STUDIE 00
G\
•w • i—i •Pá I>
EKUMENICKÉ SETKÁNI V
MAULSU
MARIE MIKULOV A-THULSTRUP: CHARISMATICKÉ HNUTÍ
fr-| JAN M. LOCHMAN: CO S CHRISTOLOGICKÝM » VPUAVDÄ BŮH «
w
JOS BP KREJČÍ: DOÍÍ SLOVO V CÍRKVI ALEXANDER HBIDLBR: MODLITDA A KKUMUNISMUS
W
KAREL SKALICKÝ: PILOSOMB ČESKÝCH DÜLIN FEJETONY: VACULÍK, MORAVEC, PITIIART, KLÍMA.
TOMIN,
KANTŮlIKOvX, TRDPUI.KA,
co
zc
>H 00
—
ČÍSLO
^
—
J
OBSAH
Studie a články EKUMENICKÉ SETKÁNÍ ČESKÝCH PROTESTANTSKÝCH T E O L O G Ů V M A U L S U (5.-8. září 1977) MARIE MIKULOVA-THULSTRUP :
DUCH
SVATÝ
V
CÍRKVI,
HNUTÍ, J E D N O T A
V
A
KATOLICKÝCH 1 CHARISMATICKÉ
DUCHU
JAN M I I Í Č LOCHMAN:
C O S C H R I S T O L O G I C K Ý M » V P R A V D Ě B Ů H C?
JOSEF KREJČÍ:
BOŽÍ
ALEXANDER HEIDLEH:
MODLITBA
KAKEL SKALICKÝ:
PROLEGOMENA
SLOVO
V
CÍRKVI
FILOSOFII
6 11
A EKUMENISMUS
K BUDOUCÍ
Z
Č E S K Ý C H DĚJIN
16
23
Literatura JOSEF KOLXČEK
NAD
LUDVÍK VACULÍK
LETNÍ T R A M V A J
»
»
KYTICÍ FEJETONŮ
J6 58
JONÁŠ
A
OBLUDA
63
JAN MOJIAVEC
ZÁKAZ
PRO MARTU
<57
JULIUS TOMIN
JSEM J E N O M V R Á T N Á
EVA KANTĎHKOVX
O TESKL1VOSTI
JAN TREPULKA
ZÁVISTI
PETR PITHAUT
JARNÍ
IVAN KLÍMA
LETNÍ N Á V Š T Ě V A N A
69
SLUNOVRATU
ÚNAVA
75 CHODSKU
STUDIE •
Vydává Křesťanská akademie v Římě.
•
Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia X, 00183 Roma, Italia.
•
Redaktor: Dr. Karel Skalický.
•
Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.
•
Rukopisy a ostatní redakční poStu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, Roma, Italia.
•
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
•
Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.
•
Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo Členů redakční rady.
•
Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie)*
Printed in Italy
71 74 77
STUDIE
„ Pravda vás osvobodíli (Jan 8,32)
I / 1978
Studie a články
EKUMENICKÉ SETKÁNÍ ČESKÝCH P R O T E S T A N T S K Ý C H A K A T O L I C K Ý C H T E O L O G Ů V M A U L S U (5.-8. září 1977)
Myšlenka uskutečnit ekumenické setkání českých teologů katolických a protestantských se zrodila 11 příležitosti konference SVU v Interlaken (17,-19. září 197ó) o ßlosoßi českých a slovenských dějin, na níž se podíleli a tam, f onom příjemném prostředí švýcarského horského městečka, i setkali drn: čeští teologové, jeden protestant, Jan Milíč Lochman, druhý katolík, Karel Skalický. Bylo to v jednom z oněch soukromých rozhovorů u stolu, kdy to slovo ekumenické setkání padlo a okamžitě se zahryzlo do srdce ohott hovořících, a už se ho nepustilo. Profesor Lochman zmobilizoval své protestantské spolubratry, profesor Vrána a Skalický své spolubratry katolické, otec Tomas Špidlík S . J. si vzal na starost tematickou náphi, Skalický stránku organizační, a tak se nakonec sešlo počátkem září v tyrolské vesničce Man lsti poblíž Brixenu 8 protestantů a 9 katolíků k ekumenickému rozhovoru, K prvnímu zasedání došlo již 5. září večer,, na nimž mčlo dojít k vzájemnému představení a poznání. Každý měl krátce nastínit svůj životní běh a tak obeznámit ostatní se svou osobou. To se sice stalo, ale zcela jinak» než se původně zamýšlelo. Účastníci se od samého začátku neomezili jen na výčet suchých životopisných dat, ale začali líčit zároveň i svůj vnitřní duchovní příběh. Ten večer se samozřejmě takové do hloubky jdoucí představování neskončilo a pokračovalo se v něm pak ještě poslední večer při 1
bratrské agapé, ale právě ono asi způsobilo, že od samého počátku zavládlo ovzduší bratrské důvěrnosti, které pak bylo ještě dále živeno společnou bohoslužbou. K této milé atmosféře duchovní přispěla pak i nečekaně krásna atmosféra povětrnostní. Ač celý srpen byl nevalný a poslední týdny před naším ekumenickým setkáním se jeden den neobesel bez deště, po dny našeho maulského pobytu bylo slunečná a teplo jak ve vrcholném létě. Jen jsme se však osmého ráno rozjeli, odpoledne se nebe zakabonilo, večer začlo pršet a nastal opět na dlouho nečas. Že nám to s počasím tak krásně vyšlo, umožnilo, že po diskusích jsme mohli protáhnout strnulé údy procházkou po krásném okolí a jedno odpůldne zajet i do Brixenu a navštívit domeček Havlíčkova vyhnanstvi Pokud jde o úvodní přednášky o diskusi, která po nich následovala a kterou nakonec vždy velmi výstižně shrnul otec Špidlík, uvádíme je zde jako dokumentací setkaní, o kterou byl z mnoha stran zájem. O úspěchu tohoto setkání se pak nebudeme šířit. Jeho nejvýmiuvnějším výrazem byla jednoznačná a všeobecná vůle v těchto setkáních pokračovat. Víme, že určité ekumenické styky začaly v Československu během pražského jara. Ale ekumenické setkání v takových rozměrech a v takovém zastoupení jako bylo mmlské, je novum, které tu dosud nebylo. A obecná vůle všech účastníků nenechat tento vzácný náběh zapadnout, by z něj mohla jednou udělat setkání historické. Karel Skalický
M A R I E M I K U L O V Á TI-IULSTRUP
DUCH
SV. V
(Kodaň)
CÍRKVI, CHARISMATICKÉ JFDNOTA V D U C H U
HNUTÍ,
Všechny církve předpokládají přítomnost D u c h a sv. S h o d u j í se v e víře, že D u c h v církvích o p r a v d o v ě a m o c n ě působí. A v š a k při další otázce, j a k D u c h sv. působí, se církve rozcházejí. V n ě k t e r ý c h j e D u c h sv. dle tradice vázán na církevní úřad, na svátosti, liturgii, dogmata, kdežto j i n é církve staví 11a v o l n é m vanutí D u c h a . V š e c h n y církve však m o h o u stanout na společném j m e n o v a t e l i , j e n ž jest jistota, že se B ů h s v ý m D u c h e m k c í r k v í m přiznává, dle zaslíbení v e S k t 2, 38-392
Z Nového zákona víme, ze Duck sv, vede k vyznávání (Řím S, 14), že napomíná (Jan 14, 26), uvádí do Pravdy (Jan 16, 13), usvědčuje z hříchu (Jan ió, 8), učí svědčit (Jan 15, 26 n), volá ke službě (Skt 13,2), je vůdcem (Řím 8, 14), působí duchovní život, dává ovoce Ducha (Gal 5, 22), je darem, ale i Pánem (Jan 3, 8), dává dary milosti, charismata (1 Kor 12 + 14, Řím 12). Z uvedených míst vysvítá dvojí funkce Ducha sv. Již staří křesťanští autoři si tímto rozlišováním usnadňovali chápání široké a mocné působnosti Boží. Cyril Jeruzalémský [Procatechesis 1, 16) proto mluví o Duchu přebývajícím a přicházejícím. Z moderních autorů lze uvést lutherána Arnolda Bittlingera, který rozlišuje mezi kontinuální a relativní činností Ducha sv. (Jan Kraft d. hlg. Geistes, 1975). Tak i zakladatelka Mariina sesterstva v Darmstadtu, Basilea Schlinková. Podobně propracoval funkce Ducha sv. H. K. Neerskov (v knížce Li v og kraß ved Helligcianden, tj. Život a síla v Duchu sv., Kodaň 1971) ve schéma: A . Duch přebývající Projev a biblická místa: - p ř e b ý v á u nás: 1 K o ř 2 T i m i , 14. — — — -
3, 16, 6, 19,
Základem j c : Kristova smrt a vzkříšení naplnění: velikonoce počíná: obrácením projevuje se: životem výsledkem j e : zbožný život drub obdarování: ovoce Ducha, Gal 5, 22, Ř í m 5, 5.
B . Duch
přicházející
- přichází, bude vylit, budete oblečen i . . , : Jan 7, 39, 14, 26, Skt 2 t 17, Skt 1, 8, L k 24, 49. - Základem j e : Kristus Pantokrator - naplnčiii: svatodušní sv. - počíná: odevzdáním sc - projevuje se: vanutím Ducha - výsledkem j c : moc a síla kc službě - druh obdarování: dary milosti, charismata, Ř í m 12, i K o ř 12 14.
Neerskov shrnuje tyto dvě funkce Ducha sv. takto: A - Duch přebývající znamená: Duch sv. se dává k životu; B - Duch přicházející, vylitý, znamená: Duch sv. se dává jako síla ke službě. Toto funkční rozlišování v působení Ducha sv. 11a jednotlivce i na křesťanský sbor je zvláště užitečné dnes, kdy se církve setkávají s tzv. charismatickým hnutím, svatodušní obnovou křesťanského života, jež se projevuje ve všech církvích. Doposud církve pěstovaly » ovoce Ducha «, jež jest »láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost« (Gal 5, 22 dle Kralických) a vedly věřící ke křesťanskému životu jak osobnímu, tak i sborovému. Dary Ducha sv., charismata, se od dob prvotní církve nikdy neprojevovaly tak silně jako dnes. Proto si křesťanstvo musí připomenout tuto druhou funkci 3
Ducha sv., jeho dary milosti, udělované Bokem S naprostou suverenitou, zaslíbené jíž prorokem Joelem (2, 28} a projevované ve sborech prvotní církve jako 73 cpavspoÍGL<; T O U TZV£\)\J.V.TO<; jako ozřejmění (zjevení, manifestace) Ducha: »Jednomu pak každému bývá zjevení Ducha k užitku« (1 K o r 12, 7). Sborový život prvních křesťanů, popsaný v N o v é m zákoně, ukazuje, jaké jsou tyto dary Ducha svatého a za jakým účelem, k jakému » užitku «je Bůh dává. Jsou udělovány na svědectví o moci Boží, k duchovnímu vzdělávání sboru, jsou výzbrojí k misijním úkolům, a jsou též sjednocujícím, vpravdě suverénně ekumenickým projevem všeho křesťanstva. Jednotlivá charismata, jak je popisuje apoštol Pavel v 1 Kor 12 a 14 a v R o 12, jsou tato: moudrost a poznání, zjevení a proroctví, zázračná víra, činění divu, uzdravování nemocí, učení, rozeznávání duchů, napomínání, milosrdenství a diakonie, vedení a úřad, glossolalie (xenolalie) a výklad. Lze je shrnout do pěti skupin : x. charisma ke zvěstování, 2. charisma ke službě bližnímu, 3. charisma učení a vůdcovství, 4. charisma činění divů, 5. charisma modlitby. Zkušenost s charismatickým linutím ukázala v posledních letech zřetelně, že Bůh je při rozdělování duchovních darů naprosto suverénní a dává je, komu se mu zlíbí, ba i těm, komu bychom je sami nepřisoudili. Ukazuje se tak pravdivost slov manželů Ranaghanových [Catholic Pentecostals, 1969, p. 183), ze » Holiness and spiritual power ... can be two separate things ... A person, who has spiritual gifts, is not necessarily a holy person «. Bůh dává désí na spravedlivé i na nespravedlivé a jeho dary »padají« v modlitebním shromáždění na hodné i nehodné křesťany. Takto se nám opět připomíná naprostá suverenita Boží a překvapuje, ba ohromuje nás, Z řady problémů, které 2 toho pro nás vznikají, si připomeneme dva. Je to především otázka po vztahu mezi oběma funkcemi Ducha svatého. Jaký je pomer mezi Duchem přebývajícím a Duchem přicházejícím? - čili, jak se k sobě mají charismata a ovoce Ducha, tj. mravní a duchovní výsledky křesťanského úsilí o bohulibý život? Je to vlastně otázka po vnitřním napětí v samé bytosti Ducha svatého, jež jsme si zpříkladnili rozlišováním jeho dvou funkcí, neboť jej známe jen z jeho působení. Na tuto otázku odpovídají ze zkušenosti tí z křesťanů, kteří funkci charismat již dlouho znají, členové letničních linutí. Ti vědí, že charisniatik, který zároveň nejde cestou křesťanského mravního i duchovního snažení, vedoucí k posvěcení (dle pietistického schématu) žíi k duchovní iluminaci (dle mystiků) - není genuirmím křesťanem í
4
podle evangelia. O t o m svědci H. K . Neerskov, člen letničního sboru v Kodani: » D u c k sv. v nich (ckarismaticích) sice přebývá, ale oni jej, žel, i g n o r u j i N e v ě d í , jaké požehnání .přináší život v D u c h u svatém, a proto nad nimi D u c h nemá moci. Jsou více zaujati silou Ducha ... užívají charismat, ale protože v životě nepěstují Ducha přebývajícího, chybí j i m skutečné posvěcení a tím i ovoce Ducha. Styk s těmito lidmi j e ohromující — kde se ukáží, lined se něco děje - ale máme-li s nimi žít pouhých 14 dní, není to j i ž tak příjemné. Podivíme se jejich sobeckosti, tělesnosti a pramalé životní svatosti « (op. cit. p. 4011, 53). Neerskov konstatuje, že charismata člověka duchovně nemění. Z m ě n a života v život křesťanský j e spojena s vůlí člověka, a ten. pak » koná spasení své s bázní a třesením« (Fil 2, 12). D r u h ý poznatek, pojící se k charismatickému jevu, se týká správného hodnocení dogmatických pozic jednotlivých církví. Zkušenost posledních desítiletí jasně ukazuje, že B o ž í volné a svobodné vylévání Ducha svatého na křesťany všech církví, bez rozdílů v učení, nás musí vést k relativisováfíí, ano i k bagatelisování dogmatických rozdílů vůbec (rozuměj: dogmatických rozdílů druhého stupně, nikoli samotného biblického dogmatu), dělící křesťany 11a různé církve. Pod tímto z o r n ý m úhlem se dogmatika stává záležitostí pouze časovou a dočasnou, záležitostí, jejíž funkce se omezuje 11a konsultatívní, nikoli normativní činnost. Stává se tak v úžasném poznání, že Bůh se v Kristu a v Duchu svatém přiznává ke všem církvím bez rozdílu učení, udílí dary Ducha svatého křesťanům všech církví a tím sám vytváří jednotu křesťanů. V y t v á ř í jednotu v D u c h u svatém j a k o jednotu nejen eschatologickou, ale i reálnou, existující, již nutno D u c h e m postřehnout, do ní se D u c h e m vžít a j í žít. M n o h o teologů muselo bolestně zakusit, že cesta dogmatická nevede nikam. Proto mluví Pannenberg o » dogmatische Verfälschung des Glaubens «, proto dostává Karl Rahner z charismatiků opravdové dogmatické křeče (oba ve spise: Erfahrung iL Theologie d. hlg. Geistes, 1974, p. 188 a 641111). Jedině cesta suverenity Boží sjednocuje křesťany,, jak se to eines děje v charismatickém linutí. Zároveň j i m dává f o r m u i obsah a cíl jejich j e d n o t y : společné vzývání, a chvály Boží, jak j e dneska konají charismatici ve všech církvích po celém světe, spojení j e d i n ý m D u c h e m , jedinou nadějí a láskou. Diskuse, která se rozpředla po úvodních slovech o charismatické modlitbě byla systematičtější a ucelenější, než by se cekalo při takovém tématu. Vyšlo se ze základního
5
rozlišení pěkně v úvodu předloženého: D u c h svatý, k t e r ý k nám přichází zvenku, a D u c h svatý, který v nás přebývá. Jde vsak o j e d n o h o a téhož D u c h a svatého. Proto všichni zásadně zdůraznili, že musí k charismatickému hnutí nutně patřit opravdovost života. Inspirace při modlitbě musí vejít d o struktury člověka a do j e h o denního zaměstnání. K a m až toto » vstřebávání« Ducha m ů ž e dojít? M ě l o b y b ý t úplné. Jinak se tu vyskytuje jakýsi druh schizofrenie m e z i m o d l i t b o u a ž i v o t e m . A l e bohužel j e t o m u s inspirací Ducha svatého podobně j a k o s j i n ý m i inspiracemi. K a ž d é konkrétní uskutečnění znamená ochuzení, částečnost, umenšení. C í r k e v j a k o celek, nebo lépe řečeno: partikulární církve, jsou uskutečněním zjevení, které přichází od D u c h a svatého. V e l k ý v ý z n a m charismatického hnutí j e v tom, že ukazuje na částečnost a neúplnost naších lidských forem a na stálou potřebu otevřenosti k vnuknutí B o ž í m u . M á tedy charismatické hnutí velký v ý z n a m e k u m e n i c k ý i sociální: překračuje rozdíly. Uznáme-Ii v ý z n a m charismatického p r v k u v našem p o m ě r u k B o h u , musíme si současně uvědomit i nebezpečí, které se tu s k r ý v á . Z e společného r o z h o v o r u v y p l y nulo, že sc dá zařadit do d v o u hlavních b o d ů . P r v n í úskalí j e , j a k už j s m e naznačili, v tom, že se oddělí D u c h svatý přicházející a přebývající. U p o z o r n i l o se tu m i m o c h o dem, že není úplný ani postoj těch věřících, kteří chápou eucharistii j e n o m j a k o » přijímání
JAN MILÍČ LOCHMAN
(Basilej)
C O S C H R I S T O L O G I C K Ý M »> V P R A V D Ě
BŮH«?
Ve své knize Plál koruny české, nedávno vydané v Kanadě, věnoval Václav Černý zvláště srdečnou vzpomínku jedné z nejsvětlejsích postav našeho protinacistického odboje, sekretáři Akademické Y m k y D r . Jaroslavu Valentovi. Vzpomíná přitom, jak Valenta roku 1940 zasáhl do diskuse mezi dvěma mladými katolíky a Č e r n ý m o podstatě víry 6
v Boha. Napsal do Kritického měsíčníku dopis, kde obhajoval - proti všelijakým neurčitým náboženským náladám, v y v o l a n ý m tehdy hojně diskutovaným spiskem Kamila Bednáře - výrazně a jednoznačně » klasickou linii křesťanskou «. Nestačí módní » boj o boha « v a n o n y m ním, neurčitém slova smyslu: » Č l o v ě k křesťanské víry ví, že j e m o ž n o zápasit j e n s B o h e m - k d y ž se člověk postaví před jeho požadavky a zákony, vyjádřené v Bibli a konečně plně, jedinečně a osobně v Pánu Ježíši ... Podle mého názoru by nic nebylo zdravější než uprostřed našeho areopágu říkat tuto starou, pavlovskou už pravdu, aby se k o nečně jednou odlišil bůh a B ů h a všelijaká antropomoríická náboženstva a metafyziky od křesťanství...« (S. 354Q Cituji tento dopis Valentův, který stojí za přečtení celý,, nejen proto, že j d e o ekumenicky pozoruhodný moment, k d y se na českém literárním areopágu český evangelík zastává d v o u katolíků, n ý b r ž hlavně pro jasnou obsahovou v ý p o v ě ď tohoto důsledného svědka Kristova: B ů h v křesťanském pojetí není neurčitý ideál kultury či ducha, nýbrž B ů h konkrétního děje a osobního j m é n a : B ů h v Ježíši Kristu.
L T í m jsme u našeho tématu: C o znamená pro nás článek víry v božství Kristovo? Jde o v š e m o klasický dogmatický článek. V y z n á n í verc Dens (vpravdě B ů h ) patří od nicejského koncilu 325 k centrálním v y p o v ě d ě n i , které spojují vpravdě ekumenicky katolíky s pravoslavnými a s většinou evangelíků: N e nadarmo tvoří bázi moderního ekumenického linutí. Tento konsensus ovšem neznamená, že by křesťané dnes směli vyznavačskou formuli bezmyšlenkovitě tradovat a recitovat. » V e r e Deus « není dogmatický kámen na naší cestě, n ý b r ž plod osobního zápasu myslitelů staré církve, dogma, které má své dějiny a j e ž j e tedy nutno dějinně interpretovat a ověřovat, a to jak směrem » dozadu «, ve světle biblického svědectví tak i » dopředu« v e vztahu k vlastní dějinné situaci. K tomuto procesu živého vyznání několik poznámek. D ě j i n y dogmatu začínají Novým zákonem* Základ j e tu na první pohled dosti mnohoznačný. M e z i dnešními novozákonníky není rychlé shody o tom, která novozákonní místa lze pojímat j a k o nesporné dok l a d y »božství Kristova«. Zpravidla se uvádí Jan I, 1; 20, 28; I Jan 5, 20 ; Ž i d i , 8-10; K o l 2, 2. Pro R . Bultmanna j e dokonce jen Jan 20, 28 » j e d i n ý m místem, kde j e Ježíš bezpochybně označován j a k o B ů h . « 7
(Glauben und Verstehen H, s. 248). T o j e jistě úzká základna pro d o g m a tické vypovědí. Avšak situace se mění, k d y ž nehledáme formulované definice, nýbrž k d y ž se zamyslíme nad základní zvěstí a dějem N o v é h o zákona. Není sporu, že v této zvěsti a v tomto ději dochází k bytostnému ztotožnění dějin Ježíše Nazaretského s iniciativou a akcí Boží. Ž e »-není v žádném jiném spása« a že »není jiného jména, v němž b y c h o m mohli být zachráněni« (Skutky 4, 12) - to j e společné svědectví všech novozákonních svědků. Modlitba a víra církve míří k tomuto Jediném u ; on j e » P á n « (kyrios) a to znamená na starozákonním pozadí: mluví, jedná a trpí na místě Božím. V tomto smyslu j e i podle Bultmanna formule »Kristus j e B u h « novozákonně zdůvodněna, p o k u d j i nechápeme staticky a metafyzicky j a k o popisnou definici, nýbrž j a k o »událost Božího jednání«. V tomto smyslu míří už N o v ý zákon k dogmatické výpovědi » vere D e us «. Cesta k této formulaci byla ovšem ještě dlouhá. Její nej důležitější mezníky tvoří ekumenické koncily. Jejich staleté zápasy vyvrcholily na koncilu v Chalcedonu (451), kde - j a k o protest proti jakémukoli »zjednodušování« tajemství Kristova - k formulaci » v p r a v d ě B ů h « přistoupila rovnoprávně i »vpravdě člověk«. Definice p o t o m zněla: »Jeden Kristus v e dvou přirozenostech «. V jedné osobě Ježíšově jsou nesmíšené a nerozlučně spojeny » božství«; a » člověčenství Učení o » dvou přirozenostech « se stalo klasickým tématem (a také klasickým problémem!) církevní cliristologie. C o s tímto tématem dnes?
II. Nechybí hlasů, které pokládají cliristologické d o g m a - především ve formě tradičního » učení o dvou přirozenostech« - za mrtvou kapitolu dogmatiky, dogmatickou slepou uličku. Není tomu tak teprve dnes. Kritické hlasy - třeba jen protesty proti »nemístné spekulaci« se ozývaly ve všech stoletích, b o j o v n ě zvláště od doby osvícenské. M n o h ý m z našich současníků v církvích i m i m o ně, kterým velice záleží na Ježíšově osobě, jsou christologické definice cizí. N e b y l o by za těchto okolností moudřejší, »jít na distanc « či přímo nechat dogma padnout? Posláním církve j e přece svědectví a, ne hned dogma o Kristu. Vskutku: kritika dogmatu ve j m é n u svědectví o Kristu j e podle mého názoru zásadně možná. S á m však v o l í m j i n o u cestu. Nikoli destrukce, nýbrž interpretace christologického dogmatu se mi zdá teologicky žádoucí, K tomu tři poznámky. 8
1. Mám za to, že je nutno rozlišovat dogmatický záměr a pojmové provedení chalcedónských formulací. Ústřední intenci Otců sdílím naprosto. Usilují přece ve své dvojpólové formulaci »vpravdě Bůh a vpravdě člověk« chránit »dvojrozměrnost« novozákonních dějů před pokušením jakéhokoliv redukcionismu. Tento redukcionisnius je chronickým pokušením církevního i světského myšlení o Ježíši Kristu. Tendence k jemnému či hrubému » monofyzitismu« (pokusy, převést christologické téma na jednu jedinou » dimenzi «> jednu jedinou » přirozenost «) vyznačují značný díl křesťanských dějin - ať už z jedné či druhé strany. » Monofyzitismus shora« zatěžuje především mnohé starocírkevní, středověké i moderní pravověrné pokusy: nezkrácené lidství Ježíšovo ustupuje do pozadí za jeho božstvím. K » monofyzitismu zdola« se kloní zvláště mnohý proud v novodobých dějinách dogmatu: iniciativa a přítomnost Boží v příběhu Ježíšově je relativizována či odinterpretována, Kristus se redukuje na příklad či symbol obecně lidských možností. Oba j> monofyzitismy
»naturaliziace« na adresu Chalcedonu nemíří do černého) problém zůstává, » že se o podstatě Boží a o podstatě člověka hovoří v teoretizujícím, diváckém způsobu a že se s těmito dvěma podstatami nakládá jako s dvěnrn věcnostmi, které se teprve v Kristu spojují. <Í (D. Bonhocffer, Christologie, GS 3, S. 230). V takovém přístupu přichází osobní charakter kristovského dění zkrátka.. 3. Jc tedy načase interpretovat platný záměr chalcedonského dogmatu s novým důrazem na dějinný a personální charakter našeho tématu. Ve výpovědi »vpravdě Bůh« nejde o spekulací o božské přirozenosti, nýbrž o osobní otázku: kdo je Bůh křesťanské víry? Dějiny náboženství a dějiny filosofie nabízejí celou řadu možných odpovědí na tuto otázku. Každá doba - vzpomeňme na dopis Valentův, jímž jsme tyto úvahy začali - má své » boje o boha «. D o těchto leckdy ušlechtilých, někdy bláhových zápasů a sporů na areopázích doby odpovídá klasické křesťanské vyznání s Valentou soustředěným a závazným poukazem k dějinám a k osobě Ježíše Nazaretského: Immanuel s námi Bůh. To je » vpravdě Bůh « křesťanského vyznání: Bůh s lidskou tváří - přesněji: s touto lidskou tváří. Ne anonymní moc osudu, apatická nutnost nebo chaotická náhoda, nýbrž osobní láska vtělená v Ježíšovi. Bůh, jemuž nic lidského není cizí. O tohoto Boha - a tedy o výhled v něm rozevřené naděje pro náš dějinný a osobní úděl - šlo Valentovi. O něho šlo chalccdonským Otcům. O něho jde i nám. Rozhovor, který se rozpřetll po úvodních slovech profesora Lochmana, snad ani neodpovídá výrazu diskuse. Výměna názorů byla živá, ale neslo tu o střetávání rozdílů. Šlo tu jenom o společnou snahu, aby každý vyslovil nějaký osobní přínos k základní otázce: Jak přiblížit dnešnímu člověku základní křesťanské dogma o B o h o človčku? Vyskytl se dotaz: Č í m to j c , žc výrazy chalcedonského sněmu, které b y l y ve své dobČ tak Živé, se dnes staly čímsi m r t v ý m a málo říkají dnešku ? Upozornilo se na to, žc se výraz » přirozenost« v dnešním slovníku v l i v e m aristotelovské filosofie zabstraktivisoval, označuje se j í m to, co j e v e věcech neproměnné, nehybné. V e staré době jestě cítili ctymo logickou souvislost výrazu pity sis, natura se slovesy phyciv, nascore. Byla tedy pro ně lidská » přirozenost « Krista něčím, co se rodí a roste. V y j a d ř o v a l tedy ten výraz opravdu dynamickou, zemitou, personální existenci Boha s námi zde na zemi. Jestli však už výrazy chalcedonského sněmu dnes dost dobře nevyjadřují, co chtěly říci, co s nimi? Rozhodne se nemohou zavrhnout j a k o nesprávné, ale m o h l y b y se nahradit nijakými jinými, které lépe odpovídají mentalitě a mluve dnešního člověka, jeho náboženskému chápání. Ačkoli tuto snahu všichni zásadně podporují, hlavně z pastoračního hlediska, druhá skupina účastníků poukázala i na druhou stránku p r o blému : slova sama nejsou tak důležitá, jak by se zdálo. Právě pastorační zkušenost ukazuje, jak málo lidé myslí pojmové v náboženském živote, j a k i inteligentní v í ř í c í
10
nedovedou zopakovat to ř co se j i m už tolikrát vysvědilo ať u ž slovy starými nebo aktuálránii. A l e konec konců nás Ježíš neposlal, abychom učili lidi myslet logicky, ale věřit, tj. uznat úžasnou skutečnost, která se za definicemi o lidství a božství Kristov ě skrývá. Padla tu také pěkná poznámka o tom, že pochopení Kristova tajemství v ž d y c k y odpovídá vlastní duchovní struktuře. Vcelku se dá říci, z e j e Kristus j a k o osoba všem lidem s v ý m způsobem sympatický. V ý j i m e k je tu málo (např. Nictzsche). A l e každý v n ě m vidí zosobnění ideálů svélio vlastního života a své touhy: velkého lidumila, sociálního reformátora, sympatického přítele atd. A b y někdo vyznal upřímně Božství Kristovo, k tomu j e potřeba už jisté duchovní v ý š k y . K tornu pak dodal j i n ý z účastníků, že musí být kristologie zařazena nejenom do v ý v o j e osobního, ale do celého světonázoru doby a lidí. A přece i toto přizpůsobení Krista mentalitě lidí má jisté hranice. T í m , že si každý přizpůsobuje Krista svému vlastnímu ideálu, ěint z něho něco partikulárního. M y , křesťané, však jsme povinni dát svědectví o Kristově plnosti, o jeho božství.
JOSEF KREJČÍ
(Trident) BOŽÍ SLOVO V
CÍRKVI
Když se organisují masová ekumenická setkání, hlavně se zdůrazňuje, co máme společného, že jsme bratři. Je to nutné, protože co dělí, jsou hlavně předsudky a ty není možné překonat jinak než vytvořením nových iracionálních pohnutek, jenže opačného směru. V našem kruhu snad už můžeme předpokládat překonání těchto citových rozdílů a i uvědomělou znalost toho mnohého, co máme společného. Takže můžeme jít rovnou na to, co nás dělí. Chtěl bych tedy vytyčit několik bodu, okolo kterých by se mohla točit diskuse, aniž bych probíral celé jejich zázemí, které je nám více méně známé. Spise bych chtěl upozornit na některé vzhledy našich učeni, kterých si málo všímáme a které, kdybychom je dovedli do důsledků, by nám mohly pomoci, i když třeba ne hned překlenout, tedy alespoň zmenšit ty rozdíly. Porovnat učení katolické a evangelické. V minulosti bylo snadné říci, co je katolické učení, méně snadné bylo říci, co věří evangelíci. Nyní potíž různých interpretací víry se přenesla i do katolické církve. Nezdá se mi užitečné rozvíjet tady vějíř náhledů na jedné i na druhé straně. Pro katolickou církev se zakládá na dokumentech XI. vat. sněmu, pro naše téma hlavně o konstituci o zjevení, Slovo Boží. Kde li
jsou různosti v jejich interpretaci podávám prostě svou. Jsou-li zde jiné náhledy, vyjdou ven během diskuse. Hledal jsem nějaký souhrn evangelického učení. Měl jsem po ruce dvě příručky. Jedna z nich je: Základy učení křesťanského, vydané evangelickou bohosloveckou fakultou v Praze 1951. hlavně poslední část: Nase konfese od J. L. Hromádky. Ne, že bych tím byl zrovna moc nadšen. Jsou to přetištěné přednášky a má to vadu tolio literárního druhu, totiž určitou mnohomluvnost. Druhá vada: je to moc protestantské a málo evangelické, totiž celé psané v klíči polemiky proti katolické církvi. To se vysvětlí datem přednášky z r. 1949. Dneska by to asi řekli jinak. Co je mi však na té knížce vzácné, že pochází z prostředí českého evangclictví, kde počítám jsou i vaše kořeny. Odvolává se často na husitství a na české bratry a tak vynáší určité prvky, které jsou blízké i českým katolíkům. Druhá příručka, mnohem hutnější je slovník: Christliche Religion, Fischer Bücherei 1961, kde mě zajímala evangelická část, většinou od R . Stählina. O katolické části bych řekl to, co jsem řekl o Základech učení křesfamkého. Dneska by potřebovala přepracování. Naši naději zakládáme na Božím zjevení, na slově Božím. Základní neshoda, která rozdělila křesťanstvo za reformace byla neshoda o prostředcích, které nás dávají do styku se slovem Božím, kterými můžeme Boží zjevení poznat: je to Písmo, jen Písmo, sola Scrip tura nebo Písmo a Podání? Byla to neshoda základní, protože podryla společné kritérium, o které je třeba se opřít, aby se vyřešily spory. Následující polemika ještě prohloubila roztržku, protože na jedné straně se zdůrazňovalo to jen, na druhé to a. Jaká je situace dnes? Na katolické straně se drží dál to Písmo a Podání. Ale to » a « už se nebere ve významu » nebo « nýbrž ve významu » i «, » s «. Podání nemá samostatnou úlohu vedle Písma, nýbrž je na ně vázáno, vysvětluje je, na něm staví. Z druhé strany evangeličtí teologové v posledních padesáti letech zdůraznili funkci podání již ve vytvoření biblických textů (vůdčí úlohu tu měli skandinávští exegeté). Reformace v touze odstranit neřády v církvi zamítala všechny nadstavby, vytvořené během století jako lidské dílo, Menschensatzungen, a jako ideál měla začít znovu od dob apoštolských (náš Martin Kabátník doufal, že někde v Malé Asii nebo v Sýrii najde původní 12
obce). V praxi však i reformátoři přijímali různé z prvků církevního Podání jako užitečné (různé teologické kategorie a liturgické zvyklosti), hlavní pak i jako závazné : vyznání víry (Apostolicum, Nicaenum, Athanasianum). Jsme tu tedy již v plné shodě, i když ne co do obsahu, alespoň co do principu? To bych ještě neřekl. Pro katolíky je Podání cesta k poznání slova Božího, pro evangelíky je to pomůcka* Někdy nazýváme bibli krátce slovo Boží. Ale až na malou skupinu fundamentalistů, kteří drží inspiraci litery Písma, máme za to, že biblický text je překlad Božího slova do lidské řeči. Nemůžeme to slovo lidské jednoduše identifikovat se slovem Božím. Musíme je nejprve správně pochopit, abychom věděli, co nám chce Bůh říct, a co je důležitější, abychom se v četbě Písma s Bohem setkali, tak jak se s ním setkali posvátní autoři. Oživení mrtvé litery bible, aby se pro nás stala slovem Božím., je dílo Ducha svatého. Nestačí na to vědecká exegeze. V tom se shodujeme. Kde je mezi námi rozdíl? Pro katolíky Duch svatý působí v církvi, pro evangelíky v jednotlivci. Je jasné, že toto dilema není tak kategorické. Ale tendence je ta. Náboženský individualismus nebyl však omezen jen na evangelíky. Ti měli individuaHstickoii tendenci ve víře, katolíci zase v praxi. Máme věřiti, co nám církev k věření předkládá, ale pak si to s Pánem Bohem každý zařídil sám. Jak v pobožnosti, tak v praktickém životě. Ideál svatého života byl poustevník. Tady by nám pomocnou ruku mohli dát filosofové. Do jaké míry individuum je plný člověk nebo nakolik vztahy ke společnosti patří přímo k jeho podstatě? V tomhle směru vliv komunismu na myšlenkový svět naší doby by mohl mít i dobrý účinek. Další světlo přichází z biblické exegeze. Tak se stále víc uplatňuje kategorie soudržnosti, solidarietas, corporate personality (H. W . Robinson). Uplatňuje se hlavně ve Starém zákoně, ale je jasné, že i pro Nový zákon jsou starozákonní kategorie platné. V tomto myšlenkovém světě společnost není souhrn jednotlivců, nýbrž jednotlivci jsou částečky společnosti. Jednotlivec z dědictví společnosti žije a všechno co udělá, má zase na společnost vliv. To platí nakonec i o Kristu. Kristus není jen splnění naděje židovského národa, on je dovršení, shrnutí díla Božího v národě vyvoleném. Tak jako Boží lid, Israel, se v něm soustředí i tak nový Boží lid, církev, z něho roste. 13
Křes Can je veden Duchem svatým, ale nakolik je členem církve, Naslouchá slovu Božímu a poznává své poslání, které má v církvi. Co je církev? Definice katolického katechismu: Viditelná společnost všech pokřtěných, kteří jedno učení vyznávají, jedněch svátostí užívají a římského papeže za svou nejvyšší hlavu uznávají. Podle augsburského vyznání známky církve jsou správné hlásání evangelia a správné užívání svátostí. I když není mezi námi shoda v tom, co je správné nebo jedno učení, a které jsou ty svátosti, jedni i druzí přijímáme tyto dva prvky jako podstatné složky církve. Hlavní potíž je s tou viditelnou společností, s viditelnou hlavou. Stähl in říká krátce: Die Kirche ist in ihrem Wesen unsichtbar und ihr Leben verborgen. Hromádka je méně kategorický. A odvolává se na článek České konfese: Věříme a vyznáváme, že jedna církev svatá, obecná jest, a vždycky zůstává, a ta na tomto světě že jest viditelné shromáždění lidí věrných a svatých, kteříž v každém místě pravého a čistého učení Kristova se přidrží v tom způsobu, jakž jest od svatých evangelistů a apoštolů v přesvatém evangeliu Kristovu věrně a upřímně vyhlášené, a kteříž také ve všem řídí a spravují se zákonem a ustanovením svého jediného krále, biskupa a hlavy Jezukrista v svazku lásky a prožívají jeho tajemství, kteráž vůbec svátosti nazýváme, podle ustanovení Krista Pána, tak jakož jsou jich požívali a nám v Písmích svatých pozůstavili evangelistově a apoštolově Krista Pána. (Česká Kon£ XI.). (Aug. Conf.: est ecclesia congregatio sanctorum, in qua...) I když to viditelné shromáždění asi není totéž co ta viditelná společnost, vzdálenost se už nezdá být tak nepřekonatelná. Zůstává ta viditelná hlava. Nebo, ve vztahu k Božímu slovu, učitelský úřad církve. Rozdělení na církev učící a církev slyšící je jistě evangelíkům nepřijatelné. A myslím, že je to formulace, která by se měla i v katolické církvi opustit, protože dává dojem, že všechna iniciativa je na straně hierarchie a podporuje pasivitu věřících. Snad není bez významu historický vývoj výrazu magisterium, který dnes překládáme » učitelský úřad «. Ve středověku magisterium znamenalo: to, co se v církvi učí. V teologické argumentaci vedle důkazů z Písma a z Otců se odvolávalo na sensus fidei nebo sensus fidelium, to, co je v církvi rozšířená víra. Myslím, že i důkazy z Otců se dají odvést na totéž. Jsou pro nás významní ne jako jednotlivci, nýbrž jako svědkové víry církve své doby. Papež a biskupové tedy neučí *4
podle nějakého vlastního zjevení nebo podle nějakého lepšího osobního porozumění Božímu slovu, ale jako mluvci církve hlásají to, co církev ve své celistvosti věří, co ona slyší v této době, když naslouchá Božímu slovu. Oni jsou ten jednotící prvek, který dělá z mnohých hlasů jeden. Ovšem ne jako mluvčí, kteří pouze opakují co slyšeli, ale kteří i prověřují, co j e lilas celé církve a co fantasie jednotlivců. Z druhé strany mezi evangelickými vyznáními Jednota bratrská kromě kázání slova Božího a vysluhování svátostí zdůrazňuje ještě jeden prvek církve: kázeň a řád. Tuto moc berly své svěřuje Pán apoštolům a náměstkům jejich, všechněm zřízeným služebníkům církve. (Brat. konf. XIV., 3. 6.) Neměl jsem možnost a nesnažil jsem se v tomto krátkém úvodu propracovat do důsledků všechny nadhozené prvky. Většinou jsem se zastavil na rozcestí, odkud, zdá se, dvě cesty vycházejí poměrně souběžně, Možná,, že když se po nich jde kousek dál, zatáčejí do směrů diametrálně opačných. Je na nás, abychom se je snažili co nejvíc přiblížit.
V diskusi se lined na počátku zdůraznilo, z e j e poměr mezi Písmem a tradici k o řenem dlouhých, rozepří mezi katolíky a evangelickými církvemi. Jak tento rozpor překonat? S povděkem konstatujeme, že se rozdíl stále víc zmenšuje dni, žc se stává opravdovějším, řekli b y c h o m cxistenciálnějším, pojem Božího slova a tradice, N e můžeme chápat texty Písma jako nějakého » papírového papeže V ž d y ť už M . Luther nezapomněl zdůraznit, že Králem Písma musí zůstat Kristus [rex Script urac). Ještě plněji K . Barth mluví o corpus (ripartitiini Christiř. tele Kristově, které se projevuje j a k o slovo vtělené, psané, zvěstované. B y l o při této příležitosti též vzpomenuto na Origena: »les diverses incarnations du Christ«, slovo Boží, které se zjevuje v e svědomí, v přírodě, v Písmu, v Kristu vtěleném, v Církvi, v eucharistii, V této plnosti Božího slova má ovšem místo i hlas tradice. Její závažnost uznávají j a k katolíci tak evangelíci. Přesto však rozdíl tu stále j e v jejím hodnocení. Slova, která mluvil Ježíš Nazaretský, která zaznamenali inspirovaní apoštolé, jsou něčím tak jedinečným, žc se nedají srovnávat se slovy ostatních lidí. Proto evangelíci v ž d y c k y zdůrazňovali diskontinuitu, rozdílnost obou »pramenů víry«, nemohou se prostě řadit vedle sebe. Katolíci naopak zdůrazňují kontinuitu obou »Božích slov«, a jsou ti, kteří j e staví úplně na stejnou úroveň, (tato tendence bývala častá ve východních církvích). T o samo b y neznamenalo ještě zásadní rozdíl. T e n se však projeví hned při praktické aplikaci principu živé tradice, tj. v otázce, jaký význam máme připisovat církevní autoritě v posuzování smyslu Písma. Z toho j e tedy zřejmé, žc j e poměr Písmo tradice neoddělitelný od druhé základní otázky: podstata Církve. B y l o navrhnuto, aby se v tomto tématu příště pokračovalo z tohoto hlediska.
Í5
Protože vsak m á v ý k l a d Písma m n o h o r ů z n ý c h aspektu T zásadní rozdíl v j e d n o m základním postojí nijak nebrání spolupráci m e z í biblisty k a t o l i c k ý m i a e v a n g e l i c k ý m i na p o l i vědeckého studia, i pastorální aplikace. B y l o b y naopak žádoucí, a b y se p r o hlubovala a našla konkrétní f o r m a uskutečnění.
A L E X A N D E R HEIDLER
(Mnichov)
MODLITBA A
EKUMENISMUS I.
Jádro jakéhokoli náboženství v praxi j e modlitba. Buddhista, hinduísta má o Bohu nebo o bozích teorie, které jako křesťané nemůžeme přijmout, aspoň ne bez velkých oprav, doplňků a nových výkladů jejich vžitých slov. Avšak buddhista i hinduista se modlí - a všecka zkušenost ukazuje, že tato jeho náboženská praxe je často mnohem pravdivější a hodnotnější než jeho náboženská teorie. K d o se opravdu modlí, ten bezděčně hovoří k pravému Bohu, i když ho nedovede nazvat pravým jménem. Zdá se, že právě takovouto opravdovou modlitbou dochází spásy většina lidstva. U ž z tohoto prostého faktu je zjevné., jak je modlitba pro lidstvo důležitá. Při slově modlitba se ovšem vynoří i různé námitky a pochybnosti. Kdo vůbec nevěří v Boha, nemůže k němu povznášet mysl. A kdo Boha uznává nanejvýš jako nějaký abstraktní princip kosmické zákonitosti - nepřístupný jakémukoli osobnímu vztahu - ten bude považovat každý pokus o navázání rozhovoru s Bohem za zbytečnou dětinskost. Můžeme však říci, že nikdo si není tak docela jist, že Boha není. Nikdo nemůže dokázat jeho neexistenci. Proto by každý moudrý člověk mohl a měl občas vyslovit vnitrní prosbu: »Bože, jsi—li., dej mi své světlo, abych tě poznal. « Nemusí být pošetilým žertem Havlíčkův aforismus: »Bože milý, jsi—li, spas mou duši, márn-li jakou. « Ovšem i věřící křesťan může mít obtíže s modlitbou. Nechrne stranou skutečnost, že nám v dnešním Hučném světě zbývá na modlitbu málo času. T o j e věc našeho pořadí hodnot a správného rozdělení úkolů v osobní sebekázni, bez které se křesťanský život neobejde. Hlavní je zkušenost, že jsme se už nejednou o něco modlili, ale - jak sq nám to navenek jevilo - nebyli jsme vyslyšeni. V nějaké podobě udělal tuto zkušenost každý z nás. 16
Než si přímo odpovíme na tuto námitku, připomeňme si, že modlitba nemusí a nemá být jenom prosebná. Modlíme se i tehdy, když se v duchu klaníme Boží nekonečnosti, jejímž odleskem, j e náš vesmír, když Bohu děkujeme za všechny jeho duchovní i hmotné dary, naší existencí počínaje, když ho odprošujeme za své hříchy. Toto všecko j e důležitá složka modlitby - a pro toho, kdo po křesťansku věří, v tom není žádný problém. Přesto je pravda, že k modlitbě nutně patří i prosba. K d y ž Ježíš mluví o modlitbě, má většinou na mysli modlitbu prosebnou, A Ježíš nás ujišťuje, že každá naše dobrá modlitba bude vyslyšena. Přitom nás nejednou poučuje o tom, co je dobrá modlitba. Základ je podle jeho slov víra a důvěra. Modlitba má podle Ježíše být vytrvalá. Bůh rád vyslyší modlitbu společnou, svornou prosbu většího nebo menšího křesťanského společenství. Při modlitbě se máme odevzdat Bohu, kdy a jak nás vyslyší. Všecko je shrnuto ve výzvě Janova evangelia, abychom se modlili ve jménu Ježíšo vě. Tento výraz má v bibli mnohonásobný význam. Ve jménu Ježíšově se modlíme, když se Ježíše před jeho věčným Otcem dovoláváme; když se modlíme ve spojení s Ježíšem, jeho evangeliem, jeho eucharistií, jeho církví; když se modlíme v jeho duchu, to znamená v takovém pořadí hodnot, jakému nás naučil on. Zde má pro nás ohromný význam modlitba, které podle evangelií sám Ježíš naučil své učedníky. V Lukášově evangeliu čteme kratší, stručnější, možná původnější text,, než na jaký jsme zvyklí podle Matouše. T o má přinejmenším význam užitečného ozvláštnění. Chrání nás to před bezmyšlenkovým odříkáváním otčenášů, jako by nešlo o text, jehož každé slovíčko máme vážit zlatými vážkami - a který může být východiskem naší vnitřní modlitby a delší meditace, nezávislé na vnějších, okolnostech nebo na nějakých buddhistických nebo hiiidui stický cli praktikách. Podle Lukáše oslovujeme Boha pouhým »Otče«, v původním aramejském textu bezpochyby důvěrným » Abba«, » Tatínku«. Pak prosíme Boha o to, co má přijít a na co se už teď máme připravovat. Za sebe i za druhé voláme: » Bud posvěceno tvé jméno, přijď tvé království! « Dnes bychom snad mohli říci: »Učiň, abychom tě všichni poznali a uznali, abychom tě chápali jako lásku a tuto lásku uskutečňovali ve světě. « Pak teprve myslíme 11a své všední potřeby - a to velmi skromně. Nejde nám o velké zisky a kariéry, prosíme jen: » Náš denní chléb nám dávej každého dne!« V tom je zahrnuta i prosba I?
o zdraví a o celkové živobytí,, ale prosba skromná a odevzdaná do Boží vůle. Když se upřímně modlíme za odpuštění hříchů, už nám je Bůh odpouští,, avšak za předpokladu, který je tak jedinečně typický pro Ježíše a celé jeho evangelium: » A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.« Poslední prosba ,se týká našeho dalšího náboženského a mravního života. V podstatě jde o to, abychom s pomocí Boží obstáli v každé situaci, která by nás mohla svést ke zlu; prosíme: » A neuveď nás v pokušení!« Toto je Modlitba Páně podle Lukáše, a kdo si osvojí jejího ducha, snadno porozumí i vžitému delšímu textu otčenáše v 6. kapitole evangelia podle Matouše. Zde vidíme pravé pořadí hodnot a uvědomujeme si, že Bůh nás vyslyší tím doslovněji, čím větší je hodnota, o kterou prosíme. Hodnoty ryze hmotné a pozemské mohou a mají být rovněž předmětem našich proseb za sebe i za druhé. U nich j e však třeba výslovněji žádat, jak to čteme u Matouše: » B u d vůle tvá!« Nebo ve zprávách o Ježíšově vlastní modlitbě v zahradě Getsemanské: »Ne má, ale Tvá vůle se staň! « Přesto je naprosto jisté, že každá dobrá modlitba bude mít blahodárný účinek, i když třeba v jiné podobě, než jakou jsme očekávali. Ze života Pána Ježíše a jeho svatých víme, z e j e to někdy účinek zcela mimořádný, kterým nám Bůh dává znamení své lásky a povzbuzuje nás k větší důvěře. Jen si nesmíme myslet, že jakoukoli modlitbou nebo pobožností můžeme Boha k něčemu donutit. Nemodlíme se, abychom změnili Boha, modlíme se, abychom změnili sami sebe a tím odstranili překážky, které jsme dosud kladli štědré Boží lásce. Modlíme se, aby se změnil svět., ne Bůh. V Lukášově evangeliu je tato nauka o modlitbě znázorněna živými obrazy. Bůh je náš nejlepší přítel. Jak by se k nám mohl zachovat méně štědře a ochotně než přátelé a sousedé lidští? Když s důvěrou prosíme, Bůh nám dá, co potřebujeme — a on to ví lépe než my. Když poctivě hledáme Boha, jistě ho najdeme. Když tlučeme na jeho dveře, on nám s radostí otevře. Bůh je daleko víc náš milující otec než všichni tátové na zemi. Vždycky nám něco dá, když ho prosíme, nikdy nám nedá něco škodlivého; vždy nám dá něco dobrého, často něco mnohem lepšího, než oč my jsme žádali. Proto si pak nesmíme myslet, že nás vůbec nevyslyšel. Vyslyšel nás lépe a štědřeji, než jak jsme ve své lidské omezenosti prosili. Dá nám cennější dar, než o jaký jsme ho žádali. Dá nám především největší možný dar, který všechny ostatní předčí a ve kterém 18
jsou všechny dobré věci zahrnuty. Dá nám Ducha svatého, jeho milost, jeho poznání, jeho lásku, jeho radost. Duch svatý nás naučí, jak máme na zemi jednat a jak se zde máme dále modlit. Duch svatý nám dá po odchodu z tohoto prostoru a času věcný život, přímou účast v životě Božím. - »Jestliže tedy vy, ačkoli jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí. « (Lk n , 13.) II. M y katolíci nemáme žádný důvod, abychom se zříkali svých dobrých tradic; ale často j i m ve světle novějšího studia Písma svatého a s ohledem na odloučené křesťanské bratry, kterým nechceme klást žádnou zbytečnou překážku na cestě k jednotě církve, musíme dát přesnější a hlubší výklad - a to nejen v teorii, ale potom i v praxi naší zbožnosti. N o v ý zákon, nám o Marii, matce Ježíšově., říká poměrně málo, ale jsou to zprávy důležité. Nemůžeme sice vždy s jistotou povědět, kde se tu setkáváme s lidovou legendární poezií, kde s teologickou úvahou ve formě příběhu a kde snad s doslovným, vylíčením vnější události. Přesto je to podle naší víry všecko slovo Boží, text, nad kterým bděla zvláštní, mimořádná prozřetelnost Boží, i když je nám jeho lidská předhistorie nejasná; jinými slovy, text inspirovaný Duchem svatým, který nám oznamuje nějaké Boží sdělení. Přitom dnes víme, že bible a v ní ani Matoušovo a Lukášovo evangelium, nejsou příručkou přírodních věd, tedy ani biologie, a stejně tak nejsou příručkou dějepisu v našem dnešním slova smyslu. Hledáme-li v bibli to, co nám opravdu Bůh sdělil pro naši spásu, najdeme vždy a. všude nesmírné duchovní poklady, i když nejednu vnější, materiální otázku musíme nechat otevřenou. Pokud se týče evangelií - a jen v nich se kromě jedné větičky Skutků apoštolských a Pavlova listu Galaťanům zachovaly zmínky o Marii musíme mít především na mysli, že jejich střed je" vždy Ježíš Kristus, jeho poselství o království Božím, celé jeho učení a dílo pro naši spásu. Všechno ostatní v evangeliích směřuje k tomuto středu, tedy i všecko, co je řečeno o Marii. To by mělo platit i o naší praktické mariánské zbožnosti. Maria nechce nic jiného než nám pomáhat na cestě k Ježíšovi, skrze něhož a v němž můžeme dosáhnout Boha. Nikdy tedy nemysleme na Marii a nemluvme o ní tak, jako by to byla zcela samo19
Statná veličina,, bez živého vědomí svého spojení s Ježíšem, své pokorné víry a poslušnosti vůči Bohu. Tak nám Marii představuje Písmo, zvláště první dvě kapitoly Lukášova evangelia. S tím souvisí i to, že nemá smysl mluvit o nějaké mariánské epoše dějin církve- Celá epocha až do setkání s oslaveným Kristem je a zůstane dobou Ježíše Krista a jeho svatého Ducha, působícího v církvi, Maria tomu všemu slouží svým příkladem a svou modlitbou za lidstvo v blízkosti Boží - a ničemu jinému sloužit nechce. Proto také nestojí o tituly, které by tento řád věcí mohly zastiňovat. Je pravda, že podle Lukáše řekla Maria s vírou a pokorou své » ano když ji Bůh požádal o spolupráci. T o j i nesmírně ctí; ale nemá smysl tvrdit - a jistě to není její přání - že by nás byl Bůh bez jejího souhlasu nemohl spasit, nebo že bychom Marii měli i s rizikem velkých nedorozumění nazývat spoluvykupitelkou. Je také samozřejmé, že se Maria nyní v blízkosti Boží modlí za všechny lidi, a m y činíme dobře, když svou ubohou modlitbu spojíme s její modlitbou dokonalou. Ale proto ještě není nutné, abychom Marii nazývali »prostřednicí všech milostí«. V jistém smyslu, ve smyslu právě naznačeném, je to pravda; ale svádí to k tolika nedorozuměním, která mohou jen prohloubit propastí mezi křesťany různých vyznání, že to opravdu není vhodné a Marii milé. V praxi si zvláště musíme dát pozor, abychom vždy do důsledků zůstali věrní katolickému článku víry, že Maria není žádná bohyně, která nám pomáhá svou vlastní silou, nýbrž je stvořený člověk, byť člověk Bohem omilostněný, který nám může prospět jen a jen svou modlitbou nebo jak se říká tím, že za nás oroduje u Boha. Tuto pravdu víry bychom nikdy neměli zanedbávat ani předpokládat v praxi. Obrazy, pouti, procesí, to všecko není nic špatného, ale nesmi to zůstat jenom na rovině všeobecně náboženské, jaká by se mohla zrovna tak uplatnit u chrámu a sochy nějaké indické bohyně; má to vždy dostat ráz specificky křesťanský. T o platí nejen o modlitbách a písních, ale také o májových nebo poutních kázáních. Katolický kněz, který nedovede poutníkům o Marii říci nic jiného, než jaká j e to mocná pomocnice, se podobá knězi Ixinduistíckému na prahu svatyně bohyně Lakšmí a přinejmenším maří čas a promrhává příležitost k hlásání evangelia. Slyší-li to nekatolický křesťan, potvrdí mu to jeho předsudky proti katolické církvi. Velké střízlivosti je třeba ve vztahu k mariánským soukromým zjevením. Katolická věrouka nás učí, že hlavní, základní, veřejné a vše20
obecně závazně j e v e n í nám dal Bůh, především skrze Ježíše' Krista. Soukromá zjevení, tedy například vyprávění, že se nějaké osobě zjevila Panna Maria a doporučovala jí to nebo ono, mají docela odlišný ráz. Ani když je církev schválí, neznamená to více než to, že v nich není nic proti víře a dobrým mravům. Nikdo není povinen v ně věřit. A hlavně nikdo nesmí zatracovat své spolukřesťany, kteří o nich pochybují nebo se o ně nezajímají. Tvrdí-li někdo, že Panna Maria potrestá každého, kdo nebude doslova jednat podle určitého soukromého zjevení, podává očividný důkaz, že zjevení je nepravé. Panna Maria je přece křesťansky smýšlející žena. Anebo když někdo připisuje Panně Marii nějaká fantastická proroctví, třeba politického rázu, opět se usvědčuje z nepravdy. Panna Maria je inteligentní žena. Každý nesmysl, který jí někdo připisuje, je jí cizí; je to jen dílo fantazie méně inteligentního člověka. Mariánská soukromá zjevení, pokud nám je sdělují hodnověrní lidé, třeba prostí, ale moudří, zdraví a upřímně po křesťansku zbožní, patří mezi mimořádné dary Ducha svatého neboli charismata. Takové dary existují. Ale jak nás poučuje už svatý Pavel v i. listu Korinťanům, jsou to jen připomínky všeobecného Božího zjevení, ne jeho doplňky, tím méně náhražky. Největší dar Ducha svatého je podle svatého Pavla křesťanská láska. Jí je všecko ostatní podřízeno, k ní musí všecko směřovat. Dar Ducha svatého je v podstatě vnitřní záležitost, která se jen nepřímo projevuje navenek, někdy nápadněji, jindy zcela nenápadně. I u tak hodnověrné osoby, jako byla lurdská Bernadetta, je lépe mluvit o tom, že měla vidění Panny Marie, při němž se dověděla to nebo ono, než prostě tvrdit: » Panna Maria jí přikázala to a to. « Na začátku Skutků apoštolských se nám vypravuje o původní církvi,, která se spolu s Marií modlila o příchod Ducha svatého. Maria je model církve, Maria je matka církve, ale je j í svou modlitbou za církev a lidstvo. A č k o l i úvodní přednáška nadhodila vícero bodu, které měly přímo stimulovat diskusi, rozhovor na počátku trochu vázl v nejistotách. A l e nakonec j s m e ocenili právě tuto váhavost j a k o positivní znamení. Jsme totiž všichni podstatně zajedno v tom, co patří k esenci modlitby, která j e ž i v ý rozhovor s B o h e m O t c e m a ne něj a k é neosobní splynutí s d o k o n a l ý m jsoucnem. Protože j s m e si b y l i v ě d o m i tohoto základního souhlasu, nebáli j s m e se nakonec otevřít téma, které bývalo kdysi kamenem úrazu mezi katolíky a evangelíky: kult světců a P. Marie. Katoličtí účastníci b y l i překvapeni, k d y ž viděli, že zásadní stanovisko protestantské není tak odmítavé, j a k se často věří, a oni ze své strany upozor-
21
ňovali na to, aby se vnější p r o j e v y lidové zbožnosti (např. u sošky sv. Antonína) nebraly hned j a k o projev prostoduchosti věřících, že se za jednoduchou f o r m o u skrývá často daleko hlubší pochopení pro celistvost Kristova prostřednictví, než b y c h o m si myslili. B y l o také upozorněno na to, že ze stránky dogmatické b y nemělo b ý t v uctívání světců, podstatného rozdílu mezi evangelíky a katolíky: obě církve totiž věří v nutnost prostřednictví Kristova a obě jsou si v ě d o m y , že j e Kristus přítomen a činný v církvi. T í m ovšem není řečeno, že b y nebylo dost překážek psychologického rázu. Vyjádření této víry v modlitbě j e totiž nerozlučně spojeno s formami osobního projevu a lidového folklóru. Projev jedné mentality pak může být cizí tomu, kdo b y l vychován v mentalitě odlišné. Jeden v ý r a z však přesto zůstává zdrojem nedorozumění: »zásluhy« P. Marie a všech svatých. Katoličtí dogmatikové sice upozorňují na to, že j d e o výraz obrazný, že j e j musíme zařadit do správného kontextu, ale vzpomínka na » prodávání odpustku t a plasticnost představy, která j e s p o j m e m spojena, pořád delá dojem, j a k o b y šlo o nějaké konto v bance, z kterého druzí vybírají. Jsou si toho vědomi i katolíci, a proto se tomu výrazu v poslední době raději v y h ý b a j í . T a k se např. v kněžské modlitbě po zpovědním rozhřešení nahradila slova » merita Beatae Mariae Virginis et omnium sanctorum « výrazem širším a biblickým » intercessio Beatae M . V . . . . Slovo intercessio totiž lépe vyjadřuje účast v e společné modlitbě celé C í r k v e . Nakonec však někteří účastníci vyjádřili jakousi lítost nad tím, žc jsme se dostali do' této diskuse, ne zrovna důležité, že b y b y l o bývalo daleko lepší v y m ě n i t si zkušenosti přímo o modlitbě konkrétní, o způsobech, j a k se obracíme k B o h u , co od něho očekáváme. B y l o b y také užitečné v y m ě n i t si tu zkušenosti z pastorace: Jak naučit modlit dnešního Člověka, j a k mu vysvětlit, že jisté modlitby zůstávají nevyslyŠcné a žc sc tedy modlil nadarmo. A l e tato lítost nad tím, co j s m e měli projednat a ncprojednali, sc proměnila v konkrétní přání, abychom se k tomuto tématu vrátili při pozdějším setkání obšírněji a důkladněji.
32
KAPTÍT. S K A L I C K Ý
P R O L E G O M E N A K B U D O U C Í FILOSOFII Č E S K Ý C H DĚJIN (*) (Přednáška psaná pro Konferenci S V U v Interlaken, 17.-19. ix. 1976) » . . . v církvi kdekteré jsou m u ž o v é , jinác ctihodní, ale velice nedůtkliví, k d y ž se jedná o j i c h předcích. Někteří j s o u d o k o n c e tak zaslepeni, že c h y b y d v ě tři sta let staré zbytečně vztahují k s v ý m osobám, k svému stavu, k své nynější církvi a vykládají j e za urážku svou. « ( Z i k m u n d "Winter) > Víra katolická toho n e v y ž a d u j e a církev si toho nepřeje, a b y údové její všecko napořád v ochranu brali, co se v církvi d ě l o . « (Ant. Lenz)
Filosofie
národních dějin jako
schezpytování
dejinrieiiarodnlho vědomí
Pojem » filosofie českých dějin «je sám v sobě dosti problematický, je poměrně nedávného data a vděčí za svůj vznik, nemýlím-li se, především T. G. Masarykovi. Než tedy vstoupíme in medias res, je metodologicky nezbytné ujasnit si, co tímto pojmem lze rozumět a co j í m rozumím já. Filosofie dějin je obor, který se v posledním století rozrostl do nesmírné šířky. Vyrůstá z potřeby člověka orientovat se v dějinách a pak na základě této orientace založit a řídit svou dějinotvornou praxi. V y růstá z potřeby člověka vědět, zda dějiny jsou jen chaotická změť událostí a příběhů, v nichž není možno objevit žádný rozumem postižitelný řád a sled, jen tříšť faktů, které můžeme zaznamenat (vést o nich kroniku), ale z nichž nemůžeme vyčíst žádný zákon, žádný logos (o nichž tedy nemůžeme napsat žádnou historiologii); anebo zda za vším tím zdánlivě chaotickým, nepředvídatelným, zlomkovitým, nespojitým, roztříštěným, slovem: nerozumným, přece jen je skryt jakýsi řád, jakási tendence, jakýsi ukazatel, jakýsi rozumný a tedy rozumem postižitelný sled, jejž lze pozorným zabráním se do historie vyhmátnout. Na takto postavený problém se otvírají v podstatě dvě možnosti, jak jej zodpovědět. (*} Tato přednáška v přepracované a značně zkrácené verzi vyšla v časopise Proměny č. 2/1977, str. n - i 8 t celé věnované konferenci o filosofii českých a slovenských dějin. Zde vychází ve svém původním nezkráceném znční.
23
Lze říci, že lidské dění je samo o sobe nesmyslné a bezcílné, že v něm není možno objevit žádný rozumný řád, protože jak člověk tak rozum je vlastně jakousi anomalií přírody, že něco podobného jako smysl čí významuplné zacílení je jen produktem mozkové hmoty, jen náš čistě subjektivní produkt, jen náš čistě osobní průmět, který vnášíme do oné neuspořádané a v sobě nesmyslné tříště faktů. Dějepis by tak byl, jak to kdysi vystihl Lessing (Geschichte als Sinngebung des Sinnlosen) jen promítáním smyslu do toho, co je v podstatě nesmyslné, totiž do lidského děje; byl by jen osmyslňováním nesmyslného. Člověk by tak sám svým myšlením dodával smysl nesmyslnosti svého počínání. Jelikož však i myšlení je nakonec lidské počínání, a tedy jako takové i ono nesmyslné, může nabýt smyslu jen pokud se mu podaří prosadit, jen pokud se mu podaří » svůj smysl « vnutit druhým. Nikoliv jakékoliv myšleni, ale jen mocné myšlení, je myšlení osmyslňující. Jen myšlení, jež je účinnou vůlí k moci, je myšlení vtiskující smysl nesmyslné lidské skutečnosti. Takový postoj sám sebe vyjadřuje slovy: cogito ergo est, zdůrazňuje úlohu osobnosti v dějinách a pěstuje kult konkvistátorů jako byl Napoleon a podobní, kteří povýšili svou vůli na zákon. Nuže, to je první odpověď a jak je vidět, je to odpověď daná z hlediska jednotlivce, jenž stojí tváří v tvář lidskému a společenskému dění, v jehož nesmyslnosti shledává jen materiál k uskutečnění svého projektu. Druhá odpověď, jež se antiteticky staví proti první, je odpovědí danou naopak z hlediska kolektivity a lze ji ve stručnosti načrtnout asi takto: hledisko jednotlivce musí zcela nutně vést k takovému heroickému donkichotství, neboť jednotlivec, jsa jen částí celku, nemůže mít smysl sám v sobě, ale jenom uvnitř tohoto celku. Musíme se proto postavit nikoliv na hledisko části, ale na hledisko celku (totum), na hledisko totality lidské skutečnosti, na hledisko celospolečenské. A tu musíme říci, že jakmile získáme tento nadhled a obhlédneme celkovou lidskou dějinnou skutečnost z tohoto nadindividuáliuho hlediska, ta nám musí nutně vyjevit skrytý mechanismus svého dějinného pohybu. Neboť lidská skutečnost a její dění v čase má svůj smysl v sobě obsažený, je jeho nositelem a roditelem. Nese ho ve svém lůně jako žena plod a veškerá zdánlivě nesmyslná hrůza lidských dějin jsou jen porodní bolesti připravující zrození tohoto smyslu. Kdo pozná tento smysl a mechaniku jeho porodu, ten má klíč k tajemství lidských dějin. Tomu se nemůže stát, že by promarnil své životní úsilí v marném zápasu proti smyslu dějinného pohybu, ale naopak, bude stát v přední frontě dějinného proudění a může si být jist, že bude nako24
nec stát vždycky na straně vítězů a neskončí na » smetišti dějin. « Neboť dějiny prosadí svůj smysl nezávisle na jedinci a případně i proti němu. Potud tedy může být shoda mezi tak různými mysliteli jako Hegel, Comte, Herder, Marx či Spengler, abych jmenoval jen namátkou některé. Obtíž ovšem začne v okamžiku, kdy se má určit, co je obsahem tohoto smyslu, jaký je mechanismus jeho uskutečňování, jaká je dráha dějinného pohybu, zda přímočará, zda spirálovité postupující, zda kyvadlovitá nebo jen cyklická, zda všecko spěje k poslednímu nezvratnému dokonání (Hegel, utopický marxismus) anebo zda všecko se zase znovu vrací ke svým počátkům, aby odtud znova začínalo stále stejný kolotoč (Spengler, Engelsův diamat). Tedy vpravdě začíná platit: kolik hlav, tolik rozumů. Zamyslíme-li se nad těmito dvěma druhy odpovědí 11a otázku dějinného smyslu, individualistickou a kolektivistickou, pak postřehneme, že obě, přes veškerou různost, která je odlišuje, vycházejí vlastně ze stejného předpokladu, že totiž nositelem a uskutečňovatelem tohoto smyslu je člověk a jenom člověk: at už člověk chápaný jako jednotlivec nebo^ člověk chápaný kolektivně jako lidstvo, ale vždycky jen člověk. Člověk je jediný zdroj, jediný uskutečňovatel a jediný cíl svého smyslu. Není smyslu mimo člověka. Člověk je smyslem sám sobě. Slovem: není nad člověka. A právě proto, že člověk je tak plně a naprosto odpovědný svému smyslu, tak plně odpovědný za jeho uskutečnění jen a jen sobě samému, pak musí být vynaloženo veškeré úsilí ba veškeré násilí k jeho realizaci. Smyslem člověka je tedy člověk (nový) uskutečňovaný člověkem (starým), jenž k tomu má jediný účinný prostředek: moc. N u a není třeba mnoho bystrozraku k tomu, abychom postřehli, že historický materialismus oficiálního marxleninismu nakolik nám jej představují různé sovětské » Osnovy ... «, je dnes nejtypičtějším rozvedením - a zároveň bohužel nejhrozivějším tohoto základního předpokladu všech těchto různých typů » filosofie dějin Jde nakonec o čistě antropologickou metafysiku dějin, o idololatrizaci dějin, neboť pravý » nový člověk « či nadčlověk či bohočlověk se tu nerodí z Marie Panny zastíněním Ducha Svatého, ale zrodí se z Dějin působením boje dialektických protikladů (Bloch). MluvímJi tedy o filosofii dějin, nemám na mysli tuto dějinnou metafysiku, v níž » člověk je člověku bohem« (ve smyslu Feuerbachově), ale něco radikálně jiného. Takováhle metafysika dějin je totiž scestná snaha zracionalizovat či zlogizovat dějiny, snaha, která nakonec skončí v apriorisrickém zeschematizování a ochuzujícím zideologizo25
vání dějinné skutečnosti, snaha o zpřehlednění nepřehledného, o zkrocení nezkrotitelného, o zvládnutí nezvládnutelného, čili snaha o sebezajištění, v níž se nakonec projevuje a hlásí ke slovu strach z tajemství, strach z toho, že smysl člověka by snad mohl být - ó hrůzo! - mimo něj, že člověk není onen poslední udavatel svého smyslu, že smysl člověka se vymyká jeho moci, že člověk sám ze sebe by mohl být i nesmyslný (ó hrůzo ještě větší) a že tedy k uskutečnění svého smyslu nestačí jen prosazovat svou ideu, svůj názor a tedy sebe sama, ale spise že j e nutno ze sebe vyjít, sebe opustit, rozevřít se tomu, co je » mimo « čí » nad « člověkem, rozevřít se Tajemství, a tak sebe ztratit (ó hrůzo největší) a teprve v této sebeztrátě začít sebe nalézat; a že tedy smysl se neuskutečňuje jen mocí, ale i bezmocí, nejen vítězstvím, ale i prohrou, nejen životem, ale i smrtí, že se uskutečňuje nejen ve znamení žezla, ale i ve znamení kříže (či šibenice). Kdo zaujme tento postoj, ten začne chápat, že uskutečnění smyslu nemůže být jenom výdobytek či v y moženost člověka, ale též a především dar a milost, přicházející ze sféry mimolidské, od toho, koho nazýváme Bůh, a že ovšem dar může být přijat a nebo odmítnut. Tím ovšem se v jádře zpochybní každá filosofie dějin, jež chce zracionaíizovat lidské dění průhledným schematem a zredukovat jeho aktéry na loutky, pohybované skrytým dějinným mechanismem, protože do dějinné rovnice byly tak uvedeny dvě neznámé: svoboda Boha a svoboda člověka. Znamená to tedy, že filosofie dějin je nemožná a že tudíž nemá cenu pokračovat v hovoru? T o rozhodně ne! T o jenom znamená, že je nemožná metafysika dějin, čili zredukování lidského příběhu na logickou formuli. V tom smyslu jsem vůči filosofii dějin skeptický, a víc, v tom smyslu ji i odmítám. Nicméně jsem přesvědčen, že je možná filosofie dějin ve smyslu jakéhosi rozšířeného a prohloubeného sebepoznání. Říkám » rozšířeného « sebepoznání, neboť nejde jen o poznání sebe jako osoby, ale i sebe jako bytosti rodové, kmenové a národní. A říkám» prohloubeného « sebepoznání, neboč nejde jen o povrch mého osobního, rodového a národního příběhu, o data a vnější události, ale i o tužby, zájmy a přesvědčení, které je určovaly a které jimi byly i zpětně určovány. Filosofie dějin je tedy možná jako rozšířené a prohloubené zamyšlení nad vlastní dějinností, čili nad svým zakořeněním v minulosti, jež má i svůj dosah do přítomnosti a budoucnosti. Filosofie dějin v tomto smyslu je jakýmsi rozšířeným a prohloubeným zpytováním svědomí; 26
a nakolik toto svědomí j e české, lze mluvit i o filosofii českých dějin. A b y c h o m ovšem mohli vůbec začít dělat filosofii českých, dějin v tomto smyslu, musíme nejprve udělat jakousi fenomenologii českého dejinnenárodntho vědomi, jakýsi průzkum a popis jeho zvrstvení, jeho skladby, jeho vnitřních napětí. Tážeme-li se tedy takovýmto způsobem po konfiguraci našeho dějinněnárodnílio vědomí, pak se domnívám, že v něm můžeme odkrýt pět případně šest různých vrstev, různých polarit, různých tradic, které jsou dány určitými základními zlomy v našem dějinném vývoji.
Tradice cyrilometodejsk a
První nej starší vrstva našeho národního vědomí je dána věrozvěstnou činností slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje. Křesťanství k nám sice pronikalo vlivem franckých misionářů a možná i iroskotských misií již před jejich příchodem,, o tom dnes nemohou být žádné pochyby (i), ale právě proto, že tyto misie měly ráz cizojazyčný (převážně latinský), nezapustily do té doby hluboké kořeny. Teprve dílo soluňských bratří, kteří přinášejí nejen slovanský překlad Bible (nebo alespoň jejích hlavních částí) a to co bychom mohli nazvat jakýsi občanský zákoník (zákon sudnyj ljudem) (2), ale vůbec předpoklad jakékoli literatury, totiž abecedu, písmo, se hluboce vštípilo do našeho národního povědomí. Cyril a Metoděj vtělují Boží slovo do slova slovanského, povyšují slovanštinu na bohoslužebný jazyk, bojují proti námitkám tehdejších konservativců, že Hospodina sluší chválit jen hebrejsky, řecky a latinsky, nazývajíce to trojjazyčnou herezí a pilátštinou (neboť Pilát dal na Ježíšův kříž trojjazyčný nápis). Nepřestávají proto usvědčovat z Písma své protivníky, že nejenom tři jazyky mají chválit Hospodina, ale » všecky Jazykové «, a tím vlastně dávají teologický základ ke zřízení moravskopanonského metropolitního systému, kvůli němuž pak bude muset Metoděj vystát tolik příkoří od franckých biskupů, kteří v tom vidí újmu svých práv; ve skutečnosti to však není ani tak újma jejich práv, jako spíš hráz francké rozpínavosti, A Cyril si ovšem plně uvědomuje nejen náboženský, ale i kulturně mocenský dosah tohoto vtělení Božího slova do slova
(1) Srov. FRANTIŠEK DVORNÍK, Byzantské misije u Slovanů, Vyšehrad, Praha 1970, hlavnfi kapitola 3. »Velká Morava před příchodem byzantské misie t. (2) JOSEF VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské, lidová demokracie, Praha 1966.
27
slovanského a neopomene na to důrazně poukázat ve svém Předzpěvu (3) k slovanskému překladu čtveroevangelia: » slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo ... jež sílí srdce i rozum... chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných. « A pak poukazuje na bídu, v níž se nacházejí národy, jež nemají přístup skrze své slovo k Slovu božímu: » Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich d u š í n e b o ť v nich přijímají »zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně.
(3) Na význam Cyrilova PrcdzpČvu či Proglasu upozorňuje kro nič Vašici (cit. dílo, str. 25-28) i ALUERT VYSKOČIL VC stati Ideu křesťanského národa. Na okraj vstupní kapitoly příštích déjiti českého písetnnktv!, jez vyšla v Časopise » Studie « (Křesť. akademie, íUm), č. 18-19, 1969, str. 311-33 5. (4) Jos DP VAŠICA, Literární památky str, 103-105. (J) Srov.: FRANTIŠEK KOP, Mornuskopattonský metropolitní problém. Síla jeho ideového základu, »Studie«, 18-19, 1969, str. 336-382. (6) TOMÁŠ ŠPIDLÍK, Povaha slovanského apoštola svatého Cyrila, vc sborníku; Se znamením kříže, Křcsť. akademie, Rím 1967, str. 31-33. (7) JOSBF VAŠICA, Literární památky str. 203. (7a,) JOSEF VASIC^, Literární památkystr. 105.
28
Nuže, Boží slovo ve slově slovanském a Boží Slovo-Kristus jako Moudrost Boží, Svatá a Životní, to je to dědictví o jehož zachování nepřestáváme i dnes prosit v duchovní písni: Bože cos ráčil. Tento církevněslovanský náběh Velké Moravy však byl od počátku potlačován intrikami franckých biskupů, Svatoplukovou zaujatostí vůči Metodějovi (snad počínající boj o investituru?) (8) a nakonec násilně přerván maďarským vpádem do Panonie, jenž způsobí pád Velkomoravské říše a přetne spoje s Byzancí. Paměť tohoto náběhu však už nikdy nebyla vyhlazena a přežívá v prostředí Václavově a Vojtěchově, v různých benediktinských klášteřích (Břevnov, Rajhrad), na Prokopově Sázavě, v Emauzích založených za tím účelem Karlem IV. (9) a po tolika staletích ještě inspiruje obrodný program Sušllův (1804-1868) a V e l e h r a d s k é dílo arcibiskupa Stojana* (10) Tradice svatováclavská
I přesto, že cyrilometodějská tradice se už natrvalo uchová v našem národním povědomí, pádem Velké Moravy začíná nová kapitola našich dějin a s ní i nová tradice. Je to období českého knížectví a později království a počátek nové duchovní tradice svatováclavské. Mladý přemyslovec Václav, (11) jemuž se díky předchozímu kulturnímu vlivu Byzance dostalo na Západě v té době neobvyklého vzdělání (uměl číst nejen staroslověnsky ale i latinsky a řecky), byl vnímavý pro onen obnovný směr,, který se začal tenkrát šířit především z klášterů a který je obvykle nazýván otonskou renezancí. Mnišskoasketický ideál evangelní chudoby pro Krista, jehož jedno Království má být zpodobeno jednou křesťanskou říší pod jedním císařem, kde by už neměli být bezprávní otroci, ale všichni, i přes rozdílnost společenského postavení, by měli být bratři, plně zaujme mladého Václava. A ač není mnich ani klerik, nadchne se celou silou své nevšední osobnosti pro tento ideál, začne se obklopovat touto tehdy progresivní intelektuální elitou, cílevědomě zahajuje politiku začlenění českého (8) FRANTIŠEK DVORNÍK, Byzantské misije u Slav aut), str. 172-174. (9) FRANTIŠEK DVORNÍK, Svatý Prokop, &JFF benediktini a pokresliilttftií Ruska, ve sborníku Se znamením kř(£e, str. 75-82 a CYRIL STAVŽL, Pražské Emauzy, tamtéž, str. 133-135. (10) BOHUMIL ZLÁMAL, Antonín Cyril Stojan. Apoítol khsfavské jedtioiy, Křest akademie, Ř Í M 1973, zvláště kapitola 7., »Cyrilometodějská idea Velehradu*. (11) Pokud jde o Václavovu osobnost a dobu srovnej: JOSEF PEKAŘ, Svaty Václav, v knize: Z duchovních déjin českých, Melantrich, Praha 1941; hlavně však knihu FRANTIŠKA DVORNÍKA, Svatý Václav, Křeší, akademie, Ř í m 1968, Kniha je opatřena bohatou dokumentaci.
29
32
knížectví do onoho symbolu Božího království, jímž je Svatá Říše Římská, a ve vnitřní politice sleduje především povznesení utlačených tříd. Pokroková knežsko-miiišská elita si je však dobře vědoma, že neprosadí své ideály pokud bude trvat systém vlastnických kostelů, (12) zakládaných a obsazovaných velmoži, systém, jenž zeslužebňuje Církev a redukuje jí na poslušný nástroj vladařovy vůle a zvůle. Proto vidí v mladém knížeti, hořícím pro stejné ideály jako ona, cenného spojence. Boleslavova reakce však brzo krvavé potlačí Václavovu reformu. Neuhasí vsak už jejího ducha. O to se postarají spisovatelé svatováclavských legend, skladatelé svatováclavské liturgie, lid jeho spontánním svatořečením a o to se postará i biskup Vojtech, proniklý stejnými ideály jako Václav a bojující za osvobození církve z nedůstojného posluhování mocným. Jeden starý kazatel si postěžuje: »poručníkovali církev co děvku nezletilou, ale už se ledaco zlámalo, co se na t o m hrávalo. Dabít Deus his quoque finem. « (13) A skutečně zane-
dlouho boj vybuchne naplno, a to na nejvyšší úrovni. Mnich Hildebrand, proniknuty stejnými ideály chudoby a svobody církve, jenž byl římským lidem spontánně zvolen papežem a jenž se nazve Řehoř, toho jména sedmý, vstoupí do boje o investituru se vší rozhodností svého neoblomného charakteru proti císaři. Tak začíná to, co bylo nazváno gregoriánskou reformou nebo též papežskou revolucí. Na naší půdě se tato revoluce odráží v boji, který vedou s panovníky po Vojtěchovi - biskupové Jaromír Gebhard, Jindřich Břetislav a Ondřej. (14) Řehoř ská reforma nakonec vítězí. Vynořuje se nová moc, papežská, opírající se o mnišstvo a reformní klérus a městské obce a s ní i nová společnost. Sacrum impérium je nahrazeno tím, čemu se začne říkat corpus christianum nebo též res publica christiana. (15)
Nu
a co tuto hlubokou proměnu středověké společnosti připravovalo a předjímalo, byla na naší půdě svatováclavská tradice, tradice lidumilné politiky, která se ujímá nej ubožejších, podporuje opravdové hlasatele ctnosti, vysoce si cení křesťanského ideálu chudoby a začleňuje svou zeni, jejíž jednotu neohroženě hájí, do tehdy celosvětového (12) K systému vlastnických kostelů srovnej studii JAUOSLAV A V . POLCE, Církevní správa v Čechách do poloviny 14. století, vc sborníku Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Křcsť. akademie, ŘJni 1973 a v časopise »Studie«, č. 33, 1973, str. 17-60. (13) BOHUMIL ZLAMAL, Antonín Cyril Stojan str. 52. (14.) KATI EL SCHWARZENBERG, Pražský stolec ve si Áté, ve sborníku Tisk let pražského biskupství, str. 7-ití. (15) JOSEPH COMBLIN, Théologie de la révo hit ion. Théorie, svazek 1., éd. universitäres, Paris 1970, str, 122-125.
křesťanského státu. Vévoda české země tak vyrůstá až v » dědice české země«, jehož každý budoucí česky panovník není leč Vicarius, náměstek, mající spravovat zemi jako Václav s neustálým zřetelem na ono budoucí »nebeské dvorstvo krásné«; ba tento »kníže náš« vyrůstá až v přímluvce u Boha za svůj národ, k němuž jeho lid až dodnes nepřestává vysílat svou prosbu: nedej zahynou ti nám ni budoucím. A nej lepší básníci naši i cizí mu věnují své písně: od Claudelova: » Vydrž, Čechu paličatý, Nepouštěj kruh, Václave«, přes Michnu, Sládka, Vrchlického, Saldu, Zahradníčka až k Halasově výzvě: » myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál. « Ano, svatováclavská tradice se tak hluboko vryla do našeho národního povědomí a podvědomí, že v něm působí jako spontánní obranný reflex v okamžicích celonárodního ohrožení. Projevilo se to jak za nacistické okupace tak i za sovětské invaze. Tradice husitsko-bratrská
Kdo se z Václavových nástupců snad nejvíc podobal » dědici české země«, byl Karel IV: táž horlivost pro církev Kristovu, táž přízeň projevovaná duchovenstvu, táž hluboká zbožnost. Jen situace není stejná. Během těch 4 století, jež dělí dobu Václavovu od doby Karlovy, duch svatováclavské tradice uspěl, Řehořova reforma se prosadila, vymanila církev z područí světské moci, zajistila její nezávislost hospodářskou základnou, duchovenstvu zajistila ve společnosti postavení prvního stavu, papežskou moc umocnila až v převažující protiváhu moci císařské. Leckterý panovník zakouší poručníkování papežské kurie, která potřebuje peníze, stále více peněz, (ió) A zbožný licí platí, platí za spásu svých dusí. Co za to dostává? Relikvie, odpustky, různá požehnání. Ale kritická moc Božího slova, svatých Písem, je pod petlicí latiny, které rozumí duchovenstvo, ale nerozumí jí lid. Jak tu nepomyslet na Ježíšovo slovo: »Běda vám, zákonici! Vzali jste klíč k poznání. Sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, jste zabránili. « (Luk xi, 52). Ostatně, nepotvrzuje se tu tak trochu obecný sociologický zákon, že vítězná revoluční třída se po nabytí moci stává přítěží? Nechybějí ovšem svatí mužové z řad duchovenstva a ti kárají zlořády a již zcela otevřeně mluví o potřebě nové reformace církve, o reformaci v » hlavě i údech «. Ale vznikají i různá hnutí zdola. Horliví (16) Srov.: JAROSLAV V . POLC-VXCLAV RYNEŠ, Svat-} Jan Nepomucký. Žiuot, sv. I., Křcstf. akademie, R í m 1972; hlavně kapitolu > Mezi středověkem a novovSkem «.
31
křesťanští laici se sdružují do různých bratrstev, kde chtějí žít důsledněji podle pravého Kristova'zákona svobody. Lid j e nazývá Begardy a Bekyněmi. Bohatý kupec Valdes si dá přeložit Písmo svaté do lidového jazyka a jeho studiem dospívá k názoru, že současná církev neodpovídá evangelnímu ideálu a neváhá nechat všeho a spolu se svými věrnými druhy započít na vlastní pěst dílo obnovy. Vzniká hnutí valdenských. Kupecký synek František z Assisi se zapálí pro ideál Kristovy chudoby a začne brát a uskutečňovat evangelium » sine glossa <*, tj. bez zmírňujícího a rozřeďujícího komentáře. Vznikají žebravé řády františkánský a dominikánský, jež se usidlují ne jako dřívější mniši v odlehlých místech, ale ve městech, která tou dobou vznikají a jejichž moc nabývá stále víc na váze. Tato hnutí zdola ovšem se buď integrují do systému anebo zůstávají na okraji a v podzemí (jako Valdenští), pronásledovaní inkvizici za tím účelem založenou. Povstává z v y k pálení kacířů. (17) České království se díky svému ústřednímu postavení v Říši za Karla IV. stává jakoby jímkou všech těchto rozporů znásobených ještě napětím národnostním. Nebudu líčit události kolem Husovy postavy. Jsou sdostatek známy. Jen bych chtěl poukázat na to, že když po jeho odsouzení a upálení za údajně viklefské bludy a po smrti neschopného Václava v okamžiku, kdy jeho bratr Zikmund se chystá udělat přítrž nepokojům, které zmítají zemí, vyšlehne plamen vzpoury a v Praze náhle zazní píseň:: 0 Povstaň, povstaň veliké město Pražské ... proti tomu králi babylonskému, ježto £ hrozí městu jeruzalémskému, « že tu nejde jen o sociální revoluci (a tím méně o národnostní rozmíšky), ale o utkání Babylóna s Jeruzalémem, že boj je tudíž chápán jako boj apokalyptický, jako svatá válka za očistu církve proti pozlátku Antikrista, za pravou svobodu Kristova zákona (Mikuláš z Pelhřimova), (18) za očištění spásné Boží pravdy od » lidských nálezků « návratem k Písmu a k prvotní chudé církvi, že jde o » znovuzrození božího slova v C e chách« (Mikuláš z Drážďan), (19) ba víc, že jde o přípravu druhého Kristova příchodu, onoho všeobecného obnovení všech věcí, až Kristus bude uznán králem nejprve v Čechách a potom v celém křesťanstvu. » Ö věčný Kriste - volá radikální kněz Jan Želivský - kéž bychom neokusili smrti, dokud neuzříme Syna člověka přicházejícího v krá(17) AMADEO MOLNÄR, Valdenští, evropský rozměr jejich vzdoru. Kalich, Praha 1973. (iB) MIKULÁŠ Z PELHŘIMOVA, VýztiJtií H obrana Táborůt Academia.,, Praha 1972, str. 71 a 74. Srovnej TÉŽ předmluvu ROBERTA KALÍ VODY, hlavně str, 7, (19) AMADEO MOLNÁR, Valdenští.... str. 20a.
32
l o v s t v í s v é m n e j p r v e v Č e c h á c h , p o t o m v celé C í r k v i . <* (20) K d o se takto angažují, to nejsou j e n ledajací militanti, ale » b o ž í b o j o v n í c i a zákona j e h o Jen z t o h o t o svatého zápalu m o h l a v y t r y s k n o u t tolikrát p o t o m zpívaná sloka nahánějící h r ů z u k ř i ž á c k ý m v o j s k ů m : » K r i stus v á m za š k o d y stojí, stokrát v ě c síibuje, pakli k d o p r o i í ž i v o t složí, v ě č n ý míti bude. Blaze k a ž d é m u , k d o ž na pravdě sejde. Tenť P á n velič se nebáti záhubci tělesných, velíť i ž i v o t složití pro lásku s v ý c h bližních. « T a t o apokalyptická revoluční mystika přece v š a k n e z b a v í hnutí, alespoň j e h o umírněnější část, smyslu pro bezprostřední p o ž a d a v k y , které pak formuluje v e č t y ř e c h artikulích p r a ž s k ý c h : P o ž a d o v a n é s v o b o d n é hlásám slova B o ž í h o znamenalo co největší zpřístupnění Písma, přijímaní p o d o b o j í z p u s o b o u větší věrnost K r i s t o v u příkazu, zrušení světského p a n o v á n í kněžstva (jež Řehoř zamýšlel j a k o osvobození, j e ž se však p o d i v n ě zvrtlo jen v j i n é otročení) o d k a z o v a l o na v z o r prostých a c h u d ý c h hlasatelů učení Kristova v d o b ě apoštolů a požadavek » a b y h ř í c h o v é smrtelní a j i n í neřádové z á k o n u b o ž í m u o d p o r n í b y l y řádně a r o z u m n ě o d osob k t o m u p o v o l a n ý c h stavováni a kaženi « směřoval k c e l k o v é očistě veřejného života. (21) A p o k a l y p t i c k ý boj, k t e r ý se rozpoutal na d o b r ý c h 15 let s sebou nese i apokalyptické h r ů z y a nesmírné ztráty na životech, u m ě l e c k ý c h p a m á t k á c h a h m o t n ý c h statcích. C l i e l č i c k ý pak v y t k n e T á b o r ů m , že se ve s v é m spoléhání na ozbrojené násilí dali svést ďáblem. Jen ďábel j i m p r ý m o h l v n u k n o u t d ů v ě r u v násilí a p ř i m ě t j e k tomu, a b y zaměnili z d r a v o u naději v m o ž n o s t i b o ž í budoucnosti za o s o b i v ý chiliastický aktívismus (A. M o l n á r ) (22). N a k o n e c sice dojde p o zničení radikáln í c h polních o b c í u Lipan k j a k é m u s takémus smíru s Ř í m e m . A l e téměř o sto let p o z d ě j i dochází k o b d o b n é m u zemětřesení v reformaci L u t e r o v ě a M i i n z e r o v ě (potlačené v p r a v d ě o h n ě m a m e č e m ) , pak K a l v í n o v ě a Z w i n g l i o v ě , jiskra přeskakuje i d o A n g l i e a zapaluje revoluci puritánskou (164.0-1660) a ta pak e m i g r u j e d o A m e r i k y , kde podnítí revoluci A m e r i c k o u (snad nejzdařilejší ze všech revolucí v ů bec). I k d y ž se však t y t o j e d n o t l i v é revoluční otřesy od sebe liší, přesto základní inspirace j e stejná: n i k o l i v u ž s v o b o d a c í r k v e v e státě, j a k o t o m u b y l o za Řehoře, ale s v o b o d a krestana a křesťanského laika v círk v i (a ve státě), uznání j e h o plnoletosti. (23) (20) (21J (22) (23)
Tamtéž,, str. 202. S r o v . : JosĚr PÍSKÁři,, O Husovi a husitství, v knize Z duchovních dějin Českých, str. 104. AMADEO MoiNÁrt, Valdenští.str. 205. JOSEPH COMBLIN, Théohgie de la révoltiticn, sv. JL, str.- 126-132.
33
D o Čech, unavených husitským vzepjetím, začne pronikat z N ě mecka luterská reformace. Někteří husité citliví na shodnost základní inspirace husitské a luterské reformace přestupují k luteránům. Jiní husité, kteří se nemohou smířit s německým charakterem luteránství, se bouří proti tomuto novému vlivu, takže někteří dokonce se vracejí ke » staré víře ke katolíkům. V tomto rostoucím náboženském zmatku se rozmáhá Jednota Bratrská, která vědomě navazuje na Mistra Jana Husa a na nenásilné husitství Petra Chelčického a opovrhujíc teologickými hádáními a učenými spory zdůrazňuje především důležitost křesťanské životní praxe. (24) Pronásledovaná nejprve husity a po Bílé Hoře i katolíky, ač zpočátku příkře odmítá učenost tohoto světa, vydává později vzácné plody ducha: zmínky především zasluhují Veleslavínovy publikace, Blahoslavova literární činnost, moderní překlad Bible zvané Kralická (o jejímž jazyce píše Arne Novák, že byl syntézou »archaické tradice a živé lidovosti, duchovní retoričnosti a ztlumeného realismu výrazového, vzdělané zdobnosti a jadrné prostoty«) (25) a myšlenkové a literární dílo Jana Amose Komenského. V době pobělohorské, vlivem vzmáhající se protireformace, není sice příznivé prostředí k celonárodnímu rozšíření duchovních plodů husitsko-bratrské tradice, přesto však neupadá v zapomenutí. Jsou to ironií osudu právě někteří vlastenečtí jezuité a jiní katoličtí kněží (Balbín, Šteyer ...), kteří se snaží povznést upadávající český jazyk studiem bratrské literatury, zvláště Kralické Bible a Komenského spisů. Hlavně však druhá generace českých buditelů, a to především Palacký, se ponoří do studia husitské doby a vykreslí ji ve svých Dějinách národu českého způsobem, jejž lze nazvat rehabilitací husitského hnutí. Třebízský a Jirásek pak propůjčí husitské tradici své umění romanopisecké a Masaryk své první presidentské poselství Národnímu shromáždění (22. 12. 1918) začne Komenského slovy z Kšaftu: »Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, liříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí T v ý c h k Tobě zase se navrátí, ó lide český ... « A ještě prohlásí: Tábor je náš program. A jakoby na znamení toho se na státním praporu nově zrozené Československé republiky objeví husitské heslo: pravda vítězí. (Je sice pravda, že málokdo už si uvědomí, že touto pravdou husité nemysleli »správné vědecké poznání«, ale »Krista
(24) ZIKMUND WINTER, Život církevní v Čechách. Kultuntěhistorickf sv. i., Pmhn 1893. (25) ARND NOVÁK, Dějiny českého písemnictví, Sfinx, Praha 1949.
34
obraz z XV
a XVI.
století,
a jeho zákon«, avšak to je v této souvislosti vedlejší.) V nejnovější době pak je naše marxistická historiografie fascinována »husitskou revoluční tradicí« do té míry, že v některých divulgačních pracích se nám husitští »boží bojovníci« představují skoro jako bolševičtí revolucionáři ante litteram. (26) Tradice svatojánská
Reformační neumíměnost 11a jedné straně a zarputile lpění na ustálených řádech na straně druhé rozpolcuje křesťanstvo neustále se prohlubující trhlinou ve dva tábory, které se chystají k rozhodujícímu střetnutí. Dochází k němu nedaleko Prahy, na Bílé Hoře. Třicet let bojů, které potom následují a které se odehrávají z velké části 11a našem území, redukujíc jeho obyvatelstvo na polovinu, musí křesťany přesvědčit, že boj nelze definitivně rozhodnout ve prospěch jedné či druhé strany. Nakonec už se vlastně nebojuje o očistu církve a křesťanstva, jako tomu bylo u husitů - alespoň zpočátku, ale prostě o to, kdo víc urve. Nestřetávají se boží bojovníci s bojovníky Antikristovými, ale jedna žoldnéřská armáda s druhou. Zbraně však nerozhodnou nic. Vestfálský mír potvrdí s konečnou platností rozdělení Evropy, v němž naše země, převážně nekatolické, padnou do katolického bloku. Princip cuius regio eins religiof 11a němž se obě strany dohodnou, (tzv. ins refonnandi), protože si ještě nedovedou představit nekonfesionální, tj. nábožensky a ideologicky pluralitní stát, se začíná v zájmu státu uplatňovat na obou stranách. Pro nás to znamená, žc začíná dílo rekatolizace, a to do značné míry násilné, protože vedené politickým zájmem o ideologickou jednotu státu. I v katolické církvi se však začíná vzmáhat obnovné linutí. Šestnácté století je plné světců první velikosti. Zvláště Ignác z Loyoly (14911556) a Terezie Avilská (1515-1582) spolu s Janem od Kříže hluboce ovlivní duchovní klima Evropy. Konečně se schází v Tridentě církevní sněm (1545-1563), který má odvahu k vnitřním reformám. Začíná to, co by spíš než protireformace se mělo nazvat katolickou reformací. Její duch zasáhne poměrně brzy i naše země. Španělsko-katolický vliv začne převažovat nad gerinánsko-protestantským a alespoň poněkud neutralizuje germanizující vliv německého protestantismu, který už předtím zneklidňoval tak mnohé husity. Nově vzniklé Tovaryšstvo (26} Například VÁCLAV HUSA, Epochy českých dějin, Nakl. Práce, Praha 1949.
35
Ježíšovo, které záhy přichází i do naších zemí, zakládá školy, v nichž vyučování má vyšší úroveň než jinde, takže mnozí husité i protestanté posílají své synky na vychování k »jezovitum«. Tovaryšstvo podniká lidové misie, pořádá náboženská divadla, pašije, sepisuje české kancionály (Plachý, Šteyer, Holan, Koniáš). Jeho> literární činnost j e zaměřena především na lidové vrstvy, z čehož plyne i vzdělávání českého jazyka. Jezuita Konstanc vydává český překlad Bible, jež má přídomek svatováclavská (1677-1715) a česká duchovní lyrika dosahuj e zásluhou Kadlinského, Brídela a Jindřichohradeckého varhaníka a hudebního skladatele Adama Michny z Otradovic dosud nedosažených vrcholů. Nejen to, ale i každodenní život venkovského lidu, i přes robo tni úvazek, vydává plody životní radosti: lidové písně, bohaté kroje, vánoční koledy, adventní roráty jsou výrazem barokní rozjásanosti. Vytváří se životní styl, který utváří postavy jako j e Babička Boženy Němcové nebo Cimbura Jindřicha Simona Baara. Stačí si přečíst tyto Bridelovy verše, abychom pochopili, že se tu hlásí ke slovu jakýsi n o v ý a nebývalý životní vzmach: »Jaký boj? Jaké linutí mně vstupují na myšlení? ... rostou mně jakás křídla: strojí se všecko k lítání. Zdá mi se, že k vysoku již nad planéty beru, odtud jen na poskoku z země se k nebi poberu: ňáký mě oheň živí, kostí vnitřnosti protírá: oheň div, než bez dříví, i tělo, i duši zžírá. « (27) Tento n o v ý náboženský vzlet, jenž po století únavy znovu provívá českou duší, se vzpíná k jedné postavě: je to též Jan a též. mučedník jako Mistr Jan Hus, ale je to mučedník nikoliv mluvení, ale mlčení, j e to Jan Nepomucký. Vlastenecký jezuita Balbín, nadšenec pro českou věc a vzdělavatel české historie, napíše jeho životopis se zřejmým úmyslem dope moci jeho svatořečení. Je zajímavé, jak touha po svatořečení tohoto mučedníka mlčení shrnuje náboženské i národní aspirace té doby. Řím se zdráhá, protože má nedůvěru k akci, z níž j e až příliš cítit národnostní zápal. Konečně však povoluje soustředěnému tlaku a roku 1721 prohlašuje Jana z Pomuku za blahoslaveného a roku 1729 za svatého. Nadšení nemá mezí. Skládají se písně k jeho chvále, zasvěcují se m u chrámy, stavějí se jeho sochy na mostech, u potoků, kde hrozí povodně, v polích, mezi lipami, takže Jan se stává téměř součástí české krajiny, jak o tom ještě dnes svědčí Alšovy perokresby. V den svátku svatého Jana se Praha naplňuje poutníky z venkova a město z velké
(27) BÜDLICH BIUDBL, CO Bůh? 1968, str. 47.
36
Člověk?
ve výboru barokní poesie Kapka rosy tekoucí, Blok, Brno
částí němčící se naplňuje českým lil atolem. Té slávy! Stačí si přečíst těch několik krásných stránek Vavákových pamětí (a nakonec i Jiráskova Temna), abychom si učinili představu o svatojánských oslavách. Jan světec a Jan vlastenec splývají tu v jedno. On má být důkazem, že Čech a kacíř nejsou synonyma. (28) Proto jedna píseň zdraví sv. Jana: »Vroucně vítán budiž Jene svatý, tys náš velectěný vlastenec ... « (29) a lidový anonym veršuje (1779): » Chraň a zastaň české jméno, by nebylo potupeno, nechť synové, jak otcové, chválívali, tě vzývali, kyrie eleison. « (30) Svatojánská tradice zcela zřejmě zapustila kořeny v srdci národa. Ještě o století později vyjde z liberálně laděného pera Karla Havlíčka Borovského epigram: » Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá, co dal tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě. « A z průčelí Dienzenhoferova chrámu v Praze 11a Skalce shlíží tento světec nazvaný před 300 lety » ratolístkou českého národa « a nepřestává hlásat svou pověst a slávu jako » strážce jazyka českého« (J. Pole, V. Ryneš). (31) Lze říci, že tento ještě před Husem umučený kněz se stává hlavním českým obrozencem. Zdá se, že katolictví a češství zase splývá v jedno. Zdá se, že dílo rekatolizace bylo s. úspěchem dovršeno. Vždyť když v roce 1781 císař Josef II. vydá toleranční patent, jímž povoluje i ostatní vyznání, nemá to za následek žádnou pronikavou změnu v početním rozložení našich náboženských vyznání. A přece jen cosi není tak úplně v pořádku. Dobře to vystihl Milan Machovec, když napsal: »Představitelé pobělohorského jezuitismu to zajisté,., nejen »mysleli dobře«, ale byli to lidé nejednou svým způsobem hlubocí, důslední, často obětavější a horlivější než většina jejich současníků (redukce jezuitismu na představu Koniáše či machiavcllistických machinací je zase jen jeden z pohodlnických národních mýtů). Jezuité měli v době tzv. baroka (jež nebylo jen »temnem«, jak se běžně soudívá) v Čechách opravdu veliký úspěch... Nebyli neznalí co do potřeb lidského nitra, ano, byli v jistém smyslu i jeho znalci: ale bylo to lidské nitro nazírané » shora «, z pozic lidí svým způsobem výjimečných, stylem života vydělených, % pozic Udí řídících... a právě proto, že měli v tomto směru jisté úspěchy, oslnili se tím a po řadu (aS) Srov.: JAROSLAV
PQLC-VÁCLAV RYNEŠ, Svaty Jan Nepomucký,
sv. II., Úcta, Křcsť. akademie,
Ř í m 1972. {29) Tamtéž str. 133(30) Tamtéž str. 211.
(31) Tamtéž str. 135. 37
generací se tvrdošíjně domnívali, že tak lze dosáhnout všeho ... Nejtěžsí lidské omyly a dějinné zápletky (však) nevznikají z neúspěchu ... Nejhorší důsledky vznikají, když se při velkém úspěchu, schopném oslňovat zrak i mysl lidí, opomene něco byť zdánlivě drobného, ale schopného perspektivně způsobit vleklou chorobu... Neměli (jezuité) potuchy, jaký druhotvar vznikne, ba musí vzniknout, jestliže se husovské a protestantské individuální svědomí zneguje, neuvážili, jakým katolíkem se stane Čech, jenž prožil husitství, jestliže se nyní před tento jeho hluboký dějinný zážitek položí znaménko mínus ... Netušili, jak se nátlakem urychlená změna odpovědnosti lehko zvrací v postoj úplné neodpovědnosti, jak se potlačení individuálního svědomí dokáže mstít, a to nejen bezprostředním vítězům,, ale ovšem i jejich úspěšným pokračovatelům... dalekosáhle se zde (v národě) zakořenily jisté stereotypy vnitřní zraněnosti, zejména jistého zejícího rozporu mezí osobním a společenským »já
38
G. Masaryk,
Mclantrich, Praha 1968, str. 89-91.
svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru podle zásady cuius regio - eil« religio. Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa. ... Tak nás tedy i dějiny napomínají, abychom na tomto koncilu zásadu náboženské svobody a svobody svědomí vyhlásili jasnými slovy a bez výhrad, které by pramenily z oportunistických důvodů.« (33) Dlužno říci, že díky Bohu se tak stalo. V poslední době však - nenxýlíni-li se - začíná svatojánská tradice vyjevovat znovu svou positivní stránku. Spisovatel Karel Schulz a básník Jan Zahradníček vzdávají Janovi svou uměleckou poctu. Hrubín píše svou báseň Torzo mariánského sloupu, v níž takto básnicky apostrofuje obrazoborecké stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí: »Tvůj sloup jak stěžeň, jenž drží lod, jak tenkrát padal, strhl s sebou zem, která stála s tebou ...« (34) Táž lítost ze stržení Mariánského sloupu nám zaznívá i z básně Václava Renče Pražská lege fi da. (35) Celá pleiáda historiků, literárních historiků a literárních kritiků se vydává do doby » temna « za svěděni a vynáší odtud netušené poklady. Kromě F. X. Šaldy, Václava Černého, Arne Nováka, B. Chudoby jsou to především J. Vašica, Z. Kalista, V . Bitnar, A. Škarka, Z. Tichá, Jan Kořínek, M. Kopecký a další; a objevují 13 rid cl a, Kadlinského, Michnu a jiné zjevy barokního umění a slovesnosti. Kromě Kopeckého i Vl. Neuwirth poukazuje zvláště na slezské barokní kazatele a charakterizuje naši dobu jako útěk před tváří svatého Jana. Venhocla se svými Madrigalisty zprostředkuje českému posluchači barokní hudbu Michnovu, Myslivečkovu, Brixiho, Černohorského, R y b o v u mši a České roráty. Brněnské divadlo uvádí barokní »Komedii o umučení a zmrtvýchvstání našeho Spasitele Ježíše Krista«, při čemž překvapuje nečekaný úspěch, s nímž se představení potkává. Česká televise provede na Vánoce 69 barokní Komedii o hvězdě, velice vkusně. A to vše je tím pozoruhodnější, že za tímto znovuobjevením barokního ducha nestojí žádná oficiální kulturní politika. Světec mlčení nám začíná znovu vyjevovat svou tichou vlídnou přítomnost (33) Citováno ze sborníku uspořádaného ANTONÍNEM KRATOCHVÍLEM, Básnící ve slímt Hbenicc. Antologie z děl českých spisovatelů - politických věziíů stalinské éry, Křcsť. akademie, ftJm 1975, str. 16. Vyšlo též. jako 43-44 číslo » Studií o. (34) Vyšla ve sbírce Země sudička, Českosl. spisovatel, Praha 1968, str. 35. (35) VÁCLAV R E N Č , Pražská legenda, Opus bonum-Krestf. akademie, Ř i m 1974.
39
Tradice
obrozensko-masarykovska
Jen se však přehoupne polovina 18. století, Evropou začne vanout nový duch, který způsobí nové zvrstveni našeho dějinněnárodního vědomí. Je to osvícenství. Vzdáleně připlaveno kartezianským racionalismem a renezančnim humanismem a snad i anglickým empirismem, povyšuje kritický rozum člověka na nejvyššího rozhodčího ve všem. Takovému rozumu, jenž se cítí plnoletým a staví se na vlastní nohy, se předchozí doba, jež budovala především na víře, jeví dobou nedospělosti, temna. Tomuto rozumu se i hrozný zápas mezi katolicismem a protestantismem jeví jen jako nesmyslné tahanice o slova a začne proto hlásat toleranci, snášenlivost. Vznikají první zednářské lóže, jež tohoto nového ducha vtělují do svých stanov. Jezuité jako hlavní představitelé protireformačního ducha se stávají tak dalece nepopulární, že sám papež j e r. 1773 zruší. Šlo-li gregoriánskč reformě hlavně o svobodu církve ve státě a husitsko-protestantské reformaci o svobodu křesťana v církvi (a ve státě), nyní jde už o svobodu člověka vůbec, o rovná práva všech, o to, aby každý byl rovnoprávným občanem. Francouzská revoluce je první burcující otřes, který uvede do pohybu lavinu občanských revolucí. V ní se rodí Deklarace lidských práv, opojné heslo: volnost, rovnost, bratrství, a nový kalendář jako výraz toho, že teprve nyní začíná pravá historie, neboť doposavad vládla jen nezletilost, pověra a tma. U nás se osvícenských myšlenek chopí sám císař Josef II., takže francouzská revoluce u nás jako by začala probíhat shora. Vskutku ojedinělý případ. Josefova zásada zní: vše pro dobrý stát. Proto vydává toleranční patent, který ukončuje (alespoň do značné míry) náboženský útlak jinověrců, ruší robotu, utužuje centralizaci a začíná s programovou germanizací. Racionalistické osvícenství totiž má málo pochopení pro tak romantické záležitosti jako je národní cit. Proti této zesílené germanizaci vídeňského dvora se pozvedá české národní uvědomění podporované v tom českou státoprávní šlechtou (byť z velké části nečeskou či odnárodnělou), jež těžce nese vídeňský centralismus, a usiluje o plný kulturní rozmach českého živlu. Vzniká linutí, jemuž říkáme národní obrození. Není možné v rámci této práce popsat tak složité duchovně kulturní linutí jako je české obrození. Nicméně se domnívám, že jsou to dvě postavy, které v sobě shrnují a zvýrazňují tento nový duchovní typ Čecha, který tu vystupuje na scénu. Je to Palacký a Masaryk, mu40
ž o v é stejného duchovního rodu, z nichž druhý zcela zřejmě n a v a zuje na prvního. Jaká j e Palackého životní filosofie? Jak na něj zapůsobil kritický duch francouzského osvícenství? Z j e h o zápisků se dovídáme, že j í m b y l dotčen do té míry, že sám s v ý m r o z u m e m se pokouší o rozřešení posledních p r o b l é m ů života a smrti. » Pohříživ se já předešlého léta píše r o k u 1818, tedy dvacetiletý - do metafyzického hloubání, brzy sem pocítil, že kdokoli o p r a v d o v ě a důkladně mysliti počíná, celou soustavu v ě d o m í svého sám sobě znova založiti a vystaviti musí. I m n o u tu daemon jakýsi tak náramně zatřásl, že všecka jistota, víra, vědomost a jestota má v nepochopitelný r u m se mi sesuly.« V ý s l e d e k tedy j e jakési vnitřní zhroucení a propadnutí se d o skepticismu. V té době se » ohledá pilně v K a n t o v ě kritice « a studuje i » sám Holbachův p o věstný systém nátury«, tedy nejkrajnější materialistickou odnož osvícenství. Jeho protrpěné hledáni však nezůstává bezvýsledné. » M n o h o mě krutý boj ten proti skepticismu stál, ale vítězství m i po zápasu popřáno. N e n í možná, aby člověk v o p r a v d o v é m a důsledném skepticismu dlouho setrval ... vida já zajisté, na j a k o v ý c h a slabých základech celá tato soustava spoléhá (míní H o l b a c h ů v materialismus), tím ochotněji a mocněji postavil sem se na p e v n o u skálu náboženství, naděje a v í r y . « (36) A tak v první den r o k u 1820 krátce p o půhioci Palacký si zapisuje něco j a k o rozjímání o svém současném stavu, kde nacházíme slova, j e ž lze p o v a ž o v a t za j e h o v y z n á n í v í r y , za hutné shrnutí j e h o životního přesvědčení. » V náboženství nabyl sem opravdového, jak sem sobě svědom, a trvalého přesvědčení. Já věřím, že jest jakási Svrchovaná Mocnost, stvořivší světa veškerost, řídící a opatřující všecko bytí, bdící nad osudem m ý m ; věřím, že B y t n o s t tato m n o h e m sice jinačí jest, nežli j i slabý duch můj sobě mysliti umí, že ale předce z ohledu m é h o vším tím se býti prokázala, čím j i sobé srdce mé žádá. Ž e ne všecko m n e známo, co b y c h veděti chtěl, věřím, že dobré jest: neboli č l o v ě k e m býti, jest m é nynější určení. Z l o b y , dotírající na život lidský, velmi spasitedlné j s o u ; bez mravních není s v o b o d y a není ciiostr; bez fysických není tolik pohnutek k pobožnosti, kolik jich tělesnost
(3 6) Sro v . : Sbírka pramenů ku poznání literárního života v Čechách, tm Moravě a v Slezsku, Skupím U. číslo 4. Františka Palackého korespondence a zápisky; k tisku připravil D r . V . J., Nováček. I. Autobiografie a zápisky do roku 1863. v Praze nákladem České Akademie Císaře Fr. Josefa pro Vědy, Sloves nost a U m č n í , 1898, str. 13.
41
n a š e potřebuje. Přitom pak jist j s e m tím, že Prozřetelnost j i n ý c h užívá prostředků k vedení člověčenstva, nežli m y r o z u m e m naším rozsoudíti a žádati umíme. R e v o l u c í e v přirození a v člověčenstvu strašné j s o u , a jednotlivé osoby p o d tím b ř e m e n e m padají - ale revolucie ty u v o d í novy život d o přírody a do člověčenstva, čerstvější a jadrnější nežli b y l předešlý- K r á t k o z r a k ý člověk nepřekládá stezek Nejvyššího. P a k věřím, ž e B ů h zákony přirozenosti po v ě k y v y m ě ř e n ý m i v přirozenosti působí; a poněvadž není před ním času ani místa, nevíže se z á k o n y těmi, j e n ž v e smyslnosti naší panuji. — Z j e v e n í nechci se d o t ý k a t i ; v č ř í m , že Kristus zvláštní m o c í B o ž s k o u b y l obdařen,, ale d o m o t a n i c d o g m a t i c k ý c h nepustím se více. - Nesmrtelnost m n ě jista j e s t ; o j e j í m způsobu nebudu mudrovati. « (37) T e p r v e tento p e v n ý n á z o r o v ý rámec dává smysl snaze č l o v ě k a o » zušlechtění ducha « neboli tomu, co j i n d e nazývá » růstem v b o ž n o s t i «. A tento růst ovšem nemá povznášet j e n jednotlivce, ale d o svého -vzestupu má strhávat i ostatní, především pak svůj národ, Z t o h o v y r ů s t á pak i Palackého zájem o dějiny. » Počal j s e m o p r a v d o v ě starati s e o národství z ohledu vyššího a o člověčenství vůbec. N e j v í c e času s t r á v i l jsem v dějinách vlasti své « (38) České dějiny, které pak P a l a c k ý začne psát, chápe - inspirován H e r d e r o v ý m r o m a n t i c k ý m p o j e t í m národa - j a k o neustálé »stýkání a p o t ý k á n í « živlu slovanskoč e s k é h o , v jádře n e v ý b o j n é h o a demokratického, s živlem g e r m á n s k o n č m e c k ý m , v podstatě v ý b o j n ý m a hierarchickým. Husitství, j e ž on p r v n í po tolika staletích důkladněji studuje (ale spíše z vnějšku než z vnitřku, neboť, j a k sám říká, nemá odvahu pustit se do » d o g m a t i c k ý c h m o t a n i c « teologických » h á d á n í « husitských mistrů), j e m u v r c h o l e m českých dějin, takže kdosi výstižně poznamenal, že Palackého Dějiny národu českého jsou vlastně dějiny husitství s p ř e d m l u v o u a d o s l o v e n i . I tak však zůstává pravdou, že Palacký objevil národu j e h o d č j i n y , a to, co národu podává, to už není jen nějaká písmácká kronika č i snůška historického materiálu, ale skutečně organické dílo, j e ž j e v ý s l e d k e m přísné historicko-kritické m e t o d y a Palackého nestranného z a u j e t í pro pravdu » padni k o m u padni «, i k d y ž v e svém základním
( 3 7 ) Tamtéž str. 57-58. ( 3 8 ) Citováno zc studie JOSEPA PEKAÜB, František Palacký jako historik, v knize Z duchovnich déjiti Českých, str. 279, Pokud j d e o Palackého osobnost a dílo přihlížel jsem táž ke studii, kterou napsal ZDENĚK SOLLE, O srny slit novodobého českého politického programu* v » Č e s k ý časopis historický «J XVIII, 1970, č. i , str. 1-20 a ke studii JANA PATOČKY, Filosofie českých dijin, v »Sociologický Časopis «, V., 1969, č. 5, str. 457-463.
půdorysu je poplatné idealisticko-romantické filosofii HerderovS. Ale snad ani jinak nemohlo byt. Ostatně mladší generace českých historiků, hlavně Pekař, neopomenou zkritizovat filosofické předpoklady Palackého dějepisectví a ovšem i Masarykovy filosofie českých dějin. Nicméně národ mři dějiny, které kromě toho, žc mu poskytovaly sebepoznání, ho pozvedaly k naději, že »nebude pořád jak bývalo«. Žc skutečně tak pořád nebylo, o to se velikou měrou zasloužil Palackého pokračovatel Masaryk. Pravda, Masaryk není historik, jc filosof, a!c shledáváme se u něj se stejným rozhodným přiznáním ke křesťanskému tcismu jako u Palackého. Snad právě proto má jeho opce tím větší cenu. Jen ještě v ý razněji u něj vystupuje odpor k náboženskému kleštcnectví některých tehdejších liberálů. »Jsem a byl jsem proto odpůrcem liberalismu v jeho podobě po roce čryricátém osmém - říká Čapkovi - je mně jednostranně racionalistický a v otázce náboženství příliš indiferentní, nábožensky sterilní. « {39) Jen když přijde řeč 11a Krista, tu se u něj, jako u Palackého, setkáváme s určitým ostychem, zdrženlivostí či nechutí vyslovit naplno, kdo je mu Kristus. Palacký se nechce pouštět do » dogmatických motanic« a Masaryk říká Čapkovi: » Ano, Ježíš neříkám Kristus - jc mně vzorem a učitelem zbožnosti... Moje víra: ježíšství, láska k bližnímu, láska účinná, reverence před Bohem. Náboženství je nadějností, překonává strach, zejména také strach ze smrti; pudí ustavičně do výše, výš a výš, živí touhu po poznání a moudrosti, je nebojácné. « (40) Ježíš je mu tedy především človčkem a snad by se dalo i říci, žc mu je kvintesencí » Člověctví Právě v tomto » č l o v ě c t v í j e h o ž podstatu - podobně jako Palacký - vidí ve vzdělanosti, v osvětě a především v onom Ježíšově přikázání: miluj svého bližního jako sebe samého, právč v něm vidí onu červenou niť našich dějin, jejich » smysl «, jejich souvislost. Uzlovými body tohoto dějinného řetězce mu jsou: Hus, ChclČický, K o menský, Dobrovský, Palacký a Havlíček. Bratrský ideál pravého křesťana a obrozenský ideál »čistého človčetví« mu tak téměř splývají v jedno (41). A opět t u j e ovsem, enfant terrible Pekař, který bude dokazovat, žc souvislost tu je jen v Masarykových očích, ale ne vc skutečnosti. (j!>) KAREL ČAPEK, Howry ted lysí, itr. 253. (40) bíúVOry ....
(41) Srov.:
str, Í4Ó.
Čt ská oljika,
i T.
G.
Masarykem,
George Allen & Unwin LTD, London, reprin-
hlavní kapitola j., > Naícho obroienl jmyil národ ni a hútorický +3
Pokud jde o Masarykův politický ideál, dlužno říci, že od počátku se zajímal o socialismus. V e Vídni četl katolické socialisty a Marxe. Hrabě Sylva Taroucca ho seznamuje s německým křesťanským socialistou Mayerem. Masarykův socialismus je však - i přesto že zná Marxe velmi dobře - prostě jen láska k bližnímu, humanita. » Přeji si - říká aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledá opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá. « (42) Proto Masaryk stroze dodává: »Přijímal jsem socialism, pokud se kryl s programem humanitním; marxismu jsem nepřijímal... V rovnost - rovnost naprostou - nevěřím ... Nepřijímám tedy komunismu... Nepřijímám třídního boje.« (43) Masarykova ideologie se ovšem setká s kritikou: klerikálům čpí přílišným sekularismem, liberálům naopak j e příliš náboženská, zatímco marxistům zavání buržoazní ideologií. Vážného odpůrce však nenajde. Vždyť i jiné významné osobnosti našeho kulturního života stojí více méně na stejném stanovisku. Tak Salda se na sklonku života zcela otevřeně přiznává k teismu a k Ježíšovu evangeliu, když ve svém Zápisníku (1936) napíše: » B y l jsem vždycky a jsem ... křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od »skutek«!) vůli boží na zemi. ...Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou t. zv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby j í m lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost.« (44) Na týž základ, jen ještě s větším důrazem a rozvedeněji poukazuje Masarykův žák Rádi a nakonec ani Pekař, když kritizuje Masarykovu filosofii českých dějin, nekritizuje její podstatu, ale jen její jednostrannost. Masaryk se tak stává symbolem nábožensky motivované demokracie, tj. demokracie opřené o křesťanský teismus. Nastup
komunismu
Ale jako by nebylo dosti na paterém přervání určité duchovní linie, chystá se šestá a snad nejradikálnější vůbec. Prohlásil-li Masaryk: ne(42) Hovory..., str. 112. (43) Tamtéž. (44) Šaldův Zápisník, IX., 193Ö, č. i, str. 73.
44
přijímám třídního boje, tak třídní boj se o to příliš nestaral a nakonec nepřijal Masaryka. Za jakých okolností k tomu došlo je zbytečné tu rozvádět, valná většina z nás je toho ještě dobrými pamětníky. Jen bych rád poukázal na hloubku tohoto přeryvu, který ve své zahleděnosti do utopie budoucí beztřídní společnosti odmítá všechny minulé tradice jako neužitečný balast. Opět přichází vlna obrazoborectví. Tentokrát však nestíhá svatého Jana, ale Masaryka. V několika měsících je přejmenováno všechno, co nese Masarykovo jméno: nádraží, ulice, náměstí, instituce. Zmizí Masarykovy pomníky, sochy, desky. Masaryk je představen jako opovrženíhodný představitel nelidské buržoazní demokracie. A svazáci pochodují ulicemi a zpívají: » ...je konec bídy, je konec hladu, je konec zlodějských světa řádů, kamarádi je to mládí, kterému dnes patří svět«. Není však postižen jen Masaryk ve svých symbolech a tradici. Zakrátko zmizí i instituce jako Sokol a Skaut, o politických představitelích jiných politických stran ani nemluvě. A nejen to, v jednom dnu zmizí i všichni biskupové, někteří z nich dokonce bývalí vězňové nacistické éry. A v jedné noci jsou deponováni do sběrných táborů i všichni řeholníci a řeholnice. Vždyť náboženství je opium lidu - dixit Marx et Lenin - nejmocnější a nejperfidnější nástroj ideologického ospravedlňování kapitalistického vykořisťování. Všude na školách jsou zavedeny hodiny nového náboženství, jediného vědeckého světového názoru: marxismu-leninismu. A je tu, jak ani jinak být nemůže, i nová symbolika: mizí kříže a nastupuje srp a kladivo. A jsou tu i čtyři evangelisté: Marx, Engels, Lenin a Stalin, a jejich spisy, které, ač napsány čtyřmi různými autory, tvoří hlubokou jednotu jako by vyšly nikoli ze čtyř různých hlav, ale z jednoho ducha. Ten čtvrtý evangelista ještě žije a právě on autenticky interpretuje » klasiky « marxismu, ať jde o filosofii, biologii či jazykovědu, o cokoli. A tento Summus Pontifex sídlí v Třetím Římě, v hlavním městě té země, kde zítra už znamená včera. Jeho okno svítí i v noci, neboť on stále pracuje, stále bdí nad vším. A básníci na něj píšou hymny a hudebníci skládají kantáty. Kromě kultu Stalina j e tu však navíc i kult práce. V době osvobozeného divadla Werich a Voskovec zpívali: »Když já vám povídám, že j e nebe na zemi, pravdu mám...« Tato pravda o nebi na zemi se však musí uskutečnit, zkonkretizovat, a čím jiným než prací? Stachanovec a úderník je nový ideál, nový světec; a v rozhlase, v průvodech, při oslavách se zpívá: »ta práce matka pokroku« a ještě: »teď když máme co jsme chtěli, do rachoty zvesela...« A všude jsou plakáty: blaha45
byt dokážeme vyrobit. Pozdrav »pomáhej Pánbůh« j e vysmíván a na místo néhose razí pozdrav »čest práci«. Práce už není jen právo, ale i svatá povinnost, tak svatá, že dává právo k ní i donutit. Vznikají pracovní tábory. Dál j e tu i kult strany. K d y ž revoluční bdělost lidu odhalí záškodníky i na nejvyšších místech a někteří ne dost uvědomělí soudruzi se ptají, komu mají věřit, Klement Gottwald odpovídá: straně věřte soudruzi. Inu pravda, vždyť strana j e předvoj proletariátu, institucionalizované vtělení třídního vědomí, pravého revolučního ducha. C o je tomuto revolučnímu duchu celá česká historie? Jen prehistorie! Cyrilometodějská tradice jen umožnění slovanské literatury: svatováclavská tradice jen ideologické podložení české státnosti, husitská tradice teologicky kamuflovaný a předčasný, nicméně však vzácný, pokus o komunistickou revoluci, svatojánská tradice vůbec neexistuje nebo by alespoň neměla existovat, nemá na to právo, protože j e to výlupek všeho reakčního tmárstvi. A české obrození? Nu, to j e právě probuzení z tohoto smrtelného spánku, probuzení, které však by bylo marné, kdyby nebyl reakční masarykismus překonán vítěznou a radostnou cestou k socialismu. T o j e smysl všude šířeného hesla: bez 7. listopadu nebylo by 28. října. Nuže, tolik více méně ideolog »revolučního« ducha Nejedlý. Proto se stávají zakázanou četbou knihy, z nichž by mohlo vysvitnout, že tento obraz j e křivým zrcadlem. Postihuje to především Arne Nováka a Pekaře, ale i mnohé jiné. Zas tu j e censura, zas index librorum prohibitorum, zas se ničí knihy. Jen Jiráskovo dílo, Nejedlého láska, j e na výsluní oficiální přízně. A všude a napořád se doporučuje revoluční bdělost. Všude visí Švabinského obraz Fučíka s nadpisem: lidé bděte. Jakýsi vtipálek pak napíše pod tento nápis zdobící i Pankráckou věznici: »neblbněte, vždyť už se sem nevejdete«. Hle, první nejhroznější bezprostřední důsledek revoluční bdělosti: přeplněné věznice. A přece se to všecko dělá jménem jakési nové svobody, na kterou duch francouzské revoluce starající se především o svobodu člověka jako občana nějak pozapomněl. Jde tu, nebo alespoň se to říká, o nějak o u ještě dokonalejší svobodu. Nejen o svobodu občanskou, která se může stát čistě formální, nemá-li člověk vlivem určité ekonomickopolitické struktury co do úst, ale o skutečnou svobodu, svobodu od bídy, svobodu hospodářskou a sociální. Jakmile však ideologové této nové svobody začnou poněkud víc rozvíjet své myšlenky o ní, jakýmsi podivným zvratem dojdou k tvrzení, že svoboda j e » uznaná nutnost« a že » když se kácí les, lítají třísky «. 46
Nuž, kdo změří propast, která dělí tuto novou Gottwaldovu generaci od generace Masarykovy a vůbec od celé předchozí tradice, která, ač v jednotlivých svých fázích tak hluboce rozdílná, přece jen v jednom byla stále stejná, ve svém základním křesťanském ladění? Jak hlubokou a nepřeklenutelnou trhlinou se tu rozpoltilo české dějinněnárodní vědomí? Prohlásil-li Masaryk, že »podstatný obsah našeho národního vědomí je náboženské uvědomování« (45) a sama stověžatost Prahy mu byla viditelným symbolem tohoto náboženského smyslu našich dějin, pak se ptám: co se to stalo, když nad touto stověžatostí, vysoko nad ní, se vztyčil masivní kvádr Stalinova pomníku? C o tu bylo čím překryto? Anebo jde jen o sen, z něhož lidé procitnou a vzápětí j i m úplně vymizí z paměti a všecko bude zase jako předtím? Ne, takové procitnutí není možné, protože trauma je příliš hluboké. Jde tu tedy - ptám se - o jakési nové roztržení dějinněnárodního vědomí, roztržení, které se podobá onomu pobělohorskému, ale tentokrát tak hluboké, tak radikální, že bude naprosto nezhojitelné? Vytvoří se snad dva české národy, mezi nimiž nebude možný jiný vztah než boj na život a na smrt, boj až k úplnému vyhlazení jednoho nebo druhého? Myslím, že ani to není v logice dějin. Spíše se tu, jak se mi zdá, osvědčuje stará lidová moudrost, která říká: nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Myslím, že nedávné události dávají této lidové moudrosti za pravdu. Začalo totiž pomalu ale nezadržitelně pracovat to, co někteří teoretici ideologických systémů nazývají jejich sekularizací. (46) Nejdříve padl kult Stalina a s ním i jeho pomník nad stověžatou Prahou i jeho autentická interpretace »klasiků«. Někteří marxisté časem odepíšou od klasiků dokonce i Lenina pro jeho netvůrčí a tím i potenciálně reakční teorii poznání jako odrazu a pro jeho pojetí strany jako předvoje proletariátu. Ještě jiní dokonce odepíšou i Engelsovu filosofii přírody jako překonaný výraz myšlení minulého století. Ba i Marx nezůstane pohromadě a je rozdělen na mladého Marxe humanistického a na starého Marxe ekonomicistického, čímž se otevírá diskuse o odcizení a někteří marxisté se opováží tvrdit, že » určité formy odcizení« se vyskytují i v socialismu. (47) Kult práce, ač občas znovu oživován, (45) Hovory..., str. 253. (46) EUGEN LEMBERG, Ideologie und Gesellschaft. Eine Theorie der ideologischen Systeme, Verlag W . Kohlhammer, Stuttgart Berlin Köln Mainz, 1971. (47) Tento rozkladný proces jsem popsal podrobněji ve své italsky psané studii, » La storia e il progetto della liberazione delVuomo, v » Aquinas « X V I I I , 1975, č. 2, str. 209-238, jež vyšla, též ve francouzském, německém a španělském překladu v mezinárodním časopise » Panorama démocrate-chrétien«, VII, 1974, č. 4.
47
j e čím dál tím nepopulárnější a postupně vyznívá do vytracena. I kult strany začne kolísat. Někteří marxisté začnou požadovat, aby vedoucí úloha strany nebyla něčím, co je strukturálně zabezpečeno na věčné časy ideologickou dogmatikou a institucionalizovaným násilím, ale co by si měla strana vždy znovu a znovu vydobývat svou inteligentní a vpravdě lidovou politikou. Postupně začne ochabovat i » revoluční bdělost«, když se začne poodhalovat její bestiální zneužívání jak vůči nestraníkům tak vůči straníkům. A tak se stává, že všechno to, co bylo násilím zatlačeno do společenského podvědomí, začne pomalu prosakovat na světlo veřejných projevů. Především se dostává na mušku ideologický dogmatismus. Palbu zahajuje v Literárních novinách Sviták. Pak tu je masarykismus. Marxista Kosík zamění svůj dřívější svazácký radikalismus za porozumivější přístup. Přední ideolog Machovec věnuje Masarykovi celou knihu a dochází k závěru, že » ani nejlepší stránky Masarykova díla nemusí nijak » revidovat« náš politický program, program budování komunistické společnosti, neboť u něho o nějaký » politický program « jiného druhu — alespoň v nejlepších stránkách jeho života a díla - vůbec nešlo. Stavět Masarykův » politický program « proti programu komunismu j e již proto vlastně nesmyslné. « (48) A v době pražského jara, kdy už dýchá jiný vzduch, napíše v předmluvě k druhému vydání svého Masaryka: » Masarykova osobnost a dílo učí, že demokracie musí mít jisté metafysické základy, jinak se - sama o sobě - dříve či později opět zvrátí. Nestačí tedy demokracie jako pouhá politická záležitost, nýbrž nutno zakotvit úctu ke každé lidské bytosti jako osobní lidské poslání, jako osobně zažité a protrpěné poslání fdosofické a mravní - jen tak může být demokracie zajištěna. « (49) - Před 15 lety neslýchaná tvrzení! Nezůstane však jen na tom. Dochází i k porozumivější konfrontaci marxismu s křesťanstvím. T ý ž Machovec vydává svého Svatého Augustina a začíná pracovat na své knize Ježíš pro ateisty. Vítězslav Gardavský píše svou knihu Bůh není zcela mrtevy kde otevřeně konstatuje nedostatečnou dějinnou zakořeňěnost komunismu, odmítá dřívější bojovný antiteismus, poukazuje na jeho duchaprázdnost a podobně j a k o jiní zahraniční marxisté prohlašuje: » Marxista nepovažuje vždy a za každých okolností náboženství za opium lidu. « (50) V jeho další práci, (48) MILAN MACHOVEC, Torná! G. Masaryk, str. 186. (49) Tamtéž str. 16. {50) VÍT És LA V GARDAVSKÝ, Bůh není zcela mrtev, úvaha o křesťanském teismu a marxistickém Českosl. spisovatel, Praha 1967, str. 186.
ateismu,
Naděje ze skepse, pak říká už rovnou, že »ideový zápas marxismu s křesťanstvím... nemůže být veden úzkoprse, o víru nebo nevěru, ale o náš i jeho princip: o to, že v perspektivě obou praktických idejí se člověk a moc vylučují.« (51) I to by bylo bývalo před nějakým časem neslýchané. A Erika Kadlecová, jež pak dostane na starosti církevní záležitosti, prohlásí naplno, že svoboda je nedělitelná, čili, že nemají-li svobodu křesťané jako křesťané a občané, nemají ji ani marxisté. Vzduchem krouží slovo dialog a dochází dokonce i k nějakým setkáním křesťanů a marxistů, a to nejen v zahraničí, ale i u nás v Mariánských Lázních. C o se to vlastně děje? Někteří křesťané doma jsou zmatení, neboť dřívější jasně tažené hranice mezi dobrem a zlem j i m jakoby splývají a mnozí si to vykládají jen jako další záludnou taktiku k o m u nistů. C o se to tedy děje? Jen rozklad komunismu, jenž umožňuje začít tam, kde se přestalo, jenž umožňuje návrat k masarykismu? Jistě tu působí i moment rozldadu, či jak jsme to předtím nazvali, moment sekularizace ideologického systému. Počáteční gerojský vzmach v y čpěl a potuchl. Revoluce tu náhle stojí kouzla zbavená. Kunderův Žert to rozčarování dává přímo hmatat. A přece se mi zdá, že rozklad j e jen jednou stránkou věci, tou negativní, a že pod ní a za ní a skrze ni se začíná drát do popředí co dosud nemá jména a co pak v době pražského jara dostane název » socialismus s lidskou tváří«. Tato slova ovšem mají víc emotivní, ba převážně emotivní náboj, než nějaký určitý dobře vymezený pojmový obsah. Je tu sice už kniha Civilizace na rozcestí, vypracovaná Richtovým týmem, kterou někteří považují za jakési vytyčení československé cesty k socialismu, ale ta j e tak dalece poznamenaná technokratismem, že »lidská tvář « tam j e za tak neprůhledným závojem, že není nikterak jasné, za co je tam vlastně člověk považován, zda jen za systém potřeb, nebo za výrobce, anebo v nejlepším případě za tvůrce. Nad touto pojmovou neujasněností se však nemůžeme a nesmíme pohoršovat, neboť pravé hluboké touhy vždycky předbíhají svá vlastní vymezení. Možná, že by k tomu v y mezení bylo došlo dalším vývojem. Nicméně j e fakt, že k němu nedošlo. T o , co se najednou hnulo, bylo » bratrskou pomocí« zaraženo v zárodku. Jedno je však už dnes naprosto zřejmé, že síly, které tento pohyb zarazily, už nejsou síly revoluční, síly života, vzmachu a vzestupu, ale síly kontrarevoluce, stagnace, setrvačnosti, tíhy a smrti. Z dopisu (51) VÍTĚZSLAV GARDAVSKÝ, Naděje
ze skepse,
S v o b o d a , Praha 1969, str. 64?
49.
Václava Havla presidentu Husákovi (52) to vyplývá nad slunce jasné. Jak tu nepomyslit na protiváclavskou boleslavskou reakci. Nedostatek obsahového vymezení touhy však ještě neznamená její neexistenci. Ta touha tu je a je schopna si vytvořit i svého legendárního Dubčeka, který se ovšem nikterak nemusí krýt s Dubčekem skutečným, a vytvořit tak tradici, která by se mohla zvát třeba socialisticko-dubčekovská. Určitý náběh k tomu bylo lze pozorovat, když v napjatých dnech československo-sovětského vyjednávání v Cierné čeští katolíci píší Dubčekovi: » Rádi bychom Vás ujistili, že jsme sVámi nadále spojeni v každém okamžiku. A ž budete ve dne nebo v noci osamocen a bude se Vám zdát, že jste sám, vzpomeňte na miliony věřících v celém světě, kteří obětují své modlitby za Vás. Snad v dějinách komunistického hnutí neexistuje vůdce strany, za kterého by se modlila taková masa křesťanů jako za Vás. « (Katolické noviny). Palacký si kdysi zapsal do svého zápisníku slova: » O kde jen jednou vkořenil se cit svobody, kde jen jednou svítal její blesk, tam hoří plamen, tam svítí světlo její po vždycky. Lidé mají dobrou paměť na vše, což k štěstí j i m sloužiti může. « (53) Těmito slovy vlastně Palacký vystihl podstatu tradice. Neboť tradice není nic jiného, než právě obnovovaná paměť silného zážitku svobody. Je-li tomu tak, pak pražské jaro se stává součástí jakési nové tradice, která nejen u nás, ale v celém světě si nějak namáhavě klestí cestu ke slunci, součástí jakési nové revoluční vlny, kterou jezuita Bigo charakterizuje jako komunitárně-participační a která se nespokojuje jen občanskou svobodou na úkor rovnosti, jako revoluce francouzská, ani jakous takous rovností na úkor svobody občanské, jako revoluce ruská, ale usiluje i o svobodu i o rovnost na základě bratrství. Tato nová tradice nebude pohrdat předešlými, protože si bude vědoma, že každá předchozí tradice j e pamětí určitého aspektu lidské svobody, který je neustále aktuální: svoboda vlastního jazyka v nejvyšších lidských projevech jako bohoslužba a kultura vůbec (tradice cyrilometodějská), svoboda pro vlastní věrozvěstné a mravoučné poslání církve ve státě (tradice svatováclavská), svoboda křesťana v církvi, jeho plnoletost a svobodný přístup ke zdrojům pravdy (tradice husit{52) Dopis vyšel v římských » Listech «, č. S/I975> jež vydává JIŘÍ PELIKÁN a v pařížském » Svědectví «, XIII 1975, Č. 50, jež vydává PAVEL TIGRID a v knížce Hlasy z domova 1975» kterou sestavil ADOLF MÜLLER a vydal Index, Köln 1976. (53) Srovnej citovaný Palackého deník, str. 52. (54) PIERRE BIGO, UEglise et la révolution du tiers monde, éd. universitäres, Paris 1974-
50
ská), svoboda nábožného povznesení k absolutnu (tradice svatojánská), svoboda občana ve státe, (tradice obrozensko-masarykovská), svoboda od zbídačujícího hospodářského vykořisťování (tradice socialistická). K d y ž si to bude uvědomovat, pak teprve bude mít ono dějinné zakořenění, jehož nedostatek Gardavský vytkl marxismu-leninismu. (55) Všeobecné
závěry
Jsme u konce naší fenomenologie českého dějinněnárodního vědomí, neboli u konce toho, co by se mohlo též nazvat dějinněkulturní geologií našeho národního vědomí. Z ní, myslím, zcela jasně vyplývá závěr, že naše národní vědomí není jednotlité, sourodé, jednohlasé, ale j e složité, různorodé, vícehlasé a tím tedy už vykazuje určitou skladebnost a vrstevnatost a tím ovšem i vnitřní sváry a nepětí. Každá starší a spodnější vrstva pořád nějak nese vrstvy horní a nepřestává do nich prosakovat jakýmsi vzlínáním svého vlivu. Právě na toto vzlínání jsem se snažil poukázat v rozboru každé tradice. Všechny tyto tradice, každá svým způsobem, jsou tedy přítomny v našem národním vědomí; v něm se jedna k druhé přimyká či se s ní odpuzuje, doplňuje či sváří, souzní či nesouzní, podobajíc se tak jednomu pletenci Svatoplukových prutů. A ač liž na tuto vícetradičnost, vícesmyslnost či vícehlasost našich dějin poukázal Salda a Pekař, naše filosofie českých dějin to jak se zdá nebere moc na vědomí. Je to vidět z toho, že máme vlastně nikoliv jednu filosofii českých dějin (tu bych si dovolil nesouhlasit s Patočkou), (56) ale dvě. T a první, starší, řekněme - jen tak pro dorozumění a ne ve smyslu konfesionálním - » katolická «, snad méně propracovaná, ale nevysloveně přítomná u. všech katolických dějepisců, od Balbína až po Neumanna a Sedláka (či historického divulgátora Ráčka), by se dala načrtnout asi takto: živná žíla našich dějin j e katolické křesťanství. Když toho jsme se drželi, jako tomu bylo až do Karla IV., rostli jsme a mohutněli, až jsme dosáhli toho vrcholu, jejž představuje » zlatá doba« našeho Otce vlasti Karla. K d y ž jsme od něj s husitstvím odpadli, nastal úpadek, jenž nás zavedl až do marasmu Bílé Hory. T a m však, řízením Prozřetelnosti, z bolestného řezu se stává ozdravná operace, jež nás (55) Srov.: Bůh není zcela mrtev, str. 12-14. (s6) Srovnej jeho slova: »Budu mluvit jen o jedné filosofii českých dějin, protože si myslím, že jen jedna taková opravdu existuje. « z citované statě Filosofie českých dějin, in » Sociologický časopis«, V, 1969, č. 5, str. 457.
51
opět napojuje na onu živnou žílu katolického křesťanství, takže opět se vzmáháme tak dalece, že dosahujeme i své samostatnosti. T a m však znovu odpadáme od víry otců, a tak podobně jako kdysi nevěrný Izrael, padáme jednou do otroctví egyptského, po druhé do otroctví babylónského. Nelze popřít, že tento pohled má něco do sebe. A pak j e tu druhá filosofie českých dějin, jak ji formuloval Palacký a po něm s úpravami Masaryk, kterou bychom mohli - opět jen pro dorozumění a nekonfesionálně nazvat - protestantskou. V ní onou živnou půdou, s jejímž stykem se obnovuje naše síla, je naše národní individualita, naše české » člověctví «, naše slovanská holubičí povaha, náš vrozený demokratismus (a Patočka řekne: náš elementární demokratismus a marxista Kosík: náš plebejský demokratismus). Kdykoli tento náš demokratismus se oprostí od cizích vlivů, které jej zastiňují, utlačují a dusí, tu rosteme, vzmáháme se a rozkvétáme. Kdykoli však tyto vnější síly převládnou, tu ztrácíme svou identitu a hyneme. Doba Karlova j e proto jen zdánlivě » zlatá«, protože v ní cizí vliv katolicko-německý dosahuje vrcholu. Po pravdě veliká doba j e až ta co následuje, kdy jsme konečně setřásli s našich zád onen tíživý příkrov cizího vlivu a mohli jsme opět projevit svou vlastní individualitu. T a j e však nepřízní okolí neustále potlačována. Úspěšně se brání p o celou dobu husitskou, ale pak vlivem vlastní nesvornosti (Lipany) a zvýšeného vnějšího náporu pomalu podléhá. Naposled se rozhodne vzepřít se na Bílé hoře k rozhodnému odporu, ale j e sražena a na tři sta let přikována pod habsburské jho, j e ž j e opět nositelem onoho cizího katolicko-německého vlivu. Říše Rakouská však padla a m y jsme mohli opět povstat a projevit svou vlastní individualitu, to naše demokratické české člověctví. Jeho výrazem jsou Hus, Chelčický, Komenský, Dobrovský, Palacký, Havlíček a - dnes, dodejme, i M a saryk. Jak j e z těchto dvou náčrtků vidět, » katolické « pojetí nazírá naše dějiny podle kritéria věrnosti určité vnější normě, kterou j e katolické pravověří. » Protestantské « pojetí j e nazírá podle kritéria národní individuality, která se může či nemůže projevit. V ý h o d a »katolického« pojetí j e ta, že jeho kritérium j e velice jasné; věrnost pravověří. Jeho veliká nevýhoda j e ta, že ztrácí pochopení pro tu dějinnou skutečnost, která se začne nějak odchylovat od tohoto pravítka. Tak se stává, že není právo tradici husitské, že s rozpaky se staví k tradici obrozensko-masarykovské a na současnost už hledí jen jako na nepochopitelné Boží dopuštění. S2
Výhoda druhého pojetí, » protestantského «, je ta, že zhodnocuje, abych tak řekl, svobodnou soukromou národní iniciativu. Má však dvojí nevýhodu. Předně jeho kritérium » české individuality « j e tak strašně mlžné, že vlastně přestává být vůbec j a k ý m kritériem. Je sice pravda, že Masaryk se snaží této mlžnosti odpomoci výčtem zcela konkrétních postav jako Hus, Chelčický atd. Pekař však správně poukáže na to, že souvislosti tu jsou jen v Masarykových očích. A pak, a to je druhá nevýhoda tohoto pojetí, je podobně jako první, jen z jiných důvodů, jednostranně monopolizující, redukující tak tradici cyrilometodějskou a svatováclavskou na jakousi prehistorii a tradici svatojánskou, na pouhé temno a prázdno. Obě se mi tak jeví nepřiznané aprioristické: vedle apriori katolického pravověří tu stojí apriori národní individuality. Obě nakonec nepřiznané chtějí, aby dějiny byly dějinami jedné ideje, aby byly jen jednoproudé. Tak se stává, že obě konstruují své monotradiční řetězce, kde vedle série: Hus, Chelčický, Komenský, Dobrovský (nemělo by se zapomínat, že byl jezuitským novicem, který později orodoval u císaře za obnovení jezuitského řádu), Palacký, Havlíček a Masaryk stojí série: Cyril a Metoděj, Václav, Vojtěch, Karel IV., Balbín, Stojan a případně i Podlaha. Myšlení v těchto řetězcích je však myšlení, které už předem si znemožňuje nekomolící přístup k dějinné skutečnosti. Musíme proto myslet nikoliv v sériích osob navlékaných jak korálky na šňůrku jakési apriorně vysoukané kontinuity, ale v dějinných vrstvách neboli v tradicích, které ovšem jsou diskontinuitní. Souhlasím proto s Patočkou, když ve své stati » Filosofie českých dějin« říká: »...kontinuita neexistuje, j e třeba vyjít z faktu diskontinuity a v něm najít východisko k úvaze o českých dějinách, a v tom smyslu i stanovisko k » filosofii českých dějin «. (57) Dobrá, o to jsem se právě pokusil touto jakoby archeologickou metodou odkrývání jednotlivých vrstev tradice. Tuto diskontinuitu bych hnal dokonce i tak daleko, že bych zpochybnil i ten elementární demokratismus, jejž Patočka považuje za jakés takés kontinuum, neboť prý » činí naší společnosti cizími problémy všech společností se silně hierarchickou, tradiční společenskou strukturou, konservatismus velkého slohu i revoluční bouřliváctví. « (58) Možná. Snad. K d o ví. Obávám se však, že Patočka tu jen povyšuje současný průměrný typ Čecha nakolik (57) Citovaná stať, str. 462. (58) Tamtéž.
53
j e uhněten sekularizovanou
měšťanskou civilizací
spotřebního
ražení
na
jakési nadčasové kontinuum. Myslím, že j e to ilusorní, neboť - abych uvedl j e n jeden příklad - Cech, který se staví do čela povstání proti Z i k m u n d o v i a vojenské síle křižáckých výprav, není stejný j a k o Cech, jenž podpisuje Mnichovský diktát. K a ž d ý si nese v srdci jiné ideály, jinou stupnici hodnot, která v něm pak působí zcela jiné reakce na vnější podněty : v j e d n o m případě povstání, v druhém případě podrobení. Diskontinuitu b y c h tedy hnal ještě dál než Patočka. Avšak při vší této diskontinuitě, kterou vidím, přijímám a zastávám, nemohu nevidět kontinuitu, kterou nikterak nemusím nevím j a k ý m ostrovtipem vymýšlet či bystrozrakém odhalovat, ale prostě a jednoduše konstatovat: tou kontinuitou j e Ježíš. O n to je, jeho » člověctví «, j í m ž j e zneklidňován i Cyril, i Václav, i Hus, i Bridel, i Palacký i M a saryk a nakonec i marxisté j a k o Machovec a Gardavský a mnozí jiní. T o t o kontinuum má dokonce i své institucionální vyjádření: pražské biskupství. Je možné, aby pozorný filosof kultury přehlédl tisícileté trvání této instituce? Je možné, aby se za tímto faktem jejího trvání neskrývalo zhola nic pozoruhodného? Je přípustné dovolit si takové přehlédnutí? Je mi však zároveň i jasné, že právě toto kontinuum - Ježíš - působí ta nejhroznější diskontinua. Neboť kvas svobody, která pozvedá člověka nad kosmickou zákonitost, nad historický fatalismus, nad psychologický determinismus, která přehodnocuje hodnoty (viz Blahoslavenství), přehodnocuje autoritu (kdo chce být největší, budiž nejmenší a služebníkem všech), vybízí člověka k obrácení se na ruby (čiňte pokání) a s v ý m příslibem toho co » ani o k o nevidělo ani ucho neslyšelo « h o rozevírá » zcela jinému «, takový kvas svobody, který Ježíš vhodil do našeho dějinného těsta, j e nutně kvas zneklidňující, kvas revoluční. Neboť revoluce v tom nejhlubším a nezkomoleném slova smyslu znamená nastolení svobody - constitutio libertatis. (59) A tak j e to právě toto kontinuum-Ježíš, j e ž přináší na svět oheň (Lk 12, 49), rozdělení (Lk 12, 52; M t 10, 35) a meč (Mt 10, 34). V ž d y c k y O n nějak stojí za k a ž d ý m naším tradicotvorným zvrstvením, za každou naší diskontinuitou. N e b y l o by nikterak těžké toto tvrzení ozřejmit. V něm však zároveň vidím i klíč k tomu, abychom veškerou diskontinuitu našich dějin, všechen jejich trpký svár a spor přijali do svého (59) Srov.: HANNAH ARENDT, Essai sut la révolution, Gallimard, Paris 1967, str. 205-263 a JOSEPH COMBLIN, Theologie de la révolutiont éd. universitaires, Paris 1970, str. 116-121, případně až do str. 143.
54
srdce. Nevybírejme si z našich dějin jen katolickou nebo protestantskou nebo marxistickou linii, nebo prostě tu, která se nám nějak hodí, ale dejme se prostoupit celou jejich rozporností. Není dnes pro nás většího dobrodružství ducha než být v tomto smyslu, to znamená plně a neokleštěně, bez toho že bychom něco odepisovali a vypouštěli, Cechem. Chce to ovšem odvahu k syntéze. Odvahu, kterou už nám vyprošoval Jan Amos Komenský ve svém Kšaftu, když se za nás modlil: » Ó , byť vám Bůh dal trefiti na grunty věcí podstatných, služebných a případných, jako mně trefiti dal! Abyšte všickni, oč horliti třeba neb netřeba, aneb horliti víc neb méň třeba, rozumějíce, horlení tomu, kteréž jest bez umění a s sebou ne vzdělání, ale zkázu církve nese, vyhybati, a zase, kde zuřivé horlivosti třeba, tu zuřivě pro slávu Boží horliti (až do vynaložení na to životů svých) uměli. «
•
•
*
55
Literatura
JOSEF KOLÁČEK
NAD
KYTICÍ
FEJETONŮ
Stalo se vám také někdy, že vám přítel nebo známý dává moc dobrou radu, vy to víte a v nejtajnějším skrytu svého srdce to uznáváte9 ale nemůžete st pomoci3 protože je pro vás neproveditelná. Tyhle fejetony mi předával jeden z šiřitelů české slovesné kultury, který v době rotaček a ofsetů, frankfurtských i moskevských knižních veletrhů si získává zásluhy na svém psacím strojů Připojil právě onu dobrou radu: » To chce číst při dobré cigaretě a za pomalého usrkáváni dobré kávy. « - Jsem nekuřák a po dobré kávě nemohu usnout. A ták jsem jen tušil, že mě cosi nepotká, co je sice jiným dáno, ale mně to nezadržitelně uniká. Přesto jsem se nedal. Pustil jsem se do čtení s takovou vervou ... no, asi jako když se mi o prázdninách jeden Tyrolák posmíval, že se na ten »kopeček« nevyškrábu. Nebylo to ani tři tisíce metrů a proto říkal kopeček. Nedělejte to jako já. Zvlášť pro slabší srdíčka je to příliš. Hned je cítíte až v krku. Jenomže já mám srdce jako zvon a tak mi bylo jako na vrcholu toho » kopečku «. To byl, panečku, vzdoušek! A slunce a ta nejmodravější modř oblohy. Kdepak smog. Musel jsem se moc nutit, abych si vzpomněly jak se to vlastně těžce dýchá, jako v tom smogu, tam dole. Tak tohle vám tedy přeji. A také abyste pořádně z gruntu zjistili, že ten smog není rozlezlý všude a že rtem všemocný. Stačí, aby do něho píchl prstíčkem takový pan Vaculík nebo Trefulka, a ejhle! Začne to syčet, a než dočtete, ani vás nenapadne ohlédnout se po tom směšně ubohém balónku, co se tak hrozivě nafukoval. Eva Kantůrková vás neobelstí nějakým lyrickým vyprávěním o ptáčcích, o modřinkách, o schránce na dopisy a o svých odjezdech a příjezdech. Umíte už dávno Číst mezi řádky a ták jí rádi slíbíte, že přijdete zase » na skok « anebo i na řádnou návštěvuj až bude vařit vtipnou kaši. Ani ve snu vás nenapadne, abyste zašli do Rudého práva a chtěli po jeho redaktorech, aby kontrolovali vaši protestní hladovku, jak se o to pokouší Julius Tomin. Jistě byste dali raději za pravdu Ludvíku Vaculíkovi, který mu moudře radil: » To jste neměl dělat. Když chcete být o hladu3 ták si hladověte potichu. Nikdo o tom nemusí vědět. Víte> kolik lidí na světě hladoví? Není to filosofické? « — Jenomže pák byste neudělali objev, který udělal právě Julius Tomin. » Týden o hladu je mi milejší, než strach. Že to nemá logiku? A má tu snad něco logiku?« Petr Pithart prozrazuje už svým jménemy že nepatří mezi lehce stravitelné ani pro » ostřílené hochy % kteří by rádi vystupovali pouze v roli andělů strážných, natož pak pro útlocitné dušinky. Z Krkonoš si přiveze kavkovsky úděsné podobenství; nestačí, že jsou na tom zle lidé, už došlo i na chudáky psy. 56
Ivan Klíma se pouští do neslýchaného dobrodružství> ještě že jen ve své fantasii. (Ale i na to pozor, soudruzi, nedejte se ukolébat řečičkami!) Odvažuje se až na krámce, zajde si do Chodska a dělá, jako by nevěděly že nám právě tam hrozí imperiálistické ohrožení nejvíc. Vůbec nevidí bdělé strážce hranic, nýbrž jen jakěsy hryzce, kteří uhryzli kus země. A nemusíte být zrovna jako jeden studentík3 co mi na túře v Alpách povídá: » Marta Kubišová? To je má láska...
*
*
A nakonec hlavám s filosofickými, sociologickými> psychologickými a já nevím ještě s jakými sklony, které si budou vážné klást otázku a lámat si hlavu, proč právě fejeton přichází znovu do módy, bych asi řekl: Všimli jste si horských květin? Čím výš rostou, tím mají menší listy, tím měrní kalíšky a stonky, ale pozornému oku povědí všechno o vichrech a bouřích5 o blescích a hromobití a že po nich pak nastane vymetená obloha, modravá, že by se jeden upil, a slunce že si stoupne za dirigentský pult, až všichni koukají, jak se to svobodně dýchá. • * *
57
Ludvík Vaculík LETNÍ TRAMVAJ
Konečně se mí zdáloj že mám čas i náladu jít si vyměnit boty^ které jsem dostal loni k vánocům^ byly však malé, jel jsem je vyměnit, ale nedojel jsem. Bylo to na Tři krále, kdy Landovský vezl pana Václava k panu presidentovi a pak na poštu a já se přihlásil za černého vzadu slovy: » Svezte mě, potřebuju vyměnit boty. « Tenkrát se nikomu z nás akce nezdařila a měli jsme nadlouho postaráno o jiný program. Boty se mají vyměnit do osmi dnů. Když jdu za osm měsíců, měl bych mít už ale pádnou omluvu! Mám: Já vím, paní, však já k vám taky jel, šestého ledna, ale měl jsem příhodu, jakou jste neslyšela. - Ona se ovšem zeptá jakou, já jí to povím,. ona se zarazí, bleskne pohledem kolem a tlumeně řekne: Vy jste,.. Anoj řeknu. Vezme mou krabici a zajde za regály. Tak odtamtud budou vylézat jedna za druhou, poměřovat mě kradmo, až mi ta první donese mé číslo. — Nedovedu si představit, že by to dopadlo jinak. Nedávno jsem s autem zastavil na místě, kde to bylo zakázáno, protože jsem pokládal za vyloučené, aby tam zrovna v těch pěti minutách přišel esenbák. A vtom už i přijíždělo esenbácké auto. Vy mi říkejte, že jste tu náhodou, pomyslel jsem si a volil v duchu formu, jak jim podám stokorunu, abych přitom jen potvrdil svou suverenitu. Byli dva. Jeden vystoupil a řekl se salutem: »Váš řidičský průkaz a občanskou legitimaci. « Dal jsem mu obé a opakoval si: vy mi tak můžete říkat, že tudyma jedete náhodou. Esenbák, takový mladíJk, otevřel mou občanku, a obličej i ruce mu na tři vteřiny ztuhly. Pak prudce^ jako člověk popírající své horší já, legitimaci sklapl a pohlédnuv neznatelně ke kolegovi opodál vrátil mi ji se slovy: »Pane Vaculíku, jeďte a dodržujte předpisy, příště to bude velice drahé!
Jako učen jsem ve Zlíně chodil k internátnímu holiči. Vlivem tepla a ticha jsem mu pod rukou dřímal. Stříhání tu stálo korunu. Jednou jsem z rozmaru šel k holiči do města, tam to bylo za dvě koruny a holičové se spolu bavili tak sprostě, že jsem tomu pro své mládl ani úplně nerozuměl, už jsem tam nešel. Po válce jsem odešel studovat do Prahy., kde jsem vyhledával zastrčená holičství na Žižkově, odkud jsem se jen pomalu šinul přes Vinohrady k Václavskému náměstí. Revoluční rok čtyřicet osm mě zastihuje u závodního holiče v jedné pohraniční textilce, kde jsem se pak při legendární akci & Mládež vede závod« potřeboval osobně přesvědčit o neuvěřitelném, vstoupil jsem do závodní holírny, kde skutečně místo mistra holiče stál svazáček - přadlácký učeň a orval mě přesně tak, jak jsem si to jakožto mladý člen strany zasloužil. Nástup žen do holičství pociťoval jsem jako něco až neslušného. Jestliže předtím jsem si někdy dal umýt hlavu, od té doby si ji myju sám, než přistoupím k holičce. Trvalo mi, než jsem se kdysi odvážil dát prvně holiči korunu zpropitného. Plus tri za stříhání bylo čtyři. Dávat korunu ženě, no přeci... Do kapsičky? Do dlaně? Až jsem se odhodlal dávat jim dvě. Plus pět za stříhání bylo mezitím sedm. Když vás holič posadí, zeptá se: Jak si to přejete? Loni jsem jedné holičce řekl dokola, nevěřila ml, opakoval jsem to, ale ostříhala mě jenom na štrougala. Teď už mám připravenu stálou odpověď: Na mužského. Vy kdo máte vzácně příležitost vidět mě někdy čerstvě ostříhaného, ať víte, že tak si dnešní žena představuje muže. Když se teď nad mými vlasy, jež mě už šimraly za krkem, objevil muž a zeptal se, jak to má být, nebyl jsem na to připraven a řekl jsem: »No, abych nevypadal ani jako umělec, ani jak Štrougal.« Líbilo by se mi, kdyby do toho pěkně vjel jak kombajn do žita a průsekem od zátylku k temeni otevřel mou lebku čerstvému vzduchu a možná i čerstvým zápasům. Začal mě oždibovat nůžkami přes hřebínek se slovy: »Taková objednávka se musí vypracovat. Abych vám nezblbnul hlavu. « Na to jsem řekl: » Copak zvenku to ani tak nevadí. « Holič pravil : »Zevnitř, pane, vám ji já zblbnout nemůžu. « Já jsem pravil: »Na to jsou jinší oficíny, že. « Holič řekl: »Však tam nemusí nikdo lézt,« a trošku ostřeji dodal: » Já tam, pane, nikdy nebyl! « Stříhání s březovou a vysušení vlasů bez impregnace bylo za dvanáct korun, ples tři je patnáct a ještě korunu v šatně za odloženou krabici s botami, které jdu vyměnit. Vycházeje na ulici pocítil jsem znovu ostře lítost nad tím, jak ženy zkazily všecka mužská řemesla, na něž sáhly. - Ale protože se mi nelíbí, když někdo neumí fejeton na tři stránky, končím, a pokračování příště. Praha 10. srpna 1977
59
Ludvík Vaculík LETNÍ TRAMVAJ
(pokračování)
Mám letní pražskou tramvaj rád, protože v ní může být víc sedadel než cestujících. Klidné střídání lidí, zvláště žen, poskytuje pozorovateli nenáročné rozptýlení, zvlášť mužům. Odšoupnutými skly vane teplý vzduch, je to jak plavba městem. Poloprázdnou tramvají také lip vidím na provoz kolem a můžu vyhledávat podezřelá auta podle toho, že zastavují někde opodál, vždycky když zastaví má pražská letní tramvaj. Ale neviděl jsem jich tohoto léta mnoho. Jezdím, mám legitimaci, přestupuju, jak chci,, vyřizuju své nevinné záležitosti a přemáhá mě odzbrojující pocit, že je mír. Jednání v Bělehradě se příjemně vleče. Co mne se týče, kdyby pustili na svobodu Jířího Leder era3 mohlo by to takto nějaký čas zůstat, já bych se k ničemu víc nedral. Nasedl jsem, krabici s botami na kolenou. Opodál seděla žena s děvčátkem asi pětiletým. Řidič ohlásil příští zastávku a děcko se zeptalo: » Co to říkal? o Maminka odpověděla: »Hlásil zastávku: právnická fakulta.« - »Právnická fakulta? To je divné jméno!« řeklo bystré děcko. Někdy tramvaj jede jak bedna nacpaná hadrama a hadry huhlají. V letní tramvaji se zvuk hader rozplétá ve zřetelné osobní hlasy. Nedávno jsem jel do Bráníka sedmnáctkou. Je to pěkná dlouhá trať, vlastně vyhlídková cesta. Od mostu Palackého právě odrážel parník. Přede mnou seděl starší chlapík, měl pomačkaný krk, na který mu zpod ušmudlané čepice lezly mastné vlasy. Pootočil se ke mně, ukázal na parník a pravil vrzavým hlasem: » Proč jsou všici nahoře a dole žádnej ? « Paluba parníku opravdu byla plná, kajuta prázdná. »Nahoře se jim víc líbí. Chtějí vidět,« řekl jsem. Lidé seděli u stolků po dvou proti sobě. » Ze ale nemají pivo! Sedí, a pivo nemají,« řekl špinavý muž, jenž měl důvěru vlády. » Něco před sebou mají,« řekl jsem, o možná kávu nebo zmrzlinu. <( Muž, který měl důvěru vlády, pravil přemítavě: » Tak do nich prásknout... « - » Čím myslíte, « zeptal jsem se. » To je pravda. Čím. Leda hovnem,« povzdechl. »A proč byste do nich práskal?« - D Tak. Jak by lítali. Ty by lítali do vody! « Parník, bílý, prozářený sluncem a půvabný jak vystřihovaný model parníku, zůstal vzadu. Zeptal jsem se muže přede mnou: »Kam jedete? « - » Kam bych jel. Domů. « - » Z práce? « - » T o se rozumí. Když jedu do práce, musím někdy také z práce.« - » A co děláte?« » Strážnýho. <( - » Kde? « - » U nás v podniku. « - »A to děláte strážného ... s pistolí, nebo jen s holí? « - »Prosím vás, samosebou s pistolí! Jakpak by s holí... « Než vystoupil, ještě zavrtěl hlavou a divil se: » Strážnej s holí ... tsss! (i O dvě hodiny později, v téže tramvaji, zpátečním směrem, jedu, a u plaveckého stadiónu nastoupila dvojice mladých lidí, zdravých, vykoupaných. Mladý muž usedl přede mne, žena před něj, a od té chvíle vytahovala z módního košíku lískové ořechy, drtila je pevnými zuby a jedno jádro snědla, 60
druhé dala jemu. Jedno sobě, jedno jemu. Skořápky i se zelenými úborovými lístky vyhazovala oknem na ulici. U mostu Palackého zas manévroval nějaký parník a tu jsem z úst mladé ženy zaslechl útržek řeči; pravila, že si musí ta blbá skripta vzít kamsi s sebou, aby po prázdninách neprolítia ještě v odloženém termínu. Uvědomil jsem si, že je to jedna z těch pěkných kravek, co jsou na školách místo někoho, kdo by niél ke svému oboru lepší vztah nebo by aspoň udělal zkoušky v termínu či přinejmenším by neházel skořápky z tramvaje. Uvědomil jsem si, podle jakého plánu jsou udělovány pistole i diplomy, a řekl jsem: » Slečno, nehažte ty skořápky ven.« Otočila se a řekla: » Starejte se o sebäää! « - »Právě se starám, proto mi nehažte na ulici smetí! « Vyhodila skořápku a řekla: » Vychovávejte si svý hodný dětičky., jo? a Řekl jsem: » Kvůli svým dětičkám, kterým vy se chystáte vládnout, jestli okamžitě nepřestanete, vyhodím vás z tramvaje! « Přestala, Ale pravda: ty boty! Vešel jsem do prodejny, kde bylo víc bot než nohou, a řekl prodavačce: » Dostal jsem dárek, a je mi malý. « - » Ukažte, podívám se. No, je to ale dost dávno,« řekla. » Já jsem k vám šel hned šestého ledna, na Tři krále. Jenže jsem nedošel...« a čekal jsem přiměřenou chvíli, zda se chytne. » Smůla, viďte,« řekla, otočila se k jiné ženě a pokračovala: » Paní vedoucí, tady zákazník má boty od vánoc! « Popoběhl jsem podél pultu blíž k vedoucí a volal důvěrně: »Skoro se vám bojím říct, proč jsem nepřišel dřív...« Vedoucí na mě zamyšleně pohlédla a řekla: » Tak to pánovi vyměň, Helenko.« Vyšel jsem do čisté, teplým deštěm přepláchnuté a sluncem zas vysušené ulice, obrátil jsem se a volal zpátky: »No jo! Mně jste to vyřídili. Ale zůstal tam ještě Leder er! « Ještě téhož dne k večeru jsem se nebezpečně přiblížil příznivému vyřízení jiné své nedůležité mrzutostí z ledna. Sel jsem po Karlově mostě, a tu mě z korzujícího lidu někdo zdraví. Byla to paní Pithartová. »Kam jdete?« » Nikam,« řekl jsem. - »Vy nemusíte nikam, jak je to možné?« - » Protože jsem tento týden v Praze sám. A vy kam?« - »Nilcam, protože Petr je s dětmi venku. <* Když se číšník zeptal, co si budeme přát, navrhla paní Pithartová (dále jen p, P.) bílé víno. Objednal jsem ho se zlomyslnou chutí, protože p. P. se po vínu vždycky půvabně stydlivě směje a její muž se omluvně usmívá, abychom jim to prominuli. Teď tu nebyl; to bude smíchul A skutečně asi během pěti minut, sotva jsme prvně ulízli ze sklenic, přisedly k našemu stolku dvě ženy: jedna starší, bledá, poničená jakousi nemocí, druhá pevná, s excelentně ženskou figurou a s tváří tvrdého chlapce od policie. Objednaly si koňak a starší žena mi řekla : » T o co máte vy, byla by dnes moje smrt.« » Já bych zas zrovna nemohl ten váš koňak řekl jsem vlídně a to mělo být vše. Druhá žena, jaksi tmavě oblečená, sedící naproti mně, proměnila svůj chlapecký obličej v jediný, filmově žensky nebezpečný úsměv a řekla: »Vy to přece víte, vy můžete všecko. « Zkoprněl jsem trochu a podíval se na p. P. s myšlenkou, že její přítomnost mě přeci musí před takovými příhodami chránit. » Jak jste na to přišla, « řekl jsem. Mávla dlouhou černou rukou a řekla: »Mám vás přečteného. « Podíval jsem se na p. P., jestli tohle míní 6x
snášet. Pošeptala mi: » Zeptejte se jí, kde vás četla. « Černá však měla dlouhé i uší. »Tady, teď,« odpověděla. Přišel číšník se dvěma číškami, napoleónkami. » Hezké skleničky, pane vrchní,« řekla černá žena. » Jsou vaše,« řekl číšník, uklonil se a odešel. » Co to znamená? zeptal jsem se, a už jsem s ní, kruci, mluvil. » Že mi je dal,« odpověděla. »Pro č,« řekl jsem. f> Protože se mi líbí. « Podíval jsem se na p. P., která se už začínala tiše smát. » Chcete jít pryč?
Nemusíte mě hledat, jsem tady. Co si přejete? « A už jsem na to přišel, z čeho pochází ten divný efekt: neměla mužskou tvář, ale byla velíce podobná tomu televiznímu zženstilci majoru Zemanovi. » Chci vás poznat blíž,« řekla ta buďto děvka nebo poručice Zemanová. Rozhlédl jsem se místností, kde to vlastně jsem a je-li možné, že to tak nastrojil třeba Martinovský. Nebo takový je dnes už svět a Praha? Nebo už tak vypadám? Prvně po letech jsem si bezúčelně vyšel na Karlův most. » Co na to říkáte, c zeptal jsem se p. P. » Asi z vás to, že jste pár dní sám, trochu to - trčí, « řekla se smíchem a černé Zemanové určila výstrahu: » Ale ona neví, kdyby vás poznala, že by na to třeba doplatila ...« Zemanová řekla: » Dejte mi své číslo, zavolám vám.« - J> Dám, ale nezavoláte.« - » Zavolám, protože teď už nemám čas, a můj veliký šéf mě jistě už čeká. « - » Dejte jí, prosím vás, to číslo,« řekla radostně p. P. Napsal jsem své číslo, podal jsem je poručici a řekl jsem: J> Tady je, a nezavoláte, protože se vám to nepodaří. « Druhá žena řekla důvtipné: »Aha, pán má asi poruchu, že. Jenže vy nevíte, s kým jednáte. « »Ale ona taky ne! « smála se p. P., zvedla sklenici a napili jsme se v dobré náladě. » Ale ta vám3 milej pane, zatelefonuje, i kdybyste třeba neměl telefon! « řekla bledá žena, sbírala si kabelku a chystala se zvednout, ale černá ji zadržela: » Počkej, v tom něco bude. « - » no, no ... « povzbuzovala ji p. P. »Máte vůbec telefon?« - »Dal jsem vám číslo. « - »A co vám to dělá?« » Tu-tu-tu-tu-tu- «, řekl jsem. »Jak dlouho to trvá?« - »Od ledna,« řekl jsem vítězně. Vstala a zamyšleně vkládala do kabelky dvě napoleónky. Napřímena čelila mému úsměvu a hlasitému smíchu p. P., rozhodnost byla vepsána do její chlapecké tváře a pravila: » Zítra v devět buďte u telefonu. « »Budu, ale ten úkol je nad vaši figuru. « - »Když vám zavolám v devět nula nula, přijdete, kam budu chtít? <Í - » Přijdu,« řekl jsem galantně, s úklonou, no a snad proboha přece jen bezpečně. Nakonec si nechala ona ta zadní vrátka: »Totiž, jestli tam není kabelová porucha. « Ve smích zhroucená paní Pithartová s požitkem pravila přerušovaně: »Tam není ka-be-3o-vá po-ru-cha... o Potom, zas na Karlově mostě, paní Pithartová řekla: »Moc bych chtěla vědět, jestli vám zavolá, a Řekl jsem: » Když zavolá, v devět nula pět se to dozvíte. « - * A šel byste to - kam bude chtíi? « Je za pět minut devět. Našel jsem odložený aparát, přinesl jej na stůl a zasouvám kontakt do zdířky. Praha 11. srpna 1977.
62
Ludvík Vaculík JONÁŠ A OBLUDA
Za vytrvalého deště v ulicích vyslechl jsem včera v šeré kanceláři výsledek pátrání, jaký jsem čekal. - A přece to bylo napínavé. Je tomu čtvrt roku, co jsem dostal předvolání na inspekci ministerstva vnitra. Představil se mi asi padesát sedm roků starý muž, 176 cm vysoký, přiměřeně rozložitý, klidné tváře, úsporně učesaný, školením právník a jménem Jonáš. U podniku usedlý možná třicet let. Řekl, že má za úkol prošetřit mé oznámení generálnímu prokurátorovi z 6. ledna. Přednesl mi poučení, písařka zapsala úvodní formulky a dostal jsem otázku: » Jste zdráv ? « » Myslím, že ano,« odpověděl jsem do protokolu co nejostražitěji. » Cítíte se způsobilý vyslechnout kladené otázky a uvážlivě, opakuji uvážlivě na ně odpovídat? « » Snad ano,« odpověděl jsem s úvahou tedy takovouto: Aha, umřel jim Patočka, pojištují se. » Kdybyste pocítil únavu, udělám přestávku, « pravil pan Jonáš a pokračoval: »Domníváte se, že já nebo přítomný soudruh či soudružka zapisovatelka jsme proti vám zaujati?« » To ne,« řekl jsem užaslý jak čtenář těchto řádků a dal svůj úžas najevo otázkou: » To je nějaký nový způsob vedení výslechu?« Pan Jonáš s převahou, na níž bylo znát opravdové potěšení, řekl: »To je způsob, kterého my na inspekci ministra vnitra používáme, protože ho pokládáme za správný.« Pocítil jsem zklamání. Inspektor Jonáš - ano, budu mu říkat inspektor vyňal z desek můj dopis, podal mi jej a zeptal se, je-li to on. Přisvědčil jsem, ale on naléhal, abych si jej prohlédl řádně. Vyndal jsem svou kopii a porovnával text. Přes svou trvalou skepsi jsem i trvale připraven na obrat k lepšímu. Myslím, například, že užívá-li odborník při práci ustáleného sledu dobrých objektivních úkonů, přijde mu do ruky významný výsledek, ať už je mu rád či ne. Rozhodl jsem se brát inspektora Jonáše, jak se asi bere 011 sám, Řekl, že po větách přečte můj dopis a já budu podávat vysvětlení, Úvodní odstavec, týkající se » Ahoje «, v němž byla lživá zpráva, že jsem zhotovil a dal do oběhu seriál pornografických fotografií, pominul, neboť činnost redakcí nespadá prý pod inspekci ministra vnitra. Přediktoval do protokolu druhý odstavec, v^němž píšu, že fotografie toho druhu se podle mých informací vyráběly v Četce. » Máte na to svědky ? « zeptal se. »Myslím,« řekl jsem, » že ani činnost ČTK nespadá do kompetence vašeho úřadu. « Zdálo se, že to uznává, ale jeho námitka také byla oprávněná: »Toto šetření se vede na váš podnět. Proto byste nám měl pomoci. « » Toto šetření především přichází pozdě,« řekl jsem. » Smyslem mého dopisu generálnímu prokurátorovi bylo upozornit jej, že se chystá trestný 65
čin. Rychlým zásahem mohl zjistit, je-li moje informace správná* a činu zabránit. Ukázalo se, že ty fotografie skutečně někdo vyrobil a rozeslal. Pokládáte za možné, že bych to byl udělal já? Ů 1) Upřímně řečeno, « odpověděl inspektor Jonáš, n nedovedu si něco takového představit. Ale musím opakovat otázku, zda máte svědky. « ft Mám <Í, řekl jsem. J> Ale jmenovat je nebudu, protože ti lidé by byli velice pronásledováni, i Inspektor se udiven podíval po svých společnících a zeptal se, proč tak myslím. Řekl jsem, zda ví, jak se jedná se signatáři Charty 77. Nevěděl. Proto jsem mu řekl o vyhazování z práce, odnímání řidičských průkazů, telefonů a jiných způsobech otravování existence. Hleděli na mne, inspektor Jonáš, ten druhý muž i žena, jako lidé, kteří slyší něco velice nepravděpodobného, ale nevědí zas, proč bych si měl jen vymýšlet. Uposlechl jsem dojmu, že mluvím k někomu, kdo pracuje na tak odlehlém pracovišti, že vlastně neví, co jeho závod vyrábí, a vylíčil jsem svou čerstvou příhodu«Kterou tu zamlčím.. Použiju ji výhodně jinde, jestliže budu muset odpovídat na nějakou novou sprostotu z Bartolomějské. Když jsem skončil, inspektor údivem odložil tužku na stůl a řekl: Í> A to se skutečně stalo ? « » Ano.« »Ale přesto, pane Vaculík, vyslovil jste nařčení, máte povinnost je dokázat. Víte, že Četka vás taky žaluje? « » Vím. A budu-li se muset před soudem hájit, pak svědky uvedu. Dřív ne, protože ti lidé by byli umlčeni předem. « Inspektor Jonáš udělal přestávku a objednal kávy. Ale nebyl jsem unavený. Byl jsem čilý vzrušením. Chtěl jsem správně rozpoznat tuto situaci. Odhaduju vždycky, co kdo může, podle toho, nač vypadá. Tento člověk i jeho vytrvale mlčící kolega, oba slušných tváří, unavených nebojovou úřednickou činností, nikdy nemůžou žádného lotra dohnat. Přestože Bartolomějská leží níž než tato inspekce, její osazenstvo jedná, jako by bylo nade všemi režimy, proto je tam logicky možno potkat tváře darebácké, čili když takový Martino vský přijde do této kanceláře odpovídat na otázky, bude takový Jonáš rád, že mu z ní zas odešel. Při kávě jsem řekl: » Jestli vy to ale, pane Jonáš, neděláte celé jenom proto, abyste ze mně dostali ty svědky. « » Mám-li být upřímný, « řekl, » myslím, že žádné svědky nemáte a že — střílíte od boku. « A naznačil - lefthanded - jak. Po přestávce pokračovalo naše pátrání ústy inspektora Jonáše takto: » Vy mi nebudete věřit, ale mně se nepodařilo získat ani jeden exemplář těch fotografií... « » No, schovali je, holoubci! « rozesmál jsem se. »Ale všechny redakce se chlubily, že je mají!« Pokrčil rameny ... a já jsem mu to uvěřil. Vlastně až když jsem tomuto nesmyslu uvěřil, stalo se mi podivné vyšetřování srozumitelnějším. Jedna možnost říká, že kdosi nahoře ztratil přehled, co se přesně stalo a chce si ho obnovit. Skandál dost páchne, vyslali tedy jednoho Jonáše, aby
obesel střežený objekt a poctivě hlásil, nakolik to prosakuje, - Nebo už patří k existenci a taktice takového neoblíbeného a při změnách politických větrů ohroženého úřadu, že o svých nepravostech hned dělá i protokoly, aby se v nouzi mohl sám očistit. Třeba bychom valili oči, kolik čestných 'lidí je tu chováno pro ten prohnaný případ? - A třetí, nejprostší možnost je, že chtějí dostat ty svědky. Dal jsem těm dobrým mužům typ, kde jednu sadu fotografií určitě najdou : v Bartolomějské. Jedna z tamních BSP ji zabavila při domovní prohlídce u Věry Jirousové, která to má v protokolu. Zeptal jsem se inspektora Jonáše, jak hodlá asi pátrat. Řekl mi, že dá provést obvyklé laboratorní zkoušky, vypracovat odborné posudky a vyslechne lidi. V této chvíli padají moje oči, co tyto řádky píšu, na kamennou dělovou kouli, která mi tu šťastně leží na polici a já jen s velikou námahou přemáhám nechuť k této republice a píšu dál. » Stejně nic nevypátráte. A kdyby vám přesto hrozil úspěch, vyhodili by vás z práce také. « Usmál se. Koutkem oka uviděl jsem tuhý posun i na tváři mlčící stranou ode mne. Hnu! se i ret písařčin. Inspektor Jonáš pravil: »Jste veliký skeptik. Vy jste neočekával takovéto jednání?« Přiznal jsem, že ne. Nedovedu si totiž představit, že by ten, kdo dal ke špatné věci pokyn, dovolil teď někoho za ni potrestat. Mně by stačilo, kdyby nějakým interním řízením byly takové metody odmítnuty. Toto nemůže být dovolený způsob státního orgánu, V té důvěře jsem v září 1975 napsal dopis parní ministru vnitra, ale on ho nedostal a kopii dopisu mi vzal Martinovský. » Jestliže jste nedůvěřoval, proč jste svůj dopis generálnímu prokurátorovi tedy psal a proč jste ho zveřejnil v zahraničí? « » Jednal jsem v tísni. Chtěl jsem pachatelům ztížit práci. Zveřejněním jsem chtěl pobídnout generálního prokurátora, aby reagoval. Možná bych se mu teď měl za svůj tón trochu omluvit. Ale ů3 kdo se rozhodli na mě takto zaútočit, nesmějí mít aspoň u mne úspěch. I když je pro mne a pro mou rodinu velice těžké, budu tedy vlastní kůží dokazovat, že nahatá StB je něco hnusného. « Inspektoru Jonášovi ztuhl obličej, písařce ruce nad klapkami. Pak inspektor přečetl odstavec, v němž mluvím o vydírání a domovní prohlídce v dubnu 1975, a řekl: »Vy jste přeci podpisem protokolu stvrdil počet odňatých negativů. « ® Pochybuju.. A letos v lednu mi vzali i ten protokol, « Upustil tužku na stůl a řekl: » Oni vám vzali protokol? « »Ano. Chtějí ho padělat. Myslíte, že můžou?« Vstal, přinesl si nějaké poznámky a přečetl z nich: »Položka sedmdesát dva - dva zásobníky na negativy... « » Byly v nich negativy? Jaké? (« zeptal jsem se. » To ovšem není v pořádku ... « vrtěl hlavou. Vyndal jsem z aktovky protokol z letošní prohlídky a přečetl z něj položku č. 34: »Jedenáct složek s korespondencí. Jakou? O čem?« 65
» Všiml jsem si toho, * řekl inspektor Jonáš a dál mě to nebaví, přeskočme do výtahu jedoucího dolů, kde mi inspektor Jonáš říká svá zlatá slova: f> Mít pravdu, pane Vaculík, je jedna věc, a dokázat ji druhá. « Venku svítilo květnové slunce. Mnoho štěstí, dobrý muži! Asi za tří týdny navštívil mě podplukovník Noga, o čemž jsem psal jinde, a přinesl přesně na okénka a podle formátů spočítané negativy. Jednou se podívám, co tam mám. Včera jsem si tedy byl pro výsledek. Pršelo tak, že jsem mazlavě zvlhl přes deštník a snad i přes lebku. Asi proto nebyl jsem tak bystrý jako obvykle a nashromáždil pro čtenáře málo postřehů z této pochůzky. Inspektor Jonáš mě přijal sám, usadil mě a podal mi své usnesení. Pravilo se v něm, že mé oznámení generálnímu prokurátorovi se odkládá j) neboť prověřením nebylo zjištěno, že v oznamované věci jde o podezření z trestního činu nebo přestupku«. Ve své výpovědi jsem prý neuvedl »nic podstatného, co by přispělo k objasnění okolností uvedených v oznámení«. Ani z řady dalších úkonů, zejména výslechů některých osob, ze znaleckého posudku z oboru grafické diagnostiky, mechanoskopie a biologie. .. a jiných prověřovacích úkonů nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo podezření, že by byl spáchán trestný čin či přestupek příslušníky StB. Prověřováním se též nepodařilo zjistit, kdy a kdo pornografický materiál rozmnožil. Žádný ze zkoušených předmětů není československé výroby ani původu. - Podepsán mjr. Lumír JONÁŠ.
Byl jsem tak upoceně mdlý, že jsem zalehlým mozkem nechápal chvíli nic než to Lumír. A z toho literárně vybroušeného spojení dvou tak obsahuplných jmen - Lumír a JONÁŠ - bobtnalo ve mně smířlivé humorno, že jsem řekl: » Jste zachráněn, inspektore? « Bohužel, neřekl jsem to. Ani tolik bystra jsem nevyvinul. Místo toho jsem pravil: hm, to je dobré!« » A co ... jak... nebo co vlastně Inspektor Jonáš ve snaze pomoci mi ukázal na patnáct centimetrů vysoký spis. » Vyslechl jsem řadu lidí. Například Maturu, kterého vy znáte pod jménem Martinovský. Dostal jsem, také vaší zásluhou, i ty fotografie...» » A co se zjistilo! « Zalistoval a přečetl: »Oranžová obálka z papíru nula celá dva milimetry silného, hlazeného, sklízeného, pevného v tahu i ohybu, jehož původ se nepodařilo určit,« » Co ještě, například!« zeptal jsem se. » Například způsob lepení obálky sliněním. Můžu vám dokonce říci krevní skupinu odesilatele - A I . « Zasl jsem jak čtenář těchto řádků. Bože, proč přestali? Vždyf už ho skoro měli! Inspektor Jonáš mi dal podepsat, že jsem převzal usnesení, a poučil mě, že do tří dnů mohu podat odvolání. 66
Ä Nepodám nic, « řekl jsem duchapřítomně. )> Jak chcete. Ale máte na to právo, « pravil tónem, který oni na inspekci ministra vnitra pokládají za správný. Venku krásně pršelo, pod jezem na Vltavě se utrhl lodní bagr a podrážel železný most v Tróji. Musel jsem se usmívat, protože lidé se na mne dívali. Jak jsem se vzdaloval od inspektora, rostl ve mně pocit, že jsem cosi vyhrál, ale co, nedovedu přesně říct. Jako kdybych dostal pokyn* že mé právo je definitivně v mých rukou a že si svého muže mám hledat sám - podle krve. Hledím na svůj jednoduchý nástroj ležící na polici. Literárně je to ohromně svůdné pokračování, ale právě literárně stačí přesně toto. Jako by se stalo, A reálně? Reálně já i laskavý čtenář víme, že stačí počkat. Oni se vyzabíjejí sami, protože takoví jsou. 23. 8* 1977.
Jan Moravec ZÁKAZ PRO MARTU
Zastavil se nade mnou, přiblížil brunátnou tvář a nenávistně prohlásil: »Pamatujte si, že vaše žena nebude nikdy zpívat! « Zvědavě jsem na něho pohlédl - ne, určitě to nebyl lékař, který právě sdělil nešťastnému manželovi zdrcující zdravotní zprávu; nebyl to ani kritik režimu, který chtěl takto vtipně - vzhledem k všeobecně známé úrovni zakázané zpěvačky - pranýřovat chabou úroveň odpovědných funkcionářů. Koneckonců málokdy člověk zaslechne, že by výslech na ministerstvu vnitra vedl lékař nebo disident. Stále však doufám, že to byl nepřítel presidenta. Napřímil se a s podivnou jistotou připojil: i> Ani v rozhlase ani v televizi ani v Lucerně! 0 V té chvíli jsem ho začal podezřívat, že se snaží formulovat nějakou novou vyhlášku, snad dokonce nějaký budoucí definitivní úřední zákaz. Ale vždyť pro takové jednání nemá naprosto žádný důvod? Kde se v něm bere ta jistota? Neobjeví jediný zákon, který by ho k tomu opravňoval! A tehdy jsem si uvědomil, že jednu takovou možnost má ... Přikrčil jsem se - nic. Zatím to neřekl. Nedodal ani slovo, a přesto mi v uších zaznělo: ...na základě či. 2 a 3. odst. 1 zákona ze dne 14, července 1927 č. 125 Sb., o organisaci politické správy. Po pravdě řečeno mohl být upřímnější - takový zákaz pro Martu Kubišovou je přece tak nestoudná diskriminace, že už nemusel brát na nic ohledy, A stejná neupřímnost: okresní tajemník přikázal místnímu tajemníkovi, aby se nám nadále vyhýbal - a znovu ani slovo o zákonu z r. 1927! A co televizní prohlášení čakovického funkcionáře ? Anebo to pokrytecké přezkušování s jediÓ7
ným cílem znemožnit určitým lidem řídit motorová vozidla ? T e n zákon ze dne 14. července 1927 ve svém druhém a třetím článku zní: - Článek 2. (1) Ministerstvo vnitra a politické úřady jemu podřízené jsou povinny... bdíti nad veřejným - pořádkem, klidemy bezpečností a veřejnou mravností a odvraceli v tomto směru všeliká nebezpečenství i odstraňovati nastalé poruchy. Článek 3, (r) Za účely uvedenými v článku 2 mohou politické úřady ve svých úředních obvodech vydávat příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné - jak ve způsobu všeobecných nařízení tak i pro jednotlivé případy... Tenkrát sotva mohlo některého z poslanců, kteří hlasovali pro veřejný pořádek a mravnost, napadnout, že v té chvíli vlastně schválili také zákon o apartheidu. Bylo pro ně tehdy naprosto nepředstavitelné, že i někteří z nich se už za pár let na základě právě tohoto zákona nebudou smět ani projít po nábřeží. Už v roce 1941 vstoupila v platnost tato pozoruhodná vyhláška: - Podle článku 3 odst. 1 zákona ze dne 14. července 1927 č. 125 Sb. o organisaci politické správy nařizuji: 1. Židům bydlícím v obvodu Velké Prahy se nařizuje, aby odevzdali do 14 dnů po vydání této vyhlášky řidičské průkazy, jízdní průkazy motorových vozidel a osvědčení... Povolení k řízení motorových vozidel, jakož i jízdní průkazy motorového vozidla a vlečného vozu nebudou se již Židům udělovati... Sedím ve studovně Universitní knihovny a čtu Židovské listy. Tenkrát už vycházely jenom proto, aby se židé nemohli vymlouvat, že se o nějakém novém diskriminačním opatřeni nedozvěděli včas. Zakázané ulice, zahrady, parky, lesy, prádelny, čistírny, lázně, koupaliště, omezená nákupní doba i jízdy pražskou pouliční drahou, zákaz přístupu í pobývání v blízkosti pražského Hradu, zákaz telefonovat... Obracím stránky. Kolem mne se připravují vysokoškoláci na své zkoušky. Jedna studentka únavou usnula s tváří na objemných skriptech. 13. března 1942 vstoupilo v platnost Vládní nařízení č. 85, které ve svém devátém paragrafu dokonce přesně cituje: - Policejní opatření proti Židům (1) Ministerstvo vnitra a politické úřady jemu podřízené jsou povinny bdíti nad tím, aby veřejný pořádek, klid a bezpečnost, jakož i veřejná mravnost nebyly ohrožovány stykem Židů s ostatním obyvatelstvem... Co s vámi bude, jestliže někdo jednou stanoví, že pro tentokrát třeba právě svým vzděláním a uměním porušujete veřejný pořádek, bezpečnost a mravnost! Náhle jsem měl pocit, že musím zatřást spící dívkou a křiknout na ostatní: teď je přece ze všeho nej důležitější, abychom společně zjistili, jestli na těchto stránkách nejsou také jeho otisky prstů, jestli tady v nich přede mnou nelistoval oni Nepřítel presidenta se ušklíbl a opakoval spokojeně: » Vaše žena nebude nikdy zpívat... « Avšak svůj zákaz zatím stále ještě nezaštítil žádným zákonem. Možná, že nechtěl připomínat minulost, ale proč se pořád tak sebejistě usmíval? Pozoroval jsem ho, jak vzrušeně přechází kolem mne. Vítězné ticho se za nim táhlo místností a já se rychle zmenšoval. Pochopil jsem, že to už dávno 68
všechno domyslel, že si se mnou jenom tak pohrává a že svůj triumf s rozkoší stále oddaluje. Náhle znovu přiblížil tvář a pohlédl mi pevně do očí - byl určitě v Universitní knihovně - každým okamžikem mohl teď začít odříkávat text svého zákona: - Všem občanům, kteří svým souhlasem s Prohlášením Charty 77 vyjádřili odhodlání nadále hrubým způsobem využívat svého práva zastávat svůj názor bez překážky, jakož i práva na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu drze vyhledávat, bez zábran přijímat a neomaleně rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím tak zvaného umění nebo jakýmikoli jinými nekalými prostředky podle vlastní, pracujícímu lidu nepřátelské volby, a tím ohrozili veřejný p o ř á d e k , b e z p e č n o s t a m o r á l k u , s okamžitou platností podle článku 2 a 3 odst. 1 zákona ze dne 14. července 1927 č. 125 Sb., o organizaci politické správy a v souladu s článkem 1 odst. 3b vyhl, ze dne 10. května 1976 č. 120 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech zakazuji... řídit motorová vozidla, telefonovat, bydlet, hrát divadlo, vydávat knihy, zpívat... On však prozatím jenom řekl - můžete jít domů. 17. května 1977.
Julius Tornin JSEM JENOM VRÁTNÁ ...
Řekl mi Vaculík: » To jste neměl dělat. Když chcete být o hladu, tak si hladověte potichu. Nikdo o tom nemusí vědět. Víte, kolik lidí na světě hladuje? Není to filosofické. « Já poznamenal, že mi jde o to, co říkám, co jsem v dopise Rudému právu a televizi vyslovil. Kdybych měl možnost tisknout, dal bych to do novin na první stránku, tučnými písmeny nebo kurzívou. Týden .hladovky není nic jiného, než můj pokus dát dvěma textům - pro Rudé právo a pro televizi náležitou váhu. A v tomto ohledu - i když ne právě v naší zemi - má hladovka svou tradici a své místo. Jak vyjádřit, že mi na něčem záleží - když mi jsou vzaty jiné možnosti? Vaculík poznamenal, že o tom bude přemýšlet. A přece mi z toho zbylo trpko v ústech. Ta absolutní nevíra, že by bylo možné k soudruhům promluvit, že by je bylo možné oslovit! Jsou přece pořád ještě komunistickou stranou. Ve jménu socialismu se dělá celá konsolidace. Idea socialismu opravňuje veškeré mocenské struktury, řízené stranou. Nemohou přece nechat zcela padnout úsilí o socialismus. Vždyť tu jde o ně, o jejich zájem, v konečné instanci o zoprávnění jejich činnosti a jejich existence. A dnes je již po všech těch letech jasné, že socialismus bez svobody 69
nelze uskutečňovat- Alespoň trochu svobody, svobody přemýšlet, mluvit a psát o socialismu! V Rudém právu ze 6. června jsem se dočetl, že ve dnech 13. a 14. června se v Bruselu sejdou představitelé komunistických stran západní Evropy. Já hladovku začínám 13, června. T a shoda dat mne okouzlila. O čem budou v Bruselu jednat? Rudé právo se nezmiňuje. Jistě však budou jednat o tom, co je dnes v komunistickém hnutí prvořadým úkolem: dík dosavadnímu vývoji reálného socialismu byl socialismus ztotožněn s nesvobodou. Toto ztotožnění představuje vážnou překážku pro další rozvoji socialismu v zemích socialistických i pro možné vítězství socialismu v zemích Západu. Půjde jim tedy o totéž, proč jsem se rozhodl držet týdenní hladovku. Napíši jim dopis, nebo pošlu telegram. Mám ještě týden času. Pak mi to připadlo jako nůž do zad našim soudruhům. Hladovka - tak jak je to jejím původním smyslem — to není prostředek, jak tlouci toho druhého po hlavě. Má-li moje hladovka dodat váhu mým slovům, nesmím se uchýlit k postranním prostředkům. V » Informací o zamýšlené hladovce <*, kterou jsem i. vr. odeslal Rudému právu, píší: »Trend socialistické společnosti, orientovaný stále výrazněji na produkování umělých hmotných potřeb, vážně ohrožuje nejelementárnější myšlenky, intence a možnosti socialismu. Je-li vůbec nějaká šance tomuto trendu vzdorovat, pak jedině co neúplnějším rozvojem tvůrčí duchovní činnosti, rozvojem duchovního přisvojování si světa, jehož podmínkou sine qua non je svobodné myšlení, svobodné hledání a svobodná myšlenková komunikace. Svoboda náboženské reflexe světa a svoboda víry je jednou z cest, jež v tomto směru prokázala svou životnost a nosnost. Platilo-li pro počátky dělnického hnutí a pro marxismus 19. století, že svoboda k politickému zápasu o socialismus předpokládá svobodu od náboženství, pak dnes a v socialistickém Československu platí, že svoboda k víře - a pro mnohé občany víra - je nezbytnou podmínkou k tomu, aby vůbec bylo znovu možno o nejzákladnějších myšlenkách a problémech socialismu vážně uvažovat a diskutovat. « - Ta slova a ty myšlenky nelze soudruhům nanutit zvnějšku. Těm myšlenkám se musí sami otevřít. Chtěl-li bych se opřít o komunistické strany západních zemí, vystavil bych svoje slova apriorní nedůvěře, rázem by se stala » nástrojem mocenského boje a, politickou hrozbou. Smysl a poselství hladovky je však jednoznačný: nechci ohrozit toho, komu adresuji svá slova; ten, koho vystavuji možnému ohrožení, jsem nanejvýš já sám. Hladovka tu není nic jiného, než prostředek, který poskytuje možnost a. příležitost nahlédnout pravdu a zároveň k nahlédnutí pravdy nenásilně vybízí. *
*
*
Je pondělí 13. června. Dnes ráno jsem tedy již nesnídal. Šel jsem k holiči: Nechci vypadat »jako chuligán«. Jdu do Rudého práva. Míjím příslušníka VB před vchodem - ani nevím, zda tam má službu, či zda je tam náhodou. Procházím vraty, dostávám se k » Informacím mluvím o tom* že jsem přišel s věcí poněkud neobvyklou, že jsem před čtrnácti dny napsal Rudému právu »Informaci o zamýšlené hladovce že hladovku 70
držím na podporu myšlenek Charty 77, že o hladovce v Polsku psaly noviny jako o »tzv. hladovce «, že bych proto rád držel hladovku pod kontrolou, nejraději v budově Rudého práva. Dnes jsem hladovku začal, přicházím se tedy zeptat. Paní v informacích vzrušeně vstala od stolu: » To je z toho, že máte všeho nadbytek! Vymyslíte si hladovku, « Pak chvíli zmateně hleděla do telefonního seznamu. » Jsem jenom vrátná, ale kdyby bylo po mém, já bych s váma vyfárala! « A opět zmatené vstávání a sedání a hledání v papírech. » Když si chcete držet hladovku, tak si ji držte. « Dovídám se telefonní číslo, čekám, je obsazeno. Paní z informací jde hledat nové telefonní číslo: J> Já. bych vám ukázala hladovku! Stáhla bych z vás kůži, nasolila a měl byste po experimentu., « Dostávám telefonické spojení na vedoucího oddělení dopisů. Ptám se, zda dostali můj dopis, zda jej četli, co si o něm pomysleli. » Co jsme si pomysleli? Že je to pěkná sprosťárna. A vůbec mi dejte pokoj, pane Tomin!
*
A co bude s hladovkou? Týden o hladu je mi milejší, než strach. Že to nemá logiku? A má tu snad něco logiku? Praha, 13. června 1977.
Eva Kantůrková O TES KLI VOS TI SLUNOVRATU
O letním slunovratu se mě vždy zmocní melancholie: i slunce od nás zas začne odcházet; a nějak se nedovedu radovat z nejkratší noci a z nejdelšího dne. A myšlenky mám jen na ty nej základnější věci, to znamená na ty nejnutnějšL Slunovrat není zřejmě bez významu ani v životě ptáků, neboť modřinka, která si tvrdohlavě udělala hnízdo v naší schránce na dopisy, toho dne vyvedla mladé. Modřinku k tomu ovšem jistě vedly důvody zcela praktické, nejdelší den v roce je jistě nejvhodnější pro činnost tak náročnou a nadto
toho dne lilo jako z konve; v tom nečasti kocoura ani nenapadne opustit pelech v zápecí. Vedly jsme s modřinkou od začátku vzrušený dialog: no ty ses pomátla, povídala jsem jí počátkem května a vyhodila jí základ hnízda ze schránky; sem budou denně padat noviny a sem tam někdo pošle i dopis, vajíčka se ti rozmačkají; ale pak jsem odjela na pár dní a po mém návratu měla modřinka hnízdo hluboce vystlané a v úzkém hrdle, vystlaném jemnými pírky a mechem, jsem zahlédla mnoho maličkých vajec. Dopisy, které jí dopadaly na hlavu ozobávala a trhala, na všechna čísla novin se bez rozdílu zeleně vydělala. Vejce šťastně vyseděla a ve schránce se růžovělo na dně hnízda nepočítaných křehkých tělíček zakončených obrovskými zobany, ustavičně rozevřenými k dobrému soustu. Pak zas jsem jednou odjela a noviny se nahromadily a sešlo se i několik dopisů; sýkorka seděla na protější hrušce a lála mi zle. To jsem se polekala! Pro moje pitomé noviny se nedostala k mláďatům, ta hladoví a hlady řvou. A utíkala jsem a utřela z psova přídělu kus syrové sleziny a než se rozzlobená matka vrátila s nalovenými červíky, krmila jsem ty hladové zobany, Neopeřenci, kteří již trochu povyrostli a vzdáleně připomínali ptáky, se cpali slezinou, až se jim zadečky vydouvaly. To však jen do chvíle, než jim to matka rozzuřeně zakázala. Tak se modřince nade mnou dostalo vrchu: jen jsem se objevila v blízkosti schránky, už začala vydávat varovné skřeky a pískat, a zobáčky, jež se tak pěkně umějí zavřít kolem prstu, aby zhltly vábnou pochutinu, se neprostupně zavřely a poslušná ptáčata se tiskla jedno na druhé, hlavičky rozloženy do vějíře, aby se všem dostalo vzduchu. Marně jsem nasekala nadrobno žížalu, sykajíc odporem, marně jsem ptáčata pokoušela slezinou; bylo mi dovoleno jen denně zezadu otevřít schránku, vzít noviny, den ode dne podělanější, jak tělíčka sílila, a užírat se v pocitech odstrčené tety, jež se smí jen z dálky koukat. Opeřila se modrošedožlutě, tělíčka se velikostí vyrovnávala zobanům, oči prohlédly z blány: z hnízda, když jsem sáhla pro dopis nebo pro noviny, sálalo jemné teplo, jímž se vzájemně zahřívala. Jednou jsem jich napočítala osm hlaviček, podruhé deset; malá modřinka se činila. Pískot sýkoreček a jejich volání po soustu a pohled na rozložený vějířek hlaviček patřilo ke dni právě tak jako vůně hvozdíků a růst pichlavých listů okurek. Jen pes sledoval zájem o ně nedůvěřivě a upokojil se teprve po vysvětlení, že modřinka volila místo pro hnízdo prozíravě; zdalipak sis všiml, Eleku, povídám psovi, kterému se nic nesmí říkat rovnou, protože v to neuvěří, že do schránky se žádným způsobem nemůže dostat kocour? Pes kocoura z té duše nenávidí a pronásleduje ho daleko za plot a mé zdůvodnění pobytu modřinčat přijal; někdy dokonce blahovolně ucedil na vrata pod schránkou slzičku: vím o vás a bdim. Tak jsme si krásně žili, já, pes a modřinčata. A o dni slunovratu běžím ráno pro noviny, naložená melancholicky, a schránka je prázdná. Jen rozleželé hnízdo, jak zdatně těch deset ptáčků vyrostlo a jak jim začalo být těsné. Ptáčata se opile potácela na nožičkách ještě nepocvičených zemskou tíží a rozmachovala křídla k letu; pípala a tíkala hlasitě ve vysoké trávě, do níž pršelo. No tos tomu dala, povídám jí, seděla 72
na sloupku vrat a nabírala vzduch k varovnému křiku, pojdou ti zimou! A práce mi nijak nesla od ruky* starost mě neustále poháněla podívat se, kolikátého potomka už z té trávy zachránila. Zachráněna seděli na střešním hřebenu a na nejvyšších větvích třešně, přečnívajících ze zahrady za domem, a i na dálku vypadali statně a spokojeně; záhadu,, jak je dostala nejdřív ze schránky do trávy a potom z trávy až tam nahoru, mi neodhalila. Během dne jich odvedla osm; dvě zůstávala ve vysoké trávě sousedčiny zahrádky a zoufale křičela. Byla to ta, která po celou dobu doháněla své bratry a sestry na dně hnízda, zvlášť jimi všemi zahřívaná, ale také nejvíce odstrkovaná od chutných soust. Bylo zřejmé, že si s nimi sama neporadí; jedno ještě ani kloudně nevidělo a druhé tak tak máchalo křidélky na znamení, že ví, že je má; ale vzlétnout nedokázalo. Vidíš, řekla jisem, tihle potřebovali ještě den nebo dva. A dala jsem je zpátky do hnízda, A sousedce, na jejíž zahradě jsem je vybírala z trávy, povídám: »Přece je nenechám sežrat vašemu kocourovi. « o Kocour taky něco musí žrát,« křičela na mě a smála se. »Ne,
73
Jan Trefulka ZÁVISTI
Když tady napíšu, že jezdím na jižní Moravu kvůli jednomu propadlému mostku, budou mne kamarádi považovat za pokrytce a nekamarádi za blba. Kamarádi vědí, že mne tam táhne dobré pití, nekamarádi říkají, že je to chlast. Jenže od jisté doby, kdy má nevinná přítomnost způsobila tu a tam známým obtíže, raději se spřáteleným sklepům vyhýbám. Bylo by mi líto, kdyby do nich začali chodit gustýři, po jejichž návštěvě by třeba pan Müller prohlásil, že se s panem Thurgau nikdy neviděl a Ryzlink Rýnský by ani do pátého kolena nechtěl mít s Rýnem nic společného. A protože by bylo nanejvýš hloupé pít na jižní Moravě víno po hospodách, jezdím na jižní Moravu jen tak, dejme tomu kvůli zbořenému mostku. Turista, který putuje od Janova hradu po zelené značce do Lednice, jej nemůže minout. Právě .ve chvílí, kdy začne prožívat trochu zvrhlou krásu lužního lesa, vždycky lehce páchnoucího provlhlým dřevem a trouchnivinou obrovitých starých buků a dubů, když okusí houštiny kopřiv a jiných podezřelých travin a bylin, které má žena všechny šmahem označuje za jedovaté, právě ve chvíli, kdy si začne pochvalovat pevnou cestu, jež panu knížed bezpochyby sloužila při vyjížďkách do letohrádku, když už měl po krk rodinného života, právě když vystoupí z lesního zeleného příšeří na slunečnou louku dorazí neúprosně k tomu místu, kde cesta končí trámy, trčícími nad bažinou. Po obou stranách rezatá, stojatá voda, žabince, vodoměrky, mokřisko. Už několik let to prožívám znovu a vždycky stejně. Vidím pokračování cesty, vzdálené osm nebo deset metrů, na pohled blízko, na skok daleko. Vím, že je to nesmysl, a přece vždycky znovu hledám možnost, nemohu se smířit s neexistencí mostu tam, kde by měl být. Dokonce jsem si už v tísnivém snu jednou vysnil jakýsi zbytek zábradlí, po němž by bylo možné přejít a uvěřil jsem, že to tak musí být i ve skutečnosti. Ale nebylo tam a není tam. A tak jenom stojím a je mi trapně z bezmocnosti člověka, který nemá křídla, jemuž zbořený mostek zabraňuje pokračovat v cestě, která se mu líbila a na níž mu záleželo. Ten nepatrný kousek prostora, který po něm zůstal a jejž vrabec přeletí trojím mávnutím křídel a pulec přeplave trojím mrsknutím ocásku! Stydím se za sebe a mám vztek na lidi, kteří jistě někde mají dřevo na nový můstek, ale proč by stavěli, když jej nepotřebují! To jenom já jej potřebuji pro svou, z jejíich hlediska zbytečnou a vlastně nepochopitelnou pouť po kraji, který oni vidí patrně docela jinak než já. S pócitem porážky obcházím bažinu a raději se už nedívám zpět, když konečně dorazím znovu na cestu. Závidím pak divokým husám jejich těžký let a volavkám popelavým jejich veliká, černá hnízda ve vrcholcích stromů, neboť nepotřebují k životu nic a nikoho než svůj instinkt. Závidím rackům jejich křik a staletým stromům, uprostřed širých luk raněných mrtvicí, jejich tiché umírání. 74
Obcházím panské seníky, rok od roku děravější, hospodářská stavení, maskovaná v krajině jako letní sídlo, pivovar, schovaný za impozantní barokní bránou, starorakouská nádraží s dřevěným, vyřezávaným sloupovím, letohrádky uprostřed borového lesa a zadky antických bohyň, do hloubky pohlazené střepinami granátů. Jsou to poselství z dob, kdy lidé cítili potřebu zakrývat úsilím zkřivenou tvář všednosti závojem krásy. Inspirovali se hladinou rybníka, zvlněnou laskavým větrem, úponky révy, křídly a letem ptáka s teplým doupětem, přimknutým ke křivkám krajiny. Dnes napodobují tvary hmyzího světa, čnící termití stavby, šikmá křídla hovad a zploštělá těla dravých brouků. Bojím se, že za tou změnou věcí vězí něco víc než jenom náhodná móda nebo zákon účelností. Objíždím nejnákladnější hranici světa. Je to hranice zahrada, s pečlivě uhrabanou půdou a pěšinkami umetenými ocasy vlčáků, hranice dílo, hranice pomník, kde už chybějí jenom záhony macešek. Sestává ze tří řad dřevěných sloupů, jaké bych potřeboval na opravu mostku. Na zaplavených humnech, po kalných vodách, uprostřed prken a utopených krtků plujou labutě. Zjevení o kráse, která zůstává stejně krásná, ať loví v čemkoli a pluje mezi odpadky a zdechlinami. Za několik let zmizí pod vodou nejen kurníky, ale i domy a turistické prospekty budou vychvalovat přednosti moravského Balatonu, který ovšem bude o Palavu pěknější. Jenom nevím, jestli tam ještě budou plout labutě. Na dálku cítím pachy a vůně, které vanou z otevřených vinných sklepů. Jižní Morava mě zkouší a pokouší. Bohužel nadarmo. Už drahný čas se mi zdá, že mi někdo chodí na život a že mi z něho ukrajuje právě tam, kde mi na něm nejvíc záleží. V obci Ladná nedaleko Lednice stojí na náměstí železný kříž z minulého století, opatřený tímto ošidným nápisem: UKŘIŽOVÁNÍ KRISTA PÁNA BUDIŽ CHLOUBA NAŠE
Dlouho před ním stojím a myslím na lidi, jejichž jedinou chloubou je, že někoho nebo něco ukřižovali. Nevím, co bych jim měl přát. I zaživa je jim totiž země vždycky lehká. V Brně 16. srpna 1977
Petr Pithart JARNÍ ÚNAVA
Dějí se u nás teď věci! Člověk nevěří svým očím - stačí otevřít noviny. A co toho ještě v novinách není! Ostatně ani v tom ne, co se opisuje na strojích. Například to o boji psů s jedoucím drátem. O tom se nenapíše - nikomu se to k ničemu nehodí. Abych byl upřímný: jako čtenář sám bych patrně mnoho chuti o tom číst zprávu asi neměl. Je to totiž prachšpatná zpráva, docela nic z ní neplyne a pak, ta představa jedoucího drátu, který se pokou75
síni zastavit zubama, a k tomu se ještě bořím do sněhu - to je, sami uznáte, představa za hranicí snesitelného. Já ovšem ne, ani V y zajisté, to psi se pokoušejí, tedy psíma zubama se pokoušejí zastavit drát - ale ani to přece- není o mnoho lepší. A pak, řeknu to rovnou: nezastaví jej. Myslím, že právě to jsou ony » věci mezi nebem a zemí <0-, jak se říká: drát (vlastně ocelové lanko) jede kousek nad zemí, někde se po ní přímo šourá. Země je hojně zasněžená a tak to pěkně klouže. Psi pak na té zasněžené zemi v marném boji s drátem. T o přece jsou ty věci! Mezi nebem a zemí - co 0 nich ale nenapíše nikdo: nikomu se k ničemu nehodí a mně už vůbec ne. Nebyl jsem v zimních horách patnáct let, a tak jsem mnohému zprvu nerozuměl. Byl jsem z vyprávění jiných připraven na nekonečnou frontu u vleku ve Špindlerově Mlýně - ne ovšem, že bych jej potřeboval použít. Ale podivný a tuze nepříjemný zvuk, který sílil, jak jsem stoupal k Martino vce? Jeden kov drtil druhý, ba požíral jej, a zdálo se zprvu, že jen ten tvrdší žere měkčí ... Proč? Proč skřípění tak vytrvalé, proč pár desítek metrů pod samými nebesy ? Až na místě jsem zjistil, že je tam také vlek, špatně seštelovaný, nenamazaný. Malý vlíček pro místní hosty: tak šikovně umístěný, že lyžaři mohli se do něj navléknout vlastně ještě v jídelně, nechat se vyvléci až těsně pod hřeben, kde se z něj obratným pohybem vyvlekli a s větší či menší rutinou se pak provlékali mezí pomyslnými slalomovými brankami - zase až k jídelně. Dobře vymyšlené, šikovně namířené, věru! Jen ty momenty, kdy jako by se měkčí kov na oplátku zakusoval do tvrdšího, byly zážitkem - řekněme hodně silným. Jako přehnaně konkrétní hudba. Ale frajeři v rakouské výzbroji sjížděli v malebných obloucích, aniž je to zřejmě rušilo. Byli zcela ve vleku toho vleku. Sesunul jsem se dolů k Fučíkově boudě. Jiné dva kovy v sobě: ještě menší vlíček, ale na louce nikde nikdo, jen dvě děti z Německé demokratické republiky. Rodiče je nejspíše vyhnali shazovat váhu, nacpanou do blýskavých umělých tkanin a sami si dávali dvacet... Proč se ale nechávám rozptylovat zbytečnými detaily? Vlastní zpráva (ano, to, o čem se v novinách ani jinde nepíše) začíná teprve ted: z Fučíkovky právě vybíhají dva psi. Je na první pohled zřejmé, že vybíhají jen a jen proto, že musí, že nemají na vybranou. Psi jsou, ó běda, tak velice tlustí! Jako ty děti ze spřátelené ciziny. T y mají aspoň boty-kopyta. Těžcí psi se boří, často padají. Jsou to fenky: hladká břicha s bradavkami, poraněná zmrzlým firnem. Celé měsíce leží ti psi v kuchyni, zřejmě jen s malými přestávkami myslí na drát a pak, dočista vynervovaní - jako my lidé - žerou všechno co zbyde, a že toho zbyde. Občas je vypustí a oni pak rovnou k drátuj jejich běh je nemotorný, ale o to usilovnější. Běží a zoufale štěkají: Dnesl Dneska nebo nikdy! Ted o drátu. Stojí a přece nestojí: jede, ujíždí, ale neujede. Stále je tu 1 (dialekticky?) není. A zase není a je. T u se plouáí kousek nad zemí, tu zase jede po sněhu. Sám nic netáhne - dvé spřátelených dětí se do něj občas zapřahá zvláštním hákem. Většinou však jede jen tak - děti upadly a ospale si pomáhají se vstáváním. Jede a jede, neveze ani kus masa, ani psa ženicha neveze na tu ztracenou vartu, ba ani drzou kočku k honění. Přiváží zato znovu 76
a znovu staré pachy - značky. Značky vyjíždějí nahoru a přijíždějí zezdola ... Jak vzteklá může být nuda! Značky, to jsou všechny ty dnešní, včerejší, předvčerejší pokusy zachytit drát. Zastavit jej. Zakousnout. Zakousnout ten nesmysl, urážející zdravý psí rozum. Nebo nejlépe překousnout tu absurditu: cuMa by sebou, jednou, dvakrát a zastavila by se. Chvíli by se snad ještě kroutila ve sněhu - bestie jedna železná (vlastně ocelové lanko). I tlustý pes správně chápe, že tohle »stojí to i jede (dialekticky) zároveň <* jie nekonečno falešné, podvod, šaškárna. Ale zuby do ní nejdou: sklovina zubů se ulamuje, zuby bolí, jako by v nich řádila tupá vrtačka opilého dentisty. Dásně znovu a znovu krvácejí a čumák je odřený od zledovatělého sněhu. Psi vztekem i bolestí kňučí, ale dál vedou svůj každodenní boj s blbostí drátu-idiota. Který stojí i jede zároveň a neveze nic. Žádnou zprávu, žádnou naději, ba ani trochu opravdového pocuchání. Stojím opodál, trnou mně zuby a zdá se mi, že v ústech cítím chuť krve. Nemohu se na to dívat ani o chvilku déle. Stejně jako včera, jako předevčírem sesouvám se ještě níž k Medvědí, zcela bez požitku z jízdy. Pak o tom přemýšlím a nenapadá mě nic, zhola nic. Nic, nic, a přesto na to musím myslet pořád, i tady v Praze. Ba ne, právě že to není symbol něčeho, či snad dokonce proti něčemu. Je to zvuk (a bolest!) psích zubů (psích!), zastavujících drát jedoucí po prázdné zasněžené louce; kolem mlčící, netečná hmota hor, zmalátnělá březnovým sluncem. Možná tedy, že přece něco. Možná je to způsob, jakým se oklikou těším na letošní jaro. Ovšem, nic jiného, než poněkud předčasná a, to připouštím, snad poněkud nervózní jarní únava. io. březen 1977
Ivan Klíma LETNÍ NÁVŠTĚVA NA CHODSKU
Když jsme dorazili na Chodsko, zjistili jsme, že se tu po čas naší mnohaleté nepřítomnosti příliš nezměnilo. Něco nových samoobsluh a něco nových paneláků. Z domažlického náměstí vyloučen automobilový provoz. Pokud se týká paneláků: až člověk žasne, že se dosud nenalezl nikdo odpovědný, kdo by pochopil, že co se snad hodí pro Ostravu, nemusí se hodit pro Domažlice a už se vůbec nemůže hodit pro vesnici stulenou kolem jedné kulaté návsí. Ale proč se rozčilovat? Jako bychom všichni neznali důvod, proč tomu tak je. Po celém Chodsku jsou roztroušeny pamětní desky, busty a pomníky ponejvíce českých spisovatelů. V tomhle domě čtyřikrát pobýval K. J. Erben 77
a o kousek dál mistr Jirásek. Vděčný národ vzpomíná také Boženu Němcovou a Jindřich Baar ulit do bronzu obzírá svůj kraj z boku Čerchova. Občas, vytesán do kamene, objeví se ušlechtilý citát. Zaslali jsme mistru Kohoutovi pohled s mírně nadživotním kolegou Baarem a připojili povzbudivý text, který mu měl připomenout údobí, kdy mistrům pera stavěl vděčný národ pomníky, namísto aby mlčky přihlížel, jak je vystěhovávají z bytů. I když popravdě řečeno pomníky vždycky stavěli mistrům až po smrti. Zmíněná již Božena Němcová neumírala právě obklopena strarostlivou péčí vděčného národa a Karla Havlíčka doprovodila na poslední cestě sotva hrstka nej zatvrzelejších disidentů v čele se stále zmiňovanou paní Němcovou. Jako bychom to všichni neznali. Chodsko umělce přitahovalo. Takovým soustředěním velkých jmen může se pochlubit málokterý kraj. A dneska? Kde jsou Domažlice dneška? Pominu-li zámek Dobříš, jenž slouží val spíše odpočinku než inspiraci, a kam je ostatně už po leta většině slušných spisovatelů vstup zapovězen, napadá mi jen jedno pražské předměstí mezi nezasvěcenými proslulé především svým letištěm. Představuju si čtverhranné desky ozdobené pěknými bronzovými hlavami: Zde nuceně strávil těsně před svou smrtí mnoho neužitečných hodin nej větší český filosof prof. Dr. he. J A N P A T O Č K A věnuje obec českých filosofů anebo
zde nedobrovolně po čtyři měsíce pobýval dramatik světové proslulosti V Á C L A V H A V E L Věnuje vděčný český národ
Jako bychom tyhle desky všichni neznali. V obci Stráž navštívili jsme starou a moudrou paní Kozinovou. Je jí dvaaosmdesát roků a jak jméno prozrazuje, může se po muži hlásit k rodu rebelů. Domek má pěkný, několik zbytků selského nábytku, v truhle nádherné kroje z časů minulých (naposledy svůj kroj oblékla na pohřeb mistra Jindřicha Jindřicha), na zdi fotografie. Na té největší ona sama podává chléb a sůl prvnímu našemu presidentovi, který byl rovněž filosofem a přesto se dožil požehnaného věku. Jenže to už je tak dávno, skoro to už ani pravda nebude. Paní Kozinovou ještě mnohokráte fotografovali, protože jaksi představovala dobrou tradici starého selského Chodska, pročež ji později vystěhovali z domu a zakázali pobyt v rodné vsi. Po svízelné anabasi nalezla přístřeší v domažlické nemocnici, kde ji zaměstnali jako kuchařku, ačkoliv už měla dávno věk do penze. Dvacet let pracovala v kuchyni a když jí bylo sedmasedmdesát, konečně do té penze šla a protože se časy mezitím změnily, už se mohla zase vrátit do své rodné vsi. Vzdor těm zkušenostem anebo právě moudřejší o ně nás paní Kozinová úpěnlivě žádala, abychom se kolem rozhlédli a povšimli si, jak se vše za leta změnilo, lidem ve vsi jak se daří, kolik nových domů a aut, také péči o děti ocenila a závodní kuchyni, pět set čtyřicet tři koruny, které jí stát vyplácí co vydatnou penzi, a nové vztahy mezi 78
lidmi, neboť, jak pravila, chtěj!-li se íčko dva vzít, nikdo nehledí na původ, což se za jejího mládí zhusta činívalo ... Paní Kozinovou nedávno nechali promluvit i v televizi. Ona tam prý prohlásila, že už Chodsko dávno není Chodskem. Jestli tím myslela, že stateční Chodové už vymřeli a není, kdó by hranic střežil anebo ty spousty auťáků, co parkují nad pomníkem mistra Baara, anebo že už se kroje nenosí, písně nezpívají a spisovatelé nectí - nevím. Na samém kraji Chodska anebo už dokonce kousek mimo jeho území jsme se dostali až k hraničnímu pásmu. Zaujala nás zahrada plná skalniček na tomhle jinak opuštěném místě vzdáleném sotva sto metrů od výstražných tabulek. Majitelka - starší už paní - nás vlídně pozvala do zahrady, abychom se mohli pokochat květy trvalek. Později si začala stěžovat na Íiryzce, kteří žerou a žerou, a vyhubit je nelze. Jako bychom tohle všechno už neznali od profesora Kosíka, Navzdory hryzcům to však bylo povzbuzujíc! spatřit útěšnou zahrádku tak blízko zlověstných tabulek. Vyslovili jsme své uznání, ale dostalo se nám vysvětlení, že ještě nedávno tabulky ani vidět nebyly, jenže je stále posunují blíž a blíž zahrádce,, Na zpáteční cestě dcera řekla: »Vidíš a zase nám kus země uhry zlil « Protože neměla zjevně na mysli maličké hlodavce ale kohosi vnějšího, před kým nás kdysi Chodové chránili, opravil jsem ji: » To my sami se uhryzáváme!« Dceři se příliš nezdálo, že bychom měli takovou hryzací schopnost a naskytla se skvělá příležitost k rozpravě o tom, kdo jsou skuteční hryzci, kdo jenom vděčný národ, kdo stateční Chodové a kdo jsme vlastně my. Raději jsem to téma kvapně opustil - protože konce podobných rozprav jako bychom je všichni neznali. i. 8. 1977
79
INHALT Nr. SS
Studien und Artikel DIE Q E K U M E N I S C H E B E G E G N U N G IN M A U L S MARIE MUTOIOVA-THULSTRUP:
D E R HEILIGE GEIST I N D E R K I R C H E , DIE C H A R I S M A T I S C H E B E W E G U N G , DIE EINHEIT IM GEISTE
JAN MILÍČ LOCHMAN:
W A S IST Z U T U N M I T D E M C H R I S T O L O G I S C H E N » V E R E D E U S «?
JOSEF KREJČÍ:
DAS W O R T
ALEXANBER HETOLEH:
DAS GEBET U N D
KAREL SKALICKÝ:
GOTTES IN D E R DER
KIRCHE
OEKUMENISMUS
PROLEGOMENA ZUR ZUKÜNFTIGEN TSCHECHISCHEN GESCHICHTE
PHILOSOPHIE
DER
Li Cera tura DIE F E U L L E T O N E N VON L. VACULÍK, J. MORAVEC, J. TOMIN, E. KANTŮRKOVÉ, J. TREFULXA, P. PITHART, I. KLÍMA
S O M M A R I O No. 55
Studí e ar ti co li L ' I N C O N T R O E C U M E N I C O IN
MAULS
MARIE MIKULOVA-THULSTRW:
L O S P I R I T O S A N T O N E L L A C H I E S A , IL M O V Í M E N T O CARISMATICO, L'UNITA NELLO SPIRITO
JAN MILÍČ LOCHMAN:
CHE
FARE
CON
L'AFFERMAZIONE
GICA « VERAMENTE JOSEF KREJČÍ:
LA
ALEXANDER HEIDLIR:
LA PREGHIERA
KAREL SKALICKÝ:
PAROLA
DI
DIO E
CRISTOLO-
DIO»? NELLA
CHIESA
L'ECUMENISMO
I P R O L E G O M E N I A L L A F U T U R A FILOSOFIA DELLA STORRA C E C A
Lctteratura I F E U L L E T O N I DI L . VACULÍK, J. MORAVEC, J. TOMIN, E. KANTÖRKOVX, J. TRHFULKA, P. PITHART, I. KLÍMA
