SYDNEY

OLOMOUC - PRAHA– PRAHA– LONDÝN – BANG BANGKOK - SYDNEY 22.11. Ráno vyřizuji poslední záležitosti, pak přijíždí Čuřa, jdeme nakoupit filmy, vyměnit penízky, odblokovat telefon a na “meníčko” do Kamenného mlýna, kam mne naučil chodit Zbyňoch :o). Každý s dvěma báglama klusáme (klasicky, jak jinak…)na vláček. Do Prahy přijíždíme po čtvrté a míříme do Boulder Baru, juknout se Čuřovi na kraťase. V pasáži Lucerna potkáváme Dejfa, co jsme za ním loni jeli do Španěl. Takže nakonec jde na šortky akorát Čuřislav, a já s Dejfem sedím v baru (u stejného stolu, jak v březnu s Lizardem, Hlien a dalšíma) u pivka. Za hodinu metelíme na “Republiku”, kde máme sraz s Álou, na našem ortodoxně známém místečku:o) Jdeme do Antu, kde už na nás čeká Lenička a je tu aji Mates. Trocha zabouldříme, popolezem, popijeme jahodové ice tea, sežereme gumové medvídky, dovídáme se o Álově sběratelské vášni zaměřené na jehly k injekčním stříkačkám. Pak se přesouváme metrem na Budějovickou, kde nás čeké Máfa. Busem sa dokodrcáme do Vestce a po večeři valíme spát. 23.11. Noc byla pro mě hrůzostrašná. V pět moje trápení ukončuje budík, Čuřa prohlašuje:”Až co Karel…” a čeká, až zazvoní jeho budík, to se ale neděje a tak po 10 minutách zjišťuje, že ho vlastně ani nenastavil….balíme, dobíháme (opětně) bus, kerý nám stejně ujíždí…A pak už to jde všecko ráz na ráz. Bus, metro, závin s nugátem a tvarohem, bus na letiště. Jdeme s davem do vestibulu, pak už sami na WC, pak nechat zabalit bágly do nádherné modré folie a s kokonama jak od vetřelca si vyzvedáváme palubní lístky a já se tak zamýšlím, esliva ty bágly, ještě někdy uvodíme….no necháme se překvapit….čekáme v hale, píšeme poslední sms, voláme si s rodiči. Pak, jakožto zkušená tatínkova odchovankyně ve sledování fotbalových přenosů na ČT2, identifikuju Jaromíra Bosáka a trenéra Hřebíka:o). Když procházíme detektorem, tak oba pípáme, takže nás paní ojíždí takovým černým kolečkem s rukojetí. Pak nás konečně pustí do letadla. Zkoumáme, kde co je a Čuřa se snaží odhalit záhadu sklápění sedadel…a opět přichází na řadu má přirozená inteligence a Jiřík si s blaženým výrazem pomocí tlačítka na opěrce ruky sklápí sedačku…vzápětí mu letuška přijde říct, ať to zas dá okamžitě zpátky, že už poletíme… V letadle to pípne a prý se máme připoutat, plni očekávání se cpeme oba k okýnku. Letíme prvně, tak to podle toho taky tak vypadá. Letadlo vyjede kamsi na runway a zas zastaví, pan pilot se jmenuje Jakub Neton(bo tak nějak, bo huhlal a nebylo mu rozumět). Letuška ohlásí, že só komplikace, tož že nám dajou najest. Dostanem džusík, čaj, muffina a jakésik ovoce…a jak trotli sedíme hodinu v letadle…pré su zelená, říká Čuřil…vyjímečně souhlasím… pak konečně pustijou instruktážní filmek a jdeme na to! Letadlo chytne švunk jak sviňa, my vyletíme do mraku, tam to s náma 2x hópne a už na nás svítí sluníčko a my nadšeně sledujeme mraky, komp, kde píšou rychlost, výšku, teplotu, polohu…jsme jak z filmu Dědictví, kdy vzal Bohuš kamarády na výlet autobusem:o))) Letíme nad Varama, Dortmundem, Rotterdamem... Nad Londýn se dostáváme za hodinu dvacet minut. Jenže musíme čekat na přistání, takže asi 3x obkroužíme Londýn a přilehlé okolí, při přistání Čuřil nestihne ani vyfotit Tower. Na letišti nás baba blbá posílá na špatný terminál, ale i tak bysme ten náš původní let nestihli. Jdeme se zeptat co teď….dostáváme poukázky za 20 liber na jídlo a jdeme čekat do haly. Do odletu zbývá “pouhých” 10 hodin:op

Obcházíme obchůdky, píšeme maily a poleháváme po lavkách. Kolem sedmé se vydáváme na véču, nakonec vybíráme to nejdražší jídlo a parádně se nabaštíme. Letadlo, kterým pokračujeme je proklatě nacpané, sedím vedle pána, co sleduje grotesky a srdečně se u toho směje a zvuky, co vydává po napití se piva, nebudu raděj ani popisovat…znovu vidíme instruktážní filmek a za chviličku nám servírují véču. Po dni cestování se opět nacházíme nad Českou republikou a to nad Telčí a kousek pod Brnem, tak s jenom smějem, co už….první turbulence pociťujem nad Rumunským pohořím, pak nad Kavkazem a Pamírem a Himálajema. Ty jsem bohužel zaspala…..kolem čtvrté přilétáme do Bangkoku, necháváme nastoupit uklízecí četu a frčíme dál na Sydney….k večeři máme maso z mořských plodů a dáváme si Gin s Toníkem, jako přípitek na šťastnou cestu…. V šest deset přistáváme v Sydney, Čuřil se jim nezdá, tak jde ještě na jednu kontrolu a pak už jenom čekáme na bágly, ty ale nepřijíždějí, takže fasujeme tel.číslo a 200 australských dolarů na oblečení a vydáváme se najít byteček Kejčra. Vláčkem se dostáváme na Edgecliff a celkem brzo nacházíme i baráček, kde mají bydlet. Nakonec se dovoláváme Marcele a ta nás vyzvedává na ulici před domem. Po obědě se vydáváme na průzkum do města, přes pár autobazarů se dostáváme až k Opeře a k mostu Harbour Bridge. Všude je plno Japončíků. Domů to bereme přes nádhernou botanickou zahradu. Zítra musíme zavolat na letiště, jestli už nám přišly batohy, poohlídnout se po autu a nakoupit nějakou baštu…..

AUSTRALIA 26.11. Po snídani voláme na letiště, jak to vypadá s batůžkama a je to opětně špatné, prý doletí snad večer. Takže budeme další den zapaření v teniskách a v kalhotách…no co už, jak by jsme řekli s Lizardem:”Čož ož !!!“;op, čekáme, až Marcele skončí práce a jedeme ji vyzvednout na Bondy Beach, je tu spousta surfařů a jen málo z nich jich je škaredých:o)) jinak klasika, před pláží venkovní posilovna, jak z Pobřežní hlídky. Ladis čeká u auta, kdyby přijeli policajti, páč se mu nechce platit parkovné a my s Čuřilem hážeme botky do auta a jak malí capartíci valíme písečnou pláží k vodě, chladíme si nožky a pak vypukne chaluhová válka. Lidi se na nás sice dívají jak na blázny, ale co, zas je po dlouhé době sranda…asi za deset minut na nás mává Ladis, že Marcela už jde a před polednem vyrážíme na průzkum a pokusit se najít nějaké schopné autíčko za dobrou cenu. Naši poskytovatelé azylu nás berou na Paramata Road, kde je to jeden bazar vedle druhého. Mají tu nadherné veterány, za nádherně vysokou cenu. Takže asi tři hodiny bloumáme nekonečnou ulicí od bazaru k bazaru a pořád nic…sluníčko pálí, začínám cítit, jak se mi připalují ramena a těším se na večer, jak budu trpět jako zvířátko…. Když si říkáme, tento bazar je poslední a pak jedem domu, protože furt nemůžeme najít to pravé ořechové, padne nám do oka Subaru 4WD červené barvy s toolbarem proti klokánkům….cenu se nám podaří usmlouvat o 500 dolarů níž a s úsměvem na rtech po zkušební jízdě se vracíme domů, že to je to , co jsme hledali…..cestou se stavujeme na nákup a tak můžeme večer ochutnat australské pivo Hahn, něco jako slabší Gambáč….takže je pěkně veselo….jo a batohy už teda máme na letišti, ale byly by procleny až v deset večer a nám se nechce tak pozdě štrachat durch celé město, takže na letiště nahlašujeme adresu a letišťáci nám je snad zítra ráno dovezou až domů…..

27.11. Ráno kolem osmé máme batůžky v našem dočasném útočišti, s radostí si po 4 dnech na sebe oblíkám čisté oblečení. Po jedenácté vyrážíme s Čuřislavem na nákup bomb na vaření a zaplatit zbytek ceny auta a odvézt ho domů…outdoorové obchody nacházíme bez problémů, akorát nám pochůzku znepříjemňuje průtrž mračen. V jednom obchodě dokonce prodává Češka, takže ze sebe nemusím potit žádné fráze:o) Horší to už je s přepravou na zastávku Homebush, odkud je to kousek k našemu bazaru. Takže si nejdřív vláčkem krapet zajedeme, ale pak už bez zaváháni dorážíme až na místo. Frank – prodavač, už má všecko nachystané, akorát je problém, že neumí obsluhovat komp, jeho pomocník je na tom líp,ale stejně nakonec musí zavolat majitele bazaru, který je seřve tak, že jsme jen čekali, kdy tam kdo vytáhne bouchačku a všecky postřílí, Turci no….Když je všecko vyřízené dostávám klíčky a jdu na to….vyjedu z brány a v tom auto chcípne a už nece naskočit, říkám si, tož to je dobrej trapas, co teď? Túruju motor a nic….přibíhá Frank zkusit to a taky nic, tak beží do garáže a s oroseným čelem přináší kanďák s benzínem, naleje tam ze tři litry a my konečně nastartujem a můžeme jet! Naštěstí jedem furt rovně, takže pohoda, u první benzínky tankujeme a pak začíná čtyřhodinová show úžasného bloudění… Ještě tak 5km jedeme správně a pak se ztrácíme v uličkách a Jiřin místo aby hleděl do mapy a říkal, kdy kam zahnout, čučí z okna a říká: "Já netuším, kde jsme!"....takže paráda!!!! Pak mi to auto jednou chcípne na křižovatce, zrovna v odbočovacím pruhu na jedné z nejrušnějších ulic a opětně nechce nastartovat..začínám se smát, páč to je průser jak mraky, už to vypadá, že budem muset auto odtlačit, ale nakonec se podaří ho nastartovat a znova vyjet:o))))))…v autě je docela dusno i když venku je zima….zachvilku začínají padat jadrné nadávky a kdo si myslí, že mě zná, tak mě nezná, páč aji já jsem se divila, co ze mě šlo za slova…..když stejnou ulici projíždíme asi po páté, přestávám doufat, že se kdy dostaneme zpátky domů. Čuřil oznamuje, že auto zaparkujeme na nejbližším možném místě a domů dojdeme pěšky….trochu beznaděj….pak na jedné křižovatce, zvyklá odbočovat do opačných pruhů, málem najíždím do auta v protisměru a jinak pohoda….po čtyřech hodinách se konečně dostáváme k našemu domu, s konstatováním, že to auto vydává divné zvuky a že jsme zvědaví, kam až nás doveze. Koumeme, jak ho vlastně zamknout, páč to dost dobře nejde..nakonec se to daří, ale kufr zůstává odemklý, tak doufám, že ho nikdo přes noc nečorkne…zítra asi zajdeme za opravářem, ať se na to koukne….hladová jak vlčica doma sdlábnu těstoviny s tuňákem a zeleninou, dám si štamprlu slivovice, která se nám podařila provézt skrz celní kontrolu a abych se uklidnila, tak sleduju zapad sluníčka a kaloňe {odporně velké netopýry}, jak si poletují okolo….tak a to by pro dnešek stačilo…. 28.11. Ráno vezeme auto na prohlídku a pan šéf autoservisu po krátké projížďce konstatuje, že to není dobré. Takže jdeme založit účet a jedeme vrátit auto. Frank se cuká, pak nám naznačuje, ať vypadnem a nakonec ho dostáváme na zamykání kufru. Což psychicky nezvládá pan majitel a my odjíždíme se spraveným zámkem a novým pístem na kufrových dveřích. Navíc nás posílajou k automechanikovi, kerý nám má brzdy opravit zdarma. Domů zas pro změnu valíme vláčkem.

29.11. Jdeme si pro výpis z účtu, zaregistrovat auto, ztrácíme se v obchoďáku, a po obědě vyrážíme do města. Objevujeme parádní obchůdek se suvenýrama. Kolem třetí docházíme na Central Station a vláčkem pokračujeme pro auto. Domů to trefujeme s malým zaváháním hned napoprvé. Něco málo pojíme a jdeme si ještě sednout k přístavu do parku, stříháme si nehty, pozorujeme a pomlouváme běžce z lavičky, pejsky, pak trocha posilujeme a za deště utíkáme domů. Zítra se snad už vydáme na cestu. 30.11. Ráno dokupujeme poslední zásoby, uklízíme u Kačera a přes Harbour Bridge ujíždíme ze Sydney. Jedeme po HWY1 - Hornsby - Newcastle - Taree- Port Maquarie - Kempsey Coffs Harbour - Red Rock. Vidíme tři mrtvolky klokanů, Laďu Geretha, solidní průtrž mračen ve které spolu s ostatníma autama asi půl hodiny stojíme u krajnice, páč v tom s efakt jet nedá. V Red Rock stavíme na točně za městem, vybíháme se kouknout za duny na Tichý oceán, kerý docela burácí. Večeříme, vybíjíme komáry a usínáme první noc v autě s konstatováním:" Já bych chtěl mít dům za mořem, teda moře za domem...." 1.12. Dneska bych si brala první čokoládku z kalendáře. Místo toho mě kousne asi šest mravenců, jdeme se proběhnout po pobřeží a zablbnout v oušnu. Sbíráme kamínky. Na stromech u auta nocovali černí Kakaduové. V jednu jsme na Byron Bay, znova koupačka a vrže tu písek pod nohama. Jsou tu parádní vlny, přes dva metry, a taky parádní surfaři:op, necháme se parkrát omlátit vlnama a jdeme se kouknout na vyhlídku - nejvýchodnější výběžek Austrálie. Pak vyrážíme směrem Bangalow, Linsmore, Casino - je tu strašně moc mrtvých klokánků a jeden živý nám přehopkal přes cestu. Tenterfield. Tady začíná akorát pršet, nakupujeme a na místních záchodcích v přebhalovací místnosti s 10 chroustama a jedním sarančetem vaříme čočku. Parkujeme kousek opodál a daváme si po kalíšku. 2.12. Ráno nás budí kohout. Snídáme opětně u záchodků a já šmíruju růžové papouchy, pak nastartujeme a "řítíme" se nach: Warwick, Toowoomba, Coyar do Yarramanu. Mezi Coyarem a Yarramanem zkoušíme štestí na první farmě a nic, ale broskve majou dobré. Spíme na návsi u Toilets...večer se u záchodků schází místní omladina. Vysypáváme mravence z bedýnky s jídlem... 3.12. Rozpadají se mi sandálky, kraťasy a pásek na hodinkách. Kamiony převáží půlky celých domů. Heslo dne: "Je hlavní mít střechu pod hlavou" - Nanango, Woolooga, Biggenden(oběd)-Childers-Bundaberg. Přes cestu nám přebíhá "ještěrka" je to asi Varan a má něco přes metr. V podstatě zase jenom přejíždíme do jiné oblasti. Cestou už jsou vidět Bottle Tree a rostou tu Opuncie. Na pastvinách se popásají vetšinou krávy, sem tam koně. Moc dobře to nevypadá s možností práce. Nevím, jestli jsem víc doštípaná od komárů nebo od mravenců nebo od pičurek. V Bundaberku dokupujeme zásoby a za městem snad budeme mít do Vánoc práci na rajčatových plantážích. Sice to vypadá dost pokoutně, ale uvidíme... V parku jsme objevili parádní kolotoč, ze kterého je Čuřovi špatně. Nádherně to tu voní, asi

Eukalypty a strašně tu řvou ptáčkové a hlavně papoušci. Koupeme se u kohoutku uprostřed parku a jeden pán se nemůže vynadívat. Záhy nás brutálně žerou komáři, takže troubíme na ústup. Chceme se dostat na boční cestu ke karavancampu, ale netrefujeme se. Zajíždíme za domy k poli a Čuřislav vaří "parádní" párky – větší hnus jsem nejedla. Do toho padá hvězda, teda spíš kometa ( pak se od Zuzky z Brna dovídám, že to byl meteorit). Přežraní zalézáme do auta. Chcípáme vedrem, vybíjíme komáry (zlaté Norsko!). Vzdáváme to a jdeme spát pod širák, pištění neustává , ve spacáku je jak v sauně, takže spíme asi hodinu.Čuřovi se zdálo, jak lozí s Oťasem a mě cosik o Sousedovi:o)).. přejíždíme do města, místní omladina, jde teprve z flámu a my jak jinak než u záchodků vaříme ranní čaj a jedeme čekat na benzínku, kde by si nás měli vyzvednout zaměstnavatelé. 4.12. Dlouho se nic neděje, pak přijíždí celá parta, napojujeme se do kolony, jedeme kamsik do polí, fasujeme štítky a hurá mezi řádky! Čuřilka ze začátku lehce deprimuje jeho soused ve vedlejší uličce, ale pak už je to dobré, chvilku prší, pak paří sluníčko a je duha. Začínajou nás bolet záda...Kolem poledne jsme s prací hotovi a jedeme se ožbluňknout do Moore Parku do oceánu. Zůstáváme aji na noc, s krabem se dělíme o čínskou nudli a docela mu aji chutná. Večer testujem prvně od souseda zapůjčený stan,teda jen ten vnitřní díl.... 5.12. Ráno ve čtyři budíček, přesun na stejné stanoviště. Dnes je to obvzlášť bruto, řádky nekonečné a sluníčko pálí, dřeme asi až do tří, taky je to poznat, první den cca 25 gbelíků a dneska 67 já a Čuřa 71. Jsme K.O., zajíždíme do Bargary k moři, ale je to tam hnusné, stejně nás bolí hlava a tak jen jíme a jdeme spát.... 6.12. A zase dokola, přesun na pole, dneska jsme zas na tom kratším, akorát rajčat dozrálo málo, takže v jedenáct není do čeho píchnout, takže, to balíme. Dnes se přidali i 3 kluci z Izraele a jsou moc pěkní, Jiřík říkal, že ten co se mi líbí nejvíc, vypadá jak princ:o))), říkáme mu Princ Of Persia :op, jsou na tom stejně jako my, nemají pracovní víza a plány podobné...tak snad navážeme družbu.... Eště k tomu 6.12. k večeru jsme jeli nakoupit, páč mívají slevy na pečivo a měli ochutnávku kobásek, tak jsem se trošku najedla masa, zatím co na mě paní s milým úsměvem chrlila výhodné slevy jednotlivých druhů a příchutí.....mňam! 7.12. Cestujeme mezi třema polama a to poslední je nejlepší, páč na sousedním poli rostou vodní melouny. Navíc "pan Čepička“ - Shanon (ten kterého Čuřil nenáviděl první den, kvůli jeho pracovnímu tempu) nám dává ochutnat žlutý meloun a tím pádem se stává Čuřilův nejlepší kamarád. Večer s kufrem plným melounů přejíždíme k moři do Moore Parku a na pláži se do nich pouštíme. Jo a máme nové dva cestovatele PANA ŽABU a PANA ALBERTA {žabu a psa z dětského seriálu Sesam street - uvidíte na fotkách}

8.12. Ráno zas zvesela vstáváme a valíme sbírat. Na Mobil Service station se potkáváme s Izraelcema, pak se jede na pole s pracovním názvem "Kde nic není". Je zas úmorné vedro. Končíme před obědem a ve dvanáct máme sraz s Nicky u pošty a má nám dat véplatu. Sice je to s menší komplikací, ale nakonec všechno dobře dopadne. Peněz je míň, než jsme čekali, jedeme nakoupit a pak pro nabíječku a procházíme parádní obchůdek s indickým a orientálním zbožím. Jo a už se kamarádíme s místní úklidovou četou z parku:o)) (Dneska nám věnovali Solvinu:o)) Spíme u ZOO. 9.12. Ráno přijíždíme na sběr krapet později. Sbírání je ubíjející, bolí mě záda a paty. Bavím se s jedním Ozíkem a po práci zas tradá k mořu. Koupeme se a já odpočívám. Čuřa jde běhat. Dáváme si třetí meloun a po večeři se těšíme na kokosák, který Čuřa dotáhl z běhání. Ale kokosák smrdí, takže ho nakonec vyhazujeme. Spíme u hlavní pláže a v noci zas prší, takže opětně probíhá přesun ze stanu do auta. 10.12. Sběr asi do oběda, pak se koupeme v Lion Parku u kohoutku s vodou a jeden pan nám říká, ať se raděj jedem okoupat na letiště..snad příště, je mi tak zle, že už je mi všechno jedno. Potulujeme se po městě a mě skolují křeče z mlíka, píšeme pohledy a spíme v sadu. 11.12. Ráno je mi pořádně blbě. Takže v druhém řádku už umírám a zachraňuje mě až postarší pán a jeho kolega, kteří mi dávají napít. Pak si jdu lehnout a trpím jako Hus...bo nevím, jestli dřív běžet čupnout do křáčí nebo hodit šavličku. Po práci jedeme k moři a cestou opětně krademe melouny. Čura si shazuje 2 kokosáky a mlíko pije mixlé se slivovicou a já mám zimnicu...jím jenom suchý chleba, ze kterého už mi je na blití. Čuřa si dává meloun, jde se ožbluňknout a pak jedem k hlavní pláži spát. Na večeři mám suchou rýžu{mňam}. V noci ze mě leje, takže po mě stékají pramínky potu. To bude asi ještě pěkně veselo! Asi to předpověděla ta žaba na záchodě,"Že všechno půjde do hajzlu", protože seděla na prkýnku, na dámských záchodcích a to je znamení!!!!! Jinak Čuřil zkouší své řidičské dovednosti (pro neznalé - nemá řidičák...). 12.12. Přijíždíme na pole a nikde nikdo. Za chvíli přijíždí Katrin a Andrew ze Švédska a Omar s Turnerem a moji zachránci. Čekáme a pak se přesouváme na pole s melounama a tam taky nikdo není. Vracíme se zpět a zjišťujem, že Kevinovi, našemu prvnímu zaměstnavateli vypršela smlouva a že pole získal nový majitel, asi David....pracujeme teda pro něj. Jsou tu s náma týpci, kteří vypadají, jak z krimu a že ty galeje majou jako veřejně prospěšné práce...Kolem poledne přijíždí Nigel a my se domlouváme, jak to bude s výplatou. Je mi zas špatně...U pošty čekáme na výplatu, Kevin nemá tolika peněz, jedem nakoupit, navařit vaječina- mňam - a já mám srajdu jak bič. Na noc zajíždíme k místní ZOO, takže konečně vidím klokánka, stojíme tak proti sobě asi na metr daleko a koukáme na sebe. Tak si mu postěžuju a on pak odhopká a já běžím na záchod...začíná bezesná noc. Co hodinu vybíhám ze stanu do křoví, nedbaje nebezbečí číhající v podobě místní fauny.....

13.12. Ráno jsem K.O. Dneska pracuje jenom Čuřa. Já se vracím do města a čekám, až se otevře lékárna. Večer došlo k předáni všech výplat a mému zabouchnutí klíčku v autě, takže nám nakonec pomáhá drátama půlka ulice, hráči šachů přestávají hrát a sledují nás z balkónku a o půl deváté přijíždí Servisák a za bakšiš 88 dolarů nám auto odemyká.... 14.12. Ráno posnídáme a jedeme vyprat do místní prádelny za tři dolary. Hrajou tu Pearl Jam, ale zjišťujeme, že prádlo vyprané následně znovu ručně, je čistší asi o 100% než to vyprané pouze v pračce... Kolem poledne vyrážíme na cestu do Mundabbergku - hledat novou práci. Martě je trocha lépe, ale žádná velká sláva. Cesta proběhla zdárně a v podvečer se dáváme do řeči s partičkou již podnapilých Němců, kteří pracují jako sběrači hroznů. Chystají se hledat novou práci a na záskok můžeme převzít nakládání beden za ně...Ještě před usnutím, se rozhodujeme pro odpočinkové den, páč Martě se trocha přitížilo.... 15.12. Dnes zjišťujeme, že v oblasti vyhlášené sběrem citrusu, jak jinak"že", když to propagujou v každém letáku nebo na každé druhé ceduli u cesty - asi bez pracovních víz - to nejspíš nepůjde. Páč je tu uprostřed Caravanparku obrovská mandarinka a v ní pan Mandarinman, který nás vyhání s nepořízenou. Musíme to zkoušet přímo u farmářů, páč to jináč nikam nevede, tak su sám zvědavé co a jak. Navíc se Martě nedaří uzdravit a stále ji prohání srajda - diarrhoea. Stále jsme v Mundabberku a potácíme se od ničeho nikam a zase, jako vždy, zevlujeme u toilets na okraji města, jak vyděděnci...uvažujeme o případném návratu na tomatové plantáže, ale vše je určitá sázka do loterie, kterou točí a zároveň losuje osud a náhoda je mu regulérním notářem od prvního až po poslední tah ve hře zvané: Cestuj s námi - Austrálií - spojku vynech, brzdy pískají..... (dva dny zapsal Čuřa) Zatím co já se trápím o čaji a o suchém chlebu, Čuřilek se taky trápí, páč trpí akutní chronickou žravostí. O to horší a trpčí je pro mě moje "božská" strava. Páč pohled na něho mi ten čaj s chlebem (a teď už aspoň s keksíkama) zhnusuje. Jiřík střídá chlebík s burákovým máslem, s chlebem a cottage sýrem a olivkami proložený kilem hroznů a zajídá to chlebem se sýrem a kečupem. CHJO!!!! Já už chci taky. Jakmile se Čuřislav nasytí, dá si tak na 1/2 hodiny oddych (kdy zase čelí návalu spavé nemoci) a začíná čelit dalšímu návalu žravosti.... 16.12. Ráno nám Seppi říká, že jak nemáme prac. povolení, tak nás vzít nemůže, ať se jdeme zeptat na Immi do Cetrlinku. Tam se nám paní snaží vytelefonovat, co se dá, ale bohužel. Takže se vracíme na rajčata do Bundabergu. Cestou Čuřa jí a prokládá to zpěvem Vánočních a pak i jiných písniček. Spíme v sadu a v noci je bouřka.

17.12. Za týden jsou Vánoce. Čuřa ráno zůstává pracovat pro Kevina a já se jedu poptat na práci k Davovi. Pak jedu k Zoo sušit stan a za klokanama na čumendu. Když se vracím, sedí Čuřislav už sám na kraji sadu a rýpe se v nose. Jedeme k moři, ale na noc se přesouváme do sadu k melounům. K večeru na nás zhurta přijíždí pan traktorista a zároveň pan majitel pozemku v jedné osobě. Silně mi to připomíná scénu z filmu „Svatební cesta do Jiljí“ (…“ to je ale hezká louka…”). Nakonec je všechno vysvětleno, dohodnuto a my usínáme zapařeni ve stanu, bo nad mořem se blýská a v noci je opětně parádní bouřka. 18.12. Čuřa opětně pracuje sám, dnes ale pro Davida. A údajně to stojí za prd. Já pro něj přijíždím kolem desáté a zas už je na polu sám. Jdeme do parku k řece a Čuřa mě bere na vélet, kde málem umíráme žízní a jsme v ohrožení života díky odpalu jednoho zručného golfisty. Večer jdeme na net a pak na nákup. Objevuju parádní štěňátko a Čuřa mi ho nechce koupit. Spíme v sadu a je konečně chladná noc. Nad ránem nás málem přejel traktor. 19.12 Tak zase pracuju, ale rajčat je opravdu malinko. I když přejíždíme na další pole, vyděláváme si dohromady stejně tak, kolik by si u Kevina vydělal jeden z nás. Po práci jedeme k moři a dnes prvně je oceán klidný a tak se dá i plavat, teda kdyby tady nebyly žahavé potvůrky. Taky nás popadla sběratelská vášeň, takže se skloněnýma hlavama procházíme pobřeží a místo hříbků hledáme mušličky. Na noc jedeme k melounům, nakrademe jich asi 9 a na obzoru cosik hoří. Zase je v noci chládek. 20.12. Sbíráme pouze na prvním poli a pak se rozhodujeme, že se pojedeme kouknout za prací do Gin Ginu, páč to tu stojí fakt za prd. V Gin Ginu nacházíme jeden inzerát, ale pán shání na sběr manga pouze chlapy – chcípák, však já su taky silná (někdy)!!! Cestou jsme ukradli dvě mandarinky a pomeranč a byly výtečné! Na další farmě je majitel v Brisbane, takže ho zkusíme kontaktovat, až pozděj. S nepořízenou se vracíme do Bundabergu, nakupujeme a jdeme do parku. Máme sraz s Kevinem, který nám dává tip na svého kamaráda, takže snad budeme mít od Vánoc do nového roku práci u něj. Čuřu bolí po zbytek dne hlava, ale ráno řídil auto z pola k hlavní silnici a šlo mu to náramně dobře. Za jízdy stačil jednou rukou řídit, stahovat okénko a kynout protijedoucím traktoristům na pozdrav a jako poděkovaní za vyhnutí se na vouzké polní cestě. “Máta měla trocha v gaťách”.( Dojmy z jízdy, začerstva popsal sám velký řítič Čuřimír I. Nejlepčí) Večer spíme v sadě a ruší nás projíždějící auta. Jo a v Lion parku mě Čuřa seznamuje s kámošem Frukem a v rákosí pozorujeme kaloně. 21.12. Notně nevyspalá přejíždím na galeje, po obvyklých dvou řádcích se stěhujeme na druhé pole, kde fasuju kentus řádek. Eda Horák nás chválí, jak pěkně sbíráme, ale babku nepřihodí. U móřa si Čuřil dělá srandu z mé ryzí hanáčtěne a snaží se ve vlnách napodobit místního dredatého týpka v jízdě na vlně po břichu. Ač nerada provádím první selekci mušliček.Ztrácíme se na pláži a večer spíme u melónů.

22.12. Ráno nás budík kolem čtvrté vyháná ze spacáku, čistíme si zuby a v polospánku jedeme makat s plastovýma tagama zamotanýma v nohavici, kterými si označujeme nasbírané gbelíky. Vstupuju do prvního řádku a začínám prošátrávat listí a hledat aspoň trošku nažloutlá rajčata. Po práci zas míříme k moři a navštěvujeme tu parádní domeček plný ručně dělaných výrobků a antikvariát se strašně příjemným dědečkem. Na noc hurá zase k melounům. 23.12. Doma jsou dozajista vánoční přípravy v plném proudu. Bramborový salát se už chladí v ledničce, ochutnává se cukroví a taťulda doma kouzlí nejlepší a nejúžasnější vánočku na světě. Babička v Litovli při pečení prohlašuje, jakožto každoročně, že s tím pečením švihne a přitom do spížky odnáší asi 10. krabici s 16-tým druhem báječného cukroví…zatím co my se tu pečeme na sluníčku, trháme rajčata a ta shnilá po sobě házíme, páč parádně smrdí a my pak taky! Kolem poledne dobíráme ve městě vodu, píšeme vánoční maily domů a po nákupu vyrážíme přes Childers do Burrum Heads. Ještě navečer stíháme nasbírat asi 5kg mušliček, zjišťujeme, že se tu v zátoce dá plavat v proudu na místě, přiipalujeme fazole a spíme nedaleko záchodků, kde je Redbak (díky Čuřilovi, který mě postrašil na záchodech, mám dost velký šok a doživotní trauma – fakt díky!)….víno odbourává starch…. 24.12. Ráno začínáme půstem ( i když ten držíme už od odletu z ČR – aspoň mám občas ten pocit). Jdeme se ožbluňknout do oceánu, sbíráme vrutky a fotíme se. Čuřa mi nevěří, že kolem nás po dně proplul malý rejnok…Přejíždíme do Hervey Bay, procházíme naprosto jedinečný a úžasný obchůdek s indickým, tibetským a čínským zbožím a nábytkem. Čuřa od Ježíška získává už druhý dárek, i když si to asi nezaslouží, páč dostal drogu (burákové máslo), tím druhým dárkem jsou baterky do expozimetru. Procházíme se po pláži a fotíme se na konci mola (1,4km dlouhého). Pak přejíždíme do ppřístavu a na okraj města, připravit si štědrovečerní večeři. Prvně testujeme Barbeque a smažíme Seafood. To pak baštíme s rýžou a zelím. V průběhu večeře si k nám přisedá místní veselý blázen, potí se a má neustálou touhu si s námi povídat. Po večeři se jdeme smočit, ale do vody je špatný přístup přes útesy, takže zůstáváme u břehu v mělčích jezírkách a spíš se jen bahníme. Zákusek (Cheese cake) jíme opodál u stolku ve stínu, páč Čuřa by se upekl na sluníčku. Loni na Vánoce bylo prý v Brisbane 47 stupňů. Čuřa začíná míchat svůj oblíbený drink, čímž je červené víno s kokosovým mlékem. Samotné se to víno pít moc nedá, jelikož je doslazované, a to tak, že docela notně. Tudíž by z toho koukal pěkný bolehlav. Stavíme stan a popíjíme na kraji pláže vínko sledujíc oceán a hvězdičky nad ním. Začínají se blížit deštivé mraky a kolem osmédeváté přijíždí pan policejní a prý máme jet na noc do caravan parku. Balíme pouze stan a spíme v autě. 25.12. Vstáváme kolem půl paté a jdeme fotit molo flexaretou. Čuřa mě pak fotí na sedátku, které nevíme proč a nač je umístěno na konci mola. Dozajista zde děláme dobrou show místním rybářům. Jeden z nich dokonce pokřikuje, ať prý si stoupnu nahoru a upažím, že to bude efektnější! Asi upadl! Bo to je fakt výška a docela fouká a já bych se nerada koupala se žralokama. Pak si dáváme snídani a všichni kolemjdoucí nám přejí krásné Vánoce. Přejíždíme do Toogoonu, koupeme se, je tu hodně mušliček – shellek - a zatím co se Čuřa rochní ve

vodě, objevuji na ostrůvku nádhernou hvězdici. Po pauze, kdy si pochutnáváme na melounu a pozorujeme přitom chlapíka v letech, který si to po pláži sviští na kárce s plachtou z windsurfingu, zjišťuji, že hvězdica pláchla. Naštěstí ju Čuřa nachází u jiného ostrůvku a než ji stíháme odfotit příliv zaplavuje naše věci ponechané u břehu. Balíme a přesouváme se do malého přistaviště, kde kuchtíme oběd a Čuřa se pokouší fotograficky zachytit lodičku uvízlou na suchu. Po obědě se přežraný skolí na lavičku a chrní jako mimčo. V tom si přisedá místní “ouchyla”, to teda ještě netušíme, s kým máme tu čest. Ze začátku totiž vypadá jako pohodový týpek, lehce v náladě. Bo popíjí pivko a kolem dokola se plance jeho nádherné hafan Johny. Když se dovídá, že jsme z Čech, je štěstím bez sebe. Byl před lety údajně ženatý s Češkou. Hbytě odbíhá Čuřovi pro pivko a já zase budu sušit hubu a překládat dvěma opilým chlapům, ty jejich inteligentní rozhovory:op. Nemám já se skvěle!!! Človíček vypadá docela chytře, bo krom toho, že ví, kde je Česká rep. a že jsme se Slováky rozdělili, ví i to, kdo byl Jan Hus a že Švýcarsko bylo za druhé svět. války neutrální(což tu neví už asi nikdo jiný), má stejný názor na vládu USA a nemá rád Asiaty. Jo a chybí mu horní přední čtyři zuby a zbytek je nevalného vzhledu a kvality. S Čuřilem si dávají parádní trojboj: pivo, víno, slivovici. Následně to Čuřovi pěkně trhá střeva. Že je ochyla ouchylem, zjišťuju v momentě, kdy od něj Čuřa dostává klobouk s mušličkama a i přes moje prosby, aby mě nenechával s opilým chlapíkem samu, si mermomocí vyžaduje klíčky od auta a beží vybrat něco, co by mu dal na oplátku. Tuto situacu ouchyla využívá a začíná si pohazovat ohambím ze strany na stranu. Naštěstí v šortkách, ale i tak! Hnus! Odbíhám za Čuřilem do auta s děsem ve tváři. Bleskurychle balíme na mé přání a odjíždíme kosmickou rychlostí pryč. Je mi zle…!!! Cestou do Bundabergu se ptáme na práci, ale marně. V Childres dobíráme benzín a dofukujeme kola. Spíme u Zoo a v noci je vichřice a bouřka. 26.12. Sběr probíhá od rána až do pěti, dvanáctka jak bič, ale dostali jsme od Davida Colu. 27.12. Sběr jen na jednom poli u fabričky. Konec práce u Davida nám oznámil nesympatický strážný a my zůstáváme zaskočení. Páč naposled vidíme pana Jantárka a Edu Horáka. Zbytek dne trávíme v Moore parku u moře. 28.12. Ráno smířeni s tím, že zas budeme muset hledat novou práci, přejíždíme od moře do města. Pereme oblečko a zvlášť z toho pracovního teče pěkný kenťár. Stavujeme se na netu a doplnit vodu. S Davidem jsme domluveni na odpolední předání véplaty. Když přijíždíme na smluvené místo u fabriky, dovídáme se, že sběr pokračuje a že jsme o práci přišli díky včerejšímu Čuřovu naštvání a jednomu letu shnilého rajčete. Jednomu z dozorců, který předchozí den měl ještě zbytkové alkohol v krvi z Vánoc, jsme nepadli do oka a bylo to vzájemné, tak nás nabonzoval. Dave nás ale bere zpátky, takže ještě týž den se daří natrhat asi 30 baketů a na noc míříme zase k melounům.

Véplata byla vyplacena podle našich zápisů, bo já jsem v Dejvových jeho nebyla zapsaná. Tak oba uznáváme, ze je férové chlap. 29.12. Sběr u balírny a popravdě všude, už stojí za prd, ani pan Jantárek nedorazil. Myjeme se v parku, kupujeme sirky, které nám už dva dny chybí. Jedeme očíhnout novou pláž Burnet Heads, ale je blbá, páč sou tu šutry. Koleno a kotník by mohly vyprávět. Jakmile zbaštíme meloun a trocha si dáchneme, jdeme na krátkou procházku, ale postrádáme stín, tak se vracíme na noc do sadu k fabričce. 30.12. Ráno je z nás Mufeček (místní hafan) lehce rozhozený, když se zjevíme s našim vozem v jeho teritoriu zastihujíc ho zrovinka kadícího na rohu sadu. Sběr je na obou polích a dostáváme zas kolu. Dovídáme se, že nemá cenu jezdit na Eliott Heads k moři, páč je to tam také skalnaté. Čuřa jezdí autem jak o život a kupodivu se aji trefuje na můstek. Doplňujeme zásoby melounů cca10 ks a jedem do Moore parku. Večer nám Rod slibuje, že snad od středy budeme mít práci u něj v Gin Ginu. 31.12. Dopoledne sbíráme. Ve dvě jedeme nakupovat a pak míříme oslavit nový rok na naši oblíbenou pláž v Moore parku. V kufru vezeme zásobu 24 Hahnů a asi po měsíci a něco bude zas konečně masenko. Ty odporné párky, co jsme měli po příjezdu do Bundabergu, nemožu nazvat masem. Tentokrát si pochutnáváme na kuřecím prsíčku, velkém jako celé kuře u nás. Úplně nejlepší dobrota s broskvema! Pak sedíme na pláži, pozorujeme hvězdičky a začínají se nám klížit očka, takže se přemisťujeme do auta a domlouváme se, že si dáchneme a vzbudíme se před půlnocí. Okamžitě usínám na předních sedadlech a Čuřa je schoulený vzadu. Po necelé hodince se budím s totálně odkrvenou nohou. Stavíme vnitřní část stanu a já si jdu ještě na chvíli lehnou, ale už nespím a spíš bilancuju a přemýšlím, co mě v roce 2006 čeká a nemine. Strašně bych chtěla, aby ten rok začal stejně krásně, jako ten letošní(a vydržel tak hezký až do konce) a neskončil tak smutně, jako letos. Tak uvidíme…. Před půlnocí se přesouváme znova na pláž a na moři jsou vidět světýlka z lodí, kousek od nás dělá někdo oheň. O půlnoci probíhá přípitek, v dálce někdo odpaluje 6 červených světlic, mezi tím spadnou tři hvězdičky a mě je smutno. 1.1. Hned po probuzení, které zařídil déšť, vybíhá nahalatý Čuřimír skrz pláž vstříc vlnám opravdu mohutného přílivu. Vlny s ním cmáchají ze strany na stranu, jeho neopálená řiťka sem tam probleskne mezi vlnami. Silně vyčerpán a hladov vrací se cca po 20-ti minutách ukrutného boje s přírodním živlem zase zpět na písčito-pevnou půdu. Následně snídáme výtečnou roládu a v devět hodin místního času jsme u moře za mohutného přílivu oslavili příchod nového roku u nás v naší republice. Jdeme na procházku po pobřeží za mohutného přílivu, při návratu byl mohutný příliv na ústupu a po pláži se proháněli místňáci ve svých 4WD autech. Celkem zničení, hladoví, spálení a žízniví se doštracháváme zpátky k autu za pomíjejícího mohutného přílivu. Po obědě jsme si krásně zdřímli a následoval přesun do sprch a do sadu na přespání.

2.1. Snídáme piškotové koláč a následně pracujeme až do dvou odpoledne na bloku u balírny. A také je co sbírat. Ten odpočinek prospěl jak nám, tak rajčatům. Míříme pak na naši starou dobrou pláž v Mooore parku, kde Čuřa zjišťuje nemilou ztrátu prkna, které si včera poněkud rozlámané ale funkční vytáhl z nedalekého křáčí. Učím se stojku ve vodě. Dle prvních pokusů to vypadá dost beznadějně. Pak volíme variantu s Čuřovou dopomocí, která se jeví jako velice výtečná, páč se při jednom pokusu , když jsem hlavou pod vodou a Čuřa mi drží nohy nad hladinou, málem utopím. Začnu se totiž ve vodě komihat, páč mi dochází dech a chci se vynořit. Čuřimír to chápe tak, že jen ztrácím rovnováhu a poctivě mi drží nohy stále nahoře nad hladinou. Takže se mi nedaří vyplavat a začínám nabírat vodu. Snažím se vytočit a dostat se tak z jeho sevření, přitom se nemálo šlahnu loktem do kyčle a ještě si parádně loknu oceána. Chvilu mám pak zalehlé uši a krapet sa dusím. Ale v pohodě. Další pokusy už raději zkouším bez dopomoci a pouze pod dohledem. A hlavní a jedinečná událost dne: PAN JANTÁREK SE VRÁTIL! Na vysvětlenou: JANTAR – přezdívka našeho kamaráda Míši Hoška z Rataj PAN JANTÁREK – místní figurka, sběrač rajčat, původem neznámo z kama, s pohledem, jež zůstane nejspíš navždy vrytý v naší mysli. Když se zamyšleně koukne do dáli ve svém řádku s rukou v bok a s pravou nohavicí od trenek zařízlou v prcině, je k sežrání. Místo obočí má nalepené dvě krtčí kůže a musí si o nás myslet, že jsme úplní kreténi, páč pokaždé, když ho vidíme, se můžeme potrhat smíchy 3.1. Ráno jsme velice potešeni, páč přijel na pole aji pan Jantárek, samotný sběr je opětně nevalný a navíc se vrátil i oblíbenec (co nás po Vánocích vyhodil). Kolem desáté máme padla, jdeme nakoupit, pak na net a vyrážíme za Rodem do Gin Ginu. Měla by tam kápnout nějaká práce na sběru manga. Musíme se na něj doptat na informacích a následně se mi daří jet v protisměru navíc v jednosměrce. U Rodova příbytku vidíme koutovo - rajbasové rosničky, keré se krčí v rohu u stropu vchodu do domu.Všechno nám je ale k prdu, páč veškerá domluva končí při zjištění, že nemáme prac. povolení. U sadu s mangem zvažujeme další kroky, posléze si nakrademe batůžek a plnou náruč té dobroty a s nepořízenou se vracíme do Bundabergu. Připadáme si jak zelináři, auto plné manga, melounů a kokosů. 4.1. Po zazvonění budíku se rozhodujeme, že dnes nepracujeme, ze stanu nás ale záhy vyhání traktorista sekající trávu mezi stromky s oříšky. Balíme věci, přejíždíme cestu a zjišťujeme, že dnes nepracuje nikdo. Po snídani přibíhá Muffeček, Čuřa láme tyčku od stanu dveřma od kufru, dobíráme vodu a klasicky hurá na pláž. Protože nás nebaví válení se na stejném místě, navrhuje Čuřa, že zajedeme dál podél pláže na průzkum. Zastavujeme u osamělého domu, od kterého vede pouze prašná cesta

mizející v hlubinách praleso-lesa. Zamykáme auto se slovy:” Šupáky si ani neber, k moři je to kousek.” V podstatě vbíháme do lesa, protože kamínky nás píchají do boséch noh, což ukrutně bolí. Jenže záhy zjišťujeme, že bolest vystřídala ještě větší bolest a né vysvobození. Prašná cesta je rozpálená jak barbeque a připadáme si, jak při rituálním přecházení po rozžhavených uhlících, akorát místo abysme se dostali do tranzu, řveme bolestí hledajíc aspoň zlomek stínu. Po dvaceti metrech běhu, řvu a bolesti, zastavujeme ve stínu dvou stébel, přešlapujeme a se slovy :”K moři je to enem kósek” , zavrhujeme návrat pro sandále. Vyrážíme ve stylu indiánského běhu (na slunci – sprint, ve stínu – pomalá chůze), do hlubin pralesa plného zatáček. A za každou z nich Čuřa prohlašuje, že už slyší oceán (byly to ale koruny stromu šumící ve větru a né vlny oceánu) a že k moři je to už jen kousek. Oceánu jsme se nedočkali, bo někde uprostřed ničeho, nekonečného bludiště, se rozhodujeme pro návrat, při kterém Čuřislav do pomyslného ticha lemujícího výkřiky AU,AU! Pronáší památnou větu: “Už chápu, proč ten Xi-Xao furt tak neuroticky pobíhal!” Třešničkou na dortu jsou ale opětně kamínky malého parkoviště, kam vybíháme za notného řevu, pláče a smíchu. Urgentně otvíráme auto a již v ten okamžik jsme si vědomi nezapomenutelného zážitku. Tak proběhl první výlet Australským lesem. Na poslední tři kapky a benzinové výpary dorážíme za tmy do sadu. Po více než měsíci jsme zjistili, že celou dobu máme zaplé dálkové světla a jak se tedy přepínají na potkávačky. Dnes snězeno 12 mang a 1 meloun. Je to naposledy, co spíme na tomto místě, páč se to nezamlouvá majiteli sadu. 5.1. Podaří se mi nasbírat 12 kýblů a tak se shodujeme, že vše ukazuje na to, aby jsme odjeli pryč. Loučíme se Davidem a doufáme, že nám zbytek peněz převede na ponechané číslo našeho účtu. Dokupujeme zásoby a vyrážíme směr jih: Childres (silně nám uchází levé přední kolo, bude to asi tím, jak je Čuřa klustý), Biggenden, Ban Ban Spring (tady si roztrhávám chodidlo o šroub trčící ze země, takže hned po zahojení hnisavého kolena, nova a dost pikantní bolístka. Navíc se zítra máme stavovat na Bald Rocku a pokud se tam bude dát bouldrovat, tak budu brečet), Kilkivan, Goomeri, Nannango, Yarraman, Crows Nest (za městem nás staví místní policie – řidičák a fókám do trubičky). Nocujeme v Hamptonu. 6.1. Po snídani opět vyrážíme on the road. Míříme do NP Bald Rock. Cestou mě Čuřil kárá, že jsem mu ještě nezastavila u větrných mlýnů, až na to že na ně upozorní stylem :”Tam byl!” a v té rychlosti 100 km/h to fakt nedobržďuju, ale stihla jsem si zastavit a vyfotit velblouda. V NP potkáváme první Čechy a rozhodujeme se pro kratší výlet. Na vrcholu kopce Čuřil vyžaduje co půl minuty foťák, takže ho furt vyndavám a zandavám do kapsy, páč po každé fotce prohlašuje :” A jdeme!”, myslí tím zpět k autu. Později se dole na parkovišti bavíme nejdříve anglicky s jedním Čechem, záhy zjišťujeme, že nám to půjde možná lépe česky. Zachvíli nám i s ženou dováží 3 ovčí steaky, kukuřici a dvě brambory. Maso zítra nejspíš zkonzumuje největší vegetarián pan Larvička-Lokýtek, přezdívaný pan Brzdička, čili Čuřimír.

7.1. V noci pršelo a ráno je jedna přeháňka za druhou, ale i tak vyrážíme na výlet plni očekávání véšlapu po skalnatém hřebeni s úchvatnými výhledy a bizardními kamennými výtvory. Asi po 4km dochazíme k první rozdvojce a zjišťujeme, že si ani jeden nepamatujeme, jak se ta naše trasa měla jmenovat. Čuřa se přiznává, že nevzal mapku. Zkoušíme tu s názvem Border Trail vedoucí po hranici mezi Queenslandem a New South Welsem, když už nás cesta lesem přestává bavit, rozhodujeme se pro návrat na rozcestí. Zkoušíme druhou cestu Carolls Creek Walk. Odháníme od sebe asi 7 cm muchohovada a pomalu začíná hustě pršet. Cesta vede stále lesem, o skálu ani nezakopnem. Zato po chvíli nám žbluňká pořádně v botech a 9 let stará bunda od Boba Goreho a jeho rodičů, vypovídá po pár kilometrech službu. Jedinou náplastí, za bolest z puchýřů, mé pořezané nohy a na zimu, jsou klokani, kteří nás sledují podél cesty. Tak trošku nekonečný výlet lesem v hustém lijáku. Nakonec ale přicházíme na asfaltku a po 3 km zpět k autu. Spíme v Tenterfieldu a cestou vidíme stáda klokanů. 8.1. Přejezd, barbeque s Gudennah,Coonabarabran

pejskem

Aničkou,

Glen

Ines,

Armidale,

Tamworth,

9.1. Coonabarabran, Dubbo, Forbes 10.1. Mirroll – při odjezdu se fotíme v parádním autíčku. Pak pokračujeme v naší cestě na jih. Projíždíme Narranderu a u Leethonu zkoušíme štěstí s na farmě s pomerančema. U první farmy nemáme štěstí ale u druhé nás chlapík v turbanu posílá k domu na kopci. Tam nám vše odkýve zpomalený asi pan majitel. Ukazuje nám, kde si můžeme navařit, osprchovat se a postavit stan. Bo v domečku už bydlí hluchý stréc a nás nepřestává přecházet zrak. Čuřa odhaluje Redbaka v garáži alias kuchyňce a kolem třetí vyrážíme do sadu na pomeranče. U druhého stromku se seznamuju s místní zvířenou. Spolu s pomerančem vytahuju pavouka velikosti dlaně{sklípkana}. Adam by se jistě rozplýval nad krásným exemplářem, já si ale letmo vzpomnínám na Kamču a z panickým křikem se ho snažím setřepat. On však padá do vaku s pomerančema, takže jsem se malem přiškrtila, když jsem se snažila vyháknout z popruhů. Od této chvíle, se mi sběr pomerančů nepozdává. Dál pokračujeme s vakama, jak klokaní mámy a potíme se jako sviňa. Kolem sedmé končíme, po vyházení havěti ze sprchového koutu se myjeme, aby jsme se vzápětí spotili při pojídání polívky. Usínáme ve stanu, kousek od cesty, s cikádama všude kolem dokola a zatuchlým jezírkem mezi tím. 11.1. Celý den sbíráme jak o život. V polední pauze jedeme do Leethonu koupit jídlo, rukavice, tričko s dlouhým rukávem a pracovní kalhoty pro Čuřu. Odpoledne opět z křáčí vytahuju sklípkana. Večeři pak jíme v domečku u Hajiho, námi přezdívaného Šejk Peterka z Pakistánu. Posléze přijíždí na pivko s wiskey a poslech kvílivého indického zpěvu doprovázeného boucháním lžičky na otočený hrnec “Raji Tamil” ze záp. Indie. Šejk Peterka si míchá wisku s Pepsi, Raji s pivem a ledem, enem Čuřislav ji pije čistou. Dáváme si džus z čerstvě vymačkaných pomerančů 100%.

12.1. Čuřovi už jdou rozjezdy autem nádherně. Občas eště trocha vangluje při řazení. Přitom furt prohlašuje: “Co na tom Práškovi tak nende!?” (Prášek, náš kamarád z Kroměříže, v době našeho odjezdu chodil do autoškoly a prý si stěžoval, že mu nejdou jízdy…). Dnes pracujeme 12 hodin, ale zítra budu řídit traktor a Čuřila k temu nepustím. Večer přijíždí sousední farmář a poščágává nám vodou plnou hnojiv vnitřní část stanu a Čuřilův zhlavec (Čuřilův název pro polštář). 13.1. Ráno máme v řádku přistavený traktor a já se těším, až mi Raji vysvětlí, co a jak. Přijíždí jeho příbuzenstvo, tak nás ukazuje, jak zvířátka v ZOO. Pak konečně přichází ona chvíle! Zkouším si to na rovince a vypadá to v klidu. Zdání klame a díky mé šikovnosti a páťulínku 13.-tého nevybírám zatáčku a musíme rozpojovat vozíčky. Musíme pak dosbírávat pod dohledem Rajiho, kerý se nám s Peterkou směje. Večer su K.O. 14.1. Tak a svůj 24-tý rok existence na téhle planetě oslavuji prací, jak jinak. Stejně jako loni, ale to jsem byla v Jánkách a učila lyžovat toho Německého spratka Tristana, přijel Francesco a Bradek a večer se hrálo na housličky a kytárku a dělaly se andělíčci do sněhu. Takže to nakonec bylo strašně fajn. Bohužel se tady setkávám s extrémním počtem sklípkanů – dnes cca 9 . Čuřa tvrdí, že mě chcou popřát k narozeninám…nevěřím!!! Po obědě jedeme na nákup a pro pivo. Všechno je v relativním pořádku a tak si večer můžeme spolu s Hajim vychtnat výtečnou večeři, kerou vařil Čuřa, a Victoria Bitter Beer. Čuřil začíná předvádět své taneční kreace na pakistánskou muziku (text: Proč si nepřijel, když tu na tebe čekám, jsem tak sama, nemám z ničeho radost…2. song: Rozsvěcuju světlo, abys věděl, kam máš přijít, ale ty stále nepřicházíš…) a pak se jde spát. Jo a hned jak se Čuřovi zahojily afty v puse, kvůli kerým se nemohl ani smát a vypadal děsně legračně, tak se mu spouští co chvila krev z nosa. Zkrátka pořád je veselo, jak na Starém Bělidle. 15.1. Ráno mi ani nestihne popřát dobré ráno (to mi ostatně nepřeje,ani když je mu dobře) a už utíká do řádku, ne pracovat, ale zkontrolovat, co včera všechno snědl. Notně prozelenalého ho nechávám ve stanu a jedu robit. Čuřa se dokodrcává poslézé. Po polední pauze pomáháme Rajimu vyprostit zapadlý taktor a bedýnky s pomeranči. Raji mi dohazuje nějakého známého, že bych pro něj mohla pracovat v salóně krásy. Já! Která v životě malovala enem obrázky a stříhala jen Čuřila strojkem, tož nevím, jak by se to místním krasavicám líbilo. 16.1. Je pod mrakem, takže se nám dobře sbírá. Před polednem zažívám na vlastní kůži, to co se zpívá v úvodní písničce O historii stromů: ”Tam v korunách se člověku dech zatají…”…když se my vydloubne nožka žebřu ze země a sjede mi noha ze sprušle a já zatajuju dech a mizím ve větvách a dopadám na zem mezi dva pomerančovníky. Flegmatický Čuřa se na chvíli přestává rýpat v nose, a místo abyse zeptal, jestli mi nic není, enem pronese :

”Kde si?” Následnou první pomoc zvládá na 1 a pak se mi asi 10 minut směje. Po obědě nám Raji oznamuje, že bude práce pozastavena a neví se na jak dlouho. Jdeme se tedy pro šek a uvažujeme o následných krocích. 17.1. Začíná cesta na jih. V Griffitu se ptáme na práci - třídění cibule – neúspěšně. Čuřa mě točí ve vajcu, až je mi blbě. V Sheppertonu ještě nezačali sbírat, v Mooroopne večeříme vajíčka za neustálého odhánění much. Dlouho jsem se tak nenasmála. Spíme v Murchinsonu za městem u hřiště. 18.1. Bendigo, Bachus March, Geelong, Colac, Cobden – děláme džus za kostelem, Post Cambell – London Bridge, Grotto, oboje jsou skalní útvary u pobřeží, následně hledáme 12 Apoštolů a cestujeme po pobřeží až do setmění. 19.1. Gibsons Step,12 Apostels, mrtvý tuleň, Loch nad Gorge, Prince Town. Dál pokračujeme na páru z pekla. V prospektu jsme objevili fotky z pláže, kde ztroskotaly lodě a rozhodujeme se, že se tam kouknem. Necháváme auto u cesty a vyrážíme, brzo se náš výlet notně podobá výletu Xi-Xaa v Moore Parku, akorát že se prodíráme džunglou a Čuřa vidí 2m hada, po 20 minutách vycházíme na kamenitou pláž, kde je prd, trocha se u břehu osvěžíme v ledové vodě mořa, nahřejeme se na oblázcích a ve vedru jdeme zpět. Umírám žízní a Čuřa mi ještě dělá chutě na pivo, přestává až ve chvíli, kdy na něj dostává taky strašnou chuť. Druhý pokus už vychází, páč jsem blbě odbočila a my přijíždíme na útesy nad Wrack Beach. U vody fotíme kotvy a sbíráme mušle. 2Km před Lavers Hill se auto definitivně zastavuje, takže bereme kanďáky a jdem pro benzín pěšo:) Přesouváme se do Beech Forestu v domnění, že tam bude benzina a je tam opětně prd, takže trocha riskujeme a se 4l benálu v nádrži vyrážíme na 30-ti km cestu do dalšího města, naštěstí je to prudko z kopca, takže jestli jednou řadím, tak je to moc. Spíme v Gillibrandu na návsi.

20.1. Nabíráme benzín a přesouváme se přes Colac do Geelongu, kde majou na plaži nádherné dřevěné figurky. Projíždíme Melbourne, jehož mrakodrapy jsou vidět už ze vzdálenosti 30km. V San Renu přejíždíme most na Phillip Island. Nejdřív kupujeme lístky na Penquin Parade, jdeme se kouknout na pláž, kde v noci proběhne výsadek a přejíždíme na The Nobbies, kde bývajou tuleni, ale nejsou. Naštěstí jsou velikou náplastí tučňáččí miminka, která vyhlíží rodiče, co se zatím koupou v mořu. Vaříme véču a stáváme se další atrakcí pro turisty v projíždějících autobusech. Kolem osmé se vracíme zpět k pláži. Razíme si cestu naším Subaru 4WD a Čuřa pokřikuje z okýnka na turisty: "Pozooooooor, my jedeme na tučňáčky!!!!!" Paul, průvodce večerem nám říká nějaké informace a radí nám, abysme sledovali černou čáru na obzoru, že to só oni! Po setmění se na osvětlenou pláž vykolíbává první skupinka a sviští ke svahu s domečky, kde se zastavuje a čeká na další. Po hodině lidi pomalu odchází a nám začíná parádní divadlo. Našim dvěma tučňáčkům se totiž vrátil rodič. Stojí

dole a nadavuje si potravu v krku na 2 metry daleko od nás. Zatím se u vedlejší nory strhává bitka o tučňáčici a o to, kdo dnes v noci bude noru obývat. Děti se dočkaly večeře a prohání tátu kolem domečku a žadoní o další jídlo. Pak už nás paní vyhání a tak ještě po cestě k východu sledujeme tučňácké ukládání k spánku, na parkovišti potkáváme jednoho zabloudilce. Usínáme na pláži v San Remu. 21.1. Čuřil zůstává ve městě a já se jedu kouknout na koaly. Jsou to ti nejnádhernější medvídci, v rezervaci jich bylo asi 12 no a jinak to se nedá popsat, to se musí vidět! Přes Wothanggi, Leonghatau, Morwell, Sale, Bairndale přejíždíme do Lake Entrance.V přístavu fotíme pelikány a spíme načerno v karavan parku. 22.1. Přes Commu a Jindabyne kolem dvou mrtvých vombatů a několika přejetých klokánků vyfuníme autíčkem rychlosťou 50km/h do Charlotte Passu. Čuřa zjistujě nemilou ztrátu ponožky (za kterou může kdo jiný - než já!), asi šestkrát se vracíme k autu, protože zjišťujeme, co si kdo zapomněl nabalit, nakonec balíme natežko s tím, že přespíme někde v horách. Je něco po třetí a my konečně vyrážíme na 20km okruh. Jde se po silničce pro jedno auto, takže je to spíš procházka, až k Seamans Hut. Z tama vycházíme na vrchol Mt. Kosciuszka 2228m a sbíháme zpět k chaloupce, kde trávíme noc a slavíme Čuřovy narozeniny popíjením Bundabergskeho rumu s colou. 23.1. Dneska má Čuřa narozeniny. Po snídani v chaloupce přecházíme hřeben(11km) a vracíme se k autu. Asi po 3km začína auto staákovat a přestává točit kolama. Čekáme teda na odtahovku. Pan šofér se s tím moc neštve a s našim Subaru 4WD na korbě si to hasí po horských silničkách zpět do Jindabyne. Musíme čekat do zítřka na opravu. Dostáváme pivko a jsme zavezeni do města k infu. Čuřu bolí bříško a v podstatě do večera zvrací a pak se k tomu přidává srajda, takže je ve stanu nedychatelno. Spíme na poloostrůvku u jezera. 24.1. Ráno nám volají, že auto už je spravené. My s dvěma zastávkama na záchodech, bo už srajdím aji já, a s jedním odvozem milým Australanem vyzvedáváme auto kolem oběda. Čuřilek alias marod si vařří čaj, pojídáme keksy a pomalu vyrážíme na cestu do Cobramu, hledat prácu. Silnice vedoucí skrz park nedává odpočinout jak šoférovi(tak marodovi, pro kterého byla vybudována speciální lůžková úprava). Cesta se kroutí, stoupá a náhle klesá, tak že pan Čuřil ne a ne zaspat a mít pocit, že ta šoférka to auto ukradla. Zaleháváme u Lake Hume nedaleko od Albury. 25.1. Noc byla příjemně chladná, ale hnedle u snídaně nám procházející pán oznamuje, že budou vedra kolem 40-tky. Přejíždíme do Cobramu, kde se ptáme na prácu a až na dvě farmy je to v kelu, navíc bysme museli čekat do pondělka. Noc trávíme u karavanparku na návsi u

dálnice ve Stratmertonu s paní co má kocoura, sleduje Australian Open. Druhý společník je Chuckie, kerý má andulku Chuckieho a nenávidí tenis a nemá zuby. 26.1. Dopoledne se neskutečně vleče.Je státní svátek - Den Austrálie - všude chcípl pes. Po obědě se vydáváme k vodě k jezeru u Mulwally, voda je sice kalná, ale ochladí, k večeru se přesouváme zpět k Hajimu s Tamilem a od zítřka budeme trhat pomeranče pro jejich kamaráda Luckyho.

27.1. Seznamujeme se s Luckym, jeho ženou, malým Jimmym a Jasmine a jejich 2 hafošema. Lucky je sympaťák ale kamrlík na přespání má silně nevábný, takže spíme u Hajiho, kerý si ze Sydney přivezl ženu. 28.1-.5.2. 5:40 - budíček, snídaně dopolední sběr

13:00-15:00 - pauza bo je děsné horko

15:00 - 21:00 - odpolední sběr, večeře a spát 3.2. padá ze žebříku Čuřa, takže je to 1:1!!!!!! 6.2. se vydáváme do Canberry prodloužit víza, to se nedaří, cestou jsme píchli 7-8.2. NP Blue Mountains : jdeme se na rozloučenou mrknout na Three Sisters, děláme si výlet v okolí, navštěvujeme Red Hands Cave - která vypadala slibně podle přístupové cesty, ovšem samotná jeskyně byla velkým sklamáním pro oba.... 9.2 Jsme zpátky v Sydney, rozvěšujeme letáčky a kdybyste měli někdo zájem koupit auto za 1800 NZD do konce týdne, dejte vedět!!!

10-11.2. Pokračujeme v roznášení letáčků a ozývají se nám dvě Němky, že auto kupujou

12.2. Probíhá ukázková jízda a obchod je dohodnut 13.2. Zajišťujeme poslední věci, přesouváme se na letiště, kde jsou problémy s vízama a s letenkama a "spíme" na letišti.

NEW ZEALAND 14.2. Do původního letadla se nevejdeme, páč je pokažený jeden záchod a tak berou jen cestující s přestupem. Dostáváme 2 lístky na snídani za 8 doláčů, jeden hned ztrácím a pak zas nacházím, takže se výborně nabaštíme v Turecké restauračce. V 10:00 odlétáme a o půl paté jsme na letišti v Aucklandu. Ubytováváme se v bacpackeru v centru na 3 noci.

15.2. Ráno chabá snídaně, ale spaní je vcelku fajn, páč po dlouhé době uleháme na madrace dvoupatrové postele v pokoji, který sdílíme s jedním Australanem, Norem a dvěma Korejci. Odpoledne se nám zadaří koupit dodávečku TOYOTA TownAce Super Extra od dvou Wellšanů.

16.2. Dokupujeme mapy, průvodce a opouštíme hostel plný pofiderních postaviček nevyjimaje ty naše. Odpoledne tankujeme plnou a vyrážíme na cestu po severním ostrově NZ. Cesta vedoucí přes Thames, Coromandel a Colville se táhne podél pobřeží, ale přejezd do Port Charles je již v horách a vede po nezpevněné kamenito-prašné cestě. Náš první nocleh v dodávce je na krásném místě v Stony Bay u vstupu do rezervace. 17.2. Je páťulínek, tudíž dvojnásobná chuť na pivečko, ale my v poklidu snídáme vločky a čaj. Oba chválíme lůžkovou úpravu našeho vozu, až na to, že Máťulinka nemůže narovnat pravé koleno a má trochu teplotu a vůbec se nemože hýbat. Co se děje přes den nevím, protože bolest v křížu a imobilní kolenní kloub, bolest lev.zápěstí a nártu, p.lokte a prstů na rukách, je tak velká, že nejsem schopná vnímat tu okolní krásu. Večer se rozhodujeme, že zítra zajedem do nemocnice.

18.2. Do Thames mě musí převézt Čuřa, eště že jsem ho naučila tak pěkně řídit, bo já se jen šourám jak důchodce. V nemocnici trávíme v čekárně krásných pět hodin, a to mi jen berou krev, měří tep a tlak (111/83 nic moc), po třech hodinách jdu na prohlídku k doktorovi a na RTG a pak mi přijde doktor říct, že nic nezjistil, dává mi dva Ibáče a prý když se to nezlepší, tak zas mám přijít. Podepřená Čuřou se odšourávám zpět k autu a večer spíme u jezera. 19.2. Už se šourám krapet rychleji a možu aji řídit. Jedeme se zrekreovat do termálů. Nejdřív přijíždíme do Athenree, jenže tu se platí za šplouchání v term. bazénku a my chceme in natura. Takže znova startujem a klikaticema, kopcema a rovinama sa dokodrcáváme k Hot Water Beach u Whenuakite. Cedule u vstupu na pláž slibuje skvělou koupačku v dírách vyhloubených na pobřeží. Nejdřív se jdeme projít, sbíráme mušličky a sledujeme, kde by mohly vyvěrat ony inkriminované termalní prameny. Vlny se lámou ve výšce nad dva metry a navíc je docela zima, takže koupačku hnedle zavrhujeme, já bych se tak akorát utopila, páč bych se svým zchromlým tělem nedokázala čelit tak silnému příboji. Máme zjištěno, že bublající vřídla jsou zřetelné +/- 2 hodiny kolem odlivu a ten je v 6.15pm Kolem čtvrté se na pláži začínají scházet lidé s rýčema, lopatkama i bez a testují první výkopy, ty však končí zaplavením nějakou vetší vlnou. Lidí je stále víc a víc a jelikož nikdo pořádně neví, kde prameny hledat, je pláž brzo poseta jámama a jediné zrnko písku nezůstává na svém místě. Vypadá to docela bizardně, sledovat dospěláky, jak náruživě rubou s lopatkama, nejvíc se snaží babičky a dědoušci, nebo jak se zavrtávají pomocí " twistových" pohybů do půl lýtek do písku. Záhy si Čuřa všímá asi 200kg paní, která stojí blaženě po kolena ve studené vodě a nic ji nevadí. Čuřa se vydává na průzkum a za chvilku už píská, že prameny jsou odhaleny. Odbelhávám se za ním a šátrrm nohou po písčitém dně.Vzápětí se mi hrnou slzy do očí, páč mě opaří 60 stupňové vřídlo, navíc se leknu a cuknu s nohou s oteklým kolenem, takže umírám bolesťou hned 2x. Po pár pokusech a zápasení s vlnama se notně promrzlá vracím na břeh a střídavě sleduju Čuřila, jak technikou "šlapání zelí" hledá další vřelá místa , anebo se bavím pohledem na kopáče. Kolem sedmé se dav zklamaně rozchází a my s nudlou u nosu, fialovými rty, husí kuží a Čuřa s popálenýma nohama, konstatujeme:" Parádní termály!" a utíkame se zahřát do auta do spaclíku. Holt bylo hodně vody. 20.2. Po snídani testujeme deštičky. Čuřa mě učí číst moře, pak jde vstříc vlnám se slovy:" Rozumíš, musíš si počkat na tu správnou vlnu!" a následně je smeten jednou z těch správných vln tak, že chvíli neví čí je. Přesun: Whangamata-Waihi-Tauranga-Te Puke-Rotorua (všude to dýmí)-Taupo. Tady spíme jak jinak než u jezera s výhledem na sopku.

21.2. Snídáme a sledujeme jezero, ve kterém se prohání plavci v neoprenech. Přejezd: Napier-Hastings. Tu se ptáme na prácu a hned fasujem travnice, řádek a sbíráme jablíčka. Jsou trochu problémy s bydlením, ale nakonec spíme s podivnou sebrankou Indošů, co mě furt sledujou a parkujeme v kozím chlívku. 22.2-1.3. Sbíráme střídavě jabka a broskve, třikrát jsme se vzbouřili, kvůli málo penězům za ovoce a jinak je tu fajn, páč vedle nás v řádcích jsou Slováci a tak se dost nasmějem. "Čuřile, nerýpé se v tom nose!" -"Jo holčičko, čistota půl - zdraví!" 7.3. 3-6 am plavba - Picton, dáváme se do kupy s Pecou z Kroměříže a Evkou z Uherského Hradišťa. Spíme u přístaviště a po válečné poradě a výměně kontaktů startujeme autíčko a svištíme směr: The Grove, Havelock, Nelson, Richmond (nákup) a na noc parkujem u řeky. 8.3. Po snídani jedem zkusit štěstí při hledání práce,dostáváme pár kontaktůu, ale více méně jsme na mrtvém bodě. Všude se dosbíralo a začne se až tak za týden. Odpoledne v Motuece vyřizujeme IRD a účet. Večer u benzínky získáváme kontakt na vinice od holek z podkrkonoší. Spíme v zapadlé osadě - Marahau Beach. 9.3. Čuřil ráno vybíhá z dodávky, aby mi na pláži (Tapu Bay) pokradl mušličky. Pak mi ale nachází obří Shellku ve škarpě na odpočívadle. Přejíždíme k Harwooods Hole, což je 400m hluboká a 70m široká džuzna, údajně největší na jižní polokouli - místní Macocha. Natáčel se tu Pán Prstenů - Chetwoodský les. Necháváme auto na 1/2 cesty a zbylých 4-5km jdeme pěšo kolem oveček. Před vstupem do lesa je ohniště a voda, takže by se tu dalo přespat.Čuřa se nebojácně vydává až na okraj propastě k místu, kde slaňujou jeskyňáři (ze dna vede šachta ústící v Golden Bay), jelikož foťák stávkuje, musíme si unechat v paměti jak pohled do propasti, tak následné scenerie z vyhlídky opodál. V lese jsou stromečky se zakrslými listy a vypadají, jak přerostlé Bonsaje. Cestou tam nás doprovází místní sýkorka Funtail.Hladoví se vracíme k autu a vydáváme se do Takaky a na trek do Abel Tasman NP. U památníku Abela Čuřil zjišťuje nemilou ztrátu sandálku, takže se vracíme do Tataky a naštěstí ho ještě nacházíme na parkálu u Íčka. V Pohaře majou modré tučňáčky a univerzitní profesor z Utahu nám dává průvodce, mapu, kalendář a zázvorové pivo. Spíme u vstupu na trek.

10.3. I když vím jak končí veškeré výlety s panem Lokýtkem, vydávám se v 9:00 za ním na okružní trek – část vede po pobřeží a část vnitrem po hřebeni. Zapisujeme se do knížky a začínáme stoupat do kopca. Asi za 45 minut scházíme k Whariwharangi hut a na stejnojmennou pláž, kde fotím dvě „kachny“. V kopci směrem na Separation point předbíháme postarší pár a při sestupu na výběžek opětně odoláváme bájnému vichru z hor. Po chvilce slyšíme zvláštní hýkání a dole na skalách odhaluju první tulení rodinku. Scházíme na výčnělek a sledujeme 4 tuleňátka v brouzdáku, mamču, jak se nahřívá a záhy drbe na šutru, tatu laškujícího s další tulenicí ve vodě, se kterou následně dovádí další mladší tuleň. Nechce se nám ani jít pryč.Když odcháyíme vylézá z poza útesu další tulení dvojice. Scházíme do dalšího zálivku a tady se před námi vynořuje tuleň asi ½ metru daleko. další tři se vyhřívají na skalisku opodál. fotíme se u majáčku, loučíme se s krásným místem a Čuřa zjišťuje, že málem stojí tuleňovi na zadní ploutvi. Takže znova vytahujeme foťák a já su od toho žvižátka tak metr daleko. Na tohle setkání budeme vzpomínat do smrti. Pokračujeme přes pláže a džunglou kolem Mutton Cove až k rozdvojce před Totaranuou, kde odbočujem na Gibbs Hill. cesta prudko stoupá a drobné kapky se mění v déšť, který podporovaný vichrem bičuje do obličeje a mění pohodový výlet v naši klasiku. V duchu si říkám, že teď už nám chybí jen ztratit se,aby bylo vše při starém a i na to dochází. Díky šílenému značení scházíme ze správné cesty a vycházíme na asfaltce (polní cestě-pche!). Naštěstí přijíždí karavan se slovinským párem a ti nás promoklé sváží na křižovatku mezi Wainui Beach a Tata Beach. Chvilku šmatlemev dešťu pěšo po cestě a pak nám mladý hlídač krav, co připravuje el. ohradník, nabízí, že jednoho z nás sveze k autu na čtyřkolce. Tak se hned nominuju a jedu s ním, je to děsně fajn a Čuřa mě zatím čeká schovaný ve stodole. V kempu v Pohaře si libujeme v horké spršce a na noc přejíždíme k Farewell Spitu. 11.3. Po snídani sdílíme společný vývod kadibudek, takže se vzájemně kontrolujeme, páč je slyšet každý prd:o) Vydáváme se pěšinkou Farm Treku mezi ovečkama a krávama k Pilarpoint lighthouse, z kama je výhled na celou písečnou kosu.Scházíme k pláži na straně Tasmanského moře, kde Čuřa vystrkuje holou prcinu na turisty v autobusu. Pak sa procházíme v dunách a přecházíme k pláži v Golden Bay. Při přejezdu na Pilch piont ucpávám výfuk, takže využíváme sílu skopčáckého páru k odtlačení dodávečky od svahu. Na pěšinkách k pláži si připadám jak hobbit, páč bosky přebíháme po kopečkách a zelených planinkách. na pláži strašně fouká, jak jinak, a prvně prozkoumáváme jeskyň vzniklou nárazy vln, pak fotíme skalní okno a já si všímám skupinky lidí, jak ve vodě něco sledují. A co myslíte byli tam?! Malí tuleňci si hrális větvou asi metr od nás, rodiče se povalovali opodál. Takže opětně parádní podívaná. Z kopce vidíme,jak na farmě u parkoviště nahání farmář offéčky. Čuřa rozdává povely, načež odbíhá pro flexu, a já už jdu domlouvat focení. Večer přejíždíme za Efkou a Pecou zpátly k Hardwoods hole a probíhá moravský večírek a my po dlouhé době koštujeme 100% švestičkovou slivovičku. 12.3.

Ráno u Íčka v Blenheimu odchytáváme Contracora Garyho a jedeme pracovat na vinici.Je nás osm Čechů (Míša se Šárkou, Pepé a Leňa , a nakonec brňáci Jiťa s Břečťánkem). 13-15.3. Práce a pivko s brňákama 16.3. Bez práce.Dospáváme před staveništěm a čističkou odpadních vod, odkud se vychází na tříhodinovou procházku bývalým zálivem, teď vyschlou plackou. Po hodině a půl docházíme k vraku lodi Waverley. Tady zjišťujem, že jsou ve foťáku staré baterky, takže foto nebude. Večer se stavujem za Jiťou a Břeťou na čaj. 17.3. Dnes pořádáme výlet na největší ovčí farmu na Novém ZélanděMolesworth. V Íčku nám ještě radí co a jak, a tak natěšeně opouštíme Blenheim. Vjíždíme do údolí, kde se sem tam pase pár oveček Merino. Kolem oběda už mě cesta po kamínkách a hrbolech přestává bavit a touha vidět ofečky mě opouští. Jelikož opětně netušíme, kde jsme, shodujeme se, že bude nejlepší se vrátit. Chvíli pak vegetíme u říčky pod vysutým mostem a přejíždíme na pláž k Rarangi s tím, že zítra půjdem na trek na Mt.Robinson. V deset nám však přichází sms, že sa bude robiť, takže se vracíme do Polar Parku v Blenheimu,kde přebývají všichni dodávkáři. 18.3. Kvůli rannímu nedorozumění jsme opětně bez práce. Nejdřív notně naštvaní ,íříme opět na Rarangi a pozděj se k nám přidávjí Břeťa s Jiťou. Den trávíme ve Wairau Bay na Waits Beach. Stavím ještěrku z písku a tak…. - „ Vyměním levou ruku za ještě jednu pravou!“ - „Tam ta omáčka byla nedobrá a tahle je vyloženě hnusná“ 19.3. práce + pivo s Gerrym 20.3. přijeli Pecovci, práca 21.3. práca 22.3. Po práci míříme na bazén, kde vytlačujem z lajny jednoho místňáka a pak se hodinku rochníme. Bohužel je místní H2O silně chlorovaná, takže cestou domů všichni brečíme. Smažíme filéčko a Peca nám předvádí, jak udělat expresní brkašu. Po půlhodinové marné snaze uvést vodu do varu usuzuje, že tudy cesta nevede. odbíhá do auta pro rošto-gril. Po zapálení pár uhlíků to pořád není ono a tak znovu odbíhá do auta se slovy:“Zatím foukej!!!“, a z kanistru odlívá zavařovačku benzínu. Po polití uhlíku už roštík žhnul kvalitně a místy šlehaly až metrové plameny, až trochu moc přepych:op Nicméně jsme kaši zhodnotili jako velice vydařenou a dvouhodinová expresní příprava brkaše byla zapomenuta.

23.3. Peca je vášnivý nakupovač a dostal chuť na vajíčka, ve Fresh choice byla na ně zrovna sleva. a tak se na vinici krom pomluv paňmámy („Jak říkal tatíček Masaryk:….“), řešilo , kolik vajec teda koupíme. Nakonec se pro 8 lidí koupilo 60 vajíček a na barbecue se dělala vaječina ze 40 vajec. Skopčáci, co si donesli pizzu se nestačili divit. My jsme se všici přežrali a těšili se na noční kanonádu a vzlety dodávek. My s Čuřou jsme se s Jiťou a Břeťou vydali do „pubu“ ochutnat místní točené pivo. 24.3. Gerry nám ráno ujel,Efka s Pecou byli vyhození z práce, takže večer proběhla manší rozlučka nad Tasmanama (místním pivem) a špajzem ( taky místním pivem) na parkovišti u muzea. 25.3. Před Íčkem nám Gerry oznamuje, že zas nemáme prácu, takže dopoledne proflákáváme ve městě a pak jedeme do Rarangi a na Monkey Bay, kde se dá strašidelným tunelem projít na další pláž. Docela zmrzlí na Íčku vyzvedáváme Břeťu, kerý v práci málem přišel o oko, páč si hřebíkem vysklil brýlky. Večer trávíme v Polar parku a už je znatelně poznat, že podzim je tu. 26.3. V pět nás jako každé ráno budí zavlažování bubnující na kapotu auta. Dnes je náš poslední den pickingu. vezeme Břeťovce. Sbíráme asi 20km od Blenheimu. Kolem druhé končíme, ještě si chvilku hraju s Olišanem a přejíždíme se nahřát do sprchy. Dokupujeme zásoby a večer probíhá loučení v parku. 27.3. Ráno prší. Loučíme se s oběma osádkama dodávek a vyrážíme vystopovat Pecovce Celou cestu prší a je hnnusně. Na loukách dvakrát objevuju mrtvé ovečky. V St. Arnaud nacházíme Pecovce na DOC-íčku a podle výrazu Evky je hned poznat, že je silně zpruzená, páč Peca 2 hodiny překresluje mapky treků do autoatlasu. Parkujeme u jezera Rotoiti a hloubáme, kam se zítra vydáme na vélet. S přibývajícím časem se oblačnost zvedá a z mlhy vystupují nejbližší vrcholky hor. Začínáme se seznamovat s pičurkama. - „ Máto, přines hajzlák!!!“ V noci se Peca s Evkou přesouvají jinam, páč je ruší né moc tiší večerní návštěvníci dvou aut. Já ještě chvilku sleduju, jak padají hvězdičky a pak mě zima, únava a mušky zahání do auta. 28.3. TO JE ALE HEZKÝ VÝLET!!!!

Sedíme v autě, cpeme do sebe müssli s banánem a sledujeme holčinu, jak posiluje na břehu jezera. Zvažujeme, kterou z variant treků se vydat. Evče je špatně, takže Pecovci zůstávajou jezera a my vyrážíme za drobného mrholení na dvoudenní trek. Záhy se vracím do auta pro foťák. Asi v půlce tříhodinového pochodu po břehu jezera zjišťuju nemilou věc. V lesíku nefouká a já se začínám v gelanotsových gaťách od Pinguina notně pařitr, zárověň si uvědomuju, že šortky zůstaly za sedadlem v autě. Nu což, pokračujem dál… Na konci jezera jsou na břehu kajaky a kanoe a my musímne silně odolat pokušení., jestli je prubnem nebo ne…,ale… První chatu – Lakehead hut – hodnotíme zvenčí jako nic moc. Uvnitř se mi líbí, Čuřovi ne. Taky zjišťujem, že časové údaje mezi jednotlivými místy jsou lehce nadsazené.Po svačině a kousku výborné čokošky,vyrážíme na cestu k Angelus hut via cascade track. Prvně si lehce zacházíme, pak krosíme vyschlé koryto řeky a dostáváme se znova do lesíka. cestou přecházíme dva vysuté mosty, které jsme málem zničili, páč jsme měli strašnou radost, jak houpou. Stezka začíná mírně stoupat mechovým lesíkem podél průzračného potůčku. Následuje kratší výšvih do sedýlka kolem vodopádů a my se ocitáme u chaty – Angelus hutv jezerní kotlině. Necháváme bágly u chaty a jdeme hledat místo na stan. Máme postavený vnitřek a odhalujeme nepříjemnou věc, a to tu, že nemáme kolíky na ukotvení. tož vyrýpáváme ze země všecky šutry v okolí deseti metrů. Když je stan jakš takš zatížený, přesouváme se do chaty, kde vaříme čajdu a klábosíme s moravským párem, který makal 5 měsíců v Aucklandu a teď měsíc cestují…nechápu!!!!Cestou ke stanu nás překvapuje asi 150kg Izraelec, kerý se najednou vynoří na hladinu plesa.Sklame nás akorát tím, že se mydlí…a to se přece v přírodní vodě nedělá. V noci svítí spousta hvězdiček a naštěstí nefóká, akorát je trochu zima. 29.3. Ráno mě ze spacáku vyhání sluníčko. Pak sedím na šutru asi hodinu a sleduju vrcholky hor na protější straně údolí, přes které se lámou mraky a vypadá to jak vodopád. Čuřovi se ven moc nechce, ale ve finále je myslím rád, že jsme ho na to vylákala. Po snídani a usušení stanu necháváme bágly na chatě a odbíháme na Mt. Cedrik, i když já prvně brblu, že je to daleko. Z vrcholku je pěkný výhled na jezero Rotoroa. Vyzvedáváme bágly a drabem do sedýlka, ze kterého vede nádherná hřebenovky po Robert Ridge. procházíme krajinou tisíce ples až k chatě Bushline hut, která nám učarovala. Cestou ještě míjíme pár chatiček, ale ty jsou spíš nouzovky. Od Bushline hut už jen klesáme zpět k jezeru do West Bay a pak šmatlem podél břehu k autu. Na stromech vidíme 4 druhy značek: 1. oranžová – značení pro turisty 2. bleděmodrá – past na vačicu (1 kiwoš /obyvatel Zélandu/ = 17 vačic) 3. růžová – jed pro vačici 4. bílá - monitoring ještěrek, gecko Dáváme si horkou spršku v kempu, rýžu s lososem a kompot a chrníme jak miminka. 30.3. Ráno, raničko dívenka vstala a půl Tatranky posnídala….to u nás nehrozí, takže v jídelně kempu chroupeme müsslíčko se Skipym a pijem čaj. počasí se kazí a my se vydáváme na cestu tektonickou prasklinou vedoucí k západnímu pobřeží. Za Murchinsonem zastavujeme u údajně nejdelšího vysutého mostu. Přes plot stojíc na svodidlech znechuceně sledujem turisty, kteří zaplatili pět doláčů, aby se po něm mohli projít a nebo jak někteří s předpisově upaženýma rukama „přelétávají“ kaňon s řekou zavěšení na kladce. Je tu

extrémně moc pičurek, takže po svačince rychle odjíždíme a vybíjíme ty záškodnice během celé cesty do Westportu. Krom mochniček sleduju Buller River a vodáky a lehce závidím. I když nevím, jestli by mi ta plavba stála za to sužování otravným a všudypřítomným hmyzem. Ve Westportu dokupujem jídlo a protože jsem nechala svítit světla, musí Čuřa se zrzavým týpkem roztláčet našu Berušku. Na poště vyzvedávám kartičku od IRD, v DOC íčku Peca zjišťuje počasí a nechávají dotáhnout šroubky v dodávce. Dovídáme se, že taje a Morava začíná řádit. Téměř v noci se přesouváme do Karamei. Vidíme Kiwiho, v horách je mlha, srážíme se s vačicou = possumem a spíme v polu na křižovatce tří cest na vedoucích na pastvu…asi…páč je mlha a tma a netušíme, kde jsme. 31.3. Sjíždíme se u Íčka a vydáváme se do Kahurangi National Parku. Řídí Čuřa a konstatujeme, že zpáteční cesta džungló po nezpevněné cestě bude pro našu Berušku osudová…První hvězdicovitý výlet z parkálu vede ke skalnímu oblouku (polojeskyňce) – Moria Gate, ke kterému se prochází malou jeskyňkou. Jsme mile překvapení…cestou zpátky potkáváme kiwiho (teda totožnost toho tvora se nám nepodařilo identifikovat, tož jsme ho tak pojmenovali…jinak parádně běhá a chodí….asi po měsíci, jsme zjistili, že je to Weka). Další procházka vedla k hnědému jezírku nazývanému zrcadlo, to bylo docela ubohé – Morrir Tarn…. Třetí stezka nás dovedla až pod Limestone Arch – Oparara Arch, 200m dlouhý, 40m široký a 37m vysoký skalní útvar posetý krápníky. Docela důkladně ho prozkoumáváme a prolézáme kde se dá. Shodli jsme se, že si připadáme strašně malincí. K poslednímu cíli přejíždíme Pecovic dodávkou – jsou to dvě jeskyně, ve kterých sídlí pavouci – jejichž kokony jsme měli čest vidět v první menší jeskyni – a Tryskomyš sídlící ve velké a poměrně dlouhé jeskynní chodbě – Crazy Paving and Box Canyon Caves. Kolem sedmé se rozjíždím z parkoviště a se zatajeným dechem čekám, kam až nás auťulínko vyveze, páč ten krpál má docela sklon. Občas to s náma smýkne a na zvrásněné cestě chrastí v autě co može, ale vítězoslavně vyjíždíme až k hlavní cestě. Cestou k bivaku Peca s vidinou táboráčku, na který jsme ho nalákali, vyviklává ze země asi dvoumetrový kůl zřejmě pozůstatek dřívějšího plotu. Po delším zápolení, kdy s Efkou brečíme smíchy, je kůl povalen, naložen do naší dodávky na postele a převežen k bivak plácku mezi řekou a mořem….

1.4. Den jak na stopu Pepy Zdráhala. Až do odpoledne poleháváme u ohňa, kluci dělajou palačinky a chlebovky. mě to silně ubíjí, protože je po dlouhé době slunečný den a my sedíme mezi třema pastvinama a krávama. Kolem čtvrté se jedeme kouknout k Big Rimu Tree, ten nás dost zklamal. Přesouváme se k Pancake Rock, a protože je pozdě, nestíháme jednu zastávku. Nálada v autě 1:1. Přejíždíme už za tmy, z čehož po předchozích zkušenostech nemám vůbec radost. 2.4. Na Punakaiki – Pancake Rocks and Blowholes – fotíme, dokud nejsou turisti a přesouváme se na začátek Croesus tracku, na který se Čuřa s Pecou včera domluvili. Necháváme auto v malé Osadě Barrytown u místního hotýlku a i přes moje protesty, že

mrholí a že je blbost v takovém počasí se někam štrachat, vyrážíme na cestu. Stezka vede džunglou prudko vzhůru a ze mě leje jak z prasátka. Začíná solidně pršet, což nepociťujeme, jelikož stromy v džungli jsou tak nahusto, že k nám nemá šanci proniknout jediná kapka. Asi v půlce cesty k hřebeni nacházím na stromě černou ovečku. Situace se rapidně mění, když se dostáváme na holý hřeben. Během 10 minut jsem durch. Bunda opětně potvrdila, že je víc promokavá než nepromokavá a botama mi cirkuluje voda stejně rychle, jako v kaskádovitých potůčcích, v které se změnila stezka. Do toho nemálo fouká vítr a viditelnost je asi na 5-10 metrů. Začínám přemýšlet, jak tento výlet vůbec dopadne, jelikož měl být první testovací s výměnou dodávek, a mám takové tušení, že nás na konci v Blackballu žádné auto nečeká. Kolem půl třetí docházíme na Ces Clark Hut a klepeme kosu. jelikož tu Pecovci nejsou, začínáme řešit co dál, jestli to risknout a dojít do Blackballu, vrátit se nebo přespat a vrátit se druhý den. Po hodině a půl dohadů padá rozhodnutí, že se vrátíme. Více méně probíháme tím marastem po hřebeni až k džungli, kde už na nás neprší a povětšinou smykovými pohyby po mokrých kořenech klesáme zpět k autu. - „Tyjo taková bílá prdel! To bylo nějaké velké zvíře! Asi zajíc!“ Před sedmou se vykolíbáváme z džungle na silnici, nasedáme do Berušky a sjíždíme k oceánu. Rozvěšujeme po autě oblečení, keré předtím důkladně ždímeme a po večeři jdem okamžitě spát. Mám toho dost. Kolem druhé hodiny ranní nás budí ťukáním na okno Peca, který sice do Blackballu dorazil, nicméně na trek se nevydal a jen nás tam čekal. Údajně zbuntoval i policajty, když jsme nedorazili,ale to se dovíme až zítra u Íčka v Greymouthu…nad ránem je bouřka a nám sa kolíbe Beruška. 3.4. Po probuzení sušíme mokré věci a kolem oběda míříme do Greymouthu, kde máme sraz s Pecovcema. dovídáme se další podrobnosti o včerejším zmařeném treku a i to, že jsme byli opravdu hledaní NZ policií. Po nákupu sjíždíme do Hokitiky, kde se hádáme a nakonec v bouřce usínáme u závodního oválu. 4.4. Vydáváme se prozkoumat obchůdky s přívěšky z kostí a zeleného nefritu. Procházíme se po pláži, kde je spousta naplaveného dřeva a jsou velké šedé vlny. Pejsek zabiják. Přejíždíme k jezeru Kamiere, kde potkáváme Pecovce. Domlouváme se, že po návštěvě zlatokopeckého městečka Ross se sjedem na Greens Beach, kde jsou údajně chocholatí tučňáčci. U jezera má Čuřa migrénu (začínám nabývat dojmu, že je v přechodu), takže se necháváme poštípat od hejna pičurek a jedem pryč. Dáváme znova meziplyn v Hokitice a u pláže potkáváme opětně zabijáka a brusiče přívěšků. Ross – šatlava, zlatokop Tom, hřbitůvek. Odbočku ke Greens Bay prvně mineme, takže se vracíme. po čtvrt hodině jízdy po silničce lesem se sto odbočkama rezignuju a vracíme se do kempíku k jezeru Ianthe. U večeře proklínáme Pecu za další skvělý typ a domlouváme se, až ho příště potkáme, že budem dělat, že ho neznáme. Pecovci přijíždí asi za ½ hodiny, asi 3x zapadli, žbluňkli do brodu a možná trochu ťukli auto, ale k pláži taky nedorazili…. - „Jdu si vysypat zuby!“ - „Sněz to zkažené zelí, abys pochopila, že odpadkový koš je potřeba!“ Celou noc vybíjíme pičurky…

5.4. Túrujeme motor Berušky a míříme na ledovce. První v cestě nám stojí Franz Josef Glacier. Parkujeme mezi dalšíma autama a vydáváme se ledovcovým karem až k jeho čelu. Co chvilka padajou šutry a ve finále se urve kus ledovca, každopádně je to dobrý rachot. Zkůšáme aji pár kroků přímo po ledu – schůdkách – cestičce vytesané přímo pro komerční výpravy turistů. Peca nám přeparkovává na tajnačku auto. U Fox Glacieru si šikmoocí turisté nahání před objektivy papouška Keu. Čuřa chytá depresi ze znásilňování přírody. Uklidňuje se až při focení přímo u ledovce, a já omrzám. pak ještě funíme sestupovou stezkou vzhůru kolem ledovce a přímo vidíme, jak rychle taje. Noc trávíme u Lake Matheson – Čuřa vyvražďuje hejna komárů. 6.4. Podařilo se nám vstát tak, že vidíme nebe zalité červánky a do toho se tyčící Mt. Cook a Mt. Tasman, ledovce…. Fotíme a přebíháme k jezeru v jehož hladině se celý masiv odráží. A pak úprkem valíme ke stratu Coplnad tracku. cestou nás sice brzdí stěhováci, kteří vezou na jeřábu celý rodinný domek….. Přijíždíme na parkál s tím, že Pecovci už budou nervózně přešlapovat s batohy na zádech, ale místo toho teprve vaří fazole a pozvolna začínají balit. My zatím vyrážíme, hned po pár metrech musíme zdolat první brod, nabírám okamžitě vodu do boty, záhy se vyzouvám a jdu boso. Celá trasa vede Coplandským údolím, podél ledovcové řeky, džungló, přes kraví bažiny, asi 10 brodů a nebo popřípadě přes 5 visutých mostů. Poslední hodina cesty je nekonečná. na chatě Wellcome Flat ždímám ponožky, vaříme čajdu, obhlížíme místa na spaní, jdeme se kouknout na krásný Čuřou objevený most a pak hurá do termálů!!!!!! Jsme sice jediní, kdo se koupe bez plavek (kromě Efči) a rochníme se s Čuřou co to dá, sledujem při tom zasněžené štíty hor s ledovci vystupující z mraků. Krásně nahřátí bereme věci a jdeme stavět stan. Zjišťujeme, že nám na letišti asi nedali kolíky ke stanu. Prší až do rána, kdy začíná stan protékat. 7.4. Kolem sedmé balíme, jdeme se znova naložit. Pecovci odchází. Díky dešti jsou hladiny říček notně zvýšené a cesta je o to pikantnější, sice s malým zaváháním vítězíme nad živly, obcházíme upadlý břeh, kde původně vedla naše cesta a za bouřky brodíme poslední řeku k autu. Sotva za sebou zabouchneme dveře, začíná krupobití. Jedeme směr Haast, kde se nám vybíjí baterka, noc v autě plném mokrých věcí trávíme u rybářských sítí v Okuru. 8.4. V mezerách mezi průtržemi mračen sušíme věci. Pak se necháváme roztáhnout pánem, páč su husička a opětně se nám vybila baterka. U Íčka v Haastu dosušujeme a obědváme. V lijáku přejíždíme do Wanaky a dumáme, kde je asi Peca s Effkou. Bivakujeme před DOC – Information Site. 9.4.

den ve Wanace, pereme, sušíme, potkáváme Pecovce. 10.4. Trek nám nevyšel, tož aspoň Čuřa bouldruje na šutrech v Glendhu Bay. Navečer jedeme přes hory a doly do Qeenstownu a přes Glenorchy, Paradise a 4 brody k místu, kde spinkáme se zatoulanou ovečkou. 11.4. Ráno nás okukuje stádo zvědavých oféček. balíme a za mého brblání razíme neznámo kam, páč netušíme, ešliva jsme na správné příjezdovce k treku. Kupodivu se na Rees – Dart Track napojujeme. Jde se údolím řeky, po které co chvila přesviští jetboat – ka s turistama. Takže nás celou cestu provází rachot a smrad ze člunů. Úseky v lese střídají přechody luk s výhledy na kopce s ledovci. Na chatě Daleys Flat Hut jsou samí divní lidé, tož po véče balíme a kousek od chaty stavíme stan. 12.4. Seškrabáváme námrazu ze stanu a pak na nás čeká zkouška „ohněm“. Už včera jsme si ozkoušeli, že přejít poslední bahnito –bažinatou louku prostě suchou botou nelze. Tož v mrazíku zouváme boty a už vesele krosíme mrazivý potůček, jinovatkou posetou trávu… teda Čuřilek první svážek sjíždí po prcině. na konci lóky už ani nevíme, jestli máme chodidla. krev nám tuhne v žilách a chvilku trvá, než zas krevní oběh uvedem do správného rytmu. U auta obědváme a s pauzou v Qeenstownu míříme za zlatokopama do Arowtownu. 13.4. Arowtown – procházíme pozůstatky po čínských zlatokopech. fotíme lístečky v říčce, procházíme městečko. Pauza u 41m vysokého Bungy Jumpu. pozdní příjezd do Alexandry, kde jsme chtěli zažádat o víza. V obchodě potkáváme Lumíra z Rožnova pod Radhoštěm, ten nás navádí do Ettricku, kde by mohla být práce. Večer trávíme i s Denisem z Plzně, který to tu projezdil celé na kole. 14.4. Práca není, tož jedeme nach Te Anau. Gore- Mandeville = konečně defekt!Už jsme se báli! – Lumsden – Te Anau. Na íčku se potkáváme s Pecovcema. Spíme před Mirror Lakes, kde je to zakázané, páč nám nesvítí světla a nemožem jet dál. Naštěstí pan DOC – ochranář ( celé Míša – Menhirek) je chápavý a nechce po nás prašule. 15.4. Beruška si funí do kopce, jak se jí chce nebo spíš nechce. Homer Tunel je parádní zážitek, i když Keu jsme neviděli a počasí se horší. V Milfordu je mlhavo, mrholí a přejapončíkováno. Fotíme a kolem třetí sa vracíme do Te Anau. U mola v Te Anau Downs , co ho musíme vyfotit, večeříme. V Te Anau dokupujeme chleba, zjišťujem počasí, jdeme se projít a přejíždíme na spaní za městečko. Klasická rozcvička před spaním – tlačíme dodávku do správné polohy dle Čuři, bo on by jinak neusnul….a kujem pikle, co dál….

16.4. Čistíme zubiska u řeky a vyrážíme na Kepler Track. Já klasicky brblu, páč není počasí dle mých představ, přes hráz Lake Te Anau skrz Control Bay procházíme do lesíka a kolem jezera docházíme do Brod Bay. Z tama stezička stópá klikaticou pod pískovcovými převisy až na hřeben. Z kama só pěkné výhledy. K chatě Luxmore Hut se dostáváme v rekordním čase. Na vrcholek Mt. Luxmore – 1471m – vybíháme nalehko, jen s Emou a foťákem. Probíhá vrcholové foto, foto na sněhu a při sestupu míjíme Izraelce z Rees-Dart tracku. První biváček vypadá slibně i přes to, že smrdí dezinfekcou. U Hanging Valley Shelter (1307m) se asi půl hodiny rozhodujem, jestli zůstanem na noc nebo povalíme ještě dál, skrz obavy z počasí. nakonec zůstáváme, větráme šeredný puch a Čuřa vymetá místo na spaní, páč já su alergická na prach:o) Kolem šesté začíná pršet, povídáme si, Čuřa prohlašuje, že se jen otočí na druhou stranu skrz bolest krční páteře a do minuty neví o světě. Asi ho tak unavila lekce angličtiny. V noci se budíme, jdeme v pauze mezi průtržema čůrat, pak zas plkáme a do sedmi spíme. 17.4. S batůžkama za mírného lomcování poryvy větru sbíháme z hřebínku do pralesa. U Iris Burn Hut potkáváme DOC – chataře a ten z nás tahá prašule za nelegální spaní na treku a hrozí nám deportací. Končí to rozchodem, my o 30 zlaťáků lehčí, ale zas nemusíme platit pokutu. U chaty si pak nabíráme perfektní uzenou vodu…takže zbylých 37 kilometrů umírám žízňou…. K Moturau Hut jdeme klasicky džungló podél řeky a já vyhrávám nad Čuřou Beskydky. U chaty vaříme čajík a vyrážíme na nekonečnou pouť k naší Berušce. K té docházíme v dešťu – Čuřa pajdá a já zrovna taky vesele neskotačím. Jo holt 67 km za dva dny v horách…to není žádný med a taky už nejsme nejmladší!!!!! 18.4. Dáváme si spršku načerno v jednom pěti - hvězdičkovém kempu, dobíráme vodu a valíme na jih. Kolem Manapouri ( nejhlubší jezero) svištíme bez zastavení, páč jsme šli kolem včera - Clyfden Tuatapere ( necháváme vyměnit píchló pneušku a bavíme se pracovním tempem pánů v servisu), pokračujeme směr Southern Coastal Track a na ½ cesty se potkáváme s Pecovcema, keří se z tama právě vrací, zjišťujeme, že je dnes nejspíš poslední den, kdy si můžeme dát společně pivko. Po chvilce se Pecoši vrací se „špajzem“ a po večeři máme rozlučkový sedánek mezi dodávkama. 19.4. Necháváme auto v osadě v Te Waewae Bay a jakmile ujdeme 10 metrů sundáváme bágly, přetahujeme kůl přes dvoumetrový plot, aby měl Čuřa stativ a mohl vyfotit lebku krávy zavěšenou na plotě. První část treku vede našou oblíbenou džunglou, následně scházíme po schodoch na pláž a za doprovodu pičurek vyhlížím tučňáčky. Poslední část nás už silně nebaví. Škola v port Craig Village je pěkná (slouží jako chata), nicméně my míříme po bývalé železnici přes jeden menší viadukt k tomu největšímu dřevěnému viaduktu na světě Percy Burn Viaduct (31m vysoký, 126m dlouhý, 1923). Spíme v chatéčce hned vedle. Čuřa mě poráží v Prší a vyhrává Beskydky (naši oblíbenou drogu).

20.4. Na zpáteční cestě vidíme divoké selátko, mrtvého jelena ( a tuším, kdo ho má na svědomí). Cestu zpátky absolvujeme po pláži a místy to je hodně zajímavé. Jedna vlnka mě zaplavuje nad kotníky, Takže k autu dožbluňkávám v mokrých botech. paráda! U auta se dáváme do kupy a jedem pro pneušku. Páni mechanici nám potvrzují, že sa starajou o chatu u viaduktu, což je hezké. Co už ale hezké není, že zapomněli objednat naše nové kolco. Tož jedem dál na Riverton. V Rivertonu sa brutálně přežíráme a pijeme Tasmánka na počest Pecovy a Markétčiny Elišky!!! 21.4. Ráno vybíhám fotit východ sluníčka a vydávám se prozkoumat mušličky na pláži. Skoro na konci se potkávám s tučňáčkem. běžím to říct Čuřovi, ten nevěří, až když mu ukážu fotku, bryskně vybíhá i přes bolest hlavy z auta, ale na pláži už nikdo a nic není. Přesouváme se do Invercargillu na nákup do „Pekáče“. Míjíme odbočku, takže se nechtě dostáváme aji do Bluffu. Z tama jedeme do Fortrose – Otara – na Waipapa Point, kde majou být lvouni. Jdeme kus po pláži a zpátky pastvinama, ale po lvounech ani stopa. Je duha. 22.4. Jdeme omrknout situaci a na pláži opodál od majáku sa povaluje jeden macík. Robíme foto ještě se dvouma skopčákama a tradá na další „ atrakcu“!!!! Slope Point – nejjižnější cíp Zélandu, z kama je to necelých 5000 km na Jižní Pól. Jelikož jsou tam větrem zdeformované stromy, protahuje se zastávka tady na dvě a půl hodiny, kvůli focení…Curio Bay – Fossilised Forest – 180 miliónů let starý les … tady jsem prvně viděla, jak vysoko a daleko dokáže skočit kráva…Waikawa jdeme se kouknout k majáku a spíme u moře. 23.4. Ráno znovu vybíháme k majáku znova a sledujeme lachtánko- tuleně-lvouny, jak sa rochní v bazéncích. pak přejíždíme k Niagarským vodopádům. Nugget Point, Kaka Point – sprcha v kempu. Dunedin – na Otago Peninsula sledujeme kormorány, albatrose, tuleně a modré tučňáčkem s dobrovolníkama z Dunedinu. Pán s baterkou vypadal jako vrah z nějakého hororu, svítil mimo tučňáčky, páč měl tak minimálně 8 dioptrií, a byla sranda. Navíc nám ukázal bezva flek na spaní. 24.4. Čuřa má svátek. Nemocnica + víza. Přesun na Moreaki Boulders. „ Snižujem příděl jídla na ½“ a první hláška po večeři:“ Kurňa, jsem se zas přežral!!!“ 25.4. prší, jíme, spíme, čteme drby a luštíme…

26.4 . Jedem se kouknout v ukrutném dešťu na ty bouldry. Na pláži krom zatoulaného tuleně není nic vidět. Naskakujem do Berušky, vyjíždíme z 20 cm hluboké kaluže. Na cestě je strhlý břeh (svah), asi po kilometru nás navigují požárníci, bo přes cestu teče řeka. Pan požárník z nás musí mít dozajista šok, páč já řídím v kalhotkách a Čuřa je od pasu dolů nahalatý:o)))) Blíží se konec světa, enem ovečky se cpou na zaplavených loukách, jako by se nechumelilo. V Hamptonu míjíme odstavenou Pecovic dodávku…. V Oamaru zjišťuju, že tohle prima počasí má být až do neděle. jedem spláchnout špínu na bazén, kde nás čeká další nemilé překvapení v podobě sprchy ledové. Vyjíždíme nad město na Lookpoint a zakládáme 1. výškový tábor. Vegetíme na vyhlídce, ze které skrz mlhu není absolutně nic vidět. pak se jdeme kóknout na žlutooké tučňáky a co myslíte? byli tam? Asi šest, následně sa z mořa vykolíbává tuleň a jde za kamoškou. Cestou k maorským kresbám nás staví policajt, jenže zůstává nepochopen a my jedeme dál…. Malby jsou úchvatné, skoro jak od Cimrmana vydařený vtípek. Dokodrcáváme se do Kurow a končíme dnešní pouť. Čuřa si vychvaluje 100% využití slovníčku v praxi, zvlášť vytížený je jako podložka pod vařič… takže místo k předkládání slouží k podkládání….. 27.4. Po snídani sháníme správnou velikost obutí na rezervní kolo. pak s pánem co má pejska – ovečku, vykládáme o hafanovi, svačíme, kupujem si u něj ve vetešnictví nejdražší škrabku na brambory na celém Zélandu, a vyrážíme směr Aoraki – Mt. Cook Village. Bivakujeme na Peter´s Lookout, Čuřa jde trhat šípky na čaj a čekáme, co na nás zítra počasí vymyslí. - „Podívej, jak ti ptáčkové hezky svítí!“ 28.4. Ráno je parádně hnusně. Nicméně dojíždíme až do hotelového komplexu Mt.Cook/ Aoraki. Na informačkách zjišťujeme, co a jak. Večer mrholí, jdeme hodit bobek do hotelu Hermitage, před kterým stojí Sir Ed Hillary s hodinkama jako živý, a ve kterém několikrát spal. Máme silný zážitek z umyvadel – mramorové desky. Po krátké procházce jdeme spát. 29.4. Budí nás sluníčko a výhledy na Mt. Sefton, Lean Peak, Dilemma Peak,…atd. Je rozhodnuto! Jdeme na výlet. Od sympatické Francouzsky dostáváme informace o treku a návod, jak obsluhovat vysílačku při večerní relaci se základnou. Platíme 50,- NZD za osobu a noc v Ball Shelter a přejíždíme na parkoviště u Blue Lakes. Kolem jedenácté vyrážíme na cestu. První část vede mezi morénou a úbočím, zkoumáme šutr s jištěním a Čuřa prohlašuje, že mu to připomíná lezení na Helfštýně. Pak uhýbáme z cesty na hranu morény a z dalšího úseku nemám vůbec dobrý pocit, páč vidím, jak je to tu všude spadené. V pohodovém tempu

přicházíme kolem třetí k naší „ pastoušce“. celou dobu je nízká oblačnost, takže jediné co je vidět, je sutí zasypaný jazyk Tasman Glacieru. Vydáváme se ještě kousek za a nad chatu suťoviskem, jenže stejně není nic vidět. V 16:45 vysílám vysílačkou se základnou. Po večeři vyhrávám v prší další Beskydky a usínám. Čuřovi se nedaří zabrat a ožívá při zjištění, že do chaloupky zavítala myš Karolína. ta se vůbec nešetří a místo aby spala, lomozí až do rána. 30.4. Ještě před svítáním začínají nad střechou dorážet dva Keové na papouščici Keu a je jasné, že už nezaberu. Navíc je strašně baví ozobávat anténu vysílačky. Čuřa se jich bojí a má strach se jít ven vyčůrat. Po vydatné snídani scházíme na morénu a chceme se přiblížit Mt. Cooku, který se nám předvádí v celé své kráse. Bohužel volíme dost krkolomnou cestu na hřeben, něco na hraně mezi životem a smrtí, takže místo abych se kochala, se slzama v očích bojuju, s pomalu v pomalu se sunoucí suti do hlubin k ledovci, o svůj život. Kupodivu vyhrávám a po čtyřech se vydrabávám na plošinku, kde jsou na okraji strhlé základy a okna bývalé chaty, jejíž části jsem cestou hore potkávala. Naštěstí se dostáváme na schůdnější část hřebene a stojíme tváří v tvář Mt. Cooku, sice asi metr od strženého svahu,ale to je detail….Rychle fotíme, aby se to neurvalo znova aji s náma a upalujeme pryč. Traverzujeme svah a naštěstí se asi 20 metrů pod náma objevuje človíček. Dovídáme se, že taky netrefil tu správnou cestu nahoru a prosí nás, jestli by jsme mu nepřeparkovali auto. Scházíme k chatě podél mužíků a částečně včerejší cestou, dopíjíme čaj, fotíme se Flexou a vyrážíme na zpáteční cestu. Sotva přeběhneme první morénu, zjišťujeme, že na nás už čeká Toyota – Prado 4WD. trocha nechápem, proč jel ten týpek tak daleko a hlavně kudy se tam dostal… Nemalou radost mám z toho, že je to automat. Čuřa mi pořizuje památeční fota, nasedáme a vyrážíme cestou necestou sutí spadených svahů a vytlačenou morénou na parkál k Berušce. Notně vyhoupaní na parkovišti baštíme rýžu s hříbkama a kompotem. Nasedáme každý do jednoho auta a přesouváme se k DOC-íčku do Mt.Cook Village, nahlásit návrat a předat klíče k úschově. Čuřa poprvé řídí sám v autě a hned pět kiláčků:o) Kolem čtvrté přejíždíme k Lake Tekapo. večer se lehce pohádáme, takže čarodějnici pálím sama, jelikož je Filipojakubská noc, a Čuřa trucuje v autě. Nakonec ale schází za mnou na pláž, vaříme čaj a jdeme chrnět… 1.5. Čuřa ráno vybíhá fotit kapličku. Já polehávám, páč mi v noci mrzly nohy a skoro jsem nespala. Jdu koupit mlíko do vloček, po snídani se jdu na kostelík já a svišťáme přes Farlie, Geraldine, po 72 do Castle Hill, kde majou být pískovcové šutříky na hlemzdačku. Cestou se fotíme u cedule ve Springfieldu a pan Sádlo ulamuje sedadlo spolujezdce, tož pravda kyne a kyne…většinou ovečkám na pozdrav…Spíme u tenisových kurtů. 2.5. Jedem se kouknout na pískovcové útvary a objevujem jeskyň, kerá je průchozí, ale je kosa a tak bojkotuju Čuřilkův skvělý nápad, si ji projít. Když stojíme u jednoho z východů, ozve se mohutné šplouchnutí a zpoza rohu vylézá týpek po pás ve vodě. A je vidět, že je zmrzlý jak sviňa.

V Christchurch zjišťujem, že nám víza prodloužili do listopadu. Pak se zas klasicky hádáme, kdy teda pojedem dom. Doplňujem zásoby konzerv do pyramidy a jedeme spát na Birdlings Flat. - Pan Sádlo: „ Musím sa posnídaňově dojest!“ 3.5. Na pláži sbíráme kamínky, které u auta skoro všecky vyhazujem, protože jak uschnout, už to není ono. Stavujeme se u Kaitorete Spitu. Musíme projíždět stádem býků, z čehož nemám moc radost ani dobrý pocit. Samotná pláž je docela zaneřáděná odpadky. Netrvá dlouho a oba pochopíme, proč v Birdlings Flatu psali, že je to tu nebezpečné na koupání nebezpečné. Objevujem malého mrtvého žralůčka a v okolí se jich vyskytuje víc, většinou pouze hlavy, které tu nejspíš nechali rybáři. Že by ze žraločích hlav nešla dělat rybí polévka jak z kapra? Jedna hlava je obzvlášť veliká (asi jako kopačák) a obzvlášť smrdí, tož jsme si ju zvěčnili a pak ji vylámali všecky zuby a teď nám smrdí doma:o))) Cestou zpět do Christchurch se stavujeme ve sprše (už bylo na čase) a stříhám Čuřilovi vlasy, což se samozřejmě neobejde bez komentářů, jak to zas dělám všechno blbě:op V kanceláři Qantas zjišťujem zapeklitost našich letenek a i to, že plánovaný stop-over se konat nebude. S datem odletu 23.6. odcházíme shánět svitkáč do Flexy a na net. Noc trávíme Greta Valley. Cestou si Čuřa sundává boty a díky výparům z jeho noh se nám zamlžuje přední sklo. 4.5. S rolou hajzláčku vybíhám do křáčí a sotva dočapám, lehce mě leká kozlík „šikula“, který vybíhá ze svého domečku z vlnitého plechu. Jakmile ho zbystří Čuřil, vybíhá z auta k plotu a cpe mu trávu nevalné chuti. Což mu kozlík dává okamžitě najevo trknutím. Čuřil, přesto že tvrdí, že se ho nebojí, ho nechce pohladit a odvažuje se až po té, co zjišťuje, že kozlíkovi zachutnala větývka s listy ze stromu. Takže využívá Trkáčkovy chvilkové nepozornosti a letmo se ho dotýká na hlavě. Pak si chvilku hrajeme s místním hafanem, který ukrutně rád aportuje gumovou kuličku – Hopíka. Vydáváme se na cestu do Kaikoury, cestou se stavujeme v Cheviotu na pláži a na „návsi“ bereme stopaře – Holandského chlapíka. V Kaikouře očíhnem situaci na Íčku, nad cenou sledování velryb protočíme panenky a poodjíždíme na výběžek poloostrůvku, kde na pláži kolem točny mají být tuleňci. Cestou se stavujem v Tattoo salonu. Jeden tuleň – Karel – dokonce leží na zídce parkoviště. po krkolomném focení se jdeme kouknout na útesy a při návratu zjišťujeme, že naše Beruška je poslední auto na parkovišti. Přejeme tuleňům dobrou noc a jedeme najít místo, kde budeme spát my. 5.5. Ráno se vracíme na točnu za Karlem a jdeme hore přes útesy kolem poloostrůvku s tím, že se vrátíme po pláži. Moře nás ale nepouští zpátky, takže se musíme škrabat zpátky hore na útes. Loučíme se s Karlem, Kašlíkem a spol. A po krátké procházce Kaikourou se podél pobřeží okupovaném tuleni vracíme do Blenheimu. V Sedonu fotíme jednoproudý most, kde nad silnicí vede železniční trať. Parádní jsou i tři brody s můstky. Děláme menší pauzu u

Pepovi dodávky, odšroubováváme mu pneušku, berem hever a spokojeně přijíždíme do Blenheimu. Na benzínce zjišťujeme, že jsme na nule a Polard Park je smutný, prázdný a ponurý…podzim je tu! 6.5. Ráno je trh. Dostáváme penízek pro štěstí od bývalého letce RAF. - u íčka aneb jak jsme zjistili, že jsme zapomněli rezervu na parkovišti a bleskurychle zareagovali…: „Napiš Pepovi, že máme jeho kolo…a propo! Kde máme to kolo!? …drž misku, jedem!“ Den trávíme v Polard Parku, dostáváme kontakty na práci od Skopčáků, kolem šesté rozhodujem, že přejedem do Pictonu. U přístavu nejdřív řešíme spartakiádního vraha a pak Čuřa usilovně buší do všech částí dodávky, aby vyhnal myšku ven z naší Berušky. 7.5. Sjíždíme z odpočívadla nad městem vyprat prádlo. Zevlujeme ve Waikawě, kde só jamy po Maorských domcích. Navečer se vracíme do Blenheimu. Večer zase šustí Ágnes. 8.5. Zjišťujem závratnou cenu změny letenek, nakonec posíláme žádost o pracovní povolení a získáváme šolich u Togánce Johna, co sní na oběd 20 smažených ryb a má ruky jak lopaty a největší nosní dírky na světě. Čuřa si plete Monu Lisu s Panenkou Marií :o))) - „ Jako já nésu unavené!!!…chrrrrrrrrpší…chrrr… - „ Jdu si před spaním trocha zdřímnout!“ - „ Musím si po jídle vysušit žaludek pár keksíčkama!“ 9.5. A jsme zase v procesu. prostřihujeme a vytrháváme větve a tuze mě to nebaví. Po práci vyháníme Agnes z auta, ale jí se bohužel nechce a zůstává s náma, ale už jsem ji aspoň viděla. 10.5. Práca, opětné setkání s člověkem „TO“ – páč pohlaví téhle osoby se nám za celý pobyt nepodařilo zjistit 11.5. Zase práca, kluci Togánští zpívajó teskné písně. Přidává se k nám do procesu Pepa od Jablonca. Pan Sádlo má novou přezdívku – Vandam aneb Valdál – páč je děsně silný 12.5. Tklivé písně, skopčácký zdravotní sestra Helger – přezdívaný Helga nebo Hary šoumen, zakoupeny pastičky na myši. Véplata! Při vaření vajíček je Agnes usmrcena

pastičkou Made in China a kleštěma na prostříhávání vína vynesena Čuřou ke stromu a v Polard parku ponechána kočičímu gangu na večeři. Byla chycena na půlku dýňového semínka…klid její duši! 13.5. Pracujem do čtyř, hodina pravdy, domlouváme se s Pepou na rybaření, přejíždíme do Wairau Bar, přes řeku je vidět vrak Vawerley. Večer děláme ohýnek – alá pan Sádlo piknikaří, páč sedíme u ohně na camping. židlách, svítí na nás, krom úplňku, lampa zleva stojí loď na špalkách a dva odstavené tahače lodí, zprava 8 sloupků pneumatik a dvě rezivějící auta a mystiku onoho místa dokresluje smrad laguny…ale večer to je vydařený, spát jdeme kolem půl jedné. 14.5. Po snídani fotím Čuřu, jak rybaří. Přijíždí naši spolupracovníci z Toga a kontrolují úlovek v sítích. Čuřa si je perfektně naštelovává, aby je mohl blýsknout a mluví na ně ryzí hanáčtěnou:“ Normálně, jako dělé to přirozeně!“ já na břehu brečím smíchy. Pak vyrážíme na pláž a máme parádní úlovky mušliček a kamínků. Navečer se vracíme do Blenheimu. 15.5. Práca, ohrožení Tsunami, před třemi týdny. 16.5. Práca, přimrzá mi polštářek k oknu auta. 17.5. Práca, večer při přípravě papu se nám chvěje Beruška, Čuřa myslí, že za to můžu já, ale je potichu a já zas myslím, že to houpe on, jak chystá véču. 18.5. A ejhle, Pepa nás informuje, že to včerejší houpání bylo zemětřesení o síle 4,3 RŠ. Helga má podepsané Gumboots :o)) 19.5. Páťulínek, poslední pracovní den, „průnujeme“ na kontrakt a všichni krom Helgy jsou znechucení. Navečer jedeme na Rarangi Beach. Místní omladina nám zablije parkoviště a pak přijíždí auto s muzikou zaplou na max. tak že nám rezonují skla auta, ale to Čuřa nevnímá, páč spokojeně chrní, což nechápu, páč to by zbudilo aji mrtvolu. 20.5. Po procházce po pláži, ze které si přinášíme ze pět kilo mušlí a úlomků, frčíme na zápas do Spring Creeku, kde hraje Rugby Suiny. První poločas zkoumáme, kerá páčka a dá

nám to docela zabrat. Na druhou půlku se plní tribuny a my se bavíme fanděním togánských manželek. Blenheim sice s Pictonem prohrává, ale Áčkový tým mu to vrací aji s úrokama. Suiny za náma po zápase přichází a eště nám dovysvětlovává pravidla. Pak míříme k Johnovi pro véplatu. Čuřa se fotí s polovinou jeho dětí a po rozloučení odjíždíme směr Sedon a Lake Grassmere. Nocujem v DOC campu na Marfell Beach. 21.5. Ráno jdeme zrekognoskovat kvalitu mušlí na pláži a po hodině a půl se vracíme s plnou igelitkou nálezů. Pak se snažíme přejet k majáku Cape Campbell, který jsme viděli na prospektu. Bohužel k němu vede soukromá a neznačená cesta, takže to stáčíme zpátky a tradá za Karlem a Kašlíkem do Kaikoury. Míjíme naše oblíbená místa s brody a ve dvanáct projíždíme kolem Popi, která je zaparkovaná u cesty a opodál nám z kavárničky mává Jiťa s Břeťou. Po objímačce a líbačce si dáváme sraz u Karla a jdeme si s Čuřou vyzjistit informace ohledně velrybek. Nakonec zamlouváme vyjížďku na 12:45 dalšího dne, akorát furt váháme, jestli jet nebo ne. Na točně zjišťujem, že Karlův flíček je prázdný a vůbec, že tuleňů ubylo. Vydáváme se znova na okruh kolem útesů, Jiťa s Břeťou si nás rozeberou a chrlí zážitky, pak my na ně, a tak to jde celou cestu až k prvnímu tuleňovi, kerý nám lehce koření bezpečný průchod, páč za ním leží další dva a my se bojíme, abychom se nedostali do obklíčení. Navečer vyjíždíme na vyhlídku nad Kaikouru, okupujem naší Berušku a popíjíme Runfurly (piféčko). 22.5. Jiťa s Břečťánkem odjíždijou řešit prácu a letenky, my vyzvídáme u „ velrybářské společnosti“ rozumy ohledně vyjížďky. Na pláži si hážeme deseti-centem z roku 1970, páč ani jeden z nás není schopen říct, jestli chce jet nebo ne. Mince rozhodla, že jo, tož kupujem lístky a čekáme na autobus do přístavu. Čuřa mi předvádí, jak zmákl zvuky velryb při vydechování vody a delfíní plesknutí o mořskou hladinu, které nacvičil při dopoledním sledování osmkrát se opakujícího dokumentu o mořské fauně. V jednu nás vyzvedává paní průvodkyňa v šedé čepici s kávou. V autobuse to smrdí, jak v pravidelné zimné lince Karosy – Olomouc – Hvězda, Ovčárna a zpět. Takže mi to připomnělo, jak jsem při jednom zimním výjezdu poblinkala jednemu pánovi záda. V přístavu střídáme posádku dřívějšího výjezdu, a ta vypadá notně promrzlá. Bere si nás do parády roztřapená paní a zachvilku už vyjíždíme, některé vlny přeskakujeme. Z výkladu teho moc nemám, páč sledování obrazovky mi nědělá zrovna nejlíp, tož čučím z okna. Zastavujeme a je nám nakázáno, že když někdo něco někde uvidí, tak ať dá vědět. jeden přes druhého se cpeme ze dveří na palubu. Nikdo nic nevidí, tož dostáváme pokyn, ať se zas vrátíme, že kapitán cosik zaslechl hydrofónem..tož se zase vracíme na sedačky a výklad pokračuje. Zachvilu zas oznamuje komentátor, že kapitán cosik zaslechl, tož stáčí loď a valíme zas o kus dál. Znove vybíháme na palubu a ostříme, propichujeme hladinu tichého oceánu…marně…Vedle mě přichází kapitán se šlauchem zakončeným trychtýřkem, kerý ponořuje do vody a poslouchá. Začínáme být s Čuřou lehce skeptičtí, že místo velryb uvidíme tak leda prd a že to co kapitán drží v ruce je atrapa.

Opětně nás svolávajou dovnitř do lodi, páč kapitán opětně něco zaslechl. Dostáváme se do míst, kde je pod námi hloubka 800m. A v tom ejhle v dálce vidíme mohutné špricnutí a následné plácnutí ocasní ploutve. Tož zas stáčíme loď a rychle valíme tam! Jenže než se dostanem na místo činu, je už velrybák někde hluboko pod náma. Tak zase čekáme, kdy kapitán zaslechne něco v ponořeném šlauchu, abychom zas přejeli jinam. Zachvilku zas krosíme hladinu a po malé začínající depresi nastává vlna euforie, páč zastavujeme u „pana Nudličky“. Velrybák si pokojně leží těsně pod hladinou a v pravidelných intervalech funí do vzduchu a čeká, až mu zchladne tukový „vak“, kerý používá jako sonar, aby se mohl znova ponořit. Asi po dvou minutách se velrybák zhluboka nadechne, ponoří se těsně pod hladinu, vynoří se a začne klesat do hlubin, přičemž se nad hladinou vztyčí jeho obrovská ocasní ploutev. Mám husí kůži a nikdy nezapomenu! Vracím se okouzlená zpátky na sedačku a jsem strašně šťastná…další splněný sen :o) Následuje dalších pár marných pokusů, které jsou zakamuflované sledováním Dusky delfínů, ti jsou taky strašně fajn, ale velryba je velryba. Nakonec se přece jen poštěstí a velrybáků vidíme 4+1 koupajícího se tuleně. Tož celí rozzáření se vracíme beruškou, žaludek mám ještě na vodě, ale co jeden ze životních snů se splnil!!!! S rozsvícenou kontrolkou přijíždíme do Blenheimu , u íčka už na nás mává Jiťa u Popi. Přijíždí Vincent ( Venezuelan – biolog) s vínem a po spršce probíhá večírek u Vincenta v autě. 23.5. Vyřizujeme pasy, přejezd do pictonu, Fish and Chips, sledujeme vyplutí trajektu do mlhy a tmy, vypadá to jak scéna z Titaniku a jdeme spát. 24.5. V sedm se naloďujem na Sant Reigna a v 7:40 odrážíme od břehu jižního ostrova. Máváme Pictonu a všem krásným místům a lidem a zvířátkům….Pan Sádlo spokojeně řídí našu dodávečku na a aji z trajektu…Pobíháme po palubách a na širém moři zasedáme v jídelně, opíkáme toasty a mlsáme si. Asi hodinu před připlutím do Wellingtonu kvůli mně půlka posádky rozšroubovává podlahu paluby a čtvrtina pasažérů to se zájmem sleduje. SIM karta je zachráněna, paluba sešroubována a dav se rozchází… V 11:00 jsme ve Wellingtonu, v muzeu Te Papa trávíme asi tři hodiny, pak děláme nákup v Pekáči. Zácpou se doštracháváme do Levinu, kde na nás čeká Popi. Spíme za íčkem. Mám pocit, že místo abych seděla a řídila, tož stojím u kormidla:o))) 25.5. Dopoledne testujeme místní překážkovou dráhu a hlavně kladku. V Patea(e) fotíme starou mrazírnu u řeky. V Haweře zjišťujeme nějaké info o trecích. Je to ale zároveň poslední den, kdy je sopka vidět, znova to prý půjde asi ve středu. Navrchu už je fšude sníh, tož kujem plány, co bude dál.

Na noc Přejíždíme do Stratfordu, kde máme sraz s Popi. parkujeme za knihovnou, které zároveň plní funkci informací.

26.5. Dostáváme zprávu, že aji osádka Popi taky dorazila k Íčku,ale že nás nikde nevidí, tož odepisujem, že to není možné a jdeme obejít naše íčko. Nikde nikdo…ptám se paní knihovnice a jinší íčko v městečku není..tož vyjíždíme na hlavní třídu a u pošty zjišťujeme, že nejsme ve Stradfordu ale v Elthamu. domlouváme se na krátkém výletu, na DOC-i-site potvrzují, že jako profesionálové stojijou za prd. Výlet Waingongoro psaný na 4-5 hodin jsme přeběhli v mlze a mrholení, výhledy veškeré žádné a jediné zpestření byl visutý most. Padá rozhodnutí, že se nám nechce tak dlouho čekat na sluníčko, takže navečer šněrujeme klikatici č.43, kolem spadených břehů do Whangamomony. 27.5. Po snídaňce pokračuje kličkovaná mezi kopečky až k nezpevněné cestě. Projíždíme Moki tunel ( Hobbití díra), před kterým se zhluboka nadechuju, protože mám pocit, že se uvnitř s Beruškou někde šprajcnem. páč tunýlek je dosti úzký. Hned za výjezdem stojí uprostřed cesty kravička s telátkem, které si pochutnává na mámině mlíčku. V Tamarunui zjišťujeme počasí, možné treky a jejich délku a valíme do Whakapapa Village, že obendem sopky v Tongariro National Parku. Jenže počasí je proti nám, prší a je mlha. Na íčku v jednom časopise objevuju fotku, kde je človíček, co vypadá jak Kuba Sichálek, jak natírá střechu nějaké chaty. Tož Kubo, máš na Zélandu dvojníka! Startujeme Berušku a Popi a smutně a záplavama opouštíme sopku a stavíme až na vyhlídce nad Turangi u Taupa. Nejdřív to vypadá, že se dál už nepohnem, ale Čuřa nás ukecává a za čtvrt hodiny si lebedíme v 38°C bazénku v Tokaanu. Během pár minut je Břeťa s Čuřou obklopený maorskými dětmi a pak jeden Maor vytahuje kytaru a hraje a hraje a hraje….já se jdu zchladit do spršky a ta náhlá změna teplot se mnou pěkně šlahne o stěnu, ale ustála jsem to! Poctivě využíváme zbylé tři hodiny do zavíračky a v devět se celí svraštělí vracíme k našim korábům. necháváme Popi na parkálu a bivakujem v přístavu. 28.5. Jakožto každé ráno, páč Mátečka má překrásně pravidelnou stolici, hledáme v dědině Public Toilete. Zachránila mě až benzínka. Procházíme ještě termální areál, kolem bazénu, kde to syčí ze sopouchů, probublává bahno a jsou tu pece na Hangi. Po stopách Popi svištíme po pobřeží Taupa do stejnojmenného městečka. toď kupuju batérečky a hned za městem odbočujeme ke Craters Of The Moon. Odevšad se šine pára a ve vzduchu je cítit síra. Po asi 30 minutovém okruhu, dáváme sváču a zastavujeme až u Wai-O-Tapu Termal Area. Podle plánku vyrytého v Ball Shelteru pod Mt.Cookem, by tu měla být podobná koupačka jak na Copland Tracku. Nic tomu ale nenasvědčuje, vstup k jezerům a umělému gejzíru stojí 25$. tož se zkoušíme ptát u pokladny, paní, co silně smrdí po cigaretách, říká, že koupačka tu je, je uprostřed bushe a je velice nebezpečná, jako důkaz s vážným výrazem ve tváři předkládá článek z novin o třech okradených Izraelcích.

Je očividně zaskočena tím, že i tak chceme vědět, kde to je. ukazuje nám směr, varuje před bakteriama, co způsobují meningitidu, tož to už ale Čuřa neslyší, páč sprintuje pro batoh a ve svižném tempu se vydáváme doporučeným směrem. Napoprvé odbočku do křáčí míjíme, nicméně chvilku na to už podlézáme spadlý strom a přicházíme k jezírku s vodopádkem uprostřed mechu a kapradí. Píšem Brňákům a pak se tu asi dvě hodiny rochníme. Kolem páté se ještě stavujeme u Mud Pools a večer se pokoušíme rybařit u jezírka Okaru nedaleko Waimangu. 29.5. Ráno probíhá neúspěšný rybolov. Pak očíhnutí přístupové cesty k Mt. Taraweře a přesun do Rotoury. Fotíme v parku stromy v mlze. Probíhá nákup a procházka podél jezera Rotorua. Pak přejíždíme k dalšímu jezírku Tikitere, kde probíhá rozlučkový večírek s Popinou. 30.5. Ranní sestup k smradlavému jezeru. Vracíme se do Rotorui, páč Čuřa je zachtivý a chce si pořídit stejně nádhernou fotku, jak já. Ve Wai-O-Tapu dáváme opět koupel v jezírku Kerosene Creeku s vodopádkem. Za šera přejíždíme do DOC kempu k jezeru Rerewhakaaitu pod Tarawerou. 31.5. Vstáváme o čtvrt na šest a vydáváme se přes všecky zákazy, přes soukromý pozemek až k poslední z dvanácti bran,které jsme už zdolali. Tady na nás začnou štěkat pséci a zachvilku už se k nám řítí týpek na čtyřkolce a dál nemožem. Ani po menší diskuzi ho neobměkčujeme, takže se vracíme zpátky a kroutíme hlavama nad tím, jak někdo může vlastnit sopku a nutit lidi, aby místo chození po horách po nich jezdili na 4WD. Tož jim o svém mínění necháváme na ceduli vzkaz vyrytý nožem a kupu odpadků, které jsme po cestě posbírali. Jelikož je obzvlášť hezky, rozhodujeme se, že se vrátíme k Tongariru a vylezeme aspoň tam. V Taupu na íčku se nestačím divit a su vytočená do vrtulky…. Parkujeme u začátku Tongariro Crossing Track u Mangatepopo Hut. 1.6. A zase mrzne, takže se budíme ještě před budíkem. Pomalu najíždějí autobusy s Backpackeráky a některým jejich modelům se nestačíme divit. Jakmile se sluníčko přehoupne přes hřebínek, vyrážíme aj my do kráterů sopky. Docela obstojně mi mrznou ruky. V menším houfu za mohutného funění vycházíme do Jižního kráteru, ze sopky Mt. Ngauruhoe (2287m) stoupá malý obláček dýmu z horkého jezírka kousek od vrcholu. Procházíme kráterem a dalším výšvihem se přesouváme na okraj Červeného kráteru a pod námi je vidět North Crater, Emeralds Lakes, Blue Lake a Central Crater, ke kterému sestupujeme. Fotíme o sto šest. Kolem druhé se pomalinku vracíme k autu. Všude, kde vychází pára, je ve vzduchu cítit síra a na okraji Červeného kráteru si ohřívám ruce o teplou zem. Na zpáteční cestě se kolem sopek kumulují mraky, takže konstatujeme, že nám to zas vyšlo tak-tak.

Přes National Park Village svištíme do Taumarunui a předjíždíme dům na kolečkách z Blenheimu s cedulkou na přívěsu: „ Omlouvám se, že jedu tak pomalu, ale řekněte sami, jak rychle jezdí váš dům?!“ Po spršce s rugbyovým mužstvem na bazéně v Taumarunui hledáme místo na spaní, zkouším pevnost plotu a končíme na návsi v Okahukuře a Possum nám v noci ožírá stěrače. 2.6 . Sotva vstanu, už musím Čuřilka píchat prstíkama do očí. Pak spěcháme rychle pryč, páč Čuřilkovi se chce čůrat a o slovo se hlásí aji pan Hovínko – Te Kuiti - Otorohanga – Kawhia – zachraňujeme pana Ježka a hledáme Te Puia Spring. 3.6. Ráno se povalujeme a kolem deváté se od dvou holek dovídám, že jsme na správné pláži a termály jsou údajně všude. Jdu se projít po pláži, Čuřa jde běhat. Sesbírávám menší igelitku mušliček a pan Sádlo ztrácí klíče od auta. vyháním ho, je hledat a chystám oběd. Fazole, volské oko a cibulku. Pan Sádlo se vrací s klíčema, takže dostává najest a sotva co je zasycen probíhá 1. část selekce mušliček, načež je zase jedna igelitka naplněna a vysypána na pláži, s mojí slzou v oku, po které následně pobíháme s čelovkou a během odlivu se snažíme vystopovat ty termální pramínky, co jsou všude. Marně. Zmrzlí se vracíme do Berušky, nadlábneme se rýžou a jdeme chrnět. 4.6. Budí nás nepříjemný zvuk budíku a kapky deště bubnující na střechu auta. Sotva pojíme pár Beskydek, vyrážíme odhodlaně znova na pláž hledat. Podaří se nám odhalit pár míst, kde voda není vyloženě studená, ale ani dostatečně teplá na to, aby v ní člověk vydržel třeba sedět. Na zpáteční cestě potkáváme šílenou maminku v modré čepici a tatínka s kočárkem a špičatýma zubama. taky marně hledají stejně jako tatínek v neoprenu se svými třemi dětmi ( nejmladší syn mi silně připomíná Bertíka – malého Arapetu) v neoprenu a taky rodiče se dvěma dětmi, jejichž synátor stojí v kraťáskách, svetru a bundičce po prsa ve vodě a očividně mu to, na rozdíl od maminky, nevadí. Pláž je opětně začíná nebezpečně plnit jámama, podobně, jak na Hot Water Beach, což okusil i Arapeta, páč do jednoho dolíku padá,když utíká pro rýč. Chvilku se bavím sledováním twistujících tatínků, pak se vracíme k autu, děláme druhou část selekce a generální úklid auta. V Kawhii nás okouzluje chlapeček s bílým poníkem na dětském hřišti. Po nezpevněné cestě, občas kolem sesutých svahů a hlavně tisíci a jednou zatáčkou, přijíždíme do „vesničky“ – 3 domy a rekreační komplex – Waingaro. Na tři hodiny se nakládáme do místních Hot Minerals Springs, které provozují tři šílené tetiny. Střídáme horký bazén s pánem ouchylou a vlažný bazén nad kterým je velkoplošná obrazovka. Po deváté přeparkováváme auto přes cestu a baštíme nudle s hráškem. 5.6. Pan hovínko mě nenechá dospat, a tak vyrážíme na cestu hledat místečko, kde by se dalo. Čuřil, místo aby mě litoval, se škodolibě usmívá a válí se v postýlce – Pepepe – Pukekawa – Tuakau – Pukekohe – pěkná avšak monotónní cesta zatáčkama mezi zelenýma

kopečkama s offéčkama, kravičkama a kozlíkama šikulama. V Pukekohe probíhá nákup v Pekáči. hledáme Ellefts Beach a končíme u Clarks Beach hned vedle kempu s lakomým majitelem – smyčka v rádiu – Čuřa slívá vodu z brambor do postele a do travnice. Večer se jdeme projít a trocha přituhuje. 6.6. Po dopoledním sběru mušlí nastává pomalé přiblížení se Aucklandu. V Papakuře pereme. Noc u zátoky v Katakace. 7.6. A už v tom zase lítáme…. V Manurewě dáváme do pucu Berušku, páč se má ukázat Martinovi ( místnímu „mechanikovi“ – kuchařovi, o němž kolují dost veselé historky – viz. Pecova „13-ka klíč“). V Aucklandu se ocitáme na naší milované Queen´s street a na radnici vyzjišťujeme adresu na konzulát, kde by už měli být naše pasy. Chvilku se moceme uličkama, až nás pak předpisově nasměrovávají chlapíci, co kontrulují dobu stání na parkovištích. Kancelář jsme našli celkem rychle, nicméně přežvykující sekretářka nám sděluje, že „pan konzul“ je very busy, dá nám na něj vizitku a prý mu máme zavolat. Tož jedem za Martinem, ten s náma sice povídá asi půl hodiny, ale prodej se nekoná a posílá nás za kumpánem Johnem, prý velice seriozním, do Kumeu. Velice seriozní John z terasy domku ohodnotí našu Berušku, úžasnou a jedinečnou na 500$, tož jsme mu poděkovali, Čuřa ho poslal do pr…e a jedem hledat místo na spaní. Mezi tím píšu a marně volám Konzulovi. Nakonec je spojení navázáno a prý mám zas zítra v deset zavolat. otvíráme bránu loděničky a chrníme u řeky v Riverheadu. 8.6. Po desáté jsme znova v křesle u sekretářky a pan konzul nás vítá slovy:“ Jak to, že jste tady, když jste měli zavolat?!“ Očividně je rád, že nám može pomoc. Asi po deseti minutách, kdy vše řeší u východových dveří, dělá na sekretářku otrávený obličej, ta se přihlouple směje a já rudnu, od plic jim vynadám a musím jít na chodbu se uklidnit, páč bych jim to tam musel a rozbít nebo někomu ublížit. Končí to tak, že si domlouváme schůzku na úterý, ale musíme si opětně ještě zavolat. Ještě pěkně naštvaní jedem na Backpackerský Carmarket sehnat jistého Garyho, kerý by mohl Berušku zakoupit, ale ten tam momentálně není. krátíme si čekání sledováním prostitutky – černošky, kerou chce Čuřa vyfotit, jenže se ve finále z šikovné prostitutky vyklubává ošklivý prostitut. Kopírujeme letáčky na prodej auta, roznášíme je po internetových kavárnách a v jednom vetešnictví potkáváme Moraváky (Brno-Sudoměř) a dáváme se s nima do řeči a věnujeme jim stan. Ale nééé ten sousedův, jiný!!!!!! Usínáme na Snells Beach. 9.6. Čuřa již druhým dnem trpí migrénou, tož je s ním opětně velká sranda. V městečku Kawakawa děláme pauzu, páč tu žil můj oblíbený architekt Hundretwasser a postavil tu parádní Public Toilets.

Na noc zastavujeme na začátku Ninety Miles Beach a opětně kroutíme hlavou. A první na co narážíme, je mrtvý tučňáček, tak ho pochováváme do duny, pak nám stojí v cestě dvě autobaterky a kolem projíždí auta tak 100km/h. Baterky necháváme uprostřed příjezdovky na pláž. Čuřil mi předvádí, jak mi propíchne nožem krk a sám se píchá čepelí do ohryzku. – „ Však se směj, tě tou rukojetí dzingnu do předního zubu. jenže ten nůž v tom vzduchu takhle zarotuje a takhle se ti zapíchne…au!...do krku!“ 10.6. Den Skoků, hoňky a drbání se…prostě všecky zviřátka dneska na pastvinách dovádí:o) Čuřa uběhl ¼ 90 Mile Beach. Dopoledne se ještě procházím po pláži, u vjezdu na ni zapadli nějací dva týpci s dodávkou a dobře jim tak! Ptáme se v kempu ve Waipapakauri Beach, jestli si můžeme doplnit vodu a prý že ne. Tož zase nevěřícně kroutíme hlavama a jdeme pryč. Čuřa vodu nabírá aji přes zákaz paní, se slovy:“ Kurva, babo, přece tady nezdechnu žízňou!“ V Te Paki dáváme sváču a po nezpevněné cestě dojíždíme až ke Cape Reigna. Hned na parkálu je dost nechutná podívaná, páč tu někdo uřezal Possumovi tlapičky a ouška. jinak je tu nádherně. Jsou vidět ostrovy Tří Králů a pod náma se do víru proplétají vlny Tasmanského moře a Tichého oceánu. Scházíme na Te Werahi Beach, kde se fotíme s hlavama namalovanýma v písku a odnášíme (teda Čuřa prohlašuje, že se ulívám) z tama basu a dvě flašky. Na noc se vracíme do Te Paki a cestou nám přes silnici zase přebíhá pan ježek. po večeři mám lehkou běhavku. 11.6. Po snídani kličkujeme mezi výmoly, býky a kopečky, abychom následně vjeli na parkálek pod písečné duny. Bereme deštičky a hned za potůčkem probíhají testovací jízdy, moja deštička nece jezdit:o/ Vydrabáváme asi 50-ti metrovou (sjezd) dunu. Čuřa nasazuje potápěčské brýle a huž svišťá dolů. Pak nasedám já a sotva jedu…Měním teda destičku a to už je jiná. každý sjedem tak 4x, páč do kopca je to fakt dřina. pak sjíždí jedna Švýcarka, kerá dostala deštičku k zapůjčení výměnou za baterky do foťáku, páč ty naše zas umřely. děláme ještě krátkou walk, jak by řekl Břeťa, a duny opouštíme v době, kdy sem najíždí dva autobusy s turisty, takže právě v čas. Přes Coopers Beach, Keikeri, dojíždíme do Whaitangi, kde zjišťujeme, že největší Maorskou válečnou loď nejspíš neuvidíme, páč se platí vstupné, ale Čuřa objevil stezičku buší kolem záchodů, takže uvidíme zítra! Před večeří nás odhalují „ukřičení“ Brňáci ( Jak se dostat z kempu a nezahulit si!?) a jde se spát. 12.6. Waitangi, ráno se budíme a je hnusně, prší a docela obstojně fučí, Čuřovi píše sestra, jestli jsme v pořádku, že bylo ve zprávách, že je na ¨Zélandu nějaké peklo, tak odpovídá, že akorát na Jižním ostrově napadlo 2m sněhu, ale to že se nás už netýká a že nám to zas až taková katastrofa nepřijde… pak nám píšou Břeťovci, kde jsme, jestli jsme v pořádku…tož se zas divíme. No přejíždíme na druhý konec městečka, na moři jsou docela velké vlny, loďky se nebezpečně naklání, a na ulici ani noha… spokojeně znovu usínáme a když přestává pršet, startujem a míříme k Marsden Pointu, bo jsou tam ropné těžební věže, tož by tam mohl Čuřa

aji cosik vyfotit. Marsden Point je na malém poloostrůvku, který zakončují nádherné vysoké skály, fotíme a míříme na pláž, kde i přespáváme.

13.6. Dojíždíme do Aucklandu, vyzvedáváme si pasy na konzulátu. Máme sraz s Břeťovcema, kterým se podařilo prodat Popi a lákajou nás na woofing k jedněm fajn lidičkám. Čuřovi se moc nechce, raděj by jel za Kačou do Hamiltonu, ale ta píše, že je nemocná, takže je rozhodnuto a pokud nás Campbell a Katie budou chtít, tak to ozkoušíme. Katie je pro a tak sledujeme její auto po dálnici a míříme 80km severně nad Auckland do malé vesničky Puhoi, kterou spoluzakládali Chodové. Večer chystáme jídlo, my jsme s Čuřou trochu nesví, protože nevíme jak se chovat, co můžem, co ne…přichází Campbell, dáváme si vínko, hrajeme si s hafanama Raskem a Lewisem a s kocourama Stamprem a Grizzlym. - woofing: místňáci nabízí ubytování a jídlo zdarma za pomoc v domácnosti, na zahradě apod. 14.6. Po snídani kluci berou barvu a jdou natírat venkovní štít a střechu, já dotírám dveře a pak se vrhám na šmirglování dveřních rámů. Jiťa chystá oběd. Pak pečemě štrůdl. Já jsem v sedmém nebi. Z terasy výhled na zelené kopečky pod náma, protože dům stojí vysoko ve svahu, a na oceán, kolem sebe dva parádní hafany a kocoury, do kterých jsem se zamilovala:o) a to by Zuza s Vlaďkou mohly vyprávět, jak já a kočky, to nikdy nešlo dohromady:o) po sedmi měsících spíme v normálních postelích, sice na mě moc měkkých,ale…, jíme „normální“ jídlo (Campbell je masovej, takže na večeři jsou samé stejky a tak, z čehož moc radost nemám,ale co už:o), jíme příborem, sprchujem se každý den..no prostě návrat do civilizace…Odpoledne přijíždí Campbell, Katie jde na chůzi nějakého spolku. My si baštíme véču, Campbell si ze mě furt dělá srandu, pak si dáváme jeho oblíbenou zmrzku Hokey Pokey, pak povídáme, Jiťa s Břeťou se loučí, protože zítra brzo ráno odjíždí na letiště a tradá domů. trochu se bojím, jaké to tu bez nich bude…. každou noc s náma spí Rasco v pokoji, je to jasný, bo mě miluje:o)))) a po půlnoci přichází aji slepý Stamper a na tlapce má namotanou stužku s rolničkou, jak se tak motá po pokoji, protože nás nemůže najít strašně rachotí, takže toho moc nenaspím…. 15.6. Pokračujeme v natírání, pak nám volají první zájemci o Berušku, domlouváme si schůzku. Jedeme až k Aucklandu. Pár je silně nesympatický, nicméně říkajou, že se ještě rozmyslí…tak se zas vracíme dom. S Campbellem chystáme společně večeři, pak Katie hraje s Čuřilem lodě, aby se aspoň trocha zdokonalil v angličtině a já jdu psát maily. Pak si berem deky a polštáře, sedáme si na verandě na židličky jak v kině a zabalení do dek sledujeme oceán, mlhu v údolíčkách mezi kopci a všechno osvětluje měsíc…tak po tomhle se mi bude pěkně dlouho stýskat…povídáme o životě, o plánech a já už vím, že se mi bude těžko loučit…no kolem jedné jdeme spát příjemně ovíněni. 16.6.

Soused porážel svoje dvě kravičky, mám přímý přenos, bo zrovna natírám okna v kuchyni a vidím na sousedovu louku. No zajímavé, kdyby se ta jedna kráva necukala a nepokoušela se vstát ještě půl hodiny po té, co ji střelili a podřezali krk, tak bych to docela rozdýchala….odpoledne se vrátil Campbell z práce a prý že máme na večeři stejk, bo jeho kolega v práci (je veterinář) porážel krávu, tak při vzpomínce na dopolední podívanou, jsem to maso moc nemusela…Campbell ještě při každém mém říznutí do masa bučel,aby mi to okořenil a nebýt to můj hostitel, tak ho zaškrtím… 17.6. Dneska máme slíbenou kulturu. Po pracovním dni nás berou domácí do místní hospůdky. Campbell už jel o hodinu dřív. Nejdřív to vypadalo na večer strávený jenom v Čuřilově společnosti. Za barem čepuje Maor co umí česky dvě věty: Ahoj, dáte si pivo!?....tož nádhera....zatím co Katie hraje s Čuřimírem kulas, mě Campbell ukazuje fotky, co visí na stěnách a pak mě seznamuje s kamarádama, Derrylem – instruktorem potápění a výtečným klavíristou, dohazuje mi kamaráda – původem skopčáka, doktora, výtečná partie, neber to!:o)))no a pak ještě spoustu dalších lidiček. Všichni nám nosí pivo a panáky, takže se nám plní stoleček a my na sebe s Čuřou vysíláme signály S.O.S….ale je to strašně fajn…hospůdku zavíráme a učíme místní tancovat polku, valčík a podobně, protože to chtějí, hlavně Campbell, umět. pak se učím nějaký taneček od nich:o))))…pokračujeme k Derrylovi domů, kde se ještě popíjí, tancuje, my s Campbellem vymýšlíme blbosti a pak se pereme, protože mi bídák krade ponožky!!! Spát jdeme až pozdě nad ránem. 18.6. Poslední den v Puhoi, nechce se mi odjíždět…pereme prádlo, uklízíme, děláme Berušce generálku a navečer vyrážíme k Philovi, což je Campbellův brácha, co hraje na kajtru v kapelce Dirty Frank - doporučuju, dělá grafika v televizi a hraje rugby, jezdí na surfu, na motorce a je strašně pěknej:o))))) má přítelkyni Kat a Nea a Indy, to jsou dva Rotvíci a jsou děsně fajn. Čuřa jede v autě s Campbellem a já s Katie, takže probereme všecky babské řeči:o)))))) Hned po příjezdu se strhává psí bitka, bo domácí si chrání svoje teritorium a tak Rasco a Lewis musí ven na zahradu. Večeře je báječná..zase flákota masa a Čuřa se docela flexibilně změnil z vegetariána na masožrouta a já spíš naopak. Po večeři plkáme, já s chlapama a Čuřilek v obložení dam u telky sleduje koncert Incubus z Red Rocks, pak Kat jde spát, bo se snáma očividně nudí, Čuřa si to rozdává s Katie v lodní bitvě, loučíme se, děkujeme za všechno a po půlnoci jdeme všichni spát. 19.6. Ráno se balíme a valíme na burzu prodávat auto, necháváme na stole vzkaz s díky a jdem do auta. Jenže co čert nechce, zasekl se mi bezpečnostní pás, takže si s tím hrajeme dvě hodiny a furt nic…čas utíká…Čuřa se vkrádá k Philovi do baráku a přináší nářadí…po třech hodinách opraveno, a pomalu můžeme vyrazit…Campbell už je vzhůru, tak se jdeme ještě jednou rozloučit, vyměňujeme si emaily a valíme na burzu…na místě činu, se nám to nepozdává, bo tu všichni spíš šmelí s jídlem a oblečením….po hodině zjišťujem, že jsme úplně špatně a přejíždět už nemá cenu, jsme trochu smutní,ale co už, takže se loučíme na zbylé 3 dny s Aucklandem a stáčíme Berušku směr Hamilton. spíme někde na půl cesty v parku malého městečka.

20.6. S malým zaváháním se vracíme na místo činu do Waingaro – kde je ten komplex s termálama co vlastní ty tři šílené tetiny. Jsme tam skoro sami, takže si užíváme horkou vodu,jak jen to jde…noc trávíme taky na starém dobrém místě přes cestu:o) 21.6.-23.6. Hamilton – seznámení s Kačou, malou Óšn neboli Tondou, nekonečná návštěva centra města a nákup dárků, chytá mě chmura, že zítra odlítáme, takže slzím a slzím… večer balíme a čekáme, až před čtvrtou zazvoní budík a budem vstávat… Celou noc jsem nespala, nemohla jsem, vzpomínala jsem na všechno to co jsme prožili, na všechny co jsme potkali a poznali a na to, jak mi to bude všechno strašně chybět, až se vrátíme domů…. Ráno přijíždí Kačina mamka, my naposled máváme Berušce, chudinka stojí opuštěná na kraji silnice…budeš mi chybět!!!...slza…druhá…a pak už jenom koukám do tmy a na míhající se bílé pruhy cesty…tak a je to tu zase, kalsika, vyzvednutí palubních lístků, odbavení báglů, vrácení dvou pytlíků plných šutrů z kapes bundy zpátky do příručního batůžku… čekání na otevření brány, nalodění do letadla…a už nás odpojili od pupeční šňůry s letištěm….další minuty mám silně rozmazané a když vylítáváme nad mraky vím, že je konec a všechno zůstalo tam dole…a třeba se už nikdy nevrátím…ale vlastně musím! Přece mám s Derrylem domluvené to potápění u vraků, vidět zas Katie a Campbella a hafany a kocoury, za ovečkama, za velrybákama, tuleněm Karlem a Kašlíkem, za Johnem a Suinym, do hor, k moři, na Hot Water Beach konečně zažít ty termály na pláži, vylézt na Mt.Taranaki, prolézt tu jeskyni u Castle Hill….je toho hodně… V Sydney přesedáme, máme problémy s filmama z Flexy, chtějí abychom je poslali skrz RTG, Čuřa se brání, takže nakonec projet musí a ještě nám je všechny rozbalujou, bo ta vrstva alobalu,kterým jsme je ještě v Puhoi obalili, fakt izoluje:o)))…no a ze Sydney do Bankvóku vedle nás přes uličku zvrací šest hodin v kuse malý chlapeček, vedle mě sedí dvoumetrový Izraelec a já mám jeho loket přes půl svojí sedačky, takže bojujeme, přetláčíme se na opěrátku,ale je silnější…budu zas muset začít lozit a cvičit!....V Bankvóku nás zas čistí, bratříček zvracejícího klučiny se zablokoval, takže nemůže chodit..tož je na jejich rodinku pěkný pohled, jeden kluk na vozíčku, druhý zelený jak sedma a mamka ověšená batůžkama tlačí vozíček:o)… Do Londýna vedle mě sedí starší pán, co vzal manželku na dofču, ten je fajn, sice při obědě odkládá šlehačku ze zákusku ženě na botu,ale je s ním sranda…protože furt letíme v noci a máme zpoždění, nad Himálajema přelítáváme za tmy:o/ takže zase nic…v letadle je tma a mě se pomalu ničí sliznice v nose z toho umělého vzduchu… V Londýně se nám daří sehnat dvě místa do letadla, co má odlet za půl hodiny, takže původní čekání den a půl na spoj se nekoná, sice ještě nastaly komplikace a k bráně dobíhám vyřízená přes celé letiště, ale hlavně že už sedíme vevnitř a letíme! Nějaké ženské slaví narozky a tak je veselo, my se nad Německem přesouváme do poslední řady, bo jinak jsme seděli každý jinde, a objednáváme si Gin s toníkem ve větším množství a zapíjíme to naše společné cestování…. Praha – kulturní šok! Na letišti nás vítajou traktory Zetor, vyprahlá tráva, vedro, šílený řidič mikrobusu..totální buran…a rovina…kde to jsem? Koukáme na sebe a skoro zároveň se ptáme jeden druhého:“Nevrátíme se?!“ …v plánu bylo stavit se v Brně na Burek a tak to celé

zpečetit a pak že už každý pojede domů svojí cestou,ale nakonec se burek nekoná a jede se hned domů…u nás zrovna taťulda dělá klobásky na grilu, je vykulený, že jsem doma o dva dny dřív, takže hned talířek, NÁŠ VÝTEČNÝ ČESKÝ CHLEBA! a PIVO! a už ze mě s kamarádem tahají zážitky. S taťuldou povídáme nad fotkama do dvou do rána a pak si po 7 měsících lehám do svojí postýlky… tak jsem zas doma..nový začátek všeho…