STUDIE studie
formových článků (také u skočné Smetanových klavírních Českých tanců), v průběhu nebo na jejich konci. Znaky lidového tance skočná zde výrazněji naplněny nejsou. Může to být třasák, stejně jako ukrajinská kolomyjka. Tanec č. 6 označovaný jako sousedská. Dvořák pracuje v úvodu s jednoduchou melodicko-rytmickou figurou, velmi příbuznou písni Jede Kudrna, jede do Brna, známou jak v Čechách, tak na Moravě.24 Vyskytuje se v moravské sbírce Sušilově i v české sbírce Erbenově. Tentokrát Erben (nikoli Dvořák) zápisu písně předepsal tempo di menuetto, opět věrněji vystihující případný název tance. Pro lidový tanec sousedská je obvykle orchestrálně provozované tempo pomalé, zatímco lidový menuet je Dvořákově hudbě opět bližší. Tanci č. 7 bývá připisován název skočná. Melodie tématu je doložena v českých a moravských sbírkách, nikoli ale jako tanec skočná. Lidový tanec s touto melodií se nazývá tetka a jeho provedení nemá ani v české, ani v moravské tradici se skočnou mnoho společného.25 Úvodní čtyřtaktová myšlenka je v české i moravské verzi ihned vystřídána rychlejším pokračováním. Téma přesvědčivě evokuje příbuznost s obecně známou písní, nikoli s tancem skočná. Tanci č. 8 bývá oprávněně dáván název furiant. Jeho úvodní perioda je přesným obrazem metrorytmické struktury furianta známého z německé části Rittersberkovy sbírky, české sbírky Kunzovy, Erbenovy a dalších sběratelů. Dvořákova melodie je však od známých furiantů odlišná. Tanec č. 9 nemůže být odzemkem, jehož hlavním znakem je pomalé vstupní tempo (pomalé taneční figury), vazba na jednu základní melodii a postupně zrychlující se tempo až k rychlé části friš. Tanec č. 10 nemůže být mazurem. Je zcela vzdálen razantní povaze mazuru s akcentovanou první dobou s podupem, zatímco 10. tanec (velmi tklivý, lyrický) v melodii naopak začíná pomlkou (srov. tanec č. 4). Tanec č. 11 může připomínat skočnou, jak se domníval např. V. J. Novotný. Mimo jiné právě čtvrťovými notami v úvodu obou polovět (srov. tanec č. 5, kde právě tento útvar přítomen není). Tanec č. 12 bývá bez jakékoli vazby na ukrajinské historicko-epické, často recitativní zpěvy označován jako dumka (srov. tanec č. 2). Tanec č. 13 bývá nazýván špacírka. Podle sdělení V. J. Novotného špacírku „mistr jednoho svátečního odpůldne viděl tančit od vysocké mládeže na panské louce“.26 Pokud toto sdělení odpovídá skutečnosti, tak se Dvořákovou zásluhou jedná o nejstarší reálné znění tohoto českého tance, neboť známé zápisy špacírky v českých sbírkách (Holas, Vycpálek) jsou vždy z doby pozdější. Dvořákovo znění shodně se zápisy ve sbírkách střídá úvodní volnou a vážnou část s rychlou. V základních obrysech se shoduje i melodicko-rytmický materiál lidové předlohy a Dvořákova tance. Jeden z mála příkladů
opus musicum 5/2012
25 Např. Vycpálek hovoří o kolovém (nikoli párovém) tanci s pochodovými kroky na způsob tance manžestr, viz Vycpálek, Josef: České tance. In: Český lid 1, 1892, s. 460. Bartoš uvádí tanec tetka v oddílu tanců hanáckých, viz Bartoš, František: Národní písně moravské v nově nasbírané, Praha 1901, s. 875.
26 Novotný, Václav Juda: Dvořákových „Slovanských tanců“ řada druhá, op. cit., s. 395.
27
Dimitrije O. Golemović, Mirjana Zakić, Danka Lajić Mihajlović.
inspirace předlohou lidového tance, s níž údajně učinil Dvořák terénní zkušenost. Tanec číslo 14, metrorytmická struktura nenechává na pochybách, že jde o polonézu a v tomto smyslu je užívané označení správné. Tanec č. 15 bývá označován jako srbské kolo. Možnost inspirace srbskou lidovou hudbou byla opakovaně konzultována se znalci tradiční hudby Balkánu v Srbské akademii věd v Bělehradě a v Akademii muzických umění v Bělehradě. Nikdo z oslovených badatelů27 však příbuznost se srbským kolem nenalezl. Tanci č. 16 bývá připisován název sousedská. Pro svůj meditativní, netaneční charakter není možné tanec spojit s jakoukoli lidovou předlohou. Jediná vazba je vnější. Sousedská se často objevovala na konci tanečních pořádků městských bálů, na konci celého tanečního cyklu. Tuto souvislost by bylo možné přijmout, pokud by se vůbec jednalo o tanec sousedská.
Závěr Skutečnost, že Dvořák neoznačil Slovanské tance konkrétními názvy byla opodstatněná. V žádném případě nešlo o nápadné přebírání metrorytmických schémat nebo melodií lidových tanců. Absence názvů naopak povzbudila představivost některých badatelů, kteří – ne příliš opodstatněně – chtěli v jednotlivých skladbách, zejména tancích, nacházet skutečné lidové předlohy. Ukazuje se, že studium a znalost pramenů lidové hudby, a tím i původních folklorních předloh, může vnést nové pohledy nejen na skladby samotné (notace furianta), ale rovněž na celkové kulturní klima doby, na českou hudební tradici a muzikanství, jejichž dědicem i představitelem se Antonín Dvořák stal. Lubomír Tyllner vystudoval hudební vědu a etnologii na FF UK v Praze. Pracoval na katedře hudební výchovy Jihočeské univerzity, založil etnomuzikologické oddělení Etnologického ústavu AV ČR, jehož byl v letech 1998–2007 ředitelem. Je předsedou České společnosti pro hudební vědu. Vyučuje na FF UK v Praze, zabývá se česko-německými hudebními vztahy, edicemi lidových písní, počítačovou analýzou, digitalizací nejstarších zvukových záznamů, vztahy lidové a artificiální hudby. V poslední době se věnuje teoretickým otázkám evropské tradiční hudby.
Summary The study deals with the issue to what extent Antonín Dvořák was inspired by concrete folk dances when composing his cycle Slavonic Dances and to what extent it was a free artistic stylization. The study refers to the sources of inspiration (preserved period dancing lists and collections of folk songs and dances) which Dvořák could have known and probably knew. The theories of Czech musicologists (Šourek, Burghauser, Kuna), who were previously interested in Dvořák's works, are corrected and put into a wider context.
14 ~15
STUDIE studie
Leoš Janáček: Janáček: Leoš Říkadla – inspirace Lidovými novinami LIBUŠE JANÁČKOVÁ
Obr. 1 Říkadlo Němec brouk hrnce tlouk s kresbou Josefa Lady v příloze Lidových novin Dětský koutek, roč. 33, č. 484, 27. 9. 1925, s. 17.
opus musicum 5/2012
S
Spojení Leoše Janáčka (1854–1928) s novinovými periodiky, v nichž začal publikovat své první literární příspěvky, lze datovat od roku 1875. Těchto novin a časopisů bylo za jeho života téměř na čtyři desítky; ovšem periodik, která psala o něm a jeho tvorbě, byly stovky. Co do počtu uveřejněných Janáčkových příspěvků byly vedle Hudebních listů jednoznačně nejvýznamnějším periodikem Lidové noviny, v nichž Janáčkovi vyšlo šedesát fejetonů, pět samostatných notových příspěvků, jeden teoretický a dva spoluautorské příspěvky. Lidové noviny vedle podrobné referenční činnosti o Janáčkově tvorbě i životě inspirovaly skladatele ke kompozici hned několika děl, zejména opery Příhody lišky Bystroušky včetně písně Běží liška k Táboru, písňového cyklu Zápisník zmizelého, k napsání fejetonů Studánky a Všudybyl a ke zhudebnění krátkých veršů pro děti Říkadla.
1
Edward Babák (1873–1926), profesor fyziologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1919–1926), v letech 1921–22 děkan Lékařské fakulty MU, později rektor MU (1924–25). Společně s Františkem Pražákem založil roku 1921 Společnost pro výzkum dítěte v Brně.
2
František Pražák (1885–1947), pedagog, spoluzakladatel České pedagogické společnosti (1914), Ústřední pedagogické knihovny (1921), Pedagogické školy, z níž později vznikla Pedagogická fakulta MU, a Společnosti pro výzkum dítěte v Brně (1921).
3
Autografní skica uložena v Janáčkově archivu Moravského zemského muzea (dále JA MZM), sign. A 23 523.
4
Gregor, Vladimír: L. Janáček a Společnost pro výzkum dítěte v Brně. In: Opus musicum, roč. 13, č. 9, 1981, s. 267.
5
Tamtéž, s. 266.
6
Autografní skica uložena v JA MZM, sign. A 39 853.
Krátké dětské říkanky s obrázky různých výtvarníků vycházely v nedělní příloze Lidových novin s názvem Dětský koutek již od roku 1922. V roce 1925 vznikla první řada Říkadel, která byla inspirována obrázky Josefa Lady a Ondřeje Sekory, o dva roky později druhá řada, v níž přibyla vedle zmíněných dvou výtvarníků ještě kresba Jana Hály a neznámého autora k říkadlu Seděl medviď na kolodi. Dávno předtím, než začal Janáček s kompozicí Říkadel, studoval a zapisoval si nápěvky dětské mluvy (1903–1906). Později se seznámil s Edwardem Babákem1 a Františkem Pražákem,2 zakladateli a čelnými představiteli Společnosti pro výzkum dítěte v Brně, která vznikla roku 1921. Podíl Babáka a Pražáka na vzniku Říkadel dokládají Janáčkovy zápisky na zadní straně druhého listu autografní skici, kam si skladatel zaznamenal jejich jména a poznámku: „Centrální podnět, bude v něm prst dědictví“.3 Vladimír Gregor soudí, že právě svými Říkadly se skladatel „přihlásil k vědeckému zkoumání Společnosti pro výzkum dítěte“.4 Sám Janáček se aktivně zapojil do výzkumu prováděného Pražákem; „Janáček projevil o tento výzkum zájem a dal si předvést dvě zkoumané děti, vybral jim veršík – říkanku a jejich hudební tvořivý projev si zapisoval v notách.“ Současně „se Janáček zajímal o hudebně nadané děti, vedle řeči studoval všechny dětské hudební projevy, a to novými vědeckými metodami (nejen podle Wundta).“5 Jeho Říkadla tedy vyrostla z čistého zájmu o dětský hudební projev. První verze Říkadel vznikla v létě 1925, jak usuzujeme z datace autografní skici 29. a 30. července 19256 a posledního říkadla z této řady Leze krtek podle meze, které vyšlo v Lidových novinách 15. srpna 1925. Již 13. února téhož roku však píše Janáček příteli Brodovi:7 „Dokončuji již poslední scénu Věci Makropulos – a přece mi do prstů u péra lezou dětská říkadla s kotrmelci melodickými i harmonickými.“8 Dne 4. ledna totiž vyšlo první říkadlo, které Janáček použil – byla jím říkanka Frantíku, Frantíku s obrázkem Josefa Lady. O Říkadlech se Janáček zmínil také v dopise
16 ~17
STUDIE studie
Kamile Stösslové9 z 30. července 1925: „Píši už kde na jakém papírku! Dávám říkadla do muziky. Bude to veselé. Vašek – pašek bubeník, zahnal kozy za rybník. Kozy se mu splašily, do vody mu skočily. Tak a podobně. Něco pro smích.“10 Práci Janáček dokončil zřejmě ještě před svým odjezdem na mezinárodní hudební festival, který se konal v Benátkách od 3. do 8. září 1925, neboť opis11 Říkadel byl pořízen již ve druhé polovině září Jaroslavem Kulhánkem.12 Dokládají to iniciály JK a datace partitury 18. září 1925.13 Tento opis zůstává pro poznání první verze hlavním pramenem, neboť z autografu se zachovalo pouze torzo o šesti listech. K Říkadlům, která ve svém prvotním znění obsahovala osm krátkých písní pro tři mezzosoprány, klarinet a klavír, byl před premiérou přidán ještě dětský bubínek k číslu Vašek, pašek, bubeník. V této instrumentaci byla Říkadla poprvé provedena 26. října 1925 v Besedním domě v Brně za Janáčkovy přítomnosti. Na večeru zaznělo všech osm písní, tedy Leze krtek podle meze; Karel do pekla zajel; Franta rasů, hrál na basu; Dělám, dělám kázání; Hó, hó, krávy dó; Koza bílá hrušky sbírá; Vašek, pašek, bubeník a Frantíku, Frantíku. Rozsah této verze však Janáčka zřejmě plně neuspokojil, neboť v závěru následujícího roku zkomponoval dalších deset čísel, k nimž připojil krátký instrumentální úvod a závěr. Kompozice nové řady se zřejmě odehrála během několika málo dní, neboť u prvního říkadla z této řady Řípa se vdávala si Janáček v autografu poznamenal datum 19. 12. 1926; k říkadlu Seděl medviď na kolodi, které nadepsal jako Poslední z říkadel, uvedl datum 26. 12. 1926.14 Janáčkův katalog15 uvádí dataci kompozice mezi 14. listopadem a 27. prosincem 1926 dle Janáčkových poznámek na prvním listu autografní skici.16 Janáček však tuto dataci uvedl na zadní stranu prvního listu vedle zápisu o chování a hře svého psa Čipery, nikoli k notovému zápisu říkadla Náš pes, náš pes na první straně. Alena Němcová ve své předmluvě ke kritickému vydání Říkadel píše bez uvedení zdroje, že „kolem Vánoc následujícího roku, přesně v době mezi 28. listopadem a 27. prosincem 1926, sáhl Janáček znovu do své sbírky říkadel“.17 Dle datování autografu lze usuzovat, že si Janáček všech deset nových říkadel nejprve z Lidových novin vybral, sestavil a poté začal komponovat. Pokud se tak skutečně stalo, pak bylo prvním zhudebněným říkadlem z nové řady číslo Řípa se vdávala. V Lidových novinách vyšlo jako poslední z daných deseti 21. listopadu 1926 a je tedy nasnadě, že v takovém případě by kompozice byla zahájena až po tomto datu. Její ukončení 27. prosince 1926 lze spíše předpokládat z důvodu komponování dohry. Premiéra, která se konala 25. dubna 1927 na koncertě Klubu moravských skladatelů v brněnském Besedním domě, se od původního znění lišila rozšířením o zhudebněné verše Řípa se vdávala; Není lepší jako z jara; Roztrhané kalhoty; Náš pes, náš pes; Stará
opus musicum 5/2012
7
Max Brod (1884–1968), spisovatel, překladatel, hudební kritik a skladatel. Podstatně přispěl k Janáčkovu světovému proniknutí. Přeložil do němčiny Janáčkova díla Káťa Kabanová, Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu, Zápisník zmizelého, Čtveřice mužských sborů a Kašpar Rucký. Autor první knižní monografie o Janáčkovi: L. Janáček, život a dílo. HMUB, Praha 1924.
8
Racek, Jan – Rektorys, Artuš: Korespondence Leoše Janáčka s Maxem Brodem. SNKLHU, Praha 1953, s. 177–178.
9
Kamila Stösslová (1891– 1935), přítelkyně L. Janáčka. S Janáčkem se seznámila v Luhačovicích v létě 1917 a stala se pro něj doživotní hudební inspirací.
10
Přibáňová, Svatava (ed.): Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. Opus musicum, 1990, s. 159, č. 337.
11
Opis skladby je uložen v JA MZM, sign. A 46 141.
12
Jaroslav Kulhánek (1881–1938), člen orchestru Národního divadla v Brně, Janáčkův kopista.
13
Jednotlivé hlasy jsou datovány: 1. mezzosoprán a klarinet in A, B 20. 9. 1925, 2. a 3. mezzosoprán 21. 9. 1925.
14
Fotokopie autografu uložena v JA MZM, sign. A 52 756.
15
Simeone, Nigel – Tyrrell, John – Němcová, Alena: Janáček's Works. A Catalogue of the Music and Writings of Leoš Janáček. Clarendon Press, Oxford 1997, s. 177.
16
Viz pozn. 3.
17
Faltus, Leoš – Němcová, Alena (eds.): Leoš Janáček: Říkadla. Kritická edice partitury. Editio Janáček, Brno 2006.
bába čarovala; Moje žena malučičká; Bába leze do bezu; Němec brouk, hrnce tlouk; Koza leží na seně a Seděl medviď na kolodi. Tato říkadla zkomponoval Janáček na české a moravské lidové texty a ve srovnání s první verzí také na jeden podkarpatsko-ruský text. Původních osm říkadel zařadil mezi říkadla nová a provedl v nich menší úpravy především instrumentačního rázu. Oproti první verzi byla tzv. velká verze zkomponována pro devět hlasů a deset nástrojů včetně okaríny, pro kterou Janáček komponoval jako jeden z mála skladatelů. V této podobě vyšla Říkadla v Universal Edition 5. dubna 1929, v úpravě Erwina Steina pro sólový zpěv, klavír a violu pak již 28. září 1928. Bohužel ani v jednom případě se jejich vydání Janáček nedožil.
Janáček a výtvarníci
18
Tetiva, Vlastimil: Josef Lada – pohádkový svět. Eminent, Praha 1997, s. 41–42.
19
S největší pravděpodobností se jednalo o Viléma Petrželku (1889–1967), Janáčkova žáka na varhanické škole, jehož prostřednictvím zřejmě Janáček Ladu též oslovil.
20 Dopis uložen v JA MZM, sign. A 4689. 21
Nedatovaný dopis uložen v JA MZM, sign. B 594.
22 Dopis uložen v JA MZM, sign. A 1254. 23 Viz pozn. 18, s. 44.
Po výtvarné stránce má na Říkadlech největší podíl Josef Lada, který je autorem třinácti obrázků, následuje Ondřej Sekora se třemi kresbami, od Jana Hály a neznámého výtvarníka si Janáček vybral po jedné karikatuře. Alespoň v písemném kontaktu byl Janáček zřejmě pouze s Janem Hálou a Josefem Ladou, kterému 9. března 1927 píše: „Vaše obrázky Říkadel z Lid. novin mne zaujaly. Asi k 18tím jsem připojil i tónový obrat. Vtip hudby váže se ale těsně k Vašim obrázkům. Chtějí skladbičky ty provést 4. dubna. Žádal jsem, aby k nim obrázky Vaše byly promítány. Ale kéž by byly barevné! Nezpestřil byste je barevně?“18 Lada následně Janáčkovi odpovídá nedatovaným dopisem prostřednictvím neznámého adresáta:19 „Velevážený pane! Vašemu přání milerád vyhovím. Ale upozorňuji Vás, abyste se dříve poradili s odborníkem v promítání obrázků. Myslím, že ty obrázky musí býti na skle, průhledné. Obrázky Vám okoloruji a zašlu obratem. Omluvte mne, prosím, mistru Janáčkovi, že neodpovídám též jemu, jelikož nepřipojil adresy. S veškerou úctou Josef Lada.“20 Obrázky však byly natolik drobné, že hustá konzistence barev nedovolovala jejich zachycení na sklo, jak popsal v dopise Vilému Petrželkovi.21 Janáčkovi napsal na vysvětlenou 30. března 1927 do Brna: „Vážený mistře! Dnes Vám vracím na adresu p. prof. Petrželky zpět obrázky »Říkadla«. Bohužel nekolorované. Zkoušel jsem to všelijak, bohužel marně. Žádné z mých barev řádně nechytaly. Bylo to jako opelichané, proto jsem to ze dvou obrázků, které jsem zkoušel, raději smazal. Ptal jsem se kolegů, kteří malují na sklo, ale ti mi řekli, že ty obrázky jsou pro jejich barvy tůze droboučké. Lituji, vážený mistře, že jsem Vaši žádosti plně nevyhověl. V dokonalé úctě Josef Lada.“22 Janáček mu den nato odpověděl vyjádřením lítosti a žádostí o povolení k použití jeho obrázků v případě koncertního provedení.23 Jejich poslední dochova-
18 ~19
STUDIE studie
Obr. 2 Ukázky obrázků O. Sekory, J. Hály a J. Lady z prvního vydání Říkadel ve vídeňské Univerzální edici roku 1928.
ný písemný kontakt se uskutečnil 10. července 1927, kdy Janáček žádal malíře o udělení práv Univerzální Edici k otištění jeho černobílých obrázků pro první vydání Říkadel.24 Ve stejné věci se na Janáčka obrátil Jan Hála dopisem z 24. září 1927, ve kterém mu píše: „Slovutný mistře! Universal-Edition A.g. ve Vídni, která vydává Vaše dílo ‚Říkadla‘, požádala mne o dovolení reprodukce některých mých kreseb z Lidovek, kterými také má být Vaše dílo doprovozeno. Jsem tak smělý a dovoluji si Vám poslati na ukázku ještě některé svoje ilustrace podobného rázu a prosím, kdyby snad se Vám něco z nich zamlouvalo, abyste mi oznámil. Štočky jsou majetkem Slovenské Matice v Turč. Sv. Martine, která by je jistě zapůjčila Vašemu vídeňskému nakladatelství. Prosím, abyste mi laskavě 5 přiložených listů vrátil.“25 Janáček zřejmě Hálu žádal o ponechání si oněch pěti kreseb, jak je patrno z Hálovy odpovědi z 11. října 1927, ve které si pokládá „za velikou čest vyhověti Vašemu ctěnému přání ohledně ponechání obrázků“.26 Přesto si Janáček k prvnímu Hálovu dopisu poznamenal: „vraceno [!] 18/V 1928“. Ve vídeňském vydání roku 1928 vyšla Říkadla nakonec s původními karikaturami z Lidových novin, v roce 1929 byla vydána již bez obrázků. Janáčkovo přání promítat kreslená zvířátka a lidské postavičky k jeho hudbě se uskutečnilo až v roce 1949, kdy byla Říkadla natočena v podobě krátkého animovaného filmu. Režisér Eduard Hofman a výtvarník Josef Lada rozpohybovali celkem sedm kolorovaných říkadel, k nimž zazněl i Janáčkův hudební úvod a závěr. Kromě svých šesti obrázků k říkadlům Není lepší jako z jara; Franta rasů hrál na basu; Bába leze do bezu; Koza bílá hrušky sbírá; Vašek, pašek, bubeník a Frantíku, Frantíku dal Josef Lada výtvarnou podobu také poslednímu říkadlu Seděl medviď na kolodi, které do Lidových novin nakreslil neznámý autor.
opus musicum 5/2012
24
Viz pozn. 18, s. 45.
25 Dopis uložen v JA MZM, sign. D 538. 26 Dopis uložen v JA MZM, sign. A 5623.
