeři chleba se sádlem, akorát bez toho sádla.“ Naštěstí když Rose dorazila do kuchyně, seděla paní Jonesová schovaná za novinami, vedle sebe šálek čaje a vzdychala. „Příšerné. Příšerné,“ brumlala si a šustila stránkami. „Další vražda?“ zašeptala Rose Billovi, který usrkával čaj z talířku, protože v kuchyni nikdo jiný nebyl a paní Jonesová byla schovaná za novinami. Bill zavrtěl hlavou a usrkl další hlt. „Válka,“ špitl a bedlivě pozoroval okraj novin. „Ach,“ vzdechla Rose. Válka s Tališi hrozila posledních pár týdnů čím dál víc, a když se vrátili, byl Londýn ještě hustěji polepený verbovacími letáky a ulicemi pochodovaly řady vojáků. Když šla Rose na pochůzky po městě, naháněli jí strach. Jako by ty zářivé uniformy najednou viděla celé špinavé od bahna a ještě horších věcí. Zamrkala a uniformy byly zase jen normálně červené. Udělalo se jí z toho špatně. Co by se stalo, kdyby tališský císař udělal to, o čem tu všichni mluví, a došlo k invazi? Opravdu by se pak bojovalo v ulicích? Rose si neustále říkala, že pan Fountain a ostatní kouzelníci by to nedopustili. Jenže císař měl svoje vlastní kouzelníky. Dokonce i lord Venn pro něho nějakou dobu pracoval. Tajný plán na únos princezny Jane
21
mu měl získat panovníkovu přízeň. Kdo říká, že tališská vojska nevede nějaký další mocný kouzelník? Rose zírala na slova, která na ni křičela z hustě tištěného papíru. Dělostřelectvo. Sedmý oddíl lehké pěchoty. Smlouvy pozbývají platnosti. Nepřípustná provokace... Její nový život v domě pana Fountaina byl tak báječný a vzácný, ale ty skupinky vojáků jako by ho těžkými černými botami zašlapávaly do země. „Ti Tališi. Zrádci!“ Noviny sebou zlostně trhly. Rose si za zády zkřížila prsty pro štěstí a zacukrovala: „Paní Jonesová... Neměli bychom tu náhodou ještě nějaké levandulové sušenky?“ Obočí paní Jonesové se objevilo nad okrajem stránek. „Ta ženská mě umučí,“ povzdechla si. „Ve spíži je porcelánová dóza se sušenou levandulí, Rose, přines mi ji, buď tak hodná. A příště,“ podívala se přísně na Rose, „příště ji koukej přimět, aby si radši dala něco, o čem víš, že to máme. Pomoz si třeba těmi svými zatracenými kouzly.“ Trošku se zachvěla, když to říkala, ale Rose stejně kuchařce nakukovala cestou do spíže přes rameno. Paní Jonesová nesnášela kouzla, a tak proti nim své kuchyňské království chránila vlastními starobylými rituály. Rose ovšem měla dojem, že ty jsou svým způsobem stejně magické jako zaklínadla pana Fountaina. Kuchařka obvykle předstírala, že neví, že i Rose umí čarovat.
22
„Slečna Fellová by mě hned prokoukla, paní Jonesová,“ řekla jí Rose, když se vrátila s velkou modrou dózou. „Ta dokáže malíčkem vykouzlit věci, na které bych já celá nestačila ani za týden.“ Paní Jonesová poskládala noviny a uhladila je baculatým hřbetem ruky, jako by chtěla rozmáznout do ztracena všechno, co nechce vidět. „A zdá se to být taková hodná, spořádaná dáma,“ brumlala a otevřela s cvaknutím víko piksly s levandulí. „To vypadá jako ohavní mrtví brouci,“ zašklebil se Bill, když nahlédl dovnitř. „A ten smrad! Ona to chce jíst?“ „Vždyť to krásně voní!“ podívala se na něho překvapeně Rose. Vůně jí připomínala zásuvky plné čistého, vymandlovaného prádla. Vlastně i sama slečna Fellová tak voní, uvědomila si Rose. Asi si dává pytlíčky sušené levandule ke krajce, ale možná, nedokázala se té myšlence ubránit, má jen tolik ráda levandulové sušenky, že je jimi provoněná skrz naskrz. „Jak tu levanduli dostaneme do sušenek?“ strachovala se Rose. Zapomněla, že má dnes Sára, děvečka z kuchyně, volné odpoledne, a nebyla si jistá, zda by levanduli do sušenek dokázala sama nějak dostat. Paní Jonesová si odfrkla. „Levandulová ledová poleva. Možná si tohle přesně madam neobjednala, ale bude to muset skousnout. Všichni podvádět nemůžeme.”
23
Rose hned přikývla. „Jen doufám, že jí to zvedne náladu. Máme s ní mít ještě hodinu malování, ale po té taneční, která teď skončila...“ „S obrázkama ti to přece jde,“ upozornil ji Bill, ale Rose jen zavzdychala. „Ale malování ne. Ty moje se prostě objeví, když o něčem mluvím, a ani o tom nevím. Promiňte, paní Jonesová,“ dodala automaticky. V kuchyni se většinou o kouzlech nesmělo ani mluvit. „Malování se pro mladou dámu náramně hodí, Rose,“ souhlasila kuchařka, zatímco v misce šlehala polevu. „Já mladá dáma nejsem,“ našpulila rty Rose. „Ale mohla bys být, drahá. Většina dívek by ti kvůli takovým příležitostem utrhla ruce. Latina a všechno. Ačkoli budeme ještě rádi, když tu napřesrok nebudeme mluvit tališsky.“ „Stejně nemůžeš tvrdit, že nejsi mladá dáma,“ vložil se do hovoru Bill a smočil prst v polevě, když se paní Jonesová otočila pro levanduli. „Vždyť to nevíš.“ „Ach, ještě ty s tím začínej,“ odsekla mu Rose. „Už jsi jako holky od svaté Brigity – všechny byly přesvědčené, že jsou jen ztracené princezny.“ „Ty bys ale mohla být!“ trval na svém Bill. „Všechny ty... zvláštnosti se někde musely vzít, no ne?“ „Je to jen náhoda,“ zabručela Rose. Ale moc jistě to ne-
24
znělo. Než přišla pracovat do domu pana Fountaina, zatvrzele si v sirotčinci zakazovala na svoji rodinu myslet, takže přemýšlet teď o vlastní minulosti pro ni bylo zoufale těžké. Nebyla si jistá, zda chce najít rodiče, kteří ji odložili – protože to se stalo. Ani se neobtěžovali zanést ji do sirotčince, prostě ji jen nechali na hřbitově, navíc v koši na ryby, aby toho nebylo málo. Proč by je měla kdy chtít poznat? „Co máme dnes malovat?“ zeptala se Bella poněkud bez elánu a máchala se štětcem ve sklence s vodou. Slečna Fellová se zamračila. „Isabello, drahoušku, necákej. Dnes jsem vám našla předlohu, podle které budete malovat.“ Položila na stůl ve studovně tvrdé desky a začala rozvazovat provázky. Na akvarelu uvnitř byl zobrazen velký dům z bílého mramoru, takže připomínal nějaký starobylý palác, obklopený nádherně zelenými zahradami. Rose trochu poklesla ramena. Předtím na hodinách alespoň malovaly květiny nebo porcelánovou ozdobu z obýváku. Překreslovat nějaký obrázek se jí zdálo hloupé. „Snažte se dodržet odstín barev,“ přikazovala slečna Fellová. „Vidíte ty jemné linky? Jemné tahy, děvčata, žádné hrubé čáry.“ Povzdechla si a něžně prstem pohladila papír. Rose napadlo, proč si ten obrázek schovává v deskách, místo aby si ho dala zarámovaný na stěnu. Bylo jasné, že ho má moc ráda.
25
Rose ponořila štětec do vody a snažila se, aby ji malování alespoň trochu bavilo. Jenže všechno se zdálo tak hloupé! Není přece žádná rozmazlená holčička, kterou vychovávají pro bohatého ženicha. Proč s tímhle tedy ztrácet čas? Odpověď byla samozřejmě jednoduchá. Protože si nedovolila odporovat, ačkoli tajně doufala, že Bella by to mohla udělat za ni. Jenže Bella si šťastně čmárala barevné klikyháky zelenou a růžovou barvou a tu a tam přidala strom. Rose se zadívala na slečnu Fellovou, která z okna studovny vyhlížela na náměstí a mezi prsty tiskla kapesníček vonící po levanduli. Rose nakvašeně načrtla kolonádu před domem. Na travnaté terase se tam určitě mohly procházet dcerky majitele domu. Možná ani nikam jinam jít nemohly, uvědomila si hořce Rose, když je korzety tak stahovaly, že dokázaly udělat jen pár kroků mezi pávy. Možná jí v tom sirotčinci nakonec bylo líp? Jenže dceru kouzelníka by takhle neomezovali, přiznala si, když po očku pohlédla na Bellu, která si teď do obrázku klidně začala kreslit pestrobarevné spirály. Když si Bella něco usmyslela, nikdo jí v tom nedokázal zabránit. A ani mně ne, říkala si a skoro se ani nedívala na plátno, kam cosi bezmyšlenkovitě malovala. Pod prsty jí vyrůstaly zvláštní obrazce, kruhy, spirály, vějířky a v duchu jí před očima pochodovali pávi.
26
„Co je to?“ vytrhl Rose z podivného snění zastřený šepot, až vyjekla a postříkala výkres červenou barvou. Stála nad ní slečna Fellová a držela si teď kapesníček přitisknutý na rtech. „Ach, omlouvám se, madam, nechtěla jsem...“ Pak se odmlčela a podívala se na výkres. Dům tam pořád ještě stál, ale všechno okolo se změnilo. Objevila se tam dívka mířící od nich po cestě k domu, s vlající šálou kolem ramen. Nataženou rukou krmila pávy, kteří šli vedle ní a ocasy jim vlály podobně jako její dlouhá šála. Jejich péra jako by splývala se strukturou jemné tkaniny, která jí od loktů spadala na zem. „Tohle… tohle na tom obraze není,“ koktala Rose. Bella se naklonila, aby si její výtvor prohlédla. „Jak jsi to namalovala?“ ptala se s vykulenýma očima. „Rose, ještě minulý týden tvůj svazek sněženek připomínal tlusté klacky. A kdo to vlastně je?“ „Jak to, že ji znáš?“ ptala se slečna Fellová stále ještě podivným hlasem. „Nemohla jsi ji znát! Co jsi to udělala?“ Když na ni Rose beze slova zírala, žena ji chytla za bradu a natočila si ji obličejem k sobě, aby se jí mohla podívat do očí. „Nic! Nic jsem neudělala! Jen jsem přemýšlela, nedávala jsem pozor, prostě se to stalo. Snad jsem to ani sama nenamalovala,“ dodala se zarděním Rose.
27
Slečna Fellová ji pustila a chytila se opěradla židle, jako by potřebovala nějakou oporu. Rose s Bellou na ni koukaly a divily se, co se stalo a jestli by neměly něco udělat. Tohle nevypadalo jako depresivní záchvaty slečny Anstrutherové. Rose si byla jistá, že když se stará dáma chytila židle, prosvítaly jí pod kůží kosti a celá se třásla. „Slečno Fellová?“ zeptala se nejistě. „Madam? Nemám vám donést – nějaký lék? Nebo čichací sůl?“ „Zbytečné utrejchy,“ odsekla stará dáma a očividně přišla znovu k sobě. „Pořádně ty štětce vymyjte, děvčata. Trochu mě bolí hlava, půjdu si na chvíli lehnout.“ A vycupitala z místnosti. O hůlku, která jí obvykle sloužila jen jako vhodný doplněk převleku bezelstné staré dámy, se tentokrát opravdu opírala. Když za ní zapadly dveře, Bella povytáhla obočí a podívala se na Rose. „Trochu ji bolí hlava, to určitě,“ ušklíbla se. Rose přikývla a vzala do ruky výkres. „Kdo je to?“ zeptala se a prohlížela si dívku na obrázku a složitý vzor na kašmírové šále. „Nepamatuji si na ni. Jak bych mohla? Ani jí nevidím pořádně do obličeje, ale jsem si jistá, že jsem ji nikdy neviděla. Ale něco na ní je...“ Bella se také nad obrázkem zamračila. „Není ani o moc starší než my,“ poznamenala. Rose obrátila oči v sloup, když se Bella nedívala. Bella nesnášela, že je v domě nejmladší, a odmítala uznat, že
28
Rose je starší než ona. Rose sice nevěděla, jak je přesně stará, ale byla si celkem jistá, že alespoň deset nebo jedenáct jí určitě je. Belle bylo jen osm. Ale měla pravdu – ta dívka na obraze byla mladá. „Asi tak patnáct nebo šestnáct?“ odhadovala Rose. „Má celkem pěknou postavu,“ uvažovala Bella. „Ale ty vlasy asi nemá od přírody takhle světlé. Pravděpodobně má podobný odstín jako ty, ale zesvětlila si je citrónovou šťávou.“ „Anebo jsem to jen namalovala špatnou barvou,“ řekla Rose. „Ach, nebuď tak naivní,“ odsekla Bella. Jen jsi držela štětec. Bylo to kouzlo. Slečna Fellová to taky poznala, jenže nám všechno neřekla.“ Bella upírala oči na ten zvláštní dívčí portrét z profilu, jako by chtěla, aby se dívka otočila. „Musí to mít něco společného s tebou a tím domem – a s ní.“
29
2 „Chceš říct, že stále ještě pracuje? Jako služebná?“ melodický hlas slečny Fellové propůjčil tomu slovu až hrůzný obsah. „No ano,“ odpověděl pan Fountain a ošíval se. Podíval se na Rose, jako by ho z té situace mohla nějak vysvobodit. „Mezi hodinami?“ pokračovala slečna Fellová a upírala zrak na Rose. „Je to učednice, tak jak může ještě dělat služku?“ „Jsem zvyklá pracovat, madam,“ zamumlala Rose. „Buď zticha, Rose.“ Gus procházel za opěradlem lenošky a ocasem jí přikryl ústa. Rose chtěla něco namítnout, ale zjistila, že nemůže – jako by měla pusu plnou chlupů. Ohnala se a zlostně se zadívala na Guse, ten však
31
jen zapředl a tvářil se samolibě. „Je hrozně paličatá, vždyť já jí už celé měsíce tvrdím, že nemůže být učednice a zároveň služebná.” Rose si neuvědomila, že slečna Fellová ji měla pouze za učednici. Tu noc ležela v posteli a nemohla usnout. Hodinu co hodinu slyšela odbíjet hodiny na věži a musela myslet na tu dívku na obraze a bála se o ni. V šest hodin se vyškrábala z postele, aby podpálila v krbech. Když zatápěla u slečny Fellové, nešikovně jí vypadl pohrabáč do ohniště. Řinčení železa starou paní vzbudilo, nicméně byla k nešikovné služebné velmi shovívavá, dokud nezjistila, o koho jde. Okamžitě se zabalila do krajkového plédu, poručila si podnos s čajem a zavolala si do obýváku pana Fouintaina. Guse nevolala, ten přišel jen z čiré zvědavosti. Když se vrátili z Benátek, nebyla si Rose jistá, co vlastně je. Když byli pryč, byla za mladou dámu – dokonce i tančila na plese v paláci. V ložnici jí zatápěly malé Benátčanky a ona to dokonce ostudně zaspala. Jenže po návratu do domu pana Fountaina nastal zmatek s hledáním vhodného pokoje pro slečnu Fellovou, musel se tam utřít prach a pověsit nebesa nad postel a všechno načančat, až to bylo dokonalé. Takže Rose pověsila své krásné stříbřité krajkové šaty na háček ve svém podkrovním pokojíčku a byla si celkem jistá, že už je nikdy ne-
32
vezme na sebe. A pak běžela do kuchyně utěšit paní Jonesovou, která zpanikařila, protože pro pána a jeho hosta nemohla připravit pořádnou večeři, když měla v chladírně jen tresku, navíc ne čerstvou. Co jiného mohla dělat? Jak se tak dívala na odmítavý výraz ve tváři slečny Fellové, představila si, že by se zatvářila podobně a pověděla slečně Bridgesové, že už teď není žádná služka, tak ať jí neporoučí. Tehdy večer ani nezasedla s rodinou k večeři – ke které samozřejmě neměli tresku, ačkoli paní Jonesová se dušovala, že se stydí poslat něco takového nahoru. „Jenže já jsem služebná,“ špitla. „Proto jsem sem přišla. Slečna Bridgesová mne vzala ze sirotčince, madam. Na to nemůžu zapomínat.“ Z očí slečny Fellové šlehaly blesky. „Musíš. Už nejsi žádná služka.“ Zamyšleně si Rose prohlížela. „Jako služka to máš vlastně mnohem jednodušší, že, Rose?“ Rose zalapala po dechu. Klidně by se vsadila, že slečna Fellová v životě nedrbala schody ani tuhou nebarvila rošt. Jak to tedy může říct? Myslí si snad, že služky tráví čas jen klábosením v kuchyni? „Má pravdu.“ Rose sebou trhla, když ji Gus nepatrně škrábl drápkem do ruky. Zpražila ho pohledem. Jako tanečník se jí líbil mnohem, mnohem víc, usoudila.
33
„Možná je to těžká práce, ale vždycky ti někdo říká, co máš dělat. Máš seznam, co zařídit ve městě, nebo si prostě každé ráno odbudeš to samé kolečko. Sama nemusíš nad ničím přemýšlet.“ Stříbřitě bílý kocour jí fousky láskyplně přejel po tváři. Konečky jako by jí tančily po líci. „Žádná složitá rozhodnutí. Můžeš si lenošit.“ Rose se koukala na svoje složené ruce v klíně. Pokožku měla suchou a dlaně plné mozolů, za což se jí Bella pořád vysmívala. Avšak natáhnout si rukavice ze syrové kuřecí kůže, jak jí Bella radila, aby měla pokožku zase pěknou a jemnou, to se Rose prostě hnusilo. Natáhla prsty a pozorovala ztvrdlé puchýře. Opravdu to tak je? Že se nechce vzdát života, v němž prostě jen poslouchá příkazy? Vždycky měla upracované ruce, jinak si je snad ani nepamatovala, protože v sirotčinci taky pracovala – jako všichni, dokonce i ti nejmenší, kteří alespoň nosili koše s prádlem. Rose byla na svoji práci pyšná a měla radost z každé výplaty. Pan Fountain jí sice od okamžiku, kdy se stala jeho učednicí, dával stejné kapesné jako Freddiemu, ale to už nebylo ono. „Freddie má taky pořád špinavé ruce,“ snažil se jí pomoci Gus. „Od inkoustu a kdoví čeho ještě.“ Rose si povzdechla. „Ale kdo za mě udělá mou práci?“ zeptala se celá zoufalá. „Už takhle toho mají všichni nad hlavu, když mám tolik hodin.“
34
„Nemohla by tvoje domácí najmout další děvečku?“ zeptala se slečna Fellová. „Nebo i dvě. V téhle domácnosti je opravdu jen minimálně služebnictva.” Pan Fountain vzdychl. „Asi ano. Nemám v domě rád nové lidi. Je to pak jiné,“ řekl a nedůtklivě si kroutil konec kníru kolem prstu. Jeho nádherný brokátový župan v šarlatové barvě vůbec neladil s fialkovým křeslem, ve kterém seděl, a celkově působil mrzutě a hodně unaveně. Trávil v paláci ještě více času než obvykle, tahali ho na schůzky týkající se vojenské strategie a válečné obrany a to nesnášel. „Promluvím se slečnou Bridgesovou.“ „Ale co budu dělat, když nebudu mít zrovna hodinu?“ pípla Rose. „To bych stejně mohla pomáhat v kuchyni, ne?“ „Jistěže ne!“ odbyla ji slečna Fellová. „Snažím se tě z kuchyně dostat pryč, dítě. Měla bys být v učebně nebo ve studovně. Nebo můžeš být ve svém pokoji, samozřejmě. Třeba si tam můžeš cvičit vyšívání, to by bylo velmi vhodné.“ Gus vyprskl smíchy. „Že by tam seděla s nohama zkříženýma na posteli jako námořník, madam? Spí v podkroví. Nemá ani židli a oblečení si věší na háček.“ Slečna Fellová přivřela oči a maličko se otřásla. „Jistě. Ovšem pokojů je tady dost. O tom si se slečnou Bridgesovou promluvím osobně. Co třeba ten pokoj naproti mému?“ zeptala se ze slušnosti pana Fountaina, ale bylo jasné, že očekává, že udělá, co řekne.
35
„Mně se ale ten pokojíček líbí – ten, co mám,“ nejistě oponovala Rose, protože si uvědomila, že je jako tvrdohlavé, hloupé děcko. Slečna Fellová se na ni stěží podívala. „Jsi mladá dáma, Rose. Vzděláváš se. Těžko pro tebe může být vhodný podkrovní… pokojík.“ Rose polkla slzu. Její těžce vydobyté místo první služebné bylo pryč, a teď i její pokojíček. Bylo sice moc pěkné, že bude mít ložnici, která bude odpovídat jejímu postavení, ale ten pokojík byl úplně první místo, o kterém kdy mohla říct, že je jen její. Na ty háčky si věšela svoje vůbec první vlastní oblečení. Nešťastně zamrkala, aby zaplašila pláč. To asi taky bude muset dát pryč. V té zvláštní, neveselé náladě dokonce zapomněla, jak se těšila z parádních nových šatů z Benátek, a láskyplně pohladila tmavé vlněné šaty, ze kterých jí už vykukovala kolena. Proč ji to všechno tak děsilo? Nebylo to tím, že by nechtěla být učednicí. Ale vzdát se druhého živobytí služebné, v tom bylo něco nevratného. Měla pocit, že doposud jako by si ho nechávala v záloze, kdyby se něco přihodilo. Prostě by se vrátila do kuchyně a všechno by bylo při starém. Rose zaskřípala zuby. Všechno by bylo bezpečně při starém. Gus a slečna Fellová měli pravdu, jakkoli si to nechtěla připustit. Skutečně však nechápala, proč by se musela vzdát i své-
36
ho pokojíčku. „Je zbytečné, abych se stěhovala,“ namítla zdvořile. „Vyšívání si budu cvičit v učebně, slibuju.“ Slečna Fellová probodla Rose pohledem. „Není to vhodné!“ sykla. „Ne pro...“ Náhle se zarazila a kostnaté prsty si zaryla do dlaní. „Pro koho?“ zeptala se zmateně Rose. Vycítila, že slečna Fellová málem vyslovila něco hrozně důležitého. Viselo to ve vzduchu, jen kdyby se toho dokázala dotknout. Hladově visela slečně Fellové na rtech, ale ta jen klidně seděla a rukama svírala staré stříbrné zrcátko, které nosila v kabelce. „Pro mladou dámu,“ dokončila slečna Fellová a každé slovo pečlivě odměřila. Pan Fountain vzdychl a přikývl. „Promiň, Rose.“ Rose si nebyla jistá, zda se omlouvá za to, že se k ní předtím nechoval jako ke skutečné učednici, anebo za to, že dopustil, aby jí slečna Fellová obrátila život naruby. Měla dojem, že si sám není jistý. Smutně popotáhla, ale Gus ji znovu drápl. „Nech toho,“ zabručel. „Jen se lituješ. Odporné. Řekni si o nové šaty a přestaň být tak neprůbojná.“ „Promluvím si se slečnou Bridgesovou po snídani. Kterou si ty, Rose, sníš v jídelně,“ prohlásila slečna Fellová a důstojně odkráčela z místnosti.
37
„V tom pokoji, co sousedí s mým?“ zeptala se Bella šeptem Rose nad vařeným vajíčkem. Rose přikývla. Zrovna to potřebovala. Aby za ní Bella pořád běhala do ložnice. Rosin pokoj v podkroví Bella nikdy neviděla – pravděpodobně ani nikdy nevkročila za hranice kobercem pokrytého schodiště, služebnictvo totiž koberec nepotřebovalo. Rose se usmála nad kaší a uvažovala, jestli by Bella mohla být třeba ještě horší než Susan, druhá služebná, která ji nemohla vystát. Najednou se jí však oči zalily slzami. Jistěže se jí nebude stýskat po Susan. Ta holka ji celé týdny jen mučila. Když už v životě neuvidí ten její ostře řezaný, nabručený obličej, bude jen ráda. Ale znamenalo to taky, že už nebude vídat paní Jonesovou nebo Sáru nebo svého drahého kamaráda Billa – jedině náhodou na chodbě, ale stejně budou mít zakázáno se s ní bavit. Tak to tedy ne, řekla si Rose. Zlostně zajela lžící do kaše, až křehký porcelán zazvonil. Slečna Fellová přísně vzhlédla. Od chvíle, co přijela, jedla většinou ve svém pokoji a k rodině se připojovala jen občas při večeři. Neuvědomila si, že Rosina nepřítomnost u stolu znamená, že jí v kuchyni. Dnes ráno však hned spěchala na snídani, v jednoduchých švestkově modrých hedvábných šatech a hůlkou ze slonoviny. Chtěla se ujistit, že plní její příkazy. Nesouhlasně nad tím společenským
38
pokleskem sešpulila rty, ale když viděla, jak je Rose napružená, nijak to nekomentovala. „Ach, skvělé,“ zamumlala sladce Bella a Rose se zachvěla. Belle se ten nápad až moc zamlouval. „Budeš mít určitě radost, Isabello, že je Rose tak blízko,“ prohlásila slečna Fellová. Freddie se zakřenil a šlápl Rose na nohu. „Všimni si, jak to říká,“ ucedil. „Hodně štěstí.“ Rose ho pořádně kopla do kotníku a s andělsky nevinným výrazem, který se naučila od Belly, se pak znovu pustila do kaše. Byl to zvláštní pocit, jíst u toho dlouhého jídelního stolu. V Benátkách sice také seděla s rodinou u stolu, ale to bylo v cizině, všechno tam bylo jiné. Teď se nemohla zbavit nepříjemné obavy, že se na ni za to někdo oboří. Osobně ještě leštila tu stříbrnou čajovou konvici, která před ní stála – a byla to hrůza, protože všude kolem víka byly různé kudrlinky. Freddieho by nejradši praštila, že si pod stolem tajně čte laciný rodokaps, protože kdyby mu náhodou kápl omastek ze slaniny na ubrus, nikdo by ten mastný flek z plátna už nedostal. Teď však přece pije z hrníčku, který patří k míšeňskému snídaňovému servisu, připomněla si Rose. Flek na ubruse už ji nemusí zajímat. Při pohledu na křehké porcelánové ouško jí její prsty připadaly tlusté jako jelita.
39
Slečna Fellová dojedla maličký trojúhelníček toastu, který měla k snídani, a vstala. „Isabello, Rose, přesně v jedenáct hodin probereme v mém pokoji etiketu a kouzla potřebná pro správné vedení domácnosti. Teď si půjdu promluvit se slečnou Bridgesovou o tvém novém pokoji, Rose.“ „Proč jí tak záleží na tom, abych se přestěhovala?“ brumlala si napůl pro sebe Rose, jakmile šustění hedvábné vlečky slečny Fellové utichlo. „Copak nechceš?“ zeptal se překvapeně Freddie a vzhlédl od rodokapsu. „Chci říct, pochopil bych, kdybys chtěla být od Belly co nejdál, ale ten pokojík, co teď máš, to je spíš prádelník, Rose.“ „Já vím. Asi to bude ve větším pokoji lepší, jen je to prostě divné.“ Rose pohlédla na pana Fountaina, ale ten byl zabraný do knihy a zdálo se, že neposlouchá. „Připadá mi to divné. Já… mně se to půl napůl líbí a napůl nelíbí. Nejsem žádná dáma a ani si nedokážu představit, že bych se jí někdy stala!“ Gus vylízal z misky poslední kapky smetany. „Vypadá to, že slečna Fellová si je docela jistá, že jsi, nebo bys alespoň už měla být,“ broukl zastřeným hlasem. „Je jako umanutá,“ dala mu Rose otráveně za pravdu. To, že je slečna Fellová poněkud umanutá ve věcech, které by měly být nebo nastat, si celkem záhy všimli všichni.
40
„Zajímalo by mě proč,“ uvažovala Bella a špičkou jazyka olizovala ze stříbrné lžičky žloutek. „Proč jí na tom tak záleží?“ otočila se zvědavě na Rose. „Prostě je taková,“ pokrčil Freddie rameny. „Chce, aby bylo po jejím, to je všechno.“ Bella zavrtěla hlavou. „To si nemyslím,“ znovu zabořila lžičku do vajíčka, ale moc dobře přitom věděla, že se na ni všichni u stolu dívají, zatímco pečlivě vyškrabávala poslední zbytky žloutku. „Bože, vezmi si to do ruky a vylízej to!“ obořil se na ni Gus. „O čem to mluvíš? Víš snad něco, co my ne?“ Vousky se mu popuzeně chvěly. Bella se ušklíbla. „Mám jen oči, to je všechno. Všimla jsem si, jak se na Rose dívá. A pak taky ten obraz, samozřejmě...“ Freddie se zaskřípěním odsunul židli. „Všichni víme, že Rose je ta nejnadanější kouzelnická učednice na světě. Nemusíme to snad pořád opakovat.“ Vypochodoval ven a práskl za sebou dveřmi, až to pana Fountaina vytrhlo ze čtení. „Ještě trochu čaje,“ požádal skoro nepřítomně a mávl šálkem směrem k Rose. Rose mu nalila, počkala, až bude mistr znovu bezpečně ve svém světě, a pak pohlédla na Belllu s Gusem. „Co to bylo?“ ptala se a kývla hlavou směrem ke dveřím.
41
„Jen žárlí,“ pokrčil rameny Gus. „Učíš se kouzla snáz než on, alespoň si to myslí. A je pravda, že slečna Fellová neprojevila příliš zájmu ho učit. Cítí se odstrčený.“ „Vždyť je to jen proto, že je kluk!“ vzdychla Rose. „Ona je jako slečna Bridgesová. Taky má ráda jen pořádkumilovné lidi, zatímco on všechno shodí nebo rozbije. A stejně sám nechce, aby ho učila; když máme mít lekce etikety, vždycky se z toho snaží vykroutit.“ Gus si odfrkl. „Etiketa. To není nic pro něj. Ta ženská je jednou z nejmocnějších kouzelnic naší doby! A to Freddie chce, znát její tajemství. Je ctižádostivý. A ona je zatím vyzrazuje vám.“ „Aha,“ řekla Rose, ale nepřesvědčilo ji to. Navzdory moci, kterou slečna Fellová bezpochyby vládla, zatím nedělala vlastně nic jiného, než že ji kritizovala při vyšívání – a téměř omdlela při hodině malování. Rose neměla pocit, že by jim svěřovala nějaká tajemství nebo je učila mocná kouzla. Povytáhla obočí a podívala se na Bellu, která se tvářila také pochybovačně. „Na to zřejmě teprve dojde. Asi nejdřív musíme umět pořádně šít,“ posteskla si Bella. „Ale to jsem tím, Rose, stejně vůbec nemyslela. Chtěla jsem říct, že ti kouzla možná jdou, ale rozhodně nejsi tak dobrá, jak budu já.“ Samolibě se ušklíbla. „Podle mě se o tebe slečna Fellová zajímá z úplně jiného důvodu.“
42
Odmlčela se a očividně čekala, až ji poprosí, aby pokračovala, ale Rose na to neměla náladu. Stále ještě nemohla skousnout, že by na ni Freddie žárlil kvůli jejímu talentu. Nadchlo ho přece, když poprvé kouzlila. Nadchlo a rozzuřilo, protože ho předčila služka, ale Rose si myslela, že to už je dávno pryč. „No tak, přestaň se chovat tak hloupě, Bello. Jestli to chceš říct, tak to řekni. Jinak se musím jít ještě podívat na to schéma poklon, než začne hodina.“ Bella se ušklíbla, ale odolat nedokázala. „Ach Rose, vždyť je to jasné. Ona ví, kdo jsi.“ Opřela se, očividně pyšná sama na sebe. Pak jemně kousla do toastu, ale po očku koukala na Rose, co s ní ta zpráva udělala. Rose složila ruce do klína a držela si je, aby se jí přestaly chvět. Tušila to, ale když to Bella řekla nahlas, najednou se to zdálo mnohem skutečnější. „Proč mi to tedy prostě neřekne?“ zašeptala. „To nevím...,“ přemýšlela nahlas Bella. „Možná si není úplně jistá. Bylo by kruté ti to říct a nemít jistotu. Anebo si myslí, že na to ještě nejsi připravená. Třeba je to něco tak příšerného, že by ses z toho zbláznila.“ Řekla a křoupala další sousto. „Ano, to bude asi ono.“ „Musí mi to říct.“ Rose se na židli narovnala. „Jestli ví, kdo jsem, nemá právo to přede mnou skrývat! Musí mi to říct!“
43
Gus se zachichotal. „Vzpomínáš, co jsem řekl o jedné z nejmocnějších kouzelnic naší doby? Nemyslím, že ta by něco musela.“ „Zmlkni, Gusi.“ Rose se zadívala na Bellu a přivřela oči. „A co jsi přesně viděla, že si myslíš, že to ví? Řekla snad něco?“ Bella trochu nervózně zamrkala. Takhle Rose ještě nikdy neviděla, šel z ní strach. „Prohlíží si tě... Rose, ona... ona vypadá jako ty. I teď, jak se na mě díváš, vypadáš jako ona. Myslím, že jsi jedna z Fellovic rodiny. A ona to ví.“ Gus se zvedl z polštářku na židli a namířil si to napříč čajovým servisem přímo k Rose. „Jedna z Fellovic rodiny. To mě podržte. Ta holka možná konečně vypustila z úst něco pořádného. Jedna z Fellovic rodiny – a v sirotčinci. To by bylo překvapení.“ Sedl si, zamyšleně kolem sebe obtočil ocas a nepřestal si Rose prohlížet. „Proč by dítě jedné z nejobávanějších a nejváženějších kouzelnických rodin na světě skončilo v sirotčinci, Bello?“ „To nevím,“ pokrčila Bella rameny. „Ale mám, pravdu, viď?“ „Možná. Možná,“ zapředl spokojeně Gus. „Dnes máme opravdu nanejvýš zajímavý den.“ „Ale není to jen tak nějaká zajímavá novinka, kterou bychom měli probírat u snídaně!“ sykla Rose. „Je to důležité! Jak zjistíme, jestli máme pravdu?“
44
„Mohla by ses jí zeptat,“ navrhl Gus. Rose zavrtěla hlavou. „Ne. Jen by se na mě podívala a řekla by, že mi kouká spodnička. Kdyby to bylo tak jednoduché, dávno by mi to pověděla, no ne?“ „Pak už mne tedy nic nenapadá,“ zívl teatrálně Gus. „Myslím, že je čas si zdřímnout.“ „Já ti pomůžu,“ navrhla s nadějí v hlase Bella. „Prosím, Rose. Já jsem ti to řekla. Tak mi dovol, abych ti pomohla.“ Rose zdráhavě přikývla. Bella měla pravdu. Ona si toho všimla první. Nebylo by fér ji teď z toho vynechat. „Napadá tě něco?“ zeptala se. Bella se zamračila. „Nic moc chytrého,“ přiznala. „Ale co kdybychom jí prohledaly pokoj? Něco tam musí být. Možná nějaké staré dopisy. Nějaká stopa, která by k tobě vedla.“ Rose polkla. V krku jí vyschlo. Bála se, že Bella navrhne něco podobného. „Nechce se mi to opakovat do třetice, ale jde o jednu z nejmocnějších kouzelnic naší doby. Ano? Vloupat se k ní není myslím nejlepší nápad.“ Gus seskočil ze stolu, s žuchnutím dopadl na vyleštěné parkety a vypochodoval z místnosti. Šťastně si pomrskával špičkou ocasu. Rose za ním koukala a přemýšlela, komu to teď asi půjde říct.
45
„Jednoduchá přesvědčovací kouzla mohou být velmi užitečná, ovšem obecně se služebnictvo a kouzlení nemá míchat dohromady.“ A tak pokračovala slečna Fellová dál. Seděla v ušáku u okna ve svém pokoji, kde většinou dávala Rose a Belle hodiny. Dívky byly usazené na stoličkách před křeslem a snažily se soustředit na to, jak správně řídit domácnost a služebnictvo. Rose si nemohla pomoct, ale měla pocit, že o služebnictvu toho ví víc, než by kdy mohla vědět slečna Fellová. Navíc se snažila odhalit nějaké stopy, aniž by si toho slečna Fellová všimla, a tak se na hodinu nedokázala příliš soustředit. Ke všemu musela ještě neustále loktem žďuchat do Belly, která se bez rozmyslu pořád někam otáčela a pátrala kolem po něčem, co by jim mohlo pomoci v hledání. Slečna Fellová dnes překvapivě neseděla vzpřímeně jako vždycky. Vypadala unaveně a Rose se obávala, že je to kvůli ní. Stará paní obvykle nechodila dolů na snídani, raději si podnos nechávala posílat k sobě do pokoje. Když ji Rose ráno nechtěně vzbudila, připravila ji tak o několik hodin spánku. Rose se snažila soustředit na zpěvavý hlas slečny Fellové a přemýšlela při tom, kolik jí ve skutečnosti asi je. Rose už se několikrát setkala s očarováním, v případě slečny Fellové si však nebyla jistá, zda ho používá. Patřila prostě k lidem, kteří vždycky vypadají dokonale, dokonce i v noční košili. Dokonce i teď prozrazovaly její únavu jen
46
tmavé kruhy pod očima a mírně nahrbená záda. V kostnatých rukou zase svírala to hezké stříbrné zrcátko a během výkladu jemně přejížděla prsty po jeho zdobeném okraji a hladila ho. „Rose, drahá, dávej pozor,“ napomenula ji slečna Fellová. „A nemrač se tak, dítě! Jestli budeš takhle sedět a mračit se, budeš mít vrásky, ještě než ti bude dvacet. Opravdu, přímé slunce a přehnané grimasy,“ Rose se na okamžik musela zamyslet, než jí došlo, že to pravděpodobně znamená, že ani usmívat se není povoleno, „to je zhouba pleti. Nemračte se a ať vás na sluníčku nikdy nevidím bez slunečníku. Rose, ty se stále ještě mračíš! Tumáš, drahá, podívej,“ podávala jí stříbrné zrcátko. „Jen se podívej na ty rýhy mezi obočím. Katastrofální.“ Rose poskočilo srdce strachem i zvláštním vzrušením a vzala si zrcátko. Smutně se usmála na vlastní úzkostnou tvář v ďubkovatém skle. Poslušně kývla na slečnu Fellovou a ze všech sil se snažila vrásky na čele vyhladit, ale zdálo se to marné. Stalo se to v okamžiku, kdy zrcátko podávala zpátky. Tvář jako by sklouzla do strany, mimo orámované zrcátko. Rose se na okamžik domnívala, že je to její vlastní odraz, který se nějakou chybou či vadou starého skla pozměnil. Když vyřizovala pochůzky pro pana Fountaina, viděla něco podobného v kouzelnickém obchodě – říkali tomu strašidel-
47
né zrcadlo. Mladší pan Sowerby jí ho tehdy ukázal a ona až nadskočila, když v něm spatřila svůj najednou nepřirozeně protáhlý obličej. Tohle však bylo víc než jen podivné sklíčko. Ta tvář jí patřila i nepatřila. Byla to ona, ale starší, a to by přece nemělo být možné, leda by zrcátko bylo nějak očarované. A vrtalo jí hlavou ještě něco jiného – určitě tu tvář už někdy někde viděla. Rose odtrhla oči od dívky, která se na ni koukala, a podívala se tázavě na slečnu Fellovou. Stará paní si však ničeho nevšimla a stále ještě dávala Rose přednášku o tom, co jí hrozí, když se bude kabonit. Jednoduše jen natáhla ruku pro zrcátko a položila si ho zpátky do klína. Nedala na sobě znát, že by zaznamenala něco zvláštního. A tak Rose uvažovala, zda tu divnou tvář v zrcátku neviděla opravdu jen ona. „Co to bylo?“ ptala se jí zanedlouho Bella. Jakmile je slečna Fellová propustila, zatáhla Rose k sobě do ložnice a v podstatě ji dostrkala až k sedátku u okna. „No tak, Rose! To zrcátko – co s ním bylo?“ „Tys to viděla?“ zbystřila Rose. „Ne!“ plácla Bella naštvaně do polštáře. „Ale vím, že tam něco bylo. Měla jsi najednou hrozně divnou barvu. Co se stalo? Zase nějaký tvůj divný obraz? Ach, nebo něco o válce? Viděla jsem u papá na stole noviny, kde psali, že nás Tališi s největší pravděpodobností plánují napadnout.
48
Tvrdili, že jeden takový plán spočívá v tom, že nad nás přiletí v obrovských balónech, ale tomu se mi nechce věřit.“ Rose zavrtěla hlavou. „Nic takového. A nic… důležitého. Jen jsem se podívala do toho zrcadla a neviděla tam sebe, ale někoho jiného. Vídala jsem sice v zrcadlech zvláštní věci i dřív, ale jen když jsem to čekala,“ mumlala. „Jako když jsme pomocí zrcadla pátrali po Maisie, a já tam uviděla slečnu Sparrowovou. Tehdy jsem to ale po zrcadle chtěla. Tohle bylo něco jiného. Přijde mi, že ta tvář je v tom zrcátku pořád.“ „Kdo to byl? Byla hezká? Znalas ji? Ach Rose, přestaň tam sedět jak pecka a řekni mi to!“ „Bello, já myslím, že to mohla být... moje matka,“ zašeptala Rose. Bella otevřela pusu a pro jednou neměla slov. Zírala na Rose a místo pusy a očí měla jen udivená kola. Když má takhle vykulené oči, vypadá Bella jako ten královnin pekingský psík, blesklo Rose mimoděk hlavou. Její mozek přelétal z jedné myšlenky na druhou jako motýl, ale odmítal zůstat u toho, co bylo důležité. Než to Belle řekla, skoro ani neměla odvahu si to sama přiznat, ale byla si téměř jistá, že má pravdu. Bella brzy překonala svůj úžas a ten nahradila zvědavost. „Jak to víš? Vypadala jako ty? A byla tam jenom její tvář, nebo myslíš, že viděla i ona tebe? To je uvnitř toho zrcátka?“ ohrnula Bella s odporem nos.
49
