GLOBALIZACE Globalizace je proces sbližování a propojování kultur, politik a ekonomik různých národů a států. Tento původně především hospodářský proces se výrazně urychlil v polovině 70.let zavedením nových informačních technologií, které otevřely nové možnosti především na finančním trhu. Dalšími vhodnými podmínkami byly zejména liberalizace mezinárodního obchodu, vytváření jednotných mezinárodních trhů a přechod od sociálních států k liberální. Globalizace byla nejprve chápána jako jev především ekonomický, spojený s přílivem investičního kapitálu, unifikace hospodářských systémů a technologií. Následovaly vlivy politické a kulturní. Hlavní ideou tohoto procesu byla idea „univerzalizace“. Vyjadřovala úmysl a odhodlání vytvářet řád a to v univerzálním, globálním měřítku. Idea univerzalizace představovala vůli změnit svět. Udělat svět lepším v rámci globálních rozměrů a připodobnit životní podmínky všech lidí na všech místech. Globalizace přinesla mnoho výhod. S prudkým rozvojem informačních technologií se značně zjednodušil přenos dat na ohromné vzdálenosti. S rozvojem dopravy a větší otevřeností hranic států se usnadnil pohyb nejen informací, ale také věcí a lidí. Mezinárodní trh umožňuje větší dostupnost výrobků a služeb a tím rozšiřuje sortiment na domácích trzích a zvyšuje pracovní příležitosti. Mezinárodní obchod by měl celkově zvyšovat produktivitu jednotlivých ekonomik. Nezanedbatelným úkolem tohoto integračního procesu je také řešení globálních problémů světa, které je možné pouze na globální úrovni. Mobilita Mobilita se stala v dnešním světě nejmocnějším a nejžádanějším stratifikačním faktorem. Prostor přestal být překážkou. Vzdálenost už není objektivní fyzikální daností, ale sociálním produktem. Její délka se mění v závislosti na rychlosti a dostupnosti jejího překonání. Stupeň sociální mobility určuje možnost vybrat si postavení ve společnosti a v podstatě i místo, kde chci právě být. Čím mám lepší společenské postavení, tím širší mám možnosti pro cestování a pohyb po světě (a dnes už vlastně i mimo něj). Bohatí mohou cestovat, kam je srdce táhne, kdežto chudí čekají, kam je vrhne život. Vytvořila se nová hierarchie mobility, jejíž oba póly se od sebe čím dál více vzdalují. Mluví-li se tedy v souvislosti s globalizací o lepších možnostech mobility jako o velkém přínosu, musíme si uvědomit, že přínos to bude pouze pro určité vrstvy společnosti. Některým se opravdu otevřou nové obzory. Chudým však zůstanou zavřeny. Stále budou vázáni k místu, které dosud obývali. Možná jen s tím rozdílem, že o něm budou moci sami čím dál méně rozhodovat. Komunikace S neustálým rozvojem technických prostředků dostaly informace možnost cestovat nezávisle na lidech a předmětech. Nevyžadují již žádný, nebo pouze sekundární, pohyb. Oddělení pohybu informací od pohybu jejich nositelů a předmětů a rozvoj nových technologií umožnili ohromné zvýšení rychlosti a snížení nákladů přenosu dat. Za největší převrat v komunikaci dvacátého století je bezesporu považován vznik internetové sítě propojující celou planetu. Obrovský přínos internetu je zřejmý, ať už máme namysli rychlý a levný přenos informací kamkoliv a komukoliv nebo jeho vzdělávací a výchovnou funkci. Málokdo si však uvědomuje nebo připouští negativní dopady internetu. Přílišné spojení s virtuální realitou vede k nerozlišování reality a fikce a k nezdravé životní pasivitě. Člověk ke svému rozvoji potřebuje nejen informace přijímat, ale také je v klidu vstřebávat a utvářet si na ně svůj názor, ale na to už většinou nezbývá čas. Nadměrné používání virtuálních prostředků může také ovlivnit proces socializace, neboť na „brouzdání“ po internetu přeci člověk nikoho dalšího nepotřebuje. Osobního kontakt je odsunut do pozadí, neboť vše lze vyřešit mailem či „smskou“. Levná a rychlá komunikace znamená rychlé přelévání a přehlušování informací. Větší pozornost věnujeme hlučným informacím než těm důležitým.
I když uznáme internet jako jeden z největších přínosů této doby, z celosvětového hlediska je vynálezem zcela zanedbatelným. Jak velký může být z celkové světové populace podíl lidí, kteří internetové služby využívají, když počítač vlastní pouze jedno procento obyvatel? Tento problém ve svém výroku velmi dobře vystihl Victor Keegan, který pronesl: „Jediné, co dnes dělají počítače pro třetí svět je, že přesněji zaznamenávají jeho úpadek“ Chudoba Jak už jsem se zmínila, globalizace původně měla být jevem zejména ekonomickým. Mezinárodní spolupráce měla zefektivnit ekonomiku a hospodářský vývoj jednotlivých zemí. Dnes můžeme konstatovat, že hospodářská integrace opravdu pro některé země znamenala velký přínos a příliv bohatství. Bohužel musíme jedním dechem dodat, že většina tohoto bohatství byla získána na úkor států jiných. Došlo k velkému přeskupování bohatství světa. Rozvojové země, které představují asi osmdesát procent světové populace, vlastní v současné době ve skutečnosti pouze dvacet dva procent globálního bohatství. Přeskupování kapitálu se tedy neděje, jak se původně předpokládalo, od bohatých států k chudým, ale naopak od chudých států k bohatým. Místo, aby globalizace potlačovala rozdíly mezi nejsilnějšími a nejslabšími státy, tak je naopak prohlubuje. Bohatým přinesla globalizace další příležitosti vydělávat peníze. Na život chudých v tomto ohledu nemá žádný, nebo dokonce záporný, vliv. Je tedy paradoxem globalizace, že ačkoliv malému množství lidí je velmi prospěšná, dvě třetiny světové populace vynechává. Dnešní svět je vymyšlen ku prospěchu bohatých, neboť v konzumní společnosti jsou perspektivní pouze potenciální zákazníci, tedy konzumenti. Bohatí se stávají předmětem všeobecného obdivu a vzorem společnosti. V chudých je cíleně vytvářen a udržován pocit nedostatečnosti, neboť bohatí potřebují existenci chudoby jen na to, aby si potvrzovali svůj úspěch a postavení. V dnešním konzumním světě vládne morální lhostejnost lidí, která je uměle upevňována a podporována médii podáváním zkreslených informací. Chudoba se stává odpudivou a dokonce nebezpečnou, něčím, co nás ohrožuje. Globalizace ničí početně slabší kultury, protože protěžuje to, co se vyplatí z ekonomického hlediska. Výroba je přesunuta do zemí s nižšími výrobními náklady, nižšími daněmi a hlavně lacinější pracovní silou (průměrný Američan vydělá za měsíc tolik, kolik obyvatel Bangladéše za osm let). Snaha o uniformitu, sjednocování nejen zasahuje do jednotlivých kultur a potlačuje jejich specifika, ale také zvyšuje netoleranci mezi lidmi. Vše odlišné a neznámé je považováno za špatné. Konzumní společnost Konzumování se stalo prioritou, cílem všeho lidského snažení. Role konzumenta je nám přisouzena již od narození a naší povinností je tuto roli dobře hrát. Vytvořila se nová „filozofie“ života založená především na tom, jak z člověka vytvořit správného konzumenta a co nejvíce z toho „vytěžit“. Konzument by neměl k ničemu pevně lnout, žádné potřeby by neměly být chápány jako plně uspokojené a žádné touhy se nesmí pokládat za nejvyšší. Konzument nesmí být schopen dlouho soustředit svou pozornost a touhu na jeden objekt. Musí být netrpělivý a neklidný. Pro člověka je na konzumování nejlákavější příslib uspokojení a naplnění touhy. Tato touha musí být stále a systematicky v konzumentovi živena a nikdy nesmí dojít k úplnému uspokojení. Je třeba vymýšlet stále nová pokušení a udržovat konzumenta ve stavu nepolevujícího vzrušení. Symbolem konzumní doby se staly nově otevírané supermarkety, hypermarkety či dokonce megamarkety. Najdeme v nich nespočetné množství různých druhů výrobků a hlavně je toto zboží levnější než u obyčejných maloprodejců. Málokdo si však uvědomuje, co se za tímto levným zbožím skrývá. Je
třeba vidět dálnice přeplněné kamióny, které přispívají ke stále rostoucímu znečištění a poškození životního prostředí. Neboť většina laciného zboží byla vyrobena kdesi daleko, v rozvojových zemích, ve státech, kde často za směšnou mzdu pracují i desetileté děti. Nákupem takovéhoto zboží nejen ochuzujeme vlastní ekonomiku a zvyšujeme nezaměstnanost ve své zemi, ale také podporujeme vykořisťování dělníků třetího světa. A co víc, supermarkety se stávají životním stylem a nakupování hlavní náplní života. Konzumní společnost je společností, kde nedělní procházky do přírody byly nahrazeny rodinnými výlety do nákupních středisek, a kde normální je pouze ten člověk, který pije „správné“ pití, jí „správné“ jídlo a nosí „správné“ oblečení. Duchovní stránka života už zajímá jen málokoho. Globalizace sama o sobě není ani špatná ani dobrá. Otevírá světu nové možnosti a s nimi spojené nové příležitosti i nová rizika. Většina autorů se shoduje na tom, že lidská touha překračovat hranice lokálních společenství, ať už z ekonomických důvodů nebo ze zvědavosti a touhy po poznání, je zcela přirozená. Navíc dnes globalizace dospěla tak daleko, že už nejsme schopni ji zastavit nebo jí uniknout. Nejschůdnějším řešením je tedy přijímat globalizace v celé její šíři jako proces, který má sloužit blahobytu celého světa, především však těch slabších a trpících. Je nezbytné ji „zlidštit“ a „zcivilizovat“.
SUPERMARKETY Problematika nadnárodních obchodních společností Super a hypermarkety jsou velkoplošné maloobchodní jednotky s prodejní plochou od 400 m2 až přes 5 000 m2. Jedná se o nadnárodní obchodní společnosti, které nemají povinnost nabízet produkty domácích výrobců. Expanze super a hypermarketů škodí všem. Má negativní dopad na zaměstnanost , na domácí výrobce a malé obchodníky, na životní prostředí, na vzhled obce, na vlastní zaměstnance a v neposlední řadě i na zákazníky. Nejde však o žádný nezvratný trend. Nové pracovní příležitosti? Míjíte-li staveniště, na kterém se právě buduje další hyper- či supermarket, jistě si všimnete tabule s informací, kolik nových pracovních míst tato prodejna přinese. Vznik nových pracovních míst v regionu bývá jedním z častých argumentů pro ospravedlnění výstavby obchodních řetězců. Bohužel má zprovoznění každé další obří prodejny na zaměstnanost dopad spíše negativní. Hypermarkety a supermarkety nabízejí především zboží od velkých nadnárodních firem a nemají zájem podporovat místní malovýrobce, což vede následně ke snížení počtu zaměstnanců pracujících v prvovýrobě a zpracovatelském průmyslu.Vzhledem k tomu, že malí obchodníci nemohou konkurovat velkým řetězcům, dochází v nich k propouštění v důsledku odlivu zákazníků. Řadu malých prodejců nakonec dovede cenový diktát k úplnému krachu. Studie Státní univerzity v Iowě prokázala, že každé nové místo vytvořené firmou Wal-Mart znamená v důsledku ztrátu 1,5 pracovního místa. Za obchodní úspěch prodejních gigantů tak platíme podporou v nezaměstnanosti pro lidi, kteří jejich vinou přijdou o práci. Kvůli vysokému zdanění práce a nízkému zdanění surovin se velké obchodní společnosti snaží pracovat co nejefektivněji a zaměstnat co nejméně lidí. Na srovnatelné prodejní ploše a v návazných dodavatelských službách tak pracuje v hypermarketu menší počet zaměstnanců než v maloobchodu. Zánik stejně velké prodejní plochy znamená více propuštěných než nově vytvořených pracovních míst. Jak se dělá "nízká cena"? Velké nadnárodní obchodní řetězce uplatňují velice tvrdou cenovou politiku. Díky hromadnému odběru zboží dosahují nižší hladiny cen, což jim umožňuje velmi
Tvrdé jednání s výrobci, kteří musí často platit za to, aby jejich zboží bylo do obchodní sítě velkých prodejen vůbec zařazeno. A navíc kdykoliv se obřím společnostem zlíbí, mohou se obrátit na jiného výrobce třeba z druhého konce Evropy. Jeden z triků, který supermarkety používají, jsou tzv. "zaváděcí poplatky", které požadují po výrobci za to, že uvedou na trh ve svém řetězci jeho nejnovější výrobek. Jakmile výrobce nezaplatí dojednanou sumu, supermarket ztratí o jeho výrobek zájem. Někdy jsou výrobci nuceni platit tzv. "nájem", údajně proto, aby si zajistili, že jejich výrobek bude vystaven na dobrém místě, aby se lépe prodával. Tento druh obchodování mohou přežít jen velcí a dobře zajištění dodavatelé a tak, jakmile jsou supermarkety v nové zemi bezpečně zavedeny, nabízejí v naprosté většině zboží od takových mezinárodních potravinových gigantů, jako je například Unilever, Heinz a Nestlé. Menší výrobci jsou buď finančně vyčerpáni nebo se do nabídky supermarketů nedostanou vůbec. Zvláště když některé supermarkety odmítají jednat s kýmkoliv, kdo nemá dostatečnou výrobní kapacitu na to, aby svým výrobkem mohl zásobovat všechny prodejny jejich řetězce. Nestojí jim za to zavádět nějaký místní produkt pouze do dvou či tří svých obchodů. To vede k polarizaci potravinářského průmyslu, na jejímž konci jsou pouze dva druhy dodavatelských firem - mezinárodní giganti a drobní dodavatelé zaměřující se na obchod s lahůdkami a specialitami. Neexistuje nic mezi tím, takže rozvoj nových potravinářských firem je téměř nemožný. Jaké jsou možné problémy spojené s výstavbou obchodních center? Výběr lokalit Nová obchodní centra jsou umisťována nejčastěji na nevyužité plochy v blízkosti obytných zón, které jsou z hlediska životního prostředí celkem bezcenné, nebo do příměstské krajiny v blízkosti významných dopravních tahů. Zde se zpravidla jedná o údolní nivy řek, pole a louky v blízkosti měst a obcí. Jelikož ve většině případů mají obchodní centra podobu přízemního samoobslužného domu s parkovacími plochami vně budovy, představují vždy značný zábor volné krajiny. Např. obchodní středisko o prodejní velikosti 15 000 m2 (v Olomouci např. hypermarket Globus na Pražské ul.) představuje celkový zábor 3,2 ha často kvalitní orné půdy. S růstem obchodních center kolem měst se tak vzdaluje krajina krátkodobé městské rekreace a v případě hlavního města Praha, s výjimkou některých tradičních lokalit, vzrostla vzdálenost od počátku 90. let 2-3krát (Incoma 1999). Výstavba nových obchodních center snižuje estetické hodnoty příměstské krajiny a znemožňuje volný pohyb živočichů v krajině. Jelikož neexistují žádné legislativní zásady, které by finančně zohledňovaly hodnotu krajiny, v níž je výstavba navržena, tak aby nové záměry byly směřovány do stávajících často minimálně využitých areálů a průmyslových zón, je lukrativnější pro každý nový záměr investovat své prostředky na "zelené louce". Doprava Výstavba velkých obchodních řetězců také vede k dalšímu rozvoji automobilismu. Zatímco drobní obchodníci si své zboží většinou obstarávají v okolí svého působiště, zboží prodávané v hyper a supermarketech se nakupuje ve velkém a následně přepravuje v kamionech na značné vzdálenosti. Ve Velké Británii dovážejí 95 % zboží z velkoskladů roztroušených po celé zemi. Průměrná vzdálenost hypermarketů od bydliště byla ještě před nedávnem v České Republice 50 km, dnes je 30 km - na cestu k nim používá drtivá většina zákazníků automobil (malý nákup bez automobilu by se zde stejně - započítáme-li cestu a čas - nevyplatil). Jejich umístění na okrajích měst navíc způsobuje velké dopravní komplikace. Environmentální škody působené tímto rozbujelým transportem zůstávají přitom nezaplaceny. Nově budovaná obchodní centra tedy přispívají k enormnímu nárůstu automobilové dopravy. Tento trend je podporován životním stylem propagujícím pohodlný nákup automobilem. U obchodů situovaných v centrech měst, kde je omezena možnost parkování a kam je dobrá dostupnost hromadnou dopravou, využívají zákazníci automobilů k nákupům v daleko menší míře. Naopak u velkých obchodních center, kde je výhodné parkování a dostupnost MHD je ve srovnání s automobilem omezená, je předpoklad použití automobilu za všech okolností velmi vysoký.
Co přináší nové urbanistické pojetí ? Dalším negativním důsledkem expanze hyper- a supermarketů je devastace přirozeného městského prostředí. To, že se obchody přesouvají na periferii, vede k vylidňování středu města. Tradiční ulice, lemované výklady, které dodávaly městům jejich ráz, postupně mizí, hlavní ulice přestávají přitahovat chodce. Malé obchody krachují jeden za druhým, namísto nich vznikají banky, herny či kanceláře. Ještě před třiceti lety tvořilo tržiště pod otevřeným nebem spolu s množstvím drobných obchůdků typickou součást veřejného prostoru většiny západoevropských měst. Tento prostor, ve kterém se mohli lidé potkávat přímo a v blízkosti svých domovů, se vylidnil a proměnil v průjezdní zónu pro potřeby automobilů. Zbyl jen ostrůvek pěší zóny určený spíše pro turisty. O samotném vzhledu těchto staveb, s přilehlými parkovišti pro tisíce automobilů, se snad ani nemá smysl rozepisovat. "Už někdo z vás někdy viděl hypermarket, který by nebyl ošklivý?" ptá se britský sociolog John Seymour. "Pokud někdo z vás holduje malování akvarelů či olejomalbě, už jste někdy pocítili touhu namalovat obraz hypermarketu?" Kladivo na zaměstnance Samostatnou kapitolou je vztah těchto obchodních řetězců ke svým zaměstnancům. Na jednu stranu přispívají k růstu nezaměstnanosti, na stranu druhou produkují armádu nízce kvalifikovaných pracovníků, většinou žen, často pracujících na snížený úvazek, s velice slabým platem a obvykle bez možnosti organizovat se v odborech. Existence řady zaměstnanců na částečný úvazek - lidí "na jedno použití" - umožňuje držet v šachu i pracovníky na plný úvazek a tlačit je k vyšším výkonům za nižší mzdy. Nároky na dovolenou mohou být přímo omezeny nebo nejsou uplatňovány z důvodů obav ze ztráty zaměstnání.Skutečným průkopníkem mezi ostatními prodejními řetězci je v tomto směru Wal-Mart, zaměstnávající okolo 800 000 lidí. Pracovní místa nabízená u Wal-Martu patří k samému dnu ekonomického žebříčku a firma jen vzácně odměňuje zaměstnance vyšší než minimální mzdou. Některé praktiky Wal-Martu ve vztahu ke svým zaměstnancům připomínají novodobou náboženskou sektu. Pracovní dobu začínají zaměstnanci společným skandováním názvu firmy, který v nich má posilovat sounáležitost s podnikem: "Dej mi W! Dej mi A! Dej mi L!". Další společně skandované heslo končí slovy: "...podívej, jak ti malí obchodníčci v centru brečí." K zadávání výroby svého zboží si firma vybírá země minimálně "zatížené" mzdovými, zdravotními, bezpečnostními a ekologickými předpisy. Velkou část vyrábí asijské manufaktury, které zaměstnávají převážně děti, případně vězně. Televizní stanice NBC přinesla v roce 1997 reportáž o otřesných podmínkách v továrně na oděvy v Bangladéši, ve které pracovali pro Wal-Mart chlapci a dívky ve věku 9 až 12 let dlouho do noci za 5 centů na hodinu, načež nabídla divákům záběry z Číny, na kterých pro změnu vězni našívali na oblečení určené pro Wal-Mart cedulku "Made in America". V roce 1996 další televizní stanice odhalila, že v továrně v Hondurasu vyrábí pro Wal-Mart oděvy děti, nucené pracovat 75 hodin týdně. Sleva není zadarmo Slogan "Vždy nízké ceny" je pravděpodobně tím, který nejvíce láká potenciální zákazníky do útrob obřích prodejen. Mýtus nízkých cen je používán nejčastěji při rozjezdu nové velké prodejny - ve chvíli, kdy začne místní konkurence upadat, ceny se zvýší. Pro nadnárodní společnosti není problém udržovat i po dobu několika let cenovou hladinu na nižší úrovni tak, aby jí drobnější obchodníci široko daleko nemohli konkurovat, a pak, po jejich krachu, ceny opět zvednout. V té chvíli ale už nemají lidé v okolí možnost nakupovat nikde jinde (v dostupné vzdálenosti) než právě v hyper- nebo supermarketu. V září 2000 nařídil německý antimonopolní úřad třem velkým maloobchodním řetězcům působícím na tamním trhu zvýšit ceny. Sítě hypermarketů totiž prodávaly základní potraviny jako mléko, olej či mouku za nižší ceny, než za jaké je nakoupily od dodavatelů. "Přínos pro kupující v podobě
nižších cen je okrajový a dočasný, ale omezování menších prodejců těmito nefér překážkami je zjevné a trvalé," prohlásil úřad. Vedle neporovnatelných výhod souvisejících s velikostí těchto společností (nižší provozní náklady, peníze na expanzi, detailně vypracovaná public relations a reklamní strategie, dokonalejší know-how atd.) dosahují obchodní řetězce nižší hladiny cen také hromadným odběrem zboží od výrobců, což jim umožňuje do značné míry diktovat si nákupní ceny výrobků. Menší výrobci tak raději prodávají své zboží za nižší ceny s důsledkem nižších zisků, než aby riskovali, že od nich obchod přestane odbírat jejich výrobky. Tvrzení o nižších cenách v těchto prodejnách rozhodně neplatí plošně. Týká se jen malé části položek běžné každodenní potřeby (toaletní papír, pečivo, máslo atd.), u nichž zná většina kupujících obvyklé ceny a může je tak porovnávat s cenami konkurence. Americká reklamní asociace přinutila v roce 1997 společnost Wal-Mart, aby přestala používat slogan "Vždy, ale opravdu vždy nízké ceny!", protože se zjistilo, že tyto ceny se týkají jen 1 500 nejlevnějších položek, zatímco dalších 80 000 druhů zboží je vysoce ziskových. Strategie, jak vytáhnout ze zákazníka co nejvíce peněz, je u obřích společností propracovaná do detailů, na první pohled netušených. Zde je několik příkladů: Pečivo se umísťuje do zadní části prodejny, tak aby zákazník při cestě za rohlíky prošel kolem dražšího sortimentu. Úzké uličky mezi regály jsou úzké právě proto, abyste jimi procházeli dostatečně pomalu. Velké vozíky vytvářejí optický klam malého nákupu. Sladkosti bývají umístěny v blízkosti front u pokladen a nabízejí tak dětem dostatek času k tomu, aby přinutily rodiče k jejich koupi. Méně známé nebo dražší zboží naleznete v regálech ve výši očí tak, aby upoutalo vaši pozornost, zatímco to známé nebo levnější bude pravděpodobně na úrovni podlahy. (zdroj: www stránky hnutí Duha)
