Jan Herzmann Martin Komárek PRÁVĚ ZEMAN

Jan Herzmann Martin Komárek

PROČ PRÁVĚ ZEMAN

?

Copyright © Jan Herzmann, Martin Komárek, 2013 Grafy volebních průzkumů © ppm factum research, 2013 Photos © Mladá fronta DNES, 2013 Kredity k fotografiím v obrazové příloze: Petr Topič (str. 1 nahoře), David Neff (str. 1 dole), Anna Vavríková (str. 2 nahoře), Michal Sváček (str. 2 dole), Petr Topič (str. 3), Dan Materna (str. 4), Michal Sváček (str. 5 nahoře), Dan Materna (str. 5 dole), Dan Materna (str. 6), Jan Zátorský (str. 7 nahoře), David Port (str. 7 dole), Petr Topič (str. 8 nahoře), Dan Materna (str. 8 dole), Michal Klíma (str. 9 nahoře), Dan Materna (str. 9 dole), Dan Materna (str. 10–11), Jan Zátorský (str. 12), Dan Materna (str. 13 nahoře), Michal Sváček (str. 13 dole), Dan Materna (str. 14), Dan Materna (str. 15 nahoře), Michal Růžička (str. 15 dole), Michal Šula (str. 16).

Cover illustration © Tomáš Řízek, 2013 Copyright © Práh, 2013 Žádná část této knihy, obrazová ani textová, nesmí být kopírována nebo šířena bez písemného souhlasu nakladatele. ISBN 978-80-7252-419-8

Upozornění nakladatele: Dialogy v této knize nejsou doslovným přepisem rozhovorů. Jedná se o literární licenci autorů, která však obsahem odpovídá tomu, co se skutečně odehrálo.

Proč právě zeman?

Místo úvodu

Den „D“

Fandilo se jako při vypjatém fotbalovém zápase. Však to také zvítězivší Miloš Zeman nakonec i řekl. Bylo to jako derby Sparta proti Slávii. Teď ale prý bude kopat za celou zemi. Jan Herzmann, spoluautor a inspirátor této knihy, mi řekl v pondělí 21. ledna mezi čtyřma očima, že podle jeho názoru Zeman nad Schwarzenbergem zvítězí o 10 %. Jenomže výzkumy před prvním kolem Schwarzenberga značně podcenily. Nestane se něco podobného i teď? Oba tábory byly plné vášní. Zemanovci nechtěli „cizáka“. Některým také vadila až trochu hysterická kampaň, kterou kolem „knížepána“ spustily známé osobnosti. Nepřátelům Miloše Zemana zase vadila přílišná agresivita jeho kampaně a lživý inzerát v deníku Blesk v jejím závěru. Poslední den napětí gradovalo. Oba tábory věděly, že mezi třetí a čtvrtou hodinou budou znát rozuzlení. Jedny čekala radost, druhé zklamání. Nikdo nebyl klidný ani lhostejný, tedy alespoň nikdo z těch 60 % voličů, kteří se rozhodli volit svého prezidenta. Stejně jako 5

Bobošíková Fischer Fischerová Franz Dienstbier Roithová Schwarzenberg Sobotka Zeman

nikdy nezapomenu na to, co jsem dělal jedenáctého září 2001, nezapomenu nikdy na to, co jsem dělal, když se poprvé volil přímo český prezident. Volba lidem vstoupila do soukromí. Našly se páry, které volily odlišně a udržely své manželství jen s největším vypětím. Jeden můj známý, velký schwarzenbergofil (jako ostatně většina intelektuálů), mi poslal odkaz na facebook. Právě sociální sítě přispěly k tomu, že podceňovaný Schwarzenberg postoupil do druhého kola. Teď se tam ocitla tahle anekdota. Anebo to byla skutečná epizoda ze života? Probudil jsem se po boku své ženy. Ona: Miláčku, dnes si musím oholit nohy. Já: Tak to udělej. Ona: Ale mně se strašně nechce. Já: Tak počkej do čtyř. Když vyhraje Zeman, nebudeš si je muset holit pět let. Jiný známý mi sice bez ironie, ale se stejnou zaujatostí vzkazoval: Nechci na Hradě Kalouskova maskota! I Zemanovi příznivci před druhým kolem pochopili sílu facebooku a začali bojovat také na elektronickém poli. Kampaň i všechno kolem bylo hodně osobní. Někteří lidé si dělali legraci ze Zemanova vzhledu. Jiní ze Schwarzenbergova mumlání. V internetových debatách hrálo roli vše jiné než střízlivé zhodnocení toho, který kandidát je vhodnější pro úřad hlavy státu. Přesto se nakonec voliči v prvním i druhém kole rozhodovali podle politické logiky. 6


Většina pražských komentátorů podporovala Schwarzenberga. Já osobně sice nemám iluze o tom, že by to byl spasitel národa, a považuji ho za velmi šikovného reálpolitika. Jeho styky v zahraničí a skutečně dobré jméno by však naší republice nepochybně pomohly. Navíc mi vyhovuje civilní pojetí prezidentství. Tedy respektování ducha ústavy a plnění protokolární role. Miloš Zeman dal jasně najevo, že bude silným hráčem na domácí politické scéně a bude tak přikládat polínka pod beztak přetopenou pec... Nebylo však pochyb o tom, že i on je prezidentská figura. Navíc si úřad, který mu ušel před deseti lety jen díky podlé zradě nejbližších přátel, vlastně zasloužil. Před prvním kolem voleb jsem měl jasné tušení, že Schwarzenberg postoupí, před druhým kolem jsem neměl tušení žádné. Můj otec, prognostik Valtr Komárek, předpovídal šedesát ku čtyřiceti pro Zemana, kterého podpořil. Zemana favorizovaly i sázkové kanceláře. Novináře čekala vypjatá pracovní sobota plná vzrušení. Političtí reportéři a komentátoři většinou svou práci dělají s vášní, a když se politické události doslova dějí před jejich očima, prožívají to jako nejnapínavější fotbalový zápas. Podobné pocity mají výzkumníci. Jan Herzmann mi při jednom z dlouhých hovorů, na jejichž základech vznikala tato kniha, řekl, že největším uspokojením je pro výzkumníka, když se mu práce podaří a on odhadne výsledky. Že je to jako velké sportovní vítězství. Potvrdí se mu jeho odhad přibližně 55 ku 45 ve prospěch Zemana? 7


Jan Herzmann o dni „D“ vypráví: Před prvním kolem volby jsem dostal několik pozvánek ke sledování výsledků společně se štáby a příznivci kandidátů. Byl bych docela rád šel do Fischerova štábu a Honzu jako svého kamaráda i osobního favorita podržel, i když jsem z jeho výsledku trochu obavy měl. Řekl jsem si ale, že se nesmím nikde ukázat, abych nepoškodil image neutrality naší výzkumnické firmy ppm factum, a sledoval jsem výsledky doma u internetu a u televize. Při druhém kole jsem dostal pozvání jen jedno a už mi nic nebránilo jít se podívat, jak to bude vypadat ve Schwarzenbergově Lucerně. Od rána jsem byl napjatý, ale přesto ta sobota vypadala jako každá druhá u nás doma: trochu jsem si přispal, v klidu posnídal, vyřídil e-maily, které mi zbyly z pátku, a uvařil oběd. Když jsem pak před druhou hodinou dorazil do Lucerny, překvapila mne fronta lidí, kteří chtěli podpořit „knížete“ a snad s ním i slavit vítězství. Zaznamenal jsem ale, že nálada na místě nebyla tak úplně jásavá a sebevědomá. Ozývaly se hlasy jako: „Asi to bude těsné,“ „To jsem zvědav,“ nebo „Snad se to podaří.“ Do sálu jsem se dostal až někdy kolem půl třetí, kdy už bylo sečteno asi 15 % volebních okrsků a Zeman vedl zhruba v poměru 60 : 40. V sále jsem se zdravil se spoustou známých osobností, například s Jiřinou Šiklovou, Ladislavem Špačkem, manželi Illnerovými, Janem Hřebejkem nebo ředitelem konkurenční agentury STEM Janem Hartlem. Když jsem o pár minut později, kdy poměr hlasů byl přibližně 58 : 42, potkal analytičku Annu Matuškovou ze Schwarzenbergova týmu, vedli jsme krátký avšak výstižný rozhovor. AM: „Jsou to nervy. Ale začíná se to přibližovat. Myslíte, že se to povede?“

8


JH: „Je sečtených 30 % volebních okrsků a Zeman má náskok zhruba 15 %. To je moc.“

A bylo. Já osobně jsem výsledek začínal tušit, už když se objevilo první sečtené procento, šedesát ku čtyřiceti. Sledoval jsem sčítání volebních výsledků ve studiu rozhlasové stanice Česko, kde jsem je komentoval. Po sečtení 40 % okrsků jsem už věděl, že Zeman vyhraje. Jako volič toho druhého jsem si říkal, že vím alespoň o dvou věcech, proč z toho nebýt rozladěn. Jednak bude mít radost můj milovaný (byť názorově zcela vzdálený) táta Valtr Komárek, který Zemana silně podpořil. A hlavně: Jan Herzmann, se kterým jsme již připravovali tuto knihu, se ve svém posledním volebním průzkumu téměř neodchýlil od skutečného výsledku voleb. Člověk by měl v tom, co se stalo, vždycky hledat to dobré. Stálo to přece za to. Vždyť první přímá prezidentská volba se nebude opakovat! Náš pracovní den – den „D“, jak jsem jej označil v úvodu této knihy – zveřejněním výsledků ještě zdaleka nekončil. Ale pojďme se na něj podívat v zrcadle událostí týdnů a měsíců, které mu předcházely. Přece už někde tam se rozhodlo o vítězi.

9

Část první

OD ZRODU KANDIDÁTŮ K ŠOKU PRVNÍHO KOLA


Kapitola 1.

Proč právě my jsme povolaní napsat tuto knihu O první přímé volbě českého prezidenta budou možná napsány tucty knih. Ale kolik z nich bude vycházet z čerstvé a autentické zkušenosti těch, kdo ji sledovali z největší blízkosti. Byli jsme u toho. Byla to naše práce. Profese, kterou máme rádi a kterou chceme dělat co nejlépe, tedy především objektivně. První cesta do školy, první polibek, první dítě… první přímá volba prezidenta. Poprvé je jenom jednou. Poprvé v celé historii českého státu si měli lidé sami zvolit jeho hlavu. Bojovali kandidáti. Bojovaly jejich týmy. Bojovalo se i v zákulisí. I tam jsme se dostali. Jan Herzmann jako známý výzkumník veřejného mínění, který už po celý rok 2012 prováděl řadu výzkumů na objednávku volebních týmů. A já: novinář Martin Komárek komentující volby takřka v přímém přenosu. I já jsem se dostal, kam se jiní nedostali. Toto drama se už nikdy nebude opakovat. Uvědomme si jedno: Kandidáty jsme brali či nebrali vážně až podle procent, které jim přiřkly výzkumné agentury. Začali 12


jsme věřit, že Fischer nebo Zeman jsou vážní kandidáti, až když jim vycházela vysoká procenta v průzkumech veřejného mínění. Teď, když víme, kdo se stal prezidentem, připadá nám to všechno jako samozřejmost. Na začátku však byla naprostá nejistota. Byl jsem u toho jako novinář. Jan Herzmann byl u toho jako výzkumník a statistik. Známe se s kandidáty, oba máme ve svém oboru slušné zkušenosti. Přesto i my jsme byli neustále překvapováni. Reakcemi kandidátů i tím, jak lidé volili. Napětí to bylo obrovské. Možná větší než při finále hokejového turnaje v Naganu. Lidé začali věřit, že nový prezident může změnit politiku, se kterou jsou dlouhodobě nespokojeni. Nakonec nezvítězil jemný šarm Karla Schwarzenberga, ale vozová hradba Miloše Zemana. A my s Janem Herzmannem umíme vyprávět tu pohádku, jak se na Hrad dostal chudý chasník z Vysočiny, nikoli kníže. A víme, proč.

13


Kapitola 2.

Začalo to Fischerem

O možných kandidátech se začalo mluvit na konci roku 2011, kdy ještě nebylo ani zdaleka jisté, že přímá volba prezidenta bude. Jan Herzmann je veteránem sociologických výzkumů: Chtěl jsem být u toho, říká. Tím, jak vybíral otázky, předurčil to, jak budeme uvažovat o volbách. Tedy i to, kdo bude prezidentem. Je to pro něj profesní výzva i obchod. Kandidátům prodává výsledky výzkumů své agentury. Mohou si u něho objednat pravidelný měsíční průzkum, a to včetně částí, které nejsou určeny veřejnosti, ale pouze těm, kdo si výzkum za pár tisíc koupí. Nejde o žádné tajnosti. Spíš o přesné informace, jací voliči by volili toho kterého kandidáta. Jak by kandidát dopadl, kdyby se utkal s tím a s tím ve druhém kole. Komu by dali jeho voliči hlas, kdyby vypadl. Kde jsou jeho slabiny a kde je jeho síla. Jenže Herzmann nebyl jenom výzkumník a obchodník: Chtěl jsem zjistit, jestli můžu hrát dvě role. Být nestranný sociolog a zároveň dávat doporučení kandidátovi, kterému chci pomoci. Udělat si dům se dvěma pokoji. Být vždy v jednom z nich a mít zavřené dveře.

14


Je to možné? Neztratí se pak objektivita? Jan Herzmann se vydal do Londýna, aby si to vyzkoušel: Agentura ppm factum research, dříve Factum Invenio, je normální firma, která musí vydělávat. Má konkrétní majitele Jindřicha Ullricha a Pavla Zabloudila. Ti se mnou sedí ve stejném patře, vídáme se několikrát týdně, a když o něčem diskutujeme, bývá to především o obratu, nákladech a zisku. Bylo mi jasné, že pro ně má projekt průzkumů k prezidentské volbě smysl jen v případě, že přinese zisk. Potřeboval jsem tedy „něco do začátku“ a přišlo mi nejsnazší obrátit se na toho z pravděpodobných kandidátů, s nímž jsem se znal nejlépe – na Jana Fischera. Poznali jsme se v 80. letech minulého století na tehdejším Federálním statistickém úřadu. Potkávali jsme se na chodbách a v závodní jídelně a letmo jsme se zdravili. První zlom přišel v roce 1990 – Honza Fischer měl na starosti statistické zpracování prvních polistopadových voleb, já vedl tým, který pro Československou televizi připravoval průzkum před volebními místnostmi, tzv. exit poll, a první volební odhady. Sledoval jsem později, jak si Fischer vede ve Federálním a následně Českém statistickém úřadu. Když potom předsedkyně Bohatá dala Janu Fischerovi výpověď, zavolal jsem mu a nabídl mu místo v naší agentuře. Mou nabídku přijal. Když se Jan Fischer na „staťák“ vrátil, vídali jsme se jen spoře. Stejné to bylo i v době jeho premiérování, ovšem i tehdy jsem měl v paměti uložené číslo na jeho osobní mobil. Nikdy jsem ho

15


nepoužil, abych si pro naši firmu něco zařídil, není to ani můj, ani Fischerův styl. Zato jsme jednou zašli s manželkami na společnou večeři. Sedíme už se ženou u stolu, když přicházejí obyčejní manželé středního věku. S nimi žádné gorily, žádná premiérská pompa. Výraz číšníků byl ovšem nepopsatelný. Dana Fischerová si dala jehněčí kolínko s bramborovou kaší, pan premiér filet tuším z mořského okouna s bramborem, moje manželka své oblíbené jehněčí kotletky a já telecí svíčkovou. Zatímco my s Danou Fischerovou jsme zapíjeli večeři nealkem, protože jsme oba abstinenty z donucení, tedy ze zdravotních důvodů, naši partneři si dali po sklence bílého vína. Všechny tyto vzpomínky mi našeptávaly, že nejsnáze prodám první balíček našich služeb právě Janu Fischerovi. O jeho kandidatuře media spekulovala už v prosinci 2011 a já jsem tušil, že na tom něco bude. Využil jsem tedy zase jednou jeho soukromý telefon, zavolal jsem mu do Londýna a ptal se, jestli by se příležitostně se mnou nechtěl sejít, že pro něj mám nabídku. Hned 3. ledna 2012 jsem se sešel s Janem Novákem, který tehdy zvažoval možnost pracovat pro Jana Fischera na plný úvazek, a brzy poté jsem letěl na první schůzku do Londýna. Fischerovi mi nabídli, abych přespal v hostinském pokoji jejich bytu, což moji spořiví akcionáři velmi uvítali. E-mailem jsem dostal jednoduchý pokyn na cestu, který uvádím v originálním tvaru včetně ne úplně korektní diakritiky:

16


Ahoj Honzo, pripojuji nasi londynskou adresu: 185 Discovery Dock East, 3 South Quay Square, E14 9RZ, London. Pojedes-li metrem, vystoupis na stanici Canary Wharf (lezi na Jubilee line). Az vystoupis, zavolej, skocime pro tebe. Nektere taxikari maji s nasi adresou trochu problém, tak jim rekni, at jedou na Marsh Wall in Docklands, to znaji vsichni. A zase, az vystoupis, cinkni na mobil, vyzvedneme si te a dovedeme k nasemu vchodu. Tesim se na videnou, dobry let. Honza. Jel jsem metrem (moji spořiví akcionáři…), zavolal, Jan Fischer přišel a odvedl mne do nejvyššího patra jednoho z mrakodrapů nové čtvrti vybudované na brownfieldu někdejších londýnských doků. Tam už čekal Jan Novák. Dana Fischerová nám nabídla domácí drůbeží sekanou, omluvila se a šla spát. Já začal vykládat, jak jsou pro prezidentskou kandidaturu důležité průzkumy, co všechno umíme nabídnout a také že nechceme pro Jana Fischera pracovat exkluzivně, protože si chceme zachovat výzkumnickou neutralitu. Do toho jsme si povídali, pili hektolitry čaje a porušovali dietu čokoládovými bonbony. V londýnské cizině seděli za stolem tři čeští Honzové, já, Fischer a Novák, ale na občasné zmatení jmen jsme si rychle zvykli. Rozcházeli jsme se někdy po jedné hodině londýnského času, v Praze už tou dobou byly dvě a já pomalu usínal vstoje.

17


Teprve ráno jsem si vychutnal pohled z výšky 17. poschodí na tuhle novou část metropole, na Temži a do dálky na Richmond Park. Měl jsem štěstí: Jan Fischer už odjel do práce, Jan Novák trochu zaspal a já jsem měl příležitost povídat si u snídaně s paní Danou o vnoučatech, o Honzíkovi, který studuje ve skotském St. Andrews, a také o tom, jak se v Londýně cítí manželka zaměstnaného manažera a jak se těší na návštěvy dětí a vnoučat. Pak ale vstal Novák a z idyly byla zase práce, protože nás čekalo druhé jednání s Janem Fischerem. Pro akcionáře jsem sepsal zážitky z cesty do následující zprávy: Závěry ze služební cesty 1. J F uvažuje o rámcové objednávce průzkumů k projektu „Prezident“. Budget výzkumné části projektu ještě není definitivně schválen, předběžně se počítá s částkou do GBP 100 000 (asi tři miliony korun). 2. Na základě mé prezentace bylo na místě rozhodnuto, že JF nebude na výzkumy (pokud bude budget schválen) vypisovat výběrové řízení a realizaci zadá přímo nám. 3. Pokud k zadání dojde, klient bude požadovat od všech členů týmu písemné prohlášení o mlčenlivosti. 4. J F navrhuje, abych se stal členem steering committee projektu „Prezident“. To jsem zatím nepotvrdil, bylo by třeba vyjasnit financování a vazbu na realizované průzkumy. Dnes musím přiznat, že z tehdejších závěrů se splnilo jen tu a tam něco. Jan Fischer skutečně nevypsal na výzkumnou podporu své kandidatury výběrové řízení. Pracoval s daty Ipsos Tambor a ppm

18


factum, Kancelář Jana Fischera za ně ale zdaleka neutratila ty plánované tři miliony. Bohužel. Já jsem se nestal členem žádného Fischerova řídicího výboru, protože jsme oba cítili, že by to bylo za hranou mé výzkumnické neutrality. Písemné prohlášení o mlčenlivosti jsme ale museli podepsat všichni.

Fischer byl tehdy silný kandidát. Velmi populární muž, který měl obrovskou podporu, když dobře vedl úřednickou vládu. Zdálo se, že pokud něco příliš nepokazí, stane se v přímé volbě prezidentem. Nikoho nepobuřoval a zosobňoval to, co si občané přáli. Slušnost a odborné schopnosti. Komunistickou minulost mu vyčítala jen menšina. Zdálo se, že pro stranické kandidáty je jejich stranickost nepřekonatelný cejch. Lidé měli ke stranám odpor. To, že Karel Schwarzenberg zaštiťuje nenáviděného Kalouska, se zdálo být nepřekonatelným handicapem. Proti sobě měli stát jako hlavní soupeři Fischer a profesor Jan Švejnar. Jenže brzy bylo všechno jinak.

19


Kapitola 3.

Otázky. Bez odpovědí?

Kdo vůbec může být prezidentem? Kdo se do toho boje pustí? Mám to snad být já? První orientaci daly lidem výzkumy veřejného mínění. Kdybych tam byl já, kolik bych dostal procent? A když tam nejsem, jak jsem poškozen? Jak a proč se do prvních výzkumů dostali lidé, kteří svou kandidaturu ještě neohlásili? Formování budoucího prezidenta začalo dlouho před volbou. Tomio Okamura, když byl vyřazen, si stěžoval na spiknutí politiků a soudců. Nebylo to ale spíš spiknutí výzkumnických agentur a médií? Proč se v čele žebříčků na jaře roku 2012 ocitli pánové Švejnar a Fischer? Proč se tak dařilo Tomio Okamurovi? Proč Fischer nastartoval jako raketa a nakonec splaskl jako propíchnutý balon? Proč měl Schwarzenberg podle poctivého výzkumu veřejného mínění 6. ledna 11% podporu a 12. ledna dostal 23 %? Kde se vzal ten obrovský skok?

20


Proč lidé věřili Vladimíru Franzovi a nakonec mu podporu nedali? Proč se statistici mýlí, i když se snaží ze všech sil? A proč nakonec výsledek výzkumu agentury ppm factum a výzkumníka Jana Herzmanna přesně odpovídal výsledku druhého kola? A proč tedy Zeman vyhrál? Proč je politika někdy zajímavější a dobrodružnější než Frodova cesta do Mordoru? A proč nakonec voliči vybrali toho nejlepšího, ačkoli si o sobě většinou říkáme, že si nedokážeme vládnout? I o tom je tahle knížka. Odpoví na většinu vašich otázek ohledně přímé volby prezidenta.

21


Kapitola 4.

Židovská anekdota

Sejde se Žid, Čech, Rakušan, Japonec, Avatar a několik bývalých komunistů… Ne to není vtip, to je prezidentská volba v Česku. Tak se žertovalo o jedenácti kandidátech, kteří se nakonec přihlásili na podzim 2012 do boje. Byli mezi nimi favorité Jan Fischer a Miloš Zeman (třetí z favoritů Jan Švejnar boj vzdal). Dále straničtí kandidáti, kterým se moc nevěřilo: Přemysl Sobotka (ODS), Jiří Dienstbier (ČSSD), Karel Schwarzenberg (TOP 09), Zuzana Roithová (KDU-ČSL), Jana Bobošíková (Suverenita). A dále lidé považovaní tak trochu za mimozemšťany. Profesor hudby Vladimír Franz s modře potetovaným obličejem. Česko-japonský obchodník Tomio Okamura, který se pasoval do role odborníka na všechno. Herečka Táňa Fischerová, která se rozhodla vyléčit svět láskou, družstevnictvím a ekologií. K tomu se ještě přidal bývalý populární ministr Klausovy vlády z devadesátých let, ekonom a podnikatel Vladimír Dlouhý. Jenže až do poslední chvíle nebylo o některých jasné, zda nashromáždí padesát tisíc podpisů, jak to ukládá zákon. Přímá prezidentská volba až do poslední chvíle nebyla jistou věcí. I když Jan Fischer už v létě 2012 ohlásil svou kandidaturu, 22


volbu zpochybňoval i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Prováděcí zákon podle něj nebyl dobrý. Ukázalo se později, že měl pravdu, okolo padesátitisícové hranice se rozhořely spory. Dva kandidáti byli vyřazeni, Ministerstvo vnitra a Nejvyšší správní soud měly odlišný názor. Tomio Okamura podával ústavní stížnost. Tentýž Pavel Rychetský s dalšími ústavními soudci ji však shledal bezpředmětnou. Výhrady měli i politologové. Na CEVRO Institutu jsem se účastnil konference, kde drtivá většina z předních profesorů byla proti. Náš systém je parlamentní a přímá volba může vychýlit složitý systém pojistek moci. Přímo zvolený prezident se může pokusit pasovat do role jakéhosi vůdce. A to proto, že neformální úcta lidí k Hradu je mnohem větší, než jakou by si prezidentské pravomoci zasloužily. Udělá to Miloš Zeman? To nikdo neví. Jisté však je, že ostatní obavy se nenaplnily. Volba proběhla korektně i přes nedokonalý zákon. Hlavně však: Ani mezi jedenácti a později devíti finalisty nebyl žádný extremista a žádný „Karel Gott“, tedy člověk, který nebude spoléhat na nic jiného než na svou popularitu. A dále: Nebyl to tyátr, další volby pro volby. Po matných výkonech politických stran přinutil boj o Hrad lidi vážně uvažovat o politice a nevidět ji jen jako nutné zlo. Běh o Hrad byl naostro nastartován na podzim.

23


Kapitola 5.

Dlouhý běh

Jan Herzmann to viděl ze svého pohledu výzkumníka: 6. listopadu 2012 museli všichni kandidáti předložit Ministerstvu vnitra své „přihlášky“ – dokumenty, které dokládají, že je navrhuje 20 poslanců, 10 senátorů nebo tzv. navrhující občan s podporou nejméně 50 000 podpisů na petici pro příslušného kandidáta. Bylo zřejmé, že podmínky splní nejméně pět kandidátů. Pány Sobotku a Schwarzenberga navrhovali poslanci a senátoři, takže podpisy vůbec nesbírali. Jiří Dienstbier měl pro případ, že by nesehnal dost podpisů, dobré krytí – chystalo se ho navrhnout 28 senátorů ČSSD. Fischer a Zeman měli nasbíráno přes 100 tisíc podpisů a byli také „jasní“. U řady ostatních se ale i pár dnů před termínem dalo jen těžko odhadnout, jak velký balík podpisů budou schopni doručit. To pro nás bylo velmi nepříjemné. Pevný harmonogram prezidentských výzkumů stanovoval dotazování v rozmezí 1. – 9. listopadu a bylo nutné rozhodnout, na které osobnosti se budeme konkrétně ptát. Rozhodli jsme se jich vybrat 11, kromě výše uvedených také Janu Bobošíkovou, Vladimíra Dlouhého, Táňu Fischerovou, Vladimíra Franze,Tomio Okamuru a Zuzanu Roithovou. A strefili jsme se! Fascinující bylo, že zatímco devět osobností mohlo nabídnout přes 50 tisíc podpi-

24


sů, dalších devět nepředložilo víc než několik stovek. Potvrdilo se tedy, že nám žádné vážné želízko v ohni neuniklo a 12. listopadu jsme mohli vydat opravdu aktuální volební model přesně s těmi osobnostmi, které k danému termínu splnili požadavky volebního zákona. Ukázalo se, že na poslední chvíli získávali podporu především Tomio Okamura, volebním modelem oceněný na plných 10,0 % platných hlasů, Vladimír Franz, kterému jsme „naměřili“ 5,6 % hlasů v případné volbě, a Táňa Fischerová se 4,6 %. Všichni tři v předcházejících týdnech usilovně finišovali se shromažďováním podpisů pod nominační petici. Výsledkem tohoto úsilí hodně překvapili především Franz s téměř 90 tisíci podporovateli a Fischerová s více než 70 tisíci. To se odrazilo i v celkovém naladění veřejného mínění, řada lidí si řekla, proč nevolit právě je a nedat tak všem politikům za vyučenou. Dohromady jim volební model připisoval pětinu všech hlasů, přesně 20,2 %, To bylo víc, než měl kterýkoli z dalších kandidátů s výjimkou jasného lídra Fischera. Náladu těch dnů vystihuje krátký rozhovor, který jsem měl ještě před zveřejněním aktuálních výsledků s Vladimírem Dlouhým. Sešli jsme se v pátek odpoledne v hotelu Andel’s, dali jsme si oba zelený čaj, pan Dlouhý ho pil s medem a já jen tak. VD: „Honzo, máte tušení, jak to vypadá?“ JH: „Vladimíre, mám jen tušení, dotazování končí až dneska. Ale to tušení pro vás není příznivé. Myslím, že budete někde kolem tří procent a budete mezi posledními. Zdá se mi, že posílí hlavně Okamura, když se stal s takovým náskokem senátorem.“ VD: „Ale v nejnovějším výzkumu Medianu mám 4,5 %, tak bych možná u vás mohl mít někde kolem pěti, ne? To bych moc potře-

25


boval, aby mi podpora začala růst. Snáz by se mi pak sháněli na kampaň sponzoři.“ JH: „Jenže Median Okamuru vůbec nezkoumal. Nepodceňoval bych, že ve druhém kole voleb do Senátu získal dvě třetiny hlasů, pro část voličů je hodně zajímavý a je známý. Ve vašem případě lidi, jak se mi zdá, tak nějak nevědí, proč by měli volit zrovna vás. Možná vám trochu chybí průzkumy, které jsem vám nabízel už na začátku srpna.“ VD: „A mohl byste pro mne teď průzkum udělat? Já jsem jednal s přáteli, kteří by mi na průzkum v rámci kampaně přispěli. Měl jsem představu něčeho malého, třeba jednu focusku.“ JH: „Jedna focuska, tedy skupinová diskuse s nějakými osmi lidmi, vám toho moc neřekne. Existuje velké riziko, že tam přijde někdo, kdo debatu ve skupině vychýlí, ovlivní ve směru svých názorů. Doporučoval bych vám udělat teď dvě skupinové diskuse, abychom si měli jistější závěry, a potom přidat pár otázek k volebnímu modelu, který máte tak jako tak objednaný. Máme před sebou ještě dvě omnibusová šetření, jedno na přelomu listopadu a prosince a druhé těsně před vyvrcholením kampaně začátkem ledna.“ VD: „A stačilo by mi na to nějakých 250 tisíc?“ JH: „Ano, jsme připraveni to pro vás za takových podmínek udělat. Potřebujeme se ale rychle domluvit na koncepci výzkumu.“ VD: „Honzo, ještě dneska se vám ozve pan Buchta a s ním si domluvíte všechny detaily. Potřebovali bychom ale ty focusky brzy.“ JH: „Vladimíre, vím, že příští pátek budete mít kandidátské před-

26


stavení ve zprávách na ČT. Hodilo by se vědět předtím, co zabírá a co ne. Pokud se pan Buchta opravdu ozve ještě dnes, mohu vám slíbit, že ve čtvrtek dostanete stručné závěry z focusek, abyste se podle toho mohl na ČT zařídit. Na otázkách do omnibusu se domluvíme později.“ Z výsledků průzkumu tady nemohu citovat, protože jsou právoplatným duševním vlastnictvím Vladimíra Dlouhého a jeho týmu. Mohu se ale podělit o dojmy, které jsem si z něj odnesl. Především se potvrdilo naše tušení, že mimo pražské – a možná také brněnské – kavárny je Dlouhý jako politik vlastně zapomenut. To v situaci, kdy veřejnost ještě stále považovala prezidentskou volbu za něco vzdáleného a okruh kandidátů za nejasný, znamenalo pro jinak málo výrazného, málo se odlišujícího kandidáta samé nevýhody. Myslím, že Vladimír Dlouhý udělal chybu již na samém začátku, když dal na rady svých konzultantů a vsadil na běhy po republice. Schopnost uběhnout 20 nebo 40 kilometrů sice část veřejnosti u významných osobností oceňuje, třeba u profesora Pirka jde určitě o část jeho image, ale rozhodně kvůli tomu nikdo nebude volit běžce za prezidenta. Než se Vladimírův tým vzpamatoval a pochopil, že má na Hrad nabízet ne sportovce, ale ekonoma s mezinárodními zkušenostmi, byla bitva dávno prohraná. Otázkou ovšem je, zda i ta prohraná bitva nebyla pro Dlouhého důležitá...

27


Kapitola 6.

Vyřazený Tomio

Po bitvě je každý když ne generálem, tak alespoň podplukovníkem. Vybrali jsme si prezidenta. Mnozí se stydíme, někteří jásáme a jiným je to jedno. Ale když se podíváme nazpět, musíme se ptát: Jak to? Proč kandidovali zrovna ti, kteří se dostali do užšího výběru? Čím přesvědčil Zeman a čím Fischer? Proč nevznikla iniciativa za kandidaturu Karla Gotta nebo Jaromíra Jágra? Právě Jágr byl v době horké kampaně zdaleka nejpopulárnějším Čechem. Díky výluce v NHL hrál doma a davy mu ležely u nohou. A jak se mohlo stát, že Vladimír Franz, muž s potetovanou tváří a názory, které se velmi liší od názorů obyvatel Babovřesk, se dostal až k branám Hradu? Co o nás vypovídá prezidentská volba? Jací jsme? Vládu možná nemáme, jakou si zasloužíme, neboť je koaliční. Ale prezidenta máme, jakého si zasloužíme. Zvolili jsme si ho přímo. Opravdu je to tak? Nebyli jsme obětí manipulace? Před Vánoci 2012 vyřadilo nejprve Ministerstvo vnitra a později Nejvyšší správní soud ze soutěže Tomio Okamuru. Ten 28


zářil na blozích a facebookových stránkách. Snadno vyhrál senátorské volby na Zlínsku a zdálo se, že by mohl být nepříjemným soupeřem pro „těžké váhy“. Okamura, když si proti vyřazení stěžoval, řekl, že politici vytvořili zákon o přímé volbě tak, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Zkrátka aby lidé měli iluzi volby, ale skutečné rozhodnutí zůstalo v rukou politické elity. Okamura hrál na city a zcela zřejmě přecenil své schopnosti. Lidé ho začali podporovat, začali mu projevovat přízeň. Nebyl z politické třídy, měl originální názory. Byť by se s nimi dalo, jak se říká, s úspěchem polemizovat. Když však byl po sečtení falešných podpisů vyřazen, předstoupil před lidi s paranoidní teorií: Politici prý ušili zákon o přímých volbách tak, aby ve skutečnosti zůstala volba v jejich rukách a mohli „neposlušné“ kandidáty vyřadit. Byla to lež uraženého ješity. Podpisy získali protirežimní kandidáti Franz či Fischerová. Vladimír Dlouhý o pár stovek podpisů neuspěl, ale s noblesou uznal soud. Jak se ale vůbec zprvu jedenáct uchazečů, později, po vyřazení Okamury a Dlouhého, devět z nich dostalo do povědomí veřejnosti? Někteří zhrzení hráči si stěžovali, že prezidenta vlastně vybírají média. Chyba lávky. Nevybíral nikdo. Uchazeči se museli nabídnout. Ale první orientaci dávaly lidem právě výzkumy veřejného mínění. 29


Měli jsme nějakou představu, koho bychom možná volili. Když ale byly zveřejněny tyto výzkumy, viděli jsme, že náš kandidát nemá šanci. Fischer 30 %, náš kandidát tři. Pak klesl Fischer a vyrostl Zeman. Média pouze zveřejňovala to, co agentury pro výzkum veřejného mínění zjistily od občanů a přepočítaly podle svých volebních modelů. Churchill říkal, že věří jen té statistice, kterou si zfalšuje sám. V Česku si myslíme, že jsme zkorumpovaní jako Rwanda. Koupit se prý dá všechno. Pokud byste dokázali penězi nebo vlivem průzkum ovlivnit, mohli byste být zvoleni. A co když vám teď řeknu, že Jan Herzmann, jehož výzkumy ovlivňovaly dopředu naše preference, je blízkým přítelem Jana Fischera a zároveň si tyká se šedou eminencí Zemanovy kampaně Miroslavem Šloufem? Nebyly průzkumy veřejného mínění, které publikovala i Mladá fronta DNES, „cinklé“? Nebyly zavádějící? Nemá nakonec pravdu Tomio Okamura a jeho paranoidní teorie? S Janem Herzmannem jsme sledovali prezidentské embryo od začátku kampaně až do zvolení. A žádná otázka pro nás nebyla tabu.

30


Kapitola 7.

Jan Herzmann

Sedím proti Janu Herzmannovi v jeho kanceláři na jednom pražském sídlišti. Čtvrté patro v budově jednoho z byznys center se snaží vybočovat z klasické firemní kultury. Pastelové barvy, pohovky, andělské křídla v prostoru a drahé lihoviny (možná atrapy) ve vitrínách. Trochu to připomíná přátelské prostory firmy Google, kde si každý může dělat, co chce, a přitom nejde o nic jiného než o výkon. Jsou tu ale i místnosti pro Velkého bratra. Pořádají se v nich takzvané focus groups neboli kvalitativní výzkumy. Za stolem sedí osm až deset podle statistik vybraných lidí a odpovídají tazateli na různé otázky. Třeba jestli se jim líbí design kávovaru, když jde o reklamní kampaň. Nebo jestli jim příliš vadí, že Zeman má podbradek nebo že Schwarzenberg šišlá, když jde o prezidentskou volbu. Za sklem průhledným jen z jedné strany mohou obchodníci nebo členové volebního štábu sledovat, jak se dotazovaní tváří, a zaznamenávat si jejich reakce.

31


Jan Herzmann je mezi našimi statistickými výzkumníky legendou. Stejně jako já vidím politiku přes emoce a historii, on ji vidí přes čísla. Mluví sice monotónním hlasem jakoby bez zájmu, ale na matematika používá překvapivě květnatou, byť přesnou češtinu. On byl tím, kdo volil metody. Když tomu nerozumíte, přesvědčí vás o všem? Nebo ne? Herzmann pije kávu a libuje si, že má nejhezčí kancelář, ba hezčí než majitelé agentury: Ano, já mám také osobní preference, každý v mém týmu je má. Vždycky se musím ptát sebe sama, jestli náhodou nenadržuju Dlouhému, protože je mi sympatičtější než Franz.

Podle něj ale musí vždycky zvítězit výzkumník, musí se zbavit svých vlastních sympatií a pokusit se udělat podmínky stejné pro všechny. Ale jde to vůbec? Zvlášť když je osobním přítelem jednoho z horkých kandidátů? Rozhodl jsem se hrát dvojí roli, říká tajemně Jan Herzmann. Chtěl jsem zůstat naprosto objektivním průzkumníkem a přitom pomoci jednomu z kandidátů.

Ale jde to vůbec ustát a neztratit čest? A jak se to dá udělat: pomoct a zůstat nestranný? Všechno se teprve dozvíme. Podobně jako jsme ve chvíli, kdy jsme se spolu bavili, neznali výsledek voleb a máloco nasvědčovalo tomu, že jejich finále bude tak dramatické. 32


Sedíme spolu na podzim, je deštivý den, sídliště je smutné a mrzuté. Jaká je záruka, že se do výzkumu nedostanou cizí peníze a osobní sympatie? Moc statistiky je obrovská. Říká se, že strany jsou ochotny zaplatit desítky milionů za to, aby jim při výzkumech bylo připsáno pět procent, magická hranice pro vstup do sněmovny. Herzmann je zvláštní člověk, téměř se nesměje ani nemračí, jeho tvář má pořád stejně soustředěný výraz: Kdo by chtěl podplatit výzkum, musel by podplatit celý tým. Vzájemně se hlídáme. Všichni máme osobní sympatie, ale diskutujeme o tom, aby se do výzkumu nedostaly.

Herzmann se nebije v prsa, že nikdo není úplatný. Je matematik. Jen ukazuje, že je nepravděpodobné, že by celý tým vědců byl uplacen nebo omámen. On má sice hlavní roli při rozhodování o tom, jak se kladou otázky, ale kdyby chtěl pomoci svému kandidátovi, kolegové by se proti tomu vzbouřili. A co statistici, kteří nosili na objednávku Paroubkovi čísla o tom, že vyhraje s obrovským náskokem a on pak v létě 2010 plakal, protože voliči se rozhodli jinak? A proč se od šestého do dvanáctého ledna 2013 naprosto změnily preference pro Karla Schwarzenberga? Proč se z outsidera stal favorit? Lidem do hlavy nikdo nevidí přesně. Výzkumy se dělají s určitým předstihem a rozhodnutí neovlivňují. Jistě, můžete si koupit průzkumy, které vás favorizují. Ale ne od poctivých výzkumníků. A stejně vám to nepomůže. Poctivému výzkumníkovi jde o práci a čest. A samozřejmě chce i vydělat peníze. Leč poctivě. 33


Kapitola 8.

Alchymie výzkumů

Občané i novináři se ptali, odkud se berou ty nebo ony výsledky. Jan Herzmann byl pod minometnou či spíše plamenometnou palbou otázek. Proč ten spíše než onen? A proč Okamura? Jeden autentický dotaz: Sent: Monday, August 27, 2012 2:30 PM To: [email protected] Subject: Dotaz Dobrý den, rád bych se Vás dotázal, jaké konkrétní důvody Vás vedly k tomu, že jste do svého průzkumu prezidentských kandidátů zařadili Tomio Okamuru. Tomio Okamura kandiduje do Senátu, což je oficiální informace, přihlášky do Senátu již byly uzavřeny a je nezpochybnitelným faktem, že Tomio Okamura kandiduje do Senátu a v žádném případně ne na funkci prezidenta. Nebo si myslíte, že by na billboardech měl Tomio Okamura „Volte mě do Senátu a taky na funkci prezidenta“? Vy jste ve svém vysvětlení napsali, že jste Okamuru zařadili se Švejnarem mezi kandidáty, ačkoliv svoji kandidaturu ještě

34


nepotvrdili. A to nevíte, že Okamura v žádném případě (a je to vyloučené) nebude kandidovat na prezidenta? Proč jste do tohoto průzkumu nezařadili nějakého jiného senátorského kandidáta? Můžete mi to prosím vysvětlit? David Vašek

Jan Herzmann: Bylo zřejmé, že část občanů netuší, kdo může v přímé volbě na prezidentskou funkci kandidovat a kdo ne. E-mail pana Vaška by si říkal spíše o mediální osvětu než o moji odpověď, ve které jsem napsal, že z právního hlediska není kandidatura v senátních volbách, ba ani výkon senátorské funkce, na překážku účasti v prezidentské volbě. Pan Vašek si, asi podobně jako řada dalších lidí, neuvědomoval, že straničtí kandidáti jsou aktuálně senátory (Přemysl Sobotka a Jiří Dienstbier), poslanci (Karel Schwarzenberg) nebo europoslankyněmi (Zuzana Roithová) a že teprve v okamžiku zvolení prezidentem či prezidentkou by nastal právní konflikt, který by museli vyřešit odstoupením ze své dosavadní funkce. Tomio Okamura se do tohoto „klubu“ dostal teprve v říjnu po zvolení senátorem a určitě si byl potenciálního konfliktu funkcí dlouho dopředu vědom.

Málokdo si dnes už uvědomuje, jak složitě se klubali prezidentští kandidáti. Jak bylo těžké odhadnout, kdo má šanci a kdo ne. Fischer, Švejnar. To byla jistota, alespoň podle toho, jak jsme odpovídali v průzkumech veřejného mínění. Možná Zeman. Naopak se zdálo, že všichni prezidentští kandidáti stranického 35


původu mají nepřekonatelný cejch. Včetně Karla Schwarzenberga a Jiřího Dienstbiera. Dienstbier se v té době už snažil o změnu názoru. A Schwarzenberg? Zdálo se, že spí, jako spával často ve sněmovně.

36


Kapitola 9.

Jak se dělá výzkum

Sedmého ledna 2013 uveřejnila Mladá fronta DNES poslední výzkum veřejného mínění, který dodal Jan Herzmann. Sedím s ním v jeho bytě (ne že bych se tam vetřel, ale virózy jsou tou zimou, nejen politické virózy, velmi úporné) a rozebíráme výsledky. Zeman se ujal jasného vedení. Fischer za ním pokulhává. A ještě tři muži mají teoretickou šanci se ziskem okolo 11 %: Franz, Schwarzenberg a Dienstbier. Proč se dostal Zeman tak daleko dopředu? Herzmann bere telefon. Volá zástupce šéfredaktora Mladé fronty DNES Jiří Kubík. Dienstbierův tým si mu stěžoval, že Zeman se prý vytahoval svým skvělým výsledkem už ve středu, tedy čtyři dny před jejich zveřejněním. Herzmann klidně odpovídá, že dotazníky sbírali až do pátku odpoledne. Ale je to stoprocentně jisté? Byla u toho nějaká kontrola OSN? Nebo naopak: Když vám nejdou nějaké výzkumy veřejného mínění do krámu, není nejlepší způsob, jak si pomoci, vzbudit fámu, že jsou zfalšované či koupené. 37


S Janem Herzmannem se shodujeme na tom, že vedení sociální demokracie je mimořádně nervózní a nepřeje Zemanovi úspěch: Pokud vyhraje, Zeman je rozpráší do lesů, říká Herzmann. To už jsme ale na poli politiky. To je svůdné i pro výzkumníky. Ale otázka je pořád stejná. Dá se výzkumům věřit? Nemohou být součástí nějaké větší hry, jak se často v paranoidních diskusích praví? Ostatně totéž se říká o médiích. Přitom problémy médií a výzkumů jsou podobné: pracují s živými lidmi a neodhadnutelnými ději. U výzkumů je největším problémem zadání otázek. Kdyby byl například do prvního průzkumu o prezidentských kandidátech zařazen Karel Gott nebo Jaromír Jágr, možná by to vypadalo jinak. Nebo ne? Jenže koho tam dát, když ještě nikdo ani nevěděl, kdo bude doopravdy kandidovat? Tým okolo Herzmanna vymýšlí to, jak a na koho se ptát. To není jen věda. Vycházejí ze zkušeností z mnohých úspěšných i neúspěšných výzkumů a z metod, které se používají v zahraničí. Otázky pak dostanou terénní pěšáci. Ti se ptají lidí. Výběr těchto lidí by měl kopírovat strukturu společnosti, byť v menším. S použitím matematických metod by pak měl vzniknout model platný pro všechny. Ale co když jsou otázky zadány špatně? Co když si terénní pracovníci ulehčí práci? 38


A co když se ten, kdo výsledky vykládá, náhodou nebo záměrně splete? Nebudeme pak mít jiného prezidenta? Herzmann říká s nevyzpytatelnou tváří: Není to tak, ale neexistuje způsob, jak o tom přesvědčit pochybovače v zemi, kde se obecně věří, že se dá koupit všechno.

Z celého jeho chování, ze situace, kdy si agentury konkurují, z toho, jak je lehké ztratit dobré jméno, je však jasné, že drtivá většiny výzkumů je prováděna poctivě. Mohou v nich být, jako ve všem jiném, věcné i metodické chyby, základ je však čistý. Kanceláře, nebo spíše otevřený prostor výzkumné společnosti, však nepřipomínají doupě super nepřítele světa. Dá se věřit tomu, že se tu vedou otevřené, normální debaty jako všude jinde, když chcete být ve svém oboru nejlepší. Jenže jde to, když se mísí subjektivní a objektivní motivy? Herzmann své výzkumy prodává kandidátům a snaží se je přesvědčit, že jeho zboží je to nejlepší. Zároveň zveřejňuje modely, o nichž tvrdí, že jsou zcela objektivní, tedy pokud to metody používané statistikou dovolí.

39


Kapitola 10.

Zeman a Šlouf

Je jasné, že první kolo vyhraje Zeman. V čem ale byla jeho síla? Stála proti němu sociální demokracie s chytrým a nadějným kandidátem Jiřím Dienstbierem. Zeman sám trávil poslední léta na Vysočině a jen občas odtud sociální demokraty ostřeloval. Nemohl jim zapomenout, že ho zradili v prezidentské, ještě parlamentní, volbě před deseti lety. Teď však přišel s promyšlenou profesionální kampaní. Kde ji vzal? Vraťme se ale zase o několik měsíců zpět. Jan Herzmann nabízí své výzkumy Miloši Zemanovi a stejně jako v případě Jana Fischera se snaží jít přes osobní kontakty. V současné době se jeho svědectví, které jsme nemohli prozradit dřív, jeví jako rozhodující. V pozadí kampaně Miloše Zemana stál jeho alter ego Miroslav Šlouf. Partajní úředník. Nadaný podnikatel a organizátor. Mistrovský odhadovatel nálad lidu. Vynálezce projektu Zemák, s nímž Zeman v roce 1996 přebral republiku Klausovi. 40


I když oba muži, Zeman a Šlouf, popírají, že by se sešli i v nervy drtící kampani před volbami v lednu 2013, ve skutečnosti spolupracují. Jen to nikdo nesmí vědět. Zemana by to mohlo poškodit. A Šlouf je natolik chytrý, že zůstane v anonymitě až do triumfální oslavy Zemanova vítězství v Top Hotelu. Tam přijde a popláče si radostí. Jan Herzmann vypráví o prvních setkáních: S Milošem Zemanem jsem se v životě potkal jen dvakrát nebo třikrát. Podobně jako řada vrcholných českých politiků mně zval k debatám o výsledcích průzkumů a o volebních vyhlídkách. Naposledy jsme se někdy v březnu 1998 pohádali o výsledek nadcházejících parlamentních voleb. Já jsem tvrdil, že sociální demokracie získá nějakých 26 až 28 %, Miloš Zeman si byl jist, že to bude přes třicet. Pravdu měl Miloš Zeman, on – na rozdíl od Jiřího Paroubka o 12 let později – závěr kampaně nepokazil. Prognostik je zřejmě Miloš Zeman lepší než já, jinak toho ale o něm dodnes moc nevím. Trochu víc toho vím o Miroslavu Šloufovi. Není to nic k chlubení, poznali jsme se před více než 40 lety v SSM a začali jsme si tykat. Mirek se pak vydal na funkcionářskou dráhu, která ho vynesla hodně vysoko, já dal přednost statistice a veřejnému mínění. Nevídali jsme se nijak moc ani před rokem 1989 ani po něm. Nějak jsme se nikdy vzájemně moc nepotřebovali a asi máme i odlišné koníčky. Znovu jsme se setkali v roce 2007 a moje pohnutky byly velmi přízemní: snažil jsem se Šloufa přesvědčit,

41


aby si Miloš Zeman u naší agentury objednal průzkum toho, jakou podporu má v nepřímé prezidentské volbě. Průzkumy jsme se tehdy snažili prodat jak médiím, tak jednotlivým prezidentským kandidátům, i když jsme dobře věděli, že o přízeň veřejného mínění v této volbě nepůjde. Bohužel se to odrazilo i v našem obchodním neúspěchu: nikdo si od nás žádný průzkum k prezidentské volbě nekoupil. O pět let později jsem však měl na co navazovat, když jsem někdy v létě 2012 Miroslavu Šloufovi posílal SMS s návrhem schůzky na téma prezidentských průzkumů. Dlouho se nedělo nic, začátkem září se mi ozval. Navrhl mi, abychom se sešli 13. září u něj doma v Líšnici. Cestou do Líšnice jsem vyhlížel obrovský, nápadný dům. Omyl. „Šloufovo“ má sice pět podlaží, ale to nejnižší je malý vinný sklípek a to nejvyšší jsou podkrovní pokoje pro hosty doslova ve štítě. Samozřejmě nejde o žádné sociální bydlení, ale také tu není žádný luxus. Snad s výjimkou výtahu, který je tu připraven na dobu, kdy obyvatelé nebudou moci sami chodit po schodech. Šlouf mne provázel domem s pýchou člověka, který se na jeho projektování osobně podílel a zřejmě sám mnohá chytrá řešení vymyslel. Obrazy na stěnách svědčily o kontaktech s výtvarníky i o trochu konzervativním vkusu. Při jednání pil Mirek bílé víno a já čaj. Vysvětlovali jsme si své osobní postoje: on mně svoji osobní podporu Miloši Zemanovi, která nemá žádnou institucionální podobu a snaží se být nenápadná, aby neškodila. Já jemu princip výzkumnické neutrality a meze možné spolupráce s volebním štábem. Přísně vzato nešlo o obchodní schůzku, nic konkrétního

42

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Jan Herzmann Martin Komárek PRÁVĚ ZEMAN

Recommend Documents