Studijní materiál k e-learningovému kurzu. Praktická příručka k projednávání přestupků

Studijní materiál k e-learningovému kurzu

Praktická příručka k projednávání přestupků

Rentel, a. s.

 

01/2015

‐ 1 ‐ 

Obsah: 01. INFORMACE KE KURZU............................................................................................................4 02. SLOVO ÚVODEM .........................................................................................................................4 1. JUDIKATURA K NĚKTERÝM ZÁKLADNÍM POJMŮM A PRINCIPŮM ..............................5 1.1. Výklad pojmu „trestní obvinění“ .............................................................................................................5 1.2. Judikatura k zásadám správního trestání.................................................................................................5 1.3. Komentář k pojmům společné řízení a absorpční zásada .........................................................................7

2. SPECIFICKÉ SITUACE URČOVÁNÍ PŘÍSLUŠNOSTI K PROJEDNÁVÁNÍ PŘESTUPKŮ 8 2.1. Veřejnoprávní smlouvy ...........................................................................................................................8 2.2. Přestupky vs. správní delikty...................................................................................................................9 2.3. Komise vs. Přestupkové oddělení............................................................................................................9 2.4. Distanční delikty ...................................................................................................................................10 2.5. Postoupení věci z důvodu nepříslušnosti nebo usnadnění řízení ............................................................10

03. VYBRANÉ OBLASTI A INSTITUTY ŘÍZENÍ O PŘESTUPKU.......................................... 11 03. VYBRANÉ OBLASTI A INSTITUTY ŘÍZENÍ O PŘESTUPKU.......................................... 12 3.1. Stanovení skutkové podstaty přestupku................................................................................................12 3.2. Obstrukce .............................................................................................................................................14 3.3. Právo na tlumočníka a tvrzená příslušnost k národnostní menšině ........................................................16 3.4. Aplikační problémy realizace práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí .........................................17 3.5. Náhrada škody......................................................................................................................................18 3.6. Smír......................................................................................................................................................19 3.7. Zastoupení............................................................................................................................................20 3.8. Drogy....................................................................................................................................................20

 

‐ 2 ‐ 

3.9. Pokračující a trvající přestupek, poruchový delikt..................................................................................22 3.10. Specifika blokového řízení...................................................................................................................23 3.11. Správný postup při námitce podjatosti ................................................................................................23 3.12. Odvolací a přezkumné řízení ...............................................................................................................24

4. NEJČASTĚJŠÍ CHYBY ÚŘEDNÍKŮ V PŘESTUPKOVÉM ŘÍZENÍ...................................... 26 4.1. Chyby v dokazování ..............................................................................................................................26 4.2. Chyby v poučování................................................................................................................................27 4.3. Zvláštní povinnosti správního orgánu u násilných přestupků .................................................................27 4.4. Práce se spisem ‐ obsah spisu, úřední záznamy, oprávněná úřední osoba ..............................................28

4.4.1. Vedení spisu .......................................................................................................... 28 4.4.2. Povinnosti oprávněných úředních osob................................................................. 29 4.4.3. Protokolace............................................................................................................ 30 4.4.4. Předvolávání.......................................................................................................... 31 4.4.5. Nahlížení do spisu .................................................................................................. 32 4.4.6. Uložení pořádkové pokuty .................................................................................... 32 4.4.7. Vyznačení právní moci na elektronické verzi rozhodnutí..................................... 32 4.5. Výrok a odůvodnění rozhodnutí ............................................................................................................33

5. DORUČOVÁNÍ.............................................................................................................................. 35 5.1. Judikatura k fikci doručení ....................................................................................................................35 5.2. Chyby v doručování...............................................................................................................................36 5.3. Určení neplatnosti doručení..................................................................................................................38

6. NÁVRHOVÉ PŘESTUPKY A JEJICH SPECIFIKA.................................................................. 39 7. VYBRANÉ OTÁZKY A ODPOVĚDI Z KONZULTAČNÍCH DNŮ ODBORU VŠEOBECNÉ  SPRÁVY MINISTERSTVA VNITRA A KRAJSKÝCH ÚŘADŮ.................................................. 41 8. PŘESTUPKOVÉ PŘÍKLADY K ZAMYŠLENÍ ......................................................................... 45

 

‐ 3 ‐ 

„Ius est ars aequi et boni – Právo je umění spravedlivého a dobrého“ Publius Iuventius Celsus

01. Informace ke kurzu Kurz je koncipován jako nástavba kurzu Přestupkové právo a má adresátovi poskytnout odbornější informace, vycházející z judikatury, z metodických pokynů Ministerstva vnitra České republiky a krajských úřadů a především z praxe. V rámci kurzu jsou představeny nejčastější chyby úředních osob při vedení přestupkových řízení, při práci se spisy a při přípravě usnesení a rozhodnutí, specifické instituty i problémy při praktické aplikaci některých zákonných ustanovení. Vedle toho jsou zodpovězeny otázky, často kladené zpracovateli přestupků při konzultačních dnech, opět s odkazy na relevantní judikaturu. V obecné rovině jsou popsány modely projednávání přestupků na obcích, výhody a nevýhody veřejnoprávních smluv i možnosti organizačního uspořádání správního orgánu, zajišťující optimální vytížení úředníků. Kurz si klade za cíl seznámit úředníky s požadavky krajských úřadů a soudů na kvalitu postupů v přestupkovém řízení, a tím zvyšovat jejich odbornost a úspěšnost jejich rozhodnutí v případě napadení odvoláním. Současně jsou vyvraceny některé mýty přestupkového práva. Kurz se v části hmotněprávní orientuje především na přestupky nedopravní. Procesní otázky by nicméně měly být zajímavé i pro kolegy, kteří řeší výlučně dopravní přestupky a některé části byly stanovisky a judikaturou z oblasti dopravních přestupků přímo inspirovány (např. obstrukce v řízení).

02. Slovo úvodem Veškeré informace, obsažené v kurzu, vycházejí z právní úpravy, obsažené v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), z judikatury, stanovisek a metodických pokynů Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“) a krajských úřadů. Velmi důležitým podkladem pro přípravu kurzu byly dále výstupy z kontrol, provedených na obecních a městských úřadech zejména v Jihočeském kraji a v Kraji Vysočina. Tyto informace byly doplněny o některé praktické zkušenosti autora kurzu, získané při čtyřletém působení v pozici vedoucího přestupkového oddělení Magistrátu města Jihlavy. Na několika místech autor komentuje rozpory mezi řádným postupem de lege lata a praxí na úřadech, k nimž doplňuje možné postupy a řešení. Není v žádném případě snahou autora navádět úředníky k nesprávnému úřednímu postupu, může však nastat situace zákonem neupravená a velmi často jsou na ni stanoviska metodických orgánů nejednotná. Cílem je tak poskytnout řešení praktické a nerozporné se zákonem, jakkoliv může mít nadřízený správní orgán na věc jiný pohled. V následujícím textu je často vysvětlován rozdíl mezi různými skutkovými podstatami přestupků. Pro zjednodušení platí fikce, že jednání pachatele nevybočí z mantinelu přestupků, protože popisování možných trestných činů, které by mohly nastat způsobením závažnějšího následku, není předmětem tohoto kurzu.

 

‐ 4 ‐ 

1. Judikatura k některým základním pojmům a principům

1.1. Výklad pojmu „trestní obvinění“ Ačkoliv nejsem zastáncem historických exkursů, považuji za nezbytné v úvodu zmínit judikát Evropského soudního dvora, který měl na oblast přestupků velice významný dopad a zásadně ovlivnil postavení obviněného v řízení o přestupku. Kdokoliv projednává přestupky, zjistí po poměrně krátké době, že mezi právy obviněného a dalších účastníků řízení je značný rozdíl. Obviněnému svědčí množství práv, naopak povinností má jen poskrovnu, nesmí být k ničemu donucován, smí lhát, jen obtížně mu lze uložit pořádkovou pokutu za nedostavení se bez omluvy ke správnímu orgánu. Tato disproporcionalita je dána tím, že obvinění z přestupku je ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vnímáno jako „trestní obvinění“. Jak k tomu došlo? Jistý pan Lauko ze Slovenska se v roce 1994 dopustil přestupku proti občanskému soužití, za což byl pokutován. Obrátil se se stížností na Ústavní soud, u kterého argumentoval, že svoji záležitost nemohl nechat projednat spravedlivě a veřejně a úřady nebyly nestranné, čímž byla porušena jeho lidská práva a základní svobody. Ústavní soud jeho stížnost zamítl s tím, že nejde o rozhodnutí o „trestním obvinění“, protože spáchané porušení zákona nemohlo vést k uvěznění, nejde tedy o věc trestního, ale správního práva. Evropský soudní dvůr však v rozsudku J-ESLP č. 34/1999 ze dne 2. 9. 1998 konstatoval, že inkriminované jednání zřejmě bylo trestní povahy, neboť porušené ustanovení přestupkového zákona má všeobecný charakter, tedy dopadá na každého, a uložená sankce má odstrašující a kárný účel. Soud dále prohlásil, že není potřeba, aby hrozící sankce byla natolik závažná, aby spadala do trestní oblasti, což byl určitý posun oproti dřívější judikatuře. Na základě uvedeného shledal Evropský soudní dvůr porušení čl. 6 odst. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Velice zajímavé je, že soud v návaznosti na tento závěr konstatoval rovněž, že je s Úmluvou neslučitelné, že výkon státní správy provádí zaměstnanci úřadů, kteří nemohou být rozhodně pokládáni za nezávislé na výkonné moci, proto je nezbytně nutné, aby měl účastník řízení možnost nechat rozhodnutí správního orgánu přezkoumat soudem. V soustavě soudů České republiky plní tuto úlohu Krajské soudy, které jako prvoinstanční soudy rozhodují v rámci správního soudnictví o správních žalobách. Právě trestní povaha přestupkového řízení vedla k tomu, že se v široké míře začaly i v přestupkových řízeních obviněným přiznávat práva, náležející jim v řízení trestním. Je velká škoda, že stejný posun nenastal také u práv, které mají jiné subjekty, vystupující v přestupkovém řízení.

1.2. Judikatura k zásadám správního trestání A) Zásada „nekoncentrace“

1

   Čl. 6 Právo na spravedlivý proces – odst. 1: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,  veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne  o  jeho  občanských  právech  nebo  závazcích  nebo  o  oprávněnosti  jakéhokoli  trestního  obvinění  proti  němu.  Rozsudek  musí  být  vyhlášen  veřejně,  avšak  tisk  a  veřejnost  mohou  být  vyloučeny  buď  po  dobu  celého  nebo  části  procesu  v  zájmu  mravnosti,  veřejného  pořádku  nebo  národní  bezpečnosti  v  demokratické  společnosti,  nebo  když  to  vyžadují  zájmy  nezletilých  nebo  ochrana  soukromého  života  účastníků  anebo,  v  rozsahu  považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla  být na újmu zájmům spravedlnosti. 

 

‐ 5 ‐ 

Za nejvýznamnější judikát z procesněprávního hlediska považuji rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 39/2010-68, který zapovídá v řízení o přestupku aplikovat tzv. „koncentrační zásadu“. Správní řád v ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, v části za středníkem stanoví, že správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy. V řízení o přestupku je ale obviněný pánem své strategie v řízení a je oprávněn být absolutně pasivní. V řízení sankčním, kterým je také řízení přestupkové, se uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu ukládá povinnost činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to i v případě, že obviněný neposkytuje žádnou součinnost. Princip koncentrace řízení ve své podstatě říká, že co obviněný nesdělí v řízení v prvním stupni nebo do okamžiku, který mu k tomu správní orgán určí, nemůže již nadále v řízení uplatňovat. V přestupkovém řízení je ale tuto zásadu třeba konfrontovat s ustanovením § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, které jako lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu stanoví, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Je nezbytné mít na paměti, že tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku, protože zákon o přestupcích neomezuje jejich uplatňování pouze na určité stádium řízení a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Obviněný v přestupkovém řízení tedy není povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu. Z toho vyplývá, že se obviněný může k procesní aktivitě rozhodnout až v pozdější fázi řízení, a správní orgán se i tak musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. Judikát tak de facto umožňuje obviněným řízení pasivně přihlížet a až v okamžiku, kdy jsou takříkajíc „všechny karty na stole“ začít se znalostí důkazů stavět obhajobu. Dle Nejvyššího správního soudu by uplatnění zásady koncentrace řízení omezilo v rozporu se zákonem realizaci procesních práv obviněného. Judikát ještě více posiluje procesní postavení obviněného, zde bohužel na úkor správních orgánů, kterým u vychytralých obviněných komplikuje práci. Stejný závěr zopakoval Nejvyšší správní soud v obecné rovině správních deliktů i v rozsudku č. j. 1 As 136/2012-23 ze dne 27. 11. 2012. B) Volné hodnocení důkazů V drtivé většině přestupkových kauz existují mezi jednotlivými důkazy rozpory. V takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 84/2009-77 konstatoval, že hodnocení důkazů je myšlenková činnost správního orgánu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a pravdivosti. Správní orgán určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda je lze v dané situaci použít. Právě proto musí správní orgán provést dokazování v potřebném rozsahu a opatřit dostatečné podklady pro rozhodnutí, aby mohl dostatečně zodpovědět jak otázky skutkové, tak i ty právní. „Zásada volného hodnocení důkazů spočívá v uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy správní orgán např. zkoumá, zda výpověď svědka je logická, zda se svědek případně i v okolnostech méně podstatných neodchyluje od své předchozí výpovědi, přičemž v případě odchylek musí správní orgán dotazem zjišťovat, proč k nim ve výpovědi svědka dochází. Při hodnocení důkazů správní orgán vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti případných rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Aby správní orgán mohl spolehlivě důkaz zhodnotit, musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit případné rozpory mezi nimi, zkoumat, proč k nim dochází, a jedině tak může získat bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného. Hodnocení důkazů je hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, jejich závažnosti a zákonnosti. Provedené důkazy musí správní orgán zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení

 

‐ 6 ‐ 

založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno v souladu se zásadou presumpce neviny rozhodnout ve prospěch obviněného (in dubio pro reo).“ Když je řeč o posílení práv obviněného a hodnocení důkazů, doplňuji ještě rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 2/2005 ze dne 20. 1. 2006, v němž je konstatováno, že správní orgán sice má právo rozhodnout o tom, které důkazy v řízení provede, nesmí však omezit právo obviněného na vyslechnutí svědků, kteří proti němu svědčí, jakož i na dosažení předvolání a vyslechnutí svědků, kteří mají svědčit ve prospěch obviněného. Správní orgán tak musí každého svědka označeného obviněným vyslechnout, a to i v případě, že jeho svědectví považuje za bezcenné a s ohledem na vazby k obviněnému také za neobjektivní. Odmítnutí navrženého důkazu je vnímáno jako porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. C) Materiální pravda V přestupkovém řízení je úkolem správního orgánu úplně a přesně zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomuto účelu je povinen shromažďovat dostupné podklady, přičemž je na jeho uvážení, které by to měly být a jaký by měl být jejich rozsah. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 12/2010-79 konstatuje: „Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání dovozována z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti spáchaného skutku, mající znaky skutkové podstaty přestupku, nad vší rozumnou pochybnost stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, a současně vylučovat možnost jiného závěru. Podle pravidla in dubio pro reo není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.“

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 1:

OBVINĚNÝ MÁ PRÁVO A POVINNOST LHÁT.

1.3. Komentář k pojmům společné řízení a absorpční zásada Správní orgán je povinen vést společné řízení o všech skutcích obviněného, k jejichž projednání je příslušný a které se staly dříve, než bylo o některém z nich rozhodnuto (v trestněprávní doktríně je souběh dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek za podmínky, že tento rozsudek

 

‐ 7 ‐ 

později nabyl právní moci). Tato povinnost, zakotvená v přestupkovém zákoně v § 57 odst. 1, je procesní cestou k naplnění § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, zakotvujícího pro účely trestání sbíhajících se přestupků princip absorpce. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku č. j. 1 As 28/2009-62 uvedl, že nutnost aplikovat tento trestněprávní institut vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. Je-li vedeno společné řízení, není samozřejmě možné sečíst sazby za jednotlivé skutky a sankci vyměřit v tomto rozsahu. Uplatňuje se právě princip absorpce, který znamená, že přestupek s vyšší sazbou „konzumuje“ ten méně závažný. Spáchání více skutků je pro správní orgán argumentem pro uložení sankce v horní polovině zákonné sazby, je tedy jasnou přitěžující okolností. Pokud by správní orgán společné řízení nevedl, ač pro to byly splněny podmínky, neznamená to samo o sobě vadu řízení dopadající na zákonnost rozhodnutí, z navazujících rozhodnutí ale musí být patrné, že zásady stanovené pro ukládání sankce za souběh přestupků byly uplatněny. To v praxi znamená, že má-li správní orgán uzavřené dokazování a před vydáním rozhodnutí obdrží další oznámení na stejného pachatele, nemusí si řízení komplikovat, ale musí se v odůvodnění rozhodnutí o novém skutku s touto situací argumentačně vypořádat a v žádném případě by neměl uložit sankce, které v součtu převýší zákonnou výměru stanovenou pro nejzávažnější z projednávaných přestupků.

2. Specifické situace určování příslušnosti k projednávání přestupků

2.1. Veřejnoprávní smlouvy Tzv. „jedničkové“ obce velmi často nedisponují personálním aparátem na projednávání přestupků, či tyto projednávat nechtějí, protože na malé obci to obvykle znamená zadělat si na sousedský svár. V tu chvíli mají starostové v zásadě tři varianty řešení. Prvním z nich je požádat krajský úřad, aby projednáváním přestupků, ke kterým v obci dojde, pověřil jinou obec, klasicky trojkovou, v jejímž správním obvodu je obec jedničková. Trojková obec následně projednává tyto přestupky, aniž by z toho měla majetkový prospěch. Z jejího pohledu je tak „férovější“ možnost uzavření veřejnoprávní smlouvy, na základě které jsou přestupky projednávány za nějaký tarif. Ten se určuje napříč republikou různě, dle počtu obyvatel jedničkové obce, počtu ročně projednaných kauz atd. Třetí variantou je pak využití služeb advokáta, který může v obci přestupkovou komisi vést. Domnívám se, že trojkové obce vychází levněji než advokáti, přičemž nabízejí minimálně srovnatelné služby. Bohužel často je tarif nastaven na vysoké částky, nepřijatelné pro menší obce. Jsem přesvědčen, že tarify by měly zohledňovat, zda je ve věci nařízeno ústní jednání či zda byla odložena či vyřešena v blokovém řízení. Dále by tarify neměly být přehnané, neboť příjmem obce, která přestupek projednala, je i uložená sankce a náklady řízení a tyto dvě položky by měly službu zaplatit spíše, než částka účtovaná obcím. Veřejnoprávní smlouvu upravuje zákon o obcích v § 63 odst. 1 a násl., a to pro případy smluv na výkon přenesené působnosti, kam spadá i projednávání přestupků. Obecnější úpravu pak obsahuje přímo správní řád v §§ 159 až 170, v nichž je obcím umožněno uzavírat smlouvy i na výkon samostatné působnosti. Pokud na obec s uzavřenou veřejnoprávní smlouvou dojde přestupkový spis, měla by jej předat svému smluvnímu partnerovi. Toto předání by mělo být realizováno na základě smlouvy, nikoliv formálně usnesením dle § 12 správního řádu, neboť taková obec fakticky místně i věcně příslušná k vedení řízení je, pouze to za ni na základě smlouvy vykonává obec jiná.

 

‐ 8 ‐ 

2.2. Přestupky vs. správní delikty Z ustanovení § 2 odst. 1 přestupkového zákona vyplývá, že přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Správní orgán tedy u každého jednání musí nejprve posoudit, zda nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu nebo se nejedná o správní delikt, a poté teprve vedou řízení o přestupku. Jednání je správním deliktem, pokud jej spáchá právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba. U některých případů je poměrně složité toto určit, klasicky u podání alkoholu mladistvým, kdy je obrovský rozdíl mezi tím, naleje-li skleničku barman-zaměstnanec a naleje-li ji provozní-živnostník. Zatímco v prvém případě lze v přestupkovém řízení uložit pokutu do 3.000 Kč, za správní delikt je to až 50.000 Kč u fyzické podnikající osoby a až 500.000 Kč u osoby právnické. Určení hranice mezi přestupkem a trestným činem je mnohem obtížnější a odvíjí se obvykle od závažnosti způsobeného následku. Zde lze správním orgánům doporučit se v diskutabilních kauzách obrátit na státní zastupitelství, které je kompetentní k vyhodnocení závažnosti skutku a určení jeho správné kvalifikace.

2.3. Komise vs. Přestupkové oddělení Ustanovení § 53 odst. 3 přestupkového zákona stanoví v souladu s § 52, že obce mohou zřizovat jako zvláštní orgán „sui genesis“ komise k projednávání přestupků. Jde o právo obcí, nikoliv o povinnost, přesto se komise zažily a na spoustě především menších obcí fungují. Další možností je pověření projednáváním přestupků komisi rady obce (tento institut nezná zákon o hlavním městě Praze), které jsou ale zřizovány zcela výjimečně. Přestupkovou komisi zřizuje podle § 106 obecního zřízení starosta, který může omezit spektrum přestupků, které má projednávat. Starosta pak jmenuje a odvolává členy a řeší námitky podjatosti. Pokud je komise zřízena, smí jednat a rozhodovat pouze v tříčlenném složení za předsednictví osoby s právnickým vzděláním nebo se zvláštní odbornou způsobilostí k projednávání přestupků. Na menších obcích bývá proto toto řešení preferováno, protože stačí jedna osoba s potřebným vzděláním či „ZOZ“kou a ostatními členy může starosta jmenovat prakticky kohokoliv. Projednává-li naopak přestupky obecní úřad, má povinnost prokázat odbornou způsobilost každý zaměstnanec, který je do přestupkového oddělení zařazen. Mohlo by se tedy zdát, že zřízení komise je praktičtější, osobně se však domnívám, že tomu tak není, protože v době zeštíhlování úřadů a stálého zvyšování nároků na efektivitu práce působí kolegiální fungování komise ve smyslu § 134 správního řádu těžkopádně a přežitě. Doporučuji komise transformovat na přestupková oddělení, zařazená organizačně i funkčně do obecního úřadu nebo magistrátu. Taková změna mj. zařadí do hierarchie nadřízených pracovníků i tajemníka úřadu, což může být přínosem v případech namítané podjatosti, umožní přestupkářům projednávat na základě tzv. „zbytkové klauzule“ v § 53 odst. 2 přestupkového zákona i další oblasti přestupků (klasicky zbraně a drogy), ale především rozváže přestupkářům ruce, protože se nebudou muset jako komise účastnit i jasných řízení a umožní prostřednictvím oprávněné určení jedné úřední osoby projednávat přestupky jednodušeji a pružněji.

 

‐ 9 ‐ 

2.4. Distanční delikty Správné určení místní příslušnosti je obtížné u distančních deliktů, tedy u deliktů spáchaných na více místech najednou. Jedná se o situace, kdy následek přestupku nastane na jiném místě, než kde došlo k protiprávnímu jednání. S nárůstem komunikace prostřednictvím internetu a telefonu stoupá i počet distančních deliktů, přesto § 55 zákona o přestupcích tuto oblast nijak neupravuje. Obecně platí, že příslušné jsou k řízení oba správní orgány, jak ten v místě, kde pachatel jednal, tak i ten v místě, kde jeho čin vyšel najevo, tedy obvykle tam, kde vznikla škoda. Protože věc nejčastěji oznamuje poškozený, zahajuje řízení správní orgán v místě jeho bydliště, který nezřídka věc postupuje do místa bydliště pachatele podle § 55 odst. 3 přestupkového zákona, tedy proto, že to má usnadnit řízení. Ač to žádné zásadní usnadnění nepřinese, považuji takový postup za rozumný, neboť u pachatelů tohoto typu přestupků se obvykle objeví poškozených více a přesáhne-li škoda v souhrnu částku 5.000 Kč, nic nebrání tomu, předat věc státnímu zástupci. U trestných činů existuje k distančním deliktům poměrně pestrá judikatura. Její vývoj je možné hezky dokumentovat na srovnání „fousatého“ rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Zm II 267/34 ze dne 26. 3. 1935, v němž je uvedeno: „Za místo činu je zásadně pokládati ono místo, kde byla předsevzata trestná činnost, to i tehda, když výsledek náležející ke skutkové podstatě určitého trestného činu nastal nebo měl nastati na místě jiném“ a usnesení téhož soudu sp. zn. 11 Td 15/2013 ze dne 9. 4. 2013, které praví: „Za situace, kdy se osoba uváděna pachatelem v omyl nachází v jiném místě, než je místo, ze kterého telefonuje pachatel v případě trestného činu podvodu, resp. pojistného podvodu spáchaného prostřednictvím telefonu, jedná se o distanční delikt. V takovém případě dochází k jednání naplňujícímu objektivní stránku uvedených trestných činů jak v místě, ze kterého telefonuje pachatel, tak v místě, kde je hovor přijímán jinou osobou uváděnou v omyl.“

2.5. Postoupení věci z důvodu nepříslušnosti nebo usnadnění řízení Pokud spisový materiál přijde správnímu orgánu, který není věcně či místně příslušný, je povinen jej dle § 12 správního řádu bezodkladně postoupit příslušnému správnímu orgánu a vyrozumět podatele. To by mělo platit i v případě oznámení došlého od policie, ačkoliv pochybuji, že v praxi by to bylo pravidlem. Postoupení má s ohledem na podpůrné využití § 131 odst. 5 správního řádu předepsanou formu usnesení, které se poznamenává do spisu a zároveň se doručuje se spisem správnímu orgánu, kterému je věc postoupena. Postoupení z důvodu věcné či místní nelze činit neformálním přípisem. Ve výroku usnesení musí být uvedeno v souladu s ust. § 68 odst. 2 správního řádu vlastní řešení procesní otázky, tedy označení orgánu, jemuž se věc z důvodu jeho příslušnosti postupuje. Usnesení nabývá právní moci dnem poznamenání do spisu, nikoli dnem jeho doručení správnímu orgánu. Pokud spis dojde od nepříslušného správního orgánu dalšímu věcně nebo místně nepříslušnému správnímu orgánu, smí tento další postoupení učinit jen se souhlasem krajského úřadu. To představuje už poměrně značnou administrativní zátěž, takže pokud budete dle § 12 postupovat, ujistěte se, že tak činíte na správný správní orgán. Ideálně telefonicky přímo s kolegy z toho úřadu. Spolu s žádostí o vydání souhlasu s postoupením nebo vrácením podání dle ustanovení § 12 odst. 1 správního řádu je nutné krajskému úřadu předložit i předmětný spisový materiál k posouzení. Od nepříslušnosti je třeba odlišit situace, kdy věcně i místně příslušný správní orgán postupuje věc za účelem usnadnění projednání dle § 55 odst. 3 přestupkového zákona. Upozorňuji, že některé správní orgány se snaží usnadnit si situaci tím, že jakmile se jim nepodaří doručit podezřelému oznámení o zahájení řízení, postoupí věc právě dle § 55 odst. 3 zákona o přestupcích s tím, že projednání věci bude usnadněno, protože „obviněný bydlí ve Vašem správním obvodu“. Jde o postup nejen nezákonný, ale i zcela nekolegiální. Postoupení věci je v takovém případě obvykle provedeno

 

‐ 10 ‐ 

nikoliv usnesením, ale jednoduše zasláním spisu s průvodním dopisem. Pokud jako správní orgán obdržíte takto spis, který se týká osoby s úřední adresou nebo osoby, kterou postupující správní orgán na adrese trvalého pobytu nezastihl, bude Vaše rozhořčení oprávněné. Lepší, než zaslat spis stejnou cestou zpět, je ale upozornit na tyto praktiky krajský úřad, nadřízený postupujícímu správnímu orgánu. Jeho pracovníci se při příští kontrole na daném úřadě jistě dobře pobaví a vychytralé úředníky si na poradě patřičně vychutnají. Obecně ještě doplním, že pro postoupení věci z důvodu usnadnění projednání musí být splněno několik podmínek. Správní orgán, kterému je věc postupována, musí být v prvé řadě věcně příslušný k projednání přestupku. Smí-li nějaký přestupek projednat pouze trojková obec, nelze jej postoupit na jedničkovou. Usnadnění musí být dále objektivně zdůvodnitelné – např. účastník řízení je imobilní a skutečně není schopen k postupujícímu úřadu cestovat. Postoupení dále nesmí zatěžovat účastníky více, než nepostoupení. Ačkoliv zákon nevyžaduje souhlas správního orgánu, jemuž má být věc postoupena, doporučuji s ním postoupení vždy předem konzultovat a vyhnout se tak možným problémům. Závěrem je důležité zmínit, že obviněný nemá právní nárok na delegaci místní příslušnosti do místa svého trvalého pobytu. S jistotou se setkáte s žádostí, aby věc projednával správní orgán v místě trvalého bydliště obviněného, protože „musí chodit do práce a nemá čas někam jezdit“. Místní příslušnost je dána místem spáchání přestupku, a proto takový požadavek musí být zamítnut, i když Vám bude obviněný tvrdit, že to má předjednáno ve své domovské obci.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 2:

JEDINÝM ÚKONEM V ŘÍZENÍ MŮŽE BÝT ZJIŠTĚNÍ VLASTNÍ NEPŘÍSLUŠNOSTI.

 

‐ 11 ‐ 

03. Vybrané oblasti a instituty řízení o přestupku

3.1. Stanovení skutkové podstaty přestupku Nezřídka se před zahájením řízení musí úřední osoba poprat se správným vymezením skutkové podstaty. Velmi tenká hranice je zejména mezi přestupky proti majetku – např. mezi podvodem a zpronevěrou, nebo mezi krádeží a neoprávněným užíváním cizí věci. V prvém případě je pro obě skutkové podstaty společné, že poškozený přestupci věc ze svého vlastnictví vydá dobrovolně (čímž se oba skutky odlišují od krádeže), a to s cílem splnění konkrétního účelu. Rozdíl mezi skutkovými podstatami je tak uschován v hlavě osoby, která spáchá přestupek. Zatímco u zpronevěry tato osoba věc – nejčastěji finanční hotovost – převezme s úmyslem účel splnit, ale později ji použije k odlišnému účelu, u podvodu přestupce od počátku nezamýšlí předpokládaný účel splnit a již v době, kdy hotovost přebírá, tak uvádí poškozeného v omyl. Rozdíl mezi krádeží a neoprávněným užíváním cizí věci je obtížně seznatelný ze stejného důvodu. Spočívá v tom, zda se pachatel přestupku chce k věci chovat a chová se k ní jako k vlastní. Protože telepatů je mezi přestupkáři málo, je třeba motivy a úmysly pachatele přestupku rozklíčovat za pomoci příběhu. Jen pečlivé seznámení se všemi známými okolnostmi případu Vám může pomoci ke správnému určení skutkové podstaty. Je proto zásadní seznámit se s celým spisem, tedy nevycházet jen z kvalifikace a popisu věci vyšetřujícím policistou. Stává se, že poslední stránka spisu postaví domněle jednoznačnou kauzu do zbrusu nového světla. V této části je důležité zmínit ještě jednu kategorii přestupků, u které je správní identifikace skutkové podstaty složitější – přestupky spáchané psem. U těch se chybuje velmi často. Přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba, nikoliv zvíře. Pokud majitel psa tohoto proti jinému člověku poštve, je pes vnímán jako zbraň a jeho majitel se dopouští přestupku úmyslného ublížení na zdraví. Pokud však pes zraní člověka sám od sebe, kvalifikuje se takové jednání jako nedbalostní ublížení na zdraví dle § 49 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona. Zraní-li pes jiného psa, jiné zvíře či poškodí majetek, a to je vůbec nejčastější situace, šlo by o nedbalostní poškození cizí věci, které ale přestupkové právo nezná. K velké nelibosti poškozených tak třeba konstatovat, že jde o problém ryze občanskoprávní a s náhradou škody je bez dalšího odkázat na soud. Správný popis skutkové podstaty, jehož je přesná právní kvalifikace nezbytnou součástí, je důležitý od počátku řízení. Popis skutku není součástí pouze výroku rozhodnutí podle § 77 zákona o přestupcích, ale je velice důležité jej správně uvést již do oznámení o zahájení řízení, neboť v případě obviněného je důležité, aby věděl, z čeho je obviněn a mohl podle toho vést svou obhajobu ve věci. Nedostatečná právní kvalifikace skutku a nedostatečné nebo nepřesné uvedení skutkové podstaty je důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacím správním orgánem. V případě skutkových podstat, u kterých je přestupkem i pokus o jejich spáchání, je pak nutné též důsledně rozlišovat, zda byl skutek spáchán ve fázi pokusu nebo byl skutek zcela dokonán. Míra dokonání musí vyplývat nejenom ze sdělení obvinění ale také z výroku rozhodnutí a měla by být zohledněna při určení druhu a výměry sankce. Například krádež v obchodě je dokonána pronesením zboží přes pokladnu. Je-li pachatel zadržen ještě na prodejní ploše, není možné jej obvinit z krádeže a neuvedení pokusu do skutkové věty má za následek nezákonnost rozhodnutí.

 

‐ 12 ‐ 

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 3:

NENÍ ZLODĚJ, JAKO ZLODĚJ (VE STADIU POKUSU).

Správní orgány rovněž často chybují u kvalifikování pomluvy. Ta bývá často projednávána jako návrhový přestupek dle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, ačkoliv s urážkou na cti má společného jen málo. Pomluva je neurážlivou, nicméně nepravdivou skutečností, šířenou o jiném, která jej poškozuje v očích třetí osoby. Spadá do zbytkové kategorie jiných hrubých jednání a není přestupkem, projednávaným na návrh. Hovoříme-li o přestupcích proti občanskému soužití, je ještě třeba zmínit, že jedním z neopomenutelných znaků skutkové podstaty úmyslného narušení občanského soužití drobným ublížením na zdraví, je prokázaná existence následku, tedy modřiny, oděrky apod. Pokud takový následek není ve spise prokázán, je třeba věc projednat a posoudit také jako úmyslné narušení občanského soužití jiným hrubým jednáním. Velmi častou chybou správních orgánů je také vyslovování závěrů předem ve skutkové větě. O co jde? Při formulaci skutkové věty by správní orgán měl psát, že se obviněný „měl“ nějakého jednání dopustit, až v rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným pak slovesa použít natvrdo. V oznámení by tak mělo být uvedeno, že pachatel „měl vzít na prodejní ploše zboží v hodnotě 1.000 Kč, čímž se měl dopustit krádeže“, naopak v rozhodnutí by už výrok měl být formulován tak, že „dne 22. 5. 2014 vzal na prodejní ploše zboží v hodnotě 1.000 Kč, čímž se dopustil krádeže“. Důležité je rovněž detailně popisovat pachatelovo jednání a jeho právní hodnocení nechat až na závěr skutkové věty, tedy nepsat, že „pachatel měl odcizit na prodejní ploše zboží“, ale že: „(...) dne 22.08.2012 vzal v prodejně BILLA na Masarykově náměstí z regálu 4 kusy salámu Křemešník, které uschoval pod bundou a prošel prostorem pokladen bez jejich zaplacení, tedy měl úmyslně způsobit škodu na cizím majetku krádeží věci z takového majetku.“ Nesmírně důležité je pak správné odlišení přestupku od problému občanskoprávního. Skvělým příkladem je nezaplacení jízdného v MHD. Ačkoliv pachatel vstoupil do vozidla s vědomím, že nemá jízdenku a že se tedy jízdou obohacuje na úkor dopravního podniku, o přestupek se nejedná. Důvodem je, že při vstupu do vozidla je tzv. konkludentním (tichým, tedy ani písemným ani ústním) způsobem uzavřena smlouva o přepravě. Nezakoupením jízdenky dochází k porušení přepravního řádu, tedy k porušení povinnosti vyplývající ze soukromoprávního vztahu. Zkoumat, zda určité jednání je přestupkem či občanskoprávním problémem, by měl správní orgán u těch přestupků proti majetku, kde mohlo dojít mezi stranami k uzavření smluvního vztahu. Závěrem pak upozorňuji na důležitou skutečnost, týkající se správné kvalifikace jednání rušícího noční klid. Přestupku proti veřejnému pořádku dle ust. § 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se může dopustit fyzická osoba pouze jednáním, jehož konkrétními projevy dochází k porušení tohoto chráněného zájmu. V případě veřejné hudební produkce, při které dochází k nepřiměřené hlukové zátěži, se při pořadatelství akce fyzickou osobou nepodnikající uplatní odpovědnost za přestupek na úseku zdravotnictví podle ust. § 29 odst. 1 písm. o) zákona o přestupcích, kterého se dopustí ten, kdo jako pořadatel veřejné produkce hudby nezajistí, že hluk z ní nepřekročí stanovené hygienické limity, nebo poskytne stavbu, jiné zařízení nebo pozemek k veřejné produkci hudby, aniž by zajistil,

 

‐ 13 ‐ 

že hluk z ní nepřekročí stanovené hygienické limity. Tato skutková podstata je v porovnání se skutkovou podstatou přestupku proti veřejnému pořádku dle ust. § 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích speciální a k jejímu projednání je příslušná Krajská hygienická stanice.

3.2. Obstrukce Jedním z problémů, které si dřív nebo později zažije každý přestupkář, je snaha obviněného o obstrukce. Je to pochopitelné, protože k projednání přestupku má správní orgán pouze rok2 a to je velice krátká doba, vezmeme-li v potaz, že každé ústní jednání zabere s předvolánkou bezmála měsíc (s ohledem na desetidenní uložení zásilky a u prvního předvolání také na povinnost dodržet 5 dní k přípravě obhajoby) a odvolací řízení i v jednoduché kauze měsíce tři. Často tak stačí obviněnému omluvit se ze dvou nebo tří jednání a jeho šance vyhnout se potrestání utěšeně narůstají. A) Omluvenky Nejčastěji se obviněný vyhýbá řízení tak, že se těsně před ústním jednáním telefonicky omluví pro náhlou nevolnost či onemocnění. Zákon pod pojmem „náležitá omluva“ upravuje dva hlavní nároky na omluvu, a to řádnost a včasnost. Řádností rozumíme, že důvod omluvy je skutečně významný a že reálně existuje. Zatímco jeho významnost hodnotí sám správní orgán, jeho existenci musí účastník řízení doložit. Za včasnou lze pak dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 116/2012 považovat pouze takovou omluvu, která byla správnímu orgánu adresována bezodkladně po zjištění překážky vylučující účast obviněného při projednání, a která současně správnímu orgánu došla nejpozději v době, kdy k ní mohl ještě před zahájením jednání přihlédnout. Výjimkou z tohoto postupu by byl pouze závažný důvod pro to, aby byla akceptována i omluva pozdější (náhlé onemocnění, hospitalizace, úraz, upoutání na lůžko apod.). Nezřídka se obvinění rozpomenou na svá školní léta a předloží správnímu orgánu padělanou lékařskou zprávu či potvrzení. Takové jednání by mohlo být přestupkem na úseku zdravotnictví dle ust. § 29 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích nebo trestným činem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu dle ust. § 350 trestního zákoníku, má-li ale předložení falza lékařské zprávy účastníkem řízení sloužit pouze jako omluva z nařízeného ústního jednání, pak postačí, pokud správní orgán nebude omluvu považovat za řádnou a v případě obviněného projedná přestupek v jeho nepřítomnosti dle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Následně může správní orgán předložení falza považovat za přitěžující okolnost při ukládání sankce obviněnému za spáchaný přestupek. Ministerstvo vnitra zastává právní názor, že omluva z nařízeného ústního jednání je „specifickým“ procesním úkonem, nikoliv klasickým podáním ve smyslu ust. § 37 správního řádu, byť nepochybně musí splňovat základní předpoklady stanovené v ust. § 37 odst. 2 správního řádu, tedy z ní musí být patrné, kdo ji činí, které věci se týká a co se navrhuje. Speciální procesní režim ústního jednání dle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích otevírá prostor pro správní orgán, aby zvážil, zda je omluva řádně odůvodněna a je učiněna s dostatečným časovým předstihem. Těmito důvody mohou být jak důvody rodinné, tak pracovní, nesmí se však jednat o tzv. omluvy prosté, tj. bez udání důvodů či omluvy účelové. V ust. § 59 správního řádu a v ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích není stanoveno jakou formu má být omluva učiněna, proto je možné se omluvit v zásadě jakýmkoli způsobem – osobně, telefonicky, e-mailem, faxem či jinak. Posuzování důvodů omluvy z jednání pak 2

  V případě,  že  uplyne  prekluzivní  lhůta  a  správní  orgán  řízení  o  přestupku  nezastaví,  jedná  se  dle  rozsudku  Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 57/2004 ze dne 15. 12. 2005 o podstatné porušení ustanovení o řízení  před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, k němuž soud přihlédne  z úřední povinnosti. 

 

‐ 14 ‐ 

musí být individuální s ohledem na dosavadní průběh řízení, a to i s ohledem na to, kolikátá je to omluva v pořadí a v jakém časovém rozmezí. Omluva, kterou správní orgán napoprvé akceptoval, může být napodruhé odmítnuta. B) Nedostupný zmocněnec Zejména u dopravních přestupků si obvinění často volí nedostupného zmocněnce, který je bytem např. v Mongolsku, Kuvajtu nebo Indii. K takto zvolenému zmocněnci by správní orgán neměl přihlížet a o tomto by měl obviněného vyrozumět. Samo Ministerstvo vnitra je toho názoru, že zmocnění osoby pobývající v zahraničí je úkonem odporujícím smyslu a podstatě zastoupení podle správního řádu a mařícím samotné správní řízení. Smyslem zastoupení je pomoc účastníkovi v rámci řízení zejména z hlediska řádného a efektivního uskutečňování jednotlivých úkonů anebo zrychlení řízení. Pokud je volba zmocněnce činěna s úmyslem správní řízení zmařit nebo paralyzovat, její akceptace by byla v rozporu se základními zásadami správního řízení vyjádřenými v ust. § 2 odst. 4 a § 6 odst. 1 správního řádu, když správní orgán je povinen dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem (kterým je v daném případě projednání přestupku) a dále je povinen vyřizovat věci bez zbytečných průtahů. V právním jazyce je takový úkon nazýván jako disimulativní, což znamená obcházející či zneužívající zákon, a jako takový je absolutně neplatný. Zde nicméně upozorňuji, že každé zmocnění osoby v zahraničí nemusí být snahou o obstrukci a správní orgán by měl dát účastníku řízení přinejmenším možnost, aby sám vysvětlil důvody svého zastoupení osobou pobývající v zahraničí, popřípadě požádat zmocnitele o ověření podpisů na plné moci. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 27/2011, volba zástupce ze vzdálené země vyvolává pochybnosti o skutečném účelu zastoupení, ale nelze bez dalšího tvrdit, že zvolení zástupce ze zahraničí vždy představuje zneužití práva na zastoupení. Nepostačí pouhá ničím nepodložená domněnka, že si účastník řízení zvolil zástupce z Kuvajtu (apod.) s cílem zmařit a paralyzovat probíhající přestupkové řízení. K otázce zmocněnce je třeba doplnit, že je-li účastník řízení zastoupen advokátem, není jeho omluva z jednání z důvodu jiných povinností omluvou řádnou. Advokát má totiž možnost vyslat na řízení substituta, tedy některého ze svých koncipientů. Pouze v případě, že obviněný výslovně trvá na osobní účasti svého zástupce při ústním jednání, nemůže být nucen k tomu, aby akceptoval substituci jiného advokáta, byť by plná moc obsahovala substituční doložku. S odkazem na ústavní a zákonné záruky práva na obhajobu, upravené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 7 As 3/2011. Takový případ je ale zcela výjimečný, obvykle se i advokáti omlouvají z jednání na poslední chvíli a bez toho, že by doložili zájem svého zmocnitele na jejich osobní účasti. C) Určování lhůt účastníkem řízení Někteří účastníci se pokoušejí řízení protahovat tím, že si sami stanovují lhůty. Tak například může být podáno blanketní odvolání s tím, že bude doplněno do třiceti dnů nebo účastník může požádat, aby se s podklady pro vydání rozhodnutí mohl seznámit např. do 15 dnů od jeho podání. Účastník, který se nesnaží o obstrukce, Vám vždy své podání slíbí doplnit do max. 7 dnů. Nad tím lze přimhouřit oči. Pokud si však sám účastník nebo jeho zmocněnec pro nějaký úkon stanoví lhůtu delší, neměl by správní orgán pasivně vyčkávat, ale měl by v rámci zamezení průtahů v řízení reagovat a sám mu lhůtu nastavit dle složitosti úkonu. Osobně doporučuji stanovovat lhůtu 5 dnů, která je dostatečná pro přípravu obhajoby a měla by rozhodně stačit i pro sepsání jakéhokoliv úkonu v řízení. Stanovení lhůty nemusí mít formu usnesení, postačí neformální sdělení. D) Odkaz na osobu blízkou Donedávna bylo u dopravních přestupků běžnou praxí odkázat se na osobu blízkou. Ačkoliv zneužívání institutu osoby blízké legislativci vyřešili odpovědností provozovatele vozidla, může se stát, že se pokus vyhnout odpovědnosti prostřednictvím odkazu na osobu blízkou objeví i v řízení o přestupku proti občanskému soužití. Zejména je to možné u urážlivých sdělení, šířených pomocí internetu, kde přesná identifikace osoby, která v daném okamžiku seděla u klávesnice, je prakticky nemožná. Právo neobviňovat sebe nebo osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích přiměřeným

 

‐ 15 ‐ 

průmětem ústavního práva, jež je pro účely trestního stíhání zakotveno v čl. 37 odst. 1 LZPS. Ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích nemůže sloužit k tomu, aby se kterákoliv osoba mohla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam, kde není dostupné přímé svědectví či přímý důkaz, a to pouhým odkazem na to, že přestupek spáchal někdo jiný bez další specifikace této osoby s poukazem, že se jedná o osobu blízkou. Ačkoliv podezřelá osoba nemůže být jakkoliv nucena k identifikaci této „blízké“ osoby, musí být připravena na fakt, že správní orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Pokud tak v řízení vyjde najevo, že počítač, ze kterého odešla urážlivá informace nebo na němž byly zřízeny urážlivé stránky, užívá kromě podezřelého pouze jedna osoba, může správní orgán o vyjádření podezřelého opřít závěr, že se protiprávního jednání tato osoba dopustila. Více k odkazu na osobu blízkou v přestupkovém řízení nabízí rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 3/2004-70.

3.3. Právo na tlumočníka a tvrzená příslušnost k národnostní menšině Zatím nejsofistikovanějším způsobem, jak obstruovat řízení, s nímž jsem se setkal, je zneužití příslušnosti k národnostní menšině. Protože s tímto institutem nemá většina přestupkářů valné zkušenosti, popišme si proto jeho úskalí. Každý občan ČR má právo hlásit se k národnostní menšině, trvale usazené v České republice. Pokud tak učiní, náleží mu práva příslušníka národnostní menšiny, která obecně vyplývají z čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod3. Tato práva rozvádí zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dle jehož § 9 má příslušník národnostní menšiny právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku. Toto právo je pak promítnuto i do ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. řád“), který tuto situaci upravuje odlišně od situace, kdy účastník řízení jednací jazyk vůbec neovládá. Ta je předmětem úpravy § 16 odst. 3 správního řádu a rozvádí právo, vyjádřené v Listině základních práv a svobod v čl. 37 odst. 4. Ustanovení § 16 odst. 4 správního řádu doslova konstatuje: „Nemá-li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků.“ Interpretaci § 16 správního řádu se věnuje Závěr Ministerstva vnitra č. 46, který mj. konstatuje, že s ohledem na čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy není část věty první § 16 odst. 3 správního řádu aplikovatelná pro rozpor s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a že tedy náklady na tlumočníka má vždy nést správní orgán. Závěr dále konstatuje, že nelze právo na tlumočníka spojovat s aktivitou jednajícího (myšleno obviněného) v řízeních z moci úřední, což odůvodňuje tím, že minimálním právem každého obviněného je být neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění. Závěr poradního sboru Ministerstva vnitra však poměrně nepochopitelně a z mého pohledu naprosto nesprávně slučuje § 16 odst. 3 správního řádu a § 16 odst. 4 správního řádu, ačkoliv je mezi nimi diametrální rozdíl (v Závěru je ostatně toto pochybení vícekrát). Je něco zcela jiného, pokud obviněný nehovoří jazykem, v němž je řízení vedeno, v takovém případě je namístě, aby mu správní orgán poskytl naprostou součinnost, 3

 Čl. 25 odst. 2 LZPS: Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených  zákonem zaručuje též     a) právo na vzdělání v jejich jazyku,     b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku,     c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. 

 

‐ 16 ‐ 

včetně výběru a ustanovení tlumočníka, a pokud jednacím jazykem hovoří, ale pro svoji „bezpečnost“ (či z jiného – obstrukčního – důvodu) chce v řízení služeb tlumočníka využít. Jsem přesvědčen, že pokud účastník česky hovoří, měl by jej správní orgán s respektem k Úmluvě informovat o tom, že mu služby tlumočníka uhradí a vyzvat jej k jeho výběru. V případě, který jsem projednával, byla příslušnost k národnostní menšině tvrzena účelově, obviněný žádal přidělení tlumočníka a odmítl si jej sám zvolit. Byl vyrozuměn, že náklady tlumočníka mu správní orgán uhradí, musí si jej však zvolit sám. Protože tak neučinil, byla věc projednána v jeho nepřítomnosti. Takový postup byl posvěcen odvolacím orgán a po podání správní žaloby obviněným i soudem (konkrétně Krajským soudem v Brně v rozsudku č. j. 41 A 28/2013-69). Nutno dodat, že krajský úřad se argumentačně spokojil s tím, že dle ustáleného výkladu k čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod svědčí právo na tlumočníka pouze těm, kteří tlumočníka fakticky potřebují, a protože v projednávané věci bylo zjevné, že účastník řízení český jazyk ovládá, neměl správní orgán povinnost mu tlumočníka ustanovit. To považuji za nedostatečné, protože taková argumentace sice dopadá na situaci, kdy tlumočníka žádá osoba, která ovládá český jazyk, ač tvrdí, že nikoliv, ale vůbec se nevypořádává s právy vyplývajícími z příslušnosti k národnostní menšině. V rámci předvolání správního orgánu by mělo vůči účastníku, pokud se s takovým případem setkáte, zaznít: „Vyzývám Vás, abyste si pro ústní jednání, které je nařízeno na shora uvedený termín, sám obstaral tlumočníka, zapsaného v seznamu tlumočníků, který bude jednání přítomen a následně Vám přeloží rozhodnutí ve věci. Náklady na tlumočení ústního jednání a na překlad tohoto předvolání a následného rozhodnutí ve věci Vám správní orgán uhradí na základě faktury, Vámi vybraným tlumočníkem předložené.

3.4. Aplikační problémy realizace práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí Možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim je jedním z klíčových práv účastníka řízení. Porušení tohoto práva je jedním z nejčastějších důvodů, pro které odvolací orgány ruší rozhodnutí a věc vrací k novému projednání. Na otázku, jak postupovat, pokud se účastník řízení tohoto práva vzdá, není jednotný názor. Ministerstvo vnitra uvádí, že pokud se obviněný z přestupku některých ze svých práv výslovně vzdá, není nutné mu výkon procesních práv „vnucovat“ proti jeho vůli, což se zejména týká jeho práva účasti na dokazování. Po ukončení dokazování přesto považuje za vhodné umožnit obviněnému vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to i tehdy, pokud se tohoto práva výslovně také vzdal. Jakkoliv se to zdá nelogické, doporučuji proto obviněného o možnosti seznámit se s podklady vyrozumět v každém případě. To neplatí o ostatních účastnících řízení, pokud se tohoto práva výslovně vzdají oni, považuji za zbytečné je dále vyrozumívat. Problémy působí i otázka, zda vyjádření jednoho účastníka je dalším „podkladem pro rozhodnutí“, na který by měl mít druhý účastník možnost reagovat. Připuštění této možnosti by mohlo vyjádření obou účastníků do nekonečna zacyklovat, takže se kloním k závěru, že nikoliv, neboť tato vyjádření obvykle neobsahují žádné nové skutečnosti, ale pouze výroky typu: „trvám na tom, že skutek se stal tak, jak jsem popsal.“ Je-li seznámení s podklady součástí posledního ústního jednání ve věci, je vhodné učinit o tom záznam do protokolu nebo do spisu, stalo-li se tak po ukončení jednání. Setkal jsem se i s názorem, že poučení obviněného o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí musí proběhnout až na konci ústního jednání poté, co byly provedeny všechny důkazy, nikoliv na počátku ústního jednání před prováděním důkazů. To již považuji za velmi přitažené za vlasy.

 

‐ 17 ‐ 

Obecně by poučení dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu mělo být součástí protokolu z ústního jednání, v jehož závěru, pokud se jedná o poslední úkon v řízení, by mělo být uvedeno např.: „Obviněný byl seznámen s podklady rozhodnutí a byl vyzván, aby se k nim vyjádřil. Obviněný uvádí:....“ Závěrem doplňuji, že v příkazním řízení se toto právo neuplatňuje a před vydáním příkazu není třeba obviněného o tomto právu vyrozumívat.

3.5. Náhrada škody Náhrada škody patří k dalším z problematických institutů přestupkového práva. Zákon o přestupcích stanoví, že správní orgán má uložit pachateli přestupku povinnost uhradit škodu tehdy, pokud nárok na její náhradu byl poškozeným uplatněn, výše škody byla spolehlivě zjištěna a nebyla dobrovolně uhrazena. Zároveň má správní orgán působit tak, aby k dobrovolné úhradě došlo. Správní orgán by tak měl již při ústním jednání (vznik škody vylučuje projednání v příkazním řízení) pachatele přestupku vyzvat, aby škodu uhradil, což je ovšem komplikované, pokud se ke spáchání přestupku nedoznal. Nesetkal jsem se doposud s tím, že by nepůsobení k náhradě škody již v řízení bylo ze strany odvolacího orgánu kdy vytýkáno. Zákon o přestupcích umožňuje rozhodnout o náhradě škody přímo v přestupkovém řízení, jsou-li splněny tři podmínky. Výše škody musí být spolehlivě zjištěna, poškozený musí v řízení uplatnit nárok na její náhradu a škoda musí být prokazatelně způsobena přestupkem. Hned první podmínka působí komplikace, neboť dokládání výše škody je možné několika způsoby. Nejčastějším je tzv. restituce in intergrum, tedy uvedení v původní stav. Při poškození věci tak je možné v řízení uplatňovat škodu ve výši fakturovaných nákladů na její opravu. Pokud došlo ke krádeži a zničení věci, lze nárok opřít o cenu stejné věci v místě a čase obvyklou. Jaká je ale cena věci, která nebyla nová? Domnívám se, že v jejím určení by měl správní orgán vycházet z ceny, kterou určí sám poškozený, není-li zřejmě nadsazená. Není jistě vhodné domáhat se po poškozeném znaleckého posudku na cenu věci, kterou již nemá, odporuje to nejen logice, ale i zásadám správního řízení. Jsem přesvědčen, že v této otázce neplatí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a že pokud někdo způsobí jinému škodu, musí prostě počítat s tím, že hodnota věci může být vyšší, než se domníval. Pozor je dobré dávat i u odborných vyjádření policejních znalců, stalo se mi totiž, že škoda byla doslova násilím tlačena pod částku 5.000 Kč, aby věc nemusela být šetřena jako trestný čin. Motor, ukradený z autoservisu, byl například oceněn jako železný šrot, ačkoliv předmětem krádeže nebylo 43 kilogramů železného šrotu, ale částečně nefunkční motor, z něhož byly demontovány jednotlivé komponenty. Co se týká procesního postavení poškozeného, ten se uplatněním nároku stává účastníkem řízení. Ustanovení § 72 písm. b) zákona o přestupcích ale nezakládá jeho univerzální účastenství v řízení o přestupku, nýbrž účastenství omezené v rozsahu, v jakém se projednává jeho nárok. Nemá tedy možnost zasahovat do posuzování otázek viny a sankce, ale pouze do otázky náhrady majetkové škody v užším slova smyslu, tj. do toho, zda správní orgán na základě závěru o vině obviněného z přestupku, který je mimo procesní dispozici poškozeného, správně posoudil otázky přímo související s náhradou škody, zejména kauzalitu mezi jednáním pachatele přestupku a majetkovou újmou poškozeného, zavinění pachatele přestupku a výši škody. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku sp. zn. 7 As 66/2012 konkrétně uvádí: „Právní sféra poškozeného je správním rozhodnutím dotčena toliko stran přiznání či nepřiznání nároku na náhradu škody, příp. stran rozsahu tohoto nároku, nikoli však v tom ohledu, zda vstupní podmínka případného přiznání nároku, tedy posouzení viny obviněného z přestupku, byla či nebyla správně posouzena.“ Toto omezené účastenství poškozeného v řízení o přestupku je potom reflektováno v ust. § 81 odst. 2 zákona o přestupcích, které zužuje možnost poškozeného podat odvolání pouze na část výroku, týkají se náhrady škody.

 

‐ 18 ‐ 

Pro správní orgán znamená zjištění, že přestupkem byla způsobena škoda, především povinnost zahájit ve věci řízení (nelze ji projednat v příkazním řízení) a poškozeného řádně poučit o možnosti připojit se do řízení se svým nárokem. Ačkoliv by se z dikce zákona o přestupcích mohlo zdát, že škodou se rozumí výlučně škoda na majetku, není tomu tak. Nahrazeny mohou být i náklady na ošetření, nikoliv však bolestné. K tomu si dovolím citovat ze stanoviska odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra č. j. MV- 118643-2/VS2013, k rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 16/2011-106: „Pokud byla přestupkem způsobena újma na zdraví, pak lze za majetkovou škodu beze sporu považovat veškerou škodu, která by poškozenému nevznikla, kdyby nebyl přestupek spáchán. Do této škody lze tedy počítat náklady na ošetření u lékaře, náklady na dopravu za lékařem, zdravotní poplatky, ale i ztrátu na výdělku. Jedná se o penězi vyčíslitelnou částku, o kterou se snížil majetek poškozeného v souvislosti se spáchaným přestupkem. Lze zcela nepochybně nalézt příčinnou souvislost mezi spáchaným přestupkem na straně jedné a následkem na straně druhé, tedy výdaji vzniklými v souvislosti s újmou na zdraví. Naproti tomu bolestné lze chápat jako určitou kompenzaci za strádání způsobené újmou na zdraví, která je vyjádřitelná v penězích. Tato kompenzace je naopak zvýšením majetku poškozeného, a jejím cílem je právě finančně „přilepšit“ poškozenému za utrpěné strádání a toto strádání mu určitým způsobem vynahradit, a zcela určitě jej tedy nelze označit za majetkovou škodu.“ K náhradě škody pak ještě dvě poznámky. V případě krádeže pohonných hmot na benzínové čerpací stanici je majetková škoda způsobena provozovateli benzinové čerpací stanice, nikoliv zaměstnanci. Na to nemá vliv ani skutečnost, zda má zaměstnanec uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti. V případě škody, způsobené více pachateli lze uložit její náhradu solidárně, pokud je však jedním z pachatelů osoba nezletilá, která není odpovědna za přestupek a věc jejího jednání je odložena, lze druhému pachateli uložit povinnost uhradit škodu pouze v případě, kdy by se prokázalo, že ji způsobil celou sám.

3.6. Smír Povinnost pokusit se účastníky řízení usmířit vyplývá pro správní orgán přímo z nenápadného ustanovení § 78 přestupkového zákona a její nesplnění je vadou řízení, pro kterou odvolací správní orgán vrátí věc k novému projednání. Je tedy nerozumné pokus o smír opomenout. Otázkou je, zda lze považovat za pokus o smír ze strany správního orgánu i to, že dá tuto možnost jen navrhovateli, který je přítomný na ústním jednání (za situace, kdy se obviněný, ač řádně předvolán, na jednání nedostavil) a tento se vyjádřil v reakci na návrh správního orgánu tak, že na smír za žádných okolností přistoupit nehodlá. V takovém případě správní orgán učinil pokus o smír, a jelikož od navrhovatele zjistil neochotu k takovému řešení, již nemá smysl v tomto pokusu pokračovat vůči druhému (nepřítomnému) účastníkovi. Činit návrh na smír obviněnému by za dané situace bylo jen formálním úkonem, který by neměl žádný faktický význam a byl by v rozporu se zásadou procesní ekonomie; pouze by zbytečně prodlužoval a prodražoval řízení. Při splnění podmínek podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích je možné návrhový přestupek projednat v nepřítomnosti obviněného. Nesmírně důležité je, že smír se nedá podmiňovat. V momentě, kdy Vám navrhovatel sdělí, že je ochoten přistoupit na smír, pokud se obviněný omluví, začne chovat nějakým způsobem, něčeho se zdrží a podobně, je třeba jej hned upozornit, že nabídka smíru je nabídkou „ber nebo nech být“ a účastníci na něj mohou pouze přistoupit nebo nepřistoupit. Je-li k uzavření smíru písemně zmocněn

 

‐ 19 ‐ 

právní zástupce, může tento uzavřít smír s navrhovatelem za obviněného i bez jeho přítomnosti na daném ústním jednání. Následkem uzavření smíru je zastavení řízení dle § 76 odst. 1 písm. k) zákona o přestupcích. Dojde-li k uzavření smíru, náklady řízení se neukládají, takže v případě návrhového přestupku, kde hrozí neprokázání přestupku, je vhodné navrhovateli doporučit, aby na smír přistoupil. Věc je tak zaevidována u správního orgánu, ale nehrozí, že by navrhovateli vznikla povinnost náklady řízení platit.

3.7. Zastoupení Zastupování účastníků zmocněnci nepůsobí v praxi zpravidla problémy, poukážu proto jen na určité specifické situace. První z nich je, oznámí-li účastník řízení správnímu orgánu vypovězení plné moci svému zástupci poté, co tento zástupce byl řádně a včas vyrozuměn o termínu ústního jednání. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1094/2000 vyplývá, že soud (a stejně tak i správní orgán) nemá povinnost v takovém případě vyrozumět účastníka znovu o termínu jednání. Je totiž věcí zástupce, aby svého zmocnitele o termínu jednání sám informoval. Další problematickou oblastí je existence více plných mocí. Obecně platí, že zvolí-li si zmocnitel nového zmocněnce, okamžikem předložení plné moci správnímu orgánu se plná moc dosavadního zmocněnce považuje za vypovězenou v rozsahu, ve kterém byla udělena plná moc novému zmocněnci. Pokud je ale udělena vedle generální plné moci pro celé řízení i plná moc pro dílčí úkon (např. nahlédnutí do spisu), musí být akceptována a ve svém omezeném rozsahu nahrazuje plnou moc generální, která zůstává pro všechny zbývající úkony platná. Účastníci řízení někdy žádají o opakování ústního jednání s tím, že mu chtějí být osobně přítomni, tedy že nestačí pouhá účast zmocněnce. V případě ústního jednání ale není nezbytné, aby se ho účastník (obviněný) fyzicky účastnil a zákonná úprava ani nepožaduje doručování předvolání přímo jemu za situace, kdy je řádně zastoupen. Pokud má správní orgán k dispozici dostatek důkazů k vyslovení viny, není pro zjištění skutkového stavu nezbytný výslech obviněného při ústním jednání, a tedy jeho „nepozváním“ nedojde k porušení jeho práv. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí v rozsudku č. j. 2 As 111/2011 následující: „Je nesporné, že práva vyplývající z ust. § 36 správního řádu jsou právem účastníka řízení a nikoliv jeho zástupce, neznamená to však, že je musí účastník řízení vykonat osobně. Právo vyjádřit v řízení své stanovisko, právo požadovat informaci o řízení a právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním mohou využít účastníci řízení jak sami, tak také prostřednictvím svých zástupců.“ Nejvyšší správní soud odpověděl i na otázku, zda zmocněnci smí být doručováno i poté, co mu byla plná moc vypovězena. V rozsudku č.j. 1 As 32/2009 konstatoval, že vypovězení plné moci nabývá účinnosti vůči správnímu orgánu až v momentě, kdy je správnímu orgánu oznámeno.

3.8. Drogy Pokud jste jako správní orgán příslušní projednávat též drogové delikty, čtěte pozorně následující řádky, protože jsem se velice často setkal s velkým překvapením jak ze strany policistů, tak i ze strany kolegů úředníků, když jsem je na dále uvedené upozornil. Většina lidí se domnívá, že držení omamných a psychotropních látek je buď přestupkem, nebo trestným činem, záleží na tom, zda jde o množství menší nebo větší, než malé. Mnozí neví, že existuje též „oprávněné přechovávání“ drog, které je nazváno spotřební držbou. Jde o množství látky, nepřevyšující dávku potřebnou pro držitele

 

‐ 20 ‐ 

podle stupně jeho závislosti na několik hodin. „Množství“ je definováno jako individuálně určená denní dávka látky, která odpovídá stupni závislosti užívající osoby, aniž je způsobilá vážně ohrozit zdraví nebo život této osoby. Držba jedné dávky drogy před jejím použitím konzumentem tedy není neoprávněná. Klasicky se na úseku přestupku setkáváme se situací, kdy řidiči vozidla při silniční kontrole vypadne z peněženky nebo z kastlíku pytlík s paličkou marihuany. Ze strany policie tento bývá s nadšením zabavován, což je s ohledem na shora uvedené postup hloupý a nehospodárný. Nalezení malého množství omamné látky u řidiče vozidla je zcela jistě důvodem pro provedení kontroly, zda není touto látkou ovlivněn, pokud se však užití drogy před jízdou neprokáže, měla by mu být ponechána. V praxi totiž droga po zabavení putuje do laboratoře Odboru kriminalistické techniky a expertiz Policie ČR, kde je zkoumáno její množství a účinnost. Je-li například marihuany do dvou gramů, bývá v rámci zkoumání všechna spotřebována, přičemž výstupem je sdělení typu, že podezřelý „měl u sebe mít pro vlastní potřebu sušenou rostlinnou hmotu o hmotnosti 1,5 g, v níž byla orientačním testem zjištěna přítomnost tetrahydrokanabinolu (THC), jež patří podle přílohy č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. mezi psychotropní látky“. Bez znalosti „čistoty“ drogy nelze učinit závěr, že množství omamné látky převýšilo hranici spotřební držby a věc oznámeného přestupku musí být odložena. V odůvodnění záznamu o odložení věci běžně uvádíme: „Odborné zkoumání, provedené detekční soupravou, bylo pouze orientační, prokázalo jen přítomnost psychotropní látky v zajištěném vzorku a určilo její druh. Nebylo však zjištěno, jaké množství psychotropní látky zajištěný vzorek obsahoval. Podezřelý sice vypověděl, že „marihuanu občas kouří“, ale z jeho výpovědi není zřejmá jeho jednorázová (spotřební) dávka. Úvaha o neoprávněné držbě, tedy o držbě nad rámec spotřební držby, je úvahou ryze právní. Vychází přitom z objektivně zjištěného množství účinné látky a ze stupně závislosti podezřelého, v tomto případě na marihuaně. Správní orgán konstatuje, že pro tuto úvahu nebyly šetřením zajištěny dostatečné podklady a že zejm. chybějící odborný závěr o množství účinné látky nelze nahradit či doplnit provedením dalších úkonů.“ Uvedená argumentace je plně v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Protože není možné látku vrátit, když již fakticky neexistuje, je třeba zvláštním rozhodnutím vyslovit zabrání věci. To může být problém, pokud se podezřelý přihlásí k vlastnictví omamné látky, protože se osobně nedomnívám, že je podezřelý v tomto případě pachatelem, kterého nelze za přestupek stíhat (není v zásadě vůbec pachatelem protiprávního jednání). Zabrat věc tak lze pouze podle § 18 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, když vlastník věci není znám a vyžaduje to veřejný zájem. Ustát argumentaci k veřejnému zájmu není u zabírání drog problém – dle judikátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tz 13/2000 platí, že „podle soudní praxe i právní vědy bezpečnost lidí nebo majetku vyžaduje zabrání takových věcí, které jsou těmto zájmům samy o sobě nebezpečné tak, že tato nebezpečnost vychází přímo z jejich vlastností, bez ohledu na to, že byly nebo měly být použity k trestné činnosti.“ Do výčtu takovýchto věcí pak Nejvyšší soud zahrnuje mj. narkotika a jedy. V případě, že osoba bude uznána vinnou z přestupku, ačkoliv u sebe měla pouze drobné množství drogy pro vlastní potřebu, jedná se o zřejmě nezákonné rozhodnutí, které by odvolací orgány neměly potvrdit, proto doporučuji takové věci odkládat. Navíc vyslovením propadnutí věci a případným zničením drogy před zrušením rozhodnutí dochází k nezákonnému zásahu do vlastnictví, který by mohl být v krajním případě vyhodnocen i jako škoda, způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Přílišná horlivost v trestání drogově závislých tak může být na škodu. Vymezení toho, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů obsahovalo donedávna nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Ústavní soud však tento předpis nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013 zrušil s tím, že mezi hledisky ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy figuruje i zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, neboť nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv

 

‐ 21 ‐ 

a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna. Po zrušení nařízení vlády určil hranici Nejvyšší soud, a to v hodnotách, uvedených v tabulce níže. nejmenší množství účinné látky, které musí droga obsahovat 0,5 gramu (0,6 gramu u hydrochloridu) 0,2 gramu (0,22 gramu u hydrochloridu) 0,54 gramu (0,6 gramu u hydrochloridu)

typ látky

větší než malé množství

pervitin heroin kokain

více než 1,5 gramu více než 1,5 gramu více než jeden gram

extáze (MDMA)

více než čtyři tablety/kapsle nebo více než 0,34 (0,4 gramu u hydrochloridu) 0,4 gramu prášku či krystalů

marihuana hašiš

více než 10 gramů sušiny více než pět gramů

lysohlávky

více než 40 plodnic

jeden gram jeden gram 0,05 gramu báze (psilocinu) nebo odpovídající množství psilocybinu

Závěrem lze tedy shrnout, že pro vyslovení viny ze spáchání přestupku dle § 30 odst. 1 písm. j) přestupkového zákona je potřeba, aby měl u sebe přestupce sice méně než 10 gramů sušiny, ale více než je jeho spotřební držba, což je množství závislé mj. na míře jeho konzumace, a aby měla sušina určitou kvalitu. Obě uvedené veličiny bude správní orgán jen těžko zjišťovat, takže v případě množství do 3 gramů sušiny nemá v zásadě smysl, aby policisté drogu zabavovali a správnímu orgánu posílali. Jiná je situace tehdy, kdy je věc z trestného činu překvalifikována na přestupek proto, že množství sušiny sice překračuje 10 gramů, ale množství účinné látky je nízké. V takovém případě má správní orgán obvykle analýzu „čistoty“ drogy a je jasné, že ač šlo o drogu nekvalitní, nemůže být řeč o spotřební držbě.

3.9. Pokračující a trvající přestupek, poruchový delikt O pokračujícím přestupku hovoříme tehdy, pokud se pachatel dopouští stále dalších a dalších jednání, které naplňují stejnou skutkovou podstatu přestupku. Všechny dílčí útoky na právem chráněný zájem jsou postihovány jako jeden skutek, správní orgán by měl ale počet útoků zohlednit v ukládané sankci. Jednoroční prekluzivní lhůta začíná u pokračujících deliktů běžet až od dokonání posledního z dílčích útoků, neboť teprve pak se má za to, že skutek je dokonán. Pokračující delikt se považuje za „dokonaný“ též zahájením řízení v dané věci, všechny další útoky spáchané po zahájení řízení se již považují za nový skutek. Zajímavé je na pokračujícím přestupku také to, že odpovědnost pachatele se posuzuje k datu ukončení přestupku. Pokračuje-li tedy pachatel v přestupkovém jednání i v době, kdy je již přísněji postižitelné, má se za to, že je srozuměn s tím, jaký postih mu nově hrozí. Tento výklad, nepříliš příznivý pro pachatele, zaujal v trestním řízení Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 35/2009-69 a analogicky byl převzat i do řízení o přestupku. Pokračování v trestném činu i přestupku se tak posuzuje podle nového, byť i přísnějšího zákona, účinného v době ukončení pokračujícího protiprávního jednání i tehdy, když část skutku (bez ohledu na její rozsah), spadá do doby účinnosti starého trestního zákona, který je pro pachatele příznivější. Trvající přestupek je nejlépe popsat v porovnání s tzv. poruchovým deliktem. Jejich rozdíl hezky popsal Krajský soud v Brně v rozsudku 57 A 122/2011-78. Zde soud uvedl, že: „Trvající přestupek se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován. Jeho podstatným znakem ovšem je, že se zde postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Tím se takový přestupek liší od poruchového deliktu, jímž se také způsobuje protiprávní stav, který může trvat delší dobu, ale nepostihuje se jeho udržování. Takové přestupky se dokonávají způsobením protiprávního stavu a dále netrvají.“ Například z dikce přestupku urážky na cti je zřejmé, že tento

 

‐ 22 ‐ 

nemá rysy trvajícího přestupku, slovesa jsou užita v dokonavém vidu a i logickým výkladem má být postiženo uražení jiného či jeho vydání v posměch, nikoliv udržování tohoto protiprávního stavu, který je pouze následkem jednání pachatele. Podobné je to u krádeže, kde postihováno je jednání, kterým se pachatel zmocnil věci. Tím je přestupek spáchán. Doba, po kterou pak drží odcizenou věc, není dobou páchání krádeže.

3.10. Specifika blokového řízení Blokové řízení je jednou z forem zkráceného řízení, která umožňuje správnímu orgánu se v případě, že o spáchání přestupku není pochyb a obviněný souhlasí ze zaplacením pokuty, věci velmi rychle zbavit. Důležité je mít na paměti, že vydání bloku je v podstatě vydáním rozhodnutí ve věci samé, přičemž vydáním bloku toto rozhodnutí okamžitě nabývá právní moci. Vydáním bloku rozumějme okamžik jeho podpisu pokutového bloku obviněným, čímž obviněný stvrzuje svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s projednáním věci v blokovém řízení (blíže k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 68/2010-81). Věc přestupku vyřízeného v blokovém řízení se proto následně neodkládá dle ust. § 66 odst. 3 písm. c) zákona o přestupcích ani nezastavuje dle ust. § 76 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích. Proti bloku není možné podat odvolání, takže v případě, že obviněný nebo správní orgán zjistí v bloku chyby, např. nesprávnou právní kvalifikaci jednání a s ní související uložení nedostatečné či příliš vysoké pokuty, je nutné věc řešit v rámci přezkumného řízení. V něm je bloková pokuta zrušena a v následném řízení může být rozhodnuto i v blokovém či příkazním řízení, v závislosti na tom, zda obviněný nadále bude souhlasit s uložením blokové pokuty. Nově ukládaná sankce může být vyšší, než byla uložena v původním blokovém řízení, neboť zákaz reformace k horšímu se v rámci přezkumného řízení neuplatní. Na žádost účastníka může být provedena obnova řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, a to tehdy, pokud žadatel namítá, že neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení a věc byla přesto takto řešena. K obnově řízení existuje zajímavé usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 21/2010-65.

3.11. Správný postup při námitce podjatosti Při rozhodování o námitce podjatosti se vychází z ust. § 148 zákona o obcích, ve kterém je stanoveno, že skutečnosti nasvědčující vyloučení zaměstnance obce zařazeného do obecního úřadu z projednávání a rozhodování věci ve správním řízení se oznamují vedoucímu odboru obecního úřadu. Skutečnosti nasvědčující vyloučení vedoucího odboru obecního úřadu se oznamují tajemníkovi obecního úřadu; v obci, kde nepůsobí tajemník obecního úřadu, se toto oznámení činí starostovi. Jiná situace je u Komise k projednávání přestupků, kde se oznámení činí přímo starostovi. Orgán, popřípadě zaměstnanec, jemuž se skutečnosti nasvědčující vyloučení oznamují, pak o podjatosti rozhodne a je-li podjatost shledána, učiní potřebná opatření k zajištění dalšího řízení. Nedojde-li k vyloučení osoby, u které byla podána námitka podjatosti, z projednávání dané věci, přičemž se účastník proti takovému usnesení odvolá, není tato okolnost předběžnou otázkou ve smyslu ust. § 57 správního řádu a řízení o přestupku běží bez problémů dál. Odvolání proti usnesení totiž dle § 76 odst. 5 správního řádu nemá odkladný účinek. Naopak v případě, že je námitce vyhověno, doručí se usnesení všem účastníkům řízení a k projednání přestupku je určena nová oprávněná úřední osoba.

 

‐ 23 ‐ 

Námitku smí uplatnit v řízení pouze účastník, učiní-li tak svědek, o námitce se nerozhoduje. Tento závěr vychází z dikce § 14 odst. 2 správního řádu – o námitce účastníka musí být usnesením rozhodnuto. Pokud však na základě námitky svědka či jiné osoby ještě před zahájením řízení sama úřední osoba dospěla k závěru, že je nebo může být v konkrétním případě vyloučena, nevadí, že řízení ještě nebylo zahájeno a úkony dle ust. § 14 odst. 3 správního řádu mohou být realizovány. Podjatost by neměla v žádném případě sloužit jako mechanismus, kterým se správní orgán zbaví věci, kterou již nechce řešit, klasicky místního „koumáka“, který oznamuje kde co. Každý správní orgán má totiž alespoň jednoho takového a nikdo nebude nadšen, pokud bude muset věc projednávat za Vás jen proto, že „cítíte k navrhovateli odpor, nad který se nejste schopni povznést“. Každý přestupkář by měl být natolik profesionál, aby s nadhledem zvládl projednávat i kauzy nepopulárních občanů obce. V tomto kontextu doplňuji, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 29/2007 není důvodem pro vyloučení úřední osoby podle § 14 správního řádu ani to, že tato osoba, jako pracovník městského či krajského úřadu, rozhoduje ve věci přestupku, z něhož je obviněn zastupitel příslušného města či kraje. Zastupitel není vůči úředním osobám v poměru nadřízenosti ani podřízenosti, neboť zastupitelstvo, tím méně jeho jednotliví členové, nemohou zasahovat do výkonu přenesené působnosti vykonávané v rámci rozhodování o přestupcích. K výkladu pojmu „poměr k věci“ je závěrem možná dobré upozornit na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 21/95, který je aktuální i pro „nový“ správní řád a který jím rozumí zpravidla osobní (skutečný nebo potencionální) zájem pracovníka správního orgánu na vydání rozhodnutí o určitém obsahu, nikoliv neosobní procesní stanovisko správního úřadu, kterým je účastníku řízení sděleno, že správní orgán má za prokázané, že se stal správní delikt a že se účastník řízení může seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Nad rámec rozsudku konstatuji, že námitka podjatosti nemůže napadat správní úvahu či závěr úřední osoby jen proto, že se s ním účastník řízení neztotožňuje, k tomu slouží odvolání.

3.12. Odvolací a přezkumné řízení Bude-li Vaše rozhodnutí napadeno odvoláním, je v prvé řadě důležité zkontrolovat, jestli bylo podáno v dostatečném počtu vyhotovení, tedy jeden stejnopis pro správní orgán a jeden pro každého dalšího účastníka, a stejnopisy následně účastníkům rozeslat s výzvou k vyjádření. Teprve až Vám dojdou vyjádření ostatních účastníků, popř. je zřejmé, že své vyjádření nezašlou, je namístě předat spis odvolacímu orgánu. Pokud odvolání neobsahuje veškeré povinné náležitosti, zejména chybí-li na něm podpis odvolatele, vyzve správní orgán k odstranění nedostatků ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu a teprve poté spis předává (výzva by měla být prostá, tedy by neměla mít formu usnesení). Stejně tak, je-li podáno blanketní odvolání a následně je podatel vyzván k jeho doplnění, předkládá se spis, až když je kompletní. Pokud účastník řízení podá odvolání v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu, je nutné vyčkat, zda bude doplněno v zákonné lhůtě zákonnou formou v souladu s ust. § 37 odst. 4 správního řádu. Nestane-li se tak, není úkon účastníka podáním ve smyslu ust. § 37 správního řádu a odvolání se považuje za nepodané. Spis by v žádném případě neměl být zasílán odvolacímu orgánu po částech s tím, že bude průběžně doplňován. Pokud však správní orgán obdrží další podání ve věci až po předání spisu, je nutné je odvolacímu orgánu zaslat. Zde by naopak bylo chybou si dokumenty ponechat a doplnit je do spisu po jeho vrácení, protože podání může obsahovat skutečnosti významné pro odvolací řízení a jejich nezohlednění představuje závažné pochybení, které se může negativně projevit v rámci přezkoumávání rozhodnutí odvolacího správního orgánu soudem.

 

‐ 24 ‐ 

Spolu s kompletním spisovým materiálem předává správní orgán tomu odvolacímu odvolání a své stanovisko. K odvolání je z důvodu jednoznačného posouzení, zda bylo podáno včas, zapotřebí přikládat i obálku, ve které bylo zasláno (z tohoto důvodu je zakázáno z obálek odstraňovat poštovní známky). Ve stanovisku posoudí správní orgán přípustnost, tedy to, zda jej podala osoba, která má právo se odvolat, a následně se vyjádří ke všem odvolacím námitkám. Je zcela nedostačující, pokud správní orgán I. stupně pouze uvede, že posouzení odvolacích námitek ponechává zcela na odvolacím orgánu, protože tím fakticky jeho stanovisko absentuje. Naopak není problém, pokud se správní orgán s vypořádáním námitek odkáže na své rozhodnutí, byly-li v jeho odůvodnění řešeny.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 4:

ÚŘEDNÍK SE MUSÍ VYPOŘÁDAT I SE SEBEHLOUPĚJŠÍ NÁMITKOU.

Pokud se účastník řízení odvolá do té části rozhodnutí, vůči které odvolacím právem nedisponuje, správní orgán postupuje podle ust. § 88 odst. 1 poslední věty správního řádu - odvolání předá jako nepřípustné spolu se spisovým materiálem odvolacímu orgánu do 10 dnů a ve svém stanovisku se omezí pouze na uvedení důvodů rozhodných pro posouzení nepřípustnosti odvolání. O takovém odvolání se nevyrozumívají ostatní účastníci řízení (viz ust. § 86 odst. 2 správního řádu). V případě zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání je správní orgán prvého stupně při novém projednání věci vázán právním názorem odvolacího orgánu (§ 90 odst. 1 písm. b) správního řádu). Důsledkem nerespektování právního názoru odvolacího orgánu může být opětovné zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydaného po novém projednání věci. Pokud důvodem pro zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení a vrácení věci k novému projednání nebyly nedostatky v dokazování, není nutné dokazování při novém projednávání provádět znovu. K odvolacímu řízení se hodí upozornit ještě na jeden důležitý judikát. Jde o rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 298/2008 – 52, který vyslovuje závěr, že pokud odvolání obsahuje alespoň jeden projednatelný důvod, a je z něj tedy zřejmé, v čem odvolatel spatřuje rozpor s právními předpisy, není správní orgán povinen vyzývat účastníka k doplnění odvolání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu, neboť se nejedná o „blanketní“ odvolání. To platí i v případě, že odvolatel odvolání jako „blanketní“ nazval a naznačil v něm, že odvolacích důvodů hodlá vznést více.

 

‐ 25 ‐ 

4. Nejčastější chyby úředníků v přestupkovém řízení

4.1. Chyby v dokazování Řízení o přestupcích je zvláštním druhem správního řízení, přestupkový zákon je tudíž ve vztahu ke správnímu řádu předpisem speciálním (viz § 51 zákona o přestupcích) a jeho úprava má přednost. To platí i pro dokazování v řízení o přestupku, kde se kupříkladu neuplatní § 51 odst. 2 správního řádu o provádění důkazů mimo ústní jednání. Sám přestupkový zákon koncipuje v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích přestupkové řízení v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 70/2010 konstatoval, že právě ústním projednáním přestupku před správním orgánem prvního stupně za účasti řádně předvolaného obviněného je sledována a také garantována jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny jako součásti práva na spravedlivý proces. Správní orgán proto smí přestupek projednat v nepřítomnosti obviněného jedině a pouze tehdy, odmítne-li se obviněný, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Zde nicméně upozorňuji i na rozsudek č. j. 5 As 45/2011, kde Nejvyšší správní soud doplnil, že pokud obviněný v projednávané věci správnímu orgánu sdělí, že účasten dokazování být nechce, nelze jeho neúčast na konaných výsleších přičítat k tíži správního orgánu, který nejednal v rozporu se zákonem, nýbrž pouze respektoval dispozici obviněného. U odvolacích orgánů nejčastěji naráží, pokud správní orgán vychází z výpovědí, učiněných do záznamů na policii, aniž by svědka sám vyslechl. Navzdory tomu, že policisté často poskytnou správnímu orgánu velice kvalitní podklady, lze o tyto opřít zjištění skutečného stavu věci jen v příkazním nebo blokovém řízení. V nezkráceném řízení o přestupku je nutné provádět dokazování včetně důkazů svědeckými výpověďmi, nelze vycházet z úředních záznamů o podání vysvětlení. Dle ustálené judikatury k ustanovení § 137 odst. 4 správního řádu platí, že obsah úředního záznamu o podání vysvětlení je jen předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Především tehdy, obsahuje-li oznámení přestupku od policie rozporuplné informace, nelze v žádném případě bez provedení dalšího dokazování uznat obviněného vinným. Důkaz výslechem svědka tedy nelze nahradit odkazem na obsah dříve podaného vysvětlení a dokonce i v případě, že se svědek sám na svoji předchozí výpověď odkáže, je nezbytné jej vyzvat, aby ji, byť třeba v méně obšírné podobě znovu zopakoval. Je to jeho povinnost vyplývající z ust. § 55 odst. 1 správního řádu (každý, kdo není účastníkem, je povinen vypovídat jako svědek). Zejména to platí v případě, kdy podání vysvětlení bylo učiněno tzv. „v terénu“, čímž policisté rádi nazývají telefonický rozhovor. Není-li záznam o podaném vysvětlení podepsán, nemá ve správním řízení absolutně žádnou relevanci. V souvislosti s podáním vysvětlení ještě upozorňuji, že zatímco podání vysvětlení slouží k dokazování před zahájením řízení, po jeho zahájení jde o svědeckou výpověď v rámci ústního jednání. Mnoho úředních osob zapomíná, že podáním návrhu je řízení o návrhovém přestupku zahájeno „automaticky“, a tedy podání vysvětlení již nemůže být provedeno. Velice často se v rámci dokazování stane, že je potřeba vyslechnout policistu, který na místě zasahoval a své poznatky z místa činu uvedl do oznámení. Policista v postavení svědka nemá žádné „privilegované“ postavení a jeho výpověď nemá o nic větší váhu, než výpovědi dalších osob. Stejně tak nelze připustit, aby s odkazem na svůj služební poměr u policie odmítal plnit procesní povinnosti, které jako svědek má. Musí s ním tedy být zacházeno jako s kteroukoliv jinou osobou a to i v případě ztotožnění. Policisté rádi předkládají správním orgánům svůj služební průkaz. Přitom povinností každého svědka je umožnit své ztotožnění jménem, příjmením, datem narození a trvalým pobytem. Tyto údaje musí být současně uvedeny v protokolu v souladu s § 18 správního řádu. Ztotožnění

 

‐ 26 ‐ 

svědka by tak mělo proběhnout na základě předložení dokladu totožnosti, zpravidla občanského průkazu. Jen výjimečně je možné svědka ztotožnit i bez dokladu – a to v případech osobní znalosti správního orgánu (totožnost svědka je správnímu orgánu z předchozí činnosti bezpečně známá a jsou mu známy i všechny potřebné osobní údaje). Pokud policista jako svědek odmítne u správního orgánu prokázat svojí totožnost, přichází i u něho v úvahu uložení pořádkové pokuty jako procesního zajišťovacího prostředku. Předvolání svědkům – policistům nebo strážníkům musí být doručováno v souladu s ust. § 19 odst. 4 správního řádu. Je vyloučeno doručení takového předvolání do datové schránky jejich zaměstnavatele nebo např. řediteli obecní policie.

4.2. Chyby v poučování Prvním pravidlem, které je v rámci poučování osob v řízení klíčové, je skutečnost, že správní orgán nesmí nikdy způsobit nejistotu v následku. Velice často se v předvolání obviněného k ústnímu jednání objevuje, že v případě, že se nedostaví, bude věc rozhodnuta v jeho nepřítomnosti, aby hned o několik řádků níže zaznělo, že za totéž jednání může správní orgán uložit pořádkovou pokutu. To je postup zcela nesprávný. Správní orgán má právo a povinnost určit, která z variant je pro něho výhodnější s ohledem na stav řízení a na význam výpovědi obviněného v řízení. Osobně se domnívám, že s ohledem na skutečnost, že obviněný nesmí být k výpovědi donucován je v zásadě nejvhodnější poučit jej, že pokud se nedostaví, bude rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, a pořádkovou pokutu ukládat pouze v případě, že obviněný při ústním jednání ruší nebo učiní urážlivé podání. Obdobné platí u navrhovatele, u kterého jediným následkem nedostavení se k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu je zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích. Ani zde nepřichází pořádková pokuta v úvahu. S ohledem na uvedené vřele doporučuji ustanovení o pořádkové pokutě z předvolánek obviněného a navrhovatele vyjmout. Poučení účastníků by v souladu s § 4 odst. 2 správního řádu mělo být provedeno již v oznámení o zahájení řízení, resp. v předvolání, neboť již od zahájení řízení mají právo nahlížet do spisu, navrhovat důkazy na svoji obhajobu atd. Obviněný by pak měl být nad rámec svých běžných procesních práv výslovně poučen o právu klást svědkům otázky, které vyplývá z ust. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.). Poučení o odvolání musí být formulováno vždy přesně a mělo by kopírovat ustanovení zákona, není vhodné si jednotlivé věty upravovat podle svého. Neúplné nebo nesprávné poučení o odvolání má podle § 83 odst. 2 správního řádu vliv na délku odvolací lhůty, v důsledku čehož často dochází k chybnému vyznačení právní moci. Podle § 75 odst. 3 správního řádu je o chybném vyznačení právní moci třeba učinit oznámení veřejnou vyhláškou, což je zbytečná práce navíc. S ohledem na uvedené doporučuji v poučení o odvolání uvádět, že odvolání proti rozhodnutí o přestupku má odkladný účinek, mohlo by se totiž stát, že jen vynechání této věty bude vytknuto jako nedostatek poučení.

4.3. Zvláštní povinnosti správního orgánu u násilných přestupků V případech, kdy se správní orgán setká s podezřením na domácí násilí, kdy jsou v rodině děti (a tím spíše, byly-li děti násilnému incidentu bezprostředně přítomny), je třeba informovat o této skutečnosti orgán sociálně právní ochrany dětí („OSPOD“). Povinnost informovat o domácím násilí v rodině, kde jsou přítomny děti, vyplývá ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a v zásadě i z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecní úřad, do něhož spadají i přestupková oddělení, je povinen vyhledávat děti ohrožené násilím mezi rodiči nebo jinými osobami, odpovědnými za výchovu dítěte a svá zjištění oznamovat obecnímu úřadu obce

 

‐ 27 ‐ 

s rozšířenou působností. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí nepamatuje výslovně na komise k projednávání přestupků, jako zvláštní orgány obcí stojící mimo obecní úřad, jejich oprávnění informovat OSPOD o ohrožených dětech však vyplývá z § 7 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a také přímo z Úmluvy o právech dítěte. Přílohou oznámení by měly být kopie podkladů, z nichž podezření na ohrožení dítěte vyplývá. Zákon o přestupcích v § 96 zvlášť upravuje také povinnost řádně evidovat přestupky s prvky domácího násilí. Výkazy o tomto typu přestupků požaduje každoročně Ministerstvo vnitra na zvláštním formuláři. V případě návrhového přestupku nezletilého, kdy podezřelým je některý z rodičů, je třeba určit kolizního opatrovníka, kterým může být kterýkoliv z Vašich kolegů. O určení opatrovníka se sepíše záznam, podepsaný nezletilým i opatrovníkem. V ideálním případě za něj opatrovník na místě podá návrh na projednání přestupku, nebezpečí náhrady nákladů řízení zde nehrozí, protože kolizní opatrovnictví rozhodně považuji za důvod hodný zvláštního zřetele. Navrhovatel sám navíc nemá žádný příjem. Je absurdní nechat lhůtu pro podání návrhu uplynout a argumentovat, že například 12tiletý kluk mohl poučení o návrhovém přestupku porozumět.

4.4. Práce se spisem - obsah spisu, úřední záznamy, oprávněná úřední osoba 4.4.1. Vedení spisu Spisový materiál je promítnutím přestupkového řízení do vnějšího světa. Je v něm obsaženo vše, co se v řízení stalo. Co není ve spise, neexistuje. Na toto je třeba myslet při každém úkonu, který úředník v řízení učiní. O každém telefonátu, setkání s účastníkem řízení či komunikaci s jiným správním orgánem by měl být ve spise učiněn záznam. Není to důležité jen kvůli účastníkům, ale i kvůli úřední osobě samé, která si s odstupem času nemůže vybavit každý rozhovor nebo detail. Proto doporučuji pořizovat krátký úřední záznam o každém úkonu, souvisejícím s řízením, byť se může zdát bezvýznamný. Každý došlý spis a každé oznámení musí být řádně zaevidováno. Hned poté, co je spis založen, by měl být do něj vytvořen záznam o oprávněných úředních osobách. Krom přestupkáře, který dostal spis na starosti, by jimi měl být i vedoucí pracovník přestupkového oddělení a jeden administrativní pracovník, který zajistí možnost nahlédnout do spisu i v době, kdy zpracovatel spisu nebude na pracovišti. Není-li oprávněná úřední osoba hned na začátku určena, jedná se o velmi závažné pochybení správního orgánu, které může mít vliv na zákonnost celého řízení. Doporučuji hned při založení spisu vytisknout též soupis dokumentů, které jsou v něm obsaženy a do něho vypsat písemnosti, došlé v rámci oznámení přestupku. V průběhu řízení je možné do tohoto soupisu dopisovat další zápisy ručně a „načisto“ jej vytisknout až při jeho uzavírání.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 5:

SPIS MÁ SLONÍ PAMĚŤ.

 

‐ 28 ‐ 

Z § 17 odst. 1 správního řádu vyplývá povinnost vést spis chronologicky tak, aby bylo zřejmé, v jakém pořadí byly jednotlivé podklady vkládány do spisu. Z písemností, které správnímu orgánu přišly „z venku“, by mělo být jasné, kdy došly (mělo by být vznačeno podací razítko, popř. přiložena poštovní obálka). U veškerých písemností vložených do spisu musí být zřejmé, kdy byly do spisu vloženy. Uvedení data vložení písemnosti do spisu má význam zejména pro posouzení, zda se s jejím obsahem mohl účastník před vydáním rozhodnutí ve věci seznámit a vyjádřit se k němu. Do písemností, které jsou obsaženy ve spise, by správní orgán neměl uvádět žádné své poznámky, telefonické kontakty na účastníky řízení či nedej bože nějaké připomínky k účastníkům řízení nebo jiným osobám. Zásadně nepřípustné je zapisování poznámek do oznámení přestupku. Někteří úředníci si v zájmu rychlé orientace ve spisu zvýrazňují fixem některé řádky. Ačkoliv to není v rozporu se zákonem, nedělá to v případě nahlížení do spisu dobrý dojem, takže to nedoporučuji. Je-li v průběhu řízení pořizován zvukový nebo obrazový záznam, musí být s odkazem na § 18 odst. 1 správního řádu ke spisu přiložen. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 37/2009 přiznal účastníkům řízení právo pořizovat si z ústního jednání „své“ záznamy, neboť v tom neshledal narušení pořádku a nepovažuje to za zákonem zakázané. Součástí spisu by dále měla být v případě, že je projednáván přestupek proti pořádku v územní samosprávě podle § 46 odst. 2 zákona o přestupcích, který spočívá v porušení obecně závazné vyhlášky, porušená obecně závazná vyhláška v písemné podobě. Oprava zřejmých nesprávností v protokolu nebo v rozhodnutí se provádí v souladu s § 18 odst. 5, resp. § 70 správního řádu, jiné způsoby oprav nejsou přípustné. Markantní je to především v případech, kdy je správnímu orgánu v rámci kontroly vytýkána nezákonnost rozhodnutí, ale k provedení následného přezkumného řízení je pak předložen spis s pozměněným rozhodnutím. Takový postup obvykle odvolacímu orgánu neunikne a nevypovídá o profesionalitě úředníka, který se k němu uchýlí. Opravu ve spise provádí vždy oprávněná úřední osoba, která ji stvrdí svým podpisem. Oprava musí být provedena tak, aby původní zápis zůstal čitelný, a může-li mít oprava právní význam, účastníci řízení se o ní vyrozumí.

4.4.2. Povinnosti oprávněných úředních osob Úkony v řízení jsou oprávněny činit výlučně oprávněné úřední osoby v souladu s ust. § 15 odst. 2 správního řádu. Jak bylo uvedeno výše, v případě zřízené komise k projednávání přestupků musí být v každém okamžiku vymezeny pro projednání věci tři oprávněné úřední osoby (předseda komise a dva členové), v souladu s ustanovením § 53 odst. 3 zákona o přestupcích. Platí to pro jakýkoli úkon komise po obdržení oznámení o přestupku, tj. i v případě postoupení věci, delegaci místní příslušnosti nebo odložení věci, tedy i pro úkony konané před zahájením řízení. U přestupkového oddělení může být pro jedno správní řízení určeno také více oprávněných úředních osob, a to i pro různé úkony. Určení oprávněných úředních osob musí být dle § 15 odst. 4 správního řádu zaznamenáno do spisu. Oprávněné úřední osoby jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se při své činnosti dozví. Předmět vedeného řízení tak není možné nezávisle konzultovat např. s advokáty, byť by se jednalo o specialisty na určité právní odvětví. K metodické pomoci je příslušný pouze krajský úřad. Ani komunikace s ním by se neměla do spisu zakládat, neboť by to mohlo evokovat porušení zásady dvojinstančnosti řízení. S odkazem na stanovisko Ministerstva vnitra MV-85295-2/LG-2012 doplňuji, že správní orgán není povinen ověřovat v základních registrech údaje, s nimiž v řízení pracuje, před každým úkonem, nýbrž

 

‐ 29 ‐ 

pouze v případě, že má o platnosti údaje pochybnosti. Osobně doporučuji hlídat před každým odesláním písemnosti účastníku řízení pouze údaj o tom, zda nemá zřízenou datovou schránku, což většina programů, s nimiž přestupkáři pracují, umí velmi rychle a spolehlivě. Jednou ze základních povinností každého úředníka je pak dodržování lhůt. Klíčová lhůta je pro zahájení řízení stanovena v § 67 odst. 3 zákona o přestupcích, podle něhož správní orgán zahájí řízení bezodkladně, nejpozději do 60 dnů. Tato lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy se správní orgán o přestupku dozvěděl, alespoň je to v komentářích k zákonu o přestupcích dovozováno z § 66 odst. 3 písm. g). Pokud netrpělivý účastník řízení namítá před uplynutím těchto 60 dnů nečinnost správního orgánu s odkazem na § 80 odst. 2 správního řádu, který lhůtu upravuje přísněji, má smůlu, neboť lhůta v přestupkovém zákoně je speciální a má přednost. Pokud má však správní orgán v ruce všechny podklady pro zahájení řízení, není rozumné se zahájením řízení otálet. Další lhůta je uvedena v § 71 správního řádu a ukládá správnímu orgánu vydat ve věci bezodkladně rozhodnutí a není-li to možné, pak jej vydat do 30 dnů od zahájení řízení. Tato lhůta může být prodloužena automaticky o dalších 30 dnů, je-li nařizováno ústní jednání nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Lze konstatovat, že každý přestupkový případ je složitý, takže od zahájení řízení má každý přestupkář dva měsíce, aby věc rozhodl. Poté je třeba požádat nadřízený správní orgán o prodloužení lhůty, což je ale v praxi zcela ojedinělé. Obecně panuje přesvědčení, že ochranou před laxním přístupem správního orgánu je podnět účastníka k ochraně před nečinností a dokud tento není podán, netřeba se v řízení příliš vzrušovat. Důležitá je především kvalita výsledného rozhodnutí, není liž pravda? V případě vyřízení přestupku příkazem je ve smyslu ust. § 46 odst. 1 správního řádu a ust. § 73 odst. 1 zákona o přestupcích příkazní řízení zahájeno doručením příkazu obviněnému. O plynutí lhůty pro vydání rozhodnutí lze uvažovat v případě, že obviněný proti příkazu podá včasný odpor, v jehož důsledku se příkaz zrušuje a správní orgán pokračuje v řízení. Lhůta pro vydání rozhodnutí dle ust. § 71 správního řádu v tomto případě plyne od okamžiku zahájení řízení, tj. od okamžiku doručení příkazu.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 6:

LHŮTY JSOU PRO SMRTELNÍKY, ÚŘEDNÍK MÁ ČASU DOST.

4.4.3. Protokolace Základním pravidlem při sepisování výpovědi účastníka řízení či svědka je psát to, co bylo skutečně řečeno. Značná část protokolujících přizpůsobuje výpověď jazykem, gramatikou i použitým výrazivem svému vlastnímu jazyku, což přináší významná rizika. V prvé řadě dochází ke zkreslení výpovědi, což může obviněný namítat obzvláště tehdy, je-li z jednání pořizován audio-záznam a obviněný si jej vyžádá, snižuje to ale samo o sobě výpověď jako důkazní prostředek, neboť je zřejmé, že osoba, která odchodila tři ročníky základní školy, mohla jen stěží hovořit jako vysokoškolský profesor. Je

 

‐ 30 ‐ 

nesmírně důležité dbát na autenticitu výpovědi, slova, která vyslýchaná osoba skutečně používá (byť hovorová nebo dokonce vulgární). Podobné chyby se často dopouští vytěžující policisté, když nezřídka lze v jejich záznamech číst věty typu: „jeho osoba pak moji osobu označila výrazem „debil“, čímž se moje osoba cítí uražena na cti.“ Důkazní hodnota takové výpovědi je výrazně nižší, než kdyby policista napsal: „řekl mi, že jsem debil, což mě pěkně vytočilo“. Dalšími častými chybami je přeskakování z řeči přímé do nepřímé a naopak („Tam jim uvedl, že jsem byl napaden.“), nepopisování osob jmény („Po chvilce tam přišel ten bratr toho kluka vyhazovač na diskotéce a ptal se co se tam děje.“) nebo pouhé nepřečtení si výpovědi po jejím sepsání („Vyveden z diskotéky nebyl nechal mě vyhazovač být. Zdali ho napadl ještě jiným způsobem, tak to nevím. Nikde ho nic nebolí mimo hlavy. Potom se začal zase normálně bavit, ale pobolívala mě hlava.“). Příklady v závorkách byly převzaty z reálných policejních oznámení. V případě, že probíhá výslech svědka, je žádoucí, aby protokol o výslechu svědka (obzvláště jsou-li jednotlivé protokoly založeny ve spise „zvlášť“) zároveň obsahoval podpis obviněného (popř. jiného účastníka řízení), a aby přímo v tomto protokolu bylo zaznamenáno, že obviněnému bylo umožněno položit svědkům otázky, popř. se vyjádřit k provedeným důkazům. V případě, že je ve spise založeno několik listů s výpověďmi svědků (popř. účastníků řízení), působí to dosti zmatečně a v některých případech to může působit dojmem, že obviněný (popř. jiný účastník řízení) nebyl tomuto výslechu vůbec přítomen. Velice doporučuji vyslýchat při ústním jednání nejprve obviněného a teprve poté svědky. Pokud jsou vyslechnuti nejprve svědci, obviněný pak logicky svou výpověď přizpůsobí dosud získaným důkazům a ztíží tím správnímu orgánu dokazování.

4.4.4. Předvolávání Předvolání k ústnímu jednání musí být doručováno s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem (§ 59 správního řádu). Z toho důvodu je nemoudré nařizovat ústní jednání dříve než po 20 dnech od odeslání předvolání. Pokud adresát písemnost převezme až v poslední den úložní lhůty a nemá dostatek času na přípravu obhajoby, nebylo v rozporu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích předvolání řádné a věc nelze projednat v nepřítomnosti obviněného. Je-li účastník předvoláván opakovaně, je třeba, aby i další předvolání splňovaly požadavky vyplývající z § 59 správního řádu. Chybět by proto neměla informace o tom, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se předvolaný nedostaví. Zde už ale opakované zachování pětidenní lhůty není nutné.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 7:

JE-LI 7 DNÍ DOST KE STVOŘENÍ SVĚTA, MUSÍ K PŘÍPRAVĚ OBHAJOBY STAČIT 5. Zdůraznit je třeba také to, že s účastníky nelze komunikovat „neformálně“ e-mailem, neboť i v případě, že předvolaný na takovou komunikaci reaguje, je úkon právně zcela neúčinný.

 

‐ 31 ‐ 

4.4.5. Nahlížení do spisu Nahlížení do spisu je dle ustanovení § 38 správního řádu koncipováno jako úkon ve správním řízení, před zahájením správního řízení o přestupku se však ještě o úkon v řízení nejedná. V případě požadavku podezřelého z přestupku nebo jeho advokáta na nahlížení do spisu ještě před zahájením řízení z důvodu zájmu na obhajobě se nejedná o dostatečný právní zájem, neboť právo na obhajobu vzniká obviněnému z přestupku až po sdělení obvinění, tedy až po zahájení řízení o přestupku. Správní orgán by tedy v takovém případě postupem dle ust. § 38 odst. 5 správního řádu měl nahlédnutí do spisu odepřít. Pokud účastník žádá o kopii zvukového záznamu, pořízeného v průběhu ústního jednání, měl by být tento vydán. Samozřejmě to často povede k tomu, že účastník bude namítat, že správní orgán zkreslil výpověď svědka nebo jej nasměroval k určitému tvrzení, s tím je ale jednodušší se poprat, než s porušením tohoto výsostného procesního práva. K nahlížení do spisu je pak třeba uvést, že v souladu s ust. § 2 odst. 2 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nejsou úkony související s přestupkovým řízením předmětem poplatku, a proto musí být kopie spisu pořizované v souvislosti s nahlížením do spisu dle ust. § 38 odst. 4 správního řádu poskytnuty bezplatně.

4.4.6. Uložení pořádkové pokuty Jedním z významných a hojně využívaných zajišťovacích institutů v přestupkovém řízení je pořádková pokuta. Jejím účelem je nutit účastníka řízení splnit svoji povinnosti, popř. zdržet se jednání narušujícího průběh řízení. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že objektem pořádkového deliktu je určitý správní proces. Pokud tak má být pořádková pokuta uložena podle § 62 odst. 1 správního řádu tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání, je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 76/2009-69 nutné mít na paměti, že subjektem pořádkového deliktu může být pouze účastník správního řízení nebo osoba, která ztěžuje průběh řízení. Podmínkou pro aplikaci je tedy skutečnost, že je vedeno správní řízení. V případě hrubě urážlivého podání se nejedná o jakoukoliv písemnost, ale pouze o takové podání, které má souvislost s probíhajícím konkrétním správním řízením, a směřuje proti určité úřední osobě, resp. oprávněné úřední osobě, nikoliv proti jakékoliv jiné osobě, která takový statut nemá. K ukládání pokut podle § 62 správního řádu je nutné přistupovat velmi opatrně a zvažovat je lze pouze v případě, že byť i neoprávněná, přehnaná a vulgární kritika nesměřuje pouze proti způsobu výkonu veřejné správy, ale je rovněž neospravedlnitelným osobním útokem, např. na soukromí úředníka, jeho rodinu, původ apod. Pro uložení pořádkové pokuty podle § 62 odst. 2 správního naopak není třeba, aby byl hrubě urážlivým podáním současně též závažně ztížen postup v řízení podle prvního odstavce tohoto ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 16/2012-52 ze dne 27. 3. 2013).

4.4.7. Vyznačení právní moci na elektronické verzi rozhodnutí Závěrem této části jen krátkou poznámku k rozhodnutí, odesílanému účastníkovi řízení elektronicky. Požádá-li účastník o vyznačení doložky právní moci na elektronické verzi rozhodnutí, které mu bylo zasláno, je možné buď vyhotovit samostatný dokument, který obsahuje výrok rozhodnutí, označení účastníků, datum vyhotovení rozhodnutí, identifikační údaje oprávněné úřední osoby odpovídající za zpracování dokumentu a vyznačení doložky právní moci, a takový dokument opatřený zaručeným elektronickým podpisem oprávněné úřední osoby a kvalifikovaným časovým razítkem odeslat, nebo vyhotovit nový stejnopis rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci.

 

‐ 32 ‐ 

4.5. Výrok a odůvodnění rozhodnutí Absolutně nejvyšší nároky kladou správní řád a zákon o přestupcích na výrok a řádné odůvodnění rozhodnutí. Chyby výroku mají obvykle za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí, stejně jako nedostatečná argumentace závěrů správního orgánu v odůvodnění, ať už k vyslovení viny nebo k výši uložené sankce. Tyto deficity mají za následek zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení, pojďme se tedy podívat, jak se s nimi popasovat. Výrok rozhodnutí musí splňovat náležitosti podle § 77 zákona o přestupcích, tedy vyslovení viny, popis skutku včetně místa a času spáchání a výměru sankcí a nákladů řízení. Výrok musí být věcný a pro účastníky řízení srozumitelný. Tomu může pomoci jeho členění, nesmí však přesáhnout rozumnou mez. Rozdrobení výroku na spoustu částí a „podčástí“ způsobuje jeho nepřehlednost a nesrozumitelnost. Ve výroku je nezbytně nutné přesně popsat protiprávní jednání, a to zejména u urážek, u kterých se správní orgány často „stydí“ je do úředního rozhodnutí psát. Každý přestupkář se musí naučit, že byly-li použity výrazy „kurva, píča, zmrd nebo čurák“, není možné se jim ve výroku vyhnout, jakkoliv jsou Vám nepříjemné. Pokud nezazní ve výroku „natvrdo“, není možné vyhodnotit jejich dopad na navrhovatele a i to způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí jako celku. Není dále možné ani vhodné formulovat „vlastní“ skutkové podstaty, je třeba vždy citovat skutkové podstaty tak, jak jsou uvedeny v zákoně o přestupcích. Odůvodnění rozhodnutí je prostorem, kde správní orgán přesvědčuje adresáta rozhodnutí a případně též odvolací orgán, že zvážil všechny důležité skutečnosti a na jejich základě dospěl ke spravedlivému řešení. Při určení druhu a výměry sankce je nutné řádně vyhodnotit všechna demonstrativně stanovená kritéria dle ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a uloženou sankci přesvědčivě odůvodnit v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. Určení výměry sankce musí být logické ve vztahu ke všem hodnoceným kritériím. Nejsložitější částí odůvodnění je obvykle úvaha, proč byla uložena sankce právě ve zvolené výši. Neexistuje žádný předpis, který by poskytoval vodítko pro správné určení pokuty. Nejčastějším prohřeškem přestupkových úředníků je tak nízká sebedůvěra, vedoucí k ukládání velmi nízkých sankcí i v přídech závažnějších porušení zákona nebo při neexistenci polehčujících okolností. Správní orgány často vsází na to, že účastník řízení nízkou sankci spíše akceptuje a neodvolá se. To je bohužel naprosto mylné.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 8:

SPRAVEDLIVÁ BY BYLA DVAKRÁT TAKOVÁ SANKCE.

 

‐ 33 ‐ 

Jako nejspravedlivější se jeví ukládat sankce v polovině zákonné výměry při absenci jakýchkoliv přitěžujících i polehčujících okolností. Existuje-li významná polehčující okolnost (dobrovolná náhrada škody, doznání, jde o první přestupek atd.), snižuje se výměra na polovinu, naopak závažná přitěžující okolnost (přestupek spáchán v podnapilém stavu, vysoká míra agrese, škoda blížící se částce 5.000 Kč atd.) sazbu o polovinu zvýší. Finální částku pak určí i méně důležité okolnosti pachatelova jednání. Tento postup je jen návodný, správní orgán by ovšem měl mít nějaká pravidla stanovena, neboť pokud tak neučiní, jen obtížně dostojí povinnosti, aby při rozhodování shodných či podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, obsažené v § 2 odst. 4 správního řádu. V této souvislosti upozorňuji, že správní orgány často chybují v tom, že výměra sankce nekoresponduje s výčtem přitěžujících a polehčujících okolností nebo je odůvodnění sankce jazykově nešťastné a nepřezkoumatelné (např. věta typu: „Navzdory uvedenému byla sankce uložena při spodní hranici zákonné sazby.“) Správní orgány také často zapomínají, že i výrok o uložení povinnosti nahradit náklady řízení je třeba odůvodnit, byť to bude pouze „formálně“ s odkazem na naplnění podmínek pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení v zákonné výměře. Zejména v případě částečného nebo úplného upuštění od nákladů řízení dle § 79 odst. 3 zákona o přestupcích, musí být v rozhodnutí dostatečná argumentace, která by se měla opírat o důvody sociální. V přestupkovém řízení nelze argumentovat např. tím, že přestupek obviněný spáchal v rozčílení nebo že škoda byla dobrovolně nahrazena, a tím odůvodňovat upuštění od nákladů řízení. Náklady by tak měly být uloženy prakticky vždy, není-li obviněným student, důchodce, sociálně slabší těhotná žena či matka na mateřské či rodičovské dovolené. V případě odůvodňování viny obviněného z přestupku pak nestačí reprodukovat či citovat výpovědi účastníků řízení a svědků a dodat, že vina z nich vyplývá, ani např. formálně uvést, že správní orgán hodnotil všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že se obviněný přestupku dopustil. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Správní orgán musí popsat své konkrétní úvahy, které jej k rozhodnutí vedly, stejně jako to, jakým způsobem hodnotil podklady či jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů, které na danou věc aplikoval a na jejichž základě rozhodnutí vydal. Velkou chybou je, pokud se správní orgán v odůvodnění nevypořádá s návrhy a námitkami účastníků řízení, jakkoliv mohou být nesmyslné. Ač to může znít přepjatě formalisticky, měl by se správní orgán vypořádat s námitkami obviněného i tehdy, pokud se při ústním jednání ke spáchání přestupku doznal, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné.

 

‐ 34 ‐ 

5. Doručování

5.1. Judikatura k fikci doručení Judikatura se po přijetí nového správního řádu účinného od 1. ledna 2006 nejdříve zabývala otázkou, zda je pro doručení fikcí významné, jestli se adresát na dané adrese zdržuje. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 113/2008-50 konstatuje, že fikce doručení není podmíněna skutečností, že se adresát v průběhu úložní lhůty zdržuje v místě doručení. Tento závěr pak rozvinul v rozsudku 1 As 2/2010-80, kde přímo uvedl, že fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost mohl v úložní době vyzvednout, ale zaviněně tak neučinil. Pokud byl v místě doručení dočasně nepřítomen nebo si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Pokud si adresát zásilku úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat své nečinnosti. Závěr, že dle úpravy v novém správním řádu není třeba, aby se adresát zdržoval na adrese trvalého pobytu, pak potvrzují i další rozsudky Nejvyššího správního soudu, např. č. j. 5 As 3/2011-54 nebo č. j. 2 As 43/2010-42. Poslední uvedený rozsudek zdůrazňuje, že fikce nemůže být uplatněna, pokud zásilka nebyla uložena po celou desetidenní lhůtu, stanovenou zákonem. V rozsudku č. j. 5 As 72/2010-60 soud konstatoval, že i když správní orgán zjistí jinou adresu, na které se účastník řízení zdržuje, nemá zákonný důvod na ni doručovat, neboť na takové adrese není fikce doručení možná. S ohledem na možnost doručit fyzické osobě kdekoliv bude zastižena je nicméně vhodné se o doručení na tuto zjištěnou adresu pokusit. Další oblast judikaturou dobře zmapovaná je doručování fikcí na ohlašovny. Správní řád hovoří u doručování o adrese trvalého pobytu, bez ohledu na to, zda se na takové adrese nachází faktické bydliště adresáta, jiná nemovitost určená k bydlení nebo ohlašovna. Nejvyšší správní soud proto v rozsudku č. j. 2 As 28/2011-131 dovodil, že i na ohlašovnu lze doručit fikcí. Konkrétně uvedl, že je sice logické, že osoby s trvalým pobytem na daném místě fakticky nebydlí, je ovšem jejich zájmem, aby sledovaly doručování na danou adresu a to zejména za situace, kdy vedou správní řízení, v němž nepožádaly o doručování na jinou možnou adresu. Tento závěr je zcela logický za situace, kdy má každý občan ČR možnost zřídit si datovou schránku nebo požádat o zavedení doručovací adresy do evidence obyvatel. Doručení fikcí nebrání ani skutečnost, že ohlašovna doručuje sama sobě, jsou-li splněny podmínky, stanovené § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, tedy že je na ohlašovně (např. podatelně úřadu) zanecháno oznámení o neúspěšném doručení s uvedením, kde a kdy si adresát může zásilku vyzvednout, a s poučením o podmínkách doručování. V dalších rozsudcích se Nejvyšší správní soud vypořádával s otázkou, jaký je následek situace, kdy správní orgán namísto do datové schránky doručuje na poštovní adresu účastníka. V rozsudcích 1 As 90/2010-95 a 8 As 31/2011-88 dospěl k závěru, že pokud byla písemnost doručena jiným nezpochybnitelným způsobem, nemohlo mít pochybení správního orgánu vliv na platnost doručení se všemi jeho účinky. Má-li tedy účastník datovou schránku, ale písemnost zaslanou poštou převezme, hojí to chybu, spočívající v nedoručování do datové schránky. Pokud ji ale nepřevezme, není možné uplatnění fikce doručení. V rozsudku č. j. 9 As 90/2010-58 je pak řešena situace, kdy bylo doručováno do chybné datové schránky adresáta, který jich má více. V tomto případě jde o vadu, která znemožňuje uplatnit fikci doručení. Zajímavý je i rozsudek č. j. 8 As 65/2009-111, reagující na situaci, kdy adresát v průběhu řízení změní trvalý pobyt nebo je mu tento zrušen. Soud judikoval, že pokud účastník přebíral poštu na určité adrese a tuto v průběhu řízení nijak nezpochybňoval, nelze ani v případě změny trvalého pobytu neplatnost fikce doručení na takové adrese dovodit. Doslova Nejvyšší správní soud prohlásil, že údajná povinnost správního orgánu ověřit před každým doručováním, kde má adresát trvalý pobyt, nemá oporu v právní úpravě. Tento závěr považuji

 

‐ 35 ‐ 

za nesmírně důležitý, neboť k těmto situacím reálně dochází a je dobré mít „v rukávu“ judikát, kterým lze podpořit postup správního orgánu. V rozsudku č. j. 1 As 32/2009-58 Nejvyšší správní soud uznal fikci i v situaci, kdy účastník řízení těsně před rozhodnutím účelově vypověděl plnou moc a dovodil, že její vypovězení je vůči správnímu orgánu účinné až v momentu, kdy mu bylo oznámeno. K fikci doručení pak doplňuji, že zatímco u běžných listovních zásilek je v případě, že poslední den úložní lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den (viz § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu), neplatí to při doručování do datové schránky, kde lze fikci doručení uplatnit i v případě, že poslední den lhůty připadne na den pracovního klidu. Vychází se zde z toho, že přístup do datové schránky je neomezený. Judikaturu lze pak doplnit zajímavým stanoviskem veřejného ochránce práv. Ten ve snaze o sjednocení roztříštěné praxe správních orgánů při realizaci ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu4 polemizuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 53/2011-77, ve kterém soud dovodil, že vložení nevyzvednuté uložené písemnosti do schránky je podmínkou pro nastoupení fikce doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu. S tímto závěrem ombudsman nesouhlasí a uvádí, že podmínky fikce jsou splněny již dodržením desetidenní lhůty pro vyzvednutí zásilky, přičemž další postup by měl dodržovat tyto teze: a) Vkládání nevyzvednutých uložených písemností do schránek nebo na jiná vhodná místa je standardem, od nějž se lze odchýlit jen výjimečně; b) považuje-li správní orgán za vhodné odchýlení od bodu 1, smí tak učinit jen tehdy, považuje-li takový postup za nemožný nebo jej sám vyloučil; c) zdůvodnění postupu dle bodu 2 správní orgán zaznamená do spisu; d) porušení bodů 1 až 3 není samo o sobě důvodem odpadnutí účinků fikce doručení, avšak nadřízený správní orgán toto pochybení při doručování vytkne a metodicky povede podřízený správní orgán k řádnému postupu. Shodný názor jako ombudsman má i Ministerstvo vnitra, které vložení doručované nevyzvednuté zásilky po uplynutí desetidenní úložní lhůty do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo nepovažuje za podmínku fikce doručení.

5.2. Chyby v doručování Prvním předpokladem správného doručování je znalost posloupnosti jednotlivých způsobů vypravování písemností. Pokud má adresát zřízenou datovou schránku, je povinností správního orgánu doručovat mu do ní. Doručuje-li mu namísto toho písemnost v listinné podobě, např. poštou, a adresát ji fakticky převezme, doručení bude sice účinné, ale došlo k porušení § 19 odst. 1 správního řádu. Není-li písemnost převzata, není možné uplatnit fikci doručení. Správní orgán má povinnost prověřovat, zda má osoba datovou schránku zřízenu, v průběhu celého řízení, resp. před každým doručovacím úkonem. S účinností od 1. 7. 2012 byla všem advokátům a daňovým poradcům zřízena datová schránka ze zákona, takže v případě účastníka zastoupeného advokátem by veškerá korespondence měla probíhat výhradně prostřednictvím datové schránky. Písemnosti se v souladu 4

 Adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné  vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou  denní  dobu  si  lze  písemnost  vyzvednout.  Je‐li  to  možné  a  nevyloučil‐li  to  správní  orgán,  písemnost  se  po  uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji  vyhotovil.   

 

‐ 36 ‐ 

s § 34 odst. 2 správního řádu zasílají výhradně zástupci, nikoliv též účastníkovi (výjimku představuje pouze předvolání v případě, že má obviněný při jednání něco osobně vykonat). Komunikuje-li účastník se správním orgánem datovou schránkou, není možné po něm požadovat elektronický podpis, autorizaci podání zajišťuje přímo datová schránka. Nemá-li adresát datovou schránku, doručuje mu správní orgán na adresu pro doručování. Ta může být dvojího druhu. Má-li adresát určeny obě – jednu oficiální, zavedenou v informačním systému evidence obyvatel a druhou ad hoc pro dané řízení, podle § 19 správního řádu – má doručovací adresa určená pro dané řízení přednost. Pokud si účastník zvolí doručovací adresu pro dané řízení, nemusí tedy správní orgán zjišťovat, jestli nemá též doručovací adresu podle § 10b zákona o evidenci obyvatel. I zde platí, že doručování na adresu trvalého pobytu namísto doručovací adresy má za následek nemožnost uplatnění fikce doručení. Správní orgán by měl existenci adresy pro doručování zapisované v evidenci obyvatel ověřit při zahájení řízení. Pokud si účastník řízení založí adresu pro doručování zapisovanou v evidenci obyvatel až v průběhu správního řízení, měl by to správnímu orgánu oznámit. Pokud tak neučiní, jde to s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 57 A 14/2011 k jeho tíži. Teprve pokud účastník nemá datovou schránku a ani nesdělil adresu pro doručování, zasílá mu správní orgán na adresu trvalého pobytu. Doručení písemnosti musí být vždy ve spisu doloženo. Pokud se Vám doručenka nevrátí, je třeba podat reklamaci a vyžádat si od pošty náhradní záznam. Ustanovení § 19 až § 26 správního řádu sice výslovně nestanoví, že doručenka je průkazem doručení písemnosti, a neupravuje její obsahové náležitosti ani jí nepřiznává důkazní sílu veřejné listiny, přesto je doručenka ve správním řízení považována za obvyklý důkazní prostředek prokazující doručení jakékoliv písemnosti jejímu adresátu. Vznikne-li o právně významném údaji na doručence důvodná pochybnost, je nezbytné takový údaj učinit předmětem dalšího šetření. Ačkoliv doručenka není veřejnou listinou, bude důkazní břemeno spočívat na účastníkovi, který její správnost popírá. Pokud je účastníkovi doručováno za použití fikce doručení, musí správní orgán ohlídat další důležité okolnosti. První z nich je dodržení podmínky, že písemnost byla k vyzvednutí připravena a od tohoto dne uplynulo 10 dnů, upravené v § 24 odst. 1 správního řádu. Nebyla-li písemnost připravena k vyzvednutí po dobu 10 dnů, nemůže být uplatněna fikce. Na adresu, kterou obviněný sdělil pouze orgánům Policie ČR, nikoliv správnímu orgánu, lze sice písemnosti doručovat, při nevyzvednutí uložené zásilky však nelze aplikovat fikci doručení. V cizině lze pak doručovat pouze fakticky, nikoli na fikci doručení. Nepodaří-li se to, je třeba ustanovit opatrovníka dle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu. V případě, že si adresát v úložní době písemnosti, která je doručována poštou, zřídí datovou schránku, nemá to vliv na řádné doručení písemnosti faktické nebo fikcí, protože se vychází ze stavu k datu vypravení písemnosti správním orgánem, kdy adresát ještě datovou schránku zřízenou neměl. V souvislosti s doručováním se také objevil dotaz, co je myšleno termínem „jiné vhodné místo“? Ten používá ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu ve dvou odlišných souvislostech. V prvním případě jde o jiné vhodné místo, kde lze zanechat výzvu – oznámení o neúspěšném doručení zásilky a poučení o právních následcích jejího nevyzvednutí. Tato výzva a poučení je pouze informativní dokument, který může být zanechán v zásadě kdekoliv. Ideální je vhodit jej do domovní schránky, ale postačí jej vylepit na dveře bytu nebo vložit pod dveře, tedy jakkoliv jej předat nezastiženému adresátovi. V případě zanechání doručované zásilky na jiném vhodném místě je situace jiná, neboť tato zásilka je krom poštovního tajemství chráněna také Listinou základních práv a svobod garantovaným listovním tajemstvím. Pokud tak zásilku samotnou nelze doručit do schránky nebo na jiné místo, kam má přístup pouze adresát, doporučuji si ji po skončení úložní doby nechat vrátit.

 

‐ 37 ‐ 

5.3. Určení neplatnosti doručení Pokud má adresát písemnosti dojem, že se s jejím obsahem z objektivních důvodů nemohl seznámit, má dle § 24 odst. 2 správního řádu a § 41 správního řádu možnost požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Podmínky podání žádosti upravuje § 41 odst. 2 správního řádu. Důkazní břemeno prokázání dočasné nepřítomnosti nebo jiného vážného důvodu, pro který si adresát nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, leží na adresátovi, nikoliv na správním orgánu. Žádost může být podána pouze do 15 dnů od okamžiku, kdy pomine objektivní překážka, která adresátovi bránila písemnost převzít. Pokud se tedy adresát o doručení určité písemnosti dozví například až od exekutora, musí prokázat, že až do tohoto okamžiku se o doručování nemohl dozvědět. Lhůta začne běžet od okamžiku, kdy se adresát vrátí z hospitalizace v nemocnici, ze zahraniční služební cesty, z dovolené apod., objektivním důvodem ale není pouhá faktická nepřítomnost na adrese trvalého pobytu a pokud se žadatel domáhá určení neplatnosti doručení jen proto, že se na adrese trvalého pobytu nezdržuje, nelze jeho žádosti vyhovět. Co se týče požadavku na spojení žádosti se „zmeškaným úkonem“, nelze v případě zmeškaného předvolání k jednání žádost z povahy věci se žádným úkonem spojit. Adresát zásilky v určené lhůtě žádá pouze o určení neplatnosti doručení (v takovém případě se bude doručování opakovat) nebo o určení okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Ať už správní orgán žádosti vyhoví, nevyhoví nebo konstatuje nedodržení lhůty 15 dnů, rozhoduje ve věci vždy usnesením stejně jako v případě prominutí zmeškání úkonu.

 

‐ 38 ‐ 

6. Návrhové přestupky a jejich specifika Návrhové přestupky mají svá specifika, která je činí poměrně záludnou skupinou přestupků. Aby byl správní orgán oprávněn je projednat, je třeba, aby osoba přestupkem postižená podala návrh. Jeho smyslem je, aby správní orgány neprojednávaly přestupky, o jejichž projednání nemá fakticky nikdo zájem. Jediným přestupkem, který je návrhovým vždy, je urážka na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a c) a přestupky podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a § 50 jsou pak návrhové, byly-li spáchány mezi blízkými osobami. Blízkou osobou je ve smyslu § 68 odst. 4 zákona o přestupcích příbuzný v pokolení přímém (tedy např. otec-syn, babička-vnučka), osvojitel, osvojenec, sourozenec (bratr, ale už ne bratranec) a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Vztah pachatele a postižené osoby je významný v době spáchání přestupku, pozdější změna (rozvod, rozchod) už na posouzení nemá vliv. Návrh smí podat pouze osoba přestupkem postižená, její zákonný zástupce nebo opatrovník. Podáním návrhu je zahájeno řízení a tato osoba se stává navrhovatelem. Co se týká návrhu jako takového, je třeba upozornit na změnu přístupu ministerstva vnitra k otázce jeho náležitostí. Dříve ministerstvo zastávalo názor, že řízení je zahájeno pouze v případě, že návrh, který došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, má všechny náležitosti vyplývající z ust. § 68 odst. 2 zákona o přestupcích, a to ve lhůtě tam uvedené. Ze strany praktiků však bylo namítáno, že návrh, který je jedním úřadem posvěcen jako bezvadný, může jinde narazit, což přináší navrhovateli zbytečnou nejistotu. Navíc by měl být návrh vnímán jako projev vůle se věcí zabývat, což u nenávrhových věcí činí správní orgány z úřední povinnosti. Došlo dokonce k situaci, kdy navrhovatel odstranil vady návrhu ve lhůtě určené správním orgánem, ale mezitím proběhla tříměsíční lhůta a návrh byl posouzen jako opožděně podaný. Kritika tohoto přístupu vedla v únoru 2011 k přijetí nového závěru k této otázce, který stanoví, že: „Přestupkové řízení je zahájeno podáním návrhu podle § 68 odst. 2 přestupkového zákona věcně a místně příslušnému správnímu orgánu a to i v případě, že návrh neobsahuje všechny náležitosti podle tohoto ustanovení.“

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 9:

JÁ PO TOBĚ KAMENEM, TY MNĚ OSOBOU BLÍZKOU.

Považuji za důležité upozornit, že navrhovatel je v řízení účastníkem, nikoliv svědkem, a proto není třeba jeho souběžná účast na ústním jednání s obviněným. To je důležité, protože nejčastěji jsou jako návrhové projednávány fyzické útoky mezi blízkými osobami a je velmi nevhodné zvát oba účastníky na stejný termín, aby se potkali v čekárně. Jak bylo uvedeno výše, ani pokus o smír v případě urážek není nutné realizovat za společné přítomnosti navrhovatele a obviněného.

 

‐ 39 ‐ 

Je-li zahájeno řízení z moci úřední a v tomto řízení se následně zjistí, že jde o přestupek návrhový, záleží na tom, zdali tříměsíční subjektivní lhůta pro podání návrhu na projednání tohoto přestupku již uplynula nebo neuplynula. Pokud lhůta neuplynula, měl by správní orgán postiženého poučit o možnosti podání kvalifikovaného návrhu a je-li návrh podán, v řízení se pokračuje. Není-li návrh v zákonem stanovené lhůtě podán, řízení zahájené z moci úřední se zastaví usnesením podle § 66 odst. 2 správního řádu. Jedná se o jedinou výjimku, kdy se přestupkové řízení zastavuje podle správního řádu a nikoli podle § 76 zákona o přestupcích. Prostý souhlas postižené osoby s pokračováním v tomto řízení podle názoru MV nestačí, je třeba, aby byl podán návrh na projednání přestupku, v němž postižený sám vymezí předmět řízení, s nímž může následně v řízení disponovat (vzít jej zpět zčásti nebo zcela) s procesními důsledky pro něj plynoucími. Problematické bývá, je-li řízení zahájeno pro více skutků. Zde je třeba rozlišit, zda se zastavuje „skutek“ nebo „právní kvalifikace“. Pokud je obviněný uznán vinným z hrubého jednání, ale část řízení o urážkách není prokázána, řízení o tomto skutku se zastaví. Pokud se ale v rámci jednoho skutku, např. více útoků ublížení na cti, některé útoky neprokázaly, řízení se ve vztahu k těmto dílčím útokům nezastavuje. To má vliv i na uložení povinnosti nahradit náklady řízení, neboť u neprokázaného skutku musí správní orgán po zastavení řízení uložit v souladu s § 79 odst. 1 zákona o přestupcích náklady řízení ve výši 1.000 Kč jak obviněnému, tak i navrhovateli. V případě neprokázaného dílčího útoku nikoliv. Pro jistotu doplňuji, že paušální částka se nenásobí počtem neprokázaných jednání a u každého účastníka může činit maximálně 1.000 Kč. K nákladům řízení je zajímavé též uvést, že pokud navrhovatel nemá procesní způsobilost a návrh podal jeho zákonný zástupce, povinnost uhradit náklady řízení bude uložena zákonnému zástupci jako účastníku řízení. Důvodem je, že v tomto případě se nejedná o zastoupení na základě plné moci, ale o účastenství (viz legislativní zkratka v § 68 odst. 1 zákona o přestupcích). Neméně zajímavá je skutečnost, že ačkoliv z ust. § 68 odst. 2 zákona o přestupcích vyplývá, že rozhodným okamžikem pro stanovení lhůty pro podání návrhu je okamžik, „kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku“, hned z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá požadavek na označení pachatele. Z toho musíme dovodit, že pro podání návrhu navrhovatelem je limitující jak lhůta pro podání návrhu, tak i skutečnost, že již při podání návrhu musí vědět, kdo přestupek spáchal. Závěrem pak konstatuji, že navrhovatel, stejně jako obviněný, má právo nahlížet do spisu v plném rozsahu a žádat zdarma kopie obsahu spisu. Tento závěr vyplývá z § 2 odst. 2 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, který stanoví, že úkony související s přestupkovým řízením nejsou předmětem poplatku. Z judikatury považuji za nezbytné upozornit na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 57/2008-35, který zakazuje v případě odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. f) zákona o přestupcích (návrh na projednání přestupku byl podán opožděně) aplikovat § 66 odst. 4 zákona o přestupcích. Odložení věci v daném případě nemůže být pouhým neformálním úkonem správního orgánu, nýbrž musí mít formu rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti. Přiměřeně se na tuto situaci použije § 43 správního řádu, tedy správní orgán vyhotoví usnesení o odložení věci, které oznamuje navrhovateli. V souladu s § 81 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 43 správního řádu je odvolání proti tomuto usnesení přípustné.

 

‐ 40 ‐ 

7. Vybrané otázky a odpovědi z konzultačních dnů odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra a Krajských úřadů Je v případě dvou obviněných potřeba vyrozumět jednoho, že druhý podal odvolání? V případě, že je vedeno společné řízení ve věci dvou pachatelů, jejichž přestupky spolu souvisejí, postupuje se v souladu s ust. § 140 odst. 6 správního řádu, tzn. otázka, kdo je účastníkem řízení, se posuzuje tak, jako kdyby řízení probíhala samostatně. Druhý obviněný se proto o podaném odvolání nevyrozumívá. Postup podle ust. § 86 odst. 2 správního řádu se uplatňuje v řízení, které má více účastníků rozdílného typu, např. obviněného a poškozeného nebo obviněného a navrhovatele. Jak předvolat vězně? Má-li správní orgán informace o tom, že se podezřelý z přestupku, kterého předvolává k ústnímu jednání, nachází ve vazební věznici nebo vykonává trest odnětí svobody, nemůže ho předvolávat k ústnímu jednání do sídla správního orgánu, neboť u něj existuje důležitý důvod bránícímu v účasti na tomto ústním jednání. Za takových okolností je nezbytné nařídit ústní jednání v prostorách věznice (pokud to bude správnímu orgánu vedením věznice dovoleno) nebo provedení tohoto úkonu dožádat u místně příslušného správního orgánu.

Smí si mladistvý zvolit zmocněnce? Mladistvému obviněnému je spolu s deliktní odpovědností přiznána zároveň automaticky i plná procesní způsobilost. To znamená, že si mladistvý obviněný může sám zvolit zmocněnce včetně advokáta.

Měl by být OSPOD zván k podání vysvětlení mladistvého? Zákon o přestupcích ani správní řád povinnost zvát zákonného zástupce a OSPOD k podání vysvětlení mladistvého podezřelého výslovně nestanovuje. Přesto by tak správní orgány obvykle činit měly, a to zejména s ohledem na ustanovení čl. 40 odst. 2 písm. b) bod iii) Úmluvy o právech dítěte (publikováno pod č. 104/1991 Sb.), kde je uvedeno následující: „…státy (…) zejména zabezpečují, aby (…) každé dítě obviněné nebo obžalované z porušení trestního práva mělo přinejmenším tyto následující záruky; (…) aby věc byla bez odkladu rozhodnuta v souladu se zákonem příslušným, nezávislým a nestranným úřadem nebo soudním orgánem ve spravedlivém procesu v přítomnosti právního zástupce nebo jiné odpovídající osoby a v přítomnosti rodičů nebo zákonných zástupců dítěte, ledaže by se zvážilo, že jejich přítomnost, zejména s ohledem na věk a situaci dítěte, není v jeho zájmu“. Je tedy na zvážení správního orgánu, zda OSPOD a zákonného zástupce pozve, doporučuji tak učinit zejména v případě, že z podkladů je spáchání skutku zřejmé a správní orgán navrhne uložení blokové pokuty. V jakém rozsahu lze uložit zákaz navštěvovat sportovní zařízení? Podle § 17 odst. 1 zákona o přestupcích omezující opatření spočívá v zákazu navštěvovat určená veřejně přístupná místa a místnosti, v nichž se podávají alkoholické nápoje nebo se konají veřejné tělovýchovné, sportovní nebo kulturní podniky. Zákaz nelze vztáhnout na blízké okolí takovýchto míst (kde už se alkohol nepodává nebo kde se sportovní akce nekoná), např. na okruh 100 m kolem restaurace nebo sportovního zařízení.

 

‐ 41 ‐ 

Jak kvalifikovat nepřiměřené trestání dítěte? Ustanovení § 59 odst. 1 písm. h) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje skutkovou podstatu přestupku, kterého se dopustí fyzická osoba tím, že v úmyslu ponížit lidskou důstojnost dítěte použije vůči němu nepřiměřené opatření. Sankce je dle ust. § 59 odst. 2 citovaného zákona až do 50.000 Kč, věcně příslušným k projednání přestupku je orgán sociálně právní ochrany dětí obce III. typu. Případy hrubého jednání vůči dítěti, které by jinak spadaly pod ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, tak zejména v případě ponižujících nebo nepřiměřených trestů budou spadat pod výše uvedenou speciální skutkovou podstatu přestupku.

Do kdy lze řešit přestupek domluvou? Domluvou lze vyřešit přestupek pouze v „terénu“, při spáchání přestupku (kdy přestupek není ještě v evidenci), nikoli poté, co oznámení přestupku došlo na podatelnu úřadu a bylo zaevidováno. Zaevidovanou věc lze pouze postoupit, odložit, vyřídit blokovou pokutou, vyřídit příkazem, zahájené řízení zastavit nebo vydat rozhodnutí o vině. Jiný způsob vyřízení přestupku zákon o přestupcích neumožňuje. Blokové řízení může být ukončeno pouze tak, že je uložena bloková pokuta, nikoli domluvou. Není-li uložena bloková pokuta, žádné blokové řízení se nerealizovalo a věc je třeba vyřídit jiným z uvedených způsobů. Domluva je pouze jedna ze tří podmínek uložení blokové pokuty, nikoli vyřízením přestupku - tím méně v blokovém řízení.

Je třeba vést společné řízení i pro skutky, projednávané různými odbory úřadu? V případě, kdy jsou funkčně příslušné k projednání přestupků různé odbory téhož městského úřadu, je nutné vycházet ze závěru, že správním orgánem je městský úřad jako celek nikoli jeho jednotlivé odbory. Společné řízení by měl umožnit organizační řád. Zásadní v dané věci je, aby byla uplatněna absorpční zásada zakotvená v ust. § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, dle kterého se za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Jiná situace nastane, je-li k projednávání jednoho přestupku příslušný městský úřad a u druhého přestupku komise k projednání přestupků, jako zvláštní orgán obce, v takovém případě nelze vést společné řízení dle ust. § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, protože správní orgány jsou odlišné. Jak postihovat porušení vykázání? V případě závažného nebo opakovaného porušení povinností uložených v rámci vykázání (tj. uložená povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj), resp. vyplývajících z vykázání, se jedná o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. V případě prvního či méně závažného porušení povinností vyplývajících z vykázání se pak může jednat o přestupek neuposlechnutí výzvy úřední osoby dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Tento výklad zastává Policie ČR a v tomto smyslu i poučuje vykázané osoby na svých formulářích. Důvodem je skutečnost, že vykázání je faktickým úkonem policisty, který je vykázaná osoba povinna uposlechnout, nejde o úkon vzešlý ze správního řízení. V případě jiného výkladu by méně závažné maření vykázání bylo beztrestné, což by bylo v rozporu s účelem a systematickým výkladem úpravy vykázání a prostředků jeho zajištění v trestním a přestupkovém právu. K tomuto stanovisku doplňuji, že v rámci novelizace přestupkového zákona by porušení podmínek vykázání mělo být přímo zařazeno mezi přestupky proti veřejnému pořádku.

 

‐ 42 ‐ 

Komu a jak oznamovat zákaz pobytu v případě cizince? Ředitelství služby cizinecké policie vzneslo požadavek, aby byly obce podrobně informovány o postupu v rámci naplnění oznamovací povinnosti dle § 15a odst. 5 zákona o přestupcích v případě cizinců. Orgán, který uloží zákaz pobytu za přestupek cizinci, zašle datovou schránkou rozhodnutí o zákazu pobytu cizince s doložkou právní moci ve formátu PDF na Ředitelství služby cizinecké policie (datová schránka: ybndqw9), které následně zajistí vložení příslušných údajů do informačního systému cizinců a Agendového informačního systému cizinců. Tím bude v praxi zajištěno provádění § 158 odst. 1 písm. b) bod 14. a § 158 odst. 9 písm. v) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Jak postupovat v případě uraženého policisty? Na ministerstvo vnitra se obrátilo Krajské ředitelství Policie Jihočeského kraje s žádostí o usměrnění správních orgánů ve věci ukládání povinnosti nahradit náklady řízení navrhovatelům – policistům v případě, kdy je řízení o přestupku dle ust. § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zastaveno dle ust. § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) zákona o přestupcích. K dané problematice je nutné uvést, že právní řád ČR nezná pojem „urážka úřední osoby“, přičemž ochrana veřejného činitele byla obsažena v trestním zákoně ve znění účinném do 31. 12. 1997. V současné době tedy není ochrana úřední osoby ve smyslu možné urážky na cti v zákoně upravena. K policistovi v pozici navrhovatele je nutné přistupovat jako ke každému jinému navrhovateli. Nelze od povinnosti uhradit náklady řízení zčásti nebo zcela upustit jen z důvodu, že navrhovatel je policista a při výkonu své funkce musí ve zvýšené míře čelit mnohdy nevybíravým slovním útokům. Právě naopak policista by měl postupovat jako profesionál a měl by být vůči takovým jednáním odolnější než běžný občan, a to právě z důvodu výkonu takového povolání. Policista by měl současně také umět lépe posoudit v jakém případě podat návrh na projednání přestupku urážky na cti a v jakém nikoliv, a to právě s ohledem na možnost uložení povinnosti nahradit náklady řízení v případě zastavení řízení o návrhovém přestupku. Samozřejmě, že jako u každého navrhovatele v případě zastavení řízení o přestupku dle ust. § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) zákona o přestupcích správní orgán individuálně posuzuje podmínky pro postup dle ust. § 79 odst. 3 zákona o přestupcích.

Jak je to s odchylkou u měření alkoholu v krvi? Při interpretaci výsledku měření alkoholu dechovým analyzátorem se neodečítá automaticky odchylka ve výši 0,24 ‰, ale odchylka vyplývající z přepočtové tabulky, která je součástí Metodiky Ministerstva dopravy a ČMI (tato odchylka není vždy ve výši 0,24 ‰). Zároveň je zapotřebí upozornit, že dechový analyzátor nezobrazuje hodnotu alkoholu v dechu, ale přepočtenou hodnotu na množství alkoholu v krvi.

Lze k podrobení se vyšetření na přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky vyzvat i mimo pozemní komunikaci? Aby mohla být osoba vyzvána k odbornému lékařskému vyšetření, je nezbytně nutné, aby byla účastníkem provozu na pozemních komunikacích. Takovou osobou bude bezesporu i osoba, která sice již ukončila jízdu na pozemní komunikaci, ale souvislost s provozem na pozemní komunikaci je stále ještě bezprostřední a není přetržena jinou déletrvající činností či dějem. Více k této otázce uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 130/2011. Jak vykládat pojmy „narušení vzhledu obce“, „čistota“ a „pořádek“?

 

‐ 43 ‐ 

Pojem čistoty lze definovat jako „vnější vzhled a úprava pozemku“. Ta spočívá nejen v tom, zda se na pozemku nachází odpadky či jiná nečistota, ale důležitý je vzhled a úprava porostů (…), neboť za pořádek lze v podstatě považovat stanovený, ustálený stav, „řád“ (…). Je-li z provedené fotodokumentace zřejmé, že stav okolních pozemků je udržovaný travní porost, který je posekán, pouze na pozemcích obviněné je zjevně přerostlá tráva a jiné plevele; ve vztahu k okolním pozemkům je tak pozemek zarostlý rostlinami, které působí cizorodě a nelze tak dospět k závěru, že by na pozemcích byl pořádek (…); pokud se týká hodnocení estetiky, toto může být pro každou hodnotící osobu jistě rozdílné, stav pozemků, zachycený na fotodokumentaci by však za estetický mohl být označen jen stěží (…).“ K tomuto výkladu, převzatému z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 23/2010 – 75, doplňuji, že přestupek podle § 47b odst. 1 písm. d) přest. zákona postihuje pouze pozemky, není možné jeho prostřednictvím sankcionovat nedostatečnou péči o dům.

PŘESTUPKOVÉ PŘIKÁZÁNÍ Č. 10:

JE-LI BORČUS VŠUDE, NENÍ NARUŠEN VZHLED OBCE.

Jaký charakter má rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích? Zatímco rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) zákona o přestupcích představují rozhodnutí ve věci samé a je nutné je považovat za meritorní rozhodnutí, neboť je jimi zasahováno do hmotných práv účastníků řízení, rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích není meritorním rozhodnutím o skutku, neposuzuje protiprávnost jednání z hlediska hmotného práva, ale je založeno výlučně na aplikaci procesních norem. Takové rozhodnutí tedy nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. Více k této problematice v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 73/2010-71. Zde upozorňuji ještě na jeden zajímavý rozsudek č. j. 1 As 162/2012-44, který stanoví, že překážku věci pravomocně rozhodnuté nezakládá ani odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích, takže i po odložení lze následně zahájit řízení o témže skutku.

 

‐ 44 ‐ 

8. Přestupkové příklady k zamyšlení 1) O návrhový přestupek dle § 49 odst. 1 písm. c) přest. zákona se jedná v případě, že podezřelý a pachatel jsou: a) bratranci b) již rok rozvedení, ale mají spolu dvě děti c) kamarádi, obývající společně domácnost Odpověď: Správně není žádná odpověď, okruh osob blízkých upravuje § 68 odst. 4 přestupkového zákona, který nedopadá na žádné z nabízených řešení.

2) K tomu, aby se mezi partnery jednalo o návrhový přestupek (dle § 49 odst. 1 písm. c)), musí uvést, že újmu, kterou by utrpěla jedna osoba, pociťuje druhá jako újmu vlastní: a) obě zainteresované osoby vůči sobě navzájem b) stačí pouze jedna z osob c) stačí jedna z osob, ale výhradně jedná-li se o „poškozeného“ (oznamovatele) Odpověď: Správně je možnost a), na toto je třeba dávat velký pozor, neboť policisté často činí závěr o tom, že se jedná o osoby blízké již poté, co jedna z nich prohlásí, že druhou jako blízkou vnímá. Obvykle se jedná o násilníka, který doufá, že návrh nebude podán.

3) Pokud podezřelý z přestupku vypoví, že určitou škodu, vzniklou v souvislosti s jiným jednáním „způsobit nechtěl“, je tato skutečnost sama o sobě významná pro posouzení, zda jednal úmyslně? a) ano b) ne c) pouze v případě, jde-li o škodu do 5.000 Kč Odpověď: Nemá. Pokud pomineme, že obviněný má právo a povinnost lhát, je zřejmé, že má často sám určitou představu o vlastním zavinění, která se nekryje s definicemi v § 4 přest. zákona. Nepřímý úmysl je dán tehdy, byl-li pachatel srozuměn, že nebezpečí škody hrozí.

4) O přestupek se jedná v případě, že: a) krádeží byla způsobena škoda do 5.000 Kč b) jednáním, naplňujícím skutkové znaky přestupku neoprávněného užívání cizí věci dle § 50 odst. 1 písm. b) přest. zákona, jímž byla způsobena škoda 22.000 Kč c) poškozením cizí věci byla způsobena škoda 10.000 Kč, ale dle vyjádření státního zástupce nedosahuje jednání dostatečné míry „společenské škodlivosti“ Odpověď: Správně jsou všechny možnosti, u odpovědi b) je korespondující přečin až od 25.000 Kč (viz § 207 TZ – „kdo se zmocní cizí věci nikoliv malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat“).

5) V případě, že pes potrhá jiného psa, jde o přestupek proti majetku? a) ano b) ne c) pouze v případě, že útočící pes byl „na volno“, zatímco potrhaný pes na vodítku

 

‐ 45 ‐ 

Odpověď: Správná odpověď zní, že o přestupek proti majetku se nejedná, neboť ten není možné spáchat z nedbalosti. Pokud by však byl pes na druhého poštván, stává se z právního hlediska zbraní a přestupek proti majetku by byl spáchán.

6) Podezřelý z přestupku, který je zjevně pod vlivem alkoholu by měl být odvezen na Protialkoholní záchytnou stanici (PAZS): a) v každém případě b) pouze hrozí-li, že bude pokračovat v dalším protiprávním jednání c) v případě, že v protiprávním jednání ustal, ale nemá, kam by jinak šel Odpověď: Správně je odpověď b). V praxi se často stává, že i když ze strany pachatele již nebezpečí nehrozí a má kam jít (např. uvede, že se vyspí v autě), je eskortován na PAZS. V případě, že by pachatel žaloval zpětně náhradu škody, byla by s velkou pravděpodobností úspěšná. Proto doporučujeme zvažovat, zda je „drahý hotel“ namístě.

7) V případě, že oznamovatel přestupku schválnosti dle § 49 odst. 1 písm. c) přest. zákona, která se týká užívání společného bytu, uvede, že s podezřelým vede o užívání bytu soudní spor: a) je tato skutečnost klíčová pro přestupkové řízení a oznamovatel by měl být upozorněn, že správní orgán vyčká na výsledek soudního řízení b) je tato skutečnost pro řízení o přestupku zcela bez významu c) je tato skutečnost klíčová pro přestupkové řízení, a proto by od něj nemělo být oznámení přijato Odpověď: Správní orgán by měl vyčkat, jak o užívání bytu rozhodne soud, neboť je to pro řízení o přestupku významné. To ovšem platí pro schválnosti, vyplývající z problematického soužití. Pokud by došlo k fyzickému napadení, je samozřejmě výsledek soudního sporu zcela irelevantní.

8) K promlčení odpovědnosti za přestupek dojde: a) po uplynutí jednoho roku od spáchání b) po uplynutí jednoho roku od chvíle, co se o něm dozvěděl poškozený c) po uplynutí jednoho roku od spáchání, není-li ve věci vedeno trestní řízení, nebo řízení před správním soudem Odpověď: Správně je odpověď c). V tomto kontextu je důležité vědět, od kdy do kdy je vedeno trestní řízení? Je vedeno od zahájení úkonů v trestním řízení (to je vždy záznam) po ukončení úkonů (bereme ode dne, kdy je spis postoupen k projednání přestupku).

9) Pokud pachatel krádeže napadne při odchodu jedním úderem pěstí za pokladnou ostrahu supermarketu ve snaze si odcizenou věc ponechat, jedná se o: a) další přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) přest. zákona b) přečin dle § 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku c) skutek bezvýznamný vedle samotné krádeže Odpověď: Jedná se o přečin dle § 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. K jeho spáchání by došlo i v případě pouhé pohrůžky bezprostředního násilí za účelem ponechání si kradené věci. 10) Pokud zjevně podnapilý občan močí do odpadkového koše na zastávce MHD, jedná se o: a) přestupek proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. c) přest. zákona (veřejné pohoršení) b) přestupek podle § 15 zákona č. 379/2005 Sb., o ochraně před „alkoholismem a toxikomaniemi“, který bude komisí projednán dle § 48 přest. zákona

 

‐ 46 ‐ 

c) přestupek proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. d) přest. zákona (znečištění veřejně prospěšného zařízení) Odpověď: Správná mohou být všechna řešení, záleží na okolnostech. U opilce by se to dělalo podle zákona o ochraně před alkoholismem a toxikomaniemi, protože má nejnižší nároky na dokazování. U veřejného pohoršení je třeba 3 svědků, kteří se cítí pohoršeni, proto se řízení častěji vede na znečištění veřejně prospěšného zařízení, kde je i výrazně vyšší sankce (20.000 Kč oproti 5.000 Kč).

11) Návštěvník restaurace si o ubrus, který pouští barvu, znečistí koženou bundu v hodnotě 4.000 Kč tak, že tuto již není možné vyčistit. Jedná se o přestupek, a kdo je za něj případně odpovědný? a) ano, odpovědný je obsluhující personál b) ano, odpovědný je majitel restaurace c) ano, odpovědný je subjekt, který restauraci ubrusy dodal Odpověď: Toto je přesně případ, který vůbec nemá být řešen v přestupkovém řízení, neboť jde o problém soukromého práva. Pokud škoda nebude dobrovolně nahrazena, je nejjednodušší žalovat o její náhradu majitele restaurace, který může uplatnit regres na toho, kdo podle jeho názoru škodu zavinil.

12) Host v restauraci odmítne zaplatit úhradu, protože si zde umazal košili. Jak by měl zasahující policista postupovat? a) měl by zjistit výši útraty, a pokud tato nedosahuje průměrné hodnoty košile, věc dále neřešit b) měl by zjistit výši útraty a to, zda má host na její zaplacení, pokud ano, měl by hosta požádat o zaplacení s tím, že ušpinění košile může být předmětem občanskoprávního sporu c) měl by hosta vyzvat k zaplacení útraty a majitele podniku k vyplacení zálohy na čistírnu Odpověď: Pokud host v restauraci konzumuje jídlo či nápoje, musí za ně zaplatit. Pokud dojde na jeho majetku ke škodě, lze ji uplatňovat soudně, nebo se domluvit na náhradě, nelze však brát vlastní „lístek“ jako rukojmí. Policie by proto měla konzumenta vyzvat k zaplacení a vysvětlit mu, že v opačném případě bude věc řešena jako přestupek. Pokud uvede, že na zaplacení vůbec nemá, jedná se o pokus podvodu. Jak ale vyhodnotit, pokud peníze má, ale zaplatit stejně odmítne? Takové jednání není přestupkem, protože úmysl podvést nelze prakticky prokázat. Protože ale takové jednání není žádoucí a v občanském právu platí zásada neminem laedere (nikomu neškodit), je vhodné, aby policie takové jednání oznámila jako pokus podvodu, aby bylo možné pro majitele restaurace alespoň zjistit, kdo byl neplatící host (sám nemá právo jej legitimovat). Je zcela nepřípustné, aby poškozený konzument nechtěl kvůli své škodě zaplatit úhradu za další osoby, i to je ale problém, který bude muset vlastník restaurace řešit soudně. 13) Student zapomněl na zastávce MHD notebook. Když doběhl z další zastávky, tento již na zastávce nebyl. Přítomný muž mu na otázku, zda neviděl někoho notebook odnést, odpověděl, že ví, kdo ho má. Po cestě k „nálezci“ studentovi sdělil, že mu notebook vydá jen tehdy, dá-li mu za něj svůj MP3 přehrávač. S tímto vešel do domu, vyběhl zadními dveřmi a utekl. Muž se dopustil: a) krádeže b) zpronevěry c) podvodu Odpověď: Hodnocení závisí na subjektivní stránce, tedy vztahu pachatele k protiprávnímu jednání. Pokud se pachatele nepodaří ustanovit, nebo odmítne vypovídat, je asi namístě posoudit to jako zpronevěru (najisto máme postavené pouze to, že převzal svěřenou věc), pokud by ale přiznal, že ji vylákal, aniž měl slibovanou protihodnotu, jde o podvod.

 

‐ 47 ‐ 

14) Pan Vlk a pan Zajíc se vypravili na lup měděných trubek na nehlídaný pozemek. Zatímco pan Vlk trubky ukládal na vozík, hlídal pan Zajíc u plotu, zda nikdo nejde. Pan Zajíc je v dané věci: a) pachatelem b) spolupachatelem c) svědkem Odpověď: Pachatelem pan Zajíc není, protože se cizího majetku nezmocňuje. Protože spolupachatelství přestupkové právo nezná, může být k věci vytěžen pouze jako svědek.

15) Pan Klobouk se v podnapilém stavu rozčílil nad výsledkem fotbalového utkání a rozbil u hospody skleněnou výplň dveří. Byl odvezen na PAZS. Druhý den dopoledne se dostavil za hospodským, škodu na dveřích uhradil a za své jednání se omluvil. Dopustil se pan Klobouk spáchání přestupku? a) ano b) ne, neboť trestnost jeho jednání zanikla náhradou škody (projevil tzv. „účinnou lítost“) c) ne, náhrada škody na dveřích je občanskoprávním závazkem vůči správci objektu Odpověď: Pan Klobouk se dopustil přestupku proti majetku. Skutečnost dobrovolné náhrady škody může ovlivnit úvahy o výměře sankce, nicméně nemá žádný vliv na to, že k přestupku došlo. Náhrada škody je samozřejmě v prvé řadě občanskoprávním závazkem, nicméně zde došlo k jejímu vzniku úmyslným jednáním a proto se věc bude řešit jako přestupková s tím, že přestupkový zákon umožňuje uplatnění nároku přímo v přestupkovém řízení. Správní orgán už o škodě jednat nebude a chování pana Klobouka by měl vyhodnotit jako polehčující okolnost.

 

‐ 48 ‐ 

 

 

‐ 49 ‐