Stfiedovûk most v Roudnici nad Labem

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006

Stfiedovûk˘ most v Roudnici nad Labem MICHAL CIHLA – MICHAL PANÁâEK

Obr. 1: Veduta Roudnice nad Labem od severu, Friedrich Bernhard Werner, před polovinou 18. stol. (převzato z: M. Hlaváčková, Roudnice v proměnách času. Roudnice nad Labem 1994, s. 48). V řečišti jsou ještě vidět zachované pilíře mostu.

Pfiehled historick˘ch pramenÛ a dosavadního bádání

Roudnický gotický most je tradičně uváděn jako třetí nejstarší kamenný most v Čechách. Zdrojem nejdůležitějších údajů o jeho stáří a době založení mostu jsou písemné a nápisové prameny. Jedním z nich, a pravděpodobně nejstarším, je kamenná deska umístěná na epištolní straně chóru kostela Narození P. Marie v Roudnici nad Labem. Jedná se o pamětní desku, na které je vedle informací o založení a stavbě augustiniánského kláštera uvedeno položení základního kamene mostu v den sv. Bartoloměje, tedy 24. srpna, roku 1333 a délka stavby, jenž měla trvat po dobu sedmi let.1) Nápisová deska je datována do doby dokončení chóru kostela kolem roku 1340.2) Druhým pramenem je dobový záznam kronikáře Františka Pražského, který se poměrně podrobně zmiňuje o celé situaci kolem stavby mostu.3) Uvádí rok založení mostu 1333 a též jméno stavitele, mistra „Viléma (Guilhelmus)“. Most měl být s velkou slávou a zbožností založen uprostřed řeky Labe pomocí velkých kamenů a svatých ostatků. 1) B. Matějka, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu roudnickém, díl I., Praha 1898, s. 188; nověji O. Novosadová – D. Líbal – M. Horyna – A. Lišková, Roudnice – kostel Narození P. Marie – budova proboštství, SHP, nepublikovaný strojopis. Praha 1975, s. 2.

Obr. 2: Pohled na Roudnici nad Labem od severozápadu, Kryšpín Fuka, 1640 (převzato z: P. Kopička, Deníky roudnického hejtmana Blažeje Albína z Weisenberku z let 1611 a 1625. Praha 2003, s. 47). Nejstarší veduta Roudnice ještě zachycuje dva zachované mostní oblouky. 2) Tamtéž, s. 3. 3) V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici nad Labem, Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910, s. 6; M. Saxl, Urbanistický vývoj Roudnice, Kulturní měsíčník, roč. VII, č. 10, Roudnice nad Labem 1971, s. 146 a především M. Bláhová ed., Kroniky doby Karla IV., Kronika Františka Pražského. Praha 1987, s. 86.

3

M. CIHLA, M. PANÁâEK - Stfiedovûk˘ most v Roudnici nad Labem

Zpráva o založení kláštera a mostu se zde zachovala v přepisu z let 1425 –1440. Je zde jmenován stavitel mostu „…magistro Gwillino, operario pontis…“ a totožným způsobem je popsán příjezd čtyř francouzských stavitelů a jejich jednoroční působení v Roudnici. Taktéž se uvádí počátek stavby shodně na den sv. Bartoloměje roku 1333 a je uvedeno i datum dokončení na říjen 1338. Vedle nápisové desky je ale pravděpodobně druhým nejstarším písemným pramenem, z něhož své údaje čerpal i předchozí dokument, rukopis uložený v Národní knihovně: „Statuta et Obr. 3: Pohled na Roudnici nad Labem od severozápadu, Johann Josef Dietzler, před rokem 1725, výřez (přenecrologium canonicorum regulavzato z: V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/L, Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910). rium S. Augustini monasterii RudVedle tří říčních pilířů je stále zachován oblouk u levého břehu a spodní partie branské věže. nicensis“.5) Kromě toho, že je v něm Jan IV. z Dražic označen za fundátora stavby kamenného mostu, uvádí rukopis několik dalších zpřesňujících údajů. Mistr Vilém je poprvé doplněn přízviskem „z Avignonu“ a je spojován se stavbou avignonského mostu. Jako termín dokončení stavby celého mostu je uveden 2. říjen roku 1338, tedy odlišný letopočet než je znám z kamenné desky. Pro mladší dějiny mostu je nejvýznamnějším písemným pramenem Urbář roudnického panství z roku 1592, který popisuje celní transakce spojené s používáním mostní komunikace.6) Nedílnou součástí pramenné základny jsou i ikonografická zobrazení mostu, která však většinou ukazují stav až po rozboření mostu. Od poloviny 17. do poloviny 19. století tak Obr. 4: Pohled na Roudnici nad Labem od severovýchodu, Carl Croll, 1. polovina 19. století, detail (sbírky zámku Nelahozeves). Detailní pohled na zbytky dvou pilířů a levobřežního mostního oblouku. máme zachycenu postupnou destrukci mostu a ubývání jeho Autor popisuje i počet všech zúčastněných francouzských zbytků. Pro poznání vlastní konstrukce mostu jsou však nejstavitelů, kteří včetně Viléma byli čtyři. Zároveň uvádí, že důležitější jeho hmotné pozůstatky, které tvoří nálezy učipod vedením těchto stavitelů byly založeny a postaveny celněné v letech 1906 –1910 při stavbě nového roudnického kem dva pilíře a sklenut jeden oblouk. Most po jejich odmostu a zbytky konstrukce nově získané v roce 2004 při čišchodu v roce 1334 měli z pečlivě opracovaných kamenů tění vodního řečiště. dokončovat domácí stavitelé, kteří byli za tím účelem od Stavba mostu ve vztahu k založení augustiniánského Francouzů vyškoleni. Termín dokončení celého mostu, pokláštera v Roudnici poutala pozornost badatelů již v 19. staveného s nesmírnými náklady a výdaji, neuvádí. století. Jedním z prvních badatelů zmiňujících se o stavDalším pramenem s obdobnými informacemi je rukopis bě mostu byl J. Pavel, který cituje již zmíněnou kamenuložený ve dvorní knihovně ve Vídni pod číslem 3282.4) 4) A. Patera, O založení kláštera Panny Marie v Roudnici a o stavbě tamějšího mostu nákladem Jana IV., biskupa pražského, Památky archeologické XI., Praha 1881, s. 477– 478.

4

5) Národní knihovna sign. XIX B3, fol. 201r–203v. Citováno ve V. Chaloupecký, Jan z Dražic I., Časopis společnosti přátel starožitností roč. XVI., č. 2, 1908, s. 52. 6) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 13.


nou desku s údaji o založení a 7 let trvající stavbě.7) A. Baum a B. Grueber nepřinášejí nové informace ohledně založení mostu8). A. Baum pouze hypoteticky uvádí existenci dvou nízkých věží při opěrách mostu, přičemž vychází z nákresu E. Herolda.9) B. Grueber naopak zpochybňuje korektnost zápisu kronikáře Františka Pražského a domnívá se, že v tak krátkém čase jednoho roku nemohl Vilém dokončit dva pilíře, vyklenout oblouk a ještě zaučit místní řemeslníky. Na druhou stranu přisuzuje Vilémovi stavbu celého kláštera včetně kostela Narození P. Marie v Roudnici. Jako doklad této aktivity uvádí nález tesaného nápisu na jednom z kvádrů chrámové lodi „Opus mag. Guilielmi“. Dnes již neexistující nápis zde Obr. 5: Plán Roudnice nad Labem, Francesco Caratti, 1653, výřez (fotoarchiv Podřipského muzea). byl údajně k vidění do roku 1830. V roce 1845, kdy Grueber navštívil Roudnici, měly být ještě dobře zachován jeden pravobřežní pilíř a další následující pilíř ve vodě.10) Významnějším přínosem pro poznání dějin mostu je tedy až přepis rukopisu č. 3282 z dvorní knihovny ve Vídni, který v celém znění otiskl v Památkách archeologických A. Patera.11) Prvním badatelem, zabývajícím se přesnější identifikací francouzského stavitele Viléma, byl K. Chytil. Ten vyslovil domněnku, podle které by „Guilhelmus“ (F. Pražský) a „Gwillius“ (rukopis č. 3282) byla jedna a táž osoba, a to „Guillelmus de Cucurone“, avignonský stavitel papeže Jana XXII.12) Tuto domněnku však autor sám dementoval již v roce 1889 s odkazem na článek Eugena Müntze v Bulletin archeologique z roku 1887, kde je uveden rok úmrtí Guillelma de Cucurone 1323, tedy deset let před započetím stavby kamenného mostu v Roudnici.13) Následné studie K. B. Mádla a A. Sedláčka nepřinesly v dané problematice nic nového.14) Oba autoři akceptují mistra Viléma jako stavitele mostu, A. Sedláček se navíc přiklání k roku 1338 jako termínu dokončení celé stavby. Prvním badatelem zabývajícím se hmotnou rekonstrukcí mostu byl dvorní rada A. Velflík.15) Ve své stati „Stavby mostové a železné konstrukce vůbec“ se pokusil o zobrazení celkové podoby mostu. Vycházel přitom ze zaměření v té době ještě stojícího mostního oblouku a zachovaných projektových návrhů na rekonstrukci od K. Luraga a A. Porty. Jednak předpokládal, že rozpony kleneb a jejich světlosti byly ve všech obloucích totožné, a tím pádem i niveleta mo7) J. Pavel, Dějepis prvního kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Čechách, v městě Roudnici nad Labem. Praha 1850, s. 6 – 7. 8) A. Baum, Roudnice, vypsání stavitelské, Památky archeologické VIII., Praha 1880, s. 292. a B. Grueber, Die Kunst des Mittelalters in Böhmen III., Wien 1877, s. 14 a 22. 9) A. Baum, o. c. v pozn. 8, s. 292. 10) B. Grueber, o. c. v pozn. 8, s. 22 a 14. 11) A. Patera, o. c. v pozn. 4, s. 477– 478. 12) K. Chytil, O mistru Vilémovi, staviteli z Avignona, Památky archeologické XII., Praha 1884, s. 415 – 420.

Obr. 6: Roudnice nad Labem, plány zámeckých zahrad, autor neznámý, 1729–1784 (fotoarchiv Podřipského muzea). Na plánu je zachycen mostní oblouk mezi levobřežní opěrou a 1. říčním pilířem i půdorys branské věže. 13) K. Chytil, O mistru Vilémovi z Avignonu, Památky archeologické XIV., Praha 1889, s. 601. 14) K. B. Mádl, Český mecén XIV. století, Lumír, Praha 1890, s. 3 – 5 a A. Sedláček, Hrady a zámky VIII.. Praha 1891, s. 170. 15) A. V. Velflík, Stavby mostové a železné konstrukce vůbec. Praha 1895, s. 470.

5


Obr. 7: Návrh opravy mostu, Carlo Lurago, 1660 (převzato z: V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/L., Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910). Obr. 8: Návrh opravy mostu, Antonio Porta, 1670 (převzato z: V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/l., Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910).

stovky ve všech částech horizontální. Též podle starých návrhů zvýšil zhlaví pilířů až na úroveň vrcholů valených mostních oblouků. Avšak již odkrytí zbytků mostu při stavbě nového mostu v roce 1906 ukázalo na velké nepřesnosti v rekonstrukci A. Velflíka. Nepřesností se taktéž dopustil J. Braniš ve svém díle „Dějiny středověkého umění v Čechách“, kde se sice pokusil o rozměrovou rekonstrukci mostu, avšak s nepříliš pravdivým výsledkem.16) Předpokládal délku 170 m, šířku mostu 4,7 m, výšku klenáků 60 cm a rozpon klenby 16 m (zde vycházel ze situace zachované v té době, kdy zbytky mostu byly dosud z části zasypány na břehu řeky). Správně předpokládal existenci sedmi pilířů. Jako první ale zpochybnil účast francouzských řemeslníků na stavbě kláštera v Roudnici. Jako důvod uvádí krátký časový interval, ve kterém se mistr Vilém se svými pomocníky podíleli na stavbě tak náročného díla, jakým byl most. Další z autorů J. Neuwirth a B. Matějka vycházejí již z publikovaných zpráv a písemných pramenů.17) B. Matějka navíc uvádí některá fakta o pozdějších opravách mostu. V roce 1904 byly poprvé zaměřeny některé z pilířů mostu J. Petříkem, budoucím spoluprojektantem nového roudnického mostu.18) V roce 1908 byla uveřejněna první odborná monografická studie o Janu IV. z Dražic, jejímž autorem byl V. Chaloupecký.19) V tomto díle se velmi krátce zmiňuje o stavbě mostu. Vychází přitom ze známých faktů. Jedinou poznámku, kterou zdůrazňuje, je již zapomenutý článek K. Chytila, ve kterém upozorňuje na smrt Viléma de Cucurone v roce 1323. Zásadní událostí pro seznámení s konstrukcí gotického mostu byla stavba nového roudnického mostu, při které byly obnaženy základy starého kamenného mostu. Zpracovatelem a dokumentátorem těchto fragmentů byl projektant a vrchní stavební dozor stavby nového mostu Břetislav Tolman. Společně s Václavem Chaloupeckým, který sepsal do té doby nejpodrobněji dějiny starého mostu, publikovali své poznatky v několika studiích.20) B. Tolman vůbec poprvé uveřejnil přesné rozměry původní stavby.

V. Chaloupecký ve své stati shrnul dosavadní historické údaje a obohatil je především studiem pramenů z lobkowiczkého archivu. Ve stejném článku vydaném v roce 1910 se ve své poznámce k dokončení mostu přiklání k roku 1340. Vychází přitom z datace na kamenné desce z kostela Narození P. Marie, jako nejhodnověrnějšího pramene.21) Shrnutí předešlého bádání se objevuje v roce 1921 v otištěné přednášce A. Velflíka v Technickém obzoru,22) v letech 1949 –1956 u F. Kučery ve strojopise „Kronika města Roudnice“23) a v roce 1971 pak u M. Saxla v jednom ze série na sebe navazujících článků pojednávajících o urbanistickém vývoji města Roudnice.24) Pouze převzaté historické údaje, a navíc některé špatně přepsané, uvádí ve své práci o porovnání domácích historických mostů s evropským kontextem i J. Adamec.25) V roce 1991 přišla Z. Hledíková s nově vypracovanou monografií o pražském biskupovi Janu IV. z Dražic. Nové pohledy na osobu biskupa jsou promítnuty i do stavby roudnického mostu.26) Autorka knihy uvádí, že budoucí most měl být původně postaven v Praze a měl být spojnicí biskupových držav, malostranského dvora a budoucí vzniklé augustiniánské kanonie na druhé straně řeky. Domluva o stavbě mostu mezi biskupem a mistrem Vilémem údajně probíhala již v Avignonu. Během jeho pobytu ve Francii byl jeho dvůr v Praze zpustošen a událost mimo jiné přiměla biskupa k rozhodnutí postavit most ve snaze zvýšit obranyschopnost svých držav. Postavením mostu chtěl také zvýšit prestiž města a změnit ho v episkopální město. Konečné rozhodnutí postavit most v Roudnici autorka vysvětluje neúspěchem v prosazení vybudování augustiniánské kanonie na Starém Městě pražském a jeho následné přesídlení do Roudnice. Velmi podnětným dílem, které poodhalilo doposud neznámou tvář českého mistra, pravděpodobného žáka Viléma z Avignonu a možného domácího realizátora roudnic-

16) J. Braniš, Dějiny středověkého umění v Čechách. Praha 1892, s. 15 –16. 17) J. Neuwirth, Geschichte der bildenden Kunst in Böhmen vom Tode Wenzels III. bis zu den Hussitenkriegen, I. Band. Prag 1893, s. 609; B. Matějka, o. c. v pozn. 1, s. 188 –189. 18) J. Petřík, Projekt mostu přes Labe v Roudnici, Technický obzor XIV, Praha 1904, s. 113. 19) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 5. 20) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha. 1909; V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3; B. Tolman, Zřízení starého kamenného mostu přes Labe v Roudnici, Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910, s. 18 – 27.

21) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 6. 22) A. Velflík, O čtyřech středověkých kamenných mostech v Čechách, založených v letech 1169 –1357, Technický obzor, XVIII, Praha 1921, s. 91– 96. 23) F. Kučera, Kronika města Roudnice n/L, strojopis, Roudnice nad Labem 1949 – 56, s. 31– 33. 24) M. Saxl, o. c. v pozn. 3, s. 159 –161. 25) J. Adamec, Středověké mosty v Čechách a evropské mostní stavitelství, nepublikovaná disertační práce z dějin umění, FFUK Praha 1972, s. 115 –116. 26) Z. Hledíková, Biskup Jan IV. z Dražic. Praha 1991, s. 146 –148.

6


Obr. 9: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek I, bosovaný kvádr z mostního pilíře. Vystupující bosáž je lemována stezkou (foto M. Cihla, 2006).

Obr. 10: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek I, kvádr mostního pilíře (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

Obr. 12: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek III, kvádr mostního pilíře (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

Obr. 11: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek II, kvádr mostního pilíře (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

Obr. 13: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek IV, kvádry mostní klenby (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

7


Malé Straně či augustiniánská kanonie v Roudnici nad Labem. Naposled v roce 2005 J. Zemánek přispěl k poznání situace kolem konstrukční problematiky v technologii zakládání Karlova a roudnického mostu.28) Struãné dûjiny stfiedovûkého mostu Za účelem ne zcela běžně dostupné literatury a rámcové představy jsme shrnuli fakta týkající se existence roudnického gotického mostu publikované komplexně již V. Chaloupeckým v roce 1909.29) Základní kámen ke stavbě roudnického kamenného mostu byl položen na den sv. Bartoloměje, což je 24. srpen roku 1333. Stavitelem mostu se stal franObr. 14: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek IV, kvádry mostní klenby, detail provedení otvoru pro krepnu, „vlčí tlamy“ s větší hloubkou po stranách základny a rubové spáry mezi klenáky vyklínované drobcouzský mistr Vilém, pocházejínějšími pískovcovými úlomky (foto M. Cihla, 2006). cí z města Avignon. Právě v tomto městě, kde Jan IV. z Dražic strávil téměř 11 let života, se měl možnost setkat s vyspělou technikou mostního stavitelství a vědom si neexistence takových stavebních technologiích v naší zemi, pozval tamního stavebního mistra spolu s třemi pomocníky k zaučení místních řemeslníků. Tak strávili v Roudnici skoro jeden rok a vystavěli dva pilíře a jeden mostní oblouk. V další práci pak pokračovali čeští řemeslníci. Jediným z pravděpodobně identifikovaných českých stavebních mistrů byl mostní stavitel Oto.30) Stavba byla zdárně dokončena v roce 1340. Již v roce 1342 prošel most první zatěžkávající zkouškou, kdy odolal povodni. Pevnost mostu dokazuje i fakt, že při této jarní povodni byl neopravitelně pobořen Juditin kamenný most v Praze. Roudnice se zásluhou nově postaveného mostu stala významnou komunikační a obchodní spojnicí. Přes Roudnici vedla např. trasa z Prahy do Horní Lužice. V 15. a 16. století se Roudnice stala důležitým centrem stavovských sjezdů. Další přímá zpráva je z roku 1540, kdy Roudnice náležela Karlovi Dubanskému z Duban. Za jeho působení bylo vynaloženo 1500 kop grošů na opravu mostu, poničeného povodní. Další opravy se prováděly v letech 1550 –1556 za působení hraběte Jana Kryštofa z Tarnova. Tehdy bylo na Obr. 15: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek V, kvádry mostní klenby (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla 2006). opravu mostu a zámku vynaloženo téměř 3000 kop grošů. Za působení Viléma z Rožmberka na Roudnici poškodila most povodeň v červnu roku 1582. Největší nebezpečí hrokého mostu, je příspěvek J. Vítovského „Stavitel Karlova mostu mistr Oto“.27) Představil zde osobu mistra Oty jako zilo mostu vždy při jarním tání ledu. Ačkoli v roce 1606 zkušeného stavebního mistra, člena stavební huti Jana IV. hospodářské instrukce nařizovaly osekávaní ledu u mostu, z Dražic, který své umění zdokonalil pod vedením avighrozilo téměř každý rok poboření. Paradoxně se ale mostu nonského mistra Viléma při stavbě roudnického mostu. nestaly osudným přírodní pohromy, ale počátkem konce Těchto zkušeností mohl později využít jako verkmistr Karbyl rok 1620. Před bitvou na Bílé hoře obsadila roudnický lova mostu. Autor taktéž předpokládá účast mistra Oty na most stavovská vojska Kryštofa Widršperkera a po vítězství biskupských stavbách jako byla biskupská rezidence na císařských vojsk most pobořila. Definitivně byl most rozbo27) J. Vítovský, Stavitel Karlova mostu mistr Oto, Zprávy památkové péče, roč. LIV, č. 1, 1994, s. 1– 6 a posléze J. Vítovský, K datování, ikonografii a autorství Staroměstské mostecké věže, Průzkumy památek I/1, 1994, s. 15 – 44.

8

28) J. Zemánek, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty, Podřipský muzejník, roč. I, 2005, s. 49 – 60. 29) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 3 – 9. 30) J. Vítovský, o. c. v pozn. 27.


Obr. 16: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, kvádry mostní klenby (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

řen v roce 1634 švédskými vojsky generála Bannera. V roce 1652 byla vévodským stavitelem Pietrem de Colombo stržena mostecká věž. Opravy se měl most dočkat v letech 1660 za panování knížete Václava Eusebia z Lobkowicz na Roudnici. K tomu účelu byl pozván architekt Karel Lurago, který navrhl opravu mostu v hodnotě 2086 zl. V roce 1670 podal dva jiné návrhy italský architekt Antonio Porta. Nakonec byl vybrán návrh právě zmíněného architekta. K rekonstrukci nakonec nedošlo, poněvadž se V. Eusebius ocitl v nemilosti císaře, byl suspendován a internován v Roudnici. Ocitl se rázem bez finančních prostředků a musely být pozastaveny všechny jeho stavební aktivity. Od té doby most pustl až nakonec z celého kamenného mostu zbylo torzo jednoho pilíře a oblouku na levém břehu Labe. Ten byl nakonec zbořen při stavbě nového mostu v letech 1906 –1910. Okolnosti zámûru stavby mostu a problematika jeho umístûní Ačkoli období vrcholného středověku, v rámci zakládání či růstu nových měst a potřeb rozšiřování sítě komunikací, bylo stavbám kamenných mostů příznivěji nakloněno než předchozí období, musela být myšlenka ke zřízení pevného stabilního kamenného mostu velmi důvodná.31) Stav31) I na počátku 14. století byla stavba kamenného mostu v západní Evropě stále význačnou záležitostí. Alain Erlande–Brandenburg do-

ba kamenného mostu byla složitým manažérským, logistickým a ekonomicky velmi náročným podnikem, který si mohli v té době dovolit pouze nejvyšší špičky vládnoucí světské nebo církevní hierarchie. Náročnost stavby se projevovala jak v její konstrukci, která musela být navržena tak, aby byla schopna dlouhodobě odolávat stabilnímu i dynamickému statickému namáhání, tak v její vlastní realizaci, kdy bylo nutné stavbu dostatečně únosně založit za mokra přímo v říčním korytě a následně budovat pouze s omezeným lešením, které muselo být zakotveno buď opět přímo v řece, nebo v již postavené části mostu. Naprosto nezbytně musel být zajištěn dostatečný a plynulý přísun stavebního materiálu, tak aby stavba mohla být dokončena během několika málo let. Na tyto technicky náročné stavby se vázaly specializované stavební skupiny, jenž byly označovány jako „fratres pontifices“. Ve 14. století se takto vytříbené stavební skupiny v českém prostředí nevyskytovaly.32) Jan IV. z Dražic, jako fundátor kamenného mostu v Roudnici, měl však pravděpodobně možnost se za svého jedenáctiletého pobytu v jihofrancouzském Avignonu s tímto specializovaným stavebslova uvádí, že: „Přechod ze dřeva do kamene nebyl u konstrukcí mostů soustavný“ a že teprve „…na konci 13. století byly mosty obvykle budovány z kamene s pevnými základy a konstrukcí, která dokázala odolávat větrné a vodní erozi.“ Jedny z nejstarších kamenných mostů v Cahors a v Avignonu považuje za tehdejší inženýrskou novinku v běžné produkci dřevěných mostů. A. Erlande–Brandenburg, The Cathedral Builders of the Middle Ages. London 2002, s. 24 – 27. 32) K. Chytil, o. c. v pozn. 12, s. 415.

9


ztíženou navíc faktem neexistence adekvátní domácí mistrovské pracovní síly? Roudnice byla na počátku 14. století uváděna jako trhové městečko, jejíž hospodářské zázemí se rozkládalo do vzdálenosti cca 8 km od Roudnice, a zabíralo tedy plochu okolo 200 km2. Lze tak předpokládat, vzhledem k rozsahu obhospodařovaného území, že produkce obilí a jiných zemědělských produktů z této oblasti nebyla nijak zanedbatelná.36) Ačkoli tyto údaje společně s faktem výhodné polohy styku obchodní suchozemské a především labské cesty nabádají k představě rušného obchodu, nic nenasvědčuje tomu, že by se na počátku 14. století Roudničtí výrazněji do obchodu zapojili.37) Tehdejší nejdůležitější lokální obchodní tepnu tzv. „Labskou cestu“ s převahou ovládali litoměřičtí měšťané. Podíl na tom měla také privilegia zakládající se především na statutárních ustanoveních získaných v předešlých dobách. Jednalo se zejména o právo skladu, což byla povinnost cizích obchodníků vyložit zboží v Litoměřicích a nabídnout je k prodeji na trhu litoměřickým měšťanům.38) Roudnice byla tímto privilegiem velmi omezena. Kromě toho Litoměřice ve velkém objemu zásoboObr. 17: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, fragment 1, kvádr mostní klenby, postup opracování (vyhodnocení a kresba M. Cihla, 2006). Nahoře jedna z identifikovaných pozic kameníka při opracovaní valy obilím nejen severní směr, styčné plochy, kdy při stabilním postoji vytváří pouze pažemi a nástrojem svislý obloukový rádius stop, a doale i zónu Středočeského kraje le zobrazení pravděpodobného postupu při manipulaci a opracování mostních klenáků. Vlevo uprostřed jsou a Prahu, která byla na dovozu fotografie dvou možných podob kamenických seker použitých pravděpodobně při stavbě mostu, vlevo „Spitzfläche“, vpravo „plošina“. obilí z širšího okolí přímo závislá.39) I přes tato omezení v Roudním mistrem setkat. Byl to mistr Vilém, se kterým také nici v 1. poloviny 14. století probíhala jakási forma trhu, ale podle písemných pramenů domluvil příjezd do Čech a účast hlavní objem obchodu závisel na svozu zemědělských prona realizaci stavby v Roudnici.33) Jestli byl zmíněný mistr Viduktů a jeho následném prodeji v Litoměřicích. Tyto svozy lém členem mostního bratrstva, nevíme, ovšem faktem zůse objevují v textu statutu ze čtyřicátých let 14. století o obstává, že v Avignonu „fratres pontifices“ působily již od rochodu v Litoměřicích.40) ku 1181. Jejich zakladatelem byl sv. Benezet, který taktéž Změna ve směru obchodu mohla přijít právě s myšlenzaložil tamější most (1177–1185). V roce 1189 byla exikou Jana IV. z Dražic zřídit v Roudnici kamenný most přes stence bratrstva potvrzena papežem Clementem III. a naLabe a teoreticky mohla být i jedním z hlavních důvodů dále působilo až do 15. století.34) Je docela možné, že mistr pro jeho vybudování. Realizací mostu se totiž roudnickému Vilém byl buď členem bratrstva, nebo se nějakým jiným obchodu zpřístupnila pravobřežní spádová oblast značnézpůsobem podílel na stavbách realizovaných bratrstvem. ho rozsahu, která do té doby byla zřejmě výlučně odkázáKronikář František Pražský líčí mistra Viléma jako zkušena na obchod s Litoměřicemi. Roudnici se tím výrazně zvýného mostního stavitele.35) Jinou otázkou však je, co přimělo 36) J. Tomas, Od ranně středověké aglomerace k právnímu městu a městbiskupa Jana IV. z Dražic k rozhodnutí realizovat v Roudskému stavu. Litoměřice 1999, s. 337. 37) Tamtéž, s. 335. nici tak komplikovanou stavbu, jakou byl bezesporu most, 33) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 6. 34) http://en.wikipedia.org; http://www.bautz.de 35) M. Bláhová ed., o. c. v pozn. 3, s. 86.

10

38) O. Kotyza – J. Smetana – J. Tomas a kol., Dějiny města Litoměřice. Litoměřice 1997, s. 128. 39) J. Tomas, o. c. v pozn. 36, s. 156. 40) Tamtéž, s. 157.


Obr. 18: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, fragment 2, kvádr mostní klenby, detailní dokumentace a rozbor stop po opracování prvku (zaměření stavebním metrem a kresba podle fotografie M. Cihla, 2006). A – lícová plocha; B, D – ložné plochy; C, E – styčné plochy. 1 – odlomené části kvádru; 2 – kvádr mostní klenby, kamenická značka, jenž byla vyrobena údery sekerovitým nástrojem s mírně zaobleným břitem; 3 – destrukce lícové plochy; 4 – stopy po přerovnání (začištění) lícové plochy plochým sekáčem, kdy krátké údery dřevěnou palicí tvoří stopu ve tvaru mělkého „v“, líznutí břitem je nepatrně delší než odštěp což je určující fakt pozice kameníka; 5 – stezka; 6 – líznutí břitem sekery (pozice kameníka se váže na směr od líznutí); 7 – odštěp (při odloučení štěpu po záseku sekery do kamene vzniká odlom v ostřejším úhlu než zásek); 8 – zbytky malty; 9 – jemné vrstvené údery menšího dláta; 10 – paprsčité kanálky, 11 – fragmenty navazujících klenáků; 12 – destrukce ložné plochy; 13 – značka kónického záseku s důlkem, zanechaná úderem špičatého nástroje s topůrkem.

šil objem obchodu. O velkém obchodním významu mostu se dozvídáme v urbáři města Roudnice, kde se uvádí, že v letech 1592 se na ročních celních poplatcích z mostecké brány vybralo 210 kop míš. grošů, kdežto z ostatních čtyřech městských bran se vybralo dohromady pouze 185 kop. Musíme podotknout, že clo navíc platili pouze občané ze vzdálenějších míst, kdežto místní až na výroční trhy clo neplatili.41) Obavy Litoměřic z rostoucího obchodu v Roudnici se projevily již během dokončení mostu v roce 1340. V té době se ustanovila v Litoměřicích zvláštní čtyřčlenná komise předních litoměřických měšťanů pro labský obchod s obilím. Byl přijat městský statut, vycházející sice ze starších ustanovení, ale v němž je mimo jiné výslovně zakázáno cizím kupcům nakupovat obilí v Roudnici.42) V tomto období se také zřejmě začala Roudnice aktivněji zapojovat do labského obchodu, i když první zmínky o přístavišti jsou až z konce 14. století. Arcibiskup Jan z Jenštejna ve své výpovědi ve sporu o labský obchod s Litoměřicemi v roce 1387 sděluje, že se v Roudnici „...ládovalo od nepaměti...“. Roudnice vlastnila lodě na svoji dobu značně předimenzované. Jejich kapacita nákladu se pohybovala od 600 do 1200 strychů, což v přepočtu znamená okolo 50 až 100 tun nákla41) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 13. 42) J. Tomas, o. c. v pozn. 36, s. 157.

du.43) Severní směr labského obchodu byl ale pro Roudnici značně limitován a pouze dvě lodě mohly bezcelně projet Litoměřicemi. Ovšem jižní směr plavby nepodléhal žádným omezením, a Roudnice se tak mohla stát silnou konkurencí ve vývozu obilí do Prahy. Kromě toho plynul do městské kasy zisk s celních poplatků plavby lodí a z mostecké brány. Všechny tyto historické skutečnosti mohou nasvědčovat tomu, že záměr vybudovat v Čechách pevný kamenný most zamýšlel Jan IV. z Dražic již od počátku pro Roudnici a ne pro Prahu, jak se domnívá Z. Hledíková.44) Motivací mohla být snaha o pozdvihnutí prestiže a ekonomické a obchodní důležitosti města, o němž biskup již dlouhodoběji uvažoval jako o svém druhém domácím sídle vedle Prahy.45) Nálezové okolnosti a popis architektonick˘ch ãlánkÛ V březnu 2005 informoval pracovníky Podřipského muzea zaměstnanec povodí Labe, pan Novák, o nálezu velkých dřevěných trámů a kamenných kvádrů při bagrování dna v levé části řečiště, konkrétně v ose prvního říčního pilíře 43) Tamtéž, s. 158. 44) Z. Hledíková, o. c. v pozn. 26, s. 147. 45) Za ústní konzultaci a zpřesnění údajů týkající se labského obchodu děkujeme J. Tomasovi.

11


Obr. 19: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, kvádr mostní klenby, fragment 2, ložná plocha přerovnaná diagonálně vedenými údery plošiny a detail jednoho ramene kanálku pro vedení malty, vysekaného pravděpodobně drobnějším dlátem (foto M. Cihla, 2006).

současného mostu, v oblasti vrcholu jeho zhlaví. V situaci gotického mostu to znamená v oblasti tehdejšího třetího pilíře. Tyto zbytky byly, podle informací pana Nováka, nalezeny na podzim 2004. Informace o nich byla tedy předána přibližně s půlročním zpožděním. Nálezy byly v té době prozatímně umístěny na pozemku povodí Labe. Na základě jejich podrobného ohledání a srovnání se známými detaily konstrukčního řešení mostu, zjištěných při stavbě nového mostu v letech 1906 – 1910, bylo konstatováno, že se jedná o kamenné kvádry segmentu valené mostní klenby, kamenné kvádry mostních pilířů a dřevěné trámy části základového roštu.46) V létě 2005 byly prvky převezeny do areálu Podřipského muzea. Nyní se ve spolupráci s AÚ Praha připravuje zabezpečení a konzervace dřevěných prvků.

Popis prvků Architektonické prvky popisujeme jako části kamenné a dřevěné. Kamenné prvky jsme rozdělili na samostatné a souborné. Soubornými máme na mysli prvky spojené maltou, nebo prvky sice samostatné, ale prokazatelně pocházející z jednoho určitého souboru. Prvek č. 1 Dva souborné kamenné fragmenty téhož kvádru, obdélného tvaru, původních rozměrů 135 (délka) × 80 (šířka) × 39 (výška) cm.47) Lícová plocha kvádru je bosovaná, lemovaná stezkou, širokou 4 cm. Bosáž předstupuje před lícovou plochu zhruba o 10 cm. Celá lícová plocha a navazující styčná plocha zprava (při pohledu na lícovou plochu) jsou zkosené tak, že spolu nadále udržují úhel 90°, ale lícová plocha ustupuje od pravidelného obdélníka o 7°. Tvar plně respektuje úhel zhlaví třetího říčního pilíře.48) Pravděpodobně se může jednat o kvádr umístěný ve špičce pilíře v jedné z prvních řad nad ležatým dřevěným roštem. Napovídají tomu tvary ostatních pilířových kvádrů (viz níže), které ve vhodné vzájemné kombinaci vytvářejí špičku zhlaví třetího pilíře v úhlu 77°. Důvodně se dá proto předpokládat, že při bagrování dna byla vyzdvižena celá špička dřevěného roštu včetně některých kamenných kvádrů. Fragmenty kvádru jsou vyrobeny z červeně zbarveného, velmi tvrdého slepence. Tato hornina se vyskytuje poměrně blízko u Roudnice nad Labem, směrem na jihozápad v pásu od Přestavlk k Vrbce.49) Stopy kamenického opracování jsou téměř nečitelné díky silnému omletí povrchu. Výjimku tvoří kóObr. 20: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, fragment 3, kvádr mostní klenby, detail diagonálního přetínání již přerovnané ložné plochy za účelem zdrsnění povrchu. Dobře viditelná je obvodová stezka (foto M. Cihla, 2006).

12

46) Archiv nálezových zpráv AÚ AVČR, č.j.: 1026/06. 47) Rozměry všech kvádrů jsou popisovány vždy v uvedeném pořadí podle své polohy v původní konstrukci mostu. 48) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 21. 49) Tamtéž, s. 14.


nické záseky či jejich fragmenty typické pro špičatý nástroj s topůrkem.50) V kvádru se nevyskytují žádné stopy konstrukčního spojení či otvory sloužící k vertikálnímu přemisťování. Taktéž na něm nenalezneme žádné kamenické značení. Prvek č. 2 Kamenný samostatný hranol s nepravidelnou pětibokou podstavou o rozměrech 70 × 70 × 37 cm. Lícové plochy jsou spojeny dvěma konkávně projmutými stranami vytvářejícími špici. Tento kvádr tedy pravděpodobně tvořil čelo celé jedné vrstvy kvádrů zhlaví mostního pilíře.51) Bosáž lícových ploch se dochovala pouze na jedné z nich. Její fragment vystupuje z lícové plochy zhruba o 8 cm. Plocha je lemována stezkou širokou zhruba 5 cm. Bosáž druhé lícové plochy se nedochovala. Jedna z ložných ploch vykazuje stopy po silné destrukci a omletí. Na druhé ploše se ve středu zachoval čtverhranný otvor o rozměrech 5 × 5 × 5 cm pro uchycení při zdvihání a přepravě prvku, který se do hloubky mírně rozšiřuje. Kamenný hranol je opět vyroben z červeně zbarveného slepence. Stopy kamenického opracování nejsou zcela patrné. Pouze na ložné ploše s čtverhranným otvorem jsou rozpoznatelné zbytky těsně vedle sebe vedených úderů špičatým nástrojem s topůrkem. Bez kamenického značení. Prvek č. 3 Fragment samostatného kamenného kvádru obdélného tvaru o rozměrech 77 × 90 × 30 cm. Jedna ze styčných ploch kvádru je zkosená směrem k rubové straně. Bosáž lícové plochy se objevuje spíše torzálně, předstupuje před plochu zhruba o 4 cm. Ani olemování stezkou není příliš čitelné, protože postupně splývá s vystupujícími zbytky bosáže. Jedná se opět o kvádr z pilíře mostu. Kvádr je vyroben z červeně zbarveného slepence. Stopy kamenického opracovaní nejsou patrné. Bez kamenického značení.

rubové straně souboru tvoří spáry široké zhruba 2 – 6 cm. Do spár jsou viditelně vtlačeny úlomky z pískovce, které sloužily jako fixace spár před zatuhnutím malty. Malta tvoří v ložných plochách kvádrů klín projevující se téměř nulovou spárou na lícové straně. Muselo být použito velmi kvalitní vápno s jemným pískem, protože malta je zcela homogení a velmi pevná. Celý soubor fragmentů byl vyroben ze stejného materiálu, z mšenského pískovce těženého ve 13 km vzdáleném Mšeném-lázních.52)

Obr. 21: Roudnice nad Labem, středověký most, kamenická značka na lícové ploše prvku VI, fragment 3, kvádr mostní klenby. Je vyseknuta kamenickou sekerou s lehce zaobleným břitem, stejně jako u prvku VI, fragment 2 (foto M. Cihla, 2006).

Prvek č. 4 Soubor pěti fragmentů kamenných kvádrů s různým stupněm dochování. Čtyři z nich se nacházejí v původním spojení maltou, pátý se při výlovu těžkou technikou odlomil. Malta na 50) Pravděpodobně se jedná o stopy zanechané ve středověku velmi rozšířeným nástrojem pro opracování kamene v podobě malého krumpáče se dvěma špicemi, kterému se česky říká „dvojšpic“ (J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, Zednictví, tradice z pohledu dneška. Praha 1998, s. 24 nebo R. Jundrovský, Kamenictví, tradice z pohledu dneška. Praha 2001, s. 43), nepochybně z německého „Zweispitze“. Délka dřevěného topůrka i rozpětí obou hrotů bývaly kolem 40 – 50 cm. F. Stade, Die Steinkonstruktionen. Leipzig 1907, s. 58 a G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993, s. 303. 51) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, obr. 15. 52) Tamtéž, s. 11.

Obr. 22: Roudnice nad Labem, středověký most, ložná plocha prvku VI, fragment 4, kvádr mostní klenby. Paprsčité kanálky jsou zde z větší části překryty maltou. V maltě je viditelný otisk kanálku vedlejšího klenbního kvádru (foto M. Cihla, 2006).

13


Fragment kvádru č. 1 o rozměrech 72 × 35 × 80 cm je ze strany rubové silně omletý s dochovaným dnem otvoru pro uchycení při přepravě o rozměrech 16 × 3 × 1 cm. Stopy po kamenickém opracování jsou nečitelné. Zajímavostí je absence vyústění paprsčitých kanálků na rozvod malty. Existenci kanálků nelze ověřit, protože ložná plocha je překryta vrstvou malty. Fragment kvádru č. 2 má rozměry 75 × 33 × 74 cm. Rubová plocha má otvor pro uchycení při přepravě. Ústí otvoru má rozměry 11,5 × 4 cm. Hloubka otvoru je 10 cm a otvor se rozšiřuje směrem do hloubky kvádru. Jeho vnitřní základna má rozměry 15 × 4 cm, přičemž na obou koncích tohoto obdélníka je otvor hlubší. V příčné ose kvádru jsou dobře čitelné půlkruhovité ústí kanálků pro rozvod malty. Na ložné ploše je pak částečně odkrytý vrchol paprsčitých kanálků. Stopy kamenického opracování jsou čitelné na částečně odkryté ložné ploše v místě vrcholu kanálků. Vyskytují se zde kónické záseky ukončené důlkem, typické pro špičatý nástroj s topůrkem. Údery jsou vedeny osově ve směru od lícové plochy. V některých místech jsou přeseknuty napříč rovným břitem se stopou líznutí, zanechané zřejmě sekerovitým kamenickým nástrojem.53) Bez kamenického značení. Fragment kvádru č. 3 je torzem o rozměrech 35 × 35 krát 78 cm. Nevyskytují se zde ani stopy opracování ani kamenické značení. Fragment kvádru č. 4 je torzem o rozměrech 56 × 8 krát 55 cm. Součástí torza je ústí kanálků. Fragment kvádru č. 5 je odlomenou částí z místa navazující na fragment kvádru č. 1 a č. 2. Torzo má rozměry 55 krát 32 × 50 cm. Dochována je zde část ústí kanálků a torzo otvoru pro uchycení při přepravě, který má rozměry 12 × 4 × 10 cm. Otvor je opět hlubší na obou okrajích než uprostřed. Další zbytek obdobného otvoru se nachází zhruba ve středu torza ložné plochy. Tyto kvádry se nacházely především ve spodních partiích segmentu klenby a druhé otvory sloužily zřejmě ke korekci při usazování kvádrů na bednění.54) Kvádry prvku č. 4 jsou tedy nepochybně klenáky z nižší partie segmentu mostního oblouku. Prvek č. 5 Soubor tří fragmentů kamenných kvádrů s různým stupněm dochování. Opět se nacházejí v původním spojení maltou. Materiálem všech tří fragmentů je mšenský pískovec. Jedná se tedy o fragmenty klenebních kvádrů segmentu mostní klenby. Malta opět vytváří klín od téměř nulové spáry na lícové ploše až po 4 cm silnou spáru na ploše rubové. Fragment č. 1 je kamenný kvádr o rozměrech 75 × 39 krát 80 cm. Styčné plochy a lícová plocha jsou nedochova53) Jde o stopy zanechané druhým nejpoužívanějším středověkým kamenickým nástrojem v podobě dvojbřité sekery, kterému se česky říká „sekáč“ (J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, o. c. v pozn. 50, s. 24) nebo častěji „plošina“ (R. Jundrovský, o. c. v pozn. 50, s. 42), německy „Fläche“ nebo „Glattfläche“ (W. Müller, Grundlagen gotischer Bautechnik. München 1990, s. 123 a G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 303). Topůrko bývalo 30 – 40 cm dlouhé a obě ostří dosahovala délky kolem 10 cm. V tomto a v případě pozn. 50 se však také mohlo jednat o obdobný nástroj v té době hojně užívaný v západní Evropě nazývaný „Spitzfläche“, který byl kombinací dvojšpicu a plošiny, tj na jedné straně měl ostrou špici a na druhé sekerovité ostří. Viz předchozí citace.

14

né. Pouze na části ložné plochy jsou viditelné zbytky paprsčité soustavy kanálků s nálevkou pro rozvod malty. Nálevka je půlkruhová o rozměrech 8 × 20 × 10 cm. Kanálky se kónicky zužují a jsou ve své horní části přibližně 5 cm široké a 1,5 cm hluboké. Osový kanálek je zhruba ve středu ložné plochy přetnut otvorem zalitým maltou, který sloužil k upevnění při vertikální přepravě. V místech pod otvorem se nalézá šikmá rýha, která vznikla zřejmě při nedávné manipulaci těžkou technikou. Kamenické opracování je velmi málo čitelné. Vyskytují se zde stopy po plochém rovném břitu se stopami líznutí. Stopy jsou šikmé, řazené v ose úhlopříčky kvádru. Bez kamenického značení. Fragment č. 2 je torzem kamenného kvádru o rozměrech 35 × 37 × 86 cm. Fragment č. 3 je taktéž torzem kamenného kvádru o rozměrech 32 × 25 × 83 cm. Oba fragmenty jsou bez stop po kamenické práci. Celý soubor byl součástí segmentu mostní klenby a všechny jeho fragmenty jsou vyrobeny z mšenského pískovce. Prvek č. 6 Jedná se o čtyři samostatné fragmenty kamenných kvádrů ze souborného celku. Soubor je opět součástí segmentu valené mostní klenby. Kvádry jsou vyrobeny z mšenského pískovce. Fragment č. 1 má rozměry 77 × 35 × 77 cm. Jedna z ložných ploch je téměř neporušená. Identifikaci kanálků nelze provézt, protože jsou celé překryté maltou. Druhá ložná plocha se dochovala v torzálním stavu se zbytky kanálků vyplněných maltou. Velmi výraznou charakteristikou celého souboru je jeho kamenické opracování čitelné na několika místech. U fragmentu č. 1 se jedná především o styčné plochy, kde z důvodu potřeby drsnějšího povrchu zůstaly stopy ve fázi před přerovnáním (začištěním) povrchu. Jako nástroj byla použita kamenická sekera s rovným břitem a topůrkem. Kameník vedl údery těsně za sebou ze stejné pozice. Vznikl tím svislý akční rádius stop. Úhel dopadu nástroje se pohybuje od 11°–17°. Líznutí břitem zanechalo téměř stejně široké stopy 1,3 –1,2 cm a odštěp zhruba 0,2 – 0,4 cm, což poukazuje na zručnost řemeslníka, který přistupuje k jednotlivým úderům se stejnou razancí. Část stezky se zachovala pouze na rubové straně styčné plochy. Její šířka je kolem 2 cm. Jemné vrstvené údery svědčí o využití menšího dláta. Lícová plocha je přerovnána (začištěna) plochým širokým dlátem.55) Šířka břitu dláta a sekery se pohybuje okolo 8 cm. Na fragmentu nebylo nalezeno žádné kamenické značení. Fragment č. 2 má rozměry 76 krát 37 × 77 cm. Ložné plochy se dochovaly pouze ze dvou třetin díky odlomené části v místě styčné plochy. Z větší části jsou však překryté maltou. Část osového a bočního kanálku je patrná jen ve svých vrcholcích. Kanálky se směrem do hloubky původní konstrukce zužují. Při vyústění do společné nálevky jsou široké okolo 4 cm, ale ve vrcholu již pouze 2 cm. V řezu mají profil písmene „V“ s konvexně vydutými boky a jejich hloubka je 1,5 cm. Osový kanálek je téměř v půli přetnut otvo54) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 13. 55) Širokému dlátu s krátkým násadcem do něhož se tlouklo dřevěnou paličkou se česky říká „rýhovačka“ (J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, o. c. v pozn. 50, s. 24; R. Jundrovský, o. c. v pozn. 50, s. 44), německy „Scharriereisen“ (F. Stade, o. c. v pozn. 50, s. 58).


Obr. 23: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, zaměření, nahoře půdorys, dole pohled na vnější boční stranu podle původního umístění v konstrukci ležatého roštu (zaměření stavebním metrem a kresba M. Panáček, 2006).

Obr. 24: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, dokumentace rozvržení kovaných hřebů (kresba podle fotografie M. Cihla, 2006).

rem o rozměrech 11 × 4 cm, zalitým maltou. Tento otvor by mohl být totožný s otvorem, který byl zaznamenán i v kvádrech u paty segmentu klenby vylovených již při stavbě nového mostu56) a který pravděpodobně sloužil při vertikální přepravě pro další uchycení umožňující korekci kvádrů při osazování na bednění. Výrazné stopy kamenického opracování jsou na obou ložných plochách vedeny diagonálně, směrem od plochy rubové. Viditelné je především líznutí rovným břitem s odštěpem. Délka stopy je v průměru 8 cm. Po celé ploše jsou stopy nepravidelně ortogonálně přetnuty drobnějšími stopami vytvořenými špičkou sekery. Kanálky jsou pravděpodobně vysekány menším dlátem a dřevěnou palicí. Stopy ve56) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, s. 13.

dou precizně za sebou, směrem od rubové plochy. Styčné plochy jsou velmi výrazně sesekány opět směrem k lícové ploše. Údery sekery jsou vedeny diagonálně. V rámci zdrsnění povrchu byla plocha na závěr nepravidelně ortogonálně přetínána špičkou sekery.57) Stezka je patrná pouze na hraně styčné a lícové plochy. Je sesekána krátkými údery sekery. Šířka stezky je kolem 1,5 cm. Lícová plocha je viditelně přerovnána (začištěna) širokým dlátem. Stopy vedou diagonálně těsně vedle sebe. Kameník lícovou plochu nesektoroval (pokud se jedná o větší plochu, je obvodová stez57) Tuto záměrnou úpravu hladkého povrchu zajišťující pravděpodobně lepší zachycení spojovací malty popisuje P. Chotěbor i na ložných plochách architektonických článků 14. století u staveb na Pražském hradě. P. Chotěbor, Opracování kamene v různých stavebních hutích působících na pražském hradě, in: Archaeologia historica 18/93, Brno 1993, s. 353.

15


Obr. 25: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, celkový pohled (foto M. Panáček, 2006).

ka propojována stezkou diagonální či ortogonální, čímž je plocha rozdělena na menší sektory s optimálnější možností začištění) a v ose úhlopříčky postupně zarovnával celou plochu kvádru. Na lícové ploše se také vyskytuje kamenické značení v podobě křížku a dvou čárek. Podle tvaru se zdá, že spíše nejde o římské číslice.58) Kamenické značení je vyseknuto zaobleným břitem (v tomto případě se nejedná o defekt břitu, způsobeným neustálým obrušováním) v délce okolo 10 cm. Jednalo se zřejmě opět o sekerovitý nástroj.59) Styk hran je viditelně sra58) Zároveň se dá těžko jednoznačně rozhodnout, jestli jde skutečně o značku identifikující práci konkrétního kameníka nebo o polohovací značku určující místo kvádru v konstrukci. Vzhledem k tomu, že kvádry klenebních oblouků byly ale všechny stejné, přikláníme se spíše k variantě, že jde o značku kameníka. 59) Středověké plošiny mívaly ostří buď

16

Obr. 26: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, pohled z vnější strany na sešikmené zhlaví, které bylo původně lípnuto k osovému trámu. Je vidět jeden oboustranně rybinovitý zapuštěný dlab na boční straně, jednoduchý dlab na horní straně a ohnuté hřeby, kterými byl trám přibit k osovému (foto M. Panáček, 2006).


žen lemovadlem, aby nedocházelo k odlomení rohů při zpracování stezky. Pokud bychom se pokusili rekonstruovat postup kamenického opracování tohoto kvádru, tak nejprve byla opracována lícová plocha. Následně došlo k převracení kvádru a opracování všech styčných a ložných ploch včetně plochy rubové. Na této ploše pak byl vysekán otvor nazývaný „vlčí tlama“ pro zaklesnutí kovové krepny zvané „vlk“, pomocí níž byl kvádr zavěšen na zdvihací zařízení.60) Kvádr pak mohl být přepraven a umístěn ve skladišti kamene. Kamenická značka mohla být tedy vytesána buď v prvotní fázi při začištění lícové plochy, nebo až v závěrečné fázi před nebo při skladování ve vodorovné pozici. Fragment č. 3 má rozměry 42 Obr. 27: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, detail šikmého čela zhlaví, kterým byl trám lípnut × 37 × 77 cm. Téměř polovina k osovému. Mezi ohnutými hřeby jsou patrné stoupající stopy po opracování čela širočinou na tesařských kozách (foto M. Panáček, 2006). kvádru je odlomena. Princip kamenického zpracování je totožný z fragmentem č. 2, stopy po opracování však nejsou tak zřetelné. Lícová plocha je téměř totožným způsobem přerovnána a označena kamenickou značkou, stejnou jako fragment č. 2. Styčná plocha je výrazněji omleta. Stopy po opracování nejsou zcela čitelné. Viditelné jsou především ortogonální přetnutí sekerou v rámci závěrečného zdrsnění povrchu. Dobře čitelná je stezka na rozhraní styčné a ložné plochy. Je zhruba 1,5 cm široká, je sekána dlátem ve směru od lícové k rubové straně, tedy opačně než plochy lícové a styčné. To napovídá o postupu opracování, kdy kameník po vytvoření stezek a úpravě lícové plochy, převrátil kvádr na rubovou plochu a opracoval zbývajíObr. 28: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, opačné zhlaví trámu se spodním plátem (foto cí ložné a styčné plochy jak tomu M. Panáček, 2006). bylo i u fragmentu č. 2. Fragment č. 4 má rozměry 78 × 36 × 76 cm. Nejlépe zaprsčitých kanálků je dobře patrný. Kanálky jsou ve svých chovanými částmi jsou plocha lícová a ložná. Ačkoli je ložvrcholcích široké okolo 2 cm, při ústí nálevky kolísá šířka ná plocha téměř z poloviny překryta maltou, průběh pamezi 4 – 5 cm. V průřezu mají polokruhový tvar o hloubce 1,5 cm. Nálevka je široká 20 cm a má polokruhový průřez o výšce 10 cm. Kamenické opracování je totožné s předrovné nebo mírně oblé. Každý z těchto tvarů zanechával při opracování chozími kvádry včetně lícové plochy. Oproti ostatním kvádkamene jinou charakteristickou stopu. Je zajímavé, že pouze na vyseknutí kamenické značky a v některých případech i styčné plochy klerům se na lícové ploše pravidelně vyskytuje větší množství náků byla použita plošina s oblým břitem, zatímco na běžných plochách záseků, které odpovídají kamenickému nástroji s topůrkvádrů byly identifikovány výhradně stopy po rovných ostřích. kem a špičatým koncem. Záseky jsou kolmé k ložné ploše. 60) J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, o. c. v pozn. 50, s. 33 a G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 422 – 424.

17


délce silné 1 cm. Větší jsou dlouhé 40 cm a jejich tloušťka se mění od 2 do 0,5 cm. Pro takto dlouhé hřeby bylo nutné do trámu předvrtávat otvory. Kratšími hřeby byly připevňovány prvky vsazené do oboustranně rybinovitých dlabů. Vždy čtyřmi hřeby, dvěma v horní části a dvěma ve spodní byly přitlučeny rybinovité pláty. Většina těchto hřebů dosud zůstala zohýbána v trámu i přes absenci připevňovaných prvků. Větší hřeby najdeme u obou konců trámu. S největší pravděpodobností sloužily k připevnění trámu k dalším obdobným prvkům v celkové konstrukci. Tyto hřeby procházejí celou šíří trámu a mají své vystupující konce různě zohýbány. V mělkých plátech jsou uprostřed též otvory po hřebech. Podle tvaru trámu a jeho dlabů a podle známého tvaru konstrukce dřevěných roštů pro založení mostních pilířů je jisté, že se v tomto případě jedná o boční trám tvořící jednu ze stran trojúhelníkového čela roštu. Pravděpodobně se jedná o rošt třetího mostního pilíře. Při dendrochronologické analýze bylo zjištěno, že trám je vyroben z jedlového dřeva, které bylo pokáceno těsně po roce 1330 (datace 1330+).62)

Obr. 29: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, detail oboustranně rybinovitého zapuštěného dlabu se zbytky hřebů, kterými byl přibit svislý sloupek (foto M. Panáček, 2006).

Trám č. 1 Jde o trám délky 753 cm, 36 cm široký a 37 až 44 cm vysoký. Je pečlivě pravoúhle hraněný. Proměnná výška je způsobena poškozením jedné jeho části. Oba konce jsou rovnoběžně seříznuty v ostrém úhlu přibližně 35°. Na jednom z konců je vytvořen 60 cm dlouhý šikmý spodní plát. Dlaby pro uchycení dalších prvků nese jedna boční a horní plocha. Na boční ploše je celkem 10 charakteristicky tvarovaných dlabů v rozestupech kolem 60 cm. Dlaby mají tvar pro kolmé, zapuštěné, oboustranně rybinovité, kryté připlátování.61) Dlaby jsou vydlabány od horní hrany plochy. Horní část hluboká 5 cm má šířku mezi 20 až 23 cm. Na ni navazuje přibližně o polovinu mělčí část dlabu, která se symetricky oboustranně rozšiřuje z přibližně 8 až na 13 cm. V polích mezi těmito dlaby jsou na horní ploše trámu jednoduché mělké, pouze 2,5 cm hluboké dlaby široké okolo 25 cm. Devět dlabů je šikmo orientovaných v opačném směru než špičky konců trámu. S podélnou osou trámu svírají úhel okolo 60°. Trám je velmi pečlivou tesařskou prací. Podle stop tesařských nástrojů se zdá, že jde o vysokou práci prováděnou na kozách. Všechny dlaby a opracování čel byla provedena pouze sekerou. Nebyly nalezeny žádné stopy řezání. V trámu je zachováno veliké množství železných kovaných hřebů, nebo stop po nich. Hřeby mají kruhové hlavy s ploškami po kovářském zpracování a jsou dvou typů velikosti. Menší, dlouhé kolem 20 cm jsou téměř po celé své 61) M. Gerner, Tesařské spoje. Praha 2003, s. 130 –131.

18

Trám č. 2 Trám je dlouhý 640 cm, široký 35 cm a vysoký 40 cm. Trám je hraněný, ale minimálně jedna jeho třetina je značně poškozená a olámaná. Opačný nepoškozený konec má opět sešikmené čelo pod úhlem přibližně 60°. Stopy po dalších prvcích konstrukce jsou pouze na horní ploše. V pravidelných intervalech kolem 60 cm jsou zde vysekány mělké dlaby kolmé na podélnou osu trámu. Dlaby jsou široké přibližně 25 cm. Dlabů je zachováno celkem 7. Ve třech z nich jsou uprostřed zachovány otvory po hřebech, ve třech jsou zdeformované hřeby dosud zachovány a v jednom se dokonce zachoval asi 40 cm dlouhý zbytek dřevěného prvku připevněného do dlabu. Trám je opracován stejným způsobem jako předešlý. V místě sešikmeného čela je opět velké množství zohýbaných kovaných hřebů, zaražených do předvrtaných otvorů skrz celý trám. Trám je opět z jedlového dřeva skáceného po roce 1330 (d 1330+).63) Podle šikmého čela trámu a směru dlabů na horní ploše lze usuzovat že jde pravděpodobně o jeden z mezilehlých podélných trámů pilířového roštu. Trám č. 3 Trám je dlouhý 715 cm, široký 33 cm a vysoký 35 cm. Hraněný trám je ale značně poškozen a jeho původní rozměry není možné přesně určit. Povrch je rozlámán a obroušen. Pouze spíše tušit lze podle nejasných stop, že na horní ploše nesl trám původně mělké dlaby kolmé k podélné ose trámu. Zcela jistě ale jde o trám patřící do souboru trámů, které původně tvořily dřevěný rošt mostního pilíře. Technické parametry mostu Základní údaje pro stavebně-technickou rekonstrukci gotického mostu přineslo odkrytí jeho zbytků při realizaci 62) Odběr vzorků Mgr. Michal Panáček, datace ing. Tomáš Kyncl, 2005. T. Kyncl, Dendrochronologické datování dřevěných prvků ze základového roštu pilíře mostu v Roudnici nad Labem, výzkumná zpráva, strojopis, Brno 2005. 63) Tamtéž.


Obr. 30: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 2, zaměření, půdorys (zaměření stavebním metrem a kresba M. Panáček, 2006).

Obr. 31: Roudnice nad Labem, středověký most, trámy č. 2 a 3, kresebná dokumentace (kresba podle fotografie M. Cihla, 2006).

spodní stavby nového roudnického mostu v letech 1906 až 1910.64) Kromě rozebraného a popsaného posledního mostního oblouku a torza pilíře byly odkryty i zbytky třetího a čtvrtého říčního pilíře (číslováno od levého břehu) a dokonce byla částečně obnažena i nájezdní pravobřežní mostní rampa. V rámci základní mostní typologické klasifikace můžeme říci, že se jednalo o zděný kamenný obloukový most s délkou přemostění cca 220 m. Šířka mostu byla 6,40 m. Ve vztahu osy mostu a směru překážky šlo o most kolmý. Z konstrukčního hlediska se jednalo o most s horní mostovkou. Spodní stavbu tvořilo sedm nízkých říčních pilířů (podpěr) založených na dřevěných nepilotovaných ležatých roštech a dvě pobřežní opěry. 64) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20.

Rozteč mezi osami pilířů nebyla pravidelná. Taktéž šířka a úhly zhlaví pilířů nebyly totožné. Od prvního do čtvrtého pilíře byla osová rozteč kolem 30 m a šířka pilířů č. 1–3 byla kolem 7,6 m. Čtvrtý pilíř, středový, měl ale šířku pouze 6 m. Tím pádem i světlost segmentů mostních valených klenebních oblouků byla proměnlivá. Oblouky mezi 1– 3 pilířem měly světlost širokou kolem 21 m, mezi 3 a 4 pilířem byla světlost ale 22 m. Naopak pilíře č. 4 – 7 měly osové rozteče menší než předchozí, pouze okolo 27 m a šířka světlosti oblouků tedy musela být menší. Šířka pilířů byla kolem 6,5 m a světlosti klenebních oblouků 19,5 m. Výška klenby 7,9 m je prokazatelná pouze u zdokumentovaného mostního oblouku. Dá se předpokládat, že mezi 3 a 4 pilířem musela být výška klenby o něco větší vzhledem k širšímu rozpětí klenby. Naopak mezi 4 – 7 pilířem vzhledem k užší světlosti oblouků předpokládáme výšku nižší. Tyto

19


stovkou a parapetními zídkami (zábradlím). Vzhledem k různé klenební výšce nebyla niveleta mostovky horizontální, ale zřejmě od čtvrtého pilíře k pobřežní opěře mírně klesala v odchylce okolo 3°. Samotná nájezdní rampa měla daleko strmější stoupání, okolo 15°. Přístup na most vedl na pravém břehu skrze mostní věž. Podle ikonografického65) a plánového66) materiálu se jednalo o kamennou hranolovou věž postavenou z kvádrového zdiva. Půdorys věže byl obdélný, čela věže byla členěna vpadlinou, pravděpodobně pro spouštění a vytahování mříže. Průjezd se otvíral vysokými lomenými oblouky s tesaným ostěním.

Obr. 32: Roudnice nad Labem, středověký most, trámy č. 2 a 3, celkový pohled (foto M. Panáček, 2006).

Rekonstrukce stavebního postupu a konstrukãní detaily mostu

Je zřejmé, že stavba takového rozsahu, náročnosti a významu, jakým byl kamenný most, vyžadovala adekvátní pečlivou přípravu. V prvé řadě se jednalo o určení vhodné polohy pro umístění mostu. V našem případě architekt zohlednil několik aspektů. V širším měřítku to byl především průběh tehdejších dálkových komunikací.67) Zároveň ale most také musel vhodně zapadnout do stávajícího urbanistického uspořádání bezprostředního okolí. Vycházel proto přímo z jádra středověkého města z těsné blízkosti bývalého kostela sv. Václava v severním směru od hlavního náměstí. Byl dobře situován vůči vodoteči, takže mostní pilíře byly svou podélnou osou téměř rovnoběžné s tehObr. 33: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 2, detail zbytku přibité příčné fošny (foto M. Panáček, 2006). dejším průběhem vodního toku. Tato situace není aktuální již po závěry se opírají o předpoklad, že poloměr kružnice, z níž několika desítkách metrů po směru toku, kde se řeka pobyl vymezen segment mostních oblouků, byl ve všech přípaměrně výrazně stáčela směrem k severozápadu. Příhodné dech totožný. bylo také štěrkovité podloží, které bylo prokázáno geoloTaktéž úhly zhlaví pilířů nebyly totožné. Zhlaví 1– 3 pigickými vrty při stavbě nového mostu, a to v celé jeho políře svíralo úhel 77°, kdežto zhlaví 4 – 7 pilíře svíralo úhel délné ose. pouze okolo 67°. Půdorysně pilíře ve své přímé části před65) Zejména detail z veduty Roudnice od Johanna Josefa Dietzlera, před rokem 1725. stupovaly ze strany návodní o 105 cm a z opačné strany 66) Půdorys brány je podrobněji zachycen na plánu zámeckých zahrad od o 65 cm před šířku mostu. Celková délka přímé části pilíneznámého autora, 1729 –1784. ře dělala okolo 8,10 m. Vrchní stavba byla dána systémem 67) Q. Kastner, Roudnice n/L od nejstarších zpráv do roku 1945. Roudnice nad Labem 1989, s 5. o sebe zapřených valených kleneb. Byla zakončena mo-

20


Obr. 34: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, situace starého a nového mostu (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Ačkoli se nedochovaly žádné nákresy či plány mostu, je pravděpodobné, že stavbě mostu předcházely vytyčovací práce, kde bylo zapotřebí stanovit délku přemostění a s tím i související počet pilířů. Po navržení optimálních rozměrů a vypracování celkových konstrukčních plánů mohly být zhotoveny dílčí nákresy a předlohy nebo šablony jednotlivých prvků které byly předány řemeslníkům k jejich výrobě.68) Obr. 35: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, konstrukce Se stavbou prvního říčního dřevěného roštu (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha pilíře bylo podle písemných pra1909). menů započato 24. srpna, kdy je hladina řeky nižší, tedy ideálnější pro založení jímky v říčním korytě. Založení stavební hutě a s tím i skutečné zahájení stavebních prací muselo být ovšem realizováno daleko dříve. Předpokládáme, že již na sklonku roku 1332 bylo započato s kácením potřebného dřeva pro výrobu ležatých základových roštů.69) Na jediný základový rošt se spotřebovalo téměř 20 m3 dřeva.70) Průběžně byl lámán v lomech materiál pro zdění pilířů a kleneb a v huti kameníky opracováván. Jenom na vyklenutí valené klenby jednoho oblouku bylo zapotřebí vyrobit cca 700 kusů kamenných kvádrů. Nezanedbatelná byla i kovářská produkce, Obr. 36: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, detaikdy počet hřebů potřebných ly konstrukce dřevěného roštu (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909). k sestavení jednoho roštu se blížil téměř k 600 kusů.71) Teprve když byl tento stavební materiál připraven v dostatečném 68) Srovnej G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 226 – 34. počtu, mohlo se v ideálním možném časovém termínu za69) Napovídá o tom dendrochronologická datace trámů, která určila datum skácení použitých stromů těsně po roce 1330. T. Kyncl, o. c. čít se stavbou. v pozn. 62. Jak už bylo řečeno, se stavbou prvého říčního pilíře se 70) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, s. 21. začalo 24. srpna, v době předpokládané nízké hladiny ře71) Při výpočtu množství hřebů vycházíme z jejich zachovaných zbytků na objevených trámech ve vztahu ke známé konstrukci trámových roštů. ky. Po identifikaci místa pro budoucí stavbu pilíře bylo za-

21


hájeno beranění štětovnic pro vytvoření prostoru, z něhož bude možné odčerpat vodu, tedy stavební jímky.72) Vznikly tak dvě souběžné uzavřené štětové stěny, mezi něž musel být napě72) Zatloukání štětovnic mohlo probíhat dvěma způsoby, které ukazují středověká vyobrazení. Ručně, za použití palic nebo dokonce obrácených seker se mohly zatloukat drobnější kůly nebo byly velké štětovnice do dna zatloukány strojovými beranidly fungujícími na principu vytahování a rychlého spouštění těžkého úderného břemene. Obr. 37: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, fotografie jediného dochovaného levobřežního mostního oblouku (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 38: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, detail klenebních kvádrů z rozebraného mostního oblouku (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 39: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, bosované kvádry pilíře nalezené v jímce (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 40: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, základový trámový rošt s příčnými fošnami nalezený v jímce (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 41: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, čelo trámového roštu nalezeného v jímce (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

22


Obr. 42: Roudnice nad Labem, středověký most, celková rekonstrukce mostu dle nálezů učiněných B. Tolmanem (půdorys dole) ve srovnání s rekonstrukcí mostu publikovanou A. Velflíkem (pohled nahoře). Uprostřed rekonstrukce pohledu M. Cihly (kresba M. Cihla, 2005).

chován hutný materiál, který zajistil nepropustnost stěn. V našem případě se zřejmě jednalo o šedý jíl, kterým byl při stavbě pilířů zcela vyplněn i vnitřek dřevěných roštů a jehož zbytky byly v roce 1906 nalezeny. Žádné stopy po konstrukci těchto stěn se při průzkumu v roce 1906 nepodařilo zachytit, přesto je předpokládáme. Při úvaze vycházíme především z tradic římského stavitelství, které bylo zprostředkovaně aplikováno i na středověké mostní stavitelství.73) Stejně tak předpokládáme zřízení pomocné montážní pilotované plošiny vně jímky, na které mohl být vztyčen dřevěný jeřáb pro přepravu stavebního materiálu přiváženého na lodích a umísťovaného přímo na konkrétní místo v konstrukci mostu. Pozůstatky těchto konstrukcí by mohly být okované piloty, jejichž zbytky se podařilo v okolí zhlaví pilířů najít v roce 1906. Po vyčerpání vody z jímky bylo začištěno dno na štěrkovité podloží. Postupně byly spouštěny do jímky předem připravené součásti dřevěného ležatého roštu. Nejdříve byl založen osový trám dlouhý 17,7 m. K němu pak byly lípnuty šikmé bočnice obou čel roštu se vzájemně přeplátovanými podélnými bočnicemi přímého úseku. Vznikl tak rám ležatého roštu široký kolem 7,6 m, který měl tvar protáhlého šestiúhelníka. Spojení zhlaví osového trámu s šikmými čely bylo ještě posíleno přibitými trámovými příložkami. Ortogonálně byl rám roštu fixován fošnami nepravidelných rozměrů okolo 20 – 30 cm šíře a kolem 11 cm výšky. Fošny byly zapuštěny do předem vydlabaných dlabů a na jeden rošt jich bylo zapotřebí kolem 35 kusů. Poté byl rošt vyplněn še73) F. Kretzschmer, Bilddokumente römischer Technik. Düsseldorf 1958, s. 79 – 82 nebo V. Galliazzo, I ponti romani, in: Elementos de Ingeniería Romana, Libro de ponencias, Tarragona 2004. Tato studie je stejně jako několik dalších o římských mostech přístupná na http://traianus.rederis.es/.

dým jílem. V podélné ose roštu pak byla položena podlaha z prken širokých kolem 20 – 30 cm a tlustých 3 cm. Po obvodu celého rámu roštu byly na bočních vnějších plochách trámů v polích mezi příčnými fošnami připraveny oboustranně rybinovité dlaby. Do nich byly v této fázi vsazeny 1 m dlouhé svislé trámky jejichž rybinovité pláty byly přibity vždy čtyřmi kovanými hřeby. Z vnější strany byla na trámky přibíjena podélná vodorovná prkna, čímž vzniklo kolem dokola celého roštu jakési bednění. Jedna z možných interpretací účelu tohoto bednění se zakládá na výskytu stop šedého jílu na bednění.74) Podle této teorie byl celý tzv. „caisson“ omazán zvenčí jílem, čímž mělo být dosaženo ještě dokonalejší izolace proti vodě zajišťující suché prostředí v jímce. Tuto teorii nevylučujeme, ovšem na této variantě by bylo velmi překvapující, s jakou precizností byla tato konstrukce provedena, přestože by se jednalo pouze o pomocné zařízení ke stavbě pilíře. Domníváme se proto, že bednění nebylo pouze jednoúčelovou záležitostí, nýbrž bylo zcela záměrně vybudováno kolem roštu tak, aby zabezpečovalo zdivo spodních řad pilíře proti vodním vírům a podemílání. Předpokládáme, že prostor mezi bedněním a zdivem pilíře byl napěchován jílem. Zdivo pilíře bylo založeno na prkenné podlaze dřevěného ležatého roštu. Zdivo bylo řádkové. Kvádry celého pilíře byly vyrobeny z červeného slepence. Výrazný detail, který nesly všechny kvádry pilířů, byla vystupující bosáž. Analogie k takto konstruovaným pilířům v prostředí mostního stavitelství českého středověku neexistuje. Z české středověké architektury známe užití obdobné bosáže pouze na hradních stavbách 13. století spojených s králem Přemyslem Otakarem II. a poté jako charakteristický detail typic74) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 20.

23


Obr. 43: Roudnice nad Labem, středověký most, kresebná stavební rekonstrukce pilíře a valené klenby mostu (kresba M. Cihla, 2005). 1 – čedičová valounová dlažba, 2 – kvádrový líc zdiva, 3 – vazák, 4 – důlky pro nůžkové krepny, 5 – otvor nazývaný „vlčí tlama“ pro zaklesnutí kovové krepny zvané „vlk“, 6 – kanálky na ložných plochách klenáků pro rozvod malty, 7 – předpokládaná štětová stěna, 8 – štětovnice, 9 – bednění ležatého roštu, 10 – prkenná podlaha, 11 – sloupky připlátované z vnější strany k trámovému roštu, 12 – štěrkové lože, 13 – hypotetické vymezení jímky, 14 – osový trám dřevěného ležatého roštu, 15 – příčné zapuštěné fošny, 16 – odsazení pilíře, 17 – bosované kvádry pilíře, 18 – římsa zhlaví pilíře, 19 – stříška zhlaví pilíře, 20 – vodní hladina, 21 – klenák segmentu valené klenby mostního oblouku, 22 – zábradlí mostu.

ký pro dvorskou huť Václava IV. v posledním dvacetiletí 14. století. V obou případech šlo o vědomé odkazování na tradice římského císařského stavitelství zprostředkované skrze štaufskou hradní architekturu.75) Naopak v prostředí působení stavitele mostu mistra Viléma je výskyt bosovaných mostních pilířů poměrně běžný. Tato skutečnost je dána především tamní existencí původních římských mostů, či jejich pilířů, které sloužily ve středověku jako vzor tehdejších staveb. V okolí Avignonu je to např. Pont Julien u vesničky Bonnieux, most ve městě Sommières na řece Gard, nebo velmi známý most překonávající tutéž řeku jako součást akvaduktu, Pont du Gard u Nimes. Pilíře mos-

tu Saint Bénézet v Avignonu (1177–1185) byly taktéž inspirovány tradiční římskou mostní architekturou. Analogie k takto konstruovaným pilířům lze tedy velmi dobře vystopovat v pásu počínaje Itálií přes jižní pobřeží Francie až do Španělska, převážně v oblasti severního či východního pobřeží této části středozemního moře. Kvádry pilíře byly kladeny vedle sebe. Jejich různá šířka tvořila přirozenou vazbu. Mnohé z nich byly spojeny železnými skobami, jejichž délka se pohybovala kolem 20 – 35 cm.76) Tento způsob fixace se v našem prostředí již objevuje. Najdeme ho na našem nejstarším zachovaném kamenném mostě v Písku, kde jsou fixovány především lícové plo-

75) O. Piper, Burgenkunde. München 1912, s. 90 – 94 a T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 76 – 77.

76) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 16.

24


Obr. 44: Diebold Schilling, Spiezer Bilder – Chronik, 1484, Bern, Stadtbibliothek. Dobové vyobrazení organizovaných přípravných prací pro velkou stavbu. V pozadí tesaři kácí stromy, před nimi se přiváží drobný kámen a míchá malta a v popředí kamenická huť podle pokynů mistra opracovává kamenné kvádry (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 34).

Obr. 45: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek. Dobové vyobrazení provozu kamenické hutě (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 34).

Obr. 46: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek. Dobové vyobrazení tesařských prací při zakládání větší stavby ve vodním toku u hradeb města. Vlevo je architekt řídící stavbu, vpravo tesaři pomocí šňůry a rudky rozměřují trám pro jeho opracovávání pomocí širočiny tzv. vysokou prací na kozách. Nad nimi již jejich kolegové zarážejí kůly do řečiště a staví pracovní plošinu s dřevěným jeřábem (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 34).

Obr. 47: Diebold Schilling, Spiezer Bilder – Chronik, 1484, Bern, Stadtbibliothek. Vyobrazení stavby kamenného mostu přes řeku. Pomocí nůžkových krepen a velkého dřevěného jeřábu se šlapacím kolem jsou kvádry přivážené na loďce po vodě zdvihány a usazovány v konstrukci mostu. Zdá se, že jeřáb není upevněn na konstrukci mostu, ale na samostatném svislém trámu přímo v řece. Vlevo je pravděpodobně odměňován stavitel celého díla (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 35).

25


té potřeby.79) Klenba byla kvalitně vyklenuta tak, aby osa ve vrcholu klenby neprocházela spárou. U paty klenby nebyly nalezeny žádné stopy po otvorech či výstupcích nebo dokonce krakorcích, které by umožňovaly založení konstrukce pro šalování klenby. Je proto otázkou, zda pro opření této konstrukce mohl postačovat pouze 15 cm široký ústupek na pilířích, nebo bylo nutné její samostatné založení přímo v říčním korytě. Jak bude ukázáno dále podle charakteru konstrukce klenebních oblouků, kde měla velký význam spojovací malta, bylo ale nutné použít celoplošné odolné bednění zajišťující její dokonalé vytvrdnutí. Kvádry, jejichž velikost se pohybovala kolem 80 × 80 × 35 cm, byly na bednění přemisťovány pomocí dřevěného jeřábu a krepny zv. „vlk“, pro niž byl vytesán Obr. 48: Chroniques de Hainaut I, kolem 1448, Brüssel. Bibliothek Royale. Vyobrazení dlaždičských prací (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 43).

79) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 12 –13.

chy žulových kvádrů mostních pilířů. Zjištěn byl také při archeologickém výzkumu jednoho z pilířů Juditina mostu, kde kovovými skobami byly na ložných plochách spojeny pískovcové kvádry lícového obkladu. Také na Karlově mostě se vyskytují spojovací skoby v založení původních pilířů. Skoby ve tvaru písmene T fixují k sobě mlýnské kameny po celém obvodu, a vytvářejí tak kamenný věnec na kterém je pilíř založen.77) Kvádry líců pilíře byly kladeny na vápennou maltu. Vnitřek pilíře byl vyplněn kompaktním litým zdivem z vápenné malty a opukových štěpů. Asi jeden metr nad normální hladinou vody byl pilíř odsazen o 15 cm. Svislá část pilíře končila zhruba 2 m nad normální hladinou vody. Zhlaví pilíře vystupovalo do líce vrchní části stavby zhruba o čtyři řady kvádrů. Na vyobrazeních z poloviny 19. století se na stojících říčních pilířích ze strany návodní objevují torza pilastrů, vystupující z předsunuté svislé části zhlaví pilíře. Nedá se však říci, jestli jde o původní podobu středověkých pilířů, nebo jestli jde o nějakou novější úpravu, či dokonce nepřesnost nebo licenci autora vyobrazení. 78) Zhlaví bylo zakončeno jednoduše profilovanou římsou, která byla součástí nízké kamenné sedlové stříšky. Klenba mezi dvěma pilíři byla valená, klenutá z vrstev rovnoběžných s podélnou osou pilířů. Jednotlivé kvádry byly kladeny svoji ložnou plochou rovnoběžně s pilířem. Styčné plochy byly kolmé k čelu klenby a byly vázány na půl kvádru. Tato vazba byla zcela pravidelná, kromě vrcholu klenby, kde již byla vazba prováděna zřejmě podle okamži77) Z. Dragoun, K otázce pilířů Juditina mostu, in: Archeologica Pragensia 10, Praha 1989, s. 117 a J. Zemánek, o. c. v pozn. 28, s. 50 – 51. 78) Prvek zachycuje vyobrazení Roudnice od Carla Crolla z 1. poloviny 19. stol. dnes uložené na zámku v Nelahozevsi.

26

Obr. 49: Anonymus der Hussitenkriege, kolem 1430, München, Bayerische Staatsbibliothek. Středověké vyobrazení velkého beranidla. Obdobné zařízení mohlo být používáno na zarážení nosných kůlů pomocných konstrukcí při stavbě mostu (převzato z: D. Conrad, Kirchenbau im Mittelalter. Leipzig 2002, s. 188).


Obr. 51: Nákres středověké krepny z francouzského prostředí rekonstruované Violletem–le–Duckem podle kresby Villarda de Honnecourt (kolem 1220/30). E. E. Viollet–le–Duc, Dictionnaire raisonné de l’architecture française du XIe au XVIe siècle, II, Paris 1854–1868, s. 217.

otvor na rubové straně kvádru. Otvor měl charakteristický obdélný kónický tvar rozšiřující se do hloubky kamene s vyvýšenou střední částí dna pro zaklesnutí nůžkovitě se rozevírajících ramen krepny.80) Řady blíže pateční spáře měly tyto otvory dva (ve středu ložné plochy), aby byla zaručena snadnější manipulace kvádrů při jejich osazování na bednění. Lícové plochy kvádrů byly k sobě kladeny téměř na nulovou spáru, rubové byly vyklínovány dřevěnými klíny tak, aby podélná osa kvádrů byla kolmá na tečnu kruhového segmentu. Je nutné podotknout, že stereometrie klenáků nebyla přizpůsobena segmentu klenby, jak je tomu běžné u římských staveb nebo francouzských staveb té doby. V našem případě se jednalo o pravidelné kvádry, které takto umístěné na bednění vytvářely v prostoru mezi ložnými plochami klín, který po vyplnění maltou klenbu scelil. Skutečnost, že klenební kvádry byly pravidelně hranolové a všechny stejné, umožňovala jejich poměrně snadnou masovou výrobu bez nutnosti speciálních šablon nepravidelných tvarů. Zároveň i stavba oblouků mohla při dostatku kvádrů postupovat velmi rychle. Kromě klínovitého tvaru spár byly ložné plochy kvádrů vybaveny tesanými trojpaprsčitými polokruhovými kanálky s nálevkou, které po vyplnění maltou společně s výplní spáry tvořily pevný klín, který podstatně přispíval ke ztužení klenby. Takto vytvořená konstrukce zajišťovala dokonalé vyplnění spár maltou a měla zabránit příčným posuvům klenby při povodních, kdy se díky zvýšené hladině toku hromadily splavené předměty v čelech oblouků a klenba byla náchylnější k destrukci. Analogie k plochám zabezpečeným proti příčnému posuvu nalezneme především v tehdejší sakrální architektuře. Jsou jimi v kombinacích s kovovými vnitřními armaturami zajištěny např. žebrové klenební skelety, okenní kružby nebo oblouky opěr80) Krepna odpovídající svou velikostí (výška 17 cm, šířka 14 cm a tloušťka 4 cm) otvorům nalezených na kvádrech je doložena ze stavby dómu v Kolíně nad Rýnem. Podle D. Leistikow, Mittelalterliche Hebezeuge am Kölner Dom, 1983 publikováno v R. Recht, Sur quelques aspects de la construction médievale, Les batisseurs du moyen age, Les Dossiers d’Archéologie no 219, Dijon 1996, s. 29.

Obr. 50: Nákres středověké krepny, nazývané vlk, používané na stavbě dómu v Kolíně nad Rýnem. Svým tvarem a velikostí přesně odpovídá otvorům nalezeným na kvádrech roudnického mostu. Podle A. Wolff, Der gotische Dom in Köln. Köln 1986, s. 11 (převzato z: G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993, s. 423).

Obr. 52: Středověká nůžková krepna. Podle A. Wolff, Der gotische Dom in Köln. Köln 1986, s. 11 (převzato z: G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993, s. 423).

ných systémů, které ale byly spojovány především olovem.81) V mostní architektuře jsme ale takovéto analogie nenalezli. V římském mostním stavitelství se především dodržovala přesná stereometrie kvádrů vůči klenbě a daleko častěji se objevuje fixace klenby pomocí železných skob. Tento detail se však v téměř totožné podobě podařilo objevit na ložné ploše kvádru ze záklenku portálu v jedné z věží papež81) Rozvětvené kanálky na ložných plochách má např. řada fragmentů okenních kružeb a klenebních žeber v lapidáriu Pražského hradu pocházejících z průběhu 14. století. Jejich spojování olovem je doloženo zprávou z opravy klenby vysokého chóru svatovítské katedrály z roku 1926. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlav. chrámu sv. Víta na hradě pražském za správní rok 1925, Praha 1926, s. 7–10. Metoda zalévání olovem je podrobně zdokumentována na katedrále v Regensburgu. M. Schuller, Bauforschung, s. 205 a V. C. Thierbach, Die Masswerke der südlichen Obergadenfenster östlich und westlich der Baufuge im Langhaus, s. 231– 236, in: Der Dom zu Regensburg, München – Zürich 1990.

27


Obr. 53: Sommières, římský most přes řeku Gard postavený v letech 19–31 n. l. Sedmiobloukový 189 m dlouhý a 6,7 m široký most s nízkými pilíři s trojúhelnými zhlavími z bosovaných kvádrů (převzato z: http://traianus.rederis.es/).

Obr. 54: Avignon, most Saint Bénézet postavený v letech 1177–1185 (fotoarchiv Podřipského muzea).

ského paláce v Avignonu, dokládající obecnější používání této technologie přímo v místě odkud měl pocházet mistr Vilém.82) Tato technologie se pro své nesporné výhody pravděpodobně používala šířeji i v novější době pro spojení běžného kvádrového zdiva, jak dokládá její popis a vyobrazení v německé stavební příručce z počátku 20. století.83) Po zalití spár klenby vápennou maltou musela klenba zůstat poměrně dlouho netknuta, poněvadž alespoň dílčí karbonatace malty zajišťující dostatečnou pevnost probíhala zhruba jeden měsíc. Posléze se mohlo přistoupit k demontáži šalování a klenba byla ještě přelita slabou, asi 5 cm silnou vrstvou řídké, ale velmi pevné vápenné malty s říčním pískem větší hrubosti.84) Po vyhotovení kleneb byly průčelní plochy a plochy nad čely kleneb vyzděny pískovcovými kvádry o výšce kolem 20 – 30 cm.85) Tyto kvádry byly vertikálně transportovány odlišným způsobem než klenební klenáky. Stopy důlků na bočních plochách dokazují používání nůžkových krepen.86) Kvádry byly kladeny do řádků a nepravidelně vázány do hmoty litého jádra zdiva. Celý vnitřek horní části konstrukce mostu byl pak vyplněn kompaktním litým zdivem složeným z vápenné malty a odštěpků opuky. Zdivo bylo dorovnáno do mostovky a na vrstvu písku byla položena dlažba z čedičových valounů. Kvádrové líce byly vyzděny až nad mostovku a tvořily kamenné zábradlí. Výšku ani přesný tvar zakončení kamenného zábradlí neznáme. Celý most byl zakončen opěrami, jakýmisi pobřežními pilíři. Prokázána byla ale pouze ta na pravém břehu. Tato opěra byla zabudována do zděné mostní rampy. Rampa byla vyzděna z pískovcových kvádrů a opatřena stejnou dlažbou jako samotný most. Její niveleta byla poněkud strmější, kolem 15°.87) Samotný kamenný most ústil na ostrově v řece a s pravým břehem byl spojen dřevěným přemostěním, které bylo umístěno o několik desítek metrů východním směrem.

Snad až na závěr byla budována mostní věž na levém břehu řeky. Její přesnější podoba, konstrukční detaily nebo umělecké ztvárnění nám však bohužel zůstávají zcela utajeny.

82) Zjištění M. Panáčka při jeho studijní cestě po Provenci na jaře 2006. 83) F. Stade, o. c. v pozn. 50, s. 62 – 63. 84) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 13. 85) Tamtéž, s. 14. 86) Ke středověkým nůžkovým krepnám a jejich vyobrazení G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 422 – 424. 87) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, s. 14 –15.

28

Porovnání s obdobn˘mi stavbami v domácím a evropském mûfiítku Středověký most v Roudnici nad Labem byl nepochybně impozantní stavbou. Pokud bychom ji chtěli srovnávat s obdobnými stavbami v domácím měřítku, jsme většinou bohužel odkázáni pouze na vnější tvarové porovnání, protože snad kromě Karlova mostu neznáme o konstrukcích ostatních staveb žádné větší podrobnosti. Navíc roudnický most byl navržen a budován podle naprosto cizích zvyklostí, a je tedy velmi problematické jej srovnávat s domácími stavbami. Snad pouze v rovině pozdějšího působení jako vzoru bychom mohli hledat novější stavby, které ovlivnil. Ze 16. století pocházejí dva kamenné klenuté mosty v Brandýse nad Labem a v Děčíně, vykazující některé podobné znaky. Brandýský most má u dvou zachovaných oblouků obdobné proporce kleneb zbudované z jedné vrstvy vysokých kvádrů a sklenuté na nízký pilíř opatřený sedlovou stříškou nad trojúhelným čelem. Podobné je i nasazení pat oblouků na pilíři. Most překonávající dnes pouze tzv. Malé Labe (tj. mlýnskou strouhu) je postaven z kvádrového pískovcového zdiva. Původně měl mít most celkem 21 oblouků, ale nakonec bylo rozhodnuto o jednatřiceti. Podle různých pramenů ho měl před rokem 1567 nebo v letech 1568 –1569 postavit Matteo Borgorelli nebo snad až v letech 1600 –1604 Ettore de Vaccani.88) Děčínský most je roudnickému již méně podobný. Má čtyři půlkruhové oblouky o nestejném rozpětí a vzepětí, sklenuté na obdélné pilíře s trojúhelnými zhlavími. Oblouky jsou vyklenuty ze dvou řad kvádrů. Podobnější jsou nízké pilíře se sedlovými stříškami nad jednoduchou římsou. Most z kvádrového zdiva byl postaven přes řeku Ploučnici nedaleko jejího ústí do Labe v letech 1564 –1567 a dokončování se měli účatnit mistr Ši88) P. Vlček ed., Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, s. 74 a D. Josef, Naše mosty historické a současné. Praha 1984, s. 34 a týž, Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002, s. 48 – 49.


Obr. 55: Písek, kamenný most, skoby na jednom z pilířů (foto M. Trefný, 2006).

mon Hölle a kameník Heinrich Franck.89) Poměrně odlišnou se jeví i stavba Karlova mostu v Praze, započatá nedlouho po dokončení roudnického mostu. Poměr světlostí klenebních oblouků 19 – 20,5 m vůči šíři pilířů okolo 9 m je jen o něco menší, mostovka je však u Karlova mostu ale nepoměrně širší, asi 9,5 m. Pilíře mají sice stejný půdorysný základ a stejný tvar, ale jsou širší a mnohem vyšší, a to jak ve své svislé části, tak především svou sedlovou stříškou, jejíž vrchol dosahuje téměř stejné úrovně s vrcholem oblouků mostní klenby. Tím pádem je pilíř Karlova mostu o mnoho mohutnější. Stejně jako všechny líce zdiva Karlova mostu, mají i pilíře obklad z velkých pískovcových kvádrů s důlky pro nůžkové krepny. Při dokumentaci dochovaných spodních partií nejvýchodnějšího pilíře na staroměstském břehu bylo zjištěno, že i tyto kvádry jsou opatřeny stejnými důlky na svých bočních stěnách. Vlastní hmota tohoto pilíře byla vyzděna z lomové opuky spojované vápennou maltou s hrubým říčním pískem.90) Zajímavé, a odlišné, je u Karlova mostu jeho vyklenutí oblouků ze dvou řad klenáků, z nichž horní řada nesoucí líce navazujícího zdiva je před spodní značně vysunutá. Opticky je konzolovité předsunutí zmírněno okosením. Odlišně bylo pravděpodobně provedeno také původní založení pilířů Karlova mostu, které bylo vedle popisů z archivních zpráv o historických opravách mostu nedávno přímo dokumentováno při průzkumu paty pilíře č. 9 od staroměstského břehu. Přímo na štěrkovitém podloží, tedy stejném jako v Roudnici, spočíval věnec tvořený na plocho položenými mlýnskými kameny vzájemně spojenými trojramennými skobami. Vnitřní prostor obklopený věncem byl vyplněn pouze lomovým kamenem.91) Pokud se dá tedy soudit, oproti Roudnici se jednalo o mnohem jednodušší a úspornější řešení nevyžadující řemeslně náročnou přípravu a vyspělou specializovanou práci. Za současného stavu poznání tedy nelze ve stavbě Karlova mostu rozpoznat žádnou konstrukční nebo technologickou výjimečnost, která by měla přímou nebo aspoň jasně zprostředkovanou souvislost s mostem v Roudnici.92) 89) D. Josef, 2002, o. c. v pozn. 88, s. 118 a M. Košťál – O. Votoček, Děčínský most přes Ploučnici ze 16. století, Zprávy památkové péče, roč. XVI, 1956, s. 271– 272. 90) Z. Dragoun, Ke staroměstské nábřežní partii Karlova a Juditina mostu, Průzkumy památek II/1, 1995, s. 76 – 81. 91) J. Zemánek, o. c. v pozn. 28, s. 50 – 51 a tématické číslo časopisu Za-

Obr. 56: Praha, Karlův most, základový věnec z mlýnských kamenů pilíře č. 9, spojovaný tříramennými skobami (převzato z: J. Zemánek, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty, Podřipský muzejník, roč. I, 2005, s. 49–60).

Obr. 57: Řím, Ponte Cestio, rok 46 před Kristem, ukázka římského způsobu spojování kvádrů pomocí kovových skob (převzato z: V. Galliazzo, I ponti romani, in: Elementos de Ingeniería Romana, Libro de ponencias, Tarragona 2004, přístupné na http://traianus.rederis.es/).

kládání 2/2005, roč. XVII, Ochrana základů pilířů číslo 8 a 9 Karlova mostu. 92) V této souvislosti je třeba upozornit na nutnost dalšího systematického průzkumu Karlova mostu z pohledu provedení jeho konstrukce a použitých stavebních technologií. Pokud je nám známo stále existuje pouze několik příspěvků věnujících se pouze otázkám založení pilířů mostu. J. Zemánek, o. c. v pozn. 28 a Zakládání 2/2005, o. c. v pozn. 91.

29


Obr. 58: Avignon, Papežský palác, detail odhalené ložné plochy kvádru ze záklenku portálu (foto M. Panáček, 2006).

Obr. 59: Řezno, kamenný most (1135–1146), pohled na konstrukci nízkých pilířů a klesající niveletu mostovky (fotoarchiv Podřipského muzea).

V širším evropském měřítku se nám podařilo najít dva středověké mosty v Německu a ve Francii vykazující některé podobnosti. V letech 1315 –1341 byl znovu vybudován most Lahnbrücke v Limburgu an der Lahn.93) Most se šesti převýšenými oblouky je postaven z drobnějšího kvádrového zdiva. Mostovka se zdá být stejně jako v Roudnici vertikálně mírně zalomená. Pilíře s drobnými trojúhelnými zhlavími jsou velmi nízké a jejich sedlová stříška je velmi blízko nad hladinou řeky. Čela mostních oblouků jsou vyzděna z velkých, nestejně vysokých a širokých kvádrů. Ze stejných kvádrů jsou vyzděny i paty mostních oblouků. U vstupu na most směrem od města stojí hranolová dvoupatrová průjezdní branská věž s kvádrovým ostěním lomeného oblouku průjezdu a nízkou jehlancovou střechou. Celkovým prostorovým charakterem a proporcemi je, kromě převýšení oblouků, most značně podobný roudnickému. U středověkého mostu v Moret-sur-Loing nedaleko Paříže je zajímavá především podoba dochované mostní věže ze 14. století.94) Její hranolová kvádrová stavba na čtvercovém půdorysu má na straně obrácené k mostu stejnou vpadlinu jako věž v Roudnici. Jak vpadlina ve vrcholu, tak ostění průjezdní brány jsou zaklenuty lomeným obloukem. Věž měla pravděpodobně původně složitější střechu než je dnešní, jednoduchá valbová. Svědčí o tom vystupující hmoty nárožních válcových věžiček zakončených původně nepochybně samostatnými vysokými jehlanci. Obdobným způsobem si můžeme hypoteticky představit i původní podobu roudnické branské věže. Most v Roudnici vykazuje několik shodných znaků i s mostem v Řezně, postaveném v letech 1135 –1146. Především v konstrukci nízkých pilířů širokých 5,8 – 7,6 m, jejichž kvádry jsou na zhlavích spojovány kovovými skobami, a v založení patky mostních oblouků. Obdobná je také konstrukce kleneb z jedné řady klenáků a jejich poměr vůči horním partiím mostu. Most v Řezně má při své délce 336 m, dnes zachováno 15 oblouků velmi proměnlivé šíře 10,2 až 16,7 m. Podle publikovaných údajů bylo rovněž původní založení pilířů na štěrkopískovém podloží řešeno obdobně jako v Roudnici pomocí dřevěného rámu z dubových trámů průřezu 40 × 20 cm.95) Tyto podobnosti jsou ale nesporně dá-

ny skutečností, že i most v Řezně byl silně inspirován technikou římské mostní architektury, transformované středověkým stavitelstvím západní Evropy. Jeho koncepce tvarového pojetí mostních pilířů, valených kleneb a celkových proporcí se zajisté stala základnou pro středoevropské mostní stavitelství. Roudnický most ovšem z tohoto dědictví nečerpá, je o 200 let mladší a je přímým importem technologie z jihofrancouzské oblasti, která aktivní znalost římského stavebnictví v té době již obohatila o nové prvky vrcholné gotické skeletové konstrukce.

93) Viz popis ke snímku mostu získanému z www.bildindex.de. 94) Viz www.ville-moret-sur-loing.fr.

30

Závûr Nové poznatky o konstrukčních detailech středověkého mostu v Roudnici nad Labem společně s údaji zjištěnými při stavbě nového mostu v roce 1906 opětovně ukázaly, že se jednalo o jednu z nejvýznamnějších staveb středověké architektury na území českého království. Pozoruhodná je osobnost stavebníka, pražského biskupa Jana IV. z Dražic, který se neváhal pustit do tak smělého podniku a dokázal pro něj získat i zahraničního stavitele ovládajícího toto umění.96) Přes tyto obtíže a obrovské náklady stavby se rozhodl realizovat výsostně civilní technické dílo mající prvořadý význam pro hospodářský a ekonomický rozvoj Roudnice nad Labem.97) Spojení ekonomického důvodu a významu stavby, který byl podle nás prvotní, spolu s reprezentačním faktorem manifestace 95) R. Hoff, Meisterwerk der Ingenieur–Baukunst. Köln 1998, s. 16 – 26 a E. Feisteur (Hrgs.), Die Steinerne Brücke in Regensburg. Regensburg 2005. 96) Získávání středověkých architektů a jejich družin ze vzdálených cizích zemí pro významné stavební podniky nebylo v té době tak výjimečné a je doloženo z více příkladů. Srovnej G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 282 – 285, který ve svém výčtu známých příkladů uvádí právě i pozvání mistra Viléma biskupem Janem IV. z Dražic a A. Erlande–Brandenburg, o. c. v pozn. 31, s. 90 – 91. Ostatně Matyáš z Arrasu, první architekt katedrály sv. Víta Praze byl Janem Lucemburským a Kar- lem IV. získán pravděpodobně již roku 1342 právě v Avignonu. D. Líbal – P. Zahradník, Katedrála sv. Víta na Pražském hradě. Praha 1999, s. 175. 97) Jacques Le Goff ve své slavné knize o evropském středověku spojuje budování kamenných mostů především s rozvojem obchodu a uvádí, že z jejich náročné stavby, kterou většinou iniciovali speciální bratrstva nebo církev, měli užitek všichni bez rozdílu. Proto bylo obvyklé pořádat na stavbu mostu i veřejné sbírky a spojovat jejich vznik se svatými zázraky. J. L. Goff, Kultura středověké Evropy. Praha 1991, s. 538.


Obr. 61: Limburg an der Lahn, Lahnbrücke, středověký most z let 1315–1341 (převzato z: www.bildindex.de).

schopností a společenského postavení fundátora, je přirozeně vlastní právě nejvyššímu sociálnímu francouzskému prostředí středověku, v němž Jan IV. z Dražic strávil dlouhá léta.98) Možná nejvýznamnějším faktorem stavby roudnického mostu je přínos vyspělé stavební technologie, neznámé tehdy v českých zemích. Nejenom založení celé mostní stavby v řečišti velikého vodního toku, ale i detailní opracování kamenných a dřevěných prvků a jejich vzájemné spojení v konstrukci je na našem území výjimečné a originální. Konstrukce mostu v sobě integrálně spojovala přímo zprostředkované technologie tradiční římské architektury, projevující se především bosovanými kvádry pilířů spojovaných železnými kotvami s vyspělou, řemeslně vytříbenou vrcholně gotickou konstrukčností základových trámových ležatých roštů spojovaných kovanými hřeby a bravurní klenbou ze standardizovaných kvádrů spojovaných speciálním způsobem. Snad poprvé, ještě před začátkem stavby katedrály sv. Víta, se k nám nezprostředkovaně dostalo francouzské katedrální stavitelství. Rychlé zaškolení domácích mistrů umožnilo širší rozšíření těchto stavebních postupů v okolním domácím prostředí. I když se nám zatím nepodařilo nalézt jasné doklady přímého použití nových stavebních technologií na dalších stavbách, předpokládáme, že se tak v rozmělněných a zprostředkovaných formách dělo. Spojnicí ve sledování těchto otázek by mohla být osobnost mostního stavitele Otty, který se stavby roudnického mostu pravděpodobně účastnil a který posléze hrál pravděpodobně zásadní roli při založení a stavbě Karlova mostu v Praze.99) Domníváme se, že v případě dochovaných zbytků roudnického mostu se jedná o jedinou světskou stavbu, která je prokazatelně dílem francouzských mistrů, a jde tedy o nezprostředkovaný přímý import jihofrancouzského stavebního, kamenického a tesařského umění. Vzhledem k tomu, že jsou k dispozici výborně zachované prvky, na nichž lze 98) Jako projev reprezentace schopností a moci šlechtických a církevních prelátů uvádí z historických zpráv budování mostů ve Francii v 11., 13. a 14. století A. Erlande–Brandenburg. A. Erlande–Brandenburg, o. c. v pozn. 31, s. 40. 99) J. Vítovský, o. c. v pozn. 27 a nověji P. Vlček ed., o. c. v pozn. 88, s. 464. 100) V prostředí feudálních sídel se o identifikaci práce francouzské huti mistra Viléma na základě rozboru prostorového dispozičního řešení

Obr. 60: Děčín, most přes řeku Ploučnici, 1564–1567 (foto M. Panáček, 2006).

Obr. 62: Moret–sur–Loing, mostní věž ze 14. století (převzato z: www.ville-moret-sur-loing.fr).

dále podrobněji studovat způsoby jejich přípravy a opracování, máme do budoucna možnost zpřesnit identifikaci této charakteristické práce a pokusit se ji nalézt i na dalších stavbách, na nichž je účast francouzských mistrů předpokládána z historických souvislostí.100) a uměleckého provedení architektonického detailu již pokusili T. Durdík – P. Chotěbor, Projevy přímého působení francouzské stavební huti v české architektuře feudálních sídel 14. století, in: Archaeologica historica 18/93, Brno 1993, s. 225 – 237. Hodnocení podílu francouzské práce na hradě v Dražicích se naposled věnoval V. Razím, Ke stavebnímu vývoji hradu Dražice, in: Svorník 2/2004, Praha 2004, s. 67– 78.

31


Die mittelalterliche Elbebrücke in Roudnice Die gotische Brücke in Roudnice nad Labem (Raudnitz a. d. Elbe) wird gewöhnlich als die drittälteste Steinbrücke in Böhmen erwähnt. Der Grundstein zu ihrem Bau wurde am hl. Bartholomäustag dem 24. August 1333 gelegt. Ihr Baumeister wurde der französische Meister Wilhelm, den mit seinen drei Gehilfen der Prager Bischof Johann IV. v. Dražic aus Avignon zum Bau eingeladen hatte. Der oben genannte Meister verbrachte mit seinen Gehilfen in Roudnice fast ein ganzes Jahr, wobei sie zwei Pfeiler und einen Bogen erbaut haben. Die weitere Arbeit führten dann die von ihnen ausgebildeten lokalen Handwerker fort. Der einzige von den vermutlich identifizierten Baumeistern aus Böhmen war der Brückenbaumeister Oto. Der Bau der Brücke wurde 1340 abgeschlossen. Sie diente zur allgemeinen Zufriedenheit nahezu weitere 300 Jahre. Vor der Schlacht auf dem Weißen Berg (am 8. Nov. 1620) hatten die Raudnitzer Brücke die Truppen böhmischer Stände unter Christoph Widersperker besetzt, die sie nach dem Sieg der Kaiserlichen schwer beschädigten. Definitiv zerstört wurde die Brücke 1634 durch das schwedische Heer General Bannérs. Im J. 1652 hat der herzogliche Baumeister Pietro de Colombo den Brückenturm niedergerissen. Eine Instandsetzung war in den 1660-er Jahren unter dem Fürsten Wenzel Eusebius von Lobkowicz beabsichtigt worden, die Absicht hat man aber nicht vollzogen. Seitdem verfiel die Brückenruine bis zum Torso eines Pfeilers und eines Bogens auf dem linken Elbeufer, die haben aber schließlich in Jahren 1906-1910 dem Brückenneubau weichen müssen. Das grundlegende Ereignis für die Erkenntnis der Konstruktion der gotischen Brücke war der Neubau der Elbebrücke in Roudnice, bei dem die Fundamente der alten Steinbrücke freigelegt wurden. Die gefundenen Fragmente nahm auf und dokumentierte der Projektant und zugleich der oberste Bauaufseher beim Neubau Břetislav Tolman. Er veröffentlichte zusammen mit Václav Chaloupecký, dem Autor der bisher eingehendsten Geschichte der alten Brücke, ihre Ermittlungen in mehreren Studien. Im Sommer 2005 bei der Flussbetträumung fand man mehrere Steinquader vom Brückentonnengewölbesegment, von Brückenpfeilern und die Holzbalken von einem Teil des Fundamentsrostes. Der Befund wurde gründlich dokumentiert und analysiert, die Holzglieder dendrochronologisch datiert. Ihr Holz wurde sehr kurz nach 1330 (d1330+) gefällt. Aufgrund der 1906 festgestellten Tatsachen und der Analyse neuer Funde rekonstruierte man die Detailgestalt der Brücke und den Arbeitsvorgang ihres Ausbaus. Es handelte sich um eine steinerne Bogenbrücke mit der überbrückten Länge ca. 220 m, Breite 6,40 m. Seitens der Konstruktion war sie mit der oberen Fahrbahn. Den Unterbau bildeten sieben niedrige auf liegenden nicht pilotierten Rösten ruhende Strompfeiler samt zwei Uferköpfen. Die Pfeilerbreite variierte um 7 m, die Bogen besaßen lichte Breite um 21 m. Mit Rücksicht zur unterschiedlichen Gewölbescheitelhöhe war die Fahrbahn nicht horizontal, sondern sie sank wohl vom vierten Pfeiler mäßig bis zum Brückenkopf. Die Zufahrtrampe besaß eine Neigung zu 15°. Der Brückenweg führte auf dem linken Ufer durch einen steinernen Brückenturm, dessen Durchfahrt sich an beiden Seiten mit gemeißelten Spitzbogen öffnete. Der Bau des ersten Strompfeilers wurde in der Zeit der vorausgesetzten niedrigen Wasserhöhe begonnen. Nachdem die Pfeilerstelle identifiziert (vermessen) war, begann man die Spundbohlen für die Baugrube zu rammen. Zwei parallele Spundwände wurden errichtet, zwischen die man hat das dichtende Material stampfen müssen. In diesem Fall handelte es sich wohl um grauen Ton, mit dem auch das Innere der Holzröste ausgefüllt war. Während der Untersuchung 1906 stellte man keine Spur nach Konstruktion solcher Wände fest, trotzdem setzt man ihre Anwendung voraus. Nach dem Auspumpen der Baugrube legte man den Boden bis auf den Gerölluntergrund. Nacheinander setzte man in die Grube die vorbereiteten Holzrostteile. Zunächst bettete man den axialen, 17,7 m langen Balken. An ihn festigte man schräge Seitenbalken beider Rostköpfe mit miteinander verblatteten Längsbalken des geraden Abschnitts. Auf diese Weise entstand der gegen 7,6 m breite Rahmen des liegenden Rostes in Gestalt eines länglichen Sechsecks. Orthogonal fixierte man den Rostrahmen mit Bohlen unregelmäßiger Länge mit Breite zu 20-30 cm und Höhe um 11 cm. Danach füllte man den ganzen Rost mit grauem Letten aus. In seiner Längsachse legte man den Dielenboden aus 3 cm dicken Brettern mit Breite zu 20 – 30 cm. Entlang des Rostrahmenrandes waren an der äußeren Balkenseite in Abschnitten zwischen den Querbohlen Schwalbenschwanzblattsassen angefertigt

32

worden, in die man in dieser Phase ca. 1 m lange vertikale Balken eingefasst hatte, deren Schwalbenschwanzblätter mittels je vier geschmiedeter Nägel vernagelt waren. Entlang der Außenseite der Vertikalbalken waren horizontale Bretter angenagelt, wodurch um den ganzen Rost herum eine gewisse Schalung entstand, die das Mauerwerk der unteren Pfeilerpartien gegen Wasserwirbel und Unterspülen schützen sollte. Das Pfeilermauerwerk ruhte auf dem Rostdielenboden. Seine Quaderverkleidung war sorgfältig geschichtet. Die Quader des ganzen Pfeilers waren aus der roten Brekzie gehauen; alle waren mit vorspringender Ausbuckelung versehen. Manche von ihnen waren mit 20-35 cm langen Eisenklammern verbunden. Die Steinquader waren in Kalkmörtel gelegt. Das Innere des Pfeilers füllte das kompakte Gussmauerwerk aus Kalkmörtel und Plänerbrocken aus. Etwa ein Meter über der normalen Wasserhöhe war der Pfeiler um 15 cm abgesetzt. Der vertikale Teil des Pfeilers endete ca. 2 m über der normalen Wasserhöhe. Zwischen den Pfeilern befand sich das aus den mit der Pfeilerlängsachse parallelen Steinquaderreihen erbaute Tonnengewölbe. Die Lagerfläche einzelner Quader war parallel mit dem Pfeiler. Die Berührungsflächen waren querorientiert zur Gewölbestirn, auf einen halben Quader gebunden. Mit den Steinquadern mit der Größe um 80×80×35 cm manipulierte man mit einem Holzkran und dem Wolf (der Scherenzange, für die an der Rückseite eine Öffnung ausgemeißelt war). Die Quaderaußenseiten wurden mit minimaler Fuge aneinader gesetzt, die Rückseiten mit Holzkeilen so verkeilt, dass die Längsachse im rechten Winkel zur Kreissegmenttangente orientiert war. Die Stereometrie der Gewölbesteine war nicht dem Gewölbesegment angepasst, wie es bei den römischen, sowie auch zeitgenössischen französischen Bauten gewöhnlich war – in diesem Fall handelte es sich um regelmäßige Steinquader, die nach der Aufstellung auf die Schalung zwischen den Lagerflächen keilförmige Fugen bildeten, deren Mörtelausfüllung die Steine fest verband. Dazu halfen auch dreistrahlige halbrunde kleine Kanäle mit einem Gussloch an den Lagerflächen der Quader, die auch haben mit dem Mörtel ausgefüllt werden sollen um das Gewölbe verfestigt zu haben. Nach dem Ausbau der Gewölbe wurden die Stirnflächen und Mauern oberhalb der Gewölbestirne mit Sandsteinquadern zu 20-30 cm Höhe ausgemauert. Die gemeißelten Löcher an ihren Seitenflächen belegen die Anwendung von Scherenzangen. Die Quader legte man schichtweise, unregelmäßig in die Masse des Gussmauerwerks gebunden. Das ganze Innere des Brückenoberbaus war mit kompaktem Gussmauerwerk aus Kalkmörtel und Plänerbrocken ausgefüllt. Seine Oberfläche war in die Fahrbahn eingeebnet, in ein Sandbett war die Basaltpflasterung gelegt. Die Quadermauerhäupte zog man bis oberhalb der Fahrbahn, wo sie die Brüstung bildeten. Man kennt weder ihre Höhe noch Gestalt. Den ganzen Brückenkörper schloßen die Brückenköpfe ab, ihrer Art Uferpfeiler. Die Rampe auf dem rechten Ufer war aus Sandsteinquadern gemauert und mit selber Pflasterung versehen wie die ganze Brücke. Der Brückenkörper endete auf der rechten Seite auf einer Insel, mit dem Ufer mittels einer Holzüberbrückung verbunden. Wohl zum Schluss erbaute man auf dem linken Elbeufer den Brückenturm. Seine Detailgestalt, Konstruktionsdetail, oder künstliche Gestaltung bleiben uns leider ganz unbekannt. Die Brückenkonstruktion verband in sich integral Technologien der traditionellen römischen Baukunst vor allem in den mit Eisenklammern verbundenen Buckelquadern an den Pfeilern mit der reifen handwerklich feinen hochgotischen Fundamentskonstruktion der liegenden Balkenröste mit geschmiedeten Nageln und dem bravurösen Gewölbe aus standardisierten, auf spezielle Weise gebundenen Quadern. Es lässt sich vermuten, es handle sich in erhaltenen Resten der Raudnitzer Elbebrücke um den einzigen weltlichen als ein Werk französischer Meister bewiesenen Bau auf dem Gebiet des einstigen Königreichs Böhmen und daher um einen unmittelbaren direkten Import der südfranzösischen Bau-, Steinmetzen- und Zimmerkunst. Bemerkenswert ist die Persönlichkeit des Bauherrn, des Prager Bischofs Johann IV. von Dražic, der sich nicht weigerte auf ein so gewagtes Unternehmen einzulassen und dafür einen fremden, diese Kunst beherrschenden Baumeister zu erwerben schaffte. Trotz diesen Problemen und unermesslichen Baukosten entschied er sich ein ausschließlich ziviles technisches Werk mit der erstklassigen Bedeutung für die wirtschaftliche und ökonomische Entwicklung der Stadt anzugehen.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 Abbildungen Abb. 1: Vedute von Roudnice von Norden, Friedrich Bernhard Werner vor Mitte des 18. Jahrhunderts (übernommen aus M. Hlaváčková, Roudnice v proměnách času [Roudnice im Wandel der Zeit], Roudnice n. L. 1994, S. 48). Abb. 2: Ansicht von Roudnice von Nordwesten, Crispin Fuka, 1640 (übernommen aus P. Kopička, Deníky roudnického hejtmana Blažeje Albína z Weisenberku z let 1611 a 1625 [Diarien des Raudnitzer Hauptmanns Blasius Albin v. Weisenberg aus den Jahren 1611 und 1625], Praha 2003, S. 47). Abb. 3: Ansicht von Roudnice von Nordwesten, Johann Josef Dietzler, vor 1725, Ausschnitt (übernommen aus V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/L. [Geschichte der alten Brücke in Roudnice], Podřipský musejník, Roudnice 1910). Abb. 4: Ansicht von Roudnice von Nordosten, Carl Croll, 1. H. 19. Jh., Detail (Sammlungen im Schloss Nelahozeves [Mühlhausen]). Abb. 5: Roudnice a. d. Elbe, Plan der Stadt. Francesco Carratti 1653, Ausschnitt (Fotoarchiv des Podřipské Museum). Abb. 6: Roudnice a. d. Elbe, Pläne der Schlossgärten, unbekannter Autor 1729–1784 (Fotoarchiv des Podřipské Museum). Abb. 7: Roudnice a. d. Elbe, Entwurf für die Instandsetzung der Brücke, Carlo Lurago 1660 (übernommen aus V. Chaloupecký, 1910). Abb. 8: Roudnice a. d. Elbe, Entwurf für die Instandsetzung der Brücke, Antonio Porta 1670 (übernommen aus V. Chaloupecký, 1910). Abb. 9: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied I, Buckelquader vom Brückenpfeiler. Die Ausbuckelung wird mit Schlag umgelaufen (Foto M. Cihla 2006). Abb. 10: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied I, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 11: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied II, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 12: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied III, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 13: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied IV, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 14: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied IV, Detail der Öffnung für die Scherenzange „Wolfsrachen" mit der größeren Tiefe an Seiten der Basis und der mit kleineren Sandsteinbrocken gekeilten Rückseitenfuge (Foto M. Cihla 2006). Abb. 15: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied V, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 16: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 17: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 1, Bearbeitungsvorgang (Zeichnung M. Cihla 2006). Oben eine der identifizierten Positionen des Steinmetzen bei Bearbeitung der Berührungsfläche, da er bei der stabilen Position mit den Händen und dem Werkzeug vertikalen Spurenradius erzeugt, unten Darstellung des wahrscheinlichen Vorgangs bei der Manipulierung und Bearbeitung der Brückengewölbesteine. Links in der Mitte Fotos von zwei möglichen Gestalten der wohl beim Bau der Brücke verwendeten Steinmetzenhacken, links „Spitzfläche“, rechts „plošina (Platte)“. Abb. 18: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 2, Detaildokumentation und Spurenanalyse nach der Bearbeitung des Stückes (Zeichnung M. Cihla 2006). A – Außenseite, B, D – Lagerflächen, C, E – Berührungsflächen. 1 – abgebrochene Quaderteile; 2 – Steinmetzenzeichen, hergestellt durch Hiebe eines axtförmigen Werkzeuges mit mäßig abgerundeter Schneidekante; 3 – Destruktion der Außenseite; 4 – Spuren nach Ebnen (Abputzen) der Außenseite mit Flachmeißel, da kurze Holzhammerhiebe seichte v-förmige Spur hinterlassen, der Schneidekantenstrich ist etwas länger als Span, es stellt eine wichtige Tatsache für die Position des Steinmetzen dar; 5 – Randschlag; 6 – Werkzeugschneidekantenstrich (die Steinmetzenposition wird zur Richtung von dem Strich weg gebunden); 7 – Span (bei seiner Ablösung nach dem Stoß entsteht der Abbruch im schärferen Winkel als die Kerbe); 8 – Mörtelreste; 9 – feine geschichtete Stöße eines kleineren Meißels; 10 – strahlenförmige Kanäle; 11 – Fragmente der anschließenden Gewölbesteine; 12 – Lagerflächendestruktion; 13 – Zeichen einer konischen Kerbe mit einer Vertiefung nach dem Schlag mit einem Werkzeug mit Stiel. Abb. 19: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 2, Lagerfläche, überebnet mit diagonal geführten Schlägen der „Platte“, und Detail eines wohl mit einem kleineren Meißel gehauenen Kanalarmes für den Mörtelguss. Abb. 20: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 3, Detail des diagonalen Überschneidens der schon geebneten Lagerfläche mit dem Zweck ihre Oberfläche aufzurauhen. Gut sichtbar ist der Randschlag (Foto M. Cihla 2006). Abb. 21: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 3, Außenseite, Steinmetzenzeichen. Gehauen mit der Steinmetzenhacke mit leicht abgerundeter Klinge, gleich wie am Bauglied VI, Fragment 2

(Foto M. Cihla 2006). Abb. 22: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 4, Lagerfläche. Strahlige Kanäle größtenteils mit Mörtel überdeckt, sichtbarer Abdruck des Kanals vom Nachbarstein (Foto M. Cihla 2006). Abb. 23: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Aufnahme, oben Grundriss, unten Ansicht der äußeren Balkenseite im Sinne der ursprünglichen Position in der Konstruktion des Schwellrostes (Zeichnung M. Panáček 2006). Abb. 24: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Anordnung der Eisennägel (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 25: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Gesamtansicht (Foto M. Panáček 2006). Abb. 26: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, abgeschrägter Balkenkopf, von der Außenseite zu gesehen, ursprünglich an den Axialbalken angefügt. Sichtbar sind die doppelseitige Schwalbenschwanzblattsasse an der Seite, einfache Blattsasse an der Oberseite und verbogene Nägel, mit den er an den Axialbalken angebracht war (Foto M. Panáček 2006). Abb. 27: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Detail des schrägen Balkenkopfes, mit dem er an den Axialbalken angebracht war. Zwischen den verbogenen Nägeln deutliche steigende Spuren nach der Bearbeitung mit einem Breitbeil auf den Zimmerböcken (Foto M. Panáček 2006). Abb. 28: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Gegenseitiger Balkenkopf mit dem unteren Blatt (Foto M. Panáček 2006). Abb. 29: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Detail der Schwalbenschwanzblattsasse mit Resten der Nägel, mit den die vertikale Säule zugeschlagen war (Foto M. Panáček 2006). Abb. 30: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2, Aufnahme, Grundriss (Zeichnung M. Panáček 2006). Abb. 31: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2 und 3. zeichnerische Dokumentation (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 32: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2 und 3, Gesamtansicht (Foto M. Panáček 2006). Abb. 33: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2, Detail des Restes einer zugenägelten Querbohle (Foto M. Panáček 2006). Abb. 34: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Lageplan der alten und neuen Elbebrücke (übernommen aus: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici [Alte steinerne Elbebrücke in Raudnitz], Praha 1909). Abb. 35: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Holzrostkonstruktion (übernommen aus: B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 36: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Konstruktionsdetails vom Holzrost (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 37: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Foto des einzigen damals erhaltenen Bogens (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 38: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Detail der Gevölbequader vom abgebauten Brückenbogen (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 39: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, in einer Grube gefundene Buckelquader (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 40: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Fundamentskonstruktion, Balkenrost mit Querbohlen, in der Grube gefunden (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 41: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Balkenroststirn, in der Grube gefunden (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 42: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Rekonstruktionszeichnungen – Gesamtrekonstruktion nach Funden von B. Tolman (Grundriss unten), im Vergleich zu jener veröffentlichten von A. Velflík (Ansicht oben). In der Mitte Ansicht laut M. Cihla (Zeichnung M. Cihla 2005). Abb. 43: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Rekonstruktionszeichnung des Pfeilers und des Tonnengewölbes (Zeichnung M. Cihla 2005). 1 – Basaltgeröllpflasterung, 2 – Quadermauerhaupt, 3 – Binder, 4 – Hebezangenlöcher, 5 – „Wolfsrachen“, Loch für die „Wolf“ Greifzange, 6 – Kanäle an den Lagerflächen der Gewölbequader zur Mörtelverteilung, 7 – vorausgesetzte Spundwand, 8 – Spundbohle, 9 – Verschalung des Schwellrostes, 10 – Dielenboden, 11 – Säulen, an der Außenseite zum Rost zugeblattet, 12 – Geröllbett, 13 – hypothetische Baugrubenumgrenzung, 14 – Axialbalken vom liegenden Holzrost, 15 – eingelassene Querbohlen, 16 – Pfeilerabsetzung, 17 – Buckelquader des Pfeilers, 18 – Pfeilerkopfgesims, 19 – Pfeilerkopfdach, 20 – Wasserspiegel, 21 – Schlußstein des Tonnengewölbesegments vom Brückenbogen, 22 – Brüstung. Abb. 44: Diebold Schilling, Spiezer Bilder-Chronik, 1484, Stadtbibliothek

33

M. CIHLA, M. PANÁâEK - Stfiedovûk˘ most v Roudnici nad Labem Bern. Zeitgenössische Abbildung der organisierten Vorbereitungsarbeiten zu einem großen Bau. Im Hintergrund die Zimmerleute fällen die Bäume, im Mittelplan wird Kieselstein zugeführt und Mörtel gemischt, im Vordergrung die Steinmetzenhütte bearbeitet dem Befehl des Meisters gemäß die Steinquader. Übernommen aus: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen, Darmstadt 2001, S. 34. Abb. 45: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Stadtbibliothek Bern. Zeitgenössische Abbildung des Betriebs einer Steinmetzenhütte. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 34. Abb. 46: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Stadtbibliothek Bern. Zeitgenössische Abbildung der Zimmerarbeiten bei der Gründung eines größeren Baus im Strombett nahe der Stadtmauer. Links der bauführende Architekt, rechts die Zimmerleute messen den Balken mit Schnur und Rötel aus für seine Bearbeitung mit Breitbeil in sogen. hoher Arbeit auf den Zimmerböcken. Im oberen Bildteil ihre Kollegen rammen Pfähle im Flussbett und bauen die Arbeitsplattform mit Holzkran. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 34. Abb. 47: Diebold Schilling, Spiezer Bilder-Chronik, 1484, Stadtbibliothek Bern. Bau einer Steinbrücke über einen Fluss. Mit Hebezangen und einem großen Tretrad-Holzkran werden die auf einem Kahn zugeführten Quader hochgehoben und in die Brückenkonstruktion aufgestellt. Es scheint, der Kran sei nicht an der Brückenkonstruktion angebracht, sondern an einem selbständigen Vertikalbalken bereits im Fluss. Links wird wahrscheinlich der Baumeister des ganzen Bauwerks belohnt. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 35. Abb. 48: Chroniques de Hainaut I, gegen 1448, Bibliothèque Royale Bruxelles. Pflasterarbeiten. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 43. Abb. 49: Anonymus der Hussittenkriege, gegen 1430, Bayr. Staatsbibliothek München. Mittelalterliche Abbildung eines großen Rammbocks. Ähnliche Einrichtung mag zum Rammen der Hilfskonstruktionspfähle beim Brückenbau benützt worden sein. Übernommen aus: D. Conrad, Kirchenbau im Mittelalter, Leipzig 2002, S. 188. Abb. 50: Skizze der mittelalterlichen, Wolf genannten, beim Dombau in Köln benützten Greifzange. Ihre Gestalt und Größe entspricht genau den an Quadern der Raudnitzer Brücke dokumentierten Löchern. Nach A. Wolff, Der gotische Dom in Köln, Köln 1986, S. 11, übernommen aus: G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter, Darmstadt 1993, S. 423.

34

Abb. 51: Skizze der mittelalterlichen Greifzange aus dem französischen Milieu, Rekonstruktion von Viollet-le-Duc laut Zeichnung von Villard de Honnecourt (um 1220/30). E. E. Viollet-le-Duc, Dictionnaire raisonné de l’architecture française du XIe au XVIe siècle, II, Paris 1854–1868, S. 217. Abb. 52: Die mittelalterliche Scherengreifzange. Nach A. Wolff 1986, übernommen aus: G. Binding 1993, S. 423. Abb. 53: Sommières, Römische Brücke über die Gard, erbaut 19–31 (n. Chr.). 7 Bogen, 189 m lange, 6,7 m breite Brücke mit niedrigen Pfeilern mit Dreieckköpfen aus Buckelquadern (übernommen aus: http://traianus.rederis.es). Abb. 54: Avignon, Pont St. Bénézet, erbaut 1177–1185 (Fotoarchiv des Podřipské muzeum). Abb. 55: Písek, Steinbrücke, Eisenklammern an einem der Pfeiler (Foto M. Trefný 2006). Abb. 56: Prag, Karlsbrücke, Pfeiler Nr. 9, Fundamentskranz aus den mit dreiarmigen Klammern verbundenen Mühlsteinen (übernommen aus: J. Zemánek, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty [Von Roudnice nach Prag über die Steinbrücken], Podřipský muzejník I, 2005, S. 49–60). Abb. 57: Rom, Ponte Cestio, 46 v. Chr., Beispiel der römischen Weise der Quaderverbindung mittels Eisenklammern (übernommen aus: V. Galliazzo, I ponti romani, in: Elementos de Ingeniería Romana, Libro de ponencias, Tarragona 2004, s. http://traianus.rederis.es). Abb. 58: Avignon, Palast der Päpste, Detail der freigelegten Lagerfläche eines Quaders aus dem Portalbogenlauf (Foto M. Panáček 2006). Abb. 59: Regensburg, Steinbrücke (1135–1146), Ansicht der Konstruktion der niedrigen Pfeiler und der abfallenden Brückenfahrbahn (Fotoarchiv des Podřipské muzeum). Abb. 60: Děčín (Tetschen), Polsnitzbrücke, 1564–1567 (Foto M. Panáček 2006). Abb. 61: Limburg a. d. Lahn, Lahnbrücke. Mittelalterliche Brücke, 1315–1341 (übernommen aus: www.bildindex.de). Abb. 62: Moret-sur-Loing, Brückenturm aus dem 14. Jh. (übernommen aus: www.ville-moret-sur-loing.fr). (Übersetzung. J. Noll)

Stfiedovûk most v Roudnici nad Labem

Recommend Documents