Morava 2005 20.-28.8.
Kroniku napsali: Hubert a Vladěna Upravení kroniky do výsledného stavu: Eliška a Ještěrka
Odkud kam? 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Bošán Bošán - Hanušovice Hanušovice – Bartoňov Bartoňov– Leština Leština – Třeština Třeština – Litovel Litovel – Hynkov Hynkov – Olomouc Olomouc – Bošán
Posádky: 1. Dejf a Soudek 2. Eliška a Ještěrka 3. Bobr a Kristián 4. Máťa a Martin (3.oddíl) 5. Ondra a Sejlem 6. Pája a Maňu 7. Potkan a Martin (5.oddíl) 8. Šmirgl a David 9. Frodi a Hubert 10. Vladěnka a Fíkus 11. Jiřin a Komár 12. Jarunka a Ignác 13. Pat a Jonáš 14. Šuplík a Vápno
1.den laminovací Hned první den nebyl asi tak, jak by jste si ho všichni představovali. V 10 hodin ráno se naše celá smečka sešla na Bo. Ti, kteří ještě neměli úplně doopravenou loď (což vlastně byli všichni, kromě vysmátých majitelů plastů…jejich čas ještě přijde:), se převlékli do pracovního a začali lepit, laminovat, barvit a dělat poslední úpravy na svém luxusním plavidle. V odpoledních hodinách se konalo výroční zasedání. Naši hlavní vedoucí Ještěrka a Dejf si sedli do čela a ostatní se uvelebili kolem nich. Na stole měli před sebou dvě epesní skleničky, které vyhrabali z hlubin bošánovské kuchyňky. Na zasedání se musely vyřešit nelehké úkoly…rozdělit si nevděčný erár, oznámit složení služeb a upřesnit posádky, tedy dvojice, které spolu chtě nechtě stráví týden na lodi. Po všech organizačních záležitostech vedení puťáku pozvedlo již zmíněné sklenky, které byly naplněny pochybným čajem z Tesca (značka aqua (s)hit) a připili si na zdar akce. Pak se téměř všichni odebrali ke svým lodím a dodělávali poslední úpravy. Jako „hřeb večera“ bylo navazování lodí na vlek…všemi oblíbená činnost… Když se slunko schylovalo za protější kopec vyrazilo pár jedinců navštívit naše nové sousedy – Žluté lázně. Vstup je od pěti hodin ZDARMA, tak kdo by toho nevyužil! Vyzkoušeli jsme místní atrakce, nejvíce nás fascinovala dětská šlapadla, na která nás bohužel nepustili. Tak jsme se po čase vrátili zpátky do loděnice, kde mezitím zbytek hrál Twister a nebo dojídal své zásoby jídla. Za nedlouho začal svítit měsíček s hvězdičkami, a tak jsme vybalili naše spacáky a šli se uklidit do kluboven. Ráno totiž hodně velmi sakra moc brzo vstáváme…
2. den přemisťovací V neděli nás vzbudili nečekaně brzo, ještě za tmy a za zvuku čerstvě probuzených ptáků jsme dobalili věci a upravili vlek do stavu pojízdného. Cesta autobusem byla pekelně dlouhá a rozhodně nás nezasytila skromná svačinka stylu zbytky makových závinů od snídaně, kterou jsme si dali na Králíkách. Ruda nás dovezl až do Hanušovic, bylo hrozný vedro a spousta lidí chtěla už vyrazit, jenže dneska se ještě na vodu nejelo. Zakempili jsme za tribunou u supervelkýho hřiště, postavili stany a Bobrova službící skupinka nám přichystala k obědu sýrovou pomazánku s chlebem. Moc jsme se neohřáli a zanedlouho nás navštívil kamarád déšť, který se rozhodl, že nás v příštích dnech rozhodně neopustí. Touto první zkouškou stanů neprošel Martinův, který se nám již na začátku zdál dosti chatrný…nezdál. Martin po této nemilé zkušenosti věděl, že dolík není ideální místo na stan. Když nás pan déšť na pár hodin opustil šli jsme si zahrát fotbal na hřiště, které spíš připomínalo brouzdaliště pro malé děti. Hrál jeden velký nabušený team proti druhému velkému nabušenému teamu a přikvapivě vyhrál jeden ze dvou nabušených teamů. Následovalo velmi dlouhé čekání na večeři. Nikoho nemůže překvapit, že v okolních lesích jsme nenašli ani jednu suchou větvičku, a tak jsme museli točeňák opékat na pekáčku. Ke vší smůle fungovala jen jedna plotýnka…ale stálo to určitě za to! Večer jsme se sesedli kolem kartonu a začali vymýšlet obrázek na puťákové tričko. Vyhrál nápad s Chiquitou. Ztvárnění známé banánové značky se ujaly dva jedinci, ale Frodiho výtvor alá Scary Movie, neměl příliš šanci na úspěch. Jelikož už se mezi nás vkrádala tma, šli jsme si vyčistit chrup…zrodilo se ale nemilé překvapení - 95 % z nás nemá pastu a ten zbytek má jenom zbytek, tak snad ten zbytek vydrží po zbytek puťáku. Zaparkovali jsme ve stanech a nemohli jsme se dočkat rána, kdy poprvé vyrazíme na vodu. V noci nás opět navštívil pan déšť…
3. den hoblovací Ráno jsme se probudili v mokrých stanech a těšili se na snídani. Jaké ale bylo překvapení: kakao smrdělo jako Fíkus a chudák služba oškrabovala připálená kolečka kakaa, přesně v místech vařiče. Jinak bylo docela dobrý. Konečně jsme se nalodili, ale ha! Není voda! Místo Moravy se zjevila Kamenice. Některým ukápla slza a ve snaze zahnat vzpomínky na Moravu 99, zatlačili ji zpět do slzného kanálku přes sklivec a sítnici až k očnímu nervu, který ústí v mezimozku, kde je centrum pro zpracování obrazu…Teprve teď jsme mohli vyrazit. Kodrcali jsme se přes šutry včele s Eliškou a Ještěrkou, konec uzavíral Dejf s malým Soudkem. Z počátku se posádky na plastech laminátům posmívali, že určitě nemají takovou šanci zdemolovat svoji loď, ale zdání klame…ostré kameny řeky Moravy se nenávratně zaryly i do plastů. Po nějaké době šmirglování lodí, jsme dorazili k smrtelně nebezpečnému jezu, na kterém však nebyla voda. Dali jsme si skvělý oběd ve formě chlebů a luncheometu. Jiřin si zde zařídil úžasný job. Kamenem nemilosrdně drtil prázdné konzervy a zmenšoval tak jejich objem. Při odjezdu tu číhalo nebezpečí na Potkana s Martinem, když jejich loď pomalu, ale jistě začal vcucávat proud ze stavidla. A jelikož jejich vodácké schopnosti jsou asi velmi malé (jak se ukázalo), v proudu se práskly na druhé vlně…smolaři…Přes den byla docela zima, jen když jsme projížděli mlhou, tak nás ovanul teplý závan tropických deštných pralesů – mlha je dobrá! Všichni jsme dobrousili lodě až do kempu u kadiboudy s výjimkou Dejfa, který loď probrousil skrz na skrz a prohlásil prokletou větu: Budu laminovat! K zdárnému laminování však do konce puťáku nedošlo, jelikož vždy po vyřčení této věty začalo nelítostivě pršet. Na řadu přišel pan tesa, který se stal po několik následujících dnů jeho dobrým společníkem. Rozbalily jsme stany, které nám spolu se spacáky přivezla autem naše driverka Eva a nejmladší člen výpravy Anička. Mezi stany vyrostlo vietnamské tržiště aneb čínská vesnice, kterou osidlovali nezbední instruktoři. Příroda volá, a tak se někteří z nás vydali do porostu s toaletním papírem a polní lopatkou. Ti všímavější nalezli kadiboudu, kde se v klidu mohli vykákovat. To však neplatilo pro Šuplíka, který zde prožil horké chvilky, když jeho věrní přátelé Dejf a Máťa začali s kadiboudou lomcovat. Schylovalo se již k večeru, a tak Eliščina služba začala připravovat večeři. Při krájení cibule a loupání točeňáku je přerušila průtrž mračen a tak bylo bezpochyb jasné, že nadchází druhý test stanů. Jelikož ani po hodině a půl déšť neustával odvážná Eliška spolu s Ještěrkou a Dejfem vtrhli do kapek a dokončili šlichtu pod tropikem. Počasí se nakonec umoudřilo a k sladkému usínání nám poprvé na Moravě vysvitly hvězdičky.
4. den bezdešťový V noci nás šíleně budily vlaky, nehorázně často projížděly cca 100 metrů kolem nás. Pat se rozhodl, že dneska povede plavbu, prostudoval kilometráž a zavelel k odjezdu. Sluníčko zase nesvítilo, „ale když neprší je to ok!“ – jak prohlásila Ještěrka. Jediným pozitivem včerejšího slejváku bylo příjemné zvýšení hladiny řeky, a tak naší cestu dnes lemovaly karfioly a „maličké“ víry. Po meandrovitém a klikatém úseku na nás čekala Eva s Aničkou, aby nám oznámila výtečnou zpávu, že tábořiště je krapet vzdálené od řeky. Po 200 metrech jsme měli všichni vytahané ruce, jak naši evoluční předchůdci, ale čekalo na nás celkem pěkné místečko s výhledem na fotbalový match. Potom, co jsme rozestavěli všechny stany, vydali jsme se vybrakovat místní pekárnu. Po našem vydatném náletu se jistě dlouho vzpamatovávali. Když jsme se vrátili čekala na nás skvělá gulášovka s instantním bramborem, kterou mezi tím Ignác, co by vedoucí služby, připravil. Ešáky byly pak doslova epesní a jelikož jsme neměli jar, tak jsme se museli mastnoty zbavovat všemožnými způsoby. Někteří z nás zvolili jednodušší cestu, nechali mastnotu uležet a smyli ji druhý den jiným jídlem. V předražené ceně kempu byly i sprchy, které jsme proto dosytosti využily. Mnoho z nás okupovalo sprchu dokonce i dvakrát. Všichni jsme totiž věděli, že čtrnácti stupňová Morava nám takový luxus nenabídne. Večer jsme byli celkem unavení, šli si brzy lehnout a usínali za zvuku písniček od našich vodáckých kamarádů z Ostravy.
5. Chiquita den A máme tu pátý den. Konečně, když se všichni probudili, byla snídaně. Mňam mňam. Podával se poryč, který nám uvařil šéfkuchař dne Máťa. Po celou dobu přípravy všem tvrdil, že tenhle poryč se za žádnou cenu nemůže připálit…! Mnozí z nás se po rozdělení posledního zbytku upřímně zasmáli. Jedinému Ondrovi zkameněl úsměv na tváři, když pohlédl na dno hrnce, kde se vytvořil nový poryčový teflon. Bylo mu jasné, jak stráví příští hodinu. Mezitím si všichni, jako každé ráno, rychlostí blesku zabalili a vyrazili jsme opět o hodinu později, což bylo naším dobrým zvykem. Před námi nebyla moc dlouhá etapa, a tak jsme se mohli dovolit i nějaká ta menší zdržení. Na jednom válci téměř povodňového jezu si trenér Dejf zřídil trenažér pro Jiřina a Komára, zkušené to vodáky. Stali se tak hned dobrou atrakcí, jak pro nás tak i pro jinou vodáckou partu, která přijela hned v závěsu za námi. Z počátku měl Dejf výjimečně dobré úmysly…ale nebyl by to on, kdyby se v jeho hlavě nezrodil ďábelský nápad vykoupat naše duo instruktorů. Plán se mu nakonec nezdařil a my ochuzeni o zpestření představení jsme znuděni odjížděli pryč. Po pár kilometrech nás čekalo zábavné přenášení lodí do umělého koryta a pak jsme se pomalu ale jistě kabelili náhonem. Po delším dohadování o dnešním noclehu jsme se nakonec utábořili na zahradě přepychové vily Háj. Jelikož trička byla už dávno koupená a počasí nám přálo, sprejovací tým se pustil do práce a za chvíli bílá Chiquita trička zaplavila naše ležení. Večer se chýlil ke konci a vypadalo to, že poprvé, co jsme na Moravě nespadne celých 24 hodin z nebe ani kapka. Na obloze se vyrojilo hafo hvězdiček, které nám připomněli, že je na čase jít spát. Hromadně jsme navštívili s kartáčkem v ruce WC ve vile a vyčistili si zde zuby. Dobrou noc.
6. sluníčkový den Ráno začalo sluníčkem, což bylo překvápko pro všechny. Nasnídali jsme se a začali s potěšením roztahovat a sušit věci v jeho paprsích. Poprvé po sušení nesmrděli kouřem. Dnes vedl plavbu Ondra, ale za žádnou cenu nedokázal přimět ostatní k rychlejší práci. Abychom mohli vyrazit čekalo nás přenášení lodí kolem elektrárny až k mostku. Sluníčko úžasně pálilo, což jsme připisovali zázračné moci puťákotriček. Jen, co jsme se vrátili zpět do koryta řeky, čekal na nás další nesjízdný jez, a tak Ondra zavelel přesun do náhonu, čímž jsme se vyhli dvoum přenosům jezů. Za to nás čekalo za zatáčkou vtipné překonávání na půl otevřeného stavidla. Hodně lidí se tady dost šprajclo. Hold smůla. V náhonu to vypadalo, jako kdyby ho před námi zrovna vybagrovali. Abychom nevyšli ze cviku v nošení lodí, čekala nás další elektrárna… Jako odměnu za obtížný přenos nás pohoupalo pár nečekaných vlnek před ústím do řeky Moravy. Po cestě jsme potkali naše ostravské kamarády, s kterými jsme v klidu dojeli až do města Litovel. Bylo zde hřiště, bouldrová stěna a do slova epesní kadizáchodky. Smrděli fakt humusně a komu se vážně dost chtělo, musel si držet triko před obličejem, aby vyváznul se zdravou kůží. Jelikož jsme tu již několikátý den, službu má opět Bobr. Čekala na něj velká výzva v podobě několika kil rýže, která měla tendenci se přichytávat. V devět hodin svůj úkol dokončil a po notné dávce kečupu nebylo skoro nic poznat. Jediné stopy po připálení zůstali v našich ústních dutinách a na dně hrnce, opět v místech vařiče. Na večír jsme se sesedli k ohýnku a spolu s Ostraváky rozdrnčely kytary a rozechvěly naše hrdla. V deset vybrané jedince zahnal déšť a vedoucí do stanů, kde spokojeni s žaludkem plného rizota usínali.
7. litovelský den Ráno nás probudilo sluníčko a jelikož jsme měli ještě hafec času udělali jsme si menší výlet do Litovle. Většina z nás hned rychlým krokem zamířila do jediného nákupního centra a tím byl žlutomodrý obchoďák Albert. V kempu zůstala Eliška, Ještěrka a Bobr zabráni do přípravy netradičního oběda, tedy těstovinového salátu. Všem moc chutnal, i když téměř všichni měli plné břicho dobrot z města. Ještě než jsme vyrazili na vodu, bylo připraveno malé překvápko pro naši driverku Evu. Jako dík za její ochotu jezdit s námi a vozit nám věci jsme jí koupili malé odrážecí auto s odklápěcím nákladovým prostorem, o které Anička hned projevila zájem. Čekalo nás jen 10 km, ale za to pěkně vypečených. Řeka se klikatila Litovelským pomoravím a už podle obrázků z kilometráže, nás čekal príma úsek z náhodně popadanými stromy. Jeden z nich se počíhal na Frodiho s Hubertem… Pod obrovský kmen, který zprvu chtěli přetáhnout, vcucnul proud jejich Jablíčko. Záchranářskému teamu se zpočátku nedařilo a tak zasáhl Máťa s Fiskarem, jenže ani toto „úderné“ duo se šprajclou lodí nic nezmohlo. Už už to vypadalo, že z milovaného Jablíčka zbyde jen okousaný ohryzek, ale naštěstí se po chvilce loď podařilo vyprostit. Jediné, co si proud odnesl byli dva podstatné hrnce, z čeho nejmíň měla radost Eliška, když si představila, jak večer v jednom malém hrnečku bude vařit knedlíky pro 30 lidí…Po hynkovské peřeji jsme se ubytovali na místním hřišti, kde se zprvu zdálo, že pražáky nemají moc v oblibě. Ztráta hrnců nakonec nebyla tak vážná, jelikož pohotová Eva vyjela do místní hospody vyžebrat jiný. Tím ovšem dnešní žebrání nekončilo…vzhledem k tomu, že Patovi ujela ruka s vodou, místo těsta vznikla pochybná lepkavá hmota, a tak bylo nutné nasadit žebrací komando číslo dvě, které vzápětí vyrazilo pro mouku do ulic metropole Hynkova. Cestou narazili na „super zaprděný“ baráček, kde žili žůžo lidi a měli žůžo kočku Vydrýska. Od nich dostali hafec mouky. Jako dík přijali pozvání a přišli se za námi večer podívat a poklábosit. Dozvěděli jsme se dost věcí o okolí Hané a naučili se drobet hanácky. No a večer jsme šli spinkat, jako každý den.
8. štěkací den Ráno nás probudil Ignácův hlas, že je připravená snídaně. Služba ukuchtila chleba s taveným sýrem a super vyuzený čaj. Balení jsme si zpestřili nesmyslnou, ale za to zábavnou hádkou o tom, která strana Prahy je pro život důležitější. Z obou stran padaly pádné důvody, proč jedna je lepší než ta druhá. Tento boj byl ale příliš nerozhodný, a tak jsme raději vyrazili na poslední úsek naší výpravy. Dneska plánoval plavbu Potkan, takže všechno bylo dost naruby, i když se možná snažil ze všech sil. Za dva kilometry se před námi objevila nesjízdná vodácká pochoutka, kterou jsme s elegancí a rychlostí překonali. Vpluli jsme tak do úzkého koryta říčky Cholinka, která spojovala náhon Střední Morava s hlavním tokem. Slibovaná peřejnatá říčka moc peřejí neskýtala, ale za to nás nakonci překvapily tři hned po sobě jdoucí schůdky, což byly poslední větší vlnky letošního puťáku. Sluníčko nás hřálo svými paprsky a my se po týdnu otužování bez problémů cákáli ve vodě. Čím blíž jsme byli u cíle, tím víc byl cítit smrad z olomouckých syrečků. Naše stany se rozprostřely na předměstí Olomouce, hned vedle psího cvičiště. Večeře byla uvařena v rekordním čase a jen, co všichni strávili výborný kašpárek, někdo se vydal na obhlídku města a ostatní hráli vypečené hříčky až do pozdních hodin. Pak jsme si naposled prohlédli moravskou noční oblohu a ulehli do stanů. Snad jediný živočich, který v noci nespal byl místní zatoulaný pes. Zuřivě štěkal a očuchával naše stany. Šuplík, který už několikátý den spal venku zakuklen do svého spacáku celou noc věřil, že tento psí tvor je uvázaný. Ještě, že pravdu zjistil až ráno…
9. odjezdový den Poslední den puťáku jsme se vzbudili celkem brzy, ale to nám nevadilo jelikož J+J (Jiřin a Jonáš) nám připravili excelentně výborné kakao a upekli vánočky se záviny. Už při snídani jsme viděli náš Rudobus projíždět na druhém břehu, ale on nás asi neviděl, a tak si to valil dál do pryč. Po chvilce zvoní telefon a Dejf už navádí rudořidiče krůček po krůčku zpět k nám. Následovalo velké balení, uklízení, bourání a spousta různých jiných důležitých věcí. Hned jak byli všichni dostatečně sbalení začala druhá fáze odjezdu a to navazování lodí…Když bylo všechno hotovo zavelila Eliška přesun na krásný šedomodrý železobetonový most, kde se uskutečnilo skupinové foto. Poprosili jsme pana řidiče, aby nás vyfotil, jelikož na samospoušť by nevyzbyla šťáva ve foťáku. Fotka dopadla výborně, a tak jsme se mohli pomalu přemístit do autobusu. Ještě proběhla kontrola tábořiště, úklid odpadků, ale hlavně malé posilnění. Zdálky to v krabičce vypadalo jako spousta sladkých tyčinek Orion, ale po důkladnějším prozkoumání vyšlo najevo, že to bude smradlavý sýr Romadúr. Ne, všichni se s chutí zakousli do této svačinky, a tak vybylo více na ty, kterým zapáchající sýr neva. Bus nastartoval, začal se pomalu rozjíždět a nám všem končil puťák Morava 2005. A jelikož jsme ještě v buse, musí si každý sám domyslet, jak to dopadne na Bošánu…
Hlášky puťáku: rozhovor Maňu a Páji: Maňu: „vlevo kámen, vpravo taky!" Pája: „tak kudy mám jet?!“ Maňu: „ROVNĚ!!!“ Eliška v autobuse: „Už jsem dlouho nejela v mlze…mlha je dobráá!“ Ješťa na Elišku, když zajeli pod most: „Áá tady je hovínko“ Pája na Maňu: „Držíš tu loď?? ...tak mi ji podej“ Ignác ve svahu 3 metry od vody: „Dobrý. Tady už to neujede!“ Hubert na Frodiho, nabírajícího vodu do boty: „Frodi, ty vylejváš vodu z řeky?!“ Froďák na vodě před elektrárnou: „Pomalu, ale jistě se kabelíme do náhonu“ rozhovor Máti a Martina pod jezem: Máťa: „Naskoč Martine! …ale né do vody!“ Pat, co by vedoucí plavby, na Elišku: Eliška (dotíravě): „A kde jsme? A Pate, kdy už tam budem?! A Pate, bude už oběd???“ Pat: „Drž hubu a běž se kouknout na jez!“
