1 Vždycky jsem měl podezření, že se přátelství přeceňuje. Stejně jako studium na vysoké škole, smrt nebo velký pinďoury. My lidé prostě určitým věcem přikládáme velkou důležitost, jen abychom se vyhnuli pocitu nicotnosti vlastního života. Proto se přátelství stvrzují krví a tahle mytická kamarádství na život a na smrt jsou navíc vydávána za hlubší druh lásky, než je banální příchylnost partnerských dvojic. Taková pouta ale asi nebudou moc pevná, když je seznam bývalých kamarádů delší než seznam těch stávajících. Blasův táta nám vždycky říkal, že důvěřovat ostatním je projev slabosti. Jenže jemu jakýkoli náznak lidskosti zavání teploušstvím. Názorům bývalého záložního plukovníka se zjevně nacistickými sklony jsme ale nikdy nepřikládali zvláštní důležitost. V principu nám připadalo mnohem rozumnější, co na nás vybafnul jeden zoufalec v hospodě: „Kámošům já o svejch problémech nevyprávim; ať jim dělá šaška třeba jejich matinka.“ Já jsem přátelství vždycky považoval za sirku, kterou je lepší sfouknout dřív, než si o ni člověk spálí prsty, ale tehdy v létě bych se bez mých kámošů Blase, Claudia a Raúla prostě neobešel. Čekali jsme na Claudia v baru u El Maña přes hodinu, a i když jsme na to šli nejdřív radši zvolna (jedna Coca Cola a dvě vody), za chvíli už před námi v řadě stály prázdné lahve od piva a spořádali jsme tolik kuřecích křidýlek, že jsme zfleku mohli vzlítnout. Jednou jsme si to schválně spočítali a zjistili jsme, že strávíme víc času čekáním na Claudia než s ním. Čekání na Claudia tvořilo podstatnou část přátelství s Claudiem. Čekat na Claudia pro nás představovalo nejběžnější způsob, jak být s ním. „Já pozdě nikdy nechodim, protože když na tebe někdo čeká, tak v ten moment o tobě přemejšlí a určitě na tobě nenechá niť 11
suchou. A dost možná, že než se objevíš, tak se ten dotyčnej radši zdekuje.“ Raúla, stejně tak nespolehlivého jako dochvilného, to zpoždění štvalo nejvíc. Raúl byl vysoký, měl tmavé vlasy a kouty zakryté pečlivým rozcuchem, oči tmavé jako uhel schovával za hogo fogo černými brýlemi, jež si pořád nervózně nasazoval a krčil přitom nos. Raúl, to byl dobrý metr devadesát tenkých zpřeházených kostí, které držely pohromadě asi tak pevně jako věž z párátek. Nakopnul svou obrovskou cestovní tašku, která zabírala pětkrát nebo šestkrát víc místa než moje a Blasova dohromady. „Co to s sebou táhneš, celej bejvák?“ zeptal jsem se. „Jenom to nejnutnější, fakt.“ „To nejnutnější přece nemůže zabrat tolik místa,“ přisadil si Blas. „Kdybysme aspoň věděli, kam jedem,“ vysvětil Raúl, „tak bych si třeba mohl vybrat mezi zimníma a letníma hadrama, jenže když vám se zachtělo dobrodružství…“ „Kdybysme věděli, kam jedeme, tak by to nebylo ono.“ „Dyť je srpen, na co sakra potřebuješ zimní hadry?“ vyzvídal Blas. „Záleží na tom, kde budem, v noci bejvá frišno.“ Podívali jsme se s Blasem na sebe v obavách, co asi Raúl může mít v té narvané tašce, jejíž zip se nadouval k prasknutí jako poklopec pornoherce. A Claudio pořád nikde. Bylo jasné, že se nemůžeme dočkat, až vyrazíme. I když plánování nesnášíme, tentokrát jsme si všechno pořádně rozplánovali, jenže nakonec z toho byl docela obyčejný sraz, kam si člověk může dovolit přijít pozdě. A právě tohle Claudia ctí. Jemu totiž nikdy nic nepřipadá důležité. Aspoň navenek. Takhle si ušetří spoustu trápení. Claudio tohle všechno vymyslel, a dokonce pro nás v autobazaru sehnal dodávku. Od chlapa, co rozvážel sýry, koupil nissana, který má sice podle tachometru najeto přes půl světa, ale podle Claudiova citu pro automechaniku to prý zabalí až tak pět minut po nás. Při zkušební projížďce na em třicítce to vytočil na sto sedmdesát. Majitel se mi přitisknul ke kolenům a politý ledo12
vým potem se mi svěřil, že měl v úmyslu ho prodat ještě zaživa. Na cestě domů z toho vydařeného nákupu jsme si s Claudiem pohrávali s myšlenkou, jak naše dobrodružství pokřtíme: „Velká prasácká jízda.“ „Cesta do středonoží.“ „Cesta kolem půlek za osmdesát dní.“ „Dvacet tisíc mil pod normálem.“ Celý vtip spočíval v tom, že si neurčíme žádnou přesnou trasu. Měli jsme sice stanovené datum odjezdu, ale ne příjezdu. Opájeli jsme se představou, že konec cesty nastane tehdy, až to všichni čtyři, zmožení únavou, vzdáme za pokřiku: „Už dost, lepší už to bejt nemůže.“ Uvědomovali jsme si, že háček je v tom, že máme jenom poslední dva týdny v srpnu na to, abychom se do takového stavu dostali, ale čtrnáct dní pospolu, obzvlášť těch čtrnáct nocí, nám připadalo jako věčnost. Omezit nás mohly jenom hranice zeměkoule a vlastní výdrž. Když jsme Raúlovi a Blasovi ukázali naši čerstvě zakoupenou dodávku, oba zareagovali podle očekávání. Blas, zvyklý souhlasit se vším, o čem nemusí rozhodovat, pokrčil rameny. Jeho pohodářství a přizpůsobivost byly příčinou toho, že vážil přes sto dvacet kilo, aniž se o to musel nějak zvlášť snažit. Za jeho předčasnou pleš nemohl stres ani náhodou. Stejně jako boxovací pytel v posilovně snese všechno, tak i on si vybral ten nejlepší způsob, jak čelit světu; a sice ničemu nečelit. Raúl naopak zcela chladně a nezaujatě nakouknul do vozidla a zacpal si nos. „Smrdí tu sejra,“ všiml si. „Jasně že tu smrdí sejra, taky jsme to auto koupili od sejraře…“ „Takže vy chcete celý léto páchnout jako sejra.“ „Pořád lepší než tvůj obvyklej smrad,“ vyjel na něj Claudio. „Až zapomenem, kde parkujem, tak to najdem po čuchu,“ vložil jsem se do toho. „Vážně to strašně smrdí,“ přidal se Blas, když očuchal zadní část auta. „Budeme ho muset vydezinfikovat. Mně se chce po sejru blejt,“ trval na svém Raúl. „Víte přece, že jsem alergickej na mlíko.“ 13
„V tom případě si to ale vymeješ sám, stejně jsi jako jedinej nedal peníze.“ Claudia žralo, že Raúl, místo aby jako on vyrazil vstříc dobrodružství, se musel jako vždycky vytasit s nějakou prkotinou. Smrdí tu sejra. To je celej on. Kdyby Raúl jako první astronaut přistál na Měsíci, určitě by jen prohodil: neni tady jedinej strom. Proto ho Claudio umlčel zmínkou o penězích. Raúl nezaplatil svůj podíl, protože už tak musel zdolat spoustu překážek, aby vůbec jel. Měl sedmiměsíční dvojčata a jeho žena považovala za samozřejmé, že rodina stráví léto pohromadě. Eleně naše kamarádské dobrodružství zrovna moc nevonělo, a nejen kvůli tomu sejru, takže se až do poslední chvíle snažila Raúla všelijak odradit. Celý spor o odjezd nakonec zažehnul ukázkovou manželskou hádku. Elena popadla dvojčata a odjela k rodičům na venkov. Raúl se tam za nimi doplahočil, tři dny a tři noci dětského pláče a kojeneckých lahviček ze sebe nechal sdírat kůži a povolení s námi odjet dostal až po mnoha výmluvách, které si před námi snad tisíckrát nacvičil a pak si je napsal na tahák: „Partnerům jen prospěje, když si od sebe chvilku oddechnou.“ „Vztah je třeba okysličit.“ „Je třeba se na věci podívat také z jiné perspektivy.“ „Je nádherné, když se člověku stýská po tom druhém.“ „Odloučení umocňuje lásku.“ Na konci léta se k sobě měli vrátit, aby upevnili základy svého dokonalého soužití, jako kdyby snad někdy dokonalé bylo. V posledních měsících se Raúl choval jinak a on sám to vysvětloval následovně: „Je to jako když jdeš do kina, protože jsi viděl úžasnou upoutávku na nějakej film, a když už hodinu dřepíš v kině, tak ti najednou docvakne, že to není ono, že tě prostě podvedli jako nějakýho kreténa.“ Při jeho zápalu pro vybrané způsoby, řád a slušné vychování nám bylo jasné, jak moc se musel přemáhat, aby se ke svým frustracím veřejně přihlásil. Rok předtím si nás Raúl jednou odpoledne svolal, aby nám 14
oznámil: „Elena čeká dítě,“ a když jsme ani nedutali, nějak špatně si to vyložil, protože hned s úsměvem dodal: „Se mnou.“ Tvářili jsme se jako na konci druhého dějství nějakého dramatu a tím jenom prokázali naši natvrdlost. K tomu, aby nás Raúl přesvědčil, jak rád vstupuje do zázračného světa otcovství, scházelo jenom to, aby vymaloval byt všemi barvami a dal se do zpěvu. Druhý den jsme se my tři dohodli a složili se Raúlovi na Elenin potrat. „Zbláznili jste se? Já to dítě chci.“ Nad penězi ohrnul nos a přestal nás zdravit. Později se nám doneslo datum jeho svatby, které jsme se poslušně zúčastnili a tvářili se jako kamarádi. Tři dny nato nastoupil do práce ve tchánově firmě zajišťující rozvoz jídla do domu, kde ho čekala úchvatná výzva převádět faktury do elektronické podoby. Za tři měsíce kolaudoval byt, který zaplatili tchán s tchyní, s dětským pokojem plným ručně vyrobených věciček visících ze stropu, které podle něj měly v dítěti probudit inteligenci. O něco později jsme ho opili, aby ustál zprávu z ultrazvuku, podle níž se má stát otcem dvojčat, neboli dvojčááát, jak to tenkrát on sám vyslovoval. Když nás sklíčeně poučoval, jak se mění jeho až dosud slastný mládenecký a samotářský život, odpovídali jsme mu na to větou, která se od té doby proměnila v naši jedinou odpověď na všechny jeho nářky: Měls vzít ty prachy. „Já věděl, že mi ten můj podíl vomlátíte o hlavu,“ lamentoval Raúl u dodávky. „Protože jako jedinej vždycky remcáš.“ „Nenechal jsem přece doma Elenu a dvojčata, abych čtrnáct dní smrděl jak sejra. Je mi líto, jeďte si sami. Já jdu od toho.“ Blas, skutečný odborník na usmiřování, se za ním rozběhl, aby mu posílil sebevědomí: „Bez tebe nikam nepojedem, přece nás tu teď nenecháš, dyť ty jsi duší týhle cesty.“ „Já tu zkurvenou dovolenou potřebuju ze všech nejvíc, sakra,“ vysvětloval Raúl. „Mám až po krk dvojčat i Eleny, ze který se stala pěkná hysterka, i jejího fotra s těma jeho firemníma papírama…“ 15
Skoro už hrozilo, že se výčet příkoří protáhne až do rána, kdyby ho někdo z nás včas nezarazil: „Raúle, víš co? Měls vzít ty prachy.“ U Claudia nikdo nebral telefon. Naše cesta do středonoží, naše prasácká jízda, našich dvacet tisíc mil pod normálem nemohly začít hůř. Měl přivézt dodávku a v ní stany. Kdyby neměl zpoždění zrovna Claudio, tak by nás to tolik neznepokojovalo, ale my jsme věděli, že takhle jen zkouší, jaký jsme kámoši, a dělá se vzácným. Blasovi se zavíraly oči. Celou noc nespal. Abychom zabili dlouhou chvíli, líčil nám rozličné fáze svojí poslední sukničkářské epopeje, která, stejně jako všechny ostatní, skončila pět minut před tím, než si Blas stačil vrznout. V tomto případě se jeho obětí stala jakási Anabel, kterou podle Blase všichni musíme znát, protože dělá servírku v jednom baru, kam jsme zabrousili už asi tisíckrát, ale já ani Raúl jsme si nemohli vybavit ani bar, ani tu holku, kterou nám teď popisoval do nejrůznějších chlípných detailů. „A vůbec nepřehánim, když vám říkám, že jsem jí skoro dostal,“ vysvětloval. Dotyčná Anabel nám v Blasově podání byla představena coby nejsmyslněji rostlé stvoření na planetě. Dlouhé nohy, obrovské oči, nemluvě o ňadrech a zadku, který Blas dokázal vylíčit jen zběsilým šermováním rukama, u čehož ještě nevěřícně pomrkával. A aby svému líčení nasadil korunu, svěřil se: „A je o dvě hlavy větší.“ Shodou náhod, jak se tak v noci občas stává, se Blas s Anabel seznámil krátce před zavíračkou v baru, kde pinglovala. Blas využil svých chameleonských schopností a proměnil se v jedno přítulné, milé a chápající ucho, tlustého a zamlklého posluchače cizího neštěstí, které v tomto případě začínalo v nešťastném dětství a končilo nedávno zkrachovalým mileneckým vztahem s týpkem závislým na kokainu. Blas ji poslouchal jako oživlá zeď nářků a mnul si přitom ruce s vidinou rychlého a láskyplného pichu, během něhož mu ta holka bude brečet na rameni. Takzvaná utěšitelská šukačka spočívá v tom, že využijeme toho, že někdo má zrovna sebevědomí na nule. 16
„Úžasná roštěnka,“ pokračoval Blas. „Když v baru zavřeli, bylo už skoro šest ráno a já jsem jí doprovodil až domů. Došli jsme ke vchodu a já si byl jistej, že mě pozve nahoru.“ „Jenže to neudělala,“ předvídal jsem. „Dala ti pusu na čelíčko a oznámila ti, že jde nahoru vošukat toho kokeše, kterej je sice prevít, ale je hezčí než ty a neni to takovej tlustoprd.“ „Tak abys věděl, nahoru mě pozvala…“ „A tys šel? Ty bys byl schopnej říct, že ne.“ Raúl to Blasovi taky moc nevěřil. „Tak necháte mě to dopovědět?“ Blas si založil ruce na břiše a čekal, až nás ta nedočkavost přejde. „Pozvala mě nahoru, ale když se chystala otevřít, zjistila, že si klíče od bytu zapomněla v baru.“ „Vzals ji do hotelu? Udělals jí to na ulici? Ohnuls jí o auto?“ Raúl vždycky dělal tu chybu, že si představoval sám sebe na Blasově místě. Nic nemohlo být dál od pravdy. Jeden od druhého se tak lišili, byli každý tak jiný, že jim nezbylo, než se skamarádit. „Ty vole, to ne. Nechtěl jsem tlačit na pilu. Ona je typ holky, do který když člověk investuje trochu času, tak z toho může vzniknout nádhernej vztah…“ „A jaký ženský to jako jsou?“ „Jel jsem s ní taxíkem k nějaký její kámošce.“ „To ti řekla vona. Vo tisíc peset, že jela za tim kokešem,“ hecoval jsem ho. „Ani náhodou. S ním to skončila a pořád je z toho dost špatná.“ Obecně řečeno v nás milostný život našeho kamaráda jménem Blas, s nadváhou a knírkem, o kterém člověk neví, jestli se jen špatně oholil nebo jestli se nejedná o nějaký dlouhodobější projekt, jenž ho dělá o patnáct nebo dvacet let starším, než ve svých už tak obtížně snášených sedmadvaceti je, vyvolával vždycky jen tu největší skepsi. Od doby, kdy se rozešel se svou celoživotní láskou, a když říkám celoživotní, myslím to doslova, neměl žádný stálý vztah. Chodil s ní od tří let. Bydleli ve stejné čtvrti vojenských bytovek. Tu holku pak natolik zklamalo, že se Blas nevydal na vojenskou dráhu stejně jako její otec, předtím její 17
děda a ještě předtím i další příbuzní, takže se její rodokmen spíš podobal vojenskému útvaru, že ho nechala, a ještě dneska, když se potkají na ulici, k čemuž dochází skoro každý den, dělá, že ho nezná. Válku si vyhlásili po dvaceti letech chození, během něhož to nedošlo dál, než že se pořád líbali na ústa, jazyky se ani nedotkli, a ona mu to sice odhodlaně, ale s velkou nelibostí udělala třikrát rukou ve vedlejším vchodu. Jeho rodina také nebyla nadšená z toho, že se Blas zbaběle rozhodl jít studovat nezáživnou anglistiku. Od oné ponižující porážky v lásce na celý život se Blas opevnil na pozicích přesahujících jeho možnosti. Zamilovával se pouze do jemu nedostupných holek, a tím pádem byl každý nezdar pochopitelný a dal se snadno ospravedlnit. Blas vykecal Anabel, že druhý den odjíždí na cesty se třemi nejlepšími kamarády lačnými po dobrodružství, a určitě jí vylíčil, že to bude lyrického a beatnického ražení, protože jak se nám svěřil, ta holka se mu odvážila pošeptat se slzami v očích: „Ty se máš. Taky bych chtěla mít takový kámoše.“ „Schválně, cos jí napovídal.“ „No, nic…“ „Jak tě znám, určitě jsi jí pozval,“ vsadil se Raúl. „Ale ne, prosim tě. Ne tak úplně.“ „Řekli jsme bez ženskejch, jenom my čtyři,“ připomněl jsem mu. „No… Dal jsem jí číslo na Raúla, kdyby se k nám chtěla náhodou někde připojit, ale to ona určitě neudělá…“ „Cože?“ Raúla zavalilo pohoršení. „Řek sem vám, že ten mobil beru kvůli Eleně. Varuju vás předem. Platí to tchánova firma a já nechci mít problémy. Takže zapomeňte na to, že tenhle mobil je nás všech, to teda není ani náhodou, jasný?“ „Dyť vona nezavolá,“ ujistil nás Blas. „Dal jsem jí ho jenom proto, že jsem chtěl bejt milej. Říkala, že má něco v plánu a chce si odpočinout a bejt sama.“ „Nevim, jak to děláš, že všechny holky, se kterýma se seznámíš, chtěj bejt vždycky radši samy,“ řekl jsem. „Žádnej telefon, jasný?“ zopakoval Raúl. 18
„Vtipálku,“ vyjel na mě Blas ne zrovna přesvědčivě. „Říkám ti, že když se se mnou loučila, tak mi skoro dala pusu na pusu, jenomže ten kretén taxikář najednou popojel, zrovna když…“ „Skoro pusu na pusu, skoro si jí vojel. Ty seš, hele, skoro svůdník.“ „Jděte všichni někam, nevim, proč vám to vůbec vykládám.“ „Protože kdybys nám to neřek, jako by se nic nestalo.“ Tak to bylo. Myslím, že si každý z nás bránil to svoje, ale opravdový život jsme žili společně. Zbytek, to soukromé území, na kterém si každý tiše trpí, jsme sice měli, ale aby ho člověk viděl, musel tam nahlédnout. Ale komu by se chtělo? Já jsem své soukromí chránil někde v závětří naší veledůležité kamarádské cesty, uchlácholený několika pivy, možná jsem si ten den objednal první whisku, jenom abych své soukromí udržel pod pokličkou, když jsem si všiml, že se snaží prodrat na povrch. Je to fuk. Oni je taky ukrývají. Svědomitě dezinfikují své city, což je základ zdravého přátelství. Věci, o nichž se nemluví. Skoro nikdy. Naše cesta znamenala život, užívat si toho pocitu, který jsme mohli nasát do plic čím dál vzácněji, jednat každý sám za sebe, věřit, že každý z nás je pánem svého osudu. Byla v tom potřeba opustit všechny povinnosti a nechat je daleko za sebou. Pro Raúla to znamenalo uniknout před minulým rokem, který mu převrátil život vzhůru nohama. Po jeho ambicích stát se malířem nezbylo ani památky, teď z něj je manžel, otec a účetní. Však on si na malování najde čas v důchodu, že? Blas si zase nikdy tolik nevychutnal všechny svoje profesní i osobní průšvihy tak intenzivně, jako když nám dovolil, abychom se jim smáli. Možná že to dávalo jeho vztahům, přesněji řečeno milostným šarvátkám, nějaký smysl, stejně jako těm deseti rokům, na které se protáhlo jeho studium, a nakonec i tomu poslednímu předmětu, ze kterého měl za měsíc skládat zkoušku. Jak sám říkal, jedině hodina, kterou strávíme spolu, má šedesát minut. A myslel to vážně. Měl záviděníhodnou schopnost udělat ze sebemenší prkotiny cosi na způsob legendy, mezi kamarády přibarvoval příhody, které by člověk jinak považoval za naprosto nezajímavé. Pro Claudia naše cesta znamenala zažít opět potěšení z toho cítit se uznávaným vůdcem, šéfem a pánem všech 19
rozhodnutí, byla to pro něj jakási přestávka mezi tím, jak se protloukal od jedné práce k druhé, aby zaplatil byt, což byla sice jen jedna místnost se záchodem, on ho však považoval za nedobytnou pevnost své nezávislosti. A co se mě týče…, já se občas cítil provinile, že nedokážu naskočit na tu dokonalou vlnu a nechat se unášet, že vše pozoruji jen ze břehu, že si jdu za tím, čím chci být, i když to občas znamená opovrhovat tím, čím jsem, nebo proto, že ostatní, hlavně svoje kamarády, vidím vždycky takové, jací ve skutečnosti jsou a nikoliv takové, jak je líčí Blas ve svých legendách, které vykládal už tolikrát, že už to nikomu nepřijde vtipné. „Smrdí tu sejra,“ řekl Raúl, a my jsme viděli, jak Claudio vystupuje z dodávky, kterou zaparkoval na chodníku. Když strčil do dveří u baru, zaplavilo nás vedro madridského poledne, které dělalo z asfaltu tekuté písky. Jako by se ho to vedro nijak netýkalo, přicházel svěží, světlé vlasy měl mokré, jako někdo, kdo právě vylezl ze sprchy. Není vyloučeno, že by jeho urážlivě atraktivnímu vzhledu slušel i pot. Cigarety měl zastrčené v rukávu trička, hned vedle opálených svalů. Raúl na něj ukázal prstem, ale Claudio mu na výčitky nedopřál čas. „Vy ste teda šmejdi. Já se plahočim přes celý město a vy si tady nalejváte pupky.“ Následovalo několik pokusů o vraždu. Já jsem mu pohrozil, že mu rozbiju hlavu sklenicí, ale ani to mi nepřišlo dostatečně drsné. „Chytnul jsem se s Lorenou, protože ta pinda si k sobě nechtěla vzít Sáncheze,“ omlouval se Claudio a mezitím Blasovi upíjel pivo. „Celý dopoledne jsem mu sháněl bejvák.“ Sánchez byl Claudiův pes. Starý a zanedbaný katalánský ovčák, kterého měl Claudio čas venčit jenom v noci, když šel pařit. Pes si poslušně lehal u vchodů do hospod a nechal do sebe kopat a zvracet na sebe, zatímco se jeho páníček až do rána věnoval nezřízené zábavě. Během pracovní doby Sánchez zůstával doma na Claudiově posteli jako odrbaný plyšák a pořád dokola poslouchal Ramones, od první do poslední písničky a pak zase nanovo, dokud se páníček nevrátil. „Dokáže ho uklidnit jenom jejich hudba,“ ujišťoval nás Claudio, když jsme šli po schodech a uslyšeli ohlušující řev kytar, který se ozýval z jeho bytu. Všichni jsme věděli, 20
že Sánchez prakticky neslyší, nikdy nereagoval na své jméno, na pískání ani na luskání prsty. Pro Claudia to představovalo jasné známky inteligence. Sánchez přece nebyl žádný úslužný pes, který jako ocásek přiběhne na první písknutí. Důkazem jeho dokonalé výchovy bylo, že když nadešla chvíle, kdy potřeboval uspokojit své potřeby, sám vždycky skočil do Claudiovy malé vany a tam si ulevil. Při takto civilizovaných způsobech musel jeho páníček po návratu jen uklidit psí bobek před tím, než se šel sprchovat. Sánchez byl dokonalým komplicem Claudiových pozdních příchodů. Pět minut odpovídalo tomu, že musel vyvenčit Sáncheze, půl hodinka znamenala, že se Sánchez někam zaběhl, jedna hodina se rovnala tomu, že Sánchez zardousil sousedovic kočku, a při dvou hodinách Sánchez pokousal pošťáka. Za zpoždění naší cesty mohl pochopitelně také Sánchez. Otevřeli jsme zadní dveře dodávky, odkud se na přivítanou ozval suchý kašel umírajícího. Tedy Sánchezův štěkot. „Snad si nemyslíš, že ten čokl pojede s náma.“ „Dyť sem vám řek, jak mě Lorena vypekla.“ „Ani za nic. Ten čokl nejede,“ vehementně protestoval Raúl. „Řekli jsme žádný holky, takže psi jsou z obliga.“ „Ani náhodou.“ Všichni tři jsme byli zajedno. Sánchez nás zevnitř sledoval, natažený na stanech a spacákách, a na vypelichaném hřbetě si drbal houf blech. Oči měl uslzené, ne proto, že by ho tak dojal náš příkrý zákaz, ale kvůli tomu, že ho už celé měsíce soužil rozjíždějící se šedý zákal. „A co s nim mám jako podle vás dělat? To ho mám zabít?“ „Tim bys mu jenom prospěl.“ „Neblbněte. Von ani nehlesne.“ „Ne, Claudio, prostě ne. Ten čokl nejede,“ řekl Raúl a zabouchnul dveře dodávky. „Kruci, jako byste Sáncheze neznali. Je to dokonalej psí společník…“ „Pes nás bude strašně omezovat,“ snažil jsem se vše uvést na pravou míru. Od čtyř vagabundů a jednoho starého čokla nikdo nebude čekat nic kloudného. 21
„Co s nim budem dělat, to ho necháme celej den zavřenýho v autě?“ „Já ho s sebou brát nechtěl, jenže všichni kámoši, který mi jsou nějak zavázaný, jsou na dovolený.“ Blas byl jediný, komu se podařilo přijít s nějakým řešením. „A nenecháme ho u našich?“ Blasův táta nás přivítal v bílých ušmudlaných trenýrkách a tílku, jeho obvyklém srpnovém oděvu. Byl zrovna zabraný do cvičení, kvůli kterému Blasova máma odstranila z obýváku spoustu nahromaděných keramických předmětů, aby jí toho manžel při jízdě na rotopedu nebo při kmitání v upažení rozbil co možná nejmíň. Návrhem postarat se o psa byl očividně nadšen. „Co nám umřel Klaus, tak mi pes chybí. Jen tak mezi náma, já ho považoval za člena rodiny víc než manželku nebo Blasíka.“ A ukázal na ně. Blas pokrčil rameny. Otcova dobrmana museli utratit, když se mu s věkem scvrknul mozek a napadl tři nebo čtyři sousedy. Bylo jasné, že i jeho tátovi se scvrkával mozek vycvičený k zabíjení, jenomže on měl tu výhodu, že k vojákovi v záloze lidé obvykle chovají větší úctu než ke starému psovi. Přestože jsme se snažili odmítat nabídky Blasovy mámy, byli jsme donuceni sníst několik řízků se salátem. V jídelně prostoupené pachem z friťáku na mě vyšlo místo naproti bývalé, ještě předkonstituční španělské vlajce, dominantě místnosti. Tuhle vlajku musel Blas, když byl malý, vždycky při odchodu políbit a to samé musel udělat, když se vracel domů. Otec ho o víkendu věčně tahal na vojenské cvičáky. Když ho někdy nachytal při lži nebo když Blas třeba neudělal nějakou zkoušku, byl vyzván, aby poklekl k národnímu praporu, svátosti nejsvatější, a musel ho z celého srdce prosit o odpuštění. Při jídle Blasův táta občas pohladil Sáncheze tak razantně, až mu vytrhnul chomáče chlupů. Ze psova jména ale nebyl moc nadšený. Na jménech totiž přímo ulítával. Blas dostal křestní jméno na počest jednoho notáře a notoricky známého ultrapravicového vůdce. Ale to ještě nebylo nic tak hrozného ve srovnání s jeho sestrou, která to se jménem España, tedy Španělsko, 22
schytala na celý život. Vysvětlil nám, že psi čistokrevné rasy poslouchají jenom na povely v němčině, a hned nám tu řeč taky předvedl, když zarecitoval jednu sloku z Deutschland über alles, skromné to německé hymny. Sánchez před svým novým Führerem utíkal a schovával se Claudiovi mezi nohama. Blasův táta se strašně snažil si psa získat tím, že házel do vzduchu zbytky řízků s úmyslem, aby je ta šelma jménem Sánchez chytala v letu. Jenže pes se zmohl leda na to, že je nechal spadnout na parkety a pak je s jedním mlasknutím slupnul, jako by horlivé výkřiky „vyskoč, šampione, no tak“ patřily někomu jinému. Slovo šampion už pes určitě léta neslyšel a dalo by se pochybovat, jestli mu tak kdy vůbec někdo řekl. „Tomuhle psovi chybí výcvik,“ prohlásil Blasův otec. „Až se vrátíš z dovolený, bude z něj dokonalá psí šelma.“ Z výrazu v Claudiově obličeji jsem se dovtípil, že pomýšlí na to, že by psa nejraději chytil a utekl s ním pryč, ale narazil na náš nedostatek pochopení pro věc. Když jsme se loučili, Sánchez kňučel a upíral na svého páníčka žadonící pohled. Otec ho držel za obojek a přitom nás bojovně poučoval. „Už jsem vám říkal, že dovolená je pro slaboduché jedince. To práce člověka osvobozuje. Srpen i víkendy by se měly úředně zrušit.“ Výtah naštěstí hned přijel a my jsme rychle vlezli dovnitř. Dveře se zavřely a zanechaly za sebou poslední dojemný obraz Blasova otce, zcela odevzdaného vlastním předpisům, kterému ležel u nohou zarmoucený Sánchez. Claudio procedil mezi zuby: „Tohle tý pindě Loreně nikdy neodpustim.“ S Lorenou tehdy chodil. Ona sice ve skutečnosti žila s nějakým chemickým analytikem, se kterým se měli brát, ale před dvěma měsíci jí do života vtrhnul Claudio a teď hrozilo, že jim tu dosud víceméně nudnou pohádku převrátí naruby. Lorena se vyžívala v pocitu viny a v dramatech svého dvojího života, a on se nám svěřil, že půvab jeho známosti spočívá v tom, že by klidně přišel na Loreninu svatbu a rozdal by si to tam s ní ve svatebních šatech. Claudio se těmito boji vyloženě bavil, a když je vyhrál, nezanechávaly v něm pachuť nespokojenosti, což se mu 23
v běžném životě stávalo celkem často, jako by mu byl jeho vlastní svět malý. Teď se v Claudiově tváři pochmurně zračila Sánchezova blízká budoucnost, zatímco já jsem bloudil po Madridu ve snaze najít jakoukoliv výpadovku a konečně se dostat z města. Nebylo přehnané se domnívat, že Sánchez si v rukou Blasova otce prožije jeden z nejtěžších okamžiků své existence zpráskaného psa. Pravděpodobně bude cvičen k tomu, aby napadal chudáky, židy, černochy, uprchlíky a feťáky; a pokud by se výuka zdařila, pak by jejím nejlogičtějším vyústěním bylo, že se Sánchez vrhne i na Claudia, sotva ho zase uvidí. Blas a Raúl se rozvalili na zadním sedadle a na druhých světlech už klimbali: Blasovi tekla z koutku slina, čímž se vracel k nejlepším chvílím předešlé noci s Anabel, ke vzpomínkám čpícím nedosaženým pohlavním stykem; Raúl se uvolnil a ve spánku otevřel pusu dokořán – možná že si po několika měsících, když ho konečně neohrožoval pláč dvojčat, mohl poprvé pořádně zdřímnout. Claudio vedle mě také nevypadal zrovna nejlíp. Se slunečními brýlemi na očích jsem málem zabral i já. Na konci všech těch tunelů jsme se vynořili u sjezdu na silnici do Valencie. „Už valíme po okruhu?“ zeptal se Claudio. Takhle on mluvil, takovým puberťáckým slovníkem. Přikývl jsem a zařadil se do pruhu. Za sebou jsme zanechali vylidněný Madrid. „Šlápni na to a u moře mě vzbuď.“ Claudio se opřel o okénko. Nebýt toho příšerného sýrového smradu, tak soudě podle účinku, který měla dodávka na všechny tři, by si někdo mohl myslet, že bývalý majitel s ní rozvážel rohypnol. Přidal jsem plyn. Naše cesta bez cíle, útěk převlečený za dovolenou, právě začínala. Ten den jsem měl narozeniny. Ani jeden z kámošů si na to nevzpomněl. Vlastně si nevzpomněl skoro nikdo. Jenom matka mi z povinnosti plytce poblahopřála, pět minut něco plkala do telefonu z té jejich poklidné dovolené a mně to připadalo jako věčnost, dokud konečně nepřišla s jakousi výmluvou, aby mohla zavěsit. Tím líp. Muset slavit plynoucí čas je vlastně dost kruté. Prohlédl jsem se ve zpětném zrcátku. Prozkoumal jsem svůj čerstvě sedmadvacetiletý obličej. Ještě pořád se mi nelíbil. 24
* * * Léto je smutné roční období, kdy nic neroste. Kdo by neměl raději prosinec, navzdory hořkosti vyvolané cizím štěstím; dokonce i typická dubnová krutost je tisíckrát podnětnější. Letní píseň je vždy nejhorší písní v roce. Letní láska je odrůdou lásky, velké lásky, která se v létě nikdy neuskuteční. Mluví se o čtení na léto, letních nocích, letních cestách nebo letních drincích, což obsahuje náznaky jistého opovržení. Naše láska není na léto. Naše láska nezná prázdniny. (Ze Psáno na ubrousky)
25
