Svatá říše římská a vztahy s českým státem Vznik svaté říše římské v 10. století Ota I. Ota I. byl korunován jako nástupce Jindřicha I. Ptáčníka v Cáchách. Autorita této dynastie začala značně růst; němečtí feudálové to sledovali s velkou nelibostí. Protože tedy Ota I. neměl podporu feudálů, obrátil se k církvi, které uděloval pozemky (jako královská léna) a do úřadů dosazoval své biskupy a opaty. Tím si zajistil podporu církve. Získal také vojenské úspěchy, díky kterým si zajistil silnou podporu v severní Itálii (rok 951), odvrátil také útok Maďarů na řece Lech (rok 955). V roce 961 požádal papež Otu I. o pomoc proti vévodovi z Berengeru. Ota I. uspořádal tzv. římskou jízdu, při niž Berengera porazil a o rok později byl Ota I. jmenován císařem. Nové císařství navázalo na tradici Katrla Velikého a vžil se pro něj název Svatá říše římská.
Ota II. Ota II. byl jmenován králem již za života svého otce a potýkal se se stejnými problémy jako on. Jihoněmečtí feudáloé usilovali o jeho korunu a jeho předčasná neočekávaná smrt rozpoutala neklid v celé říši. Za jeho vlády expandovala Svatá říše římská do oblasti západních slovanů, přitom využívala moc církve (byly založeny biskubství v Magdenburku, Míšni a Braniborsku).
Ota III. V době smrti Oty II. byly Otu III. pouhé tři roky; vládla za něj, jako regentka, jeho matka Theofana. Svoji vládu nastoupil v roce 996 a jeho hlavní ideou byla obnova římského císaství (na jeho pečeti bylo heslo Renovatio imperii Romanorum). Jeho cíle však byly velmi idealistické, a proto narazily na odpor německé i italské šlechty. Se smrtí Oty III. (rok 1003) zanikla i poslední možnost jak sjednotil italské a německé oblasti.
Vývoj svaté říše římské v průběhu středověku Vztah k Svaté říši římské za: → sv. Václava Václav I. (též svatý Václav) byl vystavován tlaku ze strany Jindřicha I. Ptáčníka, který se snažil dostat pod svůj vliv východní slovanské oblasti. Václav se nakonec rozhodl podřídit se a v roce 929 přijal dohodu o placení tributu za mír. Toto rozhodnutí však neschvaloval jeho bratr, Bolesval I., ani jeho matka, Drahomíra. Proto byl na rozkaz svého bratra zabit před kostelem ve Staré Boleslavi (929 nebo 935).
→ Boleslava I. Po nástupu Boleslav I. odmítl platit míroví tribut Otovi I. a vedl s ním dlouhou válku. V roce 950 se s Otou I. smířil a v roce 955 stál po jeho boku v bitvě s Maďary na Lechu. Boleslav I. podporoval křesťanství a snažil se vymanit české země z vlivu německých biskupství. Díky jeho dceři Mladě pak vzniklo pražské biskubství (rok 973). → Břetislava I. Jedním z hlavních cílů Břetislava I. bylo přesvedčit papeže o povýšení pražského biskubství na arcibiskubství. Kvůli tomu podnikl v roce 1039 tažení do polského Hnězdna, kde vyzvedl ostatky sv. Vojtěcha a vyslovit tzv. Hnězdenská dekreta (tím se přihlásil ke křesťanským zásadám sv. Vojtěcha). Avšak ani tento čin ani převezení ostatků do Prahy papeže nepřesvědčilo. → Soběslava I. Soběslav I. vedl dlouholeté spory o vládu s nejstarším Přemyslovcem Otou II. Olomouckým. Otovi se podařilo získat podporu krále Svaté říše římské Lothara III. a spolu sním se vypravil proti Soběslavu. Lothar však podcenil vojenské schopností Soběslava a po krátké bitvě u Clumce byl poražen a zajat (Ota II. Olomoucký v bitvě padl). Soběslav Lothara propustil a dále vystupoval jako jeho spojenec (totální porážka Lothara by znamenala vleklou válku z celou říší, což Soběslav nechtěl). → posledních Přemyslovců První z posledních přemyslovců byl Přemysl Otakar I., ten nastoupil na český rům na konci 12. století. Podařilo se mu využít situace v Říši (boj u trůn mezi rodem Štaufů a Welfů); obratně přecházel mezi oběmi stranami, ale nakonec podpořil Filipa Švábského (rod Štaufů), který mu za jeho podporu udělil v roce 1198 královskou hodnost (nedědičná). V roce 1212 mu pak byla Fridrichem II. udělena tzv. Zlatá bula sicilská, která zaručovala nedělitelnost a svébytnost českých zemí a dědičný královský titul Přemyslu Otakarovy I. Další král, který měl co dočinění z Říší byl Přemysl Otakar II. (král železný a zlatý). Ten se dostal do sporu s cícařem Rudolfem Habsburským, který po něm chtěl podstoupení rakouských území. Přemysl Otakar II. toto neodlal akceptovat, a proto na něj císař uvalil klatbu. Po povstání Vítkovců přišel Přemysl o podporu, a tak byl nucen rakouské území císaři podstoupit. Na své pokoření však nezapoměl a v roce 1276 vojensky vytáhl proti císaři. Rozhodlo se v bitvě na Moravském poli, kde český král zahynul.
Jindřich IV. a boj o investituru Bojem o investituru je označováno období dějin, kdy papež a král/císař bojovali o moc ve Svaté říši římské (kdo bude dosazovat církevní hodnostáře,...). Když měl nastoupit Jindřich IV. na trůn, byl ještě dítětem; toho využil papež Řehoř VII. a vyhlásil tzv. Dictatus Papae, tímto dokumentem si zajistil naprostou nezávislost na světské moci. Když se však Jindřich chopil vlády, začal proti papeži jednat. V roce 1076 nechal své věrné biskupy sesadit Řehoře VII., ten na to reagoval uvalením kladby na Jindřicha IV (čímž zbavil feudály věrnosti ke králi a ti dokonce zvolili protikrále). Jindřich se tedy rozhodl provést cestu pokání do Canossy (1077), poté mu papež odpustil. Toto byl však jen klamný tah; poněm nechal papeže znovu sesadit a na jeho místo dosadil jemu věrného Klimenta III. (teď jsou dva králové a dva papeži). Jindřich IV. tedy vytáhl na Řím s armádou; během tohoto tažení se nechal korunovat na císaře 1084. Celé období bojů o investituru ukončil až konkordát wormský (1122), kdy byla investitura rozdělena na světskou a duchovní část. Soupeření Štaufů a Welfů Když zemřel císař Jindřich VI., měl na říšský trůn nastoupit jeho syn Fridrich. Tomu byly teprve dva roky a jeho zájmy nikdo neuhájil, a tak povstali dva kandidáti na trůn. Byl to Ota IV. Brunšviský, z rodu Welfů (měl podporu na území dnešního severního Německa), a Filip Švábský, z rodu Štaufů (měl podporu ve Švábsku a Porýní). Celý spor byl doprovázen dlouholetými boji a vyřešil se teprve smrtí Filipa Švábského. Po jeho smrti se papež obrátil na Fridricha II. (z rodu Štaufů), který byl jmenován císařem v Cáchách roku 1220.
Fridrich Barbarossa Fridrich I. Barbarossa (z rodu Štaufů) byl jmenován římským králem v březnu 1155, císařem pak o tři měsíce později. Po většinu své vlády bojoval Barbarossa s italskými městy (převážně na severu). Nejvýznamnějším bojem je obléhání Milána, ve kterém se vyznamenali čeští bojovníci s Vladislavem II. Díky jejich pomoci Milán kapituloval a český kníže byl odměněn královskou korunou. Jeho další boje s tzv. Lombardskou ligou však neprobíhaly dobře a v roce 1176 byl definitivně poražen v bitvě u Legnana (v roce 1184 byl uzavřen mír v Kostnici). V roce 1189 se účastnil třetí křížové výpravy, při které zahynul (utopil se při překračování řeky Calycadnus – dnešní Egypt)
Fridrich II. a Zlatá bula sicilská Fridrich II. byl jednou z nejvýznamnějším osobností Svaté říše římské. V křížové výpravě (1229) se mu podařilo dobýt Jeruzalém, Beltém a Nazaret a byl korunován za jeruzalémského krále. I když jeho mezinárodní prestiž dosahovala vrcholu,v domácí politice nebyl příliš úspěšný. V roce 1232 si němečtí šlechtici vymohli tzv. Velké privilegium, které jim umožňovalo téměř samostatnou vládu. Na konci vlády se dostával do sporů s papežem, který na něj v roce 1245 dokonce uvalil kladbu. Zlatá bula sicilská (Bulla Aurea Siciliæ) je souborem tří navzájem provázaných listin, které zaručovaly nedělitelnost a svébytnost českých zemí a dědičný královský titul Přemyslu Otakarovy I. Fridrich II. ji vydal 25. září 1212 Basileji jako odměnu za podporu, kterou mu Přemysl Otakar I. poskytl v boji o říšskou korunu. Listina se jmenuje sicilská podle pečeti, kterou byla potvrzena. Fridrich II. totiž v době jejího vydání disponoval pouze pečetí svého, tedy sicilského, království. Ludvík Bavor a Karel IV. Ludvík Bavor se snažil omezit papežskou moc, proto v letech 1327-1330 uspořádal tažení do Itálie. Papež Jan XXII. uvalil na Ludvíka kladbu a na jeho zem interdikt. Ludík na to reagoval typickým způsobem; prohlásil papeže za sesazeného a jmenoval nového, Mikuláše V. S Ludvíkem Bavorem se v této době „hádali“ i Lucemburkové (o Tyroly a Korutany); Lucemburkové se sblížili s papežem a i díky tomu byl 11. července 1347 zvolen za říšského krále Karel IV. Ludvík Bavor chtěl pochopitelně o trůn bojovat, v roce 1347 však náhle umírá. Karel IV. byl vyzíván mnoha renesančními básníky s spisovateli k sjednocení Itálie a obnovení antické římské říše. Karel si však uvědomoval idealičnost těchto výzev a s tímto vědomím uskutečnil korunovační jízdu a 5. dubna 1355 byl korunován na císaře. V roce 1356 vydal tzv. Zlatou bulu Karla IV., která se stala základním říšským zákoníkem. Lucemburkové jako vladaři Svaté říše římské První z Lucemburků, který nastoupil na říšský trůn byl Jindřich VII. Lucemburský. Kurfiřti ho zvolili v domnění, že bude slabý vládce (a oni si tedy budou moci dělat co chtějí). Jindřich si však rychle zajistil důležitou pozici v evropské politice (jeho bratr byl trevírský arcibiskub; dojednal sňatek Elišky Přemyslovny a jeho syna Jana,...). V roce 1312 podnikl korunovační jízdu a stal se císařem; o rok později však umírá. Jeho syn Jan odmítl kandidaturu na post císaře a prosadil Ludvíka Bavora (viz. předchozí kapitola). Další Lucemburk na říšském trůnu byl Karel IV. (viz. předchozí kapitola). Po smrti Ruprechta Falckého (1410) se rozpoutal boj o trůn mezi dvěma Lucemburky, Joštem a Zikmundem. Jošt nakonec získal říšský trůn, avšak pouze na rok; v roce 1411 umírá.
A tak převzal vládu Zikmund Lucemburský. Byl jmenován římským králem a v roce 1433 získal císařský titul. Na koncilu v Kostnici (1414-1418) vyřešil papežské schizma a zvolil papeže Martina V. Na koncilu v Bazileji (1431-1434) mimo jiné také vyřešil otázku náboženství v Čechách; bylo dosaženo kompromisu a v Čechách bylo povoleno dvojí náboženství.
Vývoj svaté říše římské národa německého Od 15. století se začalo užívat označení svatá říše římská národa německého, avšak pouze pro neměcké oblasti. Až v 17. stoltí se toto označení začalo užívat i pro ostatní části říše (Burgunsko, Itálie,...). Vláda Habsbursků → Karel V. Karel V. Byl korunován císařem v roce 1530. Jemu připadla vláda ve Španělsku. → Ferdinand I. Ferdinand I. naopak získal vládu ve střední Evropě. Oba bratři však začali vytvářet silnou centralizovanou monarchii, která se opírala o katolickou církev. Jako obránci víry vedli několik válek s protestanskou opozicí. Výsledkem byl tzv. Augsburský mír, který říkal: koho země, toho víra. → Maxmilián II. Maxmiliánovou snahou byla především stabilita v habsburském soustátí, a udržet rovnováhu mezi svými nekatolickými poddanými, proto povolil šlechtě v dolním Rakousku nekatolické vyznání, i když na něj byl vyvíjen tlak z Říma. V letech 1566 až 1568 vedl Maxmilián válku s osmanskou říší (poté musel platit 30 000 dukátů ročně). → Rudolf II. Rudolf II.byl nucen přesídlil z Vídně do Prahy (kvůli ohrožení ze strany osmanů); díky tomu se do Prahy přestěhovali i zástupci evropských zemí a toto období znamenalo pro Prahu značný prospěch (vydal také Rudolfův majetát na náboženskou svobodu). Ke konci své vlády trpěl císař syfilisem a byl postupně zbavován vlády. Na konci jeho života byl jeho titul už jen formální záležitost, naplno již vládl jeho bratr Matyáš. → Matyáš Maxmilián přebíral vládu již od roku 1606; císařem se stal po smrti svého bratra (1612). Maxmilián zase přesídlil do Prahy; podařilo se mu zachránit zničenou monarchii (za cenu velkých ůstupků), ale nebyl však silný panovník a již za jeho života byl v čechách zvolen za krále Ferdinand II. (za příslib respektování Rudolfova majestátu – slib nedržel).
→ Ferdinand II. Ferdinand byl absolutistický vládce, odpíral práva šlechticům. Za jeho vlády propukla třicetiletá válka, ale jejího konce se nedožil zemřel v roce 1637. Dokázal prosadit svoji koncepci centralizované habsburské monarchie. → Ferdinand III. V posledním období války (1644) dal Ferdinand II. říšským knížatům pravomoc vést svou vlasní zahraniční politiku (mělo to přispět k uzavření míru s Francií a Švédskem), tento výnos později vedl k omezování císařské moci. Podepsal Vestfálský mír (1648), který upevnim Habsburské državy ve střední Evropě, zároveň ukotvil absolutismus v monarchii. → Leopold I. Kvůli válečným konfliktům se potýkal s mnoha hospodářskými krizemi. Válčil s Osmanskou říší (podařilo se mu odrazit Turky od Vídně a vyhlan je až na Balkán) a Francií. Po smrti španělského krále Karla II. Leopold neakceptovat jeho nástupce (Filipa z Anjou), protože chtěl španělský trůn pro svého syna Karla. Tím začala válka o španělské dědictví. → Josef I. Josef I. zdědil značně nestabilní a vyčerpanou zemi (války, nepokoje v Uhrách,...). Začal tedy s reformami;
posiloval centrální řízení státní byrokracie, obklopil se
mladými
spolupracovníky, reformoval daně,... V roce 1711, když již byla země opět stabilní, Josef I. umírá. → Karel I. Nastoupil po smrti svého bratra Josefa I. Za jeho vlády skončila válka o španělské dědictví (španělský trůn připadl Filipovi z Anjou → aby Karel neměl příliš velkou moc). Za jeho vlády také přicházela monarchie o své državi v Itálii a na Balkáně a projevilase vnitřní slabost státu. Svůj nejdůležitější výnos vydal v roce 1713; byla to Pragmatická sankce, v níž byla ustanovena nedělitelnost habsburských území a povoleno nástupnictví ženě v případě vymření mužské linie Habsburků. → Karel IV. Bavorský Neuznal Pragmatickou sankci a dobyl některé Habsburské državy (např. Království české); nechal se korunoval císařem, avšak po porážkám a ztrátách dobytých území byl císařem bez území. Po jeho smrti nastoupil jeho syn Maxmilián III., který se vzdal císařské kandidatury a v roce 1745 uzavřel s Marií Terezií mír. → František I. Štepán Lotrinský Byl manžel Marie Terezie, i když měl titul císaře (a jiné úřady), neměl faktickou moc v monarchii, tu měla jeho manželka.
→ Josef II. Josef II. vládl po boku své matky od roku 1764 a po její smrti (1780) převzal vládl zcela. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (mnoho z nich však bylo později zrušeno), z nichž nejdůležitější jsou patenty o zušení cenzury, toleranční patent (rušil církevní monopol katolické církve) a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány roku 1781). Josef II. také rušil kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou. → Leopold II. Po smrti Josefa II. (1790) nastoupil na trůn jeho bratr, Leopold II. Podařilo se mu rychle vyřešit zděděné problémy, které vznikly v posledním roku vlády jeho bratra (ukončil válku Balkáně proti Turkům, podařilo se mu zvládnout neklidnou situaci na území Uher a povstání v Rakouském Nizozemí,...). V době jeho vlády propukla ve Francii revoluce (jeho sestra Marie Antoinetta byla francouzská královna), a proto uzavřel spojeneckou smlouvu s Pruskem, která byla namířená proti revoluční Francii. → František I. císař rakouský, František II. císař Svaté říše římské národa německého (jedna osoba) František II. nastoupil na trůn v roce 1792 (po smrti Leopolda II.). František bojoval spolu s ruským carem proti Napoleonu Bonapartu. S ohledem na průběch války a politického vývoje (vznik Rýnského spolku) prohlásil František II. římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi, tím se jeho vláda omezila pouze na rodové državy a dále vládne jako rakouský císaře František I.
Spojení svaté říše římské národa německého a českého státu pod nadvládou Habsbursků K úplnému spojení těchto dvou zemí došlo po bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Rok poté byl ve znamení represí; stíhali se viníci, konfiskoval majetek,... Dne 21. června 1621 byla provedena poprava 27 českých pánů v Praze na Staroměstském náměstí. S těmito represemi souvisí i rekatolizace, kdy za pomocí jezuitů byli vyháněni někatoliční duchovní, páleny knihy,... Jediné povolené náboženství bylo katolické. V roce 1627 (na Moravě o rok později) bylo vydáno tzv. Obnovené zřízení zemské, které zajišťovalo Habsburkům dědičné pávo na České země, rovněž byly omezeny pravomoce zemského sněmu. Ve druhé polovině 17. století pokračovala centralizace monarchie (do Vídně), byla např. rozpuštěna zemská hotovost, posíleny vazby mezi českými a rakouskými zeměmy. Důležitým panovníkem byl Josef I., který vydal několik reforem, jež daly větší pravomoce zemským orgánům. Karlovi I. se podařilo prosadit tzv. Pragmatickou sankci, která obsahovala zásadu
nedělitelnosti habsburských držav (tedy i Českých zemí) a umožňovala nástupnictví i ženám. Tento zákon odsouhlasily i české stavy. Postupný úpadek a zánik Svaté říše římské národa německého na začátku 19. století Začátek konce přišel s Vestfálským mírem v roce 1648. Tentkát ztratil říšský král/císař veškeré nároky na italskou korunu a od Svaté říše římské národa německého se oddělilo i Nizozemí. Od této doby byla říše pouze volným seskupením samostatných celků a císař plně ovládal pouze svá vlastní území. Svaté říše římské národa německého zanikla v roce 1806 (při napoleónských válkách). Františku II. (tehdejšímu císaři) však titul císaře zůstal, jelikož již od roku 1804 disponoval titulem rakouského císaře.
