Čas jsou peníze. Peníze, čas a informace ve světě středověkého města. Sylabus. Přednáškový cyklus. Martin Čapský, Jiří Knap, Heinrich Speich

Sylabus

Přednáškový cyklus

Čas jsou peníze. Peníze, čas a informace ve světě středověkého města Martin Čapský, Jiří Knap, Heinrich Speich

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Přednáškový cyklus Fenomén hospodářských krizí ve 20. století Mgr. Martin Čapský, Ph. D. Mgr. Jiří Knap Dr. des. Heinrich Speich Banky, směnky, úvěry – dědictví středověkého světa l Objevený čas – vznik mechanických hodin l Komunikace a pošta v pozdním středověku l

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Mgr. Martin Čapský, Ph. D. Slezská univerzita v Opavě

Mgr. Jiří Knap

Centrum medievistických studií Praha

Dr. des. Heinrich Speich Universität Freiburg

4

Čas jsou peníze. Peníze, čas a informace ve světě středověkého města


Mgr. Martin Čapský, Ph. D. Banky, směnky, úvěry – dědictví středověkého světa V průběhu raného středověku se v představách středověkých intelektuálů formovala představa společnosti rozdělené na tři společenské řády. Obecně se hovoří o lidech, kteří bojují, kteří se modlí a kteří pracují. Tento jednoduchý model respektoval obraz soudobé společnosti. Společnosti permanentně ohrožované vnějším nebezpečím i domácími konflikty a která musela být chráněna vrstvou zacházející se zbraní - šlechtou. Společnosti, jež se vnímala jako křesťanská obec, stvoření světa chápala jako Boží dílo, stejně tak jako byl pozemský řád odleskem řádu Božího. Tím, kdo pro pozemskou společnost vyprošoval Boží milost, byli duchovní. Třetí vrstvu tvořili pracující, bez jejichž úsilí by nebylo obživy a svět by zanikl. Jednoduchý model spojoval všechny vrstvy raněstředověkého světa, vymezoval jim jejich úlohu a zároveň ospravedlňoval jejich existenci. Kolem roku 1000 byly tyto představy plně akceptovány. Soudobou společnost popisujeme jako venkovské společenství, města dožívající z antického světa byla jen odleskem jejich bývalé rozlohy a ekonomické moci. Kupců zabývajících se směnou zboží nebylo tolik, aby model zásadním způsobem narušovali. Paradoxně, v okamžiku, kdy se prosadil model „trojího lidu“, společnost se začala rychle měnit. V západní Evropě docházelo k postupné stabilizaci politické moci, která už měla více síly na udržení míru, resp. „řádu“. Vikingové, maďarští nájezdníci i arabští piráti naráželi na stále silnější odpor a jejich útoky ustávaly. Výrazem změny se stala nově se rodící města osídlená kupci a řemeslníky. Ekonomická centra získávala stále vyšší míru výsad a na scéně se objevila nová sociální vrstva – měšťan. I městská společnost se dále dělila. Snad nejjednodušším rozdělením bylo její rozlišení na kupce a řemeslníky, ale obě skupiny městského obyvatelstva spolu nutně kooperovaly. Pro kupce však nebylo ve schématu trojího lidu místo. Pro středověké teology tak vyvstalo celé klubko problémů. Otázkou nebylo pouze samo zařazení kupců, ale i jejich zacházejí s penězi, prodejem zboží, které nevyrobili, a také samotný zisk. Tomáš Akvinský si ve 13. století kladl otázku: „Jaká cena je spravedlivá?“. Už v této době se objevuje rozlišení mezi objektivní cenou věcí a jejich tržní hodnotou vyvolanou nabídkou a poptávkou. Přemrštěná cena však byla podle teologů „mrzkým ziskem“ a kupce ohrožoval v jeho naději na spásu duše v posmrtném životě. Ještě komplikovanější problém představovalo půjčování peněz na úrok. Bez úvěrů nebylo možné zařídit velké obchody. Věřitel se však obchodováním s penězi a ne se zbožím vystavoval ještě většímu ohrožení. Bertold z Řezna ve 13. století pronášel kázání věnované lichvě: „Mí bratři, znáte hřích, který nikdy nespí, se kterým se potkáváme nezávisle na denním čase?... Je to lichva. Peníze zapůjčené na úrok nepřestávají pracovat, vyrábí bez přestání peníze, nepravé, škodlivé a opovrženíhodné peníze sice, ale peníze. Lichvář je neúnavným dělníkem. Znáte, mí bratři, dělníka, který dokáže pracovat o všech nedělích, svátcích, dokonce i během spaní? Ne? Hle, lichvář pracuje neustále... Pracovat ve spánku! Tento ďábelský div koná, pobízen satanem, lichvář. Tím se lichvář rouhá Bohu a jím nařízenému pořádku.“ (Horst Furmann, Středověk je kolem nás, s. 153.) Provozovateli lichvy dokonce ve 13. století hrozil trest upálení na hranici jako kacíři, neboť narušoval Boží řád a přisvojoval si jako nástroj zisku čas. Čas, který mu nepatřil. V průběhu vrcholného a pozdního středověku se však evropská společnost natolik spojila s oběhem peněz, úvěrů a pojmem zisku, že některé pojmy používám dodnes. Už sám termín banka pochází ze středověku. Původně označoval lavici, na níž směnárníci v italských městech uzavírali své obchody a přepočítávali hodnoty různých mincí. V sousedním státě – Polsku – se dodnes užívá pojem „lombard“, který označuje zastavárny. Také tento termín má kořeny v Itálii. Lombarďané byli obyvatelé severní Itálie, kteří přicházeli do střední Evropy provozovat finančnictví a úvěrovali prostřednictvím filiálek i nejeden královský dvůr. Jak získat hotovost? Před podobnou otázkou občas stanuli zástupci všech sociálních vrstev. Venkov prožíval kritické období v týdnech a měsících před prodejem úrody. V písemných pramenech z klášterního hospodaření se ukazuje, kterak během jarních měsíců a začátku léta často stoupalo zadlužení některých statků. Ekonomický cyklus vrcholil prodejem úrody a splacením části pohledávek. Nízká výnosnost

Mgr. Martin Čapský, Ph. D.

5


polí, výkyvy počasí, válečné události i neúrody způsobovaly, že se venkované často pohybovali na hraně živoření. Někdy museli nabídnout k prodeji dosud nesklizené obilí nebo sáhnout pro zásoby určené na setí. Riziko hladu se tak ještě násobilo. Také šlechtici potřebovali čas od času půjčit. Vedle modelu aristokratického způsobu života nebo neúrody, která postihla jejich venkovské statky, zasáhla jejich pokladny každá válečná výprava. Podle některých písemných pramenů musel drobný šlechtic táhnoucí do války disponovat koněm v ceně 4 hřiven grošů, mečem a samostřílem. K tomu přistupovala ochranná zbroj, kopí, štít a přílbice. U vyšší šlechty se náklady na kvalitnější výzbroj násobily a k tomu přistupovaly i výdaje na doprovod minimálně dvou až tří dalších jezdců. Kupci a řemeslníci potřebovali peníze na nákup zboží i materiálů a úvěrována byly i stavby velkých křesťanských chrámů. Podle raného křesťanského učení neměl nikdo bližnímu půjčovat na úvěr. Postupně se prosadila představa, že úvěr musí krýt případná rizika nesplacení dluhu. Ve střední Evropě se ve 14. a 15. století obvykle půjčovalo na úvěr s úrokem 10%. Když si kupec od jiného kupce půjčil 100 kop grošů, každý rok mu odevzdával úrok 10 kop, a to do té doby, pokud celý úvěr neuhradil. Vrchnost takto mohla dávat do zástavy platy plynoucí mu z jeho statků. Měšťan ručil za získané úvěry částí svého majetku, třeba třetinou domu. V písemných pramenech se při prodeji domu udávalo, zda je zatížen nějakým úrokem. Prodával se třeba dům se závazkem ročního vyplácení 2 kop. Mezitím se mohl změnit věřitel i dlužník, neboť závazek se vázal k majetku (nemovitosti) a nikoli k osobě. Už proto bylo třeba bedlivě sledovat majetkové záležitosti spojené s každou nemovitostí. Také venkovský hospodář si mohl pomoci zástavou svého majetku nebo (jak už bylo řečeno výše) prodejem budoucí úrody. Zde se však vždy pohyboval pod cenou. Zákaz lichvy (vysokého úroku) se věřitelé pokoušeli obcházet různými způsoby. Někdy mohla být směnka vystavena na vyšší sumu, než kterou nový dlužník získával. Jindy se vyšší úrok skrýval pod množstvím a kvalitou prodávaného zboží. Výjimečné privilegium dostali rodáci z jihofrancouzského města Cahors. Za financování papežské politiky získali od papeže dispens pro provozování lichvářských úvěrů. Omezení lichvy se týkala křesťanských obchodníků, a proto se k nim také vyjadřovali teologové. Zcela mimo tento rámec však stáli Židé. Na jejich úvěry se nevztahovala omezení a jejich úvěrové aktivity se tak staly i synonymem pro vysoko procentně nastavené půjčky („židovský úrok“). Od doby vrcholného středověku byl Židům omezován přístup k řemeslům, zabráněno bylo jejich vstupu do cechů, a tak se příslušníci této komunity často věnovali právě finančnictví. Vysoké procentní zhodnocení půjček (v minimální výši 20%, ale často vyšší, zejména díky úrokům z prodlení) vyvolávalo latentní napětí, které se někdy proměnilo v přímé útoky na židovské komunity – pogromy. Leckdy tyto pogromy iniciovali sami dlužníci z řad měšťanů či šlechty. Židé ale stáli pod ochranou zeměpána a ten si z jejich podnikání nechával vyplácet podíly, buď v úrovni stálých platů, nebo nárazově vymáhaných sum. Stále ale platilo, že největší úvěry neposkytovali Židé, ale italské obchodní domy, nebo třeba (až do svého zrušení) řád templářů. Jak transportovat hotovost? Převážet vysokou hotovost bylo vždycky nebezpečné a také dosti nepraktické. Pro lokální obchody se používaly stříbrné mince (ve střední Evropě od 14. století groše), které ale ztrácely na části své hodnoty mimo geografický okruh svého rozšíření. Pak už hrála hlavní roli jejich ryzost, tedy obsah drahého kovu. Na ještě větší problémy pak narážela drobná mince. Její přijímání často v blízkém okolí nařizovaly panovnické listiny. Celá řada transakcí odehrávající se ve střední Evropě sice byla podle smluv uzavřena v groších (kopách grošů; jedna kopa = 60 grošů), ale ve skutečnosti reálná platba proběhla v jiných mincích (často celých souborech), někdy i ve zboží, nezmincovaném kovu nebo třeba jen zajištěným úvěrem. Pro větší platby ve vzdálených zemích byly často vyžadovány zlaté mince. Zlatého oběživa však bylo málo, navíc bylo vzhledem ke své hodnotě nepraktické v běžném životě a svojí hodnotou ohrožovalo i svého majitele. Odpovědí na tento problém byla směnka. Její platnost obvykle garantovala některá instituce, ať již obchodní/bankovní konsorcium či třeba církevní řád. Vysokým podílem na bezhotovostních transakcích proslul řád templářů. Řada rytířů, kteří ve 12. a 13. století odjížděli bojovat do Svaté země, využila jeho správních vazeb. V nejbližším řádovém domě (komendě) zastavili určitý majetek a získaný úvěr si nechávali proplatit až po doplutí do Palestiny. Templáři a po jejich vzoru i další rytířské řady tímto způsobem sbírali a distribuovali finanční prostředky na boj s „nevěřícími“. Podobně bylo zajišťováno i posílání vybraného Svatopetrského

6

Banky, směnky, úvěry – dědictví středověkého světa


haléře z polských diecézí do Říma. Polské království nebylo na rozdíl od českého království součástí říše, ale tzv. Svatopetrským lénem. Z tohoto titulu byl každoročně vybírán tzv. Svatopetrský haléř. Peníze vybírané v rámci jednotlivých diecézí byly postoupeny vratislavským, krakovským či jiným kupcům zabývajícím se mezinárodním obchodem a Ti je ve formě zboží převezli do Flander. Zde sami kupci pokračovali ve svých obchodech a peníze ze sbírky odevzdali zdejším filiálkám italských obchodních domů. Ty je předali svým mateřským institucím a odtud plynuly až do papežské poklady. Nejvyšší finanční obnosy si mezi sebou ve středověku přeposílaly – stejně jako dnes – banky. Složitý systém oběhu úvěrů si vyžadoval zkušené finančníky. Nebylo náhodou, že se francouzští panovníci ve 13. století stále výrazněji spoléhali na templáře, kteří se stávali i správci královské pokladnice. Obratnost ve finanční oblasti však vyvolávala i závist a nadnesené představy o bohatství samotného templářského řádu. I to byl jeden z důvodů iniciace procesu s řádem na počátku 14. století, za kterým stál francouzský král. Na jeho dvoře záhy řádové správce pokladny nahradili Italové, resp. Lombarďané. Jak pracovat s úvěrem? Byli to právě italští obchodníci, kteří udávali tón nově vznikajícímu finančnímu světu. Vedle zmíněného zrodu „banky“ z lavic směnárníků rozložených na náměstí italských měst, se v Itálii zrodila celá řada dalších finančních mechanismů. Ve zdejším prostředí se poprvé setkáváme s podílovými společenstvími zapojenými do velkých obchodů. Na počátku šlo o spolky kupců, kteří spojili svůj kapitál a zároveň rozložili možné ztráty při krachu obchodu. Tato společenství byla často provázaná rodinnými vazbami, nebo k navázání sňatkového příbuzenství záhy docházelo. Kupec mohl vstupovat do různých spolků. Pro středověký svět přitom platilo, že daleko raději si velcí kupci posílali zboží v rámci svých rodinných sítí, než za jejich hranicí. Příbuznému bylo možné více důvěřovat, a právě na důvěře (a smlouvách) stála velká řada transakcí. V severním Německu, kde své obchody provozuje svaz hanzovních měst, se podílníci skládají třeba na vlastnictví lodě převážející zboží. V pozdním středověku se model uzavřených kupeckých spolků začíná měnit a svůj kapitál může do jejich podnikání vložit více přispěvatelů. Jejich podíl už není aktivní, už se nepodílejí na oběhu a distribuci zboží, pouze přispívají na jeho úvěrování, a za to očekávají podíl na zisku. Nesou ovšem i ztráty. Právě v Itálii 14. a 15. století se objevují první krachy bank, které s sebou strhávají i své věřitele. V roce 1346 bankrotuje florentská společnost Peruzziů. Záhy se však vynořují další rody a ve Florencii roste síla Medicejských. Ustavují se modely bank se sídlem ve Florencii nebo dalších severoitalských městech a jejich poboček, které svými aktivitami oslabují riziko globálních ztrát. Vznikají také první smlouvy pojišťující případné ztráty způsobené potopením lodí, ztrátou nákladu nebo jeho uloupením. Riziko na sebe přebírá třetí osoba, jejíž provize je odměnou toho, kdo riskoval. Stále složitější transakce si vynucují i změnu přístupu k vedení účtů. Snad nejviditelnějším symbolem se stává nahrazení římských číslovek jejich arabskými ekvivalenty, které se pro sčítání sloupců hodnot jeví daleko výhodnější. Moderní účetnictví vzniká ve 13. a 14. století. Zahrnuje uznávané hodnoty jako přehlednost, kontrolovatelnost a snadnou přenositelnost na různé druhy zboží. V Toskánsku se utváří systém podvojného účetnictví, který v jedné knize zachycuje aktiva i pasiva, pohledávky i dluhy, příjmy i výdaje, naskladněné i vyskladněné zboží. Účetní obchodního společenství nebo banky, který stále častěji získává vyšší formální vzdělání, se naučil oddělovat záznamy o zboží ve skladech i o spravované pokladně. Vede své účetnictví, předkládá je kontrole a zároveň je zaměnitelnou jednotkou. POUŽITÁ LITERATURA Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean-Claude: Encyklopedie středověku. Praha 2002. Favier, Jean: Zlato a koření. Zrod obchodníka ve středověku. Praha 2006. Fuhrmann, Horst: Středověk je kolem nás. Praha 2006. Myśliwski, Grzegorz: Wrocław w przestrzeni gospodarczej Europy (XIII-XV) wiek. Centrum czy periferie? Wrocław 2009. Sedláček, Tomáš: Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finační krizi, Praha 2012. Zimák, Alexandr: Hanza. Obrazy z dějin severského obchodu. Praha 2002.

Mgr. Martin Čapský, Ph. D.

7


Mgr. Jiří Knap Objevený čas – vznik mechanických hodin Na počátku 16. století rozeslal papež výzvu ke společnému tažení křesťanských panovníků proti Turkům, ale z Budína, od královského dvora mladičkého Ludvíka Jagellonského dlouho nepřicházela zpráva. Benátskému vyslanci nakonec došla po třech měsících trpělivost a na dvůr se obrátil sám. Dostalo se mu nečekaného vysvětlení. Královský dvůr nemá ve zvyku odpovídat tak rychle. Vedle úvah nad složitostí a pomalým fungováním dvorské byrokracie se nám v této ukázce ukazuje ještě další aspekt, a to střet mezi městským prostředím Benátské republiky a aristokratickým světem středoevropského dvora. Zatím co na Benátčané si jako zdatní obchodníci uvědomovali hodnotu času jako takového, jejich protějšky se k dynamičtějšímu jednání o zajištění financí na protiturecké výpravy uchylovali jen v době akutně hrozícího nebezpečí. I když se už i v prostředí šlechty ozývají stesky na nedostatek času, třeba i pro setkání s přáteli, stále se rytmus šlechtického života řídil odlišným režimem, než tomu v prostředí měst. Musíme mít však na paměti, že v reprezentativních komnatách šlechtických rezidencí se v této době stále častěji objevoval nový luxusní předmět dokládající movitost svého majitele – domácí, nebo přenosné hodiny. V této době se i tyto luxusní výrobky nazývaly orloje. V roce 1521 byl první takový „orlojík budící“ doložen i v majetku jednoho z pražských měšťanů. Odlišný vztah k času Do vztahu k času se snad víc než v jiných případech promítají rozdíly v životním stylu sociálních vrstev středověké společnosti. Zvláště pro raný středověk dlouho platil bonmot o dalekosáhlém nezájmu o čas, resp. jeho přesnější určování, které by překračovalo rámec odlišování dne a noci a cyklického střídání ročních období. Tento rytmus zůstal dlouho zachován v prostředí venkovských vrstev řídících se především přírodním rytmem. Už v raném středověku se ale i ve venkovském prostředí objevují další časové mezníky. Někdy souvisely se vztahem poddaných s vrchností, zde máme na mysli především termíny odevzdávání různých poddaných dávek, jindy s podílem na životě církve. S postupně se zahušťující sítí farností se důležitým okamžikem života vesnice stávaly návštěvy nedělních bohoslužeb a samozřejmě oslavy nejdůležitějších křesťanských svátků – zejména velikonoc. Právě stanovení pohyblivého svátku Kristova utrpení a vzkříšení vedlo řadu středověkých církevních autorit k systematickému studiu kalendáře a v polovině 16. století (vyhlášena r. 1582) také k jeho velké tzv. Gregoriánské reformě do podoby užívané dodnes. Stále důrazněji byl už v raném středověku prosazován týdenní rozvrh s nedělí jako svátečním dnem a omezením pracovních aktivit. Už z praktických důvodů však nebyl zákaz pracovat nikdy absolutní a byla z něho vyňata třeba některá řemesla. I významnější venkovské kostely začaly být vybavovány zvony, jejichž vyzvánění spoluurčovalo rytmus venkovského života. Rozvíjející se síť trhů vtáhla venkov do termínů konání jarmarků (výročních trhů) nebo i týdenních trhů blízkých městeček a měst. V některých městech byly určité dny vyhrazeny pro svobodný prodej masa či chleba, při nichž prodávající nesměli být obtěžováni výsadami místních cechů. Vtahování venkova do životního rytmu města, vrchnosti i církve ukazuje, že představa společenství žijící „mimo čas“ je sice lákavá ale zjednodušující. Také do životního rytmu šlechty, která měla s venkovem nejtěsnější spojení, vstupovalo několik mezníků spojovaných tentokráte více s politickým životem země. Každý šlechtic se čas od času zúčastňoval soudů nebo kolokvií, která se konala v ustálených termínech. Jejich dopady mohly být lokální nebo se v podobě zemských sněmů a soudů promítaly i do celozemských záležitostí. Svá jednání svolával král či některý z knížat, tradičním termínem spojeným s často vojenskými výpravami byl ve střední Evropě svátek svatého Jiří – doba, kdy už byla krajina schopná poskytnout zázemí většímu vojsku. Za zásadní proměnou vztahu k času, kterou zažíváme dodnes, však stála středověká města a rytmus práce jejich obyvatel. Rozvoj řemesel, jejich specializace a dělba jednotlivých pracovních úkonů zvyšovala nároky na organizaci práce. V čele proměn díly s mistrem a několika tovaryši do podoby budoucích manufaktur a ještě později skutečných továren moderní doby stála textilní řemesla, zejména výroba kvalitních, barvených suken. Už v průběhu 13. století bychom se v severoitalských nebo flanderských městech mohli setkávat s velikými dílnami, ve kterých se na práci podílí mnoho námezdních sil. Jejich pracovní den začalo spoluurčovat vyzvánění zvonů svolávajících je do každé ráno do práce. Analogicky bychom mohli uvažovat o organizaci práce v důlních

8

Objevený čas – vznik mechanických hodin


dílech střední Evropy. V německém Norimberku určovala cechovní statuta ze 13. století, že pracovní den řezníků a kovářů začíná se zvoněním na jitřní mši. Zvony původně spojené s liturgií, nyní začaly ve městech hrát novou roli. Vznikaly dokonce spory mezi městskými radami a církevními institucemi, kdo má právo určovat jejich zvonění. Radní proto někdy umisťovali zvony přímo na radniční věže, kde kupříkladu sloužily k ohlašování požárů nebo jiného nebezpečí, nebo usilovali o kontrolu zvonů na farních kostech. „Téhož roku (1516) zvonař Bartoš na Novém Městě (pražském) slil nov zvon ze starého zvonu Petra z kostela svatého Štěpána; starý zvon vážil třicet centéřů a měl pěkný hlas, ale byl prasklý. Nový zvon však neměl tak krásný hlas. Dříve nechtěli, aby na Starém Městě měli někde lepší zvony než na radniční věži a tady u sv. Štěpána.“ (Staré letopisy české) Vedle zvonů se mezi tradiční způsoby oznamování času řadilo i vytrubování na věži, přičemž trubači současně střežili město před vypuknutím požáru nebo útokem nepřítele. Budování věžních hodin Dříve používané dělení na denní a noční dobu přestávalo postačovat a měšťané hledali způsoby jak nově spolehlivě určovat čas. Nejčastěji používané sluneční hodiny respektovaly prodlužující se, či naopak zkracující se běh dne a tomu odpovídaly i delší nebo kratší „hodiny“. Dnešní historikové přiznávajíc, že institucí, od níž se středověcí měšťané učili přesněji zacházet s časem, byl klášter. Řádová statuta přesně určovala denní povinnosti řeholníků a pravidelný pořad liturgického programu kladl velké nároky na určování času. K stanovení časových úseků mohly posloužit svíce nebo knoty v lampách s olejem, které hořely určitou dobu. Používaly se ale i mechanické vodní hodiny zv. klepsydra, které měly svůj předobraz v antice. Vývoj však směřoval ke zdokonalování mechanických hodin, díky nimž se už ve 14. století objevil i v českém jazyce výraz „hodiny orlojové“. Jejich čas už by konstantní jednotkou a neměnil se v závislosti na délce dne. Změny přitom postihly i sluneční hodiny. Rozvoj přírodních věd vedl už v 15. století k výpočtům nastavení jejich osy zv. polos tak, aby i ony ukazovaly „konstantní“ čas. V italských a flanderských městech stála u počátků věžních hodin ekonomická potřeba. Někdy na počátku 14. století byl v Itálii sestaven mechanický ciferník s rozvrhem hodin užívaný v různých obměnách dodnes. Spolu se sestavou per, setrvačníku a šneku byl dán zárodek stále komplikovanějších hodinových strojů. V roce 1335 už v Miláně fungoval orloj odbíjející každou hodinu. Ve střední Evropě se však věžní hodiny staly především prostředkem reprezentace dané městské komunity. V Opavě, těžící z polohy na trase dálkového obchodu, byly věžní hodiny připomínány už v roce 1368 a to nikoli jejich sestavení, ale nutnost opravy. Samotný stroj tak musel být ještě starší a s podobnou situací bychom se mohli setkat i v dalších středoevropských městech. I u nich převážila prestižní role hodinového stroje nad jeho rolí spoluurčovatele rytmu městského života. S přibývajícími desetiletími se však městská societa s věžními hodinami stále více sžívala. Ve Vídni vycházeli vinařští dělníci do vinic podle věžního času už v 15. století a i v menších městech byly hodinami upraveny například doby konání trhů. Mezi městskými řemeslníky se také začali objevovat specializovaní orlojníci. I v jejich etablování však hrála roli móda. Prvního orlojníka zřejmě přivedl do Prahy Karel IV. a dotyčný řemeslník také nesl titul císařského hodináře. Už v první polovině 15. století pobývalo v Praze hned několik orlojníků zv. též horologisté, kteří přijímali zakázky v okolních městech. Hanuš, původem z Hradce Králové, zhotovil kolem r. 1490 proslulý pražský orloj. Jiní pracovali na zakázkách i ve Slaném, Jindřichově Hradci či Kolíně. Protože stolní hodiny pronikly do měšťanských a šlechtických domácností trochu později, na jejich cestě je předstihly nástěnné hodiny se závažím, doložené třeba v pražských městech už ve třicátých letech 15. století. Většina měšťanů si sice stále vystačila s akustickým signálem kostelních zvonů či troubením z věží a v domácnosti s přesýpacími hodinami, z „hodin orlojových“ se však postupně staly „hodiny“ a o jejichž proměnlivé délce už nové, mechanické pojetí měřeného času více nespekulovalo.

Mgr. Jiří Knap

9


POUŽITÁ LITERATURA Fridrich, Rudolf: Rukověť křesťanské chronologie. Praha 1997. Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Praha 1991. Hoffmann, František: České město ve středověku. Praha 1992. Macek Josef: Jagellonský věk v českých zemích I. Praha 1992. Winter, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. Praha 1906.

10

Objevený čas – vznik mechanických hodin


Dr. des. Heinrich Speich Komunikace a pošta v pozdním středověku I. Zrod diplomacie a výměny informací Nová podoba středověké diplomacie byla spojena se změnou politické kultury ve 12. století. Starší model zemské správy založený na fyzické přítomnosti panovníka, na jeho neustálém objíždění země, se měnil ve vládu uskutečňovanou ze stálých rezidencí. Z královských center vládli zeměpáni s pomocí příkazů a smluv: Vazala, jehož postavení určovalo svěřené léno a on se odměňoval svojí věrností, začal nahrazovat úředník. Král se sice stále odkazoval na panování z Boží milosti, ve skutečnosti se však proměňoval na reprezentanta dynastického státu, jenž vládne s pomocí poradců a vyslanců. Mezi 13. a 15. stoletím vznikala diplomacie, která se vyznačovala vlastními právními formalitami, rituály a symbolickým jednáním. Tyto prvky se šířily v celé Evropě. Řada zeměpánů napodobovala praxi, s jakou se setkávala na císařském dvoře či na dvoře francouzského krále. První diplomaté vesměs pocházeli z okruhů spolehlivých panovníkových dvořanů. Ve svých krocích se opírali jak o dlouholeté praktické zkušenosti, tak o pravidelnou výměnu zpráv a informací. K nim se dostávají díky rozsáhlým sítím přátel, ale úspěšný diplomat musel využívat i tajné zdroje. Na úspěchu jednání se podílel profesionální štáb spolupracovníků s právním a písařským vzdělaním, ale ani on se neobešel bez práce poštovních poslů, kteří je zásobovali písemnými a ústními informacemi. Systém nepřímé vlády byl tedy s velké části založen na šíření zpráv. S této nutnosti se vyvinuly husté komunikační sítě evropských mocnářů – království, církve a měst – které se navzájem prolínaly. Vznikly též předchůdci informační politiky. K jejím zásadám patřila na příklad představa, že informace rychle stárnou a že je nutné je šířit kontrolovaně, případně jejích šíření úplně omezit. Nejdůležitější ale bylo zaručit jejích pravdivost, což se dalo prosadit pouze pomocí pevných poštovních institucí zakládajících na přehledném a především prověřeném kroužku poslů. Tento vývoj vedl zároveň k vzniku nových tvarů písemnictví a hmotné kultury, jež nacházíme ve všech kancelářích pozdního středověku. Patřili mezi ně třeba: - Misivy: „úřední“ dopisy skládající se z formalizované a instruktivní části. Většinou zapečetěny. - Instrukční dopisy: List, ve kterém suverén shrnuje své představy o poltickém kurzu, který se má vyslanec během jednaní zastávat. Většinou určeny pouze diplomatovi. - Cedula inclusa: „vložený lístek“, krátký, tajný příkaz pro vybraný kroužek diplomatu. Vkládá se do misiv a instrukčních dopisů, po přečtení se obvykle ničí. - Kredenční list: Mocnář v něm zaručuje diplomatovy svou plnou důvěru a podporu. Může obsahovat též odkazy na jeho schopnosti a pravomoci. Je předkládán jednatelům protější strany coby pověření. - Slavnostní listiny: bohaté iluminované, pergamenové záznamy závěrečných dohod z pečetěmi příslušných partají v ozdobných pouzdrech (dřevěné role nebo kožené obálky). Někdy se ukazují též na veřejnosti. II. Komunikační sítě městských spolků – příklad Švýcarsko Městská vláda byla ve feudálních představách anomálií. Přesto, že se velkým městům severní Italie, Římskoněmecké Říše nebo Flander podařilo, vybudovat si v průběhu 13. století politické postavení na základě jejich ekonomické a teritoriální moci, chyběl jejich elitám (patriciátu) aristokratický status zajišťovaný především urozeným původem. Rostoucí význam hospodářské prosperity měst, spojený také s dalekosáhlou právní autonomií, učinila z městských obcí nebezpečné konkurenty stávajících konceptů vládnutí. Své politické přežíti ve světě hrabat a králů si města jistila městskými spolky. Jejich účelem byla původně lepší koordinace obchodních zájmů. Od 14. století se tak staly poltickou sílou, kterou evropští dynastové nemohli déle přehlížet. Mezi nejznámější městské svazy patřila Hanza (12. – 17. století) nebo Švábský spolek (1376-1389). Politický směr spolku byl určován dohodami přijatými na společných setkáních. Snad ještě důležitější ale byla vzájemná výměna důležitých informací, která vedla k budování a rozkvětu jejich informačních sítí. Švýcarská konfederace (1351-1789) patřila mezi nejúspěšnější městské spolky středověku. Skládala se z husté sítě aliancí mezi městy, církevními institucemi a šlechtou na severním úpatí Alp. Zde se z komplikovaného systému bilaterálních dohod v průběhu 14. století vykrystalizoval kroužek spojenců. Od poloviny 15. století se začaly nazývat Eidgenossen, což souviselo s velkým významem slibu,

Dr. des. Heinrich Speich

11


který přítomní skládali prakticky po všech ústních a písemných dohodách. Jádro spolku se skládalo z třinácti městských a venkovských komunit, které ale nebyli politickou jednotou. Po napoleonskou dobu šlo o sdružení autonomních republik, které udržovali pouze centrální informační fórum zvané Tagsatzung. To také zapůsobilo na intenzitu jejích vzájemných kontaktů, které byly pro malý prostor aliance velmi intenzivní. Jejích politicky a ekonomicky nejdůležitější člen – dnešní hlavní město Švýcarska – Bern odbavoval v roce 1450 přibližně 500 písemných zásilek ročné. Přes 60% bylo určeno vlastnímu teritoriu, 30% přijímačů leželo v konfederaci. V podstatně větším Norimberku jích bylo ve stejnou dobu zhruba 1300. III. Poslové a jejich úlohy Obtížné roznášení písemných a ústních vzkazů byl většinou úkolem poměrně malé skupinky prověřených městských úředníků, skládající se ze dvou až patnácti osob. K nim patřili poslové na koni, jež obvykle doprovázeli diplomaty, ale též městští biřici, kteří roznášeli a především prosazovali příkazy radních pánů v teritoriu. Nejdůležitější skupinou byly ale poslové chodci, kteří zásobovali informacemi především městské území, protože byly schopni absolvovat 30 až 40 kilometrů denně. Všichni poslové se odlišovali nošením barevného městského stejnokroje, kopí a insignií mateřské instituce, tj. stříbrným přívěskem s odznakem města, přišpendleným na prsou. Jejich úkoly se zapisovaly do městských přísežných knih: Slib poslů chodců (Basilej, 1405)

Die loiffer sollent sweren ir botschaft und dis si inen empholhen wirt von des rates wegen fürderlich und getruwelich ze vollenden und umb ir antwurt ze werbende endelich und uverzogelich als verre si moegent. und dass si ouch dz sagent, dass man inen von münde ze antwurt git und das si niergant sollent louffen, dz die statt angatt ane eines burgmeisters, zunftmeisters, rattes oder des stattschribers urloub willen und wissend ane geverde und söllent ouch nit me denne gewonlichen lone von der mile nehmen und sollent ouch sagen wenne si koment öb in vtzit geschenket si worden und von weme und dem stattschriber ze wartende so man in den rat und zurück gat und darnach ob er dehein botschaft von des rattes wegen tuon welle, und ouch kein spille ze tuonde die wile si in botschaften uss der stadt sin

Poslové chodci přísahali, že doručí písemnou zprávu, kterou jím předala městská rada k její spokojenosti, a že se v dobré vůli postarají bez otálení o patřičnou odpověď. Doručí též všechny vzkazy, které jím byly sděleny ústně. Slibují, že nebudou přebírat žádnou soukromou zásilku bez vědomí a povolení starosty, cechovního mistra, radního pána nebo městského písaře. Také nemají žádat o vyšší příspěvek za míli cesty, než jím platí město. A když se z cesty vrátí tak na radnici mají nahlásit, kdo jím co daroval. A mají čekat na městského písaře po zasedání rady, jestli pro ně nemá zakázku. A též nemá hrát (hazardní hry), když jsou v záležitostech města na cestách. Slib poslů jezdců (Bern, 1473)

Swerent die riter der statt bern truw und wahrrheit zu leisten iren schaden zu wenden und nutz zu fördern des schultheissen und rätes mit ir pferden getrüwlichen zu warten / und jeglichen zu dienen in der statt dienst ze riten bereit zu sind / und der statt botten / mit denen si ze reitend / getrüwlichen ze dienen / iren pherden guten rät zu tuond / und die bottschaften so inen empfolhen werdent in schrift und mund getrüwlich und ernstlichen ze werben und zuo enden / ze haelend was si denn in den sachen hörent / so die statt an gat / und si merket oder inen ze vez stand geben wird dass si haelen söllent / und nit zu spilen / sunder ouch ir selbs pferde suber zu halten und die nit ze wüsten / noch ze überriten ane not nach ane heissen noch ouch die rais nit ane des rätes rät zu tuschen und alles das zu tünd / daz getrüwen dienern gezimpt und zugehörd alles ane geverd

Všichni jízdní poslové přísahali, že budou chránit a šířit dobré jméno města Bernu, a že se budou snažit sloužit starostovi, radním pánům, a všem ostatním, kteří jménem města přeberou diplomatický úkol. Zavazují se, že budou věrně sloužit městským poslancům, které doprovázejí, a postarají

12

Komunikace a pošta v pozdním středověku


se dobře i o jejich koně. Dále se zavazují, že svědomitě předají všechny písemné a ústní vzkazy, o které se předem ctnostně ucházeli. A také spolehlivě utají vše, co o svém městě uslyší, nebo co jím bude v této souvislosti naznačeno, ať už to bude mít co společného s jejích zásilkou či ne. A též nemají hrát, musí se dobře se starat o své koně, chovat je v čistotě a zbytečně je nepřetěžovat, nepřikážou-li jim to jejích páni. A taky nemají bez jejich vědomosti koně měnit, nýbrž se chovati jak se důstojní služebníci chovat mají. IV. Výzvy středověkého šířeni zprav Na vzdor poměrně jednoduché organizaci, byla její účinnost velmi vysoká. Svěřené správy se doručovali obvykle přímo. Poslové přebírali zprávy od městského písaře a předávali je přímo do rukou adresáta, nebo jemu blízkého zástupce. Pro zvýšení rychlosti pošty se dopisy určeny vzdáleným příjemcům odevzdávaly v kanceláři nejbližšího, většinou městského spojence, jehož poslové se potom postarali o jejich konečné doručení. Tímto způsobem se v mírovém období dalo překonat 200 až 300 kilometru za pět až osm dní. Mnohem vzácnější zásilky na určené vzdálená místa souvisely většinou s důvěrným charakterem poslovy mise. V tomto případě byla důvěrnost přepravené zprávy důležitější nežli rychlost jejího doručení. Většina zpráv byla posly odnesená na území v okruhu jednoho cestovního dne okolo města. Cesty nad 10 dnů byly výjimkou, cesty trvající déle než 50 dnů úplným extrémem. Da se předpokládat, že při nich šlo hlavně o shánění důležitých informací, které se nenápadným poslům dařilo lépe získávat nežli reprezentativním diplomatům. Jejích role jako zvědů se osvědčila zejména ve válečných dobách, kdy bývali nasazováni jako vyzvědači. Jako nositelé radních tajemství se proto častokrát stávali obětí přepadů ze strany nepřátel. Hlavně ke konci 15. století zde v rámci severoitalských válek (1490-1522) mezi francouzským králem Karlem VIII., Milánském vévodstvy Sforzů a Papežem docházelo k pravidelným, smrtelným útokům na posly. Postiženi byli i Švýcaři, kteří do konfliktu dodávali svá žoldnéřská vojska. Jejích poslové měli ještě další handicap: Aby seznámili své městské pány o průběhu na vzdálených bojištích, museli pravidelně překračovat Alpy. V nejlepším případě to jejích cestu zpomalilo, v horším riskovali přepad nepřátelských žoldnéřů. POUŽITÁ LITERATURA Boyer, Marjorie Nice (1951): A Day’s Journey in Medieval France. In: Speculum 26, S. 597–608. Elze, Reinhard: Über die Leistungsfähigkeit von Gesandtschaften und Boten im 11. Jahrhundert. In: Werner Paravicini, Karl Ferdinand Werner (Hg.): Histoire comparée de l’administration (IVe-XVIIIe siècles). München–Zürich (Beihefte der Francia 9), S. 3–10. Esch, Arnold (1998): Alltag der Entscheidung. Berns Weg in den Burgunderkrieg. In: Alltag der Entscheidung. Beiträge zur Geschichte der Schweiz an der Wende vom Mittelalter zur Neuzeit (Festschrift zum 60. Geburtstag von Arnold Esch), Bern-Stuttgart-Wien, S. 11–86. Hübner, Klara (2003): «Nüwe mer us Lamparten». Entstehung, Organisation und Funktionsweise spätmittelalterlicher Botenwesen am Beispiel Berns. In: Klaus Wriedt, Rainer C. Schwinges (Hg.): Gesandtschafts- und Botenwesen im spätmittelalterlichen Europa. Ostfildern (Vorträge und Forschungen 60), S. 265–287. Jucker, Michael (2004): Gesandte, Schreiber, Akten. Politische Kommunikation auf eidgenössischen Tagsatzungen im Spätmittelalter. Zürich. Walter, Bastian (2011): Urban Espionage and Counterespionage during the Burgundian Wars (1468–1477), In: Journal of Medieval Military History 9, S. 132–145.

Dr. des. Heinrich Speich

13

Čas jsou peníze. Peníze, čas a informace ve světě středověkého města. Sylabus. Přednáškový cyklus. Martin Čapský, Jiří Knap, Heinrich Speich

Recommend Documents