Strategický analytický dokument pro oblast využívání druhotných surovin ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA

Strategický analytický dokument pro oblast využívání druhotných surovin ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA

Praha, listopad 2011

Autoři jednotlivých kapitol:

Kapitola 1

RNDr. Martina Vrbová, Ph.D. Ing. Jan Slavík, Ph.D.

Kapitola 2.1

Ing. Jaroslav Tymich Ing. Miroslav Horák Bc. Petr Pichler

Kapitola 2.2

RNDr. Martina Vrbová, Ph.D. Ing. František Vörös Ing. Petr Balner, Ph.D.

Kapitola 2.3

RNDr. Martina Vrbová, Ph.D. Ing. Radek Bayer Stanislav Cimburek Ing. Petr Balner, Ph.D.

Kapitola 2.4

Ing. Miroslav Horák Ing. Vladimír Toman Bc. Petr Pichler

Kapitola 2.5

Mgr. Martin Lochovský Ing. Vladislav Šarudi JUDr. Ing. Petr Měchura

Kapitola 2.6

Ing. Pavel Donát Ing. Gabriela Košařová Ing. Zuzana Snopová

Kapitola 2.7

Doc. Ing. Miroslav Škopán, CSc. Doc. Ing. Bohumil Novotný, CSc. Ondřej Vrbík

Kapitola 2.8

Ing. Emil Polívka Ing. Antonín Šípek Milan Petr RNDr. Anna Christiánová

Kapitola 2.9

Ing. Karel Šafner Ing. Richard Kosina

Kapitola 2.10

RNDr. Petr Kratochvíl

Kapitola 2.11

RNDr. Anna Christiánová, CSc. Ing. Iva Zeroníková

Kapitola 3

Ing. Jan Slavík, Ph.D. Bc. Tomáš Smejkal a kolektiv autorů

Kapitola 4

Ing. Emil Polívka Ing. Petr Miller

IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při NF VŠE Praha nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3

EKO-KOM, a.s. Na Pankráci 1685/17 140 21 Praha 4

Obsah

Obsah .................................................................................................................................................1 Seznam obrázků .................................................................................................................................7 Seznam tabulek ................................................................................................................................10 Seznam map .....................................................................................................................................12 Úvod.................................................................................................................................................13 I

Institucionální rámec trhu druhotných surovin..........................................................................15 1

2

3

4 II

Vymezení pojmů ...................................................................................................................15 1.1

Ekonomické pojmy ........................................................................................................15

1.2

Pojmy z oblasti druhotných surovin ...............................................................................17

Zdroje dat .............................................................................................................................24 2.1

Informační systém odpadového hospodářství (ISOH).....................................................24

2.2

Přehled souhlasů k provozu zařízení v krajích.................................................................24

2.3

Český statistický úřad (ČSÚ) ...........................................................................................25

2.4

Systém EKO-KOM ..........................................................................................................25

2.5

Celní správa ČR..............................................................................................................25

2.6

Evidence vývozu, dovozu a tranzitu odpadů MŽP ČR......................................................25

2.7

Oborové svazy a asociace ..............................................................................................26

Vymezení právního prostředí pro využívání druhotných surovin............................................27 3.1

Definice základních pojmů .............................................................................................27

3.2

Trh s druhotnými surovinami.........................................................................................38

3.3

Přehled nejdůležitějších právních předpisů ....................................................................45

Literatura ..............................................................................................................................47 Technické podmínky pro využívání druhotných surovin.............................................................49

1

Papír .....................................................................................................................................49 1.1

Původ papíru a jeho složení ...........................................................................................49

1.2

Proces zpracování papíru...............................................................................................57

1.3

Obchodování s papírem určeným pro recyklaci..............................................................66

1.4

Strategické cíle pro oblast papíru...................................................................................74

1.5

SWOT analýza................................................................................................................75 1

2

3

4

5

1.6

Datová základna ............................................................................................................77

1.7

Shrnutí ..........................................................................................................................77

Sklo.......................................................................................................................................79 2.1

Původ skla a jeho složení ...............................................................................................79

2.2

Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů skla..................................................................80

2.3

Produkce nezpracovaných střepů podle zdrojů ..............................................................83

2.4

Proces zpracování skla ...................................................................................................85

2.5

Obchodování se sklem...................................................................................................91

2.6

Strategické cíle pro oblast skla.......................................................................................98

2.7

SWOT analýza................................................................................................................99

2.8

Datová základna ..........................................................................................................101

2.9

Shrnutí ........................................................................................................................101

Plasty ..................................................................................................................................103 3.1

Původ plastů a jejich složení ........................................................................................103

3.2

Proces zpracování plastů .............................................................................................109

3.3

Obchodování s plasty...................................................................................................113

3.4

Strategické cíle pro oblast plastů .................................................................................122

3.5

SWOT analýza..............................................................................................................123

3.6

Datová základna ..........................................................................................................125

3.7

Shrnutí ........................................................................................................................125

Kovy....................................................................................................................................127 4.1

Původ kovů a jejich složení ..........................................................................................127

4.2

Obchodování s kovy.....................................................................................................139

4.3

Možná rizika ................................................................................................................140

4.4

Strategické cíle pro oblast kovů ...................................................................................141

4.5

SWOT analýza..............................................................................................................142

4.6

Datová základna ..........................................................................................................143

4.7

Shrnutí ........................................................................................................................144

Dřevo ..................................................................................................................................145 5.1

Původ dřeva a jeho složení ..........................................................................................145

5.2

Proces zpracování dřeva ..............................................................................................151

5.3

Obchodování se dřevem ..............................................................................................158

5.4

Strategické cíle pro oblast dřeva ..................................................................................160 2

6

7

8

9

5.5

SWOT analýza..............................................................................................................161

5.6

Datové zdroje ..............................................................................................................162

5.7

Shrnutí ........................................................................................................................162

Vedlejší energetické produkty .............................................................................................165 6.1

Původ vedlejších energetických produktů a jejich složení.............................................166

6.2

Proces zpracování vedlejších energetických produktů..................................................173

6.3

Obchodování s vedlejšími energetickými produkty ......................................................183

6.4

Strategické cíle pro oblast vedlejších energetických produktů......................................187

6.5

Nástroje regulace ........................................................................................................189

6.6

SWOT analýza..............................................................................................................192

6.7

Datová základna ..........................................................................................................193

6.8

Shrnutí ........................................................................................................................194

Stavební hmoty ...................................................................................................................197 7.1

Původ stavebních hmot a jejich složení........................................................................197

7.2

Proces zpracování stavebních hmot .............................................................................199

7.3

Obchodování se stavebními hmotami..........................................................................222

7.4

Strategické cíle v oblasti stavebních hmot....................................................................226

7.5

Nástroje regulace ........................................................................................................227

7.6

SWOT analýza..............................................................................................................228

7.7

Datová základna ..........................................................................................................230

7.8

Shrnutí ........................................................................................................................233

Autovraky ...........................................................................................................................235 8.1

Původ autovraků a jejich složení ..................................................................................237

8.2

Proces zpracování autovraků .......................................................................................248

8.3

Obchodování s autovraky ............................................................................................254

8.4

Strategické cíle v oblasti autovraků..............................................................................258

8.5

Nástroje regulace ........................................................................................................258

8.6

SWOT analýza..............................................................................................................259

8.7

Datová základna ..........................................................................................................259

8.8

Shrnutí ........................................................................................................................260

Pneumatiky a odpadní pryž .................................................................................................263 9.1

Původ pneumatik a jejich složení .................................................................................264

9.2

Proces zpracování pneumatik ......................................................................................266 3

9.3

Obchodování s pneumatikami .....................................................................................270

9.4

Strategické cíle v oblasti pneumatik a odpadní pryže ...................................................275

9.5

Nástroje regulace ........................................................................................................276

9.6

SWOT analýza..............................................................................................................277

9.7

Datová základna ..........................................................................................................278

9.8

Shrnutí ........................................................................................................................278

10

Baterie a akumulátory .....................................................................................................281

10.1

Původ odpadních baterií a akumulátorů a jejich složení ...............................................281

10.2

Proces zpracování baterií a akumulátorů .....................................................................284

10.3

Obchodování s odpadními bateriemi a akumulátory ....................................................297

10.4

Strategické cíle v oblasti odpadních baterií a akumulátorů...........................................302

10.5

Nástroje regulace ........................................................................................................303

10.6

SWOT analýza..............................................................................................................304

10.7

Datová základna ..........................................................................................................305

10.8

Shrnutí ........................................................................................................................305

11

Vyřazená elektrická a elektronická zařízení......................................................................307

11.1

Právní rámec a legislativa ............................................................................................307

11.2

Původ vyřazených elektrických a elektronických zařízení a jejich složení ......................309

11.3

Proces zpracování vyřazených elektrických a elektronických zařízení ...........................329

11.4

Obchodování s částmi a materiály získanými z elektroodpadu .....................................338

11.5

Strategické cíle v oblasti vyřazených elektrických a elektronických zařízení..................343

11.6

Nástroje regulace ........................................................................................................343

11.7

SWOT analýza..............................................................................................................345

11.8

Datová základna ..........................................................................................................345

11.9

Shrnutí ........................................................................................................................346

12 III

Literatura ........................................................................................................................347

Ekonomické podmínky pro využívání druhotných surovin .......................................................352 1

Úvod ...................................................................................................................................352

2

Trh druhotných surovin – podstata fungování a příčiny selhání ...........................................355

3

2.1

Fungování přirozeného trhu druhotných surovin .........................................................355

2.2

Trh druhotných surovin v případě „neodpadu“ ............................................................360

Neefektivnosti na trhu druhotných surovin .........................................................................363 3.1

Transakční náklady na trhu druhotných surovin...........................................................364 4

3.2

Informační asymetrie související s kvalitou odpadu......................................................366

3.3

Spotřební externality a averze k riziku .........................................................................368

3.4

Technologické externality související s výrobky............................................................369

3.5

Tržní síla subjektů na trhu primárních a druhotných surovin ........................................370

4

Přehled nástrojů k podpoře trhu druhotných surovin ..........................................................371 4.1

Potenciálně využitelné nástroje regulace .....................................................................371

4.2

Nástroje regulace využitelné v podmínkách České republiky........................................377

5

Analýza sektoru druhotných surovin v národním hospodářství ............................................381 5.1

Charakteristika odvětví................................................................................................381

5.2

Podíl na hrubém domácím produktu............................................................................382

5.3

Výpočet HDP výrobní metoda ......................................................................................386

5.4

Srovnání významu trhu druhotných surovin.................................................................389

5.5

Vývoj reálného HDP sektoru zpracování druhotných surovin .......................................393

5.6

Poznámka: Interpretace hrubé přidané hodnoty..........................................................394

5.7

Podíl sektoru na celkovém HDP ...................................................................................397

5.8

Změna stavu zásob v sektoru .......................................................................................401

5.9

Zaměstnanost..............................................................................................................403

6

Literatura ............................................................................................................................410

IV

Nové učební a studijní obory a zaměstnanost v oblasti recyklace a využívání druhotných surovin .............................................................................................................................. 411

1

Úvod ...................................................................................................................................411

2

Charakteristika současného stavu .......................................................................................413

3

Koncepce a cíl navrhovaného řešení....................................................................................415

4

Zdůvodnění navrhovaného řešení .......................................................................................417

5

Formální zázemí navrhovaného řešení ................................................................................421

6

Závěr a navrhovaná opatření...............................................................................................423

7

Literatura ............................................................................................................................425

V

SWOT analýza .........................................................................................................................427 1

Metodika ............................................................................................................................427

2

Výsledek .............................................................................................................................428

3

Interpretace výsledků SWOT analýzy...................................................................................428

Závěr ..............................................................................................................................................431 Přílohy............................................................................................................................................433

5

Příloha č. 1 Soupis povolání a typových pozic ochrany životního prostředí v organizaci ...............434 Příloha č. 2 - Redukované karty typových pozic dělnických profesí pro recyklaci..........................443 Příloha č. 3 Druhy ocelového odpadu ..........................................................................................446 Příloha č. 4 Přehled provozovaných dotřiďovacích linek (papír, plasty, sklo) v ČR (stav k 30.6.2010) ...................................................................................................................................................451 Příloha č. 5 Dotazníkové šetření ..................................................................................................456

6

Seznam obrázků Obrázek 1 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken v ČR...............................................49 Obrázek 2 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken průměr zemí CEPI..........................50 Obrázek 3 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v České republice ..................................................51 Obrázek 4 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v CEPI....................................................................52 Obrázek 5 Struktura spotřeby papíru - Česká republika.....................................................................52 Obrázek 6 Struktura spotřeby papíru ................................................................................................53 Obrázek 7 Spotřeba papíru v ČR a v CEPI (kg/obyvatel/rok)...............................................................53 Obrázek 8 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů - Česká republika ....................................................55 Obrázek 9 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů (výroba celkem)......................................................56 Obrázek 10 Přehled materiálových toků papíru a sběrového papíru v ČR ..........................................56 Obrázek 11 Kapacit pro recyklaci sběrového papíru v ČR (papírenský průmysl) .................................62 Obrázek 12 Obchod papíru pro recyklaci v tis. t – odhad 2010/2015 .................................................65 Obrázek 13 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru - Česká republika..........................67 Obrázek 14 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru.....................................................67 Obrázek 15 Trh se sběrovým papírem - Česká republika....................................................................70 Obrázek 16 Trh se sběrovým papírem...............................................................................................70 Obrázek 17 Prognóza produkce a spotřeby papíru v ČR.....................................................................71 Obrázek 18 Prognóza spotřeby a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru)...............................71 Obrázek 19 Prognóza vývoje exportu a importu papíru pro recyklaci (sběrového papíru)..................72 Obrázek 20 Využití a sběr papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v % .............................................72 Obrázek 21 Vývoj efektivní domácí poptávky ve sklářském průmyslu (v mld. Kč)...............................82 Obrázek 22 Základní uspořádání zařízení na dotřídění a úpravu skleněných odpadů .........................90 Obrázek 23 Vývoj cen za upravené střepy na českém a německém trhu............................................91 Obrázek 24 Spotřeba jednotlivých typů plastů v Evropě podle aplikací v r. 2009 .............................105 Obrázek 25 Upravované komodity na jednotlivých dotřiďovacích linkách .......................................113 Obrázek 26 Úspora nákladů při výrobě kovů ze šrotu/odpadu (v %) ................................................129 Obrázek 27 Vývoj produkce dřevěných odpadů v ČR v letech 2007 -2009........................................149 Obrázek 28 Podíl jednotlivých druhů dřevěných odpadů na celkové produkci v roce 2009 ..............150 Obrázek 29 Struktura odpadního dřeva zpracovaného na výrobu desek v ČR ..................................159 Obrázek 30 Produkce jednotlivých energetických produktů v Evropě 1966-2006 ............................171 Obrázek 31 Vývoj produkce energetických produktů jednotlivých Evropských států 2004 ...............172 Obrázek 32 Využití energetických produktů v Evropě v roce 2007 ...................................................179 Obrázek 33 Využití energetických produktů v Evropě 2009 .............................................................180 Obrázek 34 Oblasti využití energetických produktů v ČR (2010) ......................................................188 Obrázek 35 Produkce energetických produktů v České republice (2010) .........................................189 Obrázek 36 Produkce recyklátů z vybraných skupin stavebních odpadů ..........................................206 Obrázek 37 Poměr produkce recyklátů k produkci přírodního stavebního kamene v letech 2003 až 2008 ...............................................................................................................................................206 7

Obrázek 38 Technologické schéma procesu recyklace stavebních odpadů ......................................207 Obrázek 39 Hlavní zpracovatelé pneumatik v ČR.............................................................................269 Obrázek 40 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v kilogramech v letech 2002-2010...................................................................................................275 Obrázek 41 Roční prodej baterií a akumulátorů v ČR.......................................................................284 Obrázek 42 Množství zpětně odebraných přenosných baterií a akumulátorů v rámci KS ECOBAT....286 Obrázek 43 Množství zpětně odebraných a odděleně sebraných olověných akumulátorů společností Kovohutě Příbram nástupnická a.s..................................................................................................287 Obrázek 44 Průřez olověným akumulátorem ..................................................................................289 Obrázek 45 Obecné schéma hydrometalurgického zpracování přenosných baterií ..........................291 Obrázek 46 Schéma recyklačního procesu BATREC pro lithiové baterie...........................................292 Obrázek 47 Vývoj cen za zpracování ZnC/alkalických baterií............................................................300 Obrázek 48 Vývoj cen za zpracování olověných baterií....................................................................301 Obrázek 49 Životní cyklus zařízení a jeho dopad na životní prostředí...............................................310 Obrázek 50 Podíl skupin elektrozařízení na celkovém množství OEEZ dle hmotnosti (v %)...............318 Obrázek 51 Materiálové složení elektrozařízení ..............................................................................323 Obrázek 52 Materiálové složení OEEZ dle ETC.................................................................................324 Obrázek 53 Materiálové toky v případě elektrozařízení...................................................................333 Obrázek 54 Předpokládaný sběr OEEZ v roce 2020..........................................................................334 Obrázek 55 Předpokládané nakládání s OEEZ v roce 2020 ...............................................................334 Obrázek 56 Vývoj HDP sektoru druhotných surovin (OKEČ 37) ........................................................388 Obrázek 57 Struktura produkce (sektor druhotných surovin) ..........................................................389 Obrázek 58 Zpracovatelský průmysl – podíly jednotlivých sektorů na HDP (v rámci D) (2008) .........391 Obrázek 59 HDP za sektor zpracovatelského průmyslu....................................................................392 Obrázek 60 Srovnání HDP vybraných sektorů..................................................................................392 Obrázek 61 Pozice jednotlivých odvětví v rámci zpracovatelského průmyslu v roce 2008 ................393 Obrázek 62 Vývoj GVA sektoru zpracování druhotných surovin (běžné a stálé ceny) .......................395 Obrázek 63 Index cen výrobců (průměr roku 2005).........................................................................396 Obrázek 64 Hrubá přidaná hodnota sektoru (ceny běžného období) ...............................................396 Obrázek 65 Podíl sektoru na celkové GVA .......................................................................................397 Obrázek 66 Podíl sektoru na celkovém HDP ....................................................................................398 Obrázek 67 Celková hrubá přidaná hodnota (ceny předchozího roku) .............................................399 Obrázek 68 Hrubá přidaná hodnota sektoru (ceny předchozího roku) .............................................399 Obrázek 69 První diference hrubých přidaných hodnot – GVA u OKEČ 37 a celková GVA (stálé ceny minulých let)...................................................................................................................................400 Obrázek 70 První diference hrubých přidaných hodnot – GVA u OKEČ 37 a celková GVA (historické ceny roku 2000)..............................................................................................................................401 Obrázek 71 Zaměstnanost sektoru druhotných surovin...................................................................403 Obrázek 72 Podíl sektoru na celkovém HDP ....................................................................................404 Obrázek 73 Podíl sektoru na celkové zaměstnanosti .......................................................................405 Obrázek 74 Zpracovatelský průmysl – podíly jednotlivých sektorů na zaměstnanosti (v rámci D) (2009) .......................................................................................................................................................407 Obrázek 75 Zaměstnanost v jednotlivých odvětvích – I. ..................................................................408 Obrázek 76 Zaměstnanost v jednotlivých odvětvích – II. .................................................................409 8

9

Seznam tabulek Tabulka 1 Množství papírových obalů v tunách .................................................................................54 Tabulka 2 Produkce vybraných druhů papírových odpadů na území ČR.............................................54 Tabulka 3 Množství vytříděných papírových odpadů v obcích ČR (tuny/rok)......................................55 Tabulka 4 Počty obcí, v nichž jsou sbírány odděleně využitelné komodity odpadů.............................57 Tabulka 5 Vybavenost obcí pro nádobový sběr využitelných odpadů (zdroj: EKOKOM)......................58 Tabulka 6 Srovnání výtěžnosti tříděného sběru (v kg/obyvatel/rok) ..................................................58 Tabulka 7 Přehled stávajících zařízení pro zpracování sběrového papíru v ČR....................................63 Tabulka 8 Srovnání trhu sběrového papíru ve vybraných evropských zemích ....................................64 Tabulka 9 Ukazatele trhu se sběrovým papírem (v tis. t) – údaje za rok 2009 ....................................69 Tabulka 10 Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb (v mld. Kč).....................................................80 Tabulka 11 Vývoz skla v jednotlivých oborech (v mld. Kč)..................................................................81 Tabulka 12 Dovoz skla (v mld. Kč)......................................................................................................82 Tabulka 13 Produkce skleněných odpadů podle druhů na území ČR..................................................83 Tabulka 14 Množství vytříděných skleněných odpadů v obcích ČR (tuny/rok)....................................84 Tabulka 15 Produkce skleněných odpadů od ostatních původců v systému EKO-KOM.......................84 Tabulka 16 Nejčastější způsoby sběru nezpracovaných střepů ..........................................................86 Tabulka 17 Počty obcí, v nichž je odděleně sbíráno sklo ....................................................................87 Tabulka 18 Vybavenost obcí pro nádobový sběr skla.........................................................................88 Tabulka 19 Údaje o českém plastikářském průmyslu zpracované experty PlasticsEurope s využitím dat z Eurostatu .....................................................................................................................................106 Tabulka 20 Produkce plastových odpadů v ČR.................................................................................108 Tabulka 21 Množství vytříděných plastových odpadů v obcích ČR (tuny/rok) ..................................108 Tabulka 22 Produkce plastových odpadů od ostatních původců v systému EKO-KOM (tuny/rok).....109 Tabulka 23 Způsoby sběru plastových odpadů vhodných k recyklaci ...............................................110 Tabulka 24 Obce se sběrem plastových odpadů v ČR ......................................................................111 Tabulka 25 Zpracovatelé plastů v ČR ...............................................................................................117 Tabulka 26 Produkce jednotlivých druhů kovových odpadů rozdělených dle kódů odpadu..............132 Tabulka 27 Spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků dle ČSÚ ........133 Tabulka 28 Sběr kovových odpadů realizovaný ve městech a větších obcích ...................................133 Tabulka 29 Základní ukazatele výskytu a spotřeby šrotu..................................................................138 Tabulka 30 Dovoz a vývoz neželezných a drahých kovů ...................................................................139 Tabulka 31 Vývoj produkce jednotlivých druhů odpadů v tunách za rok ..........................................149 Tabulka 32 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 020107 v roce 2009.................................153 Tabulka 33 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 030105 v roce 2009.................................154 Tabulka 34 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 150103 v roce 2009.................................155 Tabulka 35 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 170201 v roce 2009.................................155 Tabulka 36 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 191207 v roce 2009.................................156 Tabulka 37 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 200138 v roce 2009.................................156 Tabulka 38 Identifikace energetických produktů zaregistrovaných dle nařízení REACH....................166 10

Tabulka 39 Přehled produkce energosádrovce ve vybraných lokalitách (rok 2009) ..........................169 Tabulka 40 Stavební a demoliční odpady dle Katalogu odpadů č. 381/2001 Sb................................197 Tabulka 41 Produkce stavebních hmot v letech 2005 až 2009 .........................................................201 Tabulka 42 Způsoby nakládání se stavebními hmotami v letech 2008 až 2009.................................203 Tabulka 43 Charakteristika zpracovaných stavebních odpadů v recyklačních linkách (v kt) ..............205 Tabulka 44 Přehled největších producentů recyklovaného kameniva ..............................................209 Tabulka 45 Využitelné stavební hmoty............................................................................................221 Tabulka 46 Přehled nevhodně využitých stavebních hmot v letech 2008 a 2009..............................222 Tabulka 47 Srovnání produkce SDO v letech 2008 až 2009 dle databází CENIA (ISOH) a ČSÚ ...........231 Tabulka 48 Počty registrovaných osobních automobilů ...................................................................239 Tabulka 49 Prognóza materiálově-strukturní a hmotnostní změny autovraků .................................243 Tabulka 50 Materiály obsažené ve vozidlech i v elektrozařízení (EEZ) ..............................................246 Tabulka 51 Nepoužitelné materiály v rámci jednotlivých komodit ...................................................253 Tabulka 52 Produkce a zpětný odběr pneumatik v letech 2002 - 2008.............................................265 Tabulka 53 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v letech 2002-2010 ......................................................................................................................................272 Tabulka 54 Celní sazebník ES vybraná kategorie baterie a akumulátory...........................................281 Tabulka 55 Část formuláře roční zprávy Příloha č. 3 k vyhlášce č. 170/2010 Sb. o bateriích a akumulátorech.............................................................................................................................282 Tabulka 56 Katalog odpadů vybraná kategorie baterie a akumulátory.............................................283 Tabulka 57 Světová spotřeba a produkce olova (v tis.tunách/rok) ...................................................288 Tabulka 58 Přehled tržních cen na území ČR z června 2011 .............................................................299 Tabulka 59 Dovoz elektrozařízení (t) podle statistik ČSÚ .................................................................314 Tabulka 60 Morální životnost pro vybraná zařízení..........................................................................317 Tabulka 61 Množství OEEZ dle statistiky CENIA ...............................................................................319 Tabulka 62 Zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr elektroodpadů dle statistiky CENIA ........319 Tabulka 63 Produkce celých elektroodpadů (v tunách)....................................................................321 Tabulka 64 Průměrné materiálové složení historických zařízení ......................................................322 Tabulka 65 Obsah ušlechtilých kovů v počítači ................................................................................325 Tabulka 66 Výroba aktivních prvků a součástek z počítače ..............................................................325 Tabulka 67 Materiálové složení vybraných skupin OEEZ v ČR ..........................................................327 Tabulka 68 Přehled provozovatelů kolektivních systémů v ČR .........................................................330 Tabulka 69 Produkce odpadů ze zpracování elektroodpadů ............................................................338 Tabulka 70 Podíl produktů a služeb využitých k celkové produkci v sektoru druhotných surovin .....386 Tabulka 71 Výpočet HDP výrobní metodou, celkem a za odvětví druhotných surovin (v mil. Kč)......387 Tabulka 72 Vývoj Hrubého domácího produktu za OKEČ 37 mezi lety 1995 – 2001 (v mil. Kč) .........387 Tabulka 73 Vývoj Hrubého domácího produktu za OKEČ 37 mezi lety 2001 – 2008 (v mil. Kč) .........387 Tabulka 74 Srovnání celkové GVA a GVA - sektor druhotných surovin za roky 1996-2009 (v mil. Kč) 395 Tabulka 75 Podíl HDP sektoru druhotných na celkovém HDP za roky 1995 – 2001 (v mil. Kč) ..........398 Tabulka 76 Podíl HDP sektoru druhotných na celkovém HDP za roky 2002 – 2008 (v mil. Kč) ..........398 Tabulka 77 Změna stavu zásob v sektoru za roky 1996-2002 (v mil. Kč) ...........................................402 Tabulka 78 Změna stavu zásob v sektoru za roky 2003-2009 (v mil. Kč) ...........................................402 Tabulka 79 Celková, sektorová zaměstnanost a podíl za roky 1996-2002 (počet osob) ....................403 Tabulka 80 Celková, sektorová zaměstnanost a podíl za roky 2002-2009 (počet osob) ....................404 11

Tabulka 81 Třídy nelegovaného ocelového odpadu (podle ČSN 42 0030) pouze příklad ..................446 Tabulka 82 Druhy ocelového odpadu (výběr z ČSN 42 0030) ...........................................................446

Seznam map Mapa 1 Lokalizace dotřiďovacích linek v ČR (rok 2009)......................................................................61 Mapa 2 Sběr čirého skla v obcích ČR .................................................................................................88

12

Úvod V souvislosti s plánovanou tvorbou Politiky druhotných surovin, jejímž garantem je Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, vznikla potřeba na vypracování analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin. Zpracovatelem tohoto podkladu se stal Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku (IEEP) při Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí (KEŽP) a autorizovanou obalovou společností EKO-KOM, a.s. Na tvorbě analytického dokumentu se v průběhu řešení (1. září 2010 – 31. červenec 2011) podílelo přibližně 30 expertů z oblasti využívání druhotných surovin a odpadového hospodářství. Tato skutečnost by měla zajistit, že informace obsažené v předloženém materiálu odráží nejen aktuální situaci ve využívání druhotných surovin v České republice, ale umožňuje zohlednit i dlouhodobý vývoj v tomto oboru. Pro tvorbu analytických podkladů vybralo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR následujících 11 komodit: papír, plasty, sklo, kovy, dřevo, vedlejší energetické produkty, stavební a demoliční odpady, autovraky, pneumatiky a odpadní pryž, baterie a akumulátory a vyřazená elektrozařízení. Výběr komodit druhotných surovin byl ovlivněn významností druhotné suroviny jako technologického vstupu do výroby, hmotnostní produkcí, potřebou a potenciálem využití komodity v ČR, významností exportu apod. Další významné komodity např. odpadní oleje a další, budou ve spolupráci s podnikatelskou sférou a dotčenými subjekty dopracovány, např. při aktualizaci Politiky druhotných surovin České republiky, která bude z tohoto pohledu otevřeným dokumentem. Předkládaný materiál je členěn do pěti základních kapitol. První kapitola se věnuje analýze institucionálního rámce trhu druhotných surovin v České republice. Pozornost je věnována vymezení základních pojmů používaných v textu na jedné straně (přehled si však neklade ambici definovat všechny pojmy využívané v textu, nýbrž pouze pojmy, které jsou zcela zásadní a klíčové pro pochopení celé problematiky), na straně druhé se zabývá i analýzou datových zdrojů, které jsou využitelné pro tvorbu politiky druhotných surovin a současně i analýzou právního prostředí trhu druhotných surovin. Analýza datových zdrojů je doplněna ve druhé kapitole diskusí relevance dat pro vybrané materiálové toky a identifikována případná slabá místa sběru dat v podmínkách České republiky. Analýza právního prostředí vychází z expertního názoru členů řešitelského týmu a externích konzultantů v oblasti práva v České republice. Jako taková slouží uvedená analýza hlavně jako expertní názor na problematiku druhotných surovin s tím, že se tento názor může lišit od právních expertíz dotčených ministerstev (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a Ministerstvo životního prostředí ČR). Druhá kapitola mapuje technické podmínky pro využívání druhotných surovin v České republice v členění dle vybraných komodit. U každé komodity je zmapován původ dané komodity a její složení, následně popsán systém zpracování (od systémů sběru, přes úpravu a konečné zpracování, vč. nakládání s nevyužitými materiály) a obchodování (vývoj cen a faktory, které trh determinují, zahraniční obchod) a na závěr uvedena SWOT analýza vč. hodnocení závislostí, zhodnocení datových zdrojů, nástrojů regulace a návrh strategických cílů v krátkém, střednědobém a dlouhém období. 13

Z hlediska tvorby Politiky druhotných surovin je tato kapitola nejvýznamnějším zdrojem dat a relevantních informací. Třetí kapitola se věnuje analýze ekonomických podmínek pro využívání druhotných surovin v České republice. Hlavním smyslem této kapitoly je vysvětlení fungování a příčin selhání trhu druhotných surovin. Jakkoli je tato kapitola zaměřená převážně teoreticky, pak poskytuje návod na pochopení podstaty fungování trhu druhotných surovin a tím umožňuje odpovědět na otázku, do jaké míry může být regulace trhu druhotných surovin účinná. Významná část kapitoly je věnována identifikaci klíčových neefektivností na trhu druhotných surovin, jejichž odstranění je předpokladem pro zvýšení uplatnění druhotných surovin ve výrobě a spotřebě. Identifikace neefektivností umožňuje formulovat konkrétní politiky státu, které se snaží zvýhodnit využívání druhotných surovin na trhu. Další částí této kapitoly je návrh nástrojů regulace – nástrojů, které pomohou ke splnění cílů definovaných státem v oblasti druhotných surovin. Závěrečná část této kapitoly je věnována analýza pozice sektoru druhotných surovin v národním hospodářství. Čtvrtá kapitola se zabývá návrhem nových učebních oborů pro oblast druhotných surovin. Tato kapitola je reakcí na prudký nárůst významu druhotných surovin získávaných recyklací již dříve použitých materiálových komodit a jejich postupným legislativním vyčleňováním od již nevyužitelných materiálů. Aby bylo možné zajistit využití druhotných surovin ve výrobě, pak je třeba vychovávat profesně zainteresované pracovní sily nezbytné pro efektivní průběh recyklačních činností. Této oblasti je přitom v současné době věnována pouze zanedbatelná pozornost. Pátá kapitola je vyhodnocením SWOT analýzy pro jednotlivé komodity. Ze SWOT analýz jednotlivých komoditních kapitol byly vybrány silné nebo opakující se výroky a ty následně podrobeny hodnocení členy řešitelského týmu pro trh druhotných surovin jako celek. Tyto výroky by se měly stát základem pro formulaci konkrétní politiky v oblasti využívání druhotných surovin. Součástí textu je i pět příloh, které účinným způsobem doplňují informace obsažené v textu.

14

I Institucionální rámec trhu druhotných surovin 1

Vymezení pojmů

Pro potřeby celé studie jsou popsány základní pojmy, související s odpady a jejich nakládáním, odpadními látkami a materiály, které mohou být zdrojem druhotných surovin, druhotnými surovinami a obchodováním s nimi. Veškeré pojmy jsou rozděleny do tematických skupin, a to na pojmy ekonomické a pojmy z oblasti vzniku a nakládání s druhotnými surovinami.

1.1

Ekonomické pojmy

Arbitráž Arbitráží je situace, kdy obchodníci, kteří nakupují zboží na levnějších trzích, je prodávají na dražších trzích (Holman, 2002; 96). Broker Obchodník, který zprostředkuje nákup a prodej větších objemů druhotných surovin mezi výrobci a konečnými uživateli. Broker má specifické znalosti o kvalitě druhotných surovin a současně může využívat tzv. úspor z rozsahu v identifikaci materiálů nižší kvality. Broker jako prostředník mezi prodávajícím a kupujícím na sebe současně přebírá riziko nákupu druhotných surovin nižší kvality. Právě snižování rizika, které obvykle nakupující nesou v souvislosti s nákupem druhotných surovin, patří mezi hlavní přidané hodnoty brokera na trhu Cena Cena je informací o subjektivně vnímané hodnotě statku. Někdy se hovoří o směnné hodnotě statku neboli protihodnotě nutné k získání daného statku. Cena odráží vzácnost statku – čím vyšší je vzácnost statku, tím vyšší je i jeho cena. Cena plní v tržním systému tři funkce – informační, motivační a alokační (Holman, 2002; 10). Elektronická burza Elektronická burza je burzou, v jejímž rámci jsou obchody uzavírány prostřednictvím počítačového systému, do kterého jsou vkládány nákupní a prodejní operace. Tento typ obchodování (uzavírání a zprostředkování burzovních obchodů) nevyžaduje osobní setkání účastníků obchodu tak, jak je tomu v případě klasických komoditních burz. Tento druh burz slouží především k výměně informací o obchodovaných komoditách a jejich ceně.

15

Informační asymetrie Informační asymetrie znamená, že ekonomické subjekty na jedné straně trhu (např. nabídky) mají informační převahu (více informací, lepší kvality apod.) oproti subjektům na druhé straně trhu (např. poptávky). Komoditní burza Komoditní burzou je právnická osoba zřízená podle zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách ve znění pozdějších předpisů k organizování burzovních obchodů se zbožím, které není předmětem burzovního obchodu podle zvláštního zákona (zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů). Komplementární statek (komplement) Komplementem je statek, jehož spotřeba doprovází spotřebu jiného statku. Komplementy se tudíž ve spotřebě doplňují (Holman, 2002; 39). Náklady vyhledávání (search costs) Náklady, které je nutné vynaložit na zisk informací o protistraně obchodu – nakupující a prodávající musí vynakládat náklady na hledání subjektu, s kterým uzavřou obchod. Substituční statek (substitut) Substitut nahrazuje spotřebu jiného statku, neboli substituty se ve spotřebě vzájemně nahrazují (Holman, 2002; 39). Transakční náklady Náklady (časové i peněžní) na vyjednávání (vyhledávání a kontaktování partnerů, smlouvání) a na uzavírání smluv (Holman, 2002; 703). Trh druhotných surovin (tržní systém) Trh druhotných surovin je místo založené na lidské spolupráci, která má povahu směny specifického zboží – druhotných surovin. Dochází zde ke střetu nabídky a poptávky po druhotných surovinách. Úspory z rozsahu Úspor z rozsahu dosahuje subjekt (výrobce, obchodník apod.) tehdy, když rostoucího objemu produkce dosahuje za cenu klesajících celkových nákladů. Vertikální integrace 16

Vertikální integrace charakterizuje způsob vlastnictví a kontroly firem. Integrované společnosti jsou sjednocené přes hierarchii a sdílí společného vlastníka. Obvykle každý člen hierarchie vyrábí odlišný produkt nebo službu a produkty se spojí, aby uspokojily veřejnou potřebu (Navajo, 2010). V takovém případě dochází k integraci firem v celém řetězci zpracování, výroby a odbytu finální produkce druhotných surovin.

1.2

Pojmy z oblasti druhotných surovin

Tato část zahrnuje pojmy, které zachycují vznik a nakládání s druhotnými surovinami. Druhotné suroviny vznikají jako vedlejší produkty a materiály při běžných výrobách nebo přepracováním (úpravou) odpadů nebo použitých výrobků. Podle vzniku mají také různou kvalitu, která pak ovlivňuje jejich další použití. Společným znakem je, že se jimi nahrazují primární suroviny při výrobě nových výrobků, a to buď z důvodu náhrady primární, často neobnovitelné suroviny, nebo z důvodu značných úspor energií ve vlastních výrobních procesech. Většina pojmů vychází z platné právní úpravy odpadového hospodářství (zákon č.185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), a to včetně novely zákona č.154/2010 Sb. a s nimi souvisejících prováděcích předpisů. Některé pojmy jsou popsány i z pohledu běžné praxe. Některé pojmy mohou vycházet z technických norem či oborových předpisů. Pojem odpad, stav, kdy odpad přestává být odpadem (§2, bod. 3, odst. 6 zákona č.154/2010 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), druhotná surovina a vedlejší produkt je podrobně rozveden dále v textu. Odpad Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech. Ke zbavování se odpadu dochází vždy, když osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech, k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech osoba sama (zákon o odpadech, § 3 odst. 1 a 2). Stav, kdy odpad přestává být odpadem Odpad přestává být odpadem podle §2, bod. 3, odst. 6 zákona č.154/2010 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jestliže poté, co byl předmětem některého ze způsobů využití, splňuje tyto podmínky: -

věc se běžně využívá ke konkrétním účelům,

-

pro věc existuje trh nebo poptávka,

17

-

věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky, a

-

využití věci je v souladu s výše uvedenými zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví.

Druhotná surovina Za druhotnou surovinu je považována látka či předmět, které přestaly být odpadem a dosud nevstoupily do procesu výroby či využití, pokud se s takovou látkou či předmětem běžně obchoduje a existují technické charakteristiky jako např. technické či oborové normy, obchodní zvyklosti apod., které umožňují látku či předmět jednoznačně popsat pro potřeby obchodu či technologie výroby. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. Podle nové směrnice o odpadech je možné podle některých diskuzí (viz Teze rozvoje odpadového hospodářství ČR) tento termín nahrazován stavem, kdy odpad přestává být odpadem („neodpad“). V širším pojetí lze však zařadit do skupiny druhotných surovin i: a) vedlejší produkty (viz dále), které vznikají jako „odpadní“ látky při výrobách konkrétních výrobků (není však s nimi nakládáno v režimu odpadů, většinou se jedná o materiály, které nahrazují primární suroviny obdobně jako druhotné suroviny získané úpravou nebo přepracováním odpadů podle zákona o odpadech), b) materiály získané při zpětném odběru výrobků využitelné pro další zpracování1 a c) nespotřebované vstupní suroviny a materiály2. Vedlejší produkt Vedlejším produktem je movitá věc, která vznikla při výrobě nebo jiné podnikatelské činnosti, jejichž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci a pokud a) vzniká jako nedílná součást výroby, b) její další využití je zajištěno, c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe a d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí a lidské zdraví (směrnice č. 2008/98/ES o odpadech článek 5 odst. 1, zákon č.154/2010Sb., kterým se mění zákon č.185/2001 Sb., o odpadech). Komunální odpad Komunálním odpadem je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, a který je uveden jako komunální odpad v Katalogu odpadů, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Zákon o odpadech § 4 písm. b).

1 2

Ve smyslu „Ročního výkazu o odpadech a druhotných surovinách za rok 2011, ČSÚ (Odp 5-01) Ve smyslu „Ročního výkazu o odpadech a druhotných surovinách za rok 2011, ČSÚ (Odp 5-01)

18

Tato definice příliš neodpovídá běžné realitě, proto je doporučeno ji rozšířit s ohledem na budoucí hodnocení využití odpadů a druhotných surovin. Komunálním odpadem se pak rozumí všechny druhy odpadů, se kterými obec nakládá jako původce, zařazené do skupiny 20 dle Katalogu odpadů, včetně odděleně sbíraného obalového odpadu zařazeného do podskupiny 15 01 podle Katalogu odpadů, a to včetně odpadu podobnému komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, které jsou zapojeny do systému nakládání s komunálními odpady stanoveného obcí a mají s obcí uzavřenou písemnou smlouvu. Toto vymezení lépe odpovídá realitě nakládání s komunálními odpady a rovněž tak evidenci odpadů (obce včetně zapojených subjektů). Živnostenský odpad, odpad podobný komunálnímu odpadu Živnostenským odpadem se rozumí odpad podobný domovnímu (komunálnímu) odpadu, vznikající při nevýrobní činnosti právnických nebo fyzických osob oprávněných k podnikání (v úřadech, kancelářích apod.). Původcem tohoto odpadu není obec, ale jsou jím příslušné právnické a fyzické osoby. Živnostenským odpadem se z věcného hlediska rozumí odpad z obchodu a služeb a průmyslový odpad nesouvisející s výrobou. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. Poslední novela zákona o odpadech vymezila nově pojem odpad podobný komunálnímu odpadu jako veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání a který je uveden jako komunální odpad v Katalogu odpadů (zákon č.154/2010Sb., kterým se mění zákon č.185/2001 Sb., o odpadech). Využitelné složky Využitelné složky komunálního odpadu jsou druhy odpadů získané odděleným sběrem, které lze po úpravě nebo přímo využít většinou jako druhotnou surovinu. Využitelnou složkou komunálního odpadu jsou zejména: odděleně sebraný papír, sklo, plasty, železné a neželezné kovy a jejich slitiny, textil, biologický odpad. Odděleně sebrané využitelné složky jsou v Katalogu odpadů vedeny v podskupinách 20 01 a 15 01. Autovrak Autovrakem je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem. Vybraným autovrakem je pak každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo vymezené zvláštním právním předpisem jako vozidlo kategorie M1 nebo N1 anebo tříkolové motorové vozidlo s výjimkou motorové tříkolky, které se stalo odpadem (zákon o odpadech § 36 písm. a) a b). Stavební a demoliční odpad Stavební a demoliční odpad jsou odpady vznikající při zřizování, údržbě, rekonstrukcích a odstraňování staveb, jeho materiálovou základnou jsou zejména zeminy, horniny a stavební výrobky (věci určené a užívané k zabudování do staveb). Metodický pokyn odboru odpadů MŽP č. 9 19

k nakládání s odpady ze stavební výroby a s odpady z konstrukcí a odstraňování staveb. Seznam stavebních a demoličních odpadů je uveden v příloze č. 1 metodického pokynu.

Alternativní palivo (palivo z odpadů) Alternativním palivem se rozumí směs spalitelných materiálů přírodního nebo umělého původu bez nebezpečných vlastností uvedených pod kódy H1, H4 až H14 v příloze č. 2 zákona o odpadech. Skutečné složení alternativního paliva se ověřuje autorizovanou zkušebnou. Vlastnosti produktu spálení (plynných odpadních plynů a tuhých zbytků) jsou ověřovány autorizovanou osobou podle § 15 zákona o ochraně ovzduší na konkrétním zařízení zdroje znečišťování. Alternativní palivo lze spalovat jen v zařízení zvláště velkého, velkého nebo středního zdroje znečišťování, na kterém byla provedena spalovací zkouška včetně měření emisí a podmínky využití jeho spalování jsou uvedeny v souboru technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření daného zdroje. Na tato zařízení zdroje znečišťování se vztahují vybrané obecné emisní limity podle zvláštního právního předpisu (definice a ustanovení z vyhlášky č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší, ve znění pozdějších předpisů; tato vyhláška však již neplatí, byla nahrazena vyhláškou č. 13/2009 Sb., která tento pojem neobsahuje). Odpadové hospodářství Odpadovým hospodářstvím se rozumí činnosti zaměřené na předcházení vzniku odpadů, na nakládání s odpady a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloženy, a kontrolu těchto činností (zákon o odpadech § 4 písm. c). Nakládání s odpady Nakládání s odpady je jejich shromažďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Oddělený sběr odpadů (separace, tříděný sběr) Tříděným sběrem odpadů je sběr, kdy je tok odpadů oddělen podle druhu a povahy odpadu s cílem usnadnit specifické zpracování (směrnice č. 2008/98/ES o odpadech, článek 3 bod 11). Pojem je nejčastěji spojován s odděleným sběrem využitelných a nebezpečných složek komunálních odpadů. Pro oddělený sběr odpadů jsou také užívány pojmy separace odpadů či tříděný sběr. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. Výkup odpadů Výkupem odpadů se rozumí sběr odpadů v případě, kdy odpady jsou právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání kupovány za sjednanou cenu (zákon o odpadech § 4 písm. j).

20

Opětovné použití Opětovným použitím se rozumí postupy, kterými jsou výrobky nebo jejich části, které nejsou odpadem, znovu použity ke stejnému účelu, ke kterému byly původně určeny (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Příprava k opětovnému použití Přípravou k opětovnému použití se rozumí způsob využití odpadů zahrnující čištění nebo opravu použitých výrobků nebo jejich částí a kontrolu provedenou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu spočívající v prověření, že použitý výrobek nebo jeho část, které byly odpady, jsou po čištění nebo opravě schopné bez dalšího zpracování opětovného použití (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Zpětný odběr výrobků Zpětným odběrem se rozumí odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění. Zpětný odběr se nevztahuje na výrobky, se kterými bylo nakládáno jako s odpadem již před jejich předáním povinné osobě. Povinnost zpětného odběru v podmínkách ČR se vztahuje na použité oleje, elektrické akumulátory, galvanické články a baterie, výbojky a zářivky, pneumatiky, elektrozařízení pocházející z domácností, autovraky. Zákon o odpadech § 38 odst. 1 a § 37a odst. 1 písm. b). Vyhláška č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění pozdějších předpisů (§§ 1 a 2). Zpracování odpadů Zpracováním odpadů je využití nebo odstranění odpadů zahrnující i přípravu před využitím nebo odstraněním odpadů (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Úprava odpadů Úpravou odpadů je každá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich třídění) za účelem umožnění nebo usnadnění jejich dopravy, využití, odstraňování nebo za účelem snížení jejich objemu, případně snížení jejich nebezpečných vlastností (zákon o odpadech § 4 písm. k). Využití odpadů Využití odpadů je činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu, a to i v zařízení neurčeném k využívání odpadů podle §14, odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu upraven. Příkladný výčet způsobů využití odpadů je uveden v příloze č.3 zákona (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Podle přílohy č. 3 k zákonu o odpadech se jedná o využití odpadů způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie; získání/regeneraci rozpouštědel; získání/regeneraci organických látek, které se nepoužívají jako rozpouštědla (včetně kompostování a dalších biologických procesů); recyklaci/znovuzískání kovů a kovových sloučenin; recyklaci/znovuzískání 21

ostatních anorganických materiálů; regeneraci kyselin nebo zásad; obnovu látek používaných ke snižování znečištění; získání složek katalyzátorů; rafinaci použitých olejů nebo jiný způsob opětného použití olejů; aplikaci do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii; využití odpadů, které vznikly aplikací některého z již uvedených způsobů; skladování materiálů před aplikací některého z uvedených postupů. Materiálové využití odpadů Způsob využití odpadů zahrnující recyklaci a další způsoby využití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie § 4, bod 1) písm. s) zákona č. 154/2010 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Recyklace Recyklací je jakýkoli způsob využití odpadů, kterým je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, ať pro původní nebo jiné účely jejich použití, včetně přepracování organických materiálů; recyklací odpadů není energetické využití a zpracování na výrobky, materiály nebo látky, které mají být použity jako palivo nebo zásypový materiál (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Energetické využití Využíváním odpadů způsobem uvedeným pod kódem R1 v příloze č. 3 k zákonu o odpadech se rozumí spalování odpadu ve spalovně komunálních odpadů, která dosahuje vysokého stupně energetické účinnosti. Výše požadované energetické účinnosti a vzorec pro její výpočet tvoří přílohu č.12 zákona o odpadech (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Odstranění odpadů Odstraněním odpadů je činnost, která není využitím odpadů, a to i v případě, že tato činnost má jako druhotný důsledek znovuzískání látek nebo energie (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Podle přílohy č. 4 k zákonu o odpadech se jedná o ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu (např. skládkování); úprava půdními procesy (např. rozklad kapalných odpadů nebo kalů v půdě); hlubinná injektáž (např. injektáž čerpatelných kapalných odpadů do vrtů, solných komor nebo prostor přírodního původu); ukládání do povrchových nádrží (např. vypouštění kapalných odpadů nebo kalů do prohlubní, vodních nádrží, lagun); ukládání do speciálně technicky provedených skládek; vypouštění do vodních těles; vypouštění do moří a oceánů; biologická úprava; fyzikálně-chemická úprava; spalování na pevnině; spalování na moři; konečné či trvalé uložení (např. v kontejnerech do dolů); úprava složení nebo smíšení odpadů před jejich odstraněním; úprava jiných vlastností odpadů před jejich odstraněním; skladování odpadů před jejich odstraněním. Skládkování odpadů

22

Skládkováním odpadů se rozumí ukládání odpadů na skládkách. Skládkou odpadů je pak technické zařízení určené k odstraňování odpadů jejich trvalým a řízeným uložením na zemi nebo do země (zákon o odpadech § 4 písm. h).

Nejlepší dostupné techniky (BAT) Nejlepší dostupné techniky stanovené v čl. 2 odst. 11 směrnice č. 1996/61/ES. Zařízení Zařízením se rozumí technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby (zákon o odpadech § 4 písm. e). Původce odpadů Původcem odpadů je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž činnosti vznikají odpady, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady, nebo právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, které provádějí úpravu odpadů nebo jiné činnosti, jejichž výsledkem je změna povahy nebo složení odpadů, a dále obec od okamžiku, kdy nepodnikající fyzická osoba odpad odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem tohoto odpadu (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Oprávněná osoba Oprávněnou osobou je každá osoba, která je oprávněna k nakládání s odpady podle zákona o odpadech nebo podle zvláštních právních předpisů (např. živnostenský zákon, obchodní zákoník) (zákon o odpadech § 4 písm. r).

23

2

Zdroje dat

Celá problematika druhotných surovin je poznamenána nedostatkem kvalitních a veřejně dostupných dat. Veřejně dostupné údaje popisují většinou produkci a nakládání s odpady, případně použití vybraných druhotných surovin ve výrobě, dovoz a vývoz odpadů apod. Struktura dat je však málo podrobná nebo jsou data sbírána bez ohledu na potřeby jejich dalšího využití a zadání často neodpovídá reálným procesům při nakládání s druhotnými surovinami. V řadě případů jsou data zkreslena subjektivní interpretací požadavků na sbíraná data ze strany respondentů. Datové zdroje, ze kterých se vycházelo při zpracování studie, jsou uvedeny v následujícím textu.

2.1

Informační systém odpadového hospodářství (ISOH)

Databáze ISOH eviduje produkci a nakládání s odpady od původců s ohlašovací povinností podle zákona o odpadech. V databázi jsou zahrnuti původci s produkcí nad 50 t ostatních nebo 50 kg nebezpečných odpadů (podle novely zákona v roce 2009 se jedná o 100 t ostatních a 100 kg nebezpečných odpadů). Kromě produkce jsou evidovány také způsoby nakládání pro jednotlivé kódy odpadů dle Katalogu odpadů. Ve studii jsou použity údaje o produkci jednotlivých druhů odpadů, které jsou potenciálně využitelné jako druhotné suroviny a dále pak pro tyto odpady také způsoby nakládání. V ISOH jsou také údaje o zařízeních určených pro nakládání s odpady – výkupny, dotřiďovací linky, některá zpracovatelská zařízení. Databáze zařízení je na centrální úrovni málo kvalitní a nelze ji pro potřeby popisu technického zajištění nakládání s druhotnými surovinami použít.

2.2

Přehled souhlasů k provozu zařízení v krajích

Provoz zařízení, která nakládají s odpady, je umožněn na základě souhlasů jednotlivých krajů podle zákona o odpadech. Přehledy zařízení jsou na úrovni krajů poměrně kvalitní a na základě kontroly pracovníků krajských úřadů lze určit skutečně provozovaná zařízení, a to včetně jejich základních parametrů. Pro potřeby studie byl použit přehled zařízení ke sběru a úpravě odpadů (dotřiďovací linky). Zpracovatelé, resp. koneční uživatelů druhotných surovin nenakládají s odpady a většina z nich nemusí mít pro svoji činnost souhlas kraje podle zákona o odpadech.

24

2.3

Český statistický úřad (ČSÚ)

Český statistický úřad provádí vlastní šetření zaměřené na produkci odpadů a druhotných surovin. Jedná se o roční výkaz o odpadech (produkce odpadů, způsob nakládání, spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků). Výkaz zpracovávají vybrané podniky z různých odvětví zemědělství a průmyslu a vybrané obce. Údaje ČSÚ se používají na zpracování evropského výkazu Eurostat. Bohužel právě v tomto výkazu se objevují chyby, které plynou z nepochopení procesů nakládání s odpady, zejména pak vymezení využití a recyklace odpadů, kde ČSÚ vykazuje pouze malý zlomek skutečně využitých odpadů v ČR. Ve studii jsou použity některé údaje o dovozu a vývozu odpadu a spotřebě druhotných surovin ve výrobě. Část údajů o produkci a nakládání s odpady je obsažena v Ročence životního prostředí ČR, která je společným dokumentem CENIA a ČSÚ.

2.4

Systém EKO-KOM

Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM, a.s. provozuje systém zpětného odběru a využití obalových odpadů. V systému jsou zahrnuty komunální využitelné odpady (včetně obalové složky) z většiny obcí ČR a většina obalových odpadů od ostatních původců. Všechny tyto odpady tvoří podstatnou část některých druhotných surovin (zejména plasty, sklo, velká část papíru, část kovových odpadů), které jsou získávány v ČR. Pro potřeby studie byly využity zejména údaje o míře třídění odpadů, úpravě odpadů na druhotnou surovinu. Dále byly využity poznatky o způsobech sběru jednotlivých komodit odpadů, dále pak o jejich zpracování. Do studie byly rovněž použity údaje o zařízeních na úpravu odpadů a konečné využití (zpracování) druhotných surovin.

2.5

Celní správa ČR

Eviduje informace o pohybu zboží, které je kódováno podle dané nomenklatury. Údaje o pohybu vybraných kódů zboží lze získat na MPO. Pro potřeby první části studie nebyly údaje použity. Až na výjimky (kovové odpady, některé skupiny nebezpečných odpadů apod.) nejsou upravené odpady nebo druhotné suroviny z nich vyrobené obchodovány mimo ČR jako odpadní látky ale spíše jako různé druhy výrobků (např. plasty, sklo apod.). Z tohoto důvodu je použitelnost celních statistik omezená, protože nelze rozeznat, zda se skutečně jednalo o výrobek nebo o druhotnou surovinu.

2.6

Evidence vývozu, dovozu a tranzitu odpadů MŽP ČR

Přeprava odpadů je upravena vyhláškou č.374/2008 Sb., o přepravě odpadů a o změně vyhlášky č.381/2001, kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, kterou se upravuje vyhláška č.381/2001. Odpady, které podléhají oznamování, 25

jsou uvedeny na „barevných“ seznamech. Oznámení se podává v případě, že je odpad uvedený na žlutém nebo červeném seznamu a v některých případech i u odpadů zeleného seznamu do zemí, které stanovily pro přepravu takových odpadů výjimky. Většina odpadů/druhotných surovin spadá do zeleného seznamu a není v evidencích zaznamenána.

2.7

Oborové svazy a asociace

Dobrým zdrojem informací o produkci nebo spíše užití druhotných surovin ve výrobě jsou oborové asociace, které sdružují hlavní výrobce, kteří používají druhotnou surovinu ve svých výrobách. Údaje pro studii byly využity z následujících asociací a svazů: -

Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR

-

Asociace českého papírenského průmyslu

-

Svaz průmyslu druhotných surovin a Asociace podnikatelů v recyklaci kovů

Tyto asociace prezentují především komodity papír, sklo a kovy. V oblasti plastů v ČR neexistuje rámcové oborové sdružení. Sdružení jsou vytvořena pro některé druhy plastů, např. Sdružení zpracovatelů pěnového polystyrenu apod.

26

3

Vymezení právního prostředí pro využívání druhotných surovin

Nakládání s druhotnými surovinami je vymezeno kromě běžných tržních podmínek legislativním rámcem, který do značné míry upravuje a omezuje vznik druhotných surovin a další nakládání s nimi. V následující kapitole jsou uvedeny oblasti, kde jsou v právním řádu ČR a některých evropských zemí zmiňovány druhotné suroviny.

3.1

Definice základních pojmů

a. Druhotné suroviny Právní vymezení pojmu „druhotná surovina“ je zásadním problémem, který se pokusíme v této kapitole co nejpřesněji popsat. Nalezení jeho, co možná nejpregnantnější definice, je zároveň nezbytné pro zodpovědnou interpretaci jednotlivých kapitol napříč celou studií. Bezpochyby se jedná o neurčitý právní pojem, tedy takový, který „nelze zcela přesně definovat. Jeho obsah a rozsah se může měnit, bývá podmíněn úrovní poznání v technických vědách i časem a místem aplikace normy“ (Hendrych, 2009; 86). Z výše uvedené definice, která je zcela platná i v našem případě, vyplývá, že vymezení pojmu „druhotná surovina“ závisí na proměnlivých skutečnostech a tedy i samotný výklad (zejména správní a soudní) se může, a jistě také bude, dále vyvíjet. Zásadním úkolem pro úspěšné zodpovězení otázky, co je druhotnou surovinou, je přesné vymezení okamžiku, kdy se z odpadu stává druhotná surovina. Konkrétně se jedná o to, po jakou dobu (do jakého okamžiku) je nutné věci pokládat za odpad ve smyslu zákona o odpadech, a od jakého okamžiku se již jedná o druhotnou surovinu, tj. produkt, výrobek, který nepodléhá odpadovému režimu a je s ním dále nakládáno volně. Co je z právního hlediska považováno za odpad stanoví § 3 zákona 185/2001 Sb., zákon o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon“ nebo „Zákon o odpadech“). Odpadem je tak každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto Zákonu3. Ke zbavování se odpadu dochází podle Zákona vždy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k Zákonu, k využití nebo k odstranění nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod4. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k Zákonu osoba sama. U některých movitých věcí se pak dokonce úmysl vlastníka zbavit se věci presumuje (§ 3 odst. 3 3

4

Zdánlivou taxativnost výčtu podle přílohy č. 1 Zákona o odpadech relativizuje položka Q16 této přílohy, která uvádí „Jiné materiály, látky nebo výrobky, které nepatří do výše uvedených skupin“. Upřesnění této definice podává rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 A 31/96 - 24 ze dne 27.11.1998, když uvádí že pro posouzení, zda určitá věc je či není odpadem, je také podstatné, jakým způsobem s věcí hodlá naložit ten, kdo je oprávněn s ní disponovat. Není pak odpadem věc, kterou hodlá osoba, která je s ní oprávněna disponovat, využít v nezměněném stavu i k jinému účelu, než byla původně určena. Při změně záměru, jak s věcí bude naloženo (často při změně vlastníka věci) věc může ztratit původní charakter odpadu anebo naopak teprve tento charakter získat.

27

Zákona o odpadech). Podle tohoto ustanovení ve spojení s ustanovením § 78 odst. 2 písm. h) Zákona jsou movité věci uvedené v seznamu odpadů (příloha č. 1 Zákona) považovány za odpady, pokud vznikly jako vedlejší produkt u právnických osob nebo podnikajících fyzických osob, nebo jejichž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo. V pochybnostech může krajský úřad na návrh vlastníka nebo správního úřadu určit, že movitá věc odpadem není. Obdobně je odpad definován i v článku 3 odst. 1 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady o odpadech a o zrušení některých směrnic č. 98/2008 (dále jen „Směrnice“ nebo „Směrnice o odpadech“), kterou výše uvedený zákon provádí5. Za odpad je zde označena jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil. Ačkoli je tedy v Zákoně, na rozdíl od Směrnice, obsažen odkaz na seznam odpadů, plyne z faktické demonstrativnosti tohoto seznamu plná slučitelnost obou definic. Směrnice, jak bude ukázáno dále, přináší významné změny do českého systému nakládání s odpady. Její transpozice si tak vyžádala zásadní novelu Zákona o odpadech, která byla ve sbírce zákonů publikována pod číslem 154/2010, a která je účinná od 1. července 20106. Výrazná změna v právní úpravě nakládání s odpady, respektive druhotnými surovinami, byla připravována již od konce devadesátých let minulého století. Jedním z hlavních motivů byla přitom právě změna definice odpadu, který byl vykládán příliš široce, takže pod něj často spadaly i suroviny schopné dalšího využití, a to i bez jakékoli další úpravy. Základem evropské politiky odpadového hospodářství je Šestý akční program, který je v platnosti do roku 2012. Program určuje základní rámec této politiky, udává jí směr a je ideovou bází jiných právních předpisů. Důraz klade zejména na podporu využití a recyklace odpadů za účelem jejich využití jako sekundárního zdroje surovin a energie (Sobotka, 2007; 401). Zároveň i vyzývá k vytvoření nových, nebo ke změně stávajících právních předpisů o odpadech, včetně upřesnění rozdílu mezi odpady a materiály, které nejsou odpady. Ke stejnému kroku, tedy upřesnění rozlišení, co je a co není odpad, vyzvala i Komise ve svém sdělení k tematické strategii pro předcházení vzniku odpadů ze dne 27. května 2003. V reakci na toto sdělení, pak v průběhu roku, ke stejnému kroku vyzvaly i Evropský parlament a Rada. Maximální podpora procesu přeměny odpadu na výrobek nebo jeho využití jako upraveného odpadu v hutích, papírnách, sklárnách, případně i jiných zařízeních, je v souladu s cíli Surovinové politiky státu v oblasti nerostných surovin, která byla přijata již usnesením vlády České republiky ze dne 13. 12. 1999.

5

6

Zákon o odpadech transponuje do českého právního řádu mnoho dalších komunitárních právních předpisů. Za jiné uvádíme směrnici Rady 70/220/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti znečišťování ovzduší plyny zážehových motorů motorových vozidel, směrnici 80/68/EHS o ochraně podzemních vod před znečišťováním některými nebezpečnými látkami, směrnici Rady 86/278/EHS o ochraně životního prostředí, zvláště půdy, při používání čistírenských kalů v zemědělství, směrnici Rady 87/217/EHS o prevenci a znečišťování životního prostředí azbestem, směrnici Rady 92/112/EHS o postupech pro sjednocení programů omezování a případné eliminace znečišťování způsobovaného odpadem z průmyslu oxidu titaničitého, směrnici Rady 96/59/ES o odstraňování polychlorovaných bifenylů a polychlorovaných terfenylů, směrnici Rady 1999/31/ES o skládkách odpadu, směrnici Rady 2000/53/ES o automobilech s ukončenou životností, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES o odpadech z elektrických a elektronických zařízení a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/21/ES o nakládání s odpady v těžebním průmyslu. Zákon č. 154/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

28

Platnou úpravu, která se snaží zapracovat výše uvedené požadavky na změnu legislativy, přináší Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 98/2008. Dle textu samotné Směrnice je jejím primárním cílem zachování přírodních zdrojů, k čemuž má sloužit podpora využití odpadů a použití materiálů získaných využitím odpadu. Proto považuje za nezbytné definovat, kdy určité odpady přestávají být odpady, a to stanovením kritérií, jež poskytují vysokou úroveň ochrany životního prostředí a představují přínos z hlediska životního prostředí i z ekonomického hlediska. Mezi případné kategorie odpadu, pro něž by měly být vypracovány podmínky a kritéria vymezující okamžik, kdy "odpad přestává být odpadem", patří mimo jiné stavební a demoliční odpady, některé popílky a strusky, kovový odpad, kamenivo, pneumatiky, textil, kompost, odpadní papír a sklo. Právní řád, tak na tomto místě vyjadřuje nedostatečnost aktuálního stavu právní úpravy. Pro přesné určení toho, kdy odpad přestává být odpadem, předpokládá vydání dalších právních předpisů. Mělo by se jednat o jakési evropské prováděcí předpisy, které mají zamezit očekávaným nejasnostem při výkladu platné legislativy. Jejich vydání je přitom, jak bude ukázáno dále, velmi žádoucí.

b. Rozlišení pojmů odpad a druhotná surovina Odpad je klíčovým pojmem celého Zákona. Jeho základní definice obsažená v § 3 odst. 1 Zákona sice nedoznala novelizací žádných změn, avšak díky zapracování nových ustanovení bezpochyby došlo i ke změně obsahu tohoto právního termínu. Ve znění zákona platného před novelou č. 154/2010 Sb. byla naproti tomu o druhotných surovinách pouze jediná zmínka, a to v § 4 písm. m). Materiálové využití odpadů zde totiž bylo definováno jako náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie. Novelizovaný Zákon o odpadech se však použití termínu „druhotná surovina“ vyhýbá zcela. Pro účely této analýzy, abychom zachovali terminologickou jednotu celé studie, však budeme nadále termín druhotná surovina používat. Za druhotnou surovinu budeme dále označovat materiál, který z pohledu práva přestal být odpadem a je určen k dalšímu používání.7 Hlavní podmínkou, aby odpad přestal být odpadem a stal se druhotnou surovinou (výrobkem) je, aby byl ve smyslu Zákona využit. Zákon pak vytváří hierarchii vzájemně podřazených pojmů vážících se ke způsobům využití odpadů. Ty jsou předmětem další části analýzy.

c. Pojem využití odpadů Nejobecnějším pojmem, pod který jsou podřazovány i další způsoby nakládání s odpady, vedoucí k jejich využití, je využití odpadů. Za využití odpadů se považuje každá činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu, a to i v zařízení neurčeném k využití odpadů podle § 14 odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu 7

Před novelou Zákona se běžně uvádělo, že „český“ výraz druhotná surovina byl z právního řádu vytlačen „evropským“ výrazem materiálové využití a jedná se o výrazy stejného významu. Za jiné na to poukazoval v učebnici práva životního prostředí i dále citovaný Michal Sobotka. S ohledem na změnu právní úpravy, jak bude dále vysvětleno, již s takovým závěrem dnes nelze souhlasit.

29

upraven [§ 4 odst. 1 písm. q) Zákona o odpadech]. Příkladný výčet způsobů využití odpadu je pak obsahem přílohy č. 3 Zákona. Jak podle přílohy II Směrnice, tak stejně i podle přílohy č. 3 Zákona, se využitím rozumí identické činnosti. Významnou změnou však je, že na rozdíl od právní úpravy platné před účinností Směrnice a s tím svázané novely Zákona, již není předkládaný výčet taxativní. Za využívání odpadů tak může být nadále považována i činnost, která není v příloze výslovně vypočtena, a to za předpokladu, že naplňuje znaky definice využití podle článku 3 odst. 15 Směrnice, respektive § 4 odst. 1 písm. q) Zákona. Kód /Způsob využívání odpadů dle přílohy č. 3 Zákona, respektive přílohy II Směrnice:  R1 Využití odpadu způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie  R2 Získání/regenerace rozpouštědel  R3

Získání/regenerace organických látek, které se nepoužívají jako rozpouštědla (včetně kompostování a dalších biologických procesů)  R4 Recyklace/znovuzískání kovů a kovových sloučenin  R5 Recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů  R6 Regenerace kyselin nebo zásad  R7 Obnova látek používaných ke snižování znečištění  R8 Získání složek katalyzátorů  R9 Rafinace použitých olejů nebo jiný způsob opětného použití olejů  R10 Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii  R11 Využití odpadů, které vznikly aplikací některého z postupů uvedených pod označením R1 až R10  R12 Úprava odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R1 až R11  R13 Skladování materiálů před aplikací některého z postupů uvedených pod označením R1 až R12 (s výjimkou dočasného skladování na místě vzniku před sběrem)

Možnost podřazení úpravy odpadů pod využití odpadů Otázka, která nebyla uspokojivě řešena právní úpravou platnou před novelou Zákona o odpadech a o kterou se vedly spory, je, zda úprava odpadů může být zároveň považována za využití odpadů. Za rozhodující skutečnosti, které opodstatňují nový výklad pojmu úprava odpadů, považujeme přijetí nové definice využití odpadů, která explicitně uvádí, že za využití odpadů je považována i „pouhá“ úprava k užitečnému účelu, kterým je myšlena náhrada materiálů používaných ke konkrétnímu účelu. Přesvědčení o tom, že se obsah uvedených pojmů protíná, dále posiluje to, že výše uvedený seznam způsobů využití je nově pouze příkladný. Nadále tak považujeme za správný takový výklad, který pod využitý odpad zahrnuje i upravený odpad splňující kritéria pro vstupní surovinu (odpad, který je schopen nahradit materiál používaný ke konkrétnímu účelu, nebo byl k tomuto konkrétnímu účelu upraven). To znamená, že za využití odpadů by mělo být považováno již jejich uvedení do stavu využitelnosti. Nebylo by tak nutné, aby došlo k samotnému zpracování odpadu, a stačilo by, aby byl odpad ke zpracování připraven. Podle právní úpravy platné před novelou Zákona provedenou zákonem č. 154/2010 Sb. se obecně postupovalo tak, že úprava odpadů se nepovažovala za využití odpadů. Jelikož pak třídění odpadů je 30

explicitně zmíněno jako jeden ze způsobů úpravy, tak nepřestával být odpad považován za odpad ani po svém vytřídění, resp. dotřídění8. Důvody o které se takové stanovisko opíralo, byly následující: 

 

 



8

Ke změně charakteru odpadu na druhotnou surovinu (výrobek) dochází až v důsledku jeho využití v zařízení podle § 14 odst. 1 nebo odst. 2 Zákona o odpadech. Úprava, jak plyne z její definice, sama o sobě představuje pouze změnu vlastností odpadu, nejedná se o změnu z odpadu na neodpad. I kdyby byla pokládána za úpravu podle kódu R12, nepřestává být odpadem a musí být dále využita v režimu Zákona o odpadech některým z postupů uvedených pod kódy R1 – R11. Využití odpadu bylo definováno taxativním výčtem podle přílohy č. 3 k Zákonu o odpadech, kam však úprava odpadu nebyla zahrnována. Na věci nic nemohla změnit ani ta okolnost, že vytříděný odpad může mít kladnou hodnotu a plní určité parametry stanovené např. technickými normami. To bylo dovozováno z ustanovení § 14 odst. 2 Zákona o odpadech, dle něhož v zařízeních, která nejsou určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nesmějí být porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí (přičemž k provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle § 14 odstavce 1 zákona o odpadech). Přestože tedy vstup do zařízení splňuje požadavky na „vstupní surovinu“, je stále výslovně označován jako „odpad“ a jedinou úlevu představuje to, že za určitých okolností není vyžadováno, aby k provozu takového zařízení na využití byl udělen souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Právní úprava neklade striktní dělítko mezi surovinu a odpad, neboť i surovina může být zároveň odpadem. Tento závěr se dovozoval i z Metodického návodu Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“). Podle tohoto návodu je odpad přijímaný k úpravě do zařízení podle § 14 odst. 1 Zákona o odpadech v tomto zařízení upravován (zpracováván) s cílem využití látkových vlastností přijímaných odpadů a předáván jiné oprávněné osobě jako upravený odpad k dalšímu zpracování – materiálovému využití. Pokud je upravený odpad předáván oprávněné osobě provozující zařízení v souladu s § 14 odst. 2 Zákona o odpadech, je její zařízení tím zařízením, v němž dochází k materiálovému využívání odpadu. Tento Metodický pokyn MPO rovněž vychází z předpokladu, že zařízení k využití odpadu podle § 14 odst. 1 nebo 2 zákona o odpadech přijímá vytříděný sběrový papír jako odpad. Jak plyne z kódu způsobu využití R12, představuje i úprava odpadu využití odpadu ve smyslu zákona – avšak pouze za podmínky, že následně dojde k aplikaci některého z postupů

Ojediněle se však objevovaly i jiné názory. Například důvodová zpráva k metodickému návodu MPO k nakládání se sběrovými odpady kovů, papíru a skla z roku 2005 vyjadřuje názor, že vstupní suroviny jsou dosud neoprávněně považovány za odpady a že „věci, které byly a jsou pro jejich vlastníky (původce odpadů) odpadem, přestávaly (přestávají) být odpadem po svém soustředění v zařízení ke sběru a výkupu odpadu, kde se stávaly (stávají) surovinou a případná jejich úprava směřovala (směřuje) ke zkvalitnění suroviny v souladu s požadavky odběratelů těchto surovin.“(MPO, 2005; 3) Obecně však panovaly obavy, že tento závěr důvodové zprávy nenachází oporu v platném zákoně o odpadech a je zároveň v rozporu se samotným Metodickým pokynem MPO.

31

uvedených pod označením R1 až R11. Podle této definice po provedení úpravy následně dochází k využití odpadu (a to některým z postupů uvedených pod označením R1 až R11) – tj. po úpravě je odpad stále odpadem a je následně využíván (kdyby se již nejednalo o odpad, neměla by aplikace některého z postupů uvedených pod označením R1 až R11 smysl, neboť by se již daná látka vůbec nepohybovala v odpadovém režimu). Tato interpretace způsobu využití R12 byla podporována i výkladem ad absurdum ve vztahu ke způsobu využití uvedeného pod kódem R13, když bylo považováno za nemožné pokládat za druhotnou surovinu, která není odpadem, takový odpad, jenž byl pouze skladován. A to přesto, že za jeden ze způsobů využití je označeno „Skladování materiálů před aplikací některého z postupů uvedených pod označením R1 až R12 (s výjimkou dočasného skladování na místě vzniku před sběrem)“. Slabinu těchto argumentů spatřujeme především v tom, že vycházejí z předpokladu změny charakteru materiálu okamžikem jeho zpracování v zařízeních uvedených v § 14 Zákona. Tento argument by však již podle našeho názoru nadále neměl být považován za validní z důvodu nutnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 6 Zákona. Až (anebo „již“) po splnění zde stanovených podmínek se odpad stává druhotnou surovinou (výrobkem) a využití odpadu je v této věci pouze jednou, ačkoli tou hlavní, podmínkou. Odpad tedy nemůže být po svém využití bez dalšího považován za druhotnou surovinu. Pokud nejsou zároveň splněny další podmínky uvedené v § 3 odst. 6 Zákona, zůstává odpad výstupem všech zákonem předpokládaných způsobů využití. Výčet možných způsobů využití odpadů je pak poskytnut v následujícím oddílu této kapitoly. O tom, jak zásadní změnu znamená doplnění § 3 odst. 6 do Zákona, bude pojednáno podrobně dále. Je sice jistě pravdou, že k využití odpadu zásadně může dojít pouze v zařízeních podle § 14 Zákona, avšak pro rozhodnutí o tom zda byl odpad využit, je třeba také vyhodnotit jeho vlastnosti. Pokud je tedy dotříděný papír nebo plast, jako výstup z třídící linky, schopen nahradit v konkrétním případě nějaký materiál, je podle našeho názoru nezbytné považovat takovýto výstup za využitý odpad. Za současného splnění podmínek podle § 3 odst. 6 Zákona, se pak jedná o materiál, který přestal být odpadem a stal se tedy druhotnou surovinou. To je oproti stavu před novelou provedenou zákonem č. 154/2010 Sb. zásadní změna. Kloníme se k názoru, že potenciální přímá využitelnost materiálu získaného z odpadu, tedy jeho schopnost nahradit materiály používané ke konkrétnímu účelu, jak předpokládá ustanovení § 4 odst. 1 písm. q) Zákona, znamená využití odpadu ve smyslu Zákona o odpadech. Tento závěr podporuje i celkový charakter Směrnice, která na několika místech nově udává limity výkladu pojmu odpad a zabraňuje jeho extenzivnímu výkladu. Komentář k Zákonu, který vyšel ve věstníku Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“), pak uvádí že „nová rámcová směrnice klade důraz zejména na prevenci vzniku odpadů a také na efektivní využívání odpadu jako cenného zdroje surovin. Do zákona se proto doplňují podmínky, při jejichž splnění bude možno odpady klasifikovat jako výrobky. Ty se pak budou moci dále využívat, aniž by tím bylo poškozeno životní prostředí nebo zdraví lidí“ (MŽP, 2010). I z tohoto lze dovodit, že zákon si klade za cíl rozšířit kategorii výrobků o některé věci, které doposud byly považovány za odpady.

32

Další ustanovení, které potvrzuje úpravu jako způsob využití odpadů, je položka R 12 uvedená v příloze č. 3 Zákona. Za využití odpadů je tak považována úprava odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R 1 – R 11, což se dá vyložit jako uvedení suroviny do stavu využitelnosti. Již tento potenciál budoucího využití, tak naplňuje znaky zákonného pojmu využití odpadu, respektive materiálové využití odpadu. Za splnění podmínek přistupujících v § 3 odst. 6 Zákona pak lze v takových případech uzavřít, že z odpadu se stala druhotná surovina, s kterou bude dále nakládáno jako s výrobkem. Závěrem je možné říci, že pokud je výsledkem úpravy odpadů jejich využitelnost ke konkrétnímu účelu a odpady jsou tak schopny nahradit jiný materiál, jedná se o využití odpadů ve smyslu Zákona. Od takového případu je však třeba odlišit úpravu, která takový důsledek nemá a kterou z tohoto důvodu nelze za využití odpadů považovat. Takový závěr je, s ohledem na znění definic úpravy odpadů a využití odpadů obsažených v Zákoně, ve spojení s výše uvedenými argumenty, dle našeho názoru jediný možný. Je tak tedy nezbytné rozlišovat tzv. kvalifikovanou úpravu odpadu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. q) Zákona a položky R 12 přílohy č. 3 Zákona, která je zároveň využitím odpadu, a „prostou“ úpravu odpadu, která nesplňuje požadavky předmětných ustanovení Zákona a za využití odpadu tak nemůže být považována.

Další způsoby využití odpadu Kromě úpravy odpadů, jejíž podřazení pod kategorii využití odpadů bude minimálně do vypracování kritérií pro využití odpadů (viz níže) budit rozpory, jsou podmnožinami využití odpadů následující činnosti: materiálové využití odpadů, příprava k opětovnému použití odpadů, recyklace odpadů a zpracování odpadů. Nejasnosti mohou vznikat kolem skladování materiálů podle kódu R 13 způsobů využívání odpadů. Je však třeba poznamenat, že z důvodu příkladnosti zákonem předloženého výčtu, nemusí být tento seznam způsobů využití odpadů vyčerpávající. Mimo tuto skupinu, pak stojí opětovné použití, když předmětem této činnosti je zpracování materiálů, které nejsou odpady. Za materiálové využití je považován způsob využití odpadů zahrnující recyklaci a další způsoby využití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie. Materiálové využití odpadu, jehož výstupem je druhotná surovina oproti nadřazenému výrazu využití odpadu tedy nezahrnuje využití odpadu k bezprostřednímu získání energie [§ 4 odst. 1 písm. s) Zákona]. Recyklací odpadů je pak myšlen jakýkoli způsob využití odpadů, kterým je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky pro původní nebo jiné účely jejich použití, včetně přepracování organických materiálů. Recyklací odpadů není energetické využití a zpracování na výrobky, materiály nebo látky, které mají být použity jako palivo nebo zásypový materiál [§ 4 odst. 1 písm. t) Zákona].9 9

Zákon o obalech používá legislativní zkratku „recyklace“, kterou rozumí proces, kterým jsou odpady z obalů nebo obalových prostředků nebo jejich zbytky případně spolu s dalšími materiály přeměněny ve výrobek nebo surovinu [§ 4 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o obalech]. Je však třeba zdůraznit, že se jedná pouze o legislativní zkratku, a nikoli legální definici. Proto by to, že je zde výsledek recyklace přímo označován za výrobek, bez ohledu na splnění podmínek/kritérií kdy odpad přestává být odpadem (end of waste), nemělo mít vliv na aplikovatelnost ustanovení § 3 odst. 6 Zákona o odpadech. Stejně jako v případě jiných odpadů,

33

Zpracováním odpadů je využití nebo odstranění odpadů zahrnující i přípravu před využitím nebo odstraněním odpadů [§ 4 odst. 1 písm. v) Zákona]. Obdobně jako u definice využití, je sem zahrnuta i příprava před využitím, respektive zpracováním odpadů. Zda chtěl zákonodárce nějak odlišit obsah termínů příprava k využití (ke zpracování) a úprava k využití, zůstává nejasné. Konečně za přípravu k opětovnému použití je třeba považovat způsob využití odpadů zahrnující čištění nebo opravu použitých výrobků nebo jejich částí a kontrolu provedenou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu spočívající v prověření, že použitý výrobek nebo jeho část, které byly odpady, jsou po čištění nebo opravě schopné bez dalšího zpracování opětovného použití [§ 4 odst. 1 písm. r) Zákona]. Posledním způsobem využití odpadu, který Zákon výslovně uvádí pod kódem R 13 přílohy č. 3, je skladování materiálů před aplikací některého z postupů uvedených pod označením R 1 až R 12 (s výjimkou dočasného skladování na místě vzniku před sběrem). Zatímco kódy R 1 – R 11 uvádějí příklady využití odpadu jeho přepracováním na jiný materiál a kód R 12 mluví jako o využití odpadů o úpravě k využitelnosti, tak kód R 13 už zařazuje pod pojem využití odpadů pouhé skladování odpadů za účelem jeho následného využití způsoby uvedenými pod kódy R 1 – R 12. Podmínečně tedy Zákon přiznává status využitého odpadu i pouze skladovanému odpadu ve smyslu kódu R 13, a to za splnění podmínky jeho následného využití nebo úpravy do stavu využitelnosti dle kódů R 1 – R 11. I za těchto okolností dle našeho názoru představuje skladování odpadu spíše jen jednu z fází využití odpadu, které má vést k vytvoření „neodpadu“ (druhotné suroviny). Tato podmínečnost je pak blíže specifikována v § 4 odst. 1 písm. h) Zákona. Zde je skladování vymezeno jako přechodné soustřeďování odpadů v zařízení k tomu určeném po dobu nejvýše 3 let před jejich využitím nebo 1 roku před jejich odstraněním. Je zřejmé, že za využití nemůže být považováno skladování odpadů před jejich odstraněním.

Přeměna odpadu na neodpad Pro to, abychom však mohli říci, kdy věc přestává být odpadem a ocitá se tak mimo režim nakládání s odpadem, je třeba se zaměřit na nová ustanovení § 3 odst. 6, 7 a 8, která jsou transpozicí článku 6 Směrnice, kde jsou stanoveny podmínky, za kterých je možné uznat, že odpad se stal výrobkem.

by i odpady z obalů měly přestat být považovány za odpady, až po splnění podmínek, kdy odpad přestává být odpadem, stanovených v Zákoně o odpadech. Zákon o obalech používá i termín „využití“ [srov. § 1 odst. 1, § 2 písm. i), § 12 zákona o obalech či přílohu č. 3 zákona o obalech], jejž však nijak nedefinuje. S ohledem na princip jednotnosti právního řádu se domníváme, že pojem „využití“ v zákoně o obalech musí být interpretován shodně s tím, jak jej vymezuje zákon o odpadech. To potvrzuje i poznámka č. 4 k ustanovení § 4 písm. i) zákona o odpadech, byť taková poznámka nemá podle ustálené judikatury Ústavního soudu normativní význam a může z ní být nejvýše dovozován záměr zákonodárce. Podle § 1 odst. 3 zákona o obalech se na nakládání s odpady z obalů vztahují právní předpisy platné pro hospodaření s odpady, pokud zákon o obalech nestanoví jinak. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech, ve znění pozdějších změn a doplnění, pak ve svém čl. 3 odst. 6 ohledně využití odkazuje na směrnici 75/442/EHS, když na základě čl. 20 Směrnice o odpadech je tento odkaz pokládán za odkaz na Směrnici o odpadech. Využití podle Zákona o odpadech tedy podle našeho názoru představuje současně i využití podle zákona o obalech, a naopak.

34

Odpad přestává být odpadem, a tedy se stává výrobkem, pokud byl předmětem některého způsobu využití a zároveň jsou kumulativně naplněny znaky uvedené v § 3 odst. 6 Zákona:    

věc se běžně využívá ke konkrétním účelům, pro věc existuje trh nebo poptávka, věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky, využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví.10

Situaci však dále komplikuje fakt, že formulace § 3 odst. 6 - 8 budí dojem, že výše uvedené podmínky, určující kdy odpad přestává být odpadem, neplatí bez výjimky pro všechny druhy odpadů. Zákon totiž mluví pouze o „některých druzích odpadu“ a Směrnice pak říká, že „některé zvláštní druhy odpadu“ přestávají být považovány za odpady, pokud byly předmětem některého způsobu využití, včetně recyklace, a splňují zvláštní kritéria, která budou vypracována v souladu s výše uvedenými zákonnými podmínkami. Za „některý druh odpadu“ nebo „některý zvláštní druh odpadu“ by tedy měly být, podle našeho názoru, považovány takové odpady, které splňují „zvláštní kritéria, která budou vypracována v souladu s těmito podmínkami“ – ovšem pouze tehdy, pokud jsou tato kritéria stanovena. V této souvislosti si dovolujeme poznamenat, že pro přehlednost a srozumitelnost právní úpravy se nám nejeví jako vhodné použití relativizujícího výrazu „některý“ v § 3 odst. 6 zákona o odpadech; tato formulace je spíše typická pro legislativu EU nežli pro český právní řád. Je totiž jistě záměrem tvůrce právní normy poskytnout přesnou definici toho, kdy odpad přestává být odpadem, a to za pomoci jasných kritérií. Odpadem pak přestává být každý odpad, který tato kritéria splní. Povahu a způsob přijetí kritérií upravuje článek 6 Směrnice ve všech svých čtyřech odstavcích. Kritéria podle ní musí zahrnovat podle potřeby limitní hodnoty pro znečišťující látky a zohlednit jakékoli možné nepříznivé dopady látky nebo předmětu na životní prostředí. Dále je zde upraven způsob, jakým mají být kritéria přijímána, avšak zároveň je zde jasně vyjádřeno, že není nezbytně nutné, aby tato kritéria byla skutečně přijata. Jejich cílem je pouze zpřesnění použitých formulací a nemají tak zasahovat do podstatných prvků Směrnice. Zejména Směrnice vyzývá ke stanovení kritérií, kdy odpad přestává být odpadem, alespoň pro kamenivo, papír, sklo, kovy, pneumatiky a textil. Přednostně pak mají být tato kritéria stanovena na úrovni Společenství.11 Pouze subsidiárně je dána pravomoc rozhodnout, zda určitý odpad přestal být odpadem, jednotlivým členským státům, a to vždy za podmínky přihlédnutí k platné judikatuře. Zákon o odpadech pak výše uvedené shrnuje v § 3 odst. 7 do jediné věty, a to že pro konkrétní způsoby použití výrobků z odpadů musí být splněna kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena. Tato kritéria pak mohou být stanovena ve 10

11

Zde je třeba zohlednit zejména zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách. Ve vazbě na čl. 6 odst. 2 a čl. 39 odst. 2 Rámcové směrnice a čl. 5a rozhodnutí Rady 1999/468/ES, o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi, ve znění rozhodnutí Rady 2006/512/ES, by měla tato kritéria pro využití odpadů stanovit Komise.

35

spolupráci MŽP a MPO vyhláškou. Doposud se tak však nestalo. 31. března 2011bylo vydáno Nařízení rady (EU) č. 333/2011, kterým se stanoví kritéria vymezující, kdy určité typy kovového šrotu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES. V horizontu přibližně tří let by mohlo dojít ke stanovení těchto kritérií i pro měď, sklo a papír. Z výše uvedeného je zřejmé, že současná právní úprava je stále velmi obecná a postrádá konkretizaci formou prováděcího předpisu. Jednoznačně tak určit okamžik, kdy se z odpadu stává výrobek, je značně obtížné. Právní řád zde presumuje své doplnění, které by mělo stanovit kritéria, kdy odpad přestává být odpadem, a to odděleně pro jednotlivé druhy odpadu. Toto doplnění, jak jasně vyplývá z ustanovení § 3 odst. 7 a odst. 8 Zákona, je však pouze fakultativní. Potřebné informace tedy je, a dlouho ještě bude, nezbytné dokázat dovodit přímo z textu platné zákonné úpravy. Pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 6 Zákona tedy není nezbytné, aby byla stanovena kritéria pro využití odpadu ve smyslu § 3 odst. 7 Zákona (resp. kritéria upřesňující, kdy odpad přestává být odpadem ve smyslu § 3 odst. 8 Zákona), neboť Zákon výslovně počítá s tím, že tato kritéria stanovena být nemusí; požadavek, aby pro konkrétní způsoby použití výrobků z odpadů byla splněna zvláštní kritéria pro jejich využití, je podmíněn tím, že tato kritéria jsou vůbec stanovena. Ustanovení § 3 odst. 6 Zákona pak vůbec na kritéria neodkazuje a svoji aplikaci jejich existencí rovněž nepodmiňuje. Jestliže zákonodárce ve vazbě na změnu úpravy na evropské úrovni přijal novelu Zákona (tj. zákon č. 154/2010 Sb.), je jedině logické mít zato, že dosavadní úpravu a postup podle ní chtěl změnit (jinak by nebylo zapotřebí a ani rozumné novelizaci přijímat). Argumentace, že se na postupu při rozlišování mezi odpadem a druhotnou surovinou nic nemění, ani z tohoto hlediska dle našeho soudu nemůže obstát. V souvislosti s tím se dá očekávat, že pokud nedojde ke stanovení kritérií pro využití odpadů, budou rozhodnutí o tom, zda se jedná o odpad, velmi často na správních orgánech, potažmo správních soudech. Krajský úřad totiž podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech rozhoduje v pochybnostech, zda se movitá věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k Zákonu o odpadech považuje za odpad, a to na návrh vlastníka této movité věci nebo správního úřadu, který provádí řízení, v němž se tato otázka vyskytla, nebo který rozhodnutí o této otázce potřebuje ke své další činnosti. Domníváme se ale, že krajský úřad by měl tato stanoviska vydávat vždy ve vztahu ke konkrétní věci (souboru věcí) a neměl by podávat „paušální“ výklad Zákona v tomto směru. K tomu naopak může sloužit již zmíněná pravomoc Ministerstva životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Vždy je však nezbytné postupovat v souladu s § 3 odst. 6 Zákona. Máme také za to, že změny provedené novelou zákona 154/2010 Sb., budou znamenat to, že část věcí, které byly dříve považovány za odpad, bude na základě nové právní úpravy možné zařadit do skupiny výrobků, a to za předpokladu, že bude v konkrétním případě možné kladně vyhodnotit splnění kritérií dle § 3 odst. 6 Zákona. Zejména se může jednat o vytříděný odpad (papír, skleněné střepy), který může být bezprostředně využit k výrobě např. v papírních nebo sklárnách. Existuje pro něj trh, stejně jako poptávka po něm, splňuje požadavky na vstupní surovinu a není nebezpečný pro životní prostředí ani lidské zdraví. Bude však záležet na tom, jakým způsobem budou v praxi vykládány neurčité právní pojmy, které zákon používá. V případě § 3 odst. 6 pak může zřejmě činit největší potíže interpretace „využívání ke konkrétním účelům“. 36

Z věcného hlediska nespatřujeme důvod k tomu, aby například kvalitně vytříděný novinový papír podléhal odpadovému režimu. To, zda se jedná o odpad, je však vždy nutné hodnotit ve vazbě na konkrétní odpad, jeho stav a vlastnosti. Odpad, který se stal výrobkem, totiž může vinou nesprávného skladování nebo jiného nevhodného zacházení přestat splňovat kritéria pro výrobky a přejít tak zpět do odpadového režimu. Na závěr je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že platná právní úprava je zcela nová, nelze s jistotou říci, k jakému výkladu se budou klonit správní orgány. Ačkoli jsme přesvědčeni o správnosti námi předložené argumentace, máme pochybnosti, zda takto bude Zákon vykládán i příslušnými správními orgány. Ze své podstaty konzervativní orgány totiž budou konfrontovány, ve srovnání s dosavadním výkladem, s revoluční změnou. Je tak třeba upozornit ty, kteří by chtěli postupovat v souladu se zde podávaným výkladem, že taková cesta s sebou prozatím nese i určité možné riziko správního postihu, popř. sporu o interpretaci Zákona. d. Vedlejší produkty Dalším důvodem, který vedl ke vzniku Směrnice č. 98/2008, bylo stanovení jasné definice toho, kdy jsou látky nebo předměty, které vznikly při výrobním procesu, jehož prvotním účelem není výroba těchto látek nebo předmětů, vedlejším produktem a nikoli odpadem. Rozhodnutí, že látka není odpadem, může podle Směrnice být přijato pouze na základě koordinovaného přístupu, který bude pravidelně aktualizován, pokud je to v souladu s ochranou životního prostředí a lidského zdraví. Co se považuje za vedlejší produkt, je stanoveno v § 3 odst. 5 Zákona o odpadech (transpozice čl. 5 odst. 1 Směrnice). Je jím každá movitá věc, která vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci za kumulativního splnění následujících podmínek:    

vzniká jako nedílná součást výroby, její další využití je zajištěno, její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, a její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy12 a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví.

Zákon v § 3 odst. 8 (transpozice čl. 6 odst. 2 Směrnice) předpokládá vydání upřesňujících kritérií pro to, kdy se věc stává vedlejším produktem. Mají tedy jasně stanovit hranici mezi odpadem a vedlejší produktem. Přijetí prováděcí úpravy je však opět pouze fakultativní možností a v případě vedlejších produktů patrně nelze její přijetí v horizontu nejbližších 3 let očekávat. Úprava je v této věci totožná jako u druhotných surovin, kdy primárně je k stanovení kritérií zmocněna Evropská komise, subsidiárně pak MŽP ve spolupráci s MPO. Tato kritéria, jež musí být splněna k tomu, aby konkrétní

12

Například zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).

37

látka nebo předmět mohly být považovány za vedlejší produkt a nikoli odpad, jak je uvedeno v čl. 3 bodu 1 Směrnice, mohou změnit pouze jiné než podstatné prvky této Směrnice, a to jejím doplněním. Situace je zde velmi obdobná jako u druhotných surovin. Právní řád zde presumuje své doplnění, avšak toto doplnění, jak jasně vyplývá z ustanovení § 3 odst. 7 a odst. 8 Zákona, je však pouze fakultativní. Potřebné informace tedy je, a dlouho ještě bude, nezbytné dokázat dovodit přímo z textu platné zákonné úpravy. Pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 5 Zákona podle našeho názoru rovněž není nezbytné, aby byla stanovena kritéria ve smyslu § 3 odst. 7 a 8 Zákona, neboť Zákon výslovně počítá s tím, že tato kritéria stanovena být nemusí. Ustanovení § 3 odst. 5 Zákona pak vůbec na kritéria neodkazuje a svoji aplikaci jejich existencí rovněž nepodmiňuje. Dříve bylo na vedlejší produkty nahlíženo jako na druh odpadu a Zákon je zmiňoval na jediném místě [§ 3 odst. 3 písm. a) Zákona], a to jako příklad způsobu vzniku odpadů. Dnes jsou vedlejší produkty, za splnění dalších podmínek, stanovených v § 3 odst. 5 Zákona, považovány za samostatnou kategorii věcí, která se nestává odpadem. Zároveň je ale třeba upozornit na vedlejší produkty, které odpadem jsou. O takových se Zákon zmiňuje v ustanoveních § 3 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 1 písm. e). Obdobně jako u využití odpadu, které samo o sobě nutně neznamená přechod věcí mimo odpadový režim, i u vedlejších produktů je nezbytné splnění dalších podmínek (§ 3 odst. 5 Zákona) pro to, aby mohly být zákonem uznány za neodpad. Novou definicí vedlejších produktů tak došlo k faktickému zúžení zákonného výkladu pojmu odpad.

3.2

Trh s druhotnými surovinami

Trh s druhotnými surovinami a vedlejšími produkty Základem současné právní úpravy nakládání s movitými věcmi v podnikatelském prostředí je, že jakákoliv věc musí být zařazena do jedné ze dvou základních skupin, která dále určuje podřízenost držitele (vlastníka) věci pod příslušné obecně závazné předpisy. Jedná se o skupinu výrobků nebo skupinu odpadů. Jiné pojmy náš právní systém nepoužívá. Jak odpad, tak i výrobek jsou ve smyslu obchodního zákoníku považovány za zboží. Toto základní členění pojmů popisujících právní stav movité věci je nutné mít na zřeteli při rozhodování o povinnostech vázaných na nakládání s movitými věcmi v podnikatelském prostředí. Pojem odpad je definován v Zákoně o odpadech. Pojem výrobek je definován v několika předpisech, zejména pak v zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o odpovědnosti za škodu“) (MPO, 2005; 2). V souladu s definicí výrobku, je možno považovat za výrobek i druhotnou surovinu – věc byla jinak získána a bez ohledu na úroveň zpracování je uváděna na trh (§ 3 Zákona o odpovědnosti za škodu). V případě materiálových komodit (kovů, papíru, skla) se bude zpravidla jednat o výrobky, které nejsou určeny pro spotřebitele a z tohoto důvodu se na jejich uvedení na trh nevztahují žádná obecně závazná kritéria, uvedená v zákoně č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o obecné bezpečnosti výrobků“), který stanovuje povinnosti při uvádění výrobků určených spotřebiteli (§ 2 odst. 1 Zákona o obecné bezpečnosti výrobků). V rámci smluvních vztahů musí být důsledně dbáno na naplnění požadavků 38

zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Obchodní zákoník“) o dokladech vztahujících se ke zboží a současně je doporučeno hledat při zpracování dokladů (doprovodné dokumentace výrobku) oporu v příslušných ustanoveních obecně závazných předpisů. Při hodnocení movité věci ve smyslu Obchodního zákoníku, který upravuje předávání věci (změny vlastnictví) v rámci podnikatelských vztahů jsou výrobek i odpad zbožím. Na vztahy mezi podnikatelskými subjekty se právní úprava nakládání se stanovenými výrobky vztahuje pouze v případě, že je možné rozumně předpokládat, že věc bude užívána spotřebitelem, včetně věci poskytnuté v rámci služby. Z uvedeného je zřejmé, že uvedení výrobku na trh, předání věci a vlastnického práva k ní jinému podnikatelskému subjektu, se u nestanovených výrobků a výrobků neurčených pro spotřebitele řídí pouze §§ 409 – 468 Obchodního zákoníku. V rámci smluvních vztahů mezi podnikatelskými subjekty je možné hledat pro kvalitativní požadavky zboží oporu v technických normách, které jsou doporučenými předpisy, nebo si stanovit požadavky individuální (MPO, 2005; 4-5). Odlišná pravidla pak platí v případě uvádění na trh stanovených výrobků ve smyslu § 12 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o technických požadavcích“), tedy takových výrobků, které představují zvýšenou míru ohrožení oprávněného zájmu a u kterých proto musí být posouzena shoda. V okamžiku kdy věc splní podmínky podle § 3 odst. 6 a přestane tak být pokládána za odpad, je na ní dále nahlíženo jako na výrobek. Výrobky (druhotné suroviny) nejsou dále evidovány jako odpady a nemusí být předávány pouze oprávněným osobám. V tento okamžik může být věc uvedena na trh jako výrobek. Co se uvedením na trh myslí, je specifikováno v § 2 odst. 1 písm. b) Zákona o technických požadavcích. Uvedením výrobku na trh je tak okamžik, kdy je výrobek na trhu Evropského společenství poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Za uvedené na trh se považují i výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a výrobky poskytnuté k opakovanému použití, je-li u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády. Je-li to nezbytné, vláda nařízením blíže vymezí pojem uvedení na trh pro výrobky, na které se tento technický předpis vztahuje. Výrobky uvedené na společný trh Společenství musí splňovat požadavky, které na ně kladou příslušné právní předpisy, a to zejména z pohledu kvality, chemického složení a bezpečnosti.

Přeshraniční pohyb Odpady Ze své podstaty tato oblast vyžaduje rozsáhlou úpravu mezinárodním právem. Nejvýznamnější mezinárodní úmluvou v této oblasti je pak Úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, uzavřená v Basileji v roce 1989 a k ní se vážící Rozhodnutí Rady OECD. Omezování přeshraničního pohybu odpadu vychází zejména z principů soběstačnosti (selfsufficiency principle) a principu odstraňování u zdroje (proximity principle). Obecným pravidlem je, že 39

odpad by měl být odstraněn nebo využit na území státu, v němž vzniknul. Jeho vývoz i dovoz je tedy zakázán, z tohoto zákazu však existuje celá řada výjimek (Sobotka, 2007; 400, 412). Úprava, kterou poskytuje mezinárodní právo, se však netýká pohybu odpadu v rámci jednotného evropského trhu. Na něm je odpad považován za zboží sui generis a jeho pohyb není zakázán, ale pouze evropským právem regulován. Podle nařízení (ES) č. 1013/2006 mohou členské státy přijímat nezbytná opatření s cílem zabránit přepravě odpadu, která není v souladu s jejich plány pro nakládání s odpady. Členským státům je také povoleno omezit přepravu odpadů určených ke spálení, které je klasifikováno jako využití, do země, pokud bylo zjištěno, že by musely být odstraněny odpady, které vznikly na území daného členského státu, nebo že by odpad musel být zpracován způsobem, jenž odporuje jejich vnitrostátním plánům pro nakládání s odpady. Uznává se však, že některé členské státy nemusí být schopny na svém území vytvořit síť zahrnující celou škálu zařízení ke konečnému využití odpadů. Celkem lze rozeznávat čtyři základní principy regulující pohyb odpadů na evropském jednotném trhu: 

 



Odpad určený k odstranění je považován za větší riziko, nežli odpad určený k využití. Jednotlivé státy by pak měly být soběstačné v kapacitách k odstraňování odpadu. V principu jeho vývoz do jiné členské země EU zakázán není, členský stát však může dovoz i vývoz zakázat.13 Odpad určený k odstranění by měl být odstraněn v nejbližším vhodném zařízení. Odpady určené k využití jsou regulovány méně přísně a obecně lze říci, že tyto odpady mohou být přepravovány v rámci celé EU. Pro nebezpečný nebo jinak problematický odpad musí být sledovány zvláštní postupy. Vývoz nebezpečného odpadu mimo členské země OECD je zakázán. Vývoz ostatního odpadu musí pak být předem oznámen (EEA, 2009; 6-7).

Výrobky Vzhledem k tomu, že jak druhotné suroviny, tak i vedlejší produkty jsou zbožím14 spadajícím do kategorie výrobků (nevztahují se na ně nadále omezení nakládání s odpady), tak na ně musí být plně aplikována svoboda volného pohybu zboží na vnitřním trhu EU. Na jejich přepravu přes vnitřní hranice EU budou vztahovat pouze obecné předpisy pro výrobky na společném trhu. Jedna ze základních svobod Společenství, svoboda pohybu zboží, je zakotvena zejména v článcích 34 – 36 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“). Tyto články Smlouvy však nejsou aplikovány v případě harmonizovaných výrobků, tedy takových, u kterých je prostřednictvím 13

14

Ve Spojeném království je však vývoz odpadů pokládán za jednu z možností jak splnit cíle nakládání s odpady a jeho vývoz je i přímo podporován. Rostoucí množství exportovaného odpadu, zejména plastů, k recyklaci do zahraničí však není hodnoceno kladně. Přes legálnost takového postupu, je to považováno za nevhodné z důvodu demotivace k vybudování vlastní domácí recyklační kapacity a relativizování principů odstraňování u zdroje a soběstačnosti. Přesto je drtivá většina odpadů i nadále zpracovávána přímo v zemi původu (EEA, 2005; 62-63). Jak již bylo vyloženo výše, tak v souladu s výkladem Soudního dvora je za zboží považován také odpad, a to i pokud není recyklovatelný. Postačuje, že je peněžně ocenitelný a stává se předmětem obchodní transakce (EK, 2010; 9-10).

40

sekundárního práva harmonizována jejich technická specifikace nebo způsob jejich prodeje (EK, 2010; 9). U neharmonizovaných výrobků může být v souladu s článkem 36 SFEU omezen přeshraniční pohyb zboží pouze z důvodu mravnosti, veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a života lidí a zvířat, ochrany rostlin, ochrany národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto odchylky dle článku 36 SFEU jsou však Soudním dvorem vykládány úzce a vždy musí být v souladu se zásadou přiměřenosti.

Surovinová politika států Stejně jako u všech předchozích kapitol, i zde vychází platný právní stav v jednotlivých členských zemích EU (EHP) z celoevropské právní úpravy. Surovinová politika každého státu, pokud má vazbu na odpady a suroviny z odpadů a na nakládání s nimi, musí vždy vycházet z hierarchie způsobů nakládání s odpady stanovené v článku 4 Směrnice: a. b. c. d. e.

předcházení vzniku, příprava k opětovnému použití, recyklace, jiné využití, například energetické využití, a odstranění.

Nejvýše tedy stojí předcházení vzniku odpadů, které může nabývat dvou základních forem. Buď může znamenat, že materiál nebude vůbec použit, nebo s ním bude nakládáno tak, aby se odpadem vůbec nestal. Příprava k opětovnému použití a recyklace pak mají společné to, že dochází k opětovnému materiálovému využití věci. To, jakým způsobem jsou tyto žádoucí postupy oproti zbývajícím dvěma zvýhodňovány, je předmětem této kapitoly. V případě, že není možné nakládat s odpady dle výše uvedených tří způsobů, je upřednostňováno jejich energetické využití před jejich odstraněním.15 V rámci odpadu jako celku je možno dále rozlišovat několik samostatných skupin odpadů. Mezi nejvýznamnější patří odpady z obalů, baterie a akumulátory, vozidla s ukončenou životností, odpadní elektrické a elektronické zařízení, odpad ze staveb a demolicí, biologický komunální odpad nebo směsný komunální odpad16. U každé z těchto kategorií jsou pak stanoveny rozdílné postupy pro nakládání s nimi. Studie Evropského tematického centra pro udržitelnou spotřebu a výrobu z června 2010 rozlišuje až 36 nástrojů, které používají jednotlivé státy při nakládání s těmito odpady. Relativně standardizované postupy, napříč státy Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru, fungují v případě odpadů z obalů, odpadních elektrických a elektronických zařízeních a vozidel s ukončenou životností. Zde, s výjimkou několika zemí, platí princip odpovědnosti původce a jsou stanoveny závazné cíle pro sběr, opětovné použití a recyklaci takovýchto odpadů.

15

16

V Dánsku je již od roku 1997 zakázáno odstranění odpadu na skládku, pokud je možné jeho energetické využití (EEA, 2005; 35). V České republice platí specifická úprava, podle níž některé z těchto tzv. vybraných výrobků (například zpětně odebíraná elektrozařízení či přenosné baterie) nejsou i po skončení jejich životnosti v určité fázi pokládány za odpad – srov. § 38 odst. 8 a § 31g odst. 7 Zákona.

41

Pro nakládání se všemi výše uvedenými skupinami odpadů, s výjimkou biologického komunálního odpadu a odpadů ze staveb a demolicí, existují speciální evropské směrnice. Tam, kde speciální směrnice nebyla doposud schválena, je třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené například ve směrnici č. 1999/31/ES o skládkách odpadů nebo Směrnici o odpadech. Obecně se dají postupy nakládání s odpady rozdělit do tří až čtyř skupin. První skupinu tvoří nástroje administrativní. Mezi ně patří zákaz skládkování, zákaz spalování, restrikce na použití nežádoucích materiálů, požadavky na výrobek pro usnadnění jeho opětovného použití nebo recyklace, stanovení minimálního poměru recyklované složky ve výrobku, požadavky na sběr a třídění odpadů, požadavky na předcházení vzniku odpadů, stanovení cílů pro předcházení vzniku odpadů a sběr odpadů nebo stanovení cílů pro využití, opětovné použití nebo recyklaci odpadů. Druhou skupinou jsou pak nástroje ekonomické, mezi něž se řadí zálohování obalů, zatížení primárních surovin a nebezpečných látek daní, uložení daní a poplatků na skládkování a spalování obalů a nakládání s nimi, zavedení recyklačních poplatků, uvalení daně na určité výrobky nebo zavedení obchodovatelných recyklačních kreditů. Na pomezí výše uvedených skupin se pak nachází systém zpětného odběru výrobcem. Poslední skupinou jsou nástroje informativní, jako je požadavek poskytování informací nebo systém informativních eko-nálepek (Tojo, 2010; 4-6). Tyto nástroje se vždy vztahují k určité skupině odpadů, přitom se může jednat o nástroj použitelný pouze u jedné skupiny, více skupin, nebo dokonce obecně aplikovatelný na všechny skupiny odpadů. Mezi běžně používané nástroje v oblasti odpadů z obalů patří zákaz jejich skládkování, který je platný v šesti zemích EU. V Rakousku, Belgii, Irsku a Itálii se vztahuje na všechny odpady z obalů a v Dánsku pak na veškerý odpad, který je možné energeticky využít ve spalovnách odpadů.17 V České republice platí podmíněný zákaz skládkování pro všechny využitelné odpady – na skládky je lze ukládat pouze v souladu s Plánem odpadového hospodářství kraje, a vytříděné využitelné složky komunálního odpadu (papír, sklo, plast, kovy a nápojové kartony) lze uložit na skládku pouze tehdy, pokud v souladu s § 11 odst. 2 Zákona není jejich využití technicky a ekonomicky možné.18 V souladu s ustanovením směrnice 2004/12/ES, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech pak všechny státy zavedly recyklační cíle. Přitom tyto cíle jsou často vyšší nežli ty stanovené předmětnou směrnicí.19 V naprosté většině zemí EU a EHP, výjimkou je Dánsko, je zakotven systém zpětného odběru, a to i přes to, že to směrnice o obalech nepřikazuje.20 V některých 17

18

19

20

Tento seznam by se však měl postupně a zároveň rychle rozšiřovat. Jak vyplývá z tematické strategie pro recyklaci odpadů předložené Evropským parlamentem, tak do roku 2020 by mělo dojít k zákazu skládkování veškerého recyklovatelného odpadu na celoevropské úrovni. Viz příloha č. 5 (Seznam odpadů, které je zakázáno ukládat na skládky všech skupin a používat jako technologický materiál nebo využívat na povrchu terénu a odpady, které lze na skládky ukládat jen za určitých podmínek) vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Vyšší národní nežli celoevropské recyklační cíle stanovilo například Rakousko, Německo, Finsko, Itálie, Francie, Nizozemí, Norsko a Švédsko. Zpětný odběr může probíhat buď prostřednictvím kolektivního systému, na který jednotlivé společnosti přenesly svou povinnost zpětného odběru, nebo může své povinnosti plnit každá společnost samostatně. Konkrétní podoba kolektivního systému a vztah jednotlivých společností k ní se však v jednotlivých zemích značně liší. Například v Itálii se společnost musí registrovat a zaplatit poplatek do sběrného systému CONAI, a to i v případě, že své povinnosti zpětného odběru bude plnit samostatně. CONAI má tak více než 1.4

42

zemích pak jsou výrobci, kteří se podílejí na kolektivním systému, osvobozeni od určitých daní a poplatků. Časté je také zálohování obalů a povinnost jejich zpětného odběru prodejcem. Takový systém funguje v různém rozsahu v jedenácti zemích EU. Ve Finsku jsou zálohované obaly osvobozeny od daně. V Dánsku jsou zálohovány všechny obaly od piv a sycených nealkoholických nápojů, bez ohledu na to zda je obal opětovně využitelný nebo nikoli. Běžné je také uvalení daně na určité výrobky, jejichž užívání je spojené s ekologickým rizikem, které je platné celkem v šesti zemích EU. V Irsku, Dánsku21 a Itálii se tato daň vztahuje na plastové tašky, v Polsku, Estonsku, Belgii a Dánsku pak na určité nápojové obaly (Tojo, 2010; 8-11). Podpora použití recyklovaných materiálů z odpadů (druhotných surovin) probíhá též formou jejich povinného používání ve veřejné správě, tzv. Green Public Procurement (dále jen „GPP“). Myšlenka GPP spočívá v tom, že stát svým příkladem bude svou poptávkou po druhotných surovinách stimulovat inovace v oblasti přírodě šetrných technologií, výrobků a služeb, zároveň omezí dopad vlastní spotřeby na životní prostředí a celkově zvýší konkurenceschopnost výrobků z odpadu (Legg, 2009; 3). Například ve Finsku je veřejná správa povinna používat „co nejvíce recyklovaného materiálu“, což přímo vyplývá z finského zákona o odpadech. V Dánsku je pak místní správa povinna používat recyklovaný papír a každého půl roku je též vydávána příručka za účelem navýšení užívání recyklovaných materiálů (Tojo, 2010; 11). V Rakousku musí veřejná správa dbát na to, aby všechny služby, které využívá, byly v souladu s předpisy práva životního prostředí a zároveň byly poskytovány ekologicky šetrnou cestou (Legg, 2009; 59).22 Jiný způsob podpory používání recyklovaných materiálů byl zvolen ve Spojeném království, Itálii, Švédsku a České republice, kde byla uvalena daň na těžbu primárních surovin (Legg, 2009; 61). Kromě možnosti zatížení nežádoucích činností daní, je druhou variantou naopak možnost snížení nebo úplného odstranění daní u činností žádoucích. Takové výjimky platí v Belgii a Francii pro vytříděný odpad, v Belgii pak též pro odpad určený k energetickému využití23, v České republice je to pak úleva pro výrobky z recyklovaného papíru. Ve Finsku se daňové úlevy vztahují na nakládání s vratnými obaly, v Lotyšsku a Maďarsku se pak jedná o daňová zvýhodnění nakládání s odpadem v rámci systému zpětného odběru (Tojo, 2010; 10). Ve Spojeném království také existuje přímá finanční podpora sběru a využití materiálů z odpadů (EEA, 2005; 58, 66). V případě odpadních elektrických a elektronických zařízení, jak již bylo řečeno výše, je základním principem nakládání s takovýmito odpady odpovědnost původce. Ta v sobě zahrnuje systém zpětného odběru, stanovení cílů pro sběr, recyklaci a využití odpadů nebo standardy poskytování

21 22

23

milionu členů, když členství je povinné pro všechny subjekty zapojené do řetězce nakládání s obaly z plastů, skla, oceli, hliníku, papíru nebo lepenky a dřeva. V Rakousku pak jako silný motiv pro přenesení svých povinností na sběrný systém, fungují velmi vysoce stanovené cíle recyklace (často přesahující 90 %) pro společnosti, které povinnosti zpětného odběru plní samostatně mimo systém zpětného odběru. Zatímco v Itálii je CONAI jediným systémem zpětného odběru, ve Spojeném království existuje takových systémů více než 20 (EEA, 2005; 66). Dle dat z roku 2005 byla tato daň uvalena na 20 % obalového materiálu uváděného na trh (EEA, 2005; 32) Tato povinnost vyplývá ze spolkového zákona o zadávání veřejných zakázek (Bundesvergabegesetz) z roku 2006. Zatímco ve Francii podstata daňové úpravy spočívá v tom, že místní samosprávě jsou poskytovány daňové úlevy v případě zavedení fungujícího třídícího systému, tak v Belgii jsou osoby nakládající s vytříděným odpadem osvobozeny od odvodů za nakládání s odpadem. V případě energetického využití odpadů jsou pak odvody za nakládání s odpadem výrazně sníženy.

43

informací. Jelikož tyto povinnosti vyplývají přímo z evropské směrnice, jsou transponovány do všech národních právních řádů členských zemí EU i zemí EHP. Kromě těchto opatření jsou v některých zemích uvaleny daně na určité výrobky. V Maďarsku se platí taková daň z chladících zařízení, v Litvě a Lotyšsku pak z žárovek obsahujících rtuť. V Holandsku, Belgii a Itálii je zakázáno skládkování určitých zařízení. V Německu, Belgii, Rumunsku a Bulharsku jsou stanoveny cíle pro opětovné použití. V Německu a Belgii je stanovena povinnost vytřídit zařízení schopná opětovného použití od ostatních zařízení (Tojo, 2010; 12-15). Rozdílné je také zacílení národních politik na jednotlivé druhy odpadů. Například v Rakousku, Itálii nebo Irsku je kladen stejný důraz jak na odpad z domácností, tak i na odpad z výroby a podnikání. Naproti tomu v Dánsku a Spojeném království se snaha docílit recyklačních cílů orientovala zejména na odpad pocházející z podnikatelské činnosti. Ten je oproti domácímu odpadu zpravidla čistší, jeho úprava vyžaduje nižší náklady a je k dispozici ve větších objemech. K dosažení postupně zvyšujících se recyklačních cílů, však bude muset být kladen i dostatečný důraz na odpad z domácností (EEA, 2005; 66). I u vozidel s ukončenou životností je základním principem odpovědnost výrobce, která v sobě obsahuje například zákaz použití některých nebezpečných látek nebo stanovení cílů pro recyklaci a využití. Ve většině zemí je také stanovena povinnost zpětného odběru vozidel s ukončenou životností ze strany výrobce nebo jiného ekonomického subjektu. Speciální pravidla jsou pak stanovena pro nakládání s pneumatikami. V deseti zemích je zakotven zákaz jejich skládkování, v Belgii a Finsku je stanoven cíl pro jejich sběr a v dalších zemích jsou uvaleny daně nebo poplatky na jejich výrobu nebo recyklaci (Tojo, 2010; 17-19). U biologického odpadu jsou pak specifickými nástroji například podpora pro používání kompostu, která platí v Itálii, stanovení standardu pro kvalitu kompostu v Belgii, Dánsku, Itálii a Nizozemí, nebo daň na biologicky nerozložitelné obaly, která byla zavedena v Rumunsku (Tojo, 2010; 25-27). Nejzřetelnější je pak podpora odbytu a využití druhotných surovin z odpadů v případě odpadů ze staveb a demolic. Ve Finsku nebo v Holandsku je totiž na vymezených stavbách stanoven minimální podíl použití druhotných surovin z odpadů.24 Ve Španělsku a v Holandsku jsou stanoveny vysoké cíle pro opětovné použití (60%, respektive 95%). Vysoké cíle pro recyklaci a využití jsou pak stanoveny v Belgii, Irsku, Finsku a na Maltě (Tojo, 2010; 28-29). V Dánsku existuje seznam staveb, při jejichž výstavbě mohou být používány recyklované stavební materiály, které pouze musí splňovat limitní hodnoty pro některé nebezpečné látky.25 V Německu je pak projevem snahy maximálně využít stavební a demoliční odpad zákon o uzavřeném hospodářském cyklu (Kreislaufwirtschaftsgesetz), který je doplněn upřesňujícími zemskými úpravami. Ve spolupráci se sdruženími recyklačního průmyslu, jsou pak pro tyto výrobky stanovena kritéria kvality a následně je čtyřikrát ročně kontrolováno jejich dodržování (Legg, 2009; 55-56). 26 Evropská Komise pak vyzývá členské státy, aby 24

Ve Švýcarsku a u některých Rakouských zemských vlád pak existují doporučení používat druhotné suroviny pro hrubou stavbu veřejných budov, a to alespoň z 25% (Legg, 2009; 59 a 61). 25 Takovými stavbami, na základě vyhlášky 655 Ministerstva energetiky a životního prostředí z roku 2000, jsou silnice, cesty, náměstí, protihlukové stěny, nájezdy, hráze, přehrady, železniční náspy, základy budov nebo zásypy výkopů a vyplňování podlah (Legg, 2009; 54). 26 Obdobný systém, tedy stanovení kritérií pro druhotné suroviny ve stavebnictví ve spolupráci se subjekty sdružujícími podnikatelské subjekty v předmětném odvětví a kontrola jejich dodržování ze strany třetího

44

při veřejných zakázkách trvaly na tom, že recyklovaná nebo opětovně použitá složka, musí tvořit alespoň 5 % veškerého stavebního materiálu. Takto získané druhotné suroviny musí však splňovat požadavky na výrobky dané kategorie a z tohoto ohledu jim nejsou poskytovány žádné úlevy. V našem případě jsou minimální hygienické, zdravotní a technické požadavky stanoveny zejména ve směrnici Rady 89/106/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků (Legg, 2009; 51). 27 Jako podpora pro využívání druhotných surovin získaných z odpadů fungují i systémy označování takovýchto výrobků, které jsou často využívané právě u druhotných surovin určených pro výstavbu. Výsledkem je, že spotřebiteli je zaručena jistá kvalita výrobku a ten k jejich použití získá důvěru. Takové označování výrobků může být jak dobrovolné (Spojené království), tak i povinné (Nizozemí), smíšený systém pak používá Rakousko (Legg, 2009; 5).

3.3

Přehled nejdůležitějších právních předpisů

a) Evropské předpisy          

27

směrnice Evropského parlamentu (dále jen „EP“) a Rady 98/2008 ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a zrušení některých směrnic, směrnice EP a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech, směrnice EP a Rady 2004/12/ES ze dne 11. února 2004, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, směrnice EP a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou životností, směrnice EP a Rady 2002/96/ES ze dne 27. ledna 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), směrnice EP a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006 o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, nařízení EP a Rady č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů, směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů, směrnice EP a Rady 2000/76/ES ze dne 4. prosince 2000 o spalování odpadů, směrnice Rady ze dne 16. září 1996 o odstraňování polychlorovaných bifenylů a polychlorovaných terfenylů (PCB/PCT).

nezávislého subjektu funguje také ve Švýcarsku, Velké Británii, Nizozemí nebo Itálii. Tyto systémy se liší zejména podílem nevládních aktérů na vypracovávání kritérií, na tom zda jsou kritéria závazná nebo dobrovolná a zda mají výrobci jednající ve shodě s nimi právo užívat zvláštní označení. I přesto, že z technologického hlediska musí výrobky z odpadů dostát stejných minimálních a tedy bezpečných standardů, je na ně společností nadále nahlíženo jako na odpad. V Rakousku například existuje dobře organizovaný trh pro jejich použití při stavbách silnic, avšak při stavbě budov se je i veřejná správa zdráhá použít. Za účelem změny tohoto postoje Rakouská asociace pro recyklované stavební materiály (Oesterreichischer Baustoff-Recycling Verband) spolu s Rakouskou asociací pro zaručení kvality recyklovaných stavebních materiálů (Oesterreichischer Gueteschutzverband Recycling Baustoffe) uděluje certifikace kvality druhotným surovinám využitelným při stavbách budov (Legg, 2009; 52).

45

b) Zákony ČR     

zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých dalších zákonů, zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů.

c) Podzákonné předpisy ČR 

    

vyhláška MŽP č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, vyhláška MŽP č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě, vyhláška MŽP č. 383/2001 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady, vyhláška MŽP č. 384/2001 o nakládání s PCB, vyhláška MŽP a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky.

46

4

Literatura

EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY (EEA). 2005. Effectiveness of packaging waste management systems in selected countries: an EEA pilot study. Copenhagen: EEA. ISBN 92-9167-762-0 EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY (EEA). 2009. Waste without borders in the EU?. Copenhagen: EEA. ISBN: 978-92-9167-986-7 EVROPSKÁ KOMISE (EK). 2010. Volný pohyb zboží: Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie. ISBN 978-92-7913473-9 HENDRYCH, D. 2009. Správní právo. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-049-2 HOLMAN, R. 2002. Ekonomie. Praha: C.H. Beck. 3. vyd. ISBN 80-7179-681-6 LEGG, D. 2009. Green Public Procurement and Product Performance Requirements. Copenhagen: European Topic Centre on Resource and Waste Management. MPO. 2005. Důvodová zpráva k vydání metodického návodu k nakládání se sběrovými odpady kovů, papíru a skla. MŽP. 2010. Zpravodaj Ministerstva životního prostředí. Číslo 7-8, strana 6 SOBOTKA, M. 2007. in: Damohorský, Milan. 2007. Právo životního prostředí. Praha: C.H. Beck. ISBN 978-80-7179-498-1 TOJO, N. 2010. Europe as a recycling society. Copenhagen: European Topic Center on Sustainable Consumption and Production.

47

5

48

II Technické podmínky pro využívání druhotných surovin 1 1.1

Papír

Původ papíru a jeho složení

Papír a lepenka (paper and board) je materiál složený především z celulózových vláken, ligninu a inertních aditiv, jako je jíl, uhličitan vápenatý a škrob. Primární vstupní suroviny jsou především dřevo a sběrový papír. Odpadový papír (waste paper) je papír a lepenka, který držitel odkládá, má úmysl ho odložit nebo je požadováno ho odložit a který bude separátně sebrán primárně pro účely recyklace (materiálového využití). Dle technické normy ČSN EN 643 se hovoří o odpadovém papíru jako o sběrovém papíru (recovered paper), jehož jednotlivé druhy jsou touto normou definovány pro potřeby recyklace v průmyslu papíru a lepenky. Stejně jako pojem sběrový papír, který se používá v České republice několik desetiletí je i jeho chápání jako druhotné suroviny dlouhodobě vžité. Sběrový papír je používán jako surovina pro výrobu papíru a lepenky zhruba ve stejné míře jako dřevo a jeho definování jako druhotné suroviny je plně opodstatněné. Na následujících obrázcích č.1 a 2. je prezentováno porovnání podílu vláken vyrobených ze dřeva a sběrového papíru v České republice a CEPI za rok 2009. CEPI (Central European Paper Industry v Bruselu) je evropská profesní papírenská organizace sdružující národní papírenské asociace všech států Evropské Unie plus Norsko a Švýcarsko.

Obrázek 1 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken v ČR Dřevo Sběrový papír

44% 56%

zdroj: ACPP (2010)

49

Obrázek 2 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken průměr zemí CEPI Dřevo Sběrový papír

48%

52%

zdroj: CEPI (2010)

Z celoevropského hlediska je podíl sběrového papíru více než 50 %. V České republice je to pod 45 % a zatím nelze očekávat jeho výrazné zvýšení. V souladu se záměrem přestat chápat použitý papír jako odpad je navrhováno metodicky postupně změnit legislativní i obchodní názvosloví následovně: -

odpadový papír (waste paper) na použitý papír (used paper)

-

sběrový papír (recovered paper) na papír pro recyklaci (paper for recycling),

-

ve vazbě na novou Evropskou legislativu o odpadech bude papír pro recyklaci z pohledu definice buď vedlejší produkt, nebo výrobek (po splnění kritérií konce odpadu) a oba druhy patří jednoznačně do skupiny druhotných surovin

-

papír vyrobený z papíru pro recyklaci je pak recyklovaný papír (recycled paper)

Na tomto názvosloví se shodl celý evropský papírenský průmysl sdružený do profesní organizace CEPI. Papír a lepenka je vyráběn průmyslem papíru a lepenky pro potřeby využití nebo zpracování na další výrobky. Z hlediska kvality výrobků papíru se vyrobený papír člení na následující základní skupiny: 1) grafické papíry (novinový papír, papíry grafické nenatírané a natírané, dřevité a bezdřevé) 2) obalové papíry a lepenky (papíry pro vlnitou lepenku, skládačkové lepenky, balící papíry, pytlový papír a ostatní papíry a lepenky pro obaly) 3) hygienické papíry (tissue) 4) ostatní papíry (speciální, průmyslové) Z těchto základních druhů se poté vyrábějí papírenské výrobky, které se použijí, spotřebují a vytváří zdroje pro jejich sběr.

50

Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů papíru pro recyklaci Tak jak bylo uvedeno v první kapitole, komodita papír, pochází výhradně z papírenského průmyslu. Pro statistiku sledování toku papíru a lepenky (dále jen papíru) je použita statistika základní struktury papírenských výrobků, která se používá v papírenském průmyslu dlouhodobě na celém světě. Z pohledu zdrojů papíru pro jeho možnou finální recyklaci je výchozím údajem spotřeba papíru ve vymezené oblasti, která se vypočítává z monitorovaných dat a to jako produkce papíru plus export mínus import. Spotřeba papíru dle jednotlivých druhů v tisících tunách a poměrově v kg na občana a rok je uvedena na následujících obrázcích č.3 a 4. Pro relevantní porovnání byla (i dále) zvolena statistická data z CEPI (Central European Paper Industry v Bruselu), což jsou všechny státy Evropské Unie plus Norsko a Švýcarsko. Aby bylo možné zhodnotit trendy je prezentováno vždy období od roku 2000 (10 let). Pro Českou republiku se vychází ze statistiky ACPP (Asociace českého papírenského průmyslu).

Obrázek 3 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v České republice 1800 1600 1400 1200 tisíc tun

Grafické

1000

Obalové Hygienické

800

Ostatní Celkem

600 400 200 0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

zdroj: ACPP (2010)

51

2007

2008

2009

Obrázek 4 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v CEPI 100000 90000 80000 70000 Grafické

tisíc tun

60000

Obalové

50000

Hygienické Ostatní

40000

Celkem

30000 20000 10000 0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

zdroj: CEPI (2010)

Z grafů je patrné, že vývoj spotřeby papíru v České republice rostl v posledních 10 letech mnohem intenzivněji než průměrně v zemích CEPI. Je patrné i celkové snížení spotřeby papíru v roce 2009 ve vazbě na globální krizi. Porovnání struktury spotřeby jednotlivých druhů papíru mezi Českou republikou a CEPI v roce 2009 je na následujících obrázcích č.5 a 6.

Obrázek 5 Struktura spotřeby papíru - Česká republika 2%

0%

Grafické Obalové Hygienické Ostatní 45%

53%

zdroj: ACPP (2010)

52

Obrázek 6 Struktura spotřeby papíru 4%

Grafické

9%

Obalové Hygienické Ostatní

45%

42%

zdroj: CEPI (2010)

Z těchto obrázků vyplývá, že strukturálně je nižší podíl ve spotřebě hygienických a ostatních papírů. Vývoj spotřeby papíru na občana a rok v České republice v porovnání CEPI je znázorněn na následujícím obrázku č.7.

Obrázek 7 Spotřeba papíru v ČR a v CEPI (kg/obyvatel/rok) 250

kg/ob/rok

200

150 Česká republika CEPI 100

50

0 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

zdroj: ACPP a CEPI (2010)

Na tomto grafu je znovu vidět silný růst spotřeby papíru v České republice v posledních letech, ale také silný potenciál pro pokračování růstu a tedy i zdrojů papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Zdrojem papíru ke sběru jsou také papírové obaly používané k prodeji a distribuci zboží. Vývoj za poslední období ukazuje tabulka č.1.

53

Tabulka 1 Množství papírových obalů v tunách 2006

2007

2008

2009

Import

680

510

220

165

Export

610

700

230

135

zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Produkce použitého papíru podle zdrojů Z pohledu použitého papíru a jeho sběru se obvykle člení zdroje následovně: 1. průmyslové zdroje jako jsou odpady z výroby papíru a lepenky a jejich výrobků (např. i odpady z tiskáren) – nyní je lze většinou definovat jako „vedlejší produkty“, 2. komerční zdroje jako obchodní řetězce, obchody (většinou obaly) a státní a privátní organizace (většinou kancelářské papíry a např. remitenda - neprodané noviny a časopisy), 3. obecní zdroje od občanů a malé privátní zdroje, které spadají do obecních sběrových systémů (většinou směs obalových papírů, novin a časopisů) Z průmyslových a komerčních zdrojů je získáván tzv. předspotřebitelský použitý papír (pre-consumer used paper). Z komunálních (obecních) zdrojů se jedná o spotřebitelský použitý papír (consumer used paper). Pro sledování produkce papírových odpadů (případně vedlejších produktů) podle zdrojů neexistují ucelená relevantní data. Část údajů o produkci odpadů na území ČR obsahuje ISOH. V tabulce č.2 je uveden přehled produkce jednotlivých druhů papírových odpadů podle skupin v katalogu odpadů:

Tabulka 2 Produkce vybraných druhů papírových odpadů na území ČR Kód odpadu

Název

Tuny (2007)

030308

Odpady ze třídění papíru a lepenky určené k recyklaci

150101

Papírové a lepenkové obaly

191201 200101

Tuny (2008)

Tuny (2009)

63 599

53 855

56 453

427 174

489 086

477 313

Papír a lepenka

68 242

43 632

81 969

Papír a lepenka

259 063

310 278

254 571

Celkem

818 080

896 850

870 307

zdroj: ISOH (2010)

54

Databáze ISOH zahrnuje odpady nahlášené od původců, kteří mají ohlašovací povinnost. Jejich rozlišitelnost z hlediska zdrojů je omezená. Sleduje produkce na úrovni obcí a zapojených subjektů (živnostníků) a dále na úrovni ostatních nezapojených původců. Produkci papírových odpadů na úrovni obcí lze dovodit z evidence systému EKO-KOM, ve kterém je zapojeno téměř 5 900 obcí (98 % populace ČR). Evidence zahrnuje veškeré papírové odpady, které byly sebrány v rámci nádobových a pytlových sběrů, ve sběrných dvorech, mobilními svozy ale i ve výkupnách odpadů od běžných občanů. Produkce papírových odpadů v systému EKO-KOM bez ohledu na to, zda se jedná o odpad skupiny 15 01 nebo 20 01 v období 2005-9 je uvedena v tabulce č.3.

Tabulka 3 Množství vytříděných papírových odpadů v obcích ČR (tuny/rok)

Papír

2005

2006

2007

2008

2009

115 604

137 402

158 557

177 931

173 565

zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Rozdělení použitého papíru podle zdrojů pro jednotlivé typy výrob (obrázek č.8) vychází ze statistik ACPP a EKO-KOM, a.s.. Pro srovnání je uveden odhad struktury CEPI (obrázek č.9), který je ve zjednodušené podobě převzat z Technické zprávy pro kritéria pro konec odpadu.

Obrázek 8 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů - Česká republika Pro výrobu obalových papírů

Pro výrobu grafických, hygienických a ostatních papírů

10% 1%

21%

16%

58%

Výkupny Školy Obce Průmysl Obchod

42% 8%

Výkupny Školy Obce Průmysl

15% 29%

zdroj: ACPP (2010)

55

Obrázek 9 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů (výroba celkem) 10%

50% 40%

Průmysl a Obchod Obec a živnostníci Kanceláře

zdroj: CEPI (2010)

Materiálový tok papíru v České republice za rok 2009 Materiálový tok papíru je zpracován na základě relevantních dat ze statistiky papírenského průmyslu, evidence EKOKOM a odborných odhadů. Hmotnosti jsou uváděny v tisících tunách (viz obrázek č.10).

Obrázek 10 Přehled materiálových toků papíru a sběrového papíru v ČR Dřevo Celuloza 470

700 Export

Import 1180 Papír a lepenka 1280 Nesebrat papír 100 Skládka

Použitý papír

400

800

Exp-Imp výrobků -60

Ostatní Aditiva 25

Výroba papíru Ztráty 35

340

410 Import Export 40 Papír pro recyklaci 710 Isolační materiály 25 Uprava sběru

Exp-Imp bal zboží -60

5

Spalování 50

Kompost

Sběr Ostatní (domac) 50

zdroj: ACPP + vlastní (2010)

Z obrázku je patrné, že český trh má velmi zajímavý potenciál pro zvýšení sběru.

56

800 Ztráty + Nerecykl 55

Ostatní využití 5

1.2

Proces zpracování papíru

Sběrné systémy pro sběr použitého papíru U použitého papíru převažuje významně sběr odpadů z průmyslu a obchodu (průmyslové a komerční zdroje) nad sběrem z komunálních systémů. Je to dáno výskytem použitého papíru, jeho kvalitou a požadavky na sběr. Obecně lze říci, že použitý papír z průmyslových a obchodních zdrojů vykazuje vyšší kvalitu, s čímž potom souvisí i menší náklady na úpravu papíru na obchodovatelnou druhotnou surovinu. Poptávka na trhu po takovém papíru je poměrně stálá. U komunálního papíru je kvalita podstatně nižší, jedná se směs různých druhů papíru s vyšším podílem nežádoucích příměsí. Proces úpravy komunálního papíru je náročnější technicky a nákladnější. Sběr papíru z průmyslu a obchodů Je zajišťován v rámci provozů odděleně nejčastěji do velkokapacitních kontejnerů nebo kontejnerů vybavených lisovací jednotkou. Papír je odvážen oprávněnými osobami, které zajišťují nakládání s odpady pro jednotlivé původce, přímo ke zpracovatelům nebo na dotřiďovací linky, kde je papír podle potřeby dotříděn nebo jen lisován. Papír vznikající ve výrobě jako vedlejší produkt je opětovně většinou bez další úpravy použit zpět ve výrobě. Sběr papíru ze služeb a kanceláří Je zajišťován přímo jednotlivými původci v rámci pracovišť nebo pronajímateli kancelářských budov, kteří zajišťují komplexní službu nakládání s odpady pro nájemce. Sběr je však poměrně omezený a v řadě podniků není vůbec zaveden. Sebraný papír odváží oprávněná osoba k dalšímu dotřídění na dotřiďovací linku. Tento zdroj představuje potenciál pro rozšíření sběru použitého papíru. Tříděný sběr použitého papíru v obcích Sběr papíru v obcích ČR je již historicky zaveden jako sběr komoditní. Papír se sbírá zvlášť do speciálních nádob, pytlů nebo jiných sběrových prostředků. Počet obcí, ve kterých je papír sbírán, je uveden v tabulce č. 4.

Tabulka 4 Počty obcí, v nichž jsou sbírány odděleně využitelné komodity odpadů 2008 komodita papír

2009

Počet obcí

Počet obyvatel

Počet obcí

Počet obyvatel

4 821

9 783 142

4 980

9 966 583

zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

V předchozích letech byl počet obcí se zavedeným sběrem papíru výrazně nižší – některé obce jej zrušily, protože občané začali ve větší míře papír používat jako palivo anebo se obce spolehly na 57

výkup papíru zajišťovaný privátními výkupnami. Díky systému EKO-KOM je sběr papíru postupně v obcích obnovován. Nejčastějším způsobem sběru je nádobový sběr. Na sběr jsou používány kontejnery s horním výsypem (1100 l, modré), v menší míře kontejnery se spodním výsypem (1,3-2,5 m3). Vybavenost obcí nádobami na sběr papíru ukazuje tabulka č. 5.

Tabulka 5 Vybavenost obcí pro nádobový sběr využitelných odpadů (zdroj: EKOKOM) Rok

2006

2007

2008

2009

Papír (tis. ks)

35,0

39,7

44,4

48,3

zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

V nádobovém systému sběru je v současné době sbíráno více než 81 % všeho komunálního papíru, pytlovým sběrem se získává cca 2 % z celkového množství a výkupem od občanů prostřednictvím privátních výkupen cca 17 %. Význam výkupen pro sběr použitého papíru od občanů neustále klesá. Do sběru použitého papíru je zahrnut také sběr ve sběrných dvorech, zřizovaných obcemi a rovněž tak sběr papíru ve školách. Veškerý tento papír je zahrnován do statistik tříděného sběru papíru z obcí v systému EKO-KOM. Sběr použitého papíru má velký potenciál dalšího růstu. Na základě analýz komunálních odpadů bylo stanoveno, že se výskyt recyklovatelného papíru v obcích pohybuje kolem 432 tis. tun ročně (rok 2008, Strategie rozvoje měst a obcí ČR – aktualizace analytické části), přičemž se v současné době třídí cca 40 % z tohoto množství. Pro srovnání stávajících možností tříděného sběru je uvedena tabulka č.6, kde je srovnání nejlepších krajových hodnot výtěžnosti tříděného sběru papíru s průměrem ČR (hodnoty roku 2009).

Tabulka 6 Srovnání výtěžnosti tříděného sběru (v kg/obyvatel/rok) Komodita Papír

Max. hodnoty v krajích

Průměr ČR

24,32

16,83

zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Ostatní způsoby sběru Ostatní způsoby sběru jsou méně významným zdrojem použitého papíru. Patří mezi ně výkup papíru prostřednictvím privátních výkupen surovin. Do výkupen donášejí papír občané nebo podnikající či právnické osoby. K ostatním způsobům sběru lze řadit také jednorázové sběry zájmových sdružení (hasiči, zahrádkáři apod.). Výkupny jsou nestabilním prvkem v celém systému hospodaření s odpady. Fungují pouze v době standardní poptávky po druhotných surovinách. V krizovém období na přelomu let 2008/2009 byl výkup odpadů (zejména papíru a kovů) omezen nebo úplně zastaven, což znamenalo přesun dříve 58

vykupovaných odpadů od soukromých i právnických osob do veřejných obecních sběrových systémů. Náklady s tím spojené nesly obce. Řada firem, které se výkupem surovin zabývá, nabízí i službu svozu odpadů a začíná se více přibližovat modelu klasické svozové firmy. Význam výkupu pro sběr použitého papíru pozbývá na významu a je otázkou, nakolik bude tento model zachován v budoucnu. Úprava použitého papíru na druhotnou surovinu Přepracování a úprava (dotřídění, čištění, další úprava a balení) použitého papíru dle požadavků konečných zpracovatelů (většinou papírny) je realizována buď přímo u zdroje vzniku použitého papíru (pokud to jeho kvalita umožňuje), což je preferováno, nebo na dotřiďovacích linkách. Úprava použitého papíru z průmyslu a obchodů Při výrobě papíru nebo papírenských výrobků vznikají nyní (dle novely zákona o odpadech) vedlejší produkty, které lze zařadit přímo do skupiny druhotných surovin. Obvykle není třeba žádné další třídění, stačí pouze úprava materiálu pro zajištění co nejnižších nákladů na přepravu k recyklaci přímo do papírenských technologií. Vedlejší produkt se buď lisuje do skladných balíků, nebo se volně ložený přepravuje k přímé recyklaci. Tyto úpravy si zajišťují průmyslové zdroje samy nebo si sjednávají službu u servisních (odpadových nebo sběrných) společností. Použitý papír z obchodů nebo průmyslu mimo papírenský průmysl (přepravní, skupinové, spotřebitelské obaly, remitenda nebo průmyslové papírové obaly) se shromažďují přímo v obchodech nebo podnicích a úpravu tj. dotřídění a lisování zajišťují servisní (odpadové nebo sběrové) společnosti. Úprava použitého papíru z kanceláří Sběr papíru z kanceláří (jedná se o kvalitativně hodnotnější druh papíru) je typem sběru, který není dostatečně zajištěný. Kancelářský papír končí často ve směsném komunálním odpadu. Na druhou stranu je to zajímavý potenciál pro zvýšení sběru a využití pro recyklaci. Pokud je papír sbírán odděleně, pak se upravuje stejnými procesy jako papír z obcí. Úprava použitého papíru z obecních systémů Podíl papíru získaného z tříděného sběru v obcích neustále narůstá. Vzhledem k nižší kvalitě sběru je ale nezbytné jeho dotřídění, odstranění nepapírových složek a úprava pro přepravu papíru ke konečnému zpracování. Úprava papíru probíhá na dotřiďovacích linkách. Jedná se vesměs o poloautomatické linky s ručním dotříděním hlavních tříd papíru. Zařízení pro úpravu použitého papíru Dotřiďovací linky jsou ve většině případů provozovány jako kombinovaná zařízení na dotřídění a další úpravu plastových a papírových odpadů. V současné době je v ČR provozováno 112 zařízení, přičemž 59

ve 13 % případů se jedná o dotřiďovací linky zaměřené pouze na dotřídění papíru. Ostatní zařízení jsou víceúčelová – slouží k dotřídění papíru a plastů (případně nápojových kartonů). Ve většině případů se jedná o menší zařízení. Jen 14 % linek zpracovává více než 1 600 tun vytříděných plastových a papírových odpadů ročně (z komunální i komerční sféry). Horší úroveň technické a technologické vybavenosti a to zejména menších zařízení na úpravu může nákladově zatěžovat celý systém nakládání s odpady a druhotnými surovinami – některá zařízení nedisponují potřebným počtem shozů, nebo lisovací technikou, která je schopna vyrobit balíky standardizovaných rozměrů. Lokalizace dotřiďovacích linek na území ČR je dosti nerovnoměrná. Je zobrazena na mapě č.1.

60

Mapa 1 Lokalizace dotřiďovacích linek v ČR (rok 2009)

zdroj: EKO-KOM, a.s (2010)

61

Kapacity pro recyklaci v papírenském průmyslu a jiné možnosti využití Vývoj kapacit pro recyklaci sběrového papíru v papírenském průmyslu v České republice od roku 2005 s předpokladem do roku 2011 je znázorněn na následujícím obrázku č.11.

Obrázek 11 Kapacit pro recyklaci sběrového papíru v ČR (papírenský průmysl) 600

500

400 tisíc tun 300

200

100

0 2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

zdroj: ACPP (2011)

Od roku 2005 dochází v České republice k odstavování starších méně výkonných papírenských strojů, které zpracovávaly i papír pro recyklaci (sběrový papír). Bohužel nedošlo, a zatím dle dostupných informací, nelze předpokládat v nejbližší době výstavbu nových strojů. Prostor pro nové kapacity z pohledu možnosti uplatnění výrobků některých druhů papíru v České republice a okolí a zejména i dostupnost papíru pro recyklaci (sběrového papíru) včetně potenciálu (viz dále) tady je. Stojí za úvahu uplatnění státní podpory (investiční pobídky) a snížit tak závislost českého trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) na exportu.

Tabulka 7 Přehled stávajících zařízení pro zpracování sběrového papíru v ČR Zpracovatel

komodita

stav

70 000

sběrový papír

v provozu

120 000

sběrový papír

v provozu

Brněnské papírny – Předklášteří

10 000

sběrový papír

nyní ukončen

SMURFIT KAPPA CZECH – Žimrovice

60 000

sběrový papír

v provozu

EMBA – Paseky

9 000

sběrový papír

v provozu

Otrokovické papírny – Otrokovice

9 000

sběrový papír

v provozu

18 000

sběrový papír

v provozu

Korona Lochovice - Lochovice

2 000

sběrový papír

v provozu

Kazeto Přerov

1 000

sběrový papír

v provozu

Olšanské papírny - Lukavice

7 000

sběrový papír

v provozu

Papírna Novosedlice - Novosedlice

5 000

sběrový papír

v provozu

JIP-Cerepa - Červená řečice

8 000

sběrový papír

v provozu

10 000

sběrový papír

nyní ukončen

Krkonošské papírny - Hostinné

1 000

sběrový papír

v provozu

Flexibuild

1 000

NK

v provozu

JIP Větřní

10 000

NK

v provozu

150

sběrový papír

v provozu

2 000

sběrový papír

v provozu

20 000

sběrový papír

v provozu

Mondi Štětí,a.s. DUROPACK Bupak - České Budějovice

Huhtamaki - Přibyslavice

JIP-Papírny Vltavský mlýn - Loučovice

kapacita t/rok

Ing. Miroslav Krňávek - EKOPA PAPOS - Ostrov nad Ohří Ciur Kapacita v ČR celkem t/rok

363 150 zdroj: ACPP (2010)

Zahraniční kapacity pro recyklaci v papírenském průmyslu Z evropského pohledu, jak již bylo v předchozích kapitolách prezentováno, sběr papíru pro recyklaci převyšuje jeho potřebu zhruba o 20 %, a proto se exportuje mimo Evropu. Na jedné straně je „nedostatek kapacit“ na recyklaci a na straně druhé je evropský přebytek kapacit na výrobu papíru ve vazbě na snižující se spotřebu např. grafických papírů. V důsledku snižování spotřeby papíru dojde v nejbližších letech k dalšímu snižování kapacit v Evropě (stejně tak v Severní Americe a Japonsku) především v oblasti výroby grafických papírů ve vazbě na využívání elektronických medií. Vzhledem k vyspělosti sběru papíru pro recyklaci je a bude evropský trh dlouhodobě přebytkovým. Rozvíjející se trhy jako Asie a bývalá východní Evropa budou částečně absorbovat tento přebytek a současně vytvářet vlastní zdroje ve vazbě na zvyšující se spotřebu papíru. Regionální trhy,

které mají deficit „vlastní“ recyklace, mají a budou mít cyklické problémy s uplatněním sebraného papíru pro recyklaci (např. jako na přelomu let 2008 a 2009 při příchodu globální krize). Papír má ale seberegulující tržní mechanismus. Snížením poptávky po papírenských výrobcích se sice sníží poptávka po papíru pro recyklaci a nastane jeho přebytek, ale následně ve vazbě na snížení spotřeby papíru se sníží i zdroje papíru pro recyklaci. Po obnovení poptávky po papíru nastane opačná situace a na trhu je nedostatek papíru pro recyklaci. Proto reakce na převis nabídky nad poptávkou na přelomu let 2008 a 2009 byly z pohledu omezení možnosti prodeje velmi přehnané. Hlavním problémem byl rychlý pokles cen a zhoršení finanční situace dotčených organizací a společností. Po několika týdnech byla poptávka s nabídkou vyrovnána a postupně docházelo k efektu nedostatku se všemi tržními dopady. Český trh je menším trhem, který ve srovnání s Německem a Rakouskem (viz. tabulka č.8), je i těžko konkurující a je zranitelnější při konjunkturálních výkyvech.

Tabulka 8 Srovnání trhu sběrového papíru ve vybraných evropských zemích 2009 (v tisících tunách)

Sběr

Spotřeba

Česká republika

710

340

Německo

15400

14800

Rakousko

1550

2300

Polsko

1600

1300

Maďarsko

490

430

Slovensko

240

170

zdroj: ACPP a CEPI (2010)

V roce 2009 a 2010 byly instalovány v okolních státech nové velké papírenské kapacity s významnou potřebou papíru pro recyklaci. Naopak v České republice a na Slovensku byly významné kapacity trvale odstaveny. Aktuálně je pouze český a slovenský trh přebytkový a závislý z pohledu uplatnění papíru pro recyklaci na exportu. Na druhou stranu ostatní okolní trhy mají významné deficity, které přebytkové zdroje z českého a slovenského trhu pokryjí jen částečně (viz následující obrázek č.12).

Obrázek 12 Obchod papíru pro recyklaci v tis. t – odhad 2010/2015

-100/+100

-800/-600

+400/+550 +150/+220 -800/-700 -200/-100 zdroj: ACPP (2010)

Jiné možnosti zpracování papíru v České republice Tato řešení jsou minoritní a z pohledu preferencí až druhotná. Papír (vlákno) se dá recyklovat 5 až 7x. Ostatní řešení vlákno natrvalo znehodnotí. V České republice se použitý papír kromě recyklace využívá nebo finálně odstraňuje jedním z následujících způsobů: -

Výroba izolačních materiálů

-

Kompostování

-

Výroba alternativních paliv

-

Spalování s využitím energie

-

Spalování

-

Skládkování

Kvantifikace výše uvedených způsobů využití nebo odstranění je uvedeno ve shrnutí materiálového toku v následujícím textu.

Způsoby nakládání s nevyužitými materiály Nejrozšířenější a nejvíce prioritní je materiálová recyklace sběrového papíru, při které se může dosáhnout 5-7 recyklačních cyklů (v závislosti na délce celulózového vlákna). Při aktuálním rozložení struktury surovin dané trhem – 50 % vlákna ze dřeva a 50 % vlákna z papíru pro recyklaci, jsou ztráty vláken cca 10 % v každém cyklu. Vlákna se dostanou do odpadních vod, kde se koncentrují v kalech. Kaly se buď kompostují, nebo spalují s využitím energie (např. v cementářských pecích). Mezi ostatní způsoby využití patří výroba izolačních materiálů a nástřikových hmot nebo kompostování, které tvoří pouze minoritní podíl a to hlavně z ekonomických důvodů a odbytových možností konečných výrobků. Některé druhy použitého papíru nelze díky jejich znečištění materiálově recyklovat, a proto jsou vhodné pouze na energetické využití. Průměrně pro země EU platí, že nelze sebrat asi 10 % použitých papíru a 9 % nelze recyklovat. Maximální hladina recyklace je tak cca 81 %. Data sběru a recyklace jsou vázána na papírenský průmysl. Skutečný stav, který není ale příliš odlišný od prezentovaných dat, je ovlivněn čistým obchodem papírenských výrobků a čistým obchodem baleného zboží. Sběr v České republice za rok 2009 dosáhl 55 %, což je ale nerelevantní údaj v důsledku ovlivnění krizí (silný pokles spotřeby papíru a lepenky a přesun velkých zásob papíru pro recyklaci z roku 2008 do roku 2009). Přesto zjednodušeně řečeno cca 25 % použitého papíru končí na skládkách a ve spalovnách především jako součást směsného komunálního odpadu. Na druhou stranu je toto velmi zajímavý prvek pro potenciální nové investice do recyklace a výroby papíru.

1.3

Obchodování s papírem určeným pro recyklaci

V průběhu celého řetězce od zdroje k recyklaci je papír pro recyklaci (sběrový papír) obchodován jak s mezistupněm úpravy (např. lisování) nebo jen systémem nákup - prodej. V této kapitole je popsán obchod sběrového papíru určeného k recyklaci v papírně, tj. ve kvalitách definovaných v ČSN EN 643 nebo upravené dle požadavků konečného zpracovatele tj. papírny. Vývoj spotřeby papíru pro recyklaci (sběrový papír), jeho exportu a importu v České republice a CEPI od roku 2000 je přehledně znázorněn na následujících obrázcích č. 13 a 14.

Obrázek 13 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru - Česká republika 600

500

tisíc tun

400 Spotřeba Export Import

300

200

100

0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

zdroj: ACPP (2010)

Obrázek 14 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru 60000 50000 40000 tisíc tun

Sběrový papír Spotřeba

30000

Export Import

20000 10000 0 2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

zdroj: CEPI (2010)

Z grafů je patrný negativní vývoj ve spotřebě papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v tuzemsku, při významně zvyšující se závislosti na exportu. Import je pouze doplňkovým zdrojem a stagnuje na

stejné úrovni mnoho let. I země CEPI pracují s přebytkem papíru, nicméně export tvoří zatím jen cca 20 % z celkového sběru. Druhy obchodovaného papíru pro recyklaci Z pohledu papírenského průmyslu je základem pro definování kvality papíru pro recyklaci (sběrového papíru) určeného k recyklaci technická norma ČSN EN 643, kde je definováno celkem 5 skupin a 55 druhů papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Jde o skupiny: -

běžné druhy (1.01 až 1.11): patří sem např. smíšené papíry a lepenky netříděné i tříděné, vlnité a plné lepenky, časopisy, tel. seznamy a jejich směsi s novinami aj.

-

středně kvalitní druhy (2.01 až 2.12): patří sem např. noviny, odřezky, kanc. papír potištěný i nepotištěný, knihy aj.

-

vysoce kvalitní druhy (3.01 až 3.19): patří sem např. všechny bílé papíry a lepenky, i barevné (světlé odstíny) odřezky, nepotištěný bílý novinový papír aj.

-

druhy obsahující sulfátový (kraft) papír (4.01 až 4.08): patří sem např. vlnité lepenky s krycí sulfátovou vrstvou nepoužité, použité obaly z vlnité lepenky, sulfátové pytle, odnosné tašky aj.

-

speciální druhy (5.01 až 5.07): smíšené obaly, nápojové papírové obaly (nápojový karton), etikety a papíry pevné za mokra aj.

Pro potřeby sledování (statistiky) využití jednotlivých druhů papíru pro recyklaci (sběrového papíru) ve vazbě jednotlivé druhy výrobků papírů jsou druhy papíru pro recyklaci (sběrového papíru) rozděleny do čtyř základních skupin: -

smíšené druhy (1.01 - 1.03, 5.01 – 5.03, 5.05): patří sem např. smíšené papíry a lepenky netříděné i tříděné, lepenkové obaly na tekutiny, etikety. Tyto druhy slouží především pro výrobu obalových papírů zejména skládačkové a šedé strojní lepenky

-

vlnité a kraftové druhy (1.04, 1.05, 4.01 – 4.08, 5.04): patří sem např. nepoužité a použité obaly z vlnité lepenky, odřezky z výroby. Tyto druhy jsou surovinou pro výrobu obalových papírů zejména pro papíry pro výrobu vlnité lepenky

-

noviny a časopisy (1.06 – 1.11;2.01, 2.02): patří sem např. staré i neprodané noviny a časopisy a jejich směsi. Tato skupina se používá pro výrobu zejména novin a částí méně kvalitních grafických papírů, částečně pro výrobu hygienických papírů

-

vyšší (bílé druhy) (2.03 – 2.12, 3.01 – 3.19, 5.06, 5.07): patří sem všechny bílé materiály – odřezky, papíry, kartóny a lepenky jak použité tak vedlejší produkty z papíren a zpracovatelů papíru včetně tiskáren. Z těchto kvalit se vyrábí zejména vysoce kvalitní grafické papíry a hygienické papíry

Aktuální situace hlavních ukazatelů na trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v České Republice v porovnání s CEPI (2009) dle jednotlivých výše definovaných skupin je uvedena v tabulce č.9 (v tis. tun/rok).

Tabulka 9 Ukazatele trhu se sběrovým papírem (v tis. t) – údaje za rok 2009 Sběrový papír dle skupin

Česká republika

CEPI

Spotřeba celkem

343

44941

Smíšené

83

8726

Vlnité

228

18766

Noviny a časopisy

22

12611

Vyšší

10

4838

Export celkem

405

13211

Smíšené

109

2680

Vlnité

69

8217

Noviny a časopisy

202

1921

Vyšší

25

393

Import celkem

40

1138

Smíšené

21

417

Vlnité

7

133

Noviny a časopisy

4

504

Vyšší

8

84

Sběr celkem

708

57014

Smíšené

171

10989

Vlnité

290

26850

Noviny a časopisy

220

14028

Vyšší

27

5147

zdroj: ACPP a CEPI (2010)

Z tabulky je zřejmé, že země CEPI (i celá Evropa) je exportní oblastí a trh je tedy exportem silně ovlivňován. Poptávka je především z Číny a Dálného východu a stále roste. Česká republika je významně závislá na exportu především ve skupině druhů novin a časopisů, ale také ve smíšených druzích (nižší kvalita). Porovnání podílu v tisících tun jednotlivých ukazatelů trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) České republiky a CEPI je na následujících obrázcích č. 15 a č.16.

Obrázek 15 Trh se sběrovým papírem - Česká republika 800 700 600

tisíc tun

500 400 300 200 100 0

Spotřeba

Export

Import

Sběr

zdroj: ACPP (2010)

Obrázek 16 Trh se sběrovým papírem 60000

50000

tisíc tun

40000

30000

20000

10000

0

Spotřeba

Export

Import

Sběr

zdroj: CEPI (2010)

Z tohoto porovnání je jasně vidět závislost vnitřního tuzemského trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) na exportu! Prognóza vývoje na trhu papíru a sběrového papíru Předpokládaný vývoj hlavních ukazatelů trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v České republice od roku 1999 do roku 2020 je uveden na následujících obrázcích č. 17-20.

Obrázek 17 Prognóza produkce a spotřeby papíru v ČR 2500

tisíc tun

2000

1500 Výroba Spotřeba 1000

500

20

19

20

18

20

17

20

16

20

20

14

15 20

13

20

12

20

11

20

10

20

09

20

08

20

07

20

20

05

06 20

04

20

03

20

20

01

02 20

00

20

20

19

99

0

zdroj: CEPI (2010)

Jak již bylo výše deklarováno, pak výroba papíru pokrývá asi jen 60 % jeho spotřeby v České republice. Tento podíl se bude neustále zmenšovat ve vazbě na očekávaný růst spotřeby papíru. Růst spotřeby do roku 2020 je plánován pouze na polovině průměrného růstu mezi roky 1999 a 2007, takže ho můžeme považovat za minimální. Je tady jasný prostor pro výstavbu nových papírenských kapacit.

Obrázek 18 Prognóza spotřeby a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru) 1400 1200

tisíc tun

1000 800

Spotřeba Sběr

600 400 200

20

20

19

18

20

20

17

16

20

15

20

14

20

13

20

20

12

11

20

20

10

20

09

20

08

07

20

20

06

20

05

20

04

03

20

20

02

20

01

00

20

20

19

99

0

zdroj: ACPP (2010)

Opačná situace je u papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Očekávaná spotřeba bude v lepším případě stagnovat a naproti tomu sběr významně poroste i ve vazbě na zvyšování již zmíněné

spotřeby papíru. Stejně jako v případě spotřeby papíru je předpokládaný růst sběru minimální. I tady je velmi zajímavý prostor pro nové papírenské kapacity.

Obrázek 19 Prognóza vývoje exportu a importu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) 1000 900 800

tisíc tun

700 600

Export

500

Import

400 300 200 100 20

19

20

20

20

17 18

16

20

15

20

14

20

13

20

12

20

20

10 11 20

20

08 09 20

07

20

06

20

05

20

04

20

03

20

20

01 02 20

00

20

20

19

99

0

zdroj: ACPP (2010)

Tento graf potvrzuje očekávaný vývoj dle dvou již výše uvedených grafů. Při navyšující se spotřebě papíru a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru) a vzhledem k nezměněným kapacitám recyklace většina papíru pro recyklaci (sběrového papíru) bude muset být exportována. Import je a bude zanedbatelný.

Obrázek 20 Využití a sběr papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v % 65 60 55 Využití

45

Sběr

%

50

40 35

zdroj: ACPP (2010)

20

19

20

20

18

20

17

16

20

20

15

20

14

20

13

12

20

20

11

10

20

09

20

08

20

07

20

06

20

05

20

20

04

20

03

02

20

01

20

20

00

20

19

99

30

Tyto poměrové ukazatele potvrzují předpokládaný vývoj ve spotřebě a výrobě papíru a spotřebě a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Klesající využití (recyklace) a zvyšující sběr až na 60 % v roce 2020 je velmi reálná hodnota při úvaze aktuální průměrné hodnoty sběru CEPI 70 %. Hlavní faktory ovlivňující vývoj na trhu papíru Trh a ekonomické faktory Trh papíru pro recyklaci je globálním trhem a aktuální situace je vždy výsledkem mnoha faktorů. Základním prvkem je obecná ekonomická a finanční situace, na kterou je vázána stejně jako většina průmyslu i spotřeba a výroba papíru a lepenky a následně poptávka po papíru pro recyklaci. Dopady odeznívající aktuální globální krize na trh papíru známe. Protože je trh papíru pro recyklaci globální, obchod, zejména aktuální poptávka z Číny a Indie, ovlivňuje situaci na celém světě. V minulosti se trh papíru pro recyklaci vyvíjel zhruba v pětiletých cyklech. Od roku 2000 se cykly, sice menší, objevují několikrát do roka. Z Evropy se cca 20 % exportuje a právě poptávka na export je druhým rozhodujícím faktorem určujícím cenu v Evropě a následně i v Česku. Poptávka z Číny a Dálného východu obecně v Evropě je také ovlivňována sílou dolaru vůči euru. Stejné pociťujeme i v ČR v menším s vazbou Koruny na Euro. Specifický faktor, který ovlivňuje ekonomicky trh v Evropě je podpora sběru v zemích Evropské unie (obalová problematika). Jde sice o podporu na jeden segment výrobků – papírové obaly, nicméně je tím nepřímo podporován sběr i ostatních druhů papíru pro recyklaci. Paradoxně tento systém financuje i papír, který se exportuje mimo země Evropské unie. Recyklace jako taková není podporována. Důležitým ekonomickým prvkem je transport papíru pro recyklaci. V dnešní době ve vazbě na dopravu lodí není problém dopravovat papír mezi světadíly, přičemž ale lokální řešení s vazbou zdroj versus recyklace v místě je konkurenční výhodou. Jak bylo popsáno, v zemích EU je trh použitého papíru ovlivňován í legislativními zásahy států. Kromě obalového zákona především zákon o odpadech administrativně a také i finančně zatěžuje podnikatelské prostředí v této oblasti, např. ztěžuje obchodování mezi zeměmi EU. Český trh je exportním trhem a je tedy silně závislý na poptávce ze zahraničí a síla poptávky bezprostředně rozhoduje o situaci a tedy i ceně v České republice. Právní rámec Použití druhotných surovin ve výrobě je usměrněno právním rámcem každého státu. Všeobecně je ale nutné poznamenat, že státy EU mají vymezeny striktní podmínky pro produkci druhotných surovin. Množství sebraných odpadů a z nich vyrobených druhotných surovin ovlivňuje především rámcová směrnice o obalech a nyní i směrnice o odpadech a další směrnice zaměřené na zpětný odběr výrobků. Právní normy jednotlivých států zajišťují tedy min. do roku 2010 plynulý nárůst nabídky druhotných surovin. Toto obecně platí i pro papír. Co se týče jednotlivých způsobů nakládání s papírem, pak by měla být dodržována jednoznačně hierarchie, které je součástí evropské směrnice o odpadech a je implementována do českého právního řádu novelou zákona o odpadech. Recyklace papíru je tedy žádanější než jiné způsoby jeho

využití. Směrnice však umožňuje odklon od hierarchie z důvodů technických, ekonomických a jiných podmínek v konkrétním státu. Spotřeba druhotných surovin ve výrobě je naopak právními normami podpořena velmi omezeně a to např. požadovaným podílem recyklátu v některých výrobcích a některými ekonomickými nástroji (emisní povolenky apod.). Faktory společenské a ochrana životního prostředí Sběr papíru pro recyklaci v Česku má velkou tradici a většina občanů se v tomto ohledu chová velmi zodpovědně. Např. školní sběr je důležitým článkem sběru. Přestože věcně neplatí „sbírej papír, chráníš lesy“, je tento prvek motivujícím článkem výchovy dětí pro budoucí environmentální chování v dospělosti. Identifikace bariér vyššího využívání recyklace papíru a návrhy na jejich odstranění Obecně poptávka po papíru pro recyklaci je vázána na poptávku recyklovaných papírů a lepenky a ta je tažena poptávkou spotřebitelů po výrobcích z recyklovaného papíru. Lokálně jde o recyklační papírenské kapacity, kterých je v ČR nedostatek. Export k recyklaci je ale také recyklace, tzn., že je třeba vytvořit takové podmínky pro export, aby byl bezproblémový a jednoduchý. Bohužel tomu tak není. Pokud bude papír pro recyklaci odpadem, je to jedna z bariér vyšší recyklace. Stejně tak legislativní požadavky na evidenci odpadů, různé licence a povolení recyklaci nepomáhají.

1.4

Strategické cíle pro oblast papíru

Krátkodobé cíle -

Dokončit legislativní proces přechodu papírových odpadů do režimu vedlejších produktů a výrobků (neodpadů) v souladu s připravovaným Nařízením EK „O konci odpadu pro papír“ T: 2012

-

Při zpracování Energetické strategie a Surovinové strategie státu a jejich naplňování uplatnit papír jako významnou druhotnou surovinu pro recyklaci a zabránit zejména tendencím na jeho neopodstatněné spalování T: 2011 a trvale

Střednědobé cíle -

Podpořit výstavbu nové recyklační kapacity - papírenského stroje (oslovení mezinárodních společností, investiční pobídky, fondy) a tím výrazně snížit závislost trhu papíru pro recyklaci na exportu T: 2011 – 2015

-

Podpořit výstavbu a modernizaci zařízení pro sběr a zpracování použitého papíru (fondy) T: 2011 – 2015

-

Ve vazbě na legislativní změny „konec odpadu“ zjednodušit legislativní povinnosti původců odpadu pro použitý papír T: 2013

Dlouhodobé cíle -

Dosáhnout míry sběru papíru 65 %.

T: 2020

-

Dosáhnout míry recyklace papíru 65 %

T: 2020

1.5

SWOT analýza

Silné stránky: 1. Vysoké povědomí lidí tradice pro sběr tradičních komodit. Ve společnosti je zakořeněn zvyk třídit papír jako komoditu bez rozlišení obaly a neobaly již z dob fungování sítě sběrných surovin před rokem 1989. 2. Dobré centrální umístění ČR pro levné (transportní náklady). Z hlediska volného pohybu zboží tedy, jak dovozu či vývozu druhotné suroviny vyrobené z papíru k jejímu zpracování má ČR ideální podmínky.

3. Dobře nastavená podpora sběru pro odpady z obalů podpora sběru papírových odpadů včetně obalového podílu a jejich recyklace ze strany obalového průmyslu je realizována prostřednictvím systému EKO-KOM. Jedná se především o spolufinancování nakládání s danou tříděnou komoditou v rozsahu podílu obalové složky a rozšiřováním sběrné sítě pro sběr dané komodity. 4. Dobrá úroveň statistiky ve vazbě na papírenský průmysl. Papírenský průmysl má velmi dobře zmapován tok druhotné suroviny tj. výstupů z dotřiďovacích kapacit v rámci ČR a vývozů ev. dovozů jednotlivých tříd sběrového papíru. Slabé stránky: 1. Legislativní chápání sběrového papíru jako odpad …. 2. Nedostatečné recyklační kapacity pro recyklaci Česká republika produkuje více než dvojnásobné množství sběrového papíru ve srovnáním se zpracovatelskými kapacitami v rámci ČR. 3. Nedostatečná statistika pro sběr papíru dle zdrojů a systémů na státní úrovni je obtížné získat informace o produkci sběrového papíru s ohledem na původ odpadů. Je nutno upravit vykazování v rámci ISOH, tak aby bylo zcela jasné množství odpadů původem ze systému obce (tj. odpad sbíraný v rámci nádobových, pytlových sběrů, sběrných dvorů, výkupen v systému obce …) a systému sběru ostatních subjektů. Příležitosti 1. Zvýšení spotřeby papíru a lepenky a sběru papíru v ČR na úroveň vyspělých zemí EU V rámci podpory spotřeby papíru působit na odvětví, která mohou tuto skutečnost naplnit. Problém je například ve vydávání knih a tisku tiskopisů. Z hlediska nižších nákladu je realizován tento tisk v zahraničí, přičemž se daný výrobek stane odpadem v ČR a prochází systémem nakládání s odpady v ČR. Po vytřídění se vytříděný odpad stává sběrovým papírem, který je v ČR vyprodukován. Pokud nebude podpořena výroba z papíru v rámci ČR je zcela logické, že bude vývoz sběrového papíru převyšovat jeho spotřebu v ČR. 2. Dokončit legislativní proces přechodu papírových odpadů do režimu vedlejších produktů a výrobků (neodpadů) v souladu s připravovaným Nařízením EK „O konci odpadu pro papír“ Hrozby 1. Neprofesionální legislativní zásahy obecně 2. Spalování, spoluspalování včetně energetického využití recyklovatelného. V případě neuvážené a výrazné podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů může nastat trend využívání BRO tedy i papírů v energetických procesech na místo materiálového využití což je v rozporu s hierarchií nakládání s odpady. 3. Další snižování recyklačních kapacit v ČR v důsledku nekonkurenceschopnosti. Problém je například ve vydávání knih a tisku tiskopisů. Z hlediska nižších nákladu je realizován tento tisk v zahraničí, přičemž se daný výrobek stane odpadem v ČR a prochází systémem nakládání s odpady v ČR. Po vytřídění se vytříděný odpad stává sběrovým papírem, který je v ČR

vyprodukován. Pokud nebude podpořena výroba z papíru v rámci ČR je zcela logické, že bude vývoz sběrového papíru převyšovat jeho spotřebu v ČR. 4. Uplatnění komoditní burzy pro obchodování s papírem pro recyklaci. 5. Netržní a rozdílné zásahy řešení na podporu sběru a recyklace. Při zvyšující se produkci tříděného sběru v rámci celé Evropy, jakožto recyklační společnosti, a na druhé straně stagnace či pouze mírnému růstu výroby papíru je zřejmé, že bude narůstat tlak na odbyt vytříděného odpadu mimo teritoria jednotlivých států. Jedním s nástrojů mohou být různé způsoby podpory exportu sběrového papíru, což může mít za následek pokles poptávky zpracovatelů papíru v ČR po domácím sběrovém papíru.

1.6

Datová základna

Protože světový papírenský průmysl je velmi vyspělý, je statistika tohoto průmyslu na vysoké úrovni a podnikání v této oblasti si nelze představit bez těchto dat. Protože papír pro recyklaci je stejně významnou surovinou jako dřevo, jsou tato data součástí statistiky. Bohužel se evidence papírových odpadů neváže strukturálně na realitu potřeby recyklace a není tedy využívána ani průmyslem ani státem k podpoře podnikání v této oblasti. Je to pouze kontrolní a sumárně evidenční nástroj. Datová základna vázaná na zdroje použitého papíru, systému sběru a jeho úpravu na papír pro recyklaci neexistuje. Pouze AOS EKOKOM vytvořila systém, který identifikuje data ve vazbě na použité papírové obaly. Evidence exportu a importu (Intrastat) lze materiálově a kvalitativně navázat na recyklaci a proto je využívána papírenským průmyslem pro doplnění své statistiky. Celkově lze říci, že datová základna pro papír je relativně na velmi dobré úrovni.

1.7

Shrnutí

-

Český trh papíru pro recyklaci je výrazně přebytkový a silně závislý na exportu a je tedy dost „zranitelný“ při konjunkturálních cyklech.

-

Zlepšení je možné jen ve vazbě na nové vnitřní recyklační papírenské kapacity. Potenciál pro výrobu různých druhů papíru i využití papíru pro recyklaci v Česku je. Stačí „chytrá“ iniciace státu - „správná“ investiční politika.

-

Papír je velmi dobře recyklovatelným materiálem. Současné legislativní nastavení hladiny recyklace různých materiálů papír jednoznačně diskriminuje.

-

Velkým potenciálním nebezpečím pro recyklaci papíru je jeho energetické využívání, tj. spalování, spoluspalování či výroba paliv. V současné době se toto děje ještě jen okrajově a v rozporu se zákonem, ale při uplatňování energetické strategie Evropské unie „zajistit výrobu energie z 20 % z obnovitelných zdrojů do roku 2020“ může dojít k zásadnímu obratu. Očekávaná státní silná podpora využívání obnovitelných zdrojů pro výrobu energie může způsobit, že papír jako biomasa bude legitimně a pro papírenský průmysl nekonkurenčně

využíván pro energii. Že toto nebezpečí je reálné potvrzuje studie McKinsey (2007), kdy při žádaném dosažení 20 % výroby energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020 by chybělo na trhu v zemích Evropské unie až 25 % sběrového papíru pro recyklaci. Podobně je na tom i využívání dřeva pro výrobu papíru.

2 2.1

Sklo

Původ skla a jeho složení

Sklo je tuhý roztok kovových oxidů v oxidu křemičitém, Sklovina má velkou viskozitu a při jejím chladnutí dochází ke krystalizaci křemitých sloučenin. Vzniká průhledné sklo. Sklo jako materiál je velmi odolné proti mechanickému poškození, je chemicky inertní, má dobré optické vlastnosti a je odolné teplotním šokům. Typy skla jsou následující: -

Křemenné sklo (pro výrobu osvětlovacích výbojek a aparatur)

-

Rozpustné (vodní) sklo (pro impregnaci papírových tkanin, ke konzervaci, jako pojivo žáruvzdorných tmelů a protipožárních nástřiků)

-

Sodnovápenaté sklo (pro výrobu plochého skla, obalového skla, stolního skla)

-

Křišťálové sklo (umělecké a dekorační účely)

-

Olovnatý křišťál (umělecké sklo pro brus)

-

Boritokřemičité sklo (varné sklo, laboratorní sklo, technické textilie, izolační vlákna)

-

Speciální skla (optická skla, skla pro elektrotechniku, obrazovky apod.)

Při výrobě skla se používají neobnovitelné primární suroviny v podobě písků, dolomitů, vápence, živce apod. Část těchto surovin je nahrazena druhotnou surovinou v podobě upravených skleněných odpadů. Skleněné odpady a materiály použitelné pro recyklaci lze rozdělit do dvou základních skupin: 1) Skleněný odpad vzniklý při výrob skla a skleněných výrobků – často se jedná o vedlejší produkty, které se používají dále přímo ve výrobě. Technologicky je takto možné použít odpady z výroby skleněných vláken, užitkového skla (sodnodraselného a olovnatého), boritosilikátového skla a skleněných polotovarů pro výrobu bižuterie. 2) Skleněný odpad z odděleného sběru odpadů u původců nebo při demontáži některých zařízení a autovraků. Pro skleněné odpady není vytvořena oborová technická norma, která by přesně specifikovala vlastnosti druhotných surovin použitelných pro výrobu skla a dalších výrobků. Pro další text jsou vymezeny pojmy: -

Nezpracované střepy – skleněný odpad ze sběrných systémů (druhy odpadu 150107, 160120, 170202, 191205, 200102). Jsou to střepy nikterak mechanicky upravené dle specifikace zpracovatele. Tyto střepy jsou pouze sebrané a uskladněné pro následné zpracování úpravci.

-

Upravené střepy – výsledný produkt úpravy nezpracovaných střepů, které byly přepracovány na druhotnou surovinu za pomocí mechanických zařízení recyklačních linek úpravců, zaručující specifickou kvalitu zpracovatelů, která umožňuje produkt přímo použít v tavících agregátech zpracovatelů.

-

Vratné skleněné obaly – jsou jedním z mála vratných opakovaně použitelných obalů v ČR. Vratné lahve používají především výrobci piva. Vratné pivní lahve tvoří 78 % všech prodejních skleněných obalů uvedených na trh (údaj za r. 2009).

2.2

Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů skla

Pro hodnocení vývoje trhu se sklem v ČR byly použity údaje Asociace sklářského a keramického průmyslu (ASKPCR). Základem jsou statistická data sbíraná ČSÚ. Od r. 2008 není ČSÚ produkce vykazována jednotně v tunách, ale v m2, kusech, kg apod. Proto nejsou v následujících přehledech uváděny informace o produkci ve váhových jednotkách. Vývoj sklářského průmyslu v posledních letech ukazuje tabulka č. 10, kde jsou uvedeny tržby (v mld. Kč) v jednotlivých oborech sklářského průmyslu.

Tabulka 10 Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb (v mld. Kč) 2004

2005

2006

2007

2008

2009

index 09/08 (%)

Ploché sklo

15,38

15,86

15,99

17,76

18,17

13,96

76,8

Obalové sklo

4,66

4,96

4,75

4,84

4,33

3,71

85,7

Ostatní sklo

10,97

13,33

12,70

12,39

11,14

9,63

86,4

Skleněná vlákna

4,81

4,23

4,53

5,42

4,39

4,74

108,0

Užitkové sklo

6,79

5,30

5,38

5,77

5,00

1,78

35,6

Sklo celkem

42,61

43,68

43,35

46,18

43,03

33,82

78,6

Zdroj: ASKPCR (2010)

Sklářský a keramický průmysl byl v roce 2009 zasažen dopadem finanční krize nebývalou měrou. Meziročně poklesly tržby za prodej vlastních výrobků a služeb celkem o 23,6 % (11,74 mld. Kč). S výjimkou skleněných vláken, poklesly tržby ve všech sledovaných oborech. Výše tržeb plochého skla se v roce 2009 (proti roku 2008) snížila o 23,2 % (4,21 mld. Kč). Produkce plochého skla je závislá na vývoji stavebnictví a automobilovém průmyslu. Krize výrazně zasáhla stavebnictví. Důsledkem bylo výrazné snížení poptávky. Na minimum byla omezena bytová výstavba, komerční projekty i rekonstrukce. Na rozdíl od stavebnictví se zvýšil proti roku 2008 o 3,6 % počet vyrobených motorových vozidel, z toho osobních automobilů, včetně malých užitkových vozů

o 4,12 %. V České republice bylo vyrobeno celkem 984 753 kusů vozidel, z toho 983 992 kusů motorových (údaje Sdružení automobilového průmyslu). Tržby obalového skla proti roku 2008 poklesly o 14,3 %. Pokles tržeb výrazně ovlivnil pokles spotřeby tohoto sortimentu v tuzemsku. Silnou konkurencí obalového skla jsou obaly z plastů. O 13,6 % (1,51 mld. Kč) se proti roku 2008 snížily tržby ostatního skla. Snížená poptávka zasáhla všechny jeho skupiny (technické a laboratorního skla, skleněných polotovarů pro bižuterii atd.). V této skupině se pravděpodobně nejvýrazněji promítla změna statistického sledování firem s více než 20 zaměstnanci na firmy s 50 zaměstnanci. Tržby skleněných vláken a výrobků z nich vzrostly o 8 % (0,35 mld. Kč). Do zvýšení se promítla spotřeba izolačních materiálů pro zateplení budov. Rozhodujícím pro pokles tržeb užitkového skla o 64,4 % (3,22 mld. Kč) bylo uzavření skláren Crystalex, a.s. (výroba užitkového skla sodnodraselného), Sklárny Bohemia, a.s. a Sklo Bohemia, a.s. (výroba užitkového skla olovnatého) v roce 2008. Během roku 2009 došlo ke změně majitelů. Koncem tohoto roku a počátkem roku 2010 byla v uzavřených provozech postupně obnovena výroba. Sklářský průmysl v ČR je exportně zaměřený a je tedy přímo ovlivněný ekonomickými změnami ve světě. Pokles exportu trvá již dva roky. Přehled vývoje exportu skla uvádí tabulka č.11.

Tabulka 11 Vývoz skla v jednotlivých oborech (v mld. Kč) 2004

2005

2006

2007

2008

2009

index 09/08 (%)

Ploché sklo

11,048

11,471

12,988

13,004

12,774

10,325

80,8

Obalové sklo

2,602

2,668

2,700

2,702

2,123

2,128

100,2

Ostatní sklo

13,667

16,314

14,902

13,611

9,020

9,061

100,5

Skleněná vlákna

5,293

4,774

6,350

7,515

6,436

5,904

91,7

Užitkové sklo

8,865

8,149

7,263

7,660

6,685

3,805

56,9

Sklo celkem

41,475

43,376

44,203

44,492

37,038

31,223

84,3

Zdroj: ASKPCR (2010)

Největším uživatelem sběrového skla jsou výrobci obalového skla. Lahve a konzervové sklo není ekonomické dopravovat na velké vzdálenosti. Proto 82 % vývozu směřuje do zemí EU, především do Německa, Polska, Slovenska a Rakouska. Část skleněných výrobků se také do ČR dováží. Přehled vývoje dovozů ukazuje tabulka č.12.

Tabulka 12 Dovoz skla (v mld. Kč) 2004

2005

2006

2007

2008

2009

index 09/08 (%)

Ploché sklo

6,109

6,346

7,738

8,437

8,167

7,583

92,8

Obalové sklo

0,883

0,908

0,950

0,926

0,979

1,186

121,1

Ostatní sklo

5,138

3,733

3,118

2,963

1,761

1,637

93,0

Skleněná vlákna

1,889

2,174

2,577

2,761

2,351

1,615

68,7

Užitkové sklo

1,696

1,791

1,575

1,600

1,618

1,407

87,0

Sklo celkem

15,715

14,952

15,958

16,687

14,876

13,428

90,3

Zdroj: ASKPCR (2010)

Celkovou situaci na trhu se sklem dokladuje vývoj efektivní domácí poptávky, která je definována rozdílem mezi tržbami z průmyslové činnosti včetně dovozu a vývozu skla. Vývoj efektivní domácí poptávky ukazuje obrázek č. 21.

Obrázek 21 Vývoj efektivní domácí poptávky ve sklářském průmyslu (v mld. Kč)

Zdroj: ASKPCR (2010)

Vývoj je tedy spíše nepříznivý. Přesto však je poptávka po skleněných odpadech, resp. upravených střepech stále nad stávající produkcí této komodity.

2.3

Produkce nezpracovaných střepů podle zdrojů

Skleněné odpady vhodné pro další recyklaci jsou zejména nezpracované střepy z obalového skla a dále pak ploché sklo, případně autoskla. Jiné druhy skel se recyklují obtížně nebo není jejich recyklace možné z důvodů technologického omezení. Proto se jimi tato studie nezabývá. Skleněné odpady, resp. nezpracované střepy mohou pocházet z následujících zdrojů: -

Obalové sklo a jiné sklo pocházející z komunálního a průmyslového odpadu

-

Netříděný komunální odpad (podíl skla ve směsných KO)

-

Průmyslové zdroje

-

Stavební sklo

-

Autovraky

-

elektrozařízení

Souhrnné informace o produkci nezpracovaných střepů nejsou oborově sledovány. Proto byly použity informace o produkci vybraných druhů skleněných odpadů z ISOH. Produkce je uvedena v tabulce č.13.

Tabulka 13 Produkce skleněných odpadů podle druhů na území ČR Kód odpadu

Název

Tuny (2007)

101103

Odpadní materiály na bázi skelných vláken

101111

Odpadní sklo v malých částicích a skelný prach obsahující těžké kovy (např. z obrazovek)

101112

Tuny (2008)

Tuny (2009)

20 873

20 272

15 384

236

220

212

Odpadní sklo neuvedené pod číslem 10 11 11

69 067

58 598

64 616

150107

Skleněné obaly

54 708

133 290

128 495

160120

Sklo

6 318

3 801

3 964

170202

Sklo

10 907

9 086

12 747

191205

Sklo

9 728

11 105

12 278

200102

Sklo

77 921

79 946

77 926

249 757

316 318

315 621

Celkem Zdroj: CENIA (2010)

Obdobně jako u papíru nelze rozlišit produkci skleněných odpadů podle jednotlivých zdrojů.

Produkci obalového skla na českém trhu lze dovodit z údajů AOS EKO-KOM, a.s., která eviduje cca 176 tis. tun nevratných skleněných obalů, které vstupují na trh ČR (údaj za rok 2009). Lze předpokládat, že se většina těchto obalů spotřebuje a stane se součástí komunálního nebo živnostenského odpadu. Produkci plochého skla spotřebovaného na trhu ročně nelze odhadnout. Produkce odpadního skla z demontáže elektrozařízení je evidována pouze ve výši cca 700 t/rok. Nedostatkem je zřejmě malá srozumitelnost nových kódů v Katalogu odpadů a sklo je evidováno v jiných kódech. Obdobná je situace u autoskel. Podle množství autovraků je odhadováno potenciální množství odpadních autoskel na cca 8 tis. t/rok. Hlavní zpracovatel autoskel však zpracovává cca 1200 t těchto skel za rok. Produkci skleněných odpadů na úrovni obcí lze dovodit rovněž z evidence systému EKO-KOM, ve kterém je zapojeno téměř 5900 obcí (99 % populace ČR). Evidence zahrnuje veškeré skleněné odpady, které byly sebrány v rámci nádobových a pytlových sběrů, ve sběrných dvorech, mobilními svozy ale i ve výkupnách odpadů od běžných občanů. Produkce skleněných odpadů v systému EKOKOM bez ohledu na to, zda se jedná o odpad skupiny 15 01 nebo 20 01 v období 2006-9 je uvedena v tabulce č.14.

Tabulka 14 Množství vytříděných skleněných odpadů v obcích ČR (tuny/rok)

sklo

2006

2007

2008

2009

81 784

91 367

105 359

107 217

Zdroj: EKO-KOM,a.s. (2010)

EKO-KOM eviduje také skleněné odpady pocházející ze živností a od právnických osob (průmysl, HOREKA apod.). Přehled těchto odpadů ukazuje tabulka č.15.

Tabulka 15 Produkce skleněných odpadů od ostatních původců v systému EKO-KOM

sklo

2006

2007

2008

2009

47 209

28 230

22 980

19 938

Zdroj: EKO-KOM,a.s. (2010)

Celkem je v systému EKO-KOM evidováno cca 130 tis. tun odděleně sebraného a dále recyklovaného skla. V několika posledních letech dochází k výraznému odlehčování obalového skla, zejména nápojových lahví. Z tohoto důvodu není tunový nárůst tříděného sběru tak výrazný jako je tomu např. u komodity plastů. Nezpracovaný střep od ostatních původců je stále více zpracováván mimo režim odpadů, takže přesné množství skla, pocházejícího od původců kromě obcí není známo. V praxi jsou často vyřazené obaly (vratné, vadné nebo nežádoucí šarže nevratných obalů) vyváženy a prodávány mimo ČR.

Nejsou tedy evidovány jako odpad, ale bohužel nejsou evidovány jednoznačně a v dostatečném rozsahu v celních statistikách.

2.4

Proces zpracování skla

Sběr skla je nutné rozdělit podle druhů sbíraného skla a podle jeho původu. Lze tedy rozlišit systémy na sběr spotřebního (obalového skla), systémy na sběr plochého skla (zejména stavební sklo) a sběr ostatního skla (autosklo, obrazovky apod.). U spotřebního/obalového skla převažuje sběr z komunálních systémů sběru. Průmysl zde přispívá vyřazenými vratnými lahvemi a případně vyřazenými šaržemi obalů. Sběr skleněných obalů z HOREKA je méně významný, v restauračních a stravovacích provozech jsou používány spíše vratné lahve. Sběr plochého skly dominuje jako odpad firem ve stavebnictví a příbuzných oborech, v komunálním sběru je jeho výskyt velmi omezený. Ostatní druhy skel se sbírají většinou na demontážních pracovištích nebo v servisech. Využití některých druhů skel (např. obrazovky) je velmi problematické. Přehled o nejčastějších způsobech sběru nezpracovaných střepů uvádí tabulka č.16.

Tabulka 16 Nejčastější způsoby sběru nezpracovaných střepů Zdroj

Typ odpadů

Průmysl

vedlejší produkty odpady z výrob (vyřazené vratné sklo, vadné šarže výrobků)

Způsob sběru

Zajištění

Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství.

Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami nebo firmami obchodujícími se sklem jako druhotnou surovinou

ploché sklo směsné komunální sklo komerční sféra

Ploché sklo

Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství.

Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami

Zapojení původců do obecních systémů tříděného sběru

Zajištění obcí na základě smlouvy (případně nelegální využívání obecního systému)

Směsné komunální sklo

Oddělený sběr v nádobových systémech obce

Ploché sklo

Sběr ve sběrných dvorech

Zajištěno většinou smluvně s odpadářskými firmami (oprávněnými osobami)Zajišťuje obec ve spolupráci s oprávněnou osobou nebo s kolektivním systémem zpětného odběru elektrozařízení

Směsné komunální sklo

HOREKA

Komunální sféra

Obrazovky jako součást elektrospotřebičů školní sběr

zajišťuje škola/obec ve spolupráci s oprávněnou osobou ostatní

Autosklo

Servisy

obrazovky

Místa zpětného odběru elektrozařízení

Zajištěno smluvně s oprávněnými osobami nebo s kolektivním systémem

Zdroj: EKO-KOM,a.s.

Sběr skla z průmyslu, komerční sféry, HOREKA Je zajišťován v rámci provozů nejčastěji do velkokapacitních kontejnerů nebo kontejnerů menších objemů. Při vyřazování nepoužitelných šarží obalů se sbírají celé lahve, které se pak pro další zpracování střepují. V řadě případů však jsou nestřepované lahve prodávány k dalšímu použití, často do jiných států. Sbírané průmyslové sklo vykazuje vysokou kvalitu pro další zpracování.

Tříděný sběr skla v obcích Sběr skla patří spolu s papírem k historicky sbíraným komoditám odpadů. V průběhu desetiletí došlo několikrát ke změnám v požadavcích na způsob sběru skla, kdy se rušil a opětovně zakládal oddělený sběr barevného a transparentního skla. Po dohodě s hlavními úpravci a zpracovateli skla v ČR byl systémem EKO-KOM podpořen od roku 2002 rozvoj sběrné sítě na transparentní (bílé) a barevné sklo. Důvodem odděleného sběru podle barev jsou provozní náklady spojené s dotříděním a úpravou skleněných odpadů pro konečné zpracování ve sklářských provozech. Sběr transparentního skla je také podpořen trvalou poptávkou sklárny Vetropack Moravia Glass, jejíž výrobní program je založen z velké části na transparentním sklu. Počty obcí, ve kterých je sbíráno sklo, ukazuje tabulka č. 17.

Tabulka 17 Počty obcí, v nichž je odděleně sbíráno sklo rok

2008

2009

2010

komodita

Počet obcí

Počet obyvatel

Počet obcí

Počet obyvatel

Počet obcí

Počet obyvatel

Sklo barevné

5798

10,121 mil.

5792

10,287 mil.

5821

10,376 mil.

Sklo čiré

2355

6,332 mil

2548

6,845 mil.

2637

6,979 mil.

Zdroj: EKO-KOM,a.s. (2010)

Rozložení sběru čirého skla v obcích (v obci se sbírá jak barevné, tak transparentní sklo) ukazuje mapa č.2.

Mapa 2 Sběr čirého skla v obcích ČR

Zdroj: Aktualizace Strategie rozvoje nakládání v obcích a městech ČR (2011)

Sklo je po plastech vůbec nejsbíranější komoditou. Sbírá se do samostatných sběrných nádob. Nejčastěji se jedná o kontejnery se spodním výsypem (nejčastěji 1,3-1,5 m3), které jsou podporovány také úpravci skla z obcí, kteří potvrzují vyšší kvalitu sbíraného skla právě z tohoto typu kontejnerů. Počty kontejnerů pro sběr skla v obcích jsou uvedeny v tabulce č.18.

Tabulka 18 Vybavenost obcí pro nádobový sběr skla Rok

2006

2007

2008

2009

Sklo barevné (tis. ks)

44,7

46,0

48,9

50,7

Sklo čiré (tis. t)

7,7

11,1

14,0

15,9

Zdroj: EKO-KOM,a.s. (2010)

Ojediněle se sklo sbírá do pytlů. Sklo však není pro pytlový sběr vhodné pro svoji vysokou objemovou hmotnost. Sklo se doplňkově sbírá také ve sběrných dvorech. Jiné způsoby sběru skla v obcích zavedeny nejsou. Sběr skla v obcích má omezený potenciál dalšího růstu. Na základě analýz komunálních odpadů bylo stanoveno, že se výskyt recyklovatelného skla v obcích pohybuje kolem 175 tis. tun ročně (rok 2009, Aktualizace Strategie rozvoje měst a obcí ČR – aktualizace analytické části), přičemž se

v současné době třídí cca 62 % z tohoto množství. Míra odděleného sběru je již v současné době vysoká. Sběr ostatního skla Jedná se o sběr autoskel, obrazovkových skel a případně dalších druhů skla Podrobné informace budou doplněny při zpracování komodit Autovraky a Elektrozařízení. Jednotný systém pro sběr použitých a odpadních autoskel v ČR není vytvořen. Přímé dodávky ke zpracovateli zajišťují pouze velké automobilky nebo autoservisy. Ostatní servisy uzavírají smlouvy s oprávněnými osobami (odpadářské firmy), které zajišťují další nakládání s těmito odpady. Nakládání s autoskly pak ovlivňuje ekonomika – pokud je nabídková cena na trhu zajímavá, pak sklo končí u zpracovatelů. Ploché sklo (zejména z demolicí budov, výměn oken apod.) je sbíráno oprávněnými osobami na základě smlouvy s původcem (většinou stavební firma nebo majitel nemovitosti). Způsob nakládání s tímto sklem závisí obdobně jako v případě autoskel na ekonomice celého procesu recyklace. Obecně lze ale říci, že pokud je sklo odděleně sbíráno, pak je většinou dále využíváno

Úprava nezpracovaného skla na druhotnou surovinu Úprava a přepracování sebraného skleněného odpadu podle kvalitativních požadavků konečných zpracovatelů je zajišťována na specializovaných dotřiďovacích linkách. Optimální je, pokud tato zařízení produkují upravené střepy jako druhotnou surovinu pro sklářský průmysl, který je schopen zpracovat širokou škálu druhů skla, především pak sklo obalové, ploché sklo včetně autoskel. Použití upraveného střepu pro jednotlivé technologie je závislé na vlastnostech střepu, např. střep z obalového skla nelze z důvodů vyšší míry znečištění a barevnosti použít pro výrobu plochého skla. Na dotřiďovacích linkách dochází k odstranění nežádoucích příměsí a další mechanické úpravě střepů. Základní nežádoucí příměsi (nečistoty) lze rozdělit do těchto skupin: -

Organické látky

-

Kov magnetický

-

Kov nemagnetický

-

Anorganické látky (keramika, porcelán, kameny, sklo-keramika)

Každá skupina ovlivňuje specifickým způsobem použití druhotné suroviny ve výrobě. Všechny tyto nečistoty mohou být obsaženy ve finálním výstupu úpravce jen v určitém množství, které je dané specifikací jednotlivých zákazníků. V ČR jsou provozovány 4 dotřiďovací linky na úpravu skleněného odpadu. Jedno zařízení se specializuje na ploché sklo a autosklo, zbylá tři zařízení na obalové sklo. Všechna zařízení obsahují: -

Drtiče skla Pásové dopravníky Řady magnetických separátorů Separátory neželezných kovů Separátory anorganických látek

Zařízení mohou být dále doplněna o: -

Barevné separátory, možnost třídění střepů dle barev Sofistikované multifunkční separátory, odstraňující anorganiku, kovy a třídící dle barvy Separátory na pyro-keramiku, olověné sklo, speciální sklo (CRT), fungující na bázi rentgenových paprsků Organické separátory, odstraňující plasty, papír, lehké materiály Separátory hliníku

Pro ilustraci jsou uvedeny základní uspořádání zařízení na dotřídění a úpravu skleněných odpadů (viz obr. č.22).

Obrázek 22 Základní uspořádání zařízení na dotřídění a úpravu skleněných odpadů

Úpravou skla se v České republice zabývají tyto společnosti: -

AMT s.r.o. Příbram (2 zařízení)

-

Vetropack Moravia Glass, a.s. (1 zařízení)

-

SPL Recycling, a.s. (1 zařízení)

-

REMAT Glass, s.r.o. (1 zařízení na ploché a obalové sklo, Keňany u Kyjova)

Umístění těchto zařízení je zobrazeno na mapě č. 1. Předtřídění skleněných odpadů zejména z obcí provádějí i některé svozové společnosti. Ve svých meziskladech zbavují sklo největších nečistot a případně ručně dotřiďují sklo podle barev. Zvyšují tak potenciální prodejnost skleněných odpadů.

2.5

Obchodování se sklem

Obchod s upravenými střepy probíhá mezi úpravci (výrobci druhotných surovin) a konečnými zpracovateli. Trh s upravenými střepy v České republice je z velké míry ovlivňován konkurenčním prostředím a to především v sousedním Německu, kde systém sběru obalového skla umožňuje dosahovat nižších cen upravených střepů a to až o 400 Kč na jedné tuně. Cena upraveného skla z německého, případně dalších velkých trhů se sklem, je pro obchodování v ČR určující. Jak je zobrazeno v obrázku č.23, cena za upravené střepy z Německa je po převážnou část sledovaného období v letech 2000-2010 nižší oproti cenám na tuzemském trhu.

Obrázek 23 Vývoj cen za upravené střepy na českém a německém trhu

Zdroj: Experti ASKOCR (2010)

Každý zpracovatel skla razí jinou obchodní strategii. V ČR jsou dva dominantní zpracovatelé upravených střepů, přičemž Vetropack Moravia Glass, a.s. je zpracovatelem, ale zároveň provozuje vlastní dotřiďovací linku na úpravu skleněných odpadů. Naproti tomu společnost O-I Manufacturing Czech Republic, a.s. zase úzce spolupracuje se společností AMT s.r.o. Příbram, kde má uzavřenou dlouhodobou smlouvu a hospodaří s přibližně 80 % českého trhu s neupravenými, tak i upravenými střepy. Všeobecně však lze říci, že na trhu s upravenými střepy funguje politika otevřeného trhu, kde každoročně dochází k plánování potřeb zpracovatelů, průzkumu konkurenčních okolních trhů a následně je zpracováván detailnější plán dodávek upravených střepů ke konečným zpracovatelům. Sklo je 100% recyklovatelným materiálem, což má následující efekt pro zpracovatele: -

nižší náklady na pořízení primárních surovin

-

nižší náklady na energie

-

nižší produkci CO2 a tím omezení emisí skleníkových plynů

-

díky nižšímu zatížení tavícího zařízení teoretická možnost prodloužení jeho životnosti

-

potvrzení environmentálně příznivého chování podniku

Užití upraveného střepu pro recyklaci má pozitivní efekt nejen pro zpracovatele, ale také celkově pro životní prostředí sníženou tvorbou emisí a omezením spotřeby energie, vody a některých primárních surovin. Vysoký potenciál užití upraveného střepu je však omezován nákladností procesů sběru, přepravy a úpravy skleněných odpadů. Příčinou jsou i rozdílné způsoby financování sběru a následného předávání neupravených střepů ke zpracování úpravcům. Např. v v Německu nedochází k zpoplatnění neupravených střepů při předání mezi svozovou firmou a úpravci. V Čechách je toto naopak běžnou praxí. Výkupní cena neupravených nezpracovaných střepů ze systémů sběru výrazně navyšuje celkové náklady na recyklaci skla v ČR. V souvislosti s tím existuje reálné riziko, že upravené střepy budou nakupovány ve velkém množství z levnějších evropských trhů, jak tomu bylo v minulosti (zejména v letech 2003-2007).

Druhy obchodovaného upraveného střepu Je nutné zdůraznit, že pro upravený střep neexistuje jednotná specifikace napříč sektorem sklářského průmyslu a ani často ani uvnitř jednotlivých společností s nadnárodní působností. Každý sklářský závod má totiž odlišnou specifikaci tavících agregátů a této skutečnosti je nutno se přizpůsobit. V rámci systému EKO-KOM, který spolupracuje se hlavními úpravci obalového skla, byla stanovena základní specifikace upravených střepů, na jejímž základě lze považovat střep za druhotnou surovinu zpracovatelnou v běžných sklářských provozech. Specifikace vychází v německé normy na upravený střep. Upravené skleněné střepy nesmějí obsahovat látky zdraví škodlivé, nesmějí obsahovat nebo být znečištěny odpady nebezpečnými. Obecně obsah nežádoucích složek jako i kvalitativní požadavky (včetně popisu, specifikace úpravy, druhu, třídění, čistoty, rozměrů, hmotnostních podílů a evidence) jsou stanovovány přejímacími podmínkami jednotlivých tuzemských a zahraničních zpracovatelů. U stanovování kvalitativních požadavků upravených skleněných střepů (DS) hraje rovněž důležitou roli jeho původ (1. komunální a živnostenské obalové sklo, 2. průmyslové a technické sklo) a to nejen z hlediska jednodruhovosti, ale i z hlediska jejich čistoty. 1. Komunální a živnostenské obalové sklo Kvalitativní požadavky upravených střepů pro zpracování ve sklárnách Granulometrická specifikace Frakce 0 – 37 mm

100 %

Frakce 2 – 37 mm

min. 90 %

Frakce 0 – 2 mm

min. 10 %

Specifikace znečišťujících látek-příměsí Nemag. kovy

max. 2,0 g/100 kg

Mag. kovy

max. 0,5 g/100 kg

Porcelán, keramika, kameny, sklokeramika

max. 2,0 g/100 kg

Organ. látky

max. 400g/100 kg

Specifikace vlhkosti Vlhkost střepů

max. 4 %

Specifikace barevných podílů Bílé střepy

- obsah střepů jiné barvy

max. 5 %

Míchané střepy - obsah střepů jiné barvy

Zelené střepy

Hnědé střepy

- zelené

20 % až 60 %

- hnědé

5 % až 25 %

- bílé

30 % až 60 %

- ostatní

0 % až 2 %

- obsah střepů jiné barvy - zelené

75 % až 100 %

- hnědé

0 % až 20 %

- bílé

0 % až 20 %

- ostatní

0 % až 10 %

- obsah střepů jiné barvy - hnědé

75 % až 100 %

- ostatní

0 % až 35 %

2. Průmyslové a technické sklo Technické sklo Patří sem zejména autoskla, bezpečnostní, lepená, drátěná, olověná, galvanicky pokovená, obrazovková, technická skla atd. Výstupní surovina musí splňovat požadavky tuzemských nebo zahraničních zpracovatelů. Upravené sklo dle základních parametrů je obchodovatelné na evropských trzích, ale cena je úměrná kvalitě a specifickým požadavkům konkrétních zpracovatelů. V dobách zvýšené poptávky po skle byly nezpracované skleněné střepy zejména z komunálního sběru obchodovány do Německa, Polska atd.

Možnosti recyklace a jiných forem využití upraveného střepu

Výrobci/zpracovatelé, kteří ve svých výrobách mohou potenciálně použít upravený skleněný střep, jsou: -

Výrobci obalového skla

-

Výrobci plochého skla a autoskla

-

Ostatní sklo

-

Speciální skla

-

Sklo pro domácí využití, jako nádobí, vázy a jiné

-

Skleněná vlna a jiná vlákna

Recyklace skla je ale směřována do těch druhů výrob, odkud také pochází většina upravených střepů, tj. do obalového a plochého skla. V ostatních výrobách je použití upravených skleněných odpadů značně omezené. Mezi nejvýznamnější zpracovatele/uživatele upravených střepů patří: 1) Výroba obalového skla -

Vetropack Moravia Glass, a.s. 1 závod, Kyjov (kapacity pro zpracování střepů 25 tis. t bílé, 60 tis. t barevné, 10 tis. t hnědé)

-

O-I Manufacturing Czech Republic, a.s. 2 závody, Dubí u Teplic, Nové Sedlo u Karlových Varů (kapacita 70 tis. t barevné, 1014 tis. t bílé, 10 tis. t ploché)

2) Výroba plochého skla -

AGC Hlavní produkce se nachází v Teplicích

3) Ostatní využití Výroba stavebních izolačních materiálů (skelná vata) -

Knauf Insulation, Krupka u Teplic

-

Rotaflex, Dubí u Teplic

Výroba pěnového skla (stavební materiál) -

Recifa, a.s. (výrobek Refaglass)

-

AZ Flex, s.r.o.

Nejvýznamnějším odvětvím pro využití upraveného střepu je bezesporu výroba obalového skla, kde se zpracovává cca 90 % všech sebraných střepů na území České republiky.

Tendence využívání této druhotné suroviny je mírně rostoucí a to s ohledem na jeho výskyt a konečnou cenu, která by ale měla být minimálně na úrovni cen primárních surovin, použitých při výrobě skla. Prognóza vývoje na trhu nezpracovaných a upravených střepů Vývoj spotřeby skla na výrobky a s tím související recyklace skleněných odpadů jsou závislé na vývoji obalového průmyslu, kterým je nejvýznamnějším uživatelem skla, a dále pak na vývoji stavebnictví a případně automobilového průmyslu. Skleněné obaly mají řadu výhod oproti ostatním druhům obalů. Přesto jsou ale zejména v segmentu nealkoholických nápojů nahrazovány plasty. Plastové případně kompozitní obaly nahrazují sklo i při výrobě piva některých dalších tradičních výrobků. Množství skleněných obalů na trhu v ČR v posledním období stagnuje či spíše mírně klesá (pozitivní nárůsty představují dovozy). Vzhledem ke změně preferencí spotřebitele v požadavcích na obal asi nelze očekávat nějaký výrazný zvrat ve vývoji spotřeby skla. Na druhé straně lze očekávat nárůst množství vytříděných skleněných odpadů z obcí (v souvislosti s novými cíli na recyklaci komunálních odpadů dle evropské směrnice o odpadech a předpokládanou změnou cílů směrnice o obalech) a tím i množství upravených střepů vhodných pro další využití ve výrobě. Nabídka upravených skleněných střepů na trhu by se měla do budoucna výrazně zvýšit v rámci celé Evropy a to vzhledem k cílům definovaným až do roku 2020. Využití upravených střepů je omezeno technologickými možnostmi jednotlivých výrobců. Do budoucna lze ale očekávat výraznější zvýšení množství upravených střepů použitých do vsádky díky modernizaci a nákladové optimalizaci výroby. V současné době je využití obalových upravených střepů v ČR na velmi dobré úrovni. Naopak nedostatečné je využití plochého skla a autoskel. Lze tedy předpokládat, že s navyšováním cen primárních materiálů a cen energií dojde k postupnému navyšování podílu upraveného střepu ve vlastní výrobě.

Hlavní faktory ovlivňující trh se sklem Ekonomické faktory Česká republika je malým trhem a je tedy ovlivňována podmínkami evropského a v případě skla především německého trhu. Základním faktorem, který ovlivňuje využití druhotných surovin, je samotná poptávka po konečných výrobcích ze skla a jejich spotřeba. V období poklesu spotřeby (např. v období hospodářské krize) dochází pochopitelně k omezení využití druhotných surovin. Důsledkem může být i rušení zpracovatelských kapacit v jednotlivých státech. S vývojem spotřeby souvisí také cenová politika při obchodování s upravenými střepy. Zde se projevují negativně velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, které vytvářejí různé podpůrné nástroje na výrobu upravených střepů (např. platby obalového průmyslu), jejichž působením se výsledná cena střepů může výrazně snížit. Střepy jsou dobře obchodovatelné i na velké vzdálenosti a proto může být jejich cena hlavním faktorem pro využití v konkrétním zařízení (např. v ČR se mohou využívat německé střepy, protože jejich cena je výrazně nižší, než je tomu u střepů z domácího trhu).

Výsledná cena střepu závisí samozřejmě na kvalitě druhotné suroviny s ohledem na požadavky konečných zpracovatelů. Podmínkou poptávky po upravených střepech je ale fakt, že výsledná cena a s tím spojené výrobní náklady musí být nižší nebo srovnatelné s použitím primárních surovin. Právní rámec Použití druhotných surovin ve výrobě je usměrněno právním rámcem každého státu. Všeobecně je ale nutné poznamenat, že státy EU mají vymezeny striktní podmínky pro produkci druhotných surovin. Množství sebraných odpadů a z nich vyrobených druhotných surovin ovlivňuje především rámcová směrnice o obalech a nyní i směrnice o odpadech a další směrnice zaměřené na zpětný odběr výrobků. Právní normy jednotlivých států zajišťují tedy min. do roku 2010 plynulý nárůst nabídky druhotných surovin. Spotřeba druhotných surovin ve výrobě je naopak právními normami podpořena velmi omezeně a to např. požadovaným podílem recyklátu v některých výrobcích a některými ekonomickými nástroji (emisní povolenky apod.). Faktory společenské a ochrana životního prostředí Tyto faktory nabývají s konceptem evropské recyklační společnosti a požadavky na environmentální odpovědnost výrobců na významu. Environmentální charakteristika podniku může být dobrým marketingovým nástrojem pro následný prodej výrobků. Sklo je společností v ČR vnímáno pozitivně jako materiál, který je dobře recyklovatelný a je nutné jej třídit od ostatních odpadů. Důvodem pro většinu lidí bývá úspora vstupních surovin (energetických úspory při výrobě nejsou běžně známé). Sklo je historickým materiálem a na rozdíl od některých dalších druhů recyklovatelných odpadů (např. plasty) je jeho recyklace vnímána jako samozřejmost a nutnost. Environmentální prezentace výrobce může mít při rozhodování o nákupu upravených střepů v určitých případech stejnou váhu jako jejich cena (např. využití českých střepů zpracovateli v ČR i přes vyšší nákupní cenu).

Identifikace bariér pro vyšší využívání upravených střepů V současné době se sklářský průmysl nachází ve velmi obtížném období, kdy se výrazněji dbá na omezování výrobních nákladů, nežli tomu bylo před zlomovým rokem 2007. K zajištění bezproblémového fungování recyklace a plného využití potenciálu trhu s druhotnými surovinami je zapotřebí zajistit jejich především jejich ekonomickou atraktivitu pro zpracovatele. A to z následujících důvodů: -

efektivní a silná základna druhotných surovin na německém trhu

-

nerozvinutý a potenciálně velmi silný trh s upravenými střepy v Polsku, kde je cca 17 závodů produkující obalové sklo, je zde i jeden z předních výrobců plochého skla ve střední Evropě Pilkington Polska, člen Pilkington Group Limited

Chceme-li zabránit importu upravených střepů z výše uvedených lokalit a zachovat systém sběru a recyklace skla na takové úrovni, na které se nachází v současnosti, kde se zpracuje cca 140.000 t nezpracovaných střepů, což koresponduje se současnou kapacitou lokálních úpravců a produkcí trhu pro domácí využití, musíme se zamyslet, jak nastavit systém tak, aby byl schopen konkurovat okolním trhům. Jedná se především o cenovou konkurenceschopnost, protože kvalitativně je český upravený střep na velmi dobré úrovni. Je tedy nutné hledat nástroje na zefektivnění výroby upraveného sběru a to od sběru skleněných odpadů až po jejich konečnou úpravu. Nemůžeme, ale ani nechceme zamezit dovozům upravených střepů z okolních států, protože kapacity zpracovatelů na českém území jsou podstatně vyšší, než je náš trh s upravenými střepy schopen vyprodukovat, ale zároveň musíme tento trh stimulovat tak, aby primárně v českých zařízeních byly využity všechny druhotné suroviny, které je český trh schopen vyprodukovat a až následně bylo umožněno sáhnout k dovozům. Tato stimulace musí mít charakter jak ekonomický, tak i morální s důrazem na ochranu životního prostředí. Způsoby nakládání s nevyužitými materiály Sklo získávané různými sběrnými systémy je především využíváno a recyklováno. Podle údajů ISOH bylo v r.2009 skládkování cca 20 tis. skleněných odpadů, přičemž více než 60 % z tohoto množství tvořily odpady ze sklářských výrob a jiných způsobů zpracování skla. Část nezpracovaného skla zůstává samozřejmě ve směsném komunálním odpadu. Jedná se zhruba o 30 % obalového skla uváděného na trh. Vzhledem ke stávající vysoké účinnosti sběru skla v obcích (kolem 65-70 %) však nelze očekávat do budoucna výrazné navýšení sběru. Účinnosti nejvýkonnějších sběrových systémů skla v Evropě se pohybují kolem 80 %. Určitý potenciál zůstává u ostatních původců, kde je ovšem třídění skla ovlivněno ekonomickou poptávkou po střepu a prodejností např. vyřazených obalů. Podíl nevyužitého plochého skla není znám.

Materiálový tok skla v ČR Vyčíslení materiálového toku skla v ČR je sestaveno na základě údaje jednotlivých zpracovatelů a AOS EKO-KOM, a.s. Poměrně dobře popsatelné jsou toky obalového skla, u plochého skla nejsou k dispozici téměř žádné údaje. Stejně tak je k dispozici jen velmi omezené množství údajů o exportu a importu jak nezpracovaných tak upravených střepů mimo ČR. Část skla z ČR je v praxi využívána na polských, německých a slovenských trzích. Naopak část skla se dováží z Rakouska, Německa a dalších evropských států. Spotřeba skla Spotřeba obalového skla v ČR za rok

cca 176 tis. tun (rok 2009)

Spotřeba plochého skla

není známa

Kapacita zpracovatelů upraveného střepu Sklárny

cca 200 tis. tun

Stavební skla a izolace

není známa

Ploché sklo a autoskla

cca 20 tis. tun

Produkce upravených střepů Produkce upravených obalových střepů v ČR

cca 132 tis. tun (r.2009)

Produkce upravených střepů z plochého skla

není známa (ISOH - cca 17 tis.t)

Import střepů Nezpracované střepy

není známo

Upravené obalové střepy

není známo

Upravené střepy ploché sklo

není známo

Export střepů nezpracované střepy

není známo

upravené obalové střepy

není známo

upravené střepy ploché sklo

není známo

2.6

Strategické cíle pro oblast skla

Hlavní a dlouhodobou strategií sklářského průmyslu jako hlavního uživatele upravených střepů je navyšovat podíl druhotných surovin ve výrobě. Využití střepů z tuzemského trhu však závisí na jejich dostatečné kvalitě, množství a samozřejmě cenách. Toto všechno musí zachovat konkurenceschopnost českých zpracovatelů. Krátkodobé cíle -

Snížit náklady spojené se sběrem a úpravou skleněného střepu tak, aby bylo české sklo schopné konkurovat evropskému trhu

-

Při zpracování Surovinové politiky státu a jejího naplňování uplatnit sklo jako významnou druhotnou surovinu pro recyklaci ve sklářském průmyslu. Upřednostnit tuto recyklaci před jinými formami využití skla, kdy je sklo definitivně staženo z jeho životního cyklu (např. stavební hmoty a izolace)

Střednědobé cíle -

zlepšení systému nakládání s druhotnými surovinami

-

zvýšení spotřeby upravených skleněných střepů ve výrobě úpravou technologií zpracování skla

-

významnější roztřiďování skleněných odpadů podle barev

Dlouhodobé trendy a cíle -

Lze očekávat trend ke stoprocentního využití skleněných střepů v oblasti výroby barevného skla

-

Zvýšit míru recyklace skla nad 70 %

-

Zajistit trvale efektivní systém sběru, úpravy a využití skleněných střepů

-

Zvýšit spotřebu skla jako ekologického obalu

2.7

SWOT analýza

Silné stránky: 1. Historická tradice sběru skleněných střepů. Ve společnosti je zakořeněn zvyk třídit sklo již před rokem před rokem 1989. Sběr byl realizován kontejnery v rámci celostátní sítě sběrných surovin. 2. Vysoké povědomí lidí o významu recyklace skla. Sklo je dlouhodobě vnímáno jako tradiční recyklovatelný materiál a to i díky jeho dlouhé tradici sběru. 3. Vysoké povědomí průmyslu o významu recyklace skla. Sběr skla, které se stává odpadem a jeho využití při výrobě skla má již dlouhodobě význam především ekonomický, tj. snížení nákladů a materiálových vstupů primárních surovin do procesu jeho výroby. Sklo je

dlouhodobě vnímáno jako tradiční recyklovatelný materiál právě díky výše uvedeným úsporám. 4. Rozvinutý systém tříděného sběru v obcích. Jedná se především o sběr prostřednictvím kontejnerové sítě, která zajišťuje téměř 100% sběr skal od obyvatel. Sběrná síť je rozvíjena především díky výrazné podpoře obalářského průmyslu reprezentovaného společností EKOKOM, a.s. která zajišťuje zpětný odběr a recyklaci obalových odpadů, pro své klienty, dle zákona o obalech. 5. Vysoká míra recyklace obalových odpadů. Je dána vysokým povědomí lidí o významu recyklace skla, velmi rozvinutým systémem tříděného sběru v obcích ve spolupráci obcí a systému EKO-KOM . 5. Funkční podpora sběru a recyklace skla ze strany obalového průmyslu. Podpora sběru skla včetně obalového podílu a jeho recyklace ze strany obalového průmyslu je realizována prostřednictvím systému EKO-KOM. Jedná se především o spolufinancování nakládání s danou tříděnou komoditou v rozsahu podílu obalové složky a rozšiřováním sběrné sítě pro sběr dané komodity. 6. Dostatek úpravárenských i zpracovatelských kapacit na recyklaci skla. ČR disponuje dostatečnou kapacitou pro zpracování skla vytříděného v rámci systému odděleného sběru v ČR. 7. Poměrně trvalé poptávka po skle. Ze strany především obalářského průmyslu existuje trvalé poptávka po výrobcích ze skla, i když je v některých segmentech nahrazováno jinými druhy materiálů. Slabé stránky 1. Nedostatečný sběr skla od ostatních původců. Jedná se především o sektor poskytování restauračních a občerstvovacích služeb. 2. Slabá datová základna pro sledování využití DS 3. Malá cenová konkurenceschopnost upravených střepů. Jedná se o porovnání koncových cen upravených střepů především z Německa ve srovnání s cenami upravených střepů z ČR. Příčinou je mimo jiné také odlišný systém podpory recyklace skleněného obalového odpadu v Německu. 4. Vyšší náklady spojené se sběrem a úpravou skleněných odpadů Příležitosti 1. Zvýšení spotřeby skla jako ekologického obalu. 2. Zefektivnění systému sběru a úpravy skla 3. Zvýšení množství vytříděných skleněných odpadů. Z hlediska zpracovatelských kapacit skláren v ČR a jejich technologií výroby je stálý požadavek na růst dodávaného množství skleněných střepů pro výrobu. 4. Podpora státu k využívání druhotných surovin 5. Rozvoj sběru plochého skla, autoskel

Hrozby 1. Smíšený nekomoditní sběr. V případě podpory zavedení sběru skla s jinou komoditou lze předpokládat růst znečištění a tedy i nárůst nákladů spojených s dotříděním skla na požadovanou čistotu ze strany koncových odběratelů. 2. Neuvážená podpora státu do rozvoje dalších technologií zpracování skla, které mohou vést k odlivu skla mimo ČR nebo mimo uzavřený recyklační tok skla – stavebnictví. Z hlediska definice recyklace je třeba zachovat princip návratu odpadu zpět do výrobků, které pokud se následně stanou odpadem, mohou být opět recyklovány. Z tohoto hlediska je sklo ideálním materiálem. V případě využití skla např. ve stavebnictví dochází ke ztrátě surovin vhodných k recyklaci a nutnosti výroby skla s vyšším podílem primárních zdrojů. 3. Netržní a rozlišné zásahy a řešení okolních států na podporu sběru nebo recyklace skla. Jedná se o nejednotný přístup jednotlivých zemí EU, v nastavení systémů podpory recyklace svých odpadů, bez ohledu na budování recyklačních kapacit. S růstem míry recyklace požadované směrnicemi EU poroste množství vytříděného odpadu, a pokud nebudou existovat zpracovatelské kapacity, pak také poroste množství financí za účelem zajistit odbyt takto vytříděných odpadů, resp. vyrobených DS.

2.8

Datová základna

Údaje pro sledování využití upravených střepů ve sklářských a dalších výrobách jsou velmi omezené. Souhrnně nejsou data nikde shromážděna a to ani v rámci Asociace sklářského a keramického průmyslu. Část údajů lze vysledovat v evidenci AOS EKO-KOM. ISOH poskytuje pouze orientační data o produkci jednotlivých druhů skleněných odpadů, která ale ne vždy odpovídají realitě.

2.9

Shrnutí

-

Sklo je jedním z nejlépe recyklovatelných materiálů. Poptávka po upravených střepech je trvalá a to zejména ze strany sklářského průmyslu.

-

V ČR je dostatečně rozvinutá sběrná síť na skleněné odpady, které představují většinu zdrojů pro výrobu upraveného střepu.

-

V ČR je dostatek kapacit zařízení na úpravu a konečné zpracování upravených střepů

-

Nevýhodou českého skla je jeho vysoká cena, který výrazně snižuje jeho konkurenceschopnost vůči evropskému a především německému trhu.

-

Do budoucna lze očekávat v rámci Evropy nárůst sbíraných skleněných odpadů

3 3.1

Plasty

Původ plastů a jejich složení

Plasty jsou jednou z nejmladších skupin materiálů, jsou lehké, nekorodují, izolují tepelně i elektricky a dají se snadno a oproti ostatním materiálům i levně zpracovávat. Termoplasty a reaktoplasty jsou z více než 99 % vyráběny synteticky z fosilních surovin, převážně z ropy, plynu, uhlí aj., např. i z recyklovaných plastů (druhotných surovin). Na výrobu plastů se spotřebovávají 4 % světové spotřeby ropných výrobků. Plasty rozdělujeme dle struktury polymerů (dle chemických vazeb jejich řetězců) na tyto základní druhy: 

Lineární polymery – termoplasty -

při dodání tepelné energie (potřebné k dosažení „kaučukovitého stavu“) se rozruší mezimolekulární síly do té míry, že se jednotlivé řetězce od sebe odpoutají, pohybují se volně a hmota se stává viskózně tekutou. V tomto roztaveném stavu se dají plasticky tvářet, a proto jsou nejvhodnějším druhem plastů pro materiálovou recyklaci.

-

Nejdůležitější druhy termoplastů: Tvrdý PVC, Měkčený PVC, HDPE, LDPE, LLDPE, PP, PP/EPDM, PS, PS pěnový, ABS, CA, PA, POM, PC, PMMA – plexisklo a další.



Zesíťované polymery – reaktoplasty (termosety) -

Dodáváním tepelné energie zvětšuje jejich třírozměrná síť svou pohyblivost, ale řetězce se od sebe neoddělí, takže hmotu nelze roztavit. Zesíťování nastává během tváření, podle okolností působením tepla, nebo katalyzátorů, a jakmile je ukončeno, není další tváření možné. Husté zesíťování, při němž vznikají tvrdé hmoty, se nazývá vytvrzování.

-

Velkou pohyblivost celé makromolekulární sítě a typickou kaučukovitou pružnost hmoty získáme tzv. vulkanizací, při které vznikají prostorově řídce zesíťované polymery – elastomery (syntetické kaučuky), které tvoří podskupinu reaktoplastů.

-

Z výše uvedených vlastností vyplývá, že reaktoplasty jsou vhodné pro materiálovou recyklaci jen ve značně omezeném rozsahu.

-

Nejdůležitější druhy reaktoplastů: Fenolformaldehyd (v kombinaci s dřevěnou moučkou známý jako bakelit), Kyselinovzdorná pryskyřice s grafitem a azbestem, Močovinoformaldehyd, Melaminformaldehyd, Epoxidy, Polyestery (nenasycené), Polyuretan, Silikony, Silikonové kaučuky, Syntetické kaučuky, Nitrilkaučuk, Polychloropren, Butylkaučuk, Fluórový kaučuk a další.

Modifikacemi a příměsemi můžeme měnit vlastnosti plastů dle našich potřeb, např.: plnivy, změkčovadly, barvivy, stabilizátory, mazivy a nadouvadly.

Při nadměrném ohřevu dochází u všech druhů polymerů, lineárních i zesíťovaných, vlivem vysoké teploty, popřípadě i oxidace, k přetrhání chemických vazeb v řetězcích, hmota se rozrušuje a ztrácí pevnost – dochází k jejich degradaci. 

Biopolymery - bioplasty -

jsou to látky, které mají vlastnosti plastů a zahrnují materiály od přírodního původu z celulózy, škrobu a mléka až po syntetické plasty, polymery, kopolymery a blendy, kde jeden či více monomerů jsou vyráběny z biomasy, např. z kukuřice.

-

Bioplasty se dělí podle původu na: o

o

biologicky odbouratelné plasty 

bioplasty vyrobené z biomasy cca jen 13 %



bioplasty fosilního původu cca 12 %



bioplasty kombinovaného bio-fosilního původu cca 75 %

Biomasu jako obnovitelnou surovinu plastů 

bioplasty Sorona, PLA plastu a polymeru na bázi škrobu

Některé plně fosilní plasty jsou 100% biodegradabilní, např. kopolyester 1,2 – ethandiolu a adipové kyseliny. Enzymy si přitom nevybírají podle původu polymeru, ale podle chemického složení a struktury. Bioplasty obecně tvoří jen cca 0,2 % z celkového světového objemu vyrobených plastů za rok. Skutečnost, že bioplasty jsou z biomasy nebo biologicky odbouratelné, neznamená, že jsou automaticky výhodnější pro životní prostředí než plasty fosilního původu. Plasty vyrobené z fosilních materiálů jsou většinou (s výjimkou některých termosetů) plně recyklovatelné. Legislativní i obchodní názvosloví pro využití druhotných surovin vyrobených z plastů lze stanovit následovně. Plastové odpady – jedná se použité plasty, které mají charakter odpadů a původce s nimi jako s odpadem nakládá a to i za účelem jejich následné recyklace nebo jiného využití Plasty pro recyklaci - jedná se o druhotnou surovinu, kterou lze využít jako náhradu primárních plastů ve výrobách. Podle vzniku se může jednat o vedlejší produkt (většina plastových materiálů z výrob, jichž se chce producent zbavit), nebo upravený plastový odpad. Míra využití plastů pro recyklaci je dána jejich kvalitou a samozřejmě i možnostmi zpracovatelských technologií. Protože dosud není kvalita druhotných surovin z plastů, respektive jejich zařazování do jednotlivých tříd upravena žádnou tuzemskou ani evropskou normou (jako je to například u komodity papír), řídí se jejich kvalita individuálními přejímacími podmínkami konečných zpracovatelů.

Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů plastů Rozvoj aplikací plastů začal koncem 19. století, když světová spotřeba za celé 19. století zaznamenala 10 tisíc tun. V roce 1930 již bylo vyrobeno 30 tisíc tun a v roce 1949 světová výroba a spotřeba poprvé překročila 1 milion tun. Počátkem 21. století se již světová roční výroba plastů pohybuje nad 200 mil. tun, v dosud rekordním roce 2007 to bylo 260 mil. tun. V roce 2009 došlo k poklesu na 230 mil. tun. Proti r. 2008 došlo v r. 2009 celosvětově k poklesu o 6,1 %, když ale Čína zaznamenala růst o 10,1 %. Přesto je průměrný roční růst výroby plastů za posledních 50 let 9 % a je vyšší než u kovů a papíru. V oboru plastů převažuje v Evropě výroba nad spotřebou, tzn., že evropské země jsou exportérem plastů mimo EU v množství necelých 1 mil. tun ročně. Spotřeba plastů v r. 2009 poklesla o 7,2 % proti r. 2008 na 45 milionů tun. Hlavním aplikačním sektorem plastů je obalový průmysl s 40,1 % podílem. O podílu jednotlivých plastů na těchto aplikacích vypovídá obr. č.24.

Obrázek 24 Spotřeba jednotlivých typů plastů v Evropě podle aplikací v r. 2009

Zdroj: PlastcsEurope (2010)

Česká republika vyrobila v rekordním roce 2007 přes 1,1 mil. tun komoditních plastů ve 4 společnostech: -

Unipetrol Litvínov – PE, PP;

-

Synthos Kralupy – PS, EPS;

-

Spolana Neratovicích – PVC

-

Spolek Ústí – pryskyřice.

Této hodnoty bylo přibližně dosaženo i v letech 2008 a 2009. Oficiální statistické údaje z Eurostatu řadí do skupiny výrobců i dalších téměř 40 společností, které vyrábějí z primárních plastů speciální směsi a masterbatche. V následující tabulce č.19 jsou pak uvedeny údaje za tyto výrobce a za zpracovatele plastů, mezi které se zřejmě řadí i firmy, které se zabývají recyklací odpadních plastů.

Tabulka 19 Údaje o českém plastikářském průmyslu zpracované experty PlasticsEurope s využitím dat z Eurostatu

Zdroj: Experti PlasticsEurope (2010)

ČR je importérem plastů v primární podobě. Rozdíl mezi exportem a importem dosáhl (r. 2009) hodnoty 171 tis. t. Největší importy jsou docilovány z Německa (37,2 %). Hlavním naším exportním teritoriem do EU-27 je Německo (25,9 %), mimo EU-27 pak Čína (6,9 %). V ČR zpracovává plasty 2 370 firem. Česká republika se řadí výrobou i spotřebou plastů kolem 1 mil. tun, tedy necelých 100 kg/hlavu, mezi vyspělé evropské státy. Ani krize v letech 2008 a 2009 se na tomto zařazení negativně nepodepsala. Během posledních 10 let se zvyšoval podíl recyklací plastů po skončení jejich životnosti v průměru o 11 % (v krizovém roce 2009 pouze o 3,1 %). Významně se pokročilo i v energetickém využití plastových odpadů. Mechanická recyklace28 se zvýšila o 3,1 %, zejména díky zvýšené efektivitě sběru

28

Jedná se o recyklaci, při které jsou používány především fyzikální metody. Recykláty (nejčastěji v podobě regranulátů) jsou potom používány jako náhrada primárních granulátů přímo ve výrobě plastů. Chemickou

a třídění plastů z obalů. Taktéž žádoucí energetické využití vzrostlo o 2,2 % díky zvýšeným aktivitám v produkci energie a využití při výrobě cementu. Cílové hodnoty 80% využití odpadních plastů do r. 2010 již dosáhlo 9 zemí, bohužel ČR nepřekročila ani 50 %. Podílem mechanické recyklace odpadních plastů (v r. 2009 kolem 39 %) se řadíme do čela EU, podílem kolem 16 % v energetickém zhodnocení však máme stále velké rezervy. Ke splnění cílového úkolu v r. 2020 je nutno plně vytěžovat stávající 3 spalovny (Praha, Brno, Liberec) a urychlit výstavbu dalších 5 – 8 spaloven. Pro další vývoj je charakteristický předpokládaný nárůst spotřeby plastů a spolu se snahou omezovat využívání primárních zdrojů (ropa a fosilní paliva) lze očekávat i nárůst poptávky po upravených plastových odpadech vhodných k recyklaci.

Produkce plastových odpadů podle zdrojů Hlavním zdrojem plastových odpadů jsou komunální (20 01, 20 03), obalové (15 01) a případně stavební odpady (17 01). Část plastových odpadů vzniká při demontáži vyřazených vozidel s ukončenou životností (16 01) nebo demontáži elektrozařízení. Plastové odpady vznikají i při samotné úpravě odpadů (19 12). Většina těchto odpadů je dále upravována a částečně využívána pro recyklaci nebo pro jiné způsoby využití. Plastové odpady vznikají také ve výrobě při tváření a fyzikálních a mechanických úpravách plastových výrobků (12 01). Jedná se však o odpady, které svými vlastnostmi splňují podmínky pro vedlejší produkty dle zákona o odpadech (novela č.154/2010 Sb.) a lze předpokládat, že část z nich přejde do režimu vedlejších produktů. Kromě těchto odpadů vznikají při výrobách konkrétních výrobků odpadní materiály na bázi plastů, které jsou však dále využívány jako náhrada primárních surovin. Množství takových materiálů není evidováno a nelze jej ani na základě dostupných údajů odhadnout. Podle způsobu sběru a získávání odpadů se plastové odpady dělí do skupin: -

plastové odpady z výrob a vedlejší produkty

-

odděleně sbíraný (tříděný) plastový odpad z obcí

-

odděleně sbíraný odpad z průmyslu, obchodu a služeb

-

objemné odpady

-

složka směsného komunálního odpadu

-

zpětný odběr elektrozařízení a pneumatik

-

autovraky

Produkce jednotlivých druhů plastových odpadů potenciálně využitelných jako druhotné suroviny byla stanovena na základě údajů z ISOH (CENIA) a údajů AOS EKO-KOM. Jiné relevantní datové zdroje nejsou. Údaje o produkci odpadů jsou uvedeny v tabulce č.20.

recyklací se plasty rozkládají na monomery a jejich sloučeniny. Celá pojem mechanická recyklace lze nahradit pouze slovem „recyklace“.

Tabulka 20 Produkce plastových odpadů v ČR Kód odpadu

Název

Tuny (2007)

020104

Odpadní plasty (kromě obalů)

070213

Tuny (2008)

Tuny (2009)

1 683

2 173

3 266

Plastový odpad

38 035

38 335

40 925

120105

Plastové hobliny a třísky

19 734

21 337

16 994

150102

Plastové obaly

120 213

170 239

140 927

160119

Plasty

5 771

7 326

8 575

170203

Plasty

11 580

12 381

10 771

191204

Plasty a kaučuk

22 349

26 136

35 211

200139

Plasty

68 955

59 931

67 804

288 319

337 859

324 474

Celkem

Zdroj: CENIA (2010)

Obdobně jako u papíru a skla nelze spolehlivě rozlišit produkci plastových odpadů podle zdrojů. Na základě evidence AOS EKO-KOM lze dovodit produkci komunálních a obalových plastových odpadů pocházejících z obcí a od ostatních původců. Evidence zahrnuje produkci cca 5900 obcí (99 % populace ČR). Jedná se o veškeré plastové odpady, které byly vytříděny v nádobových nebo pytlových systémech sběru, ve sběrných dvorech a doplňkově v mobilních a jiných způsobech sběru a to včetně případných sběrů odpadů ve školách. Produkce plastových odpadů z obcí systému EKO-KOM je uvedena v tabulce č.21.

Tabulka 21 Množství vytříděných plastových odpadů v obcích ČR (tuny/rok)

Plasty

2006

2007

2008

2009

59 600

68 820

78 499

85 204

Zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

EKO-KOM eviduje také plastové odpady pocházející od ostatních původců. Nejedná se o podchycení všech původců, ale v evidenci je zahrnuta většina produkce obalových odpadů a plastových odpadů podobných komunálním. Produkci plastových odpadů v systému EKO-KOM ukazuje tabulka č.22.

Tabulka 22 Produkce plastových odpadů od ostatních původců v systému EKO-KOM (tuny/rok)

Plasty

2006

2007

2008

2009

33 089

36 088

35 863

34 782

Zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Celkem je v systému EKO-KOM sebráno a recyklována cca 120 tis. tun plastových odpadů skupiny 20 01 a 15 01. V České republice jsou nejvýznamnějším zdrojem pro získání plastových odpadů vhodných k recyklaci odděleně sbírané odpady z obcí a obalové odpady. Podle evidence ISOH tvoří až 83 % všech plastových odpadů vhodných k recyklaci. Část plastů, zejména z výrob, je zpracovávána mimo režim odpadů. Tyto plasty lze považovat za vedlejší produkty. Jejich množství v ČR není známo.

3.2

Proces zpracování plastů

Sběrové systémy pro sběr plastových odpadů Pro kvalitu odpadů, které se dále recyklují na materiály do výrob, je důležitý způsob odděleného sběru. Z dlouholeté praxe se ukazuje, že sběr plastů jako samostatné komodity vykazuje lepší výsledky (méně příměsí, vyšší výtěžnost plastů) než vícekomoditní sběry jako je např. sběr tzv. lehké obalové frakce“ v duálních systémech sběru obalů. Zpracování směsi odpadů z lehké frakce je náročnější jak z environmentálního, tak z ekonomického hlediska. Kvalita získaných materiálů je nižší, než je tomu u jednokomoditních sběrů. V ČR je zaveden samostatný sběr plastů již od počátku 90. let minulého století. Rozlišujeme sběr jednopruhových plastů a sběr směsných plastů. Podle zdrojů rozlišujeme sběr z komunálních systémů a z komerční sféry a specifické systémy (zpětný odběr a demontáž elektrozařízení a autovraků). Přehled nejčastějších způsobů sběru uvádí tabulka č.23.

Tabulka 23 Způsoby sběru plastových odpadů vhodných k recyklaci Zdroj

Typ odpadů

Průmysl

vedlejší produkty jednopruhové odpady z výrob obalový plast

Způsob sběru

Zajištění

Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství.

Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami nebo firmami obchodujícími s plasty jako druhotnou surovinou

směsný komunální plast komerční sféra včetně obchodu, služeb a kanceláří

Komunální sféra

Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství.

Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami

Zapojení původců do obecních systémů tříděného sběru

Zajištění obcí na základě smlouvy (případně nelegální využívání obecního systému)

Jednopruhový komunální plast (např. samostatný sběr PET)

1) Oddělený sběr v nádobových a pytlových systémech obce

1) Zajištěno většinou smluvně s odpadářskými firmami (oprávněnými osobami)

Směsný komunální plast

2) Sběr ve sběrných dvorech

2) Zajišťuje obec ve spolupráci s oprávněnou osobou nebo s kolektivním systémem zpětného odběru elektrozařízení

Obalové plasty (fólie) Směsný komunální plast

Objemné plastové výrobky

3) školní sběr (ojediněle)

3) zajišťuje škola/obec ve spolupráci s oprávněnou osobou ostatní

Pneumatiky

Servisy

Plasty z demontáže elektrozařízení

Místa zpětného odběru elektrozařízení, autovraků a pneumatik

Plasty z demontáž autovraků

Zajištěno smluvně s oprávněnými osobami nebo s kolektivním systémem

Zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Sběr plastů z průmyslu, komerční sféry Komerční plastové odpady jsou většinou sbírány odděleně nebo ve směsi s ostatními obalovými materiály. Sběr je zajišťován v rámci provozů nejčastěji do velkokapacitních kontejnerů nebo kontejnerů menších objemů. Sběr je řízen obsluhou, podíl příměsí je tedy výrazně nižší, než je tomu u komunálních odpadů (cca 4-8 %). Jednodruhové plasty z výrob jsou charakterem vedlejšími produkty a jsou přímo využívány do výroby plastových výrobků. Kvalitní jsou také obalové plasty – jedná se zejména o jednodruhové fólie. Tyto plasty jsou velmi kvalitní, jsou jen minimálně upravovány. Jsou využívány nejčastěji na

výrobu plastových regranulátů. Ostatní plastové odpady jsou většinou směsí odpadů s podobnými vlastnostmi jako komunální plasty. Plastové odpady od původců mají také výrazně jiné složení než odpady komunální – převládají obalové fólie. Složení opět zohledňuje nejčastěji obchodované skupiny plastů v ČR. -

Fólie transparentní (HDPE)

58-65 %

-

Fólie barevná (HDPE)

18-25 %

-

Duté plasty (směs PE, PP, PS, PET apod.)

11-15 %

Tříděný sběr plastů v obcích Plastové odpady jsou vůbec nejrozšířenější komoditou, která je sbírána v rámci komunálních systémů tříděného sběru. I když nemají takovou historii jako např. sběr papíru nebo skla, jsou objemově nejvýznamnější částí využitelných komunálních odpadů. Systém sběru se začal rozvíjet až v 90. letech s nástupem PET lahví na český trh. Plasty jsou ve většině obcí sbírány jako směs obalových plastů a plastových výrobků. Tento způsob sběru podporuje také systém EKO-KOM, který tak zajišťuje dostatečnou míru recyklace plastových obalů v ČR. Některé obce na základě doporučení svozových firem sbírají pouze PET lahve. Ty jsou sice ekonomicky zajímavou komoditou, ale vzhledem k recyklačním cílům zákona o obalech a evropské směrnice o odpadech, pouze jejich sběr nezaručí plnění těchto cílů. Počty obcí, ve kterých jsou sbírány plastové odpady, ukazuje tabulka č.24.

Tabulka 24 Obce se sběrem plastových odpadů v ČR rok

2008

2009

2010

komodita

Počet obcí

Počet obyvatel

Počet obcí

Počet obyvatel

Počet obcí

Počet obyvatel

plasty

5 772

10,143 mil.

5 843

10,305 mil.

5 890

10, 400 mil.

Zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Plasty jsou sbírány v obcích především do nádobových systémů sběru (91 % všeho sebraného množství). Pro sběr jsou používány nejčastěji nádoby s horním výsypem (1100 l), i když podle zkušeností svozových firem je většinou kvalita vyšší z kontejnerů s horním výsypem. Pytlový sběr je využíván asi ve 23 % obcí pro cca 7 % z celkového množství plastových odpadů. Ostatní způsoby sběru jsou pro plasty méně významné (sběr ve sběrných dvorech, školní sběry apod.). Míra recyklace komunálních plastových odpadů je vysoká (kolem 50 %) a v oblasti sběru a recyklace obalových plastových odpadů patří ČR v evropské špičce. I přesto je v komunálním odpadu velký potenciál pro získání dalších plastů vhodných k recyklaci, pokud to však vlastnosti komunálních plastů umožňují.

Kvalita plastových odpadů z obcí je obecně nižší, než je tomu u jiných zdrojů. V plastových odpadech z obcí je obsažena příměs ostatních neplastových odpadů a technologicky nezpracovatelných plastů. Množství příměsí se pohybuje mezi 14-25 %. V souvislosti s komunálními plasty je potřeba zmínit jejich vysoký potenciál pro energetické využití ať už samostatně nebo jako složka směsných komunálních odpadů. Ostatní zdroje Patří sem zejména pneumatiky a plasty získané demontáží autovraků a elektrozařízení. Tyto odpady budou řešeny při zpracování samostatných kapitol Elektrozařízení, Autovraky, Pneumatiky.

Úprava plastových odpadů na druhotnou surovinu Úprava (dotřídění, čištění, další úprava a balení) plastových odpadů dle požadavků konečných zpracovatelů je realizována buď přímo u zdroje vzniku plastů (pokud to jejich kvalita umožňuje) nebo na dotřiďovacích linkách. Úprava plastových odpadů z průmyslu, komerční sféry a kanceláří Při výrobě plastových výrobků vznikají vedlejší produkty, které lze zařadit přímo do skupiny druhotných surovin. Obvykle není třeba žádných dalších úprav materiálu (kromě např. balení kvůli přepravě) pro recyklaci přímo ve výrobách. Tyto úpravy si zajišťují průmyslové zdroje samy nebo si sjednávají službu u servisních (odpadových nebo sběrných) společností. Plastové odpady z obchodů nebo průmyslu (přepravní, skupinové, spotřebitelské obaly apod.), se shromažďují přímo v obchodech nebo podnicích a úpravu tj. dotřídění a lisování zajišťují servisní (odpadové nebo sběrové) společnosti. Plastové odpady v kancelářských provozech jsou sbírány spíše ojediněle a to podle možností pronajímatele budov. Další nakládání s plastovými odpady zajišťují servisní organizace (úklidové a svozové firmy). Úprava plastových odpadů z obecních systémů Plastové odpady získávané v rámci komunálních systémů sběru jsou značně nekvalitní a většinou obsahují vyšší podíl příměsí, než je tomu u papíru nebo skla. Vzhledem k nižší kvalitě sběru je tudíž nezbytné dotřídění, odstranění nežádoucích složek a úprava pro přepravu plastů ke konečnému zpracování. Úprava plastů probíhá na dotřiďovacích linkách. Jedná se vesměs o poloautomatické linky s ručním dotříděním hlavních skupin obchodovatelných plastů. Zařízení pro úpravu plastových odpadů Dotřiďovací linky jsou ve většině případů provozovány jako kombinovaná zařízení na dotřídění a další úpravu plastových a papírových odpadů. V současné době je v ČR provozováno 112 zařízení, přičemž

v 16 % případů se jedná o dotřiďovací linky zaměřené pouze na dotřídění plastů. Ostatní zařízení jsou víceúčelová – slouží k dotřídění papíru a plastů (případně nápojových kartonů). Na dotřiďovacích linkách se plastové odpady třídí zejména na PET barevné, PET čiré, fólie barevné, fólie čiré, duté plasty, směsné plasty a směs pro výrobu alternativních paliv. Větší zařízení shromažďují odděleně pěnový polystyren. Rozsah dotřiďovaných skupin plastů závisí na poptávce trhu a ekonomické výhodnosti pro konkrétního provozovatele zařízení. Stávající provozovaná zařízení – dotřiďovací linky na úpravu plastových odpadů jsou uvedena na obrázku č.25. Podrobnější informace o dotřiďovacích linkách jsou uvedeny v příloze č.4.

Obrázek 25 Upravované komodity na jednotlivých dotřiďovacích linkách

Zdroj: Aktualizace Strategie rozvoje nakládání v obcích a městech ČR (2011)

3.3

Obchodování s plasty

Obchod s upravenými plasty probíhá většinou mezi úpravci a konečnými zpracovateli a to buď přímo, nebo prostřednictvím obchodních organizací, které zajišťují prodej plastů i mimo území ČR. Obchodovatelnost plastů závisí na jejich vlastnostech a celkové kvalitě suroviny. Z hlediska poptávky na trhu je nutné rozdělit plastové odpady na jednodruhové a směsné (vícedruhové) plasty. Jednodruhové plasty jsou poměrně dobře obchodovatelné, jejich cena závisí opět obdobně jako u papíru na poptávce. Mezi trvale poptávané druhy patří PET lahve roztříděné podle barev, přičemž vyšší cena je stanovena pro čiré lahve, které jsou výhodnější z hlediska dalšího použití regranulátu.

Dále jsou to čiré a případně barevné fólie a duté plasty. Ekonomicky nezajímavé s nízkou poptávkou jsou směsné plasty. České upravené plasty se vyznačují dobrou kvalitou a jsou poptávány a nakupovány zahraničními zpracovateli, kteří jsou schopni nabídnout často zajímavější cenu než tuzemští zpracovatelé. Exportuje se tedy značná část PET lahví (v podobě slisovaných lahví, praných i nepraných flakes), některé fólie a duté plasty a speciální druhy plastů (ABS plasty z automobilů apod.). Obchodovatelnost plastů je omezena částečně přepravními vzdálenostmi. Doprava plastů je vzhledem k nízkým objemovým hmotnostem značně neekonomická.

Druhy obchodovaného upraveného plastu k recyklaci Pro plastové odpady není k dispozici žádná technická oborová norma, která by vymezila požadované vlastnosti plastů, aby mohly být obchodovatelné a využitelné. Je to způsobeno především tím, že obor zpracování a využití plastů je velmi široký s použitím různých technologií. Podmínky pro obchodování s plasty jsou stanovovány konkrétními odběrateli a to zejména podle technologie konečného zpracování. Vesměs se jedná o podmínky stanovující složení plastů, podílů příměsí, případně vlhkosti a velikosti lisovaných balíků. U stanovování kvalitativních požadavků plastů pro recyklaci (DS) hraje rovněž důležitou roli jeho původ a to nejen z hlediska jednodruhovosti, ale i z hlediska jejich čistoty. V ČR jsou nejběžnějšími plasty pro recyklaci / DS následující druhy : PET lahve / obaly -

PET lahve od nápojů (mohou obsahovat pouze zbytky nápojů, etiket, lepidla a víček) + ostatní jedno-druhové obaly PET nejlépe roztříděné podle barev.

-

Barvy - čirá, modrá, zelená, hnědá a ostatní (žlutá, oranžová)

-

Vlhkost - max. 5 %

-

Cizí nečistoty - PET lahve / obaly nesmí obsahovat jiné druhy plastů, nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.)

-

Balení a značení - PET lahve / obaly musí být slisovány do balíků nejlépe odděleně po barvách, zajištěny drátem nebo jiným vázacím prostředkem bez kartonů či jiných materiálů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele.

Směsné plasty 1. Směsný plast velkorozměrový -

Duté plastové předměty obsahu větším než 5 l (sudy, lahve, kanystry, nádoby, vědra apod.)

-

Plastové výrobky nad rozměr 40 cm (přepravky, obaly, palety, kryty, trubky a jiné výrobky a jejich díly)

-

Čistota materiálu - Minimálně 98 % plastových předmětů dle popisu (nejvýše 10 % obalů z PET), maximálně 2 % balastní látky: (dřevo, papír, hadry, nápojové kartony, plastové výrobky z PVC (linoleum, tapety, hračky, trubky apod.), výrobky z termosetů, PUR pěny (molitan)).

-

Nežádoucí příměsi - Materiál nesmí obsahovat: kovové, skleněné, keramické předměty, kameny, beton apod., plastové výrobky s kovovými díly nebo zálisky, kabely všeho druhu, plastové materiály černé barvy

-

Balení a značení - Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele

2. Směsný plast drobná frakce -

Duté plastové předměty do obsahu 5 l (lahve, kanystry od nápojů, pochutin, kosmetických přípravků, pracích, čistících, avivážních a jiných prostředků a přípravků bytové chemie); kelímky, vědra, nádoby do obsahu 5 l a stolní a kuchyňské náčiní z plastů; plastové části hraček, domácích spotřebičů, přepravek a jiných výrobků. Části obalů a výrobky z pěnového polystyrenu, polyethylenu a polypropylenu. Rozměr výrobků nesmí být větší než 40 cm.

-

Čistota materiálu - Minimálně 98 % plastových předmětů dle popisu (nejvýše 10 % obalů z PET); maximálně 2 % balastní látky (dřevo, papír, hadry, nápojové kartony, plastové výrobky z PVC (linoleum, tapety, hračky, trubky apod.), výrobky z termosetů, PUR pěny (molitan)). Materiál nesmí obsahovat kovové, skleněné, keramické předměty, kameny, beton apod., plastové výrobky s kovovými díly nebo zálisky, kabely všeho druhu, plastové materiály černé barvy.

-

Balení a značení - Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele.

Fólie -

Všechny typy fólií vyrobených z PE, PP, jejich kopolymerů včetně vícevrstevných fólií (kombinovaných), rozměrů větších než DIN A4, nebo fólie s potiskem.

-

Fólie všeho druhu a určení včetně fólií smršťovacích a výrobků z nich.

-

Odnosné tašky, pytle všech velikostí, obaly pro nejrůznější účely. V některých případech i výrobky z pěnového PE a PP.

-

Čistota materiálu - Minimálně 96 % plastových fólií dle popisu, dodávané roztříděné na transparentní a směs barevných fólií; maximálně 2 % ostatní plastové předměty kromě výrobků z PVC, PUR pěny (molitanu) a výrobků z termosetů. Fólie nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.).

-

Balení a značení - Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele

Polystyren -

Všechny typy PS musí být rozděleny dle druhů- tříštivý PS, pěnový PS atd. a dle barev.

-

Čistota materiálu - PS musí být dodáván čistý, neznečištěný nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.).

-

Balení a označování - PS se dodává buď volně ložený do přepravních prostředků (např. Bigbag) nebo slisovaný do balíků. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele.

Duté plastové obaly -

Duté plastové předměty do obsahu 5 l (lahve, kanystry od nápojů, pochutin, kosmetických přípravků, pracích, čistících, avivážních a jiných prostředků a přípravků bytové chemie) z materiálu HD-PE, případně PP.

-

Čistota materiálu - Minimálně 96 % dutých plastových předmětů dle popisu, Maximálně 2 % ostatní plastové předměty kromě výrobků z PVC, PUR pěny (molitanu) a výrobků z termosetů. Duté plasty nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.)

-

Balení a označování - Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele

Průmyslové plasty a plasty z výrob -

Největší podíl tvoří jednodruhové technické plasty (hlavně termoplasty) z výrob a průmyslu, jako jsou Tvrdý PVC, Měkčený PVC, HDPE, LDPE, LLDPE, PP, PP/EPDM, PS, ABS, CA, PA, POM, PC, PMMA – plexisklo a další v podobě odstřiků, zmetků, odřezů, výseků, vyřazených elektrosoučástí a dílů z automobilového průmyslu atd.. Protože se jedná o nejkvalitnější surovinu, která má výrazně pozitivní hodnotu na trhu s DS, jen těžko lze odhadnout skutečná množství jednotlivých druhů plastů. Výstupní surovina musí splňovat přejímací podmínky jednotlivých tuzemských a zahraničních zpracovatelů.

-

Základní popis - Jedná se hlavně o termoplasty z průmyslových a ostatních výrob jako jsou PET, PP, PE, PP/EPDM, PS, ABS, PUR, PC, PA, PVC kdy základní podmínkou je zachování jednodruhovosti příslušného plastu. Jednodruhovost je kontrolována metodou – tzv. měřením indexu toku, kterým lze rovněž zjistit např. nadlimitní množství modifikací nebo příměsí (např. stabilizátorů, ustalovačů a pěnidel, atd.), které by za určitých podmínek mohly negativně ovlivnit vlastnosti příslušné druhotné suroviny při recyklaci.

-

Barva - Dle výskytu

-

Vlhkost - max. 5 %

-

Cizí nečistoty - Jednodruhové plasty nesmí obsahovat jiné druhy plastů, nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady atd.). V závislosti na přejímacích podmínkách (technologiích) zpracovatele mohou plasty obsahovat určitý podíl jiných látek v podobě plnidel, nebo ustalovačů, ve výjimečných případech i kovů (platí u plastů z automobilového nebo elektroprůmyslu).

-

Balení a značení - Nejčastějšími přepravními prostředky jsou Big-bag, klece, bedny atd., tam kde jsou plasty shromažďovány v dílů, drtí, popř. lisované do balíků atd. Každý přepravní prostředek musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele.

Možnosti recyklace a jiných forem využití upravených plastů Upravené plasty využívají do svých výrob: -

Výrobci nových plastových výrobků

-

Výrobci fólií

-

Výrobci preforem nápojových obalů

-

Výrobci silonových a umělých vláken

-

Výrobci výrobků ze směsných plastů

-

Stavební průmysl (plastbetony a jiné povrchy)

Pro tyto účely se používají především jednopruhové plasty s homogenními vlastnosti. Plasty se přepracovávají na regranuláty, které slouží jako náhrada granulátů vyrobených z primárních surovin. Speciálním druhem výroby jsou vlákna, která se používají na výrobu textilií pro automobilový průmysl, zátěžové textilie, ale i pro výrobu oděvů a výplní. Samostatným druhem jsou výrobků ze směsných plastů. Používají se na ně méně kvalitní směsi plastových odpadů z dotřiďovacích zařízení. Výrobky slouží jako mobiliář, protihlukové bariéry apod. Jejich konkurenceschopnost s výrobky z primárních materiálů (beton, dřevo) je poměrně malá. Část jednopruhových plastů je obchodována mimo ČR a mimo Evropu. Velké využití nacházejí plasty na asijských trzích. K nejvýznamnějším zpracovatelům upravených plastů v ČR patří:

Tabulka 25 Zpracovatelé plastů v ČR Zpracovávané materiály

Obec

Název

PET,LDPE,PS,HDPE,PP

Česká Bříza

Zdeněk Kužílek

PVC

Plzeň

Replast Produkt s.r.o.

PP, PE pouze z výroby

Karlovy Vary

RECYPLAST CZ s.r.o.

PET

Modřice

PETKA CZ, a.s.

Směs

Hrušky

NH-Recycling CZ s.r.o.

P, S, F,

Lázně Bohdaneč

Transform a.s. Lázně Bohdaneč

Folie,PET

Ostrava

OZO Ostrava s.r.o.

Folie,PET

Mosty u Jablunkova

ACF-Cz, spol. s r.o.

Folie,PET

Nový Bohumín

EXELSIOR GROUP s. r. o.

Folie,PET

Chuchelná

PF PLASTY CZ s.r.o.

drcení plastového odpadu, regranulace plastového odpadu

Bruntál

KARLA spol. s r. o.

Folie, HDPE

Bruntál

Alfa Plastik, a.s.

PET

Zlaté Hory

EMPAX ECO s.r.o.

Směs

Nová Hradečná

MOSEV plast, s. r. o.

polystyrénového odpadu

Zašová

SEPAS a.s.

Směs, folie

Kostelany nad Moravou

Puruplast, a.s.

HDPE, PP

Modletice

Ekoplastik s.r.o.

PET,LDPE,PS,HDPE,PVC,PP

Třebestovice

WANSIDA Int.s.r.o

PE folie

Slapy nad Vltavou

TEMPLAST s.r.o

PET,LDPE,PS,HDPE,PP

Praha 5, Zbraslav

RESTAP CZ s.r.o.

PET, předlis

Jílové u Prahy

Plastic Technologies & Products s.r.o.

LLDPE, LDPE

Mnichovice

JTC Mnichovice s.r.o.

Folie

Lety u Dobřichovic

LUTEX Prague s.r.o.

PE fólie

Čerčany

REOPLAST spol. s r.o

PE fólie

Teplice

REMODEL s.r.o.

PS

Hořice

Poly-group cz, s.r.o.

PP, HDPE, PS, ABS, PC

Braňany

KAMAplast s.r.o.

PP, HDPE, LLDPE

Bruntál

Uniflex Moravia s.r.o.

PS

Ostrava

Ekostyren s.r.o.

Zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Zpracováním plastů se zabývají na českém trhu desítky firem podle aktuální poptávky konečných výrobků a cen primárních a druhotných surovin. Většina z nich se ale specializuje na zpracování plastů z průmyslu a z komerčních zdrojů. Prognóza vývoje trhu plastových odpadů a upravených plastů Evropa nemá dostatek nástrojů k podpoře spotřeby druhotných surovin vyrobených z plastů. Zvláště u některých druhů plastů je jejich recyklace spíše módní či politickou záležitostí, která nemá nic společného s ekonomikou a reálným trhem. Velká část evropských plastů je obchodována na asijské trhy – evropská recyklace plastů je na tedy závislá. Výjimkou není samozřejmě ani trh v ČR. Plasty se vyrábějí jako jeden z produktů zpracování ropy. Primární plasty jsou dobře dostupné a v řadě případů vykazují lepší technické a technologické vlastnosti než upravené plasty z odpadů. Poptávka po druhotných plastech je dána jejich cenou, která je díky různým dotačním politikám jednotlivých států (viz. směrnice o obalech) příznivější, než 100 % použití primární suroviny. Spotřeba plastů se podle všech odhadovaných trendů bude i nadále rozvíjet. Rozsah využití druhotných surovin bude záviset na kvalitativních vlastnostech a zejména ceně. Na druhé straně lze očekávat stejně jako u ostatních komodit nárůst množství vytříděných plastových odpadů z obcí (v souvislosti s novými cíli na recyklaci komunálních odpadů dle evropské směrnice o odpadech a předpokládanou změnou cílů směrnice o obalech) a tím i množství upravených plastů vhodných pro další využití ve výrobě. Nabídka upravených plastových odpadů na trhu by se měla do budoucna výrazně zvýšit v rámci celé Evropy a to vzhledem k cílům definovaným až do roku 2020. Některé státy v současné době upravují způsoby využití sbíraných plastových odpadů (např. Rakousko). U plastových odpadů vhodných k recyklaci se soustřeďují na ty druhy plastů, u kterých existuje trvalá poptávka konečných zpracovatelů (jedná se především o PET, příp. některé druhy fólií.). Ostatní druhy plastů se budou používat na výrobu paliv nebo se bude využívat jejich energetický potenciál ve spalovacích technologiích s využitím energie. Tento trend by se měl projevit do budoucna i v ČR, i když v současné době je recyklace většiny druhů plastů na velmi vysoké úrovni.

Hlavní faktory ovlivňující trh s plasty Ekonomické faktory Základním faktorem, který ovlivňuje využití druhotných surovin, je samotná poptávka po konečných výrobcích z plastů a jejich spotřeba. V tomto ohledu mají plasty jako jedna z mála komodit výhodu, protože jejich spotřeba s rozvojem nových materiálů neustále narůstá. Hlavním ekonomickým faktorem je bezesporu cena druhotné suroviny. Ta je s ohledem na uměle vytvořené prostředí v Evropě pro konečné zpracovatele příznivá. Přitom náklady na sběr a následnou úpravu plastových odpadů jsou vůbec nejvyšší z všech komodit. Právě tyto náklady jsou z velké části hrazeny obalovým průmyslem a také komunální sférou. Otázkou je, zda se při rozvoji dalších

technologií pro využití plastů včetně energetického využití, nestane recyklace plastů spíše ekonomickou přítěží.

Právní rámec Použití druhotných surovin ve výrobě je usměrněno právním rámcem každého státu. Všeobecně je ale nutné poznamenat, že státy EU mají vymezeny striktní podmínky pro produkci druhotných surovin. Množství sebraných odpadů a z nich vyrobených druhotných surovin ovlivňuje především rámcová směrnice o obalech a nyní i směrnice o odpadech a další směrnice zaměřené na zpětný odběr výrobků. Právní normy jednotlivých států zajišťují tedy min. do roku 2010 plynulý nárůst nabídky druhotných surovin. Spotřeba druhotných surovin ve výrobě je naopak právními normami podpořena velmi omezeně a to např. požadovaným podílem recyklátu v některých výrobcích a některými ekonomickými nástroji (emisní povolenky apod.). Faktory společenské a ochrana životního prostředí Tyto faktory nabývají s konceptem evropské recyklační společnosti a požadavky na environmentální odpovědnost výrobců na významu. Environmentální charakteristika podniku může být dobrým marketingovým nástrojem pro následný prodej výrobků. U plastů je však použitelnost tohoto marketingového nástroje sporná. Plasty a jejich recykláty nejsou obecně vnímány pozitivně jako např. sklo nebo papír a pro lidi zůstávají odpadem a něčím, z čeho se dají vyrábět jen méně kvalitní výrobky. Zde je potřeba tuto pozici plastů zvrátit cílenou komunikací s obyvatelstvem. Environmentální aspekt je dobrý pro výrobce, které se prezentuje ekologicky příznivou výrobou a snížením emisí do životního prostředí.

Identifikace bariér pro vyšší využívání plastů Spotřeba upravených plastů není žádným způsobem podporována a to ani na úrovni státu a veřejného sektoru. Stát má zájem na zvýšení množství vytříděných plastových odpadů, ale konečné využití výrobků zejména z méně atraktivních plastů nijak nepodporuje (např. využití protihlukových bariér ze směsných plastů). Systémy třídění a úpravy plastů jsou velmi nákladné a zatěžují ekonomiku odpadového hospodářství obcí a potažmo i obalového průmyslu, který zajišťuje zpětný odběr a využití plastových obalových odpadů.

Způsoby nakládání s nevyužitými materiály Plasty z odděleného sběru jsou většinou recyklovány. Podle údajů ISOH bylo v r.2009 skládkováno cca 38 tis. plastových odpadů, přičemž téměř 65 % z tohoto množství tvořily odpady z plastikářských výrob.

Část plastů zůstává samozřejmě ve směsném komunálním odpadu. Oddělený sběr v obcích se neustále zvyšuje, i když trend je již výrazně pomalejší, než tomu bylo v předkrizových letech. Účinnost sběru plastů je v ČR ve srovnání s ostatními evropskými státy velmi vysoká. Část plastů je využito energeticky ve spalovnách komunálních odpadů a jako alternativní paliva v cementárnách a dalších provozech.

Materiálový tok plastů v ČR Vyčíslení materiálového toku plastů v ČR je sestaveno na základě údajů hlavních zpracovatelů a AOS EKO-KOM, a.s. Údaje k materiálovému toku jsou nedostatečné a je potřeba je doplnit ve spolupráci se zpracovateli a obchodními firmami. Spotřeba plastů Spotřeba plastů v ČR za rok celkem

cca 1 mil. tun (rok 2009)

Spotřeba obalových plastů v ČR

cca 190 tis. tun (EKO-KOM)

Kapacita zpracovatelů upravených plastů Plasty jsou velmi dobře obchodovatelnou komoditou a jejich zpracovatelské kapacity závisí na vývoji poptávky v rámci světových trhů. Proto uvádíme kapacity v době zpracování studie známé. Jedná se o kapacity pro zpracování hlavních skupin plastů získaných především z odděleného sběru. Zpracovatelé PET

cca 55 tis. t/rok - flakes + regranulát

Zpracovatelé fólií

cca 20 tis. t/rok

Zpracovatelé směsných plastů

cca 13 tis.t/rok

Kapacita pro energetické využití plastů Spalovny KO (ZEVO) energeticky využívají směsný komunální odpad, který obsahuje také podíl plastů. V roce 2009 disponovaly spalovny celkovou kapacitou 646 tis. t (CENIA, 2010). V roce 2009 bylo energeticky využito 217 tis. t směsných komunálních odpadů. Dle rozborů směsných komunálních odpadů tvoří plasty cca 11 %. Plasty jsou také využívány při výrobě alternativních paliv určených především pro cementárny. Množství plastů obsažených v těchto palivech není známo. Produkce upravených plastů Produkce upravených obalových a komunálních plastů v ČR

Import upravených plastů Není známo

cca 82 tis. tun (rok 2009)

3.4

Strategické cíle pro oblast plastů

Krátkodobé cíle -

Vypracovat kritéria pro „konec odpadu“ pro oblast plastů s ohledem na podmínky v České republice

-

Při zpracování surovinové politiky státu zohlednit využití plastů pro recyklaci zejména jako náhradu primárních surovin ve výrobě nových plastů a částečné uplatnění plastů jako vysoce energetické složky odpadů (zejména směsných komunálních, méně kvalitní druhy průmyslových odpadů apod.) ve spalovacích procesech s výrobou tepla nebo energie

-

Zajištění dostatečného rozsahu sběru plastových odpadů v obcích při spolupůsobení povinných osob podle zákona o obalech (vyšší cíle pro recyklaci plastů)

Střednědobé cíle -

Zvyšování kvality druhotných surovin vyrobených plastů s ohledem na požadavky konečných zpracovatelů s cílem náhrady primární suroviny

-

Vypracování dlouhodobé strategie nakládání s plastovými odpady, příp. vedlejšími produkty s ohledem na omezující faktory jejich recyklace a možnosti energetického využití a jiného využití vybraných druhů plastů

Dlouhodobé cíle: -

Optimalizace nákladů spojených se sběrem a úpravou plastových odpadů s cílem zajistit cenové zvýhodnění sekundárních plastů oproti primárním surovinám

-

Působení na výrobce a uživatele zejména obalů s cílem podpořit používání jednodruhových nebo snadno recyklovatelných druhů plastů s omezením nerecyklovatelných výrobků kombinovaných z více druhů materiálů

-

Rozvoj nových technologií na využití plastových odpadů/druhotných surovin s ohledem na omezené zásoby ropy (např. výrob primárních chemických sloučenin, výroba pohonných hmot apod.)

-

Zvýšení míry využití plastových odpadů

3.5

SWOT analýza

Silné stránky: 1. V rámci integrovanému systému sběru je dosaženo sběru veškerého materiálu a né pouze obalů jak je tomu v jiných evropských státech. Právě díky komoditnímu sběru vykazuje tříděný sběr vysoké kvality. Tato skutečnost zajišťuje konkurenceschopnost a odbyt vytříděného plastu i za doby krizí na trhu druhotných surovin. 2. Vysoká míra recyklace obalů je dosahována díky efektivním nastavením systému EKO-KOM tj. spolupráce s obcemi a subjekty nakládajícími s odpady. 3. Funkční podpora sběru a recyklace plastů ze strany obalového průmyslu je realizována prostřednictvím systému EKO-KOM. Jedná se především o spolufinancování nakládání s danou tříděnou komoditou v rozsahu podílu obalové složky. 4. Dostatek úpravárenských i zpracovatelských kapacit pro některé druhy plastů znamená vysokou hustotou dotřiďovacích linek zabývajících se dotříděním plastů na obchodovatelné druhy plastů. Nevýhodou tohoto vysokého počtu zařízení pro úpravu je však jejich menší jednotková kapacita a tím i možnost vybavení vysoce výkonnými technologiemi dotřídění a úpravy odpadů. Do budoucna lze očekávat trend budování vysokokapacitních zařízení v nižší hustotě než je v současné době s vysoce výkonnými technologiemi. 5. Poměrně trvalá poptávka po některých druzích plastů je především u materiálu PET, folií, a některých tvrdých plastů díky celosvětové poptávce po těchto materiálech

Slabé stránky: 1. Slabá datová základna pro sledování využití DS …. 2. Vysoké náklady se sběrem a úpravou plastových odpadů. Vysoké náklady se sběrem jsou dány vlastnostmi plastových odpadů, které jsou odděleně sbírány a to jejich velmi nízkou objemovou hmotností a tudíž velkou potřebou objemu nádob pro jejich primární sběr. Otázka nákladů s úpravou odpadů je závislá na kapacitě, průchodnosti a technologickém vybavení zařízení pro úpravu odpadů. Současné dotřiďovací kapacity vykazují vyšší jednotkové náklady, než lze dosáhnou u větších zařízení. Úpravárenské kapacity s kapacitou nad 3 tis. t/rok vykazují nižší náklady vztaženy na jednu zpracovanou tunu a na druhou stranu lepší odbytové podmínky vyrobených druhotných surovin. 3. Malé možnosti využití pro některé druhy plastů. Díky komoditnímu sběru všech plastů (obalů a neobalů) jsou součástí tříděného sběru také plasty, po kterých na trhu s druhotnými surovinami určenými pro materiálovou recyklaci je velmi malá poptávka. Jedná se především o kompozitní plastové obaly a výrobky, drobný plastový odpad s ne přesně definovaným materiálovým složení, či znečištěný plastový odpad. Tyto materiály však mají svůj energetický potenciál, který je možno využít. 4. Dobrá dostupnost primárních surovin. Recyklace má z hlediska hospodářství význam, pokud je ekonomicky výhodnější než vyrábět z primárních surovin a nebo v případě, že výroba z druhotných surovin zajistí vyšší nezávislost na výrobě z primárních surovin. Za současných cen ropy a její relativní dostupnosti není recyklace veškerého plastového odpadu efektivní a proto je třeba mít možnost materiálově nevyužitelné plasty energeticky využívat. Příležitosti: 1. Zvýšení spotřeby výrobků z upravených plastů. Cílem státu by měla být podpora spotřeby výrobků vyrobených z druhotných surovin. Naskýtá se více forem podpory jak administrativního charakteru, tj. v rámci veřejných zakázek podpořit jejich použití, dále pak finanční podpora. Význam pro zvýšení spotřeby výrobků s obsahem recyklátu může mít také cílená informační kampaň vyvracející obavy z používání daných výrobků. 2. Zefektivnění systému sběru a úpravy plastů. Jak již bylo uvedeno výše, postupy vedoucí ke zvýšení objemové hmotnosti sbíraných plastů, např. zmenšování objemu odkládaných odpadů a snižování množství příměsí v rámci sběru budou mít pozitivní vliv na snižování jednotkových nákladů. Na straně úpravy se jedná především o vybudování velkokapacitních zařízení na úpravu odpadů s vysokou průchodností, které dosahují výrazněn nižších jednotkových nákladů s dalším efektem a to lepšími odbytovými možnostmi a to včetně lepších cen. 3. Zavedení jiných forem využití pro ekonomicky nezajímavé druhy plastů. Tímto krokem by bylo zajištěno efektivní využití veškerého potenciálu ukrytého v plastových odpadech. Materiálově recyklovat pouze plasty, o které je na trhu zájem a tím je zajištěno jejich využití. U odpadů po kterých není poptávka z hlediska materiálové recyklace, využit jejich energetický potenciál. Hrozby: 1. Smíšený vícekomoditní sběr. V případě zavedení vícekomoditního sběru využitelných odpadů např. lehké obalové frakce dojde ke snížení kvality odděleně sbíraných odpadů (při možnosti

odložit více komodit do jednoho kontejneru, lze očekávat pokles důslednosti obyvatel a nárůst znečistění sbíraných odpadů, což bude mít za následek buď nárůst nákladů na dotřídění tj. výrobu kvalitní druhotné suroviny, nebo zhoršení podmínek odbytu především v dobách krizí. 2. Zvýhodnění energetického využití. V případě výrazné ekonomické podpory energetického využití může nastat situace přesunu velké části využitelných odpadů, které byly materiálově recyklovány k energetickému využití a to díky vyšším příjmům či nižším nákladům. 3. Nárůst nákladů na sběr a úpravu vyvolaný legislativními požadavky na růst recyklace a tím navýšení ceny druhotných surovin. S růstem míry recyklace rostou náklady na její zajištění. Tento růst nákladů však není přímo úměrný růstu tříděného odpadu. Čím je dosahovaná vyšší míra recyklace, tím více vzrůstají jednotkové náklady na vytřídění jedné tuny. Nastavení míry recyklace musí být v souladu s potenciální poptávkou po daných komoditách, aby se netřídilo více než je trh schopen v dlouhodobém horizontu absorbovat. 4. Nárůst kvalitativních požadavků na výrobky znemožní použití druhotných surovin. S rostoucí mírou recyklace plastových odpadů bude vzrůstat podíl recyklátu v koncových výrobcích, pokud nebudou vyvíjeny nové a nové aplikace může být zhoršena jejich kvalita.

3.6

Datová základna

Údaje pro sledování využití upravených plastů ve výrobách jsou velmi omezené. Souhrnně nejsou data nikde shromážděna. Část údajů lze vysledovat v evidenci AOS EKO-KOM. ISOH poskytuje pouze orientační data o produkci jednotlivých druhů plastových odpadů.

3.7

Shrnutí

Většina plastů je dobře recyklovatelným materiálem. - Trvalá poptávka existuje po jednodruhových plastech z komerční sféry a po PET z komunálního sběru. Ostatní druhy plastů mají omezené možnosti recyklace - V ČR je dostatečně rozvinutá sběrná síť na plastové odpady v obcích. - V ČR je dostatek kapacit zařízení na úpravu všech plastových odpadů a pro konečné zpracování vybraných druhů plastů - Nevýhodou jsou vysoké náklady na sběr a úpravu, které prodražují odpadové hospodářství obcí a navyšují náklady obalového průmyslu - Do budoucna je nutné stanovit strategii s rozsahem recyklace a dalšího využití plastů a to včetně energetického využití

4 4.1

Kovy

Původ kovů a jejich složení

Prvků zařazených mezi kovy je velké množství (viz periodická tabulka prvků). Jedny z nejdůležitějších a v průmyslu nejužívanějších technických slitin jsou ty, v nichž převládá železo. Jsou to slitiny železa s uhlíkem a jinými prvky, požívanými v technické praxi. Tuzemské normy označují kovy (oceli, šedé litiny, neželezné kovy a slitiny) číselně a rovněž i barevně dle příslušných norem ČSN. Základní typy kovů jsou následující: -

Ocel je slitina železa s uhlíkem (do 2,14 %) a doprovodnými prvky (Mn, Si, P, S, Cu), které se dostaly do oceli při výrobě. Kromě doprovodných prvků obsahují některé oceli prvky přísadové (úmyslně přidané) jako je Cr, W, Mo, V, Ni aj. Oceli se dále rozdělují dle způsobu výroby, použití a chemického složení.

-

Šedá litina (slévárenské slitiny železa s uhlíkem) je slitina železa s uhlíkem, křemíkem, manganem a dalšími prvky, v níž množství uhlíku přesahuje hodnotu (2,14), přičemž převážná část uhlíku je vyloučena jako lupínkový grafit. Podle chemického složení se litiny dělí na nelegované a legované včetně zvláštních slitin železa na odlitky.

-

Neželezné kovy a jejich slitiny (barevné kovy) jsou ostatní technické neželezné kovy a útvary složené z několika neželezných kovů a prvků, které tvoří v tuhém stavu soudržný celek.

-

Drahé kovy (vzácné kovy) – zlato, stříbro atd.

Ocel a litina Při výrobě „surového“ železa, které je základní surovinou pro další výrobu oceli a litiny se používají neobnovitelné primární suroviny v podobě rudy, koksu a struskotvorné přísady zejména vápenec a dolomit. Pro výrobu se využívá technologie „vysoké pece“. Výroba oceli (zkujňování železa) spočívá především ve snižování obsahu uhlíku vzdušným kyslíkem v kyslíkových konvertorech, nebo přidáním oxidu železa (rudy nebo železného šrotu) v nístějových pecích (proces Siemensův-Martinův). Speciální oceli se vyrábějí v elektrických pecích. Litina se vyrábí v kuplovnách přetavováním šedého surového železa, vratného materiálu ze sléváren a odpadového materiálu ze sběru a odpadové oceli (železného šrotu). Vzhledem k intenzivnímu vytěžování využitelných přírodních zdrojů všech nerostných surovin dochází k výraznému ztenčování jejich zásob, což vede k tomu, že jsme nuceni zpracovávat i méně kvalitní a z hlediska výtěžnosti „ chudé“ rudy. To má za následek skokové navýšení nákladů na jejich zpracování a i proto dochází k omezování (až k zastavení) tzv. prvovýroby při výrobě surového železa/neželezných kovů a upřednostnění maximálního využívání kovového šrotu / kovových odpadů.

Nahrazením železných rud kovovým šrotem při výrobě oceli a litiny dosáhneme následujícího (viz obr. 26): -

snížení spotřeby energií o cca 80 %

-

snížení nákladů při výrobě (odpadají náklady na těžbu, úpravu a přepravu rud – použitím 1 t upraveného ocelového šrotu v hutích se uspoří nejméně 2t železné rudy, až 0,5 t hutnického koksu a asi 0,4 t vápence)

-

ekologičtější provoz

-

snížení (omezení) emisí CO2 (do roku 2020 mají průmyslové podniky snížit emise CO2 oproti roku 2005 o 21,2 %, přičemž při výrobě ze šrotu dochází ke snížení emisí CO2 o cca 1 t na 1 t vyrobené oceli.

-

snížení emisí tuhých znečišťujících látek, kysličníku siřičitého a kysličníku dusíku, pro něž jsou přijímány stále nižší emisní limity pro emise do ovzduší.

Neželezné kovy a jejich slitiny Při výrobě neželezných kovů se používají neobnovitelné primární suroviny v podobě rudy, kdy se jednotlivé způsoby technologické postupy mohou lišit. Např. k získání hliníku (Al) z rudy (ta obsahuje oxid hlinitý, oxid železitý, křemík, titan a vanad) se používá 40% hydroxid sodný (louh), kdy tato látka dokáže rozpustit oxid hlinitý a z rudy jej ta extrahuje (ostatní složky/prvky zůstanou v odpadním kalu). V ČR již nedochází k výrobě neželezných kovů z rudy, producenti využívají pouze polotovary z primárních výrob a odpady / šroty neželezných kovů. Nahrazením rud šrotem/odpadem neželezných kovů při výrobě neželezných kovů dosáhneme následujícího (viz. obr. 26): -

snížení spotřeby energií o min. 90 %

-

snížení nákladů při výrobě (odpadají náklady na těžbu, úpravu a přepravu rud)

-

ekologičtější provoz

-

snížení (omezení) emisí CO2 , tuhých znečišťujících látek, kysličníku siřičitého a kysličníku dusíku, pro něž jsou přijímány stále nižší emisní limity pro emise do ovzduší.

-

snížení produkce nebezpečných látek/odpadů např. kalů, louhů atd.

Obrázek 26 Úspora nákladů při výrobě kovů ze šrotu/odpadu (v %)

Zdroj: Geodex Mineralls (2010)

U komodity kovy se řídí výroba, odpady respektive jejich zatřiďování, sběr, úprava, kvalitativní požadavky i konečné zpracování příslušnými zákony, nařízeními, vyhláškami, předpisy a normami. Základním z nich v této oblasti je Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Pro úpravu a zpracování ocelového a litinového odpadu platí norma ČSN 42 0030. Ocelový a litinový šrot jako druhotná surovina je recyklovatelný téměř ze 100 %. Pro použití šrotu v metalurgických recyklačních procesech musí odpovídat požadavkům na vsázkyschopnost, musí odpovídat třídě šrotu dle platných tuzemských / zahraničních norem, popřípadě regionálním, odvětvovým nebo podnikovým předpisům. Ty stanovují zejména jeho velikost, maximální povolené obsahy nečistot či přísad, měrnou hmotnost atd. Obecně platí, že nesmí obsahovat nebezpečné látky (oleje, maziva), nesmí být znečištěn radionuklidy, nesmí obsahovat tlakové nádoby a uzavřené nebo nedostatečně otevřené nádoby (nebezpečí výbuchu při zpracování). Pro úpravu a zpracování odpadů neželezných kovů a jejich slitin platí norma ČSN 42 1331. Úprava těchto materiálů v podstatě odpovídá technologicky způsobům úpravy u železného šrotu s vyšším podílem ruční práce při rozebírání strojů a přístrojů s obsahem těchto kovů. Pokud jde o úpravu odpadů s obsahem kovů na druhotnou surovinu, řídí se požadavky na vstupní surovinu do výrobního procesu. Jedná o kombinace postupů, které zajistí požadované vlastnosti druhotné suroviny, tj. separaci, třídění, úpravu velikosti částic, homogenizaci, zkusovění. Obě výše uvedené normy stanovují všeobecné zásady pro nákup, třídění, skladování, dodávání, evidenci, kontrolu, dopravu, vzorkování, zkoušení a prověřování odpadů železných a neželezných kovů a jejich slitin podle chemického složení, tvarů a rozměrů. Pro účely normy ČSN 42 0030 se používají následující:

Definice odpadu: -

ocelový odpad – nový a starý odpad legovaných a nelegovaných ocelí

-

litinový odpad – nový a starý odpad legovaných a nelegovaných litin

-

nový odpad – vzniká při výrobě ocelí a litin nebo při zpracování jejich polotovarů na finální výrobky; je bez příměsí, má charakter materiálu z něhož vznikl

-

vratný odpad – nový odpad, který vzniká a spotřebovává se při ocelárenské a slévárenské výrobě

-

vsázkové ingoty – nový odpad, určený pro vsázku do ocelárenských pecí; je vyroben přetavením ocelového odpadu; přetavením se homogenizuje chemické složení

-

starý odpad – odpad vyřazených výrobků a jejich částí

-

legovaný odpad – odpad obsahující využitelná množství legujících prvků,

Kategorie odpadu: -

třída odpadu – rozlišuje a zařazuje ocelový a litinový odpad podle chemického složení

-

druh odpadu – rozlišuje a zařazuje ocelový a litinový odpad podle tvaru, rozměrů nebo hmotnosti jednotlivých kusů (ukázka – viz tab. 3),

Definice doplňující: -

dodávka – množství odpadu dodávané jednorázově a doložené jedním dodacím listem nebo dokladem o kvalitě

-

reprezentativní vzorek – vzorek, který v požadované míře odráží sledované vlastnosti vzorkovaného celku

-

dílčí vzorek – vzorek odebraný jednorázově ze vzorkovaného celku, tj. dodávky

-

znak kvality – obsah prvku (prvků), který je určující pro zařazení odpadu do deklarované třídy

-

stratifikované vzorkování – postup zjišťování znaku (znaků) kvality dodávky; dodávka se nejprve rozdělí na oblasti vymezené prostorem případně i časem, z jednotlivých oblastí se odebírají dílčí vzorky pro sestavení reprezentativního vzorku

-

příměs – materiál, který svým chemickým složením neodpovídá chemickému složení ocelí nebo litin; je nežádoucí z hlediska optimálního využití ocelového a litinového odpadu nebo toto zpracování znemožňuje.

Hospodárné využití kovového odpadu v ocelárenských provozech je podmíněno vhodnou rozměrovou úpravou, jeho roztříděním a vyčištěním. Ruční úprava kovového odpadu stále více ustupuje strojním úpravám, které jsou podstatně produktivnější. Výběr optimální předúpravy zásadně ovlivňuje další zpracovatelnost kovového odpadu. Vhodná metoda závisí zejména na jeho velikosti, tvaru, chemickém složení, množství a dostupnosti využitelných složek, stupni znečištění odpadu atd. Výběr metody úpravy šrotu závisí také na jeho původu.

Produkce kovových odpadů dle jednotlivých zdrojů Podle zdrojů se ocelový a litinový odpad dělí do tří skupin, a to: -

výrobní odpad – jsou zbytky surovin, vzniklé při výrobním procesu (např. při výrobě oceli, ve slévárnách, válcovnách, kovárnách, lisovnách apod.), které ztratily svou původní kvalitu a neodpovídají technickým normám, příp. výrobně nevyužívané vedlejší produkty vznikající při výrobním procesu; odpad nebývá předmětem obchodu a je bezezbytku využit ve vlastním závodě. Jedná se o nejkvalitnější surovinu, u které je známo přesné chemické složení a vlastnosti.

-

zpracovatelský odpad – vzniká v odvětvích, která zpracovávají hutní výrobky a výrobky strojírenské metalurgie, tj. během kování, lisování, obrábění, vypalování a dalšího zpracování hutních polotovarů (profilů, plechů, odlitků, výkovků); tvoří jej zbytky materiálů, jako jsou třísky, piliny, odřezky, odstřižky, neshodné výrobky (zmetky), okuje apod.

-

amortizační odpad – ostatní kovový odpad z průmyslu, ze živností a od občanů (převážně kovové odpady z obalů. Patří sem všechny vyřazené výrobní prostředky a jejich části s významným obsahem kovu, kovový odpad z demolic, vyřazená vojenská technika, vyřazené autovraky, včetně kovů získaných ze zpětného odběru elektrozařízení a kovový šrot vytříděný z komunálního odpadu. Amortizační odpad tvoří největší podíl odpadů všech kovů, tj. železných, neželezných i drahých kovů (tzv. kovový fond země). Množství amortizačního odpadu je závislé od objemu použitého kovu v jednotlivých výrobcích.

Produkci kovových odpadů dle jednotlivých zdrojů bohužel nelze přesně rozlišit.

Tabulka 26 Produkce jednotlivých druhů kovových odpadů rozdělených dle kódů odpadu celková produkce (t/rok) Kód odpadu 020110

Katalogový název odpadu

2007

Kovové odpady

2008

2009

2 640

2 898

1 943

49 489

121 053

41 247

100210

Okuje z válcování

120101

Piliny a třísky železných kovů

326 260

369 765

370 419

120102

Úlet železných kovů

129 218

95 141

76 829

120103

Piliny a třísky neželezných kovů

19 700

24 702

24 807

150104

Kovové obaly

11 985

8 152

6 920

150111

314

634

614

160106

Kovové obaly obsahující nebezpečnou výplňovou hmotu (např. azbest) včetně prázdných tlakových nádob Autovraky zbavené kapalin a jiných nebezpečných součástí

9 520

12 787

78

160117

Železné kovy

229 680

200 874

196 418

160118

Neželezné kovy

2 918

4 874

6 892

160601

Olověné akumulátory

16 738

8 872

6 997

170401

Měď, bronz, mosaz

22 887

15 975

92 535

170402

Hliník

32 857

32 985

35 242

170403

Olovo

8 095

5 662

5 608

170404

Zinek

961

1 298

1 859

170405

Železo a ocel

2 122 027

1 611 945

1 891 389

170406

Cín

212

220

190

170407

Směsné kovy

8 484

11 733

13 384

170409

Kovový odpad znečištěný nebezpečnými látkami

16 058

4 661

453

170411

Kabely neuvedené pod číslem 17 04 10

9 410

8 280

11 284

190102

Železné materiály získané z pevných zbytků po spalování

4 402

3 480

4 497

191202

Železné kovy

468 568

590 939

596 052

191203

Neželezné kovy

3 411

2 781

2 984

200140

Kovy

97 516

84 909

59 969

3 593 349

3 224 619

3 448 607

CELKEM

Zdroj: CENIA (2010)

V tabulce jsou uvedeny veškeré kovové odpady, které jsou v ČR v rámci ohlašovací povinnosti původců evidovány. Jedná se o odpady sbírané odděleně, které jsou dále až na malé výjimky předávány k využití do kovohutí nebo jiného kovozpracujícího průmyslu. V další tabulce jsou uvedeny údaje ČSÚ o spotřebě druhotných surovin na výrobu výrobků. Statistika ČSÚ však naprosto neodpovídá skutečnosti a nezohledňuje vývozy odpadů na zpracování mimo ČR.

Tabulka 27 Spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků dle ČSÚ vt

Tonnes 2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

Spotřeba odpadů celkem Waste consumption, total v tom:

5 566 068

5 260 628

3 905 675

4 475 264

3 253 235

3 056 535

3 615 374

odpady s obsahem železa Waste containing ferrous metal odpady s obsahem hliníku Waste containing aluminium odpady s obsahem olova Waste containing lead odpady s obsahem mědi Waste containing copper

2 593 575

2 645 028

1 458 311

1 717 724

810 547

724 689

671 924

44 477

60 689

80 947

77 400

54 666

50 832

47 513

60 381

30 517

35 624

35 670

50 018

53 623

41 577

3 114

10 095

21 059

37 310

207

11 920

16 514

Zdroj: ČSÚ (2010)

Produkce jednotlivých druhů kovových odpadů získávaných odděleným sběrem z obcí je podstatně nižší.

Tabulka 28 Sběr kovových odpadů realizovaný ve městech a větších obcích Rok

nádobový a pytlový sběr

jiné způsoby sběru (sběrný dvůr, výkup, mobilní sběry a jiné)

2007

1 423,246

164 492,422

2008

697,721

173 982,544

2009

652,972

118 422,377

Zdroj: EKO-KOM, a.s. (2010)

Sběr kovových odpadů: -

výrobní odpad je ve většině případů bezezbytku využit ve vlastním závodě, proto je s ním nakládáno (včetně shromažďování) dle technologických postupů nebo provozních směrnic jednotlivých výrobních závodů

-

zpracovatelský odpad je ve většině případů sbírán odděleně dle předem daných přejímacích podmínek přímo v místě vzniku většími šrotařskými společnostmi prostřednictvím velkoobjemových kontejnerů, nebo vybudovaných šrotišť/deponie.

-

amortizační odpad může být sbírán podobně jako zpracovatelský odpad, ve většině případů je sbírán prostřednictvím sběren/výkupen, sběrných dvorů, mobilních sběrů, nádobového nebo pytlového sběru

Základních technologie úpravy kovových odpadů: -

ruční třídění a pálení

-

lisování (paketování)

-

stříhání

-

drcení a mletí (tj. „šrédrování“)

-

lámání

-

briketování

-

granulování

Železný a ocelový odpad lisujeme, stříháme, drtíme, meleme, briketujeme a železniční, tramvajové a důlní kolejnice lámeme. Litinový odpad drtíme, pálíme a ve výjimečných případech jej dělíme pyrotechnicky. Litinové třísky briketujeme. Kovové odpady na bázi neželezných kovů převážně ručně třídíme, lisujeme a stříháme. Kabely a vodiče kromě ručního zpracování na tzv. „páracích“ zařízeních také granulujeme. Technologie pro úpravu kovového odpadu: 1. Lisování Technologie lisování je nejrozšířenější technologií. V současné době je v naší republice dostatečná kapacita. Paketovací lisy dělíme na stacionární a mobilní. Nabídka nových paketovacích lisů je technologicky vyhovující. Největším výrobcem lisů v České republice je fa ŽĎAS, a.s. Nabízí nejen paketovací lisy, ale i lisy, které jsou schopny rozměrný ocelový odpad také stříhat: -

paketovací lisy řady CPS 160, 320 jsou určeny pro lisování zpracovatelského odpadu (lisovny)

-

paketovací lisy CPS 630, 1000, 1250 lisují amortizační kovový odpad a jsou určeny hlavně pro velké firmy zabývající se úpravou kovového odpadu

-

paketovací lisy CPB 100, 200 lisují amortizační a zpracovatelský kovový odpad hlavně z barevných kovů o síle materiálu do 3 a do 5 mm

-

paketovací lisy CPB 400, 630, 1000 lisují amortizační kovový odpad a jsou určeny pro firmy zabývající se úpravou kovového odpadu

-

paketovací a stříhací lis CPN 400 lisuje a stříhá neskladný a rozměrný ocelový odpad (ocelové konstrukce, potrubí, čisté karoserie vozidel, amortizační kovový odpad)

-

mobilní paketovací lis CPM 140 lisuje lehký objemný kovový odpad o síle materiálu do 4 mm, určen pro malé sběrny v místech výskytů

-

mobilní paketovací lis CPNM 400 nejen lisuje lehký objemný kovový odpad o síle do 4 mm, ale také stříhá převážně tyčový kovový odpad (do průměru 120 mm). Určen pro malé sběrny na výskytech i bez přívodu elektrické energie

Kromě našeho výrobce jsou k dispozici lisovací technologie ze zahraničí. Jedná se o firmy: fa ARNOLD (Rakousko), fa EKOP (Slovinsko), fa Presmeccanica (Itálie), fa LOLLINI (Itálie) – mobilní paketovací lisy, fa BONFIGLIOLI (Itálie) – mobilní kontejnerové paketovací lisy, fa GORISCHEGG (Rakousko) – mobilní paketovací lisy 2. Stříhání Změny v hutnictví v oblasti výroby oceli se postupně promítají v tom, že zpracování železných a ocelových šrotů v tandemových pecích postupně zaniká. Výroba velkých paketů na velkých lisech je na ústupu. Roste zájem o stříhaný kovový odpad. V České republice vyrábí hydraulické nůžky na kovový odpad fa ŽĎAS, a.s. Jsou určeny ke stříhání různorodého těžkého objemného kovového odpadu – ocelové konstrukce, trubkovnice, korby a rámy nákladních vozidel, zemědělské stroje, odpady z válcování apod. Konstrukce nůžek umožňuje stříhat kovový odpad s minimální předúpravou pálením: -

hydraulické nůžky na kovový odpad CNS 400-S, 630-S, 800-CV, 1250-CV, 2000-CV

-

mobilní kontejnerové nůšky na kovový odpad CNS 400 K – jsou určeny pro stříhání tyčového objemového šrotu na výskytech (výkon 3 – 6 tun/hod.)

U velkých úpravců kovových odpadů jsou standardním vybavením hydraulické nůžky na šrot od zahraničních výrobců: -

fa THYSSEN HENSCHEL (Německo)

-

hydraulické nůžky SV 420, 550, 700, 1000, 1250, 1500

-

fa LINDEMANN (Německo), fa HARRIS (V. Británie), fa BONFIGLIOLI (Itálie) 3. Drcení a mletí

Amortizační kovový odpad – autovraky bez provozních náplní, kuchyňské sporáky, kamna, lednice zbavené nebezpečných látek, bojlery, pračky atd. nejúčinněji upravujeme / zpracováváme technologií drcením a mletím. Technologie dovezené ze zahraničí (Německo, Itálie) jsou investičně velmi náročné a disponují kapacitou, která je v současné době pro naše podmínky dostatečná. Pro vyřazené obráběcí stroje s obsahem litiny, litinové kotle, litinové radiátory, litinové bloky motorů a ostatní drobnější litinový odpad (kanalizační a vodovodní potrubí) jsou použity lamače litiny a tlučky („rozbíjející věž litiny“) pro tlučení velkokusého litinového odpadu (stroje, frémy, kotle apod.).

4. Lámání Technologie lámání je určena pro úpravu železničních, tramvajových a důlních kolejnic. Využívá se také pro lámání tvrdých profilů a tyčového materiálu. Nelze lámat materiály měkké a vyžíhané. 5. Briketování Tato technologie (výrobce fa ŽĎAS, a.s., fa ARNOLD-Rakousko) upravuje zpracovatelský kovový odpad - ocelové a litinové třísky. Úprava spočívá v tom, že kovové třísky jsou drceny, zbaveny zbytků olejů a emulzí a jsou slisovány do briket. V současné době náš hutní průmysl nejeví dostatečný zájem o tento druh zpracovaného kovového odpadu. Proto v ČR není tato technologie rozšířena a kovové třísky se zpracovávají v hutích v původním stavu. 6. Granulování Vyřazené a odpadové kabely a vodiče se separují na čistý kov (Al nebo Cu) a na odpad (PVC, guma) v technologiích – „granulační linky“. Základem linky je granulátor, separátor, dopravníky a odsávací zařízení. Výkony linek jsou různé (v závislosti na druhu kabelu a vodiče) a pohybují se od 300 kg do 850 kg/hodina čistého kovu: -

granulační linka SCANDINAVIAN vstupů/hodina,

RECYCLING AB (Švédsko), kapacita 1,5 – 2 tuny

-

granulační linka Strojírny Theodor (ČR), výkon až 400 kg/hodina čistého kovu,

-

granulační linky fa RETECH RECYCLING TECHNOLOGY AB (Švédsko) – typy REDOMA 1 000, REDOMA 2 000, kapacita vstupů 0,7 – 2,4 tuny/hodina

Pro ekologicky nezávadné tepelné rozpojení kovových odpadů (např. elektromotory, některé druhy vodičů) za účelem získání druhotných surovin v čistém složení byly v minulosti v činnosti vypalovací pece. Tyto dvoukomorové vozové vyhřívací a vypalovací pece zpracovaly cca 9 tun vsázky za den a v pecích byla dosahována teplota až 1 400 oC. Největší subjekty zabývající se obchodováním, sběrem a úpravou kovových odpadů: A.S.A., spol. s r.o., Ďáblická 791/89, 182 00 Praha 8 ARCIMPEX s.r.o., K čističce 53, 739 25 Sviadnov ANBREMETALL a.s., Rybníky 75, 263 01 Dobříš AQUATEST a.s., Geologická 4, 152 00 Praha 5 AVE sběrné suroviny a.s., Cvokařská 3, 301 52 Plzeň CENTROMAT s.r.o., Lihovarská 654/2, 718 00 Ostrava - Kunčičky DEMONTA Trade SE, Železná 16/492, 619 00 Brno EKO Logistics s.r.o., Tyršova 68, 281 26 Týnec nad Labem KOVOŠROT GROUP CZ a.s., Papírnická 604/3, 405 36 Děčín

Kovošrot Kladno a.s., Libušina 232, 272 00 Kladno Magnesium Elektron CZ s.r.o., Nádražní 214, 435 33 Louka u Litvínova METALIMEX a.s., Štěpánská 621/34, 112 17 Praha 1 Moravskoslezský kovošrot, a.s., V Jámě 1371/8, 110 00 Praha 1 OPAMETAL s.r.o., Dobšická 3661/26, 669 02 Znojmo PH KOVO - RECYCLING CHEB, s.r.o., Karlova 2472/44, 350 02 Cheb REMET, spol. s r.o., Vídeňská 127, 619 00 Brno Sběrné suroviny, a.s., Pražská 493, 370 21 České Budějovice SD KOVOŠROT s.r.o., Železná 492/16, 619 00 Brno STEEL TRADE, s.r.o. Washingtonova 17, 100 00 Praha 1 Trojek, a.s., V jámě 1371/8, 110 00 Praha 1 - Nové Město TSR Czech Republic s.r.o., Sokolovská 192/79, 186 00 Praha 8 Zdroj: SPDS-APOREKO (2010)

Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů kovového šrotu Pro trh s kovovým šrotem je důležitá otázka možných objemů tzv. odběratelského šrotu, jehož objem je dán sběrem (návratností) použitých ocelových výrobků zpět k recyklaci. Jeho výskyt je dán užitím ocelových a litinových výrobků. Každý z těchto výrobků podle způsobu použití má rozdílnou tzv. dobu obrátky. Příklady obrátkovosti: -

ocelové výztuže, které jsou součástí přehrad, mají dobu obrátky cca 100 let – po ukončení doby životnosti stavby

-

u průmyslových hal 10 – 50 let

-

u strojů a zařízení 5 – 20 let

-

u osobních automobilů průměrně v ČR 14 let.

V současné době je uváděn údaj o průměrné době obrátky šrotu 22 – 23 let. Znamená to, že v současné době jsou ve formě šrotu čerpány hutní výrobky, které byly vyrobeny před těmito lety – roční objem se pohybuje v rozmezí 3,4 – 3,9 mil. tun. Současně z této skutečnosti vyplývá, že v období 3 – 4 let je možno v ČR očekávat výrazné snížení zdrojů této kategorie šrotu, protože počátkem 90. let minulého století poklesly spotřeby ocelových výrobků v ČR oproti konci let 80. o cca 40 %. V letech 2007-2008 byly základní ukazatele výskytu a spotřeby šrotu v ČR následující (viz tabulka č. 29).

Tabulka 29 Základní ukazatele výskytu a spotřeby šrotu rok 2007

rok 2008

rok 2009

spotřeba celkem - výroba oceli a litin z toho vlastní šrot - výroba oceli a litin z toho nákup šrotu výroba oceli a litin

tis.t

3 216,74

2 983,00

2 099,49

tis.t

984,96

977,00

725,10

tis.t

2 231,78

2 006,00

1 374,39

šrot vývoz

tis.t

1 684,13

1 843,03

1 473,21

šrot dovoz

tis.t

513,97

507,56

392,44

saldo vývoz – dovoz

tis.t

1 170,16

1 335,47

1 080,77

spotřeba celkem

tis.t

3 216,74

2 983,00

2 099,49

saldo vývoz – dovoz

tis.t

1 170,16

1 335,47

1 080,77

zdroje celkem

tis.t

4 386,90

4 318,47

3 180,54

tis.t

3 401,94

3 341,47

2 445,44

z toho odběratelský

Zdroj: SPDS-APOREKO (2010)

V současné době existuje v ČR několik desítek velkých a několik set malých zařízení pro výkup a shromažďování kovových odpadů / šrotů. Jejich přesnou kapacitu je obtížné určit, ale pokud bychom použili analogii s cca 80% vytížením metalurgických agregátů, mohla by jejich kapacita činit cca 5,0 – 5,5 mil. tun/rok.

Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů neželezných a vzácných kovů O těchto kovech není v ČR relevantní celková statistika. Odhaduje se, že recyklační firmy v ČR vykoupí, nebo seberou ročně ze zpracovatelských, amortizačních zdrojů a zpětného odběru výrobků 150 – 200 tis. tun těchto odpadů / šrotu. Jedná se o odpady mědi, hliníku, olova, zinku, cínu, niklu, titanu, hořčíku a dále zlata, stříbra, platiny a dalších vzácných kovů. Zdrojem druhotných surovin jsou jednak odpady z výroby polotvarů a výrobků z neželezných kovů (výroba polotvarů a výrobků z hliníku a slitin hliníku, výroba polotovarů a výrobků z mědi a slitiny mědi, výroba olova, slitin olova, prášková metalurgie, povrchové úpravy) a odpady z úpravy a recyklace kovových odpadů, jednak výrobky po ukončení životnosti, které obsahují součástky a části z neželezných kovů. Je-li to možné, vracejí výrobci nevyužitý podíl neželezných kovů zpět do výrobního procesu, případně jej jako vedlejší produkt prodávají jiným zpracovatelům, aniž by se tento nevyužitý podíl stal odpadem, což umožňují i předpisy přijaté v rámci EU.

Výrobky s ukončenou životností se v zemích, které omezily primární výroby, stávají nejdůležitějším zdrojem druhotných surovin. U výrobků s ukončenou životností je nutno počítat s úpravami, které jsou předpokladem využití kovů obsažených ve výrobku. Výrobky po ukončení životnosti, pokud se nejedná o technologická zařízení, představují velký počet malých zdrojů, úpravě předchází sběr a skladování vyřazených výrobků a jejich částí na vhodném místě. Úprava šrotu / odpadů neželezných kovů zahrnuje oddělení jednotlivých materiálových frakcí, a to drcením, demontáží, homogenizací a zkusověním (briketizace, peletizace) využitelných složek podle požadavků na vstupní surovinu do dalšího procesu. Obchodování s těmito komoditami se řídí podle úrovně komoditních burzách světa, především na London Metal Exchange. Tomu odpovídá rozsah a výkyvy v obchodování, tj. v závislosti na úrovni poptávky a cen. Z údajů zahraničního obchodu za roky 2007 – I. pol. 2010 je tento zásadní vliv patrný.

Tabulka 30 Dovoz a vývoz neželezných a drahých kovů 2007

2008

2009

1.pololetí 2010

šrot měděný

Dovoz 9 140

vývoz 57 510

Dovoz 9 033

vývoz 61 602

Dovoz 9 976

vývoz 96 028

dovoz 5 615

vývoz 69 651

šrot niklový

283

1 339

485

854

1 473

2 472

1 139

2 209

šrot hliníkový

64 076

58 194

59 278

61 160

51 375

51 677

30 079

34 770

šrot olověný

6 519

6 373

4 866

8 241

4 270

4 887

1 927

687

šrot zinkový

4 012

3 019

2 821

3 033

2 492

2 881

600

2 224

šrot cínový

14

1 210

48

89

101

119

4

40

drahé kovy

65

740

341

1 010

354

958

52

422

Zdroj: celní statistika (2010)

Data týkající se barevných a drahých kovů nejsou bohužel běžně dostupná (na rozdíl od komodity papír, kde je většina zpracovatelů a výrobců sdružována do svazu/asociace). Podrobnějšími údaji disponují pouze jednotlivé podnikatelské subjekty, které je považují za důvěrné obchodní tajemství.

4.2

Obchodování s kovy

S kovovým šrotem se obchoduje již delší dobu na komoditních burzách ve světě, zejména na London Metal Exchange. Především na této burze se stanovuje cena šrotu na základě poptávky a nabídky. Vzhledem k tomu, že v roce 2010 bylo stanovení cen kovových rud změněno z ročních kontraktů na čtvrtletní, bude se obdobně měnit i kontraktační období pro cenu kovového šrotu. Vývoj trhu kovového šrotu je jednoznačně určován stavem a vývojem evropského a celosvětového hospodářství, jak se projeví v hutním a ocelářském průmyslu. To potvrdila krize v roce 2009, kdy ceny i objem obchodu poklesly o více jak 50 %.

Poptávka po kovovém šrotu je přímo ovlivňována konjunkturálním vývojem ve stavebnictví a strojírenství, především v automobilovém průmyslu. Současný trend dává předpoklad příznivého vývoje, přesnější údaje však nelze zodpovědně odhadnout.

Legislativní vymezení Pokud se nevyužitý podíl neželezných kovů ve výrobě/recyklaci stal odpadem, je další nakládání s ním včetně systémů sběru stanoveno zákonem o odpadech a navazujícími předpisy. V současné době je v platnosti Nařízení Rady (EU) č. 333/2011, kterým se stanovují kritéria vymezující, kdy určité typy kovového šrotu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES (bylo vydáno 31. března 2011). V praxi bude vždy primárním předmětem zájmu výrobce, zda druhotná surovina splňuje požadavky na vstupní surovinu do výrobního procesu, jak je stanoví přijaté technické předpisy a normy a v převážné většině případů i zavedené systémy řízení kvality.

Hlavní aspekty hospodaření se železným a neželezným šrotem Legislativní vymezení kovového šrotu jako odpadu od roku 1991 a odmítnutí definování druhotné suroviny znamená pro tuto oblast podnikání do jisté míry určité omezení vyplývající z povinností stanovených pro nakládání s odpady a to i po administrativní stránce. Kriteriální vymezení kovového šrotu na úrovni EU jako neodpadu – druhotné suroviny (od roku 2011 nejprve pro železný a měděný šrot) omezí administrativní zátěž jak recyklačních firem, tak i jejich odběratelů. Stabilita tuzemského trhu s kovovým odpadem je závislá na vývoji/stabilitě hutního a strojírenského průmyslu v ČR. Tuzemský hutní průmysl je dlouhodobě závislý na úrovni zahraniční poptávky, kdy dlouhodobý poměr vývozu: dovozu činí cca 3 : 1. Tuzemský trh s kovovým šrotem je dlouhodobě ovlivňován vysokou konkurencí jednotlivých šrotařských firem a rovněž poptávkou po konečných výrobcích, která se promítá na ceně kovového šrotu. Identifikace bariér pro vyšší využívání kovů Poptávka po kovovém šrotu pro recyklaci je přímo vázána na poptávce konečnými zpracovateli, respektive poptávkou výrobků spotřebiteli. Tuzemské zpracovatelské kapacity jsou v současné době dostačující, ale vzhledem k neustále se snižujícím emisním limitům pro zpracovatelská zařízení a s tím spojené jejich případné omezení výrob (kapacit), lze tento trend označit jako bariéru vyšší recyklace.

4.3

Možná rizika

Neustálé snižování emisních limitů zpracovatelských zařízení/hutí, což může mít za následek: -

omezování výroby, v krajním případě uzavření těchto provozů

-

zvyšování cen elektrických energií a plynu

-

zvyšování nákladů na výrobu a tím nekonkurenceschopnost při odbytu finálních výrobků

-

úbytek průmyslových výrob v ČR (dojde ke snižování výskytu kovového šrotu)

Kapacita výskytu kovového šrotu v ČR Do roku 2020 se dá zejména na asijských trzích očekávat 50% nárůst výroby oceli, a to především ze železných rud. Protože by měly hlavní podíl tvořit stavební oceli (pro výstavbu infrastruktury a bydlení), předpokládá se výrazné zpoždění návratnosti těchto hutních výrobků ve formě šrotu o několik desítek let, což může mít za následek nedostatek ocelového šrotu jak v EU, tak i na světových trzích. Protože se již dnes pro uspokojení poptávky musí do EU ocelový šrot dovážet, bude pro zajištění dostatku šrotu v následujících desetiletích potřeba k němu přistupovat jako ke strategické surovině. V případě neustále rostoucí poptávky a tím i ceny kovového šrotu může dojít ke zvyšování kriminality při jeho získávání (s potenciálně negativními dopady pro obecní i soukromý majetek).

4.4

Strategické cíle pro oblast kovů

Pro detailnější posouzení problematiky DS kovy je třeba disponovat dosud chybějící datovou základnou zejména DS barevných a drahých kovů, které jsou nedílnou součástí komodity kovy. Dlouhodobé cíle -

nutnost dojít především k politickému konsenzu na celostátní úrovni, kdy budou jasně specifikovány priority jednotlivých ministerstev (MPO a MŽP) v oblastech ochrany životního prostředí, kvality ovzduší, podpory průmyslu, pobídek atd. s přihlédnutím k legislativě EU a zástupců společností podnikajících „těžkém“ průmyslu.

4.5

SWOT analýza

Silné stránky: 1. Dlouhodobá tradice sběru kovového šrotu v ČR. Ve společnosti je zakořeněn zvyk sbírat kovy a prodávat v rámci sítí výkupen. Sběr kovů rozvíjen s rozvojem hutnictví. 2. Poptávka po šrotu závislá na konjunkturálním vývoji ve stavebnictví a průmyslu. S růstem ekonomiky a růstem výroby roste potřeba šrotu pro hutní výrobu. 3. Dostatek úpravárenských a zpracovatelských kapacit. ČR má s ohledem na historický vývoj dostatečnou kapacit zpracování šrotu v hutních provozech. 4. Rozvíjející se systémy zpětného odběru výrobků. Jedná se jak o zpětný odběr autovraků, tak o zpětný odběr elektrozařízení. Slabé stránky: 1. Slabá datová základna pro sledování využití DS . Nedostatečné sledování původu odpadů z hlediska původce obec a ostatní původci a to především v rámci sběru prostřednictvím výkupu. Sledování toku DS od úpravců ke zpracovatelům není v rámci evidence státu evidováno. 2. Kriminalita spojená s lidovým výkupem kovů. S růstem cen na trhu druhotných surovin se vyskytuje větší množství železného šrotu ve výkupu, který pochází z trestné činnosti. Nastavením kontrolních mechanizmů se zatím nepodařilo tomuto jevu zabránit.

3. Vysoká technologická a finanční náročnost pro získávání vzácných kovů ze zpětně odebraných elektrozařízení. Díky nestabilnímu prostředí v oblasti zpětného odběru EEZ tj. nevyjasněná role kolektivních systémů i s ohledem na historická zařízení a připravovaná legislativa limituje případné investory (provozovatele) pořizovat vyspělé a efektivnější technologie. Příležitosti: 1. Dá se očekávat nárůst výroby oceli a tím i zvyšující se poptávka po kovovém šrotu na světových trzích. Poptávka po šrotu vzrůstá také díky rostoucímu použití železa do stavebnictví, kdy toto železo na dlouhou dobu opouští recyklační cyklus a je tedy nutno hledat nové zdroje šrotu pro primární výrobu. 2. Zvýšení množství vzácných kovů získaných z elektrozařízení (prostřednictvím systému zpětných odběrů). Rozšiřování systému sběru v rámci kolektivních systému generuje větší množství elektrozařízení. S postupnou obměnou bude klesat jednotková hmotnost zařízení a měnit se materiálová skladba. Hrozby: 1. Smíšený vícekomoditní sběr / zálohový sběr kovových obalů. Díky velmi nízkému výskytu kovových obalů na trhu v ČR (výskyt je cca o jeden až dva řády menší množství než např. plast) je zavádění samostatného sběru neefektivní. Možnost sběru kovů s jinými komoditami může zapříčinit znečištění dominantní komodity (odkládání obalů s nebezpečným obsahem, znečištění vytékajícím obsahem olej …). Sběr formou zálohového sběru výrazně prodraží celý systém sběru. 2. Snižování emisních limitů pro zpracovatelské zařízení (hutě). Z hlediska současné situace, kdy má dominantní zpracovatel železného šrotu v ČR problémy s plněním emisních limitů a je nucen k opatřením vedoucím ke snižování emisí, může mít za následek uzavření hutí a přesunu výroby do jiné země. 3. Zvyšování cen el. energie a plynu. Růst cen energií prodražuje výrobu. 4. Úbytek průmyslových výrob v ČR. Z hlediska poptávky po železe může mít tato skutečnost vliv na jeho výrobu. Železo je však obchodováno v rámci světového trhu, takže pokles poptávky v ČR může být saturován poptávkou v zahraničí.

4.6

Datová základna

Statistické sledování by nemělo zbytečně zatěžovat zejména producenty, ale ani instituce, které mají sledování zajistit, údaje kontrolovat a zpracovat do využitelných výstupů. Z tohoto důvodu by měla být věnována pozornost databázím, které již zákony vyžadují, a zaměřit se na provázanost databází a na relevantní zpracování údajů z databází. Informace o odpadech, které by případně mohly být zdrojem druhotných surovin, jsou obsaženy např. v integrovaném povolení (tj. údaje o produkovaných odpadech z výrob významně zatěžujících životní prostředí, kam patří téměř všechny provozy hutí, kovohutí a povrchových úprav) a zejména

v hlášení požadovaném zákonem o odpadech na úrovni produkce, sběru, úpravy i využití odpadů. I pro tento účel byly navrhovány indikátory odpadového hospodářství nebo indikátory využití šrotu. Pro kontrolu by měla být věnována pozornost kvalifikovaným odhadům zdrojů druhotných surovin. Měly by se opírat o znalost a řízení materiálových toků, tedy nejen o vstupy do procesů, ale také o technologie, kterými se vstupy transformují na výstupy. Zdrojem informací o možném množství druhotných surovin z výrobků po ukončení životnosti jsou informace o materiálovém složení výroků, které by měl producent předávat zainteresovaným stranám v dodavatelském řetězci v materiálové deklaraci k výrobku nebo skupině výrobků, nebo přinejmenším jako specifickou informaci subjektům, zabývajícím se recyklací. I tyto požadavky již jsou formulovány v dokumentech EU (směrnice a dokumenty k odpadům a posledních letech zejména k zvažování životního cyklu výrobků a posuzování všech dopadů výrobku, včetně ekonomických a sociálních, během celého životního cyklu). Tyto požadavky se opírají o výstupy studií, které zadala Evropská komise.

4.7

Shrnutí

-

tuzemský trh s kovovým odpadem/šrotem pro recyklaci je v současné době přebytkový, přičemž je ovlivňován vývojem a stabilitou hutního a strojírenského průmyslu.

-

v ČR je dostatečně rozvinutá sběrová síť kovového odpadu - sběr a výkup kovového odpadu má v ČR dlouholetou tradici

-

v ČR je dostatek úpravárenských a zpracovatelských kapacit kovového šrotu (mimo vzácných kovů, které jsou s ohledem na ekonomickou, technologickou náročnost a množství jejich výskytu upravovány nebo zpracovávány hlavně v zahraničí)

-

dořešení existence tzv. drobného/lidového výkupu – výkup kovového odpadu od občanů za pozitivní ceny je spojen s problematikou zvýšené kriminality při jeho získávání

-

do budoucna je nutné stanovit strategii, která by co možná nejvíce podpořila vývoj tuzemského trhu s kovovým odpadem, ve smyslu zachování a podpory hutního a strojírenského průmyslu v ČR.

5

Dřevo

Dřevo je velmi specifickou komoditou, kterou nelze považovat za „klasickou“ druhotnou surovinu nahrazující ve výrobku primární surovinu. Většina odpadního dřeva se používá na výrobu nových výrobků, paliv nebo jako biomasa pro výrobu tepla, příp. elektrické energie. Z těchto důvodů není zachována u dřeva stejná struktura charakteristiky komodity, jako tomu je u ostatních komodit popisovaných v této studii.

5.1

Původ dřeva a jeho složení

Dřevo je obnovitelnou surovinou, která vzniká při těžbě lesních a užitkových porostů. Dřevo je materiálem organického původu, který je tvořen zejména celulózou, hemicelulózami a ligninem. Poměr jednotlivých složek a tím i výsledné vlastnosti dřeva jsou specifické a typické pro každý druh dřeviny. Např. listnaté dřeviny mají vyšší podíl ligninu ve dřevě, který jim dodává vyšší ohebnost. Vymezení dřeva jako druhotné suroviny není úplně snadné, nikoliv z pohledu technického, ale zejména z pohledu obecného přístupu k této komoditě. Přestože zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a jeho prováděcí předpisy, zejména pak vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, definuje několik činností, při které vzniká odpadní dřevo, v praxi je toto členění a respektování uvedených parametrů pro odpad minimální. Tyto skutečnosti podtrhují zejména údaje o produkci dřevěných odpadů, jednak informace z běžné zpracovatelské praxe. Materiály, které vznikají při primárním opracování dřeva, mají často povahu „vedlejších produktů vzniklých při výrobě, “ tak jak je definuje novela zákona č.154/2010 Sb. o odpadech a přestože tento pojem byl do legislativy zařazen teprve v roce 2010, běžná praxe při nakládání s odpadními produkty ze zpracování dřeva odpovídala této definici již dávno před jejím zavedením. Dřevo je přírodní materiál, který se dá dalšími postupy velmi jednoduše zpracovávat, ať již do podoby výrobků, tak zejména do podoby paliva a v naprosté většině případů není na dřevo, na rozdíl od kovů, papíru, plastů či skla, standardně nahlíženo jako na odpad. Tento fakt podporuje i to, že nakládání s dřevem mimo režim odpadů až na výjimky nepřináší negativní dopady na životní prostředí. Z toho vyplývá, že celá řada odpadů z opracování a výroby dřeva není evidovaná. Zpracovatelů dřevěných materiálů přistupují ke dřevu jako k surovině. V praxi není, ve spojitosti se zpracováním odpadních produktů dřeva, používán ani pojem druhotná surovina. Mnohem rozšířenější je pojem surovina primární. Další skutečností je řetězení činností při zpracování dřeva, které na sebe často navazují v areálu jedné firmy, případně mezi několika firmami. Odpady, resp. materiály, které by bylo možné považovat za odpady, se plynule zpracují v další výrobní technologií. Tyto firmy přistupují k odpadům z opracování dřeva jako k vedlejšímu produktu výroby a tudíž nevedou žádnou evidenci o tocích materiálů, protože to není pro jejich praxi podstatné. V celé řadě případů je navíc již nepoužitelné dřevo využíváno přímo v areálu firem k vytápění budov nebo sušáren dřeva. To se odráží i na faktu, že celá řada společností, která se zabývá zpracováním dřeva, které může být svým charakterem

odpadní, není zařízení pro nakládání s odpady ve smyslu zákona o odpadech. Tudíž se na ně nevztahují povinnosti ze zákona vyplývající včetně evidenční povinnosti.

Původ dřevěných materiálů využitelných jako druhotná surovina Činnosti, při kterých mohou vznikat odpady ze zpracování dřeva, a které následně mohou splňovat požadavky na druhotnou surovinu, je celá řada - počínaje těžbou dřeva, jeho prvotním opracováním, výrobou dřevěných výrobků a následným nakládáním s dřevěnými výrobky, které ukončí svoji životnost. Těžba dřeva Těžba dřeva je činnost nezbytná pro získání primární dřevní hmoty, která je následně dále opracovávána. Při těžbě dřeva tak mohou vznikat odpady v podobě větví, listí, jehličí, kůry, kořenů a dalších částí rostlinných pletiv. Běžnou praxí nakládání s těmito materiály je jednak spalování v místě těžby, ponechání přirozeným rozkladným procesům, nebo v poslední době rozšířeným štěpkováním za účelem získání energetické štěpky, tedy materiálu vhodnému k uplatnění při výrobě energie. Těžba dřeva je činnost probíhající zejména v lesích, jejímž cílem je získání dřeva jako primárního materiálu. Obdobným produktem, vznikajícím však zejména v obcích a městech jsou odpady z údržby zeleně, kde je hlavním cílem např. zajištění bezpečnosti, úprava zdravotního stavu dřevin, případně udržení estetických hodnot krajiny. Vzniklé produkty jsou ve velké míře totožné jako v případě těžby. Zpracování dřeva Zpracování dřeva má následně několik úrovní, které se mohou lišit jednak použitými technologiemi a jednak formou dřevěného materiálu. Za primární opracování dřeva je možné považovat krácení a odkorňování, které může probíhat buď v místě těžby, nebo již ve zpracovatelském zařízení. Řezání dřeva je jedna z činností, která se používá při celé řadě činností práce se dřevem, a to v jeho různých podobách. Jak s dřevem surovým, tak s řezivem a výrobky ze dřeva. Produktem, který při této činnosti vždy vzniká, jsou piliny. Lze je tedy považovat za vedlejší produkt. Kromě pilin vznikají při primárním opracování dřeva i hobliny, v dalších fázích zpracovávání dřeva jsou produkovány odřezky dřeva, desek a dýh. Ty jsou typické zejména pro výrobu nábytku. Výroba dřevěných výrobků Jedním z mála dřevěných produktů, které mají bezesporu charakter odpadu, jsou dřevěné výrobky s ukončenou životností, jako jsou dřevěné obaly, dřevo vzniklé při třídění jednotlivých složek komunálního odpadu a dřevo vzniklé jako součást odděleného sběru komunálního odpadu. V těchto případech nejsou pochybnosti o tom, že se jedná o odpady, i když i se v praxi s nimi často v souladu se zákonem o odpadech nenakládá. Specifickou skupinou je dřevo vznikající při stavbách a demolicích, které také vykazuje celou řadu vlastností odpadů.

Produkce dřevěných odpadních materiálů Pro zpracování dat byly použity dostupné údaje, které byly získány z Informačního systému odpadového hospodářství ISOH (CENIA) a evidence systému EKO-KOM (data se vztahují na velmi úzký segment dřevěných odpadů – dřevěné obaly). Kvalita poskytovaných informací z obou datových základen je dostatečná, ale je silně ovlivněna tradičním přístupem k materiálům vznikajícím při těžbě a opracování dřeva. Ve výčtech jsou uvedeny pouze ty materiály, které byly začleněny do režimu odpadů. Z pohledu celkových dřevařských výrob se jedná pouze o malou část skutečně produkovaných a využívaných dřevěných materiálů. V následujícím přehledu jsou uvedeny skupiny odpadů dle Katalogu odpadů, které mohou potenciálně generovat druhotné suroviny ze dřeva. V tomto přehledu nebylo uvažováno s odpady ze dřeva obsahujícími nebezpečné látky, neboť přechod odpadu vykazujícího nebezpečné vlastnosti do režimu druhotné suroviny je nesmírně komplikovaný a praxi v podstatě nerealizovaný. Mezi činnosti, při kterých může vznikat odpadní dřevo, se řadí aktivity zahrnuté do následujících skupin odpadů: 02 – Odpady z prvovýroby v zemědělství, zahradnictví, myslivosti, rybářství a z výroby a zpracování potravin, 03 – Odpady ze zpracování dřeva a výroby desek, nábytku a celulózy, papíru a lepenky, následuje skupin 15 – Odpadní obaly, absorpční činidla, čistící tkaniny, filtrační materiály a ochranné oděvy jinak neurčené 17 – Stavební a demoliční odpady (včetně vytěžené zeminy z kontaminovaných míst) 19 – Odpady ze zařízení na zpracování (využívání a odstraňování odpadů), z čistíren odpadních vod pro čištění těchto vod mimo místo jejich vznik a z výroby vody pro spotřebu lidí a vody pro průmyslové účely 20 – Komunální odpady (odpady z domácností a podobné živnostenské, průmyslové odpady a odpady z úřadů) včetně složek z odděleného sběru Členění odpadů do skupin pomáhá identifikovat činnosti, při kterých uvedené odpady mohou vznikat. Vlastnosti takto vzniklých odpadů se však mohou diametrálně lišit, byť původní fyzikální a chemické vlastnosti materiálu, ze kterého vzniká uvedený odpad, jsou v podstatě totožné. Odpady vzniklé při jednotlivých činnostech a zařazené do příslušných skupin odpadů se tak liší nejen vlastnostmi, ale i produkcí a potenciálem produkce.

Druhy odpadů podle Katalogu odpadů

Do skupiny 02 lze zařadit odpad kódu 020107 – Odpady z lesnictví. Lesnictví zahrnuje celou řadu činností mimo jiné pěstování, výchovu a těžbu dřeva, při které mohou vznikat odpady zejména biologického charakteru obsahující velký podíl dřeva, např. odpad z těžby dřeva, jako jsou větve, kůra a další. Tyto odpady lze považovat za odpady z primárního zpracování dřeva, které lze získat právě a pouze jeho těžbou. Jedná se o odpady, se kterými je nakládáno zejména těmi nejjednoduššími procesy, jako je pálení na místě vzniku, biologický rozklad v místě buď s úpravou frakce, nebo bez ní. Do skupiny 03 náleží zejména odpady uvedené pod kódem 030101 – Odpadní kůra a korek a 030105 – Piliny, hobliny, odřezky, dřevo, dřevotřískové desky a dýhy neobsahující nebezpečné látky a v neposlední řadě i 030301 – Odpadní kůra a dřevo, vznikající při výrobě celulózy, papíru a lepenky. Použití dřeva jako primární suroviny má uplatnění zejména při výrobě papíru a nábytku, proto jsou uvedené odpady jednou ze stěžejních skupin, která může potenciálně generovat i druhotné suroviny. V praxi se tak skutečně děje, nicméně nikoliv v režimu odpadů, nebo jen velmi omezeně, protože tyto materiály naprosto jasně vykazují vlastnosti vedlejších produktů. Jedná se o zásadní skupinu odpadů, tvoří více jak jednu třetinu celkového množství. Navíc má celou řadu dalšího využití od energetického přes biologického až po materiálové a proto po ní existuje trvalá poptávka. Skupina 15 je reprezentována výhradně odpady uvedenými pod kódem 150103 – Dřevěné obaly. Odpady z dřevěných obalů jsou reprezentovány zejména dřevěnými paletami a dřevěnými bednami sloužícími zvláště jako obaly přepravní. Po ukončení životnosti je s nimi nakládáno z velké části v režimu odpadů. Ze skupin odpadů, které lze považovat za zřejmé odpady, tedy výrobky s ukončenou životností, se jedná o skupinu s největším podílem a trvalou poptávkou. Skupina 17 zahrnuje i odpad uvedený pod kódem 170201 – Dřevo, do kterého náleží dřevo vzniklé při stavbách a demolicích. Patří sem jednak pomocné stavební dřevo v podobě bednění, následně dřevo z demolic, zastoupené jednak trámy, prkna ze střešních plášťů, případně dřevěnými okenními a dveřními rámy, dveřmi a dalšími stavebními prvky. Se dřevěnými odpady této skupiny se nakládá jednak v režimu odpadů, jednak se z části opakovaně používá a často se s ním nakládá nelegálně, např. předává se fyzickým osobám na otop. Vzhledem k tomu, že tato skupina odpadů má často rozdílné vlastnosti a míru kontaminace jinými materiály, bývá často odstraňována na skládkách. Skupina 19 je specifická skupina, která zahrnuje již činnosti s odpady, zejména jejich úpravu spočívající v jejich drcení, třídění, lisování, případně peletizaci a které lze v případě dřeva, které neobsahuje nebezpečné látky, zařadit do skupiny 191207. Dřevo uvedené v této skupině má charakter dřevěných výrobků, které byly součástí jiných odpadů, např. odpadů objemných v podobě nábytku, nebo biologicky rozložitelných a bylo z takovéhoto odpadu získáno např. tříděním. Odpady z této skupiny jsou často odstraňovány na skládkách, případně slouží k výrobě alternativních paliv. Charakterem velmi podobné dřevo je uvedené i ve skupině 20, konkrétně pak druh uvedený pod kódem 200138 - dřevo neobsahující nebezpečné látky. Hlavním rozdílem oproti skupině 19 je způsob získání takového dřeva, které bylo v případě skupiny 20 sebráno odděleným sběrem, zejména pak na sběrných dvorech, případně mobilních sběrech. Nakládání s tímto druhem odpadů je velmi obdobné nakládání s ostatními složkami komunálních odpadů, část se využívá materiálově a jako palivo, část využívá biologickými procesy, část se odstraňuje.

Produkce podle jednotlivých skupin odpadů

Tabulka 31 Vývoj produkce jednotlivých druhů odpadů v tunách za rok Kód odpadu

Katalogový název odpadu

2007

2008

2009

56 360

44 388

28 823

9 978

5 267

3 261

139 929

121 531

75 941

020107

Odpady z lesnictví

030101

Odpadní kůra a korek

030105

Piliny, hobliny, odřezky, dřevo, dřevotřískové desky a dýhy

030301

Odpadní kůra a dřevo

21 234

5 798

2 772

150103

Dřevěné obaly

27 894

29 495

22 980

170201

Dřevo

53 345

36 331

36 284

191207

Dřevo neuvedené pod číslem 19 12 06

5 695

9 823

7 864

200138

Dřevo neuvedené pod číslem 20 01 37

12 140

13 459

20 346

326 574

266 091

198 270

Celkový součet Zdroj: CENIA (2010)

Obrázek 27 Vývoj produkce dřevěných odpadů v ČR v letech 2007 -2009 350 000

300 000

250 000

t

200 000

150 000

100 000

50 000

0 2007

2008

Zdroj: CENIA (2010)

2009

Obrázek 28 Podíl jednotlivých druhů dřevěných odpadů na celkové produkci v roce 2009

10%

15%

4% 2%

020107 030101 030105

18%

030301 150103 170201 191207 200138

38% 12% 1%

Zdroj: CENIA (2010)

Z výše uvedených tabulek a grafů věnujících se produkci dřevěných odpadů vyplývá několik skutečností. Celková produkce dřevěných odpadů evidovaných společností CENIA byla 198 270 tun. Množství odpadů, které prokazatelně přecházejí do režimu odpadů (odpady kódů 150103, 170201, 191207 a 200138) a je s nimi tak i nakládáno, činilo v roce 2009 necelých 88 000 tun, což je méně než polovina celkové produkce. Přitom neoficiální zdroje odhadují celkovou roční produkci dřevěných odpadů až na 1,7 mil tun, na druhé straně není definováno, co vše za dřevěný odpad považuje. Je tedy otázkou nakolik je produkce dřevěných odpadů a jejich zkoumání z pohledu druhotných surovin zásadní a může mít reálný dopad na národní hospodářství. Mezi roky 2007 a 2009 došlo k 40% poklesu produkce dřevěných odpadů. Nejdramatičtější pokles byl zaznamenán jednak u odpadů z primární produkce dřeva 030301, 020107 a 030101, kde pokles mezi roky 2007 a 2009 činí 87 %, resp. 50 %, resp. 70 %. Tento jev je možné připsat mimo jiné i zvýšené poptávce po energetické biomase a odpady, které byly využívány jinými způsoby, zejména pak spalováním na ploše, nebo byly ponechány rozkladným procesům, byly nově pojaty jako zdroj energie a nebyly do režimu odpadů vůbec zahrnuty. Podobný jev je možné vysledovat i u odpadů z následného zpracování dřeva, zejména pak u odpadů skupiny 030105, kde pokles činí 55 %, ale může být mimo jiné ovlivněn i hospodářskou krizí, kdy došlo k poklesu u většiny průmyslových odvětví, dřevozpracující průmysl nevyjímaje. Tato

skupina má zároveň největší podíl na celkové produkci odpadů ze dřeva, který tvořil v roce 2009 více než 38 %. Jediná skupina odpadů, která zaznamenala meziroční nárůst, je skupina komunálního dřeva 200138, kde došlo k více než dvoutřetinovému nárůstu. Tento jev může mimo jiné souviset se zvýšenou úrovní odděleného sběru dřeva v obcích, který mimo jiné souvisí s omezením ukládání biologicky rozložitelných komunálních odpadů na skládky, kam dřevo z odděleného sběru obcí bezesporu patří. Z obrázku č. 25 navíc vyplývá, že z celé skupiny dřevěných odpadů jsou zásadní ty druhy dřevěných odpadů, jejichž podíl převyšuje 10 % na celkové produkci. Tyto druhy mohou být hospodářsky zajímavé a jedná se zejména o odpady kódů 020107, 030105, 150103, 170201 a 200138. Podíl ostatních skupin je víceméně zanedbatelný.

5.2

Proces zpracování dřeva

Sběrné systémy pro sběr dřevěných odpadů a dřevěných odpadních materiálů Sběr komodit, volba shromažďovacích, manipulačních a dopravních prostředků, včetně organizačního řešení sběru vychází z fyzikálních, chemických a mechanických vlastností sbíraného materiálu. Cílem sběru je zejména dosažení maximální efektivity vzhledem k produkci odpadů, následné přepravě materiálu k dalšímu nakládání a zajištění zachování požadovaných vlastností sbírané komodity. Technicko-organizační zajištění je ve většině případů na uvážení původce, u některých vybraných skupin, zejména těch, které jsou v režimu odpadů, se na technickém zajištění ve větší míře podílejí oprávněné osoby podle zákona o odpadech - svozové firmy. Ve zvláštních případech je sběr zajišťován za účasti zpracovatele, který si tak zajišťuje pravidelný přísun suroviny pro výrobu. Suroviny pocházející ze dřeva mají některé specifické vlastnosti. Pravděpodobně nejvýznamnější rozdíly jsou dány konzistencí materiálu a velikostními frakcemi. Jestliže odpady pocházející ze skupiny 03 Katalogu odpadů, jako piliny, hobliny a odřezky jsou svým charakterem drobné a konzistencí nesoudržné, odpady kategorie 15, 17, případně 20 jsou charakteristické velkými rozměry, velkou hmotností a pevností.

Sběr pilin, hoblin a odřezků Sběr malých frakcí jako jsou pilin, hobliny a odřezky, je řešen jednak pomocí odlučovačů primárního výskytu, jako jsou odsavače pilin a hoblin ve výrobních provozech, na které navazují primární sběrné prostředky v podobě kovových zásobních sil, krytých velkokapacitních kontejnerů nebo textilních velkoobjemových pytlů, ve kterých jsou sebrané materiály po omezenou dobu uchovávány. Skladování sleduje jednak ochranu materiálu před znehodnocením, zejména vlhkostí a také ve snížení nebezpečnosti provozu - brání vzniku výbušných směsí vzduchu a dřevěných prachových částic. V případě transportu ke zpracování mimo místo vzniku se využívá krytých velkokapacitních

kontejnerů o objemech minimálně 10 m3, přičemž maximálního objemu lze využít pomocí krytých návěsů, kde kapacita může dosáhnout až 100 m3. Sběr dřevěných obalů a stavebního dřeva Ke sběru komodit zařaditelných do skupiny 15 a 17 dle Katalogu odpadů, tj. dřevěných obalů a dřeva ze staveb a demolic se využívají jednak sběrné plochy, které jsou umístěné v místě vzniku odpadu, tj. na staveništích a demoličních plochách v případě stavebního dvora a na různých odstavných, sběrných a dalších plochách v případě dřevěných obalů. V přepravě k dalšímu nakládání jsou využívány jednak velkokapacitní kontejnery, nebo nákladní vozidla s velkou ložnou plochou. Sběr komunálních dřevěných odpadů a odpadů z dotřiďovacích provozů Jedná se o odpady jako je vyřazený nábytek, dřevěné konstrukce, okna, dveře apod. Odpady kategorie 19 Katalogu odpadů vznikají zejména v areálech sběrných dvorů, třídících linek, překládacích stanic a dalších zařízení nakládajícími s odpady, ke sběru se využívají jednak volné plochy, nebo velkokapacitní kontejnery. Sběr dřevěných odpadů kategorie 20 je realizován jednak prostřednictvím sběrných dvorů měst, obcí, nebo svozových firem, kde jsou odpady sbírány na volných plochách, nebo do velkokapacitních kontejnerů, stejně jako v případě mobilních sběrů v obcích. Úprava dřevěných odpadů a odpadních materiálů na druhotnou surovinu Úprava odpadů na druhotné suroviny probíhá jednak dle požadavků konečných zpracovatelů a jednak s ohledem na přepravní náklady. Úprava dřevěných odpadů spočívá zejména ve sjednocování rozměrů formou sekání, štěpkování a drcení, resp. mletí. Lisování se ve většině případů nepoužívá. Uvedené úpravy se provádí buď v místě vzniku odpadu, tzn. na sběrných plochách, ve sběrných dvorech, tak aby se snižovaly přepravní náklady, a to s pomocí mobilních technologií, případně se tak děje přímo v areálech zpracovatelů s pomocí stacionárních zařízení. K provedení požadované úpravy se používají příslušné technologie, tj. sekačky dřeva, vertikální, nebo horizontální drtiče a kladivové mlýny. V areálech zpracovatelských závodů se mohou používat i vibrační a kotoučové třídiče pro dosažení optimálního složení suroviny a magnetické separátory, které eliminují výskyt kovových částic, jako jsou hřebíky, sponky, dráty a podobně. Použití příslušné technologie determinuje velikostní frakci druhotné suroviny. Poslední, nikoliv nezbytnou operací při výrobě druhotné suroviny z dřevěných odpadů je sušení na požadovanou vlhkost. Vlhkost suroviny je jedním ze sledovaných parametrů suroviny, a její limity jsou různé jak pro případné energetické využití, tak pro využití materiálové. V praxi je proces úpravy odpadů ze dřeva na druhotnou surovinu následující: -

sekání, nebo drcení, nebo mletí

-

separace nežádoucích příměsí

-

sjednocování velikostní frakce

-

sušení na požadovanou vlhkost

Údaje o kapacitách mobilních drtících zařízení nejsou k dispozici, nejsou k dispozici ani data o jejich počtu a provozovatelích.

Druhy obchodované druhotné suroviny ze dřeva Definice druhotné suroviny z odpadního dřeva je velmi problematická, protože v praxi se celá řada materiálů nepovažuje za odpady, používají se dále při výrobě jiných výrobků, výrobě energie a dalších činnostech, které vycházejí z přírodních vlastností materiálu jako takového. V případě druhotných surovin vyrobených ze dřeva neexistují žádné speciální technické normy, které by umožňovaly jednoznačné statistické sledování množství vyskytující se druhotné suroviny. I to má za následek, že jediným zdrojem dat jsou evidence vedené podle zákona o odpadech, kde se však paradoxně celá řada druhů odpadů uvedených v Katalogu nevyskytuje. V rámci systému EKO-KOM je obchodován jako druhotná surovina upravený dřevěný odpad, který pochází z komunálních a živnostenských sběrů (především palety, obaly, stavební dřevo, okna, nábytek apod.). Upravený dřevěný odpad má definované vlastnosti (zejména pak nežádoucí příměsi, velikost apod.) podle požadavků zpracovatele, kterým je v tomto případě firma Kronospan zabývající se výrobou desek z odpadního dřeva.

Možnosti využití dřevěných odpadů a odpadních materiálů Možnosti využití jednotlivých druhů odpadů vyplývají krom jiného i z databáze ISOH (viz tabulka č.32).

Tabulka 32 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 020107 v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 N1 N10 N13 N3 R1 R10 R12 R3

Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Využití odpadů na terénní úpravy s výjimkou využívání kalů Prodej odpadu jako suroviny („druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 Získání / regenerace organických látek

tuny 500 2616 37 17777 0 182 1389 13 51 181 6879

zdroj: CENIA (2010)

Tabulka ukazuje způsoby nakládání s odpady 020107 z primárního získávání dřeva – těžby. Z uvedeného přehledu vyplývá, že tento odpad je většinou zpracován přírodními procesy, tzn.

ponechán na svém místě v lese, případně spálen. Důležité z pohledu využití druhotných surovin je nulové předávání nakládání pod kódem N10 – Prodej odpadu jako suroviny.

Tabulka 33 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 030105 v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 N10 N12 N13 N3 N7 R1 R12 R3

Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Prodej odpadu jako suroviny („druhotné suroviny") Ukládání odpadů jako technologický materiál na zajištění skládky Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 Získání / regenerace organických látek

tuny 3941 1002 463 1656 740 5244 65806 5577 8522 2168 42780

Zdroj: CENIA (2010)

Objemově nejzásadnější druh dřevěného odpadu uvedený pod kódem 030105 představují hobliny, piliny, odřezky a další odpady z primárního opracování dřeva a z výroby a pracování dřevěných výrobků. O významu odpadu svědčí i nejčastější způsob nakládání s odpadem, kód nakládání N3 – Předání jiné oprávněné osobě. Nakládání s odpadem uvedené pod tímto kódem nasvědčuje o tom, že po materiálu existuje poptávka, na druhou stranu se tímto způsobem ztrácí přehled o konečném využití tohoto materiálu. Poptávku po materiálu dokládá i nakládání pod kódem N7 – export. I v případě vývozu je hlavním cílem výroba energie, případně výroba nábytkových desek. Dalším zásadním způsobem nakládání s tímto odpadem je získání/regenerace organických látek, které naznačuje opětovné použití při výrobě. Tento druh odpadu je využíván i k výrobě energie – kód R1, případně kompostován – kód N13.

Tabulka 34 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 150103 v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 D9 N10 N13 N3 N7 R1 R12 R3

Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Fyzikálně-chemická úprava Prodej odpadu jako suroviny („druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 Získání / regenerace organických látek

tuny 2805 14 438 246 2972 633 50001 143 791 9687 866

Zdroj: CENIA (2010)

„Nejdůležitějším odpadem“ z pohledu výrobků s ukončenou životností jsou dřevěné obaly. Dřevěné obaly jsou zastoupeny zejména přepravními obaly - paletami a bednami. Jedná se o typickou tržní komoditu, která je pravidelně obchodována a předávána mezi jednotlivými subjekty – kód nakládání N3.

Tabulka 35 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 170201 v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 N10 N13 N3 R1 R12

Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Prodej odpadu jako suroviny („druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11

tuny 18028 40 1145 205 1083 48872 2394 2093

Zdroj: CENIA (2010)

Stavební a demoliční odpady pod kódem 170201, představují druh odpadu, který nemusí mít všeobecně stabilní vlastnosti. Jedná se ve většině případů o opracované dřevo, které obsahuje další materiály- kovy, stavební pojiva, nátěry apod. I proto je velké množství tohoto odpadu odstraňováno na skládkách. Ze zkušeností krajský úřadů vyplývá, že nakládání s tímto druhem odpadu je z pohledu evidence nejvíce problematické, zejména z toho důvodu, že odpad vzniká při činnosti stavebních firem, které nemají s nakládáním s odpady dostatek zkušeností a ve velké míře se odpady předávají fyzickým osobám k otopu a do evidencí se uvádí jen minimální množství odpadů. I v případě odpadního stavebního dřeva je nejčastějším způsobem nakládání předávání dalším oprávněným osobám.

Tabulka 36 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 191207 v roce 2009 Kód nakládání D1 N10 N13 N7 R1 R12

Způsob nakládání Skládkování Prodej odpadu jako suroviny („druhotné suroviny") Kompostování Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11

tuny 490 47 643 1116 2397 1049

Zdroj: CENIA (2010)

Odpady skupiny 19 jsou odpady vznikající úpravou jiných odpadů. Často se tedy jedná odpady vzniklá tříděním jiných odpadů, zejména pak komunálního původu. Druh odpadu kódu 191207 tak představují odpady vzniklé např. tříděním objemných odpadů, směsného komunálního odpadu, případně dalších odpadů s vysokým podílem dřeva. Jako zásadní způsob nakládání je využití jako paliva, nebo výroby energie - kód R1. Uvedený odpad často slouží k výrobě tuhých alternativních paliv pro cementárny. Velmi zajímavé je množství odpadu, který je vyvážen do jiných zemí, opět za účelem výroby energie, případně nábytkových desek. O zájmu o tento druh odpadu svědčí mimo jiné minimální podíl skládkování.

Tabulka 37 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu 200138 v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D13 D8 N10 N13 N3 N7 R1 R12

Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Úprava složení před odstraněním pod označením D1 až D12 Biologická úprava Prodej odpadu jako suroviny („druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11

tuny 4079 17 1803 93 1596 1287 33192 1274 2766 2934

Zdroj: CENIA (2010)

Odpad kódu 200138 představuje dřevo získané odděleným sběrem v rámci obecních systémů nakládání s odpady. V praxi se jedná o různorodé materiály, součásti vybavení bytů, nábytek, nebo dřevo z údržby obcí. Vzhledem k různorodým vlastnostem tohoto odpadu je dominantním způsobem nakládání skládkování, v případě, kdy se podaří dodržet kvalitativní standardy, stává se z tohoto odpadu obchodovatelná surovina. I pro tento druh odpadu je typické několikanásobné předávání mezi jednotlivými oprávněnými osobami.

Vývoj produkce dřevěných odpadů má dlouhodobě klesající tendenci, které souvisí s finanční podporou spalování biomasy, hospodářskou krizí a změnami postojů v evidenci odpadových materiálů. Zatímco dlouhodobě klesá podíl odpadů z těžby a primárního opracování dřeva a následně i z výroby dřevěných výrobků, po kterých existuje vysoká trvalá poptávka jak z energetiky tak dřevozpracujícího průmyslu, roste pouze produkce odpadů vznikajících Využití dřevěných odpadů a odpadních materiálů jako biomasy Toky dřeva a produktů z něj významně ovlivnila vyhláška č. 482/2005 Sb. o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy, která definuje různé skupiny biomasy. Na tyto skupiny se vztahuje finanční podpora při výrobě energie z biomasy jako obnovitelného zdroje. Z pohledu druhotných surovin vyrobených ze dřeva je velmi důležitá kategorie 3, která mimo jiné zahrnuje piliny, hobliny, bílou a hnědou štěpku vzniklou při pilařském zpracování, dále odřezky a dřevo určené pro materiálové využití a materiál vznikající při pilařském zpracování dřeva, tj. zejména krajiny, odřezy, řezivo, tudíž materiály, které se i z výše uvedeného pohledu dají chápat jako odpady ze zpracování dřeva a tudíž i potenciální druhotné suroviny. Státní podpora využívání uvedených materiálů vede k výraznému ovlivnění toku materiálu směrem k energetickému využití, a to způsobem, který velice silně ovlivňuje materiálové využití dřeva, zejména pak tlakem na cenu a dostupnost surovin pro dřevozpracující průmysl. Tato situace je natolik zásadní, že vedla k Svaz zaměstnavatelů v dřevozpracujícím průmyslu a dalších zájmových sdružení v tomto odvětví k celé řadě jednání i na úrovni vlády a ministerstev. Postup svazu je dobře zdokumentován na www.szdp.cz. Dalším právním předpisem, který má vliv na celkovou produkci vybraných druhů dřevěných odpadů je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, která zásadním omezuje ukládání biologicky rozložitelných odpadů na skládky s cílem snížení tohoto podílu až na 35 % hodnoty produkce roku 1995 dosažené v roce 2020. Toto omezení má přímý vliv zejména produkci biologicky rozložitelných odpadů v obcích, které nově odklánějí biologicky rozložitelné odpady, zavádějí jejich oddělený sběr a následně je předávají k dalšímu nakládání. U této skupiny odpadů se dá i v budoucnu očekávat nárůst, spolu s tím, jak se budou rozvíjet technologie na jejich využívání.

5.3

Obchodování se dřevem

Jak již bylo uvedeno výše, stát zasahuje do tržního prostředí s druhotnou surovinou formou podpory výroby energie z biomasy, jejíž parametry splňuje i celá řada potenciálních druhotných surovin z dřevěných odpadů, zejména pak piliny, hobliny, odřezky a další. Tímto způsobem je poměrně výrazně ovlivňován tok materiálu směrem k energetickému využití. Tento trend je možné vysledovat v rámci celé EU, kde je pohyb materiálu ovlivňován subvencemi pro výrobu energií z obnovitelných zdrojů úsporou z emisních povolenek a mimo jiné i nadbytečnými kapacitami zařízení pro výrobu energií z biomasy v Rakousku a Německu. Tato zařízení, jejichž výstavba nebyla dostatečně koordinovaná, zajišťují vysokou poptávku po biomase, která je saturována jednak nákupem suroviny v zahraničí, a jednak nákupem primárních materiálů, např. metrového dřeva za účelem výroby energií. Tyto skutečnosti výrazně ovlivňují toky materiálů a znevýhodňují materiálové využití suroviny. V případě, kdy zpracovatel hodlá získat surovinu pro výrobu materiálů ze dřeva, je nucen finančně konkurovat dotovaným cenám energetické biomasy. Obchodování s energetickou biomasou je realizováno na tradiční bázi – producent – obchodník – zpracovatel tuzemský, nebo zahraniční. V případě materiálového využití suroviny ve společnosti Kronospan CR se uplatňuje model: producent – zpracovatel, případně si zpracovatel zajišťuje přísun materiálu prostřednictvím sítě vlastních, případně pronajatých sběrných míst. Přehled zpracovatelů Zpracování druhotných surovin vyrobených z dřevěných odpadů lze rozdělit do tří skupin. 1. Výroba dřevovláknitých, dřevotřískových a OSB desek použitelných ve stavebnictví a nábytkářství 2.

Výroba briket a pelet pro spalování v kotlích na tuhá paliva

3.

Výroba energetické biomasy – zejména štěpky

Výroba desek Zpracovatelé druhotných surovin vyrobených z dřevěných odpadů na formou výroby dřevovláknitých, dřevotřískových a dalších desek jsou v ČR pouze 2: -

Kronospan CR s.r.o.

-

Dřevozpracující družstvo Lukavec.

Oba subjekty zpracovávají druhotnou surovinu do podoby dřevovláknitých, dřevotřískových desek, v případě společnosti Kronospan CR i OSB desek. Celková zpracovatelská kapacita pro výrobu dřevovláknitých, dřevotřískových a OB desek v ČR činí 70 000 tun ročně, přičemž pouze 8 % celkového množství je tvořeno odpadním dřevem. V objemových jednotkách je celková zpracovatelská kapacita výroby desek reprezentována objemem 2,5 mil m3 dřevní hmoty.

Obrázek 29 Struktura odpadního dřeva zpracovaného na výrobu desek v ČR

30% 36%

Dřevěné obaly Dřevo ze staveb a demolic Odpadní dřevo z výroby nábytku Ostatní dřevo

4%

30%

Zdroj: Kronospan CR, s.r.o. (2010)

Odpadní dřevo se na celkové výrobě desek podílí pouze 8 % objemu. Skladba odpadního dřeva uvedená v obrázku č. 26 se navíc mění v čase, jsou patrné jednak sezónní vlivy, v zimním období je k dispozici pouze 50 % odpadního dřeva oproti letnímu období (vliv spalování dřeva), jednak se do produkce odpadního dřeva promítají i ekonomické vlivy, které se projevily snížením produkce stavebního dřeva a dřevěných obalů, které souvisí s poklesem výstavby a přepravy zboží.

Výroba briket a pelet Výroba briket a pelet je velmi často doplňkovou činností dřevozpracujících podniků, zejména pilařských a nábytkářských, při které se zpracovávají odpady a vedlejší produkty výroby na další výrobky, zejména pak pelety a brikety. Principem výroby briket a pelet je snižování vlhkosti pilin a dalších dřevěných materiálů na hodnoty okolo 2% a následným lisováním zvyšování objemové hmotnosti minimálně na 1,2 Kg/m3. Lisování probíhá v naprosté většině bez dalších příměsí. Pravidla pro výrobu briket a pelet stanovují technické normy, např. ČSN-EN, DIN, nebo Ö-NORM. Údaje o počtu a kapacitách takovýchto zařízení nejsou k dispozici, neboť používaný materiál není evidován v režimu odpadů a zařízení, která jej zpracovávají, nejsou evidována jako zařízení nakládající s odpady. Odhadujeme řádově desítky společností zabývající se velkovýrobou briket a pelet, a další desítky firem, které výrobu briket používají jako nástroj pro eliminaci vlastních odpadů z výroby dřevěných výrobků, jako jsou např. truhlárny, nebo výrobny nábytku.

Výroba briket a pelet je poměrně efektivní s ohledem na nízké pořizovací náklady na technologie, snadného přístupu k surovině a neustále rostoucí poptávce po výrobcích v rámci celé Evropy. Výroba briket je navíc zatížena pouze sníženou sazbou DPH. Roční produkce briket a pelet v ČR dosahuje odhadem desítek tisíc tun ročně. Výroba energetické biomasy Přehled společností, které se zabývají zpracováním odpadního dřeva na energetickou štěpku, není dostupný. Jedná se jednak o společnosti, které zpracovávají odpadní materiály při primárním zpracování dřeva, zejména pily a dále společnosti, které zpracovávají odpady vzniklé při těžbě dřeva. I v tomto případě se dá množství odhadovat na řádově desítky tisíc tun ročně. Výroba energetické štěpky je neustále na vzestupu, jednak z důvodu rostoucí poptávky po energetické štěpky, jednak z důvodu zvyšujícího se počtu místních výtopen na biomasu a díky státní podpoře vytápění rodinných domů prostřednictvím biomasy, kdy jsou na pořízení kotlů, umožňujících spalování biomasy, poskytovány dotace.

5.4

Strategické cíle pro oblast dřeva

Krátkodobé cíle -

Pro nastavení politiky pro hospodaření s komoditou dřevo je nutné nastavit systém získání informací o množství a nakládání jednak primárně získávaným dřevem a jednak s odpadním dřevem, protože oba toky spolu úzce souvisí. Jedná se především o informace od primárních producentů dřeva, primárních zpracovatelů (pily) a následně od producentů dřevěných odpadů z výroby. Celková primární produkce dřeva – těžba činí v ČR 15,5 mil. m3 ročně, přičemž více než 12 mil. m3 se zpracovává na našem území, bez ohledu na import dřeva z okolních států.

-

Velmi důležité je sjednocení jednotek, ve kterých budou data sledována, navrhujeme jednotky hmotnostní

-

Pro optimalizaci toků dřeva a jeho racionální využití je nezbytné doplnit a upřesnit pravidla ekonomické podpory využití dřeva pro výrobu elektrické energie, případně nastavit kontrolní mechanismy, zda se nastavená pravidla dodržují. Stávající stav pokřivuje trh se dřevem i druhotnými surovinami ze dřeva vyrobenými a silně ovlivňuje materiálové toky směrem k velmi málo efektivnímu využití dřevní hmoty formou spalování, byť za účelem výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie.

Střednědobé cíle -

Vytvoření koncepce pro racionální a efektivního společného využívání dřeva a druhotných surovin ze dřeva při respektování hierarchie využívání materiálů a zpracovatelských kapacit

-

Podpora výstavby zařízení pro úpravu odpadního dřeva pocházejíc z komunálních odpadů, zejména na úrovni obcí a regionů

-

Vytvoření legislativních nástrojů pro eliminaci nepřípustného nakládání s odpady ze dřeva, zejména pak spalování dřevěných odpadů obsahujících nebezpečné látky v lokálních topeništích

Dlouhodobé cíle -

dosažení stavu efektivního nakládání se dřevem a druhotnými surovinami ze dřeva s důrazem na vyváženost materiálového a energetického využívání

5.5

SWOT analýza

Výstupy SWOT analýzy naznačují, že stoupající poptávka po dřevu, ať je již přirozená, nebo způsobená zvláštními ekonomickými nástroji, způsobuje zvyšující míru využití, odpadů ze dřeva, budování sítí zařízení k úpravě dřevěných odpadů na druhotnou surovinu a úpravě zpracovatelských technologií pro zpracování dříve obtížně využitelných odpadů ze dřeva. Zároveň dochází k přirozenému omezování odstraňování dřeva na skládkách, což je žádoucí trend. Na druhé straně je definováno ohrožení stávajících kapacit pro materiálové využívání dřeva podporou výroby elektrické energie z biomasy v případě, že není dostatečně kontrolována oprávněnost zařazení konkrétních druhů dřeva a druhotných surovin ze dřeva do kategorie, na kterou je možné čerpat finanční

podporu. To je doprovázeno ještě absencí, případně nedostatečností, evidence materiálových toků této komodity, které výrazně omezuje odpovědné plánování investičních záměrů potenciálních investorů v této oblasti. Výsledným efektem tak může být naprosto převládající směřování dřeva a druhotných surovin ze dřeva k energetickému využívání a vytvoření deficitu dřeva druhotných surovin pro využití materiálové.

5.6

Datové zdroje

Evidence dle zákona je vedená v potřebné míře pouze u dřevěných odpadů, které prokazatelně vznikají z výrobků s ukončenou životností, ať jsou to dřevěné odpady, stavební odpady či odpady ze dřeva, které vznikají činnosti obcí. Poměrně zásadní skutečností pro vedení evidence je fakt, že jednotky, které se používají při stanovování množství dřeva v různých fázích zpracování, jsou zejména objemové (m3, ppm ....), nikoliv hmotnostní. Údaje o hmotnosti se tak získávají přepočty pomocí objemové hmotnosti materiálu, kde musí docházet ke zřejmým disproporcím. Hmotnost odpadu je tak získávána až ze zařízení pro nakládání s odpady, které jsou vybavené vážním zařízením, jako jsou například skládky. Množství dřevěných odpadů, které však končí v zařízeních nakládajících s odpady, je zanedbatelné. Z tohoto důvodu je třeba k datové základně přistupovat se značnou rezervou, může sloužit k orientaci v problematice a může naznačit toky materiálů a hlavní způsoby nakládání se dřevem, resp. s odpadními materiály na bázi dřeva, nemůže však prokazatelně doložit skutečná množství materiálů. Zdrojem dat pro velmi omezenou část dřevěných materiálů může být ISOH, dále evidence EKOKOM a údaje profesních organizací (např. Svaz zaměstnavatelů dřevozpracujícího průmyslu).

5.7

Shrnutí

- Pojem druhotná surovina je v případě komodity dřevo velice obtížně uchopitelná. Dřevo je považováno za cennou surovinu, ve většině případů nikoliv však za druhotnou surovinu. - Přírodní charakter dřeva, jehož zpracování a nakládání s ním má minimální dopady na životní prostředí a jeho nesporná energetická hodnota brání jasnému vymezení druhotných surovin ze dřeva. - V režimu odpadů se objevuje jen velmi malý podíl dřeva, definice odpadního dřeva není v praxi často dodržována nebo ani definici odpadu nenaplňuje. - Odpadní dřevo, které naplňuje definici zákona o odpadech a je dle něj i postupováno, tvoří necelých 100 000 tun ročně. Je v naprosté většině případů zastoupeno odpady, které mají charakter výrobků s ukončenou životností jako jsou dřevěné obaly, dřevo ze staveb a demolic, dřevo vznikající úpravou jiných odpadů a v poslední době nejrychleji rostoucí skupinou - dřevem z odděleného sběru komunálních odpadů v obcích. Ani v tomto případě však nelze předpokládat, že evidované množství odpovídá skutečnosti vzhledem k výše uvedenému přírodnímu charakteru odpadu, který je v zimním období vítaným zdrojem tepla.

- zpracovatelé a výrobci dřevěných výrobků často uvádějí pojem zpracování dřevěného odpadu jako jejich pracovní náplň, paradoxně však neprovozují zařízení pro nakládání s odpady. Z tohoto důvodu je datová základna velice omezená a neúplná a zcela jistě nepokrývá veškerou produkci dřeva v ČR. Doporučení Pro vypracování strategického materiálu pro komoditu dřevo doporučujeme zpracování studie, ve které by měly být uvedeny informace od primárních producentů dřeva, primárních zpracovatelů (pily) a následně od producentů dřevěných odpadů z výroby. Celková primární produkce dřeva – těžba činí v ČR 15,5 mil. m3 ročně, přičemž více než 12 mil. m3 se zpracovává na našem území, bez ohledu na import dřeva z okolních států. Zpracování studie by se měly účastnit i subjekty, zabývající se energetickým využitím dřeva, jednak producenti energetické biomasy, briket, pelet, ale i provozovatelé energetických zařízení, které takovýto materiál využívají. Za důležité považujeme i přehodnocení vlivu státu na ekonomickou podporu výroby elektrické energie z biomasy, která silně ovlivňuje materiálové toky směrem k velmi málo efektivnímu využití dřevní hmoty formou spalování, byť za účelem výroby energie.

6

Vedlejší energetické produkty

V říjnu a listopadu 2010 většina významných producentů v České republice úspěšně dokončila registraci energetických produktů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, (tzv. nařízení REACH). Účelem tohoto nařízení je především zajistit ochranu lidského zdraví a životního prostředí před nežádoucími účinky chemických látek systémem předběžné opatrnosti. Smyslem registrace podle nařízení REACH je shromáždit od průmyslového sektoru požadovaný soubor informací o chemických látkách a využít těchto informací pro bezpečné nakládání s nimi. Vlastní registrace zahrnovala provedení analýz, testování, vyhodnocování a přípravy registrační dokumentace ve spolupráci se všemi významnými evropskými producenty. Popílky a další energetické produkty uváděné na trh jsou v současné době považovány za chemické látky a je nezbytné s nimi takto nakládat. Potvrzením toho faktu je již vlastní registrace podle nařízení REACH, na které spolupracovali všichni významní producenti v zemích EU a která nikde není zpochybňována. Součástí registrace je také Zpráva o chemické bezpečnosti a tzv. scénáře expozice posuzující identifikovaná použití dané látky. Sada testů, na jejichž základě je registrace udělována Evropskou Agenturou pro Chemické látky (ECHA) v Helsinkách, je nejobsáhlejším a nejpodrobnějším systémem zkoušení vůbec, zahrnuje zejména popis všech fyzikálních a fyzikálně-chemických vlastností a toxikologické i ekotoxikologické vyhodnocení. V rámci tohoto testování a vyhodnocování nebyly stanovovány žádné limitní hodnoty koncentrací pro jednotlivé druhy energetických produktů, ani pro jejich použití, ale byla plně zohledněna biologická dostupnost příslušné látky a tudíž byla zcela objektivně hodnocena rizikovost na základě jejího skutečného působení, zjištěného testováním. Nejdůležitější částí registrační dokumentace je Zpráva o chemické bezpečnosti, která vedle jiného zahrnuje podrobné rizikové analýzy pro lidské zdraví i životní prostředí. V tomto dokumentu je podrobně popsáno více než 30 fyzikálně chemických, toxikologických a ekotoxikologických testů, jenž byly pro energetické produkty provedeny. Vyhodnocení zahrnuje rovněž každé použití dané látky. Ze studií a testování uskutečněných také na živých organismech a obratlovcích podle metodik OECD a na základě jejich následného vyhodnocení, nevyplývá pro tyto zaregistrované energetické produkty žádná povinnost klasifikace, označování či omezení pro použití identifikovaná v registrační dokumentaci. V rámci provedeného testování a vyhodnocení podle nařízení REACH nebyl prokázán žádný negativní vliv energetických produktů na lidské zdraví ani na životní prostředí. Pokud nejsou energetické produkty uváděny na trh (využity ve formě certifikovaného výrobku), musí být s takovým produktem nakládáno v režimu odpadů. V tomto případě se aplikují ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/ES/2008 o odpadech.

6.1

Původ vedlejších energetických produktů a jejich složení

Energetické produkty lze definovat jako tuhé materiály, které vznikají při spalování pevných paliv a při procesu odsiřování spalin v elektrárnách a teplárnách a nacházejí uplatnění v různých oblastech využití. Jejich produkce je nevyhnutelná, protože vznikají v důsledku plnění požadavků stanovených pro vypuštění emisí do ovzduší (tedy v důsledku plnění opatření na ochranu ovzduší – životního prostředí). Mimo významného ekonomického přínosu jako alternativy jiných materiálů mohou představovat při správném využití i nepřehlédnutelný přínos pro ochranu životního prostředí (především náhrada primárních přírodních zdrojů, snížení emisí skleníkových plynů, atd.). Energetické produkty registrované podle nařízení (ES) č. 1907/2006 (nařízení REACH) a uváděné na trh jsou v současné době podle evropské legislativy definovány jako chemické látky: 

Ashes (residues), coal – popílek, struska, škvára z technologie klasického spalování



FBC Ash – Fluidized Bed Combustion Ash – popel a popílky z technologie fluidního spalování



Ashes (residues), plant – popílky ze spalování biomasy



Calcium sulphate – síran vápenatý, produkt mokré metody odsíření



SDA Product – produkt polosuché metody odsíření

Tabulka 38 Identifikace energetických produktů zaregistrovaných dle nařízení REACH Název

EINECS

Lead registrant

Registrační číslo

Ashes (residues), coal

931-322-8

Evonik Steag GmbH

01-2119491179-27

FBC Ash

931-257-5

UTEX-CENTRUM Sp. z o.o.

01-2119484641-35

SDA Produkt

931-259-6

UTEX Sp. Z o.o.

01-2119484864-23

Calcium Sulphate

231-900-3

Saint Gobain Placo Ibérica SA

01-2119444918-26

Ashes (residues), plant

297-049-5

ČEZ, a.s.

01-2119531232-54

zdroj: Nařízení č. 1907/2006/ES (REACH)

Pouze ta část energetických produktů, pro kterou producent nemá využití, nebo s ní chce sám nakládat v režimu odpadů, je po právní stránce považována za odpad. Popílek Popílek je produktem spalování práškového antracitu, černého či hnědého uhlí a je zachycován v elektrostatických nebo mechanických odlučovačích ze spalin tepelných elektráren jako sklovitý materiál. Hlavními složkami popílku jsou oxid křemičitý, oxid hlinitý a oxid železitý. Klasické vysokoteplotní popílky jsou u našich velkých elektráren produkovány ve značných objemech, většinou v podmínkách ustáleného provozu energetického zdroje.

Vzhledem k vysokému obsahu prachových částic nelze popílek volně skladovat a je nutno jej shromažďovat v expedičních silech, ze kterých je následně expedován odběratelům. Následné využití je tedy omezenou kapacitou těchto sil. Popílky mají dlouhodobě konstantní vlastnosti, základní chemické složení a granulometrie popílku se prakticky nemění, obsah zbytkového nespáleného uhlíku (tzv. nedopalu) je většinou velmi nízký a pohybuje se v rozmezí 1–2 % hmoty. Popílky jsou k následnému využití zejména ve stavebním průmyslu převážně expedovány jako směs ze všech sekcí odlučovačů tuhých znečišťujících látek ze spalin. Popílek jako velmi jemná složka může přispět k optimalizaci granulometrického složení použitého kameniva ve skladbě betonu jako příměs druhu I a v případě vhodných pucolánových vlastností může být za definovaných podmínek použit i jako aktivní příměs druhu II pro výrobu betonu. Požadavky na vlastnosti popílku do betonu jsou stanoveny harmonizovanými českými normami ČSN EN 450-1, ČSN EN 450-2 a ČSN EN 12620. Posuzování shody se provádí dle § 5 nařízení vlády č. 190/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na stavební výrobky označované CE, v platném znění. Pro popílky do betonu jako příměs typu II vydává notifikovaná osoba ES CERTIFIKÁT SHODY, který je podkladem pro vydání ES prohlášení o shodě platné ve všech státech EU. Popílky do betonu musí dále splňovat i základní požadavky na hygienu, ochranu zdraví a životního prostředí, tzn. požadavky na obsahy přírodních radionuklidů stanovené v tab. č. 1 a 2, v příloze. č. 10 k vyhlášce SÚJB č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně, ve znění vyhlášky č. 499/2005 Sb. Popílky se uplatňují ve výrobě betonů, betonových výrobků, pórobetonů, v cihlářské výrobě, při výrobě cementu, suchých omítkových, zdících, zálivkových směsí a tmelů, umělého kameniva a jako výplňový materiál prostor po těžbě nerostných surovin (povrchové a hlubinné doly) a pro asanaci a rekultivaci antropogenní činností postižených území. Pro využití popílku jako stavebního výrobku pro betonové a železobetonové části staveb, či jako stavebního výrobku pro zděné stavby je postup při posuzování shody stanoven v tab. č. 1 a 2, v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 163/2002 Sb. (např. popílek pro výrobu pórobetonu, aditivovaný granulát do výsypek povrchových dolů, stabilizát pro násypy a zásypy, aj.). Popílek a zejména stabilizovaný popílek nalézá široké uplatnění jako náhrada přírodních surovin na stavbách pozemních komunikací dle technických podmínek Ministerstva dopravy – TP 93. Podle druhu odlučovače lze popílek rozdělit na hrubší, který je získáván v mechanických odlučovačích nebo na jemnější získávaný z elektrostatických odlučovačů. V České republice představuje popílek jako produkt po spalování uhlí surovinu značného objemu a z ekologického hlediska je jeho využití velmi žádoucí. Struska Prakticky všechny velké elektrárny spalují palivo v granulačních kotlích, které produkují strusku ve formě málo pevných, většinou natavených spečenců popílkových zrn. Struska se odlučuje ve výsypce spalovací komory kotle, kde dopadá do vodní lázně, kde dochází k jejímu ochlazení. V dalším procesu je struska odvodněna. Vzhledem k vysokým teplotám na roštech kotlů se jedná o prakticky vitrifikovaný materiál s minimální vyluhovatelností a nízkým obsahem stopových prvků v sušině. Z těchto důvodů je struska

využitelná například pro zásypy a obsypy inženýrských sítí. Další použití strusky je např. jako ostřivo při výrobě cihlářských pálených výrobků. Odvodněnou strusku lze na rozdíl od popílku volně skladovat na deponiích a následně využívat pro stavby násypů liniových staveb. Fluidní popílek Ve fluidních kotlích se mleté uhlí spaluje s přídavkem vápence při relativně nízké teplotě 800-850°C, která je optimální pro rozklad vápence na oxid uhličitý a oxid vápenatý, který následně reaguje s oxidem siřičitým přítomným ve spalinách za vzniku síranu vápenatého. Tuhé produkty fluidního spalování jsou tedy směsí minerálního podílu paliva s produktem odsíření. Dále je zde přítomen i nezreagovaný vápenec a zbytkové volné vápno. Používá-li se pro odsíření ve fluidních kotlích dolomitický vápenec, obsahují tuhé zbytky vyšší obsah oxidu hořečnatého, což je pro použití ve stavebnictví (omítkové směsi) nepříznivé. Nízká teplota fluidního spalování také potlačuje tvorbu oxidů dusíku-NOx a řadí se tak do tzv. čistých technologií spalování uhlí. Energosádrovec Rozvoj spalování fosilních paliv k energetickým účelům zejména ve 2. polovině 20. století způsobil výrazné zvýšení emisí oxidu siřičitého vznikajícího ze síry obsažené v palivech, a to zejména černého a hnědého uhlí a dále topných olejů z ropy. Snahy o snížení následků dopadu tohoto spalování vedly již dříve v řadě vyspělých zemí mimo jiné i k vývoji metod odsiřování spalin. Energosádrovec je vedlejším produktem odsiřování spalin metodou mokré vápencové vypírky. Pro odsiřování kouřových plynů se používá vodní suspenze jemně mletého vápence. Vedlejším produktem tohoto procesu odsíření je síran vápenatý, nazvaný energosádrovec. Energosádrovec je v současnosti nejvíce používaným typem sádrovců. Hlavní rozdíl mezi tímto syntetickým a přírodním sádrovcem spočívá zejména v odlišných fyzikálních vlastnostech, jako je velikost zrna (granulometrické složení), tvorbě typu krystalů a v hodnotách sypné hmotnosti. Energosádrovec obsahuje obvykle 90-95 % čistého síranu vápenatého, zatímco přírodní sádrovec z Kobeřic dosahuje čistoty cca 65 %. Pro odsiřování kouřových plynů se používá vodní suspenze vápence. Ve všech systémech absorpčního odsiřování spalin na bázi CaO/CaCO3 probíhá tvorba energosádrovce v následujících krocích: 

Absorpce SO2, přechod SO2 z plynné fáze do absorpčního roztoku



Oxidace absorbovaného SO2 na SO42-



Krystalizace CaSO4·2H2O



Odloučení krystalizovaného CaSO4·2H2O z mateřského roztoku

Chemická rovnice odsíření:

Energosádrovec je produkován z běžného odsiřovacího procesu metodou mokré vápencové vypírky ve formě vlhkého, jemnozrnného prášku s obsahem vlhkosti v rozmezí 6-15 %. Tím se podstatně odlišuje od přírodního sádrovce, který je dodávaný jako suchý, drcený materiál. Vzhledem k vysokému obsahu CaSO4·2H2O v energosádrovcích (běžně přes 95 %) jsou považovány za velmi kvalitní náhradu přírodních sádrovců. Energosádrovec je jako surovina běžně využíván hlavně při výrobě sádry, při výrobě cementu jako regulátor doby tuhnutí, aktivátor postupu tvrdnutí pórobetonu a dále při výrobě omítkových směsí apod. Nově je i zkoušeno jeho využití k přípravě anhydritových maltovin. V některých zemích EU již byl energosádrovec vyjmut z katalogu odpadů (například Německo – zdroj „FGD Gypsum Definitions and Legislation in the European Communities, In the OECD and in Germany“ - Franz Wirsching, Rolf Hüller and Rainer Olejnik, květen 2008) a prohlášen za sekundární surovinu rovnocennou přírodnímu sádrovci určenou pro výrobu sádry, sádrokartonových desek, anhydritových potěrů a cementu. Energosádrovec jako produkt odsiřování kouřových plynů mokrou vápencovou vypírkou vzniká ve značných objemech, jeho produkce je u jednotlivých energetických zdrojů ovlivněna především sirnatostí spalovaného uhlí. Poměr mezi produkovanými tuhými produkty spalování obecně označovanými jako popel (směs popílku a strusky) a energosádrovcem (EGS) jsou u jednotlivých elektráren značně rozdílné. Konkrétní objemy těchto vedlejších energetických produktů u vybraných velkých elektráren na území České republiky jsou uvedeny v následující tabulce č.39. Pro názorné srovnání je v tabulce uveden i koeficient „k“, který vyjadřuje hmotnostní poměr těchto produktů.

Tabulka 39 Přehled produkce energosádrovce ve vybraných lokalitách (rok 2009) popel [tis.tun/rok]

EGS [tis.tun/rok]

k

Dětmarovice

190

21

0,11

Chvaletice

602

208

0,35

Mělník

738

113

0,15

Počerady

1608

256

0,16

Tušimice

533

225

0,42

Elektrárna

zdroj: ČEZ, a.s. (2010)

Produkt polosuché metody odsíření spalin Princip polosuché metody odsíření spalin spočívá v záchytu oxidu siřičitého ve vodní suspenzi hydroxidu vápenatého, který je vstřikován do proudu spalin v rozprašovací sušárně. Vzhledem ke skutečnosti, že chemická reakce probíhá ve vodní fázi, nedochází při chemické reakci k oxidaci veškerého vzniklého siřičitanu vápenatého na síran. Vedlejším produktem polosuché metody

odsíření spalin je tedy směs síranu a siřičitanu vápenatého, případně i popílku, v různých poměrech dle konstrukce zařízení. Zařízení je konstruováno tak, aby se v rozprašovací sušárně teplem ze spalin odpařila veškerá vstřikovaná voda a produkt se odlučoval v suchém stavu. Z proudu spalin je produkt polosuché metody odsíření spalin odlučován obvykle ve tkaninových filtrech. V technické praxi existují dvě základní varianty rozprašovací absorpce. Původní technologie spočívala na principu, kdy do rozprašovací sušárny byly zavedeny spaliny přímo z kotle bez předchozího odloučení popílku. Vedlejším produktem byla směs popílku, síranu a siřičitanu vápenatého a nezreagovaného hydroxidu vápenatého. U modernějších zařízení dochází nejprve k odloučení popílku ze spalin a až následně jsou spaliny zavedeny do rozprašovací sušárny. Vedlejším produktem odsíření je v tomto případě směs síranu a siřičitanu vápenatého a nezreagovaného hydroxidu vápenatého. Vedlejší produkt odsíření spalin polosuchou metodou je bílý jemnozrnný prášek, který lze využívat např. v zemědělství jako hnojivo. Vzhledem ke značným vazebným vlastnostem se tento produkt přidává jako stabilizační složka k popílku. Například na Elektrárně Ledvice se mísením vedlejšího produktu polosuché metody odsíření spalin s popílkem a vodou na míchacím centru vyrábí stabilizát pro stavbu hrázek pro výstavbu koridorů v prostoru Fučík. V případě, že do rozprašovací sušárny jsou zavedeny spaliny bez předchozího odloučení popílku, je výsledný produkt odsíření využitelný pouze jako výplňový materiál do dolů. Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů energetických produktů V roce 1990 byl zaznamenán klesající trend v produkci energetických produktů, což lze částečně vysvětlit snížením používání uhlí jako paliva v energetice, v kombinaci s přechodem na využití uhlí vyšší kvality a s nižším obsahem popela a také s ohledem na zlepšení technologie spalování. Následně se však množství produkovaných energetických produktů zvýšilo o 59 milionů tun ročně a přibližně o 65 milionů tun v 10 nových členských státech EU (asi 30 milionů tun) a dalších evropských zemích (asi 35 milionů tun). Následné zvýšení naznačuje návrat k využití uhlí jako paliva. V Evropě (EU 25) bylo vyrobeno v roce 2007 více než 100 milionů tun vedlejších energetických produktů. Z celkové produkce 61 milionů tun v původních 15 zemích Evropské unie se množství energetických produktů označovaných jako popel, popílek, struska, škvára, atd. pohybuje okolo 50 milionů tun, přičemž dalších přibližně 11 milionů tun jsou vedlejší produkty získané odsiřováním kouřových spalin. V současné době se odhadovaná produkce energetických produktů na území České republiky pohybuje okolo 13,5 mil. tun, z toho tvoří přibližně 2,5 mil. tun produkty z odsíření. Budoucí vývoj produkce vedlejších energetických produktů je těžké předvídat, jelikož je ovlivněn mnoha faktory. Na jedné straně postupná instalace technologických zařízení pro ochranu ovzduší v elektrárnách (snižování emisí tuhých látek a plynných škodlivin) může mít za následek rostoucí množství produkce těchto produktů. Na druhé straně pravděpodobnější snížení podílu využívání uhlí pro výrobu energie nebo tepla a vývoj nových technologií spalování může mít za následek celkové snížení produkce.

Obrázek 30 Produkce jednotlivých energetických produktů v Evropě 1966-2006

zdroj: ACCA (2010) Vysvětlivky: FA – úletový popílek; BA – ložový popílek; BS – struska; FGD - energosádrovec

Obrázek 31 Vývoj produkce energetických produktů jednotlivých Evropských států 2004

zdroj: ECOBA (2006), CSO (2006), Eurostat (2006) a Szczygielski a Myszkowska (2003)

6.2

Proces zpracování vedlejších energetických produktů

Využití popílku Využitím popílků ve stavebnictví se řada odborných specializovaných pracovišť zabývá již několik desítek let. Převaha zájmu o hromadné využití těchto popílků se orientovala do inženýrského stavitelství, kde je možnost využívání popílků jako druhotných surovin největší. Popílky nacházejí široké upotřebení také ve výrobnách stavebních hmot. Především ve výrobě maltovin, betonu, umělého lehkého kameniva, cihlářského a keramického zboží a také při výrobě injektážních malt a litých podlahových vrstev. Velké ekonomické výhody přináší využití popílků přímo na stavbách, například při budování silnic, dálnic, letišť, železnic, přehrad a při řadě dalších zemních prací. Za perspektivní postupy aplikace elektrárenských popílků se dnes považuje výroba pórobetonu, náhrada cementu v betonových směsích a především všechny druhy zemních prací a stabilizace zemin. a. Popílek do betonu Při zpracování betonových směsí má popílek význam jako náhrada deficitních stavebních materiálů, jakými jsou cement a kamenivo. Používá se jednak jako plnivo při náhradě písku, přičemž jde především o doplnění chybějících nejjemnějších podílů kameniva, což přispívá ke zlepšení kvality betonu a má druhotný příznivý vliv na snížení spotřeby cementu. Dále se popílek využívá jako náhrada cementu. Popílek není jen inertní výplňový materiál, ale také výrazně zlepšuje kvalitu betonu. Přejímá funkci jemné frakce a svými pucolánovými vlastnostmi působí na vývoj počáteční a konečné pevnosti. Působí též na omezené tvoření trhlin, zmenšuje dotvarování, zlepšuje odolnost proti mrazu i odolnost vůči agresivním vlivům a tím také zvyšuje trvanlivost staveb. Využívání popílků při výrobě betonů v betonárkách je v ČR uplatňováno již v širokém rozsahu. Popílek je k danému účelu dodáván z několika vybraných velkých elektráren (Dětmarovice, Mělník, Chvaletice, Opatovice), případně i ze středně velkých tepláren (Otrokovice, Plzeň). Popílek jako aktivní složku do betonu prodává i Unipetrol a.s. a Sokolovská uhelná a.s. Vždy jsou dodávky opatřeny platným certifikátem, popílek je tedy zpracován jako druhotná surovina, případně výrobek, nikoliv jako odpad. Pro stanovení parametrů tohoto produktu a prokazování shody slouží evropské harmonizované normy: 

ČSN EN 450-1 Popílek do betonů – definice, specifikace a kritéria shody



ČSN EN 12620 Kamenivo do betonu

Využívání popílku k tomuto účelu je dlouhodobé, technologie jsou u výrobců betonu velmi rozvinuty. b. Popílek do cementu Všichni výrobci cementu na území ČR využívají popílek jako složku při výrobě cementu. Dle druhů vyráběného cementu se přídavek popílku výrazně liší, lze však konstatovat, že průměrný přídavek popílku do cementu je cca 5 %.

Vhodnost popílku do cementu záleží na jeho mineralogickém složení, které se liší dle druhu spalovaného druhu uhlí. Proto si cementárny provádějí vlastní zkoušky popílku a odebírají takový popílek, který jim vyhovuje pro vyráběné druhy cementu. Nejvýznamnější producenti cementu v České republice: 

Lafarge Cement, a.s (Čížkovice)



Českomoravský cement, a.s. závod Radotín,



Českomoravský cement, a.s., závod Mokrá



Českomoravský cement, a.s., Králův Dvůr



Holcim Práchovice, a.s.



Cement Hranice, a.s. (Hranice na Moravě)

Tyto cementárny vyrobily v roce 2010 celkem 3 344 tis. tun cementu. Při výrobě cementu bylo spotřebováno celkem 165 tis. tun popílku. Cementárny využívají kromě popílku jako pucolán také granulovanou vysokopecní strusku. Elektrárny společnosti ČEZ, a.s. jako největšího producenta energetických produktů v ČR dodávají popílek především společnosti Českomoravský cement, a.s. závod Radotín a závod Mokrá. Do společnosti Cement Hranice, a.s. dodávají popílek Elektrárna Dětmarovice a Tp Přerov (Český svaz výrobců cementu, 2011). c. Popílek do pórobetonu Výroba pórobetonu na bázi popílku byla v naší republice provozována s dobrými výsledky v několika závodech. Po převzetí těchto výroben velkými zahraničními firmami byla většina provozů převedena na zpracování křemičitého písku. V současné době dochází k určitému oživení a výrobě významnějšího množství pórobetonu na bázi popílku se vyrábí pouze v závodě společnosti Porfix CZ a.s. Trutnov a závodu PÓROBETON Ostrava a.s. Třebovice. Poněkud odlišná situace je ve Slovenské republice, kde v závodě PORFIX – pórobeton a.s., Zemianské Kostolany (Nováky) bylo technologické zařízení modernizováno, objemy výroby se dále zvyšují. Tento výrobce se potýká pouze s jedním závažným problémem, kterým je nedostatek kvalitního popílku pro výrobu pórobetonu a obtížné zajištění jeho dodávek (i z ČR). d. Další použití popílků Významná část zvlhčeného popílku se využívá k budování hutněných konstrukcí zemních prací, zejména při stavbách násypů a zásypů pozemních komunikací a železničních koridorů. Menší část popílku se využívá v technologiích provádění samonivelačních vrstev. K dalším technologiím patří např. výroba koncentrovaných popílkových suspenzí, které se připravují dokonalou homogenizací popílku s vodou, dávkovanou v přesném poměru, závisejících na konkrétních vlastnostech používaného popílku. Byla vyvinuta modifikovaná popílková suspenze, kde v náhradě za tradiční pojiva je využito odpadního anhydridu, odpadních síranových kalů, odprašků z vápenek, jako plnivo

jsou používány odpadní slévárenské písky, prosívky z lomů, odpadní vysokopecní či ocelárenské strusky. Veškeré popílky lze obecně dále využívat jako surovinu pro výrobu: 

Směsí stmelených hydraulickými pojivy dle ČSN EN 14227



Pórového kameniva dle ČSN EN 13055



Popílkových směsí



Základkových směsí pro vyplňování prostor po těžbě uhlí



Maltovin



Cihlářských pálených výrobků



Minerálních vláken



Asfaltových výrobků



Umělého kameniva



Slévárenských písků



Geopolymerů

Zvlhčené popílky lze ve smyslu ČSN 73 6133 a technických podmínek MDS TP 93 využívat jako sypaninu z druhotných surovin pro násypy, zásypy a stavby zemních těles pozemních komunikací. e. Popílkové stabilizáty Stabilizát je zvlhčená stavební směs s vápenným pojivem (případně jiným stabilizačním pojivem) vyráběna ve standardním centrálním mísícím zařízení. Stabilizát se vyrábí technologickou úpravou vstupních surovin, kterými jsou vedlejší (energetické) produkty spalování uhlí a odsíření spalin (popílek, struska, fluidní popel, případně energosádrovec nebo produkt polosuché metody odsíření), spočívající v dokonalém promísení s přesně dávkovaným množstvím vody. Zařízení musí být vybaveno zásobníky popílku a stabilizačního pojiva, řízeným hmotnostním dávkováním a přívodem vody. Pro získání požadovaných vlastností stabilizátu je v počáteční fázi výroby rozhodující promísení vstupních surovin s vápnem (případně jiným stabilizačním pojivem) a následné zvlhčení vodou, při kterém dochází k exotermní reakci a během několika minut k nastartování hydratačních procesů. Ve stavební směsi probíhají v alkalickém prostředí chemické pucolánové reakce obdobné procesům při tuhnutí cementů a za aktivní účasti volného CaO vzniká materiál s vazebnými schopnostmi. Po zatuhnutí se stabilizát zásadně liší svými technickými vlastnostmi od původních neupravených vstupních surovin, jeho vlastnosti jsou obdobné vlastnostem chudého betonu. Speciálně vyráběné typy stabilizátů s vyšším obsahem vápna lze charakterizovat jako materiál nepropustný (koeficient propustnosti k v rozmezí n.10-8 až n.10-9 m/s), s vysokou pevností v prostém tlaku (5 – 10 MPa), odolný proti mrazu a vodě. Stabilizáty musí splňovat požadavky na ochranu životního prostředí (maximálně přípustné hodnoty chemických prvků ve výluhu) stanovené v technických podmínkách „Návrh a provádění

staveb pozemních komunikací s využitím popílků a popelů“ TP 93, vydaných MDS 1.2.2011 a požadavky vyhlášky č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně ve znění vyhlášky č. 499/2005 Sb. a proto je možno stabilizát považovat za výrobek zdravotně nezávadný ve smyslu zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti stavebních výrobků v platném znění. Stabilizáty jako certifikované výrobky mají následující využití: 

Tělesa násypů zemních pozemních komunikací



Protipovodňové hráze



Protihlukové valy



Hráze odkališť a skládek odpadů



Podkladní vrstvy vozovek



Aktivní zóna



Přechodové oblasti mostů



Těsnící a uzavírací vrstvy skládek odpadů ve smyslu ČSN 80 8032



Výroba stmelených směsí dle ČSN EN 14227-3, 4 a 14



Zásypový materiál při rekultivaci prostor po povrchové těžbě nerostných surovin



Vyplňování důlních prostor při hlubinné těžbě uhlí



Sanace podzemních dutin (po demolici stavebních objektů, při stavbách tunelů, parovody, kanalizace, stará důlní díla)



KAPS – kamenivo zpevněné popílkovou suspenzí

Využití strusky Struska je v podstatě inertní materiál a není ji třeba stabilizovat vápnem jako popílek. Na rozdíl od stabilizátu struska netuhne, takže lze ji lze na stavbách uskladňovat na deponiích. Struska se již delší dobu využívá jako ostřivo při výrobě cihlářských pálených výrobků. Další užití strusky jsou poměrně nová a je to záležitost posledních 3 - 5 let. Struskou lze nahradit přírodní materiály při zásypech liniových staveb (vodovody, plynovody, kanalizace apod.) a lze ji použít i pro stavbu násypů dálničních těles. Například v letech 2005 – 2007 bylo použito při stavbě dálnice D11 cca 500 tis. tun strusky. Struska je využitelná jako stavební výrobek pro následující způsoby použití: 

Násypy zemních těles pozemních komunikací



Zásypy opěrných konstrukcí



Zásypy a obsypy liniových staveb inženýrských sítí (vodovody, kanalizace, plynovody)



Zásypový materiál při rekultivaci vytěžených prostor po těžbě nerostných surovin (povrchové doly, pískovny, lomy)



Terénní úpravy nebo rekultivace antropogenní činností postižených lokalit



Jako ostřivo při výrobě cihlářských pálených výrobků

Využití fluidních popílků Zhruba polovina z celkového množství vyrobeného fluidního popílku bývá využita jako materiál pro vyplňování důlních prostor. Další využití nachází ve výrobě podkladních vrstev a přechodových klínů pozemních komunikací nebo jako materiál pro stabilizaci zemin do násypů komunikací (například budování rychlostní komunikace R6 Sokolov – Cheb → využití cca 150 000 tun fluidního stabilizátu). Fluidní popílky se využívají také pro výrobu pórobetonu, lehkého betonu, umělého kameniva, suchých maltových směsí, speciálních tmelů, cihlářských pálených výrobků, minerálních vláken, asfaltových výrobků apod. Využití produktu polosuché metody odsíření (SDA Produkt) SDA produkt bývá využíván v těžebním průmyslu jako součást těžební malty pro stabilizace podzemních dutin. V průmyslu stavebních hmot může být také použit jako přísada při výrobě cihel. Asi 5 % z celkového množství se používá pro výživu rostlin. Také bylo prokázáno, že SDA produkt může být použit jako hnojivo, nebo jako součást hnojiv v zemědělství, aniž by došlo k poškození životního prostředí. SDA produkt je stále více používán jako sorbent v mokrém procesu odsiřování spalin v elektrárnách. Jiné oblasti použití produktu SDA jsou zásypy při podzemním dolování, výplně při rekultivacích a stavebnictví. Využití energosádrovce Energosádrovec jako surovina je průmyslově využíván hlavně při výrobě sádry a při výrobě cementu. Další uplatnění je při výrobě sádrokartonových a sádrovláknitých desek, samonivelačních podlahových směsí a omítek. Hlavní uplatnění energosádrovce v cementářském průmyslu je jako regulátor tuhnutí, v některých případech pak jako přídavek do surovinové směsi na vázání většího množství alkálií - to slouží k úpravě síranového modulu. Pro energosádrovec používaný při výrobě cementu nejsou žádné speciální požadavky na kvalitu, jediným požadavkem je obsah vody (vlhkost) do 12 % (max. 15 %), a to z důvodu přepravy a následné manipulace v cementárně. Požadavky na kvalitu energosádrovce pro výrobu sádry s následnou výrobou sádrokartonových desek jsou vysoké, a to jak z hlediska čistoty (obsah CaSO4 . 2 H2O minimální hodnota 95 % hm., obsah chloridů max. 0,01 % apod.), tak i z hlediska bělosti. Z těchto důvodů se musí energosádrovec v průběhu odvodnění propírat čistou vodou, aby byly veškeré nečistoty odstraněny. Požadavek na obsah vody je 8 – 10 % hm. Dosavadní praktické zkušenosti z využívání energetických produktů dlouhodobě prokazují, že stavebnictví je prakticky jediným rezortem národního hospodářství, který je schopen odebírat a efektivně zpracovat vedlejší energetické produkty ve větších objemech. Prakticky se jedná výlučně o hromadné zpracování elektrárenských a teplárenských popílků a o zpracování energosádrovce. Tento druh vedlejšího energetického produktu je již běžně využíván v cementářském průmyslu jako velmi kvalitní náhrada přírodního sádrovce. Zvláště výhodné je uplatnění energosádrovce při výrobě

sádrokartonových desek. Jejich výroba je v naší republice zajišťována výlučně specializovanými zahraničními firmami Rigips Horní Počaply a Knauf Počerady. Energosádrovec je využitelný jako surovina pro následující výroby: 

Sádra



Alfa sádra



Anhydrit



Sádrokartonové a sádrovláknité desky



Samonivelační podlahové směsi na bázi sádrovce



Anhydritové podlahové směsi



Cement



Podlahové směsi na bázi alfa sádry



Sádrové omítky a tvárnice



Pórobeton



Speciální hnojiva s obsahem síry



Substráty pro výrobu žampionů

Využití energetických produktů v Evropě Většina energetických produktů je využívána převážně ve stavebním průmyslu, na stavby dopravní infrastruktury (celkem cca 20 %), jako stavební materiál při zahlazování důlní hlubinné činnosti (cca 50 %), nebo na rekultivaci povrchových lomů a dolů (30-40 %). Popílek nachází nejčastější využití ve stavebním průmyslu jako přísada do cementu a betonu a při stavbě pozemních komunikací. V roce 2007 bylo v původních 15 zemích EU vyprodukováno asi 61 000 000 tun energetických produktů za rok. Z této celkové produkce se množství popelovin (popílky, škvára, struska) pohybuje okolo 50 mil. tun, přičemž zbylých 11 mil. tun připadá na produkty získané při odsiřování spalin. V bilanci všech zemí EU 27 je celková roční produkce odhadována na 100 milionů tun. Přesná čísla hlavně z nových členských států však stále nejsou k dispozici, zejména z důvodu nejasné legislativy vztahující se na tyto produkty. Část z nich je evidována v režimu odpadů, část v režimu stavebních výrobků, ve většině případů se tyto údaje překrývají a podstatná část energetických produktů buď není vůbec evidována, anebo je naopak evidována dvakrát – jak v evidenci odpadů, tak je i vykazována jako stavební výrobky (ECOBA, 2007)

Obrázek 32 Využití energetických produktů v Evropě v roce 2007

zdroj: ECOBA (2007)

Obrázek 33 Využití energetických produktů v Evropě 2009

zdroj: ACAA (2009)

Energetické produkty a evropská legislativa V říjnu a listopadu 2010 většina významných producentů v České republice úspěšně dokončila registraci energetických produktů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, (tzv. nařízení REACH). Účelem tohoto nařízení je především zajistit ochranu lidského zdraví a životního prostředí před nežádoucími účinky chemických látek systémem předběžné opatrnosti. Smyslem registrace podle nařízení REACH je shromáždit od průmyslového sektoru požadovaný soubor informací o chemických látkách a využit těchto informací pro bezpečné nakládání s nimi. Vlastní registrace zahrnovala provedení analýz, testování, vyhodnocování a přípravy registrační dokumentace ve spolupráci se všemi významnými evropskými producenty. Popílky a další energetické produkty uváděné na trh jsou v současné době považovány za chemické látky a je nezbytné s nimi takto nakládat. Potvrzením toho faktu je již vlastní registrace podle nařízení REACH, na které spolupracovali všichni významní producenti v zemích EU a která nikde není zpochybňována. Evropští producenti provedli registraci následujících látek (energetických produktů): 

Ashes (residues), coal – popílek, struska, škvára z klasického spalování



FBC Ash – Fluidized Bed Combustion Ash – fluidní popílky



Ashes (residues), plant – popílky ze spalování biomasy



Calcium sulphate – síran vápenatý, produkt mokré metody odsíření



SDA Product – produkt polosuché metody odsíření

Součástí registrace je také Zpráva o chemické bezpečnosti a tzv. scénáře expozice posuzující identifikovaná použití dané látky. Sada testů, na jejichž základě je registrace udělována Evropskou Agenturou pro Chemické látky (ECHA) v Helsinkách, je nejobsáhlejším a nejpodrobnějším systémem zkoušení vůbec, zahrnuje zejména popis všech fyzikálních a fyzikálně-chemických vlastností a toxikologické i ekotoxikologické vyhodnocení. V rámci tohoto testování a vyhodnocování nebyly stanovovány žádné limitní hodnoty koncentrací pro jednotlivé druhy energetických produktů, ani pro jejich použití, ale byla plně zohledněna biologická dostupnost příslušné látky a tudíž byla zcela objektivně hodnocena rizikovost na základě jejího skutečného působení, zjištěného testováním. Nejdůležitější částí registrační dokumentace je Zpráva o chemické bezpečnosti, která vedle jiného zahrnuje podrobné rizikové analýzy pro lidské zdraví i životní prostředí. V tomto dokumentu je podrobně popsáno více než 30 fyzikálně chemických, toxikologických a ekotoxikologických testů, jenž byly pro energetické produkty provedeny. Vyhodnocení zahrnuje rovněž každé použití dané látky. Ze studií a testování uskutečněných také na živých organismech a obratlovcích podle metodik OECD a na základě jejich následného vyhodnocení, nevyplývá pro tyto zaregistrované energetické produkty žádná povinnost klasifikace, označování či omezení pro použití identifikovaná v registrační dokumentaci. V rámci provedeného testování a vyhodnocení podle nařízení REACH nebyl prokázán žádný negativní vliv energetických produktů ani lidské zdraví ani na životní prostředí.

Pokud nejsou energetické produkty uváděny na trh (využity ve formě certifikovaného výrobku), musí být s takovým produktem nakládáno v režimu odpadů. V tomto případě se aplikují ustanovení podle zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech.

Prognóza vývoje trhu energetických produktů Energetické produkty jsou již dlouhodobě využívány jako druhotná surovina a slouží jako náhrada přírodních materiálů. Energetické produkty byly takto využívány již po mnoho let i před nabytím účinnosti zákona o odpadech č. 125/1997 Sb. a jeho prováděcích vyhlášek, na základě kterých se staly odpadem. Popílek se uplatňuje jako náhrada části slínku při výrobě cementu, což současně i velkou měrou přispívá ke snížení emisí oxidu uhličitého, které vznikají při výrobě slínku. Dle evropské normy ČSN EN 197-1 Cement se popílek využívá jako jedna z hlavních složek cementu. V portlandském popílkovém cementu může být až 35 % slínku nahrazeno popílkem. Popílek se dále využívá i pro zlepšení vlastností betonu (např. výroba speciálních a samozhutnitelných betonů). Energetickými produkty lze nahradit i velké objemy zemin při stavbách násypů liniových staveb, a proto není nutno otevírat v okolí stavby nové zemníky, což významně přispívá k ochraně přírody a krajiny. Vývoj trhu energetických produktů bude do značné míry záviset na legislativním prostředí. Hlavním předpokladem je fakt, aby přestaly být energetické produkty vnímány jako odpad, ale aby byly vnímány jako zavedená chemická látka a druhotná surovina. Tím by byla odstraněna hlavní bariéra bránící rozvoji trhu. V poslední době se energetické produkty stávají stále více ceněnou náhradou za primární přírodní zdroje (především ve stavebním průmyslu). Významnou příležitostí pro rozvoj trhu je využití výsledků registrace podle nařízení REACH. V rámci této registrace bylo prokázáno, že ty energetické produkty, které splňují parametry definované v tzv. Substance Identity Profile (List identifikace látky), nepředstavují žádné nebezpečí pro lidské zdraví ani pro životní prostředí pro všechna použití a za podmínek bezpečného použití definovaných v předložené registrační dokumentaci. Za těchto podmínek lze očekávat rozvoj v oblasti využívání energetických produktů zejména ve stavebním průmyslu. Ale nezbytným předpokladem je alespoň částečná eliminace identifikovaných bariér, zejména nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou (zimní vs. letní období) – tj. řešení dostatečných kapacit případného dočasného skladování v zásobních silech a využívání v oblastech s vyšší přidanou hodnotou (speciální aplikace – geopolymery, sklokeramika, atd.) včetně podpory výzkumu technologií potenciálního využití stopových prvků, případně minerálů - navázat na předchozí práce - Ústav nerostných surovin Kutná hora, rok 1985. Identifikace způsobů nakládání s nevyužitými materiály V současné době je v České republice v režimu odpadů evidováno cca 1,2 mil. tun energetických produktů (ČSÚ, 2009). Část těchto odpadů je však následně využívána v zařízení na využívání odpadů (§14 zákona o odpadech), kde je odpad technologicky zpracován a následně využit ve formě certifikovaného výrobku, zejména ve stavebním průmyslu nebo slouží pro vyplňování prostor po těžbě nerostných surovin. Evidence o využití odpadů sice existuje (např. ČSÚ, ISOH), ale podle našich zkušeností může docházet například k duplikaci již jednou vykázaného množství, a tudíž je velmi

obtížné kvalifikovaně odhadnout, jaký podíl je skutečně uložen na skládky ve formě nevyužitého odpadu a jaký podíl odpadu je dále zpracován a následně využit ve formě výrobku. Podle našeho odhadu se však většina takto vykazovaných odpadů zpracovává na výrobky a na skládky se ukládá minimální množství. Ukládání popílku na jednodruhových skládkách na další využití například do betonu a cementu není možné, protože při uložení na skládce by materiál ztratil svou užitnou hodnotu a nebyl by pro tyto účely dále využitelný, což by mělo za následek ekonomické ztráty. Do betonu a cementu lze využívat pouze aktivní popílky shromažďované v suchém stavu v expedičních silech. Prioritou by mělo být materiálové využití zejména v oblasti tzv. vázaných aplikací (beton, cement, pórobeton, cihlářské výrobky, alternativní pojiva) a při výstavbě pozemních komunikací. Pokud parametry energetických produktů neumožňují takové využití, a v případě nižší poptávky, lze je využít (pokud splňují podmínky dané zákonem č. 22/1997 Sb.) jako výplňový materiál prostor po těžbě uhlí zejména v Severních Čechách, kde je značný materiálový deficit. Tuto povinnost by bylo nutné podpořit legislativními opatřeními.

6.3

Obchodování s vedlejšími energetickými produkty

Vývoj cen V současné době se ceny energetických produktů v České republice pohybují řádově v desítkách korun za jednu tunu, což činí z tohoto materiálu z ekonomického hlediska velmi atraktivní komoditu. V posledních deseti letech nastal obrat ve vývoji cen, kdy původně producenti energetických produktů platili odběratelům za odběr zejména v důsledku skutečnosti, že se na tyto produkty pohlíželo jako na odpad, který nebyl uložen na skládku, ale byl využit jiným způsobem, ale stále v režimu odpadu. Následně však především s rozvojem technologií pro aplikaci těchto produktů zejména ve stavebním průmyslu a možnosti jejich využití jako náhrady za primární zdroje nerostných surovin znamenaly zvýšení poptávky, což vedlo k obratu ve vývoji cen. S dalším rozvojem nových technologií obzvláště v případě využívání v oblasti budování pozemních komunikací lze očekávat další zvýšení cen, protože množství energetických produktů uplatněných při budování dopravní infrastruktury by znamenalo několikanásobné zvýšení poptávky. Naproti této skutečnosti bude však působit fakt, že na pokrytí této zvýšené poptávky je stále více než dostatečná kapacita na straně nabídky (produkce), tudíž nelze předpokládat prudký nárůst ve vývoji cen. Také producenti jsou stále více ekonomicky motivováni poptávkou ze strany odběratelů, aby se snažili v co největší míře zvýšit kvalitu svých produktů uváděných na trh stavebních výrobků a aby investovali například do technologií separace jednotlivých zrnitostních frakcí popílku tak, aby došlo k oddělení nejvíce ceněného nejjemnějšího podílu popílku, využitelného např. pro výrobu samozhutnitelných betonů.

Trh a ekonomické faktory Postupem času se stal především z nejjemnější frakce popílku velmi cenný materiál při výrobě betonu, cementu a jiných stavebních výrobků. Obecně platí, čím jemnější materiál, tím vyšší cena. Z tohoto důvodu jsou také producenti stále více motivováni požadavky odběratelů, aby uvažovali o případném domílání popílků s cílem zvýšit podíl nejjemnější a nejvíce žádané frakce. Výraznou nevýhodou je tedy cena dopravy, která je v mnoha případech limitujícím faktorem, jenž brání většímu využívání energetických produktů a do značné míry eliminuje cenovou výhodnost vůči primárním zdrojům (slínek, kamenivo, sádrovec, atd.). a. Legislativní faktory Významným faktorem značně komplikujícím využití energetických produktů v České republice je nejednoznačná a často si odporující legislativa (odpad versus druhotná surovina, odlišné postupy hodnocení vlivu na lidské zdraví a životní prostředí vyplývající buď z legislativy vztahující se na odpady, nebo z legislativy vztahující se na výrobky, případně chemické látky, atd.). Následně je uveden přehled hlavních legislativních předpisů ovlivňujících situaci v České republice. 

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, (nařízení REACH)



Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 305/2011,kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh (nařízení CPR)



Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech



Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/ES/2008 o odpadech



Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)



Zákon č. 356/2003 Sb. o chemických látkách a přípravcích a o změně některých zákonů



Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí



Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.



Nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky ve znění nařízení vlády č. 312/2005 Sb.



Vyhláška č. 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů

b. Faktory společenské a ochrana životního prostředí U mnoha uplatnění se energetické produkty používají jako náhrada za materiály vyskytující se v přírodě, a proto přispívají ke zlepšení životního prostředí tím, že omezují potřebu dobývání a těžby primárních zdrojů nerostných surovin. Využití energetických produktů je tedy vynikajícím příkladem trvalé udržitelnosti, šetří přírodní zdroje a materiály a v mnoha případech snižuje energetické nároky a emise škodlivin do atmosféry (např. CO2), které vznikají v důsledku získávání nebo výroby nahrazovaného produktu. Četné studie (zejména rozsáhlé testování podle nařízení (ES) č. 1907/2006 – nařízení REACH) prokázaly, že při dodržování podmínek stanoveného použití nemají energetické produkty žádný negativní dopad na životní prostředí ani na lidské zdraví. Rovněž pro efektivní využití v řadě uplatnění musejí splňovat příslušné vnitrostátní a evropské normy a nařízení aplikované pro stavební výrobky nebo technické požadavky uživatelů. Příslušné normy nejenže stanovují kritéria kvality pro použití, ale jejich existence je sama o sobě uznáním toho, že dané materiály mají hodnotu. Velmi významným faktorem souvisejícím s ochranou životního prostředí je skutečnost, že zvýšené využívání energetických produktů (zejména popílků z technologie klasického spalování, ale i z fluidního spalování) výrazně přispívá ke snížení emisí oxidu uhličitého. Jednak náhradou za slínek používaný k výrobě cementu (náhradou jedné tuny slínku popílkem se sníží emise oxidu uhličitého cca o jednu tunu), jednak tím, že na úložištích fluidního popílku dochází k absorpci oxidu uhličitého na povrchu uloženého materiálu. Prioritou by vždy mělo být materiálové využití veškerých vyprodukovaných energetických produktů, především v oblasti tzv. vázaných aplikací (beton, cement, pórobeton, cihlářské výrobky, alternativní pojiva) a při výstavbě pozemních komunikací. Identifikace bariér vyššího využívání energetických produktů a návrh na jejich odstranění Mezi hlavní bariéry vyššího využívání energetických produktů patří skutečnost, že jsou stále vnímány více jako odpad než jako stavební výrobky, případně jako chemické látky. Velmi významným činitelem značně limitujícím využití energetických produktů v České republice je často si odporující legislativa (právně nejednoznačný stav - odpad versus druhotná surovina, různé metody hodnocení vlivu na lidské zdraví a životní prostředí vyplývající buď z legislativy vztahující se na odpady nebo z legislativy vztahující se na výrobky, případně chemické látky, atd.).

Řešením této situace by bylo legislativně jasné a jednoznačné ustanovení, že energetické produkty registrované podle nařízení REACH a uváděné na trh jsou právně definovány jako chemické látky. Pouze ta část energetických produktů, pro kterou producent nemá využití, nebo s ní chce sám nakládat v režimu odpadů, by byla po právní stránce považována za odpad. I tento odpad by však bylo případně možné dále využít v zařízení na využití odpadu, tak aby byl tento postup v souladu s ustanovením zákona č. 185 /2001 Sb., o odpadech. Další z bariér bránící využívání energetických produktů jsou náklady na dopravu. Výhodou energetických produktů v porovnání s primárními přírodními zdroji je jejich nízká cena, avšak tato ekonomická výhoda je do značné míry eliminována v důsledku skutečnosti, že limitujícím faktorem využití ve stavebním průmyslu jsou náklady na dopravu, zejména při velkých objemech přepravovaných materiálů. Jedním z řešení tohoto stavu by bylo podporovat využívání produktů zejména při stavbě pozemních komunikací v blízkosti zdrojů (elektráren, tepláren). Vhodné by bylo tuto povinnost stanovit legislativním předpisem, aby bylo již při projektování těchto staveb takové využívání podpořeno i ekonomickými nástroji (například daňovým zvýhodněním těchto materiálů, pokud budou využity jako náhrada primárních přírodních zdrojů, využitím fondů EU – označením staveb jako ekologicky šetrné stavby?). Stejným způsobem podporovat výrobce označováním svého výrobku jako „ekologicky šetrný výrobek“ – například „zelený beton, cement, pórobeton“, atd. Dalším významným omezením je skutečnost, že existuje velká nerovnováha mezi produkcí v zimním a letním období. V případě poptávky je největší zájem o stavební výrobky v letním období, kdy je produkce nejnižší. Doporučujeme motivovat producenty a odběratele k vybudování dostatečných kapacit na dočasné skladování alespoň nejkvalitnějších produktů – podpora investiční výstavby ke zvýšení kapacity sil pro skladování suchého popílku v zimním období. V oblasti státní politiky by měla být mezi priority zařazena podpora výzkumu využívání energetických produktů v oblastech s vyšší přidanou hodnotou (geopolymery, sklokeramika, cenosfery - izolační materiály, atd.), případně navázat na předchozí studie možnosti využití stopových prvků nebo minerálů – podporou výzkumu nových technologií pro získávání těchto surovin. Hlavním cílem a strategií v oblasti energetických produktů je zvýšení míry jejich využívání především v oblasti stavebního průmyslu (budování dopravní infrastruktury – podpora při zadávání státních zakázek, využití v betonu, cementu, atd.). Prioritou je jejich náhrada za primární přírodní nerostné suroviny (zeminy, štěrkopísek, kámen, vápenec, slinek) a jejich využívání s ohledem na ochranu životního prostředí (snížení emisí skleníkových plynů) a využití ekonomických přínosů (v konečném důsledku zlevnění nákladů ve stavebním průmyslu). Zahraniční obchod Vzhledem ke skutečnosti, že jedním z hlavních omezení bránícím rozvoji využívání energetických produktů jsou náklady na dopravu je sektor zahraničního obchodu prakticky omezen pouze na nejkvalitnější popílky vyráběné podle evropských norem. V těchto případech je často využívána železniční doprava (vagóny RAI) do okolních zemí, především Rakousko a Německo. V současné době

představuje export cca desítky tisíc tun ročně (maximálně 100 000 tun za rok). Jedná se téměř výhradně o popílky produkované v systému řízení výroby podle evropských harmonizovaných norem – popílek do betonu, v některých případech popílek do cementu nebo popílek jako kamenivo – příměs do betonu.

6.4

Strategické cíle pro oblast vedlejších energetických produktů

Krátkodobé cíle 

prioritně zajistit legislativní změnu definice energetických produktů primárně jako chemické látky ve smyslu nařízení REACH, definovat kritéria bezpečného použití



identifikovat oblasti s potenciálem většího využívání energetických produktů



identifikovat oblasti využití s vyšší přidanou hodnotou



zahájit legislativní proces podpory uplatnění energetických produktů jako významné suroviny při náhradě přírodních zdrojů („zelený beton, zelený cement“)



stanovit ekonomické nástroje podpory uplatnění energetických produktů jako významné suroviny při náhradě přírodních zdrojů

Střednědobé cíle 

Zvýšit využití energetických produktů v tzv. pevně vázaných aplikacích (beton, cement, atd.) a při budování dopravní infrastruktury až na cca dvojnásobné množství v porovnání se současným stavem



Spolupracovat s orgány státní správy při tvorbě legislativy podporující využívání energetických produktů (inspirace např. v Německu legislativní povinnost využít energetické produkty při stavbě komunikací v okolí jejich zdrojů)



Podpora budování sil pro skladování energetických produktů v zimním období



Zkvalitnění datové základny



Podpora producentů na zavedení opatření a technologií na zvýšení kvality produkovaných energetických produktů



Legislativní podpora zpětného odvozu energetických produktů do dolů (tam uhlí – zpět energetické produkty), kde budou využity jako výplňový materiál vyuhlených prostor



Zvýšit povědomí projektových a stavebních společností o ekonomickém a ekologickém přínosu při využití energetických produktů



Zavedení ekonomické motivace pro zvýšení jejich využívání



Zajistit využívání energetických produktů při zadávání státních zakázek v oblasti stavebního průmyslu (především dopravní infrastruktura)



Praktické využití schopnosti fluidních popílků vázat oxid uhličitý – snížení emisí skleníkových plynů

Dlouhodobé cíle 

Zajistit bezpečné využívání všech energetických produktů v ČR z větší části v režimu výrobků, nevyužitelné energetické produkty - nakládání v režimu odpadů



Dokončení legislativního procesu a zavedení ekonomických nástrojů pro podporu využití energetických produktů zejména ve stavebním průmyslu a při budování dopravní infrastruktury



Zvýšit využití energetických produktů v tzv. pevně vázaných aplikacích (beton, cement, atd.) a při budování dopravní infrastruktury až na cca trojnásobné množství v porovnání se současným stavem



Vytvořit efektivní síť odběratelů zahrnující ve větším zastoupení společnosti stavebního průmyslu (náhrada přírodních zdrojů: beton, cement, komunikace, zahlazování následků důlní činnosti,….)

Obrázek 34 Oblasti využití energetických produktů v ČR (2010) 70

* údaj je odhadnut, odečteno množství energetických produktů využitých v zařízení na využití odpadů zdroj: jako Obr.5 60 50

%

40 30 20 10 0 povrchové a hlubinné doly

asanace a beton, cement, rekutlivace pórobeton, cihlářské postižených území výrobky, pojiva

odpad*

sádrokartonové desky, sádra

deponie pro budoucí využití energosádrovce

komunikace

Oblast využití

zdroj: Asociace pro využití energetických produktů (ASVEP) a Teplárenské sdružení České republiky (2010)

Obrázek 35 Produkce energetických produktů v České republice (2010) Produkce energetických produktů v ČR (2010)

popílek+struska energosádrovec SDA produkt fluidní popílek

zdroj: Asociace pro využití energetických produktů (ASVEP) a Teplárenské sdružení České republiky (2010) Pozn. obě sdružení reprezentují producenty cca 97 % produkce energetických produktů v ČR 2010

Celkovou produkci energetických produktů v České republice (na základě poskytnutých informací od sdružení producentů ASVEP a Teplárenského sdružení ČR) lze toto množství odhadnout na cca 13,5 miliónů tun ročně. Mezi nejvýznamnější české producenty lze zařadit následující společnosti: Skupina ČEZ, Dalkia Česká republika, a.s., Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., Elektrárny Opatovice, a.s., UNIPETROL RPA, a.s., ArcelorMittal Ostrava a.s., Pražská teplárenská, a.s., Energotrans, a.s., United Energy, a.s., Plzeňská teplárenská, a.s., ENERGETIKA TŘINEC, a.s., Teplárna Strakonice, a.s., ŠKO ENERGO, s.r.o., Teplárna Otrokovice a.s., Alpiq Generation (CZ) s.r.o., Biocel Paskov, a.s., Mondi Štětí, a.s., Synthesia, a.s., Lias Vintířov, lehký stavební materiál k.s., Teplárna Tábor, a.s., ŽĎAS, a.s., Teplárna Písek, a.s., ACTHERM, spol. s r.o., ENERGIE Holding, a.s., Spolana a.s.

6.5 Legislativní

Nástroje regulace

Schéma na předchozí stránce uvádí základní tok energetických produktů, který je ještě nutné jednoznačně definovat a sjednotit v legislativních předpisech České republiky. Schéma zobrazuje stav, kdy všechny energetické produkty registrované v souladu s nařízením REACH jsou v právním smyslu pojímány jako chemické látky. Tyto energetické produkty mohou být uváděny na trh jako certifikované stavební výrobky. Avšak část produktů, které registrovány nebyly například v důsledku rozhodnutí producenta, případně nesplňují parametry definované v registrační dokumentaci, je v právním výkladu odpadem a je s nimi nakládáno v režimu legislativy pro odpady. I tato část produktů však může být následně využita v zařízení na využití odpadů za přesně definovaných podmínek. Jedním z navrhovaných opatření podporujícím správné využívání energetických produktů je definovat legislativním opatřením povinnost využívání energetických produktů při budování dopravní infrastruktury (např. pozemní komunikace), případně jiných státem financovaných stavbách (např. stavba nových energetických zařízení), v okolí jejich zdrojů (inspirace např. v Německu, Belgii a Francii). Navrhujeme také přijmout některou z forem ekonomické motivace (například daňové zvýhodnění v případě náhrady primárních přírodních nerostných surovin). Prioritou by vždy mělo být materiálové využití všech energetických produktů (prioritně do betonu, cementu, cihlářských výrobků, alternativních pojiv podle evropských norem, do komunikací podle TP 93 a ČSN 73 6133). Pokud kvalita příslušných energetických produktů nesplňuje evropské normy, případně je nelze uplatnit na tomto trhu, lze je vždy využít jako materiál pro vyplňování prostor po těžbě uhlí zejména v Severních Čechách, kde je značný materiálový deficit. Legislativně by také bylo nutné umožnit využití energetických produktů pro asanaci a rekultivaci postižených území na konkrétní lokalitě a na základě hydrogeologického posudku, který posoudí vhodnost použitého materiálu a zohlední stav postižené lokality, samozřejmě vždy ve spolupráci s místními samosprávnými orgány (podmíněno souhlasným stanoviskem příslušného Krajského úřadu, České Inspekce životního prostředí). Ekonomické Při legislativní podpoře nařízení využívání definovaného minimálního podílu energetických produktů při stavbě pozemních komunikací v blízkosti zdrojů elektráren a tepláren, by bylo vhodné tuto povinnost následně podpořit i ekonomickými nástroji. Například daňovým zvýhodněním těchto materiálů z důvodu náhrady primárních přírodních zdrojů. Nesplnění povinnosti využití minimálního definovaného podílu energetických produktů v okolí energetických zdrojů by mohlo být řešeno udělením peněžité sankce. Volba producenta využít materiál v režimu certifikovaného výrobku vede ke snížení zatížení skládek v České republice a tím i nákladů na jejich stavbu, provozování a následnou rekultivaci včetně nákladného monitoringu a eliminace potenciálních rizik. Z ekonomického hlediska by měla být tato volba upřednostňována například finančním zvýhodněním.

191

Správní Pokud se producent rozhodne uvádět látku na trh a tím plnit povinnosti vyplývající z nařízení REACH, musí být tato činnost důsledně kontrolována orgány státní správy. V tomto případě celní správou a Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) jež má stanovenou kompetenci kontrolního orgánu v ČR zákonem o chemických látkách č. 356/2003 Sb., § 33 – Inspekce – odstavec a) i b). Pokud se nakládá s energetickými produkty v režimu odpadů, kontrolní činnost má Česká inspekce životního prostředí.

6.6

SWOT analýza

Pro účely vytvoření a interpretace SWOT analýzy proběhlo společné jednání zástupců ASVEP a Teplárenského sdružení České Republiky, kde bylo vybráno 6 silných stránek, 6 slabých stránek, 4 příležitosti a 3 hrozby. Vybrané výroky byly sestaveny do matice vnitřní svět (silné a slabé stránky) versus vnější svět (příležitosti a hrozby), která byla následně bodově hodnocena ve všech vzniklých kombinací ze SWOT analýzy. Za prioritní silné stránky lze považovat: -

náhrada primárních přírodních zdrojů nerostných surovin

-

správné použití je bez negativního vlivu na životní prostředí

-

velké objemy produkce, levné produkty 192

Za prioritní slabé stránky lze považovat: -

složitá, nejednoznačná nebo chybějící legislativa

-

nedostatečné povědomí o vlastnostech druhotných surovin

-

náklady na dopravu

Dle výsledků hodnocení velmi silně platí následující kombinace výroků: -

náhrada přírodních zdrojů výrazně pomáhá zvýšit míru využití ve stavebním průmyslu

-

složitá, nejednoznačná nebo zcela chybějící legislativa výrazně ovlivňuje nárůst nákladů při plnění požadavků evropské a české legislativy

-

stanovení podmínek pro bezpečné využití pomáhá zvýšit pravděpodobnost vyloučení negativního vlivu na životní prostředí

-

nedostatečné povědomí o vlastnostech energetických produktů výrazně zhoršuje poptávku a využívání u odběratelů / zpracovatelů

-

vysoké náklady na dopravu v poměru k ceně energetických produktů zhoršují zvýšení míry využití ve stavebním průmyslu

V ČR existují dobré podmínky pro -

Zvýšení míry využívání energetických produktů ve stavebním průmyslu, (především při stavbě komunikací, při výrobě betonu, cementu a při zahlazování následků důlní činnosti) atd. v ČR na úroveň vyspělých států

-

Sjednocení legislativy týkající se energetických produktů (odpad – výrobek – chemická látka), definice a kritéria

V ČR existuje reálné nebezpečí -

Přijetí nejednoznačné nebo vzájemně si odporující národní legislativy, která není v souladu s legislativou evropskou

-

Nastavení parametrů a podmínek, které by vedly ke snížení možnosti využívání energetických produktů, a v konečném důsledku k většímu zatížení životního prostředí (ukládání pouze na skládky)

-

Nárůstu nákladů při plnění požadavků včetně ekonomických, vyplývajících z české a evropské legislativy při dodržování stále přísnějších parametrů

6.7

Datová základna

Z rozeslaných dotazníků se podařilo získat zpět zejména dotazníky od členů Asociace pro využití energetických produktů (ASVEP) a od členů Teplárenského sdružení ČR (TS ČR). Producenti sdružení v této asociaci a sdružení jsou z hlediska produkce nejvýznamnějšími producenty v České republice a proto data poskytnutá z těchto zdrojů mají největší vypovídací hodnotu. Celková roční produkce 193

členů ASVEP a TS ČR tvoří odhadem cca 97 % celkové roční produkce všech energetických produktů na území České republiky. Z tohoto důvodu byla spolupráce s ASVEP a TS ČR naprosto klíčovou skutečností, která byla nezbytnou podmínkou vypracování tohoto dokumentu. Dalšími zdroji dat pro situaci mapující využívání energetických produktů v Evropě byly podklady získané od sdružení západoevropských producentů energetických produktů ECOBA a také od americké Asociace pro využití energetických produktů (ACAA). S výhodou byly rovněž využity informace a zkušenosti získané při procesu registrace podle nařízení REACH, zejména při popisu problematiky spojené s hodnocením vlivu energetických produktů na lidské zdraví a na životní prostředí. Přesná čísla však stále nejsou k dispozici, zejména z důvodu nejasné legislativy vztahující se na tyto produkty. Část je evidována v režimu odpadů, část v režimu stavebních výrobků, případně chemických látek. V drtivé většině případů se tyto údaje překrývají a podstatná část energetických produktů je evidována dvakrát – jak v evidenci odpadů, tak je i vykazována jako stavební výrobky nebo chemické látky. V některých případech producent vykazuje odpad, nicméně po zpracování v zařízení na využití odpadu u jiného subjektu jsou následně tyto energetické produkty vykázány jako stavební výrobek.

6.8

Shrnutí

Energetické produkty lze definovat jako tuhé materiály, které vznikají v důsledku spalování pevných paliv a při procesu odsiřování spalin převážně při výrobě elektrické energie a tepla. Jejich produkce je nevyhnutelná, protože vznikají v důsledku plnění požadavků stanovených pro vypuštění emisí do ovzduší (tedy v důsledku plnění opatření na ochranu ovzduší – životního prostředí). Mimo významného ekonomického přínosu jako alternativy jiných materiálů mohou představovat při správném využití i nepřehlédnutelný přínos pro ochranu životního prostředí (především náhrada primárních přírodních zdrojů, snížení emisí skleníkových plynů, atd.). V Evropě (v zemích EU 25) bylo vyrobeno v roce 2007 více než 100 milionů tun vedlejších energetických produktů. V České republice je současná produkce odhadována na 13,5 miliónů tun ročně. Následný vývoj produkce vedlejších energetických produktů je těžké předvídat, protože je ovlivněn mnoha faktory. Na jedné straně zdokonalování technologií na ochranu ovzduší v elektrárnách (snižování emisí tuhých látek a plynných škodlivin) může mít za následek rostoucí množství produkce těchto produktů. Na druhé straně pravděpodobnější snížení podílu využívání uhlí pro výrobu energie nebo tepla a ve stále větší míře využívání alternativních zdrojů může mít za následek celkové snížení produkce. Nejvýznamnějším faktorem značně limitujícím využití energetických produktů v České republice je často si odporující legislativa (právně nejednoznačný stav - odpad versus výrobek, různé metody hodnocení vlivu na lidské zdraví a životní prostředí vyplývající buď z legislativy vztahující se na odpady, nebo z legislativy vztahující se na výrobky, případně chemické látky, atd.). V rámci provedeného testování a vyhodnocení podle nařízení REACH nebyl prokázán žádný negativní vliv energetických produktů při jejich správném použití ani na lidské zdraví ani na životní 194

prostředí. Energetické produkty mohou být uplatněny v různých sektorech průmyslu. Největší podíl energetických produktů musí být využíván pro vyplňování prostor po důlní činnosti. Hlavním cílem a strategií v oblasti energetických produktů je zvýšení míry jejich využívání především v oblasti stavebního průmyslu (budování dopravní infrastruktury, využití v betonu, cementu, atd.). Prioritou je jejich náhrada za primární přírodní nerostné suroviny (kámen, vápenec, slinek), jejich využití s ohledem na ochranu životního prostředí (snižování emisí skleníkových plynů) a využití ekonomických přínosů (v konečném důsledku zlevnění nákladů ve stavebním průmyslu). V oblasti státní politiky by měla být mezi priority zařazena podpora výzkumu využívání energetických produktů v oblastech s vyšší přidanou hodnotou (geopolymery, sklokeramika, cenosfery - izolační materiály, atd.) a podpora výzkumu technologií na získávání stopových prvků a minerálů.

195

196

7 7.1

Stavební hmoty

Původ stavebních hmot a jejich složení

Stavební a demoliční odpady vznikají v souvislosti se stavebními pracemi. Nejčastěji se jedná o odpad vzniklý při demoliční činnosti pozemních a dopravních staveb. Stavební a demoliční odpad vzniká také při realizaci nových staveb, zde se však jedná zejména o výkopovou zeminu a kamenivo. Stavební a demoliční odpady představují hmotnostně cca čtvrtinu až třetinu produkce všech odpadů, a to jak v ČR, tak i v ostatních zemích EU. V řadě zemí EU však mají dle dostupných statistických údajů dokonce výrazně vyšší podíl – v Rakousku, Německu a Holandsku je to více než 50 % (Eurostat, 2010). Jak je zřejmé, jedná se v řadě zemí v oblasti odpadů o hlavní materiálový tok. S cílem minimalizovat objemy ukládaných odpadů je rozvoj recyklace stavebních a demoličních odpadů velmi žádoucí a má také značný význam na indikátory sledující množství ukládaných odpadů. Recykláty vyrobené ze stavebních a demoličních odpadů také šetří významně nerostné surovinové zdroje – a to jak kamenivo, tak také ropu (asfalty). Produkce recyklovaného kameniva ze stavebních a demoličních odpadů se pohybuje v jednotlivých zemích EU kolem 5 až 15 % produkce přírodního stavebního kameniva. Dle katalogu odpadů (Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů ....) jsou stavební a demoliční odpady zařazeny do skupiny odpadů 17. Jejich přehled je v tab. 40.

Tabulka 40 Stavební a demoliční odpady dle Katalogu odpadů č. 381/2001 Sb. Skupina 17 17 01

Název odpadu STAVEBNÍ A DEMOLIČNÍ ODPADY (VČETNĚ VYTĚŽENÉ ZEMINY Z KONTAMINOVANÝCH MÍST) Beton, cihly, tašky a keramika

17 01 01 17 01 02

Beton Cihly

17 01 03

Tašky a keramické výrobky

17 01 06*

17 02

Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků obsahující nebezpečné látky Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků neuvedené pod číslem 17 01 06 Dřevo, sklo a plasty

17 02 01 17 02 02 17 02 03

Dřevo Sklo Plasty

17 02 04* 17 03 17 03 01*

Sklo, plasty a dřevo obsahující nebezpečné látky nebo nebezpečnými látkami znečištěné Asfaltové směsi, dehet a výrobky z dehtu Asfaltové směsi obsahující dehet

17 03 02

Asfaltové směsi neuvedené pod číslem 17 03 01

17 01 07

197

17 03 03* 17 04 17 04 01

Uhelný dehet a výrobky z dehtu Kovy (včetně jejich slitin) Měď, bronz, mosaz

17 04 02 17 04 03 17 04 04

Hliník Olovo Zinek

17 04 05 17 04 06 17 04 07

Železo a ocel Cín Směsné kovy

17 04 09* 17 04 10* 17 04 11

Kovový odpad znečištěný nebezpečnými látkami Kabely obsahující ropné látky, uhelný dehet a jiné nebezpečné látky Kabely neuvedené pod 17 04 10

17 05 17 05 03* 17 05 04 17 05 05* 17 05 06 17 05 07* 17 05 08 17 06 17 06 01* 17 06 03* 17 06 04 17 06 05* 17 08 17 08 01* 17 08 02 17 09 17 09 01* 17 09 02*

Zemina (včetně vytěžené zeminy z kontaminovaných míst), kamení a vytěžená hlušina Zemina a kamení obsahující nebezpečné látky Zemina a kamení neuvedené pod číslem 17 05 03 Vytěžená hlušina obsahující nebezpečné látky Vytěžená hlušina neuvedená pod číslem 17 05 05 Štěrk ze železničního svršku obsahující nebezpečné látky Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem 17 05 07 Izolační materiály a stavební materiály s obsahem azbestu Izolační materiál s obsahem azbestu Jiné izolační materiály, které jsou nebo obsahují nebezpečné látky Izolační materiály neuvedené pod čísly 17 06 01 a 17 06 03 Stavební materiály obsahující azbest Stavební materiál na bázi sádry Stavební materiály na bázi sádry znečištěné nebezpečnými látkami Stavební materiály na bázi sádry neuvedené pod číslem 17 08 01 Jiné stavební a demoliční odpady Stavební a demoliční odpady obsahující rtuť Stavební a demoliční odpady obsahující PCB (např. těsnící materiály obsahující PCB, podlahoviny na bázi pryskyřic obsahující PCB, utěsněné zasklené dílce obsahující PCB, kondenzátory obsahující PCB) 17 09 03* Jiné stavební a demoliční odpady (včetně směsných stavebních a demoličních odpadů) obsahující nebezpečné látky 17 09 04 Směsné stavební a demoliční odpady neuvedené pod čísly 17 09 01, 17 09 02 a 17 09 03 zdroj: Vyhláška č. 381/2001 Sb. Ministerstva životního prostředí, kterou se stanoví katalog odpadů ....) Vysvětlivky: Položky označené * jsou zařazeny mezi nebezpečné odpady.

Jak je z této tabulky zřejmé, je mezi stavební a demoliční odpad zařazena i skupina odpadů, které jsou jako druhotné suroviny součástí jiných kapitol této studie. Konkrétně se jedná o: -

17 02 - Dřevo, sklo a plasty

-

17 04 - Kovy (včetně jejich slitin)

Těmto materiálům proto není v této části studie věnována další pozornost.

198

7.2

Proces zpracování stavebních hmot

Systémy sběru stavebního a demoličního odpadu Systém získávání stavebního a demoličního odpadu pro účely následné recyklace je ovlivněn řadou faktorů, spojených se vznikem tohoto materiálu. Zejména se jedná o: -

charakter stavby, ze které stavební a demoliční odpad vzniká ať již v důsledku demolice, rekonstrukce nebo nové stavby (nadzemní stavba, liniová stavba, stavba tunelu atd.),

-

množství a druhové složení stavebního a demoličního odpadu,

-

u demolicí způsob jejich provádění (selektivnost demolice – důsledné oddělování jednotlivých druhů stavebního a demoličního odpadu).

Sběr stavebního a demoličního odpadu probíhá nejčastěji těmito způsoby: -

původce, resp. držitel odpadu jej odevzdá v závodě, který tento přímo materiál recykluje,

-

původce, resp. držitel odpadu jej odevzdá v mezideponii stavebních a demoličních odpadů (jejíž provozovatel má souhlas k nakládání se stavebními a demoličními odpady). V těchto mezideponiích probíhá vlastní recyklace kampaňovitě, podle množství uložených SDO,

-

vzniklý stavební a demoliční odpad se recykluje přímo v místě svého vzniku. Pokud je recyklát vyrobený tímto způsobem opět užit při následné stavbě v místě majitelem demolované (rekonstruované) stavby, nestává se podle zákona 185/2001 Sb. o odpadech ve znění násl. předpisů dle §3 odst. 1 odpadem (proto takto recyklovaný stavební a demoliční odpad není zahrnut do statistik nakládání s odpady).

Systém sběru stavebního a demoličního odpadu bývá velmi často regulován obcemi, které jsou ve svých vyhláškách oprávněny stanovit způsoby nakládání se SDO. V tomto případě obec podle své velikosti může stanovit jedno až několik středisek, kde je vzniklý stavební a demoliční odpad přímo recyklován nebo mezideponován. V ČR obce neprovozují přímo recyklační linky na zpracování stavebního a demoličního odpadu, ale řada z nich vlastní mezideponie na dočasné uložení tohoto materiálu před vlastní recyklací. Na základě provedených šetření při zpracování této studie bylo zjištěno, že po celé ČR existuje rozsáhlá síť recyklačních středisek a mezideponií stavebního a demoličního odpadu, kde jej mohou jeho původci za poplatek ponechat k recyklaci.

Úprava, zpracování a opětovné použití Materiálové toky v oblasti stavebních hmot Množství vzniklých stavebních odpadů v letech 2005 až 2009 dle databáze ISOH, spravované Českou informační agenturou životního prostředí (CENIA) je v tab. 41. Uvedená data však zahrnují pouze odpady dle platné definice podle zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. To znamená, že se jedná 199

o stavební a demoliční odpady, které jsou uloženy na skládku či předány do recyklačního střediska k recyklaci či využity v rámci rekultivací apod. Pokud jsou inertní minerální stavební sutě či vytěžená zemina nebo kamenivo recyklovány (zpravidla) v místě demolice a nemění svého majitele (recyklační firma zde působí pouze jako jistá forma služby), nejedná se v tomto případě o odpad, ale přímo o druhotnou surovinu, která nepodléhá statistice ISOH a proto v ní není zahrnuta. V tabulce 42 je dle stejného zdroje (CENIA - databáze ISOH) uveden i způsob nakládání se stavebními a demoličními odpady v letech 2008 a 2009. Jak je z vysvětlivek zřejmé, pod pojmem využití se zde rozumí pouze „využití odpadů na terénní úpravy s výjimkou využívání kalů“ - nikoliv využití druhotné suroviny jako rovnocenná náhrada přírodního kameniva.

200

Tabulka 41 Produkce stavebních hmot v letech 2005 až 2009 Skupina

Odpad

rok 2005

rok 2006

rok 2007

rok 2008

rok 2009

[kt]

[kt]

[kt]

[kt]

[kt]

17 01

Beton, cihly, tašky a keramika

2 347

3 240

4 628

2 934

2 998

17 01 01 17 01 02

Beton Cihly

899 766

1 108 963

1 815 761

1 224 861

1 132 919

17 01 03

Tašky a keramické výrobky

11

39

12

13

15

17 01 06* 17 01 07

Směsi obsahující NL

105

103

82

43

46

Směsi neuvedené pod č. 17 01 06

566

1 026

1 958

793

886

17 03 17 03 01*

Asfaltové směsi, dehet a výr. z dehtu Asfalt. směsi obsahující dehet

312 4

345 6

505 11

445 8

516 3

17 03 02

Asfalt. směsi neuvedené pod č. 17 03 01

308

339

493

437

513

17 03 03* 17 05

Uhelný dehet a výrobky z dehtu

0

0

1

0

1

Zemina, kamení a vytěžená hlušina

7 232

7 834

9 176

11 396

10 708

17 05 03* 17 05 04

Zem. a kam. obsahující NL

360

181

314

462

504

Zem. a kam. neuvedené pod č. 17 05 03

6 401

7 237

8 481

10 026

9 116

17 05 05* 17 05 06 17 05 07*

Vyt. hlušina obsahující NL

0

0

0

0

0

Vyt. hlušina neuvedená pod č. 17 05 05 Štěrk ze železničního svršku obsahující NL

402 6

145 5

292 10

707 26

1 003 30

17 05 08

Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem 17 05 07

61

266

79

175

54

17 06

Izol. a staveb. materiály s azbestem

89

81

96

86

74

06

Izolační materiál s obsahem azbestu

1

1

1

2

2

06

Jiné izol. mater., obsahující NL

1

1

1

1

0

17 06 04 17 06 05* 17 08 17 08 01*

Izol. mat. neuv. pod č. 170601 a 03 Stavební materiály obsahující azbest

77 10

70 9

84 10

69 15

55 16

Stavební materiál na bázi sádry Mater. znečištěné NLi

9 0

8 0

10 0

6 0

7 0

17 08 02 17 09 17 09 01*

Materiály neuvedené pod č. 17 08 01 Jiné stavební a demoliční odpady SDO obsahující rtuť

9 468 0

8 418 1

10 702 0

6 497 0

7 580 0

17 02* 17

09

SDO obsahující PCB

0

0

0

0

0

09

Jiné SDO obsahující NL

65

74

59

47

95

17 01* 17 03*

201

03* 17 09 04

Sm. SDO neuv. pod č. 170901, 02, 03 CELKEM z toho 1701 + 170302 + 170904 což z celkového SDO činí [%]

403 10 457 2 952

343 11 926 3 818

28 % 32 % zdroj: databáze CENIA (2011)

Vysvětlivky: Položky označené * jsou zařazeny mezi nebezpečné odpady.

202

642 15 118 5 681

449 15 365 3 778

485 14 883 3 949

38 %

25 %

27 %

Tabulka 42 Způsoby nakládání se stavebními hmotami v letech 2008 až 2009 množství uváděná v [kt]

17 01 01 17 01 02 17 01 03 17 01 06* 17 01 07 17 03 17 03 01* 17 03 02 17 03 03* 17 05

Beton Cihly Tašky a keramické výrobky Směsi obsahující NL

rok 2008 prod recy ukce klov áno A00 R5 2 934 1 630 1 224 805 861 425 13 4 43 0

Směsi neuvedené pod č. 17 01 06 Asf. směsi, dehet a výr. z dehtu Asfalt. směsi obsahující dehet

793 445 8

396 370 2

119 23 0

41 12 0

886 516 3

320 261 0

239 13 0

38 10 0

Asf. směsi neuv. pod č. 17 03 01 Uhelný dehet a výrobky z dehtu

437 0

368 0

23 0

12 0

513 1

261 0

12 0

10 0

Zemina, kamení a vytěž. hlušina

832

7 330 22

281

0

10 708 504

797

Zem. a kam. obsahující NL

6 861 30

370

17 05 03* 17 05 04

11 396 462

Zem. a kam. neuvedené pod č. 17 05 03 Vyt. hlušina obsahující NL

10 026 0

745

348

9 116

791

0

0

0

6 444 0

267

0

6 717 0

Vyt. hluš. neuv. pod č. 17 05 05 Štěrk ze železničního svršku obsahující NL Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem 17 05 07 Izol. a staveb. materiály s azbestem Izolační materiál s obsahem azbestu Jiné izol. mater., obsahující NL

707 26

1 0

48 3

18 0

1 003 30

3 0

842 13

14 0

175

83

63

4

54

3

9

0

86

0

7

83

74

0

1

54

2

0

0

3

2

0

0

3

1

0

0

0

0

0

0

0

Izol. mat. neuv. pod č. 170601 a 03 Stavební materiály obsahující azbest Stavební materiál na bázi sádry Mater. znečištěné NL

69 15

0 0

7 0

53 27

55 16

0 0

1 0

29 22

6 0

1 0

5 0

3 0

7 0

0 0

4 0

3 0

Materiály neuvedené pod č. 17 08 01 Jiné stavební a demoliční odpady SDO obsahující rtuť

6

1

5

3

7

0

4

3

497 0

99 0

128 0

202 0

580 0

98 0

56 0

192 0

17 01

17 05 05* 17 05 06 17 05 07* 17 05 08 17 06 17 06 01* 17 06 03* 17 06 04 17 06 05* 17 08 17 08 01* 17 08 02 17 09 17 09 01*

kód nakládámí Beton, cihly, tašky a keramika

3

203

rekul t. a TÚ N1 914

sklá dkov áno D1 186

269 505 11 10

77 65 3 0

rok 2009 prod recy ukce klov áno A00 R5 2 998 1 347 1 132 583 919 439 15 4 46 2

0

rekul t. a TÚ N1 821

sklá dkov áno D1 150

209 360 5 8

57 53 3 0

0

0

17 09 02* 17 09 03* 17 09 04

SDO obsahující PCB

0

0

0

0

0

0

0

0

Jiné SDO obsahující NL

47

5

22

0

95

0

27

0

Sm. SDO neuv. pod č. 170901, 02, 03 CELKEM

449

93

106

202

485

98

29

192

15 365

2 932

7 939

856

14 883

2 503

8 225

690

zdroj: databáze CENIA (2011) Vysvětlivky: Položky označené * jsou zařazeny mezi nebezpečné odpady. Kódy nakládání dle zákona č. 185/2001 Sb. a databáze CENIA R5 .... AR5+BR5 ...Vlastní + převzatý odpad - recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů N1 .... AN1 +BN1....Vlastní + převzatý odpad - využití odpadů na rekultivace, terénní úpravy apod. D1 .... AD1 +BD1... .Vlastní + převzatý odpad - ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu (skládkování)

S cílem zpřesnění hmotnostních materiálových toků v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů provádí pravidelně od roku 1997 „Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů“ (ARSM) průzkum produkce recyklátů vyrobených ze stavebních a demoličních odpadů přímo u jejich producentů. Jedná se o cca 40 rozhodujících firem, které realizují recyklaci SDO v ČR a produkují více než 90 % recyklátů. Přehledně jsou údaje o produkovaných množstvích recyklátů v jednotlivých komoditách v letech 2003 až 2008 uvedeny v tab. 43. S ohledem na způsob získání těchto hodnot je nelze považovat za zcela přesné (stejně jako výsledky jakýchkoliv dalších statistik), ale i přesto je ARSM považuje za dostatečně reprezentativní a případné odchylky od skutečnosti budou s největší pravděpodobností dosahovat statisticky nevýznamných hodnot (méně než 10 %).

204

Tabulka 43 Charakteristika zpracovaných stavebních odpadů v recyklačních linkách (v kt) Druh recyklovaného odpadu

Rok 2003

2004

2005

2006

2007

2008

Cihelná suť

1392

1664

1711

1616

1996

1549

Betonová suť

1255

994

1233

1112

1611

1155

Asfaltové směsi bez dehtu

516

514

598

576

728

740

Směsný stavební odpad

59

131

122

54

40

118

Kamenivo

913

719

596

738

975

1291

(z toho železniční lože)

225

200

89

185

200

265

Výkopové zeminy

452

432

298

590

691

1026

Ostatní

261

309

134

387

471

475

Celkem

4849

4771

4865

5072

6511

6274

Z toho minerální suť (cih. suť + betonová suť + asfalty + směs. st. odpad) Celkem zeminy a recyklované kamenivo Rec. dalších odpadů (struska a uhelná hlušina) celk.

3222

3303

3665

3357

4375

3562

1366 261

1151 309

894 134

1328 387

1665 311

2317 270

Celková produkce minerální sutě dle databáze ISOH (1701 + 1703 + 1709 bez NL, zp. nak. A00)

3024

3860

2952

3818

4029

3778

5000 5000 5000 až až až 5500 5500 5500 zdroj: databáze ARSM (2011)

5300 až 5700

5700 až 6500

5700 až 6500

Celková produkce minerální sutě dle odhadu ARSM (1701 + 1703 + 1709)

Jak je z tabulky č.43 zřejmé, produkce recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů získaných při demolicích (bez recyklovaných zemin a kameniva - v tabulce označeno jako minerální suť) se v letech 2003 až 2008 výrazněji neměnila (s výjimkou roku 2007). Na celkovém růstu množství recyklovaných stavebních materiálů, patrném z tabulky, se tedy podílí zejména recyklovaná výkopová zemina a kamenivo. Tento stav je velmi dobře patrný i z obr. 36, zobrazujícího vybraná data z tab. 43, rozšířená až do roku 2001.

205

Obrázek 36 Produkce recyklátů z vybraných skupin stavebních odpadů

zdroj: ARSM (2011)

Obrázek 37 Poměr produkce recyklátů k produkci přírodního stavebního kamene v letech 2003 až 2008

zdroj: Škopán (2010)

Základní etapy při recyklaci stavebních a demoličních odpadů (inertních minerálních sutí) Recyklace stavebních a demoličních odpadů probíhá v ČR zpravidla osvědčeným a relativně jednoduchým způsobem, který má tyto základní etapy: 206

a) vstupní kontrola stavebního odpadu, dopraveného do recyklační linky, b) případná hrubá separace nečistot ve zpracovávaném stavebním odpadu (např. dřevo, plasty apod.) - v případě zpracování čisté inertní minerální sutě tato etapa odpadá, c) předtřídění inertní minerální sutě (s cílem odstranit před procesem drcení jemnou frakci, případně odhlinit materiál), d) zdrobňování předtříděné inertní minerální sutě - Probíhá nejčastěji na jednovzpěrných čelisťových drtičích nebo na odrazových drtičích s horizontální osou rotace, e) separace feromagnetických komponent ze sutě (zejména ocelové výztuže z betonů apod.) pomocí elektromagnetů umístěných nad výstupním pásem z drtiče, f)

třídění ve vibračním třídiči na jednotlivé frakce (nejčastěji 3 až 4) buď dle přímého požadavku zákazníka, nebo podle zkušenosti provozovatele recyklační linky,

g) manipulace vyrobeného recyklátu do skladových boxů, h) provedení certifikace vyrobeného produktu (dle potřeby odběratele) externí firmou. Jedno z možných uspořádání recyklačního střediska je na obrázku 38.

Obrázek 38 Technologické schéma procesu recyklace stavebních odpadů

zdroj: ARSM (2011)

Výše uvedené schéma platí jak pro recyklaci ve stabilních recyklačních závodech, tak také při recyklaci stavebního a demoličního odpadu přímo v místě jeho vzniku - tedy v prostoru demolice stavebních objektů. I zde je nezbytné pro úspěšnou recyklaci provést důslednou separaci jednotlivých druhů 207

stavebních a demoličních odpadů a jejich následné drcení a třídění, včetně odlučování feromagnetických materiálů. Kapacity recyklačních zařízení Z hlediska materiálových toků lze na základě šetření Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů v ČR v letech 1999 až 2008 konstatovat, že objemy stavebních a demoličních odpadů zrecyklovaných v prostoru demolic dosahují ca 50 až 60 % produkce recyklovaných materiálů v ČR. Jinými slovy řečeno, množství recyklovaných materiálů produkovaných přímo v prostoru recyklačních provozoven je přibližně shodné, nebo mírně nižší, než množství recyklátů vyprodukovaných přímo v lokalitách demolic. V České republice bylo dle šetření provedeného ze strany Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů v ČR počátkem roku 2011 přibližně 88 podnikatelských subjektů, které vlastní jedno nebo více strojních zařízení pro recyklaci stavební a demoliční sutě a mají veškerá nutná povolení a souhlasy k nakládání se stavebními a demoličními odpady. Tyto firmy provozují po celém území ČR (ale občas také v zahraničí - např. Slovensko, Bulharsko, Srbsko) celkem 133 drtičů (většinou mobilních) s celkovou reálnou hodinovou kapacitou zpracovávaného materiálu zhruba HK = 9.700 tun/hod a 105 třídičů (také v převážné míře mobilních). Celková množství recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (včetně výkopových zemin a kameniva) dosahovala dle databáze ISOH (2011) v letech 2006 až 2009 celkově 2,5 až 3,1 miliónu tun. Dle databáze ARSM se toto množství pohybovalo v rozmezí 4,7 mil. tun (2006) až 6 mil. tun (rok 2007) (Škopán, 2010). Výrazný rozdíl hodnot dle databáze ISOH a ARSM je dán tím, že v databázi ISOH nejsou zahrnuty recyklované stavební a demoliční odpady přímo v místě demolic. Celková roční kapacita recyklačních zařízení v současnosti dosahuje při jejich předpokládaném ročním časovém využití PHR = 1.500 hod hodnotu:

CK = PHR * HK = 1.500 * 9.700 = 14,55 miliónů tun ročně

Jak je z výše uvedeného zřejmé, je v ČR výrazný nepoměr mezi výrobní kapacitou strojních technologií pro recyklaci stavebního a demoličního odpadu a produkcí recyklátů z něj vyrobených. Kapacitně je obor recyklace stavebních a demoličních odpadů v současnosti nastaven tak, že by byl schopen zpracovávat 2,5 až 3 krát vyšší objemy, než které jsou pro recyklaci k dispozici. Disproporci mezi výkonností pořízené technologie (většinou mobilního drtiče a třídiče a s tím související další stroje - např. nakladače a rypadla) řeší jejich provozovatelé tím, že nabízejí své služby (zejména v období mimo stavební sezónu) v kamenolomech, kde pracují jako sekundární, případně terciární drtiče přírodního stavebního kamene. Přehled největších producentů recyklovaného stavebního a demoličního odpadu (z hlediska celkové kapacity strojních zařízení – nad 100 t/hod) (řazeno dle krajů) je v tab. 44.

208

Tabulka 44 Přehled největších producentů recyklovaného kameniva čís.

Firma

Sídlo

Kraj

PS

P D

1 2

ATM CZ a.s. KARE Praha, s.r.o.

Hradec Králové Praha 4 - Michle

kh pra

1 4

3 4

max. výk. [t/hod] 450 400

3 4 5

ENVISTONE spol. s r.o. REMEX CZ, a.s. LIKOL, spol. s r.o.

Předměřice nad Labem PRACHATICE Dubňany

kh jč jmk

3 1 4

3 6 5

380 360 350

6 7 8

SETRA spol. s r.o. AZS 98 Alois Vokurka

Brno Plzeň Velké Přílepy

jmk plz sč

3 8 1

5 4 2

350 350 300

9 10 11

Bones, s.r.o. LUMOS s.r.o. Nemo Pardubice a.s.

Praha 10 - Uhříněves České Budějovice Staré Hradiště

pra jč pce

2 3 3

2 3 3

270 250 250

12 13

ŽSD a.s. RESTA s.r.o.

Modřice PŘEROV I - Město

jmk olo

3 1

3 4

240 240

14 15

STAPO MORAVA, a.s. Pavel Švestka s.r.o.

Brno-Líšeň Praha 5 - Stodůlky

jmk pra

3 0

4 3

200 200

16

DESTRO, spol. s r.o.

Kladno

sč

1

3

200

17 18 19

Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a.s. DUFONEV RC, a.s. APB Březina

Havlíčkův Brod Brno Nezvěstice

vys jmk plz

1 2 0

1 4 3

200 180 180

20 21

Ing. Stanislav Kalivoda LB, spol. s r.o.

Děčín 17 - Jalůvčí Nová Role

ust kv

1 2

3 2

180 150

22

BAUSET CZ, a.s.

Pardubice

pce

1

2

150

23 24

B&P spol. s r.o. KVD Plus s.r.o.

Praha 5 - Zličín Cítov 80

pra sč

1 2

1 2

150 150

25 26

Jan Rudolf, s.r.o. Firma Svoboda - Ondřej Svoboda ECO-RETEL s.r.o.

Hranice Praha 6 - Dejvice Mladá Boleslav

olo pra sč

1 5 1

1 2 1

120 120 120

HUTIRA - OMICE, s.r.o. BETON-A s.r.o. Ing. Milan Tichý - Inženýrské stavby VOKA

Omice Nová Ves nad Nisou Zahrádky 88

jmk lib lib

1 1 1

1 2 1

100 100 100

Demstav group s.r.o. JAM VAK, s.r.o.

Hranice I. - Město Praha 2

olo pra

1 1

1 1

100 100

EKOSTAVBY Louny s.r.o.

Louny

ust

1

2

100

64

8 7

27 28 29 30 31 32 33

celkem zdroj: databáze ARSM (2011) Vysvětlivky: PS – počet recyklačních středisek; PD – počet drtičů pro recyklaci

209

7 090

Očekávaný potenciál recyklace stavebních a demoličních odpadů Potenciál rozvoje recyklace stavebních a demoličních odpadů velmi úzce souvisí s vývojem stavební výroby. V období poklesu tohoto trhu v letech 2009 a 2010 (zejména v oblasti liniových staveb, kde recykláty ze SDO nacházejí největší uplatnění) došlo k situaci, kdy byl velmi omezen přísun stavebních a demoličních odpadů do recyklačních závodů a tyto materiály v nezpracované podobě (tedy jako odpad) byly využívány pro účelové rekultivace a vyrovnávání terénu podle vyhlášky č. 294/2005 Sb. Jedná se o činnost na hraně zákona, zejména z pohledu prokazování obsahu škodlivin u nezpracovaného odpadu (problém s odběrem reprezentativního vzorku pro analýzu). Tento stav přetrvává i v první polovině roku 2011. Snaha původců stavebních a demoličních odpadů na jejich využití na povrchu terénu (bez jakéhokoliv zpracování či recyklace) je dána přirozenou snahou o minimalizaci nákladů, spojených s nakládáním se stavebním a demoličním odpadem. Při jejich předání na recyklační středisko musí jejich původce zaplatit zpravidla zhruba 80 až 250 Kč / tunu (podle druhu stavebního dopadu a jeho čistoty). Při ukládce na povrch terénu si majitel pozemku účtuje částku výrazně nižší - přibližně 50 až 80 Kč/tunu. Režim schvalování vyrovnávání a úprav terénu podléhá, jako každá stavba většího rozsahu, místně příslušnému stavebnímu úřadu. Ukládání stavebního a demoličního odpadu na skládku (určenou pro odpady kategorie ostatní) je ekonomicky pro původce nevýhodné, neboť dle zákona č. 185/2001 Sb. ve znění následujících předpisů činí sazba základního poplatku dle přílohy 6 zákona 500 Kč/tunu. Pokud se však tento materiál použije za účelem technologického zabezpečení skládky (dle § 45 zákona o odpadech) v souladu se schváleným projektem a provozním řádem skládky, poplatek se neplatí. Technologickým materiálem není odpad, který je ukládán nad rámec projektu určujícího nezbytné množství. V první polovině roku 2011 tak došlo k dosud neobvyklé situaci v oboru recyklace stavebních a demoličních odpadů tím, že řada recyklačních zařízení nebyla schopna uspokojit poptávku po kvalitních recyklátech z důvodů nedostatku vstupní suroviny - inertního stavebního a demoličního odpadu. Při růstu stavební výroby lze oprávněně očekávat i nárůst produkce stavebních a demoličních odpadů určených pro recyklaci. Další růstový potenciál v recyklaci stavebních a demoličních odpadů by nastal v případě důslednějšího vyžadování naplňování litery zákona (zejména vyhlášky č. 294/2005 Sb.) ze strany místně příslušných úřadů. Lze konstatovat, že strojní technologie i značné zkušenosti managementu v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů umožňují velmi silný růst tohoto odvětví v následujících letech bez dodatečných výrazných investic. Současná kvalita vyráběných produktů - recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů, deklarovaných podle příslušných ČSN EN pro kamenivo jako recyklované kamenivo, umožňuje i další rozšiřování použití těchto materiálů v oblastech, které byly dosud dominantou přírodních nerostných surovin (plnivo do betonu apod.). Opětovné použití recyklovaných stavebních a demoličních odpadů Z hlediska producenta recyklátu existují dvě základní cesty k uplatnění recyklátu na trhu: a)

jako upraveného odpadu, 210

b)

jako výrobku (ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění dalších předpisů a nařízení vlády č. 312/2005 Sb.),

c)

v případě, že je recyklát využíván přímo původcem odpadu, není dle současné platné legislativy nutno činit žádná další opatření ve smyslu zákona o odpadech, neboť tento materiál nenaplňuje definici odpadu ve smyslu dikce zmíněného zákona.

ad a) Při deklaraci recyklátu jako upraveného odpadu (metoda často uplatňovaná např. v Německu a Holandsku) se na jedné straně na vzniklý recyklát nevztahuje zákon č. 22/1997 Sb., na straně druhé má však odběratel takového recyklátu (byť prokazatelně bez škodlivých vlastností ve smyslu vyhlášky 294/2005 Sb.) ve smyslu zákona o odpadech jednoznačnou povinnost mít udělený souhlas krajského úřadu k nakládání s odpady! ad b) Dle veškeré logiky věci by však měl být recyklát ze stavebních a demoličních odpadů považován spíše za výrobek a takto deklarován (postup obvyklý např. v Rakousku). Je to jednoznačně dáno zcela nezpochybnitelnými zájmy jak odběratele (a uživatele) recyklátu, který smí do stavby použít pouze materiály s jednoznačně deklarovanými stavebně technickými a chemickými vlastnostmi, tak také producenta recyklátu (prodej materiálu bez deklarovaných vlastností je velmi obtížný a jeho ceny jsou velmi nízké). V souvislosti s vydáním harmonizovaných norem pro kamenivo a vyřazením kameniva z novelizovaného nařízení vlády č. 312/2005 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, zmizela pouze zdánlivě provázanost deklarace vlastností recyklátů na zákon č. 22/1997 Sb. Producent recyklátu jako výrobku by měl v souladu s platnou legislativou deklarovat vlastnosti recyklátu jako nestanoveného výrobku (ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb.) dle příslušných norem pro kamenivo. V ČR existuje řada harmonizovaných norem, které umožňují jednoznačně využití recyklovaných inertních minerálních stavebních odpadů jako recyklovaného kameniva. Zejména se jedná o: -

ČSN EN 12620 Kamenivo do betonu (norma určuje vlastnosti kameniva a fileru jako kameniva, získaného úpravou přírodního, umělého nebo recyklovaného materiálu a směsi těchto kameniv pro použití do betonu).

-

ČSN EN 13043 Kamenivo pro asfaltové směsi a povrchové vrstvy pozemních komunikací, letištních a jiných dopravních ploch (norma stanovuje vlastnosti kameniva a fileru, získaného zpracováním přírodních, umělých nebo recyklovaných materiálů pro použití v asfaltových směsích a povrchových vrstvách pozemních komunikací, letištních a jiných dopravních ploch).

-

ČSN EN 13055-1 Pórovité kamenivo - Část 1: Pórovité kamenivo do betonu, malty a injektážní malty (norma určuje vlastnosti pórovitého kameniva a pórovitého fileru jako kameniva, získaného úpravou přírodního, umělého nebo recyklovaného materiálu a směsi těchto kameniv pro použití v betonu, maltě a injektážní maltě v pozemních stavbách, silnicích a inženýrských stavbách) 211

-

ČSN EN 13055-2 Pórovité kamenivo - Část 2: Pórovité kamenivo pro asfaltové směsi a povrchové úpravy a pro stmelené a nestmelené aplikace

-

ČSN EN 13139 Kamenivo pro malty (norma určuje vlastnosti kameniva a fileru jako kameniva, získaného úpravou přírodního, umělého nebo recyklovaného materiálu a směsi těchto kameniv pro použití v maltě).

-

ČSN EN 13242 Kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace (norma určuje vlastnosti kameniva, získaného zpracováním přírodních, umělých nebo recyklovaných materiálů pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace).

-

ČSN EN 13450 Kamenivo pro kolejové lože (norma určuje vlastnosti kameniva, získaného úpravou přírodního nebo umělého materiálu nebo recyklací drceného nestmeleného kameniva pro použití na stavbu železniční tratě. Pro účely této normy je toto kamenivo nazýváno jako kamenivo pro kolejové lože).

V těchto normách je vždy definováno kamenivo jako „zrnitý materiál používaný ve stavebnictví; kamenivo může být přírodní, umělé nebo recyklované“. Recyklované kamenivo je definováno jako „kamenivo získané zpracováním anorganického materiálu dříve použitého v konstrukci“ (výjimku zde tvoří pouze ČSN EN 13 450 – Kamenivo pro kolejové lože, kde je recyklované kamenivo pro kolejové lože definováno jako „kamenivo pro kolejové lože upravené z kameniva již dříve užitého v kolejovém loži“). Nejčastěji bývá recyklát ze stavebního a demoličního odpadu (inertní minerální sutě) využíván podle ČSN EN 13 242 jako recyklované „kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace“. Rozsah zkoušek a deklarace vlastností (obdobně jako u ostatních norem pro kamenivo) se omezuje dle zamýšleného použití kameniva (např. v pozemních komunikacích dle Technických podmínek TP 170 Ministerstva dopravy ČR – „Navrhování pozemních komunikací“ vydaných v roce 2004), příp. jeho původu. Základní požadavky na prokazování vlastností, které přicházejí pro případ recyklovaného kameniva v úvahu, jsou zejména: 1. Požadavky na geometrické vlastnosti a) b) c) d)

zrnitost, tvar zrn hrubého kameniva (index plochosti a tvarový index), procentní podíl ostrohranných a oblých zrn, obsah jemných částic

2. Požadavky na fyzikální vlastnosti a) b) c) d)

odolnost proti drcení hrubého kameniva odolnost hrubého kameniva proti otěru objemová hmotnost zrn nasákavost

3. Trvanlivost

212

V případě vydání prohlášení o shodě musí producent recyklátu zajistit provedení počátečních zkoušek typu a dále řízení shody tak, aby zajistil shodu výrobku – recyklátu s normou deklarovanými hodnotami. Tento proces lze dokonce dle uvedené ČSN EN dovést až do vydání certifikátu CE – zejména jako recyklované „kamenivo do podkladních a ochranných vrstev obslužných, místních komunikací, nemotoristických, dočasných komunikací“. Kromě sledování fyzikálně-mechanických vlastností recyklovaného kameniva je pro jeho bezpečné používání v nových stavebních konstrukcích vhodné i sledování kvality původního materiálu (stáří, pevnosti, stupně chemického, fyzikálního či mechanického znečištění29), a také určení způsobu sekundárního zpracování a specifikace zvláštních požadavků na výrobu nových konstrukčních prvků. Touto problematikou se v ČR zabývá trvaleji několik odborných pracovišť. Konkrétně se jedná např. o: 1. Výzkumný ústav stavebních hmot v Brně Komárově, 2. ČVUT Praha, Fakulta stavební, Katedra betonových a zděných konstrukcí a Katedra materiálového inženýrství a chemie, 3. VUT v Brně, Fakulta stavební, Ústav technologie stavebních hmot a dílců, Ústav chemie a Ústav pozemních komunikací, 4. VŠB TU Ostrava, Hornicko - geologická fakulta, Institut hornického inženýrství a bezpečnosti. Použití recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů lze podle kvalitativní úrovně, z hlediska použitelnosti pro stavební účely, odstupňovat do tří základních skupin: 1. Stavební prvky a stavební směsi použitelné k výrobě konstrukce, 2. Nestmelená sypanina takových vlastností, že ji lze použít konstrukčně, např. pro zemní konstrukce, nebo využít jejich jiných vlastností jako tepelně izolačních, filtračních, malé objemové hmotnosti apod., 3. Sypanina takových vlastností, že nevyhoví požadavkům skupiny předchozí a má tedy jen omezené použití např. na zásypy liniových staveb, vytváření nenosných zemních těles apod. Ze získaných zkušeností odborných pracovišť, zabývajících se recyklací SDO, vyplynula již nezbytnost dodržování některých zásad jako: 1. Dbát na přísný výběr a třídění SDO již v místě vlastní demolice, tzn. odtřídění jednotlivých druhů – cihly, betony, živice, dřevo, sklo, papír, plasty ad., 2. Provádění důsledné kontroly kvality odebíraného SDO a předběžné zjišťování fyzikálněmechanických vlastností jako objemová hmotnost, pevnost, znečištění apod.

29

Z hlediska obsahu škodlivin je nezbytné, aby druhotné suroviny použité pro výrobu recyklovaného kameniva splňovaly alespoň požadavky dané v Příloze 10 Vyhlášky 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu.

213

Výroba finální produkce Lze konstatovat, že v současnosti, kromě jiného i díky postupně vydávané legislativě, se výrazněji začíná projevovat zájem o tuto ekonomicky i ekologicky zajímavou oblast podnikatelských aktivit. Recyklované materiály jsou při správném použití mnohdy stejně hodnotné jako standardní přírodní materiály. Využívání recyklovaných materiálů ze SDO správným způsobem není na úkor kvality stavebního díla. Pro možnost dalšího využití recyklátů ze SDO, s cílem jejich použití jako nosného staviva, je nutno věnovat (což se již děje) zvýšenou pozornost zjišťování fyzikálně-mechanických vlastností, a to nejen sledováním kvality původního materiálu (stáří, pevnostní třídy, degradace, stupeň chemického, fyzikálního či mechanického znečištění ad.), ale je třeba určit i způsob sekundárního zpracování SDO a určit jejich vlastnosti jako granulometrii, objemovou hmotnost, nasákavost a na základě těchto poznatků specifikovat zvláštní požadavky na přípravu čerstvých směsí pro výrobu nových konstrukčních prvků zvláště z betonového a cihelného recyklátu. Nutno také stanovit jejich ošetřování a sledovat jejich chování v konstrukci a to jak běžnými fyzikálně mechanickými metodami a nedestruktivními zkouškami, tak i za použití moderních laboratorních metod jako jsou metody DTA – diferenciální termické analýzy, RTG – rentgenové difrakce, porozimetre, rastrovací elektronové mikroskopie atd. Dále jsou uvedeny možnosti využití recyklovaných stavebních a demoličních odpadů podle jejich druhového složení. a. Použití cihelného recyklátu Tento recyklát vzniká demolicí a následnou recyklací materiálu objektů z cihelného zdiva ať občanské nebo průmyslové výstavby. Převážnou část tohoto materiálu tvoří cihelné a keramické zbytky (zhruba 60 %) a zbytky omítek a malt (asi 30 %). Charakter stavební suti je utvářen především procesy jejího vzniku, tzn. použitými postupy demolice. Produktem recyklace cihelného zdiva je recyklované kamenivo, charakteristické zpravidla těmito vlastnostmi: -

kamenivo z drceného zdiva (Rb) s odstraněním významného množství cizorodých částic použitelné jako plnivo stavebních směsí

-

recyklovaná stavební suť jako demoliční materiál obsahující úlomky cihel, případně i úlomky betonu a rozdrobené ztvrdlé maltové pojivo a malé množství cizorodých částic. Vyznačuje se značnou nehomogenitou. Použitelné pro zásypy liniových staveb.

Pro použití cihelné drti jako plniva do stavebních směsí je třeba zajistit, aby neobsahovala příliš velká množství nežádoucích příměsí a hlavně aby její vlastnosti nenarušovaly procesy nabývání pevnosti tj. nejčastěji hydrataci cementu a byl tak umožněn vznik pevné soudržné hmoty požadovaných fyzikálně-mechanických vlastností. Pro potenciálně velmi negativní vliv na hydratační procesy nebo použitelnost vyrobené stavební směsi je nutné ještě před drcením vyřadit některé materiály jako: 214

1. části zdiva z komínových těles prosycené kondenzáty spalin a sazemi 2. stará pálená střešní krytina znečištěná kouřovými zplodinami, mechy, houbami apod. 3. stavební suť z podkladních vrstev podlah, eventuálních zásypů kleneb obsahujících škváru (síra). 4. stavební suť z částí objektu, kde se dříve provozovaly technologické procesy, jejichž nežádoucí zplodiny by se mohly vyluhovat vodou nebo odparem 5. stavební suť, která obsahuje ve zdraví škodlivém množství jedovaté či jinak škodlivé látky.

Kusové cihlářské výrobky Zde se nejedná o recyklaci ve smyslu drcení a třídění, ale o získání použitých cihlářských prvků z demolice přiměřeným technologickým postupem. Znamená to tedy, že pokud je záměr některé prvky konstrukce přímo znovu použít je nutno je demontovat bez porušení, zpravidla citlivým rozebráním. Stavební objekty např. pozemních staveb jsou utvářeny tak, že jejich demontáž je technicky proveditelná a to i částečná, bez nutnosti poničení většiny stavebních prvků. Mohou se tak získat: -

plné i děrované pálené cihly

-

střešní krytina

-

cihelné kvádry a příčkovky

-

stropní vložky a stropní desky

Výroba cihlobetonu Výroba cihlobetonu z cihelného recyklátu je již v současné době experimentálně i prakticky ověřena a výsledky jsou pozoruhodně shodné. Při výrobě je nutné specifikovat vlastnosti vstupních složek a přesné dávkování záměsové vody. Ukazuje se, že krychelná pevnost u cihlobetonů je závislá na granulometrii (max. 16–22 mm) a použitém druhu cementu (CEM II) a pohybuje se v rozmezí od 15 do 25 MPa a objemová hmotnost v rozmezí 1800 – 1900 kg.m-3 (Vacek, 1994). Cihlobeton je možné z hlediska svého tepelného odporu používat i pro výrobu: - monolitických ztužujících stropních věnců - překladů - konstrukce stěnového i skeletového typu - výplňové zdivo jako tepelně izolační vrstva - výroba příček (stěnové prvky) - výroba tvarovek typ IGLU a základových tvarovek - větrací průduchy - prefabrikované prvky a vibrolisované tvárnice Nevýhodou cihlobetonu je vyšší nasákavost a proto je nutno cihlobeton chránit před současným působením nasycení vodou a záporných teplot. 215

Výroba stavebních malt Pro výrobu stavebních malt je možno použít cihelného recyklátu max. velikosti zrna do 4 mm a jako pojiva zpravidla portlandský cement CEM I nebo CEM II či hydraulické neb vzdušné vápno. Nutno respektovat vysokou nasákavost plniva a nechat jej předem nasáknout vodou. Objemová hmotnost těchto malt se pohybuje okolo 1960 kg.m-3 a krychelná pevnost malty v tlaku do 12 MPa. Základní možností je jejich použití k vzájemnému spojení stavebních prvků a dílců (malt pro zdění), které mají vyšší tepelný odpor než při použití přírodního drobného kameniva odpovídající frakce. Výroba nepálených lisovaných cihel Je odzkoušena možnost výroby nepálených lisovaných cihel rozměrů 300x150x100 mm ze směsi cihelného recyklátu frakce 0-16 mm a hlíny s možností přídavku 10 % cementu CEM II neb bez cementu za přídavku 7–8 % vody. Jako pojivové složky je možno použít hlíny a jíly. Pevnosti v tlaku u výrobků s přídavkem cementu činily 6,7 MPa a bez cementu 3,3 MPa. Použití na stavbu garáží, kůlen a domků v nezáplavových oblastech (Novotný, 1999). Využití cihelného recyklátu ve stabilizovaných podkladech a nestmelených vrstvách vozovek Tento druh využití cihelného recyklátu je vhodný v oblastech městských aglomerací při budování místních komunikací a zpevněných ploch (parkovišť), kde je obvykle přebytek recyklovaných materiálů a naopak nedostatek přírodního drceného kamene, nebo jsou zdroje přírodního kamene vzdálené (Bílek, 2003; Stehlík, 2010). Vláknobetony na bázi cihelného recyklátu Toto využití cihelného recyklátu pro výrobu vláknobetonů je ve stádiu laboratorních a poloprovozních zkoušek vedených ČVUT Praha. Doposud jsou odzkoušeny možnosti využití zvýšení odolnosti zemních ochranných hrází proti záplavám proložením jejich konstrukce vláknobetonovými deskami a totéž i u zemních náspů (Výborný, Vodička; 2010). Použití cihelné drtě při výrobě lepicích a stěrkových hmot Jedná se o možnost využití cihelného recyklátu při vývoji nových lepících a stěrkových hmot určených pro vnější tepelně izolační kompozitní systémy ETICS pro zlepšení tepelně izolačních vlastností obvodových plášťů stavebních objektů (Nosek, Chlachulová; 2008). b. Použití betonového recyklátu Betonový recyklát je dnes, díky moderním demoličním a drtícím technologiím. Nejžádanějším kvalitním výrobkem získaným ze stavebního a demoličního odpadu skupiny 17 01 01. V drtivé míře se jedná o drcený a tříděný betonový recyklát vhodný v prvé řadě jako kamenivo pro stavební účely. Použití betonového recyklátu pro výrobu betonů, malt a různých konstrukčních prvků je dnes vědecky nejpropracovanější a prakticky nejrozšířenější a jsou již definovány i obecné poznatky jako:

216

1. zrna betonového recyklátu mají vhodný tvarový index, nižší objemovou hmotnost a vyšší nasákavost, 2. hrubá frakce drceného betonu prakticky neovlivňuje zpracovatelnost čerstvého betonu ve srovnání s přírodním kamenivem, ale drobná a jemná frakce zpracovatelnost zhoršuje, 3. nedoporučuje se používat betonový recyklát s obsahem více jak 1 % SO3, 4. velikost max. zrna omezit na 16–22 mm, 5. pevnost v tlaku a modul pružnosti je nižší o 10–20 %, součinitel dotvarování je vyšší až o 50 % a je také vyšší smrštění o 20–40 %. Recyklovaný beton jako kamenivo do betonu Recyklovaný beton roztříděný do příslušných frakcí daných normovou sadou sít (bez drobné frakce 0-4 mm) a zpracován dle návrhu složení betonové směsi je osvědčený a vhodný pro výrobu betonu a různých betonových konstrukčních prvků jako: -

konstrukční betony,

-

prostý a slabě vyztužený beton,

-

betonové dílce a montované konstrukce,

-

výplňové betony,

-

tvarovky a základové tvárnice ad.

Použití drceného betonu jako kameniva do betonu však také naráží na některé problémy. Typické jsou: -

vstupní materiál - betonová suť není dostatečně homogenní,

-

zrna rozdrceného betonu mají menší pevnost a mrazuvzdornost,

-

vzniká velký podíl frakce 0-4 mm,

-

objemová hmotnost je až o 10 % nižší než u betonů z přírodního kameniva,

-

sypná hmotnost ve zhutněném stavu je o 15-18 % nižší než u betonů z přírodního kameniva,

-

mezerovitost o 15-20 % vyšší než u betonů z přírodního kameniva.

Výroba betonu náhradou přírodního kameniva recyklovaným betonem v oblasti drobné frakce V této oblasti využití betonového recyklátu frakce 0 – 4 mm se potvrdilo, že není možná plná náhrada za přírodní kamenivo, ale jen částečná. Také granulometrická křivka není v doporučeném pásmu zrnitosti pro Dmax = 4 mm. Jako ještě vhodná se ukázala náhrada max. 50 % přírodního kameniva betonovým recyklátem (Novotný, 1999).

217

Výroba malt pro zdění Betonový recyklát drobné frakce 0 – 4 mm (drobné recyklované kamenivo) lze s výhodou použít pro výrobu zdících malt a malt nenáročných na užitné vlastnosti jako tepelně izolační, ochrana proti ohni ad. Podle použitých pojiv je možno vyrábět malty vápenné, vápenocementové a cementové s pevnostní třídou max. MC-10 tedy pevnost 10 MPa. Na VUT fakultě stavební byly prováděny také laboratorní zkoušky pro ověření možnosti výroby omítkových malt s použitím betonového recyklátu drobné frakce. Zkoušky neprokázaly možnost výroby omítkových směsí pro větší mezerovitost recyklátu. Z důvodu omezeného množství výroby zdících malt na bázi betonového recyklátu nebylo přistoupeno ani k možnosti průmyslového způsobu vyrábění malty, jak je to běžné u malt složených z anorganických pojiv, přírodních plniv a přísad. Využití betonového recyklátu pro výstavbu a opravy živičných vozovek Zde lze použít betonový recyklát frakce 0-16 mm vyrobený v odrazovém drtiči (z důvodů lepšího tvarového indexu). Betonový recyklát zde má tu výhodu, že při jeho primární výrobě bylo použito přírodní kamenivo. V současné době má již odvětví silnic a dálnic použití recyklovaných materiálů zakotvenu přímo v normě ČSN 73 6121 Stavba vozovek – Hutněné asfaltové směsi. Využití betonového recyklátu pro výrobu cementu Tato oblast využití betonového recyklátu je ve stádiu poloprovozních zkoušek. Značnou výhodou tohoto způsobu je využití drobné frakce a to 0-4 či 0-8 mm, tvořící velkou část objemu recyklovaného betonu. Rozdíl zastoupení oxidů v betonovém recyklátu oproti cementářské surovinové moučce je v nízkém podílu CaO a naopak vysokém procentu SiO2, což se upravuje přídavkem vysokoprocentního vápence pro výpal slínku a následné výroby belitického cementu, tj. cementu s nízkou hydratační rychlostí a pomalým nárůstem pevností (Bílek, 2003). c. Použití asfaltového recyklátu Asfaltové recykláty lze požít nejvýhodněji pro tvorbu asfaltových směsí za tepla, případně za studena.

Výstavba a opravy asfaltových vozovek Odvětví silnic a dálnic má již z předchozích let velmi dobré zkušenosti s použitím recyklovaných betonů a možnost jejich použití při opravách asfaltových vozovek je již zakotvena v příslušných normách zvl. Stavba vozovek – Hutněné asfaltové směsi. Pro použití do konstrukce netuhých vozovek přicházejí v úvahu frakce 0-4 mm a pro štěrkodrtě až do 63 mm. Tento materiál se v obalovacích centrech (obalovnách) v určitém poměru mísí s přírodním kamenivem.

218

Znovuužití asfaltových směsí za studena Při údržbě vozovek frézováním vznikají značná množství materiálů, které se dají upravovat technologiemi tzv. za studena. Možné způsoby použití: 1. bez přidání nového pojiva k recyklátu s použitím pro málo zatížené vozovky a pro spodní podkladní vrstvy, 2. s přidáním hydraulického pojiva (cementu, vápna či strusky) pro spodní podkladní vrstvy všech typů vozovek, pro chodníky, parkoviště apod., 3. s přidáním emulze k recyklátu – způsob vhodný zejména tam, kde staré úpravy obsahují dehtové pojivo. Použití pro podkladní vrstvy méně zatížených vozovek, 4. S přidáním emulze i cementu k asfaltovému recyklátu. d. Použití odpadů z přírodního kamene Při těžbě a výrobě kameniva dochází k produkci nevyužívaných odpadů – tzv. odvalů. VUT v Brně, Ústav pozemních komunikací již v roce 2008 odzkoušel možnosti použití těchto materiálů do pozemních komunikací a v současné době je již v TP 210 (MD, 2010) zapracováno jejich použití, a to pro: 1. nestmelené směsi do podkladních vrstev jako vrstva mechanicky zpevněného kameniva, 2. do podkladních vrstev jako vrstva štěrkodrtí, 3. do podkladních vrstev jako vrstva mechanicky zpevněné zeminy. Je to možnost využití odpadních materiálů z kamenolomů v konstrukcích vozovek pozemních komunikací, což umožňuje výklad nových evropských norem pro nestmelené a stmelené směsi do podkladních vrstev. Dále lze takto použít i kamenivo získané těžbou zeminy s velkým obsahem kameniva (např. při ražbě tunelů, výkopových pracích při rozsáhlých liniových stavbách apod.). Recyklované kamenivo z kolejového lože Rekonstrukce železničních tratí koridorů ČR dala vzniknout jedné z ekonomicky i ekologicky velmi úspěšných akcí v recyklaci stavebního a demoličního odpadu v posledním desetiletí. Recyklací je vyzískanému materiálu kolejového lože vrácena technická a ekologická kvalita pro jeho další použití v konstrukci zpevněné nebo nezpevněné podkladní vrstvy. Technologie výroby je založená na primárním třídění, kdy výzisk z kolejového lože je odhliněný a dekontaminovaný. V dalším kroku je materiál zdrobněný v odrazovém drtiči s následnou obnovou ostrohrannosti, tvarového indexu a potřebné granulometrie. Recyklace kameniva kolejového lože a jeho sanace byla uskutečněna při modernizaci a optimalizaci koridorů železničních tratí v ČR v souladu s interními předpisy ČD – Obecnými technickými podmínkami „Kamenivo pro kolejové lože“. Do nového železničního svršku je využívána frakce 32-63 mm, do konstrukčních vrstev železničního spodku pak frakce 16-32 mm. Recyklaci je nutno provádět ve dvou fázích: 219

-

recyklace kameniva z mezistaničních úseků znečistěnou pouze skapy olejů,

-

recyklace v místě výhybek, stání lokomotiv u návěstidel apod. kde recyklaci předchází dekontaminace

Tímto způsobem bylo od roku 1999 do roku 2009 zrecyklováno a ve stavbě kolejového lože a náspů opětovně využito více než 2,6 milionu tun stavebního odpadu skupiny 17 05 08 - štěrku ze železničního svršku bez nebezpečných vlastností. Využití odpadů z těžby a úpravy kameniva v keramice Jedná se o využití odpadů z třídíren písků, odpadů vznikajících při plavení kaolinu a těžbě a úpravě kamene v keramické výrobě. Tyto suroviny jsou velmi jemné granulometrie, nemusí se dále upravovat hlavně energeticky náročným mletím a dají se použít např. pro výrobu pórovinových výrobků – za sucha lisovaných dlaždic s nasákavostí do 10 %.

Identifikace způsobů nakládání s nevyužitými materiály Stavební a demoliční odpady představují velmi značné objemy materiálů, se kterými musí jejich původce nějakým způsobem nakládat, aby se jich zbavil v místě jejich vzniku. To je možno realizovat těmito způsoby: 1. Recyklace stavebního odpadu (ať již předáním do recyklační provozovny nebo recyklace v místě vzniku a opětovné použití ve stavbě tamtéž). 2. „Využití“ formou rekultivací či terénních úprav. Ačkoliv tento způsob nakládání se stavebními a demoličními odpady definuje zákon jako využití, jedná se ve skutečnosti o znehodnocování druhotné suroviny, ze které by bylo možno vyrobit recyklované kamenivo (viz. tab. 46). K tomuto způsobu „využívání“ by měly být v budoucnu vyhrazeny pouze výkopové zeminy. 3. Využití formou technologických vrstev ve skládkách. Jedná se opět ve skutečnosti o znehodnocování druhotné suroviny a i k tomuto způsobu „využívání“ by měly být vyhrazeny pouze výkopové zeminy. 4. Skládkování na skládkách odpadu. Za skutečné využití stavebního a demoličního odpadu jako náhrada přírodního stavebního kameniva lze považovat pouze jeho recyklaci a produkci recyklovaného kameniva (tedy dle bodu 1). „Využití“ dle bodů 2 a 3 či dokonce skládkování nelze akceptovat jako smysluplné a šetrné vůči životnímu prostředí, protože zde se stavební a demoliční odpady „využívají“ v neupravené podobě a ve spekulativních aplikacích, ve kterých je použití přírodního kameniva naprosto nesmyslné - tedy jej zde takto „využité“ stavební a demoliční odpady nenahrazují (což je základním smyslem použití recyklovaného kameniva). Za „využití“ či recyklování stavebního a demoličního odpadu by bylo vhodné považovat jenom ty aplikace, kde v konkrétní aplikaci recyklované kamenivo jednoznačně nahrazuje kamenivo přírodní –

220

v případě že by pro danou aplikaci nebylo použito kamenivo recyklované, provedla by se stavba s kamenivem přírodním. Podle databáze CENIA (viz tab. 42) lze za využitelné stavební a demoliční odpady, ze kterých lze vyprodukovat recyklované kamenivo, považovat tyto:

Tabulka 45 Využitelné stavební hmoty Skupina 17 01 01

Název odpadu Beton

MV [%] 95

17 01 02 17 01 07

Cihly Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků neuvedené pod číslem 17 01 06 Asfaltové směsi neuvedené pod číslem 17 03 01 Zemina a kamení neuvedené pod číslem 17 05 03 Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem 17 05 07 Směsné stavební a demoliční odpady neuvedené pod čísly 17 09 01, 17 09 02 a 17 09 03

92 90

17 03 02 17 05 04 17 05 08 17 09 04

98 98 98 50

zdroj: ARSM (2011) Vysvětlivky: MV – míra využitelnosti - množství vyrobitelného recyklátu ze stavebního odpadu

V případě zemin a kamení (170504) lze hovořit pouze o využití kamene (po zdrobnění), zeminy jsou vhodné pouze k využití jako zásypy či obsypy nebo jako aplikace dle bodů 2 a 3 (této kapitoly). Poměr zemin a kamení v této skupině se nestanovuje a není znám – závisí vždy na konkrétních geologických podmínkách stavby, při které tento odpad vzniká. Obdobná je situace i u směsného stavebního a demoličního odpadu (skupina 17 09 04). Velmi často do této skupiny původci odpadů nesprávně zařazují odpad, který by měl mít spíše číslo 17 01 07 (Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků). Pokud by byly akceptovány průměrné horní míry využitelnosti (t.j. recyklovatelnosti) vybraných skupin SDO z tab. 45, lze vypočíst na základě údajů v tab. 42 ztráty (v hmotnostních jednotkách), které vznikly nevhodným způsobem využití inertního minerálního stavebního a demoličního odpadu viz tab. 7

221

Tabulka 46 Přehled nevhodně využitých stavebních hmot v letech 2008 a 2009 Množství uváděná v [kt]

míra využ iteln . [%]

rok 2008 prod ukce

recy klov áno

A00

R5

rok 2009

recy klov atel né

zneh odn ocen é

prod ukce

recy klov áno

A00

R5

recy klov atel né

zneh odn ocen é

17 01

01

Beton

95 %

1 224

805

1 163

358

1 132

583

1 075

492

17 02

01

Cihly

92 %

861

425

793

368

919

439

845

407

17 07

01

Směsi neuv. pod č. 17 01 06

90 %

793

396

713

317

886

320

797

477

17 02

03

Asfalt. směsi neuvedené pod č. 17 03 01

98 %

437

368

428

60

513

261

503

242

17 08

05

Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem 17 05 07

98 %

175

83

171

88

54

3

53

50

17 04

09

Sm. SDO neuv. pod č. 170901, 02, 03

50 %

449

93

225

131

485

98

243

145

3 939

2 170

3 493

1 322

3 989

1 703

3 516

1 813

CELKEM

zdroj: databáze CENIA (2011)

Z tabulky 46 je jednoznačně patrné, že v roce 2008 bylo nevhodným způsobem nakládání znehodnoceno 1.332.000 tun stavebního a demoličního odpadu, který mohl být přepracován na recyklované kamenivo a využit tak místo kameniva přírodního. V roce 2009 dosáhlo toto množství 1.813.000 tun. S ohledem na roční produkci stavebního kameniva, která dosahuje ca 45 mil tun ročně, představuje množství nevhodně použitých (znehodnocených) stavebních a demoličních odpadů ca 3 až 4 % vytěžené produkce. Tyto hodnoty tedy představují surovinovou ztrátu v jednotlivých letech. K hodnotám uvedeným v tab. 46 je však nutno přistoupit s vědomím, že zdrojová data nemusejí zahrnovat veškeré materiály v jednotlivých skupinách SDO. Velikosti surovinových ztrát tak mohou být ještě vyšší a dle zkušeností ARSM dosahovat 5 až 6 % vytěžené produkce stavebního kamene. Surovinové ztráty je zde nutno brát jako signifikantní, ekonomické ztráty z tohoto pohledu nelze objektivně vyčíslit.

7.3

Obchodování se stavebními hmotami

Odbyt V České republice vznikl od roku 1994, kdy se začala recyklace stavebních a demoličních odpadů provádět v širším měřítku, poměrně stabilní trh s recyklovanými minerálními inertními stavebními 222

materiály. Recyklované stavební a demoliční odpady se v podobě recyklovaného kameniva dostávají ke svým odběratelům dvěma způsoby: 1. Odběratel odebírá vyrobené recyklované kamenivo u jeho výrobce (v recyklačních provozovnách), 2. Odběratel recyklovaného kameniva je i původce stavebního a demoličního odpadu, z nějž je recyklované kamenivo vyrobeno v místě vzniku tohoto odpadu. Smluvní vztah mezi odběratelem a recyklační firmou je tak omezen na službu – recyklaci stavebního odpadu (vzniklého při demolici) na recyklované kamenivo. Oba způsoby, kterými se dostává recyklované kamenivo ke svým odběratelům, jsou z hlediska produkce recyklovaného kameniva obdobně četné. ad 1) Nabídka recyklovaného kameniva se objevuje na řadě www stránek jejich výrobců. V ČR existuje i soustředěná nabídka na www stránkách na jednom místě – na www.betonserver.cz30. Jedná se o nabídku přibližně třiceti producentů recyklátů, u některých i ve více lokalitách. Pro výrobce recyklátů se jedná o placenou službu, potenciální odběratel má přístup zdarma. Nabídka obsahuje většinou druhy vyráběných recyklátů, včetně jejich cen a lokalit jejich umístění. Při tomto způsobu prodeje recyklátů nabízí jejich výrobce většinou i výsledky testů na obsah škodlivin a ekotoxicity dle vyhlášky č. 294/2005 Sb., přílohy 10. Takřka standardně jsou výrobcem recyklátu dokládány i certifikáty o stavebně technických vlastnostech prodávaných materiálů, vydané autorizovanými zkušebnami. ad 2) V tomto případě zůstává vzniklý stavební a demoliční odpad v držení jeho původce. Výrobce recyklátu zpracovává svojí technologií (mobilní drtící a třídící linka) stavební a demoliční odpad přímo v místě jeho vzniku. Protože se jedná pouze o fyzikální úpravu stavebního a demoličního odpadu, testy na obsah škodlivin a ekotoxicity dle vyhlášky č. 294/2005 Sb. nechává provádět zpravidla jen původce, stejně tak, jako si ověřuje průběžně kvalitu produkovaného recyklovaného kameniva. Původce využije vzniklý recyklát opětovně na místě, takže ani vstupní materiál pro recyklaci se nestal odpadem (ve smyslu zákona č. 185/2001 S.). Tento způsob je typický např. pro výrobu recyklovaného kameniva ze železničního svršku.

Vývoj cen a faktory, které ji ovlivňují Pro oblast využití inertních minerálních stavebních sutí jako druhotných surovin jsou z hlediska cenového rozhodující dvě položky: 1. Cena, kterou uhradí původce stavebního odpadu výrobci recyklátu při jeho předání 30

Přesněji na: http://www.betonserver.cz/recyklovane-kamenivo.

223

2. Prodejní cena vyrobeného recyklátu (recyklovaného kameniva) ad 1) Cena, kterou hradí původce stavebního a demoličního odpadu při předání na recyklační linku je závislá na řadě faktorů, které souvisejí s předpokládanými náklady na recyklaci a předpokládanou prodejní cenou takto vyrobeného recyklátu. Obecně lze konstatovat, že nejvyšší cenu uhradí původce při předání směsného znečištěného stavebního a demoličního odpadu. Pod pojmem znečištění je zde třeba rozumět znečištění látkami, které nejsou nebezpečné z hlediska obsahu škodlivin, ale před vlastním procesem recyklace musejí být separovány (např. papír, dřevo, plasty, sklo apod.). V tomto případě se částky za předání pohybují zpravidla v rozmezí 400,- až 600,- Kč/t. Při znečištění odpady, které nelze za ekonomicky přijatelných podmínek vytřídit jsou buď poplatky nastaveny tak vysoko, že je pro původce odpadu jednodušší jej odevzdat na skládce nebo je recyklační provozovna nepřijímá vůbec. Nejnižšími částkami za předání je zatížen betonový odpad bez ocelových výztuží, který má kusovitost takovou, že jej není třeba před procesem drcení dělit jinými prostředky (zpravidla 500 až 600 mm). Recyklačním procesem tohoto materiálu vznikne velmi kvalitní recyklované kamenivo (tzv. recyklovaný beton), který je velmi dobře prodejný i za relativně vysoké ceny (60 až 85 % ceny přírodního kameniva shodné frakce). V tomto případě se částky za předání pohybují zpravidla v rozmezí 80,- až 160,- Kč/t. Při vyšší kusovitosti (nad ca 600 mm) je příplatek za zpracování relativně vysoký a dosahuje ca od 150 do 500 Kč/t. Cena za předání stavebního a demoličního odpadu, kterou může provozovatel recyklační linky požadovat, kromě jiného závisí výrazně i na lokalitě, ve které stavební a demoliční odpad vznikl. Pokud existuje v této lokalitě pro původce SDO možnost se jej zbavit za nižší cenu včetně nákladů za dopravu (např. účelové rekultivace a terénní úpravy, technologické vrstvy ve skládkách atd.), tak to zpravidla učiní. Tato cena bývá obvykle nižší než cena, za kterou je ještě ekonomicky přijatelné pro výrobce recyklátu stavební a demoliční odpad, jako vstupní surovinu, přijmout. Lze tedy konstatovat, že poplatky za odevzdání stavební a demoliční suti jsou jednoznačně nastaveny tak, aby motivovaly původce odpadu jej při demolici velice pečlivě třídit podle jejich materiálového složení a přitom dbát, aby nebyly znečištěny nežádoucími příměsemi. ad2) Prodejní ceny recyklátů (recyklovaného kameniva) nevykazují takový rozptyl, jako ceny, které platí původce stavebního a demoličního odpadu při předání do recyklačních provozoven. Je to dáno skutečností, že se tyto ceny odvíjejí od cen přírodních nerostných surovin (přírodního kameniva) v daných lokalitách, které jsou relativně stabilní. Betonové recykláty dosahují nejvyšších cen. Obdobně jako u přírodního kameniva roste jejich cena s jemností drcení a klesající šířkou frakce. Nabídkové ceny drcených betonů frakce 0-2 mm, 4-10 mm jsou v rozmezí 250 až 300 Kč/t. Ceny betonového recyklátu širších frakcí (např. 0/16, 0/32, 16/63 atd.) se pohybují v rozmezí 110 až 160 Kč/t.

224

Recykláty směsné (beton, cihla) a recykláty z cihelného zdiva jsou na trhu nabízeny za částky 50 až 70 Kč/t (podle jakosti – tedy složení a frakce), v některých případech i levněji, objevují se i případy, kdy je producent nabízí pouze za náklady spojené s naložením. Tato skutečnost je vyvolána zejména okamžitou potřebou výrobce recyklátu uvolnit prostor pro recyklaci a další navážku stavebního a demoličního odpadu pro recyklaci. Za tyto velmi nízké ceny jsou nabízeny pouze recykláty velmi nízké kvality (často jen zdrobněné čelisťovým drtičem bez následného třídění), které se obecně velmi obtížně uplatňují na trhu se stavebními látkami. Asfaltové stavební odpady se do prostoru recyklačních provozoven dostávají v menší míře. Je to dáno zejména skutečností, že při opravách asfaltových vozovek (kde tyto odpady vznikají především) se velmi často používají speciální frézovací stroje, které vlastní či najímá přímo dodavatel opravy komunikace. Po frézování již není třeba takovýto materiál dále upravovat – vzniká zde přímo druhotná surovina, která je použita při následné výrobě asfaltové směsi. Do recyklačních provozoven jsou naváženy asfaltové stavební odpady nejčastěji ve formě ker, získaných při demolici vozovky. Ceny recyklovaného asfaltového recyklátu dosahují ca 50 až 120 Kč/t (podle frakce apod.). Navíc je recyklace a obchodování s těmito materiály omezenou pouze na období, kdy teplota nepřesahuje výrazně přes 15 oC .

Vývoj cen Ceny recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (recyklovaného kameniva) nevykazovaly v uplynulých letech výraznější změny. S ohledem na vysokou variabilitu cen za odběr stavebního a demoličního odpadu pro recyklaci jsou ceny recyklovaného kameniva velmi stabilní. V uplynulých deseti letech nedoznaly statisticky výraznějších odchylek. Dle zkušeností jednotlivých producentů recyklátů se jejich ceny zvyšují v posledním období přibližně s mírou inflace. Na výstupní ceně recyklovaného kameniva se nejvíce projevuje: -

cena výrobní strojní technologie (zpravidla mobilního drtiče a třídiče). V uplynulých letech nedošlo k výraznějšímu nárůstu,

-

cena paliva a maziv – předchozí pohyby cen neměly výraznější vliv (dopady prudkého zdražení nafty na jaře 2011 nejsou do této studie zahrnuty),

-

mzdové náklady – nárůst je pouze mírný a odpovídá přibližně růstu mezd ve stavebnictví.

Neexistují důvody, které by mohly vývoj cen v budoucnosti výrazněji odchýlit od cen v uplynulém desetiletí.

Zahraniční obchod V odvětví recyklace stavebních a demoličních odpadů se nakládá s velmi značnými hmotnostními toky při relativně nízkých cenách, proto se při manipulaci s nimi projevují velmi výrazně jakékoliv přepravní náklady. Je prokázáno, že s ohledem na druh převáženého recyklovaného materiálu z inertní stavební sutě jsou maximální ekonomicky zdůvodnitelné přepravní vzdálenosti do 20 až 30 km. Masové využití recyklátů ze SDO je přitom spojeno s velkými městskými aglomeracemi, které 225

jsou v ČR vzdáleny od nejbližších možných zdrojů v zahraničí mnohonásobně více, než jsou výše uvedené maximální dopravní vzdálenosti (a opačně). Z tohoto důvodu se se stavebními a demoličními odpady a ani s recykláty z nich vyrobených přeshraničně neobchoduje.

7.4

Strategické cíle v oblasti stavebních hmot

Krátkodobý horizont 2011 - 2012 Prognóza: Setrvalý stav nebo další pokles v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů, zejména v souvislosti s tlakem na snižování cen staveb a z toho vyplývajícího nárůstu nelegálního či pololegálního nakládání se SDO. Cíl: Legislativně dokončit ve vazbě na Evropské nařízení proces změny stavebního a demoličního odpadu (inertních minerálních sutí) dle odst. 6, § 3 zákona 185/2001 Sb. o odpadech (stanovení konce odpadu) dle odst. 8, § 3 zákona 185/2001 Sb. o odpadech. T: 2011/2012 Střednědobý horizont 2012 - 2016 Prognóza: Dle provedeného průzkumu v segmentu producentů recyklovaného kameniva ze stavebních a demoličních odpadů lze očekávat postupné investice do nových zpracovatelských technologií pro recyklaci stavebního a demoličního odpadu (zejména v důsledku omezení investic v letech 2009 až 2011). Cíle: Ve vazbě na legislativní změny „konec odpadu“ zjednodušit legislativní povinnosti producentů recyklovaného kameniva z inertních minerálních stavebních sutí. T: 2013 Dlouhodobý horizont 2016 - 2020 Prognóza: Mírný růst produkce recyklovaného kameniva ze stavebních a demoličních odpadů a růst jeho kvality v důsledku aplikace vědeckých poznatků v této oblasti, oživení stavebního průmyslu a legislativnímu omezování těžby přírodních nerostných surovin. Cíle: 

Dosáhnout míry recyklace stavebního a demoličního odpadu 70 %.

226

T: 2020



Při zpracování Surovinové strategie státu a jejich naplňování uplatnit stavební a demoliční odpad jako významnou druhotnou surovinu pro recyklaci a zabránit zejména tendencím na jeho neopodstatněné využívání v neupravené podobě na povrch terénu a pro rekultivace. T: 2011 a trvale

7.5

Nástroje regulace

Návrh legislativních nástrojů 1. Legislativním opatřením zamezit, aby bylo možno neupravené stavební a demoliční odpady inertní minerální sutě, ukládat na povrch terénu a využívat pro rekultivace. K tomuto účelu vyhradit pouze odpady skupin 17 05 04 Zemina a kamení neobsahující nebezpečné látky a 17 05 06 Vytěžená hlušina neobsahující nebezpečné látky, Návrh ekonomických nástrojů 1. Zavést dostatečně motivující (pro podporu recyklace stavebních a demoličních odpadů) regulační poplatky při využívání neupravených stavebních a demoličních odpadů (s výjimkou odpadů skupin 17 05 04 Zemina a kamení neobsahující nebezpečné látky a 17 05 06 Vytěžená hlušina neobsahující nebezpečné látky) formou jejich ukládání na povrch terénu či využití pro rekultivace. Návrh správních nástrojů 1. Na úrovni orgánů státní správy ovlivňovat stavební projekty financované z veřejných rozpočtů podmíněním použití maximálního možného množství recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (dle zahraničních zkušeností) 2. Sjednotit způsob udělování souhlasu pro provoz recyklačních provozoven v jednotlivých krajích 3. Důsledně provádět kontrolní činnosti ze strany ČIŽP při nakládání se stavebními a demoličními odpady, zejména v případech jejich volného ukládání na terén a užívání pro rekultivace. Návrh dobrovolných nástrojů 1. U investorů, projektantů a dodavatelů staveb – preferovat využívání recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů jako ekologicky přijatelného materiálu – a to všude tam, kde je to s ohledem na jejich stavebně technické vlastnosti možné. 2. U obcí – podporovat shromažďování stavebních a demoličních odpadů na střediscích (kde jsou k dispozici kontejnery), a tak zabraňovat směšování těchto komodit s domovním odpadem.

227

7.6

SWOT analýza

Silné stránky 1. Silný materiálový proud a existující systém sběru a recyklace SDO 2. Existence výzkumu a norem pro aplikaci recyklátů ze SDO Slabé stránky 1. Nízké ceny stavebního kameniva a štěrkopísků a. Nízké ceny nerostných surovin pro stavebnictví (štěrkopísek, stavební kámen), vyplývajících jak z geologických podmínek ČR tak i z velmi nízkých poplatků spojených s těžbou. Problematika je obzvláště aktuální u surovin pocházejících z nevýhradních ložisek 2. Nízké obecné povědomí o recyklaci SDO a. Občasné neoprávněné obavy investorů i dodavatelů staveb z používání recyklovaných materiálů ve stavbách, způsobené nízkou informovaností b. Občasné obavy orgánů státní správy při schvalování recyklačních středisek z vlivu jejich provozu na životní prostředí

228

Příležitosti 1. Přebytek zpracovatelských kapacit v ČR a. Vysoký volný potenciál strojních technologií pro výrobu recyklátu ze stavebních a demoličních odpadů ve firmách, které mají příslušný souhlas místně příslušného krajského úřadu k této činnosti 2. Obecně uznávaná potřeba snižování těžby nerostných surovin a. Urgentní potřeba snižování těžby přírodních stavebních surovin, zejména v některých chráněných krajinných oblastech, dalších cenných lokalitách a v místech, kde dochází k poškozování zdraví a kvality života v okolních obcích, která si bude vynucovat další opatření k podpoře recyklace – např. zavedení ekologické daně pro těžbu v těchto lokalitách, b. Rozvoj využívání SDO jako alternativních zdrojů druhotných surovin a z toho plynoucí úspory v zaplňování skládek odpadů, úspory paliv a energií při těžbě a úpravě stavebních surovin a při výrobě stavebních hmot

3. Možnost orgánů státní správy prosazovat recykláty ve stavbách z veřejných prostředků podmíněním použití maximálního množství recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (dle zahraničních zkušeností)

Hrozby 1. Možnost "využití" neupravených SDO na terénu a při rekultivacích a. Existence řady rozsáhlých spekulativních rekultivací č i terénních úprav – zejména v blízkosti velkých městských aglomerací. Přitom je velmi obtížné hledání efektivního plošného nástroje, který by jim zamezil. S tím souvisí i velmi nízké ceny, za které je možno se inertních stavebních odpadů ze strany jejich původců zbavit (pro účely rekultivací a ukládání na povrchu terénu často pod 50,- Kč/tunu) neumožňuje další rozvoj technologické vybavenosti recyklačních zařízení, který by vedl ke zvýšení jakosti produkovaných recyklátů. b. Existence nelegálního nakládání s odpady (zejména se stavebními a demoličními odpady) a nedostatečná evidence o skutečných tocích odpadů – obojí způsobené nedostatečnou ekonomickou motivací preferovaných způsobů nakládání s odpady c. Činnost stavebních úřadů ve věci vydávání stavebních povolení či územních rozhodnutí týkajících se nakládání se stavebními a demoličními odpady je regionálně velmi odlišná, rozhodnutí (často vydávaná i v rozporu s platnou legislativou – zejména vyhláškou 383/2001 Sb.) jsou velmi silně závislá na osobnosti, která je vydává a z hlediska možnosti dosažení nápravy (uvedení do souladu s platnou legislativou) v akceptovatelném časovém horizontu nevymahatelná 2. Nejasná a neúplná legislativa v oblasti recyklace SDO a. Nejednotný systém udělování souhlasu k nakládání s odpady pro recyklaci stavebních a demoličních odpadů (v rámci mobility recyklačních linek je nezbytné pro provozovatele 229

mít udělený souhlas od všech krajských úřadů z krajů, kde je linka, byť krátkodobě, provozována. Postup udělování „souhlasů“ se v jednotlivých krajích částečně liší). b. Neustále se měnící legislativa v oblasti nakládání s odpady. c. Chybějící legislativa ve vymezení „konce odpadů“ pro SDO. d. Problematika nakládání se SDO je v ČR řešena specializovaně pouze v „Metodickém návodu odboru odpadů pro řízení vzniku stavebních a demoličních odpadů a pro nakládání s nimi“, který není právně závazný e. Neexistuje oborová závazná úprava, tak jako v zahraničí. f.

Prosazení případného nesmyslného požadavku registrace provozovatelů recyklačních zařízení do registru původců chemických látek (REACH).

7.7

Datová základna

Jak je uvedeno v kap. 7.2, je kvalita datové základny v oblasti nakládání se stavebními a demoličními odpady neúplná. Data o způsobu nakládání s odpady (nejen stavebními a demoličními) shromažďuje Česká informační agentura životního prostředí (CENIA) a dále Český statistický úřad. Údaje v databázi CENIA se v oblasti stavebních a demoličních odpadů jeví jako přesnější a jsou o cca 30 % vyšší, než hodnoty udávané Českým statistickým úřadem (viz tab. 47). Tento stav je dán skutečností, že ČSÚ nesleduje všechny ekonomické subjekty, které mají povinnost evidovat nakládání s odpady. Rozdíly ve vykazovaných produkcích skupin SDO rozhodujících pro recyklaci do formy recyklovaného kameniva ukazuje tab. 47.

230

Tabulka 47 Srovnání produkce SDO v letech 2008 až 2009 dle databází CENIA (ISOH) a ČSÚ

zdroj: databáze CENIA a ČSÚ (2011)

Objemy produkce recyklátů vyrobených ze stavebních a demoličních odpadů je velmi obtížné přesněji stanovit. Jeden z rozhodujících důvodů lze spatřovat zejména v tom, že oficiální Informační databáze odpadového hospodářství (ISOH), vedená z pověření MŽP Českou informační agenturou životního prostředí (CENIA), nemůže objektivně obsahovat všechna data. Je to způsobeno kromě jiného i tím, že evidované údaje o produkci odpadů a způsobech nakládání s nimi v oblasti recyklace SDO jsou pro produkci recyklátů z nich vyrobených pouze jedním ze vstupujících materiálových proudů do této činnosti (neboť neevidují recyklaci stavebních materiálů, které nespadají do režimu nakládání s odpady - jejich vlastník je po recyklaci opět sám využije). Jedná se zejména o výrobu recyklátů v místě demolice či stavby, pokud tyto nemění svého majitele (recyklační firma zde působí jako jistá forma služby) a proto i materiál vstupující do procesu recyklace nelze chápat jako odpad, naplňující definici zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. § 3, odst. 1 „Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.“ Zde vstupuje recyklační firma do vztahu s majitelem inertního minerálního materiálu dle schématu: majitel inertního minerálního materiálu ↔ recyklační firma

231

Takto zpracované (již alespoň jednou použité) inertní minerální materiály ani recykláty z nich vyrobené zpravidla neprocházejí databází ISOH. Přitom se jedná o významná produkovaná množství. Proto prováděla Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů (ARSM) od roku 1999 do roku 2008 pravidelný podrobný průzkum o produkci u jednotlivých výrobců recyklátů v ČR (kap. 7.2, tab. 42). Jak je z uvedené tabulky patrné, je paradoxně zpravidla celková roční produkce recyklátů z inertních minerálních materiálů dle databáze ARSM přibližně stejně velká jako celková roční produkce stavebních a demoličních odpadů dle databáze ISOH. Data byla ze strany ARSM zjišťována dobrovolnou dotazníkovou akcí u všech rozhodujících producentů recyklátů. Postupně však u některých významných producentů (zejména velkých stavebních firem, které provozují vlastní recyklační linky) narůstala nechuť tato data kdekoliv sdělovat. Protože by se tak snížila vypovídací schopnost databáze ARSM, byl sběr dat do této databáze na základě neuspokojivých výsledků v roce 2009 ukončen. Z legislativního hlediska neexistuje dosud jediný účinný nástroj, který by umožnil stav nakládání se stavebními a demoličními odpady objektivně sledovat i v těch případech, kdy původce odpadu (inertní stavební a demoliční sutě) ji po úpravě (případně i bez ní) sám opět využije. Jedna z možností, jak tuto situaci změnit je důslednější aplikace zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, kde se v odst. 3, §3 uvádí „Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo.“ Poté by mohl původce stavebního a demoličního odpadu, který sám pro svoji další potřebu zrecykloval, využít odst. 6, § 3 zákona o odpadech: „Některé druhy odpadu přestávají být odpadem, jestliže poté, co byl odpad předmětem některého ze způsobů využití, splňuje tyto podmínky: a) věc se běžně využívá ke konkrétním účelům, b) pro věc existuje trh nebo poptávka, c) věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky a d) využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy11a) a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví“ Tímto způsobem by se mohly dostat do databáze CENIA i recyklované stavební a demoliční odpady, které dosud procházely mimo ni.

232

Jiný způsob sledování celkové produkce recyklovaného kameniva vychází z povinnosti producentů tohoto materiálu zpracovávat každoročně pro Český statistický úřad dle vyhlášky 306/2010 Sb., kromě jiného i výkaz Odp 5-01 „Roční výkaz o odpadech a druhotných surovinách“.

7.8

Shrnutí



Produkce stavebních a demoličních odpadů představuje největší hmotnostní materiálový tok ze všech odpadů.



Inertní minerální stavební odpady jsou relativně snadno (pomocí odpovídajících technologií a výrobních postupů) recyklovatelné.



Systém sběru stavebních a demoličních odpadů a výroby recyklovaného kameniva (přesný název pro recyklované SDO dle příslušných ČSN ISO) je v ČR dostatečně rozvinutý.



Recyklované kamenivo je v podmínkách stavební výroby běžně využíváno. Možnosti jeho aplikace jsou definovány i v příslušných ČSN ISO, platných pro kamenivo využívané pro stavební účely.



Trh s recyklovaným kamenivem je rozvinutý, ale je zároveň silně ohrožován nízkými cenami nerostných surovin pro stavebnictví (štěrkopísek, stavební kámen), vyplývajících jak z geologických podmínek ČR tak i z velmi nízkých poplatků spojených s těžbou.



Rozvoj recyklace stavebních a demoličních odpadů je dále ohrožen existencí řady rozsáhlých spekulativních rekultivací č i terénních úprav – zejména v blízkosti velkých městských aglomerací, kam jsou stavební a demoliční odpady bez jakékoliv úpravy zaváženy.



Není dopracovaná příslušná legislativa – zejména chybí vymezení „konce odpadů“ pro SDO.



Pro další rozvoj recyklace stavebních a demoličních odpadů existuje v ČR dostatečný potenciál strojních technologií i firem, které mají pro nakládání se SDO udělený příslušný souhlas krajských úřadů.

233

234

8

Autovraky

V rámci „Strategického analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin“ spadají „autovraky“ do skupiny tzv. komponentních (strukturalizovaných) surovinových komodit, které jsou soustředěny do druhé etapy citovaného dokumentu. Tato skutečnost je zdůrazněna proto, že se výrazně podílí na určitých rozdílech při řešení optimalizace recyklačního potenciálu tzv. jednodruhových (kovy, plasty atd.) a tzv. komponentních (strukturalizovaných) zdrojů (OEEZ, pneumatiky apod.) druhotných surovin včetně vzájemných souvislostí těchto komoditních skupin. Věcná náplň kapitoly „autovraky“ je sestavena tak, aby nebyla zatěžována citacemi běžně dostupných informací, a soustřeďuje se na analýzu nezbytných charakteristik dané komoditní problematiky, definování existujících nedostatků a navrhování cest dalšího směrování strategického rozvoje. Při zpracování této „kapitoly“ Strategického dokumentu a při komunikaci v rámci jeho celého zpracovatelského zázemí se často projevuje problém přesné terminologie. Ten ovšem přesahuje vlastní zadání a bude jej nutno řešit v širších souvislostech (např. nové zákony). Typické je to hlavně v terminologii „odpady“ - „druhotné suroviny“. Autoři kapitoly jsou si vědomi, že převážné používání termínu „druhotné suroviny“ je v souladu se zadáním dokumentu, často je na hraně platné legislativy, ale je v souladu s nastoupeným trendem. Právní rámec V roce 2000 byla přijata směrnice 2000/53/ES k vozidlům s ukončenou životností. Opírala se o zkušenosti národních systémů (SRN, Francie). Na směrnici navázalo: -

rozhodnutí Komise ze dne 27. června 2002, kterým se mění příloha II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, kterým byly upraveny výjimky ze zákazu některých materiálů ve vozidlech,

-

rozhodnutí Komise ze dne 19. února 2002 o minimálních požadavcích na osvědčení o likvidaci vydané v souladu s čl. 5 odst. 3 směrnice 2000/53/ES,

-

rozhodnutí komise ze dne 27. února 2003, kterým se stanoví normy označování konstrukčních částí a materiálů pro vozidla podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností (2003/138/ES),

-

rozhodnutí komise ze dne 1. dubna 2005, kterým se stanoví prováděcí pravidla kontrolování opětného použití, recyklace a cílů opětného použití, recyklace u vozidel s ukončenou životností stanovených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES,

-

rozhodnutí komise ze dne 10. června 2005, kterým se mění příloha II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností (2005/438/ES),

235

-

směrnice evropského parlamentu a rady 2005/64/ES ze dne 26. října 2005 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska jejich opětné použitelnosti, recyklovatelnosti a využitelnosti a o změně směrnice Rady 70/156/EHS (směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se schvalování typu motorových vozidel a jejich přípojných vozidel); tato směrnice definuje mj. recyklovatelnost a využitelnost a stanoví míru recyklovatelnosti vozidla (Rcyc) a míru využitelnosti vozidla (Rcov),

-

směrnice evropského parlamentu a rady 2008/33/ES ze dne 11. března 2008, kterou se mění směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, pokud jde o prováděcí pravomoci Komise.

Směrnice 2000/53/ES k vozidlům s ukončenou životností rovněž stanovila, že v roce 2006 má být opětně použito a využito z vozidel s ukončenou životností (dále jen ELV) 85 % průměrné hmotnosti vozidla, přičemž opětovně použito a materiálově využito má být 80 % hmotnosti. V roce 2015 se tyto míry použití a využití mají zvýšit na 95 % a 85 % hmotnosti. Požadavky směrnic a rozhodnutí byly zapracovány do zákona 185/2001 Sb., o odpadech v aktuálním znění, a do vyhlášky č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky). Některé požadavky na místa, kde se s autovraky nakládá, jsou stanoveny ve vyhlášce MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů. Věcné i formálně-terminologické chyby, vzniklé při implementaci směrnice, a rovněž nesplnění některých návrhů a úkolů, obsažených v „Realizačním projektu pro nakládání s autovraky“, způsobují vleklé problémy, které se nepodařilo odstranit ani v rámci několika novel věcně příslušných právních předpisů. Na špatném pochopení evropských dokumentů a nepřesném přebírání jejich požadavků se podílejí i špatné překlady. Obecným problémy české legislativy v dané oblasti jsou -

chronicky známé časté změny a novely legislativy, nevyjasnění kompetencí mezi MPO a MŽP (odpady-druhotné suroviny),

-

průniky lobbistických zájmů (výrobci-zpracovatelé),

-

vazby na další legislativní bloky – registrace vozidel, celní problematika, statistika.

Řešení těchto problémů probíhá souběžně na několika místech se zatím nejasnými výsledky. Strategický analytický materiál by se měl soustředit především na materiálně-surovinovou stránku procesu. V tomto směru se bude muset ve svém souhrnném zpracování věnovat definování stanovisek k Nařízení REACH31, kde může podle určitých výkladů dojít ke konfrontaci s Pokyny ECHA32.

31

32

Nařízení EP č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky (REACH) Pokyny k odpadům a zpětně získaným látkám, ECHA-10-G-07-CS, květen 2010

236

Je to spojeno s očekávanými a rozpracovávanými změnami v pojetí odpadů, druhotných surovin (jako výrobků nového druhu)33.

8.1

Původ autovraků a jejich složení

Vysvětlení pojmu Pojem „autovraky“ je v současné praxi vymezen dvěma základními pohledy – legislativním a materiálovým. Legislativní pohled Tento pohled je odvozen od platného znění zákona č.185/2001 Sb. o odpadech v platném znění, kterým byla implementována výchozí Směrnice 2000/53/ES k vozidlům s ukončenou životností do legislativy ČR. Legislativní vymezení autovraků je obsahem především (v obráceném pořadí paragrafů): -

§ 25 – Společná ustanovení, kde jsou autovraky pod odst. 1, písm. g) zařazeny mezi vybrané výrobky, vybrané odpady a vybraná zařízení.

-

Díl 7 – Autovraky pak obsahuje zásadní definici v § 36: o písm. a) autovrak je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a které se stalo odpadem podle § 3. o písm. b) pak definuje vybrané autovraky (zkráceně M1,N1) vymezené zvláštním právním předpisem (Příloha A zákona č. 54/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

-

§ 3 – pojem odpad, kde specifikuje odst. 1: odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje atd.

Některé závažné problémy související s vymezením autovraků (např. terminologický odklon od ELV End of Life Vehicle - vozidla s ukončenou životností) budou komentovány v dalších podkapitolách této zprávy. Materiálový pohled Tento pohled je odvozen od skutečnosti, že jak původní vozidlo (automobil) tak pochopitelně i vozidlo s ukončenou životností (autovrak) je účelově komponovaný (strukturovaný) konstrukční celek, sestavený ze součástek a konstrukčních skupin, jež jsou vyrobeny ze širokého sortimentu různých materiálů - kovů, plastů, skel, pryží atd. Materiálová struktura vyřazovaných vozidel (autovraků) je celkem spolehlivě zmapovaná včetně jejích změn v průběhu času, kdy se projevuje především závislost materiálové struktury na stáří vyřazovaných vozidel (SVDS, 2011). Později bude tato struktura ilustrována podrobněji. 33

Pozn. stanovisko k těmto problémům je podrobně komentováno v kapitole OEEZ Strategického analytického materiálu).

237

U materiálově vymezovacího pohledu na komponovanou strukturu autovraků je důležité zdůraznit, že jde o odlišnou problematiku, než u tzv. jednosložkových materiálových komodit. K jejich sběru/výkupu, třídění, úpravám a logistice přistupují v případě autovraků náročné technologické operace jako tzv. vysušení, případně odstranění nebezpečných součástí, dále kompletní demontáž, separace materiálových složek a teprve potom napojení na standardní technologický proces (B.I.D., 2010, 2011). Druhou složkou materiálového vymezovacího pohledu je kvantitativní charakteristika vytěžovaných materiálových frakcí. Porovnáme-li totiž množství jednotlivých materiálových frakcí (např. kovů, plastů atd.) s celkovým výskytem těchto frakcí v rámci ČR, jde v relativním vyjádření řádově o procenta celkového množství. Ale v absolutních hodnotách jde o tisíce až statisíce tun ročně (podle komoditní frakce). Např. cca 180 tis. tun železného šrotu z autovraků při porovnání s cca 3 200 tis. tun železného šrotu, který vzniká ročně na území ČR. U dalších materiálových frakcí jde o obdobné poměry. Ale i při menším hmotnostním významu je tyto objemy druhotných surovin nutné efektivně využít či odstranit, a to jak z hlediska ochrany životního prostředí, tak z hlediska vytváření nezanedbatelného segmentu pracovních příležitostí (SVDS, 2011; B.I.D., 2010, 2011). Vývoj produkce autovraků a jejich materiálové složení Produkce autovraků Produkce vozidel s ukončenou životností – autovraků - je závislá na několika rozhodujících faktorech: -

počtu automobilů provozovaných (registrovaných) v ČR,

-

jejich věkové struktuře,

-

částečně na značkové a druhové struktuře,

-

rozsahu vyřazování automobilů (jejich deregistraci) při ukončování jejich životnosti

Přitom tyto faktory mají dynamický charakter - proměňují se v čase - v závislosti na řadě externích vlivů. Za hlavní můžeme považovat situaci na trhu automobilů, především ve vztazích „kupní síla společnosti – disponibilní trh automobilů“ (SVDS, 2011; B.I.D., 2010, 2011). Pro potřeby tohoto materiálu nelze přehlížet ani metodicko-legislativní otázky, které deklarují, jaké objekty (druhy a kategorie automobilů) jsou předmětem zájmu evidence a informačních systémů. Závazné evidenční povinnosti jsou v ČR deklarovány zákonem č. 185/2001 Sb. o odpadech ve znění pozdějších předpisů, navazujícími prováděcími vyhláškami34 a některými dalšími dotčenými

34

Vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 351/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, Vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky)

238

zákony35. Přitom základní charakteristika legislativy je výsledkem implementace Směrnice 2000/53/EC a dalších materiálů EU (podrobnosti viz dále v kapitole). V tomto duchu bude věnována pozornost především kategoriím automobilům M1 /N1 s tím, že pro získání uceleného pohledu na danou problematiku, bude věnována část pozornosti i dalším významným kategorií motorových vozidel (M2,3/N2,3). Podrobná informační základna k automobilům je k dispozici na www stránkách SAP (Sdružení automobilového průmyslu), Centrálního registru vozidel, MA ISOH apod. (z tohoto důvodu nejsou tyto databáze přepisovány do této zprávy). Navíc proto, že existují závažné rozdíly ve vypovídací schopnosti těchto systémů a v jejich kompatibilitě (viz samostatná kapitola), kterou se zatím nepovedlo legislativně sjednotit. Vzhledem k potřebě vytvořit ucelený, hlavně materiálově vypovídací, pohled na danou problematiku autovraků je použit určitým způsobem redukovaný způsob ilustrace problému. Stav automobilů v ČR

Tabulka 48 Počty registrovaných osobních automobilů k 31.12.2010

k 31.12.2009

4 496 232

4 435 052

mladší než 2 roky (%)

7,21

6,99

2 – 5 let

10,60

10,56

5 – 10 let

22,17

23,15

10 – 15 let

30,53

29,67

nad 15 let

29,49

32,15

13,7

13,65

celkem (ks) z toho:

průměrné stáří (roky)

zdroj: SDA (2011)

Horší průměrný věk má v Evropě jen Srbsko (16,8 roků), naproti tomu např. v Německu je hodnota tohoto ukazatele 8,2 roků. Dominantní postavení po výrobní stránce má značka Škoda (prakticky 50 %), bohužel je stále ještě provozováno okolo 140 tis. ks typů Škoda 105/120 a 200 tis ks typů Favorit/Forman. Přitom přestárlé automobily tvoří nejen ekologický, ale i dopravně-bezpečnostní problém. Dlouhodobější pohled na vývoj věkové struktury automobilového parku ČR potvrzuje, že v průběhu posledních let nedochází k citelnému zlepšení výše uvedené situace. Mimo jiné i proto, že: -

35

na fyzické obměně automobilového parku se podílí nevýhodný poměr mezi prvně registrovanými novými osobními automobily a ojetými vozidly (z dovozu) včetně relativně

Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v aktuálním znění a navazující vyhlášky, Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v aktuálním znění, Zákon č. 22/1997 Sb., o některých požadavcích na výrobky v aktuálním znění.

239

vysokého stáří většiny dovozových ojetin. Je možno konstatovat, že uvedená poměrová čísla se v průběhu tří až pěti let zásadně nemění, -

procento obnovy osobních automobilů se dlouhodobě pohybuje mezi 3,5 – 5 % kusů, na rozdíl od západních států EU, kde tento ukazatel dosahuje minimálně úrovně 8 až 9,5 %.

Negativní skutečnost potvrzuje také vývoj dalšího standardně používaného ukazatele: -

podíl automobilů starších 10 roků dosáhl v ČR k 31.12.2011 hodnotu 60,02 % (v roce 2009 byl 59,31 %),

-

pro srovnání – ve většině motoristicky rozvinutých států EU se tato hodnota pohybuje v intervalu 25 až 35 % (Sdružení automobilového průmyslu, 2011; Centrální registr vozidel ČR, 2011).

Za této situace je zřejmé, že nedostatečná obměna vozového parku je provázena nižším výskytem autovraků. Je totiž odkládán okamžik vyřazování přestárlých vozidel z provozu a formálně vyjmutím z registrace v Centrálním registru vozidel ČRF, což je rozhodný okamžik pro vznik autovraku. Existující systémy evidence vozidel s ukončenou životností (CRV, MA ISOH, SAP atd.) nejsou zcela kompatibilní a preferují částečně rozdílné cíle (počty kusů automobilů, katalogový rozklad vytěžovaných materiálových frakcí, povolené i záměrné odchylky od předepsané registrace). Výsledkem je, že údaje jednotlivých systémů vykazují určité odchylky. Např. rozpor počtů vozidel M1/N1 odhlášených z CRV a zaznamenaných v MA ISOH byl: -

v roce 2009 - 92 564 ks

-

v roce 2010 - 29 935 ks

Pro základní orientaci vyjdeme z expertního zpřesnění tak, že legálně zpracovaných autovraků osobních automobilů v roce 2010 bylo 160 tisíc ks (prozatímní maximum bylo v roce 2009 vlivem mimořádné akce spojené se zákonným pojištěním odpovědnosti - cca 236 tisíc ks). Předpoklad nárůstu v roce 2015 je 250 tis. ks a v roce 2020 je to 300 tis. ks. Prognózovaný vývoj automobilového parku zpracovaný v roce 2003 předpokládal dosažení hladiny 4 mil. ks registrovaných osobních automobilů v roce 2012 jako tzv. limit nasycení trhu. Tuto úvahu bylo později nutno opravit, protože reálný vývoj tržní situace byl rychlejší a původní hladina byla dosažena přibližně již v roce 2008 (MŽP, 2004; MPO, 2011a) a bylo zřejmé, že absorpční schopnosti českého automobilového trhu směřují k vyšším číslům. Opravené prognózy vývoje „automobilizace“ ČR berou v úvahu řadu faktorů, především: -

příznivý vývoj společensko-ekonomické situace spojené s růstem kupní síly,

-

volné prostory v tržním prostředí (13 % domácností nemá automobil, 55 % domácností má jen jeden automobil),

-

existence výrazných regionálních rozdílů ve vybavenosti obyvatel automobily o průměr ČR automobil)

2,80 obyv./1 automobil (státy západní Evropy 2,26 obyv./1

240

o Praha

1,93 obyv./1 automobil

o Sev. Morava

2,93 obyv./1 automobil

-

pro druhé vozy v rodině se posiluje segment menších automobilů, což zvyšuje početní možnosti nákupu,

-

automobily si pořizují stále mladší ročníky obyvatel (Petrová, 2011),

-

schopnost automobilového průmyslu a obchodu zajistit zvýšenou poptávku pro automobilech

Za normálního (nekrizového) vývoje se předpokládá, že tzv. nasycenosti českého trhu v segmentu osobních automobilů trhu by mělo být dosaženo v období 2015 – 2016 a v počtu cca 5 700 tis. vozidel. Tomu budou odpovídat i rostoucí počty vyřazovaných vozidel - autovraků (viz výše). Po dosažení tržní nasycenosti bude probíhat pouze vyrovnaná obměna autoparku – nový za starý – bez významného zvyšování absolutního počtu provozovaných automobilů. Tím se také zrychlí průběh snižování průměrného stáří registrovaných automobilů (MPO, 2001)36. Hlavní pozornost při vyřazování vozidel je orientována (v celé EU) na tzv. vybraná vozidla (M1/N1). Vedle tohoto legislativně upraveného systému je ovšem v běžném provozním životě uplatňován obdobný systém pro další skupiny vozidel, které v ČR mají také nevyhovující věkovou a technickou strukturu. Jde přitom jen o zhruba o 5,8 % z celkového parku motorových vozidel (v kusech). Z hlediska hmotově - materiálového jde o: -

užitkové automobily (kategorie N2 a N3) – 190 tis. ks vozidel (průměrné stáří 16,3 roku), z toho zejména „speciální“ – 30 700 ks (průměrné stáří 23,8 roku);

-

autobusy (kategorie M2 a M3) - 20 tis. ks (průměrné stáří 14,4 roku);

-

traktory (kategorie T - JE, KO, KU, PA, TR) - 153 tis. ks (průměrné stáří 29,4 roku)

Viditelná potřeba zrychlení i jejich obnovy a zvyšování jejich počtu pro pokrytí přepravních a pracovních výkonů je činí zajímavými i z hlediska jejich vyřazování a ekologické likvidace s vytěžováním recyklovatelných materiálových komodit. Třetí soubor vozidel pak tvoří zcela systémově opomíjené skupiny: -

motocyklů a mopedů (kategorie L) - 924 tis. ks (průměrné stáří 32,4 roků);

-

ostatních vozidel (přívěsy, návěsy, jiná – kategorie O1 až O4) - 945 tis. ks (průměrné stáří 21,4 roků).

Ty jsou chápány spíše jako ekologický a dopravní než hmotový problém. Ale ve svém množství představují nepřehlédnutelnou složku existujících zdrojů pro likvidační (a obnovovací) činnosti a v dalším vývoji se nepochybně posunou do větší pozornosti legislativy i zpracovatelů vyřazovaných vozidel. Materiálová struktury autovraků 36

Pozn.: prognostické výhledy jsou modelovány s pomocí variantního simulačního propočtu

241

Materiálová struktura vozidel s ukončenou životností – autovraků - je individuálně poplatná především roku výroby vozidla a značce a typu (výrobce). V okamžiku zpracování autovraku se pak na úrovni vytěžení jednotlivých materiálových frakcí (kovů, plastů atd.) podílí úroveň technologických procesů delaborace a do jisté míry i ekonomické a tržní parametry (ceny, náklady, prodejnost jednotlivých komodit). Existující informační systémy k autovrakům sledují materiálové struktury v různé míře podrobností a také s různou mírou spolehlivosti či vypovídací schopnosti získaných údajů. Podrobné výkaznictví materiálové struktury autovraků je zpracovávané v MA ISOH a založené na Katalogu odpadů (v kódech 160104 - N a 160106 - O), který např. eviduje 17 položek základních odpadů z autovraků (kódy 160107-122,199), ale pro kompletaci materiálové struktury je nutno přičlenit řadu dalších katalogových položek podchycujících např. pneumatiky (160103), olověné akumulátory (160601), katalyzátory (160801) a další (SVDS, 2011). Pro běžnou praxi je účelnější pracovat s globalizovanou charakteristikou materiálové struktury autovraků, která vychází z obchodně-technických charakteristik jednotlivých komodit. Běžně se používá tzv. průměrný autovrak (v daném časovém období), jehož struktura je použita v následující bilanci (pozn. podrobné příklady centrální evidence i individuálních řešení jsou k dispozici). Pro orientační bilanci vytěžitelných materiálových komodit současných autovraků je použita struktura „průměrného autovraku roku 2010“, sestavená na základě analýzy řady příkladů a konzultací s vybranými zainteresovanými subjekty. Největší diskuse byla kolem „průměrné hmotnosti autovraku“, která musí zohlednit široký rozptyl hmotnosti individuálních autovraků – evidovaná v rozmezí 890 až 1290 kg. Přitom existují i rozdíly mezi kraji, jež odráží různou úroveň vybavenosti obyvatel. Pro vlastní propočet byla původně použitá hmotnost 1250 kg snížena na 1130 kg, která je bližší hmotnostním parametrům autovraků pocházejících z větších aglomerací obyvatel (MPO, 2011a; MPO, 2011b). Následující tabulka ve své pravé části obsahuje prognózu vývoje směrem k období, kdy bude dosahováno tzv. automobilové nasycenosti obyvatel ČR. Prognostický propočet zohledňuje nejen hmotnostní, ale i materiálově-strukturální změny postupně likvidovaných autovraků, kdy se přirozenou cestou bude navyšovat podíl vyřazování „novějších“ vozidel. Např. by stáří vyřazovaných vozidel mělo klesnout zhruba z 20 let směrem k 16 až 17 rokům. Při zpřesňování úvah o dalším vývoji bude také nutné zvážit vliv nového tržního segmentu - narůstajícího exportu ojetých vozidel z ČR, který může výrazně velikost „základny“ pro fyzickou likvidaci autovraků, protože se může rozšířit jejich výhodnější prodej do zahraničí (MPO, 2011a).

242

Tabulka 49 Prognóza materiálově-strukturní a hmotnostní změny autovraků 1130/jednotku/2010 komodita

%

kg/jednotku

1330/jednotku/2015 t/160 tis.

%

kg/jednotku

t/230 tis.

železné kovy

73

824,9

131984

72

957,5

220225

neželezné kovy

5,5

62,15

10424

7

93

21400

pryže, pneu

5

56,5

9040

4,5

60

13800

skla

4

45,2

7232

3,5

46,5

10700

8,5

96,05

15368

10

133

30600

provozní kapaliny

2

22,6

3616

2

26,5

6095

odval (lehká frakce)

2

22,6

3616

1

13,5

3205

100

1130

181280

100

1330

305925

plasty

CELKEM

zdroj: MPO (2011a)

Tabulka dokumentuje velikost příslušných materiálově-tržních segmentů. Jejich obchodní význam není ani tak v jejich absolutní velikosti (tonáži), ale v jistotě a stálosti výskytu podložené zákonnou povinností k vyřazování vozidel a ve stejné míře i poskytováním pracovních příležitostí v úrovni několika tisíc pracovních míst37. Do problematiky materiálové struktury autovraků je nutno přiřadit další, nově se zvýrazňující okruhy problémů (Petrová, 2011; Volák, 2010): a) Opětovně použité náhradní díly Opětovné použití recyklovaných náhradních dílů získaných při manuální delaboraci autovraků představuje jeden z problémových prvků navázaných na ekologickou likvidaci autovraků a předpokládaných i v legislativě (tzv. recyklační kvóty). Dosahovaná a předpokládaná hladina recyklace resp. opětovné použití dílů z autovraků je v: -

37

2010 – průměrná hmotnost 1130 kg – výtěžnost ND 1,3 % = 14,69 kg - tj. 2 350 t/při 160 tis. autovraků;

Většina komodit má vlastní kapitoly v rámci Strategického dokumentu; z pohledu autovraků jsou k dispozici podrobnosti, přehledy zainteresovaných zpracovatelů apod.

243

-

2015 - průměrná hmotnost 1330 kg – výtěžnost ND 1,6 % = 21,30 kg – tj. 4 900 t/při 230 tis. autovraků.

Z povahy věci je zřejmé, že jejich získání je spojeno -

s použitím drahé tzv. šetrné demontáže nebo částečné předdemontáže autovraku před drcením,

-

existencí systému kontroly či diagnostiky technického stavu vytěžených dílů,

-

případně poskytnutí alespoň omezené záruky kvality a bezpečnosti pro další využití.

Podle české legislativy je možno takové díly prodat pouze podnikatelské osobě oprávněné pro opravárenskou činnost. Tento předpis je v praxi často obcházen, především v tzv. šedé zóně a je často vázán na nelegální „autohřbitovy“. Naproti tomu pro řadu oprávněných zařízení pro zpracování autovraků je kvalitní vytěžování součástek a konstrukčních skupin pro opětovné využití cestou pro zlepšení ekonomických výnosů samotné likvidace autovraků. Rozsah vytěžovaných dílů autovraků pro jejich opětovné použití je ovlivněno v současné době dvěma faktory: -

vysokým stářím vyřazovaných vozidel a převažujícím podílem kriticky opotřebených dílů (a jejich skupin - např. motorů, převodovek, velkých dílů, skupinových světel apod.),

-

nedokonalým systémovým zajištěním obchodu s těmito díly (výjimky tvoří Callparts a několik velkých zpracovatelů autovraků, hlavně příslušných k autoservisům).

Předpokládané změny těchto dvou faktorů v dalším časovém vývoji budou působit na zvyšování podílu recyklace znovupoužitelných dílů. Mimo jiné také nárůstem použitelnosti velkých plastových dílů, lépe protikorozně chráněných dílů karoserií, méně opotřebených dalších dílů a konstrukčních skupin (MPO, 2011b; Volák, 2010). b) Katalyzátory výfukových plynů Ty jsou zatím rozhodujícím zdrojem nově artikulovaného problému nakládání s tzv. strategickým kovy-především platinové skupiny. Disponibilní počty likvidovaných katalyzátorů v dalším vývoji je možno definovat jako součet dvou zdrojů: -

zdroje ze zpracování vyřazovaných vozidel mají zřejmě dominantní charakter. Při prozatímně použité zjednodušené (lineární) prognóze zpracování autovraků je v současné době k dispozici od 70 do 105 tisíc vyřazených katalyzátorů. Hlavní problém v této oblasti je to, že převážná část katalyzátorů se vůbec nedostane do zpracovatelských zařízení pro autovraky. Jsou totiž většinou demontovány (vozidla pak nejsou kompletní) a jsou obchodována v separátním subsystému, často v oblasti působení „šedé“ zóny.

-

zdroje z výměny opotřebených či poškozených katalyzátorů. Byly identifikovány na základě orientačních konzultací s vybranými autoservisy a SVA. Servisem (opravami) prochází určité množství vozidel vybavených katalyzátory, jejichž funkčnost má být kontrolována. V případě zjištěných závad mají být vyměněny. Odhad velikosti tohoto zdroje vychází z modelování 244

dohodnutých průměrných parametrů: o průměrná životnost provozovaných katalyzátorů cca 10 let, průměrném ročním proběhu vozidel v soukromé i služební sféře cca 15 tis. km (rozsah zatížení katalyzátorů), průměrném stáří katalyzovaných vozidel 11,5 roku, přibližně 1,4 mil vozidel mezi 10 a 15 roky, počtu předepsaných servisů a předpokládaném výskytu opotřebených a poškozených katalyzátorů. Těch mělo by být v rámci provozních oprav (autoservisů) ročně nahrazováno podle odborných odhadů minimálně 8 až 11 tisíc kusů katalyzátorů různých konstrukcí. Hlavní problém v této oblasti je dán neukázněností vlastníků vozidel, kteří provozují vozidla s nefunkčními katalyzátory - potvrzeno zkušeností autoservisů. Přesnější údaje o životnosti katalyzátorů se zatím nepodařilo získat ani od výrobců katalyzátorů i vozidel. Odborné odhady signalizují, že by tyto zdroje měly být v případě technologické kázně téměř dvojnásobné. Celkový roční výskyt vyřazovaných autokatalyzátorů by se měl teoreticky pohybovat okolo 78 až 116 tis. ks (v rozmezí 2011 až 2015). Nárůst jejich počtů je obecně závislý: -

na postupném zvyšování počtu autovraků s katalyzátory (první oblast) a

-

zlepšování technického dozoru (STK) na provozované automobily spolu s narůstáním jejich průměrného ročního kilometrového proběhu.

Šetření cen vyřazovaných katalyzátorů v nedemontovaném stavu (po vynětí z vozidla) nabízených na současném trhu ukázalo, že specializovanými firmami jsou nabízeny v průměrném rozpětí 250 až 1500 Kč podle velikosti (hmotnosti). Extrémní zjištěné ceny jsou v rozptylu 150 až 4500 Kč, u mimořádně masivních katalyzátorů i výrazně vyšší. Objem výnosů je závislý na obsahu drahých kovů (Pt, Rh, Pd atd.), jsou k dispozici ceníky katalytických vložek podle obsahu aktivních kovů. Pro propočet souhrnných čísel nejsou zatím k dispozici veřejně dostupné údaje. V ČR není zatím využívána technologie konečné separace aktivních kovů, předzpracované vložky odcházejí na finální zpracování do zahraničí. Nový projekt firmy Nippon PMG Europe je připraven pro Liberec, zatím bez podrobnějších technických informací (MPO, 2011b; Volák, 2010). c) Kombinované součásti a materiály Technický a technologický vývoj, především v oblasti elektrotechniky a elektroniky vede ke stále masivnějšímu používání materiálů a součástek nového typu. Klasický příklad tvoří dnes již standartní „tištěné spoje“. Ale stále se zvyšuje množství kombinovaných součástek, které vznikají pevným spojením materiálů kov – plast, kov-sklo, plast -sklo, kov – kov (odlišný), kov- pryž a trojkombinace podobného typu atd. Většina těchto součástek obsahuje drahé a strategické kovy a materiály. Problém je v tom, že v malém množství a při obtížné oddělitelnosti jednotlivých komponentů. Narůstající podíl elektrotechnické a elektronické vybavenosti automobilů posunuje tento problém i do zpracování autovraků. Nebo přesněji řečeno – posiluje potřebu integrovaného řešení těchto problémů ve vazbě „autovraky – OEEZ“. Tento problém byl již identifikován ve studii MPO (2001), mj.

245

ve specifikaci 22 součástkových skupin elektrotechnického a elektronického charakteru s obsahem drahých a strategických kovů, které se také vyskytují ve vozidlech. Řešení této problematiky bude nutno integrovat mezi oběma komoditními skupinami zdrojů druhotných surovin strukturovaného charakteru, protože jde o formulaci nových řešitelských přístupů a tzv. malotechnologií.

Tabulka 50 Materiály obsažené ve vozidlech i v elektrozařízení (EEZ) součást vozidla

podíl na hmotnosti vozidla (%)

skupina EEZ

obsažené materiály

kabely (slaboproudé, z elektroniky)

0,15- 0,85

všechny skupiny EEZ

měď, hliník, cín, plasty

diody, zářivky, výbojky

0,001

osvětlovací zařízení

rtuť, wolfram, sklo, plasty

Žárovky

wolfram, molybden, sklo

tlačítka, vypínače

všechny skupiny OEEZ

nikl, stříbro, hliník, bronz, mosaz, plasty

čidla, spínače, převodníky (ABS, EBD,GPS atd.)

přístroje pro monitoring a kontrolu

rtuť, stříbro, nikl, měď, hliník, sklo

svíčky, kondenzátory, rozdělovače

elektrické a elektronické nástroje

wolfram, tantal, ocel

Pb, Ni-Li akumulátory

0,28

olovo, antimon, nikl, lithium

měřicí přístroje (analogové, digitální)

přístroje pro monitoring a kontrolu

hliník, mosaz, sklo, plasty galium, indium, zlato, telur

displeje

zařízení informačních technologií

rtuť, lanthanidy, galium, indium, hliník, plasty, sklo

automatizované řízení

spotřebitelská zařízení, zařízení informačních technologií, přístroje pro monitoring a kontrolu

měď, hliník, ocel, prvky integrovaných obvodů (polovodiče, keramika, křemík, křemen atd.), selen, indium, stříbro, zlato, plasty

klimatizace, teploměry, čidla

velké domácí spotřebiče, přístroje pro monitoring a kontrolu

rtuť, měď, sklo, plasty

velké a malé domácí spotřebiče, elektrické a elektronické nástroje

měď, hliník, ocel, slitiny železa, magnetické materiály, plasty, spec. Papír

elektromotory stěrače, serva, kompresorů, ostřikovačů, startér, ovládání oken

1-2,6

246

přístrojová deska, konstrukční části interiéru

velké a malé domácí spotřebiče, spotřebitelská zařízení

Plasty

Airbagy

platina, rhodium, plasty

Katalyzátory

platina, rhodium, ocel, keramika zdroj:MPO (2001)

(Pozn.: pro podrobnější analýzu nejsou zatím k dispozici informační zdroje)

d) Výbušné součásti Tyto části představují v běžných autovracích nastupující, ale výrazně rozvojovou problematiku. Airbagové pyropatrony a složky s argonem představují nový technologický problém, zatím jsou částečně mimo systém. Jejich trh teprve vzniká, má vazbu především na havarované vozy nových generací (obdobně některé konstrukce napínačů upoutávacích pasů). Materiálové struktury autovraků se budou v dalším vývoji měnit, protože bude docházet k výrazným technickým změnám nově zaváděných vozidel, která budou -

složitější, ale všestranně úspornější a bezpečnější,

-

konstrukčně lépe přizpůsobená dokonalejší materiálové recyklaci využitím ekodesignu38.

Asistenční systémy ve vozidlech budou využívat kromě snímačů umístěných na mnoha místech vozidla procesory, videozařízení, audiotechniku, videopřehrávače, infračervené kamery, ultrazvukové systémy, laserové skenovací dálkoměry, displeje, které zobrazují okolí vozidla a doporučují řidiči řešení, mohou převzít řízení při rychlostech pod 10 km/hod nebo ve zlomku vteřiny před kolizí, aby snížily důsledky kolize. Z řady důvodů je rovněž trendem tato zařízení integrovat, což může komplikovat možnost recyklace a získávání kritických materiálů (Vysoký, 2011). Rostoucí podíl elektrotechnických a elektronických zařízení se projeví na spotřebě polovodičů, lantanidů, kompozitů na bázi kovů i nekovů, a dalších materiálů, které studie EU označila za kritické. V úrovni odborných diskusí zůstávají i nadále některé globálně otevřené problémy, především: -

změny velikosti (hmotnosti) nových generací vozidel,

-

změny (prodlužování nebo zkracování) konstrukčně určené životnosti vozidel v rámci surovinově úsporných programů,

-

změny vyvolané požadavky uživatelů (mimo jiné i módních trendů apod.)

Vývoj předpokládá pokles železné frakce a nárůstu plastů, uhlíkových vláken a neželezných kovů (především hliníku, hořčíku, titanu a jejich slitin), důvodem je snaha snižovat spotřebu pohonných

38

Směrnice EP a Rady 2009/125/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie.

247

hmot při provozu vozidla. Očekávané změny materiálové struktury vozidel se promítnou i do technologie a ekonomiky zpracování autovraků a recyklace jejich materiálové podstaty39. Materiálové složení vozidel podstatně změní vývoj elektromobilů. Jednak je to vozidlo konstrukčně jednodušší, jednak se v reakci na změnu poměru hmotnosti motoru a karoserie budou pro karoserie vybírat méně hmotné materiály (např. plasty, hliník). V současné době je elektromotor doplňkem motoru spalovacího, elektromobily nejsou volně v prodeji, ve zkušebním provozu jsou např. ve velkých městech (Praha, Brno) zařazeny do systému záchranné služby. Předpokládá se, že v roce 2015 by měly být elektromobily zařazeny do veřejné dopravy (Vysoký, 2011).

8.2

Proces zpracování autovraků

Systémy sběru autovraků Základ sběrných a zpracovatelských systémů byl predikován: -

legislativou, která specifikovala úkoly dotčených systémových subjektů;

-

reálným zájmem podnikatelských subjektů;

-

souhlasem oprávněných orgánů (KÚ) udělených podnikatelským subjektům na základě splnění legislativou určených parametrů.

Stávající systémová síť oprávněných sběrných a zpracovatelských zařízení je tvořena přibližně 450500 podnikatelskými subjekty (aktuální seznam je na webových stránkách MŽP), z nichž ale pouze 180 až 240 subjektů v této oblasti je podnikatelsky aktivních. Aktualizační pohledy podle odevzdávaných hlášení signalizují, že řada menších subjektů pracuje jen „sezonně“. Kromě toho počty oprávněných a aktivních subjektů vykazují značné odchylky podle zdrojových pramenů. Oprávněná zařízení vytvářejí územně orientovanou síť, která vykazuje značné nerovnoměrnosti. Např. v působnosti KÚ Ústeckého kraje je 9 subjektů, KÚ Jihočeského kraje je to 48 subjektů. Jde o kombinovaný vliv zdrojových možností autovraků v daném území a náročnosti přístupů místně příslušných KÚ. Struktura sítě oprávněných firem je územně rozložena (viz výše), ale navíc je organizačně rozdělena na: -

samostatné firmy (většinou velkokapacitní, ale i řadu malých nezávislých firem),

-

firmy seskupené do volných profesních celků – převažuje typ dobrovolných sdružení se společnými zájmy. Jde na příklad o: o Autovraky Jih – cca 29 subjektů – roční zpracování cca 6 tis. autovraků o Sdružení zpracovatelů autovraků – 30 subjektů – cca 22 tis. autovraků ročně o Callparts CZ – 21 subjektů – 17 tis. autovraků ročně (vazba na WV resp. Škoda Auto) o Skupina Metalšrot Tlumačov – cca 70 subjektů – kapacita cca 60 tis. autovraků ročně

39

Směrnice EP a Rady 2008/68/ES o odpadech.

248

A podobně další, různě formalizovaná seskupení, především v okruhu zájmů velkých šrotařských firem (Kovošrot Kladno) nebo přímo metalurgických podniků nebo jejich účelových dceřiných společností (Vítkovice Recycling). Přesnější identifikace vazeb a kapacit je velmi obtížná jednak příslušností některých subjektů k několika seskupením, jednak postupným průchodem zpracovávaných autovraků tzv. zpracovatelskou pyramidou, která zkresluje výkaznictví. Kapacitní strukturu pracovišť oprávněných ke sběru a zpracování autovraků vytváří zhruba: -

okolo 85 malých firem, které uplatňují částečnou demontáž;

-

okolo 140 subjektů střední velikosti využívá komplexnější demontážní operace (tyto skupiny postupují úplně nebo částečně autovraky velkokapacitním firmám);

-

cca 15 firem zajišťuje finální likvidaci autovraků z vlastního sběru i z převzatých částečných demontáží, z toho 7 firem uplatňuje velkokapacitní drtiče či mlýny.

Zhruba lze konstatovat, že největší zpracovatelské firmy vybavené velkokapacitní technologií pro zpracování autovraků jsou lokalizovány severně od přibližné linie Plzeň-Praha-Brno, kde jsou silnější zdrojová místa kovového šrotu (obecně) i autovraků. Technologie sběru a zpracování Pro celý systém nakládání s vozidly s ukončenou životností je typické rozdělení na podsystémy: a) sběr autovraků Tento systém je technologicky predikován legislativně určenými parametry oprávněných sběrných zařízení. Za součást technologie sběru je nutno -

administrativní operace, které souvisí s převzetím vyřazovaného vozidla od posledního majitele (nebo pověřeného zástupce),

-

kontrolu jeho technické i dokladové úplnost a vypořádání odchylek,

-

vystavení příslušného „Potvrzení“,

-

tzv. vysušení provozních kapalin a jejich separace před předáním oprávněným osobám k dalším operacím,

-

obdobně vyjmutí autobaterie, pokud je s autovrakem předávána,

-

zpracování návazné evidence a předávací dokumentace pro předání do zpracovatelského zařízení.

Ve většině případů jsou oprávněná zařízení pro sběr integrovanou součástí zařízení pro zpracování autovraků. Samostatně jako místa sběru obvykle pracují malé firmy vázané na autoservisy nebo sběrné dvory.

249

b) zpracování autovraků Zpracování autovraků představuje koncovou delaboraci autovraků s postupnou separací na jednotlivé materiálně komoditní složky – kovy, plasty atd. V zásadě jde o dva základní technologické systémy: -

demontážní kdy je vozidlo s ukončenou životností postupně ručně demontováno s pomocí pálících souprav a tzv. ručního nářadí a přípravků (mechanických, elektrických, hydraulických, pneumatických) následnou separací vytěžených materiálových komodit až po úpravy do obchodovatelné podoby. Případně s částečným předáním obtížně nebo neekonomicky demontovatelných částí na následné dopracování na těžké technologii (viz dále). Metodika tzv. šetrné demontáže je využívána při vytěžování určitých částí pro opětovné využití v systému second- hand náhradních dílů. Jako výhoda demontážních technologií je uváděna vyšší výtěžnost recyklovaných složek. Hlavním představitelem této technologie je ŽDB Bohumín, resp. jeho organizační složka Recyklace.

-

mechanizované technologie uplatňované pro zpracování autovraků pomocí tzv. těžké technologie jsou: o střihání na hydraulických nůžkách nebo nůžkolisech (1000 a více tun tlaku). Jde o často využívanou technologii uznávanou i odběrateli-metalurgickými podniky. Pokud jsou výjimečně střihány nevyčištěné autovraky, následují separační operace. o drcení pomocí drtičů (šredrů) případně tzv. mlýnů. Jde o masivní, velkokapacitní zařízení (většinou stabilní), schopných zpracovat prakticky celé, tzv. neodstrojené autovraky. V praxi je však většinou uplatňována metoda s částečnou předdemontáží hlavně těžkých částí – motorů, převodovek, náprav, disků, velkých plastových dílů - někdy části elektrovýstroje, kabeláže apod. Tato metodika odděluje přímo prodejné části, zmenšuje namáhání technologického zařízení a zjednodušuje následnou separaci rozdrceného směsného materiálu. Separátory (vibrační, rotační, cyklonové, magnetické, případně hydraulické - těžké kapaliny) jsou nezbytným doplňkem především drtící techniky. S jejich pomocí je minimalizován koncový odpad (odval), který byl původně skládkován, dnes je často ve formě tzv. frakcí ještě předmětem druhého stupně separace jako zdroje zvláště neželezných kovů a vzácných kovů (zvláště lehká frakce – do 15 mm). Kapacitně rozhodující jsou firmy vybavené drtiči (šrédry) : -

Vítkovice Recycling ,s.r.o., provozovna Ostrava - výrobce Lindemann

-

Metalšrot Tlumačov a.s. - typ PVH 1600

-

Kovošrot Kladno - dtto

-

Recycling kovové odpady s.r.o., Vysoké mýto - výrobce Bonfiglioli 250

-

Kovošrot Group a.s., Česká Lípa - výrobce Lindemann

Metalurgické firmy v několika případech uplatňovaly připomínky ke znečištění železné frakce otěrem neželezných kovů, především mědi. Všechny tyto vrcholové zpracovatelské firmy, přes které prochází zhruba 60 % celkové produkce autovraků, jsou vybaveny komplexní, většinou moderní infrastrukturou - vlastními železničními vlečkami, rozsáhlou kontejnerizovanou dopravou, nakladači, váhovými systémy, analyzátory radioaktivity, doplňkovou technologií - hydraulickými nůžkami a lisy různých parametrů. Při podrobnějším pohledu na technologické operace spojené se zpracováním vytěžených materiálových komodit by bylo nutné komentovat širokou paletu technologických metod a zařízení. Ty ovšem spadají ve značné míře do nadřazeného systému zpracování komodit jako celku. Na příklad: -

neželezné kovy – kabeláže apod. - malé drtiče, separátory, malé lisy, pece;

-

gumy a pryže – děličky pneumatik, drtiče a separátory, kryogenní technologie, pyrolyzní zařízení atd.;

-

skla – drtiče, separátory, pece

Obdobně pak technologická zařízení pro zpracování dalších komoditních skupin i komodit z autovraků jako jsou autobaterie, plasty, oleje, provozní kapaliny atd. c)

výroba finální produkce

Vozidla s ukončenou životností (autovraky) tvoří jeden z komponentních zdrojů druhotných surovin. Jde o obdobnou situaci jako u dalších komponentních zdrojů druhotných surovin – OEEZ, opotřebené pneumatiky, baterie – i když se svébytnou strukturou vytěžovaných jednosložkových materiálových frakcí, tj. kovů, plastů, skla atd., které byly kvalifikovány i kvantifikovány v minulých podkapitolách. Z logiky pojetí „Strategického analytického dokumentu“ lze odvodit, že za produkci ze zpracování autovraků je nutno považovat jednotlivé vytěžené materiálové frakce, které ovšem po obchodním připojení k materiálovým tokům stejných jednosložkových komodit z jiných zdrojů přecházejí do sféry jejich výrobního využití - tedy k výrobě finální produkce. Některé z nich se „ztrácejí“ ve standardních materiálových tocích, některé si zachovávají určitá materiálová specifika. S odvoláním na členění materiálové struktury tzv. průměrného autovraku je k dispozici pro finální produkci z autovraků: -

železné kovy (cca 150 tis. t/rok) Určeno pro zpracování v metalurgickém průmyslu, u nízkokvalitních druhů pro výrobu železa, u kvalitních druhů v ocelárenství. Část produkce (cca 13 %) je exportována (např. Voest Alpine Rakousko, Aicher Group Německo apod.). Spotřeba v ČR je více diverzifikovaná, např. Acelor Mitall, Třinecké železárny, Vítkovice steel atd.

-

neželezné kovy (cca 11 tis. t/rok)

251

Především Cu, Al, slitiny – část export (např. Alu-kat Německo), v ČR hlavně rafinace (např. Aluminium Děčín, Měď Povrly a další). Zvláštní postavení mají vytěžované drahé kovy, např. Pt,Rd z autokatalyzátorů. V ČR jen předzpracování aktivních vložek (např. Kovohutě Příbram, Safina, cca 15 podniků atd.), potom export (hlavně Německo, Holandsko) -

pneumatiky, pryže (cca 10 tis. t/rok) vysoce diverzifikovaná struktura různých technologií, cca20 podniků v ČR včetně zahraničních účastí.

-

skla (cca 8 tis. t/rok) problémová komodita vlivem speciálních druhů autoskel, v ČR řada omezení-podrobnosti viz speciální kapitoly Strategického dokumentu I. etapa, 2010)

-

plasty (cca 17 tis. t/rok) druhově vysoce diverzifikovaná komodita, hlavní skupiny tzv. značených autoplastů a směsných plastů. V ČR cca 20 podniků. Podrobnosti viz speciální kapitoly Strategického dokumentu I. etapa, 2010)

-

ostatní komodity (cca 8 tis. t/rok) různorodá skupina jak použitelných složek (tzv. lehká frakce převážně export (Rakousko, Německo, Holandsko), provozní náplně, výplně sedadel atd., část recyklace, skládkování nebo termické využití.

-

zvláštní komoditu tvoří autobaterie (převážně olověné akumulátory 16 06 01 /N, které nemají prokazatelnou evidenci související s autovraky, které jsou často předávány oprávněným osobám bez nich. (podrobnosti viz specializovaná kapitola Strategického dokumentu, II. etapa).

Objem použitelných druhotných surovin z autovraků pro finální produkci bude v dalším vývoji narůstat a získávat i větší význam v rámci celkového objemu druhotných surovin vlivem: -

narůstajícího počtu vyřazovaných vozidel s ukončenou životností - např. do roku 2020 o cca 40 %,

-

kvantitativních změn materiálové struktury novějších generací vyřazovaných vozidel (zvyšování podílu lehkých slitin, elektrotechnické a elektronické výbavy, atd.),

-

zvyšování výtěžnosti některých komoditních skupin vlivem lepšího značení dílů (na př. plasty), a zlepšování účinnosti demontážních i recyklačních technologií (např. dotřiďování obsahu lehké frakce s využitím rozdružování v těžkých kapalinách, atd.),

-

zvyšování poptávky zpracovatelů recyklátů pro využití podílu druhotných surovin ve finální produkci vlivem zvyšování kvality recyklátů, zlepšování ekonomických parametrů recyklace a úpravách technických norem, daňových výhod, cílených dotací apod. (MPO, 2001)

Pro podporu zvyšování podílu recyklovaných druhotných surovin jako jedné z úsporných forem pro snižování čerpání primárních surovin je již v současné době k dispozici řada podkladů a struktur v úrovni EU i národní úrovni. 252

d) Identifikace způsobů nakládání s nevyužitelnými materiály Pro zpracování vozidel s ukončenou životností (autovraky) je typické, že v hmotném vyjádření (v tunách) je převážná většina vytěžených materiálových komodit je poměrně dobře obchodovatelná a tedy využitelná - recyklovatelná. Je to vliv vysokého (přes 75 %) podílu kovů. U ostatních komodit je situace komplikovanější. Určitý podíl nevyužitelných materiálů je předpokládán již v legislativě. Dostupné podnikové informace ze zpracovatelské sféry udávají objem nevyužitelných materiálů ze zpracování autovraků v poměrně širokém rozpětí. Obvykle mezi 12 až 25 % v závislosti na: -

použité technologii zpracování autovraku (viz IDIS-International Dismantling Information System),

-

obecné cenové a odbytové situaci v recyklátech,

-

jejich odbytové situaci v místě zpracovatelského zařízení,

-

dopravní dostupnosti místních skládek a spaloven.

Nevyužitelné materiály představují pro zpracovatele nežádoucí nákladovou položku, protože jejich odstranění je spojeno s příslušnými náklady: -

přímými náklady na jejich vytěžení a separaci,

-

náklady na jejich logistiku (skladování, přepravu),

-

náklady (poplatky) na jejich odstranění.

Z praxe získané hodnoty těchto nákladů se pohybují v tak velkém rozptylu, že jejich vypovídací hodnota je mizivá a pro tento materiál spíše zavádějící. Pro orientační propočet by bylo účelné získat potřebné informace z jednotlivých komodit. Pro hrubou orientaci je možno použít odborný odhad na základě následující úvahy.

Tabulka 51 Nepoužitelné materiály v rámci jednotlivých komodit 1130 kg/autovrak komodita

nepoužitelné materiály

%

kg/jednotku

%

kg

železné kovy

73

824,90

1,5

16,95

neželezné kovy

5,5

62,15

1,7

19,21

pryže a pneu

5

56,50

4,5

50,85

skla

4

45,20

3,0

33,90

8,5

96,05

5,6

63,28

plasty

253

provozní kapaliny

2

22,60

1,2

13,56

odval (lehká frakce)

2

22,60

1,0

11,20

100

1130,00

18,5

209,05

CELKEM

zdroj: vlastní odhad (2010)

Z těchto nepoužitelných materiálů je možno kalkulovat cca 196 kg pro skládkování nebo spálení a 13 kg pro jiné odstranění (nebezpečný odpad). V uvedených parametrech lze tedy očekávat, že ze zpracování vozidel s ukončenou životností (M1,N1) vzniklo v roce 2010 prakticky 33 500 tun nevyužitelných materiálů. V kontextu se všeobecným výskytem nevyužitelných materiálů vznikajících v jednotlivých komoditách nepříliš výrazný objem. Ale ve vlastní autovrakové problematice jde o množství (v uvedené komoditní struktuře) o objemy, které zpracovatelská zařízení zatěžují náklady, které výrazně ovlivňují jejich ekonomiku. V posledním stupni nakládání s nevyužitelnými materiály ze zpracování autovraků jsou využívány dva základní způsoby: -

skládkování, které je až na výjimky zatím ekonomicky výhodnější. Jde např. o nevyužitelné složky autoskel, jinak nevyužitelných frakcí z drcení autovraků,

-

spalování, tam, kde není k dispozici jiné řešení nebo jako varianta ke skládkování. Jde např. o jinak nepoužitelné zbytky z recyklace pneumatik (kordy), nezpracovatelné směsné plasty apod.

Současné tendence vedou k maximalizaci využití některých složek dosud nevyužitelných materiálů ze zpracování autovraků po přepracování jako alternativních paliv. Ekonomické výnosy z těchto činností jdou však většinou mimo autovrakovou oblast. Termické využívání opotřebených pneumatik v cementárnách tvoří samostatný problém, komentovaný v samostatné kapitole Strategického analytického materiálu.

8.3

Obchodování s autovraky

Faktory ovlivňující cenu komodity Obchodování s recykláty vytěženými při zpracování vozidel s ukončenou životností je ve své podstatě součástí systémově nadřazené problematice obchodování s definovanými materiálovými komoditami jako celku. Hmotnostní význam „autovrakové“ účasti na trhu s dotčenými recyklovatelnými komoditami byl komentován na jiných místech tohoto materiálu. V souvislosti s obchodováním je ale také nutno věnovat zvláštní pozornost: -

kvalitativním parametrům vytěžovaných materiálových komodit (soulad s technickými normami);

-

návaznostem na jejich širší komoditní výskyt (pneu, skla, elektroodpady apod.).

254

Již dnes je možno identifikovat řadu problémů, které jsou částečně průřezové (nedostatečná podpora recyklaci odpadů a druhotných surovin), ale částečně komoditní: -

železné kovy – vysoká závislost na kolísání cen železného šrotu, při výrazných poklesech ohrožující celou ekonomiku zpracování autovraků (rozhodující hmotnostní podíl v autovracích), malý podíl tzv. těžkého šrotu s vyššími cenami. Podrobnější pohled na strukturu vytěženého železného šrotu signalizuje podíl: o tzv. těžkého šrotu (agregáty, nápravy-tř.12 ČSN 420030- E2,E3)- cca 35 %, o tzv. lehkého šrotu (plechy, ostatní díly- tř. 17 ČSN 420030 - E40) - cca 65 %

-

neželezné kovy – obchodně trvale zajímavé, u některých složek (Cu, Zn) vysoké zpracovací náklady, vazby na zpracování OEEZ , nový vliv strategických kovů.

-

pneu a pryže - problémové recyklační náklady, nutnost společného řešení v rámci komodity jako celku, odbytové potíže recyklátů, částečné termické využití. Vysoké logistické náklady.

-

skla - autoskla (bezpečnostní, tónovaná) problémová, omezené zpracovací a recyklační kapacity (situace se zlepšuje), ostatní skla mají vazbu na vlastní sektor recyklace skleněného střepu.

-

plasty - vysoce diverzifikovaná komodita, postupné prosazování značených plastů (velké díly), značný nápad autoplastů do netříděných odpadů. Zlepšuje se situace u PUR (výplně sedaček).

-

provozní kapaliny- část využitelná nebo recyklovatelná (oleje, paliva, chlazení) část nezbytné ekologicky odstraňovat, situace se lepší,

-

odval - vlivem zlepšování technologických možností (dotřiďování atd.) jeho podíl klesá, některé složky se stávají využitelnými (výplně sedaček apod.), část je obchodní zboží pro zahraničí

Obecně lze konstatovat, že relativně bezproblémově jsou obchodovatelné pouze komodity železných a neželezných kovů. Zahraniční obchod Problematika zahraničního obchodu s autovraky vznikla jako svébytná odbočka obchodu s opotřebenými vozidly - ojetinami. Tržní segment této kategorie vozidel určený pro registraci a provoz v ČR, je v průřezu posledních roků významným konkurentem kategorie nových vozidel. Např. v roce 2010 proběhla v ČR tzv. první registrace u 169 236 nových vozidel a 127 034 ojetých vozidel z dovozu. Tento poměr mezi registrací nových a ojetých vozidel je v posledních letech přibližně stejný, roční odchylky nemají řádový charakter. V dovozu převažují automobily starších ročníků – 6 až 8 roků (Sdružení automobilového průmyslu, 2011). Struktura i rozsah dovozu ojetých automobilů je především odraz ekonomicko-sociální situace občanské veřejnosti, její kupní síly. Ale zhruba 30 % dovozu ojetin je směrován do kategorie druhých vozů v rodině. Porovnáním struktury vozidel vyřazených z registru (185 402 vozidel zrušených a 16 191 exportovaných jako ojetých) bylo zjištěno, že ve sledovaném období byl rozdíl 49 048 osobních automobilů. Tento počet automobilů neprošel oficiálním systémem likvidace autovraků. Po 255

odečtení osobních automobilů, které přešly na základě využití §13 Zákona č. 56/2001 Sb. do tzv. použití pro jiné účely, byl identifikován export zhruba 6 500 vozidel s ukončenou životnosti, tzn. autovraků do zahraničí. Jde o typické působiště tzv. šedé zóny, která ovšem působí i na straně dovozů, kdy část dovezených ojetých (nebo vyřazených) automobilů není v ČR registrována a „ztrácí“ se v nelegálním systému demontáže na náhradní díly a nelegální přestavby s využitím původní dokumentace registrovaných vozidel vyšších věkových kategorií, nebo po těžkých haváriích. Souhrnně řečeno – zahraniční obchod s autovraky jako samostatnou komoditou legálně neexistuje. Mimo jiné i pro legislativní omezení. Nelegální vývozy jsou orientovány především na Polsko a Ukrajinu. Naproti tomu výše charakterizovaný zahraniční obchod s ojetými vozidly, který je poměrně výrazná složka obchodních aktivit v tomto segmentu, byl dosud výrazně orientován na dovoz ze států západní Evropy do ČR. Asi 8 % ojetých vozidel byl exportován do států východní Evropy. Počínaje rokem 2010 dochází k zajímavému obratu - rychle narůstá vývoz ojetých automobilů z ČR do západní Evropy - cca 6 200 automobilů, převážně vyšších cenových tříd a SUV s malým kilometrovým proběhem. Je to důsledek cenových změn na automobilovém trhu a zesilování finanční síly části obyvatel ČR a směrování těchto automobilů k ekonomicky slabším vrstvám, hlavně migrantům v Německu. Zahraniční obchod s autovraky nákladních vozidel a autobusů nebyl v rámci Strategického analytického materiálu identifikován, určité signály byly zachyceny u vyřazovaných motocyklů a traktorů. Ale tyto kategorie nejsou oficiálně sledovány. Další faktory ovlivňující trh s autovraky Základní faktor ovlivňující trh a ekonomiku nakládání s autovraky je v ekonomicko-sociální sféře, tzn. ve stupni automobilizace státu (hlavně občanské a podnikatelské sféry) a objemu nově zařazovaných vozidel do provozu – resp. vstupujících poprvé do CRV, a to jak nových, tak i opotřebených - ojetých z dovozu. Ekonomická síla společnosti se pak prosazuje rychlejším vyřazováním a likvidací přestárlých a neekonomických vozidel - autovraků. Zaostávání těchto parametrů za většinou evropských států je dokumentována. V této souvislosti je nutno upozornit na to, že stále častěji jsou vyřazována vozidla nikoliv provozně devastovaná a z technických důvodů nepojízdná. Ekonomická síla společnosti se mimo jiné projevuje tím, že jsou vyřazována vozidla ještě pojízdná. Ta jsou vyřazována z jiných důvodů módních, společenských, zájmových apod. Ekonomika vlastního zpracování autovraků je pak závislá: -

na vnitřních faktorech zpracovatelského systému, kam patří především: o produktivita práce podložená organizací a technickou vybaveností práce ve všech složkách deklarovaného systému sběru a zpracování vozidel s ukončenou životností, o schopnost a možnost vytěžení a prodeje vybraných součástí k opětovnému využití, o optimalizace nakládání s nevyužitelnými materiály z autovraků, o minimalizace sankcionovatelných nedostatků v práci oprávněných subjektů, 256

o schopnosti získat externí doplňkové finanční zdroje, např. příspěvek SFŽP, dotační tituly apod. -

vnějších faktorech ovlivňujících tento systém, především: o počet a materiálová struktura vyřazovaných vozidel, o cenové relace a odbytové možnosti recyklovatelných komodit, o výše poplatků za odstraňování nevyužitelných materiálů, o případná státní podpora systému, podpora výzkumu, poplatkový systém apod., o náklady vznikající v souvislosti s požadavky legislativy – např. předpis technické vybavenosti, povinné informační systémy atd.

Příznivý rozvoj celého systému nakládání s vozidly s ukončenou životností (kvantitativně i kvalitativně) má mimo jiné i dva dosud nedostatečně akcentované faktory, které jeho tržní a ekonomickou úspěšnost zpětnovazebně ovlivňují: -

rozšíření materiálových toků využitelných recyklátů podporuje tendenci k vytváření nových výrobních oborů (vytěžování recyklátů a jejich návazné využívání k nové výrobě) a vytváření nových pracovních míst,

-

zároveň podporuje tlak na výchovu nových profesí-viz pracovníci pro recyklaci v rámci systému Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací (NSP/NSK) se zohledněním nároků Evropského rámce kvalifikací.

Hlavní bariery účelného rozvoje nakládání s autovraky Hlavní bariéry účelného rozvoje dané oblasti se rýsují: -

na úseku cílené legislativní politiky především v nevyřešení kompetenčních vztahů odpady druhotné suroviny,

-

v existenci nekompatibilních, nedomyšlených a zatěžujících informačních systémů,

-

v neexistenci aktivní daňové politiky pro podporu výrobního využívání druhotných surovin

-

v malé pozornosti na zvýšení legislativního a sankčního tlaku na potlačení tzv. šedé zóny

-

v nedostatečné podpoře výchovy nových profesí pro oblast recyklace doplněním státní struktury, povolání a podpory systému rekvalifikací,

-

v možnosti doplnění systému nakládání s vozidly s ukončenou životností o dosud mimosystémové kategorie vozidel

Primární vyřešení hlavních barier z úrovně státní politiky ovlivňující systém nakládání s vozidly s ukončenou životností vytvoří podmínky pro vnitřní aktivaci podnikatelských subjektů v dané oblasti.

257

8.4

Strategické cíle v oblasti autovraků

Krátkodobé cíle (do 1 roku) -

Dopracovat legislativu odpady – druhotné suroviny Zpracovat projekt integrace přístupu k autovrakům, OEEZ a pneu

Střednědobé cíle (2-5 let) -

Doplnit NSP/NSK o nové profese pracovníků pro recyklaci Zpracovat projekt optimalizace životního cyklu vozidel Vytvořit daňový příznivý systém pro využívání recyklátů

Dlouhodobé cíle (nad 5 let) -

Zpracovat a realizovat státní politiku obnovy motorových vozidel

8.5

Nástroje regulace

Nástroje politiky státu ve směru podpory řešení otázek autovraků prakticky nelze oddělit od globální podpůrné státní politiky zaměřené na rozvoj recyklační společnosti (ČR především v rámci EU). Jde tedy především o svodný úkol Strategické analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin jako celku a to v hlavních oblastech -

legislativní uznání kategorie druhotných surovin a jejich oddělení od politiky odpadů (v rámci novelizace příslušných zákonů vázaných na směrnice EU)

-

daňová zvýhodnění zvýhodňující vytěžování a produkční využívání druhotných surovin (nižší DPH apod.)

-

celní ochrana omezující úniky strategických materiálů

-

iniciování a podpora vzniku nových profesí pro recyklaci v návaznosti na Evropský kvalifikační rámec (EQF)

-

kriteriální zvýhodnění dotačních titulů směrovaných do recyklace druhotných surovin.

Z pozice vlastní komodity autovraků je možno zvýraznit především -

vyjasnění tvorby a použití poplatkového systému vázaného na autovraky (§37 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech)

-

podporu zrychlené obnovy automobilového parku jako nástroje zvýšení bezpečnosti silničního provozu, snížení jednotkové spotřeby pohonných hmot a zlepšení ekologických parametrů automobilizace dopravních systémů.

258

8.6

8.7

SWOT analýza

Datová základna

Situace v datové základně a statistice v oblasti nakládání s vozidly s ukončenou životností je dostatečně známa a analyzována v řadě jiných materiálů, a tak zde budou uvedeny pouze některé z klíčových problémů: -

v současné době je nositelem všech obecných problémů příslušnost autovraků k „odpadům“,

-

specifické problémy datové základny autovraků jsou spojeny s platnou legislativou a jejich rozsáhlá kritika je k dispozici a předmětem zájmu řady subjektů. Souhrnně lze konstatovat, že o jednotlivé složky datové základny jsou nekompatibilní, o obsahují duplicitní informace ale v různých formátech, o zatěžují zbytečně podnikatelskou i správní a řídící strukturu, o neumožňují kvalifikované a spolehlivé analýzy stavu a vývojových trendů oblasti, o současné snahy o rozšíření a uplatnění pohledu na „druhotné suroviny“ jsou kontroverzní dalším zatěžováním podnikatelské veřejnosti.

259

Tyto skutečnosti způsobují navíc i značné problém dozorovým, kontrolním a řídícím orgánům. Z pohledu podnikatelské sféry je pak nezbytné upozornit na neochotu sdělování řady informací nezbytných pro analytické potřeby „vyšších“ orgánů s odkazem na jejich podnikatelskou diskrétnost a střet s obchodním tajemstvím. Zásadní řešení těchto otázek bude nutné realizovat na základě integrovaných přístupů, které zohlední potřeby: -

podnikatelské sféry po stránce o vnitropodnikové informatiky (účetní atd.) o evidenční a výkaznické o profesních systémů (IDIS-International Dismantling Information System)

-

dotčených řídících orgánů o pro potřeby národních informačních systémů o pro vazby na EU v implementační podobě

Datová základna a statistika spojená s vyřazováním vozidel s ukončenou životností a bezprostředně dotčených oblastí bude tvořit jeden článek integrované informatiky.

8.8

Shrnutí

Autovraky( vozidla s ukončenou životností) patří v rámci zpracování „Strategického analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin“ do skupiny tzv. strukturalizovaných (multimateriálových) komodit. Jejich ekologická likvidace probíhá na základě Směrnice 2000/53/ EC a navazujících podkladů implementovaných do legislativy ČR. Úkoly vyplývající z platné legislativy zavazují všechny subjekty operující v této oblasti. To kromě legislativních a řídících orgánů znamená hlavně výrobce (dovozce) sledovaných kategorií vozidel (N1,M1), osoby oprávněné k jejich sběru a zpracování i koncové uživatele vytěžených recyklovaných druhotných surovin. V současné době je z přibližného počtu 4,5 mil provozovaných vozidel ročně vyřazováno okolo 200 tisíc autovraků. Jejich hlavní materiálovou složkou je cca 72 % železných kovů. Celková hmotnost železného šrotu z autovraků se sice podílí na celkovém výskytu železného šrotu v ČR v řádu několika %, ale jde o objemy vynucené zákonem, materiálově definované a svým výskytem předvídatelné a obchodovatelné. Což platí v příslušných proporcích i když s určitými problémy i pro další materiálové složky autovraků (barevné kovy, plasty, sklo atd.) Práce na „Strategickém analytickém dokumentu“ umožnily zpřesnit pohledy na účinnost systému ekologické likvidace autovraků a vyhodnotit soulad i odchylky od jeho stanoveného průběhu. Ze souboru zjištěných nedostatků a výsledků SWOT analýzy byl jako klíčový problém identifikován nefunkční systém (systémy) informací o registraci vozidel uváděných do provozu a deregistrací z provozu vyřazovaných autovraků a vytěžovaných druhotných surovin a odpadů. Zhruba 30% nepřesnost disponibilních informačních systémů(hlavně ISOH,CRV,ČSÚ) způsobená především jejich nekompatibilitou, představuje každoroční únik několika desítek tisíc autovraků do tzv. šedé zóny. To ohrožuje nejen ekonomické parametry oficiálního systému, ale ohrožuje i věrohodnost národního reportingu ELV do orgánů EU. 260

Širší soubor nástrojů řešení současných nedostatků systému ekologické likvidace autovraků je rozpracován pro legislativní, řídící i podnikatelskou sféru. Zároveň je rozložen do tří časových období. Řešení bude náročné i tím, že spadá do působnosti nejen hlavních gestorů MPO a MŽP, ale i MD, MV a vzhledem k otázkám profesní výchovy a tvorby nových pracovních míst i spoluúčasti MPSV a MŠMT. Hlavním rysem očekávaného vývoje (kromě naznačeného řešení identifikovaných problémů) oblasti ekologické likvidace autovraků, je prognóza dalšího navyšování počtu provozovaných i vyřazovaných vozidel. Zvyšování současné úrovně automobilizace české společnosti na úroveň hlavních států západní Evropy vytváří tržní prostor pro zvýšení počtu provozovaných vozidel (N1,M1) o dalších cca 1,5 mil do roku 2016/18. Se současným nárůstem počtu zrychlovaného vyřazování autovraků na hladinu okolo 310 tis ks ročně. Zpracovatelské kapacity pravděpodobně nebudou problém, zvláště při zlepšení kvalifikační úrovně dotčených pracovníků. Jejich potřeba naroste mimo jiné i zvyšováním podílu elektrotechnických, elektronických a katalytických částí nových vozidel s rostoucí hmotností tzv. kritických kovů z Pt-skupiny. Prognózovaný vývoj může být ovšem ovlivněn negativními změnami ekonomicko-sociální situace nejen na národní, ale i v odrazu její evropské resp. globální úrovně.

261

262

9

Pneumatiky a odpadní pryž

Rozvoj společnosti a především automobilismu je doprovázen vznikem opotřebovaných pneumatik a ostatní odpadní pryže. V zákoně o odpadech nedostatečně definovaná odpovědnost a motivace odpovědných osob a absolutní absence zapojení obyvatel zapříčiňuje stav, kdy s touto komoditou není vždy nakládáno v souladu se zákonem. Důvodem tohoto stavu je především fakt, že opotřebené pneumatiky jsou definovány jako odpad a veškeré náklady spojené s jeho dalším využitím, popř. odstraněním nese výrobce (výrobce podle zákona o odpadech je právnická nebo fyzická osoba, která pneumatiky vyrábí, nebo dováží a uvádí je na trh v ČR, včetně pneumatik, které tvoří součást technologického celku – automobily, stavební a zemědělské stroje atp.). Zákon konečnému spotřebiteli garantuje, že opotřebené pneumatiky může bezplatně odevzdat v místech zpětného odběru – to je však v porovnání s „klasickými“ druhotnými surovinami (papír, železo, barevné kovy …), které jsou vykupovány, nemotivující a neřeší problém „starých“ zátěží, u nichž nelze zjistit původce. Jedinou výjimkou je obnova opotřebených pneumatik (protektorování). Provozovatelé technologií protektorování opotřebené pneumatiky vykupují, což konečného spotřebitele, zejména nákladních pneumatik, motivuje k jejich prodeji, popř. k zadání obnovy pro další použití. V systému nakládání s „klasickými“ druhotnými surovinami platí ve všech fázích tržní princip – tedy společnost druhotné suroviny vykoupí a dále je prodá zpracovateli, který jejich pořizovací cenu promítne do ceny produktu. To neplatí (až na výše uvedenou výjimku protektorování) v oblasti nakládání s opotřebenými pneumatikami. V této oblasti systém funguje tak, že výrobce na své náklady zřídí sběrná místa (případně tato místa zajistí smluvně) a v souladu se zákonem bezplatně odebere veškeré nabídnuté pneumatiky. Ty na vlastní náklady dopraví ke zpracovateli, kterému za převzetí k dalšímu využití zaplatí poplatek. Zpracovatel tak získává finanční prostředky již ve fázi převzetí, kdy náklady v této fázi tvoří jen náklady spojené s jejich uskladněním. Dalším zdrojem příjmu zpracovatele je prodej produktu po zpracování nebo využití. Způsoby plnění povinností výrobců pneumatik 1. Výrobce může plnit své povinnosti stanovené pro zpětný odběr, a využití vyřazených pneumatik, informování a zpracování roční zprávy o pneumatikách a. v individuálním systému, a to samostatně, organizačně a technicky na vlastní náklady, b. v solidárním systému, a to společně s jiným výrobcem nebo výrobci na základě písemně uzavřené smlouvy; smluvní strany odpovídají za plnění povinnosti zpětného odběru, a využití vyřazených pneumatik společně a nerozdílně, nebo c. v kolektivním systému, a to uzavřením smlouvy o zajištění plnění povinnosti zpětného odběru vyřazených pneumatik a jejich využití podle tohoto dílu vyhlášky (dále jen smlouva o společném plnění) s právnickou osobou oprávněnou k provozování kolektivního systému.

263

2.

Povinná osoba musí být členem zvoleného systému zpětného odběru. Ani v případě uzavření dohody se zvoleným systémem zpětného odběru (viz odst. 1b,c) se nezbavuje povinná osoba zodpovědnosti za plnění smluvních ustanovení týkajících se zajištění zpětného odběru ve svých provozovnách.

Aktuálně plní výrobci povinnosti vyplývající ze zákona č. 185/2001 Sb. individuálně, protože neexistuje žádná jiná možnost.

9.1

Původ pneumatik a jejich složení

Komodita zahrnuje všechny typy pneumatik - osobní, nákladní, traktorové, zemní stroje a nakladače, motorkové a cyklopláště, plné pneumatiky většinou z vysokozdvižných vozíků a kola a ostatní pryžové výrobky z ostatních dopravních a pomocných mechanizmů. Doprovodným materiálem jsou ostatní výrobky z pryže používaných v průmyslu, domácnostech a při rekreaci a sportu. Poměr mezi těmito základními typy výrobků je cca 60:40. Pneumatika je výrobek, kde všechny kompozity mohou být recyklovány a dále materiálově a energeticky využity. Materiálový základ dělá z pneumatiky potenciální zdroj druhotných surovin k dalšímu využití. Pneumatika (dle názoru zástupců povinných osob) je chápána v prvé řadě jako druhotná surovina a jen malá část pneumatik by se měla zařadit jako odpad, tj. až v případě, že se nedá použít pro jiné zhodnocení. Odpadem se pneumatika stává až v momentě předání zpracovateli odpadů (např. sběrné dvory nebo skládka) nebo v okamžiku, kdy jsou vytříděny v místech zpětného odběru. Těmi jsou ve většině případů (až 99 %) pneuservisy jednotlivých povinných osob. Ostatní pryžové výrobky nemají takto specifikované místo svého vzniku (co by odpadu) a je zde zapotřebí k jejich sběru využívat sběrné dvory obcí a odpadových společností. Pneumatiky jsou složeny z následujících komponentů: -

Přírodní nebo syntetický kaučuk

-

Vulkanizační činidla (síra, oxidy kovů, reaktivní pryskyřice

-

Urychlovače

-

Aktivátory

-

Retardéry

-

Změkčovadla (parafin, cerezin, ropné oleje, asfalty, dehty, pryskyřice, kalafuna apod.)

-

Plniva ztužující a neztužující (silika, saze, křída, kaolin)

-

Antidegradanty, Antioxidanty, Antiozonanty

-

Plastikační činidla

-

Regenerát

-

Zvláštní přísady (nadouvadla, faktisy, pigmenty, barviva)

264

Jaká je produkce a zpětný odběr pneumatik v České republice? Pro zpětný odběr opotřebovaných pneumatik není podstatné, kolik pneumatik se v ČR vyrobí, ale kolik pneumatik se v ČR uvede na trh. Jelikož tyto informace jsou strategické pro jednotlivé firmy a dá se jen odhadovat, kolik má který výrobce podílu na trhu, tak v osobních pneumatikách lze odborným odhadem stanovit, že celkový prodej v ČR činí 6,5 mil. ks, což v tunovém vyjádření činí cca 65 tis. tun (průměr 10 kg na 1 osobní pneumatiku) a u nákladních pneumatik 1,5 mil. ks, což v tunovém vyjádření činí cca 120 tis. tun (průměr 80 kg na jednu nákladní pneumatiku). Celkově lze tedy odhadnout, že produkce pneumatik v ĆR činí přibližně 185 tis. tun. Tento údaj však nekoresponduje s oficiálními údaji MŽP (viz následující tabulka), protože nikoli všechny povinné osoby podávají zprávu o produkci (odhadovaný počet povinných osob je 2.500). Nedostatečná kontrolní činnost spojená s evidencí u povinných osob vede k tomu, že oficiální statistikou prochází méně než 50 % skutečného množství pneumatik na trhu v České republice.

Tabulka 52 Produkce a zpětný odběr pneumatik v letech 2002 - 2008 Množství výrobků, na které se vztahuje ZO

Produkce odpadů dle katalogového čísla

Množství zpětně odebraných výrobků

(t)

(t)

(t)

2002

43857

30520

10951

21

21

25,0

2003

46949

35185

20082

47

47

42,8

2004

66080

55071

29792

71

76

45,1

2005

71227

112559

37070

67

73

52,0

2006

72786

49511

43520

62

68

59,8

2007

76375

60023

44392

56

61

58,1

2008

75308

55835

47170

52

56

62,6

Rok

Počet zpráv

Počet povinných osob

Úspěšnost zpětného odběru (%)

zdroj: MŽP (2011)

Za opotřebené pneumatiky odpovídá výrobce nebo dovozce, který je uvedl na trh. O způsobech nakládání však rozhoduje spotřebitel, který je součástí fáze, kdy se z výrobku stane odpad. V případě pneumatik se tak stane v převážné většině případů v pneuservisu, který však nemá oprávnění nakládat s odpadem40. Za zpětný odběr opotřebovaných pneumatik odpovídají dle zákona výrobci, avšak vymahatelnost a kontrola plnění této povinnosti je pouze teoretická, protože neexistuje dostatečná opora v zákoně. Odpovědná osoba dle zákona o zpětném režimu by měla odpovídat především za vytvoření funkčního systému zpětného odběru vyřazených výrobků.

40

Dle současné legislativy se pneumatika stává odpadem až cestou ke zpracovateli nebo do sběrného dvora či jiného zařízení.

265

9.2

Proces zpracování pneumatik

Sběr opotřebených pneumatik a odpadní pryže V současné době existuje dostatečně hustá síť vlastních prodejen výrobců, jejich franchizantů a dealerů, která pokrývá celou ČR. Pouze největší tuzemský výrobce disponuje cca 300 místy zpětného odběru, což zabezpečuje, že každý motorista, který chce vrátit opotřebené pneumatiky (povětšinou tak stejně činí ihned při přezouvání pneu v daném servisu), tak má nejbližší servis v okruhu maximálně 20 km. Vezmeme-li do úvahy, že podobnými, i když menšími sítěmi, disponují i další výrobci (Mitas, Michelin, GY, Bridgestone, Pirelli atd), tak je ČR pokryta dostatečně. V těchto místech zpětného odběru může každý uživatel vrátit opotřebované pneumatiky bezplatně. Ovšem v síti sběrných dvorů a podobných zařízení, musí za odevzdání pneumatik platit poplatek ve výši, kterou si provozovatel stanoví. Sběr opotřebených pneumatik je v největší míře zajištěn smluvními partnery Barum Continental, a to společnostmi Marius Pedersen a Tasy Mokrá u Brna. Mimosmluvní místa sběru opotřebených pneumatik (např. sběrné dvory) je předávají na základě nejvhodnější nabídky recyklačních služeb zpracovatelům. Vedle sběrných dvorů jsou provozovány úklidové sběry zajišťující pořádek v lesích, v okolí silnic, na autovrakovištích, či v pneuservisech. Individuální sběr pneumatik největšími výrobci lze doplnit (či nahradit) o kolektivní systémy. Za tímto účelem byla dlouhodobě vedena jednání mezi velkými výrobci, kteří prodávají na českém trhu, a MŽP, aby byly do novelizace Zákona o odpadech naformulovány zásadní požadavky na legislativní úpravu zpětného sběru opotřebovaných pneumatik, a to: 1) povinná registrace výrobců, 2) stanovení kvót pro zpětný odběr, 3) nastavení kontrolních mechanismů. Tohoto cíle nebylo dosaženo a je to hlavní překážkou k nastavení systému sběru opotřebovaných pneumatik v ČR. Na těchto bodech zatím jednání skončila. Velcí výrobci na českém trhu usilují již několik let o vytvoření systému sběru, kde by minimalizoval ekonomické náklady na svoz pneumatik s cílem zpracovat zpětně odebrané pneumatiky v nejbližší provozovně recyklátora č i zpracovatele. Výhodou takového systému by současně byla kontrola nad zpracováním opotřebovaných pneumatik ze strany výrobce i ze strany státních orgánů a nedocházelo by k nelegální činnosti (např. situaci, kdy zpracovatel naveze opotřebované pneumatiky na sklad v jakémkoliv množství, dostane za svoz a za zpracování zaplaceno a na místo toho, aby proběhlo zpracování, tak pneumatiky shoří; za škodu dostane zpracovatel ještě náhradu od pojišťovny). Jak vyplývá z výše uvedených informací, pak jediný způsob sběru opotřebovaných pneumatik je individuální systém, který praktikují všichni velcí výrobci a pár dalších (roční hlášení podalo za rok 2009 celkem 52 povinných osob z celkového odhadovaného počtu 2500 povinných osob prodávajících pneumatiky na českém trhu). Územní dostupnost je dostatečně zajištěna provozovnami výrobců.

266

Úprava vedoucí k výrobě druhotné suroviny Pro tuto fázi zpracování pneumatik je klíčový rozdíl mezi výrobkem – odpadem - druhotnou surovinou. Lze stanovit, že odpad přestává být odpadem, když jsou splněny následující podmínky: a) látka nebo předmět se běžně využívají ke konkrétním účelům; b) pro tuto látku nebo tento předmět existuje trh nebo poptávka; c) látka nebo předmět splňují technické požadavky pro konkrétní účely a vyhovují stávajícím právním předpisům a normám použitelným na výrobky; a d) využití látky nebo předmětu nepovede k celkovým nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví. Splnění kritérií je na vyžádání kontrolního orgánu povinna doložit osoba, která odpad vyřadila z evidence odpadů. Pro potřeby praktického použití je nutné stanovit: -

Za existenci trhu je považován stav, kdy látka nebo předmět je nabízena na regulovaném či neregulovaném trhu za určitou cenu či stav, kdy lze doložit, že existují osoby, které tuto látku či předměty nakupují bez toho, že by nákup byl vázán na jiné smluvní plnění.

-

Splnění technických požadavků znamená, že jsou splněny právní předpisy či normy platné pro danou látku či předmět, pokud existují. Splní-li látka podmínky právního předpisu či normy vztahující se na výrobek, považují se kritéria za splněná.

-

Využití látky nebo předmětu nevede k celkovým nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví.

Toto obecné ustanovení zákona se nepoužije tehdy, pokud kritéria, za nichž určitý druh látky či předmětu přestává být odpadem, stanovila přímo ES. V případě těchto druhů látek či předmětů budou použita kritéria stanovená ES. K těmto kritériím by měla proběhnout další podrobnější diskuze, která bude brát ohled na práci EK ohledně stanovení kritérií formou komitologie. Úprava opotřebených pneumatik je zajišťována recyklačními linkami pracujících na principu drcení za běžné teploty, jediná kryogenní linka pracující s podchlazeným materiálem byla definitivně dána mimo provoz. Kapacity pro zpracování veškerého množství opotřebených pneumatik, vznikajícího na našem území, jsou za stávající úrovně zpětného odběru opotřebovaných pneumatik dostatečné, avšak je třeba si uvědomit, že ročně činí zpětný odběr cca 60–70 % (dle CENIA). Pro ekonomické využití stávajících recyklačních kapacit je zapotřebí dovážet opotřebené pneumatiky ze zahraničí. Zpracování probíhá na recyklační lince, jež se většinou sestává ze tří až čtyř stupňů drcení, rozdružení na gumový granulát, železný šrot špatné čistoty a odseparovaný textil. Všechny vznikající komodity jsou obchodovatelné na trhu druhotných surovin. Problém je především v chybějící normové základně pro všechny vznikající druhotné suroviny. Zásadní změnu mohou přinést zpracovatelé, kteří využívají tzv. pyrolýzu, avšak tyto technologie jsou zatím v režimu zkoušek. Během krátké doby však budou k dispozici i tyto ekologické moderní technologie, které výrazně navýší možnosti materiálového využití opotřebených pneumatik a vhodně doplní strukturu využívaných kapacit. 267

Konečné zpracování Výroba finální produkce z gumového granulátu je sice velmi rozmanitá, avšak tato skutečnost zatím stále ještě není rozšířená mezi projektanty a konečnými uživateli (např. domácnosti). Výrobu totiž zajišťují většinou menší firmy, které nedisponují prostředky na propagaci a informační kampaň41. Z gumové druhotné suroviny je možné vyrobit např. následující výrobky: -

přísada gumového granulátu do asfaltových „tichých“ povrchů vozovek, součástí je i prodloužení životnosti tohoto povrchu = TP 148,

-

antivibrační rohože používané v železniční a tramvajové dopravě,

-

protihlukové stěny,

-

výroba gumových výrobků pro komunální využití – kolečka ke kontejnerům, dorazy pro parkovací domy, dilatační výplně pro předizolované potrubí pokládajícího do země,

-

produkty pro sport a zábavu,

-

produkty pro zvýšení bezpečnosti – protiskluzové stěrky, pádové desky pro dětská hřiště, gumové obrubníky, gumové polovegetační tvárnice apod.,

-

produkty pro zemědělce – stájové rohože, hipotex pro kolbiště jezdeckého sportu, povrchy cvičných drah chránící koně před zvýšeným opotřebením kloubů apod.

Kapacity pro recyklaci opotřebených pneumatik jsou dostatečné, ale ne všechny jsou využívány. Není trvalá dostatečná poptávka po gumovém granulátu, kde se očekává s nástupem technologií využívajících tuto druhotnou surovinu především v dopravě = gumoasfalty a protihlukové stěny apod. Nejproblematičtějším materiálem po recyklaci je jednoznačně kovový odpad. Na tuto druhotnou surovinu zatím není v ČR vhodná technologie, která by ekonomicky dokázala zpracovat tento materiál do požadované čistoty. Pokud se týče výstupů po zpracování opotřebované pneumatiky, tak lze říci, že vzniklý výstup závisí na způsobu zpracování, tj. zdali byla pneumatika pouze rozřezána, podrcena nebo zpracována pyrolýzním způsobem apod. Pokud se použije pyrolýzy, nebo jiné dekompozice pneumatiky založené na rozkladu za tepla, tak výstupem jsou:

41

-

uhlík (70 %) - certifikované palivo (uhlíkatá drť – koks, využití v elektrárnách, zvyšuje výhřevnost uhlí, příměs do biopaliva – pelety na topení, výroba filtrů apod.);

-

olej (20 %) - certifikované palivo (alternativní kapalné palivo pro využití v elektrárnách, kogeneračních jednotkách);

-

ocelový drát (10 %) - vhodné pro tavbu ve vysokých pecí

-

případně při zpracování za teplot vyšších než 340 oC, tak mohou vznikat ještě plynné složky.

Vysokou přidanou hodnotu by mohla mít např. informační kampaň, která by vyvrátila tvrzení, že gumové druhotné suroviny jsou závadné. Naopak mají mnoho velmi pozitivních vlastností zlepšujících užitnou hodnotu těchto výrobků.

268

Na uvedené suroviny existují odběratelé a dají se využít bez dalších úprav, případně olej se dá rafinovat a používat jako palivo do motorů. Na uvedené výstupy byly vystaveny certifikáty a byly zatříděny do katalogu výrobků. Pneumatika je využitelná ze 100 % a měla by být i po opotřebení považována za druhotnou surovinu a nikoliv odpad. Ve většině případů se bavíme o zpracování osobních, nákladních a industriálních pneumatik (tzv. EM - Earth Mover)/OTR - Off The Road), které používají těžební mechanismy, těžké stavební stroje, zemní mechanismy, zemědělské stroje apod.). EM/OTR se většinou používají pro skládkování apod., protože jejich rozřezání a úprava na další zpracování jsou velmi nákladné. Se zpětně odebranými pneumatikami je nakládáno následovně: -

68 %

energetické využití

-

21 %

materiálové využití

-

5%

jiný způsob nakládání

-

6%

opětovné použití

Přehled hlavních zpracovatelů pneumatik v ČR naznačuje následující obrázek.

Obrázek 39 Hlavní zpracovatelé pneumatik v ČR

zdroj: MŽP (2011)

269

9.3

Obchodování s pneumatikami

Cena druhotné suroviny (opotřebené pneumatiky) není stanovena trhem, ale cenou, kterou zaplatí za svoz a zpětný odběr výrobce danému zpracovateli (v současné době je to 2,50 – 3 Kč/kg)42. Dochází tak k situaci, kdy zpracovatelé nenakupují opotřebené pneumatiky jako surovinu pro svoji výrobu, ale dostávají zaplaceno za to, že se postarají o likvidaci opotřebovaných pneumatik. Lze očekávat, že však tento stav nebude dlouhodobě udržitelný. Tento stav je z dlouhodobého hlediska neefektivní a i s tlakem na snižování nákladů u jednotlivých výrobců dochází k tomu, že hledají možnosti snižování těchto nákladů na likvidaci opotřebovaných pneumatik. Jednou z cest je založení "Kolektivního systému" či nějakého jiného systému, který ke snižování nákladů povede. Výhody "Kolektivního systému“: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Minimalizace nákladů Optimalizace a koordinace logistiky sběru opotřebovaných pneumatik Skloubení a řízení svozu, zpracování a likvidace, výroby výrobků z druhotných surovin Jednotný přístup a jednotné smlouvy s Přímá kontrola Informovanost právnických i fyzických osob z jednoho místa (reklama, propagace) Jeden partner pro komunikaci s ministerstvy

Nevýhody „Kolektivního systému“: 1. 2. 3. 4.

Založení neziskové organizace (dohoda zakladatelů, složité podmínky pro založení) Rozdílné vstupní podmínky jednotlivých výrobců Stanovení jednotných sazeb poplatků (způsob kalkulace příspěvků výrobců) Přerozdělování finančních prostředků

Může ovšem nastat situace, že vznikne jiný systém na základě individuální činnosti podnikatelského subjektu, který bude fungovat na ziskové bázi. K tomuto předpokladu může dojít především za situace, kdy se skutečně začne s opotřebovanými pneumatikami obchodovat a co především, bude zajištěn odbyt výrobků, materiálů či surovin získaných z opotřebovaných pneumatik. Odbyt je alfou a omegou a stávající systém toto negarantuje a dostatečně nepodporuje. Systém stanovený státem by měl nastavit pouze mantinely možného a v maximální míře podpořit odbyt, tj. využívání druhotných surovin upřednostnit před zpracováním přírodních nenahraditelných zdrojů surovin. Současná praxe je taková, že výrobci plní individuálně, případně tzv. "solidárním způsobem", avšak tento způsob není v zákoně u pneumatik popsán (zpětný odběr pneumatik je pouze obecně popsán v § 38 Zákona 185/2001Sb.). Jedná se tedy o individuální iniciativu a o snahu jednotlivců nastolit ve zpětném odběru pneumatik určitý řád, což ovšem není metodicky správně.

42

60% ceny za svoz a likvidaci pneumatik tvoří náklady na dopravu. Podařilo-li by se ustanovit v ČR systém zpětného sběru opotřebovaných pneumatik, který by byl schopen skloubit a řídit všechny oblasti sběru opotřebovaných pneumatik, tj. svoz, zpracování a likvidaci, výrobu výrobků z druhotných surovin, a provádět kontrolu, tak lze očekávat, že náklady na tyto činnosti by se výrazně zlevnily.

270

Solidární systém má však více nevýhod než výhod. Určitou výhodou je jeho operativnost, jednoduchost a provázanost mezi smluvními partnery. Má však mnohem více nevýhod: nelze ho prosazovat s odvoláním se na zákonná ustanovení (pro pneumatiky není v zákoně povolen) - je založen na dobrovolné dohodě partnerů, navyšuje administrativu výrobce, není zajištěna kontrola skutečných prodejů sdružených partnerů (přiznání skutečné výše uvedených výrobků na trh), rozdílnost přístupů jednotlivých výrobců atd. Vývoj cen závisí do značné míry na tom, zda bude schválena politika druhotných surovin a zda se podaří opotřebované pneumatiky přeřadit z kategorie odpadů do kategorie druhotná surovina. Pak lze očekávat, že vývoj cen bude mít pro výrobce klesající tendenci, kdežto pro zpracovatele bude narůstat. Vývoj cen samozřejmě výrazně ovlivní i rozhodnutí státních orgánů. Především surovinová politika státu, tlak na efektivnější využívání druhotné suroviny a na nové formy využití. Cenu může výrazně ovlivnit i změna podmínek pro výběrová řízení veřejných zakázek, stanovením výhody pro podniky využívající druhotné suroviny a tím pozitivně ovlivňující životní prostředí. Na vývoj cen bude mít vliv především nabídka a poptávka po opotřebovaných pneumatikách a především odbyt a konkurenční prostředí. MŽP a MPO mohou v tomto směru pomoci tak, že pomohou nastavit pravidla pro zpracování opotřebovaných pneumatik a především pro zajištění vymahatelnosti plnění povinností oporou v zákoně. V souvislosti s obchodními podmínkami je třeba zmínit i skutečnost, že se do ČR dovážejí opotřebované pneumatiky z Rakouska a ze SRN, které mají ještě cca 3mm vzorku dezénu a prodávají se dále motoristům. Problémem je to, že v ČR je povolená minimální výše dezénové drážky pro letní pneumatiky 1,6mm. I když stejná výše je povolena i v SRN, tak němečtí motoristé jsou již naučeni a navyklí přezouvat pneumatiky při výšce dezénové drážky 3mm. Pro zimní pneumatiky je předpisem i v ČR stanovena minimální drážka 4mm, takže tady problém neexistuje. Aby však tento trh mohl fungovat, je třeba jednoznačně stanovit, že opotřebované pneumatiky nejsou odpadem, ale druhotnou surovinou, za kterou je nutno zaplatit jako za nakupovaný materiál pro další zpracování. Nastavením legislativních podmínek se automaticky nastaví i ekonomické vazby a cenová hladina. Budou-li stanoveny podmínky pro vytvoření kolektivního systému, který bude vyhovovat pro český trh, tak bude možno nastavit skutečné tržní podmínky. Úkolem státních orgánů by pak byla kontrolní činnost nad průběhem zpětného odběru i nad způsoby likvidace.

Identifikace bariér vyššího využívání druhotných surovin Největším nedostatkem v současnosti je nekoncepčnost celkového systému zpětného odběru a také následného zpracování a z toho vyplývající nedokonalé využití potenciálu druhotné suroviny z opotřebených pneumatik. Tento stav je zapříčiněn rozdílným postavením firem na českém trhu v tomto segmentu. -

výrobci = především Barum Continental a MITAS

-

dovozci = Michelin, Bridgestone, Pirelli, Goodyear a pak řada dalších v kombinaci s překupníky

271

-

výrobci automobilů a další dovozci aut

-

odpadové společnosti = Marius Pedersen, ASA, AVE a další

-

logistické firmy = snažící se o co největší přepravní výkony

-

cementářské společnosti těžící ze zaběhnutých praktik, kdy spalování v cementárnách bylo jednoznačně největším spotřebitelem. Dříve celých opotřebených pneumatik nyní nadrcených, dále si také v současnosti diktují ceny za tuto druhotnou surovinu.

-

recyklátoři a další zpracovatelé opotřebených pneumatik = kteří se nemohou poměřovat s výše uvedenými společnostmi

-

výrobci produktů z gumové druhotné suroviny = platí obdobné jako u recyklátorů

Přes několikaletou snahu o vytvoření sdružení, které by tuto nerovnováhu alespoň částečně utlumilo, se toto zatím nepodařilo realizovat. Brání tomu stávající znění Zákona o odpadech, ve kterém nejsou stanovena přesná pravidla pro povinné osoby, chybí povinná registrace výrobců (resp. povinných osob) a nejsou stanoveny limity pro sběr opotřebených pneumatik. Kromě toho neexistují kontrolní mechanismy, které by zaručovaly, že všichni výrobci (resp. povinné osoby) budou mít rovnocenné podmínky na trhu. Zahraniční obchod Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v České republice přibližuje následující tabulka a graf.

Tabulka 53 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v letech 2002-2010 Nomenklatura HS4

Kód

Rok 2002

Vývoz

4012

MJ

Název Pneumatiky

KGNTTO KUS

2002

Dovoz

4012

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO KUS

2002

Saldo

4012

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO KUS

2003

Vývoz

4012

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO KUS

2003

Dovoz

4012

Množství

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO KUS

Jedn.

Čistá

Kg.

cena

hmotnost

cena

v Kč

v kg

v Kč

tis. Kč

tis. EUR

1 825 197

46,37

1 825 197

46,37

84 626

2 747

112 503

951,71

2 638 405

40,58

107 070

3 475

4 463 602

42,95

191 696

6 221

1 702 161

78,19

1 702 148

78,19

133 089

4 319

560 918

332,27

6 814 134

27,35

186 375

6 049

8 516 282

37,51

319 464

10 368

123 036

-31,82

123049

-31,82

-48463

-1572

-448 415

619,44

-4175729

13,23

-79305

-2574

-4052680

-18,59

-127768

-4146

2 727 302

32,76

2 727 302

32,76

89 337

2 805

81 377

1 245,31

3 072 741

32,98

101 340

3 182

5 800 043

32,88

190 677

5 988

2 054 925

81,22

2 054 925

81,22

166 908

5 241

488 959

388,27

6 772 992

28,03

189 846

5 962

272

2003

2004

Saldo

Vývoz

4012

4012

Celkem

---

8 827 917

40,41

356 755

11 203

Pneumatiky

KGNTTO

672377

-48,46

-77571

-2436

KUS

-3700251

4,95

-88506

-2780

Celkem

---

-3027874

-43,51

-166077

-5216

Pneumatiky

KGNTTO KUS

2004

2004

2005

Dovoz

Saldo

Vývoz

4012

4012

4012

2005

2006

Dovoz

Saldo

Vývoz

4012

4012

4012

Dovoz

4012

2007

Saldo

Vývoz

4012

4012

Dovoz

4012

2008

Saldo

Vývoz

4012

4012

2 962

68 239

1 314,44

2 228 151

40,26

89 696

2 811

4 998 364

36,85

184 211

5 774

2 776 979

82,65

2 776 979

82,65

229 522

7 194

KUS

2 000 096

116,83

8 844 833

26,42

233 668

7 324

11 621 812

39,86

463 190

14 518

-6766

-48,53

-135007

-4232

KUS

-6616682

13,84

-143972

-4513

Celkem

---

-6623448

-34,69

-278979

-8745

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

2 907 459

34,75

2 907 459

34,75

101 023

3 392

67 370

1 630,37

2 795 752

39,29

109 838

3 688

5 703 211

36,97

210 862

7 080

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

2 774 836

83,96

2 774 836

83,96

232 982

7 822

KUS

1 119 159

166,50

9 781 898

19,05

186 342

6 256

12 556 734

33,39

419 324

14 079

132623

-49,21

-131959

-4430

KUS

-6986146

20,24

-76504

-2568

Celkem

---

-6853523

-28,97

-208463

-6998

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

1 978 841

40,42

1 978 841

40,42

79 980

2 822

101 800

993,35

3 351 023

0,00

101 123

3 568

5 329 864

91,52

181 103

6 390

3 060 779

83,86

3 060 779

83,86

256 671

9 056

357 093

474,82

4 733 985

0,00

169 554

5 982

Celkem

---

7 794 764

139,25

426 225

15 038

Pneumatiky

KGNTTO

-1081938

-43,44

-176691

-6234

KUS

-1382961,6

0

-68431

-2414

Celkem

---

-2464899,6

-43,44

-245122

-8648

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO KUS

2007

94 515

KGNTTO

KUS

2007

34,12

Pneumatiky

KUS

2006

2 770 213

---

KUS

2006

34,12

Celkem

KUS

2005

2 770 213

1 854 629

40,97

1 854 629

40,97

75 991

2 737

362 423

1 161,43

11 930 137

0,00

420 928

15 162

13 784 766

267,93

496 919

17 899

3 907 496

75,44

3 907 496

75,44

294 798

10 619

412 491

425,08

5 468 397

0,00

175 340

6 316

Celkem

---

9 375 893

120,32

470 138

16 935

Pneumatiky

KGNTTO

-2052867

-34,47

-218807

-7882

KUS

6461740,2

0

245588

8846

Celkem

---

4408873,2

-34,47

26781

964

Pneumatiky

KGNTTO KUS

1 931 399

37,66

1 931 399

37,66

72 742

2 916

66 189

906,61

2 178 791

0,00

60 008

2 406

273

2008

Dovoz

4012

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

2009

Saldo

Vývoz

4012

4012

Dovoz

4012

2010

Saldo

Vývoz

4012

4012

51,14

245 939

9 860

807 750

186,89

10 708 349

0,00

150 960

6 052

15 517 652

82,53

396 900

15 913

-2877904

-13,48

-173197

-6944

KUS

-8529558,1

0

-90952

-3646

Celkem

---

-11407462

-13,48

-264149

-10590

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

Dovoz

4012

Saldo

4012

30,84

1 646 831

30,84

50 794

1 921

50 447

630,17

1 813 785

17,53

31 790

1 202

3 460 616

23,86

82 584

3 123

3 946 741

50,80

3 946 741

50,80

200 501

7 582

392 372

308,33

6 545 372

18,48

120 981

4 575

10 492 113

30,64

321 482

12 157

---

Pneumatiky

KGNTTO

-2299910

-19,96

-149707

-5661

KUS

-4731587

-0,95

-89191

-3373

Celkem

---

-7031497

-20,91

-238898

-9034

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

31,43

3 010 088

31,43

94 617

3 741

58 967

447,86

1 544 357

17,10

26 409

1 044

4 554 445

26,57

121 026

4 786

75,83

3 769 178

75,83

285 827

11 302

177 800

913,63

4 213 479

38,55

162 444

6 423

7 982 657

56,16

448 270

17 725

-759090

-44,4

-191210

-7561

KUS

-2669122

-21,45

-136035

-5379

---

-3428212

-65,85

-327245

-12940

Celkem

---

Pneumatiky

KGNTTO

Celkem

3 010 088

3 769 178

KUS

2010

1 646 831

Celkem

KUS

2010

5 322

4 809 303

KUS

2009

132 750

51,14

KUS

2009

68,73

4 809 303

KUS

2008

4 110 190

Zdroj:Celní správa České republiky (2011) Pozn. Položka pneumatiky zahrnuje pneumatiky protektorované a použité a také pryžové obruče, vložky apod.

274

Obrázek 40 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v kilogramech v letech 2002-2010

Zdroj: Celní správa České republiky (2011)

9.4

Strategické cíle v oblasti pneumatik a odpadní pryže

Krátkodobé cíle (do 1 roku) -

V tomto časovém horizontu nelze zatím očekávat výraznější změnu; zatím nelze identifikovat žádné posuny v chování trhu v požadovaném směru zvýhodnění druhotných surovin;

Střednědobé cíle (2-5 let) -

-

Změnou politiky státu v oblasti druhotných surovin dojde k zásadnímu posunu, a to jak ve spotřebě, tak v rozvoji výroby. V oblasti výroby je to především tím, že na trh vstoupí silné společnosti, které se prosadí inovovanými technologiemi a výrobky; Založit systém a prosadit do zákona podmínky pro založení systému pro zpětný odběr pneumatik Zohledňovat celý životní cyklus v procesu nakládání se zdroji druhotných surovin; Zpracovat opatření a cíle, které budou založeny na důkladné analýze ekologické efektivnosti, nákladech a přínosech různých variant;

275

Dlouhodobé cíle (nad 5 let) -

-

V tomto horizontu lze očekávat, že dojde k prosazení výrobků z druhotných surovin na trhu a současně i postupnému omezení a možná i zrušení recyklačních poplatků (podobně jako u kovového odpadu – užitná hodnota gumového granulátu a energetický obsah gumového tuhého alternativního paliva je již nyní veliká); Z pohledu dlouhodobě udržitelné recyklace je třeba navrhnout praktická opatření k zabezpečení konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vztahu k primárním surovinám

9.5

Nástroje regulace

Nástroje regulace státu, které je využitelné pro oblast regulace sektoru pneumatik, je možné rozdělit na nástroje: 1. legislativní -

Zpřísnění dodržování pořadí v nakládání s opotřebenými pneumatikami o materiálové využití o energetické využití o skládkování

-

Aktualizace Plánů odpadového hospodářství – především ve vazbě na změnu náhledu na energetické využití odpadu

-

Rozšíření odpovědnosti za vznik odpadu na konečného spotřebitele

-

Zařazení obchodování s výrobky podléhající povinnosti zpětného odběru mezi živnosti koncesované;

-

Zřídit registr povinných osob a vynucovat povinnou registraci;

-

Prohloubit činnost kontrolních orgánů státu;

-

Zjednodušení možnosti sdružování firem k podávání společného ročního hlášení.

2. ekonomické -

stanovení poplatku pro recyklátory za pneumatiku - Dle Zákona č. 185/2001 Sb. musí výrobci zajistit zpětný odběr opotřebovaných pneumatik bezplatně, což způsobuje problémy. Někteří výrobci si účtují poplatek za manipulaci, někteří si započítávají poplatek přímo do kalkulace nákladů na výrobek. Už při jednáních s MŽP a ETRMA bylo toto projednáváno a požadovali jsme od MŽP písemné stanovisko, které by potvrzovalo jejich ústní tvrzení, že si tento poplatek mohou výrobci účtovat (obdobně jako u eletrozařízení apod.). Písemné stanovisko jsme neobdrželi, takže tento poplatek není nikde u výrobců vykazován. Naše stanovisko bylo, že by se tento poplatek v dohodnuté výši, stanovené dle průměrné ceny (obvyklé ceny) na trhu stanovil jednotně pro všechny výrobce na jeden rok a musel by se na daňovém dokladu vykazovat na samostatném řádku a muselo by se o něm účtovat na samostatném účtu, 276

protože by prostředky na něm vytvořené mohly být používány jen na krytí nákladů spojených se zpětným sběrem opotřebených pneumatik a na jejich likvidaci. Výhodou tohoto způsobu je, že se bude tento poplatek chovat podobně jako při výběru DPH, takže ho postupně zaplatí každý kupující (právnická osoba) a na konci i konečný uživatel. Veškeré tyto prostředky na samostatném účtu by se zveřejňovaly v rámci ročního hlášení o zpětném odběru opotřebovaných pneumatik na MŽP. Byla by tak zajištěna i kontrola využití těchto prostředků a de facto i tvorba rezervy na likvidaci v následujících letech; -

jednotná sazba sankce za uložení opotřebených pneumatik na skládku;

-

sankce za neplnění nových povinností definovaných zákonem;

3. ostatní -

výchova společnosti k ekologickému chování v této oblasti;

-

propagace výrobků vyrobených ze surovin vzniklých při materiálovém využití opotřebovaných pneumatik.

9.6

SWOT analýza

Z uvedeného rozboru byl formulován závěr, že: -

kontrolní mechanizmus povinných osob je nedostatečný;

-

neexistuje seznam povinných osob; 277

-

neexistuje kontrola dovozu opotřebených pneumatik z EU;

-

systém evidence nových nebo částečně opotřebovaných pneumatik prodaných nebo dovezených do ČR je nedokonalý;

-

chybí podpora výrobkům a technologiím s obsahem recykláži z plášťů pneumatik;

-

neexistuje společnost sdruženého plnění s fondem na podporu environmentálních řešení v oblasti pneumatik.

9.7

Datová základna

Kvalita datové základny v případě materiálového toku „pneumatiky“ není příliš vysoká, protože nesleduje materiálový tok opotřebených pneumatik dle všech míst jejich vzniku – výroba a dovoz pneumatik a jejich uvedení na trh je jen jedním zdrojem, další je dovoz aut, motocyklů, kol a nejrůznějších mechanizmů na kolech a pogumovaných pásech, internetový obchod obcházející povinnost statistického výkaznictví. V únoru letošního roku na semináři pořádaném Gumárenskou skupinou Zlín a Sdružení pro využití pneumatik a odpadní pryže přijalo dohodu o označení recyklované pryže jako druhotné suroviny = GUMA (kovové materiály=šrot, skláři=střep apod.). Věcně by bylo vhodné evidovat a sledovat vyrobené a dovezené pro náš trh pneumatiky odpovědnými osobami dle zákona o zpětném odběru. Již několik let se snažíme prosadit do zákona upravené znění, a to, že je nutné zavést povinnou registraci výrobců a dovozců a stanovit limity zpětného odběru. Zpracovatel by měl být certifikován akreditovanou neziskovou společností. Lze zvážit provázání na odpovědné osoby dle zákona o zpětném odběru. Povinnost vykazovat množství opotřebených pneumatik by měla sledovat společnost podle vzoru využívaného v Evropě spojených v ETRMA (poznámka - ETRMA žádné vzory nemá, protože v každé evropské zemi funguje jiný systém zpětného odběru, ale bylo by vhodné s nimi vyvolat další jednání a snažit se najít přijatelnou cestu). Tímto by mělo být učiněno zadost zákonu o zpětném odběru a současně zajistit statistické výkazy jak odpadové, tak i druhotných surovin.

9.8

Shrnutí

Ze zpracovaného materiálu vyplývá, že sběr opotřebovaných pneumatik probíhá v ČR živelně, ale poměrně úspěšně. Roční zpětný odběr opotřebovaných pneumatik činí cca 60-70%, především díky dobrovolnému dodržování zákona ze strany velkých výrobců na českém trhu. K nastavení jednotné metodiky je nezbytné, aby se MŽP a MPO zasadily o doplnění Zákona č. 185/2001 Sb. o následující legislativní úpravu: a) povinnou registraci výrobců b) stanovení kvót pro zpětný odběr c) nastavení kontrolních mechanismů

278

Možným systémovým řešením organizace zpětného odběru opotřebovaných pneumatik a jejich následného zpracování, likvidace a využití pro výrobu dalších výrobků by mohlo být založení tzv. „kolektivního systému“. V okolních evropských zemích takové modely fungují a bylo by možno je použít i pro ČR. Výhody a nevýhody kolektivního systému jsou popsány v předchozí kapitole 9.3. Současná praxe provádění sběru opotřebovaných pneumatik nebude postupně v budoucnosti dále akceptovatelná, a proto je nezbytné v co nejkratší době připravit legislativní, administrativní i ekonomické změny a nástroje, které umožní státu lépe kontrolovat celkový průběh této činnosti. K tomu je nezbytné: 1. Zásadně změnit politiku státu v oblasti druhotných surovin 2. Založit funkční systém a zavést konkrétní metodiku zpětného odběru opotřebovaných pneumatik, včetně dalšího nakládání s nimi 3. Prosadit přístup orientovaný na kvalitu zpracování ve prospěch hierarchie nakládání s odpady – s nutností subvencí ve prospěch odbytu vhodným nastavením ekonomických nástrojů 4. Navrhnout praktická opatření k zabezpečení konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vztahu k primárním surovinám 5. Prohloubit a technickoorganizačně zajistit důslednější činnost kontrolních orgánů státu 6. Více se zaměřit na výchovu společnosti k ekologickému chování v této oblasti a zapojit do zpětného odběru pneumatik v maximální míře i obyvatelstvo Závěrem je třeba se zmínit, že problematika zpětného odběru opotřebovaných pneumatik je dlouhodobě projednávána a diskutována v nejširším možném plénu za účasti MŽP i MPO a velkých výrobců obchodujících na českém trhu. Během posledních let došlo k výraznému posunu, především v jednáních s MŽP, v pohledu na uplatňování Zákona 185/2001 Sb. v oblasti zpětného odběru opotřebovaných pneumatik, což se zcela zřetelně projevuje i v reakcích na tento strategický materiál k politice druhotných surovin. Stále existují určité rozpory v náhledu na řešení, spočívající především v rozdílnosti pohledů z teoretického a praktického hlediska, což je zcela obvyklé a pochopitelné a nutné. Za hlavní cíl tohoto materiálu považujeme nastavení mantinelů a pravidel pro další efektivnější provádění zpětného odběru opotřebovaných pneumatik, včetně zajištění provádění a kontroly dalších navazujících kroků, tj. zpracování, likvidace a výroby nových produktů, a maximální podporu odbytu těchto nových výrobků ze strany státu.

279

280

10 Baterie a akumulátory 10.1 Původ odpadních baterií a akumulátorů a jejich složení Baterie nebo akumulátory jsou zdrojem elektrické energie generované přímou přeměnou chemické energie, které se skládají z jednoho nebo více primárních článků neschopných opětovného nabití nebo z jednoho nebo více sekundárních článků schopných opětovného nabití. Baterie nebo akumulátory se dále dělí podle svého použití do tří základních skupin: -

přenosné baterie nebo akumulátory (spotřebitelská sféra)

-

průmyslové baterie nebo akumulátory (průmyslová sféra)

-

automobilové baterie nebo akumulátory (automobilový průmysl)

Společný celní sazebník ES vyčleňuje pro klasifikaci baterií a akumulátorů dvě skupiny: 8506 galvanické články a baterie a 8507 - elektrické akumulátory. Celní sazebník je používán výhradně za účelem vykonávání celní agendy a pro účely systému statistiky obchodu se zbožím mezi Českou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie – Intrastatu CZ.

Tabulka 54 Celní sazebník ES vybraná kategorie baterie a akumulátory Kód TARIC

Název zboží

8506000000

Galvanické články a baterie

8506100000

Na bázi oxidu manganičitého

8506300000

Na bázi oxidu rtuťnatého

8506400000

Na bázi oxidu stříbrného

8506500000

Lithiové

8506600000

Zinkovzdušné

8506800000

Ostatní galvanické články a baterie

8507000000

Elektrické akumulátory, včetně separátorů pro ně, též pravoúhlých (včetně čtvercových)

8507100000

Olověné, používané pro startování pístových motorů

8507200000

Ostatní olověné akumulátory

8507300000

Niklo-kadmiové

8507400000

Niklo-železné

8507800000

Ostatní akumulátory

8507900000

Části a součásti

281

zdroj: Celní sazebník (www.celnisprava.cz) (2011)

Baterie a akumulátory jsou skupinou výrobků, na které jsou v České republice uplatňovány povinnosti zpětného odběru (viz § 31 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech). Hospodářské subjekty, které uvádějí baterie a akumulátory na trh v ČR (jsou označováni jako výrobci), mají dle § 31 e výše citovaného zákona registrační povinnost. Tato povinnost platí od prosince 2009. Všichni registrovaní výrobci musí podávat roční zprávy o plnění povinnosti zpětného odběru. Údaje o množství výrobků uváděných na trh v ČR se uvádějí ve struktuře dané příslušnou vyhláškou MŽP. Zpracováním souhrnných údajů z ročních zpráv je pověřena státní organizace CENIA.

Tabulka 55 Část formuláře roční zprávy Příloha č. 3 k vyhlášce č. 170/2010 Sb. o bateriích a akumulátorech Skupina 1 : Přenosné baterie nebo akumulátory Elektrochemický typ: Primární články

Elektrochemický typ: Sekundární články

Alkalické

Nikl-kadmiové

Zinkové

Nikl-metalhydridové

Lithiové

Li-Ion/Li-Pol

Knoflíkové

Olověné uzavřené Alkalické

Skupina 2 : Průmyslové baterie nebo akumulátory Olověné Nikl-kadmiové Jiné Skupina 3 : Automobilové baterie nebo akumulátory Olověné Nikl-kadmiové Jiné zdroj: vyhláška č. 170/2010 Sb. o bateriích a akumulátorech

Vzhledem k tomu, že všechny baterie a akumulátory jsou konstruovány na principu galvanických článků, tj. na bázi dvojic kovů z různého elektrochemického potenciálu, použité a vyřazené baterie a akumulátory jsou považovány za potenciální kovonosnou druhotnou surovinu. Zpracování použitých a vyřazených baterií a akumulátorů je regulováno legislativou. Směrnice 2006/66/EU a zákon MŽP č. 185/2001 Sb. o odpadech ukládá výrobcům zajistit minimální účinnost procesů materiálového využití: -

65 % pro olověné akumulátory, 282

-

75 % pro nikl-kadmiové akumulátory, 50 % pro ostatní baterie a akumulátory.

Evidence nakládání s použitými, vyřazenými, respektive odpadními bateriemi a akumulátory je rozdvojená. Průmyslové baterie a akumulátory a část automobilových akumulátorů jsou považovány za odpady, pro jejich evidenci a klasifikaci je používán katalog odpadů a tyto baterie a akumulátory se dostávají do celostátního systému evidence ISOH. Všechny přenosné baterie a část automobilových akumulátorů podléhají režimu zpětného odběru, je na ně pohlíženo jako na použité výrobky – nikoliv odpady, a do režimu odpadů se dostávají až v okamžiku jejich předání osobám oprávněným k nakládání s odpady. Údaje o jejich sběru a recyklaci jsou získávány z jednotlivých ročních zpráv výrobců, jsou zpracovávány organizací CENIA, se zveřejňováním souhrnných zpráv jsou dlouhodobě problémy.

Tabulka 56 Katalog odpadů vybraná kategorie baterie a akumulátory Kód

Název odpadu

16 06

Baterie a akumulátory

16 06 01*

Olověné akumulátory

16 06 02*

Nikl-kadmiové baterie a akumulátory

16 06 03*

Baterie obsahující rtuť

16 06 04

Alkalické baterie (kromě baterií uvedených pod číslem 16 06 03)

16 06 05

Jiné baterie a akumulátory

16 06 06*

Odděleně soustřeďované elektrolyty z baterií a akumulátorů

20 01 33*

Baterie a akumulátory, zařazené pod čísly 16 06 01, 16 06 02 nebo pod číslem 16 06 03 a netříděné baterie a akumulátory obsahující tyto baterie

20 01 34

Baterie a akumulátory neuvedené pod číslem 20 01 33 zdroj: Katalog odpadů dle přílohy č. 1 vyhlášky MŽP č. 381/2001 Sb. – vybrané kategorie

Jak vyplývá ze zákonné klasifikace baterií a akumulátorů, jejich výskyt lze rozčlenit do tří základních oblastí: -

-

Vyřazené automobilové akumulátory se nejvíce vyskytují v autoservisech a autoopravnách, v prodejnách autobaterií a výkupnách druhotných surovin. Vyřazené průmyslové baterie a akumulátory se nejvíce vyskytují u jejich uživatelů (dopravní depa, opravny, banky, nemocnice, logistické parky a taktéž ve výkupnách druhotných surovin. Vyřazené přenosné baterie a akumulátory jsou shromažďovány na místech zpětného odběru (prodejny elektro, hypermarkety, zpracovatelé použitých elektrozařízení, školy). 283

Obrázek 41 Roční prodej baterií a akumulátorů v ČR

zdroj: ECOBAT (2011)

Na trh v České republice se každoročně uvádí přibližně 30.000 tun baterií a akumulátorů. Nejvíce jsou zastoupeny automobilové akumulátory, které tvoří více než 85 % z celé komodity, následují přenosné baterie a akumulátory (cca 10 %).

10.2 Proces zpracování baterií a akumulátorů Sběr použitých baterií a akumulátorů Sběr použitých baterií a akumulátorů v České republice lze rozdělit do tří základních oblastí, a to podle toho, kdo tento sběr organizuje. a. Obchodníci s druhotnými surovinami a odpady Jedná se o firmy, které se zaměřují na výkup odpadů a odpadních surovin s dlouhodobě pozitivní hodnotou. Patří sem zejména výkupny kovových odpadů a kovošroty. Tyto firmy vykupují od fyzických i právnických osob kovové odpady a tyto odpady po nashromáždění logisticky významných dávek a po drobných úpravách odprodávají konečným zpracovatelům. V rámci popisované komodity se jedná v drtivé většině o olověné akumulátory automobilové, staniční, trakční a tzv. UPS akumulátory. Výjimečně se v nabídce kovošrotů vyskytuje i výkup NiCd průmyslových akumulátorů. V případě výkupu druhotných kovonosných surovin nelze mluvit o žádném systému, jedná se o čistě tržní mechanismy, které určují počet zainteresovaných subjektů, množství vykupovaných akumulátorů a podobně. Určitým jednotícím prvkem je dlouhodobá příznivá obchodní politika 284

konečného zpracovatele olověných akumulátorů – společnosti Kovohutě Příbram, nástupnická a.s., která tímto způsobem zajišťuje dostatečné množství výrobní suroviny pro svoji šachetní pec. b. Odpadářské firmy Tato skupina podnikatelských subjektů se liší od výše uvedené skupiny tím, že sběr a následnou recyklaci či odstranění odpadů nabízejí obcím a firmám jako placenou službu, odpadářské firmy jsou tedy zaměřeny spíše na odpady s negativní hodnotou. Z toho důvodu a z důvodu existence institutu zpětných odběrů se odpadářské firmy zabývají sběrem baterií pouze jako doplňkovou činností s cílem komplexnosti poskytovaných služeb. c. Města a obce (v rámci komunálních systémů pro nakládání s odpady) Vyřazené baterie ani akumulátory nepředstavují významnou složku komunálních odpadů, nicméně města a obce sbírají tuto komoditu na základě své povinnosti zajistit pro svoje občany místa pro odkládání nebezpečných odpadů, kam baterie a akumulátory vyřazované občany jistě patří. Řada měst a obcí v České republice se nad rámec svých povinností zapojila do systému zpětného odběru přenosných baterií organizace ECOBAT a poskytuje svoje sběrné dvory a nasmlouvané mobilní sběrny jak místa zpětného odběru. ECOBAT v roce 2010 provozoval ve spolupráci s městy a obcemi 4.580 míst zpětného odběru, z kterých získal pouze 75 tun použitých přenosných baterií. Množství odevzdaných autobaterií na sběrných dvorech v posledních 5 letech významně pokleslo díky vzrůstající výkupní ceně této odpadové komodity. d. Výrobci (v rámci zpětných odběrů a oddělených sběrů) Tyto aktivity jsou vynuceny § 31 zákona o odpadech, který ukládá odpovědnost za sběr baterií a akumulátorů subjektům uvádějícím výše zmíněné výrobky na český trh. Pro zpětný odběr přenosných baterií a akumulátorů existují v ČR dvě organizace – ECOBAT s.r.o. a REMA Battery, s.r.o., do kterých je zapojeno celkem 819 výrobců. Do oficiálního seznamu Výrobců při Ministerstvu životního prostředí se zaregistrovalo 16 výrobců průmyslových baterií a akumulátorů a 67 výrobců automobilových akumulátorů. Z toho 20 výrobců organizuje zpětný odběr autobaterií solidárním způsobem v rámci systému organizovaném firmou GREEN Solution s.r.o. Ostatní výrobci řeší zpětný odběr a oddělený sběr individuálním způsobem, část z nich potom prostřednictvím smluvního zajištění zpětného odběru Kovohutěmi Příbram nástupnická, a.s.

Množství zpětně odebraných přenosných baterií a akumulátorů V roce 2010 zajistil kolektivní systému ECOBAT zpětný odběr celkem 458 tun přenosných baterií a akumulátorů. Účinnost zpětného odběru tak dosáhla 15,6 %. V porovnání s rokem 2006 došlo k nárůstu o 149 % a na jednoho obyvatele bylo průměrně odebráno 44 g přenosných baterií. Informace o zpětném odběru kolektivního systému REMA Battery nejsou k dispozici a údaje

285

z celostátního informačního systému ISOH nejsou použitelné vzhledem k významným chybám při zatřídění sebraných baterií dle katalogu odpadů.

Obrázek 42 Množství zpětně odebraných přenosných baterií a akumulátorů v rámci KS ECOBAT

zdroj: ECOBAT (2011)

Množství zpětně odebraných a odděleně sebraných olověných akumulátorů V roce 2010 zajistila společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. recyklaci 25 tis. tun sebraných akumulátorů s obsahem olova. Účinnost sběru olověných akumulátorů tak dosáhla – stejně jako v předchozích letech více než 95 %. Oproti roku 2006 došlo k nárůstu o 19 % a na jednoho obyvatele bylo sebráno 2,43 kg. Z celkového množství Pb akumulátorů tvořily přenosné akumulátory 1,3 % a průmyslové trakční akumulátory 5,7 %, výrazně tedy převažovaly autobaterie.

286

Obrázek 43 Množství zpětně odebraných a odděleně sebraných olověných akumulátorů společností Kovohutě Příbram nástupnická a.s.

zdroj: Kovohutě Příbram, nástupnická a.s. (2011)

Množství odděleně sebraných nikl-kadmiových akumulátorů V roce 2009 bylo dle údajů ISOH předáno ke zpracování a recyklaci celkem 1.188 tun NiCd akumulátorů. V porovnání s rokem 2006 došlo k mírnému nárůstu (o 7,7 %). Účinnost odděleného sběru dlouhodobě převyšuje 100 %, což prakticky znamená, že množství NiCd akumulátorů vyřazovaných z provozu každoročně výrazně převyšuje množství těchto akumulátorů uváděných na trh v ČR. Úprava, zpracování a opětovné využití baterií a akumulátorů Vyřazené baterie a akumulátory jsou zdrojem celé řady kovonosných sloučenin. Jedná se zejména o následující kovy: -

zinko-chloridové a alkalické baterie – zinek, železo, mangan, automobilové akumulátory – olovo, trakční a staniční průmyslové akumulátory – olovo, nikl, kadmium, přenosné akumulátory – kobalt, lithium, nikl, měď.

Získávání výše uvedených kovů ale i plastů a jejich následný prodej je jedním z motivů recyklace baterií a akumulátorů. Neméně významné jsou však environmentálně-legislativní důvody. Skládkování a spalování baterií a akumulátorů je v Evropské unii od 23. 9. 2009 zakázáno a od 23. 9. 2011 je nutno počítat i s tím, že recyklační procesy musí dosáhnout přesně definovaných minimálních účinností (Pb akumulátory – 65 %, NiCd akumulátory – 75 %, ostatní baterie a akumulátory – 50 %). 287

Kvalitní recyklace je tak jediným legálním řešením pro nakládání s bateriemi a akumulátory na konci jejich životního cyklu. V Evropě existuje řada recyklačních procesů pro zpracování odpadních baterií a akumulátorů, které mohou být v zásadě rozděleny na pyrometalurgické a hydrometalurgické technologie. Pyrometalurgické procesy jsou zaměřeny primárně na vysoký stupeň získání kovů za vysokých teplot, ale často s omezenou selektivitou procesu. Hydrometalurgické procesy upřednostňují selektivní získávání prvků a sloučenin za nízkých teplot (loužení, srážení), ale celkově jsou pomalejší. Některé technologie kombinují termické i chemické procesy a často obsahují stupně předúpravy (pyrolýza nebo mechanicko-fyzikální úprava – drcení a separace). Kromě speciálních technologií zaměřených výhradně na recyklaci baterií jsou často odpadní baterie přidávány do velkokapacitních, zejména metalurgických procesů, jejichž cílem je získávání zinku, kobaltu či niklu z nejrůznějších druhů odpadů. Tento postup je považován za velmi ekonomický. a. Recyklace olověných akumulátorů Samostatnou a největší skupinu recyklovaných baterií představují olověné akumulátory. Recyklací olověných akumulátorů a dalších odpadů každoročně pokrýváme více než 55 % z celosvětové spotřeby tohoto barevného kovu. Více než 80 % olova je používáno právě na výrobu olověných akumulátorů.

Tabulka 57 Světová spotřeba a produkce olova (v tis.tunách/rok) 2006

2007

2008

2009

2010

spotřeba Pb

8 233

8 374

9 047

8 932

9 581

výroba Pb

8 108

8 322

9 060

8 989

9 578

těžba Pb

3 528

3 649

3 774

3 841

4 140

recyklace Pb

4 580

4 673

5 286

5 148

5 438

zdroj: International Lead and Zinc Study Group (www.ilzsg.com) (2011)

Recyklace olověných baterií je výhodná pro průmysl i společnost, zejména v oblastech energetických úspor, omezování uhlíkových emisí, úspor primárních surovin a v neposlední řadě úspor finančních nákladů. Recyklace olověných akumulátorů vyžaduje pouze 1/3 energie ve srovnání se získáváním olova z primárních surovin. Olovo je díky recyklaci olověných akumulátorů jedním z nejlépe recyklovatelných materiálů v současnosti. Základem všech známých recyklačních procesů jsou pyrometalurgické postupy. Modernější technologie však dokáže zpracovat a využít všechny konstrukční složky akumulátorů.

288

b. Plastové obaly a plastové separátory Jsou zpravidla konstruovány na bázi polypropylenu či polyetylenu. Moderní technologie separují tyto plastové složky od olova a kyseliny. Na regranulačních linkách jsou tyto plastové komponenty přetvářeny na homogenní plastové pelety, dále využívané pro výrobu nových bateriových obalů. U starších technologií nedochází k materiálovému využití plastových složek, ale tyto jsou využívány jako doplňkový energetický zdroj v rámci recyklačního procesu. c. Olovo Elektrodové mřížky, oxidy olova a další olověné součástky jsou společně termicky zpracovávány v tavících pecích. Z těchto pecí je rozžhavené olovo vyléváno do licích forem. Po odstranění strusky z povrchu ještě žhavého olova dochází k ochlazení olověné masy a tvorbě dále zpracovatelných olověných ingotů. d. Elektrolyt Zpravidla je tvořen 19% roztokem kyseliny sírové (H2SO4). V recyklačních závodech je odpadní kyselina neutralizována a dále upravována tak, aby odpadní v o d y vyhověly místním environmentálním standardům. V některých případech jsou součástí recyklačních technologií postupy vedoucí k výrobě síranu sodného, který je dále využitelný pro výrobu detergentů, jako přísada do krmiv nebo ve sklářském či textilním průmyslu.

Obrázek 44 Průřez olověným akumulátorem

zdroj: ECOBAT (2011)

Většina provozovatelů recyklačních závodů pro olověné akumulátory je sdružena v asociaci ILA (International Lead Association), která v současné době registruje 34 členů včetně české společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. či slovenské firmy Mach Trade.

289

e. Recyklace ostatních baterií a akumulátorů S rozvojem sběru přenosných baterií v Evropě od začátku 90-tých let sledujeme nárůst recyklačních kapacit pro zpracování primárních zinkouhlíkových, zinkochloridových a alkalických baterií. První zařízení na recyklaci spotřebitelských baterií bylo uvedeno do provozu ve švýcarském Wimisu společností Batrec Industrie AG v roce 1992. Zařízení využívá patentu japonské firmy Sumitomo na termické zpracování baterií a jiných nebezpečných odpadů, součástí technologie je i destilační jednotka pro zachycení a využití rtuti obsažené v některých starších typech baterií. V současné době největším provozovaným zařízením pro spotřebitelské přenosné baterie je recyklační závod společnosti AFE Valdi ve Feurs (Francie), který zpracoval více než 10.000 tun alkalických a zinkových baterií v roce 2010. Baterie jsou dávkovány do elektrické obloukové pece, kde jsou taveny za vysokých teplot s ostatními odpady podobného složení. Výsledkem recyklačního procesu je železomanganová slitina, manganosilikátová struska a práškový oxid zinečnatý, který je dále upravován ve Waeltzových pecích externími odběrateli. Účinnost tohoto pyrometalurgického recyklačního procesu dosahuje 68 %. Kromě výše uvedených pyrometalurgických technologií se v Evropě používají i hydrometalurgické procesy. Prvotní hydrometalurgické procesy byly zaměřeny na zpracování směsi sebraných baterií s různým chemismem. To vyžadovalo aplikaci několikastupňové technologie k odstranění řady nečistot a příměsí. Navíc se chemické složení baterií stále měnilo, což vyžadovalo intenzivní analytické sledování vstupů, procesu i výstupů. Výsledkem byly nepřiměřeně vysoké náklady na recyklaci baterií tímto způsobem. Všechny stávající technologie počítají předúpravou zpracovávaných baterií drcením a fyzikální separací jednotlivých frakcí. Obecné schéma hydrometalurgického recyklačního postupu je vyjádřeno na následujícím obrázku.

290

Obrázek 45 Obecné schéma hydrometalurgického zpracování přenosných baterií

Zdroj: Kratochvílová (2010)

Hydrometalurgické postupy jsou komerčně používány v následujících zařízeních: -

Erachem Comilog (Tertre, Belgie),

-

Eurodieuze Industrie (Dieuze, Francie),

-

Recupyl (Domene, Francie),

-

Revatech (Engis, Belgie),

-

Pilagest (El Pont de Vilomara i Rocafort, Španělsko),

-

Zimaval (Francie).

Recyklací nikl-kadmiových akumulátorů se zabývají v Evropě pouze 3 recyklační závody: společnost SNAM Floridienne (Viviez, Francie), Accurec Recycling GmbH (Mulheim un der Ruhr, Německo) a SAFT (Švédsko). Tyto pyrometalurgické technologie využívají nižšího bodu tání kadmia, které pak zachycují ze vznikajících plynů destilací. Další využitelnou frakcí je nikl-železnatý šrot. Společnost Accurec zpracovává v elektrické obloukové peci i nikl-metalhydridové baterie. Výslednými produkty jsou nikl-kobaltová slitina a loužencový koncentrát prvků vzácných zemin. Recyklační závod Batrec ve Wimisu (Švýcarsko) kromě běžných přenosných baterií vybudoval kapacity pro bezpečné zpracování 200 tun lithiových (Li) baterií ročně. Technologie umí zpracovat primární Li baterie (používané nejčastěji pro vojenské účely a zabezpečovací systémy), ale i lithiové

291

akumulátory. Základem technologického postupu je drcení baterií ve speciální ochranné atmosféře, uvolňované lithium je neutralizováno. Konečnými produkty jsou poniklovaná ocel, -

burelový prach,

-

plasty,

-

kobalt (v případě úpravy Li iontových akumulátorů).

Obrázek 46 Schéma recyklačního procesu BATREC pro lithiové baterie

zdroj: Sborník přednášek konference IBRC Interlaken 2006

f. Recyklace baterií a akumulátorů v České republice Pro zajištění recyklace baterií a akumulátorů v současné době potřebuje Česká republika zpracovatelské kapacity na úrovni 25 – 27 tis. tun olověných akumulátorů, 1.000 tun NiCd akumulátorů a 400 tun přenosných baterií s obsahem Zn. Roční výskyt ostatních chemických typů baterií je na úrovni desítek tun ročně (nikl-metalhydridové, lithium-iontové akumulátory) nebo pouze jednotlivých tun (primární lithiové baterie, knoflíkové baterie s obsahem rtuti). Tento fakt limituje rozvoj a provozování zpracovatelských technologií v České republice. S výjimkou recyklace olověných akumulátorů musí provozovatelé recyklačních technologií zpracovávat ve svých zařízeních více druhů odpadů podobného chemického složení nebo musí zajistit přísun odpadních baterií ze zahraničí.

292

Technologie zpracování baterií a akumulátorů 1. Technologie zpracování přenosných baterií s obsahem zinku (Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.)

Technologie zpracování přenosných baterií s obsahem zinku se skládá ze dvou na sobě nezávislých částí: -

mechanické zpracování zinkových přenosných baterií,

-

hydrometalurgická technologie.

Přenosné baterie obsahují zinek v elektrodové hmotě a v obalu. Pro efektivní využití zinku je nejprve nutná dezintegrace baterií drcením a následná separace jednotlivých frakcí. K tomuto účelu byla sestavená pilotní prototypová linka tvořená soustavou drtících, transportních a separačních zařízení. Baterie jsou dopravovány do kladivového drtiče pomocí pásového dopravníku. V kladivovém drtiči je materiál rozbíjen údery kladiv, rozdroben propadá zařízením dolů pod těleso drtiče, kde je shromažďován v zásobníku. Ze zásobníku je drť vynášena pomocí šroubového dopravníku na pásový dopravník a přes separátor železa na vibrační síto, kde se oddělí podsítný podíl – elektrodová hmota od zbytku. Celý systém je odsáván a zachycené úlety jsou jímány do big-bagu ve formě jemného prachu, který je poté zpracován spolu s elektrodovou hmotou. Drcením přenosných baterií jsou získány kromě elektrodové hmoty s obsahem zinku (63 % z původní hmotnosti baterie) i železo (25 %), kusový zinek (4 %) a směs plastů a papíru (8 %). Všechny tyto vedlejší produkty lze v Kovohutích Příbram využít. Železo jako náhrada za špony v pyrometalurgických procesech výroby surového olova. Kovový zinek je zpracováván technologií destilační pece a následně využít v rafinačních procesech surového olova. Směs plastů a papíru je vhodným redukčním činidlem pro tavné procesy v krátkých bubnových pecích při zpracování druhotných surovin s obsahem olova a dalších neželezných kovů. Pro zpracování elektrodové hmoty byla vyvinuta technologie loužení zinku odpadní kyselinou sírovou z vyřazených olověných akumulátorů. Principem technologie je převedení zinku do síranového roztoku a následné vysrážení zinku ve formě uhličitanové sloučeniny pro komerční využití. Vzhledem k polykomponentnímu složení elektrodové hmoty přecházejí do výluhu i nečistoty a je tedy nutné provést rafinaci výluhu za účelem jejich odstranění. Cementačním srážením zinkem se z výluhu odstraní měď, kadmium a nikl. Následné oxidační srážení chlornanem sodným slouží k odstranění manganu. Na závěr je realizováno uhličitanem sodným převedení zinku ze síranového roztoku na uhličitanovou sraženinu. Konečným a komerčně využitelným výstupem z technologie je zásaditý uhličitan zinečnatý, který se získá tlakovým odfiltrováním matečného roztoku. Obsahuje ZnCO3.Zn(OH)2, Zn4CO3(OH)6.H2O

293

a Zn5CO3(OH)6. Zásaditý uhličitan zinečnatý lze využít i jako meziprodukt pro výrobu elektrolytického zinku nebo pro přípravu oxidu zinečnatého. Kromě odpadních roztoků vznikají vedlejší produkty. Odpadní roztoky jsou zpracovány v technologii odparného chlazení šachtové pece, louženec se vrací zpět do recyklačního procesu. Cementační sraženinu lze prodat jako odpad k využití po nashromáždění dostatečného množství. Projekt byl řešen s finanční podporou MPO ČR, Projekt Ev. č. FI–IM 5/143, byl odzkoušen na pilotním zařízení do konce roku 2010. Realizace provozního zařízení na loužení bude dokončena do 9.2011. 2. Technologie zpracování olověných akumulátorů (Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.) Vyřazené olověné akumulátory jsou rozbity pádem na zem v zajištěném prostoru pro zbavení kyseliny, která je jímána do tanků a zpracovávána neutralizací. Poté jsou tříděny na lince pro separaci polypropylenu. Získaný polypropylen je prodáván na další využití. Jednotlivé frakce z třídění (desky z baterií, pasta) jsou míchány s ostatními komponenty pro přípravu vsázky do šachetní pece. Oxidy olova, zůstatky a kaly, výrobní odpady z výroby akumulátorů a staré metalické olovo ze sběru: -

vratná struska,

-

vápenec,

-

kovové železo,

-

oxidy železa.

Hoření koksu ve vsázce způsobuje tavení a redukci olova, které plynule vytéká z pece. Ve vsázce obsažená síra je v šachtové peci redukována, vázána na přidávané železo a ve formě sulfidické strusky (kamínku) je odpichována z pece periodicky. Po ztuhnutí je kamínek tvořící samostatnou fázi od strusky mechanicky oddělen a uložen. Je využitelný pro výrobu kyseliny sírové v huti vyrábějící olovo z rud. Silikátová struska je v převážné míře zpět vracena se vsázkou do šachtové pece jako repetiční, pouze malý přebytek je skládkován, nebo využíván jako stavební materiál na skládkách. Plyny odcházející z pece dohořívají v dohořívací komoře a jsou po rychlém zchlazení hygienickými plyny filtrovány v pytlovém filtru INTENSIVE. Úlety obsahující oxidy, chloridy a sírany olova jsou louženy alkalickým roztokem a po zbavení chloru jsou zpět taveny v šachtové peci, kde je zpětně získáno obsažené olovo. Produktem celého procesu je tzv. surové olovo, které je dále zpracováváno v rafinaci. Výrobkem je potom měkké olovo 99,97% Pb min. nebo slitiny olova dle jeho dalšího použití. 3. Technologie zpracování přenosných akumulátorů (SAFINA a.s.) Skupina firem VITARO, spol. s r.o., SAFINA, a.s. a Chemoprojekt, a.s. v rámci projektu recyklace vyřazených elektrozařízení vyvinula v roce 2004 vlastní technologický design pro zpracování Li-Ion, NiMH, případně NiCd přenosných akumulátorů, který splňuje nejpřísnější kritéria z hlediska stupně 294

materiálového využití, emisních limitů a obsahu kadmia (případně i rtuti) ve zpracované šarži přenosných akumulátorů. Dne 30. 5. 2008 byla dokončena výstavba a byla uvedena do provozu plasmová tavírna v rámci realizace projektu PlasmaEnvi®. Projekt byl spolufinancován Evropským fondem pro regionální rozvoj a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Na rozdíl od olověných baterií mohou ostatní typy využít - díky své několikanásobně menší hmotnosti na jednotku vyprodukované energie - k odstranění organických látek, kadmia a případně i rtuti uzavřené aparatury. Výhodou těchto zařízení je, že recyklovaná vsázka se zpracovává v kontrolované inertní atmosféře za sníženého tlaku. Tyto skutečnosti pak vedou k nízké spotřebě energie, protože všechny potřebné reakce za sníženého tlaku vyžadují nižší teplotu a také k tomu, že nevznikají (nízká teplota, inertní prostředí) nebezpečné dioxiny nebo dibenzofurany, furfuraly a případně i PCB, pokud by jako plast bylo přítomno PVC (např. z bužírek kabelů). Technologie pracuje na principu, kdy Při ohřevu baterií s obsahem organických látek, kadmia nebo rtuti dochází za sníženého tlaku a v inertní atmosféře nejprve k depolymerizaci a karbonizaci plastů a organických látek, které jsou odlučovány z reaktoru ve formě par. Tyto páry ve směsi s vodou pocházející z elektrolytu, jsou kondenzovány, přičemž vzniká směs alifatických a aromatických uhlovodíků, které mohou být díky téměř nulovému obsahu síry využity v petrochemickém průmyslu. Nekondenzovatelné uhlovodíky se nastřikují přes uzavírací sifon a vývěvu do plynového nebo naftového hořáku, jehož spaliny vedou do oxidační komory. Alkalické a redukční prostředí v reaktoru způsobí redukci hydroxyoxidů kadmia a niklu do kovového stavu. Po ukončení depolymerace se teplota v reaktoru zvýší tak, aby došlo k oddestilování kadmia, které se jímá v kondenzátoru vyhřívaném na teplotu 120 - 350°C. Teplotní režim je určen stupněm dosaženého vakua a doba destilace je závislá na rozdílu teplot mezi aktuálním bodem varu kadmia a provozní teplotou. Výpalek již bez obsahu Cd (obsah kadmia ve výpalku se pohybuje na úrovni 10 ppm) se magnetiky rozdruží, přičemž magnetická frakce s obsahem NiFe je vlastním produktem. Měď nebo mosaz z nemagnetické frakce je oddělena na fluidním splavu. 4. Technologie zpracování knoflíkových baterií s obsahem rtuti (Recyklace EKOVUK, spol. s r.o.) Soubor zařízení Recyklační stanice umožňuje zpracovat ročně v jednosměnném provozu cca 1000 tun odpadu s obsahem rtuti. Hlavní podíl odpadu zpracovaného v RS tvoří vyhořelé výbojové světelné zdroje s obsahem rtuti. Mezi další zdroje odpadů s obsahem rtuti patří i knoflíkové baterie. Termické zneškodnění odpadu s obsahem rtuti je prováděno kontinuálním způsobem v elektrické rotační peci. Rtuť a další těkavé škodliviny jsou převedeny do plynné formy a odstraněny z odpadu. Přítomné organické látky se rozkládají oxidací za vysoké teploty na oxid uhličitý a vodu v dopalovací komoře, umístěné za rotační pecí. Z odplynů termického procesu se ochlazením získá kovová rtuť. Zbytky rtuti se zachytí na adsorbérech, naplněných speciálně upraveným aktivním uhlím. Po vyčerpání kapacity je náplň termicky zpracována v rotační peci. Před zpracováním směsi knoflíkových baterií se odstraní síťováním na vhodném sítě podíl s převažujícím obsahem lithiových článků, při jejichž rozkladu vzniká vodík a hrozí nebezpečí výbuchu. 295

Do pece je umístěna speciální vestavba, která zabraňuje zkrácení doby reakce pro část odpadu. Demerkurizace se provádí při reakční teplotě 700 stupňů Celsia a době zdržení 120 min. Následují technologické operace chlazení pražence a čištění odplynů. Demerkurizovaný produkt pražení knoflíkových baterií je odvážen k dalšímu využití jako zdroj pro výrobu drahých kovů. Získaná rtuť je využívána jako druhotná surovina. Výroba a finální produkce Z pohledu celosvětové globalizace výrobního průmyslu zastávala Česká republika do nedávné doby významné místo na mapě výrobců baterií a akumulátorů, neboť se na našem území nacházely tři významné výrobní závody. Tyto závody jsou nebo byly začleněny do nadnárodních obchodních společností, které se rozhodly využít technologický a personální potenciál, kterým stále ČR disponuje na vysoké úrovni. a. AKUMA, a.s. (Mladá Boleslav), www.akuma.cz Výrobce nejprodávanější značky autobaterií na českém trhu, pokrýval do roku 2010 téměř 95 % českého trhu v dodávkách autobaterií pro první vybavení automobilů. Značka AKUMA byla spojena s nadnárodním koncernem FIAMM, světovou jedničkou ve výrobě houkaček, třetím největším výrobcem průmyslových baterií v Evropě a významným producentem startovacích baterií a autoantén. Výrobní program značky AKUMA tvořily nejen startovací baterie do osobních i nákladních automobilů. Dalším úspěšným produktem nesoucím značku AKUMA byly průmyslové baterie - staniční a trakční, jejichž význam v průmyslových aplikacích je srovnatelný s nepostradatelností startovacích baterií v automobilech. b. Autobaterie Prodej, spol. s r. o. (Česká Lípa), www.varta-automotive.cz Společnost AUTOBATERIE Prodej, spol. s r.o. patří ke skupině Johnson Controls Inc. (USA), jednomu z vedoucích podniků pro vnitřní vybavení automobilů a nejvýznamnějších výrobců autobaterií na světě. Společnost vyrábí v České Lípě startovací akumulátory značky VARTA ve 3 výrobních liniích, malé trakční a motocyklové baterie s celkovou produkcí přibližně 4 miliónu kusů ročně. Na český trh pak uvede okolo 8 milionu kusů. Společnost Johnson Controls je v současné době již největším výrobcem autobaterií v Evropě i na celém světě. c. Saft Ferak a.s. (Raškovice), www.saft-ferak.cz Akciová společnost Saft Ferak a.s. byla založena v roce 1995 jako výsledek spojení firmy FERAK, známého českého výrobce nikl-kadmiových akumulátorů, a francouzské společnosti Saft, dominantního světového výrobce průmyslových alkalických baterií. SAFT FERAK a.s. má však více než padesátileté zkušenosti s návrhem, vývojem, výrobou a aplikací článků a baterií s kapsovými elektrodami. Dnes vyráběné vysoce kvalitní nikl-kadmiové baterie Ferak se používají v široké škále železničních a průmyslových aplikací, kde je vyžadována spolehlivost a nízké náklady životního cyklu.

296

Identifikace nakládání s nevyužitými materiály Nevyužité materiály mohou při sběru a recyklaci odpadních baterií vznikat dvěma způsoby: -

Odpadní baterie se nedostanou do sběrného systému a skončí v směsném komunálním odpadu Při recyklaci baterií nedochází k stoprocentnímu materiálovému využití, část z celkové hmotnosti recyklovaných baterií je využita energeticky, případně skládkována.

Olověné akumulátory a autobaterie Nedochází k žádným ztrátám při jejich sběru, v letech 2008 – 2010 je každoročně sebráno a zrecyklováno více olověných akumulátorů než je uváděno na trh v České republice. Jiná situace je při jejich recyklaci. Technologie provozovaná Kovohutěmi Příbram dosahuje materiálového využití na úrovni 65,5 %. Tato míra materiálového využití mírně přesahuje limit požadovaný Směrnicí 2006/66/EU. Největší podíl z nevyužitých materiálů tvořily polyetylenové schránky (obaly) autobaterií, které byly energeticky využity při metalurgickém procesu, v současné době jsou však využívány i materiálově. Přenosné baterie a akumulátory Úroveň sběru dosáhla v roce 2010 v České republice necelých 16 % z množství přenosných baterií uvedených na trh. Podle dat holandského kolektivního systému je třeba počítat s tzv. efektem hromadění baterií v domácnostech, podíl hromadění v domácnostech činí přibližně 30 %. Z těchto údajů lze odvodit, že v roce 2010 zůstalo nesebráno 54 % přenosných baterií, které skončily ve směsném komunálním odpadu. Podle zkušeností kolektivního systému ECOBAT je poměrně vysoká míra sběru u přenosných akumulátorů, takže k největším ztrátám dochází u zinkochloridových a alkalických baterií. Celkové množství nevyužitých a nesprávně likvidovaných přenosných baterií lze odhadnout na 1.600 tun. Došlo tak ke ztrátě cca 400 tun zinku a 550 tun manganu, množství ostatních nevyužitých materiálů je v řádu jednotlivých tun. V případě recyklace zinkových a alkalických baterií se prozatím (červen 2011) v ČR dosahuje míry využití kolem 35 %. Klíčové je využití podsítné elektrodové směsi, která obsahuje elektrolytický zinek a mangan obsažený v burelu. Pokud by nebyl úspěšně zvládnutý stupeň hydrometalurgického zpracování podsítné frakce, docházelo by ročně ke ztrátě cca 50 tun zinku a 80 tun manganu.

10.3 Obchodování s odpadními bateriemi a akumulátory Odbyt Z obchodního hlediska stojí odpadní baterie a akumulátory na rozmezí dobře obchodovatelné druhotné suroviny a vzniklého odpadu, který je nutné dle Směrnice 2006/66/EU materiálově využívat. K dobře obchodovatelným druhotným surovinám patří vesměs všechny chemické typy 297

akumulátorů. K materiálově využívaným odpadům můžeme naopak řadit všechny primární baterie (s výjimkou stříbro-oxidových knoflíkových článků, které jsou taktéž velmi dobře obchodovatelné). Odbyt odpadních baterií a akumulátorů lze rozdělit podle charakteru jejich odběratele: -

Odbyt ve výrobním závodě

-

Odbyt v zušlechťovacím závodě

-

Odbyt u zpracovatele odpadů

Odbyt ve výrobním závodě Typickým příkladem je odbyt všech olověných akumulátorů. V České republice je jediným odběratelem společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. Odpadní olověné akumulátory jsou tímto odběratelem vykupovány a bez jakékoliv předúpravy využity ve výrobním procesu. Finálním produktem je surové olovo či některé výrobky na bázi olova (pájky, střelecké broky apod.). Odbytový řetězec je velmi jednoduchý a dá se charakterizovat heslem „ze sběru přímo do výroby“. Odbyt olověných akumulátorů je velmi otevřený, přístupný širokému okruhu dodavatelů – svozových/ odpadářským firmám, kovošrotům, sběrnám druhotných surovin, občanům. Odbyt v zušlechťovacím závodě Příkladem mohou být nikl-kadmiové, nikl-metalhydridové, lithium-iontové či lithium-polymerové akumulátory nebo primární knoflíkové články na bázi oxidu stříbrného. Tyto baterie po ukončení svojí životnosti nemohou být přímo použity jako druhotná surovina do výrobních procesů. Je nutné jejich materiálové zhodnocení, zušlechtění, které je založeno na technologické koncentraci užitných kovových složek. Příkladem tuzemských „zušlechťovacích“ odběratelů jsou firmy RECYKLACE EKOVUK, a.s. z Panenských Břežan (nabízí odběr knoflíkových článků s obsahem stříbra) a NIMETAL, spol. s r.o. z Turska (odebírá průmyslové akumulátory – zejména nikl-kadmiové – a provádí ruční demontáž a třídění získaných Ni a Cd elektrod). Odbytový řetězec lze charakterizovat: Odbyt je tedy částečně omezený na tyto dva zpracovatele, případně několik dalších zprostředkovatelů. Odbyt u zpracovatele odpadů Příkladem jsou primární zinko-uhlíkové/zinko-chloridové a alkalické baterie. Pro tyto typy baterií dosud v České republice neexistují zpracovatelské závody. Jejich výskyt je rozptýlený po velmi malých dávkách na území celé ČR a v okamžiku jejich nashromáždění nejsou odbytovatelné, obsahují příměsi jiných chemických typů baterií. Přirozeným řešením by bylo jejich odstranění spalováním či skládkováním, to je však od roku 2010 v české republice zakázáno. Jedinými odběrateli těchto baterií jsou kolektivní systémy (ECOBAT a REMA Battery), které zajišťují materiálové využití těchto baterií na základě zákonem uložené povinnosti. Následné zpracování (zušlechtění) probíhá v zahraničí a je zpravidla vícestupňové. Kupříkladu jedním z výstupů recyklačního závodu VALDI ve Francii je prachový koncentrát práškového oxidu zinečnatého, který je dále prodáván provozovatelům Waeltzových pecí. Až v těchto zařízeních je vyráběn kovový zinek.

298

Ceny a jejich vývoj Z hlediska ceny tvoří odpadní baterie a akumulátory velmi heterogenní komoditní skupinu, kde se setkáváme s poměrně vysokými výkupními cenami, ale i relativně vysokými poplatky za recyklaci, kterou platí dodavatelé odpadních baterií zpracovatelům. Pro ilustraci dodáváme přehled tržních cen na území ČR z června 2011

Tabulka 58 Přehled tržních cen na území ČR z června 2011 komodita

Kč/tuna

EUR/tuna

Odběratel

Pb autobaterie

+13.000,-

-

Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.

Pb přenosné baterie

+14.000,-

-

Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.

NiCd průmyslové akumulátory

+ 4.000,-

-

NIMETAL spol. s r.o.

ZnC/Alk přenosné baterie

-300,-

AFE VALDI

NiMH přenosné akumulátory

+1.214,-

Umicore (Belgie)

NiCd přenosné akumulátory

+900,-

SNAM Floridienne

LiIon přenosné akumulátory

+350,-

Umicore (Belgie)

-

Recyklace EKOVUK

Směs knoflíkových článků s obsahem Ag

+ 800.000,zdroj: ECOBAT (2011)

Vývoj cen za zpracování ZnC/alkalických baterií V letech 2006 a 2007 byly sebrané zinkové a alkalické baterie vyváženy k recyklaci do společnosti Fernwärme (Vídeň, Rakousko) v množství 50 – 80 tun ročně. Cena byla na úrovni 630 EUR za 1 tunu dodaných baterií. Od roku 2008 začaly zinkové a alkalické baterie odebírat Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., které začaly s vývojem technologie získávání zinku s odpadů (včetně baterií). Cena recyklace poklesla na 9-10 Kč za 1 kg. Od roku 2009 začaly být přenosné baterie s obsahem zinku vyváženy k recyklaci do francouzského zařízení firmy VALDI a cena opět poklesla – tentokrát na 300 – 320 EUR za 1 tunu. Ceny kolem 300 tun za 1 tunu jsou nyní běžné ve většině renomovaných recyklačních zařízení v Evropě. Do budoucna je potřeba brát v úvahu jednorázový úbytek recyklačních kapacit v Evropě, který byl způsoben vážnou havárií v recyklačním závodě VALDI a uzavřením recyklačních pecí společnosti Citron.

299

Obrázek 47 Vývoj cen za zpracování ZnC/alkalických baterií

zdroj: ECOBAT (2011)

Vývoj cen za zpracování olověných baterií Výkupní ceny olověných baterií v ĆR jsou odvozeny cenami jediného zpracovatelského závodu – Kovohutí Příbram. V grafu uvádíme vývoj výkupních cen za posledních 3 a ½ roku. Uvádíme výkupní ceny zpracovatelský závod v Příbrami. Subjekty, které obchodují s olověnými bateriemi, nabízejí na trhu v ČR ceny na úrovni 40 – 80 % z výkupních cen Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. Na výkupní cenu olověných baterií mají dle sdělení Kovohutí Příbram zásadní vliv dva faktory: -

burzovní cena olova na London Metal Exchange (LME), výkupní ceny zahraniční konkurence (Polsko, Slovensko, Německo).

300

Obrázek 48 Vývoj cen za zpracování olověných baterií

zdroj: Kovohutě Příbram, nástupnická a.s. (2011)

Zahraniční obchod s odpadními bateriemi a akumulátory Téměř všechny odpadní olověné akumulátory, které byly sebrány na území v České republice, jsou zpracovávány v tuzemsku. Tato situace je způsobena dobrou dostupností zpracovatelského závodu v Kovohutích Příbram a dobrou cenovou politikou. Výkupní ceny jsou na takové výši, že se obchodujícím subjektům nevyplatí hledat odbyt pro olověné akumulátory v zahraničí. Vývozu olověných akumulátorů navíc brání institut povinné notifikace spojený s bankovními garancemi za vyvážený odpad. Naopak Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. každoročně doplňují svoje výrobní kapacity použitými autobateriemi dováženými ze sousedních států (Maďarsko, Německo). V případě použitých průmyslových akumulátorů (s výjimkou Pb) nedochází k žádnému dovozu do České republiky, neboť zde neexistuje zpracovatelské zařízení. NiCd průmyslové akumulátory sebrané na území ČR nejsou do zahraničí vyváženy, neboť dochází k jejich demontáži na jednotlivé niklové a kadmiové elektrody. Tyto použité elektrody jsou vyváženy do Francie nebo Švédska v objemu cca 500 až 800 tun ročně. Použité přenosné baterie sebrané na území ČR jsou od roku 2004 vyváženy do zahraničí (Rakousko, Francie, Německo) v množství do 200 tun/rok. Toto množství bude každoročně narůstat, zejména pak, pokud zpracovatelská linka Kovohutí Příbram nedosáhne požadované 50% míry materiálového využití. K dovozu použitých přenosných baterií do České republiky za sledované období nedošlo, v ČR prozatím chybí velkokapacitní zpracovatelská zařízení. V roce 2011 zahájila společnost SAFINA akviziční činnost v zahraničí zaměřenou na dodávky NiMH a Li-Ion přenosných akumulátorů s cílem naplnit kapacity nové plazmové recyklační technologie.

301

Zahraniční obchod s odpadními bateriemi a akumulátory je do značné míry regulován až komplikován agendou přeshraniční přepravy odpadů (viz § 56 – 65 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů). Podle těchto předpisů k přepravě většiny typů odpadních baterií je nutný souhlas Ministerstva životního prostředí. Tento souhlas je vázán na poskytnutí finanční záruky či pojištění přepravy: Finanční záruka a pojištění § 57 (1) Finanční záruka podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství o přepravě odpadů musí být složena nebo odpovídající pojištění podle tohoto předpisu musí být prokázáno při podání oznámení podle § 56 odst. 1. Ministerstvo může povolit složení finanční záruky nebo prokázání odpovídajícího pojištění nejpozději k okamžiku zahájení přepravy. Prostředky finanční záruky lze použít pouze v souladu s čl. 6 přímo použitelného předpisu Evropských společenství o přepravě odpadů. Výše finanční záruky je stanovována Ministerstvem velmi konzervativně, v důsledku čehož dochází k dlouhodobému a zbytečnému vázání disponibilních finančních prostředků žadatelů.

10.4 Strategické cíle v oblasti odpadních baterií a akumulátorů

Na základě provedené SWOT analýzy doporučujeme, aby Česká republika v oblasti materiálového využívání odpadních baterií a akumulátorů prosazovala následující strategické cíle: Krátkodobé cíle (do 1 roku) -

V tomto časovém horizontu nelze zatím očekávat výraznější změnu;;

Střednědobé cíle (2-5 let) -

Podpora vývoje a zdokonalování technologií pro využívání kovů z odpadních baterií a akumulátorů.

-

Vytvoření a rozvoj systému sběru a materiálového využití průmyslových akumulátorů používaných v hybridních automobilech a elektromobilech.

-

Prosazování změny nařízení Evropského Parlamentu a Rady ES č.1013/2006 o přepravě odpadů s cílem snížení administrativní a finanční zátěže při vyřizování povolení k vývozu odpadních druhotných surovin, včetně baterií a akumulátorů.

Dlouhodobé cíle (nad 5 let) -

Odmítání vědecky nepodložených návrhů na zákaz používání kadmia a olova při výrobě baterií a akumulátorů (lze očekávat v rámci plánované aktualizace 302

Směrnice 2006/66/EU).

10.5 Nástroje regulace Komodita odpadních baterií a akumulátorů se rozpadá na dvě skupiny podle toho, zda se jedná o prodejné druhotné suroviny či zda je nutné za recyklaci platit zpracovatelům recyklační poplatky. V případě dobře obchodovatelných surovin je žádoucí, aby stát reguloval obchodování s bateriemi a akumulátory co nejméně. V případě přenosných baterií a akumulátorů je nutné podpořit další rozvoj a zdokonalování principu odpovědnosti výrobců a zpětného odběru použitých baterií. V rámci návrhu nového zákona o výrobcích s ukončenou životností je nutné prosazovat následující principy: -

výrobek s ukončenou životností pocházející z domácnosti je třeba předávat pouze na místa zpětného odběru, zachovat v rámci zpětného odběru stávající režim nakládání s použitými výrobky, umožnit kolektivní plnění pouze prostřednictvím k tomu oprávněných osob, stanovit rozdělení odpovědnosti za zpětný odběr mezi výrobcem a kolektivním systémem, uložit všem výrobcům povinnost zajišťovat veřejné informační kampaně, jednoznačně definovat podmínky pro zakládání kolektivních systémů (např. KS mohou být zakládány pouze výrobci), zajistit dostatečný dohled státu nad kolektivními systémy, podrobně definovat rozsah a funkci příspěvků výrobců do kolektivních systémů (pouze na sběr, recyklaci a informační kampaně), povinně vytvářet účetní i hotovostní rezervy na budoucí likvidaci výrobků uvedených na trh v ČR, stanovit výrobcům a kolektivním systémům minimální dostupnost míst zpětného odběru, stanovit výrobcům a kolektivním systémům minimální účinnosti zpětného odběru a materiálového využití, založit obcím právo zapojit se do systémů zpětného odběru.

303

10.6 SWOT analýza

Silné stránky -

Výraznou silnou stránkou České republiky je existence moderního zpracovatelského závodu pro olověné akumulátory (Kovohutě Příbram). Vedení této firmy je schopno pružně reagovat na nové požadavky trhu i legislativy a vyvíjí rozsáhlou aktivitu na poli výzkumu a technologického vývoje. Obdobnou pozici získává i společnost Safina a.s. Díky tomu jsou dobré předpoklady k využití příležitostí vzniklých vzrůstem cen kovů na světových trzích a jsou i předpoklady k tomu, že v České republice dokážeme reagovat na aktuální trendy v oblasti nových aplikací baterií a akumulátorů.

-

Vysoká úroveň sběru použitých akumulátorů v ČR dává zase předpoklady k tomu, že budeme schopni zajistit nové surovinové zdroje z nových aplikací baterií a akumulátorů.

Slabé stránky -

-

Ke slabým stránkám lze zařadit zejména to, že baterie a akumulátory v měřítku ČR představují malou komoditu (pouze 30.000 tun uváděných každoročně na trh). Toto představuje poměrně značné omezení pro budování ekonomicky udržitelných zpracovatelských kapacit nebo bude nutné zajišťovat zdroje použitých baterií a akumulátorů i mimo území ČR. Další slabou stránkou, která představuje výraznou bariéru pro materiálové využití použitých baterií a akumulátorů, je administrativně i finančně náročný povolovací proces pro přepravu odpadních baterií do zahraničí. Není to problém specifický pouze pro ČR. Celoevropsky platné 304

nařízení č. 1013/2006 stanovuje velmi složité administrativní procesy pro povolení k vývozu odpadů do zahraničí, což možná snižuje riziko vzniku „osiřelých“ dodávek odpadů, ale určitě se výrazně komplikuje zahraniční obchod s odpady a druhotnými surovinami. -

10.7 Datová základna Některé údaje o sběru a využití odpadních baterií a akumulátorů lze získat on line z informačního systému odpadového hospodářství (ISOH) provozovaného agenturou CENIA. Do ISOH se však dostanou pouze informace o materiálovém toku baterií a akumulátorů, které jsou považovány za odpad. Přenosné baterie a akumulátory a velká část automobilových baterií jsou sbírány v režimu zpětného odběru a nejsou považovány za odpad až do okamžiku převzetí osobou oprávněnou k jejich využití. To znamená, že informace v ISOH o bateriích a akumulátorech jsou značně neúplné. Dalším problémem je značně zastaralá nomenklatura 16. skupiny katalogu odpadů (viz tabulka č.57), která nereflektuje nové legislativní dělení baterií dle Směrnice 2006/66/EU ani skutečný výskyt chemických typů baterií. Informace o zpětně odebíraných bateriích a akumulátorech jsou obsaženy v ročních zprávách výrobců a kolektivních systémů. Pro správu dat a informací o zpětných odběrech není doposud vytvořen žádný informační systém, roční zprávy výrobců a kolektivních systémů jsou vyhodnocovány agenturou CENIA formou souhrnné zprávy, zpravidla se značným zpožděním. Bohužel velké problémy jsou s dostupností hodnotících zpráv, které nejsou pravidelně zveřejňovány ani Ministerstvem životního prostředí ani agenturou CENIA. Pro získávání relevantních údajů o sběru a využití baterií, ale i jiných komodit, je nezbytně nutné: -

vytvořit funkční informační systém o zpětných odběrech v ČR,

-

zajistit provázanost tohoto informačního systému s ISOH,

-

zajistit trvalou dostupnost všech dat o zpětném odběru odborné veřejnosti.

10.8 Shrnutí Odpadní baterie a akumulátory představují významnou kovonosnou druhotnou surovinu a jsou zajímavým zdrojem zejména olova, niklu a kobaltu. V České republice se ročně uvede na trh 30.000 tun baterií a akumulátorů ročně, což je v porovnání s ostatními komoditami (elektrozařízení, obaly, kovy) poměrně malé množství. Účinnost sběru je vysoká, což platí zejména pro akumulátory. Rezervy ve sběru zůstávají prozatím u přenosných baterií . Česká republika disponuje dostatečnými a moderními zpracovatelskými kapacitami pro olověné, niklmetalhydridové a lithiové akumulátory. Dá se však předpokládat, že pro materiálové využití zinkových, alkalických a niklkadmiových baterií a akumulátorů bude ČR závislá na zahraničních kapacitách. Pro sběr a materiálové využití baterií a akumulátorů je v České republice uplatňován princip rozšířené odpovědnosti výrobců a je zaveden režim zpětného odběru těchto použitých výrobků. Tím je zajištěna kontinuita využívání odpadních baterií a akumulátorů bez ohledu na aktuální odbytové a cenové podmínky. Za největší bariéru při využívání baterií a akumulátorů (platí v případě vývozu k recyklaci do zahraničí) byl identifikován celoevropsky platné nařízení č. 1013/2006 o mezinárodní 305

přepravě odpadů. Finančně a administrativně náročné povolovací procedury komplikují mnoha subjektům hladké obchodování a využívání části odpadních baterií a akumulátorů jako druhotných surovin.

306

11 Vyřazená elektrická a elektronická zařízení 11.1 Právní rámec a legislativa Legislativa EU Předpisy EU nejsou dostatečně provázány, požadavky předpisů jsou často protichůdné, nebere se v úvahu, jakým způsobem jeden z aspektů ovlivňuje druhý, cíl minimalizovat dopady na životní prostředí tak nemůže být naplňován. Příklad: Jestliže podle provedených analýz zejména plasty z velkých domácích spotřebičů obsahují větší než povolené množství zpomalovačů hoření, nedoporučuje se pro tyto plasty recyklace – v tom případě nebude reálné dosáhnout požadované kvóty materiálového využití. Postupy k odstranění zpomalovačů hoření z plastů (např. bromu) byly publikovány, je třeba brát v úvahu, že zvýší náklady na recyklaci. Nebo: jestliže je kladen důraz na minimalizaci spotřeby energie při užívání zařízení, nemůže být zároveň splněn požadavek na opětovné použití zařízení. Nové optoelektronické materiály s požadovaným výkonem a spolehlivostí jsou na bázi Hg a Cd. Výkon elektronického prvku může být zajištěn pouze nerecyklovatelnou kombinací pevně spojených materiálů nebo kompozitem. I když směrnice definují pojmy, jejich výklad se v jednotlivých státech liší, týká se to např. stanovení hmotnosti, důsledkem je, že národní údaje o využití odpadů nemusí být vůbec srovnatelné. Opětovné užití má charakter prevence vzniku odpadu, zařazení do hierarchie nakládání s odpady je diskutabilní. Zvažovaný návrh započítávat opětovné užití do kvóty recyklovaných materiálů má jen administrativní význam – nijak neovlivní technická řešení recyklace materiálů. Hlavním problémem je existence šedých zón, v nichž se podle EU ztrácí asi 50 % sebraných elektrozařízení43, jejich vznik má především ekonomické důvody, nejedná se jen o výši nákladů na zpracování, ale také o podmínky obchodování. Snaha popsat všechny možné případy nemůže být úspěšná, protože pouze s časovým posunem reaguje na realitu, navíc nejsou respektovány technické možnosti řešení (i administrativní tlak na hledání nových řešení má své meze). Vždy by měla být pro firmy zachována možnost volby variant k dosažení požadovaných kritérií. V návrhu přepracované směrnice OEEZ je celá řada změn, získávání strategických surovin z OEEZ doplněno jako účel směrnice. Měly by být vytvořeny harmonizované normy pro sběr OEEZ a manipulaci s nimi. Z působnosti směrnice by měla být vyňata mj. pevná průmyslová zařízení velkých rozměrů a také mobilní zařízení, která jsou používána výlučně profesionálními uživateli. Členské státy zajistí, aby bylo počínaje rokem 2016 sebráno minimálně 65 % OEEZ vznikajících v členském státě. Členské státy zajistí, že všechna odděleně sebraná OEEZ budou zpracována. Nelegálnímu vývozu OEEZ mimo EU by mělo bránit jednoduché rozlišení odpadních a použitých zařízení, zvýšené kontroly na hranicích a v přístavech (jsou stanoveny minimální požadavky na kontrolu přepravy OEEZ, zkoušky a záznamy).

43

Viz KOM (2008) 810.

307

Nařízení REACH a materiály získané z odpadů Nařízení REACH (ES) č. 1907/2006 Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. prosince 2006 se na odpady nevztahuje, zpracování odpadů se řídí směrnicí o odpadech a navazujícími předpisy. To, ve které fázi zpracování odpadu začínají platit povinnosti podle nařízení REACH, závisí na tom, kdy materiál přestává být odpadem. Kritéria, vymezující, kdy odpad přestává být odpadem, se mohou v konkrétních případech výrazně lišit. Na zpětně získané látky se stejně jako na jiné látky spadající do rozsahu působnosti nařízení REACH v zásadě vztahují požadavky na registraci podle nařízení REACH, pokud se na zpětně získanou látku nevztahuje výjimka z registrace. Aby se mohla na zpětně získanou látku uplatnit výjimka podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH, musí jí být přiřazena identifikace. Stejně jako u jiných látek, na něž se vztahuje nařízení REACH, musí být k dispozici název a příslušné údaje, které zpětně získanou látku dostatečně identifikují. K informacím, které se považují za dostatečné pro správnou identifikaci a pojmenování látky, patří v zásadě název IUPAC nebo jiný chemický identifikátor, molekulární a strukturní vzorec, složení a analytické údaje (většinou včetně údajů ze spektrální a chromatografické analýzy) látky. V květnu 2010 byl vydán pokyn44, jehož účelem je vyjasnit postavení materiálů, které byly zpětně získány, přestaly být odpadem a vztahují se na ně požadavky na látky, směsi nebo předměty podle nařízení REACH. V pokynech je vysvětleno, na základě kterých hlavních informací může subjekt provádějící zpětné získávání využít výjimky. Pokyn cituje relevantní části nařízení, obsahuje kontrolní otázky a rozhodovací schémata pro určení, zda zpětně získaná látka potřebuje bezpečnostní list a zda je možné využít výjimek. Jako příklad je uveden přístup k posuzování zpětně získaného papíru, skla, kovů, kameniva (včetně kameniva ze strusek a popílků), polymerů, pryže, základových olejů a rozpouštědel. Posuzují se jednak odpady, z kterých se látka získává, postupy získávání i konečné využití získané látky. Právní subjekt provádějící konečné zpětné získávání by si měl ověřit, zda se na zpětně získanou látku vztahuje výjimka z registrace, protože je uvedena v příloze IV nebo ji upravuje příloha V nařízení REACH.

Legislativa ČR Směrnice EU mají být zapracovány do právního rámce členského státu. Trvalým problémem je nepřesné nebo neúplné zapracování požadavků směrnic a úroveň překladu dokumentů, často technicky nesmyslná. Samostatným neřešeným problémem je výklad pojmů a definic, který jde proti smyslu přijímaných evropských dokumentů. Příklad: směrnice o odpadech zavedla pojem vedlejší produkt a stav, kdy odpad přestává být odpadem. Prováděcím předpisem budou nařízení k vybraným odpadům. Český překlad

44

Viz „Pokyny k odpadům a zpětně získaným látkám“, ECHA-10-G-07-CS, květen 2010

308

připravovaného nařízení používá pouze pojem „odpad“ i pro stav, kdy odpad již nemá vlastnosti odpadu, a v anglické nebo německé verzi předpisu již není pojem odpad používán. Všechny problémy nemůže vyřešit jen zákon o odpadech. Je součástí právního rámce, který má rovněž dopad na nakládání s odpady. Zmapování šedých zón by mělo být podkladem pro návrh opatření ke změně nejen zákona o odpadech.

11.2 Původ vyřazených elektrických a elektronických zařízení a jejich složení Vymezení předmětu kapitoly Výrobky po ukončení životnosti, zejména autovraky a elektrická a elektronická zařízení, se staly významným zdrojem druhotných surovin v ČR. Elektrickým a elektronickým zařízením je míněno zařízení, které potřebuje elektrický proud nebo elektromagnetické pole, aby bylo funkční, a zařízení pro výrobu, přenos a měření těchto proudů a polí. V roce 2002 byly v EU přijaty směrnice, upravující požadavky na zařízení, která pracují pod napětím nižším než 1000V pro střídavý proud a nižším než 1500V pro stejnosměrný proud. Směrnice EP a Rady 2002/95/ES o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních (známá jako směrnice RoHS) omezuje obsah vybraných látek v elektrozařízení a vytváří tlak na jejich náhradu jinými látkami a na nová technická řešení. Směrnice EP a Rady 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (známá jako směrnice OEEZ) formuluje požadavky na nakládání s odpadními elektrickými a elektronickými zařízeními. Tyto směrnice navazují na směrnici EP a Rady 2008/68/ES o odpadech (nahradila směrnici 75/442/EHS o odpadech). Zařízení jsou rozdělena do deseti skupin, a to skupina 1:

velké domácí spotřebiče (např. chladničky, mrazničky, sporáky, pračky a sušičky prádla, varné desky, radiátory)

skupina 2:

malé domácí spotřebiče (např. vysavače, přístroje k mletí potravin, mixery, lisy na ovoce a zeleninu a ostatní přístroje pro domácnost s vestavěným motorem, napařovací žehličky, přístroje k přípravě kávy a čaje, vysoušeče vlasů, opékače topinek, fritézy a přístroje k péči o vlasy)

skupina 3:

zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení (např. zařízení na zpracování dat, počítače, notebooky, tiskárny, paměťové jednotky, klávesnice, kopírovací zařízení)

skupina 4:

spotřebitelská zařízení (např. televizory, přijímače pro rozhlasové vysílání nebo přístroje pro záznam nebo reprodukci, videomonitory a videoprojektory)

skupina 5:

osvětlovací zařízení

skupina 6:

elektrické a elektronické nástroje

skupina 7:

hračky, vybavení pro volný čas a sporty

skupina 8:

lékařské přístroje

skupina 9:

přístroje pro monitorování a kontrolu

skupina 10:

výdejní automaty 309

Směrnice 2002/95/ES byla přepracována a zveřejněna v Úředním věstníku EU jako Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/65/EU ze dne 8. června 2011 o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. Návrh přepracovaného znění směrnice OEEZ by měl být schválen Evropským parlamentem v září 2011. Získávání strategických surovin je jedním z účelů směrnice. Na směrnice RoHS a OEEZ navazuje směrnice 2009/125/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie, která nahradila směrnici 2005/32/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign energetických spotřebičů, jejímž účelem je vytvořit prostor pro snižování dopadů zařízení na životní prostředí během celého životního cyklu, znázorněného na následujícím obrázku.

Obrázek 49 Životní cyklus zařízení a jeho dopad na životní prostředí

zdroj: UNU (2008)

Z hlediska materiálů je elektrozařízení směs konstrukčních a elektrotechnických materiálů na bázi kovů, jejich slitin a sloučenin, kompozitů na bázi kovů i nekovů, polovodičů, plastů, skla, keramiky, papíru, lepenky, dřeva, oddělitelně nebo pevně spojených. Díky miniaturizaci se mohou materiály v aktivních prvcích/modulech vyskytovat opakovaně ve velmi malém množství, např. ve formě vláken nebo tenkých vrstev, tloušťky řádově 10-7 až 10-10m. Odpadní elektrické a elektronické zařízení (zjednodušeně elektroodpad, hovorově elektrošrot) je ve smyslu definice směrnice OEEZ takové zařízení, které je odpadem ve smyslu směrnice o odpadech, včetně všech součástek, funkčních dílů a částí, které jsou předmětem spotřeby při provozu zařízení a jsou součástí výrobku v okamžiku, kdy je přeřazován z kategorie výrobků do kategorie odpadu. Elektroodpadem jsou tedy míněna elektrická a elektronická zařízení, která podle názoru vlastníka ztratila užitné vlastnosti, jsou vyřazena z užívání a rozhoduje se o jejich využití nebo odstranění. 310

Vyřazená zařízení z domácností byla odkládána do komunálního odpadu. Postupy nakládání s komunálním odpadem nelze považovat za postupy ekologicky šetrného nakládání s elektroodpady. Jejich důsledkem může být významné znečištění zejména ovzduší a podzemních vod a zároveň ztráta často jediných zdrojů druhotných surovin. Pozornost vzbudily elektroodpady v době, kdy se začala projevovat rostoucí životní úroveň, zkracovala se životnost zařízení z domácností, ustupovalo se od oprav a modernizace, zrychlovala obměna celých zařízení. Studie EU dokládají, že množství elektroodpadu/osobu roste přímo úměrně s růstem HDP/osobu. Podle statistik EU se kolem roku 2000 objem OEEZ ročně zvyšoval o 3 až 5 %, tento růst byl trojnásobný v porovnání s růstem objemu komunálního odpadu. Předpokládá se, že do roku 2020 poroste množství elektroodpadu z domácností v EU o 2,5 až 2,7 % ročně45. Z materiálového hlediska bylo od poloviny 90. let třeba reagovat na stav, kdy části zařízení z ocelí, litin, mědi, hliníku a jejich slitin, recyklované bez dotací tradičními ověřenými postupy, byly nahrazovány plasty, a také cementem a jinými materiály a zvyšovaly náklady na zpracování elektroodpadů. Elektrotechnické materiály (další kovy a slitiny, polovodiče, izolační materiály, keramika, sklo, atp.) a znečištění vzniklé při provozu zařízení (obrusy, prach) představovaly z hlediska výroby ocelí, mědi nebo hliníku významné nečistoty, které snižují efektivitu výrobních technologických procesů a výrobu/kvalitu nových výrobků, nebo v mezních případech dokonce znemožňují využití odpadů kovů/odpadů s obsahem kovů jako druhotných surovin. Dokladem jsou zavedené normy pro šrot ocelí, litin a neželezných kovů. K nakládání s elektroodpady z domácností zadávala Evropská komise analytické studie již před rokem 1995. Podobné studie byly zpracovány i mimo EU, např. v Austrálii, USA. Podle výstupů studií byly formulovány požadavky směrnic a nařízení, které členské státy EU zavádějí do národních právních předpisů jako zákony a vyhlášky46. Analogické právní předpisy byly přijaty v USA, Kanadě, Japonsku, Jižní Koreji, a vzhledem k přesunu výroby komponent a zařízení také v Číně, Indii, Indonésii, Thajsku a dalších asijských zemích. Směrnice (RoHS a OEEZ) stanoví rámec pro sběr, úpravu a využití OEEZ z domácností a od subjektů, které je užívají způsobem srovnatelným s domácnostmi. Požadují vytvoření systémů zpětného odběru EEZ a sběru OEEZ. Nevztahují se jednak na zařízení pracující za jiného napětí a proudu, než stanoví směrnice, jednak na zařízení, která jsou součástí jiných zařízení/výrobků, např. automobilů, letadel. Tato vyřazená zařízení spadají do režimu nakládání s odpady. Požadavky směrnic (RoHS a OEEZ) byly zapracovány do zákona 185/2001 Sb., o odpadech v aktuálním znění, a do vyhlášky č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady) v aktuálním znění. Účelem studie je tedy analýza aktuálního stavu nakládání s elektroodpady z hlediska zdrojů druhotných surovin, s cílem najít nástroje k řízení materiálových toků.

45

46

KOM (2008) 810 v konečném znění, Návrh směrnice evropského parlamentu a rady o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), Souhrn posouzení dopadů Studie jsou publikovány např. na http://ec.europa.eu/environment/waste/weee/index_en.htm

311

Spotřeba elektrozařízení Kolem roku 1970 patřil k vybavení domácnosti vysavač, chladnička, pračka, radiopřijímač (resp. radiogramofon), černobílý televizor. Začátkem 90. let byla průměrná domácnost vybavena barevným televizorem, dalším tranzistorovým rádiem nebo autorádiem, videopřehrávačem, videokamerou, hudební věží, telefonním záznamníkem, kávovarem, toastovačem. O deset let později přibyly mikrovlnné trouby, myčky nádobí, počítače a mobilní telefony. Podle údajů ČSÚ ze sčítání obyvatel žilo v roce 2001 v průměrné domácnosti 2,47 lidí, mezní údaje jsou 1,47 lidí v domácnostech důchodců a 3,14 lidí v domácnostech lidí samostatně činných. Očekávaným demografickým vývojem byl pokles obyvatelstva, resp. stagnace počtu domácností (což se pravděpodobně nepotvrdí, mění se životní styl mladé generace a roste počet samostatně žijících osob). Základním údajem pro úvahy o množství a struktuře elektroodpadu je spotřeba elektrozařízení. Při odhadu spotřeby elektrozařízení se používá jednoduchý vzorec

spotřeba = výroba + dovoz – vývoz

Vzorec by platil přesně za předpokladu, že výroba, dovoz a vývoz jsou dostatečně statisticky podchyceny. V reálném případě nebývá statisticky podchycen určitý podíl výroby (deklarovaný např. jako montáž, opravy atd.), určitý podíl dovozu/nákupu přes internet a rovněž určitý podíl vývozu. V každém státě navíc existuje i „šedá zóna“ výroby, dovozu a vývozu, o které nejsou žádné oficiální informace. Nedostatek relevantních informací mají všechny země EU (viz KOM (2008) 810). Údaje o výrobě elektrozařízení v ČR jsou zveřejňovány v publikaci Panorama zpracovatelského průmyslu, kterou vydává MPO, a to od roku 2007 v elektronické formě. Kapitoly CZ-NACE 26 - Výroba počítačů, elektronických a optických přístrojů a zařízení a CZ-NACE 27 - Výroby elektrických zařízení obsahují charakteristiku odvětví a informace o pozice odvětví v rámci zpracovatelského průmyslu, hlavní ekonomické ukazatele (cenový vývoj, základní produkční charakteristiky, produktivitu práce z ÚPH a hrubý operační přebytek a výkonovou spotřebu), informace o zahraničním obchodu (vývoj zahraničního obchodu a teritoriální struktura zahraničního obchodu) a shrnutí a perspektivy odvětví. Údaje ve finančním vyjádření nejsou pro popis materiálových toků využitelné. Výrobní sortiment CZ-NACE 26 tvoří skupiny: -

-

26.1 Výroba elektronických součástek a desek (do této skupiny patří zejména výroba polovodičových komponentů a ostatních součástek a dílů pro elektronické přístroje jako jsou např.: výroba kondenzátorů, výroba odporů, výroba mikroprocesorů, apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 11,6 %. 26.2 Výroba počítačů a periferních zařízení (tato skupina zahrnuje výrobu nebo sestavování počítačů (stolních, přenosných (laptopů), počítačových serverů a účelových počítačových terminálů), výroba počítačových periferních zařízení, např. pamětí pro uložení dat, přístrojů pro vstup a výstup dat (tiskárny, monitory, klávesnice) apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 48 %. 312

-

-

-

-

-

26.3 Výroba komunikačních zařízení (zahrnuje výrobu telefonních a datových telekomunikačních zařízení pro přenos signálů kabelem nebo vzdušnou cestou (rozhlasové a televizní vysílací přístroje a bezdrátová komunikační zařízení); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 5,5 %. 26.4 Výroba spotřební elektroniky (do skupiny spotřební elektroniky patří výroba elektronických audio a videopřístrojů pro domácí použití, pro motorová vozidla, pro místní rozhlas a výrobu zesilovačů hudebních nástrojů); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 28,7 %. 26.5 Výroba měřicích, zkušebních a navigačních přístrojů; výroba časoměrných přístrojů (tato skupina zahrnuje výrobu měřicích, zkušebních a navigačních přístrojů pro různé účely, průmyslového i neprůmyslového využití, včetně časoměrných přístrojů); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 4,9 %. 26.6 Výroba ozařovacích, elektroléčebných a elektroterapeutických přístrojů (výroba ozařovacích, elektroléčebných a elektroterapeutických přístrojů je specifická výrobou elektrických zařízení pro medicínské účely); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 0,2 %. 26.7 Výroba optických a fotografických přístrojů a zařízení a 26.8 Výroba magnetických a optických médií; podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 1,1 %. Obory CZ-NACE 26.7 a 26.8 nejsou z důvodů ochrany individuálních dat uveřejněny.

Výrobní sortiment CZ-NACE 27 tvoří skupiny: -

-

-

-

-

27.1 Výroba elektrických motorů, generátorů, transformátorů a elektrických rozvodných a kontrolních zařízení (do této skupiny patří zejména výroba elektromotorů, generátorů a transformátorů: zařízení na střídavý, stejnosměrný a obojí proud); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 45 %. 27.2 Výroba baterií a akumulátorů (tato skupina zahrnuje výrobu galvanických článků a elektrických akumulátorů - nenabíjecích a nabíjecích baterií); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 6,1 %. 27.3 Výroba optických a elektrických kabelů, elektrických vodičů a elektroinstalačních zařízení (výroba kabelů z optických vláken pro přenos dat a přímý přenos obrazu, výroba izolovaných elektrokabelů, vedení a drátů z oceli, mědi nebo hliníku, výroba napájecích vozidlových kolejnic, elektrických vodičů, výroba proudových chráničů (GFCI) apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 16 %. 27.4 Výroba elektrických osvětlovacích zařízení (skupina zahrnuje výrobu žárovek a zářivek, jejich dílů a komponentů - kromě skleněných polotovarů pro žárovky -, výrobu svítidel a jejich dílů a komponentů - kromě vodivého elektrického instalačního materiálu); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 11,4 %. 27.5 Výroba spotřebičů převážně pro domácnost (tato skupina zahrnuje výrobu malých spotřebičů a podobných výrobků určených převážně pro domácnost např. ventilátory,

313

-

vysavače, elektrické stroje na ošetřování podlah, kuchyňské spotřebiče, pračky apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 9,5 %. 27.9 Výroba ostatních elektrických zařízení (výroba akumulátorových nabíječek, výroba elektrických zařízení pro otevírání a zavírání dveří, výroba elektrických zvonků, bzučáků, sirén, výroba ultrazvukových čisticích přístrojů (kromě přístrojů pro zubní a jiné laboratoře), apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 12,1 %.

Kromě toho byla do roku 2009 každoročně prováděna resortní statistická šetření, zveřejňovaná na webu MPO. Údaje ve finančním vyjádření, resp. v kusech výrobků jsou často označeny jako důvěrné statistické údaje. Pro popis materiálových toků nejsou tyto údaje využitelné. Český statistický úřad sleduje dovozy a vývozy elektrozařízení. V roce 2006 se však změnily kódy výrobků (nomenklatura HS), propojení časových řad před a po roce 2006 je proto nepřesné. Kromě toho, v letech 2006, 2007, 2008 nejsou všechny dovozy sledovány v kilogramech, chybí tak další potřebné údaje pro časovou řadu a pro jejich analýzu (např. ke sledování změn hmotnosti kusu zařízení nebo změn podílu jednotlivých skupin výrobků na dovozu). Nomenklatura rovněž nebere v úvahu, zda elektrozařízení spadá pod účinnost směrnice OEEZ, ani rozdělení elektrozařízení do skupin podle směrnice OEEZ. Lze předpokládat, že dovezená zařízení, spadající pod účinnost směrnice OEEZ, jsou spotřebována v ČR a představují asi 90 % celkové spotřeby. Přehled o dovozech zařízení v letech 1998-2002 je uveden v Realizačním programu pro elektrická a elektronická zařízení, vypracovaném pro odbor odpadů MŽP v roce 2004 (MŽP, 2004). Následující tabulka k dovozům zařízení v letech 2004-2009 je zpracována podle šetření, které provedlo pro účely této studie MPO (MPO, 2011). Zahrnuje i zařízení, která nespadají pod účinnost směrnice OEEZ. V letech 2006, 2007 a 2008 byl dovoz sledován pouze ve finančním vyjádření, tyto údaje jsou pro sledování materiálových toků nepoužitelné.

Tabulka 59 Dovoz elektrozařízení (t) podle statistik ČSÚ 2004

2005

chladicí zařízení, tepelná čerpadla

26 491

23 744

23 870

chladničky pro domácnost

7 868

7 473

8 665

mrazničky pultové, skříňové

2 730

2 676

4 085

čerpadla tepelná, chladicí zařízení neabsorpční

3 039

2 218

4 602

ždímačky, pračky, sušičky

46 457

39 444

43 700

radiátory, elektrotepelné přístroje, varné desky

14 324

14 996

12 479

ventilátory, klimatizační zařízení, ohřívače vody

24 476

77 511

20 986

314

2006

2007

2008

2009

žehlicí, šicí stroje, žehličky, stroje k čištění a sušení obalů

6 625

6 627

7 912

vysoušeče vlasů, přístroje pro domácnost, opékače topinek, fritézy

10 659

53 798

9 013

hodinky

662

1 368

1 090

váhy, zařízení na určení hmotnosti

2 175

1 207

1 381

tiskárny, klávesnice paměťové jednotky

22 684

20 575

36 835

kopírky, psací stroje

2 202

2 885

16 847

stroje pro zpracování dat

38 507

20 101

64 477

rozvaděče, kreslicí a značkovací nástroje

5 011

4 961

28 126

telekomunikační systémy

1 741

1 582

9 402

magnetofony, přehrávače

13 6

7 141

17

rádia, kombinovaná zařízení

92 717

6 180

4 337

televizory, obrazovky

74 341

54 559

16 218

zesilovače, videokamery

7 716

9 135

4 829

reproduktory, hudební nástroje

6 601

6 407

8 845

vysílače, přístroje pro záznam zvuku

11 345

8 321

9 074

videomonitory, poplachová zařízení

2 498

1 896

8 347

fotopřístroje, kamery

549

308

226

svítidla

10 728

10 356

induktory, výbojky, reklamy

14 727

12 115

17 639

pily, vrtačky, knihařské stroje

8 090

8 455

7 001

tiskařské stroje, řezačky

4 566

5 568

21 168

soustruhy, vrtačky, brusky

12 285

11 403

6 800

obráběcí stroje

5 072

5 864

6 261

míchačky, pokovovací stroje,

19 995

15 616

20 474

čerpadla, stroje pro svařování

14 504

11 355

18 945

vývěvy, kompresory

7 887

4 773

12 325

transformátory, stroje s individuální funkcí

42 110

19 825

27 250

hračky a hry

9 009

9 748

13 657

315

10 069

10 139

18 518

9 501

elektrokardiografy, rtg obrazovky, rentgenky

8734

1 066

diagnostické přístroje

2 960

2 110

dýchací přístroje, tomografy

1 571

1 639

3 498

ventily, elektroměry

2 332

3 101

3 54

mikroskopy, průtokoměry, přístroje k měření hladiny

904

730

995

chromatografy, otáčkoměry,

509

434

5656

807

709

717

přístroje k měření el. veličin

273

207

266

258

537

345

automatické regulační přístroje

1 273

1 700

4 014

automaty bankovní, pro prodej nápojů a ostatního zboží

966

950

656

Celkem (t)

572 190

502 128

526 562

1 262 2 720

4 511

3 966

5 167

zdroj: MPO (2011)

O počtu elektrozařízení, která jsou dodávána na trh a podléhají zpětnému odběru, mají částečné informace provozovatelé systémů zpětného odběru, a to jen od výrobců, kteří se do zvoleného systému přihlásili. Předávání této informace je podle zákona o odpadech předmětem smlouvy mezi výrobci zařízení a provozovateli systémů. Podle odhadu kolektivních systémů se jedná o většinu zařízení podléhajících zpětnému odběru (odhadem 80 %), která jsou dodávána na trh. Množství elektroodpadu Pro odhad množství elektroodpadu jsou využívány metody matematické statistiky. Nejjednoduššího způsob spočívá v odhadu množství OEEZ posunutím spotřeby EEZ o počet let, který odpovídá průměrné životnosti výrobku. Druhá z možností vychází ze spotřeby EEZ v jednotlivých letech, ze životnosti zařízení a z předpokladu, že zařízení není vyřazováno jen v roce plánovaného konce životnosti, ale v průběhu několika let. Kvalifikované odhady bývají přesnější než informace sestavované na základě požadavku zákona o odpadech. Představují maximální množství odpadů, vzniklých vyřazením elektrozařízení (EPA, 2001). Návrh přepracované směrnice OEEZ stanoví jako nezávazný cíl zpracování 65 % zařízení, spadajících pod účinnost směrnice, uvedených ve stanoveném období na trh. Je nutno rozlišovat užitnou životnost zařízení – tzn. dobu, po kterou je výrobek schopen vykonávat svou funkci z hlediska technického, a morální životnost – dobu, která závisí na přístupu spotřebitele, který bere v úvahu design, výkon zařízení a spotřebu energie, náročnost na údržbu, dostupnost a náročnost oprav. Morální životnost bývá výrazně kratší než životnost technická; výrobce má zájem rozšiřovat trh a zvyšovat výrobu, krátká morální životnost jen podporuje nezájem vyrábět zařízení

316

s dlouhou užitnou životností. Pro výrobní sféru je významná morální životnost výrobku - kvalita služby, náklady na provoz, zajištěný servis (MŽP, 2004). Ve studii UNEP (UNU, 2008) z roku 2008 jsou uvedeny údaje o morální životnosti pro vybraná zařízení:

Tabulka 60 Morální životnost pro vybraná zařízení Zařízení

Životnost (rok)

Hmotnost

PC + monitory

5-8

25

laptopy

5-8

5

tiskárny

5

8

mobilní telefony

4

0.1

televizory

8

30

chladničky

10

45

(kg)

zdroj: UNU (2008)

Podle šetření provedeného v roce 2004 (MŽP, 2004) byla životnost zařízení v ČR podstatně delší, např. u velkých spotřebičů pro domácnost (chladniček, sporáků a praček) se technická/užitná životnost pohybovala mezi 12 až 17 lety, morální mezi 10 až 12 lety. U malých domácích spotřebičů byla technická a morální životnost stejná, pohybovala se mezi 4 až 6 lety; tatáž doba technické životnosti je udávána u IT zařízení nebo televizorů. Ale morální životnost IT techniky se mohla snížit i na dva roky, když se po dvou letech snižoval objem nového softwaru pro určité zařízení. Ekonomické problémy se velmi rychle projeví jako prodloužení životnosti zařízení. Opětovné použití je nutno rovněž vnímat jako prodloužení životnosti zařízení (které může vykazovat vyšší spotřebu energie při užívání než nový typ výrobku). Mění se i hmotnost zařízení, u televizorů je aktuálně uváděna průměrná hmotnost 23 kg. Výsledky odhadu podílu skupin elektrozařízení na celkovém množství OEEZ podle hmotnosti v roce 2003 v Evropě jsou vyjádřeny v následujícím obrázku.

317

Obrázek 50 Podíl skupin elektrozařízení na celkovém množství OEEZ dle hmotnosti (v %)

zdroj: Wilkinson et al. (2001)

Z obrázku vyplývá, že je třeba věnovat pozornost odpadům velkých domácích spotřebičů, kancelářské technice (včetně výpočetní techniky) a spotřebním zařízením. Lze předpokládat, že od roku 2003 mohl vzrůst podíl spotřebních zařízení a malých domácích spotřebičů a snížil se podíl nástrojů a nářadí. Definice elektroodpadu, rozsah a způsob vedení evidence a ohlašování údajů o převzatých elektroodpadech a způsobech jejich zpracování, využití a odstranění a způsob ohlašování zařízení ke sběru, zpracování a využití elektroodpadů, je v ČR stanoven zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a vyhláškou č. 352/2005 Sb., o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady. Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) spravuje od roku 2007 pro Ministerstvo životního prostředí Česká informační agentura životního prostředí (CENIA). On-line přístup umožňuje zjistit množství odpadu podle katalogového čísla na území obce s rozšířenou působností, okresu, kraje nebo ČR. Data za roky 2002 – 2006 spravoval pro Ministerstvo životního prostředí Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, veřejná výzkumná instituce - Centrum pro hospodaření s odpady (CeHO). Kumulované údaje o množství OEEZ podle statistik CENIA byly publikovány ve sborníku Mendlovy univerzity v Brně a agentury CENIA.

318

Tabulka 61 Množství OEEZ dle statistiky CENIA

Rok

Celkem

Množství zpětně

Množství

uvedeno

odebraných

na trh

elektrozařízení

Celkem

Úspěšnost

Množství

odděleně

zpětného

zpětného

sebraného

odběru

odběru na

elektroodpadu

obyvatele

[t]

[t]

[t]

[t]

[%]

[kg/obyv.rok]

2006

196 967

21 138

1 032

22 170

11,3

2,1

2007

203 330

30 542

1 348

31 890

15,7

3,0

2008

207 186

43 795

669

44 464

21,5

4,2

Celkem

607 483

95 474

3 050

98 524

15,7

zdroj: Špůr (2010)

Ve sborníku je publikován rovněž vývoj zpětného odběru elektrozařízení a odděleného sběru elektroodpadů od roku 2006 do 2008 v jednotlivých skupinách elektrozařízení:

Tabulka 62 Zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr elektroodpadů dle statistiky CENIA Rok

Skupina

Celkem uvedeno na trh

Množství zpětně odebraných elektrozařízení

[t]

[t]

Množství odděleně sebraného elektroodpadu [t]

2006

Celkem

Úspěšnost zpětného odběru

[t]

[%]

67 133,37

11 343,78

2,7

11 346,5

16,90

78 458,44

15 128,94

686,09

15 815,0

20,16

2008

80 488,36

21 585,19

0,00

21 585,2

26,82

2006

14 729,40

267,87

0,12

268,0

1,82

15 576,97

440,94

21,74

462,7

2,97

2008

15 307,89

1 186,24

0,00

1 186,2

7,75

2006

58 342,27

4 271,05

958,43

5 229,5

8,96

54 683,01

7 092,99

177,93

7270,9

13,30

53 219,62

9 433,25

350,87

9 784,1

18,38

24 425,63

4 428,67

54,89

4 483,6

18,36

2007

2007

2007

1

2

3

2008 2006

4

319

2007

22 889,29

6 866,37

220,71

7 087,1

30,96

2008

22 729,51

9 715,38

280,22

9 995,6

43,98

2006

10 110,10

682,37

0,00

682,4

6,75

8 894,60

593,34

4,19

597,5

6,72

2008

11 079,97

915,90

12,25

928,2

8,38

2006

13 279,42

93,54

4,02

97,6

0,73

14 705,77

339,47

190,61

530,1

3,60

2008

16 380,70

828,08

1,98

830,1

5,07

2006

4 444,00

29,87

0,22

30,1

0,68

3 655,65

24,71

36,67

61,4

1,68

2008

3 991,55

75,35

2,04

77,4

1,94

2006

2 301,97

12,66

6,79

19,5

0,85

2 096,02

19,38

9,35

28,7

1,37

2008

1 622,14

20,26

21,11

41,4

2,55

2006

1 675,96

7,34

2,26

9,6

0,57

1 848,21

34,81

0,25

35,1

1,90

2008

1 726,69

35,05

0,00

35,1

2,03

2006

524,68

0,45

3,01

3,5

0,66

522,06

1,01

0,66

1,7

0,32

639,90

0,00

0,70

0,7

0,11

2007

2007

2007

2007

2007

2007 2008

5

6

7

8

9

10

zdroj: Špůr (2010)

Aby bylo možno hodnotit materiálové toky, požádalo MPO agenturu CENIA o zpracování údajů o množství vznikajících elektroodpadů za celou ČR, za katalogová čísla 160211*, 160212*, 160213*, 160214, 200121*, 200123*, 200135*, 200136, kódy nakládání A00 a BN30 a o množství získávaných materiálových frakcí pro kód nakládání A00 za všechna katalogová čísla s příznakem skupiny EEZ podle tabulky č. 2 vyhlášky č. 352/2005 Sb. (V, M, T, S, O, N, H, L, K, D – je-li uveden) a dále za kódy 500101 až 500126 a 500199 podle tabulky č. 1 vyhlášky č. 352/2005 Sb. po jednotlivých letech od roku 2005. Tyto údaje by měly sloužit k odhadu množství OEEZ které jdou mimo systémy zpětného odběru a odpadového hospodářství a z hlediska surovinové politiky jsou pravděpodobně špatně využívanými zdroji surovin. Z údajů byl zpracován souhrn produkce celých elektroodpadů (t) po letech od roku 2005 za vybraná katalogová čísla pro jednotlivé skupiny zařízení. Rozdíly proti předchozí tabulce jsou zřejmě dány rozdílným zadáním pro výběr údajů z databáze. 320

Tabulka 63 Produkce celých elektroodpadů (v tunách) Kód

Rok

Kód odpadu

nakl.

2005

2006

2007

2008

2009

160211

A00

172,22

115,34

80,68

46,69

52,01

160211

BN30

-

-

-

844,51

722,55

160212

A00

3,35

2,03

3,14

0,25

5,66

160213

A00

1562,65

2019,76

2128,19

1 787,79

2 361,46

160213

BN30

-

-

-

960,45

1 067,04

160214

A00

4808,17

8014,31

10806,48

8 537,73

8 491,47

160214

BN30

-

-

-

2 771,34

5 098,18

200121

A00

1 095,97

666,98

837,96

381,92

179,87

200121

BN30

-

-

-

558,53

520,55

200123

A00

9950,58

4699,73

2971,68

2 497,34

1 849,69

200123

BN30

-

-

-

7 744,27

9 882,64

200135

A00

7 686,92

5 774,39

5 386,91

4 082,45

3 076,14

200135

BN30

-

-

-

5 932,68

10 058,62

200136

A00

4957,26

3923,46

4753,93

5640,93

5117,17

200136

BN30

-

-

-

4 925,18

10 600,13

30 237,12

25 216,00

26 968,97

46 712,06

59 083,18

celkem

zdroj: CENIA (2011)

Český statistický úřad (ČSÚ) shromažďuje údaje o odpadech a druhotných surovinách prostřednictvím ročního výkazu Odp 5-01. Údaje ČSÚ a informačního systému ISOH se zatím neshodují. Materiálové složení elektroodpadu Mluvit o materiálovém složení OEEZ je značně subjektivní a nepřesné. Výrazně se liší i v jednotlivých skupinách elektrozařízení, závisí na řadě faktorů, zejména na zastoupení sledovaných výrobků, zemi původu, roku výroby, a také na metodách sledování. Publikovány jsou výstupy jednorázových studií, analýzy, ze kterých vycházejí, nejsou zcela aktuální už v době, kdy je vydávána zpráva, vzhledem k tomu, jak rychlý je vývoj nových elektrických a elektronických zařízení. Přesto musíme z těchto informací vycházet pro odhad potřebných kapacit pro sběr a nakládání s jednotlivými skupinami OEEZ i pro odhad nákladů. 321

a. Historická zařízení Krištofová (2003) uvádí výsledky šetření v ČR z roku 1999 k průměrnému materiálovému složení dnes již většinou historických zařízení (zařízení mohla být vyrobena kolem roku 1980):

Tabulka 64 Průměrné materiálové složení historických zařízení

Zařízení

Železo a jeho slitiny

Neželezné

Plasty

kovy

Elektro

Sklo

Ostatní

součástky

Spotřebitelská zařízení [hm. %] Osobní počítače

32

18

23

15

12

-

Televizní přijímače

9,9

3

9,5

56,9

8

12,7

Zesilovače

62,2

20,7

1,6

-

15,5

-

Autorádia

52

8,3

6,9

-

31

1,8

Reproduktory

2,5

2,5

31

-

1,5

62,5

Sluchátka

23,8

23,8

42,9

-

7,1

2,4

Videorekordéry

50

12,6

22,6

-

7,2

7,6

Velké a malé spotřebiče pro domácnost [hm. %] Sporáky

77,9

0,9

1

7,3

4,9

8

Automatické pračky

67,3

2,8

7

1,1

14,3

7,5

Myčky nádobí

49,7

0,6

11,7

-

12,1

25,9

El. kamna

16,6

9,5

47,9

-

20,8

5,2

Mikrovlnné trouby

71,3

7,8

3,8

7

6,7

3,4

Kávovary

7,4

6

61,6

16,2

7,9

0,9

Toastery

50,3

-

36,1

-

10,6

3

Fény

50,5

1

14,8

-

20,9

12,8

El. hodiny

8,5

17

61,1

-

4,9

8,5

Žehličky

20,6

27,2

36

-

16,2

-

El. holicí strojky

6,1

9,1

39,4

-

45,4

-

zdroj: Krištofová (2003)

V práci se dále uvádí, že elektroodpad je složen především z plastů (30 %), žáruvzdorných oxidů (30 %) a kovů (40 %). Plastové díly jsou vyrobeny převážně (>25 %) z C-H-O polymerů, jako je polyetylen, polypropylen, polyester apod. Zbytek plastů jsou halogenidové (<5 %) a nitrogenové 322

(<1 %) polymery. Hlavní složkou žáruvzdorných oxidů je křemík (15 %), Al2O3 (6 %) a oxidy alkalických zemin (6 %). Obsahují také nepatrná množství jiných příměsí (3 %), jako je slída. Kovy mohou být rozděleny do dvou skupin na základní a ušlechtilé kovy. Základní kovy, které v roce 1999 představují 39 % odpadu, obsahují Cu (20 %), Fe (8 %), Ni (2 %), Sn (4 %), Pb (2 %), Al (2 %) a Zn (1 %). Přehledně je toto složení vyjádřeno grafem na obrázku:

Obrázek 51 Materiálové složení elektrozařízení

Ušlechtilé kovy ~ 1%

Cu 20%

Žáruvzdorné oxidy 30%

Ni 2%

Plasty 30%

Al, Zn 3% Pb, Sn 6% Fe 8%

zdroj: Krištofová (2003)

Vejnar (1987) uvádí rozdělení odpadních elektrotechnických a elektronických součástek do těchto skupin: a) Výkonové součástky (elektrotechnika) Pro pracovní zatížení cca 1 - 1000 A a více (diody, tyristory, tranzistory apod.). Lze z nich mechanickým oddělením získat: Cu, Mo, W, a dalšími postupy: Au, Ag Ni, Si, Al, Pt, Pb, Sn, Cd, Ga, izolační materiály a jiné. b) Nízkovýkonové součástky (elektronika) Pro proudové zatížení 1 A méně (diody, integrované obvody, krystalické displeje, odpory, kondenzátory). Chemickými postupy separace lze získat Si, Ga, As, Ge, Cu, Au, Ag, sklo, keramiku. c)

Hybridní obvody s keramickým substrátem Elektronické součástky lze z korundového substrátu odpájet nebo odříznout a zpracovat vhodnými postupy. Korundový substrát je možné použít opět ve výrobě nebo jako plnivo či přísadu do surovin k výrobě keramických dílů a výrobků.

323

d) Plošné spoje U neosazených desek lze sejmout měď odleptáním nebo galvanicky, u osazených desek se odstraní součástky odpájením nebo odříznutím. Zbylé kovové vrstvy se odstraní selektivním leptáním nebo elektrochemicky. e)

Obrazovky Získané materiály: Ag, Au, Hg, Ba, Mg, Mn, Sb, Eu, Zr, sklo, grafit.

f)

Zářivky, výbojky příp. žárovky

g)

Elektrochemické zdroje elektrického proudu

h) Pojistky, jističe, stykače apod. Využití těchto součástek vyžaduje individuální způsob zpracování, převážně mechanický. Chemické postupy lze využít až k finálnímu zpracování či separaci materiálů vyskytujících se v menších množstvích. Lze tak získat keramiku, sklo, Ag, Sn, Cu, slinuté kovové kompozice apod. Zejména z let 2001-2004 pocházejí materiálové analýzy publikované ve studiích zadávaných Komisí EU. Převzaté tabulky o materiálovém složení některých zařízení z těchto studií je možné brát jen jako ilustrační a inspirační, pro cíle surovinové politiky je nutno vycházet z analýz systémů zpětného odběru v ČR. Materiálové složení OEEZ podle údajů ETC on Resource nad Waste Management z roku 2005 uvádí jako příklad následující obrázek.

Obrázek 52 Materiálové složení OEEZ dle ETC

zdroj: EK (2008)

324

Důvodem zájmu využívat OEEZ byl především obsah ušlechtilých kovů (zlata, stříbra, platiny, později také paladia, rhodia) v elektroodpadech obsahujících plošné spoje; díky těmto kovům bylo nakládání s elektroodpady ekonomicky výhodné. Příkladem je následující tabulka k obsahu ušlechtilých kovů v počítači, sestavená z analýz výrobků z USA a SRN v roce 2007 (Chanceler, 2010):

Tabulka 65 Obsah ušlechtilých kovů v počítači Složka

Podíl na hmotnosti PC [%]

Koncentrace [g/složku]

PCB centrální jednotka

8.9

250

110

22.3

9.8

procesor

0.2

2737

27

5.2

0.1

PCB z CD disku

0.6

87.5

52

0.6

0.3

PCB z floppy disku

0.4

112

203

0.4

0.8

PCB z hard disku

0.5

415

286

2.2

1.5

PCB zdroj

2.1

10

17

0.2

0.4

30.9

12.9

zlato

kovu paladium

celkem

Koncentrace [g/počítač] zlato

kovu paladium

zdroj: Chanceler (2010)

Obsah ušlechtilých kovů v nových elektrozařízení/elektroodpadech stále klesá, zisk z prodeje druhotné suroviny nepokryje náklady spojené s jejich získáním. OEEZ mohou být zdrojem druhotných surovin i pro výrobu aktivních prvků a součástek. Jako příklad může být uveden stolní počítač (EK, 2008):

Tabulka 66 Výroba aktivních prvků a součástek z počítače Materiál

Podíl hmotnosti zařízení [%]

na

Užití/ lokalizace

plasty

22,9907

konstrukční materiály

olovo

5,2988

pájky, radiační stínění / CRT, PBW

hliník

14,1723

konstrukční materiál, vodič / CRT, PBW, konektory

germanium

0,0013

polovodič / CRT

galium

0,0013

polovodič / CRT

železo

20,4712

legovaný materiál, magnetický materiál / CRT, PWB

cín

1,0078

pájka /CRT. PWB

325

měď

6,9287

vodič / CRT, PBW, konektory

baryum

0,0315

obrazovka /CRT

nikl

0,8503

legovaný materiál, magnetický materiál /CRT, PWB

zinek

2,2046

baterie, emitor luminoforu / PWB, CRT

tantal

0,0157

kondenzátor / PWB, zdroj

indium

0,0016

tranzistor, usměrňovač /PWB

vanad

0,002

emitor červeného luminoforu / CRT

terbium

emitor zeleného luminoforu, dopant /CRT

berylium

0,0157

vodič tepla /PWB, konektory

zlato

0,0016

vodič, vodič tepla / PWB, konektory

europium

0,0002

aktivátor luminoforu /PWB

titan

0,0157

pigment, slitinový prvek /konstrukce

ruthenium

0,0016

odpory /PWB

kobalt

0,0157

legovaný materiál, magnetický materiál /konstrukce, PWB, CRT

paladium

0,003

vodič, vodič tepla / PWB, konektory

mangan

0,0315

legovaný materiál, magnetický materiál,

stříbro

0,0189

vodič /PWB, konektory

antimon

0,0094

diody / skříně, PWB, CRT

bismut

0,0063

smáčející látka v tlustých vrstvách /PWB

chrom

0,0063

dekorační, vytvrzovač / skříně

kadmium

0,0094

baterie, emitor modro-zeleného luminoforu / skříň, PWB, CRT

selen

0,0016

usměrňovač /PWB

niob

0,0002

smáčející slitiny /skříně

yttrium

0,0002

emitor červeného luminoforu /CRT

rhodium

vodivé tlusté vrstvy /PWB

platina

vodivé tlusté vrstvy /PWB

rtuť

0,0022

přepínače, baterie /skříň, PWB

arsen

0,0013

dopující prvek v tranzistorech /PWB

křemík

24,8803

sklo, pevné fáze / CRT, PWB zdroj: EK (2008)

326

pozn. Uváděná celková hmotnost počítače je 30 kg. Zkratky: CRT = CRT monitor, PWB = deska plošných spojů.

Podle rozborů zpracovatelů v ČR je materiálové složení vybraných skupin OEEZ následující:

Tabulka 67 Materiálové složení vybraných skupin OEEZ v ČR Složení

Velké spotřebiče

Malé spotřebiče

Spotřebitelská zařízení

Železo

74,0

70,0

16,5

Neželezné kovy

0,8

1,4

1,6

Motorky

3,5

2,0

-

Plast

3,0

9,2

13,6

Beton

13,0

16,0

-

Skládka

4%

-

5,6

Součástky

-

-

10,6

Kabely

-

-

1,7

Sklo

-

-

44,0

Dřevo

-

-

6,0

zdroj: vlastní (2011)

Systémy zpětného odběru sledují v souladu s požadavky zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, změny materiálového složení OEEZ, ale především by měly dostávat informace o materiálovém složení od výrobců včetně doporučených postupů demontáže. Ve skutečnosti provozovatelé systémů ani zpracovatelé nemají k dispozici materiálové složení jednotlivých zařízení, demontáž tedy probíhá intuitivně dle zkušeností pracovníků, popř. na základě některých fyzikálních vlastností, na kterých jsou založené používané technologie (magnetismus, vodivost, hmotnost). b. Trendy ve vývoji materiálů pro elektrozařízení Stimulem pro vývoj elektronického průmyslu jsou produkty vyráběné ve velkých objemech. V 70. letech to byly elektronické kalkulátory, v 80. letech osobní počítače. V současné době je to spotřební elektronika, nejvýkonnější čipy jsou vyvíjeny pro videohry; dalším produktem jsou mobilní telefony. EU označila jako kriticky nedostatkové: antimon, berylium, kobalt, fluorit, galium, germanium, grafit, indium, magnesium, niob, platinové kovy (platina, paladium, iridium, rhodium, ruthenium a osmium), alkalické zeminy, tantal a wolfram. Na dostatku těchto surovin závisí možnost aplikace nových produktů, které v etapě užití slibují minimální spotřebu energie, jako jsou např. řídící moduly pro inteligentní domy. Nedostatek antimonu se projeví ve výrobě mikrokondensátorů, kobalt bude chybět pro výrobu baterií 327

a syntetických paliv, galium pro fotovoltaické tenké vrstvy a diody, germanium pro optická vlákna a technologie v oblasti infračerveného světla, indium pro displeje a fotovoltaické tenké vrstvy, platina na katalyzátory a palivové články, paladium na katalyzátory a při odsolování mořské vody, neodym pro výrobu permanentních magnetů (základní potřeba větrných elektráren) a lasery, tantal pro mikrokondensátory a lékařskou techniku. Nedostatečné zajištění surovin pro výrobu špičkových výrobků by mohlo znamenat, že i tato produkce se bude přesunovat ke zdrojům (primárním i druhotným). Největší vliv na poptávku a zajištění surovin mají změny politicko-ekonomického rámce, posilují trend vysoké koncentrace výroby v několika málo zemích, na kterých jsou pak závislé země ostatní. Při zrušení výroby je nutno brát v úvahu i ztrátu technického zázemí (mj. technické zručnosti a návyků) a možnosti aplikovat výstupy výzkumných projektů, resp. zapojení do výzkumu a vývoje nových technologií a výrobků. Studují a vyvíjejí se především nové materiály pro další miniaturizaci elektronických obvodů s cílem ještě více snížit spotřebu energie v etapě užívání výrobku. Podle zveřejňovaných výsledků výzkumu se pokračující miniaturizace týká obvodů detektorů a měřicích zařízení, fotovoltaických systémů a výkonných částí spotřební elektroniky; na laboratorní úrovni jsou studovány vlastnosti materiálů a technologie výroby, zaměřené na odstraňování chyb struktur na úrovni krystalické mřížky (Kodeš, 2004; Beneš, 2004). To klade vysoké nároky na vlastnosti základního materiálu, ze kterého vznikají (Kuchař-Drápala, 2000), a tedy i na smysl a možnosti získávání těchto materiálů z odpadů. V materiálech pro mikroelektroniku, a zvláště v polovodičích, může i malé množství příměsí zcela změnit požadované vlastnosti, uvádí se, že 1 % atomů příměsi může zvýšit vodivost polovodiče při pokojové teplotě až milionkrát. Polovodič musí být zbaven všech nežádoucích nečistot a příměsí a musí obsahovat pouze stanovené množství donorů nebo akceptorů (tzv. polovodičová čistota materiálu). Často se jedná o látky, které mají nebezpečné vlastnosti, ale nebudou z technického hlediska nahraditelné jinými materiály. Pro toto odvětví elektroniky se vžil název nanoelektronika. Zabývá se elektronickými strukturami, v nichž alespoň jeden geometrický rozměr je na úrovni 100 nm a méně (Kodeš, 2004). Nanotechnologie vytvářejí konstrukce struktur, součástek a systémů, přičemž konstrukčními prvky jsou molekuly a atomy. Požadovaných vlastností se dosahuje především přesnou manipulací s těmito prvky, spojenou s přímou kontrolou/řízením fyzikálních a chemických vlastností materiálů a struktur při jejich vytváření. Předmětem zájmu v nanoelektronice jsou polymery, magnetické polovodiče, technologie vytváření monomolekulárních vrstev, včetně návrhů nových měřicích zařízení. Malá množství atomů, které nanostrukturu tvoří, mají odlišné vlastnosti od „klasických“ objemových materiálů. Souvisí to např. s tím, že v nanorozměrech se začínají projevovat povrchové a kvantové jevy, jako je vlnová povaha elektronů (Kodeš, 2005; Beneš, 2005; Honzátko et al., 2004). Nanotechnologie mohou přinášet určité nebezpečí: není vždy možné odhadnout, jaké chování budou mít velmi malá množství hmoty, i když dobře známe makrovlastnosti materiálu. Mezi novinky studované od roku 2007 patří metamateriál, tj. uměle vyrobený kompozitní materiál (např. směs kovových materiálů, keramiky, teflonu a vláknových kompozitů), který díky své vnitřní struktuře získává neobvyklé a nové elektrické a magnetické vlastnosti a také některé optické charakteristiky (permitivitu, permeabilitu, index lomu), které se u běžných přírodních látek 328

nevyskytují. Může znamenat revoluci v magnetických materiálech, jejich použití a výrobě. Dalšími perspektivními materiály pro techniku jsou fullereny (sférické molekuly, složené z pětia šestičlenných kruhů atomů uhlíku. Mezi jejich nejdůležitější vlastnosti patří supravodivost. Ukázalo se, že je možno vytvářet sloučeniny C60 s alkalickými kovy, které jsou supravodivé při teplotách 18 K i vyšších (Sodomka, 2002). Ve výčtu by bylo možné dlouho pokračovat. Z nových vývojových trendů jistě nebude využito všechno, co po technické stránce bude dovedeno do praktického použití. Důvodem jsou náklady - nevyplácí se vynaložit je v porovnání s přínosem nového materiálu nebo technologie, podrobněji viz např. Beneš (2004). Jako příklad novinek české provenience na trhu lze uvést patent, jímž je nový harddisk, uvedený na trh firmou Northern Star pod názvem Data Tresor Disk (DTD). Předpokládaná životnost je 160 let, má být odolný vůči větru, dešti i přímému slunci. DTD má spodní a vrchní disk z polykarbonátu, pod nimi je tenká ochranná vrstva a uprostřed záznamová keramicko-kovová vrstva tloušťky několika nanometrů, nanesená ve vysokém vakuu plazmovým naprašováním. Nespornou výhodou je, že při zachování některých doporučení na DTD zapisovat téměř jakoukoli vypalovačkou. Připravuje se verze, kde by plast nahradilo sklo. Je zřejmé, že bude nutné hledat i nové postupy případné recyklace s vědomím, že se investice do recyklační technologie nevrátí, protože DTD nahradí další novinka. Z pozice nanoelektroniky směrnice OEEZ vytyčuje pravidla zejména pro makro-části elektrických a elektronických zařízení, tj. o konstrukční části, které nemohou být miniaturizovány. V každém případě směrnice otevřela prostor pro studium životního cyklu materiálů, tomuto hodnocení nebyla zatím věnována potřebná pozornost. Zásadní změnu přinesla směrnice k ekodesignu.

11.3 Proces zpracování vyřazených elektrických a elektronických zařízení Systémy a technologie sběru a zpracování Systémy sběru a. Kolektivní systémy Výrobce je povinen plnit povinnosti stanovené zákonem o odpadech pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpady samostatně, organizačně a technicky na vlastní náklady nebo společně s jiným výrobcem nebo výrobci na základě písemně uzavřené smlouvy (solidárně) nebo přenesením těchto povinností na jinou, právnickou osobu, která zajistí společné plnění povinností výrobců – tzv. kolektivní plnění. Kolektivní systémy jsou společnosti, které v zastoupení výrobců a dovozců elektrozařízení provozují celostátní systém zpětného odběru elektrozařízení, tj. sběr, dopravu a recyklaci elektrozařízení včetně financování celého systému (z poplatků od výrobců, resp. i z poplatků za historická zařízení). O své činnosti a plnění povinností musí zpracovat roční zprávu za uplynulý kalendářní rok a zaslat ji Ministerstvu životního prostředí do 31. 3. každého roku. Roční zprávy musí obsahovat zejména údaje o množství elektrozařízení uvedených na trh, množství zpětně odebraných elektrozařízení, množství odděleného sběru elektroodpadu, způsobu nakládání s elektrozařízením a elektroodpadem. Osnova roční zprávy je uvedena je ve vyhlášce č. 352/2005 Sb. 329

47

Většina výrobců využívá služeb kolektivních systémů. Na stránkách MŽP je zapsáno šest provozovatelů kolektivních systémů se souhlasem pro zajištění financování nakládání s elektroodpady a s historickými elektrozařízeními (tj. z výrobků umístěných na trh před 13. srpnem 2005):

Tabulka 68 Přehled provozovatelů kolektivních systémů v ČR Kolektivní systém

ASEKOL, s.r.o.

Kontaktní údaje

Skupiny elektrozařízení, pro kolektivnímu systému vydán nakládání a financování

které byl souhlas k

B2B

B2C

B2C-H

3,4,6,7,8,9,10

3,4,6,7,8, 9

3,4,7

5

5

5

1,2,6

1,2,6

1,2,6

1,2,3,4,6,7, 8,9,10

1,2,3,4,6,7, 8,9

-

Velké Kunratické 1570/3a,

1,2,3,4,5,6,7,

1,2,3,4,5,6,7,

8

148 00 Praha 4,

8,9,10

8,9

Československého exilu 2062/8, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected], web: www.asekol.cz, tel. 234235111, fax 234235222

EKOLAMP s.r.o.

I.P. Pavlova 1789/5, 120 00 Praha 2, e-mail: [email protected], web: www.ekolamp.cz, tel., fax: 274810481

Elektrowin a.s.

Michelská 60/300, 140 00 Praha 4, e-mail: [email protected], web: www.elektrowin.cz, tel. 241091835, fax 241091834

OFO - recycling s.r.o.

Pavlovova 2624/29, 700 30 Ostrava –Jih, e-mail: [email protected], web: www.ofo-recycling.cz, tel. 739 601 271, fax. 596 790 480

REMA Systém, a. s.

e-mail:[email protected], web: www.remasystem.cz,

47

Viz http://www.mzp.cz/cz/kolektivni_systemy_oeez.

330

tel.: 225 988 001(002) fax.: 225 988 019 RETELA, s.r.o.

Neklanova 152/44, 128 00 Praha [email protected],

2,

e-mail:

1,2,3,4,5,

1,2,3,4,5,

6,7,8,9,10

6,7,8,9

9

web: www.retela.cz, tel. 224 910 482, fax 224 910 383 zdroj: http://www.mzp.cz/cz/kolektivni_systemy_oeez (2011) Vysvětlivky: B2B – financování nakládání s elektrozařízeními, která nejsou určena pro domácnost B2C - financování nakládání s elektrozařízeními určenými pro domácnosti bez oprávnění zajišťovat financování nakládání s historickými elektrozařízeními B2C-H - financování nakládání s historickými elektrozařízeními pocházejícími z domácností

Kolektivní systémy spolupracují s obcemi, na sběrných dvorech obcí jsou separovaně shromažďována elektrozařízení po ukončení životnosti. Do sběru se zapojují školy a dobrovolné organizace (např. hasiči). Zvyšuje se počet sběrných kontejnerů u obchodních středisek. Systémy spolupracují rovněž s chráněnými dílnami a organizují vzdělávací akce. Na svých internetových stránkách obvykle uvádějí kontakty na zpracovatele, kterým předávají sebraná elektrozařízení. V dubnu roku 2002 bylo založeno Fórum WEEE, je to evropská asociace více než 40 systémů pro shromažďování a zpracování elektrického a elektronického odpadu. Má být platformou pro spolupráci a výměnu zkušeností z nejlepší praxe a tím přispívat k optimalizaci ekoefektivních postupů a obecně k diskusi o politice elektroodpadů. V roce 2008 byl zahájen projekt WEEELABEX, jehož cílem je vytvořit normy pro sběr, zpracování a využití elektroodpadů a pro monitorování postupů v organizacích včetně certifikace. Členy Fóra jsou kolektivní systémy Asekol, Elektrowin a Retela48. b. Elektrozařízení nespadající do systémů zpětného odběru Tato zařízení po skončení životnosti spadají do působnosti zákona o odpadech (např. fotovoltaické panely). Jejich zpracování se řídí požadavky zákona o odpadech a ekonomickými hledisky, činnosti nejsou dotovány žádnými poplatky. Technologie sběru a zpracování Podle první směrnice o odpadech 75/442/EHS z roku 1975 nesl stát odpovědnost za vybudování sítě sběrných a recyklačních míst pro nevýrobní odpady, jejichž původcem byla obec (které předal odpady občan za stanovených podmínek). V tomto odpadu končily i elektroodpady. Výrobní nebo komunální původ odpadu je důvodem skutečnosti, že některé odpady mají v katalogu odpadů dvě katalogová 48

Viz http://www.weee-forum.org/.

331

čísla. Přenesením odpovědnosti za výrobek v průběhu celého životního cyklu na výrobce (tzv. rozšířená odpovědnost) se změnil i přístup k informacím o materiálových tocích na úrovni státu a možnost přímého ovlivňování těchto toků státem. Směrnice OEEZ rozděluje EEZ do deseti skupin. V zemích, které přijaly vlastní systémy k nakládání s elektroodpady ještě před přijetí směrnice OEEZ (např. Německo, Švýcarsko), se často zařízení rozdělují jen do 5-6 skupin podle podobného materiálového složení a možných stejných postupů nakládání s nimi. Je nutno vědět, z jakého důvodu OEEZ vyžaduje své specifické řešení, případně kdy není nutno mezi OEEZ rozlišovat. Separovaný sběr jednotlivých skupin OEEZ má smysl, jestliže následuje demontáž zařízení nebo jiný specifický postup, daný materiálovým složením nebo konstrukcí zařízení. Pokud tato situace nenastává, nebude v praxi požadavek dodržován, protože zbytečně zvyšuje náklady na zpracování OEEZ. Je však nutno si uvědomit, že rychlé změny designu zařízení budou vyžadovat odpovídající změny zavedených postupů nakládání s odpady, např.: jestliže nahradíme freony ve chladničkách jiným médiem, které nepoškozuje ozónovou vrstvu a nemá nebezpečné vlastnosti, nebude nutné drtit chladničku v uzavřeném prostoru a bude možné upustit od separovaného zpracování chladniček. Jestliže naopak elektrický sporák vybavíme keramickou deskou, přejdeme na indukční ohřev a přidáme integrovanou jednotku řízení a kontroly, bude vyžadovat demontáž.

332

Obrázek 53 Materiálové toky v případě elektrozařízení

sběr zařízení k opětovnému použití a renovaci

(sběr), úprava včetně demontáže

součástky a materiály k opět. použití a renovaci

(sběr, úprava), zpracování frakcí

recyklované materiály

výstup z užívání (vyřazení)

odstranění zůstatků

vstup do užívání (výroba, trh)

užívání

zdroj: vlastní (2011)

Podle hodnocení dopadů směrnice OEEZ Evropskou komisí49 došlo ode dne vstupu směrnice v platnost k významným změnám v charakteru sběru a odstraňování odpadů: výsledkem kombinovaného účinku vyšších celosvětových cen kovů a organizovaného sběru podporovaného směrnicí je vyšší procento OEEZ, které je sbíráno odděleně od směsného komunálního odpadu; odhaduje se, že pouze 13 % OEEZ je uloženo na skládce odpadů nebo je spáleno. Podle KOM (2008) 810 se v EU pravděpodobně odděleně sbírá přes 85 % OEEZ, ale ohlašováno podle právních předpisů je pouze 33 %. Velká část nehlášených, ale sebraných, OEEZ může být zpracována v EU bez náležité péče o životní prostředí nebo protiprávně odvezena do rozvojových zemí, kde je část hodnotného materiálu recyklována způsobem, který je nebezpečný pro zdraví a životní prostředí, nebo uložena nepovoleným způsobem. Podle Komise bude tento problém spíše narůstat; do roku 2020 se odhaduje nárůst z 3,4 milionu tun v roce 2005 na 4,3 milionu tun nesprávně zpracovaného odpadu ročně. Předpokládané určení a sběr OEEZ v roce 202050:

49 50

KOM (2008) 810 pom = uvedení na trh; Arising = množství EEZ, z nichž se v určitém roce stal odpad; collection = sběr

333

Obrázek 54 Předpokládaný sběr OEEZ v roce 2020 2020 Baseline Scenario - Collection Not separately collected

pom

Municipal collection Retail / distribution

Arising Reuse centers Independant collection

Collection

B2B collection

0,0

5,0

10,0

15,0

20,0

Amounts (Mt)

zdroj: KOM (2008) 810

Obrázek 55 Předpokládané nakládání s OEEZ v roce 2020 2020 Baseline Scenario - Treatment Dumped or landfilled

pom Properly treated & reported

Arising Properly treated & non reported

Treatment

Non properly treated in or out EU

0,0

5,0

10,0

15,0

20,0

Amounts (Mt)

zdroj: KOM (2008) 810

Komise uvádí, že při nesprávném postupu zpracování OEEZ v EU dochází k poškozování životního prostředí, zejména při uvolňování těžkých kovů, jako např. rtuti z kompaktních zářivek a plochých obrazovek nebo olova z televizorů. Podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, výrobce elektrozařízení vytvoří systém pro zpracování elektroodpadu za použití nejlepších dostupných technik. Kromě toho má výrobce elektrozařízení poskytnout zpracovatelům elektroodpadu veškeré informace, které jsou nutné k jeho zpracování, především údaje o obsažených nebezpečných látkách, možnostech opětovného použití elektrozařízení a materiálového využití elektroodpadu, případně způsobu jejich odstranění, a to pro 334

každý typ nového elektrozařízení do jednoho roku od data uvedení výrobku na trh. Informace má poskytnout v návodech na použití nebo na technickém nosiči dat nebo prostředky dálkové komunikace. Úprava, zpracování a využití elektrozařízení Obecně lze konstatovat, že technologie úpravy má za cíl separovat látku z elektroodpadu a převést do takové formy, která umožňuje využití. Postup při nakládání s OEEZ modifikuje především postupy k získávání kovů, zjednodušeně může být popsán následujícím způsobem: -

sběr a skladování vyřazených výrobků a jejich částí na vhodném místě (požadavky stanoví zákon o odpadech vyhlášky k nakládání s odpady a k elektroodpadům) separace výrobků určených k odstranění úprava výrobků určených ke zhodnocení, a to především o demontáž výrobků (funkční součástky pro opětovné použití, nebezpečné složky k využití nebo zneškodnění, demontovatelné složky - kovy, plasty - určené k recyklaci, části určené k další demontáži – desky plošných spojů, obrazovky, baterie, kabely, motory, transformátory, kombinace kovů a plastů, kompozity atd.) o další demontáž a separace složek z demontáže o úprava velikosti a tvaru stříháním, drcením/mletím, separace, třídění před využitím nebo odstraněním o úprava složení, homogenizace a zkusovění (briketizace, peletizace) k minimalizaci ztrát při využití nebo o chemické procesy, např. loužení odseparovaného podrceného materiálu a navazující další specifické postupy podle vlastností upravované frakce/materiálu (cementace, precipitace, destilační srážení, iontová výměna, extrakce, extrakční elektrolýza atp.)

-

využití využitelných složek (materiálové prostřednictvím pyrometalurgických a hydrometalurgických procesů nebo jejich kombinace, energetické využití)

-

odstranění nevyužitelných částí výrobků/součástí včetně stabilizace před odstraněním.

Pro proces hodnocení a nalezení optimální strategie zpracování a využití OEEZ je nutné stejně jako u ostatních odpadů formulovat -

technická kritéria - např. spolehlivost systému, životnost celku i částí

-

environmentální kritéria - např. obsah nebezpečných látek, kombinace materiálů, dopady na životní prostředí

-

ekonomická kritéria - např. zbytkovou hodnotu součástí, hodnotu materiálů, náklady recyklačního procesu.

V současné době jsou z OEEZ získávány základní a ušlechtilé kovy a jejich slitiny (měď, železo, hliník, zinek, cín, antimon, chrom, nikl, kobalt, kadmium, wolfram, molybden, palladium, rhodium, zlato, stříbro, platina), některé polovodiče/polokovy (germanium, křemík, arsen, galium), plasty a sklo. 335

K naplnění zákonem požadované kvóty se recyklují především konstrukční části elektrozařízení, které s ohledem na požadovanou funkci není možné miniaturizovat. Pro zvýšení efektivity recyklace je nutno hledat technologie, které zvýší výtěžnost kovů, plastů a skla z odpadů a rovněž vyvinout nové produkty z recyklátů. K dosažení těchto cílů se nabízí využití metodiky ekodesignu. Recyklační technologie aktivních mikroprvků (polovodičů, lantanidů atd.), stejně jako materiálové využívání morfologií jemných nebezpečných odpadů, vznikajících při úpravách OEEZ (kovový a jiný prach z drcení, jemné frakce skleněné drtě, minerální vlákna z izolací atp.), nebyly zatím předmětem zájmu nebo byly ověřeny jen v laboratorním měřítku a nejsou provozovány. Důvodem mohou být problémy se separací látky od ostatních materiálů, vysoké náklady a malá výtěžnost procesu, a také vznik jiného/nebezpečnějšího odpadu při úpravě a využití OEEZ. Doporučeným postupem bývá uložení stabilizovaného odpadu na zvlášť zabezpečené skládce nebo v podzemí, někdy spálení ve specializované spalovně. Shromažďování, sběr, přeprava a úprava OEEZ není v takovém případě zaměřeno na získání druhotné suroviny, má za cíl chránit člověka a životní prostředí. Technologické postupy vycházejí z vlastností konkrétního odpadu. Jsou ověřovány nové postupy separace a předúpravy odpadů (např. parametry drcení, loužení v organických kyselinách, loužení pomocí bakterií, plasmová technika a další). Známé pyrometalurgické a hydrometalurgické postupy, při kterých jsou druhotné suroviny využívány, jsou doplňovány dalšími kroky (např. chemickými postupy) a modifikovány, aby se zvýšila jejich efektivita. Aktuálním podnětem pro hledání nových technologií je očekávaný nedostatek některých surovin na trhu51. Evropa chce např. být během pěti až deseti let regionem, který bude umět recyklovat lanthanoidy, technologie budou předmětem výzkumu a vývoje. V roce 2001 byla založena Asociace recyklátorů elektronického odpadu (AREO) jako zájmové sdružení právnických osob. Cílem AREO je podílet se na přípravě legislativy OEEZ, spolupracovat s kolektivními systémy za účelem efektivního sběru, svozu a zpracování OEEZ, používat nejlepší dostupné technologie pro zpracování OEEZ a poskytovat odborný konzultační servis. V roce 2010 byli členy AREO:

51

-

Aquatest, a.s. (dodávky kompletních technologických linek, vývoj nových technologických postupů a strojního zařízení, technologický servis – drcení, separace, třídění komplexní poradenská činnost v oblasti recyklací a využívání odpadů)

-

Kovohutě Příbram Nástupnická, a.s. (uváděná roční kapacita 10 500 tun OEEZ, ruční rozebírání a strojní zpracování všech skupin OEEZ vyjma chlazení a světelných zdrojů, materiálové využití obrazovkového skla, části železa, drahých kovů prostřednictvím vlastních kapacit, vývoj technologií k získávání kovů a využívání odpadů z výroby)

-

MHM Eko, s.r.o. (uváděná roční kapacita: 8 000 tun OEEZ, ruční demontáž pomocí pneumatického nářadí, drtící a separační linka, suchá technologie zpracování obrazovek)

-

ODAS Odpady s.r.o. (uváděná roční množství zpracovaného materiálu 1 500 tun OEEZ, ruční demontáž OEEZ, řezání a čištění obrazovek, chráněná dílna)

Viz zpráva Evropské komise s názvem „Critical raw materials for the EU“.

336

-

Praktik System s.r.o. (uváděná roční kapacita 20 000 tun chladniček a 30 000 tun ostatních OEEZ, zpracování vyřazených chladicích zařízení a ostatního elektroodpadu z domácností a průmyslu)

-

Recyklace Ekovuk, a.s. (uváděná roční kapacita 800 tun odpadů skupiny 5, zpracování a využívání odpadů s obsahem neželezných, těžkých i drahých kovů, zejména pak odpadů s obsahem rtuti, výzkumnou činnost při vývoji a výrobě zařízení na zpracování odpadů)

-

Rumpold-T, s.r.o. (uváděná roční kapacita 1000 tun OEEZ, ruční demontáž, zpracování obrazovek a velkých domácích spotřebičů, strojní demontáž (mobilní zařízení) pro zpracování chlazení, chráněné dílny)

-

Steelmet, s.r.o. (uváděná roční kapacita 2.000 tun OEEZ, ruční rozebírání a všech skupin OEEZ vyjma chlazení a světelných zdrojů, suchá technologie zpracování obrazovek, chráněná dílna)

-

Stena Safina, a.s. (uváděná roční kapacita 19.000 tun OEEZ v ČR, ruční demontáž, technologie na zpracování chladících zařízení, obrazovek, PMR linky na získávání drahých kovů, drtiče pro základní separace)

-

Vitaro, s.r.o. (zpracování odpadů s obsahem drahých kovů, výkup a recyklace NiMh a NiCd baterií, odkovování odpadních materiálů, výzkum, vývoj a provoz technologií zaměřených na recyklaci neželezných kovů z odpadů

V roce 2011 změnila Stena Safino, a.s. vlastníka, byla přejmenována na Stena Technoworld, a.s. Novými členy AREO jsou RESPONO, a.s. a Pražské služby, a.s. Recyklace materiálů ze zařízení a jejich součástí je přístup, který stále více získává na významu; úroveň demontáže je dána úrovní technologie recyklace (jako příklad můžeme uvést recyklaci olověných akumulátorů, které již není nutné rozebírat, před tavením v šachtové peci jsou pouze zbaveny kyseliny; jestliže se přesto hledala technologie k separaci polypropylenu obsaženého v akumulátorech, byl důvodem směrnicí stanovený podíl materiálového využití odpadů akumulátorů, bez využití polypropylenu by se nedal splnit). Vývoj nových technologií je nutné podporovat v maximální možné míře, jsou často založeny na rozdílných chemických a mechanických vlastnostech jednotlivých frakcí a využívají jich k automatizované úpravě a separaci, tj. k odstranění lidské práce (jako příklad můžeme uvést technologii BLOWDEC, která známé techniky k odstranění znečištění půdy aplikuje je na novou oblast využití, viz www.blowdec.com). V Ústavu chemických procesů AV ČR, v.v.i., byla v rámci projektu zařazeného do programu IMPULS (MPO), vypracována technologie recyklace odpadních luminoforů z elektrotechnických zařízení. Existuje mnoho typů luminiscentních látek, většinou se jedná o oxidy, sulfidy nebo fosforečnany různých kovů; jsou to práškové látky nanášené na vnitřní stranu obrazovek nebo výbojkových trubic. Typické složení obrazovkového luminoforového prachu je okolo 35 % Zn, 11 % Y, 1 % Eu, 21 % S, hliník, grafit a stopy mnoha dalších látek. Luminoforový prach z tzv. úsporných žárovek obsahuje kolem 50 % fosforečnanů a síranů vápenatých, strontnatých a barnatých a téměř 50 % oxidu yttritého s cca 4 % oxidu europitého. Kromě toho ale také obsahuje více než 1 % rtuti. Při recyklaci jsou zneškodněny toxické složky a získávány jako vedlejší produkt oxid yttritý a oxid europitý. Odpadní roztoky je možno využít k hutnické výrobě zinku. Technologická výrobní linka na recyklaci lanthanoidů z průmyslových odpadů byla v rámci projektu IMPULS postavena a odzkoušena v podniku SAFINA Vestec, a.s. (Gruber, 2011). 337

Požadavky na náhradu Cd, Hg, PB, šestimocného Cr, polybromovaných bifenylů (PBB) a polybromovaného difenyletheru (PBDE) vedly k hledání a testování náhrad za tyto materiály a samozřejmě vyvolaly změny výrobních technologií a designu zařízení. Budou rovněž vyžadovat změnu postupů při nakládání s OEEZ. Názorně dokládají, že recyklace OEEZ nebude nikdy ukončeným procesem. Významným zpracovatelem, který zároveň využívá OEEZ, jsou od roku 2005 Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. (Kunický, 2006). Technologie navazuje na tradiční výrobu olova a stříbra. Po demontáži součástí OEEZ s obsahem nebezpečných látek jsou části OEEZ drceny a separovány jejich složky. Jsou zpracovány v Kovohutích nebo prodány k využití dalším zpracovatelům. Obsahují-li kromě kovů organické látky (jako desky plošných spojů), jsou taveny spolu s odpady olova ve zvláštních kampaních v šachtové peci. Olovo zde působí jako „sběrač“ ušlechtilých kovů, plasty jsou zdrojem energie. V následné rafinaci jsou ušlechtilé kovy z olova odrafinovány do bohatých pěn, které jsou po destilaci zinku základní vstupní surovinou pro zpracování pěn v tzv. anglické peci, využívající tradiční technologii shánění stříbra. Přímo ke shánění jsou prosazovány odpady ušlechtilých kovů neobsahující organické látky. Surové slitky kovů jsou prodávány k rafinaci. Na zavádění nových technologií byla zaměřena i STENA SAFINA, a.s. V roce 2007 navázala na činnost podniku SAFINA, jehož hlavní pracovní činností byla afinace, zkoušení a zpracování drahých a vzácných kovů, a rovněž výkup a zpracování dentálních a klenotnických materiálů a odpadů, starých mincí a šperků, použitých chemikálií s obsahem drahých kovů, průmyslových katalyzátorů a jiných průmyslových odpadů s obsahem drahých kovů, autokatalyzátorů. V roce 2008 byla dokončena výstavba a byla uvedena do provozu plasmová tavírna v rámci realizace projektu PlasmaEnvi®. Projekt byl spolufinancován Evropským fondem pro regionální rozvoj a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Tato technologie recyklace drahých kovů je zařazena do kategorie “Best Reclamation Technique” v rámci “Best Available Technique “(BAT). Nakládání s nevyužitelnými materiály Nevyužitelné frakce se skládají zpravidla ze směsi plastů (směs polystyrenu, polyuretanové pěny atd.), skla, izolačních materiálů (např. skleněné a minerální vlny) a zůstatků kovů. Podle jejich kvality a specifických požadavků na použití jsou zbytkové frakce odstraněny ve spalovnách pevného komunálního odpadu, spalovnách nebezpečných odpadů, cementárnách nebo jsou recyklovány. Je nutno uvažovat o nich jako o možných složkách pro druhotné palivo z odpadů.

11.4 Obchodování s částmi a materiály získanými z elektroodpadu Charakteristika získaných částí a materiálů Z databáze ISOH byly vybrány údaje o produkci odpadů v (t) vzniklých ze zpracování elektroodpadů (kódy 500101 až 500199) s kódem nakládání A00:

Tabulka 69 Produkce odpadů ze zpracování elektroodpadů 338

kód

název

2006

2007

2008

2009

500101

Železné kovy

11 302,35

573,86

489,21

726,50

500102

Neželezné kovy

245,63

47,31

25,93

32,47

500103

Odpady s obsahem drahých a ostatních kovů neuvedené pod čísly 50 01 01 a 50 01 02

470,57

192,03

129,34

141,46

500104

Směs kovů

661,96

149,82

117,01

189,99

500105

Kabely a vodiče

160,59

44,26

33,11

41,05

500106

Malé elektrické motorky

89,61

24,49

51,88

67,53

500107

Plasty

4928,60

371,69

200,21

351,49

500108

Sklo

1340,78

772,26

560,16

701,94

500109

Sklo aktivované

573,98

207,99

12,27

7,35

500110

Keramické materiály

3,01

-

-

-

500111

Olověné akumulátory

5,23

6,60

3,26

16,48

500112

Ni-Cd baterie a akumulátory

0,15

1,14

0,51

-

500113

Baterie obsahující rtuť

0,02

-

-

-

500114

Alkalické baterie (kromě baterií uvedených pod číslem 50 01 13*)

0,05

0,14

-

-

500115

Jiné baterie a akumulátory

9,97

0,97

2,12

1,76

500117

Odpady obsahující rtuť

-

0,02

0,02

0,01

500118

Odpady obsahující PCB

1,51

-

-

-

500121

Odpady s obsahem chlorfluoruhlovodíků

321,71

0,59

0,45

-

500122

Odpady s obsahem azbestu

0,06

-

-

-

500123

Zářivky a výbojky

0,02

125,19

1,4

28,75

500124

Nebezpečné odpady neuvedené pod čísly 50 01 16* až 50 01 19* a 50 01 21* až 50 01 23*

343,67

5,79

2,85

1,44

500125

Tonery

2,99

1,61

1,93

2,16

500126

Nevyužitelná frakce z drcení

174,04

23,22

1,13

-

500199

Odpady jinak blíže neurčené

4480,82

267,45

211,66

295,19

zdroj: CENIA (2011)

339

Kódy 50XXXX byly zavedeny v roce 2005, ale nebyly příliš využívány. Vzhledem k tomu, že množství odpadů získaných z rostoucího množství odebraných zařízení klesá, je pro vysvětlení řádových rozdílů v údajích za rok 2006 a další léta třeba zjistit podrobnější informace (tj. nikoliv součty za všechny zpracovatele) o zařazování odpadů podle těchto kódů v praxi a rovněž údaje např. o opětovném použití a o objemech zařízení zpracovaných v ČR a jejich vývozu (v nezpracovaném stavu a jako frakce ze zpracování). Vazba na části a materiály získané z jiných skupin odpadů Plasty, kovy a sklo získané z OEEZ se mohou dostat do zpracování komodit, sledovaných tímto projektem v roce 2010 (např. plasty, sklo, železný šrot, šrot neželezných kovů). Dovoz a vývoz druhotných surovin, sledovaný a publikovaný MPO, nerozlišuje jejich zdroje, není tedy možné zjistit, jaký podíl na vývozu a dovozu mají druhotné suroviny z elektrozařízení52. Opětovné použití součástí Opětovné použití zařízení je možné jen u zařízení, které je obnovy schopné, např. zařízení, které je jen morálně zastaralé (obvykle se jedná o obráběcí stroje, montážní linky, apod.; snaha zlepšit vybavení škol v ČR repasovanou výpočetní technikou z dovozu kolem roku 1997 nebyla úspěšná, protože počítače byly zastaralé i technicky); celé zařízení nebo jeho moduly se po renovaci a modernizaci dostávají zpět k uživatelům na trhu použitých výrobků; návratnost nákladů závisí na konkrétním zařízení a může být i vysoce pravděpodobná. Opětovné použití součástí lze uskutečnit vhodným postupem demontáže použitelných součástí; je však nutné přezkoušet nedestruktivně jejich funkčnost, spolehlivost a bezpečnost (nelze provést přezkoušení na standardním vzorku jako u nových výrobků z výrobního procesu certifikovaného podle ISO 9001), určit životnosti a způsob použití; přezkoušení zvýší náklady procesu, opětovné použití bude udržitelné jen u vybraných součástí. Hlavní bariérou opětovného použití zařízení, součástí a materiálů bez renovace nebo recyklace je jejich technická úroveň (zastaralost), nekompatibilita součástek s požadavky na součástky nových zařízení a jejich nižší spolehlivost (koroze, únava materiálu, ztráta vodivosti, ztráta vlastností způsobená opakovaným přehříváním součástek, např. pájením, a montáží, atd.), nižší míra uspokojování potřeb spotřebitele v porovnání s novými výrobky, vyšší spotřeba energií při používání a vyšší nároky na údržbu, a rovněž růst příjmů a životní úrovně spotřebitelů. Tyto důvody můžeme shrnout pod pojem „nízká zůstatková hodnota použitého zařízení“. Důvodem demontáže a separovaného zpracování zařízení je pak ochrana životního prostředí a člověka, ke které patří i omezování počtu a velikosti skládek.

52

Statistická data k 31. 12. 2008 k Surovinové politice v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů schválené usnesením vlády č. 1311 ze dne 13. 12. 1999.

340

Ekonomické aspekty nakládání s elektroodpadem Základní rámec financování nakládání s OEEZ stanovila směrnice OEEZ pro zařízení, která spadají pod účinnost této směrnice. Schéma převzal zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. Bylo-li elektrozařízení uvedeno na trh po dni 13. srpna 2005, výrobce elektrozařízení je povinen financovat zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení pocházejícího z domácností, které bylo zpětně odebráno v souladu se zákonem a jedná-li se o elektrozařízení, jehož je výrobcem podle tohoto zákona. Tyto náklady se při prodeji nových elektrozařízení odděleně neuvádějí. Před uvedením těchto elektrozařízení na trh je výrobce povinen poskytnout záruku, že nakládání s veškerým elektroodpadem bude finančně zajištěno. Zařízení, která nespadají pod účinnost směrnice OEEZ, mohou požadavky na ekologicky šetrné nakládání po ukončení životnosti plnit jen obtížně. Např. se při přepracování směrnice OEEZ zvažovalo, aby solární panely dodatečně zařazeny do seznamu zařízení spadajících pod účinnost směrnice, protože na náklady spojené s činnostmi po ukončení jejich životnosti nebylo pamatováno, nebyly stanoveny žádné požadavky na rekultivaci míst, kde jsou umístěny (na rozdíl např. od skládek, kde na náklady s uzavřením, rekultivací a monitorováním pamatovala směrnice EU a následně zákon o odpadech). Návrh nebyl přijat, bylo navrženo jiné řešení. V ČR se mechanickou úpravou OEEZ (tj. demontáží, drcením, separací) zabývá řada firem, některé na základě smlouvy s kolektivními systémy, jiné v rámci zpracování odpadů. Zpracovatelé jsou pod tvrdým ekonomickým tlakem, jsou závislí na prodeji získaných materiálů. Nemohou konkurovat nadnárodním firmám a obchodníkům s kovy. Materiály jsou volně obchodovatelné, a tudíž je velmi složité představit si způsob regulace obchodu. Ze statistiky CENIA vyplývá, že většina separovaných součástí, které vyžadují další úpravu, je exportována. Důvody jsou především ekonomické. Vyváženy jsou i získané kovy, plasty a sklo, případně jsou ukládány jako momentálně nevyužitelné na skládkách. Specifické postavení mají chráněné dílny dotované Ministerstvem práce a sociálních věcí. Nemají dlouhodobé smlouvy a jejich provoz závisí na podpoře zaměstnanosti postižených osob. Podle některých odborníků končí doba, kdy nerostné suroviny byly relativně levné. Ceny surovin rostou i díky poptávce rozvojových zemí. Na jednu stranu se bude zvažovat těžba surovin, která dosud byly obtížněji dosažitelné, na druhou stranu se otvírá prostor pro získávání surovin z odpadů. Hlavní faktory ovlivňující trh a ekonomiku nakládání s elektroodpady Směrnice o odpadech z roku 1975 předpokládala, že odpady, vzniklé v regionu, budou také v regionu shromážděny, upraveny a pokud možno i využity. Bylo tedy možné do určité míry provázat jednotlivé nástroje řízení materiálových toků. Aktuálně je reálné provádět v regionu sběr a základní předpravu, případně využití šrotu železa, mědi, hliníku. Další úpravy a využití vícesložkových materiálů (baterií, desek plošných spojů, mobilních telefonů atp.) se přesouvají do zařízení, která se na tyto technologie specializovala, a to z technických, environmentálních i ekonomických důvodů. Hutě na zpracování komplexních kovových materiálů, vybavené koncovými zařízeními na ochranu ovzduší a vod, jsou 341

umístěny v Belgii, Kanadě, Německu, Japonsku a Švédsku. Když dochází k inovaci technologie, posuzuje se i lokalita, kde má být umístěna, efektivnost inovace se může z tohoto hlediska výrazně lišit. Nesmí být opomenuty ani sociální dopady (UNEP, 2009). Jestliže odhlédneme od mezinárodní dělby práce na globálním trhu (ibid), je hlavní bariérou recyklace OEEZ přístup k ekonomicky stabilnímu a zaručenému trhu pro každý materiál, který získáme z odpadu; omezuje možnost recyklace těchto odpadů jako činnost ekonomicky neživotaschopnou. Obecně platí, že vyšší materiálové využití mají odpady upravené na požadovanou kvalitu, např. vytříděné druhy šrotu (zejména u neželezných kovů nebo separovaný šrot uhlíkových a legovaných ocelí), jednodruhové odpady plastů, tříděné sklo. Požadavky na kvalitu upravených odpadů/druhotných surovin jsou obvykle předmětem obchodní smlouvy. V obchodním styku jsou z tohoto důvodu zavedeny normy, které popis odpadu formalizují a zavádějí standardy včetně označení. V roce 2003 byla pro MPO zpracována studie „Obecně použitelný rozhodovací systém pro využití odpadů jako druhotných surovin s využitím metodiky ISO 14 040“. Obsahuje návrh kritérií pro posuzování bariér pro využití odpadu a návrh bodového hodnocení možnosti využít konkrétní odpad (jednotlivá kritéria mají rozdílnou váhu u konkrétních odpadů). Metodika je využitelná i pro hodnocení elektroodpadů. Zahraniční obchod Elektroodpad může být převezen přes hranice ke zpracování v souladu s předpisy Evropských společenství upravujících dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství a v souladu se směrnicí o odpadech. Zpracování elektroodpadu ve státě, který není členským státem Evropské unie, lze zahrnout do plnění požadavků stanovených na využívání elektroodpadu, doloží-li vývozce, že využití, opětovné použití nebo materiálové využití proběhlo za podmínek srovnatelných s podmínkami stanovenými směrnicí/zákonem o odpadech. Přesun zpracování elektroodpadů do jiných zemí, a zejména mimo EU, je z hlediska ztráty druhotných surovin a pracovních míst vnímán jako problém. Zabývá se jím práce [51]. Vychází z předpokladu, že i v zemích mimo EU (Afrika, Asie) prudce roste spotřeba elektrozařízení a je nutno se připravit na zpracování a využití jejich odpadů. Popisuje přístup a opatření a strukturu řízení exportu použitých elektrických/elektronických zařízení a OEEZ do zemí mimo EU společně s transferem technologií. Cílem je optimalizace ochrany životního prostředí a toků surovinových zdrojů. Závažnějším problémem je existence šedých zón, v kterých se ztrácí jakákoliv možnost sledovat a řídit materiálové toky. Podle studie zpracované pro Umweltbundesamt (Německá federální agentura pro životní prostředí) v roce 2010 (Sander-Schilling, 2010) je za důležitý považován export použitých elektrozařízení a elektroodpadů do zemí mimo EU přes přístav v Hamburku. Exportovaná zařízení jsou deklarována jako použitá, nikoliv jako odpady, i když část z nich pochází z režimu odpadů. Způsob zpracování zařízení v zemích určení nezajišťuje ochranu životního prostředí ani zdraví člověka. Kromě toho se z hospodářství exportérů ztrácí stovky kilogramů ušlechtilých kovů a vzácných zemin. Jako krátkodobé opatření k optimalizaci materiálových toků navrhuje studie změnu 342

směrnice OEEZ, kontrolu exportu, informovanost veřejnosti, povinnosti výrobců a obchodních firem, dopravu zařízení zpět. Jako střednědobé opatření je navrhována změna statistiky zahraničního obchodu (mj. by měla rozlišovat export nového a použitého zařízení) a zlepšení nakládání se zařízeními v zemi určení. Ohrožené ekonomiky hledají nové strategie pomocí obchodu, poplatků a investičních nástrojů, které by měly chránit jejich zdroje pro jejich vlastní exkluzivní využití. Jsou to např. opatření vlády ve formě exportních poplatků, kvót, náhrad (dotací) atd.

11.5 Strategické cíle v oblasti vyřazených elektrických a elektronických zařízení Krátkodobé cíle do 1 roku: -

doplnění a pokud možno provázání informačních databází návrh modifikace statistik návrh systémové kontroly statistických údajů zmapování šedých zón (resp. důvodů vzniku šedých zón) s cílem navrhnout opatření pro zvýšení sběru elektrozařízení a elektroodpadů a zpracování v ČR rozhodnutí o projektech EU/jiných mezinárodních projektů, do kterých se zapojí ČR analýza možných dopadů opatření k podpoře získávání a užití druhotných surovin analýza možných dopadů opatření k omezení nežádoucího/nelegálního nakládání s OEEZ

Střednědobé cíle do 2-5 let: -

zapojení do projektů EU a jiných mezinárodních projektů podpora podnikatelských aktivit a vzdělávání pro zpracování OEEZ a využití druhotných surovin v ČR zavedení opatření k omezení nežádoucího/nelegálního nakládání s OEEZ

Dlouhodobé cíle do roku 2020: -

aktivní role ve vývoji výzkumu v rámci EU/mezinárodních projektů k získávání druhotných surovin a jejich využití

11.6 Nástroje regulace Nástroje aktivní politiky státu (legislativa, správa, daně, dotace, sociální aspekty atd.) Volbě nástrojů musí předcházet stanovení cílů, v tomto případě se budou do značné míry shodovat s cíli EU – i ČR se chce stát recyklační společností, která chrání své (druhotné) surovinové zdroje. Návazně by měly být brány v úvahu základní aspekty: -

nejedná se jen o regionální problém, evropské státy nahradily výrobu základních materiálů, polotovarů a produktů dovozem, ekonomický provoz recyklačních zařízení předpokládá výskyt dostatečného množství zdrojů a dostatečný trh pro odbyt druhotných surovin; 343

-

i z hlediska ochrany životního prostředí je výhodné koncentrovat zpracování některých odpadů jen do několika zařízení pro celou EU; technologie recyklace nedostatkových látek teprve budou vyvíjeny (Schüler, 2011), lze očekávat snahu o zavádění nejlepších technik, aplikaci osvědčené nejlepší praxe, přenos informací a technologií, tj. stejný přístup jako k udržitelnému užívání přírodních zdrojů (UBA, 2006); směrnice o odpadech není jediným relevantním dokumentem, mnohem více omezení pro volbu opatření bude vyplývat z dokumentů EU/OECD k volnému pohybu zboží; nástroje musí omezovat nelegální nakládání se zdroji a „šedé“ zóny.

Národní právní úpravy by měly důsledně respektovat cíle přijatých evropských dokumentů, nesprávný výklad může být důvodem komplikace, která je pro ostatní státy nepochopitelná. Nemá smysl přijímat nekontrolovatelná opatření. Při návrhu doplnění databází a jejich propojení by se měly v maximální míře uplatnit statistické metody. Státy, které zavedly právní úpravy nakládání s OEEZ pře přijetím směrnice OEEZ, se obvykle rozhodla pro jeden kolektivní systém pod dohledem nezávislých uznávaných odborníků. V ČR není jednotný názor na existenci jednoho nebo několika kolektivních systémů, jejichž vznik umožnil zákon o odpadech. Zpracování a využití elektroodpadů je odborná činnost, předpokládá znalosti i praktické zkušenosti z oblasti vlastností materiálů a jejich modifikace prostřednictvím technologických procesů. Může být novým studijním oborem, zejména na úrovni středního vzdělání, s nabídkou nových pracovních příležitostí. Financování nakládání s elektroodpady je povinností producenta, jeho náklady se promítají do ceny produktu, kterou zaplatí uživatel. Z tohoto hlediska by neměla být nástrojem daň, v které by náklady znovu zaplatil uživatel. Dotace/podporu by měl dostat vývoj nových technologií. Vzhledem k nutnosti sledovat dopady opatření v různých vazbách se nabízí při hledání nástrojů aplikace matematických modelů, viz např. publikaci, která vznikla v rámci projektu VaV SP/4h1/147/08 (MŽP, 2008). Nástroje v působnosti podnikatelských subjektů (produktivita, technický rozvoj atd.) Firma, která chce dlouhodobě podnikat na trhu, musí sledovat, zda uspokojuje zákazníka, zda vzniká přidaná hodnota a realizuje se potřebný zisk. Musí sledovat vývoj oboru, požadavků ze zákona, vzdělávat, vychovávat a stimulovat své pracovníky. Plnit všechny požadavky jí usnadní dobrý systém řízení – nemusí být nutně certifikovaný. Směrnice OEEZ [2] doporučuje, aby zpracovatel OEEZ měl zavedený systém managementu kvality podle ISO 9001 [50]. O tento systém se opírají i normy a návody k ekodesignu. Systém musí obsahovat postupy a nástroje ke kontrole kvality, zvyšování produktivity, pro technický rozvoj, prevenci, omezování dopadů činností na životní prostředí v rámci firmy a při rozšířené odpovědnosti firem za výrobek i mimo firmu.

344

11.7 SWOT analýza

11.8 Datová základna Stejně jako v ostatních evropských zemích jsou datové základny a statistika k EEZ a OEEZ v ČR nedostatečné. Sledování výroby, dovozu, vývozu ve finančním vyjádření neumožňuje žádnou materiálovou analýzu, totéž platí o kumulovaných údajích podle katalogu odpadů z hlášení producentů OEEZ i zpracovatelů, kteří na druhou stranu považují tato hlášení za byrokratické a zatěžující. V ISOH jsou neúplně podchycena pouze shromážděná a zpracovaná zařízení, která spadají pod směrnici OEEZ, pro celkový přehled chybí údaje o „šedých zónách“. Je nutné využít ve spolupráci s odborníky statistických metod k odborným odhadům maximálního množství užívaného elektrozařízení, které se stává po ukončení životnosti zdrojem druhotných surovin. V souladu se zákonem o odpadech je nutno zajistit systémové kontroly údajů o plnění povinností, o množství zpracovaných OEEZ i získaných materiálových frakcích/druhotných surovinách a porovnávání statistik výroby, spotřeby, dovozu a vývozu. 345

11.9 Shrnutí Spotřeba surovin pro výrobu elektrozařízení roste, některé z nich jsou považovány za suroviny strategické pro EU. Elektroodpady jsou zdrojem k získání druhotných surovin pro výrobu elektrozařízení a vybrané části OEEZ dokonce mohou být jediným druhotným zdrojem surovin strategických. S ohledem na objem výroby elektrozařízení v ČR a otevřenost a velikost trhu bude obtížné přijímat řešení, které by nebylo považováno za řešení v rámci EU. Podle studie EU množství elektroodpadu/osobu roste přímo úměrně s růstem HDP/osobu. Podle statistik EU se kolem r. 2000 objem OEEZ ročně zvyšoval o 3 až 5 %, tento růst byl trojnásobný v porovnání s růstem objemu komunálního odpadu. Předpokládá se, že do r. 2020 poroste množství elektroodpadu z domácností v EU o 2,5 až 2,7 % ročně. Z elektroodpadů byly tradičně získávány kovy (především Fe, Cu, Al, Au, Ag, Pt, Pd, Rh), tomuto cíli odpovídají zavedené postupy zpracování elektroodpadů a postupy materiálového využití jednotlivých frakcí. Jestliže obracíme pozornost k materiálům obsaženým ve výrobku ve velmi malém množství, případně opakovaně v malém množství, je třeba hledat nové postupy separace, zpracování a shromáždění dostatečného množství materiálu pro výrobní postup. Je třeba vědět, v kterých frakcích ze zpracování OEEZ se koncentrují. Kromě ekonomických aspektů je nutno brát v úvahu kvalitu druhotné suroviny, musí dosahovat čistoty požadované pro konkrétní použití v elektrotechnice. Podobně materiálovému využití plastů brání znečištění a obsah jiných materiálů/plastů, výrobce se obává nedodržení požadované kvality výrobku s obsahem recyklátu, ke které se mj. zavazuje zavedením systému managementu. Výzkum a vývoj technologií mají podle návrhu směrnice OEEZ zajistit členské státy. Pro získání strategických surovin potřebné kvality z druhotných surovin budou rozhodující první kroky separace relevantních částí zařízení a materiálů. Malé množství získaných druhotných surovin nemůže ovlivnit ceny na trhu, cenová politika nedává prostor ani rozvoji a nákupu technologií, natož cílenému výzkumu postupů pro získávání druhotných surovin ve finální podobě, který by mohli zcela financovat zpracovatelé. U strategických surovin lze očekávat snahu organizovat společný výzkum recyklačních technologií v EU. Zpracování a využití elektroodpadů je odborná činnost, předpokládá znalosti i praktické zkušenosti z oblasti vlastností materiálů a jejich modifikace prostřednictvím technologických procesů. Může být novým studijním oborem, zejména na úrovni středního vzdělání, s nabídkou nových pracovních příležitostí. Je třeba využít zkušeností zpracovatelů se statutem chráněná dílna, ojedinělá možnost zaměstnat osoby s určitým typem omezení má sociální dopady. Základním nedostatkem pro popis materiálových toků jsou neúplné nebo chybějící databáze, výstupy existujících systémů nejsou dostatečně provázány. Podobně nejsou provázány ani jednotlivé zákony. Je tak usnadněn vznik šedých zón, jejich prostřednictvím jsou sice snižovány bezprostřední náklady na zpracování a využití odpadů, ale není brán v úvahu ani posuzován celkový dopad na životní prostředí a zdraví člověka, ani efektivita využití a ztráta surovin. Šedé zóny jsou i ve státech EU. Je nutno zmapovat tyto zóny a především důvody, které vedou k jejich vzniku. Je nutno zvážit, zda konkrétní „výhodu“ šedé zóny není možné využít pro právní prostředí. 346

12 Literatura ACAA (2009): Corrected 2009 Coal Combustion Product (CCP) Production & Use Survey, BECKEROVÁ, L. (1996): Náhrada přírodního kameniva recyklovaným betonem v oblasti drobné frakce. CONSTRUMAT 1996, Bratislava BENEŠ, P. (2004): Zákonitosti elektronických systémů budoucnosti, ST Sdělovací technika, (2004), č. 7, str. 3-6 BENEŠ, P. (2005): Technologie budoucnosti a životní styl, ST Sdělovací technika, č. 1. str. 3-7 BERG, W.- FEUERBORN, H.J.- PUCH, K.H. (2001): Production and Utilization of Coal Combustion Products in Europe, 2001 B.I.D. (2010, 2011): Systém recyklace autovraků v ČR, sborníky konferencí BÍLEK, V. (2003): Buildings Material, Akademické nakladatelství CERM, Brno 2003 BLAŽEK, P. (2009): Metody likvidace autovraků způsobem šetrným k životnímu prostředí, bakalářská práce, VUT Brno CENIA (2011): Šetření pro MPO CHANCELER, P. (2010): Substance flow analysis of the recycling of small waste electrical and electronic equipment, ITU-Schriftenreihe, (2010) Institut für Technischen Umweltschutz, Berlin DHV CR (2005): Situační zpráva k realizačnímu programu POH ČR pro odpady z energetiky, MŽP ECOBA (2006): Annual Report EK (2008): A study on RoHS and WEEE directives - final report, ARCADIS Ecolas & RPA, DG Enterprise and Industry EPA (2001): Waste from electrical & electronic equipment, Environmental Protection Agency, Ireland FEUERBORN, H.J.- BECH, N. (2009): Coal Combustion products in Europe: Development and Trends, World of Coal Ash Conference 2009 FEUERBORN, H.J. (2011): Coal Combustion products in Europe – Standardisation, Regulation, Beneficiation, World of Coal Ash Conference 2011 FRIDRICHOVÁ, M. - KULÍSEK, K. - ZLÁMAL, P. (2008): Možnost využití betonového recyklátu k přípravě cementu. RECYCLING 2008, Brno GRUBER, V. (2011): Recyklace luminoforů z použitých elektrotechnických zařízení, Ústav chemických procesů AVČR, v.v.i., předneseno na konferenci Odpadové fórum 2011 HONZÁTKO, P.- KAŠÍK, I.- ČERMÁK, J. (2004): Vývojové trendy v oblasti optoelektroniky, ST Sdělovací technika, (2004), č. 4, str. 3-5 KODEŠ, J. (2004): Nanotechnologie rozšiřují návrhářské obzory, ST Sdělovací technika, č. 4, str. 3-5 KODEŠ, J. (2005): Spinotronika – perspektiva elektroniky v 21. století, ST Sdělovací technika, (2005), č. 6, str. 3-6

347

KRATOCHVÍLOVÁ, I. (2009): Výzkum a vývoj průmyslové technologie využití odpadní kyseliny sírové k recyklaci zinku z nebezpečných odpadů, projekt VaV – odborná studie KRIŠTOFOVÁ, D. (2003): Problematika elektroodpadu v zemích EU, Ostrava KUCHAŘ, L.- DRÁPALA, J. (2000): Metalurgie čistých kovů: metody rafinace čistých látek, Košice: Nadácia R. Kammela, ISBN 80-7099-471-1 KUNICKÝ, Z. (2006): Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. – Integrovaná recyklace odpadů těžkých a drahých kovů, Acta Metallurgica Slovaca, 12, (220 - 225) McKINSEY & COMPANY (2007): Bioenergy and European Pulp and Paper Industry – An Impact Assessment. 16.7.2007. MPO (2011a): Autovraky - zdroj železného šrotu pro hutě, SUNEX, s.r.o., Praha MPO (2011b): Návrh postupu institucionálního zabezpečení problematiky druhotných surovin, SUNEX, s.r.o., Praha MPO (2011): Šetření MPO k dovozům vývozům elektrozařízení, Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu MŽP (2004): Bezpečná recyklace elektrošrotu, Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, VaV 720/07/03 MŽP (2004): Realizační program pro elektrická a elektronická zařízení, Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR MŽP (2004): Realizační projekt pro nakládání s autovraky, SUNEX, s.r.o., Praha MŽP. 2005. Realizační program pro pneumatiky, březen 2005 MŽP (2008): Aplikace modelů v oblasti životního prostředí, projekt MŽP, VaV SP/4h1/147/08 Neznámý autor (2006): Sborník přednášek konference IBRC Interlaken NOSEK, K. - CHLACHULOVÁ, L. (2008): Použití cihelné drtě při výrobě lepících a stěrkových hmot. RECYCLING 2008, Brno NOVOTNÝ, B. (1999): Hodnocení kvality a možnosti využití stavebních demoličních odpadů. Habilitační práce. Brno 1999 PETROVÁ, R. (2011): Ekologická likvidace autovraků dle zákona o odpadech v návaznosti na směrnici 2000/53/ES, bakalářská práce, VŠ podnikání a.s. PLEŠTIL, A.- VRBÍK, J.- HUSÁK, M. (2005): Mikroelektronika a fyzikální bariéry, ST Sdělovací technika, (2005), č. 1, str. 9-11 SANDER, K.- SCHILLING, S. (2010): Transboundary shipment of waste electrical and electronic equipment/ electronic - scrap – Optimization of material flows and control , ÖKOPOL – Institute for Environmental Strategies GmbH SCHLÖGL, M. (1995): Recycling von Elektro - und Elektronikschrott, Vogel Buchverlag, 1995 SCHÜLER, D. (2011): Rare Earths – Facts & Figures, Öko-Institut e.V. Darmstadt SDRUŽENÍ AUTOMOBILOVÉHO PRŮMYSLU (2011): Struktura vozového parku v ČR k 31. 12. 2010, tisková informace č. 8/2011

348

SODOMKA, J. (2002): Fullereny – struktura, vlastnosti a perspektivy použití v dopravě; České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní STEHLÍK, D. (2010): Využití SDO do pozemních komunikací. RECYCLING 2010, Brno ŠKOPÁN, M. (2008): Možnosti zvyšování jakosti recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů. Stavební technika. 7(3). p. 52 - 55. ISSN 1214-6188. ŠKOPÁN, M. (2010): Analýza produkce recyklátů ze SDO a možnosti jejich uplatnění na trhu. In Sborník konference RECYCLING 2010 - "Možnosti a perspektivy recyklace stavebních materiálů jako zdroje plnohodnotných surovin". Brno, Vysoké učení technické v Brně. p. 56 - 63. ISBN 978-80-2144061-6. SVDS (2011): Informační dokument ke struktuře trhu železného šrotu, autovraků a katalyzátorů v ČR, březen 2011 ŠPŮR, J. (2010): Hodnocení zpětného odběru elektrozařízení a odděleného sběru elektroodpadů, In: sborník prací „Integrovaná prevence a omezování znečištění a odpadové hospodářství“, CENIA ŠVÁB, P. (1992): Elektrotechnický odpad. Odpady, č. 8, s. 23. UBA (2006): Delivering the sustainable use of natural resources, The Network of Heads of European Environment Protection Agencies UNEP (2009): Recycling – From E-Waste to Resources, UNEP, Final Report UNU (2008): Review of Directive 2002/96 on Waste Electrical and Electronic Equipment, Bonn: United Nations University, Study No. 07010401/2006/442493/ETU/G4 VACEK, V. (1994): Možnosti recyklace cihelné stavební suti, jejího použití jako plniva stavebních směsí. Praha 1994 VEJNAR, P. (1987): Zpracování odpadů elektronického a elektrotechnického průmyslu. Neželezné kovy, 4. 3, s. 83 - 85. VOLÁK, D. (2010): Ekonomický model recyklace autovraků, disertační práce, TU-VŠB Ostrava VOLEK, J.- POSPÍCHAL, Z. (1999): Vysloužilá elektronika - zdroj druhotných surovin, Odpady, 12, s. 10. VÝBORNÝ, J.- VODIČKA, J. (2010): Aktuální stav uplatnění vláknobetonu s plnou náhradou přírodního kameniva recykláty. RECYCLING 2010, Brno VYSOKÝ, P. (2011): Asistenční systémy automobilu nové generace, konference Elektronický vývoj a výroba v ČR WILKINSON, S.- DUFFY, N.- CROWE, M. (2001): WEEE in Ireland, Environmental Protection Agency, EPA Topic Report WIRSCHING, F.- HÜLLER, R.- OLEJNIK, R. (2008): FGD Gypsum Definitions and Legislation in the European Communities, in the OECD and in Germany, květen 2008 Statistiky ACPP (Asociace českého papírenského průmyslu) ARSM (Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů v České republice) CENIA (Česká informační agentura životního prostředí) 349

ČSÚ (Český statistický úřad) ECOBAT EKO-KOM, a.s. (autorizovaná obalová společnost) EUROSTAT International Lead and Zinc Study Group (www.ilzsg.com) ISOH (Informační systém pro odpadové hospodářství) Kovohutě Příbram – nástupnická a.s.

350

351

III Ekonomické podmínky pro využívání druhotných surovin 1

Úvod

Pochopení podstaty koloběhu druhotných surovin53 v ekonomice, vč. původu jejich vzniku, způsobu a míry využití, resp. motivací subjektů, jejichž činnost se druhotných surovin dotýká, je do značné míry závislé na pochopení elementárních způsobů fungování trhu a faktorů, které tento trh utváří, přetváří a v konečném důsledku určují jeho finální podobu v situaci, kdy jsou předmětem trhu druhotné suroviny. Cílem této kapitoly je proto představit podstatu trhu druhotných surovin v celé jeho šíři a následně i klíčové faktory, které jej významným způsobem determinují. Znalost dominantních aspektů fungování trhu druhotných surovin je nutným předpokladem pro možnost formulovat politické nástroje (resp. opatření), které tento trh mohou dále utvářet v souladu s cíli politického rozhodování. Vedlejším cílem této kapitoly je ukázat, že druhotné suroviny (pakliže nemají povahu surovin, jež pochází z odpadu) mají stejnou povahu, jako jakýkoli jiný obchodovaný statek na trhu, platí pro ně stejná pravidla o fungování trhu jako v případě jiných tržních statků a tudíž i snaha ovlivňovat tržní výstup může vést paradoxně k opačným než zamýšleným důsledkům. Výpovědi této kapitoly budou postaveny na základech pozitivní analýzy, a proto se v textu nebudeme zabývat primárně normativní otázkou, zda je míra využití (resp. recyklace) tam, kde druhotná surovina pochází z odpadu, optimální či nikoli. Stejně tak v ostatních případech původu druhotné suroviny ponecháme stranou otázku, zda by množství druhotné suroviny obchodované na trhu nemohlo být vyšší. Pozornost bude věnována pouze podstatě trhu druhotných surovin a případným neefektivnostem, které mohou snižovat jeho funkčnost. Tam, kde budou v textu uvedena politická doporučení nástrojů (resp. opatření), které mohou měnit parametry fungování trhu druhotných surovin, pak se bude jednat pouze o přehled bez snahy o hodnocení jejich účinnosti v podmínkách České republiky. Taková analýza jde nad rámec tohoto textu a vyžaduje využití jiných analytických metod výzkumu. Tato kapitola bude rozdělena do 3 částí. V první části bude popsán způsob, jakým vzniká trh druhotných surovin, jaká jsou jeho specifika a proč dochází k jeho selhání (jedná-li se o selhání), které může mít za následek fluktuace podobné krizi na trhu druhotných surovin v letech 2008 a 2009. Následující část podrobně představí druhy neefektivností, jež jsou specifické pro trh druhotných surovin a způsoby, jak tyto neefektivnosti odstranit (resp. zmírnit). Poslední část představí přehled politických nástrojů, které využívají vlády vybraných zemí světa s cílem ovlivnit směřování trhu druhotných surovin.

53

Druhotná surovina je v rámci této kapitoly chápána v širším slova smyslu jako: a) vedlejší produkt, b) upravené odpady, které přestaly být odpadem poté, co splnily podmínky a kritéria pokud jsou stanovena (neodpad), c) materiály získané z výrobků podléhajících zpětnému odběru výrobků dle části páté zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a dalších výrobků, využitelné pro další zpracování, d) nespotřebované vstupní suroviny a materiály předávané k novému využití.

352

353

354

2

Trh druhotných surovin – podstata fungování a příčiny selhání

V první řadě je třeba zdůraznit, že fungování trhu druhotných surovin se neliší od fungování jiných trhů v ekonomice. Nutno ovšem dodat, že s jedinou výjimkou. Tou jsou případy, kdy je nabídka druhotných surovin na trhu výsledkem státní regulace, jako je tomu v případě druhotných surovin vzniklých přepracováním odpadů, které přestaly být odpadem nebo pokud má druhotná surovina podobu materiálu získaného při zpětném odběru výrobků využitelných pro další zpracování. Proč je nutné takový trh nahlížet jinou optikou bude zřejmé z následujících kapitol. Věnujme se ale nejdříve případům, kdy je trh založen na spontánně generované poptávce a neregulované nabídce, protože znalost principů fungování přirozeného trhu nám umožní pochopit odlišnosti od trhu druhotných surovin a tím i cesty, jak trh druhotných surovin přiblížit fungování standardních trhů v ekonomice. Za tímto účelem použijeme obecně známé a elementární principy fungování trhu k popsání situace na trhu druhotných surovin, čehož dosáhneme dosazením „trhu druhotných surovin“ všude tam, kde se obvykle hovoří o „trhu statků a služeb“. Tato kapitola má však i další velmi důležité poselství: vysvětlit, proč i nejlépe míněná snaha o regulaci trhu druhotných surovin z environmentálních důvodů (např. snaha chránit primární surovinové zdroje, snaha o úspory energie apod.) může vést k zcela opačným důsledkům, než je s jakými daná regulace počítá. Jak bude zřejmé, pak umělé zásahy do tržního mechanismu mohou mít v případě druhotných surovin za následek periodicky se opakující krizové situace na trhu (viz situace v Evropě z přelomu let 2008/2009). Mnohem větší pozornost než regulaci nabídky by měla být proto věnována odstranění neefektivností, jež jsou typické pouze pro trh druhotných surovin a jež mohou bránit jejich vyššímu využití ve výrobě a spotřebě. Dříve, než však bude možné diskutovat tržní neefektivnosti, pak je nutné pochopit rozdíl ve fungování regulovaného a neregulovaného trhu druhotných surovin.

2.1

Fungování přirozeného trhu druhotných surovin

Podstatou tržního mechanismu je obecně interakce tržní nabídky zboží a služeb s tržní poptávkou (v našem případě jsou zbožím druhotné suroviny). Tento elementární vztah je sice velmi často intuitivně chápán, avšak jeho interpretace jsou stejně často zcela chybné. Dochází k zamlžování skutečné podstaty tržního mechanismu a nepochopení, proč některé vnější zásahy do tohoto mechanismu mohou narušit jeho fungování. Vysvětleme si tedy v krátkosti, na jakých principech je založeno fungování trhu (tržního mechanismu). Klíčovým aspektem fungování trhu je interakce nabídky a poptávky po druhotných surovinách. Poptávka nám neukazuje nic jiného, než jaká je „závislost poptávaného množství statku na jeho ceně“ (Holman, 2002), přičemž poptávané množství závisí mimo jiné i na preferencích spotřebitele či jeho důchodovém omezení54. Nepůsobí-li na trhu žádná zkreslení (což je však předpoklad značně 54

V případě druhotných surovin je třeba odlišit poptávku po druhotných surovinách jako vstupu do výroby finální produkce a poptávku po finální produkci, která je vyrobena s druhotných surovin.

355

zjednodušující), pak roste-li cena druhotné suroviny, pak z důvodu důchodového55 a substitučního56 efektu klesá poptávané množství tohoto statku. Tento vztah platí samozřejmě i naopak – s poklesem ceny druhotné suroviny roste poptávané množství. Vedle změn poptávaného množství v důsledku změny ceny je však třeba zmínit i důvody změn poptávky jako celku. Dle Holmana (2002) je poptávka (resp. poptávka po druhotných surovinách) ovlivněna následujícími faktory: -

změna preferencí spotřebitele (jak bude patrné dále v textu, pak klíčovým faktorem jsou např. negativní konotace spojené se vším, co je vyrobeno z „odpadů“);

-

změna důchodu spotřebitele (faktor, jehož význam nabývá na důležitosti v situaci celosvětové ekonomické krize);

-

změna ceny komplementárních statků57 (viz následující rámeček)

-

změna ceny substitučních statků (např. vztah mezi primárními a druhotnými surovinami).

Nejednoznačná je diskuse o tom, zda jsou druhotné suroviny substitučním či komplementárním statkem ke spotřebě primárních surovin. Intuitivně jsou druhotné suroviny vnímány jako substitut surovin primárních – tzn., že zvýšení poptávky po druhotných surovinách je chápáno jako cesta, jak snížit nároky na primární zdroje a jak předejít jejich fyzickému vyčerpání. Jak však naznačuje Rutkowsky (1998), pak ekonomické modely pracují i se situacemi, kdy primární suroviny jsou komplementem surovin druhotných – tzn., že rostoucí poptávka po druhotných surovinách klade vyšší nároky na suroviny primární, z kterých jsou druhotné suroviny přepracovány (viz Příloha 1). I přes tuto nejistotu ohledně vztahu primárních a druhotných surovin je však zřejmé, že primární suroviny hrají zcela klíčovou a nezastupitelnou roli při úvahách o trhu druhotných surovin! Bez znalosti vývoje na trhu primárních surovin nelze o trhu druhotných surovin nic říci!

I nabídka je vztahem mezi nabízeným množstvím statku a jeho cenou. V případě nabídky však platí, že s rostoucí produkcí statků a služeb roste jejich cena, neboť se „zvyšuje poptávka po specifických faktorech nutných k jejich výrobě (např. přírodní zdroje – pozn. autora), a protože jejich množství je omezeno, rostou ceny těchto faktorů. Růst produkce tak vyvolává rostoucí náklady“ (Holman, 2002). Je tedy zřejmé, že nabídka druhotných surovin na trhu (opět však zdůrazněme, že pouze těch, které nejsou výsledkem státní regulace) závisí nejen na nákladech jejich výroby, ale i na změně podmínek pro výrobu (např. přírodní podmínky) (ibid). Konečně neméně důležitým faktorem formování nabídky druhotných surovin je i poptávka po nich – platí, že druhotných surovin nemůže být poskytováno více, než je schopen trh absorbovat.

55

56

57

Důchodový efekt znamená, že v důsledku rostoucí ceny statku si spotřebitel může dovolit nakoupit tohoto statku méně, protože původně alokovaný důchod na tuto spotřebu nestačí pokrýt veškerou plánovanou spotřebu. Substituční efekt znamená, že rostoucí cena statku motivuje spotřebitele k substituci (náhradě) dražších statků statky levnějšími. Toto je patrné např. z trhu druhotných surovin, kde poptávku po druhotných surovinách ovlivňuje cena primárních surovin. Roste-li cena primárních surovin, roste poptávané množství druhotných surovin jako substitutu. Komplementární statek je statkem, jehož spotřeba je vázána na spotřebu statku jiného (oba statky je třeba spotřebovávat společně) (např. vztah benzín vs. motorové vozidlo).

356

Interakce nabídky a poptávky na trhu má za následek proces hledání rovnovážné ceny – ceny, při které nabízené množství druhotných surovin přesně odpovídá množství, které je spotřebiteli (resp. výrobci) poptáváno (tzv. cena vyčišťující trh). V situaci, kdy se vyrovná nabídka druhotných surovin s poptávkou, je trh v rovnováze a výsledná cena je nazývána rovnovážnou. V této souvislosti je třeba poznamenat, že na trhu mohou vzniknout nerovnovážné situace (přebytek, nebo naopak nedostatek druhotných surovin), které jsou však přechodné a v případě absencí různých zkreslení či nedokonalostí trh dlouhodobě směřuje k rovnováze. Fluktuace cen druhotných surovin na trhu je tak dána právě interakcí nabídky a poptávky, které se mění v závislosti na působení vnějších faktorů. Na trhu v dlouhém období nemůže dojít k nedostatku či přebytku druhotných surovin. Vyrovnávacím mechanismem je CENA. Cena plní v ekonomice zcela nezastupitelnou roli a její deformace může mít pro celý trh nedozírné důsledky. Jak uvádí Holman (2002), pak cena plní následující funkce: 





informační funkce – cena poskytuje výrobcům a spotřebitelům informaci o vzácnosti druhotných surovin určených k výrobě (jako vstupní surovina) či spotřebě. Tzn., že roste-li vzácnost druhotných surovin (např. z důvodu klesajících kapacit na zpracování v důsledku hospodářské krize), pak roste jejich cena. Tato informace může mít v případě výrobce za následek snahu o substituci druhotných surovin ve výrobě surovinami primárními, v případě spotřebitele substituci výrobků vyrobených z druhotných surovin výrobky, které jsou vyrobeny z primárních surovin. motivační funkce – cena druhotných surovin a zejména její výše motivuje výrobce a spotřebitele k vyššímu výdělku (resp. výši úspor). Např. rostoucí cena primárních surovin motivuje výrobce k hledání úspor v podobě substituce dražších primárních surovin surovinami druhotnými. Podobné motivace je možné najít i u spotřebitele. alokační funkce – ceny surovin totiž „alokují (rozmísťují) ekonomické zdroje mezi různá užití tak, aby byly tyto zdroje využívány efektivně“ (ibid). Tzn., že rostoucí cena primárních surovin realokuje ekonomické zdroje ve prospěch druhotných surovin a naopak.

Význam cen je možné doložit následujícím citátem od prof. Holmana (2002; 11): „...cenový mechanismus je nepostradatelný pro fungování ekonomiky. Je to mechanismus velmi jemný – tak jemný, že není možné nahradit jej sebedokonalejším plánem. Ani největší génius by nebyl schopen přenést informaci o relativním úbytku druhotných surovin (pozn. autora) ke všem výrobcům a spotřebitelům tak, aby všichni reagovali správným způsobem a aby došlo k efektivní alokaci výrobních zdrojů“. Tento citát mimo jiné naznačuje, že všechny aspekty trhu druhotných surovin, které jsou důsledkem působení jednotlivých funkcí cen (jako např. množství kapacit na zpracování druhotných surovin, výrobu finální produkce z druhotných surovin apod.), odráží aktuální a jedinečnou (neopakovatelnou) situaci na trhu. Jakékoli predikce budoucího vývoje (ceny, kapacit apod.) tedy inherentně obsahují specifickou míru nejistoty, s kterou musí výrobci a spotřebitelé počítat. Z tohoto důvodu není možné nic říci o budoucí úrovni cen primárních a druhotných surovin na trhu a o budoucích nárocích na zpracovatelské kapacity. 357

Jakékoli situace na trhu, které vedou k deformaci informační, motivační a alokační funkce cen, mají za následek nerovnovážné situace na trhu druhotných surovin – situace, kdy cena neodráží vzácnost druhotných surovin, kdy nemotivuje výrobce a spotřebitele k hledání úspor a kdy nesprávně alokuje vzácné zdroje v ekonomice (např. na spotřebu primárních surovin na úkor surovin druhotných). Je nasnadě, že v takové situaci nemusí množství obchodovaných druhotných surovin na trhu odpovídat množství, které by z pohledu státní politiky bylo považováno za žádoucí. V této souvislosti je třeba si uvědomit ještě jednu zcela klíčovou skutečnost: všechny známé ceny (např. druhotných surovin) jsou cenami minulými (Mises, 2006). Je to dáno tím, že ceny na trhu podléhají neustálé interakci nabídky a poptávky, a proto již v okamžiku uzavření obchodu se jedná o ceny historické, jež odráží podmínky, za kterých byl obchod uzavřen. Jak uvádí Mises (2006), pak: „hodnota, kterou jednotlivec přiřazuje jak penězům, tak různým statkům a službám, je výsledkem okamžité volby. Každý další okamžik může přinést něco nového a navodit jiné úvahy a ocenění“. Z tohoto pohledu jsou predikce vývoje cen na trhu druhotných surovin možné pouze s velkou mírou nejistoty, protože jejich vývoj je závislý na aktuální situaci na trhu a odráží specifika okamžiku, kdy dochází k uzavření obchodu. Ačkoli trhy směřují k dosažení rovnováhy, pak rovnovážná situace na trhu je spíše výjimkou. Působením řady vnitřních a vnějších faktorů dochází ke změně tržní rovnováhy, což se odráží ve fluktuaci cen druhotných surovin. Změny přitom mohou mít původ jak na straně nabídky druhotných surovin (změna nákladů zpracovatelů a výrobců finální produkce, úbytek nalezišť primárních surovin, kvóty na recyklaci obalových odpadů apod.), tak na straně poptávky (např. obava spotřebitelů ze zdravotních problémů v důsledku spotřeby výrobků vyrobených z druhotných surovin). Nerovnovážnost cen může mít navíc původ v územní rozptýlenosti trhu druhotných surovin, kdy tržní nabídka i poptávka jsou rozptýleny do mnoha míst. I v takovém případě se však prosazuje tzv. zákon jediné ceny – tzn. ceny druhotných surovin, která tenduje ke stejné výši na všech trzích (Holman, 2002). Typickým důsledkem rozdílných cen druhotných surovin na různých trzích je tzv. arbitráž, neboli situace, kdy „obchodníci, kteří nakupují zboží na levnějších trzích, je prodávají na dražších trzích“ (ibid). Protože přechod kupujících a prodávajících mezi levnějšími a dražšími trhy druhotných surovin vyvolává transakční náklady58, které jsou nenulové, pak zákon jedné ceny se prosazuje jen v omezené míře nebo se neprosazuje vůbec (ibid). Je nasnadě, že globalizací trhu druhotných surovin probíhají arbitráže nikoli pouze v rámci České republiky, ale v rámci celoevropského trhu. Zpracovatelé a výrobci druhotných surovin v České republice jsou tak vystaveni mezinárodní konkurenci59, která je silně závislá na otevřenosti trhu (Holman, 2002). Čím vyšší je otevřenost trhu (neboli čím více je trh otevřený vstupu nových subjektů), tím vyšší je konkurenční tlak na firmy, které jsou na trhu. Považujeme-li trh druhotných 58 59

O transakčních nákladech bude pojednáno dále v textu. Konkurence je považována za tržní proces, ve kterém se prosazují největší firmy (Holman, 2002). Z podstaty konkurence vyplývá, že může mít specifické důsledky na trhu druhotných surovin, a to jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Konkurence na celoevropském trhu druhotných surovin se projevuje např. tím, že vyšší náklady tříděného sběru využitelných složek komunálního odpadu v České republice, jež se odrazí ve vyšší ceně vytříděných surovin na trhu druhotných surovin (např. skleněné střepy, sběrový papír), mají za následek odliv poptávky z České republiky na zahraniční trhy, které zpracovatelům nabízí výhodnější ceny druhotných surovin.

358

surovin za otevřený a tedy konkurenční v rámci Evropské unie, pak to mimo jiné znamená, že na jeho vývoj mají vliv faktory, které jsou mimo vliv České republiky (vnější faktory). Změní-li se poptávka po druhotných surovinách na silných trzích jako je např. čínský trh, pak to bude mít zcela zásadní dopady nejen na trh druhotných surovin v Evropě, ale zprostředkovaně i v České republice. Změna poptávky na těchto trzích se prostřednictvím cen „přelije“ do poptávky v České republice. Cenám druhotných surovin se přizpůsobují i kapacity zařízení, které se zabývají zpracováním druhotných surovin a výrobou finální produkce. Mezinárodní arbitráže60 mohou tudíž vést k tomu, že zdražení vstupní suroviny ke zpracování na českém trhu vede k vyššímu dovozu surovin ze zahraničí, což se zprostředkovaně odráží i na nižším využití zpracovatelských kapacit v České republice a jejich postupném utlumování. Množství zpracovatelských kapacit na českém trhu se tak primárně řídí cenou druhotných surovin určených ke zpracování na celoevropském (světovém) trhu, resp. poptávkou po výstupech ze zpracování, resp. poptávkou po finální produkci. Vycházíme-li z předpokladu, že činnost firem na trhu je podmíněna dosahováním zisku, pak jakákoli rizika vyplývající ze změn tržních podmínek (např. fluktuace cen) jsou plně v režii těchto firem a jsou nezbytnou součástí jakékoli podnikatelské činnosti. Uvedená rizika jsou inherentní součástí podnikatelského rozhodování a schopnost odhadnout tato rizika jsou jedním z měřítek úspěchu podnikatelské činnosti. Přirozenou reakcí firem na změnu tržních podmínek (např. cen druhotných surovin) je tak rozšiřování, resp. utlumování činnosti (kapacit). Množství těchto kapacit je spontánní reakcí na situaci na trhu (poptávka, očekávaný zisk apod.) a může se v čase velmi flexibilně měnit společně s měnícími se podmínkami na trhu. Schopnost odhadnout budoucí kapacity tudíž závisí na znalosti aktuálních podmínek na trhu, resp. na schopnosti předpovídat podmínky budoucí. Konkurence na trhu ukazuje, zda očekávání byla správná (kapacity jsou zachovány, či rozšířeny) nebo chybná (kapacity jsou utlumovány). Celý tento proces je však zcela přirozený a závisí na individuálním rozhodování subjektů na trhu! Schopnost firem na trhu druhotných surovin anticipovat případné změny tržních podmínek může být narušena v případě, že se jedná o vnější změny, neboli změny, které nemohou firmy poměřovat svými zkušenostmi. Zatímco jakékoli vnitřní změny (změny, jež jsou inherentní součástí tržního procesu hledání rovnovážného vztahu mezi nabídkou a poptávkou) jsou firmy schopné předpovídat na základě své zkušenosti, pak vnější změny nevychází (ani nemohou) z trhu jako takového, ale vně trh. Příkladem takových změn jsou např. přírodní katastrofy, státní regulace (nová legislativa, či pravidla), změna politického uspořádání apod. Minimalizace těchto vnějších změn, jež mění podmínky na trhu, je chápána jako jedna z důležitých rolí vlády. Tato kapitola se věnovala identifikaci hlavních principů fungování trhu druhotných surovin za předpokladu, že přirozené podmínky na trhu nejsou ovlivňovány jakýmikoli vnějšími zásahy. I přesto, že uvedená analýza vychází ze základních (často intuitivně chápaných) principů fungování trhu, pak deklaratorní uvedení těchto principů nám umožňuje pochopit, proč v některých případech výsledky tržního procesu v případě druhotných surovin nejsou takové, jaké by byly z hlediska cílů některých 60

Mezinárodní arbitráž je založena na využívání tzv. absolutních, resp. komparativních výhod firem na trhu druhotných surovin. Tyto výhody pramení ze specializace firem (resp. států) na produkci druhotných surovin, které jsou schopny nabídnout za lepších podmínek, než jiné firmy. Tento proces je výsledkem procesu specializace, jež může být založena na specifických přírodních podmínkách, vybavenosti určitými výrobními faktory apod. (Holman, 2002).

359

státních politik žádoucí61. Zatímco v případě vedlejších produktů, resp. nespotřebovaných surovin a materiálů je možné hovořit o trhu, který je založen na přirozeném tržním mechanismu, pak v případě přepracovaných odpadů, které přestaly být odpadem, nebo materiálů získaných při zpětném odběru výrobků je trh determinován státní regulací, jež mění přirozený přizpůsobovací proces a ovlivňuje tak výstupy trhu. Trh druhotných surovin založený na státní regulaci je proto nutné analyzovat odděleně tak, aby byla zřejmá rizika, která je nutné v úvahách o výstupu trhu druhotných surovin zohlednit.

2.2

Trh druhotných surovin v případě „neodpadu“

Podívejme se nyní na to, jakým způsobem se vytváří trh druhotných surovin v případě, kdy do jeho utváření zasahuje stát v podobě různých druhů environmentální regulace státu. I v případě takového trhu však platí, že výstup je výsledkem interakce nabídky druhotných surovin a poptávky po nich. Zatímco však poptávka po druhotných surovinách a její utváření nese stejné známky jako utváření poptávky na přirozeném trhu, pak tvorba nabídky je odlišná a je třeba jí věnovat náležitou pozornost. Věnujme však nejprve pozornost straně poptávky. Stejně jako v případě přirozeného trhu je poptávka po druhotných surovinách v první řadě závislá na spotřebitelské poptávce po finální produkci. Teprve existuje-li spotřebitelská poptávka po finální produkci vyrobené z druhotných surovin, pak výrobci poptávají druhotné suroviny jako vstup do výrobního procesu. Množství druhotných surovin, jež vstupuje do výrobního procesu, je proto opět determinováno spotřebitelskými preferencemi a důchodovým omezením spotřebitele. Poptávka po druhotných surovinách tak není závislá na tom, zda je druhotná surovina výsledkem recyklace odpadu nebo zda vzniká jako vedlejší produkt výroby62. Jakkoli má poptávka v případě druhotných surovin vyrobených z „neodpadu“ povahu standardní tržní poptávky po statcích a službách, pak nabídka má charakter zcela jiný. Zatímco v případě přirozeného trhu je nabídka výsledkem interakce ceny výrobních faktorů a nákladů na jejich pořízení s podmínkami výroby, pak v případě „neodpadu“ je nabídka výsledkem státní regulace v podobě tzv. povinných recyklačních kvót definovaných v zákoně č. 477/2001 Sb., o obalech a obalových odpadech, resp. povinnosti zpětného odběru vybraných výrobků definované v zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech. Vyjdeme-li z předpokladu, že trh druhotných surovin, jež jsou vedlejším produktem výroby, směřuje k dosažení rovnováhy63, pak jakákoli dodatečná nabídka druhotných surovin vznikajících z „neodpadu“ generovaná jinak než spotřebitelskou poptávkou musí nutně vést k nerovnováze na trhu druhotných surovin – v našem případě zejména k převisu nabídky druhotných

61

62

63

Opět musíme zdůraznit, že předkládaná analýza je primárně založena na pozitivních základech, tzn., že nebudeme hodnotit, zda jsou výsledky tržního procesu v případě druhotných surovin „správné“, či „chybné“. Snaha formulovat politiku státu v oblasti odpadového hospodářství (zejména v oblasti recyklace odpadu, jež představuje jeden z toků druhotných surovin) je však možné považovat za argument, proč jsou výsledky tržního procesu v oblasti druhotných surovin považovány za suboptimální. Samozřejmě za předpokladu, že druhotné suroviny pocházející z odpadů či takové, jež vznikají jako vedlejší produkt výrobního procesu jsou zcela zaměnitelné (např. s ohledem na cenu, vlastnosti, či kvalitu). V tento okamžik zanedbáváme neefektivnosti na trhu druhotných surovin, jež způsobují jeho nerovnováhu (viz následující kapitola).

360

surovin nad poptávkou. Tyto inherentní tendence trhu druhotných surovin k nerovnováze mají velmi zásadní důsledky na množství obchodovaných druhotných surovin a jejich konkurenceschopnost oproti primárním surovinám64. Jaké důsledky může mít převis nabídky druhotných surovin nad jejich poptávkou? Především vede tento druh nerovnováhy k tlaku na pokles ceny druhotných surovin (jelikož poptávka po druhotných surovinách je za stávajících cen nasycena, pak aby mohli výrobci na trhu prodat dodatečné druhotné suroviny, pak musí snížit jejich cenu). Klesá-li cena druhotných surovin na trhu, pak je tím vysílán signál o vzácnosti druhotné surovin jak straně nabídky, tak straně poptávky. Na straně poptávky je to signál o nižší vzácnosti druhotných surovin na trhu a jejich zvyšující se cenové konkurenceschopnosti ve vztahu k primárním surovinám. Na straně nabídky je to signál o tom, že je druhotných surovin na trhu příliš a tudíž snížení nabídky těchto surovin povede nejen k navýšení ceny, ale i k vyšším ziskům z prodeje druhotných surovin. V tento okamžik se však začíná projevovat výrazné specifikum trhu druhotných surovin a povaha tvorby nabídky – strana nabídky se nemůže přizpůsobit klesajícím cenám druhotných surovin poklesem jejich nabízeného množství, protože naráží na státem regulované množství druhotných surovin na trhu, jež pochází z odpadů. V takovém případě tlak na pokles cen druhotných surovin inherentní součástí trhu s odpovídajícími důsledky (zejména v případě, kdy druhotné suroviny pochází z odpadů). Uvedený typ nerovnováhy má velmi důležité důsledky i na množství kapacit zařízení na zpracování druhotných surovin. V případě, že druhotné suroviny mají povahu „neodpadu“, pak množství těchto surovin na trhu, jež je generované státní regulací, uměle navyšuje množství kapacit na jejich zpracování. Zpracovatelé tak dostávají zkreslené informace o optimálním (rovnovážném) množství kapacit než by tomu bylo v případě, kdyby množství kapacit bylo výsledkem spotřebitelské poptávky po finální produkci. Signál pro budování nových kapacit těchto zařízení tak v podobě rostoucích cen druhotných surovin nevychází ze spotřebitelské poptávky, nýbrž je výsledkem environmentální regulace státu. Jelikož však provozování těchto kapacit je závislé na tržních podmínkách, pak jakékoli výkyvy cen druhotných surovin mohou mít velmi závažné důsledky na schopnosti těchto zařízení se na trhu udržet65. Trh druhotných surovin jako celek (bez ohledu na původ druhotné suroviny) se tak vykazuje inherentním sklonem k nerovnováze. Tato nerovnováha se prohlubuje s jakoukoli další státní 64

65

Velmi zásadním důsledkem této nerovnováhy je i narušení financování systému nakládání s využitelnými složkami komunálního odpadu. Převis nabídky druhotných surovin nad poptávkou tlačí na pokles ceny druhotných surovin na trhu. Tím se sice na jedné straně zvyšuje jejich konkurenceschopnost oproti primárním surovinám, ale na druhé straně roste riziko, že nižší ceny druhotných surovin nebudou schopné profinancovat náklady celého systému nakládání s využitelnými složkami komunálního odpadu. Klesá-li cena, za kterou jsou výrobci schopni druhotné suroviny prodat, pak roste tlak na pokles ceny, za kterou jsou výrobci ochotni surovinu nakoupit od zpracovatelů. Pokles ceny druhotných surovin na finálních trzích se tak přenáší po celém řetězci nakládání až k úpravě odpadu (třídírny odpadu). Jelikož díky povinnostem, jež jsou definovány právními normami v oblasti odpadového a obalového hospodářství a díky zvyšující se výtěžnosti tříděného sběru v důsledku pozitivních vzorců spotřebitelského chování, roste množství využitelných složek komunálního odpadu, pak rostou náklady na třídění a následné zpracování těchto odpadů. Tento trend rostoucích nákladů se dostává do konfliktu s tlakem na pokles výkupních cen a celý systém nakládání s využitelnými složkami komunálních odpadů se tak dostává do finančních problémů. Právě tato skutečnost měla v minulosti za následek utlumování kapacit řady zpracovatelských kapacit (např. v důsledku klesajících cen druhotných surovin, jež provázely krizi na trhu druhotných surovin z přelomu let 2008/2009).

361

regulací66, která ovlivňuje stranu nabídky a poptávky a která narušuje přirozenou samoregulační cen druhotných surovin vyčistit trh od přebytků na obou stranách. Klíčové pro fungování trhu druhotných surovin je propojení státní regulace v odpadovém a obalovém hospodářství s přirozenými principy fungování trhu druhotných surovin. Oba aspekty proto nejde vnímat odděleně, protože determinují to, jaké bude obchodované množství druhotných surovin na trhu. Trhu, který dle prof. Portera funguje na základě zcela elementárních principů, jejichž respektování povede k jeho rovnováze.

„Recyklovatelné materiály nestačí pouze odděleně sbírat a zpracovat. Je potřeba počítat i s dvěma dalšími kroky pro zajištění recyklace. Recyklovatelné materiály zpracované na příslušných linkách musí být prodány někomu, kdo je přepracuje na něco užitečného, a tyto užitečné věci musí najít spotřebitele, který si je koupí a spotřebuje“ (Porter, 2002; 177). Nad rámec deformace trhu druhotných surovin v důsledku státní regulace je možné v reálné ekonomice identifikovat i celou řadu dalších neefektivností, které snižují schopnost trhu dosahovat rovnovážného stavu mezi tržní nabídkou a tržní poptávkou po druhotných surovinách. O těchto formách neefektivností bude pojednávat následující kapitola.

66

Firmy jsou schopny se přizpůsobit měnícím se podmínkám na trhu, protože jistá míra nejistoty je nedílnou součástí rozhodovacího procesu o budoucích investicích. Rizikové jsou proto především situace, které firmy nejsou schopny predikovat ani s vysokou mírou nejistoty (např. nové formy regulace), popř. situace, kdy firmy očekávají možné změny regulace, jež jsou spojené s výraznými dodatečnými náklady. V takovém případě firmy váží finanční zdroje na pokrytí těchto nákladů, což brání inovační aktivitě v oblasti nových technologií apod. Dlouhodobě nenaplněné riziko tak může mít z hlediska firmy mnohem závažnější dopady na inovační aktivitu firmy, než pokud by se dané riziko naplnilo v krátkém období.

362

3

Neefektivnosti na trhu druhotných surovin

Trh druhotných surovin není možné analyzovat, aniž bychom věnovali pozornost neefektivnostem, které snižují schopnost trhu dosahovat rovnovážného stavu mezi nabídkou a poptávkou. Kromě cenových fluktuací, lokálních resp. regionálních krizí, jejichž průvodním znakem může být postupné zavírání kapacit na zpracování a výrobu druhotných surovin a poklesu obchodovaného objemu druhotných surovin mají tyto neefektivnosti za následek, že druhotné suroviny nejsou obchodovány v množství, které je považováno společností za žádoucí (viz: recyklační kvóty). Oproti klasickým neefektivnostem na běžných trzích (jako je např. nedokonalá konkurence v podobě monopolů, oligopolů apod., existence externalit, či veřejných statků apod.) se původ a povaha neefektivností na trhu druhotných surovin mohou lišit, a proto jim bude věnována náležitá pozornost. Odstraněním neefektivností lze očekávat, že se zvýší množství druhotných surovin obchodovaných na trhu. Stejně jako v níže uvedených studiích, ani v případě této analýzy nebude věnována pozornost těm neefektivnostem, které mají povahu nedokonalé internalizace externalit pocházející z těžby primárních zdrojů, nebo z emisí znečištění do ovzduší či do podzemních vod, které mohou vzniknout v důsledku odstraňování odpadu. Analýza těchto neefektivností jde nad rámec předkládané analýzy, a proto nebude zohledněna i přesto, že může mít významné dopady na míru využívání druhotných surovin. V rámci této kapitoly budeme vycházet ze dvou klíčových textů, které se neefektivnostem na trhu druhotných surovin detailně věnují. Jedná se o studii OECD s názvem Improving recycling markets z roku 2006 a studii EPA s názvem Developing Markets for Recyclable Materials z roku 1993. Oba tyto texty budou obohaceny o reflexy získaných zkušeností v podmínkách trhu druhotných surovin v České republice, resp. v rámci Evropské unie. Následujeme-li příkladu studie OECD (2006), která však plně koresponduje s východisky studie EPA (1993), pak se v analýze neefektivností na trhu druhotných surovin zaměříme na: 1. transakční náklady na trhu druhotných surovin, 2. informační asymetrie související s kvalitou odpadu, 3. spotřební externality a averze k riziku, 4. technologické externality související s výrobky, 5. tržní síla subjektů na trhu primárních a druhotných surovin. V následujících kapitolách bude identifikována povaha jednotlivých neefektivností na trhu druhotných surovin a současně možnosti, jak těmto neefektivnostem předcházet. V textu budou uváděny příklady neefektivností, které jsou typické pro český trh druhotných surovin a které vyplývají z odpovědí respondentů z řad zpracovatelů druhotných surovin, výrobců finální produkce a subjektů, kteří s druhotnými surovinami obchodují.

363

3.1

Transakční náklady na trhu druhotných surovin

Pochopení významu transakčních nákladu na trhu druhotných surovin je založeno na vědomí, že jakákoli operace s druhotnými surovinami (zpracování, výroba, prodej apod.) generuje specifické náklady. Mezi tyto náklady řadíme: a) náklady na vyhledávání informace o nakupujících a prodávajících (tzv. search costs), b) náklady na získání informací o ceně druhotných surovin, c) náklady na samotné vyjednávání mezi jednotlivými subjekty (uzavírání smluv a vynucování jejich ustanovení apod.), d) administrativní náklady související s danou operací (např. vyřízení různých povolení apod.). Všechny uvedené náklady mají povahu tzv. transakčních nákladů67. V první řadě je třeba přiznat, že transakční náklady nejsou specifickým znakem výhradně trhu druhotných surovin, ale jsou v různé míře typické i pro ostatní trhy. Existuje však nějaké měřítko (resp. indikátor), na jehož základě by bylo možné usuzovat o tom, že transakční náklady jsou typické právě pro trh druhotných surovin? Zkušenosti s fungováním trhů ukazují, že nejjednodušším měřítkem je to, zda platí zákon jediné ceny či nikoli. Pakliže je na trhu druhotných surovin možné identifikovat místně a časově určené rozdíly v cenách, pak je možné tyto cenové rozdíly považovat právě za důsledek existence transakčních nákladů. V případě, že by transakční náklady byly prohibitivně vysoké, pak existuje riziko, že na trhu bude obchodováno nižší množství druhotných surovin. Důvod je nasnadě: jak prodávajícímu, tak kupujícímu se nutností nést transakční náklady snižují zisky z provedené transakce. V takovém případě dávají oba subjekty na trhu přednost substitučním surovinám, s kterými jsou spojeny minimální transakční náklady. Právě tato skutečnost může být hlavním důvodem, proč výrobci mohou upřednostňovat primární surovin před druhotnými. Zkušenosti s obchodováním druhotných surovin na trhu v České republice však naznačují, že problém transakčních nákladů nehraje významnou roli v rozhodování výrobců o vstupní surovině. V souvislosti s trhem druhotných surovin je velmi často zmiňován problém se získáváním informací o ceně druhotných surovin (především u těch, kteří druhotnou surovinu nakupují, neboli „uživatelé“ druhotných surovin). V takovém případě musí jak nabízející, tak poptávající vyvíjet vyšší úsilí na zisk těchto informací, což může opět vést k upřednostňování surovin, u kterých zisk těchto informací problematický není. V podmínkách České republiky slouží k získávání uvedených informací tzv. kontraktační jednání, na kterých se utváří benchmark cen druhotných surovin pro dané časové období. Je proto možné se domnívat, že obě strany obchodu – jak výrobci druhotné suroviny, tak její uživatelé68 – tak mají přístup k informacím o ceně druhotné suroviny. Vedle informací o ceně je v literatuře rovněž zmiňován problém se ziskem informací o protistraně obchodu – nakupující a prodávající musí vynakládat náklady na hledání subjektu, s kterým uzavřou obchod (tzv. search cost – náklady vyhledávání). Tyto náklady rostou v případě, kdy je produkce druhotných surovin územně rozptýlená a časově nepravidelná (především na trzích, kde působí více malých subjektů). Tyto problémy jsou zmiňovány zejména v případě stavebního a demoličního 67

68

Autorem konceptu transakčních nákladů je Ronald Coase (1937 či 1960), přičemž jednoduše řečeno se jedná o náklady jakékoli operace (transakce) na trhu. Cena druhotných surovin je diktována zejména uživateli druhotné suroviny, nikoli výrobci. Hlavním důvodem je to, že uživatelé druhotných surovin mají možnost druhotnou surovinu nahradit surovinou primární vždy, když se změní ekonomické podmínky v oboru (např. ceny primárních surovin).

364

odpadu, šrotu či plastů. Současně je však třeba přiznat, že tyto náklady mají tendenci v čase ubývat na významu tím více, o čím „zralejší“ trh se jedná69. Velice významným faktorem, jenž zvyšuje transakční náklady na trhu druhotných surovin související s vyjednáváním a dojednáváním obchodu, je heterogenita produktu. V případě, kdy je původ této heterogenity neznámý jedné, či oběma stranám obchodu, pak rostou transakční náklady. OECD (2006; 22) uvádí, že heterogenita může mít různý původ - např. stupeň opotřebení některých druhů šrotu, nejasný mix různých plastů v rámci jedné dodávky, stupeň kontaminace odpadních olejů apod. V případě, že není informace o původu heterogenity produktu známá pouze jedné straně (obvykle kupující), pak má prodávající informační výhodu, kterou může zneužít v obchodu. Na významu tak nabývá strategické vyjednávání mezi oběma stranami obchodu v míře, v jaké se snaží jednotlivé strany na obchodu vydělat. Z praktických zkušeností subjektů v České republice však vyplývá, že riziko vysokých transakčních nákladů z důvodu heterogenity produktu je nízké, protože subjekt poptávající druhotnou surovinu má jasné představy o požadované kvalitě, jež si dokáže prostřednictvím kontrolních mechanismů vynutit. Navíc platí, že řada komodit používá mezinárodní normy nebo oborové standardy, jejichž nedodržení vyloučí danou komoditu z obchodování. Vzhledem k tomu, že výrobci druhotných surovin jsou pod tlakem konkurence surovin primárních, pak mají zájem dodržovat podmínky obchodu a vyloučit tak případné spory s uživateli druhotných surovin ve výrobě finální produkce. Na počátku této kapitoly byl uveden ještě jeden aspekt, který může zvyšovat transakční náklady a tím znevýhodňovat druhotné suroviny na trhu. Tímto aspektem jsou různé administrativní úkony, které jsou nedílnou součástí a nutným předpokladem obchodu s druhotnými surovinami. Tyto úkony jsou často velmi nákladné a na trhu druhotných surovin mohou mít velmi závažné důsledky. Typickým příkladem jsou povolení k přeshraniční přepravě v případě obchodování s druhotnými surovinami. Studie EPA (1993) zmiňuje ještě dva aspekty problému s transakčními náklady. V první řadě transakční náklady mohou ztížit pozici venkovských oblastí s přístupností na trhy druhotných surovin. Je to zejména z toho důvodu prohibitivně vysokých nákladů na přepravu, skladování a distribuci relativně malých množství druhotných surovin. Druhým aspektem je úvěrová politika bank, která může vyloučit menší subjekty z trhu druhotných surovin. Hlavním důvodem je zejména skutečnost, že procesování malých úvěrů trvá stejně dlouho (někdy déle) než procesování velkých úvěrů, navíc čím menší je subjekt žádající o úvěr, tím vyšší jsou náklady na zjištění, zda je daný subjekt schopný úvěr splácet. Je tedy zřejmé, že investice do malých zařízení na zpracování druhotných surovin mohou narazit na nezájem o poskytnutí úvěru od bank. Výše popsané problémy s transakčními náklady navrhuje OECD (2006) řešit následujícími způsoby: 1. využití dlouhodobých kontraktů v obchodním styku (řeší problém s náklady na vyhledávání protistrany obchodu a náklady na zisk informací o ceně); 2. zavedení institutu prostředníka obchodu – tzv. brokera (řeší problém s náklady na vyhledávání protistrany obchodu a náklady na zisk informací o ceně);

69

Důvodem, proč není tato hypotéza potvrzena u druhotných surovin pocházejících z odpadu, který je předmětem tříděného sběru, je stabilní produkce využitelných odpadů a vysoká hustota osídlení v ČR. Tzn., že v případě takových druhotných surovin nelze hovořit o prostorové rozptýlenosti.

365

3. jasná specifikace (např. různé klasifikační třídy) produktu (řeší problém s jeho heterogenitou produktu); 4. elektronické burzy druhotných surovin (řeší problém s náklady na vyhledávání protistrany obchodu a náklady na zisk informací o ceně)70,71. Tento výčet opatření na snížení (resp. eliminaci) transakčních nákladů na trhu druhotných surovin však není kompletní. Více opatření bude uvedeno v následující kapitole. Na tomto místě proto pouze dodejme, že společným znakem těchto opatření je snaha odstranit veškeré bariéry, které brání uzavření obchodu ať již z důvodu neznalosti potenciálních účastníků obchodu (resp. ceny), nebo z důvodu nejistot panujících v případě povahy obchodované druhotné suroviny. Otázka přístupu k informacím však může být i z jiného pohledu – z pohledu inovační aktivity firem na trhu druhotných surovin. Studie EPA (1993) upozorňuje na to, že jednoduchý přístup k informacím může potlačovat výzkum a vývoj v oblasti využití druhotných surovin. Důvod je zřejmý: pokud jsou informace veřejné, pak mohou být velmi jednoduše (za nízkých nákladů) využity konkurenčními firmami. Je zřejmé, že tato skutečnost může podvazovat investice do výzkumu a vývoje.

3.2

Informační asymetrie související s kvalitou odpadu

V minulé kapitole byly popsány skutečnosti, které zvyšují transakční náklady a tím i pravděpodobnost, že trh druhotných surovin nedosáhne rovnovážného stavu. Mezi klíčové faktory, které mohou zvyšovat transakční náklady, tak patří nedokonalé informace o ceně druhotných surovin. Vedle nedokonalých informací o ceně je však třeba upozornit i na nedokonalé informace o kvalitě72 a vlastnostech druhotných surovin, resp. na nerovnoměrnou distribuci informací (tzv. informační asymetrii) mezi prodávajícím a nakupujícím. Jak ukazuje Akerlof (1970), pak důsledkem nerovnoměrné distribuce informací o kvalitě výrobku (v našem případě druhotných surovin nebo výrobku vyrobeného z druhotných surovin) je to, že kupující preferují výrobky nižší kvality. To však zprostředkovaně vede k tomu, že s cílem uspokojit maximální množství kupujících se i prodejci přizpůsobují a nabízí materiály o nižší kvalitě (studie OECD toto riziko vidí především v případě stavebního a demoličního odpadu, resp. v případě šrotu). V takovém případě i malé množství prodávajících na trhu, kteří záměrně zneužívají informační výhodu o kvalitě druhotné suroviny (jež mají ve vztahu ke kupujícím), může mít zcela zásadní

70

71

72

V tento okamžik máme na mysli elektronickou burzu, jež slouží k výměně informací mezi prodávajícími a kupujícími a nikoli institucionalizovanou činnost, jež je vymezena zákonem o komoditních burzách. V souvislosti s elektronickou burzu je však třeba poznamenat ještě jednu skutečnost: elektronická burza nabízí informace o cenách v konkrétním časovém období. Současně však může sloužit k spekulacím (ceny odráží pravděpodobný vývoj na trhu v budoucím období), jež neodráží reálnou nabídku a poptávku na trhu v daném čase. To může být jeden z důvodů, proč v současné době probíhá většina obchodů mimo burzy. Kvalitou máme v případě druhotných surovin na mysli především to, zda jsou kontaminovány znečišťujícími látkami (např. odpadní oleje), zda obsahují vyšší podíly vody (např. použité mazací oleje) či jakou mají strukturní pevnost (např. šrot) (OECD, 2006; 24).

366

negativní dopady na trh druhotných surovin jako celek73. Podobné chování totiž narušuje důvěru kupujících v druhotné suroviny a tím i jejich ochotu tyto suroviny poptávat. Současně je však třeba přiznat, že na podobném chování je možné vydělávat pouze jednorázově, či krátkodobě, v dlouhém období není takové chování z důvodu kontrol jakosti a díky požadavkům konečných zpracovatelů možné. OECD (2006) uvádí následující faktory, které ovlivňují rozhodování výrobců o tom, zda na trh umístí materiály nižší kvality: náklady ukrývání negativních vlastností druhotných surovin,  náklady zmírňování těchto negativních vlastností,  náklady objevování těchto negativních vlastností kupujícími,  náklady vznikající ex-post, pokud jsou negativní vlastnosti objeveny. 

Je nasnadě, že výše popsání chování bude tím méně pravděpodobné, čím jednodušší bude pro nakupujícího testovat druhotné suroviny na obsah kontaminujících látek74. Naopak toto chování bude tím pravděpodobnější, čím nižší jsou náklady ukrývání negativních vlastností a čím jsou naopak náklady odhalování těchto vlastností vyšší. Jak dokládá studie OECD (2006), pak tento problém je obvyklý v případě odpadu, u kterých jsou materiály z různých zdrojů shromážděny v místě sběru (např. použitý motorový olej, některé druhy plastů, stavební a demoliční odpad). Kontaminace byly dle této studie typické v případě skla, plastů, papíru resp. lepenky, méně tak v případě šrotu. V praxi lze identifikovat několik řešení tohoto problému. V první řadě je to pravidelné testování kvality nakupovaných druhotných surovin, jež však z důvodu značné technické a finanční náročnosti nemusí být řešením ve všech případech. Opět se tak dostáváme k problému transakčních nákladů, jejichž prohibitivní výše v případě testování může být hlavní překážkou v implementaci tohoto nástroje kontroly kvality. Právě výše transakčních nákladů je proto hlavním argumentem pro využití testování pouze u vybraných vzorků druhotných surovin při vstupu do výrobního procesu. Jiným řešením je tzv. vertikální integrace firem v odvětví. V takovém případě dochází k integraci firem v celém řetězci zpracování, výroby a odbytu finální produkce, protože pouze tehdy má firma vliv na kvalitu druhotné suroviny jako vstupu do výroby finální produkce po celou dobu jejího pohybu v řetězci zpracování. I když studie OECD (2006) ukazuje využitelnost tohoto řešení v praxi (např. v případě plastů, či trhu s hliníkem), pak je třeba zmínit, že i toto řešení může přinést určité neefektivnosti na trhu (viz dále v textu). Řešením uvedeného problému se zneužíváním informační asymetrie na trhu je i již zmíněné uzavírání dlouhodobých kontraktů mezi prodejci druhotných surovin a jejich kupci. Smluvní vztahy jsou efektivním nástrojem, jak snižovat sklony prodejců druhotných surovin k zneužívání informační asymetrie, protože zvyšují náklady prodejců v případě, že je problém v kvalitě prodané suroviny kupujícím objeven. Podobné výhody má i jiný nástroj řešení informační asymetrie, a sice instituce 73

74

Papineshi (2003), In: OECD (2006) uvedené důsledky chování některých výrobců druhotných surovin potvrzuje na příkladu sektoru plastů. Studie OECD (2006) dále dokládá, že problém s preferencí materiálů nižší kvality je pravděpodobnější na trzích, na kterých dochází k minimálnímu objemu transakcí a kde tudíž hraje reputace pouze zanedbatelnou roli.

367

brokera75. Podstatou role brokera na trhu druhotných surovin je, že má specifické znalosti o kvalitě druhotných surovin a současně může využívat tzv. úspor z rozsahu v identifikaci materiálů nižší kvality. Broker jako prostředník mezi prodávajícím a kupujícím na sebe současně přebírá riziko nákupu druhotných surovin nižší kvality. Právě snižování rizika, které obvykle nakupující nesou v souvislosti s nákupem druhotných surovin, patří mezi hlavní přidané hodnoty brokera na trhu.

3.3

Spotřební externality a averze k riziku

Vedle informační asymetrie, která pramení ze vztahu mezi nabídkou druhotné suroviny a poptávkou po ní za účelem finální produkce, je možné identifikovat i informační asymetrie mezi nabídkou finální produkce a spotřebitelskou poptávkou. Dle OECD (2006) tato asymetrie pramení z toho, že spotřebitelé nemají dostatečné informace o možnostech využití daného výrobku pro konkrétní účely, resp. daný výrobek disponuje konkrétními vlastnostmi, které nejsou správně chápány a využity ve spotřebě. Uvedené informační bariéry mohou mít na trh druhotných surovin zcela zásadní dopady. Především je třeba zdůraznit, že klíčovou roli ve spotřebitelské poptávce hraje to, zda si spotřebitelé uvědomují možnosti využití výrobků vyrobených z druhotných surovin a jejich vlastnosti v porovnání s obdobnými výrobky, které jsou vyrobeny z primárních surovin. Jinými slovy řečeno, zda oba typy výrobků chápou spotřebitelé jako rovnocenné substituty, č i s výrobky vyrobenými z druhotných surovin spojují specifické vlastnosti, které je mohou na trhu znevýhodňovat. Pokud tomu tak je a spotřebitelé z různých důvodů dávají přednost výrobkům vyrobeným z primárních surovin, pak to dle OECD (2006) má za následek nižší než optimální úroveň recyklace a následného využívání druhotných surovin ve výrobě. Stejně problematickým důsledkem preference výrobků z primárních surovin je i nižší míra inovací v případě technologií využívajícími druhotné suroviny. Je nasnadě, že význam uvedeného problému klesá v čase v souvislosti s procesem „učení se“, kdy spotřebitelé získávají nové informace o daných výrobcích. Jak dokládá studie OECD (2006), pak chybné vnímání povahy výrobků vyrobených z druhotných surovin může být důsledkem tzv. nedokonalé internalizace spotřebních externalit. Informační bariéry jsou však v ekonomice přirozeně internalizovány samotným nákupem výrobků vyrobených z druhotných surovin – pokud si některý ze spotřebitelů koupí daný výrobek vyrobený z druhotných surovin, pak tím vysílá signál i ostatním spotřebitelům o užitečnosti takového výrobku76. OECD (2006) i EPA (1993) dokládají, že právě tato skutečnost je hlavní motivací pro tzv. demonstrační projekty. Pokud veřejná autorita nakupuje výrobky vyrobené z druhotných surovin, resp. investuje do jejich výroby, pak tím „demonstruje“ jejich pozitivní efekty i pro ostatní spotřebitele. Problémy s informačními bariérami mohou být zvýrazněny i v důsledku negativních konotací, jež jsou spojeny s výrobky vyrobenými z druhotných surovin. Především se jedná o negativní asociace spotřebitelů v případě, kdy jsou uvedené výrobky považovány za výrobky vyrobené z „odpadů“ 75

76

Neboli obchodník, který zprostředkuje nákup a prodej větších objemů druhotných surovin mezi výrobci a konečnými uživateli. Nákup výrobku vyrobeného z druhotných surovin je tak pozitivní externalitou, která není trhem internalizována. Tato skutečnost má za následek, že je této pozitivní externality (tedy nákupu výrobků vyrobených z druhotných surovin) trhem produkováno příliš málo.

368

a tudíž spojené s inherentním rizikem týkajícím se kvality takového výrobku. Jak dále upozorňuje studie OECD (2006), pak i zcela nepatrná nejistota spotřebitelů spojená s kvalitou výrobku může mít zásadní dopady na celý trh s danými výrobky vyrobenými z druhotných surovin77. Uvedené jednání spotřebitele je dáno tzv. nízkou averzí k riziku, resp. jak uvádí studie OECD (2006) tzv. obavou (averzí) ze zklamání. V takových případech spotřebitelé přeceňují i malou pravděpodobnost, že výrobek vyrobený z druhotných surovin bude nižší kvality než obdobný výrobek vyrobený ze surovin primárních. Averzi k riziku je však možné vnímat i na straně podnikatelů, věřitelů či investorů. Nepředvídatelnost a velká volatilita trhu druhotných surovin (volatilita cen, nabídky a poptávky) může podvazovat případné investice na tomto trhu. Jak dokládá studie EPA (1993), pak věřitelé jsou velmi často neochotni investovat do malých firem, protože jejich pozice v oboru je zanedbatelná či často těžko identifikovatelná, a proto riskantní. Navíc jsou malé a nové firmy více náchylné k případnému zániku než velké a zavedené firmy. Studie OECD (2006) navrhuje problém s informačními bariérami řešit prostřednictvím zprostředkování pravidelného toku informací o výrobcích vyrobených z druhotných surovin spotřebitelům tak, aby spotřebitelé překonali jejich averzi k riziku78. Jiným řešením je zavedení normalizace výrobků bez ohledu na to, z jakých materiálů (druhotných resp. primárních) jsou vyrobeny. Tento přístup je platný zejména tam, kde je informace o původu materiálu zvoleného pro výrobu spotřebitelům neznámá. Averze k riziku v případě výrobků vyrobených z druhotných surovin má však ještě jeden velmi závažný důsledek – studie OECD (2006) upozorňuje na to, že využití ekologického značení výrobků (např. informace o obsahu druhotných surovin ve výrobku) může mít zcela opačné důsledky, než ty zamýšlené. „Pokud ‚negativní‘ efekty spojené s vnímaným rizikem daného výrobku vyváží ‚pozitivní‘ efekty spojené s environmentálními preferencemi, pak poptávka po takovém výrobku klesne“ (OECD, 2006; 30).

3.4

Technologické externality související s výrobky

Technologická externalita v oblasti trhu druhotných surovin vzniká tehdy, pokud určitá firma vyrábí produkt takovým způsobem, který zvyšuje náklady recyklace u firem na nižším článku řetězce zpracování druhotných surovin. Současně neexistuje způsob, jakým by tyto firmy mohly donutit výrobce, aby své výrobky designoval s ohledem na jejich následnou recyklaci. Studie OECD (2006) uvádí např. následující příklady technologických externalit: a) užívání vícevrstevných plastů pro výrobu obalů na potraviny, jež je nekompatibilní s mechanickou recyklací, b) užívání celé řady

77

78

Na druhou stranu je však třeba přiznat, že obsah druhotné surovin ve výrobku není v současné době u převážné většiny výrobků zdůrazňován (běžné obaly, plastové výrobky, kovové výrobky apod.), což brání tvorbě negativních konotací. Naopak tam, kde je obsah druhotné surovin uveden, tak dochází k tvorbě nedůvěry a omezení poptávky (např. výroba laviček, plotovek apod. ze směsných plastů). Velice důležitou roli tak v případě výrobků vyrobených z druhotných surovin hrají informační kampaně a jejich schopnost sdělit spotřebiteli informaci, že tříděním odpadu přispívají k náhradě primárních a neobnovitelných surovin, čímž přispívají k ochraně životního prostředí a současně pomáhají využít jinak nevyužitelné odpady k užitečným účelům.

369

barevných variací výroby skleněných lahví, jež má za následek nákladný tříděný sběr, nebo c) přebaly PET lahví z PVC. Jedním ze způsobů, jak internalizovat tyto externality, je obchodní propojení výrobce a subjektu, který recykluje materiály pocházející z výroby či z odpadu. V takovém případě dochází k internalizaci externalit v rámci trhu. K obdobnému řešení dochází v případě vertikální integrace firem, kdy jsou externality internalizovány v rámci jedné firmy. Jak uzavírá studie OECD (2006), pak v takovém případě mají výrobci motivaci změnit design výrobku. V podmínkách evropského trhu druhotných surovin je možné si vertikální integraci představit v případě skla (kde však hlavním motivem jsou zejména energetické a nikoli materiálové úspory), či papíru. Jak je zřejmé z praktické environmentální politiky, pak právě snaha internalizovat technologické externality byla v pozadí zavedení některých nástrojů této politiky. Jedná se např. systémy zpětného odběru (vč. zálohových systémů), nebo podporu tzv. ekodesignu (takového designování výrobků, které zohledňuje vliv jeho výroby, resp. jeho odstraňování po ukončení životního cyklu na životní prostředí). Jak však upozorňuje studie OECD (2006), pak tyto nástroje kladou velké nároky na veřejnou správu s ohledem na dostupné informace o optimálním designu výrobku, jež nejsou vždy k dispozici.

3.5

Tržní síla subjektů na trhu primárních a druhotných surovin

V některých případech je argumentováno, že jedním z důvodů nedostatečného množství druhotných surovin na trhu je tržní síla producentů primárních surovin, jež díky této síle omezují konkurenci na trhu a brání tím vstupu producentů druhotných surovin na trh79. Studie OECD (2006) však dokládá, že neexistují empirické důkazy o tom, že tržní síla producentů primárních surovin omezuje vstup producentů druhotných surovin na trh. Naopak dle OECD existují argumenty pro to, že tržní síla firem na trhu primárních surovin povede k nárůstu využívání druhotných surovin. Tyto argumenty jsou zdůvodněny tím, že pokud jsou firmy schopny rozdělit (segmentovat) trhy na trhy primárních a trhy druhotných surovin, a cena může diskriminovat mezi těmito trhy, pak za určitých předpokladů bude míra recyklace vyšší než v případě, že by tato segmentace trhu nebyla možná80. Jak naznačují empirické zkušenosti z trhu primárních a druhotných surovin, pak diskutovaná tržní neefektivnost není tak významná pro výkon trhu druhotných surovin, jako předchozí neefektivnosti. Alespoň pokud hovoříme o trhu druhotných surovin v rámci celé Evropské unie (resp. v rámci světa). Na lokální (resp. národní) úrovni jednotlivých členských států může docházet k dílčímu zneužívání tržní síly, avšak to je z celoevropského pohledu zcela irelevantní. Národní trhy druhotných surovin jsou zcela závislé na podmínkách konkurence v rámci Evropské unie (resp. světa) a nelze je vnímat odděleně.

79

80

V případě subjektů pohybujících se na trhu druhotných surovin je nutné rozlišit menší subjekty, které obchodují menší objemy surovin a jejichž schopnost ovlivnit tržní nabídku je nízká, a velké subjekty, které díky svému postavení na trhu a díky velkým objemům mají tržní sílu ovlivnit výši obchodované ceny (díky úsporám z rozsahu mohou nabízet nižší ceny). V praxi bývá integrace těžby suroviny, výroby druhotné suroviny a recyklaci odpadu velmi obtížná. Tyto činnosti bývají provozovány různými subjekty.

370

4

Přehled nástrojů k podpoře trhu druhotných surovin 4.1

Potenciálně využitelné nástroje regulace

V minulé kapitole byly identifikovány klíčové neefektivnosti trhu druhotných surovin, které mohou mít za následek, že je na trhu obchodováno menší množství druhotných surovin, než je nositeli politického rozhodování považováno za optimální. Současně byly formulovány některé z nástrojů, které mají pozitivní vliv na překonávání těchto neefektivností a které tak vytváří podmínky pro vyšší produkci a využívání druhotných surovin. Cílem této kapitoly je prohloubit diskusi o možných nástrojích politiky podpory trhu druhotných surovin a k nástrojům uvedeným v minulé kapitole zařadit i ty, jejichž fungování bylo empiricky zkoumáno v podmínkách USA, resp. Evropské unie a OECD. Východiskem budou následující dokumenty: -

Developing Markets for Recyclable Materials: Policy and Program Options (EPA), The fall in the demand for recycled materials“ (EU), The competitiveness of the recycling industries (EU), Improving recycling markets (OECD).

V této souvislosti je proto nutné zdůraznit, že nikoli všechny uvedené nástroje jsou využitelné pro podmínky České republiky, a to ať již z důvodu nekompatibility s národními specifiky České republiky, tak z důvodu nekompatibility s předpisy platnými v rámci Evropské unie. Na druhou stranu je však třeba diskutovat potenciálně využitelné nástroje regulace v celé své šíři, a proto jsme přehled uvedených nástrojů zařadili do této zprávy. Studie EPA (1993) popisuje následujících šest typů nástrojů pro podporu trhu druhotných surovin: -

informační a technická asistence,

-

programy na podporu nákupu recyklovaných výrobků („buy recycled“ programs),

-

podpora financování,

-

grantová politika,

-

daně a poplatky,

-

regulace.

Informační a technická asistence Informační a technická asistence státu reaguje na informační bariéry, které vznikají na trhu druhotných surovin a brání vyššímu vyžívání druhotných surovin ve výrobě a spotřebě. Cílem programů, jež se zaměřují na poskytování této asistence (ať již jako součást jiných informačních kanálů, nebo jako nový program), je zvýšit informační a technickou vybavenost sektoru využívání druhotných surovin. Programy informační a technické asistence se proto zaměřují na výrobce, zpracovatele a ostatní podnikatele z oblasti využívání druhotných surovin s tím, že každý z programů reflektuje rozdílné potřeby cílové skupiny. Jak uvádí studie EPA (1993), pak: „programy informační a technické asistence mohou být levnou a bezrizikovou cestou, jak podpořit trh s druhotnými 371

surovinami a jak pomoci podnikání v recyklaci odpadu“. Technická asistence je přitom preferována před informační zejména v procesu zahajování činnosti. Jednotlivé země USA mají s těmito programy různé zkušenosti a programy mohou nabývat velmi rozdílných podob. a. odborné periodikum Jednou z možností, jak dotčeným subjektům zprostředkovat informace nejen o aktuálním vývoji na trhu druhotných surovin, ale i o záměrech státu v této oblasti, je vydávat odborné periodikum. Právě znalost dlouhodobých záměrů státu v oblasti vývoje na trhu druhotných surovin může být pro všechny subjekty na trhu velmi významným příspěvkem k možnosti dlouhodobého plánování. Tyto informace vytváří stabilní prostředí pro plánování nových investic nejen do technologií, ale i výzkumu a vývoje. b. katalog subjektů na trhu druhotných surovin Jednou z příčin neefektivností na trhu druhotných surovin jsou informační bariéry – chybějící informace o nabídce a poptávce na trhu druhotných surovin. Cílem tohoto programu je proto vytvořit katalog subjektů, které se dostávají do kontaktu s druhotnými surovinami a kterým chybí informace o protistraně na trhu. Náplň katalogu a míra podrobnosti se liší v závislosti na různých potřebách jednotlivých regionů. Katalogy mohou obsahovat informace o jednotlivých subjektech (vč. brokerů), cenách druhotné suroviny a obchodovaném množství, specifikách daného trhu apod. c. elektronické burzy Jednou z cest, jak sladit nabídku druhotných surovin s poptávkou, jsou centralizované informace o jednotlivých stranách trhu (objem obchodu, cena apod.) poskytované státem nebo jím zřízenou nevládní organizací. Provozování tohoto systému zprostředkování informací je v režii státu, či zájemci o informace platí provozovateli vstupní poplatek za možnost využívat poskytované informace. Tento systém klade velké nároky na aktualizaci informací obsažených v systému tak, aby informace nezastarávaly a odrážely neustále skutečnou situaci na trhu. d. demonstrační projekty a testování výrobků Cílem demonstračních projektů je ukázat potenciálním uživatelům druhotných surovin (ve výrobě, či spotřebě) jejich kvalitu, vlastnosti a způsoby využití a odstranit tak případná nedorozumění a předsudky, které jsou s využíváním druhotných surovin spojeny. Idea tohoto kroku státu je jasná – „jít příkladem“ všem subjektům, kteří pochybují o účelném používání druhotných surovin ve výrobě a spotřebě. Uvedené programy jsou vhodné i v případě, že se jedná o zcela nový produkt, jehož uvedení na trh není doprovázeno odpovídající informační kampaní. To samé platí i pro testování výrobků a publicitu výsledků tohoto testování tak, aby se informace o kvalitách daného výrobku dostala mezi potenciální výrobce a spotřebitele.

372

e. vzdělávací programy a semináře Stejně tak jako v případě minulých programů je hlavním cílem vzdělávacích programů a seminářů diseminace informací o druhotných surovinách a výrobcích, které jsou z druhotných surovin vyrobeny. Může se jednat i o čistě vzdělávací akce, během nichž zájemci získají informace o fungování trhu druhotných surovin. f.

programy podpory recyklovaných výrobků

Cílem těchto programů je prostřednictvím veřejných informačních kampaní motivovat výrobce k využívání druhotných surovin ve výrobě a spotřebitele ke spotřebě výrobků vyrobených z druhotných surovin. Některé obce v USA zahrnují do těchto programů akce, jejichž cílem je výchova „poptávky“ k využívání druhotných surovin, identifikace a testování výrobků vyrobených z druhotných surovin či hledání cest uplatnění těchto výrobků na trhu. g. učební plány na školách Cílem těchto programů je výchova nové generace mladých lidí, kteří si budou vědomi nutnosti kupovat výrobky vyrobené z druhotných surovin a obecně se chovat šetrně k životnímu prostředí. h. technická asistence podnikatelům Jedná se o programy, jejichž cílem je poskytovat podnikatelům informace nejen o druhotných surovinách, ale např. i o financování v případě, že se druhotné suroviny rozhodnou využívat. Tyto programy zahrnují i vzdělávací aktivity, poskytování technických informací a jiné aktivity, které podporují podnikatele k využívání druhotných surovin. Programy na podporu nákupu výrobků z druhotných surovin Jak naznačují praktické zkušenosti některých zemí USA, pak vlády mají v rukou velmi významný nástroj podpory vybraných výrobků a služeb, potažmo podpory celých odvětví. Ať již se jedná o podporu ekologicky šetrných výrobků, energeticky úsporných vozidel, ale také podporu výrobků vyrobených z druhotných surovin. Studie EPA (1993) uvádí tři hlavní způsoby, jakým programy podpory nákupu recyklovaných výrobků podporují poptávku po těchto výrobcích: -

-

-

tyto programy mohou překovat informační bariéry v případě informací o dostupnosti, spolehlivosti, technických parametrech a vlastnostech výrobků vyrobených z druhotných surovin; tyto programy zvyšují poptávku po výrobcích vyrobených z druhotných surovin, čímž výrobcům umožňují dosahovat dříve úspor z rozsahu a tím i možností nákladově efektivní produkce výrobků a jejich distribuce; tyto programy mohou pomoci při zvyšování povědomí o pozitivních vlivech výrobků vyrobených z druhotných surovin na životní prostředí a úsporu přírodních zdrojů.

373

Nevýhodou těchto programů, kterou je třeba zohlednit, je nutnost nastavení velmi striktních pravidel pro firmy, které vstoupí do tohoto programu. Je třeba rozhodnout, zda programy budou vyžadovat určitý design výrobku, plnit určité specifické standardy kvality, či zda se bude vztahovat na všechny výrobky vyrobené z druhotných surovin, nebo jen na určitý segment. Za tímto účelem vznikají specializované agentury, jejichž úkolem je nejen definovat podmínky daného programu, ale i vyhledávat informace o nových produktech a změnách podmínek na trhu. Programy podpory nákupu výrobků z druhotných surovin mohou mít řadu konkrétních podob. Např. se může jednat o programy, které jsou založeny na přesné specifikaci materiálů, které spadají do předmětu podpory nebo specifikaci nabídky výrobků, pro které jsou programy určené. Orgány státní (resp. veřejné) správy tak mohou účelově preferovat výrobky vyrobené z druhotných surovin pro specifická určení nebo tyto výrobky preferovat ve výběrových řízeních. V souvislosti s těmito programy je však nutné upozornit na skutečnost, že pokud nejsou výrobky vyrobené z druhotných surovin součástí standardních konkurenčních podmínek na trhu, pak zvýhodňování těchto výrobků může vést k navýšení ceny, za kterou orgány veřejné správy výrobky nakupují. Z takového důvodu mohou být výrobkové specifikace doplněny o cenové limity, které nemohou být překročeny. Jiným druhem programu podpory nákupu výrobků vyrobených z druhotných surovin je tvorba rezerv orgány státní (resp. veřejné) správy. Podstatou takové podpory je stanovení určitého procenta nebo množství nákupů určitého zboží, které je rezervováno pro nákup výrobků vyrobených z druhotných surovin. Jak upozorňuje EPA (1933), pak definice daného procenta či množství může být velmi problematická, protože rezervy musí být na jedné straně dostatečně vysoké, aby program byl účinný, a na druhé straně nesmí být příliš vysoké, protože by to vedlo k tomu, že by orgány státní (resp. veřejné) správy platily příliš vysokou cenu za dosažení definovaných závazků. I v tomto případě platí, že mohou být tyto programy kombinovány se stanovením cenových limitů. Dalším druhem programu podpory jsou tzv. cenové preference. Tyto programy spočívají v tom, že i přes vyšší cenu výrobků vyrobených z druhotných surovin oproti výrobkům vyrobeným z primárních surovin81 mohou tyto výrobky vyhrát výběrové řízení, protože určité cenové rozdíly jsou tolerovány. Obvykle platí, že by cenové rozdíly mezi výrobky vyrobenými z primárních a druhotných surovin neměly přesáhnout 15 %. Posledním programem, který bude zmíněn, jsou tzv. garantované nákupy, kdy jsou výrobcům výrobků z druhotných surovin garantovány určité objemy prodeje – orgány státní (resp. veřejné) správy se zavazují, že odkoupí určitý podíl produkce. Tyto garance umožňují firmě rozšiřovat produkci, navíc to firmě ulehčuje přístup k finančním prostředkům nutným pro tyto aktivity (EPA, 1993).

81

Vyšší ceny výrobků vyrobených z druhotných surovin mohou být důsledkem toho, že výrobci těchto výrobků ještě nedosáhli úspor z rozsahu. Podpora ze strany státu v podobě cenového zvýhodnění může výrobcům pomoci k rychlejšímu navyšování kapacit a tudíž i dosahování úspor z rozsahu, které povedou k poklesu ceny. Z tohoto důvodu jsou podpory časově omezené, dokud se firmy nestanou konkurenceschopné na trhu.

374

Podpora financování82 Jinými způsoby, jakými lze podporovat firmy, které vyrábí výrobky z druhotných surovin, je tzv. přímá finanční asistence ve formě úvěrů, úvěrové garance apod. Hlavním cílem je odstranit znevýhodnění těchto firem v přístupu k úvěrům, redukovat averzi k riziku soukromých investorů, kteří nechtějí poskytovat úvěry malým subjektům (např. jako důsledek informační asymetrie a předsudků k tomuto oboru podnikání). Úvěrová politika státu tak může zpřístupnit kapitál i subjektům, jež by na trhu ke kapitálu přístup z různých důvodů neměly (např. z důvodu vysokých transakčních nákladů) (EPA, 1993). Před implementací tohoto nástroje do praxe navrhuje EPA (1993) zohlednit následující doporučení: -

klást minimální nároky na veřejné zdroje; podporu financování orientovat pouze na firmy, které nemají možnost využít standardních způsobů financování; spoléhat v první řadě na stávající finanční instituce veřejného sektoru než vytvářet nové; programy podporující financování firem by měli řídit především ti, kteří mají zkušenosti s komerčními programy poskytování úvěrů; jakékoli programy by měly v první řadě efektivně řešit identifikované mezery ve financování; decentralizovat poskytování finanční asistence pro malé firmy; koordinovat rozvoj finančních služeb s ostatními komerčními službami.

Grantová politika Grantová politika může mít dle EPA (1993) dvojí podobu: a) stát poskytuje granty lokálním autoritám na podporu plánování, propagace a vzdělávání v oblasti využívání druhotných surovin, přičemž hlavním cílem těchto grantů je překonat informační bariéry, snížit transakční náklady a zjednodušit přístup k výsledkům výzkumu; b) stát poskytuje granty nevládním organizacím, vzdělávacím institucím nebo soukromým subjektům s cílem podpořit výzkum a vývoj v oblasti technologií zpracování druhotných surovin a vývoji nových produktů. Daně a poplatky Cílem daňového resp. poplatkového systému je vytvořit systém motivací, jež má změnit chování subjektů na trhu (jak pozitivním, tak negativním směrem). Podstata tohoto nástroje je zřejmá – zvýšit, resp. snížit náklady na výrobu konkrétních výrobků tak, aby byla výroba výrobků z druhotných surovin zvýhodněna oproti těm vyrobeným z primárních surovin. Oponenti tohoto nástroje však zdůrazňují, že se jedná o neefektivní nástroj dosahování státních priorit, protože nemění chování subjektů na trhu (výrobců, resp. investorů) vždy žádoucím směrem. Naopak může tento druh nástroje vést k averzi vůči tomuto nástroji a snaze se působnosti nástroje vyhnout. 82

Právě tento typ nástroje může v podmínkách České republiky jako členského státu Evropské unie narazit na podmínky jednotného trhu a tudíž jeho prosazení v praxi může být velmi problematické. Tento typ nástroje tudíž uvádíme pro úplnost potenciálních nástrojů státu k podpoře trhu druhotných surovin.

375

Jakékoli daňové a poplatkové nástroje naráží v praxi na problémy s průchodností legislativním procesem, protože úprava daní může mít zcela zásadní národohospodářské důsledky. V takovém případě je nutné najít konsensus v politickém procesu, což z podpory výrobků z recyklovaných materiálů dělá nikoli problém podpory druhotných surovin, ale problém národohospodářský.

Regulace Hlavním smyslem regulace je ovlivnit rozhodování soukromého sektoru tak, aby zohledňovalo dopady na životní prostředí a zdraví člověka. Současně je smyslem regulace napravit potenciální „tržní selhání“, která souvisí s poskytováním výrobků vyrobených z druhotných surovin, resp. k poskytování druhotných surovin jako takových. V případě regulace je třeba odlišovat místo v řetězci využití druhotných surovin. V současné době existuje velmi intenzivní regulace v oblasti tříděného sběru a využití (recyklace) odpadu, a proto je prostor věnován spíše na regulaci poptávky po výrobcích vyrobených z druhotných surovin. Jednou z forem je např. ecolabelling nebo přesné požadavky na využití produktu. V případě těchto požadavků se jedná o nařízení státu, že některé výrobky musí obsahovat specifický podíl druhotných surovin. Dalším relevantním dokumentem, který formuluje potenciálně využitelné nástroje a opatření k podpoře trhu druhotných surovin, je dokument s názvem The fall in the demand for recycled materials“ (EU, 2009). Mezi nejvýznamnější nástroje a opatření patří zejména: -

zachování stávajících cílů pro recyklaci vybraných druhů odpadů, podpora všeobecné důvěry v recyklaci odpadů, důraz na prevenci vzniku a minimalizaci odpadů (např. prostřednictvím směrnice o ekodesignu a implementace rámcové směrnice o odpadech), snižování administrativní zátěže spojené s recyklací odpadů (např. regulace přeshraničního pohybu odpadů, směrnice REACH, IPPC), definování kritérií, kdy odpad přestává být odpadem, zvyšování kvality recyklovaných materiálů, vyšší zdanění (zpoplatnění) ukládání odpadu na skládky nebo jeho zákaz, nižší daně z příjmu právnických osob pro firmy, které využívají recyklovaných materiálů, vyšší zdanění primárních surovin, snížení sazby DPH na některé výrobky vyrobené z recyklovaných materiálů, green public procurement, private procurement,

EU (1998) v dokumentu The competitiveness of the recycling industries formuluje následující nástroje a opatření: -

zpoplatnění ukládání odpadu na skládky ve výši, která odpovídá společenským nákladům spojeným s tímto způsobem nakládání s odpady, green public procurement, snížení obsahu nebezpečných látek ve výrobcích, 376

-

regulace významných odpadových toků (např. autovraky, elektrické a elektronická zařízení), definování minimálních požadavků na obsah recyklovaných materiálů v určitých výrobcích, kompostování biologicky rozložitelného odpadu.

Významným příspěvkem pro formulaci nástrojů regulace je dokument OECD (2006) s názvem Improving recycling markets, který navrhuje následující nástroje regulace pro podporu nabídkové a poptávkové strany trhu druhotných surovin: -

-

nabídková strana o zákaz skládkování nebo spalování recyklovatelných materiálů, o zálohové systémy na výrobky s obsahem recyklovatelných materiálů, o obecní systémy sběru recyklovatelných materiálů, o dotace pro zařízení na recyklaci, o systémy zpětného odběru na výrobky s obsahem recyklovatelných materiálů o povinné třídění recyklovatelných materiálů poptávková strana o standardy na obsah recyklovaných materiálů ve výrobcích, o obchodovatelné poukázky na obsah recyklovaných materiálů83, o green public procurement, o ekologické značení výrobků, které obsahují recyklované materiály, o podpora výzkumu a vývoje ve využívání recyklovaných materiálů.

Výše uvedené nástroje a opatření navrhovaná EPA, EU a OECD jsou základem pro formulaci nástrojů využitelných v podmínkách České republiky, které jsou obsahem následující kapitoly.

4.2

Nástroje regulace využitelné v podmínkách České republiky

Mezi potenciálně využitelné nástroje v podmínkách České republiky lze zařadit jak nástroje ekonomické, neboli nástroje, které využívají relativních změn cenových podmínek na trhu, tak nástroje administrativní. Jelikož volba konkrétního nástrojového mixu v oblasti regulace trhu druhotných surovin je výsledkem politického rozhodnutí, pak zde uvedený přehled je pouze taxativní a neobsahuje detailní analýzu dopadu regulace. Stejně tak uvedený přehled neobsahuje detailní informace o parametrech daných nástrojů, protože i v tomto případě hrají rozhodující roli politické priority a zájmy. V případě politického konsensu založeném na volbě prioritních oblastí regulace je taková analýza dopadů regulace nezbytná. 83

Oproti předchozímu nástroji poskytuje výrobci finální produkce flexibilitu ve volbě množství recyklovatelných materiálů; pokud je pro výrobce A nákladově neefektivní zvyšovat obsah recyklovatelných materiálů ve výrobku a naopak jiný výrobce B zvyšuje podíl recyklovatelných materiálů nad rámec standardu, pak „si“ může výrobce A nakoupit od výrobce B poukázku, která potvrzuje, že standard na množství recyklovatelných materiálů ve výrobku splnil (princip obchodovatelných emisních povolení); takové řešení je ekonomicky efektivnější než pouhá definice standardů na obsah recyklovatelných materiálů, protože umožňuje výrobcům hledat nákladově efektivní podíl recyklovatelných a nerecyklovatelných materiálů ve výrobku.

377

Mezi nejvýznamnější ekonomické nástroje potenciálně využitelné v České republice patří: 1. DAŇOVÁ ZVÝHODNĚNÍ VÝROBKŮ VYROBENÝCH Z DRUHOTNÝCH SUROVIN např. v podobě: i.

snížené sazby DPH pro výrobky vyrobené z druhotných surovin,

ii.

spotřební daně na výrobky vyrobené z primárních surovin nebo výrobky, které lze pouze obtížně recyklovat

2. FINANČNÍ POBÍDKY PRO FIRMY, KTERÉ VYUŽIJÍ VE VÝROBĚ DRUHOTNOU SUROVINU např. v podobě: i.

finanční kompenzace vyšší ceny druhotné suroviny na vstupu do výroby

3. PODPORA ZAVÁDĚNÍ EKODESIGNU VE FIRMÁCH např. v podobě: i.

dotace na implementaci tohoto nástroje do vnitropodnikových procesů

4. DOTACE A SUBVENCE (NAPŘ. VEŘEJNÉ VÝDAJOVÉ PROGRAMY) např. v podobě: i.

na inovativní výrobní technologie

ii.

na public relations týkající se podpory prodeje výrobků vyrobených z druhotných surovin

Kromě ekonomických nástrojů je však možné identifikovat i celou řadu nástrojů administrativního charakteru, které zvýhodňují výrobky vyrobené z druhotných surovin na trhu. Jedná se např. o: 1. POVINNOST ZAJISTIT URČITÝ PODÍL DRUHOTNÉ SUROVINY VE VÝROBĚ 2. PŘEDNOSTNÍ NÁKUP VÝROBKŮ VYROBENÝCH Z DRUHOTNÝCH SUROVIN STÁTEM (RESP. ORGÁNY STÁTNÍ SPRÁVY A SAMOSPRÁVY) např. v podobě: i.

zvýhodnění dodavatelů ve výběrových řízeních

ii.

stát jde „příkladem“

3. GREEN PUBLIC PROCUREMENT v podobě:

378

i.

nastavení kritérií pro výběrová řízení ve prospěch subjektů, kteří využívají druhotné suroviny ve výrobě;

S ohledem na socio-ekonomickou a politickou situaci v České republice navrhuje řešitelský tým soustředit se zejména na implementaci nástroje green public procurement84 a zajištění přednostního nákupu výrobků vyrobených z druhotných surovin státem. Jedná se o nástroje, které nevyžadují zásadní zásah do rozpočtu státu a nevytváří administrativní agendu na příslušných orgánech státní správy. Vedle ekonomických a administrativních nástrojů navrhuje řešitelský tým doplnit nástrojový mix o nástroje dobrovolné (resp. informační). Jedná se zejména o:

84

-

organizaci a provozování elektronických burz (bezplatné) jako doplněk stávajících fyzických burz;

-

správu katalogu subjektů na trhu druhotných surovin (s možností filtrovat informace podle vybraných kritérií);

-

vydávání odborného periodika s aktuálními informacemi z trhu druhotných surovin, záměrů státu v oblasti druhotných surovin apod.;

Green public procurement (GPP) je nástrojem, který je rozšířený v řadě zemí Evropské unie (zejména v Rakousku, Dánsku, Finsku, Německu, Holandsku a Velké Británii). Tyto země ve stále větší míře zařazují do výběrových řízení kriteria, která mají povahu environmentálně zaměřených měřítek pro výběr. V podstatě lze identifikovat 3 základní oblasti, kde se v současnosti nejvíce uplatňují přístupy GPP: -

papír, tiskoviny, tiskové služby – v tomto případě jsou zvolenými kriterii obsah recyklovaného papíru nebo bělení;

-

výstavba infrastruktury – v tomto případě mohou být zvolenými kriterii výše energetických úspor, úspor spotřeby vody, obsah environmentálně škodlivých materiálů apod.

-

strojní vybavení kanceláří – výše energetických úspor, zpětný odběr, recyklace

379

380

5

Analýza sektoru druhotných surovin v národním hospodářství 5.1

Charakteristika odvětví

Sektor zpracování druhotných surovin se zaměřuje na recyklaci a znovu využití určitého druhu surovin. Význam odvětví spočívá především v uzavírání materiálových cyklů. V České republice jsou recyklovány k druhotnému použití především kovové materiály, a to nejvíce v podobě odpadu a šrotu. Nekovové materiály jako plasty, drahé kovy z elektrických a elektronických zařízení, papír a sklo hrají též významnou roly v tomto sektoru. Ve zpracování touho druhu surovin a jejich přeměně na znovu využitelné (tedy druhotné) suroviny má toto odvětví samozřejmě podstatnou úlohu. Hlavním cílem zpracování je dosažení kvality za účelem použití takto upravených surovin v ostatních odvětvích, a to kupříkladu ve sklářském, stavebním, papírenském a ostatních sektorech především zpracovatelského průmyslu. Sektor druhotných surovin spadal do roku 2009 pod sekci OKEČ 37 Recyklace druhotných surovin. Klasifikace OKEČ byla zavedena do statistické praxe v roce 1994. S účinností od 1. ledna 2009 však byla OKEČ nahrazena novou Klasifikací ekonomických činností (CZ-NACE). Zde je možno sektor zpracování druhotných surovin nalézt v oddílu 38 a to konkrétně 38.3 v sekci E – Zásobování vodou; činnosti související s odpadními vodami, odpady a sanacemi. Podsekce CZ-NACE 38.3 se dále dělí na dvě části: 38.31 Demontáž vraků a vyřazených strojů a zařízení pro účely recyklace a 38.32. Úprava odpadů k dalšímu využití, kromě demontáže vraků, strojů a zařízení. Protože všechna data použitá k analýze a k vytváření závěrů pochází ze zdrojů ČSÚ, je důležité se zaměřit na to, jak přesně sektor druhotných surovin vymezuje ČSÚ. V rámci OKEČ byl sektor veden v oddíle 37, tento oddíl spadal pod zpracovatelský průmysl. O oddílu 15 -37 a tedy potažmo o zpracovatelském průmyslu jsou na stránkách ČSÚ dostupné tyto informace: Oddíly 15 až 37 zahrnují zpracování surovin - a to jak vytěžených, tak získaných v zemědělství a v lesnictví. Patří sem činnosti, které směřují k výrobě nových výrobků, ale zpravidla též činnosti obnovující užitné hodnoty již vyrobených výrobků. Následující odstavec již definuje přímo oddíl 37: Odpady z výroby i spotřeby se vrací do průmyslového zpracování zejména z důvodů nedostatečné surovinové základny, energeticky méně náročnějšího zpracování a řešení problémů životního prostředí. Činnosti spojené se zpracováním druhotných surovin tak, aby byly použitelné pro další zpracování jako sekundární surovina, se soustřeďují v oddíle 37.85 Co se týká dopadu změny klasifikace z OKEČ na CZ-NACE, sektor zpracování druhotných surovin již dále není řazen pod zpracovatelský průmysl, nově spadá do sekce E. Jiné změny však v sektoru neproběhly, sektor nebyl ani sloučen ani rozdělen, či jinak změněn – došlo vlastně k přechodu na bázi 1:1. Recyklace druhotných surovin přešla do sekce E oddílu 38 Shromažďování, sběr a odstraňování odpadů, úprava odpadů k dalšímu využití. […] 85

Charakteristika a vymezení nejdůležitějších odvětvových seskupení ekonomických činností, zdroj: http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/charakteristika_a_vymezeni_nejdulezitejsich_odvetvovych_seskupeni _ekonomickych_cinnosti_okec

381

Sekce E Zásobování vodou, činnosti související s odpadními vodami, odpady a sanacemi je tvořena čtyřmi oddíly (36-39), přibyla do ní již výše uvedená Recyklace druhotných surovin ze zpracovatelského průmyslu či OKEČ 90 Odstraňování odpadních vod a odpadů, čištění města, sanační a podobné činnosti. Revize mezinárodní klasifikace NACE se logicky projevila v jednotlivých oddílech různorodým způsobem. Některá odvětví v původním vymezení dle OKEČ přešla v poměru 1:1 do nového oddílu dle CZ-NACE. Jednalo se také například o OKEČ 37 Recyklace druhotných surovin – CZ-NACE.86

5.2

Podíl na hrubém domácím produktu

Hrubý domácí produkt je jedním ze základních nástrojů měřících ekonomickou výkonnost. Ač je většinou lidí HDP spojováno s výkonem státu jako celku, metodicky je zcela v pořádku zkoumat HDP i za dílčí sektor ekonomiky. Hrubý domácí produkt je peněžním vyjádřením všech statků a služeb vyrobených na určitém území. Důležité je zdůraznit, že se jedná o peněžní vyjádření, které je použito z důvodu souměřitelnosti různých naturálních produktů a že se jedná o hrubý produkt. Čistý produkt by byl kalkulován jako hrubý produkt snížený o opotřebení fixního kapitálu, tedy ve své podstatě o statky, které v daném období přestávají být schopné produkovat ekonomické přínosy. Toto opotřebení je však velmi těžké kvantifikovat. My se nyní budeme zabývat podílem sektoru druhotných surovin na agregátním HDP České republiky. Pro výpočet použijeme výrobní metodu výpočtu HDP a jako výchozí statistická data budou využity tabulky dodávek a užití za rok 2008 sestavované Českým statistickým úřadem. Pro výpočet podílu na HDP v daném sektoru výrobní metodou jsou nutné zejména údaje o celkové produkci v daném roce, mezispotřebě a hrubé přidané hodnotě, která je rozdílem právě produkce a mezispotřeby. Tyto výchozí údaje lze získat z matice dodávek a užití, která zachycuje tyto údaje za jednotlivá odvětví OKEČ (pro rok bylo vyhodnocení dat provedeno stále v řazení klasifikace OKEČ). Přechod na klasifikaci CZ-NACE je také důvodem zpoždění aktualizace datové základny matice dodávek a užití, která je teprve sestavována v souladu s novou klasifikací, údaje za roky 2009 a 2010 by měli být dostupné v říjnu tohoto roku. Níže uvedené tabulky jsou částí matice dodávek a užití za rok 2008. Všechny údaje jsou v běžných cenách roku 2008 a v mil. Kč. Některé řádky a sloupce byly vynechány kvůli omezenému rozsahu stránky, výběr zachycených údajů je zaměřen na analýzu sektoru druhotných surovin. Plné znění tabulek je pak dostupné na stránkách ČSÚ.87

86

87

JILECEK Antonín, JEŘÁBKOVÁ Zdenka, KRUPKA Václav, Změny ve struktuře jednotlivých sekcí a oddílů ve srovnání dle OKEČ A CZ-Nace http://apl.czso.cz/pll/rocenka/rocenkaout.dod_uziti?mylang=CZ

382

ZDROJE DODÁVEK Daně z tuzem. produktů

Produkce komodit ceny základní

Dovoz

P.1

P.7

Obchodní rozpětí Daně z Dotace SKP Dodávky ostatní dovozu a na daň z přid. Dopravní celkem dovozní komodity daně z velkomaloprodukty hodnoty přirážky ceny kupní cla produktů obchodu obchodu D.211

D.214

D.212

D.319

165 146

36 848

2 110

313

0

-2 355

0

24 161

2 873

229 096

01

41 621

1 683

606

5

0

-58

0

45

0

43 902

02

1 076

453

21

1

0

0

0

310

0

1 861

05

67 242

7 154

906

489

0

0

0

4 156

5 991

85 938

10

4 629

170 289

29

379

0

0

0

0

0

175 326

11

1 113

0

0

0

0

0

0

0

0

1 113

12

907

19 430

3

41

0

0

0

0

1 688

22 069

13

17 728

3 765

118

12

0

0

0

37

1 739

23 399

14

346 371

102 036

31 912

11 477

0

-125

0

110 390

5 198

607 259

15

8 645

2 902

11 034

31 274

0

0

0

15 083

939

69 877

16

206 071

154 245

2 631

298

0

0

0

23 668

1 441

388 354

30

242 181

145 897

1 462

411

0

0

0

11 269

1 612

402 832

31

222 974

200 596

2 627

324

0

0

0

15 617

346

442 484

32

151

0

0

0

8 993

899

125 136

33

727

0

0

0

55 427

1 549

845 387

34

55 079

57 633

2 381

547 955

228 487

11 242

Název

67 752

25 391

2 210

48

0

0

0

902

549

96 852

35

103 737

62 299

8 250

131

0

0

0

23 886

468

198 771

36

30 482

0

22

0

0

0

0

4 512

0

35 016

37

322 227

18 090

18 429

2 296

0

-5

0

0

0

361 037

40

23 868

41

540

0

0

-3

0

0

0

24 446

41

936 422

6 645

22 368

0

0

0

0

0

0

965 435

45

3 413 226 1 243 884

118 901

48 377

0

-2 546

0

298 456

25 292

383

5 145 590 CELKEM

Produkty zem.výr.a mysl Prod. les.,těžba, práce Ryby a ost. prod.,práce Uhlí, rašelina, práce Ropa a zemní plyn,práce Uran.,thor. rudy, práce Rudy kovů ost., práce Nerost. sur. ost.,práce Potravin.výrobky, práce Tabákové výrobky; práce Kanc.stroje a počítače Elektrické stroje,práce Rádiová,tel.,spoj.zař. Zdravot.přístr.,práce Dvoustopá mot.voz.,prác Ostatní dopravní zaříz. Nábytek,ost.výr.,práce Úprava druhotných sur. Energie elektric,tepel. Voda,její úprava a rozv Stavební práce

OKEČ Odvětví Mezispotřeba SKP komodity

Výroba chemických výrobků 24

Výroba ost. minerál. výrobků 26

Výroba kovů vč. hutního zprac. 27

Výroba strojů a zařízení 29

Zpracování druhot. surovin 37

Úprava a rozvod vody

Stavebnictví

41

45

VelkoPozemní Činnosti v Odstraň. obchod dopr.; oblasti odpadu, kr. motor. potrubní nemovičištění vozidel přepr. tostí města 51 60 70 90

Celkem

20

970

1 566

3 311

1 007

81

20

10 050

1 913

1 309

8 918

155

88 480

21

1 335

1 484

8 610

1 740

79

20

362

2 077

829

1 443

158

67 836

23

33 277

3 923

13 360

4 159

415

605

18 431

34 554

31 987

5 229

2 870

227 437

483

4 446

1 217

603

5 666

194

226 099

142

15 967

2 423

6 646

10 540

371

239 429

24

48 938

5 634

2 839

3 229

46

25

3 881

2 138

689

10 416

338

26

494

38 581

1 410

1 835

111

45

65 925

378

1 594

13 245

259

133 865

224

17 460

3 927

1 730

1 492

76

327 239

27

284

1 705

93 539

61 059

739

28

2 128

2 719

13 291

61 207

153

186

20 766

4 402

1 647

12 138

214

305 786

29

3 100

5 865

2 163

100 741

195

434

13 799

2 364

905

4 420

473

184 764

34

2

448

1 502

1 493

41

28

499

218

7 898

903

237

266 322

37

55

11

14 934

16

18 241

4

33

41

64

41

183

33 640

40

8 370

7 351

6 047

7 999

944

2 080

423

2 630

1 150 2 485

3 813 293 004

5 476 3 205

7 118 5 413

8 150 79 540

940 860

202 948

45

209 971

50

365

520

748

1 243

583

211

8 705

5 266

7 136

1 118

1 666

67 891

60

3 232

5 328

1 769

4 673

1 641

3 498

2 495

3 072

46 57

4 927 2 744

21 724 15 818

32 030 23 764

794 1 162

490 275

183 938

63

347 210

64

387

525

202

1 443

101

224

3 145

5 658

2 788

3 132

307

117 473

65

1 401

1 570

1 210

2 763

257

272

7 187

8 669

10 941

32 381

1 101

149 950

82

3 605

1 133

1 736

598

235

33 321

3 150

3 323

15 677

4 201

15 781

1 014

181 037

66

657

433

900

1 203

139

70

628

916

389

2 129

151

501 470

180 334

71

204

359

502

804

119

126

8 481

5 364

1 145

974

120

33 247

74

2 934

4 716

1 465

7 716

314

2 273

102 216

37 889

10 864

36 949

16 248

554 943

90

893

366

336

484

150

3 823

1 241

1 905

1 523

3 809

9 048

48 735

CELKEM

131 876

101 672

211 256

304 325

25 057

19 720

641 509

243 095

187 725

268 316

384

45 293 4 356 184

385

Základním prvkem je matice dodávek, která je vytvořena na bázi odvětví činnosti x produkt. V řádku tabulky užití (vrchní tabulka, modře zvýrazněný řádek) je zachycen údaj 30 482 mil. Kč, což je produkce komodit v peněžním vyjádření. Pro výpočet za sektor je však nutné vyjít ze součtového údaje ve sloupci matice dodávek, který vyjadřuje produkci v běžných cenách za daný sektor – 30 175 mil. Kč. Produkce vstupuje zásadním způsobem do výpočtu HDP, aby však bylo dosaženo výsledku v souladu s metodikou ČSÚ, musí být od produkce odečtena tzv. mezispotřeba. Pokud sektor nakupuje výrobky a služby jiných sektorů, odráží se jejich hodnota v celkové produkci, tato hodnota je však již zachycena v dodavatelském odvětví a byla by tak v HDP zachycena dvakrát, proto je nutné produkci o tuto mezispotřebu snížit. Údaj o mezispotřebě je zjistitelný na základě matice užití. Řádky tabulky zachycují strukturu (způsob) užití dané skupiny komodit, sloupce pak komoditní strukturu mezispotřeby jednotlivých odvětví, resp. složek konečného užití (některé sloupce a řádky byly opět vynechány). S pomocí této tabulky lze zjistit podíl produktů a služeb, který byl nejvíce využit k celkové produkci v sektoru druhotných surovin.

Tabulka 70 Podíl produktů a služeb využitých k celkové produkci v sektoru druhotných surovin OKEČ 37 Celkem Mezispotřeba celkem

B.3n

Mzdy a platy Soc. příspěvky zaměstnavatelů Ostatní daně z výroby Ostatní dotace na výrobu (-) Spotřeba fixního kapitálu Čistý provozní přebytek Čistý smíšený důchod

B.1g

Hrubá přidaná hodnota

D.11 D.12 D.29 D.39 K.1 B.2n

P.1

Produkce

25 057 6 350 817 1 916 1 244 553 590 388 916 30

14 036

-21

-48 570

786

639 034

1 310

684 670

507

398 734

5 118 3 321 373 30 175 9 672 190

zdroj: ČSÚ (2011)

5.3

Výpočet HDP výrobní metoda

Z těchto údajů je již možné kalkulovat HDP daného sektoru. Výrobní metoda HDP je založena na tomto vzorci:

HDP = Produkce - Mezispotřeba + Daně z produktů - Dotace na produkty

Položka hrubé přidané hodnoty (Gross value added – GVA) je dále rozdílem produkce v běžných cenách a mezispotřeby v prodejních cenách. Následující tabulka obsahuje výpočet HDP sektoru druhotných surovin v porovnání s výpočtem celkového HDP podle metodiky používané ČSÚ. Daně z produktů a dotace na produkty za OKEČ 37 byly zjištěny z části tabulky matice dodávek a užití, a to konkrétně části zdroje dodávek (viz tabulka výše, zvýrazněno). 386

Tabulka 71 Výpočet HDP výrobní metodou, celkem a za odvětví druhotných surovin (v mil. Kč) HDP celkem

HDP za OKEČ 37

9 672 190

30 175

(6 350 817)

(25 057)

3 321 373

5 118

Daně z produktů

404 157

22

Dotace na produkty

(36 533)

(0)

Produkce Mezispotřeba Hrubá přidaná hodnota

Hrubý domácí produkt

3 688 997

5 140

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Hrubá přidaná hodnota sektoru druhotných surovin tvořila 0,154 % celkové hrubé přidané hodnoty. Podíl sektoru druhotných surovin na celkovém HDP pak byl v roce 2008 0,139 %, tedy něco přes jedno promile celkového hrubého domácího produktu.

Tabulka 72 Vývoj Hrubého domácího produktu za OKEČ 37 mezi lety 1995 – 2001 (v mil. Kč)

Produkce Mezispotřeba GVA Daně z produktu HDP

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

7 901

8 896

10 513

11 131

10 566

12 892

13 101

(6 352)

(6 856)

(7 737)

(8 514)

(8 063)

(10 274)

(10 688)

1 549

2 140

2 776

2 617

2 503

2 618

2 413

32

194

231

226

246

268

111

1 581

2 234

3 007

2 843

2 749

2 886

2 524

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Tabulka 73 Vývoj Hrubého domácího produktu za OKEČ 37 mezi lety 2001 – 2008 (v mil. Kč) 2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Produkce

13 958

12 318

17 659

17 586

24 637

26 482

30 175

Mezispotřeba

11 091

(95 73)

(7 737)

(13 882)

(20 866)

(22 684)

(25 057)

GVA

2 867

2 745

2 776

3 704

3 771

3 798

5 118

60

63

51

23

20

19

22

2 927

2 808

4 580

3 727

3 735*

3 817

5 140

Daně z produktu HDP

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

387

Tabulky výše ukazují vývoj HDP v sektoru druhotných surovin za roky 1995 – 2008, které byly vypočteny stejným postupem jako výše za použití tabulek dodávek a užití v příslušných letech. V roce 2006 není v tabulce uveden kompletní výpočet, chybí zde dodatečný řádek dotací na produkt, které v daném roce činily 56 mil. Kč. Kompletní výpočet tedy vypadá takto: 3 771+20-56=3 753. V jiném roce nebyl podle údajů z Českého statistického úřadu sektor druhotných surovin dotován (jedná se o tzv. dotace na produkt88) Následující graf ukazuje vývoj hrubého domácího produktu v sektoru druhotných surovin a druhý graf demonstruje hlavní složky produkce, a to mezispotřebu a hrubou přidanou hodnotu. Na tomto grafu je možné pozorovat, kolik z produkce oceněné běžnými cenami daného roku přispívá k hrubému domácímu produktu (hrubá přidaná hodnota) a kolik je přiřaditelné dodavatelům a tedy potažmo ostatním dodavatelským sektorům (mezispotřeba). Je možné pozorovat, že ač produkce viditelně roste, hrubá přidaná hodnota je ve větší míře stálá (alespoň v porovnání s růstovým trendem produkce), růst produkce je tedy doprovázen vyššími náklady na vstupy v podobě statků mezispotřeby.

Obrázek 56 Vývoj HDP sektoru druhotných surovin (OKEČ 37)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

88

Dotace na produkty jsou dotacemi, které se poskytují na jednotku vyrobených nebo dovezených výrobků nebo služeb. Jsou to např. dotace na osobní dopravu, na zemědělské produkty apod. Dotace může být tvořena určitou částkou peněz na jednotku množství výrobku nebo služby, nebo se může vypočítat ad valorem (v poměru k hodnotě) jako určité procento z ceny za jednotku. Dotace se může také vypočítat jako rozdíl mezi danou plánovanou cenou a cenou tržní, skutečně placenou kupujícím. Dotace na produkty se stávají obvykle splatné, když je výrobek vyroben, prodán anebo dovezen. Podle konvence se dotace na produkty týkají pouze tržní produkce nebo produkce pro vlastní konečné užití (zdroj: Veřejná databáze ČSÚ)

388

Obrázek 57 Struktura produkce (sektor druhotných surovin)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

5.4

Srovnání významu trhu druhotných surovin

Po kalkulaci podílu sektoru druhotných surovin na domácím HDP jsme schopni říct, že sektor se podílí na hrubém produktu (HDP) přibližně 0,1 % (pro rok 2008). V této sekci uvedeme toto číslo do kontextu a porovnáme sektor s ostatními vybranými sektory a hlavně se sektory v rámci zpracovatelského průmyslu, pod které byl sektor řazen v klasifikaci OKEČ. Výsečový graf na samostatné straně (Zpracovatelský průmysl, podíly jednotlivých sektorů (v rámci D)) rozčleňuje zpracovatelský průmysl (sekce D v klasifikaci OKEČ) na jednotlivé dílčí oddíly, u nichž je pak uveden jejich procentní podíl v rámci zpracovatelského průmyslu za rok 2008. HDP zpracovatelského průmyslu jako celku bylo v roce 2008 1 058 782 mil Kč v běžných cenách daného roku, to je 28,7 % celkového HDP (3 688 997 mil Kč). Sektor zpracování druhotných surovin, který tvořil 0,139 % celkového HDP, se podílel na HDP zpracovatelského průmyslu přibližně 0,49 %. S pomocí grafu lze nalézt sektory, které se podílely na HDP zpracovatelského průmyslu respektive celkového HDP podobnou měrou. Je to kupříkladu sektor výroba Činění a úprava usní, výroba brašnářských a sedlářských výrobků a obuvi (oddíl 19) – podíl na HDP zpracovatelského průmyslu 0,58 % (na celkovém 0,16 %), dále Výroba kancelářských strojů a počítačů (oddíl 30) – 0,73 % (0,21 %), Výroba rádiových, televizních a spojových zařízení a přístrojů (oddíl 35) – 1,66 % (0,47 %). Pro porovnání největší sektor zpracovatelského průmyslu Výroba potravinářských výrobků a nápojů (oddíl 15) tvořil 11,62 % a (3,33 %), což je více než dvacetinásobek sektoru druhotných surovin. Následující tři grafy také demonstrují postavení sektoru zpracování druhotných surovin v rámci národního hospodářství. Graf HDP za sektor zpracovatelského průmyslu demonstruje podíl jednotlivých oddílů na celkovém HDP v roce 2008 v rámci zpracovatelského průmyslu; sektor zpracování druhotných surovin je vyznačen červeně. Následující graf pak srovnává sektor 37 s vybranými sektory z celé národní ekonomiky (tedy nejen ze zpracovatelského průmyslu).

389

390

Obrázek 58 Zpracovatelský průmysl – podíly jednotlivých sektorů na HDP (v rámci D) (2008)

HDP Zpracovatelského průmyslu pro rok 2008: 1 058 782mil Kč Celkové HDP: 3 688 997mil Kč Podíl: 28,7 %

zdroj: ČSÚ (2011)

391

Obrázek 59 HDP za sektor zpracovatelského průmyslu

zdroj: ČSÚ (2011)

Obrázek 60 Srovnání HDP vybraných sektorů

zdroj: ČSÚ (2011)

392

Obrázek 61 Pozice jednotlivých odvětví v rámci zpracovatelského průmyslu v roce 2008

zdroj: Panorama zpracovatelského průmyslu 2008 (MPO, 2009)

5.5

Vývoj reálného HDP sektoru zpracování druhotných surovin

Do tohoto bodu analýzy jsme pracovali s nominálním HDP. Hrubý domácí produkt byl tedy oceněn běžnými cenami příslušného roku. Co se týče podílu sektoru 37 na celkovém produktu v roce 2008, který byl vypočten na úrovni 0,139 %, fakt, že bylo použito nominálního, spíše než reálného produktu by neměl vést ke zkreslení výsledku. Poměřujeme-li nominální produkt sektoru k nominálně vyjádřenému celkovému produktu, používáme srovnatelné ocenění běžných cen a není tedy nutné očištění o inflaci. Nominálního HDP bylo do tohoto bodu využito, hlavně z důvodu možného použití matice dodávek a užití a tedy postupu vycházejícího z metodiky používané ČSÚ. Chceme-li však sledovat vývoj produktu daného sektoru v čase (viz. 2 grafy výše) je nutné použít reálného HDP, nebo přesněji řečeno hrubého domácího produktu oceněného stálými cenami. Rozdílná velikost nominálního produktu mezi roky totiž může být způsobena změnou kupní síly. Nyní budeme pracovat s HDP ve stálých cenách, v tomto případě v cenách předchozího roku. V tomto výpočtu vyjdeme z časových řad výroby, které obsahují informace o produkci, mezispotřebě a tedy potažmo o hrubé přidané hodnotě, a to vše v cenách předchozího roku. Databáze obsahuje i sektorové informace daní z výroby a dotacích. Tyto údaje však nebude možné použít, protože do výpočtu HDP vstupují tzv. daně

393

z produktu89. HDP sektoru tedy budeme aproximovat hrubou přidanou hodnotou. Tímto způsobem je možné aproximovat HDP sektoru zpracování druhotných surovin i za rok 2009.

5.6

Poznámka: Interpretace hrubé přidané hodnoty

Jak bylo naznačeno výše, hrubá přidaná hodnota vstupuje významně do výpočtu HDP výrobní metodou. Dále budeme, kde to bude nutné, aproximovat HDP právě GVA (gross value added – hrubá přidaná hodnota), proto by jí bylo účelné interpretovat. Sektorové HDP je podle definice součet peněžně vyjádřených statků, které byly v daném odvětví vyprodukovány za určitý čas (většinou za rok). Kolik peněžně vyjádřených statků daný sektor vyprodukuje je sledováno v kolonce produkce, v roce 2008 sektor druhotných surovin vyprodukoval 30 175 mil Kč statků, z toho však bylo 25 057 mil Kč produktů, které byly v rámci odvětví spotřebovány jako vstupy (mezispotřeba). Hrubá přidaná hodnota je rozdílem těchto dvou veličin a vyjadřuje tedy hodnotu výstupů mínus hodnotu vstupů. Přívlastek hrubá zde označuje fakt, že od této přidané hodnoty není odečteno opotřebení kapitálu, které je poměrně náročné zjistit. Čistá přidaná hodnota by potom byla vypočtena jako produkce snížená o mezispotřebu a opotřebení kapitálu. HDP sektoru je pak vypočítáno z hrubé přidané hodnoty očištěním o daně a dotace, a to konkrétně o daně a dotace z produktu. Daně (kdy největší položkou daní z produktu jsou většinou daně z přidané hodnoty) jsou vlastně hodnotou vyprodukovanou v odvětví, která byla odvedena státu, je tedy nutné je k GVA přičíst. Dotace naopak znamenají nárůst produkce v hodnotovém vyjádření, která však byla způsobena státním transferem, tuto v odvětví reálně nevyprodukovanou hodnotu je nutné odečíst. Interpretace GVA roku 2008 - 5 118 mil Kč je tedy, že v daném sektoru bylo vytvořeno po odečtení hodnoty meziproduktů, kdy část hodnoty mohla být transferována prostřednictvím státu, 5 118 mil Kč. U odvětví, kde jsou dotace a daně nízké (v roce 2008 tvořily daně „pouze“ 0,4 % hrubé přidané hodnoty trhu druhotných surovin a dotace byly nulové) je možné aproximovat HDP hrubou přidanou hodnotou. Aby nedocházelo k případnému zkreslení je při porovnání a v podílových ukazatelích použito buď shodně HDP nebo GVA, což je vždy explicitně uvedeno.

89

Daně z produktů jsou daněmi, které mají být placeny z jednotky nějakého vyrobeného nebo do transakce vstupujícího výrobku nebo služby. Daň může být stanovena jako částka peněz na jednotku množství výrobku nebo služby, nebo může být vypočtena ad valorem jako stanovené procento z ceny za jednotku nebo z hodnoty vyrobených nebo do transakce vstupujících výrobků nebo služeb. Jako obecná zásada platí, že do daní ve skutečnosti vyměřených z produktů, bez ohledu na to, která institucionální jednotka daň platí, se mají zahrnovat daně ve skutečnosti vyměřené na nějaký produkt, pokud nejsou výslovně zahrnuty do jiné položky. Obsahují Daň z přidané hodnoty, spotřební daně, odvody za trvalé odnětí půdy, poplatky (např. některé lázeňské nebo správní) apod.

394

Tabulka 74 Srovnání celkové GVA a GVA - sektor druhotných surovin za roky 1996-2009 (v mil. Kč) 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

1372100

1494445

1629776

1840737

1951629

2033431

2186382

9 675

10 727

10 589

10 418

11 701

12 394

13 755

(7 100)

(7 665)

(8 058)

(7 972)

(9 470)

(10 519)

(11 183)

2 575

3 062

2 531

2 446

2 231

1 875

2 572

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2305572

2447921

2695778

2878307

3079133

3284572

3170735

Produkce

10 373

12 815

18 176

23 361

24 943

28 036

35 862

Mezispotřeba

(8 766)

(11 285)

(13 982)

(20 221)

(21 499)

(23 364)

(25 248)

1 607

1 530

4 194

3 140

3 444

4 672

10 614

Celková GVA Produkce Mezispotřeba GVA

Celková GVA

GVA

zdroj: ČSÚ (2011)

Obrázek 62 Vývoj GVA sektoru zpracování druhotných surovin (běžné a stálé ceny)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Graf výše zobrazuje vývoj hrubé přidané hodnoty odvětví, která poměrně přesně aproximuje hrubý domácí produkt, oceněné různými cenami. Přibližně do roku 2002 je patrný shodný vývoj, jak v běžných cenách, tak ve stálých cenách, a to ať již minulého roku, nebo roku 2000. Přibližně od roku 2002 se vývoj začíná rozcházet pro ocenění jinými cenami. Interpretace tohoto rozdílného vývoje by měla být, že od roku 2000 395

(který je základnou pro ocenění stálých cen) se cenová hladina rapidněji zvyšovala, proto velká část nominálního růstu hrubé přidané hodnoty byla výsledkem snižování kupní síly peněžní jednotky. Index cen výrobců na grafu níže však nenaznačuje, že by k tak rapidnímu růstu cenové hladiny pro výrobní sektor docházelo.

Obrázek 63 Index cen výrobců (průměr roku 2005)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Jedním z možných vysvětlení může být, že ceny rostly významně více v tomto určitém odvětví, než v ostatních výrobních odvětvích. Pro tento závěr však neexistuje patřičný podklad v datech. Z důvodu těchto obtíží je velmi těžké určit přesný vývoj trhu druhotných surovin přibližně od roku 2003. Pro porovnání znovu uvádíme graf vývoje hrubé přidané hodnoty sektoru v běžných cenách.

Obrázek 64 Hrubá přidaná hodnota sektoru (ceny běžného období)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

V období 2008 – 2009 poskytuje údaje o GVA v běžných cenách v porovnání s GVA v cenách předchozích let velmi protichůdnou informaci. V běžných cenách je patrný významný meziroční pokles, zatímco ve stálých 396

cenách je trend opačný. Období 2008-2009 je poměrně důležité, protože dává informaci, jak sektor zareagoval na ekonomický propad, který začal již v roce 2008. Stálé ceny předchozího roku by indikovaly, že sektor zaznamenal v tomto období významný boom, tato informace je však velmi pravděpodobně zavádějící, ohodnocení cenami minulého roku totiž může umocňovat prudší změny cenové hladiny z minulých let. V období 2008-2009 probíhala dezinflace, tedy pokles růstu inflace (viz. index výrobců výše, nebo index spotřebitelů). To znamená, že produkce a potažmo hrubá přidaná hodnota byla oceněna cenami, které byly meziročně znatelně vyšší než v roce 2009, to pravděpodobně způsobilo zaznamenání prudkého růstu hrubé přidané hodnoty v sektoru. Sektor však pravděpodobněji stagnoval, či klesal, tak jak to demonstruje graf výše (Hrubá přidaná hodnota sektoru; ceny běžného období). Tento závěr podporuje i informace o podílu sektoru na celkové hrubé přidané hodnotě (viz graf níže). Pokud by odvětví skutečně zaznamenalo významný meziroční růst, musel by podílový ukazatel rapidně vzrůst (protože by kleslo celkové HDP při růstu sektorového HDP), to se však ve skutečnosti nestalo, podíl sektoru na celkové hrubé přidané hodnotě klesl na 0,1 %, což je nejmenší podíl za sledované odvětví. Podobný trend (tedy meziroční pokles) je pak patrný i v zaměstnanosti. Na základě těchto informací lze tedy učinit závěr, že odvětví zaznamenalo mezi roky 2008-2009 pokles v rámci národního hospodářství, který nebyl z převážné části způsoben změnami kupní síly.

Obrázek 65 Podíl sektoru na celkové GVA

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

5.7

Podíl sektoru na celkovém HDP

Abychom mohli zhodnotit podíl sektoru druhotných surovin a jeho vývoj v rámci národního hospodářství, je účelné srovnat HDP za tento sektor s celkovým HDP České republiky a vyjádřit, jaký je podíl sektoru na celkovém HDP za roky 1995 – 2008 a aplikovat tedy výpočet nejenom na rok 2008, jak bylo provedeno výše. Tyto informace shrnují následující tabulky. Ukazatele jsou opět vyjádřeny v běžných cenách příslušných let, a to proto, že zajímá-li nás podíl a porovnáváme-li tedy ukazatele v rámci jednoho roku, je ocenění běžnými cenami použitelné, aniž by došlo k významnému zkreslení z důvodu zanedbání vlivu inflace.

397

Tabulka 75 Podíl HDP sektoru druhotných na celkovém HDP za roky 1995 – 2001 (v mil. Kč)

Celkové HDP Sektorové HDP Podíl sektoru

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

1 466522

1 683288

1 811094

1 996483

2 080797

2 189169

2 352214

1 581

2 234

3 007

2 843

2 749

2 886

2 524

0,108 %

0,139 %

0,166 %

0,142 %

0,132 %

0,132 %

0,107 %

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Tabulka 76 Podíl HDP sektoru druhotných na celkovém HDP za roky 2002 – 2008 (v mil. Kč)

Celkové HDP Sektorové HDP Podíl sektoru

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2 464432

2 577110

2 814762

2 983862

3 222369

3 535460

3 688997

2 927

2 808

4 580

3 727

3 735

3 817

5 140

0,119 %

0,109 %

0,163 %

0,125 %

0,116 %

0,108 %

0,139 %

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Obrázek 66 Podíl sektoru na celkovém HDP

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Graf výše zobrazuje vývoj podílu sektoru druhotných surovin v rámci národního hospodářství v letech 19952009. Podíl se mezi lety pohybuje kolem střední hodnoty, která je 0,127 % a není tedy patrné, že by se podíl daného sektoru v rámci ekonomiky významněji snižoval, nebo zvyšoval. Podíl pro rok 2009 je vypočítán jako poměr celkové hrubé přidané hodnoty a hrubé přidané hodnoty sektoru, je zde tedy zanedbán vliv daní a dotací z produktu. Z tohoto důvodu je tedy možné, že je podíl lehce podhodnocen. Porovnáním vývoje celkového HDP a HDP sektoru druhotných surovin by mělo být možné posoudit, zda se daný sektor chová pro-cyklicky, neutrálně, nebo proti-cyklicky. Cyklické chování sektoru by znamenalo, že při agregátním růstu ekonomiky (v období ekonomické prosperity) by sektor také vykazoval růst, 398

kupříkladu protože zvýšená celková produkce by zvyšovala množství surovin použitelných k výchozímu zpracování a recyklaci na druhotné suroviny (tato teze je pouze možným vysvětlení a není podložena daty), nebo samozřejmě kvůli všeobecné vyšší spotřebě. Neutralita sektoru by znamenala, že sektor významně nereaguje na pokles a růst celkového HDP, mezi neutrální sektory patří kupříkladu sektory spotřebitelského průmyslu. Proti-cykličnost pak označuje jev, kdy sektor roste (zvyšuje se jeho HDP) při agregátním poklesu národního HDP. Místo HDP bylo opět použito hrubé přidané hodnoty ve stálých cenách předchozího roku.

Obrázek 67 Celková hrubá přidaná hodnota (ceny předchozího roku)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Obrázek 68 Hrubá přidaná hodnota sektoru (ceny předchozího roku)

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Na základě pouze grafické analýzy není možné usoudit, jakou povahu sektor zpracování druhotných surovin má, a to především z důvodu téměř hladkého růstu celkové hrubé přidané hodnoty.

399

Obrázek 69 První diference hrubých přidaných hodnot – GVA u OKEČ 37 a celková GVA (stálé ceny minulých let) 250000

6000

d_GVA_sektoru (pravé) d_GVA_celkem (levé)

200000

5000

150000

4000

100000

3000

50000

2000

0

1000

-50000

0

-100000

-1000

-150000

-2000 1998

2000

2002

2004

2006

2008

zdroj: ČSÚ (2011)

Obrázek výše znázorňuje první diference hrubých přidaných hodnot, červená spojnice je první diferencí GVA sektoru OKEČ 37 a modrá je celková GVA. Diference jsou vypočteny z GVA oceněných ve stálých cenách minulých let a vyjadřují meziroční změnu. Z grafu je patrné, že sektorové a celkové HDP roste a klesá stejnosměrně, a to bez významného zpoždění. Vývoj se začíná rozcházet až v roce 2009, kdy hrubá přidaná hodnota sektoru druhotných surovin významně vzrostla při současném poklesu agregátní hrubé přidané hodnoty. Z této analýzy by bylo možné konkludovat, že sektor druhotných surovin se chová procyklicky. Vývoj zobrazený na grafu výše je však mezi lety 1996-2008 až podezřele stejnosměrný, tento fakt by mohl znamenat, že vývoj obou sledovaných veličin je ovlivněn třetím jevem. Nabízí se otázka, jestli ceny minulého roku přispívají k dostatečnému očištění o vliv inflace, to že tomu tak není, indikovaly i některé skutečnosti zmíněné výše. Pro potvrzení použijeme stejný postup, avšak tentokrát pro hrubé přidané hodnoty ve stálých cenách roku 2000.

400

Obrázek 70 První diference hrubých přidaných hodnot – GVA u OKEČ 37 a celková GVA (historické ceny roku 2000) 200000

1200 d_GVA_sektoru (pravé) d_GVA_celkem (levé) 1000

150000 800

600

100000

400 50000 200

0 0 -200 -50000

-400

-600 -100000 -800

-150000

-1000 1996

1998

2000

2002

2004

2006

2008

zdroj: ČSÚ (2011)

Použijeme-li stálé ceny roku 2000 a stejný postup jako výše, tedy srovnání prvních diferencí celkové a sektorové GVA, umožní nám to pozorovat vzájemné trendy změn. Při použití historických cen roku 2000 jako stálých nedostáváme již tak „dokonalý“ vztah. To by mohlo naznačovat, že shodný vývoj obou sledovaných charakteristik u předchozího grafu byl způsoben z části nedostatečným očištěním inflace, které byly použitím cen roku 2000 z větší části odstraněny. I tak je možné usoudit, že odvětví se chová spíše cyklicky, i když kupříkladu meziroční změna mezi roky 2001 a 2002 by naznačovala spíše opak. V roce 2009 je pak pozorovatelná shodná situace jako pro stálé ceny minulého roku, tempo růstu celkového HDP významně pokleslo, ale sektor druhotných surovin markantně vzrostl, tento sektorový růst však pravděpodobně není v souladu se skutečnou situací, kdy je pravděpodobnější, že došlo k meziročnímu poklesu (viz. analýza výše). Jednou z příčin toho, že tato analýza cykličnosti nemusí být zcela průkazná, je nedostatečně dlouhá řada pozorování.

5.8

Změna stavu zásob v sektoru

Následující tabulky zachycují údaje o tzv. změně stavu zásob za sektor OKEČ 37 v letech 1996-2009. Ač je změna stavu zásob především konceptem finančního účetnictví sleduje se i v agregátním měřítku. Zde tuto veličinu uvádíme z důvodu její vypovídací schopnosti stranou ve své podstatě odbytu výrobků daného 401

odvětví. Změna stavu výrobků je totiž interpretovatelná takto: jedná se o výrobky oceněné výrobními náklady, které byly v daném roce vyrobeny, ale nebyly prodány. Protože tyto náklady nemají protiklad ve výnosech daného období, musí být aktivovány. Můžeme ale říci, že podnik, který by měl chronicky velkou změnu stavu zásob, by měl ve své podstatě velké problémy s odbytem, vyráběl by vlastně na sklad, v dlouhém období by pak měl pravděpodobně problémy generovat zisk. Podobně lze daný koncept aplikovat na celý sektor.

Tabulka 77 Změna stavu zásob v sektoru za roky 1996-2002 (v mil. Kč)

Změna stavu zásob

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

-164

-144

-253

-151

-4

149

229

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Tabulka 78 Změna stavu zásob v sektoru za roky 2003-2009 (v mil. Kč)

Změna stavu zásob

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

-4

704

243

1 244

319

505

510

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Jak vidíme z tabulky, byl sektor druhotných surovin do roku 2000 schopen prodat celou svoji výrobu daného roku a navíc část zásob z předchozích let. Od roku 2001 se pohybuje spíše (vyjma roku 2003) v kladných číslech, což znamená, že není schopen celou svoji produkci prodat. Tato skutečnost by mohla z části potvrzovat vývoj odvětví na grafu X, kdy hrubá přidaná hodnota (oceněná stálými cenami 2000) od přibližně od roku 2002 markantněji klesla. Zajímavý je v tomto ohledu rok 2006, kdy „nebylo prodáno“ 1 244 mil. Kč výrobků. Z ukazatele změny stavu zásob by mohlo být možné vytvořit závěr, že odvětví má od roku 2001 větší problémy udat své výrobky. Bohužel je však nutné poznamenat, že výše změny stavu zásob nemusí být nutně způsobena pouze nižším odbytem výrobků na trhu, ale i jinými faktory, kupříkladu špatným odhadem a vyšší výrobou (toto přestřelení však též bude mít negativní dopad na zisk). Není pravděpodobně náhodou, že právě v roce 2006, kdy byly dostupné dotace na produkt v daném sektoru, byla změna stavu zásob nejvyšší za všechny sledované roky.

402

5.9

Zaměstnanost

Dalším z důležitých ukazatelů významnosti sektoru v rámci národního hospodářství je zaměstnanost. Graf níže vyjadřuje vývoj zaměstnanosti v sektoru druhotných surovin. Z grafů je patrné, že zaměstnanost za sledované období byla poměrně stálá a není pozorovatelný žádný trend nárůstu nebo poklesu počtu zaměstnaných osob v daném sektoru, patrný je jen poměrně vysoký nárůst zaměstnanosti v roce 2008. Červená linie v grafu pak vyjadřuje průměr za dané roky, který byl na úrovni 6 230 osob.

Obrázek 71 Zaměstnanost sektoru druhotných surovin

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Následující dvě tabulky porovnávají zaměstnanost celkem se zaměstnaností v sektoru zpracování druhotných surovin za roky 1996-2009, poslední řádek pak vyjadřuje podíl sektoru na celkové zaměstnanosti ČR. Za povšimnutí stojí, že podíl sektoru na celkové zaměstnanosti se pohybuje těsně přes 0,1 %, což je velmi podobné podílu na celkovém HDP. Jednou ze základních a velmi přibližných metod odhadu podílu sektoru na HDP je opravdu aproximace podílem na celkové zaměstnanosti. Jedním z vysvětlení této skutečnosti (tedy přibližné shody těchto podílových veličin) může být skutečnost, že produktivita práce v sektoru druhotných surovin je dlouhodobě stálá a nevykazuje přílišné výkyvy, v opačném případě by se totiž podílové ukazatele v jednotlivých obdobích významněji rozcházely.

Tabulka 79 Celková, sektorová zaměstnanost a podíl za roky 1996-2002 (počet osob) 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

Celkem

5195164

5204858

5124530

4949350

4940463

4962963

4990747

OKEČ 37

5 857

6 551

6 552

6 483

6 539

6 496

6 386

0,113 %

0,126 %

0,128 %

0,131 %

0,132 %

0,131 %

0,128 %

Podíl

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

403

Tabulka 80 Celková, sektorová zaměstnanost a podíl za roky 2002-2009 (počet osob) 2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

Celkem

4923446

4940371

4991618

5088340

5223840

5288361

5231822

OKEČ 37

5 384

5 427

5 506

5 777

6 299

7 402

6 571

0,109 %

0,110 %

0,110 %

0,114 %

0,121 %

0,140 %

0,126 %

Podíl

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Následující grafy jsou předloženy k porovnání vývoje HDP a zaměstnanosti, a to ve formě podílu na celku. Toto srovnání by mělo podložit závěr, že sektor druhotných surovin dlouhodobě nestagnuje ani neroste v rámci národního hospodářství. Jediný úsek, kdy se změny podílu pohybovaly významně stejnosměrně, pak byla meziroční změna mezi roky 2008 a 2009. Oba agregátní ukazatele (jak HDP, tak zaměstnanost) zaznamenaly pokles, patrně způsobený ekonomickým zpomalením. HDP a zaměstnanost v sektoru druhotných surovin však poklesly významněji, výsledkem pak tedy bylo „zhoršení“ postavení v rámci národní ekonomiky, což může mimo jiné znamenat, že ekonomická turbulence měla významnější negativnější dopad na tento sektor, potvrzení však přinese až vývoj následujících let, pro která v současné době ještě nejsou dostupná potřebná data.

Obrázek 72 Podíl sektoru na celkovém HDP

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

404

Obrázek 73 Podíl sektoru na celkové zaměstnanosti

zdroj: Vlastní tvorba na základě dat z ČSÚ (2011)

Následující výsečový graf opět ukazuje postavení sektoru zpracování druhotných surovin v rámci zpracovatelského průmyslu v roce 2009, tentokráte však z pohledu zaměstnanosti. V roce 2009 zaměstnával zpracovatelský sektor 1 357 234 osob, což je 25,94 % celkové zaměstnanosti v daném roce. V sektoru druhotných surovin bylo zaměstnáno 6 571 osob, což je 0,13 % celkové zaměstnanosti a 0,48 % zaměstnanosti zpracovatelského průmyslu (údaje jsou v řazení dle OKEČ, protože v okamžik tvorby zprávy nebyl dokončen převod do CZ - NACE).

405

406

Obrázek 74 Zpracovatelský průmysl – podíly jednotlivých sektorů na zaměstnanosti (v rámci D) (2009)

Zaměstnanost zpracovatelského průmyslu pro rok 2009: 1 357 234 osob Celková zaměstnanost: 5 231 822 osob Podíl: 25,94 % zdroj: ČSÚ (2011)

407

Obrázek 75 Zaměstnanost v jednotlivých odvětvích – I.

zdroj: ČSÚ (2011)

408

Obrázek 76 Zaměstnanost v jednotlivých odvětvích – II.

zdroj: ČSÚ (2011)

409

6

Literatura

AKERLOF, G.A. 1970. The market for ‚Lemons‘: Quality Uncertainty and the Market Mechanism. The Quarterly Journal of Economics, Vol. 89, No. 3, pp. 488 - 500EPA (1993): Developing Markets for Recyclable Materials

HOLMAN, R. 2002. Ekonomie. Praha: C.H. Beck. 3. vyd. ISBN 80-7179-681-6 JILECEK A., JEŘÁBKOVÁ Z., KRUPKA V.: Změny ve struktuře jednotlivých sekcí a oddílů ve srovnání dle OKEČ A CZ-Nace

MISES, L. 2006. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut. 1. vyd. ISBN 80-86389-45-6 MPO (2009): Panorama zpracovatelského průmyslu 2008

OECD. 2006. Improving Recycling Markets. Paris: OECD. ISBN 92-64-02957 PORTER, R.C. 2002. The economics of waste. Washington: Resources for the Future, ISBN1891853-43-0

410

IV Nové učební a studijní obory a zaměstnanost v oblasti recyklace a využívání druhotných surovin Zpracování Strategického analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin je jednou z konkrétních reakcí na prudký nárůst významu druhotných surovin získávaných recyklací již dříve použitých materiálových komodit a jejich postupným legislativním vyčleňováním od již nevyužitelných materiálů - odpadů. Nakládání s druhotnými surovinami se tedy koncipuje jako svébytná součást surovinové politiky ČR. Dosud byla věnována pozornost především otázkám materiálově-komoditní struktury druhotných surovin a jejich hmotnostním parametrům. Stranou této prioritní pozornosti zůstávala otázka profesně zainteresovaných pracovních sil nezbytných pro efektivní průběh recyklačních činností. A také vlivu využívání druhotných surovin jako impulzu pro rozvoj nových výrobních oborů a vytváření nových pracovních příležitostí. Úkolem následujících kapitol je vytvořit základ pro programové odstranění tohoto nedostatku.

1

Úvod

Disponibilní počty, profesní struktura a znalostní a dovednostní parametry pracovních sil tvoří pro každý stát jeden ze základních pilířů jeho hospodářské úrovně. Vývoj hospodářské struktury státu pak přináší změny nejen v oblasti technologií, výrobních a obchodních procesů, ale návazně si vynucuje i odpovídající změny v počtu a struktuře příslušných pracovníků, respektive disponibilních profesí. Dochází tedy ke změnám: 

po kvantitativní stránce - počtu pracovníků v jednotlivých odvětvích, oborech a profesích,



po kvalitativní stránce - mění se požadavky na znalosti a dovednosti u existujících profesí,



z hlediska potřeb - vznikají potřeby zcela nových profesí (tzv. jednotek práce - JP)

Naznačený trend se projevuje v celé profesní a vzdělanostní struktuře, to znamená od dělnických profesí, přes pracovníky středoškolských a vysokoškolských profesí až po vědecko-akademické úrovně vzdělání. Zatím se ukazuje, že přizpůsobování znalostní struktury pracovníků probíhá rychleji ve vyšších úrovních, především vysokoškolských. Naproti tomu dělnické profese jsou často ponechávány jakémusi samovolnému přizpůsobování se nově vznikajícím potřebám. Toto učení se „životem“ je však většinou pomalé, nekvalifikované a konzervující špatné návyky. Tento trend v podmínkách České republiky zesílil zvláště v posledních patnácti letech, kdy došlo k výraznému rozkladu systému přípravy a výchovy dělnických profesí (tzv. učňovského školství) v jejich širokém profesním spektru. K tomuto stavu přispělo i to, že stát podcenil možnosti ekonomických stimulů pro podnikatelskou strukturu ve směru podpory výchovy pracovníků přímo ve firmách (např. daňové zvýhodnění apod.). Důsledkem je narůstající kritika zaměřená na ubývání 411

kvalifikovaného „dorostu“, následně pak odborníků na příklad v kovoobrábění, stavebních a dalších profesních skupinách. A složité hledání cest k nápravě nežádoucího vývoje. Stejně negativní situace však vzniká (zatím převážně mimo pozornost odborné veřejnosti) i tím, že nevznikají nové profese. Profese, jejichž potřeba se objevuje s nástupem nových technologií, nových zařízení a pracovních metod. Typickým případem z tohoto problémového okruhu je potřeba výchovy specializovaných pracovníků všech vzdělanostních úrovní pro nově se profilující a prosazující oblast recyklace druhotných surovin. Situace je o to komplikovanější, že recyklace tvoří v podstatě subsystém nadřazeného systému, kterým je ochrana životního prostředí a je přímým partnerem subsystému pro nakládání s odpady. Od něj se vlastně postupně odděluje, protože stávající legislativa zatím svébytnost těchto subsystémů příliš nezohledňuje. Ale je mimo jiné součástí přípravy nových úprav zákonů, především zákona o odpadech. Naproti tomu jsou jedním z projevů snahy českého státu o růst potenciálu disponibilní pracovní síly90 v operativním i dlouhodobém profilu: 

dílčí aktivity „školského“ systému, který ve své struktuře obsahuje přípravu několika vybraných profesí z oblasti ochrany životního prostředí a odpadů91,



existence doškolovacích a rekvalifikačních aktivit, které operativně vyplňují některé nové profesní nároky,



existence Národní soustavy povolání (dále NSP) a Národní soustavy kvalifikací (dále NSK). Ty představují dlouhodobé, soustavně rozvíjené programové systémy požadavků na vykonavatele prací, jejich kompetence a kvalifikační úrovně,



rozšiřující se paleta podkladů z úrovně EU, které se v různé míře dotýkají této tematické oblasti a zavazují členské státy k aktivnímu řešení existujících nedostatků92.

Následující materiál se pokusí souhrnným způsobem zmapovat naznačenou situaci a předložit návrhy pro její postupné, programové řešení v potřebných souvislostech profesní, legislativní a edukační oblasti.

90 91

92

Zákon č.561/2004 Sb., školský zákon, v platném znění pozdějších předpisů. Metodický pokyn k environmentálnímu vzdělávání, výchově a osvětě ve školách a školních zařízeních (Věstník MŠMT, 2002) Např. se jedná o Doporučení Evropského parlamentu a Rady o zavedení Evropského rámce kvalifikací pro celoživotní vzdělávání ze dne 23. dubna 2008 (2008/C 111/01) nebo KOM (2011) 21 Účinnější využívání zdrojů.

412

2

Charakteristika současného stavu

Ochrana životního prostředí se dlouhodobě koncipuje jako jedna z prioritních reakcí na zmenšování (či eliminaci) devastačního působení hospodářských činností moderní společnosti. V tomto zastřešujícím systému se postupně kodifikovala struktura podsystémů, pro jejichž specifikaci můžeme výhodně využít struktury zájmových témat Ministerstva životního prostředí ČR: 

ochrana klimatu



ochrana ovzduší



voda



odpadové hospodářství



příroda a krajina



rizika pro životní prostředí



stav životního prostředí



environmentální politika a nástroje



financování ochrany životního prostředí

Rozhodující pro zájmy této studie je vnitřně členěné téma odpadové hospodářství, které se dále dělí na podtémata: 

odpady



zpětný odběr výrobků



legislativa a metodické pokyny

Při modernizaci této tematické struktury by se oddělování kategorie druhotných surovin od legislativa EU a návazně i ČR tyto skutečnosti optimalizace řešení odpadové a surovinové zabezpečení těchto činností v materiálech:

mělo projevit uplatňování postupného selektivního odpadů a zvýraznění jejich recyklace. Současná již postupně akcentuje, a to ve vazbě na potřeby politiky včetně zlepšení situace v personálním



Iniciativa v oblasti surovin-uspokojení kritických potřeb pro růst a zaměstnanost v Evropě KOM (2008) 699,



Zpráva Komise Evropskému parlamentu … o tematické strategii pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci KOM (2011) 13 v konečném znění



a mnoha dalších (KOM (2010) 2020 -Sdělení Komise -Evropa 2020, atd.)



přístup k druhotným surovinám-návrh stanoviska Poradní komise pro průmyslové změny CCMI/078

413

Předmět dále navrhovaného řešení - nové profese pro recyklaci - byly také prosazeny českou stranou v jednání Stálého parlamentního shromáždění Rady Evropy v rámci tzv. podnětu (Motion for a recommendation)93, který obsahuje mimo jiné doporučení “programově zvýšit pozornost kvalifikační přípravě pracovníků zcela nové profese, zaměřené na zvládnutí široké palety technologických operací materiálově diverzifikovaných recyklačních procesů, včetně využití přípravy rekvalifikačních programů pro pracovníky uvolňovaných z jiných profesí“. Obecný význam recyklace druhotných surovin a odpadů je v současné době uznán nejen existencí specializovaných orgánů jako je Rada pro druhotné suroviny a odpady či Rada vlády pro energetickou a surovinovou politiku ČR, ale také v podobě probíhajících změnových záměrů platné legislativy jako jsou věcné záměry nových zákonů o odpadech a zpětném odběru výrobků s ukončenou životností a rovněž celou řadou věcně orientovaných materiálů, z nichž má největší význam: 

Strategický analytický dokument pro oblast využívání druhotných surovin (Politika druhotných surovin), který obsahuje řadu podrobností, které záměrně nejsou opakovány v tomto materiálu,



nezávisle zpracovaná iniciační studie „Nové jednotky práce pro oblast Recyklace druhotných surovin a odpadů“ (SVDS, 2010), zaměřená na dělnické profese pro tuto oblast a dílčí realizace dvou profesí pro recyklaci,



existence dílčích středoškolských a vysokoškolských výchovných bloků pro oblast ekologie a nakládání s odpady.

V současné době tedy existuje řada legislativních i věcných impulzů k řešení otázek recyklace druhotných surovin a odpadů, probíhá projektová příprava na realizaci specializovaných výchovných bloků pro tuto oblast a jsou využitelné zkušenosti ze zahraničí. Zásadním nedostatkem ovšem zůstává skutečnost, že neexistuje komplexní soustava přípravy a výchovy širokého spektra potřebných, kvalifikačně uspořádaných profesí pokrývajících oblast recyklace druhotných surovin a odpadů, která by se stala jedním z nástrojů surovinové strategie ČR.

93

Motion for a recommendation, č. doc. 11896 - Hospodářský význam materiálově surovinového a energetického potenciálu výrobků s ukončenou životností (Parlamentní shromáždění Rady Evropy, 5. května 2009)

414

3

Koncepce a cíl navrhovaného řešení

Hlavní cíl je možné definovat jako vytvoření a realizace znalostně strukturovaného systému výchovy specialistů pro recyklaci a využívání druhotných surovin, jež bude zahrnovat potřebné studijní (středoškolské a vysokoškolské) a učební obory (různých kvalifikačních úrovní), do něhož budou zahrnuty již existující či připravované prvky profesní výchovy. Hlavními nástroji navrhovaného řešení by měly být:



inventury věcné náplně existujících výchovných systémů v působnosti vysokých a středních škol;



doplnění těchto systémů o věcnou náplň u stávajících profesí (jednotek práce);



doplnění chybějících profesí (jednotek práce) ve středoškolských a vysokoškolských stupních;



doplnění Národní soustavy povolání (NSP) o jednotky práce v dělnických profesích, které prozatím nejsou zpracovány a staly by se nositelem specializovaných pracovních aktivit spojených s nakládáním a recyklací druhotných surovin a odpadů (částečně probíhá);



iniciace vzniku formálního vzdělávání na úrovni učňovského školství (dělníci) s dosažením úplné kvalifikace NSK.

Vedlejší cíl koncepce, který bude zřejmě řešen relativně samostatně v souběžném režimu s hlavním cílem řešení, je navrhován jako „Program doplňkových školení pro stávající pracovníky v dané oblasti a rekvalifikačních kurzů pro pracovníky, kteří ztratili uplatnění v jiných oblastech“. Tento cíl by se formuloval a harmonizoval ve vazbě na systém dalšího vzdělávání a v úrovni dílčích kvalifikací NSK.

415

416

4

Zdůvodnění navrhovaného řešení

Významnou složkou ochrany životního prostředí, a to v průmyslovém pojetí této problematiky, je efektivní nakládání s odpady a obdobnými materiály (pro většinu z nich se prosazuje termín druhotné suroviny). Moderní společnost má tendenci k neustálému narůstání sortimentu i množství těchto látek. Pro udržitelný průmyslový rozvoj je důležité, aby se většina z nich za určitých podmínek materiálově využila. Technický a technologický rozvoj s sebou přináší nejen výše naznačený nárůst odpadových a sekundárních materiálů, ale s určitým zpožděním vyvolává vznik svébytného průmyslového oboru (možná přesněji odvětví), které se zabývá jejich specifikací, sběrem, tříděním, zpracováním a opětovným využíváním či odstraňováním. Jde o obor s rozsáhlou, do značné míry globalizovanou (EU) legislativou, s hospodářským a ekonomickým významem v úrovni mnoha miliard hmotných i finančních jednotek a zaměstnávající stále větší procento aktivně pracujících obyvatel. Např. jen v ČR jde podle odhadů zhruba o 60 - 80 tisíc pracovníků, z toho tvoří dělnické profese zhruba 50 tisíc pracovníků. Jako ilustrativní příklad významu této oblasti můžeme použít tzv. kovové odpady - kovový šrot. V České republice vzniká v této, dosud odpadové, ve skutečnosti druhotné surovinové komoditě, přes 3,5 mil. tun šrotu (tzv. železných kovů). Tyto materiály jsou předmětem celosvětového obchodu, jsou definovány technickými normami (ČSN i EU), obchodními a dopravními předpisy, ceny jsou kotovány na světových burzách apod. Přitom se jedná jen o dílčí součást rozsáhlé celosvětové komoditní struktury, která kromě zmíněného železného šrotu zahrnuje recyklovatelné surovinové složky barevných, drahých a strategických kovů, ale také papíru (cca 800 tis. t/rok), skla, plastů atd. často v primárních formách komplexních objektů jako jsou autovraky, vyřazené elektrotechnické a elektronické výrobky atd. Vedle toho existuje ekonomicky (především nákladově) a ekologicky závažná skupina skutečných, často nebezpečných odpadů, které je nutno odstraňovat a likvidovat. Stále rostoucí význam citované oblasti je možno doložit kromě ekonomických, fyzikálních a personálních ukazatelů i tím, že dal vzniknout druhotným průmyslově orientovaným aktivitám. Především výrobě široké palety specializovaných technologických prostředků, účelových zařízení (spaloven, skládek atd.), technologických, laboratorních a kontrolních postupů apod. V nepřehlédnutelném rozsahu pak i rozsáhlým organizačně-řídícím a sankčním aparátům od státní, přes regionální až po podnikatelskou úroveň. Zaostávání problematiky přípravy a výchovy pracovníků, které tato komoditně mimořádně rozsáhlá oblast nutně vyžaduje pro svůj bezchybný provoz, je kritizovaným nedostatkem. Přitom existují rozdíly věnované v podmínkách ČR jednotlivým vzdělanostním kategoriím pro tuto oblast zainteresovaných pracovníků. Pro současnou situaci v České republice je charakteristické, že v číselníku odborných disciplín (znalostí) najdeme pouze položky: 

G32 Nakládání s odpadem, recyklace o 01 druhy odpadů, jejich vliv na životní prostředí o 02 nakládání s odpady o 03 recyklace

417

Z uvedeného je zřejmé, že většinou zcela chybí odpovídající pozornost druhotným surovinám a jejich recyklaci. Vysoké školství je v daných souvislostech zřejmě nejlépe fungující složkou potřebného edukačního systému. Můžeme identifikovat různé úrovně od výukových předmětů a účelové semináře přes katedry až po fakulty, často v rámci vysoce specializovaných vysokých školy. Tyto vysokoškolské aktivity jsou realizovány nejen směrem k řádným posluchačům, ale fungují i jako součást nadstavbových a doplňkových výchovných aktivit pro pracovníky z praxe. V současném systému povolání a typových pozic ochrany životního prostředí - např. ekolog specialista (viz Příloha 1) – je zahrnuto celkem šest typových pozic s magisterskými nároky na vzdělání (úroveň 7). Středoškolská úroveň je na tom zatím podstatně hůře, i když v mnoha případech je naznačená odpadová problematika alespoň v základních rysech obsažena ve výuce. A navíc již jsou v rámci prací na NSP a NSK definovány zásadní charakteristiky některých profesí resp. tzv. menších jednotek práce s požadavky Vyššího odborného vzdělání (úroveň 5-6). Např. technik ekolog pro odpadové hospodářství - viz Příloha 1). Souvisí to s významným impulzem do postupného zlepšování vzdělanostních požadavků a parametrů vybraných povolání ve vazbě na Evropský rámec kvalifikací (EQF). Základní úroveň pro dělnické profese (úroveň 2-3) bylo zatím možno označit za kritickou v úrovni tzv. základního vzdělání – běžných dělnických profesí. I když v dané oblasti nacházejí uplatnění i běžně se vyskytující profese (např. palič, strojník apod. včetně vysloveně pomocných nekvalifikovaných sil), stále více je nutno většinu zaměstnanců účelově proškolit pro daný provoz. Přitom jde o doškolení převážně typu „z běžného života“ a jen ve výjimečných případech s pomocí profesionálního edukačního systému. Přitom je zřejmé, že specifika této oblasti (především široký sortiment dotčených hmot (odpadů, materiálů), kovy, papír, plasty, skla atd. navíc s velmi členitou vnitřní substrukturou, manipulací nejen s nekonfliktními materiály, ale obrovský podíl nebezpečných a toxických materiálů, specifickými potřebami jejich třídění, skladování a manipulací, předprodejními úpravami atd., značným počtem technických a obchodních norem, předpisů atd., často mezinárodní platnosti, specifickými požadavky na kvalitu všech operací s ohledem na potřeby recyklačního využití atd.) signalizují stále výrazněji potřebu zásadních změn v této oblasti s tím, že bude nezbytné připravit a realizovat specializovaný systém výchovy dělnických profesí pro oblast recyklace odpadů a druhotných materiálů. Výhodami současného stavu je, že existují systémová zázemí, která dokumentují: 1. Národní soustava povolání (NSP), jejíž správa a aktualizace přísluší v souladu se Zákonem o zaměstnanosti do gesční působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR 2. Národní soustava kvalifikací (NSK), která vzniká v souladu se Zákonem č.179/2006 Sb. A dále pak: 

je prokazatelný státní zájem na řešení reprezentovaný působením MPSV v úrovni veřejné zakázky realizovaný sdružením Hospodářské komory ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR a jeho Institutu a Treximy s.r.o.;



jsou k dispozici pracovní zkušenosti a kapacity Sektorových rad a připravenost mnoha 418

specializovaných subjektů pro citovanou oblast „odpadů a druhotných surovin“ jako jsou např. SVDS - Sdružení výkupců a zpracovatelů druhotných surovin, SPDS – Aporeko, Svaz průmyslu druhotných surovin, Unie zaměstnaneckých svazů a další subjekty; 

jsou k dispozici i nezbytné finančně zdrojové tituly se zázemím i v evropských fondech. Ty umožňují nejen vytvoření specifického výchovného systému, ale ve značné míře i technické infrastruktury pro jeho realizaci.



existují realizovaná obdobná řešení v dalších státech EU, zatím konkrétně ověřeno v Německu a Rakousku.



v širších souvislostech pak existují podpůrné materiály, např. Doporučení Parlamentního shromáždění Evropy č.j. 11896 ze dne 5. května. 2009 - Hospodářský význam materiálověsurovinového potenciálu výrobků s ukončenou životností

V tomto duchu byla k doplnění existující struktury povolání o nově definované dělnické profese vypracována zdůvodňující studie (pozn.: v průběhu řešení bylo rozhodnuto o rozšíření o typové pozice Pracovník pro recyklaci a Technik pro recyklaci a byl zařazen dodatečný návrh na typovou pozici s pracovním názvem Pomocný dělník pro recyklaci). Tyto profese mají pokrýt nároky na znalost a dovednost pracovníků, kteří operují v dynamicky se rozvíjející oblasti nakládání s materiály, ležící mimo primární výrobkovou strukturu, se kterou jsou však v trvalém kontaktu: 

v podobě určitých materiálových vstupů-surovin



v průběhu vzniku hlavních produktů-výrobků v podobě tzv. výrobního odpadu



v konečné fázi ukončování životnosti výrobků: o recyklací jejich opětovně použitelných složek o zneškodňováním složek nebezpečných odpadů o odstraňováním jinak nepoužitelných odpadů - zbytkových hmot.

Bylo potvrzeno, že vzniká potřeba vytvořit účelové doplňky NSP a NSK o subsystémy přípravy chybějících jednotek práce – odborných pracovníků dělnických profesí, které zajišťují systém nakládání s odpady a druhotnými surovinami jak ve fázi: 

jejich vzniku



recyklace jejich využitelných složek



zneškodňování a odstraňování materiálových složek již dále nepoužitelných.

Navrhované řešení je navíc rozšířeno o odvozený návrh rekvalifikačního systému pro pracovníky, kteří již jsou zapojeni v pracovním procesu. Takto duálně strukturovaný systém (zřejmě v realizační fázi kompetenčně rozdělený), by měl umožnit rychlejší reakci výchovného systému na operativní potřeby podnikatelské sféry i možností rozvoje dalšího vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Kromě výše naznačených vývojových tlaků a Evropského rámce kvalifikací se studie opírá o několik dalších výchozích aspektů, především o: 

ověřené existence obdobných specializovaných profesí v jiných státech EU, hlavně v Německu a Rakousku;



úkoly vyplývající ze Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR v letech 2008 - 2015 419

a navazujícího Akčního plánu k této strategii pro roky 2010 – 2012; 

prostor poskytovaný strukturou a posláním NSP a NSK, které v souladu s Evropským rámcem kvalifikací existují jako veřejná zakázka v rámci projektu MPSV a definují požadavky na pracovníky vybraných oborových skupin;



pomoc Sektorových rad složených z předních odborníků naplňujících postupně jednotlivé profesní okruhy.

V neposlední řadě je uplatňované řešení jedním z programových zájmů „Rady pro druhotné suroviny a odpady“ ustavené na základě Usnesením Vlády ČR ze dne 16. listopadu 2009 č. 1398 jako poradní orgán Pracovního týmu pro hospodářskou politiku Rady hospodářské a sociální dohody České republiky. V současné době se začala částečně řešit i nezajištěnost příslušné výchovy dělnických profesí (v úrovni 2-3) pro recyklaci druhotných surovin. Konkrétně pozice „Pracovník pro recyklaci“ a „Technik pro recyklaci“, a to pro širokou komoditní strukturu recyklace kovů, plastů, papíru, skla, stavebních hmot jak v jednosložkových materiálových skupinách, tak v kombinovaných materiálových objektech typu autovraků, elektrotechnického a elektronického odpadu, nepotřebných technologických a stavebních souborů atd. Kvalifikační posílení oblasti recyklace druhotných surovin a odpadů je významné i z toho důvodu, že jde o oblast významnou pro vytváření nových výrobních oborů a pracovních míst. Návrh, který byl předjednán s MPSV, MPO , Unií zaměstnavatelských svazů a Treximou, má formální základ v materiálu „ Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR a navazujícím “Akčním plánu státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v ČR na léta 2010-2012 s výhledem do roku 2015 a je v souladu s Evropským rámcem kvalifikací (EQF) a Návrhem postupu institucionálního zabezpečení problematiky druhotných surovin na národní úrovni (MPO, únor 2011).[12] Základní návrh SVDS na doplnění NSP a NSK pro oblast recyklace byl také doporučen Radou pro druhotné suroviny a odpady a tiskovým prohlášení ministra průmyslu a obchodu v březnu 2011. Původní návrh realizace byl vzhledem k mezioborovému charakteru problematiky orientován na vytvoření samostatné Sektorové rady pro recyklaci. Po zhodnocení situace a snaze po rychlém a úsporném řešení byla akceptována varianta využívající vstřícné nabídky Sektorové rady pro chemii a realizace byla přesunuta do její působnosti. Jedním z rozhodujících argumentů byla skutečnost, že chemický průmysl je po materiálové stránce nejen zdrojovým místem prakticky všech komodit druhotných surovin a odpadů, ale je také velkým zpracovatelem (uživatelem) recyklovaných hmot. Sektorová rada pro chemii tak suplovala účelnou centralizaci řešení a eliminaci rozpadu jednotících prvků při rozptýleném komoditním přístupu. Rozhodnutím Koordinační rady NSP/NSK II byla pak část řešení- recyklace kovů-přenesena do působnosti Sektorové rady pro hutnictví. Současný stupeň řešení je možno na jedné straně chápat jako určité pilotní řešení kritické situace v úrovni dělnických profesí, na druhé straně jako jeden ze stavebnicových prvků komplexního řešení výchovy pracovníků pro recyklaci druhotných surovin, které je navrhováno jako cílové řešení.

420

5

Formální zázemí navrhovaného řešení

Formální zázemí předkládaného návrhu, respektive personálně edukační zázemí návrhu má základ ve výchozím materiálu „Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR“ a v navazujícím „Akčním plánu Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2010 – 2012 s výhledem do roku 2015“ (MŠMT, 2007). Vzdělávání pro udržitelný rozvoj je zde vymezeno jako předpoklad k osvojení si takových způsobů myšlení, rozhodování a chování jednotlivce, které vedou k udržitelnému jednání v osobním, pracovním i občanském životě. Plnění úkolů vyplývajících z uvedených strategických materiálů se odráží v postupném naplňování NSP jako soustavně rozvíjeného přehledu popisů nároků na vykonavatele prací. Soustava slouží mimo jiné jako zdroj informací pro zaměstnavatele při strategickém řízení lidských zdrojů a současně umožňuje nositelům vzdělávacích systémů pracovat s uplatnitelnými kvalifikacemi v rámci NSK. Trh práce tak přímo ovlivňuje systém vzdělávání a pávě tato skutečnost se odráží i v tomto návrhovém materiálu. Vrcholovým orgánem pro organizační zabezpečení, koordinaci prací a tvorbu NSP je na základě novely zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti svěřena MPSV. V navrhovaném řešení bude mít nezanedbatelné místo i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které zodpovídá za NSK. Kromě toho bude výhodná koordinace navrhovaného řešení se soustavou menších jednotek práce a typových pozic pro oblast ekologie zpracovaných MŠMT. Ty s předstihem vytvořily určitou a nezbytnou nadstavbu navrhovaného souboru dělnických profesí pro nakládání a recyklaci druhotných surovin a odpadů. Dojde tak ke kompletaci jednotlivých složek komplexních, ekologicky orientovaných přístupů k moderním průmyslovým aktivitám, pro které jsou mimo jiné zvyšovány nároky na omezení jejich nežádoucích dopadů na životní prostředí. Navrhované řešení je mimo jiné i v souladu s výstupy jednání pracovní skupiny k tvorbě akčního plánu strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj, které definují mimo jiné pro resorty (v rámci jejich definovaných kompetencí). MPSV v tématech politiky zaměstnanosti – nová povolání v návaznosti na: 

technologické změny



nová pracovní místa



nové kvalifikace, rekvalifikace

MŽP v tématech: 

udržitelná spotřeba a výroba



odpady (snížení produkce, recyklace apod.)



implementace těchto témat do vzdělávání

MPO v tématech: 

udržitelná výroba a spotřeba



šetrné technologie

421



materiálové toky



rozvoj lidských zdrojů v technických oborech

MŠMT v tématech: 

doplnění struktury školské struktury



doplnění a harmonizaci obsahu výukových bloků



zajištění podmínek pro personální a věcné zajištění edukačních procesů

422

6

Závěr a navrhovaná opatření

Předkládaný materiál představuje první návrh na vytvoření komplexně pojatého systému výchovy a přípravy specializovaných pracovníků pro nově se konstitující oblast recyklace druhotných surovin. Význam této profesní oblasti, která se vlivem obecného vývoje postupně vymezuje proti dosud legislativně dominující oblasti odpadů, byl dokumentován soustavou strategických materiálů EU (např. Doporučení Evropského parlamentu a Rady o zavedení Evropského rámce kvalifikací pro celoživotní vzdělávání ze dne 23. dubna 2008, Motion for a recommendation - Hospodářský význam materiálově surovinového a energetického potenciálu výrobků s ukončenou životností, nebo KOM (2011) 21 Účinnější využívání zdrojů) včetně jejich implementačních dopadů do obdobných materiálů ČR (např. Strategie celoživotního učení). Potvrzení významu těchto změn navíc nachází oporu ve vzniku nových orgánů, přípravě nových zákonů a v neposlední řadě v rozpracování (i když zatím pouze dílčích) doplňků výchovného systému o dělnické profese pro recyklaci, řešených v rámci NSP / NSK II. (SVDS, 2010). Předběžné ověření názorů odborné sféry na daný problém signalizuje aktuální potřebu formulovat strategii dalšího postupu, aktivizovat kompetenčně příslušné orgány – ministerstva a zabezpečit věcnou i formální stránku řešení. Navrhovaná opatření a. Předložit tento materiál oponentnímu řízení a diskusi zainteresované veřejnosti b. Vypořádat uplatněné připomínky a názory c. Rozhodnout o dalším postupu d. V případě kladného rozhodnutí i. rozpracovat koncepci řešení do podoby projektu systému, ii. dokončit analýzu personálních potřeb a jejich struktury, iii. uskutečnit inventuru disponibilních složek výchovných systémů v působnosti MŠMT a MPSV, využitelných pro nově koncipovaný výchovný systém pro recyklaci, iv. promítnout do návrhu požadavky na recyklaci vyplývající z řešení životního cyklu výrobků včetně ekodesignu, v. doplnit inventuru o požadavky věcně příslušných resortů MPO a MŽP, vi. harmonizovat řešení specifikovaných oblastí se stávajícím systémem NSP / NSK II., vii. dokončit průzkum a vyhodnocení zahraničních aplikací a možností spolupráce, viii. vyhodnotit možnosti pilotního řešení pro „středoevropský „prostor, především Slovensko, Polsko, Maďarsko, případně balkánské státy, ix. zpracovat souhrnnou informaci pro Radu pro energetickou a surovinovou strategii ČR s cílem získat její podporu pro zařazení do sledovaných úkolů, x. vybrat řešitelskou organizaci a spolupracující subjekty pro pilotní a návazně rutinní řešení, 423

xi. vyhledat finanční zdroje pro řešení, xii. zpracovat věcný a časový harmonogram komplexního řešení včetně odpovědností. U jednotlivých bodů je nutno nastavit termínové a odpovědnostní parametry

424

7

Literatura

MPO (2011): Návrh postupu institucionálního zabezpečení problematiky druhotných surovin, MPSV (2010): Rozvoj Národní soustavy povolání a sektorových rad, MŠMT (2002): Metodický pokyn k environmentálnímu vzdělávání, výchově a osvětě ve školách a školních zařízeních, věstník MŠMT MŠMT (2005): Systémový projekt rozvoje NSK MŠMT (2007): Strategie celoživotního učení, NÚOV (2010): Manuál pro tvorbu struktury a obsahu Národní soustavy povolání, NÚOV (2011): Metodika naplňování NSK 2 (nové vydání), SVDS (2010): Nové JP pro oblast recyklace druhotných surovin, odborná studie

425

426

V SWOT analýza 1

Metodika

Ze SWOT analýz jednotlivých komoditních kapitol byly vybrány silné nebo opakující se výroky. Poté byla utvořena pracovní skupina z řešitelů jednotlivých komoditních kapitol, která při společném jednání vybrala nejdůležitějších 5 silných stránek, 7 slabých stránek, 6 příležitostí a 4 hrozby. Dále byla provedena v rámci pracovní skupiny precizace formulací jednotlivých výroků. Následně byly vybrané výroky sestaveny do matice vnitřní svět (silné a slabé stránky) versus vnější svět (příležitosti a hrozby). Všichni řešitelé komoditních kapitol byli požádáni o bodové hodnocení všech vzniklých kombinací výroků použitých ve SWOT analýze. Kombinace výroků byla testována dle vět: Do jaké míry silná (nebo slabá) stránka pomáhá využít příležitost (nebo eliminuje hrozby)? Následně byla použita jednotná bodovací škála: 3

VÝRAZNĚ POMÁHÁ VYUŽÍT PŘÍLEŽ. (ELIMIN.HROZBU)

2

POMÁHÁ VYUŽÍT PŘÍLEŽ. (ELIMIN.HROZBU)

1

ČÁSTEČNĚ POMÁHÁ VYUŽÍT PŘÍLEŽ. (ELIMIN.HROZBU)

0

DVOJICE JE VZÁJEMNĚ INDIFERENTNÍ

-1

ČÁSTEČNĚ ZHORŠ.VYUŽÍTÍ PŘÍLEŽ. (ZVÝRAZŇUJE HROZBU)

-2

ZHORŠ.VYUŽÍTÍ PŘÍLEŽ. (ZVÝRAZŇUJE HROZBU)

-3

VÝRAZNĚ ZHORŠ.VYUŽÍTÍ PŘÍLEŽ. (ZVÝRAZŇUJE HROZBU)

Vyplněné SWOT tabulky odevzdalo devět řešitelů s tím, že jedna tabulka musela být z celkového hodnocení vyřazena z důvodu chybného vyplnění. Byly provedeny výpočty různých statistických hodnot (zejména průměrných hodnot). Na základě získaných hodnot byla provedena interpretace výsledků celkové SWOT analýzy.

427

2

3

Výsledek

Interpretace výsledků SWOT analýzy

Za prioritní silné stránky lze považovat -

existenci sítě modernizovaných zpracovatelských zařízení v ČR (16,00), široké odborné zázemí pro řešení problematiky druhotných surovin (14,25).

Za prioritní slabé stránky lze považovat -

nerelevantní a nefunkční informační systémy o druhotných surovinách (-14,13)

-

složitou, nejednoznačnou nebo chybějící legislativu (-13,00)

-

nedostatečné povědomí o vlastnostech druhotných surovin (-12,00)

-

nedostatečnou kontrolu toků a osob vytvářející podmínky pro tzv. šedou ekonomiku (-11,88).

428

Podle hodnocení řešitelů velmi silně platí následující kombinace výroků: -

-

-

-

-

-

Síť modernizovaných zpracovatelských zařízení výrazně pomáhá využít zvyšující se konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vazbě na zvyšující se ceny primárních surovin (3,00) Složitá, chybná nebo chybějící legislativa výrazně zhoršuje využití zvyšující se konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vazbě na zvyšující se ceny primárních surovin (-2,63). Nedostatečné povědomí o vlastnostech druhotných surovin výrazně zhoršuje využití zvyšující se konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vazbě na zvyšující se ceny primárních surovin (-2,63). Nerelevantní a nefunkční informační systémy o druhotných surovinách zvýrazňují hrozbu zvyšování administrativních a jiných nároků na producenty a zpracovatele druhotných surovin (-2,75). Administrativně náročný systém příhraniční přepravy některých druhotných surovin zvýrazňuje hrozbu zvyšování administrativních a jiných nároků na producenty a zpracovatele druhotných surovin (-2,50). Nedostatečná kontrola toku materiálů a osob (existence šedé ekonomiky) zvýrazňuje hrozbu úniku druhotných surovin a strategických materiálů mimo ČR i EU (-2,63). To, že ČR představuje malý trh s druhotnými surovinami, zvýrazňuje hrozbu úniku druhotných surovin a strategických materiálů mimo ČR i EU (-2,63).

V ČR existují dobré podmínky pro -

úspěšné zvyšování konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vazbě na rostoucí ceny primárních surovin, úspěšné využívání dotačních titulů v rámci ČR a EU na podporu rozvoje druhotných surovin.

V ČR existuje reálné nebezpečí -

zvyšování administrativních a jiných nároků na producenty a zpracovatele druhotných surovin, úniku druhotných surovin a strategických materiálů mimo území ČR (případně EU).

429

430

Závěr Předkládaný materiál je podkladovým materiálem pro tvorbu Politiky druhotných surovin ČR a Akční plán MPO v oblasti hospodaření s druhotnými surovinami.

431

432

Přílohy

433

Příloha č. 1 Soupis povolání a typových pozic ochrany životního prostředí v organizaci Obsah: Ekolog specialista (7) s typovou pozicí Podnikový ekolog a navazujícími menšími jednotkami práce Ekolog poradce (7) s typovou pozicí ekolog poradce Technik ekolog (5-6) s typovou pozicí Technik ekolog a navazujícími menšími jednotkami práce

povolání Ekolog specialista

typová pozice

vzdělání Magisterský program (7)

charakteristika

činnost

studijní Ekolog specialista je vysoce kvalifikovaný pracovník, který vykonává koncepční, řídící, kontrolní, odborné a poradenské činnosti spojené s ochranou životního prostředí v organizaci.

Tvorba politik a strategií na ochranu životního prostředí Spolupráce v oblastech strategického řízení, investiční politiky, vyjednávání a komunikování v rámci organizace i s externími partnery Zavedení a prosazování integrovaného přístupu k ochraně životního prostředí Spolupráce na navrhování a zavádění nových technik a nejlepších dostupných technik (BAT) Spolupráce na tvorbě předpisů (např. zákonů, vyhlášek, interních předpisů) a standardů Metodické řízení aplikace předpisů, standardů a činností na ochranu životního prostředí nebo jejich aplikace a vedení registru Zajištění činností celé organizace/ dílčího celku organizace tak, aby byly v souladu s platnými právními předpisy v oblasti ochrany a tvorby životního

434

prostředí a současně i s předpisy, normami, podnikovou legislativou a legislativou v oblasti systému řízení a jejich kontrola Tvorba, zavedení, zlepšování systémů řízení, informačních systémů a systémů kontroly Kontrola zavedených systémů řízení, informačních systémů a systémů kontroly Koordinace zapojení dílčího celku organizace do zavedení, udržování a zlepšování systému environmentálního managementu (EMS) / systému řízení Tvorba podmínek pro rozvoj aplikované ekologie (tj. zavedení výsledků výzkumu do praxe) Koordinace činností na ochranu životního prostředí Metodické řízení, řízení a organizování práce podřízených zaměstnanců Tvorba, zavedení a kontrola systémů vzdělávání Spolupráce na osvětové, výchovné a vzdělávací činnosti v oblasti ochrany životního prostředí, spolupráce na tvorbě havarijních plánů, odstraňování rizik a odstraňování havárií Spolupráce na činnostech příbuzných oborů, souvisejících s ochranou životního prostředí Zadávání, řešení a spolupráce na studiích na ochranu životního prostředí Podnikový ekolog

Magisterský program (7)

studijní Podnikový ekolog je vysoce Spolupráce na úrovni vrcholového managementu organizace na koncepcích kvalifikovaný pracovník, který a plánech organizace z hlediska jejich dopadu na životní prostředí. samostatně a kompetentně metodicky řídí plnění Hodnocení funkčnosti a environmentální výkonnosti zařízení.

435

Nejvhodnější příprava: Magisterský studijní program související s technologií daného podniku (obory 2XX, 3XX, 4XX)

povinností vyplývajících z právních a interních předpisů organizace a koordinuje činnosti v oblasti ochrany životního prostředí v organizaci a efektivnosti využívání zdrojů.

Spolupráce na schvalování investičních záměrů, změn technologií a technologických postupů, surovinových, meziproduktových a produktových změn. Iniciace opatření organizace respektujících princip předběžné opatrnosti v oblasti managementu chemických látek.

Komunikace s orgány státní správy a samosprávy a zájmovými skupinami na Podílí se na tvorbě strategií a základě pověření vrcholovým vedením organizace. Magisterský studijní politik organizace. Řízení a plánování tvorby integrovaných programů a opatření na ochranu program v oboru chemie životního prostředí v organizaci, vyvolaných environmentální legislativou a a technologie ochrany legislativou chemických látek nebo jinými aspekty, které mají dopad na životního prostředí životní prostředí. Ještě přípustné: Metodické řízení aplikace předpisů, standardů a činností na ochranu Vyšší odborné vzdělání životního prostředí a v oblasti managementu chemických látek Ještě vhodné:

Bakalářský program

studijní

Řízení tvorby informačního systému životního prostředí a chemických látek vč. vedení registru právních předpisů. Zajištění komplexního bilancování materiálových toků a výkonu kontroly v jednotlivých složkách životního prostředí v organizaci

Průběžné vzdělávání formou kursů k ochraně životního prostředí, REACH, zvyšování manažerské kompetence, projektovému řízení, bezpečnosti práce, kvalitě.

Spolupráce s kontrolními orgány pro životní prostředí. Zajištění vedení příslušné dokumentace o plánování a řízení ochrany životního prostředí v organizaci Spolupráce s útvary zodpovědnými za funkčnost systému řízení organizace, zavedeného dle příslušných norem (integrovaný systém řízení, systém environmentálního managementu (EMS), systém řízení jakosti (QMS),

436

bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) atd.) Spolupráce na finančním plánování Stanovení obsahu a formy vzdělávání pracovníků organizace v oblasti životního prostředí a chemických látek Zadávání studií pro potřeby organizace ke zpracovávání plánů, bilancí zdrojů, programů, expertiz a posudků z hlediska environmentálních, ekonomických a sociálních dopadů. Předkládání návrhů na využívání aplikované ekologie (tj. zavedení výsledků výzkumu do praxe) Předkládání návrhů nápravných opatření k odstranění nedostatků v ochraně životního prostředí, zjištěných kontrolními orgány, interní kontrolou, peticemi, stížnostmi a oznámením občanů. Menší jednotky práce: Ekolog specialista pro chemické látky Magisterský studijní program Charakteristika: Ekolog specialista pro chemické látky je vysoce kvalifikovaný pracovník, který samostatně a kompetentně metodicky řídí plnění povinností vyplývajících z právních a interních předpisů organizace a koordinuje činnosti v oblasti managementu chemických látek v organizaci.

Ekolog specialista pro ochranu ovzduší Magisterský studijní program Charakteristika: Ekolog specialista pro ochranu ovzduší je vysoce kvalifikovaný pracovník, který řídí, koordinuje a kontroluje činnosti spojené s provozem zdrojů znečišťování

437

ovzduší a zařízení na ochranu ovzduší; zajišťuje dodržování povinností ochrany ovzduší v organizaci.

Ekolog specialista pro vodní hospodářství Magisterský studijní program Charakteristika: Ekolog specialista pro vodní hospodářství je vysoce kvalifikovaný pracovník, který řídí, koordinuje a kontroluje činnosti spojené s nakládáním s vodami v organizaci.

Ekolog specialista pro odpadové hospodářství Magisterský studijní program Charakteristika: Ekolog specialista pro odpadové hospodářství je vysoce kvalifikovaný pracovník, který řídí, koordinuje a kontroluje činnosti spojené s produkcí odpadů a nakládáním s odpady v organizaci

438

Vyšší odborné vzdělání (5-6)

Technik ekolog

Technik ekolog je kvalifikovaný pracovník, který kontroluje činnost výrobních zařízení z hlediska dopadů činností na životní prostředí. Řídí a kontroluje činnost ekologických zařízení a zajišťuje jejich údržbu a vede agendu dílčích úkolů. Řídí a koordinuje činnosti pracovníků ekologických zařízení.

Zajištění bezpečné činnosti zařízení/ ekologického zařízení a jeho údržby Zajištění dílčích úkolů tak, aby byly v souladu s platnými právními předpisy v oblasti ochrany a tvorby životního prostředí a současně i s předpisy, normami, podnikovou legislativou a legislativou v oblasti systémů řízení a kontrola jejich provedení. Metodické vedení agendy dílčích úkolů Řízení, organizování a kontrola práce podřízených zaměstnanců Spolupráce na tvorbě, zavedení, zlepšování systémů řízení, informačních systémů a systémů kontroly v zadané oblasti Spolupráce na tvorbě havarijních plánů, odstraňování rizik a odstraňování havárií v zadané oblasti Spolupráce na zavádění nových postupů, technik a nejlepších dostupných technik (BAT) v zadané oblasti Spolupráce na podkladech v oblastech strategického řízení, investiční politiky, dohadování a komunikování v zadané oblasti Spolupráce na podkladech k osvětové, výchovné a vzdělávací činnosti v oblasti ochrany životního prostředí v zadané oblasti

Technik ekolog

Vyšší odborné vzdělání (5-6)

Technik ekolog je Zavádění a kontrola plnění požadavků vyplývajících z právních předpisů a kvalifikovaný pracovník, který technických norem a jejich zapracování do interních předpisů pro provoz kontroluje činnost výrobních

439

Nejvhodnější příprava: zařízení z hlediska dopadů Vyšší odborné vzdělání činností na životní prostředí. Řídí a kontroluje činnost Vyšší odborné vzdělání ekologických zařízení a v oboru chemie zajišťuje jejich údržbu a vede agendu dílčích úkolů. Řídí a Ještě vhodné: koordinuje činnosti ekologických Bakalářský studijní pracovníků zařízení. program Bakalářský studijní program v oboru chemie

zdrojů znečišťování a odpadů Příprava podkladů pro bilancování materiálových toků v organizaci Zajištění a kontrola činností spojených s analýzou materiálových toků a jejich řízením Měření, sledování a vyhodnocování údajů o látkách, jejichž výroba a užití má významný dopad na životní prostředí Příprava odborných podkladů a stanovisek pro jednání s orgány státní správy a samosprávy. Zpracování podkladů pro hlášení požadovaná právními a interními předpisy

Ještě přípustné:

Plnění požadavků kladených právními a interními předpisy na předcházení vzniku znečištění a odpadů a nakládání s nimi u původce

Úplné střední odborné vzdělání s vyučením i maturitou

Příprava podkladů pro posuzování dopadů opatření v jiných složkách životního prostředí na vznik, množství a nebezpečnost produkovaných odpadů a znečištění (aplikace integrované prevence)

Certifikáty: Vzdělávací program Ministerstva životního prostředí

Spolupráce na návrzích změn technologických procesů, modernizačních záměrů a investičních projektů z pohledu produkce odpadů a znečištění a nakládání s nimi Spolupráce na navrhování a zavádění nových technik a nejlepších dostupných technik (BAT)

Průběžné vzdělávání formou kursů k ochraně životního prostředí, REACH, odpadovému hospodářství, ochraně

Zajištění bezpečného a správného provozu ekologického zařízení v souladu s vydaným povolením a rozhodnutími platnými pro příslušné ekologické zařízení.

440

vod a ovzduší, starým zátěžím, bezpečnosti práce, kvalitě.

Zajištění řádné údržby (preventivní, běžné i havarijní) pro zajištění plné provozuschopnosti ekologického zařízení. Vypracování manipulačních a provozních řádů ekologických zařízení a jejich udržování v aktuálním stavu a v souladu s rozhodnutím místně příslušného orgánu ochrany životního prostředí Spolupráce s provozními útvary a všemi relevantními průřezovými útvary (jakosti, plánování a strategického řízení, havarijního řízení, požární prevence, bezpečnosti práce atd.) Spolupráce na zavádění, udržování a zlepšování systému environmentálního managementu (EMS) nebo jiného systému řízení Spolupráce na vzdělávání zaměstnanců Navrhování preventivních opatření k předcházení vzniku havárií a opatření k jejich minimalizaci a spolupráce na jejich realizaci Vedení příslušné dokumentace a její aktualizace

Menší jednotky práce:

Technik ekolog pro ochranu ovzduší Vyšší odborné vzdělání Charakteristika: Technik pro ochranu ovzduší je kvalifikovaný pracovník, který zajišťuje odborné činnosti spojené s provozem zařízení na ochranu ovzduší a s provozováním zdrojů znečišťování ovzduší a zajišťuje dodržování povinností ochrany ovzduší v organizaci.

441

Technik ekolog pro vodní hospodářství Vyšší odborné vzdělání Charakteristika: Technik ekolog pro vodní hospodářství je kvalifikovaný pracovník, který řídí a kontroluje činnost ekologických zařízení pro vodní hospodářství, zajišťuje jejich údržbu a vede agendu dílčích úkolů. Řídí a koordinuje činnosti pracovníků ekologických zařízení pro vodní hospodářství.

Technik ekolog pro odpadové hospodářství Vyšší odborné vzdělání Charakteristika: Technik pro odpadové hospodářství je kvalifikovaný pracovník, který řídí, zajišťuje a kontroluje činnost ekologických zařízení pro odpadové hospodářství nebo zajišťuje a kontroluje činnosti spojené s produkcí odpadů a nakládáním s odpady u původce.

Technik ekolog pro chemické látky Vyšší odborné vzdělání Charakteristika: Technik ekolog pro chemické látky je kvalifikovaný pracovník, který zajišťuje odborné činnosti spojené s ochranou životního prostředí při výrobě a nakládání s chemickými látkami v organizaci a v souladu s právními a interními předpisy organizace.

442

Příloha č. 2 - Redukované karty typových pozic dělnických profesí pro recyklaci VZOR KARTY TYPOVÉ POZICE A Název Dělník v recyklaci

Alternativní název typové pozice Specialista pro nakládání s druhotnými surovinami

Identifikace Odborný směr:

Průřezové nezařazené povolání v oblasti recyklovatelných surovin

Odborný podsměr:

Nakládání s recyklovatelnými materiály

Kvalifikační úroveň:

NSK 2 – 3

Nadřízené povolání:

Recyklátor

Příbuzné typové pozice:

Dělník v recyklaci železných a neželezných kovů, papíru, plastů, stavebních hmot, autovraků, skla atd.

Související průřezové typové pozice:

Pomocník při recyklaci

443

Charakteristika Recyklátor je kvalifikovaný pracovník, který provádí činnosti při nakládání s druhotnými surovinami

Pracovní činnosti Příjem druhotných (recyklovatelných) surovin Kvalitativní třídění Vážení Rozmístění na plochu pro další zpracování v souladu s ekologickými předpisy Administrativní zpracování obchodního případu v souladu se zákonnými předpisy Zpracování pro finální výrobu Příprava pro expedici

VZOR KARTY TYPOVÉ POZICE B Návrh nové kvalifikace pro ověřování dle zákona č. 179/2006 Sb.

Název kvalifikace: Chyba! Chybný odkaz na záložku. Navrhovatel (jméno osoby nebo název subjektu): Chyba! Chybný odkaz na záložku. Pozice v Národní soustavě povolání (NSP), ke které se váže navrhovaná kvalifikace nebo činnosti, které kvalifikace umožňuje vykonávat (pokud není odpovídající pozice v NSP): Název pozice v NSP: Činnosti: Chyba! Chybný odkaz na záložku.

Argumenty podporující zařazení kvalifikace do prioritně vytvářené kvalifikace z důvodu jejího významu a využitelnosti:

444

Předložte, prosím, argumenty, na jejichž základě lze říci, že o tuto kvalifikaci bude zájem ze strany zájemců o získání certifikátu - např. atraktivita profese č i oboru (pracovní podmínky, mzda, uplatnitelnost), zájem vyplývající z legislativních podmínek (existence zákonů předepisující získání certifikátu o dílčí kvalifikaci k výkonu povolání), z cenové přijatelnosti získání certifikátu (dotace na proces ověřování kvalifikace) aj. Vyjádření navrhovatele: Chyba! Chybný odkaz na záložku.

445

Příloha č. 3 Druhy ocelového odpadu Tabulka 81 Třídy nelegovaného ocelového odpadu (podle ČSN 42 0030) pouze příklad třída

obsah prvku

poznámka

001

Cr max. 0,1 %; Ni max. 0,1 %; W max. 0,1 %; Co max. 0,03 %; Mo max. 0,03 %; V max. 0,1 %; Mn max. 2,0 %; Si max. 0,4 %; Cu max. 0,1 %; Sn max. 0,005 %; Pb max. 0,003 %; S max. 0,04 %; P max. 0,04 %

odpad vysoké čistoty

002

Cr max. 0,3 %; Ni max. 0,2 %; W max. 0,2 %; Mo max. 0,1 %; V max. 0,2 %; Mn max. 2,0 %; Cu max. 0,3 %; Sn max. 0,03 %; Pb max. 0,005 %; P + S max. 0,08 %

odpad průměrné čistoty

003

Cr max. 0,5 %; Ni max. 0,3 %; Mn max. 2,0 %; Cu max. 0,3 %

odpad nižší čistoty

004

Cr max. 1,0 %; Ni max. 0,5 %; Mn max. 8,0 %; Cu max. 0,3 %

odpad nízké čistoty

005

Cr max. 1,0 %; Ni max. 0,5 %; Mn max. 8,0 %; Cu max. 0,5 %

odpad velmi nízké čistoty

Tabulka 82 Druhy ocelového odpadu (výběr z ČSN 42 0030) Druh

Název odpadu

Poznámka

02

litinový odpad kusový

upravený; rozměry max. 450 mm; hmotnost max. 30 kg; podíl kusů o hmotnosti do 1 kg se připouští do 15 % hmotnosti dodávky

04

litinový odpad kusový

upravený; rozměry max. 700 mm; hmotnost max. 100 kg; podíl kusů o hmotnosti do 2 kg se připouští do 15 % hmotnosti dodávky

06

litinový odpad

neupravený, včetně slitku; rozměr nad 700 mm; hmotnost nad 100 kg; tloušťka max. 250 mm; znečištění se odečítá z hmotnosti dodávky;

446

odpady větší tloušťky se dodávají na základě smlouvy 07

litinové třísky

přípustný obsah spečenců do 5 % hmotnosti dodávky

08

Brikety z litinových třísek

objemová hmotnost nad 4,5.103 kg.m-3;

nový odpad

neupravený;

10

těžký

připouští se 1 % oleje

rozměr alespoň v jednom směru větší než 1500x500x500 mm, tloušťka min 3 mm; krátké zmetkové ingoty; odpad z válcoven; odpad trubek; nový kusový odpad

11

nový odpad

těžký

upravený; rozměr max. 1500x500x500 mm; tloušťka min 3 mm; průměr lan min 3 mm; krátké a zmetkové ingoty; odpad z válcoven; nový odpad lan svázaný do kruhu o průměru max. 700 mm; slisované nebo podélně dělené trubky; nový kusový odpad

12

starý odpad

těžký

upravený; rozměr max. 1500x500x500 mm; tloušťka min 6 mm; průměr lana min 6 mm; kusový ocelový odpad; starý odpad lan vázaný do kruhu o průměru max. 700 mm; odpad trubek

13

starý odpad

těžký

upravený ; rozměr max. 1500x500x500 mm; tloušťka min 4 mm; průměr lan min 4 mm; kusový ocelový odpad; starý odpad lan svázaný do kruhu o průměru max. 700 mm; odpad trubek

14

starý odpad

těžký

upravený; rozměr max. 1500x500x500 mm; tloušťka min 6 mm; může obsahovat max. 25 % starého ocelového odpadu do tl. 6 mm a max. 2 % litinového odpadu

15

starý odpad

těžký

neupravený; délka nad 1500 mm; kolejnice všech druhů a rozměrů o hmotnosti min 10 kg.m-1 bez spojovacího materiálu; nedovalky kolejnic; trubky; po dohodě může být dodáván upravený

16

starý odpad

těžký

neupravený; kusy do 5500x800x500 mm nebo hmotnost do 3000 kg; tloušťka min 6 mm; velkokusý odpad; části strojů a zařízení; části dopravních prostředků; dodává se na základě smlouvy

17

starý odpad

těžký

neupravený;

447

kusy do 5500x800x500 mm; tloušťka min 4 mm; velkokusý odpad; části strojů a zařízení; části dopravních prostředků; dodává se na základě smlouvy 18

starý odpad

těžký

neupravený; tloušťka min 6 mm; velkokusý odpad složitého tvaru, určený ke speciální úpravě (lokomotivy, vagóny, neupravené ingoty atd.); dodává se na základě smlouvy

19

21

odpad čistoty

nízké

nový odpad

lehký

neupravený; vyřazené elektromotory, dynama a startéry včetně připojovacích svorkovnic, cívek řemenic, patek, popř. hřídelových spojek s nimi pevně spojených; množství neželezných a nekovových součástek se připouští do výše jejich původního obsahu, hmotnost dodávky se o hmotnost neželezných a nekovových součástek nesnižuje pro lisování; tloušťka do 3 mm; odpad plechu a jiných částí nepokovených, bez smaltovaných a jiných povlaků; trubky; svitky, mašle, dle dohody

23

25

nový lehký odpad pocínovaný

tloušťka do 4 mm;

starý odpad

pocínovaný

lehký

nepřipouštějí se povlaky jiných kovů; dodávky na základě smlouvy

tloušťka do 4 mm; použité pocínované ocelové výrobky; nečistoty se odečítají z hmotnosti dodávky na základě smlouvy

27

starý odpad

lehký

pro lisování; tloušťka do 4 mm; ocelový odpad lehký včetně stočených lan a drátů nebo jejich kusů do délky 1500 mm; připouští se ocelový odpad s běžnou povrchovou úpravou nátěry, laky apod.; nejsou povoleny nádoby od dehtu, asfaltu, kyselin, uzavřené sudy, uzavřené tlakové nádoby; není dovoleno znečištění neželeznými kovy v metalické podobě; neškodlivé nečistoty se odečítají z hmotnosti dodávky; pevně spojené části o tloušťce stěny nad 4 mm, ale max. 10 mm, mohou činit max. 5 % hmotnosti dodávky

28

starý odpad

lehký

pro drcení; tloušťka do 4 mm; množství neželezných a nekovových součástek se připouští do výše jejich původní hmotnosti; lehký odpad obsahující neželezné kovy (ledničky, pračky, mrazničky, odstředivky, plynové a elektrické sporáky, autovraky osobních a dodávkových silničních vozidel zbavené pohonných hmot a oleje, smaltované předměty); části autovraků zbavené

448

neželezných kovu a smaltovaných dílu patří do druhu 27; dodávky na základě smlouvy 31

32

33

36

38

51

52

61

balíky nového ocelového odpadu

rozměr max. 2200x1000x900 mm;

balíky nového ocelového odpadu

rozměr max. 2200x1000x900 mm;

balíky nového ocelového odpadu

rozměr max. 600x600x600 mm;

balíky starého ocelového odpadu

rozměr max. 2200x1000x900 mm;

Brikety z ocelových třísek

objemová hmotnost nad 4,5.103 kg.m-3;

třísky ocelové krátké

délka do 50 mm;

třísky ocelové dlouhé

délka nad 50 mm;

drobný odpad lehký

kusy do rozměru max. 100x50x50 mm;

nový odpad bez povlaku a bez třísek; rozměr balíku může být předmětem dohody

nový odpad bez povlaku s dlouhými třískami známého chemického složení; rozměr balíku může být předmětem dohody

nový odpad bez povlaku a bez třísek

starý odpad a dlouhé třísky; dodávky a rozměry balíků jsou předmětem dohody

obsah mastnoty a vlhkosti se odečítá z hmotnosti dodávky

obsah mastnoty a vlhkosti se odečítá z hmotnosti dodávky

obsah mastnoty a vlhkosti se odečítá z hmotnosti dodávky

tloušťka do 3 mm; výseky a odpad z řezání, lisování, kování, bez smaltovaných a pokovených kusů; znečištění se odečítá z hmotnosti dodávky

71

těžký ocelový odpad

upravený, kusový; rozměr max. 500x300x200 mm; tloušťka min 6 mm; hmotnost kusu do 45 kg; kusový odpad, nepatří sem dráty a lana, není dovolen pokovený a smaltovaný odpad, podíl kusů do hmotnosti 2,5 kg může činit max. 15 % hmotnosti dodávky

72

těžký ocelový odpad

upravený, kusový; rozměr max. 250x200x 150 mm; tloušťka min 6 mm; hmotnost kusu do 20 kg; kusový odpad, nepatří sem dráty a lana, není dovolen pokovený a smaltovaný odpad, podíl kusů do hmotnosti 1,5 kg může činit max. 15 % hmotnosti dodávky

73

drobný odpad těžký

kusový; rozměr max. 100x50x50 mm; tloušťka nad 3 mm; drobné částečky, amortizované nástroje, výseky a odpady z řezání, lisování, kování;

449

znečištění se odečítá z hmotnosti dodávky 76

drcený ocelový odpad

odpad z drticích mlýnů; sypná hmotnost min 1,1 t.m-3; ocelové sbalky s ojedinělými j e n částečně sbalenými kusy, bez mechanicky přimísených neželezných kovů a nekovových materiálů

77

drcený ocelový odpad

odpad z drticích linek; sypná hmotnost min 0,9 t.m-3; zvlněné útržky plechu s podílem drobných úlomků, bez mechanicky přimísených neželezných kovů a nekovových materiálů

78

dvakrát drcený ocelový odpad

odpad z drticích linek; sypná hmotnost min 2,0 t.m-3; drcený odpad zvýšené čistoty

94

95

Vsázkové ingoty

ingoty vyrobené z ocelového odpadu přetavením;

okuje

okuje z válcoven a kováren;

dodávky na základě smlouvy, dodavatel předá chemickou analýzu

povoleno znečištění nekovovými příměsemi do 5 % hmotnosti dodávky; dodávka na základě smlouvy 96

tryskací písky, kaly, slitky a obdobné odpady

obsah železa nad 65 %, znečištění nekovovými příměsemi povoleno do 35 % hmotnosti dodávky; dodávky na základě smlouvy

450

Příloha č. 4 Přehled provozovaných dotřiďovacích linek (papír, plasty, sklo) v ČR (stav k 30.6.2010) Lokalizace zařízení Pořadové číslo

Název obce

Provozovatel ICZUJ obce

Nazev provozovatele

Rok pořízení či IČO komplexní provozovatele rekonstru kce

Instalovaná kapacita (t/rok)

1 Lišov

544779

.A.S.A. České Budějovice s.r.o.

25171941

2009

2 000

2 Znojmo

593711

.A.S.A. EKO Znojmo, s.r.o.

63472341

2005

2 000

3 Uhlířské Janovice

534498

.A.S.A. HP, spol. s r.o.

49623877

2005

2 500

4 Liberec

563889

.A.S.A. Liberec s.r.o.

63146746

2007

4 000

5 Hlavní Praha

554782

.A.S.A., spol. s r.o., provozovna Ďáblice

45809712

2000

5 000

6 Vratimov

598879

A.S.A., spol, s.r.o., provozovna Ostrava

45809712

1999

6000-7000

7 Dubno

564508

AMT s.r.o. Příbram

47053925

1993

40 000

8 Jihlava

586846

ASMJ s.r.o. Jihlava

28333403

2010

10 000

534005

AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o. (provozovna Čáslav - třídírna Libenice)

49356089

2008

6 000

10 Benátky nad Jizerou

535451

AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o (provozovna Benátky n/Jiz.)

49356089

2009

5 000

11 Libenice

533475

AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o. (provozovna Kutná Hora)

49356089

2005

2 500

12 Plzeň

554791

AVE sběrné suroviny a.s.

00671151

1996

30 000

13 Ústí nad Labem

554804

AVE Ústí nad Labem s.r.o.

61329002

2007

7 000

14 Lovosice

565229

BEC odpady s.r.o.

61054259

2002

2 000

15 Kralovice

559075

Becker Bohemia s.r.o. (provozovna Kralovice)

61776572

1998

7 000

16 Bohumín

599051

BM servis a.s.

47672315

1995

1 000

17 Želeč u Tábora

553417

Bohdana Břendová

49031911

2006

1 000

18 Verdek

579203

Bohuslav Žižka - VYKAMO

48138274

2006

2 000

9 Čáslav

451

Brandýs nad Labem19 Stará Boleslav

538094

CIUR a.s.

40612724

2009

45 000

20 Kralupy nad Vltavou

534951

České sběrné suroviny a.s.

60194162

2007

45 000

21 Šumperk

523704

ECOPAK, spol.s r.o.

62363972

2007

28 000

22 Hlavní Praha

554782

ECO-SUN s.r.o.

26723611

2005

980

23 Černošín

560812

EKO – I recykling s.r.o.

27984141

2007

5 000

24 Varnsdorf

562882

EKO servis Varnsdorf, a.s.

25042149

2002

500

25 Zábřeh

541354

EKO servis Zábřeh s.r.o.

25896903

2006

1 000

26 Těmice

586668

EKOR, s.r.o.

60700262

2006

10 000

27 Chomutov

562971

Ekoselect a.s.

25005863

2002

135 000

28 Svitavy

577731

EPR PRAHA s.r.o.

25919067

1998

25 000

29 Třebíč

590266

ESKO-T s.r.o.

25333411

2002

3 000

30 Sezemice

599573

FLOR s.r.o.

25290525

2005

6 600

31 Frýdek-Místek

598003

Frýdecká skládka, a.s.

47151552

2008

11 900

32 Havlíčkův Brod

568414

HBH odpady s.r.o.

27510140

2006

3 000

33 Tachov

560715

IGRO s.r.o.

64359387

2003

5 000 až 10 000

34 Slapy

539660

Jami s.r.o.

62914286

2006

960

35 Jablonné nad Orlicí

580376

Komunální služby s.r.o. Jablonné nad Orlicí

60935863

2009

500

563889

KOVOŠROT GROUP CZ a.s. (provoz Liberec)

28674286

2004

7 000

554782

KOVOŠROT GROUP CZ a.s. (provoz Praha)

28674286

2008

6 000

38 Teplice

567442

KOVOŠROT GROUP CZ a.s. (provoz Teplice)

28674286

2005

6 000

39 Svitavy

577731

LIKO SVITAVY a.s.

25260715

1998

1 000

40 Teplice

567442

Marius Pedersem a.s. (provozovna Teplice)

42194920

2009

9 620

41 Pardubice

555134

Marius Pedersen a.s. (provoz DRC Černá za Bory, Pardubice)

42194920

2008

3 500

42 Borovany

544281

Marius Pedersen, a.s., pobočka České Budějovice

42194920

2009

5 000

43 Nová Paka

573248

42194920

1995

1 000

36 Liberec

37 Hlavní Praha

Marius Pedersen, a.s., provozovna

452

Nová Paka

44 Otrokovice

585599

Marius Pedersen, a.s., provozovna Otrokovice

42194920

2004

4 000

45 Žďár nad Sázavou

595209

Miloslav Odvárka - ODAS

15259692

1999

2 000

Předměřice nad 46 Labem

570672

NAPOS, s.r.o.

48155781

2005

15 000

47 Třinec

598810

Nehlsen Třinec, s.r.o.

25355996

1999

6 000

48 Kopřivnice

599565

Nehlsen Třinec, s.r.o. (provozovna Kopřivnice)

25355996

1999

4 000

49 Vlčice

579823

Obec Vlčice

00278441

2002

2 000

50 Žďár nad Sázavou

595209

ODAS ODPADY s.r.o.

27692841

1999

2 000

51 Písek

549240

Odpady Písek s.r.o.

49062417

2004

5 000

52 Ostrava-město

554821

ORC group s.r.o.

25823582

2001

5 000

53 Šenov u Nového Jičína

554171

ORC group s.r.o. (provozovna Šenov u Nového Jičína)

25823582

2008

3 000

54 Ostrava-město

554821

OZO Ostrava s.r.o.

62300920

2004

5 500

55 Svitavy

577731

Pavel Schvär - Schwäkov Metal Product

43494897

2000

1 000

56 Hradec Králové

569810

Petr Stýblo - Feďa (Katka TP,a.s.)

13205455

2009

2 000

57 Kutná Hora

533955

Plast Plus, s.r.o.

26214016

2005

150

58 Hlavní Praha

554782

Pražské služby a.s.

60194120

2009

26 000

59 Příbram

539911

RECIFA a.s.

63079950

2001

13 500

60 Záryby

535362

RELIMEX s.r.o.

62913972

1998

142 000

61 Kyjov

586307

REMAT GLASS s.r.o.

15530795

2004

2 000

62 Brno

582786

Remat s.r.o.

63488809

1995

bez omezení

63 Šternberk

505188

REMIT s.r.o.

48392243

2005

5 000

64 Brno

582786

REPAP Czech, s.r.o. Brno

26953081

2005

3 000

65 Hulín

588491

RESO - REGIONÁLNÍ SDRUŽENÍ OBCÍ

47934026

1993

1 800

66 Vyškov

592889

RESPONO, a.s.

49435612

2003

2 000

67 Otovice

537969

Resur spol. s r.o.

18225489

1999

14 000

68 Štětí

565709

ROPO Recycling s.r.o.

25499041

2007

750

453

69 Tábor

552046

RUMPOLD s. r. o. -provozovna Tábor

61459364

2007

300

70 Broumov

573922

RUMPOLD s.r.o. - provozovna Broumov

61459364

1999

1 000

71 Uherský Brod

592731

RUMPOLD UHB, s.r.o.

60704756

1996

1 000

72 Příbram

539911

RUMPOLD-P s.r.o. Příbram

61778516

1993

1 500

73 Kamenné Žehrovice

532452

RUMPOLD-P s.r.o., provozovna Praha

61778516

2003

500

74 Sušice

557153

Rumpold-P,s.r.o. Sušice

61778516

2001

10 000

75 Uherské Hradiště

592005

Sběrné suroviny UH, s.r.o.

25599895

1999

3 800

76 Jablonec nad Nisou

563510

Severočeské komunální služby s.r.o.

62738542

2005

3 600

77 Boskovice

581372

SITA CZ a.s. (provoz Boskovice)

25638955

2010

10 000

78 Brno

582786

SITA CZ a.s. (provoz Brno)

25638955

2008

2 000

79 Rapotín

540862

SITA CZ a.s. (provozovna Rapotín)

25638955

2007

2 000

80 Kladno

532053

SKS - separace s.r.o.

26457105

2003

8 000

81 Český Krumlov

545392

Služby města Český Krumlov, s.r.o.

25151321

2002

1 000

82 Pelhřimov

547492

SOMPO a.s.

25172263

1992

neomezeno

83 Brno

582786

Spalovna a komunální odpady Brno, akciová společnost

60713470

2010

10 000

84 Bílina

567451

SPL Recycling a.s.

26719398

2005

2 000

85 Hustopeče

584495

Stavosur, spol. s r.o.

25595822

1990

2 500

86 Benešov

529303

Technické služby Benešov, s.r.o.

47543655

2009

3 000

87 Čelákovice

538132

Technické služby Čelákovice

70889775

2002

400

88 Děčín

562335

Technické služby Děčín, a.s.

64052257

2007

550

89 Havířov

555088

Technické služby Havířov a.s.

25375601

2000

3 300

90 Havlíčkův Brod

568414

Technické služby Havlíčkův Brod

70188041

2002

2 000

91 Hlinsko

571393

Technické služby Hlinsko s.r.o.

25951611

2004

180

92 Jeseník

536385

Technické služby Jeseník a.s.

64610063

1992

1 000

93 Krnov

597520

Technické služby Krnov s.r.o.

25398547

2002

800

94 Jičín

572659

Technické služby města Jičína

64814467

2007

1 000

95 Olomouc

500496

Technické služby města Olomouce, a.s.

25826603

2000

1 000

454

96 Pelhřimov

547492

Technické služby města Pelhřimova

49056689

1996

2 000

97 Čelechovice

513059

Technické služby města Přerova, s.r.o.

27841090

2009

1 500

98 Vítkov

511021

Technické služby města Vítkova, příspěvková organizace

37494

2002

500

99 Opava

505927

Technické služby Opava s.r.o.

64618188

1996

1 300

100 Otrokovice

585599

Technické služby Otrokovice, s.r.o.

25582259

1993

1 000

101 Vsetín

541630

Technické služby Vsetín, s.r.o.

26782596

2008

6 000

102 Zlín

585068

Technické služby Zlín, s.r.o.

60711086

1996

3 000

103 Břeclav

584487

TEMPOS Břeclav, a. s.

48911941

2002

8 250

104 Hodonín

586021

TESPRA Hodonín, s.r.o.

25512251

2006

3 000

105 Vliněves

534765

Tilia Mělník spol. s.r.o.

49826841

2006

2 000

106 Lázně Bohdaneč

574767

Transform a.s. Lázně Bohdaneč

15050114

1993

7 000

Bystřice nad 107 Pernštejnem

595411

TS města a.s.

25303660

2000

1 000

108 Velká Bíteš

596973

TS Velká Bíteš

25594940

2009

1 000

109 Modřice

583391

van Gansewinkel, a.s.

63483360

2007

13 000

110 Olomouc

500496

van Gansewinkel, a.s. (pobočka Ololmouc)

63483360

2005

5 000

111 Plzeň

554791

Západočeské komunální služby, a.s. Plzeň

25217348

2004

43 000

112 Bruntál

597180

Zdeněk Bukovjan - Kalex

47662697

2004

2 000

455

Příloha č. 5 Dotazníkové šetření A. Identifikace činnosti firmy 1. Uveďte prosím, jak dlouho působí Vaše firma na trhu druhotných surovin? 2. Popište prosím komoditu (resp. komodity), se kterou je spojena Vaše činnost a její vlastnosti! 3. Uveďte prosím množství materiálu (v členění podle druhu), s kterým pracujete (v tunách/rok)? 4. Uveďte prosím počet zaměstnanců Vaší firmy? 0 – 19

20 - 49

50 - 99

100 - 249

250 - 499

500 - 999

1000 - více dle klasifikace ČSÚ

5. Můžete prosím uvést obrat Vaší firmy v poměru EU/mimo EU (v %)?

B. Subjektivní vnímání vývojových tendencí 6. Charakterizujte prosím obor, ve kterém nyní působíte, v okamžiku vstupu Vaší firmy na trh druhotných surovin? 7. Jakým způsobem se dle Vašeho názoru změnil obor, ve kterém působíte, od okamžiku vstupu Vaší firmy na trh druhotných surovin (např. technologie, logistika, velikost trhu, konkurence apod.)? 8. Naznačte prosím vývojové trendy, jaké očekáváte na trhu druhotných surovin ve vazbě na Váš obor činnosti: a. v následujících 12 měsících? b. v následujících 1 – 5 letech? c. v následujících více než 5 letech? 9. Jaké cíle si klade Vaše firma v souvislosti s působením na trhu druhotných surovin v: a. krátkodobém horizontu (do 1 roku), b. střednědobém horizontu (1 – 5 let), c. dlouhodobém horizontu (nad 5 let). 10. Identifikujte prosím rizikové faktory, které mohou ohrozit naplnění cílů uvedených v odpovědi na otázku č. 8!

456

11. Identifikujte prosím naopak pozitivní okolnosti, které mohou přispět k naplnění cílů uvedených v odpovědi na otázku č. 8 (např. podpora státu, vzdělávací kampaně podporující odbyt výrobků vyrobených z druhotných surovin apod.)!

C. Faktory ovlivňující činnost firmy na trhu druhotných surovin 12. Můžete prosím popsat faktory (ekonomické, společenské, legislativní apod.), které zásadním způsobem ovlivňují činnost Vaší firmy na trhu druhotných surovin v dělení na … ? a. vnitřní faktory (faktory, které máte jako firma možnost ovlivnit), b. vnější faktory (faktory, které jako firma ovlivnit nemůžete). 13. Zamyslete se prosím nad způsobem, jakým ovlivňuje činnost Vaší firmy vývoj na trhu primárních surovin (např. vývoj cen, obchodovaných objemů apod.)? 14. Můžete prosím identifikovat opatření (resp. nástroje) státu, kterými stát negativním způsobem ovlivňuje činnost Vaší firmy (např. specifické povinnosti definované zákonem, poplatky a jiné ekonomické nástroje politiky státu apod.) ? 15. Definujte prosím aktivity státu, které pozitivním způsobem ovlivňují činnost Vaší firmy v současném období a které považujete za přínosné pro činnost Vaší firmy v budoucím období! a. pozitivní role státu v současnosti, b. pozitivní role státu v budoucím období. 16. Navrhněte prosím nástroje státní politiky, které mohou podpořit využití druhotných surovin na trhu! 17. Co dle Vašeho názoru brání vyššímu využívání druhotných surovin v České republice (ať již se jedná o bariéry na úrovni dodavatelsko-odběratelských vztahů nebo úrovni státu)? 18. Doporučte prosím státu opatření, která povedou k zefektivnění trhu druhotných surovin v České republice (např. ke zvýšení odbytu druhotných surovin apod.)? 19. Můžete prosím popsat, jak vnímáte pozici trhu druhotných surovin v České republice ve vztahu k celoevropskému (resp. celosvětovému trhu)?

457