Suburbie jako domov. Studijní text pro předmět Ekologie Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013

RNDr. Jiří Sádlo, CSc.

Suburbie jako domov

Studijní text pro předmět Ekologie – Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101

Projekt spolufinancuje Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti“ 1

Tato esej pojednává o moderní krajině; o její současné skladbě, struktuře a dynamice. Je rovněž o lidech a celé kulturní složce krajiny, ale i o přírodě. Máme-li totiž o krajině něco podstatnějšího říci, nelze na jedné straně přírodní složku degradovat do role pasivní kulisy či rekvizity lidských aktivit, jak by občas chtěli humanitně a technicky orientovaní lidé. A na straně druhé nelze složku kulturní omezit na nějaké antropogenní, dokonce třeba druhotné ovlivnění přírody, jak bývá časté v pojetí přírodovědném. Toto pojetí možná není vzdálené architektonickým východiskům, nicméně odpovídá hlavně specializaci autora, kterou je vývoj krajiny v posledních 11 000 letech. Text vznikl na základě remixu několika již publikovaných studií, zejména delší práce o Kladensku (sborník Budeč, příroda – krajina – člověk).

Negativní krajina Krajina se v současnosti stala tématem úměrně k tomu, jak se během několika desetiletí nápadně změnila. Slezl jsem z výsypek a rumišť, stojím před hernou, ta je v teskobaráku a funguje spíš jako obyčejná hospoda. Ale vevnitř skoro nikdo není. Venku jsou orvané pultíky ve dvojstupu, a u nich po hloučcích stojí Cikáni ve zlatém a hnědavém světle zářijového odpoledne, dal jsem si, co pijí oni: každý má v půllitru něco nebesky modrého a ukáže se, že je to curacao naředěné sodovkou na voltáž limonády, tak mi to řekli a mlčíme, dívám se na hradbu výsypky, plnou aster a zlatobýlu a slunečnic jako někde na prérii. Ty kytky jsou z Ameriky, tady nepůvodní, nicméně dávno usedlé. Ale co je tady původní? Všecko sem patří a nepatří stejně, jako třeba já. A jako těžba uhlí. Tam nahoře je třicet let stará divoká planá krajina s tůněmi, mořskými oky na toxických půdách, s olšemi z rekultivací a také s vratičem a vysokou trávou, v které jsou pěšinky, to tudy chodí tudy srny sběhlé z Krušných hor. Tady dole je suburbie, jsou tu ohrady, silnice a trať, velkosklady a pár ulic domků. Za každým rohem může být něco divného, squat v secesní vile s divokou zahradou? Osada rybařících mezolitiků? Muzeum moderního umění? To všechno dohromady? Je mi tady dobře, což je vlastně divné. Mohl bych zde začít bydliti. Je mi tady docela dobře mezi těmi rozvrácenými existencemi lidí, hornin a rostlinných druhů. Ještě se budem těšit ze dne svého – já, Cikáni a ptáci, zvěř a květy. Předně není jasné, v čem jsme se to vlastně ocitli. Říkejme tomu třeba moderní krajina, ale důležité je, že vlastně nemá jméno. Dobře, kdysi tady byla všude kolem pole, louky, vesnice a lesy, tomu se říká tradiční kulturní krajina. Pak ta tradice a kultura zmizely a je tu, jak se zdá, něco nového. Co to je, jaké to má vlastnosti? Brzo se ukáže, že to vůbec není jasné. Můžeme tomu vůbec říkat krajina? Dokonce bez ironie „kulturní krajina“? Nebo naopak třeba tam není žádný problém, takže ani nemá smysl odlišovat tuto moderní krajinu od tradiční, kultura zůstává kulturou a rozdíly jsou jenom v kvantitě? Anebo se naposled rozhodneme, že pokud to není kvalitní, bude se tomu říkat suburbie, zatímco v opačném případě je ta samá škatule moderní architektura a urbanistika? Nemá to jméno, všechno jsou nadávky, třeba sídelní kaše, anebo jsou to označení, s nimiž se jako s nadávkami zachází (už sama suburbie). I politicky korektní opisy mají dávkou netajené ironie nebo Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


snad pokrytectví, jen aby se nemuselo nadávat přímo. Brownfields, to přece vzniklo od jedné mapovací barvy, docela smluvně přiřazené, to nemá nic společného s barvou pleti, nacismu a exkrementů; všecko pouhá náhoda. Nebo krajina postižená (třeba těžbou hornin nebo rekultivacemi), krajina „po horninové těžbě“ (jak ji nazvat přímo?). A dokonce často nemá ani svébytnou existenci. Nemluví se o ní totiž jako o krajině, ale jen jako o krajinném odpadu, o poruše krajiny, spočívající jen v absencích toho, co tu původně bývalo a v náhradě hodnot chaosem, hloubky povrchností, stálosti a trvanlivosti labilitou a dočasností. Je vidět, že se k této moderní krajině jaksi neznáme a pokud ano, vidíme na ní v první řadě negativa. Skutečně také je co kritizovat, zejména v případě suburbie, protože ta je historicky nejmladší a ukazuje se jako nejagresivnější, nejvíc rozpínavá (a rád bych tady připomněl zejména kvalitní, netriviálními argumenty bohatou a pregnantně formulovanou zprávu Bašeho a Cílka z roku 2005). Vůbec suburbie je mimo to i nejzřetelnější z dílčích forem moderní krajiny, a tak se budu v dalším textu vztahovat převážně k ní s tím, že ostatní typy moderní krajiny jsou v jednotlivých případech více či méně její součástí.

Zlá a hloupá Ošklivé káče naduřelé nad všechno pomyšlení se roztéká po krajině: z něj nikdy labuť nebude. Suburbie je jméno pro krajinný zlořád současnosti. Těžbu jsme zdůvodnili ekonomicky, kompaktní město kulturně, se suburbizací to nesvedeme. Co máme před sebou, není ani město ani venkov. Město je hladový organismus, který vysává okolní krajinu a tam roste. V tradiční podobě bylo pevně ohraničené, rostlo systematicky, krok za krokem, jeho tlamou byla městská brána nebo akcíz, žaludkem trh, játry byly budovy, kdežto dnes se to mění. Suburbánní krajina si vyšla za svou venkovskou potravou jako vychlípitelný žaludek ostnokožců. Dediferencovala, ztratila své jasně směrované energetické toky, ač energetická náročnost je větší. Suburbie metastázuje, difuzně prolíná, šíří se prorůstáním do různých orgánů, bere je napříč, je všude a nikde, nedá se chirurgicky lokalizovat. Je to strašně nešetrné: vůči prostoru, vůči tradici, vůči dalším možnostem, to je asi hlavní výtka. A je to úplně nové, nebývalé, a tím nepřirozené, druhá výtka. A také se tvrdí, že je to trvale neudržitelné, že to časem nutně vede ke katastrofě. Tak to vypadá, když se na moderní krajinu nadává. Zkusím však částečně oponovat. Nebudu obhajovat chyby příměstí, ale oponovat chci tomu zjednodušenému plošnému odmítnutí, které je ve výsledku kontraproduktivní. Vůči odmítnutí skoro xenofobnímu. Jakoby nám ta krajina byla cizí a ne naše, jako bychom si za ni nemohli! Xenofobie je vždycky špatná, i vůči špatné věci. Vlastně vůči věci, která je jen z části špatná, protože kompletně špatného není nic. Je to prostě fobie, psychická porucha tedy, nouzové řešení něčeho, co nedokážeme zvládnout rozumem nebo smíchem nebo nakonec i smířlivým zapomínáním na všechny křivdy. A hlavně, co ta xenofobie vůči moderní krajině

Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


znamená? Pokud je nám tato krajina cizí, je zle, protože ona je naše a jsme za ni od počátku odpovědní. My, a ne nějaký politický režim, strany nebo firmy. Potíž tedy možná není ani tak dalece s krajinou, jako s jejím hodnocením. Dosavadní negativismus v přijímání nové krajiny je krajní neúctou k dějinám (dějiny měly být jinak) a k současnosti a k sobě. Moderní krajina jako porucha krajiny tradiční? To je ovšem stejně trapné zjednodušení, jako že jablko je špatná hruška, kočka je nedokonalý pes, voda je nechutně řídké pivo a graffiti jsou špína na památkách. Je patrno, že suburbie má své vlastní kvality, ať už jim dáme hodnotící znaménko, jaké chceme. Co pokládáte, ptali se mě jednou, za největší hrozbu pro českou krajinu. Odpovídám: To, že jsme ji přestali mít rádi takovou, jaká je. Řekni krajina, a ozve se: hrozba, vina, trest. Právě tohle pokládám za největší hrozbu. Vždyť je to přímo úchylnost! Jak to dopadne, budeme-li takto automaticky asociovat podobné hrůzy třeba s rodinou, společností, světem, bohem, prací, se vším, co se nám samo nabízí a co čeká, jak to dokážeme přijmout? Kdo v krajině přítomnosti vidí jen devastaci a hledá v ní jen její ztracené mládí, je jako zlá a hloupá stařena před zrcadlem.

Krásná? Dobře, krajinný zlořád. Ale nelze přehlédnout, že příměstí a vůbec moderní krajina je krom zlořádu také krajinným řádem současnosti, v Česku sice ne dosud všude, ale leckdes už ano. Není pouhou destrukcí stávající krajiny, ale jejím pokračováním novými prostředky. Je řádem, tj. dává krajině svou strukturu, obsah, dynamiku, sémiotiku, topologii, toponymii. Svou. Novou, totální, svébytnou, svéprávnou, a tedy nejspíše... nejspíše i krásnou. Nebo ne? Všiml jsem si, že když lidé poprvé stanou nad dolem Čs. armády, každý vydechne, jakoby se před ním objevil vodopád nebo polární záře. Nebo propast. Krása propasti, čirá romantika. Druhý zajímavý úkaz je, že těsně poté přikvačí autocenzura a začne se to racionalizovat a ideologizovat, že to ale přece nejde, to se nám líbit nesmí, je to nepatřičné, strašné, ošklivé. Na druhé straně žádné slabomyslnosti o obdivu k lidskému umu jsem nikdy nezaznamenal, ale třeba tam nechodím se správnými lidmi. Možná to všechno chce čas. Možná, že podstatným motivem odsuzování moderní krajiny je to, že co je mladé, to se nepozná. Chybí odstup. Co by řekl soudobý muzikolog, etnolog kultuře o Nového Orleansu v době zrodu jazzu? Asi, že je to naprosté překroucení všech starších a původnějších kulturních základů. Jazz se bude jevit jen co zrůdný pohrobek sodomského hříchu někdejších čistých kultur. Ale běda, právě tak i my vše nové vidíme vždy jen v zrcadle minulosti. Rozpoznat znaky budoucí autonomie u čehosi, co se zatím nestihlo diferencovat, to je jako hledat budoucí talent mezi miminy a budoucí dubisko v tašce žaludů.



Ale měnící se estetický názor postupně zachraňuje v krajině jevy, které do své doby byly mimo pozornost, ba byly hodnoceny jako ohavné. Doby převažujícího zájmu o idylu v krajině vystřídala estetika romantické divokosti, z ní pocházejí dnešní národní parky. Pak estetika starobylosti, všeho, co je de mode, třeba prostřednictvím dekadence. Pak byla v první půli 20. století objevena estetika městské periferie – a na poslední generaci spíš teprve čekáme. Možná jsme už ji našli ve folklóru sprejerů a příměstských skupin různých směrů. Skutečně podivně roste počet lidí okouzlených troskami, smetišti, novou divočinou z kopřiv, konopí a akátu, lidí nadšených duhou vznikající na fázovém rozhraní domácí přírodní špíny a syntetického europóvlu. Najednou je tu něco nového, co má svébytnou poezii, s novou krajinou přišla nová romantika.

Nová diferenciace Že se dnes evropská krajina tak rychle a radikálně mění, a že ty změny berou takové konce, to není jen tak nějakým obecným působením plynule a stále rychleji přirůstajícího pokroku, ale především zcela konkrétně zhroucením tradičního pojetí zemědělství, jaké tady existovalo kontinuálně už 7500 let. Dříve se krajina měnila také, ale nenápadně a pomalu, nikdo si nevšiml. Obecně krajina se měnila vždycky, a u nás za posledních deset tisíc let dramaticky asi pětkrát. Vždycky to dobře dopadlo, ale ne objektivně, nýbrž subjektivně – prostě zvykli jsme si. To, co dnes mizí, je tzv. tradiční zemědělská krajina a to, co ji utvářelo, zemědělská kultura, sedláctví ve smyslu hybné síly formující ekonomiku, kulturu i přírodu. Ve smyslu specifického způsobu každodenního vzájemného vztahování člověka a přírody. Tomu je potřeba rozumět tak, že pole a louky samosebou zůstávají, ale mění se kvalitativně. Mění se v polorumištní prostory pro zvláštní druh vysoce technizované chemické výroby, jejímž produktem je mouka, mléko a vejce. Zmizeli nebo mizí ženci, husopasky, koukoly a chrpy, vypalování mezí, čmeláci na mezích, meze, trakaře, vidle, vysílání pro zemědělce a agrární strana. Že je to pryč, není třeba věc vývoje politických režimů, ale vývoje civilizace a krajiny. Že změna nejde ráz na ráz a skoro nic nemizí úplně, je dobře; při rychlých procesech jsou větší ztráty na životech (třeba celých druhů rostlin a živočichů) i na kulturních hodnotách. A jako vždy: staré je dobré a osvědčené, nové je zlé a riskantní. A zároveň staré je zaostalé a neperspektivní, nové je pokrokové a úspěšné. V dialektice této dvojice hodnocení běží celý vývoj krajiny, souboj mezi názory a mezi praktickými řešeními. Není divu, že si tato změna vyžádala novou krajinu. Jak se zdá, budeme časem musit úplně přehodnotit běžné členění krajiny na město a venkov, přírodu a civilizaci, les a bezlesí nebo na krajinu a její poškozené části. Svět už je dnes jinak. Teď už jsme za přelomem, kolem nás se vyvíjí a diferencuje něco nového. Jsme v situaci, v jaké se octla italština v 9. století: pořád se tomu v nejlepší víře ještě říkalo latina, jenže gramatika, výslovnost i slovní zásoba už byly italské, ač spousta jednotlivých slov stále z latiny přetrvávala. A tento přechodný stav trval; čekalo se ještě pět set let do Alighieriho, který italštinu konečně formalizoval. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


A tak se navíc k těmto tradičnějším opozitům začíná rýsovat jakési jiné členění, které jde napříč. Co se změnilo, není město a jeho periferie uprostřed normální zemědělské krajiny. Je to celá dnešní krajina, včetně svých konzervativních částí. Zkusím to tedy celé reformulovat, klasifikovat krajinu jinak, a charakterizovat nové krajinné typy po jejich moderní přeměně.

Zbytky tradiční kulturní krajiny I: ritualizace reliktů. Tam, kde se podařilo přežít něčemu, co nejvíc připomíná tradiční zemědělskou krajinu (ale už to není ona), stalo se tak díky ritualizaci, která je strategií přežití i cenou, kterou se za přežití platí. Tradiční zemědělská krajina funguje dnes pomocí soustavy náhrad a přeznačení: pomocí agroenvironmentálních programů, ekoturistiky, ochrany přírody v chráněných územích apod. Rozdíl je asi jako mezi trakařem v dobách pantáty a dnes (natřeli ho balakrylem a jsou v něm vysázené kytičky). Cílem už není produkce, ale zachování aspoň náznaku její původní tváře, v horším případě toho, jak jsme si tu původní tvář zpětně vybásnili, aby nám vyhovovala. Tato ritualizace ovšem není něco zásadně špatného, protože to zachraňuje hodnoty, jako je třeba koniklec nebo umění podojit kozu nebo ten trakař, pokud ho natřeli pořádně a neshnije jim, ale je to zkrátka krajní způsobem, jak něco podobného zachovat. Riziko je právě ten shnilý trakař, který prostě zalévání petunií dlouho nesnese. Do této kategorie patří všechny ochranářské a environmentalistické omyly a hříchy, vylévající s vaničkou dítě. Třeba bezzásahovost rezervací plošně aplikovaná i na lesy, fungující od pravěku pod stálým dohledem sekery nebo současná verze agroenroenvironmentálních programů, které nekvalitním loukám nepomohou a ty kvalitní mohou zcela zničit, a do třetice rekultivační devastace krajiny – zcela nesmyslné výsadby dřevin všude, kam oko úředníka, ekopodnikatele nebo lidového myslivce dohlédne. Na druhé straně se to často podaří a funguje to, příkladem může být už proslulá skoro ze země vydupaná záchrana bělokarpatských luk a vlastně celé místní zemědělské a lesní krajiny. Zvláštním případem je podobná ritualizace sídel, např. ve formě památkových rezervací, opět s dosti různými výsledky případ od případu. Když se tento krajinný typ potká se suburbií nebo s těžbou, vznikají zajímavé efekty, někdy strašné, někdy okouzlující, jak kde. Na Kralupsku byla pozorována milionářská dcerka pasoucí bílou kozu na skalním vřesovišti nad vilou. Poslední kozopaska a poslední pastva na vřesovišti, což je totiž přesně to, co vřes potřebuje k životu. Vila s chlívkem. Z důvodu romantiky a ekologie, a tak se mi zdá, že už to nebyl žádný zbohatlický výstřelek, ale prostě styl. Kus dál rekonstruovali můstek přes potok, i když by betonová lávka byla lacinější, ale dřevo je dřevo. A cestu nechali bez asfaltu, protože je pro koně, a ne pro auta, to tak, aby nám sem jezdili Pražáci. V Českém krase se zase podařilo péčí ochranářů i těžařů zachránit podivuhodný pozůstatek středověkého lesa, který čekal na okraji lomu, až ho odtěží – jenže ten les už dávno před tím chránila sama těžba, díky níž dlouho unikal nežádoucí pozornosti lesáků (pozornost moderně uvažujících lesáků ovšem nyní žádoucí je).



Zbytky tradiční kulturní krajiny II: tiché odumírání. Mnohem častější je však případ, že podpory na obnovu dosavadního stavu nestačí. Výsledkem jsou lokální kolapsy, vymření populací, krachy firem, ve větším měřítku však jen pozvolný rozpad, odliv lidí z venkova, pomalý úpadek venkovské krajiny. Trouchnivění. A také návrat divočiny. Proces má několik podob, historicky z nich nejstarší jsou části pohraničí, „Sudety“, které se vlastně od vyhnání původnějších obyvatel nepodařilo pořádně rekolonizovat. Kupodivu je vidět, že tento stav je dosti stabilní, tj. rozpad může trvat pořádně dlouho. Podívejte se třeba na Podbořansko, místy budete mít ve vsích dojem stavu ne pět let po válce, ale pět let po třicetileté válce. Statek v hnojišti za sesutou zdí, už porostlou mechem, v rohové místnosti se bydlí, ostatní je zřícenina. Místo branky kolečko plné drceného skla. „Zkoušeli tu otevřít hospodu, ale nikdo do ní nechodil. Víte, tady se lidi nemají moc rádi“. Tohle všechno by se dalo svést na režim, na některý z bývalých režimů, jenže Sudety se dnes šíří i uvnitř Čech, kapličky jsou vykradeny a rituálně zpustošeny, polní cesty zarostly, prázdné vsi straší dušemi venkovanů, kteří se odstěhovali do města, a virtuální přítomností lufťáků, kteří přijedou až v pátek, otevřou si i hospodu a všechno tu bude jako dřív, až do neděle. „No my jim pomáhali, radili jsme jim, kudy tam mají jet, vodu jsme dávali a oni byli rádi, to bylo veselý, skoro celý týden tu byli. Takových mladých lidí! Jak jim to slušelo! Tady jinak nikdo není, jenom tři rodiny jsme, to až přes víkend, když je hezky. No, byl tady loni za kopcem kravál, to byl“, vzpomínaly na technoparty dvě starší paní v jedné vsi na Tachovsku. Senzorická deprivace časem nese moudrou vděčnost za každou změnu. Je to moudrost vězňů a trosečníků. A úměrně tomu vylidnění vsí trpí extravilán, a dokonce ještě víc, protože je citlivější, méně schopný se vrátit do bývalého stavu, a navíc není problém přírodu ještě přiskřípnout nějakým jednoduchým paušálním opatřením, původně směřovaným k její záchraně. V archeologické perspektivě je to, co zažíváme, prostě opad kolonizační vlny, regrese, opouštění okrajových zón a stahování do měst a do nížin, spojený s kulturní a částečně etnickou proměnou. Ve vlnovitém střídání kolonizačních vzmachů a regresí leží celý vývoj kulturní krajiny v Česku, vcelku tedy nic mimořádného, jen dobové projevy a kontext se liší.

Postagrární krajina. Jiná tvář moderní krajiny je dnes občas označována jako postagrární, to jsou ta novodobá pole bez skřivanů a bez cest. I to jsou tak trochu zbytky tradiční kulturní krajiny v podmínkách kolonizačního ústupu, ale hlavně je to její úplná proměna. Budiž, na fádnost české zemědělské nížiny, kde je vše podřízeno obilnářství, poukazovali už cestovatelé na přelomu XVIII a XIX století, ale dnešníma očima si neměli nač stěžovat. Jeden z takových úseků jde od Prahy k Brandýsu. Ještě v sedmdesátých letech Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


tu byly běžné úvozy, aleje, široké meze, menší louky, stepní lada a vřesoviště na polních kazech, komunikace od silnic po pěšinky. Zásadní změna a spíš ztráta druhového bohatství i pestrosti krajinné mozaiky je až pozdější a už třicet let stále sílí. Prostě je tu jen kukuřice, asfalt a kopřivy. Polní cesty byly buď předělány v malé silnice, anebo zmizely, jezdí se rovnou po polích. Na jaře ve vsích, na polích i na železnici hučí potoky herbicidů na obranu proti plevelům, takže místo vlčích máků rostou ty příslušné plevele, odolné vůči herbicidům, tedy aspoň nějaká diverzita. Zmizeli ale zajíci a motýli. Z vřesových a stepních stráněk jsou hromady hnoje, obyčejné luční kytky jako je kopretina nenajdete, jen pár je jich někde na psích trávníčcích přímo ve vsi, dokud si tam nedají zámkovou dlažbu. A když trávník, tak anglický. Vtírají se nové dálnice, ve vsích se staví nové čtvrti Prahy, rostou velkosklady, začíná suburbizace. Přitom krajina už těsně za obcemi pustne, masivně ruderalizuje, zarůstá, což ovšem má i svoje kouzlo: málokde je pěší člověk tak zřetelně sám. Rostou tu nové polní plevele – bolehlav, durman a blín, dřív druhy vesnických smetišť, teď kolonizující polní kultury. To tady máme místo koukole a chrp. V řepkových polích se vznášejí stáda zdrogovaných srn, protože řepka je jedovatá, ale dobrá, kdežto v lese rostou jenom kopřivy. Nikde ani človíčka, nejvýš auta, občas na obzoru billboard.

Mrtvé hmoty, syntetická příroda a nová divočina. To je sféra civilizace ve vypjaté podobě jejích produktů: krajiny vzniklé na základě těžby hornin, průmyslové výroby, dopravy a bydlení. Rozdíly mezi třeba velkolomem a velkoměstem jsou zřejmé, ale důležitější je, co je spojuje. Jsou to struktury s intenzivním působením člověka, s velkou energetickou náročností a s určující funkcí anorganické hmoty. Tyto struktury jsou vývojově nejstarší a plynule navázaly na své předchůdce v období tradiční kulturní krajiny. První jejich podobou z hlediska stanovištních podmínek jsou plochy s převahou otevřených obtížně kolonizovatelných terénů: povrch budov, čerstvé lomové jámy a výsypky, asfalt na dálnici… Občas se to označuje jako „antropogenní poušť“. Většinou to říkají ekologisti s krajně neekologickou, buranskou pověrou, že poušť je ošklivá a nic pořádného tam nežije, což je ovšem nesmysl. Mně se ten pojem naopak líbí, protože poušť je sice anorganická, leč krásná, a má bohatství skromných svérázných organismů, adaptovaných pro tento drsný život. Podobně je tomu i na těchto pustých plochách, které skutečně některé druhy sdílejí s jižními pustinami, třeba chruplavník, mrvku, bělořita a babočku bodlákovou. Ale spíš jsou to takové analogie, v měsíčné noci na Lut al Kábir zpívá šakal pátrající v rozvalinách karavanseraje, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží obratle z velblouda. V měsíčné noci u Litvínova zpívá osamělé rádio kohosi, kdo pátrá v rozvalinách fabriky, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží hromádky vyřezaných kabelů. Druhým pólem variability je nápodoba přírody její syntézou: zahrady a parky, stromořadí, různé výsadby, městská zeleň vůbec. Odpovídající duševní hnutí je, že když je něco zelené, tak je to ekologie. I tady jsme v říši umělosti. Je to příroda, ale civilizovaná, ba důkladně denaturovaná,



ponížená do nesvéprávné role poslušného materiálu, typicky třeba křoviny v živém plotě, sestříhané do geometrického tělesa. Pro třetí extrém byl před časem shodou aktivit několika autorů zaveden pojem nová divočina. Mezi civilizací a novou divočinou je stálé napětí; pustota lomů, čistota měst a úpravnost zahrad jsou dočasné. Jakmile jen vliv lidí a energetická investice pominou, třeba i lokálně, na kousku půdy, emancipuje se nad lidský vliv příroda, často v drsné a divoké podobě. Lom ponechaný sám sobě se do třiceti let čistě spontánními procesy změní v háj nebo lesostep, z níž čnějí skalní stěny. Stane se romantickou pustinou pro trampy a tuláky. Město ponechané samo sobě by to stihlo stejně rychle, počkejte si, a uvidíte, jak přímo z dlažby vyrůstá prales akátů a pajasanů, nad nějž čnějí kostry budov korunované březovými hájky na bortících se střechách.

Suburbie Tato původem městská periferie, která však daleko přerostla svůj periferní statut, se nyní stává samostatným a velmi zásadním jevem. V dynamice krajiny suburbie vyhrává díky své schopnosti vše ostatní vstřebat, rozmělnit a amalgamovat. Všechno prostupuje a tím tomu zjednává nový rámec. Jak se začíná ukazovat, právě ona je úběžníkem všech těchto krajinných forem. Říkat jí sídelní kaše je možná málo. Pokud bychom měli zůstat u kulinárních metafor, je suburbie spíše taková hyperpomazánka, obsahující v ne zcela homogenizované podobě téměř cokoli. Kritika suburbie často zdůrazňuje její fádnost, ale to bychom pak mohli říci i o tradičním venkově s pravidelným střídáním vsí, polí, luk a lesů. Je to spíše naopak - suburbie je právě díky své nevyhraněnosti a bezbřehosti krajinou o tisíci tvářích. Celkem triviální je přítomnost suburbie v těžební a průmyslové krajině, kde její vznik a zahušťování může být spíše očistným procesem. Navíc v těžební krajině historicky poprvé cosi jako suburbie vzniklo. Nejčastější případ však je, že suburbie vzniká v prostředí krajiny postagrární. Tím, že ji kolonizuje, s ní vytváří přechodné, hybridní formy. Půda pozbyla ceny, jako vždy v kolonizační regresi, a není divu, když se na strništích do rána objeví podivné krychle. Jindy suburbie hybridizuje s odumírající tradiční kulturní krajinou, to je nejsmutnější případ, protože bývá drastický. Teď se něco začíná dít v Podještědí, do lesa lezou parkoviště, sjezdovky a hotely, z lesa dolů se vyplázlo golfové hřiště, hospodu tu prý nemají, ale vlastně si snad můžete koupit pivo dole v kempu, to víte, tam nikdo není, tam jsou Holanďani. Roubenky se zčásti daří zachovat skrze památkovou ritualizaci jejich hodnoty, zahrádky jsou dosud venkovské, ale začátkem zimy jsou plné jablek hnijících na stromech. Z obchodu jsou sladší. Nová krajina působí destruktivně i na dálku, nasává hmotu, energii a informace z okolí, je to opět analogie onkologických případů. Když se stavěla pražská sídliště, první předzvěst změny byla, že v okolních vesnicích se zavíraly hospody a obchody; vždycky k tomu byl v jednotlivých případech rozumný a obhájitelný důvod, ale dohromady bylo výsledkem absurdní pustnutí.



Stejně tak suburbie dokáže hybridizovat s oblastmi ritualizovaných izolátů. Typickým příkladem jsou rekreační suburbie v různém stupni poměstštění. Rozsáhlá a velmi komplexní je posázavská suburbie ležící zhruba tak mezi Pyšely a Davlí. Obsahuje vše od rezervací po nevěstince. Ještě tudy jezdí výletnický vláček, ale taky už pražské autobusy. Některé trampské osady mají cesty z asfaltu a veřejné osvětlení, ač se jinak snaží příliš brzo nepřerůst v zahradní město. My máme vztah k přírodě, pane, dokonce jsme si ještě nechali vedle chaty tu starou dřevěnou na nářadí a plot jsme udělali přírodně z tůjí a každý víkend grilujeme. Ale teď nám chtějí to naše údolí přemostit dálnicí, no to se tak nesmí nechat, to by byl výsměch. Ano, most by jim to vážně zkazil, ale ne funkčně a ne esteticky, leč semiologicky. Posázaví totiž už dávno funguje jako suburbie, jenže si to dost nerado přiznává, protože je živo mýtem drsné samoty uprostřed přírody. Podobně se to má s krkonošskými obcemi a jejich okolím, vlastně s celými Krkonošemi. Podle běžného chápání tohoto území jde o zachovalou přírodu s úseky horské kulturní krajiny, která ovšem postupně podléhá modernizaci (bohužel nebo bohudík, podle názoru). Na tomto chápání, tedy na víře v tradici a přírodu, je založen statut národního parku, ale ještě víc modernizační trend, který z toho přírodního a tradičního ukrajuje. Postup tohoto ukrajování a ústupu přírody příliš nezávisí na skutečných kvalitách území, ale právě na dojmu, že Krkonoše jsou pořád ještě přírodní krajina. Prostě je potřeba, aby si rekreanti mysleli, že jsou v přírodě. Dokud se to daří, dejme tomu pomocí zelené barvy hotelových koberců, je všechno v pořádku. Zlom přijde se zjištěním, že příroda zbyla v pár posledních a lidem logicky téměř nedostupných rezervacích, a okolo je něco jako Praha, jenže ošklivější a k ničemu, pořád do kopce, dálnice na Sněžce se pořád ještě staví, protože ekologisti protestují, trolejbusy to v ulicích špatně zvládají a bývá v nich zima. Myslím si, že v případě Krkonoš je načase změnit perspektivu. Od chaty k chatě je pár desítek metrů, co chata, to restaurant, okolo je něco jako lunapark. Přibývají tu expanzní a invazní druhy, ruderální i luční nížinné druhy, změnšuje se rozdíl místní přírody od té nížinné a roste podobnopst s obyčejnou suburbií dole v kraji. Zaniká historická povědomost, degradují toponyma, žije se v bezčasí. Boudy se jmenují historicky po Němcovi, anebo po městě, a místy ještě po míru a svornosti. Byl jsem „někde“. Bílá tma. Historicky to vyšlo z horské varianty rozptýlené venkovské zástavby. Každý kus sám pro sebe, mikrosvěty spojeny cestami, vyšší jednotkou jsou osady a spíše „čtvrtě“ jako Makov vs. Passeky, Lučiny vs. Zahrádky. Nové osy jsou v tom sjezdovky. A naopak jsou vzácné singularity jako Prdeček – ale spíš každá chata je singularitou, hlavně když je zákaz vycházení. Pohlcovač hmoty, informací, energie. Co všechno se nahoru vozí! Lidi, psi. Plavky, protože jsou tam bazény. Omezená fenologie: zimní sezóna, pak nic, pak léto. Atd, *** Už dávno je to suburbie se zapouzdřenými přírodní celky udržovanými krajní ritualizací jejich funkce. Proto se už nemá smysl bojovat za udržení dosavadní tradice a přírody oproti drzým vetřelcům moderního ničení krajiny. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že toto kolo již odpískali. Na druhé straně je zjevné, že přírody už je v Krkonoších méně, než by se zdálo a než by se rádo vidělo, a úměrně k tomu se stává cenným kapitálem. Co je teď potřeba, je kultivovat místní projevy ritualizace přírody a vztahu rekreanta k přírodě. Například tím, že se důkladně rozmyslíme, zda opravdu bude mít smysl



hrát si na zimní lyžování na umělém povrchu mimo sezónu, když jediné, co by připomínalo skutečné zimní hory, by byl kiosek s grogem a případně ještě socha lyžujícího ing. prof. Narcise Klimatologa.

Struktura moderní krajiny Hlavním strukturním rysem moderní krajiny je její hybridní povaha, která zároveň zachovává ostrý kontrast jejích složek. Můžeme tu často mluvit o jakési krajinné koláži, kdy na základní matrici jsou lepeny jednotlivé a vzájemně velmi rozmanité objekty. Tento kolážový ráz je něco nového, spojování protikladů znala i tradiční kulturní krajina, ale tam bylo vše jemnější a složitější. Hrany protichůdných extrémů obrušovalo jejich vzájemné prorůstání. Prolnulo se tak staré a nové, kulturní a přírodní, záměrné a mimoděčné, a vznikla jednolitá tkáň. Dobrý příkladem tohoto prolínání je louka s přírodním základem planých druhů, ale vyžadující lidskou údržbu: obojí k sobě neoddělitelně patří a těžko už rozeznat, co z louky je vlastně lidským dílem a co náleží přírodě. V moderní krajině jsou tyto složky přítomny také, ale patří k sobě jinak. Byly svařeny jednoduchým způsobem, silou roztrženy na kusy a opět naroubovány. Výsledek je podivnost, jako zrůdné hračky remontované zlým hošíkem Sidem Phillipsem ve filmu Příběh hraček. S čím se setkáváme, je koláž a všechny kolářovské techniky užívající nůžky a lepidlo, roztínání a svařování, brikoláže a improvizace, roubování, srůstání, přežívání legitimované novým řádem. Relikty trvají a prospívají naroubovány na nový substrát, objevují se nové hybridní a synkretické persony a jevy. Přitom jsou stále znát stopy původnějších konzervativních struktur; málokdy se staví zcela de novo z výchozích složky rozložených na prvočinitele. Mnohem častěji se pracuje se s konzervativními moduly, které jsou tvrdé a křehké, přitom neomezeně lepivé i pukavé. Podobnou strukturu má led o povodni na řece, kdy se kry lámou, plavou po vodě, opět dočasně tuhnou a lámou se podle nových pravidel. Není to nic divného; jak konstatuje Václav Cílek, je takový celý moderní svět: „…a přesto drží pohromadě“.

Dynamika a udržitelnost Moderní krajina má při ve svém současném rozvoji plochy i intenzity a pestrosti lidského vlivu velkou dynamiku. Suburbánního prostoru a postagrární krajiny je všude čím dál víc, i rekreačně či ochranářsky ritualizované celky jsou čím dál větší a intenzivnější. To posiluje dojem ztráty bez náhrady. Nic by nešlo namítat, pokud by se potvrdilo, co si spousta lidí na základě extrapolace myslí: že je suburbie trvale neudržitelná. Že podmínkou suburbizace je trvalé zahušťování a rozlézání. Že příměstí není s to vládnout a udržovat se, ale pouze dobývat. Že vývojovým úběžníkem příměstí není nová krajina, ale v lepším případě velkoměsto, v horším poušť.



Dnešní krajina mutuje a nikdy nevíme, kdo nebo co z ní pocházející se stane úspěšnou zrůdou novým a laskavým krajinným řádem. To je důvod, proč jsou zajímavé kraje, kde suburbizace proběhla (budiž – důležité je, že v jiné podobě) už před stem či sto padesáti lety. Od Kladna po Kralupy, no future. Kdyby byl proces suburbizace tak zhoubný, jak nás to svádí soudit podle území, kam tato kulturní vlna právě dorazila, dávno by se tam prostírala jen poušť z odpadků, nad níž by suše štěkaly výstřely. Kladensko: Substrátem je stará sídelní oblast, zemědělský základ s lesy, stepními pastvinami, slatinami, slanisky a skalami a s tradicí selského života. A zároveň zasahuje porušení tohoto řádu, evidentně trvalé přinejmenším od počátku uhelné těžby, tedy bezmála už dvě stě let. Polaritu tvoří na jedné straně jevy tradiční, tedy venkovské a zemědělské a na druhé jevy moderní, tedy městské a průmyslové. Výsledkem jsou nápadně časté a vyhraněné kontrasty neslučitelných jevů, a to zejména jevů z různých historických vrstev. Nebezpečné známosti a nebezpečné blízkosti, které proti běžnému očekávání trvají po mnoho desetiletí, volně se přeskupují. Kladensko vydrželo uhelnou těžbu – ale vydrželo i její konec, který krajinu nevrátil do normálu, ale otevřel její vývoj jiným směrem. Frýdlantsko a Liberecko jsou jiným příkladem: kraj dávno po suburbizačním vzmachu, který proběhl už někdy počátkem minulého století a později opadl. Dnes je to oblast velkých secesní vil, malých továrniček a přírody mezi rozptýlenou zástavbou. A do třetice třeba velké přípražské vesnice, většinou velmi staré, často vzniklé srůstem více obcí, s mnoha etapami vývoje. Tyto vsi byly vždy tak trochu suburbií, a nyní okamžitě podléhají suburbizaci, a přitom jsou vůči jejímu působení dobře odolné díky své schopnosti přizpůsobit se každému tlaku. Přátele si člověk nevybírá a právě labilní konstrukce mohou být ty nejstabilnější.

Tradice Na tradiční zemědělské krajině jsme si cenili právě té tradice, která umožňovala setrvalost, odolnost vůči změně. Tradici nová krajina nemá, a naopak vykazuje o to větší pružnou přizpůsobivost momentálním vlivům. Rubem odolnosti je křehkost. Rubem pružnosti je entropie, tíhnutí k chaosu. Trade off. Dřív tu byla, jak jsem si kdesi přečetl, „tisíciletá zkušenost, díky níž se rolník dokáže orientovat ve své zemědělské krajině a dělat v ní moudrá rozhodnutí“. Teď je tu třicetiletá zkušenost, díky níž se našinec dokáže orientovat v tom maglajzu okolo a činit v něm moudrá rozhodnutí, např. aby se dostal do hospody, tak musí přelézt svodidla, pak přes dálnici, dolů po náspu, ale tam, když to znáte, je už v jednom místě pěšinka a prkno přes příkop, a po ní kousek křovím a zadem okolo hangáru, pak tam byla díra v plotě, ale oni ji občas zase zadrátují, tak se to někdy musí přelézt vedle po starém tisu, on tam byl totiž kdysi hřbitov, a za ohradou je už asfalt a začínají domky a cedule Lahůdky, ale to je právě ta hospoda a tu ceduli si tam nechali, protože pivo a rum, to jsou totiž pravé lahůdky, víte?



Příroda a její ochrana Vzhledem ke zvláštním rysům suburbánní krajiny je zřejmé, že specifická musí být i zdejší koncepce ochrany přírody. Je to podobné jako ochrana přírody uvnitř měst, a naopak od tradiční zemědělské krajiny se to liší tak mnoho, jako se liší ochrana přírody v zemědělské krajině od ochrany málo ovlivněných částí přírody vysokohorské. Věc by zasluhovala podrobnou analýzu podloženou velkým počtem pozorování, to však přesahuje zvolený rámec tohoto textu. Tedy aspoň ve zkratce. Ochrana suburbánní přírody není ohrožena jen samotnou „developerskou“ suburbizací, ale i komunálně-ekosystémovým pojetím ekologie (reprezentovaným např. inspekcí životního prostředí), které nad ochranu biodiverzity vysoko staví hygienu, úrazovost, zdraví apod. Stejně tak musí zdejší ochrana přírody překonat své tíhnutí k tradičnímu východisku konzervace minulého stavu a resuscitace starých struktur; s pojetím ochrany přírody jako konzervy na křišťálovou studánku rozhodně v příměstí nevystačíme. Historicita krajinných jevů v suburbánní zóně je z velké části mnohoúrovňová a spletitá (vzácné reliktní výskyty přežily jen na mladých haldách apod.) a tak přinejmenším zde je třeba rozloučit se s mýtem původnosti, který podobné tendence podkládá, tedy s drzým pomyšlením, že umíme šmahem odseknout to staré a tedy dobré od oné zhoubné náplavy, kterou vymýtíme, aby se staré časy rovnováhy vrátily. Naopak jsou v příměstí perspektivní různá netradiční východiska. Převaha spíše podřadných biotopů s neodhadnutelnou budoucností rozvazuje při rozhodování ruce a dává možnost ponechávat věci, jak samy běží, a netlačit na pilu (Gelassenheit u Mistra Eckharta a u Heideggera). Dokážu si představit, že třeba kladenské haldy někdy vyhlásíme za bezzásahovou zónu – ale s tím, že součástí bezzásahovosti tentokrát (a konečně!) nebude vyhnat lidi, ale nemotat se příliš ani do přírody, ani do individuálních či skupinových aktivit lidí. Velkomejdan na haldách korunovaný menším požárem? Proč ne, jednou za čas i oheň prospěje. Princip lokální ochrany diverzity (praktikovaný už dlouho např. v Británii) znamená zdánlivý paradox, že v suburbánních zónách budeme chránit i lokality nižší kvality, zatímco v oblastech přírodovědecky kvalitních není příliš divu, zůstávají-li hodnotné lokality mimo pozornost. Řešením je vhodný tj. nižší ochranářský statut zájmových lokalit v suburbiích. Nebezpečná a rozšířená je však pověra o zcela zničené krajině suburbií, kde už není co chránit a lépe je tedy zaměřit se na lokality ve skutečné přírodě. Každý katastr obce má určitý svůj relativně nejpřírodnější biotop, i kdyby jím měl být jen zarostlý hřbitov nebo akátina na uhelné haldě. Nutnost zachovat přírodní refugia a podporovat jejich fungování s tím úzce souvisí. Tady je právě příležitost pro netradiční koalice, především právě opět koalice starého a nového (např. stepních reliktů a paintballu, vymírajících druhů plevelů a motokrosu). Zatímco v zemědělské krajině převažovala stadia s dlouhodobě kulturně blokovanou sukcesí (louky stepní pastviny, stepi, pařeziny), suburbánní krajina je založena na velkoplošných disturbancích a dosti dlouhých sukcesních řadách končících novou totální disturbancí. Tento disturbanční ráz Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


dynamiky lze opět lokálně blokovat, ale obecně nezbývá než jej akceptovat. Nejméně hodnotné a ekologicky nejriskantnější jsou ovšem čerstvé disturbance a jejich přemíra v krajině škodí. Znamená to v územních plánech dirigovat souslednost v mozaikách lokálních dynamik tak, aby na sebe disturbance v prostoru nenavazovaly a nedocházelo tím k masivnímu šíření invadérů.

Lokálně a globálně En gross je potřeba moderní krajinu přijmout. Není vyhnutí. Suburbie je často zlý pán, ale často se stává, že ten může být dobrý sluha. Co nejde zničit, je třeba kultivovat. Dokonce je to zpravidla i snazší i účinnější naučit se to přijmout a žít v tom. Ochočte si svoji suburbii! To vše, co jsem tu zkusil ukázat, není argument, proč by se mělo vše nechat výlučně svému neřízenému vývoji včetně developerů, těžebních společností, kriminality nízkých vrstev, masivní infiltrace přistěhovalců apod. Vanička suburbie chová dítě spontánní stability, avšak stability založené na jiných principech, než jaké známe z tundry či z Honzíkovy cesty. To dítě ještě nemá jméno. Vůbec nejúchylnější by bylo ho napřed vylít i s vaničkou, a pak ho s křížkem po funuse křtít a volat jménem jeho ztichlou vycpaninu. To samosebou hrozí. Můj opatrný optimismus vychází ze zkušenosti, že fysis se nenechá komandovat nejen od developerů, ale ani od (mnohem a mnohem mi sympatičtějších) staromilských krasoduchů. Riskuji nařčení, že obhajuji neobhajitelné, chci-li ukázat krajinu suburbánní, a přece krásnou, stabilní, vývojově perspektivní a dokonce s některými pozitivními rysy, jaké krajina tradiční nemívá. Bez rizika by naopak bylo po sté prvé velebit krásu a stabilitu tradiční zemědělské krajiny a proklínat vše, co se konvenčním představám o tradiční krajině vymyká. Naprosto netvrdím, že by udržovaný názor o dnešní krajině jako kolbišti stabilní tradice s ničivou moderností byl od základu mylný. Spíš je triviální: v teorii jsme se s nutností chránit tradici kultury a přírody vypořádali už více než před stoletím, takže teď už povídáním praxi nepomůžeme. Nekonečné papouškování stále týchž ochranářskovlasteneckých proklamací tedy zavání ideologickým pokrytectvím, myšlenkovou leností a citovou vyprahlostí. Zároveň modernost krajiny neznamená, že by měl každý vždycky jen poslušně kývat všemožným investorům. Nemůže obstát poťouchlý argument, že architekti nemohou být nic než slouhové odsouzení plnit vůli toho, kdo si je zrovna zaplatil. Přístup, který jsem zkusil tématizovat, nechce pohled klasický vyvracet, ale doplnit jej znepokojivým zjištěním, že nejde o absolutně platné pravdy. Doplnit jej tak, aby jeho výsledkem byla neideologická, rozporuplná, dialektická a vnitřně diferencovaná ambivalence našeho vztahu k české krajině.



Suburbie jako domov. Studijní text pro předmět Ekologie Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013

Recommend Documents