SVĚTLA ČMEJRKOVÁ, MARTIN HAVLÍK, JANA HOFFMANNOVÁ, OLGA MÜLLEROVÁ, JIŘÍ ZEMAN: STYL MEDIÁLNÍCH DIALOGŮ

SVĚTLA ČMEJRKOVÁ, MARTIN HAVLÍK, JANA HOFFMANNOVÁ, OLGA MÜLLEROVÁ, JIŘÍ ZEMAN: STYL MEDIÁLNÍCH DIALOGŮ Praha: Academia, 2013, 314 s. ISBN 978–80–200–2267–7. Publikace Styl mediálních dialogů se každou svou kapitolou snaží dostát svému názvu. Odpovídá na otázky, jak obecně analyzovat dialogický styl, jak lze styl mluvených mediálních dialogů (i styl dialogu obecně) terminologicky uchopit, kdo styl dialogu vytváří, máme-li při analýze dialogů co do činění se styly jednotlivých účastníků nebo spíše se „součtem“ jejich stylů a také v čem se mediální dialogy shodují s dialogy každodenními a čím se od nich naopak odlišují. V prvních dvou kapitolách se Světla Čmejrková pokouší zasadit styl mediálních dialogů do terminologického rámce pražské školy. Zásadní přitom je, že klasické práce pražské školy se zabývají výhradně texty monologickými, zatímco recenzovaná práce se věnuje textům dialogickým. Autorka se zamýšlí třeba nad tím, do jaké míry lze při jejich analýze uplatňovat Havránkovy termíny hovorový styl, hovorový jazyk, konverzační jazyk. Upozorňuje, že hovorový jazyk je v povědomí běžných mluvčích spojen s každodenností, nespisovností, obyčejností, ba i pokleslostí, že bohemisté si s tímto termínem často nevědí rady, tedy se mu někdy raději vyhýbají. Zatímco termín hovorový jazyk tedy při analýzách v této publikaci užíván není, s termínem hovorový styl se v ní pracuje, jakkoli je zjevné, že hovorový styl není nijak jasně vymezen, není nějak normován, je diferencovaný, heterogenní, hybridní… Na přepisu části pořadu České televize Studio 6, tj. rozhovoru dvou moderátorů a jednoho hosta, pak autorka ukazuje, jakou podobu hovorový styl může mít. V rozhovoru pozorujeme často nečekané přechody ze spisovné češtiny do obecné a naopak, proměny řečového tempa, různé stupně pečlivé či naopak ledabylé výslovnosti v závislosti na proměňujících se tématech rozhovoru, na tom, zda se rozhovor v jistou chvíli stává emotivně vypjatým, zásadní roli nepochybně hraje všeobecná snaha zúčastněných říci divákům v co nejkratší době co nejvíce informací. Styl tohoto dialogu stejně tak utváří i interakce moderátorů a hosta, tedy hostovo reagování na dotazy moderátorů a reagování moderátorů na hostovy odpovědi. Táž autorka rozvíjí i v další kapitole úvahu právě o interakčnosti, o setkávání různých stylů účastníků dialogu. Na příkladu politické diskuse ukazuje, že jednotliví mluvčí mohou být v nejednom ohledu odlišní: mohou pocházet ze zcela rozdílných prostředí, mohou zaujímat protikladné postoje, jeden může být řečníkem suverénním, v diskusích tohoto typu trénovaným, druhý naopak řečníkem nesmělým, tápajícím. Analyzovat (celkový) styl takového dialogu pak znamená brát v úvahu styly (zde je užíváno termínů styl komunikační či styl konverzační) jednotlivých mluvčích, postihnout momenty, v nichž se individuální styly dostávají do konfliktu, a momenty, ve kterých dochází k vzájemnému přizpůsobování těchto stylů. Světla Čmejrková je i autorkou kapitoly následující, věnované typům mediálních dialogů. Zde je pozornost nejprve věnována rozhovorům informativním; ty jsou prezentovány na příkladech rozhovorů moderátorů pořadu Dobré ráno s hosty. Základním rysem těchto rozhovorů je, že moderátoři kladou otázky a hosté na ně odpovídají. Hosté otázky moderátorů zpravidla přijímají, ale mohou je i odmítat, polemizovat

258ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 2

s nimi; v odpovídání se projevují jejich individuální styly (např. P. Soukupová odpovídá velmi lapidárně, odmítá moderátorčiny formulace apod.). Jako další typ mediálního dialogu autorka vymezuje politický duel, jehož se zpravidla účastní hosté-politici a jeden moderátor. Také zde moderátor klade otázky a hosté odpovídají, ovšem v politických duelech je žádoucí, aby názory hostů byly v rozporu, úlohou moderátora bývá debatu vyhrotit, předvést divákům konflikt; kontroverznost je tím, co zásadně určuje celkový styl tohoto typu dialogu. Dalším typem mediálního dialogu jsou rozhovory zábavné a rozhovory pro zábavu. Pojednání o nich je otevřeno úvahou, že vlastně všechny mediální rozhovory mají být nějak zábavné (politické duely jsou proto někdy opatřeny nálepkou confrontainment), je zde připomenut Postmanův postřeh z jeho knihy Ubavit se k smrti, že zábava je způsob zobrazení světa. Jako příklady mediálních zábavných rozhovorů je nejprve analyzována talk show Jana Krause Uvolněte se prosím, v níž moderátor-klaun své hosty neustále provokuje a zesměšňuje, pokládá otázky, které jsou jim nepříjemné, v této talk show jsou porušovány všechny představitelné sociální, zdvořilostní a jiné normy; dalším analyzovaným dialogem je rozhovor moderátorů televizního pořadu Dobré ráno s jedničkou, který lze označit jako rozhovor blábolivý, tedy rozhovor obsahově vyprázdněný, v němž je informační složka potlačena. Divák z rozhovoru především zjistí, že ve studiu je pohoda; moderátoři signalizují svůj přátelský vztah, komentují svůj vzhled a to, co právě dělají. Autorkou páté kapitoly věnované rozhovorům rozhlasovým je Olga Müllerová, která v ní podrobně analyzuje ranní zpravodajský blok stanice Radiožurnál. Nejprve tento blok obecně charakterizuje, poznamenává, že je diskurzem s pevnou vnitřní stavbou, upozorňuje na přítomnost formálních i neformálních prvků; k neformálním prvkům patří třeba obecný příklon k dialogičnosti (ta se projevuje třeba i v předpovědi počasí, viz dále), důraz na prolínání různých hlasů (ve zprávách či reportážích zaznívají také hlasy moderátorů v terénu, dopravních zpravodajů z řad posluchačů-řidičů, jsou do nich vkládány zásadní výroky např. politiků apod., ty mohou být i cizojazyčné a následně tlumočené do češtiny). Zajímavý (a konkrétním příkladem doložený) je postřeh o tom, že např. nějaké povedené obrazné vyjádření, které zazní z úst významné osoby, se neustálým opakováním ve zprávách může během několika desítek minut stát otřepaným výrokem. V kapitole je však pozornost hlavně věnována žánru ranního interview, jichž bylo analyzováno celkem 45. Autorka se zabývá jejich délkou, průměrným počtem otázek a odpovědí, rolí moderátora a hosta, úvodními a závěrečnými částmi interview, způsoby oslovování či momenty, kdy moderátor hosta přerušuje (např. když se host vyjadřuje příliš složitě, když se host vyhýbá odpovědi, když je z časových důvodů potřeba interview zkrátit aj.). Také Jiří Zeman se ve své kapitole věnuje rozhlasovému vysílání, konkrétně předpovědím počasí, které jsou jeho nedílnou součástí. Konstatuje, že předpovědi počasí jsou jednou z nejstarších rozhlasových relací vůbec, ovšem zároveň relací, která v posledních letech prochází významnou proměnou, charakterizovanou především přechodem od monologičnosti k dialogičnosti; v kapitole jsou uvedeny výstižné ukázky někdejší „klasické“ monologické předpovědi počasí a současné předpovědi dialogické. Autor také poznamenává, že pořadí uváděných meteorologických jevů je po desetiletí více méně stejné. Dialog moderátora s meteorologem se vyznačuje tím, že pokládané otázky jsou zhusta laické, zatímco v odpovědích se běžně objevuje odborná mete-

lucie jílková259

orologická terminologie. Moderátor se může snažit o odlehčení např. tím, že svou úvodní otázku nějak propojí s textem písničky, která právě dozněla. Obecně ale (zatím) stále platí, že v předpovědi počasí jsou v popředí informace o počasí, nikoli sami účastníci rozhovoru (jako tomu je v extrémní podobě u výše zmíněných blábolivých rozhovorů). V další kapitole Jana Hoffmannová výstižně a precizně analyzuje vyhýbavé strategie českých politiků v televizních diskusích, konkrétněji, řečeno slovy autorčinými, jejich nepřímé, neurčité a vyhýbavé vyjadřování v široké přechodné oblasti mezi konsenzem a konfliktem. Vyhýbavé strategie politiků jsou realizovány rozličnými způsoby: host otázku či nějaké slovo v ní odmítne (to neříkejme), místo konkrétních výrazů užívá výrazy zástupné, obecné (otázka, záležitost, problém), v jeho řeči se objevují neukončené výčty (a tak podobně) či vycpávky (jaksi). Někteří politici volí v odpovědích strategii „tak i tak“ (to nelze ani potvrdit, ani vyvrátit), jindy utíkají k citacím z jiných textů, ke čtení volebního programu, k frázím, k nic neříkajícím banalitám (…pro mě to byla zkušenost, která může být dobrá i špatná, paradoxně i špatná zkušenost může být dobrá, když si z ní vezmeme poučení, pro mě to poučení zní, že vedle slov jsou důležité činy, a pro mě činy znamená konkrétní práce, kterou dělám dnes a denně, a že život, stejně jako politika, je maratón, běh na dlouhou trať, že je potřeba si ten cíl odpracovat, to je moje poučení…). Nechtějí-li politici uvést jméno konkrétního člověka, mohou jej označit neurčitě (jakýsi možný konkurent) či se uchýlit k pluralizaci příjmení (Teličkové něco vyjednají). Např. V. Klaus zhusta uplatňuje strategii zaměření se na jisté slovo v moderátorově otázce, dochází k tematizování tohoto slova (neříkejme moc, říkejme vláda), přičemž takové tematizování jistého výrazu, pohrávání si s ním se de facto stává odpovědí na moderátorovu otázku. Jinou možností, jak se vyhnout odpovědi, je změnit role v dialogu, tedy klást otázky moderátorovi, případně moderátorovy otázky ignorovat. Takové vyhýbání však již předpokládá mluvčího velmi zkušeného a sebevědomého. Jana Hoffmannová je autorkou i následující kapitoly, v níž se podrobně věnuje stylu české talk show Všechnopárty, jejímž moderátorem je Karel Šíp. Nejprve však obecně charakterizuje partnerské rozhovory (Na plovárně, Krásný ztráty) a právě talk show (Uvolněte se prosím, Všechnopárty); zatímco v partnerských rozhovorech převládá zdvořilá společenská konverzace, hostům je moderátorem nabízena výhodná pozice (v této souvislosti se užívá angl. termínu positioning) a vyznačují se vysokou informativní hodnotou, talk show mohou připomínat výslech, hosté jsou v pozici nevýhodné, cílem talk show není, aby se hosté představili v nejlepším světle, konkrétních informací v nich bývá spíše poskrovnu. Pět talk show Všechnopárty vybraných k analýze se vyznačuje nápadnou generační asymetrií, jako hosté se jich účastnily trojice lidí zhruba o 35–40 let mladších, než je moderátor. Právě proto se zřejmě K. Šíp staví do role staršího, zkušeného rádce, ba vychovatele, zároveň však do role kolegy, kamaráda, který má s hosty leccos společného. Generační rozdíly se pochopitelně mohou projevovat i v jazyce, proto se někdy moderátor pozastavuje nad výrazy či obraty, které nezná, resp. prohlašuje, že je nezná, a žádá po svých hostech vysvětlení, přiznává se, že se ve svém věku již není schopen naučit anglicky, proto po svých hostech vyžaduje, pokud užijí nějakého anglického výrazu, překlad do češtiny. Autorka ve své analýze neopomíjí ani Šípovu charakteristickou gestiku, mimiku, posturiku

260ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 2

a kinesiku, např. podává výstižný přehled jeho nejčastějších „obličejů“ (ohromený, zděšený, uznalý a obličej tzv. kamenný, který moderátor „nasadí“, když se podaří vtip jemu samotnému), věnuje se některým zobrazovacím gestům (např. napodobování psaní) atd. Dále si klade zajímavou otázku, do jaké míry souzní styl vyjadřování umělců na veřejnosti (tedy právě třeba při jejich vystoupení v talk show) se stylem jejich tvorby, a dospívá k závěru, že korespondence mezi obojím je zřetelná. J. Hoffmannová se i v další kapitole věnuje televizním politickým debatám a talk show, tentokrát svou pozornost zaměřuje především na široké pole intertextuality. V mnoha mediálních dialozích se běžně objevují stopy textů dalších; jiné texty jsou v nich citovány s různou měrou přesnosti a v různém rozsahu. V politických diskuzích mohou mít intertexty funkci argumentační (mluvčí se opírá o tvrzení autority), identifikační (citace je prostředkem ke ztotožnění), úhybnou (mluvčí se schovává za někoho jiného), konfliktní (citováním z jiného textu může být dialogický partner zesměšněn, konfrontován), v partnerských rozhovorech převažuje funkce zábavní, estetická, sebeprezentační (v talmudu jsem se dočet).  S intertextualitou souvisí i výrazná obranná technika, k níž se hosté mohou uchylovat, když moderátor cituje z jejich dřívějších textů. Autorka pro ni zavádí zástupné pojmenování: to jsem nikdy neřekl / takhle bych to já nikdy neřekl. Takových formulací (a jejich variant) zhusta užívá např. Václav Klaus, který jimi polemizuje s moderátorem, zpochybňuje důvěryhodnost citovaných informací, dává najevo, že jen on sám ví, kdy co přesně řekl, jak to myslel, někdy takto dokonce mluví i za jiné lidi (pan XY nikdy nic takového neřekl). Konečně s ní souvisejí také paratexty, tedy úvodní slova, jimiž moderátor představuje své hosty, před tím, než s nimi zapřede dialog. Příkladem značně rozsáhlého, informacemi nabitého úvodního slova je představování hostů v partnerském rozhovoru Krásný ztráty, v nichž jsou nezřídka citovány např. názvy hostových děl. Zcela odlišný pohled na politické diskuse nabízí v následující kapitole Martin Havlík, který na rozsáhlejších ukázkách přepisů provádí jejich analýzu s využitím metodologie konverzační analýzy. Postupně se pod autorovým drobnohledem ocitá ukázka z Nedělní partie, z Otázek Václava Moravce a konečně z televizního pořadu Máte slovo. Na přepisech z  nich je ukazován doslova boj o  slovo, tedy momenty, v nichž mluvčí využívají každé možnosti vstoupit do diskuse a říci divákům svůj názor. Takovou příležitostí, jíž je možno/třeba využít, může být i jen nádech partnera. V boji o slovo, v boji o využití času, který má diskutující k dispozici, nezřídka dochází k tomu, že dva (i více) mluvčí hovoří někdy i dost dlouhou dobu souběžně. Je zajímavé sledovat, jaký typ mluvčích a po jaké době toto souběžné mluvení „vzdá“, a naopak jaký typ mluvčích vytrvá, neodmlčí se a boj o slovo pro danou chvíli vyhrává. Autor konstatuje, že v politických debatách se uplatňuje tzv. dvojí řád střídání mluvčích: na jedné straně v nich pozorujeme průběh, který bychom u tohoto typu pořadu očekávali, tj. moderátor klade otázky a hosté na ně odpovídají, na straně druhé se v nich ale uplatňují i zásady známé z rozhovorů běžných, každodenních, tj. právě soutěžení o slovo, souběžné mluvení, skákání do řeči, explicitní žádosti mluvčího o to, aby jej druhý (host či moderátor) nechal domluvit aj. V češtině dosud chybí jakákoli příručka konverzační analýzy. Domnívám se, že kapitola M. Havlíka do jisté míry takovou příručku supluje, případnému zájemci o konverzační analýzu

lucie jílková261

může posloužit jako vhodný zdroj poučení, jak lze metodologii konverzační analýzy využít, jak se konverzační analýza „dělá“. Autorkou kapitoly následující, která je věnována vybraným stylovým jevům v tvarosloví, syntaxi a slovní zásobě mediálních dialogů, je opět Světla Čmejrková. Nejprve v ní konstatuje, že v mediálních dialozích lze nalézt vlastně vše, co se vyskytuje v současném jazyce obecně, pouze s výjimkou celkového kopírování jazyka uzavřených skupin, tj. mediální dialogy nejsou nikdy celé vedeny např. v nějakém slangu či argotu. S využitím přepisu rozhlasového pořadu Mikrofórum pak analyzuje otázku ne/spisovnosti, která v něm byla nečekaně bohatě rozvíjena nejprve hostem pořadu a následně i diváky telefonujícími do studia (ač téma rozhovoru bylo jiné); připomíná tzv. českou diglotickou situaci, upozorňuje na to, že zkoumaný mediální dialog je veřejný, tedy by zřejmě měl být veden ve spisovné češtině, ovšem zároveň je to rozhovor spontánní a vedou jej mezi sebou lidé, kteří jsou si profesně blízcí, tedy lze předpokládat, že se do rozhovoru dostane i jiná varieta češtiny, a konečně se zamýšlí nad nejasným poměrem ne/spisovnosti a ne/kultivovanosti. (K tomu si dovolím osobní vzpomínku. Světla Čmejrková se na konferenci věnované stoletému výročí založení Ústavu pro jazyk český v diskusi po jednom z mnoha referátů zamýšlela nad tím, zda lze texty různých reklamních letáků, texty (někdy velmi dlouhé) nabízející zákazníkům výhodný nákup nějakého zboží, texty nabízející využití služeb za výhodné ceny aj., které jsou psány češtinou plně spisovnou, považovat za kultivované.) Dále autorka upozorňuje na vybrané tvaroslovné a syntaktické sporné jevy, které se v mediálních dialozích opakovaně vyskytují ve formě jiné než plně spisovné (plurál neuter, duálové tvary, skloňování podstatných jmen podle vzoru růže a stavení, užívání zájmena svůj aj.) a na nejrůznější projevy konverzacionalizace diskurzu (přítomnost kontaktových prvků, umisťování tázacího slova na konec otázky, vysokou míru tykání, užívání obratu je to o tom aj.). V další části kapitoly se autorka s oporou o velké množství příkladů věnuje proměňujícímu se lexiku, mluví o slovech módních (vytuněnej) a nových významech starých slov (vysílání signálů), o anglicismech pronikajících do nejrůznějších oblastí (fastfood, funkční outfit, trajler), včetně oblasti vědecké komunikace (grant, pilotní studie, peer reviewing). Připomenuta je i problematika genderová (s ní souvisí třeba užívání nepřechýleného pojmenování policejních či vojenských hodností ve filmech anglo-americké provenience: poručík Smithová, nebo nesnadné zacházení českých mluvčích se slovem host, je-li hostem žena, viz např. v kapitole zmíněné formulační nesnáze herce J. Bartošky: …hostem, který, respektive která bude přebírat cenu…). V závěru kapitoly autorka připomíná známý fakt, že čeština je taková, jako jsou její uživatelé, že uživatelé češtiny, kteří na sebe dbají i v jiných ohledech, dbají i na to, jakou podobu jejich čeština má. Jiří Zeman je autorem závěrečné kapitoly věnované (ortoepické) výslovnosti mediálních pracovníků. Poznamenává, že veřejnost od médií, alespoň těch veřejnoprávních, spisovnost očekává a že mediální pracovníci, jejichž řeč ze sdělovacích prostředků zaznívá, jsou spolutvůrci výslovnostní normy. Na základě dlouhodobého sledování rozhlasového vysílání podrobně analyzuje jevy, jimiž se mluvčí nejčastěji odchylují od ortoepických zásad (otevřené vokály některých českých mluvčích, vynechávání hlásek: [řeben] místo [hřeben], [užite] místo [užijte], krácení samohlásek: [poslancum]). Klade si zásadní otázku, zda by se v některých případech neměla

262ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 2

ortoepická norma upravit. U rozhlasových, tedy profesionálních mluvčích konstatuje například téměř stoprocentní výslovnost přídavného jména lidský jako [licki:], a nikoli [litski:], prezidentský jako [prezidencki:], a nikoli [prezidentski:], předseda jako [přeceda], a nikoli jako [přetseda], šest set jako [šescet], a nikoli, v proudu řeči téměř nevyslovitelně, [šestset] apod., tj. upozorňuje na některé případy asimilace způsobu tvoření hlásek, které jsou tak časté, že by se mohly stát součástí neutrálního výslovnostního stylu, součástí výslovnosti noremní. V závěrečné poznámce této recenze nelze nezmínit smutnou skutečnost, že jedna ze stěžejních autorek knihy Styl mediálních dialogů, Světla Čmejrková, se vydání této pozoruhodné, vysoce odborné a přitom srozumitelně psané publikace bohužel nedožila. Lze nám všem jen přát, aby hlas Světly Čmejrkové, k jejímž oblastem zkoumání významně patřilo také (původně Bachtinovo) vícehlasí, zazníval ještě v mnoha studiích, článcích či knihách o jazyce. Lucie Jílková Ústav pro jazyk český, AV ČR | Letenská 4/123, 118 51 Praha 1 [email protected]