Motto: Víno má schopnost naplnit ducha veškerou pravdou, věděním i filozofií. Jacques Bénigne Bossuet
Jižní Morava 2. - 3. 11. 2015 Národní park Podyjí Tento Národní park je nejmenší v České republice. Je to jedinečné hluboké říční údolí mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem; rozsáhlý lesní komplex, vřesoviště a stepní lada. Je to pestrá mozaika skalních amfiteátrů a srázných stěn, meandrů, rozsáhlých suťových poli a těžko prostupných strží a nivní louky podél Dyje; v létě prosluněné lesostepi s pestrými koberci teplomilných rostlin. Navíc návštěva vinných sklípků je jednou z nejhezčích zážitkových akcí, zvláště když se spojí víno, příjemné prostředí a hudba. 2. 11. po Šumná Švýcarské údolí (353) 3 km - Granátová zátoka (354) Vranovská přehrada 5.5 km - NS Claryho kříž 6 km – Onšov 7 km – Vranov nad Dyjí (312) 10 km – Zadní Hamry (312) 12 km – Vranovská brána (445) – Na keplech (437) 15.5 km – Pod Čížovem 16.5 km – Pod Čížovským vrchem (421) 18.5 km – Lukov 22 km Už ve 4.30 hodin jsem odjel vlakem z Jičína přes Hradec Králové do Pardubic. Odtud expresem EC 273 Csárdás Praha – Budapešť do Břeclavi, který zastavil jen v České Třebové a Brně. Vychutnával jsem si pohodovou atmosféru v dámském kupé, kde to ani průvodčí, ani slečně naproti nevadilo, spíše byly spokojené, že se mohou bavit. Dále jsem pokračoval přes Znojmo do vlakové zastávky Šumná, kde jsem vystoupil dle svého programu před půl dvanáctou. To už slunce příjemně hřálo, obloha modrá, na teploměru bylo 11°C a slabý vítr vál spíše do zad. Jediná nepříjemnost byla, že fotoaparát odmítl poslušnost (nevysunul se objektiv). Já se však cítil ještě svobodnější; nemusím fotit – nic vlastně nemusím. Jsem naprosto svobodný člověk, když mohu dělat jen to, co sám chci. V této překrásné krajině jsem potkal jediného turistu za celé odpoledne. Vranovská přehrada zvaná Moravský Jadran je jednou z nejteplejších českých přehrad, ale nyní má hladinu asi o 6 metrů nižší než obvykle. Krátké, ale prudké je stoupání po naučné stezce ke Claryho kříži. V osadě Onšov nebylo též jediného živáčka.
Poté jsem sestoupil do městečka Vranov nad Dyjí v malebném údolí řeky Dyje, kde je dominantou státní zámek, nejpozoruhodnější světská stavba středoevropského baroka. Nachází se zde kaplička Nejsvětější trojice a proti zámku na Růžovém vrchu je vyhlídka Tanečnice. Měl jsem tu zajištěné ubytování, ale po konzultaci v informačním středisku jsem si zajistil jiné o 14 km dále, v penzionu v Lukově. Překrásné počasí mne lákalo jít dále a kochat se nádherným údolím, převážně v listnatém zbarveném lese. Asi po hodině jsem začal stoupat a úzká kamenitá cesta měla značné výškové rozdíly, kráčel jsem nahoru a dolů v divoké krajině se skalními útesy nad hlubokým údolím řeky Dyje. Brouzdal jsem se silnou vrstvou napadaného listí, které šustilo, a míjel mnoho velkých mravenišť. Byl jsem ve velké pohodě, i když se začalo v lese stmívat než jsem přišel do obce Lukov, kde jsem byl předem ohlášen v penzionu „U Čabalů“. Někdo by řekl, že jsem možná riskoval jít v neznámém terénu takto pozdě a sám. Pro mne takové riziko patří k životu. Kdo se tím trápí, nežije. Našel jsem smysl svého bytí a tak veškerá rizika podstupuji dobrovolně. Užívám si život na kole stejně jako pěšky, v přírodě, na horách, sám nebo s přáteli. Rád píši deníčky ze svých cest, rád se vracím domů, k přátelům. Těším se na přátelská setkání se všemi. Mám rád svůj domov, ač tomu možná někdo nebude věřit. Mám také rád pozitivně naladěné lidičky kolem sebe. Příjemná paní domácí mne vítala s úsměvem a byla naladěna na stejnou notu, jak jsem zrovna napsal; pozitivní a spokojená se svým životem. Za hezké ubytování s pěkným sociálním zařízením a s velkou kuchyní jsem zaplatil jen 250 Kč (ve Vranově chtěli min. 400 Kč). Na večeři jsem došel do hostince „U Hrčků“, kde jsem se bavil s místními štamgasty a popíjel nikoliv víno, ale pivo Hostan, které vařili dříve ve Znojmě, nyní prý v Brně, a chutnalo znamenitě. 3. 11 út Lukov – Příčky (414) 2 km – Žlebský potok (346) 3.5 km – Nivry (416) 5 km - Šobes, vinice u řeky Dyje (340) 9 km - Pod Šobesem (253) 10 km – Popice (188) - 15 km – Kraví hora (319) 17 km – Znojmo, údolí Dyje (218) 19 km – Znojmo, hrad (427) 20 km – Znojmo, ČD 21 km.
Ráno mne probudili o patro výše ubytovaní pracovníci, kteří v obci hloubí novou kanalizaci, snídali totiž v kuchyni poblíž mého pokoje. Vstal jsem proto dříve a snídal s nimi. Většina z nich byla z Hradce Králové a jejich šéf stejně jako já studoval na zdejší průmyslové škole stavební, ale já o 18 let dříve. Vzpomínali jsme na studia a některé své profesory. Odjížděli před sedmou hodinou a také já opustil vyhřátý penzion. Bylo mrazivé ráno, na trávě jinovatka, teplota mírně pod bodem mrazu, ale slunce už celé na obzoru. Pohodlná a méně náročná než včera byla cesta střídavě po polích a v listnatém lese. Šel jsem rychleji, abych se zahřál. Na začátku klesání po úzké asfaltové cestě před vinicemi Šobes jsem poprvé v životě shlédl dopravní značku s vyobrazením ještěrky a nápisem: „Cyklisté, pozor, zpomalte! Častý výskyt ještěrek a užovek na silnici!“ Po 100 metrech klesání, kde začínají světoznámé vinice, ikona moravského vinařství, a jsou odtud nejlepší moravská a možná i evropská vína, bylo napsáno: „Ještě si připijeme a vypijeme to tiše. Nikomu nepovíme, co víno na nás zná. A spadne hvězda. Tenká jako plíšek. A voda blízko mostů bude stříbrná“. Jan Skácel. Je zde vyhlídka na skalní ostroh do údolí řeky Dyje protékající
křivkami
dvou
meandrů zvaných Ostroh a Umlauf. Prudké je zde klesání a vzpomínal jsem, že jsme to kdysi dávno s Jitkou museli zvládnout i s kolem. Všude po stráních vinice, ale všechno víno sklizené. Po Šobeské lávce pro pěší a cyklisty jsem přešel na druhou, pravou stranu řeky a začal stoupat na proslulé Havranické vřesoviště a stinné údolí Dyje. Další vinařskou obcí jsou Popice, kterou poutníci zvolili za svůj cíl už dávno. Cestou občerstvili své tělo a odcházeli odtud posíleni na duchu stejně jako já. Slunce už příjemně hřálo, i když bylo jen 10 hodin. V obci je kostel sv. Ondřeje, kaple a pěkná hospoda „U Kloudů“, ale byla ještě zavřená. Z nedaleké Kraví hory, kde je také vřesoviště, byla už panoramatická vyhlídka na středověkou siluetu Znojma. Následoval sestup k mostu přes řeku Dyji, kde začalo strmé stoupání, občas i po schodech k hradu, který je skoro 200 m nad řekou. Přiblížil jsem se ke gotickému chrámu sv. Mikuláše na vyhlídku, odkud je vidět Znojemská přehrada na Dyji, rezervoár pitné vody pro Znojmo. Dole na příkrém srázu
je
Rajská
vinice.
Z Mikulášského
náměstí
jsem
pokračoval
kolem
opravovaného pivovaru k blízkému jihomoravskému muzeu, kde je další překrásná
vyhlídka na Znojemský hrad, což
je
památka
Přemyslovského hradu,
lesopark
knížecího Gránice,
chrám sv. Hippolyta a kostel sv. Antonína. Zde jsem litoval, že nemám funkční aparát, neboť viditelnost byla úžasná a snímky by potěšily každého;
snad
někdy
příště. Minul jsem Loucký klášter, kde je možná ochutnávka
vín
Znovín
firmy
Znojmo.
V informačním jsem první domů
mimo
centru jiné
možné a
zjistil
spojení
tak
jsem
pospíchal na vlakové nádraží kolem 80 m vysoké radniční věže, která je symbolem města. Cestou jsem stačil nakoupit pivo a víno do vlaku, v kterém jsem začal teprve obědvat. V Břeclavi jsem využil krátkou pauzu k přestupu na expres jedoucí z rakouského Grazu do Prahy k odstranění závady fotoaparátu. Foťák jsem vyzkoušel v Břeclavi před nádražím, kde je zajímavá kaple a před ní tabule Lednicko – Valtického areálu, který bych rád prošel pěšky v zimě. Obě sídla byla 700 let majetkem šlechtického rodu Lichtensteinů (mnoho zámků, chrámů, hrady a rozhledna). Zcela prázdným rychlíkem „Antonín Dvořák“ jsem cestoval do Pardubic. Zdržení vlaku o 8 minut v Břeclavi bylo způsobené zadržením dvou běženců cestujících z Rakouska. V Pardubicích jsem okamžitě přestoupil na vlak do Hradce Králové a odtud už do Jičína, kam jsem přijel spokojený už v půl sedmé večer. Život je výzva. V Jičíně 4. 11. 2015
Ivan
PS: za chvilku už odjíždím do Krkonoš, abych využil příznivého slunečného počasí k procházce po Špidlerově Mlýně a prošel stezku Čertův důl.
