Sylabus. Dějiny sportu od kuriozity k vědecké historii. Přednáškový cyklus. Martin Pelc, Petr Roubal, Tomasz Przerwa

Sylabus

Přednáškový cyklus

Dějiny sportu – od kuriozity k vědecké historii Martin Pelc, Petr Roubal, Tomasz Przerwa

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Přednáškový cyklus Dějiny sportu: od kuriozity k vědecké historii Mgr. Martin Pelc, Ph.D. MA et MPhil Petr Roubal, Ph.D. Dr hab. Tomasz Przerwa

Dějiny sportu: od kuriozity k vědecké historii Od sletů ke spartakiádám a zpět: Kontinuita a diskontinuita poválečné československé tělovýchovy l Zapomenuté počátky zimních sportů (na příkladu Slezska) l l

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Mgr. Martin Pelc, Ph.D.

narozen 1980 český historik, specializuje se na kulturní a sociální dějiny měšťanské společnosti epochy novodobých dějin Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historických věd

MA et MPhil Petr Roubal, Ph.D.

narozen 1975 český historik, zabývá se tuzemskými nejnovějšími dějinami, moderními politickými rituály, socialistickou tělovýchovou, dějinami Sokola Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, oddělení pro dějiny po roce 1989

Dr hab. Tomasz Przerwa

narozen 1973 polský historik, který se věnuje společensko-politickým dějinám Slezska v 19. a 20. století a dlouhodobě se zabývá dějinami tělesné kultury a sportu Instytut historyczny, Uniwersytet Wrocławski

4

Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura


Mgr. Martin Pelc, Ph.D. Dějiny sportu: od kuriozity k vědecké historii I. Trocha teorie na úvod „Moderní doba může býti zcela náležitě zvána dobou sportu. Není druhého jevu, který by byl tak všeobecný a který by zasahoval – ne-li přímo prostupoval – všechna zákoutí našeho složitého života dnešního“, napsal už v roce 1931 vrchní komisař československého ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy dr. Prokop Bureš. Co by asi řekl dnešku s jeho specializovanými televizními kanály, které čtyřiadvacet hodin denně chrlí přenosy sportovních klání, ohromnému množství sportovních disciplín a profesionálních sportovců, ale i boomu rekreačního sportu? Nejspíše by se snažil najít historické a filozofické předpoklady dějin sportu, o což se pokoušel už ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Vždyť už v roce 1921 předložil na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy doktorskou práci s názvem Filosofie sportu! I když z dnešního (a možná ani tehdejšího) pohledu o skutečnou filozofii nejde, vidíme, jak hluboko sahají pokusy uchopit téma sportu vědeckými nástroji. Tato práce je v kontextu české vědy zcela zapomenuta, respektive nikdy nevstoupila ve známost a už téměř jedno století leží v Archivu Univerzity Karlovy v Praze. Toho, kdo ví něco o české historii sportu jako disciplíně, to nepřekvapí. I když se na pultech knihkupectví tlačí desítky i stovky knih s tematikou sportovní historie, pole skoro úplně ovládli novináři. Historici vstupují do diskuze jen okrajově. Zatímco řada oblastí dějin trpí nezájmem veřejnosti, dějiny sportu, obdobně jako třeba dějiny druhé světové války, trpí značnou popularitou. Nacházejí se tak ve výchozí pozici, která se diametrálně liší třeba od dějin politických. Popularizace tady předchází vědeckému výzkumu! Existuje například Klub sportovních novinářů ČR, ale sportovní dějiny svou profesní organizaci nemají. Dějiny sportu se vesměs neobjevují ani na stránkách renomovaných historických časopisů a když ano, pak skoro výhradně ve vztahu k politice. Kolem dvojice témat – dějin Sokola a dějin olympismu – vznikl u nás obdivuhodný štos odborných publikací, ale k dalším tématům se vyjadřují spíše informovaní laici. Jak jsem napsal úvodem, sport zaujímá v dnešním světě ohromný prostor a je na čase, aby se i jeho historie emancipovala – aby přestala být pouhou náplní televizních kvízů a zábavného čtení. Jak na to a jak je sportovní dějepisectví daleko? Pokusíme se nastínit odpovědi. Úvodem je třeba zdůraznit, že zahraniční sportovní dějepis je už mnohem dále: tradičně se v popředí drží anglosaské země a Německo. I tam ale skutečné, čili akademické dějiny sportu jsou až záležitostí sedmdesátých nebo osmdesátých let 20. století. Do té doby vesměs platily za nehodné vědeckého zkoumání. Budoucí zájem o hru předznamenal sice už roku 1938 skvělý nizozemský historik pozdního středověku Johan Huizinga (1872–1945), který v knize Homo ludens (Hrající si člověk) označil hru za vlastní původ lidské kultury, ale soustředěnému zkoumání byl fenomén podroben až po druhé světové válce. Jako jeden z přelomových okamžiků v emancipaci sportu jako předmětu bádání můžeme ve společenských vědách vidět rok 1960. Tehdy německý fenomenologický filozof Eugen Fink (1905–1975) vydal svou knihu Hra jako symbol světa (Spiel als Weltsymbol). Fink byl žákem zakladatele fenomenologie, prostějovského rodáka Edmunda Husserla, a přítelem významného českého filozofa Jana Patočky. Právě on rehabilitoval hru jako fenomén a etabloval ji jako filosofický problém. I běžnému čtenáři je přístupný třeba jeho esej o podstatě hry Oáza štěstí (Oase des Glücks. Gedanken zu einer Ontologie des Spieles), který vyšel ještě o tři roky dříve. Mějme prozatím za to, že člověk původně sportoval jen pro radost, nikoli pro peníze, a ztotožněme sport s hrou. Co nám o ní Eugen Fink říká? Předně odmítl protikladné vnímání hry jako materiálně neplodné zábavy versus práce jako materiálně produktivní činnosti. V pohledu, který dělí lidské konání na to, co prací je, a to, co prací není a je tudíž jen zahálkou, spatřujeme mnoho z kapitalistické etiky ve smyslu hesla „čas jsou peníze“. Podle Finka ale takto ostré rozdělení neplatí: hra není bezúčelnou činností, naopak, jako každá lidská činnost je účelově určena. Hra se nemá k vlastnímu naplňování života jako spánek k bdění, ale plní důležitou funkci. Podle Finka moderní člověk žije neustále pro budoucnost, soustředí se na cíl, kterého svou činností dosáhne, a z tohoto futurismu našich životů nás občas vytrhne jen hra, jedině při hře žijeme přítomností.1 1 Eugen FINK, Oáza štěstí, Praha 1992, s. 5–27.

Mgr. Martin Pelc, Ph.D.

5


Podobně se na fenomén hry dívá i rumunský filozof náboženství Mircea Eliade (1907– 1986). Podle něj žil archaický člověk v posvátném čase, kde každá činnost včetně práce byla opakováním kosmogonie (utváření světa), čímž docházelo k cyklickému obnovování času.2 V tomto cyklu se mohl tradiční člověk pohybovat s jistotou, kdežto moderní člověk žije v čase profánním, tudíž neohraničeném a nejistém. Je sice osvobozen od řady rituálů, ale zároveň čelí pádu do nekonečnosti času. Podle Eliada moderní člověk vzdoruje pádu do času dvěma způsoby: podívanou (tj. sledováním divadla, filmu) a četbou. Ty mu nabízejí výstup z času a návrat k soustředěnému času tradičních společností.3 Eliadovu tezi lze aplikovat i na hru: hráč také vystupuje z pádu do času a uchyluje se do magického soustředěného času a prostoru. Jako posledního z řady myslitelů, kteří se hrou seriózně zabývali, jmenujme francouzského sociologa, literárního kritika a filozofa Rogera Caillois [rožé kajoa] (1913–1978), vlastně vrstevníka obou předchozích. Pokud Eugen Fink pronikl snad nejhlouběji do podstaty (ontologie) hry, pak Caillois zpracoval problém nejsystematičtěji. Hra podle něj musí splňovat následujících šest kritérií: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Dobrovolné shromáždění hráčů Neproduktivita Prostorově a časově ohraničená „událost“ Pravidly stanovený průběh Člověk během hry žije ve fiktivní realitě Otevřený průběh s nejistým koncem

Pamatujme si, že jako základy hry jmenoval Caillois: 1. 2. 3. 4.

agon (soutěž) alea (náhoda) ilinx (opojení) mimikry (maskování)

Profesionální sport přirozeně naplňuje výměr hry jen zčásti, porušuje třeba Cailloisův požadavek neproduktivity, proto je třeba přihlížet i k dalším aspektům a přizvat k výzkumu např. sociologii a další společenské vědy.

II. Co zkoumají dějiny sportu Prvními (byť ještě „laickými“) historiky sportu byli samotní sportovci a sportovní funkcionáři, kteří sepisovali „dějiny“ svého klubu nebo sportovního odvětví. Protože ale patřili mezi aktéry dění, kteří postrádali historické vzdělání, můžeme jejich spisky označit za prehistorii sportu. Ve druhé fázi se sestavování historických přehledů ujali hlavně žurnalisté. To souviselo s etablováním sportovních rubrik, které se vyvinuly z dříve ojedinělých zpráv o sportovním dění. Později dokonce vznikaly specializované sportovní noviny a časopisy. V českém prostředí patří k takovýmto nejstarším titulům Cyklista (od 1885), Velocipedista (1888–1890), Sportovní obzor (1893–1896) a Sport a hry (1902–1914). Novináři také nadlouho určili pohled na dějiny sportu jako na přehled významných zápasů, soutěží, výkonů a sportovních osobností. V podstatě šlo (a dodnes v jejich pojetí jde) o obdobu staršího dějepisectví, které dějiny redukovalo na politiku určovanou velkými osobnostmi a válečné dějiny s jejich velkými bitvami a vojevůdci. Teprve po druhé světové válce se začali sportem u nás soustavněji zabývat i historici, kteří rozšiřují spektrum kladených otázek a snaží se sport vnímat v ideálním případě ne jako paralelní problém, ale součást celospolečenského dění. Jednou z nejvýznamnějších postav, které se dějinami sportu vědecky zabývaly, je profesorka Věra Olivová, známá i svými knihami o první československé republice. 2 Mircea ELIADE, Mýtus o věčném návratu, Praha 1993.

3 Mircea ELIADE, Mýty, sny a mystéria, Praha 1998, s. 13–25, zejm. s. 22–25; Mircea ELIADE, Posvátné a profánní, Praha 2006, zejm. s. 14–16. 6

Dějiny sportu: od kuriozity k vědecké historii


Co nás jako historiky musí vedle výsledků zajímat? Předně musíme poznat celé historické spektrum sportů: kdo si dnes představí, co označují názvy her jako Schlagball (německý baseball, pálkovaná) nebo Faustball (německá odbíjená), a přece máme co dočinění s nejpopulárnějšími sporty mezi německými středoškoláky českých zemí. A co teprve pushball, který propagoval i vzpomínaný časopis Sport a hry? Podobných vedlejších nebo dokonce „slepých ramen“ je ve vývoji sportu celá řada. Ale zdaleka nevíme vše ani o mnohem známějších disciplínách: známe sice nejstarší kluby, ale zatím nikdo nezkoumal, kdy se s odvětvími seznámili například žáci ze středních škol starého Rakouska. Kdo by koncem 19. století čekal třeba ve vybavení opavského německého gymnázia sadu náčiní pro kriket, kroket, rugby, quoits1, bocciu2, tamburello3 nebo dokonce golfovou hůl? Nestačí ale výskyt sportovních odvětví jen registrovat. Je třeba popsat, proč a v jakém sociálním prostředí nalezly živnou půdu a jak se jejich společenské zázemí proměňovalo. Jaké rozdíly vyplývaly ve vztahu k jednotlivým odvětvím i ke sportu obecně? Musíme se ptát, jak sport vnímali samotní sportovci, jak diváci i jeho odpůrci, jaký vliv na něj měly politické, ekonomické, sociální nebo kulturní aspekty a jestli je i on zpětně ovlivňoval. Kromě vrcholového sportu sledujme ale i sport jako fenomén každodennosti našich předků – dalo by se říci, čím méně významný zápas pro novináře, tím významnější pro historika. To vše demonstruje vývoj, jaký sportovní dějepisectví prodělalo (a prodělává) na cestě od kuriozity ke svébytné oblasti vědeckého zkoumání.

DOPORUČENÁ LITERATURA CAILLOIS, Roger: Hry a lidé. Maska a závrať. Praha 1998. DĚKANOVSKÝ, Jan: Sport, média a mýty. Zlatí hoši, Královna bílé stopy a další moderní hrdinové. Praha 2008. ELIADE, Mircea: Mýty, sny a mystéria. Praha 1998. FINK, Eugen: Hra jako symbol světa. Praha 1993. FINK, Eugen: Oáza štěstí. Praha 1992. HUIZINGA, Johan: Homo ludens. O původu kultury ve hře. Praha 1971. McLUHAN, Marshall: Jak rozumět médiím. Extenze člověka. Praha 1991. OLIVOVÁ, Věra: Lidé a hry. Historická geneze sportu. Praha 1979. WAIC, Marek (ed.): Německé tělovýchovné a sportovní spolky v českých zemích a Československu. Praha 2008.

4 Házení kroužků na kolík. 5 Boccia: hra podobná pétanque. 6 Hra, při které se míč odpaluje přes síť pálkami podobnými tamburínám. Mgr. Martin Pelc, Ph.D.

7


MA et MPhil Petr Roubal, Ph.D. Od sletů ke spartakiádám a zpět: Kontinuita a diskontinuita poválečné československé tělovýchovy I. Úvod: Hromadná tělovýchovná vystoupení Hromadná tělovýchovná vystoupení představují tradiční formu politického rituálu typickou pro nacionalistická hnutí střední Evropy 19. století. Tato vystoupení díky silnému symbolickému potenciálu synchronizovaného pohybu masy lidských těl umožňují předvést sílu, disciplínu a jednotu konkrétního sportovního nebo politického hnutí, či politického režimu. Vystoupení se skládají z řady zhruba desetiminutových tělovýchovných skladeb, které reprezentují jednotlivé věkové či profesní skupiny společnosti či konkrétního hnutí. Skladby jsou komponovány pro stovky, často i tisíce a výjimečně i pro desetitisíce „cvičenců“ a vyžadují zvláštní davovou choreografii. V komunistickém Československu, podle sokolského vzoru, tvořila hromadná tělovýchovná vystoupení hlavní součást Spartakiád. V ostatních zemích sovětského bloku měla tato vystoupení okrajovou funkci, především jako součásti úvodního či závěrečného rituálu sportovních soutěží či jako zpestření politických průvodů. Samotný název Spartakiáda znamenal v ostatních zemích Sovětského bloku především hierarchicky organizovanou sportovní soutěž, jejíž cílem bylo vybrat vrcholové sportovce pro olympijské hry, které mimochodem také zahrnovaly hromadná tělovýchovná vystoupení do svých ceremoniálů. Díky aktivní účasti bývalých sokolských činovníků v komunistickém Československu vznikla velmi sofistikovaná kultura hromadných tělovýchovných vystoupení nejen s velmi účinnou organizační strukturu, ale i vlastní odbornou terminologii, hodnotícími standardy a estetickými normami. Z tohoto důvodu mnoho zemí třetího světa zaměstnávalo československé teoretiky tělovýchovných vystoupení při budování vlastních rituálních forem.

II. Sokol po druhé světové válce Československá obec sokolská (ČOS), zastupující více jak milión sportovců, představovala i po druhé světové válce nejpočetnější spolek vůbec a díky své aktivní účasti v odboji disponovala vysokou společenskou prestiží. Po válce se však zásadně změnil vzájemný vztah Sokola a komunistické strany. Zatímco Sokol na svém VIII. sjezdu v roce 1947 povolil členům komunistické strany vstup do Sokola a místo za „internacionální“ ji začal považovat za „národní“ organizaci, komunistická strana přestala osočovat Sokol jako „nástroj reakce“ a prosazovala, aby se stal jádrem sjednocené tělovýchovy. KSČ neobnovila vlastní tělovýchovnou organizaci, ale nařídila svým členům vstup do Sokola, například Klement Gottwald se stal členem Malostranského Sokola, stejně jako řada dalších vysokých komunistických představitelů. Přesto vliv komunistů v Sokole jako takovém byl poměrně malý a jeho ovládnutí proběhlo až po Únoru prostřednictvím Ústředního akčního výboru ČOS (později nahrazen Ústřední sokolskou komisí při Akčním výboru Národní fronty vedenou Alexejem Čepičkou), který se formálně ustavil 23. 3. 1948. Úkolem tohoto akčního výboru, který vedl bývalý sokolský činovník a svědek Norimberského tribunálu František Bláha, byla jak „očista“ vedení ČOS, tak i sjednocení celé tělovýchovy. Většina členů předsednictva ČOS byla donucena rezignovat a dosavadní starosta Sokola Antonín Hřebík byl nahrazen osmasedmdesátiletým Josefem Truhlářem, starostou Sokol v době okupace, který pak představoval loutku v rukou komunistické moci až do zrušení ČOS v roce 1952. V rámci sjednocování tělovýchovy, které bylo slavnostně vyhlášeno 31. 3. 1948, musely všechny tělovýchovné a sportovní organizace vstoupit do ČOS a od 1. 6. měla být veškerá tělesná výchova prováděna pouze „po sokolsku“. Ideovým základem „sjednoceného“ Sokola se měly stát „Tyršovy myšlenky a výchova k budování socialistické státu.“ Tyršův kult se po Únoru dál rozvíjel, řada jeho myšlenek, které před válkou Ladislav Štoll nazval „oficielní studnice specificky maloměšťáckého moralismu“, rezonovala s představami komunistické

8

Od sletů ke spartakiádám a zpět: Kontinuita a diskontinuita poválečné československé tělovýchovy


strany o tělesné výchově: utilitárnost sportu, kolektivismus, brannost, reprezentační funkce, protiněmectví a slovanství. Československá obdoba sovětského sportovního odznaku Připraven k práci a obraně vlasti nesla dokonce název Tyršův odznak zdatnosti. Otevřené projevy nesouhlasu s novým režimem během sletu v roce 1948, stejně tak jako účast Sokolů na Benešově pohřbu vedly k vlně represí proti sokolskému hnutí. Do listopadu 1948 bylo ze Sokola „vyakčněno“ 11 446 členů a více jak 1 500 činovníků zbaveno funkcí, vyloučení bylo často spojeno se ztrátou zaměstnání či jiným postihem. Zatímco předsednictvo ČOS bylo ovládnuto komunisty již v březnu 1948, vedení jednotlivých žup, zejména moravských, se stavělo otevřeně proti zasahování státní moci do vnitřních věcí Sokola. Řada župních činovníků byla proto zatčena a obžalována na základě paragrafu na ochranu republiky. Řada sokolských představitelů emigrovalo v čele s náčelnicí Marií Provazníkovou a bývalým starostou Antonínem Hřebíkem. V samotné činnosti Sokola došlo počátkem 50. let k významnému posunu od masového cvičení k soutěživému sportu zcela po vzoru sovětské fyzkultury. Nespokojenost s přežívajícím „zpátečnictvím“ a „sektářským spolkařstvím“ sjednoceného Sokola spolu se snahou, co nejvěrněji kopírovat sovětskou fyzkulturu, vedla ÚV KSČ koncem roku 1952 k rozhodnutí zavést jednotný státní dozor nad tělesnou výchovou a sportem. Sokol měl nadále za úkol pouze organizovat tělesnou výchovu a sport na vesnicích a v menších městech, kde nebyly jednoty odborářské tělovýchovy. Koncem roku 1953 dochází k přehodnocení dosavadního důrazu na soutěživé sporty a řada bývalých činovníků Sokola se zapojuje do obnovování hromadného cvičení a přípravy spartakiád. Po zřízení ČSTV získávají bývalí sokolští činovníci platformu ve Svazu základní tělesné výchovy, nicméně název Sokol přežívá již pouze v označení některých Tělocvičných jednot.

III. Všesokolský slet 1948 XI. Všesokolský slet roku 1948 představuje nejmasovější akcí v dějinách Sokola, zároveň je považován za největší protest proti komunistickému režimu, ale také v mnoha ohledech předznamenává budoucí vývoj Československých spartakiád. V rámci násilného sjednocování československé tělovýchovy se sletu na rozdíl od dřívějška účastnili cvičenci všech tělovýchovných organizací, a stal se tak „svátkem celonárodní tělovýchovy“. Symbolicky byl slet zahájen 27. 10. 1946 ohňovým poselstvím, při kterém velká vatra zapálená na Strahovském stadionu dala znamení k zapálení ohňů po celé republice. Tento rituál poté opakovaly všechny Československé spartakiády. Po Únoru komunistický režim vyjádřil podporu sletu, který se podle Gottwalda měl stát „velkolepou manifestací jednoty našeho národa, jednoty v radostně budovatelské práci a ve věrnosti našemu lidově demokratickému řádu.“ Komunistická strana dokonce mírnila některé radikály v Sokole, aby jeho „očista“ nenarušila zdárný průběh sletu. Vlastní slet zahájilo vystoupení žactva 10. června, kdy na Strahovském stadionu mj. vystoupilo 3 300 šesti až osmiletých dětí se skladbou Naše hračky Jany Berdychové, která se později účastnila přípravy všech Československých spartakiád. Průvod žactva Prahou byl z politických důvodů odvolán, poté co cvičenky na Strahově skandovaly „Ať žije president Beneš“. Od 26. června následovala vystoupení sokolského dorostu, kterého se celkem účastnilo 85 tisíc mladých cvičenců. V kontrastu s dosavadní tradicí sokolských sletů vyznělo vystoupení mládeže Revolučního odborového hnutí Marie Rejhonové (autorky slavné skladby Pracovních záloh I. Celostátní spartakiády), které bylo zahájeno zpěvem Písně práce a předáním rudých růží shozených z vrtulníku do rukou Klementa Gottwalda. Slet vyvrcholil tzv. Sletovými dny členstva, které probíhaly 3. až 6. července. V průběhu sletu vystoupilo 64 tisíc žen, 54 tisíc mužů a každý den je sledovalo na 200 tisíc diváků. Muži, kteří nastupovali za zvuků Sukova pochodu V nový život, předvedli tradiční prostná s názvem Věrni zůstaneme, která měla vyjádřit poctu padlým Sokolům. Vystoupení žen také navázalo na předchozí slet a jeho závěrečný rej představoval další krok směrem k choreografii celé plochy Strahovského stadionu. Stejně jako na předchozích sletech vystoupily i tentokrát delegace Sokola z ostatních zejména slovanských zemí. Nově k nim přibyla i početná sovětská delegace, která předvedla náročný gymnastický program zakončený rozvinutím Stalinova obrazu (na dřívějších sletech


9


reprezentoval Rusko Ruský Sokol – sportovní emigrantská organizace). V sovětské odborné literatuře je sovětská účast na sletu považována za důležitý zdroj inspirace pro další vývoj sovětských tělovýchovných vystoupení. Sovětskému vystoupení bezprostředně předcházelo vystoupení jugoslávské delegace, které vzbudilo značnou pozornost, protože slet probíhal právě v době propuknutí sovětsko-jugoslávské roztržky. Slet vyvrcholil průvodem sokolského členstva, kterého se účastnilo 75 tisíc Sokolů v krojích, devět tisíc hostů a téměř tisíc jezdců na koních. Komunistický režim se tohoto průvodu obával, a proto se snažil předem zajistit, aby nedošlo k žádným protestům. Vytvořil vlastní pořadatelskou službu, která měla konkurovat sokolským pořadatelům, do průvodu i mezi diváky nasadil příslušníky tajné policie, uvedl do pohotovosti oddíl SNB s kulomety i lidové milice, zorganizoval skandování prokomunistických hesel na klíčových místech průvodu a pokusil se přehlušit průvod vyhráváním budovatelských pochodů z tlampačů. Nicméně Sokolové během průvodu dali otevřeně najevo svůj nesouhlas s novým politickým vedením země a také se snahou státní moci o získání kontroly nad sokolským hnutím. Provolávali slávu Benešovi a skandovali hesla jako „Nedáme si diktovat, koho budem milovat“, „Zabili nám Masaryka, Beneše jim nedáme“ či „Ať to slyší celý svět, Beneš musí na Hrad zpět“. Naopak při průchodu pod vládní tribunou na Staroměstském náměstí, kde seděl nově zvolený prezident Gottwald, Sokolové pochodovali mlčky s hlavou demonstrativně otočenou na druhou stranu.

IV. První celostátní spartakiada 1955 První celostátní spartakiáda (I.CS; čárka ve slově „spartakiáda“ se používá až od roku 1960) v roce 1955 představovala největší politický rituál v dosavadní historii komunistického režimu a měla za cíl překonat úroveň a rozsah sokolských sletů. Není zcela jasné z čí iniciativy I.CS vznikla. Samotný název odkazuje k tradici meziválečné komunistické tělovýchovy, jejíž první akcí byla Maninská spartakiáda v roce 1921, kterou organizovala Federace dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Přestože řada bývalých funkcionářů FDTJ zastávala významné funkce v komunistické tělovýchově, drtivá většina organizátorů I.CS nepocházela z jejích řad (s důležitou výjimkou Viléma Muchy), ale z bývalého Sokola. Mezi nimi vynikal zejména bývalý sokolský funkcionář a organizátor XI. Všesokolského sletu z roku 1948 Jaroslav Šterc, který vypracoval koncem roku 1953 pracovní koncepci I.CS. Zdá se tedy, že mezi tělovýchovnými funkcionáři existovala poměrně silná snaha o oživení tradice sokolských sletů, která po Gottwaldově smrti nalezla pozitivní odezvu v politickém vedení. Ideologické vakuum, které vzniklo jeho smrtí, bylo potřeba nahradit jiným integrujícím prvkem, a tím se měla stát sebeoslava pracujícího lidu v podobě pečlivě choreografovaného pohybu mas cvičenců. Svoji roli sehrála také nutnost u příležitosti 10. výročí osvobození vhodně vyjádřit základní zahraničně politický princip komunistického Československa, tj. vděčnost Sovětskému svazu. Spartakiáda se skládala ze Dnů mládeže (23.-26.6.), Dnů dospělých (1.-3.7.), Dne Svazarmu (4.7.), Dne armády (5.7.), dále pak z Veselice krojovaných skupin, Dne vodních sportů a z mezinárodní přehlídky pódiových skladeb Večerů družby. Většinu programu spartakiády tvořila tradiční sokolská prostná. Nicméně ideologicky exponované momenty, jako úvody a závěry skladeb i programových celků, se nesly v duchu socialistického realismu a současné sovětské rituální praxe. Například v úvodu Dne mládeže nastoupilo na plochu čtyřicet tisíc cvičenců a vytvořilo ze svých těl nápis „ČSR-SSSR, 1945-1955“ (výška tohoto lidského písmene byla 18,5 metrů, šířka 15 m a tloušťka 3,7 m). V rozporu se sokolskou tradicí bylo také doprovodné deklamování patetických budovatelských veršů, mj. Vítězslava Nezvala, a používání netělovýchovných prostředků ve vystoupeních. Nejznámější takovým příkladem byla skladba Pracovních záloh (krátkodechý pedagogický experiment v učňovském školství po sovětském vzoru) s názvem Nová směna nastupuje, jejíž spoluautorkou byla významná představitelka meziválečného avantgardního tance a choreografie Jožka Šaršeová. V závěru této skladby cvičenci v modrém s tyčemi vytvořili na ploše deset menších ozubených kol s jedním velkým kolem uprostřed, která se díky jejich mírnému poklusu otáčela. Obraz doplnily dorostenky v bílých sukních a halenkách se žlutými šátky, které pomocí vyrovnaných řad a střídavého sedu a stoje představovaly zvlněné lány obilí.

10

Od sletů ke spartakiádám a zpět: Kontinuita a diskontinuita poválečné československé tělovýchovy


V. Závěr: Návrat k sokolské tradici Všechny následné československé spartakiády (s výjimkou zrušené spartakiády v roce 1970) se s postupujícím časem stále více přikláněly k sokolské tradici tělovýchovných vystoupení. Zejména výrazně se to projevilo na třech normalizačních spartakiádách, které usilovaly o co nejkonsenzuálnější vyznění a takřka zcela opustily ideologické aspirace. Zdůrazňovaly sílu a krásu lidského těla a jeho pohybu a na minimum omezily použití jiného než „tělesného“ symbolického materiálu (vlajky, nápisy). Podobně jako u sokolských sletů se ústředním tématem stala oslava koheze národní komunity. Lze říci, že po mechanickém či továrním modelu spartakiády z roku 1955 se během normalizace spartakiády vrátily k organickému či rodinnému modelu sokolských sletů. Stejně jako se na komunistických spartakiádách velkou mírou podíleli sokolští činovníci, tak i po roce 1989 se na obnovených sokolských sletech účastnili především organizátoři spartakiád.

DOPORUČENÁ LITERATURA MACURA, Vladimír: Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948 – 1989. Praha – Litomyšl 1992, s. 65-73 (‘Spartakiáda’). ROUBAL, Petr: „Dnes na Strahově promluví masy.“ Proměna symboliky československých spartakiád 1955-1990. Kuděj, roč. 8, 2006, č. 2, s. 79-89. ROUBAL, Petr: Jak ochutnat komunistický ráj. Dvojí tvář československých spartakiád. Dějiny a současnost, roč. 28, 2006, č. 6, s. 28-32. SERBUS, Ladislav – KOS, Bohumil – MIHULE, Jaroslav: Historický vývoj a základy tělovýchovných vystoupení v ČSSR. Praha 1962. SMETANA, Vít: Tvrdě proti primadonám. Proměna československého sportu v 50. letech. Dějiny a současnost, roč. 28, 2006, č. 6, s. 36-39. ŠTERC, Jaroslav: Československé Spartakiády. Nejmasovější projev naší tělesné výchovy. Praha 1975. UHLÍŘ, Jan B. – WAIC, Marek: Sokol proti totalitě. Praha 2001.


11


Dr hab. Tomasz Przerwa Zapomenuté počátky zimních sportů (na příkladu Slezska) Jak často se řídíme přesvědčením, že minulost je jen jakousi „dávnou současností“! Jak často se nám pro nás dnes běžné věci zdají být odvěké postoje a módní trendy trvanlivé! Dějiny turistiky a sportu nám však ukazují, jak neoprávněné je poměřování minulosti měřítky současného světa. Významným příkladem toho mohou být zimní sporty, jež se začaly širší oblibě těšit teprve ve 20. století, ačkoliv dnes je pro nás zima těžko představitelná bez nejrůz-nějších sportovních aktivit. Ještě v 19. století bylo období zimy spojeno s ohrožením života. Intenzivní sněhové srážky znemožňovaly spojení se světem a ve vysokých horách potom zasypávaly primitivní obydlí. V průběhu dlouhých zimních měsíců chudším lidem chybělo topivo i potraviny, což s sebou přinášelo vzrůst úmrtnosti. Dokonce obyčejné nachlazení ohrožovalo lidský život jako těžká choroba, protože do roku 1893 nebyl vyráběn ani aspirin. Uvnitř v domech panovaly nízké teploty (někdy se dokonce pohybovaly pod bodem mrazu!), proto byl nejvíce využíván prostor kolem rozehřáté pece. Ve zprávách ze Slezska z 19. století dominuje obrázek pasivních obyvatel soustředících se pouze na přežití zimy a jako nějakou aktivní činnost provozující skupina jsou vnímány jedině děti, které měly radost již ze sněhu samotného. Klouzaly se po ledu, koulovaly se nebo stavěly sněhuláka. Rodiče se přitom snažili tyto zimní radovánky omezovat. Není divu, když některé děti neměly dokonce ani boty. Nakonec můžeme zmínit jednoznačně negativní obraz zimy v populárních pohádkách a básních, např. ve „Sněhové královně” nebo „Děvčátku se zápalkami”. Tento odvěkou tradicí upevněný vztah k zimě začal ustupovat do pozadí vlivem civili-začního obratu. Impozantní rozvoj medicíny, rozkvět dopravní infrastruktury, zrychlená in-dustrializace a urbanizace přinášející blahobyt, ale rovněž potřeba odpočinku na čerstvém vzduchu umožnily objevit dříve neznámý zasněžený svět! Zpočátku ojedinělí pionýři zimních sportů inspirovali svým příkladem další osoby a měli velký vliv, což vedlo zprvu ke zrodu vzrušující nové módy a později ustálené praxe. Nejprve bylo však potřeba překonat psycholo-gické bariéry! Samozřejmě můžeme poukázat na prehistorické doklady použití bruslí, lyží nebo sáněk, v těchto případech se však především jednalo o dopravní prostředky, které byly využívány ve vybraných lokalitách a při vybraných příležitostech. Lyže byly používány například na území dnešního Ruska a Skandinávie, a to k lovu a pro válečné účely, ale informace o tomto způsobu přepravy pronikaly do okolních krajů jen v minimální míře.

Zrod lyžování Teprve proslulý přejezd Grónska Nora Fridtjofa Nansena v roce 1888 obrátil pozornost světa na „tajemná prkýnka“. Zájem o ně ještě vzrostl po knižním vydání zprávy z této výpravy, především pak po vydání jejího německého překladu roku 1891. Stejně jako jeho současníci, tak i pozdější komentátoři se shodují na tom, že Nansenovy aktivity sehrály klíčovou roli při prosazování se lyžařského sportu. Carl J. Luther to shrnul následovně: „Není mnoho sportovních disciplín, jejichž původ je, tak jako u lyžování, spojen s působením jednoho člověka a jedné knížky. Obojí totiž bylo onou pomyslnou vodou na mlýn dříve ojedinělých aktivních předchůdců lyžařského sportu.“ Lyžování bylo tedy obecně spojováno s Norskem, kde se ve druhé polovině 19. století vyvinulo ve formu rekreace a sportu. Norské lyže, norská technika jízdy na nich i norské ly-žařské závody byly pro většinu milovníků „bílého šílenství“ základním měřítkem či nedostiž-ným vzorem. Svědčí o tom počáteční nezájem lyžařů o koncepce rozvíjené v Alpách Mathia-sem Zdarskym, považovaným za zakladatele alpského lyžování.

12

Zapomenuté počátky zimních sportů (na příkladu Slezska)


Sáňkování Zatímco se lyžování stalo dominantní zimní aktivitou Evropanů a ovlivnilo jejich vnímání a vztah k zimě, v Krkonoších přišly do módy sjezdy na rohatých saních. Praxe jejich využívání k potěše návštěvníků se zrodila ke konci napoleonské éry na trase z přechodu Okraj (polský hraniční přechod, pozn. překl.) do Konwar, ale rovněž sáňkování zůstalo po dlouhá desetiletí jen krajovou „zvláštností“ dostupnou pouze tamější elitě. V literatuře se běžně uvádí, že s využíváním přepravních saní pro turistické účely začal majitel hostince Stephan Hübner, který tímto způsobem k sobě přivážel zákazníky v do té doby „mrtvé sezóně“. Nezodpovězená zůstává přitom ta otázka, který prvek, zda oslňující sjezd nebo skvělá zábava v netradičním prostředí, rozhodnul o vzestupu zájmu o tuto nabídku. Nákladná elitářská zábava si získávala oblibu a uznání pozvolna. Rozvíjela se však jako krkonošské specifikum a ke konci 19. století se stávala nejoblíbenější formou zimní aktivity v Sudetech, v době sezóny tehdy máme záznamy až o několika tisících sjezdech. Na přelomu 19. a 20. století přichází z Alp móda novodobých saní, kterými byli fasci-nováni jak dospělí, tak děti. Prakticky na celém území Sudet vznikaly v té době trasy pro sáně, které měřily dokonce až několik kilometrů a umožňovaly zakusit pohyb v zasněžené horské krajině. Sjezdy na rohatých saních nebo výlety na saních tažených koňmi byly fascinující, ale veškerá aktivita spočívala v pasivním pozorování světa. Autentická móda sáňkování – často skupinového, za doprovodu hudby, nočního s pochodněmi – podněcovala vášeň pro zimní sporty, překonávala bariéru strachu a podporovala investice a řešení otázky dopravní infrastruktury. Milovníci rohatých saní i sáněk očekávali přeci služby v do té doby v zimě nefungujících zařízeních a zapadlých oblastech, stejně jako vypravení speciálních vlaků.

Sportovní lyžování, sáně a boby Potřeby lyžařů nebyly oproti tomu nějak náročné, protože do počátku 20. století hovo-říme pouze o hrstce provozovatelů tohoto sportu. Jako první v roce 1893 zdolal Sněžku Oscar Vorwerg, ale stále jen nemnozí byli schopni „prkýnka“ používat. První lyžařský klub na slez-ské straně Sudet vznikl v roce 1900 v Szklarskiej Porębie (čes. Sklářská Poruba). Pro porov-nání, česká i německo-sudetská lyžařská sdružení vznikala v Sudetech již přinejmenším o několik let dříve, což může svědčit o opožděné reakci Slezanů. S určitým zpožděním se rovněž učili správnému používání lyží, a proto teprve ve druhé polovině 30. let 20. století vybojovali slezští závodníci tituly mistrů Německa v lyžování (Günter Meergans a Herbert Leupold). Větších úspěchů dosahovali slezští sáňkaři, kteří náleželi k evropské špičce, dělíc se o tuto pozici se svými českými sousedy. Dodejme ještě, že sáňkování nebylo v té době vnímáno jen jako disciplína přísně sportovní, naopak se ve větší části Slezska stalo prostou zábavou. Tou určitě nebyly boby, jejichž obliba stoupala od počátku 20. století. První bobové dráhy vznikly v Krkonoších ještě před první světovou válkou, ale skutečně moderní dráhy byly vybudovány teprve ve 20. letech 20. století, kdy ve Sklářské Porubě vznikla vzorová krytá ledová dráha. Předností bobů byla rychlost, jakou na nich závodníci dosahovali. Přidej-me k tomu pocit spoluúčasti v hnutí založeném na současných trendech, s čímž se setkáváme obecně u všech zimních sportů. K tomu se ještě přidával rychlý technologický pokrok. V případě „bobů“ byly však zpočátku používány spřežné sáňky a první lyže vyrobené v Świe-radowie Zdroju vážily prý 40 kilogramů! Chybami se však člověk učí a postupně přestávaly být používány i levné náhrady sportovního vybavení. Prakticky do 20. let 20. století již malí horalé běžně jezdili přinejmenším na bednářských prkýnkách.

Skoky na lyžích Lyžování se však teprve rozvíjelo, stále přicházely nové podněty, zkušenosti a objevo-vána byla nová řešení. Rychlý rozvoj zaznamenaly skoky na lyžích, které vznikly z exhibicí na sněžných prazích. První profesionální skokanský můstek byl vybudován v Karpaczi, ale skutečná vlna investic do tohoto sportovního odvětví je spojena až s meziválečným obdobím, kdy ve Slezsku vyrostlo několik desítek skokanských můstků, mezi nimi celá řada s rozjezdo-vou věží a profilovaným doskočištěm.

Dr hab. Tomasz Przerwa

13


Alpské lyžování Teprve ve 30. letech 20. století přišlo do módy alpské lyžování. Vznikaly sice první sjezdovky, ale nedošlo k vybudování žádného lyžařského vleku. Utěšujíc se tvrzením, že „skuteční“ lyžaři takováto zařízení nepotřebují, pociťovala ale lyžařská obec stále naléhavěji jejich absenci.

Alternativní formy lyžařského sportu Připomeňme si ještě alternativní formy lyžařského sportu. Patřily k nim jistě lyžařské akrobacie Paula Dampkeho, který vypracoval techniku lyžařských skoků se saltem (r. 1913), nebo vystoupení skokanů držících se v letu za ruce. Prováděny byly rovněž pokusy o spojení lyží a plachty. Tato myšlenka došla realizace pouze v Równi pod Sněžkou (r. 1929), kde byla k lyžím přimontována tyč s plachtou (4 m2), a tak bylo dosahováno rychlosti až 90 km za hodinu. Vetší popularitu si však získal tzv. ski-jöring, při němž byl lyžař tažen koněm. Později dokonce koně vystřídal motocykl. V Świeradowie Zdroju se v této netradiční disciplíně pořá-dala i mistrovství Německa.

Bruslení Nepočítáme-li oblast Těšínska a Opavu, můžeme konstatovat, že bruslení se ve Slezsku ujímalo poměrně pozdě a velmi pozvolna. Rozvíjelo se zejména ve městech, kde se ve 2. polovině 19. století jednalo o úplně první „zimní zábavu“. Jeho význam upadal v době roz-květu lyžování, větší popularitu si bruslení zachovalo jen v nížinných oblastech, především v Horním Slezsku. Pokusy o provozování sportů na ledě neměly většího úspěchu, Slezané nicméně znali hokej a eisschiesen (alpská varianta curlingu). Slezsko v oblasti sportu obecně čerpalo podněty a vzory z vnějšku, ustupujíc pokud jde o inovace a investice jiným centrům zimních sportů. Jakkoli však nebylo Slezsko jedním z vůdčích center, dbalo se na to, aby se udrželo ve skupině důležitějších turisticko-sportovních regionů.

DOPORUČENÁ LITERATURA CAMINADA, Paul: Wintersport. Entstehung und Entwicklung. St. Moritz, Davos, Arosa, Klosters, Lenzerheide, Flims. Disentis–Mustér 1986. ESMARCH, Harro: Bahn frei!: Ein Streifzug durch die Geschichte des deutschen Bobsports. Bd. 1, Berchtesgaden 1992. FALKNER, Gerd: 100 Jahre Deutscher Skiverband. Chronik des deutschen Skilaufs von den Anfängen bis zur Gegenwart. Bd. 1: Chronik des deutschen Skilaufs von den Anfängen bis zum Ende des 2. Weltkrieges 1945. Planegg 2005. KULHÁNEK, Otto: Zlatá kniha lyžování. Z dějin čs. a světového lyžařství. Praha 1989. PELC, Martin: Struktury opavského sportu 1850-1938. Opava 2009. POLEDNIK, Heinz: Stolze Erinnerungen. Die Geschichte des Wintersportes in den Sudeten-ländern. Marktoberdorf [1972]. PRZERWA, Tomasz: Między lękiem i zachwytem. Sporty zimowe w śląskich Sudetach i ich znaczenie dla regionu (do 1945 r.). Wrocław 2012. RAK, Leon – MAŁOLEPSZY, Eligiusz: Narciarstwo polskie 1888–2008. Jasło 2009.

14

Zapomenuté počátky zimních sportů (na příkladu Slezska)

Sylabus. Dějiny sportu od kuriozity k vědecké historii. Přednáškový cyklus. Martin Pelc, Petr Roubal, Tomasz Przerwa

Recommend Documents