Studijní opora Název předmětu: Organizační chování
Zpracoval: Mgr. Jaromír Ďuriš
Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty vojenského leadershipu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326 PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Obsah 11
Leadership – vůdcovství
11.1 Vůdcovství prostřednictvím znalostí 11.2 Vůdcovské dovednosti 11.3 Vůdce - služebník 11.4 Schopnost udávat správný směr 11.5 Konání správných rozhodnutí 11.6 Umění inspirovat během sdělování informací
11 Leadership – vedení lidí
11.1 Vůdcovství prostřednictvím znalostí „Autorita čiší z toho, kdo ví.“ (moderní přísloví) Příběh ctižádostivého generála. Jeden z mladých Athéňanů ze Sokratovy skupiny projevil zájem zúčastnit se každoročních voleb jako jeden z kandidátů na post generála příměstské armády. Sokrates mu doporučil navštěvovat přednášky potulného učitele jménem Dionysodurus, který nedávno přijel do Athén s nabídkou kurzů vojenského umění. Když se mladík vrátil, Sokrates a jeho přátelé ho začali škádlit. „Nemyslíte si pánové,“ řekl Sokrates, „že náš přítel vypadá důstojněji, stejně jako Homérův Agamemnon poté, co se vyučil vojenskému umění? Stejně jako člověk, který se naučil hrát na harfu, zůstane harfenistou, i když nebude hrát, a ten, kdo studoval medicínu, je lékařem, přestože neprovozuje praxi, tak i náš přítel bude navždy generálem, i kdyby nedostal jediný hlas. Ale z nevzdělance se nestane ani doktor, ani generál, i kdyby získal všechny hlasy. A teď,“ pokračoval obraceje se na mladého Athéňana, „aby si kdokoliv z nás, kdo by někdy mohl velet tvému regimentu nebo společnosti, zlepšil své válečnické znalosti, popiš nám první lekci, kterou jsi v oboru vojenského umění dostal.“ První byla stejná jako poslední,“ odpověděl mladík: „učil mne jenom taktiku – nic jiného.“ „Ale ta tvoří pouze malou část vojenského umění,“ odvětil Sokrates. Pomocí otázek a odpovědí pak mladého muže přivedl k mnohem důkladnějšímu pochopení znalostí a schopností, které se od úspěšného vojenského velitele vyžadují. Generál se musí vyznat v administrativě, aby byla armáda řádně zásobena vojenským vybavením a potravinami. A co víc, jak Xenofon věděl ze své vlastní zkušenosti, ideální generál by měl mít i mnoho dalších lidských vlastností a dovedností: „Musí být nápaditý, aktivní, starostlivý, houževnatý, bystrý, musí být jak něžný, tak nemilosrdný, současně upřímný i lstivý, schopný jak varovat, tak překvapit, být rozhazovačný i chamtivý, velkorysý i lakomý, obratný v obraně i útoku; a existuje spousta dalších, pro generála nezbytných schopností, z nichž některé jsou vrozené a jiné osvojené.“ Přes nespornou důležitost taktiky shledal Sokrates Dionysodurusovu výuku jako nedostatečnou. Dal mu Dionysodurus nějaké doporučení, kde a jak konkrétní formace použít? Dostalo se mu poučení, kdy je potřeba pozměnit rozmístění a taktiku, aby to odpovídalo mnoha různým situacím, které ve válce mohou nastat? Mladý muž trval na tom, že nic takového se nedozvěděl. „Pak se musíš vrátit a požadovat vrácení peněz,“ řekl Sokrates. Protože jestli Dionysodurus zná odpovědi
na tyto otázky a má-li svědomí, bude se stydět, že tě poslal domů s takovými nedostatečnými instrukcemi.“ Příběh mladého velitele jezdectva. Jednou Sokrates potkal nově zvoleného velitele jezdectva. Sokrates se ho nejdřív zeptal, proč o tento post usiloval. Mladý muž mu potvrdil, že to nebylo kvůli tomu, aby stál v čele útoku jezdectva, protože do bitvy obvykle jedou před velitelem jízdní lukostřelci, ani pro to, aby ho všichni znali – toho může dosáhnout i šílenec. Souhlasil se Sokratovou domněnkou, že to muselo být pro to, aby athénské jezdectvo opouštěl v lepším stavu, než v jakém bylo, když mu začal velet. Xenofonovi, který byl jak uznávanou autoritou v jezdeckém umění, tak autorem učebnice o velení jezdectvu, nedělalo žádné problémy vysvětlit, co je k dosažení tohoto výsledku zapotřebí. Mladý velitel musí například zdokonalovat svoje jezdecké dovednosti, musí v jezdeckém umění školit nové rekruty – koně i muže – a pak je učit taktice. „A přemýšlíte o tom, jak své muže přinutíte, aby vás poslouchali?“ pokračoval Sokrates. „Protože bez poslušnosti jsou koně i muži, jakkoliv skvělí a udatní, k ničemu.“ „To je pravda, Sokrate, ale co je podle vás nejlepší způsob, jak je přimět k poslušnosti?“ zeptal se mladík. „No, předpokládám, že víte, že lidské bytosti jsou za všech okolností ochotné poslouchat ty, o kterých si myslí, že jsou v daném oboru nejlepší. Takže když je jim špatně, nejspíš poslechnou lékaře, na palubě lodi kapitána, na farmě farmáře, o kterém si myslí, že své řemeslo ovládá nejlépe.“ „Ano, jistě,“ řekl student. „V jezdeckém umění je to stejné, nejsnáze si poslušnost druhých získá ten, kdo očividně nejlépe ví, co je potřeba udělat.“ Xenofon zde vyjádřil velmi charakteristickou myšlenku Sokratova pojetí vůdcovství. V souladu se zbytkem Sokratovy doktríny (navzdory předstírané nevzdělanosti, měl Sokrates svoje vlastní nápady) zdůrazňuje, jak jsou z hlediska vůdcovství důležité znalosti. Lidé budou dobrovolně poslouchat pouze ty, o kterých budou přesvědčeni, že jsou pro konkrétní situace lépe proškoleni, nebo mají více informací než oni sami. Sokrates (asi 469-399 př. n. l.) – nejvýznamnější řecký myslitel, filozof. Jeho otec Sófroniskos byl sochař, matka Fainareté pomáhala ženám při porodu. Vyučil se otcovu řemeslu, později ho zanechal a věnoval se filozofii. Byl současníkem všestranného rozkvětu Athén za Periklovy vlády, později se stal svědkem krize, katastrof, převratů, kterými byly postiženy Athény v souvislosti s peloponéskou válkou. Několik let po válce byl souzen za to, že „neuznává státem uznané bohy, zavádí nová božstva a kazí mládež“. Příčinou byl asi kritický poměr k demokratickému zřízení Athén. Byl odsouzen k smrti (vypít číši bolehlavu), rozsudku se podvolil a nevyužil ani možnosti uprchnout. Byl mistrem dialogu, ovlivnil
antické myšlení, zejména své žáky Platona a Xenofona. Jako neprofesionální voják se se ctí zúčastnil minimálně tří vojenských tažení, ale větší část svého života věnoval filozofickým diskusím. Nenapsal žádnou knihu a hlavními zdroji našich informací jsou knihy Platona, či jeho dalších následovníků. Xenofon (asi 430-355 př. n. l.) – významný řecký myslitel a filozof, žák Sokratův. Přiblížil Sokratovu osobnost a myšlenky ve svých spisech (Obrana Sokratova, Vzpomínky na Sokrata, Hostina). Kritizoval athénskou demokracii, choval sympatii ke Spartě. Sokrates jasně vyučoval, že nezbytným předpokladem pro udržení vedoucího postavení by měly bít odborné nebo technické znalosti. Tendence lidí následovat vůdce, který ví, co dělat, v krizových situacích ještě sílí. Učil, že vůdcovství si snáze osvojí lidé, kteří v dané situaci přesně vědí, co dělat. V lidské společnosti existují tři hlavní druhy autority: autorita plynoucí z postavení nebo hodnosti, autorita osobnosti, autorita znalostí. Sokrates jasně vyzdvihuje tu poslední. Ale stačí mít pouze potřebné znalosti a zkušenosti týkající se dané situace – ať už je to běžný pracovní obor nebo konkrétní situace – aby se z člověka stal skutečný vůdce? Jsou znalosti a zkušenosti dostatečným kapitálem? Znalosti nejsou všechno – to, že jsou lidé technicky zdatní a ve svém oboru platí za uznávané odborníky, ještě neznamená, že jsou vůdci. Dobrý vůdce udává směr, jde příkladem, sdílí nebezpečí nebo utrpení za stejných podmínek jako jeho lidé a musí si získat dobrovolnou podporu ostatních. Měl by si získat respekt, aniž by se svým podřízeným nějak podbízel. Rysy vůdce: - je člověkem, který ví, co dělat - snáze si získává poslušnost, protože ví, co dělat - udává směr, jde příkladem, sdílí se svými lidmi nebezpečí i utrpení - dokáže si získat respekt bez vynucování popularity - zvládá administrativu, plánování a kontrolu, ale jde ještě dál: má tajemství, jak vyvolat nadšenou ochotu ostatních podílet se na společném úkolu - povzbuzuje své lidi, oživuje jejich nadšení, naplňuje je novou odvahou usilovat o společnou věc Osobní vlastnosti vůdce podle Xenofona: - zdrženlivost
- poctivost
- důvtip
- laskavost
- duchapřítomnost
-ohleduplnost
- lidskost
- soucit
- ochota
- odvaha
- ušlechtilost
- velkorysost
- taktnost Aristoteles, Platonův žák navrhuje 4 vlastnosti nutné pro vůdcovství: - poctivost
- zdrženlivost
- prozíravost
- mravní síla
S tím naprosto souhlasil např. polní maršál Bernard Law Montgomery. Lord Slim definoval naopak čtyři jiné vlastnosti: - odvaha
- síla vůle
- iniciativa
- vědomosti
Generál William Slim (jeden z vynikajících velitelů 2. sv. v.) převzal v roce 1943 velení 14. armády, kterou vítězící Japonci vyhnali z Barmy. Jeho důstojníci a muži ho láskyplně přezdívali „strýčkem Billem“. Za hlavní problém svého působení určil: vzkříšení morálky 14. armády, čehož nakonec dosáhl.
11.2 Vůdcovské dovednosti „Neexistuje člověk, který by své vůdcovské schopnosti nějak výrazně zlepšil bez přemýšlení a bez praxe.“ (Lord Slim) Příběh Nicomachidese Sokrates jednoho dne spatřil Nicomachidese, jak se vrací z voleb a zeptal se ho: „Koho zvolili generálem, Nicomachidesi?“ „Nejsou to celí Athéňané?“ odvětil. „Nevybrali mne, přestože jsem od té doby, co mne povolali, velmi tvrdě pracoval. Velel jsem rotě i pluku a byl jsem mnohokrát zraněn. (Na důkaz svých slov odkryl oděv a ukázal svoje jizvy.) Vybrali Antisthena, který nikdy nesloužil v pěším pluku ani se nevyznamenal v jezdectvu a nerozumí ničemu, kromě vydělávání peněz.“ „A není to skvělé doporučení,“ řekl Sokrates, „za předpokladu, že bude schopný uspokojit potřeby svých mužů?“ „Proč,“ odsekl Nicomachides, „kupci jsou taky schopni vydělat peníze, ale to z nich ještě nedělá lidi schopné vést armádu!“ „Ale Antisthenes,“ odpověděl Sokrates, „také touží po vítězství, a to je pro generála dobrá vlastnost. Sám víš, že pokaždé, když byl sbormistrem, jeho sbor vyhrál.“
„To jistě,“ připustil Nicomachides, „ale vést sbor je něco zcela jiného něž vést armádu.“ „Ale uvědom si, že přestože Antisthenes nevěděl nic o hudbě nebo cvičení sboru, dokázal najít ty nejlepší odborníky v této oblasti. A stejně tak bude schopen vybrat ty nejlepší válečníky a je pravděpodobné, že i zda bude mít šťastnou ruku. A nejspíš dá přednost investování peněz do vítězné bitvy ve jménu celého státu než do vítězství v soutěži sborů ve jménu svého kmene“ řekl Sokrates. „Chceš tím říci, Sokrate, že muž, který se osvědčil v čele sboru, bude úspěšný i v čele armády?“ „Chci tím říct, že ať už člověk řídí cokoliv, tak ví-li, co chce a umí toho dosáhnout, bude z něj dobrý velitel, ať už bude řídit sbor, statek, město nebo armádu.“ „Skutečně jsem si, Sokrate, nikdy nepomyslel, že tě uslyším říct, že z dobrého obchodníka bude dobrý generál!“ křičel Nicomachides. Pomocí své známé metody trpělivého výslechu přinutil Sokrates Nicomachida souhlasit s tím, že obchodníci i generálové vykonávají velmi podobné činnosti. Sokrates pak šest těchto činností nebo dovedností vyjmenoval: -
Vybrat pro správnou práci ty správné lidi;
-
Trestat zlo a odměňovat dobro;
-
Získat si důvěru svých podřízených;
-
Přilákat spojence a pomocníky;
-
Umět si udržet již získané;
-
Pracovat horlivě a být náročný sám na sebe;
„Všechny tyto vlastnosti jsou pro oba společné,“ souhlasil Nicomachides, „ale bojování mezi ně nepatří.“ „Ale oba dva jsou bezesporu nuceni bojovat proti svým nepřátelům, že?“ „To ano, to jsou.“ „A copak pro ně pro oba není důležité, aby je porazili?“ „To ano, jistě. Ale neřekl jsi, k čemu je v boji dobré obchodní nadání.“ „Právě v boji bude nejužitečnější,“ ukončil diskusi Sokrates. „Dobrý obchodník totiž ví, že nic není tak ziskové jako vítězství na bitevním poli a nic není tak ztrátové a nepřináší sebou tak velké škody jako porážka. Bude se tedy usilovně snažit porážce zabránit. Když bude vědět, že je dostatečně silný na to, aby mohl vyhrát, tak na
nepřítele okamžitě zaútočí a především se bude vyhýbat ozbrojenému střetu, když na něj nebude připravený.“ Sokratovo učení, že lidé budou následovat jenom ty vůdce, kteří mají autoritu založenou na vědomostech vztahujících se k dané situaci, bylo v Athénách dobře známo. Ba co víc, v tomto městě se obchodníci těšili pouze malému respektu. Mladý gentleman z dobré athénské rodiny toužil po vojenské nebo politické kariéře, ale nikdy se nechtěl stát kupcem. Samozřejmě, úroveň obchodu a průmyslu byla před průmyslovou revolucí ještě relativně nízká a prostor pro vůdcovství značně omezený. Až donedávna byla armáda a námořnictvo největší a nejdůležitější formou lidského podnikání. Ještě v polovině 18. století bylo královské námořnictvo největším odvětvím západní Evropy. Sokrates toto athénské snobství, vrhající dlouhý stín do naší historie, zpochybnil. „Nepohlížej na obchodníky svrchu, Nicomachidesi,“ řekl na závěr jejich diskuse. „Vedení soukromých podniků se od vedení veřejných záležitostí liší jen v číslech. V mnoha ohledech se jedná o velmi podobné činnosti, zvláště v tom, že je není možné provozovat bez lidí a že v soukromých podnicích pracují stejní lidé jako na veřejných zakázkách. Lidé zodpovídající za veřejné zakázky zaměstnají tytéž lidi, jako kdyby se starali o svůj vlastní podnik. A ti, kteří vědí, jak jim rozdělit práci, budou úspěšně vést jak veřejný, tak soukromý podnik, a ti, kteří to neumí, neuspějí tam ani tam.“ Cesta vůdcovství je tedy otevřená pro všechny. Člověk se stane dobrým vůdcem, pokud uspokojí – nebo zmocní někoho jiného, kdo to udělá za něj – tři oblasti lidských potřeb: - splnit společný úkol - harmonicky spolupracovat jako tým - uspokojení individuálních potřeb každého jednotlivce Sokrates vytvořil seznam činností, které by měl efektivně pracující vůdce na poli obchodu i války vykonávat: - vybrat ty správné lidi - získat jejich přátelství a přimět je k dobrovolné poslušnosti - vybudovat dobré vztahy mezi jednotlivými členy týmy - jít příkladem, pokud se týká elánu a pracovitosti Kromě přístupu z hlediska vlastností – jací musíte být – a přístupu z hlediska vědomostí – to, co musíte znát – existuje ještě třetí, praktický přístup k vůdcovství, který se zaměřuje na to, co musíte dělat, abyste byli dobrými vůdci.
Debata o univerzálnosti vůdcovství – zdali se dobrý obchodník může stát dobrým generálem – vedla Xenofona k nastínění praktického přístupu, jak ho známe dnes. Určil tyto základní dovednosti: - výběr správných jedinců (správně odhadnout člověka) - odměňování a trestání (spravedlnost) - budování kvalitních vztahů mezi kolegy, spojenci a dodavateli (budování týmu) - tvrdě pracovat a jít tak příkladem (elán) Nicomachidova námitka, že obchodník neví nic o vedení boje, je zde očividně zamítnuta, protože Xenofon zdůrazňuje druhou stranu mince. Od vůdce jsou ve skutečnosti vyžadovány jak znalosti z příslušného oboru, tak mnohem obecnější vůdcovské dovednosti a vaše rozhodnutí coby vůdce budou ovlivňovat vaše vlastnosti. Vaše činy z pozice vůdce budou odrážet vaši vlastní osobnost. Velmi důležitou roli nadále sehrává osobní příklad vůdce.
11.3 Vůdce - služebník „Nechť se ti největší z vás stanou benjamínky a vůdce tím, kdo bude sloužit.“ Ježíš Nazaretský Není zvykem, abychom o vůdcích přemýšleli jako o služebnících. Máme sklony zdůrazňovat spíše postavení než zodpovědnost. Vůdci jsou v naší společnosti považováni za něco víc než ostatní; užívají dalších odměn, výsad a výhod. Vůdcovství znamená moc a převahu nad ostatními. Je to stejný model vůdcovství, který Ježíš ve své době viděl mezi Nežidy a obyvateli Izraele: vládci panující svým poddaným, dychtící po podřízenosti a veřejném uznání. Pravdou je, že Sokrates objevil prvek služby, společný pro všechny formy vůdcovství, a zastával názor, že hlavní povinností vůdce je uspokojovat lidské potřeby. Xenofob zjistil, že to funguje i v praxi. Pokud sestoupíte ze své výše – v případě velitele jedoucího na koni to platí doslova – a budete pracovat spolu se svými lidmi, podnítíte tím jejich dobrovolnou poslušnost. Ježíš po celou dobu, kdy se snažil uplatňovat svoji církevní autoritu, měnil morální podtext vůdcovství. Největší chybou vůdcovství je obvykle arogance. Ta pramení z nabubřelé pýchy, která člověka ve vedoucí pozici nutí jednat nepřiměřeně odhodlaně, zpupně nebo despoticky. Neustálá potřeba být dominantní je obvykle založena na skutečné nebo smyšlené nadřazenosti. Kvůli přehnanému zájmu o sebe sama, namyšlenosti na své bohatství, postavení, vzdělání nebo úspěchy, si arogantní člověk nárokuje více moci pramenící z jeho funkce, než ve skutečnosti má.
Protilátky proti aroganci v oblasti vůdcovství musíme hledat už u Lao-c‘, čínského myslitele 4. století př. n. l., a samozřejmě v učení Ježíše. Oba zastávají názor, že vůdce by měl svoji roli vnímat jako průměrnou nebo malou součást celku, zvláště ve srovnání s příspěvky ostatních. Lao-c´ (asi 6. st. př. n. l.) – čínský myslitel, nejvýznamnější osobnost filozofického a náboženského směru taoismu, vedle konfucianismu nejvýznamnější směr čínské filozofie. Taoismus chápe člověka jako bytost přírodní. Ústředním pojmem je TAO (cesta), vyjadřující skutečnost, že ve světě existuje a děje se samo od sebe a nemá žádnou příčinu. Dělat věci spontánně a nesobecky, bez ohledu na to, jak to ovlivní smýšlení ostatních, to je vazba spojující myšlenky Lao-c´ a Ježíšovo učení. Lao si představoval vůdce, který bude skromný a nebude ani asertivní, ani mnohomluvný. „Netouží po vlastním majetku, ale rozdává sám sebe, aniž by doufal v nějakou lidskou odměnu“ – svatý Pavel. Vůdcovství jako služba klade důraz na zodpovědnost za tři oblasti lidských potřeb – úkolu, týmu a jednotlivce – coby protikladu k postavení, hodnosti a výsadám. Vůdce služebník není jen nad lidmi, je i nimi nebo mezi nimi. Hluboce zakořeněným pokušením vůdců je jejich arogance, nadřazené chování, často doprovázené přehnaným pocitem vlastní neomylnosti, panovačnými způsoby a uplatňováním nadvlády. Protilátkou a protikladem arogance je pokorná skromnost. Vlastnosti, znalosti, dovednosti – toto všechno už bylo v souvislosti s vůdcovstvím vyzdviženo, ale vnitřní postoje (způsob, jakým myslíte, vaše vlastní nitro) jsou také velmi důležité, protože vaši lidé díky svým velmi citlivě vyvinutým smyslům vždycky přijdou na to, co jste zač. V pozici vůdce svoje vnitřní já neskryjete. Jak říká jedno přísloví:“ Nemohu slyšet, co říkáš, protože to, co jsi, na mne křičí.“ Vůdce musí být sám sebou.
11.4 Schopnost udávat správný směr „Ne křik divokých kachen, ale let vedoucí divoké kachny nutí celé hejno k jejímu následování.“ Čínské přísloví Daniela Boona, známého amerického hraničáře, se jednou ptali, jestli se někdy v nezmapovaných kentuckých lesích ztratil. „Nemůžu říct, že bych se někdy ztratil, ale jednou jsem byl tři dny pořádně zmatený.“ Z toho plyne, že vůdce se nikdy neztratí, třebaže je občas zmatený. Ve svém oboru však mají vůdci smysl pro orientaci. Anglická slova lead (vést), leader (vůdce), leadership (vůdcovství) mají základ v anglosaském slově „laed“, což znamená silnice, pěšina. To bylo odvozeno od slova
„laeden“, tedy cestovat nebo jít. Anglosasové jeho význam rozšířili do podoby „trasa, kterou lidé po takové pěšině nebo silnici urazí“. Lodivodové je užívali pro označení lodního kurzu při cestě po moři. Vůdce byl člověkem, který určoval směr. Na souši to dělal tak, že kráčel v čele nebo převzal vedení. Na moři byl navigátorem a kormidelníkem zároveň. Lidé budou od svého vůdce čekat, že dá jejich společnému podnikání nějaký směr. Ale jak tohoto cíle dosáhneme? Kudy bychom měli jít? Vůdce nemusí znát naprosto přesný popis cesty, ale měl by mít nějakou vizi nebo minimálně orientační smysl. Krom toho, v době pochybností a strachu by dobrý vůdce neměl lidem jen určovat směr další cesty, ale také upevňovat jednotu a morálku týmu a dávat najevo zájem o jednotlivce. Ve svém zápalu pro úkol a směr dalšího vývoje by neměl zapomínat na lidi. Významnou metaforou z oblasti vůdcovství je pastýř a jeho stádo – pastýř udává směr, udržuje jednotu stáda a uspokojuje individuální potřeby svých ovcí. Tři kruhy představují tři druhy individuálních potřeb, které se vyskytují v každém lidském podnikání: - lidé potřebují vědět, kam směřují, pokud se jedná o jejich společný úkol - musí držet pohromadě jako tým - každý jednotlivec má lidské a osobní potřeby, které je potřeba uspokojit Tým se skládá podobně jako puzzle z jednotlivých, perfektně do sebe zapadajících součástí. Pod nepřekonatelným vedením Alexandra pracovala řecká armáda jako vysoce výkonný tým. Ať už byly okolnosti jakkoliv zoufalé, Alexandr s pomocí svých vojáků dokázal porazit mnohdy daleko početnější armády – klíčem k jeho úspěchu byla právě týmová práce.
11.5 Konání správných rozhodnutí „Rozum a klidné uvažování, to jsou vlastnosti hodné vůdce.“ Tacitus Aby vůdce mohl vést skupinu, společnost nebo národ správným směrem, potřebuje schopnost myšlení a rozhodování. Mohli bychom to nazvat intelektuální dimenzí vůdcovství. Spadá sem praktické uvažování, intuice a představivost. Ale vůdci nestačí mít jen některé z těchto vlastností nebo je mít případně všechny. Musí být schopen vést při řešení problému nebo průběhu rozhodování celou skupinu, např. štáb vojáků, jehož členové mají různé mentální schopnosti a jsou i rozdílní jako osobnosti. Pro smysluplný výsledek společného uvažování je důležitá i atmosféra. Dobrý vůdce zůstává klidný a soustředěný a přesvědčuje ostatní, aby se chovali stejně. Pokud se něco nepovede, vůdce přebírá plnou osobní zodpovědnost.
Schopnost praktického uvažování je nejdůležitější intelektuální vlastnost, která se od vůdce vyžaduje. Nutno dodat, že součástí umění vůdcovství je přimět k praktickému uvažování i ostatní, protože čím více se lidé podílí na přemýšlení a diskusi, které by měli rozhodnutí předcházet, tím více se pak budou zapojovat při realizaci těchto rozhodnutí. Praktické uvažování je často doprovázeno intuicí, která, je-li s ní zacházeno obezřetně, hraje v rozhodovacím procesu také roli. Rovněž je potřeba mít představivost, protože nové okolnosti vyžadují nové nápady. Vůdce sám by jí však neměl mít příliš, ale měl by být schopen povzbudit představivost mezi svými lidmi a poté na vzniklé nápady reagovat. Nezbytná je i schopnost věci uskutečňovat. Nesmírně pomáhá, vytvoří-i vůdce ovzduší záměru, ve kterém lidé mohou v klidu a soustředěně pracovat. Humor rozptyluje napětí v období krize a dodává prvek radosti. A podstatná věc: vůdcovství, to nejsou jenom rozhodnutí, je to i umění informovat a komunikovat. Příběh z bitvy u Cannae (216 př. n. l.): Když jeden z Hannibalových vyšších důstojníků poznamenal, že mají proti sobě ohromné množství nepřátel (Římanů), Hannibal se na něj s vážnou tváří zadíval a řekl: „Je zde ještě jedna věc, kterou jsi nezaznamenal, Gisco, a která je ještě víc ohromující.“ Když se Gisco zeptal jaká, odpověděl: “Je to skutečnost, že v té obrovské armádě pod námi není ani jeden muž jménem Gisco.“
11.6 Umění inspirovat během sdělování informací „Ne génius, ale průměrný člověk vyžaduje intenzivní stimulaci, podněty ke kreativnímu úsilí a výživu v podobě velkých nadějí.“ John Collier Komunikace je nedílnou součástí téměř všeho, co vůdce dělá. Vůdce komunikuje, aby dosáhl splnění společného úkolu, vybudoval tým a uspokojil individuální potřeby. Vůdci i ostatní zúčastnění musí komunikovat mezi sebou. Pro vůdce je prakticky nemožné, aby dal věci do pohybu bez komunikace, samozřejmě kromě věcí, které dělá on sám. A podstatou efektivního vůdcovství je dělat ty správné věci ve správný čas. Vedení jako takové vyžaduje tedy komunikaci; dobré vedení vyžaduje efektivní komunikaci. Příklad: Montgomery – velitel 8. armády, 13. 8. 1942 – dva měsíce před bitvou u Almeinu přebíral velení. Poznamenal se do svého diáře: “Atmosféra byla ponurá a bezútěšná“. Večer pronesl řeč před svým důstojnickým sborem, mluvil bez poznámek, díval se přímo do svého publika. Dopad jeho proslovu byl elektrizující –
„bylo to úžasné! A všichni jsme tu noc usínali s novou nadějí v srdcích a s obrovskou důvěrou v budoucnost naší armády.“ – zaznamenal jeden z jeho velitelů. Montgomery: „Udělal jsem z vojáků své partnery v bitvě. Vždy jsem jim říkal, co hodlám dělat a co chci, aby udělali oni. Myslím, že vojáci pak měli pocit, že jsou důležití a že někam patří.“ Komunikace je tedy sestrou vůdcovství. V tomto kontextu se v podstatě jedná o schopnost předávat ostatním informace a dosáhnout kýženého a skutečného efektu. Nicméně dobří vůdci nejsou pouhými neosobními vysílači informací. Dobří vůdci jsou rovněž schopni sdělovat svoje myšlenky, emoce a pocity. A především umí předávat energii. Mají schopnost inspirovat během předávání informací. Efektivní komunikátor musí být i dobrým posluchačem. V dnešní době jsou na všech úrovních potřeba naslouchající vůdci – vůdci skutečně otevření novým myšlenkám nebo novým metodám. Není možné, aby jediný člověk znal všechny odpovědi. Dobrý vůdce má sklony dávat najevo empatii – dokáže soucítit s pocity a myšlenkami jiných lidí. Vzhledem ke své velikosti a geografickému rozptylu představují velké společnosti jako armády z hlediska komunikace mezi vůdcem a jeho lidmi velký problém. Přestože svou významnou roli v této otázce hrají systémy a metody komunikace, včetně telekomunikační techniky, moudrý vůdce nevynechá jedinou příležitost, aby sdělil své energické vize vlastními slovy klíčovým skupinám své společnosti (útvaru). Snaží se docílit toho, aby se „malá kolečka“ cítila důležitě, a to nejenom směrem dolů. Vůdce, který je až na malou skupinu vyvolených pro všechny ostatní neviditelný a neslyšitelný, bývá jen málokdy efektivní a už rozhodně nebude skvělý. S dobrou komunikací jde ruku v ruce důvěra. Kde je důvěra, tam lze sdělovat i zdánlivě špatné zprávy. Čím více budete hovořit na rovinu a sdělovat pravdivá fakta, tím více vám lidé budou věřit a podporovat vás. („Pták nese křídla, ale křídla nesou ptáka.“) Technologie je dobrá věc, ale pravda je skvělým komunikátorem.
