TROCHU SE POHOUPAT A PAK JÍT

TROCHU SE POHOUPAT A PAK JÍT ---------------------------------------------------------------------------tohle je hledík: http://sweb.cz/podivno/pusink.jpg když stisknete jeho květ, vypadá to, že otvírá tlamičku. ----------------------------------------------------------------------------

PROCITÁNÍ Ze všech těch šedivých hald prázdnoty se napřed vyhrabala malá částečka mého vědomí a začala svými tykadélky osahávat okolí. Jakmile se dotkla bolesti, urychleně je stáhla, ale bylo už pozdě. Ta se totiž ochotně probudila a přitáhla za sebou zbytek mé mysli. Otevřel jsem oči. Nejdříve jsem uviděl okno a za ním slabě osvětlený kmen na pozadí noci. Otočil jsem hlavu na stranu a tím v ní spustil protivný bzučák, který si notoval se vším, co mě bolelo. V šeru jsem zahlédl tři lůžka, samé přístroje a spousty hadiček. Opodál seděla za stolem žena v zeleném úboru a něco si četla při lampičce. Zbytek místnosti přikrývaly závěje tmy. "Hej," řekl jsem tiše. Žena zvedla hlavu, zamračila se a položila si prst přes rty. Pak se zvedla a přistoupila k mé posteli. "To jsem v nemocnici?" zašeptal jsem. "No kde jinde," odpověděla stejně tiše, "potřebujete něco?" Lehce jsem zavrtěl hlavou. "Tak spěte," kývla na mě přísně a opět usedla k četbě. Zavřel jsem poslušně oči. Levá strana trápení, pravá strana kouře. Propadl jsem se směrem nahoru. Jen tolik trávy, kolik se vejde k obzoru. Ani o stvol víc nebo míň. Kdo sem zapíchal tolik špejlí s růžovou cukrovou vatou? Není pouť. Aha, to jsou jen další chuchvalce bolesti. Že by se cukrová vata dokázala tak rychle množit? Tolik jí předtím nemohlo být. Podíval jsem se pořádně. Byla to neforemná načervenalá nestvůra. Upřeně mě pozorovala a nenávistně syčela. Vlastně jsem nejspíš usykával já. "Jsssme jedné krve, ty i já," řekl jsem. Vyvalila (oči?) svá propadla do temnot. "Slyšíte mě? Jestli máte velké bolesti, dáme vám něco na zmírnění," ozvalo se vedle postele. "Tak jo," zasípal jsem a vzápětí opět odplouval pryč. Samá okrová skaliska. Spousta tenkých, vysokých, rozeklaných kamenných útvarů až do nedohledna. "Hej, kde jsi, ty recitátore Kiplinga?" řekl jakýsi ženský hlas. Přicházel ze všech stran, nepříjemně rozostřený mnohými odrazy od skal. "Nemám ponětí," řekl jsem. "Aha. Taky je tam tak chladno?" "Chladno? Ani ne." "Tady docela jo." "Kdo vlastně jsi?"

Zřetelné zaváhání. "Markéta. Myslím. Ano, určitě Markéta." ZAHRADNÍ SLAVNOST Cosi mě píchlo do ruky. Lekl jsem se. "Necukejte se," řekla sestra, "to je analgetikum, vždyť jste ho chtěl." Hlahol. Na anglickém trávníku stály kolem dokola stoly s lahvemi, skleničkami a spoustou přeplněných mis. Hosté procházeli okolo a bavili se. Nepoznal jsem nikoho, všichni měli nasazené masky. Okázale nezúčastněné, občas zdobené ornamenty v jemných barvách. Opodál hrálo cemballo a tuatam k němu zaznělo i pár tónů flétny. Ta parafrázovala zpěv ptáků. Kdykoliv se ozvalo z korun stromů zacvrlikání, flétna to okamžitě dovedně transponovala do tóniny právě znějící skladby. "Tak už jste tady," řekl mi muž se slonovinovou maskou pokrytou několika tmavomodrými spirálkami, "líbí se vám tu?" "Ovšem," přikývl jsem, "povedlo se to." "Tak," uznale pokývl, "povedlo. A co takhle ještě něco na zub? Máme výbornou divočinu. Srnčí guláš. Kančí řízky. Nebo... nechcete bažanta?" "Hej, povídám, nechcete bažanta?" Něčí rozhodná ruka mě odkryla a další, starší ženský hlas řekl zhnuseně: "Pozdě, holka. Jdi pro nový povlečení." Pak podrážděný dodatek: "Nemůžete si, sakra, říct včas?" To bylo asi na mě. Nevěděl jsem, jestli můžu. Nejspíš ne. KRASLICE VE SKALNÍM MĚSTĚ "Nemůžu tě najít," volala Markéta, "je to tu nepřehledné." "Myslím, že tu tak úplně nejsme," hádal jsem. Chvíle ticha. "Máš tam hledíky?" zeptala se nečekaně. Stál jsem přímo před nimi. Myslím, že tu předtím nebyly. Byl jsem o tom přesvědčen. Vzal jsem jeden narůžovělý květ do ruky a on promluvil. "Chtěla bych se pohoupat," řekl Markétiným hlasem. Trochu mě to zarazilo. Ne proto, že mluvil. Když jsem byl malý, bavil jsem se s nimi často. Byli to Pusinkáči, mí jediní přátelé v ohradě samoty. Jenže jsem jim musel vždycky tak trochu napovídat a ještě stisknout květ po stranách. Tentokrát hledík moji pomoc nepotřeboval. "Pohoupat?" podivil jsem se. "Jo," řekla Markéta pomocí narůžovělého čumáčku, "pohoupat se na vlnách. Vnímat pomalý rytmus klidné vody." "Aha," odpověděl jsem a rozhlédl se po poušti kolem. "To bych opravdu moc potřebovala," řekla Markéta Pusinkáč, "poslouchat mazlivé šplouchání, nic jiného." "Odkud znáš tenhle způsob dorozumívání?" vrtalo mi hlavou. "Myslíš přes Tlamáčky? Od dětství. Vždycky si se mnou povídali." "Já jim říkal Pusinkáče," usmál jsem se. "Tlamáčky je hezčí," usoudila Markéta. Hledík v mé ruce nadšeně přikyvoval na souhlas.

Vítr bez jména mi něžně sahal na čelo. "Víš, chtěla jsem ještě napsat pár básní," pokračovala. "Napiš je, určitě je napiš." "To už nepůjde," oznámila věcně. Zamrazilo mě. Mluvila teď rychleji a trhaněji. "Mám ještě pár nápadů na verše, co s tím?" "Já básničky nepíšu," řekl jsem. "To je škoda," litovala Markéta. "Víš co? Nech je tady, až se sem zas někdo dostane jako my, najde je," navrhl jsem. Měl jsem zmatenou představu veršů vyrytých v kameni. "To je skvělý nápad," zaradovala se, "rozložím je tu. Poschovávám je jako velikonoční vajíčka. Až se tu někdo objeví, budou se mu třeba hodit." "Určitě, Markéto." "Počkej... vidíš taky to světlo nahoře?" Nade mnou byla jen nevýrazná beztvará šeď. "Nebudu tě rušit," řekl jsem rychle. Donutil jsem se probrat k vědomí. Nebylo to příjemné, ale občas je to potřeba. NA KOHO TO SLOVO PADNE Vzbudil jsem se s nepříjemným pocitem, že je něco v nepořádku. Vnímal jsem nezvyklý ruch. Kolem protější postele běhalo několik zelených a bílých postav. Zaslechl jsem slovo "fibrilace". Kdosi zatáhl závěs, jiný přivážel jakýsi přístroj na kolečkách. Spousta podivných zvuků. Pak někdo řekl: "Zástava." Udělalo se mi zle, roztřásl jsem se horečkou a bezmocí. Dala je tam. Opravdu je tam dala. Zahlédl jsem jich hned několik. Taková drobounká chvění. S úmyslnou nedokonalostí se částečně ukrývala za kameny a skalní výstupky, některá ležela na větších balvanech jako malé, nazlátlé, provokující viklánky. Vajíčka múz. "Hej, Pusinkáči, je tu ještě?" "Markéta?" zeptal se. Přikývl jsem. "Ne, už ne, ale nechala pro tebe vzkaz," řekl hledík. "Povídej." "Vzkazuje DÍKY. A ještě NEBYLA JSEM SAMA." "Nic jiného?" "To je všechno." Tolik tupého prázdna nemůže být ani mezi galaxiemi. I ten nejztracenější hlas se však jednou najde. "Ode dneška ti budu říkat Tlamáček, souhlasíš?" "Bude mi potěšením," uklonil se hledík. Další otravná ranní vizita. "Tak co, jak je?" ptal se doktor. "To se nedá dost dobře popsat," odpověděl jsem apaticky. Chápavě přikývl a prohlásil něco

povzbuzujícího. Několik slov, která mi připadala jako prázdné plastikové láhve od limonády. EPILOG Uplynula dlouhá, nudná staletí, než pro mě přijel Martin. "To je fajn, že už tě pustili, co?" "Hm," kývl jsem. "Vypadáš docela dobře," zalhal bez mrknutí oka. Neměl jsem ani sílu ho praštit. Dveře pavilónu se nám samy úslužně otevřely. Magie dneška. Parčík před vchodem zdobily odkvetlé a opadané tulipány. Jejich paličky se nudně kývaly. Mohl jsem snad čekat jinou květinu? Na lavičce před vchodem seděl starý pán v županu a unaveně nás pozoroval. Podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem, že večer převrhne hrnek s nemocničním čajem a zítra za ním přijde snacha. Chvějivé překvapení ve skalách nenechala jen Markéta. "Nebyla jsem sama" neznamenalo, že měla s kým komunikovat. I já jsem tam totiž našel svůj dárek od kohosi. Původně jsem ani nevěděl, co to je. "Auto mám támhle za rohem," mávl Martin. "Já vím," řekl jsem.

VOLANÉ ČÍSLO NEEXISTUJE

"Je to dole v suterénu, určitě to najdeš," řekl Petr. Stáli jsme před omšelou budovou v okrajové části města, z jedné strany autobazar, z druhé dvůr plný starého šrotu, okna neumytá nejmíň patnáct let, u vchodu oprýskané vývěsní štíty několika neznámých firem. "Počkej, myslel jsem, že tam pudeš se mnou." "Ani náhodou. Řekl jsem, že ti ukážu, kde to je. Zbytek už zvládneš sám." "Seš krysa vopelíchaná," řekl jsem přátelsky a otočil se ke vchodu. Nad krátkým schodištěm byla kukaň vrátnice, prázdná, špinavá, s posprejovaným okýnkem a vyvěšenou výzvou NÁVŠTĚVY HLASTE ZDE. "Hlásim, že si jdu dolů k nějaký záhadný ženský vyléčit astma," řekl jsem poctivě pavoučkovi okupujícímu mluvítko. Nic nenamítal. V suterénu byla skoro tma, ovšem dveře s přilepeným papírem a kostrbatým nápisem "LÉČENÍ TADY UVNITŘ" tloukly do očí. Zaklepal jsem.

Chvilku se nic nedělo. Jen jsem měl pocit jakéhosi jemného chvění, jako by se kdesi v jiném podlaží rozběhla pračka. Pak to náhle přestalo a ozvalo se hlasité "dále". Byla to malá místnůstka se sklápěcím oknem až u stropu. Vyplňovalo ji několik zaprášených skříní, předpotopní psací stůl a spousta zašlé typicky kancelářské výzdoby. Vybledlé obrázky z kalendářů, nevkusné sošky, těžítka a spousta rozházených papírů. Na staré dřevěné židli seděla obézní žena s neupravenými vlasy a oděvem, jenž měl s elegancí společného zhruba tolik jako koala se surfováním. "Dobrý den," řekl jsem, "já jsem..." "Nemluvte," přerušila mě hrubým hlasem, "jen když se zeptám. A nehýbejte se." Vždycky, když někdo řekne, abyste se nehýbali, zaujímáte nějakou nepohodlnou pozici. Měl jsem co dělat, abych se nekýval. "Takže vy máte astma?" "Ano, jak to..." "Nemluvte! Jen když se zeptám." Polknul jsem naprázdno. Dívala se na mě nepřítomným pohledem. Šíleně mě svrbělo pod kolenem. To k tomu povelu také patří. "Můžeme začít?" zeptala se. "Ano." "Nelekněte se. Působí to divně. Je to takové... jiné. Nebojte se. Nic vám nehrozí." Ještě aby, pomyslel jsem si. Otevřela ústa, jako by chtěla zpívat árii, ale nevydala ani hlásek. Všechno se rozechvělo a rozvlnilo. astma as...tma asymetrická tma klouzavé a lepkavé vibrace tady, ještě tady a nakonec uzel na cípku vědomí neza... po... me... ----------------------------------------"Co tady sakra děláš?"

Místnost byla prázdná. Ve dveřích stál hlídač. Nic jsem nechápal. "Koukej vypadnout, než zavolam policii. Tady nemáš co pohledávat. Ať už tě tu nevidim." Šel jsem docela ochotně. ----------------------------------------Následující noc jsem měl divný, znepokojivě živý sen. Seděl jsem v jakémsi kumbále a přišel ke mně starší plešatý muž. "Jsem tady dobře..." začal. "Nemluvte," přerušil jsem ho, "jen když se zeptám. Čekal. "Vy máte potíže se srdcem?" "Ano," řekl. Zazpíval jsem neslyšně danou mantru. Infrazvuk vyplnil celý prostor a prostoupil vším. Bylo to tak intenzivní, že jsem se hned probudil. Odšoural jsem se na záchod a pořád přemýšlel o tom snu. Po celou dobu. Až do hlučného spláchnutí, které naplnilo mísu modravou pěnou.

MIGRUJÍCÍ VESNICE Tahle věc mě najednou napadla, když jsem se setkal s pojmem "migrující vesnice". Je to jen taková hříčka, nic víc. -------------------------------------------------------------

Dědulové usazení na návsi na lavičce uznale pohlížejí na ves kolem sebe. Jako by si ten pohled chtěli vrýt do paměti. - Dneska je to docela dobrý místo. - Tak, tak. Třeba kostelíku tenhle vršek náramně sluší. - Inu sluší, to jo. A statek dole na tý rovině u potoka se taky vyjímá pěkně, co? - Jo, jo. A vůbec celej ten potok s loukou vokolo. Ty vrby na břehu jsou vysloveně hezký. Takovej už teda kolem vsi netek hodně dlouho. - No. Nebo třeba ten les nad vsí, ten se mi teda daleko víc líbí než ten včerejší. - To mně taky. Von včera byl takovej malej a temnej. Zato teď je v něm spousta listnatejch stromů a hned to teda vypadá líp. Zaplať pámbu, že je dneska pěkný počasí, že si ten pohled můžeme vychutnat. - To jo. Akorát holt stará Vejmelková to má horší. - Copak? - No, má dneska chaloupku moc v kopci, špatně se jí šlo do konzumu, celá se, chudák, zadejchala. Takovej krpál, na to vona už nejni. - Jo, to je pravda. Ale zato teď vidí z vokna až na hory. - Jestli ji to zajímá. - Ba, jestli ji to vůbec zajímá.

TA PEKELNÁ KONRAREVOLUCE V tom pověstným osmašedesátým u nás na návsi eště fungovala hospoda U Vomáčků. Vedl ji starej Rorejs, tlustej, plešatej a neskutečně pověrčivej chlap. Pamatuju si, jak stával za pípou, funěl a počítal hosty, jestli jich náhodou neni třináct. Pokud jo, vykouknul ze dveří, zdali se náhodou někdo nehrne tuhle neblahou situaci napravit, a pokud ne, vybral si toho nejnalitějšího chlapa v nálevně. "Zaplať a vypadni, už máš dost," zabručel a vypoklonkoval ho. Pokud jste se s ním někdy dali do řeči, dřív nebo pozdějc se dostal k nějaký strašidelný historce. Měl dokonalej přehled o tom, v kterým stavení se kdy vobjevil nějakej přízrak nebo duch, a snaživě o tom informoval každýho, kdo byl ochotnej poslouchat anebo kdo byl už v takovým stavu podroušenosti, že mu to bylo fuk. Nejvíc se obával rokle za lesem. Řikal jí Čertova díra a tvrdil, že neni radno se tam v noci objevit, protože se tam dějou pekelný věci. Teda - hrozný věci se tenkrát děly na lecjakej mezi, což o to. Osmašedesátej byl hodně teplej rok a navíc voněl svobodou a tak, ale do Čertovo díry opravdu nikdo nechodil. Buď lidi věřili Rorejsovi nebo tam bylo víc klíšťat než jinde, možná to bylo jen ze zvyku, už ani nevim. Takhle to fungovalo až do konce srpna. Pak přijeli Rusáci. Pár dní jezdili s tankama přes ves sem a tam jako pitomý, rozhazovali nějaký prdlý letáky, kterejch se každej štítil, nebo na nás jen tak čuměli přes mířidla. V září zaparkovali tři tanky a asi sedm náklaďáků s jedním gázíkem na návsi a důstojník vysvětloval starostovi (vlastně to byl tehdá předseda MNV), že zůstanou tábořit tady. "Tady?" zděsil se předseda a rozhlédl se kolem sebe. Velitel mu vysvětlil, že přímo ve vsi ne, že se utábořej mimo - a ukázal směrem k Čertově rokli. Tam u lesa budou prej mít tábor a předseda to má vzít na vědomí. Což se stalo. Jenomže to napotvoru uslyšel i starej Rorejs a ten to odmítnul akceptovat. "Cože? Nezbláznili se? To přece nejde," rozhazoval rukama a obrátil se k důstojníkovi: "Nějdět. Teda - něiďot chci říct." Velitel se bezradně podíval na předsedu. "Něvazmóžno - on skazal," pravil předseda. "Pačemu?" zamračil se Rusák. "Tam straší," vysvětloval Rorejs a koulel očima, "strašájet... jak se sakra řekne rusky straší?" "To nevim, to sme se neučili," krčil ramenama poněkud zaskočenej předseda.

"Něbezpéčno. Rozumíte? Něbezpéčno strášně," snažil se Rorejs. "Opásno," napovídal předseda. "Štó tam? Partizany? My sakruščájem ich," prohlásil ruskej velitel. "Nět - partizáni nikakíje. Duchové. Čerti. Démoni. Teda ďémoni. Rozumjétě, sakra?" "Panimájetě," opravil ho tiše předseda. "Durak," odplivnul si důstojník, mávnul rukou a nasoukal se do svýho gázíku. -------------------------------------------------------------------Jenže Rusové se tam dlouho nevohřáli. Za dva dny se zničehožnic spakovali a odtáhli. Hrobník tvrdil, že tamodsaď slyšel v noci střelbu a křik, ale moc se mu nevěřilo, slýchal po rumu lecjaký blbosti a flašku míval při ruce imrvére. Rozhodně to ale bylo zábavný, když si vezmete, kolik práce jim dalo postavit ty obrovský stany a kuchyň a tu vysokou anténu nebo co to bylo za stožár. Zbourali to teda ancvajdraj. Když mizeli, upalovali fofrem a vypadali docela nasraně. Jeden z nich vosolil samopalem zeď hřbitova, kolem který se kodrcali. Stará Panošková, která tam zrovna něco vrtala na rodinným hrobě, z toho měla normálně psotník. Za čas přijeli nějaký páprdové z kraje. Od toho dne předseda už nebyl předseda a Rorejs neved hospodu. A vůbec - vesnice měla v podstatě celý sedmdesátý léta docela problémy. Prej jsme se postavili proti spřátelenejm armádám. Napsali vo tom vodsuzující článek i v Rudým právu. -------------------------------------------------------------------Rorejs se nedožil devětaosmdesátýho. To by mu bylo, chudákovi, hej. S puncem člověka, kterej se stavěl proti pobytu okupační armády, by měl asi docela dost šancí. Moh dostat zase nějakou hospodu anebo rovnou sedět v parlamentu. Tam by se mu líbilo, poslanců bylo málokdy ausgerechnet třináct. Přitom je chtěl, blbečky ruský, vlastně chránit, že jo. Ale na to už by si nikdo nevzpomněl. Akorát já jsem tuhle při vyklízení půdy našel ten starej ruďas s článkem o naší kontrarevoluční vesnici. Byl fakt zábavnej. Perla komunistickýho normalizačního slohu. Jenomže v něm citelně chyběla fotka tý postřílený hřbitovní zdi. Do letošního léta na ní byly vidět stopy po kulkách. Podle mě tvořily jednoznačně obrys postavy s vocasem a rohama, ale já mam dost divokou fantazii. Na něco. Stejně je to už fuk. Včera tu zeď konečně znova vomítli. A z bejvalý Čertovo rokle nezbylo taky nic. Zavezli ji vodpadkama a hlínou ze stavby dálnice. Máme jednadvacátý století. To je vo něčem jiným. Akorát eště ňák furt nevim vo čem.