Svět voní po Bohu. INFORMAČNÍ OBČASNÍK - lanškrounská farnost. Prosinec číslo: 41 ročník: VII. (P. Tomáš Halík)

INFORMAČNÍ OBČASNÍK - lanškrounská farnost Prosinec - 2004 číslo: 41 ročník: VII.

ZDARMA

Vánoční svátky jsou přede dveřmi a proto prosincové číslo Svítání bude tematicky věnováno právě jim. V několika článcích je možné nalézt pár věcí, které nám mohou být inspirací nebo i novým pohledem na skutečnosti s těmito svátky spjaté. Úvodní článek patří P. Tomáši Halíkovi a název článku je skutečně líbezný. Posuďte sami. Krásné vánoční svátky a šťastný nový rok 2005 Vám přeje redakce Svítání.

Svět voní po Bohu… (P. Tomáš Halík) Sláva na výsostech Bohu – a na zemi pokoj lidem, neboť Bůh má v nich zalíbení. Moji milí, vítám vás uprostřed svaté noci vánoční, v jednu z nejkrásnějších a nejposvátnějších chvil v roce. Na počátku adventu jsme si připomenuli myšlenku z okruhu židovské mystiky. Bůh se poté, co stvořil svět a člověka, skryl, dobrovolně se stáhl, umenšil sám sebe, aby poskytl velký prostor lidské svobodě. A z téhož myšlenkového okruhu bych vám chtěl nabídnou jiné podobenství: svět však, přesto že se z něj Stvořitel „stáhl“, přece voní po Bohu – tak jako starý vinný sud, přestože už před velmi dlouhou dobou byl vyprázdněn, stále ještě voní dobrým vínem. Ano, kdyby nastokrát měli pravdu ti, kteří označují naši zemi za ateistickou, kdyby naše společnost byla opravdu duchovně vyprázdněná jako starý prázdný sud, v němž už není ani kapka silného, jiskrného vína křesťanské víry, přesto alespoň o Vánocích lidé, kteří nejsou úplně otupělí, ucítí onu Boží vůni – a jdou za ní. A tak upřímně vítám dnes v našem středu nejen pravidelné návštěvníky našeho kostela, nýbrž stejně srdečně i ty, kteří mezi nás přicházejí třeba jen jedenkrát v roce, právě v tuto vánoční noc, i ty, kteří jsou mezi námi poprvé a možná přišli, vedeni onou „vůní posvátného“, kterou si nelze odmyslet od vánočních svátků a bez níž by byl náš život mnohem chudší a banálnější. Byl jsem nedávno svědkem jednoho rozhovoru mého křesťanského přítele s člověkem, který je víře vzdálený, o slavení Vánoc. Ten věřící člověk řekl: „Ano, celá ta poezie Vánoc, všechny ty staré tradice a zvyky, dárky, vzpomínky, intimita rodiny, celá ta lidská stránka Vánoc, to je něco, co nás spojuje; ovšem pro mě jsou všechny tyto hodnoty přece jenom druhořadé, vnější, protože pro mne tento čas znamená především vzpomínku na to, že se před dvěma tisíci lety v Betlémě narodil Ježíš Nazaretský.“ Bylo to jistě upřímné vyznání, ale něco mi na něm instinktivně nesedělo, a tak jsem o tom dlouho přemýšlel. Také jsem si všiml, že můj věřící přítel jakoby těmito slovy vykopal jakýsi příkop distance mezi sebou a tím druhým. Bylo to správné a nezbytné? Je tomu opravdu tak, že pro nás křesťany jsou Vánoce primárně vzpomínkou na Ježíšovo narození jakožto na „historickou událost“, tedy něco, co se událo v dávné minulosti? Bylo by takové zbožné ohlédnutí do dějin

už samo o sobě opravdovým slavením Vánoc v duchu křesťanské víry? Vždyť zpráva o Ježíšově narození není pro nás informací o něčem, co se kdysi událo, nýbrž evangeliem, tj. radostnou zvěstí a u Lukáše výslovně řečeno, že tato radostná zvěst je určena pro všechny lidi! Možná, že se můj přítel měl pokusit ukázat svému partnerovi v rozhovoru, že a jak i jeho – a vůbec každého člověka – se týká to, co o Vánocích slavíme. Možná že se neměl tak rychle přenést přes tu „pouze lidskou“ stránku Vánoc – vždyť středem Vánoc je pro nás oslava Boha, který se stal lidem tak blízkým, že mu nic lidského není cizí. Středem Vánoc je zvěst o vtělení – Boží Slovo, Jednorozený Syn Boží, se stal člověkem. Vánoce jsou pro nás zpřítomněním toho nejhlubšího důvodu, proč ani nám „nic lidského“ nesmí být cizí. Slavnost narození Ježíše Krista pro nás není pietní připomínkou narozenin jednoho velkého muže z dávné minulosti, nýbrž zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o Bohu a jeho vztahu k lidstvu. Slovo Bůh se stalo pro mnohé lidi cizím slovem, vzdáleným, podezřelým, budícím i nepříjemné pocity. „Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem?“ napsal kdysi filozof Friedrich Nitzsche. Možná tím vyslovil nejhlubší důvod toho, proč je mnoha lidem sama idea Boha nepříjemná a nepřijatelná. Za jejich tvrzením, že „bůh není“, nestojí ani tak konstatování, že věda existenci takové bytosti nedokládá, jako spíš pocit, že Bůh nesmí být – protože by mně nedovoloval být bohem. Není pokušení „být bohem“ něčím, co hluboce dřímá v srdci každého člověka? Bible nám na svých prvních stránkách nabízí příběh o tom, jak člověku, ledva povstal z prachu země, nestačilo, že byl stvořen jako obraz a podobenství Boží. Chtěl opravdu být bohem, chtěl se postavit na Boží místo, chtěl znát dobré a zlé – aby mohl rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, aby mohl manipulovat s dobrem a zlem. Být bohem, odstranit Boha z jeho místa a sám se na ně postavit, zahrát si na Boha – toto pokušení je v každém z nás. A vlastně každý zlý lidský skutek je zlý tím, že dává fakticky průchod této touze: na nikoho nebrat ohled, být sám tím, který podle své libosti rozhoduje, co je

1

dobré a co je zlé, být tím, kdo bere do své vlastní režie život svůj i život druhých lidí – snaha být středem všeho. Tato lidská pýcha v mnoha podobách a projevech prochází dějinami lidstva; je bytostnou, „existenciální“ lží, protože člověk se tak vydává za něco, čím není a nemůže být, opouští místo, které mu bylo vyhrazeno v řádu stvoření.

nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ono tvůrčí slovo, plné života a síly, to Slovo, skrze něž povstalo všechno, co jest. Slovo, které nesli proroci, Slovo, kterým se Bůh sděluje a sdílí, to prostupuje dějinami spásy. A posledním, konečným a dokonalým tvarem tohoto Slova je lidství Ježíše Krista. Nad dítětem, které se narodilo v betlémské stáji, stojí Boží hvězda. Ježíš Nazaretský, jeho lidství – i v tomto tvaru dětské bezmoci – je plností Božího sebevyjádření. Bůh, o kterém hovoří naše víra, už není vzdálený Bůh: je to Emanu-el, Bůh s námi. Bůh, který chtěl být s námi jako jeden z nás.

A najednou slyšíme z ticha vánoční noci zvěst úplně šokující: o tom, že v Božím srdci je jiná touha – touha být člověkem. To podstatné na vánoční zvěsti je věta, že Slovo se stalo tělem. To Slovo, které bylo na počátku Boha, které bylo Bůh – jak čteme v prologu Janova evangelia – to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe – se stalo člověkem. Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a

(…) Bůh je vždycky tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí naší vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Ve jménu této vánoční víry říkáme „NE“ všem pokusům hodnotu člověka snižovat a znevažovat. Ve jménu této vánoční víry říkáme, že žádný člověk na světě nesmí být diskriminován – ani z důvodů rasových ani z důvodů náboženských ani z důvodů politických ani z důvodů nacionálních. Ve jménu této vánoční Boží důvěry v člověka chceme připomenout velikost a krásu člověčenství všem, kteří si zoufají a uvažují o tom vzít si život. Lidský život – každý, i ten nejkřehčí, i ten, skrytý dosud v lůně matky – je posvátný. Je to veliká věc, být člověkem, říká nám poselství vánoční noci. (…) Z knihy Tomáše Halíka - Oslovit Zachea

Jak dobře prožít Vánoce s malými dětmi (odpovídá MUDr. Alexandra Havlicová, psychiatr) Chceme co nejlépe prožít svátky s naším malým dítětem. Hodně si o tom s manželkou povídáme a nejsme si jisti s udržováním některých tradic. Například je zvykem říkat dětem, že dárečky pod stromeček nosí Ježíšek. Dodnes si vzpomínám na poněkud nemilé zjištění, že to nebyl Ježíšek, ale moji milí rodiče, kteří na ně měsíce šetřili... Otázku, jak ratolestem umožnit prožít vše, co je spojeno s Vánocemi, si naštěstí klade řada rodičů. Na druhou stranu je ale také spousta těch, kteří v sobě mají kvůli výchově „bez Boha“ citově – vědomostní chaos a sami nevědí, co a proč vlastně o Vánocích slaví. Vyplňují pak předvánoční období sháněním nejrůznějších hraček a drahých věcí i peněz na jejich zaplacení. Adventní období je přitom krásnou přípravou na slavení. Děti se mohou spolu s rodiči den co den těšit na svátek Narození Páně, který se pak může stát klíčovou událostí vánočních svátků. Pokud je vše umocněno harmonií rodinného prostředí, stane se pro ně klíčovým prožitkem Vánoc mezilidská vřelost, láskyplnost a oslava příchodu Božího Syna. Děti jsou schopné vnímat to všemi smysly a ukládat do paměťových stop už v nejútlejším věku do dvou let, kdy ještě nedovedou plně symbolizovat, tedy ani mluvit. Fantazie, která se výrazně rozvíjí po celou dobu předškolního věku, pak přinese každému dítěti zcela individuální obrazný prožitek vánočního příběhu. Dárky, které si ve vánočním čase věnujeme jako symbol, se vzpomínkou na největší dar lásky a života, jejž Bůh seslal lidem, se pro děti mohou spojit v jejich obraznosti s představou o malém Ježíškovi, který se narodil v Betlémě. Milosrdná lež o Ježíškovi, který nosí dárky, je tedy v tomto případě opodstatněná. Smutné by však bylo, kdyby se pro naše potomky staly dominantou Vánoc jen věci, které najdou pod stromečkem. Pokud se u malého dítěte z živé představy o Ježíškovi postupně vyvine prožitek duchovních Vánoc, v nichž nebude otrokem věcí a dokáže si vážit lásky, s níž mu rodiče třeba jen malý dárek opatřili a dali, lze mít čisté svědomí. Můžeme se svobodně rozhodnout, zda své dítě vydáme napospas konzumnímu teroru, či umožníme naplnění jeho duše klidem a mírem. Pak pro ně jistě bude vzpomínka na Vánoce s Bohem, tátou a mámou v klidné rodině tím největším vánočním dárkem. Dávno jsme zapomněli na mnoho vytoužených hraček, které jsme třeba i chtěli pod stromečkem najít. Ale nikdy nám nesejde z mysli hlas našich rodičů, vzpomínka na pocit bezpečí, jistoty nebo tátovu modlitbu u štědrovečerního stolu. Z paměti neodejde světlo svíček a vůně pokrmů, které se podle tradice objevily na stole jen jednou za rok. Nevymizí vánoční příběh, neutichne fascinující zvuk varhan ani melodie koled, ze starých jesliček se nepřestane něžně a tiše usmívat Panna Maria opatrující Děťátko. MUDr. ALEXANDRA HAVLICOVÁ, psychiatr, vedoucí Křesťanské poradny při Biskupství plzeňském, tel. 377 320 752

VÁNOCE KOUZEL (NE) ZBAVENÉ „Kdyby se Kristus tisíckrát narodil v Betlémě, není nám to nic platné, jestliže se nezrodí v našich srdcích.“ VÁNOCE - slovo, jež zaznívá po celém světě. Mladí i staří jsou jím jakoby okouzleni a prožívají chvíle napětí a očekávání. Co vlastně jsou Vánoce? Lidé se domnívají, že 25. prosinec je dnem narození Ježíše Krista. Dějiny ovšem o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu a ani pisatelé Bible nezaznamenali datum Kristova zrození. Pouze evangelista Lukáš uvádí jisté historické pozadí a zaznamenává, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus.

2

Na základě císařského výnosu se odebral i Josef z města Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně s Marií, která v té době čekala dítě. O dalším průběhu se Lukáš zmiňuje následovně: „A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila Syna svého prvorozeného, zavinula jej do plenek a položila do jeslí...“ (Luk. 2,1-7). Neuvádí ale, v který den kterého měsíce se tak stalo.

ZAČÁTEK SLAVENÍ VÁNOC JE I V POHANSTVÍ Pohané věřili, že jejich bůh Slunce se každým rokem opětovně rodí. Noc z 24. na 25. prosince pokládali za dobu zrození boha Slunce. Vypozorovali totiž, že Slunce po této noci stoupá na obzoru denně výš a výš. Tajemný jev si vysvětlovali jako vzrůst nově narozeného slunečního dítěte. Proto tato a další noci byly odedávna považovány za „svaté noci“. „Jaký je asi původ slova Vánoce? Podle jazykovědců pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“. Staré německé slovo Weihnachten si naši předkové počeštili zajímavým způsobem: první část (vá-) převzali beze změny a druhou počeštili (weihen = zasvětit, nachten = stmívat se, Nacht = noc). Vědci se shodují v tom, že kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu. Vánoce nemají jen tradici evropskou. Slavily se v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec. Datum zvolil r. 274 po Kr. císař Aurelián jako den „natalis solis invicti“ - den Zrození nepřemožitelného Slunce“ (Nová svoboda 24.12.1970). „Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před nicejským koncilem (konaný v r. 325) se Vánoce neslavily. 25. prosinec byl jako datum zrození Krista neznámý. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily až roku 365.“ (Kostnické jiskry, evangelický týdeník, 20.12.1972). „Který den se Kristus narodil? Liturgický svátek Narození Páně (25. prosinec) je poměrně pozdní. Zdá se, že zhruba prvních 300 let křesťané neslavili narození Ježíšovo zvláštním svátkem... 25. prosinec je zaznamenán poprvé v Římě kolem r. 350.“ (Nový zákon, Dr. D. M. Petrů, poznámka k evangeliu Lukáše 2,6). „Vánoce vznikly později než Velikonoce. Jejich počátek leží ve 4. století... Skutečný den narození Páně není znám! Ve 3. století se křesťané v Egyptě domnívali, že se Ježíš narodil v květnu... Pro křesťana, který se opírá pouze o Písmo svaté, neexistují žádné povinnosti vůči takovýmto památkám! Nový zákon neobsahuje ani zvyk ani příkaz k takovýmto svátkům...“ (Heinz H., Adventecho, duben 1988). „Římané slavili svátek nepřemožitelného boha Slunce. 25. prosinec se nazýval „narozením Slunce“ a po celé říši se konaly velké náboženské pohanské oslavy Mithrovy (iránský bůh světla a Slunce). Svátek narození Krista není nic jiného než pokřesťanštěná pohanská slavnost.“ (Handbook of Christian Feast and Customs, str. 60, N. York 1952, F. X. Weisser). „Jedna z převládajících náboženských myšlenek 2. a 3. stol. byla víra v božství Slunce... Toto božstvo má pro naše zkoumání zvláštní význam, neboť jeho svátek připadal na 25. prosince... Zřejmě údobí zimního slunovratu, kdy počíná vzrůstat síla Slunce, se hodí pro slavení svátku slunečního boha...“ (G. J. Laing, Survivals of Roman Religion, str. 150-153, N. York 1931). První křesťané neslavili žádný den jako památku Ježíšova zrození. Pojem Vánoce pochází z toho, že pohané v době, kdy jsou noci velmi dlouhé, slavili k poctě boha Slunce tzv. veliké posvěcené svaté noci. Církev pak dala pohanským posvátným nocem křesťanský význam. Na dobu posvátných nocí 25. prosince ustanovila slavnost narození Krista. (Kat. lidový katechismus, F. Spirago, str. 133).

VÁNOČNÍ STROMEČEK K Vánocům se pojí také vánoční stromeček. Jak se k Vánocům přidružil? Stejně jako Vánoce mají původ i v pohanství, má v něm své kořeny i tento strom. Všichni pohané starověku spojovali kult Slunce (tj. Bálův kult) s kultem matky, tj. Astarty nebo Ašery a s rituálním kultem stále zelených stromů - evergrínů. V době oslav „svatých nocí“ (zasvěcených slunečnímu božství) pořádali pohané veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla. Nejprve ve volné přírodě, později doma, protože to bylo pohodlnější. „Jedle, nebo dříve v Orientě cypřiš, jakož i terebint, byly jako stále zelené stromy života a zasvěceny „královně nebes Astertě“, manželce Bále.“ (Jubileum bibel, pozn. k 5 Mojž. 16,2). V předmluvě Elberdfelské Bible se dočteme: „Ašera byla kmen stromu bez kořene, avšak si pozůstalými větvemi, který se stavěl obyčejně po obou stranách Bálova oltáře.“ (pozn. k Soudcům 3,7; 6,25.26.30). „V mnoha domech se strojí vánoční stromek... Je to německý obyčej. Germáni totiž ve svých „svatých nocích“ stavěli před svými domy jedle a k poctě boha Slunce na ně umísťovali světla. Církev dala tomuto pohanskému obyčeji „křesťanský“ význam.“ (F. Spirágo, Lidový katechismus, str. 134) Strom, resp. dřevo stromu je obsáhlým symbolem. V jeslích ze dřeva se narodil Kristus, na kříži ze dřeva zemřel...

VÁNOČNÍ PEČIVO Také nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd. Už Židé se ve starých dobách přizpůsobili zvykům svých pohanských sousedů a jednali dle jejich zvyků. Bible o tom praví: „Což sám nevidíš, co činí v judských městech a na ulicích Jeruzaléma? Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto na koláče pro královnu nebes („tvoru nebeskému“, kralický překlad) a přinášejí oběti bohům cizím a tak mě urážejí.“ (Jer. 7,17.18) Výraz „tvor nebeský“, tj. „královna nebes“, představuje buď měsíční božstvo, nebo Astartu či Ištar - babylónsko-asýrskou bohyni. (Bibl. slovník, A. Novotný, Kalich Praha) www. pastorace.cz

3

Nejvíce lidí chodí na bohoslužby v Turecku a Polsku, nejlaxnější jsou Švédové 10.12. 2004 15:27 ČTK (Londýn) www.christnet.cz Více než tři čtvrtiny Američanů a Evropanů věří v nějakého boha, ale jen menšina z nich navštěvuje svatostánek alespoň jednou týdně, píše agentura AP. Česká republika patří mezi země s nejnižším počtem věřících - k víře se tu hlásí jen 32 procent dotázaných, zatímco například v Rumunsku a Turecku až 96 procent obyvatel. Jak vyplývá z průzkumu uskutečněného ve 20 zemích Evropy a ve Spojených státech pro Wall Street Journal Europe, 77 procent dotázaných věří v nějaký druh nadpřirozeného stvořitele, zatímco jen 15 procent v něj nevěří. Pět procent dotázaných si není jisto a tři procenta odmítají na tuto otázku odpovědět, uvádí anketa, z níž dnes cituje agentura AP. Agentura GfK Custom Research se v rámci výzkumu ptala více než 21.000 lidí ve dvaceti evropských zemích včetně Turecka, Ruska a ve Spojených státech. V USA odpovědělo na otázku, zda věří v boha, kladně 86 procent respondentů. Nejčastěji navštěvují náboženské služby Turci, z nichž 72 procent chodí do mešity alespoň jednou týdně. Za nimi jsou Poláci s 61 procenty a Spojené státy, kde kostel či jiný svatostánek navštěvuje jednou týdně 43 procent občanů. Nejlaxnější jsou v tomto ohledu Švédové, z nichž 89 procent chodí do kostela maximálně čtyřikrát ročně. Průzkum byl zajímavý také z hlediska rozvrstvení víry, když z celkového počtu dotázaných se 34 procent hlásilo k římskokatolické církvi, 27 procent k protestantismu, 19 procent k ortodoxnímu křesťanství, 12 procent k islámu, procento k židovství a zbylí k jiné víře. Nejhomogennější je Turecko, kde sto procent věřících respondentů uvedlo jako svou víru islám; Polsko s 98 procenty katolíků a Dánsko s 94 procentní protestantskou většinou. Respondenti měli také odpovědět na dotaz, zda cítí ve své zemi náboženskou diskriminaci. Celkem 30 procent uvedlo, že v posledních pěti letech zaznamenalo nárůst antisemitismu, zatímco 44 procent dotázaných do jisté míry nesouhlasí s muslimy žijícími ve své společnosti.

Vladimír Můj příběh začíná asi tak před rokem. Byl jsem nevěřící. Zamiloval jsem se do Lenky, dívky mých snů. Náš vztah byl nádherný, něco co jsem nikdy před tím neprožil. Lenka mě přivedla do sboru, řekl jsem, že to s vírou zkusím. Chodil jsem na katecheze, ale jinak jsem se víc o víru nezajímal. Neměl jsem totiž víru od Boha! Boha jsem neměl na prvním místě a porušil jsem tím hned 1. přikázání. Prakticky ve všem jsem dal na rady nevěřícího táty, který si mě chtěl uchránit sám pro sebe na celý život a nechtěl, abych se s někým seznámil. Láska k Lence se změnila na sebelásku, nepohodli jsme se s Lenkou a táta mě v tom ještě podporoval, že si pak klidně najdu jinou a ať se s Lenkou rozejdu. Poslechl jsem ho bez domyšlení konečných důsledků. Trest za to na sebe nedal dlouho čekat. Hned se mi všechno zhroutilo, začal jsem kopat kolem sebe, odstrkoval jsem lidi, kamarády, jako nepotřebné věci. A najednou jsem byl úplně sám, ta nejhorší a nejstrašnější věc, pocítil jsem skutečnou samotu a teď si ji troufám srovnat se samotou umírajícího Ježíše na kříži. Ano, měl jsem kolem sebe blízkou rodinu, ale jen o víkendu. A hlavně jsem byl plný lásky, kterou jsem už nemohl nikomu dát, byl jsem na dně svých sil a svého života. Nemohl jsem jíst, učit se, měl jsem depresi. A najednou se to stalo. Pán se nade mnou smiloval a obdaroval mě tím největším darem ze všech. Dal mi poznat sám sebe, dal mi víru a ohromnou sílu a lásku. Cítil jsem, že veškerá samota je pryč, cítil jsem Boží přítomnost, ohromný zdroj síly. Ještě ten den jsem začal normálně jíst a vrátila se mi chuť do života. Den na to jsem jel s rodinou do ZOO a při každém pohledu na ta dokonalá stvoření jsem si uvědomoval velikost Boha a lásku Pána Ježíše Krista. Tím ale Boží milosrdenství neskončilo, nejen že mi dal víru, vrátil mi Lenku, ale i moji mamču, protože jsem k ní, po tom co nás před léty opustila, našel znovu cestu. Začal jsem si vážit všech lidí a začal jsem je mít rád jako sám sebe. A proto už vím, že víra je dar od Boha. Člověk musí udělat první vstřícný krok, musí chtít Boha přijmout. Když toto udělá, tak se Bůh nad hříšníkem smiluje a dá mu dar víry a lásky a zachrání ho. Po těchto událostech se naplnila další Ježíšova slova : Pro mne budete muset opustit otce, matku, manželku… Já jsem se totiž musel odpoutat od nevěřícího táty pro Ježíše, mého Pána. „Kdo by chtěl svoji duši zachránit, ztratí ji, kdo ji však ztratí pro mě, nalezne ji“. Víra mi přináší ohromné obohacení mého duchovního života, něco co jsem nikdy před tím neprožil. Dává mi veliké množství životní energie a duševního klidu a rovnováhy. V Hospodinu jsem nalezl pravý smysl života. Lidé můžou uvěřit kdykoliv, nikdy není pozdě pro přijetí Ježíše Krista do našeho života. Já jsem strašne šťastný, že se mi dal Bůh poznat už teď, když jsem ještě mladý. Už nikdy nebudu sám, na každém mém kroku cítím Ježíšovu přítomnost. „Neboť já jsem s vámi na věky věků“. Hospodinu jsem dal veškerou svoji lásku. „Neboť zbývá víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska“, Boží láska a Ježíšova láska, vždyť za nás za všechny zemřel strašlivou smrtí na kříži, tak nás má všechny rád, živý Kristus, Mesiáš, Spasitel. „Neboť Bůh tak miloval lidi, že seslal svého jediného syna, aby ti, kdo v něho uvěří, měli život věčný“. Můj Pane Ježíši Kriste, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Prosím tě, následuj mě na každém mém kroku, proměň mě Duchem svatým k obrazu Božímu. www. katolik.cz

Nedělní mše Kodex kanonického práva (což je taková ústava a celá sbírka zákonů církve – ten současný je vydán papežem Janem Pavlem II. ve Vatikánu dne 25. ledna 1983) v hlavě „Svátky“ stanuje v kánonech 1247 a 1248 toto: Kán. 1247 – O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše; kromě toho se zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti vlastní dnu Páně, nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení.

4

Kán. 1248 - § 1. Povinnost účasti na mši splní, kdo se mše zúčastní kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den svátku nebo večer předcházejícího dne. Poznámka 1. Tradovalo se, že k tomu, aby mohl někdo povinnost mše v den svátku (tím se rozumí i neděle) splnit večer předcházejícího dne, je potřebí nějaký vážný důvod. Z textu ustanovení Kodexu je patrné, že k tomu člověk žádný zvláštní důvod mít nemusí. Stačí jen to, že se mu to tak hodí, nebo že se tak rozhodl. Večer předcházejícího dne už pro něho začíná den sváteční, předcházející večer už patří k tomu dni svátečnímu. Poznámka 2. Tradovalo se, že aby tato mše večer dne, který předchází svátku a aby účastí na ni byla i splněna povinnost účasti na mši ve svátek samotný, že to musí být mše vyhlášená specielně s touto službou. Z textu Kodexu je patrné, že prostě povinnost účasti na mši ve svátek samotný mohu nahradit účastí na mši v předcházejícího dne večer, a že to může být tak říkajíc jakákoliv běžná mše v onen předcházející den. Tedy nezáleží např. ani na tom, jaký formulář z misálu sloužící kněz použije; není tady potřebné, aby v den předcházející večer použil formulář ze dnu svátečního, není nutné, aby při ní byla čtena čtení ze svátku. Poznámka 3. Snad je všeobecně známo, že není porušením pracovního klidu ve sváteční den nutnost pracovat na pracovištích s nepřetržitým provozem. Poznámka 4. Neodpovídá textu Kodexu „… náležitému duševnímu i tělesnému zotavení ..“ taková rekreační práce ve sváteční den (např. na chatě nebo chalupě), při které jsem vyčerpán, unaven natolik, jak bývám nebo někdy ani nebývám vyčerpán a unaven v běžné pracovní dny. Svátek má mít také charakter odpočinku, osvěžení. Karel Tuháček

Kristus mezi námi Všichni dříve narození, ti, kteří jsou ve své víře vzděláni v rozsahu Kubíčkova školního katechismu, na otázku „kde nebo jak je Kristus přítomen mezi námi“ pak se jim nepochybně a nejčastěji vybaví jediné: vzpomenou si na poučku o Kristově přítomnosti v Nejsvětější svátosti, v eucharistii. Tím se míní ve svatostánku uložené proměněné hostie. Už mnohem méně často si vzpomeneme na tutéž Kristovu přítomnost pod způsobami chleba a vína při každé mši na oltáři. Ti zkušenější vědí, že dále Kristus je mezi námi přítomen i skrze církev (samozřejmě, že se tím automaticky myslela celá a jen katolická), protože „jen“ právě ta přece může tvořit jeho tajemné tělo, kde on je jeho hlavou neviditelnou a papež viditelnou. Ti ještě zkušenější pak dokáží příslušný biblický obraz aplikovat na jakékoliv shromáždění – dvou až tři – katolíků. Ti co jsou navíc i odvážní, tak si troufnou vynechat slovo „katolíků“ – protože Kristus nikde neřekl ani církev ani katolická - a nahradit je slovy, která Ježíš pronesl a jsou pro nás zaznamenána v evangeliích - „… shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. (Mt 18,20). Otázku – Jak je Kristus přítomen zde na světě mezi námi - si položil i II. vatikánský koncil a odpověděl na ni ve svých dokumentech. Je to předně věroučná konstituce o církvi – Lumen gentium (Světlo národů). Tato konstituce připomíná obraz uvedený už apoštolem Pavlem slovy: „Když totiž udělil (rozuměj Boží syn) svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo“, (viz odstavec 7.) a dále k tomu koncil dodává do té doby nezvyklý obraz „.... a ustavil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spásonosné jednoty.“ (viz odst. 9.) V odst. 21 táž konstituce uvádí: „V biskupech, jímž stojí po boku kněží, je tedy uprostřed věřících přítomen Pán Ježíš Kristus, nejvyšší velekněz. Sedí sice po pravici Boha Otce, není však vzdálen od shromáždění svých biskupů, nýbrž prostřednictvím jejich vznešené služby hlásá všem národům Boží slovo a věřícím neustále uděluje svátosti křesťanské víry.“ A dále v odst. 26 je uvedeno: „V těchto shromážděních (oltářním společenství při biskupově posvátné službě), i když jsou často malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna, svatá, katolická a apoštolská církev. Neboť „účast na těle a krvi Kristově nepůsobí v nás nic jiného než to, že se přetvořujeme v to, co přijímáme.“ Zde bych chtěl zvláště upozornit na závěrečná slova: „…. že se přetvořujeme v to, co přijímáme“, čili že se ono shromáždění stává skutečným tělem Kristovým, stejným tělem, jako je jeho tělo v eucharistii. Koncil nechtěl definovat nové, dosud závazně nevyslovené pravdy. Koncil jen chtěl poklad víry, který církev nese po staletí dějinami, uchovává jej a toto Boží poselství lidem vždy znovu a znovu zvěstuje, aby tato církev dovedla Boží zvěst zvěstovat světu lépe, srozumitelněji. To tedy znamená, že slova, která budu dále z koncilních dokumentů citovat nepředstavují věci nové, ale jen takové, které se trochu opomněly, před koncilem se o nich nemluvilo, jen se na ně tak trochu „pozapomnělo“ a koncil je vlastně jen „oprášil“ a znovu připomenul. Jde tedy o tradiční učení církve, ale vždy jsme to tak neříkali, něco z toho jsme neříkali příliš dlouho, aniž by se něco chtělo vědomě zamlčovat, přehlížet, vědomě zatajovat, ale jaksi ze slabosti lidské se to jen nepoužívalo. Cílem koncilu tedy byly pastorační záměry. Vrátit se k tomu, co se opomíjelo a vše formulovat dnešními slovy a to tak, aby zvěsti církve současný svět lépe rozuměl. To je také důvod, proč se koncil nejvíce věnoval dnešním problémům církve ve světě. Právě liturgie je jedním z nástrojů, jak se církev ve světě často, možná nejčastěji, projevuje. Proto na výše položenou otázku – jak je Kristus přítomen mezi námi - odpovídá i věroučná konstituce o posvátné liturgii bohatým výčtem možných způsobů přítomnosti Krista mezi námi a této otázce se konstituce věnuje velice důkladně. Jak tedy tato konstituce vidí přítomnost Krista mezi námi? Odstavec 7. konstituce o liturgii představuje celý souhrn odpovědí na naši otázku. Ten začíná úvodní větou : „Aby uskutečňoval (rozuměj Kristus) tak velké dílo (které on sám vykonal) je Kristus stále přítomen: • ve své církvi, především v liturgických úkonech, • je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze – tak zejména pod eucharistickými způsobami, • je přítomen svou mocí ve svátostech, • je přítomen ve svém slově – to on mluví, když se v církvi předčítá Písmo svaté (není zde napsáno evangelium - je napsáno Písmo),

5

•

je přítomen, když se církev modlí a zpívá (a zpěv koná předně lid).

To všechno že je Kristus mezi námi? To se nám skoro nezdá. Přijmout skutečnost, že „celý“ Kristus – to je s jeho božstvím i lidstvím – je v eucharistii, tedy pod způsobami chleba a vína – to už se nám tak dlouho a vytrvale vykládalo, že už jsme si na to zvykli a přijali jsme to jako skutečnost, přijali jsme to za své. To už nás neudivuje. Ale představit si Kristovu přítomnost v osobě sloužícího kněze, ač třeba právě k němu mám tolik výhrad, ač káže tak divně, a nebo dokonce představit si Kristovu přítomnost jen tak obyčejně – když se sejdou dvě babičky na mši – a nebo dokonce – aby tamti dva, tři strejcové – aby oni tvořili Kristovo tělo s jeho lidstvím i božstvím – vždyť to jsou zrovna takoví divní lidé, které přece vůbec nemusím a jsem rád, když je ani nepotkávám – ti aby také mohli tvořit totéž Kristovo tělo a skrze ně a právě s nimi, aby zde byl Kristus mezi námi, to přece není možné. To je proti „našemu zdravému“ rozumu. Tu jsme ochotni smlouvat a říkat – jak to ten Kristus vlastně myslel nebo nemyslel, když ta slova říkal: „shromážděni ve jménu mém“. To snad v tomto případě musí být Kristus přítomen jen nějak „obyčejněji“, „ošizeněji“, tady nemůže být se svým božstvím, tak – to je snad jen nějaké připodobnění, obraz. Kristus je však vždy jen jeden a tentýž a ten je vždy se svým lidstvím i božstvím a nebo není přítomen vůbec. A to jak při svém bytí v Trojici, tak i při své přítomnosti zde mezi námi. Jiná možnost není. Není možné, aby někdy zde byl Kristus „více“ - s lidstvím i s Božstvím - a jindy, když se nám to nezdá - jen např. s lidstvím. Tedy ve všech uváděných případech – pokud je Kristus přítomen, tak je přítomen jeden a tentýž a nikde z něho není ani méně a jinde zase více – je to vždy celý a jediný a tentýž Kristus s lidstvím a božstvím. Boží Syn se vtělil a přijal lidské tělo. Přišel mezi nás jako Ježíš. A tento Ježíš zemřel a vstal z hrobu a s tímto tělem vstoupil do Trojice už pro vždy a nikdy to už nebude jinak. Karel Tuháček

Tajemstvím pyramid jsou krvavé rituály Hrobku plnou bezhlavých lidských pozůstatků objevili archeologové v útrobách Měsíční pyramidy v Mexiku. Tato pyramida se nachází v troskách města Teotihuacan na jihovýchodě země a patří k jednomu z tuzemských magnetů Mexika. Teotihuacan byl prvním velkým městem na americkém kontinentě. V dobách své největší slávy byl metropolí aztécké říše a žilo v něm 120 000 obyvatel. Jeho centrem byla dvoukilometrová Ulice mrtvých, kterou lemovaly budovy místních elit. Právě na jejím konci se nachází 46 metrů vysoká Měsíční pyramida. Archeologové objevili také bezhlavé pozůstatky orlů, psů a dalších zvířat. Rituály tedy nebyly jen symbolické, ale docházelo tu skutečně k těžkému krveprolití spojené s lidskými oběťmi. Toto konstatoval vedoucí týmu archeologů Saburo Sugiyuma. Tento rituál musel být jedním z nejstrašnějších činů, které byly ve Střední Americe archeologicky zdokumentovány. Z dvanácti těl byla deseti sťata hlava. Lidské ostatky byly spíše vhozeny do hrobky než rituálně uloženy. Dvě zbývající těla byla bohatě zdobena korály a náhrdelníky z imitace lidských čelistí. Archeologové zkoumají trosky města více než 200 let a přesto o jeho vzniku dosud nemají mnoho informací. Je ale jisté, že Měsíční pyramida byla důležitým místem demonstrace státní moci prostřednictvím různých obřadů a obětí. Město zpustlo někdy kolem roku 700 našeho letopočtu, kdy ho zřejmě dobyli nájezdníci. Trosky města jsou národní památkou. MF Dnes 04

Kdo je to Viktor Príkazský? Většinu života strávil bojem s dětskou obrnou, léčil v africkém Kongu i na východním Slovensku. Nyní je guvernérem československých rotariánů. „Nejsme tajná sekta ovládající životy druhých,“ tvrdí epidemiolog Viktor Príkazský, guvernér distriktu 2240. Hned po válce se tento 74 letý muž věnoval boji proti těžkým chorobám na Slovensku. Navštěvoval okresy Svidník, Medzilaborce, Prešov. Největším problémem byl břišní tyfus, záškrt, černý kašel ... Začalo se provádět hromadné očkování malých dětí. Během několika měsíců se podařilo očkovat čtrnáct ročníků mládeže. Lidé v těchto končinách byli poměrně zaostalí a v přízemí domu většinou bydlela zvířata a v prvním patře rodina. Občas objevili i zemljanku. Byly to těžké podmínky, ale věci se dařily a to zvláště s příchodem civilizace a průmyslu, kdy lidé získali práci ve městech. Očkováné probíhalo i v romských osadách. Zde bylo zřetelné, že jakmile stát něco daroval, tak majetek byl hned zdevastován. Jinak se ale stavěli Romové k majetku, když si svá obydlí museli vybudovat sami. Práce mění člověka... Šedesátá léta prožil Viktor Príkazský v Kongu. Odjel tam i s rodinou jakožto český epidemiolog. Práce byla podobná jako na východním Slovensku. Kongo je třicetkrát větší než Česká republika a bylo tam přibližně šedesát doktorů na celé území. Epidemiolog jen jediný. A proti němu veškeré „biblické“ choroby – mor, dětská obrna, malárie, žlutá zimnice, lepra a cholera. Na dotaz, zda se bál odpovídá, že při prvním kontaktu s černými neštovicemi ano, ale člověk si zvykne a očkování funguje. Snad prý s výjimkou moru, ale tam prý pomáhá základní hygiena. Poznal na vlastní kůži přímo v terénu mnoho chorob o kterých jeho kolegové četli jen v knížkách. V Československu byl v té době jen jediný případ malomocenství, který si pěstovali v nemocnici na Bulovce a nad jedním pacientem se vystřídalo mnoho ročníků mediků. V Kongu těchto případů bylo na stovky. V sedmdesátých letech pracoval na Maltě jako epidemiolog a statistik na ministerstvu zdravotnictví. Na možnost biologického ohrožení teroristy se dívá následovně. Antrax prý nepůsobil v USA jako reálná hrozba, ale spíše měl za následek

6

psychicky destabilizovat. Horší problém nastává s pravými neštovicemi, proti nimž se 25 let neočkuje. Tyto kmeny ale teroristé prý snad nemají, byly uloženy ve dvou laboratořích na světě, v Rusku a v USA. Od roku 1998 jste guvernérem českých a slovenských rotariánů. Jak jste se tam ocitl? Když jsem v polovině devadesátých let skončil s předsednictvím popradské okresní organizace Červeného kříže, nabídl mi přítel členství v rotary klubu. Je to vlastně humanitární organizace. Nebo spíše spiklenecká... Četl jsem různé teorie o skupinách ovládající svět, ale nevěřím jim ani slovo. Jsou dobré pro lidi, kteří chtějí svést nepříjemnosti, s nimiž se neumějí vypořádat sami, na jiné. Proč tedy rotariáni působí tak utajeně? V čem je rozdíl například mezi zednáři a rotariány? Zednářská lóže má jiná pravidla. Je to uzavřené společenství, které nemá humanitární, ale mocenské cíle. Naproti tomu mezi rotariány panuje demokracie. Členem se může stát pouze ten, koho doporučí stávající příslušník klubu. Mezi členy nesmí být víc než deset procent lidí stejné profese. Rotariáni jsou tedy elitářští? Pouze při výběru členů. Věnujeme této práci volný čas, takže nás musí bavit. Scházíme se každý týden a každý člen musí být určitým přínosem. Pravidelně přispíváme do Nadace Rotary, která peníze rozděluje na humanitární projekty. Členství stojí například v Popradu minimálně čtyřitisíce korun ročně. Čím se rotariáni konkrétně zabývají? Jsme humanitární organizace. Sháníme peníze na odvrácení humanitárních katastrof. Ve spolupráci s WHO jsme téměř vymýtili dětskou obrnu. Ze sto pětašedesáti zemí, kde se obrna vyskytovala jich zbylo sedm. Česká a Slovenská republika nesou rotariánské označení distrikt 2240, jak se určují hranice? Disktrik je území spadající pod jednoho guvernéra. Do roku 1999 jsme patřili do rakouského distriktu, který zahrnuje také Maďarsko. Naproti tomu například Holandsko má již sedm distriktů, neboť je tam hodně klubů. V Čechách a na Slovensku je 49 rotary klubů. Poznají se rotariáni na první pohled? Máte nějaké prsteny nebo tajná znamení? Každý vlastní malý odznáček, který může nosit na klopě. Které tuzemské politické osobnosti byly nebo jsou rotariány? Prezident Masaryk byl čestným guvernér distriktu 66 za první republiky. Jeho syn Jan byl aktivním rotariánem. Václav Havel od nás obdržel velké vyznamenání. Tomáš Baťa je letitým členem zlínského klubu. Týden 49/2004 (red.kráceno)

Špetka humoru: Můj Pane, myslím, že na mne můžeš být pyšný. Zatím jsem dnes nezhřešil, nezaklel, neublížil živému tvoru, neměl nemravnou myšlenku ani touhu. Jsem ti za to velice vděčný. Ale za pár minut musím vstávat, a pak asi budu opravdu dost potřebovat tvou pomoc! Jeden mladý mnich se rozhodl, že odejde do horského kláštera a podstoupí těžkou zkoušku mlčenlivosti, která mu dovoluje říci jen dvě slova za deset let. Po prvních deseti letech jde za otcem představeným. Vejde do kanceláře, otec přikývne a on povídá: „Mizerné jídlo!“ Otec znovu kývne a ukáže rukou ven. Mnich tedy odejde. Uplyne dalších deset let a audience se opakuje. Mnich tentokrát říká: „Tvrdá postel!“ Konečně po třiceti letech mnich předstoupí před otce se zamračenou tváří a říká: „Odcházím odsud!“ A otec se jen tak mírně usměje a povídá: „Ani se nedivím. Co jste tady, pořád si jen stěžujete.“ Doktor, architekt a programátor diskutují o tom, které povolání je starší. Už došli na samý počátek, k Rajské zahradě. Doktor povídá: „Lékařská profese je evidentně nejstarší, protože Eva byla stvořena z Adamova žebra, a to byl ohromný chirurgický výkon.“ Architekt zjevně nesouhlasí: „Vezměte si zahradu samotnou. Předtím byl jen chaos a prázdnota, než Bůh stvořil onu zahradu a celý svět. Takže Bůh musel být architekt.“ Programátor, který dosud jen poslouchal, se ozývá: „To je hezký, ale odkud myslíte, že se vzal ten chaos?!“ Jeden ateista takhle rybařil na jednom skotském jezeře, když najednou jeho člun napadla lochnesská příšera. Jedna rána ocasem a chlápek i s člunem vylétl deset metrů do vzduchu. Příšera otevřela tlamu, aby ho chytla. On v úděsu zařval:

7

„Ach, Bože, pomoz mi!“ Vtom se všechno zastavilo, chlápek visí jen tak ve vzduchu, a z nebe se ozve hromový hlas: „Myslel jsem, že ve mne nevěříš!“ „Ale no tak, Bože, nech toho. Před dvěma minutami jsem nevěřil ani na lochnesskou příšeru!“ Zpovídá se šestiletý klučina: "Požádal jsem manželku bližního svého." "Cože?" "No, roztrhl jsem si kalhoty a bál jsem se, že dostanu, tak jsem požádal manželku našeho souseda, aby mi to zašila."

Ježíš Kristus Král Viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun... Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. (Zj 19,11-12.16) Když po první světové válce, kdy se rodily nové demokracie, zavedl Pius XI. svátek Krista Krále, neměl v úmyslu propagovat návrat k monarchii z Boží milosti, jak jí rozuměl středověk. Chtěl jenom znovu ukázat na propast, která se před námi otvírá, když člověk chce poroučet člověku, ať už je to jednotlivec nebo celek. Není-li v tom, kdo mně vládne, Bůh, jsem otrokem. Podoba Pantokratora, Krista Vládce nebe a země v apsidách katedrál, je výraz víry a naděje: za lidskými strukturami je někdo ve výši, kdo se na nás dívá s láskou. Bez jeho vůle nám ani vlas z hlavy nespadne. Je Král, jediný, kterému můžeme důvěřovat a jehož poddanství se nebojíme. Chceme totiž vejít do království Božího. P. Tomáš Špidlík

Reakce na článek „Uchraň nás pekelného ohně“

(Svítání č. 40, pozn. red.)

Především je potřeba říci, že zjevení Panny Marie ve Fatimě r. 1917 je katolickou církví uznáno za pravé. Panna Maria vyzývá děti (Františka, Hyacintu a Lucii), aby se modlily růženec a po každém desátku opakovaly „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují“. Panna Maria prosí děti o modlitbu a půst. Není to žádná novina, protože toto po nás žádá sám Pán Ježíš Kristus. Panna Maria nečiní nic bez Jeho vědomí. Ví, co hrozí světu – tedy nám všem – a nemůže a nechce zůstat v nečinnosti, proto ta zjevení, proto ta fatimská vložka. Proč ji pisatel napadá a zpochybňuje? Má na to vůbec právo? Je si tak jist, že boj s pokušením, satanem, tedy reálným zlem, zvládne sám bez Boží pomoci? Proč jsou pak v modlitbě Otče náš prosby „a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“? Nemají stejný smysl jako fatimská vložka? Nebo snad i o modlitbě PÁNĚ bude autor zmíněného článku pochybovat a ji kritizovat? Jan Skalický

Reakce na článek „Věrný obraz našeho přístupu“ (Svítání č. 40, pozn. red.) Jsem přesvědčen, že sochy Božského Srdce Ježíšova a Panny Marie Lurdské, které se nacházejí v kostele sv. Máří Magdalény nebyly pořizovány současně. Mnozí z nás také ví, že socha Panny Marie Lurdské byla dříve při májových pobožnostech v kostele sv. Václava součástí bočního oltáře, a že o vyčištění a umístění korunky se v té době zasadil P. Bedřich Smištík. Chci tímto pouze říci, že námět zmíněného článku je nešťastný a zavádějící. Proč pisateli vadí poměr velikosti obou soch či korunka na hlavě Panny Marie? A jak si může troufnout z toho usuzovat na naši zbožnost, na náš vztah k Pánu Ježíši a Panně Marii? Vidí snad do našich srdcí? Jan Skalický ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

8

Zadáno pro ženy V naší farnosti se objevila od listopadu další možnost, jak se spolu setkávat, sdílet a obohacovat svými zkušenostmi a dovednostmi. S nápadem utvořit cyklus setkávání s určitým předem daným programem přišla paní Ludmila Šebrlová. Že nezůstalo jen u nápadu se potvrdilo 19. listopadu v 19.00 hodin, kdy byl oficiálně zahájen 1. večer setkání s názvem: „Zadáno pro ženy“. Na setkání mají přístup i muži, což bylo patrné hned v úvodu, kdy slovo poděkování paní Šebrlové pronesl náš pan farář P. Zbigniew Czendlik. Následoval první bod programu – vystoupení Petra Macháčka a jeho představení fotografií, které byly umístěny na zdech učebny. Dále vystoupili mladí z farnosti se svým hudebním programem pod vedením paní Střechové. Paní doktorka Reslerová odpovídala na dotazy a věnovala zájemcům různé informační materiály ze své ordinace. Následná ukázka paní Věry Štefanové z Květné, jak udělat od základu adventní věnec nebo vánoční výzdobu nadchla jistě každou tvořivou duši. S nápadem jak provonět a zkrášlit byt přišla Monika Reslerová. Příjemnou atmosféru večera dotvářelo samozřejmě i občerstvení a ochutnávka cukroví od paní Šebrlové. O setkání byl zájem, což jen potvrzovala poměrně hojná účast zhruba 30 přítomných. Myslím, že celý večer se pěkně vydařil a už jsem se těšila na setkání příští. To se konalo přibližně o měsíc později – 11. prosince v odpoledních hodinách. Sešlo se přibližně kolem 17 lidí, ale kdo přišel, rozhodně neprohloupil. Krásu uměleckého díla nám přiblížil pan Štěrba, který do učebny přinesl svůj ručně vyřezávaný betlém a ptáčky ze dřeva, kteří vypadali jako živí. O kráse žen zase informovala paní Faitová – Avon lady ve svém povídání o kosmetice značky Avon. Dárek v podobě malé rtěnky nebo krému potěšil nejen malé diváky. Tématem večera byla také „vánoční ryba netradičně“. Přímo mistrovsky se tohoto úkolu zhostily paní Jitka Kráčmarová a paní Štěrbová, které přinesly všem ochutnat své výrobky z domácí dílny a mnohé z nás jistě inspirovaly. Sladkou tečkou byla opět ochutnávka cukroví od paní Šebrlové a výborné recepty se před Vánoci rozhodně neztratí. Na závěr chci vyjádřit díky všem, kteří se na setkáních aktivně podílí a pomáhají. Přeji jim do dalších setkání „Zadáno pro ženy“ mnoho radosti a inspirace. Jana Kuťáková

V pondělí 13.prosince 2004 se v kostele sv. Václava v Lanškrouně konalo mariánské večeřadlo v rámci Fatimského dne za účasti P. Pavla Kopeckého, děkana z Letovic, který byl tak hodný a přijal jakožto kněz Fatimského apoštolátu naše pozvání.Nejenže udělil svátost smíření mnoha farníkům po ní toužících, též sloužil adventní mši svatou a pronesl (dlouhou, ale pěknou a zajímavou) promluvu na téma „Mariino Magnificat v našem životě“ zaměřenou na Rok eucharistie, který letos vyhlásil Sv. Otec Jan Pavel II. Možná nevíte, že podobné „večeřadlo“ se koná každý měsíc v (teplé) kapli na faře v Rudolticích, kde se pravidelně modlíme na různé úmysly. 13. ledna 2005 tomu bude právě 10 let, co jsme s těmito Fatimskými večery začali. Takže pokud chcete v lednu pokračovat, zveme Vás na 17. hodinu do Rudoltic. Večeřadlo končí adorací, a to v 19 hodin. Rodina Macháčkova s dalšími členy Fatimského apoštolátu

FATIMSKÝ APOŠTOLÁT Toto hnutí bylo založeno Mons. Haroldem V. Colganem (1894-1972) v USA. Nyní působí ve 110 zemích světa, má více než 25 mil. členů. V České republice byl Fatimský apoštolát obnoven v roce 1990. Starost o šíření Fatimského apoštolátu byla svěřena P. Pavlu Dokládalovi od srpna 1995 sídlícímu v Koclířově, kde je v bývalém klášteře Školských sester sv. Františka otevřeno centrum pro Českou republiku. Do pohraniční farnosti, kde žije 700 obyvatel, každý měsíc přichází stovky a stovky poutníků. Národní centrum FA ČR v Koclířově se ze své činnosti zodpovídá obecně diecéznímu biskupovi a České biskupské konferenci, dále pak vedení Světového apoštolátu Fatimy (World Apostolate of Fatima), jeho současnému prezidentovi Prof. Americo Pablo Lopez Ortizovi z Portorika, mezinárodní radě Světového apoštolátu Fatimy.

Cíle Fatimského apoštolátu Fatimský apoštolát chce být nápomocen všem ctitelům Panny Marie - být pevně zakotven v církvi, ve světle jejího učení. Rozšiřovat a formovat modlitební skupiny a všechny spojovat v jednotě večeřadla biblického Ceanacula - Večeřadla na Sionu. Chce působit v naprosté jednotě s církví, která miluje Pannu Marii jako svou Matku.

Aktivity Fatimského apoštolátu V návaznosti na národní středisko Fatimského apoštolátu v Koclířově u Svitav působí 15 oblastních středisek, která jsou přes své vedoucí a zástupce spojena s animátory jednotlivých modlitebních skupin. Povzbuzují je k tomu, aby se společně scházeli k modlitbám růžence a podle aktuálnosti jim předávají duchovní materiály a informace z národního centra. První mariánské soboty a pravidelná celodenní duchovní obnova od roku 1995 se staly "zdrojem" duchovní posily pro mnoho poutníků. Každý měsíc se v národním středisku v Koclířově koná celodenní program se mší sv., přednáškami zajímavých osobností církve, duchovní obnova pro děti, probíhá adorace za nová duchovní povolání, je možno využít příležitosti ke sv. smíření. První mariánské soboty jsou obdařeny mimořádnými přísliby. Také z Lanškrouna jezdí pravidelně autobus na tento duchovní program 1. soboty, a to ve 13 hodin od kostela sv. M. Magdalény. Bez přihlášky se může dostavit každý, místa bývá dostatek. Nejbližší 1. sobota vychází právě na 1. leden 2005, kdy program v Koclířově zůstane nezměněn. www.cm-fatima.cz

9

INFORMACE: 19. 12. v neděli od 15 hodin je adventní koncert u sv. Václava, zpívá chrámový sbor 20. 12. v pondělí od 16.00 hodin Fragment Pastýřské hry. Kostel sv. Václava. O narození Páně (barokní koledy). Učinkuje pěvecký sbor Gymnázia Lanškroun a divadelní spolek Dvacet tyček VM. 21. 12. v úterý 17 hodin svátost smíření u sv. Václava; 18 hodin mše svatá u sv. Václava 23. 12. ve čtvrtek 17 hodin svátost smíření u sv. Václava; 18 hodin mše svatá u sv. Václava 24. 12. pátek, Štědrý den 15 hodin mše svatá u sv. Václava pro děti a všechny, kteří nemohou přijít na Půlnoční 25. 12. sobota 15 hodin koncert Somebody is singing (kostel sv. Václava) 24 hodin Půlnoční mše svatá u sv. Václava zpívá chrámový sbor 25. 12. sobota, Boží hod vánoční

8.00 hodin – mše svatá v Žichlínku 9.30 hodin - mše svatá u sv. Václava 11.00 hodin - mše svatá v Horním Třešňovci

26. 12. svátek sv. Štěpána,neděle

8.00 hodin mše svatá v Lukové 9.30 hodin mše svatá u sv. Václava 11.00 hodin mše svatá v Rudolticích

26. 12.

16.00 hodin Fragment Pastýřské hry (Husův dům)

28. 12. úterý

18 hodin mše svatá u sv. Václava

29. 12. středa

8 hodin mše svatá u sv. Václava

31. 12. Silvestr, pátek 1. 1. 2005 sobota

Nový rok

15 hodin mše svatá u sv. Václava Slavnost Matky Boží Panny Marie,

9.30 mše svatá u sv. Václava ( Tento den je také první sobota v měsíci a jste zváni do Koclířova.)

2. 1. 2005 neděle

8.00 hodin mše svatá v Lukové 9.30 hodin mše svatá u sv. Václava 11.00 hodin mše svatá v Rudolticích

Pořad bohoslužeb během vánočních svátků najdete také jako obvykle na nástěnkách a na lavicích v kostele. Sezónní výstava – Nad Betlémem vyšla hvězda (vánoční výstava betlémů); Městské muzeum Lanškroun - Tříkrálová sbírka proběhne celorepublikově mezi 1. -12. lednem 2005. V Lanškrouně budou tři králové koledovat 8. 1. 2005 v sobotu od 9 hodin ráno. - Tříkrálové koledování proběhne také jako obvykle v kostele 2. a 9.1. 2005 vždy po mši svaté. Výtěžek letošní tříkrálové sbírky je věnován na posílení České katolické charity. Konkrétní seznam aktivit charity na které budete moci přispět najdete na nástěnce v kostele. - Prosíme všechny, kteří by se chtěli tříkrálové sbírky zúčastnit, aby kontaktovali M. Wendligovou (tel.: 775 09 06 11, e.mail: [email protected].). Za každou pomoc patří všem už předem velký dík. Součástí tříkrálové sbírky bude také tříkrálový koncert, který se uskuteční 9.1. 2005 v 15 hodin v kostele sv. Václava. Po koncertě bude také možno přispět třem králům do pokladničky. 8. 1. 2005 od 20 hodin jste zváni na lidovecký ples do tanečního sálu v Žichlínku. Lístky si můžete objednat u Pavla Kráčmara v Recalu a nebo v Žichlínku u pana Langra (č.p. 205). pozn: Lístky by měly být k mání od 20.12. 2004.

Vánoční a novoroční přání od otce Zbigniewa: Slovy pana Jiřího Suchého bych chtěl popřát všem lidem dobré vůle, aby ti, kteří ji nemají, jim dali pokoj. K přání požehnaných vánočních svátků a vydařeného nového roku se také připojují bratr jáhen Josef Macháček a pastorační asistentka Míša Wendligová. informace dodány: (M. W. + O. S.) Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:

Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická

( Lidická 823, LA )

10

Tel.: 465 325 166, 602 828 751

miro.kutak@tiscali .cz