Studijní materiál k e-learningovému kurzu
Základy společenského chování
Osnova 1. Úvod .............................................................................................................................................4 1. Úvod .........................................................................................................................................4 1. Historie .................................................................................................................................4 2. Současné pojetí etikety.........................................................................................................4 3. Základní pojmy ....................................................................................................................4 4. Dr. Guth-Jarkovský - jeho význam pro dnešek....................................................................5 2. Obecná pravidla společenského styku..........................................................................................6 1. Obecná pravidla společenského styku......................................................................................6 1. Zákon společenské významnosti..........................................................................................6 2. Společenská hierarchie........................................................................................................6 3. Obecná pravidla osobního styku ..................................................................................................7 1. Obecná pravidla osobního styku ..............................................................................................7 1. Proxemické chování .............................................................................................................7 2. Posturologie..........................................................................................................................8 3. Haptika ................................................................................................................................9 4. Performační projevy .............................................................................................................9 5. Gestika..................................................................................................................................9 6. Paralingvistické projevy .....................................................................................................10 2. První kontakt – pozdrav .........................................................................................................10 1. Základní pravidla pro verbální pozdravy ...........................................................................10 3. Neverbální pozdravy ..............................................................................................................11 1. Úklon hlavy ........................................................................................................................11 2. Smeknutí klobouku ...........................................................................................................11 3. Polibek................................................................................................................................12 4. Zamávání............................................................................................................................13 4. Podání ruky ............................................................................................................................13 1. Forma podání ruky a míra stisku.......................................................................................13 2. Zásady podávání ruky .......................................................................................................14 5. Seznámení a představování ....................................................................................................15 1. Kdy se představujeme a kdy ne..........................................................................................15 2. Rozdělení představování ....................................................................................................15 3. Základní pravidla pro představování..................................................................................16 6. Oslovování .............................................................................................................................16 1. Používání akademických titulů ..........................................................................................16 2. Běžné oslovování ...............................................................................................................17 3. Tykání a vykání..................................................................................................................18 4. Vizitky a navštívenky.........................................................................................................19 7. Zdroj osobního magnetismu...................................................................................................19 1. Tón hlasu ............................................................................................................................19 2. Držení těla a vystupování ..................................................................................................19 3. Vyzařování myšlenek.........................................................................................................20 4. Péče o zevnějšek.................................................................................................................20 4. Obecná pravidla v pracovním styku...........................................................................................20 1. Obecná pravidla v osobním styku ..........................................................................................20 1. Pracovní návštěvy ..............................................................................................................20 2. Soukromé návštěvy ............................................................................................................21
3. Zahraniční návštěvy ...........................................................................................................22 4. Kancelářská technika..........................................................................................................23 5. Žena ve vedoucí funkci a sexismus............................................................................................25 1. Žena ve vedoucí funkci a sexismus........................................................................................25 1. Žena ve vedoucí funkci a sexismus....................................................................................25 2. Sekretářka...........................................................................................................................26 6. Dary a květiny ............................................................................................................................26 1. Dary a květiny ........................................................................................................................26 1. Dary a květiny ....................................................................................................................26 7. Firemní kultura...........................................................................................................................27 1. Firemní kultura.......................................................................................................................27 1. Firemní kultura...................................................................................................................27 8. Vnější vzhled..............................................................................................................................28 1. Vnější vzhled..........................................................................................................................28 1. Vnější vzhled......................................................................................................................28 2. Oblečení v zaměstnání .......................................................................................................28 3. Oblečení - ženy...................................................................................................................29 4. Oblečení - muži ..................................................................................................................30 5. Aktovky, tašky ...................................................................................................................30 6. Společenské oblečení .........................................................................................................31 9. Pracovní pohovor .......................................................................................................................33 1. Pracovní pohovor ...................................................................................................................33 1. Pracovní pohovor ...............................................................................................................33 10. Pracovní společenské události..................................................................................................34 1. Pracovní společenské události................................................................................................34 1. Pozvánky ............................................................................................................................34 2. Základní formy společenských podniků ................................................................................35 1. Základní formy společenských podniků ............................................................................35 3. Jídla a nápoje obecně..............................................................................................................40 1. Jídla a nápoje obecně..........................................................................................................40 4. Rozmístění účastníků .............................................................................................................41 1. Rozmístění účastníků .........................................................................................................41 5. Pravidla stolování...................................................................................................................42 1. Pravidla stolování...............................................................................................................42 2. Podávání jídel a nápojů ......................................................................................................43 11. Přípitky a proslovy ...................................................................................................................49 1. Přípitky a proslovy .................................................................................................................49 1. Přípitky a proslovy .............................................................................................................49
1. Úvod 1. Úvod 1. Historie
Slovo Etiketa vzniklo ze starofrancouzského „estquer“, jehož předchůdcem bylo starogermánské „stehen“, přičemž obě tato slovesa znamenají „připevnit“ nebo „vyvěsit“. Před řadou století se pravidla, která byla stanovena pro chování u dvora a pravděpodobně i v objektech, určených pro vojsko, vyvěšovala na zeď a stala se z nich pravidla pro daný den nebo denní řád –„ĺ´estiquette“. Z těchto pravidel se postupně stala „étiquette“, nebo-li etiketa. V době jejího největšího rozkvětu, bylo jejím hlavním úkolem chránit panovníky od styku s níže postavenými osobami. V Čechách se první naučný slovník z této oblasti datuje z roku 1849 a definuje etiketu jako „soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jež jsou výrazem vztahu a odvislosti, společenské hodnoty a ceny osob spolu se stýkajících". Původ etikety je náboženský a vyjadřuje odvislost, úctu, bázeň před tím, jemuž se prokazuje. Stále však šlo hlavně o soubor pravidel platných hlavně pro panovnické rody, aristokracii, pro „vyšší“ společnost a diplomacii. 2. Současné pojetí etikety
Moderní pojetí tuto výlučnost zcela odstraňuje. Sám pojem „etiketa“ vyvolává ve většině lidí nesprávné představy. Dnes se jedná o „souhrn pravidel a zvyklostí chování ve společnosti, který nemá ráz jednou daných neměnných zákonů“. Rozhodně se dnes nejedná pouze o „vybranou“ společnost tak, jak tomu bylo dříve, nýbrž o pravidla a zvyklosti platné pro nejširší okruh osob. Jde o výsledek zvyků, které se vytvářely řadu generací a vytvářejí se nadále. Tyto zvyky se liší podle světadílů, oblastí, ovlivňují je okolnosti společenské, ekonomické, kulturní, náboženské, klimatické apod. Z toho důvodu neexistuje tzv. etiketa univerzální. 3. Základní pojmy
V úvodu je také nutné definovat základní pojmy, které se velmi často zaměňují, přestože jsou mezi nimi značné rozdíly. Jedná se o tyto pojmy: • Společenský styk = vzájemný styk osob ve společnosti. • Společenské chování = reakce jedinců při konkrétním jednání a také chování jedinců při společenském styku. • Společenská výchova = výchova směřující k ovládnutí znalostí společenského styku. Společenský styk Slovo styk je psychologicko-sociologický výraz, používaný v určitých případech, jako synonymum interakce. Interakce je souhrn vzájemných aktivit mezi dvěma nebo více osobami (jedinci). V tomto případě považujeme „společenský styk“ za vzájemné setkávání osob ve společnosti, které je pojímáno v nejširším slova smyslu a není míněno jako záležitost výlučná pro určitý vymezený okruh lidí.
Společenské chování Jedná se o schopnost člověka reagovat na různé situace, které se ve společenském styku vyskytnou. Tato reakce by měla odpovídat zvyklostem a pravidlům uznávaným v určité společnosti nebo její části, v níž se právě nacházíme. Toto chování zahrnuje objektivně pozorovatelné aktivity, řeč, výraz a pohyb. V psychologické kvalifikaci bývá toto chování nejčastěji děleno na: 1. Jednání = úkon, konání 2. Řeč = sdělování 3. Výraz = mimika Společenská výchova V našem případě představuje proces vedoucí k získání a ovládnutí znalostí v oblasti společenského styku. Zahrnuje metody, zvyklosti a pravidla. Jejím cílem je to, aby obsah každodenních projevů ve společenském styku vycházel především ze zásad vzájemné přátelskosti a humánnosti. Mimo to, že společenská výchova by měla učit pravidlům společenského styku, měla by v nich také odkrývat hlubší smysl a vést k jejich pochopení a uvědomění si, že nejde pouhou formu styku. Její výsledek by se měl projevit na vnitřku i nějšku člověka a ovlivnit celou jeho osobnost. Otázky k samostatné úvaze: Dokážete vlastními slovy specifikovat rozdíly mezi jednotlivými pojmy – společenský styk – spole výchova? Co ve Vás vyvolává pojem „etiketa"? Jaký máte názor na úroveň etikety na Vašem pracovišti? 4. Dr. Guth-Jarkovský - jeho význam pro dnešek
Dr. Guth-Jarkovský - jeho význam pro dnešek PhDr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský se narodil v roce 1861. Na svou dobu se jednalo o člověka velmi zcestovalého, který o svých cestách po Evropě, Africe i Americe napsal řadu knih. Byl však i u zrodu Českého olympijského výboru a stal se jeho prvním předsedou a z titulu této funkce i dlouholetým funkcionářem Mezinárodního olympijského výboru. Stál i u zrodu organizované české turistiky. Těsně před první světovou válkou vydal své první knihy o společenském chování, což bylo důvodem, že po vzniku Československé republiky byl povolán do Kanceláře prezidenta republiky jako „obřadník“. Jednalo se o funkci, která dnes odpovídá vedoucímu diplomatického protokolu. Na Hradě však dlouho nevydržel, vzdal se funkce a začal se převážně věnovat vydávání publikací na uvedené téma. Mnohé poučky platné pro tehdejší dobu, včetně jazyka, jímž Guth-Jarkovský psal, zastaraly. Co však nezastaralo, jsou zásady společenského styku, jeho základní pojetí slušnosti, zdvořilosti, taktu apod. Ty platí v moderním pojetí dodnes a dokonce by měly platit více než v době, pro kterou je psal.
Jméno Dr.Gutha-Jarkovského bývalo dříve používáno jako strašák, nechoval-li se někdo přiměřeně a později bylo spíše ironizováno. V dnešní době zřejmě nenajdeme člověka, který by neznal jeho jméno.
2. Obecná pravidla společenského styku 1. Obecná pravidla společenského styku 1. Zákon společenské významnosti
Zákon společenské významnosti Jako každá nauka, i etiketa potřebuje mít nějaké své zákonitosti, z nichž by bylo možné vycházet při výkladu od jednoduchého ke složitému a od obecného ke zvláštnímu. Na rozdíl od exaktních a společenských věd má tato nauka o společenském chování v podstatě jeden základní zákon, a to je výše uvedený zákon společenské významnosti. V každé společenské situaci, do které se dostaneme, je třeba okamžitě rozhodnout, komu patří více a komu méně projevů uctivosti, komu bychom měli dát přednost a kdo naopak by měl dát přednost nám. V této souvislosti si však také musíme uvědomit, že společenská významnost není žádné absolutní, neměnné ohodnocení. Jedná se o relativní pojem, o kterém má smysl hovořit pouze tehdy, máme-li možnost srovnání dvou nebo více lidí. Nikdy o nikom nemůžeme říct, že je „společensky nevýznamný“ . Každý člověk je osobnost se svými kladnými i zápornými stránkami. Neznamená to, že když někdo pracuje na nižší pracovní pozici než my, že mu nemůžeme projevovat určitou úctu nebo obdiv. 2. Společenská hierarchie
Společenská hierarchie Společenská hierarchie, nebo-li žebříček pořadí sestavený podle společenské významnosti znamená, že když vedle sebe postavíme dva lidi, můžeme se rozhodnout, zda a který z nich je společensky významnější. Do tohoto žebříčku musíme umět zařadit i sami sebe. Společensky významnějším lidem prokazujeme úctu, která by však neměla sklouznout do podřadného chování nebo sebeponižování. Zdravíme je jako první, dáváme jim přednost ve dveřích, přenecháme jim místo k sezení apod. Nejde však pouze o společensky významnější lidi, kterým prokazujeme úctu, ale také např. o oslavence, ženy, starší apod. Pro rozlišení společenské významnosti používáme tato čtyři základní kritéria, kdy více společensky významní jsou: žena než muž starší než mladší nadřízený než podřízený určitá známá osobnost (populární, zasloužilá ..) než neznámá osobnost
Tato kritéria však nemůžeme striktně dodržovat, protože mohou nastat situace: • mladší žena kontra starší muž V tomto případě, je-li věkový rozdíl větší, projevuje žena úctu značně staršímu muži. Pokud je však muž džentlmen, dodrží pravidlo č. 1, tedy že muž projevuje úctu ženě. • starší podřízený kontra mladší nadřízený Zdvořilý člověk v pozici nadřízeného, i v případě, že je o hodně mladší, určitě nebude očekávat, že mu jeho výrazně starší podřízený bude pomáhat např. do kabátu. Stejně tak je třeba zdůraznit, že ani seniorský věk nikoho neopravňuje k tomu, aby automaticky svým kolegům nebo podřízeným tykal, eventuelně je oslovoval „chlapče, děvčátko“ apod. • podřízená žena kontra nadřízený muž Jedná se o velmi častou variantu. V tomto případě leží rozhodnutí na nadřízeném (tedy společensky významnější osobě), aby určil charakter vzájemného pracovního styku. Určitě si neohrozí svou vlastní pracovní pozici a prestiž, když podřízenou – ženu, pozdraví jako první, galantně jí pomůže do kabátu, dá jí přednost do dveří, čímž jí projeví úctu jako ženě, bez ohledu na její věk. Prokáže tím také svou profesionalitu a míru taktu. Otázky k samostatné úvaze: Potkají-li se dva lidé ve všem rovnocenní, kdo pozdraví první? Jaké jsou zásady společenského styku? Jaký princip společenské významnosti zastáváte? Zamyslete se nad tím, v jaké společnosti žijete, setkáváte-li se s projevy úcty, ohleduplnosti, taktu. Pokud ne, co pro to můžete udělat? 3. Obecná pravidla osobního styku 1. Obecná pravidla osobního styku 1. Proxemické chování
Proxemické chování má u člověka zvláštní charakter – jedná se o personifikaci prostoru. Každý z nás má nějaký prostor, který považuje za „svůj vlastní“, osobní, ostatní prostor je pak „společný“. S takto vymezeným prostorem, resp. vzdáleností, na kterou komunikujeme s ostatními, každý z nás vědomě či nevědomě manipuluje a tím dosahuje kvalitativních změn v interakci s ostatními. Intimní zóna je vzdáleností cca 15 – 30 cm. Tuto vzdálenost je nutné v jiném než velmi důvěrném kontaktu respektovat. Každý z nás si do intimní zóny pouští výhradně lidi, kterým důvěřuje, nebo se kterými se cítí velmi dobře.
Osobní zóna je vzdáleností cca 45 – 75 cm, běžná je i hranice 90 – 120 cm. V této zóně se pohybují přátelé, příbuzní, známí, bez toho, aby vyvolali nepříjemné pocity či odpor. V osobní zóně lze velmi dobře kontrolovat všechny neverbální projevy. Pokud si přejeme v komunikaci druhého zneklidnit či ho „vyvést z konceptu“, pokusíme se vniknout do jeho osobní zóny (s oblibou to dělala Michaela Jílková v TV pořadu Kotel). Sociální zóna je vzdálenost od 120 do cca 400 cm. Zde nedochází ke vzájemnému dotyku. Vnímání nejjemnější mimiky je již ztíženo, přesto můžeme velmi dobře sledovat neverbální komunikaci včetně pohybu paží, držení těla. Tuto vzdálenost běžně dodržujeme při komunikaci s cizími lidmi, spolupracovníky, zákazníky. Veřejná zóna je vymezena pro veřejná vystoupení (učitelé, herci, politici). Z pozice ve veřejné zóně můžeme sledovat nejen celou postavu, ale i její pohyb ve volném prostoru. Ztíženo je sledování jemné mimiky, případně dalších málo výrazných neverbálních projevů. 2. Posturologie
Posturologie se zabývá studiem poloh lidského těla. • Z polohy můžeme odhadnout budoucí úmysly komunikanta a komunikátora. • Obecně lze rozlišit 4 typy poloh: a) přiblížení b) oddálení c) rozšíření, roztáhnutí d) schoulení, zmenšení • Každý z uvedených typů poloh těla má v komunikaci význam. Přiblížením nebo/a zároveň rozšířením dává partner v komunikaci najevo, že je vývoj interakce pozitivní, chová se vstřícně. Naopak oddálením nebo schoulením dává najevo, že je mu komunikace nepříjemná.
3. Haptika
• Haptika se zabývá doteky. • V běžné interakci rozdělujeme doteky na intimní, přátelské, konvenční a nepřátelské. • Pro pozorování druhých a odhad jejich úmyslů či myšlenkových pochodů jsou důležité tzv. autokontakty. • Jedná se o mnutí si rukou, čela, nosu, brady. 4. Performační projevy
• Výraz obličeje je považován za nejdůležitější indikátor vztahu komunikátora ke komunikantovi nebo ke sdělovanému obsahu komunikace. • Existují 3 mimické zóny, které bychom se měli naučit sledovat a ovládat, abychom byli úspěšní v komunikaci: oblast čela a obočí (překvapení) oblast očí a víček (smutek) oblast nosu, dolní části obličeje a brady (pocity štěstí) Oční kontakt • Zrak je nejcitlivějším příjemcem informace o neverbální komunikaci, ale také velmi důležitým vysílačem. Z pohledu druhého odhadujeme nejen jeho úmysly, ale také osobnostní vlastnosti (i když to je někdy poněkud ošidné). • Ze sklopeného pohledu usuzujeme na slušnost, skromnost, plachost či provinilost. Rozšířené zorničky pak považujeme za překvapení, strach, naivitu nebo upřímnost. • U očního kontaktu si všímáme především: - zaměření pohledu (na koho nebo na co se dívá), - dobu výdrže pohledu (oční přesilové hry), - častosti pohledu na určitý cíl, - sled pohledu (na co se dívá dříve a na co později), - celkový objem očního kontaktu (pohledů), - pootevření víček, - průměr zornice (jen v intimní či osobní zóně), - mrkací pohyby, - přímost nebo kosost pohledu, - tvary a pohyby očí, - vrásky u kořene nosu a po stranách očí. 5. Gestika
• Gesta doprovázejí a dokreslují to, co verbálně vyjadřujeme. • V běžné komunikaci rozeznáváme gesta, která podporují obsah sdělení a nebo jej popírají. Je pak na komunikátorovi (příjemci informace), zda si při rozporu obsahu a gesta vybere co slyší, či co vidí.
6. Paralingvistické projevy
• Mezi paralingvistické projevy patří: - hlasitost řeči, - výška tónu řeči, - rychlost řeči, - objem řeči, - plynulost řeči, - melodie řeči (intonace), - správnost výslovnosti, - kvalita obsahu řeči, - frázování – členění řeči, - chyby v řeči (vady). • V běžném životě si neuvědomujeme, že každý hlasový projev hodnotíme podle výše uvedených 10 hledisek, spíše nám podvědomí signalizuje odchylku od „normálu“. • Pojem „normál“ nebo „standardní hlas“ je velmi relativní. Je závislý na národnostním, sociálním, teritoriálním původu komunikujícího člověka (srovnejte například běžnou mluvu Češky, Italky a Švédky). Správná znalost neverbálních klíčů umožňuje lépe situaci poznávat, předvídat a připravit se na její bezprostřední průběh. 2. První kontakt – pozdrav 1. Základní pravidla pro verbální pozdravy
• Verbální, konvenční pozdrav, se v průběhu let měnil. Za první republiky se používaly pozdravy podle určitého společenského zařazení „zdravíčko“, „má úcta“, „pozdrav pánbů“ „rukulíbám“ , „uctivost“ apod. Následovaly pozdravy politické „čest práci“ nebo také zkráceně pouze „čest“. • Dnes je rozsah pozdravů poměrně omezený. V pracovním i společenském styku používáme klasické „dobrý den“ a „na shledanou“. Přípustné jsou však také pozdravy: dobré ráno – dobré odpoledne – dobrý večer. • V pracovním styku je naprosto nepřípustný pozdrav, který bývá ještě obvykle doplněn oslovením „zdravíčko, mladá paní“, stejně tak je nepřípustné rozloučení se zkratkou „nashle“. • Určitou specifikou jsou nekonvenční pozdravy jako např. „lovu zdar“, "Petrův zdar“ apod. Tyto pozdravy jsou přípustné pouze ve společenském styku např. rybářský ples, výlov rybníku, mezi členy spolku. V pracovním styku jsou přípustné pouze pokud jdete jednat na vedení společnosti např. Rybářského svazu, ale i v tomto případě doporučuji opatrnost, aby Váš pozdrav nevyzněl nevhodně nebo dokonce výsměšně. • Při společenské události, ke kterým patří návštěva divadla, koncertu, plesu, lze použít také pozdrav „rukulíbám“, pochopitelně pouze ve vztahu muž k ženě. Tento pozdrav by měl být doplněn mírným úklonem, uchopením konečků prstů dámy a políbením ruky, přičemž k fyzickému políbení nedojde, polibek je symbolický, pouze se naznačuje. Nepřeje-li si žena, aby jí byla ruka políbena, naznačí to decentním protipohybem. • Mezi přáteli a kamarády nemá pozdrav striktní pravidla, v těchto případech lze používat „ahoj“, „nazdar“, „čau“, „čus“, ale i v této oblasti bychom se měli vyhýbat pozdravům s náznakem vulgarismů.
Základní pravidla pro verbální pozdravy: 1. Zdravíme každého, komu jsme byli představeni. 2. První zdraví vždy ten zdvořilejší. 3. Ve společnosti zdraví pán, který při pozdravu vstává – dáma ne. 4. Zdravíme i neznáme osoby, pokud se na ně obracíme s nějakou žádostí nebo prosbou. 5. V případě, že potkáme svého známého, se kterým jsme zvyklí zdravit se neformálně a jeho doprovází vám neznámá osoba (manželka, rodiče, obchodní partner apod.) nejdříve pozdravíme neznámou osobu, teprve potom svého známého. Při loučení je to opačně, nejdříve se rozloučíme se známým, potom s jeho doprovodem. 6. Každý pozdrav opětujeme. Neučiníme-li tak, je to projevem hrubé nezdvořilosti. 7. Při vstupu do místnosti vždy zdraví první osoba, která právě vchází, bez ohledu na věk, pohlaví nebo společenskou významnost. (toto se vztahuje např. i na výtah, kupé ve vlaku apod.) 8. Jednotlivec zdraví skupinu. 9. Při loučení postupujeme stejně – první se loučí osoba společensky významnější, žena s mužem, starší s mladším apod. Otázky k samostatné úvaze: Pokud se setkáte při společenském styku s cizincem a neovládáte jeho jazyk, jakou formu pozdravu zvolíte? Jakou formu pozdravu zvolíte při návštěvě významné kulturně-společenské události? Při setkání dvou žen, z nichž jedna zastává významnou funkci, kterou ta druhá musela opustit, obě jsou stejně staré, která pozdraví jako první? 3. Neverbální pozdravy 1. Úklon hlavy
• Jedná se o zdvořilé gesto, které lze použít nejen jako pozdrav, ale také jako poděkování (např. když vám dá řidič v autě přednost mimo přechod a vy chcete poděkovat). • V některých zemích úklon hlavy nebo celého těla zcela nahrazuje verbální pozdrav. Např. v Japonsku existuje pro pozdrav celá škála úklonů. • V pracovním styku můžeme mírným úklonem hlavy např. zdravit nadřízeného, kterého potkáme v průběhu dne opakovaně. Jedná se o mírný úklon, bez přehánění. Úklon hlavy je vždy směrem dolů, nikdy ne opačně, tedy trhnutím brady nahoru. 2. Smeknutí klobouku
• Klobouk pouze nadzvedneme, mírně skloníme hlavu. Přestože dnes nosí muži klobouk zcela výjimečně, měli by dodržovat základní pravidla. Muž smeká při vstupu do kulturního zařízení, restaurace, v autě. Naopak nesmeká v obchodě, letištní nebo hotelové hale, v hromadných dopravních prostředcích. Pokud muž doprovází ženu, má klobouk na hlavě, pokud ji však pouze potká, zastaví se s ní a hovoří s ní, měl by pokrývku hlavy smeknout. • Pozůstatek z historie, kdy bojovníci odkládali přilbu v přítomnosti feudálního pána – týká se pouze mužů, ženy klobouk neodkládají ani ve společnosti. Výkladů ovšem existuje více. Kdo s
námi hovoří s pokrytou hlavou, dává tím určitým způsobem najevo svoji převahu a společenskou nadřazenost (což může mít někdy svůj značný psychologický význam). • Klobouk muži smekají 2 až 3 kroky před zdraveným a nasazují si jej teprve až zdravenou osobu minou. • Je vhodné smeknutí doplnit mimickým gestem, tedy úsměvem. • Ledabylé ťuknutí do klobouku přenecháme gansterům, pašerákům drog a jiným „frajerům“, tzn. skutečně smeknout „Zdravíčko šéfe“. • Pokud např. prší, můžeme od smeknutí upustit, pokynout hlavou a úklon doplnit vhodným slovním pozdravem. • Obvykle smekáme pravou rukou. V případě, že máme na ruce zavěšenu dámu, smekáme levou, abychom ji od sebe při každém pozdravu neodstrkovali! • Potkáme-li známého a nejsme sami, můžeme se s ním pozdravit podáním ruky pouze tehdy, když se před tím omluvíme svému společníkovi, který decentně poodejde několik kroků a nechá nás vyřídit naši záležitost. • Když máme vedle sebe dámu, nebudeme ji nutit, aby poodešla, naopak, představíme ji známému a rychle vyřídíme naši záležitost. • Když jde se ženou náš známý, nezastavujeme jej, pouze pozdravíme. 3. Polibek
• Pokud nejde o zcela soukromou záležitost, mělo by být líbání mezi mužem a ženou na veřejnosti pouze symbolické. Líbání mezi muži je v našich krajích zcela neobvyklé. Starší generace má jistě v živé paměti vášnivé polibky mezi soudruhy, což působilo odpudivě až morbidně. Naštěstí je tato doba za námi. V některých zemích se jedná o tradiční rituál – např. v arabských zemích se polibek mezi muži naznačuje, v Latinské Americe nebo Itálii je políbení mezi muži zcela nepřípustné. • Je to projev úcty, uznání, velké zdvořilosti nebo vyjádření jiných citů ženě. • Chceme-li ženě políbit ruku – uchopíme ji jemně za špičky prstů, mírně se ukloníme a ruku zdvihneme k ústům. Polibek spíše naznačíme. • Je nepřípustné, aby líbající muž měl pokrytou hlavu nebo rukavice! • Nemá-li žena o políbení ruky zájem, rozhodně ji nevytrhne, neschovává za zády a rozpustile se nechichotá, je lépe si ruku nechat políbit. Má-li žena proto vážné důvody, ruku jemně, ale pevně vyvinout z držení, popřípadě ji držet dole. • V žádném případě nelíbáme ruku mužům! (Výjimka papež nebo Don Corleone). • Líbání na tvář – přiložení tváří - přípustné i u žen – nemělo by se v tomto případě jednat o políbení na ústa – tam se mohou líbat jen dobří známí, důvěrní přátelé a blízcí příbuzní (nikdy ne dva muži!).
4. Zamávání
Netřepeme zběsile rukou, máváme mírným pohybem dlaně ze strany na stranu (ne dopředu a dozadu), prsty jsou u sebe, maximálně mírně od sebe. 4. Podání ruky 1. Forma podání ruky a míra stisku
Forma podání ruky a míra stisku • Na rozdíl od slovního pozdravu je podání ruky něco jiného, má to již důvěrnější charakter, lidé se zde dostávají do přímého kontaktu – často poprvé. • Je to součástí prvního dojmu. • Vyjadřuje to náš vztah k tomu druhému. • Prozrazuje také něco o nás samých. • Ruku podává jako první osoba společensky významnější. Extrémní způsoby podání ruky 1. extrém - SILÁCI neboli DRTIČI, kteří nám při podání ruky málem polámou všechny kostičky, zacloumají s námi, pak si nás přehodí v přátelském gestu přes rameno a odtáhnou ……. Někdy to doplní přátelskou herdou do zad. Drcení ruky často vypovídá o tom, že si dotyčný na něco hraje a něco předstírá. 2. extrém – „LEKLÁ RYBA“ - je nám podáno něco, co je chladné, měkké, bez vůle, často vlhké – nevíme co s tím máme dělat, máme si to vrazit do kapsy a odejít? Mdlé podání ruky vypovídá o člověku apatickém, nerozhodném, unaveném, melancholickém 3. extrém – „HORKÝ BRAMBOR“ – pokud někdo vaši ruku pustí velmi rychle, téměř ji odstrčí, mějte se před takovým člověkem na pozoru. 4. extrém – „SRDEČNOST“ – rukou nikdy nepotřásáme a rovněž je velmi nevhodné jednu ruku podat a druhou např. leštit pánovy klopy na saku (zlozvyk některých dam), brát představovaného člověka za rameno nebo paži, eventuelně na něj sahat jiným způsobem. Všechny tyto způsoby jsou špatně!! Stisk ruky má být: • Dlouhý a středně silný. • Úměrný ruce a člověku, se kterým se tímto způsobem zdravíme. • Má působit energicky a hlavně upřímně. • Podáváme, držíme a tiskneme celou ruku, ne jen prsty nebo špičky prstů. • Mělo by to být doplněno očním kontaktem, mírným úsměvem, mírným úklonem.
2. Zásady podávání ruky
Zásady podávání ruky - zde platí vždy: • Žena podává ruku muži. Pán dámě ruku nepodává, čeká vždy, podá-li mu ji ona. Dáma by neměla váhat, ruku k pozdravu nabídnout, jinak by šlo o její nezdvořilost. • Starší mladšímu. • Nadřízený podřízenému. Podřízený by neměl „rozrážet dveře“ s napřaženou rukou, ale čekat, jestli mu nadřízený ruku podá či ne. • Určitý významný člověk - člověku méně společensky významnému. Je-li druhá osoba společensky méně významná, může žena při podání ruky zůstat sedět, muž by měl povstat vždy. • Hostitel podává ruku hostu. Přestavuje-li nás hostitel ve společnosti, měli bychom povstat a mírně pokynout hlavou. Pokud je v dané společnosti méně lidí, je vhodné podat všem ruku. V tom případě nelze nikoho vynechat. • Pokud se nám potí ruce, pokud je to jen trochu možné, osušíme si je „ještě za dveřmi“ kapesníkem. Pokud je máme studené, pokusíme si je ohřát např. teplou vodou na toaletě, pokud tuto možnost nemáme, partnerovi se za své „ledové“ ruce omluvíme. • Muž nikdy nepodává ruku v rukavici – pokud mu ovšem nehrozí nebezpečí omrzlin!! • Žena si může rukavice na rukou ponechat v případě nepříznivého počasí na ulici a mimoto si nesundává tenké společenské rukavičky, které nosí na plesy, koncerty apod. • Podává se vždy pravá ruka, a to celá, nejen prsty. Levou ruku můžeme využít pouze pokud máme pravou např. zraněnu nebo znečištěnu. Kdy ruku nepodáváme: • Ve společenském styku je nepřijetí podávané ruky hrubou urážkou, zejména pokud to vyžaduje situace. Ruku podává osoba výše nebo stejně společensky postavená. • Jsou však situace, kdy se ruka k pozdravu rozhodně nepodává: Na úřadech obecně, pokud nejsme z jiného úřadu a nejdeme tam jednat pracovně na stejné úrovni, z nadřízeného orgánu apod. – pak je podání ruky v pořádku. Pokud se vám stane situace, že vám do kanceláře vejde osoba, která je předvolána např. k přestupkovému řízení a už od dveří se na vás bude usmívat a poběží k vám s napřaženou rukou, je to pochopitelně špatně, vy ihned musíte dát najevo, že jste „pánem situace“, chovat se profesionálně a dát jasně najevo, že si vás touto nevhodnou zdvořilostí „nekoupí“, ba naopak buďte ještě více ve střehu. Dále ruku nepodáváme při jednání na soudech, policii, v obchodech, i když jsme s obsluhou spokojeni, číšníkům, řidiči v hromadných dopravních prostředcích apod. Otázky k samostatné úvaze: Pokud máte schůzku, za kterou musíte zaplatit, to znamená, že očekáváte určitou službu (schůzka s psychologem, finančním poradcem, advokátem apod.) a hned první kontakt, tj. podání ruky je Vám velmi nepříjemný, jak se zachováte? Když budete pracovat např. na přestupkové komisi nebo sociálním odboru a klient při vstupu do Vaší kanceláře se za Vámi řítí s napřaženou rukou, co uděláte?
5. Seznámení a představování 1. Kdy se představujeme a kdy ne
• Pokud sedíme v čekárně u lékaře, v letištní nebo nádražní hale, když si přisedneme v restauraci, kam jdeme na oběd, k částečně obsazenému stolu i když s ostatními hosty u stolu prohodíme pár zdvořilostních slov, tak se rozhodně nepředstavujeme. Nečiníme tak ani v případě, že někoho na ulici zastavíme se žádostí o pomoc při hledání cesty např. v info centrech. Na recepcích hotelu, kam se jdeme ubytovat sice uvedeme své jméno, to však neslouží k představení se, nýbrž k identifikaci zamluveného pokoje, rozhodně recepční nepodáváme ruku. Dále se nepředstavujeme doručovatelům, kominíkům, opravářům apod. Tento společenský styk to nevyžaduje. • Rovněž tak, pokud si jdeme do veřejného zařízení zatančit a vyzveme k tanci cizí dámu pouze jednou. Pokud s ní tančíme již několikrát, eventuelně si chceme přisednout k jejímu stolu, zde už je vhodné se představit. Nezbytně nutné je představit sebe nebo své známé v následujících případech: • Pozveme-li přátele a hosty, kteří se mezi sebou vzájemně neznají. • Máme-li hovořit k lidem např. jako přednášející, pokud chceme např. vystoupit s diskusním příspěvkem. • Pokud se potkáme na ulici, v divadle, na vernisáži apod. s osobou, se kterou chceme déle pohovořit, je nutné se vzájemně přestavit i s partnery, kteří nás doprovází. • Jsme-li např. v lázních nebo na dovolené, na semináři, na kongresu, kde je pravděpodobnost, že se budeme opakovaně setkávat s dalšími účastníky. • Při setkání s osobou, se kterou povedeme obchodní jednání. • Nezbytné je představit se do telefonu. 2. Rozdělení představování
• Dnešní životní styl je velmi dynamický a není už sešněrovaný konvencemi tak, jak tomu bývalo dříve. V historii bylo společensky zcela nemožné představit se sám cizí osobě, bez zprostředkování třetí osobou. To už dnes neplatí a někdy se dostáváme do situací, kdy je nutné umět se předstvit sám. • Existují profese, kde podmínkou jejich úspěchu je umět se správně „vnutit“ (obchodní zástupci, pracovníci v oblasti pojišťování apod.) Zde je nutné se hned na začátku představit, ovšem oslovená osoba může prohlásit, že nemá zájem a v tom případě by mělo být jednání ihned ukončeno. Přímé představení se využívá ve všech pracovních a obchodních příležitostech. Někdy i ve společnosti. Pokud se chcete s někým seznámit, stačí k němu přistoupit a oslovit ho slovy: „Dovolte prosím, mohu se vám představit?" Pokud stojí osoba, se kterou se chcete seznámit, stačí přistoupit se slovy „Promiňte prosím, mohu vás chvíli vyrušit, rád(a) bych se vám představil(a)". Jakmile oslovená osoba zaujme určitý postoj (usměje se, zdvořilostně odpoví, pokyne hlavou apod.), je nutné hned pokračovat v představení se: „Já jsem Petr Nový, zastupuji tu společnost …“ nebo „Jmenuji se Nový“. V případě, že je vaše příjmení nesrozumitelné a vy cítíte, že vám partner, kterému se představujete, špatně rozuměl, představte se ještě jednou, dodejte k příjmení křestní jméno a
snažte se příjmení vyslovit srozumitelněji. „Jmenuji se Ehrenberger“ …. „Petr Ehrengerger“. Pokud je vaše příjmení hodně složité, je vhodné mít v ruce připravenu vizitku. Zabráníte tím neustálému opakování svého příjmení, eventuelně zdlouhavému hláskování. Zprostředkované představení využíváme nejčastěji ve společnosti, kdy seznamujeme mezi sebou své přátele nebo v pracovním styku, kdy vzájemně představujeme obchodní partnery. Platí zde pravidla o společenské významnosti představovaných osob. Pokud se jedná o osobu společensky známou v určitých kruzích, a my jí chceme někoho představit zní to takto: „Pane starosto, dovolte, abych vám představil svého kolegu Ing. Františka Nového“. Rozhodně už k tomu nedodáme „Franto, to je starosta“. Pokud seznamujte dva neznámé lidi, nejdříve představíte osobu společensky významnější. „Pane Pokorný, dovolte, abych vám představil pana Nového, obchodního ředitele společnosti … Pane Nový, představuji vám tímto pana Pokorného, jednatele společnosti …“. Otázky k samostatné úvaze: Dokážete se na společenské akci seznámit s cizí osobou? Dokážete se postavit před větší skupinu cizích lidí (event. před zrcadlo) a souvisle o sobě 2 minuty hovořit, aniž byste používali slovní berličky (ehm, že, em….…)? 3. Základní pravidla pro představování
1. Muž se zásadně představuje ženě. 2. Mladší osoba starší osobě. 3. Méně významná osoba osobě významnější. Kdy při představování vstát a kdy sedět: • Dle zažité etikety zde platí zásada: je-li představován muž, povstanou pouze přítomní muži, ženy mohou zůstat sedět. Je-li představována žena, měli by povstat všichni. Zpátky usedáme až v okamžiku, kdy se příchozí představí všem přítomným. • Pokud jste na společenské večeři, ať už osobní či pracovní, pokud žena na chvíli s omluvou opustí stůl, měli by přítomní muži automaticky povstat. Všichni povstanou při loučení. 6. Oslovování 1. Používání akademických titulů
• Určitá zažitá tradice u nás udržuje používání akademických titulů. Nelze je však brát jako důkaz intelektuálních kvalit titulovaného. Užívání titulů je komplikovaná záležitost. Ve světě se od něj obecně ustupuje, zatímco u nás, když náhodou zapomenete, že nadřízený je magistr , uděláte si z něj nepřítele. • Vysoká prestiž titulů byla hojně uznávána především za první republiky. Zde se však k oslovování využívaly nejen tituly akademické, ale i tituly vyplývající z pracovní funkce a tyto tituly byly přenášeny i na rodinné příslušníky. „Dobrý den pane správní rado, rukulíbám paní správní radová“. Tyto tituly byly garantem vyšší společnosti a morální úrovně. • Používání akademických titulů při oslovování je spíše evropská tradice, v Americe se titulují pouze lékaři a vědci. V určitých pracovních kruzích se považuje vysokoškolské vzdělání za
naprostou samozřejmost, proto své akademické tituly neuvádí ani při představování ani na vizitkách (právě po vzoru Ameriky). Hodně se s tím můžete setkat např. v Praze, kde působí mnoho nadnárodních společností. Tím nechci říci, že používat akademický titul je špatné, v naší současné společnosti se ještě stále jedná o určitou osobní prestiž. • Představovat sám sebe s titulem, je velmi trapné. Signalizuje to, že na svém titulu téměř až ješitně lpíme a považujeme jej za důležitější než vlastní jméno. Také se někdy stává, že někteří lidé, kteří nemají akademický titul, se představují slovy: „Prosím, u telefonu je pan Novák“, „Já jsem pan Novák“, opět se jedná o samolibou osobu s určitým vnitřním komplexem. V každém případě toto už není ani trapné, spíše komické. • Při uvádění titulů v zahraničí, event. na cizojazyčných vizitkách, si necháme poradit od někoho, kdo danou zemi dobře zná. Většina současných českých titulů totiž v zahraničí není uznávána nebo není adekvátní titulům v dané zemi užívaných. 2. Běžné oslovování
• Nejběžnějším typem oslovení u nás je „pane“, „paní“, slečno“. Toto neutrální oslovení používáme v případě, že nám není známo jméno oslovené osoby. Pokud si nejsme jisti, zda se jedná o slečnu nebo paní, vždy použijeme neutrální oslovení „paní“. Oslovení „madam“ bychom měli používat pouze při významnějších společenských událostech „madam, mohu vás vyzvat k tanci“, „madam, mohu vám nabídnout rámě“, „dovolte madam, abych se vám představil“. • Vyvarujte se oslovování „paninko“, „mladá paní“, „slečinko“ nebo i oslovení „madam“ na nevhodném místě – „tak co madam, ještě něco se vám nelíbí?“. Vyvarujte se i oslovování formou „poslyšte mladý muži“, „heleďte se, osobo“, „koukněte se“, „dobrý člověče, jak se dostanu na nádraží?“ Raději používejte tzv. nepřímé oslovení „dovolte, prosím, můžete mi poradit …“, „promiňte, ale na této úrovni se nebudeme bavit“. • Dále je velmi trapné, oslovuje-li muž ženu na veřejnosti domácky (mámo) nebo nějakou intimní eventuelně infantilní přezdívkou (puso – ňufáčku). Zásady při oslovování: • Při oslovování nezapomeňte na jednu důležitou zásadu, a to, že vlastní jméno zní člověku nejsladčeji. To znamená, že zásadně oslovujeme ve správném pádu. Některá příjmení nám to neumožňují – např. Veselý, ale těch je zanedbatelné procento. • Příjmení např. Vlk, Novák, Pospíšil - oslovujeme je následovně: pane Vlku, pane Nováku, pane Pospíšile. Stejně tak skloňujeme akademické tituly. Správně se oslovuje „paní doktorko“, rozhodně nepoužíváme tvar „paní doktor“. • Nikdy neoslovujeme osoby pouhým příjmením „Nováku, pojďte sem“ – svědčí to o nadřazenosti a určitém pohrdání. • Stejně tak, pokud se nadřízený vyjadřuje před podřízenými o další osobě, která není přítomna, hovoří o ní vždy jako o panu nebo o paní. Rozhodně by neměl použít výraz „dodělá to Nováková“. Zásadně – „dodělá to paní Nováková“. • Také není ostudou ani společensky nepřípustné, zeptat se opětovně na jméno: „Promiňte, v té záplavě nových jmen jsem nezachytil vaše příjmení“.
3. Tykání a vykání
• Někdy se setkáváme s určitými lidmi častěji a proto se naše vztahy stávají důvěrnějšími. Prvním krokem ke sblížení bývá obvykle oslovování křestním jménem. To znamená, že si vykáme, ale oslovujeme se “Jano, mohla byste...“, nebo "Slečno Jano, dnes vypadáte skvěle, moc vám to sluší“, „Jaromíre, prosím vás, ….“ nebo „Pane Jaromíre, můžete udělat ….“. Zachováváme si tímto oslovením odstup, přesto dáváme najevo určitou důvěru. • Američané používají tohoto postupu velmi často už při prvním seznámení: zdraví se neformálním „ahoj“ a ihned navrhnou oslovování křestními jmény, přičemž angličtina sama nerozliší, zda jde o vykání nebo tykání. • Němci, Rakušané a Švýcaři tento způsob vůbec neznají, oslovují se formálně (Herr Hoffmann). • Evropa i přes značnou amerikanizaci ještě není připravena na všeobecné tykání a ani tuto tendenci nepodporuje. Tykání • je výrazem blízkých, přátelských, intimních, důvěrných a příbuzenských vztahů. Mezi příbuznými, i těmi hodně vzdáleným , se tykání praktikuje zcela běžně, věkové rozdíly nebo vzdálenost (vnučka dcery bratra našeho dědy) se utlumuje oslovováním (teto, strejdo, babi, dědo …). Dále je naprosto běžné tykání mezi dětmi a mládeží. My, jako dospělí, bychom měli správně odhadnout hranici, kdy bychom měli začít, např. spolužákům našich dětí na střední škole, vykat. Pokud jim chceme tykat, měli bychom se ale zeptat, zda jim to nevadí. • V pracovním životě nám tykání na jednu stranu může usnadnit komunikaci, na druhou stranu může být velmi zavazující, někdy i nepříjemné. Nejvhodnější je, když si nadřízený s podřízenými vyká (mimo jiné při vykání se snáze vytýkají chyby). Pokud se nadřízený rozhodne pro tykání, měl by dodržet zásadu rovnosti, to znamená nabídnout tykání všem podřízeným od určitého postavení a věku. • Velmi nevhodné je nabídnout podřízenému, aby vám tykal v soukromí a na pracovišti vám i nadále vykal. Tento návrh je trapný a ponižující pro obě strany. • Rozhodně není vhodné začít automaticky tykat mladé kolegyni nebo kolegovi (čerstvým absolventům školy) s tím, že oni nám i nadále vykají. Toto lze tolerovat pouze pokud se jedná o nadřízeného a podřízený s tím souhlasí. Mezi kolegy na stejném pracovním zařazení je tento způsob komunikace nevhodný. Mladému kolegovi toto tykání z naší strany může být velmi nepříjemné, ale ještě nemá zkušenosti na to, aby se dostatečně ohradil. Přechod od vykání k tykání může mít různé formy. Tykání nabízí: 1. Starší mladšímu. 2. Žena muži. 3. Nadřízený( i když je mladší) podřízenému. 4. Významná osoba méně významnější osobě. 5. V příbuzenských vztazích, např. snacha vůči tchánovi nebo tchýni, jim může maximálně nabídnout, aby jí tykali. Ona by však měla zůstat u vykání až do té doby, pokud jí to nenabídnou sami. 6. Tykání provází obvykle stisk ruky, přípitek a polibek (zejména jde-li o opačná pohlaví) Ale není to vždy nutné a mnohdy ani vhodné. Požádá-li vás někdo o tykání a vám to není příjemné, máte právo tento návrh odmítnout, zejména jste-li společensky významnější osobou nebo ženou.
4. Vizitky a navštívenky
• V podnikatelském, obchodním i společenském světě se vizitky staly nezbytnou součástí. Dnes už je nemyslitelné psát někomu své telefonní číslo na útržky papírů. • Vizitka, event. navštívenka se liší nejen podle povolání, ale i podle vkusu a povahy jejich majitele. Jedná se o malý obdélník, vhodně graficky upravený, který obsahuje ty údaje, které považujeme za potřebné a vhodné o sobě sdělit. Dnešní doba připouští jakoukoliv úpravu, ale je třeba vždy dbát na to, aby vizitky byly čitelné, srozumitelné a aby neurážely dobrý vkus. • Osobní vkus je také hlavním kritériem při návrhu navštívenek. Druhy vizitek a) Služební uvádějí titul, jméno, příjmení, funkci (pochopitelně pouze tam, kde se to očekává, určitě se nepoužívají „soustružník – uklízečka“ apod.), adresu zaměstnání, telefon, fax, e-mail a webové stránky společnosti. Mají stejný design pro všechny zaměstnance, obvykle obsahují logo a barvy společnosti b) Soukromé zde se uvádí pouze číslo telefonu a adresa. Uvedení titulu v tomto případě se považuje za nevkus. Užití vizitek • Při představování. • Ke květinám a darům. • Pokud je u vstupu do místnosti, v níž se odehrává nějaká akce nádoba na vizitky, přidáme tam i tu svoji, aby mohli organizátoři zjistit, kdo byl přítomen. • Kromě toho můžeme použít své navštívenky pro zaslání stručného vzkazu, přiložit ji ke květině, k dárku, nebo jejím prostřednictvím poděkovat. Pro tyto účely se často používá zkratek z francouzštiny, které se píší na druhou stranu vizitky. 7. Zdroj osobního magnetismu 1. Tón hlasu
• Přitažlivost, či sexuální energie je faktorem, který může hlas zabarvit nebo jej učinit melodickým a okouzlujícím. • Tón a síla hlasu rovněž vypovídá o tom, zda se jedná o afektovaného člověka, poukazuje na vznětlivost, vypovídá o temperamentu člověka. 2. Držení těla a vystupování
• Lidé, kteří mají silné libido se pohybují energicky, nenuceně a půvabně. • Držení těla vypovídá o našem sebevědomí, ale také o tom, zda působíme sympaticky, uvolněně, zda jsme nervózní, arogantní, zda něco skrýváme.
3. Vyzařování myšlenek
• Silná osobnost dokáže zcela přirozeně ovlivňovat lidi kolem sebe. • Dokáže jednat diplomaticky, nenechá se vyprovokovat, ovládá asertivní techniky. 4. Péče o zevnějšek
• Opět lidé se silným libidem pečlivě dbají o svůj zevnějšek, volí elegantní oděv, ladící s jejich osobností, postavou, pletí (barvy). Osobnost – „může být i v teplákách“. • Zlepšete svou znalost lidí. • Každý člověk má na základě svých životních zkušeností více či méně rozvinutou znalost lidí. Tato schopnost se v průběhu života prohlubuje.
4. Obecná pravidla v pracovním styku 1. Obecná pravidla v osobním styku 1. Pracovní návštěvy
• Pracovní návštěvy obvykle sledují nějaký cíl, jejich obsahem je projednání určitých věcných záležitostí. Pracovní návštěvy mají svou formální i organizační stránku, které je nutno věnovat svou pozornost. Návštěvy buď vykonáváme nebo je přijímáme. Na každou návštěvu je nutno se připravit (zpracování event. nastudování podkladů), rozmyšlení se, co vlastně obě strany od jednání očekávají, připravit se na různé varianty průběhu jednání, přizvat případně kolegy – odborníky na problematiku, kterou budete projednávat. • S ohledem na to, že manažeři a odpovědní pracovníci mají svůj den obvykle časově předem naplánován, není rozhodně vhodné přijít na pracovní návštěvu neohlášen. Stejně tak, pokud si sjednáváme schůzku, měli bychom předem uvést zhruba čas, jaký bude schůzka trvat. ("Můžete mi prosím věnovat zhruba půl hodiny času?"). • Pracovní návštěvy se ve většině případů sjednávají telefonicky, méně e-mailem, ale zde musíme obdržet vždy odpověď. Někdy se s osobou, kterou chceme pracovně navštívit můžeme potkat při nějaké jiné příležitosti a té rovněž můžeme využít ke sjednání pracovní návštěvy – velmi krátce a stručně. Není vhodné při náhodném setkání člověka, se kterým se potřebujeme pracovně setkat, ihned začít zahrnovat svým pracovním problémem a ihned se dožadovat nějakého stanoviska nebo řešení. Zejména, pokud se potkáte při nějaké společenské příležitosti. Z Vaší strany by se jednalo o velmi nevhodné jednání. Průběh pracovní návštěvy: • Zásada číslo jedna je, že na pracovní (obchodní) schůzku přicházíme naprosto přesně – ani dříve, ani později. • Maximálně tolerované zpoždění je 15 minut, ale i to je nutno avízovat telefonicky, věrohodně a upřímně se omluvit. Při příchodu se představíme, eventuálně se odvoláme na telefonickou dohodu či dopis.
• Hosta obvykle uvádí sekretářka. Ovšem v případě velmi významné návštěvy by měl vedoucí pracovník (manažer) vyjít do předpokoje (sekretariát) a tuto návštěvu osobně uvítat a uvést do své kanceláře. • Stejně tak, po ukončení jednání, by jej měl opět vyprovodit. Ostatní návštěvy opět přenecháváme sekretářce. • Návštěvě dáváme přednost ve dveřích a ihned nabízíme místo k sednutí. Není vhodné si sednou za svůj pracovní stůl a oddělit se tak od hosta – tím dáváme najevo svou nadřazenost. Za svůj pracovní stůl usedáme pouze tehdy, jedná-li se o našeho zaměstnance, který nás takto často navštěvuje za účelem projednání pracovních záležitostí. S hostem usedáme k jednacímu stolu nebo stolku (záleží na vybavení kanceláře). • Obvykle host i hostitel usedají proti sobě. Doprovod hosta i hostitele sedí na téže straně jako tyto osoby. • Před zahájením jednání hostu nabídneme drobné občerstvení (káva, čaj, minerálka). Alkohol v rámci obchodního jednání je zcela nepřípustný. Symbolickou „slzu“ alkoholu lze použít jen ve velmi výjimečných případech. Oproti ještě nedávné minulosti se u nás stává standardem „ani kapka na pracovišti“. Zejména zahraniční návštěvy, pokud bychom jim v rámci jednání nabídli alkohol, absolutně by nechápali a mohlo by to vést i k okamžitému zrušení jednání. Výjimečným případem pro „slzu“ alkoholu tedy máme na mysli např. významné narozeniny (padesátiny, šedesátiny) majitele firmy nebo vedoucího pracovníka. • K občerstvení někdy servírujeme i sušenky, chlebíčky nebo zákusky. Zde se řídíme běžnými zásadami stolování. To znamená, že postupujeme podle společenské významnosti přítomných – hostitel je obsloužen až jako poslední, i když je třeba v hierarchii přítomných na nejvyšší pozici. Obsluhujeme vždy zprava. • V průběhu jednání se nedáme rušit telefony ani dalšími návštěvami „byť jen na minutku“. Pokud nás volá náš nadřízený a my musíme hovor přijmout, je nutno se vždy návštěvě omluvit a hovor rozhodně nenatahovat. • Pokud v průběhu jednání přijde náš nadřízený osobně, představíme mu našeho návštěvníka. Důležité vzkazy by v průběhu jednání měla přinášet pouze sekretářka, napsané na lístečku. 2. Soukromé návštěvy
• Neohlášená soukromá návštěva k nám domů se dnes toleruje už jen velmi dobrým přátelům nebo příbuzným. I tato návštěva by však neměla probíhat v době jídla nebo hodně pozdě večer. V každém případě je vhodné zeptat se, zda nejdeme nevhod. • Pokud s sebou na návštěvu hodláme vzít děti nebo psa, je nutno se předem domluvit, zda to nebude hostitelům vadit. • Při příchodu neznámých osob se obě strany představují, nejdříve návštěvníci, potom hostitelé. Podle klasické etikety by měl host vyčkat s odložením svrchního oblečení až na pokyn hostitele a stejně tak usedá, až když je k tomu vyzván. Velké faux pass je vyzvat hosty, aby se zuli a ještě větší nabízet jim domácí přezůvky, které jsou zcela běžně používány. Pokud trváme na zutí, měli bychom hostům nabídnout prací, vždy čisté a nepoužité, přezůvky. Stejně tak návštěva, která se v předsíni bleskurychle zuje, aniž by čekala na pokyn hostitele, se dopouští stejného společenského prohřešku jako hostitel, který ji k odložení bot nutí. • Přijímat ohlášenou návštěvu v domácím oblečení je nevhodné, výjimka platí pouze pro velmi dobré přátele. Pokud nás zastihne neohlášená návštěva v domácím oděvu a my tuto návštěvu přijmeme, je vhodné se omluvit a převléknout se.
• Po usazení hostů nabízíme malé občerstvení. • Pokud je to jen trochu možné, hostitel by neměl zvát hosty, ani by neměl nechat otevřené dveře do místnosti, kde jsou postele. • Host by si na návštěvě neměl příliš okatě prohlížet vybavení bytu a stejně tak je nevhodné, aby hostitel nutil hosty do „exkurze“ bytu s komentářem „to jsme si pořídili tam a tam a stálo to tolik a tolik…". • Oboustranným velkým prohřeškem je vytáhnout si knihu nebo časopis a ignorovat ostatní. • Vrcholem společenské nezdvořilosti je pustit si v průběhu návštěvy televizi, i když tam běží náš oblíbený seriál. Rovněž dívat se stále na hodinky a kontrolovat čas před návštěvou je nezdvořilé. • Pokud přijdeme do místnosti, kde je více hostů, jdeme nejdříve pozdravit hostitelku a hostitele. Ti by měli každého hosta přivítat, pokud sedí, měli by povstat. Hostitelka vítá starší a významnější hosty. • Když host vstoupí do místnosti, kde jsou ostatní, hostitel sdělí společnosti jeho jméno. Host není povinen obcházet všechny přítomné a osobně se jim představovat. Seznamuje se s nimi v průběhu večera, dle potřeby. Z větší společnosti můžeme odejít bez toho, abychom se rozloučili se všemi přítomnými, nutné však je poděkovat za pozvání a rozloučit se s hostiteli. • Rovněž je nevhodné přijít na návštěvu bez malého dárku. Nejvhodnější jsou květiny nebo bonboniéra pro hostitelku, případně láhev kvalitního alkoholu pro hostitele. Pokud mají děti, je vhodné přinést nějakou drobnost i jim. 3. Zahraniční návštěvy
• Základem pro styk s cizinci, bez ohledu na to, zda jsme doma nebo v zahraničí, je spolehlivé zvládnutí běžných základů společenského chování. Vyznáme-li se bezpečně v pravidlech představování nebo stolování, nebude nám činit potíže pohybovat se ať už pracovně nebo soukromě ve společnosti zahraničních partnerů. • Pokud máme v práci zahraniční obchodní partnery, postupujeme stejně jako u běžných pracovních návštěv, hosty přivítáme již v předpokoji, pohoštění se opět sestává z kávy nebo čaje s mlékem, minerálky. Usazení hostů je rovněž stejné, jen je nutno usadit tlumočníka tak, aby obě strany mohly využívat jeho služeb. Za všech okolností bychom se měli vyvarovat podlézavosti, servilnosti, neměli bychom je nutit do věcí, které jsou jim zjevně nepříjemné (např. určitá jídla nebo nápoje). Měli bychom s nimi udržovat vztahy na korektní úrovni, udržet si určitý odstup (nevylévat si srdce, nestěžovat si na naše poměry …), přistupovat k jednání s nimi na úrovni, seriózně a důstojně. • Pokud jde o zahraniční partnery, je nutno vycházet z toho, že velké firmy své reprezentanty odborně školí, že mají průpravu v oblasti psychologie, sociologie i společenského styku. Na odborném vzdělávání svých zaměstnanců dnes lpí každá vyspělá firma i v naší zemi. • Je nutno si uvědomit, že určité národy mají své stravovací zvyklosti a že každý host může mít navíc i vlastní libůstky nebo zdravotní omezení. Pokud pozveme zahraniční hosty do restaurace na pracovní oběd nebo večeři, máme pro vás několik málo rad o způsobu jejich stravování. • U nás v Čechách míváme velmi málo příležitostí zúčastnit se společenské akce vyšší společnosti, které pořádají nadnárodní společnosti, které nejsou českými. Standardní evropská kuchyně se od české malinko liší. Dává přednost přírodně upraveným masům, upřednostňuje více hovězí než vepřové maso, ryby a drůbež. Hutné omáčky, oblíbené u nás, nejsou v Evropě příliš v oblibě. Přílohu doplňuje větší množství zeleniny.
• Při rozhovoru s cizincem existují témata, kterým je vhodné se raději vyhnout, a to politika, náboženství, peníze a sex. Nejlepší taktikou je využívat proslulé anglické hovory o počasí. Je to čistě konvenční rozhovor, jehož úkolem není sdělovat nějaké informace, nýbrž jsou určitou součástí pozdravu a navazování komunikace. Angličané se drží zásady, že je lepší bavit se o banalitách, než-li trapně mlčet a koukat. Společenské události, které pořádají Angličané nebo Američané bývají doplněny různými hrami a soutěžemi, které z našeho pohledu působí velmi naivně. Jenže nezúčastnit se jich, je velkou urážkou pro hostitele. Otázka k samostatné úvaze: Jak byste hodnotil/a úroveň přípravy na pracovní jednání znázorněné v animaci ? Jakých chyb se hostitelé dopustili? 4. Kancelářská technika
Pro sjednávání pracovních i osobních schůzek využíváme různou kancelářskou techniku (telefony, faxy, záznamníky, e-maily). Při používání těchto přístrojů se držíme následujících zásad: Mobilní telefon • Vždy vypínáme pokud jdeme k šéfovi na poradu, jednání, pohovor apod. • Dále jej vypínáme: - U lékaře, v nemocnici - V restauraci (alespoň ztlumit) - V zahraničí dnes už v některých lepších restauracích používají elektronická čidla, která kontrolují, jestli nemáte zapnutý mobil. Pokud ano, personál vás zdvořile, ale důrazně vyzve, aby jste jej vypli, pokud je neuposlechnete, budete vyvedeni. - Na kulturních a společenských akcích všeho druhu - V kostele - Na důležité soukromé návštěvě - V letadle • Vyvarujte se rozesílání různých „esemesek“ s většinou prostoduchými texty nebo básničkami, zejména o svátcích (letí, letí ježíšek, má na sobě kožíšek …). Zvažte, zda zapojení se do tohoto typu zpráv, odpovídá vaší úrovni a také si uvědomte, s jakým ohlasem tyto zprávy přijímáte. Telefonní záznamník, vzkazy, fax • Na začátku vzkazu se nejdříve představíme, měli bychom dodat den a hodinu, kdy voláme a hlavně zanechat svůj telefon. Pokud někomu činí potíže hovořit se záznamníkem, je dobré telefon položit, text si připravit buď si ho poskládat ústně nebo na papír, potom číslo opět vytočit a souvislý vzkaz namluvit. Doporučení: Nenechávejte na pracovních telefonech osobní vzkazy („kde se zase poflakuješ, kocourku“), nikdy nevíte, zda bude mít dotyčný u poslechu vzkazu soukromí a vaše „rozvernost“ by mu mohla být velmi
nemilá. • Dále je velmi nezdvořilé sedět u telefonu, nezvednout jej a čekat, až dotyčný začne hovořit na záznamník, abychom poznali o koho jde a až teprve potom se rozhodnout, zda telefon zvedneme či ne. Nezapomeňte, že pokud např. svému nadřízenému sdělíte domácí telefonní číslo, můžete očekávat, že vám zavolá, proto by váš vzkaz nahraný na záznamníku měl mít také úroveň. Určitě ne typu: „Ahoj, tady je záznamník, už mě tady zase nechali samotného a toulají se kdovíkde …“. Správný vzkaz na záznamníku by měl vypadat asi takto: "Dobrý den, u telefonu je Jiří Novák z reklamní agentury Atrium. Vzkaz je určen pro pana Horáka. Je pondělí 22.ledna, 9 hodin dopoledne. Rád bych si s vámi dohodl schůzku ohledně nabídky výroby reklamních předmětů s logem vaší společnosti. Prosím ozvěte se mi na telefonní číslo 123456789. Děkuji a nashledanou". Namluvený vzkaz pro příjem by měl vypadat asi takto: "Dobrý den. Dovolali jste se na číslo 123456789, společnosti Atrium. Momentálně se vám nemůžeme věnovat, zanechte prosím vzkaz a telefonní číslo, spojíme se s vámi hned, jak to bude možné. Děkujeme". Písemné a ústní vzkazy: • Necháváme-li kolegovi na stole písemný vzkaz, měl by zde být rovněž uveden den a hodina, protože vzkaz může najít třeba až za dva dny. Podepíšeme se, aby bylo jasné, kdo vzkaz předával. Příklad Pondělí, 22.1. -10.00 hod. Volal vám (Ti) pan Novák z reklamní agentury Atrium ohledně schůzky. Máte (máš) mu zavolat na tel. 123456789. Horák • Pokud vyřizujeme ústní vzkaz určité osobě za přítomnosti dalších osob, vždy použijeme zdvořilou formu. Určitě ne: „Volal Ti nějakej Novák, otravoval asi třikrát, zavolej mu, ať už dá konečně pokoj!“ Fax • Dalo by se říct, že se jedná o „vnuka“ dálnopisu, který možná ještě někteří z vás pamatují. Faxová zpráva by měla vykazovat všechny znaky dopisu (adresa, oslovení, věc, sdělení, podpis). Opět bychom se zde měli vyvarovat různých osobních vzkazů, protože nevíme kde je u adresáta fax umístěn a kdo všechno k němu má přístup. E-mail • (čte se emajl, imejl, mejl…), internet E-mail je nový a stále více využívanější způsob komunikace. Nezapomínejte však, že pro oficiální nabídku či pozvání je stále ještě vhodnější klasický dopis než e-mail, abychom dotyčnému ukázali, že nám stál za trochu námahy. • Jinak zde platí, že e-mail je dopis, jako každý jiný, používáme tedy standardní úpravu. Pokud nepíšeme kolegovi, se kterým si tykáme, nemělo by ani v soukromých e-mailech chybět oslovení, rozloučení a podpis. Nedoporučuje se vynechávat rubriku předmět – působí to trochu nezdvořile. Jaké jsou výhody používání e-mailu:
Své dopisy posíláme v dobu, kdy se nám to nejvíc hodí, tedy i ve večerních hodinách, právě tak adresát si jej může kdykoliv vyzvednout. Vyvarujeme se tedy, že volaného zastihneme uprostřed důležitého jednání, v autě apod. Dopisy můžeme posílat v libovolném počtu kopií, vhodné zejména pro různé informace a pozvánky (možná pamatujete dobu, kdy obíhaly podnik sekretářky s oběžníky v ruce) Ze stejnou cenu můžeme komunikovat s kolegou ve stejné budově, právě tak jako s kolegou v zahraničí. Zvolíme-li dostatečně kvalitní heslo, pro našeho žárlivého partnera bude velmi obtížné dostat se do naší pošty. Odpůrci techniky tvrdí, že elektronická komunikace odlidšťuje vztahy a izoluje lidi. Není to pravda, naopak, kdo si navykl na e-mail, udržuje kontakt s daleko větším množstvím lidí. Internet • Je v podstatě propojení několika stovek milionů počítačů. Vznikl počátkem sedmdesátých let na univerzitách ve Spojených státech a během dvaceti let se mu podařilo naprosto změnit přístup lidstva k informacím. Internet je něco jako celosvětová knihovna, kde jsou vedle sebe v regálech vyrovnány obsažné encyklopedie s informacemi všeho druhu, je zde zábava. Většina z nás si už život bez internetu nedokáže představit. • V souvislosti s internetem je důležité zmínit se také o tzv. “netiketě“. 5. Žena ve vedoucí funkci a sexismus 1. Žena ve vedoucí funkci a sexismus 1. Žena ve vedoucí funkci a sexismus
• Obecné poslání ženy, na rozdíl od mužů, je daleko širší pojetí životních rolí. Od ženy se očekává, že bude hlavně milenkou, manželkou, matkou, ale ona sama chce být navíc ještě třeba manažerkou, nebo se prosadit jiným způsobem, než jak je jí od pradávna přisuzováno. • Spojené státy americké v současnosti ve vztahu k ženám zažívají jiný extrém, a to zcela absurdní pojetí emancipace a obviňování mužů ze sexismu.. Ze sexismu, neboli tzv. sexual harrassmentu, začali být obviňováni muži, kteří své kolegyni složili určitou poklonu nebo za ní např. obdivně pískli. Tato absurdita však v posledních letech nabírá naprosto zvrácenou podobu v tom, že dát ženě přednost ve dveřích, nebo jí zdvořile pomoci do kabátu se stává téměř zločinem. Ze sexismu jsou obviňovány šestileté děti, které dají pusu spolužačce. • U nás se s tímto pojmem také občas setkáváme, naštěstí zatím jen ojediněle. Vzpomeňte si na případy, kdy byl údajný sexual harrassment propírán médii, kdy se vždy jedná o tvrzení proti tvrzení, protože u toho jsou vždy jen ti dva aktéři, kterých se to týká, jak je zde velmi těžké prokazování a také ruku na srdce, na čí stranu se obvykle připojí veřejnost. • Žena ve vedoucí funkci – manažerka, která se plně věnuje své práci, si musí v prvé řadě vyřešit otázku, co je pro ni prioritní, zda práce nebo osobní život. U mladých lidí v současnosti se setkáváme právě s tím, že po dokončení studií je pro ně prioritou právě práce a kariéra, proto se u nás také výrazně posunul věk pro uzavírání manželství, pokud jsou vůbec uzavírána, také se výrazně posunula hranice věku pro početí potomka a v neposlední řadě také klesá počet naší populace tím, že dnes vůbec není ojedinělé, že rodina má pouze jedno dítě. Pokud se žena rozhodne pro kariéru, je nutno to nejdříve probrat se svým partnerem a ujasnit si, jak bude fungovat rodina, kdo se bude starat o děti, protože není možné, aby současně dělali „kariéru“ oba partneři, na úkor svých dětí.
• Žena se do vedoucí funkce rozhodně nedostane v rámci nějakého podpůrného programu, nýbrž jen a pouze svými vlastními schopnostmi. Součástí těchto schopností je i dobře zvládnout sociálněpsychologickou stránku, kam patří zejména jednání s lidmi, mezilidská komunikace, řídící schopnosti a také bravurní zvládnutí společenského chování. • Na ženu, která se účastní společenského života jsou kladeny různé požadavky. Vždy podle toho, v jaké roli zrovna vystupuje. Zda je ve společnosti s dětmi (v tomto případě je odpovědná i za jejich chování a měla by je vést k určitým zažitým společenským konvencím), nebo zda doprovází svého např. významně postaveného partnera (té je prokazována určitá úcta odvozená od významu jejího partnera, méně jí osobně), její povinností je podpořit svého partnera a vhodně jej reprezentovat. Jiné požadavky jsou kladeny na ženu, která se sama prosadila jako osobnost, té by měla být prokazována dvojnásobná úcta, za prvé jako ženě, za druhé jako významné osobnosti. Musí však tomu plně odpovídat i její chování. Některé ženy v rámci svého vlastního pojetí emancipace zapomínají na to, že jsou především ženami a přijímají určité „mužské manýry“, což vede k nevhodným změnám v oblékání, účesu, způsobu chování, hovoru, reakcí na určité podněty apod. Neuvědomují si, že se zbavují právě té nejsilnější zbraně a tou je „ženskost“. Ovšem i tady pozor na extrém, tedy na ženu, která není příliš schopná, přesto touží po vedoucí funkci a snaží se jí dosáhnout právě sexem. • Když se ještě v závěru krátce vrátíme k sexismu, nezapomínejme, že navázání jakéhokoliv vztahu, ať už přátelského, intimního, kamarádského apod., je vždy svobodnou vůlí obou zúčastněných stran, přičemž každá strana má právo říci NE. Velmi často se setkáváme s případem vztahu nadřízený – podřízená s tím, že k navázání intimního vztahu je vytvářen určitý nátlak nebo sliby určitých výhod, eventuálně touhy po výhodách z opačné strany. V této situaci bychom měli umět taktně odmítnout návrhy, které nám nejsou zcela po chuti. Pochopitelně je zcela nesmyslné, aby když náš nadřízený pozve na večeři, jsme s tím okamžitě běželi na Policii. Ovšem pokud nestojíme o žádné důvěrnosti, měli bychom se již od začátku věnovat „prevenci“ a zaujmout takový postoj, který tento vývoj zcela vylučuje, to znamená, chovat se slušně, ale s určitým zdvořilým odstupem, kamarádsky, rozhodně neflirtovat, příležitostně se zmínit o manželovi nebo snoubenci. 2. Sekretářka
• Sekretářka by měla plně ovládat svou profesi. Měla by mít především organizační schopnosti, plně ovládat veškerou kancelářskou techniku a bravurně zvládat administrativní práce. Zde se klade důraz i na její vnější vzhled a oblékání. Dobrou sekretářku však vytvářejí zejména její osobní a charakterové vlastnosti, tj. znalost společenského styku, schopnost empatie a různých asertivních technik pro zvládnutí osobního i telefonického styku s jinými osobami, schopnost přizpůsobit se a správně reagovat v různých situacích. • Po dohodě se svým nadřízeným jej musí umět chránit před neodůvodněnými návštěvami a telefonáty. Další velmi důležitou vlastností dobré sekretářky je absolutní diskrétnost, neboť se při své práci často dozví informace důvěrného charakteru o různých jednáních nebo osobách. 6. Dary a květiny 1. Dary a květiny 1. Dary a květiny
• Květiny dělíme na řezané, interiérové a trhané. Předávají se vždy v lichém počtu. Sudý počet se používá výhradně při pohřbech. Pokud darujeme květiny, nesmí být povadlé, před předáním je vždy odstraníme z papíru. To neplatí pro květiny balené v celofánu, ale tento „módní“ trend, který působil spíše kýčovitě, už ustupuje. Obdarovaná osoba by měla vyjádřit potěšení, pochválit např. zvolený druh a přivonět k nim. Absolutně nevhodné je darovat umělé květiny. • Mladším dívkám se dávají spíše světlejší květiny, starším ženám tmavší. Mužům se květiny nedávají, existují však výjimky, kdy lze muže obdarovat květinou, a to – umělcům, starším mužům slavícím významné životní výročí, při návštěvě nemocného v nemocnici. • Květiny v květináči dáváme pouze lidem, o nichž víme, že je mají rádi a že je tato forma květiny potěší. • Posíláme-li květiny donáškovou službou, je nutné k nim vždy připojit obálku s vizitkou nebo s přáním. Za tyto květiny je slušnost ústně nebo písemně poděkovat. Telefonicky se to považuje za nevhodné. • Jak jsme se zmínili již výše, obal je stejně důležitý jako sám dar. Týká se to i bonboniér a alkoholu. O tom, že je nutno z daru odstranit cenovku se snad ani zmiňovat nemusíme. V případě, že dáváme jako dar alkohol, rozhodně v této oblasti nešetříme a také je vhodné si předem zjistit oblíbenou značku obdarovaného. • Velmi nevhodné jsou praktické dary do domácnosti (Vzpomeňte si na dnes již legendární film Pelíšky – „jejda skleničky, ty už jsme potřebovali…“. Toto však neplatí pro luxusnější předměty, zakoupené ve specializovaných prodejnách, např. galeriích, z keramiky, kvalitního skla apod. Ke vhodným osobním darům patří např. věci, související s trávením volného času obdarovaného. • Dále se považuje za nevhodné dát dárek, který jsme získali zdarma – zejména reklamní předměty firmy s logem, ve které pracujeme (deštníky, hrnky …). Ty jsou určeny výhradně pro pozornost v rámci obchodního jednání, ne jako osobní dar. • Finanční dary jsou rovněž nepatřičné, a to za všech okolností s výjimkou nejbližší rodiny. Pokud už to chceme řešit touto formou, mnohem vhodnější jsou poukázky na různé zboží, aby si mohl obdarovaný sám vybrat, event. na nějaké služby (masáže, kadeřnický salon apod.) • Stejný význam má, umět dar přijmout. „Děkuji, to jste nemusel… Proč si děláte škodu…“ tato reakce je vysloveně nezdvořilá. • Malá ukázka květomluvy. 7. Firemní kultura 1. Firemní kultura 1. Firemní kultura
Pod pojem "firemní kultura" patří zejména tyto oblasti: • Způsob jednání lidí – přizpůsobování se. Pokud pracujeme na určitém úřadu, firmě nebo společnosti, naprosto spontánně přejímáme způsob vyjadřování, tzv. firemní žargon, každým kontaktem se zákazníkem, klientem, se vlastně učíme a získáváme zkušenosti. Je to také o určité profesionální kolegialitě, jestli si lidé navzájem pomáhají, zda se dokáží plnohodnotně zastoupit, nebo zda si dělají naschvály a podrazy. Patří sem i to, zda společnost nebo firma se snaží kolektiv stmelovat, vyvíjet určité občasné aktivity mimo pracovní dobu apod. • Úprava budov a pracoviště – je rovněž nedílnou součástí prvního dojmu toho, kdo nás navštíví. Jak vypadají vstupní prostory, kanceláře, jaký je tam pořádek, vybavenost apod. • Historky a vtipy o lidech, kteří ve společnosti (firmě) pracovali – je to společné dědictví zaměstnanců.
• Vztah k práci – zda se lidé snaží podávat co největší výkon, nebo spíš přemýšlí jak pracovní dobu „přežít“, zda jsou správně motivováni a jestli se umí bránit demotivaci. • Zevnějšek, upravenost zaměstnanců. 8. Vnější vzhled 1. Vnější vzhled 1. Vnější vzhled
• Bez dodržování základních pravidel osobní hygieny je společenský styk zcela nemyslitelný. Pod hygienou máme na mysli nejen pravidelné mytí, ale i životosprávu, obecnou péči o své zdraví, pravidelnou výměnu prádla, ponožek a punčoch, střídání šatů, obleků a obuvi. Velmi důležité je, aby člověk nevydával nepříjemné pachy – pot, zápach z úst, nohou. Zároveň aby se tyto nedostatky nesnažil nahrazovat používáním kosmetiky, čímž to všechno ještě zhorší. • Muži musí být pro jakékoliv jednání nebo jakoukoliv společenskou událost oholeni, což by mělo být denní samozřejmostí stejně jako výměna osobního prádla a košile, dále pokud nosí vousy, musí je mít vždy pečlivě zastřiženy. Vlasy by měly být součástí denní hygieny, neměli by zapomínat na pravidelnou návštěvu holiče (kadeřníka), mastné a „přírodně rostlé“ vlasy působí odpudivě a také při sebemenším zvlhnutí vydávají nepříjemný zápach. Ruce jsou pro muže stejně důležité jako pro ženy, jsou součástí jejich image, proto i muži by neměli podceňovat jejich manikurní úpravu s přeleštěním. Oblek by měl být vždy vykartáčovaný. Nepodceňovat ani sportovnější oblečení, jehož hlavní zásadou je vždy čistota. Velmi důležitou složkou mužského vnějšího vzhledu jsou boty. I když nebudou úplně podle poslední módy, vždy musí být čisté a hlavně pozor na kombinaci sportovnějšího typu bot s oblekem – okamžitě tím pokazíte dojem, i kdyby vše ostatní na vás bylo dokonalé. • Stejné zásady platí i pro ženy. Pozor na vhodnost a míru nalíčení, kombinaci oblečení. Říká se, že u ženy 70% obličeje tvoří vlasy, takže dámy, které používáte barvy na vlasy, nezapomínejte na včasné dobarvování, neboť není nic odpudivějšího než „blondýna s černými odrosty“. Velký důraz je nutno klást na ruce. Než „ošoupaný“ lak na nehty, tak raději žádný lak, než polámané a nesouměrné nehty, raději pečlivě krátce zastřižené, odlakované. Je nutno klást pozornost i na doplňky. Rovněž boty by měly být vždy čisté a hlavně pozor na sešlapané podpatky, zkazíte tím svůj dojem. 2. Oblečení v zaměstnání
• Oblečení, které si oblékáme v zaměstnání, je nesmírně různorodé. Používají se různé uniformy (vojáci, železničáři, ochranky ..), dále civilní oblečení, které rozdělujeme na volnočasové, pracovní (např. manažerské) a oblečení na různé společenské události. • Pokud pracujeme v určité pracovní pozici, měli bychom se seznámit se zvyklostmi, jak se oblékají naši kolegové. Je nutné se přizpůsobit, neboť je zažité, že klient očekává od svého právního nebo daňového zástupce spíše konzervativnější vzhled, naproti tomu od reklamního manažera nebo žurnalisty spíše módnější, třeba i lehce provokativnější vzhled. • Naštěstí už je za námi porevoluční období, kdy se vyrojilo spoustu „novodobých středních podnikatelů“, které charakterizovalo fialové sako, bílé ponožky, kufřík s číselnými kódy z umělého materiálu, na uchu nepřetržitě mobil a venku BMW.
3. Oblečení - ženy
• V ženském oblečení je větší rozdíl při pracovním a společenském styku. Přitom pochopitelně platí základní pravidla (oblečení čisté, vyžehlené). Ve společenském styku, ať jde o vedoucí či odbornou pracovnici nebo o manželku doprovázející manžela, podléhá její odění daleko více módě než mužský oblek. • V pracovním styku by žena neměla být oblečena nápadně a výstředně. Pro diplomatické, obchodní nebo podobné jednání by žena měla oblékat šaty nebo kostým doplněný halenkou, barevné punčochy a boty vhodně volené tak, aby ladily se šaty nebo kostýmem. Látka může být jednobarevná nebo se vzorkem, délka a šířka sukně podle módy. Pravidlem je, že pro pracovní a společenské příležitosti musí mít žena vždy punčochy. • Pro zaměstnané ženy, zejména manažerky, úřednice, obchodní zástupkyně je otázka oblečení velmi důležitá. Žena ve vedoucí funkci, nebo často komunikující s muži, jako obchodními partnery se musí na jednu stranu přizpůsobit prostředí a svému společenskému postavení, to znamená, že její oblečení by mělo být střízlivější, decentní (zvažovat délku sukně a hloubku výstřihu), na straně druhé by neměla působit jako „mužatka“ nebo nevýrazná „šedá myš“. Je třeba citlivě volit modely vhodné pro danou situaci. Ať už dámy zvolíte kostým, či šaty, nebojte se barev, trikem je vhodný střih zvoleného outfitu, rovněž hodně záleží na doplňcích ať už to jsou šperky nebo bižuterie. Nebojte se trošku experimentovat, i manažerka může působit velmi žensky. Nepleťme si však slovo experimentovat se slovem provokovat. Vybavme si dnešní módu bederních kalhot, kdy na nás v mnoha případech vykukuje tukem obalený pupík, ve zběsilé snaze být za každou cenu „in“. Oko estéta obvykle trpí již při tomto pohledu na mladé dívky, natož na zralé dámy, které se nedokáží smířit s věkem a před kolegyněmi se chlubí tím, že mají na sobě krátkou, bederní sukni jejich osmnáctileté dcery. To znamená,že bychom ze sebe neměly za každou cenu dělat rozverného diblíka. Opět je to o míře vkusu a sebereflexe. I ve vyšším věku můžeme vypadat velmi dobře a zajímavě. Měla by zde převládat převážně elegance a noblesa, protože s přibývajícím věkem si dámy mohou dovolit větší pompéznost v kvalitě a nákladnosti zvolených materiálů, více (i pravých) šperků, doplňků, kvalitních bot, kabelek apod. • V případě, že dáma zvolí klobouk, na rozdíl od pánů, si jej není povinna ve společnosti odložit. • Pro ženské oblečení jsou daleko významnější doplňky (šperky, bižuterie, náušnice, náramky, náhrdelníky). Dříve používané pravé šperky jsou dnes z bezpečnostních důvodů nahrazovány napodobeninami. Bižuterie je v obou případech večerních toalet vyloučena, k vycházkovým šatům se hodí větší kabelka z pravé nebo umělé kůže, k večerním šatům malá kabelka nejenom z kůže, ale i různých textilních zdobených materiálů. • Součástí společenského oblečení jsou rukavice. U žen by měly být barevné v souladu s botami a kabelkou, u mužů jsou doplňkem svrchního pláště. Při společenských příležitostech ženy rukavice nesvlékají ani při pozdravu. Výjimkou je stolování. • Doplňkem oblečení je deštník, který se nosí v závislosti na klimatických podmínkách, někdy, a to nejen u žen, je i doplňkem módním.
Zásady pro zvolené oblečení by měly být: • Vhodnost pro danou příležitost. • Vhodnost s ohledem na naši osobnost a hlavně postavu. • Čistota, upravenost, elegance, kultivovanost. 4. Oblečení - muži
• Pro mužské pracovní oblečení diplomatické, obchodní, hospodářské a podobné činnosti platí tato pravidla: základem je oblek, na němž pak závisí volba doplňků a bot. Pro pracovní styk volíme oblek, resp. sako a kalhoty z různých látek, jednořadový nebo dvouřadový. Vesta může být z látky stejné, ale i jiné, musí však s oblekem ladit.Košile může být bílá nebo barevná, hladká i proužkovaná, příp. s nevýraznou kostkou. Pokud oblek má vzorek (např. výrazný proužek nebo kostku), košile může, ale také nemusí být jednobarevná, avšak kravata by měla mít jiný vzorek. Má-li košile dvojité manžety, používají se knoflíčky, které jsou zároveň módním doplňkem. • Ozdobou muže a projevem jeho osobnosti jsou kravaty. Kravat by měl mít každý muž co nejvíce a denně by měl nosit jinou. Kravata musí být zavázaná pod zapnutým límcem košile, úprava s rozepnutou košilí a uvolněnou kravatou ("na půl žerdi") je zcela nepřípustná. Kravatu je možno upevnit sponou. • V levé horní kapse saka se někdy nosí bílý kapesník, zvláště pro společenské příležitosti, příp. kapesník ze stejného materiálu jako kravata. Kapesník je buď ve vodorovné poloze, nebo mohou být povytaženy 2-3 cípy. Používání jiných barev nebo materiálů je záležitostí módní. Vyšívané, háčkované kapesníčky v náprsní kapse jsou nevhodné. Kapesníky musí být vždy čisté.Boty pro pracovní a zejména společenské příležitosti mají mít koženou podrážku a vždy tmavší barvu než oblek. Ponožky by měly ladit s kalhotami (nosit bílé ponožky ke společenskému obleku, jak bylo u nás v nedávné době zvykem, se absolutně nehodí). Ke společenským a podobným oblekům se nosí pouze boty se šněrovadly (nikoli mokasíny) a musí být vždy perfektně čisté. Mužské ozdoby, jako jsou prsteny, řetízky na ruce nebo na krku, jsou věcí individuálního vkusu. Předmětem módy jsou dnes i hodinky a jejich tvary, brýlové obroučky atd., které mají být často i obrazem finančního postavení dané osoby. Totéž ovšem platí i pro ženy. • Obecně k oblečení lze dodat, že zatímco v dřívějších dobách měli lidé tzv. „nedělní“ sváteční oblečení, zatímco přes týden chodili v „obyčejnějších“ věcech, dnes je tomu u určitých pozicí přesně naopak. Manažery dnes neuvidíme jinak než v obleku s kravatou, proto si o víkendu na sebe nejraději natáhnout pohodlné sportovní oblečení, což je společensky přípustné. Pokud se však chceme (nebo se domníváme, že musíme) i ve volných chvílích nějak stylizovat a působit reprezentativně, je to otázka materiálů, vkusu a určité nedbalé elegance. Měl by to být kompromis mezi společenským a sportovním oblečením. 5. Aktovky, tašky
• Pro přenos pracovních materiálů, souvisejících s jednáním, používají muži aktovky, tašky, kufříky (atašé). Jde o předmět praktický, podléhající stejně jako oděvní doplňky k oblékání vlivům módy. Přitom módní hledisko není rozhodující. Kvalitní aktovky apod. jsou z kůže, jiné z umělých materiálů. Tašky z papíroviny nelze doporučit. Ženy používají obdobné aktovky nebo
tašky, někdy přizpůsobené tvarům ženských doplňků z oblasti kožené galanterie, nebo stejné kufříky jako muži. • Pro tento účel se nehodí igelitové nebo nákupní tašky. Je také nevhodné přijít na jednání s taškou plnou nákupu. • V některých zemích není neobvyklé přenášet podkladové materiály pouze v obálkách, obalech apod. bez aktovek. To je ovšem možné pouze na kratší vzdálenosti a za dobrého počasí. • Přenášení pracovních materiálů ve sportovních taškách, krosnách a zavazadlech podobného druhu je krajně nevhodné 6. Společenské oblečení
• Různé společenské akce vyžadují speciální společenské oblečení. • Této příležitosti obvykle předchází pozvánka, na které by mělo být poznačeno, jaký druh oděvu na tuto akci zvolit. Mužské společenské oblečení: FRAK (habit, tail coat) Nosí se k nejslavnostnějším příležitostem – slavnostní recepce, gala představení, plesy, slavnostní večery obvykle po 20 hodině., slavnostní večeře. V některých zemích je předepsán např. pro audience u hlavy státu v průběhu dne. Na pozvánkách by mělo být uvedeno „white tie“ V zimních měsících se ke fraku nosí na hlavě cylindr (klak), kolem krku bílá šála, přes oděv černá pláštěnka – pelerína na černý plášť, eventuelně kožich, který však musí být dlouhý, aby zakryl cípy saka. (Tento kompletní druh oděvu se dnes dodržuje zejména v aristokratických kruzích.) Ke fraku dále patří: Bílý široký motýlek, vázaný ručně, - černý motýlek nosí ke fraku výhradně obsluhující personál v lepších restauracích Bílá fraková košile s vysokým přehnutým límečkem a bílou tužší náprsenkou a manžetami u rukávů Bílá fraková vesta z hedvábného rypsu nebo šerpa Černé sako v zadní části s krovkami, s klasickým nebo šálovým límcem a lesklými klopami (revery) Bílý kapesníček v horní levé kapsičce fraku Bílé glazé rukavičky Černé kalhoty se dvěma lesklými lampasy po stranách nohavic Nohavice zásadně bez manžet Černé, hladké ponožky Černé lakýrky, event. společenské černé boty – bez vzoru, hladké SMOKING Jedná se o pánský společenský jednořadový nebo dvouřadový oblek, obvykle černé barvy. V zimních měsících ke smokingu náleží černý klobouk, bílá nebo šedá šála, šedé kožené rukavice, tmavý nebo černý plášť (kožich).
Nosí se na odpolední a večerní společenské události, obléká se od 17 hodin, někdy od 19 hodin. Smoking je slavnostním oblečením např. při premiérách ve velkých divadlech, nejvýznamnějších koncertech apod. Pro jiné příležitosti ve dne, např. pro svatby, je nevhodný. Na pozvánkách uvedeno jako „black tie, cravate Nore“ Ke smokingu dále patří: Motýlek v barvě saka Bílá košile s tuhým límcem a manžetami Bílý kapesníček Jednořadové nebo dvouřadové sako s klasickým nebo šálovým límcem, s lesklými klopami – (hedvábné revery) Kalhoty v barvě saka, s jedním lampasem po bocích nohavic Kalhoty bez manžet Ponožky ladící s barvou kalhot Hladké polobotky, obvykle černé, ladící k obleku ŽAKET (morning coat, cutaway) Ryze společenský oblek pro nevšední slavnostní příležitosti. V zimních měsících se k žaketu nosí černý nebo šedý klobouk, event. cylindr, šedá šála, černý nebo tmavý plášť. Nosí se v řadě zemí při slavnostních příležitostech ve dne (nástupní audience, slavnostní matiné, pohřby). V Československu se používal do 2. světové války. K žaketu dále patří: Stříbrošedá vázanka nebo vázací motýlek Bílá hladká košile s přelomeným tvrdým límcem Bílý kapesníček Šedá brokátová vesta Šedé rukavice Černé nebo tmavé sako se setřiženými šosy (krovkami) Kalhoty se střídavě černým a šedým proužkem nebo jednobarevné Černé hladké ponožky Černé hladké polobotky VYCHÁZKOVÝ OBLEK Jednořadový či dvouřadový nebo výjimečně sako a kalhoty. Pro doplňky platí totéž co pro pracovní oblek. Ve srovnání s ním je vycházkový oblek konzervativnější, je tmavší barvy. Košile by měla být jednobarevná a výhradně světlá, kravata ne příliš nápadná, ale ne nutně konzervativní. Nosí se pro společenské příležitosti buď samostatné, nebo spojené časově s prací, pokud není předepsán jiný oblek. Na pozvánkách bývá uvedeno „informal“. ČERNÝ OBLEK Dvouřadový, doplněný bílou košilí, světlou hladkou nebo proužkovanou kravatou, černými ponožkami a botami. Je to univerzální slavnostní oblečení pro den i večer. • Další slavnostní oblečení jako redingot, cutaway nebo císařský kabát zcela ustoupily jiným, méně formálním druhům oblečení. • Ženské oblečení není na pozvánkách zvlášť vyznačeno, odvozuje se však z označení vztahujícího se k mužům. • Dnes již existují renomované půjčovny, jež zapůjčují oblečení nutné pro speciální příležitosti.
Ženské společenské oblečení: VYCHÁZKOVÉ ŠATY Mohou být světlejší, pestřejší, oděv vcelku, kostým nebo kalhotový kostým. Je zde široká škála možností, záleží jen na fantazii a možnostech vlastního šatníku. VEČERNÍ ŠATY Mohou být krátké, koktejlové nebo dlouhé, měly by vždy odpovídat společenskému oblečení (pár by měl být sladěný stylově i barevně).
pánskému černému
MALÁ VEČERNÍ TOALETA Jsou šaty s dlouhým rukávem, bez větších výstřihů, tmavé nebo světlé barvy, menší kabelka, šperky. Malá večerní toaleta odpovídá pánskému smokingu. VELKÁ VEČERNÍ TOALETA Jsou dlouhé šaty bez rukávů s velkým výstřihem, různých barev. Lodičky na vyšším podpatku, rukavičky, drobná kabelka, šperky (pokud možno pravé), náročnější účes, výrazné líčení. Odpovídá pánskému fraku. 9. Pracovní pohovor 1. Pracovní pohovor 1. Pracovní pohovor
• Zde je nutno opět zdůraznit, že velmi důležitou součástí osobního pohovoru je první dojem. Je to věc, kterou pokud v úvodu pokazíme, nebudeme mít možnost ji napravit. Další věcí, kterou je třeba si před pracovním pohovorem uvědomit je to, že se výběrového řízení neúčastníme sami, ale že požadavky společnosti, která výběrové řízení vyhlásila, splňuje dalších deset a více uchazečů – v tomto případě se jedná o naši konkurenci. Abychom vynikli, mimo jiné, musíme se umět „správně prodat“. • Na každý pohovor se vhodné se dobře připravit, získat si co nejvíce informací o společnosti, kde se ucházíme o pracovní místo, mít precizně vypracovaný strukturovaný životopis (CV) se stručným popisem své dosavadní praxe, kde je třeba vyzdvihnout své přednosti a dovednosti. Nikdy nedoporučujeme suverénní chování, spíše přirozené, uvolněné a hlavně distingované. • Pracovní pohovory se dělí na neformální a strukturované. Neformální pracovní pohovory • Mají zpravidla pouze formu ústního dialogu, trvají většinou maximálně 20 minut. • Obvykle je vede personalista, nebo někdo z vedení firmy. Strukturované pracovní pohovory • Jejich součástí jsou písemné testy, někdy i ústní testy (např. zadání určité modelové situace, kterou budete muset před komisí vyřešit) • Jazykový test (pokud společnost má v podmínce výbornou znalost cizího jazyka, obvykle je i pohovor veden v cizím požadovaném jazyce).
• Vede ho obvykle personalista + majitel (jednatel, ředitel) firmy • Jejich součástí bývají i psychologické testy – zde se nenecháme vyvést z míry. Většina testů je koncipována tak, aby se na ně nedalo předem připravit. Na otázky odpovídáme vždy s rozmyslem a pravdivě, a to i na ty nejabsurdnější – všechny mají svůj účel. Pokud jsme si v této oblasti sami sebou hodně nejistí, lze si vyzkoušet různé psychotesty na internetu, nebo si je zakoupit v knižní podobě (např. Parkinson: Psychometrické testy). Oběma těmto pohovorům předchází písemné představení se a zaslání základních údajů o sobě spolu se žádostí o zařazení do výběrového řízení. 10. Pracovní společenské události 1. Pracovní společenské události 1. Pozvánky
• Po vyjasnění organizačních otázek spojených s místem a výběrem zvaných rozhodne hostitel o způsobu zvaní, které se uskutečňuje ústně nebo písemně. Formu ústního pozvání je možné volit, jde-li o společenský podnik, ve většině případů o oběd, pro menší skupinu osob např. v průběhu jednání. Ve všech jiných případech zve hostitel písemně. • Výběru hostů je nutné věnovat velkou pozornost, bez ohledu na druh společenského podniku. Hostitel má zájem, aby v průběhu společenského podniku nevznikly nepříjemné situace. Nezve proto společně – a platí to zvlášť u podniků, při nichž se sedí – protivníky a osoby, jejichž přítomnost by mohla vyvolat napětí nebo konflikty, ať už proto, že představují určitou instituci, organizaci nebo skupinu, nebo pro jejich osobní vlastnosti. Určitým problémem při takových příležitostech jsou osoby tzv. nespolečenské, nemluvné, obtížně komunikující, neovládající cizí jazyky apod. Oficiální pozvání • Zasílá se buď formou osobního dopisu, nebo na tištěných kartách, na kvalitním bílém papíře. Obojí se liší formou, nikoli obsahem. Obsahují jméno a funkci hostitele, jméno zvaného, důvod (příležitost), pro který je pozvání zasíláno, udání dne, hodiny a místa kde se setkání uskutečňuje a žádost o oznámení účasti, či neúčasti. Pokud je pozvánka (nikoli dopis) předtištěna, dopisují se údaje o jménu pozvaného, příp. další údaje výhradně rukou. Je-li pozvánka vytištěna dvojjazyčně, tj. u nás česky a v dalším jazyce, má čeština před druhým jazykem přednost. Pozvánky se rozesílají s časovým předstihem, minimálně týden předem. • Při některých příležitostech jsou zvány manželky nebo manželé. U tuzemských pozvánek je pak za jménem pozvaného uvedeno „s manželkou“, „s manželem“. U zahraničních partnerů se uvádí analogie „pan a paní“, např. „M. et Mme XY“, nebo „Mr. and Mrs. XY“. Pokud není výslovně uvedeno jinak, vztahuje se pozvánka pouze na osobu pozvanou, bez doprovodu. • V tištěných pozvánkách je žádost o potvrzení účasti vyjádřena písmeny R. S. V. P. (répondez s’il vous plait) nebo R. L. O., přičemž obojí znamená račte laskavě odpovědět. Zasílá-li se pozvánka pouze jako potvrzení dřívější ústní domluvy, označuje se buď písmeny p. m. (pour mémoire), příp. p. r. (pour rappeler) nebo slovy to remind. Nevyžaduje-li hostitel odpověď, předtištěná písmena škrtne. • Předpokládá-li se specifické oblečení, je to uvedeno v levém dolním rohu pozvánky, např. v případě smokingu black tie, v případě společenského obleku informal nebo neformální oblečení. (Viz kapitola 8.3.)
• Na pozvánky je nutné odpovědět, a to co nejdříve, aby hostitel věděl, kolik osob a kdo se účastní. Pokud není možné pozvání vyhovět, je slušné s odmítnutím uvést důvod (jiná povinnost, mimo město, nemoc aj.). Na pozvánce je vždy uvedeno telefonní číslo, kam je možné zavolat, vyskytuje se i adresa pro písemnou odpověď. Pozvánky na diplomatické recepce jsou obdobné a vedle shora uvedených údajů bývá v levém dolním rohu poznámka o oblečení.
2. Základní formy společenských podniků 1. Základní formy společenských podniků
Pracovní snídaně • Je velmi častá ve Spojených státech, v poslední době se vyskytuje i u nás. • Slouží k pracovnímu jednání v hotelu, na pracovišti nebo v bytě hostitele. • Ze snídaně se odchází přímo k jednání nebo na pracoviště. Pracovní oběd • V obchodním, podnikatelském světě je neformální pracovní oběd častým jevem. Vyskytuje se buď jako součást obchodního jednání, nebo častěji samostatně. Oběd probíhá podle určitého nepsaného rituálu. • Prvním pravidlem je, že kdo zve, také platí, navrhuje místo, kde se má oběd uskutečnit, a tím současně přebírá jistou odpovědnost za úroveň poskytovaných služeb, jídla i nápojů a na místě navrhne zasedací pořádek účastníků. • Partneři se sejdou a po usazení se u stolu je zdánlivě jejich zájem pouze výběr jídla a nápojů. Nezávazná konverzace plyne formou nic neříkajícího povídání o nepodstatných záležitostech, jako jsou víkendové „starosti“, trápení s automobilem a podobně, případně se hovoří o společných známých. • Aniž se vysloví nahlas, proč se oběd vlastně uskutečňuje, vynoří se v určité fázi, například v přestávce mezi dvěma chody, náhle závažná otázka nebo problém. Ten je vlastním důvodem schůzky, pokud jej vysloví hostitel. Může jej ale také nadhodit host. Ten, kdo první vnese do rozhovoru vážné, pracovní téma, sleduje především reakci druhé strany. Při takovýchto příležitostech nejde většinou o řešení dílčích, konkrétních otázek (jež jsou ale vzájemně propojeny), kterými jsou např. u obchodního jednání cena, dodací lhůta a podmínky, nebo ryze technické otázky jinde projednávané problematiky. • Hlavním cílem a účelem pracovního oběda je zjistit názory druhé strany o otázkách, o nichž se běžně při jednání nehovoří. Jde spíše o to vytvořit, případně upevnit osobní vztahy, vedoucí ke vzájemné důvěře a porozumění (jakkoli se takové konstatování může zdát formální), vytvářet pevnější partnerství a zároveň i podmínky pro vzájemné protislužby. Jinak řečeno, v průběhu typického pracovního oběda se nehovoří nebo se nemusí hovořit o podrobnostech a konkrétnostech dotýkajících se jednotlivostí nebo dílčích otázek. Ve hře je spíše zásadnější výměna názorů a zkoumání stanoviska zúčastněných k otázkám vzájemných vztahů. Další typy společenských událostí
ČÍŠE VÍNA (coupe de champagne, nebo také vin d´honneur – čestná číše) Jedná se o krátké setkání, velmi často pracovní, za účelem seznámení. Může se konat v kteroukoliv denní dobu, pro větší počet osob. Někdy bývá zajištěna obsluha. Trvá maximálně hodinu, proto přicházíme přesně. Servírují se: Sekty, víno, případně nealkoholické nápoje. Podává se lehké studené občerstvení, které se konzumuje ve stoje. Oblečení bychom měli mít společenské, ale rozhodně ne večerní. Pokud se jedná o číši vína při pracovní příležitosti, s partnery se v tomto případě nepočítá . BRUNCH (slovo vzniklo spojením anglických termínů breakfest (snídaně) a lunch (oběd) Může se konat v kteroukoliv denní dobu. Označuje vydatný neformální pracovní oběd. Uskutečňuje se v budově, v níž probíhá jednání, a má proti obědu ve veřejném zařízení řadu předností: šetří se čas, prostředky, zvláště za nápoje, je bezprostředně spojen s pracovním programem proto, že je méně formální. Je omezen výhradně na účastníky jednání. Obsluha je polosamoobslužná, tzn. že obsluhující personál je u připraveného jídla a účastník si dá na talíř položit pouze to jídlo, které chce. Není zasedací pořádek a každý má možnost si sednout k většímu počtu menších stolů, podle možnosti s osobou, s níž má zájem během jídla hovořit. K jídlu se pijí nealkoholické nápoje, pivo, případně lehké víno, aperitiv se podává výjimečně, digestiv nikdy. Začíná zpravidla před dvanáctou hodinou a končí nejpozději okolo druhé. Oblečení se používá nepříliš formální. Vhodný je vtipný malý dar. Partnera sebou bereme pouze na základě pozvání (event.svolení) hostitele.
MATINÉ (dopolední slavnost) Bývá spojeno s kulturní událostí, jako je koncert, premiéra nového filmu a podobně. Umělci bývají tomuto setkání přítomni. Podávají se nejčastěji nealkoholické a slabší alkoholické nápoje Podává se malé studené občerstvení. Oblečení se doporučuje společenské, ale ne večerní. OFICIÁLNÍ OBĚD či VEČEŘE Na rozdíl od dříve uvedeného ryze pracovního oběda nebo bufetového oběda je oficiální oběd a zvláště večeře slavnostní příležitostí. Rozdíl mezi obědem a večeří je pouze v tom, že oběd je méně formální. Na oficiální oběd (večeři) se vždy zve pozvánkou, na níž je uvedený začátek, který je nutno dodržet. Oběd se organizuje v pracovní době, a proto je jeho průběh časově omezen. Pokud hostitel pořádá večeři, bývá tato časově méně omezená. Koná se vždy v restauraci. Výběr jídla a nápojů je úkolem hostitele. Pokud se oběd uskuteční v budově organizace nebo instituce, podává se obvykle celé menu s nápoji, večeře bývá bez polévky. V restauračním zařízení vybírá jídlo i nápoje hostitel, obvykle se souhlasem hlavního hosta. Vyrovnání účtu včetně předchozí objednávky a případné reklamace je vhodné učinit bez přítomnosti hostů. V průběhu oficiálních obědů a večeří se pronášejí vstoje přípitky nebo projevy, a to po hlavním jídle. První přípitek přednese hostitel, druhý přípitek hlavní čestný host. V jejich průběhu ostatní sedí, nejedí ani nepijí. Oblečení na oběd je totéž jako v práci, na večeři je vhodné oblečení vyměnit (pokud nenavazuje
bezprostředně na samotné jednání). Pánové oblek, dámy šaty nebo kostým. Přicházíme pokud možno přesně. Partnera bez pozvání nebereme. Jako dárek jsou vhodné květiny, pro muže láhev kvalitního vína. ODPOLEDNÍ KÁVA, ČAJ (five oćlock tea – čaj o páté) Jedná se o odpolední setkání, nejčastěji pro dámy nebo dvojice. Trvá okolo dvou hodin, sedí se u společného stolu. Servírují se teplé nealkoholické nápoje. Zákusky a cukroví (pohár). Někdy se podává alkohol a k němu chlebíčky. Oblečení – neformální. VERNISÁŽ Pořádá se při zahájení výstavy, otevření nových prostor a podobně. Jde o velmi neformální setkání, tomu také odpovídají uvolněná pravidla. V oblečení se žádná pravidla nekladou. Občerstvení bývá formou malého studeného bufetu. U nápojů rovněž nejsou dána pravidla s výjimkou toho, že by jich mělo být dostatek. Při příchodu se toleruje i velké zpoždění. Je vhodné vzít sebou partnera. KOKTEJL (coctail) může mít dvě podoby, přičemž obě jsou vstoje. První ve formě „drink“ je krátké společenské setkání v průběhu delšího jednání, např. před obědem, po odpoledním jednání, pouze pro účastníky dvoustranného jednání, menších konferencí. Hostitelem je vedoucí pracovník tuzemského partnera, předseda konference. Koktejl se uskutečňuje v místě, kde se jednání koná. Podávají se pouze nápoje aperitivového typu, případně víno. Účastníci nesedí, nýbrž pouze stojí. Je to výhodná příležitost pro neformální výměnu názorů. Druhou je společenský podnik uspořádaný se začátkem okolo 18. hodiny. Trvá maximálně dvě hodiny. Hosté přicházení ve stanovené době a odcházejí před stanovenou dobou. Vedle nápojů nejrůznějších druhů se roznáší i jídlo, a to pouze menší množství, studené. Jídlo není na stolech, tento druh koktejlů se pořádá při nejrůznějších příležitostech. Můžeme přijít s menším zpožděním. Pořádá se také za účelem navazování kontaktů, stejně jako na rautu, proto je naší povinností konverzovat. Oblečení se volí podle denní doby a podle charakteru akce, ale oblek, který nosíme běžně do práce, není vhodný. BOWLE Je podobná koktejlu, ale pořádaná zpravidla pro dámy (v tom případě se servírují alkoholické bowle. Pořádají se i pro děti (pochopitelně nealkoholické). Podávají se ve velké skleněné míse a rozlévají se do skleněných šálků. Hosté dostávají malou vidličku nebo lžíci, aby mohli vyjíst ovoce. Jako občerstvení se podávají např. chlebíčky, zákusky.
Oblečení – neformální. PIKNIK Výlet do přírody s občerstvením. Většinou trvá celý den. Pohoštění tvoří jídla studené kuchyně, která nepodléhají rychle zkáze. Zajišťuje je hostitel. Podávají se nealkoholické nápoje nebo lehká stolní vína. Jí se na předem vybraném místě – na zemi (deka, ubrusy). Občerstvení je vhodné mít ve speciálním piknikovém košíku. Oblečení velmi pohodlné. Je vhodné mít sebou partnera. BARBECUE Pečení masa pro rodinu a přátele. Je to americká specialita, která si razí cestu i do Evropy. Přípravou jídla se zabývá obvykle sám hostitel. Podávají se nealkoholické i alkoholické nápoje – lehčí. Oblečení sportovní, pohodlné. ZAHRADNÍ SLAVNOST (Garden party) Nejčastěji jde o soukromou slavnost, podobnou rautu, ale pořádanou v zahradě, zpravidla odpoledne nebo večer. Mívá mnohem uvolněnější atmosféru než raut, který se koná v sále, ale stále se jedná o společenskou událost. Toleruje se i vyšší zpoždění. Podávají se teplá i studená jídla, opékané nebo grilované maso, alkoholické i nealkoholické nápoje. Při těchto akcích se i tančí. Zda jsou pozváni partneři se dozvíme z pozvánky (obvykle ano) Oblečení společenské, může být i extravagantnější. VÝLET LODÍ (River party, Sea party) Akce určená pro větší společnost, většinou se koná večer nebo pozdě odpoledne. Hostitel obvykle objedná profesionální obsluhu a živou hudbu. Podávají se alkoholické i nealkoholické nápoje, teplé i studené občerstvení. Pokud jde o večerní akci, bývá předepsáno společenské oblečení – často je vyžadováno i večerní oblek, toaleta. Zpravidla se tančí. SOIREÉ obdoba matiné, ale pořádá se večer. BRIDŽOVÝ VEČER Pod tímto názvem se skrývá posezení, na němž se mohou hrát různé karetní hry (nejen bridž). Oblečení se doporučuje večerní, ve vyšší společnosti bývá často povinný i smoking. Podává se studené občerstvení, víno a destiláty. Pánové kouří doutník. Doporučuje se včasný příchod, zásadně bez partnera. VEČÍREK Obvykle se jedná o neformální akci. Oblečení volíme dle vlastního uvážení. Občerstvení bývá formou studeného bufetu. Toleruje se i vyšší zpoždění. Partneři bývají obvykle vítáni. Na narozeniny přineseme samozřejmě dárky.
RAUT Jedná se o dnes nejčastější formu oficiálních společenských událostí. Je zpravidla určen pro větší množství lidí, mívá méně formální atmosféru než například banket. Může se konat v kteroukoliv denní i večerní hodinu. Je třeba vzít na vědomí, že prvotním účelem rautu není zábava, ale jednání a navazování nových kontaktů. Všude, ale na rautu obzvlášť, je velmi nezdvořilé, když se partnerská dvojice baví výhradně spolu. Občerstvení bývá upraveno na vidličku, tedy tak, aby se dalo bez problémů nabírat a jíst pouze vidličkou, ve stoje. Podávají se jak studená, tak i teplá jídla. Toleruje se i vyšší míra zpoždění. Bývá zvykem, že hostitel s hostitelkou zpočátku vítají u vchodu příchozí hosty. Pokud není uvedeno jinak, je povinný oblek a dámy si berou malou večerní. S ohledem na to, že raut probíhá „ve stoje“, je dobré si k tomu uzpůsobit výšku podpatků. Občerstvení si servírujeme sami pomocí překládacích příborů (lžíce a vidlička). Konzumujeme ho tak, že v jedné ruce držíme talířek, ve druhé vidličku. Nabíráme si decentní porce jídla, obsloužíme se několikrát, vždy si bereme čistý talířek. Velkým prohřeškem je naservírovat si na jeden talířek např. maso a zákusek. Nápoje buď nabízí obsluhující personál z táců, nebo si pro ně chodíme k baru. Pokud přecházíme na jiný druh alkoholu, vždy požádáme o čistou skleničku. Pijeme až po jídle. S kávou je vhodné si na chvilku sednout. BANKET Označujeme tak slavnostní oběd nebo večeři s obsluhou u tabule. Má pevně dané menu a také časový plán, proto se toleruje zpoždění maximálně do 15 minut. Hosté bývají usazováni ke společné tabuli podle zasedacího pořádku. Aperitiv se někdy pije ve stoje, poté se společnost přesune ke stolu. Pro dámy je povinná velká večerní, pro pány zpravidla smoking. Pokrmy se servírují ze společných mís. Na kávu a digestiv se společnost obvykle přesouvá do jiných prostor. Hosté by měli konverzovat pouze se sousedy po levé a pravé ruce, není vhodné se překřikovat přes stůl – to může pouze významná osoba. RECEPCE Rozeznáváme několik druhů recepcí. Obecně je recepce společenský podnik, konaný ve večerních hodinách, a to na základě pozvánek. Z nich je zřejmé, zda jsou zvány i manželky. Rozdíly v recepcích jsou především v tom, při jaké příležitosti se organizují, a z toho pak také vyplývá okruh pozvaných i oblečení. Hostitelem je obvykle vedoucí činitel, podle charakteru recepce. Hostitel stojí celou dobu u vchodu (jsou-li zvány i manželky, tak s manželkou) a vítá přicházející a loučí se s odcházejícími hosty. U recepcí s menším počtem osob může hostitel opustit své místo u vchodu po příchodu většiny pozvaných. Hosté se dostavují po, a nikoli před stanoveným začátkem, příchod by však neměl být pozdější než půl hodiny po hodině uvedené na pozvánce. Trvání recepce je maximálně 2 hodiny, účastníci pobývají podle okolností 30-90 minut. Slavnostní recepci pořádá hostitel u příležitosti státního svátku země nebo jiné obdobné příležitosti (narozeniny monarchy),výročí založení státu, mezinárodní akce velkého významu např. světové konference, výročí významných politických událostí nebo dohod apod. Recepce se rovněž pořádají na počest významných státních návštěv.
Hostitelem je v tomto případě hlava státu, předseda vlády nebo její člen, např. ministr zahraničí, nebo jde-li o svátek jiné země, velvyslanec nebo jiný vedoucí činitel zastupitelského úřadu, příp. podle povahy výročí jeho jiný příslušný pracovník. Zváni jsou především političtí činitelé a dále osobnosti z různých oborů, např. národního hospodářství, kultury apod. Recepce se uskutečňuje vstoje. Jídlo je studené, buď na stolech, nebo je na podnosech roznáší obsluhující personál. Nápoje se podávají u stolu, případně se roznášejí (pouze víno a šampaňské (ne sekt)). Oblečení je vycházkové, nebo formální, podle údajů uvedených na pozvánce. REPREZENTAČNÍ PLES Pořádá jej nejčastěji nějaká organizace nebo instituce. Část vstupenek dostávají její členové, část sponzoři a část jde do prodeje. Organizuje jej plesový výbor. Hlavní pořadatelé by měli vítat hosty u vchodu, dámy by měly obdržet kytku (vhodná např. jedna růže) a pánové přípitek. Oblečení zásadně velká večerní. Na stolech bývá malé občerstvení, ale měly by být k dispozici i prostory, kde si lze dát večeři. Servírují se alkoholické i nealkoholické nápoje všeho druhu – mimo piva. Stolu, u kterých se jí, by měly být mimo taneční sál. Dámy nikdy nechodí na ples samy, zásadně v mužském doprovodu. 3. Jídla a nápoje obecně 1. Jídla a nápoje obecně
Pracovní snídaně • Ovocná šťáva (pomerančová, grapefruitová nebo i tomatová), vločky nebo jiné druhy obilovin, vejce buď samotná nebo s uzeninou (šunka, anglická slaniny), někde pečená ryba, máslo, med, marmelády a džemy, pečivo, káva, čaj a kakao a podobné nápoje. • Alkoholické nápoje se zásadně nenabízejí. Pracovní oběd nebo večeře • U nás sestávají prakticky ze tří částí. Jsou to nejprve předkrmy a lehká jídla (studený předkrm, polévka, teplý předkrm, ryba), hlavní jídla (tzv. jateční maso, drůbež nebo zvěřina – s příkrmy) a jídla na závěr nebo osvěžující jídla (moučník, zmrzlina, sýr, ovoce) a káva. Saláty mohou být podávány jako samostatný chod k teplým jídlům. Shora uvedené menu představuje maximální rozsah, který hostitel může využít, ale většinou je omezí na méně chodů. Oběd sestává ve srovnání s večeří z menšího počtu jídel. • Nápoje související s jídlem, ať jde o jídlo vsedě, tj. oběd nebo večeři, nebo vstoje (recepce), se dělí do tří skupin. Jsou to nápoje, které se pijí před jídlem, tzv. aperitivy, mezi něž patří nasládlejší nápoje (vermuty a podobné nápoje), nebo whisky, gin, vodka, becherovka. Koňak se nikdy nepodává jako aperitiv. • K jídlu se pije pivo, víno nebo sekt, a to zásadně v tomto pořadí. Znamená to, že pivo se nepije po víně a dále, že začne-li se pít k jídlu sekt, nemůže se pít jiný alkoholický nápoj. Lehká bílá vína patří k lehkým jídlům (ryba, drůbež), k tučným jídlům patří těžší vína bílá nebo červená, ke zvěřině víno červené. K moučníkům, zmrzlině nasládlé víno nebo sekt.
• Po jídle se pije ke kávě tzv. digestiv, což jsou nápoje likérové, koňak apod., nikoli však většina nápojů aperitivového typu, zvláště ne nápoje nasládlé nebo gin. Nápoje vyráběné z ovoce (slivovice, meruňkovice apod.) patří spíše do kategorie nápojů typu digestivů, i když se pijí i před jídlem. • Pokud se pije káva u stejného stolu, u něhož se podávalo jídlo, zvedá se pouze hrníček bez podšálku. Pije-li se káva u samostatných stolů, může se zvedat podšálek s hrníčkem, přičemž při pití držíme podšálek jednou rukou a hrníček druhou rukou. • Jako radu je možné doporučit, aby se nápoje nemíchaly, dodrželo se pořadí uvedené shora a aperitivu a hlavně digestivu by se neměla vypít více než jedna sklenička. • Vše, co bylo uvedeno shora o podávání jídla a nápojů, představuje základní pravidla. V praxi se vyskytuje mnoho variant. • Sestavení oběda nebo večeře se liší dle zvyklostí hostitelské země včetně značných krajových rozdílů. Je na místě upozornit na problém tzv. místních specialit. Naše jídla vyplývají především z geografické polohy a jsou odlišná ve srovnání s mnoha evropskými zeměmi a zvláště mimoevropskými zeměmi tím, že jsou těžší. Zveme-li zahraniční návštěvníky na oběd nebo večeři, je vhodné se s nimi předem domluvit nebo si od nich vyžádat souhlas v případě, že jim hodláme nabídnout „typicky české“ pohoštění. Většina návštěvníků sice ze zdvořilosti nebo zvědavosti souhlasí, ale na naše poměrně těžká jídla si obtížně zvykají. • Při pozváních, a to tuzemských i zahraničních hostů, je nutno brát při výběru jídla ohled na případné zdravotní problémy nebo náboženská či morální pravidla, jež dodržují, a nenutit je k požívání jídel a nápojů, které nemohou či nechtějí, jíst nebo pít. V takových případech je vhodné nabídnout jiná přijatelná jídla. K jídlu je nezbytné nabízet vedle alkoholických i nealkoholické nápoje. Hosté z řady zemí (např. ze Severní Ameriky) jsou zvyklí pít k jídlu čistou vodu. 4. Rozmístění účastníků 1. Rozmístění účastníků
Zasedací pořádky podle tvaru stolu: • Obdélníkový stůl hostitel, v případě smíšené společnosti hostitelka zaujímá spolu s hlavním hostem místo uprostřed stolu naproti sobě. V druhém případě hostitel vlastně postupuje své místo hlavnímu (čestnému) hostu a sám usedá po pravici první dámy. První čestné místo je po pravé ruce hostitele (hostitelky), další po jejich levici. Koncová místa u stolu by měli obsazovat domácí muži. U delších stolů je též možné, aby při smíšené společnosti seděl hostitel s hostitelkou v obou koncích stolu naproti sobě a měli tak úplný přehled. To ovšem předpokládá jejich jazykovou a společenskou samostatnost. • Kulatý stůl první čestné místo je po pravici, druhé po levici hostitele/hostitelky.Výhodou je, že žádný z hostů není na konci stolu a všichni přítomní na sebe vidí. • Stůl tvaru „T“ obsazují v čelní straně hostitel s hostitelkou vedle sebe a po jejich stranách nejvýznamnější hosté, ostatní hosté v dolní polovině. V čele však kromě hostitelského páru obvykle mohou sedět dva další páry.
• Pro tvar „E“ platí zásady stolu T, ale včele může sedět více párů. Tento typ umožňuje intenzivní využití prostoru. Tlumočník u všech výše uvedených typů by měl sedět po levici cizího hosta. • V případě nutnosti použití více stolů je nutné vytvořit samostatné, společensky soběstačné a symetricky rozestavěné stoly po 6 – 12 osobách, u kterých je nutno přihlížet k jazykovým znalostem a zájmovému zaměření. Hostitelka a hostitel zaujmou místa každý u jiného stolu, další nejvyšší hosté jsou rozmístěni střídavě u různých stolů jako hostitelé, manželé obvykle každý u jiného stolu. • U méně formálních obědů nebo večeří není nezbytně nutné, aby byli účastníci rozsazeni přesně podle svého společenského postavení. Hostitel přihlíží zvláště tomu, aby spolu mohli hovořit ti účastníci, kteří „si mají co říci“, jejichž pracovní zaměření v daném případě je co nejbližší. Tím se zamezí rozhovoru přes několik osob. 5. Pravidla stolování 1. Pravidla stolování
• V dalším budeme posuzovat pouze průběh společenského setkání, při němž se sedí u stolu. Na tyto podniky je nutno přijít vždy včas. Pokud host přijde pozdě, omluví se hostiteli a jeho manželce, s ostatními se zdraví pouze úklonem nebo pokynutím hlavy, je-li na pozvánce na večeři uveden začátek např. v 19.15, je tím míněno, že večeře začíná v 19.30 a prvních 15 minut je rezervováno pro představení, seznámení a pro podávání aperitivů nebo nealkoholických nápojů. • Shromáždí-li se smíšená společnost (tj. ženy a muži) např. v předpokoji, vstupují na pokyn hostitelky do místnosti, kde se bude podávat jídlo, nejprve ženy s tím, že hostitelka vchází poslední a za nimi muži ve stejném pořadí. • Hosté usedají ke stolu podle připraveného zasedacího pořádku (jmenovky) nebo podle pokynů hostitele. První usedá hostitelka, není-li přítomna tak hostitel, poté hosté podle společenského postavení. Podává-li se aperitiv vstoje, zahajuje se oběd nebo večeře prvním jídlem. • Oběd nebo večeři zakončuje hostitel povstáním, host děkuje za pozvání. • K obědu se podávají lehčí jídla v pořadí: studený předkrm, polévka, ryba nebo omeleta, maso s příkrmem, moučník , zmrzlina, káva, případně ještě sýr, ovoce nebo ovocný salát. Pořadí jídel u večeře je: předkrm, polévka, ryba, maso s příkrmem, moučník, sýr, zmrzlina, ovoce, káva. Předkrm a masité jídlo jsou v porovnání s obědem bohatší. • Obdobně jako místnost, kde se oběd nebo večeře uskutečňuje, mělo by i uspořádání a prostření stolu spojovat stránku estetickou a funkční. Ubrusy by měly být vždy bílé, čisté, vyžehlené a měly by být položeny tak, aby sahaly po úroveň židle. K formálnějšímu obědu nebo večeři patří na stůl květiny. • Na obou stranách talířů jsou položeny příbory, a to tak, že nejblíže k talířům jsou ty, které používáme nejpozději. Jinak řečeno, pro jednotlivé druhy jídla bereme postupně příbory od kraje. Nad talíři jsou příbory dezertní, které na rozdíl od předchozího bereme postupně k jídlu od části příboru ležícího nejblíže talíři. Talíři nikdy nehýbáme, nap. po skončení jídla je neodstrkáváme. Také polévkový talíř nemá být nakláněn. • Látkový ubrousek, připravený buď na prázdném talíři, nebo vlevo od něj, položíme na kolena, nevážeme jej za krk nebo za košili. Jeho účel je dvojí - chrání oděv a můžeme jej použít k utření úst. Po skončení jídla odkládáme ubrousek na stůl vlevo od talíře. Je-li k dispozici pouze
papírový ubrousek, nedá se obvykle dát na kolena a slouží výhradně k utření úst. Po použití se odkládá na talíř. Při společenských podnicích a v restauracích zásadně nepoužíváme ubrousek k tomu, abychom jím utírali talíře nebo příbory. Je to velký projev nezdvořilosti vůči hostiteli, který odpovídá vůči svým hostům za to, že místo, kam je zve, má dostatečnou úroveň. • Nalevo od talířů je umístěn talířek na pečivo, které před jídlem vždy lámeme, vpravo nad talířem je sklenice, případně misky se salátem nebo kompotem. • U stolu se sedí přirozeně, ne křečovitě a hlučně. Pokud nedržíme příbor, jsou ruce na kolenou. Lokty jsou co nejblíže těla, nikdy je nedáváme na stůl, stolu se dotýkáme nejvýše zápěstím, nohy jsou u sebe a nekříží se. Ženy odkládají kabelky na klín nebo za sebe. • Příbor držíme co nejvíce na konci, při jídle jej neodkládáme mimo talíř. Jestliže jsme jej odložili a hodláme ještě pokračovat v jídle, položíme vidličku a nůž na talíř křížem, jestliže jsme skončili, pokládáme je vedle sebe šikmo přes talíř. V držení příborů jsou velké rozdíly držení mezi zeměmi. Nůž se používá pouze na krájení, nevzdaluje se od talíře a nikdy se nedává do úst. Kávová lžička slouží výhradně k míchání cukru nebo mléka, neolizuje se a po zamíchání se pokládá na podšálek. Káva nebo čaj se nepije tak, že je lžička v šálku, ani se tam po dopití nedává. Při jídle a pití je nutno se vystříhat jakýchkoli zvuků (srkání, mlaskání, cinkání příbory o talíře nebo o sklenice). • Pokud si nejsme jisti, jak se určitý druh jídla jí, např. v zahraničí nebo v restauraci s nezvyklými druhy jídel, jsou z této situace dvě východiska. Buď požádáme známou osobu o návod a radu, nebo sledujeme, jak si počíná hostitel či jiní spolustolovníci. • V žádném případě nesmíme požádat hostitele nebo personál, aby nám zbytek jídla zabalil, abychom si jej odnesli. Tento hrubý prohřešek se vztahuje na všechny druhy podniků, tedy i na takové, které se pořádají vstoje. 2. Podávání jídel a nápojů
MENU - pořadí podávání jídel • Amuse gueule (malé jednohubky podávané k aperitivu) • Studený předkrm (nabízí obsluhující personál z velkého podnosu – např. plněné vejce kaviárem, plněná rajčata …) • Polévka (zásada nikdy se nejí úplně všechna, nechává se malý zbytek, měla by se podávat ve speciální polévkové misce) • Teplý předkrm • Sorbet (zmražená ovocná dřeň s cukrem) • Hlavní chod (talíř – mísa, by měl odpovídat tvaru pokrmu, dušená jídla se servírují v rendlíku s poklicí (timbálu), omáčky a šťávy se podávají v omáčníku, a to vždy se lžící, Pozor– šťávou se maso podlévá, omáčkou přelévá). •Důležité výrazy týkající se jídla a stolování kotleta s kostí – poté, co ji obereme vidličkou a nožem,, můžeme ji vzít do ruky, ale na stole by měla být založena miska na oplachování prstů biftek – zde rozlišujeme několik stupňů propečení Eleu: velmi krátce propečené maso, uprostřed studené rare, asignant: krátce a prudce opečené maso, krvavé medium, a´l´anglaise, a point: optimální stav upečení masa – do růžova well done, bien cuit: dobře propečené maso filet mignon: středně propečené svíčková
svíčková Stroganov: svíčková nakrájená na nudličky, rajčatový základ, smetana entrecóte double: roštěná pro dvě osoby, porcuje se vždy před hostem tournedos: závitky Chateaubriand: dvojitý steak pečený vcelku, určený pro dvě osoby club steak: řez masa z hovězího hřbetu dranžírování: porcování masa filírování: plátkování masa flambování: dohotovování jídla u stolu pomocí hořícího alkoholu fricassé: drůbeží maso nakrájené na kostičky, podávané ve světlé omáčce gratinování: zapékání hašé: jemně nasekaný nebo mletý masový pokrm ragú: vařené, na kousky nakrájené maso v omáčce restování: opékaní (nejčastěji brambory) soté: jemná, lehká smetanová omáčka al dente: optimální stav uvaření těstovin nebo zeleniny blanšírování: krátké povaření nebo spaření horkou vodou consommé: silný čirý vývar kokotka: šálek, v němž se zapékají a servírují gratinovaná jídla couvert (kuvér): přirážka účtovaná v luxusnějších restauracích za pečivo, ochucovadla, másloí apod. soufflé: druh nákypu zjemněný bílkem a různými příchutěmi sommelier: sklepník, nápojář, který se stará výhradně o vína dekantování: slévání tekutiny (zpravidla vína) kvůli odstranění usazeniny Přílohy: Brambory: nekrájíme je nožem, ale dělíme vidličkou, na talíři je nikdy nemačkáme! Ratatouille (francouzská zelenina): typické pro francouzskou kuchyni, jedná se o směs různě upravené zeleniny Krokety: dělíme je nožem a vidličkou Obloha: zde platí zásada, že cokoliv je na talíři, je k jídlu, t.zn. i různé ozdobné součásti zeleninové oblohy. • Sýr (sýrové variace) Je vhodné jej servírovat na dřevěném prkýnku, odkud jej překládáme na dezertní talíře. Okraj sýrového bochníku obvykle odstraňujeme. Důležitá je teplota podávaného sýru, nikdy by neměl být právě vytažený z ledničky. Jí se bez pečiva. • Moučník (teplé moučníky servírujeme na předehřátých talířích). • Ovoce (podává se na talířku – mělo by být obsluhou upraveno tak, aby se dalo jíst vidličkou a nožem. Pokud jíme peckovité ovoce, do úst je vkládáme rukou, ale pecku vyplivujeme na lžičku a odkládáme na talířek.) K tomu je i přesně určené pořadí nápojů: • Aperitiv • Pivo • Víno • Sekt • Digestiv
• Káva Kombinace jídel a nápojů Aperitiv – suché martiny, suché bílé víno, portské, Malaga apod. Podává se asi 15 minut před začátkem jídla a servíruje se už nalitý. Sklenice se staví vpravo od ostatních, pije se pouze před hlavním chodem, později už ne, pokud jej nevypijeme, necháme jej nedopitý odnést. Předkrm – bílé víno Polévka – hodí se k ní lehčí červená nebo bílá vína, ale obvykle se podává bez nápoje. V zahraničí se k vývaru podává suché sherry. Ryby a plody moře – většinou bílá vína Žabí stehýnka (teplý předkrm) – bílá vína Hovězí maso – červená vína nebo pivo Telecí maso – lehká červená vína, která nepřebijí jeho chuť Vepřové maso – záleží na jeho úpravě, kořenější a aromatičtější masa vyžadují červená vína, další možnost je pivo Uzeniny – doporučuje se pivo, červená i bílá vína, ale vždy suchá, tvrdší, nevhodná jsou sladká a aromatická vína Drůbež – bílé víno nebo pivo Pečená kachna nebo husa – mladé červené víno Krocan – má na sobě bílé i červené maso – podle toho volíme víno, hodí se pochopitelně i pivo Jehněčí a skopové maso – vhodnější jsou červená vína, opět pivo Zvěřina – červená vína nebo pivo Těstoviny a zeleninová jídla – bílá vína Studené mísy – bílá i červená vína, lze i pivo Měkké sýry a sýry s bílou plísní – červená vína, ke kozímu sýru – bílá vína, k rokfóru – sladší bílá vína, tvarůžky a další silně aromatické sýry – pivo Teplý moučník – dezertní vína Zákusky – rovněž dezertní vína, sladší bílá vína nebo sekt Zmrzlina – sladší bílá vína nebo sladší sekt Digestiv – koňak, whisky, těžší likéry. Ovoce – alkoholické nápoje se k němu obvykle nepodávají, v zahraničí se k němu servíruje sekt Nápoje VÍNO Při výběru vín se řídíme jednoduchou zásadou: čím kořeněnější a chuťově výraznější je jídlo, tím těžší a výraznější vína podáváme. Servíruje se v lahvích a otevírá se až před hosty. Zátka se nikdy neprovrtává celá, aby její korkové zbytky nenapadaly do lahve. Nalévá se vždy do sklenek na stopce, bílé do menších a otevřenějších než červené. Sklenici nikdy nedržíme za její horní část, vždy za stopku. Hostitel (nebo objednatel vína) ochutnává a schvaluje výběr. Následně se nalévá nejprve ženám a pak mužům, podle společenské významnosti, naposledy si dolije hostitel. Bílé víno je po nalití vhodné uložit do chladiče, aby nezteplalo.
Dříve platilo pravidlo, že bílé víno se smí dolévat pouze do prázdné sklenice, to už dnes neplatí. Bílé, stejně jako červené, víno lze dolévat průběžně. Velmi nezdvořilé je obrátit sklenici dnem vzhůru s tím, že už pít nebudeme. Neodpustitelným prohřeškem je míchání kvalitního vína vodou nebo čímkoli jiným. Víno se nepije, ale upíjí po doušcích. Kromě bílého vína z bílých odrůd hroznů a červeného z modrých odrůd hroznů, známe ještě víno rosé (růžové víno), které se získává buď ze speciálních červených odrůd obsahujících méně barviva nebo z modrých hroznů bez nakvašení. U stolních a jakostních vín lze růžové víno získat také míšením bílého a červeného vína. DEZERTNÍ VÍNA Označují se jím jednak aromatická vína s vysokým obsahem cukru a alkoholu, jako je třeba tokajské, jednak vína likérová – např. portské nebo sherry a do třetice vína kořeněná – vermuty. SEKT Pozor: Mluvíme vždy o sektu, termín šampaňské před znalci neužíváme, svědčilo by to o naší neznalosti. Název šampaňské přísluší výhradně francouzskému sektu z kraje Champagne, vyráběnému za přísně kontrolovaných podmínek! Jedná se tedy o šumivé víno, které se dělí na tři skupiny podle metody výroby: Sekty kvašené v lahvích – nesou na etiketě označení tradiční metoda – Méthode classique Sekty kvašené v lahvích a filtrované v tancích – kvasí v láhvi až do chvíle, kdy je potřeba odstranit kaly. Pak se víno pod tlakem přečerpá do tanků, filtruje a znovu nalahvuje. Označují se Bottle Fermented. Sekty kvašené v tancích – označují se Méthode charmat. Dělíme je na: Extra suché (brut sauvage, brut zéro, ultra brut, extra brut) Velmi suché (brut) Suché (sec) Polosuché (demi-sec) Polosladké (demi-doux) Sladké (doux) Perlivá vína nemají s klasickým sektem nic společného, kromě obsahu kysličníku uhličitého, vyrábějí se umělým sycením révového vína. Sekt servírujeme do skleniček tří typů – špička, flétna, miska. Obecně se nejvíce doporučuje flétna, z misky velmi rychle vyprchají bublinky. Pokud nemáte rádi příchuť bublin na jazyku, sekt si neobjednávejte, nebo jej odmítněte, protože míchání sklenicí, aby kysličník vyprchal, nebo ještě v horším případě vymíchávání bublinek brčkem nebo lžičkou – je známkou hrubé neúcty k vínu a vaší společenské neznalosti. Na rozdíl od vína se sekt neupíjí, ale pije se a vychutnává plnými doušky. Při otevírání má být láhev nakloněna v úhlu asi 45 stupňů. Otáčíme lahví, nikoliv zátkou! Pokud jej nerozlijeme celý, měl by zbytek stát v nádobě s ledovou tříští. Pokud jej potřebujeme rychle vychladit, posypeme tříšť solí. PIVO Pokud se podává lahvové pivo na stůl, nalévá se zásadně do skleničky s nožkou. V lepších restauracích by se točené pivo mělo podávat ve sklenici maximálně o obsahu 0,3 l.
LIHOVINY Dělí se na destiláty vyráběné teplou cestou a vlastní lihoviny vyráběné studenou cestou, tedy smícháním konzumního lihu s přísadami. Dělíme je na: Koňak (cognac) – jedná se o vinný destilát ze středofrancouzské oblasti. Třikrát se destiluje a musí zrát minimálně dva roky ve speciálních dubových sudech. Špičkové koňaky se nechávají za neustálé péče zrát kidně i třicet, čtyřicet i padesát let. (Nejznámější koňaky jsou: Kartelů, Curvoisier, Hennessy, Larsen, Rémy Martin, Bisquit, Delamain, Favraud, Monet, Baron Otard ..) Brandy – anglický název pro vinné destiláty, které se připravují destilací lehkých bílých vín. Někdy se jako brandy označují všechny pálenky z ovoce, resp. ovocných vín. Koňak a brandy se podávají nejčastěji ve speciálních baňatých sklenicích – napoleonkách. Nalévá se jen na dno, sklenici nedržíme za stopku, ale v dlani a uvolňujeme aroma tekutiny krouživým pohybem. Nechladí se, za optimální se pokládá teplota jen o něco málo nižší než pokojová. Nalévá se do sklenek až u stolu Ovocné pálenky – slivovice, meruňkovice, hruškovice …. Servírují se ve sklenkách na stopce, dobře vychlazené. Whisk(e)y – jedná se o obilný destilát, žlutohnědé barvy s obsahem minimálně 40% alkoholu. Pravá whisky se produkuje v Irsku, Skotsku, Anglii, USA a Kanadě. Původní, tedy irská whisky se vyráběla z ječného sladu, který se sušil kouřem z rašeliny, čímž získával charakteristickou příchuť. Nejznámější : Irské whiskey – John Jameson, Tullamore, Tyrconnell Skotské whisky – Ballantine´s. Blafl and White, Johne Walker, Vat 69 Americké whisk(e)y – Four Roses, Jim Beam, Jack Daniel´s, Old Crow, Harper Whisky servírujeme ve speciálních sklenicích (whiskovkách) se silným dnem. Nechladí se. Další lihoviny: Vodka – bezbarvá obilná lihovina. Akvavit – obilný destilát s převládající příchutí kmínu, původem ze severoevropských zemí. Gin – obilná pálenka s příchutí jalovce, vyráběný destilováním obilního destilátu přes váček s jalovcem a kořením. Borovička – nemá s borovicí nic společného, borievka je slovensky jalovec. Genever – holandský národní nápoj, sladový destilát s přídavkem jalovce. Absint – nápoj zelené barvy s bylinkovým extraktem, považuje se za návykový. Pastis – anýzový nápoj, který se pije s ledem a neperlivou vodou. Tequilla – pálenka z agáve, pije se dvěma způsoby – bílá se solí a citronem, zlatá se skořicí a pomerančem. Rum – destilát z cukrové melasy, může být bílý nebo přibarvený karamelem. LIKÉRY Jde o ochucené a slazené destiláty. Rozlišujeme ovocné likéry (např. Grand Marnier, Maraschino, Cherry,..), bylinné likéry (např. Becherovka, Fernet Stock,...) a emulzní likéry (různé vaječné, kávové a čokoládové).
KÁVA Měla by se vždy servírovat do zahřátých šálků nebo alespoň vypláchnutých horkou vodou, vždy s podšálkem. Ke kávě patří sklenička s minerální vodou. Lžičku po zamíchání kávy nikdy neolizujeme! Při uchovávání by káva neměla přijít do styku s barevným kovem (cín, hliník, mosaz, měď, stříbro, nikl..) Nejčastěji se podává: Espreso – z presovaru Mocca káva – malý šálek a konvička Černá káva – větší šálek a konvička Turecká káva- z džezvy, v malých šálcích (neplést si je s lógrem zalitým horkou vodou) Capuccino – s napěněným mlékem Vídeňská káva – černá překapávaná káva se šlehačkovou čepičkou Irská káva – s whisky a šlehačkou Káva coretto – italská specialita – malé espreso s grappou Frapé – nescafé s cukrem a studenou vodou šlehané ručním šlehačem ČAJ Naprostá většina prodávaných čajů jsou směsi různých druhů, namíchané tak, aby chuťově harmonovaly. Čaj se dělí na černý (fermetovaný) a nefermetovaný. Listy černého čaje prodělávají proces fermetace, při němž se v nich díky mikroorganismům vytváří v regulovaném prostředí éterický olej a aroma. Podle kvality se černý čaj dělí na čaje listové (leaf), zlomkové (brojena), čajovou drť (fannings) a čajový prach (dust). Čaj nevaříme, jen spařujeme. Na čtvrt litru tekutiny dáváme dvě až tři lžičky čaje. Černý čaj spařujeme vodou, která dosáhla bodu varu. Za velmi nevkusné se považuje pít čaj (i kávu) se lžičkou v šálku. Čaj je vzácný nápoj, proto si do skutečně kvalitních čajů nedáváme cukr, citron ani mléko. Pokud si objednáme černý čaj s citronem, citron se servíruje zvlášť na talířku s lisem, sem se také odkládá vyluhovaný sáček – na podšálek by se odkládat neměly. Kouření • Základní pravidlo pro kuřáky zní neobtěžovat druhé. Dnes je již podle nového zákona kouření na veřejných prostranstvích zakázáno, v restauracích je však prozatím povoleno s tím, že prostory pro kouření bývají přesně vyhrazeny. • U stolu nekouříme, pokud ještě někdo z přítomných jí a rovněž je to nevhodné mezi jednotlivými chody. Na banketech na úrovni se kouří až u kávy, tehdy se také servírují popelníky. • V přítomnosti dámy by se měl pán nejdříve zeptat, zda si může zapálit. Pokud mu to dovolí, nabídne nejdříve cigaretu jí (pokud neví jistě, že nekouří), teprve potom si zapálí on sám. Doutníky • Kouření doutníků je do jisté míry rituální obřad. K zapálení by se neměl používat zapalovač, zejména benzínový, ale zápalky. Jak vypadá správný rituál: Obsluha by nám kromě doutníku měla přinést doutníkové nůžky nebo gilotinku, zápalky a balzový nebo cedrový plátek (ten mohou nahradit speciální doutníkové zápalky).
Odštípneme špičku doutníku, zapálíme plátek pomocí zápalky a několikrát plamenem přejedeme pod doutníkem (ne přímo po něm), abychom jej prohřáli. Teprve potom plamen přiblížíme ke špičce – opět by se jí neměl dotýkat – a počkáme, až špička začne doutnat, aniž bychom tomu pomáhali vtahováním kouře. Pomalu doutníkem otáčíme a zapalujeme jej po celém obvodu. Doutník kouříme velmi pomalu, potahujeme mnohem méně často než třeba z cigarety (cca 2x za minutu). Kouříme pouze do dvou třetin, poslední třetina už ani není příliš chutná. Protože doutníky neobsahují papír, na rozdíl od cigarety po odložení nedohoří do konce, ale samy zhasnou. Proto je také „netípáme“, pouze je odložíme do popelníku a necháme vyhasnout. Doutníky dělíme na : • Long fillers (s dlouhou náplní, vlhké) – vyrábějí se rušně z celých tabákových listů. Aby nevysychaly, balí se tak, že jsou na jednom konci uzavřené – tuto „čepičku“ musíme před kouřením odříznout speciálními nůžkami nebo gilotinou. • Short fillers (s krátkou náplní, suché) mají náplň z nařezaných tabákových listů. Skladují se v suchu. Patří k nim naprostá většina prodávaných doutníků. 11. Přípitky a proslovy 1. Přípitky a proslovy 1. Přípitky a proslovy
• K prvnímu přípitku vyzývá hostitel. Pokud hostitel chybí, ujme se přípitku hostitelka. Na pokyn toho, kdo přípitek pronáší, přítomní povstanou. Po proslovu a přípitku opět usednou a zbytek nápoje dopijí vsedě. Projev by neměl být příliš dlouhý, pokud nedokážeme spontánně hovořit a jsme nuceni pronést proslov, je dobré si jej připravit předem. • I zde platí hierarchie, připíjí tedy: o Mladší staršímu. o Méně významný významnějšímu. o Pán dámě. o Podřízený nadřízenému. o Pokud jsme hosty, je zdvořilé připít hostitelům.
