Slovvo kn něze Sv. Fran ntišek V říjnu si přippomínámee život sv. Františkaa. O jehoo svatostti svědčilla i stigmataa. Jedna leggenda vyypravuje, že František měl viddění a spatřil nad sebbou ukřižovaaného seraafína. Ten mu vtiskl tak t zřetellně znám mky svého ukkřižování, že se zddálo, jakoo by i on byl ukřižován u n. Ruce, noohy i bokk byly pooznamenáány znamením kříže, on tatto stigm mata pečlivě ukrýval u přřed zrakyy všech. Někteří je spatřili ještě za jeho živoota, po smrti je viděli mnozí.
P. Zdisllav
10/22014
Ročník XII. Říjen 2014, číslo R č 10. Pro vnitřní potřeebu vydává Ř Římskokatoliická farnost oř. Náklady Čechtice. Čláánky vítány. Pro kostely Čechtice, Křřivsoudov, Boorovnice, Zho na tisk jsou 5 Kč. Dobrovvolné příspěvk ky dávejte doo sbírky.
Nám. Dr. D Tyrše 644, 257 65 Čechtice. Č teel.: 317 853 3 317 e-maail:
[email protected] Elektroniccká verze časopisu č jee ke stažen ní na oficiállním webu u farnosti:
www.farnostcech htice.cz Časopis Svaatý Jakub
10/20144
Homilie papeže Františka při mši spojené s udělováním svátosti manželství, baz. sv. Petra, na svátek sv. povýšení sv. Kříže První čtení mluví o putování lidu na poušti. Pomysleme na tyto putující lidi, vedené Mojžíšem. Byly to především rodiny: otcové, matky, děti, prarodiče; muži a ženy každého věku, mnoho dětí i utrmácených starých lidí… Tento lid připomíná církev putující pouští dnešního světa, připomíná Boží lid, který se skládá především z rodin. To nám umožňuje zamyslet se nad rodinami, našimi rodinami putujícími životem v každodenních dějinách… Nelze vypočítat sílu, lidský náboj, který je obsažen v jediné rodině: vzájemná pomoc, výchovné doprovázení, vztahy rostoucí společně s lidmi, sdílení radostí i těžkostí… Rodiny jsou prvním místem, kde jsme osobně utvářeni, a zároveň jsou jakýmisi „cihlami“ vytvářejícími společnost. Zpět k biblickému vyprávění. V jisté chvíli „lid omrzelo být stále na cestě“ (Nm 21,4). Jsou unavení, nedostává se jim vody, k jídlu mají pouze „manu“ – zázračný pokrm, který daroval Bůh, ale který se uprostřed krize jeví jako příliš skrovný. Stěžují si proto a mluví proti Bohu a Mojžíšovi: „Proč jste nás odvedli...“ (srov. Nm 21,5). Přichází pokušení vrátit se zpět, opustit cestu. Pomysleme na ty manželské páry, které „omrzelo být na cestě“ manželského a rodinného života. Únava z cesty se stává omrzelostí, ztrácejí chuť manželství a nečerpají už vodu ze svátostného pramene. Všední život se stává tíživým, občas „nudným“... Během tohoto zbloudění – říká Bible – objevují se jedovatí hadi, jejichž uštknutí způsobuje lidem smrt a mnozí umírají. Tato skutečnost dovede lid ke kajícnosti a prosí tedy Mojžíše, aby na Hospodinovi vyprosil odstranění hadů. Mojžíš prosí Pána a dostane se mu protiléku. Pohled na měděného hada, kterého vztyčil na kůlu, uzdraví každého, kdo byl hadem uštknut. Co znamená tento symbol? Bůh neodstraňuje hady, ale nabízí protilék. Skrze měděného hada zhotoveného Mojžíšem, Bůh uděluje svoji sílu, kterou je Jeho milosrdenství, jež je silnější než pokušitelův jed. Časopis Svatý Jakub
10/2014
Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, se s tímto symbolem ztotožnil. Otec totiž „dal“ z lásky Jeho, Jednorozeného Syna lidem, aby měli život (srov. Jan 3,13-17). A tato nezměrná Otcova láska pobídla Syna Ježíše stát se člověkem, služebníkem a zemřít pro nás na kříži. Proto jej Otec vzkřísil a dal mu vládu nad veškerenstvem. Tak to vyjadřuje hymnus svatého Pavla v listu Filipanům (2,6-11). Kdo důvěřuje ukřižovanému Ježíši, dostává se mu Božího milosrdenství, které uzdravuje ze smrtelného jedu hříchu. Protilék, který lidu nabízí Bůh, je určen také a zejména těm manželům, které „omrzela cesta“ a jsou hryzáni pokušeními malomyslnosti, nevěrnosti, regrese a opuštěnosti... Také jim Bůh Otec dává svého Syna, Ježíše, nikoli, aby je odsoudil, ale spasil: budou-li Mu důvěřovat, uzdraví je milosrdnou láskou, která prýští z Jeho kříže, silou milosti, která obrozuje a vrací na cestu manželského a rodinného života. Láska Ježíše, který požehnal a posvětil jednotu manželů, je s to uchovat jejich lásku a obnovit ji, pokud se lidsky vytratí, naruší a vyčerpá. Kristova láska může manželům navrátit radost ze společného putování, protože manželství spočívá ve společné cestě muže a ženy, na níž má muž poslání pomáhat manželce, aby byla více ženou, a žena má pomáhat manželovi, aby byl více mužem. To je poslání, které máte. „Mám tě rád, tedy tě učiním více ženou.“ „Mám tě rád a proto tě učiním více mužem.“ Toto je vzájemnost růzností. Nejde to hladce, bez konfliktů, ne. To by nebylo lidské. Je to náročná, někdy obtížná a někdy také konfliktní cesta, ale takový je život! A rámci této teologie, kterou nám dává Boží Slovo o putujícím lidu a také rodinách, které putují, a putujících manželech, jedna malá rada. Je normální, že se manželé nepohodnou. Dochází k tomu vždycky. Radím vám však: nikdy nekončete den bez usmíření. Nikdy! Stačí malé gesto. A pokračuje se v cestě. Manželství je symbolem života, reálného života, není to pohádka! Je to svátost lásky Krista a církve, lásky nacházející v kříži své potvrzení a svoji záruku. Přeji vám všem krásnou cestu, plodnou cestu, na níž roste láska. Přeji vám štěstí. Kříže přijdou, ale Pán je připraven vám pomáhat v cestě. Pán vám žehnej!
Časopis Svatý Jakub
10/2014
Příměstský tábor pro nejmenší Poslední týden v srpnu se předškolní děti z okolí Čechtic vydaly s Mojžíšem do Zaslíbené země. Dvacet tři účastníků mělo tak možnost přenést se do doby egyptských faraónů.
Mojžíšův příběh začal přímo před farou u jezírka, kde děti nalezly opravdové živé miminko v rákosí. Dále si prošly i egyptskými ranami formou zábavných a metodických her. Děti se nezalekly ani samotného faraóna, který je pronásledoval. Lehce ho uspaly krátkou básničkou a uloupily mu bonbóny, které záhadně vyrostly na stromě. Překonaly i další nástrahy až po symbolický přechod přes Rudé moře, které tentokrát představoval potok u Sudislavic. Po té, co děti našly zemřelého Mojžíše, rozhodli jsme se ho pohřbít na místním hřbitově. Na Mojžíšovo přání jsme společně pokračovali v hledání Země zaslíbené. A netrvalo dlouho, když jsme ji nalezli v podobě sladkého pokladu.
Krásné dva dny byly završeny mší svatou pro rodiče s dětmi, která byla ozvláštněna přinášenými dary a symboly v táborovém duchu – desatero přikázání nebo proutěný koš s Mojžíšem. Věříme, že jsme děti mohli obohatit zas o několik letních dobrodružných zážitků. Za rok na viděnou!:) Táborové fotografie naleznete na www.farnostcechtice.cz Za tým vedoucích (Josef Vršťala, Eliška Vršťalová, Lenka Vítová, Jan Vít, Kateřina Follerová, Kristýna Lebedová, Anežka Dufková) A. J. Novotná
Časopis Svatý Jakub
10/2014
Časopis Svatý Jakub
10/2014
Mateřské centrum Jakoubek po prázdninách opět začíná…
Srdečně zveme v tomto školním roce maminky i tatínky na mateřské dovolené na společné setkávání na čechtické faře. Budeme se vídat každý lichý pátek v měsíci od 9:30 hod. Pro děti je vždy připraven pohádkový, ekologický nebo hudební program, který vystřídá svačina a celé dopoledne zakončíme zajímavou výtvarnou aktivitou. K dispozici jsou hračky pro všechny věkové kategorie. Těšíme se na nově příchozí maminky. Jsou vždy novým impulsem a obohacením pro naše mateřské centrum. Program na říjen: 10.10. - Hurá už je podzim- řekneme si pohádku O podzimním skřítkovi a vyrobíme si draka 24.10. - Program ekocentra Čapí hnízdo – téma: Ve městě (lektorka přiveze živé zvíře) Termíny VOLNÉ HERNY: 17.10., 31.10,… (také od 9:30hod.) Úklid fary před prvním setkání mateřského centra je ve středu 8. října od 16:30. Každá pomoc je vítána. L. Kasperová Časopis Svatý Jakub
10/2014
Nikdo není ostrov Celostátní setkání animátorů Stává se jen výjimečně, obvykle jednou za pět let, kdy se sejdou mladí lidé, kterým není lhostejné, co se v jejich farnosti děje, aby spolu intenzivně prožili celý týden. Setkání se odehrálo v Třešti na Vysočině od 17. – 23. 8. a společný program přenášela TV Noe. Setkání bylo především poděkováním za aktivní činnost a energii mladých, kterou vnášejí do církve. Hlavní motto „Nikdo není ostrov“, z pera Hemingwayova, je myšlenka, že nikdo nikdy není sám. Právě vztahy jsou aktuálním tématem pro nás mladé, a tak nám bylo nabídnuto podívat se na ně z několika úhlů pohledu. Vztah sám k sobě, k druhým lidem, k Bohu. Dramaturgická linie se nesla v duchu reality show, kdy vybraných pět účastníků mělo v průběhu týdne bojovat o svatost. Mezi zvolenými byl František z Assisi i Augustin z Hippo, dále pak méně známí světci, kteří se mohli stát také vzorem a inspirací pro animátory. Soutěž překvapivě vyhrálo všech pět světců, protože do nebe můžeme dojít jen vzájemnou pomocí. Večerní programy byly naplněny svědectvími, mezi nimiž zazněla i zkušenost mladé rodiny Kasperových z čechtické farnosti. Ve středečním večeru animátory i televizní diváky čekalo fyzické divadlo Marnotratný syn, které jsme připravovali s režijní skupinou již od dubna a vydávalo poselství o odpuštění a nekonečné Boží lásce. Své nezastupitelné místo měly i každodenní mše svaté, doprovázené talentovanou kapelou Kapři, pod profesionálním vedením Jitky Rosypalové. Během dne probíhaly diskusní skupinky, přednášky, kulturní program i pomoc druhým v místním domově důchodců. Na spánek nezbývalo času, bylo potřeba vstřebat vše, co bylo s velkým Božím požehnáním nabídnuto. Z mého režijního i hereckého pohledu jsme měli mimořádně vnímavé a otevřené publikum. Došlo k významnému propojení přípravného týmu, kněží i účastníků, a vzniklo tak společenství, které doslova provětrával Duch svatý. Věřím, že tyto dny budou pro nás velkým povzbuzením a Časopis Svatý Jakub
10/2014
skrze nás i povzbuzením pro druhé lidi. Děkujeme za Vaši modlitbu a podporu. Pro přiblížení atmosféry nabízíme ke zhlédnutí videa z dopoledních a večerních programů, které najdete na www.youtube.com – Nikdo není Ostrov CSA Třešť Alžběta Johanka Novotná
Velké poděkování Na sklonku prázdnin se v Čechticích konal příměstský tábor pro předškolní děti. Touto cestou bych jménem svým, ale myslím, že i jménem rodičů ostatních dětí, ráda poděkovala skupině mladých vedoucích Alžbětě Novotné, Anežce Dufkové, Kristýně Lebedové, Janu Vítovi, Lence Vítové, Elišce Vršťalové a Josefu Vršťalovi, kteří pro děti vymysleli důvtipný program a kteří se pak obětavě, s nasazením a přitom bez nároku na odměnu malým táborníkům celé dva dny věnovali. Mít na starost takovou kupu capartů a neustále je motivovat k činnostem jistě není lehký úkol, ale podle rozzářených očí dětí a podle toho, s jakým nadšením děti o táboře mluvily, se to vedoucím povedlo na jedničku. Děkujeme a těšíme se na příště! ☺ J. Zíková
Nástěnka 12. 10. Sčitání návštěvníků bohoslužeb 19. 10. Misjiní neděle 21. 10. Vikariatní konference, mše svatá v 9 hodin na Zhoři 10. a 24. 10. MC Jakoubek od 9:30 10. a 24. 10. Spolčo Kuba 17:00 – 18:30 17. a 31. 10 Volná herna od 9:30
Časopis Svatý Jakub
10/2014
Putování do Cách
Letos již podruhé se uskutečnila obnovená pouť do Cách českou cestou, kterou před staletími ustanovil Karel IV. Jaký význam mají Cáchy a Karel Veliký pro nás křesťany, není nutné čtenářům Sv. Jakuba příliš zdůrazňovat. Můžeme si jen připomenout, že nebýt Karla Velikého, nebylo by v Evropě křesťanství. Na putování do Cách jsem si tentokrát vyhradil víc času než před sedmi lety. Ale z Plzně jsem se musel vrátit, pořádali jsme totiž zrovna Putování kolem Čechtic. Ke skupině poutníků jsem se opět připojil v německém městě Altenahr. V poutnickém desateru se praví: „Po návratu poutník o vykonané pouti nemlčí.“ Proto jsem měl v úmyslu napsat článek do našeho Jakuba. Ale než jsem se k tomu dostal, přinesla mi paní magistra Šotolová článek mého kamaráda a spolupoutníka Karla otištěný v týdeníku Světlo. On to určitě napsal lépe, než bych to dokázal já, a proto jsem vám, vážení čtenáři, jeho text přetisknul. Karel je původním povoláním učitel matematiky z Prostějova. V období normalizace projevil nesouhlas s okupací, takže pro svoje politické a náboženské přesvědčení musel ze školy odejít. Pak obtížně sháněl práci, pracoval postupně jako dělník na pile, v cukrovaru a ve stavební firmě. Po změně režimu byl povolán na arcibiskupství v Olomouci do funkce kancléře a později byl vedoucím arcidiecézního archivu. Ve svých dvaasedmdesáti letech práci ukončil, věnuje se psaní, zabývá se hlavně historií církevního umění. Loni byl ve skupině poutníků, která šla symbolicky z Istanbulu ve stopách svatého Cyrila a Metoděje a přinesla na Velehrad v den Národní pouti prsť z jejich rodného města Soluně. Letos putoval ze Křtin do Cách. Jako jediný odšlapal poctivě celou cestu. Také měl z nás všech nejtěžší batoh, a to 1 5 kg.
Karel Kavička
Putovánís anděli aneb po stopách českého krále pěšky do Cách
Proč jste se vydal na tak dlouhé putování? Častá otázka. Na toto dlouhé, předlouhé putování jsem se vydal pro vlastní obrácení. Šel jsem pro lidi, které mám rád, pro lidi, kterým jsem v životě nějak ublížil a pro mnoho dalších věcí. Myslel jsem na církev v dnešním světě, společnost i náš národ. Svým putováním jsme chtěli poděkovat za znovunabytou svobodu a také za to, že padly hranice mezi evropskými zeměmi. Přáli jsme si konat pokání za všechny války a křivdy, které jsme si navzájem způsobili. V neposlední řadě také prosit za obnovu křesťanských kořenů Evropy, za posvěcení rodin a za rodiny v těžkostech. Nikdy jsem si nepomyslel, že dojdu pěšky do Prahy. To byl také ten nejtěžší úsek pouti. Přes hory, údolími řek, přes lesy a louky. Když jsme tam po týdnu došli,
Vlajka letošní pouti
řekl jsem si, že to zkusím ještě do Rozvadova. V Praze nám požehnal na další putování otec kardinál Dominik Duka. Ve Zruči nad Sázavou jsem dostal nabídku přenocování v jedné rodině. Rád jsem ji přijal. Měli tři malé děti. Nejmladší se jmenoval Václav. Tento malý Vašíček se mi pochlubil, že dostal právě pytlík barevných skleněných kuliček. A ten chlapeček mi daroval z toho svého pokladu jednu kuličku. Nesl jsem ji celou cestu až do Cách. Držel jsem ji v rukou denně a mám ji dnes doma jako vzácný poklad. Vždyť mi ji dal malý andílek. V Plzni nás při loučení v katedrále otec biskup Radovský poprosil, abychom po příchodu do Cách za něj udělali křížek na náhrobku biskupa Hemmerleho. Pamatoval jsem na to po celou pouť a takovýchto křížků jsem nesl několik desítek. Čím déle jsme šli, tím více přibývalo lidí, kteří nám v těžké situaci pomohli. Začal jsem jim říkat „dobříandělé“ a loučil jsem se s nimi vždy stejnou, takovou malou kouzelnou formulkou. Na příklad den před Svatodušními svátky (v Německu volný den), byl na silnicích mimořádně rušný provoz. Šel jsem po úzké krajnici, bylo k večeru, když vedle mne zastavilo zelené auto německé policie. Když posádka zjistila, že nemluvím německy, ukázala mi k blízké benzinové stanici, abych tam na ně počkal. Po kontrole dokladů, a když zjistili odkud a kam jdu, nabízeli mi odvoz do blízkého města, kde jsem chtěl požádat na faře o nocleh pro sebe a své přátele, kteří šli za mnou. Když jsem jim lámanou angličtinou (policistka ji ovládala asi tak jako já) vysvětlil, že poutník se autem nevozí, poradili mi alespoň, kudy mám jít a rozloučili se. Při loučení jsem jim anglicky řekl onu formulku - „Náš pán mi poslal dva dobré anděly. Až přijdu před oltář Panny Marie do Cách, vzpomenu si na vás“. Kouzelná formulka. Použil jsem jí mnohokrát - otvírala srdce. Podle jejich rady jsem snadno našel faru i pana faráře. Když jsme si vybalovali věci ve farním domě, přijelo k překvapení všech policejní auto. Vystoupili dva němečtí policisté, muž a žena, se kterými
jsem se asi před hodinou potkal. Dovezli mi dvě krabice. V jedné byly čerstvé jahody a v druhé třešně. Dva dobří andělé.
Poutník Karel s dobrým andělem v policejní uniformě
Poutník Karel a Zdeněk V historickém městě Bamberku jsme se setkali v klášteře sester františkánek s přáteli z Francie Robertem a Claudií Mestelánovými z Avignonu. Jsou z organizace La route de l’Europe chrétiene – Poutní cesta křesťanskou Evropou. Ve Franfurktu nad Mohanem k nim přibyla i Clod, učitelka z Paříže. Šli jsme spolu 500 km. Jejich styl mi připomínal francouzký supervlak TGV. Ráno se vycházelo přesně v šest. „Voiage!“ Nasadili svižné tempo, kterým jsme šli celý den. Krásně zpívali a modlili se. Opravdová
pouť. Společně jsme se modlili latinsky růženec. Nechyběli zastávky téměř u každého kostela a kapličky.
Francouzi zpívají u kapličky Němci mají smysl pro řád a pořádek. Někdy nám to připadá těžkopádné. My dovedeme být pružnější a dovedeme improvizovat. Po deštivém dni a více než třiceti ušlých kilometrech jsme přišli do středu jednoho městečka. Poblíž kostela jsme objevili nový farní dům.Těšili jsme se, jak si tady přes noc odpočinem. Od místního jáhna jsme ale slyšeli jen odmítavé „Das ist nicht moglich hier.“ Zde to není možné a poslal nás na nádraží, kde je ubytovna pro bezdomovce. Jako druhou možnost nám nabídl vrátit se v dešti 7 km zpět a požádat tam o ubytování v diecézním domě pro poutníky. Zklamaně jsme odcházeli do další obce. Tam jsme poblíž kostela narazili na krásný, osvětlený křesťanský dům s názvem Efata, to je Otevři se. Viděli jsme v jednom sále skupinu žen cvičit jógu. Ta, která cvičení vedla, nám poradila, ať počkáme, že přijde správcová. Po hodině čekání slyšíme opět „Das ist nicht moglich her“. Prosíme jen o kousek místa pod střechou na podlaze. „Máme spacáky a karimatky“. Přichází manžel paní správcové, je jáhen. Opět:“ Zde to není možné“. Nakonec nás ve svém autě doveze do 5 km vzdáleného Kapucínského kláštera, kde nás ubytují. .. Dobrý anděl. Moc nás tento přístup mrzí. Později začínáme chápat, že to není věc zlé vůle, ale německý smysl pro pořádek. Nikdo se neodváží rozhodnout o tom, co není v jeho
kompetenci. Snad by mohl i ztratit důvěru a přijít o práci. Ve františkánském klášteře Maria Tall v nádherném Porýní nás ubytovali bratři v klauzuře. Na dveřích našeho pokoje byla hezká cedulka s nápisem v němčině. V překladu zní: „Hle, pošlu před tebou anděla, aby tě chránil na cestě“. Jak příznačné. Když jsem si doma našel v Bibli celý ten citát z 2. knihy Mojžíšovy (23,20), Našel jsem toto pokračování: „Da dovede tě na místo, které jsem pro tebe připravil.“ I přes všechnu snahu spíme také pod širákem. Nocleh jsme nesehnali. V historickém městě Munstermainfeld je kostel a velká fara. „Zde to není možné.“ Nemáme již sil dále prosit a unaveni odcházíme do další obce s kostelem vzdálené 6 km. Na konci města se zastavujeme u obchodního domu koupit něco k jídlu. Přijíždí nějaký pán a když vidí ty naše batohy, ptá se, odkud jdeme a kam. Když slyší, že nemáme nocleh, dává nám k dispozici celý svůj dům. Jmenuje se Lothar. Další z řady dobrých andělů.
Oběd ve městě Bad Münstereifel
Vlevo Claudia a Robert Mestelánovi z Avignonu ze sdružení Poutní cesta křesťanskou Evropou, vpravo paní Clod z Paříže Po sedmi týdnech a 1 200 km docházíme do cíle naší pouti – do Cách (Aachen). Čtvrtmilionové velkoměsto, založené v roce 800 Karlem Velikým, kterého náš Karel IV. uctíval jako svůj vzor. Zde byl v roce 1349 korunován na římského císaře. Nechal k původnímu oktogonu přistavět nový
gotický presbytář a zavedl sedmiletý cyklus putování k vzácným látkovým relikviím. Nás, pěší , přijal místní biskup Mons. Henrich Mussinghoff. Měli jsme v tomto nejposvátnějším místě možnost slavit českou mši svatou, kterou celebroval Mons. Jan Peňáz. Zúčastnili jsme se velké slavnosti otevírání relikviáře s látkovými svátostinami a bylo nám umožměno se jich prostřednictvím nějaké osobní věci i dotknout. Ano, tak jsme naplnili i název poutiD až na dotek šátku. V Cáchách jsme se setkali s 20 slovenskými poutníky a 40 z Kladna, kteří do Cách přijeli. Ti přivezli darem Lidickou Madonu od Zdirada Čecha. Bohu díky.
Tak, to byl článek Karla Kavičky. Já bych za sebe chtěl slíbit čtenářům našeho farního časopisu, že pro příští číslo připravím přílohu s fotografiemi a s komentářem pana Zdirada Čecha o vzniku obrazu Panny Marie Lidické. Zdeněk Veselý
Katedrála v Aachen
Schránka se svátostmi, vzadu rakev Karla Velikého
Konečně u značky města Aachen
První pohled na katedrálu
Audience u pana biskupa
Výstava...
V přilehlých prostorách katedrály byly instalovány tři zajímavé a rozsáhlé výstavy, které představují vzácné předměty od vzniku Francké říše až po současnost. Jeden okruh výstavy je zaměřen na stinnou stránku německých dějin, a to na 2. sětovou válku. Mě velmi zaujal obraz, na němž je Reinhard Heydrich s cigaretou v ruce a svatováclavskou korunou na hlavě.
