VZDEJ se mi
Praha 2015
Přeložila: RENATA HEITELOVÁ
Jennifer L. Armentrout pod pseudonymem J. Lynn: Vzdej se mi Vydání první Copyright © 2015 by Jennifer L. Armentrout All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1958. publikaci Přeloženo z anglického originálu Fall With Me vydaného nakladatelstvím AVON BOOKS, an Imprint of HarperCollinsPublishers, USA v roce 2015 Český překlad © 2015 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2015 Ricardo Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk: EUROPRINT a.s. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0204-1 BARONET Praha 2015
Jennifer L. Armentrout pod pseudonymem
J. Lynn
VZDEJ se mi
Mým čtenářům. Doufám, že si to užijete!
Poděkování
Napsat poděkování může být při dokončení romá-
nu tou nejobtížnější částí. Nikdy nechcete nikomu zapomenout poděkovat, ale přesto víte, že se to stane. Proto to vezmu zkrátka. Děkuji své agentce Kevan Lyonové a týmu v HarperCollins – báječným redaktorkám Tesse Woodwardové a Amandě Bergeronové. Děkuji úžasnému marketingovému týmu a Inkslingeru. Neúnavně pracovali, aby se vám tato kniha mohla dostat do rukou. A mnohokrát děkuji vám, čtenářům. Bez vás by tato kniha nebyla možná. Nic z toho by nebylo možné.
1. kapitola
U plynulo teprve deset minut od chvíle, kdy jsem se
zabořila do čalouněného křesla v sluncem zalité čekárně, když jsem před sebou zahlédla ošoupané bílé tenisky. Zrovna jsem upřeně zírala na dřevěnou podlahu a přemýšlela o tom, že provozovat soukromé pečovatelské zařízení musí pěkně vynášet, když tu mají tak draze vypadající tmavé dřevo. Na druhou stranu rodiče Charlieho Clarka na výlohách za dlouhodobou péči o jediného syna nešetřili. Umístili ho do nejlepší léčebny ve Filadelfii. Suma peněz, které za to ročně utratili, musela dosahovat do astronomických výšin – rozhodně to bylo víc, než kolik jsem si vydělala jako servírka v hospodě U Mony a jako příležitostná webová designérka. Zřejmě si mysleli, že tím vynahradí Charliemu ty sotva dvacetiminutové návštěvy, které navíc podnikli jen jednou ročně. Na světě museli žít lepší, shovívavější lidé než já, protože kdykoli jsem na jeho rodiče pomyslela, ucítila jsem povědomé podráždění. Vzhlédla jsem a spatřila široce se usmívající sestřičku. Dvakrát jsem zamrkala, protože jsem ty měděné vlasy ani mladé oříškové oči nepoznávala. Tahle sestra tu byla nová. 9
Pohlédla na mou hlavu a oči se jí zastavily na mých vlasech o trochu déle, než je běžné, ale její úsměv nezakolísal. Neměla jsem zase až tak šílený účes. Před pár dny jsem si tmavě rudé prameny přebarvila na silně fialové, ale ten drdol, do kterého jsem si narychlo smotala dlouhé vlasy, vypadal dost rozcuchaně a neupraveně. Včera v noci jsem zavírala hospodu, takže jsem se nedostala domů před třetí ráno, a proto mi vstát, vyčistit si zuby a umýt si obličej a odřídit cestu až sem do města připadalo skoro jako husarský kousek. „Roxanne Arková?“ zeptala se, když se přede mnou zastavila a spráskla ruce. Při zvuku mého plného jména mi v mozku nepříjemně zapištělo. Mí rodiče byli skutečně divní. S největší pravděpodobností v osmdesátých letech ujížděli na kokainu, nebo tak něco. Pojmenovali mě po písničce „Roxanne“ a moji bratři se jmenují Gordon a Thomas, což jsou dvě části Stingova celého pravého jména. „Ano,“ odpověděla jsem a sáhla po své tašce. Stále s úsměvem ukázala k zavřeným dvojkřídlým dveřím. „Sestra Venterová tady dnes není, ale vysvětlila mi, že sem chodíváte každý pátek po poledni, tak jsme Charlieho připravili.“ „Aha. Je sestra v pořádku?“ Znepokojilo mě to, protože jsme se za těch posledních šest let, co jsem za Charliem chodila, se sestrou Venterovou spřátelily. Tak moc, že jsem věděla i to, že se v říjnu bude konečně ženit její nejmladší syn a že se minulý měsíc, v červenci, narodilo její první vnouče. „Chytila rýmu,“ vysvětlila. „Chtěla dnes přijít, ale dohodly jsme se, že bude lepší, aby si na víkend vzala volno a vyléčila se.“ Když jsem vstala, sestra ustoupila stranou. „Říkala mi, že prý Charliemu ráda čtete?“ Přikývla jsem a sevřela tašku pevněji. 10
Zastavila se u dveří, sundala si jmenovku a protáhla ji senzorem na zdi. Ozvalo se pípnutí a sestra zatlačila do dveří. „Posledních pár dní na tom byl dobře. Ale ne tak moc, jak bychom rádi,“ pokračovala, když jsme vešly do široké, jasně osvětlené chodby. Stěny byly bílé a holé. Bez výzdoby a čehokoli osobního. „Ovšem dnes ráno byl vzhůru hodně brzy.“ Moje neonově zelené žabky po dlaždičkách klapaly, zatímco sestra šla úplně potichu. Minuly jsme chodbu, kudy se šlo do společenské místnosti. Charlie si ji neoblíbil, což bylo tak zvláštní, protože dřív… než byl zraněn, byl mezi lidmi jako ryba ve vodě. Byl tenkrát hodně jiný. Charlieho pokoj se nacházel v další chodbě, v křídle zvlášť upraveném tak, aby z něj byl výhled na rozlehlou okolní zelenou krajinu a terapeutický bazén. Charlie ho nikdy nevyužil. Ani dřív moc často neplaval, ale kdykoli jsem ten zatracený bazén venku spatřila, měla jsem chuť do něčeho praštit. Nevím, proč to tak bylo, možná proto, že jsme to my ostatní považovali za něco běžného – schopnost sami plavat – nebo že mi voda vždycky připadala jako něco samozřejmého. Charlieho budoucnost však samozřejmá nebyla, a už vůbec ne bez omezení. Sestra se zastavila před zavřenými dveřmi. „Až budete chtít odejít… Však už to znáte.“ Jo, už jsem to znala. Když jsem odcházela, musela jsem se zastavit v sesterně a odepsat se. Zřejmě se chtěli ujistit, že se jim nepokusím Charlieho ukrást, nebo něco takového. Vesele na mě kývla, otočila se ve svých teniskách a rychle se vydala chodbou zpátky. Chvíli jsem hleděla na dveře, zhluboka se nadech11
la a pomalu vydechla. Musela jsem to udělat, kdykoli jsem za Charliem přišla. Byl to jediný způsob, jak ze sebe dostat tu změť emocí – všechno to zklamání, zlobu a smutek – než vejdu do jeho pokoje. Nikdy jsem nechtěla, aby to Charlie viděl. Někdy se mi to nepovedlo, ale vždycky jsem se snažila. Teprve když jsem se domnívala, že se dokážu usmát, aniž bych vypadala jako blázen, jsem otevřela dveře. A stejně jako každý pátek za posledních šest let mě pohled na Charlieho zasáhl jako rána do žaludku. Seděl v křesle před velkým francouzským oknem – ve svém křesle. Byl to kruhový papasan s jasně modrým polštářem. Měl ho od svých šestnácti let, dostal ho k narozeninám jen pár měsíců předtím, než se to všechno tak zvrtlo. Když jsem vstoupila do místnosti a zavřela za sebou, Charlie nevzhlédl. Nikdy to neudělal. Jeho pokoj vůbec nebyl špatný. Bylo tu hodně místa, široká, pečlivě ustlaná postel – práce jedné ze sestřiček – pracovní stůl, který ovšem nikdy nepoužíval, aspoň co jsem věděla, a televize, kterou jsem za těch šest let nikdy neviděla zapnutou. Jak tak seděl v tom křesle a díval se z okna, vypadal až moc hubeně. Sestra Venterová mi řekla, že mají problém, aby ho přinutili sníst alespoň tři jídla denně, a že když se to pokusili změnit na pět menších porcí, nepomohlo to. Před rokem to došlo tak daleko, že museli přikročit k nitrožilní výživě. Dodnes jsem cítila ten strach, protože tehdy jsem se hodně bála, že ho ztratím. Blond vlasy mu dnes ráno umyli, ale neupravili je do žádného účesu a taky byly mnohem kratší, než je obvykle míval. Charlie nosíval takový ten jakoby nedbale upravený rozcuch a opravdu mu to tenkrát sek12
lo. Dnes měl na sobě bílé tričko a šedé tepláky, nic módního. Tyhle měly dokonce elastické manžety u kotníků. Bože, pěkně by vyváděl, kdyby věděl, že je teď bude nosit – a právem, protože Charlie… no, měl svůj styl a dobrý vkus a tak vůbec. Přešla jsem k druhému papasanu se stejným modrým polštářem, který jsem koupila před třemi lety, a polkla. „Ahoj, Charlie.“ Nepodíval se na mě. Necítila jsem zklamání. Tedy, měla jsem pocit „tohle není fér“, ale nezasáhla mě nová vlna překvapení a zděšení, protože takhle to chodilo vždycky. Posadila jsem se a položila si tašku k nohám. Zblízka vypadal, že je mu víc než dvaadvacet. Vyzáblá tvář, vybledlá pokožka a temné stíny pod kdysi tak živýma zelenýma očima vytvářely dojem, že je starší. Znovu jsem se zhluboka nadechla. „Dneska je venku neskutečně horko, tak si neutahuj z mých šortek.“ Tehdy před lety by mě přinutil, abych se převlékla do něčeho jiného, než by mi dovolil takhle vyjít na veřejnost. „V počasí říkali, že o víkendu budou teploty trhat rekordy.“ Charlie pomalu zamrkal. „Ale taky mají být děsné bouřky.“ Sepjala jsem ruce a modlila se, aby se na mě podíval. Při některých návštěvách to neudělal. Teď už se to stalo třikrát po sobě a to mě děsilo, protože když si mě nevšímal tak dlouho naposledy, měl pak strašný záchvat. Ty dvě věci spolu zřejmě nijak nesouvisely, přesto se mi z toho kroutil žaludek. Obzvlášť od chvíle, co mi sestra Venterová vysvětlila, že záchvaty jsou u pacientů, kteří utrpěli takové přímé poškození mozku, zcela běžné. „Vzpomínáš si, jak moc mám ráda bouřky, že?“ Žádná reakce. 13
„No, pokud z nich teda nevzniknou tornáda,“ dodala jsem. „Ale jsme v podstatě ve Filadelfii, takže pochybuju, že se jich kolem prohání nějak moc.“ Všimla jsem si dalšího pomalého mrknutí. „Hele, dnes večer bude hospoda U Mony pro veřejnost uzavřená,“ plácala jsem dál a ani jsem si nebyla jistá, jestli už jsem mu o tom plánu neřekla, ale na tom nezáleželo. „Budeme mít soukromý večírek.“ Odmlčela jsem se, abych se nadechla. Charlie se pořád díval z okna. „Myslím, že by se ti U Mony líbilo. Je to taková putyka, ale docela zvláštní a pěkná. To už jsem ti ale říkala. Nevím, prostě si přeju…“ dodala jsem a našpulila rty, když zvedl ramena a ztěžka si oddechl. „Přeju si spoustu věcí,“ dokončila jsem šeptem. Začal se kývat, vypadalo to bezděčně. Pomalý rytmus, který mi připomínal pohupování v moři, tam a zpátky. Pocit marnosti ve mně sílil tak rychle, že jsem měla chvíli co dělat, abych se ovládla a nezačala křičet. Charlie býval dřív neuvěřitelně upovídaný. Učitelé na základce mu říkávali Velký žvanil, a když se smál – bože, míval úžasný smích, tak nakažlivý a nefalšovaný. Už několik let se ale nezasmál. Zavřela jsem oči před přívalem horkých slz. Měla jsem chuť sebou praštit na zem a začít kolem sebe mlátit rukama. Bylo to tak nespravedlivé. Charlie by měl stát na vlastních nohou. Teď by měl absolvovat vysokou školu a seznámit se s nějakým sexy klukem, který by ho miloval, a chodit se mnou na dvojité rande s nějakým chlápkem, jehož bych přitáhla. Měl by dělat, co přísahal, že bude, a vydat svůj první román. Byli bychom jako dřív. Nejlepší kamarádi – 14
nerozluční. Zašel by za mnou do hospody, a kdybych to potřebovala, řekl by mi, ať se vzpamatuju. Charlie by měl žít, protože tohle – cokoli tohle bylo – nebyl život. Místo toho jedna zatracená noc, řetězec několika hloupých slov a podělaný kámen všechno zničily. Otevřela jsem oči. Doufala jsem, že se na mě dívá, ale nedíval. Musela jsem najít sílu a vzpamatovat se. Sáhla jsem do tašky a vytáhla přeložený arch papíru pomalovaný vodovými barvami. „Tohle jsem udělala pro tebe.“ Hlas jsem měla ochraptělý, ale pokračovala jsem. „Pamatuješ, když nám bylo patnáct a mí rodiče nás vzali do Gettysburgu? Líbilo se ti Ďáblovo doupě1, tak jsem ti ho namalovala.“ Rozevřela jsem obrázek a zvedla ho před něj, přestože se nedíval. Trvalo mi během týdne několik hodin, než jsem ty písečné skály nad travnatou loukou namalovala, než jsem vystihla správnou barvu těch balvanů a menších kamenů mezi nimi. Stínování byla s vodovými barvami ta nejobtížnější část, ale přesto jsem si myslela, že se mi to povedlo docela pěkně. Vstala jsem a odnesla obrázek ke stěně naproti jeho posteli. Ze stolu jsem vzala připínáček a připevnila arch vedle ostatních obrázků. Každý týden jsem mu přinesla jeden. Viselo jich tu už tři sta dvanáct. Rozhlédla jsem se po stěnách. Nejvíc se mi líbily jeho portréty – společné obrázky Charlieho a mě, když jsme byli mladší. Docházel mi prostor. Brzy budu muset začít na stropě. Všechny ty malby se vzta Ďáblovo doupě (Devil‘s Den) – přírodní skalní útvar u Gettysburgu v Pensylvánii, kde se v roce 1863 odehrála významná bitva americké občanské války. Pozn. překl.
1
15
hovaly k minulosti. Nic se netýkalo současnosti nebo budoucnosti. Jenom stěny vzpomínek. Vrátila jsem se ke křeslu a vytáhla knihu, kterou jsem mu četla. Nový měsíc. Na první film jsme šli společně. Skoro jsme šli i na druhý. Když jsem knihu rozevřela na stránce, kde jsem naposledy skončila, byla jsem přesvědčená, že Charlie by patřil do Jacobova týmu. Nikdy by nefandil těm emo upírům. Ačkoli jsem mu knihu četla už počtvrté, zdálo se, že ho to baví. Alespoň jsem si to namlouvala. Ani jednou za tu hodinu, co jsem s ním strávila, se na mě nepodíval, a když jsem se chystala k odchodu, srdce jsem měla těžké jako ten kámen, který všechno změnil. Přiklonila jsem se k němu blíž. „Podívej se na mě, Charlie.“ Vteřinu jsem čekala a hrdlo se mi sevřelo. „Prosím.“ Charlie… jenom zamrkal a dál se pomalu pohupoval. Dozadu a dopředu. To bylo vše. Čekala jsem celých pět minut na nějakou reakci, ale nic. S vlhkýma očima jsem mu vtiskla polibek na studenou tvář a napřímila se. „Přijdu zase příští pátek, jo?“ Předstírala jsem, že souhlasil. Byl to jediný způsob, jak jsem z té místnosti mohla vyjít a zavřít za sebou dveře. Odhlásila jsem se na sesterně a vyšla ven do zničujícího horka. Vytáhla jsem z tašky sluneční brýle a nasadila si je. Horko mi spalovalo chladnou kůži, ale uvnitř mě zahřát nedokázalo. Po návštěvě u Charlieho jsem se takhle cítila vždycky. Ten chlad ze sebe nesetřesu, dokud mi nezačne směna v hospodě U Mony. Šla jsem dozadu k parkovišti, kde stálo moje auto, a nadávala u toho. Horko z rozpáleného chodníku přímo sálalo a mě okamžitě napadlo, jaké barvy budu asi muset namí16
chat, abych ten efekt zachytila na plátně. Potom jsem uviděla svůj věrný Volkswagen Jetta a všechny moje myšlenky na vodové barvy se rozplynuly. Žaludek se mi převrátil a málem jsem zakopla. Vedle mého auta stál pěkný, skoro nový náklaďák. To černé vozidlo jsem znala. Jednou jsem ho řídila. Ach, bože. Nohy se mi odmítaly pohnout, a tak jsem se zastavila. Před sebou jsem měla největší trápení svého života a kupodivu zároveň muže, jenž byl opakovaně hrdinou všech mých snů, dokonce i těch nejchlípnějších – těch obzvlášť. Stál tu Reece Anders a já jsem nevěděla, jestli ho mám praštit, nebo ho políbit.
17
2. kapitola
Ř idičovy dveře se hladce otevřely, a když se obje-
vila dlouhá noha v džínách a v žabkách s tmavou koženou přezkou, moje srdce – moje zatracené zrádné srdce – poskočilo. Proč sakra musím ujíždět na chlapech, kteří mají odvahu chodit v žabkách? Bože, spolu s vybledlými džínami to byla zatraceně sexy kombinace. Objevila se i druhá noha a dveře na vteřinu zaclonily tělo. Když se zavřely, nemohla jsem se na obnošené tričko s Metallicou, pod nímž se rýsovalo šest pěkně vytvarovaných buchtiček, vynadívat. Prostě k sežrání. To tričko se s jeho břichem prakticky mazlilo, tisklo se ke každé vlnce. A totéž provádělo na jeho bicepsech a v podstatě se mi vysmívalo. Měla jsem toho dost. To tričko se mi chechtalo jako škodolibá děvka. Zvedla jsem pohled od širokých ramen – takových, jež by mohla nést tíhu celého světa, a někdy i nesla – k jeho obličeji. Nosil černé sluneční brýle a zatraceně mu sekly. Bože, Reece vypadal úžasně v obyčejném oblečení, a když měl policejní uniformu, zapalovaly se vám kalhotky. Ovšem svlečený do naha mohl vážně způsobit vizuální orgasmus. 18
A já ho nahého viděla. No, tak trochu. No dobrá, viděla jsem jeho nádobíčko, dokonalou lahůdku pro všechny vaše smysly. Reece byl klasicky pěkný chlap, takový ten typ s tělesnou schránkou, že vás svědí prsty, abyste si na něj sáhli – s výraznými lícními kostmi, plnými rty a čelistí ostrou tak, že byste se o ni mohli pořezat. A navíc byl polda, pomáhal a chránil, a na tom bylo prostě něco neuvěřitelně rajcovního. Naneštěstí jsem ho taky nenáviděla, prostě úplně nesnášela. No, tedy většinou. Někdy. V podstatě kdykoli jsem pohlédla na jeho dokonalé tělo a začala po něm toužit. Jo, právě tehdy jsem ho nenáviděla nejvíc. Moje ženské partie cítily ty vibrace právě teď, což znamenalo, že jsem ho v téhle chvíli neměla ráda. Proto jsem stiskla v ruce pevněji tu tašku, co jsem nesla, a vystrčila bok, jak jsem to viděla dělat svou, no, trochu divnou kamarádku Katie, když se chystala na slovní útok. „Co tady děláš?“ dožadovala jsem se odpovědi a vzápětí se zachvěla – chvěla jsem se v tom vedru, protože jsem na Reece nepromluvila už přes jedenáct měsíců. Tedy pokud nepočítám slova jako „odpal“ nebo „vypadni“, protože ta jsem mu pravděpodobně za těch jedenáct měsíců řekla možná tisíckrát, ale co už. Tmavá obočí vyskočila nad obroučky brýlí. Za minutku se uchechtl, jako bych ho svými slovy báječně pobavila. „Co kdybys mi nejdřív řekla ahoj?“ Kdyby mě nezastihl nepřipravenou, nadávky by mi vyletěly z úst jako ptáci migrující před zimou na jih. Položila jsem mu zcela opodstatněnou otázku. Pokud jsem věděla, Reece za těch šest let za Charliem nikdy nezašel, ani nenavštívil tuhle léčebnu. Ovšem probu19
dil se ve mně pocit viny a moje máma mě navíc dobře vychovala. Proto jsem ze sebe vydolovala: „Čau.“ Našpulil ty pěkně tvarované rty a mlčel. Za slunečními brýlemi jsem přimhouřila oči. „Ahoj… strážníku Andersi?“ Po chvíli naklonil hlavu na stranu. „Nejsem ve službě, Roxy.“ Ježíši, jak říkal moje jméno. Roxy. Jak zkroutil jazyk kolem toho R. Neměla jsem tušení proč, ale rozplývala jsem se z toho v místech, kde jsem se rozhodně rozplývat nepotřebovala. Ovšem když nedodal nic jiného, měla jsem chuť se do těch dívčích partií praštit, protože on mě vážně přinutí to udělat. „Ahoj…“ Další slovo jsem protáhla: „Reeci.“ Zkroutil koutky rtů a jeho úsměv prozrazoval, že je pyšný. A taky by měl být. Protože dostat ze mě konečně své jméno pro něj znamenalo velký úspěch, a kdybych pro něj měla nějaký pamlsek, strčila bych mu ho přímo do tváře. „Bylo to tak těžký?“ „Jo, to bylo,“ prohlásila jsem. „Zčernal mi kvůli tomu kus duše.“ Začal se smát, což mě zatraceně překvapilo. „Tvoje dušička je duhová a měkoučká jako štěně, zlato.“ Odfrkla jsem si. „Moje duše je hluboká a temná a plná ohromných nesmyslů.“ „Nesmyslů?“ zopakoval, znovu se zhluboka zasmál a prohrábl si tmavě hnědé vlasy. Po stranách je měl krátce zastřižené, ale na temeni byly trochu delší, než obvykle policajti nosívali. „No, nevím, jestli je to pravda, vždycky to tak ale nebylo.“ Ten líný, trochu – no dobrá, hodně – oslňující úsměv mu sklouzl z obličeje a Reece sevřel rty do rovné linky. „Jo, kdysi to tak nebývalo.“ 20
