Strategické hlasování při volbách do Senátu Parlamentu České republiky

Hájek, L. Strategické hlasování při volbách do Senátu Parlamentu České republiky

3

Strategické hlasování při volbách do Senátu Parlamentu České republiky

Lukáš Hájek

Abstract The article deals with a concept of strategic voting employed in the case of the elections to the Senate of the Parliament of the Czech Republic. The aim is to scrutinize whether a voter votes strategically in the two-round system in the Czech Republic. The area of study is analyzed through contradictory presuppositions of Garry Cox in Making Votes Count and Giovanni Sartori in Comparative Constitutional Engineering about a voters’ behavior in the first round of the two-round system. The results are that strategic voting is not observed. Hypothesis of Garry Cox about strategically acting voter was refuted by several employed tools. On the contrary hypothesis of Giovanni Sartori about elector voting in the first round of two-round system as freely as in proportional representation is in harmony with the results. Furthermore, on the one hand anti-system parties look to be underrepresented under the voting system in the Czech Republic, on the other hand they tend to gain more votes in the second from the two rounds as the results of the analysis of the related Sartori’s presuppositions.

Keywords two-round system, strategic voting, Duvergerian equilibrium, SF ratio, Senate

4

European Electoral Studies, Vol. 10 (2015), No. 1, pp. 3–13

Úvod Volební studia se celou jednou oblastí svého zájmu detailně zaměřují na účinky volebních systémů, když v podstatě u všech typů předpokládáme primárně dva (rozličné) efekty, a sice mechanické a psychologické. Výjimkou není ani systém dvoukolového hlasování, který je oproti ostatním volebním systémům specifický právě tím, že volič může hlasovat během krátké doby hned dvakrát. To dává vzniknout intenzivní a pozoruhodné debatě o psychologických účincích dvoukolového volebního systému na voliče. Zejména možnosti voličovy kalkulace v 1. a 2. kole v závislosti na jednotlivých strategiích podněcují řadu sporů napříč akademickou obcí. Cílem následujícího článku je odhalit, nakolik v českém prostředí hlasují voliči ve dvoukolého volebním systému strategicky. Prostředkem výzkumu je kritická analýza dvou dnes již klasických textů vyjadřujících se k problematice účinků dvoukolového hlasování. Jedná se o knihu Srovnávací ústavní inženýrství Giovanni Sartoriho (2001), poprvé vydanou roku 1994, a publikaci Making Votes Count od Garyho W. Coxe (1997) z roku 1997. Článek tak využívá poznatky předních politických vědců a odhaluje možnosti jejich aplikace v našem politickém prostoru na základě rozsáhlé datové analýzy. Výzkumná otázka zní, zda je možné pozorovat autory předpokládané efekty dvoukolového hlasování, zejména strategické hlasování, v prostředí České republiky. Studie využívá k zodpovězení výzkumné otázky kvantitativních metod analýzy při práci s datovým setem výsledků voleb do Senátu Parlamentu České republiky (Senát PČR).

Giovanni Sartori a Garry Cox o systému dvoukolového hlasování Známý italský politolog Giovanni Sartori (2001: 24) souhlasí s tím, že systém dvoukolového hlasování je do značné míry zvláštním systémem. Umožňuje totiž voličovi přeorientovat své hlasy mezi prvním a případným závěrečným hlasováním a navíc jde podle něj o ohromně pružný systém. Hlavní Sartoriho tezí je, že systém dvoukolového hlasování nikdy nefunguje jako zcela většinový (ve smyslu volebního systému first past the post) a nikdy ani jako zcela proporční. Přestože pak dvoukolové volební procedury bývají standardně zahrnuty mezi většinové volební systémy (Chytilek et al. 2009), pro Sartoriho představuje z praktického hlediska 1. kolo volby situaci, kdy se voliči chovají jako v poměrném volebním systému, tedy svobodně vyjadřují své první preference. Podle Sartoriho (2001: 75) známého výroku může volič střílet dvakrát: „Při první ráně je ještě dost tma. Podruhé střílí již za plného denního světla.“ Sartori sice připouští, že voličova svoboda je už v 1. kole omezena v systémech, kde jsou do 2. kola vpuštěni jen někteří, či dokonce pouze dva kandidáti, jako je tomu v případě českých senátních voleb. Ve výsledku však tvrdí, že „bez ohledu na tyto rozdíly platí, že volič je v dvoukolovém hlasování právě tak svobodný – v prvním kole – jako v systému poměrného zastoupení“. První kolo tedy představuje pouze selekci, nikoliv elekci a volič je tlačen ke strategické volbě až v kole druhém, kde musí přejít často na svoji druhou či dokonce třetí preferenci (Sartori 2001: 75, 76). Dalším Sartoriho poznatkem je vliv dvoukolového hlasování na podobu stranického systému a tvrdí, že tento systém hlasování trestá ideologickou a odměňuje pragmatickou politiku. Volební systém bez uzavřeného 2. kola dává totiž stranám mezi oběma koly možnost vyjednávat o podpoře. Uzavřené 2. kolo tento prostor neposkytuje, i když dohoda by sice mohla být uzavřena ještě před 1. kolem, ale dle Sartoriho by odstoupivší strana přiznávala dopředu porážku, což je nelogické a raději tak zkusí štěstí, neboť nezapomeňme, že v 1. kole se ještě „střílí za tmy“. Dle Sartoriho lze intuitivně konstatovat, že dvoukolové hlasování v jednomandátových obvodech má na stranický systém stejné reduktivní účinky jako jakýkoliv většinový systém, neboť dvoukolové hlasování obecně primárně penalizuje antisystémové strany (extremistické, extrémní i izolované). Svého nejvyššího výsledku totiž tyto strany dosahují už v 1. kole a nepřipadá u nich v úvahu přesun voličských hlasů od jiných stran. Zejména silný systém dvoukolového hlasování (s uzavřeným 2. kolem v jednomandátových volebních obvodech) tendenčně vyřazuje antisystémové strany za hranice relevantnosti a způsobuje významnou podreprezentaci třetích „rozptýlených“ stran, které nemají dostatečnou podporu v regionech (Sartori 2001: 77–80).


5

Americký politolog Garry Cox (1997: 123) již od počátku zaujímá oproti Sartorimu zřetelně odlišné stanovisko. Tvrdí totiž, že pokud se volič zajímá výhradně o výsledek konkrétní volby a má racionální očekávání, strategické hlasování hraje ve dvoukolovém hlasování podobnou roli, jakou má v jednokolovém většinovém systému. Volič už v 1. kole hlasuje značně strategicky, a to zejména s ohledem na omezení počtu „životaschopných“ (viable) kandidátů před 2. kolem. Limit aplikovatelný na počet takových kandidátů Cox teoreticky stanovuje v 1. kole na M + 1, kde M představuje počet kandidátů, kteří postupují z 1. do 2. kola. Teze Garryho Coxe (1997: 126) jsou založeny na řadě podmínek, kterými je obecně obtížné se zabývat. Kromě již výše uvedených je to kupříkladu předpoklad, že pro voliče je hlasování bez nákladů, a proto se vůbec nezabývá otázkou volební účasti. Celkově je v rámci dvoukolového hlasování s uzavřeným 2. kolem pro Coxe (1997: 126–127) důležitý systém tzv. párování, tedy výběr kandidátů, kteří se v rozhodujícím 2. kole utkají o mandát. Cox uvažuje tím způsobem, že situace, kdy by kandidátovi chyběl k vítězství už v 1. kole snad jediný hlas, je pro voliče značně nepravděpodobná. Proto bude voliče primárně zajímat, mezi kým si bude vybírat ve 2. kole, které je teprve rozhodující. Volič tedy dle Coxe volí strategicky již v 1. kole, tzn. že již v 1. kole může volit i jinou než svoji první preferenci, aby zajistil odpovídající podmínky pro 2. kolo. Na základě již uvedených (i některých dalších) předpokladů Cox konstruuje dva výroky o systému dvoukolového hlasování s uzavřeným 2. kolem: Výrok 1

V rámci dostatečně velkých elektorátů se hlasy pro kandidáty očekávané na čtvrtém a nižším místě budou blížit nule.

Výrok 2

V rámci dostatečně velkých elektorátů se zisky kandidátů očekávaných na prvním a druhém místě budou blížit.

Výrok 1 Cox (1997: 128) odvozuje od předpokladu, že v 1. kole se volič bude rozhodovat mezi „životaschopnými“ (viable) kandidáty, což dle pravidla M + 1 v systému s uzavřeným 2. kolem značí výběr mezi kandidáty očekávanými v 1. kole na 1. až 3. místě při opuštění ostatních kandidátů. Existují však dvě omezení. Za prvé všichni kandidáti očekávaní na 4. a nižším místě mají jen nepatrný podíl hlasů. Za druhé se objevuje očekávaná remíza pro 3. místo mezi dvěma a více kandidáty, tzn. že nikdo z nich není postižen, neboť všichni mají dobrou šanci na postup do 2. kola (Cox 1997: 129). Výrok 2 Cox (1997: 130) zakládá na předpokladu, že kandidát očekávaný na 1. místě bude při zvětšující se převaze postupně opouštěn voliči, kteří se více než na snahu vybrat kandidáta už v 1. kole budou soustředit na výše zmíněný princip párování pro kolo druhé. Kandidáti na 1. a 2. místě se budou tedy k sobě postupně přibližovat. Jedná se přirozeně o poměrně riskantní strategii, neboť kandidátovi očekávaném na 1. místě mohou nakonec chybět hlasy k tomu, aby se do 2. kola vůbec dostal. Cox sice zmiňuje situace, kdy voličům může záležet na vítězství kandidáta již v 1. kole, ale na základě více či méně logických argumentů odvozuje, že uvedené výroky nakonec platí za všech situacích (Cox 1997: 130, 137). Jak je z předešlého textu možné číst, Sartori i Cox dochází ve svých publikacích k jasně odhalitelným předpokladům, které by dle každého z nich měl dvoukolový systém hlasování s uzavřeným druhým kolem mít. Podstatný je zejména fakt, že v jádru svých teorií si oba dva autoři odporují. Tento spor byl podroben již nejednomu výzkumnému prověření a následující příklady nejsou sice zdaleka vyčerpávající, ale měly by poukázat na některá zajímavá zjištění a případně i metodické postupy, kterak lze výše zmíněný rozpor posoudit. Zajímavý výzkum uskutečnila skupina odborníků ve Francii. Straeten, Laslier a Blais (2013) se pomocí metodicky problematického, ale přesto zajímavého internetového hlasování, kterého se zúčastnilo přibližně 8 tisíc respondentů, pokusili odhalit, jak různé volební systémy použité v rámci jedněch voleb mění chování voličů v nich. Výzkumný tým poskytl respondentům v různých skupinách naprosto stejnou nabídku kandidátů, kteří kandidovali v 1. kole skutečných prezidentských voleb ve Francii v roce 2012. Pokaždé ovšem za využití jiného volebního systému. „Volič“ byl nejprve seznámen s každým ze čtyř nabídnutých volebních systémů, kterými byly dvoukolový většinový volební systém s uzavřeným 2. kolem (skutečně využívaný), systém prvního v cíli – first past the post, alternativní hlasování – alternative vote a schvalování – approval vote (Chytilek et al. 2009; Straeten, Laslier a Blais 2013: 324). Každý

6


respondent následně volil ve všech čtyřech uvedených volebních systémech při stejné možnosti výběru kandidátů. Cílem bylo odhalit, kolik lidí volilo v různých volebních systémech jinak. Pokud se budeme zabývat pouze těmi výsledky, které se vztahují k výše nastíněnému sporu Coxe a Sartoriho, zjistíme, že celkem 89 % respondentů volilo stejného kandidáta v systému prvního v cíli i v 1. kole dvoukolové volby (Straeten, Laslier a Blais 2013: 326). Zároveň v přiloženém dotazníku uvedlo celkem 13 % lidí, že v 1. kole dvoukolové volby nevolí kandidáta, kterého by preferovali (Straeten, Laslier a Blais 2013: 328). Tato data indikují, že voliči vybírají kandidáta strategicky již v 1. kole, což podporuje Coxovu tezi oproti Sartorimu. Psychologické účinky vybraných volebních systémů na rozhodování voliče jsou potvrzeny i dalšími texty (Blais et al. 2011), ale pro předložený článek má zásadní význam další experimentální studie z francouzského prostředí (Blais et al. 2007). Zde už se výzkumníci přímo zaměřili na debatu o (ne)strategickém chování voliče v jednokolovém a dvoukolovém hlasování, konkrétně se studie snaží rozsoudit Coxe a Maurice Duvergera, jehož argumentaci pak do značné míry převzal právě Sartori. Metodicky znatelně pokročilejší výzkum byl proveden na skupině lidí, kteří volili pod jednokolovým i dvoukolovým volebním systémem při stejné nabídce kandidátů rozdělených na pravolevé ose (Blais et al. 2007: 280–281). Výsledky výzkumy, podobně jako ve výše nastíněné studii, ukázaly, že rozdíly mezi jednokolovým a dvoukolovým hlasováním byly minimální, což opět potvrzuje Coxovu tezi, že volič volí strategicky i v 1. kole dvoukolového hlasování podobně jako by volil v jednokolovém systému (Blais et al. 2007: 283). Konkrétně se projevilo (Blais et al. 2007: 285), že voliči zcela zřetelně opouští dva nejextrémnější kandidáty. Přestože je studie zakončena slovy, že Cox ve svých předpokladech uvažuje správně, zůstává zároveň faktem, že strategické opouštění některých kandidátů je v 1. kole dvoukolového hlasování oproti hlasování jednokolovému méně frekventované (Blais et al. 2007: 285). Pokud ale voliči mají stejnou nabídku možností, mají skutečně tendenci se v obou systémech chovat podobně.

Empirická analýza předpokladů na případu senátních voleb Z výše uvedených výzkumů založených na experimentální bázi poměrně jednoznačně vyplývá, že v otázce strategického chování voličů ve dvoukolovém hlasování má blíže k pochopení reality četba Coxe než Sartoriho. Pokusme se však nyní empiricky prověřit toto zjištění na českém případu voleb do Senátu PČR. Nejprve stanovme dvě základní vzájemně rozporné výzkumné hypotézy dle zjištěných předpokladů obou autorů, z nichž může být nutně prokázána pouze jedna: H1A

Volič se v 1. kole chová jako v poměrném volebním systému, tedy svobodně vyjadřuje svoji první preferenci (Sartoriho předpoklad).

H1B

Volič už v 1. kole hlasuje značně strategicky, když jde primárně o omezení počtu „životaschopných“ (viable) kandidátů před 2. kolem (Coxův předpoklad).

Vedle výroků o (ne)strategickém chování v rámci 1. kola dvoukolového hlasování je možné za další zřetelně identifikovatelná tvrzení považovat Sartoriho tendenční předpoklady o účincích dvoukolového volebního systému pro antisystémové strany. Zformovat lze další dvě hypotézy k ověření jejich platnosti v českém prostředí: H2

Efektem dvoukolového volebního systému je celková podreprezentace antisystémových stran.

H3

Antisystémové strany získávají nejvyšší počet hlasů již v 1. kole.

Výběr datového podkladu v podobě senátních voleb je logicky opodstatněný. Za prvé jde vedle prezidentských voleb o jediný případ, kdy je v českém prostředí využíván systém dvoukolového hlasování a je tak možné se pomocí prověření Coxových a Sartoriho hypotéz zabývat otázkou strategického hlasování. Oproti prezidentským volbám, které se prozatím konaly pouze jednou v roce 2013, je pak v rámci voleb senátních k dispozici nesrovnatelně širší datová základna, která je veřejně dostupná skrze web Českého statistického úřadu (www.volby.cz). Datový set pro výzkum obsahuje informace o všech


7

řádných volbách do Senátu PČR uskutečněných v letech 1996–2014. Opomenuty jsou volby doplňovací, protože předpokladem je, že ty se konají v ojedinělé společenské a politické atmosféře odlišné oproti volbám řádným probíhajícím napříč celou Českou republikou ve stejném čase. Důvodem je potřeba pracovat s případy srovnatelného charakteru pro pozdější sledování proměn časové řady (Drulák et al. 2008: 68; Novák 2011: 304). Celkem je kvantitativní analýza provedena na základě 324 voleb. Datový set je zpracován v programu IBM® SPSS® Statistics, jenž je využit rovněž k dílčím výpočtům a tvorbě grafů.

Prověření předpokladů strategického chování voličů Výše uvedené kontradikční hypotézy H1A a H1B ukazují, že 1. kolo dvoukolového hlasování s uzavřeným 2. kolem je štěpícím momentem mezi oběma autory. Na tuto názorovou dichotomii je možné nahlížet obzvláště prizmatem dvou Coxových výroků (viz výše), které vyzývají k empirickému prověření. Z výroku 1 vyplývá, že (i při ponechání autorem zmíněných výjimek stranou) by mělo být možné najít tendence k výraznějším rozdílům v zisku hlasů mezi kandidáty na 3. a 4. místě. Z výroku 2 lze usuzovat, že sice rovněž tendenčně, ale přesto významně by mělo být možné identifikovat menší rozdíly mezi kandidáty na 1. a 2. místě. Přestože Cox uvedená tvrzení přímo nekvantifikuje, z jeho způsobu uvažování lze celkem nesporně odvodit, že minimálně rozdíl mezi 3. a 4. kandidátem by měl být (zřetelně) vyšší než rozdíl mezi 1. a 2. kandidátem. Coxův předpoklad lze tedy kvantifikovat následujícím způsobem, kde Vi představuje zisk hlasů pro jednotlivé kandidáty:

(V1 − V2 ) < (V3 − V4 ) Z dat vyplývá, že výše uvedená nerovnice platila pouze v 85 z 324 případů (26,23 %), když v 239 případech (73,77 %) byl dokázán vztah opačný. Zatímco pak průměrný rozdíl v procentuálním zisku 1. a 2. kandidáta činil 10,91 %, mezi 3. a 4. kandidátem dosahoval průměrně 4,32 %. Cox sice upozorňuje na některé situace, které mohou jeho předpokládaná pravidla narušovat (Cox 1997: 129), ovšem to, že v téměř třech čtvrtinách případů byla výše uvedená (primitivní) podmínka ve formě vzorce vycházejícího z Coxových výroků vyvrácena, jeho hypotézu H1B příliš nepotvrzuje. Cenným nástrojem pro otestování přítomnosti strategického hlasování v 1. kole dvoukolového hlasování je porovnání výsledků druhého a prvního poraženého, tedy využití tzv. second-first (loser) ratio – SF ratio (Cox 1997: 85; Moser, Scheiner 2009: 54). Při aplikaci na dvoukolový většinový systém s uzavřeným 2. kolem to znamená porovnání zisků hlasů 4. a 3. kandidáta ve výsledném pořadí 1. kola. Testování poměru zisků má úzký vztah ke zjišťování přítomnosti tzv. duvergerovského ekvilibria, které předpokládá přesun významné většiny hlasů k předním kandidátům při opuštění těch „beznadějných“ – strategic desertion (Dudáková et al. 2006: 21). Znaky duvergerovské logiky vznikaly primárně na případu volebního systému prvního v cíli, ale analogicky je lze pozorovat i v dalších volebních systémech, jakým je právě systém dvoukolového hlasování, o což se ostatně pokouší i sám Cox (Dudáková et al. 2006: 21–23). Konstatuje přitom, že strategické hlasování je možné pod duvergerovskou logikou odhalit při SF ratio blízko hodnotě 0. V rámci neduvergerovského ekvilibria se o 3. místo mohou dělit dva a více kandidátů a nenastává situace jejich opouštění voliči (Cox 1997: 129). Zároveň se však stále mohou projevit i obvody se strategickým hlasováním duvergerovské logiky a pro zakreslený histogram sledující frekvenci volebních obvodů s příslušnými hodnotami SF ratio je typické bimodální rozložení s vrcholy u SF ratio hodnot 0 a 1. Právě bimodální rozložení pod neduvergerovskou logikou značí přítomnost strategického hlasování (Cox 1997: 86-88). Vzhledem ke snaze prověřit zkonstruované hypotézy se však lze na nástroj SF ratio dívat mnohem prozaičtěji. Pro prokázání výše uvedeného Coxova předpokladu o zřetelném rozdílu hlasů mezi 3. a 4. kandidátem by se SF ratio mělo blížit pokud možná co nejvíce hodnotě 0. Čím blíže je totiž výsledek hodnotě 0, tím spíše je pravidlo M + 1 potvrzeno (Jesse 1999: 327). Naopak, čím více voliči nejsou ochotní či schopní hlasovat (dle Coxových úvah) strategicky, tím bude SF ratio vyšší (Moser a Scheiner 2009: 54). Počet volebních případů s vybraným intervalem SF ratio za celou historii senátních voleb v České republice ukazuje níže obrázek 1. Z něj jasně vyplývá, že se SF ratio převážně kloní k hodnotě 1, což

8


Obrázek 1: SF ratio prvních kol senátních voleb v České republice 1996–2014 (Český statistický úřad)

popírá přítomnost jednak duvergerovského ekvilibria, jednak strategické hlasování pod neduvergerovskou (i duvergerovskou) logikou. Přeneseně je tímto způsobem především vyvrácen i Coxův předpoklad o významném rozdílu mezi zisky hlasů 3. a 4. nejúspěšnějšího kandidáta v pořadí 1. kola. Jev nepřítomnosti strategického hlasování v případě České republiky však nemusí být nĳak zvláště překvapivý. Ve své podstatě se totiž shoduje se závěry studie z amerického prostředí, že v nových demokraciích se političtí aktéři nechovají tak strategicky, jako je tomu v demokraciích etablovaných (Moser a Scheiner 2009: 60). Důvodem pro to se zdá být zejména nedostatek informací. Pokud přĳmeme takovou tezi, avšak zároveň vnímáme současný politický systém v České republice jako již konsolidovaný a etablovaný, mohli bychom odhalit vývoj ukazatele SF ratio v čase směrem k prohlubování právě strategického hlasování, a to pod duvergerovsku i neduvergerovskou logikou. Výsledky takového časového srovnání ukazují obrázky 2–6 společně s tabulkou 1. Již letmý pohled na datové i grafické zpracování stejného ukazují, že významnější strategické hlasování v podobě prohlubujících se rozdílů v ziscích 3. a 4. kandidáta a tedy i snižujících se SF ratio nelze pozorovat. Neobjevuje se ani bimodální rozložení, SF ratio blízké hodnotě 0 se v datech vůbec nevyskytuje. Průměrné SF ratio se spíše mírně zvyšuje a zatímco maximální hodnoty zůstávají přibližně na stejné úrovni, minimální se dokonce zřetelně navyšují, což zejména popírá možnou existenci předpokládaného strategického hlasování při duvergerovské logice. I nástroj SF ratio tak hovoří proti Coxově hypotéze H1B . Tabulka 1:

SF ratio prvních kol senátních voleb v České republice

Volby/ukazatel

1996

1998

2000

2002

2004

2006

2008

2010

2012

2014

1996–2014

Průměr

0,726

0,781

0,836

0,763

0,792

0,792

0,681

0,724

0,758

0,787

0,758

Minimum

0,280

0,515

0,552

0,281

0,545

0,425

0,262

0,455

0,492

0,467

0,262

Maximum

0,993

0,995

0,999

0,971

0,995

0,978

0,975

0,977

0,995

0,998

0,999

Pro Coxe kruciální pravidlo M + 1 v případě dvoukolové volby s uzavřeným 2. kolem znamená pro voliče rozhodování zejména mezi prvními třemi očekávanými kandidáty. Podle Coxovy argumentace by se takový předpoklad měl odrazit i ve volebních výsledcích. To si lze představit tak, že součet


Obrázek 2: SF ratio prvních kol senátních voleb v České republice v letech 1996 a 1998 (Český statistický úřad)



9

10




Obrázek 7: Průměrné zisky prvních tří kandidátů v závislosti na celkovém počtu kandidátů (Český statistický úřad)


11

obdržených hlasů prvních tří kandidátů by měl tvořit významnou část všech odevzdaných hlasů a tento poměr by se neměl měnit ani s různým počtem kandidátů, protože pravidlo M + 1 v sobě nĳak nezohledňuje počet kandidujících. Naopak podle Sartoriho by v 1. kole dvoukolového hlasování měly být voličské preference mnohem více rozloženy tak, že v podstatě odpovídají volebnímu systému poměrného zastoupení. Zde nastává přímý střet hypotéz H1A a H1B . Dataset ukazuje, že v rámci všech 324 prvních kol získali kandidáti na prvních třech místech průměrně 72,84 % hlasů. Co je ale možná důležitější, je klesající trend křivky průměrných hodnot, který v obrázku 7 ukazuje, že s rostoucím počtem kandidátů se významně projevuje i odliv voličů od prvních tří. To odporuje Coxově představě, že počet kandidátů by na takový ukazatel v podstatě neměl mít výraznější vliv. Při ještě stále běžném počtu osmi až deseti kandidátů se už voličská podpora pro první tři kandidáty pohybuje pouze mezi 60 a 70 %. Od počtu jedenácti kandidátů se sice součet procentuálních zisků prvních tří kandidátů navyšuje, ale vzhledem k počtu takových případů již nelze těmto zjištěním přikládat přílišnou váhu. Tato zjištění Coxovu tezi o pravidlu M + 1 a zisku pro první tři kandidáty sice přímo nepopírají, protože ta opět není konkrétně kvantifikována, ale určitě ji nĳak nepodporují. Na základě uvedeného grafu je možné tvrdit spíše to, že se objevují tendence podporující Sartoriho představy o proporčním rozdělení voličských preferencí v 1. kole, když se podpora s rostoucím počtem kandidátů stále více přesunuje od prvních tří i k dalším kandidátům. I třetí využitá metoda Coxovu hypotézu H1B spíše popírá a k tomu i tendenčně potvrzuje Sartoriho hypotézu H1A .

Dopady dvoukolového volebního systému na antisystémové strany Kromě zkoumaného sporu mezi Coxem a Sartorim v otázce možného strategického chování voličů v 1. kole dvoukolového hlasování je třeba posoudit i Sartoriho hypotézy H2 a H3 o dopadech dvoukolového systému hlasování na antisystémové strany. Jejich „reprezentantem“ je v předloženém článku Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), jelikož na jejím zařazení do uvedené kategorie panuje shoda v akademické obci (Fiala et al. 1999: 273; Vodička a Cabada 2011: 284; Kubát 2013: 88) a zároveň se voleb oproti jiným potenciálně pozorovatelným antisystémovým stranám pravidelně účastní, což poskytuje dostatečně rozsáhlou datovou základnu. Z 324 případů, kdy se uskutečnilo 1. kolo senátních voleb, KSČM jako jediná (!) česká politická strana vždy navrhla kandidáta. Do 2. kola následně postoupil stranou oficiálně navržený kandidát ve 45 případech (13,89 %). Celkem v osmi případech KSČM získala mandát (17,78 % ze situací, kdy kandidát navržený KSČM postoupil do 2. kola). Zcela v souladu se Sartoriho hypotézou H2 je tedy možné konstatovat, že konkrétně KSČM je volebním systémem odsouvána do pozice jen málo relevantní strany. To lze porovnat zejména s jejími výsledky při volbám do dalších zastupitelských orgánů při využití jiných volebních systémů, které jsou zřetelně lepší. Zajímavá je též analýza Sartoriho výroku o zisku antisystémových stran mezi 1. a 2. kolem, když v hypotéze H3 tvrdí, že tyto strany dosahují svého největšího profitu hlasů již v kole prvním. Tento jev se však potvrdil pouze v 8 z 45 případů (17,78 %), ve všech ostatních případech (82,22 %), kdy kandidát navržený KSČM postoupil do 2. kola, v něm získal více hlasů než v kole prvním. Hypotéza H3 tedy byla v českém případu KSČM vyvrácena. Průměrně totiž kandidáti komunistické strany získali ve 2. kole o 2 000 hlasů více než v 1. kole (medián 1 304 hlasů), což představuje průměrné navýšení zisku hlasů mezi 1. a 2. kolem o 29,13 %.

Závěr Článek představil hlavní teze Garryho Coxe (Making Votes Count) a Giovanni Sartoriho (Srovnávací ústavní inženýrství) a ukázal, že autoři se zásadně rozcházejí ve svých předpokladech o psychologických účincích volebního systému dvoukolového hlasování s uzavřeným 2. kolem na voliče. Kritická reflexe sporu jinými autory potvrdila primárně Coxovy předpoklady, že volič se nechová v systému dvoukolového hlasování výrazně jinak od systému jednokolového, což znamená, že hlasuje značně strategicky již v 1. kole dvoukolového hlasování.

12


Tento předpoklad s cílem odhalit možné strategické hlasování voličů v prostředí českých senátních voleb prověřil i předložený článek. A to nikoliv metodou experimentální, jaké využili analyzované studie, ale empiricky podloženým výzkumem. Na základě výše prozkoumaných dat lze konstatovat, že Coxovy předpoklady o strategickém hlasování voličů v 1. kole dvoukolového systému hlasování nebyly potvrzeny, ba naopak. Coxova hypotéza byla vyvrácena celkem třemi metodami, a sice prověřením rozdílů v zisku hlasů 1.–4. kandidáta, pomocí nástroje SF ratio a odhalením závislosti procentuálního zisku hlasů prvních tří kandidátů na počtu kandidujících. Vybraná zjištění navíc nepřímo vypovídají o převaze Sartoriho předpokladů o chování voliče v 1. kole dvoukolového hlasování jako v systému využívajícím poměrného zastoupení, což odpovídá i vzájemně rozpornému postavení hypotéz HA a HB . Celkově byla v českém případě senátních voleb potvrzena Sartoriho hypotéza a tedy i absence strategického hlasování v 1. kole dvoukolového hlasování. Rozpor v závěrech oproti experimentálním studiím lze dle mého názoru vysvětlit různými metodami i cíli výzkumu. Zatímco totiž experimentální studie řešily mnohem více rozdíly v chování mezi jednokolovým a dvoukolovým systémem hlasování, předkládaný článek se pomocí empirických analýz přímo zabýval důsledky voličského chování na konkrétním případě voleb do Senátu PČR. Důležité je vnímat i vliv prostředí České republiky, a to nikoliv (pouze) z hlediska politické kultury či odlišné strategie chování českého voliče, ale zejména při pohledu na míru volební účasti. Ta je totiž právě v případě senátních voleb oproti jiným volbám velmi nízká. Sám Cox přitom volební účast explicitně nezmiňuje, pouze předpokládá dostatečně velké elektoráty při absenci nákladů na volbu pro voliče, což podmiňovat vysokou volební účast může. Nízká volební účast však zcela jasně znamená, že voleb se účastní poměrně specifická skupina voličů, u nichž nemusí platit předpokládané tendence v jejich chování. Tolik tedy alespoň částečně na Coxovu obhajobu. Empirickému průzkumu kritice byly podrobeny i Sartoriho hypotézy o důsledcích volebním systému pro antisystémové strany. Bylo sice potvrzeno, že ty zůstávají v důsledku využitého volebního systému mimo významnou politickou relevanci (H2 ), ale Sartoriho předpoklad o maximálních ziscích těchto stran již v 1. kole byl vyvrácen (H3 ).

Seznam použité literatury B

, A. et al. 2011. The Mechanical and Psychological Effects of Electoral Systems: A Quasi-Experimental Study. Comparative Political Studies. Vol. 44, No. 12, s. 1599–1621.

B

, A. et al. 2007. One-round vs. Two-round Elections: An Experimental Study. French Politics. No. 5, s. 278–286.

C

, G. W. 1997. Making Votes Count: Strategic Coordination in the World’s Electoral Systems. New York: Cambridge University Press.

Český statistický úřad. 2015. Volby do Senátu Parlamentu České republiky 1996–2014. [on-line]. [vid. 2015-03-07]. Dostupné na http://www.volby.cz. D

, P. et al. 2008. Jak zkoumat politiku. Praha: Portál.

D

, B., C , R., Z , P. 2006. Techniky výzkumu výstupů volební soutěže. Druhá generace. Evropská volební studia. Vol. 1, No. 1, s. 3–37.

F

, P. et al. 1999. Komunismus v České republice: vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno: Masarykova univerzita.

C J

, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. , N. G. 1999. Candidate Success in Multi-member Districts: An Investigation of Duverger and Cox. Electoral Studies. Vol. 18, No. 3, s. 323–340.

K

, M. 2013. Současná česká politika – co s neefektivním režimem? Brno: Barrister & Principal.

M

, R. G., S , E. 2009. Strategic Voting in Established and New Democracies? Ticket Spli ing in Mixed-member Electoral Systems. Electoral Studies. Vol. 28, No. 1, s. 51–61.

13


N

, M. 2011. Pojmový úvod do komparativní politologie. In N Praha: Sociologické nakladatelství.

S

, G. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství.

S

, K., L , J.-F., B , A. 2013. Vote Au Pluriel: How People Vote When Offered to Vote Under Different Rules. PS: Political Science & Politics. Vol. 46, No. 2, s. 324–328.

V

, K., C

, M. et al. Úvod do studia politiky.

, L. 2011. Politický systém České republiky: historie a současnost. Praha: Portál.

Strategické hlasování při volbách do Senátu Parlamentu České republiky

Recommend Documents