Slzy Panny Marie v Syrakusách „Měl jsem radost, když v sobotu, 21. března 1952, jsem mohl s otcovským srdcem požehnat v našem farním kostele v Pantheonu manželství dvou prostých stvoření: Angela Iannuse di Vincenza a Antoniny Lucie Giusto di Eduardo. Snoubenci měli v plánu slavit svatbu v prosinci roku 1952, během oktávu svátku sv. Lucie, v bazilice jejího hrobu. Pro smutek v rodině však bylo datum sňatku posunuto a konala se tak ve farnosti nevěsty. Novomanželé si velmi vážili obrazu nad manželskou postel ztvárňujícího Neposkvrněné Srdce Panny Marie, svatebního daru, který dostali od sestřenice, která jej koupila za 3.300 lir v obchodě Salvatore Floresta na Corso Umberto I., č. 28 v Syrakusách. Na Via degli Orti di S. Giorgio č. 11 tak pod pohledem nebeské Matky začal nový život, opírající se každodenní tvrdou práci, záhy se těšící na dar nového života, plodu upřímné lásky. Ukázalo se však, že pro Antoninu to bude těžké těhotenství, natolik, že mnohdy přestávala vidět. V noci z 28. na 29. srpna se Antonietta cítila tak špatně ... Kolem 3. hodiny přišla zcela o zrak; až skoro do 8.30 neviděla vůbec nic. Během jednoho křečovitého záchvatu nabyla zraku. Nevěřila sama sobě. Otevřela oči a viděla, že Panna Maria nad jejím lůžkem pláče. Dojetí, bázeň, radost ... Snadno pomyslet, jak rychle se zpráva šířila po sousedství, po čtvrti a pak po celém městě. Byla to pravda ... Antoniettina Madona plakala, z jejich očí kanuly skutečné slzy. Onoho sobotního dopoledne, 29. srpna 1953, „Madonnina“ (toto jméno totiž lid okamžitě provolával) ronila slzy šestkrát či sedmkrát. U chudičkého domku se tísnil dav, všichni chtěli vidět. Byla povolána policie: i tato musela konstatovat, že Madona skutečně pláče.“ (Z deníku Mons. Giuseppe Bruno, faráře v Pantheonu, v Syrakusách)
Ve dnech 29. – 31. srpna a 1. září 1953, sádrový obraz Neposkvrněného Srdce Panny Marie, zavěšený nad manželskou postelí v domku novomanželů Angela Iannuse a Antoniny Giusto, na Via degli Orti di S. Giorgio č. 11, ronil lidské slzy. Jev se opakoval v různě dlouhých intervalech, a to jak uvnitř, tak vně domku. Mnoho lidí to vidělo na vlastní oči, vlastníma rukama se slz dotýkali, odebírali je a potvrdili jejich slanou chuť.
Druhého dne podivuhodného jevu se podařilo Nicolu Guarinovi, filmovému amatérovi ze Syrakus zachytit moment, kdy po tváři Panny Marie stékaly slzy. Událost v Syrakusách je tak jednou z velmi mála, které jsou takto zdokumentovány. Na těchto snímcích je zachyceno utváření, stékání a ronění slz. Lidské oko by se mohlo nechat zmást, ale objektiv fotokamery zabírá to, co skutečně existuje. Z pověření arcibiskupské kurie v Syrakusách pak 1. září 1953 lékařská a vědecká komise odebrala tekutinu stékající z očí Panny Marie na obraze, podrobila ji mikroskopickému zkoumání a odpověď vědy zněla: „lidské slzy“. Po dokončení vědeckých výzkumů jev pláče ustal. Bylo to čtvrtý den.
Svědectví a konverze Tělesných uzdravení, jež lékařská komise ustanovená za tímto účelem prohlásila za nevysvětlitelná, bylo 300 (až do poloviny listopadu 1953). Především uzdravení Anny Vassallo (nádor, foto vlevo), Enza Moncady (ochrnutí, foto dole), Giovanniho Tarascia (ochrnutí). Velmi
mnoho
bylo
také
opravdových konverzí. Mezi nejpůsobivější konverze se řadí obrácení dott. Michele Cassoly, jednoho z odpovědných lékařů komise, která zkoumala slzy. Přesto že z hlediska profesionálního to byl přímý a čestný muž, a nikdy nezpochybňoval zřejmost slz na obraze, prohlašoval se za ateistu. Dvacet let nato, v posledním týdnu svého života, před relikviářem, v němž jsou zapečetěny slzy, které sám vědecky zkoumal, se otevřel víře a přijal eucharistii. 2
uzdravení
duchovních,
Prohlášení biskupů Sicílie Sicilští biskupové za předsednictví kardinála Ernesta Ruffiniho, vydali svůj posudek velmi rychle (13. 12. 1953), v němž pláč Panny Marie v Syrakusách potvrdili jako věrohodný: „Biskupové Sicílie, shromáždění na pravidelné konferenci v Bagherii (Palermo(, poté co vyslechli obsáhlé pojednání Mons. Ettore Baranziniho, arcibiskupa Syrakus o „slzení“ obrazu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, k němuž došlo opakovaně ve dnech 29., 30. 31. srpna a 1. září letošního roku v Syrakusách (via degli Orti č. 11), po bedlivém posouzení příslušných svědectví originálních dokumentů, jednohlasně uzavřeli, že skutečnost Slzení nelze zpochybnit. Vroucně si přejí, aby tento projev nebeské Matky vyburcoval všechny ke spasitelnému pokání a horlivější úctě k Mariinu Neposkvrněnému Srdci, a naléhavě si přejí rychlé vybudování svatyně, která by uchovávala památku zázraku“.
Papež Pius XII. V neděli, 17. října 1954, rok po události slzení, následovalo nečekané rozhlasové poselství tehdejšího papeže Pia XII, jenž přetváří tiché kanutí Mariiných slz v prorocké poselství, které pronesl na závěr mariánského kongresu Sicílie. Následuje nejvýznamnější stať: „Nyní, když úcta k Panně Marii je u sicilského lidu tak vroucí a tak hluboko zakořeněná, kdo by se mohl divit, že Ona – jak nám sdělili vaši biskupové, si zvolila vaše proslulé město, aby v těchto posledních dobách rozdílela tak významné milosti? Jistě, Svatý Stolec doposud žádným způsobem neprojevil své posouzení stran slz, o nichž říkají, že se vyřinuly z jejího obrazu v prostém domku pracujících; avšak nikoli bez dojetí jsme vzali na vědomí jednohlasné prohlášení sicilských biskupů o skutečnosti této události. Maria je v nebi nepochybně věčně šťastná a netrpí bolestí ani zármutkem; ale nezůstává tam necitelná, nýbrž stále chová lásku a úctu k ubohému lidskému rodu, jemuž byla dána za Matku, když bolestná a v slzách stála pod křížem, na němž visel její Synáček. Pochopí lidé skrytou řeč oněch slz? Ach, Mariiny slzy! Na Golgotě byly slzami soucítění se Synem a zármutku nad hříchy světa. Pláče znovu nad obnovenými ranami zasazenými mystickému Tělu Ježíšovu? Anebo pláče nad tolika dětmi, v nichž omyl a vina uhasili život 3
milosti, a které hrubě urážejí Boží vznešenost? Nebo jsou to slzy očekávání nad opožděným návratem dalších jejich dětí, kdysi věřícími a nyní vláčeni falešnými přeludy uprostřed davů Božích nepřátel? (AAS 46 (1954) 658-661).
Papež Jan Pavel II. Papež Jan Pavel II. během své pastorační návštěvy Syrakus požehnal novou svatyni 6. listopadu 1994. V homílii tehdy řekl: „Mariiny slzy se objevují při zjeveních, kterými čas od času provází Církev na jejím putování po cestách světa. Maria pláče v La Salettě, v polovině 19. století, před lurdskými zjeveními, v době, kdy se vzmáhá ve Francii nepřátelství proti křesťanství. Pláče znovu tady, v Syrakusách, na konci druhé světové války. Tento pláč lze chápat právě na základě oněch tragických událostí: nevýslovné hekatomby, způsobené válkou; vyhlazení synů a dcer Izraele; hrozba pro Evropu vycházející z Východu, výslovně od ateistického komunismu. V té době pláče i obraz Panny Marie Czestochowské v Lublinu: skutečnost mimo Polsko málo známá. Naopak se velmi rozšířila zpráva o Syrakusách, kam putovalo mnoho poutníků. Byl tu i kardinál Wyszynski v roce 1957, po propuštění z vězení, Byl jsem tu i já jako mladý biskup během koncilu ... Slzy Panny Marie patří do řádu znamení: dosvědčují přítomnost Matky v Církvi a ve světě. Pláče matka, když vidí své děti v ohrožení nějakým zlem, duchovním či fyzickým. Pláče Maria, maje účast na Kristově pláči nad Jeruzalémem, či u hrobu Lazarova nebo nakonec na cestě křížové“. Svatyně Plačící Panny Marie, byla jsi vybudována, abys Církvi připomínala pláč Matky. Sem, mezi tyto pohostinné zdi, ať přicházejí ti kdo jsou deptáni vědomím hříchu a tady ať zakoušejí Boží milosrdenství a jeho odpuštění! Tady ať je vedou slzy Matky. Jsou to slzy bolesti nad těmi, kdo odmítají Boží lásku, nad rozpadlými či obtížemi procházejícími rodinami, nad mládeží ohrožovanou úklady konzumní civilizace a mnohdy dezorientovanou, nad násilím, které dosud prolévá tolik krve, nad neporozuměními a nenávistmi, jež hloubí hluboké propasti mezi lidmi a národy. Jsou to slzy modlitby: modlitby Matky, jež dává sílu každé jiné modlitbě, a prosebně se povznáší i za ty, kdo se nemodlí,
4
protože jsou rozptylováni tisícerem jiných zájmů, anebo nepřátelsky uzavřeni před jakýmkoli Božím odkazem. Jsou to slzy naděje, co rozpouští tvrdost srdcí a otevírá je setkání s Kristem Vykupitelem, pramenem světla a pokoje pro jednotlivce, rodiny, celou společnost.
Poselství Proč Madona pláče? „Pochopí lidé skrytou řeč těchto slz?“, ptal se papež Pius XII. v rozhlasovém poselství v roce 1954. Maria v Syrakusách nemluvila jako ke Kateřině Labouré v Paříži (1830), jako k Maximinovi a Melanii v La Salettě (1846), jako k Bernardetě v Lurdech (1858), jako k Františkovi, Hyacintě a Lucii ve Fatimě (1917), jako k Mariettě v Banneux (1933). Slzy jsou posledním slovem, když se už slov nedostává. Mariiny slzy jsou znamením mateřské lásky a účasti Matky na údělech dětí. Kdo miluje, ten sdílí. Mariiny slzy jsou výrazem Božího soucitu s námi: Božím poselstvím lidstvu. Naléhavou výzvou k obrácení srdce a k modlitbě, s níž se k nám obrací Maria ve svých zjeveních, znovu se nám připomíná tichou ale výmluvnou řečí slz prolitých v Syrakusách. Maria ronila slzy z prostého sádrového obrázku; v srdci Syrakus; v domku poblíž křesťanského evangelického kostela; ve skromném příbytku, obývaném mladou rodinou; nad matkou, očekávající narození prvního dítěte, trpící těhotenskou toxikózou. To vše pro nás dnes nemůže být bezvýznamné ... Z Mariina rozhodnutí ukázat nám své slzy je zřejmé něžné poselství podpory a povzbuzení Matky. Pna trpí a bojuje spolu s těmi, kdo trpí a bojují za šíření hodnoty rodiny, nedotknutelnosti života, kulturu podstatného, významu transcendence tváří v tvář vládnoucímu materializmu. Maria nás svými slzami napomíná, vede, povzbuzuje a utěšuje. 5
Svatyně Oratoř na Via degli Orti Na Via degli Orti di San Giorgio se na č. 11 nachází prostý domek, kam se po svatbě v roce 1953 nastěhovali manželé Iannusovi, a kde došlo k zázraku slz.
Dnes je domek na Via degli Orti místem modlitby a usebrání. Na místě, kde původně byla postel nad níž visel zázračný obraz, dnes stojí oltář na němž se každodenně slaví mše svatá.
Horní chrám Na realizaci projektu svatyně, kterou si tolik přáli biskupové Sicílie, byl vyhlášen mezinárodní konkurs, jehož se účastnilo 100 architektů ze 17 zemí. Vítězi se stali dva francouzští architekti - Michel Andrault e Pierre Parat. Horní chrám, jehož stavba byla zahájena v roce 1989, byl slavnostně posvěcen papežem Janem Pavlem II., 6. listopadu 1994.
Svatyně je vysoká asi 103 metry, 94,30 metru od podlahy. Nepočítáme-li kaple, pak průměr svatyně je 71,40 metru. Kapacita chrámu je přibližně 11.000, z toho 6.000 k sezení. Tvar vybízí k vícero výkladům. Architekti měli v úmyslu vytvořit koncepci ve významu pozvednutí lidstva k Bohu. Kruhová stavba skutečně představuje 6
lidstvo, jež pozvolna, díky zvedajícímu se žebroví a sílící intenzitě světla vzhlíží k Bohu. Dalšími výklady připisovanými tvaru chrámu jsou: maják – vyjadřující Marii, která přivádí k přístavu, kterým je Ježíš; stan – v němž Maria přijímá své děti, aby je vedla k Otci; slza – padající shůry. Obrovská a slavnostní „aula“ je vydlážděna vzácnými mramory do tvaru hvězdy: Maria, hvězda jitřní, ohlašující východ slunce, kterým je Ježíš.
Presbytář Jedinečnost obrovského kruhovitého prostoru nachází pro pohled poutníka jednotu a harmonickou konvergenci v bílém mramoru (Lasa), na němž spočívá oltář, za kterým se zvedá bílá stěna, rovněž z mramoru, do níž se zasazen stříbrem lemovaný relikviář, ve kterém se uchovává zázračný obraz Slzící Panny Marie. Nad oltářem je umístěn vzácný kříž ze 17. století. Oltář vytvořil sochař Giancarlo Marchese: má tvar kvádru a skládá se ze dvou částí. Bronzovou základnu tvoří čtyři panely, ny nichž je několik výjevu z Apokalypsy: trůn, nový Jeruzalém, beránek, a napravo strom života; sloup a napravo svitek. Velká menza je z modického kamene. Na boku menzy je v řečtině vytesána věta z listu sv. Pavla Efezanům - „Kristus miloval Církev a za ni se obětoval“ (Ef 5,25). Marchesovo dílo nese název: „Nová nebesa a nová země“, protože má vyjadřovat závěr dějin a Ježíšův návrat. Svatyně má 16 kaplí. Při pohledu k oltáři je vlevo kaple Nejsvětější svátosti, napravo kaple, v níž se vystavuje k uctívání Relikviář Mariiných slz. Vedle pak je kaple svatého Josefa s dřevěnou sochou tesaře z Nazareta. Majestátní vstupní brána, celá z bronzu (dílo sochaře Giacoma Albana), představuje bránu ovčince a nese řecký verš z Janova evangelia (10,9). Na vnější straně: „já jsem 7
dveře, kdo vchází skrze mne, bude spasen“; na vnitřní straně pak: „bude vcházet a vycházet a nalezne pastvu“. Ježíš je branou, která vede k Otci. Vrchol svatyně zdobí socha Panny Marie ze zlaceného bronzu, zcela reprodukující výjev ze slzícího obrazu. Je vysoká asi 3 metry a váží kolem 600 kg (podle projektu Francesca Caldarelly). Maria má ruce rozpřažené k hlavnímu vchodu, jako by přijímala své děti do Otcova domu.
Krypta Krypta byla posvěcena 28. srpna 1968. Má kruhovitý tvar s vnějším průměrem 80 metrů (vnitřní průměr je 38 metrů) a výškou 9 metrů. Do krypty se vstupuje 18 branami a má kapacitu 3.000 míst k sezení. Hlavní oltář spočívá na červeném granitu. Presbytář ve tvaru půlkruhu vyjadřuje motiv otevřené vítající náruče. Právě na tomto oltáři spočíval zázračný obraz Panny Marie v letech 1968-1987 a od 1. května 1994 do 4. listopadu 1994. V kryptě je několik kaplí: jedna z nich je zpovědní místnost, v další je trvale vystaven betlém se soškami z terracoty z Caltagirone, pocházejícími z různých dob, v jiné pak je stálá expozice posvátných rouch.
Kaple Svaté Rodiny Tato kaple představuje Nazaretskou rodinu jako vzor každé rodiny, vždyť i Mariiny slzy kanuly v prostředí rodiny. 8
Kaple Svaté Lucie V této svatyni nemže scházet připomínka Patronky Syrakus, kde se nachází její hrob a místo její mučednické smrti v roce 304 na svědectví věrnosti Kristu. Na mozaikové výzdobě kaple vyniká několik symbolických prvků tradice (palma připomíná mučednictví, oči že je ochránkyní zraku, spřežení volů, které se ji marně snaží táhnout, připomíná, že ani nejhrubší síla nedokáže strhnout toho, kdo má silnou víru).
Kaple svaté Agáty I tato patronka nedaleké Katánie zemřela jako mučednice v roce 251. Také v této kapli se setkáváme s řečí symbolů (palma připomíná mučednictví, nůžky pak způsob její mučednické smrti – byla jí odříznuta ňadra)
Kaple svatého Konráda Patron nedaleké diecéze Noto, byl bohatým šlechticem z Piacenzy. Symboly na mozaice vypovídají tradici: oheň připomíná událost, kdy proto, aby ulovil co nejvíce zvěře, nechal založit požár, jemuž však padly za oběť i domy a seníky; z tohoto činu však obvinili jiného; Konrád však uznal svůj omyl a svým majetkem odškodnil postižené. Nato se stal eremitou a putoval po různých místech až dospěl do Nota. Řeka a skály připomínají údolí Nota; holubice a jelen, že žil v kontaktu s přírodou; kniha a růženec, jak mnoho se modlil.
Kaple svatých Petra a Pavla Se Syrakusami jsou spjaty i postavy dvou apoštolů a pilířů Církve. Petr, protože v době, kdy byl biskupem v Antiochii, posílá do Syrakus svého učedníka Marciana jako prvního biskupa. Petr je významnou postavou pro úlohu, kterou mu svěřil Ježíš – být hlavou Církve; klíče představují dar moci otvírat a zavírat brány nebeského království. Podél celé Petrovy postavy je obrácený kříž, připomínající, že se nechal ukřižovat hlavou dolů, neboť se nepovažoval za hodna zemřít jako jeho Mistr. Pavel společně s Lukášem strávil v Syrakusách tři dny během své cesty do Říma, kde ho čekal soud a smrt (Skt 28,12: „Přijeli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dni“.). Na mozaice je symbol meče: jedinou Pavlovou zbraní bylo Ježíšovo slovo „ostřejší než každý dvojsečný meč“.
Kaple svatého Františka Patron Itálie je na mozaice zobrazen s vlkem z Gubbia. V pozadí je město Assisi v němž vyniká Porziuncola, kostelík zasvěcený Panně Marii.
9
Kaple svatého Kříže Na mozaice je popsána událost pod křížem: Mariino mateřství se rozšiřuje, aby zahrnulo všechny lidi jako děti, zde zastoupené apoštolem Janem. Slzy v Syrakusách jsou důkazem, že ani dnes nám Maria nepřestává být Matkou.
Kaple Nejsvětější Svátosti Postavy zde ztvárněné nemají jasné kontury, vše splývá, protože veškerá pozornost modlitby se upírá na svatostánek, eucharistickou přítomnost Pána Ježíše. Klečící postavou je svatá Markéta Marie Alacoque, řeholnice, které v Paray le Monial zjevil Ježíš tajemství svého Božského Srdce (druhá postava na mozaice). Ježíš ukazuje Srdce, symbol své lásky. Vše objímá barevný jícen vycházející od svatostánku (ve tvaru diamantu): chce se tím vyjádřit skutečnost, že láska eucharistického Ježíše přitahuje v životě Církve jako jícen všechny k sobě.
„Kristus Světla“ Ke vstupu do krypty byl umístěn kříž (dílo umělce Francesca Scialfy), který nese název „Kristus Světla“: z obou rukou, nohou i hlavy vycházejí proudy světla, připomínajícího událost zmrtvýchvstání.
Stéla V témže roce, kdy došlo k zázračnému prolévání slz, 19. září 1953, byl obraz kvůli obrovským zástupům věřících poutníků přemístěn z domku na Via degli Orti na nedaleké Euripidovo náměstí. Tady byl zasazen do stély z bílého kamene a na tomto místě setrval až do 29. srpna 1968, kdy po dokončení a posvěcení krypty byl přenesen nad hlavní oltář. Stéla, která po patnáct let chránila zázračný obraz byla poté přemístěna do parku u svatyně.
Relikviář Relikviář obsahuje živý a nezvratný důkaz o události: Mariiny slzy. Spočívá na osmistěnném podstavci a nad rukojetí má tři patra. V prvním patře se uchovává část tkané látky, kterou používala paní Antonina Giusto k zakrývání a ochraně obrazu. Tato byla často zcela prosáklá slzami. Dále se zde uchovává polovina kapesníku, rovněž prosyceného slzami; dále pak zkumavka se slzami, které 10
vědecká komise odebrala 1. září z očí Panny Marie na obrazu (asi 30 slz) a několik chomáčků tkaniny. Na rozích relikviáře jsou čtyři postavy: svatá Lucie, patronka Syrakus, sv. Marcian, první biskup města, svatý Petr a svatý Pavel, pilíře Církve spjaté s dějinami Syrakus. V druhém patře relikviáře jsou čtyři panely připomínající zázrak: reprodukce zázračného obrazu, prolévání slz v ložnici manželů Iannusových, výstav obrazu na Via degli Orti, obraz na Euripidově náměstí - první „svatyni“ pod širým nebem. Na třetím patře, nad nímž bdí čtveřice andělů, spočívá skleněná schránka, v níž se uchovává lahvička s posledními slzami, které zůstaly po vědeckém zkoumání.
Relikviář byl zapečetěn 8. května 1954 a se stejným datem byl podepsán pergamen, potvrzující jeho věrohodnost. Na podstavci relikviáře latinsky stojí: „Slzící Panno, dej z tvrdosti našeho srdce vyřinout slzám kajícnosti – 29. srpna 1953“. 11
Modlitba Jana Pavla II. k slzící Madoně v Syrakusách Slzící Madono, naše bolestná Matko, otevřela jsi nám své srdce a nás sis vybrala za adresáty a strážce Tvých slz. Tvůj pláč, ó Matko, znamení Tvého bolu, je relikvií Tvé lásky a zárukou Tvé přímluvy. Pros za nás Otce milosrdenství, aby se dotkl našich zatvrzelých srdcí, aby oblomil vzdorné vůle, vyburcoval nás z duchovní strnulosti, obrátil nás ke své lásce. Svými slzami, ó Matko, oroduj u Tvého Syna, aby dobrotivě pohleděl na naše slzy: očekávaje, že budou navždy osušeny, ať je sbírá, aby se neztratily, uchovává ve svém srdci jako perly, ať je promění v dar vykoupení. Pros, ó Svatá Panno, Ducha Lásky, aby vylil na tvé děti světlo milosti, aby viděly podlost hříchu, prolévaly slzy lítosti a poslušně odpovídaly niternému Mistru, aby prahnuly velkou láskou po výšinách svatosti: aby napodobujíce tvou starostlivou lásku, dokázaly sdílet a osušovat pláč bratří. Ó Matko, bdi nad tímto městem a nad diecézí, která tě tímto chrámem uctívá, žehnej všem, kdo se svěřují Tvé ochraně, zbav Itálii, Evropu a celý svět metly války, a vypros lidstvu vytoužený mír a všeobecné bratrství. Amen.
Slzící Madono, pohleď s mateřskou dobrotou na bolest světa! Osuš slzy trpícím, opomíjeným, zoufalým, obětem všeho násilí. Vypros všem slzy kajícnosti a nového života, jež otevírají srdce obnovujícímu daru Boží lásky. Vypros všem slzy radosti, poté, co viděli hlubokou něhu tvého srdce. 12
