K historii estetického vnímání přírody

Doc. Mgr. Karel Stibral, Ph.D.

K historii estetického vnímání přírody

Studijní text pro předmět Ekologie – Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101

Projekt spolufinancuje Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti“ 1

Estetické zalíbení v přírodě považujeme dnes za něco zcela samozřejmého a tzv. „přirozeného“. Člověk, kterému se hnusí kvetoucí jabloň, alpské panorama, šumavské lesy či pohled na sluncem ozářenou kvetoucí louku v nás vyvolá nejspíše dojem něčeho chorobného. Přesto minimálně jeden z vyjmenovaných, či spíše dva, takové pocity standardně vzbuzovaly ještě relativně nedávno, před dvěmi až třemi sty lety. Jistě nalézáme zalíbení v některých objektech přírody zalíbení napříč časem i kulturami, ale to, které objekty to jsou se může poměrně radikálně proměňovat. Nacházení krásy v přírodě má tedy např. v evropské kultuře dlouhou tradici, ale tak, jak toto zalíbení chápeme dnes především, tj. jako zalíbení v krajině, je poměrně nedlouhé. Nebudu se v textu o tomto rozsahu pouštět do detailního historického líčení1, ani do diskuse nad specifičností estetického zalíbení v přírodě v rámci bohatých diskusí současné estetiky2, pokusím pouze o rámcové zachycení hlavních vývojových tendencí. Pokud budeme evropskou kulturu zkoumat již od jejích počátků v antickém Řecku, jsme schopni sledovat nejen proměny v samotném zaměření estetického postoje vzhledem k estetickým objektům rozmanité komplexity, nýbrž i proměny preferencí v rámci již ustaveného spektra možných estetických objektů – k čemuž se dostanu níže. Co do výběru komplexity objektu můžeme v evropské kultuře obecně nalézt řadu: jednotlivý přírodní objekt-místo (tj. určité objekty v prostoru) – krajina – příroda - kosmos (Vesmír).3 Z perspektivy dnešní estetiky jsme pak podle některých autorů dospěli (např. Carlson aj.) do stadia nové rekonceptualizace, která převádí výše uvedenou řadu pod pojem jediný – pod pojem environment. Jednotlivý přírodní objekt byl vnímán jako předmět estetického postoje již odedávna (a pokud sem začleníme lidské tělo, pak asi jako historicky nejstarší předmět zalíbení vůbec). Již v raném Řecku pak můžeme definovat ale i topos tzv. líbezného místa (locus amoenus), jehož základními složkami byl pramen či tekoucí voda, strom či hájek a trávník.4 Taková charakteristika místa esteticky hodnotného se pak vyskytuje po celou antiku, má významné důsledky pro zahradní architekturu i architekturu a přetrvává až do novověku. Komplikovanější situace je v postoji ke krajině. Jak jsem již naznačil, sám pojem se objevuje poměrně nedávno, až v novověku. Stará řečtina tento pojem neměla, nejblíže mu byl snad meros, ve smyslu kus světa, případně si Řek pomohl termíny fýsis a Gáia. Říman pak mohl použít nejblíže dnešnímu smyslu slova krajina termínů regio, loca, popř. terra, obecně pro krajinu ve smyslu „území, kraj“ mohlo být použito regio, loca, terra, fines. Ve smyslu „krajinka, obraz“ se používalo regio, loca natura

1

Podrobněji viz. Stibral, Karel (2005). Proč je příroda krásná. Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán. 2 Viz např. úvodní stať k současné environmentální estetice: Dadejík, Ondřej (2010). „Environmentální estetika“, In Pavel Zahrádka, ed. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister et Principal, s. 373–383. 3 Na postupné „objevování“ této řady upozorňoval v české estetice již Josef Durdík ve své Všeobecné estetice (1875). Praha: I. L. Kober, s. 409-450. 4 Lorentz, Irma, von (1935). Naturgefühl, In Paulys Real-Enzyklopädie der Classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart, sl. 1825-1827. Pěkné vylíčení takového místa najdeme mj. v Platónově dialogu Faidros (230b-c). Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


(nebo situ) amoenissima. Ve smyslu čistě výtvarném, jako „krajinomalba“ se používalo od označení zahrady odvozený termín topia.5 V podobě, jak známe tento pojem dnes, se pojem krajiny objevuje pravděpodobně až na konci 15. století, v holandštině (landschap). Byl ovšem přisouzen obrazu krajiny a nikoli krajině reálné. Byl ekvivalentem italského termínu parerga, který se používal pro „výpomocné“ scenérie na pozadí obrazů, zobrazující povětšinou krajinu. Z holandštiny se pak tento význam rozšířil do francouzštiny i angličtiny, do posledně jmenované až na konci 16. století. V němčině měl původně význam právnický, ve smyslu určitého teritoria, geografického areálu s určitou hospodářsko-politickou vazbou na nějaké centrum, např. kus kraje s městským centrem. 6 Již z tohoto krátkého úvodu je dobře patrné, jak tento pojem patří do novověku a jeho uvažování/vnímání, i jak je pro jeho konstituci významný estetický postoj, resp. výtvarné zobrazení. Přestože má krajina i dnes nejednoznačnou definici, pro účely této práce se přeci jen pokusím jednu pracovní navrhnout (a i když výtvarný přístup výslovně není zmíněn, je přítomen stále): krajina je zrakově vnímatelná část převážně suchozemského povrchu země, který má horizont a je nahlédnutelný z distance.7 To ovšem neznamená, že by estetické zalíbení v krajině takto definované nebylo předmětem estetického zalíbení již dříve. Podle všech dokladů se tento postoj objevuje v římském období, jak o tom svědčí např. detailní popis krajiny jako amfiteátru kolem vlastní vily z pera Plinia ml.8, stejně jako doklady o tom, že Římané vystupovali na vyvýšeniny, aby si prohlédli krajinné celky a své stavby též situovali s ohledem na tento pohled.9 Je ale příznačné, že s nástupem středověku doklady o tomto postoji či zálibě mizí a tento postoj je „znovuobjeven“ v renesančním období. Z této doby pak máme také první doklady o výpravách či výletech do krajiny již nikoli z důvodů utilitárních či náboženských, ale výslovně pro estetické potěšení (jedním z prvních byl

5

Za tyto informace děkujeme Zdeňku Kratochvílovi a Luboru Kysučanovi. Andrews, Malcolm (1999). Landscape and Western Art. Oxford: Oxford University Press, s. 28-30. 7 Z této definice plyne, že moře není krajina, stejně tak jako nebe, byť jejich estetické kvality jsou nezpochybnitelné a k určitým krajinám svým způsobem patří (moře k pobřežní krajině, jasné nebe k Itálii atp.). Díky své proměnlivosti a neurčitosti ovšem nemohou být uchopeny stejně strukturovaně, jako krajina suchozemská. O pohledu do krajiny ovšem nemůžeme hovořit, ani když jsme v hustém pralese - nevidíme krajinu, pouze určité místo. U tohoto pojmu nehraje zásadní roli opozice přírodní x lidský původ scenérie, většinou je kombinací obojího. Může ale zahrnovat i obě krajnosti (krajina zcela „divoká“ x městská krajina, krajina zastavěná). To, co je krajina, vychází ze zrakové zkušenosti (proto ten význam i historický původ ve výtvarném umění), další smysly nejsou „konstitutivní“ vzhledem k naší zkušenosti s krajinou. I když pochopitelně v naší zkušenosti dotváří dojem z konkrétní krajiny (drsnost skal, vůně luk, chlad ledovců…). Nepřítomnost jiných než zrakových kvalit však nevadí našemu postoji k určitému výseku přírody jako ke krajině. Dnes je pojem krajiny používán tak často, že značně ovlivňuje naše vnímání nejenom přírodních celků a scenérií, ale i jednotlivých objektů, jako je např. kůra stromu či povrch skály – vše čteme se zkušeností strukturovat vše do „krajin“. Viz též příspěvek H. Jarošové. 8 Plinius, Secundus, Gaius (1942). Dopisy. Praha, dopis Domitiovi Apollinarovi 47.(V6), s. 117-129. 9 Lorentz, Irma, von (1935). Naturgefühl, In Paulys Real-Enzyklopädie der Classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart, sl. 1858-1859 6

Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


pravděpodobně Aeneas Piccolomini, později papež Pius II.10). Historik Jacob Burckhardt proto hovoří přímo o renesančních Italech jako prvních „mezi moderními“ kdo mají smysl pro krásy krajiny11 Podle Boersche12 lze připsat takový postoj dokonce až lordu ze Shaftesbury (The Moralists, a Philosophical Rhapsody, 170913) a na této estetizaci celku měly mít zásadní vliv přírodní vědy. Právě tehdejší „přírodní filosofie“ umožnila vidět krajinu jako mikrokosmos na pozadí celé přírody. To, co bylo dříve pozadí (tj. krajina), se nyní stalo objektem na myšleném pozadí (Přírody). S Boerschem sice těžko můžu souhlasit v samotném faktu estetického zalíbení v krajině či dokonce estetického postoje k ní, každopádně u Shaftesburyho bychom mohli opravdu nalézt první tematizovaný zájem o krajinu a přírodu v estetické literatuře. Estetický postoj ke krajině je zcela specifickým postojem - jak na to upozorňují současní estetikové14 který je vlastně zaujímán zevnitř a současně je provázen většinou tělesným pohybem, takže by snad mohl být přirovnán ke zkušenosti s architekturou, kdyby nebylo neustálé proměny (díky světlu, barvám, denní i roční době) a především základní vlastnosti pohledu do krajiny – pohledu k horizontu. Otázkou je, jak dalece odlišit přírodu a kosmos, již náš estetik Josef Durdík mluví o přírodě, která je podle něj esteticky vnímána ve svém celku jako jednotný, živý organismus (nemusí jím však podle Durdíka být ve skutečnosti).15 Otázkou je, kdy se vlastně vynoří tento postoj v historii. To nám totiž komplikuje fakt, že pojem přírody (fýsis, natura v antice) splývá v evropských jazycích většinou s přirozeností, ale i to, že je tento pojem někdy pouze ekvivalentem celku (myšleného) světa. Na přírodu a později i personifikovanou Přírodu se pak jako na vzor odvolávalo nicméně evropské umění (i jeho teorie) prakticky po celou dobu své existence, ale i řada dalších kapitol z jiných uměleckých druhů, ať již jde o literaturu či architekturu. Určitě tradiční je představa krásy přírody ve smyslu kosmu, v zásadě nevnímatelného vesmírného celku. Tuto představu sdílí evropská kultura po celou dobu svého trvání, slovo kosmos také původně označovalo v řečtině šperk, něco krásného a teprve pythagorejci ho přenesli „na oblohu“.16 Rozdíl mezi už tak dost nejasnými pojmy příroda17 (fýsis) a kosmos by vydal sám za celé pojednání. Při 10

Burkhardt, Jacob (1960). Die Kultur der Renaissance in Italien. Stuttgart, s. 330-333. Ibid., s. 324. 12 Boersch, A. (1971). Landscape: Exemplar of Beauty. British Journal of Aesthetics 1, s. 93. 13 Shaftesbury, Lord of, Cooper, Anthony, Ashley (2001). The moralists, a philosophical rhapsody, being a recital of certain conversations on natural and moral subjects, In Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. (Ed. L. E. Klein) Cambridge: Cambridge Univ. Press 2001, s. 231-338. 14 V současné estetice se důkladné promýšlení odlišnosti estetického postoje k přírodě a umění odvíjí především od přelomové stati britského filosofa, estetika a teologa Ronalda W. Hepburna: Hepburn, Ronald W. (1963). „Aesthetic appreciation of nature“. In British Journal of Aesthetics 3, č. 3, s. 195–209. 15 Durdík, Všeobecná aesthetika, s. 438. Příroda je pro něj v kantovském slova smyslu „zákonná souvislost jevů“, proto se nám líbí řád, co je chaotické, bezzákonné se nám nelíbí (to už ale trochu odporuje kantovské představě idejí vznešena). 16 Kahn, Charles H.(1992). Užití termínu KOSMOS v rané řecké filosofii, In Kosmos a živly, Praha: Oikoimenh. 17 Již např. Lovejoy identifikoval 66 různých významů pojmu „příroda“ od antiky do 18. století (Lovejoy Arthur O. (1935). „Some Meanings of 'Nature“, In Lovejoy, A. O. et al. A Documentary History of Primitivism and 11



použití v novověkém kontextu nicméně pociťujeme akcent u termínu příroda na Durdíkem zmíněné organické, živé celistvosti, často s příklady z organizmálních objektů. Oproti tomu u kosmu je míněn především celek vesmíru v astronomických rozměrech (jakkoli byl i kosmos vnímán dříve jako živý organizmus).

Důležitým proměnným faktorem je kromě komplexity objektu i vývoj estetických preferencí především v rámci (jakkoli dříve nepojmenované) kategorie krajiny, resp. krajinných prvků, která pak zpětně ovlivňovala i různou oblibu jednotlivých objektů i různých typů místa. Jedná se o změnu od preferencí krajiny užitkové (rurální, pastevecké, zemědělské), vycházející z člověkem obhospodařované úrodné roviny směrem ke krajině divoké, ke krajině lesů a hor a posléze i bažin a pouští. Na počátku nalezneme jednoznačnou preferenci prvního typu, který je v zásadě definován v bukolické a pastorální poezii alexandrijské (Theokritos) ve 3. st. př. n. l. a pak znovu vyzvednut básníky ranného římského císařství (Vergilius, Horatius, Ovidius). Teprve v průběhu 18. století však v Evropě nalezneme opravdový obdiv ke krajině volné, resp. divoké krajině lesů a hor, považovaných dříve za objekty buď nehodné zájmu nebo vysloveně nehezké. Tohoto rychlého zvratu si všimla (především na příkladu hor) již dříve řada myslitelů 19. století, mj. Alexandr von Humboldt, Friedrich Schiller či John Ruskin.18 Ve století dvacátém se tato změna stala předmětem komplexních pojednání, z nichž jedna z nejznámějších byla průkopnická monografie o vnímání hor Marjorje Hope Nicolson Mountain Gloom, Mountain Glory. The Developement of the Aesthetics of the Infinite (1959)19, později následována dalšími pracemi, např. v několika jazycích publikované Góry Niewzruszone Jacka Woźniakowkého (něm. Die Wildnis: zur Deutungsgeschichte d. Berges in der europeischen Neuzeit, 1987). V anglickém kontextu ovšem existují i práce důkladně zpracovávající určité období těchto proměn, jako např. The Search for the Picturesque Malcolma Andrewse (1989), zaměřující se na 18. století v Británii. V českém překladu nedávno vyšla též velmi známá kniha Simona Schamy Paměť a krajina (1995, čes. 2007), která se věnuje především vztahu k lesům, horám a vodám. V českém kontextu pak připomeňme práci Hany Librové Láska ke krajině? z r. 1988. U všech těchto textů dochází často k určitým nedorozuměním – autoři většinou vychází z vývoje umění (prakticky výhradně z literatury a výtvarného umění) a považují tento vývoj někdy za doklad estetického zalíbení v přírodě, krajině. Příkladem mohou být i podstatně starší práce Adolfa Bieseho.20 To je ale velmi diskutabilní. Umělecké dílo může být sice dokladem zaujetí estetického Related Ideas. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 447–456). K pojmu přírody komplexněji též např. Picht, Georg (1989). Der Begriff der Natur und seine Geschichte. Stuttgart: Klett-Cotta. 18 Humboldt, Alexander, von (1993). Kosmos. Entwurf einer physischen Weltbeschreibung, II.díl. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, s. 5-6. 19 Tyto publikace viz bibliografie. 20 např. Biese, Adolf (1888). Die Entwicklung des Naturgefühls im Mittelalter und in der Neuzeit. Leipzig; Biese, Adolf (1926). Das Naturgefühl im Wandel der Zeiten. Leipzig. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


postoje jejich tvůrce k danému objektu, ale nikoliv ještě vlastního zalíbení. Co je považováno za pěkné na obraze, zdaleka nemusí být považováno za pěkné ve skutečnosti! Známá helénistická plastika opilé žebračky nesvědčí přeci o estetickém zalíbení v ošklivých starých opilcích, ale o proměně chápání pojetí uměleckého díla. A obdobné se týká právě zmiňovaných lesů a hor – však ještě Denis Diderot (oproti Britům se už ovšem jednalo o „zastaralý“ názor) výslovně píše o tom, že „Lesy, hory propasti, chaos, stařecké vrásky, smrtelná sinalost, následky nemoci“ se mohou líbit v malířství, ne však ve skutečnosti.21 Právě na nemožnost dokládat oblibu hor či lesů jejich uměleckým zobrazením upozorňuje třeba např. Umberto Eco ve svých Dějinách krásy (2005).22 Dokladem estetického zájmu o přírodu sice může být i umění, musí však být doplňováno (což autoři jako Nicolsonová i Andrews nicméně činí) především přímými doklady z reflexe estetických zážitků z per cestovatelů, turistů, výletníků a v neposlední řadě právě z děl filosoficko-estetických.

Pokud píšeme o zvratech v estetickém postoji, resp. v estetických preferencí a jejich hodnotách, nalezneme zajímavé zvraty právě ve filosofické estetice. Ta od 18. století nejen reflektuje změny dobových preferencí, ale přímo je inspiruje, podněcuje a tříbí. Na počátku filosofických úvah nad krásou přírody stojí již zmiňovaný lord ze Shaftesbury, který ve svém již zmiňovaném dialogu The Moralists, a Philosophical Rhapsody opěvuje přírodu volnou, protože taková vzešla z božích rukou a lidské ruce ji pouze kazí. U Shaftesburyho najdeme i již zmiňované zalíbení nad celkem přírody i krajiny i mnoho pozdějších motivů23, proč je příroda oceňována. Hory či výslovnou divočinu ještě ovšem nezdůrazňuje, spíše jen v opozici vůči dle něj ošklivého geometrizovaného francouzského parku. Není náhodou, že Shaftesbury byl i jedním z inspirátorů anglického krajinářského parku, ale i nových pohledů na přírodní národy, na pojetí tzv. vznešeného divocha (noble savage). Obdiv k přírodnímu estetičnu, ale i nové ocenění negeometrizované přírody nalezneme i u dalších britských myslitelů jako byl Joseph Addison (The Pleasures of Imagination, 1712)24, ale především u Edmunda Burka (Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and Beautiful, 1757), jehož dílo bude ještě podrobněji zmíněno v kapitole Karla Stibrala. Právě v Británii se asi „masověji“ poprvé během století zájem obrací od ideálních pastorálních scenérií dle vzoru římských básníků i malířů 17. století (Lorrain, Poussin) založených na zkušenosti s italskou krajinou k výslovně asymetrickým, divokým scenériím vlastní přírody.25 Tento vývoj pak provází i zájem o estetické kategorie malebna (Gilpin, Price) a vznešena (Dennis, Baillie, Burke), používané nyní často právě při popisu estetického zážitku z přírody. 21

Diderot, Denis (1990). Filosofické úvahy o původu a povaze krásna, In Výbor z díla. Praha, s. 252. Eco, Umberto (2005). Dějiny krásy. Praha: Argo, s. 281 23 mj. u něj najdeme jako snad u prvního novověkého myslitele koncept nezainteresovanosti estetického zalíbení. 24 Zejm. Addison, J., Steele, R., and others (1967). The Spectator III (ed. G. Smith). London-New York, s. 276-309, No. 411-421. 25 Tyto změny detailně popisuje Andrews, Malcolm (1989).: The Search for the Picturesque. Landscape Aesthetics and Tourism in Britain, 1760-1800. Stanford: Stanford Univ. Press. 22



Na kontinentu najdeme první dílo věnované estetice přírody přímo v roce, kdy publikoval Baumgarten svůj spis Aesthetica (1750), považovaný za zakladatelskou práci oboru. Shodou okolností vyšlo tehdy i mnohem méně citované, přitom pro naši oblast významné dílo ze stejné wolffovskoleibnizovské myšlenkové školy Johanna Georga Sulzera, švýcarského filosofa a matematika. Ten ve svém díle Rozpravy o kráse přírody (Unterredung über die Schönheit der Natur, 1750) na rozdíl od Britů naopak poukazoval na řád a uspořádanost přírody a potřebu především přírodovědeckých znalostí pro hlubší zážitek z jejích krás. Jeho dílo ale nevyvolalo zásadní ohlas, to mnohem spíše podnítil zájem o přírodní krásy venkova, ale především hor a lesů a vůbec divokých scenérií francouzský filosof a literát Jean Jacques Rousseau, jehož práce vycházely především v průběhu padesátých a šedesátých let 18. století. Opět jsou pro něj obdiv divokých scenérií určující náboženské motivy – Bůh přece nestvořil přírodu geometricky uspořádanou jako architekti francouzských zahrad.26 Pro Rousseaua již estetické zalíbení v přírodě je přímo náboženským aktem, je modlitbou k jejímu tvůrci. Asi nejzásadnější událostí pro filosofickou estetiku přírody však měla Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft) Immanuela Kanta z r. 1790. Zakladatelskou roli pro následující století nelze u tohoto vrcholu Kantova kritického projektu přecenit. Z tohoto důvodu věnujeme v naší publikaci Kantově estetice a její následné reflexi nejdelší kapitolu od Vlastimila Zátky. Platí-li obecně pro Kantovu estetickou teorii, že následující vývoj v této oblasti je do dnešních dnů více či méně otevřeným dialogem s Kantovým pojetím, platí to asi nevýrazněji v případě jeho estetiky přírody. V Kantově estetice je dnes hledán jak zdroj, jehož lze, nebo spíše bylo by dobré ho využít (protože řada současných environmentálních estetiků se k němu staví kriticky) pro rehabilitaci teoretického i skutečného zájmu o tuto dimenzi estetična, tak i viník, jenž měl k degradaci téhož zásadním způsobem přispět. Kant zachovává z důvodů hluboko uložených v „konstrukci“ své kritické filosofie preferenci přírodního krásna před uměleckou, která je ostatně typická pro celé 18. století. Sám však ve svém díle reformuluje a novým způsobem propojuje řadu tradičních pojmů (vkus, génius, umění aj.), a to způsobem, který dovolí pokantovským autorům odsunout téma krásné a vznešené přírody stranou, nebo jej podřadit kráse uměleckých děl. Na druhé straně však místy překvapivá preference neživé přírody před živou a živé přírody27, která není z lidského hlediska účelná před tou, která účelná je, exemplifikuje jeden z centrálních bodů Kantovy estetické teorie, založené na klíčovém pojmu tzv. reflektující soudnosti. Jelikož posuzování krásy je podle Kanta především v kompetenci této schopnosti mysli, mohou být za krásné (či vznešené) prohlášeny pouze ty objekty, pro které není určující žádný pojem, nebo které se každému určitému pojmu vzpírají.28 Přírodní krása je tak v jistém 26

Rousseau jednoznačně upřednostňuje přírodu divokou před přírodou ovlivněnou člověkem. Přesto při srovnání města s venkovem dává přednost venkovu, ba na řadě míst venkovskou krajinu či venkov doporučuje. 27 Zejména u vznešena jsou to velehory, bouřící oceán, bouřková mračná, sopky, mocné řeky. Srov. Kant, Immanuel (1975). Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s. 82, 88. 28 To samozřejmě v některých případech nevylučuje možnou klasifikaci těchto objektů z hlediska určující soudnosti. V takovém případě však podle Kanta tyto objekty prostřednictvím nějakého určitého pojmu Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


smyslu přímo úměrná neurčitosti kognitivně neosvojené, nedomestikované přírody. Podle Kanta je ničení toho – jak poukazuje Rodolphe Gasché – co je v přírodě krásné (i když neživé, nebo pro nás přímo nevyužitelné) protikladné mravní povinnosti člověka vůči sobě samému, neboť to oslabuje či zcela popírá cit, který, ačkoli sám není mravní, stále zůstává tou dispozicí senzibility, která mravní dimenzi zakládá, přesněji řečeno, připravuje pro ni půdu. V tomto smyslu pak Kantovo pojetí estetiky zůstává zdrojem pro založení takového vztahu k přírodě, který ji respektuje v její jinakosti, aniž by ji však stavěl proti člověku, resp. aniž by příroda nutně přestávala být původním místem lidského života (tzn. místem, které člověk nutně využívá pro udržení a rozvíjení svého života). Estetický vztah přírody se v tomto světle stává jednou z možností, jak nahlédnout a zachovat reciproční vztah mezi člověkem a přírodou, aniž by se ta či ona strana dostávala do fatální podřízenosti vůči té druhé.

Ačkoli lze v Kantově pojetí krásné a vznešené přírody spatřovat určitý vrchol, nenásledoval překvapivě zvýšený zájem o estetiku přírody, ale naopak nastal náhlý zlom. Jak shrnuje situaci v současnosti Adorno (1970), „pro teorii je přírodní krásno, kterého se týkala nejpronikavější vymezení v Kritice soudnosti, sotva již tématem. Ne proto, že podle Hegelovy teorie by bylo ve skutečnosti překonáno něčím vyšším: bylo prostě potlačeno“.29 Adorno přičítá tento zlom jednak Schillerovu pojednání O půvabu a důstojnosti (Über Anmut und Würde, 1793), kde již je v rámci pojetí svobody příroda příkladem determinismu. Přitom je paradoxní, že 19. století jde v zájmu a obdivu o estetické stránky přírody ještě dál – namísto filosofické estetiky je zde hlavním inspirátorem opět umění, především výtvarné a literatura, ale též umělecká kritika a přírodní vědy. I z dědictví 19. století vyplývá proto velký zájem této publikace jak o přírodní vědy, tak o umění. Málokteré období přineslo pro prohloubení estetického postoje k přírodě tolik, jako romantismus. Romantici vzdorovali „odkouzlení“ světa osvícenstvím a opět se snažili vrátit do přírody duchovní hodnoty. V přírodě na rozdíl od klasicistů i novoklasicistů ovšem neviděli jen ideální harmonii, ale i její stinné, temné stránky (Nachtseiten). Na rozdíl od Rousseaua a dalších také tak jednoznačně nepoložili proti sobě (či pod sebe) přírodu a umění. Příroda sice byl vzor, ale do její tvořivosti patřila i tvořivost člověka. Novalis ve svém Modrém květu (Heinrich von Ofterdingen, 1802) píše: „Pokud se týká obrazů, je příroda nejskvělejší učitelkou. Vytváří nesčetné krásné i podivuhodné podoby…Máme zálibu ve zpěvu slavíka, v šumění větru a v nádherných světlech, barvách a podobách, protože působí příjemně na naše smysl; a poněvadž naše smysly jsou takto uzpůsobeny přírodou, která vytváří

poznáváme, nebo na nich máme –prostřednictvím nějakého pojmu – jinou formu žádosti či zájmu (intelektuálního, empirického, mravního). 29 Adorno, Theodor W. (1997). Estetická teorie. Praha: Panglos, s. 87. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


skutečnost, líbí se nám i její umělé napodobení. I sama příroda chce vychutnati požitek ze své umělecké tvořivosti a proto se proměnila v lidi, v nichž se sama těší ze své velkoleposti…“30 Protože romantik nazírá na přírodu jako na umělecké dílo, je schopen provádět – jak upozorňuje Adorno31 i jakousi „estetickou kritiku“ krajiny, přírody, což pro člověka naší doby vůbec není běžné. Humboldt i Goethe jsou podle Adorna ještě schopni bez pocitu nepatřičnosti vytýkat krajině, že jí chybí stromy či že by bylo dobré posunout skupinu stromů více doprava, navrhují změny celých pohoří a zejména Humboldt rád tvoří i žebříčky krásy. S romantickým obdivem ke krásám divoké přírody souvisí i zakládání prvních chráněných územípralesů, která vznikala především v zemích s vlivem německého myšlení a romantismu, v Německu, Finsku a Čechách. Najdeme ovšem i individuální „ochranářské“ činy umělců, jako vykoupení vrb určených k pokácení malířem Friedrichem či vykoupení půdy, po které měla vést železnice básníkem Wordsworthem. Silný vliv postoje k umění na postoj k přírodě je vidět i ve spojení „přírodní památka“, které použil poprvé právě Alexandr von Humboldt r. 1819.32 Romantismus byl sice kolem půli století v umění vystřídán realismem, stejně jako byla romantická věda – naturfilosofie vytlačena pozitivismem, přesto romantické myšlenky žily dále a v zásadě se v následujícím období periodicky obrozovaly. Příkladem osobnosti, jejíž dílo sice spadá především do druhé půli století, ale východisky i celým myšlením je silně romantické, je John Ruskin, který bude připomenut v kapitole zpracované Bohuslavem Binkou. Na romantické ideje především pak navázali též hlasatelé obdivu k divočině33 v americkém prostředí. Američtí transcendentalisté (Emerson, Thoreau) založili specifickou tradici, poměrně nezávislou na kontinentálním myšlení a následovanou řadou dalších amerických myslitelů. Mezi ně patřili i zakladatelé prvních amerických národních parků jako John Muir či Aldo Leopold, kteří po sobě zanechali též řadu textů. V dalším sledu připomeňme alespoň rámcově některé směry, které se v druhé půli 19. století na rozvíjení estetického citu Evropana pro přírodu podílejí – zmiňovaný realismus směřuje ke krajině jako autonomní hodnotě a všímá si prostých, neokázalých scenérií, impresionismus naopak zvyšuje citlivost pro prchavou atmosféru i barevnost a světelné efekty. Symbolismus naopak pro tajemnost a symbolický význam přírodních objektů, tzv. náladová krajinomalba (Stimmungslandschaft) pak pro ztišené a klidné scenérie domácích terénů. Vůbec se v této době krajinomalba, konečně považovaná za žánr rovnocenný jiným, významně podílí na definování národní sebeidentifikace s krajinou a její krása hraje pochopitelně zásadní roli.

30

Novalis (1940). Modrý květ. Praha, s. 35-36. Adorno, Theodor W. (1997). Estetická teorie. Praha: Panglos, s. 98-100. 32 Maximovič, Rudolf (1942). Příspěvek k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, s. 93. 33 Je třeba si ovšem připomenout, že právě Thoreau byl hlasatelem především divokosti (wildniss) jako principu, a teprve v druhé řadě divočiny ve smyslu divokých lesů, skal a bažin (wilderness). 31



Před přelomem století se pak objevuje třeba dekadence, vytvářející cit pro fantaskní až halucinogenní, ale i morbidní krajiny, současně i secese výrazně „kooperující“ se soudobou vitalistickou biologií a formující nové tvarosloví založené na pojmech proudící životní síly, s těžištěm převážně ve vegetativním tvarosloví. Přestože nelze než souhlasit s tvrzením Adorna o vymizení zájmu o přírodní krásno z filosofické estetiky, najdeme přeci jen v 19. století texty některých estetiků, pojednávajících o tomto problému. Často jsou ovšem ovlivněné přírodními vědami, zejména biologií, – např. u Theodora Vischera. Obdobně nejvýznamnější čeští estetici konce 19. století Josef Durdík a Otakar Hostinský věnují přírodnímu krásnu pozornost. Nemělo by se zapomenout ovšem ani na nevydané dílo Průklesť ku ladovědě Františka Matouše Klácela (1868-9) a především objemný, více jak čtyřsetstránkový spis jeho kolegy z augustiniánského kláštera v Brně Františka Theodora Bratránka Beiträge zu einer Aesthetik der Pflanzenwelt (1853). Na konci 19. století se ovšem objevuje už i „únava“ z obdivu ke krásám přírody, a podle kunsthistorika Petra Wittlicha34 jsou to především dekadenti, kteří píší o své únavě z krás krajiny či přímo o pohrdání přírodou a přirozeností a začínají vzývat umělou rafinovanost. Na ně pak naváží avantgardy, jakkoli se od dekadentů distancující, a začnou obdivovat pokrok lidské společnosti ztělesněný v konstrukcích nejen sociální, ale i technologické povahy. Obdiv futuristů ke karosériím rychlých aut či lokomotiv budiž příkladem. Ve dvacátém století pak projde zájem o estetiku přírody různými vlnami zájmu – a to i jak ve smyslu zájmu společnosti a evropské kultury, tak estetiky jako filosofické disciplíny. Na počátku století ještě doznívá zájem o přírodu nejen na řadě krajinářských pláten, ale především v různých společenských aktivitách, od okrašlovacích spolků přes různé svazy na zvelebování domoviny, mládežnicko-turistické spolky až po cílevědomou právní ochranu přírody. Otázkou ovšem zůstává, jak dalece bylo v širších vrstvách sdíleno estetické zalíbení z estetických scenérií divokých, jako lesů a hor. Zůstalo zjevně totiž omezeno na tehdy poměrně úzkou vrstvu středostavovských městských elit. Jak píše rozzlobeně Josef Váchal v Šumavě umírající a romantické (1931): „Bezzemci i podnikatelé do vnitra lesů se tlačící a venkovský rázu Našich z Holečka lid, jemuž jako tvoru nábožensky založenému příroda a zvláště les nikdy k srdci nepřirostly,…“.35 Divočejší scenérie se dočkaly ochrany i téměř zbožnění v širším měřítku ovšem v Německu. Obdiv k nim bohužel splynul s nacionální problematikou (např. hnutí Blut und Boden) či fatálními rasovými teoriemi německých biologů i nacistických ideologů. Propagace divoké přírody i její ochrana nacistickým Německem, spolu s rozsáhlým zpustošením Evropy válkou obdiv k divočině značně zdiskreditovala a měla za následek odklon od vzývání přírody i od jejích krás všeobecně. K tomu se přidala ještě zmiňovaná tendence levicových avantgard i intelektuálů velebit pokrok a dělnickou třídou poznamenané scenérie (kouřící továrny, přehrady atd.), takže v padesátých letech můžeme zažít přímo jakési minimum v rámci evropské kultury co do zájmu o estetiku přírody (jakkoli v té době samozřejmě nacházíme protipříklady v rámci organické abstrakce i organické 34 35

Wittlich, Petr (1987). Umění a život. Doba secese. Praha: Artia, s. 140-141 Váchal, Josef (2008). Šumava umírající a romantická. Praha-Litomyšl: Paseka, s. 37.



architektury předznamenávající další vývojový zlom). Přírodní krásy jakoby již patřily k překonanému starému věku. A nebyl to jen sovětský blok se svým socialistickým realismem a marx-leninskou estetikou, kdo se o krásy přírody nezajímal. Jak ukazuje např. v textu o J. P. Sartrovi Hana Librová36, okázalé pohrdání vším přírodním patřilo k dobrému tónu i mezi intelektuální elitou na druhé straně železné opony. Situace se začíná měnit v šedesátých letech. Vyrůstá generace nezatížená v dospívání válkou a kriticky se stavící ke konzumnímu životu svých rodičů. Současně se začínají stále jasněji projevovat temné stránky technologického pokroku, rodí se environmentální hnutí, obracející pozornost k přírodě. Též ideje této generace „květinových dětí“ míří k vzývání „přirozenosti“, a tedy k přírodě. Obrat nastává i v umění, kde se na konci šedesátých let objevuje land art, umění zasazující svá díla do krajiny a nikoli galerií (byť v počátcích k přírodě rozhodně ne příliš šetrné), s přírodou pak pracuje i řada konceptuálního umění či body artu.

Na poli teorie můžeme sledovat obdobnou trajektorii. Od úplného vytěsnění zájmu o estetickou dimenzi přírody v první polovině dvacátého století, přes postupné uvědomování si nepatřičnosti a především neodůvodněnosti tohoto stavu, ke stále většímu vyrovnávání pozice přírodní estetické dimenze s uměleckou. Nejvlivnější anglo-americké antologie estetiky z padesátých a šedesátých let minulého století neobsahují jedinou studii věnovanou přírodnímu estetičnu a situace na kontinentu nebyla radikálně odlišná. Přesto lze v těchto letech zaznamenat dvě důležité události. V rámci nastupující a posléze dominantní větve estetických zkoumání v anglosaském světě – analytické estetiky – je to zveřejnění již citované průlomové studie Ronalda W. Hepburna Současná estetika a opomíjení přírodní krásy (Contemporary Aesthetics and the Neglect of Natural Beauty, 1963).37 Přibližně ve stejnou dobu nezávisle uvažuje o postavení přírodního krásna v německé jazykové oblasti již citovaný Theodor W. Adorno, jehož myšlenky byly posmrtně publikovány v jeho nedokončené Estetické teorii (Ästhetische Theorie 1970). Obě díla měla na další vývoj estetického zkoumání přírody zásadní vliv. Hepburnovy poznámky se stávají zakládajícím textem pro pozdější vznik a rozvoj tzv. environmentální estetiky (Allen Carlson, Arnold Berleant) a obdobný vliv můžeme zaznamenat i u kontinentálních autorů (Martin Seel). Jedním z centrálních momentů současných diskusí je nikoli překvapivě vztah k tradičnímu pojmovému aparátu estetiky, a především pak k jejímu kantovskému založení. Výchozím postojem razantním způsobem se prosazující environmentální estetiky je snaha o revizi klíčových bodů nejen kantovské tradice (nezainteresovanost, estetická zkušenost, estetický postoj), v protikladu ke kontinentálním estetikům. Revizi jsou ovšem podrobovány především v environmentální estetice i klasické pojmy přírody a krajiny. Podle některých vůdčích postav tohoto proudu zkoumání jsou tyto 36

Librová, Hana (2009). Protipřírodní subkultura: plod civilizace, ideová opozice, estetická póza, In Stibral, K., Dadejík, O. (Eds.): Krása, krajina, příroda I., s. 56-63. 37 blíže k Hepburnovi viz. Dadejík, Ondřej (2007). Znovuzrození přírodní krásy: Ronald W. Hepburn. Estetika 14/, s. 2-27. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


pojmy překážkou pro vytvoření průchodného a přírodě adekvátního modelu jejího vnímání i hodnocení. Hlavní alternativou je pro tyto autory pojem environmentu, jenž by měl zabránit konfúzím, jež jsou tradičními pojmy vyvolávány. Pojem přírody je podle těchto autorů příliš mnohoznačný a za současného stavu všudypřítomné lidské invaze do přírodního světa těžko použitelný. Pojem krajiny je zase vzhledem ke kulturní podmíněnosti a historii krajinných prostředí zavádějící, protože nepřesný. Těmito estetiky nově zaváděný pojem environment by měl proto nahradit jak pojem přírody ve smyslu nevnímatelného univerza všeho dění, tak pojem přírody jako krajiny ve smyslu vnímatelného výseku světa kolem nás. Diskuse nad těmito tématy a vůbec nad nejrůznějšími aspekty estetické dimenze přírody – estetika živé a neživé přírody, vztah přírodního estetična k uměleckému, estetiky krajiny – se staly v každém případě během posledních desetiletí jedním z předních témat filosofické estetiky jako disciplíny a staly se předmětem nejen ojedinělých článků, ale předmětem řady antologií, monografií a konferencí. Tato publikace, navazující na hojně navštívenou dvoudenní konferenci, budiž v našem českém prostředí jedním z prvních pokusů zachytit téma estetiky přírody v co největší šíři.

Tento text je přepracovanou částí publikace psaných autorem v rámci společné kapitoly Stibral, Karel, Dadejík, Ondřej (2009). Úvod: Krása, krajina, příroda, In Stibral, K., Dadejík, O.(eds.): Krása, krajina, příroda I., s. 13-33.

Literatura Addison, J., Steele, R., and others (1967). The Spectator III (ed. G. Smith). London-New York, (No. 411421), s. 276-309. Adorno, Theodor W. (1997). Estetická teorie. Praha: Panglos. Andrews, Malcolm (1989).: The Search for the Picturesque. Landscape Aesthetics and Tourism in Britain, 1760-1800. Stanford: Stanford Univ. Press. Andrews, Malcolm (1999). Landscape and Western Art. Oxford: Oxford University Press. Biese, Adolf (1888). Die Entwicklung des Naturgefühls im Mittelalter und in der Neuzeit. Leipzig Biese, Adolf (1926). Das Naturgefühl im Wandel der Zeiten. Leipzig. Boersch, A. (1971). Landscape: Exemplar of Beauty. British Journal of Aesthetics, 1, s. 81-95 Burkhardt, Jacob (1960) Die Kultur der Renaissance in Italien. Stuttgart. Carlson, Allen & Lintott, Sheila (Eds.) (2008). Nature, Aesthetics, and Environmentalism. From Beauty to Duty. New York: Columbia University Press. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Dadejík, Ondřej (2007). Znovuzrození přírodní krásy: Ronald W. Hepburn. Estetika, 1-4, s. 2-27. Dadejík, Ondřej (2010). „Environmentální estetika“, In Pavel Zahrádka, ed. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister et Principal, s. 373–383. Diderot, Denis (1990). Filosofické úvahy o původu a povaze krásna, In Výbor z díla. Praha 1 Durdík, Josef (1875). Všeobecná estetika. Praha: I. L. Kober. Eco, Umberto (2005). Dějiny krásy. Praha: Argo. Humboldt, Alexander, von (1993). Kosmos. Entwurf einer physischen Weltbeschreibung, II.díl. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Kahn, Charles H.(1992). Užití termínu KOSMOS v rané řecké filosofii, In Kosmos a živly, Praha: Oikoimenh. Kant, Immanuel (1975). Kritika soudnosti. Praha: Odeon. Librová, Hana (2009). Protipřírodní subkultura: plod civilizace, ideová opozice, estetická póza, In Stibral, K., Dadejík, O. (Eds.): Krása, krajina, příroda I., s. 56-63. Lorentz, Irma, von (1935). Naturgefühl, In Paulys Real-Enzyklopädie der Classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart, sl. 1811-1885. Lovejoy Arthur O. (1935). „Some Meanings of 'Nature“, In Lovejoy, A. O. et al. A Documentary History of Primitivism and Related Ideas. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 447–456). Maximovič, Rudolf (1942). Příspěvek k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, s. 93-104. Nicolson, Marjorie H. (1959. Mountain Gloom, Mountain Glory. The Development of the Aesthetics of the Infinite. New York: Cornell University Press. Novalis (1940). Modrý květ. Praha. Picht, Georg (1989). Der Begriff der Natur und seine Geschichte. Stuttgart: Klett-Cotta. Plinius, Secundus, Gaius (1942). Dopisy. Praha. Shaftesbury, Lord of, Cooper, Anthony, Ashley (2001). The moralists, a philosophical rhapsody, being a recital of certain conversations on natural and moral subjects, In Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. (Ed. L. E. Klein) Cambridge: Cambridge Univ. Press 2001, s. 231-338. Serres, Michel (1991). Skutečnosti. Scientia & Philosophia, 2, s. 89–95. Schama, Simon. (2007.) Krajina a paměť. Praha: Argo-Dokořán. Stibral, Karel (2005). Proč je příroda krásná. Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán. Tatarkiewicz, Władysław (1980). The Aesthetic Experience: History of the Concept. In A History of Six Ideas. An Essay in Aesthetics. The Hague: Martinu Nijhoff, s. 310–338. Váchal, Josef (2008). Šumava umírající a romantická. Praha-Litomyšl: Paseka. Wittlich, Petr (1987). Umění a život. Doba secese. Praha: Artia. Woźniakowski, Jacek. (1974). Góry niewzruszone. O różnych wyobrażeniach przyrody w dziejach nowożytnej kultury europejskiej. Warszawa: Czytelnik. Woźniakowski, Jacek. (1987). Die Wildnis: Zur Deutungsgeschichte des Berges in der europäischen Neuzeit. Frankfurt: Suhrkamp.



K historii estetického vnímání přírody

Recommend Documents