S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
1 Sny pouště
Jeden muž přišel k poslu božímu a ptal se: „Ó posle boží, kdo je nejvíce hoden mého přátelství?“ Prorok odpověděl: „Tvá matka.“ Muž se ptal: „A kdo pak?“ Prorok odpověděl: „Tvá matka.“ Muž se ptal dál: „A kdo pak?“ Prorok odpověděl: „Tvá matka.“ Muž se znovu ptal: „A kdo pak?“ Prorok odpověděl: „Tvůj otec.“ SOMÁLSKÉ TRADIČNÍ POVĚSTI O PROROKU
MUHAMMADOVI
V Somálsku je ďábel bílý. Říká se mu džin a je všude.Všude kolem vás! Skrývá se v lidech a zvířatech a způsobuje jim nemoci. Provádí takové kousky, že se z toho můžou zbláznit. Když si něco někam položíte a ono to zmizí, sotva se otočíte, víte, že na tom sedí džin. Moje matka ho zaháněla tak, že na něho křičela: „Hej! Ďáble! Pryč z mých věcí! Ty nejsou pro tebe; nikdo tě tu nechce!“ Moje matka věděla o džinech všechno, i jak se jich zbavit. Znala účinná zaklínadla a věděla přesně, které tři listy nebo která kůra vyžene džina, když někdo onemocní.Vařila květy a kořeny, nebo nám je dávala žvýkat syrové, a některé vzácné listy a houby si schovávala v koženém váčku. Uměla číst z dýmu, větru i ve hvězdách a věděla, kdy je pravá chvíle.Všichni si jí vážili, protože byla nadána mnoha magickými schopnostmi. Pamatuju si z dob, kdy jsem byla malá holčička, že k ní lidé nosili nemocná zvířata. Narodila jsem se v somálské poušti. Nevím, kolik měla moje matka dětí. Některé zemřely hned po narození. Chovali jsme velbloudy a kozy, jako většina Somálců, a byli jsme živi z jejich mléka.V souladu s tradicí pečovali mí bratři obvykle o velbloudy a děvčata se starala o menší zvířata. 5
W A R I S D I R I E O VÁ
Moje rodina nikdy nezůstávala na jednom místě déle než tři nebo čtyři týdny. Jakmile zvířata spásla trávu, museli jsme se sebrat a hledat, kde by pro ně byla nějaká pastva. Jednou, když už jsem žila asi osm gu, jak se u nás říká období dešťů, hlídala jsem naše kozy nedaleko od místa, kde moje rodina tábořila. To ráno jsem se škrábala nahoru a dolů po strmých písčitých březích suchého říčního koryta, tuugu, k místu, které jsem o den dříve objevila. Rostla tam čerstvá tráva a několik stromů akácií.Větší kozy se stavěly na zadní nohy a přitahovaly si větve, aby mohly okousat horní mladé výhonky. V období dešťů se kozy pasou kolem obydlí a není třeba se o ně příliš starat.V období sucha je nutné hledat travnatá místa a nesmíte je ani na okamžik spustit z očí, protože dravci číhají za každým keřem. Za horkého odpoledne jsem se usadila ve stínu, prozpěvovala si dětské písničky a hrála si s panenkami z klacíků.Vždycky jsem věděla, čím chci být. Už jako malé dítě jsem si to představovala. Znala jsem muže, za kterého se jednou vdám. Hrála jsem si, že mám svůj dům. Malé kamínky byly kozy, větší představovaly velbloudy a dobytek. Postavila jsem veliký kruhový dům z písku.Vlhký písek byl nejlepší, protože z něho jsem mohla udělat přesně takový dům, jako byla naše malá chatrč, jenomže ten můj byl lepší, protože jsem si ho mohla vytvořit úplně podle svých představ. Náš dům postavila moje matka a pokryla ho rohožemi, které upletla z dlouhé trávy, takže když jsme se stěhovali, bylo snadné rychle jej naložit na velbloudy. Můj dům z písku byl stejně krásný a bezpečný jako ten její. Měla jsem manžela a děti a bydleli jsme daleko od mé rodiny. V horkém poledním slunci jako by se všechno zastavilo. Měla jsem výhled daleko oběma směry, vzhůru i dolů korytem písečného tuugu. Večer cestou zpět do tábora jsem sledovala zlé žluté oči smečky hyen, které mě a mé kozy pozorovaly. Děsila jsem se jich, protože hyeny jsou mazané a stačí malá 6
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
nepozornost a ihned oddělí kozu od stáda. Musíte se tvářit, že jste velcí a stateční, aby neucítily, že se jich bojíte. Bělka, koza, kterou si má matka oblíbila, vztyčila hlavu a zavětřila, takže i já jsem vzhlédla. Po okraji tuugu šel muž a táhl za sebou na provaze velblouda. Velbloudi obvykle následují v zástupu vůdčího velblouda, který má na krku dřevěný zvonec, vydávající dutý zvuk. Ostatní tvoří šňůru, podobně jako sloni, držící jeden druhého chobotem za ocas. Tenhle velbloud byl legrační: kroutil se a divně se točil k jedné straně. Ne že by bojoval, spíš se chvěl a měl pěnu u huby. Tu a tam se úplně zastavil a jen se třásl.To zvíře v sobě mělo džina, určitě ho posedl ďábel. Sledovala jsem, jak ten muž vleče ubožáka po okraji návrší. Náhle zvíře upadlo, úplně se složilo na hromadu. Muž na ně křičel a ječel, aby vstalo. Začal je tlouct holí přímo do břicha, ale velbloud ležel na písku a svíjel se. Řekla bych, že to bylo cenné zvíře, hahl, samice, a ještě k tomu březí. Muž se posadil a složil hlavu do dlaní. Překvapilo mě, že dospělý muž si sedá do prachu. Kočovníci odpočívají vestoje, s jedním chodidlem opřeným o stehno druhé nohy a s pažemi zaklesnutými za hůl, položenou napříč ramen, a nebo někdy sedí na bobku. Nikdy jsem neviděla, že by někdo takhle týral velblouda. Pro mou rodinu byli velbloudi cenná zvířata. Muž vlastnící velbloudy je mocný. Může je vyměnit za manželku nebo je prodat a koupit si, co chce. Jsou to magická zvířata. Můj otec a strýcové byli na naše stádo tvrdí, ale nikdy zvířata netloukli, pokud si nepostavila hlavu a neodmítala poslušnost.Velbloudi jsou podlí a vím, že je třeba držet se od nich dál, protože kopou a koušou. Nechtěla jsem, aby si všiml, že ho pozoruju, bála jsem se, že bude bít i mne. Chtěla jsem běžet domů a povědět to matce, ale neodvážila jsem se nechat kozy samotné. Otec by zuřil a spráskal by mě, kdyby se zatoulaly nebo hyena jednu z nich ulovila. Stála jsem tiše jako gazelí mládě překvapené v křoví a strachy jsem nedýchala. 7
W A R I S D I R I E O VÁ
Konečně se hahl přestala třást. Rozhlédla se a zdálo se, že si uvědomuje, že leží na zemi.Trhla nohama pod břichem a rychle se vztyčila. I když byla půvabná jako většina velbloudů, z tlamy jí tekly sliny a pěna. Cizinec se také zvedl – jako kdyby to zažil už mnohokrát – a znovu ji začal strkat. Slezli do koryta tuugu a vylezli na opačné straně, směrem k našemu táboru. Musel mít starost o nemocnou velbloudici, uvažovala jsem. Kdyby zahynula, přišel by jak o ni, tak o velblouďátko, tedy o celé jmění. Nepamatuju si, že by kdy předtím bylo sucho a horko tak dlouhou dobu. Věděla jsem, že mé rodiče to trápí, i když nic neříkali. Neměli jsme dost vody, protože studny v tuugu byly čím dál tím vyschlejší. Museli jsme mnohokrát přemísťovat tábor, abychom nalezli vodu pro zvířata. Nově narozené velbloudí mládě v noci zemřelo. Můj mladší bratr, kterému jsme říkali Dědek, protože se narodil s bílými vlasy, je ráno objevil mrtvé. Dědek věděl vždycky všechno dřív než ostatní, přestože byl tak mladý. Můj otec toho drobečka zvedl. Velbloudě bylo samá noha a mělo dlouhý krk. Otec pozoroval bezmračné nebe. Když bylo sucho, vytrvale vzhlížel k nebi a prosil Alláha o déšť. Nemohli jsme jíst maso z toho mláděte, protože podle naší muslimské víry je nečisté jíst zvířata, která nebyla správně poražena – musí se jim proříznout hrdlo nožem. Supi už nad námi kroužili tak nestoudně, že jejich dlouhá křídla na nás vrhala stíny, kdykoli nám proletěli nad hlavami. Dodnes si pamatuju svištění suchého větru a tiché mumlání matčiny modlitby. Moje matka nikdy nevynechala jedinou z denních modliteb, bez ohledu na to, v jak zoufalé situaci jsme se nacházeli. Když je někdo nemocný, může se modlit jen třikrát místo pětkrát denně, nemá se přemáhat, ale moje matka se vždycky modlila pětkrát. Muslim se má před modlitbou umýt, aby předstupoval před Hospodina očištěný. Pane můj, dej, ať tato koupel očistí 8
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
mou duši… Vody jsme měli sotva tolik, abychom přežili nebo napojili zvířata, na mytí žádná nebyla. Pokud maminka nemohla najít vodu, myla se pískem. Pětkrát denně pečlivě vyrývala zem zpod nějakého keře, kudy člověk ani zvíře nemohli projít. Nabrala si ji do dlaní a omývala se s ní stejným způsobem, jako by to byla voda. Vydrhla si obličej i chodidla. Pak rozbalila pletenou modlitební rohož a rozložila ji směrem k východu, k posvátné Mekce. Klekala si, klaněla se a zpěvavě se modlila: Není Boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorokem… Slunce bylo našimi jedinými hodinami. Dodržovali jsme čas pěti denních modliteb: za svítání, v poledne, před západem slunce, po západu slunce a před spaním. Když matka dozpívala píseň Alláhovi, srolovala rohož a uklidila ji zpět do kruhového domu. Sama jej postavila z dlouhých kořenů stromu galol. Vykopala ze země dlouhé, měkké kořeny a ohnula je do oblouku. Na ty pak připevnila rohože upletené z trávy. Moje matka dělala všechny práce v domácnosti. Vařila, starala se o děti, stavěla dům, pletla rohože, na kterých jsme spali, a vyráběla košíky a dřevěné lžíce. Byla kuchařkou, stavitelkou, lékařkou a také mou jedinou učitelkou. O smrti velblouděte nepronesla ani slovo, prostě dělala, co jindy. „Bože, dej, aby kozy měly dnes ráno mléko,“ odříkala. Modlila se tak pokaždé, když jsme šly kozy a velbloudice dojit. Se zvířaty to uměla. Stačilo, aby se jich dotkla, a ta zůstala klidně stát. Když jsem se je pokoušela podojit já, musela jsem jim vtlačit hlavu mezi stehna do záhybů šatů a natáhnout se přes jejich hřbet, aby mě nepokopala nebo neušpinila misku. Ale u maminky se jim líbilo, jako by chtěla, aby se dotýkala jejich hedvábných cecíků. Maminka vždycky při dojení zpívala a žertovala. Bělka měla toho rána nejvíc mléka a matka je rozdělila mezi nás osm. Podívala se otci zpříma do očí, což dělala jen výjimečně, a když mu vkládala misku s mlékem do dlaní, chvilku ji drželi společně. Můj tatínek byl tak silný, že dokázal zvednout 9
W A R I S D I R I E O VÁ
i naši největší kozu. Byl Dáród, z největšího a nejodolnějšího kmene v celém Somálsku. Přezdívka pro Dáróda je Libah, to je somálsky lev. Byl vyšší než všichni muži, které jsem znala, a zrak měl tak ostrý, že na druhém konci planiny rozeznal samce gazely od samice. Věděla jsem, že je krásný, protože jsem viděla, jak s ním ženy žertují, aby upoutaly jeho pozornost. Sledovala jsem cizince, jak vede velblouda do našeho tábora. Nesměla jsem pasoucí se kozy opustit, ale byla jsem strašně zvědavá, co se stane s tím vzteklým mužem a jeho divným velbloudem. Později jsem spatřila Dědka, jak kráčí po protějším břehu tuugu a hledá dřevo. „Kali, kali, pojď sem, pojď sem,“ volala jsem na něho a lákala ho k sobě. Chtěla jsem vědět, proč hledá dřevo na oheň. Seskákal dolů a zastavil se na dně tuugu. „Co se děje?“ ptala jsem se ho. „Maminka chce veliký oheň,“ sděloval mi. „Nějaký bratranec přivedl nemocného velblouda a chce, aby se ho pokusila vyléčit.“ Dědek měl pod hrozivě bílými vlasy sladký obličejík a kulaté, zlatohnědé oči barvy kadidla. Podobal se matce, která byla v naší rodině považována za skutečnou krasavici. O tom ale nikdo nemluvil, protože jakmile byste to vyslovili, přilákali byste džina a jistě by se jí stalo něco zlého. „Dědku,“ přikázala jsem mu, „zůstaň tady a pohlídej kozy. Musím mamince něco říct.“ Bratr váhal, ale dychtil po tom, aby už byl považován za dost starého na to, aby mohl pást kozy. Chlapci, dokud jsou malí, se starají o ovce a kozy, odtud vede cesta k nejprestižnějšímu zaměstnání pasáka velbloudů. Obvykle Dědka ke kozám nepouštím, říkám mu, že je plaší. Ale dnes jsem si tolik přála vidět, co se děje, že jsem riskovala výprask, kdyby se Dědkovi nějaká zatoulala. Bála jsem se, že si někdo všimne, že neplním svou povinnost, a tak jsem se opatrně plížila k našemu domu. Dalšímu vychrtlému děcku však nikdo nevěnoval pozornost. Cítila jsem kouř ohně a vůni čaje. Sledovala jsem, jak starší sestra nalévá čaj 10
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
do jedné z našich dvou sklenic. Držela konvici pěkně vysoko a lila ho dlouhým tenkým pramínkem, aby se kořeněná vůně uvolnila do vzduchu. Podala jej otci a cizinci. Ani jednou jim nepohlédla do obličeje, celou dobu se dívala do země, jak se sluší na řádnou ženu. Bylo mi divné, proč je neobsluhuje maminka. Velbloud připoutaný vedle naší chatrče začal opět vyhazovat a škubat sebou. Dostal záchvat! Matka se krčila poblíž v dlouhém odpoledním stínu a pozorovala ho. Sledovala všechno, co zvíře provádí, zkoumala je, jako kdyby je chtěla koupit. Světle hnědá velbloudice měla téměř barvu lví hřívy a vyduté břicho s mládětem. Po těle měla tržné rány a kolena zkrvavená od pádů. Maminka se dívala na zvíře tak upřeně, že vypadala jako přikovaná – nikoli strachem. Mlčky jsem si dřepla za matku. Chtěla jsem být také léčitelkou a chtěla jsem pochopit, co dělá. Matka pohlédla na muže popíjející čaj. Host byl vzdálený bratranec mého otce. Nebyl tak vysoký jako tatínek, měl neforemnou hlavu a krk dlouhý jako pštros. Pozorovala, jak pije čaj a baví se s otcem o nějaké politické straně a o bojích v Ogadenu. Uvažovala, co je to za člověka.Všimla si zaschlé krve na těle velbloudice a chomáče srsti na jeho holi. Vstala, pomalu přistoupila k velbloudici a něžně prozpěvovala: „Allah bah wain“ – Bůh je veliký. Ruku s roztaženými prsty položila velbloudici na tvář a pomalu, jemně sjížděla špičkami prstů po krku, přes lopatky k břichu. Velbloudice neuhnula, ale celou dobu se třásla. Maminka přejela rukou po celé šíři obrovského břicha naplněného novým životem. Zvíře bylo tak hubené, že i když neslo vzrostlý plod, žebra mu trčela ven. Maminka jí položila ucho na břicho a poslechla si tlukot srdce mláděte. Pomalu se narovnala a setřela rukou trochu pěny, kapající zvířeti z černých pysků. Promnula ji v prstech a ochutnala ji. Otevřela velbloudici tlamu a prohlédla jí zuby a tlustý jazyk. Když se zvíře vymočilo, sebrala trochu vlhkého písku a při 11
W A R I S D I R I E O VÁ
čichla k němu. Zdálo se, že čeká na vhodný okamžik, a sledovala, jak se slunce pomalu noří za vzdálené kopce. Znala pohyb hvězd a věděla, kdy období dešťů gu vystřídá období sucha hagaa. Věděla přesně, kdy se věci mají udělat a kdy je lépe vyčkat. Uchopila pletenou ohlávku a škubla jí nazpět. Laskavým slovem přiměla velbloudici faardisimo, tedy aby se posadila. Viděla jsem, jak se její dlouhé uši jedno po druhém natáčejí po směru matčina hlasu. Zvíře těžce dosedlo. Nejprve pokleklo na přední kolena, pak pokrčilo zadní nohy a složilo se na ně. Velbloudi jsou naučení klekat si, protože při jejich výšce je nemožné nakládat je vestoje. Maminka si podřepla, takže hlavu velbloudice měla ve výšce obličeje. V táboře všechno ztichlo. Muži zmlkli, ženy přestaly hřmotit nádobím. Zdálo se, že i kouř znehybněl očekáváním. Maminka se natáhla a položila dlaně z obou stran na tváře zvířete, jako by to bylo dítě. Podívala se mu přímo do očí – a pak je lehce popleskala. „Vylez, ty ďáble, vylez z ní! Nechceme tě.“ Věděla přesně, kolikrát má plesknout a jak silně, aby se džin vystěhoval. Uchopila kožený amulet se svatými slovy Koránu, který nosila na krku, a dotkla se jím nosu zvířete, vstupní brány k duši. Po dobu několika nádechů zůstalo zvíře naprosto nehybné. Pak se přestalo třást a začalo přežvykovat jako každý odpočívající velbloud. Matka vstala, a než přistoupila k otci a jeho bratranci, přikryla si obličej šálou. Dívala se do země a sdělila jim, že zlý duch, jistý džin, napadl velbloudici a způsobil jí záchvat. „Už brzy porodí mládě,“ řekla jim, „před novým měsícem. Džin, který s ní třásl, odešel. Nyní si potřebuje odpočinout a dostávat víc jídla a vody do té doby, než porodí. To jí pomůže ubránit se džinovi, kdyby se vrátil.“ „Nechce jíst,“ namítl bratranec. „Bojí se ďábla,“ vysvětlila mu má matka. „Musíte ji hladit a klidně k ní promlouvat, pak bude jíst a ztloustne.“ 12
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
„Hiiyea, chápu,“ přikývli otec a jeho bratranec současně. „Porazíme kozla, připravíme hostinu a přezpíváme mnoho modliteb k Alláhovi, aby toho džina zahnal,“ rozhodl otec. Když řekl kozel, rozhlédl se a spatřil mě. Vyskočila jsem, ale dopadl mě a chytil za rameno dřív, než jsem mohla utéct. Přitáhl si mě k sobě a udeřil tak silně, že jsem ucítila chuť krve, která mi vytryskla z nosu. Než mě mohl potrestat podruhé, vysmekla jsem se a uháněla k pastvině. Koryto tuugu bylo tmavší než obloha a v rostoucí tmě jsem nic neviděla. Přelézala jsem rozeklané skály a trní galolu mi rozdíralo kůži. Ve tmě jsem zaslechla pomekávat Křiklouna. Říkali jsme mu tak, protože nebyl chvíli zticha. Dědek kráčel tuugem a kozy ho poslušně následovaly. Měla jsem takovou radost, když jsem spatřila jeho stříbrnou hlavu, že jsem se rozplakala a nemohla se utišit. Ruka mě bolela, jako bych ji měla zlomenou.Věděla jsem, že až se vrátíme, otec mě zase bude bít. Toužila jsem po dotyku matčiných dlaní na svých tvářích, abych zapomněla na tu příšernou facku. Proč je nějaký velbloud důležitější než vlastní dcera? O několik let později, když už mě shledali dost starou na to, aby mě vdali, jsem utekla od otce a drsného somálského života. V mnoha směrech byl svět západu ještě drsnější. Otcovy facky byly snesitelnější než osamělost, kterou jsem zažila v moderním světě. Když jsem v Americe nebo v Británii trčela sama v hotelovém pokoji, kolem dokola obklíčeném ďábly, toužila jsem po lidském dotyku – třeba i facce – od někoho, kdo mě miluje. Oči jsem měla často opuchlé a zarudlé pláčem. Cítila jsem, že jsem ztracená a že můj život nikam nesměřuje. V Somálsku je rodina všechno: rodinné vztahy jsou stejně nezbytné jako voda a mléko. Nejhorší urážka, jakou můžete někomu vmést do tváře, zní: „Ať si gazely hrají v tvém domě.“ To znamená: „Ať tvá rodina zmizí.“ Gazela je plaché zvíře a nikdy nepřijde k domu, který není opuštěný. Pro nás být sám je 13
W A R I S D I R I E O VÁ
horší než smrt. Neměla jsem nablízku rodinu a vztah s mým snoubencem Danou se pokazil. Chtěla jsem najít svou matku, ale když jsem se zeptala jednoho Somálce na naši zem, řekl mi: „Zapomeňte na Somálsko.To už neexistuje.“ Oči měl matné, jako by v jeho srdci nebylo žádné světlo. Jako kdyby říkal, žádnou matku jsem neměl. To nemůže být pravda. Jestli Somálsko neexistuje, kdo jsem já? Náš jazyk, kultura, zvyky jsou jedinečné, dokonce i způsob, jak se díváme, je pro nás charakteristický. Jak může nějaká země zmizet jako voda v tuugu? Psal se rok 2000, devatenáct let po tom, co jsem uprchla. Moje země byla zničená hladomorem a válkou a já jsem neměla tušení, co se stalo s mou rodinou. Tehdy jsem měla mít v Los Angeles přednášku o mrzačení pohlavních orgánů žen. Souhlasila jsem, že o tom budu mluvit, i když to pro mne bylo těžké. V roce 1995 jsem porušila přísné tabu a veřejně promluvila o vlastní obřízce. Stala se ze mě mluvčí Spojených národů na toto téma, ale kdykoli jsem o tom hovořila, vrátily se mi bolestné vzpomínky, emocionální i fyzické. V dětství jsem dokonce prosila matku, aby mi to udělali, protože jsem slyšela, že se tím stanu čistou a nevinnou. Nebyla jsem vyšší než koza, když mě matka držela a jedna stařena mi uřezávala klitoris a vnitřní části vaginy a otevřenou ránu sešívala nití. Ponechala jen malou štěrbinu pro odtok moči a menstruační krve. V té době jsem neměla tušení, o co jde, protože jsme o tom nikdy nemluvily. Toto téma je tabu. Má krásná sestra Halimo kvůli tomu zemřela. I když mi to nikdy nikdo z rodiny neřekl, jsem přesvědčena, že buď vykrvácela, nebo zemřela na infekci. Midgaan, ženy, které obřízku provádějí, používají žiletku nebo nůž s ostřím nabroušeným o kámen.V somálské společnosti patří k nedotknutelným, protože pocházejí z kmene, jehož lidé nejsou potomky proroka Muhammada. Na zastavení krvácení používají pastu z myrhy, ale chybí nám penicilin, když se rána zanítí. Když se později 14
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
dívka provdá, ženich se o svatební noci pokusí násilím nevěstinu infibulaci otevřít. Jestliže je otvor příliš malý, dívku otevřou nožem. Po dlouholetém vnitřním boji jsem pochopila, že je to vlastně mrzačení, ale když jsem o tom mluvila, stejně jsem cítila úzkost – měla jsem strach, že se mi stane něco zlého za porušení zákona mlčenlivosti. Do hotelu, kde se měla konat konference, jsem dorazila pozdě a netušila jsem, že tam současně v mnoha dalších místnostech probíhají i jiné akce. Nemohla jsem si rychle vzpomenout, kde to vlastně mám být. Nakonec mě někdo nasměroval do tanečního sálu. Otevřela jsem dvojité dveře a zůstala jsem stát, ohromena obrovským sálem, naplněným snad pěti nebo šesti sty lidmi. Předsedkyně Nancy Leno už seděla na pódiu s ostatními členkami diskusního týmu. Učila jsem se, že v podobných situacích se mám chovat tak, jako bych si byla naprosto jistá tím, co dělám. Zhluboka jsem se nadechla, vysoko zvedla hlavu a kráčela ke schůdkům po straně pódia. Nancy se zvedla a vyšla mi vstříc, aby mě přivítala. Svým klidem a vlídností mi vrátila jistotu. Besedovala jsem s jednou právní zástupkyní, odbornicí na ochranný azyl, a s jednou súdánskou lékařkou. Obě ženy měly čísla a fakta, jimiž dokládaly každé své tvrzení. Odhaduje se, že obětí této staré tradice je asi 70 miliónů žen, i když kořeny této procedury jsou drženy ve veliké tajnosti. Po celém světě jsou rozšířeny různé formy těchto surovostí. Sunna je odstranění klitorisu. Excize odstraňuje i stydké pysky. Děvčátka v Somálsku trpí nejsurovější formou mrzačení genitálií, nazývanou faraonská obřízka nebo infibulace. Klitoris a vnitřní pysky vaginy jsou odřezány a rána se sešije tak, aby zbyl jen malý otvor na odtok krve a moči. Doktorka tvrdila, že toto zmrzačení pohlavních orgánů podstoupilo 84 % egyptských děvčátek ve věku od tří do třinácti let. Už se neomezuje jen na muslimský svět, v západních zemích je dnes přes 6000 děvčátek, která se také stala oběťmi této procedury. 15
W A R I S D I R I E O VÁ
Pokusila jsem se vylíčit, co se stalo mně v Somálsku, když jsem byla malá, mé potíže s močením a menstruací. Matka mi tehdy poradila, abych nepila, protože močením by se mohl otvor zvětšit, a že mám spát na zádech, aby jizva zůstala plochá a hladká.Věřila, že tím zajišťuje mou budoucnost, protože děvčata s netknutým pohlavím jsou považována za nečistá a předurčená k prostituci. Žádná matka by nepovažovala takové děvče za vhodnou nevěstu pro svého syna. Moje matka věřila, tak jako všichni lidé u nás, že infibulace je předepsána v Koránu. To, že jsem hovořila o svém pohlavním zmrzačení, pro mě bylo nejen zraňující, ale bylo to také rouhání. Přivítala jsem, že lidé chtějí něco udělat proti tomuto krutému zvyku, ale zas a zas jsem byla nucena oživovat všechnu bolest a bídu, kterou to v mém životě napáchalo. Kdykoliv jsem mluvila o mrzačení ženských genitálií, mluvila jsem proti něčemu, v co věřili moje matka, můj otec i můj národ. Odsuzovala jsem svou rodinu a tradici, která pro ně měla veliký význam. Chtěla jsem léčit ženy, které prošly touto bolestivou zkušeností, ale udělala jsem si nepřátele ve vlastní zemi. Kdybych nadále žila se svou rodinou, nikdy bych nesebrala odvahu veřejně se o něčem takovém zmínit. Zmocňovaly se mě úzkost a nepokoj, kdykoliv jsem o mrzačení ženských genitálií promluvila. Jsou věci, o kterých se v naší kultuře nemluví; nehovoří se o mrtvých a neříká se, že je někdo krásný. Máme mnoho tajemství, protože věříme, že kdybychom o některých věcech mluvili otevřeně, určitě by se stalo něco hrozného. Rozčílilo mě, když právní zástupkyně prohlásila, že ženská obřízka je vlastně mučení. Moje matka mě nemučila. Věřila, že ze mne dělá řádnou ženu, která bude dobrou manželkou a matkou svých dětí a která bude dělat své rodině čest. Ukončila jsem řeč a mnoho lidí v publiku se o tom chtělo dozvědět víc. Ale styděla jsem se a měla pocit, že už nedokážu říct ani slovo, obávala jsem se, že moje přednáška byla hroz16
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
ná. Opustila jsem posluchárnu postranními dveřmi, vlezla do výtahu a zmáčkla knoflík do devatenáctého patra. Vždycky se děsím, když musím jet výtahem tak vysoko. V dětství byl můj svět plochý a otevřený. Pocit, že mé tělo letí v malé uzavřené kabině přímo vzhůru, je mi nepříjemný: je to tak nepřirozené. Když jsem do štěrbiny zasouvala kartičku s kódem a zapínala na dveřích znamení „nerušit“, třásla se mi ruka. Zatáhla jsem hnědé závěsy, aby dovnitř nevnikaly sluneční paprsky. Byl čistý, bezmračný den a připomněl mi domov v jižním Somálsku. Nahlédla jsem do minibaru a odtud se na mne usmíval džin. Řekla jsem: „Vítám tě, pojď dál!“ Vybrala jsem lahvičky ginu, rumu a skotské a schoulila se s nimi do postele.V každé lahvičce seděl jiný ďábel a já jsem je postupně všechny vypila. Moje matka by každého z těch ďáblů dokázala zahnat, ale neměla jsem ponětí, kde je, nebo jestli by se vůbec ještě ke mně hlásila. Nerozuměla fotografiím, o modelingu nemluvě. Můj klan by mi vydrápal oči, kdyby se dověděl, co jsem řekla o naší kultuře. Chtěla jsem být léčitelkou jako moje matka, ale skutečnost, že jsem na veřejnosti mluvila o mrzačení ženského pohlaví, by ji musela urazit. Učila mě, že nemám říkat nic špatného, protože když to vyšlu ven do světa, je to venku a nikdy už to nemohu vrátit zpět. Černý anděl, Malik, sedí na jednom rameni a bílý ďábel, Behir, na druhém. Když Behir přiměje mou matku říct něco zlého, matka požádá Malika, aby to vzal zpátky. „Vezmi to zpět, vezmi to zpět,“ řekne okamžitě, dřív než to dojde příliš daleko. „Beru to zpět, beru to zpět,“ křičela jsem, ale věděla jsem, že už je příliš pozdě.Všechny strašné věci, které jsem řekla o svém národě, byly na světě. Vzít je zpět už nebylo možné. Chtěla jsem v tom pokoji zůstat navěky. Přetáhla jsem si přes hlavu prostěradla a zavrtala se do nich, jako želva do krunýře. Byla jsem vystrašená a opuštěná – nehodná trosečnice.V prsou se mi začaly rodit srdceryvné vzlyky a draly se vzhůru do hlavy; dlouho jsem je zatlačovala hrdlem zpět. Strach probodával 17
W A R I S D I R I E O VÁ
každou mou myšlenku. Když se mi nakonec podařilo usnout, zdálo se mi, že nemohu najít kozy; zatoulaly se a já je všude hledala. Chodidla mi krvácela, jak jsem klopýtala o skály a šlapala po trní. Slyšela jsem, jak zvířata mečí, ale nemohla jsem je najít. Probudila jsem se celá uplakaná. Ačkoli mi bylo naprosto lhostejné, co se mnou bude, sebevražda nepřicházela v úvahu. Matka mi vyprávěla, že znala patnáctiletou dívku, která se upálila, protože jí rodiče nechtěli dovolit vzít si chlapce, kterého milovala. Nepohřbili ji, a dokonce ani supi se k tělu nepřiblížili. Když jsem v nablýskané vykachlíčkované koupelně pustila vodu, abych se osprchovala, napadlo mě, že moje matka se myla prachem a já tu nechávám odtékat galony vody do kanálu. Pozorovala jsem se ve velkém nástěnném zrcadle. Maminka je neobyčejně krásná žena, ale v životě se neviděla. Neměla ponětí, jak vypadá její obličej. Prohlížela jsem si své tělo a styděla se za své nohy. Mám je křivé od podvýživy v dětství a kvůli nim jsem propadla v konkurzu na místo modelky. Tak jako ďábli, kteří číhají na každé křižovatce, vine se celým Somálskem nit hladomoru. Jak ráda bych věděla, zda je ještě někdo z mé rodiny naživu. Zprávy přicházely málokdy a vždycky byly hrozné. Můj bratr Dědek zemřel, sestry Amán a Halimo také. Zbloudilé kulky, které přiletěly kuchyňským oknem v Mogadišu během politických bojů mezi kmeny, usmrtily maminčina veselého bratra, strýce Wold’aba, který jí byl tak podobný. Moje matka byla postřelena, ale žila. O ostatních jsem nevěděla nic. Utekla jsem, když mi bylo asi třináct let, protože otec mě chtěl provdat za nějakého starce. Pokud je dívka panna, musí muži v Somálsku za nevěstu platit, a ten kulhavý plešatý dědek za mne nabídl několik velbloudů. Žena nemá v těchto záležitostech na vybranou, musí se vdát. Jinak se v poušti žít nedá. Pro osamělé ženy tu není jiné zaměstnání než prostitutka nebo žebračka. Bylo mi jasné, že pást kozy a starat se o starce není 18
S VÍTÁNÍ NA PO U ŠT I
nic pro mne.Vzepřela jsem se otci a utekla. Matka mi pomohla, vlastně ani nevím proč. Možná si nepřála, abych měla špatného manžela. Naučila mě tuto písničku: Ty jsi ta, co putuje noční tmou, jen aby ses za zlého muže vdala, který tě bude bít pastýřskou holí, svůj šál už nikdy nesundáš z hlavy. A nyní, opilá a obklopená ďábly ze všech stran, jsem toužila po mamince.Věděla jsem, že by mi pomohla. Ačkoliv už jsem sama měla syna Alekího, vzdychala jsem po vlastní matce, po jejím objetí a hlubokém hlasu, který by mi šeptal do ucha: „To bude v pořádku.“ Je jedno, co všechno se mezi vámi událo, jak odlišná byla vaše životní cesta, jakmile máte vlastní dítě, zatoužíte po matce. Kdykoli jsem vzala do náruče svého malinkého Alekího, zastesklo se mi po mém domově v Africe a po mé matce, která je součástí té země. Moje matka věří v Alláha každou buňkou svého těla. Nemůže dýchat nebo cokoliv dělat bez Alláha. Nemůže drtit zrní ani dojit kozy, aniž by za to nepoděkovala Bohu. Tak mě učila žít, a proto ji miluju. Na Západě jsem si odvykla žít tak, že jsem na každém kroku ve styku s Bohem. Nyní jsem začínala mít pocit, že ztratím všechno, jestli se nevrátím tam, kde jsem zanechala duši, do svého domova, jenž je na poušti. Mé jméno Waris znamená v Somálsku květ pouště. Oválné okvětní lístky pouštního květu jsou žlutooranžové a tento malý keřík těsně u země zpevňuje svými kořeny Alláhovu zem. V Somálsku je někdy mezi obdobími dešťů i roční interval, a přesto tyto rostlinky přežívají. Když konečně nastanou deště, květy rozkvetou ještě téhož dne.Vyrojí se z rozpukané země jako stěhovaví motýli.Tyto něžné kvítky zdobí poušť tam, kde nic jiného nepřežije. Jednou jsem se ptala matky: „Jak jsi přišla na moje jméno?“ 19
W A R I S D I R I E O VÁ
Odbyla to žertem a se smíchem řekla: „Nejspíš proto, že jsi zvláštní.“ Napadlo mne, že mám to jméno proto, že všechno přežiju, jako květ pouště. I moje duše to říká. Po tom všem, co jsem prožila, se cítím, jako by mi bylo 130 let – někdy ještě víc. Vím, že jsem tu už kdysi byla, mnohokrát, zas a znova. Když si uvědomím všechno dobré i zlé ve svém životě, nemám nejmenší pochyby, že se mi podaří přežít. Nevím, proč má matka zvolila tuhle květinu, nevím, proč si mne Alláh vybral – ale obojí do sebe dokonale zapadá.To vím. Kdo byl vychován v Somálsku, ví, co znamená vstát a jít, i když se nedostává sil. A právě to jsem teď udělala.Vstala jsem z postele a pokračovala v cestě.Věděla jsem, že chci najít svou matku, že se chci vrátit tam, kde jsem se narodila, a podívat se na to místo novýma očima. Jenom jsem netušila, jak to udělat. Zdálo se, že najít svoji rodinu je stejně nemožné jako představa, že by se hrbaté děvče stalo modelkou.
20