1
Subjekty a objekty veřejných politik: role občanské společnosti ve vytváření a implementaci veřejných politik Obsah kapitoly
V tomto tematickém bloku je pozornost věnována především občanské společnosti jako významnému aktéru tvorby a realizace veřejné politiky. V bloku je vymezen samotný pojem občanská společnost. Dále se výklad zaměřuje na představení základních charakteristických znaků občanské společnosti, které ji odlišují od veřejného i soukromého sektoru a ovlivňují i možnosti institucí občanské společnosti vstupovat do celého procesu veřejné politiky. Ve výkladu jsou rovněž představena některá specifika fungování občanské společnosti v ČR i aktuálním výhledům jejího dalšího vývoje. Po absolvování tohoto bloku se budete umět dobře orientovat v některých aktuálních otázkách a problémech, které v současné době veřejné politiky charakterizují z hlediska jejich účinnosti i dopadů na nejširší veřejnost.
Studijní cíle
Po úspěšném studiu toho tematického bloku budete schopni: Definovat pojem občanská společnost a vymezit její význam na tvorbě a realizaci veřejné politiky. Vymezit hlavní instituce občanské společnosti a specifikovat jejich roli ve veřejné politice. Specifikovat charakteristiku občanské společnosti v ČR ve srovnání s dalšími vyspělými zeměmi.
Doba potřebná ke studiu
3 HODINY – studium výkladu a studium povinné literatury 3 HODINY – zpracování otázek určených k rekapitulaci získaných znalostí
Pojmy k zapamatování
Občanská společnost, participace, občan, demokracie, transparentnost veřejné politiky, efektivita veřejného sektoru, neziskové organizace.
Úvod
V minulém tematickém bloku jsme si představili jednotlivé kategorie aktérů, kteří se podílí na tvorbě a realizaci veřejné politiky. Specificky jsme se zaměřili na veřejnou správu a její postavení a roli v procesu veřejné politiky. Rovněž jsme zmínili skutečnost, že při realizaci veřejného zájmu může nastat tzv. vládní selhání, tj. situace, kdy vláda, resp. veřejná správa z určitých důvodů nemůže nebo nechce zabezpečovat veřejné statky a služby, které společnost, nebo specifické sociální skupiny vyžadují. Řešením této situace je na jednu stranu zavádění metod zvyšování kvality a efektivity řízení ve veřejném sektoru, na druhou stranu delegace výkonu části veřejných statků a služeb na jiné sektory – na soukromý sektor nebo občanský sektor.
2
Soukromý sektor se ve spolupráci s veřejnou správou podílí stále častěji na zabezpečování určitých veřejných statků a služeb, tato spolupráce je však do značné míry ovlivněna ekonomickými zájmy soukromého sektoru. Občanskou společnost spojuje s veřejnou správou zejména její „neziskovost“, resp. poskytování služeb na základě veřejně prospěšných cílů bez očekávaných finančních zisků. Je to jeden z důvodů, proč se občanská společnost stává ve všech vyspělých demokratických zemích stále více partnerem veřejné správy při identifikaci veřejných zájmů a při realizaci veřejné politiky. V některých oblastech dokonce veřejná správa záměrně přenáší část kompetencí za výkon veřejných služeb na občanský sektor s vědomím větší cílenosti a účinnosti služeb poskytovaných občanským sektorem (jedná se především o sociální oblast). V kontextu rostoucího významu občanského sektoru v celém procesu tvorby veřejné politiky je nezbytné blíže specifikovat jeho roli a postavení ve veřejné politice. Základní informace týkající se občanského sektoru a jeho účasti na veřejné politice nastudujte v publikaci Potůček, Veřejná politika, 2005, kap. 4 a zejména kap. 7. Při studiu dané problematiky se zaměřte především na otázky definice občanského sektoru a občanské společnosti, její hlavní funkce ve veřejných politikách, instituce občanské společnosti a základní charakteristické rysy. Daná problematika je rovněž obsažena v mnoha odborných publikacích a článcích v odborném tisku, výběr této literatury je uveden v odkazech (viz osnova kurzu). Následující výklad je rozšířením jednotlivých informací uvedených ve výše definovaných publikacích, proto doporučuji nejprve nastudovat povinnou literaturu a poté samotný výklad. Výkladová část
Rozvoj občanské společnosti v kontextu reforem veřejné správy Při studiu charakteru veřejné politiky ve vyspělých demokratických zemích se setkáváme s obecným trendem její proměny v uplynulých desetiletích, zejména od konce osmdesátých let minulého století. Tato proměna veřejné politiky souvisí jednak se změnou sociálněkulturního klimatu v jednotlivých zemích (proměna životních hodnot směrem k principům udržitelného života) a jednak i s rozsáhlými reformními kroky ve veřejném sektoru, které byly a jsou zaměřeny na hledání cest zvyšování ekonomické efektivity veřejného sektoru i na proměnu a na rozvoj demokracie. Definujeme-li demokracii jako takový typ režimu, kde je politická legitimita a veřejná politika otevřená co největšímu počtu jedinců (Slovník politického myšlení, 1999), potom je proces demokratizace, který zpravidla administrativní reformy doprovází, chápán jako progresivní rozšiřování principu občanství a občanské společnosti. Cílem těchto reforem je kromě jiného podpora takových veřejných a kolektivních politických rozhodování, na kterých se může podílet co nejvíce jedinců buď přímo, nebo prostřednictvím volených zástupců.
3
Veřejná politika se tak stává rituálem, kde jsou občané přirozenou součástí řízení obcí, regionů i státu. Jean-Jacques Rousseau v této souvislosti upozorňuje na rozdíl mezi občanem a jednotlivcem: „jednotlivec je ten, kdo se podřizuje právu, tak jak je mu představeno, kdežto občan je ten, kdo se na tvorbě tohoto práva podílí a podřizuje se tak jen sám sobě“. Občan s jeho politickými právy je subjekt veřejné politiky specifického významu, neboť může nejen disponovat rozsáhlými občanskými právy, ale může také svými aktivitami a postoji spoluvytvářet jedinečné a transparentní prostředí podporující hospodárnost a účelnost řízení veřejné správy i efektivitu veřejné politiky. Občanská společnost je prostřednictvím svých aktivit a především svojí participační funkcí důležitým kontrolním mechanismem demokratizace a rozhodování společnosti. Dobrovolné zapojování občanů do činnosti různých spolků a sdružení přináší více možností pro podílení se na rozhodovacích procesech státu i samosprávy. Aktivity realizované v různých občanských a zájmových sdruženích hrají významnou roli nejen při naplňování osobních hodnot a seberealizace jednotlivců a také v rozvíjení vzájemných kontaktů a výměně informací mezi jednotlivými členy společnosti. Aktivity občanů v různých typech občanských sdružení (nadacích, zájmových organizacích apod.) mohou ovlivňovat, kromě jiného, vytváření individuálních postojů a hodnot jednotlivců, včetně jejich občanských a politických přístupů a postojů k veřejné politice jako takové. Chápeme-li občanskou společnost jako určitý prostor dobrovolného zapojování občanů do různých typů spolků a sdružení, hraje tato instituce významnou roli v procesu sekundární socializace jednotlivců ve smyslu přijímání specifické občanské kultury. Občanská společnost, která působí jako zprostředkovatel vzájemných kontaktů mezi jednotlivcem a společností, usnadňuje i vzájemnou výměnu názorů a podporuje komunikaci ve veřejném prostoru. Prostřednictvím rozvíjení těchto sociálních sítí zvyšuje občanská společnost možnosti participace jednotlivců na veřejném rozhodování a na tvorbě veřejných politik. Občanská společnost tak významným způsobem přispívá k iniciaci zájmu občanů o veřejné dění i ke zprostředkovávání zapojování občanů do veřejného života a vyjadřování jejich veřejných postojů a potřeb, resp. participace na veřejném rozhodování. Různé zájmové a společenské organizace občanského sektoru tak napomáhají vyplňovat prostor mezi občanem a veřejnou správou a usnadňují občanům vstupovat do veřejné politiky a podílet se na společném řízení a rozhodování obcí i větších územích celků. V rámci aktivit občanské společnosti dochází také k vytváření zpětných vazeb ve veřejném prostoru. Činnosti občanských organizací se zpravidla zaměřují na řešení těch problémů, které jsou ze strany veřejné správy řešeny nedostatečně nebo vůbec (např.
4
v oblasti ochrany lidských práv, životního prostředí, sociální exkluze a další). Rozvíjení činností občanských spolků a organizací jsou tak pro jednotlivé obce i regionů významnou reflexí na jaké otázky by se měly v rámci svých rozvojových programů a veřejných politik zaměřit. V tomto smyslu se občanská společnost stává velice důležitým aktérem ve fázi identifikace veřejného zájmu. Potenciál občanské společnosti je ovlivňován specifikou typů a charakteru občanských sdružení v jednotlivých lokalitách a regionech, způsoby řízení ve veřejné správě i charakterem místního sociálního a kulturního kapitálu. Právní záruky fungování občanské společnosti jsou významným, ne však jediným faktorem jejího rozvoje. Rozhodující roli hraje rovněž socio-ekonomická situace jednotlivých obcí, intenzita vzájemných vazeb v rámci lokalit, politická kultura a efektivita řízení veřejné správy i míra sociální komunikace. Podpora účasti jednotlivců a občanů na tvorbě a realizaci veřejné politiky na jednotlivých úrovních řízení veřejné správy je rovněž významná z hlediska prohloubení kontrolních a regulačních mechanismů společnosti, neboť jednotlivcům se rozšiřují možnosti sledování a ovlivňování veřejných záležitostí i skutečného procesu realizace VeP. V tomto kontextu je pro podporu občanského zapojování do veřejné politiky důležité vzít v úvahu míru identifikace jednotlivců s příslušnými lokalitami, resp. vztah občanů k dění v jejich obcích a regionech, kde žijí, i charakter sociálních sítí, které jednotlivé lokality specifikují. Mezi základní nástroje účasti občanů ve veřejné politice patří: místní nebo regionální, popř. národní referenda (např. o výstavbě větrných elektráren, o vedení dopravní infrastruktury apod.), pravidelné aktivity realizované prostřednictvím různých asociací a organizovaných skupin jak profesních, tak zájmových a občanských sdružení; aktivity sousedských sdružení a politických stran; nátlak prostřednictvím lobbistických skupin; mediální kampaně; petice; protestní akce atd. S otevřením prostoru pro participaci občanů a občanských organizací a iniciativ n procesu veřejné politiky roste riziko konfliktů vyplývajících z různých priorit jednotlivých segmentů občanského sektoru a tedy i růst komplikovanosti výsledného veřejného řízení a rozhodnutí. Zde opět vystupuje veřejná správa ve své nenahraditelné roli koordinátora různých zájmů a subjektu, který je zodpovědný za výsledné konsensuální řešení. Instituce občanské společnosti Dobrovolné organizované aktivity, na nichž stojí základy občanské společnosti, se realizují jednak prostřednictvím různých občanských iniciativ, často pak také prostřednictvím nevládních organizací, které jsou obvykle nositeli těchto aktivit. Popsat vzestup tohoto fenoménu na globální úrovni není jednoduchá otázka. Nevládních organizací jsou po celém světě tisíce, zabývají se nejrůznějšími oblastmi
5
lidského života a představují velmi široký pojem. Některé mají aktivity s odpadem pouze lokálním, u jiných jejich aktivita zasahuje na všechny kontinenty (např. Člověk v tísni, Adra, Lékaři bez hranic apod.). Mnoho organizací je mladých a nemají bohatou historii, tradice, další jsou naopak velmi staré a na jejich historii je možné vysledovat důležité etapy ve vývoji jednotlivých národů či států. Fungování a aktivity neziskových organizací vychází ze základních principů občanské společnosti a jejího významu v moderních demokratických zemích. Občanská společnost je trvalým, kontinuálním, vlastním apolitickým společenstvím, a v ideálním případě by měla umět řešit většinu každodenních problémů života obce nebo regionu vlastními silami. To, čemu dnes říkáme nevládní neziskové organizace (označení NNO), jsou občanská sdružení, jež vznikala od počátků moderní společnosti a jejichž klíčový význam pro zachování demokracie si uvědomoval již Alexis de Tocqueville, když koncem dvacátých let 19. století detailně studoval rodící se americkou demokracii. Již tehdy začal pozorovat nebezpečí takového pojetí demokracie, které uvažuje jen v dimenzích stát (což jsou zastupitelé s mandátem plus vládní úředníci) versus občan. Jeho argument je velmi prostý a dodnes platný - říká: „pokud převáží zaměření občanů na soukromé výhody a apatie ve vztahu k povinnostem ve veřejném životě, může to vést k tomu, že národ nechá politiku výhradně na politicích“. To dále umožňuje politikům dělat svou vlastní politiku, dnešním jazykem bychom řekli „zprivatizovat ji“ pro sebe, v jazyce 19. století to bylo označováno jako nový druh despotismu. To zase zpětně posiluje apatii občanů, u nichž sílí dojem, že stejně nemohou nic ovlivnit. Tento začarovaný kruh může prolamovat pouze existence životaschopných dobrovolných organizací, jež jsou prostředkem zapojování lidí do politiky, krystalizace a zveřejňování názorů a zájmů, školou občanství, vzájemné pomoci, a politické odpovědnosti ve smyslu vztahu k celku. Nestátní neziskové organizace - terminologie Nestátní neziskové organizace jsou organizace, které nejsou založeny za účelem naplňování zisku. Základním impulsem pro jejich založení je snaha řešit konkrétní problémy nebo jim předcházet, a to bez ohledu na ziskovost činnosti. Na rozdíl od soukromých komerčních firem totiž hlavním měřítkem není finanční zisk, ale schopnost naplňovat veřejně prospěšnou činnost. Neziskové organizace jsou všude tam, kde se lidé chtějí soukromě angažovat a nahradit tak neexistující nebo nedostatečně fungující státní instituce. Zdroje pro fungování NNO většinou zahrnují dary, granty nadací, nadačních fondů, ministerstvech či domácích nebo zahraničních sponzorů, popř. vlastní činnost (např. prostřednictvím sociálního podnikání).
6
Mezi základní formy nestátních neziskových organizací v ČR, tak, jak jsou definovány v zákoně patří: • občanská sdružení • obecně prospěšné společnosti • nadace • nadační fondy • církevní právnické osoby, poskytující sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní služby Občanská sdružení jsou nejrozšířenější formou neziskové organizace. Vznik, činnost a zánik občanských sdružení upravuje Zákon o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. Ve znění pozdějších novel. Občanská sdružení mohou být vzájemně prospěšná pro své členy (například sportovní kluby) nebo veřejně prospěšná pro širší společenské vrstvy (například dětské krizové centrum). Obecně prospěšné společností poskytují obecně prospěšné služby a zisk používá výhradně na obecně prospěšné účely. Registrují je rejstříkové soudy, mají správní a případně i dozorčí radu. Roční účetní závěrku ověřuje auditor. Obecně prospěšná společnost každoročně vydává a zveřejňuje výroční zprávu. Cílem nadací je dávat peníze tam, kde je to potřeba. Nadace svými financemi pomáhají v nejrůznějších oblastech lidských aktivit. Podporují např. péči o staré lidi, postižené děti, podílejí se na záchraně kulturních památek, ochraně životního prostředí a pomáhají v mnoha dalších potřebných oblastech. Cílem nadací není přímá péče o klienty či poskytování služeb, nýbrž finanční podpora a propagace dobrých věcí. Za tímto účelem shromažďují peníze a též budují a spravují své nadační jmění. Nadace je sdružením majetku, což tyto organizace odlišuje od neziskových organizací operační povahy, jako jsou občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti či církevní právnické osoby. Fungování nadací primárně upravuje Zákon o nadacích a nadačních fondech č. 227/1997 Sb. Nadace se také sdružují v Asociaci nadací při Fóru dárců. Tyto nadace přijaly pro své fungování Etický kodex nadací. Nadace má povinné nezcizitelné nadační jmění, které je v minimální hodnotě 500 000 Kč zapsáno u rejstříkového soudu. Nadace užívá z nadačního jmění pouze výnosy a dále svůj ostatní majetek. Nadace musí mít trvalý účel, a to již z povahy trvalého nadačního jmění. Nadační fondy jsou, stejně jako nadace, nezávislé subjekty finanční povahy, založené za účelem podpory veřejně prospěšných aktivit a projektů. Fungování nadačních fondů upravuje zákon o nadacích a nadačních fondech č. 227/1997 Sb. Nadační fondy, jako nový právní typ, byly do českého právního řádu zavedeny zákonem o nadacích a nadačních fondech v roce 1998. Do té doby právní typ nadačního fondu neexistoval. Byl vytvořen jako subjekt finanční povahy jako
7
alternativa k nadacím, které, na rozdíl od nadačních fondů, mají povinnost nadačního jmění v minimální hodnotě 500 000 Kč. První nadační fondy tedy vznikly přeregistrací z organizací, které před účinností nadačního zákona měly ve svém názvu „nadace“. Nadační fondy se sdružují v rámci Asociace nadačních fondů při Fóru dárců. Tyto nadační fondy přijaly Etický kodex pro své fungování. Nadační fond takovéto trvalé jmění nemá. Nadační fond ke své činnosti používá veškerý svůj majetek. Nadační fond mít trvalý účel nemusí. Znaky neziskových organizací Neziskové organizace často fungují v prostoru mezi státem, občanem a podnikatelským sektorem. Se státem mají NNO společný princip uskutečňování, resp. uspokojování určitých potřeb, podle principu obecné prospěšnosti, ale liší se podstatou své činnosti. Stát, čili státní organizace pracují pod veřejným tlakem, protože jim to ukládá povinnost, kterou stát získal, tím že mu lidé odevzdali část své svobody za to, že je chrání. NO tyto potřeby vykonávají obvykle dobrovolně a mnohdy s menšími náklady než stát. Obecně se nevládními organizacemi chápou právnické osoby, které nejsou založeny za účelem zisku. Podle celosvětové uznávané definice neziskového sektoru od L.Salamona lze nevládní organizace popsat 5 společnými rysy tj. znaky. NO jsou institucionalizovány - nevládní organizace jsou skupiny do určité míry organizovány, tzn. mají statut, právní formu, pravidelné porady či výborové schůze. NO jsou nevládní - jsou odděleny od státní správy. Mají soukromou povahu, tj. základní struktura neziskových organizací je soukromá (nepatří sem tedy příspěvkové organizace zřizované státem, kraji či obcemi!). NO jsou neziskové - nerozdělují zisk, primárně neslouží k dosahování zisku. NO jsou samosprávné, autonomní – jsou schopné se řídit, mají interní pravidla. NO jsou dobrovolné – dobrovolná účast, dobrovolné příspěvky. Jednotlivé NO se zaměřují svými aktivitami na široký okruh aktivit, kromě jiného se nejčastěji jedná o oblast kultury a umění, aktivit v oblasti vzdělávání pro všechny věkové kategorie obyvatel, sociální služby, ekologie a životní prostředí, občanskoprávní a poradenská osvěta, ochrana práv a zájmů jednotlivců (např. Ekologický právní servis), ochrana práv menšin apod. Mezi základní společenské funkce nevládních organizací patří: Servisní funkce – do této skupiny patří organizace poskytující
8
určitý servis, například Červený kříž – poskytuje servis zdravotní pomoci, pomoci postiženým. Inovační funkce – do této skupiny patří tzv. „think tank“ – organizace, které jsou zaměřené na zpracování především politologických a ekonomických analýz. Jsou financovány obvykle z členských příspěvků a projektů. Pro financování projektů využívají především 6. a v budoucnu 7. rámcový program EU. Příkladem může být CEPS. Expresivní a školící funkce - do této skupiny patří například NROS - tedy nevládní organizace Nadace rozvoje občanské společnosti, která poskytuje služby dalším NO především informačního a poradenského charakteru Komunitní a demokratizační funkce – do této skupiny patří jednak NO, které se zabývají prácemi v komunitách, tedy například kluby abstinentů apod. Demokratizační funkci plní například nadace. Některé jsou přímo k tomuto účelu založené, aby v druhých zemích propagovaly myšlenky demokratické společnosti např. Freedom House. Aby mohl neziskový sektor plnit své funkce, musí disponovat souborem žádoucích vlastností. Jednou z nich je schopnost pracovat na sobě samém, resp. schopnost zdokonalovat sama sebe. Proto je schopnost neziskového sektoru pracovat na sobě samém, tj. koncepčně připravovat, organizovat, facilitovat, koordinovat a moderovat změny uvnitř sebe sama, jsou jedním z hlavních strategických cílů jeho rozvoje. Efekt sebezdokonalování neziskového sektoru by se však neměl projevit jen směrem dovnitř, ale i navenek, a to jak vůči vládě a státní správě, tak vůči komerčnímu sektoru i nejširší veřejnosti. Různé části neziskového sektoru i jednotlivé organizace navzájem se mohou propojovat tzv. servisními sítěmi, které umožňují fungování mechanismů určených k řešení společných problémů. V ČR takto působí například NROS – Nadace pro rozvoj občanské společnosti, CPKP – centrum pro komunitní projekty a další organizace. Zvětšení kapacity neziskového sektoru pro sebezdokonalování a zároveň umocnění jeho vliv ve společnosti a v tvorbě veřejných politik může být realizováno také prostřednictvím zesíťování nevládních organizací. Limity občanské společnosti Participativní demokracie, založená na pravidelném zapojování občanské společnosti do veřejné politiky, má však i svoje negativní stránky. Stejně tak jako reprezentativní demokracie nezaručuje sama o sobě rovnost přístupu všech občanů k politickému rozhodování a může podporovat dominaci moci menšiny určité populace nad většinovými zájmy. I v případech otevřené politické kultury mohou determinovat cíle a záměry veřejné politiky ti, kteří disponují větší kapacitou řečnického talentu pro vyjádření vlastních postojů, včetně schopnosti zaujmout ostatní tak, aby naslouchali.
9
I když mají všichni obyvatelé stejnou možnost účastnit se veřejného rozhodování, jen určitá část občanů se dokáže „mobilizovat“ a plánovitě vstupovat do rozhodovacích procesů veřejné správy. Tento jev se ukazuje aktuálním i v českých obcích, městech a regionech, kde na základě výsledků různých sociologických šetření nejvíce do rozhodování vstupují vybraní zástupci soukromého sektoru včetně lobystických skupin, dále zástupci neziskových organizací s vyhraněnými specifickými zájmy a průměrní občané a občanská sdružení hrají často jen doplňující roli. V tomto kontextu je nezbytné poznamenat, že tyto lobbistické tlaky mohou výrazně podporovat rozvoj klientelismu a korupce na lokální, regionální i národní úrovni. Toto korupční jednání může mít následně negativní dopady na zájem občanů zapojovat se do veřejného dění a veřejné politiky. Občané zpravidla nevěří, že budou moci úspěšně prosazovat svoje priority proti lobbingu ekonomicky silných subjektů. Míra zapojování občanů do života jednotlivých veřejných politik nezávisí pouze na jejich spokojenosti s podmínkami života, ale také na jejich sociálním i sociálně kulturním postavení v rámci dané komunity. Sociální struktura i sociální stratifikace obyvatel neovlivňují pouze odlišné pohledy a představy o budoucích směrech a záměrech veřejné politiky. Různé skupiny mají rovněž rozdílné přístupy a možnosti k zapojování do procesu tvorby veřejné politiky, mnohé ze sociálních skupin se nepodílejí na veřejné politice vůbec. Málo aktivní jsou především nezaměstnaní, v mnoha případech i důchodci a lidé v domácnosti (např. matky s dětmi). Aktivnější jsou naopak podnikatelé a zaměstnanců a v mnoha lokalitách také studenti, především středních a vysokých škol. Pro skutečné naplnění otevřené veřejné politiky, která bude integrovat zájmy společnosti, je nezbytné identifikovat existenci nerovností postavení a možností účasti na veřejné politice jednotlivých sociálních skupin, specifikovat tzv. vyloučené sociální skupiny stojící zpravidla na okraji rozhodovacích procesů (dlouhodobě nezaměstnaní, etnické menšiny). Základním předpokladem pro naplňování principu demokracie ve veřejné politice je pomoci těmto skupinám nebo jedincům, kteří mají z jakéhokoli důvodu problémy nebo zábrany vyjádřit se k dění v obci nebo regionu, prezentovat svůj názor a začlenit je do veřejného dění. Otevřená a demokratická veřejná politika není založena jen na „přímé demokracii“, ale spočívá na celé řadě prostředníků a mediátorů, kteří zajišťují otevřenost přístupu veřejné debaty, všem, kteří jsou na ní zainteresováni. Podíl občanů na veřejné politice je zároveň do značné míry ovlivněný tzv. kapacitou občanů, tj. jejich podnikavosti, vztahu k realizaci vlastních iniciativ a současně k přijímání zodpovědnosti za svoje aktivity v tvorbě VeP.
10
Shrnutí
V tomto tematickém bloku jsme si představili roli občanské společnosti na tvorbě a realizaci veřejné politiky. Kromě hlavních rysů a principů fungování občanské společnosti jsme se seznámili i s podmínkami úspěšného zapojení do procesu tvorby veřejné politiky. Zmínili jsme rovněž roli tzv. partnerství s veřejným sektorem na tvorbě i realizaci veřejné politiky. Vzhledem k tomu, že problematika partnerství je relativně širokým tématem a zároveň v současném charakteru veřejné politiky velice aktuálním tématem, budeme se těmito otázkami zabývat více do hloubky v následujícím tematickém bloku.
Kontrolní otázky a úkoly
1. Představte hlavní přínos občanské společnosti na tvorbě a realizaci veřejné politiky. 2. Vymezte hlavní instituce občanské společnosti v ČR a krátce je charakterizujte. 3. Definujte hlavní principy občanské společnosti. 4. Vysvětlete důvody dynamického růstu občanské společnosti a jejího zapojení do veřejné politiky v ČR i v dalších evropských zemích. 5. V jakých oblastech veřejného zájmu může být občanská společnost efektivnější oproti veřejnému a soukromému sektoru?
Seznam použitých zkratek
VZ veřejný zájem VEP veřejná politika
Studijní literatura
Povinná literatura: Potůček M., a kol., Veřejná politika. SLON, Praha 2005. Kapitola 4 a 7. Doporučená a rozšiřující literatura: ČEPELKA, O.: Průvodce neziskovým sektorem Evropské unie I, Omega Liberec 2003. FRIČ, Pavol, GOULLI, Rochdi: Neziskový sektor v České republice, Praha, Eurolex Bohemia 2001. MANSFELDOVÁ Z., KROUPA A. (eds), Participace a zájmové organizace v České republice. SLON, Praha, 2005. 244 str. REKTOŘÍK, Jaroslav a kol.: Organizace neziskového sektoruzáklady ekonomiky, teorie a řízení, Ekopress, Praha 2001. SCRUTON R., Slovník politického myšlení. Praha, Atlantis, 1999. 188 str.
11
