MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV EKOLOGIE LESA
Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí práce:
Autor práce:
doc. Ing. Josef Suchomel, Ph.D.
Ing. Filip Šálek
. BRNO 2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne …………………..
…...…..………………
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce doc. Ing. Josefu Suchomelovi, Ph.D. za všestrannou pomoc při zpracování této práce. Dále bych rád poděkoval panu Otakaru Pražákovi a RNDr. Mojmíru Vlašínovi za zapůjčené materiály, RNDr. Miroslavu Šebelovi, CSc. taktéž za zapůjčené materiály a velmi cenné konzultace, Ing. Miloši Klouparovi, za ochotu mi přímo v terénu představit fungování revitalizačního opatření v Kančí oboře, které tak přispělo k mému lepšímu pochopení hydrologického režimu tohoto unikátního území, dík mu také patří za zapůjčené materiály a Ivanu Zwachovi, že mi věnoval několik hodin svého času a za zapůjčené materiály. V neposlední řadě bych chtěl moc poděkovat své mamince za jazykovou úpravu textu.
Jméno posluchače: Filip Šálek Název diplomové práce: Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava Name of thesis: Studies of guild amphibians (Amphibia) in riparia woodland of BR Lower Morava Abstrakt Cílem diplomové práce bylo provést monitoring obojživelníků v lužních lesích BR Dolní Morava za použití odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi a na základě dalších invazivních a neinvazivních metod. Následně provést základní zhodnocení společenstva obojživelníků v lužních lesích ve vztahu k hospodaření na lesních a lučních pozemcích a ve vztahu k vodohospodářským úpravám. Celkem byl potvrzen výskyt 12 druhů obojživelníků z celkových 13 zde uváděných. Jedná se o skokana štíhlého, skokana ostronosého, skokana zeleného, skokana krátkonohého, skokana skřehotavého, kuňku obecnou, rosničku zelenou, ropuchu obecnou, ropuchu zelenou, blatnici skvrnitou, čolka obecného a dunajského. Výskyt skokana hnědého zde potvrzen nebyl. Klíčová slova: lužní les, Biosférická rezervace Dolní Morava, Kančí obora, obora Soutok, obojživelníci, periodické tůně, skokan ostronosý, kuňka obecná, čolek dunajský Abstract The aim of this thesis was carried monitoring amphibians in floodplain forests of the BR Lower Morava using the trap barrier in combination with falling traps and other invasive and noninvasive methods. Then perform a basic assessment of amphibian communities in floodplain forests in relation to the management of forest and meadow land and in relation to the technical water management measures. Total was confirmed presence of 12 kinds of amphibians of total 13 reported here. It is Agile frog, Moor Frog, Edible Frog, Pool Frog, Marsh Frog, Fire-Bellied Toad, Tree Frog, Common Toad, Green Toad, Common Spadefoot, Smooth Newt and Danube Crested Newt. The occurence of Common Frog was not confirmed here. Keywords: floodplain forests, Biosphere Reserve Lower Morava, Kančí obora Forest Complex, Soutok Game Preserve, Amphibians, periodic pools, Moor Frog, FireBellied Toad, Danube Crested Newt
1. Úvod ................................................................................................... - 8 2. Cíl práce ............................................................................................... - 9 3. Literární rešerše.................................................................................. - 10 3.1. Výzkumy obojživelníků na jižní Moravě .................................... - 10 3.2. Obojživelníci lužních lesů BR Dolní Morava ............................. - 12 3.2.1. Druhové složení obojživelníků .................................................................- 12 3.2.2. Základní charakteristika jednotlivých druhů ............................................- 13 Bombina bombina (Linnaeus, 1761) – kuňka obecná...............................- 13 Bufo bufo (Linnaeus, 1758) – ropucha obecná .........................................- 16 Pseudepidalea viridis (Laurenti, 1768) – ropucha zelená ........................- 18 Hyla arborea (Linnaeus, 1758) – rosnička zelená....................................- 20 Pelobates fuscus (Laureáti, 1768) – blatnice skvrnitá ..............................- 23 Rana arvalis (Nilsson, 1842) – skokan ostronosý ....................................- 26 Rana dalmatina (Bonaparte, 1840) – skokan štíhlý .................................- 28 Rana temporaria (Linnaeus, 1758) – skokan hnědý.................................- 31 Pelophylax esculentus (Linnaeus, 1758) – skokan zelený........................- 33 Pelophylax lessonae (Camerano, 1882) – skokan krátkonohý .................- 36 Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771) – skokan skřehotavý .....................- 38 Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 1758) – čolek obecný .............................- 41 Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) – čolek dunajský ........................- 43 -
4. Charakteristika zkoumaného území ................................................... - 46 4.1. Přírodní poměry ........................................................................... - 46 4.1.1. Geomorfologie ..........................................................................................- 46 4.1.2. Geologie....................................................................................................- 46 4.1.3. Pedologie ..................................................................................................- 47 4.1.4. Klima ........................................................................................................- 47 4.1.5. Hydrologie a hydrogeologie .....................................................................- 47 -
4.2. Ochrana přírody ........................................................................... - 48 4.2.1. Natura 2000...............................................................................................- 48 4.2.2. Ramsarská úmluva....................................................................................- 50 4.2.3. Biosférická rezervace Dolní Morava (BRDM).........................................- 51 -
5. Metodika ............................................................................................ - 53 5.1. Výběr lokalit a jejich popis.......................................................... - 53 5.1.1. Základní charakteristika zkoumaných lokalit ...........................................- 53 -
5.2. Provádění průzkumů s cílem zjištění druhového a početního zastoupení ........................................................................................... - 63 5.2.1. Invazivní metody ......................................................................................- 65 5.2.2. Neinvazivní metody..................................................................................- 68 5.2.3. Metody průzkumu jednotlivých druhů obojživelníků ..............................- 69 -
5.3. Metodika zpracování získaných dat ............................................ - 71 5.4. Klíče k determinaci...................................................................... - 73 5.4. Legislativní povinnosti před samotným průzkumem .................. - 74 6. Výsledky a diskuse............................................................................. - 76 -
6.1. Kančí obora.................................................................................. - 76 6.1.1. Výsledky průzkumu s použitím odchytové bariéry na tůni KO 06 ..........- 76 6.1.2. Výsledky průzkumu za použití ostatních metod.......................................- 80 -
6.2. Obora Soutok ............................................................................... - 87 6.2.1. Výsledky průzkumu s použitím odchytové bariéry v NPR Ranšpurk ......- 87 6.2.2. Výsledky průzkumu za použití ostatních metod.......................................- 89 -
6.3. Obojživelníci ve vztahu změn v krajině ...................................... - 91 6.3.1. Obojživelníci ve vztahu k lesnímu hospodaření .......................................- 91 6.3.2. Obojživelníci ve vztahu k vodohospodářským úpravám ..........................- 94 6.3.3. Obojživelníci ve vztahu k obhospodařování lučních porostů...................- 96 -
6.4. Návrhy ke zlepšení ...................................................................... - 97 7. Závěr................................................................................................. - 100 8. Summary .......................................................................................... - 102 9. Použitá literatura a zdroje ................................................................ - 104 10. Seznam zkratek .............................................................................. - 110 11. Přílohy ............................................................................................ - 111 -
1. Úvod Lužní lesy na jižní Moravě patří k druhově nejpestřejším ekosystémům v České republice a stále jsou právem řazeny mezi jedny z nejcennějších klenotů naší krajiny i přesto, že zde byly provedeny vodohospodářské úpravy, které jejich vývoj výrazně poznamenaly. Obojživelníci jsou významnou bioindikační složkou fauny lužních lesů, kteří jsou svým způsobem života vázáni na rozličné stojaté vodní plochy, především v období rozmnožování, a terestrické (lesní i luční) biotopy po zbytek roku. Každý z jednotlivých druhů obojživelníků, vyskytujících se v lužních lesích na jižní Moravě, má své specifické nároky na prostředí. Proto jakýkoliv zásah do krajiny, se může negativně projevit v početnosti konkrétního druhu. Abychom byli schopni negativní trendy ve vývoji druhového a početního zastoupení obojživelníků podchytit, je potřeba mít znalosti o jejich základních ekologických charakteristikách (místa rozmnožování jednotlivých druhů, početnosti, potencionálním ohrožení). Vzhledem k tomu, že informace o zastoupení obojživelníků v lužním komplexu Kančí obory a obory Soutok jsou jen kusé, rozhodl jsem se ve své diplomové práci zaměřit na rozšíření znalostí o výskytu obojživelníků v této oblasti. Doufám, že má práce přispěje k lepšímu poznání místní batrachofauny a bude sloužit pro zhodnocení populačních změn obojživelníků v rámci dalších let, které mohou být způsobeny přirozenými procesy nebo činností antropogenního původu.
-8-
2. Cíl práce V rámci mé diplomové práce byly stanoveny následující cíle: -
nalezení a evidence lokalit (rozmnožišť) s výskytem obojživelníků na
v Kančí oboře a oboře Soutok, které jsou součástí Biosférické rezervace Dolní Morava -
na vybraných lokalitách zájmového území určit druhové a početní
zastoupení jednotlivých druhů obojživelníků za použití metody odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi a dalších jak invazivních tak neinvazivních metod průzkumu -
na základě získaných dat zjistit základní ekologické charakteristiky a
nároky jednotlivých druhů obojživelníků na rozmnožiště -
provést celkové zhodnocení stavu populací obojživelníků vzhledem
k hospodaření
na
lesních
a
lučních
pozemcích
a
k provedeným
vodohospodářským úpravám v 70. letech minulého století -
doporučit management pro fungování ekosystému lužního lesa ve vztahu
k místní batrachofauně S plněním vytyčených cílů bych chtěl přispět k poznání o rozšíření a ekologických nárocích obojživelníků v lužních lesích jižní Moravy a doplnit tak znalosti o fauně této oblasti. Získané údaje pak mohou sloužit pověřeným orgánům v rozhodování o záměrech, které mohou mít potencionálně negativní dopad na ekosystém lužního lesa. Získané vědomosti a údaje bych rád dále využil pro vydání publikace, která pomůže lépe pochopit výjimečnost a krásy lužních lesů.
-9-
3. Literární rešerše 3.1. Výzkumy obojživelníků na jižní Moravě První zmínku o obojživelnících na území dnešní České republiky nacházíme v práci „Miscellanea regni Bohemiae“ z roku 1669 napsanou Bohuslavem Balbínem (in RATAJSKÝ 1969). Také další práce, stejně jako práce Balbína, se oblasti jižní Moravy vyhýbají - Lindaker (1790), Amerling (1852), Bayer (1874), Frič (1872) (in RATAJSKÝ 1969). První informace, pojednávající o jihomoravských obojživelnících i plazech, nacházíme teprve až v díle Heinricha „Mährens und k.k. Schlesiens Fische, Reptilien und Vogel“ z roku 1856 (in MIKÁTOVÁ et al. 1989). Titíž autoři uvádějí ve své práci také díla Wernera „Obojživelníci a plazi Rakousko-Uherského císařství“ z roku 1897 a práci Pražáka „Überschicht der Reptilien und Batrachien Böhmens“ vydanou o rok později. V meziválečném období vychází kratší studie o rozšíření obojživelníků a plazů, kterou vydává v roce 1929 Adolph, všímající si také batrachologických poměrů na Moravě a ve Slezsku. Dále jsou to kratší práce Šebesty (1925), Štěpánka (1934), Šrámka a Hrušky (1935) a Záleského (1935, 1939) (in MIKÁTOVÁ et al. 1989, in RATAJSKÝ 1969). Před začátkem II. světové války vychází ještě práce Štěpánka (1939) „Obojživelníci Čech, Moravy a Slovenska“ 1. díl. K dalšímu pokračování práce a vydání 2. dílu však zabránila válka. Teprve až po skončení II. světové války vydává Štěpánek práci „Obojživelníci a plazi historických zemí Čech a Moravy“ v roce 1949, kde Moravě byla věnována jen malá pozornost (in MIKÁTOVÁ et al. 1989). Mnohem důležitější je, že k této práci se řadí též „Klíč našich obratlovců“ ze stejného roku, v němž je poprvé podáno soubornější zpracování obratlovců u nás (in. RATAJSKÝ 1969). Z této práce pak vychází většina na něj navazujících pracovníků. Jsou to především Lang (1957) v práci o obojživelnících Vyškovska, RATAJSKÝ (1969), který ve své diplomové práci řeší potravní ekologii a rozšíření obojživelníků na jižní Moravě (lokality poblíž Vranovic a Lednice), KUX (1975) věnující se problematice vodních skokanů, včetně uvedení lokalit jejich výskytu na jižní Moravě, Pellantová a Kokeš (1977) zpracovávají okolí Dukovan, Pellantová et al. 1981 pak území Brna (in KÁŇA 1996), parazitologickým pracem se věnuje Vojtková (1982) a Botková (1987), která se zároveň věnuje i potravní ekologii, závěrečnou práci
- 10 -
o výskytu obojživelníků v okrese Uherské Hradiště zpracovává ZELNITIUS (1985), oblasti Novomlýnských nádrží se věnuje ŠEBELA (1993). Osmdesátá léta pak uzavírá práce MIKÁTOVÉ et al. (1989), která souhrnně pojednává o rozšíření obojživelníků a plazů v Jihomoravském kraji. Za období dalších deseti let můžeme zmínit práci PRAŽÁKA (1992), jehož cílem bylo posoudit stav některých druhů obojživelníků po provedených vodohospodářský úpravách v Dyjsko – Moravské nivě, MOŠTĚKA (1993), který se ve své práci věnoval rozšíření a druhovému složení obojživelníků v okrese Kroměříž, ELIAŠE (1994) se zaměřením na druhové spektrum obojživelníků v okrese Žďár nad Sázavou, KÁNI (1996) se středem zájmu v oblasti Křižanovska a Velkomeziříčska a ve stejném roce publikovaná práce HIRŠOVÉ (1996), zabývající se problematikou potravy vodních skokanů v oblasti dnešních Novomlýnských nádrží. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na významné dílo „Atlas rozšíření obojživelníků v České republice“ jehož editorem je MORAVEC (1994). Ve 21. století vzrůstá výrazně zájem vysokoškolských studentů o zpracování témat se zaměřením na výzkumy obojživelníků. Můžeme např. zmínit závěrečnou práci CHALUPKOVÉ (2006) o obojživelnících Moravského krasu, HUDCOVÉ (2007) o obojživelnících v okolí Kyjova a KOLÍNKA (2008) o diverzitě obojživelníků a jejich antropogenního ovlivnění v CHKO Bílé Karpaty. Výčet prací s údaji o obojživelnících na jižní Moravě se může zdát někomu obsáhlý, ale není určitě zdaleka úplný. Další údaje o druhovém zastoupení obojživelníků, nejen na jižní Moravě, nalezneme v inventarizačních průzkumech zvláště chráněných území (CHKO, NPR a další) a Evropsky významných lokalitách (EVL), v biologických průzkumech a hodnoceních a v neposlední řadě je potřeba zmínit obsáhlou nálezovou databázi ochrany přírody, která je spravována AOPK ČR.
- 11 -
3.2. Obojživelníci lužních lesů BR Dolní Morava 3.2.1. Druhové složení obojživelníků V lužních lesích Dyjsko-moravské nivy se můžeme setkat se 13 druhy obojživelníků z celkově 21 vyskytujících se v České republice (AOPK ČR 2000, AOPK ČR 2011, MORAVEC 1994, PRAŽÁK 1992, ŘEHÁK, GAISLER, CHYTIL 2002, SUKOP 2003, ŠEBELA 2004). Systematické zařazení: Třída: Amphibia – obojživelníci Řád: Anura – žáby Čeleď: Bombinatoridae Bombina bombina (Linnaeus, 1761) – kuňka obecná Čeleď: Bufonidae Bufo bufo (Linnaeus, 1758) – ropucha obecná Pseudepidalea viridis (Laurenti, 1768) – ropucha zelená Čeleď: Hylidae Hyla arborea (Linnaeus, 1758) – rosnička zelená Čeleď: Pelobatidae Pelobates fuscus (Laureáti, 1768) – blatnice skvrnitá Čeleď: Ranidae - skokanovití Rana dalmatina (Bonaparte, 1840) – skokan štíhlý Rana arvalis (Nilsson, 1842) – skokan ostronosý Rana temporaria (Linnaeus, 1758) – skokan hnědý Pelophylax lessonae (Camerano, 1882) – skokan krátkonohý Pelophylax esculentus (Linnaeus, 1758) – skokan zelený Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771) – skokan skřehotavý Řád: Salamandroidea – mloci Čeleď: Salamandridae - mlokovití - 12 -
Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 1758) – čolek obecný Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) – čolek dunajský
3.2.2. Základní charakteristika jednotlivých druhů Základní charakteristika obojživelníků vyskytujících se v lužních lesích jižní Moravy vychází z prací BARUŠE (1992), MAŠTERY (2011), MIKÁTOVÉ a VLAŠÍNA (2002), MORAVCE (2004) a ZWACHA (2009). Stupeň ohrožení je uveden podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb.
Bombina bombina (Linnaeus, 1761) – kuňka obecná Starší pojmenování: kuňka ohnivá Název anglicky: Fire-Bellied Toad Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: ohrožený – endangered (EN)
Obr. 1 – Sameček kuňky obecné; foto autor Popis Drobná žába dorůstající velikosti 4,2-5,4 cm. Hlava je malá, při pohledu shora v předu zaokrouhlená, avšak poněkud špičatější ve srovnání s kuňkou žlutobřichou,
- 13 -
která se ale v oblasti lužních lesů na jižní Moravě nevyskytuje. Oči jsou malé, vystouplé, se srdčitou zornicí orámovanou zlatou linkou. Tělo je zploštělé s relativně krátkými končetinami, zadní končetiny jsou opatřeny plovací blánou. Na hřbetě těla jsou kožní bradavky s černě zbarveným vrcholem tupě zakončeným na rozdíl od kuňky žlutobřiché, která je má s ostrými výrustky. Hřbetní strana je zbarvena většinou šedohnědě až hnědě, vzácně olivově zeleně, s četnými tmavými nebo zelenými skvrnami. Břicho je poměrně pestré s oranžově až červeně zbarvenou kresbou (díky tomu zbarvení se kuňce v minulosti přezdívalo ohnivá) a s četnými bílými tečkami na černém, šedočerném nebo modročerném podkladě. Barevné skvrny jsou nejvýše na 50 % plochy břicha a přitom prsní skvrny nejsou spolu spojeny a nejsou ani propojeny se skvrnami předních končetin. Barevná kresba na břiše společně s tvarem výrustků na hřbetě je základním rozlišovacím znakem mezi našimi dvěmi kuňkami. Pohlavní rozdíly jsou poměrně nevýrazné a k tomu ještě jen v období rozmnožování: u samců je vyvinut párový podhrdelní rezonanční měchýřek (zevně patrný jen při nafouknutí) a zrohovatělé plošky na předních končetinách a na předloktí, které slouží k lepšímu uchycení samičky při páření. Hlas kuňky obecné, který můžeme slyšet na jaře a v létě, zní jako „u“ nebo „unk“ vydávaný v pravidelných intervalech. Ekologie Obývá nejrůznější vodní stanoviště jako rybníky i velmi malé plochy, louže, mokřiny, zaplavené louky, pole a jiný podmáčený terén. Preferuje především otevřenou krajinu, často se vyskytuje v kulturní stepi, vyhýbá se souvislým lesním komplexům. V současnosti patří mezi řídce se vyskytující druhy s preferencí lokalit na okrajích lužních lesů, kde se v posledních letech každoročně hojně vyskytuje a rozmnožuje (na lokalitách částečně zarostlých vegetací, na které může umístit vajíčka) v podmáčených polních depresích (např. v okolí Lanžhota). V lužních lesích preferuje nezalesněné enklávy s lučními porosty, jak je tomu místy na Košárských loukách a loukách za zámečkem Pohansko a u zámečku Lány, na lednickém Pastvisku nebo v nivě mezi Rakvicemi a Podivínem, ale můžeme se s ní setkat i v lesních porostech a to především ve větších periodických či trvale zvodnělých tůňkách, které svou velikostí zaručují dostatečný přísun slunečního světla. Po přezimování na souši pod kameny, kořeny stromů, v dírách nebo jiných úkrytech se kuňky obecné přesunují na svá místa rozmnožišť. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí ve věku tří let a více, celkově se dožívá věku cca 15 let. Doba - 14 -
páření začíná asi 2-3 týdny po procitnutí ze zimního spánku a to v období od konce března do konce května, někdy i později a to v místech s mělkou hloubkou vody zarostlou vegetací, na které umísťuje svá vajíčka. Při páření přidržuje samec samičku v oblasti pánevní těsně před zadníma nohama. Samičky se rozmnožují vícekrát a klidně i na více lokalitách během roku. Touto strategií je zajištěna větší pravděpodobnost, že v některé periodické tůňce než úplně vyschne, stihnou pulci úspěšně dokončit proměnu. Její aktivita je zpočátku během celého dne a později se vzrůstající teplotou se protahuje až do večerních a nočních hodin. Za potravu ji slouží drobní živočichové spadlý na hladinu nebo bezobratlí vyskytující se pod vodní hladinou. Jedná se o pakomáry, komáří larvy a kukly, larvy vážek, vodní korýše aj., které na rozdíl od ropuch či skokanů, kteří svou kořist lapají vymrštitelným jazykem, uchvacuje přímo čelistmi. Zajímavostí u kuňky obecné je obranná reakce tzv. „kuňčí reflex“, který se projevuje tím, že se kuňka výrazně prohne do kolébky, vystrčí vnitřní strany chodil a ztuhne. Dává tak na obdiv svou ohnivě zbarvenou spodní část těla a snaží se tak odradit útočníka od případného pozření. Takové varování je na místě, protože žlázky na kůži, vylučují sekret s obsahem jedu, který může být pro některé drobné živočichy smrtící. Pro člověka nepředstavuje výrazné nebezpečí, ale nedoporučuji si protírat oči rukou, ve které jste kuňku drželi – nemusí to být zrovna příjemné. Rozšíření Areál rozšíření kuňky obecné ve světě zaujímá východní a střední Evropu od východní poloviny Německa na západě přes Rakousko k Panonii, dále Slavonii, Srbsko, Ukrajinu až po jižní část Uralu na východě. Na severu vystupuje přes Dánsko do jižní Skandinávie, Pobaltí a evropské části Ruska. Na jihu zasahuje až do Řecka. Kuňka obecná byla prokázána v 59 % kvadrátech1 síťové mapy ČR. Území ČR se nachází v západní části areálu rozšíření. Zde obývá nižší a střední polohy Českomoravské vrchoviny a Čech a nížiny a roviny na jižní a severní Moravě. Nejčastěji se vyskytuje v nadmořské výšce 150 (oblast lužních lesů nad soutokem řek Moravy a Dyje) – 550 m n.m., nejvyšší lokalita výskytu byla zjištěna v nadmořské výšce 732 m. 1
Celá Česká republika je rozdělena do „čtverců“ (kvadrátů), jejichž velikost je 6 minut západní šířky a 10 minut západní délky, tj. přibližně 11,2 x 12 km (o ploše cca 130 km2). Počet těchto kvadrátů ležících nebo částečně zasahujících na území ČR je 678. Každý z nich je určen čtyřčíslím, první dvojčíslí označuje řadu (od severu k jihu) a druhé sloupec (od západu k východu). Číslo kvadrátu je dnes povinnou součástí zápisů faunistických a floristických dat.
- 15 -
Bufo bufo (Linnaeus, 1758) – ropucha obecná Název anglicky: Common Toad Stupeň ohrožení: ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 2 – Samec a samička ropuchy obecné; foto autor Popis Velká, zavalitá a neobratná žába. Samice mohou dorůst délky až 12 cm a výjimečně i více, samci jsou většinou podstatně menšího vzrůstu (do 9 cm, ale také můžeme nalézt i jedince většího vzrůstu). Hlava je zploštělá a okrouhlá, oči má postaveny daleko od sebe a jsou jen málo vystouplé. Zornice je vodorovná eliptického tvaru s duhovkou oka zbarvenou zlatavě až měděně. Zbarvení svrchní strany těla je v různých odstínech hnědé někdy i s nádechem červené, které na břišní straně přechází ve světlé hnědé až šedavé barvy. Celé tělo je pak ještě pokryto různě mramorovanými světlými a tmavými skvrnami. Na hřbetní straně si pak můžeme ještě všimnout různě rozmístěných více či méně vystouplých větších a menších bradaviček, výrazné jsou však jen dvě velké příušní jedové žlázy (tzv. parotidy.). Samci v době rozmnožování mají tmavé zrohovatělé mozoly na prvních třech prstech přední končetiny, které slouží k lepšímu držení samičky. Kromě toho jsou samci výrazně menší než samičky a v neposlední řadě je můžeme rozlišit na základě
- 16 -
hlasového projevu, kdy slabý hlas, chybí totiž rezonanční měchýřek, vydávají jen samci, který zni jako kró-kró-kró. Ekologie Vyskytuje se od nížin po horské hřebeny (např. Krkonoše). Ve vyšších polohách je výskyt limitován spíše nedostatkem vodních nádrží vhodných k rozmnožování než vlivem klimatických faktorů. Ropucha obecná je ekologicky přizpůsobivý druh a obývá biotopy značně rozmanité – např. všechny typy lesů, louky, zahrady, ale i pole a intravilány obcí. V lužních lesích vyhledává především větší vodní plochy s litorálními porosty, kde se hromadně rozmnožuje. Jedná se například o rybník Lipín v Kančí oboře nebo Dědovu štěrkovnu při pravém břehu řeky Moravy cca 2 km od soutoku s Dyjí. Ropuchy obecné se ze zimního spánku, v podzemních úkrytech, které si může i sama vyhrabávat, v norách krtků, hlodavců, pod kameny nebo kmeny stromů a také v lidských obydlích, vydávají hromadně na svá místa rozmnožišť už v polovině března. Přesuny do tůněk, ve kterých se před třemi (samci) a čtyřmi (samice) lety narodili, můžou být dlouhé i několik kilometrů a většinou probíhají v nočních hodinách nebo za deštivého dne. Zajímavostí je, že i přes velkou vzdálenost dokážou vždy s přesností najít tu správnou tůňku. Nejdříve na lokalitu přichází samečci, kteří pokud už po cestě na samičku nenarazili a nenechali se odnést na jejím hřbetě na lokalitu, nedočkavě čekají na každou samičku, která dorazí. Samečků je v poměru k samičkám celkově více a to až 3-8 krát, tak si dokážete představit, co musí nastat při zjištění, že je mezi samečky jejich dlouho očekávaná samička. Samci o ni bojují a každý se jí snaží uchytit těsně za předníma nohama, aby měl nejlepší pozici pro oplození vajíček vypouštěných samičkou, která je klade v dlouhých provazcích až několik metrů dlouhých, které omotává okolo vegetace nebo i větví při břehu. Vajíčka jsou černá v počtu několika tisíců seřazena do dvojic. Často se stává, že nápor samečků je tak velký, že samičku doslova oblepí ze všech stran a drží se jí tak dlouho až se samička utopí. Další samečci, kteří stále nenalezli svou samičku, se vrhají na vše, co se jen na vodní hladině naskytne. Může to být obyčejný kus dřeva, mrtvá ryba či ruka pozorovatele. Po dvou týdnech, během kterých probíhalo páření, se ropuchy opět vracejí ke svému pozemnímu způsobu života. Po dvou týdnech od nakladení vajíček se na lokalitě objevují první černí pulci. Během pár dní se jich už na lokalitě může vyskytovat obrovské množství a vytvářejí tak nezaměnitelné shluky s jinými druhy. Za potravu jim většinou slouží mravenci, slimáci,
- 17 -
červy a různí brouci, které loví vymrštitelným jazykem. Jen větší hmyz uchvacuje přímo čelistmi a při jejich pohlcení si pomáhá i předními končetinami. Rozšíření Ropucha obecná obývá téměř celou Evropu, na západě žije v Anglii (chybí v Irsku), na severu ve Skandinávii dosahuje asi po 66° 40´ s. š., na jihu žije v Maroku a Alžírsku, chybí na Baleárech, Sardinii a Korsice. Mírným pásmem Asie zasahuje na východ až do Japonska. Dokonce se vyskytuje v severozápadní Africe (Maroko, Alžír, Tunisko). Její výskyt je celoplošný a výskyt byl prokázán v 97 % kvadrátů síťové mapy ČR. U nás patří ropucha obecná k nejhojnějším obojživelníkům a je rozšířena od nížin do hor výškový limit pro ropuchu není stanoven.
Pseudepidalea viridis (Laurenti, 1768) – ropucha zelená Název anglicky: Green Toad Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 3 - Mladý jedinec ropuchy zelené; foto autor
- 18 -
Popis Ropucha zelená je oproti své příbuzné ropuše obecné menšího vzrůstu a je pohyblivější a hbitější, protože má delší nohy a není tak zavalitá. Dosahuje celkově délky těla 8 cm a výjimečně i více. Tělo je hranaté a jen s málo vystouplýma očima se žlutozeleně až sytě zeleně zbarvenou duhovkou s hustě tmavým síťováním. Samotná duhovka je od zorničky oddělena zlatým proužkem. Za očima si můžeme všimnout nápadně velkých příušních jedových žláz (tzv. parotid). Celá hřbetní strana je silně bradavičnatá a poseta četnými nepravidelnými ostře ohraničenými skvrnami světle až tmavě zbarvenými a to na podkladu bělavém, hnědém až šedém. Mezi zelenými skvrnami si můžeme ještě všimnout malých červených až žlutavých skvrnek. Oproti hřbetní straně je břišní strana čistě bílá nebo krémově nažloutlá, někdy také s tmavými skvrnami. Zadní končetiny jsou v poměru délky těla oproti ropuše obecné delší a tak není divu, že se ropucha obecná po souši dokáže pohybovat mnohem obratněji a rychleji. Pohlavní dvojtvárnost se u ropuch zelených projevuje především menší velikostí, ale za to v průměru delšími zadními končetinami u samců. Na rozdíl od samců ropuchy obecné mají samečci ropuchy zelené vyvinuty rezonanční měchýřky, díky kterým vyluzují melodický flétnový trylek daleko slyšitelný, znějící jako „irrrrrr“. Velice se podobá zvuku krtonožky obecné, který na rozdíl od samců ropuchy zelené má stále stejnou výšku, hlasitost a jednotlivé strofy můžou trvat i několik minut. Jako u všech jiných žabích samců jsou první tři prsty na předních končetinách opatřeny tmavými pářícími mozoly. Ekologie S dalším zástupcem z čeledi ropuchovitých, z celkově tří druhů v ČR, je možné se v lužních lesích setkat s ropuchou zelenou. Jedná se o typický stepní a lesostepní druh a díky tomu nachází ideální podmínky na okraji lužních lesů, kde vyhledává podmáčené deprese na polích. Jedná se o druh, se kterým se ve velkých počtech můžeme setkat i uvnitř obcí, např. v roce 2010 bylo po celém Lanžhotě pozorováno tisíce mladých jedinců ropuchy zelené, pravděpodobně se jednalo o jedince, kteří využily v tomto roce výrazně pomáčená pole v okolí a do Lanžhota se pak stáhly za potravou a hledat zimoviště. K rozmnožování může využívat rybníky, ale také zahradní jezírka či nevyužívané bazénky. V prostoru lužních lesů vyhledává především místa dostatečně prosvětlená s písčitými půdami, jedná se např. o rybník Lipín v Kančí oboře nebo - 19 -
Dědovu štěrkovnu v oboře Soutok. Ze všech našich obojživelníků je nejodolnější proti suchu a je schopná přežít i v mírně zasoleném prostředí. Ze svých zimních úkrytů v zemi, v norách hlodavců, pod kořeny stromů či padlých kmenů vylézá ropucha zelená v dubnu, ale při teplejším počasí už i koncem března. Jedná se převážně o nočního živočicha, ale v době rozmnožování, které probíhá v dubnu až květnu, kdy teploty přes den nejsou ještě tak vysoké, je pravidelně aktivní i ve dne. Samičky po spáření a nakladení vajíček, které stejně jako ropuchy obecné kladou v dlouhých provazcích několik metrů a s počtem vajíček 3000 – 5000 (vzácně může být i 12000), se vracejí k suchozemskému způsobu života. Samečkové pak ještě stále čekají na další příchozí samičky, které ještě nenakladly vajíčka. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí, tzn. starší 3 a více let. Stejně jako jiné ropuchy se potravy zmocňuje vymrštitelným jazykem, jen větší živočichy uchvacuje přímo čelistmi a přitom si pomáhá předními končetinami. Potravu ropuchy zelené tvoří drobní bezobratlí živočichové (brouci, mravenci, pavouci, chvostoskoci a v menší míře plži). Rozšíření Ropucha zelená je oproti své příbuzné ropuše obecné svým výskytem více rozšířena ve východní části Evropy (chybí na Britských ostrovech, Belgii, Pyrenejském poloostrově). Na západě je oblast vymezená východní hranicí Francie, kde její výskyt je potvrzen v severovýchodním výběžku státu, dále prochází západní hranicí Německa a Itálie, na sever zasahuje na nejižnější část Skandinávie a na východě její souvislý výskyt je omezen pohořím Ural. Dále obývá Baleáry, Korsiku, Sardinii, Krétu, západní, jihozápadní a střední Asii až do západního Mongolska a také ji najdeme v severní Africe (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt). U nás obývá celkem 63 % kvadrátů síťové mapy ČR. Na rozdíl od ropuchy obecné je ropucha zelená u nás více vázána svým výskytem na nižší polohy. Pravděpodobně nejvýše vystupuje až do výšek 750 m n. m., ale její optimum nepřesahuje 450 m n. m.
Hyla arborea (Linnaeus, 1758) – rosnička zelená Název anglicky: Common (european) Tree Frog Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
- 20 -
Obr. 4 - Sameček rosničky zelené; foto autor Popis Jedná se o naši nejkrásnější, nejznámější a nejoblíbenější žábu. Rosnička je drobná žabka, dosahující délky 4,8 cm (samci o něco menší), s poměrně dlouhými končetinami, jejichž všechny prsty jsou na koncích opatřeny rozšířenými přísavkami. Díky těmto hebkým polštářkům může šplhat po jakémkoli podkladě, vzhůru i dolů, může rychle a daleko odskakovat a bez problému se zavěsí, kamkoli doskočí. Hlava je při pohledu shora široká s tupě zakončeným čenichem. Oči jsou vystouplé s duhovkou zbarvenou hnědě až zlatohnědě. Svrchní hladká a většinou intenzivně zelená strana je od břišní, se zrnitým povrchem a bělavým až žlutavým zbarvením, oddělena na boku úzkým tmavým pruhem. Tento pruh začíná u nozder a táhne se přes oko, bubínek a boky až k zadním nohám, kde je ukončen jakousi kličkou. Rosnička zelená se vyznačuje schopností barvoměny dle barvy podkladu a okolí. Proto se můžeme v přírodě setkat i s jedinci šedě, hnědě a červenohnědě zbarvenými. Samce od samičky rozpoznáme podle rezonančního měchýřku na hrdle, který při skřehotání nafukuje. Při splasknutí vypadá jaká svrasklá světle žlutá skvrna (tmavější oproti světlému břichu) na celém hrdle. Samečci se v době rozmnožování ozývají většinou v noci sborově a velice hlasitě, jejich hlasy zní jako „kre – kre – kre – kre – kre“. Ekologie Rosnička zelená má v lužních lesích ideální podmínky. Nejraději vyhledává větší vodní plochy s dostatečným osluněním a mělkou hladinou vody porostlou vegetací. Jedná se většinou o podmáčené deprese na loukách nebo na okraji lužních lesů využívá i
- 21 -
deprese na polích, kde chybí jakákoliv vegetace pro uchycení vajíček a také většinou než pulci, pokud zde byly vajíčka nakladeny, stihnou dokončit svůj vývoj, dojde k vyschnutí. Lokality s největším výskytem v době rozmnožování jsou Černé louky za zámečkem Pohansko, Lánské, Košárské a Doubravenská louka. První tři jmenované se nacházejí v aktivním záplavovém území v pravobřežní nivě řeky Dyje v oboře Soutok a poslední se nachází taktéž v oboře Soutok, ale v pravobřežní nivě ohrazované řeky Moravy. Není striktně vázána jen na luční porosty, ale nalézt ji můžeme i v periodických či trvale zvodnělých tůních nebo i říčních ramenech v lesních porostech, které díky své velikosti zajišťují dostatečné oslunění vodní hladiny. Po přezimování v zemních úkrytech u kořenů stromů, pod spadlými kmeny, v opuštěných norách hlodavců nebo jinde pod zemí se koncem března až začátkem dubna vydávají na svá místa rozmnožišť. Rozmnožování probíhá od dubna do června a účastní se ho jen jedinci ve věku minimálně tří let. Samci se začínají ozývat za soumraku nezaměnitelným a výrazným sborovým hlasem. Upozorňují tak samičky na vhodná místa k rozmnožování. Při páření samec drží samičku za předními končetinami. Samička je schopna naklást v průměru 800 vajíček v několika menších shlucích a po spáření jedinci opouštějí vodní plochy a rozlézají se do lesních porostů i daleko od vody, kde pak zbytek roku tráví většinu času v korunách stromů a na keřích, kde hledají potravu (brouky, pavouky, létající hmyz a mravence). Všimnout si jich můžeme jen díky tomu, že se samečkové můžou občas ozývat svým pronikavým hlasem i přes den. Rozšíření Areál rosničky zelené zaujímá větší část Evropy (zcela chybí na Britských ostrovech), část Asie a část severní Afriky. Na západě obývá tento druh Kanárské ostrovy a Madeiru, ve Skandinávii je známa jen z nejjižnějšího Švédska, dále zasahuje do Litvy, podél Donu probíhá hranice ke Kavkazu a dále do středního Íránu. V Africe žije v Egyptě, Alžírsku a Maroku. Současný výskyt má převážně mozaikovitý charakter, celkem byl výskyt potvrzen na 67 % kvadrátů síťové mapy ČR. Rosnička zelená upřednostňuje nižší a střední polohy přibližně do 550 m n. m. Horní hranice rozšíření v ČR se udává 750 m n. m. Jejím biotopem jsou vlhčí listnaté lesy, parky, sady, zahrady a křoviny v okolí vod, močálovité louky a rákosiny a podobné prostředí v nížinách a středních polohách. Mimo dobu páření se může vyskytovat i daleko od vody.
- 22 -
Pelobates fuscus (Laureáti, 1768) – blatnice skvrnitá Starší pojmenování: Blatnice česneková Název anglicky: Common Spadefoot Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 5 – Samec blatnice skvrnité; foto autor Popis Jedná se o středně velkou žábu s robustním tělem dosahující délky až 8 cm, ale běžně se můžeme setkat s jedinci do velikosti 5 – 7 cm. Hlava je poměrně velká, trojúhelníkovitá s vyklenutým temenem hlavy. Oči jsou nápadně vystouplé a posazeny daleko do stran. Jako jediná naše žába má svisle postavenou zorničku, a proto si ji na základě tohoto znaku nemůžeme splést. Duhovka je zbarvena žlutohnědě s černým síťováním. Končetiny jsou v poměru k tělu krátké s dlouhými prsty, které jsou na zadních končetinách opatřeny dobře vyvinutou plovací blánou, dosahující až ke konečkům prstů. Zadní končetiny jsou také vybaveny na spodní straně výraznými patními (metatarzálními) hrbolky, které blatnici slouží k zahrabání do půdy. Tělo je svrchu zbarveno v různých odstínech hnědé až šedé, s velkými tmavšími hnědými skvrnami nepravidelného tvaru. Celkové zbarvení je ještě doplněno o drobné červené tečky. Spodní strana je většinou jen v odstínech šedavé barvy někdy doplněna o tmavé skvrny přecházející z boků až na břicho. Samci dosahují celkově menšího vzrůstu než samice. V době rozmnožování můžeme u samečků mezi bází přední končetiny a loketním kloubem pozorovat výraznou
- 23 -
načernalou a oválnou zduřeninu, které stejně jako prstové mozoly u jiných druhů žab, slouží k lepšímu držení samičky při páření. Rezonanční měchýřky ani prstové mozoly nejsou vytvořeny. Samečci se ozývají pod vodou ve dne i v noci slabým a jen v bezprostřední blízkosti slyšitelným hlasem, který připomíná kvokání slepice. Skládá se většinou ze tří slabik pravidelně se opakujících. Ekologie Jedná se o naši nejvzácnější žábu a to díky svému skrytému způsobu života. Jako hrabavý obojživelník vyhledává stanoviště s lehkou půdou (písčitou či hlinitou) s dostatečně hlubokým profilem, tzn., že se jedná o druh se silnou vazbou na stepní a lesostepní biotopy. V lužních lesích se s ní můžeme setkat na hrúdech, což jsou pozůstatky písčitých dun z dob konce doby ledové, a v jeho okolí, kde vyhledává vhodné vodní plochy pro rozmnožování. Preferuje většinou hlubší tůňky (30 – 100 cm a více) s trvalejším zvodněním a porostem vodních rostlin. V oboře Soutok se s ní můžeme setkat v okolí Dědovi štěrkovny a v Kančí oboře poblíž rybníku Lipín. Nevyhýbá se ani kulturní krajině a nalézt ji můžeme např. na zaplavených polích v lokalitě Za Jízdou východně od města Lanžhot. Blatnice zimuje v lehkých půdách, kam se zahrabává díky svým patním hrbolům do hloubky až jeden metr. Ze svých zimních úkrytů vylézají už koncem března až začátkem dubna. Rozmnožování se účastní pohlavně dospělí jedinci ve věku 3-4 let. Samečci se ozývají hned po příchodu na lokalitu a upozorňují tak samičky na svou přítomnost. Rozmnožování probíhá už od konce března až do května a při páření drží samci samičky před zadními končetinami. Ve vodě zůstávají jen krátkou dobu a hned po vykladení vajíček, které proplétají mezi vegetací, se vracejí na souš, kde jsou během dne zahrabáni ve svých úkrytech a za potravou (červi, korýši, hmyzem) se vydávají až v nočních hodinách. Zajímavostí je, že se při ohrožení nesnaží utéci skákáním, ale místo toho se nám snaží ztratit z očí zahrabáním do země. Pokud blatnici chytneme do ruky, může, pokud se bude cítit v nebezpečí, vylučovat sekret, který voní po česneku. Z tohoto chování pochází starší pojmenování blatnice česneková. Rozšíření Blatnice obývá rozsáhlý areál od Francie (pouze oblast střední Francie), Itálie (pouze její severní část) přes střední Evropu a Balkán do Ruska až po západní Sibiř a střední - 24 -
Asii po Kazachstán. Na severu zasahuje do Dánska, nejjižnější část Švédska a Estonska (zcela chybí na Britských ostrovech). I přesto, že současné obsazení už je 45 % kvadrátů síťové mapy ČR oproti 28 %, které uvádí Moravec (2004), tak stále je výskyt blatnice skvrnité spíše nepravidelný a ostrůvkovitý a to především v nižších a středních polohách do nadmořské výšky asi 500 m n. m. Maximální zjištěná nadmořská výška je pro tento druh 810 m. Souvislejší výskyt je jen v Čechách (mimo horské masivy). Na Moravě je její výskyt vázán spíše na Dyjsko-Svratecký úval a podél řeky Moravy až po Litovel. Na severní Moravě ji můžeme nalézt především v Poodří. Zcela schází v Hrubém Jeseníku a Bílých Karpatech. Většina druhů čeledi Ranidae je velmi dobře přizpůsobena skákání, vyznačují se štíhlejším tělem a dlouhýma zadníma nohama s plovacími blánami. V naší fauně je zastoupeno 5 druhů a 1 klepton řazených do dvou rodů – rod Rana a Pelophylax. Tři naše druhy patří ekologicky a morfologicky do tzv. skupiny „hnědých či suchozemských skokanů“ (Rana dalmatina (skokan štíhlý), Rana arvalis (skokan ostronosý),
Rana
temporaria
(skokan
hnědý))
výrazněji
pozemních
druhů,
vyhledávajících vodní plochy (místa rozmnožování) jen v době páření a zbývající tři do skupiny „zelených či vodních skokanů“ (Pelophylax lessonae (skokan krátkonohý), Pelophylax esculentus (skokan zelený), Pelophylax ridibundus (skokan skřehotavý)) trvale vázaných na vodní plochy a jejich břehy.
Obr. 6 – zástupce hnědě zbarvených skokanů, skokan štíhlý; foto autor
Obr. 7 - zástupce vodních skokanů, skokan zelený; foto autor
- 25 -
„hnědí (suchozemští) skokani“ Skokani, kteří jsou většinou zbarveni v různých odstínech hnědé barvy a oči mají uloženy po stranách hlavy, což je hlavní rozlišovací znak mezi skokany hnědými a skokany zelenými, kteří je mají umístěny na vrcholu hlavy. Je to právě důkaz, že se jedná o suchozemské skokany, kteří jsou svým způsobem života na vodní plochy vázáni jen v době rozmnožování a po zbytek roku tráví na souši, kde také zimují.
Rana arvalis (Nilsson, 1842) – skokan ostronosý Starší pojmenování: skokan rašelinný Název anglicky: Moor Frog Stupeň ohrožení: kriticky ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: ohrožený – endangered (EN)
Obr. 8 – Modře zbarvený sameček skokana ostronosého; foto autor Popis Prvním z řady hnědých skokanů je skokan ostronosý, který dosahuje nejmenšího vzrůstu těla 6 – 8 cm. Oproti skokanu hnědému je hlava shora i z boku výrazněji zašpičatělá, podobně jako u skokana štíhlého, ale oproti němu nemá spodní čelist posunutou tak dozadu, a proto nevytváří výrazný „žraločí“ profil. Oči jsou vystouplé a umístěny po stranách hlavy, toto platí pro všechny druhy hnědých skokanů a na základě toho je můžeme rozlišit od zelených, které oči mají více vystouplé a umístěny na vrcholu hlavy a to z důvodu, že potřebují sledovat dění nad vodní hladinou. Zornice je umístěna vodorovně a duhovka je zbarvena zlatohnědě. Za okem je tmavá spánková skvrna a na hřbetě jsou výrazné podélné kožní lišty. Svrchní strana může být v různých odstínech hnědě až cihlově červené s tmavými skvrnami, pruhy či zcela bez nich. Zadní
- 26 -
končetiny má svrchu výrazně pruhované. Boky jsou často skvrnité nebo mramorované, často splývající do širokého tmavého bočního pruhu, až po žlutavě zelenou tříselní oblast. Břišní strana je bělavá či nažloutlá se skvrnami nepokrývající celou plochu. Obvykle jsou skvrny na hrdle, hrudi, po stranách břicha nebo můžou zcela chybět. V době rozmnožování, kdy se samci zbarvují zcela do modra a to po dobu několika dní, můžeme bez problému tento druh rozeznat a to společně s hlasem, který vydává pomocí dvou vnitřních zvukových rezonátorů. Jedná se o slabé zvuky, vydávané pod vodou i na hladině, připomínající bublání či padání kapek. Stejně jako jiní samečci žab, mají i skokani ostronosí na předních končetinách prvního prstu vyvinut tmavý a silně zduřelý pářící mozol, který jim pomáhá si přidržovat samičku při páření. Ekologie Skokani ostronosí mají v lužních lesích ideální podmínky pro život. Téměř celý rok žijí na souši a jen v době rozmnožování vyhledávají vhodné lokality pro nakladení vajíček. Jako vhodné místa jim slouží různě veliké periodické, tak trvaleji zvodnělé tůně, mrtvá ramena nebo uměle vytvořené vodní nádrže v lesích či na loukách. Vždy ale vyžadují, aby část vodní plochy byla porostlá vegetací, pro umístění snůšek, a dostatečně osluněná. Přezimuje zpravidla jednotlivě nebo pohromadě s dalšími obojživelníky, případně i plazy, na souši v norách hlodavců, různých štěrbinách, pod uschlou vegetací, pod chvojím a hromadami dřeva, vzácněji přezimuje pod vodou. Probouzí se už v druhé polovině března, což závisí na průběhu počasí. Nejdříve na lokalitu přicházejí samci, kteří svým hlasem upozorňují samičky na svou přítomnost. Pokud bychom vokalizující samce a samotný proces páření chtěli sledovat zblízka, je potřeba se k místu rozmnožování přibližovat velmi obezřetně. Skokani ostronosí jsou totiž velice plaší a při vyrušení se schovávají po delší dobu na dno. Rozmnožování se účastní jen pohlavně dospělí jedinci, kteří dospívají ve věku 2-3 let. Samečci jsou vybarvení krásně modře a čekají na každou nově příchozí samičku, kterou se snaží uchopit za jejími předními nohami. Stává se, že samičku uchopí i více samečků a ta pak má jen minimální šanci na přežití. V láskyplném objetí roztoužených samečků je totiž udušena. Páření i kladení vajíček probíhá hromadně během několika pár dní.
Vajíčka jsou umísťována na
vegetaci při hladině a vytvářejí tak kompaktní koberce o rozloze i několika metrů čtverečních. Každá samička po nakladení kolem tisíce vajíček ve dvou až čtyřech snůškách se vrací zpět do lesa. Samečci ještě pár dní vyčkávají na rozmnožišti a čekají - 27 -
na pozdně příchozí samičky, aby se pak i oni vydali k suchozemskému způsobu života. Za potravu, kterou loví vychlípitelným lepkavým jazykem, jim slouží brouci, pavouci, stonožky a mnohonožky. Je znám i kanibalismus a požírání žabích pulců. Rozšíření Skokan ostronosý obývá velice rozsáhlý areál. Na západě proniká do východní Francie, na jihu dosahuje přes rakouské Alpy do Slovinska a dále přes severní Rumunsko k Černému moři (v Itálii a ve Švýcarsku chybí), na severu k Barentsovu moři (chybí v západní Skandinávii, na Britských ostrovech a v oblasti kolem Kaspického moře). Na východě zasahuje do západní Sibiře. Prokázaný výskyt je v 38 % kvadrátů síťové mapy. Obecně můžeme skokana ostronosého u nás považovat za druh roztroušený lokálně v nížinných a středních polohách na území víceméně celého státu. Nevystupuje do hor, nejvyšší nadmořská výška již dosahuje je asi 600m n. m. (BARUŠ et al. 1992)
Rana dalmatina (Bonaparte, 1840) – skokan štíhlý Název anglicky: Agile frog Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 9 – Samec skokana štíhlého; foto autor Popis Druhým ze skupiny „hnědých skokanů“ je skokan štíhlý, který dorůstá 9 cm a vzácněji i více. Jedná se o středně velkého, štíhlého skokana s nápadně dlouhýma - 28 -
zadníma nohama, na jehož spodní straně chodidel jsou nápadně vystouplé prstové (subartikulární) hrbolky a také patní (metatarzální) hrbol, který svým tvarem je podobný jak u skokana ostronosého, který ale nemá tak výrazně vyvinuté prstové hrbolky. Hlava oproti skokanu hnědému je shora i z boku ostře zašpičatělá, podobně jako u skokana ostronosého, ale s tím rozdílem, že čenich je oproti dolní čelisti nápadně protáhlý a vytváří tak výrazný „žraločí“ profil. Oči jsou vystouplé a umístěny po stranách hlavy (více viz. popis skokana ostronosého), duhovka má většinou zlatavou barvu v horní části a spodní tmavě zbarvenou, spánková skvrna pak jakoby přebíhá v jedné rovině přes oko až k nozdře. Svrchní strana je zbarvena v různých odstínech hnědé (žlutavé, růžové, červené či šedavé). Na hřbetě může být i několik tmavých skvrn. Svrchní strana zadních nohou je výrazně příčně pruhovaná. Boky těla jsou většinou beze skvrn a bez mramorování. V oblasti třísel se objevuje zelenavé či nažloutlé zbarvení. Břišní strana je nápadně světlá (bělavá), bez tmavých skvrn. Občas je na hrdle nebo i hrudi červenavé či červenohnědé mramorování. Samci dorůstají menších velikostí většinou 6-7 cm a jedinci větší jsou většinou samice. Na prstech předních končetin mají vyvinuty pářící mozoly, které jsou světlejší oproti tmavým pářícím mozolům našich ostatních dvou hnědých skokanů. Nemají zvukové rezonátory, a proto je jejich hlas velmi tichý, slyšitelný na 10-20 m, a to i z důvodu, že ho vydávají pod vodou. Teprve až v chóru více jedinců je slyšitelný na mnohem větší vzdálenost (do 100 m). Jeho hlas můžeme popsat jako typickou řadu opakovaně zesilovaných kvokavých zvuků „ko – ko – ko – ko“. Ekologie Za vhodné biotopy k rozmnožování slouží skokanům štíhlým podobné vodní plochy jako skokanům ostronosým. Jedná se o různě veliké periodické tak trvaleji zvodnělé tůně, mrtvá ramena nebo uměle vytvořené vodní nádrže v lesích či na loukách. Vždy ale vyžadují, aby část vodní plochy byla částečně porostlá vegetací pro umístění snůšek. Na rozdíl od skokana ostronosého nemají takové nároky na oslunění vodní hladiny a jsou schopni naklást vajíčka do mírně tekoucí vody, např. do zavodňovacích kanálů. Přezimuje na souši v úkrytech pod kameny, v hrabance, pod padlými stromy nebo v norách hlodavců, časté je i přezimování v bahně na dně rozmnožovacích ploch. Zimoviště obývá často s jinými druhy skokanů (Rana arvalis, vodními skokany a možná i s jinými druhy). Zemní úkryty opouští už při prvních teplých únorových nocí a přesunují se na svá rozmnožiště, která mohou být z velké části ještě zamrzlá. Pokud - 29 -
přijdou ještě minusové teploty, přečkají toto období zahrabáni v bahně a jakmile povolí poslední mrazy, dochází k rozmnožování (obvykle během března), kterého se účastní jedinci pohlavně dospělí ve věku 2-3 let. Samci se v pravidelných rozestupech ozývají svým typickým hlasem ze dna vodních ploch a čekají na samičku přivábenou jejich voláním. Jakmile se samička objeví v jejich blízkosti, uchopí ji samec za předními končetinami. Vajíčka jsou kladeny pod vodou okolo stébel či listů rostlin a ponořených větví. Oproti ostatním dvěma hnědým skokanům jsou vajíčka roztroušeny po celé ploše vodní plochy a netvoří hromadné shluky. Jen ojediněle můžou být dvě či více snůšek vedle sebe, což může být důsledek nakladení více snůšek jednou samicí nebo opakováním páření jednoho či jiného samce na stejném místě. Snůšky jsou zpočátku kulovité, ale během několika dnů mají tendenci vyplavat na povrch, a pokud jsou pevně přichyceny tak se protahují a získávají tvar kužele. Samice obvykle snáší tisícovku vajíček v jednom až dvou chomáčích. Vývoj, který je závislý na teplotě, trvá u vajíček 2-3 týdny a pulců 2-3 měsíce. Krátce po vykladení opouští samičky místa rozmnožišť, samci zůstávají o něco déle, a vydávají se do lesů a luk za zdroji potravy (žížaly, plži, pavouky, mnohonožky, stonožky), kterou loví výhradně na souši. Ze všech skokanů na území ČR je nejvíce přizpůsoben suchozemskému životu. Rozšíření V Evropě je rozšířen od atlantického pobřeží Francie na západě až k západnímu černomořskému pobřeží na východě. Jižní hranice jeho areálu sleduje od severovýchodního Španělska středomořské pobřeží Evropy. Je rozšířen na Apeninském poloostrově, na Sicílii a na celém Balkánském poloostrově včetně Peloponésu. Severní hranice souvislého rozšíření tohoto druhu probíhá severní Francií, Německem, Dánskem, nejjižnější částí Švédska, Českou republikou a přes Zakarpatskou Ukrajinu až do Rumunska. Skokan štíhlý byl potvrzen v 56 % kvadrátů síťové mapy ČR. Území ČR leží na severním okraji souvislého areálu skokana štíhlého. Je druhem výrazně teplomilným s vyhraněnými nároky na charakter stanoviště. Charakteristickými biotopy jsou teplejší listnaté a smíšené lesy nižších až středních poloh, zejména jejich hustě zarostlé travnaté okraje nebo řídké lesy s bohatým travnatým a křovinatým podrostem, paseky, lesní louky, okraje hájů a sadů, zarostlé parky a teplé, hustě porostlé stráně. Obývá nížiny většiny velkých řek v nejteplejších částech našeho území, převážná většina lokalit leží v nadmořské výšce do 400m n. m., ale může se výjimečně vyskytnout i nad 800 m n. m. - 30 -
Rana temporaria (Linnaeus, 1758) – skokan hnědý Název anglicky: Common Frog Stupeň ohrožení: není zařazen mezi zvláště chráněné druhy Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 10 – Samec skokana hnědého; foto autor Popis Poměrně robustní žába dorůstající délky v dospělosti 10 cm. Délka zadních končetin je nejkratší ze všech našich hnědých skokanů a patní (metatarzální) hrbol je malý a nízký, stejně tak jsou nevýrazné i prstové (subartikulární) hrbolky. Hlava je krátká a široká, čenich je shora i z boku zaokrouhlený a tupě uťatý. Oči jsou málo vystouplé se zornicí široce oválnou a vodorovně orientovanou. Přes oko se k předním končetinám táhne tmavá spánková skvrna, která u některých jedinců může být méně výrazná. Zbarvení je velice variabilní. Svrchu může být v různých odstínech hnědé a žlutohnědé s různě velkými tmavými skvrnami a tečkami, které můžou u některých jedinců scházet. Svrchní strana zadních končetin je nevýrazně tmavě pruhovaná. Břišní strana je v odstínech světlé barvy s větším či menším počtem tmavých skvrn, které vytvářejí typické mramorování, které přechází až na boky. Samozřejmě i zde se najdou výjimky ve formě jedinců zcela beze skvrn. Pro samce je typické, že před zimováním a v době rozmnožování mají modravý nádech, především na hrdle a bocích hlavy. Celkové zbarvení samců je na jaře výrazně ztmaveno a zároveň je potlačena skvrnitost hřbetní i břišní strany. Na rozdíl od samic jsou menšího vzrůstu, mají na prvním prstu předních končetin drsný rohovitý, tmavě
- 31 -
zbarvený, pářící mozol a párové rezonanční měchýřky, jejichž pomocí vydávají hluboké mručivé zvuky, znějící jako „vrrru – vrrru – vrrru“. Ekologie Skokan hnědý je společně s ropuchou obecnou našim nejběžnějším druhem ČR. Je velmi nenáročný na typ rozmnožišť i na charakter suchozemský biotopů. Preferuje lesnatou, lesostepní, parkovou či horskou krajinu, vyskytuje se na nejrůznějších lokalitách, ale upřednostňuje vlhká a stinná místa poblíž vodních zdrojů. Příliš teplým a suchým lokalitám se snaží vyhýbat a jeho výskyt v oblasti lužních lesů na jižní Moravě je sporadický. Ojedinělý výskyt tohoto druhu v luhu dle Šebely (2004) naznačuje, že se tito skokani dostali do nivy jako „náplava“ z výše položených oblastí, kterou do luhu přinesly jarní povodně. Stejně jako skokan štíhlý i on opouští zimoviště velice brzy a to v době kdy na zemi ještě leží sníh a vodní plochy jsou částečně pokryté ledem. Zimuje ve vodě (na dně, pod břehem, v bahně) i na souši, kde vyhledává prostory pod kameny, v norách hlodavců, v hromadách kamenů či suti, dále v umělých jímkách, strouhách atp. K rozmnožování využívá rozličných biotopů a to jak rybníky, jezera, zatopené lomy, periodické tůně, říční ramena, zátočiny, tak i mírně průtočné vody. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí ve věku 3 a více let. Stejně jako u skokana ostronosého je i u skokana hnědého páření hromadné a tím pádem i velice nápadné, oproti nim nejsou ale tak plaší a je možné je při námluvách bez problému pozorovat. Samečci se ozývají sborově a samičku se snaží uchopit svými předními končetinami těsně za jejími předními nohami. Na lokalitách s velkým počtem jedinců může docházet k uchopení samičky i několika samci najednou. Vajíčka jsou kladena ve větších počtech na jedno místo pod vodní hladinou. Po nakladení vejce silně nabobtnají a vyplouvají k hladině, kde vytvářejí plochy o velikosti i několik čtverečních metrů. Jedna samice je schopna vyklást i přes tisíc vajíček. Po rozmnožovacím aktu se jedinci rozptylují do okolní krajiny hledat potravu. Jejich potravu tvoří rozmanitý hmyz, pavouci, plži, žížaly a další. Rozšíření Stejně jako areál ropuchy obecné je i oblast výskytu skokana hnědého téměř v celé Evropě s výjimkou jižní části Pyrenejského poloostrova, jižní Itálie, jižního Balkánu, Řecka a středomořských ostrovů. Je znám z Irska, Anglie, severní Skandinávie,
- 32 -
evropské části Ruska od polárního kruhu k Uralu a Černému moři. Dále na východ zasahuje až do Japonska. Skokan hnědý je rozšířen po celém území České republiky (v 95 % kvadrátů síťové mapy ČR), která leží uvnitř jeho areálu rozšíření. Vystupuje vysoko do hor, hojný je ve středních polohách pahorkatin a vrchovin, vyhýbá se jen nejteplejším nížinám. „zelení (vodní) skokani“ Skokani, kteří jsou většinou zbarveni v různých odstínech zelené barvy a oči mají uloženy na vrcholu hlavy, což je hlavní rozlišovací znak mezi skokany zelenými a skokany hnědými, kteří mají oči po stranách hlavy. Je to právě důkaz, že se jedná o vodní skokany, kteří jsou svým způsobem života celoročně vázáni na vodní prostředí, ve kterém se rozmnožují, hledají potravu a zimují zahrabání na dně či při břehu, a proto je pro ně velice důležité, aby měli přehled o dění nad vodní hladinou.
Pelophylax esculentus (Linnaeus, 1758) – skokan zelený Název anglicky: Edible Frog Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 11 – Samec skokana zeleného; foto autor
- 33 -
Popis Skokan zelený není našim klasickým druhem, ale křížencem skokana krátkonohého a skřehotavého, který je ale schopný samostatného rozmnožování bez účasti rodičovského druhu. Byl zařazen k systematické jednotce zvané klepton (od toho je i jeho starší vědecké pojmenování Rana klepton esculenta). Klepton se vyznačuje schopností vzniku křížením dvou klasických druhů, tak i křížením kleptonů nebo jednoho kleptonu s rodičovským druhem a přitom může vytvářet životaschopné populace. Nejen velikost těla, tvar, ale i zbarvení je z tohoto důvodu velice variabilní a pohybuje se v rozmezí mezi skokanem krátkonohým a skřehotavým. Samičky dorůstají v průměru kolem 8 cm a samečci o něco méně (7 cm). Hlava je vpředu oproti skokanu skřehotavému zakončena ostřeji. Oči jsou blízko u sebe a postaveny na vrcholu hlavy. Jedná se o základní rozlišovací znak mezi „zelenými“ a „hnědými“ skokany, kteří mají oči umístěny více na bocích hlavy. Paty zadních končetin při složení kolmo k podélné ose těla můžou přesahovat, dotýkat se nebo jen nepatrně být od sebe vzdáleny. Patní (metatarzální) hrbol na zadních končetinách je oproti skokanu krátkonohému měkčí, méně vyklenutý a nepravidelný s nejvyšším bodem posunutým směrem ke špičce palce. Palec je obvykle dvakrát delší než délka báze vnitřního patního hrbolu. Zbarvením se více podobá skokanu krátkonohému, hřbet je v odstínech zelené a většinou se světlým středem se táhnoucím pruhem. Hřbet je poset nepravidelně roztroušenými tmavými skvrnami, které na svrchní straně složených zadních nohou vytváří příčné pruhy. Břicho je bělavé či slabě nažloutlé, většinou kouřově mramorované či skvrnité. Přední strany stehen jsou bělavé nebo slabě nažloutlé. Mimo to, že jsou samečci menšího vzrůstu, tak přední končetiny mají v době rozmnožování opatřeny šedavými až černavými pářícími mozoly. Párové rezonanční měchýřky jsou obvykle světle šedé. Jejich hlas je velice těžko rozlišitelný od ostatních zelených skokanů, protože zvuk, který vydávají, je někde mezi skřehotáním skokana skřehotavého a vrčením skokana krátkonohého. Ekologie Protože se jedná o hybridogenního křížence našich dvou původních zelených skokanů (skřehotavého a krátkonohého), tak je pochopitelné, že i nároky na prostředí se budou těmto rodičovským druhům velice podobat. Jakmile opustíme zastíněnou a chladnou lesní tůň, kde v zastoupení převládá skokan krátkonohý a budeme postupovat směrem okraji lesa k vodním plochám více prohřátým, tak se bude zastoupení měnit ve - 34 -
prospěch skokana zeleného, který může na některých lokalitách vytvářet téměř čisté populace svého druhu. Na trvalých vodních plochách na okraji nivy, kde lesní porost přechází v otevřenou zemědělskou krajinu, už skokana krátkonohého nenalezneme, místo něj zde společně se skokanem zeleným vytváří populace skokan skřehotavý. Skokan zelený stejně jako skokan skřehotavý využívá v současnosti rozsáhlého kácení přestárlých lužních porostů v nivě řek Moravy a Dyje a obsazuje (početně převažuje) tak nově osluněné vodní plochy, které do té doby byly z velké části využívány jen skokanem krátkonohým. Skokan zelený obývá pestrou škálu vodních ploch od malých zcela zastíněných periodických tůní přes mrtvá ramena řek, trvale zvodnělých tůní, rybníků a pomale tekoucích vod. Zdržuje se v blízkosti vodní hladiny při březích, kde se sluní, a do větší vzdálenosti se vzdaluje jen výjimečně. Zimuje na souši i ve vodě a to buď zahrabán do dna, nebo volně na jeho povrchu. Probouzí se už v druhé polovině března a rozmnožuje se od května do dubna. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí ve věku tří let. Samice kladou 2000-3000 vajíček v několika shlucích. Larvy se z vaječných obalů líhnou během jednoho týdne a proces přeměny dokončují za dva měsíce. Za potravu jim slouží různý hmyz a drobní živočichové, které nalezne na břehu i ve vodě. Je znám i kanibalismus. Rozšíření Obývá Evropu od Francie na východu až po řeku Volhu v Rusku. Chybí v některých oblastech jižní Evropy, jak na Balkánském a Pyrenejském poloostrově, ale obývá celý Apeninský poloostrov a Sardinii a dále přes Rumunsko zasahuje jeho areál i k Černému moři. Na severu je skokan zelený rozšířen na Britských ostrovech, Dánsku, v nejjižnější části Švédska a Estonsku. Výskyt skokana zeleného je potvrzen v 62 % kvadrátů síťové mapy ČR. Současný výskyt má spíše plošný charakter s preferencí nížinných oblastí. Mezní výšková hranice výskytu se pohybuje kolem 700 m n. m. Data o rozšíření tohoto druhu jsou však pravděpodobně zatíženy nejvíce skrytými nepřesnostmi. Méně zkušení pozorovatelé mohli tuto formu velmi snadno zaměnit se skokanem krátkonohým nebo skokanem skřehotavým. Zmíněné chyby se ale v poskytnutých nebo publikovaných datech nedají prakticky zjistit.
- 35 -
Pelophylax lessonae (Camerano, 1882) – skokan krátkonohý Název anglicky: Pool Frog Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: zranitelný – vulnerable (VU)
Obr. 12 – Jedinec skokana krátkonohého; foto autor Popis Je nejmenší z našich „zelených“ skokanů. Průměrná délka těla je u samců 5 cm a u samic o centimetr větší. Maximální délka těla se uvádí 8 cm. Hlava je zašpičatělá, oči jsou vystouplé a umístěny na vrcholu hlavy na rozdíl od hnědých skokanů, kteří je mají umístěny podél hlavy. Tělo je ve srovnání se skokanem skřehotavým poměrně zavalité. Zadní končetiny jsou nejkratší v porovnání s ostatními zelenými skokany, což je evidentní, pokud jsou končetiny složeny kolmo k ose těla, tak se paty jasně nedotýkají. Je potřeba upozornit, že i tento znak především u mladších jedinců nemusí být zcela průkazný. Na vnitřních chodidlech zadních nohou jsou u skokana krátkonohého vyvinuty vysoké, pevné, symetrický a polokruhovitě vyklenuté patní (metatarzální) hrbolky. Palec většinou nebývá ani 2 krát delší než délka patního hrbolu. Hřbetní strana je většinou světlezelená až trávově zelená někdy však i šedo či hnědozelená s různě velkými a tmavými skvrnami přecházející až na boky, které ale u některých mohou chybět. Často se vyskytují jedinci se světlým středovým pruhem. Svrchní strana zadních končetin je zbarvena stejně jako hřbet a skvrny na nich splývají v tmavé příčné pruhy.
- 36 -
Břišní strana je obvykle bílá nebo slabě pigmentovaná, občas výrazně šedivě mramorovaná. Samečci se od samiček liší nejen menší velikostí, ale v době rozmnožování i nápadně žlutavým zbarvením na hlavě a v přední části hřbetu. Jako ostatní skokani mají samci pářící mozoly na prstech předních končetin a párové rezonanční měchýřky, které jsou většinou bílé nebo pouze jemně našedlé. Jejich hlas se podobá skokanu skřehotavému, oproti němuž je hlas tiší a mnohem rychlejší a spíše než o skřehotání, můžeme mluvit o vrčení (kvrrrrrr – kvrrrrrr – kvrrrrrr). Ekologie Skokan krátkonohý je typickým druhem ekosystému lužního lesa, kde osidluje některé stanoviště se skokanem zeleným, v takovém případě může jeho zastoupení dosahovat přes 50 %. Nejčastěji obývá rybníky a nádrže, rozsáhlejší mokřiny, periodické tůně, větší louže, říční ramena ale i vlhké louky a pomaleji tekoucí vody. Vyhledává chladnější stinná místa a je možno ho zastihnout i poměrně daleko od vody, ale vždy na dostatečně vlhkých místech. Díky tomu je označován jako „suchozemský“ druh mezi „zelenými skokany“. Za zimoviště, které může využívat i s jinými druhy obojživelníků mu slouží samotné dno vodní nádrže, kde se rozmnožoval, ale podmínkou je, aby voda byla dostatečně hluboká a nedošlo k promrznutí, dále to mohou být břehy nebo různé úkryty na souši dále od vodní hladiny. Probouzí se už na přelomu března a dubna, s dvoutýdenním zpožděním oproti skokanu zelenému. Rozmnožuje se od dubna do června, jen jedinci tři a více letí, a po období rozmnožování tráví ve vodě většinu času. Můžeme ho nalézt, jak se vyhřívá na březích či prohřáté mělčině, kde samičky v objetí samečků, za předními končetinami, kladou svá vajíčka v několika shlucích. Celkově může jedna samička naklást 1000 – 2000 vajíček. Pulci se líhnou během jednoho týdne a přeměnu dokončují do tří měsíců. Potrava skokana krátkonohého je zaměřena na brouky, pavouky, mouchy, vážky a jsou známy i případy kanibalismu. Rozšíření Tento druh je rozšířen ve střední Evropě, odkud zasahuje na východ až po střední tok Volhy, na jih pak na Balkánský poloostrov a sever Apeninského poloostrova a do jižní Francie. Nejseverněji se vyskytuje na jihu Norska, na východě Švédska a v Estonsku (chybí v Dánsku). - 37 -
Skokan krátkonohý je potvrzen v 35 % kvadrátů síťové mapy ČR. Jeho rozšíření je vázáno především na jižní část našeho území, které můžeme vymezit pomyslnou linií mezi městy Karlovy Vary, Prahou, Brnem a Břeclaví. U nás dává tento druh přednost chladnějším biotopům a stanovištím asi do výšky 700 m n. m. Nejhojnější je na Českomoravské vrchovině a v jižních Čechách, dále je znám z Pardubicka, ze severovýchodní Moravy a z Dyjsko-Svrateckého úvalu na jižní Moravě. Stejně jako výše zmíněný skokan zelený, tak i údaje o rozšíření skokana krátkonohého jsou zatíženy nepřesnostmi, které plynou z problematiky determinace jednotlivých druhů ze skupiny zelených skokanů.
Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771) – skokan skřehotavý Název anglicky: Marsh Frog Stupeň ohrožení: kriticky ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 13 – Samice skokana skřehotavého; foto autor Popis Skokan skřehotavý patří mezi naše největší skokany. Samci v průměru dorůstají 7,7 cm a samice o něco více (8,6 cm). Běžně se můžeme setkat s jedinci do velikosti 12 cm, ale výjimečně i s většími (téměř 17 cm). Tělo je robustní, protáhle hruškovitého tvaru - 38 -
s nejdelšími zadními končetinami z našich zelených skokanů. Patrné je to zejména, při složení končetin kolmo k podélné ose těla, kdy se paty výrazně překrývají. Patní hrbol na spodní straně chodidel zadních nohou je plochý (slabě vyklenutý) a v porovnání s délkou palce je velice krátký. V délce palce je patní hrbol obsažen více jak dvakrát (v rozmezí 2,3 – 3,9 krát). Hlava je široká s tupě zakončeným čenichem, oči má vystouplé a umístěné na vrcholu hlavy. Základní zbarvení hřbetní strany je velice rozmanité v různých odstínech zelené, šedozelené, hnědozelené až šedočerné, obvykle s tmavými nepravidelnými skvrnami, které na zadních nohách splývají v pruhy. Intenzita vybarvení je závislá na prostředí a ročním období (v létě světlejší, v zimě naopak tmavší). Středem hřbetu se obvykle táhne světlý či žlutozelený pruh. Břicho je bělavé, většinou s tmavými skvrnami nebo mramorováním. Samci se vyznačují menší velikostí než samice a na prstech předních končetin mají načernalé pářící mozoly sloužící pro snadnější držení samičky při páření. Párové vnější zvukové rezonátory samců v koutcích tlamy jsou zbarveny kouřově až černošedě, nikdy však bíle. Jeho hlas zní jako silné a hluboké skřehotání (bre – ke – ke – ke – ke), které je za letních nocí slyšitelné i na stovky metrů daleko. Ekologie Nejedná se o typický druh lužních lesů. Svými ekologickými nároky je spíše druhem vázaným na otevřenou krajinu a na jižní Moravě se vyskytoval spíše sporadicky a vyhýbal se lokalitám pravidelně zaplavovaným. Teprve v druhé polovině minulého století s kolektivizací zemědělství a výstavbou vodního díla Nové Mlýny, kterým předcházelo kácení lužních lesů v inundačním pásu, nastaly pro tento druh optimální podmínky a on se tak mohl rozšířit na lokality do té doby obsazených původními druhy vodních skokanů (skokanem zeleným a krátkonohým). V současnosti je jeho výskyt lokalizován na okraji lužních lesů v otevřené zemědělské krajině, kde se může vyskytovat společně se skokanem zeleným, výjimečně se skokanem krátkonohým. Do prostoru lužních lesů může pronikat podél řeky Dyje a Moravy, přes propojené komplexy lučních porostů a v poslední době i díky plošně rozsáhlému kácení lužních lesů. Může se tak dostat na lokality do té doby obsazených skokanem krátkonohým a zeleným, které je schopen během několika sezón zcela vytlačit. Nejčastěji se s ním můžeme setkat v hlubších tůních, nádržích a rybnících, ale také v pomalu tekoucích kanálech v zemědělské krajině, na okraji obcí a lužních lesů. Je druhem heliofilním, rád se slunícím, tzn., že vyžaduje dostatečné oslunění lokalit. - 39 -
Skokani skřehotaví zimují především zahrabání na dně nádrží. Probouzí se už v dubnu a krátce na to se můžou začít rozmnožovat. Nejčastěji se s ním můžeme setkat na břehu rybníka, jak se vyhřívá. Je velice plachý a při sebemenším náznaku nebezpečí odskakuje rychle do vody a ukrývá se na dně nebo mezi vegetací. Doba páření trvá až do června a účastní se jej jen pohlavně dospělí jedinci od stáří tří let. V létě jsou aktivní během celého dne s vrcholem ráno a především večer až do půlnoci. Samci se ozývají sborovým skřehotáním a snaží se tak přilákat samičky, které jako ostatní druhy skokanů uchopují svými předními nohami těsně za jejich předními končetinami. Samičky kladou vajíčka jednotlivě a to v několika chomáčích v celkovém počtu 4000 až 11000. Počet nakladených vajíček je závislý na velikosti a stáří samice. Pulci se líhnou po 7 – 10 dnech a přeměna pulců v mladé žabky je dokončena po 2 – 3 měsících od vylíhnutí. Základem potravy jsou různí suchozemští a vodní bezobratlí, ale také pulci a mladé žáby, a to i vlastního druhu. Díky své velikosti je schopný pozřít i menší plazy, ptáky a savce. Rozšíření Areál skokana skřehotavého zaujímá značnou část Evropy, Malé, střední a východní Asie. Evropě nejdále zasahuje na západě do Španělska, na severu do pobaltských republik (Estonska), na východě až do Kazachstánu a dále pak lokální populace zasahují ještě přes Sibiř, Čínu až na Kamčatku, na jihu zaujímá celý Balkánský poloostrov a pak dále přes Malou Asii do Iránu, Afganistánu, Kyrgyzstánu a Tadžikistánu (v Pakistánu potvrzen nebyl), na Arabském poloostrově se vyskytuje v Bahrajnu a na jihu Saúdské Arábie. Uměle byl vysazen na Kanárské, Azorské a jižní část Britských ostrovů. Jeho výskyt byl potvrzen v 45 % kvadrátů síťové mapy ČR, ale stejně jako jeho dva předchůdci i tyto údaje jsou pravděpodobně zatíženy chybou a složitostí determinace jednotlivých druhů ze skupiny zelených skokanů. Na našem území se vyskytuje v nejteplejších částech zejména ve středních, severních a severozápadních, částečně pak také ve východních Čechách. Je také doložen ze Slezska, kde je většinou vázán na rybniční soustavy Poodří a dále na jižní Moravě. Jeho výskyt je soustředěn zejména podél větších řek, podél kterých pak může pronikat do chladnějších oblastí ČR. Skokan skřehotavý upřednostňuje především polohy do 200–300 m n. m. a maximální výška, do které vystupuje je kolem 500 m.
- 40 -
Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 1758) – čolek obecný Název anglicky: Smooth Newt Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený – near threatened (NT)
Obr. 14 – Samice a samec čolka obecného; foto autor Popis Trup více méně válcovitý s ocasem silně zploštělým ze stran. Samci dorůstají většinou délky 10 cm, samice v průměru o centimetr méně. Vyznačují se výrazným pohlavním dimorfismem a to především v období rozmnožování (vodní fázi), kdy se s čolkem obecným můžeme nejsnázeji setkat, protože mimo vodní prostředí je zbarven velice nenápadně a žije skrytým způsobem života. V době rozmnožování mají samci na hřbetě vyvinut výrazný ploutevní lem nepříliš hluboce vykrajovaný, který se táhne od hlavy bez přerušení v oblasti pánví, které naopak je u čolka dunajského, a plynule přechází v ocasní ploutevní lem. Ploutevní lem se samcům vyvíjí rovněž i na okrajích prstů zadních končetin. Samicím se také vytváří hřbetní ploutevní lem, ale ten je velice nízký a zcela s hladkým okrajem. Svrchní strana těla samiček je obvykle jednobarevná okrová nebo světle hnědá často s malými tmavými skvrnkami, které na břiše stejně zbarveném, ale světlejším, jsou mnohem výraznější. Na okrajích břicha jsou skvrny často tak nahloučeny, že vytváří podélný pruh. Středem břicha se táhne oranžový pruh, který volně přechází až na spodní stranu ocasu. Hlava samců je světle hnědá (stejně jako břišní strana) s tmavými podélnými pruhy. Hřbet a boky jsou obvykle hnědé až černé s velkými, kruhového tvaru a tmavě zbarvenými skvrnami, které přecházejí až na břišní stranu. Středem břicha, stejně jako u samiček, se táhne oranžový až červený pruh pokračující až na ocas, kde je na bocích ještě doplněn o modré zbarvení. Mimo rozmnožování (v suchozemské fázi) jsou samci i samičky zbarveny obdobně, jen s tím
- 41 -
rozdílem, že všechny barvy jsou méně intenzivní a více splývají, a zcela zásadní je, že chybí ploutevní lemy. Ekologie Čolek obecný je nejběžnějším ocasatým obojživelníkem lužních lesů jižní Moravy. Během období rozmnožování vyhledává rozličné vodní plochy. Setkat se s ním můžeme v periodických i trvaleji zvodnělých tůních na loukách, ale i v lesních porostech s bohatou vodní vegetací. Vyhýbá se zcela zastíněným tůním, a proto tůň musí být dostatečně veliká, aby bylo zajištěno částečné oslunění, nebo musí být na okraji porostu či cesty. Nalézt ho můžeme i v zátočinách zavlažovacích kanálů a v mělkých částech rybníků. Přezimuje v různých úkrytech na souši (v norách hlodavců, pod kořeny stromů, padlými kmeny a zetlelými pařezy). V zimních úkrytech lze často nalézt větší počet jedinců pohromadě a mnohdy ve společenství jiných žab (např. skokanů, ropuch). Zimoviště opouští už začátkem března a přesunuje se na místa rozmnožování. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí od věku tří let. Mladí jedinci se po probuzení zdržují na souši a jejich jedinou starostí je obstarání si dostatku potravy. Na rozdíl od našich žab, které se při páření přidržují a jejich oplození je vnější, tak u ocasatých obojživelníků je proces páření zcela odlišný. Sameček se samičku snaží upoutat „tančením“ a vypouštěnými feromony. Když si je jistý, že samička má o něj zájem, vypouští na dno z kloaky shluk spermatu ve slizovitém obalu, tzv. spermatofor, který samička nasaje svou kloakou do zvláštní komůrky, tzv. spermatéky, kde poté při kladení vajíček dochází k nepřímému vnitřnímu oplození. Samotné kladení vajíček nastává až po několika dnech od samotného aktu páření. Vajíčka jsou kladena každé zvlášť v počtu 200 až 300 kusů a samice je připevňují k lodyhám či do úžlabí listů nebo i volně na listy. Po přibližně 14 dnech se z vajíček líhnou malé larvy, jež mají vyvinuté vnější keříčkové žábry. Zpočátku se živý planktonem a nárosty řas a později drobnými korýši a jinými vodními živočichy. Celková doba přeměny trvá dva až tři měsíce. Dospělí jedinci opouští vodní prostředí po páření a to v průběhu května. Při přechodu na souš ztrácejí pestré zbarvení a ploutevní lem a stávají se z nich nenápadní tvorové, s především nočním životem v úrovni lesní hrabanky, kde loví svou kořist (drobný hmyz včetně brouků, zemní červy atp.). Je popsán i kanibalismus a požírání vajíček obojživelníků (kuněk).
- 42 -
Rozšíření Čolek obecný se vyskytuje na britských ostrovech (včetně severního Skotska), v celé severní polovině Francie, v severní polovině Itálie, na celém Balkánském poloostrově a v přilehlé části Malé Asie, na Kavkaze, v západní Sibiři a v Kazachstánu. Na severu Evropy je rozšířen v jižní polovině Skandinávie a Finska. Čolek obecný je dalším druhem (stejně jako skokan hnědý, ropucha obecná), o kterém můžeme říci, že je na našem území rozšířen celoplošně. Zároveň představuje nejrozšířenější a nejhojnější druh našich ocasatých obojživelníků. Nejvýhodnější životní podmínky nachází v nižších a středních polohách cca do 700 m n. m., ale jeho výskyt a úspěšné rozmnožování bylo potvrzeno i ve výšce 1190 m n. m.. Jeho výskyt byl potvrzen v 91 % kvadrátů síťové mapy ČR.
Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) – čolek dunajský Název anglicky: Danube Crested Newt Stupeň ohrožení: není zařazen mezi zvláště chráněné druhy Zařazení dle Červeného sezn.: kriticky ohrožený – critically endagered (CR)
Obr. 15 – Samec čolka dunajského; foto auto Popis Trup čolka dunajského je stejně jako čolka obecného více méně válcovitý s ocasem silně zploštělým ze stran. Samičky dorůstají maximálně do 14,5 cm, samci o 2 cm méně. Tělo je štíhlé a nápadně protáhlé s poměrně dlouhými předními a zadními končetinami, které se při natažení podél těla nikdy nedotýkají, na rozdíl od čolka velkého. Vyznačují se výrazným pohlavním dimorfismem a to především v období rozmnožování (vodní fázi), kdy se s čolkem dunajským můžeme nejsnázeji setkat, protože mimo vodní prostředí je zbarven velice nenápadně a žije skrytým způsobem života. V době rozmnožování mají samci na hřbetě vyvinut výrazný ploutevní lem
- 43 -
s hlubokými zářezy, který je na rozdíl od čolka obecného v oblasti pánví přerušen vykrojením a na ocase pak dále pokračuje vysokým a nevýrazně zubatým ploutevním lemem. Na okrajích prstů zadních končetin se ploutevní lemy nevyvíjí, na rozdíl od samců čolka obecného. Svrchní strana těla samců a boky mohou být světle hnědé až černohnědé s velkými tmavými skvrnami. Boky jsou většinou s drobnými bílými tečkami, které jsou na bocích hlavy a hrdle mnohem nápadnější. Ocas je zbarven stejně jako hřbet a boky samců, ale s tím rozdílem, že středem celého ocasu se táhne perleťově bílý až stříbrný proužek, s namodralým nádechem v první třetině ocasu od jeho kořene. Břišní strana stejně jako samiček je sytě oranžová až červená s nepravidelně posetými velkými tmavými skvrnami. Svrchní strana těla samiček je zbarvena podobně jak u samečků jen s tím rozdílem, že barvy jsou mnohem méně výrazné a na ocase chybí světlý středový pruh. Středem hřbetu se místo ploutevního lemu, který samičkám schází, často táhne oranžová až žlutá vertebrální linie. Mimo rozmnožování (v suchozemské fázi) jsou samci i samičky zbarveny obdobně, jen s tím rozdílem, že všechny barvy jsou méně intenzivní a více splývají, a zcela zásadní je, že samcům chybí ploutevní lemy. Ekologie Čolek dunajský je podobný čolku velkému nejen stavbou svého těla, ale také svým způsobem života a nároky na prostředí. Obývá trvaleji (hlubší) zvodnělé tůně jak osluněné tak i více méně zastíněné, důležitá je přítomnost litorálních porostů při březích. Nalézt jej také můžeme v mírně tekoucích odvodňovacích a zavlažovacích kanálech. Zimuje v různých děrách v zemi, pod kořeny stromů či padlými kmeny nebo dokonce přímo i ve vodě. Na rozmnožištích se objevuje už od března. Ve vodě se zdržuje až do června a během tohoto období dochází k páření a kladení vajíček. Na rozdíl od našich žab, které se při páření přidržují a jejich oplození je vnější, tak u ocasatých obojživelníků je proces páření zcela odlišný. Sameček se samičku snaží upoutat „tančením“ a vypouštěnými feromony. Když si je jistý, že samička má o něj zájem vypouští na dno z kloaky shluk spermatu ve slizovitém obalu, tzv. spermatofor, který samička nasaje svou kloakou do zvláštní komůrky, tzv. spermatéky, kde poté při kladení vajíček dochází k nepřímému vnitřnímu oplození. Samotné kladení vajíček nastává až po několika dnech od samotného aktu páření. Vajíčka jsou kladena v počtu několika stovek na lodyhy či do úžlabí listu nebo i volně na listy každé zvlášť. Z vajíček - 44 -
se po dvou týdnech líhnou malé larvy čolků, které čeká ještě dvou až tří měsíční život ve vodě. Rychlost přeměny závisí vždy na teplotě vody a po jejím dokončení opouští tůňku suchozemský tvor. Stejně jako rodiče, kteří už dávno tůňku opustili, žije skrytě zahrabán v lesní hrabance, kde se živí drobnými suchozemskými bezobratlými. Ve vodě se živí vodním hmyzem a dokonce se může živit larvami čolků nebo i pulců. Rozšíření Areál čolka dunajského je především vázán na nivy řeky Dunaje a Tisy. Na západě se vyskytuje na východě Rakouska a východě Slovinska, na sever je výskyt potvrzen v nivě řeky Moravy a podél jižní hranice Slovenska. Dále přes celé Maďarsko zasahuje areál výskytu směrem na jih do Chorvatska, severní části Bosny a Hercegoviny a Srbska, na západ je výskyt vázán na nížinné oblasti Dunaje (jih Rumunska a sever Bulharska) až po jeho ústí do Černého moře. Výskyt byl zatím potvrzen v 1 % kvadrátů síťové mapy ČR. Tento čolek byl dříve znám z lokalit jižního a východního Slovenska a taxonomi byl řazen jako poddruh čolka velkého. Pro Českou republiku byl tento nový druh čolka dunajského objeven a popsán ZAVADILEM (1995) z NPR Ranšpurk. V současnosti je čolek dunajský znám z oblasti lužních lesů na jižní Moravě od soutoku řek Moravy a Dyje, podél Moravy přibližně po Moravský Písek a podél Dyje zhruba po Novomlýnské nádrže. Původně byl zřejmě čolek dunajský na jižní Moravě rozšířen prakticky plošně v nížině do nadmořské výšky 200-250 m, dnes žije jen na několika málo lokalitách.
- 45 -
4. Charakteristika zkoumaného území Lužní lesy, díky své pestrosti stanovišť od těch nejzamokřenějších jimiž jsou samotná říční koryta, jejich mrtvá ramena (odříznuté meandry), periodické tůně a mokřady, přes ty nejsušší zastoupeny tzv. vátými písky (hrúdy), vystupujícími nad okolní terén o několik metrů (cca 2-3 metry), jsou domovem velkého počtu druhů, jak z rostlinné tak i živočišné říše, které nemá v ČR ani ve střední Evropě konkurenci. Svou stanovištní a druhovou pestrostí jsou přirovnávány k deštným pralesům Amazonie.
4.1. Přírodní poměry 4.1.1. Geomorfologie Studované území patří geomorfologicky do provincie Západopanonská pánev, subprovincie Vídeňská pánev, oblasti Jihomoravská pánev, celku Dolnomoravský úval a podcelku Dyjsko-moravská niva (DEMEK 2006). Reliéf tvoří široká říční niva s obvyklou nadmořskou výškou v oblasti Soutoku v rozpětí 151 až 153 m a v oblasti Kančí obory v rozpětí 158 až 160 m. Nejnižším bodem je soutok Moravy s Dyjí se 148 m n. m. Reliéf terénu byl formován zejména fluviálními procesy řeky Dyje a Moravy a v současné době se zdá téměř plochý s poměrně malými výškovými rozdíly. Ty jsou zastoupeny prohlubněmi odříznutých meandrů řek v různém stupni zazemnění a vyvýšeninami, tzv. hrúdy, které mnohdy vystupují nad okolní terén až o 3 metry. Vznikly společně eolickými procesy a akumulační činností řek, zejména Dyje, při jejímž dolním toku se vyskytují od Pasohlávek až po soutok s Moravou. Naproti tomu je niva Moravy na hrúdy velice chudá (VICHEREK et al. 2000). V oblasti Soutoku mají hrúdy (Pohansko, Dlouhý, Doubravka) rozlohu i několik hektarů (CULEK 1996). Za zmínku stojí, že se jedná o místa s výskytem organismů, které se obvykle vyskytují na stepních lokalitách a při povodních nejsou zaplavovány a slouží tak, jako přirozené stávaniště a útočiště pro zvěř při velkých vodách.
4.1.2. Geologie Z regionálně geologického hlediska náleží studované území k vídeňské pánvi (třetihorní pokryv), jejíž podloží je tvořeno horninami flyšového pásma (jílovce, prachovce, pískovce) dosahující mocnosti až 500 m. Menší mocnost mají vápnité jíly s polohami lignitu v pásu mezi Lanžhotem a Lužicemi a mezi Velkými Bílovicemi a - 46 -
Charvátskou Novou Vsí. Celá pánev je významným zdrojem ropy a zemního plynu a to především v nivě řeky Moravy pod Moravskou Novou Vsí. Na předčtvrtohorní podklad byly během čtvrtohor nanášeny říční štěrky a štěrkopísky, které
později (až na
vyvýšené hrúdy) byly překryty vrstvou povodňových sedimentů (náplavových hlín), místy mocných až několik metrů. Zbytky starších naplavenin v různých úrovních nad dnešními toky tvoří tzv. říční terasy (RIGASOVÁ et al. 2002).
4.1.3. Pedologie Půdy lužního lesa jsou relativně mladé a vznikaly postupně při sedimentaci povodňových hlín rozvodněné řeky Moravy a Dyje. Obohaceny jsou také o rozložený organický materiál každoročně vyrostlé biomasy vegetačního krytu bylin a opadu keřů, stromů a také odumřelých zbytků fauny (PRAX et al. 2003). Nejrozšířenějším půdním typem v lužních lesích jsou fluvizemě včetně různých subtypů a variet, přičemž nejčastěji jsou to fluvizemě modální a glejové. V místních terénních depresích a průlezích s vysoko položenou případně stagnující podzemní vodou je v menší míře zastoupen půdní typ glej. Naopak na hrúdech najdeme vysychavé půdy typu regozemě arenické nebo případně fluvizemě arenické (PRAX 2004a).
4.1.4. Klima Z klimatického hlediska spadá studované území do klimatické oblasti T4, což je nejteplejší oblast v rámci ČR s velmi dlouhým, velmi teplým a suchým létem, s velmi krátkým přechodným obdobím s teplým jarem a podzimem, krátkou, mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou a s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (HRIB 2003). Průměrná roční teplota je 9–10 °C a úhrn srážek 500–550 mm. Pro zdejší klima jsou charakteristické teplotní inverze, které odlišují klima vlastní nivy od okolních říčních teras. Tyto inverze ovšem spíše než utváření reliéfu podmiňuje celková lesnatost a přítomnost značného množství vodních a mokřadních ploch (VICHEREK et al. 2000).
4.1.5. Hydrologie a hydrogeologie Celé území náleží do oblasti povodí Moravy, odkud veškeré vody odtékají do Dunaje a dále do Černého moře. Největšími řekami je Morava a Dyje. Řeka Dyje vytváří od pramene dva samostatné toky Moravskou (pramenící v Brtnické vrchovině) a Rakouskou (pramenící v Dolním Rakousku) Dyji, které se stékají ve městečku Raabs
- 47 -
v Dolních Rakousích a odtud tvoří společnou Dyji. Celková její délka je 287,3 km a je významným pravostranným přítokem řeky Moravy, nad jehož ústím má průměrný průtok 43,8 m3/s. Významnými levostrannými přítoky řeky Dyje jsou Jihlava (pramenící v Brtnické vrchovině) a Svratka (pramenící ve Žďárských vrších) v oblasti dnešní Střední Novomlýnské nádrže. Dalšími přítoky jsou říčka Trkmanka, (pramenící v Ždánickém lese), Včelínek (pramenící v Rakousku jižně od Mikulova), který je významným zdrojem vody pro Lednické rybníky, a Kyjovka (pramenící ve Chřibech) ústící do Dyje nad soutokem Dyje s Moravou a je tak významným vodním tokem v oblasti obory Soutok. Řeka Morava pramení pod Kralickým Sněžníkem. Celková její délka je 325 km a nad soutokem s Dyjí má průměrný průtok 65 m3/s (RIGASOVÁ et al. 2002). Celá říční síť byla v minulém století výrazně poznamenána vodohospodářskými úpravami. Hydrogeologické poměry území niv řek Moravy a Dyje ovlivňují hydrologii a také vlhkostní režim půd. Hydrologické poměry jsou dány především rozkolísanými průtoky vody v obou řekách během roku, přičemž velmi často to není v souladu maximum atmosferických srážek s maximem průtoku vody v recipientech. Je to dáno velkou rozlehlostí území povodí obou řek a vyšší celkovou sumou srážek v pramenných oblastech. Důležitým faktorem hydrologie tohoto území je propojení stavu vody v řekách
s podzemními
vodami
proudícími
v pleistocénních
štěrkopískových
sedimentech souběžně s tokem řek. Obě nivy jsou tak obrovskými zásobárnami relativně kvalitních kvartérních pitných vod. Celé území tak náleží do chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV) Kvartér řeky Moravy. Určitý podíl v bilanci vody činí také přítoky z okolních výše položených terasových stupňů (říčních teras) (PRAX 2004b).
4.2. Ochrana přírody 4.2.1. Natura 2000 Natura 2000 je soustava chráněných území evropského významu vyhlašovaná na území států EU. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou nejcennější z evropského pohledu. Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají dva nejdůležitější právní předpisy EU na ochranu přírody. První z nich je směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích), na základě které se - 48 -
vyhlašují evropsky významné lokality (EVL), a druhá směrnice o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích), na základě které se vyhlašují ptačí oblasti (PO). V oblasti lužních lesů soutoku Moravy a Dyje byly vyhlášeny v roce 2005 dvě EVL Niva Dyje a Soutok – Podluží a PO Soutok-Tvrdonicko (ANONYMUS 2006a). EVL Niva Dyje Rozkládá se v oblasti lužních lesů podél řeky Dyje od hráze Dolní nádrže Nových Mlýnů až po intravilán města Břeclav s celkovou rozlohou 3249 ha. Jedná se o komplex lužních lesů převážně tvrdého luhu, který se na vlhčích místech střídá s kontinentálními zaplavovanými a na sušších s
mezofilně-ovsíkatými loukami. Místy se nacházejí
acidofilní suché trávníky. Z mokřadní vegetace jsou hojně zastoupeny mokřadní olšiny, vegetace rákosin eutrofních stojatých vod, vegetace vysokých ostřic a vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod. Po vyschnutí periodických tůní se na jejich dně objevuje eutrofní vegetace bahnitých substrátů (ANONYMUS 2006b). EVL Soutok-Podluží Unikátní komplex lužních lesů tvrdého luhu a luk rozkládající v samotném cípu sevřeným řekou Moravou a Dyjí od Břeclavi až po Hodonín na celkové ploše 9699,5 ha. Hranice je až na výjimky společná s PO Soutok-Tvrdonicko. Jedná se o oblast s pestrou škálou stanovišť od těch nejzamokřenějších zastoupených tekoucími a stojatými vodami přes měkký luh a pravidelně zaplavované kontinentální louky až po ty nejsušší tzv. hrúdy, což jsou přirozené vyvýšeniny, tvořené především písčitým substrátem, nezaplavované ani při větších povodní – na takových stanovištích pak můžeme nalézt fragmenty teplomilných doubrav a acidofilní suché trávníky. Velice významným fenomén jsou solitérně stojící jedinci, především dubu jako pozůstatek pastevního lesa, na loukách za zámečkem Pohansko a Lány, které této lokalitě dodávají výjimečný charakter. Unikátní jsou i pralesovité rezervace v NPR Ranšpurk a Cahnov-Soutok (ANONYMUS 2006c). PO Soutok-Tvrdonicko Územní působnost na ploše 9575,6 ha se až na malé výjimky zcela překrývá s EVL Soutok-Podluží. Z hlediska avifauny se jedná o jedno z nejcennějších území České republiky. Zatím zde bylo zjištěno 240 druhů ptáků, kteří zde hnízdí, zimují nebo území využívají jako tahovou zastávku. Typickým druhem, se kterým se můžeme nejčastěji - 49 -
setkat, je čáp bílý, který zde hnízdí jak na solitérních dubech na loukách, tak i v lesních porostech společně s volavkami popelavými. Za hnízdiště si oblast vybral i čáp černý. Z dravců hnízdí včelojed lesní, luňák hnědý, luňák červený a raroh velký, kteří zde vytvářejí největší populace u nás. Donedávna bylo území jediným hnízdištěm orla královského v ČR. K zimujícím a hnízdícím dravcům patří i orel královský. Ze šplhavců v lužních lesích hnízdí např. žluna šedá a strakapoud prostřední. Na neregulovaný úsek a kolmé břehy řeky Dyje pod Břeclaví až k soutoku s Dyjí je svým výskytem vázán ledňáček říční (CHVATAL ed. 2009).
4.2.2. Ramsarská úmluva Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva. Ramsarská úmluva se stala první moderní celosvětovou mezivládní úmluvou na ochranu a moudré využívání přírodních zdrojů. Zpočátku byl kladen důraz na založení sítě mokřadů především z hlediska ochrany vodního ptactva, postupně ale dostával přednost komplexní pohled na ochranu mokřadních biotopů. Úmluva byla podepsána pod patronací UNESCO v íránském městě Ramsar 2. února 1971 a v platnost vzešla až ratifikací v prosinci 1975. V té době se jednalo o jedinou úmluvu, chránící určitý typ biotopu (CHYTIL 1996). Československo se stalo účastnickým státem úmluvy až v roce 1990 jako jeden z posledních evropských států. V současné době je na seznamu mokřadů mezinárodního významu zapsáno celkem 12 lokalit z České republiky o celkové rozloze 49 894 ha. Jedná se o Šumavská rašeliniště, Třeboňské rybníky, Břehyňský a Novozámecký rybník, Lednické rybníky, Litovelské Pomoraví, Poodří, Krkonošská rašeliniště, Třeboňská rašeliniště, Mokřady dolního Podyjí, Mokřady Liběchovky a Pšovky, Podzemní Punkva a Krušnohorská rašeliniště. Mokřady dolního toku Dyje Zaujímá oblast lužních lesů od soutoku řek Moravy a Dyje až po Novomlýnské nádrže, jejíž součástí je i Dolní a Střední Novomlýnská nádrž. Celkově se oblast rozkládá na ploše 11 500 ha a vyhlášena byla v roce 1993. Území je charakteristické rozsáhlým komplexem lužních lesů s dubem letním a jasanem úzkolistým, lučními porosty, řadou trvalých i periodických tůní, slepých ramen, uměle vybudovaných kanálů, samotných řek Moravy a Dyje a písčitých dun, - 50 -
tzv. hrúdů, v současnosti vystupující nad okolní rovinatý terén jen o několik málo metrů. Domov zde nachází řada vzácných druhů korýšů (listonoh letní, žábronožka sněžní), brouků (roháč obecný, tesařík obrovský), obojživelníků (skokan ostronosý, blatnice skrvnitá, čolek dunajský), ptáků (orel mořský, orel královský, luňák hnědý, čáp bílý a čáp černý) a rostlin (bledule letní, ladoňka vídeňská, kosatec sibiřský). Střední nádrž je pak významným hnízdištěm vodních ptáků a tahovou zastávkou a zimovištěm především pro husy a orla mořského. Přestože byla celá oblast v 70. a 80. letech 20. stol. významně poznamenána vodohospodářskými úpravy a přeměnou částí luk na ornou půdu, tak i nadále si zachovává svou krásu a bohatou druhovou pestrost (CHYTIL et. al 1996).
4.2.3. Biosférická rezervace Dolní Morava (BRDM) Biosférické rezervace (BR) jsou oblasti vyhlašované na území členských států, které se přihlásily k mezinárodnímu programu Man and the Biosphere – MAB (Člověk a biosféra) vyhlášeným Organizací spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) v roce 1970. Jeho cílem je podpořit rozumné a trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů a zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodou. Všechny BR jsou rozčleněny do tří zón a to na zónu jádrovou, nárazníkovou a přechodovou. BR musí splňovat tři základní vzájemně se doplňující funkce, jimiž jsou: 1. Ochrana přírodního a kulturního dědictví, 2. Podpora trvale udržitelného ekonomického a demografického rozvoje, 3. Logistická podpora environmentální výchovy a vzdělávání, výzkumu a monitoringu. Na území ČR je v současnosti šest BR – Třeboňsko, Křivoklátsko, Šumava, Krkonoše, Bílé Karpaty a Dolní Morava (ČUPA 2006). BRDM je nejmladší BR v ČR, která vznikla v roce 2003 na ploše 354 km2 a to rozšířením do té doby stávající BR Pálava, vyhlášené v roce 1986, o unikátní kulturní komponovanou krajinu Lednicko-valtického areálu, která byla v roce 1996 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO, a rozsáhlý komplex lužních lesů a zaplavovaných luk na dolních tocích řek Moravy, Dyje a Kyjovky. Správu nad naplňováním cílů a funkcí BRDM převzala v roce 2004 nezisková organizace BRDM, obecně prospěšná společnost, založená pěti zakladateli, jimiž jsou: Lesy České republiky, s. p., Moravské naftové doly Hodonín, a. s., Ministerstvo životního prostředí ČR, Okresní hospodářská komora Břeclav a Český svaz ochránců přírody. Jako první BR v ČR tak byla vyhlášena na území bez současného celého překrytí území
- 51 -
s chráněnou krajinou oblastí či národního parku, kdy vyhlášení prvních 5 BR spíše znamenalo získání formální „známky kvality území“ (VYBÍRAL 2007).
- 52 -
5. Metodika Inventarizační průzkumy obojživelníků (batrachologické průzkumy, dále jen průzkumy) lužních lesů BR Dolní Morava byly realizovány v Kančí oboře, nacházející se v pravobřežní inundaci řeky Dyje, mezi Lednicí a Břeclaví, a v oboře Soutok, rozkládající se jihovýchodně od Břeclavi v cípu sevřeným řekami Dyjí a Moravou, v letech 2007 až 2011. Průzkumy probíhaly s různou mírou intenzity a použitím odlišných metod s cílem zjistit druhové složení, početnost a stav batrachofauny ekosystému lužního lesa. Byly prováděny v různých typech vodních biotopů, jako jsou např. periodické, trvaleji nebo trvale zvodnělé vodní plochy, kanály (především jejich zátočiny), stará říční koryta, mrtvá ramena, zemníky a to vše odlišných velikostí, hloubek, stupně zastínění okolními porosty, průtočné i neprůtočné a vzniklé uměle či přirozeně.
5.1. Výběr lokalit a jejich popis Pro vyhledávání vhodných lokalit k provádění průzkumů jsem využíval znalosti území z předešlých let, v kombinaci s vyhledáváním pomocí leteckých snímků (www.mapy.cz) a v dalších letech i díky práci KLOUPARA (1997), jehož součástí jsou i mapové podklady se zákresem periodických tůní v lužních lesích nejen Kančí obory. Potencionálně vhodné lokality byly následně procházeny a byl zjišťován jejich stav a atraktivnost pro jednotlivé druhy obojživelníků.
5.1.1. Základní charakteristika zkoumaných lokalit Každá vodní plocha, kde byl prováděn průzkum, bude dále v textu stručně charakterizována (popis, způsob zvodnění, velikost, max. hloubka, zastínění – dle stupnice 0 zcela osluněná – 4 zcela zastíněná) a popsáno druhové a početní zastoupení zjištěných obojživelníků v jednotlivých letech. Je potřeba si uvědomit, že základní parametry (především velikost a max. hloubka) všech vodních ploch se během roku výrazně mění v závislosti na hydrologické situaci, a proto je potřeba zmíněné parametry brát jako orientační hodnoty. U každé lokality byla pořízena fotodokumentace, ale vzhledem velkému počtu fotografií, nelze v diplomové práci uvést všechny. Případným zájemců rád fotografie poskytnu. - 53 -
Kančí obora (mapová příloha č. 21) Jednotlivé označení lokalit, kde probíhaly průzkumy uvedené v této kapitole, vychází většinou z práce KLOUPARA (1997) „Periodické tůně na území lesní správy Horní les“. Základní označení je KO (Kančí obora) a L (Lubeš). Dělící linií mezi oběma oblastmi tvoří Ladenská alej, která severozápadně až po staré koryto Dyje u Janohradu je označena písmenem L a jihovýchodně až po intravilán Břeclavi KO. V této práci je Kančí obora chápán jako celá oblast s označením KO a L. Některé lokality uvedené Klouparem byly rozděleny na dílčí lokality a to z toho důvodu, že se v místě nacházelo více vodních ploch (záměrně neuvádím spojení periodické tůně, protože se ne vždy jedná o periodicky zvodnělé vodní plochy a takové označení by mohlo být zavádějící – i když je potřeba říci, že některé vodní plochy, které mohly být brány po několik i desítek let jako trvale zvodnělé, se mohou kvůli postupujícímu procesu zazemňování nebo díky sušším rokům jevit jako periodické), které byly inventarizovány zvlášť (např. KO 07a, KO 07b, L 10a, L 10b a atd.). Nově vybrané lokality byly označeny KO (Kančí obora) nebo L (Lubeš) a příslušným velkým písmenem (např. KO A, L A). KO 01 Mělká terénní deprese (periodická tůň) protáhlého tvaru o velikosti cca 50 x 8 m s hloubkou kolem 30 cm a stupněm zastínění 2-3, která během roku vysychá. Zvodnění je zajištěno průsakem z odlehčovacího ramene řeky Dyje z Bruksy (trvale zvodnělé vodní plochy). KO 02 Periodická tůň nepravidelného tvaru o rozloze cca 30 x 50 m s hloubkou vody v průměru kolem 50 cm a stupněm zastínění 2-3, která vysychá jen v nejsušších letech. Zvodnění je zajištěno z odlehčovacího ramene řeky Dyje. KO 03 Mělká periodická tůň zvodňovaná průsakem z odlehčovacího ramene řeky Dyje. Dosahuje velikosti cca 40 x 40 m s hloubkou vody v průměru cca 30 cm a stupněm zastínění 4. KO 04 Rozsáhlá terénní deprese bez litorálních porostů, pravděpodobně se jedná o bývalé koryto řeky Dyje, která je zvodňována jednak z přívodního kanálu do rybníčku Lipín přes tůň KO 05 a jednak průsakem z odvodňovacího ramene řeky Dyje. Velikost je cca 400 x 12 m s hloubkou vody do 1 m a stupněm zastínění 4. V sušších letech zcela téměř vysychá. - 54 -
KO 05 (foto příl. č. 13) Rozsáhlá terénní deprese v místě topolové monokultury, která je napájena především z přívodního kanálu do rybníčku Lipín. Velikost tůně je cca 150 x 80 m s hloubkou vody dosahující v některých místech i 1 m. Stejně jako předešlá tůň KO 04 v sušších letech téměř až na nejhlubší místa zcela vysychá. V současnosti je zcela osluněná, tzn. stupeň zastínění je 0. Za zmínku stojí, že ještě v roce 2003 byla tůň zcela zastíněná topolovo-vrbovým luhem. Nově byla zalesněna 100 % topolem, ale kvůli v posledních letech trvalejšímu zvodnění, došlo k vyvrácení velké části vzrostlejších stromů. KO 06 (foto příl. č. 11 a 12) Vodní plocha je lokalizována jižně cca 150 m od rybníku Lipín při západní patě hrúdu, kde se nachází jediná zahrádkářská kolonie v Kančí oboře. Hrúd je orientován ve směru J-S od úpravny vody až po samotný rybník Lipín. Jedná se o periodicky zvodnělou tůň, která v suších letech zcela vysychá, o velikosti cca 130 x 20 m, max. hloubce 1 m a stupněm zastínění 2 - 3. Osluněný je jen východní břeh s porosty ostřic, která pokrývá vodní hladinu při normálním zvodnění z 50 %. Dotace vody je zajištěna průsakem z periodických tůní KO 04 a KO 05 přes těleso hrúdu. KO 07 Soustava čtyř tůní, které jsou při vyšší hladině podzemní vody propojené. Napájeny jsou průsakem z odlehčovacího ramene řeky Dyje. Ještě v roce 2003 byly všechny tůně zcela zastíněné. KO 07a – trvaleji zvodnělá tůň kruhové tvaru o průměru cca 15 m, s hloubkou přes 1 m. Ještě před několika lety byla zcela zastíněná, ale odtěžením přilehlého porostu bylo umožněno přímé oslunění z jižní strany (stupeň zastínění 0). KO 07b – přes 30 m dlouhá a 3 m široká periodická tůň s hloubkou vody do cca 80 cm. Stupeň zastínění je 0. KO 07c – podlouhlá periodická tůň šířky 2 m a délky do cca 50 m. Stupeň zastínění 4. KO 07d – mělká periodická tůň o šířce 4 m a délce cca 20 m. Stupeň zastínění 4. KO 08 Rozsáhlá, trvaleji zvodnělá tůň o rozměrech cca 80 x 80 m s hloubkou vody něco málo přes 1 m. Zavodnění je zajištěno průsakem z odlehčovacího ramene řeky Dyje a částečně z přívodního kanálu do rybníčku Lipín. Při okrajích je hustě lemována porosty vrb a jen střední část je zcela osluněna. Stupeň oslunění 2-3.
- 55 -
KO 09 Jedná se o dvě mělké deprese nepřesahující délku 10 m a šířky 2 m s hloubkou do 70 cm. Zvodňované jsou průsakem z odlehčovacího ramene řeky Dyje. Stupeň zastínění 4. KO 10 Jedná se o dvě terénní deprese, které jsou propojeny propustkem pod silnicí. Zvodňovány jsou průsakem z řeky Dyje a jejího odlehčovacího ramene. KO 10a – periodická tůň o rozměrech cca 40 x 20 m zcela osluněná. Hloubka vody dosahuje max. cca 70 cm. KO 10b – periodická tůň o rozměrech cca 8 x 30 m zcela zastíněná. Hloubka vody dosahuje max. cca 50 cm. KO 11 Rozsáhlá, trvaleji zvodnělá tůň o rozloze cca 60 x 50 m dotována průsakem z řeky Dyje. Max. hloubka se pohybuje kolem 1 m. Stupeň zastínění je v současnosti 0, ale ještě v roce 2003 byla plocha tůně zcela zastíněná. KO 12 Tři samostatné mělké periodické tůně, které jsou zvodňovány průsakem nebo při zvýšeném průtoku i přelivem z přívodního kanálu do Palachů. KO 12a - velice mělká (do 20 cm) periodická tůň podél jižního břehu přívodního kanálu v délce cca 50 m a šířce do 10 m. Téměř souvisle porostlá ostřicí a rákosem a jen místy se nachází volná vodní hladina. Stupeň zastínění 3-4. KO 12b – mělká periodická tůň o rozloze cca 100 x 20 m, pravděpodobně se jedná o bývalé koryto řeky Dyje. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30 – 40 cm. Stupeň zastínění 3. KO 12c – periodická tůň při severním břehu přívodního kanálu o rozloze cca 50 x 15 m. Hloubka se pohybuje max. kolem 70 cm. Stupeň zastínění 4. KO 13 Velice mělká periodická tůňka v olšovém porostu, která je zvodňována průsakem z Palachů, o rozloze cca 10 x 10 m a hloubce cca 10 – 20 cm. Stupeň zastínění 4. KO 14 Jedná se o mělký výběžek zavodňovacího kanálu v délce cca 150 m a šířky cca 10 m s hloubkou vody kolem 20 cm. Stupeň zastínění je 4. KO 15 (foto příl. č. 14) Jedná se o soustavu tří tůněk zvodňované průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Ještě v roce 2003 byly tůňky zcela kryté porostem. - 56 -
KO 15a – mělká terénní deprese o rozměrech 20 x 20 m téměř souvisle porostlá ostřicí s hloubkou vody cca 30 cm. Stupeň zastínění 3-4. KO 15b – podlouhlá terénní deprese délky cca 20 m a šířky 3 m s hloubkou kolem 30 cm. Stupeň zastínění 0. KO 15c – podlouhlá terénní deprese délky cca 15 m a šířky 3 m s hloubkou kolem 20 cm. Stupeň zastínění 0. KO 16 KO 16a – jedná se o výběžek zavodňovacího kanálu v délce cca 50 m a šířce do 10 m, který je zcela zastíněn. KO 16b – mělká periodická tůňka zcela zastíněná o rozměrech cca 5 x 5 m. Hloubku odhaduji na cca 40 cm. Zvodňována je průsakem z KO 16a. KO 16c – podlouhlá periodická tůň o délce cca 70 m a šířce cca 2 m. Zvodňována je průsakem nebo přelivem z KO 16a. Stupeň zastínění je 0, ale ještě v roce 2003 byla tůňka zcela zastíněná. KO 17 Podlouhlá, trvaleji zvodnělá tůň dlouhá cca 300 m a široká 8 m. Zavodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu, při vyšších stavech i přelivem a stává se z ní tak průtočná tůň. Pravděpodobně se jedná o bývalé koryto řeky Dyje s hloubkou vody do cca 1 m a stupněm zastínění 4. KO 18 Mělká, periodicky zvodnělá podlouhlá deprese o rozměrech cca 100 x 8-15 m, v severní části s trvale zvodnělou vodní plochou o průměru 15 m a hloubkou do 1,5 m. Zvodňována je průsakem a při zvýšených stavech i přelivem z tůně KO 17. Ještě v roce 2003 byla téměř bez oslunění a v současnosti je stupeň zastínění 0. KO 19 Jedná se o periodickou tůň ve tvaru ledviny, která je součástí rozsáhlé deprese, pravděpodobně bývalého koryta řeky Dyje. Zvodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Rozměry jsou cca 20 x 5 m s hloubkou do 30 cm a stupněm zastínění 4. KO 20 Periodická tůň, které stejně jako KO 19 je součástí rozsáhlé deprese. Zvodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Rozměry jsou cca 10 x 6 m s hloubkou vody do 30 cm a stupněm zastínění 4.
- 57 -
KO 21 Rozsáhlá terénní deprese délky cca 150 m a šířky 8 m, pravděpodobně se jedná o bývalé koryto řeky Dyje (starý meandr), jehož zvodnění je zajištěno průsakem přes blízký zavodňovací kanál. Maximální hloubka dosahuje cca do 40 cm a stupeň zastínění je u východní části 4 a západní 2-3, ale ještě v roce 2003 byla zcela zastíněna. KO 22 Tři drobné (každá o rozměrech cca 2 x 2 m) periodické tůňky v místě bývalého zemníku vykopaném na hrúdu. Tůňky jsou zvodňovány průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Voda se zde zdržuje z důvodu vysoko položeného dna a silnému zazemnění jen po velice krátkou dobu.. Hloubka vody je do cca 10 cm. Stupeň zastínění 4. KO 23 Dvě periodické tůně u cesty zvodňované průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. KO 23a – tůň o délce cca 40 m a šířce 6 m s hloubkou vody do cca 50 cm a stupněm zastínění 3. KO 23b – tůň o rozměrech 10 x 6 m s hloubkou vody do cca 30 – 40 cm a stupněm zastínění 3-4. KO 24 Trvaleji zvodnělá tůň o rozměrech cca 130 x 50 m s hloubkou vody do 1 m a stupněm zastínění 0. Ještě do roku 1992 byla bez vody a po provedených revitalizačních úpravách je nyní zvodnění zajištěno příkopem z hlavního zavodňovacího kanálu. KO A (rybník Lipín, foto příl. č. 15) Rozsáhlá, trvale zvodnělá a průtočná vodní plocha o rozměrech 150 x 60 m s hloubkou vody max. do cca 2 m a stupněm zastínění 0. Přítok vody je zajištěn kanálem z odlehčovacího ramene řeky Dyje. KO B Rozsáhlá terénní deprese, která pravděpodobně stejně jako tůň KO C, byla v minulosti původním korytem řeky Dyje. Jedná se o periodickou tůň délky cca 200 a šířky 15 m s hloubkou do 30 cm. Zvodňována je průsakem z blízkého příkopu, který zajišťuje vodu pro tůň L 01 a KO 24. Stupeň zastínění 4 platil pro celou tůň ještě v roce 2003, v dalších letech pak došlo k odtěžení sousedního porostu a k oslunění střední části, stupeň zastínění je zde 2. KO C
- 58 -
Mělká terénní deprese o délce cca 60 a šířce 15 m, která v minulosti byla původním korytem řeky Dyje.. Na jaře 2011 byla téměř bez vody, jen v severním cípu byly dvě menší tůňky s hloubkou vody cca 20 cm. Zavodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Zastínění je díky orientaci periodické tůně S – J a nově zalesněné plochy z východu na stupni 1 – 2. L 01 Terénní deprese o velikosti cca 40 x 15 m s hloubkou vody kolem 40 cm. Zvodňována je průsakem přes blízký vodní příkop. Stupeň zastínění je 3. L 02 Trvale zvodnělé mrtvé rameno řeky Dyje, které bylo odstaveno vodohospodářskými úpravami v sedmdesátých letech minulého století. Délka je cca 200 a šířka 10 m s hloubkou přesahující 1 m. Ještě v roce 2003 byla vodní plocha téměř zcela zastíněná. Odtěžením okolního porostu je v současnosti stupeň zastínění 0 – 1. Zavodňování je zajištěno průsakem z řeky Dyje a příkopem z hlavního zavodňovacího kanálu přes tůň L A. L 03 Velice mělká terénní deprese, která během roku zcela vysychá. Základní rozměry jsou cca 40 x 30 m s hloubkou vody cca 20 cm. Zvodněná je průsakem ze zavodňovacího kanálu. Kloupar (1997) uvádí, že tůň je z velké části zarostlá ostřicí (viz. fotografie na kartě) a stupeň zastínění je 1. V současnosti je stupeň zastínění 3 a porost ostřic je jen v nejnižší části tůně. L 04 (foto příl. č. 16) Mělká, podlouhlá terénní deprese podél zavodňovacího kanálu, z něhož je průsakem zajištěno zvodnění. Tůň je lesní cestou rozdělena na dvě samostatné části. Východní část je z více jak 60 % porostlá ostřicí a západní z více jak 80 % rákosem společně s ostřicí. Celková délka je cca 80 a šířka 6 m s hloubkou cca 30 cm. Stupeň zastínění je Klouparem (1997) uváděno 0, v současnosti je na stupni 3-4. L 05 Mělká terénní deprese o délce cca 20 a šířce 3 m s hloubkou vody cca 20 cm. Zvodňována je průsakem ze zavodňovacího kanálu a při vyšších stavech hladiny i přelivem. Kloupar ještě v roce 1997 uvádí, že tůň je z větší části porostlá ostřicí a stupeň zastínění je 2. V současnosti je tůň zcela bez porostů ostřic a stupeň zastínění je 4. L 06 - 59 -
Velice mělká terénní deprese, která dle Kloupara (1997) byla původně umístěna na louce, později ale zarostla náletem jasanu. Velikost tůně (spíše vyschlé deprese) je cca 10 x 10 m. Stupeň zastínění je 4. Zvodňována je průsakem ze zavodňovacího kanálu. L 07 Stejně jako L 06 se jedná o velice mělkou periodickou tůň neurčitých rozměrů a hloubek, která je zvodňována z přívodního kanálu do vodní plochy L E (U seníku). Plocha je zcela zastíněná. L 08 Terénní deprese o rozměrech cca 18 x 6 m s hloubkou do 60 cm a stupněm zastínění 1. Zvodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu a také z tůně L G (Velký rohlík). L 09 Dvě terénní deprese o velikosti cca 8 x 4 m a hloubkou vody do cca 50 cm. Zvodňované jsou průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Stupeň zastínění je u tůně blíže cesty L 09a 3-4 a vzdálenější L 09b 4. L 10 Dvě tůně u paty hráze řeky Dyje, ze které jsou průsakem zvodňovány. Ještě v roce 2003 byl stupeň zastínění 4. L 10a – trvaleji zvodnělá tůň o rozměrech cca 10 x 6 m a hloubkou vody do 80 cm. Stupeň zastínění 0 – 1. L 10b – periodická tůňka o rozměrech cca 7 x 3 m a hloubkou do 40 cm. Stupeň zastínění 1 – 2. L 15 (foto příl. č. 17) Mělká terénní deprese, pravděpodobně se jedná o zbytek říčního ramene řeky Dyje, ze které je průsakem zvodňována. Částečně je zvodnění zajištěno i zavodňovacím příkopem. Rozměry jsou cca 10 x 3 m s hloubkou vody do 30 cm. L A (Ladenská alej č. 2) Trvaleji zvodnělá tůň s podobným charakterem jako KO 06. Jedná se o podlouhlou tůň délky cca 260 a šířky 20 m s hloubkou vody i přes 1 m. Dotace vody je zajištěna příkopem přivádějící vodu z hlavního zavodňovacího kanálu. Stupeň zastínění je 2 – 3. L B (Ladenská alej č. 1, foto příl. č. 18) Trvaleji zvodnělá tůň podobného charakteru jako tůň L A. Tvaru podkovy o délce cca 200 a šířce 12 m s hloubkou přes 1 m, pravděpodobně se jedná o bývalé koryto řeky
- 60 -
Dyje. Zvodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Ladenskou alejí je rozdělena na dvě samostatné tůně. L Ba – zabírá větší část z celkové délky (cca 170 m). Stupeň zastínění je kromě severního zaobleného cípu (2) na hodnotě 3 – 4. L Bb – Stupeň zastínění je 4. LC Trvaleji zvodnělá tůň o rozměrech 10 x 70 m s hloubkou vody do 1 m. Zvodňována je průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu a při vyšším stavu vody i přelivem z kanálu do mělkého příkopu, který začíná u tůně L 4. Stupeň zastínění 1. L D (U seníku) Trvale zvodnělá tůň o rozměrech 40 x 50 m a s hloubkou vody přes 1 m. Zavodnění je zajištěno jednak průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu a při vyšších stavech vody i příkopy. Stupeň zastínění je 1 – 2. L E (Malý Rohlík) Trvale zvodnělá tůň tvaru ledviny o délce cca 120 a šířce 20 m s hloubkou vody do 1 m. Zvodňována je jednak průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu a při vyšších stavech vody i přítokem přes tůň L F (Velký Rohlík). V současnosti je stupeň zastínění 0 – 1, ale ještě v roce 2003 byl na hodnotě 4. L F (Velký Rohlík) Trvaleji zvodnělá tůň tvaru podkovy o délce cca 200 a šířce 20 m s hloubkou vody přes 1 m. Zvodnění je jednak zajištěno průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu a při vyšších stavech i příkopem. Stupeň zastínění je 3 – 4. Obora Soutok (mapová příloha č. 22) OS I (mokřad u rybníka) Rozsáhlá vodní plocha podlouhlého tvaru o délce více jak 250 m a šířky do 20 m. Pravděpodobně se jedná o periodicky zvodňovanou tůň s hloubkou vody do 80 cm. Výška hladiny koreluje s hladinou podzemní vody stejně jako u blízké vodní plochy OS II. Stupeň zastínění je 0 a to i díky práci bobra. OS II („rybník“ na Lánských loukách) Trvale zvodnělá vodní plocha (zemník), který pravděpodobně vznikl odtěžením štěrkopísku v 70 letech min. století v rámci vodohospodářských úprav. Jedná se o trvale zvodnělou vodní plochu pravidelného tvaru o rozměrech 125 x 95 m s hloubkou vody
- 61 -
přes 2 m. Stejně jako u lokality OS I i zde hladina zvodnění koreluje s hladinou podzemní vody. Stupeň zastínění je 0. OS III (mokřad Rožek) Podlouhlá terénní deprese o délce více jak 250 m a šířce 15 – 25 m s hloubkou vody do 60 cm. Část za plotem je výrazně porostlá ostřicí. Zvodňována je průsakem z říčky Kyjovky a vodního kanálu Kopanice. Při vyšším stavu vody je dotována i přelivem. Stupeň zastínění je v části za plotem 1 – 2 a před plotem 0, ale tato část byla ještě před rokem 2003 zcela zastíněná. OS IV (mokřad Andryáš) Jedná se o mělkou terénní depresi, která během roku vysychá, při severním okraji vodní plochy Andryáš o rozloze 50 x 30 m s hloubkou vody do 40 cm a stupněm zastínění 0. Litorální porosty tvoří rákos a ostřice. Zvodňování je zajištěno průsakem přes vodní plochu Andryáš. OS V (přívodní kanál na Andryáš) Přívodní kanál vodní plochy Andryáš délky cca 100 m a šířky 1 m s hloubkou vody do 50 cm. Stupeň zastínění je 1. OS VI (NPR Ranšpurk, foto příl. č. 19) Tůň I - kruhová periodická tůň, která se nachází v NPR Ranšpurk. Lokalizována je při severním okraji (přímo u asfaltové cesty) cca 100 m západně od vstupu do NPR. Jedná se o periodicky zvodnělou tůň o průměru cca 25 m s hloubkou vody do 1 m a stupněm zastínění 3. Nejvíce je osluněna severozápadní část břehu tůně. Dotace vody je zajištěna průsakem z blízkého zavodňovacího kanálu. Tůň II – podlouhlá periodická tůň o délce cca 100 m a šířce 8 m s hloubkou vody do 60 cm a stupněm zastínění 4. Stejně jako u tůně I je zvodnění zajištěno průsakem z blízkého kanálu řeky Kyjovky. OS VII (tůň u slepého ramene Dědavá) Terénní deprese (staré říční rameno řeky Dyje) ve zvodnělé části o délce cca 100 a šířce 25 m s hloubkou vody přes 1 m. Zvodnění je zajištěno průsakem z řeky Moravy. Stupeň zastínění nejsevernějšího cípu je 2, zbylé části 4. OS VIII (Dědova pískovna, foto příl. č. 20) Trvale zvodnělá tůň (zemník), která byla vytvořena odtěžením materiálu v rámci vodohospodářských úprav v 70 letech min. století. Tvarem se dá přirovnat k rovnostrannému trojúhelníku o délce strany cca 130 m. Hloubka dosahuje výrazně přes 1 m a stupeň zastínění je 0. Zvodnění je zajištěno průsakem z blízké řeky Moravy. - 62 -
Vzhledem k tomu, že je podloží velice propustné (štěrkopísčité), je odezva výšky hladiny v tůni na výšku hladiny v řece Moravě velice rychlá na rozdíl od tůně OS VII, kde díky zastínění (opadu listí) je vytvořena dostatečně silná, méně propustná vrstva z rozkládajícího se organického materiálu. OS IX (tůň u Dědovy pískovny) Jedná se o menší periodickou tůň velikosti 20 x 20 m s hloubkou vody do 50 cm a stupněm zastínění 1 – 2. Zvodňována je stejně jako Dědova pískovna průsakem z řeky Moravy. OS X Podlouhlá terénní deprese o délce cca 100 a šířce 15 m s hloubkou vody přes 1 m a stupněm zastínění 1 – 2. Po okraji tůně se nachází výrazné porosty ostřic. Zvodňována je průsakem přes blízký zavodňovací kanál a při zvýšeném stavu vody i přelivem. OS XI Jedná se o trvaleji zvodnělou tůň na Košárských loukách o délce cca 60 a šířce 25 m s hloubkou vody přes 1 m. Stupeň zastínění je 0. Zvodnění je zajištěno průsakem z řeky Dyje.
5.2. Provádění průzkumů s cílem zjištění druhového a početního zastoupení Odrazovým můstkem k dosažení vytyčených cílů jakékoliv závěrečné práce či inventarizačního průzkumu batrachofauny zájmového území je v prvé řadě volba vhodné metody a správného časového období provádění terénních prací (období páření, kladení snůšek a vývoje larev). Průzkumy lze provádět buď formou mapování nebo monitoringu, které se liší časovou náročností, získanými daty, jejich použitím (interpretací) a výběrem metody (VOJAR 2007). Mapování Jedná se o způsob méně časově náročný (mapování se neprovádí každoročně a v případě potvrzení druhu na dané lokalitě postačí jen jedna návštěva), jehož cílem je potvrdit současný výskyt „očekávaných druhů“ v každé čtvrtině všech polích (kvadrátech) síťové mapy ČR. Prioritně je mapování založeno na vyhledávání lokalit, které jednotlivé druhy obojživelníků využívají k rozmnožování, ale jako plnohodnotné jsou hodnoceny i náhodné nálezy. Většinou jsou využívány neinvazivní metody - 63 -
založené na vizuálním sledování (sčítání snůšek, dospělých jedinců) a metody založené na odposlechu hlasových projevů samců. V menší míře jsou využívány i invazivní metody vyžadující odchyt jedinců (ANONYMUS 2007). Získané údaje z mapování se využívají jako podklad pro vytváření regionálních i celorepublikových atlasů rozšíření, které tak podávají obraz o změnách rozšíření jednotlivých druhů za určité časové období. Monitoring Představuje dlouhodobé sledování populací velmi časově náročné, spojené se zjišťováním jejich početnosti za použití standardních metod. Je při něm kladen důraz na odbornost monitorovatele, na jednotný způsob a dlouhodobý charakter získávání kvantitativních výsledků, které přináší velmi užitečné informace o početnostech jednotlivých druhů, o jejich vazbách na sledovanou lokalitu (atraktivnost biotopu), o reprodukční úspěšnosti a o případných negativních dopadech, které působí na populaci jednotlivých druhů. Cílem monitoringu by také mělo být navrhnutí managementových opatření vedoucí k eliminaci negativných vlivů a zachování nebo posílení a prosperitě zjištěných druhů na dané lokalitě. Větší užitný přínos (lepší interpretovatelnost získaných dat oproti mapování) je ovšem vykoupen značnou organizační, časovou a technickou náročností. Stejně jako v rámci mapování, se při monitoringu většinou uplatňují neinvazivní metody výzkumu, kdy druh není nutné odchytávat (vizuální pozorování, odposlech hlasových projevů samců). V mnohem větší míře se však uplatňují metody výzkumu založené na odchytu jedinců (volný sběr do ruky, odchyt pomocí podběráku, padacích pastí nebo speciálně upravených vrší) (FISCHER 2007, VOJAR 2007) Batrachologické průzkumy v rámci mé závěrečné práce v lužních lesích BR Dolní Morava, konkrétně na území Horní les a obory Soutok, probíhaly od roku 2007 do 2011, byly prováděny jak formou mapování, jehož cílem bylo zjistit, zda se druh na konkrétní lokalitě (biotopu) vyskytuje, tak formou monitoringu, jehož cílem bylo zjistit početnost daného druhu a jeho reprodukční úspěšnost ve vazbě na vhodnost (atraktivnost) biotopu. Ke stanovení vytyčených cílů byly použity metodiky průzkumu jak invazivní, založené na odchytu jedinců obojživelníků, tak i metody neinvazivní, u kterých je naopak přímý kontakt s daným druhem vyloučen (v podstatě není potřebný),
- 64 -
a proto si dovolím v další kapitole popsat základní charakteristiky jednotlivých metod průzkumu.
5.2.1. Invazivní metody Metody založené na přímém kontaktu odchytávaného živočicha s osobou provádějící průzkum. Při každé přímé manipulaci s obojživelníky, např. při přenosu z padacích pastí, při odchytu podběrákem nebo volným sběrem do ruky, je potřeba s nimi zacházet šetrně a vždy s mokrýma rukama, abychom nesetřeli ochranný sliz zvířete. Obojživelníci jsou studenokrevní živočichové, jejichž teplota je stejná jako teplota okolního prostředí a jakýkoliv kontakt s teplou rukou člověka, především v jarním období, kdy se teploty po ránu pohybují mírně nad nulou, může být pro odchyceného jedince výrazně stresující (domněnka autora, není podloženo výzkumem – prozatím není autorovi této práce známo), a proto je důležité, aby přímý kontakt byl co nejkratší. V neposlední řadě je potřeba upozornit na nutnost zažádat o udělení výjimky k manipulaci (přímému kontaktu) se zvláště chráněnými druhy (ZCHD) živočichů, ke kterým při použití invazivních metod průzkumu dochází. Více o legislativní ochraně obojživelníků je pojednáno v kapitole „5.4. Legislativní povinnosti před samotným průzkumem“. Odchytová bariéra v kombinaci s padacími pastmi Velmi účinná metoda zjišťování druhového složení obojživelníků na konkrétní lokalitě, a to především pro druhy zimující na souši (čolky, hnědě zbarvené skokany, kuňky, blatnice, ropuchy; naopak je nevhodná pro rosničky – ne proto, že by nezimovaly na souši, ale díky svým přísavkám jsou schopné zábranu bez problému přelézt, zeleně zbarvené skokany – především skokana zeleného a skokana skřehotavého, kteří zimují ve vodě, naopak skokan krátkonohý může zimovat i na souši). Jedná se o hlavní metodu, která se s úspěchem využívá k dočasným záchranným přenosům obojživelníků v době jarní migrace, kteří jsou ohrožení silniční dopravou a to jen do doby, než se provede výstavba trvalých migračních bariér a podchodů. Jako doplňková metoda se používá při provádění inventarizačních průzkumů, jehož výhodou je, že bezpečně zachytíme i ty druhy, které jinak unikají naší pozornosti z důvodu skrytého způsobu života nebo malé početnosti na lokalitě (v mém případě se jedná o čolka dunajského) a jehož přítomnost bychom volbou jiné metody průzkumu jen těžko prokázaly. Nevýhodou použití metody odchytových bariér v kombinaci s padacími - 65 -
pastmi je zachycení a případné usmrcení ostatních živočichů (brouci, pavouci, drobní savci), kteří nejsou předmětem inventarizačního průzkumu, dále je to časová náročnost při stavbě a pravidelných kontrolách zařízení (FISCHER 2007, VOJAR 2007). Metoda založená na vybudování záchytného plotu v kombinaci s padacími pastmi vychází z publikace
MIKÁTOVÉ
a
VLAŠÍNA
(2002).
V mém případě jako záchytný plot posloužila plastová folie. Metodika uvádí optimální výšku záchytného plotu 30 – 50 cm. Výška plotu, který jsem použil, byla v mém případě 40 cm. Folie byla vždy ukotvena pomocí dřevěných kůlů, které jsem rozmísťoval v průměru po 2 m. Ke kůlům byla folie připevněna pomocí sešívačky a dolní část plotu byla pokládána do předem rýčem vyhrnuté rýhy o hloubce cca 10 cm, která byla následně po obou stranách souvisle přihrnuta a přitlačena zeminou. Tady bych chtěl
Obr. 16 - Odchytová bariéra v kombinaci s padacími pastmi
upozornit na důkladné uložení folie do země, díky čemuž předejdeme každodennímu namáhavému opravování a opětovnému přihrnování folie vždy při silnějším větru, který folii ze země lehce vytrhne. Pokud se tak stane během krátké doby po večerní návštěvě, kdy dochází k migraci obojživelníků na rozmnožiště, nemusí být použitá metodika účinná (obojživelníci nebudou zachyceni) a my tak přicházíme o data z jednoho dne. Jako padací pasti byly využity 10 litrové plastikové kbelíky, umisťované v určité vzdálenosti od sebe ve směru tahu migrujících jedinců. Kbelíky nesmí být poškozené a musí mít zaoblený vrchní okraj, aby nedocházelo k poranění odchytávaných jedinců o ostré hrany. Přihrnutí musí být provedeno až po hranu kbelíku po celém obvodu, musí být zcela v úrovni terénu a nesmí mezi vykoupanou jámou pro kbelík a samotným kbelíkem zůstat nepřihrnutá místa – mohlo by se stát, že některý z jedinců, především ze skupiny čolků nebo subadultních jedinců žab by do těchto prostor mohli spadnout a po nějaké době uhynout. Na dně kbelíku je třeba vytvořit vhodné podmínky pro ukrytí chycených jedinců do doby, než budou zpět vypuštěni. Vhodné je do kbelíku přidat trochu vody (do 0,5 cm), kousek kůry či vlhkého mechu. Dále je nutné pro odtok přebytečné vody po dešti vyvrtat do stěn cca 0,5 cm nade dnem (nikoliv však do dna) - 66 -
několik otvorů a to jen v místech, kde hladina spodní vody je dostatečně hluboko. V opačném případě, kde hladina spodní vody dosahuje dna kbelíku, otvory nevyvrtáváme a spíše je nutné kbelíky zajistit proti vytlačování ze země a to způsobem, který je patrný na fotografii. Odchycení jedinci byli z pastí vypouštěni vždy při každé návštěvě, která byla prováděna
Obr. 17 – Způsob upevnění kbelíku v zemi
v ranních a večerních hodinách. Každý odchycený jedinec byl druhově a pohlavně určen (jen u adultních jedinců) a byla změřena jeho délka těla. Odchyt podběrákem Metoda založena na prolovování vhodných míst (především v sublitorálu) vodních ploch ze břehu nebo přímo z ní pomocí podběráku. Je vhodná pro odlov larev všech druhů obojživelníků a adultních (dospělých) jedinců (žab a ocasatých obojživelníků), které nejsme schopni určit pouhým vizuálním pozorováním. Z důvodu minimalizace negativních dopadů na zkoumané populace (poškozování snůšek, zraňování, popř. usmrcování larev) je třeba ji realizovat buďto ještě před kladením snůšek nebo až v době, kdy jsou larvy obojživelníků natolik vzrostlé, že je riziko jejich zraňování při odlovu malé. Kromě zjištění druhového spektra a případně početnosti obojživelníků, tato metoda umožňuje vyhodnotit úspěšnosti reprodukce jednotlivých druhů v dané sezóně (FISCHER 2007). Podběrák by měl mít pevnou rukojeť i samotnou obruč, nejlépe z kovu a pevně přichycenou k násadě. Síť podběráku by měla být dostatečně pevná (odolná proti protržení) a velikost ok by měla být max. 2 – 3 mm v průměru. Díky této velikosti ok zachytíme jak adultní jedince obojživelníků, tak i jejich larvy. Zcela nevhodné jsou rybářské podběráky, které mají nevhodný trojúhelníkovitý tvar a malou pevnost (VOJAR 2007). Volný odchyt do ruky Jedná se spíše o doplňkovou invazivní metodu odchytu, kdy jsou jedinci náhodně sbíráni při pochůzce lesem nebo kolem vodní plochy a to jen v případě, že nejsme jedince schopni bez odchycení určit. Je velice důležité dodržovat zásady přímé manipulace s obojživelníky uvedené na začátku této kapitoly. - 67 -
5.2.2. Neinvazivní metody Metody, při kterých nedochází k přímému kontaktu s inventarizovanými druhy, tzn. že není potřeba výjimka pro manipulaci se ZCHD živočichy. Vizuální sledování Metodu vizuálního pozorování můžeme uplatnit při náhodném procházení lesem nebo kolem vodní plochy anebo při systematickém průzkumu lokalit, kde se obojživelníci hromadně rozmnožují. K průzkumu můžeme využít dvojí způsob a to buď procházením podél břehové linie nebo sledováním vhodných míst na vodních plochách. V prvním případě procházíme po břehu celou vodní plochu nebo jen její část u větších nádrží a počítáme odskakující jedince. Tento způsob je vhodný pro adultní a juvenilní jedince vodních skokanů (bez rozlišení na jednotlivé druhy), který realizujeme nejlépe v období květen až červen. U ostatních druhů obojživelníků (především adultních jedinců) je vhodné využít k pozorování místa (litorálních partií), kde se druhy v jarním období hromadně zdržují a rozmnožují. Na rozmnožišti tak můžeme spočítat jedince, kteří se k hladině připlouvají nadechnout (čolky) nebo na vodní hladině či břehu odpočívají. Ke sčítání můžeme s úspěchem použít i dalekohledu. Průzkumy provádíme ve dne i v noci. Pro noční průzkumy je potřeba mít k dispozici silnou baterku či čelovku, kterou můžeme prosvětlovat mělké partie vodních ploch a s větším úspěchem než ve dne zjišťovat početnost čolků (VOJAR 2007). Mezi vizuální metody průzkumu patří také počítání nalezených snůšek. Jedná se o velmi účinnou a efektivní metodu využitelnou v případě většiny našich žab. Nejlépe je tato metoda využitelná u obojživelníků, kteří vytvářejí lehce identifikovatelné (větších rozměrů, plovoucí při hladině) a celistvé snůšky. Jako nejlepší se jeví počítání snůšek skokana štíhlého (tvoří jednotlivé a od sebe většinou oddělené snůšky) a ostronosého (klade snůšky hromadně a pravděpodobnost jejich spočtení klesá se stářím snůšek), které jsou viditelné i na desítky metrů pouhým okem a jsou kladeny brzy z jara, kdy průhlednost vody je ještě dostatečná a hladina není pokryta vodním květem. Snůšky blatnic jsou kladeny samostatně v porostech vodních rostlin a pokud aspoň částečně nevyplavou k hladině, jsou špatně viditelné, stejně tak i snůšky rosniček, které jsou velice malé a tudíž lehce přehlédnutelné. Naopak snůšky ropuch obecných při hromadném kladení vytvářejí lehce identifikovatelné dlouhé a vzájemně propletené
- 68 -
provazce, u nichž spočtení snůšek jednotlivých samic je zcela nemožné, a proto spíše slouží k potvrzení místa rozmnožování (VOJAR 2007). Odhad počtu vokalizujících samců Metoda založena na identifikaci těch druhů žab, jejíž samci se hlasově projevují (např. skokani štíhlí a ostronosí, blatnice, rosničky, ropuchy obecné a zelené, kuňky a vodní skokani). Výsledkem je pak počet vokalizujících samců na konkrétní lokalitě. K vyprovokování hlasových projevů můžeme využít nahrávek a jejich reprodukci pomocí mp3 přehrávače a externích bedniček. U menších vodních ploch je možné sčítání provádět z jednoho místa, naopak u větších je potřeba zvolit míst více, tak aby byla podchycena celá vodní plocha (vzdálenost jednotlivých míst záleží na síle hlasového projevu jednotlivých druhů, aby nedošlo k opětovnému započítání již započteného jedince). Počítání může být prováděno ve dne, ale u většiny druhů budeme mít větší úspěch večer (v první polovině noci) (FISCHER 2007, VOJAR 2007).
5.2.3. Metody průzkumu jednotlivých druhů obojživelníků Metodika průzkum vychází z metodiky monitoringu obojživelníků AOPK ČR (JEŘÁBKOVÁ 2011, nepublikováno) Kuňka obecná Průzkum byl prováděn především na základě hlasových projevů samců a to v období rozmnožování (duben až květen). Díky síle hlasového projevu bylo možné počítání provádět z jednoho místa ve dne i v noci (do půlnoci) a pokud možno za klidného počasí. Ropucha obecná Průzkum byl prováděn na základě sčítání adultních rozmnožujících se jedinců v období od druhé poloviny března do první poloviny dubna ve dne i v noci. Později byly na lokalitách hledány jejich snůšky. Ropucha zelená Průzkum byl prováděn na základě hlasových projevů samců především v dubnu a v případě chladnějšího jara ještě v květnu za teplých a klidných nocí (do půlnoci). Rosnička zelená Průzkum je nejčastěji prováděn na základě hlasových projevů samců v období dubna až května (někteří jedinci se začínají ozývat už koncem března). Vzhledem k síle jejího
- 69 -
hlasu je početnost zjišťována většinou z jednoho místa za teplých a klidných noci (do půlnoci). Blatnice skvrnitá Průzkum byl nejčastěji prováděn na základě hlasových projevů samců v období konce března až konce dubna. Vzhledem k tomu, že se samci ozývají pod vodou, je jejich hlasový projev slabě slyšitelný, a proto u větších vodních ploch je potřeba zvolit více míst odposlechu. Méně použitelná je metoda založená na sčítání snůšek a to z důvodu, že snůšky jsou lehce přehlédnutelné i v případě, že plavou na hladině (blatnice totiž klade snůšky pod vodou). Skokan štíhlý Průzkum byl prováděn na základě hlasových projevů samců a sčítání adultních jedinců (např. za pomocí dalekohledu) začátkem března především ve dne. Samci se ozývají pod vodou slabě slyšitelným hlasovým projevem a na rozdíl od skokanů ostronosých se při rozmnožování neshlukují na jedno místo, a proto je nutné u větších vodních ploch zvolit více míst odposlechu. Snůšky jsou kladeny většinou jednotlivě a počítány jsou tak jednotlivé kusy. Skokan ostronosý Průzkum byl prováděn na základě hlasových projevů samců a sčítání adultních jedinců (např. za pomocí dalekohledu) v průběhu března především ve dne. I přesto, že samci se ozývají méně pronikavým hlasem, není potřeba volit více míst odposlechu, protože skokani ostronosí se většinou rozmnožují hromadně na jednom místě, na rozdíl od blatnic a skokanů štíhlých, kteří se ozývají z mnohem větší plochy litorálu (u blatnic) a břehové linie (u skokanů štíhlých). Snůšky byly počítány i v případě starších snůšek na jednotlivé kusy. Ale pokud se stane, že snůšky už nejdou téměř rozlišit, je vhodné změřit aspoň jejich plochu. Skokan hnědý Průzkum u skokana hnědého probíhal stejně jako u skokana ostronosého jen s tím rozdílem, že na lokalitu je potřeba vyrazit už začátkem března. Skupina „zelených skokanů“ Průzkum byl prováděn především na základě hlasových projevů samců v dubnu až červnu ve dne a v noci (do půlnoci). Díky pronikavým hlasům samců bylo možné odposlechy provádět z jednoho místa. Sčítání adultních jedinců bylo prováděno u větších vodních ploch procházením podél břehu a sčítáním odskakujících jedinců. U
- 70 -
menších vodních ploch, kde vyrušení jedinci odskakují z celého břehu ve stejnou chvíli, byl proveden jen hrubý odhad početnosti na plochu. Čolci (čolek obecný a čolek dunajský) Průzkum byl prováděn především sčítáním vizuálně pozorovaných adultních jedinců v průběhu dubna a května ve dne a v noci, kdy vodní sloupec byl prosvětlován silnou baterkou nebo čelovkou. Prolovování podběrákem bylo využíváno jen minimálně a to na místech, kde byly silné zárosty vegetace a nebylo tak možné použít vizuální průzkum. Jedná se totiž o ne zcela vhodnou metodu průzkumu, kdy může docházet k rušení svatebních tanců čolků, k víření sedimentů a vytrhávání vegetace, na které jsou už umístěna vajíčka, proto je důležité veškerou vytrženou vegetaci vrátit zpět do vody. Vzhledem ke zranitelnosti larev, která klesá s jejich rostoucí velikostí, je odchyt možné použít až v pokročilém stádiu jejich vývoje (červen – červenec). Průzkumy pomocí podběráku s cílem získat podrobnější údaje je doporučováno provádět u menších tůní na celé ploše a u větších se zvolí reprezentativní úsek litorálu, který je následně proloven. Pokud bychom trvali na průzkumu pomocí odchytu, je možné využít (v mém případě se tak nestalo) novou metodu založenou na odchytu pomocí vrší, která je na rozdíl od odchytu podběrákem velice šetrná a mnohem účinnější. Vrše jsou umísťovány na vhodná místa vodních ploch a to takovým způsobem, aby část vrše zůstala nad vodní hladinou pro nadechování chycených čolků. Ti vplouvají do vrší otvorem se zúženým hrdlem, které jim brání nalezení cesty zpět. Jako návnada se používá kousek jater. Vrše jsou umisťovány ve večerních hodinách a druhý den ráno je nutné pasti zkontrolovat a chycené jedince spočítat, určit a vypustit.
5.3. Metodika zpracování získaných dat Jednou ze zásad (cílem) pro vypracování této diplomové práce bylo, na základě získaných dat, provést zjištění základních ekologických charakteristik společenstva (dominance, diverzita, ekvitabilita, abundance). Podkladem pro vypracování ekologických charakteristik jsou údaje o početnosti jednotlivých druhů obojživelníků na dané lokalitě. Vzhledem k tomu, že potřebné údaje byly získávány na základě rozdílných metod průzkumu s různou intenzitou a počtu návštěv na lokalitách není možné toto zhodnocení v rámci mé diplomové práce provést, aniž by došlo k výraznému zkreslení a chybné interpretaci. Z tohoto důvodu jsem od
- 71 -
tohoto cíle upustil. Níže uvedu příklady složitosti stanovení počtu obojživelníků na konkrétních případech. Odchytová bariéra Získány byly jen relativní údaje o počtech migrujících jedinců a to z důvodu, že bariéra byla postavena jen podél části břehové linie (pokud by byla postavena podél celého břehu a po celou dobu migrace získáme tak absolutní počty). Migrace obojživelníků není rovnoměrná po celém okraji vodní plochy. K zimování mohou být preferovány určité lokality, odkud následně dochází k hromadné migraci jedinců. V případě, že v tomto směru nebude instalována bariéra, jsou tito jedinci zachyceni jen částečně nebo vůbec. Následné přepočítání je pak zatíženo velkou chybou. Např. při instalaci v roce 2007 v Kančí oboře byla bariéra postavena při západním břehu i východním. Za celou dobu byly odchyceny dvě blatnice skvrnité a to v části při východním břehu. Je to vysvětlitelné tím, že východní břeh je lokalizován při patě hrúdu, který je blatnicemi k přezimováni preferován. Počítání snůšek Počítány byly snůšky skokana štíhlého a ostronosého. Poměr pohlaví se uvádí v poměru 1:1 a v případě, že by jsme uvažovaly jeden shluk vajíček = jedna samice, je stanovení celkové populace jednoduché. Publikované údaje však hovoří o kladení několika shluků vajec jednou samicí. BARUŠ (1992) pro samici skokana štíhlého uvádí 1 – 2 chuchvalce vajíček, u skokana ostronosého 1 – 3, ŠEBELA (1993) se o počtu chuchvalců u skokana štíhlého nezmiňuje, u skokana ostronosého však uvádí 3 – 5 chuchvalců vajíček na jednu samici. Vizuální sledování U „zelených skokanů“ nejsou jednotlivé druhy rozlišovány a při sčítání odskakujících jedinců není možné od sebe zcela odlišit jedince adultní a subadultní. Započítáním subadultních jedinců, tak dochází ke zkreslení (zvýšení početnosti) vzhledem k tomu, že u ostatních jsou počítáni jen adulti. Čolci žijí velice skrytým způsobem života a při denním i nočním monitoringu jsou zvýhodněny menší vodní plochy nad většími a dostatečně průhledné oproti tůním se sníženou průhledností. Pokud budeme uvažovat, že obě tůně rozdílných velikostí budou
- 72 -
mít stejnou početnost, tak čolci v menší tůni budou dosahovat větší hustoty a tím pádem se zvyšuje i pravděpodobnost započítání nebo ulovení podběrákem. Sledování na základě hlasových projevů Skokan štíhlý, skokan ostronosý a blatnice skvrnitá se hlasově projevují velice tiše a po krátké období v roce (většinou to bývá 1 – 2 týdny – dle průběhu počasí) a můžou tak být velice snadno na lokalitě opomenuti i přesto, že se zde druh vyskytuje. Naopak kuňka obecná, rosnička zelená a naši „zelení skokani“ jsou v hlasových projevech mnohem výraznější a projevují se po delší časové období (i několik měsíců).
5.4. Klíče k determinaci Batrachologické průzkumy vyžadují nejen volbu vhodné metody a volbu správného harmonogramu provádění terénních prací, ale také správnou determinaci odchycených jedinců. K tomu, abychom chyceného jedince dokázaly správně určit, nám slouží řada publikací se základním popisem, klíče a fotografie. Proto si zde dále dovolím uvést několik prací, které jsem používal k determinaci v rámci své závěrečné práce a které mohou zájemcům o batrachofaunu ČR pomoci při determinaci jejich odchycených nebo pozorovaných jedinců. Knižní publikace: Hrabě S. et al. (1973): Klíč našich ryb, obojživelníků a plazů – obsahuje základní popis jednotlivých druhů obojživelníků ČR a součásti je i určovací klíč všech vývojových stadiích (dospělec, larva a vajíčka). Baruš V. et al. (1992): Obojživelníci – Amphibia – rozsáhlá publikace shrnující do té doby veškeré poznatky o obojživelnících ČR, součástí jsou i určovací klíče dospělců dle jednotlivých rodů. Vlašín M. (2007): Klíč k určování obojživelníků a plazů – klíč určování dospělců obojživelníků doplněn o jejich kresby společně s larvami a snůškami. Zwach I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky – obsáhlá publikace se základním popisem jednotlivých druhů obojživelníků ČR společně s klíčem dospělců dle jednotlivých rodů.
- 73 -
Elektronické zdroje: Maštera J. (2008): Poznámky k určování snůšek obojživelníků ČR a Poznámky k určování larev obojživelníků ČR – elektronické fotografické prezentace se základním popisem, které jsou volně dostupně na http://amphibia.webzdarma.cz/Pomucky.htm Na stejných webových stránkách je dále dostupný klíč k určování dospělců obojživelníků a plazů, klíč k určování snůšek obojživelníků a tabulka s obdobím rozmnožování obojživelníků. Šandera M. (2008): Hnědí skokani ČR a Zelení skokani ČR – klíč vysvětlující základní rozdíly mezi jednotlivými skokany ze skupiny „hnědých“ a ,,zelených“ skokanů
doplněný
o
fotografie
a
kresby,
vše
je
volně
dostupné
na
http://www.biomonitoring.cz/ v části obojživelníci.
5.4. Legislativní povinnosti před samotným průzkumem Téměř všechny druhy obojživelníků vyskytující se v lužních lesích BR Dolní Morava náleží mezi druhy zvláště chráněné (ZCHD) a to dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., ve znění novely vyhlášky č. 175/2006 Sb. Zvláště chránění živočichové dle § 50 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. Je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny. Výše citovaný paragraf nám říká, že pro jakoukoliv manipulaci se ZCHD (odchyt do ruky, podběrákem atp.) je potřeba získat výjimku dle § 56 odst. 2 písm. d) zákona pro účely výzkumu a vzdělávání. Od 1. 1. 2010 se žádosti o výjimku podávají pro všechny kategorie ZCHD mimo území CHKO na příslušný krajský úřad (v mém případě na Krajský úřad Jihomoravského kraje – KÚ JMK). V CHKO nebo NP jsou k udělení výjimek kompetentní příslušné správy CHKO a NP. Žádost o výjimku je nutno podat v dostatečném předstihu alespoň dvou měsíců před plánovaným začátkem průzkumu, protože její udělení je podmíněno správním řízením, kdy jsou o zahájení správního řízení o udělení výjimky informováni účastníci řízení (obce v jejímž katastru průzkum bude prováděn, občanské sdružení), kteří k žádosti mohou mít připomínky a samotné udělení výjimky se tak může protáhnout a
- 74 -
budeme vystaveni dilematu, zda průzkum začít bez udělení výjimky a porušovat tak zákon a nebo si nechat utéct začátek a v nejhorším celou jednu sezónu. Vzor žádosti o udělení výjimky je v příloze č. 1.
Tab. 1 – Stupeň ohrožení obojživelníků vyskytujících se v lužních lesích BR Dolní Morava Český název Kuňka obecná Ropucha zelená Ropucha obecná Rosnička zelená Blatnice skvrnitá Skokan štíhlý Skokan ostronosý Skokan hnědý Skokan krátkonohý Skokan zelený Skokan skřehotavý Čolek obecný Čolek dunajský
Latinský název Bombina bombina Bufo viridis Bufo bufo Hyla arborea Pelobates fuscus Rana dalmatina Rana arvalis Rana temporaria Pelophylax lessonae Pelophylax esculentus Pelophylax ridibundus Lissotriton vulgaris Triturus dobrogicus
Stupeň ohrožení SO SO O SO SO SO KO SO SO KO SO -
Stupeň ohrožení je uveden podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb., O - ohrožený, SO - silně ohrožený, KO - kriticky ohrožený
Průzkumy obojživelníků probíhaly v NPR Ranšpurk pomocí odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi v roce 2008 a v dalších letech za použití jiných metod. Na celém území národních přírodních rezervací je dle § 29 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění (dále jen „zákon“), písmene d) vstupovat a vjíždět mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody, …. a písmene i) sbírat či odchytávat rostliny a živočichy. V našem případě docházelo ke všem výše uvedeným činnostem, a proto bylo nutné zažádat o udělení výjimky dle § 43 zákona. Žádosti o udělení výjimky jsou podávány na MŽP (odbor zvláště chráněných částí přírody). Ministerstvo po obdržení žádosti tuto předloží do 60 dnů od doručení na jednání vlády. Po projednání ve vládě vydá ministerstvo do 30 dnů rozhodnutí podle usnesení vlády. V mém případě udělení výjimky trvalo téměř 5 měsíců. Z tohoto důvodu je velice nutné zažádat o udělení výjimky v dostatečném předstihu před začátkem sezóny.
- 75 -
6. Výsledky a diskuse 6.1. Kančí obora Nejdříve budou popsány výsledky z průzkumu na periodické tůni KO 06, kde v letech 2007 až 2009 probíhal průzkum za použití metody odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi.
6.1.1. Výsledky průzkumu s použitím odchytové bariéry na tůni KO 06 2007 Byla postavena 28. 3. 2007 v délce 180 m v jižní části tůně, která byla rozdělena na dva samostatné úseky. Při západním břehu byla postavena odchytová bariéra v délce 130 m se šesti kbelíky a při východním břehu v délce 50 m se třemi kbelíky (mapka se zákresem odchytových bariér je součástí karty tůně KO 06). Bariéra byla zrušena 26. 4. 2007. V roce 2007 nebyli odchycení jedinci rozlišováni dle pohlaví až na výjimku u čolků obecných, u kterých jsou pohlavní rozdíly zjevné na první pohled. Celkem bylo na lokalitě potvrzeno 9 druhů obojživelníků (skokany rodu Pelophylax zde uvádím jako skupinu „zelených skokanů“ – „Pelophylax esculenta complex“ z důvodu, že nebyli rozlišováni na jednotlivé druhy). V roce 2007 bylo na lokalitě potvrzeno 9 druhů obojživelníků. Celkem bylo odchyceno 76 jedinců skokana štíhlého, 33 skokana ostronosého, 10 „zelených skokanů“, 2 kuňky obecné, 2 blatnice skvrnité, 1 rosnička zelená, 11 ropuch obecných, 38 čolků obecný (31 F a 7 M) a 1 čolek dunajský. Z celkového počtu odchycených skokanů štíhlých bylo 88 % subadultních a jen 12 % adultních jedinců. Stejně tak u skokanů ostronosých převažovalo procentní zastoupení odchycených migrujících subadultů (61%) nad adulty (39%). Vysoký podíl odchycených subadultních jedinců obou druhů skokanů byl zapříčiněn pozdní instalací odchytové bariéry, což je evidentní z průběhu průměrných teplot na grafu (příl. č. 2). Adultní jedinci skokana štíhlého a skokana ostronosého se pravděpodobně na rozmnožiště přesunuli v období od konce února do konce druhé dekády března, kdy se průměrné teploty vzduchu po celou dobu pohybovaly nad 4 °C a denní teploty v rozmezí 7 – 19 °C. Subadultní jedinci hromadně migrovali teprve až v druhé dekádě dubna (viz. tabulka přil. č. 3). Procentní zastoupení odchycených adultů obou druhů
- 76 -
skokanů ukazuje spíše na jedince migrující na letní stanoviště, než na jedince migrující na rozmnožiště. Další z druhů obojživelníků odchycených ve větších počtech byl čolek obecný. Z celkového počtu odchycených jedinců bylo 82 % samic a jen 18 % samců. Větší početní zastoupení samic je způsobeno dřívějším příchodem samců na rozmnožiště u nichž byl zachycen jen konec migrace, na rozdíl od samic, jejichž období migrace bylo zachyceno celé (viz. tabulka přil. č. 3). Migrace samic probíhala v první dekádě dubna, kdy se průměrné teploty vzduchu pohybovaly nad 6 °C a denní teploty v rozmezí 15 – 20 °C. O dřívějším příchodu samců se ve své práci zmiňuje ŠEBELA (1993), který na základě svého výzkumu tuto domněnku nepotvrdil, a také VOJAR (2000), který uvádí příchod samců na rozmnožiště o 1 – 3 dny dříve než samic.
Tab. 2 – Počet jedinců odchycených pomocí odchytové bariéry v Kančí oboře v roce 2007 Název česky (zkratka) Skokan štíhlý (Rdal) Skokan ostronosý (Rarv) Skokan zelený (Pesc kom.) Kuňka obecná (Bbom) Blatnice skvrnitá (Pfus) Rosnička zelená (Harb) Ropucha obecná (Bbuf) Čolek obecný (Lvul) Čolek velký (Tdob)
Počet jedinců 76 33 10 2 2 1 11 38 1
Tab. 3 – Délka těla (mm) čolků obecných odchycených pomocí odchytové bariéry v Kančí oboře v roce 2007 Délka těla (mm) min. max. prům. F (ex.=31) M (ex.=7)
50
77
68
70
79
73
2008 V roce 2008 byla metoda odchytové bariéry použita nejen v Kančí oboře, ale nově i v NPR Ranšpurk, proto bylo z důvodu časové náročnosti, kterou kontroly bariér vyžadují (2 x během dne, ráno a navečer), přistoupeno ke zrušení bariéry při východním
- 77 -
břehu tůně a ke zkrácení při západním břehu ze 130 m na úsek dlouhý 120 m s pěti kbelíky. Bariéra byla nainstalována od 14. 3. 2008 do 4. 4. 2008. V roce 2008 bylo na lokalitě potvrzeno 6 druhů obojživelníků. Celkem bylo odchyceno 13 ex. skokana štíhlého (13 F), 133 ex. skokana ostronosého (127 F a 6 M), 3 ex. kuňky obecné (2 F a 1 p. n.), 4 ex. ropuchy obecné (4 F a 4 M), 2 ex. ropuchy zelené (2F) a 10 ex. čolků obecných (9 F a 1 M). Z celkového počtu odchycených skokanů štíhlých i ostronosých byli zachyceni ve 100 % případech jen adultní jedinci. Subadultní jedinci se probouzí mnohem později než dospělí, což je patrné z výsledků odchytu za rok 2007. U skokana štíhlého byla zachycena jen část migrace samic (viz. tabulka příl. č. 4). Jedná se totiž o druh, který se z „hnědých skokanů“ probouzí nejdříve (samci o něco dříve jak samice) a ihned se přesouvá na rozmnožiště (BARUŠ 1992). Z grafu (příl. č. 5) na základě průměrných teplot vzduchu můžeme předpokládat, že migrace samců proběhla v poslední dekádě února a začátkem března, kdy se průměrné teploty vzduchu pohybovaly až na výjimky (28. – 29. 2. 2008) nad 6 °C a denní v rozmezí 7 – 18 °C. Tento předpoklad potvrzuje i tvrzení uváděné BARUŠEM (1992), že k ukončení přezimování dochází, když minimální denní teploty překračují 0 °C, maximální denní teploty vzduchu dosahují 7 - 14 °C a teplota vody stoupá na 3 – 5 °C. Převážná migrace samic proběhla od 8. 2. 2008 do 17. 2. 2008, kdy se průměrné teploty pohybovaly v rozmezí 4 – 8 °C a denní 6 – 14 °C. U skokana ostronosého byly v 95 % odchyceny samice. Samci se totiž na lokality přesunují o něco dříve, ale zase později než samci skokana štíhlého. Hlavní migrace samců skokana ostronosého pravděpodobně proběhla ve stejném období jako migrace samic skokana štíhlého (viz. text výše). Migrace samic proběhla v druhé polovině března v období, kdy průměrné teploty výrazně kolísaly v rozmezí – 0,4 – 8 °C. Nejsilnější tah byl v noci z 23. 3. na 24. 3. 2008, kdy bylo celkem odchyceno 82 samic a jen 2 samci skokana ostronosého. Průměrná teplota v těchto dvou dnech se pohybovala sice jen kolem 3 °C, ale zato 23. 3. 2008 spadlo 10,7 mm srážek, což pravděpodobně bylo hlavním impulsem pro migraci samic skokanů ostronosých. U odchycených čolků obecných početně převládaly samice (9 ex.) nad samci (1 ex.).
- 78 -
Tab. 4 - Počet jedinců odchycených pomocí odchytové bariéry v Kančí oboře v roce 2008 Název česky (zkratka) Skokan štíhlý (Rdal) Skokan ostronosý (Rarv) Kuňka obecná (Bbom) Ropucha obecná (Bbuf) Ropucha zelená (Pvir) Čolek obecný (Lvul)
Počet F 13 127 2 4 2 1
M 6 4 9
p.n. 1 -
Celkem 13 133 3 8 2 10
Tab. 5 - Délka těla (mm) skokanů ostronosých a skokanů štíhlých odchycených pomocí odchytové bariéry v Kančí oboře v roce 2008 Délka těla (mm) min. max. prům. skokan ostronosý
F (ex.=127) M (ex.=6)
43
70
52
52
57
54
skokan štíhlý F (ex.=13)
47
59
54
2009 Stejně jako v předešlém roce 2008 byla odchytová bariéra postavena při západním břehu v délce 120 m s pěti kbelíky. Bariéra byla nainstalována od 12. 3. do 26. 3. 2009. Na lokalitě bylo potvrzeno 5 druhů obojživelníků. Celkově byli odchyceni 3 ex. skokana štíhlého (2 F a 1 M), 20 ex. skokana ostronosého (11 F a 9 M), 2 ex. ropuchy obecné (2 M), 14 ex. čolka obecného (11 F a 3 M) a 1 ex. čolka dunajského (1 M). Odchytovou bariérou byla zachycena jen částečná migrace skokana ostronosého a čolka obecného (viz. tabulka přílohy č. 9). Z grafu (viz. příl. č. 10), na základě průměrných teplot vzduchu je evidentní, že migrace skokanů štíhlých a částečně skokanů ostronosých se uskutečnila v období od 27. 2. do 18. 3. 2009, kdy se průměrné teploty vzduchu pohybovaly v rozmezí 3 – 6 °C a denní 6 – 11 °C. U odchycených čolků obecných početně převládaly samice (11 ex.) nad samci (3 ex.).
- 79 -
Tab. 6 - Počet jedinců odchycených pomocí odchytové bariéry v Kančí oboře v roce 2009 Počet
Název česky (zkratka)
F 2 11 11 -
Skokan štíhlý (Rdal) Skokan ostronosý (Rarv) Ropucha obecná (Bbuf) Čolek obecný (Lvul) Čolek dunajský (Tdob)
M 1 9 2 3 1
celkem 3 20 2 14 1
Tab. 7 - Délka těla (mm) skokanů ostronosých a čolků obecných odchycených pomocí odchytové bariéry v Kančí oboře v roce 2009 Délka těla (mm) min. max. prům. skokan ostronosý F (ex.=14) M (ex.=8)
41
65
59
54
63
60
čolek obecný F (ex.=11) M (ex.=3)
50
69
64
67
72
70
6.1.2. Výsledky průzkumu za použití ostatních metod KO 01 Průzkum byl proveden v březnu 2011 – zjištěno zde bylo 29 snůšek skokana štíhlého, cca 100 sub. „zelených skokanů“ a dále byla odchycena 1 F skokana skřehotavého. Z dalších druhů byl potvrzen výskyt užovky obojkové. KO 02 Na jaře 2009 zde bylo spočteno 51 snůšek, 70 snůšek v roce 2010 a 69 snůšek skokana štíhlého v roce 2011. Z dalších obojživelníků zde byla na základě hlasových projevů potvrzena rosnička zelená (do 20 M), kuňka obecná (4 M) a skokan zelený (do 30 M). Biotop je vhodný i pro čolka obecného a dunajského, ale adulti ani larvy zde potvrzeny nebyly. KO3 Na začátku dubna zde nebyly objeveny žádné snůšky ani hlasová aktivita. Ze břehů odskakovalo do vody jen cca 100 sub. „zelených skokanů“. - 80 -
KO 04 Průzkum zde prováděn nebyl. Tůň se jeví jako vhodná pro skokana štíhlého. KO 05 Začátkem dubna 2011 zde bylo spočteno 35 snůšek skokana štíhlého a 66 skokana ostronosého. Na základě hlasových projevů byla potvrzena kuňka obecná (do 20 M), ropucha zelená (1 M) a obecná (2 M). Odchyceni byli pulci rosničky zelené. Čolci obecní, tak i dunajští na lokalitě potvrzeni nebyli i přesto, že lokalita se pro tyto druhy jeví jako vhodná. KO 06 V roce 2008 zde bylo spočteno 123 snůšek skokana štíhlého a 176 snůšek skokana ostronosého, v následujícím roce kvůli výraznému zvýšení hladiny snůšky spočteny nebyly, v roce 2010 bylo nalezeno 75 snůšek skokana štíhlého a 93 skokana ostronosého a v roce 2011 bylo objeveno 106 snůšek skokana štíhlého a 0 snůšek skokana ostronosého. Na základě hlasových projevů zde byli potvrzeni kuňka obecná (do 10 M), rosnička zelená (do 50 M), blatnice skvrnitá (do 10 M), skokan krátkonohý (do 5 M) a skokan zelený (do 20 M). KO 07 KO 07a – trvaleji zvodnělá tůň kruhové tvaru o průměru cca 15 m a s hloubkou přes 1 m. Ještě před několika lety byla zcela zastíněná, ale odtěžením přilehlého porostu bylo umožněno přímé oslunění z jižní strany (stupeň zastínění 0) KO 07b – přes 30 m dlouhá a 3 m široká periodická tůň s hloubkou vody do cca 80 cm. Stupeň zastínění je 0. KO 07c – podlouhlá periodická tůň šířky 2 m a délky do cca 50 m. Stupeň zastínění 4. KO 07d – mělká periodická tůň o šířce 4 m a délce cca 20 m. Stupeň zastínění 4. Na tůni KO 07a bylo v roce 2009 nalezeno 14 snůšek a 6 snůšek v roce 2011 skokana štíhlého. Jedna snůška skokana štíhlého byla nalezena v roce 2011 i v tůni KO 07b. Na ostatních tůních snůšky objeveny nebyly. Dále byly na KO 07a, b, c sledováni sub. i ad. „zelených skokanů“ (cca na každé tůni do 100 ex.). Na základě hlasových projevů byla potvrzena kuňka obecná (2 M) a ropucha zelená (1 M). Na KO 07a byl odchycen dospělec i larva čolka obecného.
- 81 -
KO 08 Na základě hlasových projevů zde byl potvrzen výskyt všech tří druhů ze skupiny „zelených skokanů“, dále kuňka obecná (2 M) a ropucha obecná (1 M). V roce 2011 zde bylo spočteno 27 snůšek skokana štíhlého a 144 skokana ostronosého. KO 09 Jedná se o dvě mělké deprese nepřesahující délku 10 m a šířky 2 m s hloubkou do 70 cm. Zvodňované jsou průsakem z odlehčovacího ramene řeky Dyje. Stupeň zastínění 4. V obou tůních byli zjištěni jen adultní a juvenilní jedinci „zelených skokanů“. Odchyceny byly dvě samice skokana zeleného. KO 10 KO 10a – periodická tůň o rozměrech cca 40 x 20 m zcela osluněná. Hloubka vody dosahuje max. cca 70 cm. KO 10b – periodická tůň o rozměrech cca 8 x 30 m zcela zastíněná. Hloubka vody dosahuje max. cca 50 cm. Snůšky skokanů štíhlých 11, 15 a 23 byly nalezeny jen v tůni KO 10a v letech 2009 až 2011. Dále byla pozorováním potvrzena kuňka obecná (1 sub.), čolek obecný (5 M a 5 F) a „zelení skokani“ (obě tůně vždy po cca 100 sub. a ad. ex.) a na základě hlasových projevů rosnička zelená (do 20 M). KO 11 Na základě hlasových projevů byla potvrzena rosnička zelená (do 50 M), kuňka obecná (do 10 M) a ropucha zelená (1 M). Pozorovány byly stovky odskakujících sub. a ad. „zelených skokanů“, 5 sub. kuňky obecné a jeden pár čolka obecného. V roce 2011 bylo nalezeno 35 snůšek skokana štíhlého a 68 skokana ostronosého. Na lokalitě se dá dále předpokládat výskyt čolka dunajského a blatnice skvrnité. KO 12 KO 12a - velice mělká (do 20 cm) periodická tůň podél jižního břehu přívodního kanálu v délce cca 50 m a šířce do 10 m. Téměř souvisle porostlá ostřicí a rákosem a jen místy se nachází volná vodní hladina. Stupeň zastínění 3-4. KO 12b – mělká periodická tůň o rozloze cca 100 x 20 m, pravděpodobně se jedná o bývalé koryto řeky Dyje. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30 – 40 cm. Stupeň zastínění 3. KO 12c – periodická tůň při severním břehu přívodního kanálu o rozloze cca 50 x 15 m. Hloubka se pohybuje max. kolem 70 cm. Stupeň zastínění 4.
- 82 -
Na prvních dvou tůních bylo pozorováno cca 100 sub. „zelených skokanů“, jen na tůni KO 12c to bylo cca 50 ex. Za rok 2011 byla na tůni KO 12a nalezena 1 snůška skokana štíhlého, na KO 12b bylo nalezeno 12 a na KO 12c 5 snůšek. KO 13 Lokalita, která z důvodu velice krátké doby zvodnění není vhodná pro rozmnožování obojživelníků. Průzkumem nebyl potvrzen žádný druh obojživelníka. KO 14 V roce 2011 zde bylo nalezeno 8 snůšek skokana štíhlého. KO 15 V roce 2009 bylo jen na KO 15b nalezeno 11 snůšek skokana štíhlého, v roce 2011 bylo na KO 15a nalezeno 28 snůšek skokana ostronosého a 1 snůška skokana štíhlého, na KO 15b bylo 17 a na KO 15b jen 3 snůšky skokana štíhlého. Pozorováním byl potvrzen výskyt stovek sub. a desítek ad. „zelených skokanů. KO 16 V roce 2009 bylo na KO 16a spočteno 40 a 46 snůšek skokana štíhlého na KO 16c. Ve stejném roce bylo pozorováno páření ropuch obecných v počtu cca 20 ex. V roce 2011 bylo v KO 16a nalezeno 15, na KO 16b 2 a na KO 16c 25 snůšek skokana štíhlého. Pozorováním byli potvrzeni sub. a ad. ex. „zelených skokanů“ v počtu do 30 na KO 16b a do 100 na KO 16c. KO 17 V roce 2011 zde bylo nakladeno 55 snůšek skokana štíhlého a 17 skokana ostronosého. KO 18 V roce 2009 bylo spočteno na lokalitě 30 snůšek skokana štíhlého a v roce 2011 ? snůšek skokana ostronosého. Pozorováním byl potvrzen výskyt „zelených skokanů“ (skokana zeleného i skokana skřehotavého) cca do 50 ad. ex., čolka obecného (1 M a 1 F) a čolka dunajského (8 M a 2 F). Na základě hlasových projevů byla potvrzena kuňka obecná (2 M). Lokalita je vhodná i pro blatnici skvrnitou. KO 19 V roce 2011 zde bylo nakladeno 6 snůšek skokana štíhlého. Dále bylo pozorováno cca 10 odskakujících sub. „zelených skokanů“. KO 20 V roce 2011 zde bylo nalezeno 6 nakladených snůšek skokana štíhlého. Pozorováním byl potvrzen výskyt kuňky obecné (4 sub. ex.) a „zelení skokani“ (do 20 sub. ex.). - 83 -
KO 21 V roce 2011 zde bylo nakladeno 51 snůšek skokana štíhlého a 41 skokana ostronosého. Pozorováním byl potvrzen výskyt čolka obecného (1 M). KO 22 Lokalita nevhodná pro rozmnožování obojživelníků. KO 23 Výsledky průzkumu obojživelníků jsou vztaženy jen k tůni KO 23a. Bylo zde nalezeno 26 nakladených snůšek skokana štíhlého a 67 skokana ostronosého. Pozorováním byl potvrzen čolek obecný (1 M) a desítky sub. a ad. „zelených skokanů“ (do 40 ex.). Na základě hlasových projevů byla potvrzena ropucha obecná (2 M). KO 24 V roce 2011 zde bylo nakladeno 33 snůšek skokana štíhlého a 214 skokana ostronosého. Pozorováním byl potvrzen výskyt ropuchy obecné (3 M) a kuňky obecné (3 sub. ex.), jejíž výskyt byl také potvrzen na základě hlasových projevů (4 M). KO A (rybník Lipín) Lokalita s výskytem ropuchy obecné, každoročně se zde rozmnožuje cca 100 ex. Na základě hlasových projevů byl potvrzen výskyt ropuchy zelené (2 M). KO B Na jaře 2011 bylo zjištěno 145 nakladených snůšek skokana štíhlého a vizuálně cca 50 odskakujících sub. „zelených skokanů“. KO C Průzkum byl prováděn na jaře 2011 a bylo zjištěno 9 nakladených snůšek skokana štíhlého a 10 skokana ostronosého. Vizuálně bylo pozorováno cca 20 odskakujících sub. a ad. „zelených skokanů“. L 01 V roce 2011 zde bylo nakladeno 7 snůšek skokana štíhlého a 9 skokana ostronosého. Vizuálně byli pozorováni jedinci „zelených skokanů“ (cca 30 ex.) a sub. kuňky obecné (1 ex.). L 02 Na jaře 2011 zde byly nalezeny 2 snůšky skokana štíhlého. Pozorováním byl potvrzen výskyt „zelených skokanů“ (cca 10 sub.). Jedná se o významnou lokalitu bobra evropského, který má v příkrých březích nárazového břehu vyhloubeny úkryty. - 84 -
L 03 Na jaře 2011 byla objevena 1 snůška skokana štíhlého. Pozorováním byli potvrzeni „skokani zelení“ (cca 100 odskakujících sub.) a kuňka obecná (1 sub.). L 04 Na jaře 2011 bylo na lokalitě nalezeno 7 snůšek skokana štíhlého a pozorováním byl potvrzen „skokan zelený“ (cca 300 odskakujících sub.). L 05 Není vhodným biotopem pro žádný z druhů obojživelníků lužních lesů jižní Moravy. L 06 Není vhodným biotopem pro žádný z druhů obojživelníků lužních lesů jižní Moravy. L 07 Není vhodným biotopem pro žádný z druhů obojživelníků lužních lesů jižní Moravy. L 08 Na jaře 2011 zde bylo nalezeno 15 snůšek skokana štíhlého. Pozorováním byla potvrzena kuňka obecná (do 10 sub.), „zelení skokani“ (do 50 sub.) a čolek obecný (2 x F a 1 x M). L 09 Průzkum prováděn v roce 2011 v jarním období. L 09a – pozorováním byla potvrzena kuňka obecná (do 20 sub.) a „skokan zelený“ (do 20 odskakujících sub.) L 09b – 2 snůšky skokana štíhlého, do 10 sub. „zelených skokanů“ L 10 L 10a – nakladeny zde byly 3 snůšky skokana štíhlého. Pozorováním byl potvrzen výskyt „zelených skokanů“ (cca 50 odskakujících sub.), kuňky obecné (do 10 sub.) a čolka obecného (2 F a 2 M). Hlasově byla potvrzena ropucha obecná (1 M). L 10b – nakladena 1 snůška skokana štíhlého. Pozorováním potvrzen výskyt „zelených skokanů“ (do 30 sub.), kuňky obecné (5 sub.) a čolka obecného (2 F). L 15 V jarním období 2011 byla nalezena 1 snůška skokana štíhlého. Pozorováním byl potvrzen výskyt „zelených skokanů“ (cca 50 odskakujících sub.) a kuňka obecná (do 10 sub.).
- 85 -
L A (Ladenská alej č. 2) Na jaře 2009 zde bylo nakladeno 127 snůšek skokana štíhlého, v roce 2011 to bylo 126 snůšek skokana štíhlého a 394 snůšek skokana ostronosého. Pozorováním byl potvrzen výskyt ropuchy obecné (cca 100 rozmnožujících se ex.), kuňky obecné (1 sub.), „zelených skokanů (desítky sub.). Na základě hlasového projevu byl potvrzen výskyt skokana krátkonohého (1 M). Čolci potvrzeni nebyli, ale jejich výskyt se dá předpokládat. L B (Ladenská alej č. 1) L Ba – nalezeno bylo 46 snůšek skokana štíhlého nakladených rovnoměrně podél celého břehu a 140 snůšek skokana ostronosého nakladených v severním osluněném cípu. Pozorováním byl potvrzen „skokan zelený“ (stovky sub.). Hlasově se projevovala kuňka obecná (4 M) a blatnice skvrnitá (2 M). Čolci potvrzeni nebyli, ale jejich výskyt se dá předpokládat. L Bb – nalezeno bylo 65 snůšek skokanů štíhlých. Pozorováním byl potvrzen výskyt „zelených skokanů“ (do 50 sub.). LC Nakladeno zde bylo 120 snůšek skokana štíhlého a 12 skokana ostronosého (v navazujícím mělkém příkopu přes louku). Potvrzen byl pozorováním výskyt „zelených skokanů“ (cca 300 sub. a ad.) a hlasově kuňka obecná (5 M). Čolci potvrzeni nebyli, ale jejich výskyt se dá předpokládat. L D (U seníku) Nalezeny jen několik dní staré snůšky ropuchy obecné (odhaduji, že rozmnožování se účastnilo do 100 ex.), na lokalitě byli pozorování ještě i samci (7 M). Snůšky skokanů štíhlých (109 kusů) a skokanů ostronosých (100 kusů) byly nalezeny v mělkých zátočinách a příkopech poblíž samotné tůně. Pozorováno bylo také do deseti sub. kuněk obecných a do 50 sub. „zelených skokanů“. L E (Malý Rohlík) Nalezeno zde bylo 120 snůšek skokana štíhlého a 60 snůšek skokana ostronosého. Pozorováním byl potvrzen výskyt kuňky obecné (do 10 sub.), „zelených skokanů“ (desítky sub.) a čolka obecného (1 M a 1 F). L F (Velký Rohlík) Nalezeno bylo 21 snůšek skokana štíhlého. Pozorováním byli potvrzeni „zelení skokani“ (do 50 sub.) a kuňka obecná (do 10 sub.).
- 86 -
6.2. Obora Soutok Nejdříve budou popsány výsledky z průzkumu na periodické tůni I v NPR Ranšpurk, kde v roce 2009 probíhal průzkum za použití metody odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi.
6.2.1. Výsledky průzkumu s použitím odchytové bariéry v NPR Ranšpurk V roce 2008 byla metoda odchytové bariéry použita nejen v NPR Ranšpurk, ale také na tůni KO 06 v Kančí oboře. Bylo v plánu, že metoda průzkumu pomocí odchytové bariéry bude použita i v roce 2009, ale z důvodu záplav a následně zvýšené hladiny spodní vody, nebylo možné metodu použít. Bariéra byla nainstalována 13. 3. 2008 a zrušena 30. 3. 2008 v celkové délce cca 60 m se třemi kbelíky jako padacími pastmi. V roce 2008 byly na lokalitě pomocí odchytové bariéry potvrzeny 4 druhy obojživelníků. Celkově bylo odchyceno 34 ex. skokana štíhlého (14 F, 6 M a 14 p.n.), 199 ex. skokanů ostronosých (142 F, 49 M a 8 p.n.), 2 ex. kuňky obecné (2 p.n.) a 7 ex. čolka obecného (7 F). Z celkového počtu odchycených skokanů štíhlých i ostronosých byli stejně jako v Kančí oboře zachyceni ve 100 % případech jen adultní jedinci. Subadultní jedinci se probouzí mnohem později než dospělí, což je patrné z výsledků odchytu za rok 2007. U skokana štíhlého byla zachycena konečná fáze migrace. Na rozdíl od odchytů v Kančí oboře, kde bylo z celkového počtu zastoupeno 100 % samic, tak v NPR Ranšpurk to bylo jen 70 % (viz. tabulka přil. č. 6). Jedná se o druh, který se z „hnědých skokanů“ probouzí nejdříve (samci o něco dříve jak samice) a ihned se přesouvá na rozmnožiště (BARUŠ 1992). Z grafu (příl. č. 7) na základě průměrných teplot vzduchu můžeme předpokládat, že migrace samců proběhla v poslední dekádě února a začátkem března, kdy se průměrné teploty vzduchu pohybovaly až na výjimky (28. – 29. 2. 2008) nad 6 °C a denní v rozmezí 7 – 18 °C. Tento předpoklad potvrzuje i tvrzení uváděné BARUŠEM (1992), že k ukončení přezimování dochází, když minimální denní teploty překračují 0 °C, maximální denní teploty vzduchu dosahují 7 - 14 °C a teplota vody stoupá na 3 – 5 °C. Převážná migrace samic proběhla od 8. 2. 2008 do 17. 2. 2008, kdy se průměrné teploty pohybovaly v rozmezí 4 – 8 °C a denní 6 – 14 °C. U skokana ostronosého byly v 74 % odchycený jedinců zastoupeny samice. Samci se totiž na lokality přesunují o něco dříve, ale zase později než samci skokana štíhlého.
- 87 -
Hlavní migrace samců skokana ostronosého pravděpodobně proběhla ve stejném období jako migrace samic skokana štíhlého (viz. text výše), ale z odchytů je patrné, že se částečně překrývala i s migrací samic skokana ostronosého, která proběhla v noci ze 16. na 17. 3. a ze 17. na 18. 3. 2008. V těchto dvou odchytech bylo zastoupení samic a samců v poměru cca 2 : 1. Větším počtem migrujících jedinců byla stejně jako v Kančí oboře noc z 23. 3. na 24. 3. 2008, kdy zde bylo odchyceno 42 samic a jen 4 samci. Za zmínku určitě stojí, že cca 50 % odchycených samců už bylo v amplexu se samicemi. Otázkou zůstává, zda k amplexu došlo už během migrace, stejně jako u ropuch obecných, kdy se samečci nechávají samičkou odnést na rozmnožiště, nebo až v odchytové nádobě. U čolků obecných byly odchyceny jen samice (7 ex.). Rozdíly v době migrace a procentního zastoupení samců a samic jak skokana štíhlého a ostronosého na lokalitě Kančí obory a NPR Ranšpurk jsou evidentní z příslušných tabulek a grafů (viz. přil. č. 4-8). Jak už bylo uvedeno, klimatické údaje jsou získané z klimatické stanice v Lednici (Prameniště), na základě kterých není možné podchytit mikroklimatické rozdíly jednotlivých lokalit, které můžou být argumentem k objasnění těchto rozdílů.
Tab. 8 - Počet jedinců odchycených pomocí odchytové bariéry v NPR Ranšpurk v roce 2008 Název česky (zkratka) Skokan štíhlý (Rdal) Skokan ostronosý (Rarv) Kuňka obecná (Bbom) Čolek obecný (Lvul)
F 14 142 7
M 6 49 -
- 88 -
Počet p.n. 14 8 2 -
celkem 34 199 2 7
Tab. 9 - Délka těla (mm) skokanů ostronosých a skokanů štíhlých odchycených pomocí odchytové bariéry v NPR Ranšpurk v roce 2008 Délka těla (mm) min. max. prům. skokan ostronosý F (ex.=142) M (ex.=49)
42
78
49
42
64
51
skokan štíhlý F (ex.=14) M (ex.=6)
45
52
49
45
53
49
6.2.2. Výsledky průzkumu za použití ostatních metod OS I (mokřad u rybníka) Na jaře 2011 zde byly nalezeny 4 snůšky skokana štíhlého a 65 skokana ostronosého. Jedná se o lokalitu s výskytem bobra evropského. OS II („rybník“ na Lánských loukách) Na jaře 2011 zde bylo pozorováno rozmnožování skokanů štíhlých (6 snůšek), skokanů ostronosých (52 snůšek) a ropuch obecných (100 – 200 ex.). Rozmnožování však neprobíhalo v samotném „rybníce“, ale při severozápadním břehu, kde díky jeho snížení dochází při vyšší hladině spodní vody k vytvoření rozsáhlého (100 x 10 m) a mělkého (do 30 cm) mokřadu. Pokud se zde pulci stihnou před vyschnutím, které je kvůli odvodňovacímu příkopu při jihovýchodním břehu urychleno, z vajíček vylíhnout, tak se musí ještě vyrovnat s predačním tlakem rybí obsádky. Břehy jsou zde zcela kolmé bez litorálních porostů, kde by se pulci mohli částečně ukrývat, a tak jsou přímo vystaveni svým predátorům. Navrhuji zde vybudovat dvě podlouhlé tůňky při severozápadním a jednu nepravidelného tvaru při východním okraji „rybníka“ s pozvolnými sklony břehů a max. hloubkou oproti stávajícímu terénu 60 cm. Tůně by při určité výšce hladiny podzemní vody neměly být propojené s vodní hladinou „rybníka“ – bude tak zamezeno volnému přístupu ryb do tůní. OS III (mokřad Rožek) V roce 2010 zde byl potvrzen výskyt (hlas, snůšky) skokana štíhlého (89 snůšek) a skokana ostronosého (5 snůšek) a odchycena byla rosnička zelená.
- 89 -
OS IV (mokřad Andryáš) V roce 2010 zde bylo nakladeno 17 snůšek skokana štíhlého a 11 skokana ostronosého. Na základě hlasového projevu byla potvrzena kuňka obecná (2 ex.). OS V (přívodní kanál na Andryáš) V roce 2010 bylo nakladeno 21 snůšek skokana štíhlého a to jen v místě dlouhém 100 m a dostatečně osluněném. Zbytek kanálu byl zarostlý okřehkem. OS VI (NPR Ranšpurk) Tůň I - v roce 2008 zde bylo spočteno 132 snůšek skokana štíhlého a 143 skokana ostronosého, v roce 2010 bylo nalezeno jen 43 snůšek skokana štíhlého a 10 skokana ostronosého. Dále zde byl potvrzen výskyt čolka dunajského (3 ex.), čolka obecného (desítek dospělců a larev), rosničky zelené (do 10 ex.), blatnice skvrnitá (1 sub.), kuňka obecná (1 ex.) a „zelení skokani“ (desítky pulců). Tůň II – v roce 2008 zde bylo nakladeno 21 snůšek skokana štíhlého a 140 snůšek skokana ostronosého. V roce 2010 bylo nalezeno jen 36 snůšek skokana štíhlého. Dále zde byl potvrzen výskyt čolka obecného (odchycena 1 M a desítky larev) a „zelení skokani“ (desítky pulců). Za zmínku ještě stojí dvě slepá ramena zavlažovacího kanálu, který tvoří západní hranici NPR Ranšpurk, kde bylo dohromady nalezeno 30 snůšek skokana štíhlého v roce 2008. OS VII (tůň u slepého ramene Dědavá) V roce 2010 zde bylo nakladeno 21 snůšek skokana štíhlého (v osluněné části) a 52 skokana ostronosého (v zastíněné). OS VIII (Dědova pískovna) Tůň je významným rozmnožištěm ropuch obecných, které se zde každoročně páří a to v počtech 100 – 200 jedinců. Nalezeny zde byly také snůšky skokana štíhlého (18 snůšek v roce 2010 a 0 v roce 2011) a skokana ostronosého (268 snůšek v roce 2010 a 181 v roce 2011). OS IX (tůň u Dědovy pískovny) V roce 2010 na základě hlasových projevů a odchytu potvrzen výskyt skokana zeleného a skokana krátkonohého. Na základě hlasových projevů byl potvrzen výskyt kuňky obecné i rosničky zelené. U kuňky obecné byl odchycen i pulec a pozorován subadult. Odchycen byl také samec čolka obecného a pulci blatnice skvrnité. OS X
- 90 -
V roce 2010 zde bylo nakladeno 6 snůšek skokana štíhlého a 32 skokana ostronosého. Na základě hlasových projevů byl potvrzen skokan zelený (do 20 ex.), skokan krátkonohý (do 2 ex.), kuňka obecná (do 10 ex.) a rosnička zelená (do 10 ex.). Odchyceni byli čolci obecní (2 F a 1 M). OS XI V roce 2010 zde byla nakladena 1 snůška skokana štíhlého a 30 skokana ostronosého. Výskyt čolků potvrzen nebyl.
6.3. Obojživelníci ve vztahu změn v krajině Znalost složitého vývoje vzniku a změn zdejší krajiny přichází s vědeckým pokrokem. Archeologické výzkumy, pylové analýzy, půdní sondy, to vše a mnohé další nám skládá mozaiku odhalující o naší krajině spousty zajímavostí a nevšedností. Osídlení v blízkosti soutoku řek Moravy a Dyje je datováno od pravěku až do konce 13. stol. Člověk zde nacházel vhodná útočiště a dostatek potravy. Byly zde menší osady i velká hradiště jako Pohansko a Mikulčice, které dohromady čítaly až 3000 obyvatel. Ti žili a hospodařili v místech, kde dnes není z důvodů pravidelných záplav trvalé osídlení. A byly to právě záplavy, pravidelně přicházející od 13. stol, které donutily osadníky opustit své příbytky a přesunout se dále od řek. V bezpečí říčních teras lidé stavěli svá trvalá obydlí, avšak prostor nivy nadále užívali ke svému hospodaření. V místních lesích získávali palivové a stavební dříví, pásli zde svůj dobytek a kvůli senu obhospodařovali louky.
6.3.1. Obojživelníci ve vztahu k lesnímu hospodaření Historický exkurz Lužní lesy jak známe dnes, tak ještě před 200 lety vypadaly úplně jinak. Jednalo se především o mozaiku lesů nízkých, jejíž dřevo bylo důležitým zdrojem na topení, lesů středních, které poskytovaly nejen dřevo na otop, ale byly důležitým zdrojem stavebního dříví, a lesů pastevních. Zásadní změna přichází s vědecko-technickým pokrokem. Významným milníkem se stal rok 1802, kdy se při kácení dřevin začínají využívat ruční pily. S tím souvisí i možnost kácení větších průměrů kmenů s menší námahou. Začíná se více uplatňovat plánovité lesní hospodaření s důrazem na kvalitu a vyšší produkci dřeva. Dováží se
- 91 -
cizokrajné a rychle rostoucí druhy dřevin, lesy nízké, střední a pastevní jsou převáděny na les vysoký. Tato transformace znamená zásadní změnu v druhové, věkové i prostorové struktuře lesa. K převodu na les vysoký se v počátcích využívalo především lidské síly. Vykácené plochy se osévaly žaludy nebo se prováděla sadba sazenic. O malé stromky bylo nutné v průběhu roku pečovat ožínáním. Na místech, kde to bylo vhodné, především tam, kde záplavy nepřicházely tak často, se mezi nově provedenou výsadbou několik let pěstovaly hospodářské plodiny – provádělo se tzv. polaření. V polovině 20. stol., kdy to již technologický pokrok dovolil, se začalo v lese k přípravě půdy využívat buldozerů. Buldozery odstraňovaly pařezy z pasek, shrnovaly je do valů, do koryt mrtvých ramen nebo je pohřbívaly do podloží pasek. Na připravených půdách bylo možné provést zalesnění a následnou ochranu kultur proti buření mechanizačními prostředky, jejichž kolům již nebránily pařezy. Celoplošná příprava půdy buldozery byla přibližně od roku 2000 vystřídaná dalším mechanizačním prostředkem a to štěpkovací frézou, která dokáže potěžební zbytky rozsekat na hrubou štěpku a zároveň odfrézovat pařezy pod úroveň terénu. Využívalo se metody, kdy půda se štěpkou i s pařezy byly rozfrézovány až do hloubky 15 - 30 cm. Na takto připravené půdě bylo opět možné použít mechanizačních prostředků pro zalesnění i následnou ochranu kultur proti buřeni. Hloubková celoplošná příprava půdy byla koncem roku 2008 zcela zakázána Českou inspekcí životního prostředí a povolena jen pruhová hloubková příprava. Ale i tato příprava byla nakonec v březnu 2010 Ministerstvem životního prostředí zakázána a povolena jen povrchová bez zásahu do půdních vrstev. Negativní dopady lesního hospodaření Celoplošná příprava půdy je prováděna v období před samotným zalesňováním – v našem případě se většinou jedná o přípravu koncem zimy, kdy obojživelníci ještě zimují. Používáním buldozerů pro přípravu pasek pro zalesnění docházelo zavážením terénních depresí k likvidaci biotopů (rozmnožišť) a zároveň fyzické likvidaci zimujících obojživelníků. Následným nahrazením buldozerů štěpkovacími frézami došlo ke zlepšení situace a to z důvodu, že už nedocházelo k likvidaci jejich biotopů zavážením. Stále zde však zůstával problém se zásahem do půdních vrstev, kdy jsou
- 92 -
štěpkovací frézy schopny připravit půdu do hloubky až 30 cm a může tak docházet k fyzické likvidaci zimujících obojživelníků. Údaje o místech zimování obojživelníků v odborných publikacích jsou spíše obecného charakteru a to z důvodu jejich skrytého způsobu života. Samotnému se mi za celé období průzkumu 2007 až 2011 podařilo nalézt jen zimujícího skokana ostronosého v zemi v hloubce do cca 15 cm. Za úkryt mu posloužil vyhrabaný prostor ve tvaru ptačího hnízda přikrytý listím. Zimování, většinou vztažená ke konkrétní lokalitě, není možné paušálně aplikovat na celý druh nejen na území ČR. Rozdíly ve způsobu zimování nemusí být jen na základě druhové příslušnosti (např. „hnědí skokani“ souš a „zelení“ voda), ale můžou být rozdíly i na základě lokalit výskytu daného druhu (nadmořská výška, reliéf, expozice, využívání krajiny, atd.). Tento fakt potvrzuje i ZWACH (2009; ústní sdělení březen 2011), BARUŠ (1992) a ŠEBELA (ústní sdělení březen 2011). ZWACH ústně dále uvádí, že i pokud zimující obojživelník není hloubkovou přípravou půdy fyzicky zlikvidován, tak rozfrézováním svrchní části (do hloubky cca 30 cm) půdního horizontu dochází k novému převrstvení a zničení (ucpání) vstupního otvoru (např. myší díry nebo zemního úkrytu pod pařezy nebo jen tak na volné ploše). Obojživelník oslabený po zimě pak nemusí mít dostatek síly na to, aby se dostal ven přes nově vzniklou vrstvu zeminy smíchanou s hrabankou a dřevní štěpkou. Obdobný problém nastává i samotným pojezdem techniky po ploše paseky, kdy dochází k zhutnění povrchu a pokud není zcela znemožněno, tak minimálně dochází ke ztížení opuštění zimoviště. Celoplošná příprava půdy štěpkovací frézou nemá negativní dopad jen na samotné obojživelníky, ale dochází také k fyzické likvidaci rostlin (sněženek, dymnivek, sasanek, bledulí a dalších ) včetně kořenových systémů a přípravou se mění vlastnosti půdy a tím i následná sukcese vegetace na pasece (ve velkém pak dochází k podpoře a šíření invazních druhů). Frézováním pařezů také mizí jeden z posledních zdrojů mrtvého dřeva, které jsou pro mnoho druhů saproxylického hmyzu životně důležité (ČÍŽEK et al. 2007). V neposlední řadě je potřeba ještě zmínit i důsledky přeměny tvarů lesa nízkého, středního a pastevního na vysoký, s dobou obmýtí u dubu 140 let a jasanu 100 let. Historické lesy do té doby prosvětlenější bez ostrých hranic mezi lučními a lesními porosty byly káceny v mnohem kratších intervalech a nedosahovaly takových výšek jako současné lesy. Na základě těchto faktů je možno konstatovat, že oslunění vodních ploch (rozmnožišť obojživelníků) bylo mnohem častější a po delší dobu. Dnes je praxe - 93 -
taková, že lesní tůně (menší rozlohy, u větších je částečné oslunění zajištěno trvale) jsou osluněné jen po krátké období od vykácení do doby než nově založený porost dostatečně odroste a plochu opět zastíní. To může trvat i 10 – 20 let, záleží na druhu dřeviny. let. Všeobecně je známo, že obojživelníci preferují osluněné vodní plochy a jejím zastíněním se snižuje jejich atraktivnost.
6.3.2. Obojživelníci ve vztahu k vodohospodářským úpravám Historický exkurz Voda, která měla velký vliv na podobu nivy, poskytovala člověku vše, co potřeboval. Ale byla to také ona, která byla příčinou zániku trvalého osídlení nivy. Z důvodu masivního odlesňování ve výše položených oblastech povodí Moravy a Dyje mělo za následek spuštění pravidelných povodní, během kterých se zde usadilo obrovské množství povodňových hlín, které na některých místech dosahují vrstvy až 4 metrů. Do té doby mnohem členitější povrch nivy se zarovnává a voda se tak při záplavách rozlévá dále od toku a ohrožuje hradiště Mikulčice a Pohansko, která ve 13. stol. zanikají. Lidé tak byli nuceni se přesunout mimo dosah záplav na říční terasy. S počátkem velkých povodní ve středověku se objevují i první snahy o ochranu luk a pastvin pomocí protipovodňových hrází. Protipovodňová opatření na jihu Moravy byla zprvu realizována jen pomístně a souvislejší úpravy byly prováděny nejdříve výše po tocích v zájmu ochrany rozrůstajících se měst Brna, Olomouce, Kroměříže a Přerova, ale také proto, že bylo nutné získat další zemědělskou půdu. Návrhy na souvislejší úpravy i dolních částí toků se objevily v 18. stol., ale z důvodu ekonomické náročnosti a obavy o stav lužních lesů, které by vyloučením záplav mohly uschnout, se regulace prozatím neuskutečnily. Ale tak jak povodňové vody rychleji odtékaly z míst provedených souvislých úprav výše po tocích, tak větší silou se projevily tam, kde úpravy provedeny nebyly. A proto se v 70. až 80. letech přistoupilo ke komplexním vodohospodářským úpravám i na jižní Moravě. Upraveny byly obě naše řeky Morava a Dyje. Nejvíce se úprava dotkla Moravy, jejíž původní koryto bylo opuštěno a vybudováno bylo zcela nové. Dyje si aspoň částečně zachovala svůj polopřirozený charakter a v některých úsecích, především v oblasti Soutoku, byla ponechána ve starém korytě. Nová koryta mají lichoběžníkovitý tvar, dno je výrazně zahloubeno a podél břehů jsou vybudovány ochranné hráze. Poslední tečkou komplexních vodohospodářských úprav a největším zásahem do krajiny bylo
- 94 -
vybudování vodního díla Nové Mlýny, sestávající ze tří nádrží o rozloze 3 300 ha. Byl tak zaplaven a zničen rozsáhlý komplex lužních lesů s obrovskou přírodovědnou hodnotou srovnatelnou s národním parkem. Negativní dopady vodohospodářských úprav Ohrazování řeky Dyje a Moravy mělo za následek vyloučení do té doby pravidelných záplav, což by pro samotné obojživelníky nebylo až tak zásadní, protože dotace vody do tůní je především závislá na hladině podzemní vody. Ale v důsledku vybudováním nových zahloubených koryt a prohloubením stávajících došlo k výraznému poklesu hladiny podzemních vod. Úprava Dyje, mezi Novými Mlýny a Břeclaví, byla dokončena v roce 1972 a od té doby se výrazně změnil hydrologický režim celého lužního lesa. Velká část vodních ploch a periodických tůní buď úplně vyschla před samotným dokončením metamorfózy obojživelníků anebo se výrazně zmenšila jejich plocha (KLOUPAR 2003, PRAŽÁK 1992, PRAŽÁK 2003, SUKOP 2003). Obdobné změny nastaly i v oblasti Soutoku, kde úpravou byla nejvíce dotčena řeka Morava, která byla uvedena zcela do nového koryta. Na Dyji se provedla úprava jen formou průpichů. Po provedených vodohospodářských úpravách fungují lužní lesy jako poldry, které mají regulovat kulminační průtoky v řece Moravě a Dyji (BUČEK et al. 2004). V Kančí oboře byl vlhkostní režim nepříznivě ovlivněn i jímáním podzemních vod jako zdroje pitné vody pro obec Lednici a město Břeclav. Negativní se tento stav ještě výrazněji projevil v suchých letech 1989-93. Naštěstí se tento negativní trend podařilo začátkem 90. let minulého století odvrátit a to provedením revitalizačních opatření. V Kančí oboře byl v letech 1991 - 1996 nově vybudován revitalizační systém kanálů o celkové délce 21,6 km s vodní plochou 6,5 ha. Společně s dalšími stálými a periodickými tůněmi dosahuje vodní plocha při plném zvodnění celkem 20 ha. Celý systém je napájen vodou ze Staré Dyje u Janova hradu (KLOUPAR 2003). V oboře Soutok stejně jako v Kančí oboře bylo v letech 1990 – 1999 obnoveno a pročištěno více než 70 km lesních kanálů a vybudováno 25 stavidlových objektů a 84 propustků (HRIB 2008). Tento důmyslný systém, který z velké části dokázal eliminovat důsledky vodohospodářských úprav na jižní Moravě na ekosystém lužního lesa, se ukázal jako krok správným směrem ihned v prvních letech po provedených revitalizacích. Provedením revitalizačních opatření byla sice vrácena hladina na „původní“ úroveň a bylo tak možné uměle simulovat a obnovit hydrologický režim před provedenými vodohospodářskými úpravami, ale to co je pro lužní lesy neméně důležité navráceno - 95 -
nebylo a pravděpodobně ani nebude. Jedná se o přirozené rozlivy, které území zasahovaly i několikrát do roka. Korytotvorné procesy (erozní a akumulační činnost) jsou pro zachování rozmanitých vodních biotopů velice zásadní. Proudící voda na některých místech unášený materiál ukládala a na místech, kde proud byl silnější, docházelo k erozi a vytváření nových terénních depresí (tůní) a omlazování tůní starých (odnosem bahna a spadaného listí). Byl tak zajištěn přirozený management tvorby a zániku vodních ploch. V lužním lese se díky přirozeným procesům vyskytovaly vodní plochy v různém stupni sukcese. Trend postupného sukcesního vývoje (stárnutí tůní – zazemňování) byl provedenými revitalizačními úpravami částečně zbrzděn, ale v současnosti je to už více jak 15 let, co bylo provedeno pročištění a vytvoření nových vodních biotopů. Vzhledem k tomu, že obojživelníkům lužních lesů ve vztahu k vodohospodářským úpravám byla věnována jen minimální pozornost (nejsou údaje o stavu místní batrachofauny před vodohospodářskými úpravami), není možné provést zhodnocení revitalizačních úprav. Můžeme jen předpokládat, že druhové spektrum obojživelníků je stále stejné, jen se výrazně měnila početnost jednotlivých druhů vzhledem k tomu, kolik a jakého typu (velikosti, hloubky a zastínění) zvodnělých vodních ploch v lužním lese bylo během roku k dispozici.
6.3.3. Obojživelníci ve vztahu k obhospodařování lučních porostů Historický exkurz Rozloha luk v oblasti soutoku Moravy a Dyje se v průběhu staletí měnila s potřebou místních obyvatel. V současnosti se rozloha udává kolem 800 ha lučních porostů. Veškeré luční porosty má od roku 1996 v pronájmu Lesní závod Židlochovice, který za výpomoci zemědělských podniků z Lanžhota, Tvrdonic, Mikulčic, Rakvic a dalších provádí kosení luk. Seče se jednou ročně a seno je zemědělskými podniky využito ke zkrmení a lesním závodem je z plochy cca 60 ha spotřebováno ve vlastní režii pro přikrmování zvěře v zimním období. Snaha je louky pokosit v daném roce vždy až po 20. 5. a část luk na Dolních a Horních Plakách se kosí z důvodu hnízdění vodního ptactva až po 15. 8. Takto pokosenou hmotu už není možné využít ke zkrmení, a proto se v posledních letech využívá jako přísada k palivu v elektrárnách. V minulosti v péči o luční porosty převládaly ruční práce. Louky se kosily kosou, seno se ručně obracelo, hrabalo a nakládalo. Později se objevily žací prstové lišty tažené
- 96 -
koňmi. Práce koní byla nahrazena traktory s lištami nesenými, prstové se pak změnily na rotační bubnové a diskové (ŠUMBEROVÁ et al. 2004). V současnosti jsou ke kosení využívány diskové sekačky (na konci jsou opatřeny noži) nesené za traktorem s výškou strniště max. do 10 cm. Negativní dopady obhospodařování lučních porostů V minulosti nepředstavovalo kosení zásadní problém ve vztahu k obojživelníkům, ale teprve s použitím mechanizace se význam kosení jako faktor ničení žabích populací dostává do popředí. VLAŠÍN a MIKÁTOVÁ (2002) uvádějí výsledky výzkumu z Polska, kde byly vyzkoušeny různé typy sekaček a jejich vliv na mortalitu obojživelníků. Z výsledků vyplývá, že největší ztráty (v průměru 27 %) způsobovala bubnová sekačka, při použití lištové sekačky byly ztráty 10 %. Početná byla poranění končetin, až po úplnou amputaci a některé zvířata byla usmrcena. Nejvíce postiženými druhy byl skokan hnědý (59 %), skokan ostronosý (38 %), ropucha obecná (3 %) a blatnice skvrnitá (0,1 %). Z postižených jedinců má jen malá část šanci na přežití a to z důvodu, že se posléze pokud přímo nepodlehnou svým zraněním, stávají potravou svých predátorů (především čápů, kteří s oblibou sledují stopu sekaček). Z výsledků vyplynulo, že nejvýhodnějšími sekačkami jsou lištové sekačky s výškou drnu nad sedm centimetrů a s nižšími pojezdovými rychlostmi, naopak nejhoršími pak rychlé bubnové a diskové sekačky. Podle CZERNIKA (ústní sdělení březen 2011) může mít na obojživelníky, ale i hady, kteří se pod pokosenou hmotou přes den ukrývají, negativní dopad samotný sběr za použití mechanizace. Může se tak stát, že s pokosenou hmotou mohou být do velkých balíku zabalení i samotní obojživelníci.
6.4. Návrhy ke zlepšení Lesní hospodaření Na jaře v roce 2010 se podařilo na podnět Hnutí Duha zakázat celoplošnou hloubkovou přípravu půdy před zalesněním. Rozhodnutím ČIŽP byla povolena jen celoplošná příprava půdy bez zásahu do půdních vrstev na území EVL Niva Dyje a Soutok-Podluží. V rozhodnutí je však dále uvedeno, že hloubkovou přípravu půdy je možné provést na základě udělení výjimky pro ZCHD, kterou má v kompetenci kraj. Ten následně využil „svých“ pravomocí a uděl výjimku pro hloubkovou přípravu půdy
- 97 -
pro obě území EVL. Rozhodnutí JMK bylo následně zrušeno pro jeho nezákonnost a v současnosti je otázka přípravy půdy pro zalesnění u soudu. V tomto případě je potřeba věnovat pozornost tomuto problému a nedovolit, aby došlo k opětovnému povolení přípravy půdy se zásahem do půdních vrstev. Krajský úřad je orgánem, který má v gesci Naturová území, ale v tomto případě nemá evidentně zájem na vyloučení intenzivních technologií, které spíše patří na plantáže a zemědělskou půdu, z nejcennějších lokalit, kterými lužní lesy bezesporu jsou. Provádět výsadbu sazenic při zalesňování pasek dále od „břehové hrany“ vodních ploch s cílem prodloužit období oslunění (zvýšit tak atraktivnost biotopu pro obojživelníky) na co nejdelší časové období. Kosení lučních porostů V prvé řadě je nutné provést výzkum, zda opravdu za použití stávající technologie dochází k výraznému usmrcování obojživelníků. Na základě získaných výsledků by měly být dále stanovený opatření, kterými budou negativní důsledky eliminovány. Může se např. jednat o nahrazení diskových sekaček za prstové, zvýšení strniště na výšky min. 10 cm a snížení pojezdových rychlostí. Samozřejmostí je vyloučení kosení v období s největší aktivitou obojživelníků, tj. nejlépe za teplého slunečného počasí v poledních nebo časně odpoledních hodinách, zcela nevhodné je kosení provádět za deště nebo těsně po něm, brzy ráno nebo večer. Podél vodních ploch, kde se předpokládá větší aktivita obojživelníků, je nutné ponechat nepokosené pásy. V případě trvaní na pokosení i těchto míst například botanikem, je vhodné provést kosení ručně vedenou sekačkou. Obnova zazemněných a tvorba nových tůní Vzhledem k tomu, že jsou z nivy vyloučeny přirozené korytotvorné procesy, které zajišťovaly pročišťování a tvorbu nových tůní, je potřeba tento proces nahradit aktivním managementem. Obnovu tůní je potřeba dělat mimo vegetační období, kdy budou minimalizovány případné negativní dopady. Tůň není vhodné obnovovat po celém obvodu, ale je vždy potřeba ponechat část dna a břehů bez zásahu. Součástí by měla být i redukce dřevin rostoucí v blízkosti tůně. V Kančí oboře se jedná např. o tůně KO 12a, KO 14, KO 15, KO 20, KO C, L 01, L 03 a L 04.
- 98 -
Z dalších
možností,
kterými
můžeme
eliminovat
negativní
dopady
vodohospodářských úprav je budování zcela nových tůní. Mělo by se jednat o tůně rozličných velikostí a hloubek. Osobně se přikláním k budování podlouhlých tůní s šířkou aspoň 20 m a s velice rozličným podélným a příčným profilem. Max hloubky by se měly pohybovat do 2 m a velká část břehů by měla mít mírné sklony (1:5 až 1:10). Tůně je vhodné budovat jak na zcela otevřených plochách anebo na okrajích lesa s částečným přesahem i do porostu. Jako vhodnou lokalitu k provedení opatření pro zvýšení stanovištní diverziti se jeví využít pozemky jižně od tůně KO 24 (viz. zaznačení v mapce příl. č. 21). Jedná se o bývalé pole, které už několik let leží ladem a je silně ruderalizované. Kdysi se pravděpodobně jednalo o louku či pastvinu, která díky vodohospodářským úpravám mohla být následně využita jako orná půda. Velká část pozemku je ve vlastnictví Lesů ČR a část v soukromém vlastnictví. K realizaci našeho opatření (vybudování soustavy několika tůní) je možné využít dotačního programu OPŽP, kde výše dotace na opatření tvorby mokřadu a tůní je 100 % z celkových uznatelných nákladů.
- 99 -
7. Závěr Inventarizační průzkumy obojživelníků v lužních lesích BR Dolní Morava s cílem zjištění jejich druhového a početního zastoupení byly prováděny v pravobřežní inundaci řeky Dyje mezi Břeclaví a Lednicí v oblasti nazývané Kančí obora a v oboře Soutok, v cípu sevřeným řekou Moravou a Dyjí. Průzkumy byly prováděny pomocí odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi v letech 2007 – 2009 v Kančí oboře a v roce 2008 i v NPR Ranšpurk. Z dalších metod průzkumu byly použity metody založené na vizuálním sledování, sčítání snůšek, odposlechu hlasových projevů a odchytu pomocí podběráku. V lužních lesích bylo celkem zjištěno 12 druhů obojživelníků z celkově 21 vyskytujíc se v České republice. Jmenovitě se jedná o skokana štíhlého (Rana dalmatina), skokana ostronosého (Rana arvalis), skokana zeleného (Pelophylax esculentus), skokana krátkonohého (Pelophylax lessonae), skokana skřehotavého (Pelophylax ridibundus), kuňku obecnou (Bombina bombina), rosničku zelenou (Hyla arborea), ropuchu obecnou (Bufo bufo), ropuchu zelenou (Pseudepidalea viridis), blatnici skvrnitou (Pelobates fuscus), čolka obecného (Lissotriton vulgaris) a čolka dunajského (Triturus dobrogicus). Skokan hnědý, jehož výskyt je uváděn v odborných zdrojích, je druhem, který v údolní nivě Moravy a Dyje nemá svůj přirozený areál rozšíření. Údaje o jeho výskytu jsou pravděpodobně zapříčiněny chybnou determinací, kdy došlo k záměně s našimi dvěma „hnědě zbarvenými skokany“. Avšak jeho výskyt nemůžeme zcela vyloučit a ojedinělé nálezy mohou spíše ukazovat na jedince, kteří sem byly spláchnuti povodní z výše položených míst. Skokan štíhlý byl původně označován druhem teplých doubrav na okraji nivy, ale ze současných údajů je patrné, že druh se stal právoplatným obyvatelem lužních lesů s preferencí k zastíněným tůním bez litorálních porostů, na rozdíl od skokana ostronosého, který preferuje především tůně nebo část břehů osluněnou s litorálními porosty (nejčastěji druhy Carex sp.). „Zeleně zbarvení skokani“ jsou skupinou obojživelníků, která si určitě zaslouží samostatný výzkum a to z důvodu jejich hybridogeneze a nesnadné determinace jedinců. Ale i přesto je možné vyslovit některé závěry: Nejvíce rozšířeným druhem v lužních lesích je skokan zelený, preferující různě velké vodní plochy víceméně osluněné, naopak v menším počtu je zastoupen skokan krátkonohý, který preferuje především zastíněné tůně. Posledním druhem je skokan skřehotavý, jehož výskyt v nivě je spíše sporadický a hojněji se vyskytuje jen v tůních - 100 -
podél řek a spíše preferuje vodní plochy (rybníky) ve volné krajině, kde se ve velkém vyskytuje i se skokanem zeleným. Kuňka obecná společně s rosničkou zelenou preferují vodní plochy o různých velikostech, ale zásadní je, že musí být částečně osluněné. Ve větších počtech se vyskytují v mělkých tůních na polích při okraji nivy. V tůních na polích, hlubokých v době rozmnožování aspoň 40 cm, můžeme nalézt i blatnici skvrnitou. V lužních lesích preferuje především hlubší, větší rozlohy a dostatečně osluněné tůně. S ropuchou obecnou se většinou setkáme na větších vodních plochách (rybníky, zemníky). Naopak za ropuchou zelenou se musíme spíše vydat do okolních obcí a k tůním na polích v jejich okolí. Jedná se o druh, jehož výskyt v nivě je velice sporadický. Z našich dvou čolků se nejčastěji setkáme s čolkem obecným, který preferuje rozličné vodní plochy různých velikostí a stupně zastínění, naopak setkání s čolkem dunajským je vždy vzácností a jeho výskyt byl potvrzen jen na dvou lokalitách v Kančí oboře a v NPR Ranšpurk. Jedná se o druh se severním okrajem výskytu na našem území, a proto je i jeho nízká početnost odůvodnitelná. Ale není zcela možné vyloučit i vliv vodohospodářských úprav. Údaje o podrobnějším výskytu obojživelníků před vodohospodářskými úpravami a před revitalizačními opatřeními nebyly prováděny, a proto není možné provést srovnání druhového a početního zastoupení jednotlivých druhů. Inventarizační průzkumy zaměřené na obojživelníky, především na sčítání snůšek skokana štíhlého a skokana ostronosého, byly prováděny po revitalizačních úpravách od roku 1996 až 2002 na čtyřech lokalitách v Kančí oboře. Mnou získané údaje o druhovém a početním zastoupení obojživelníků v lužních lesích jižní Moravy, tak budou spíše sloužit jako podklad pro hodnocení vývoje krajiny v budoucnosti a pověřeným orgánům v rozhodování o záměrech, které mohou mít potencionálně negativní dopad na ekosystém lužního lesa.
- 101 -
8. Summary Inventory surveys of amphibians in floodplain forests Biosphere Reserve Lower Morava have been made in the right bank of the river Dyje between Břeclav and Lednice in the area known as Kančí obora Forest Complex and the Soutok Game Preserve, the corner tight by the rivers Morava and Dyje, in order to identify species and numerical representations of them. The surveys were done by using the trap barrier in combination with falling traps in Kančí obora Forest Complex in the following years 2007 - 2009 , and NPR Ranšpurk in 2008 . Regarding the other methods of investigation there were used the method based on visual observation, countin clusters, interception of voice expressions and capture by landing net. In floodplain forests was found in total 12 kinds of amphibians of 21 currently occurring in the Czech Republic. Namely, it is Agile frog (Rana dalmatian), Moor Frog (Rana arvalis), Edible Frog (Pelophylax esculentus), Pool Frog (Pelophylax lessonae), Marsh Frog (Pelophylax ridibundus), Fire-Bellied Toad (Bombina Bombina), Tree Frog (Hyla arborea), Common Toad (Bufo bufo), Green Toad (Pseudepidalea viridis) Common Spadefoot (Pelobates fuscus), Smooth Newt (Lissotriton vulgaris) and Danube Crested Newt (Triturus dobrogicus). Common Frog, whose appearance is mentioned in specialistic resources, is a species without having its natural range in the inundation in the area of Morava and Dyje rivers . Details of the findings are probably caused by wrong misidentification. There was a change with
two "brown frogs“.
However, its occurrence can not be totally excluded and some findings may indicate individuals, who've been flusheded down by upstream sites. Agile frog was originally indicated as the type of warm oak forests on the edge of floodplain, but the current data shows that the the type has become the rightful occupant of floodplain forest with a preference for shaded pool without littoral vegetation. On the other hand Moor Frog prefers the pool or part of the banks insolated with littoral vegetation (most species Carex sp.). "The green frogs" are a group of amphibians, which certainly deserves a separate research because of their determination hybridogeneze and difficult determination of singles. But even though it is possible to make some conclusions. Edible Frog is the most widespread species in the floodplain forests. This specie prefers different sizes of water areas which are more or less insolated. A smaller number is represented by Pool Frog, which prefers shaded pools.
- 102 -
The last type is a Marsh Frog, whose presence in the floodplain is more sporadic and occurs only in the water areas along rivers and prefer water areas (ponds) in the open countryside. In these types of areas it occure also with Edible Frog. Fire-Bellied Toad with Tree Frog prefer water areas of a different sizes, but must be at least partly sunny. The larger numbers are found in shallow pools in the fields at the edge of habitation. We can found Common Spadefoot in the pools in fields, with deepth at least 40 cm during the breeding season. In floodplain forests it prefers deeper, larger size and sufficiently sunny pools. Common Toad usually occurs on larger water areas. On the side, Green Toad we find nearby villages to the pools at the fields around. It is a species whose presence in the floodplain is very sporadic. From our two newts we meet Smooth Newt, which prefers a different water areas with a different size and degree of shade. Meeting Danube Crested Newt is always rare and its presence was confirmed only in two localities - in Kančí obora Forest Complex and NPR Ranšpurk. This is the kind with the northern edge of occuring at our territory, and therefore the small number is reasonable. But it is not possible to completely eliminate the influence of technical water management measures. Detailed information about the occurrence of amphibians before the technical water management measures and restorating the measures have not been making and is therefore there is no possibility to compare species and numerical representation of individual species. Inventory surveys of amphibians, especially the counting of clusters Agile frog and Moor Frog were made after revitalizing changes from 1996 to 2002 in four locations in Kančí obora Forest Complex. Me obtained data about species and numerical representation of amphibians in floodplain forests in southern Moravia, will be a base for assessing future developments of the country and might be used by designated authorities in deciding of aims which may potentially have a negative impact on the floodplain forest ecosystem.
- 103 -
9. Použitá literatura a zdroje ANONYMUS (2006a): Co je to Natura 2000. [on-line] citováno 15. 3. 2011. Dostupné na
ANONYMUS (2006b): EVL Niva Dyje [on-line] citováno 21. 3. 2011. Dostupné na ANONYMUS (2006c): EVL Soutok-Podluží [on-line] citováno 21. 3. 2011. Dostupné na ANONYMUS (2007): Biomonitoring – Obojživelníci. [on-line] citováno 15. 3. 2011. Dostupné na < http://www.biomonitoring.cz/druhy.php?skupinaID=24> AOPK ČR (2000): Plán péče o NPR Ranšpurk 2000-2009, zpracovala AOPK ČR detašované pracoviště Brno. AOPK ČR (2011): Nálezová databáze ochrany přírody. [on-line databáze; portal.nature.cz] citováno 31. 3. 2011 BARUŠ V., OLIVA O. (1992): Fauna ČSFR – Obojživelníci / Amphibia. 1. vyd. Praha, Academia. 338 s. ISBN 80-200-0433-5. BUČEK A., MADĚRA P., PACKOVÁ P. (2004): Hodnocení a predikce vývoje geobiocenóz v PR Věstonická nádrž. Geobiocenologické spisy, sv.č.8, MZLU v Brně, 101 s. ISBN: 80-7157-781-2. CULEK M. ed. (1996): Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha. ISBN 80-85368-80-3. ČÍŽEK L., ROLEČEK J., DANIHELKA J. (2007): Celoplošná příprava půdy v lesích a její důsledky pro biodiverzitu. Živa 6 (2007), s. 266-268.
- 104 -
ČUPA P. (2006): Biosférická rezervace Dolní Morava. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 2006, s. 9-14. [on-line] citováno 17. 3. 2011. Dostupné na DEMEK J. (2006): Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. AOPK ČR, Brno. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. FISCHER D. (2007): Metodika provádění batrachologického průzkumu. [on-line] citováno
17.
3.
2011.
Dostupné
na
<
http://www.biomonitoring.cz/druhy.php?skupinaID=24> HIRŠOVÁ, H. (1996): Příspěvek k poznání potravy vodních skokanů (Rana esculenta komplex – synklepton) v podmínkách aluvia v delším časovém období. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. 53 s. + přílohy. HRIB, M.(2003): Les a lesní hospodářství v revíru „Kančí obora“. In HRIB, M.(2003): Hydroekologie mokřadu Kančí obora. Lesy České republiky, s.p.. s. 7-16. ISBN 80-239-2148-7. HRIB, M.(2008): Vodohospodářské úpravy a obnova mokřadů v oblasti lužních lesů Dyjsko-Moravské nivy. FLD ČZU Praha, s. 10. HUDCOVÁ H. (2007): Výskyt, diverzita a možné ohrožení obojživelníků (Amphibia) na vybraných plochách v okolí Kyjova. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 65 s. + přílohy. CHALUPKOVÁ K. (2006): Studium obojživelníků (Amphibia) v Moravském krase. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 50 s. + přílohy. CHVATAL M. ed. (2009): Ptačí oblasti České republiky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Aventinum Praha, 88 s. ISBN 978-80-87051-53-5.
- 105 -
CHYTIL J. (1996): Ramsarská úmluva – historie, význam. Ochrana přírody č. 51, s. 291297. CHYTIL J., HUSÁK Š., HÁTLE M. (1996): Mokřady mezinárodního významu České republiky. Ochrana přírody č. 51, s. 307-313. JEŘÁBKOVÁ L. ed. (2011, nepublikováno): Metodika monitoringu obojživelníků. AOPK ČR. KÁŇA V. (1996): Rozšíření obojživelníků a plazů v kvadrátech 6661 a 6662 síťového mapování. Diplomová práce. Masarykova univerzita Brno. 85 s. + přílohy. KLOUPAR M. (1997): Periodické tůně na území lesní správy Horní les. Okresní úřad Břeclav. KLOUPAR M. (2003): Revitalizace hydrologického systému lužního lesa „Kančí obora“. In: HRIB M. eds. (2003): Hydroekologie mokřadu Kančí obora. Lesy České republiky, s.p. s. 17-24. ISBN 80-239-2148-7. KOLÍNEK K. (2008): Diverzita obojživelníků (Amphibia) a jejich antropogenní ovlivnění v CHKO Bílé Karpaty. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 46 s. + přílohy. KUX Z. (1975): Příspěvek k rozšíření druhů Rana lessonae Cam, Rana esculenta L. a Rana ridibunda Pall. v ČSSR s několika taxonomickými poznámkami. Acta Musei Moraviae, Scientiae naturales, svazek 60. 161-184 s. MAŠTERA M. (2009): Obojživelníci v okrese Jihlava – druhy na Jihlavsku [online] citováno 1. 3. 2011. Dostupné na MIKÁTOVÁ B., PELLANTOVÁ J., VLAŠÍN M. (1989): Amphibia and Reptilia in South Moravian region. Acta Musei nationalis Pragae, řada B, svazek 45. Národní muzeum, Praha. s. 121-180. ISSN 0036-5343.
- 106 -
MIKÁTOVÁ, B., VLAŠÍN, M (2002):. Ochrana obojživelníků. ČSOP ZO Veronica, Brno. 137 s. ISBN 80-902203-9-8. MORAVEC J. eds. (1994): Atlas rozšíření obojživelníků v České republice – Atlas of Czech amphibians. Národní muzeum, Praha. 136 s. MOŠTĚK J. (1993): Obojživelníci okresu Kroměříž. Inventarizační průzkum. Okresní úřad, Kroměříž. 95 s. + přílohy PRAX A., KLOUPAR M., HADAŠ P. (2003): Vlhkostní režim půd lužního lesa. In: HRIB M. (2003): Hydroekologie mokřadu Kančí obora. Lesy České republiky, s.p.. s. 25-30. ISBN 80-239-2148-7. PRAX A. (2004a): Pedologické poměry v jihomoravských lužních lesích. In: HRIB M., KORDIOVSKÝ E. (2004): Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav. s. 35-40. ISBN 80-86181-68-5. PRAX A. (2004b): Hydrologický a vlhkostní režim půd lužního lesa. In: HRIB M., KORDIOVSKÝ, E. (2004): Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav. s. 41-48. ISBN 80-86181-68-5. PRAŽÁK O. (1992): Současný stav a perspektivy ochrany obojživelníků v Dyjsko – Moravské nivě. Závěrečná práce pomaturitního studia Základy ochrany přírody. 26 s. + mapová příloha. PRAŽÁK O. (2003): Záchrana skokana ostronosého (Rana arvalis) v Kančí oboře. In: HRIB M. eds. (2003): Hydroekologie mokřadu Kančí obora. Lesy České republiky, s.p. s. 99-101. ISBN 80-239-2148-7. RATAJSKÝ F. (1969): Potrava a rozšíření bezocasých obojživelníků (Anura) na jižní Moravě. Diplomová práce. Univerzita J. E. Purkyně v Brně. 109 s. + přílohy. ŘEHÁK Z., GAISLER J., CHYTIL J. (2002): Vertebrates of the Pálava biosphere reserve of UNESCO. 1. vyd. Brno, Masaryk University. 162 s. - 107 -
RIGASOVÁ M. et al. (2002): Krajinou luhů a stepí Břeclavska. Moraviapress, Břeclav. 224 s. ISBN 80-86181-53-7. SUKOP I. (2003): Biodiverzita revitalizovaného systému lužního lesa v oblasti Horního lesa zooplankton a zoobentos. In: HRIB M. eds. (2003): Hydroekologie mokřadu Kančí obora. Lesy České republiky, s.p.. s. 71-81. ISBN 80-239-2148-7. ŠEBELA M. (1993): Ecological aspects of the construction of water reservoirs on the Dyje River at Nové Mlýny to the local amphibian fauna. Acta Mus. Moraviae, Sci. Nat., 77 (1992). s 209–254. ŠEBELA M. (2004): Obojživelníci a plazi lužního lesa. In: HRIB M., KORDIOVSKÝ E. eds. (2004): Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav. s. 373– 393. ISBN 80-86181-68-5. ŠUMBEROVÁ K., NETÍK J., PROROK R. (2004): Nivní louky na Břeclavsku – rostlinstvo a historie obhospodařování. In: HRIB M., KORDIOVSKÝ E. eds. (2004): Lužní les v Dyjsko-moravské nivě. Moraviapress, Břeclav. s. 149–162. ISBN 80-86181-685. VERMOUZEK R. et al. (1983): Lanžhot – příroda a dějiny. Tisková, Praha. 504 s. VICHEREK J. et al. (2000): Flóra a vegetace na soutoku Moravy a Dyje. Masarykova univerzita v Brně, Brno. 362 s. ISBN 80-210-2368-4. VOJAR J. (2000): Sukcese obojživelníků na výsypkách po povrchové těžbě hnědého uhlí. Živa č. 1, s. 41-43. VOJAR J. (2007): Ochrana obojživelníků: ohrožení, biologické principy, metody studia, legislativní a praktická ochrana. ČSOP ZO Hasina Louny, Praha. 155 s. ISBN 978-80-254-0811-7.
- 108 -
VYBÍRAL J. (2007): Biosférická rezervace Dolní Morava. Lesnická práce 86 (č. 8). [on-line]
citováno
17.
3.
2011.
Dostupné
na
<
http://lesprace.silvarium.cz/content/view/2023/111/> ZAVADIL V. (1995): Čolek dunajský Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) novým druhem obratlovce České republiky. Ochrana přírody č. 9, s. 306-309. ZELNITIUS V (1985): Mapování výskytu obojživelníků na okrese Uh. Hradiště. Závěrečná práce. Vysoká škola zemědělská v Brně. 41 s. ZWACH I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, a.s., Praha 496 s. ISBN 978-80-247-2509-3. ZÁKON č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. VYHLÁŠKA č. 175/2006, kterou se mění vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
- 109 -
10. Seznam zkratek AOPK ČR – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky BR – biosférická rezervace EVL – evropsky významná lokalita CHKO – chráněná krajinná oblast CHOPAV – chráněná oblast přirozené akumulace vod MŽP – Ministerstvo životního prostředí NPR – národní přírodní rezervace PO – ptačí oblast ZCHD – zvláště chráněné druhy M – male (samec) F – female (samice) p.n. – pohlavně neurčen ex. – exemplář (jedinec) ad. – adult (dospělec) juv. – juvenil (mládě, zpravidla toho roku metamorfovaný jedinec) sub. – subadult (nedospělý jedinec před dosažením pohlavní dospělosti) Bbom - Bombina bombina (kuňka obecná) Bbuf - Bufo bufo (ropucha obecná) Pvir - Pseudepidalea viridis (ropucha zelená) Harb - Hyla arborea (rosnička zelená) Pfus - Pelobates fuscus (blatnice skvrnitá) Rdal - Rana dalmatina (skokan štíhlý) Rarv - Rana arvalis (skokan ostronosý) Rtem - Rana temporaria (skokan hnědý) Pless - Pelophylax lessonae (skokan krátkonohý) Pesc - Pelophylax esculentus (skokan zelený) Prid - Pelophylax ridibundus (skokan skřehotavý) Lvul - Lissotriton vulgaris (čolek obecný) Tdob - Triturus dobrogicus (čolek dunajský) Pesc com – „zelení skokani“
- 110 -
11. Přílohy Přil. 1 – Vzor žádosti o udělění výjimky
vzor žádosti o výjimku odchytu obojživelníků ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů dle § 50 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Žadatel: Titul, příjmení a jméno: Rodné číslo: Zaměstnání: Adresa: Škola / studijní obor: Telefon / e-meil:
Předmět žádosti: Účel a cíl práce: Práce bude součástí diplomové práce. Cílem je vymezení a evidence lokalit s výskytem obojživelníků, v oboře Soutok (NPR Ranšpurk) k.ú. Lanžhot a v lese Kančí obora k.ú. Břeclav, které jsou součástí Biosférické rezervace Dolní Morava, a zjištění druhového zastoupení. Vedoucí diplomové práce: Použité metody: Pro splnění vytyčených cílů bude většina obojživelníků určena na základě hlasových projevů, jen někteří jedinci budou odchyceni pomocí sítě na obojživelníky. Odchycení jedinci budou určeni a následně vypuštěni v místě odchytu. Práce v terénu budou probíhat v období: Sezóna 201. Odůvodnění odchytu: Odchyt obojživelníků na lokalitě Kančí obora k.ú. Břeclav a v oboře Soutok (NPR Ranšpurk) k.ú. Lanžhot, bude prováděn pro potřeby výzkumu a vzdělání, které jsou podle § 56 odstavce 3f zákona č. 114/1992 Sb. uvedeny jako jeden z důvodů udělení výjimky ze zákazu u zvláště chráněných rostlin a živočichů.
Správa CHKO Pálava bude o výsledcích odchytů informována nejpozději do 31. 1. 201. a to formou zprávy, která bude obsahovat uvedení počtu chycených jedinců a druhů obojživelníků ve všech dnech monitoringu, stejně jako další zajímavější zjištění, týkající se jiných druhů živočichů. Získané data pak budou dále zpracovány a ukládány do Nálezové databáze AOPK ČR, které budou zveřejněny a budou sloužit nejen pro veřejný zájem. Povolení této výjimky by mělo být v zájmu orgánů ochrany přírody, především z důvodů lepší znalosti batrachologických poměrů v těchto lokalitách.
Další náležitosti: Výjimka ze základních ochranných podmínek NPR Ranšpurk byla povolena až do roku 2010. Druhy obojživelníků v daných oblastech dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. kriticky ohrožené: silné ohrožené: ohrožené:
V …………………….….. dne:…………....
………………………….. (podpis žadatele)
datum
Přil. 2 – Počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) v roce 2007 31.3.
1.4.
2.4.
3.4.
4.4.
5.4.
6.4.
7.4.
8.4.
9.4.
10.4.
11.4.
12.4.
13.4.
14.4.
15.4.
16.4.
17.4.
18.4.
19.4.
20.4.
21.4.
22.4.
23.4.
24.4.
25.4.
26.4.
Rana arvalis
30.3.
Rana dalmatina
29.3.
název druhu ∑
76
-
1
-
1
2
-
2
-
-
1
1
-
-
2
3
7
14
12
6
2
11
-
-
1
-
-
3
6
1
počet
p. n.=76
-
1
-
1
2
-
2
-
-
1
1
-
-
2
3
7
14
12
6
2
11
-
-
1
-
-
3
6
1
∑
33
1
1
-
-
-
-
2
-
-
2
-
-
3
9
2
3
-
2
-
-
4
-
-
-
-
1
1
1
1
počet
p. n.=33
1
1
-
-
-
-
2
-
-
2
-
-
3
9
2
3
-
2
-
-
4
-
-
-
-
1
1
1
1
Pelophylax esculentus complex
∑
10
-
-
-
-
1
-
-
-
1
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
4
-
-
-
-
-
3
-
počet
p. n.=10
-
-
-
-
1
-
-
-
1
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
4
-
-
-
-
-
3
-
Bombina bombina
∑
2
-
-
-
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
počet
p. n.=2
-
-
-
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
∑
2
-
1
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
počet
p. n.=2
-
1
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
∑
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1
-
počet
p. n.=10
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1
-
∑
11
počet
M=9 F=2
-
-
-
-
1 1 -
1 1 -
1 1
-
1 1 -
-
-
-
-
-
-
1 1 -
1 1
-
-
3 3 -
-
1 1 -
-
-
-
-
-
1 1 -
-
∑
39
počet
M=9 F=30
1 1 -
2 2 -
4 1 3
10 2 8
5 2 3
7 7
2 2
-
-
2 2
2 2
1 1 -
1 1
1 1
1 1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
∑
1
počet
M=0 F=1
-
-
-
-
-
-
1 1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Pelobates fuscus Hyla arborea Bufo bufo
Lissotriton vulgaris Triturus dobrogicus
p.n. - pohlavně neurčeno
0,0 09.02.07 10.02.07 11.02.07 12.02.07 13.02.07 14.02.07 15.02.07 16.02.07 17.02.07 18.02.07 19.02.07 20.02.07 21.02.07 22.02.07 23.02.07 24.02.07 25.02.07 26.02.07 27.02.07 28.02.07 01.03.07 02.03.07 03.03.07 04.03.07 05.03.07 06.03.07 07.03.07 08.03.07 09.03.07 10.03.07 11.03.07 12.03.07 13.03.07 14.03.07 15.03.07 16.03.07 17.03.07 18.03.07 19.03.07 20.03.07 21.03.07 22.03.07 23.03.07 24.03.07 25.03.07 26.03.07 27.03.07 28.03.07 29.03.07 30.03.07 31.03.07 01.04.07 02.04.07 03.04.07 04.04.07 05.04.07 06.04.07 07.04.07 08.04.07 09.04.07 10.04.07 11.04.07 12.04.07 13.04.07 14.04.07 15.04.07 16.04.07 17.04.07 18.04.07 19.04.07 20.04.07 21.04.07 22.04.07 23.04.07 24.04.07 25.04.07 26.04.07 27.04.07 28.04.07 29.04.07 30.04.07
°C/mm 20,0 18,2
18,0
16,0 15 14
14,0 12
12,0 11,0
10,0
8,0 6,7
6,0 4,6
4,0
2,0 0,5 5,0 5,2
1,9 1,9 2,5
průměrné teploty (°C)
10
8,0
6,0
7,5 5
3,6 4
0,5
počty odchycených obojživelníků (ex.)
5
2 2
0
srážky (mm)
6
4 4
1 16
11 11 12
8 8 10
6 5 5 8
4
2,5 0 1 0 1 6
2 4
2
0
ex.
Přil. 3 – Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) v roce 2007 Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůni KO 06) v roce 2007 18
16
14
12
15.3.
16.3.
17.3.
18.3.
19.3.
20.3.
21.3.
22.3.
23.3.
24.3.
25.3.
26.3.
27.3.
28.3.
29.3.
30.3.
31.3.
1.4.
2.4.
3.4.
4.4.
datum
Přil. 4 - Počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) v roce 2008
M=0 F=13
-
-
2 2
-
-
-
-
-
-
10 10
-
-
-
-
-
-
-
-
1 1
-
-
∑
133
3
-
15
1
-
-
-
4
-
84
-
-
-
10
2
3
-
-
9
2
-
počet
M=6 F=127
3
-
1 14
1
-
-
-
1 3
-
2 82
-
-
-
10
1 1
3
-
-
1 8
2
-
∑
3
-
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
2
-
počet
M=0 F=2 p. n.=1
-
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
2 -
-
∑
8
počet
M=4 F=4
2 2
-
2 2
-
-
-
-
-
-
1 1 -
-
-
-
2 2 -
1 1
-
-
-
-
-
-
∑
2
počet
M=0 F=2
-
-
1 1
1 1
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1 1
2 2
-
-
-
-
2 2
-
2 2
-
1 1
1 1
1 1 -
-
-
-
-
-
-
-
název druhu Rana dalmatina
Rana arvalis
Bombina bombina
Bufo bufo
Pseudepidalea viridis Lissotriton vulgaris
∑
13
počet
∑
10
počet
M=1 F=9
p.n. - pohlavně neurčeno
Příl. 5 - Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) v roce 2008 Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůni KO 06) v roce 2008 12
120 10,7
10 97
100
7,6
8
6,1 5
5
5 -6 průměrné teploty (°C)
1
2
6 0
počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (ex.)
0
0
0
srážky (mm)
0
1
1
04.04.08
40
20
13
-4
02.04.08
01.04.08
31.03.08
30.03.08
29.03.08
28.03.08
0,5 27.03.08
26.03.08
25.03.08
24.03.08
23.03.08
22.03.08
21.03.08
19.03.08
17.03.08
16.03.08
15.03.08
23
0,7 0,5
03.04.08
0,8
0,5 14.03.08
12.03.08
11.03.08
10.03.08
09.03.08
08.03.08
07.03.08
06.03.08
05.03.08
04.03.08
03.03.08
02.03.08
01.03.08
29.02.08
28.02.08
27.02.08
26.02.08
25.02.08
24.02.08
23.02.08
22.02.08
21.02.08
20.02.08
19.02.08
18.02.08
-2
0,5
20.03.08
1,2 0,5
60
1,9
1,6 1,5
13.03.08
2
18.03.08
1,6
10 3
3
0
0
4
0
0
ex.
2,5
0
80
5
4,8
3,8
4
17.02.08
°C/mm
6
20.3.
21.3.
22.3.
23.3.
24.3.
25.3.
26.3.
27.3.
28.3.
29.3.
30.3.
∑
34
počet
M=6 F=14 p.n.=14
5 5
9 9
-
13 4 9 -
∑
199
-
8
-
počet
M=49 F=142 p.n.=8
-
8
∑
2
-
p. n.=2 ∑
7
počet
M=0 F=7
p.n. - pohlavně neurčeno
19.3.
Lissotriton vulgaris
17.3.
Bombina bombina
16.3.
Rana arvalis
15.3.
Rana dalmatina
14.3.
název druhu
18.3.
datum
Přil. 6 - Počty odchycených obojživelníků v NPR Ranšpurk v roce 2008
-
-
-
-
-
-
3 1 2 -
-
2 1 1 -
-
-
2 2 -
-
58 63
8
2
-
9
-
46
-
1
1
3
-
-
-
21 18 37 45 -
3 5 -
2 -
-
1 8 -
-
4 42 -
-
1 -
1 -
1 2 -
-
-
-
-
2
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
2
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
1 1
2 2
-
1 1
-
-
1 1
-
-
-
-
-
1 1
-
1 1
1
-1 17.02.08 18.02.08 19.02.08 20.02.08 21.02.08 22.02.08 23.02.08 24.02.08 25.02.08 26.02.08 27.02.08 28.02.08 29.02.08 01.03.08 02.03.08 03.03.08 04.03.08 05.03.08 06.03.08 07.03.08 08.03.08 09.03.08 10.03.08 11.03.08 12.03.08 13.03.08 14.03.08 15.03.08 16.03.08 17.03.08 18.03.08 19.03.08 20.03.08 21.03.08 22.03.08 23.03.08 24.03.08 25.03.08 26.03.08 27.03.08 28.03.08 29.03.08 30.03.08 31.03.08 01.04.08 02.04.08 03.04.08 04.04.08
°C/mm
Přil. 7 - Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v NPR Ranšpurk v roce 2008 Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v NPR Ranšpurk v roce 2008
11 75 10,7
7,6
5 5 5
1,6 4,8
3 2,5
0,5 1,2
-3
průměrné teploty (°C) 1,6 1,5
0,5 0,5
5 1
0,8
9
-5 2
počty odchycených obojživelníků v NPR Ranšpurk (ex.) 0 0
80
9 63 70
7 6,1
5 49
3,8 1,9 0,7 0,5
0
srážky (mm)
3
0,5
14
10 1 4
60
50
40
30
20
10
2 1 0
Přil. 8 - Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) a v NPR Ranšpurk v roce 2008 Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře a NPR Ranšpurk v roce 2008 10,0
120
8,0
97
100
6,0 75
4,0
80
60
49
0,0
40
-2,0
23 14
-4,0 -6,0
5 5
9 11
2 0 02 00
13
10 6 00
20
10
4 32 3 3 1 0 0 00 1 11
4
0
průměrné teploty (°C)
počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (ex.)
počty odchycených obojživelníků v NPR Ranšpurk (ex.)
0
ex.
2,0
17.02.08 18.02.08 19.02.08 20.02.08 21.02.08 22.02.08 23.02.08 24.02.08 25.02.08 26.02.08 27.02.08 28.02.08 29.02.08 01.03.08 02.03.08 03.03.08 04.03.08 05.03.08 06.03.08 07.03.08 08.03.08 09.03.08 10.03.08 11.03.08 12.03.08 13.03.08 14.03.08 15.03.08 16.03.08 17.03.08 18.03.08 19.03.08 20.03.08 21.03.08 22.03.08 23.03.08 24.03.08 25.03.08 26.03.08 27.03.08 28.03.08 29.03.08 30.03.08 31.03.08 01.04.08 02.04.08 03.04.08 04.04.08
°C
63
M=2 F=0
∑
14
počet
M=3 F=11
∑
1
počet
M=1 F=0
26.3.
počet
25.3.
2
24.3.
∑
23.3.
M=9 F=13
22.3.
počet
21.3.
22
20.3.
∑
19.3.
Triturus dobrogicus
M=1 F=2
18.3.
Lissotriton vulgaris
počet
17.3.
Bufo bufo
3
16.3.
Rana arvalis
∑
15.3.
Rana dalmatina
14.3.
název druhu
13.3.
datum
Přil. 9 - Počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) v roce 2009
2 1 1
-
-
-
-
1 1
-
-
-
-
-
-
-
-
1 1 -
-
-
1 1
-
11 5 6
-
-
-
-
1 1
7 3 4
1 1
-
-
-
1 1 -
1 1 -
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
6 2 4
1 1
3 3
-
1 1
-
-
-
-
-
2 1 1
1 1
-
-
-
-
-
-
-
1 1 -
-
-
-
-
-
-
-
-
Přil. 10 - Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůňi KO 06) v roce 2009
Vztah mezi průměrnou teplotou a počty odchycených obojživelníků v Kančí oboře (tůni KO 06) v roce 2009 14,0
35 31,7 30
10,0
25
8,0
20 mm
°C/ex.
12,0
6,0 9 9,4
průměrné teploty (°C)
srážky (mm)
6
31.03.09
30.03.09
29.03.09
22.03.09
1,7
0 28.03.09
21.03.09
počty odchycených obojživelníků (ex.)
1 0,51
27.03.09
0
5
2,4 2
26.03.09
0
25.03.09
0
23.03.09
0
20.03.09
1
19.03.09
3 1,7 18.03.09
2
24.03.09
5,1
17.03.09
0,81 14.03.09
13.03.09
12.03.09
11.03.09
10.03.09
06.03.09
05.03.09
04.03.09
03.03.09
02.03.09
01.03.09
28.02.09
27.02.09
26.02.09
25.02.09
1,4 1,8 2
0,7 1,1 09.03.09
1,6
0,7 24.02.09
4 2,7
3,9
08.03.09
3,5
10
16.03.09
4,5
07.03.09
2,0
9
15.03.09
4,0
0,0
15
13
0
Přil. 11 – Tůň KO 06, duben 2007 (foto: autor)
Přil. 12 - – Tůň KO 06, říjen 2007 (foto: autor)
Přil. 13 – Tůň KO 05, duben 2011 (foto: autor)
Přil. 14 - Tůň KO 15b, červenec 2010 (foto: autor)
Přil. 15 - Tůň KO A, říjen 2006 (foto: autor)
Přil. 16 - Tůň L 04, březen 2011 (foto: autor)
Přil. 17 - Tůň L 10b, duben 2011 (foto: autor)
Přil. 18 - Tůň L Ba, březen 2011 (foto: autor)
Přil. 19 – OS VI, prosinec 2009 (foto: autor)
Přil. 20 – OS VIII, duben 2010 (foto: autor)
