Strašná bázeň, bolest silná až se zrádce k činu přizná, pak odplata bude hrozná

II – Není cesty zpět Strašná bázeň, bolest silná až se zrádce k činu přizná, pak odplata bude hrozná

28. 11. 1998 Tři lidé – muž a dvě ženy, stáli před hlavním vchodem do zámku Black Mirror a prohlíželi si impozantní sídlo rodu Gordonů, jež se tyčilo nad krajinou jako strážce širokého okolí. Black Mirror byl založen už počátkem 13. století a tehdy šlo jen o opevněný hrad. Teprve v průběhu staletí došlo k postupné přestavbě na zámek a za dnešní podobu vděčil především Maximiliánu Mortimeru Gordonovi. Black Mirror, jakožto honosné a reprezentativní sídlo jednoho z nejstarších rodů v Anglii, mělo dvě podlaží a podkroví. Nechyběla tu původně strážní věž, jež byla vůbec nejvyšším bodem celého zámku. I dnes kolem ní kroužilo hejno havranů, jejichž krákání se rozléhalo okolo. Jen pár metrů od starého křídla zámku, jež bylo tvořeno zdmi původního hradu, se nalézala stodola, která ještě před necelými dvaceti lety sloužila k ustájení koní. Dnes bylo ve stodole možné nalézt především úhledně naskládaná polena připravená na topení a mnohé nástroje pro práci uvnitř zámku i na zahradě. Jen pár metrů od stodoly byla dnes již nepoužívaná studna. Před lety v ní zahynul Ralph Thompson místní blázen. Snad ironií osudu má být jeho vražedkyně na Black Mirror jako doma... Na opačné straně, v blízkosti novějšího a nepůvodního křídla zámku, se na nižší úrovni zahrady nacházel skleník – veliká kovová konstrukce vyplněná zašedlými a špinavými skly. Ač byl před lety skleník útočištěm pro mnohé květiny, dnes tam nerostlo vůbec nic. Celou zahradu měl na starosti pouze jediný člověk a to bylo málo, obzvláště když Mark nebyl jenom zahradníkem, ale také opravářem, který měl za úkol udržovat zámek v chodu. Nebyla to snadná práce, ale Mark si ji nemohl vynachválit, neboť na Black Mirror měl zajištěnou nejen stravu, ale i útulný a dobře zařízený pokoj, nemluvě o odpovídajícím platu. „Tak jaký je to pocit být zase doma?“ zeptal se Samuel Gordon, téměř čtyřicetiletý muž s dlouhými černými vlasy a knírkem. Jeho přítelkyně, na kterou byla tato otázka směřována, byla Kasumi Sato - charismatická černovláska s typicky klidným výrazem ve tváři, pronikavým pohledem a silným, pružným tělem, které mělo zajímavou schopnost – velice rychle se dokázalo proměnit v takřka nezastavitelnou a smrtící zbraň. Bývalá členka Yakuzy, zabíječka démonů, zápasnice, mistryně bojových umění a zároveň žena, která měla na svědomí desítky lidských životů si prohrábla rozpuštěné havraní vlasy, opětovně je svázala gumičkou a odvětila: „Strávila jsem tu sotva pár hodin… Jen matně si vybavuji jak Black Mirror vypadá uvnitř a přitom tomu mám říkat domov.“ Kasumi dále sledovala zámek, kde měla po zbytek života bydlet. „Je to místo, kde najdeš svůj klid a kde budeš mít zázemí a rodinu. Je to něco, co jsi nikdy neměla. Ale vím, že si to zasloužíš. Po všech těch těžkých letech...“ Samuel pohlédl na druhou ženu – Kasuminu sestru Sakuru. Málokdo by tipoval, že dvaadvacetiletá Japonka zažila už tolik, co většinu lidí nepotká za celý život. Kdyby se ovšem svlékla a ukázala pozůstatky po četných zraněních, jež 'zdobily' její tělo, bylo by evidentní, že si prošla

takovým malým soukromým peklem. „Tvůj domov je to samozřejmě taky, Sakuro,“ dodal Samuel. „Fantazie,“ odvětila Sakura, která si připadala jako ve snu. „To si tu budeme žít jako králové, ha ha. Teď tu budeš mít už tři drsný holky, Samíku. Můžeš z nás mít skoro armádu.“ Kasumi však ze třetí 'drsné holky' nadšená nebyla. „Parvati tu moc dlouho nezůstane,“ řekla Sakuřina sestra s důrazem, který dával jejím slovům váhu. Řeč byla o téměř třicetileté černošce s indickými kořeny - Parvati Singh, jež však již před lety zcela propadla závislosti na anabolických steroidech, které se takřka nevratně podepsaly na jejím těle i duši. Kasumi neměla v úmyslu Parvati nechávat na zámku, protože si uvědomovala, že její chování může být nevypočitatelné a ona nechtěla ohrozit ani sebe a ani své blízké. „Ale no tak, Kasumi – dej jí šanci,“ prosila Sakura, která již Parvati znala. „Ta gorila je divná, to jo, ale třeba se dá do latě. Mohla bys jí v tom pomoct.“ „Nebudu čekat, až nám ublíží. Jestli okamžitě přestane sypat anabolika, možná, že tu zůstane, ale jinak ne. Pojďte už dovnitř. Cesta byla úmorná a venku začíná být pořádná zima,“ řekla Kasumi a otevřela dveře do zámku.

Japonka málem nevěřila vlastním očím, neboť v hlavní hale bylo několik stolů s chlebíčky a zákusky. Ve slavnostním obleku tu stál věrný komorník Gordonů - Edward a opravář Mark. Vedle nich v obyčejné košili a kalhotách postávala na první pohled nervozní Parvati, která se svým urostlým tělem i hrubými rysy v obličeji připomínala spíše muže. „Vítejte na Black Mirror, paní Kasumi!“ zvolal Edward a otevřel lahev šampaňského. Ihned nalil do třech připravených sklenic. „Samueli…“ řekla překvapená Kasumi. Samuel položil své milé ruce zezadu na ramena a políbil ji na tvář. „Menší překvapení, miláčku.“ „Tak to byl ten tvůj podezřele tajemný telefonát na nádraží…,“ poznamenala Sakura. „Možná, že to nebude žádná velká párty, ale komorní oslavy mají též něco do sebe. Black Mirror může vesele vítat Japonskou krev,“ dodala Sakura a zasmála se, neboť se opravdu cítila šťastná. „Nalijte všem, Edwarde,“ řekl Samuel. „Bez vás by náš zámek nebyl tím, co je. Jste taktéž jeho součástí a tahle oslava není jen o příchodu tady mé nastávající a její sestry, ale o nás všech.“ Kasumi, ač se obvykle alkoholu vyhýbala, protentokrát svolila. Byla sice stále unavená a zesláblá po událostech v Japonsku, ale oslava jí udělala radost. Po přípitku se rozproudily vzrušené debaty. Edward, přestože se zprvu zdráhal, se nakonec přeci jen odhodlal a začal se Kasumi vyptávat. „Paní Kasumi… smím-li se zeptat – zůstanete tu žít natrvalo?“ „Určitě ano. Moje pouta s minulostí jsem konečně zpřetrhala. Chci se usadit a žít v klidu na Black Mirror. Nemám zase tak dobrodružnou povahu, jak by se mohlo zdát.“ „Pan Samuel ve váš návrat skálopevně věřil. Abych byl upřímný, já o něm pochyboval, ale když vás tu vidím…“ Edward se usmál a pokračoval: „Mám ohromnou radost. Pamatuji si na vás velice dobře – zachránila jste mi život a tehdy, když zaútočil drak, jste ochránila celé Black Mirror. Bude mi ctí vám sloužit, paní Kasumi. To samé platí pro vaši sestru.“ „Jsem ráda, že to říkáte a mohu vás ujistit o jednom – nebudu vás nikterak využívat, ani se k vám chovat, jako byste byl něco míň než já. Jsem z chudé rodiny, Edwarde. Nikdy jsem nebyla bohatá a většinu let jsem nevlastnila víc než své oblečení a pár zbraní. Nepovažuji se za něco víc, než jsou ostatní lidé a nic na tom nemění ani skutečnost, že budu patřit do rodiny Gordonů. Vážím si toho, že tu jste a že se o nás budete starat a pomáhat nám.“

„Taková je moje práce, ale upřímně – nedělám to jen kvůli penězům, ale především kvůli vám všem. Hrozně rád sloužím rodu Gordonů a hrozně rád budu sloužit i vám a paní Sakuře.“ „Se Samuelem jsem o tom ještě moc nemluvila, ale snad mi pomůžete vy – co lidé z vesnice? Pamatují si ještě na mě?“ „Jistěže si na vás pamatují, ale pravdou je, že už je to dávno. Stále tu někde budu mít první a rozhodně ne poslední noviny, kde o vás byla zmínka. Ten úvod zněl nějak takto: ‚Neohrožená bojovnice Kasumi - žena, která uchránila naše panství před řáděním démonů, zbavila nás draka a navíc pomstila smrt mladého pana Adriana Gordona‘. Noviny vám tehdy děkovaly a místní lidé taktéž. Vsadím se, že pro spoustu vesničanů to bude ohromný zážitek vidět vás na vlastní oči a až se dozvědí, že tu budete žít natrvalo…“ „Nebyly to ale jen mé zásluhy. Tehdy mi pomohl Samuel a vy také.“ „Ta moje pomoc… vím, že byste to zvládla i beze mě. A pan Samuel… no, on se chvály nikdy nedočkal a asi za to může minulost… Vy jste prý dokázala mnohem víc, byla jste nejdůležitější v tom lítém boji a navíc jste záhadná cizinka s neobyčejnými schopnostmi – tyhle věci lidi zajímají.“ „Edwarde, nemám zase tak špatnou paměť, abych nevěděla, že nikdo z vesničanů mě ani jedenkrát neviděl při samotném zabíjení nějakého démona. To samé platí pro Adrianovy vrahy.“ „Chápu, kam míříte… Ano, o váš věhlas jsem se nemalou měrou zasloužil já. Později také Mark, Terry a pan Samuel. Neřekl jsem ale nic, co by nebyla pravda – pan Samuel všechny vaše činy potvrdil.“ „Místní tak moc dají na druhé?“ „Tady jsme na odlehlém místě, paní Kasumi, a ti lidé jsou prostí vesničané. Co je ale hlavní, je skutečnost, že tu začali řádit netvoři a v tu dobu jste tu byla vy, načež netvoři postupně vymizeli. Někteří o vašich zásluhách pochybují, to je pravda, ale až se trochu předvedete, nikdo o vašich schopnostech a činech pochybovat nebude. Ti, co vás stále obdivují, si teď jistě oddechnou a budou si připadat v bezpečí. Myslím, že Black Mirror potřebuje člověka, jako jste vy, potřebuje symbol vzdoru vůči mocnostem Pekla.“ „Symbol vzdoru?! To dost přeháníte, ale je tu přece Parvati - neobvykle silná žena z exotických krajů. Ona místním nestačí?“ Edward se ohlédl na svoji kamarádku, aby si ověřil, že je dostatečně daleko. „Ano… ale ona s démony nebojovala a pak… není moc oblíbená, protože je… je nemocná.“ „Samuel mi o tom říkal.“ „Nemá to lehké. Myslím, že by si vás měla vzít za svůj vzor.“ „Řekla bych, že na to už nebude mít příležitost.“ „Vy… vy ji snad chcete propustit?!“ děsil se Edward. „Ona udělala chybu to ano, ale může ji napravit. Je jen nemocná - nemůže za to, jak se chová a jak vypadá. Přál bych si abyste jí dala ještě šanci.“ „Tu jí dám, ale jen jednu. Podívejte - i já jsem v životě udělala spoustu chyb. Jsem taky jenom člověk, ale to neznamená, že tady budu Parvati tolerovat navzdory skutečnosti, že je nebezpečná a to snad chápete.“ Edward byl celý skleslý a Kasumi ho raději nechala o samotě. Připojila se k Samuelovi, který si právě vybíral něco dobrého k snědku. „Jak se ti tu zatím líbí, lásko?“ „Život na zámku a navíc se služebnictvem si nechám líbit. Jen doufám, že tu služebnictvo vydrží. Edward netouží po tom, aby Parvati odešla.“ „Jsou si hodně blízcí. Vzpomínám si, že když Edward přišel o svoji přítelkyni, několikrát mi tvrdil, že už nechce ‚obyčejnou‘ ženu, ale touží po takové, která je jako ty. Tím myslel

takovou, která se o sebe umí postarat, ničeho se nezalekne a málokdo si na ni troufne.“ „Takže hrozí, že odejde s ní? Nevypadá na to.“ „Neodejde, tím jsem si jistý.“ „V to doufám. Provedl bys mě zámkem? Je to tu obrovský. Ten byteček v Japonsku, kde jsme pobývali, by se sem vešel snad desetkrát.“

Cura i Rachel stály v podzemí před Černým zrcadlem. Rachel do plic okamžitě nasála nikterak čerstvý vzduch a cítila se svobodná. Věděla, že za tuto příležitost může děkovat hlavně Angelině a také věděla, že Angelinin pokus vymanit se ze spárů Samaela neuspěl. Rachel tedy zaujala místo na které měla zálusk ona, ale vůbec neměla černé svědomí, ba naopak – připadala si jako vítěz! Celou tu dobu se Samaelem hrála svoji hru plnou pokory a falešného soucitu. Velice rychle pochopila, jak na Samaela zapůsobit a být mu oporou. Zhrzený démon, který zažívá jednu porážku za druhou, přece potřebuje někoho, kdo ho vyslechne a bude schopen ho povzbudit. Dělala zkrátka to, co uměla nejlépe – přetvařovat se, využívat druhých a intrikovat. Rachel měla pocit, že si návrat zasloužila a měla z něj patřičnou radost. To Cura ze svého návratu nadšená nebyla. Chtěla na svět lidí zapomenout, ale nyní se musela opět podívat na povrch planety. Pro svoji paní však byla ochotná úkol splnit za každou cenu. „Jak se odsud dostaneme?“ zeptala se Rachel. „Zřejmě stejnou cestou jako kdysi sem – po řetězu.“ Cura provedla Rachel Mordredovou alchymistickou laboratoří a poté na kamenný most. Zde se Rachel na moment zastavila a pohlédla dolů. Hluboká, zdálo se, bezedná propast vypadala hrozivě, ale Rachel se jen mírně pousmála, když si představila Kasumi, kterak z posledních sil visí na okraji a samu sebe, jak nenáviděné ženě dupe na ruce. Poté následovala Curu do velikého podzemního sálu. Tady obě ženy zjistily, že žádný řetěz tu není a pouze nahoře byla vidět kabina výtahu. „Tak… a co teď?“ zeptala se Rachel. „Já nevím…“ „Zato já jo! Koukej se chytit skály, ty divoško a vylez nahoru. Hned potom vymysli, jak mě dostat nahoru taky.“ „Divoško…“ řekla s údivem Cura. „Za co mě máš?! Myslíš, že můj národ byli divoši?! Chovali se k sobě lépe, než vy Evropané!“ „Fajn, hlavně v klidu, princezničko… Skála čeká jen na tebe…“ „Opravdu nevím, jestli zrovna s tebou toužím po cestě až do Tibetu.“ Cura si prohlédla skály a hledala vhodnou cestičku nahoru. Když ji našla, chytila se výstupků a začala stoupat. Skála nebyla zcela rovná a to Cuře pomohlo. Uvědomovala si, že pod ní postává namyšlená líná žena, která sama sebe považuje za něco mnohem víc, než na co má právo. Cura se tím raději nezabývala a věnovala se hledáním výstupků. Incká princezna se nemohla chlubit nijak valnou fyzičkou a výstup bez jakéhokoli jištění a navíc ve velké tmě byl životu nebezpečný. Přesto neviděla jinou možnost a tak pomalu stoupala vzhůru a myslela jen na to, kde se chytit a o co opřít. Rachel měla na jazyku mnoho štiplavých poznámek na Curu, ale raději se držela na uzdě, neboť se obávala, že ji tu Cura nechá. Incká princezna konečně dosáhla k výtahu a nyní se musela protáhnout velice úzkou mezerou. Dalo to práci, ale povedlo se. Stanula v podzemní prostoře a ztěžka popadala dech. Když se jí to alespoň zčásti povedlo, nastoupila do kabiny výtahu a začala otáčet klikou. Výtah začal pomalu klesat. Netrvalo dlouho a zastavil se dole o zarážku. „To je dost.“ okomentovala Rachel a nastoupila. Pohlédla na unavenou princeznu a zeptalase: „Tak co? Pojedeme nahoru nebo tu zůstaneme trčet?“

„Přilož ruku k dílu a pojedeme! Potřebuji si oddechnout!“ řekla Cura nasupeně. Rachel se jen pohrdavě usmála. „Já vlastně nikam nespěchám – svět nahoře na mě počká, ale Lilith… je hodně trpělivá?“ Cura zaskřípala zuby a chopila se kola. Bylo pro ni opravdu hodně namáhavé vyjet až nahoru. Píchalo ji u srdce a zhluboka oddechovala, když konečně vyjeli nahoru. „Uvědomuješ si doufám,“ řekla Rachel, „že setkání se Samuelem bude nepříjemné… A to nemluvím o střetu s Kasumi.“ „Taky nestojím o to vysvětlovat, kde jsme se tu vzaly a o co nám jde. Zkusíme se jim vyhnout.“

Cura vystoupala po úzkých schodech a dorazila až k posuvné stěně, jež však nešla z vnitřní strany otevřít. „Co je?“ podivila se Rachel. „Je zavřeno.“ Rachel okamžitě zacpala dlaní ústa Cury a hlesla: „Tiše…“ Z knihovny se ozvaly hlasy: „Nevím, jak moc ráda čteš, ale tady si určitě vybereš. Jsou tu díla napříč staletími od antiky po současnost.“ „Ale něco z východní Asie tu není nebo ano?“ „Není, ale můžeme takové knihy sehnat. Poptám se Edwarda a ten mi určitě doporučí pár specializovaných knihkupectví.“ „Ne, Samueli, já to nemyslela tak, že chci číst. Knížky nejsou nic pro mě. Neříkám, že si tu a tam nějakou nepřečtu, ale to si musím opravdu hodně vybírat.“ „Rozumím. Taky tu máme podrobnou mapu našeho panství. Počkej chvilku, hned ji najdu.“ Cura zašeptala: „Měli bychom zmizet…“ „Počkej chvilku,“ odvětila Rachel, která doufala v to, že se dozví nové informace. Po pár minutách opět promluvil Samuel: „Tohle je mapa, kterou jsem nakreslil před dvěma lety na základě turistické mapky z doby před útokem netvorů. Potom se už nikdo neobtěžoval kupovat a dovážet sem jakékoli turistické pohledy, známky, upomínkové předměty a podobné nesmysly. Když jsem koupil hotel, našel jsem tam ještě spoustu serepetiček, co zbyly po Murrayovi. Většinu jsem spálil a zbytek uložil na půdu. Představ si, je tam dokonce moje maska na Halloween!“ „Kdybych tě neznala, řeknu, že tu máš solidní kult osobnosti, ale ono to spíš bude opačné, co? Než by si tě vážili, tak tě nenávidí a ještě si z tebe dělají legraci a ponižují tě. Lidi jsou svině a myslím, že ty masky můžeme vyházet nebo s tím chceš strašit děti v okolí?“ „To bych si tu masku ani nemusel brát. Podívej se ale na tu mapu, ať se trochu zorientuješ. Tadyhle na kopci stojí náš zámek. Dolů na jihozápad vede cesta, která se větví v těchto místech. Dále na jih je vesnice Willow Creek, v podstatě jediná vesnice, která tu je. Najdeš tam jen pár desítek domů, ale máme tam obchod, hospodu, knihovnu, policejní stanici, ordinaci místního doktora a pár dalších důležitých domů. Dále na jih bydlí v domku u řeky knihovnice Miranda Shepardová. Je to moje známá. Pár kilometrů dál po cestě je budova hotelu, kterou vlastním. Hotel však už celé roky nefunguje a tak budova chátrá.“ „Nenašlo by se pro ni nějaké využití?“ „Jestli tě něco napadne, stačí říct. Financí máme dost i na kompletní rekonstrukci. To víš – solidně nás dotuje církev.“ „Promyslím to a uvidíme. Vzpomínám si, že u hotelu býval hřbitov…“ „Jo, ten tam stále je, ale nikdo se o něj už nestará. Dál na jih už je jen moře a útesy. Přes řeku Glance tam vede veliký kamenný most, dostatečně široký a bytelný i pro auta. Teď se podívej sem na západ. Po cestě, které se říká Church Street se dostaneme na Warmhill, což

byla kdysi hornická víska, ale všechny domy jsou už rozpadlé. Je tu však stále udržovaný kostel a farnost. Kousek odsud, směrem na sever je jezero Black Lake. V žádném případě tam nechoď.“ „Proč ne?“ „Straší tam a víš, že to myslím vážně. Kolem Warmhill se rozprostírá Glanceský les a v něm tady v těchto místech, je bunkr z druhé světové války.“ „Na ten se nedá zapomenout.“ „To opravdu nedá… Zhruba v těchto místech ve White Woodu, lese, který ohraničuje naše panství na západě, je zasypaný vchod do dolů a na jih odsud je Stonering – rituální místo, kde se scházeli druidové, ještě když byla Anglie křesťanstvím nedotknutá. Podívej se sem na východ. Nedaleko našeho zámku se rozprostírají v lesích Deepmirské močály. Je tam zřícenina starého mlýna a mohyla. Kousek odsud je chátrající dům.“ „Tam jsem zabila toho feťáka, že ano?“ „Přesně tak. Vede odsud stezka až na pobřeží a tady na útesech Sharp Edge stojí zřícenina majáku. Na kopci na Deepmirských vrších je ruina Akademie.“ „Většinu těch míst si dobře vybavuju. Je tu něco, kde jsem před lety nebyla?“ „Mezi Willow Creek a Sharp Edge jsou Ashburrské vrchy a tady v těchto místech, jen kousek od vesnice je Cisterciácký klášter. Pak je tu ještě jedno zajímavé místo a to severně od vesnice. Z Church Street tu vede strmá cesta vzhůru na vrh Salles, kde je strážní věž. Musela být postavená v dávných dobách, snad ještě za Marcuse Gordona.“ „Je toho tu vážně spoustu. Budu si ta místa muset projít, abych měla přehled.“ „To udělej, miláčku, ale dej si pozor – není tu bezpečno. Podíváme se teď k zrcadlu?“ Rachel vytřeštila oči, když to Samuel řekl a s napětím čekala, co na to Kasumi. Uvědomovala si, že setkání s Japonkou může být to poslední, co ji v životě potká. Dobře věděla, že Kasumi je nad její síly a že přímý střet s ní nepřežije. „Zrcadlo jsem ještě neviděla…“ „Bude to stát za to, uvidíš.“ „Jsem docela utahaná. Možná večer, až si odpočinu. Spíše mi ukaž Desmonda. Ráda bych ho viděla…“ „Odpoledne obvykle chodí spát, takže bude lepší ho nerušit, ale samozřejmě se na něj pojď podívat už teď. Je to přece tvůj syn!“ Zatímco Cura si oddechla, když Samuel a Kasumi odešli, Rachel v sobě dusila vztek, neboť se právě utvrdila v tom, že Samuel Desmonda považuje za vlastního syna a co hůř – Kasumi má být jeho matka! Rachel si připadala, jako by jí ti dva ukradli syna.

Ženy se vrátily zpět a Cura byla přesvědčená, že jediná cesta odsud vede po řetězu, který držel výtah. Vedl otvorem skrze studnu až do sklepení zámku. Cura se vytáhla na kabinu výtahu a podala Rachel ruku. Když byly obě nahoře, princezna se chytila řetězu a dala se do šplhání. Nebylo to pro ni tak těžké, jako pro Rachel, ale nakonec obě vylezly až nahoru, kde přelezly okraj studny. V koutě sklepa bylo čerpadlo, které bylo napojené na rozvod vody v zámku i na zahradě. Čerpadlo nedělalo velký hluk, neboť šlo o mnohem modernější a kompaktnější verzi než ta, co zde byla za dob Victorie. Rachel však mnohem více zaujaly police s vínem. Byla tak rozrušená, že alkohol by jí přišel vhod. „Raději mi poraď, jak se dostat ven a nikoho nepotkat,“ řekla Cura, když jí došlo, na co Rachel pomýšlí. „Jednoduché…“ řekla Rachel a odhrnula špinavý závěs, který zakrýval starou rezavou mříž. „Starý sklepní vchod, ještě z doby než se postavilo novější křídlo zámku. Dříve se do sklepa

chodilo z venku.“ Rachel odklopila západku, jež byla jen z vnitřní strany a mříž otevřela. Provedla Curu uzoučkou chodbou až k dřevěným vratům, které otevřela bez obtíží, neboť klíč byl na věšáku hned vedle.

Obě ženy vyšly ven na čerstvý vzduch a to v zadní části zahrady, nedaleko malých dřevěných vrátek, které byly cestou z pozemků, jež obklopovaly zámek Black Mirror. Na zámek se ani jedna z žen neohlédla a okamžitě utíkaly k vratům. Byla však zamčená a Rachelinino lomcování s nimi nemělo žádný význam. Rachel tedy provedla Curu podél zdi směrem k hlavní bráně zámku. Cestou minuly starou dřevěnou boudu pro zahradníka, kterou naposledy obývala Sheila a také skleník. Ač tomu Rachel ani nevěřila, branka byla odemčená. Edward totiž branku odemknul, už když mu Samuel volal a vzhledem k tomu, že stále probíhala oslava, ji ještě ani nezašel zamknout. „A teď rychle pryč,“ řekla Rachel a rozeběhla se po cestě. „Musíme na nádraží a pak na letiště,“ řekla Cura, aby Rachel připomněla, co bude následovat. Ona však měla jiný názor: „Nejprve pojedeme do mé vily ve Walesu.“ „Tvé vily?!“ „Vlastně teď už moje není, ale potřebuji si odpočinout a v klidu se vyspat. Také se najíst, umýt,…“ „Neměla jsi to tak pohodové jako já.“ „Ani zdaleka ne.“

Samuel dovedl Kasumi do dveří vedle své ložnice, kde byl dětský pokoj. Na posteli tu spal Desmond. „Tvůj syn, miláčku,“ řekl Samuel tiše, aby chlapce nevzbudil. „Myslíš, že si na mě zvykne? Jsou mu už čtyři.“ „Ještě je malý a zvykne si, uvidíš. Pomůžu ti se vším, co bude třeba, Kasumi. Stále mu o tobě vyprávím… Ví, že jsi jeho matka, přestože tak docela nechápe, co to znamená, ale zvykne si na tebe.“ „Nikdy jsem nevychovávala děti. A to jsem porodila dvě…“ „Nemysli na to, Kasumi. Teď máš další dítě a tohle bude mít šťastný život. Ty mu ho zajistíš, o tom nepochybuji. Vrátíme se do haly?“ zeptal se Samuel. „Asi ano. Dole je dost jídla a po cestě mi pořádně vyhládlo.“ „Vem si, na co máš chuť.“ „Ráda.“ Vyšli na chodbu a tady Kasumi Samuela zastavila. „Možná bych ti to neměla říkat, ale chci, abys to věděl. Bála jsem se toho, až se zase setkáme. Měla jsem hrozný strach, že až se vrátím na Black Mirror, najdu tě s jinou ženou a o mě nebudeš jevit sebemenší zájem. Ty jsi ale vydržel čekat celé ty roky…“ „Protože tě miluju, Kasumi. Miluju tě a nechci o tebe přijít. Ty jsi totiž jediný člověk, kterému ani trochu nevadí, co jsem v minulosti provedl. Nepřijdu ti špatný proto, že jsem zavraždil několik lidí, nebo kvůli tomu, že jsem se stal obětí temných sil. Nejde ale jen o mne, ale především a hlavně o tebe – čekat na ženu, která je tak upřímná, milující a krásná…“ „Krásná?“ „Krásná na těle i na duši. To čekání za to stálo.“ „Takže určitě se mnou nechceš být jen kvůli naší minulosti? Nejde ti jen o to, mě učinit

šťastnou, protože mě lituješ?“ „Ale prosím tě, jak tě to napadlo? Jistě že tě lituji a chci, abys byla šťastná, protože si to zasloužíš, ale to není zdaleka jediný důvod, proč chci být s tebou. Není to o pocitu, že ti něco dlužím nebo o snaze získat tvůj vděk, to rozhodně ne.“ Kasumi se usmála a Samuela objala. „Mě to zkrátka přijde jako sen… Jak to, že zrovna mě může někdo tak moc milovat?! Jak je možné, že já, zrovna já budu bydlet na zámku a to v klidném místě, na kterém jsem si vždycky přála žít. Budu mít po boku muže, který mi dá opravdovou lásku.“ „Jen na krátký čas… Dlouho tady nebudu…“ „Ale no tak – o tomhle ani nemluv. Nebudeme na to myslet, ani o tom mluvit.“ „Máš pravdu, promiň mi to. Půjdeme už dolů?“ „Určitě. Mám hrozný hlad.“ Dole v hale zatím Sakura vyhledala Parvati, která se ostatním stranila. Cítila se hrozně, neboť na zámek se vrátila žena, kterou strašlivě nenáviděla. Měla za to, že Kasumi ublížila Samuelovi, ale když nyní viděla, jak vedle své milé Japonky září štěstím, nemohla Kasumi nic vyčítat. Uvědomila si, že případný vztah se Samuelem navždy krachl a teď měla žít na zámku a sledovat jak je šťastný po boku jiné ženy? Bylo to pro Parvati hrozně těžké, ale doufala, že si zvykne. Sakura si Parvati prohlížela a doufala, že něco pronese. Místo toho mlčela a tak rozhovor započala Sakura. „Ahoj. To naše minulé setkání za moc nestálo, ale navrhuju na něj zapomenout.“ „Tak snadno to nepůjde!“ „Proč seš tak ostrá? Podívej, povím ti to takhle – přestaň okamžitě brát anabolika, jinak dostaneš výpověď a budeš si hledat nejenom novou práci, ale i domov.“ „Chceš mě vyhrožovat?“ vykřikla Parvati, kterou to velice rozčílilo. Sakura se až podivila nad Parvatinou reakcí. Vzruchu si všimla i Kasumi. „Co se to tu děje?“ zeptala se. „Je to ztracená existence, sestřičko. Vyjela na mě, že prý ji vyhrožuji a přitom chci jen pomoct.“ Blízká přítomnost Kasumi Parvati nedělala dobře. Černoška v porovnání s Kasumi sice vypadala jako obryně, ale přesto se nezdálo, že by se jí Asiatka bála. Parvati si dala ruce v bok a rozkročila se. Kasumi přesto její postoj ignorovala a přistoupila až k ní. Pohlédla jí s klidem do očí a viděla v nich marně skrývanou zlost. „Původně jsem ti chtěla dát ještě šanci, ale když tě tak vidím… zapomeň na ni. Ještě teď večer se sbalíš a vypadneš odsud.“ Parvati se rozšířily oči překvapením. Pootevřela ústa a nevydala ani hlásku. „Užíváš prášky, které ničí tvé tělo i mysl. Jsi závislá na anabolikách a tohle ve svém domě trpět nebudu.“ „Tohle je můj domov! Žiju tu už léta, na rozdíl od tebe! Samuel mě odsud nevyhodí!“ zařvala na celou halu Parvati. Všichni ostatní se na ni otočili a sledovali další dění. Kasumi pokračovala s klidem. „Samuel tě možná nevyhodí, ale já ano! Nechal to na mě ať rozhodnu a já jsem rozhodla. Do půlnoci budeš pryč.“ „A když ne?!“ „Pak tě odsud dostanu násilím. Ohrožuješ mě, Samuela, mého syna, sestru, zkrátka všechny, co tu žijí. Nezůstaneš tady, to mi věř.“ „Myslíš, že se tě budu bát?!“ „Je mi jedno, jestli se budeš bát nebo ne, ale v zájmu zachování zdraví i života ti radím odejít sama.“ Kasumi se otočila a nasupená Parvati do ní strčila, až Japonka málem upadla. Sakuře instinktivně sjela ruka na opasek, ale uvědomila si, že Valkýru, svoji oblíbenou pistoli, nemá. V hale bylo ticho a všichni s napětím očekávali, co Kasumi udělá. Stála nyní zády k

Parvati a sledovala ji přes rameno. Neobvyklou rychlostí se otočila a udeřila Parvati pěstí do levé tváře. Černoška pootočila po nečekaně tvrdém úderu hlavou a z úst jí vyteklo trochu krve. Kasumi se otočila kolem své osy a kopancem opět udeřila Parvati do tváře. Poté jí podrazila nohy, a aby ji dostala k zemi rychleji, udeřila ji při pádu přímo do nosu. Parvati dopadla zády na podlahu a ta ji pořádně zabolela. Kasumi se nad Parvati shýbla, napřáhla se rukou a semkla ji v pěst. „Do hodiny vypadneš, jinak tě zabiju!“ Poté se Kasumi narovnala a přešla ke stolu s chlebíčky. Velice ráda se do nich zakousla, ale stále po očku sledovala Parvati. Skutečnost, že statnou černošku poslala k zemi, ji těšila, ale dobře si uvědomovala, že Parvati se nebránila a ani se nesnažila údery blokovat. Byla spíše překvapená z toho, že si na ni Kasumi vůbec troufla. Příště to tak rozhodně nebude. Ke Kasumi přišel Samuel, ze kterého dobrá nálada rázem opadla. „Měl jsem ji vyrazit už dávno,“ řekl. „To jsi měl, ale brzy od ní bude pokoj. A to definitivně.“ „Počkej, ty chceš říct… že neodejde?“ „Spíše bych řekla, že ne, ale můžu se plést, obzvláště, když její psychika je zdevastovaná podobně, jako její tělo.“ „Má ho hrozně silné.“ „To má a proto očekávám, že s ní bude těžké pořízení, ale mám na mysli všechny ty vedlejší účinky, které jdou ruku v ruce s dlouhodobým užíváním anabolik. I kdyby odešla, nečeká ji kdovíjak dlouhý a pohodlný život kvůli nemocem, jež se brzy dostaví. A ech, promiň, nechtěla jsem ti připomínat…“ „To je v pořádku. Mluv otevřeně, vždyť já jsem s tím smířený. Vím, co mě čeká a vyrovnám se s tím.“ „Chci říct, že nikdy nechci skončit jako ona. Hodně jsem na sobě dřela, abych měla skvělou fyzičku, ale zajít takhle daleko, to bych opravdu nedokázala. Přemýšlím, co by mě mohlo dohnat k užívání steroidů a vážně mě nic nenapadá. Nechtěl bys, abych měla takové tělo, že ne?“ „To rozhodně ne! Jak tě to vůbec napadlo?“ „Držíš si jí tu celé roky. Je to jediná žena na zámku. Skoro bych si myslela, že se ti líbí.“ „Ani trochu, to mi věř. Parvati mi před lety hodně pomohla a nebýt jí byl bych možná mrtvý. Spřátelili jsme se a myslím, že ona zašla dál a zamilovala se do mě. Ač jsem k ní lásku necítil, bylo mi jí líto a chtěl jsem, aby se měla dobře. Proto zůstala na zámku tak dlouho. Jenomže co je moc, to je moc. Kolikrát jsem jí to jen říkal, aby se steroidy přestala nebo aby se šla léčit ze závislosti, jenže ona neposlechla. Už když jsem ji poznal byla na ženu velice urostlá, ale tehdy ještě měla své kouzlo a byla mi sympatická. Dnes je vyloženě ohavná a ženu připomíná jen vzdáleně. V obličeji vypadá na pětačtyřicet, umělá prsa na takhle velkých prsních svalech působí neskutečně nepřirozeně a hnusně, ramena má tak široká, že se musí natočit na bok, aby prošla dveřmi, všude na těle jí vystupují žíly, každou chvíli má zdravotní problémy - nejčastěji se srdcem a dechem a ten celkový dojem z ní... Prostě ohromná, agresivní a násilná hromada svalů. Budu jedině rád až odejde, ale přesto - zbudou mi na ni i pěkné vzpomínky a nadále si budu přát, aby zachránila alespoň svoji psychickou stránku.“ „Její vzezření není důvod proč ji vyhazuji. Nemyslím, že ve své podstatě je zlá, to z ní dělají steroidy, ne ty svaly. Ona může mít nemoc při které má člověk neustále pocit, že je málo svalnatý. Je to trochu podobné anorexii, kdy si o sobě zase dotyčný myslí, že je moc tlustý. V obojím jde o psychickou nemoc, která ale nedohání člověka k násilí. Parvati se rozhodla vytlouct klín klínem. Je potřeba nejen, aby přestala užívat anabolika ale taky aby se vyrovnala sama se sebou.“ Kasumi dojedla poslední chlebíček na který měla chuť a otřela si pusu. „Cítím se docela

unavená. Asi se půjdu na chvilku natáhnout nebo alespoň posadit. Ráda bych ale ještě viděla ty zbraně, co jsi sehnal. Doufám, že to nejsou nějaké šmejdy. Něco jiného je opravdová zbraň a něco jiného jen replika vhodná k vystavování. “ „Kdepak. Pojď, zavedu tě nahoru a můžeš se sama přesvědčit.“

„Tak tady máme tu posilovnu.“ řekl Samuel a ukazoval Kasumi prostornou místnost v prvním patře novějšího křídla zámku. Kasumi si se zájmem prohlížela stroje na posilování, boxovací pytle, makiwaru, činky, žebřiny a další věci, které při svém fyzickém tréninku využívala. Do posilovny přišla také Parvati. „Ehh, Samueli, Sakura mě pro tebe poslala. Prý by chtěla vědět, kde má svůj pokoj.“ „Půjdu jí ho hned ukázat. Myslím, že ten svůj pokoj jí přenecháš, Parvati. Já tě tu totiž už nechci vidět.“ Parvati za Samuelem zavřela dveře a přitom nepřestávala sledovat Kasumi, která si nyní prohlížela regály se zbraněmi. Těšilo ji, že Samuel získal takové věci. Byly tu mnohé dýky a nože, katana, naginata, nunčaky, a další typicky japonské zbraně. Parvati mezitím uchopila železnou tyč, na kterou se přidělávala závaží. Téměř nehlučně se přiblížila ke Kasumi. Oběma rukama pevně stiskla tyč a zvedla ji do výše. „Už sis začala balit? Být tebou si pospíším. Já jsem tam dole nežertovala,“ řekla Kasumi, která dobře slyšela, že tu žena je. Otočila se a hned nato ji Parvati udeřila tyčí do břicha. Kasumi vykřikla bolestí, předklonila se a chytila za bolavé břicho, které dostalo tak tvrdou ránu jako snad ještě nikdy. „Promiň, Kasumi, ale pro mě je to ta nejlepší možnost,“ řekla Parvati a přirazila Japonku k regálům. Kasumi se pokusila Parvati přetlačit. Víc než o pár centimetrů s tyčí však pohnout nedokázala a to ani přesto, že napínala svaly, jak jen mohla. Parvati byla zkrátka silnější, ale Kasumi neztrácela hlavu. Kopla Parvati do boku, což ovšem s černoškou ani nehnulo a poté jí podrazila nohy. Parvati sice neupadla, ale zavrávorala a povolila stisk tyče, kterou jí Kasumi vytrhla z rukou a okamžitě jí jedním koncem udeřila do tváře. Parvati klesla na kolena s ošklivě roztrženým rtem. Kasumi poodstoupila stranou, přičemž s naprostou přirozeností a bez sebemenšího zaváhání efektně protočila tyč nejprve v obou a poté jen v jedné ruce, čímž jasně ukázala, kdo z obou žen takové zbrani opravdu vládne. Parvati se zvedla a narovnala. Byla téměř o hlavu vyšší než Kasumi a měla podstatně robustnější tělo, přestože ani Kasumi nebyla nijak útlá a na ženu měla hodně svalové hmoty. Parvati přešla do bojového postavení, podle kterého Kasumi poznala, že její protivnice se bude snažit o karate. To pro Kasumi nebylo vůbec cizí, neboť sama ho ovládala velice dobře. Parvati se vbrzku stala terčem tyče vedené Kasuminou rukou, ale dokázala uhýbat, přičemž couvala směrem ke dveřím. Musela uznat, že Kasumi je velice schopná a to i přesto, že není ve své kůži. Parvati tedy musela využít své síly, což se jí podařilo, když se proti Kasumi rozeběhla a dokázala tyč zachytit. Pořádně zabrala a vytrhla ji Kasumi z rukou. Hned nato ji udeřila jedním koncem do břicha. Kasumi opět vykřikla bolestí a ustoupila dozadu. Její vyceněné zuby a nenávistný pohled naznačoval, že porážku nepřijímá. Tělo ji bolelo, ale přesto se dokázala narovnat. Ohnala se po Parvati pěstí, ta ale snadno Kasuminu ruku zachytila. Vložila jí tyč pod rameno a vší silou zapáčila směrem nahoru. Kasumi luplo v rameni a její kloub se uvolnil. Jasně cítila, jak se o sebe otřely kosti. Kasumi řvala jako zraněná lvice. Parvati se tyčí pořádně napřáhla a udeřila Kasumi do žeber. Kasumin šílený bolestivý řev musel být zcela jistě slyšet až v hlavní hale, což Parvati nijak nevyhovovalo. Z úst Japonské bojovnici tekla krev, její hrudník byl jako v jednom ohni, vykloubené rameno způsobovalo hrozné bolesti a břišní svaly se jí ještě teď třásly vinou úderů. Možná by byla schopná se uklidnit, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se přimět k útoku. Nohy se jí málem

podlamovaly, ale teprve po Parvatině ráně pěstí do tváře, padla k zemi. Srážka s Parvatinou pěstí byla děsivá a Asiatka mohla být ráda, že krom krvavých slin jí z úst nevylétly i zuby. Kasumi se zdravou rukou držela za zlomená žebra. Věděla, že na Parvati nestačí, ať už udělá cokoli. V žádném případě však nemínila vzdát svůj boj, přestože snaha byla marná. Za hlasitého sténaní se jí podařilo postavit na nohy, načež Parvati pevně uchopila tyč a švihla s ní Kasumi do zad. Kasumi zvrátila hlavu dozadu, udělala krok vpřed a ze svých úst vydala další zoufalý výkřik. Parvatina další rána byla mířená opět na Kasumino břicho. Kasumi se předklonila a padla k zemi. Bolest, která projížděla jejím tělem, byla strašlivá. Zvracela nejen zbytky jídla, ale i krev. Do toho hlasitě skučela a sténala. Od řevu jí bolela i ústa. Po tváři jí tekly slzy kvůli nesnesitelné bolesti. Z jazyku, do kterého se zakousla, tekla krev. Prsty na rukou se jí třásly. Byla bezmocná a na kolenou. Parvati se rozkročila a zvedla tyč až nad hlavu ve snaze rozdrtit Kasumi další ranou lebku. „Promiň,“ řekla, „ale nemůžu jinak.“ „Nééé!“ zařval Samuel, který právě vtrhnul do dveří a rozběhl se k Parvati. Ta se otočila, aby zjistila, co přesně se děje a hned nato ji Samuel strhnul k zemi. Rychle ho od sebe odstrčila a zvedla se. Samuel tak rychlý nebyl a Parvati ho vyřídila ranou pěstí do žaludku. V posilovně ovšem už byla i Sakura, a když viděla, že Parvati vyřídila nejen Samuela, ale především i Kasumi, neměla odvahu se jí postavit přímo. Regály se zbraněmi ji však zaujaly a okamžitě se rozběhla k nim. Parvati poznala, že situace se pro ni značně zhoršuje, a když se v rukou Sakury objevily vrhací nože, urychleně vyběhla ven. Jeden z nožů se zabodl do stěny na chodbě, jen pár centimetrů od Parvatiny hlavy. Ta běžela ke schodišti. Cestou srazila Edwarda, který taktéž pospíchal zjistit, co se děje. Parvati vyběhla hlavním vchodem ze zámku, ale v patách měla i nadále Sakuru, která se ji snažila noži zasáhnout. Během pobytu v Africe se sice častokrát bavila vrháním nožů a aplikovala to i v praxi na zvěři i lidech, ale zasáhnout Parvati se jí nepodařilo. I když vyčerpala zásobu nožů, nemínila nechat Parvati uniknout. Dostihla ji až u hlavní brány, kde se Parvati otočila připravena Sakuře čelit. Ta se s ohromným vztekem pokusila Parvati udeřit pěstí do obličeje. Místo toho však sama dostala ránu, která jí zlomila nos. Parvati ji chytila za košili, s lehkostí zvedla kousek nad zem a odhodila o několik metrů pryč. Sakura se nemínila vzdát. Zvedla se a opět se vší silou rozeběhla proti Parvati ve snaze ji strnout k zemi. Parvati jen uhnula a strčila Sakuru hlavou proti zdi. Sakura padla k zemi a z rozražené hlavy jí tekla krev. Parvati se ohlédla k zámku a uvažovala o návratu.

„Proboha, Kasumi, co ti je?“ snažil se Samuel zjistit, jaká zranění jeho milá utrpěla. Kasumi se klepala a upadala do šoku. Snažila se dýchat jen minimálně. Každý nádech jí ale i tak způsoboval bodavou bolest. „Klid, lásko, buď v klidu a nehýbej se. Vydrž.“ Samuel se rozběhl k telefonu. Cestou potkal Edwarda a Marka. „Dobře, že jste tu. Rychle Edwarde, volejte záchranku a ať si sakra pospíší. Vy Marku buďte s ní, zkuste jí uklidnit, má něco zlomeného, asi žebra a…“ Samuel déle neváhal, zaběhl do svého pokoje, kde vytáhl ze šuplíku starý revolver a běžel ven. Uvědomoval si, že v nebezpečí není jen Kasumi. Před bránou zahlédl Parvati a také bezvládné Sakuřino tělo. Okamžitě namířil zbraň a vystřelil. Parvati došlo, že musí zmizet a to nadobro. Rychle přelezla bránu, přičemž byla pod Samuelovou palbou. Netrefil ji a ona utíkala co nejdál od zámku. Samuel neměl čas ji pronásledovat, kvůli Sakuře, která vypadala na první pohled mrtvá. Samuel se k ní sklonil a poznal, že dýchá, načež mu spadl kámen ze srdce. Byla v bezvědomí. Zkusil ji mírně poplácat po tvářích ve snaze ji probrat, ale nebylo to nic platné. Z rány na hlavě tekla krev.

Velká Británie – Wales – Vila Gordonů Vila ve Walesu se od Rachelininy poslední návštěvy nijak zvlášť nezměnila. Jinak na tom byla bažina, kterou nechal Samuel likvidovat už počátkem roku 1995 a která byla nyní zcela vysušená. Na bažinu však Rachel neviděla, neboť stála společně s Curou před hlavní bránou na pozemek a nevěděla jak se dostat za ní. Cura tomu nevěnovala přílišnou pozornost, neboť počítala s tím, že zvládne zeď přelézt, když jí Rachel udělá stoličku. Jediným problémem byly ostré bodce na zdi, ale princezna věděla, že když bude opatrná, nic jí nehrozí. Zatím prohlížela vytesané torzo ženy s blanitými křídly, jež bylo nad bránou. „Když to vidím, hned si vybavím Samaela…“ řekla Cura. „Jo… ale Samael je mnohem ošklivější a nemá prsa. Povím ti – docela mě zajímalo, co by se stalo, kdyby některou z nás oplodnil.“ „K tomu nemohlo dojít,“ řekla Cura. „Od jisté chvíle je Samael neplodný.“ „Když ho Mordred porazil a svrhl do Pekla, Samaelův otec nebyl zrovna nadšený…“ „A nebyl nadšený, ani když Samaela přemohla Kasumi. Teď je Samael černou ovcí rodiny, ale byla bych radši, kdyby byl mrtvou ovcí.“ Cura přešla ke zdi. „Pomoz mi nahoru. Vylezu na zeď a podívám se do vily, jestli v ní nebudou náhradní klíče.“ „Měly by být. Vždycky se dávaly do patra do pracovny.“ Rachel semkla ruce k sobě, aby na ně mohla Cura vylézt a poté se vytáhnout na zeď. Opatrně překročila bodce a seskočila dolů. Po nízké nahnědlé trávě se vydala okamžitě k vile. Ta nebyla ani zpoloviny tak rozlehlá jako zámek na Black Mirror, ale přesto šlo o honosné sídlo, které mohl Gordonům závidět kde kdo. Vila a okolní pozemky však byly od nejbližší vesnice vzdálené skoro osm mil a tak sem chodíval jen málokdo. Cura přišla k hlavním dveřím a zabrala za kliku. Bylo zamčeno. Jedinou cestou dovnitř se zdálo být okno, jenomže všechna byla zasklená a zavřená. Princeznu napadlo, že si sundá oděv, omotá ho kolem ruky a sklo rozbije, ale stejně se bála, že se pořeže. Rozhlédla se okolo ve snaze najít něco těžkého na rozbití skla. Nenašla však nic a tak se vrátila k bráně.

„Už máš klíč?“ zeptala se Rachel. „Ne. Vila je zamčená a…“ „No jistě že je, ty huso.“ „Přestaň mě urážet!“ vykřikla Cura. „Už toho mám dost! Lilith se v tobě spletla – nezměnila ses k lepšímu. Jsi stále ta namyšlená mrcha, která opovrhuje druhými.“ „Co ty o mně můžeš vědět?“ „Nic moc. Vím všechno jen z doslechu. Lilith se o tobě občas zmiňovala. Uvědom si, že ona se mohla na svět dívat očima různých lidí a přestože nikdy nemohla slyšet zvuk, naučila se už před mnoha lety špičkově odezírat od úst. Takže nejen, že má paní mluví stovkami jazyků, ale také dobře pozná, co kdo říká. Kasumi začala sledovat už od té doby, co mi předpověděla budoucnost a dozvěděla se, že to ona přemůže Samaela. Za to ji má paní obdivuje a má ji ráda. Byla ale chyba tě poslat zpět v domnění, že mi budeš prospěšná a že o Kasumi se už nebudeš starat.“ „Vím, že Kasumi Samaela vyvolala, že mě připravila o manžela, že mi ukradla syna a že mě poslala do Pekla. I kdybych stokrát chtěla, tak na ni zapomenout nedokážu a už vůbec ji nedokážu odpustit! To ale neznamená, že jí chci zabít a že ti nechci pomoct. Prostě je toho na mě moc! Léta jsem trpěla hůře, než si umíš představit, ale nemysli si, že mě to nezměnilo.

Odpusť mi, že se k tobě tak chovám, já jsem jen nervózní. Jsem unavená z toho všeho a skutečnost, že kousek ode mne byla žena, která mě zničila… prostě mě to nasralo.“ „Možná, že Kasumi, i když je tak schopná, tak je to ve skutečnosti lidská zrůda.“ „Moje řeč.“ „To ale nic nemění na tom, že jsem jí nesmírně vděčná za to, že přemohla Samaela. A žádný špatný skutek nemůže být tak velký, aby smazal skutky dobré. Taky jsem v životě zabila nebo poslala na smrt hodně lidí a v mnoha případech toho lituji, v některých ale ne. A já nevím, co přesně jsi Kasumi provedla, nebo co jí provedl tvůj manžel. Teď mi poraď, kde najít něco, čím rozbiju okno?“ „Zkus se podívat k tomu domku na zahradě. Měl by se rozpadat a určitě nalezneš nějakou cihlu.“ Cura se vydala k zadní zahradě, ovšem že by zde nějaký dům byl, to se říci nedalo. Kamenný plot, za ním zarostlý vodní příkop a na jeho protějším svahu nebylo víc, než rovná, nízkou travou porostlá zem. Cura samozřejmě neměla ani potuchy o tom, že Samuel nechal dům definitivně zbourat a veškeré kameny odvézt. Už nejméně dva roky tu rostla tráva. Cura přešla kamenný most a ocitla se před hrobkou. Do té Samuel nijak nezasahoval, ale stavba vypadala, že už dlouho nevydrží. Po levé straně měla Cura opravený cihlový plot. Původní plot se zřítil už před mnoha lety a právě díky vzniklému otvoru mohla na zahradu těžká technika a to bez toho, že by hrozilo narušení stále stojících starých staveb. Cihly spojené maltou neměla Cura jak uvolnit a do hrobky se jí nechtělo, takže se vydala na pahorek, kde byla ruina starého kostela. Byl v dezolátním stavu – neměl střechu a téměř polovina východní zdi byla v troskách. Cura raději nechtěla chodit až dovnitř, neboť i samotné průčelí nad hlavním vchodem bylo ulomené a drželo jen na jednom konci. Princezna raději obhlédla zeď a vybrala kámen, který nebyl příliš těžký. S ním se vrátila k vile a rozbila okno v přízemí. Poté si sundala kabát, omotala si ho kolem ruky a zbavila se střepů, které zůstaly trčet na svém místě. Protáhla se oknem a stanula v kuchyni. Chodbou došla do hlavní haly, kde byl veliký dubový stůl, krb a piano. Vystoupala po schodišti a dala se do prohledávání pokojů. V prvním byla ložnice, kde kdysi spával Samuel s Kasumi. V dalším pokoji nalezla bývalou ložnici Rachel a v té třetí konečně pracovnu. Pod oknem byl stůl, vedle něj malá knihovna a globus. Cura pátrala po klíčích a začala se šuplíky u stolu. Místo náhradních klíčů narazila jen na stvrzenku o zakoupení dvou letenek první třídou do Caracasu. Incké princezně se okamžitě vybavila událost na Orinoku, kdy jejího syna Pedra a Edwardovu přítelkyni Denise zabili zločinci, toužící po tajemství dlouhověkosti. Cura si dobře uvědomovala také to, že ze všech útočníků přežila jen mučitelka Paola. Napadlo ji, kde je jí asi konec. Cura pohlédla oknem ven a všimla si, že se už stmívá. Raději se vrátila k hledání klíče. Prohledala však všechny šuplíky i poličky, ale klíče nikde. Otočila se ke dveřím a nevěděla, kde dál pátrat. Až nyní si povšimla malého věšáku na zdi, který zpoloviny zakrývaly otevřené dveře. Přivřela je a skutečně nalezla svazek klíčů. Urychleně s nimi pospíchala dolů a cestou přemýšlela, co si od Rachel vyslechne, když venku čeká již skoro hodinu. Odemknula hlavní dveře a pospíchala ven k bráně. Rachel seděla na zemi zády k bráně a pohrávala si s kusem kamenu, který nalezla o kus dál u cesty. Cura rychle odemknula velikým klíčem bránu a už se omlouvala: „Promiň, žes musela tak čekat. Nemohla jsem na zahradě nic najít a ten klíč se taky nehledal snadno.“ „To nevadí. Hlavně, že tu nemusím strávit noc.“ Rachel prošla bránou. „Myslím, že bude lepší, když zamkneš,“ řekla. Cura zastrčila klíč do zámku a nevšimla si, jak Rachel pevně stiskla kámen. Zvedla ho do výše a třískla s ním Curu zezadu do hlavy. Princezna padla omráčená k zemi.

Velká Británie - Ipswiche – Městská nemocnice Když Kasumi opět otevřela oči, byla v takřka prázdném dvojlůžkovém nemocničním pokoji. Její zdravotní stav hlídaly přístroje a na hrudi měla nevzhledný a nepohodlný korzet, který žebra fixoval a zamezoval jejich dalšímu poškození při pohybu. „Vítej zpátky do světa živých, sestřičko,“ ozvalo se z vedlejší postele, kde ležela Sakura. Měla ovázanou hlavu a sešitou ránu na čele. „Co se ti stalo?“ zeptala se Kasumi. „To kvůli tý černý svini! Šla jsem doslova hlavou proti zdi, tak alespoň mluví stopy u brány, ale já si na nic pořádnýho nepamatuju. Mám zlomený nos, otřes mozku, no a asi i výpadek paměti. Ty jsi dopadla hůř.“ „Samuel už tu byl?“ „Ten je tu pořád. Teď si šel k automatu pro kafčo. Za chvíli bude zpět.“ Kasumi vůbec nebylo dobře. Bolest se sice zmírnila, ale stále ji cítila a navíc si připadala hrozně unavená. „Ta nás ale zřídila, co?“ řekla Sakura. „Jestli tu černou držku ještě někdy potkám, přísahám, že jí stáhnu z kůže.“ „Jestli ji potkáš, radši se jí nepleť do cesty.“ „Kasumi! Nechceš mi říct, že se jí bojíš, že ne?!“ „Nebojím se jí.“ „To ráda slyším. Ty jí přece zvládneš porazit! Na tebe nestačí.“ „Nevím, já… porazila mě, Sakuro a nebýt Samuela a tebe, už bych ležela na jiném oddělení. Je dobrá a má ohromnou sílu, které ani já nedokážu vzdorovat.“ „Kdybys nebyla zesláblá a unavená, tak jsi ji určitě rozmlátila na sračku.“ Kasumi si tím tak jistá nebyla. Do pokoje vstoupil Samuel s kelímkem kávy v ruce. „Miláčku, jak ti je?“ „Mohlo by to být i lepší. Zachránil jsi mi život… moc ti za to děkuji.“ „To byla samozřejmost.“ „Nevíš, jak to se mnou vypadá? Ta ruka…“ Kasumi se pokusila pohnout pravou paží a s úlevou zjistila, že to jde téměř bez bolesti. „Dobrý… nahodili mi ji zpátky…“ „Těm doktorským řečem moc nerozumím, takže se o vysvětlení pokusím lidštěji. Dostala jsi pořádně do těla. Po té ráně tyčí máš zlomená tři žebra a kvůli nim pohmožděnou levou plíci. Bude se ti špatně dýchat a budeš muset provádět dechová cvičení a být v klidu. Jsi po operaci a pár týdnů si tu poležíš, než tě pustí do domácí péče. Ptal jsem se doktora, a když nebudou komplikace, budeš do svátků doma. To vykloubené rameno je zase zpátky, ale hrozí vcelku vysoké nebezpečí, že bude náchylné k podobnému zranění.“ „Jo… to se stává… Když na to přijde, nahodím si rameno sama. To zase takový problém nebude. A co Parvati?“ „Utekla, ale policie půjde po ní. Okamžitě jsem podal obvinění, tak doufejme, že ji brzy chytí a pošlou do vězení.“ „Nemám ráda, když se do takovýchto záležitostí tahá policie. S Parvati je to osobní a když ji zavřou, rozhodně si nebudu připadat jako vítěz.“ „Sestřička má pravdu,“ dodala Sakura. „Ta bestie by měla skončit na krchově a ne v base.“ Samuel trochu zvážněl a zesmutnil, nicméně poté řekl: „Vzhledem k okolnostem s tím souhlasím, ale tady jde o naše bezpečí, a když bude za mřížemi, nebude nám moct ublížit.“ „Na tvém místě bych obvinění stáhla,“ řekla Kasumi. „Budou to prošetřovat, co se vlastně stalo. Policie se bude zajímat o mě i o Sakuru. Nakonec zavřou mě, protože to, jak jsem ji v hale dala přes hubu, asi nebudou považovat za adekvátní obranu, když do mě ‚jen‘ strčila.“ „Máš pravdu. Zatraceně – nesnáším policii.“

„To nejsi sám, Samíku,“ zasmála se Sakura. „Tak já půjdu obvinění stáhnout a to raději hned, než to začnou prošetřovat.“ „Nebude už trochu pozdě?“ zeptala se Kasumi. „Conrad Spooner se zrovna nepřetrhne, obzvláště když se to týká mě. Vsadil bych se, že se kvůli tomu ještě ani nezvedl ze židle, aby to zapsal do spisu.“ Samuel se s Kasumi rozloučil pusou a odešel.

Netrvalo dlouho a do pokoje vstoupil doktor Eric Newhouse, který sestry Sato ošetřoval. Vyžádal si ho sám Samuel, jelikož byl s ním spokojený a chtěl oběma Asiatkám zajistit tu nejlepší zdravotnickou péči. „Čau, doktůrku,“ pozdravila Sakura. Kasumi se pokusila jednání sestry omluvit: „Ona je tak trochu svérázná, ale neberte to tak, že vámi pohrdá.“ „V pořádku. Pan Gordon mi vysvětlil, že pacientka Sakura Sato se někdy chová poněkud… dětinsky.“ „Tak dětinsky…“ ozvala se Sakura „Hlavně, že ten chytrák je psychicky v pořádku, když se div nesesype, jakmile zahlédne mrtvolu. Je to hrozná citlivka, doktore. Nebýt mě, tak ten chlapík v životě nezažil pořádnou akci, kdy se člověku vaří krev v žilách a adrenalin prostupuje celým tělem.“ „Vyprávět můžeš potom, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Proč jste tu, doktore? Je to kvůli našemu stavu? Už jsem slyšela od přítele jak na tom asi tak jsem. Prý to nevypadá komplikovaně.“ „To sice ne, ale celková rekonvalescence zabere určitě více než čtyři týdny.“ „Cítím se teď hrozně zesláblá a malátná. Přejde to?“ „Určitě, jste po operaci a chvíli potrvá, než se vaše tělo plně vzpamatuje z narkózy. Monitorujeme vás, takže se ničeho nebojte, ale kdyby došlo ke zhoršení čehokoli, určitě to řekněte a nesnažte se nic skrývat. Hrát si na hrdinu není v tomhle směru vůbec moudré. Tohle není jen pár modřin, slečno, tohle je vážné zranění a vyžaduje důkladnou léčbu.“ „Samuel cosi naznačil, že?“ „Řekl mi, že jste poměrně odolná vůči zraněním a dost vydržíte. Rozhodně prý nejste typ, který by za doktorem šel kvůli kdejakému úrazu. Což mi připomíná – máte na těle ohromnou spoustu sotva pár dnů starých modřin a podlitin. A to nemluvím o naražených kostech. Abych byl upřímný – jste potlučená tak až se divím, že mi tu neskučíte bolestí.“ „Už to není tak zlé jako před pár dny. Ale lhala bych, kdybych řekla, že ty rány necítím.“ „Vaše sestra je na tom obdobně, ale o něco lépe. Nechte mne hádat – popraly jste se?“ Do hovoru se přidala Sakura: „Kdybychom se popraly a já to čirou náhodou přežila, tak tu budu ležet zabalená do obvazů jako mumie. Krom toho, my se máme rády, že jo, sestřičko.“ „Tak nějak. Myslím, že není třeba prozrazovat, co přesně se nám stalo.“ „Myslíte? Bylo by dobré to nahlásit na policii. Neměly byste nechávat ty, kdo vám to udělali bez trestu.“ „A kdo říká, že jsem je nepotrestala? Spíše povězte taky sestře, jak to s ní vypadá, nebo… ona už to ví?“ „Ne tak úplně. Co se vás, slečno Sakuro, týče – dá se očekávat, že budete mít silné bolesti hlavy, poruchy vnímání a pravděpodobně budete zvracet. Otřes mozku není jen tak, ale můžete být klidná, neboť nedošlo k poškození mozkové tkáně ani ke krvácení do mozku.“ Sakura se rozesmála. „Vypadá to, že mám tvrdou palici.“ „Asi ano. Necháme si vás tu jen pár dnů.“ „Jen?“

„Vám je to snad líto?“ „Víš doktůrku, tady svoji ségru jsem poprvý v životě viděla před čtyřmi dny. Nemůžete si mě tady ještě alespoň týden nechat? Slíbím, že se k vám budu chovat slušně. Dokonce vám budu vykat, vidíte? Moc vás prosím!“ „Je mi líto, ale to opravdu nejde. Nanejvýše tak… tři, čtyři dny, ale déle už opravdu ne.“ „Co se dá dělat. A co kdybych si třeba zlomila ruku nebo si pořezala zápěstí?“ „Sakuro!“ vykřikla zlostně Kasumi. „Dělám si prdel. Nechci si ublížit, ale chci být s tebou, Kasumičko. Budu tě pravidelně navštěvovat, aby ti tu samotné nebylo smutno.“

Velká Británie – Wales – Vila Gordonů Cura otevřela oči a chvíli jí trvalo, než si přivykly na tmu, která byla všude okolo. Pokusila se pohnout, ale měla svázané ruce i nohy. Kolem pasu měla další provaz, který ji poutal ke sloupu, u kterého seděla. Uvědomila si, že je v nějakém sklepě soudě dle vlhkosti a podlahy z velkých kusů kamenů. Na stolku poblíž Cury se rozsvítila petrolejová lampa a princezna si všimla usmívající se Rachel. Ve svitu lampy vypadala děsivě. „Někteří lidé se nezmění…“ řekla Cura a snažila se potlačit strach. Rachel se k ní sklonila a ukázala jí ostrý kuchyňský nůž. Cuře došlo, že její situace je ještě horší než se zdá a rozplakala se. „Co jsi čekala, princezničko? Že život pod Samaelovou vládou mě přiměje stáhnout ocas a neplést se nikomu do cesty?“ „Přesně tak. Myslela jsem, že si začneš vážit života a že se budeš chtít Samaelovi pomstít. Je pravda, že ze všech tří Samaelových otrokyň jsi to měla nejsnazší, ale i on tě bil, mučil a znásilňoval!“ „Byly to nejhorší roky mého života.“ „Tak o co ti jde? Jak můžeš být na jeho straně po tom všem? Copak se nechceš pomstít?“ „To chci, ale ani ne tak Samaelovi jako Kasumi. Život mě naučil, že každého je možné využít a dostat na svoji stranu, ale musí se hrát na tu správnou strunu. Poprvé jsem opravdu uspěla v případě Adriana, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem ho nemilovala. Jeho majetek jsem však milovala mnohem víc… Podruhé jsem uspěla u Samuela, když se mi podařilo ho přesvědčit, aby mě nechal žít na zámku výměnou za mé dítě. Potřetí jsem zabodovala u Samaela a od samého počátku ho považovala za svého vládce a nesnažila se o sebemenší vzdor. Díky tomu mi začal věřit. Počtvrté to vyšlo u Lilith, když jsem jí snadno nalhala, že toužím po klidném životě a že se chci Samaelovi pomstít a tak ti pomohu. Vidíš Curo – využila jsem ve svůj prospěch čtyři tvory a to mluvím jen o těch nejpodstatnějších. Ovšem i když jsem v životě mnoho získala, tak jsem to také zase ztratila a ty víš, kdo na tom nese hlavní vinu.“ „Kasumi si kolem prstu neomotáš.“ „To je pravda. Ona je jediná žena, jakou jsem kdy potkala, která mě dokázala zastínit a to neuvěřitelným způsobem. Zatímco vedle kterékoli jiné ženy bych si mohla připadat jako královna, tak vedle ní jsem za nicku a pouhou zátěž. Vypadá to, že ta odporná šikmooká mrcha je zcela nad mé síly, ale ona mě ještě nezná – já nikdy neprohrávám! Pošlu ji do Pekla za Samaelem a dokonale se jí pomstím za vše, co mi kdy udělala. Bude mě prosit na kolenou, abych ji do Pekla nesrazila, bude kňučet a škemrat, ale já se budu jen smát a sledovat, jak padá do hlubin. Co myslíš, Curo, jak vzdorovitá, hrdá a po všech stránkách silná žena, jakou Kasumi je, bude snášet Samaelovo mučení? Jak se s tím někdo jako je

ona vyrovná? Tu asijskou štětku čekají muka, která nepotkaly ani Angelinu! Škoda, že tam nebudu a neuvidím ji ve chvíli, kdy ji Samael definitivně zlomí a z hrdé ledové bojovnice bude strachy se klepající a kňučící troska.“ „Já stojím na straně Lilith a tudíž i na straně Kasumi. Nedovolím ti jí ublížit.“ Rachel se hlasitě zasmála. „Vážně?! A jak mi v tom zabráníš?!“ „Když Lilith může sledovat Kasumi, co myslíš že právě teď dělá?“ Rachel v mžiku zmizel z úst úsměv, protože se zprvu polekala, ale poté se opět uklidnila. „Lilith je bezmocná. Jediný, kdo má skutečnou moc, která ovlivní děni tady nahoře je Azazel, to když sem vyšle své prince Pekel nebo alespoň nějakého obyčejného netvora, který tady je a jen čeká, až se lidé proviní, aby je mohl pohltit. Na mnoha místech světa žijí Azazelovi netvoři, kteří straší a likvidují lidi, na mnoha dalších místech jsou Samaelovy portály v jejichž blízkosti má své strážce, ale Lilith nemá vůbec nic. Její moc je v Pekle. Nemůže mě ohrozit.“ „Ale může. Samuel se s Lilith zná, často ji navštěvoval a až ji navštíví znovu vyplyne na povrch, že jsem zde a že tu jsi se mnou. Potom sem Kasumi přijede a co myslíš, že udělá? Jak dlouho dokážeš vzdorovat Kasuminým pěstem? A aby toho nebylo málo, možná tě zbitou pošle tam kam patříš - zpátky do Pekla.“ Rachel zvážněla a byla tiše, neboť se jí hlavou honily nejrůznější možnosti, co dělat dál. Cura jí způsobila starosti navíc, ale Rachel byla nakonec ráda, že jí vše sdělila a neudržela jazyk za zuby. Takhle měla Rachel možnost se lépe připravit a počítat s případným rizikem. „Pověz mi Curo – proč tě Lilith poslala za Shairou?“ „Nikdy se to nedozvíš, zrádkyně!“ „Vlastně po tom ani netoužím – byla jsem jen zvědavá. Shaira jde zcela mimo mé zájmy.“ „Proč… proč mě tedy vězníš?“ „Protože jsi obstojný obchodní artikl – pro Lilith jsi cenná.“ „Chceš mě vyměnit? Za co?“ „Ještě nevím. Spíš tě mám jako pojistku, ale taková pojistka neztratí na ceně, když je poškozená. Když jsem před lety měla svatbu s Adrianem, unesli ho hned, jak jsme vyšli z kostela. Po pár hodinách jsem ho nalezla mrtvého. Ten pohled na jeho zohavené tělo nejde zapomenout. Tehdy jsem nevěděla, že je za to zodpovědná Kasumi, to mi řekla až krátce před tím, než mě hodila do Pekla. Ještě než já Kasumi do Pekla shodím, udělám ji něco podobného, jen s tím rozdílem, že ji nechám žít. Nebude ale od věci si to trochu natrénovat.“ Cuřin výraz, který vyjadřoval absolutní zoufalství a strach jí brzy vymizel a nastal šok. Okamžitě s sebou začala házet a škubat, tak silně jak jen mohla. Rachel odložila nůž a ze stolku si vzala štípačky. Chytila Curu za vlasy a zvrátila ji hlavu dozadu. „Nééé!“ řvala Cura a rozbrečela se. „Prosím, né! Nedělej to!“ „Kolikrát jsem si jen přála být jako ty? Kolikrát jsem to jen usínala s motlitbami a prosila všechny možné bohy, aby mě Lilith vymanila ze spárů Samaela a dala mi volnost jakou máš ty. Tak strašně jsem ti záviděla, jakou máš roli a postavení. Teď už ti závidět nebudu.“ Rachel narvala kleště Cuře do úst a chytila jazyk. Pevně stiskla rukojeť kleští oběma rukama a vší silou trhla. Cura zařvala bolestí a z úst jí vytékala krev. Rachel byla po všech těch hrůzách, které v Pekle viděla zvyklá na mnoho odporností, takže jazyk, jež svírala v kleštích ji zase tak moc nevadil. Pohodila ho na zem a vzala si místo kleští třísku, kterou si předtím uštípla z polen, jež byly naskládané na topení. Uchopila Curu za pravou ruku a vsunula jí třísku pod nehet. Incká princezna řvala bolestí dál a připadala si jako v šílené noční můře. Rachel poté odběhla nahoru do domu, ale Cura neměla možnost si ani pořádně vydechnout, neboť do pěti minut byla zpět. V ruce měla starou pletací jehlici, jež zbyla ještě po Eleonor. Rachel na tváři zahrál ďábelský úsměv a tiše pronesla: „Tak Lilith sleduje svět očima druhých...“

Velká Británie – Londýn – Letiště Heathrow Z Black Mirror cestovala Parvati rovnou do Londýna, kam dorazila až pozdě večer. Letištní hala hýřila životem i v tuto denní dobu, ale Parvati to nikterak nevadilo. Zakoupila si letenku do Windhoeku a dlouhou dobu čekala na letadlo. Měla před sebou mnoho přestupů, neboť přímý let do Namibie nebyl, ale to jí zase tak netrápilo. Celou dobu, co byl Samuel pryč se připravovala na onen čin. Věděla, že není schopná žít na zámku a sledovat muže, kterého miluje jak je šťastný s jinou ženou. Pochopila, že neexistuje žádná šance, že by se jí Samuel otevřel a tak se rozhodla k ohavnému činu ale ne proto, aby Samuelovi ublížila, ale aby přilepšila sama sobě. S Alice se sice nikdy v životě neviděla a vlastně ani netušila, jestli její nabídka platí i po těch letech ale uvědomovala si, že je to příležitost jak zabezpečit sebe i otce na zbytek života. Kdyby se to týkalo jen jí, nikdy by se Kasumi nepokusila zabít ani po tom, co ji vyhodila, ale tady šlo o Sinaje, o jejího otce a ona věděla, že potřebuje peníze. Jenomže to nevyšlo a Kasumi přežila. Parvati si nebyla jistá, jestli ji to má mrzet nebo ne.

V hale bylo několik telefonních budek, které Parvati značně dráždily, neboť chtěla otce svým příjezdem překvapit. Nakonec ji to však nedalo a rozhodla se mu dát vědět už nyní. Telefonát se sice hodně prodražil, ale to Parvati teď nezajímalo. Vhodila mince, vytočila číslo a čekala, než bude přepojena. Trvalo to hrozně dlouho, ale nakonec se na druhém konci ozval Sinajův přítel Kirabo Nagi. „Zdravím, to jsem já Parvati. Můžete mi předat tátu?“ Kirabo cosi řekl a Parvati vytřeštila oči. Sluchátko pustila z ruky, odstoupila od telefonu a opřela se o zeď. Nohy ji neudržely a ona si sedla na podlahu. Z očí jí nekontrolovatelně začaly téct slzy a úplně přestala vnímat dění kolem sebe. K Parvati přistoupil muž z ostrahy letiště. „Je vám něco?“ zeptal se. Parvati nereagovala a nadále hlasitě plakala. „Paní, co se děje?!“ „Nechte mě…“ hlesla Parvati. „Budu vás muset požádat, abyste okamžitě odstoupila od telefonu, protože bráníte druhým lidem v jeho použití.“ Parvati se tedy zvedla a poodstoupila dál. Musela se opírat o stěnu, neboť cítila, že jí nohy neudrží. „Mám zavolat sanitku? Vůbec nevypadáte dobře. Mohli by vám pomoct.“ „Mě už není pomoci.“ Parvati se otočila a odešla z letištní haly. Mezi dveřmi minula Rachel Gordonovou, do které, byť nechtěně, strčila. „Dávejte pozor, zatraceně!“ vykřikla Rachel. „Promiňte. Jsem jak tělo bez duše – omlouvám se.“ „Bože…“ pronesla Rachel a v duchu si řekla: ‚Byla jsem pryč čtyři roky a evoluce přeměnila černošky zpátky na opice.‘

Parvati se asi hodinu jen bezcílně potulovala městem a marně se snažila vyrovnat s tím, co provedla. Když procházela kolem mostu přes Temži, v hlavě se jí začal rýsovat plán. Prohlédla okolní ulice, až natrefila na kýženou hospodu. Byla to špinavá putyka a venku u vchodu se povalovaly dvě popelnice, ze kterých vytékaly zbytky jídla. Parvati by sem za normálních okolností vůbec nešla, ale tohle nebyla normální situace. Vstoupila dovnitř a okamžitě usedla na barovou stoličku a objednala si vodku.

29. 11. 1998 Uběhly již dvě hodiny a Parvati stále seděla v zašpiněné hospodě u baru a pomalu popíjela. Nikdy nebyla na alkohol, ale dnešek ji připravil o všechno. Svojí vinou se zbavila nejen klidného života, ale i vlastního otce. Když jí Kirabo sdělil, že Sinaj se před dvěma týdny zastřelil, myslela, že se jí to všechno jen zdá. Že celý dnešní den je jen strašlivá noční můra. Skutečnost, že její vlastní otec spáchal sebevraždu kvůli ní a kvůli tomu, co se sebou udělala pomocí steroidů, ji přiváděla k šílenství. Stále si z mysli nedokázala vyhnat vinu, která ji tížila. Stále si opakovala jednu větu – ‚jsem vražedkyně, zabila jsem svého tátu…‘ „Zavíráme, slečno!“ vykřikl plešatý obtloustlý barman. Parvati na něj pohlédla a uvědomila si, že má rozmazané vidění a není schopná zaostřit. Nemínila se zvednout. Místo toho do sebe obrátila zbytek vodky a položila sklenku na stůl. „Dám si další!“ zařvala. „Je mi líto, ale jsou dvě hodiny po půlnoci a takhle pozdě nenalévám. Zavíráme krám, takže zaplaťte a adios.“ Parvati se natáhla pro lahev vodky, ze které jí barman naléval a otevřela ji. „To nemyslíte vážně!“ vykřikl barman a lahev Parvati vytrhl z ruky. „Jestli okamžitě neodejdete, volám strážníky.“ „Si klidně volej, ty tlusťochu! Z tebe se já strachy nepodělám!“ Parvati vstala od pultu a zamířila k východu. Sotva se držela na nohou. „No to je dost,“ řekl barman, „ale nejdřív budete platit!“ Parvati se napřáhla pěstí a vrazila ji barmanovi do břicha. Ten vyheknul a předklonil se. Hned nato ho Parvati chytila za košili a přehodila ho přes pult. „Svině!“ zařvala Parvati. Poté se vypotácela ven.

Byla sice hluboká noc a ulice byly prázdné, ale ani to Parvati nedokázalo uklidnit. Stále se cítila vina a žádný smysl života už neviděla. Obešla hospodu a vešla do temné uzoučké uličky, ve snaze vrátit se k mostu. V tmavé uličce zakopla o popelnici, kterou převrhla a zůstala ležet mezi odpadky. Po chvilce se zase zvedla a pokračovala uličkou dál. Dostala se až k mostu přes Temži, který si prve vyhlédla. Připotácela se až k němu a zastavila se v jeho třetině. Tady byl vysoký podpěrný sloup, který konstrukci mostu držel. Chytila se ho a vylezla na zábradlí. Poté shlédla pod sebe na mírně se čeřící vodu, od které se odrážel měsíční svit. Možná za to mohl alkohol, možná Parvatino rozpoložení nebo snad skutečnost, že v okolí nebylo ani živáčka, ale Parvati se neubránila pokušení vyslovit své myšlenky nahlas. Měla zkrátka chuť někomu říci, co cítí, povědět světu, co ji trápí a sžírá duši. „Jsem vražedkyně! Ještě před pár hodinami jsem měla všechno a teď nemám nic, dokonce ani vlastní rodinu… Zničila jsem si celý život…“ Parvati urychleně zmlkla, když zaslechla motor vozu. Ohlédla se a spatřila, jak k mostu přijíždí policejní vůz. Siréna nehoukala a Parvati doufala, že policie zde není kvůli ní. Když však vůz zastavil a vystoupili z něj dva policisté, Parvati je pokynem ruky zastavila. „Ještě krok a skočím!“ zařvala plná zoufalství. Mladší z policistů okamžitě zkoprněl, ale ten druhý byl v klidu. Byla byste sama proti sobě,“ řekl starší policista a opřel se o vůz. „Ta voda je v tuhle roční dobu ledová.“ „Co jste zač a hlavně co tu chcete?!“ „Barman z té hospody, kde jste dělala bordel, nám volal na stanici. Přijeli jsme, obhlídli to tam a chtěli objet blok, jestli vás ještě nechytíme a vidíte – chytili jsme vás. Jo a já jsem

nějakej Kenny a tady mladej se jmenuje Curtis.“ „Běžte pryč!“ řekla Parvati. „Měli bychom zavolat na stanici, ať pošlou psychologa,“ navrhl svému kolegovi Curtis. „To není potřeba. Už jsem v životě leccos zažil mladej a tyhle typy znám velice dobře – nakonec sleze dolů a bude pokoj. Je ožralá a jen se předvádí, nic víc. Pamatuj si jedno, Curtisi – opravdový sebevrah se prostě rozhodne a udělá to, tohle je jen komediantka, která ani nemá odvahu skočit.“ „Ničemu nerozumíte!“ zařvala Parvati. „Ty hnusnej starej sráči – myslíš, že si jen hraju?!“ „Jak jsi mě to nazvala?!“ rozhořčil se Kenny a vykročil k Parvati. „Počkejte,“ zadržel ho kolega „Přece ji nechcete ublížit? Musíte se chovat jako policista, přece.“ „Dneska večer jsem se chtěl chovat jako otec, ale místo toho musím být tady a sledovat nějakou pomatenou nánu!“ Kenny si ale dal říct a opět se opřel o auto, načež vytáhl cigaretu a zapálil si. „Jak jmenujete?“ zeptal se Curtis. „Parvati. Ale na tom už nesejde. A nepřibližuj se ke mně!“ „Jen klid. Omluvte mého kolegu, on je to takový starý bručoun, který má rád klid a hlavně si převelice cení života. Proto ho lidé jako vy překvapují a on jimi opovrhuje. Tvrdí, že se jen předvádíte, ale já si to nemyslím – musíte mít dobrý důvod, proč tohle děláte.“ „To mám…“ „Prozradíte mi ho?“ „Vidíte ho před sebou. Za všechno může moje tělo.“ „Tomu nerozumím. Vy se sama sobě nelíbíte?“ „Otec kvůli mému vzezření spáchal sebevraždu. Nevydržel pomyšlení na to, že jeho jediná dcera se vinou anabolik zničila.“ „Ale… mě přijdete krásná…“ „Krásná?“ podivil se Kenny. „Vzadu v autě je baterka, tak jestli blbě vidíš, tak si na ni posviť, mladej, a změníš názor.“ „Neposlouchejte ho,“ řekl Curtis. „Váš otec nebyl spokojený s vaším tělem, ale za to přece nenesete vinu. Je to vaše tělo, ne jeho. A jak už jsem řekl – vaše tělo je krásné. Mně se líbí.“ „Mizero! Lžeš mi jen proto, abych slezla dolů! Tohle jste celí vy – bráníte lidem v cestě za štěstím.“ „Sebevražda ke štěstí nevede.“ „Ale ano! Nemám jediný důvod proč žít – tak na co se zbytečně trápit?“ „Tvrdíte, že není pro co žít, ale to nemůžete vědět. Nevíte, co bude zítra nebo pozítří. Všechno se může zase spravit.“ „Mého otce nic na světě do života nevrátí!“ „Můžete na něj zapomenout a být šťastná. No tak, Parvati… jste ještě mladá, máte život před sebou.“ Curtis se přiblížil až k Parvati. „Nemám kam jít, nemám nikoho blízkého, nemám vlastně vůbec nic. Jsem sama… a to si také zasloužím. Chci umřít!“ Parvati se pustila sloupu a naklonila se před sebe. „Parvati! Tohle není řešení.“ „Ale je.“ „Nebuďte zbabělá, neutíkejte před problémy. Já vám s nimi pomůžu, slibuju.“ „Ten problém je ve mně a s tím mi nikdo nepomůže. Je to jen na mě samotné a já nejsem tak silná, abych tomu dokázala čelit. Dnes jsem přišla o všechno, na čem mi záleželo a to mi nikdy nikdo nevrátí. Už není cesty zpět…“ Parvati se předklonila, odrazila a skočila do vody.

Curtis urychleně přiskočil k zábradlí a pohlédl dolů. Temže pohltila Parvatino tělo a to zmizelo pod hladinou.

Slovensko – Bratislava – Vlakové nádraží Na Slovensko dorazila Rachel již brzy ráno. Z Letiště M. R. Štefánika zamířila na hlavní Bratislavské nádraží. Jazyková bariéra pro ni byla problémem už zde, ale ještě to nebylo tak hrozné. Zakoupila si jízdenku vlakem do městečka Brezová pod Bradlom a brzy již sledovala zasněženou krajinu z okénka svého kupé. Byla ráda, že je tu sama a má tak alespoň klid. Přemýšlela, jak se nejsnáze s místními domluvit. Angličtina rozhodně nestačila a Rachel kromě svého rodného jazyka uměla jen trochu Francouzsky a Německy. Doufala, že to bude stačit. Na mysl ji opět přišla Kasumi. Rachel stále nemohla přijít na to, jak s ní definitivně skoncovat a poslat ji do Pekla.

Když vlak zastavil na nádraží v Brezové pod Bradlom, Rachel vystoupila z vlaku. Do Bukovce to z Brezové bylo sotva pět kilometrů a procházka za slunečného dne Rachel vůbec nevadila. Byla by však mnohem raději, kdyby nemrzlo a všude okolo nebyl sníh. Vypravila se podél hlavní cesty, jež vedla městečkem. Po hlavní silnici kolem ní projížděla auta a hluk motorů Rachel vadil, neboť se nemohla soustředit na přemýšlení. To, co jí Cura řekla o Lilithině sledování ji v podstatě zbavilo jakéhokoli soukromí. ‚Co když mě ta mrcha teď sleduje? Co když ví o každém mém kroku?! Musím Kasumi dostat do Pekla za každou cenu a zároveň nesmím dopustit, aby se Samael ujal vlády. Jenomže bez Samaelovy pomoci…‘ Za Rachel se ozvalo troubení a ona okamžitě polekaně uskočila. „Nevidíš přes kozy na cestu, ty krávo?!“ vykřikl z okénka řidič, který Rachel málem přejel. „Polib mi prdel, hajzle!“ vykřikla Rachel a ukázala mu prostředníček. Bylo jí jasné, že ji řidič uráží. Po dvaceti minutách chůze Rachel dorazila na náměstí, které vypadalo spíše jako dlouhá a hodně široká ulice. Minula památník revoluce z let 1848-49, jež jí byla naprosto ukradená a pokračovala dál ve snaze nalézt turistické informační centrum. To se Rachel však nepodařilo a tak musela přistoupit k oslovování lidí a ptaní se jich na cestu. Šlo to snáz než by čekala, neboť každý věděl, kterým směrem leží sousední vesnice, a když Rachel řekla slovo Bukovec, místní pochopili, o co jí jde. Ještě než chtěla opustit městečko, se vydala do jídelny, kterou si předtím vyhlédla. Na letišti se stavila ve směnárně, takže se placení neobávala. Jídelna nevypadala nijak přívětivě – pouze veliký sál s mnoha lacině vypadajícími stoly a vzadu veliký pult, kde nechyběla obsluha a pokladní. Jediná výzdoba, která v sále byla stála v rohu u zdi a šlo o na první pohled umělou květinu. Rachel si uvědomovala, že ještě není ani poledne a tak se nepřítomnost hostů dala vysvětlit i jinak, než že zdejší jídlo je nechutné. Přesto jí skutečnost, že stoly zely prázdnotou zarážela. Přistoupila k pultu a vzala si tác, jež položila na vyznačené místo. „Zdravím, jsem Britka a… Slovensky zkrátka neumím! Ehh, rozumíte mi vůbec?“ Žena za pultem chvíli jen tak zírala a poté odběhla do kuchyně. ‚Primitivové…‘ pomyslela si Rachel. Po chvilce byla žena zpátky a s ní i kuchař. „Dobrý,“ pozdravil a Rachel byla ráda, že alespoň někdo tu mluví jejím rodným jazykem. „Obsloužím vás sám, tak co to bude?“ „Vzala bych si… ehh to tu nemáte něco dietního?“ „Ale ano. Máme tu nezapečené šunkafleky – těstoviny a drůbeží šunka.“

„Šunkafleky?! Ehh, no tak mi to dejte.“ Rachel si poté ještě vybrala misku se zelným salátem a minerálku, načež zaplatila požadovaný obnos. Vybrala si místo, co nejdál od pultu a pustila se do jídla. ‚Divím se, že tahle díra nepatří do zemí třetího světa. A to jsem myslela, že celá Evropa je již celá léta na úrovni. Státy bývalého Východního bloku jsou spíš sto let za opicemi.‘ Po pár minutách do jídelny dorazila skupinka čtyř Romů v oranžových reflexních vestách. Bylo vidět, že tu nejsou poprvé, spíše se tu chovali jako doma. Rachel se je snažila nevnímat, ale když se začali mezi sebou hlasitě dohadovat, nešlo to. „Nemáme na řízek, ty vole!“ vykřikl jeden. „Nezůstane nám na večer na pivo!“ „To se vyřeší potom, vole,“ oponoval druhý. „Vždycky se peníze najdou!“ „Já nebudu krást!“ „Tak nebudeš chlastat. Jednoduché, ne, ty vole?! Se neškareď Ištváne a pojď se nažrat. Po tý těžký práci mě strašně vyhládlo!“ Romové se konečně trochu ztišili, což Rachel uvítala, ale to jen do doby než usedli ke stolu. Byla ráda, že už má dojedeno, neboť když si jí Romové konečně všimli, nemohli z ní spustit zrak. Sice by se nejraději urychleně vydala k odchodu, ale nyní dost váhala, jelikož v jejich vzrušeném hovoru několikrát zaznělo jméno Ištván. Dle stáří onoho muže, které se dalo odhadovat na necelých třicet let však zcela jistě nešlo o její cíl. Přesto jí to nakonec nedalo a přistoupila k Romům. „Rozumí někdo z vás Anglicky, Francouzsky nebo alespoň Německy?“ Dle výrazů Romů však bylo evidentní, že vůbec netuší, o čem Rachel mluví. „Takže ne… Mluvíte jen tou svojí hovadštinou… Jak já tuhle zemi nesnáším.“ Rachel se déle nezdržovala a odešla z jídelny. Jejím cílem byla víska Bukovec. Cestu již vcelku dobře znala, takže jí nic nebránilo opustit městečko a vydat se po takřka nepoužívané silnici, jež protínala zasněženou krajinu.

Rachel šla rychlým krokem a v duchu přemýšlela, jak obelstí Lilith. Vůbec nehleděla kolem sebe, ale když se po dlouhé době přeci jen ohlédla, spatřila za sebou čtveřici Romů z jídelny. To Rachel vylekalo a přidala do kroku. Nebylo jí to však nic platné, neboť během chvíle ji celá skupinka došla. Rachel vytáhla z kapsy peněženku a vytáhla čtyři tisíce Slovenských korun. Bylo to vše, co s sebou měla. Natáhla ruku s bankovkami před sebe a řekla: „Nechte mě prosím být. Já… jsem… jsem těhotná a přece nechcete ohrozit dítě!“ Romové ženě vůbec nerozuměli, ale peníze jí milerádi vytrhli z rukou. Pouze Ištván – nejstarší z Romů se evidentně zdráhal, ovšem nahlas neřekl nic. Snažil se držet s ostatními. Jeden Rom si tři tisíce uschoval do kapsy a tu zbylou bankovku ukázal Rachel. „To je málo,“ řekl. Rachel pochopila, že Romové touží po dalších penězích. Aby je přesvědčila, že nic nemá, ukázala jim prázdnou peněženku. „Nelži, gadži! Cizinky mají vždycky hodně peněz. Chceme víc, aby bylo taky na chlast,“ řekl Rom a chytil Rachel za její dlouhé vlasy. „Jsme chudý a děti nemají co jíst! Dej nám víc škváry!“ Ištván tohle neviděl rád. „To by snad stačilo. Ona víc nemá,“ řekl, aby své kamarády uklidnil. „Jak stačilo? Ištváne, ty snad ani nejsi náš!“ Rom se se svým kumpánem dlouho nevybavoval, a když pochopil, že z Rachel víc peněz nevymámí, dal jí facku, roztrhl ji oblečení a srazil ji na zem do sněhu. Když skupinka Romů odcházela zpět do Brezové, nechali za sebou ležící ženu, jež měla naražené zápěstí, a její oblečení připomínalo kus starého potrhaného hadru. Vlasy měla Rachel rozcuchané a zakrývaly tvář, po které nezadržitelně tekly slzy. „Vy svině!“ zařvala Rachel, když se ujistila, že Romové jsou z doslechu. Žena však nemínila odstoupit od svého plánu ani po této události. Zvedla se a pomalým krokem pokračovala ke vsi.

Bukovec byla malá víska s pár desítkami obyvatel, ovšem Rachel neměla ani tušení, kde hledat Ištvána Feketeho. Chodila tedy dům od domu ve snaze nalézt někoho, koho by se mohla přeptat. Ves byla však takřka prázdná, ale když před jedním domem spatřila Rachel dvě děti, přičemž jedno bylo tmavší pleti, naskytla se jí šance. Přistoupila k dětem a hned nato jí do obličeje trefila sněhová kulička. Rachel si otřela mokrou tvář a v duchu proklínala malého Romského chlapce, který se mohl smíchy potrhat, zatímco ten druhý byl celý nesvůj, jakoby věděl, že se stalo něco špatného. Rom si z toho však nic nedělal a v rukou uplácal další kuličku. „Ty černej parchante!“ zařvala Rachel, když jí zasáhla i druhá koule. Rozběhla se k Romovi ve snaze ho chytit, ale ten už pospíchal ulicí. Minul dva domy a vběhnul na zahradu toho třetího. Rom začal bušit na dveře a přitom volal: „Dědku, dědečku otevři! Gadži mě nahání!“ Když se dveře otevřely, chlapec vběhl dovnitř, ale to už na zahradě stála Rachel, která sledovala velmi starého vrásčitého muže s bílými vlasy. Rachel správně předpokládala, že muž je jejím cílem a začala tedy hovořit v Němčině, neboť měla za to, že by jí mohl stařec rozumět. „Dobré odpoledne. Jsem Rachel Gordonová a přijela jsem za vámi až z Anglie. Jste Ištván Fekete?“ „Ano, to jsem. Co se vám to stalo?“ „Nedaleko vesnice mě přepadli čtyři… lidé? Řeknu vám v Británii je ohromný počet přistěhovalců, Indy nevyjímaje, ale většina z nich se chová v mezích zákona. Možná, že jsem měla jen smůlu a že cikáni nejsou jiní než Slováci, ale možná na tom něco bude. Hitler je asi nechtěl zlikvidovat pro nic za nic, co?“ Rachel očekávala, že se Ištván rozčílí, protože až pozdě si uvědomila, jak moc přestřelila. Muž reagoval však zcela nečekaně. „Pojďte do tepla, promluvíme si uvnitř.“

Rachel nabídku ráda přijala a vstoupila do předsíně, kde si zprvu chtěla odložit kabát, ale rozmyslela si to. Ištván ji přivedl do kuchyně, která byla zároveň obývacím pokojem. Nechybělo tu staré rádio, televize, dřevěné houpací křeslo ani stůl se židlemi, jež byl pod oknem vedoucím před dům na ulici. Kuchyňská linka již byla vybavena podstatně hůře. Špína, rezavý dřez, popraskané šuplíky a plynový sporák s vylomenými dvířky, jež měly ukrývat propanbutanovou bombu. „Potřebujete ošetřit?“ „Ani ne. Jen pár odřenin a šrámu, nic hrozného.“ Ištván usedl na své křeslo, ale Rachel zůstala stát. Do kuchyně vběhl z vedlejšího pokoje chlapec. V rukou měl sirky a marně s nimi škrtal. „Dědku, proč mi to nejde? A… co tu dělá ta bílá kurva?!“ „Takhle nemluv, Ferko!“ „Máma takhle mluví furt.“ „Běž na chvilku do svého pokoje. Potom si budeme hrát.“ Ferko odešel a Ištván vysvětloval: „Je tu šikovný kluk. Rád vystřihuje z papíru zvířátka a potom je zapaluje. Ještě štěstí, že neumí škrtnout sirkou, jinak by to mohlo skončit pohromou.“ „Silně pochybuji, že bych svému synovi dala do ruky sirky, když by byl takhle velký.“ „Přece mu je nebudu brát, když si s nimi rád hraje. Navíc myslím, že by měl poznávat svět.“ „Aby toho poznání nakonec nelitoval… Začne to papírovými zvířátky a skončí… Ale dost o něm.“ „Mrzí mne, co se vám přihodilo,“ řekl neskrývaje lítost Ištván a pokračoval: „Ten váš názor na

naši společnost není zcela od věci, ale chápejte – nemůžu to říct před Ferkem, vždyť by to bylo sprosté. Každý by měl být hrdý na to kým je.“ „To, co se mě stalo, bylo v pořádku? Vy byste být jimi byl pyšný, že jste ve skupině přepadl bezbrannou ženu?“ „Tak to nemyslím a hluboce se vám za to omlouvám. Taková událost tu není poprvé a asi ani naposled. Doufám, že u toho nebyl přítomen můj syn, také Ištván.“ „Doufáte zbytečně,“ řekla Rachel a rozhodla se si trochu přikrášlit realitu ve svůj prospěch. „Dokonce se zdálo, že ty násilníky a lupiče vede!“ „Ach, dobrý bože. Ten hlupák se tak snadno nechává strhnout ostatními. Není divu, že nemůžeme nikdy zapadnout do společnosti, když se o to nesnažíme a neuvědomujeme si, že tohle není naše země. Měli bychom se chovat jako hosté a pochopit význam slova menšina.“ „Ano, ano, možná konečně pochopíte, kde je vaše místo. Váš syn na to bude mít rozhodně dost času, až ho udám.“ Ištván se vylekal a odešel do své ložnice. Rachel to překvapilo, ale měla alespoň dost času se porozhlédnout po místnosti. Zaujaly jí kuchyňské nože ležící ve dřezu a také krabice s nářadím, jež byla vedle odpadkového koše. Ištván se brzy vrátil a v rukou nesl dřevěnou krabičku. „Povězte, kolik peněz by vám stačilo, abyste na tu událost zapomněla. Můj syn to určitě nemyslel špatně.“ „To jistě, ne. Chtěl mě jen zbavit strachu o peníze. Víte, řeknu to zcela na rovinu – nenávidím, když jdu v Británii ulicí města a potkám araba, negra, Číňana, no prostě kohokoli, kdo tam nemá co dělat. Každý národ má svoji kulturu, náboženství a tradice a myslet si, že je možné je skloubit dohromady je nesmysl. Proto by měl každý stát pečlivě hlídat, kdo se na jeho území chce dostat. Kdyby bylo po mém, Británie by všechnu tu cizáckou špínu vyházela pryč a to samé by měl udělat každý stát, i ten váš. Jenže… vy byste pak asi skončili v moři…“ „Chápu to tak, že stejně půjdete na policii? Mám před vámi kleknout na kolena, abyste si to rozmyslela? Když ne kvůli mně a kvůli penězům udělejte to alespoň pro to dítě. Je to můj vnuk, syn muže, jež vás napadl. Přece ho nepřipravíte o tátu!“ Rachel chvíli předstírala, že stále není rozhodnutá a přemýšlí. Už dávno však byla odhodlaná na všem vydělat: „Tak dobře, vezmu si od vás to, co mi bylo ukradeno, čili šest tisíc a ještě něco navíc za tu bolest a zničené oblečení. Jsem hrdá na svoji krásu a o to to bylo horší, takže navrhuji celkem dvanáct tisíc.“ Ištván byl očividně zaskočený, ale přesto krabičku otevřel a dal Rachel požadovanou sumu peněz. Ženě neunikla skutečnost, že starce obrala téměř o všechny peníze, neboť mu zbylo už jen pár stovek. „Děkuji a cením si vaší pomoci. Je vidět, že mezi všemi lidmi jsou i výjimky… které potvrzují pravidlo. Bohužel z duše a paměti ta hrozná událost nezmizí, ale snad bych mohla ze Slovenska mít i pěkné vzpomínky, to když mi sdělíte, co chci vědět.“ „Jen mluvte, slečno. Vynasnažím se vám pomoct.“ „Studuji na Oxfordu historii Evropských zemí v průběhu světových válek. Má diplomová práce se zabývá ve stručnosti židy a cikány, kteří byli během druhé světové války v koncentračních táborech a přežili. Nejste rozhodně první člověk, za kterým jsem byla, ale na rozdíl od všech předchozích nestojím o váš životní příběh a o barvité zážitky z koncentráku. Pokud je mi známo byl jste držen ve vyhlazovacím táboře Chelmno…“ „Pokud na něco do smrti nezapomenu, pak to bude toto. Chelmno byl vyhlazovací tábor, jak jste správně řekla a byl určen především pro židy. Skončili tam však i maďarští Romové a možná vás bude zajímat, že Chelmno bylo místem, kam mířily děti ze známých Českých vypálených obcí Lidic a Ležáků.“ „O těch dírách jsem už něco málo slyšela, ale nic pro mě neznamenají. Znám ovšem jednu,

zřejmě dost podobnou díru, která kdyby kompletně lehla popelem a všichni odtamtud by šli do plynu, tak budu mít hodně dlouho co oslavovat.“ „Nerozumím.“ „To po vás ani nechci. Jak jste se z Chelma dostal?“ „Ehm, Rudá armáda dvacátého ledna roku 1945 tábor osvobodila.“ „Ta značka, co ji máte na pravém zápěstí… to nebude značení, které vám dali Nacisté…“ „Kam tím míříte?“ „Jak jste k té značce přišel a jelikož dobře vím co to je, očekávám pravdivou odpověď.“ Ištván si povzdechnul a prohlédl si značku ve tvaru veliké rudé kapky. „Vy ten předmět znáte?“ „Ano. Jeden… muž mi o něm řekl mnoho věci. Jak jste k té věci přišel?“ „Zdědil jsem to po své matce, která byla v Chelmnu se mnou. Nacisté nám tehdy všechny věci zabavily včetně tohoto, ale byl tam jeden hodný člověk, který mi ten předmět uschoval do kusu chleba. Měl pro mě ohromnou cenu.“ „Na co chleba? Neměl jste jít hned do plynu? Chelmno byl přece vyhlazovací tábor!“ „Mě si tam nechali jako pomocníka. Měl jsem za úkol odklízet mrtvé a čistit plynové komory. No… někdo to dělat musel a jim se do toho nechtělo. Chvíle, kdy jsem táhnul ta těla do jámy…“ Ištván se rozbrečel, což Rachel jedině naštvalo. „Já to shrnu, abychom tu nebyli věčně. Potkával jste běžně smrt a bylo vám hrozně teskno. Jednoho dne jste svůj rodinný šperk tisknul v dlani tak silně a tak dlouho, až se uvolnila jeho moc. Uvnitř toho předmětu totiž byl Stín, který tam musel být už od doby, kdy artefakt opustil Peklo…“ „Já vám vůbec nerozumím, slečno.“ „Přemýšlím nahlas, toť vše. To, co se poté stalo vám, jednak navždy změnilo život, ale především vám to umožnilo utéci, neboť jste ze sebe dokonale setřásl veškerou pozornost. Najednou jste byl jako tichý plížící se stín a ač jste opustil tábor, nikdo z dozorců si to nemyslel, neboť vás stále měli na očích. Po nějaké době vás vyhledala jedna žena. Jak vypadala?“ „Nevím, odkud tohle všechno víte, ale…“ „Jak Shaira vypadala?!“ „Vyhledala mě až po mnoha letech a to zde. Trvala na tom, že si artefakt vezme – neřekla proč. Nemohl jsem jí říct ne, prostě to nešlo. Působila tak tajemným a zároveň nesmírně přesvědčivým dojmem. Byla chladná jak ocel a kůže jejího těla byla taková… rudá, jakoby v sobě neměla žádný tuk ani vodu. Přesto se nezdála být vyprahlá, naopak byla plná energie a sálala z ní moc i pýcha. Nepůsobila na mě dobrým dojmem, jakoby ani nebyla člověk…“ „Vy si tím nejste jistý?! Žádné rohy, ocas, chlupy,… nic takového?“ „Děláte si ze mě legraci? Možná byste měla raději odejít!“ „Ale, ale, snad se nezlobíte. Ale máte pravdu – nejvyšší čas odejít. Byl byste ještě tak… laskavý a našel mi nějaké suché a hlavně nepotrhané oblečení? Vrátím vám za to jednu tisícovku.“ „Tisícovku?! Dobře, půjdu se podívat, ale nic dámského tu nemám.“ „To vůbec nevadí. Hlavně abych to na sebe navlékla. Přineste sem víc oblečení a já si je vyzkouším.“ „To je dobrý nápad. Chvilku vydržte.“ Jakmile Ištván odešel, Rachel se shýbla ke skříňce od plynové bomby a klíčem z bedýnky na nářadí povolila ventilek bomby. Šlo to ztuha, ale přece. Plyn začal unikat do místnosti a to velice rychle. Ištván se vrátil s několika kusy starého oblečení. Byly tu svetry, bundy, košile i kalhoty. „Díky, a teď… vzdálíte se, abych se mohla převléci?“

„Ano, nebudu vám přece překážet. Půjdu za Ferkem. Až budete hotova, zavolejte mě.“ Ištván odešel a Rachel si vzala první nabízené kalhoty, které jí padly. Poté ještě bundu a na stole nechala bankovku. Vyšla z domu, neboť začala jasně cítit, jak se jí motá hlava. To plyn vytlačoval čerstvý vzduch. Byla nad míru spokojená a to o to víc, že nemusela přikročit k násilí. Pospíchala ze vsi jak rychle jen mohla a těšila se na to, až si na Bratislavském letišti zakoupí letenku a poslechne nejnovější zprávy. Byla přesvědčená, že Slza krve bude brzy bez majitele a tudíž se jím bude moci stát někdo nový. Rachel však dospěla k rozhodnutí, že tím novým nebude Kasumi, neboť tím by jasně nahrála Samaelovi.

Ištván se vrátil do kuchyně asi po dvaceti minutách, když už mu přišlo zvláštní, že Rachel o sobě nedává vědět. Na stole byla kupa oblečení i peníze, takže neviděl důvod ke znepokojování se. Uklidil všechno oblečení a brzy ho začala bolet hlava. Vrátil se do kuchyně, kde již byl Ferko s plastovým táckem, kde byla spousta, z papíru vystříhaných zvířátek. Těšil se na to, až je bude s dědou zapalovat a těšit se z toho, jak jim hoří nožičky nebo hlavičky. Měl to rád, protože si při tom představoval, že zvířátka jsou živá a že má velkou moc díky, kterou jim dokáže ublížit. Také chtěl dědovi ukázat, co se mu v pokoji povedlo. Vytáhl z kapsy zápalky a zachrastil s nimi. „Už to umím, čum dědo!“ vykřikl chlapec a škrtnul sirkou.