FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 22. LEDNA 2017
Hospodin je mé světlo a má spása.
Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: ”Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.” Oni hned nechali sítě a následovali ho.“ (Mt 4,18-20). Na vlnách Galilejského moře, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v tomto domě Hospodinově prosme jednomyslně všemohoucího Boha, záštitu našeho života, naše světlo a naši spásu: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého otce Františka a za pastýře Církve, aby po příkladu Šimona, Ondřeje a synů Zebedeových naslouchali Kristu, který jediný uzdravuje každou nemoc a každou chorobu. Za svatou Církev Boží, aby Kristův kříž byl moudrostí jejího života, tajemstvím její jednoty i radostným poselstvím naděje, kterou světu přináší. Za lidi naší doby, aby pochopili, že spravedlivý a člověka důstojný svět nelze vybudovat bez Krista, - Světla, jež vzešlo těm, kdo sídlí v temnotě a v krajině stínu smrti. Za obyvatele Ukrajiny, Sýrie a všech zemí, kde války a nepokoje vrhají stín na budoucnost celých generací, aby jejich temnoty prozářilo úsilí o pravé bratrství, které je odleskem Boží lásky a základem svornosti a míru. Za věrné zemřelé, aby dosáhli cíle své víry, že uvidí blaho od Hospodina v zemi živých. K: Věčný Otče, tys dal nad temnotou lidských dějin vzejít Světlu, vycházejícímu z kříže tvého Syna, Dej, prosíme, každému z nás poznat plnost času, sílu k obrácení a radost z příchodu nebeského království. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
"Sub tuum praesidium confugimus" - biskup Josef žehná zvony kostela Narození Panny Marie v Drysicích, 25. října 1998.
Biskup Josef uděluje jáhenské svěcení Mgr. Josefu Mikuláškovi z Podomí u příležitosti Pouti vyškovského děkanátu za obnovu rodin a za nová duchovní povolání. Chrám sv. Benedikta v Pustiměři, 25. července 2009.
"Jeho Svatost Benedikt XVI. uděluje Vladimíru Školařovi, nezlomnému svědku křesťanské víry a moudrosti, věrnému kustódovi chrámu sv. Benedikta v Pustiměři u příležitosti 60. narozenin, své Apoštolské požehnání", 25. července 2009.
Biskup Josef při biřmování, Pustiměř, 15. května 2005: Tomáš Petr, Eliška Zdislava, Dagmar Magdaléna, Michal Benedikt, Zuzana Anna, Jana Kateřina, Jitka Klára, Jan Antonín, Kateřina Gabriela, Milan Pavel, Pavla Tereza, Kristýna Hedvika, Lenka Ludmila, Lenka Zdislava, Alena Anna, Martin Jan, Ondrej Jan, Ludmila Marie, Marie Terezie, Jan Václav.
Biřmovanci - Pustiměř, 12. června 2011: Veronika Pia, Leona Terezie, Petra Zdislava, Zuzana Felicita, Eva Martina, Klára Anna, Marie Anna, Markéta Veronika, Aneta Kristína, Barbora Anežka, Jana Anežka, Nela Maří Magdaléna, Kristína Eva, Pavlína Barbora, Tereza Anna, Lucie Marie, Miroslav Pavel, Filip Petr, Bořivoj Jeroným, Petr Josef, Jiří David, Vlastimil Jan, Marek Karel, Tomáš Jan, Lukáš František, Petr Tomáš.
"Jen tam, kde jsou přítomni skrytí, neokázalí, ale horliví a věrní dělníci na vinici, můžeme očekávat nové ovoce a nové požehnání". J. E. Mons. Josef Hrdlička, katedrála sv. Václava, Olomouc, 7.5.2016.
"Přijměte od nás tyto růže jako vděčnost za přátelství".
Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.
"Duchovní událost Letnic není minulostí - vždyť jsme stále ve večeřadle, nosíme je ve svých srdcích. Důkazem toho jsme my, biřmovanci farností Pustiměř, Drysice a Podivice. Právě v jeruzalémském večeřadle pronesl Pán Ježíš slova, která jste si zvolil za motto své apoštolské služby: ´Vos dixi amicos´ - nazval jsem vás přáteli." (Biřmování, 15. května 2016).
FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 29. LEDNA 2017
Blahoslavení chudí v Duchu, neboť jejich je království nebeské.
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil: ”Blahoslavení ....“ (Mt 5,1-3). Poutníci na Hoře Blahoslavenství, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako lid, který Bůh povolal k údělu blahoslavených, prosme nebeského Otce, skrze jeho Syna v Duchu svatém: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Boží Církev, aby kráčela cestou svobody Ježíšových blahoslavenství. Za všechny bezradné a zoufalé, aby v hloubi svého svědomí zakusili sílu Ducha svatého, Pána a Dárce života, který vychází z Otce a mluvil ústy proroků Za nemocné a trpící, aby svá utrpení prožívali ve spojení s Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa, a tak přinášeli světu poselství míru, spravedlnosti a naděje. Za pyšné, zatvrzelé a sebevědomé, aby byli přivedeni k poznání duchovního bohatství chudoby, mírnosti a trpělivosti. Za věrné zemřelé, ať mají účast na věčné radosti blahoslavených. K: Otče, sešli nám Ducha pravdy, aby slovo tvého Syna proměnilo naše srdce a obnovilo náš život. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 8,23B-9,3
Čtení z knihy proroka Izaiáše. V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. ŽALM 27
Hospodin je mé světlo a má spása, – koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, – před kým bych se třásl? Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: – abych směl přebývat v Hospodinově domě – po všechny dny svého života, – abych požíval Hospodinovy něhy – a patřil na jeho chrám. Věřím, že uvidím blaho od Hospodina – v zemi živých! – Důvěřuj v Hospodina, buď silný, – ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! 2. ČTENÍ – 1KOR 1,10-13.17
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Napomínám vás, (bratři), jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji (bratři), že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného: ”Já držím s Pavlem!”, ”já zase s Apollem!”, ”a já s Petrem!”, ”já s Kristem!” Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti. EVANGELIUM – MT 4,12-23
Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ”Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.” Od té doby začal Ježíš hlásat: ”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.” Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: ”Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.” Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Pojďte za mnou U východu z nádraží byla velká reklamní tabule s nápisem: „Dnes je tvůj šťastný den – využij toho!“ Pod tabulí pak postával čiperný děda a prodával losy. Ono by to jistě nebylo špatné, kdyby opravdu takové šťastné dny byly. Ovšem lidé je hledají někde v budoucnosti anebo se přehrabují v minulosti. „Dřeli jsme se a těšili se, jak si budeme užívat v důchodu“, - říká smutně pacient s infarktem na jednotce intenzívní péče. „Nemohu zapomenout, jak mě po tatínkově smrti bratr ošidil“, říká věčně zatrpklá žena. Oba se míjejí se svým životem, - protože jeden se utápí v romantickém snění, druhý se olitovává za staré křivdy. Ale náš život teď, v přítomné chvíli, hodině. Náš mistr a Pán, v jehož škole se nacházíme, náš učí prožívat přítomnost. - Potká ženu u studny a využije chvíle, aby jí pomohl a poučil ji. Neříká jí, aby si přišla poslechnout jeho kázání do synagógy; - potká – uzdraví ho, odpustí mu hříchy, hned; - lotrovi odpustí krátce před smrtí. Ježíš neměl žádné úřední hodiny; Totéž žádá i po svých učednících: - pojďte za mnou, zanechte sítě a následujte mě! - nech ať mrtví pochovávají své mrtvé ... - pracujte, dokud je den. A tak se můžeme vrátit k reklamnímu sloganu: Dnes je tvůj šťastný den – využij ho – prožívej naplno přítomnost. Někdo by ale mohl namítnou: vždyť já přítomnost žiji, a přece nejsme spokojený, šťastný. A tady je na místě zdůraznit, že je třeba si odpovědět na otázku, v čem já hledám štěstí? Jen tak na okraj je třeba říci, že to, co všechny lidi na této planetě spojuje je touha po štěstí, která je Stvořitelem vložena do srdce každého člověka. Rozdílné jsou však předměty tohoto štěstí. Svatý Augustin říká, že nepokojné je naše srdce ... A je to pravda. Jenže těmi bohy, modlami jsou v dnešní době na prvním místě bohatství a na druhém místě popularita, když je někdo známý, mluví se o něm. Bohatý může všechno a měřítkem štěstí je úspěch a úspěch je měřítkem váženosti. Evangelium nás však učí, že pravé štěstí
není ani v bohatství, ani v blahobytu, ani v lidské slávě a moci, ani v žádné lidská činnosti, jakkoli může být užitečná jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky (Katechizmus 1723). Chceme-li tedy být šťastní – mít šťastný den – pak je třeba hledat cestu k němu. Ježíš nám ji dnes ukazuje, když říká – obraťte se. Řecké slovo „metanoia“ – pokání, můžeme přesněji přeložit výrazem – změnit smýšlení. Znamená to upřímně se zeptat: Pane, jak vidíš můj život ty? Co ty říkáš na můj život? Pokud se díváme na svůj život sami, rádi si mnohé promineme a omluvíme, srovnáváme se s druhými. Po této analýze svého života ve světle Ducha svatého, bychom měli objevit mezi svými hříchy a nedokonalostmi něco, čeho se nechceme zbavit hned. Sv. Augustin ve svých Vyznáních popsal tento boj s hříchem. V jedné chvíli prosil Boha: dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ne hned. Až na sebe začal křičet: proč zítra? Proč ne teď? Proč právě tato chvíle by neměla udělat tečku za mým minulým životem. Stačilo vyslovit rozhodné slovo „dost“ a cítil se svobodný. Hřích nás totiž zotročuje, dokud mu neporučíme. Když vyřkneme rozhodné „dost“, ztratí nad námi skoro všechnu moc. Dva turisté tábořili na břehu jezera. Večer se rozhodli, že přeplují na druhý břeh a zajdou na skleničku do hospody, která je tam odtud lákala. Zdrželi se tam dlouho do noci a vypili těch skleniček několik. Když vyšli z hospody, tak se trochu motali, ale nakonec přece jen loďku našli a nasedli do ní. Pak se dali mohutně do veslování, potili se, funěli, snažili se ze všech sil asi dvě hodiny. Tu se jeden z nich obrátil k druhému a říká: nezdá se ti, že bychom už měli být na druhém břehu? No jasně, říká druhý, ale asi jsme do veslování dali málo síly. A proto své úsilí ještě zdvojnásobili a veslovali další hodinu. A přesto , když se rozednilo, ke svému překvapení zjistili, že jsou stále na stejném místě. Zapomněli totiž odvázat silný provaz, kterým byla bárka přivázána k můstku. A to je kolikrát i náš problém, když se nezřekneme svého hlavního hříchu – konkrétní věci, návyku ... Proto se pořád zpovídáme a nevidíme žádný pokrok ve svém životě, protože jsme se ještě neobrátili, neudělali konec, neřekli „dost“ něčemu, co nás svazuje, a tak jsme na místě jako ti dva vodáci. Přejme si a prosme dnes Pána, abychom to dokázali. Osvobodili se od otroctví hříchu, stali se svobodnými, a tak v Bohu šťastnými. Amen.
Rybáři lidí
(J. E.Tomáš kardinál Špidlík, SI, čestný občan Pustiměře)
„Co mám dělat s lidmi jedné sekty?“ ptal se mě pokojný starší Říman. „Stále mně chodí do domu, zvoní u dveří tak dlouho, dokud jim neotevřu. Sotva je pustím dovnitř, už začnou kázat a není možné je zastavit. Jednou jsem se už dozlobil: „Proč mne nenecháte na pokoji?“ Ale nedali se: „Jsme posláni Kristem, abychom byli rybáři lidí.“ Myslí se to poslání v evangeliu skutečně tímto způsobem?“
Rybáři, které my známe u našich řek, jsou z nejpokojnějších lidí na světě. Sednou si k vodě, nasadí vnadidlo na udici, hodí ji do vody a čekají trpělivě, až se nějaká rybka dá nalákat, až přijde sama. Nechodí tedy rybář za rybami, ale ryby připlavou k němu. Tímto způsobem se mluví o rybářství duchovním, o apoštolátu u východních mnichů. Nechodili do měst, neklepali na dveře. Žili o samotě někde v horách. Ale časem se pověst o jejich dokonalosti roznesla po světě a lidé začali chodit za nimi. Někdy to stálo námahu, dlouhou a obtížnou cestu. Byl jsem za jedním takovým poustevníkem v rumunských lesích. Dovezli mně autem na půl cesty, ale pak se muselo pěšky příkrou stezkou nahoru až k jeho chatě. Takový apoštol ovšem lidi neobtěžuje, spíš obtěžují lidé jeho. A co je tam tak láká? Jeden z populárních ruských svatých Serafín Sarovský byl téhož typu: poustevník a dokonce stylita. V době napoleónských válek strávil tisíc nocí na velkém kameni, aby se modlil za padlé a trpící té doby. Ale lidé se začali k němu hrnout z daleka. Přišel také profesor teologie a zdálo se mu to nepřístojným. Co tu hledají u člověka, který nemá vzdělání? Řekl to i jemu samému. Odpověď byla pěkná: „Všecko lidé ve městech mají. Ale nemají pokoj, vnitřní klid. Opatřte si pokoj a budou okolo vás tisíce!“
S Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J. v kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikánu, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 13. června 2007.
Tento způsob apoštolátu, „rybaření lidí“ je vlastní celé církvi. Heidegger stanovil tři stádia, tři stupně, jak se člověk přibližuje k náboženskému životu. První je stádium estetické. Člověk ze světa přijde možná jenom náhodou do kostela. Ovane ho docela jiný vzduch, než ten, který dýchal doposud. Objeví, že existuje něco jiného, než co doposud viděl. Krásné je to, co ukazuje do dálky. Zpěvy v kostele, liturgie, čtení Bible, to všecko zprostředkuje zážitky doposud neznámé. Probudí se touha se s tím světem seznámit, proniknout do něho. Je to začátek, ale u mnoha lidí trvá dlouho, skoro celý život. Chodí do
kostela, zajímají se o náboženskou literaturu, o církevní dějiny a umění. Není to pokrytecké. Je to upřímné vyznání, že kromě všedních dní existuje nějaká jiná vyšší skutečnost. Je obdivuhodná. Nač ji popírat? Nač ji škrtat ze společnosti? Lidé tohoto druhu nemohou pochopit ateisty, kteří bojují proti náboženství. Co vám překáží? V té poslední otázce se skrývá slabost tohoto stupně víry. Co vám překáží? Na estetickém stadiu člověk nekonfrontuje, nesrovnává svůj vlastní život s tím, co obdivuje. S nadšením poslouchá Mozartovo Requiem, ale nemyslí přitom na smrt a na pokání. Až jednoho dne mu to přece dojde. Zjistí, že je věřící, ale ne praktikující, že život neodpovídá tomu, co hlásá. Nastupuje tedy druhé stádium duchovního života, kterému říká Heidegger „morální“. Vyznávat náboženství tu znamená snahu žít podle jeho principů. Věří evangeliu ten, kdo je bere za zákon svého jednání. Chce-li tu snahu aplikovat na sebe, stává se vzorným věřícím, možná i asketou. Ukazují na něho jako na vzor, příklad. Ale v tomto stádiu se snadno probudí i poslání prorocké. Vidí, že většina lidí nežije podle evangelia. Proč je nenapomenout nebo dokonce nepokárat? Proč jim nevyhrožovat Božími tresty za pokrytectví, kterému propadli? Takové poslání měli bibličtí proroci. Ale je dáno každému? Bibličtí proroci začínali svá kázání slovy: „Toto praví Hospodin… Hospodin mě posílá, abych mluvil, vkládá svá slova do mých úst…“ Je k tomu potřeba velké odvahy, aby se to mohlo tvrdit a neomylného ujištění ze strany Boží. Není poslaný Bohem ten, kdo se posílá sám. Takoví „apoštolové“ jsou ovšem problematičtí a stávají se obtížnými. Číhá však na tomto morálním stádiu ještě jiné nebezpečí. Člověk, který usiluje o zachovávání morálních předpisů, snadno uvěří, že jeden z mála spravedlivých na světě. Svým způsobem opakuje modlitbu farizeje: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“ (Lk 18,11-12). Jak jej ocenil Ježíš, víme. Dal přednost publikánovi. Proč? Heidegger upozorňuje, že po druhém stádiu morálním nutně musí přijít třetí, které je opravdu náboženské. Je to uvědomění, že je Bůh Otec, živá osoba, která mluví k nám a my k němu. Slovo náboženství samo naznačuje, že ukazuje „na Boha“, že je tu dialog, který se uskutečňuje v modlitbě. Ta modlitba pak je na prvním místě kající, modlitba publikána: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“ (Lk 18,13). Je snadné se ospravedlnit před zákonem. Ale kdo by se opovážil chlubit se před živou osobou Boha samého? Modlíme se za sebe, ale modlíme se i za druhé. Není možné se modlit bez lásky a láska chce dobro všem. Proto se každá modlitba, i když je docela soukromá a za osobní věc, v jádře modlí za všechno dobro a za všecky lidi. Věřící často dávají sloužit mše na svoje úmysly. Je to dobrý zvyk. Někdy se pak ptají: „Ta mše byla výhradně za mne?“ Odpovídá se: „Byla za celý svět, za všechny lidi, zvláště jsme však doporučili vaše osobní úmysly.“ Modlitba je tedy apoštolát. Podobá se velké síti, do které církev v dějinách stále zahrnuje spoustu ryb. Ti, kdo se modlí, jsou apoštolové rybáři v duchovním slova smyslu. Její účinnost čas od času pozorujeme docela konkrétně. Jedna matka si stěžovala, že odrůstající syn, student, přestal chodit do kostela a když mu začne mluvit o Bohu, odsekne škaredě. Kněz jí dal tuto radu: „Přestaňte mluvit s chlapcem o Bohu a mluvte často s Bohem o vašem chlapci.“ Trvalo to delší dobu, ale nakonec žena přiznala, že to působilo. Je ovšem v církvi i důležitý apoštolát slova. Je to úřad prorocký. K tomu je potřeba Božího poslání. Má je každý a na každém místě? Nad tím je potřeba se zamyslit, když slyšíme různé nezvané apoštoly, ale také když slyšíme ty, o kterých si jsme jisti, že je posílá církev jménem Krista.
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SOF 2,3; 3,12-13
Čtení z knihy proroka Sofoniáše. Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit. ŽALM 146
Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé. – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnou na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 2. ČTENÍ – 1KOR 1,26-31
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Jen se podívejte, (bratři), komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých lidí podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou ”něco”, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmu: ”Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.” EVANGELIUM – MT 5,1-12a
Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil: ”Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.”
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Člověk - tvor ke štěstí Před několika lety jsme se setkávali s reklamou pouze v obchodech, na ulici na reklamních tabulích, u silnic, dálnic, ... dnes reklama přichází až do našich domovů. Stačí mít chvíli puštěnou televizi nebo rádio a můžeme slyšet a vidět různé věcí, které nám mají zajistit pocit štěstí. Nabízejí se nám zázračné léky, které odstraní bolest, uzdraví nemoci; mýdla a kosmetické prostředky nám zajistí krásu a svěžest, mycí a prací prostředky odstraní veškerou špínu, sázkové společnosti nabízejí velké výhry. Všechno to má směřovat k tomu, aby byl člověk šťastný. Člověk je totiž stvořený pro štěstí. Zde na zemi však toto štěstí nezíská. Stále totiž jsou mezi námi lidé nešťastní – postižení bídou, válkou, přírodními katastrofami. Proto je třeba správně hledat, kde je pravé štěstí. Velký hledač štěstí – filozof, hříšník a nakonec světec, sv. Augustin, napsal, že lidské srdce je tak malé, že je možné skrýt ho do lidských dlaní. Současně je však tak veliké, že nestačí celý svět, aby splnil jeho přání. Jen v Bohu je opravdové štěstí člověka, protože jedině On dokáže splnit všechna lidská přání. Cestu k opravdovému štěstí nám dnes nastínil Pán Ježíš ve svém horském kázání. Jeho řeč je však opakem toho, co lidé považují za štěstí. Člověk vidí štěstí v bohatství, které nese blahobyt. Ve skutečnosti se však stává otrokem peněz, bojí se o své jmění a kolikrát i o svůj život – zvláště dnes to vidíme, jak právě tito bohatí lidé jsou okrádáni a připravováni o život. Spasitel však říká: když nebudeš bažit stále po majetku, ale moudře ho užívat, nebude na něm závislý, povede tě to ke štěstí. O osmeru blahoslavenství dnešního evangelia se říká, že jsou „chartou křesťanství“, a tak bude nejen na místě, abychom je nejen znali, ale také jim rozuměli a v jejich duchu žili. Mocní tohoto světa je zavrhují, politici s nimi polemizují, křesťané se jimi chlubí – hleďte, jak krásné máme náboženství, plné jemnocitu, pokoje a krásy. Je známo, že Gándhí chtěl sjednotit Indii. Problém však byl hlavně v tom, jak dát dohromady muslimy a hinduisty. Hledal nějaký projekt, silný spojovací článek. Hledal v islámu, ale nenašel; hledal v hinduizmu a také nic. Nakonec byl osloven blahoslavenstvími, horským kázáním. Když se to lidé dověděli, přirozeně se ptali, proč se nestal křesťanem? Nechápu, když křesťané mají v rukou tak cenný poklad, proč podle něho nežijí. Blahoslavenství ho nadchla, ale neviděl kolem sebe dobré křesťany, proto se jím ani nestal. Kdyby se celý svět řídil zásadami horského kázání, stal by se rájem. Vzápětí nato použil jako první atomovou bombu. Nenechme se však odradit těmito smutnými skutečnostmi, ale pojďme hledal ideál štěstí a k němu směřovat. Kdosi napsal, že blahoslavenství je Ježíšův autoportrét. A my chceme a máme být jako Ježíš, stát se solí a světlem světa.
- Blahoslavení chudí v duchu – Ježíš jako by blahoslavil lidi, kteří mají IQ tykve, lidově řečeno, nebo chyběli, když Pán Bůh rozdával rozum, jak bychom mohli s nadsázkou říci. Nemíní se zde ani chudoba hmotná. Znamená to, aby se nám majetek nestal pánem nebo smyslem života. Neudělej si z majetku modlu, zlaté tele, kterému sloužíš – vždyť ty pravé hodnoty života si za peníze nekoupíš: koupíš si dům, ale ne domov, zábavu, ale ne štěstí; rozkoš, ale ne lásku; společnost, ale ne přátele, knihy, ale ne moudrost, léky, ale ne zdraví. - Blahoslavení plačící – copak mohou být šťastní lidé truchlící, smutní? To se Pánu Ježíši nějak nepovedlo. Je zde spíš nešikovný překlad – spíše bychom mohli říci trpící neboli lidé, kteří trpělivě snášejí nedokonalosti vlastní i druhých. - Blahoslavení tiší – tady se také nemíní velebení slabošství či pasivity. ´Sedávej panenko v koutě ...´. Spíše ´buďte mírní – usilujte o dobro stále, nikoliv však širokými lokty, bouřlivým způsobem. - Blahoslavení kdo lační a žízní po spravedlnosti – usilovat o spravedlnost: dávat každému, co mu patří, tomu jistě rozumíme. - Blahoslavení milosrdní – milosrdný je ten, kdo se nemstí, umí odpustit. Další blahoslavenství můžete prorozjímat doma – jsou v 5. kapitole Matoušova evangelia. Snad to vyhledáte. Příští neděli budeme v horském kázání pokračovat, takže si můžete přečíst i další verše. Amen.
Blahoslavenství (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Poutníci do Svaté země rádi vzpomínají na Horu blahoslavenství v Galileji, zvláště když tam mohou být večer. Od Genezaretského jezera vane chladnější vánek. Je-li noc měsíčná, voda se třpytí a je tu široký rozhled. Tradice tu umísťuje tzv. horskou řeč Ježíšovu, která u sv. Matouše (kap. 5) začíná osmero blahoslavenství-mi. Někteří nazvali tuto řeč konstituční listinou Božího království. Uvádí se srovnání se stvořením světa. Když Bůh stvořil zemi, rostliny, živočichy a lidi, požehnal své dílo (Gn 1,28), aby život rostl a množil se. Kristus ze své strany blahosloví ty, kteří vstupují do jeho království, do nového života. Je tu ovšem rozdíl. První stvoření je z ničeho, druhý svět vychází ze stavu hříchu a odpadu od Boha. Lidově se říká, že je desetkrát snazší udělat něco nového než spravit to, co se pokazilo. Ale to je slabost lidská. Bůh viděl první své dílo, že je dobré a novému dílu se také žehná. Nakolik můžeme tento výklad horské řeči považovat za autentický? Zjišťujeme, že se moderní exegeti trochu odchylují od starých. Otcové církve jako Origenes, Augustin viděli v osmi blahoslavenstvích výpočet hlavních křesťanských ctností. Ctnostný život pak podle antické morálky je jediný možný způsob, jak dosáhnout pravého štěstí. Převrací se tím ovšem mínění světa, ale to jenom potvrzuje jeho správnost. Světští lidé říkají: „Blažený člověče, zdědil jsi velké bohatství“. Ale i mnoho pohanských filosofů poukazovalo na to,
jaké starosti bohatství přináší a jak šťastný je tedy ten, kdo nic nemá: „Nestará se, kam co schová“. Světští lidé říkají: „Jste šťastný, protože vás mají všichni v úctě a dobře o vás mluví“. Ale i stoičtí filosofové ukazovali, jaké je to otroctví, když se musí člověk stále ohlížet na to, co o něm jiní myslí a jak se k němu chovají. Zdaleka šťastnější je ten, kdo si z mínění a postoje jiných nic nedělá a je i v pronásledování svobodný duchem. Tyto a podobné úvahy se často opakují a bývají i v poučných čítankách pro mládež. Jednu takovou sestavil Tolstoj. Tam má mimo jiné povídku o ševci, který si při práci vesele zpíval a rušil bohatého souseda ve spaní. Napomínání nic nepomáhalo. Nakonec daroval boháč chudému ševci velkou sumu peněz. Ten ji rád vzal, ale přepadl ho strach, že mu je někdo ukradne. Přenášel peníze z místa na místo, přemýšlel, kde by je lépe schoval. A přestal zpívat. Poučení? „Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová, směle lehne, směle vstane, žádný mi nic neukradne.“ Takové povídky se pěkně čtou a takové písně se zpívají u piva. Ale kdo jim doopravdy věří? Nemohou být ani klíčem k vysvětlení evangelia. Osmero blahoslavenství není výpočet lidské dokonalosti, ale spíš nezdarů a lidské bídy. Chudí nemají často ani to nejnutnější k obživě. Plačícím se zdá, že ztratili štěstí. Tiší nemají odvahu bojovat o první místo. Toužící po spravedlnosti se přiznávají, že ji nenacházejí, pronásledovaní ztratili naději na úspěch atd… A přece je Kristus prohlašuje blahoslavenými. Proč? Neříká se „šťastní“, ale „blahoslavení“. I v řeckém textu jsou dvě různá slova. Pocit štěstí se vyjadřuje slovem eudaimonia. Blahoslavení jsou řecky makarioi. To podle moderní exegeze znamená někoho, kdo ví, že je na správné cestě k cíli a že tedy štěstí nakonec dosáhne. Bůh, který je nevýslovně šťastný je schopen přinést svou blaženost i do lidské bídy a dát pokoj srdci i tam, kde se všecko proti nám obrací. Můžeme tedy nazvat osmero blahoslavenství vítězstvím Kristova kříže nad všemi kříži světa. Všichni křesťané vyznávají, že je kříž žebř do nebe, jediná správná cesta ke štěstí. Ale nepředstavujeme si to úplně správně. Žijeme v čase. Je pro nás něco napřed a něco potom. Proto i když se díváme lidsky na život Kristův jenom lidskýma očima, vidíme, že napřed trpěl a potom vstal z hrobu a vešel do své slávy. Ale on je Bohočlověk. Pro Boha je všechno současné. Nedovedeme si to představit, ale jde tu o neslýchané tajemství. Boží štěstí a lidská bolest jdou ruku v ruce a jsou současně. Někteří světci pronikli do tohoto tajemství hlouběji a ti pak vydávají svědectví. Takovým je např. život sv. Lidvíny ze Schiedamu. Mladé pěkné děvče, plné životní radosti v zimě bruslilo. V Holandsku se totiž tento sport pěstoval už ve středověku, ale prováděl se dost primitivně. Mládež si přivazovala na boty rybí kosti. Smíchu přitom bylo mnoho, ale také nehody. Lidvínu někdo šťouchl, spadla a zlámala si žebra. Dnes je to malý úraz. Ale tentokrát to zle dopadlo. Vyvinula se z toho nevyhojitelná nemoc s vnitřním hnisáním, ztrátou zraku a mnoha bolestmi. Myšlenka na sebevraždu se vtírala. Ale přišel nemocnou navštívit kněz. Dal jí kříž a doporučení, aby četla tuto „knihu“ ve dne v noci. Uspěla v četbě. Bolesti sice stoupaly, ale Lidvína zářila klidem a dokonce prohodila: „Kdybych věděla, že si jedním Zdrávas vyprosím uzdravení, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.“ Pro nás je pochopitelně těžké, abychom se do toho stavu vžili. Bylo by to asi tak jako poručit začátečníku ve hře na housle, aby zahrál Paganiniho. Ale vidíme alespoň na konkrétním případu, jak údivné je řešení Boží pro lidi, které život pronásleduje. Kristus je touží učinit blaženými.
Blahoslavení chudí
(J. E.Tomáš kardinál Špidlík, SI, čestný občan Pustiměře)
Blahoslavení chudí, ale pospěšme si – píše ironicky jeden anglický spisovatel – honem dodat: duchem. Jinak se vydáme v nebezpečí, že bychom při čtení evangelia mohli pozbýt těžko nashromážděné peníze. Naštěstí v tomto případě chtějí být všichni raději „duchovní“ než „hmotní“. Je to bezesporu duchaplná poznámka, ale myslím, že se dá i obrátit. Zakladatelé mnišského života vždycky zdůrazňovali, že musí být každá ctnost víc v duchu než ve vnějším jednání. Když však šlo o chudobu, její pouhé duchovnosti neradi věřívali. Ilustruje to tato anekdota: Mnich z bohatého kláštera navštíví pověstného poustevníka, ke kterému chodí lidé na radu. Ptá se ho: „Otče, slyšel jsem, že je pravá chudoba v duchu, jak učí evangelium.“ – „Správně – odpoví poustevník. „Tedy i lidé, kteří mají jmění, ale nelpí na něm, jsou v pravém slova smyslu chudí duchem.“ – „Docela správně.“ Bohatého mnicha ta odpověď ovšem potěšila a už chtěl odejít. Ale poustevník ho zavolal: „Otče, mám k tobě prosbu. Mohl bys mi půjčit osla na zítřek, rád bych někam zajel.“ – „Samozřejmě, vezměte si mého, na kterém jsem přijel.“ – „Ne, toho ne! Já bych rád takového, který nevrhá stín na cestu, po které jde.“ Bohatý mnich se zasmál: „Takového ovšem nenajdete.“ – „Myslím, že snadněji než bohatého člověka, jehož srdce by nebylo zastíněno jeho bohatstvím.“ Popěvky sv. Františka z Assisi o paní chudobě mají nádech romantický a bohémský, chudoba egyptských a syrských mnichů má v sobě cosi fakírského, napomenutí sv. Benedikta připomínají rozumného a šetrného otce rodiny. Líbí se nám tyto tendence jako zdravá reakce proti výstřelkům které se vyskytují ve společnosti zbohatlíků. Ale nakonec se přece jen ptáme, proč se má tolik vychvalovat chudoba v době, kdy všichni svorně, ateisté i křesťané, bojují o zvýšení životní úrovně, o lepší sociální postavení všech členů společnosti. Námitka se dá formulovat i spekulativně. Bůh stvořil všecko pro člověka. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává zemi k prostřenému stolu pro vzácného hosta, pro člověka. Bůh ho vyzval, aby zasedl a požíval s vděčností to dobré, co mu podává. Ve Starém zákoně se ostatně považovala bída za znak prokletí. Lidé jsou chudí, když je Bůh opustil. Svým vyvoleným Bůh požehnal a proto zbohatli. Církevní Otcové odpovídají na tuto námitku názorně. Přirovnávají lásku k penězům k modloslužbě. Bůh stvořil slunce, stromy, kameny k tomu, aby vedly člověka k Bohu, jsou obraz jeho moci. V tom okamžiku, kdy se osamostatní, kdy se z nich stanou modly, od kterých se očekává pomoc, ztrácejí svůj smysl a od Boha odvádějí. Modly pak kácíme nebo samy padají, když se přestane věřit v jejich všemohoucnost. Je tedy pochopitelné, že každé vážné duchovní hnutí vždycky pomýšlí na to, aby otřáslo vírou ve všemohoucnost peněz a statků. Ale jak? Pojetí křesťanské chudoby nebylo vždycky stejné, i když se odvolávalo na stejný text evangelia: Blahoslavení chudí. Schématicky se dá mluvit o třech hlavních směrech. První pojetí inspiruje především řeholníky, kteří žijí společně, vedou tzv. cenobitický život. Nejlépe je vyjádřeno v Pravidlech sv. Bazila. Má, abychom tak řekli, kosmický základ. Sv. Bazil je nadšený obdivovatel dokonalé harmonie vesmíru. Všecko tu má své místo, své požadavky a možnosti uplatnění. Platí tu základní princip: všecko, co existuje,
musí mít to, co potřebuje, nic míň, ale také ni víc. Jinak se poruší harmonie v přírodě a vznikají katastrofy. Rostlina bere ze země tolik látek, kolik potřebuje ke svému růstu, zvířata spasou tolik trávy, kolik je třeba pro jejich růst a vývoj. Dá se to doložit mnoha fakty z přírodovědeckého pozorování. Sv. Bazil to také dělá. Je však v přírodě jeden tvor, který míru svých potřeb neustále překračuje. Je to člověk. On to je, který porušuje rovnováhu vesmíru svou touhou po jmění. V divadle světa mnoho lidí zabere pro sebe dvě místa, zatímco jiní stojí. Tím vzniká nenávist, třenice, boje. Ctnost křesťanské chudoby tedy znamená návrat do ráje, k ideálu harmonie světa. Křesťan se vědomě a dobrovolně omezí. Ponechává si pro sebe jenom to, co potřebuje, ostatní patří druhým. Není ovšem snadné určit, co je potřeba skutečná a co je jenom zdánlivá. Člověk si sám ledacos namluví. Mniši tedy svěřili starost o rozdělení tomu, koho považovali za svého otce představenému. Odtud vzniklo základní pravidlo řeholní chudoby v klášterech. Cokoli by jednotlivec dostal nebo vyzískal, patří klášteru. Opat pak z toho rozděluje každému podle jeho osobní potřeby, ne víc a ne míň. Může se ovšem stát, že má klášter víc jmění, než mniši potřebují k životu. V tom případě se nesmí zvyšovat životní úroveň jednotlivců, ale všechen přebytek patří na dobré účely, almužny, školy, sirotčince atd…. Staly se tedy kláštery jakousi první sociální institucí v křesťanském světě, která překonala věky. Hlavní smysl však je duchovní. Jednotlivý řeholník svěřil starost o své zaopatření klášteru, žije daleko bezstarostněji, než ti, kdo musí celý den myslit na výživu. Nemusí se tedy při výběru práce řídit všeobecným pravidlem: Kde se víc vydělá... V kulturní a duchovní sféře bývají nejvyšší hodnoty právě ty, za které se neplatí. Komu jinému by se tedy mohly svěřit takové práce než řeholníkům, kteří mají z čeho žít? Zrušení nebo úbytek řádů dodnes znamená pro církev ochrnutí nejdůležitějších činností. Je tedy nespravedlivá námitka, že řeholníci slibují chudobu, ale přitom jsou bezstarostnější než mnozí boháči. Odpověď je jednoduchá. Ano, právě ta bezstarostnost je cílem jejich slibů. Musí se jí ovšem využít k práci pro vyšší dobro a ne k nečinnosti. Jsou ovšem i trochu jiná ponětí křesťanské chudoby. Řekli jsme, že se u syrských mnichů projevoval někdy jakýsi druh fakírismu, touha ukázat zhýčkané společnosti, která se stala otrokem svých požadavků, že je pravých potřeb člověka málo, že ke spokojenosti stačí kousek suchého chleba a voda. I tato chudoba tedy znamená vnitřní svobodu, nezávislost na vnějšku. Ale je ještě i jiný druh bezstarostnosti, ta, která se opírá přímo o Boha. Ta vedla na Západě k založení tzv. žebraných řádů. Ale ani na Východě není neznámá. Vědomí Božího poslání vede jisté lidi k pevné víře v příslib evangelia, že se Bůh postará o všecky ostatní potřeby, že všecko ostatní bude přidáno těm, kdo hledají na prvním místě Boží království (Mt 6,33). Řeholníci tohoto druhu odháněli jako pokušení každou starost o zítřek. V klášteře sv. Theodosia v Kyjevě se musilo večer před zavřením brány rozdat mezi chudé všecko, co zbylo z toho, co se ten den dostalo od lidí. Jednou kuchař schoval dobré chlebíčky pro zítřejší svátek. Ale sv. Theodosius prý je nařídil hodit do řeky. Dodnes podle církevního práva na Západě nesmějí mít žebravé řády pro sebe žádný stálý zajištěný příjem. I to je svoboda. Plyne ovšem ne ze struktury společnosti, ale z důvěry v Boha. Vidíme tedy z těch málo náznaků, jak hluboké lidské a náboženské problémy jsou obsaženy ve výroku evangelia o blahoslavených chudých. Je to tedy výzva věčně aktuální. Obrací se ke všem, nejenom k řeholníkům. Každý ji aplikuje podle možností.
„DA MIHI ANIMAS, COETERA TOLLE“
sv. Jan BOSKO (18.5.1815 Castelnuovo d´Asti- 31. ledna 1888 Turín)
„Ne ranami, ale dobrotou a láskou musíš získat tyto své přátele. Dám ti Učitelku, pod jejímž vedením se můžeš stát moudrým, a bez níž se každá moudrost stává pošetilostí“. Těmito slovy dal sám Božský Spasitel devítiletému Janu Boscovi za Učitelku svou Matku Pannu Marii. On jejímu vedení svěřil celý svůj život a uctíval ji jako „Pomocnici křesťanů“. V tomto chrámě, zbudovaném Prozřetelností, svěřme i my své putování jejímu prostřednictví (eucharistie v chrámu Panny Marie Pomocnice v Turíně, 13. května 2010).
„Ve svůj čas vše pochopíš“ - slyšel Jan Bosco z úst Mariiných v jednom ze svých snů v dětství, a tento čas nastal krátce před smrti při posvěcení chrámu Božského Srdce Páně v Římě. (foto uprostřed – Valdocco; vpravo: Colle don Bosco).
TORINO- VALDOCCO: "Hic domus mea inde gloria mea" (Toto je můj dům, odtud má sláva): eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice; procesí k oltáři sv. Jana Bosca; modlitba a depositio votivní svíce., 22. června 2015.
CASTELNUOVO DON BOSCO: pouť v rodišti sv. Jana Bosca
List papeže Františka mladým lidem
u příležitosti prezentace přípravného dokumentu XV. řádného generálního shromáždění biskupské synody
Milí mladí přátelé, s velkou radostí vám oznamuji, že se v říjnu 2018 uskuteční Synoda biskupů na téma „Mladí lidé, víra a rozlišování povolání“. Přál jsem si, abyste byli středem pozornosti, protože vás mám v srdci. Právě dnes bude zveřejněn Přípravný dokument, který i vám svěřuji jako „kompas“ na dlouhou cestu. Napadají mě slova, jimiž se Bůh obrátil na Abrahama: „Vyjdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1). Tato slova se dnes týkají i vás: jsou to slova Otce, který vás vybízí, abyste „vyšli“ a vydali se vstříc neznámé budoucnosti, jež však v sobě obsahuje situace a setkání, ve kterých vás On sám doprovází. Vyzývám vás, abyste naslouchali Božímu hlasu, zaznívajícímu ve vašich srdcích skrze vanutí Ducha Svatého. Co chtěl Bůh sdělit, když řekl Abrahamovi „odejdi“? Určitě ne, aby utekl od své rodiny nebo se stranil světa. Z jeho strany to byla silná výzva, povolání, aby všechno opustil a vydal se do nové země. Co jiného je dnes pro nás tou novou zemí, když ne více spravedlivá a bratrská společnost, kterou si hluboce přejete a chcete ji budovat až po všechny končiny země? Dnes ale, bohužel, to „odejdi“ má i jiný význam: zneužití moci, nespravedlnosti a války. Mnozí mladí lidé jsou vystaveni násilnému vydírání a donuceni uprchnout ze své rodné země. Jejich výkřik vystupuje k Bohu jako výkřik Izraele zotročeného útlakem faraona (srov. Ex 2,23). Chtěl bych vám také připomenout slova, která Ježíš jednou řekl učedníkům, když se ho ptali: „Pane, kde bydlíš?“ On odpověděl: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1,38-39) Ježíš obrací svůj pohled také na vás a vybízí vás, abyste šli za ním. Milí mladí přátelé, setkali jste se s tím pohledem? Slyšeli jste ten hlas? Cítili jste pobídku vydat se na cestu? Ačkoli ve světě zdánlivě panuje rámus a klam, jsem si jistý, že ve vaší duši stále zaznívá povolání, abyste
se otevřeli plné radosti. To bude možné do té míry, do jaké se dokážete vydat na cestu rozlišování, a to i díky doprovázení zkušených vůdců, abyste objevili Boží plán s vaším životem. A i kdyby byla vaše cesta poznamenaná nejistotou a pádem, nesmírně milosrdný Bůh vám podá svou ruku, aby vás zvedl.
Během zahájení posledního Světového dne mládeže v Krakově jsem se vás několikrát zeptal: „Je možné změnit situaci?“ A vy jste společně nahlas vykřikli: „Ano!“ Ten výkřik vychází z mladého srdce, které nesnáší nespravedlnost, nemůže se podvolit kultuře odpadu ani podlehnout globalizaci lhostejnosti. Naslouchejte tomu výkřiku, který vychází z vašeho nitra! A pokud si jako prorok Jeremiáš uvědomíte nezkušenost svého mládí, Bůh vás povzbudí, abyste šli tam, kam vás posílá: „Neboj se, já budu s tebou a vysvobodím tě“ (Jer 1,8). Lepší svět se vybuduje také díky vám, vaší ochotě ke změně a vaší velkorysosti. Nebojte se naslouchat hlasu Ducha, který vás vede k odvážným rozhodnutím. Neváhejte, když vás svědomí žádá, abyste riskovali a následovali Učitele. Také církev chce naslouchat vašemu hlasu, vašemu vnímání věcí a víry. Ba co víc, chce znát vaše pochybnosti a vaši kritiku. Kéž vaše volání hlasitě zazní, ať je slyšet ve vašich komunitách a ať dospěje k vašim pastýřům. Svatý Benedikt doporučoval opatům, aby každé důležité rozhodnutí předem konzultovali i s mladými členy komunity, protože „často právě tomu nejmladšímu Pán zjeví nejlepší řešení“ (Řehole sv. Benedikta III, 3). Takto se chceme já a moji bratři biskupové i prostřednictvím synodálního procesu ještě více stát „pomocníky vaší radosti“ (srov. 2 Kor 1,24). Svěřuji vás Marii z Nazareta, mladé dívce jako jste vy, na kterou Bůh láskyplně pohlédl, aby vás uchopila za ruku a přivedla vás k radosti plného a velkorysého „zde jsem“ (srov. Lk 1,38). S otcovskou láskou Z Vatikánu, 13. ledna 2017
KŘESŤANSKÁ NADĚJE: Falešné naděje v modlách (Žalm 115)
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 11. ledna 2017)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Během prosince a v první části ledna jsme prožívali adventní a potom vánoční dobu, liturgická období, která v Božím lidu probouzejí naději. Mít naději je primární potřeba člověka, tedy doufat v budoucnost, věřit v život a takzvaně „pozitivně“ myslet. Je však také důležité, aby tato naděje byla vkládána v to, co opravdu může pomáhat žít a dávat našemu životu smysl. A proto nás Písmo svaté varuje před falešnými nadějemi, které prezentuje tento svět, a demaskuje jejich zbytečnost i nesmyslnost. Činí tak různými způsoby, ale především odhalují prolhanost idolů, do nichž je člověk neustále pokoušen vkládat svoji důvěru a činit z nich tak předmět svojí naděje. Zejména proroci a mudroslovné spisy to zdůrazňují a dotýkají se neuralgického bodu cesty víry, kterou se věřící ubírá. Věřit totiž znamená svěřovat se Bohu; kdo má víru, důvěřuje Bohu. Přicházejí však chvíle, kdy se člověk střetne s životními těžkostmi, zakusí slabost této důvěry a pocítí potřebu jiných jistot, hmatatelných a konkrétních. Tehdy jsme pokoušeni hledat také prchavé útěchy, působící dojmem, že vyplní prázdnotu samoty, a polevit ve svém úsilí věřit. A myslíme si, že tyto jistoty lze nalézt například v penězích, ve spolčování se s mocnými, v mondénnosti a ve falešných ideologiích. Někdy je hledáme u takového boha, který by plnil naše prosby a kouzelně zasahoval do reality, aby se stala takovou, jakou si přejeme. Idol jako takový však nemůže dát nic, je bezmocný a prolhaný. Nám se však modly líbí, moc se nám líbí! Jednou jsem se v Buenos Aires potřeboval dostat z jednoho kostela do druhého, vzdálených od sebe asi kilometr. Šel jsem tedy pěšky přes park a cestou jsem potkával rozestavěné stolky, ale spoustu, spoustu stolků, u nichž seděli jasnovidci. Bylo tam plno lidí, kteří tam stáli i ve frontě. Podals mu ruku a on začal. Jeho řeč začínala vždycky stejně: v tvém životě je nějaká žena, je tu nějaký stín, ale všechno půjde dobře... A potom jsi zaplatil. Toto ti dodá jistotu?? Taková jistota je s prominutím pitomost. Jít za věštcem či věštkyní, kteří čtou z karet, to je modla. Je to idol, a pokud k němu přilneme, kupujeme falešnou naději, zatímco naději, která je zdarma a kterou nám přinesl Ježíš Kristus tím, že za nás dal svůj život, této naději už vždycky tolik nedůvěřujeme. Jeden moudrý Žalm nám působivě líčí prolhanost idolů, které nám tento svět nabízí jako naději a jimž jsou lidé všech dob pokoušeni důvěřovat. Je to 115. Žalm, který praví:
„Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí, mají uši, ale neslyší, mají nos, ale nečichají. mají ruce, ale nehmatají, mají nohy, ale nechodí, hlas nevydávají svým hrdlem. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ (Žl 115,4.8). Žalmista nám i trochu ironicky prezentuje absolutně pomíjovou realitu těchto model. Musíme pochopit, že se nejedná pouze o zpodobnění vyrobená z kovu či jiného materiálu, ale také o taková, která vytváří naše mysl, když důvěřujeme omezeným skutečnostem, které transformujeme na absolutní, anebo když redukujeme Boha do svých vlastních schémat, do svého pojetí božství, tedy na boha, který se nám podobá, je pochopitelný a předvídatelný právě jako idoly, o kterých mluví tento Žalm. Člověk, Boží obraz, si vytváří boha podle svého obrazu, a je to obraz, který je zároveň nepovedený: necítí, nejedná a především nemůže mluvit. My však nezřídka raději jdeme za idoly než za Pánem. Často se raději spokojíme s prchavou nadějí, kterou dává prolhaná modla, než s obrovskou a bezpečnou nadějí, kterou dává Pán. Proti naději v Pána života, jenž svým Slovem stvořil svět a spravuje naši existenci, se staví důvěra v němé napodobeniny. Ideologie nárokující si absolutno; majetek, který je velkou naší modlou; moc, úspěch a marnivost vytvářející iluzi věčnosti a všemohoucnosti i hodnoty jako fyzická krása a zdraví, stanou-li se modlou, které se obětuje všechno, to vše jsou skutečnosti, které matou mysl i srdce a namísto k životu vedou k smrti. Je nepěkné a bolestné slyšet, co jsem před lety v diecézi Buenos Aires slyšel od jedné dobré a velmi krásné ženy, jež si zakládala na svojí kráse. Pronesla, jako by to bylo něco přirozeného: »Ano, musela jsem jít na interrupci, protože moje postava je pro mne hodně důležitá«. Toto jsou idoly, které vedou po špatné cestě a nedávají štěstí. Poselství Žalmu je velmi jasné. Kdo vkládá svou naději do idolů, bude stejný jako oni, tedy jako vyprázdněná zpodobnění, jež mají ruce, ale nehmatají, nohy, ale nechodí, ústa, ale nemohou mluvit. Potom nemáme co říci, stáváme se neschopnými pomáhat, měnit věci, usmát se, darovat a milovat. A také my, muži církve, jsme tomuto riziku vystaveni, když se „zesvětšťujeme“. Je třeba zůstávat ve světě, ale vyhýbat se světským iluzím, jimiž jsou modly, které jsem zmínil. Je třeba důvěřovat v Boha, jak dále praví Žalm, a Bůh dá požehnání. Žalm říká: „Izraelův dům doufá v Hospodina, [...] Áronův dům doufá v Hospodina, [...] Hospodinovi ctitelé doufají v Hospodina, [...] Hospodin na nás pamatuje a požehná nám“ (Žl 115, 9.10.11.12). Pán nám žehná neustále. I v těch nejhorších chvílích na nás pamatuje. A toto je naše naděje. Naděje neklame nikdy. Nikdy. Idoly klamou vždycky. Jsou to představy, nikoli skutečnost. Naděje je obdivuhodná skutečnost. Když budeme důvěřovat v Pána, budeme jako On, a Jeho požehnání nás promění v Jeho děti sdílející Jeho život. Nadějí v Boha vstupujeme takříkajíc do akčního rádia Jeho paměti, která nám žehná a zachraňuje nás. Potom se může rozeznít aleluja, chvalozpěv pravému a živému Bohu, který se nám narodil z Marie, zemřel na kříži a byl oslaven vzkříšením. V tohoto Boha důvěřujeme, tento Bůh – a nikoli nějaký idol – nikdy neklame.
„Oby nigdy więcej, w żadnym zakątku ziemi nie powtórzyło się to, czego doświadczyli ludzie, których opłakujemy od sześćdziesięciu lat!“ היום לכל אדם קריאה לאחריותו בבניית ההסטוריה שלנו עצמו שאותם אירועים אפלים צריכים לשמש הדבר שבו התנסו גברים ונשים שאנו מבכים זה שישים שנה /dopis Svatého Otce k 60. výročí osvobození Osvětimi, čtený v Auschwitz 27. 1. 2005/
Uplynulo šedesát let od osvobození vězňů koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Při této příležitosti se nelze než vrátit ve vzpomínkách k dramatu, které se tu odehrálo, k tragickému plodu plánované nenávisti. Je třeba si v těchto dnech připomenout několik miliónů lidí, co byli bez jakékoli viny vystaveni nelidským útrapám a hynuli v plynových komorách a krematoriích. Skláním se před všemi, kdo zakusili projev mysteria iniquitatis (tajemství zla). Když jsem jako papež navštívil v roce 1979 coby poutník tábor Auschwitz-Birkenau, zastavil jsem se u kamenů věnovaných obětem. Byly tam nápisy v různých jazycích: polsky, anglicky, bulharsky, romsky, česky dánsky, francouzsky, řecky, hebrejsky, jidiš, španělsky, vlámsky, srbochorvatsky, německy, norsky, rusky, rumunsky, maďarsky a italsky. Ve všech těchto jazycích byla napsána vzpomínka obětí Auschwitz, konkrétních obětí, i když mnohdy zcela neznámých: můžů, žen i dětí. Zastavil jsem se tehdy o něco déle před nápisem v hebrejštině. Řekl jsem: „Tento nápis probouzí vzpomínku na národ, jehož synové a dcery byli určeni k naprostému vyhlazení. Tento lid má svůj původ v Abrahámovi, jenž je našim společným otcem ve víře (srv. Řím 4,11-12), jak se vyjádřil Pavel z Tarsu. Právě tento národ, který dostal od Boha přikázání: „nezabiješ“, poznal zvláštním způsobem sám na sobě co znamená zabít. Před tímto kamenem nemůže nikdo bezděčně projít.“ Dnes tato slova opakuji. Nikomu není dovoleno před tragédií Shoah projít. Tento pokus plánovaně vyhubit celý národ, se rozprostírá jako stín nad Evropou i nad celým světem; je zločinem, jenž navždy poskvrnil dějiny lidstva. Dnes, ale i pro budoucnost platí toto napomenutí: nesmí se ustupovat ideologiím, jež ospravedlňují možnost šlapat po lidské důstojnosti z důvodu rozdílnosti rasy, barvy pleti, jazyka či náboženství. S tímto apelem se obracím na všechny, zvláště pak na ty, kdo se ve jménu náboženství uchylují k ovládání a terorizmu. Tyto úvahy mě provázely především když o Velkém Jubileu roku 2000 Církev slavila u svatého Petra kající liturgií, a také, když jsem se jako poutník odebral na
posvátná místa a vystoupil do Jeruzaléma. V Yad Vashem – památníku Shoah - a u Západní zdi chrámu, jsem se tiše modlil a prosil za odpuštění a obrácení srdcí. Vzpomínám si, že v roce 1979 jsem se v intenzivním zamyšlení zastavil ještě u dalších dvou kamenů, s ruským a romským nápisem. Dějiny účasti sovětské armády na této válce byly složité, není však možné nepřipomenout, že největší množství těch, kdo v ní tragicky padli, byli právě Rusové. Také Romové byli podle Hitlerových záměrů určeni k naprostému vyhlazení. Nelze podceňovat oběť života uloženou těmto našim bratřím ve vyhlazovacím táboře AuschwitzBirkenau. Proto znovu vybízím, aby se kolem těchto kamenů nepřecházelo bez zaujetí. Zastavil jsem se konečně před kamenem s polským nápisem. Řekl jsem tehdy, že zkušenost Auschwitz byla „poslední“ etapou ve staletých bojích tohoto národa, mého národa, na obranu základních lidských práv uprostřed evropských národů. Bylo to další volání po právu na vlastní místo na mapě Evropy; nové bolestné zpytování svědomí lidstva“. Vyslovení této pravdy nebylo než voláním po historické spravedlnosti pro tento národ, který už prošel tolika obětmi při osvobozování evropského kontinentu od zhoubné nacistické ideologie, a byl prodán do otroctví další destruktivní ideologii: sovětskému komunizmu. Vracím se dnes k oněm slovům, abych vzdal díky Bohu – aniž bych je popíral – neboť díky vytrvalému úsilí mých rodáků, našlo Polsko správné místo na mapě Evropy. Přeji si, aby tato historická skutečnost přinesla plody vzájemného duchovního obohacení pro všechny Evropany. Během návštěvy v Auschwitz-Birkenau jsem řekl, že by bylo zapotřebí zastavit se před každým kamenem. Sám jsem tak učinil, když jsem v modlitební meditaci procházel od jednoho kamene k druhému a svěřoval božímu milosrdenství všechny oběti, patřící k národům postiženým válečnou krutostí. Na jejich přímluvu jsem se také modlil za dar míru pro svět. Nepřestávám se modlit s důvěrou, že ať už jsou okolnosti jakékoliv, nakonec zvítězí úcta k důstojnosti lidské osoby, k právu každého na člověka důstojný život /srv. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris: AAS 55 (1963), 295-296/.
Když mluvím o obětech Auschwitz nemohu nevzpomenout, že uprostřed nepopsatelné hromady zla, byla také hrdinné projevy přilnutí k dobru. Jistě tu bylo mnoho lidí, kteří se ve svobodě ducha podrobili utrpení, a prokázali lásku nejen vůči svým spoluvězňům, nýbrž i vůči katům. mnozí tak činili z lásky k Bohu a k člověku, jiní ve jménu těch nejvznešenějších duchovních hodnot. Díky jejich postoji se jako zřejmá ukázala jedna pravda, která se často opakuje v Bibli: přestože je člověk schopen spáchat to největší zlo, někdy i nesmírné, nebude mít zlo poslední slovo. I v samotné propasti utrpení může vítězit
láska. Svědectví této lásky, vzešlé v Auschwitz, nemůže nikdy upadnout v zapomnění. Neustále musí probouzet svědomí, vykořeňovat konflikty, vybízet k míru. To se zdá být nejhlubším významem tohoto výročí. Jestliže si totiž připomínáme drama obětí, číníme tak ne proto, abychom jitřili bolestné rány, ani proto abychom probouzeli pocity nenávisti a msty, nýbrž abychom vzdali těmto lidem hold, abychom vynesli na světlo historickou pravdu a především, aby si všichni uvědomili, že ony temné události musí být pro dnešní lidi povoláním k odpovědnosti při budování našich dějin. Už nikdy ať se nikde na zemi neopakuje to, co zakusili mužové a ženy, které už šedesát let oplakáváme! Zdravím všechny, kdo se účastní slavení tohoto výročí a pro všechny u Boha vyprošuji dar jeho požehnání.
U Ž N IK D Y
Z Vatikánu 15. ledna 2005 IOANNES PAULUS II.
„Dostal jsem od Hitlera osobně rozkaz unést Pia XII.“ /komentář P. Josefa Koláčka SI, dlouholetého ředitele České sekce Rádia Vatikán/
"Dostal jsem od Hitlera osobně rozkaz unést Pia XII. ...“ To tvrdí Karl Friedrich Otto Wolff, Obergruppenfűhrer generálního štábu SS a generál Waffen SS, bývalý vedoucí osobního sekretariátu Heinricha Himmlera a pak Hőchster SS und Polizei-Fũhrer (neboli Nejvyšší velitel SS) v Itálii v prohlášení, které bylo uloženo 24.3.1972, o událostech, které mohly změnit poslední roky 2. světové války. Je to dokument, který potvrzuje snad nejšílenější nápad Hitlera: unést Pia XII. a „ausradieren“(vymazat) Vatikán, ne-li celé křesťanství. Jen třeštění? Vůbec ne. Tento plán byl promýšlen a upřesňován do podrobností. Wolffovo svědectví poskytuje chybějící článek, který umožňuje objasnit dosud záhadnou kapitolu 2. světové války a ještě jednou odhaluje, jak hluboce Hitler nenáviděl Pia XII., kterého považoval za „nepřítele socialismu a přítele Židů“. Wolffovo svědectví je dnes mezi listinami procesu Hitler, Hess a Himmler blahořečení, pochází ze sedmého „rogatoriálního procesu“ v Mnichově (ostatní se konaly v Římě, v Janově, Varšavě, Lisabonu, Montevideu, Berlíně a Madridu). Když se proti Piu XII. navzdory historickým faktům a uznání ze všech stran o jeho pomoci Židům, rozpoutala pomlouvačná kampaň, podnícená komunistickými aparáty desinformace, jejichž nástrojem byl Rolf Hochhut, který v roce 1963 udal tón svým dramatem „Náměstek“, Wolff už vypovídal během norimberského procesu proti nacistickým válečným zločincům o různých aspektech konfliktu v Itálii. Uvedl také, že na jaře 1943 mu Hitler dal rozkaz, aby byl unesen Pius
XII. Tehdy se mu ještě podařilo odvrátit jej od provedení toho záměru. Tehdejší soudci však neprohloubili – jak si stěžoval historik Robert Graham S.J. – otázku plánovaného únosu papeže. Právě to však udělal Wolff při diecézním procesu v Mnichově v roce 1972, kde upřesnil, že po prvním květnu 1944, kdy dlel v Hitlerově hlavním stanu, dostal jakési ultimatum. Události v Itálii dostaly překotný vývoj a Hitler nestrpí další odkládání, ani záminky. Po návratu do Říma Wolff požádal - asi přes vyslance Weizsäckera – o audienci u Pia XII., „aby mu mohl referovat o závažných a velmi naléhavých otázkách týkajících se jeho osoby“. K audienci došlo 10. května, ani ne měsíc před útěkem Němců z Říma v noci ze 4. na 5. června. Generál v civilním obleku byl doprovázen P. Pankrácem Pfeifferem, představeným Salvatoriánů (který byl po celou válku „longa manus“ Pacelliho v jeho pomoci Židům). Wolff bez okolků sdělil Piu XII., co zamýšlí Hitler a vybídl papeže, aby udělal všechna opatření, protože situace je zmatená a plná nebezpečí, i když on zmíněný rozkaz neprovede. Pius XII. tedy požádal Wolffa, aby na důkaz své upřímnosti osvobodil dva odsouzené k smrti. Generál to provedl 3. června - jedním z nich byl Giuliano Vasalli. Podle rekonstrukce P. Grahama (který neměl k dispozici svědectví Wolffa z Mnichova) se k únosu papeže mobilizovaly jednotky SS, zatímco na „zabezpečení“ vatikánských archívů bylo určeno Kunsberg-Komando, jednotky týchž SS, specializované na katalogizování dokumentů. Papež měl být unesen na sever do zámku Lichtestein ve Wűrtemberku („fámy té doby“ jej zaměnili s hradem knížectví Liechtenstein). V částečně autobiografickém románu Monte Cassino dánský spisovatel Sven Hassel, voják 27. trestního praporu Wehrmachtu vypráví, že operaci „Rabat“ (to bylo krycí jméno podle Hassela) měl provést prapor SS , který měl „zachránit papeže před útokem bandy partyzánů vedených židy a komunisty, ve skutečnosti členy německého trestního praporu. Podle Hassela zpráva o „Rabatu“ vzbudila ve vojsku takový rozruch, že sama Wehrmacht měla připravený plán na obranu papeže. Z historického hlediska byl Hassel předmětem protichůdných kritik. Ale je třeba uvést, že román Monte Casino byl napsán v roce 1968, kdy byly k dispozici jen skrovné prameny. Shoda jednotlivostí vyprávění s tím, co se vynořilo z dokumentů, je zvláštní a snad dostačuje k tomu, aby osvětlila podrobnosti vztahující se na celou akci. Navzdory všem oficiálním dementi potvrzují „hlasy“ o možném únosu papeže. Tato fáma sílila den ze dne, takže brasilský vyslanec u Sv. stolce Ildebrando Acciola - připomíná P. Graham „skutečně zahájil iniciativu mezi diplomaty, sídlícími ve Vatikánu, jít s papežem do vyhnanství, kdyby došlo k jeho únosu.“ Ostatně v rekonstrukci P. Grahama, první dokumentované stopy obav o záměru nacistů zásahu proti papeži sahají do roku 1941. 6. května toho roku sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti mons. Domenico Tardini, si zaznamenal, co bylo Piu XII. referováno 25. dubna několik dní po setkání ministra zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana. Podle přijatých informací Reich „požádal Itálii, aby se postarala o to, aby (papež) opustil Řím, protože v nové Evropě by nemělo být místo pro papežství“. Kardinál Egidio Vangozzi pak vyprávěl, že „už od roku 1941 některé důležité dokumenty... týkající se vztahů mezi Vatikánem a Třetí Říší,... byly na mikrofilmech poslány apoštolskému delegátu ve Washingtonu mons. Amletovi Cicognanimu“ a že „Pius XII. dal uschovat své osobní listy do dvojité podlahy svých soukromých pokojů... a jiné dokumenty byly skryty v historických archivech“, protože „byly zřejmé obavy, že dojde k nejhoršímu“.
Vatikán bral nacistickou hrozbu vážně. Ostatně nenávist Hitlera k Eugeniu Pacellimu, vytříbenému diplomatu, který nikdy neskrýval svůj odpor k nacismu již od jeho vzniku, byla smutně známa. Je faktem, že od jeho zvolení na Petrův stolec se rozjela naplno úděsná mašinérie nacistické propagandy proti Piu XII. Tón udal Berliner Morgenpost, orgán nacistů už 2. března 1939 slovy: „Volbu kardinála Pacelliho nepřijalo Německo příznivě, protože byl vždycky odpůrcem nacismu“. Od té doby se na něho valila záplava téměř každodenních zavilých článků, žumpových karikatur. Avšak v tom všem bylo zakořeněno ještě něco chorobnějšího, co vysvětluje zuřivou snahu Hitlera „vyhnat celou tu bandu p... z Vatikánu“, jako to Hitler podle Galeazza Ciona vykřikoval přede všemi. V roce 1941 německá vojska zabírala jednu zemi za druhou. Nacismus se zdál být nezadržitelný a sláva Reichu na dosah ruky. V září referoval mons. Tardini v jednom listu apoštolskému delegátu ve Washingtonu mons. Amletu Cicognanimu, že asistoval obřadům Svatého Týdne v Sixtinské kapli a jeden německý funkcionář mu řekl: „Obřady byly zajímavé. Ale příští rok se zde nebudou slavit“. V lednu příštího roku kardinál Maglione zachytil obdobnou hrozbu od knížete Otto von Bismarcka, plnomocného ministra německého vyslanectví. Co bylo za tím? Vždycky se říkalo, že nacismus se snažil prezentovat jako nové náboženství. K tomu je zajímavé, co vypráví ve svých pamětech Josef Kessel, který uvádí vzpomínky finského maséra Felixe Kerstena, který byl po celou válku stínem Heinricha Himmlera: „V květnu 1940... aby unikl onomu panoramatu ničení, Kersten hledal útočiště... v polní knihovně Himmlera. Tam udělal překvapivý objev: všechny svazky byly náboženská díla: Veda, Starý zákon, evangelia, korán.... Neříkal jste mi, že nacista nesmí mít žádné náboženství?, ptal se jednoho dne Himmlera. „Jistě“,odpověděl rázně tázaný. „A tedy...?“ ptal se Kersten a ukazoval rukou na svazky. „Duchaplný a usmívající se“ Himmler ho uklidňoval: „Ne, neboj se, neobrátil jsem se. Tyto svazky jsou nutné pro mou práci. Hitler mi svěřil úkol, abych připravil nové nacistické náboženství... Po vítězství Třetí říše Fűhrer zničí křesťanství a na jeho troskách založí germánské náboženství. Zachováme ideu Boha, ale bude to jen vágní, neurčitý pojem. Fűhrer se stane Kristem, spasitelem lidstva. Miliony a miliony lidí tak budou pronášet ve svých modlitbách pouze jméno Hitler a po stu letech už nikdo nebude znát jiné náboženství než toto nové... Chápeš, že pro toto nové evangelium potřebuji dokumentaci.
«Le vie di Dio sono misteriose, meravigliose, sconosciute agli uomini» /Příběh Stanleye Bergera,Corriere della Sera, 18. ledna 2004/.
Stejně jako tomu bylo u mnoha židovských sirotků, adoptovaných za války katolickými rodiči, tak i Polák Stanley Berger měl být pokřtěn a tím se už nikdy nevrátit se ke své víře a kultuře. Avšak jeho osud, už tak tragický, změnil mladý kněz z rodného Krakowa, který ho odmítl pokřtít a nařídil adoptivním rodičům, aby ho vrátili do prostředí, z něhož vzešel. Ten kněz se jmenoval Karol Wojtyla. Tento příběh by asi zůstal navždy v zapomnění, nikdo by jej neslyšel vyprávět, protože Berger - podobně jako mnoho jiných, co přežili holokaust, se snažil toto zdrcující tajemství pohřbít do nejhlubších zákoutí svého svědomí. Vše začalo na podzim roku 1942, kdy Helena a Moses Hillerovi - Bergerovi rodiče,
dospěli k závěru, že svěří svého jediného syna (který se tehdy jmenoval Šachne a byly mu dva roky) bezdětným katolickým manželům, kteří bydleli v německé čtvrti městečka Dombrowa. „Jmenovali se Jachowiczovi a byli důvěrnými přáteli mých rodičů“, upřesňuje Berger mezi zažloutlými knihami a dokumenty Shtetlovy nadace v New Yorku, když se po létech rozhodl prolomit mlčení a povyprávěl svůj příběh italskému deníku Corriere della Sera. Po vpádu nacistů do krakovského ghetta, 28. října 1942, kdy byly tisíce Židů deportovány do vyhlazovacího tábora v Belzecu a nemocní z nemocnic spolu s 300 dětmi ze sirotčince byli na místě zavražděni, Hillerovi se rozhodli jednat. "15. listopadu se mamince podařilo vynést mě z gheta a předat svým křesťanským přátelům spolu se dvěma velkými obálkami. První obsahovala cenné předměty, druhá pak tři dopisy". První byl adresován manželům Jachoviczovým, kterým svěřovala malého Šachne a žádala je, aby ho vychovali jako žida a v případě smrti rodičů, aby ho vrátili jeho národu. Druhý list byl adresován samotnému Šachne: vysvětloval mu, že to byla hluboké láska, jež vedla otce i matku, aby jej pro záchranu svěřili cizím lidem. Odhaloval mu rovněž jeho původ a přál mu, aby vyrůstal s hrdostí, že je židem. Konečně třetí list obsahoval závěť Reizel Wurtzel, Heleniny matky, adresovaný Jenny Bergerové, příbuzné ve Washingtonu. „Náš vnuk Šachne Hiller, narozený 18. měsíce Av (předposlední měsíc židovského kalendáře), tedy 22. srpna 1940, byl svěřen dobrým lidem – říká se v dokumentu. Pokud se nikdo z nás nevrátí, prosím tě, aby sis ho vzala k sobě a dobře ho vychovala. To je má poslední vůle“. Než se Helena rozloučila s Jachoviczovými, předala jim jména a adresy příbuzných – Aaronových a Bergerových, kteří bydleli v Montrealu a ve Washingtonu, se slovy. Své přítelkyni tehdy Helen kladla na srdce: „Pokud se nevrátíme až toto šílenství skončí, pošli jim tyto dopisy“. Její tragická předtucha se měla zakrátko naplnit. V březnu 1943 bylo krakovské ghetto zlikvidováno. Město, které se už ve XIII. století stalo místem prvního židovského osídlení na polském území, bylo prohlášeno „Judenrein“ – („Židů prosté“). I život rodičů malého Šachne záhy skončil v krematoriích Auschwitz. Ovšem velmi mnoho riskovali také manželé Jachowiczovi. „V letech 1942 až 1945 jsme byli stále na útěku, z jednoho domu do druhého, z města do nějaké vesnice – vzpomíná Berger. Mnoho nepřátelských a antisemitsky zaměřených podle měli podle mého vzhledu podezření, že jsem Žid, a kdyby nás udali, moji adoptivní rodiče riskovali smrt“. Když se jednoho dne skrývali ve stodole, malý Šachne viděl škvírami ve stěnách dva gestapáky, kteří prohledávali vedlejší hospodářství a hledali ukryté Židy. „Byl jsem tak ochromený strachem, že jsem nedýchal. Moje „mamka“ mě silně tiskla v náruči a tak jsme dokázali překonat i tuhle děsivou tíseň". Mezitím si paní Jachowiczová chlapečka tak zamilovala, že ho považovala za svého syna. A stejně tak i její manžel. Přestože byl alkoholik, nikdy se vůči němu ani v nejmenším nezachoval hrubě či násilně. „Když válka skončila, chodili jsme každou neděli do kostela – vzpomíná Berger. Neměl jsem ani matnou představu, že jsem žid a naučil jsem se nazpaměť všechny katolické písně". Ona mateřská, bezvýhradná láska ženy, která navzdory všem pokusům nedokázala mít své děti, se ukázala silnější než přátelství s Helenou a Mosesem. Paní Jachowiczová brzy zapomněla na sliby, které jim dala, a synka, kterého chtěla úředně adoptovat, se rozhodla dát pokřtít a vychovat z něj dobrého katolíka. Šla tedy za mladým kaplanem své farnosti, který byl nedávno vysvěcen, ale už měl pověst moudrého a spravedlivého, a odhalila mu hrozné tajemství o pravé totožnosti dítěte a o tragickém osudu jeho rodičů.
Berger vzpomíná: „Mamka, jak jsem jí tehdy říkal, vyslovila přání nechat mě pokřtít, abych se mohl stát dobrým a zbožným katolíkem jako ona“. Mladý kněz jí pozorně naslouchal, a když svou řeč skončila, zeptal se jí: „Jaké bylo přání rodičů, když tobě a tvému manželovi svěřili svého jediného syna?“ Když mu paní Jachowiczová vyjevila obsah závěti, mladý kněz křest odmítl. „Došlo k tomu v roce 1946“ vysvětluje profesorka Yaffa Eliach, historička a spisovatelka, zakladatelka Shtetlovy nadace a jedna z největších světových odborníků na židovskou kulturu - „kdy z Vatikánu přicházely docela jiné směrnice týkající se tolika pokřtěných hebrejských sirotků, kteří žili a umírali aniž by kdy poznali své kořeny. Budoucí papež měl odvahu říci ne“. Profesorka Eliach byla první, kdo odhalil světu Bergerův příběh. To pak dalo podnět velké vlně studií, které prohlubují to, co Eliach nazývá „mimořádným Wojtylovým filosemitizmem: je nejlepším přítelem židů za posledních dva tisíce let“. Díky morální síle budoucího papeže, mohl malý Šachne odjet do Severní Ameriky, kde na něj čekali příbuzní z matčiny strany. „Nebylo to nijak snadné – vypráví Berger. Polské zákony zakazovaly sirotkům opustit zemi, kanadské a severoamerické směrnice pro emigranty mi nedovolovaly udělit vízum. A tak jsem další tři měsíce putoval od jednoho příbuzného k druhému. Naučil jsem se nikdy nepřilnout k místům ani osobám, protože žádný pobyt netrval déle než šest měsíců". Kanadská židovská rada dosáhla koncem roku 1949 od vlády v Ottawě svolení k přijetí 1.210 sirotků. Mezi nimi byl i Šachne, jediný Polák. Zaoceánský parník „Batory“ přistál v New Yorku 3. července 1949. Z kajuty 228 první třídy, vykročil malý ještě ani ne devítiletý chlapec, který ještě ani neví, že je žid. „Od té chvíle moje odyssea nabyla ještě neuvěřitelnějších rozměrů. Bez amerického víza jsem byl nucen odejít k tetě Aaronové do Montrealu. Když ale její manžel zemřel na rakovinu, skončil jsem v sirotčinci, a potom v domě velmi bohatých průmyslníků Kertzových, kteří mě poskytli pohostinství během čekání na visum do USA". Po dvouletém úsilí Jenny Bergerové, 19. prosince 1950, americký president Harry Truman podepsal zvláštní dekret, který svěřoval Šachneho Hillera Bergerovým. „Od chvíle, kdy má babička psala v krakowském ghetu svou závěť, uplynulo osm let. Nakonec se její přání splnilo“. Mezitím mladý Šachne vystudoval na nejlepších amerických židovských univerzitách, stal se praktikujícím židem, oddaným manželem a otcem dvojčat. Dosud však nic netušil o malém, závratném detailu svých dějin. Až v říjnu roku 1978 mu ho prozradila paní Jachowiczová, s níž stále udržoval písemný kontakt. „Poprvé mi svěřila, že se snažila dát mě pokřtít a vychovávat mě jako katolíka. Ale zabránil jí v tom mladý kněz, budoucí krakovský kardinál Karol Wojtyla, který byl nedávno zvolen papežem“. Když se hlavní rabín Blužova Israel Spira dověděl od profesorky Eliach tuto historii řekl: „Cesty Boží jsou tajemné, úchvatné, lidem neznámé. Snad to, že zachránil tu hebrejskou duši, ho přivedlo na Petrův stolec. Tento příběh se musí vyprávět“.
V nadcházejících volbách se vzpamatujte, koho budete volit na Pražský hrad! Ten, koho jste si zvolili podporuje níže uvedené zločince, kteří pronásledují nevinné a křesťany! Li Chunfu, právník a obhájce lidských práv, který byl 12. ledna propuštěný po 18 měsících z vězení, vykazuje podle lékařů znaky schizofrenie. Během věznění byl vystavený těžkému mučení a byl přinucen brát léky, které poškodily jeho psychiku. Po nějakou dobu byl také přinucený žít v kovové kleci o rozměrech dva metry čtvereční. Nyní je hospitalizovaný v nemocnici. „Během prvních šesti měsíců mého zatčení jsem málem zešílel. Jenom jsem řval a křičel. Každý den mne nutili brát nějaké léky. Teď, když je nedostávám, je to nesnesitelné,“ řekl právník po propuštění. Lékaři potvrdili, že jeho krevní tlak je normální, tudíž nebyl důvod, aby nějaké léky užíval. Li Chunfu je mladší bratr křesťanského právníka Li Heping, který byl také zatčený společně s dalšími třemi sty obhájci lidských práv. Editoři časopisu "China Change" nyní vyzývají mezinárodní společenství, aby zahájilo vyšetřování této kauzy. Situace křesťanských obhájců lidských práv je v Číně dlouhodobě velmi problematická. Čínský křesťanský a ekologický aktivista Peng Ming odsouzený v roce 2005 k doživotnímu žaláři zemřel na sklonku loňského roku ve vězení. Jeho rodině a přátelům dosud nebyla sdělena příčina úmrtí. Další tři křesťanští lidskoprávní aktivisté jsou už několik týdnů nezvěstní, policie se tím nezabývá. Nevládní organizace China Human Rights Defenders (CHRD) zveřejnila, že „je pravděpodobné, že policie drží tyto tři muže na neznámém místě a rostou obavy, že by mohli být vystaveni mučení.“ Manželka jednoho z nezvěstných, právníka Jiang Tianyonga, požádala přímo policii, aby se případem začala zabývat, avšak policie odmítla zahájit vyšetřování. Právník Jiang v minulosti bránil mnoho křesťanů, muslimů a členů hnutí Falun Gong.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22.- 29. ledna 2017 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 22. ledna
3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 23. ledna ÚTERÝ 24. ledna STŘEDA 25. ledna
ČTVRTEK 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. FRANTIŠEK SALESKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SVÁTEK OBRÁCENÍ SV. PAVLA, APOŠTOLA
ČTVRTEK 26. ledna
SV. TIMOTEJ A TITUS,
PÁTEK 27. ledna
SV. ANDĚLA MERICI, PANNA
SOBOTA 28. ledna
SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE
NEDĚLE 29. ledna
4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
BISKUPOVÉ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za přijatá dobrodiní, dar zdraví, PUSTIMĚŘ Boží ochranu a požehnání 8.00 pro rodinu OLEJNÍKOVU DRYSICE za dar zdraví a Boží ochranu pro celou rodinu 9.30 na poděkování Pánu Bohu a ochraně Panny Marie PODIVICE s prosbou za dar zdraví 11.00 a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU PUSTIMĚŘ za + rodinu NAVRÁTILOVU, CUPÁKOVU a ADAMCOVU 17.00 PODIVICE za + Marii ČERNOU 8.00 za + Antonína KOLÁŘE, DRYSICE manželku a děti 17.00 VYŠKOV za + rodiče VAKRČKOVY 9.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 PUSTIMĚŘ za + Moniku HAICHLOVOU a duše v očistci 17.00 za + Marii ČERNOU, manžela, dar zdraví a Boží požehnání PODIVICE pro rodinu ŠMEHLÍKOVU 8.00 a POSPÍŠILOVU za živou a zemřelou PUSTIMĚŘ rodinu PŘEROVSKOU 8.00 za + Ladislava a Ludmilu DRYSICE PODOMSKÝCH a dvoje rodiče 9.30 PODIVICE za + Marii VAVERKOVOU, rodiče, sourozence a duše v o. 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Za všechny křesťany, aby se ve věrnosti učení Pána zasazovali modlitbou a bratrskou láskou za obnovení plné církevní jednoty, a tím napomáhali odpovědět na současné výzvy lidstva. 2. Za církev v naší vlasti, aby se nespokojila s pouhou sebeprezentací, ale usilovala o evangelizaci současného světa (EG, č. 27). FARNÍ INFORMÁTOR, XXIII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. ledna - 5. února 2017 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 29. ledna
4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 30. ledna
PONDĚLÍ 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 31. ledna STŘEDA 1. února
SV. JAN BOSCO, KNĚZ STŘEDA
4. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK
ČTVRTEK 2. února
UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU (Hromnice) KAPLE SV. ANNY: ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD
PÁTEK 3. února SOBOTA 4. února
SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČ. SVATOBLAŽEJSKÉ POŽEHNÁNÍ
NEDĚLE 5. února
4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
SV. AGÁTA, PANNA A MUČ.
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za živou a zemřelou PUSTIMĚŘ rodinu PŘEROVSKOU 8.00 za + Ladislava a Ludmilu DRYSICE PODOMSKÝCH a dvoje rodiče 9.30 PODIVICE za + Marii VAVERKOVOU, rodiče, sourozence a duše v o. 11.00 na poděkování za 60 let života, PUSTIMĚŘ dar zdraví a Boží požehnání 17.00 pro rodinu KOLENIČOVU PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU 8.00 DRYSICE za dar zdraví a sílu Ducha sv. pro těžce nemocnou osobu 17.00 PODIVICE za kněze, mnichy a řeholnice a za nová duchovní povolání 8.00 za +P. Vojtěcha HORÁKA, DRYSICE rodiče a sourozence 15.00 za + Petra POHLODKA, PUSTIMĚŘ manželku, živou a + rodinu 17.00 za farnosti Drysice, PUSTIMĚŘ Pustiměř a Podivice 17.00 za + Antonína DOSTÁLA PODIVICE a rodiče 8.00 na poděkování za 55 let života PUSTIMĚŘ s prosbou za dar zdraví, Boží 8.00 požehnání a sílu Ducha svatého za + Ludmilu a Jana RACLAVSKÝCH, Tomáše DRYSICE OSIKOVSKÉHO a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu PODIVICE za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod. 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Za ty, kdo jsou zkoušeni, především chudé, běžence a ty, kteří jsou na okraji, aby našli přijetí a posilu v našich společenstvích. 2. Za naše farnosti, aby byly blízko lidem, staly se prostředím živého společenství a účasti a nezapomínaly na misijní poslání (EG, č. 28). FARNÍ INFORMÁTOR, XXIII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
