STRATEGIE KROPICÍ KONVE

U člověka, stejně jako u jiných živočichů, je mužské pohlaví oním rizikovějším, křehčím a vykazujícím větší variabilitu i větší ztráty ve všech věkových kohortách (novodobá představa, že ženy představují „menšinu“, je pravdou nanejvýš metaforicko-ornamentální: ve skutečnosti tvoří krom u novorozenců většinu, byť třeba těsnou, ve všech společnostech i vrstvách). Jako by žili podle Nietzscheho přání gefährlich leben z Radostné vědy (1882)… Mužské pohlaví nejen produkuje mikrogamety, tj. spermie, v počtu o mnoho řádů větším než ženské tvoří makrogamety, tj. vajíčka, jimiž příroda vskutku šetří (u žen a samiček vyšších živočichů se nejedná jen o produkci makrogamet – žena do vytváření svých vajíček investuje mnohem méně nežli muž do spermií – jako spíše také o graviditu, inkubaci, kojení a další podobnou péči: jeseteřice do vajíček investuje energeticky jistě mnoho, ale po vytření se už o nic dál nestará).

STRATEGIE KROPICÍ KONVE V biologizující literatuře bylo mnohokrát zdůrazňováno, že samčí životní strategie je odlišná než samičí (samčí tzv. r-strategie a samičí K-strategie) a konkrétně v případě člověka se jedná o jakýsi „boj pohlaví“ – muž se snaží rychle kopulovat (a tedy alespoň nepřímo i oplodnit) a potom se pokud možno ze všech závazků vyvléct a zmizet, žena naopak partnera k sobě připoutat a zajistit tím trvalého „zásobovatele“(anglosaská literatura skutečně používá pojmu provider) sebe i potomků: to se může kombinovat se strategií navázat na sebe mírného a obětavého „zásobovatele“, ale nechat MUŽ JAKO EVOLUČNÍ INOVACE?

komarek_muz-jako-inovace_sazba.indd 39

39

31.8.2012 10:41:09

se oplodnit jiným, „kvalitnějším“, ale trvale nedostupným mužem (je pozoruhodné, že hormonální antikoncepce údajně mění vyladění žen právě ve směru od preference drsných maskulinních typů k submisivním „pečovatelům“, po jejím vysazení se ovšem původní preference vrací, největší je právě vždy v ovulační fázi cyklu a poté opět slábne: toto ovšem platí jen pro ženy, které už partnera mají a nevědomě plánují takovýto „eugenický odskok“ – např. Klapilová et all., 2012). Oboustranná žárlivost pak má sloužit jednak ke garanci otcovství, pokud už se musí muž o děti starat, jednak k jeho kontrole a udržení, aby při svém „čenichání po příležitostech“ nezašel příliš daleko a jednoho dne nezmizel „za jinou“. Na „strategii kropicí konve“ jistě mnoho je a mužských příležitostných nevěr se zdá být výrazně více než ženských – dopátrat se v této věci jasných čísel je velmi obtížné: muži udávají vždy více sexuálních partnerek než ženy partnerů a vzniká pak otázka, jak tato čísla dát dohromady (např. už Kinsey et all., 1948). Mužskou relativní nevybíravost ve věci příležitostných sexuálních aktů ukazuje nejlépe už mnoho let stará kazuistika jednoho ústavu pro poměrně těžké oligofreničky, mnohé trvale ležící: jednoho dne vedení s podivem zjistilo, že řada jejich chovanek je v relativně pokročilém stupni gravidity – původci byli malíři pokojů, kteří místnosti před časem bílili. Lépe než učené studie ukazují odlišnou strategii obou pohlaví obrazy erotického života, které s oblibou sledují, popřípadě o nich čtou („džendrově nonkonformní“ jedinci jsou v tomto směru spíše výjimkou). Čím je pro muže pornografická produkce s její drsnou přímočarostí (oproti ženám, více auditivním a taktilním, ale také olfaktorickým, hrají v mužském světě optické obrazy zcela klíčovou roli), to pro ženy dnešní telenovely či donedávna beletristická produkce typu někdejších „románů pro služky“, kde se chudé, leč ctnostné dívky po překonání rozmanitých úkladů a protivenství provdávají za bohaté průmyslníky či šlechtice. Jejich moderní analogie typu dnešních „harlekýnek“ ukazují v zásadě totéž: řekněme kardiochirurg a extrémní horolezec nakonec dospěje do kýženého vztahu s hlavní hrdinkou, zanechav horolezení, nikoli ovšem kardiochirurgie (ten pravý „rajc“ je orat se zubrem, nikoli s volem). Je typické, že nemá-li se literární žánr zvrhnout v drsný realismus, či dokonce naturalismus, musí román v tomto okamžiku, nejpozději po narození „rozkošného děťátka“, končit. Navzdory všem emancipačním snahám zůstává podnes pro řadu žen sňatek středobodem životního usilování vůbec a je těžko si nevzpomenout na nejvýznamnější den v životě turecké ženy tradičních dob, tzv. „obdivování nevěsty“: den před sňatkem seděla nevěsta v přepychových šatech na zvýšeném pódiu ŽÍTI NEBEZPEČNĚ


40

31.8.2012 10:41:09

v otcovském domě a ženy z příbuzenstva, ale i náhodné kolemjdoucí, ji hlasitě obdivovaly a chválily, jak je krásná a nádherně ustrojená.

EVOLUČNÍ LABORATOŘ Dalo by se říci, že samci obecně jsou jakousi „evoluční laboratoří“, kde se zkoušejí nové modely konstrukční, etologické i kombinační a kde nějaká ztráta nepadá téměř na váhu – i frekvence mutací je u mužů a samců větší (např. Flegr, 2007). Schopnost oplodnit větší počet samiček dává přeživším „hazardérům“ reálnou šanci na uplatnění. Celý fenomén začíná už větší pohyblivostí a pronikáním do neznámých prostředí: u hrabošů i lidí se samečkové potulují od mateřské kolonie mnohem dál než samičky – kilometrový výlet je pro hraboše tímtéž co pro člověka cesta do Austrálie (dnešní civilizovaný svět je tak bezpečný, že v jeho systému letišť, hotelů a výletů nějaká opravdu drsná explorace vlastně už ani nepřipadá v úvahu a obě pohlaví, ba malé děti, mohou cestovat stejně jako kdysi chodit na procházku za humna). Jung se při své cestě do Afriky v roce 1925 podivoval, jak mnoho mladých mužů, odjíždějících „do kolonií“, s nimiž si vyměnil na lodi adresy, zemřelo během několika mála let. Mladí řemeslničtí tovaryši byli přímo nuceni několik let vandrovat po celé Evropě, zatímco u panenek se očekávalo, že budou sedávat v koutě: i v uprchlickém lágru v Traiskirchenu u Vídně v 80. letech 20. století naprosto převládali mladí muži – dvojic a rodin bylo už méně a samostatně přicházející paní a dívky obývaly v rozsáhlém areálu jen malý domeček. Větší vagilita je doprovázena i větší vulnerabilitou: Ve všech věkových kategoriích mají muži větší úmrtnost, byť mezi novorozeňaty lehce převažují (zhruba 106 chlapečků na 100 holčiček, např. Zankel, 1999). Muži jsou však už jako plody a novorozenci citlivější vůči negativním vlivům a rovněž vůči neuspokojivému rodinnému a výchovnému prostředí – i relativně malá výchovná chyby u nich může mít značné následky (tzv. primární poměr pohlaví, tj. v momentu vzniku zygot, je u člověka ještě mnohem strmější, zhruba 160 : 100 ve prospěch mužů, mnoho mužských zárodků však odumře či je potraceno). Celá řada nemocí, vad a nepravidelností má u mužů buď výhradní (barvoslepost, hemofilie), nebo výrazně vyšší výskyt (autismus, hyperaktivita, poruchy učení a čtení, koktavost, levorukost). Střední délka života mužů je ve všech současných společnostech snad kromě Namibie a Jihoafrické republiky o několik let nižší (u nás v roce 2005 o 6 let), někdy dosti značně (fenomén sám se však vyvinul až tak na MUŽ JAKO EVOLUČNÍ INOVACE?


41

31.8.2012 10:41:09

přelomu 19. a 20. století, do té doby byl vyrovnáván zvýšenou úmrtností žen při porodech, dnes téměř zcela odstraněnou – je rovněž pochopitelné, že ženský organismus, dimenzovaný na deset i více porodů a kojení, má v případě nevyčerpání této kvóty značné „rezervy“). Muži také méně vzdorují chorobám a snáze umírají než ženy ve srovnatelných situacích. Testosteron je zejména při vyšších hladinách údajně rizikovým faktorem i pro imunitní systém a zhoršuje jeho funkci (např. Folstad a Carter, 1992), byť by na druhé straně zapříčiňoval zvýšení množství svalové hmoty a větší tělesnou sílu i robustnější kostru. Se zvýšenou hladinou testosteronu se pochopitelně zvyšuje agresivita i ochota „jít do rizika“.

BRATŘI TODESTRIEB-U ANEB DÉMON TESTOSTERON Todestrieb, freudovský „pud k smrti“, mají muži silnější a mají k smrti jaksi blíže: rádi a víc si s ní zahrávají. Smrt, ač ji nemáme rádi, patří ke světu stejně jako život – vzpomeňme si na starou pohádku „Dobře tak, že je smrt na světě“, kde mazaný švec nakonec dobrovolně pustí kmotru zubatou, kterou důmyslně chytil a neutralizoval: pokud by fungoval vznik a nefungoval zánik, byl by svět zhruba v situaci kojence, jehož je povoleno krmit, ale ne přebalovat. Míru agresivity lze u pokusných zvířat zcela neproblémově zvyšovat přidáváním mužského pohlavního hormonu, který působí nejen řadu morfologických změn během individuálního vývoje (blíže Kastrace), ale i zcela zásadní proměnu vnitřního vyladění. Ve všech zemích bez rozdílu jejich pohledu na džendrovou problematiku končí v kriminále zhruba desetkrát více mužů nežli žen – to jistě není náhodné či to není dílem „vaginokratických“ soudkyň (správný řecký pendant k slovu „falokracie“ by ovšem byla „hysterokracie“). Pro nepřátele genetického determinismu je dobře zde položit otázku: Který chromozom desetkrát zvýší pravděpodobnost, že se dostanete za mříže, zejména za nějaký násilný delikt (např. Wrangham a Peterson, 1996; Daly a Wilsonová, 2003)? Inu, chromozom Y (vražda muže na jiném muži je dvacetkrát častější než vražda ženy na jiné ženě, i vraždy žen na mužích jsou vzácné, rovněž vražedkyně operující mimo rodinný okruh patří k naprostým výjimkám). Rovněž počet dokonaných sebevražd je v mužské populaci asi čtyřikrát vyšší (muži výrazně více volí sebevraždu oběšením, střelnou zbraní a jako jediní zvolí občas sebeupálení, u žen je větší prefeŽÍTI NEBEZPEČNĚ


42

31.8.2012 10:41:09

rence pro jedy, utopení a skoky z výšky, celkově u nás schází vlastní rukou asi 1,5 % obyvatelstva), stejně jako automobilových a motocyklových nehod (percentáž i poměr pohlaví jsou velmi podobné jako u sebevražd, na celkový podíl 6,6 % úmrtí na vnější příčiny tato čísla doplňují zejména pády a jejich následky) – dopravní nehody a sebevraždy patří ve vyspělých zemích v tomto pořadí k hlavním a v podstatě jediným příčinám úmrtí mladších mužů (pro naše území blíže v internetových údajích Českého statistického úřadu). Tím nemá být řečeno, že agresivita žen je nulová, je možná srovnatelná, ale mívá jen zřídka povahu otevřené fyzické ataky, spíše bývá verbální povahy s cílem docílit společenského ostrakismu dotyčné či dotyčného. Moderní civilizace paradoxně vysoce adoruje kompetici a „asertivitu“ a zcela odsuzuje fyzickou ataku: kdo dá svému konkurentovi facku, je zcela odepsán, kdo o něm napíše utrhačný úvodník, platí za hrdinu. Celkově vzato je ženská či obecně samičí životní strategie zacílena na minimalizaci rizik, od nehazardování s vajíčky a touhy po „jistotách“ až po odmítnutí otevřeně násilných řešení – už zmíněný pojem „zbabělost“ ukazuje právě na tuto strategii minimalizující rizika, jíž se dostalo po běsnění obou světových válek obecného rozšíření a uznání. Agrese se sice v typickém případě projevuje navenek – dodejme, že u chlapců je i výrazně více dětského sadismu cíleného na zvířata a že i fyziologické experimenty, představující jakousi kultivovanou a společensky schválenou formu téhož, jsou či bývaly doménou mužů –, ale může se velmi snadno obrátit i proti sobě samému. To se děje jednak mnohem větší odvahou riskovat, a to i tam, kde v podstatě netřeba – při extrémních sportech, motorismu, atd., ale i při sebepoškozování zcela otevřeném a přímém, třeba v podobě sebevražd či u vězňů. U žen je mnohem větší strach před poškozením a opatrnost, méně sebepoškozování, a pokud se vyskytuje, je většinou nekrvavé – třeba poruchy příjmu potravy. Testosteron působí i rizikové chování v mnoha dalších oblastech, třeba větší sklon k užívání drog a alkoholu, společenskou nonkonformitu a projevování odlišných mínění a další momenty, které mohou být za okolností pro své provozovatele nebezpečné. V současné klidné a bezpečné společnosti jedinci s vysokou hladinou testosteronu nejsou právě nejúspěšnější: jsou sice energičtí a schopní riskovat, konat rozmanité „hrdinské činy“ a dominovat při setkání tváří v tvář, ale zároveň netrpěliví a neschopní dlouho vykonávat nudné a ubíjející aktivity (Lippa, 2005). Mozky obou pohlaví se poněkud liší i anatomicky (lidský mozek je velmi plastický a dynamický systém a je ovlivnitelný nejen hormonálně během fetálního vývoje, ale v omezené míře se „zadrátování“ jednotlivých neuronů může měnit MUŽ JAKO EVOLUČNÍ INOVACE?


43

31.8.2012 10:41:09

během celého života se stále klesající dynamikou). Maskulinní typ utváření mozku je ovlivněn výškou hladiny fetálního testosteronu – produkuje jej z převážné většiny fetus sám –, zatímco pro femininní typ mozku je rozhodující právě jeho nízká hladina, méně už hladina ženských hormonů, estrogenů. Nejedná se samozřejmě o dva distinktní typy, ale o jakousi plynulou škálu – i mozek homosexuálů se neuroanatomicky poněkud liší a je více či méně posunut k femininnímu pólu. Protože na utváření vnějších genitálií má vliv nikoli testosteron samotný, ale jeho derivát dihydrotestosteron, vznikající působením enzymu reduktázy (bez jeho působení vznikají vnější genitálie původnějšího, tj. ženského typu), lze u různých poruch (ženy s vrozenou adrenální hyperplazií, muži necitliví k působení androgenů či s poruchou reduktázy aj.) jako v drsné a nedobrovolné laboratoři sledovat, jak jednotlivé faktory „fungují“. Ukazuje se, že ve většině případů je pro převážně maskulinní či femininní pociťování a chování zcela klíčové právě působení testosteronu ve fetálním období, nikoli třeba chromozomálně dané pohlaví, podoba vnějších genitálií či výchovné působení okolí (platí to i pro muže postižené tzv. kloakální extrofií, poruchou, při níž chybí či je zdeformován penis, ale zachována varlata, alespoň fetálně – i když byli v řadě případů kastrováni a vychováváni jako dívky, jejich bazální duševní konfigurace zůstala většinou maskulinní) – blíže Lippa, 2005. Živý zájem o pohlavně intermediální jedince, jaký projevuje přítomná doba, má i svou velezajímavou poznávací stránku. Není bez zajímavosti, že autismus a jeho méně výrazná forma, Aspergerův syndrom, spojené nezřídka s excelentními matematickými schopnostmi (např. Baron-Cohen et all., 2007), ale také naprostou nebo částečnou sociální inkompetencí a uzavřeností do sebe, vznikají ovlivněním mozku v prenatálním období vysokou hladinou fetálního testosteronu a dívkám se v podstatě vyhýbají – ty tvoří jen 4, respektive 9 procent autistů a aspergeriků (testosteron se mění ve fetálním mozku v estradiol a ten způsobuje jeho „maskulinizaci“, v případě autistů „hypermaskulinizaci“, k obdobnému procesu dochází v menší míře i v pubertě – Pelphrey a Carterová, 2008). Autisté mají výrazně lepší schopnost vnímat vzory a analyzovat systémy, z nějakého důvodu také výrazně ostřeji vidí než průměr populace. Aspergerici již od dětství působí jako karikatury učenců, zajímajících se o svůj úzký obor zájmu, nikoli ale o jiné lidi a vztahy s nimi. Obojí představují krajní formu smyslu pro systém, jeho odhalování, udržování a zavádění – možná ne náhodou se nejen sběratelstvím, ale i biologickou systematikou zabývají právě muži. Paradoxně patří k mužské „testosteronové“ životní strategii ŽÍTI NEBEZPEČNĚ


44

31.8.2012 10:41:09

nejen výbojnost, ale také „nepraktické hračičkářství“, schopnost obírat se i v dospělém věku poněkud dětinským způsobem věcmi, které nejsou pro základní životní zabezpečení a funkce důležité. Schopnost zabývat se vážně a po léta bizarnostmi typu systematiky ploštěnek či luštěním klínopisu, popřípadě různými typy sběratelství (blíže v příslušné kapitole), je u mužské části populace výrazně větší.

SEXUÁLNÍ PESTROST V mužské části populace je rovněž výrazně vyšší výskyt všech možných sexuálních neobvyklostí (možná s výjimkou zoofilie a mírnějších forem sadomasochismu – Weiss, 2002) – volím záměrně toto slovo, neboť nekonečné diskuse o tom, co je „variace“ a co je „perverze“, či nověji „parafilie“, umožňují téma ad infinitum přemílat. Jako „obvyklé“ můžeme v úzkém slova smyslu označit ty sexuální praktiky či touhy, které vedou k plození potomstva (to je, ať chceme nebo nechceme, primární účel sexuality, byť má, a zdaleka nejen u lidí – pomysleme třeba na šimpanze bonobo a další primáty –, i mnohé další důležité funkce sociální). Co je a co není obvyklou součástí lidského sexuálního repertoáru, je do značné míry věcí dobové konvence: skandinávští teenageři dnes považují vlivem pornoprodukce anální sex za nutnou součást celé procedury a ani občasná drobná poškození je od toho neodradí. Jako „perverzi“ v užším slova smyslu lze označit sexuální touhy a počiny, které někoho jiného, člověka nebo zvíře, nějak vážněji poškozují proti jeho přání. Vše ostatní by se nějak dalo subsumovat pod pojem „variace“ (náš instinkt ovšem poukazuje na to, že řekněme fixace na výfuky nákladních aut je sice variace obecně neškodná, ale jakýmsi způsobem divná). Sexuální neobvyklosti lze rozmanitým způsobem klasifikovat podle nejrůznějších kritérií, také se mohou rozmanitým způsobem navzájem kombinovat (blíže např. Weiss, 2002). V současnosti často ražený názor, že jsou „výsledkem individuální volby“, je asi stejně pravdivý jako v padesátých letech 20. století i u nás například psychologem Janem Čápem (1925–2001) hlásaný názor, že sexuální perverze jsou důsledkem třídních rozporů ve společnosti a po jejich odstranění samy zmizí. Nejlépe o tom svědčí skutečnost, že je „vlastním rozhodnutím“ nelze změnit ani tehdy, když svému nositeli přinášejí posměch, konflikt se zákonem nebo dokonce smrt – lze je jen do jisté míry retušovat a maskovat, řekněme jako barvu pleti pudrováním či potíráním barevnými krémy. Jiným významným důkazem MUŽ JAKO EVOLUČNÍ INOVACE?


45

31.8.2012 10:41:09

je existence transsexuálů, bytostí se „ženskou duší v mužském těle“ či naopak (kdyby naše kultura věřila na reinkarnace, bylo by vysvětlení jejich vzniku elegantní), kteří se nejen chovají navzdory všem společenským tlakům od dětství džendrově zcela nonkonformně co do oblíbených her i oblečení, ale v případě možnosti neváhají podstoupit martyrium mnoha operací vedoucí alespoň k vnějškové změně vizáže a otvírající dnes i možnost občanského průkazu se jménem pohlavně opačným. Zde se dostáváme k otázce tzv. sexuální identifikace, která může vést k počinům, gestům, mluvě a oblékání šatů typických pro druhé pohlaví, nemusí být ale zdaleka trvalá a celoživotní (jako třeba u extrémně femininních homosexuálů bývá), není spojena s přáním po změně pohlaví na fyzické rovině a může za okolností „překlapovat“ – tato pozoruhodná schopnost lidských duší, umožňující bleskovou metamorfózu Karkulčiny oblíbené babičky v hltavého vlka, sadisty v masochistu či přítele v nepřítele, se intelektově velmi těžko reflektuje, protože naše mysl může uchopit neproblematicky jen něco neměnného. Množství mužů, kteří rádi občas vklouzávají do ženských rolí v rámci rozmanitých karnevalů, přechodných homosexuálních kontaktů či alespoň virtuálně, je zřejmě značné (tvrdí se, že zhruba 40 % ženských postav v internetové hře Second Life jsou ve skutečnosti muži, jimž tento „jistý“ způsob umožňuje prožívat koketérie a dobrodružství bez koupě krajkového prádla či rizika ostudy, byť v trochu sterilní virtuální formě). Sexuální neobvyklosti ve své vyhrocené formě vzdorují veškerému léčení mimo kastraci chirurgickou či chemickou (což je trochu jako odstranit hlad i s hladovějícími), a to i u osob inteligentních a změnu si upřímně přejících, nad nimiž se může vznášet přízrak dlouholetého vězení či dříve popravčího špalku, jako v případě pedofilů či patologických sadistů (dodejme, že pedofil je přitahován osobami nevykazujícími dosud známky pohlavní dospělosti, nikoli snad selektivně těmi, jež stojí věkem pod ochrannou hranicí, která může být značně vyšší). Rovněž o vzniku většiny z nich, kromě snad homosexuality, víme velmi málo, ale s dobrým svědomím lze předpokládat převažující vliv genetické složky, popřípadě jiných biologických faktorů, třeba hormonů během fetálního vývoje. Z evolučního hlediska je zajímavé se zamyslit nad vznikem fenoménů, které evidentně k plození potomstva nevedou, a jsou přesto dosti rozšířené – jak se vlastně v populaci udržují? U homosexuality bude tato otázka řešena ve zvláštní kapitole, ale jak je tomu třeba u zoofilie či nekrofilie? Jsou také vedlejším produktem něčeho evolučně smysluplného, když se imprintingové konstrukce typu něžného přátelství s pejskem či úmrtí oblíbené tety v dětství tak zjevně míjejí cílem? ŽÍTI NEBEZPEČNĚ


46

31.8.2012 10:41:09

A jak je tomu s neobyčejně rozšířenou anální fixací značné části mužů, krmenou dnes hojně pornografickým průmyslem, pokud už praktická realizace vázne? Proč je vlastně tato tělní partie u člověka tak hojně inervovaná? Zajímavým etologickým pohledem na vznik sexuálních neobvyklostí je představa hypertrofie některých složek běžného typu chování, častá také u domácích zvířat (K. Lorenz, 1943a,b, zpopularizoval myšlenku tzv. autodomestikace člověka, tj. skutečnost, že člověk nese některé analogické fyzické i etologické rysy jako jeho domestikanti – též Komárek, 2008b: zdá se, že muži by je nesli jaksi dvojnásob). Podobně jako štěkání u psů lze chápat jako mnohočetný začátek vlčího vytí či „vystavování“ některých plemen jako nakročení k útoku už bez následné akce, lze řekněme fetišismus pochopit jako vzrušení ze spatření vlasů či punčošky partnerky izolované od následujícího sexuálního aktu, který už je relativně „nezajímavý“ (právě takto chápal parafilie pražsko-torontský sexuolog Kurt Freund, např. 1988, jako tzv. courtship disorders, poruchy či zaražení procesu dvoření v určitém bodě). Pokud něžné náznakové kousnutí do hýždě přejde v její ukousnutí, máme už co činit se sadismem. (Je pozoruhodné, že spisy pana de Sade, 1740–1814, patří v intelektuálních kruzích k nejkomentovanějším textům novověku, mnohem více, než by se u díla starého feudálního perverta čekalo. Máme zde zřejmě co činit s jednou z klíčových potencialit lidské duše, veledůležitou i pro fungování mužských kolektivů vůbec a intelektuálních souručenství obzvláště – blíže o tom Bolest a sadomasochismus.) Určitá míra násilí je vlastní kopulačním aktům obratlovců i bezobratlých téměř obecně – malé děti chápou náhodně spatřený sexuální akt mezi rodiči nebo i mezi zvířaty velmi často právě jako násilí. Mnoho mužů sexuálně vzrušuje, pokud jejich partnerka klade odpor, i mnoho žen shledává vzrušujícím, pokud je jejich odpor přemáhán (podle Golda et all., 1991, se 30 % ženských sexuálních fantazií týká tématu znásilnění) – v typickém případě se jedná jen o náznak. Tato špetka násilnosti nechává sice vyvstat tezi extrémní feministky A. Dworkinové (1987) o tom, že každá heterosexuální soulož je v zásadě znásilněním (takto to tam sice doslovně nestojí, ale jedná se o smysluplné resumé textu), jako zajímavý bonmot, pokud by nebyl chápán doslovně a neodehrával se v ovzduší legálních konsekvencí amerických univerzit (Kossová, 1992, poukazuje na překvapivou skutečnost, že americké ženy zůstávají v případě násilí ze strany mužů na schůzkách, tzv. date rape, spíše s těmi, kteří znásilnění dokončí, nežli s těmi, kdo se o ně jen pokusí). Fenoménu samého si všiml už před klasickými etology britský amatérský zoolog major R. Hingston, 1933, a viděl v něm potvrzení své teze MUŽ JAKO EVOLUČNÍ INOVACE?


47

31.8.2012 10:41:09

o univerzálnosti boje a agrese v živém světě. Jakkoli lze v distribuci sadomasochistních preferencí, ve slabé formě přítomných u většiny populace (např. Jozífková a Flegr, 2006), vidět zřetelné přichýlení sadistického pólu k mužské a masochistního k ženské straně spektra, není tato atributace zdaleka výlučná – slavných sadistek v dějinách bylo jen málo, vzpomeňme Báthory Erzsebéth (Alžbětu Báthoryovou), 1560–1614, z čachtického hradu či Myru Hindleyovou z Anglie 60. let 20. století, pedosadistku, což je kombinace u žen zcela raritní). Známé historické dělení sexuálních neobvyklostí na „deviace v objektu“ a „deviace v chování“ v některých případech spíše zastírá výhled: zajímavější je poněkud evolucionistický pohled, nechávající některé typy chování vyvstat spíše jako atavismy, reminiscence na etologii našich evolučních předků či i vedlejších vývojových větví. Exhibicionismus se zdá být pohrobkem falické imponace primátích samců a kýženou reakcí není nalákání potenciální sexuální partnerky (u některých afrických etnik přece jen ano), nýbrž její poděšené vypísknutí a útěk – v případě jiné, vstřícné či sebejisté reakce nezřídka vypískne a uteče exhibicionista. Občasná záliba mužských kolektivů ve skupinovém znásilňování („gang rape“), či alespoň v drsných kolektivních sexuálních aktech (od archaických společenství typu Yanoámů – Tierney, 2001 –, až po tuzemské válečné excesy), se zdá být analogická řetězové kolektivní kopulaci šimpanzích samců s říjnou samicí během její ovulace (v některých regionech Ukrajiny se jednalo téměř o součást lokální tradice – pokud si některá z dívek do určitého věku nevybrala některého z mladíků a nevdala se za něj, byla jimi kolektivně znásilněna a stala se poté vesnickou prostitutkou). Záliba ve skupinovém sexu se zdá být v naší společnosti u mužů korelována spíše s bisexuálními náladami – za starobylý japonský zvyk vydávaná, ale v zásadě asi novodobá praktika bukkake je přesně čímsi intermediárním mezi kolektivním sexuálním aktem a kolektivní masturbací. Do lokálních tradic mohou přejít i některé neobvyklosti značně drsné, třeba nekrofilní ukájení se na mrtvolách zabitých nepřátelských žen v některých regionech Nové Guineje či zoofilní na ulovených rejnocích ze strany japonských a filipínských rybářů (Morris, 2008). Mužské sexuální neobvyklosti jsou oproti ženským nejen hojnější, ale i rozmanitější a bizarnější, jaksi obecně v rámci celkově experimentálnějšího a nebezpečného žití – je to kombinováno s ochotou věnovat se v životě i mimosexuálním bizarnostem, třeba již zmíněnému sbírání známek či střevlíků, i s menším konzervativismem v jídle a větší ochotou konzumovat prapodivné exotické pochoutky nebo neznámé houby či bobule. ŽÍTI NEBEZPEČNĚ


48

31.8.2012 10:41:09

PORNOGRAFIE Převážně na muže je cílena právě pornografická produkce, byť i téměř třicet procent žen patří k jejím občasným či pravidelným divákům (Ruppová a Wallenová, 2008). Existovala zajisté od pradávna, ale teprve film se svou dynamikou a vizuální dějovostí způsobil její exponenciální rozpuk, též se stala námětem pro akademické zkoumání z rozmanitých aspektů (např. Weiss a kol., 2010). I na ní je vidět známý civilizační fenomén: nutnost stále „přitvrzovat“ – když si ve dvacátých letech dáma ve filmu stáhla punčošku, vznikl skandál velkého rozsahu. Pornografie naplňuje řadu převážně mužských snů až po sám okraj (jeden z mých známých říká: „porno… chvílemi až odporno…“) a stala se jako forma dehonestace žen cílem ostré feministické kritiky (z „klasických“ knih třeba Dworkinová a MacKinnonová, 1988). V jistém smyslu je to jistě pravda, ale nemenší pravdou je, že jejím všeobecným rozšířením počet sexuálních násilných trestných činů výrazně poklesl (blíže např. Diamond et all., 2010). Co má vlastně explicitně zakazovat společnost, kde je třeba rouhání či urážení hlavy státu plně legální? V současné době je u nás zakázána pornografie zoofilní, sadistická a samozřejmě dětská. Diskutuje se o tom, zda by se množství dokonaných pedofilních skutků nedalo zabránit například povolením kreslené animované produkce v tomto směru (též Diamond et all., 2010). Málo čeho je na internetu právě tolik jako pornografických produktů, byť jejich producenti tvrdí, že snadnost kopírování a „vyvěšování“ kazí ceny a otvírá dveře amatérismu všeho druhu. Je vskutku s podivem, kolik lidí v rámci všeobecně zbujelého narcismu a cpaní do popředí se veřejně a jmenovitě chlubí věcmi kdysi úzkostlivě tajenými („podívejte, jak jsme si to rozdali minulý čtvrtek!“). Kdyby měly budoucí generace soudit z počtu digitálních památek, čím se rané 21. století přednostně zabývalo, byl by úsudek jasný, byť by je asi překvapilo, že životní praxe byla mnohem chudší. Na mužské inklinaci k pornografii si kdysi založila jedna innsbrucká firma perfidní, ale v zásadě rafinovaný způsob obohacování. Tvářila se jako zásilková služba podobných produktů, ale skladem neměla vůbec nic – prohlížela jen noviny s úmrtními oznámeními mužů mezi patnáctým a osmdesátým rokem: na jejich adresy pak posílala faktury za odebrané zboží v celkem nevelkém rozsahu. Vyděšení příbuzní ze strachu před skandálem vždy zaplatili, byť jistě soudili cosi ve smyslu, že „on se děda nezdál…“. Kosa na kámen padla až v okamžiku, kdy po smrti jednoho devatenáctiletého mladíka pozůstalí zaplatit odmítli („něčeho tak hnusného by náš Fritzi nebyl nikdy schopen“) a podvodná firma je ve své bezuzdné chtivosti zažalovala – pak už želízka sklapla.

MUŽ JAKO EVOLUČNÍ INOVACE?


49

31.8.2012 10:41:09

STRATEGIE KROPICÍ KONVE

Recommend Documents