STřÍPKY Z HISTORIE. PřEROV. A FEDERFECHTÝřI. SESTAVIL Z RůZNÝCH MATERIÁLů JIřÍ ROSMUS

STřÍPKY Z HISTORIE PřEROVA PřEROV A FEDERFECHTÝřI SESTAVIL Z RůZNÝCH MATERIÁLů JIřÍ ROSMUS

O cechu Fedrfechtýřů

Spolek 'Fedrfechtýřů' byl založen v Meklenburgu, jehož vévoda jim udělil jako symbol uznání černého gryfa a cechovní listinu 'Freyfechter von der Feder zum Greifenfels'. (barevné zobrazení znaku neodpovídá skutečnosti )

Obsah : Texty z novin 2008 Foto dokumenty a odborná rada od p. Červeného Časopis Fedrfechtýřů v Přerově 1291 -23 archiv j Rosmus Různé texty uveřejněné na internetu Zpracoval Jiři Rosmus

Pivovar Přerov

pohled restaurace Pivovar Přerov

Restaurace Pivovar kolem 1920

arch. J.Rosmus

Muž hledá další potomky rytířů Nové Přerovsko 23.05.2008 Přerov/ Po osudu přerovských rytířů korbele a jejich potomcích pátrá už delší dobu František Červený. Podnětem k jeho bádání se stal obraz správní rady přerovského pivovaru z roku 1924, který se nachází v jedné z místností restaurace Pivovar s proslulým, ale poněkud nelichotivým názvem V pr.... Zde se v minulosti scházel karetní klub s plastikou dámského pozadí, na kterou si hráči sáhli, aby jim vyšla dobrá karta. „Povodní v roce 1997 byl obraz částečně ve spodní třetině poničen a od té doby nebyl restaurován. Jsou na něm ale jasně rozpoznatelné tváře mužů ve středověkém oblečení, kteří byli členy správní rady akciového pivovaru v roce 1924. Kromě toho byli i členy společenství rytířů korbele,zvaných také felderfechtýři," řekl přerovský rodák a dlouholetý obyvatel města, který však už několik let bydlí v Kostelci u Holešova na Kroměřížsku, František Červený. Mezi třinácti významnými muži města je vyobrazen i jeho dědeček. „Josef Červený, můj děda, byl dílovedoucím firmy Heinik a v řádu rytířů felderfechtýřů byl pasovaný na Svobodného pána ze Žernove," doplnil František Červený. ……………………………………………………………………. „Ale raději o tom nikde nemluv, řekl mi otec. Hlásit se totiž k podnikatelům nebo dokonce k nějaké šlechtě se zrovna za komunistické totality nenosilo." František Červený, jeden z vnuků …………………………………………………………………………. Tuto krátkou informaci mu prý sdělil v sedmdesátých letech minulého století jeho otec s důvěrným ponaučením: „ale raději o tom nikde nemluv". „Protože hlásit se k podnikatelům nebo dokonce k nějaké šlechtě se zrovna za komunistické totality nenosilo," vysvětlil Červený. Situace se však v následujících letech změnila, nejen se změnou politických poměrů, ale také v osobním životě Františka Červeného. Před více než patnácti lety utrpěl vážný pracovní úraz, po kterém zůstal téměř rok upoutaný na posteli, později na vozíku, a pak chodil jen o berlích. Dlouhé dny a noci v rehabilitačním ústavu v Chuchelné, kdy nemohl téměř nic dělat, mu na druhé straně daly velký prostor k přemýšlení o životě i věcech nadpozemských, kterým někdo věří a jiný zase ne.

V každém případě však zdravotními problémy vynucená pracovní a společenská izolace spolu s relativní nečinností nashromáždila u Františka Červeného spoustu elánů pro další práci po uzdravení. „Stal jsem se zakladatelem občanského sdružení Help me - help you," podotkl Červený. Sdružení poskytuje pomocnou ruku hendikepovaným i sociálně znevýhodněným osobám k jejich novému zapojení do společnosti. František Červený je ale také iniciátorem společenských aktivit. K nim by rád přiřadil i setkání potomků řádu rytířů korbele, nebo dokonce by chtěl existenci tohoto společenstva, jehož minulost sahá až do roku 1521, formou spolkové nebo jen klubové činnosti obnovit. „Mohli bychom se společnými silami pokusit nechat zrestaurovat obraz našich předků umístěný v přerovské restauraci Pivovar," míní Červený. Proto také vyzývá všechny, kteří poznají své předky na obraze rytířů korbele v pivovarské restauraci, nebo i další občany města Přerova a okolí, kteří o tomto obraze i o erbech tamních rytířů korbele vědí něco víc; aby se obrátili na redakci Přerovského deníku. Současně vítá i další zájemce o tuto hezkou přerovskou problematiku s pozitivním vztahem k přerovskému pivu a pivovaru. (dar) ******************** Nové Přerovsko 13.03.2008

Znám rytíře z obrazu v Pivovaru Chtěl bych reagovat na článek Františka Červeného z Přerova „Muž hledá další potomky rytířů", otištěného v Přerovském deníku v pátek 23. května. Po přečtení článku podávám následující informace o onom obraze v jedné z místností přerovské restaurace Pivovar, zvané nelichotivě pr... Prvně jsem místnost s obrazem rytířů navštívil v roce 1936 v době konání přerovské Středomoravské výstavy.

Číšníci mi na můj dotaz sdělili, že se jedná o vážené přerovské měšťany, kteří se zde scházívali v rytířském oblečení a nazývali se federfechtýři a zabývali se mimo jiné i jejich slavnostním pasováním. Obraz i ostatní výzdobu místnosti obstaral jeden známý přerovský malíř, bydlící na Horním náměstí. V roce 1937 jsem ukončil návštěvu obchodní školy s vyznamenáním, a za to dostal dvě umístěnky do zaměstnání. Jednu k firmě Baťa do Zlína a druhou k firmě Ant. Kratochvíl do Přerova. Já si z vážných rodinných důvodů vybral tu druhou, firmu Ant. Kratochvíla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v osobě jak budoucího šéfa pana továrníka Rudolfa Kratochvíla, tak i jeho prokuristy pana Bedřicha Pospíšila poznal rytíře z obrazu přerovského pivovaru. Pan prokurista již dávno zemřel a pravděpodobně nezanechal žádné potomky. Žil s družkou paní Haasovou, jež měla dceru Evu, chodící semnou do obchodní školy. Jelikož byly židovského původu, nelze očekávat, že by obě přežily holocaust. Jinak tomu bylo u továrníka pana Rudolfa Kratochvíla, který sice ač ženat, neměl vlastní děti. Zato se dobře postaral o své příbuzné v době vzniku Protektorátu. Byli to tři synovci, které zaměstnal ve svém podniku, z toho dvěma poskytl i domov ve svém prostorném bytě. Nejstarší Antonín Kratochvíl pracoval v kanceláři strýčka již za mé přítomnosti, později odtud odešel za zaměstnáním v přerovské elektrárně. Později jsem získal informaci, že zemřel bezdětný. Druhý synovec, Václav Veselý, bydlel u strýčka i se svou mámou. Jelikož paní továrníková, Hermína, byla původem vídeňská Češka, mluvilo se v rodině hodné německým jazykem. Většina úředníků firmy také dobře ovládala němčinu. Tato znalost řeči později prospěla Václavovi, že získal v době svého totálního nasazení výhodné místo v kanceláři firmy Górtz ve Vídni. On mi také pomohl falešnými doklady dostat se v září 1943 z totálního nasazení v Berlíně na čas domů. Po válce jsme spolu udržovali styky, on vedl dost pestrý život, byl dvakrát ženat, ale nezanechal žádných potomků, když zemřel jako řidič autobusu ČSAD. Třetí synovec, Antonín Kratochvíl, student vysoké školy, přišel ke strýčkovi po zavření vysokých škol, u něhož bydlel až do konce války. Po válce si dokončil vysokoškolské vzdělání a získal titul inženýra. Byl zaměstnán jako technický náměstek ředitele v národním podniku Plastimat v Chropyni, což mi sdělil při našem náhodném setkání u příležitosti mých služebních cest do Prahy. On zůstává pravděpodobně jako jediný dosud žijící příslušník rodiny pana továrníka Rudolfa Kratochvíla, kdysi vůdčí osobnosti a postavy rytířů z obrazu v oné místnosti přerovské restaurace Pivovar. * O ostatních jedenácti mužích na obraze mi už není nic známo, jen si myslím že to nebyli žádní příslušníci šlechty dle mínění pana Červeného, ale jen významní přerovští měšťané, a už vůbec ne příslušníci společenstva, jehož minulost sahá až do roku 1521. Oldřich Kupčík - Domov seniorů Radkova Lhota

Erb - pamětní deska z pasovacího aktu Fedrfechtýřů na posledního rytíře "hejtmana přerovského hradu Šlagnburk" na Mumraji Fedrfechýřů dne 14. 2. 1923 v prostorách Akciového pivovaru v Přerově. Datum na něm 1521 je datum založení řádu Fedrfechtýřů na Přerově, který byl následně potvrzen císařskou milostí* Rudolfa II na Starém Městě pražském 7. 3. 1607. /*Wýsada pořádku swobodných rytířů od péra* uložena v archivu Magistrátu města Prahy./ Je na ní hodnověrný reliéf nejstarší části přerovského hradu se spodní branou k vlnám Bečvy, jak mohl vypadat před rokem 1438, kdy byl jako sídlo polipanských husitů definitivně zničen a srovnán se zemí křižáckými vojsky markraběte Albrechta II a biskupa Olomouckého, za pomoci Znojemských... - prameny čerpány z knihy Přerov a Hejtmanství od J. Bayera z roku 1893

************************ Nové Přerovsko 06.06.2008

Jak vzniklo označení restaurační místnosti v Pr... v Přerově? Karel Zejda Vyobrazení „Federfechtýřu" v jedné z místností přerovské restaurace Pivovar maloval Bořek Bárta, malíř a dekoratér, jehož specialitou byly divadelní kulisy. Bárta bydlel v Palackého ulici č. 1, kde byla tehdy „vinárna Praha", dílnu měl ve dvoře téměř protějšího domu. Měl dvě dcery, dosud žijící, Dárku, provdanou Vaňkovou, věrnou přítelkyni mé zesnulé manželky, bytem Přerov, Sumínova ulice č. 15 a Radmilu, provdanou Čechákovou,

bytem tamtéž. Označení „rytířů" podle mého názoru neodpovídá označení „Federfechtýř" a mělo by být „ Šermíř fleretem". K označení místnosti názvem lidského pozadí" pr...." došlo proto, že hádky s manželkami vesměs končily jejich slovy „běž třeba do pr....", takže federfechtýři vymysleli tento název uvedené místnosti a tím poslouchali své manželky tak říkajíc na slovo. Pokud si vzpomínám, tak se vyprávělo, že k vážné krizi federfechtýřu došlo, když se jeden z nich natolik opil, že byl „tak říkajíc mrtvý" a méně opilí kolegové přišli na nápad, že mu vystrojí pohřeb. Jednalo se snad o knihkupce, pana Petra Nárožného, který měl knihkupectví v rohovém domě Palackého ulice s tehdejší Riegrovou, dnes ulicí Dr. Skaláka. Vylovili mu z kapsy klíče a v některém pohřebním ústavu objednali rakev, katafalk a funebraky a vše v tichosti zorganizovali v průjezde jeho domu včetně čestné stráže smrtelné vážně se tvářících federfechtýřu. Sranda přestala poté, co vystřízlivělý pan Nárožný dostal k placení účet pohřebního ústavu. No ale časem se vše urovnalo a zbyla jen vzpomínka na tuto epizodu. Karel Zejda, spolumajitel Kazeta

Salonek Restaurace Pivovar Přerov tzv v Prdeli v roce 2008

Salonek Restaurace Pivovar Přerov tzv v Prdeli v roce 2008

Časopis přerovských Fedrfechtýřů 1921 -1923

Císařský majestát pro pražské šermíře - Leonid Křížek Rubrika: Bojové umění Publikováno s laskavým svolením nakladatelství Militaria http://www.militaria.cz Autorská práva má Militaria - Elka Press a autor Následující text otiskl v roce 1838 pan rada Šmid na základě svých dějepisných bádání. Jedná se o první císařskou listinu, jíž Rudolf II. kodifikoval výsady a povinnosti pražského cechu Fedrfechtýřů. Toto šermířské bratrstvo, dlouho konkurující a soupeřící s podobnými bratrstvy v Německu (těm by měl být věnován některý z příštích článků), představuje významnou kapitolu v dějinách českého šermu. Jak uvádí p. rada Šmid v závěru svého pojednání, privilegia byla Fedrfechtýřům obnovována až do třicátých let 18. století, kdy je odmítl obnovit císař Karel VI. 'pro zawraždění jistého studiosi juris'. Uváděná zpráva je zajímavá nejen jako pramen pro dějiny pražských šermířských cechů, ale také pro svůj význam pro tzv. historický šerm. Inspirovali se jí scénáristé prvního programu Sedm rytířských zbraní, který od roku 1962 předváděla na nádvoří Schwarzenberského paláce (vojenského muzea) první česká skupina historického šermu Mušketýři Bandité.

Císařský majestát pro pražské šermíře Jakkoliv toto představení, uváděné s přestávkami snad třicet let, působilo po tak dlouhé době v podání 'starých pánů' poněkud anachronicky, představuje dodnes příklad vysoce profesionálního přístupu k inscenaci historického šermu a nastavilo la'ku pro řadu i současných skupin naprosto nepřekonatelnou. Věřím, že následující text by mohl být i dnes inspirací pro nějakou moderně pojatou inscenaci dobových šermířských praktik. Na památku toho, že přede dwěma sty a jeden a třidceti lety od Jeho Milosti někdy římského císaře a krále Rudolfa Druhého, dne 7. Března 1607. w Praze udělena byla wýsada pořádku šermířů, kterýžto býwal w Starém městě Pražském pod jménem towaryšstwa swobodných šermířů od péra, podáwám zpráwy swé dotčeného pořádku šermířského, ježto jsem shledal z několika listin w archivu weleslawné c. k. české zemské wlády a slawného Pražského magistrátu nalezených, z té příčiny u weřejnost, aby krajané moji k potěšení swému zwěděli, že w naší starožitné Praze z počátku 17. století prwní w říši německé wýsadní škola umění šermířského s kordem, tehdáž píro nazwaným, byla zřízena, kteréžto wýsady později nadto ještě počestněji rozmnoženy byly. Tyto zpráwy, wážené z listin, wedau mocně k tomu domnění - aniž třeba obáwati se wýčitky marné chlauby, že Pražská škola swobodných šermířů pro obšírnější způsob swého wyučowání i zkaušení stala se matkau pozdějších ústawů šermířských w říši německé a že swau wážností i obšírností předčila podobný wýsadní mnohem starší pořádek we Frankfurtě na Mohanu, kdežto se s dlauhým mečem potýkati učilo, a o kterémž hned níže obšírněji se promluwí. Wí se, že od pradáwných časů wždy bojowník k potýkání i k bránění sebe užíwal dlauhého meče za hlawní zbraň dotud, pokud jezdil bojowník do boje i na sedání obrněný; když ale po wynalezení prachu a hned potom i střelní zbraně potýkání se muže s mužem zapadlo na wýminku, a železné brnění, nemohauc ochrániti před kulkau ze střelní zbraně, s bojowníka i s koně se odložilo a užíwání lehké ruční zbraně nastalo: tu přišla w obyčej dýka, působíc bodnutím hlubokau a mnohem nebezpečnější ránu, nežli meč.

We středním wěku rytířstwí a pěstního práwa učili na hradech zbrojnoši, zwláště k tomu zřízení, pod dohledem purkrabí a spráwců šlechtickau i nešlechtickau mládež zacházeti s mečem, lukem, sudlicí a kopím; w rozkwétajících městech ale, kdež wíce duch společenský panowal, powstaly pořádky k wyučowání w užíwání zbraně; mezi kterýmiž towaryšstwo mistrů šermířských, zřízené we swobodném městě říšském Frankfurtě na Mohanu, ježto se nazýwalo bratrstwo swatého Marka z Löwenberku, bylo nejstarší a nejrozšířenější, kteréžto pro wýsady swé, od římských císařů již w 15. století jemu udělené, nejwětší powěsti dosáhlo a we swé škole učitele umění šermířského pro jiná města říšská wzděláwalo. *************************************

Dochované materiály a prameny pro studium dobového šermu od 12. do 17. století O tom, jak vypadal šerm v dobách minulých, na jakých principech byl provozován, jak učen a správně praktikován, nás informují četné dochované spisy. Mnohé je rovněž naznačeno slovem i ilustrací v kronikách, městských či soudních knihách. Praktici šermu kordem a šavlí v 18. a 19. století nacházeli jen málo porozumění pro "barbarskou" dobu středověku a vše ušlechtilé pro ně pocházelo až z renesance. Tak i opravdový šerm měl počátek až v 16. století, přesněji v marozzově díle "Opera nova". Dnes už touto předpojatostí netrpíme a vnímáme vývoj šermu jako kontinuální proces, v němž renesanční mistři navazovali na mistry středověké, a ti zase stavěli na základech ještě starších. Dostali jsme se zato do pozice přesně opačné: nám známé prameny zdaleka nesměřují k onomu "počátku". Nejstarší známý rukopis vykazuje natolik pokročilou a "moderní" techniku, že počátek promyšleného a náležitě učeného evropského stylu boje musíme předpokládat velmi, velmi hluboko v minulosti. V tom nás navíc utvrzují četné zprávy zmiňující šermířské školy přinejmenším již ve 12. století. Jak tedy vypadá naše pomyslná knihovna dochovaných dobových zpráv a prací o boji, šermu a příbuzných disciplínách? Mimo velkého množství zpráv z kronik se dochovalo něco přes 250 titulů, nepočítaje v to překlady do jiných jazyků a pozdější opisy či reprinty. Zde uvádím 206 - přesněji 3 známá díla napsaná do konce 14. století, 40 z 15. století, 69 ze 16. století a 94 ze 17. století. Ne všechny z nich jsou zaměřeny na praktický šerm. Některé jsou teoreticky pojaté, jiné se věnují vojenství obecně a o šermu zbraněmi se zmiňují jen v několika kapitolách. Přesto jsou pro nás cenným pramenem při rekonstrukci dobového šermu. Do tohoto výčtu jsem rovněž zahrnul i publikace pojednávající o výcviku a střelbě z luku a ručních palných zbraní a rovněž knihy pojednávající o pravidlech a organizaci turnajů. Naopak knihy zabývající se dělostřelectvem, fortifikacemi a vojenskou teorií uvedeny nejsou, neboť již představují jinou kapitolu dobového vojenství. Některé z těchto pro nás vzácných děl byly zničeny v průběhu 2. světové války. Šlo zejména o svazky chované v polských a německých muzeích. Na druhou stranu, španělské depozity a archivy stále ještě nevydaly všechna svá tajemství. V tomto ohledu čeká španělské historiky ještě kus práce a jistě i nejedno příjemné překvapení. Pozn. Jména autorů žijících v předmětném období našeho sborníku jsou vždy zvýrazněna zeleně. Za názvem obvykle následuje místo prvního vydání a jméno vydavatele, případně vydavatelského domu, tiskařské firmy nebo tiskaře. Není-li uvedeno jinak, následuje za zkratkou "Cp." namátková adresace dostupných fotokopií příslušného díla. *******************

Úvod Vznik šermířské literatury byl podmíněn mnoha faktory: vývojem vojenství, rozvojem výuky bojových dovedností, pokroky v typografických technologiích, změnami ekonomickými, sociálními apod. Náš exkurs proto vyžaduje alespoň v hrubých rysech načrtnout vývoj v těchto oblastech. Mužská polovina rodu Homo sapiens vždy tíhla k využívání bojových dovedností, k jejich zdokonalování a rozvoji. Stály na nich životně důležité činnosti jako lov, obrana či agrese. O výuce bojových dovedností v raném evropském středověku víme jen velice málo. Tacitus a Svetonius se zmiňují o válečných hrách Germánů, útržkovité zprávy máme o utkáních ve skandinávském zápasu glimě. Oblíbený způsob boje seveřanů v tzv. skjaldborgu (zdi ze štítů) jistě vyžadoval precizní secvičení. Od 8. století se rozvíjející jízdní válečnictví se také neobešlo bez dlouholetého tréninku a o střelbě, jako universální lovecké i válečné dovednosti, se není potřeba šířeji rozepisovat. Výuka a cvičení se v tomto období prováděly zřejmě živelně, bezkoncepčně a vycházely čistě z praktické zkušenosti. Bojové hry pro trénink i pro zábavu byly jistě hojně rozšířeny. Ostatně i běžné dětské či mládenecké hry mívaly často dosti surový charakter. Házení, tlučení, povalování, praní, běhání a další tělesné aktivity tohoto typu byly přirozenou součástí těchto her. U dospělých se zvláštní pozornosti vždy a ve všech etnikách těšil zápas. Rovněž lukostřelba a silové disciplíny byly oblíbené. Jezdecké dovednosti a boj v sedle začaly být pěstovány a váženy od 9. století, kdy franští králové učinili z jízdy hlavní složku svých vojsk. Od druhé poloviny 10. století pak předpokládáme vznik jízdních turnajů. První datovaná zpráva o nich pochází z roku 1066. V kronice opatství St.Martin v Tours stojí, že tohoto roku byl v turnaji zabit Godfrey de Preuilly, který rovněž pro tento turnaj stanovil pravidla. --------------------------------------------------------------------------------

12. století Ve 12. století dochází na evropské půdě k významnému přelomu. V dosud převážně vesnicky urbanizovaných zemích vznikají četná mocenská centra trojího typu šlechtická sídla, kláštery a města. A tato sídla v sobě koncentrovala moc politickou i vojenskou. Představovala samostatné vojenské útvary schopné okamžité reakce bez nutnosti svolávat muže z okolních vesnic. To ovšem vyžadovalo vznik profesionálních vojáků z řad nešlechticů a vyšší angažovanost obyvatel těchto sídel ve vojenském výcviku. Nově vznikající rodová šlechta zabezpečovala svá sídla profesionálními vojáky sloužícími za půdu nebo mzdu. Tito vojáci měli dostatek času k výcviku, který ale nebýval nikterak intenzivní. Zato mládí šlechtice bylo vlastně celkovou přípravou na vojenskou dráhu bez ohledu na to zda se nekonec nestal duchovním. Výcvik se děl individuálně v rodině či na dvoře, kde páže či panoš sloužil. Z Francie se šíří rytířský způsob boje, vzniká svébytná kultura a dochází k růstu počtu turnajů jakožto formy simulace bitvy. První turnaj na německé půdě se odehrál patrně ve Würzburgu v roce 1127, první turnaj v Anglii se odehrál za vlády krále Štěpána (1135-1154). Bojovalo se běžnými zbraněmi ve skupinách. Necvičila se technika, ale spíše psychická odolnost a praktické používání toho, co se rytíř naučil během tréninku. Církev od počátku turnaje odmítala a jen v tomto století byly vydány čtyři známé papežské zákazy - 1131, 1139, 1179 a 1193. Kláštery kladly svou bezpečnost do rukou zvlášť vybraných poddaných či najatých profesionálů. Navíc se mezi členy konventu vždy nacházelo množství mladých šlechticů či vysloužilých rytířů. Některé řády měly dokonce vysloveně vojenský charakter a jejich konventy představovaly v podstatě dokonale organizované vojsko.

Zcela zvláštní řešení měla města. Pro potřeby běžné strážní služby a udržování pořádku bývalo najato několik profesionálů. Dále městská nařízení ukládala povinnost samostatným svobodným měšťanům i vznikajícím cechům vojenskou povinnost při obraně města. Obranou se nemyslela pouze obrana hradeb, ale v širším smyslu i vojenské tažení na obranu městských zájmů. To ovšem předpokládalo centrálně organizovaný výcvik. A tak vznikly ve městech první "školy" boje zaměřující se zejména na boj kopím, štítem a údernou zbraní a střelbu. Ta byla pro měšťany zvlášť důležitá. Jednak si město mohlo dovolit opatřit drahé kuše či luky v hojném počtu, jednak střelbu bylo snadné se naučit a stále procvičovat. A zdá se, že bojový výcvik záhy nabyl ve městech podoby oblíbeného "sportu" a stal se důležitým elementem městské identity. Měšťan ve městě byl svobodným individuem do značné míry rozhodujícím samostatně o svých činech. Produktem této svobody byla i touha po individuální obranyschopnosti. Podnětem ke vzniku škol boje ve městech tedy nebyla jen vojenská potřeba, ale i poptávka z řad jednotlivců a rovněž rozmáhající se institut soudních soubojů. Od poloviny století máme hojnost zpráv potvrzujících existenci profesionálních učitelů i ustálených forem boje. V roce 1156 zmiňuje anglický soudní spis jméno Wilemus Pugilus a uvádí, že byl učitelem boje a nechával se i najímat jako náhradník k soudním duelům. V roce 1176 je ve stejné souvislosti zmiňován Laurencius Pugil - bratr či syn. Snad šlo o rodinný podnik, i když latinské slovo "pugilus" znamená bojovník a mohlo být jen běžnou přezdívkou. S rostoucí vzdělaností v umění boje rostla i nebezpečnost takto vyškolených mužů. Ruku v ruce s tím rostla rovněž poptávka po kvalitnějších a tedy nebezpečnějších zbraních - zejména mečů vhodných pro bod. A tak v roce 1180 vydává Jindřich II. pro Londýn nařízení, že: "Nikdo nesmí ve městě držet školu meče a puklíře pod hrozbou vězení." Rovněž bylo zapovězeno měšťanům nosit ve městě meč a puklíř. Dovolena byla pouze dýka, nůž nebo hůl. Zde je již zřejmé, že styl boje se ubíral dvěma směry - vojenským a civilním. Profesionální voják bojoval na koni a k ochraně před kopími užíval velký štít. Navíc nosil zbroj a míval chráněn obličej a hlavu. Došlo-li na meče, bylo zapotřebí zejména mocných seků k zdolání soupeřovy zbroje nebo roztětí přilby. Civilista chodíval jen v látkových šatech, nosil lehčí meč nebo tesák a jeho nejpravděpodobnějším bojištěm mohla být cesta, ulice nebo místnost. Tento styl boje kladl velké nároky na krytí či úhyby a přikládal větší důraz bodným akcím, krátkým sekům na ruce apod. Zde již lze mluvit o "šermu". Historik Saxo Grammaticus píše: "... cvičil dychtivě cokoliv zostřovalo neb zesilovalo tělesnou sílu. Učen šermíři, cvičil se horlivě v krytí a rozdávání ran. ... (král) nařídil, že by se měli vytrvale cvičit od mistrů krýt a dávat rány. Někteří z nich jsou zkušení v pozoruhodném způsobu boje a užívají sek na soupeřovo obočí s neselhávajícím stylem .

13. století "V roce 1222 pořádali měšťané bojové hry a zápasy poblíže špitálu St.Giles, kde pozvali a měli mistry z mužů z každé čtvrti a dalších z okolí. ... Mladí z města rovněž užívali volné dny ... ku cvičení se zbraněmi a puklíři." Jak vidno, ve městech bujel bojový sport a města tím začala disponovat vlastním kvalitním vojenským potenciálem. Na mnoha místech byli měšťané i další obyvatelé povinni cvičit se v ovládání kopí a samostřílů. Vycvičit si kvalitní střelce hleděl i nejeden šlechtic. Druhá polovina století je právem považována za klasickou éru turnajů - ustálila se pravidla a hlavní disciplínou stalo jízdní klání dvojic zatímco hromadný boj se stává méně významným závěrečným bodem programu. Celkově se však turnaj posouvá od bojového výcviku k společenské události, byť tréninkový aspekt zůstává

zachován. "Turnaj zvyšuje cenu muže a proto jeho cena bude odměněna dámami. Turnaj jest rytířský." Henri de Laon si však přesto stěžuje, že turnaje se stávají příliš změkčilými, čímž ztrácejí svou cenu jako cvičení pro skutečný boj. Z poslední čtvrtiny 13. století patrně pochází anonymní jihoněmecký rukopis I.33 (jedna-třicet tři, znám je též pod názvy "Walpurgis" nebo "Tower Fechtbuch"). Alfonse Lhotsky z Vídeňské univerzity jej datuje do roku 1295, jiní kladou jeho vznik až na začátek 14. století. Rukopis sám datován není a první písemná zmínka o něm pochází až z roku 1579. Lhotsky rovněž uvádí jako autora sekretáře biskupa z Würzburgu, kteréžto tvrzení podporuje několik faktů: Jednou z šermujících postav je mnich (dokonce i s tonzurou), doprovodný text je psán latinsky s odbornými termíny v němčině, a konečně, rukopis byl objeven v klášteře ve Frankonii. Dnes je uložen pod označením Ms. membr. I 115 v londýnském Tower Museum. V rukopise mnich učí svého žáka bojovat mečem a puklířem. Kniha ukazuje již poměrně promyšlený způsob vedení boje kladoucí důraz na současné protiútoky a hojné užívání hrotu - tedy na techniky obecně považované za základní objevy renesančního šermu. A přitom je I.33 nejstarší nám známou knihou o šermu ! Do roku 1295 bývá datován dnes již neexistující italský spis Del Serpente dvou boloňských bratří vyučujících šerm v Miláně. Šlo zajisté o již zavedenou firmu, neboť publikační činností se nezabývají začátečníci. Rovněž fakt, že přišli z Boloně, napovídá cosi o kvalitě či o sílící konkurenci v tomto městě. Na konci století vyšla v Londýně opět vyhláška: "Jelikož tak mnoho bláznů, které baví lumpárny, se učí šermovat s puklířem, čímž stávají se odvážnějšími páchat svá bláznovství, jest stanoveno a nařízeno, že nikdo nebude držet školu neb vyučovati ve městě šermu s puklířem, v noci či ve dne, a pokud tak kdos učiní, bude jat na čtyřicet dní."

14. století První polovina století přinesla revoluční změny do tehdejšího vojenství. Objevily se první palné zbraně. Dobře vedená flanderská pěchota poráží rytířskou jízdu u Courtrai (1302). Skotové vynalézají pěchotní formace - tzv. chiltroms - vyzbrojené dlouhými píkami, jimiž úspěšně porážejí anglickou jízdu i pěchotu u Bannockburnu (1314) a jízdní pěchotu - tzv. hobilars - kteří podnikají rychlé přesuny a slaví úspěch například u Bylandu (1322). Švýcaři zavádějí do výzbroje halapartny a jejich pěchota organizovaná v bojových sestavách poráží rakouské rytíře u Morgartenu (1315) a Laupenu (1339). Angličané si osvojují dlouhý waleský luk, cvičí lučištníky a v roce 1346 rozstřílejí u Crécy elitu francouzského vojska. V polovině 14. století přibrzdil evropský vývoj mor, ale lidem na touze se dále vraždit příliš neubral. Dále se rozvíjel zejména pěší boj, vznikaly nové zbraně, zvyšovala se škála a kvalita zbrojí, palné zbraně (zpočátku pouze děla) byly zaváděny do běžné výzbroje. Rytířský způsob boje dosáhl svého zenitu a turnaje nabývaly charakteru barvité zábavy. O výcviku boje, o školách šermu či mistrech toho mnoho konkrétního nevíme. Každý muž se od mládí bezpochyby uměl ohánět nožem či holí. V Anglii zakázal Edward I. tenis, kuželky, házení koulí a další zábavy a jako jedinou zábavu povolil střelbu lukem. Každý, jehož roční příjem přesahoval 40 šilinků, musel vlastnit luk a naučit sebe a své syny s ním zacházet. Skotský způsob boje ve formacích s dlouhými píkami jistě vyžadoval kvalitní výcvik a po bitvě u Bannockburnu píše kronikář: "... toho roku nebylo vycvičenějšího vojska.". Italské milice podstupovaly hromadný výcvik se štíty, cvičnými dřevěnými tlouky a tyčemi. Německé prameny zmiňují jména tří mistrů: Lamprecht von Prag, Virgil von Cracow a Andreas Liegnitzer (Andres von Liegnitz),

jenž sepsal dnes zmizelé pojednání o boji kopím a snad i dalšími pěchotními zbraněmi. Praha, Legnica a Krakov. Jako by jinde učitelé šermu ani neexistovali ... Na tyto mistry navázal Johannes Liechtenauer, který se okolo roku 1350 usadil ve Švábsku. Shrnul vše, co se naučil u jiných mistrů, a položil jasný základ šermu dnes označovanému jako "německá škola". Vytvořil kolem sebe jakousi sektu zasvěcenců, kteří skládali slib mlčení, neboť umění bylo tajné. Pouze vybraní žáci byli Liechtenauerem uznáni za mistry a mohli pokračovat v šíření tajného umění šermu. Ne že by tato škola byla ve své době nějak výjimečná a odlišná - spíše šlo o dobrý marketingový tah a pokus o institucionalizaci byznysu. Podstatné pro nás je na jeho škole jednotné názvosloví, definované techniky, principy a filozofie. Dílo se nezachovalo, ale známe jej z děl jeho žáků. Ve druhé a třetí generaci už myšlenka uzavřeného tajného umění odumřela a mnozí využili příležitost a zařídili se sami. Prvním z těchto "provinilců" byl Hanko Doebringer, který vydal své dílo pojednávající o liechtenauerově škole v roce 1389, patrně již po mistrově smrti. Rukopis se dnes nachází pod katalogovým označením Cod.ms. 3227a v norimberském Germanisches Nationalmuseum. Za pozornost jistě stojí i fakt, že po založení university v Heidelbergu v roce 1386 se v dochovaných universitních spisech každoročně objevuje vyhláška zákazující studentům navštěvovat šermířskou školu.

15. století V 15. století zažívají šermířské školy pravou konjunkturu a učebnice se objevují jedna za druhou. Vznikají šermířské spolky, gildy a bratrstva. Jako první bylo založeno ve Frankfurtu nad Mohanem "Bratrstvo Svatého Marka" - plným názvem "Společné bratrstvo naší milované paní neposkvrněné panny Marie a svatého a mocného nebeského knížete svatého Marka". Datace vzniku je nejistá, ale dochovala se protokolární kniha z roku 1474. Členy spolku byli zejména měšťané, dále studenti a několik drobných šlechticů. Hlavní shromáždění se scházelo u příležitosti podzimního trhu ve Frankfurtu a tajnou volbou volilo vedení tvořené čtyřmi mistry a nejvyšším hejtmanem. Během roku se probíhal výcvik v šermu a při různých příležitostech se konaly zkoušky, veřejné ukázky, soutěže a utkání se členy konkurenčních spolků. Bratrstvo sv.Marka posléze zvítězilo v ostré konkurenci a v roce 1487 (bývá uváděn i letopočet 1480) získalo v Norimberku od císaře Fridricha III. monopol na výuku šermu: "My, z boží vůle císař římský pro všechny časy vládce Maďarska, Dalmácie, Chorvatska, král rakouský, štýrský, kerntský, hrabě tyrolský veřejně oznamujeme tímto listem a činíme všeobecně známým, že jsme učinili a dopřáli a dovolili touto zvláštní milostí mistry meče. Z moci římského císaře rovněž dopřáváme jim a dovolujeme vědomě v platnosti listu, že rovněž nyní platí všude ve Svaté říši, že žádný jiný mistr meče by neměl držeti tak zvanou školu, ni za peníze vyučovati, není-li napřed od mistrů meče ve svém umění vyzkoušen a dovolen." Z později vzniklých spolků uveďme např. "Bratrstvo Sv.Lukáše" z Augsburgu, magdeburgské "Bratrstvo Sv.Petra a Pavla", pražské "Bratrstvo Sv.Víta" či norimberské "Mistry meče". Německá šlechta v Bavorsku, Frankonii a v Rýnské falci zase zakládá převážně z ekonomických důvodů "grossen Turniergesellschaften" - velká turnajová bratrstva. Ve vojenství vládnou zcela nové trendy. Feudální jízda jde od porážky k porážce Švýcaři, husitská pěchota, francouzské dělostřelectvo si s ní dovedou bez větších obtíží poradit. Hledají se však nové účinné formy boje pěchoty s pěchotou. I zde vládnou dřevcové zbraně - halapartny, sudlice a kladiva. Meče a tesáky jsou odsunuty do pozic

pobočních zbraní. Tomu je přizpůsoben výcvik pěchoty. Naopak v civilním šermu se meče a tesáky stále těší velké pozornosti. Králem západoevropských bojišť zůstává i nadále dlouhý luk. 1410 Z tohoto roku pochází kniha Flos Duellatorium in Armis, jejimž autorem je Ital Fiore dei Liberi (Fiore de' Liberi da Premariacco). Fiore se narodil někdy před rokem 1350 v městečku Civitale del Friuli na řece Natisone a jako mladík se vydal za výukou šermu do Německa. Pozn. Zde bych rád upozornil na zajímavý detail. Dnes důsledně rozlišujeme pro období středověku tzv. "německou" a "italskou" školu šermu mečem, jejichž zastánci se vášnivě přou o to, která je lepší, dobovější, techničtější, a přitom nám jaksi uniká, že Italové zcela běžné chodívali na zkušenou do Německých zemí a naopak Němci mířili za mistry italskými. Tak Fiore dei Liberi bez uzardění prohlašuje, že studoval u "mistra Johannese, zvaného Swabian." Jak se zdá, pro období středověku nemá valného smyslu činit zásadní rozdíly mezi šermem mečem v obou zemích, jakožto i v zemích ostatních. Poněkud jiná situace pak nastává v 16. století, kdy do Itálie míří Němci, kdežto Italové do Němec již nikoli. Tak například Joachim Meyer byl žákem Achille Marozza. 1428 V Miláně vydal svůj spis Boris Ferres. Dílo se však nedochovalo. 1428-36 Portugalský král Dom Duarte je podepsán pod knihou o boji na koni a ve zbroji Livro da ensinanca de bem cavalgar. Vyšlo v Lisabonu. 1430 Anonymní Fechtbuch P 5013 - Kunsthistorisches Museum ve Vídni.

40.léta Sigmund Ringeck, mistr šermu na dvoře bavorského vévody Albrechta, publikuje vlastní verzi liechtenauerových textů německé školy. 220 stran bez obrázků. Dnes jako Mscr.Dresd.C487 v drážďanské Sächsische Landesbibliothek. 1440 René z Anjou sepsal pro svého bratra Karla obsáhlé pojednání o pořádání turnajů Traité de la forme et Devis dún Tournoy. 1441 Diego de Valera vydává svou první knihu rytířském mravu a chování s názvem Espejo de verdadera nobleza. 1443, 1459, 1467 Hans Talhoffer patří k nejznámějším německým mistrům. Byl služebníkem švábského šlechtice jménem Leutold Königsegg. Jeho knihy pojednávají o šermu dlouhým mečem, dvouručním kladivem, dýkou, kyjem a štítem, mečem a štítem, o boji na koni, o zápasu i o některých méně obvyklých disciplínách jako je boj hákovými štíty nebo zápas muže s ženou. Dále ukazuje všeliké válečné stroje a přístroje, techniky překonávání vodních toků a další věci. Vydání z roku 1443 se dochovalo v jediném exempláři - Ms.Ch.A558 v Forsuchung-Bibliothek Gotha. Z vydání z roku 1459 se zachovaly čtyři exempláře: Thott 290 2° - Königliche Bibliothek Kodaň, Hs.XIX 17.3 - Gräfliche Bibliothek Königseggwald, P 5342 B - Kunshistoriches Museum Vídeň, 78 A 15 Kupferstich Kabinett Berlín. Jediný dochovaný exemplář vydání z roku 1467 je pod označením Cod.icon.394a uložen v Bayerische Staatsbibliothek v Mnichově. Dále jsou k dispozici dochované kopie z pozdějších století: Před rokem 1561 vznikl opis uložený dnes jako Cod.I.6.20.1 v Universitätsbibliothek v Augsburgu. Ze 16. století rovněž pochází Cod. Vindob. Ser. Nov. 2978 z vídeňské Österreichische

Nationalbibliothek. V roce 1820 pořídil Julius Hamberger kopii vydání z roku 1467, kterou pod označením Cod. icon. 394 uchovává Bayerische Staatsbibliothek Mnichov. Tato knihovna má i další kopii pořízenou v 19. století pod označením Cod. icon. 395. Niedersächsische Staats- und Universitätsbibliothek Göttingen má blíže nedatovanou kopii označenou Philos. 61 a Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel ještě jinou jako Cod. Guelf. 125.16 Extravagantes. 1449 Peter von Danzig - další z druhé generace liechtenauerových následovníků publikuje fechtbuch založený na mistrových textech. Diego de Valera vydává další knihu o šlechtické etiketě s názvem Ceremonial de principles. 1452 Peter von Danzig vydává druhou, přepracovanou verzi svého fechtbuchu. Dnes uložen jako Cod. 44 A 8 v Biblioteka Jagellonska v Krakově. 1450-55 Jud Lew vydává další německý Fechtbuch. Dnes v majetku Universitäts-bibliothek v Augsburgu pod označením Cod.I.6.40.3., ale uloženo v BSB München. 1458-67 Paulus Kal vydal vlastní knihu podle tradiční německé školy - dnes Ms.1825 v knihovně university v Boloni. Kopii z konce 15. století chová ve svém depozitu pod označením P 5126 vídeňské Kunsthistorisches Museum a další kopii z roku 1542 má jako Ms.Chart.B1021 Forschungs-bibliothek v Gotha. 1462-65 Diego de Valera vydává poslední knihu Tratado de las armas, teoreticky pojednávající o zbraních vhodných pro šlechtice. 1466 John Tiptoft, hrabě z Worchesteru, sepisuje z pověření krále Edwarda IV. soubor pravidel pro organizaci a průběh turnajů v Anglii. 1467 K tomuto roku byl datován anonymní a neprozkoumaný rukopis o šermu mečem a dalšími zbraněmi. Býval uložen jako Ms.germ.quart.16 v berlínské Staatsbibliothek Preußischer Kulturbesitz, ale byl zničen při náletech za 2.sv.války. 1470 Do tohoto roku je datována anonymní sbírka německy psaných textů a vyobrazení známá jako Codex Wallerstein. Obsahuje pasáže o šermu dlouhým mečem, tesákem, dýkou a zápasu. Dnes se nachází v knihovně university v Augsburgu pod označením Cod.I.6.4.2. 1474 Z pera mistrů Jaime Pons de Perpignan a Pedro de Las Torres pocházejí první známé (byť nedochované) španělské spisy o šermu mečem. 1475 Originální burgundská příručka o šermu dvouruční sekerou Le Jeu de la Hache. 1478 Kněz Hans (Johannes) Leckuechner, další z řady liechtenauerových následovníků, vydal spis Der alten Fechten anfängliche Kunst, v níž se zabýval šermem dlouhým mečem, tesákem a puklířem a zápasem podle německé školy. V 16. století (1529) byla kniha vydána znovu pod názvem Der alten Fechten gründliche Kunst (jako autor je ovšem uváděn Hans Lebkommer von Nüren) a ještě později v přepracované verzi jako Die ritterliche mannliche Kunst ... . Originál uložen jako Cod.Pal. Germ 430 v Universitäts-bibliothek Heidelbergu.

1480 Na dei Liberiho knihu navázal Filipo Vadi z italské Pisy. Jeho De arte Gladiatoria Dimicandi vydaná v Padově čerpá z Flos Duelatorum, ale látku pojímá koncepčněji a uceleněji. Probírá šerm dlouhým mečem, krátkým kopím, dýkou a zápas. Na rozdíl od německých mistrů Vadi nepovažuje šerm za umění, nýbrž za vědu. Odmítá rovněž vyučovat muže nízkého stavu a v jeho nazírání vyžaduje šerm vysoké morální a intelektuální kvality. Okolo tohoto roku vydal svou knihu i Hans Folz. Dnes Q566 ve výmarské Nationale Forschungs- und Gedenkstätten der klassischen Deutschen Literatur in Weimar Zentralbibliothek der deutschen Klassik. 1482 Druhé vydání Der alten Fecter an fengliche Kunst od Hanse Leckuechnera. Dnes Cgm 582 v Bayerische Staatsbibliothek (BSB) München. 1490 Peter Falkner vydal vlastní knihu o šermu dlouhým mečem, mečem a puklířem, tesákem, bojovým kladivem, dýkou a o zápasu. Dnes se nachází jako P 5012 v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. 1491 Hans von Speyer vydal Fechtbuch dle německé školy. Dnes M.I.29 v Universitätsbibliothek v Salzburgu. 1497 Lo Cavaller in Tractas de Cavalleria - španělská kniha o jízdním boji a klání s kopími od Ponce de Menaguerra. K dalším, avšak přesněji nedatovatelným knihám z tohoto období patří anglické Harlein manuscript (rukopis 3542) a Rukopis 39564 o šermu dvouručními meči. Dále Rukopis 5878 (Gladiatorie) z poloviny století o soudních soubojích ve zbroji s meči a dýkami. Z konce století pochází Rukopis 5879 (Goliath) pojednávající o šermu dlouhým mečem podle německé školy. Poslední dva jmenované dnes přechovává Biblioteka Jagellonska v Krakowě. Další snad bavorský, snad rakouský 46-ti stránkový rukopis z poloviny století bývá označován jako Codex Vindob II093. Je uložen v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Vychází opět z liechtenauerovy německé školy a tradičně pojednává o šermu dlouhým mečem, dvouručním kladivem, jízdním boji a zápasu. Anonymní rukopis o šermu mečem vlastní i Herzog August- Bibliothek ve Wolfenbüttelu - nese označení Cod. Guelf. 78.2 Aug. 20. Další anonymní díla z 15. století jsou: Cgm 558 z Bayerische Staatsbibliothek München, MS. germ. quart. 16 (1.pol.15.st.) - Biblioteka Jagellonska v Krakově a Cod.I.6.40.2 (2.pol.15.st.) Universitäts-bibliothek Augsburg - uloženo v BSB München. Poslední známou prací je krátký spisek o šermu mečem, který publikoval italský mistr Mercurio Spetioli da Fermo. Současná lokace není známa. Mnohá cenná díla byla uložena v polských a německých muzeích nebo v soukromých sbírkách a byla zničena v průběhu 2.sv.války při bombardování. Patřily k nim i přesněji nedatované rukopisy Ms.membr.II, 109 a Ms.membr.I, 115. --------------------------------------------------------------------------------

16. století Teprve s rozšířením knihtisku můžeme mluvit o skutečně bohaté a dostupné literatuře. Nyní již mohli knihy běžně získávat a používat nejen učitelé, šlechtici a movití měšťané, ale i běžní žáci z řad měšťanstva a nižší šlechty. Při královských dvorech vznikají šermířské spolky. Jednak proto, že u dvora se shromažďovalo nejvíce mistrů a

nejlepších šermířů, ale i proto, aby král měl nad oficiální linií šermu dohled a z něj plynoucí zisk. Ve Francii vznikla za vlády Karla IX. "Académie dármes du rois" která záhy získala monopol na výuku a vývoj šermu. V Anglii vznikla obdobná instituce za Jindřicha VIII. Zde však dlouho bujela rivalita mezi domácími mistry a jejich italskými konkurenty. V Německých zemích měli monopol posvěcený císařem "Makusové" (Bratrstvo Sv.Marka) a v Čechách tzv. "Fedrfechtýři" neboli "Gesellschaft der Freifechter von der Feder" čili "Společnost svobodných šermířů od péra". --------------------------------------------------------------------------------

Okolo r. 1500 Ludwig von Eyb zum Hartenstein - příručka o šermu mečem a puklířem. Jako B 26 je uložena v Universitäts-bibliothek v Erlangenu. Tzv. Solothurner Fechtbuch. Drží se tradiční německé školy boje dlouhým mečem, dýkou a zápasu. Jeho původ je nejasný - byl sepsán buď v Německu nebo ve Švýcarsku. V berlínské Staatsbibliothek Preußischer Kulturbesitz se nachází anonymní Fechtbuch nesoucí katalogové označení Lib.Pic.A.83. Probírá šerm dlouhým mečem ve zbroji i bez ní. Anonymní W* 150 - Historisches Archiv v Kolíně nad Rýnem, Cod 862 - Fürstl. Fürstenbergische Hofbibliothek Donaueschingen. Anonymní Cod. Guelf. 1074 Novi - Herzog August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu. Rozpadlý HS `T´, Buch- und Kunstantiquariat Dr. Helmuta Tennera. 1509 Exercitiorum atque artis militaris collectanea od španěla Pietra Monte se zabývá převážně zápasem. Vyšla v Miláně, kde signor Monte vyučoval. Druhá jeho kniha De Singulari Certamine Sive Dissensione pojednává o duelovém šermu. V jeho díle je zřetelně dešifrovatelná tzv.boloňská škola. 1510-20 Anonymní Fechtbuch MS. germ. quart. 2020 z Biblioteka Jagellonska v Krakově. 1511 Kompletně dochovaná skórovací listina zvaná The Westminster Tournament Roll. 1512 Vychází v Německu Fechtbuch o šermu dlouhým i jednoručním mečem a o zápasu s bravurními rytinami Albrechta Dürera. Dnes HS. 26-232 ve vídeňské Albertině. 1515 Vyšel dnes ztracený tisk J. Schwerera. 1516 Andre Pauernfeindt přepracoval staré liechtenauerovy texty o šermu dlouhým mečem. Původní texty proložil svými vlastními a vydal ve Vídni pod názvem Ergrundung Ritterlicher kunst der Fechterey. 1521 Paris de Puteo - teoretická příručka Duello. 1522-23 Jörg Wilhalm dokončil obsáhlý kolorovaný rukopis o šermu dlouhým mečem ve zbroji i bez ní, šermu tesákem a jízdním boji. Dochovaly se tři exempláře. První přechovává pod katalogovým označením Cod. I.6.20.2 Universitäts-bibliothek v Augsburgu. Cod. I.6.20.2 a I.6.40.5 (kopie z roku 1556) ji také náleží, ale aktuálně jsou uloženy v BSB München jako Cgm 3711 a Cgm 3712. 1528 Spis o chování, včetně pasáží o šermu Courtiex. Autor Baldessare Castiglione.

1531 V tomto roce vznikla nejstarší známá tištěná italská kniha o šermu. Nese název Opera nova a zabývá se šermem mečem, ale neobsahuje žádné ilustrace. Název "Opera nova" znamená "nové dílo" a objevuje se v Itálii poměrně často. Autoři, jako zde Antonio Manciolino, se jím snažili vytvořit punc převratné novinky. Tato kniha je zajimavá i tím, že z ní vycházel ve svém objevném díle Achille Marozzo. 1532 Španěl Francisco Roman vydává dnes již ztracenou knihu o šermu mečem Tratado de lla esgrima noc figuras. Učitel Achille Marozza Guido Antonio di Luca vydal svůj vlastní spis, jenž se však do současnosti nedochoval. 1533 Další z řady německých Fechtbuchů o šermu dlouhým mečem, tesákem, kopím a dýkou - tentokrát od Gregora Erharta von Augsburg. Původně Cod.I.6.40.4 ve Fürstlich Oettingen-Wallersteinsche Bibliothek und Kunstsammlung, dnes uváděn jako ztracený. Ve stejném roce vyšel ve Francii spis La Noble Science. Je to neautorizovaný přepis z německých knih a pojednává proto o tradičním dlouhém meči, tesáku, holi, meči a puklíři. 1536 Často se uvádí, že Achille Marozzo di San Giovanni Persiceti je zakladatelem moderního šermu rapírem. To však není pravda. Marozzo byl sice velmi uznávanou autoritou, ale byl především učitelem šermu mečem a sám stavěl na tradičních základech. Mnohé z jeho techniky se kupříkladu vyskytuje již v rukopise I.33. V tomto roce publikoval v Modeně svou vlastní knihu Opera nova de Achille Marozzo ... maestro generale, de l'arte de l'armi.. Ilustracemi ji opatřil Girolamo Fontana. Znovu vyšlo v Modeně zřejmě v r. 1540 a roku 1550 v Benátkách. Cp. Newberry Library : Wing ZP 5351 .4 (1540); University of Illinois : RBC, 796.86 M340 1550 (1550). 1538 Hans Czynner vydal knihu o šermu dlouhým mečem a dýkou ve zbroji. Obsahuje 40 stran textu a přes 70 vyobrazení. Uloženo jako MS. 963 v Universitäts-bibliothek v Grazu. Ve Francii vyšel překlad knihy Andre Pauernfeindta z roku 1516. 1539 Fabian von Auerswald spis o zápase Die Ringer-Kunst des Fabian von Auerswald. Na díle Sigmunda Ringecka o šermu dlouhým mečem vystavěl své dílo i Sigmund Schinning. Kniha je v majetku Universitäts-bibliothek v Augsburgu a uložena jako Cod.I.6.20.5 v BSB München. 1542 Paulus Hector Mair nebyl mistr šermu, nýbrž radním v Augsburgu. Jeho vášní ale bylo sbírání knih a učebnic šermu a v roce 1542 (nebo o něco později) vydal vlastní kompilaci děl starších mistrů - zastoupeny jsou zejména texty podle Hanse von Speyer a Joerga Wilhalma. Ilustroval Jörg Breus. Jeden exemplář je pod označením Mscr.Dresd. C 93/94 (nebo Cod.icon. 393) uložen v drážďanské Sachsische Landesbibliothek a druhý jako Cod. Vindob.10825/26 ve vídeňské Österreichische Nationalbibliothek. 1545 Učenec Roger Asham vydal v Anglii pojednání o střelbě dlouhým lukem nesoucí řecký název Toxophilus. Z téhož roku pravděpodobně pochází i nepodepsaný Fechtbuch Cod.I.6.20.4 Universitäts-bibliothek Augsburg - uložen v BSB München.

1550 Publikuje florentský mistr Francesco Altoni. Teoretická práce Il Duello z pera Girolama Mutia. Nezabývá se šermem po technické stránce, nýbrž jako společenským fenoménem. 1551 Angelo Viggianni del Monte začal v tomto roce psát svou knihu Lo Schermo, která však na jeho přání vyšla až po jeho smrti v roce 1575. 1552 Martin von Heemskerk vydal knihu s prostým názvem Fechten und Ringen. V textu a na dřevořezech probírá šerm dlouhým mečem a zápas podle německé školy. 1553 V tomto roce vydává v Římě Camillo Agrippa první doloženou knihu o šermu rapírem Trattato di Scientia dÁrme. Jelikož byl signor Agrippa především matematikem a architektem, je jeho systém matematicky přesně definován a postaven na vědecky propracovaném základu. Zavedl rovněž jednotné a přehledné numerické označení poloh zbraně. V jeho práci lze spatřovat skutečný počátek moderního šermu. Knihu doplňují skvostné mědiryty, z nichž dvě jsou připisovány Michelangelovi a Stradanovi. Paulus Hector Mair publikuje druhé vydání své knihy, s níž mu tentokráte pomáhal Antonius Rast spolu s písařem a kreslířem Heinrichem Vogtherrem. Uloženo ve Státním archivu v Augsburgu pod označením Schätze 82 Reichsstadt. 1558 Další německá kompilace dřívějších prací o šermu dlouhým mečem, dýkou, mečem a puklířem. Nese název Die Ritterliche mannliche Kunst .... Vydal ji Christian Egenolph, autor znám není. 1560 V Miláně vydal Sebastiani Fuasto knihu s prostým názvem Duello. Velmi podobná práci Girolama Mutia. 1564 Girolamo Mutio publikuje přepracované vydání své knihy pod názvem Il Duello del Mutio Lustinapolituno noc le Riposte Cavalleresche. 1568 Francouz J.Desors publikuje vlastní knihu o šermu. U A.Pinargentiho vychází rovněž tiskem starší rukopis Achille Marozza, tentokrát teoretický text o boji Arte dell'armi, di Achille Marozzo ... Ricorretto, et ornato di nuove figure in rame. Cp. Newberry Library : Wing ZP 535 .P 63. 1569 De la filosofia de las armas - jedna ze dvou známých španělských renesančních knih o šermu rapírem, jejímž autorem je Jeronimo Sanchez de Carranza. 1570 Kniha Gründtliche Beschreibung der freyen Ritterlichen unnd Udelichen kunst des Fechtens ... od Joachima Meyera pojednává na 475 stranách o šermu dlouhým mečem, rapírem, tesákem, dýkou, dřevcovými zbraněmi a taky o zápase. Knihu bohatě zdobí 72 skvostných rytin. Vydáno ve Strassburgu. V Benátkách vydal téhož roku velice podobnou knihu Hans Senger. Giacomo Grassi di Modena publikuje vlastní originální práci Ragione di adoprar sicuramente lárme ..., v níž rozvíjí marozzův systém. Jeho přínosem je zejména jeho zjednodušení a propracování funkcí těla, částí zbraně a rozbor účinných akcí. 1572 Givanni DellÁgocchio probírá v dialogu mistra a žáka Dellárte de scrimia šerm a klání.

1573 Henry de Saint Didier vydal v Paříži své Tracicte contenan les ecrets du premier livre de léspee seule. 1579 Henrici Gunterrodt vydal práci s názvem De veris principiis artis dimicatoriae .... 1580 Giovanni Antonio Lovino napsal knihu s prostým názvem Traite d Escrime, v níž probírá jak šerm rapírem, tak i mečem a dalšími tradičními zbraněmi. Další svůj spisek Ragionamento nikdy nepublikoval. Okolo tohoto roku spatřila světlo světa i kniha o šermu dlouhým mečem, dýkou a jednoručním mečem, včetně užívání pláště a dalších technik. Jejím autorem je Ital Girolamo Cavalcabo. Působil jako učitel na dvoře francouzského krále a kniha se proto záhy dočkala překladu do francouzštiny a později i do angličtiny. 1582 Podruhé vychází kniha Jeronima Sancheze de Carranza. 1584 Nuovo et Brieve Modo de Schermire je další z knih o šermu rapírem. Autorem je Alfonso Fallopia. 1587 Frederico Ghisliero nebyl mistrem, nýbrž vojákem, ale publikoval v italštině velice zajímavou knihu o španělské škole šermu - Regole do molti cavagliereschi esserciti. 1590 V Anglii vycházejí dvě teoretické práce o výcviku šermu, zejména rapírem. První sepsal Sir R.William a nese název A Brief Discourse of Warre. Druhou pak napsal Sir John Smythe. 1591 Hugenot Bertrand de Loque publikoval v Anglii pojednání Discourses of Warre and Single Combat, v jejíž první část sepsal jako ospravedlnění náboženských válek a ve druhé píše o nové formě osobních soubojů. Z tohoto roku pochází rovněž anonymní kniha chovaná jako Cod. Guelf. 83.4 Aug. 4° v Herzog August- Bibliothek v Wolfenbüttelu. 1594 V Anglii se dočkávají překladu práce Giacoma di Grassi do své mateřštiny. 1595 O rozšíření šermu rapírem podle italské školy se v Anglii zasloužil Vincentio Saviolo svou knihou Practice in two bookes ... . 1597 Ve Francii vychází překlad díla Girolama Cavalcaba. 1599 Druhou dochovanou knihu o španělském stylu šermu rapírem vydal Luis Pacheco de Narvaez pod názvem Libro de las Grandezas de la Espada .... Uvádí, že vynálezcem španělské školy šermu je jeho učitel Geronimo de Carranza, ale ozřejmuje její základy daleko jasněji. V Anglii napsal George Silver jedinou dochovanou původní anglickou knihu o anglickém renesančním šermu. Jmenuje se Paradoxes of Defence a pojednává o šermu mečem, puklířem, holí a dýkou.

Konec století Na konci století vyšel přesněji nedatovaný spis Camilla Paladiniho - Discorso sopra lárte della scherma. Probírán je v něm šerm jednoručním mečem samostatně nebo s

druhou zbraní či pláštěm v levé ruce. Dále dvouručním mečem, halapartnou a krátkou píkou. V Londýně vydal u Roberta Barkera sir William Segar spis Book of Honor and Armes pojednávající ve čtyřech knihách o rytířství, chování, právních sporech, duelech atd. Pro úplnost ještě vzpomeňme blíže nedatovatelný přepis (patrně) liechtenauerova rukopisu provedený Hansem Entnerem. Dnes v soukromé sbírce. --------------------------------------------------------------------------------

17. století Ač stále ještě vycházejí učebnice šermu mečem, meč ustupuje ze scény. Dominantní osobní zbraní je rapír, resp. kord, mezi sečnými zbraněmi vládne palaš. Na významu nabývá masový výcvik vojáků v zacházení s píkou nebo mušketou. Mnoho prací se zabývá rovněž jízdním bojem. Ke konci století se objevují první práce o šermu fleretem. Velké množství titulů vycházelo v Anglii, zatímco ve střední Evropě zmítané třicetiletou válkou byla publikační činnost značně ztížena. Jednotlivé tituly dosahovaly u vydavatelských firem mnohdy značných nákladů a nezbytnou podmínkou obchodního úspěchu byla bohatá výzdoba rytinami, často z dílny význačných umělců. -------------------------------------------------------------------------------1601 Marco Docciolini - učebnice šermu rapírem dle italské školy Trattato in materia di scherma. 1602 William Bass píše text The Serving Man´s Defence, což není učebnice, ale náboženský text, v níž zbraně vystupují v metaforickém smyslu. 1603 Giovanni Alberto Cassani publikuje v Neapoli svou knihu o šermu mečem Essercitio militare, il quale dispone l’huomo a vera cognitione del scrimire de spada, e dell’ordinare l’essercito a battaglia ... . Vytiskla firma T. Longo. Kopie je k dispozici v Newberry Library : Case U 0 .152. V Itálii žijící Němec Lelio de Tedeschi publikuje příručku o odzbrojování soupeře. 1604 V Benátkách vychází u R.Megliettiho reprint šermířské knihy Camilla Agrippy (Řím, 1553) Trattato di scienza d’arme et un dialogo in detta materia. Kniha má 71 stran a je doprovázena mědiryty reprodukovanými z 1.vydání. Cp. University of Illinois : RBC 796.86 Ag8t. 1605 Angličan George Silver vydává svou druhou knihu Bref instructions Upon my Paradoxes opět o šermu mečem a puklířem atd. 1606 Ital Salvatore Fabris vydává v Kodani svou slavnou učebnici šermu rapírem De lo schermo aneb Sienz e Practica dÁrme. Benátčan Nicoletto Gianti vydává svou školu italského stylu šermu rapírem Scola overo Teatro. Lodowick Bryskett - A Discourse on Civil Life. Šerm je zde probírán jako jedna z důležitých dovedností muže v běžném životě. Marc de le Berdoudiere - Combat de seul e seul. 1607

Jacob II de Gheyen vydává v Amsterdamu výcvikovou příručku Maniement d'armes d'arquebuses, mousquetz, et piques. En conformite de l'ordre de monseigneur le prince Maurice, prince d'Orange ... representé par figures, par Jaques de Gheijn. Ensemble les enseignemes par escrit a l'utilite de tous amateurs des armes, et ausi pour tous capitaines & commandeurs, pour par cecy pouvoir plus facillement enseigner a leurs soldatz inexperimentez l'entier et parfait maniement dicelles armes. Amsterdam, imprimé chez R. de Baudous on les vend' aussi a Amsterdam chez J. Janssen, 1607. Některé dochované tisky nesou letopočet 1608. Cp. Newberry Library : Case 6A 76 (1607); University of Illinois : RBC Stonehill (1608). 1608 V Grauenhagenu vychází předchozí kniha v německém překladu jako Waffenhandlung von den Roren, Musqueten und Spiessen ... . 1609 Giovani Battista Gaiani publikuje knihu o šermu mečem pěšky i v sedle Arte di managgiar la spada a piedi e a cavallo. 1610 Otec moderního šermu a velký mistr rapíru Ital Rodolfo Capo Ferro di Cagli vydává v Sienně svou stěžejní práci Gran simulacro ... . Bartolomeo Sereno vydává v Neapoli u G. B. Gargana & Lucretia Nucciho spis Trattati del cavalier Bartolomeo Sereno. Dell'uso della lancia a cavallo. Del combattere a piede alla sbarra. Et dell'imprese, et inventioni cavalieresche ... John Selden - The Duel or Single Combat. 1612 Jacob Sutor von Baden dokončil ve Frankfurtu nad Mohanem další z velkých děl té doby s názvem Neu Kunstliches Fechtbuch. 1613 Antonio Quintino přivedl v Janově na svět nesmírně zajímavý spisek Gioielo di sapienza ... o osobní sebeobraně, v němž probírá nejen různé druhy boje proti člověku, ale i proti různým zvířatům. 1614 George Hale napsal příručku The Private Schoole of Defence, kterak vést soukromou šermířskou školu, jak postavit výuku a další praktické rady. Z knihy je patrný velký vliv italské tradice na anglické půdě. 1615 V Norimberku vychází kniha Kriegsman und Freyfechte od Sebastiana Heüslera. Autor čerpal zejména z italských a francouzských prací, zato ale nechal své dílo opatřit více než stovkou původních ilustrací. 1616 Španěl Atanasio de Ayala vydává spisek o boji tyčovými zbraněmi. Heinrich Bocerus (Bocer) vydal v Tubingenu pojednání o právních aspektech válek a soubojů De bello et duello tractatus juris ... nuper ... varijs in locis recognitus ... reformatus, & denuo editus. Accessit Oration ... de privilegiis doctorum ... a Dn. Johanne Halbrittero ... dicta. Tisk Johann Alexander Cellius. Cp. Newberry Library : Case 85 .106. Angličan Gervase Markham vydává v Londýně u firmy R.Higginbotham svou první knihu A schoole for young souldiers, containing in briefe the whole discipline of warre, especially so much as is meet for the captaine to teach, or the souldier to learne, that is, to trayne or to be trayned. ... - příručku pro výcvik vojáků. Cp. University of Michigan : Film Short-title catalogue no. 17387 (carton 814).

Také Bartolomeo Pellicciari (Pellizzari) stvořil obdobnou příručku, která vyšla v Německu pod názvem Tyrocinium. Das ist, Bericht und Ubung nach welchem angehende Soldaten sollen in allerhandt Waffen abgericht werden ... Gepracticiert ... durch Bartholomaeum Pelliciari ... und ... in italianischer Spraach publiciert ... Jetzundt aber ... in unsere Muttersprach gebracht und in Druck verfertiget. Z italštiny přeložil L.Jennis a ve Frankfurtu vytiskl A.Hummen. Cp. Newberry Library : Case U 0 .672. Významný teoretik vojenství Johan Jacobi von Wallhausen publikuje ve Frankfurtu tři své práce Kriegkunst zu Pferde, Ritterkunst ... a Manuale Militare. V témže roce mu vychází v Hanoveru Künstliche Picquen-Handlung. Darinnen schrifftlich und mit Figuren dieses adeliches exercitium angewiesen und gelehret wirdt ... 1617 Joseph Swetnam publikuje v Anglii příručku pro šerm rapírem s názvem Schoole of the Noble and Worthy Science of Defence. Vital dÁudiguler - Le vray et ancien usage des duels. 1618 Adam van Breen publikoval v Hágu knihu o šermu mečem, štítem, puklířem a píkou Le maniement d'armes de Nassau, avecq rondelles, piques, espees & targes; representez par figures, selon le nouveau ordre du ... Prince Maurice de Nassau ... par Adam van Breen, avecq instruction par escript pour tons cappitaines & commandeurs, nouvellement mis en lumiere. Téhož roku vyšla ve francouzském vydání jako Le maniement dármes de Nassau, avec Rondelles, Piques, Espees et Targes .... Část přístupná Newberry Library v jako Case 6A 76. 1619 Joachim Koppen vydává německou práci o šermu rapírem - Newer Diskurs ... Kunst des Fechtens. Giovani Battista Gaiani publikuje svou druhou knihu, tentokrát o pěších soubojích Discorso del tornear a piedi. 1620 Hans Wilhelm Schöffer von Dietz publikuje své dílo o šermu rapírem a dýkou dle italské školy s názvem Grundliche und eigentliche Beschreibung der freyen Adelichen und Ritterlichen Fechtkunst ... . Kniha obsahuje 672 příšerných ilustrací doplněných poznámkami. 1622 Francis Markham - příručka o výcviku v zacházení s píkou a mušketou Five Decades of Epistles of Warre. 1623 Francois Duncie - učebnice šermu Léspée de Combat. Antoine Pluviel zhotovil pro Ludvíka XIII. příručku o jízdě na koni a jezdeckých turnajových disciplínách pojmenovanou Maneige royal ou lón peut remarquer le défaut et la perfection du chevalier ... Dnes v British Museum. V Londýně vyšla u firmy R.Daniell příručka o výcviku v zacházení s píkou a mušketou The military discipline wherein is most martially shone the order of drilling of ye musket and pike, 1623. Set forth in postures with the words of command and brief instructions for the right use of the same. To be exercised in musters by order from ye Lords of his Ma:ties most ho:ble Privy Counsaile. Cp. The Ohio State University : Film STC reel 1296. 1625 V Londýně tiskne J.Dawson druhou knihu Gervase Markhama s názvem The souldiers accidence. Or, An introduction into military discipline, containing the first principles and necessary knowledge meete for captaines, muster-masters, and all young souldiers

of the infantrie, or foote bandes. Also, the cavallarie or formes of trayning of horsetroopes, as it hath beene received from the latest and best experienced armies. A worke fit for all noble, generous, and good spirits that love honor, or honorable action., opět o výcviku pěšáků i jezdců. Cp. Mikrofilm dostupný na University of Michigan : Film Short-title catalogue no. 1738, carton 814. V Anglii vychází překlad díla Adama van Breen o šermu mečem, štítem, puklířem a píkou z roku 1618. 1627 V Boloni vydává Ital Bonaventura Pistofilo na svou dobu poměrně anachronické a výjimečné dílo Il Torneo o boji dvouručními sekerami. Sir Thomas Kellie píše práci o šermu rapírem Pallas Armata. 1630 Vlámský mistr Girard Thibault dÁnvers vydává ve Francii knihu Academie de LÉspée o šermu rapírem podle španělské školy. Je to patrně nejpopracovanější spis své doby přebohatě doprovázený ilustracemi. 1635 Jean Baptiste le Perche du Coudray vydává ve Francii spis o šermu rapírem LÉxercise des armes ... . 1639 Ve Španělsku publikuje šermířskou příručku Luis Mendez de Carmona. Jeho krajan Luis Diaz de Viedma publikuje v Barceloně. K tomuto roku je datován anglický spis Pallas Armata o šermu rapírem podepsaný iniciálami G.A. a připisovaný Gideonu Ashwellovi. 1640 Tímto letopočtem je datován nikdy nepublikovaný rukopis Libro de la destreza berdadera de las armas, který napsal sevillský mistr šermu Mendes de Carmona. V Hágu vyšel nově u H.Hondia starší spis Adama van Breen De Wapen-handelinge van schilt, spies, rapiers, en targis. Nae de nieuwe ordere, vanden ... prince van Oraignien, Mauritius van Nassauw ... Door Adam van Breen in figuren ... Cp. Newberry Library : Case 6A 76. V průběhu let 1640 až 1653 vydal Ital Francesco Alfieri tři knihy o šermu rapírem La Scherma, mečem La Spadone a píkou La Picca. Knihy byly opětovně vydávány až do roku 1683.

40.léta William Cavendish, markýz z Newcastle, uveřejnil svůj spisek o španělském způsobu šermu rapírem s názvem Truthe off the Sorde - dnes veden jako Harliean MS 4206. Později spatřila světlo světa i zkrácená verze pod názvem Mathematical demonstration of the Sworde - dnes Harliean MS 5219. 1653 Francouz Charles Besnard - Le Maitre dárme libéral. 1657 Němec či Holanďan Johannes Georg Paschen napsal knihu o šermu rapírem, píkou a o zápasu Kurze, jedoch deutliche Beschreibung handelnd vom fechten auf den Stoss und Hieb. 1659 Richard Elton sepsal čtyřsvazkovou příručku o výcviku v zacházení s píkou a mušketou, jakož i o výcviku celých oddílů, velení a správních záležitostech. Nese název The compleat body of the art military. Divided into three books: the first, contenining the postures of the pike and musket ... the second, comprehending twelve exercises ... the third, setting forth the drawing up & exercising of regiments ... lastly, directions for

ordering regiments or private companies to funeral occasions. Illustrated with variety of figures, of battail ... in a fuller manner than hath been heretofore published. The second edition with new editions, by Richard Elton ... a v Londýně ji vydala firma R. & W. Leybourn. Tato kniha se spolu s prací Barriffeovou staly základem pro vojenský systém amerických kolonií. 1660 Alessandro Senesio - Il Vero Maneggio di Spada. 1670 V Paříži vychází jedna ze stěžejních prací o nově se rozvíjejícím šermu fleretem, jejímž autorem je Philibert de la Touche. Giuseppe Moriscato Pallavicini - La Scherma Illustrata. 1679 Theodore Verolini publikoval svou vlastní práci založenou na díle starších mistrů, zejména J.Meyera. 1686 De Liancour položil ve své knize Léxcercise de lépée seul základy francouzské školy šermu. Revizi boloňské školy šermu novátorsky provedl Antonio Marcelli ve své knize Ragolle della scherma. 1687 William Hope - The Scots Fencing-master. 1690 Francouz Labat publikuje velice moderní a pokrokové LÁrt de lépée věnované šermu fleretem. 1692 William Hope - The Compleat Fencing-master. --------------------------------------------------------------------------------

Literatura: Surviving source material for study and recreation of martial arts, Greg Mele, 2000 Militär-historisches kriegs-lexikon (1618-1905), Gaston Bodart, Vienna and Leipzig, 1908 A Guide to Sources in Early Modern European Military History, 2.ed. J.A.Lynn, G.Satterfield, Univ. of Illinois, 1994 A Bibliography of British Military History from the Roman Invasion to the Restoration, Anthony Bruce, Munich, 1981 Catalogue général des manuscrits des bibliotheques publiques de France, Archives de la guerre, Paris, 1912-1920 Fechten im Spiegel der Zeit, Raphael Mosbach, 2001 Codices manuscripti, Hans-Peter Hils, Heft 3, 9/1983 Historical fencing text & manuals, ARMA, 1998 Třicetiletá válka, Petr Klučina, 2000 Roman von Müschwerk 10.2.2003

Nejstarším z těchto společenství je bezpochyby "Bürgerschaft von St. Marcus von Löwenberg" (měšťanstvo Sv. Marka z Löwenbergu"). Zdá se, že v průběhu 14. století se někteří podnikaví a obávaní "bojoví mistři" sdružili a monopolizovali si pro sebe právo vyučovat tomuto umění. V držbě monopolu měli zjevně úspěch, nebo» kdokoliv, kdo se v Německu pokusil vyučovat šermu, musel dříve či později čelit předákům této "Fechter-Gilde". Jeden kapitán a pět mistrů mu umožnilo volbu: bojovat buď proti nim postupně anebo najednou, s nepochybným výsledkem, že bude rozsekán na kusy, anebo vstoupit do jejich společenství a podřídit se pravidlům. Výsledkem této politiky bylo, že Bratrstvo sv. Marka (neboli Marxbrüder) se stalo velkou módou a jeho sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem jakousi universitou, kam přicházelo množství aspirujících šermířů získat hodnost v dovednosti zacházení se zbraní. Postupně, tak jak se reputace Bratrstva šířila Německem, všichni ti, kteří si přáli založit šermířskou školu, přicházeli o své vlastní vůli do Frankfurtu v době podzimních trhů a hlásili se jako kandidáti členství v "Brüderschaftu". Zkouška byla zahájena se značnou dávkou obřadnosti. Kapitán a tolik Markusů, kolik v té době bylo přítomno ve Frankfurtu, bojovali s žadateli na lešení postaveném na tržišti. Pakliže žadatel ve zkoušce obstál se ctí, hejtman ho se značnou pompou udeřil ceremoniálním mečem křížem přes boky a nový člen, poté co položil dva zlaté na čepel meče jako poplatek za své přijetí, získal povolení vyučovat různá tajemství bratrstva, týkající se ovládání meče a dalších zbraní. Mistr, který byl tímto způsobem jmenován, těšil se od té doby výsadě nosit heraldického zlatého lva "Marxbrüderů" a právu vyučovat šerm po celém Německu. Bratrstvo se dlouho těšilo řadě psaných výsad, které byly potvrzeny patentem císaře Friedricha v Norimberku roku 1480 a obnoveny roku 1512 v Kolíně Maximiliánem I., v roce 1566 v Augsburgu Maxmiliánem II. a roku 1579 v Praze Rudolfem II. Šermířské praktiky, které byly takto císařsky posvěceny, šířily se stále rychleji po celém Německu. A navzdory starobylému monopolu "Marxbrüderů" vznikaly nové a nové šermířské společnosti. Nejslavnější z těchto asociací, a jedinou, která vůbec kdy byla schopná konkurovat "Marxbrüderům" byli "Fedrfechtýři", kteří jako první přijali španělskou a italskou školu šermu a volně využívali v šermu hrotu. (Svůj název odvozovali Fedrfechtýři od slova "Feder", slangového výrazu pro rapír, který přicházel do módy zhruba od roku 1570. Kritický popis starých německých šermířských společností viz Dr. Wassmannsdorff: Sechs Fechtschulen der Marxbrüder und Federfechten, Heidelberg 1870.) "Fedrfechtýři", ačkoliv jejich starostí bylo získat kvalifikaci v šermu dvouručním "Schwerdtem", považovali "péro" za svou charakteristickou zbraň a vyzývali "Marxbrüdery", kdekoliv se v nimi setkali, "aby s nimi čestně bojovali sekem a bodem". Obvyklý výsledek boje mezi neohrabaným staromódním schwerdtem a rychlým bodným rapírem nemohl být jiný, než příznivý pro rapír, který se postupem času stal všeobecně přijímanou zbraní, dokonce i mezi "Marxbrüdery". Kolem roku 1590 neexistoval již nadále žádný zjevný rozdíl mezi způsobem boje obou společností.

Spolek "Fedrfechtýřů" byl založen v Meklenburgu, jehož vévoda jim udělil jako symbol uznání černého gryfa (obr. 1) a cechovní listinu "Freyfechter von der Feder zum Greifenfels". Tyto dva cechy se nakonec dělily o monopol šermířského umění a jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že sídlo Markusů zůstalo ve Frankfurtu, zatímco sídlo Fedrfechtýřů bylo ustanoveno v Praze. "Oberhauptmani" obou cechů zůstávali u císařského dvora jako jeho představitelé a advokáti spolků. Byly to vážené osoby velkého významu a arbitři ex officio ve všech záležitostech cti a otázkách bojování. Markusové, stejně jako Fedrfechtýři, vyznávali shodné zvyky a zásady a prokazovali soulad v dodržování zásad cti a disciplíny. A skutečně, kterýkoliv člen cechu, který překročil zákon nebo nejednal v duchu zásad cti korporace, či se sám zneuctil a zdiskreditoval tak cech, byl vyhlášen za nehodna být mistrem, veřejně byl zbaven meče a byl vyškrtnut ze seznamu "znamenitého" společenství. Všichni oslavovaní mistři umění pocházeli z jednoho z obou společenství. Avšak vyskytují se zmínky o jiné společnosti, "Lux Brüder" - Bratrství Sv. Lukáše -, je však o ni málo známo. Byl to jeden z těch spolků, které nikdy nedosáhly dostatečné moci, aby mohly Marxbrüderům konkurovat. Luxbrüderové se po 15. století neuvádějí, ale existují domněnky, že se z nich vyvinuli tzv. "Klopffechteři" (potulní šermíři). Byl to druh gladiátorů, kteří ještě začátkem 17. století vandrovali od trhu k trhu a předváděli svou šikovnost v bojích o ceny; z tohoto důvodu byli často najímáni velkými pány u příležitosti slavností. Němci, jak jsme viděli, byli vždy velcí šermíři. V šermu "Düsackem" a "Schwerdtem" - v Německu to byly národní zbraně, tak jako byl kord a malý kulatý štítek typickou zbraní v Anglii - neměli soupeře. Ale byly to zbraně, jimž bylo souzeno vyklidit pole před elegantnějším a hlavně praktičtějším "pérem". V tomto ohledu, bez zřetele k proslulosti svých šermířských škol, bylo Německo ve stejném postavení jako Francie a Anglie; nezbývalo mu, než následovat příkladu italských mistrů. Ačkoliv však Němci v šermu rapírem nic nového nepřinesli, či jen velmi málo, oddávali se výcviku s pozoruhodným elánem a vždy byli na cizích učitelích víceméně nezávislí; spokojovali se překládáním a asimilováním jejich děl. Ještě uvidíme, že německé traktáty o šermu byly ve většině případů, alespoň pokud se týče rapíru a kordíku, buď překlady nebo napodobeninami francouzských či italských knih. Lebkommer, který se věnoval pouze národním zbraním, však byl původní a dokonce měl sám v cizině napodobitele. Oslavované Meyerovo dílo, které se objevilo v roce 1570, obsahuje v poněkud systematičtější podobě a ve stejné úplnosti popis zacházení s oblíbenými zbraněmi, "Düsackem", "Schwerdtem", halapartnami a cepy, společně s úplnou školou šermu rapírem, odvozenou z děl Grassiho a Vigvianiho. Tento "svobodný šermíř" ze Strasburgu, který byl ještě nadto také "Marxbrüderem", nebyl nikterak povznesen nad to, odebrat se do Itálie a pátrat zde po nejnovějších informacích, týkajících se nových

způsobů šermu. Dá se dokonce říci, že posunul způsob zacházení s touto bizarní zbraní do nejvyššího stadia dokonalosti. Obrázek č. 2) ukazuje Meyera, kterak předvádí žákům onen nedokonalý výpad, který byl bezpochyby vynalezen Viggianim. Obrázek č. 3 jej předvádí v okamžiku výuky kvartě tohoto italského mistra, zatímco obrázek č. 4 ilustruje ráznou napodobeninu jednoho z Agripových postojů s mečem a dýkou. Staromódní šerm "Schwerdtem" a "Düsackem" byl v Německu stále ještě praktikován dlouho poté, co od používání podobných zbraní claymoru, "spadonu" a "montanty" - bylo v jiných zemích upuštěno. Téměř všichni starší italští autoři popisují také nahodile šerm "spadonem" (patrně dvouruční meč 16. stol. - pozn. překl.), ale protože tato zbraň mohla mít na šerm rapírem pouze nepatrný vliv, není třeba činit o ní jiné než povrchní zmínky. Hlavním požadavkem při šermu dvouručním mečem byla velká svalová síla kombinovaná s pružností zápěstí. Hrotu se používalo zřídka a seky byly téměř shodné a nesly stejná jména jako seky mečem a tesákem. Jediným rozdílem bylo, že všechny byly "rozmáchlé". Cílem, ke kterému směřoval výcvik, byla spojitá a opoziční akce dvou rukou na rukojeti kolem imaginární středové osy. Meč se držel levou rukou blízko hlavice jílce a pravou rukou blízko záštity; při všech secích, které se vedly zprava, stahovala se levá ruka zpět a pravá tlačila dopředu. Při secích vedených zleva byly pohyby stejné, ale ruce byly zkříženy. Na čepeli "dvouručáku" a "spadonu" byl obvykle pár háků, umístěných asi 30 cm pod záštitou. Tyto háky účinkovaly jako druhá záštita v případech, kdy se ukázalo nezbytným posunout ruku, která vedla zásah - buď vzhledem k nemožnosti zkřížit paže v některých případech, anebo když bylo nutné při útoku zbraň stáhnout. Vyskytl-li se takový případ, ruka, která předtím byla blíže hlavici, se přesunula pod záštitu a uchopila čepel nad háky (čepel byla v tom místě otupená). Stejně tak odrážení úderů bylo podobné těm, které se prováděly s mečem, především odrazy soupeřovy útočné linky (vbodnice). Účelem bylo buď odražení jeho krytu se současným zásahem, anebo při odhození jeho čepele z linky, vytvoření prostoru pro druhý sek ve stejném okamžiku. Přesně stejné principy se uplatňovaly při šermu tesákem. O čtyřicet let později se ve Frankfurtu objevilo dílo dalšího "Marxbrüdera" a získalo si v Německu dobrou pověst bez ohledu na skutečnost, že to byla pouze slabá napodobenina Meyera. Přestože Jacob Sutor patřil do kvetoucí epochy působení Fabrise, Gigantiho a Capo Ferra, škola rapíru, kterou popisuje, vykazuje ještě horší kvality, než škola Meyerova.

Šerm v Německu v průběhu 17. a 18. století V kapitole o ranných německých školách šermu jsme tvrdili, že výcvik šermu rapírem v Německu popularizovala společnost "Federfechtýřů" a že na konci 16. století "Feder" neboli rapír byl přijat všemi šermířskými školami. Jelikož móda měla svůj původ v Itálii, vcelku přirozeně se téměř beze zbytku napodobovaly nejenom zásady, ale mnoho výrazů, které s ní byly spojeny od těch z nejznámějších mistrů oné země, kteří byli v největší oblibě. Dokonce i Sainct Didier, jak jsme viděli, razil ve svém pokusu asimilovat italskou manýru bizarní slova. Obdivovatelé rapíru alžbětinské doby přetřásali téma ve zvláštním žargonu, jímž byla italština naroubovaná na

španělštinu, když mluvili o "stocadu" a "punto reverso" neboli "postavení rukojeti" či "kontrování montanta". Co se módy týče, imitátoři jsou přirozeně ve všech obdobích poněkud opoždění; tak přestože Meyer zahrnul ve svém prvním vydání (1570) všechny nejlepší metody známé v té době, byl jeho systém již zastaralý, když vyšlo v Aubsburgu v roce 1610 druhé vydání. Ani Jacob Sutor nepostoupil v roce 1612 o krok dále za metody Marozza, Agocchia, Grassiho a Viggianiho, jež byly již tehdy v Itálii považovány následovníky boloňské školy za poněkud zastaralé. Ve stejném roce však Conrad von Einsidell, šermířský mistr v Jeně, "předložil všem milovníkům chvályhodného umění šermířského" německou napodobeninu Villamontova překladu Cavalcabova díla (německy 1612, francouzsky 1609). O pět let později Elzevirové vydali v Leydenu první německý překlad Fabrisova díla "Schermo", jehož mnohé další překlady či edice vyšly v průběhu 17. století a dokonce ještě v první čtvrtině století osmnáctého z rozličných tiskáren v Německu. V roce 1619 vydal ve Frankfurtu J. von Zetter (pravděpodobně jeden z Markusů) francouzský a německý překlad velkého benátského mistra, Nicoletta Gigantiho, jehož druhé vydání se objevilo v roce 1622. V roce 1620 shromáždil Hans Wilhelm Schöffer von Dietz, šermířský mistr v Marburgu, obrovský svazek, ilustrovaný 670 mědiryty, který obsahoval nauky všech nejoslavovanějších italských mistrů své doby, obzvláště však Salvatora Fabrise. Tři vydání podobného díla, spojující texty Fabrise a Capo Ferra, ale menších rozměrů, vyšla v letech 1610 a 1630. Vydal je Sebestian Heussler, "Kriegsmann und Freyfechter von Nü rnberg". Vzhledem k tomu, že všechny tyto italské traktáty prošly několika vydáními, a jelikož většina ostatních autorů, jako byli Hundt, Köppen a Garzonius, neposkytovala ve svých teoriích žádný patrný rozdíl, dá se bezpečně tvrdit, že šerm rapírem, který byl oblíben v průběhu 17. století po celém Německu, byl čistě italskou školou založenou na naukách tří energických šermířů, Fabrise, Gigantiho a Capo Ferra. Nauka zůstala základem německé školy sečného a bodného šermování - "auf Stoss und Hieb" - tak, jak bylo ve značné oblibě na univerzitách až do začátku 19. století Avšak začátkem poslední třetiny 19. století si někteří němečtí místři přisvojili určité francouzské výrazy a postoje. Byli mezi nimi například Daniel Lange, Fechtmeister v Heidelbergu, a G. Paschen, jenž patrně působil ve Frankfurtu, v Halle a v Lipsku, kde také vydal několik edicí svého díla. Bez ohledu na proslulost Francouzů a na nedostatek velkých mistrů v Itálii v průběhu 18. století, šerm Italů byl patrně nejbližší Němcům až do moderních časů. K velké změně v charakteru škol samotných - "Fechtboden" - došlo brzy po konci 16. století. Více a více od nich upouštěli občané a stávaly se téměř výlučně hájemstvím studentů a důstojníků. Stará bojová sdružení měš»anů se postupně přeměňovala v "Schutzen Kompagnien" (střelecké roty). "Schwerdt" a další těžké zbraně, které byly mezi Teutony v takové oblibě v průběhu 16. století, se rychle stávaly nemoderními, zatímco rapír byl považován výlučně za šlechtickou zbraň, kterou mohli nosit a následně také jedině kultivovat jen "vysoce urození". (Je však s podivem, že ke konci 17. století vyšel ve Würzburgu traktát o "Schwerdtu" a "Düsacku", to jest v době, kdy tyto zbraně byly již prakticky zapomenuty.)

Přesto však příslušníci všech univerzit - profesoři a studenti, "šlechta ducha", - získali právo nosit - a také používat - šlechtický rapír; bylo to právo, které si zabezpečili předpisem, navzdory dobře známému zákazu ve statutu všech univerzit, založených během 16. století. Třicetiletá válka, která uvrhla zemi do onoho beznadějného rozvratu, měla obzvláště demoralizující vliv na všechna tato společenství. Rozsah krveprolití, způsobený bojechtivým mládím Německa a pošetilým zvykem nosit na akademické půdě meč místo taláru, nebyl menší než krveprolití, které s sebou přinesla nepochopitelná soubojová mánie zuřící ve Francii od časů Jindřicha II. až do dnů Ludvíka XIV. Na konci války byl učiněn další pokus omezit právo nošení zbraně, ale bez úspěchu. Zvyk byl příliš hluboce zakořeněn a navzdory opozici na něm tvrdošíjně lpěli jak studenti, tak lidé "vyšších kvalit", a to až do konce 18. století Přestože si "Marxbrüderové" a "Federfechtýři" neudrželi svůj monopol, většinu univerzitních šermířských škol řídil některý z jejich členů. A protože studenti byli nejčastěji přitahováni spíše věhlasem "Fechtmeistera" než věhlasem kteréhokoliv jiného učeného profesora, situace se vyhrotila tak, že nejlepší školy se vždy nalézaly v nejpopulárnějších z těchto institucí. Hlavní autoritou v otázce těchto univerzitních šermířských škol je Kahn, který ve svých knihách podává dosti obsáhlý výčet toho, co nazývá "Kreusslerische Schule". Do Frankfurtu nad Mohanem přišel okolo roku 1618 syn šermířského mistra z Nassau, který "dávaje přednost ušlechtilé čepeli před rákoskou", vyučil se u "Marxbrüderů" a byl poté do cechu přijat. Stal se tak výsadním mistrem, odešel do Jeny, kde v průběhu šedesáti let zasvětil mnoho generací studentů do mystérií "péra". Zemřel v roce 1673. Tímto mužem byl velký Kreussler, zakladatel generace slavných šermířských mistrů, jejichž jména zůstala po tak dlouhou dobu důvěrně známá ve většině německých univerzit. V knihovně Jenské univerzity je stále možné spatřit jeho portrét, spolu s portrétem hejtmana Marxbrüderů, který jej prohlásil za mistra. Je zde vypodobněn v černém, se širokým bílým límcem a vyzbrojen svým cvičitelským kordem a rukavicí. Jeho pravé rameno a vlastně celá pravá strana postavy je zpodobněna daleko mohutnější, než strana levá, a jeho pravé oko je vymalováno daleko jasněji, jako oko sokola (Ott: System der Fechtkunst, 1853); to vše jsou náznaky jeho výhradního zápalu pro šerm pravou rukou. Kahn považoval Kreusslera za zakladatele umění šermu "pérem". Bylo by bývalo daleko přesnější říci, že byl prvním z Marxbrüderů, který téměř výhradně kultivoval a dovedl k vysokému stupni praktické dokonalosti v Německu umění Cavalcaba, Fabrise a Gigantiho. A» už je tomu jakkoliv, zdá se, že to bylo z Jeny, odkud se tento způsob šermu rozšířil do jiných univerzit. Existuje mnoho příkladů rodin šermířských mistrů, kteří ve své profesi zastávali vysoká postavení po mnoho generací. Viděli jsme, že boloňští Cavalcabové působili v Itálii a ve Francii téměř jedno století. Le Percheové v Paříži a Labatové v Toulouse udržovali prestiž svého jména a předávali ji z otce na syna dokonce ještě déle. Víme, že rodina Rousseauxů vyučovala umění ovládání zbraní za vlády posledních tří králů dynastie Bourbonů před Revolucí, a že Angelové vedli nejpopulárnější školu v Londýně po více než jedno století. Ale žádný z nich nesnese srovnání s rodinou Kreusslerů, která dodala v rozmezí od první čtvrtiny

17. století do konce století 18. různým univerzitám snad dvacet známých šermířských mistrů. Wilhelm Kreussler, zakladatel této početné rodiny, měl dvanáct dětí, z nichž většina se stala význačnými šermířskými mistry Jeho nejstarší potomek, Gottfried, odešel nejprve do Lipska, kde se nepochybně setkal s Trieglerem, Paschenem a J. Hynitzchenem. Byli to všechno také mistři psaného slova. Hynitzchen byl vášnivým obdivovatelem Fabrise; někdy kolem roku 1677 vydal svěží překlad jeho díla. Když mu otec zemřel, Gottfried se obrátil ke starému planši v Jeně. Stejně jako otec, i on učinil z většiny svých početných synů šermířské mistry; většina z nich si toto starobylé řemeslo osvojila. Nejstarší z nich, Johann Wilhelm, nakonec úspěšně nastoupil na místo svého otce v Jeně, zatímco další, Heinrich, dosáhl obzvláštní proslulosti v rozličných částech Německa jako obávaný šampión. Připisuje se mu věhlas mistra, který byl nápomocen při položení základů skutečné německé školy, jež začala být kolem poloviny 18. století považována za nejlepší školu šermu v Evropě. Portréty Gottfrieda, Johanna a Heinricha Kreusslerových stále ještě visí v knihovně Jenské univerzity. Mnoho z jejich potomků (mimochodem, jeden z nich byl doktorem práv, ale v pozdějších letech svého života se vrátil k tradičnímu zaměstnání rodiny) provozovalo své umění až do začátku 19. století v Lipsku, Giessenu a v Jeně. Ačkoliv Němci nebyli nikdy příliš původní v šermu rapírem, nebo» nejprve přejali italský způsob a později směsici italského a francouzského stylu, měli značný věhlas jako praktičtí šermíři, a to jak ve Francii, tak v Itálii. Během 18. století se dokonce při výcviku francouzských šermířů považovalo za nezbytné, aby byli schopni čelit v boji šermu německé školy. Francouzští mistři zcela pochopitelně vysvětlovali tou nejlíbeznější řečí neomylná pravidla, jak zdolat Teutona s mečem v ruce, ale podle všech svědectví se "kreusslerovští" šermíři, přicházející do Paříže (patřilo do jejich systému učit se cizí praktiky šermu), ukázali jako obávaní soupeři. Zdálo by se, že počínaje polovinou 18. století, byl šerm na vysoké škole předmětem obrovité důležitosti. V Jeně, Halle, Lipsku, Heidelbergu a později v Goettingenu, Helmstadtu a Giessenu byly souboje tak běžné a natolik nebezpečné (obvyklý způsob šermu byl ten, který bychom nazvali šavlovým či sečným a bodným), že i ten nejmírumilovnější student si nikdy nemohl být jist životem. Kromě tohoto vskutku německého šermu kordíkem či národním sečném nebo sečném a bodném šermu, vyučoval se na několika německých školách také regulérní akademický šerm, stejně jako se učil v Paříži. Obecně vzato však sloužil jen pro potřeby některých kolejí, kde bylo dychtivě kopírováno vše francouzské. Z většiny pozoruhodných mistrů, jejichž jména se nám zachovala díky jejich traktátům, neměla by ujít pozornosti následující jména: v Norimberku Johann Andreas Schmidt a Alexander Doyle (naturalizovaný Irčan); v Ingoldstadtu J. J. de Beaupré (Francouz, který vyučoval směsici italské a francouzské školy); a samozřejmě velký Friedrich Kahn, který byl, jak říká Ott, "ozdobou a prvním na univerzitách v Goettingenu a později Helmstadtu". Kreusslerové dosti překvapivě žádné knihy nevydali, jak se zdá (ledaže bychom nějakému Kreusslerovi připsali anonymní dílo signované B. K., vydané v Jeně v roce 1798), ale jejich pokračovatelé v Jeně, početná rodina Rouxů, byli autory několika důležitých děl vydaných na konci 18. století. Asi v této době došlo ke značnému poklesu v oblibě soubojů a následkem toho i šermu. Jedním z rysů, kterými se to projevilo, byla tendence upustit od sečného a bodného rapíru (bod byl pro utkání studentů považován za příliš nebezpečný) a nahradit jej téměř

jednotně "Hiebcomentem", s nímž se šermovalo velmi podobným způsobem, jako s jednosečným mečem (palašem), který byl v Anglii oblíben zhruba ve stejném období. Avšak studenti v Jeně, stejně jako v Halle a Erlangenu trvali na svém právu býti v souboji zabiti či vážně raněni, místo pouhého zjizvení a odmítali se odloučit od svých staromódních rapírů až asi do závěrečné třetiny 19. století. Tak jak německé vysoké školy ztrácely svou důležitost, rostla obliba francouzského šermu fleretem a "předbodu". Pomalu ale jistě si jej oblíbili němečtí důstojníci a soukromníci, zatímco šermířský systém studentů se natolik specializoval, až ztratil většinu rysů, kvůli nimž mohl být zván šermem - především umění vlastní obrany a útočení na soupeře nejjednodušším a nejjistějším způsobem Studentský šerm "Schlaegerem" je pro to typický; vyžadoval použití nezvyklé zbraně, nejpřirozenější šermířské akce byly zakázány a podmínky byly tak uspořádány, že bylo možné upustit zcela od ostražitosti, která je v přirozeném boji tak elementární a obrovsky důležitá. Pozornost šermíře byla výlučně upjata k jedinému cíli, rozseknout svému protivníkovi tvář či temeno hlavy, a samozřejmě zabránit mu v odvetě. Pokud se v tomto případě nejedná o šerm, jde jistě o velice tvrdé a náročné cvičení; šerm "schlaegery", ačkoliv zřídka nebezpečný, je nutno považovat za mimořádnou zkoušku kuráže a vytrvalosti (Pozn. překl.: šermu "schlaegerem" bude věnován některý z příštích článků.)

Německé šermířské školy a mistři šermu, Egerton Castle přeložil Leonid Křížek Rubrika: Bojové umění Publikováno s laskavým svolením nakladatelství Militaria http://www.militaria.cz Autorská práva má Militaria - Elka Press a autor Není pochyb o tom, že všechny 'bojové školy' na kontinentě se vyvinuly v podobném duchu jako staré anglické šermířské školy, ale jejich spojení v pravidelná sdružení je daleko staršího data. Nejstarším z těchto společenství je bezpochyby 'Bürgerschaft von St. Marcus von Löwenberg' (měš'anstvo Sv. Marka z Löwenbergu'). Zdá se, že v průběhu 14. století se někteří podnikaví a obávaní 'bojoví mistři' sdružili a monopolizovali si pro sebe právo vyučovat tomuto umění. V držbě monopolu měli zjevně úspěch, nebo' kdokoliv, kdo se v Německu pokusil vyučovat šermu, musel dříve či později čelit předákům této 'Fechter-Gilde'. Jeden kapitán a pět mistrů mu umožnilo volbu: bojovat buď proti nim postupně anebo najednou, s nepochybným výsledkem, že bude rozsekán na kusy, anebo vstoupit do jejich společenství a podřídit se pravidlům. Výsledkem této politiky bylo, že Bratrstvo sv. Marka (neboli Marxbrüder) se stalo velkou módou a jeho sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem jakousi universitou, kam přicházelo množství aspirujících šermířů získat hodnost v dovednosti zacházení se zbraní. Postupně, tak jak se reputace Bratrstva šířila Německem, všichni ti, kteří si přáli založit šermířskou školu, přicházeli o své vlastní vůli do Frankfurtu v době podzimních trhů a hlásili se jako kandidáti členství v 'Brüderschaftu'. Zkouška byla zahájena se značnou dávkou obřadnosti. Kapitán a tolik Markusů, kolik v té době bylo přítomno ve Frankfurtu, bojovali s žadateli na lešení postaveném na tržišti. Pakliže žadatel ve zkoušce obstál se ctí, hejtman ho se značnou pompou udeřil ceremoniálním mečem křížem přes boky a nový člen, poté co položil dva zlaté na čepel

meče jako poplatek za své přijetí, získal povolení vyučovat různá tajemství bratrstva, týkající se ovládání meče a dalších zbraní. Mistr, který byl tímto způsobem jmenován, těšil se od té doby výsadě nosit heraldického zlatého lva 'Marxbrüderů' a právu vyučovat šerm po celém Německu. Bratrstvo se dlouho těšilo řadě psaných výsad, které byly potvrzeny patentem císaře Friedricha v Norimberku roku 1480 a obnoveny roku 1512 v Kolíně Maximiliánem I., v roce 1566 v Augsburgu Maxmiliánem II. a roku 1579 v Praze Rudolfem II. Šermířské praktiky, které byly takto císařsky posvěceny, šířily se stále rychleji po celém Německu. A navzdory starobylému monopolu 'Marxbrüderů' vznikaly nové a nové šermířské společnosti. Nejslavnější z těchto asociací, a jedinou, která vůbec kdy byla schopná konkurovat 'Marxbrüderům' byli 'Fedrfechtýři', kteří jako první přijali španělskou a italskou školu šermu a volně využívali v šermu hrotu. (Svůj název odvozovali Fedrfechtýři od slova 'Feder', slangového výrazu pro rapír, který přicházel do módy zhruba od roku 1570. Kritický popis starých německých šermířských společností viz Dr. Wassmannsdorff: Sechs Fechtschulen der Marxbrüder und Federfechten, Heidelberg 1870.

'Fedrfechtýři', ačkoliv jejich starostí bylo získat kvalifikaci v šermu dvouručním 'Schwerdtem', považovali 'péro' za svou charakteristickou zbraň a vyzývali 'Marxbrüdery', kdekoliv se v nimi setkali, 'aby s nimi čestně bojovali sekem a bodem'. Obvyklý výsledek boje mezi neohrabaným staromódním schwerdtem a rychlým bodným rapírem nemohl být jiný, než příznivý pro rapír, který se postupem času stal všeobecně přijímanou zbraní, dokonce i mezi 'Marxbrüdery'. Kolem roku 1590 neexistoval již nadále žádný zjevný rozdíl mezi způsobem boje obou společností. Spolek 'Fedrfechtýřů' byl založen v Meklenburgu, jehož vévoda jim udělil jako symbol uznání černého gryfa (obr. 1) a cechovní listinu 'Freyfechter von der Feder zum Greifenfels'. Tyto dva cechy se nakonec dělily o monopol šermířského umění a jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že sídlo Markusů zůstalo ve Frankfurtu, zatímco sídlo Fedrfechtýřů bylo ustanoveno v Praze. 'Oberhauptmani' obou cechů zůstávali u císařského dvora jako jeho představitelé a advokáti spolků.

Pan Červený založil novodobý klub v Přerově zájemci se mohou přihlásit

STřÍPKY Z HISTORIE. PřEROV. A FEDERFECHTÝřI. SESTAVIL Z RůZNÝCH MATERIÁLů JIřÍ ROSMUS

Recommend Documents