Redakce
Číslo 5
Červen 2010 Jak napsat článek do Gústava
Varování: tento článek obsahuje šokující informace. Mimo jiné zajímavou zprávu o nějakém nezajímavém člověku. Pokud trpíte epilepsií, sennou rýmou, nebo nemáte rádi chobotnice, nečtěte prosím dál.
za každou cenu aktuální, ne? Když vám přijde email od paní profesorky Lukášové, zda jste už hotovi, zásadně odpovídejte ve stylu: „Už to skoro mám.“ nebo: „Právě dokončuju poslední odstavec.“ Pokud ani to druhou stranu neuklidní, přejděte do protiútoku: „Celé dny jsem kvůli tomu nespala, nejedla, měla deprese a hlad a vy mi tvrdíte, že jste můj článek nedostala?!“ Tyto výmluvy však vydrží jen na chvíli, a pokud vás při osobním setkání s někým s redakce opouští odvaha, bylo by skutečně lepší něco napsat. 4.) Jestli vás nedodělaný článek pronásleduje už i ve snech, je na čase s tím něco udělat. Pokud absolutně postrádáte inspiraci, zkuste zjistit, co dělal v uplynulých dnech Robert Kramoliš. 5.) Finanční odměnu od redakce Gústava nečekejte. Jako každý skromný žurnalista byste se měl spokojit jen s trochou slávy. To, že vaše popularita začala stoupat, zaznamenáte ve chvíli, kdy vám ukradnou první papuče z šatny. Absolutní vrchol, tedy až se dostanete na špici TOP lidí ve škole, přijde ruku v ruce s anonymními výhružnými dopisy nebo prosbami, abyste už proboha nic nepsali. V tuto dobu doporučuju přibalit si do školního batohu přilbu na americký fotbal nebo alespoň chrániče… 6.) Bijte se jako lvi za celý gymplácký národ, i když vám nikdo nepoděkuje. Se zdravou chutí k jídlu kritizujte a remcejte tak dlouho, dokud neodpadnou i poslední čtenáři. Nebojte se psát o palčivých tématech, která se vás dotýkají. Lidé, o kterých píšete, jsou přece spravedliví a velkorysí, nechybí jim ani velký smysl pro humor. Vedení školy vaše články nečte.
1.) Rozhlašte ve svém okolí, že se hodláte státi novinářem a teprve poté popřemýšlejte, které noviny jsou vašeho spisovatelského umění hodny. Po nějakých těch neúspěších u nejprodávanějších plátků (pozn.: každý začátek je těžký) si jako svůj cíl vyberte školní noviny. Zde bude nejlepší obrátit se na příslušného vyučujícího, jež na celou akci dohlíží, jelikož sehnat někoho z redakce je úkol nelehký - členové se většinou zdržují inkognito za tmavými skly slunečních brýlí, oslněni popularitou. Své přijetí do redakce slavte až do uzávěrky článků. 2.) Váš článek by měl být vtipný, ironický, historický, milý, upřímný, krátký, ale především aktuální, dlouhý, čtivý, originální, smutný a zajímavý. Pokud tedy téma, jež vám navrhli, nesplňuje nic z toho, vymyslete si vlastní. Pište neohroženě o jarním příletu vlaštovek z teplých krajin, zvlášť tady na gymplu se najde pár bláznů, co by je to mohlo zajímat. V žádném případě nepodceňujte sebe ani své výtvory. Když se někdo pokusí komentovat vaše dosavadní působení v redakci Gústava, domluvte mu doučování z kvadratických rovnic a derivací. 3.) Se svým dílem vždy vyčkejte až do posledních chvil před uzávěrkou - musí přece být
Strana A4 7.) Vyjadřujte se přesně. Členy učitelského sboru nazývejte vždy jejich plným jménem i výčtem získaných titulů a stručným životopisem, případně doplňte několik krátkých příběhů z jejich dětství. To, že jste ještě v životě ničeho nedosáhli, vůbec neznamená možnost dělat si legraci z nebohých učitelů, kteří jsou na svou kariéru zajisté velmi pyšní. 8.) Po pár letech pilné a namáhavé práce a mnoha grandiózních článcích si sbalte kufry a odjeďte do Paříže – tak jako já. Au revoir! Keisí
Strana A1
Červen 2010
Číslo 5
Sentimentální červnové námitky světu Je červen a slunce by mělo svítit a lákat ven. Tedy, dejme tomu, že to tak je. Svět ožívá a učení je tím posledním, co by nás zajímalo, a paradoxně je to právě učení, kterým bychom se zrovna teď před konce školního roku měli zajímat. Školní chodby se vyprázdnily a po maturantech zbyly opuštěné slečny, které příští rok zakusí vztahy na dálku. Nic pěkného, co více říct… V nižších ročnících pro mě tyto „zkoušky dospělosti“ neznamenaly nic, než jen týden ulívání. Čím více se blížily, tím víc jsem tiskla prst na rty se zděšeným „Pšt!“, kdykoli se o nich někdo zmínil. Přiznám se, že mé představy jsou zmatené. Děsím se povinné matematiky a státní maturity snad ještě víc. Ale co můžu já,
V tomto čísle Gústava
obyčejná studentka, dělat? Snad jsem jen trochu zklamaná, že celých osm let příprav se najednou vytratí tak, že se možná stanu jen jedním z pokusných králíků. Ale co můžu já, obyčejná studentka, dělat? Vždyť modlení není v módě a stejně by nezabralo. A schválně, kolik z Vás už absolvovalo pracovní pohovor? A kolika bylo sděleno „Zavoláme vám později,“? Odmítnutí je hořké. Víte, že ve zdejším kraji na padesát nezaměstnaných dospělých připadá jedno místo? A letní brigády? Jedině přes konexe, nebo si je zařizovat už od zimy. Někomu se poštěstí, někomu ne. Seděla jsem si takhle v kavárně a před knihkupectví dali ceduli, že prý shánějí prodavačku. Než
Večer, když uléhám k spánku, hezké sny si chci nechat zdát. Jen o tobě, však budou ty nejkrásnější se mi zdát.
jsem tu kávu dopila, ceduli schovali, U nás na gymplu nebyla totiž už potřeba. Ale nebuďte příliš pesimističtí, to Sentimentální námitky světu A1 prosím přenechejte mně. Svět je Květen A1 krásný, tak se na chvíli zastavte a Deník maturanta A2 vnímejte jen momentální okamžik: Hurá do Ostravy na divadlo A2 sílu světla, jak nádherně vykresluje Exkurze 1.A8 do muzea A2 barvy a průsvitnost, všechny ty poRozhovor se špínou A3 divně tvarované stíny, ve kterých se Červen aneb Poslední měsíc A3 schovávají strašidla, teplo nebo zima Nejnezapomenutelnější zážitek A3 na Vaší kůži… Není to něco úžasnéDeník gympláka B1 ho? Obyčejná ruka je nejgeniálnější nástroj. A i kdyby volby nedopadly Fenomenální odhalení B1 zrovna podle vašich představ, svět Pokus č. 2 B2 bude stále krásným místem k živoMajáles B2 tu… Plný zázraků a vůní a… politiLucie Střílková B3 ků (a lží). Mluvit jako politik B3 Nika Reiler Filosofská historie ze zákulisí B4 Kultura Alenka v říši divů C1 Jak to chodí o přestávkách C1 Nejlepší by bylo, a asi bys nakonec byl rád, E-twinning C2 kdybych svou lásku zasypala horou kamení. Literární koutek Nemůžu si však pomoci, John Gay a jeho mafie C3 ten cit je silnější než já. Křičím ty slova do noci, Zábava že milovat tě, to je vůle má. Chuck Norris C4 Kreslené vtipy C4 Nevím, kdy a jak se znovu setkáme, Redakce jen doufám, že to bude brzy, Jak napsat článek do Gústava A4 poznám tě víc a tehdy se rozhodne, co dál se bude dít.
Nebe mi seslalo anděla, a ten anděl jsi ty. Nevím proč, ale já věděla, že neukryju své city.
Jen doufám, že si jednou povšimneš té šedé myšky, které dříve lekl ses, a přeměníš mě v něco, co miluješ, v něco, co opustit nedokážeš.
Květen, lásky čas...květen, čas poezie... Když se na tebe dívám, srdce mi hned poskočí, buší mi jak o život, až se mi hlava zatočí.
-ještěrka-
Tvé krásné oči, hnědé jako čokoláda, celý svět se semnou točí, dívám se do nich strašně ráda. Pamatuji na tu chvíli, kdy jsem tě poprvé viděla, dlouhou jsme na té chodbě byli, od tvých očí jsem se odtrhnout nemohla. Na první pohled ses mi dost plachý zdál, když jsem tě, ale lépe poznala, dokázala bych tvé vtípky poslouchat dál a dál. Nevím, jak to bude dál, nemáš ani tušení. Papíry dodal JSKB | Mediálním partnerem je TKA | Poděkování patří školní nadaci
Číslo 5
Červen 2010
Strana A4
Číslo 5
Červen 2010
Strana A1
U nás na gymplu
Strana A2
Červen 2010
Číslo 5
Deník maturanta
…A to je konec, přátelé! „Tak se ti to krátí, co?“ „A kdy maturuješ?“ „Už víš přesný čas?“ „Už se učíš?“ „Kolik toho už umíš?“ „Bojíš se?“ „Neboj, ty to dáš!“ Můžu Vám upřímně říct, že na dalšího člověka, který se mě zeptá na kteroukoliv z těchto nebo podobných otázek, bez nejmenších výčitek svědomí vytáhnu baseballovou pálku. Maturant se nesmí dráždit! Natož necelé 3 týdny před M...Ma…Matu…Už ani napsat to slovo nedokážu! Maturitou! Tak a je to venku. Maturita už nám čtvrťákům nejenže klepe na dveře, spíše už dveře rozrazila dokořán a trčí se před námi v celé své hrůznosti a důležitosti. Nepomáhá uklidňování starších přátel, že maturita je jen formalita, na vysoké škole náš přece podobná zkouška čeká dvakrát do roka…Ale co je mi po vysoké škole, když trčím teprve na té střední? Samozřejmě, až se dostanu do jejich pozice, taky
se mi to bude uklidňovat. Ach, jak já se na to stebélka a snaží se, když už nic jiného, ty poslední těším! dny předstírat zájem o ten či onen předmět, doufajíc, že si udělají „očko“, i když ví, že jim to Zatím ale trávím dlouhá odpoledne skloněná nad bude stejně na dvě věci, pokud při zkoušce stolem, divoce šmárajíce a popisujíce prázdné nevyžbleptnou ani slovo. No zkrátka – doba papíry a sešity nesrozumitelnými poznámkami o předmaturitní je plná stresu, nervů, hysterických vzdělávacím systému Velké Británie, literatuře záchvatů („Ne, já to nedám! Kdo to vymyslel?! doby husitské, zemědělství Monzunové Asie či To se přece nejde naučit! Co si obleču??“) na posunu poptávkové křivky kdovíčeho při straně jedné a radosti („Ještě pár dní a už mě tady zdražení něčeho úplně jiného. Za zády se mi jen nikdo neuvidí! Jupí!), euforie („Jo! Konečně jsem šíří soucitný a ohleduplný šepot zbytku rodiny, pochopila jak to ten Kant myslel! Volejte sláva a kterými otřásají výbuchy škodolibého smíchu tři dny se radujte!) a nostalgie („Na téhle židličce kdykoliv zahlédnou hromady sešitů, učebnic, sedím dneska naposled…Bééé!) na straně druhé. papírů a všemožných psacích pomůcek Doba, která se už nikdy v našem životě nebude poházených po podlaze všude, kam jen zvídavé opakovat… oko pohlédne. Ale pozor, občas mě popadne amok a v rámci prokrastinačního procesu uklidím V době, kdy čtete tyto řádky, nejsem již kompletně celý pokoj, byt, dům i zahradu, jen pravděpodobně mezi Vámi. Ale mám se určitě abych se zbavila toho protivného šrocení. Že by dobře! Pravděpodobně si válím své měla maturita i světlé stránky? pomaturantské šunky někde u vody a na Vás, co ještě stále musíte sedět ve školních lavicích, už Kdybych měla být opravdu objektivní, tak jen sentimentálně vzpomínám. Ale stát se může dokonce i ano. Profesoři se dostávají do leccos – tak tedy buď sbohem anebo nazdar v euforických stavů, při představě, že se nás snad září! konečně zbaví a stávají se méně „profesorští“. Maturanti se jako tonoucí chytají každého -Romča- Maturant 2010
Kulturní zážitek aneb Hurá do Ostravy na divadlo!!!
Brrr … to je ale zima, když posedávám na studené lavičce u výstupiště a rozhlížím se, ze kterého rohu přijdou první účastníci zájezdu. První skupinka lidí, kterou jsem zahlédla, se rozběhla směr Lidl, aby cestou nezůstala o hladu. … o 5 minut později … Z dálky vidím přijíždět policejní auto, které si to míří rovnou ke mně. Snad jsem nic neprovedla, nebo ano??? Z auta vystoupí dva policisté v uniformě a jdou přímo ke mně. Vysmátá od ucha k uchu pozdravím a oni na oplátku s ne moc velkou radostí nasadí automatický úsměv. Ufff, oddychla jsem si, když prošli jen kolem mě. Autobusy pomalu přijížděly a s nimi i ten náš. Postupně jsme se do něj naskládali. Nejela jsem sama. Spolužák Tom a kamarád David z vedlejší
třídy mi dělali ochránce a gentlemany. Autobus nastartoval a my jsme mohli vyrazit. Pan profesor Hambálek, který jel s námi, se otázal, jestli jsme všichni dorazili, a protože to mu tak nebylo, autobus zastavil ještě na konci nádraží a opozdilci mohli nastoupit. Konečně jsme byli všichni a teď alou do Ostravy. Povídáním, telefonováním a esemeskováním nám cesta utekla jako voda. Co nevidět jsme dojeli do Ostravy, kde jsme měli hodinový rozchod. S Tomem a Davidem jsme namířili do Macdonaldu na pořádný dlabanec, i přestože jsme v autobusu snědli dva balíčky gumových medvídků. Hlady jsme neumřeli, ale za to jsme měli minimálně půl hodiny času do společného setkání. Prošli jsme nespočetně mnoho obchodů. Snaha se vyplatila a my nešli s prázdnou. Čas nám vypršel a my se vydali na kulturní zážitek do divadla Jiřího Myrona,
kde se hrál muzikál Zvoník od Matky Boží od pana Viktora Huga. Divadlo bylo fajn, i když mělo pár nedostatků. Všichni s chutí opět pojedeme zas. Cestou do Rožnova, jsme vysadili pár jedinců, kteří to měli blíže k domovu, a ti zbylí si museli počkat až do Rožnova. Po příjezdu na nádraží se všichni rozeběhli domů, protože pár z nich mělo ranní tělocvik s panem Solanským, na kterého se všichni strašně moc těšili, a nechtěli zaspat. Našlo se pár jedinců, kterým se ještě nechtělo spát, a proto se vydali do různých klubů, kde pařili až do rána. Po cestě nebyla žádná nuda, v divadle jsem se kulturně vzdělala a měla jsem z celé akce pěkný zážitek. Příště určitě pojeďte se mnou! -ještěrka-
Exkurze 1.A8 do muzea ve Valašském Meziříčí Možná to vypadá spíše jako nějaký dětský den, ale 1.A8 opravdu dne 26. 4. 2010 navštívila výstavu s názvem Chráněná krajinná oblast Beskydy – domov velkých šelem. Program byl pojat velmi zajímavě – nejen formou výkladu, to by tam studenti asi moc dlouho nevydrželi, ale i formou hry, nejrůznějších kvízů a kří-
Číslo 5
žovek. Vrcholem všeho (a také asi nejzají- Exkurze byla určitě přínosná, všichni jsme se domavější) byla část Rekordy a kuriozity ze světa zvěděli nejen řadu zajímavostí, ale také jsme se savců. Mohli jsme si zkusit, jak se cítí takový kr- pěkně „vyřádili“. tek ve své krtčí noře (viz fotografie černého pytle, na němž se nachází listí), jak se dají „sosat“ -Veronika Lukášovátermiti z kmene nebo jak je těžké být netopýrem a vyhýbat se ve tmě všemu, co je okolo).
Červen 2010
Strana A2
U nás na gymplu Červen 2010 Rozhovor se Špínou
Číslo 5
„Na znamení svého pokání. Totiž – jeho pokání.“ improvizovat. Ale nebylo to zas tak strašné, byla (Pozn.red.:Úryvek ze scénáře.) aspoň sranda. 4. Máš se Špínou něco společného? Hrál se Ti 1. Jak ses dostal k divadlu? Proč ses rozhodl dobře? hrát? (přemýšlí) Tak, asi jo... Charakterově mi byl blízTak, přihlásila mě Dorka s Ivčou, takže jsem tam ký. chodil nejdřív nedobrovolně, ale potom jsem tam 5. Jaké to je, několikrát denně umřít? začal chodit rád. Celkem sranda (smích)! Byl to takový zlatý hřeb 2. A co závěrečné vystoupení, bavilo Tě to? Byl toho mého hrdiny. jsi nervózní? 6. Jaká byla atmosféra v zákulisí? Bavilo, to jo, ale nervozita? Tu jsem furt oče- Při prvních představeních vypjatá a nervózní, ale kával, ale pořád nic... Což ovšem nebylo na ško- postupně se to uvolnilo. du! 7. Nervózní? 3. Které představení se Ti hrálo nejlíp, a které No, hlavně ženské: „Padej na scénu! Už jsme tam naopak nejhůř, jak bys srovnal publika? měli být! Dělej!...Ticho!“ Nejhorší představení i publikum bylo v pátek do- 8. Jak hodnotíš herecký život? Je opravdu tak poledne, kdy nám selhala technika a museli jsme bohémský, jak se říká?
Strana A3 Je pravda, že v divadelním týdnu jsem si žil úplně jinak než normálně... Ale když člověk přestane hrát, čeká ho tvrdý návrat do reality. 9. Co Ti přinesla tahle týdenní změna na jevišti? Tak určitě je to zajímavá zkušenost. Taky jsem získal nový pohled na divadlo a určitě to byla zábava. 10. Plánuješ tedy hrát i příští rok? Zatím nevím. Podle toho, kolik budu mít času. (se smíchem) Nebo jestli mě tam zase někdo přihlásí, že!
Děkuji za rozhovor. -Beas-
Červen aneb Poslední měsíc krutovlády A máme začátek června, doba blížících se a už napsaných písemek, zkoušení, domácího trápení a sedění v učebnicích. Krátí se nám dny ve škole a blíží se nám toužené a očekáváme prázdniny. Až do 18. 6. budeme muset vyměnit blbnutí venku, pařby a propité víkendy za hodiny a hodiny mučení u učení. Jestliže bude škaredě, možná se k tomu učení dokopeme snáze, i když bych tu dobu nejraděj spala, ale najdou se i tací, kteří si k tomu sednou s potěšením, aby zahnali nudu (GYMPL). Já osobně moc takových lidí neznám. (Přiznej, patříš mezi ně?) Když si představím ten zaplněný stůl hromadou učebnic, sešitů a papírů s poznámkami, tak se mi před očima naskýtá pohled na tzv. knižní Eifelovu věž. Především paní profesorky a páni profesoři budou v tomto období celkem nervózní, proto bych jim doporučovala hromadu čokolády (Milka vede), protože na nervy je čokoláda nejlepší - z vlastní zkušenosti. Mezi ty „nervózní“ budou patřit i milí rodiče ratolestí, od kterých je možno slyšet dennodenně: „Už to umíš?“ Odpověď?? „Času dost“. Když sedím ve škole a představím si, že sotva vylezu ze školy a přijdu unavená domů a budu se muset opět učit, tak je mi blbě a domů se mi vůbec nechce. Rodiče nám řeknou: „Vždyť v té ško
le jen sedíš, nevím, z čeho jsi tak unavená/ý.“ Za tohle bych vraždila. Ono se to nezdá, ale je to celkem náročné jak pro učitele, tak pro žáky. Od starších vysokoškolských studentů: „Přežili jsme to my, přežijete to taky, všechno se dá zmáknout, uteče to jako voda, budou konečně prázdniny, na knížky a sešity se bude v podstatě dva měsíce jen prášit, ale nebudeme zmiňovat větu, že za dva měsíce a pád dnů bude začínat opět škola…“ Hodné třídy dostanou odměnu v podobě školního výletu. Nevím jak vaše, ale mezi ty hodné naše třída určitě nepatří! Čeká nás Třeťák, jehož tvořitelé se pokusí o naše odreagování se od učení a také o pořádné pročištění organismu… Také se můžeme těšit na turnaje. Chce to týmy a pořádně do toho! Hlavně pozor na vymknuté kotníky a zlámané ruce. Ovšem mohl by se udělat i nějaký pořádný turnaj ve stolním fotbálku, když žáci o přestávkách tak pilně trénují. U toho si člověk neublíží, i když u gympláků je možné všechno! A konečně konec školního roku! Pánům profesorům flaštičku, paním profesorkám kytičku a bye bye. Maminkám se uleví z většiny stránek pohledu. Nebudou se muset bát o známky svých dětí, nebudou muset dělat svačiny a bát se, jestli se
syn/dcera vrátí v pořádku domů. Ale zase „prázdniny“… slovo, které pro většinu lidí vyššího, ale i bohužel nižšího gymplu znamená pařby, prospané dny a užívání si. Takže nadále bude strach, jestli vůbec dcera/syn dojde domů. Pak už každý bude mít jiný typ přivítání doma. Někteří budou mít čoromoro, někteří zas dostanou od babičky cash, jiní čokoládu a jiní dokonce i pár facek. Na konec desatero přikázání, kterými byste se měli řídit: 1)Neuč se 2)Nepij / Zapij to! 3)Nekuř 4)Nechoď spát dřív jak v 00:00 5)Nevstávej dříve jak v 10:00 6)Používej antikoncepci (pro vyšší gympl) 7)Nechoď domů za tmy 8)Ohlašuj se rodičům 9)Přivítej prázdniny 10) Užívej si jak, to jen jde, pokud to nebude v rozporu s předchozími devíti pravidly. Slečna neznámá 1. B
Nejnezapomenutelnější zážitek ve škole (svěřuje se 4B)
nách místní (rožnovské) putiky. Naštěstí pro nás „blít“ ze slivovice. jsme byli natolik zodpovědní, že následující -anonymNo, nebudu moc originální, ale ten opravdu školní den nás donutil zůstat jen při kofole. Honza K. Je těžké zvolit nejpříjemnější okamžiky z let stránejnezapomenutelnější zážitek ve škole mě, vených na gymnáziu. Nikdy nezapomenu (za stejně jako ostatní, teprve čeká. Vidím to na mapředpokladu, že nebudu trpět roztroušenou turitní zkoušku, na kterou asi dlouho nezaposklerózou) na dlouhé vysedávání na obědě, volné menu. Ať už se vyvine jakkoliv. Jinak se Nejlepší: samozřejmě těžko zapomíná na výlety a podobné 1.Když nám profesorka na konci roku řekla,ať si hodiny a výlety do nedalekého obchůdku s milou obsluhou, která vám popřeje příjemný den, na akce. užíváme prázdnin a nemyslíme vůbec na školu. sladké sny, které se zdávají jen v polospánku za -anonym- 2.Nejlepší byla cesta do Francie se sborem. 3.Nejkrásnější bylo to, když 13:15 zazvonilo a tlumeného výkladu učitele, na z dálky přicházející zvuk zvonění, který ono polobdění na pár chvil Můj nejúžasnější zážitek z Gymplu byly asi zjistil jsem, že můžu jít domů. taneční. Byla fakt sranda chodit vesele naladěn a 4.Nejkrásnější byla odpověď znějící NIC, když přeruší, a když se nedařilo usnout a ochota poslouchat bezpochyby moudrá slova kolísala, pěkně oblečen někam, kde si o vás myslí, že má- jsem se zeptal,co se máme učit na další den. člověk chtě nechtě musel jít ulevit svým potřete styl jen díky tomu, že se pohupujete v předem Nejhorší: daném rytmu. Společné taneční chvíle se samo- 1.Nejhorší byl pocit, když jsem zjistil, že další bám na nejbližší toaletu. Nenechte se mýlit, stuzřejmě zakončovaly ještě po dotančení. Jelikož den nemusíme do školy, a vypil ve dvou láhev denti takto netráví všechen čas, ale přece jen je to nezbytná a příjemná součást gymnaziálních let. už jsme nebyli nejmladší, odhodlávali jsme se slivovice. Tenhle „chlast“ už nikdy více, nechci -anonymnavštěvovat i v pozdních „potanečních“ hodi
Číslo 5
Červen 2010
Strana A3
U nás na gymplu
Číslo 5 Takhle jsem žili, takhle jsme zpívali, takhle jsme pili a tak jsme snívali... Už je to tady. Konečně nastal onen vytoužený týden, kdy nám jeviště nahradí celý svět. Týden, který strávíme v úplně jiném prostředí, s jinými lidmi. Celých sedm dní se nepodíváme do školy, zato na nás se přijde podívat celá škola a mnoho dalších, kteří jsou zvědaví na to veledílo, jež jsme za osm měsíců secvičili... Přicházím do Janíkovy stodoly, kde se to v tak brzkou ranní hodinu pořádně hemží. Připravujeme poslední rekvizity a nasvěcuje se scéna, slečny odbíhají do šaten, kde si kulmují vlasy a líčí se. Mezitím si prozpěvujeme známé melodie, abychom byli sladěni nejen vizuálně, ale také vokálně. A pak to vypukne. Sál se začíná plnit lidmi a já dírkami v oponě prohlížím obsazená sedadla a registruji známé tváře. Ta atmosféra za zataženou oponou je nepopsatelná. Prostě úžasná. (Dokonalá odměna za celoroční páteční zkoušky!) A ten pocit, těsně před vstupem na jeviště – je to nervozita, nebo vzrušení? Strach ze zapomenutí textu, nebo touha ukázat, co v nás vězí? Nejspíš směska toho všeho. Nejvíce odvahy nám dodává odpolední, vnímavé publikum, jež odmě
Červen 2010 Filosofská historie ze zákulisí ňuje povedené výstupy nadšeným potleskem. Dopoledne se naopak setkáváme s mnohem slabší odezvou. (Znuděnost a nezájem dnešní mládeže jsou přímo hmatatelné.) Co naplat, musíme odehrát představení pro školy se stejnou vervou jako ta večerní pro veřejnost, jsme přece profíci! ...For Goodness' sake... I got the hippy hippy shake... S úsměvem vzpomínám, jak jsme se několikrát denně kroutili v rock'n'rollovém rytmu. A to zdaleka není jediná scénka, která mi utkvěla v paměti. Jistě si i vy vybavíte třeba skvělou improvizaci s ptáčkem (ano, na scénu přilétl plyšový tučńák), nebo jak pana Roubínka zlobil pásek („jsem popotahovanej... a pásek mám rozepnutej!“) Improvizace je nenahraditelná vlastnost a letos jí bylo opravdu potřeba. Například během jednoho dopoledního představení, kdy selhala postupně veškerá technika a hra se musela přerušit. Naštěstí se příležitosti chopil 'školník' (přestože zarytě tvrdil, že školníka nehrál) a zabavil nervózní publikum (a herce) skvělou scénkou se 'zmrzlinkou,' čímž obrátil onu nepříjemnou komplikaci v humornou historku. Muzikál Filosofská historie nebyl zvolen ná
Strana B4 hodně. Šlo hlavně o to, aby se dostalo prostoru všem hercům, protože divadelní soubor nabyl rekordního počtu čtyřicetipěti členů. Většina hrála poprvé, pánské osazenstvo se změnilo od základů. Panu Hambálkovi tak zbylo málo hereček, na které se mohl spolehnout. Co s takovou bandou amatérů? Inu, zpočátku byly zkoušky poněkud neukázněné, ale jak se blížil duben a nervozita se hromadila v žilách (hlavně pana režiséra), konečně si někteří uvědomili, že srandičky mají své meze. A musím uznat, že jsme udělali opravdový kus práce. Ohlasy, které se ke mně donesly, byly velmi pozitivní. Největší úspěch sklidily vedle hlavních postav Lenky, Vavřeny, Márinky a Frýborta především svérázné klepny, jejichž představitelky předvedly úctyhodný herecký výkon. Neméně působivé byly propracované taneční choreografie a pěvecká vystoupení. Samozřejmě nejvíce pochval směřovalo k panu Hambálkovi, který se opět ukázal jako zkušený a schopný režisér. Koneckonců... sami jste mohli vidět, co z nás dokázal vyždímat! -Beas-
U nás na gymplu
Strana B1
Červen 2010
Číslo 5
Deník gympláka 2. díl Zimní pohádka „So close, no matter how far. Couldn't be much more from the heart… Forever trusting who we are, and nothing else matters. “ zpívala si moje matka s rádiem a já měla v té chvíli jediné přání být aspoň na cestu autem hluchá a nemuset poslouchat její „kdákání“, které mylně považovala za nějaký umělecký projev. Najednou jsem si vzpomněla, s jakou naléhavostí mě vytáhla ze školy, a tak jsem se musela zeptat, kam to vlastně jedeme. „No… Víš,“ začala roztržitě moje drahá maminka, „víš v Ostravě… No prostě tam mají fakt velké slevy a já nemám ani jeden dárek. A přece nepojedu sama, že. A tak jsem si říkala, že určitě nebudeš proti, když tě vezmu na malý výlet.“ „To je fakt,“ musela jsem uznat, ale v duchu jsem nadávala, protože jsem zrovna teď mohla sedět na hodině zeměpisu s mým oblíbeným učitelem a poslouchat jeho přednášku o vlnách tsunami a kde mě který žralok sežere a tak podobně. Ne že bych byla zrovna velký fanda do přírodních katastrof a takových roztomilých zvířat jako žraloci, ale 45 minut strávených v přítomnosti našeho profesora mi rozhodně nikdy nevadilo – spíš naopak… Ale to je na dlouhé vyprávění! Alespoň jsem si povzdechla nad nespravedlností osudu a přísahala, že musím z Katky vytáhnout co se dělo. „Co vzdycháš? To už se ti vážně nezavděčím ani tím, že tě vezmu na nákupy? Konečně mám dost peněz na to, abych ti koupila něco slušného na sebe, a ty mi tu budeš ještě brblat?“ „A kolik máš? Zase pětistovku jak minule?“ zeptala jsem se s drzým úšklebkem, jak to mám ve zvyku. „No dovol! Náhodou mám deset tisíc…“ Prohodila ke mně jako by jen tak mimochodem. „Cooo?! Kde jsi to vzala?!“ „Pamatuješ si na toho bohatého známého od taťky z práce?“ pustila se do vyprávění máti, ale stále se tvářila tajuplně jako hrad v Karpatech. „To myslíš Ondru?“ „Přesně
toho…“ „A co má on společného s tvýma deseti tisícema?“ ptala jsem se nechápavě. „To máš tak, když máš bohatého milence…“ „Tak tohle snad nemyslíš vážně? To mi tady jako tvrdíš, že jsi chodila s nadřízeným mojeho otce? A že ti dal jenom tak nááhodou 10 litrů?“ „Ne, to by mě v životě nenapadlo!“ málem přísahala. „Ale když já měla dneska po ránu takovou špatnou náladu a on mě pořád provokoval… Až jsem se prostě neudržela.“ „Takže ne jenom, že jsi mu sebrala prachy, ale teď mi tu ještě naznačuješ, že jsi ho po ránu jenom tak pro zábavu zabila?“ Stále jsem tomu nemohla uvěřit. To bylo moc i na mě! „No tak trochu… Ale neboj, policie mě nikdy nenajde! Stopy jsem zakryla až moc dobře!“ Dodala matka a zahihňala se jako nějaká puberťačka. A jako by té ironie v mém životě nebylo dost, za zády se nám ozval vtíravý zvuk policejních sirén. „Mamííííí!“ „Co? Kde?“ Vyhrkla a udiveně se na mě podívala. To ale neměla dělat. Jako první nás oslepila světla protijedoucího kamionu. Pak nabraly události rychlý slet. Mamka chtěla strhnout volant ke druhé straně, což se jí nakonec povedlo. Se strašným zaskřípěním brzd a kvílením pneumatik jsme vylétly ze silnice jak Gagarin do vesmíru. Pak už si vzpomínám jen na tvrdý náraz, houkající alarm auta a tupou bolest. Vymlátily jsme se o první sloup u cesty. Prý. Široko daleko žádný jiný nebyl. Prý. Tohle mě ale v tu chvíli vůbec nezajímalo. Těsně před tím, než se mi zavřely samy od sebe oči, jsem myslela na to, kam se ukryjeme a kolik jí asi dají let. A co když budu muset svědčit? Proti vlastní matce?! Píp… Píp… Píp… Ehm? Co je to za divné pípání? Proč mi z ruky trčí ta hadička? A proč u mě stojí ti tři divní lidi jak sudičky? „Už jsme ji skoro ztratili…“ A o čem se to sakra baví! A hele … matka. Co ta tu chce? Moment… MATKA, ha! „Mamí?!“ „Copak je dceruško? To jsem ráda, že ses konečně probrala! Musím ti totiž říct něco důležitého.“ „No?“ „É… Víš, jak jsem ti říkala to o tom Ondrovi?“ „Jo. Až moc dobře si to pamatuju.“ Zavrčela jsem a přemýšlela, jak se dostala
z vězení. „Heh… No, to je fajn, ale… Já jsem to nemyslela vážně!“ „No to je úžasné, ty si ze mě uděláš srandu tím nejhorším způsobem, já ti na to skočím jak malá holka a nakonec přijdu o celé Vánoce, jenom protože ty ses chtěla pobavit?!“ To na mě bylo moc. Od té doby jsem se před svou vlastní matkou tvářila, že držím bobříka mlčení. Nikdy jsem nechápala, jak to ti malí skauti můžou přežít, nemluvit celý den. Ale teď jsem s nimi soucítila víc než kdy jindy. Občas je totiž mlčení to nejlepší, co člověk může udělat. Obzvlášť když kvůli fóru svojí matky skončí v nemocnici. Na pokoji se střídaly děcka jak na běžícím pásu a sledovat to jejich nadšení z toho, že už odtamtud konečně vypadnou, pro mě bylo postupem času těžší a těžší. Až na zlomenou ruku a pár odřenin mi vlastně nic nebylo, ale doktoři si usmysleli, že si mě tam ještě chvíli nechají pro zábavu. Nejvíc mě na tom štvalo, že všechno prošvihnu. Zatímco jsem se flákala v posteli, mohla jsem sedět někde s Katkou a probírat drby. Dokonce i tu školu bych přežila. A co teprve zeměpis! No ten by mně už vůbec nevadil! Nuda se dala zahnat jedině spánkem. Většinou mě ale vzbudila sestřička – prý jestli něco nepotřebuju! V pět ráno! Potěš koště, teda. Proto jsem byla celkem udivená, když jsem se jednou probudila až v 10. Labužnicky jsem se protáhla a přitom shodila cosi z nočního stolku. Co to je? Z výšky postele jsem zamžourala na bílou obálku. „Nechal ti tu nějaký kluk, nechtěl tě budit,“ ozvala se z vedlejší postele starší holka. „Cože? Kdo? Jak vypadal?“ „To já nevím, prosím tě. Myslíš, že si to pamatuju?“ zavrčela otráveně a zaťukala si na čelo. Nedočkavě jsem roztrhla obálku a s ní i dopis na dvě poloviny. „Zimní pohádka pro tebe,“ četla jsem. Od koho to jenom může být? Tak spisovné a hezké. To přece žádný kluk nemohl napsat… Že by… No to snad… Pan profesor?! Lafi & Keisí
Fenomenální odhalení na našem ústavu Pozor, pozor! Na našem ústavu byl samozvaným, supertajným paparrazim R.Gajdou (alias Ríšou Šíšou) odhalen fascinující poznatek: Rytíři Jedi rozšířili svoji působnost i na tak malé, bezvýznamné městečko jako je Rožnov pod Radhoštěm a nasadilo své tajné agenty pod číslem 1725 i na ještě nepatrnější Ústav pro rozvoj nahodilé inteligence (neboli ÚRNI). Ještě překvapivější je ovšem zjištění, že zmíněný jedinec je s největší pravděpodobností rodu ženského a nejspíš by jeho dokonale maskovaná totožnost nebyla vůbec odhalena, kdyby při předstíraném pedagogickém procesu (zřejmě ve slabé chvilce a pod nesnesitelným tlakem neblahých okolností) nebyl(a) použit(a) typická zbraň, aktivovaná ovšem pouze v případě nejvyšší nouze, a sice světelný meč Jediů. Jak tvrdí očití svědkové, "Džedájka" si bleskově uvědomila svoji chybu a světelný meč tajným čudlíkem vypnula, nicméně zvídavým duším, čas od času se na zmíněném Ústavu vyskytující, nezůstal tento prchavý
Číslo 5
Červen 2010
Strana B4
Číslo 5
okamžik utajen a bleskurychle byl trvale zdokumentován. Předmět doličný je na přiloženém snímku jasně a zřetelně identifikovatelný, takže si ho dobře prohlédněte - podobná senzace se pravděpodobně nebude již nikdy opakovat. My, úzkostliví lidičkové, ovšem doufáme, že zmíněná rytířka neumí číst, neřkuli identifikovat nedokonalý shluk pixelů na fotografii, neboť jinak by následkem tohoto fenomenálního odhalení mohla být ohrožena bezpečnost nejen našeho ústavu, ale mohlo by dojít až k jeho totálnímu vyhlazení. A to přece nechceme! Richard Gajda
Červen 2010
Strana B1
U nás na gymplu Číslo 5
Červen 2010
Strana B2
Pokus č. 2 Osvětim se už nikdy nesmí opakovat. Před šedesáti lety by nám to nikdo nevěřil, ale my gympláci byli doopravdy rádi, že jsme se dne 7. června 2010 konečně podívali, jak to vypadá v polském koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim. Nudnými detaily z cesty, které byly mnohdy pro mnohé velmi úsměvné, nechám stranou a vrhnu se k věci.
vždyť na místě, na kterém my se smějeme mohl někdo zemřít! Tuto informaci nesděluji proto, že jsem to byla já, kdo se smál. Paní průvodkyně měla pravdu! Proto jsme pro jistotu po zbytek pobytu v této zóně našlapovali velmi lehce a báli se čehokoliv dotknout! Napětím a nervozitou jsme byli celí ztuhlí. Ale zpátky k prohlídce Osvětimi: Oświęcim była skierowany na podstawie dawnych koszar. Początkowo zaprojektowano jako narzędzie terroru i eksterminacji Polaków. W końcu zacząłem wysyłać ludzi do nazistów z całej Europy, zwłaszcza Żydów - obywateli różnych państw, i radzieckich jeńców wojennych, a Roma. Razem obozie numerem 28 poschoďových budynków. Średnio było około 15 tysięcy osób w 1942 roku, raz nawet 20 tysięcy. Więźniowie byli zakwaterowani w blokach, w tym celu wykorzystania gruntów również domy i piwnice. Velmi působivě na oko otřeseného, roztřeseného člověka zapůsobí hromady vlasů, bot, kartáčů či kufrů, které pozůstaly po nešťastných obyvatelích lágru. Nezapomeňte porovnávat fotografie vyjevených mužů i žen s daty, která přesně sdělují, kdy člověk přijel a jak dlouho poté zemřel. Oświęcim była również miejscem prób zrůdných Dr Josef Mengele, w którym połowa osób zmarłych i śmierci Wall bloku nr 11 to kolejny rozdział w sobie, gdzie znalazł śmierć tysięcy więźniów. Krematorium i komory gazowe były w użyciu od 1940 do 1943. Krematorium znajduje się dwa piece, pierwotnie były trzy. Codziennie spalono około 350 ciał.
Lucie Střílková Jméno: Lucie Střílková Přezdívka: Střela, nebo dokonce Mašina x), kterou ji přezdívají studenti, kvůli její rychlé mluvě. Předmět: Španělština, Francouzština Narozeniny: 20.4.1977 Bydliště: Zašová Stav: vdaná Děti: 2 = syna (10 let) a dceru (8 let) Hobby: cizí jazyky a četba Styl: nemá vyhraněný Kouříte: ne Poznávací znamení: zrzavé vlasy, sukýnky, hlučnost => ťukání podpatků po chodbách. Popis v 5 slovech: střelená, sympatická,
Proč ho neslaví i naše škola? Je to přece známý svátek! Tak proč musíme být výstřední zrovna svou neangažovaností v tomto tématu? Možná, že bychom se zapojili, kdybychom věděli, oč jde. Pojem Majáles vám možná přijde podvědomě známý, ale nedokážete si jej zařadit. Nebudu vás déle napínat. Jedná se o studentské slavnosti příchodu máje. Není to žádný novodobý výmysl zlenivělé mládeže (uznejte, svátek už má skoro vše, včetně ručníků…) K této oslavě studentského života se pojí přece jen nějaká historie, například za komunismu takto studenti protestovali proti vládní ideologii. Není divu, že Majáles byl jako aktivita na pár let zatržen. Tradice se dočkala svého obrodu až po revoluci, ovšem ve vy-
Číslo 5
Červen 2010
Červen 2010
pracovitá, perfekcionistka, ješitná + paní profesorka Rudněvová dodala nadstandardní Oblíbená barva: riflová modrá, tyrkysová, fialová Oblíbené jídlo: francouzská a středomořská kuchyně, zeleninové saláty Oblíbená třída: to nemůže říct, protože by se to dotklo ostatních, ale má oblíbenou třídu Navštívené země: Francie, Španělsko, Švýcarsko, Chorvatsko a plno dalších Líbí se vám na gymplu?: Moc, moc, moc :-* Co je pro vás nejdůležitější?: Rodina, Přátelé, Zdraví, Práce Chtěla byste něco změnit? Vrátit zpět? Litujete něčeho?: Hmmmm ... ne, nesnáším slovo kdyby ... nelituju věcí, které udělám, chyby mě posunují dál Proč se stala učitelkou?: nevím proč, ale vždycky jsem chtěla být učitelkou, už od 1. třídy. Baví mě to … asi se ráda předvádím.
Strana B3 Můžeme si vás na závěr vyfotit?: Moment, musím si dát blyšček. Perlička na závěr: Kdybyste chtěli udělat paní profesorce radost, tak jí kupte boty ?, protože ty ona zbožňuje + dodává, když si chce spravit náladu, tak si hned jde nějaké boty koupit. -ještěrka & Bára-
Mluvit jako politik...
Majáles lepšeném představení obohaceném o nové zvyky. Dnes je Majáles oslava krás studentského života a prezentace studentských dovedností. A jak probíhá oslava sama? Dopoledne začíná školní program. Třídy si secvičí krátké představení, píseň, zkrátka připraví něco, co chtějí prezentovat před ostatními spolužáky…(Učitelé se zapojují také, ale není to podmínkou.) Po dopoledním vystoupení se přestrojí do kostýmů, které jsou sladěny v jedno téma (např. Jaro, Osmý div světa, odpadky…) A odpoledne do ulic vykročí pestrý průvod v maskách, procházející celým městem, kam je nohy zanesou. (Nepleťte si, prosím, s Posledním zvoněním! Účel Majálesu není obírat lidi o peníze, ale šířit mezi ně radost!) Taktéž bývá tradičně zvolen král a královna majálesu s nejhezčím převlekem. K vyhlášení těchto ‚ví-
Číslo 5
Rozhovor
Auschwitz II. - Birkenau (Osvětim Březinka) První poutním místem, kterého jsme se předem tolik děsili, o kterém jsme tolik přečetli a viděli tolik filmů, a ze kterého jsme pociťovali respekt i hrůzu, byla Březinka. Tato nevinná obec nedaleko Osvětimi, se v období druhé světové proměnila v pojem, který dodnes nahání hrůzu. Tábor byl vybudován na nehostinném, bažinatém území a byl schopen pojmout okolo dvaceti tisíc vězňů. V táboře se kromě barabizen, podobných stájím, vyskytovaly i čtyři plně funkční plynové komory s krematorii. Možná vám to bude znít surově, snad necitlivě či neuctivě, ale tento text, který jste právě přečetli a měl vás stručně informovat o zvěrstvech nacistů, mě zasmušil více než tábor Březinka. Čekala jsem návaly emocí a ochromené smysly, čekala jsem, že si budu připadat trochu jako Žid, kráčející na smrt. Nic z toho mě však nesvalilo, až jsem se za to téměř styděla. I když, to počasí bylo opravdu příhodné. Bláto a déšť. Budoucím návštěvníkům doporučuji navštívit Březinku až po Bylo velmi osvobozující odejít volně z areálu shlédnutí expozicí v osvětimském muzeu. koncentračního tábora. Takové štěstí kdysi neměl jen tak někdo... Přes to vše jsem dojem ještě Auschwitz I. (Osvětim) Další naše cesta vedla do té pravé Osvětimi, o 3 umocnila, když jsem si na zpáteční cestě pro jistokm dál. Ještě když jsme bezbranně čekali na prů- tu četla o všech různých typech mučení a poprav, vodce, upoutala mě tabule, která hlásala rozpis včetně těch z koncentračních táborů. prohlídek. Ta naše, s polským průvodcem (o čes- Každopádně, v Osvětimi zahynulo asi 1,1 miliokého jsme po minulém nezdaru samozřejmě při- nu lidí, především židovského původu, z nichž šli), začínala v 15:00. Počkat půl hodiny, mohli většina byla zavražděna plynem Cyklon B. Další jsme mít průvodce anglického. Ale vždyť my pře- oběti zemřely na nedostatek potravy, přepracování, nebo byly oběšeny, zastřeleny či jinak ce všichni mluvili plynně polsky, tak co! Nedlouho za vstupní branou s trefně ironickým usmrceny. nápisem Arbeit macht frei (Praca czyni wolnym) Je třeba si připomínat nezměrná utrpení v minunám bylo vážně sděleno paní průvodkyní, že losti a hledat v něm poučení pro dnešek. Osvětim situaci nesmíme zlehčovat, že se nesmíme smát, se už nikdy nesmí opakovat. Ivanna Golagne
článek pro každého, kdo si říká STUDENT
U nás na gymplu
tězů‘ se často připojí nějaké to vtipné studentské divadélko pro veřejnost, soutěže, … K večeru se procesí uchyluje na místo, kde program vyvrcholí. Buďto nějakým koncertem, společnou akcí,… Záleží na domluvě aktérů, tento den se iniciativě meze nekladou. 1.Máj není jen dnem zamilovaných, ale především patří také studentům. Škoda, že z velkých měst se k nám zatím tento zvyk nedonesl a Majáles prakticky nevnímáme, přestože nás se týká nejvíce… Mám takovou naivní představu, že pokud jste si přečetli tento článek až do konce, trochu vás to navnadilo a třeba oslavíme studentský život také a 1.Máje si společně užijeme...
Ať už chceme nebo ne, jednou za čas to přijde… Desítky minut, kdy člověk musí stát před davem a referovat o určitém tématu a obhajovat svá stanoviska. Nesnažte se mi namluvit, že se Vám neklepou před takovouto prezentací ruce, nebo že nekřížíte nohy a nemáte tikavé reflexy si mnout obličej, když je na Vás upřena veškerá pozornost. V horším případě Vás mohou opustit už tak rozhozené stylistické schopnosti a, nedej bože, hlas samotný! Přiznám se, že mně osobně se pletou slova, motají myšlenky a trpím hyperaktivitou, nicméně i tak bych chtěla mezi Vaše nezkažené duše vypustit pár manipulačních triků, které Vám mohou pomoci. 1. Užívejte často čísla. Drtivá nematematická většina přestane logicky přemýšlet a veškeré pokusy o námitky vzdá, jakmile začnete chrlit numera označující procentuální zastoupení, finanční rozpočet a podobné údaje, které si lze jen těžko ověřit. Nezbude jim, než Vám věřit. 2. Používejte tabuli k záznamu rozličných grafů, pomůcek či důležitých faktů. Nezáleží na tom, jak zbytečné pro váš výklad jsou, ale zabijete tím čas a upoutáte pozornost. 3. Měňte intonaci hlasu a občas se zasmějte. Probere tím spící posluchače a zbylé vyvedete z transu. Navíc zvuk vlastního smíchu uvolňuje stres a napomáhá tvorbě endorfinů. 4. Při diskuzích nikdy nemluvte o spekulativních věcech, jako o absolutní pravdě. Chápu, že jste pro tuto myšlenku nadšeni, ale to nemusí platit o ostatních. Mohli byste totiž vzbudit dojem arogance a egoismu. Raději používejte výrazy jako „dle mého názoru“, „myslím si“, „pod-
le mne“, „mě osobně se to jeví tak, že …“ apod. 5. Dále, obzvláště pokud Vám záleží na tom, abyste se nikomu nezprotivili, na případné dotazy odpovídejte vždy výřečně, dlouze, ale neutrálně. Bude to vypadat, že o dané problematice hodně víte a jste natolik sofistikovaní, abyste to podali tou nejkulantnější formou. 6. Snažte se svou řeč udržet v plynulém toku, absolutně pod kontrolou, živou a dostatečně hlasitou. Zkuste mluvit spisovnou češtinou obohacenou o archaismy nebo výplňkové prázdné fráze jako např. „ nicméně“, „ Je nezbytné zmínit“ apod., které podněcují k rozvitému souvětí. Ovšem nesmíte se do nich zamotat! Tímto účinně získáte čas a Váš projev dosáhne vyšší řečnické úrovně. 7. To, že jste nervózní, Vás nesmí vykolejit. Alespoň trošičku se pokuste ovládat svá gesta. Je to velice těžké, ale pro dobrou referenci je to nezbytné. Samozřejmě, že občasné mávnutí rukou, kývnutí, nebo úšklebek není na škodu, ale jen v určité míře. Nenechte své vyklepané tělo, aby vás celé ovládlo. 8. Hladinu informací rozumně vyvažujte odlehčujícími prvky, humorem, souvisejícími historkami nebo pomůckami na zapamatování. Tak zajistíte, že Vás lidé budou pozorovat a očekávat, co dalšího přijde. Při prezentaci jsou na tohle ideální obrázky. 9. Oční kontakt na občasného účastníka vaší přednášky zvýší dojem, že se o ně vážně zajímáte. 10. Když budete vypadat učeněji než oni sami, málokdo Vám bude odporovat. Zkuste oboha-
tit své referování o sofistikovaná adjektiva. Vaši posluchači jsou jenom lidi. Nejsou hloupí, ale zároveň se chtějí bavit, jako děti. Můžou být neomalení a drzí, opoždění i chytřejší než Vy. Ale s tím už se musí počítat. Nejprve musíte zaujmout jejich vnitřní dítě nebo zvědavého nedůvěřivého dospělého, které jsou oboje jejich součástí, dát jim důvod, proč by se na Vás vůbec měli dívat. A když už se Vám to podaří, nejásejte, protože člověk je schopen udržet živou pozornost jen pár vteřin. Navíc ho nesmíte přehustit fakty, protože dokáže vnímat jen něco okolo 7 věcí zároveň. Dále byste měli svůj projev doplnit o vizuální, audio i kinetický prostor. Proč? Existují tři typy lidí. Jedni jsou zaměřeni na zvuky, pomocí nichž definují svůj svět, a jsou to tedy především zvuky, které si zapamatují, nebo je alespoň vnímají největší částí vědomí. Typ orientovaný na zrakové podněty je v moderní společnosti rozšířen nejvíce, takové zainteresujete nejlépe obrazovou dokumentací. A pak tu zbývá poslední, tzv. kinetický druh osob. Takoví si uloží v hlavě vše, co je spojeno s pohybem nebo počitkem. To znamená, že si musí vše ohmatat, registrují dynamiku a mimiku vaší osobnosti a učí se přepisováním. V davu, který máte zrovna na starosti, jsou zastoupeny všechny tyto těchto osobnosti. Je už jen na vás, jak je zabavíte… Nika Reiler
- beas-
Strana B2
Číslo 5
Červen 2010
Strana B3
Zábava
Číslo 5
Červen 2010
Strana C4
Hlášky o Chucku Norrisovi
Číslo 5
Červen 2010
Kultura
Alenka v říši divů (Alice in Wonderland) -recenze-
Určitě všichni znáte Chucka Norrise, amerického akčního herce, mistra bojových umění. A určitě jste slyšeli nejeden vtip o tomto "dokonalém" muži. Zde vám přinášíme malý přehled.
Dobrodružný / Rodinný / Fantasy USA, 2010, 108 min
Chuck Norris jednou kopl koně do brady. Jeho potomci jsou dnes známí jako žirafy. Když se říká „Nikdo není dokonalý“ Chuck Norris to považuje za osobní urážku. Chuck Norris dokáže vyhrát hru Dostihy a sázky aniž by vlastnil jediného koně. Chuck Norris spí za světla. To ne, že by se bál tmy, ale tma se bojí Chucka Norrise. Čas na nikoho nečeká... Pokud to není Chuck Norris. Velká čínská zeď byla původně postavena proto, aby zabránila Chuckovi Norrisovi vstoupit do Číny. Žalostně selhala. Švýcarsko vlastně ve skutečnosti není neutrální. Jenom ještě nezjistili na jakou stranu se Chuck Norris přidá. Chuck Norris umí mluvit Braillovým písmem. Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát. Chuck Norris zemřel před 10 lety, ale Smrt ještě neměla odvahu mu to říct. Když jde Bubák spát, každou noc se podívá pod postel, jestli tam není Chuck Norris. Pokud má Chuck Norris zpoždění, čas by měl ve vlastním zájmu sakra zpomalit. Někteří lidé nosí pyžamo se Supermanem. Superman nosí pyžamo s Chuckem Norrisem. Chuck Norris zná poslední číslo čísla pí. Někteří lidé mají jednu mozkovou hemisféru větší než druhou, Chuck Norris má větší obě. Chuck Norris umí dělit nulou. Chuck Norris nemyslí. On ví. Chuck Norris spí v noci se světlem. Ne že by se Chuck Norris bál tmy, ale tma se bojí Chucka Norrise. Chuck Norris rozbrečí cibuli. Chuck Norris umí prásknout otáčivými dveřmi. Chuck Norris nechal zmizet Davida Copperfielda. Když Chuck Norris přijede do Číny, používá při jídle jen jednu hůlku. Chuck Norris umí tleskat jednou rukou. -externí redaktor (Chuck Norris)-
Na tento film jsem se hodně dlouho těšil. Velice mne, stejně jako mnoho jiných diváků, lákala spolupráce Tima Burtona a Johnyho Deppa. Ta již přinesla mnoho ovoce, jako například snímky Piráti z Karibiku, Sweeny Todd nebo Karlík a továrna na čokoládu. Očekával jsem snímek, který by se jim mohl vyrovnat. Lákala mne ,,podivínskost“ Deppa, kterou předvedl v roli Willyho Wonky. Mé očekávání splnil, postava Kloboučníka byla opravdu povedená (hlavně se mi líbila jeho vzhledová stránka). Ovšem jako zklamání musím označit režii pod taktovkou Tima Burtona. Film nebyl klasickým dílem Burtona, ale klasickým tuctovým dílem Disneyho studia. Burton nevyprávěl, nýbrž prostě odvyprávěl. Tudíž nemůžeme Alenku pokládat za
Strana C4
Strana C1
Červen 2010
Číslo 5
Režie: Tim Burton Hrají: Mia Wasikowska, Johnny Depp, Geraldine James, Michael Sheen, Helena Bonham Carter
skvělý film, ale spíše za moderní pohádku. To je opravdová škoda a pro mne obrovské zklamání. Vizuálně vypadalo vše opravdu jako z říše divů, ale opravdu jsem nepochopil proč, neudělali film celý animovaný, když stejně nenajdeme pasáž (mimo části v Anglii), které se nedotkl počítačový efekt. Scenérie z říše divů sice vypadaly dosti uměle, ale některé byly opravdu úžasné - například hrad Bílé královny s vodopády v pozadí. Tento velký klad film však zkazilo věčné zabírání obličejů do kamery. Viděl jsem verzi ve 3D a opravdu mně vadilo, že detailně animovaná panoramata byla vidět velice krátce. Pokud se ohlédnu, jestli se u tohoto filmu vyplatilo připlatit si za třetí rozměr, tak dojdu k nerozhodnému tvrzení. Z části animák, z části hraný film. Konečná scéna, kdy Alenka bojuje s drakem, za to opravdu stála. Velice mne na bavilo všímat si detailů - např. Kloboučníkovy duhovky, opičky držící svícny nebo název lodi, na které na konci Alenka odplula do Indie - Wonder. Určitě nesmím zapomenout na výkon Heleny Carter, která se do rolí namyšlených a panovačných dam velice
hodí, o čemž nás přesvědčila již v Harry Potterovi 5. Celkově bych snímek Alenka v říši divů zhodnotil jako lehce nadprůměrnou Disneyovku okořeněnou Johnym Deppem a Timem Butonem a dalšími známými jmény. Bohužel nemůžu dát lepší hodnocení než 65%. -Martin Pavelka-
Tajemství studentů mimo vyučování aneb Jak to chodí o přestávkách a volných hodinách Každý student, jak je známo, má ze všeho nejraději přestávky a volné hodiny, ve kterých se může volně pohybovat a nenamáhat svůj mozeček vzorečky a zeměpisnými polohami z různých konců světa. O první přestávce nejrychlejší studenti vyletí ze třídy, jako zběsilé šelmy po kořisti k fotbálku, to se týká hlavně vás, pánové, ale najdou se i dámy, které nepohrdnou si zahrát. Dost by mě zajímalo, co bychom dělali bez fotbálku? Začali se více učit? Kdoví … Zapomnětlivci zase dopisují vše, co nestihli doma, jiní se připravují na hodinu, a ti zbylí si jdou za školu vykouřit cigaretku na dva tahy. ,,Crrr, crrr.‘‘ Zvonek nám naznačil, že začíná nová hodina a s ním i odpočítávání 45 minut do
Číslo 5
velké přestávky…. Velká přestávka nám začala, ale je krátká na to, aby se šlo dál než do obchodu, ale za to je dlouhá, jen tak na sedění a čekání na další hodinu. Kuřáci si jdou opět za školu na cigaretku a nekuřáci na dopolední svačinu do bufetu nebo Hrušky. Někteří studenti si místo svačiny počkají na svou druhou polovičku a věnují se sobě celých 15 minut velké přestávky. Učitelé na chodbách bludně brouzdají chodbami, na kterých hlídají studenty, aby se jim nic nestalo. Jednou za čas s nimi pohovoříme o našich výsledcích v předmětech, ale také o našem volném čase. Není času na zbyt. Hodina se blíží, tak alou do třídy. Pět, čtyři, tři, dva, jedna ,, crrrrrr.’’ Hurááá na oběd. Co dneska asi bude dobrého? Necháme se
Červen 2010
překvapit. Těm, kterým jídelna není vhod, si zajdou do bufetu pro nějakou tu baštu. Poté, co všichni pojíme, sejdeme se a učíme se na odpolední vyučování. Tak si krátíme čas do zbývajícího zvonění. Ostatní se někde potulují po budově nebo před školou. V teplých letních dnech si pánové kopou s balónem před dívkami, před kterými se předvádějí, kdo je lepší fotbalista. ... Zbývají poslední chvíle do zvonění, ale také do konce celého školního dne. Zatím čau čau, uvidíme se opět zítra.... -ještěrka-
Strana C1
Kultura
Strana C2
Červen 2010
Číslo 5
Literární koutek
E-twinning: Many hands stories with 2.A Za sedmero Wikipediemi a devatero Googly, byla nebyla jedna webová stránka organizace Etwinning. Lidé do ní vstupovali, předhazovali ostatním své záměry, zajímali se o cizí záměry; a poté, pokud byli vytrvalí, vznikla KOOPERACE. Oooooooh! Je zde snad někdo, kdo rád nekooperuje? Nebojte se, moc to nebolí. Ani skalpel netřeba. Takovýto „kontakt“ hodný SETI byl navázán v našem případě s Italy, o nichž se často říká, že jsou vášniví, srdeční, hlasití…, a co se týká negativních rysů, budu pokračovat slovy pana Spocka: “I’ve no comment on that matter”. Byl to vskutku neskonale složitý proces, v němž nejednou došlo ke ztrátě informací vlivem časové brány a multidimenzionální smyčky, nacházející se zřejmě mezi Českou republikou a Itálií (ano, pochopili jste; JE to způsob, jak se zbavit zodpovědnosti za zpoždění, popřípadě neobviňovat z ní kohokoli jiného). Nicméně takovou ztrátu emailů po cestě z jednoho serveru na jiný ještě nezaznamenali ani ve všech aférách “Emails Lost in Cyberspace” dohromady (OK, exaggeration here). Přes všechny překážky ve formě lámání časoprostoru vznikly 3 příběhy ve spolupráci červených, modrých a zelených, českých a italských skupin. Malá kapka zvláštnosti byla přikápnuta nutností zvolit pět slov pro opačnou skupinu, jež musí být v následujícím odstavci použity. Nutno podotknout, že ani jedna strana druhou nešetřila a výběr slov byl přímo „tuzexový“, takže se objevily lahůdky typu to levy, consign, toupee, nebo chuckling. Přestože v mých očích jsou vítězové všichni mí studenti podílející se na tomto projektu, sami mezi sebou zvolili jako nejlepší „červenou story“. Nenechte se mýlit barvou, není nepřístupná, snad jen vyžaduje jistou znalost angličtiny, a jelikož se jedná o goticky laděnou povídku, snad i trochu odvahy. Enjoy! Poděkování patří všem podílejícím se studentům, především pak leaderům všech tří skupin: Ivaně Procházkové, Anně Dohnalové a Markétě Blinkové z 2. A. Šárka Jurajdová ...
RED GROUP
LADY´S AYANE MYSTERY This is the story of the famous detective Harold, of the little village of Dalmasca the site of Lady's Ayane mystery: She lived in eighteenth century and belonged to the famous dynasty of the Lonarid, known for their cruelty to her daughter. The girl never went out but when her father discovered that she had a boyfriend, blinded by the rage, closed her daugther still alive into a coffin and buried her in the house garden. Struck by guilty, tacking his wife, threw themselves in a deep well. After this tragedy the house remained closed for many years until the arrival of our detective. Having
Číslo 5
had information about the mystery, he decided to investigate and he formed a group of five people: the clever detective Harold, the gruff William, the pretty Clary who suited up in dark dresses, the playful Cesc that was very silly and the modest Lucy. Harold was very cruel with the group but very kind with Lucy because he loved her, while the others were very close friends because they knew each other since they were kids. As soon as they prepared a plan , the detective team decided to go to the deserted house. The trip was long, but it wasn't hard at all. When they reached the house and crossed the doorstep, they immediately started to explore the house: Harold went to the kitchen, William to the basement, Cesc and Clary to the remaining rooms while Lucy, that was very brave, decided to investigate in the attic. When she arrived she noticed a vacuum cleaner that had been recently broken by someone in many parts, as if he was looking for something. Suddenly they heard William calling them to go to the basement. He found a decomposing body of a young boy. Next to him was a revolver. In the family of Lonarid wasn´t any boy, so they didn´t understand who it is. Meanwhile Lucy was in the attic. When she stepped to one board, it broke. She found a diary in that hole. The girl called Gabriella was writing: "I hate my parents. Just hate. I feel as if I were in a cage, caught in a trap. I have terrible dreams these days, but the reallity is much worse. My dear Ronald... He must think that I don´t love him when I´m not coming to our dates. This must change. I´ll escape! I won´t suffer anymore! Ronald told me many times to run with him away..." and so on. Lucy brought the diary to the group. They understood, that the corpse is Ronald. Clary was sick of the fleck of blood so she went out to the garden. Everyone went there with her. There was a stone statue of the Lonarid family. What a suprise for the group - the Lonarids didn't have just one, but two daughters! Because on this statue wasn't just Gabriella - there was a second, younger girl! While they were watching it, Clary started to speak: "Well, I must tell you something very important..." The Group was surrounded by curiosity. For a while Clary was playing with their feelings - she let them think about it. Then she continued: "I am the second daughter. I was a little child when the tragedy happened so I don´t know how my family died, so please, help me discover it. After their death I had to go to orphanage, where the life wasn´t easy. I will not be restful until I find true and revenge the murderer." After the discovery the group came back to the basement. Disgusted William caught the corpse and took it to the garden, burying it near the statue, as Clary had ordered him. Nobody dared to speak for ten minutes. The silence was interrupted by Harold who said: “Poor Ronald, he loved Gabriella so much that he died stabbed by a sword to save his love”. Weeping for her and having bad thoughts, Clary answered him in a
Červen 2010
Strana C3
Červen 2010
Číslo 5
John Gay a jeho mafie
weak voice “thanks”. In the evening the group had dinner in the kitchen, but Harold immediately realized that there was something strange, “how is it possible that it is so clean if it has been closed for many years” he thought, “perhaps the house has been inhabited by someone. It’s better not to tell this anyone and be prompt for the moment”. While he was fancying, the group heard a strong noise from the basement so they went there to check it. They found a lot of muddy footsteps that drove them near a dusty shelf with the symbol of the Lonarid’s. Clary touched it but as soon as she did it the group started hearing a very noisy “tic-tac” that became stronger and stronger and then suddenly stopped. Before they could realize what was happening, a trapdoor opened under their feet and they fell down to a dark room. The group was scared so Harold, after reassuring them, started to climb the trapdoor, without succeeding. While they were hopeless, they heard an evil laugh and immediately, Harold, blinded by rage because the mysterious entity did a dirty trick, succeeded in climbing the wall with his wounded hands and opening the trapdoor saved the group. After all they stayed alive during that terrible night, but…. The group had no idea who could be the mysterious entity, whose chuckling drove them crazy. Clary tried to remember her childhood and she remembered their servant John, who knew every secret of the house. He liked Clary very much in comparison with other members of family. Hovewer, Lady Ayane dismissed him because of his ugly look. After this he had to tramp away and the family never heard about him anymore. Hovewer, he took away a very old book with cryptic texts. The first Lonarid - Arthur wrote it after he built this house. Now they were almost sure that John is in the house with them. They were looking for him in the whole house, but they couldn´t find his hiding place. Finally Clary called: " John, it´s me, Clary, I know you´re here. Please, show yourself!" After few seconds, an old man appeared from the shadows. He said: " So, what do you want Clary, you know that I can´t refuse you." Clary answered him: " You maybe know, what a tragedy happened in this house. Do you know anything else than people in village told me? Please, you have to tell me." John answered: " I really wanted to say my story, because my conscience tortures me. I did it. I hated your family. They always behaved cruely to me. I came back to this house and killed them all and than I propagated that fish story about your crazy father. Please, stay with me Clary, or I will have to kill you and your group too. I won´t go to gallows!" Clary answered: " I will never betray my group." Harold started to fight with John. Finally, John was defeated. They all went to their town, where John was executed for his nasty murders and the group was happy to have another succesfully solved case. THE END
Nejspíš se nemýlím, když si troufnu předpovědět, že většina z vás si jméno tohoto pána jistě zapamatuje. Je, řekněme, velice specifické. To samé se dá říci o jeho knihách i hrách… Představte si společnost, kde ctnost je pouze vlastnost chudých a láska je jen zbytečná komplikace a romantická iluze. Kdybyste náhodou chtěli patřit k „nóbl“ společnosti, měli byste si pořídit co nejvíce milenek, dluhů nebo peněz… A hlavně, zradit co nejvíce přátel a konkurence. Jakoupak cenu má lidský život? Něco okolo dvaceti zlaťáků. Bohatství je to jediné, co má hodnotu. Bohatství utváří pověst. Nebo ne? Myslíte si, že se takové hodnoty hodně liší od těch našich? Je paradoxní, že pan Gay psal příběhy o lidské zkaženosti, o povrchnosti vyšších vrstev a o klamech podsvětí, a sám se celý život nepřestal snažit, aby se díky svým drahým mecenášům dostal ke dvoru. Připadá mi tedy zvláštní jeho hořká kritika tehdejších poměrů, vyhnaná až k ironické absurdnosti, ve srovnání s jeho životní touhou… Nicméně musím přiznat, že jeho nejslavnější dílo Žebrácká opera je velmi svižné a zábavné. Kysele úsměvné a černě průhledné. Až když vám dojde, že autor mluví prostřednictvím svých postav i o Vás a Vašem okolí, zatrne Vám. Opera, spíše vlastně opereta či muzikál, byla zfilmována, omílána a zajímavě přepracována klasiky povinné četby, Bernardem Brechtem a Václavem Havlem. U druhého jmenovaného můžeme zmínit i to, že si hru poněkud upravil a dodal jí více politicky-satirických prvků. O co tedy vlastně jde? Děj je zasazen mezi střední třídu jakéhosi podsvětí, prostředí lupičů, udavačů, prostitutek a hráčů, kde pánové nosí moc vysoké klobouky a ženy utahují korzety až příliš těsně. Ovšem i v takovém prostředí mafiánských styků se může vyskytnout čistá duše, distancující se od veškeré falešnosti. Bohužel to, že tato slečinka, Polly, není zkažená svým červivým okolím, vůbec neznamená, že není naivní. Je, až přespříliš. Pro muže, za kterým se odhodlá jít až na druhou půlku světa, je ona sama jen kusem hadru. Milé, že? A taky trochu kruté. Ale srdci se moc poroučet nedá. PRÁSKAČ: …Tak tys teda, jak se zdá, vdaná? POLLY: Ano otče. PRÁSKAČ: A z čeho hodláš žít, dítě? POLLY: Jako ostatní ženy, otče, z přičinlivosti svého manžela. PRÁSKAČOVÁ: Copak se ta holka zbláznila? Žena lupiče jako žena vojáka užije zrovna tak málo jeho peněz jako jeho společnosti. PRÁSKAČ: A neděláš si v manželství stejné vyhlídky, jaké si obyčejně dělají vznešené dámy, Polly? POLLY: Nevím, co tím chceš říct, otče. PRÁSKAČ: Myslím vyhlídky na dědictví a
na vdovský stav. POLLY: Ale já ho miluju, otče; jak bych teda mohla pomýšlet na rozloučení s ním? PRÁSKAČ: Rozloučení s ním! Ale to je přece celý smysl a cíl všech svatebních smluv. Pohodlné vdovství je jediná naděje, která udržuje manželku v dobré náladě. Které ženě by se nechtělo do vdavek, kdyby bylo v její moci stát se vdovou, kdykoliv se jí zachce? Jestli máš nějaké takové úmysly, Polly, nebudu považovat ten sňatek za nerozumný. POLLY: Jak se děsím vyslechnout tvoji radu! A přece tě prosím, abys mi to vysvětlil. PRÁSKAČ: Zajisti si všechno, co má, udej ho k příštímu soudnímu zasedání a naráz je z tebe bohatá vdova. POLLY: Cože, zavraždit muže, kterého miluju! Krev mi stydne v žilách při pouhém pomyšlení na to. PRÁSKAČ: Fuj, Polly, co to má co společného s vraždou? Stejně k tomu dřív nebo později musí dojít, a tak si troufám říct, že i sám kapitán by byl radši, kdybychom odměnu za jeho smrt shrábli my než někdo cizí. Polly, kapitán přece ví, že jako je jeho řemeslo loupit, tak zase naše je chytat lupiče; ševče, drž se svého kopyta. Proto na tom není nic špatného. PRÁSKAČOVÁ: Ba, muži, teď jsi trefil hřebík na hlavičku. Jedině tím si Polly získá moje odpuštění, když ho udá. (…) PRÁSKAČOVÁ: Ale úcta k rodičům ti, nezdárnice, přikazuje, abys ho dala oběsit. Spousta manželek by byla vděčná za takovou příležitost! (…) PRÁSKAČOVÁ: Zmiz, nezdárnice. Jako poslušná dcera dej svého manžela oběsit. (ukázka z Žebrácké opery) ŠLUNDROVÁ: Ale víte, přes to všechno jste vy ženám moji nejlepší zákazníci. Tím se drží manželky na uzdě. DUKÁT: Ale jsou taky výbuchy žárlivosti a rodinná kázání, paní Šlundrová. ŠLUNDROVÁ: Bůh s námi, jak málo znají naše mravy lidé na zdejší straně téhle slanečkové louže! ; Vždyť přece žárlivost se u nás nenosí už ani mezi obyčejnou venkovskou šlechtou. Doufám, že máte dobré vychování a netrpíte žárlivostí. Manželé by si měli navzájem vycházet vstříc. Vaše žena přece není tak pošetilá, aby očekávala, že vás bude mít pořád jenom pro sebe. DUKÁT: Jelikož mám slušné jmění, paní Šlundrová, pustím se ochotně do všeho, co se sluší při mé důstojnosti a majetku. Nikdo se nevrhne do výstředního života ochotněji
než já. Pokud jde o svědomí a šosáckou morálku, mám právě tak málo zábran vůči svému prospěchu a požitku jako kterýkoli vznešený muž v Anglii; v těch věcech nejsem ani trochu vulgární. Kromě toho se, madam, ve většině svých nákupů řídím uhlazeným vkusem. Mám skvělou knihovnu, ze které jsem nepřečetl ani jedinou knihu; mám skvělou stáj, ze které jsem nejel ani na jediném koni; stavím domy, kupuju stříbrné nádobí, klenoty, obrazy a všecko cenné a vzácné, stejně jako slavní lidé u vás v Anglii, jenom abych se měl čím pochlubit. Ale opravdu musím přiznat, že se pořád ještě manželsky stýkám se svou ženou; a manželka se kvůli mým návštěvám u vás strašně rozčiluje a dělá mi nepříjemnosti. ŠLUNDROVÁ: Ale, ale, pane Dukáte, měl byste jedním rázem zlomit všechna pouta a vydržovat si- Zrovna teď máte příležitost, protože jsem dostala čerstvou zásilku dam, které se právě vylodily; nikomu na světě je neukážu, dokud si nevyberete vy. Musíte udržovat svou choť ve strachu před komornou; najměte své ženě hezkou čipernou holku a ta jí bude ještě k tomu koukat pod prsty. Chtěla bych, abyste vystupoval v každém ohledu jako urozený džentlmen. (…) DUKÁT: Ale jak to zařídím se svou ženou? ŠLUNDROVÁ: Stejně jak to urození páni zařizují s námi. Mohli bychom vám uvést mnoho skvělých příkladů, jak se dá nakládat s manželkou lhostejně, přezíravě a nevšímavě; ale to by znamenalo pouštět se do zbytečné noblesy. Byla bych radši, kdybyste zachoval trochu slušnosti a zacházel s ní zdvořile. Měl byste jí dokonce dopřát plnou svobodu a sám si ji dopřát taky. Vždyť všechny naše vznešené dámy jdou právě za tímhle a říkají tomu apanáž; nic jiného žádná neočekává. DUKÁT: Ale já se obávám, že bude těžké přimět moji ženu, aby v téhle věci přijala názory urozených dam; a tak když to děvče k nám vezmu, musím jednat opatrně a držet všechno v naprosté tajnosti. ŠLUNDROVÁ: V tom se prosím zařiďte podle svého uvážení. Kdyby vám na to někdy manželka přišla, zpočátku jí to snad pod vlivem zvyků a výchovy bude připadat trochu divné. Ale s klidným svědomím vás můžu ujistit, že spousta význačných dam má v rodině takové komorné, a vy si to můžete dovolit stejně jako nejlepší džentlmeni. DUKÁT: Jsem zámožný, paní Šlundrová, a rád bych se reprezentoval, jak žádá móda; jestli se dohodneme na ceně, vezmu si ji do rodiny. (ukázka z Polly) Nika Reiler
-2.A & studenti z Itálie-
Strana C2
Číslo 5
Červen 2010
Strana C3
