STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST Obor SOČ: 02 - Fyzika
Focení dírkovou komorou Alena Hybnerová
Liberecký kraj
Liberec 2014
STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST Obor SOČ: 02 - Fyzika
Focení dírkovou komorou Pinhole photography
Autor:
Alena Hybnerová
Škola:
Mateřská škola a Střední škola, Na Bojišti 15, 46010, Liberec 3
Kraj:
Liberecký kraj
Konzultant:
RNDr. Vladimíra Erhartová
Liberec 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou práci SOČ vypracovala samostatně a použila jsem pouze podklady (literaturu, projekty, SW atd.) uvedené v seznamu vloženém v práci SOČ. Prohlašuji, že tištěná verze a elektronická verze soutěžní práce SOČ jsou shodné. Nemám závažný důvod proti zpřístupňování této práce v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.
Ve ………………….. dne…………….
podpis : ……………………………
Poděkování.
Děkuji paní učitelce RNDr. Vladimíře Erhartové za pomoc a podnětné připomínky k mé práci. Také děkuji svému otci Jaroslavu Hybnerovi za výpomoc v praktické části mé práce.
ANOTACE Práce shrnuje základní informace o fotografování camerou obscurou. Zabývá se historií, vlastnostmi a stavbou camery obscury a vysvětluje základní princip tvoření fotografie pomocí této metody. Práce se dělí na teoretickou a praktickou část. Teoretická část také popisuje chemické děje při fotografování a vyvolávání fotografií, popisuje zpracování fotografií, informuje o složení chemikálií použitých při vyvolávání. Praktická část obsahuje popis konkrétního fotografování a vyvolávání s následným popisem výsledků fotografování, který je doplněný o obrázky fotografií. Práce je určena pro všechny, kteří se zajímají o původní techniku fotografování a o klasický způsob vyvolávání fotografií. Klíčová slova: camera obscura; dírková komora; expozice; fotografie; vyvolávání
ANNOTATION My work summarizes information about taking photos by camera obscura. It deals with history, properties and structure of camera obscura and it explains a basic principle of making photos with this method. My work is divided into theoretical and practical parts. Theoretical part describes chemical processes of taking photos, elaboration of photos and structure of chemicals used in developing. Practical part includes a description of taking photos, developing photos and description of results of my work which is completed with pictures of my photos. My work is advisable for everyone, who is interested in this original method of photography and in a classical way of developing photos. Key words: camera obscura; pinhole camera; exposure; photo; developing photos
Obsah ÚVOD …………………………………………………………………………………6 1
TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................. 7
1.1
Historie .......................................................................................................... 7
1.2
Camera obscura .......................................................................................... 12
1.2.1
Jak vzniká obraz ...........................................................................................................12
1.2.2
Tělo dírkové komory .....................................................................................................12
1.2.3
Dírka .............................................................................................................................13
1.2.4
Expozice, clona a clonové číslo ...................................................................................14
1.2.5
Fotografický materiál ....................................................................................................15
1.2.6
Vyvolávání fotografie ....................................................................................................16
1.2.6.1
Pomůcky................................................................................................................................ 16
1.2.6.2
Vývojka, přerušovač, ustalovač, smáčedlo ............................................................................ 16
1.2.6.3
Postup vyvolávání ................................................................................................................. 17
1.2.6.4
Fotografická chemie .............................................................................................................. 18
2
PRAKTICKÁ ČÁST ............................................................................. 20
2.1
Výroba dírkové komory .............................................................................. 20
2.2
Výběr fotopapíru a vyvolávacích chemikálií ............................................. 21
2.3
Fotografování .............................................................................................. 23
2.3.1
Výběr objektu ...............................................................................................................23
2.3.2
Měření světla ................................................................................................................24
2.3.3
Expozice .......................................................................................................................24
2.3.4
Poloha dírkové komory vzhledem k objektu.................................................................25
2.4
Vyvolávání fotografií ................................................................................... 26
2.4.1
Temná komora .............................................................................................................26
2.4.2
Postup ..........................................................................................................................27
2.5
Výsledky fotografování, porovnání fotografií............................................ 27
ZÁVĚR ………………………………………………………………………………..35 Bibliografie ...................................................................................................... 36 Citace obrázků: ............................................................................................... 37
5
ÚVOD Dnešní mládež si nedokáže představit svůj život bez elektroniky. Žijeme v době, kdy má každý mobilní telefon a počítač. Každý den sdílíme s celým světem spoustu příspěvků a mezi nimi i fotografie. Málokdo z nás si však uvědomuje, jakým vývojem prošlo fotografování až do fáze, kdy si jedním cvaknutím můžeme zdokumentovat celý život. Cílem mé práce je ukázat, že k fotografování nepotřebujeme digitální fotoaparáty nebo mobilní telefony. Chtěla bych přiblížit dnešní mladé generaci nejstarší techniku získávání fotografie a zároveň si focení dírkovou komorou sama vyzkoušet. Téma jsem si zvolila, protože mě fotografování baví a chtěla jsem se dozvědět něco nového o jeho historii. Velmi mě zaujala technika fotografování pomocí dírkové komory, protože mi z počátku vůbec nebylo jasné, jak je možné získat fotografii jen díky krabičce s malým otvorem. Další důvod, proč jsem si zvolila toto téma, byla touha vyzkoušet si na vlastní kůži fotografování „ naslepo“, zažít ten adrenalin, když pořídíte snímek, ale vlastně vůbec netušíte, jaký bude. Dále mě také lákalo vyvolávání fotografií. Klasické vyvolávání už naše generace zná jen z filmů. Vůně chemikálií a červené světlo je pro mnohé historií nebo zastaralou technikou, kterou jen ztrácíme čas. V teoretické části se zabývám popisem dírkové komory, její historií i současností a vznikem obrazu z fyzikálního hlediska. Popisuji chemické reakce při vytváření obrazu i při vyvolávání. Zaměřuji se na části dírkové komory a na pomůcky potřebné k fotografování touto technikou. Uvádím teoretický postup při vyvolávání fotografií, vysvětluji fotografické termíny. Praktickou částí je výroba dírkové komory, focení touto vlastnoručně vyrobenou komorou, samostatné vyvolávání fotografií a jejich následná prezentace na ZŠ a ZUŠ Jabloňová formou výstavy kopií fotografií a panelu s jednoduchým představením mého projektu a dírkové komory obecně. Výsledkem mé práce by mělo být rozšíření povědomí o původní fotografické technice a růst zájmu o fotografování touto cestou.
6
1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Historie Od antiky byla camera obscura popisována jako zatemněná místnost, která vpouštěla světlo pouze malým otvorem. Tímto jednoduchým zařízením byl pohybující se obraz venkovní scény promítán horizontálně i vertikálně převrácený na stěnu proti otvoru. Český název pro cameru obscuru je dírková komora. Historie camery obscury se váže už k 5. století př. n. l., kdy čínský filozof Mo Ti objevil vznik obrazu díky průchodu světla malým otvorem do temné místnosti. Popsal princip odrazu světla od předmětů, kdy světlo odražené od horní části zobrazí spodní část obrazu a naopak. Další popisy tohoto jevu se objevují v čínských pramenech z 9. a 10. století. Ve 4. stol. př. n. l. se o principu camery obscury ve svém díle Problémy zmínil i Aristoteles. Ve svém díle vznáší otázky, proč je obraz kulatý, ačkoli světlo prochází pravoúhlým otvorem. V 10. století se lomem a odrazem světla zabýval arabský fyzik a matematik Abu Ali al-Hasan. Pro své výzkumy použil desku s dírkou, před kterou postavil vedle sebe do řady svíčky. Jejich obraz se promítal na pozadí na druhé straně desky a zakrýváním svíček zjistil, že obraz svíčky napravo se zobrazí nalevo a tak odvodil, že se světlo šíří přímočaře. Tvoření obrazu pomocí dírky zmínil ve svých zápiscích i Leonardo da Vinci. Tuto metodu také využívala církev a díky obrazu slunce na zemi katedrál určovala čas.
Obrázek 1 První nákres camery obscury
První nákres camery obscury, česky dírkové komory, uveřejnil roku 1545 holandský astronom Regnie Gemma Frisius, který s pomocí camery obscury sledoval již o rok dříve zatmění Slunce. Na obrázku zachycuje princip tvoření obrazu díky malému otvoru. První ucelený popis camery obscury však pochází až z roku 1558, kdy jej sepsal neapolský vědec Battista della Porta ve svém díle Magia Naturalis. Často je tak mylně označován za jejího vynálezce. 7
V 17. století byli Evropané přímo fascinováni camerou obscurou. Obrázky vytvářené camerou vyvolávaly nadšení a obdiv, které si lidé zvyklí na barevnou fotografii, filmy a televizi, těžko mohou představit. Mezi svědectví této fascinace patří slavný dopis, který napsal z Londýna roku 1622, kde měl možnost experimentovat s obrazy vytvářenými camerou obscurou Cornelise Drebbela (1572-1633), holandský básník a skladatel Constantijn Huygens (1596-1687): „Nemohu Ti slovy popsat tu krásu; všechno malování je ve srovnání s tím neživé, ale toto je život sám, nebo něco ještě vznešenějšího, jen kdyby mi nescházela slova. Postavy, obrysy a pohyb, vše se přirozeně spojuje způsobem, který je neuvěřitelně potěšující.“1 Jak mohly obrazy promítané camerou obscurou tak zamíchat emocemi a tolik rozšířit horizonty vizuálních zážitků? Vždyť různé verze tohoto nástroje byly používány už od antiky. Dírková komora byla například průběžně používána v astronomii pro pozorování zatmění slunce. Ale zprávy o jejím používání zdaleka nebudily takové vzrušení. To, co rozšířilo použití camery obscury, bylo její vybavení čočkami a zrcadly. V 17. století byla tedy primitivní camera obscura zdokonalena. Otvor dírky se zvětšil a byl osazen čočkou, což výrazně zvýšilo jas obrazu. Jako temná komora pak postačil stan nebo skříň. Roku 1620 vyvinul Jan Kepler, autor termínu „camera obscura“, přenosnou verzi přístroje. Otevřel tak obzory mnoha malířům a dalším umělcům. Tato nová optická kamera byla především přístrojem pro vytváření působivé zábavy. Ale také byla používána pro vyměřování a mapování, pro astronomické pozorování i pro kreslení. Na druhé straně byla významným nástrojem otevírajícím nové pohledy na viditelný svět a porozumění vidění samotnému. V desetiletích okolo roku 1 600 se camera obscura stala modelem oka. Oko bylo považováno za kulatý, temný prostor s otvorem obsahujícím čočku a stínítko na zadní stěně, kterým byla sítnice. K tomuto modelu nevedly žádné nové anatomické objevy. Anatomické znalosti oka se v 17. století výrazně nelišily od znalostí, které měl v 15. století Leonardo da Vinci (1452-1519). Co se změnilo, bylo uvědomění si, že vjem světelných paprsků nevzniká ve sklivci ale na sítnici. A byla to právě optická camera
LEFÈVRE, Wolfgang. Inside the Camera Obscura: Optics and Art under the Spell of the Projected Image. 2007, 265 s. Dostupné z: http://www.mpiwgberlin.mpg.de/Preprints/P333.PDF 1
8
obscura, která vedla k tomuto novému pohledu na oko. Johannes Kepler (1571-1630) napsal ve svém spise Ad Vitellionem Paralipomena z roku 1604: „Tak je vidění způsobeno obrazem viděné věci vytvořené na vydutém povrchu sítnice.“2 Ale význam neměla optická camera obscura pouze pro fyziologii. Vyvolala také významné změny v geometrické a fyzikální optice. Tyto dva obory se ve starověku a středověku vyvíjely odděleně. Geometrická optika se zabývala tím, jak se světlo šíří, kdežto fyzikální optika se zabývala podstatou světla a jeho interakcí s hmotou. S camerou obscurou jako modelem oka se tato dvě odvětví musela spojit. Do této chvíle bylo možno studovat geometrickou optiku bez kladení si otázek vznášených fyzikální optikou, jako například, zda je světlo vyzařováno či přijímáno okem. Camera obscura to zcela změnila. Obraz promítnutý na obdobu sítnice zřetelně objasnil, že světelné paprsky jsou okem přijímány. Optika dostala nový směr.
Obrázek 2 Užití dírkové komory v malířství
Camera obscura měla však velkou nevýhodu, nedalo se s ní nijak zvlášť pohybovat. Bylo tedy nutné komoru zmenšit, ale pro její velikost už nebylo možné obraz pozorovat. Dalším krokem k získání obrazu bylo získat způsob, jak jej dostat ven. Nejjednodušší způsob byl vložit do komory citlivý fotografický materiál (papír) a nechat jej osvítit dostatečně dlouhou dobu. Expoziční doba byla však až příliš dlouhá a teprve roku 1839 zjistil francouz L. J. M. Daguerre a angličan W. H. Fox Talbot, že lze tuto dobu zkrátit, jestliže fotografii chemicky zpracují – vyvolají. 2
LEFÈVRE, Wolfgang. Inside the Camera Obscura: Optics and Art under the Spell of the Projected Image. 2007, 265 s. Dostupné z: http://www.mpiwg-berlin.mpg.de/Preprints/P333.PDF
9
Camera obscura ale nezůstala pouze minulostí. I v dnešní době je spousta milovníků této staré techniky, ti zakládají různá sdružení, kde si vyměňují zážitky a poznatky o této staré metodě pořizování fotografií. Existuje také několik firem, které se zabývají výrobou profesionálních dírkových komor, které jsou dokonale zpracované, takže fotografie jsou téměř dokonalé. Nemusíte však být ve sdružení nadšenců camery obscury, ani nemusíte vlastnit tento přístroj. Metoda průchodu světla malým otvorem se stala po staletí součástí mnoha staveb.
Obrázek 4 Camera obscura – Oybin
Obrázek 3 Camera obscura – Edinburg
Obrázek 5 Camera obscura – Praha
10
1.2 Camera obscura
1.2.1 Jak vzniká obraz Světlo se šíří přímočaře. Tento fyzikální fakt je odpovědí na otázku, jak vzniká obraz v dírkové komoře. To můžeme vidět na obr. 5, světlo dopadá na stěnu komory ve stejném úhlu, který svírají paprsky procházející otvorem s předmětem. Kdyby byl objekt dál od komory, byl by úhel menší a tím by se zmenšil i úhel obrazu, který by se tak také zmenšil. Získáváme tedy obraz, který je převrácený. Fotografii získáme tak, že odkryjeme na určitý čas dírku tak, aby mohlo světlo proniknout do komory a osvítit papír, poté dírku zakryjeme a po vyvolání vznikne fotografie.
Obrázek 6 Vznik obrazu
1.2.2 Tělo dírkové komory Jednoduchou dírkovou komoru lze vyrobit ze všeho, co nás každý den obklopuje, ať už je to krabice od bot nebo od kávy. Nezáleží ani na tvaru, krabice může mít tvar kvádru i válce. S pomocí válcových krabic můžeme získat zajímavé panoramatické snímky. Při výrobě camery obscury musíme pečlivě dbát na to, aby měl fotoaparát jen jediný otvor, který můžeme světlotěsně uzavírat. Uvnitř musí být fotoaparát začerněn, aby nedocházelo k odrazům světla od stěn krabice. Hloubka komory by měla mít velikost třetiny úhlopříčky papíru.
12
1.2.3 Dírka Dírka je nejdůležitější část celého přístroje. Profesionálně vyráběné dírky jsou vypalované laserem nebo leptané. Je důležité, aby měla dírka ten správný průměr. Čím menší dírka je, tím je obraz ostřejší, avšak příliš malou dírkou neprochází dostatečné množství světla a obraz je nejasný. Nejčastěji se používají dírky o průměru 0,25 – 0,5 mm. Materiál kolem dírky by měl být co nejtenčí, aby světlo dopadalo v co největším úhlu. Ideálním alternativním materiálem na výrobu dírky je tenký plíšek nebo hliníková folie. Dírku lze propíchnout tenkou jehlou nebo vrtáčkem a nesmíme zapomenout zabrousit hranky. Dírka musí být dokonale kulatá a hladká, aby se na fotografii neobjevovaly nežádoucí efekty. Zobrazovacím zařízením dírkové komory je dírka v neprůsvitném materiálu. Obrazem vzdáleného bodu je jednoduše stín neprůsvitného materiálu kolem dírky. Obrazem je tedy jasný bod na tmavém pozadí. Když je dírka velká, obrazem je kruh s poloměrem dírky. Vzdálený objekt je souborem bodů, jeho obrazem je proto také souhrn bodů. Čím menší jsou body, tím jemnější detaily mohou být rozeznány na objektu. Proto v mnoha ohledech je nejlepší dírková komora s nejmenším obrazem bodu. Ale když uděláme dírku velmi malou, narazíme na vlnové vlastnosti světla. Pro velmi malé dírky tak díky difrakci platí: čím menší dírka, tím větší zobrazený bod. Z toho vyplývá, že nejmenší zobrazené body dávají dírky, které jsou dostatečně malé z hlediska geometrické optiky a vytváří nejmenší body z hlediska difrakce. Když je dírka velmi malá, poloměr zobrazeného bodu (r) je roven poloměru Airyho disku r = 0,61λf/s, kde s je poloměr dírky, f vzdálenost dírky od stínítka (ohnisková vzdálenost), λ vlnová délka světla. Pokud je dírka velká, poloměr obrazu bodu r je roven poloměru dírky. Tato rovnost dává 0,61λf/s = s, tedy zhruba f = s2/λ. Pokud počítáme s vlnovou délkou pro viditelné světlo 550 nm, dostáváme pro ideální průměr dírky vztah
D 0,047 f , kde D a f jsou v milimetrech. Ze vztahu je vidět, že rozlišení obrázku můžeme zlepšit zvětšením hloubky dírkové komory. Například pokud čtyřikrát zvětšíme jak ohniskovou vzdálenost, tak velikost fotografického papíru, získáme stejné zorné pole pouhým dvojnásobným zvětšením dírky. Ale rozlišení se zvětší dvakrát. 3
3
YOUNG, Matt. The Pinhole Camera. The physics teacher. New York: American Association of Physics Teachers, 1989, December, 648 655. Dostupné z: http://inside.mines.edu/~mmyoung/PHCamera.pdf
13
1.2.4 Expozice, clona a clonové číslo Při stejné ohniskové vzdálenosti znamená nízké clonové číslo větší tok světla a krátký expoziční čas, získáme však neostrý obraz. Naopak při použití vysokého clonového čísla získáme ostrý obraz díky tomu, že dírkou proniká menší tok světla a prodlouží se nám expoziční čas, což však vyžaduje vyšší citlivost materiálu. Expoziční hodnota udává množství světla pronikajícího dírkou. Expozice závisí na velikosti dírky. Expoziční čas se udává v sekundách. Vhodné expoziční světlo se měří tzv. expozimetrem a dá se regulovat právě clonou. Při krátkém expozičním čase nám může vzniknout tzv. podexponovaná fotografie (vlevo) a naopak při příliš dlouhém expozičním čase je fotografie přeexponovaná (vpravo).
Obrázek 7 Podexponovaná fotografie dírkovou komorou
Obrázek 8 Přeexponovaná fotografie dírkovou komorou
Zákon převrácených čtverců je základní optický princip, podle kterého intenzita světla dopadajícího kolmo na plochu klesá s druhou mocninou vzdálenosti zdroje světla od plochy. Oddálení plochy například do dvojnásobné vzdálenosti způsobí tedy pokles intenzity světla na ploše čtyřikrát. V praxi to tedy znamená, že intenzita světla do dálky velmi rychle klesá. Tedy množství světla dopadajícího na fotografický papír závisí nejen na velikosti otvoru, ale též na vzdálenosti otvoru od fotografického papíru. Světelnost neboli clonové číslo (F) dírkové komory získáme podělením ohniskové vzdálenosti (f) průměrem dírky (D) F
f . Nízké clonové číslo znamená D
větší světelný tok a tedy kratší expoziční čas. Pro dírkové komory však již z principu jejich konstrukce dostáváme vysoká clonová čísla. K určení doby expozice za daného osvětlení nám může pomoci expozimetr. Ale extrémně vysoké hodnoty clonového čísla na expozimetru nenajdeme. Například pro dírku 0,25 mm a ohniskovou vzdálenost 14
50 mm bude clonové číslo 200. Zmenšení průměru dírky na polovinu, znamená dvojnásobné clonové číslo a čtvrtinovou plochu otvoru, a proto vyžaduje prodloužení času na čtyřnásobek, neboť závislost času na cloně je kvadratická. Podělíme tedy clonové číslo naší komory clonou, pro kterou jsme měřili dobu expozice na expozimetru a podíl umocníme na druhou. Výsledkem vynásobíme naměřený čas. Je-li tedy naměřená expozice 11 a 1/125 s, pro 200 to bude (200/11)2/125 s = 2.6 s. Výsledek focení na fotografický papír je ale přijatelný i při pouhém odhadu dob expozic. K tomu nám může sloužit tabulka přibližných dob expozice.4 Tabulka 1 Přibližné doby expozice
Počasí a typ scény objekty v otevřené krajině
fotopapír
film ISO 100 clona 16
dírka 200
dírka 200
plné slunce, pláž či sníh
1/250 s
1s
20 s
jasno, ostré stíny
1/125 s
3s
60 s
světlá obloha bez slunce, žádné stíny
1/60 s
15 s
2,5 min
silně zataženo
1/20 s
60 s
10 min
1.2.5 Fotografický materiál Pro tvorbu fotografie je důležité použít dostatečně citlivý materiál. Nejlepší je proto použít fotografický papír nebo film. Fotografický papír má nižší citlivost a pro fotografování je třeba delší expoziční čas (20 -100x delší než u filmu). Jeho velkou výhodou je ale relativně nízká pořizovací cena a nenáročnost při vyvolávání fotografie. Fotografický film je velmi citlivý, a proto se s ním musí zacházet velmi opatrně. K vytvoření pozitivní fotografie je navíc zapotřebí zvětšovací přístroj. Obraz, který získáme, je negativní. Pro získání pozitivu stačí fotografický papír ve tmě položit citlivou vrstvou na negativ, prosvítit intenzivním světlem a znovu jej vyvolat.
4
BAKŠTEIN, Zdenek. Dírková komora - pinhole camera. Zzz.cz [online]. 2004 [cit. 2014-0304]. Dostupné z: http://www.zzz.cz/bednax/index.php/5010
15
1.2.6 Vyvolávání fotografie Po pořízení snímku se nesmí do dírkové komory dostat světlo, jinak bychom přišli o celou práci. Vyvolávání provádíme v temné komoře, což je místnost bez přístupu světla, ve které je vybavení pro vyvolávání fotografie. Temná komora by měla být dobře větraná místnost. Při některých krocích si můžeme svítit tlumeným červeným světlem, které neovlivní výsledek práce. Kromě světelného omezení je třeba také dbát na teplotu v temné komoře. Ideální je teplota 20ºC.
1.2.6.1 Pomůcky Mezi vybavením které potřebujeme, jsou misky na vyvolávací chemikálie, ochranné pomůcky, pinzety, červené světlo, kolíčky na zavěšení, destilovaná voda, voda a samozřejmě fotografické chemikálie – vývojka, přerušovač, ustalovač a také smáčedlo.
1.2.6.2 Vývojka, přerušovač, ustalovač, smáčedlo Vývojka chemicky změní citlivou fotoemulzi tak, že obraz zviditelní. Tento obraz je ale stále velmi citlivý na světlo. Vývojky jsou na trhu různé, práškové, tekuté koncentráty. Jsou v dostání vývojky pro vysoký kontrast, tuzemské, zahraniční. Mezi nejznámější české výrobce fotografické chemie patří FOMA. U vývojky je třeba dodržet co nejpřesněji teplotu 20°C, jinak se mění její vlastnosti. Při nižší teplotě trvá vyvolávání o mnoho déle. Více o vývojce v kapitole „fotografická chemie“. Přerušovač zastaví proces vyvíjení a srovná hladiny pH povrchu fotografie. Přerušovač používáme, protože vývojka a ustalovač mají velmi rozdílné hodnoty pH a navzájem by se oslabovaly. Přerušovačem může být 2% kyselina octová. Ustalovač má za úkol ustálit barvy tak, aby byly odolné vůči dennímu světlu. Ustalovač je kyselá nebo neutrální látka. K dostání je jako koncentrát. Ustalovač není tak závislý na teplotě, ale přesto je dobré dodržovat výrobcem doporučenou teplotu. Jako smáčedlo se používá čistá voda. Pro optimální efekt vymytí zbytků ustalovače se přidává kapka jaru.
16
1.2.6.3 Postup vyvolávání Pro vyvolání fotografického filmu potřebujeme zvětšovací přístroj, takže je technicky jednodušší použít fotografický papír. Po vyvolání získáme negativ. Pokud chceme pozitivní obraz, musíme fotografii buď prosvítit silným zdrojem světla na další fotopapír a znovu jej vyvolat nebo fotografii v negativu naskenovat do počítače a převést na pozitiv digitálně. Z hlediska dostupného vybavení a časové náročnosti jsem pro svou práci volila fotografování pouze v negativu na fotopapír. Vyvoláváme v temné komoře bez přístupu světla. Svítíme pouze nepřímým červeným světlem. Po celou dobu vyvolávání je důležité s fotografiemi v chemikáliích hýbat, aby chemické reakce proběhly po celém povrchu fotografie rovnoměrně. 1. Fotografii vyjmeme z dírkové komory a vložíme do misky s vývojkou. Dobu, po kterou je fotografie ve vývojce, určuje většinou výrobce vývojky nebo ji určujeme odhadem podle míry zčernání fotopapíru. 2. Po uplynutí vyvolávací doby vložíme fotografii do misky s přerušovačem. Zde nemusí být fotografie dlouho, stačí tak 30 s. 3. Dále vložíme fotografii do ustalovače. Není nutné dodržovat teplotu tak přesně, jako u vývojky, ale neměla by přesáhnout 25 ºC. Čas určujeme podle výrobce ustalovače. 4. Po uplynutí doby, kdy je fotografie v ustalovači, ji vložíme do smáčedla. Doba vypírání není nijak omezená. Fotografie pouze zbavujeme zbytků ustalovače, neprobíhá zde žádná chemická reakce. 5. Po vyprání fotografii vyjmeme a pověsíme, aby uschla. Před sušením je dobré stáhnout vodu z fotografie speciálním stěračem, který je možno zakoupit v prodejnách fotopotřeb. Stěrač urychluje sušení a zabraňuje vzniku solných map. Fotografie se dají také „vyleštit“ a to pomocí leštičky. Tou se také fotografie vyrovnají a nejsou tak zkroucené, jako při obyčejném sušení. Tento krok je jen doplňkový, nemá vliv na kvalitu fotografie.
17
1.2.6.4 Fotografická chemie Fotografická chemie je věda, která se zabývá látkovými přeměnami, probíhajícími působením světla. V běžném životě se s takovými reakcemi setkáváme každý den. Patří mezi ně například fotosyntéza nebo blednutí barev. Při fotografování využíváme fotolytického rozkladu halogenidů (chloridu, iodidu nebo bromidu stříbrného) na kovové stříbro a volné halogeny. Tento halogenid je obsažen v želatinové vrstvě fotopapíru. Po osvícení nám vzniká tzv. latentní (skrytý) obraz. Vyvoláním redukujeme osvětlené halogenidy, ustálením převedeme neosvětlené halogenidy na rozpustné sloučeniny. Takto vytvořený obraz je na světlé stálý. Bromid stříbrný obsahuje kationty Ag+ a anionty Br- v krystalové mřížce. Každý kationt stříbra má kolem sebe navázáno šest aniontů bromu a naopak.
Obrázek 9 Znázornění bromidu stříbrného
Světelná energie působí na krystal halogenidu a umožňuje odtržení jednoho elektronu z bromidového aniontu.
Br- + světelná energie Br + eAtom bromu buď reaguje s jinou látkou obsaženou v citlivém materiálu, nebo s jiným atomem bromu a vypařuje se.
2Br Br2 Přebytečné elektrony se slučují s kationty stříbra. Vzniká kovové stříbro. Ag+ + e- Ag Celý fotolytický rozklad lze také znázornit touto rovnicí. 2AgBr 2Ag + Br2 Pro vyvolávání potřebujeme vhodné redukční činidlo, redukující halogenidy stříbrné. Takové činidlo musí reagovat rychleji s exponovaným (osvětleným) halogenidem než s neexponovaným (neosvětleným). Nejčastěji se pro vyvolávání používá vývojka obsahující uhličitan sodný a jednu z těchto sloučenin - hydrochinon (1,4 – dihydroxybenzen), pyrokatechol (1,2 – dihydroxybenzen), 1,4 – fenyldiamin 18
nebo pyrogallol (1,2,3 – trihydrozybenzen). Jsou to aromatické sloučeniny, hydroxyderiváty
a
aminoderiváty
benzenu,
kde
jsou
hydroxyskupiny
nebo
aminoskupiny v poloze ortho nebo para. Vyvolávání dělíme na fyzikální a chemické. Při fyzikálním vyvolávání se obraz tvoří ze stříbra obsaženého ve vývojce. Při chemickém vyvolávání se tvoří z exponovaného halogenidu stříbrného v citlivé vrstvě. Při vyvolávání se redukuje halogenid stříbrný a zároveň oxiduje vývojka. Vznikají vodíkové ionty, které neutralizují díky vývojce. H+ + OH- H2O Jako ustalovač se nejčastěji používá roztok thiosíranu amonného, sodného nebo kyanidu draselného, který pomáhá obraz ustálit. Ustalováním se převádí nevyvolaný halogenid stříbra na rozpustnou komplexní sloučeninu, kterou lze z emulze vymýt vodou. Na rozdíl od vyvolávání není ustalování tak závislé na teplotě. Zvýšení, teploty ustalovače o 10°C urychlíme ustalování asi o 15%. Ustalování závisí na tloušťce emulzivní vrstvy a jejím utvrzení. Čím je větší vrstva a vyšší utvrzení, tím se ustalování zpomalí. Neutrální ustalovače jsou tvořeny pouze roztokem ustalující látky s přídavkem tlumících látek, jako je kyselina boritá nebo siřičitan sodný. Tento ustalovač vylučuje sirník stříbrný, který jej zároveň znehodnocuje. Kyselý ustalovač vzniká přidáním disiřičitanu draselného, který reaguje s vodou za vzniku hydrogensiřičitanu, který ustalovač okyseluje. Nevzniká tak nežádoucí sulfidická síra. Pro zvýšení tvrdícího účinku se do ustalovačů přidává síran hlinitodraselný. Posledním krokem vyvolávání je tzv. vypírání fotografií. Fotografie se perou v čisté vodě s kapkou jaru, která zbaví fotografii přebytečného ustalovače. Při vyvolávání můžeme použít osvětlení červeným světlem. Červené světlo má nejmenší frekvenci ze spektra viditelného lidským okem. Jeho fotony mají tedy nejmenší energii a nehrozí tak ovlivnění zpracování fotografií.
19
2 PRAKTICKÁ ČÁST V praktické části své práce se zaměřuji na výrobu vlastní dírkové komory, fotografování touto komorou, vyvolávání fotografií a výstavu fotografií.
2.1 Výroba dírkové komory Fotografování dírkovou komorou má tu nevýhodu, že po pořízení každé fotografie musíme jít ihned do temné komory a fotografii vyvolat. Proto jsem se rozhodla vyrobit dva fotoaparáty. Nemělo však smysl vyrábět dva totožné a nabízela se možnost vyzkoušet tak různé efekty tvaru těla komory. Než jsem začala hledat vhodnou krabici, zvolila jsem si velikost fotografií, jakou budu pořizovat. Na internetových stránkách firmy FOMA jsem si vyhledala rozměry fotografických papírů a podle toho, který se mi zdál ideální, jsem pak hledala vhodnou komoru. Tvar komory jsem vybírala podle dostupnosti. Doma jsem našla krabici od kakaa. Ta se hodila jak hloubkou, tak velikostí. Tato krabice byla zevnitř potažena celofánem a měla průsvitné plastové víčko. Celou krabici jsem vylepila černým papírem a víčko jsem nastříkala černým matným sprejem. Okraje víčka jsem přelepila černou lepicí páskou, abych zabránila průniku světla. Dovnitř komory jsem pomocí černého kartonu vyrobila zarážky, které udrží fotografický papír na místě u zadní stěny komory. Dále jsem do středu těla komory udělala otvor asi 2 x 2 cm, přes který přišla připevnit dírka. Dalším úkolem bylo vyrobit vhodnou dírku. Na její výrobu jsem použila hliníkovou folii, čili alobal. Ten je tenký, neprůsvitný, netrhá se a dobře se vyhlazuje. Ustřihla jsem malý kousek a špičkou jehly k šicímu stroji jsem vytvořila malý otvor. Tuto jehlu jsem použila, protože je neobyčejně ostrá na rozdíl od běžných jehel. Dírku jsem vyhladila, aby neměla neostré okraje, a pomocí černé pásky jsem ji připevnila k tělu komory. Posledním krokem bylo vytvoření uzávěrky. Musí být taková, aby se s ní dobře manipulovalo a zároveň dokonale zakryla dírku proti nežádoucímu průniku světla. Proto jsem zvolila uzávěrku z černé lepicí pásky. Do této komory přijde fotopapír o velikosti 12,7 x 17,8 cm. Tuto komoru budu v průběhu práce označovat jako ŽLUTOU. Druhá komora má tvar válce. Použila jsem papírovou krabici od vánočních ozdob. Postup výroby této komory se od té první nelišil. Tato komora nepotřebuje 20
zarážky na papír, protože díky jejímu tvaru se papír vůbec nehýbe. Zajímavé na válcové komoře je, že vytváří panoramatické fotografie. Jde vlastně jen o to, jak velký papír do ní vložíme. U malého papíru, který se rozkládá na necelé polovině obvodu komory, není efekt tak viditelný, jako když je papír po celém obvodu vyjma místo, kde je dírka. Na to jsem přišla až u samotného fotografování a tak jsem pak používala velký papír. Tato komora bude označována jako MODRÁ. Třetí komoru, kterou jsem používala, mi půjčila paní učitelka. Tato komora je vyrobená z krabice od bot. Je zevnitř natřená černou barvou a dírku i uzávěrku má stejně řešenou jako mé komory. Má však pár nevýhod. První je vnitřní hrubý povrch, na kterém příliš nedrží zarážky, vyrobené v rozích z černé lepicí pásky. Tyto zarážky bylo nutné mnohokrát opravovat a kontrolovat, aby papír nespadl. Druhou nevýhodou je otevírání krabice. Víko se otevírá jen z jedné strany a právě v tomto místě se po častém používání vytvářely drobné otvory, kterými pak pronikalo nežádoucí světlo a fotografii tak poškodilo (Obr. 8). Navíc tato komora nemá řešené ani bezpečné uzavírání, takže hrozilo, že se při neopatrném přenášení otevře. Krabici jsem proto při delších přenosech přelepovala izolepou. Touto komorou jsem pořizovala fotografie o formátu 17,8 x 24 cm a budu jí označovat jako ČERNOU.
Obrázek 10 Dírkové komory
2.2 Výběr fotopapíru a vyvolávacích chemikálií Na trhu je několik typů fotopapíru. Některé jsou velmi citlivé, jiné méně. Vyrábí se fotopapíry s různými povrchy, odolné, lesklé, matné, s tenkou či tlustou citlivou vrstvou. Vybírala jsem fotografické potřeby od firmy FOMA, protože je to česká firma s dlouholetou tradicí. Fotopotřeby jsem objednávala přes internet, kde mají detailně popsán každý výrobek. 21
Pro svou práci jsem používala fotografický papír FOMABROM N 112 NORMAL MATNÝ formát 12,7 x 17,8 cm, univerzální fotopapír s tvrdou gradací (kontrastní) a FOMABROM Variant 112 MULTIGRADE MATNÝ formát 17,8 x 24 cm, který je velmi citlivý s tvrdou gradací s širokou škálou odstínů šedé. Tento papír je na barytované podložce, je dobrý pro dlouhé expozice a má vysokou stálost barev. Vývojku jsem používala univerzální, taktéž od FOMY. Vývojka je prášková, dvousložková. První složka se rozmíchává v 800 ml destilované vody. Po rozpuštění se přidává i druhá složka a po rozpuštění se roztok doplní na 1 litr. K vyvolávání s běžnou barytovanou podložkou se vývojka dál neředí. U vývojky jsem se snažila dodržet doporučenou teplotu, protože teplota vývojky ovlivňuje vyvolávací dobu, která je při 20°C přibližně 90 – 120 s. V 1 litru vývojky je možné zpracovat 1 m2 papíru. S vývojkou je nutné pracovat opatrně. I při opatrném zacházení dráždí oči a dýchací cesty, proto se snažíme vyhnout styku s kůží atd. Jako přerušovač jsem používala 2 – 3% roztok kyseliny octové, který jsem si připravila doma smícháním 0,5 l 8% octa s 1,54 l vody. Pro ustalování jsem používala univerzální rychloustalovač pro černobíle filmy a papíry FOMAFIX. Je to roztok thiosíranu amonného a ředí se poměrem 1 : 5 s destilovanou vodou. Doba ustálení je při 20°C cca 3 minuty. Fotografie jsem vypírala v misce s čistou vodou a kapkou jaru.
Obrázek 11 Ustalovač, fotopapíry, vývojka
22
2.3 Fotografování Focení dírkovou komorou má několik pravidel, která je třeba dodržovat, aby byla práce úspěšná. Musíme vybrat, co budeme fotit, kdy, odkud a jak. Fotografický papír jsem za úplné tmy vložila do dírkových komor a ty jsem uzavřela. Zkontrolovala jsem také dokonalé zalepení dírek. Tak byly komory připravené k fotografování. Celé pořízení fotografie probíhá tak, že po odkrytí uzávěrky stopujeme čas, po který má být papír osvícený, a stoupneme si mimo pole, které dírková komora snímá. Po uplynutí doby dírku ihned zakryjeme uzávěrkou. Je důležité, aby se až do vyvolání dírka neodkryla nebo aby se komora neotevřela. Tak bychom přišli o obraz.
Obrázek 12 Dírkové komory v akci
2.3.1 Výběr objektu Jako první si musíme rozmyslet, co budeme fotit. Dírkovou komorou se nejlépe fotí objekty, které se nehýbou, protože díky dlouhé expozici by pak byl obraz rozmazaný. Ideální jsou proto budovy, stromy (za bezvětří) nebo další předměty, které jsou v klidu. Já si vybrala k fotografování budovy, které jsou v Liberci známé, nebo k nim mám nějaký vztah. Fotografovala jsem budovu své školy, libereckou radnici, Severočeské muzeum, Ještěd, náš rodinný dům a obchodní dům Globus.
23
2.3.2 Měření světla Pro určení doby osvitu, expozice, je nezbytné měřit intenzitu světla. Při fotografování školy jsem používala vypůjčený digitální luxmetr. Doma jsem takový neměla, ale našla jsem starý expozimetr, u kterého jsem však přesně nezjistila, jak funguje, takže jsem přesný osvit jen odhadovala podle ostrosti stínů. Osvětlení se měří tak, že se namíří přístroj na objekt, který chceme fotit. U luxmetru se namířila speciální měřící trubička. Expozimetr se namířil celý, protože senzor na světlo má z přední strany.
Obrázek 13 Luxmetr a expozimetr
2.3.3 Expozice Expozici jsem vypočítávala víceméně odhadem. Když bylo pod mrakem, byly expozice mnohem delší, než za sluníčka. Při světle cca 1300 lux byla expozice i 10 minut, když vysvitlo sluníčko, bylo světlo cca 9000 lux a expozice se tak zkrátila asi na 1 minutu. Každá komora má také jiný průměr dírky, tudíž potřebuje jinou dobu osvitu. Clonové číslo jsem určila změřením hloubky komory a průměru dírky. Ke změření průměru dírky jsem použila fotografie dírek s měřítkem. U žluté komory jsem dostala hodnoty dírky tak, že jsem si fotografii zvětšila tak, že 1 mm odpovídal 3,5 cm, dírku změřila 0,8 cm. Tedy skutečná velikost je po zaokrouhlení 0,23 mm. Hloubka krabice je 83 mm. Clonové číslo žluté komory je tedy přibližně podle vztahu pro výpočet 24
clonového čísla 360. Pro černou komoru jsem obdobně získala hodnoty – průměr dírky 0,36 mm, hloubka krabice 120 mm, clonové číslo 333. Nejkratší doby osvitu má tedy černá komora, která má největší dírku. Druhou nejkratší expozici má žlutá komora a nejdelší pak modrá, protože velmi malou dírkou osvětlujeme stočený papír a vytváříme panoramatický obraz. Žlutá a černá komora mají expozici téměř totožnou, ale u žluté jsem dávala většinou delší čas i proto, abych dostala trochu jinou fotografii, jinak vybarvenou.
Obrázek 14 Dírka žluté komory
Obrázek 15 Dírka černé komory
2.3.4 Poloha dírkové komory vzhledem k objektu Není tak jednoduché zachytit přesně to, co chceme, jelikož dírková komora nemá žádný hledáček, kterým bychom namířili komoru přesně tam, kam chceme nebo v tom správném úhlu. Dírková komora také zachycuje daleko větší úhel obrazu než klasický fotoaparát, na který jsem byla zvyklá, takže když jsem fotila z podložky, byla na fotografii z poloviny jen podlaha nebo stůl. To jsem eliminovala výběrem místa, ze kterého předmět fotím. Budovu školy jsem fotila buď ze stolu na stolní tenis, nebo ze zídky naproti škole. Stůl také nebyl ideální, protože na fotografiích je jeho velká část, ale fotografie ze zídky se velmi povedly. Zídka se ukázala jako dobré vyvýšené místo a to v takové výšce, že je objekt školy přesně ve středu fotografie. Když jsem fotila ostatní objekty, pomáhal mi tatínek. Ten přišel na nápad, použít geodetický stativ, jako stativ pro dírkovou komoru. Tento nápad byl dokonalý, protože díky vodováze jsme mohli nastavit dokonalou rovinu pro komoru nebo naopak stativ skosit tak, aby byla komora nakloněná přesně v takovém úhlu, aby byl objekt na středu fotografie. Například u fotografování radnice jsme zjistili, že není nutné stát až u kašny, která je na druhé straně náměstí, ale že stačí stát uprostřed a naklonit stativ tak,
25
aby kamera mířila na první patro budovy. Stejně tak jsme to udělali i u muzea a u Ještědu, který nebylo možné fotit z příliš velké vzdálenosti.
Obrázek 16 Fotografování na stativu
2.4
Vyvolávání fotografií Každá fotografie se musí vyvolat v blízké době po jejím pořízení. Nemusí to být
ihned, takže když jsem fotila např. Ještěd, v klidu jsem dojela domů, kde jsem fotografie vyvolala. Své fotografie jsem vyvolávala ve dvou temných komorách. První temná komora byla ve škole, kde mi s vyvoláváním pomáhala paní učitelka, druhou komoru jsem měla doma, kde mi pomáhala buď sestra, nebo táta.
Obrázek 17 Vyvolávání ve škole
2.4.1 Temná komora Temná komora ve škole je umístěna ve školním sklepě. Jsou zde místnosti bez přístupu světla, se zavedenou elektřinou a vodou, což pro vyvolávání stačí. Nevýhoda této komory je, že zde teplota po dobu vyvolávání nepřekročila 17,5°C a to nebylo 26
úplně ideální, protože se tím prodlužovaly vyvolávací časy. Na kvalitu fotografií to ale nemělo žádný velký vliv. V komoře byly dva stoly, na jednom byly čtyři misky na chemikálie a na druhém byla lampička s červenou žárovkou, fotopapíry a další pomůcky. Fotografie jsme sušili ve vedlejší místnosti na šňůře. Temnou komoru doma jsem vytvořila z jediné místnosti, která nemá okna, z komory. Vyklidila jsem část této místnosti, abych případnou nehodou nepoškodila mnoho věcí. Do vzniklého prostoru jsem dala campingový stolek, na který přišly misky na chemikálie, které mi obstaral tatínek. Jako červené světlo jsem použila diodový reflektor, na kterém lze nastavit barvu světla, a pro jistotu jsem ho zakryla utěrkou, aby nebylo světlo příliš silné. Největší práci mi dalo utěsnění dveří, aby škvírami nepronikalo žádné světlo. Na zavěšení fotek posloužil věšák, na který jsem navázala prádelní šňůru.
2.4.2 Postup Po pořízení fotografií jsem se přesunula do temné komory, zavřela dveře, zhasnula běžné osvětlení a rozsvítila červené světlo. Fotografie jsem vložila z dírkové komory do vývojky a pomocí plastového kolíčku na prádlo s nimi pohybovala. Dobu vyvíjení jsem odhadovala, protože v první komoře ve škole neměla vývojka ideální teplotu a ve druhé už jsem měla natolik natrénovaný odhad, kdy je fotka správně vykreslená, že jsem ani dobu vyvíjení neměřila. Když se tedy fotografie správně vykreslily nebo když začínaly moc tmavnout, tak jsem je vyjmula a vložila do přerušovače, kde jsem s nimi opět pohybovala, abych je zbavila vývojky. Pak následoval ustalovač, kde byly fotografie 3 – 5 minut. Tento čas jsem měřila na ručičkových hodinkách. Po uplynutí doby jsem fotografie přesunula do čtvrté misky na vypírání. V této fázi už jsem rozsvítila bílé světlo, které už v tu chvíli nemohlo obraz znehodnotit, fotografie jsem pověsila na šňůru.
2.5 Výsledky fotografování, porovnání fotografií Fotografie jsem pořizovala během čtyř dní 6. 3., 7. 3., 13. 3. a 14. 3. 2014. První dva dny jsem fotila v areálu školy, kde jsem také fotografie vyvolávala, druhé dva pak v Liberci a okolí, fotografie jsem vyvolávala doma. Dne 6. 3. bylo zataženo a fotografie jsem pořizovala v odpoledních hodinách, dokud to bylo možné. Pořídila jsme celkem několik dobrých fotografií a dvě pokažené, 27
protože byl v komoře papír otočený citlivou vrstvou k zadní stěně komory, čímž jsem zjistila, která strana papíru je ta citlivá, což není na dotek cítit a na obalu tato informace není. Fotografovala jsem budovu školy a domy okolo ní. Budova se fotografovala dobře, protože je natočená tak, že na ni svítí slunce právě odpoledne. Hlavním úkolem tohoto dne bylo zjistit, jaké expozice jsou pro jakou komoru vhodné a jak která z nich vůbec funguje, zda nemá nějaké „mouchy“. Také jsem si poprvé vyzkoušela vyvolávání fotografií.
Obrázek 18 Žlutá komora, objekt – budova školy, světlo 1050 lux, expozice 10 minut
Druhý den, 7. 3. jsem fotografovala opět v odpoledních hodinách v okolí školy. Už jsem měla sice trochu osahané jak, která komora fotí, oproti prvnímu dni, ale bylo slunečno, takže byla potřeba kratší doba osvitu. Zkoušela jsem, jestli lze vyfotit i člověka. Jelikož jsem ale nemohla otevírat a zavírat uzávěrku a zároveň být objektem fotografie, pomohla mi opět paní učitelka, která komoru obsloužila. Na fotografii nejsem moc vidět, protože jsem byla daleko od komory. Oba dny jsem používala
28
luxmetr a myslím si, že jsem se s ním za tu chvíli naučila pracovat tak, aby vznikaly poměrně dobré fotografie.
Obrázek 19 Modrá komora (panoramatická), objekt – budova školy, světlo 7000 lux, expozice 1 minuta
29
Obrázek 20 Černá komora, objekt – průchod u školy, světlo 1660 lux, expozice 1 minuta
Další den, 13. 3. jsem fotila poprvé sama. Jako objekt jsem si pro tento den zvolila libereckou radnici a náš dům. Libereckou radnici bylo potřeba vyfotit mezi 11 a 13 hodinou, kdy na ni zepředu dopadá nejvíce světla. Chtěla jsem, aby bylo na fotografii co nejméně stínů. Povedla se pouze fotografie ze žluté komory, ty ostatní měly příliš dlouhou expozici. Po třetí hodině odpoledne jsem fotografovala náš dům. Celý den bylo hodně světla, takže postačily expozice kolem minuty. Nejlepší fotografie tohoto dne měla expozici 50 s. V zápalu fotografování a vyvolávání jsem ještě poprosila sestru a společně jsme vyfotily opět mě. Tentokrát jsem blíž ke komoře a fotografie se povedla. Bylo zajímavé si udělat autoportrét nejstarší technikou.
30
Obrázek 21 Žlutá komora, objekt – Alena Hybnerová (autorka), expozice 1 minuta
31
Obrázek 22 Žlutá komora, objekt – rodinný dům, expozice 1 minuta
Poslední den, 14. 3. jsem si na pomoc vzala tátu, protože jsem chtěla jet fotit Ještěd a nedokázala jsem si představit, jak tam sama poletuji po vyhlídce a držím ve větru létající komory. Tak jsme jeli fotit Ještěd. Bylo slunečno, bez mráčku a sluníčko pálilo už od rána. Ještěd jsme fotili pouze na černou a žlutou komoru, protože bylo zbytečné jej fotit panoramaticky, když kolem věže nic není. Panoramatickou fotku jsme pořídili cestou domů u OC Globus. Potřebovala jsem ale vyšší stativ, než bylo ten náš, takže jsem vymyslela, že si s ním vylezu na střechu auta. Pár lidí na parkovišti jsem nejspíš svým výstupem pobavila, ale účel byl splněn. Pořídila jsem panoramatickou fotografii Globusu i se záběrem na okolní automobily. Sice není tak dokonalá, ale to u panoramatické komory ani moc nejde, jelikož buď se vykreslí celá plocha fotografie, ale obraz je nejasný nebo se nevykreslí celý. V další etapě jsem fotila opět radnici, kterou jsem chtěla vyfotit lépe. Pak jsem se do města otočila ještě jednou a to k Severočeskému muzeu, které bylo ideálně osvětlené kolem jedné hodiny odpoledne. Odpoledne, po vyvolání posledních fotografií, jsem si ještě hrála s posledními zbytky chemikálií a sil a zkoušela jsem pořídit ještě jeden svůj portrét. Jednou se mi uvolnilo držení komory, takže se chvěla větrem a obraz je rozmazaný a při posledním pokusu už přestávala spolupracovat vývojka. Tím mé fotografování skončilo, pro tentokrát. 32
Obrázek 23 Žlutá komora, objekt – Ještěd, expozice 55 sekund
Obrázek 24 Černá komora, objekt – liberecká radnice, expozice 40 sekund
33
Obrázek 25 Modrá komora (panoramatická), objekt – OC Globus, expozice 40 sekund
Obrázek 26 Žlutá komora, objekt – Severočeské muzeum, expozice 45 sekund
34
ZÁVĚR Samostatně jsem s využitím nastudovaných teoretických poznatků dokázala vyrobit funkční dírkové komory, fotografovat s nimi a fotografie také samostatně vyvolat. Většina fotografií pořízených žlutou a černou komorou se mi zdařila. Při fotografování modrou komorou by bylo třeba se více zaměřit na expoziční dobu a použít fotopapír s vyšší gradací, aby vznikaly dobré panoramatické snímky. Během samotného fotografování a vyvolávání jsem se nesetkala s žádným problémem, který by mou práci výrazně ovlivnil. V blízké době plánuji vytvořit výstavu fotografií se stručným popisem dírkové komory a mé práce na ZŠ a ZUŠ Jabloňová. Chtěla bych se tak touto cestou podělit o své snímky a seznámit žáky této školy s něčím novým. Myslím si, že jsem své okolí obohatila o zajímavou zkušenost s původní technikou fotografování. Mnohé jsem zaujala natolik, že sami chtějí tuto techniku vyzkoušet.
35
Bibliografie BAIER, Dr. Wolfgang. Základy fotografie: s návody k vlastním pokusům. Praha: SNTL Praha, 1957. ISBN 09-18. BAKŠTEIN, Zdenek. Dírková komora - Pinhole Camera. Zzz.cz [online]. 2001-2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.zzz.cz/bednax/index.php/5000 BUSSELLE, Michael. Jak lépe fotografovat černobíle. Nakladatelství Slovart, 2002. ISBN 80-7209-414-9. MACEK, Jaromír a Karel PASPA. Fotografický receptář: pro černobílou fotografii. Praha: SNTL Praha, 1958. ISBN 301-09-18. ŠIROKÝ, Petr. Základy focení. Tutoriarts.cz [online]. 2010 [cit. 2014-03-04]. Dostupné z: http://www.tutoriarts.cz/zaklady-foceni-2-cast-expozice-1047 YOUNG, Matt. The Pinhole Camera. The physics teacher. New York: American Association of Physics Teachers, 1989, December, 648 - 655. Dostupné z: http://inside.mines.edu/ ~mmyoung/PHCamera.pdf
36
Citace obrázků: Obr. 1 - AUTOR NEUVEDEN. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.2.2014]. Dostupný na WWW: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Camera_obscura_1.jpg Obr. 2 – AUTOR NEUVEDEN. wernernekes.de [online]. [cit. 4.3.2014]. Dostupný na WWW: http://wernernekes.de/00_cms/cms/front_content.php?idart=506#CameraObscura
Obr. 3 - HISGETT, Tony. Camera obscura: Edinburgh. In: Wikimedia.org [online]. 15 April 2010, 09:27. 2010 [cit. 2014-03-04]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File: Camera_obscura_Edinburgh_(4530221893).jpg Obr. 4 - Camera obscura: Oybin. In: BRÜCKE-OSTEUROPA. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 1 August 2010. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2010 [cit. 2014-03-04]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Camera_Obscura_ Oybin_1.JPG
Obr. 5 - Camera obscura Prague. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2011 [cit. 2014-03-04]. Dostupné z: http://commons. wikimedia.org/wiki/File:Camera_obscura_Prague.jpg Obr. 9 - ŠIROKÝ, Petr. Základy focení. Tutoriarts.cz [online]. 2010 [cit. 2014-03-04]. Dostupné z: http://www.tutoriarts.cz/zaklady-foceni-2-cast-expozice-1047
37
