Stavíme rozvojovou misijní stanici Allamano Agape ke zmírnění chudoby rodin

www.agapembu.cz

č esk é n ez i sk o vé m i si j n í sd r u ž en í l a i k ů

Vás zve, pojďme společně láskou projevovanou skutky, zajistit nezdolnou sílu lásce projevované slovy. ☻ sytit hladové a oblékat nahé ☻ hledat pitnou vodu a stavět s nimi studně ☻ léčit nemocné i předcházet nemocem ☻ poskytovat vzdělání i praktické dovednosti ☻ nabídnout část svého ţivota, svůj talent i čas ☻ zachraňovat je i sebe pro budoucnost ☻ přinášet naději těm, kdo ji pro náš malý zájem ztrácejí

Stavíme rozvojovou misijní stanici „Allamano Agape“ ke zmírnění chudoby rodin… Nové tisíciletí musí začít s odstraňováním chudoby. Je nezbytné začít konkrétními činy. Procitněme a pochopme svoji odpovědnost i povinnost pomáhat strádajícím lidem skutky. Pomoc Misijní banky uboţáků je určena do Tanzánie ve východní Africe, do oblasti Mbeya, kde budujeme mezigenerační projekt rozvojové pomoci africkým rodinám. Je to partnerství pro ţivot a budoucnost pro naše i jejich rodiny.

Pomozte nám prosíme při... hloubení studní a stavbě přírodních filtrů pitné vody ☻ budování centra výuky

řemesel a farmářství ☻ zajištění a výstavbě struktury technického zázemí pro výuku ☻ postavení ambulance zdravotní pomoci a prevence ☻ péči o matku a dítě ☻ zaloţení školek k důleţité předškolní výchově i podpoře základní škol ke komplexnímu rozvoji osobnosti ☻ obraně dětí před zneuţíváním k válce, sexu, těţké práci ☻ ochraně morálních a etických hodnot v rozvoji rodiny ☻ zajištění vysílání nových misionářů na tuto práci

Milovat druhé jako sebe sama... Nedostatek základních moţností našich bliţních k důstojnému vedení ţivota musí u kaţdého z nás mobilizovat síly a prostředky. Fyzické i duševní strádání je všude v Africe veliké a my nemáme právo je ignorovat. Nastal čas otevřít svá srdce, aby kvůli naší lhostejnosti neumíraly děti hladem a nedostatkem léků. Aby mladí Afričané mohli mít moţnost přístupu ke vzdělání a řemeslům, které je i jejich rodiny uţiví v příštích letech.

Bez vzájemné spolupráce – našeho osobního nasazení a vaší finanční podpory – nelze začít s odstraňováním chudoby. Dovoláváme se milosrdenství za naše vzdálené bratry a sestry, aby bylo moţné trvale pokračovat s touto pomocí. Má-li být rozvojová misie Allamano Agape skutečnou podporou strádajících afrických rodin, je potřeba vaší velkorysosti ke shromaţďování prostředků, které kryjí náklady na shora uvedenou pomoc.

Pokud potřebujete naši předepsanou složenku, osobní přednášku s MBU video, zavolejte nám nebo napište na uvedené kontaktní údaje. Velmi rádi přijedeme.

Jaké jsou cíle Africe i doma...

Konkrétní realizace dohodnuté pomoci týkající se rozvoje africké rodiny, hledání pitné vody, zdraví, rolnictví ☻ podpory vzdělání a řemesel mladých domorodců, pomoc starým lidem, sirotkům a vdovám ☻ vzájemná kulturní směna hodnot mezi lidmi a kulturami a poskytnutí evropských zkušeností v teorii i praxi. ☻ spolupráce s misijními instituty, představiteli správy v zemi a organizacemi pro rozvojovou a humanitárními pomoc ☻ výchova české společnosti k solidaritě s chudými národy i trpícími lidmi v dlouhodobém horizontu nasazení. ☻ prevence xenofobních nálad, rasismu a odstředivých tendencí v komunikaci kultur a národů.

Základní informace o nás…

Jmenujeme se Pavel a Mirjam Baldínských. Během 20 let trvající misijní práce v Tanzánii ve východní Africe jsme zblízka poznali bídu, nemoci a nedůstojné ţivotní podmínky domorodců. Přesvědčili jsme se, ţe tyto ostudné podmínky lze s úspěchem měnit. Společně s přáteli jsme zaloţili toto neziskové misijní sdruţení, které za pomoci všech lidí, kteří cítí soucit a solidaritu s trpícími se chce konkrétně podílet na zmírnění bídy a utrpení lidí tzv. chudého Jihu světa. Nazvali jsme je Misijní banka uboţáků proto, aby bylo podobné bankám potravinovým, krevním, orgánovým tzn. takovým, jejichţ cílem je adresná pomoc a navíc duchovní i materiální rozvoj člověka, který nemá moţnost si takovou perspektivu vlastními silami zajistit.

Jak můžete pomáhat také vy...Osobní i společnou modlitbou a posty, které významně podporují misijní práci - Příspěvky umoţňující činnost našeho neziskového misijního sdruţení MBU - Příspěvky na projekt nazvaný Allamano Agape v konkrétním mikroprogramu podpory rozvoje africké rodiny - Dary a odkazy ve prospěch naší misijní a celorepublikové osvětové činnosti - Shromaţďováním a zasíláním pouţitých známek, pohledů, telefonních karet, starých mincí i jiných staroţitností, které lze nabídnout sběratelům.



Kontaktujte nás, podělíme se podle moţností o společné úkoly v České republice i Africe. Dobrovolné příspěvky na konkrétní pomoc lidem v Africe je možné zasílat složenkou typu A-C, která je přiložena. Děkujeme za Vaši velkorysost i odvahu nám důvěřovat. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Korespondenční adresa: Pavel & Mirjam B a l d í n s k ý, J. Plachty 27, 150 00 Praha 5 Adresa majitele účtu: Misijní banka ubožáků, FÚ. nám. 14. října č. 17, 150 00 Praha 5, Česká republika Tel:+ 420 / 257 316 545 ■ GSM: 723 952 728 ■ IČO: 67980015 ■ DIČ: CZ67980015 Internet: www.agapembu.cz ■ E – mail: [email protected] ■ Číslo účtu: 19 – 1621380207 / 0100 Adresa banky: Komerční banka a.s., (24) pobočka Praha-Smíchov, Štefánikova 22, 150 47 Praha 5

Oblast Mbozi West s 18. vesnicemi včet ě Ka sa kde je i aše AA

isij í rozvojová sta i e

a,

Zpráva z rozvojové misijní stanice MBU Allamano Agape

Kamsamba – Tanzánie 2010

Ani vlas z vaší hlavy Náš letošní přílet do Dar es Salaamu začínal na Prokuře IMC (Institutu misionářů a misionářek Consolata) humorným vzpomínáním na bratra Liduina (84 let). V předchozích dvaceti letech býval téměř ţivým inventářem Prokury. Kdysi nám vyprávěl o své první cestě do misií v Africe, která trvala více neţ tři měsíce, protoţe v té době byl uzavřen Suezský Dcera našeho hlídače Maruška se svými sourozenci průplav a na cestě do tehdejší Tanganiky bylo nutné obeplouvat Jiţní Afriku. Právě v jeho případě, poslouchaje sled nemocí, kterými se prostonal k vysokému stáří, jsme si znovu uvědomili, jak moc jsou naše ţivoty v rukou Boţích. Kdyby tomu tak nebylo, musel by být v hrobě jiţ několik desítek let. Pro svůj vysoký věk ţije nyní jiţ v Itálii v domě pro vyslouţilé misionáře, kam si současným prokurátorem bratrem Sandrem nechává čas od času posílat karton tanzanijských cigaret, jejichţ síla tabáku mu tolik vyhovuje. Byl známý svým zakončením dne, kdy se mezi šestou a sedmou večerní modlil během chození po dvoře. Pak sledoval na satelitní TV nejprve tanzanijské a pak i italské televizní noviny. Během této doby vykouřil několik cigaret. Pro časový posun mezi Itálií a Tanzánií asi před 22 hod skončil tak, ţe si nalil šálek silné horké kávy a vykouřil poslední cigaretu. Jistě více neţ dvacátou ten den. Pak šel spát. Zcela evidentně svůj styl dodneška nezměnil. Jeho partnerem byl v té době také P. Aldo Pelizzari, který stejně jako on hodně vykuřoval a jehoţ práce na Prokuře a na letišti pro misionáře byla všem velkou pomocí. Měl velký smysl pro humor a jeho velkorysost i laskavost byly nakaţlivé. Zemřel však nečekaně ve spánku ve věku 63 let, během svého dalšího nasazení v misijní stanici Makambako. Zřejmě stále platí, ţe příklady táhnou, protoţe jeho příbuzná Nadia Pelizzari (55) v současné době pracuje jako laik misionář na témţe místě jako kdysi on. Je odpovědná na Prokuře v Dar es Salaamu za ubytovací a stravovací zázemí celého komplexu budov, které slouţí jako tranzitní místo pro všechny příchozí i odchozí misionáře IMC v Tanzanii. Setkání jiného druhu Jsou ale i setkání jiného druhu, která jsou radostná i smutná zároveň. Tak tomu bylo i letos, kdy jsme se potkali - také během tranzitu na Prokuře - s P. Sylvestrem Bettinsoli (74). Od našeho posledního setkání před osmi měsíci se očividně změnil k horšímu. Příčinou jeho zhoršení byl rozsáhlý zhoubný dermatom na temeni hlavy. Odlétal tedy do Itálie na biopsii,

1|Stránka

ale oba jsme věděli, jak váţné postiţení to je. Popřáli jsme si sice oboustranně příští návrat do našich misijních stanic, ale také jsme věděli, ţe se moţná tentokrát vidíme naposled. Sylvestro byl jeden z prvních, kteří stáli před dvaceti léty u prvních krůčků naší laické misijní práce. Jeho přátelství, pomoc a rady byly pro nás neocenitelné. I kdyţ jsme neplakali, bylo pro nás všechny takové loučení velmi těţké. Jen víra ve smysluplnost našich poslání a zároveň i omezenou dočasnost našich pozemských úkolů, udrţí člověka v takové chvíli na nohou. Případ černé Jiřinky Po příjezdu do buše mezi nemocnými čekateli v naší misijní stanici stála také dívka, kterou jsme měli dlouhá léta i s jejím bratrem v adopci na dálku. Po ukončení základní školy se moc snaţila, aby se dostala do učení ve Mbeya, a to dokonce tak, ţe v roce přijímacích zkoušek si takovou příleţitost chtěla pojistit a jednoho dne přišla se slípkou v ruce. To měl být úplatek, takové africké všimné…Ujistili jsme ji, ţe je to zcela zbytečné, ale ţe máme z dárku radost. Georgina (Jiřina), jak se jmenovala, později zvládla i přijímací zkoušky do státem organizovaného učňovského zařízení VETA. O to více jsme byli překvapeni, ţe kdyţ přišel čas odjezdu do města a do škol, naše Jiřinka to odmítla. Byla právě vrcholně zamilována a uţ také v jiném stavu. Trochu nás to sice organizačně zaskočilo, ale protoţe děvče nebylo ani na africké poměry nijak výraznou kráskou spíše naopak, přáli jsme ji naplnění snu o rodině a dětech, které jako sirotek jistě snívala. Koneckonců do učení šel alespoň její o rok mladší bratr. Tak proběhly Jiřinka při první návštěvě AA misijní stanice tři roky, kdy jsme o děvčeti nic nevěděli. A najednou tu stojí mezi čekateli na pomoc. Ve stínu zápraţí misijního domu se dáváme do rozhovoru. Georgina vypráví, jak jí první dítě během těhotenství v osmém měsíci zemřelo. Podstoupila tedy operaci císařem ve městě a neodvaţujeme si ani pomyslet na utrpení, které asi proţila během 200 km dlouhého převozu buší. Vše proběhlo ale bez komplikací a ona se vrátila na vesnici. Situace se však opakovala. Znovu otěhotněla a opět došlo k úmrtí dítěte ještě v děloze matky. Opět následovala cesta do města s následnou operací, ale tentokrát jiţ ne bez komplikací. Operace byla zakončena kolostomickým vývodem na vnější straně břicha, kdy jí ze střeva samovolně odcházel jeho obsah. V důsledku operace došlo i k poškození funkce svěrače močového měchýře, takţe jí stále a nekontrolovaně odcházela moč. Děvče se po druhém výkonu vrátilo do tvrdých podmínek buše. Nicméně bez vhodné instruktáţe a bez hygienických pomůcek, bez dostatečného převazového materiálu i bez snadnějšího přístupu k čisté vodě nebyla schopna dostát ani základním poţadavkům na osobní hygienu. Pro tak komplikované ţivotní podmínky ji brzo opustil i otec jejich dětí, a protoţe se kolem ní šířil silný zápach směsi střevního obsahu i moči, začali se jí stranit i přátelé a sousedé. Korunou všeho byly i pomluvy hlupáků, kterých je všude dost a jejich negramotnost jim nahrává. Ty ji vinily z prostituce a měly za to, ţe její současný zdravotní stav je jejím důsledkem, za který si můţe sama. Černá Jiřinka se tak stala i černou ovcí vesnice.

2|Stránka

Jiřinka se léčí Za těchto podmínek jsme se letos na scéně objevili my a stali se její nadějí na nějaké konkrétní řešení. Proto také za námi přišla. Stačil jediný pohled na střevní vývod, abychom věděli, ţe řešení Jiřinčiných potíţí je ve městě a spočívá nejméně ve dvou operacích. Ty bude třeba předběţně připravit, pak zajistit nemocné cestu i s doprovodem, který jí bude vařit a posluhovat, jak je to zde obvyklé. Dále budou potřebovat společný i oddělený pobyt a stravu i nové vhodné oblečení. I kdyţ jsme všechno zorganizovali a financovali, bylo to i tak zdlouhavé jednání. Bez pomoci známých a úplatků personálu i doktorům nelze dosáhnout téměř nic. Jiřince jsme sehnali speciální kolostomické sáčky, převazový materiál, nové spodní prádlo a dvoje šaty k prohlídkám ve špitále. Staré oblečení se muselo spálit. Nezapomněli jsme ani na dvě krabice vloţek alwaysek arabského výrobce, protoţe ve Mbeya nelze sehnat speciální pomůcky pro inkontinenci moči. Pro naše neustále urgence (a také shora zmíněné úplatky) jsme dosáhli hospitalizace pacientky a následné operace močového měchýře, jehoţ funkce se postupně stabilizovala a moč přestala samovolně odcházet. Jiřinka nabývala kaţdým dnem optimismu a sebevědomí. Bylo to i pro nás překvapivé, ale hlavní zápach z Ř0 % zmizel, a tak byl pádný důvod k radosti. Zbývala ale ještě další operace, rekonstrukce tenkého střeva a na tu si ve Mbeya nikdo z lékařů netroufal. Byli jsme odkázáni do státní nemocnice CCBRT v Dar es Salaamu, kterou jsme tedy před odletem do Evropy navštívili a pro Jiřinku domluvili nejprve předoperační prohlídku. I zde se však musí čekat na lékaře specialistu, takţe vše je naplánováno na okamţik, jakmile bude mít volný termín. Potřebné finance jsme na tuto akci jiţ vyčlenili. Očekáváme, ţe ještě před závěrem roku 2010 by mělo k výkonu dojít. Všichni věříme, ţe to dobře dopadne, protoţe ji svěřujeme nejen do vašich modliteb, ale i Boţích rukou. Nová posila na faře Nový kaplan Agostino Mwasanga ve věku asi 32 let byl přidělen do farnosti Kamsamba a nebude to zde mít lehké. Přišel nás poprosit, jestli bychom mu nepomohli s osvětlením fary, která se nyní stala jeho domovem a nemá ţádný vlastní zdroj světla. Po utajené dohodě s ním, ţe o dárci nic neprozradí, jsme během nepřítomnosti P. Bruna nainstalovali solární zařízení včetně bezúdrţbové baterie a regulátoru napětí. Osvětlení hlavní farní místnosti, sociálních prostor a několika pokojů bylo uţ jen logickým závěrem této pomoci. Bylo dobré, ţe o pomoc s osvětlením fary v Kamsamba jsme byli poţádání právě v období, kdy jsme pro místní konvent sester (3-Ř osob) realizovali podobný energetický problém. Jejich osvětlení sice ještě produkovalo chabě el. proud, který sem tam nějakou ţárovičku v domě mdle rozsvítil, ale uţ to nebylo k pořádnému svícení při kterém se dá večer společně jíst, z večera pracovat či posedět s hosty,

Solární rozvod na faře

3|Stránka

případně se v kapli modlit nebo pobývat v soukromí na pokojíku. I u nich jednalo o koupi a instalaci výkonné bezúdrţbové baterie včetně nezávislé digitální regulace a tuctu moderních výkonných solárních zářivek. Kdyţ po všech technických peripetiích nakonec došlo k prvnímu zapnutí vypínače, radost sester z nové iluminace byla veliká. Měli jsme pocit, ţe stříháme pásku a otevíráme malý africký Temelín . Věděli jsme také, ţe se podobná radost koná i na faře, ale chlapi – byť jsou to hlavy pomazané - málokdy vyjadřují svá vnitřní hnutí tak otevřeně jako ţeny. Nicméně byl vykonán krok do civilizace a navíc s ekologickou nadhodnotou. Příslib věcí příštích Kaplan P. Agostino je pro práci AA misie i tichou nadějí, ţe se s jeho pomocí bude dařit nalézt řešení problémů, které všem zbytečně ztrpčují ţivot. Zatím jsme u jeho spolupracovníků nenalezli - jinak jinde zcela obvyklou - ochotu se na některých pravidlech spolupráce domluvit. Momentálně nám totiţ kupř. vadí dosavadní pouţívání školky, kdy se v ní ubytovávají na spaní děti, které se během dne zúčastňují přípravy na biřmování. Jakmile ta skončí, dále uţ se o ně nikdo nestará. Jak tam bydlí a co zničí nikoho nezajímá. Takţe školka je rok co rok navzdory tomu, ţe ji kaţdoročně obnovujeme (malujeme, zasklíváme a měníme kliky i zámky) totálně poničená. Zdi jsou během několika málo dnů otlučené, pomazané olejem, blátem, kliky ulámané, zámky vypáčené, okenní tabulky vytlučené. A jako by nestačilo zničit vše uvnitř, děti ještě pomalují a zryjí ostrými kameny také vnější zdi. Mama Juliana, která je naší denní učitelkou ve školce se jako nositelka klíčů od školy, ale pana katechety bojí, a tak kdyţ jí vybídne, aby mu školu otevřela pro ubytování dětí, ona to udělá. Měli jsme s ní váţnou řeč na toto téma a zakázali, aby se to napříště opakovalo, protoţe školku provozuje AA misie, a také platí všechny náklady na údrţbu včetně jejího platu. Navíc je k ubytování dětí mnohem vhodnější příleţitost v jiném domku, který je od školky vzdálený necelých sto metrů. Nicméně školka je pro katechetu lákavým objektem, protoţe je čistá a udrţovaná. Samozřejmě problém není jen v objektu, ale v destruktivním chování budoucích biřmovanců, kteří se po dopolední výuce nechají bez dozoru. Proč se ale katecheta nepostará o to, aby ji biřmovanci během pobytu neničili, ví jen on. Ţel, je to v Africe velmi obvyklý jev. Lidé milují vše nové, ale aby se to také snaţili udrţovat, to se jim uţ nechce. Tvrdí, ţe na to nemají peníze. Jenţe, zde se nejedná jen o peníze a čas promrhanými zbytečnými opravami, ale především o zralou odpovědnost dospělých, která zde chybí. To je velmi špatný výchovný příklad přespávajícím puberťákům. Náš dřívější sirotek Pendo z Mwenemba je uţ vdaná

Neuč se, život tě naučí Do oblasti neochoty věci udrţovat nebo obnovovat kdyţ uţ jsou jednou zhotoveny, patří i příhoda, kterou jsme osobně zaţili a která v současnosti nepochybně nepatří do běţného

4|Stránka

afrického ţivotního stylu. Nicméně se skutečně stala. Vypovídá leccos o mentalitě lidí a je významným důvodem k zamyšlení o tom, jak s domorodci jednat a jaký zvolit systém pomoci. Kdysi jsme se nechali uprosit o potravinovou pomoc pro tři naše pracovníky, kteří nám pilně pomáhali. Zakoupili jsme tedy pět pytlů kukuřice (cca 0,5 tuny) s tím, ţe oni se rukou společnou a nerozdílnou postarají o jejich obsah. Neměl-li jej napadnout hladový červ, bylo třeba kukuřici vymáchat ve speciálním roztoku ochranného jedu. Kupodivu se tak nestalo, protoţe se ti tři obdarovaní nebyli schopni domluvit a zřejmě nebyli ani ochotni, sloţit peníze na nákup potřebného ochranného jedu v ceně 10.000,- TZS (cca. 143,- Kč). Tak byla nenávratně zničena cenná potrava (0,5 t) pro mnoho hladových krků. To vše v tehdejší ceně 250.000,- TZS (cca. 3.800,- Kč). Překvapivou koncovkou celé příhody byl pro nás fakt, ţe se ani nikdo z nich nepokusil po sobě, alespoň zahladit stopy své trestuhodné hlouposti. Nechali totiţ zbytky červavé kukuřice ve skladu, takţe rázem vzbudili naši pozornost. Kdyţ jsme se pak vyptávali na podrobnosti celé příhody, nebylo moţno u nich pozorovat ani nějakou extra lítost. Jak by také bylo, kdyţ platba za kukuřici byla z peněz misijní stanice, takţe bez výjimky aktéry osobně ani nepálila. Tentokrát bylo rozčarování na naší straně. Z jejich strany se dostavilo aţ ve chvíli, kdy jim po několika měsících otrnulo, a přišli si pro tento rok poprosit o novou potravinovou pomoc. Ačkoliv je to člověku osobně velmi nepříjemné, museli být odmítnuti. ekli jsme si tehdy, ţe to jistě nějak zvládnou, kdyţ to šlo i minule, a věřili jsme, ţe se jim ta zkušenost během období dešťů párkrát připomene. Hlad je velký učitel, jak nám potvrdili i jiní misionáři, kteří udělali s domorodci podobné zkušenosti. A také neplatí, ţe kaţdým rokem se urodí na polích stejně. Ani my se často neučíme jinak, neţ tvrdě proţitou zkušeností. Jde jen o to se ji snaţit smysluplně zúročit. Taková je škola ţivota, ve které se denně – bez ohledu na dny hojnosti – vyučuje. Nový pan starosta Člověk někdy pracně hledá logiku nelogických postojů. Takovým byl i konflikt s nově zvoleným starostou, který verbálně napadl našeho Izacka v jednom pohostinství kam se došel najíst. Vyptával se jej, coţe vlastně dělá v Kamsamba bez jeho vědomí a ţe se sluší, aby se mu jako nově příchozí představil. To Izack rázně odmítl s tím, ţe hospoda není starostova kancelář a on, ţe se tam pouze jako host občerstvuje. Starosta měl Tatínek dělá taxikáře svým dětem něco vypito. Za pár dní, při naší pracovní cestě do okolních vesnic jsme jej potkali na návsi a opět přiopilého. Začal nám znovu, nyní uţ oběma vytýkat to, co dříve Izackovi. Vykoledoval si tak ponaučení, ţe věci se mají právě naopak. Je to především on, komu by měla slušnost velet, aby se po zvolení do funkce přišel osobně seznámit se všemi, co v kraji a především jeho vesnici, kde starostuje, lidem v rozvoji nelehkých ţivotních podmínek pomáhají…Příhoda nám pádně připomněla, ţe se lze od místní administrativy dočkat krkolomných, nelogických kroků a dokonce i vysloveně nepřátelských postojů, pokud nebudou vzájemná práva i povinnosti vymezeny jasně na

5|Stránka

papíře a především podepsány všemi reprezentanty vesnic. Dřívější plácnutí ruky uţ prostě ani v Africe nestačí. Navíc je tu ještě jedno zcela váţné téma, které je třeba v souvislosti s touto příhodou otevřít a pozvat k tomu celou vesnici. Někteří starostové okolních vesnic si totiţ velmi rychle zvykli na přítomnost naší misijní stanice a její pomoci lidem. Tak se permanentně stává, pokud se na ně kterýkoliv vesničan obrátí s nějakým osobním problémem ohledně bydlení, nedostatku potravy, zdraví apod., ţe neprodleně sednou a napíší nám řádně úředně orazítkovaný a podepsaný průvodní dopis, ve kterém potvrdí, ţe dotyčná osoba je opravdu chudá a nemajetná, nemocná či případně totálně opuštěná, protoţe ji všichni příbuzní a děti vymřeli a pošlou ji bezstarostně za námi. Dokonce se ani nenamáhají nijak za ni prosit, protoţe naši pomoc předpokládají zcela automaticky. Všechno na základě přesvědčení, ţe všichni wazungu–běloši jsou automaticky bohatí a oni Afričané stejně tak automaticky chudí. Mají za to, ţe karty jsou osudově předem rozdané. Moţná to v lepším případě není Osud ale Pán Bůh, kdo to takhle spískal. Mimo vší pochybnost jsou přesvědčeni, ţe běloši drţí v ruce všechny ţivotní trumfy, takţe v pomáhání druhým jsou na tahu především oni. Misie je také výchova Je to však kardinální omyl, a protoţe naše misijní aktivity jsou také činností výchovnou, je na nás, abychom je upozornili na to, ţe láska k jejich bliţnímu by měla být více vynalézavá. Nejprve oni sami mají dát hlavy dohromady a podle povahy nouze dotyčného prosebníka se mu snaţit konkrétně pomoci. Není totiţ pravdou, ţe jsou tak chudí, ţe absolutně nic nemají a tedy i nemohou dělat. Jde-li o jídlo i oděv i střechu nad hlavou, vţdy mohou být kolektivně konkrétní a Hloubení výkopů pro vodovod v Kamsamba rozdělit se, a to minimálně to té doby neţ se najde - pochopitelně ţe i s námi dohromady - nějaké trvalejší řešení. Jde-li o bydlení postiţeného někteří domorodci mohou vyrobit cihly, jiní nanosit vody či nakopat zeminu, další vykopat základy, postavit zdi, zhotovit střechu. Jde-li o to případně poslouţit nemocnému, lze jej donést do nemocnice, je-li zesláblý, postarat se mu o jídlo i léky, zavolat zdravotní sestru z místního dispenzáře či cokoliv podobného. Příleţitostí je vţdycky dost, chce to však ochotu ke konání dobra a zdravý zájem o to, co se kolem nich děje. K takovým postojům není třeba dokonce ani být členem nějaké církve. Stačí umět se vidět v tom druhém. Na jeho místě i v jeho situaci. Je vhodnější kdyţ mladí kluci nebo holky pomohou starci nebo vdově s otopem, ohněm, vodou, potravou neţ kdyţ posedávají na návsi a hrají karty nebo strkají kulečník, který je tanzanijským módním výstřelkem posledních tří let. Samozřejmě, ţe ruku v ruce za mohutného popíjení domácky vařeného piva na lačno a následné kocoviny, která navíc stojí i peníze, co mohou pomoci

6|Stránka

jinde. Takové zabíjení vzácného času nemá bezpochyby Boţí poţehnání, kterým se tak rádi domorodci často zaklínají.

Projekty Vodovod pro Kamsamba a Mkulwe. V obsahu naší africké zprávy z roku 200ř jsme se zmínili o klíčové důleţitosti vesnic Kamsamba a Mkulwe, kde intenzivně pracujeme na realizaci dvou vodovodů. Kamsamba jiţ v té době měla první fázi rozvodu vody hotovou a pro rok 2010 jsme počítali s pokračováním prací. V té době však bylo nutné ještě také překonat mnoho administrativních a praktických nástrah, které 3 jsou na cestě k realizaci Hlavní nádrţ vodovodu Kamsamba. Objem 50 m staveb i pozdějšího hladkého průběhu naprosto nepomíjitelné. Má-li se taková pomoc uskutečnit, je třeba v zásadě sledovat tři hlediska zásadního významu. Prvním z nich je technické představa realizace, která bývá pochopitelně v kaţdé lokalitě odlišná. Je třeba vzít v potaz nejen konfiguraci terénu, ale pozdější řádnou technickou obsluhu zařízení včetně jeho servisní údrţby. Zde hraje velkou roli dostupnost a doprava potřebného materiálu spolu s aktivním podílem domorodců v čele se starostou a staršími kmenů. Tak vznikne i chronologicky sestavený harmonogram jednotlivých realizačních kroků. Na základě zmíněné participace vesničanů je druhým úkolem stanovení rozpočtu stavby a získání odpovídajících financí s ohledem na náklady bankovního transferu země určení, místní měnu a míru proměnlivé inflace. To je pochopitelně významná část, která obvykle trvá i několik let a je proto dobré s ní začít velmi brzo. V zásadě platí, ţe se potřebná definitivní částka projektu postupně upřesní, a to daleko dříve neţ se jí podaří fakticky dostat na MBU bankovní účet. Posledním, třetím poţadavkem je nezbytnost řešení právního pozadí celé projektu. Jde zejména o povolení místních vodohospodářských entit, představitelů příslušné vesnice a klanových rodin tzn. všech starších obce, ale i farností, které často sehrávají významnou roli této lokální politiky aţ po jednotlivé vlastníky parcel, kde má být kupř. potrubí poloţeno apod. Kdo sleduje český tisk anebo se dokonce angaţuje v komunální politice přímo, ale i nepřímo, pakliţe shání různá povolení i potvrzení apod. ví, o čem mluvím. Tato dţungle osobních i skupinových zájmů, různorodá směsice cílů, povah, charakterů, upřímnosti, podrazů i cílené korupce, dovede člověku pěkně pocuchat nervy. Inu, ani v Africe tomu není často jinak neţ v Evropě. Snad jen, ţe je vše ještě těţší o tu swahilštinu a barvu vaší kůţe. Ta moţná některým místním filutům dává pocit, pokud z vás dostanou nějaké peníze navíc a pro sebe, ţe tak bojují za spravedlivější přerozdělení hmotných statků mezi rasami …

7|Stránka

Hydrostrategie a nová řešení Hodně naděje jsme při plánované realizaci obou vodovodů vkládali do spolupráce s firmou Good Fortune Ltd., která je realizátorkou různých projektů místní diecézní Caritas Development. Zkušenostmi by se však měl člověk učit, a tak i my jsme pro jistotu podnikli i další praktické kroky, jak se vyhnout případnému zklamání i zdrţení našich cílů týkajících se vody pro vesnice. Prvním varovným znamením byl pro nás zcela vágní přístup zmíněné firmy k cílům, které bylo třeba splnit. Nerespektovali dohodnuté termíny. Vše jim příliš dlouho trvalo, a tak kolidovalo s našimi časovými limity. Druhým bylo zcela zbytečné nadhodnocování cen. Abychom GF nekřivdili, zadali jsme jim ještě další poţadavek na shromáţdění podkladů zcela konkrétní rekonstrukce objektu. Bez ohledu na to, jak výsledek dopadne, jsme začali realizovat funkční spojení s jiným partnerem, které jsme jim oznámili. Tak jsme na základě osobního přátelství a dlouhodobé ochoty ke spolupráci vytvořili společný realizační podnik nazvaný Kasiwasu Company Ltd., který se stal podle tanzanijské legislativy řádně registrovaným právním subjektem se všemi právy i povinnostmi. Kromě široké škály moţností, jak mít vliv na jednotlivé komodity důleţité pro ţivot chudých vesničanů, jednoznačnou výhodou tohoto kroku ze strany MBU je naprostá kontrola toku finančních prostředků určených k realizaci jednotlivých projektů včetně jejich platební dokumentace. Tak je tomu i v případě projektu Vodovod Kamsamba, který jsme jiţ letos společně úspěšně dokončili a projektu Vodovod Mkulwe, jehoţ dokončení se v současné době - ve vesnici vzdálené 32 km od Kamsamba - realizuje. Měl by být zdrojem vody i pro přilehlou vesničku Namsinde, která je jakýmsi „předměstím“ Mkulwe s jeho cca. 7.000 obyvateli a důleţitým zdravotním střediskem, které provozují diecézní sestry místního konventu, civilním povoláním zdravotní sestry. V obou vesnicích, uţ kdyţ jsme začali hloubit první výkopy pro poloţení potrubí, procházející vesničané kopáčům tleskali a vyjadřovali radost z budoucího vodovodu. Výhody vodovodu V kaţdém případě zásobení vesničanů vodou pomocí rozvodu tedy vodovodem se ukazuje jako jednoznačně výhodné a účinné jak z hlediska přístupu, tak i z hlediska osobní i obecné bezpečnosti. Vodovod v Kamsamba nabízí přístup k vodě několika tisícům stálých obyvatel, včetně zásobení několika pohostinských zařízení s mnoha příleţitostnými hosty. Ti přijíţdějí jednak s nákladem určeným k zásobování vesnice a pak se zboţím určeným pro První zkoušky kamsabského rozvodu vody pravidelné měsíční vesnické trhy (=mnády). Pro tento účel, kdy dochází k silné koncentraci domácích i hostů po dobu nejméně tří dnů, jsme lidem u trţiště ještě postavili zděný objekt se splachovacími toaletami, jako hygienicky vhodnou prevenci veřejného zdraví. To je obzvláště důleţité právě v období zhruba od začátku října, kdy obvykle vypukne epidemie cholery. Úřady zareagují aţ po

8|Stránka

prvních desítkách mrtvých a to tak, ţe zakáţou lidem chodit prát nebo plavit a napájet dobytek v řece Momba pod trestem vězení nebo vysokých pokut. Tak se stalo i letos. V ten okamţik se ukázalo, jak bylo prozíravé mít ve vesnici vlastní zdroj vody. I kdyţ je pravda, ţe i tuto vodu jímáme z hlubokých prosakovacích studní hloubených podél řeky, výhodou je jednak její prvotní filtrace pískem a štěrkem říčního dna neţ se dostane do základní jímací studně a za druhé další přesné ošetření chlorovými přípravky v hlavní nádrţi vodojemu o objemu 50 m3 předtím, neţ je distribuována dál k lidem. Také v období dešťů, kdy se hladina řeky obvykle zvedne o 10-15 metrů a mnoţství krokodýlů plave proti toku řeky za rybami z blízkého jezera Rukwa (15 km) je ţivotu nebezpečné, chodit nabírat vodu k řece. Mnoho starých lidí a hlavně především dětí nerespektování této zkušenosti kaţdoročně zaplatí ţivotem. To se kaţdoročně pravidelně opakuje. Letos se dokonce rozvodněným korytem do vnitrozemních vesnic dostalo i velké mnoţství hroší populace, která zničila pobřeţní políčka domorodců. I to jsou důvody, pro které je dobré, kdyţ má vesnice vlastní vodovod nemluvě i zanášení ručních čerpacích mechanizmů dosud vrtaných studní velejemným pískem. Rozebrat a vyčistit i znovu zprovoznit takové studny je finančně i technicky nákladné. Zůstává tak jedním z našich dalších plánů, stejně tak jako vybudovat další místní vodovody pro vesnice Mkonko a Mpapa případně Marangwa. Příznivou stránkou těchto plánů je moţnost větvení celé struktury tzn. moţné propojení i připojení dalších vesnic v oblasti Mbozi West, kterých je celkem 1Ř. Zcela stranou mimo tyto hlavní plány se nabízí lákavá příleţitost jímání čisté vody z horského pramenu na úpatí pohoří nad vesnicí Kaoze s přirozeným spádem do středu obce, odkud by se z vodojemu dále distribuovala k lidem. Kaoze je vesnice 40 km vzdálená od Kamsamba. Povinnosti s vodou spojené Jak si domorodci postupně zvykají na místní dostupnost vody je pro naše organizační a přípravné aktivity snazší je přesvědčit o naléhavosti pomýšlet i na budoucí opravy jejich vodovodů. Předběţný údrţbový servis i ostraha vodovodu před nenechavci, kteří ukradnou cokoliv bez ohledu na zájmy celku je nezbytností. Při jednání s lidmi o nezbytnosti vytvářet rezervní fond oprav vodovodů v kaţdé Někteří z kaţdodenních prosebníků v AA misii vsi nám nahrává v současné době především několik významných faktů. Vţdycky se totiţ najdou lidé i skupiny argumentující tím, ţe voda byla vţdy pro vesnici zadarmo a snadno dostupná. Prvním zdůvodněním z naší strany je, ţe řeka je sice většinou dostupná, ale v některých měsících roku i se smrtelnými riziky, jak uţ bylo zmíněno výše. Druhým je fakt, ţe téměř všichni křiklouni námitek jsou muţi a ti v africké populaci málokdy nosí vodu pro domácnost. To je práce především ţen a dívek, případně malých dětí. Proto také chlapy tato dřina i vzdálenosti ani rizika s tím spojená, nezajímají. Další jejich námitkou je tvrzení o nedostatku

9|Stránka

peněz, kterými je třeba platit čerpání vody, a to ve výši, kterou jsme uváděli jiţ minule, tzn. prozatímní nízkou zaváděcí cenou ve výši 100,- TZS (= 1,50,- Kč) za 25 lit. I takový argument je pustou výmluvou. Jde-li totiţ domorodcům o nákup domácího piva (=pombe), které popíjejí téměř denně, nikoho z nich ani nenapadne, ţe by mělo být nabízeno zadarmo. Nákup i případně jeho prodej se vţdy chápe jako obchodní aktivita, kterou bez námitek všichni platí. Místní ochmelkové jsou schopni během jednoho dne zaplatit pivo i v řádu tisíců tanzanijských šilinků. Stejně tak to je i s mobilními telefony, které se pod masivním nátlakem několika nadnárodních poskytovatelských firem lavinovitě šíří Afrikou a tedy i Tanzanií. Nikoho z jeho domorodých vlastníků – a je jich překvapivě dost i na vesnicích - ani nenapadne, ţe by mu měl být poskytován dobíjecí kredit gratis některou z firem Vodacom, Zain, Tigo, nebo národní TTCL apod. Navíc, jak je obecně známo, takovému mobilnímu telefonu se kromě potřebné částky peněz na platbu hovorů musí také, čas od času, dobít vnitřní baterie. Takţe i tento poskytovatelský servis je zpoplatněn a nikdo pochopitelně nic nenamítá. I lidé bez základního vzdělání chápou, ţe takové sluţby se platí, protoţe náklady na ně něco stojí. Mimochodem, pokud to čtenáře zajímá: Na africkém venkově je dobíjení mobilů zařízeno tak, ţe kaţdá retranslační věţ, které stojí někdy i tři pro přenos signálu ve směrově vhodné vesnici, má svého technika a hlídače v jedné osobě. Pod věţí stojí cihlový domeček velikosti luxusnější kadibudky s potřebnou nabíječkou. Jedno nabití svého mobilu domorodci zaplatí paušálem 500,- TZS tzn. cca. 7,50 Kč, coţ je ve srovnání se shora zmíněnou cenou 1,50 - Kč za 25 lit.vody stále více. Naše cena je aţ směšně nízká. Mikrofinance z pohledu SACCOSu. Kdyţ jsme minulý rok popisovali, jak je ze strany naší misijní stanice nastaveno mikrofinancování ţivotaschopných aktivit domorodých zemědělců, řemeslníků a drobných obchodníků, netušili jsme ještě, ţe naše snahy vzbudí pozornost firmy SACCOS, která má také svoji pobočku v Kamsamba. Ta byla otevřena před několika lety s velkou slávou, dokonce za přímé účasti představitelů vlády. Nadnárodní Konečně je vodovod pro Mkulwe schválen staršími obce sdruţení SACCOS (Savings and Credits Cooperatives Societies) má mikrofinancování drobných a středně velikých aktivit v popisu práce jako jednu z hlavních priorit. V Tanzánii s touto ideou začínala kolem roku 1řř5, kdy se systém mikrofinancování stal i plamenným tématem zdejší politické scény. Později v roce 2001 byl implementován mezi oficiální cíle vládnoucí garnitury. Tím se následně vytvořil i právní rámec pro aktivní účast několika bank, z nichţ největší NMB (National Microfinance Bank) byla vládou pověřena stát se institucionálním podporovatelem tohoto směru. Touţeného vykořenění chudoby. V těsném sledu za ní jsou v současné době tři jiné menší banky (AKIBA Commercial Bank, CRDB Bank, Tanzania Post Bank) a mnoho dalších menších

10 | S t r á n k a

finančních sdruţení, mezi které patří i SACCOS. Dokonce nechybí ani nevládní organizace, kterých je oficiálně údajně asi kolem šedesátky. Uhlazení pánové ze SACCOSu nás nejprve navštívili osobně v AA misijní stanici, kde nás poţádali o přímou spolupráci a pak předali rukou psaný dopis. I takový fakt o čemsi jasně vypovídá. V něm nás seznámili se statisticky úspěšnou bilancí svého počínání pro chudé domorodce v buši i ve městě a závěrem rovnou poţádali o finanční injekci jejich pobočky ve výši několika desítek milionů šilinků. Jediným argumentem na naše tázavě pozdviţená obočí bylo konstatování, ţe jim prostě chybí další provozní kapitál…I kdyţ máme vlastní představu, jakým systémem pomáhat rozvoji chudých domorodců v Africe, překvapilo nás, ţe se hosté ani nenamáhali nabídnout nám třebas jen teoreticky, dividendy či jakoukoliv jinou formu podílu na jejich zisku. Ačkoliv nejsme ziskovou organizací, rozhodně bychom se nebránili jakémukoliv finančnímu daru ve prospěch africké vesnice. Nic takového, jak uţ bylo řečeno, se však nestalo. Logicky z toho lze dovodit, ţe se zisku pravděpodobně ani nedosahuje a jejich organizace je tedy pouze černou dírou finančního makrokosmu, ve které svěřené finance mizí dříve, neţ aby měly šanci konkrétně lidem pomáhat. Podnikavá vdova mama Makrina V jak příkrém rozporu s chudou finanční nápaditostí práce těchto „finančníků“ je praxe naší vdovy a matky pěti studujících dětí mama Makriny. Ta je naší AA misijní stanicí mikrofinancována pouhé dva roky, kdy jí pochopitelně gratis poskytujeme také taktické poradenství jako součást naší misijní práce, týkající se rozvoje rodin i jednotlivců. Během kaţdého z období nejenţe dovedla vrátit vypůjčenou kapitálovou a zároveň i stimulační částku, ale Příprava jídla v africké buši spotřebuje mnoho času do letošního roku jiţ vstoupila jako majitelka 4,5 ha polnosti, kterou si ještě nedávno sama musela ze dvou třetin pronajímat. Byla schopna si ji ze získaného čistého zisku zakoupit a ještě poplatit školné svým dětem. Celkem její úroda činila 60 pytlů tzn. cca. 6 tun mpunga, coţ je nečištěná a neloupaná rýţe tak, jak se z rýţovišť prvotně sklidí. Zjednodušeně řečeno z této úrody celých 50 pytlů prodejem proměnila na hotové peníze, kterými kryla potřeby svého hospodářství a domácnosti včetně platby studia svých pěti dětí ve městě. Jako potravinová rezerva do další sklizně ji zbylo ještě dalších 10 pytlů, které můţe případně dále měnit za jiné potravinové i provozní komodity kupř. olej, mouku, ryby, maso či nákup dobytka, drůbeţe, setby, nářadí apod. Velmi důleţitou stránkou afrického hospodaření je i způsob stravování, kdy je důleţité sladit tradiční pohostinnost vůči hostům, která ukládá i pozvání ke stolu se způsobem některých místních chytráků, kteří na poli nepracují, ale později se snaţí systematicky vyjídat sousedy mající úrodu. Naší první radou v takových případech je, nebát se tyto výtečníky jmenovitě pozvat k práci především ve dnech pilných polních příprav a ţní. Druhá rada pak míří dokonce do vlastních řad domorodých rolníků, protoţe zní: Zbytečně se nepřejídat!!

11 | S t r á n k a

Hlad jako terorista Dlouhodobě pociťovaný hlad - ve formě neustálé nejistoty zdali se dnes a v dalších dnech vůbec najíte - je skutečně velký psychoterorista. Máte-li jej jiţ od dětství stále v patách, vaše podvědomí si vytvoří stravovací návyky ovlivněné touto zkušeností. Tak se Afričané (a samozřejmě nejen oni, ale kdokoliv v podobné situaci) začnou přejídat, kdykoliv sednou ke stolu. Mají-li moţnost, začnou si nakládat na talíř cokoliv, co stůl momentálně nabízí. Talíř se vrší Kilimanjarem rýţe a do toho brambory, maso, ryby, fazole, hustá omáčka, dušená zelenina apod. Lidé mají tendenci plýtvat olejem, solí a cukrem, a to všechno v podvědomé (i kdyţ u mnoha lidí naprosto iracionální) nejistotě, kdyţe zase příště budou mít příleţitost, dosyta se najíst. To i někdy navzdory mnoha metrákovým pytlům zásob po sklizních. Ač to zní neuvěřitelně, ale i o takových věcech se musí s vesničany mluvit a trpělivě vysvětlovat, aby pochopili, co to znamená přemýšlet a plánovat do příštích dnů a měsíců, neţ bude zase příleţitost k nové sklizni. Jednoduchá pravidla, která vyţaduje tato „economia domestica“, jak ji nazývají italští misionáři, je jedním z pilířů úspěšnosti domácího hospodaření i celkové prosperity rodin i jednotlivců. I kdyţ se můţeme domnívat, ţe k ní dostačuje matematika na úrovni „šafářských počtů“, u domorodých rolníků se z ní však stává mnohdy nepřekonatelný problém. Vyrostli totiţ ve venkovském kulturním prostředí, kde naprosto chybí i to nejjednodušší abstraktní uvaţování, vyuţitelné později v praktickém ţivotě. Vzdělávací systém postavený především na drilu a bezduchém memorování nebo opisování textu z tabule, dá mladému člověku do ţivota zanedbatelně málo. Denní aktivity v AA misii Není vůbec snadné přiblíţit čtenáři, co se denně děje v našem africkém „doma“ tzn. v misijní stanici Allamano Agape. Na druhé straně to není jediné místo, kde se pracuje a na jiném kupř. odpočívá. Město Mbeya ve kterém dochází k zásobování a mnoha administrativním jednáním je z pohledu počtu přílivu prosebníků samozřejmě méně frekventované neţ bezprostřední okolí misijní stanice. Vesnice kde se misie nachází, je tak soustředěným náporem na naše síly i časové moţnosti. Lidé na nás zde dlouho a trpělivě čekají, neţ se vrátíme z okolních pracovních cest. Prostřednictvím místních „tamtamů“ a vlastní Intuice vycítí, kdy se objevíme. Zároveň ale i vidí kolik jejich sousedů a přespolních se u nás také chystá „klepat na dveře“. Tak jsou připraveni na dlouhé čekání, neţ se na ně dostane řada. Ten kaţdodenní příval rozmanitých aktivit a neustálých jednání s lidmi i různými zájmovými skupinami není ani dost dobře reportérsky postiţitelný. Není v našich silách si jednotlivé dny zapisovat Marie ze 7. třídy se ráda obléká či nějak podrobněji denně dokumentovat, protoţe bychom nedělali ani nic jiného. Nejsou na to ani podmínky. Představa sezení u psacího stolu v Africe je dost komická. A tak kdyţ po návratu do Evropy sedáme ke psaní, pomáhají nám v něm paradoxně účetní záznamy, fotografie, natočené video, heslovité zapsané záznamy a společné proţitky některých chvil, které si vybavíme v paměti.

12 | S t r á n k a

Vzájemnost a spolupráce Jedním ze systémově správných kroků při pomáhání chudým, a to nejen v Africe, je reciprocita. Stálý tlak na vzájemnost na spolupráci ať uţ jakkoliv malou či dokonce zdánlivě nepatrnou. Tak se stalo, ţe kdyţ místní klub fotbalistů přišel ţádat o nákup nových koţených míčů a dresů včetně brankáře a sudího, zavázal se nasekat zásoby šindelové trávy „matete“ pouţívané na střechy chatrčí, anebo jejich oplocení. Stejně tak tomu bylo i ve vsi Mwenemba se sportovními potřebami pro základní školu. Chce-li někdo po nás pomoc, je mu podle jeho zdravotních moţností a věku nejprve nabízena práce. Misie následně můţe z těchto zásob pomáhat při rychlé rekonstrukci chatrčí mnoha potřebných starých ţen a muţů, kteří nemají jiţ příbuzné. Nebráníme ani mladým kdyţ si chtějí prací vydělat na nové šaty nebo boty. Zatímco kupř. Maria (7. třída) přichází pro práci aţ po odpoledním vyučování, asi 25ti letá Taabu, která není mentálně v pořádku, přichází vţdy brzy zrána a je velmi pracovitá. Vyhledávat a připravovat práci pro takové sympatické snaţivce, je ale také nápor na naše organizační a časové moţnosti. Nestačí totiţ jen ukázat prstem, ale je třeba stále vysvětlovat a také kontrolovat, coţ časem nevýslovně unavuje a hlavně zdrţuje od jiných povinností. Pracovitá Taabu bývá navíc i těţko vyplatitelná, protoţe vůbec nezná hodnotu peněz. Tak vyţaduje při večerní výplatě celou částku na trhu vyhlédnuté věci, aby si ji mohla hned druhý den nakoupit. Vůbec ji nezajímá, ţe si obvykle ţádá i pětinu měsíční mzdy dospělého muţe. Tolik někdy takové šaty nebo boty stojí. Sirotci a studující Jako vţdy se hodně soustředíme na naše sirotky, kterých je stále kolem 130 dětí ve čtyřech vesnicích (Kamsamba, Mkonko, Mwenemba a Masanyinta), a starší studenty na středních školách a jedné vysoké (Dodoma) na vesnicích i ve městech (Mbeya, Iringa). To vyţaduje nejen bezpočet cest a nákupů k zajištění jejich potřeb, ale také i Náš sirotek a nyní absolvent i budoucí pan učitel Pidas Tegete jednání s řediteli škol, kteří mají své výhrady k jejich studijním přístupům. Většina dospělejších studentů uţ ví, čeho chce dosáhnout a za tím cílem také soustředěně jdou. Tak Pidas Tegete (22) po bezproblémovém zakončení střední školy (SS Uwanda) ještě letos úspěšně dokončil dvouletou nástavbu školy pro učitele (Chuo cha Ualimu Mpunguso) ve městě Tukuyu. Příštím rokem začne jiţ sám vyučovat, ale v hlavě míří dál na universitu, kde je jiţ ve městě Dodoma i Moses Mwangoka (21). Stejně tak Emmanuel Kilongozi (21), který po dokončení Southern Highland Secondary navštěvuje tříměsíční kurzy počítačové gramotnosti ve Mbeya. Velmi skromná a pracovitá dívka Faraja Damasi Mtasiwa (22) má stejný cíl ke kterému se jiţ propracovala aţ do tzv. Form Six. Zakončila s výborným

13 | S t r á n k a

prospěchem i svá počítačová studia. Nyní vybírá vysokou školu, kde se touţí věnovat nemocným v ošetřovatelství nebo jako lékařka. Mezitím ale pracuje jako pomocná kuchařka v Catholic Youth Centre. Další Yaphet Issah (1Ř) je sice ještě na střední škole, ale i on uţ uvaţuje o universitě a studiu IT – informačních technologií. Podobně i Stanislaus Mapunda (34) který tímto rokem uzavře studium VETA, kde si udělal i řidičský průkaz a pokud by byly i finanční prostředky, rád by studoval nějaký technicky směrovaný obor. Naproti tomu Joyce P. Madole (1ř) bude ve VETA v Mikumi Campus studovat specializaci na hotelový management v několika měsíčním kurzu. Neema Mashamba (2ř) by ráda pracovala jako zdravotní sestra, takţe si dělá maturitu, Terezia Mwinuka (1ř) se učí ve VETA Mbeya na švadlenu, Fabiani Kevin Mhagama zase v Trade School Mbeya na automechanika, Nicodemus Blazio, který projevuje hudební nadání, dosud studuje v ITIJI Secondary School, Emmanueli V. Sichone prvním rokem SS Kipeta, syn truhláře Rollanda (1Ř) zase SS Iyela ve Mbeya atd., atd. Jednomu ze studentů Johnovi (1Ř), který studuje SS v Iringa, věnujeme výraznější podporu, protoţe je silně nedoslýchavý a jeho střední škola je specializovanou pro mládeţ s touto vadou. Nebylo vůbec snadné při našich povinnostech s vodovody, sirotky a mizerné nabídce trhu v Tanzánii, zajistit mu nejen specializované audiometrické vyšetření, ale i potřebné a pro něho vhodné naslouchadlo do školy ke studiu i k běţnému ţivotu. Mungu ni karimu - říkají domorodci a mají pravdu. Bůh je milosrdný, a tak se nám to opravdu podařilo. Radost byla veliká. Opravdu veliká. To všechno jen díky trpělivé a vytrvalé velkorysosti vás všech dárců, kteří nám tak umoţňujete být naprosto adresní v pomáhání a sobě pak ukládáte poklady na nebi, které rez neţere, a zloději nekradou. Dary jste nám dali A to uţ nemluvíme o tom, jak velkou pomocí jsou vaše dary pro zástupy potřebných a nemocných. Kolik potravinové pomoci ve formě kukuřice, rýţe, cukru, soli, oleje konkrétní lidé dostanou. V účetních výkazech to jsou jen holá čísla nic neříkající, ale pomáhají. Kupř. Bibi (=babičce) Colletě (Ř0), matce syna Corobinianiho, který jako táta třech dětí zemřel na AIDS a zanechal vdovu Jenny. Ta se znovu zamilovala a odjela Dvojčata aneb poţehnání i metla opuštěné matky s novým partnerem do jiné vesnice sama. Muţ odmítl se starat o děti jiného. Hloupá Jenny je tedy všechny hodila na krk tchýni a zmizela v buši. Chudák stará Colleta nemá ani sílu, ani prostředky, jak děti uţivit, ale umřít hlady je samozřejmě nechce nechat. Tak jsou tu vaše dary. Pak je tu slepá Leonina, které se narodilo před třemi měsíci uţ páté dítě, ale manţel ji v den porodu zemřel. Stejná otázka, jak dál? Co s bolestmi a nádorem v břiše mama Joni. Samozřejmě potřebuje pořádné vyšetření ve městě a nejspíše i následně operaci. Giorgi Lugwisha z Mkonko, jeho dvouleté dítě má vpáčená chodidla. To se dá sice úspěšně operovat, ale ne bez potřebných peněz. Cestu je třeba vykonat nejméně čtyřikrát i s manţelkou do Peramiho Hospital

14 | S t r á n k a

v Songea. Pak Mariam Mwasenga (1ř), která rizikově otěhotněla. Kvůli tomu ji vyhodili ze zaměstnání. Dnes uţ víme, ţe dítě nedonosila a 26.10. potratila ve čtvrtém měsíci. Operace byla provedena císařem ve Vwawa. Mariam nevlastní ani pár drobných. Pak mama Kiliana infekce močových cest. Mama Cristina má zase bolesti na plících. Asi zde velmi častá tuberkuloza druţící se k hladu a podvýţivě. Obě podniknou nutnou cestu přes stovku kilometrů do Ifisi Hospital za Songwe. Pak Georgina = Jiřinka, které jsme chuděře věnovali shora samostatný odstavec. Další je mladá pomocnice Lilian 24 let s nádorovým nálezem na obou prsech. Bude nezbytná exstirpace v Rufaa Hospital Mbeya s následnou pozdější a cílenější operace. Bibi Maria se svými čtyřmi osiřelými vnoučaty hledá u nás jakoukoliv pomoc. Zemřela jí dcera. Přispíváme ji tedy na jídlo v domácnosti. Přichází mama Agnyesi Kaukuke s fangasi, coţ není nic jiného neţ úporný a svědivý druh koţní plísně. Společně vylučujeme podezření na diabetes. Za dalším muţem Luisem Kasonso, který má problémy s prostatou, která si ţádá vyšetření a nejspíše i operaci ve Vwawa Hospital, přichází mama Justa Jamesi s nově narozenými dvojčaty a dalšími dvěma dětmi. Nemá co jíst, propadla se jí střecha chatrče a otec dětí se ztratil před rokem, jakmile zjistil, ţe je zase těhotná. Od té doby o něm nikdo nic neví. Následuje mama Edita HIV pozitivní, nemá ani na cestu do města, kde můţe dostat léky zadarmo…Jeden osobní kříţ následuje druhý. Babička s vnučkou Pak zase bibi Sofia (82) „majitelka“ velmi těţkého astmatu, které opakovaně vozíme celoroční zásobu Aminophylinu, který jí umoţňuje přijatelně dýchat. Po ní následuje její vnučka teta Dafroza, coţ jsme se poprvé dozvěděli aţ letos, kdyţ nás zaujalo, jak dojemně se vítají. I Dafroza je ţel HIV pozitivní a pomalu se kaţdým rokem ztrácí před očima. Má ale ještě sílu se starat o malou Dorotheu Damiani, která je HIV pozitivní teta Dafroza se sirotkem Dorotheou Damiani sirotkem po její zemřelé sestře. Nyní obě ţijí v Mkulwe u příbuzných. Jejich setkání bylo velmi dojemné. Plné pokorné úcty k babičce Sofii jinak i manţelce posledního náčelníka a zvláštního, nicméně slovy nevyjádřeného, milosrdenství a soucitu s umírající vnučkou (32 let). Ve chvíli kdy si vnučka klekla k nohám své babičky a vloţila jí do dlaní svoji hlavu, jsme i my se svoji chabou citovou výbavou věděli, ţe se zde koná kosmicky významná chvíle, kdy Láska slaví vítězství. Vše trvalo jen pár vzácných okamţiků, kdy okolní lidé neměli ani šanci něco postřehnout. Dary, léky, léčení a Maruška Pak uţ zase události nabyly svůj obvyklý spád. Další lidé, další prosby a z naší strany různě definovaná pomoc. Nemocní jsou ale na tom všude na světě podobně. Potřebují lásku,

15 | S t r á n k a

soucit, léky a léčení. Mama Deodata chromá imobilní se třemi dětmi především potraviny. Mama Valentina a Makrina obě chromé na invalidním vozíku také daru od od nás, stejná labutí píseň. Mama Wanjenia Chuliku zánět ţil, cesta a vyšetření v městské nemocnici. Mama Theofa HIV pozitivní se třemi dětmi, potraviny. Stejně tak baba (otec) Peter Ivodi a Elizabeth Petulo i bibi Colloneli a bezpočet dalších. Mama Lidia potřebovala vytrhnout zuby moudrosti. Chudí nebo nemocní a staří lidé dostali darem molitanové matrace, pokrývky, kangy, pruhy látek zvaných kitenge na lepší tradiční oblečení, boty, konfekční oblečení, teplé prošívané kabáty a svetry, hygienické potřeb především antibakteriální mýdlo. Pak ale také vlnitý plech, dřevo, hřebíky, pluh, provazy, a dokonce i hrnce na vaření tzv. sufurie různých velikostí, motyky…Škola ve Mwenemba cement na stavbu záchodků pro ţáky. Dále jsme zastřešili proti letošním tropickým lijákům tzv. rybí trh, a to novou dřevěnou konstrukcí s vlnitým pozinkovaným plechem, který se nakupuje aţ 150 km daleko v Mlowo. Tak mají ve vsi staronové trţiště, kam chodí nakupovat i prodávat především ţeny. Sotvaţe jsme také začali stavět dva nové zděné domy pro početnou rodinu Charlese a Gervase, jeden z jeho malých synů neopatrností vychrstnul horkou vodu z chatrče, aniţ by se přesvědčil, co se venku děje. Tak zle opařil svoji malou sestřičku Marii od krku aţ po břicho. Bylo nutno neprodleně zajistit odvoz do 200 km vzdálené nemocnice Rufaa Hospital ve Mbeya, včetně léčení i pobytu doprovodu, který má jako obvykle na starosti zajišťování potravy nemocného. Sestřičky, křížová cesta a tanec Abychom to „misionářování“ neměli moc jednoduché, mezi těmi všemi peripetiemi nám dvakrát vyhořel stále pouţívaný invertor, bez kterého nemůţeme v buši svítit, dobíjet mobily, počítač, fotoaparáty ani kamery čili vázne váţně komunikace při zásobování a nakupování a i dokumentace prací a afrického ţivota. V našem i vašem společném pomáhání jsme se snaţili nikoho potřebného nepřehlédnout. Pomáhali jsme vašimi penězi Popálená Maruška v Rufaa Hospital - Mbeya a našimi omezenými silami tak, jak nás – a my tomu opravdu věříme – Prozřetelnost vedla a rozumný úsudek napovídal. Jako obvykle se dostalo i na místní konvent řádových sester (momentálně jen 3 osoby, obvykle 5-Ř), které to v Africe a především na vesnici nemají vůbec jednoduché. Jak uţ bylo shora řečeno, nejenţe jsme jim obnovili solární systém osvětlení konventu, ale nakoupili i kukuřici, doplňky oblečení a spodní prádlo podle jejich pokynů. Kdyţ nás místní kamsambská modlitební skupina ctitelů Srdce Jeţíšova poţádala, ţe si chce pořídit za své vlastní peníze přenosnou kříţovou cestu, zdali bychom jim v tom nepomohli, rádi jsme kývli. Dala se totiţ pořídit pouze v Dar es Salaamu 1.000 km vzdáleném. Tu v kostele jiţ odnesl čas a nezájem odpovědných. Ještě více nás překvapilo přání modlitebníků, ţe si přejí výlučně jen obrázky kizungu. To znamená, ţe zobrazené osoby mají být bělošské ne

16 | S t r á n k a

negroidní. ekněme evropské typy. V naději, ţe v tom není nějaký skrytý podtext  jsme jim obrazy později dovezli a nechali zhotovit na naše náklady i zasklené rámování. Ušetřené peníze se tedy skupina rozhodla dál pouţívat pro domorodé vesničany v krajní nouzi, jako tomu bylo i předtím. Radost byla pochopitelně veliká a jako odměnu nám tato skupina na video nazpívala některé jejich kostelní písně a zatancovala tanec plný vitality a afrického rytmu s kmenovými kořeny. To vše navzdory jejich zralému věku. Myšlenka závěrem Nejsme ţádní cestovatelé, kteří píší knihy o svých dobrodruţstvích. Kdyţ mluvíme a píšeme, chceme okolnímu světu svědčit. O jeho dluzích i moţnostech, jak z nich ven skrze umění milovat. Téměř čtyři měsíce afrického pobytu ročně je v lidském ţivotě významná doba. Opravdu Bohem poskytnutý úţasný dar, kdy se realizuje vaše vytrvalá dárcovská pomoc pro chudé domorodce. Tak významná a pomáhající, ať uţ ji dáváte v jakémkoliv rozsahu. Stále platí, ţe milosrdenství je víc neţ oběti a skutečná láska, o kterou se snaţíme přes všechny překáţky usilovat, se bez něho neobejde. I my všichni se jej ve svém Pane smiluj se, denně dovoláváme. Počítáme s ním jako se samozřejmým darem. Děkujeme všem dárcům za modlitby a praktickou pomoc potřebným lidem.

Vaši Mirjam a Pavel Baldínských Kontakt: mobil: 723 952 728 [email protected] www.agapembu.cz

17 | S t r á n k a

Zpráva z rozvojové misijní stanice MBU - Allamano Agape

vesnice Kamsamba – Tanzánie 2011

Měníme řidičáky Jedna z prvních a řekněme si rovnou, že také nemilých povinností, která nás po příjezdu do Tanzánie letos čekala, byla celostátně povinná výměna našich tanzanijských řidičských průkazů. Vládní administrativa přikázala vzít všem řidičům otisky prstů, pořídit nové foto a dostavit se na policejní stanici osobně, a to se správně vyplněným formulářem. Letoškem tedy končí dlouhé období roztomilých řidičáků, které z moci státu obsahovaly jen vlepenou stránku s nacionálemi o majiteli a Nehody dálkových autobusů končí většinou smrtí. zbytek tvořily miniaturní a ručně vyráběné tvrdé desky, které se kupovaly běžně od prodejců kdekoliv na ulici. Do nich se také vlepovala fotografie řidiče patřičně oštemplovaná. Africká tvořivost a omezené materiálové možnosti balících papírů, které byly používány na úpravu povrchu, dávaly tak vzniknout kupř. dokladům s vánoční tématikou, zelenými smrčky, barevnými řetězy a ozdobami podle toho jaký balící papír byl tvůrcům k dispozici. Roztomilá postavička tištěného Santa Clause s dárečky jako by měla obměkčit srdce potenciálního policisty, chystajícího se vám nekompromisně napařit pokutu za domnělý či skutečný přestupek. V našem případě nás ale ve městě nikdo nekontroluje. Policie jako by zmizela. Jedno pivo po obědě žádný problém. Důležité je, že nic na silnici neprovedete. V tomto směru se Tanzanie velmi podobá kupř. italskému chápání alkoholu za volantem. Dokonce i pokud vznikne taková situace, že je policista povolán, nikdy se neptá nejprve po vašich dokladech, ale po problému, který se má vyřešit. Rizika silnic Jinak jízda ve městě – a za takové lze de facto považovat pouze dvouapůlmilionový Dar es Salaam, neboť ta ostatní včetně Dodoma jsou jen velké vesnice - řízení vozu vyžaduje pružnou akceleraci ve spojení s umírněnou dávkou drzosti jít do desítek drobných konfliktů, kdy pro ty druhé řidiče zdánlivě neexistujete. Pouze oni spěchají, takže vás stále podjíždějí a objíždějí po trávnících, chodnících pro pěší a všech možných i nemožných situacích. Do světelných křižovatek se běžně cpou na červenou. Vrcholem řízení městského provozu je v Daru místní úprava přednosti v jízdě v období dopravní špičky, která začala platit již minulý rok. Takže v městských částech, kde jsou tři jízdní pruhy, z nichž ten prostřední sloužil vždy k předjíždění, nyní v něm mají zásadní přednost vozidla jedoucí do středu města při ranní špičce. Od dvanácté hodiny polední se tato úprava mění na opačnou. Pochopitelně africký

1|Stránka

řidič obvykle žádné hodinky na ruce nemá a na určování času podle slunce na obloze nemá ani pomyšlení. Tak se prostřední jízdní pruh stal rizikovou závodní drahou, po které se chvíli co chvíli proti sobě řítí několik vozů včetně nákladních kolosů většinou v naprosto mizerném technickém stavu. V momentě, kdy už téměř hrozí katastrofa, jejich řidiči pak ve chvatu a bez výstrahy odbočují na svoji stranu a běda každému, kdo jim v tomto manévru překáží. V zásadě platí pravidlo, že čím větší automobil, tím drzejší a Příprava na vodovod v misii Mkulwe založené 1Řřř. troufalejší je řidič. Místo brzdění se především troubí a křičí z okénka. Takže v duchu této logiky nejdrzejší a nejrychlejší jsou mladí hoši řídící malé městské daladala mikrobusy, bajaji – motorové tříkolky a velké dálkové meziměstské autobusy. Ti mají také na svědomí nejvíce smrtelných nehod. Motocyklisté a helmy Jedna z prvních věcí, které jsme si letos na vesnicích i městech povšimli, byl nárůst vlastníků motocyklů převážně čínské výroby. Prodejci ve městech nabízejí prosperujícím domorodým rolníkům tento lákavý sortiment, protože vědí, že mnoho z nich pracuje cílevědomě a je schopno si v úrodném roce a dalších vhodných okolnostech vydělat dostatek potřebných peněz. Velkým rizikem novopečených majitelů je, že málokterý z jezdců však vlastní i ochrannou přílbu, takže více motorek znamená i více silničních nehod a ortopedických zranění. Policie je toho názoru, že je třeba uzákonit povinné používání příleb u všech motocyklistů. Sama obdržela od několika zahraničních firem sponzorský dar v řádu desítek těchto bezpečnostních pomůcek pro vlastní potřebu. Dramaticky se také zvýšila i zranění v oblasti hlavy. Jinak ortopedické oddělení v Muhimbili Hospital si stěžuje na pracovní přetíženost, kdy se operuje téměř celých 24 hod. a stále to nestačí. Celý problém začíná být společensky i zdravotnicky neúnosný. Jednak se díky motocyklům zvýšila obecná kriminalita a organizovaný zločin, ale zároveň se i snížila šance pro běžné občany být operován s čímkoliv v přijatelně dohledném termínu, protože potřební operatéři jsou vytíženi povinnostmi na sálech s úrazy. Zdravotnické změny Nové okolnosti i potřeby vyvolaly mezi domorodci a lokální administrativou volání po realizaci změn v dosavadní organizaci zdravotnictví. Na jedné straně byl vznesen požadavek umístit do každé větší vesnice (tzn. cca. 1000 a více obyvatel) Ambulantní pohotovostí (Dispensary) včetně porodního sálku a do každé správně rozlehlejší oblasti pak Zdravotní středisko (Health Centre) vlastnící jeden terénní vůz jako sanitku pro dovoz pacienta či rodičky s komplikovanou polohou plodu do vzdáleného města. Protože je také nedostatek zdravotních sester uvažuje se o snížení délky jejich studia z 3 na 2 roky a jejich praktické umístění v blízkosti zdravotnických zařízení po předchozí praxi u lůžka i v terénu. Paramedici

2|Stránka

tzv. medicínští praktici, kteří především v afrických zemích nesou na svých bedrech tíhu obecného nedostatku lékařů a pracují v první linii zdravotnických zařízení, mají být lépe vybavování k porodům i lékařským zákrokům s nimi souvisejícími jako je porod císařem nebo episiotomie apod. Stále se bedlivě sleduje městská i vesnická úmrtnost dětí, která se proti předchozím rokům zvýšila ze 7 na 10 na každých 1.000,- narozených dětí i když na vesnici z pochopitelných důvodů dochází také k velkému Právě narozené Ráchel ještě chybí pigment. procentu vůbec neregistrovaných porodů. Jak je to s nezbytnou anestezií operované, v takové vzdálené divočině, si netroufám ani pomyslet. Takový výkon, jakým bezpochyby porod císařským řezem je, nese svá vážná rizika pro matku i dítě a nelze jej podceňovat. Návrat černé Jiřinky Když na předchozích řádcích probíráme požadavky na zdravotnictví i kvalitu tanzanijského porodnictví, nemohu pochopitelně nevzpomenout na naši africkou zprávu z minulého roku o komplikovaném zdravotním stavu děvčete Georginy, kterou jsme si počeštili na Jiřinku. Už v červnu tohoto roku (2011) jsme věděli, že její peripetie už mají svůj happy end. Jiřinka se podrobila v Dar es Salaamu plánovaným operacím jak svěrače močového měchýře, tak i nakonec uzavření kolostomického vývodu. Zmizel tak nepříjemný zápach, pro který se jí stranilo nejen okolí v její vesnici, ale dokonce i někteří z jejich příbuzných a také spolucestující v dopravních prostředcích, když jezdila na různá vyšetření ve Mbeya. Své o tom může vyprávět také náš Isack, který ji měl na starosti po našem odjezdu do Evropy, kdy bylo nutné s ní absolvovat Ř00 km dlouhou cestu Mbeya – DSM linkovým autobusem a doprovázet ji na četná předoperační vyšetření. Z této jejich nekonečně dlouhé, celý den trvající osmisetkilometrové křížové cesty, mi poslal v onen den do Evropy několik zoufalých esemesek, ve kterých se dotazoval, co má dělat, když je spolucestující nevybíravě napadají a žádají řidiče, aby je kvůli zápachu vyloučil z dopravy. To se pak těžko hledá rozumná rada, která by v tu chvíli posloužila. Rozčilení pasažérů bylo oprávněné a jejich návrhy docela pochopitelné. Stačí si jen představit tu nekonečnou vzdálenost, stísněný prostor a africké vedro, které všechny pachy umocňuje. Když konečně celé martyrium kolem Jiřinčiných operací i pooperačních rehabilitací skončilo, dostala tato dvaadvacetiletá dívčina do ruky závěrečnou lékařskou zprávu. V ní jasně stálo, jak se stravovat a zároveň čeho se vyvarovat v nejbližších šesti měsících. Důrazně jí bylo ošetřujícím lékařem doporučeno, že má vyhnout především těhotenství, které by pro ni mohlo v souvislosti s prožitými komplikacemi znamenat smrtelné ohrožení. Jinak ekonomicky viděno - z pohledu vynaložených nákladů MBU – celá tato roční epizoda stála MBU (na Evropu „pouhých“…) cca. 13.000,- Kč, což ale pro průměrného tanzanijce představuje

3|Stránka

enormní, a tím i nedosažitelnou částku 1.300.000,- TZS, za kterou na něho číhá smrt, pokud ji není schopen zaplatit. To by případ Jiřinky nepochybně byl… Dnes – o rok později - je Jiřinka opět šťastná, protože se uzdravila. Špatné je zapomenuto. Podařil se jí také návrat do vnitřně komplikovaného vesnického prostředí, které se ji snažilo původně dost drsně a nemilosrdně ze svého středu vyobcovat. Nespolehlivý partner se k ní opět vrátil. Možná si řeknete: Jiřinka na návštěvě AA misie po všech operacích. „Holka hloupá a nepoučitelná…“ a dost možná, že někteří přitvrdí: „Nána pitomá a nevděčná. Je lehkomyslná a ničeho si neváží. Tolik peněz, času i osobních obětí ta záchrana stála…“ Nicméně, připusťme ale také, že v Božím plánu mohou být i jiná řešení než ta naše a odpuštění mezi ně rozhodně patří. Jiřinka evidentně velkoryse rozpustila sobectví, kterým se proti ní ten muž provinil, ve svém znovunabytém štěstí a v touze být milována i milovat. Myslím, že jí máme co závidět i když ani pro nás nejsou takové postoje nedosažitelné. Čarodějnictví a kriminalita Africké země stejně tak jako mentalita domorodců nás bude mít stále čím překvapovat. V momentě, kdy sám život nečekaně otevře tabuizovaná témata, jakým je stále kupř. existence různých wachawi – čarodějů a šamanů (witchdoctors), nabude člověk pocit neskutečna a návratu do vzdálené minulosti. Bývá o to překvapivější, čím bližší vám jsou i lidé, kterých se to týká. Čím jistější jste si sami sebou, že je už dobře znáte. Zde je letošní epizoda na dokreslení takového tvrzení. Celou tu dlouhou dobu, trvající více než desítku let, co misijně pracujeme v kraji osmnácti vesnic Mbozi West, známe jednoho sympatického a skromného staříčka jménem Daudi. Traduje se o něm, že býval lodním kuchařem na zámořských lodích. Co je na tom pravdy, dnes už můžeme těžko ověřit, ale my jej vídáme jako vysokého, urostlého starce, překvapivě vždy čistě oblečeného do bílých kalhot a bílé košile, který starostlivě pečuje o svého vnuka od jeho pěti let. Dnes je klukovi šestnáct a zdá se, že se snaží dědovi jeho péči oplácet. I letos děda Daudi přišel, aby poprosil o materiálovou pomoc, že by rádi s vnukem opravili – ještě před obdobím dešťů - svoji hliněnou chaloupku. Rádi jsme jim takovou pomoc přislíbili. Od této prosby neuplynuly ani dva dny a na kamsambské návsi před policejní stanicí se strhla malá revoluce. Víc než stovka domorodců se dožadovala vydání vězně z cely, aby sami vykonali spravedlnost. Policie ozbrojená ostře nabitými puškami, takový požadavek rázně odmítla. Vězněm nebyl nikdo jiný než sympatický dědoušek Daudi, kterého ve svém domě ten den v poledne překvapila manželka jednoho z místních učitelů. On si ji hned nevšiml, takže se ukryla a nepozorovaně sledovala, jak Daudi v dome „čaruje“. Podle jejího tvrzení tajemné rejdy spočívaly v tom, že rozsypával v jeho prostorách bílý prášek a při tom

4|Stránka

cosi mumlal. O prášku se paní učitelová domnívala, že je jedem, který má zahubit její rodinu. Pochopitelně ihned křikem a voláním o pomoc způsobila povyk, při kterém se začali sbíhat lidé. Daudi vzal sice nohy na ramena, ale protože dav se rychle zvětšoval a hrozil mu zabitím, dal se na útěk k malé místní policejní stanici, aby se zachránil. Policie jej ihned vsadila do cely, protože dobře zná obecně rozšířený názor vesničanů, že nejlepší mchawi čaroděj je mrtvý čaroděj. A tak jako lidé dovedou i ve městě chyceného Pomoc vesničanů při konstrukci rozvodů byla neúnavná. zloděje na místě ukamenovat nebo upálit, a to dříve než něco policisté kolem podniknou na jeho záchranu, tak by i zde domorodci ve víru rozjitřených vášní dovedli Daudiho na místě lynčovat. Taková událost je ve vzdálené vesnici v buši pochopitelně silným podnětem pro fantazii domorodců a oni se bezprostředně otevřeně rozpovídají o svých názorech a často i osobních zkušenostech. Je z nich cítit strach a nejistota z té duchařiny kolem. Právě při takovém povídání začnete žasnout, jak silně mají tanzanijci své představy o čarodějích a jejich nekalé praxi proti lidem v sobě zakořeněny. To jsou ty okamžiky, kdy bytostně pociťujete rozdíl mezi kulturami. Denně sice pracujete s lidmi, kteří se naučili používat výdobytky současné techniky (kalkulačky, mobilní telefony, internet), ale uvnitř svých srdcí trčí hluboko v mentalitě předchozích generací. Na druhé straně praktikované čarodějnictví je realitou africké společnosti a opravdu pracuje konspirativně v utajení. To proto, že je nejen formálně v rozporu se zákonem, ale je i skutečným podhoubím nejtěžších kriminálních deliktů. Ano, jistý moudrý respekt a opatrnost je vždy na místě, protože tito lidé pracují s velice účinnými jedy, které dovedou připravit a bez skrupulí používat jako nikdo jiný. „Na jedy si zde dávejte pozor!“ Právě takovou moudrou a ze zkušeností vyvěrající radu nám dali kdysi italští misionáři v prvních letech naší africké práce. S kůží na trh… Na dvěstěkilometrové cestě ze Mbeya do naší misijní stanice v buši projíždíme nedaleko vesnice, která před více než deseti lety smutně proslula svoji bezpochyby hrůzyplnou kauzou v souvislosti s čarodějnickými praktikami. Celý případ byl odhalen a policií vyšetřován. Dostal se tak i do tisku s celorepublikovou distribucí. V té době jsme pochopitelně netušili, kam nás naše misijní poslání během let zavede, a že tato oblast se nám stane na roky cílovým určením.

5|Stránka

Místní vesničané si tehdy všimli, že se ztrácejí beze stopy někteří mladí chlapci ve věku do 20 let. Časem se podezření zúžilo na místního mchawi, který míval na vesnické poměry nezvykle mnoho návštěv z města, které přijížděly drahými terénními vozy. Vesničanům bylo podle oblečení jasné, že to jsou dobře situovaní lidé. I dotyčnému čaroději se až podezřele dobře dařilo a poměrně v krátké době si k závisti mnoha lidí nechal postavit velký zděný dům, do kterého se každý bál vstoupit. Nevysvětlitelné zmizení Mladé maminky využívají blízkého vodovodu. tolika lidí se krylo se stejně těžko vysvětlitelnou vesnickou prosperitou, a dalo tak vzniknout podezření a následně i udání. Jednoho dne se náhle objevila policie a provedla prohlídku domu. Ke svému zděšení v něm objevila mrtvolu mladého muže, zavěšenou na provazech a čerstvě staženou z kůže. Na stránkách novin policista, který byl prohlídkou domu pověřen, nenalézal slova pro hrůzný pohled, který zažil. Stažená kůže mladíků byla hlavním obchodním artiklem mchawiho, který ji prodával movitým městským zájemcům. Africkým manažerům a ředitelům různých firem včetně těch nadnárodních, obchodníkům a modelkám, které se toužili stát královnami krásy a zajistit si tak osobní i obchodní prosperitu, krásu nebo kariérní postup či odrovnat konkurenci. Mchawi policii přiznal, že kůži jednoho člověka rozprodal po kousíčkách za celkovou cenu rovnající se tehdy cca. pěti milionům tanzanijských šilinků. Dá se odhadnout, že v současnosti by jeho zisk činil až 200.000,- Kč. Nezapomeňme však, že nezvěstných mladíků bylo více. V zemi, kde lidé tradičně počítají v řádu stovek a tisíců šilinků a život člověka má jen malou cenu je tak vysoká finanční motivace pro mnoho lidí oslňujícím pokušením. Navíc škodit lidem a intrikovat je vlastní podstatou tohoto čarodějnického řemesla, a to i přes vnější systematicky živené zdání mystického tajemna, které lidem nahání hrůzu. Položme si zde otázku: Jaký je vlastně rozdíl mezi nájemným vrahem, řekněme „evropského typu“, který pro objednavatele za peníze odrovná střelnou zbraní člověka na kterého ukáže a jeho ruce zůstanou tzv. čisté a primitivním africkým mchawi, který dosáhne téhož výsledku, ale za pomocí jedů? Obecně se v Africe ví, že právě mchawi škodí lidem na objednávku jiných, kteří nechtějí podstupovat rizika a přejí si zůstat v pozadí své zášti. To je podobně zástupný institut jako práce nájemného vraha v tzv. „civilizovaných“ zemích. Navíc v africké společnosti po generace psychologicky přítomný a dostatečně praxí ověřený. Pak je tu ještě jeden – pro řemeslo mchawiho - velmi výrazný motivační argument. Smrt, která se dá bez rizik nazvat „přirozenou“ není povinné v Tanzánii hlásit na policii. To znamená, že je to každá taková, při které nešťastníkovi evidentně netrčí mačeta ze zad nebo nemá oddělenu hlavu od těla apod. Takže je „výhodou“, že mrtvola po úmyslně podaném jedu vypadá stejně nenápadně jako po jakémkoliv uštknutí hadem nebo úmrtí na malárii. Domorodci-vesničané sice vědí, odkud smrt přišla, ale strach z pomsty je nutí mlčet. I oni se smrti jedem bojí, a proto na mchawiho nikdy neukáží prstem. Informace ale mají ve svých

6|Stránka

hlavách uloženy. Jsou-li však v houfu a vznikne-li navíc situace jako v případě Daudiho, dlouho potlačovaný strach, adrenalin v krvi a s ním spojené emoce sehrají svoji roli a může dojít k masakru. Střet kultur Čištění základní studny v Mkulwe

Zásadní nevýhodou domorodců je nevzdělanost a neinformovanost, která umožňuje, aby v jejich hlavách byly jako realita zafixovány zcela směšné představy o možnostech a praktikách obávaných mchawi. O První funkční zkoušky vodovodu v Mkulwe. těch pak zcela vážně diskutují. Pokud ne, je to ta horší varianta, kdy jsou rozhodnuti vzít věci do svých rukou a pak se děje násilí. Jindy takový rozhovor nabude až komických závěrů. Tak mi v souvislosti s kauzou Daudiho domorodci začali vyprávět, že je nepochybně ověřené cestování čarodějů na velké vzdálenosti pomocí velké pletené ošatky. Ta se běžně v domácnostech používá k čištění rýže. Představa, že by mohla sloužit jako malý létající talíř mě sice pobavila, ale namítl jsem, že i v Evropě před dvěma sty lety lidé věřili na čarodějnice a jejich cestování vzduchem pomocí košťat. Nicméně že dnes už je to téma používané pouze v pohádkách pro malé děti. Argumentovali tím, že v jejich zemi je to vážné téma, kterým se zabývali i poslanci. Ti prý nechali před časem svolat některé čaroděje, aby jim pomohli snížit náklady na dopravu, které vznikají cestováním poslanců mezi Dar es Salaamem, kde bydlí a Dodomou, která je administrativně hlavním městem země a ve které je sídlo parlamentu. Reprezentanti národa měli v úmyslu využít tohoto „dopravního prostředku“ a bylo tedy třeba objasnit podmínky, za kterých by se dal používat na vládní úrovni. Čarodějové sice souhlasili, ale podmínkou takového dopravy byl požadavek létat nazí. To prý poslanci rozhořčeně odmítli a celý „tendr na dopravu“ se rozpadl… Naše hovory na tato africkou společností tabuizovaná témata mezi námi a domorodci jsou možná jen díky dlouhodobé spolupráci s lidmi v buši i ve městě a jejich důvěře k nám. Na takovém vyprávění je sice často smutný kriminální obsah, ale to, co nás vyvádí z rovnováhy více je míra přesvědčenosti vypravěčů o možnostech čarodějů pohybovat se neomezeně v čase i prostoru. Děsí jejich osobní nevzdělanost i za ní skrytá potenciální stádnost a snadná manipulovatelnost. Na druhé straně je třeba být objektivní a připustit, že taková výtka se netýká jen africké kultury. I my se dovedeme chovat při některých tématech velmi podobně a nekompromisně. Etnické, náboženské, sociální i ekonomické konflikty po celém světě nás usvědčují z obecné humanitní zabedněnosti i absence velkorysosti a milosrdenství. Čili hlavních atributů lásky, ke které jsme se narodili. Pro kterou nás konkrétně Bůh povolává k životu.

7|Stránka

Skutečnost a mýty o albínech Do světa mýtů patří i africká existence lidí, kteří se narodí s nízkým nebo žádným procentem kožního barviva melaninu, které je zvláště pod intenzivním africkým sluncem, těžkou predispozicí rakoviny kůže. Potřebné barvivo chybí také v očích a vlasech. Těmto lidem se říká albíni a běžně se dožívají asi 30 let života. Jen pouhá 2% dosáhnou čtyřicítky. V evropských podmínkách je délka jejich života srovnatelná s běžnou populací. Také v Kamsamba jich žije několik a jejich životy jsou velmi strastiplné. Letošní rok jsme jednoho z nich pochovali ve Maminka nemocného chlapce trpící albinismem. věku 25 let, právě z důvodu shora zmiňované rakoviny kůže, která si v případě tohoto ubožáka vybrala jeho obličejovou část. Jeho utrpení bylo strašné a pohled do jeho rakovinou vyžraného obličeje podlamoval kolena i vzbuzoval soucit. Když zemřel, přežila jej maminka se stejnou genetickou vadou, ale kupodivu jej také přežila i babička a sestra, které žádné zdravotní potíže nemají. Aby utrpení těchto lidí nebylo dost, starají se spousty hlupáků za skryté podpory zmiňovaných čarodějů o to, aby se lidé domnívali, že lidí postiženi touto vadou jsou Bohem prokletí a od přirozenosti zlí. Tvrdí o nich že nikdy neumírají, ale jednoho dne se prostě ze života vytratí anebo, že se takové děti rodí ze svazku afričanky s bělochem. Velmi rozšířenou fámou je přesvědčení, že albinismus je nakažlivou nemocí, takže tito postižení nejsou nikde přijímáni do zaměstnání. Převažuje tvrzení, že již jen svou prostou přítomností mohou nakazit jídlo, a stejně tak i své spolupracovníky… Za těchto podmínek sociální diskriminace není moc obtížné vzbudit přesvědčení v hlavách lidí okolní populace, nasávajících od malička dominantní animistické představy, že „léky“ vyrobené z části těl albínů mají zázračnou moc zprostředkovat pozemské štěstí ve formě peněz a krásy či jiného typu úspěchu. Všimněme si, že se zde opakuje stále stejný motiv jako před deseti nebo dvaceti lety. Taková „medicina“ je nejen prodávána v Tanzánii, ale s úspěchem a samozřejmě potají, vyvážena a prodávána v okolních zemích jako je Burundi nebo Demokratická republika Kongo. Za tak zavrženíhodný vývozní artikl zaplatí životem ročně asi 40-60 albínů, ačkoliv se je stát již snaží od těchto hrůz právně i fakticky ochránit. Potíž je ale v tom, že všichni nemohou žít izolováni v centrech pro ně organizovaných i když je jim tam poskytováno vzdělání, potřebné léky i ochranné pomůcky. Takovými jsou kupř. sluneční brýle, zvětšovací skla pro jejich slabý zrak, klobouky se širokým okrajem nebo vhodné oblečení schopné krýt rizikové oblasti těla. To, co zde především postrádají je možnost žít uprostřed svých rodin a příbuzných a v mnoha případech i mezi nimi dokončit svou pozemskou pouť o které vědí, jak je riziková a krátká.

8|Stránka

Radosti i strasti Bezpochyby k letošním radostem naší rozvojové práce patří pokračování všeho, co má i dlouhodobě souvislost s pitnou vodou pro domorodce. Takovým je především dokončení základní struktury vodovodu v Mkulwe, kde je konfigurace terénu pro jeho vybudování obzvláště komplikovaná. Letos se však podařilo a jeho další rozšiřování budeme muset mít pod přímým dohledem. Podařilo se nám dostat vodu z údolních studní až do velké jímací nádrže postavené ve vesnici Čištění základní studny v Mkulwe před plněním vodou. na vrcholku kopce. Celkové převýšení tak činí více než 60 m. Při všech pomocných pracích, jak zněla především naše podmínka před zahájením dohody o naší pomoci vesnici (tzn. doprava všeho z materiálu z aut do skladu nebo na nepřístupná místa, výkopy k uložení potrubí i jeho vlastní pokládka, spolupráce při ověřování jeho výkonu) vypomáhali vesničané, jejichž pilné nasazení bylo příkladné a hlavně potřebné. Doufejme, že jim ochota k práci vydrží i pro budoucí denní údržbu a dlouhodobý servis takového civilizačního výdobytku. Ne vždy a ne všude je postoj domorodců tak vstřícný. Většinou zůstává u velkohubého řečnění a slibů, do jejichž plnění se později nikomu nechce. Domky lidem S přesahem jednoho roku, si naši spolupracovnící Charles a Rosemary plánovali stavbu domku. Stejně tak i mzee Gervas s rodinou a učitelka Juliana s se svými dětmi začali potom od základů stavět zděné domky pro svoje rozvětvené rodiny. Vyjimečně pilný a inteligentní domorodý rolník Gwaya s rodinou a několik dalších v Kamsaba a Ulete je následovalo, anebo se dalo do stavebních úprav toho, co si již sami postavili. Co člověk to jiný přístup ke stavbě a jejímu dokončení. Rozhodnutí ke stavbě je kromě podpůrné finanční pomoci především o odvaze jedinců k samostatnosti i pilnosti. O přesvědčení, že teď nastala ta správná chvíle, která se už nikdy nemusí v životě jejich rodin opakovat. Všem jsme se snažili pomáhat, ale viděli jsme rozdílné postoje stavebníků. Naštěstí bylo jen málo těch, kteří očekávali, že jim domek postavíme, aniž by přiložili ruce k dílu. Snad největším překvapením byl pro nás Gervas, známý notorický tichošlápek. On jediný, svou neustálou snahou hnát stavbu rodinného hnízda vpřed, byl také první v jejím dokončení. Stavělo se z tvárnic i pálených cihel, dřeva a vlnitého plechu. Radost lidí je veliká, protože se stále ještě finišuje, aby bylo vše pod střechou, než začne období dešťů v prosinci. Pár diagnóz V zájmu zkrácení letošní zprávy se nechceme rozepisovat o strastech našich nemocných, ale bylo jich samozřejmě i letos nepříjemně dost. Při nich vždy kráčí starost s radostí ruku

9|Stránka

Jedno z popálených děti.

v ruce. Kupř. u jedné z našich maminek, dříve sirotka v adopci, která kupodivu porodila zdravé dítě, bylo diagnostikováno kaswende, což přes jeho exotický název není nic jiného než syfilis. Naštěstí bylo možné jí okamžitě sehnat potřebné injekce a zahájit v místním dispenzáři léčbu. Vzhledem k lékům, které byly okamžitě po ruce, lze mluvit o velkém štěstí. Jiné je to s otcem dítěte, který trable způsobil a zmizel někde v buši v oblasti vesnice Itaka asi 70 km vzdálené. Je jasné, že bude nemoc šířit dál a k rodině se nevrátí.

Jedna z našich současných studentek - opět sirotek - si zase stěžovala na úpornou plíseň v oblasti genitálií a na to, že jí nezabírají léky, které jí naordinoval lékař, kterého už navštívila. Než nám ale své těžkosti stačila pořádně popsat, požádala během deseti minut konzultace o pět skleniček vody, které hltavě vypila. Pochopili jsme, že je učebnicovým příkladem cukrovky, což následně v nemocnici testy na glykemii potvrdily. Tím se vysvětlily i její předchozí potíže a nemožnost je farmakologicky zvládnout. Mnohem skličující je letošní pohled na tetu Dafrózu, která je HIV pozitivní, ale při svém postižení se vytrvale stará o malou Dorotheu, dceru své sestry, které před několika léty zemřela. Zatímco teta – tzv. žena v nejlepších letech - se ztrácí před očima, malá Dorothea už začala v Mkulwe chodit do základní školy, kde se mezi dětmi otrkala a přestala být ustrašená z každého neznámého člověka. Všimli jsme si také, že děti předškolního věku mají v africkém vesnickém prostředí mnoho popálenin a úrazů, vzniklých životem u otevřeného ohně. Jako každoročně i letos se nám popálila další dvě děvčátka. Naštěstí to byly popáleniny dobře se hojící, ne příliš rozsáhlé a včas odborně ošetřené. Letos také přivedl – spíše donesl za pomoci přátel - i starosta Ngomani svoji dceru (30 let), matku dvou dětí, abychom mu poradili s jejími potížemi. Žel v takových případech není už s čím radit. Mladá žena, tak jako Dafroza byla HIV pozitivní jen s tím rozdílem, že virus už více přemohl její imunitní systém a její pokožka na to reagovala tak, že v některých místech nabyla dehtového vzhledu. To byl pochopitelně jen jeden z příznaků, který je zrakem ihned pozorovatelný. Samozřejmě její organismus je i celkově vyčerpán obranou proti infekci, takže takový člověk se neobejde bez pomoci druhých. To je fáze nemoci, kdy se už nemluví o infekci HIV, ale o AIDS čili o selhávání obranyschopného systému těla. Bezmoc takto nemocných lidí i tichá smířenost jejich příbuzných s takovým stavem je vždy skličující. Isackův splněný sen Celých deset let musel náš nejbližší a nejspolehlivější africký spolupracovník Isack Ngullo čekat, aby se splnil jeho – jak on sám říká – životní sen. Toužil se podívat jednou do té Evropy, která je pro něho - jako pro mnoho jemu podobných chudých kluků - zemí zaslíbenou. Konečně letos jsme mu mohli jeho přání – jako odměnu za jeho pracovitost a

10 | S t r á n k a

poctivost – splnit. Bylo nutné trochu zkrátit náš letošní africký pobyt, abychom stihli mít na ty evropské krásy a cestování ještě trochu sluníčka. Isack si vychutnával všechno. I když se trochu bál, cesta letadlem jej fascinovala stejně tak, jako miniaturní a do detailu vykoumaná toaleta na palubě letadla nebo podávání mini oběda. Trasu letu mohl průběžně sledovat na malé obrazovce před sebou. Hemžení tolika lidí a barev na letišti v Curychu, kde bylo třeba přestoupit, jej ohromilo. Podzemní elektrický vláček Isack v srdci Evropy - na Karlově mostě. bez viditelného „mašinfíry“, jenž by řídil a který spojuje jednotlivé části letiště rozmístěné na obrovské ploše, mu nešel do hlavy. Všude byla spousta techniky, nekonečných dopravníků pro pěší, velkých skel, zelených ploch a cizokrajných letadel. K našemu překvapení krajina České republiky jej zcela šokovala množstvím vodních ploch a hlavně velkými lány polí, která ve Švýcarsku z letadla nepozoroval. Hltal lačně, ale velmi pozorně, každý detail na ulici v obchodních domech a dokonce i na cizinecké policii, kde se musel k pobytu přihlásit. Žasnul nad variabilitou městské hromadné dopravy. Autobusy, tramvaje, metro, dlouhá pojízdná schodiště. Byl překvapen hloubkou podzemí metra i faktem, že vlak jezdí jako krtek v podzemním labyrintu pod městem i nuselským mostem. Vůbec nechápal, proč potřebujeme takové množství různých obchodních domů a plných regálů všeho možného pro děti, sport, rekreaci, oblékání a…světe div se, také pro psy, kočky, morčata, myši a ptáky. Vždyť oni je doma loví prakem a z hladu jedí… Časem takový fakt přijal, protože se mu zdálo, že jsou všude davy lidí, kteří to asi ke svému životu potřebují. Porovnával Prahu s Dar es Salaamem, který nazval velkou vesnicí, ačkoliv v něm žije 2,5 mil. obyvatel. Náramně se pobavil i na 3D filmu o Šmoulech, kam jsme se vypravili s našimi vnuky. Byl poctivým a zvídavým turistou. Zajímaly jej Hradčany, Staroměstský orloj, Karlův most, petřínská lanovka i bludiště. Vychutnal si zvonkohru Lorety i vyšehradské basiliky. Nevynechal ani jeho hřbitov s náhrobky řádových sester a chtěl vidět i náhrobek A. Dvořáka, jehož hudba se mu líbí. Cestou přes pražský Hrad se zájmem postál u každé muzikantské skupinky i slepého harmonikáře sólisty. Moc se mu líbila Svatá Hora a její malby připomínající pozoruhodnou zachraňující pomoc v konkrétních ohroženích lidí. Monumentální Karlštejn a jeho mohutné hradby i hluboká do skály vytesaná studna mu však vyrazily dech objemem vykonané práce. Na hradě chtěl vidět, jak se dříve razili mince, až mu vlídný pan kovář jeden vzorek gratis věnoval. Nechal si vysvětlit i účel hradní stavby a dokonce mu neunikl takový detail, že v podhradí vedou asfaltové cesty až do lesa. To je pro Afričana z buše, zvyklého kamení a prachu cest, vrchol technické vyspělosti země. Ani v nejmenším ho při tom nerušil plastový a jiný odpad, který si lidé do lesa „odložili“. Většinou na věčné časy. Vůbec jej nevnímal, protože africká města i vesnice také často připomínají zapomenuté skládky komunálního odpadu.

11 | S t r á n k a

Kdo by si myslel, že jej nemělo při návštěvě ZOO co překvapit, mýlil by se. Pozoroval zblízka za sklem nejenom tygra, lva, hrochy i různé hady, ale neunikla mu ani lasička a různá drobná havěť včetně švábů, které důvěrně zná ze své dřívější kuchařské práce na biskupství. Pobavily jej velké gorily a jejich téměř lidské chování. Zdálo se mu opravdu komické. Dokonce řekl, že mu některé z nich připomínají konkrétní osoby ze sousedství. Jako chuťový objev si u stolu oblíbil nejen Isack si nabízeného přátelství velice váží. bramborový salát nebo tatarskou omáčku a samozřejmě vepřo-knedlo-zelo s pivem, ale především ovocné knedlíky se slazenou zakysanou smetanou. To si řekl i o recept. Abychom neskončili jen u jídla je dlužno povědět, že velmi často také s uznáním pokyvoval hlavou nad množstvím kostelů, kostelíků a kaplí v bláhovém domnění, že není nad Čechy zbožnějšího křesťanského národa… …a pár slov na konec Cílem Isackova pobytu u nás bylo především poděkování i ocenění jeho dlouholetého přátelství. Z naší strany pak snaha ukázat mu jak žijí lidé v Evropě, odkud přichází finanční pomoc na projekty rozvojové pomoci do okolí naší AA misijní stanice. Chtěli jsme mu dát šanci, žít uprostřed našich rodin i poznat blízké přátele, kteří nám nezištně v Africe pomáhají. Ukázat mu, že i zde máme dost svých chudých, nemocných i jinak potřebných. Že zde lidé chtějí Afričanům pomáhat i když sami mají někdy hodně hluboko do vlastní kapsy. Máme za to, že je moudré a poučné, aby zblízka viděl, že se v naší zemi žádný extra ráj nekoná. Že každá mince má rub i líc. A konečně také, že je správné, aby lidé pilně a cílevědomě pracovali i společně žili svoji touhu po Bohu, byť by je dělily kontinenty. Děkujeme všem dárcům za jejich modlitby a praktickou pomoc potřebným lidem v Tanzánii.

Vaši Mirjam a Pavel Baldínských Kontakt: mobil: 723 952 728 [email protected] www.agapembu.cz

12 | S t r á n k a

Misijní laikát staronový fenomén Církve

Úvodem budiž vysvětleno, že pojmem „Misie“ pro účely tohoto článku je myšlena činnost Církve při šíření Evangelia v cizích zemích a vzdálených kontinentech. Jedná-li se o misijní Institut, pak jde o stejnou aktivitu v akčním radiu jeho misijních stanic. Papež Pavel VI., který výrazným způsobem přispěl k nastolení nové koncepce evangelizace, vidí podstatu misijního působení v tom, že: „Dnes svět naslouchá jen hlasatelům, kteří jsou současně svědky. Nejen osobního přesvědčení (až k mučednictví) a života podle víry (až k hrdinství), ale také poctivé lidské lásky (až ke krajní oběti) a citlivého porozumění každému bližnímu i dobově mentalitě.“ Dekret Ad Gentes o misijní činnosti církve, vzešlý z Druhého vatikánského koncilu, se otázkou misionářské kvalifikace zabývá hned v několika článcích. Podle něj musí být misionář „rozhodně podnikavý, vytrvalý ve svém podnikání až do konce, stálý v nesnázích, trpělivý a statečný při snášení samoty, únavy a bezvýsledné námahy. Vyjde všem lidem vstříc otevřeně a velkodušně, (…) přizpůsobí se velkomyslně mravům cizích národů i každé změně situace“ (čl.25). „Kdo tedy chce jít pracovat k jinému národu, musí si velmi vážit jeho kulturního bohatství, jeho řeči a zvyků. (…) Ať se také naučí jazykům natolik, aby jimi dovedl mluvit plynně a vybraně, a tak aby mohl mít snadnější přístup k mysli a srdci oněch lidí“ (čl. 26). Co však misionáři nesmí určitě chybět, dodávají biskupové misijních území, je smysl pro humor. Misijní cíle Misijní poslání Církve a tím i každého pokřtěného křesťana – laika bylo od jejích ranných dob pro apoštoly i řadové členy něčím naprosto samozřejmým. Ježíšova výzva: „Jděte a hlásejte do všech končin země…byla všem srozumitelná. Tak to trvalo celá století. Nicméně především 1ř. a 20 století charakteristické svojí hektickou aktivitou mělo lví podíl na rozvoji toho, čemu se rozumí Misie Církve na vzdálených kontinentech. Tento vzmach umožňoval technický rozvoj dopravy, komunikací a masmédií. Dnes už do svých misijních stanic neodjíždějí misionáři a misionářky lodí, aby měsíce obeplouvali celou Afriku. Ta tam je doba, kdy dobu misijního nasazení ukončovala pouze smrt bez možnosti návratu do rodné země. Mnoho věcí se v naší „globální vesnici“ změnilo. Nicméně i pro nové generace stále trvá původní výzva odhodlaného heroického nasazení k hlásání Evangelia, jako informace Božího zájmu o člověka. Víra a skutky milosrdenství zůstávají jeho základními pilíři. Za dvě tisíciletí se nic nezměnilo na Kristově touze po jednotě lidského společenství založeného na Lásce, která je vlastní Boží podstatou. Obecný rozdíl mezi dobrovolníkem a laikem misionářem I když pilíře radostné zprávy určené všem spolubratřím stále trvají, mění se ale vnější podmínky k jejímu šíření. Tak se objevuje na scéně aktivit i laik misionář. Tito lidé dnes representují tzv. misijní laikát, jenž je určen všem, kteří se rozhodli pro dlouhodobou pomoc na určeném misijním uzemí, a to na základě své osobní vazby na některý z již existujících misijních institutů. Ten sdružuje muže a ženy rozdílných národností, ale sjednocených duchovními ideály zakladatele. Je to zcela jiná kategorie než dnes tolik rozšíření dobrovolníci. Zatímco u laika misionáře je modlitba, rozvíjení osobního duchovního života a participace na životě místní církve samozřejmostí, od řadového dobrovolníka humanitární organizace se nic takového nežádá. Může to být i člověk zcela nevěřící. Dobrovolník - někdy také volontér z angl. slova volunteer – je jedinec, který se zavazuje k práci na měsíc, dva nebo více pro vysílající dobrovolnickou nebo humanitární organizaci, aniž by se nějaké jeho duchovní ztotožnění s ideály organizace vůbec požadovalo. Může jít také o jednorázovou cestu trvající pouze dny za účelem kupř. rozdělení nebo dovezení potravin, zařízení nebo poskytnutí jiného druhu pomoci. Takový člověk jedná jako jedinec ve skupině. Vedle toho naprostou novinkou misijního laikátu je i možnost podílet se na misijních cílech jako rodina, a to pochopitelně i včetně dětí. Skutečnost, že ale není vždy jednoduché začlenit mladé lidi s malými dětmi do chodu misijní stanice, kde spolu žijí stáří misionáři

2 se svými po léta zaběhanými stereotypy práce i odpočinku, patří k velkým úskalím této nové kategorie hlásání ad gentes. Institut misionářů a misionářek Consolata I když odborný tisk uvádí, že se fenoménu misijního laikátu věnují kupř. všechny hlavní italské misijní instituty, zkušenosti které s ním má naše Misijní banka ubožáků vznikly především díky přátelům misionářům a misionářkám Institutu Consolata původem z italského Turína. Původně jsme hledali pro MBU začlenění a spolupráci v Africe, aniž bychom tušili, že Institut se svoji stoletou misijní zkušeností řeší naléhavý problém nedostatku vyváženého přílivu mladých lidí a rychle vymírající generace starých pionýrů. V současné době, kdy již dozrála teologická vize příslušnosti k povolání - pozvání do Misií pro každého pokřtěného i křesťanské komunity - tato laická povolání odpovídají kompletní teologické vizi o Církvi. Proto i představitelé Institutu moudře a prozíravě sáhli po nabízené alternativě. Laici jsou tak chápáni jako opravdoví pastorační vyslanci - aktivní jedinci – Misie. Nejen tedy pro své „povolání“ na základě křtu a ne pouze jako „technici“ ve službě, pomáhající misionářům kněžím s praktickými potřebami misijních stanic. Sami aktivně působí v situacích, které jsou jim opravdu vlastní, a to z titulu darů – charismat – jejichž bohatost je lidsky nepopsatelná a nasazení v praxi předem těžko předvídatelné. Statut laika misionáře IMC Pochopitelně, že ze strany vedení IMC je těmto skupinám laiků, někdy také nazývanými MILAICO nebo technickou zkratkou LMC věnována pozorná péče. Tak již v dubnu roku 2004 mohla uskutečněna první visita canonica generálním představeným (Padre Generale) IMC otcem Piero Trabucco na které se podíleli někteří laici misionáři s několikaletými zkušenostmi z Mozambiku, Brazílie, Japonska a Equadoru. Koncem téhož měsíce se sešli představitelé všech italských skupin v mateřinci (Casa Madre) IMC v Turíně, aby se lépe poznali, vyměnili si zkušenosti ze svého vzniku i způsobu organizace svých skupin. Byli zde také blíže seznámeni se Statutem laika misionáře Consoláta, který jasně určuje identitu tohoto laického hnutí (nebo lépe spíše laických pohnutek či motivací k pomoci) a vymezuje vztahy mezi vysvěcenými (religiosi) osobami a laiky. Z dokumentu vyplývá, že zůstávají i pro laiky dva základní pilíře povinností: jednak odjezd a hlásání evangelia nekřesťanům, jednak těšit skutkem ty, kteří trpí a pomáhat měnit vše, co brání důstojnému životu. Mezi cíle společného života laiků se klade povinnost osobní formace, úsilí o duchovní růst, bratrská pomoc a celkové zjednodušení života. Laikem misionářem 10. kapitula IMC rozumí takovou osobu, …která je motivována přáním odpovědět na Kristovo volání, pro níž je Misie Institutu životní volbou a která se podílí na jejím životě, inspirována duchem jejího zakladatele Giuseppe Allamano. K realizaci takových cílů odpovědnosti, vlastní svobody a autonomie i podpoře společného rodinného ducha, kapitula navrhuje LMC zakládat vlastní sdružení. Tato sdružení mají za úkol každému z jeho členů garantovat realizaci vlastního misijního povolání ať už ve vlasti nebo zahraničí. Ve smyslu organizačním a operativním jsou sdružení naprosto autonomní. Jsou strukturována jako jeden mezinárodní orgán rozdělený na jednotlivá národní sdružení nebo skupiny. Závěrem tohoto setkání bylo také rozhodnuto vytvořit podmínky pro jejich koordinaci na národní úrovni (Coordinamento Nazionale) s pravidelnými setkáními představitelů všech skupin a její evropskou obdobu (Convegno Europeo) pro neitalská sdružení. K vzájemné komunikaci se předpokládá maximální využití Internetu. Skupiny a sdružení laiků. Zatím je skutečnost taková, že laici misionáři IMC jsou nejsilněji zastoupeni v zemích jako je Španělsko, Portugalsko, Itálie, kde i IMC má svoji poměrně silnou pozici v církevní struktuře. Jednotlivci, kteří případně tvoří složené skupiny a sdružení jsou pro práci v Misii IMC vybíráni podle předchozí přípravy, jejíž specifikace není ještě definitivně dořešena. Z vlastních zkušeností víme, že Italové neoddělují teorii a praxi. ídí se osvědčenou metodou: ukaž jak žiješ a čemu věnuješ své síly a my ti řekneme, zda-li jsi pro misijní práci vhodný a nebo ne. Tak v těsné vazbě na tento Institut existují kupř. v Itálii dvě hlavní skupiny připravujících se laiků v oblasti Brianza, Veneto a Bevera. Další vznikají ve Vittorio Veneto na severu a na jihu země v Martina Franca. Ve skupině laiků z Bevera je formováno od roku 1řřŘ přibližně 20 mladých osob, rodin i s malými dětmi. Čtyři z nich již pracovali v misijních stanicích v rozmezí od jednoho do tří let. Místem působení byla jihoamerická favela v Guayanil - Equadoru. Další podporují program adopce dětí na dálku a základní školu v barákových

3 koloniích chudých, kde pracují misionáři IMC. Touto skupinou bylo založeno i sdružení ONLUS, které shromažďuje finanční prostředky jak pro misijní stanice IMC, tak i takové, které mají krýt náklady spojené s výdaji odjíždějících laiků. Samozřejmostí jsou modlitební setkání, čas na formační studium, setkání vedoucí k organizaci různých aktivit. Takový společný život a cíle mohutně umocňují pocit bratrské vzájemnosti a jistoty o identitě křesťanské komunity i jejího pevného místa v Misii Institutu a tím i Církve. Příprava na misijní aktivity. Kromě tohoto společného života sdružení a podílu na jeho aktivitách by při přípravě jednotlivce měla být zvážena i jeho zdravotní dispozice. Nelze opomenout důkladnou jazykovou přípravu, studium Písma, dějin Církve, misiologie, církevních dokumentů včetně praktické přípravy na konkrétní budoucí nasazení. Základní katolické postoje takového postulanta jsou samozřejmostí. Podstatnou roli sehrává i formační vedoucí každé skupiny nebo sdružení, což je dosud dle našich znalostí vždy některý kněz IMC. On je pak garantem připravenosti vybraného laika případně manželské dvojice. Výběr místa nasazení je dle požadavků generálního sekretáře laiků – opět jím je zatím některý z členů IMC se sídlem v ímě - které shromažďuje požadavky o pomoc ze všech misijních stanic. Ty jsou nabídkou všem mezinárodně zastřešeným formacím laiků misionářů. Mezi místa působení lze tedy započítat teoreticky jakékoliv místo na světě, kde misionáři IMC mají své misijní stanice. Všechno záleží na náročnosti úkolu, ke kterému jsou lidé vysláni a na požadavcích misijní stanice. To, co laici potřebují zcela určitě je nutnost znalosti komunikačního jazyka, který používán v dotyčné zemi plus znalost jazyka dalšího, který slouží k dorozumění na cestách. Každý další jazyk je pochopitelně výhodou. Další potřebnou věcí je znalost reálií hostitelské země. Prostředí, zvyků, tradic, náboženství, hospodářství, etnických skupin apod. Laik misionář potřebuje pro svoji práci mnohem déle trvající přípravu tzv. profesní, která se týká jeho dlouhodobého zaměření k úkolu, který mu byl určen představenými. Ta může být totožná, ale i totálně odlišná jeho původnímu civilnímu povolání i profesi. Bohaté životní zkušenosti se v takovém případě zúročí. Protože motivací k misijní práci je především jeho víra a osobní vztah k Bohu v kterého uvěřil a které oživuje v kontextu života církve a společenství misionářů jehož je součástí, je i jeho misijní „úspěšnost“ vždy pravděpodobnější, jedná-li se o člověka nebo manželský pár lidsky vyzrálejší. Praxe ukazuje, že je špatnou volbou vysílat zamilované dvojice nebo ve svém novém svazku ještě vzájemně neupevněné manželské páry. Nejasná představa čerstvě oddaných dvojic týkající se výchovy a zdraví dětí nebo vyslání podivínů a samotářů či jinak zklamaných jedinců, kteří si odjezdem do misií chtějí hojit své skutečné nebo domnělé trauma, se v praxi ukazuje jako časovaná nálož. Většinou exploduje ve chvíli první větší psychické zátěže v podmínkách, kdy se to nejméně hodí. MBU a misijní laikát Česká Misijní banka ubožáků zaujímá na poli nových aktivit zcela specifickou roli. Je totiž mezi laickými misijními aktivitami jedinou svého druhu a zaměření na sever od Alp. Jako taková byla požádána IMC o podněty a postřehy k vypracování statutu laika misionáře. Pozvánkou ke spoluúčasti byla také letitá spolupráce a přátelství s misionáři IMC v Tanzánii. Sem patří i nové aktivity MBU ve vlastní skromné misijní stanici v diecézi Mbeya na jihozápadě země, zaměřené na přímý rozvoj strádajících afrických rodin i jedinců. Kladně je hodnocena především pro své čisté laické složení a pro dlouholetou vytrvalost a ochotu pracovat v provizorních podmínkách hluboko v buši. Z rozhovorů víme, že misionáři oceňují její soběstačnost ve financování rozvojových aktivit ve prospěch domorodců. Vědí, že MBU nemá možnost čerpat potřebné prostředky centrálně ze širokého zázemí sto let starého a rozvinutého Institutu jako oni. Chápou také, jak malé neziskové organizaci komplikují práci opakované návraty do vlasti motivované nejen fundraisingovými aktivitami, ale i úzké rodinné vazby na děti a vnuky, kterým je třeba také dostát. Nelze popřít, že se MBU tak nechtěně stala „studijní alternativou“ možného příštího vývoje LMC z hlediska samostatnosti. Další vývoj bezprostřední přítomnosti laiků v misiích je stále otevřenou nadějí Misie Církve. Těšme se tedy na osobní zkušenosti lidí bez rozdílu věku se světem nejchudších a nejpotřebnějších. Misie bude všude tam, kam křesťany dovede jejich živá víra. .

Pavel a Mirjam Baldínských - LMC Misijní banka ubožáků [email protected]

5

Ka olický týdeník

27. 1. – 2. 2. 2009 / 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

KARDINÁL VLK A OSMAŠEDESÁTÝ ROK 5

Ročník XX / Cena 11 Kč

MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ

TV program Doma

Afrika potřebuje morálku a řemeslo Když přijeli manželé Baldínských do vesnice v tanzanijské buši poprvé, věděli, že největším místním problémem je nedostatek vody. Seběhli se k nim domorodci, uvítali je a radovali se z jejich přítomnosti. Mirjam Baldínská se jich zeptala: „Potřebujete vodu... A modlíte se za ni?“ Domorodci odpověděli unisono: „Modlíme. Už dva roky. A teď vidíme, že nás Bůh vyslyšel: Poslal k nám vás!“

pro nás přijdou? Já za to nemůžu, že zloději nejsou v práci a někde se poflakují,“ směje se Pavel. Tehdy mu ale do smíchu asi moc nebylo. Každopádně: přestože ozbrojené bandy co chvíli někoho přepadnou, nebo dokonce zabijí, misionáře MBU zatím zloději nechytili ani jednou. „Říkáme si: Pane Bože, je to ve Tvých rukou. My pojedem a Ty se o nás postarej.“ Oba jsou neozbrojení. Pavel má jen nůž, ale ten by v takové situaci stejně nepoužil. Cesta vede i vlídnějším územím – sedmdesátikilometrový úsek prochází přírodní rezervací Mikumi park. „Je to krása, když vidíte stát u cesty žirafy; zastavíte a koukáte se na ně. Nebo sloni! Jednou jsem během cesty viděl 40 slonů,“ vypráví nadšeně misionář.

Takové přivítání člověka dojme i povzbudí k další práci. Za deset let jí manželé Baldínských, jejich spolupracovníci i dárci udělali spoustu. Podepsaná je pod ní organizace s názvem Misijní banka ubožáků (MBU). NA KONEC SVĚTA? Z jeden a půl milionového přístavu Dar es Salaam je to na místo v buši, kde MBU působí, tisíc kilometrů. Posledních dvě stě kilometrů vede v buši, nutností je zde terénní auto, ale i tak trvá cesta zkušenému řidiči celý den. „Když jsme jeli na místo poprvé, rozhlíželi jsme se kolem sebe a říkali si: ´Tady by to bylo pěkné, tady je vidět, že se lidem daří, tady ještě mají elektřinu, a tady je alespoň voda...´ Jeli jsme ale dál a dál, krajina byla stále chudší a divočejší. ´Kam to jedeme? Na konec světa?´ nechápali jsme,“ vzpomínají misionáři. Manželé Baldínských dorazili do vesnice roztroušené mezi políčky, kde žijí asi čtyři tisíce lidí. Domorodci tancovali radostí a misionáři si uvědomili, kdo je sem vlastně poslal. Bůh. Ve vesnici je farář, ale farnost o rozměrech 40 x 80 kilometrů má objíždět na jedné staré motorce. Nejednou mu ji už Pavel Baldínský opravoval... V oblasti, kde MBU působí, je většina křesťanů. Svou pomoc ale misionáři neindikují podle denominace, nýbrž podle potřebnosti. „Nejezdíme obracet lidi na víru, ale pomáhat jim. Atributem lásky je, že je obětavá a nečeká nic na oplátku. Neděláme si čárku v nebi, máme ty lidi rádi a stojí nám za to jim pomáhat,“ přemítá P. Baldínský.

www.katyd.cz

KDYŽ NEJSOU ZLODĚJI V PRÁCI Jak mohou pomoci chudým Tanzanijcům Češi s otevřeným srdcem? Ze začátku byly poměrně časté i hmotné dary – někdo dal šicí stroj, jiný deky, Pavel Baldínský zakoupil základní nářadí... Doprava do Tanzánie ale byla komplikovaná, zdlouhavá a hlavně drahá. Nyní se dá v přístavu Dar es Salaam vše

PENÍZE POD KONTROLOU

Tento most je v období deš‘tů jediným spojením s okolím. Opatrnosti nikdy nezbývá: dole ve vodě číhají krokodýli.

Matky v Tanzánii nosí své děti všude s sebou. potřebné koupit. Proto je nejpraktičtější vozit přímo peníze. Ano: vozit! Bankovní transfery jsou nespolehlivé a banky si účtují opravdu velké poplatky. Pavel Baldínský promění koruny na eura a odletí s nimi do Tanzánie. Tam je se svými spolupracovníky vymění za tanzanijské šilinky. V bance i po cestě do vnitrozemí je ale třeba být velmi opatrný. Kriminalita v zemi je velká a Pavel s Mirjam převážejí na místní poměry značné částky. Po tisíc kilometrů dlouhé cestě jim slouží jako záchytné body církevní prokury, kde se dá přespat. Projíždějí ovšem i oblastí Nyimbili, kde řádí ozbrojené bandy lupičů. Jsou to bývalí vojáci či policisté, kteří mají moderní zbraně a neváhají je použít, kdyby jim

Název Misijní banka ubožáků vznikl zcela spontánně. Až zpětně si manželé Baldínských uvědomili, jaké má výhody. Předně: Je vystihující a popisný, protože hovoří o misiích. Je moderní, protože používá slovo banka – to ale nechápejme jen ve smyslu finančním. Existují přece i banky krevních derivátů, orgánů a potravin. „Takové banky jsou výrazem snahy zmírnit utrpení lidí. Naše banka by se měla stát depozitářem velkorysých skutků praktické pomoci motivovaných evangelní láskou,“ říká Pavel Baldínský.

někdo nechtěl majetek vydat. Jejich metoda je jednoduchá: pasažéři musí vystoupit a svléknout se donaha. Tak se zloději přesvědčí, jestli nikdo nemá nic schované na těle, a důkladně pak prohlédnou vůz i šaty. Pokud jsou spokojeni, mohou cestující pokračovat v cestě. „Jednou ležely přes cestu dva kmeny. Zastavil jsem – a nic se nedělo. S Mirjam jsme vystoupili, kmeny odtáhli, prokličkovali mezi nimi a jeli dál. Když jsme dojeli do vesnice, domorodci, kteří se na nákladním autě chystali na tutéž cestu v protisměru, se nás ptali: „Byli tam lupiči? Neleželo něco přes cestu?“ Když jsem jim řekl, že jsme kmeny odhodili, černoši se začali chytat za hlavu, že prý nás mohli zastřelit. „A co jsem měl dělat? Čekat, až si

Mama, baba, umoja A co ti ubožáci? To je naopak slovo poměrně archaické. „Ti lidé v africké buši, kde pracujeme, nám přišli opravdu ubozí. V sémantickém slova smyslu jsou ale ubožáci lidé, kteří jsou u Boha,“ vysvětluje Pavel Baldínský. Když před deseti lety MBU vznikala, slovo ubožáci se ve vyhraněně pravicové společnosti opravdu nenosilo. Ten termín se ale za-

Aby měla práce MBU pozitivní ohlas a výsledek, musí si misionáři nad vybranými penězi udržet kontrolu. Nemůžou je poslat někam, odkud sice zní krásná slova, ale celý obnos by zmizel v nenávratnu. Pavel Baldínský si tak mimo jiné udržuje povědomí i o vývoji cen v oblasti, aby ho místní obchodníci neošidili. Cenu ovšem na místě dojednávají jeho černí spolupracovníci. Bělochovi by místní prodali zboží nebo službu znatelně dráž. MBU pomáhá nejen se stavbou, provozem i servisní údržbou vrtaných studní (jedna přijde podle hloubky vrtu na zhruba 200 tisíc korun), ale pomáhá všude, kde je to třeba: ve školství, starým lidem, nemocným, sirotkům... Za podstatné pokládají manželé Baldínských to, aby si mladí Afričané osvojili nějaké řemeslo. Škola, o kterou mají někteří z nich zájem, je jim v buši málo platná – potřebují spíš konkrétní dovednosti. Čeští misionáři se odvolávají na slova lékaře Alberta Schweitzera: „Afrika potřebuje morálku a řemeslo.“ „Cílem naší pomoci je, aby se domorodci naučili sami hospodařit. Aby se v daném prostředí a s jednoduchými prostředky naučili ekonomickým principům a dodržovali je. Nemá třeba smysl dělat pumpy na naftu – v nákladech na jejich provoz by se pak domorodci utopili. Ruční pumpa je mnohem praktičtější a přinese víc užitku,“ podotýká Pavel Baldínský. To přísloví není africké, ale jeho platnost je celosvětová. Chcešli nasytit člověka na jeden den, dej mu rybu. Chceš-li ho nasytit na celý život, nauč ho ryby chytat. Přesto to dělá Misijní banka ubožáků. Pomoci v jejím díle můžete i vy. ALEŠ PALÁN

líbil kardinálu Vlkovi a brzy na to ho za svůj přijali i manželé Baldínských. „MBU burcuje svou naivitou a směsicí zdánlivě nesouměřitelných slov. Lidé, kteří název zahlédnou poprvé, zřejmě většinou napadne otázka: ´Co je to za nesmysl? Na to se musím podívat?´ A přesně to my potřebujeme!“ směje se Pavel Baldínský. V Africe si MBU říká jenom „organizace“ anebo svůj název speluje v angličtině. Do svahilštiny se pak MBU překládá jako kryptologické znamení: Mama, baba, umoja. Máma, táta, vzájemná jednota. (pal)

A

Prázdniny za sedmero horami

B

Příběh Kristýnky

4–5

Téma:

SRPEN 68 – ZÁSADNÍ ZLOM I PRO CÍRKEV Před 40 lety vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Je srpen 1968 jen dávnou historií, nebo můžeme jeho dozvuky zaslechnout stále? A chceme ten hlas vůbec slyšet?

7

Svatý Grál je legendami opředená nádoba Prý jej původně tvořil velký a vzácný drahokam, umístěný v přilbici samotného archanděla Michaela.

8

Výstava křížů „Kříže nás provázejí od kolébky až po rakev, jsou symbolem víry i součástí naší každodennosti,“ říká Marie Baďuříková, etnografka a kurátorka z Muzea Novojičínska.

B

M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K U

AFRIČANÉ ŘÍKA JÍ: Jací jsou Tanzanijci, s nimiž v misii pracujete? ptáme se manželů Baldínských. Mirjam: Ač jsou téměř vždy přátelští a velice vstřícní k hostům, bývají i velmi nedochvilní. Jsou fixováni více na krátkodobé cíle než na vzdálenější vize. Mnoho z nich projevuje mizivou citovou hloubku a velmi slabé emocionální reakce (nepleťme si s jejich vnějšími hlučnými projevy). Není to ale vždy jejich vinou, protože vyrůstají v mnohdy nefungujících rodinách, kdy někdo z rodičů neplní svou roli. Většinou jsou to muži, kteří každou ze svých činností (spíše nečinností) nazývají eufemisticky „děláním obchodu“. Spousta dětí se tak stává citovými trosečníky a časem se naučí svoje pocity opravdu účinně odkládat jako nepoužitelnou výbavu, jež život spíše komplikuje než obohacuje. Muži jsou pak značně nezodpovědní vůči vlastnímu otcovství – tzn. plození dětí s kýmkoliv, kdo se náhodně namane. Polygamní vztahy praktikují i někteří křesťané. Jako misionáři musíme pomáhat zdravému vzniku, existenci, rozvoji a prosperitě africké rodiny. V ní je naděje, že se vytvoří vhodné klima pro rozvoj dětí, včetně morálních hodnot. Proto především rodinám nabízíme naše evropské know–how, aby bylo vůbec od čeho se odrazit. To samozřejmě nejde bez získání základního a později i specializovaného vzdělání.

Kdo spěchá, nemá požehnání Váží si Tanzanijci pomoci, kterou jim přinášíte? Mirjam: Zcela určitě z ní mají radost, ale mají o ní i mylné představy. Často totiž nechápou, že jde o peníze drobných dárců. Skoro se někdy zdá, že mají pocit, že v Evropě peníze rostou na stromech. Stále dokola jim opakujeme, že jim pomoc nepřinášíme proto, že jsme bílí Evropané, jež poslali nějací milionáři. Vysvětlujeme jim, že jim pomoc dávají ti, kteří jsou ve své zemi mnohdy sami pokládáni za chudé. I z tohoto důvodu cítíme za svěřené finance velkou zodpovědnost. Nemůžeme je někomu dát, aby s nimi naložil podle svého uvážení a naivních představ. Musíme dbát na to, aby byly využity smysluplně a účelně. Cílem je rozvojová pomoc rodinám.

Kluci z kmene Wasukuma předvádí souboj. Je to ale jen póza pro fotografa.

na dochvilnost, pracovitost a nehraný zájem o společnou věc. Nejsou vyloučeny ani diskuse o základních hygienických návycích, plánovaném rodičovství či zvláště pro Afriku aktuální pandemii AIDS a dalších přenosných nemocích. Některá témata hovorů programoJak namáhavá je osvěta domorodců, je- vě plánujeme, jiná vyplynou ze souvislostí. jich animace? Jak vůbec trávíte svůj pracovní čas? Pavel: Každé rozdýchání člověka je dřiPavel: Naše misionářská práce je veskrna. K výchozím postulátům patří apelování ze – dnes by se řeklo – prací manažerskou. Organizovat práci i přísun materiálu a nabízet domorodcům aktivní podíl na činnosti se neobejde bez stálého cestování, smlouvání o cenách s obchodníky nejméně třech základních národností. Není stejné jednat s Afričanem, Arabem či Indem, byť mají všichni tanzanijský pas. Nelze vynechat ani jednání se starosty, staršími kmenů, vládními představiteli a místními zástupci nejsilnějších vládních stran. Mezitím do misijní stanice stále proudí staří, mladí, nemocní i zdraví, kteří u nás hledají pomoc. Všechny rozhovory začínají formálními pozdravy, po nichž následuje konstatování, že mají „shidu“ (čti šída). To je zástupný termín pro jakýkoli problém, který je souží – ať už skutečně nebo jen domněle. Jednou je to nedostatek potravy, jindy chybí finanční hotovost na léky, případně na vyšetření u lékaře. Někdy jsou všichni doma O mladší sourozence běžně pev chýši nemocní a vyřešilo by to zaplacení čují ti starší.

tzv. „bima“. To je místní v rodině přenosné zdravotní pojištění, jež platí celý kalendářní rok a umožňuje nositeli přístup do místního zdravotního zařízení k odbornému vyšetření a pokrytí potřebných farmak nutných k léčbě nemoci i řešení kritického stavu, kupř. dehydratace v důsledku akutních průjmů. Požadovaný poplatek 10 000 tanzanijských šilinků – tedy zhruba 143 Kč – bývá pro většinu domorodců nepřekonatelnou překážkou. Jindy je to žádost o poskytnutí cestovného do města na porod císařským řezem, vyšetření očí, cukrovky nebo zjištění důvodu letité neplodnosti. Ta je v africké kultuře zásadním problémem schopným rozvrátit rodinu. Potřetí prosí o pomoc s koupí sítí a loďky, aby mohli rybařit na jezeře Rukwa, a uživit tak rodinu. Někdy je to chybějící sůl, jindy olej, cukr nebo také motyka, pluh, kráva, koza, osel, povoz, vlnitý plech na střechu spolu s speciálními hřebíky, prkna na dveře, okna i postel. Nechybí ani prosby o tzv. mchango (čti mčango), což je finanční příspěvek u příležitosti svatby, křtu, biřmování, zasnoubení, ale i úmrtí a pohřbu. Žel, přicházejí i takoví, kteří potřebují zaplatit „zaka“, povinnou církevní daň, aby se nedostali do konfliktu s místním panem farářem, pokud by potřebovali například pokřtít dítě nebo vystavit nějaký dokument – nejčastěji křestní list. Inu, jiná země – jiný mrav.

Někdy se hovoří o lenosti Afričanů a nezájmu o vlastní osud. Jak to vidíte vy? Mirjam: Přestože jsou plni dobré vůle, nedodržují často termíny a dohody. Rádi používají okřídlené přísloví: „Haraka, haraka, haina baraka. Kdo spěchá, nemá požehnání.“ Děláme si legraci: „Vy asi chcete mít hodně požehnání, když se nikam neženete.“ Dělat něco s domorodci je hodně náročné na nervy. Při různých pracích je neustále potřebné být jim nablízku a pobízet je. Jinak se jen klábosí. Nemá ani smysl jim něco postavit, zařídit a odjet. Pokud se sami nepřičiní, nebudou si takové pomoci vážit. Musí na ní „vypotit“ osobní podíl. Pavel: Svou roli hraje i zdravotní stav. Sám jsem kdysi prodělal malárii. Ležel jsem jako lazar, a kdyby nebylo ostatních, nepřežil bych. Neměl jsem ani tolik sil, abych si podal sklenici vody. Byl jsem vysílený, potil se, vadila mi každá vůně, čtrnáct dní jsem zvracel... A to jsem měl léky – antimalarika! Domorodec, který prožije malárii několikrát – prvně už jako malé dítě – a je neléčený, má pak úplně narušený krevní obraz. To se na jeho životní aktivitě dříve nebo později musí projevit. K tomu všemu patří i psychická složka člověka. Víte, na bídě není nejhorší to, že nemáte co jíst, kde bydlet a do čeho se oblékat. Nejhorší je, že nemáte naději. Naději na změnu vašich současných a pravděpodobně i budoucích životních možností. To podlamuje ducha osobnosti. Ale křesťanství přece na naději stojí! Jinými slovy řečeno: MBU přichází k těmto lidem především proto, aby přinášelo zcela konkrétní a praktickou naději. ALEŠ PALÁN

Mirjam, Pavel, Izack a ti druzí UDĚLALI JSME TU CESTU Nejpodstatnější díl práce v rámci MBU vy- pro kterou nastavujeme svůj krk.“ říká Pavel vodně zamýšlelo. Bylo to finančně náročné konávají manželé Baldínských. Bez mnoha Baldínský. a navíc se o dobrovolníky museli starat, což Ke spolupracovníkům z Evropy je nutno obětavých spolupracovníků by ale ani tato Dobrovolníci z ČR už s manželi Baldín- je zdržovalo od vlastní misijní práce. přiřadit také asi patnáct mladých Afričanů, aktivita nebyla úspěšná. skými nejezdí do Tanzánie tolik, jak se půkteří se přímo i nepřímo podílejí na chodu misijní stanice ve vesnici Kamsamba. KlíčoMirjam Baldínská je zdravotní sestra – vou osobou je současný manažer prací Izack a její manžel Pavel také (pojem zdravotní Ngullo a jeho žena Happy. Izack původně bratr u nás neexistuje). Pavel je kromě toho pracoval jako kuchař na biskupství. S pomoA L L A M A N O A G A P E – R O Z V O J O VÁ M I S I J N Í S TA N I C E vyučený soustružník kovů, pracoval na stavcí MBU si udělal řidičský kurz a tak nyní můbě, řídil náklaďák i autobus, dělal sanitáře... že zajišťovat dohled nad adoptovanými siV Tanzánii, kde MBU působí, žije zhruba 35 % křestanů, 35 % musVšechny tyto dovednosti se mu v Africe skvěrotky, kteří se učí ve městě Mbeya nějakému limů a zbytek jsou animisté. 40 milionů Tanzanijců je směsicí přibližle hodí. „To Bůh si mě takto vyučil,“ ohlíží řemeslu. Shání také materiál a potraviny pro ně 140 etnických skupin. Oblast Mbozi West čítá 18 vesnic s celkem se zpět. fungování rozvojové misijní stanice MBU Alzhruba 40 tisíci obyvateli – to vše je ovšem roztažené na obrovské MBU založili manželé Baldínských s pár lamano Agape ve vesnici Kamsamba. ploše; evropské rozměry tady neplatí. přáteli v roce 1998. Práce přibývalo, a tak Manželé Baldínských tráví v Africe se Pavel po několika letech rozhodl opustit zhruba čtvrt roku. Organizují aktivity spoHlavním nedostatkem oblasti Mbozi West je chybějící množství svou dosavadní profesi a věnovat se rozvojojené s vodou, věnují se sirotkům, dohlížejí a kvalita vody. Zvládání tohoto přednostního úkolu vyžaduje nejen vé pomoci naplno. na práci, shánějí materiál... I v ostatním časpoustu peněz, ale i pořádnou dávku víry a trpělivosti. Nejde o žádV České republice jim pomáhají dobrose jsou v pravidelném kontaktu se svou minou jednorázovou akci, kterou lze v pevně určeném termínu splnit. Je volníci, kteří stáli u založení MBU, i ti, kteří sií. Pavel Baldínský vytahuje z kapsy mobil třeba být připraven na dlouhodobou mravenčí činnost. o možnosti pomáhat slyšeli na přednáškách, a ukazuje textovku, kterou dostal před chvílí MBU rozvíjí své aktivity v rozvojové misijní stanici Allamano Agav televizi či rozhlase. Jedná se zhruba o pětod Izáka: „Pavle, udělali jsme tu cestu; cesty pe. Domorodcům zde nabízí práci při hledání a těžení vody, úpravách advacet lidí různého věku, profese a sociáljsou špatné. Zítra bude schůze, pak ti dám a opravách studní. MBU postavila a provozuje školku pro předškolní ního statutu. Co dělají? Připravují internetové vědět. Izak,“ překládá misionář ze svahilštiny přípravu dětí, zajišťuje jejich stravování a obstarává plat učitelů. Buduje stránky, dělají korektury článků, scanují staa vysvětluje: „Ta ´cesta´ znamená doprovod sklad potravin pro rolníky, dílny pro výuku řemesel, podporuje prevenci ré fotky... Když dokáží sehnat peníze, je to našich učňů na velké prázdniny, které trvají zdraví, dováží léky a nutriční pomůcky. Pomáhá matkám, opuštěným skvělé. „Dárcovská veřejnost nechce slyšet jeden měsíc. A ´schůze´? Den před tím jsem matkám, vdovám, starým ženám… Sirotkům zprostředkovává adopce o teorii pomoci chudému jihu světa, ale citdostal od jiného spolupracovníka zprávu: za pomoci českých rodin. Podporuje pastorační úsilí místního faráře livě vnímá osobní svědectví víry v konkrét´Byli tu zloději, ukradli cement.´ Já ale tuším, i malého konventu diecézních sester v Kamsamba. Aktivity v Allamano ním nasazení pro věc. Lidi oslovuje hlavně že je to nějaká ´podbaba´, takže Izak má deAgape slouží k rozvoji rodin i jednotlivců. Zaměřují se především na naše osobní zkušenost v terénu. Jsme pro ně tektivní úkol zjistit, co a jak,“ říká Pavel Balženy, děti a rodinu jako základní bod rozvoje. –pal– věrohodní tím, že mluvíme o vlastní práci, dínský. (pal)

C

M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K U

Na počátku stál Chikopelo Project S nově nabytou svobodou po roce 1989 se rozhodli Mirjam a Pavel Baldíských naložit vskutku radikálně. V italském Livornu se zkontaktovali s misijním křesťanským hnutím Centro Mondialitá Sviluppo Reciproco a začali se chystat na odjezd do Tanzánie. Aktivita, na niž se začali připravovat, se nazývala Chikopelo Project – to podle vesnice, kde působilo italské misijní centrum. „Předcházela tomu rodinná porada s našimi dětmi, kterým bylo 17, 19 a 23 let. Měly se podílet na tak zásadním rozhodnutí, jež na několik let naši rodinu rozdělí a mnoho věcí zkomplikuje. Dalším důležitým krokem byla i naše manželská domluva o ochotě podstoupit společně těžkosti vzájemného partnerského rozdělení, i když dočasně,“ vzpomínají manželé Baldínských. Přípravy na vedení projektu probíhaly v Itálii. Čeští dobrovolníci zde například pečovali o azylový dům plný emigrantů, pěstovali zeleninu, chovali pět tisíc králíků, sbíra-

Mirjam Baldínská ve zrekonstruované škole.

li starý papír i obnošené šaty, pracovali pro městský pohřební ústav… Potom v Tanzánii nejprve absolvovali několikaměsíční kurz svahilštiny zakončený závěrečnou zkouškou. Cílem jejich projektu pomoci byla snaha, aby mohl fungovat i samostatně, bez finanční a organizační pomoci zvenčí. Šlo o to, podpořit chudé domorodce v jejich vlastní snaze nastartovat rodinné a kmenové aktivity, podpořit jejich vlastní životaschopnost. V Tanzánii zůstali čeští laičtí misionáři tři roky. Po návratu do Evropy se rozhodli začít s vlastní formou pomoci. „Bída se všemi negativními důsledky nás vedla k založení české neziskové misijní organizace Misijní banka ubožáků,“ říká Pavel Baldínský. „Jsme přesvědčeni, že není třeba budovat nákladné projekty pomoci ve prospěch lidí na okraji společnosti, ale spíše se zasadit v realizaci adresně cílených forem mikroprojektů na podporu rozvoje,“ ví misionář po letech praxe. –pal–

Rizika misijní práce: hadi, gangy, antrax Ve svém „svatém“ nadšení pro věc misie jsme existenci rizik zprvu nebrali patřičně vážně. Teprve rozhovory se zkušenými misionáři vedly k tomu, že jsme si i toto slovo zařadili do svého slovníku. Většina lidí neznalých prostředí se domnívá, že největším rizikem Afriky je dravá zvěř anebo plazivá havěť všeho druhu. Ano, na to všechno je třeba myslet. Při troše pozornosti to lze zvládnout. Ovšem stačí trocha nedůslednosti například při vaření, když člověk zapomene převařit všechnu vodu, a výsledkem je zdržení v práci i na několik týdnů. Průjmy jsou takové, že se pacient bez pomoci druhých neobejdete. Nebezpečné je i cestování po silnicích – nákladní vozy a autobusy řídí mladí domorodí hoši evidentně bez zkušeností, ale s o to větší fascinací výkonem motoru. Místo brzdění především troubí… Každý týden jsou na silnicích nové ohořelé vraky autobusů i aut a desítky mrtvých a zmrzačených. Velikým rizikem je hrozba terorismu. Cestování v noci se kvůli možným přepadům zásadně vyhýbáme. Několik balvanů nebo klád na silnici každého stoprocentně zastaví. Jsou však místa, kde se ozbrojené gangy pokoušejí zastavovat projíždějící auta rovnou střelbou bez výstrahy přímo po řidiči. Ani ve vesnici není člověk zcela bezpečný. Pohybuje se zde hodně koček a psů, sov, netopýrů a kaloňů nakažených vzteklinou. Proto není špatné mít k dispozici pořádnou hůl a ještě lépe velký nůž. Hyeny necho-

dí na lov jen v noci, hlad je donutí k tomu, že napadnou domorodé ženy a děti i ve dne, kdy jdou v buši pro vodu, na nákup nebo na návštěvu. Že loví ve smečce, je známo. Už jsme viděli několik skalpovaných hlav dětí a ukousnutých prstů matek. Krokodýli v řece Mombě jsou sezónní záležitostí, zato malarický moskyt z rodu Anofeles a různé typy štípavých much člověka ohrožují celý rok, i mimo období dešťů. Všudypřítomný prach smíšený s výkaly domá-

cích i divokých zvířat je nepochybně plný tetanu a antraxu, kterého je zde v půdě naměřeno vysoké procento. Je proto na místě věnovat se pozorně nejen osobní hygieně, ale i každému drobnému poranění. Zřejmě na otravu antraxem jsme před dvěma lety pohřbili jedno z našich děvčat – sirotka – sedmnáctiletou Lucii. Její kamarádky dosvědčily, že ráno měla na víčku oka jen malý vřídek. Nečistýma rukama si ho vymačkala – a večer zemřela v agónii. PAVEL BALDÍNSKÝ

Cesty v buši jsou opravdu náročné. A to je právě období sucha – jindy by tu tekla řeka.

Za sto známek tužku? Kdepak! Sbírání poštovních známek – to je stará praktická pomůcka, jak podpořit misijní aktivity. Převzali ji i v MBU. Odevzdané známky se někdy musí pracně odlepit, roztřídit a filatelisticky zhodnotit. Netříděný poštovní skart lze nabídnout na filatelistických burzách. „V posledních letech často šířená představa, že kupř. za 100 ks známek lze pořídit pro africké děti tužku, za 1 000 sešit a za 1 000 000 postavit školku apod., je iluzorní. Lze ji pochopit jako dobře míněnou snahu podnítit zájem potenciálních sběračů použitých poštovních známek o co nejkonkrétnější představu smysluplnosti jejich práce,“ říká Pavel Baldínský. Sbírat známky na podporu misijní práce má rozhodně stále smysl. Když známky sbírá například malé dítě, pomáhá tím misiím a je to velmi záslužná aktivita. MBU uvítá i dar či odkázání sbírky některého filatelisty. Stejně tak uvítá jakoukoli jinou věc, která lze zpeněžit pro chudé. „Rádi bychom ale vyzvali čtenáře především k podpoře založené na finančním příspěvku. To je pro MBU způsob nejméně časově náročný a pro naše „ubožáky“ nejúčinnější,“ vysvětluje Pavel Baldínský. –pal–

Jaké dobré skutky si u Pána uložíte? Misijní banka ubožáků (MBU) působí ve východní Africe, konkrétně v diecézi Mbeya na jihozápadě Tanzánie, od roku 2001. V první polovině devadesátých let vedli manželé Baldínských v Tanzánii tzv. multisektorový Chikopelo projekt pro italskou nevládní organizaci CMSR – zkušenosti z této oblasti tedy mají dlouholeté. O zakotvení MBU ve strukturách církve hovoříme s Pavlem Baldínským. Jak souvisí vaše aktivita s pastorační činností? Domnívám se, že je její přímou podobou. Je to pastorace konkrétními skutky pomoci – milosrdenství ve prospěch rozvoje nejchudších rodin a jednotlivců v oblasti Mbozi West. Pracujeme pod přímým dohledem biskupa diecéze Mbeya Mons. Evaristo Chenguly IMC – Afričana, člena Institutu misionářů Consoláta, k nimž se hlásíme jako misionáři–laici. Ačkoli jsou naše aktivity primárně nasměrovány otcem biskupem do Kamsamba s akčním radiem do oblasti Mbozi West, vlastní pastorační úsilí realizujeme kdekoliv, kde se v důsledku povinností k AA

misii nalézáme. A cestujeme opravdu hodně: logistika naší misie vyžaduje častou přítomnost ve městě Mbeya, které slouží jako hlavní zásobovací bod pro práci ve 200 km vzdálené divočině. Jste navázaní na nějakou katolickou misijní organizaci? Nepřímo – spíše ideově – na již zmíněný Institut misionářů a misionářek Consoláta se sídlem v Turíně a generálním domem v Římě. Byli jsme vyzváni, abychom se podíleli na formulaci statutu laika-misionáře v rámci IMC. Jinak jsme finančně nezávislým českým neziskovým sdružením laiků, jež si své prostředky i projekty obstarává nezávisle na IMC. Z tohoto ekonomického pohledu jsme pro IMC velmi zajímavou „variantou“, jak sami říkají, která je inspiruje k reflexi tzv. misijního laikátu především z jeho ekonomického a diecézně strategického pohledu. Nás k nim váže téměř dvě desítky let dlouhé a hlavně krásné misionářské přátelství, kdy jsme pracovali společně bok po boku v diecézi Dodoma. Bylo samozřejmé, že jsme si hlavně v období dešťů vzájemně

pomáhali s technikou a dopravou zajišťující chod misie. Náš projekt tehdy disponoval výkonným lisem a technickým zázemím na výrobu slunečnicového oleje, který rádi využívali i misionáři původem hlavně z Itálie a Kolumbie. Jste zaregistrováni u tanzanijských úřadů? Jsme registrováni pouze v ČR na Ministerstvu vnitra, kde schválili naše stanovy, jak to vyžaduje legislativa. V Tanzánii podléháme jurisdikci našeho diecézního biskupa v souladu s cíli Tanzanijské biskupské konference se sídlem v Dar es Salaamu. Viděno z pohledu této subordinace se cítíme při svém africkém působení velmi svobodni. Jakou vazbu má vaše aktivita na strukturu katolické církve u nás? Pracujeme nezávisle v rámci i mimo rámec naší domovské farnosti u sv. Václava v Praze 5 – Smíchově. Děje se tak za podpory současného administrátora farnosti P. Petra Boušky i mnoha vstřícných farníků. Na smíchovské faře má MBU svoji kancelář a oficiální adresu.

Věnujeme se pozitivní stimulaci české veřejnosti formou přednášek, které jsou především osobním svědectvím spojeným s promítáním vlastních videodokumentů. Jezdíme všude, kam nás lidé pozvou. Vystupujeme na školách všech stupňů i zaměření, v rozhlase i televizi, na různých učilištích, píšeme články, účastníme se diskusí… Našim cílem je nejen osvěta české společnosti při pohledu na okolní svět, ale i boj proti xenofobním náladám a rasismu, stejně jako shánění finančních prostředků, bez nichž nelze v Africe pracovat. Abychom skutečně dělali, co máme, a byli tam, kde je nás nejvíc potřeba a kde nás Bůh ve svém plánu záchrany světa potřebuje mít, neobejdeme se bez modlitby. Tedy naprosto nezbytného denního kontaktu s ním. S lehkou nadsázkou proto říkáme, že svého Boha chápeme jako šéfa našeho „bankovního“ ústavu! On je specialista v tomto oboru nadevše povolaný… Jaké dobré skutky si u něho uložíte, takové v den, kdy to bude potřeba, u něho najdete. A to vše bez inflačního znehodnocení. Kdo vám dnes může takovou kvalitu služeb garantovat? –red–

D

M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K U

PŘÍBĚH Z BUŠE: Noční porod v chýši Domorodé ženy v našem okolí byly zvyklé na náš malý zdravotní dispenzář. Docházely tam za námi, když měly podezření, že jsou těhotné, pokračovaly u nás i v pravidelné péči o matku a dítě. Misijní stanice a dispenzář byly od sebe vzdáleny celých osm kilometrů buší. Dost často se stávalo, že budoucí maminky přicházely za námi s prosbou o pomoc při porodu nebo o rychlý odvoz na zmíněný porodní sálek. Buď nadešel jejich přirozený čas, anebo, což bylo častější, byly porodní kontrakce vyvolány nevhodnou a těžkou prací na poli s motykou. PO KOLENOU MEZI VÝKALY Jednou v noci, kdy je člověk vyčerpán z práce i vlhkého a horkého dne, zabušil na vrata misijní stanice muž, který žádal pomoc pro svoji rodící ženu. Po posouzení toho, nejde-li o léčku, jak provést pomstu nebo loupež (k obojímu se důvody najdou), jsem se vydal na cestu k jejich domovu v buši. Konečně jsme dorazili k přízemní chatrči. Byla napůl zapuštěná v zemi. Přesně tak, jak ji staví kmen Wagogo, jenž nemá na výběr žádné kvalitní dřevo ani jiný stavební materiál. Vstup do tohoto „lidského obydlí“ jsem musel absolvovat po kolenou. V chabém skomírajícím plameni ohně jsem po čtyřech kličkoval mezi kravinci telete, které zde bylo ustájeno. Musel jsem uplatnit všechnu dovednost, abych se vyhnul výkalům slepic a kozím bobkům. Co by takovému prostředí řekli moji přátelé pracující v evropském zdravotnictví, kde se tolik dbá na aseptické podmínky?

Tohle dítě se narodilo v pořádku. Jaká ale bude jeho budoucnost?

Pojďme společně

Jak bydlí?


sytit hladové a oblékat nahé,
hledat pitnou vodu a stavět s nimi studně,
léčit nemocné i předcházet nemocím,
poskytovat vzdělání i praktické dovednosti,
nabídnout část svého života, svůj talent i čas,


přinášet naději těm, kdo ji pro náš malý zájem ztrácejí,


láskou projevovanou skutky, zajistit nezdolnou sílu lásce projevované slovy.

Nové tisíciletí musí začít s odstraňováním chudoby. Je nezbytné začít konkrétními činy. Procitněme a pochopme svoji odpovědnost i povinnost pomáhat strádajícím lidem. Pomoc Misijní banky ubožáků je určena do Tanzánie ve východní Africe, do oblasti Mbeya, kde budujeme mezigenerační projekt rozvojové pomoci africkým rodinám. POMOZTE NÁM, PROSÍME, PŘI

Jak nosí náklad?

S čím

í?

si hraj


hloubení studní a stavbě přírodních filtrů pitné vody,


vybudování centra výuky řemesel a farmářství,


zajištění a výstavbě struktury technického zázemí pro výuku,

Abych našel rodičku v malinké místnosti plné štiplavého kouře, musel jsem si svítit baterkou. V jednom rohu ležela v prachu na holé zemi přibližně osmnáctiletá dívka. Kolem těla měla omotaný jeden díl oděvu nazývaný kanga; splýval jí od ramen dolů. Pokoušel jsem se s ní domluvit svahilsky, jenže dívka měla s vyjadřováním velké problémy. Bylo evidentní, že porod již proběhl. Stehna i nohy rodičky byly pokryty šedým prachem, v němž si stékající plodová voda vykreslila divoké cestičky. Sháněl jsem se tedy po dítěti a místě, kde skončila odloučená placenta. Než lidi kolem pochopili, co vlastně kromě dítěte sháním, všiml jsem si blízko ohně slepice: klováním se snažila ukořistěnou placentu odtáhnout stranou. Malého kluka zavinutého v kusu smrdutého a odporně špinavého hadru, jímž by se nikdo v Evropě neodvážil vytřít ani podlahu, mi přinesly dvě staré a šťastné ženy – snad jeho babičky, možná tety. Přiznaly, že podvázaná pupeční šňůra přeťatá půlkou rezaté žiletky na holení je jejich prací. Pomáhaly mladé mamince i při porodu. Jejich tváře vyjadřovaly radost: „Nám, nám narodil se.“ Druhý den jsem přijel k ubohé chatrči znovu a rodičku i syna jsem odvezl do našeho misijního dispenzáře. Děťátku jsme vykapali oči roztokem a mamince píchli injekci Oxytocinu. Klouček dostal darem několik plenek, kalhotky na výměnu a návdavkem – a z mojí strany zcela nezaslouženě – i mé křestní jméno Pavel. Kolem poledne se prvorodička vrátila i s chlapcem pěšky domů. Musela přece nanosit vodu, větve a připravit oheň… PAVEL BALDÍNSKÝ

Jaká bude budoucnost? Pohled na horizont příštích let začíná i končí u slov: „Pane, buď vůle tvá. Každý den, který mi dáš navíc, si budu vděčně uvědomovat a radostně oslavovat.“ Když je člověku jednašedesát (jako nám), není už mladý, ale nemusí se cítit ani nijak starý na to, aby si balil kufry do hrobu. Už po padesátce by se měl člověk snažit o celkové zjednodušení svého života a připravovat se na setkání tváří v tvář s Bohem. To je velmi moudrá rada, která však není příliš snadno realizovatelná. Rozhodně neznamená odchod do pasivity a redukci života na jakési čekání na smrt. Nikde není řečeno, že nás smrt musí zastihnout na nemocničním lůžku. Může to být také na cestě k někomu blízkému, kdo nás čeká a potřebuje. A je zcela lhostejné, na kterém kontinentu to bude. Bližní je všude, a tím pádem i Bůh. Bez Boha nemá smysl nic podnikat, to by bylo jen bezcílné pachtění, jež by nevedlo k trvalému užitku. Nás těší, že můžeme Bohu nabídnout své síly a život – a on nás používá! V Africe si uvědomujeme, jaká je to odměna z Boží strany. Jak si nás Pán hýčká, když za ním s důvěrou, potažmo vírou, jdeme! PAVEL A MIRJAM BALDÍNSKÝCH


postavení ambulance zdravotní pomoci a prevence,


založení školky i školy,
obraně dětí před zneužíváním ve válce,

MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ

sexu či těžké práci,
ochraně morálních a etických hodnot při rozvoji rodiny,
zajištění vysílání nových misionářů pro tuto práci. Fyzické i duševní strádání je všude v Africe veliké a my nemáme právo je ignorovat. Nastal čas otevřít svá srdce, aby kvůli naší lhostejnosti neumíraly děti hladem a nedostatkem léků. Aby mladí Afričané mohli mít možnost přístupu ke vzdělání a řemeslům, které je i jejich rodiny uživí v příštích letech. Bez vzájemné spolupráce – našeho osobního nasazení a vaší finanční podpory – nelze začít s odstraňováním chudoby. Dovoláváme se milosrdenství za naše vzdálené bratry a sestry, aby bylo možné trvale pokračovat v této pomocí. Má-li být rozvojová misie Allamano Agape skutečnou podporou strádajících afrických rodin, je potřeba vaší velkorysosti. PROSÍME, POMOZTE.

Sídlo: Farní úřad, Náměstí 14. října 17, 150 00 Praha 5 - Smíchov Kontaktní osoba: Pavel Baldínský, P. O. Box 81, 152 00 Praha 5, tel.: 723 952 728, 257 316 545, e-mail: [email protected] Internetové stránky: www.agapembu.cz Číslo účtu MBU, kam můžete zasílat své finanční dary a které je nutno uvádět i při bankovních převodech nebo vypisování složenky:

19-1621380207 / 0100

Studny jsou pro tanzanijské domorodce nedocenitelnou pomocí.

Variabilní symbol projektu Voda: 777 Variabilní symbol projektu Adopce: 888 Konstantní symbol: 379 (případně 558)

misijní banka ubožáků Bůh nepovolává kvalifikované, ale kvalifikuje povolané. P Ř Í LO H A K AT O L I C K É H O T Ý D E N Í K U

Banka, do které je dobře ukládat Doby našich idylických představ o misiích, o malých černoušcích, kteří se připravovali na křest, na něž se vybíralo v kostelech do kasiček v podobě malého sedícího černého chlapce s kloboučkem na klíně, a do otvoru v něm se házely příspěvky na misie, jsou už dávno pryč… Misionářů z různých misijních kongregací, kteří odvedli úžasný kus duchovní práce s nasazením svého života často ve tvrdých a nebezpečných životních podmínkách, nebylo nikdy dosti. Dnes je ale struktura misijní práce personálně odlišná. Misionář-kněz

není jediný, kdo tu pracuje, a není v „poli“ nikdy sám. Většinou má na misijních stanicích kolem sebe společenství pomocníků, řádových sester, katechetů či laických pomocníků. V současné společenské a hospodářské situaci kupříkladu afrických zemí není možné přicházet pouze hlásat evangelium, pozvat k víře a připravovat na křest. Dnes více než kdy předtím platí slovo sv. Jakuba: „Bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy; a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem, zahřejte se a najezte se.‘ Jestli jim nedáte, co potřebují pro své tělo, co je jim to všechno platné.“ (Jak 2,15–16). Dnes mají misionáři

na mysli celého člověka, mají lásku, která vidí jeho potřeby. Nelze pouze mluvit o Bohu, který je láska, a neukázat jim napřed lásku konkrétně. Proto dnes pracují na mnoha místech v misiích charity a další pomáhající organizace. Jednou z řady organizací, v nichž láska předchází hlásání a která už pomoc lidem v tíživých situacích rozproudila v africké Tanzanii, je Misijní banka ubožáků manželů Baldínských. Dělají úžasnou práci, jak o tom mluví řada mediálních zpráv a dnes i tato příloha Katolického týdeníku. Jeden z obdivuhodných projektů, do nějž se pustili, je obstarávání pitné vody pro tamní obyvatele. V Tanzanii je jí nedostatek, lidé pijí špinavou vodu a umírají. Misijní banka ubožáků

pro ně začala vrtat studny pitné vody, shánějí peníze na agregáty i na samotné hloubení a rozvody. A tak přinášejí radost a štěstí. Do svého díla vtahují i další spolupracovníky, kteří nemohou odjet do Afriky a pomáhat konkrétně na místě. Do Misijní banky ubožáků lze ukládat peníze, ale i řadu dobrých skutků ve prospěch tohoto díla a také pomoc modlitbou a jinými duchovními činy. Je patrné, že misie dnes nejsou jen činností jednotlivců, kteří mají takové povolání, nebo řádů a kongregací s tímto zaměřením, ale v dnešní globalizované době musí být misie a evangelizace podle výzev papežů záležitostí nás všech. Je mnoho cest, jak to uskutečňovat. kardinál MILOSLAV VLK

„Bože, ty to vidíš líp než já“ Tak tady bude studna. Vrtná souprava budí velkou pozornost místních kluků. Snímek archiv MBU



 Vaší základnou je misijní stanice Allamano Agape. Povězte, co taková misijní stanice vlastně je.

JE MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ? „Africká bída se všemi negativními důsledky, z nichž nejhorší není nedostatek jídla či oblečení, ale především úplná beznaděj na změnu budoucnosti. Právě to nás vedlo před lety k založení české neziskové misijní organizace Misijní banka ubožáků (MBU),“ vysvětlují Mirjam a Pavel Baldínští, kteří za touto institucí stojí. Po vzoru bank orgánových, potravinových, krve či krevních derivátů, které se také snaží zmírnit utrpení lidí, se MBU stala depozitářem velkorysých skutků praktické pomoci. Baldínští nebudují nákladné projekty pomoci, ale spíše připravují a uskutečňují malé projekty. Nedávají lidem peníze, spíše jim pomáhají tak, aby si uměli pomoci sami. „Abychom byli tam, kde nás Bůh ve svém plánu potřebuje mít, neobejdeme se bez modlitby. S lehkou nadsázkou proto říkáme, že Boha chápeme jako šéfa našeho bankovního ústavu, když jsme Misijní banka ubožáků. Hospodin je specialista v oboru nadevše povolaný. A navíc: dobré skutky, které si u nás, tedy i u něho uložíte, pak v potřebný den bez inflačního znehodnocení také najdete,“ uzavírá s úsměvem Mirjam Baldínská.

Jak často děláme přesně to, před čím nás Ježíš přímo varuje: milujeme ty, kteří milují nás. Věnujeme svoji pozornost těm, od nichž ji také můžeme zpětně očekávat. Naproti tomu si obvykle nepřipouštíme svůj podíl na zlu a jeho důsledcích kolem sebe, a už vůbec ne ve světě, který známe ze sdělovacích prostředků: na druhé polokouli. Již několik let se snaží české neziskové sdružení Misijní banka ubožáků překlenout přímou pomocí v Tanzanii tento rozpor křesťanské praxe. Je to náročné na osobní i rodinný čas, zdraví a samozřejmě také na finanční prostředky. O práci misionářů v Africe hovoříme s manžely MIRJAM A PAVLEM BALDÍNSKÝCH. Co konkrétně jste v Africe už vybudovali? Rozvíjíme vlastní misijní strukturu, tzv. Allamano Agape – rozvojovou misijní stanici, ve které nabízíme domorodcům práci účastí na součastných aktivitách při hledání a těžbě vody, při úpravách a opravách studní, hloubení studní mechanickými i strojovými technikami, výcviku k jejich servisu. Snažíme se je získat, aby se snažili starat se o budoucnost svou i svých rodin. Postavili jsme a provozujeme školku pro důležitou předškolní přípravu dětí, staráme se o jejich stravování, plat učitelů, stavíme a pomáháme financovat WC pro větší základní školy ve vsích. Budujeme sklad na potraviny pro rolníky, dále pak dílny k systematické výuce řemesel i k opravám a údržbě. Podporujeme prevenci zdraví, dovážíme léky a nutriční pomůcky. Pomáháme matkám, opuštěným matkám s dětmi, vdovám, starým ženám se sirotky, sirotkům formou námi provozované adopce dětí za pomoci českých rodin. Hledáme i vymýšlíme a především realizujeme smysluplné pracovní příležitosti pro domorodce. Podporujeme pastorační úsilí místního faráře P. Bruna – Afričana, který spolu s kaplanem obstarává farnost na ploše 40 krát 80 km. Podporujeme také existenci i práci místního konventu diecézních sester v Kamsamba. Jejich počet se pohybuje proměnlivě od dvou do pěti osob.

CO

Misionáři musí mít místo, kam za nimi mohou lidé přijít, kde je mohou kontaktovat. A také je to místo, kde můžeme bydlet, žít, spát a odpočívat. Nejosvědčenějším způsobem, jak tohle všechno spojit, je právě misijní stanice. Velmi jednoduchý dům, v jehož sousedství stojí ještě naše školka pro předškolní výchovu.

 Jaký je váš režim – jak často migrujete

mezi Českem a Tanzanií? Tři až čtyři měsíce v roce žijeme v Kamsamba, nu – a pak se vracíme do Čech. Záleží ale na okolnostech, na našem zdraví a podobně. Vždy máme připravený přesný plán, co všechno musíme

stihnout. Mirjam je angažovaná v péči o sirotky, já se starám o projekty související se zaváděním vody. Když jsme v Česku, nastartované iniciativy pokračují, starají se o ně spolupracovníci, na něž je spoleh, v čele s naším tamním manažerem Izackem (viz strana B přílohy).

 V čem je Banka ubožáků jiná než ostatní Tanzanie je chudá země na východním pobřeží střední Afriky, vznikla sloučením dvou původně nezávislých států Tanganiky, ležící u stejnojmenného jezera, a Zanzibaru. Název Tanzanie je odvozen z názvů obou zakladatelských států. Originální název ve svahilštině je Jamhuri ya Muungano wa Tanzania. Obyvatelé se člení do mnoha kmenů. Jako ve většině afrických zemí žije většina obyvatel na venkově. Gramotných je 67 % obyvatelstva. Tanzanci vyznávají křesťanství (Tanganika) a islám (Zanzibar). Úředními jazyky jsou angličtina a svahilština. Průměrné HDP na osobu dosahovalo v roce 1996 jen 170 USD. Vyváží se hlavně bavlna, káva a ořechy, převážně do Japonska a Evropy. Na venkově panuje ohromná bída. 40 milionů Tanzanijců je směsicí asi 140 etnických skupin. Oblast Mbozi West, kde působí misijní stanice manželů Baldínských, čítá 18 vesnic s celkem zhruba 40 tisíci obyvateli – to vše je ovšem roztažené na veliké ploše. (wiki, red)

charitativní a misijní organizace věnující se rozvojové pomoci? Jiní jsme tím, že naše pomoc je systematická, navíc jezdíme přímo na místo a realizujeme konkrétní projekty šité na míru potřebám tamních lidí. Většina humanitárních organizací sbírá peníze, zprostředkovává pomoc, něco někam odesílá… Velmi důležitá je přitom kontrola nad penězi. Sami jsme na vlastní kůži zažili, jak je naivní posílat někam peníze a myslet si, že s nimi adresát bude zacházet do posledku v souladu s účelem, na který jsou určené. Poučeni z toho peníze nedáme z ruky. (Pokračování na str. B)

B

P Ř Í LO H A M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K Ů

„Bože, ty to vidíš líp než já“ (Dokončení ze str. A)

 Jak vidíte svou misijní činnost v Africe v příštích letech? Pohled na horizont začíná i končí u dnešního „Pane, buď vůle tvá“ a každý den, který dostaneme navíc, si budeme vděčně uvědomovat a radostně oslavovat. Když je člověku šedesát (jako nám), už není mladý, ale nemusí se cítit ani nijak starý na to, aby si balil kufry do hrobu. Neznamená to chystat se na odchod do osobní pasivity a redukci života na jakési čekání na smrt. Žijeme v naději, že až nám osobně dojdou síly a zdraví, bude už dost dalších ochotných a hlavně z Ducha Svatého moudrých pokračovatelů, které je už nyní třeba pro pokračování připravovat. Vycházíme z biblického předpokladu, že „pokud nestaví dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé“. To je dobré si každý den připomínat, abychom neupadli do mylných představ, že vše záleží jen na nás a našich organizačních či jiných schopnostech. JIŘÍ MACHÁNĚ

Jak peníze získáváte? Všechno to jsou dary. Křesťanů i lidí, kteří žijí mimo církev. Největší důraz však klademe na věřící dárce bez rozdílu vyznání. Oslovili jsme třeba nadnárodní společnosti, jenže u nich jsme těžce ztroskotali. Řekli nám, že milion pro ně nic není, ale že jim nemáme co nabídnout – třeba logo v ledu hokejového stadionu. Nicméně nakonec se peníze vždycky nějak sejdou, Duch Svatý vane, kudy chce, a ono to vždy nějak dopadne. Se živobytím máme problém vyřešený, protože jsme už v důchodu. Těžší to bylo, když jsme odešli ze zaměstnání do naprosté nejistoty.



 Nefrustruje vás, že i kdybyste se rozkrájeli, nemůžete nikdy pomoci dostatečně? Už jsme se s tím oba nějak vypořádali. Ale je samozřejmě někdy tíživé vidět bezmoc dotyčných lidí i svoji vlastní s tím něco udělat. To si člověk říká, že je fakt jen kapkou v moři. Nejlepší je v takové situaci všechno navázat na Pána Boha: „Pane Bože, heleď, ne že to vidíš jako já, ty to vidíš ještě líp. Ty to vidíš v souvislostech, o kterých se mi ani nesní. Já ti do toho nebudu mluvit, nýbrž – jak říkal svatý František: učiň mě svým nástrojem.“ Není proto na místě přemýšlet o smysluplnosti. Teď je zkrátka potřeba zasít a o to, kdo bude sklízet, se nestarat. 

ci?

Jaký je rozdíl mezi Čechy a Tanzan-

Nedá se říci, že by byli radikálně jiní. Jsou vlastně docela stejní, jen žijí v naprosto odlišných podmínkách. Kdybych to měl zjednodušit – kdo je gaunerem v Africe, byl by gaunerem i v Čechách.

I přes bídu nejsou Tanzanci smutní lidé. Snímek archiv MBU



dy?

A kdybyste měl srovnat církev tam a ta-

Ve srovnání s Českem jsou tam víc vidět projevy života z víry. Tanzanci si také vůbec nedovedou představit, že někdo v Boha nevěří, že existují třeba lidé, kteří o sobě říkají, že jsou ateisté. Zkrátka to nechápou, protože Bůh je nad slunce jasná věc. Přístup k víře se mi v Tanzanii ale zdá trochu stádní. Tanzanci nemají nejmenší problém něco recitovat, zpívat – nestydí se a jsou i velmi bezprostřední, rádi tancují a projevují radost. Jsou takoví pořád, není to doména církve – vždycky to připomínám, když někdo poukazuje na jejich radostnost s konstatováním, že v Africe je budoucnost církve.

PLÁNUJÍ

 Oba s manželkou trpíte malárií. Kvůli misiím jste přišli o zdraví… To si tak nepřipouštíme, je to riziko povolání. A s malárií se dá žít. Jsme léčení a nemoc se nijak neprojevuje. Když jsme nemocní, bereme léky. Jakmile totiž jednou dostanete malárii, máte ji doživotně, ale většinu času dá pokoj. Pokud ovšem nezanechá následky, jako má Mirjam – porušení imunity. Já s ní žiju poměrně klidně bez problémů, ale nesmím podstoupit jakýkoliv stresový moment, nesmím se vyčerpat a podobně. To se pak nemoc vrací a musím brát antimalarika. My jsme na tom dobře, těžší to mají lidé, ke kterým se léky nedostanou. Někde jsem četl, že celoročně onemocní malárií pět milionů lidí, z nichž tři miliony zemřou.

VODOVOD DO OSMNÁCTI VESNIC V KRAJI

M B OZ I WE S T

Vodovod v Kamsamba jsme již úspěšně dokončili. Momentálně se věnujeme dokončení vodovodu v Mkulwe, ve vesnici vzdálené 32 km od misijní stanice. Měl by být zdrojem vody i pro přilehlou vesničku Namsinde, která je jakýmsi „předměstím“ Mkulwe s jeho cca 7 000 obyvateli a důležitým zdravotním střediskem, které provozují diecézní sestry místního konventu, civilním povoláním zdravotní sestry. V obou vesnicích, už když jsme začali hloubit první výkopy pro položení potrubí, procházející vesničané kopáčům tleskali z radosti z budoucího vodovodu. Vodovod v Kamsamba nabízí přístup k vodě několika tisícům stálých obyvatel, včetně zásobení pohostinských zařízení s mnoha příležitostnými hosty. Ti přijíždějí jednak s nákladem určeným k zásobování vesnice a pak se zbožím určeným pro pravidelné měsíční vesnické trhy (= mnády). Pro tento účel, kdy se tu sejde opravdu hodně domácích i hostů po dobu nejméně tří dnů, jsme lidem u tržiště ještě postavili zděný objekt se splachovacími toaletami jako prevenci veřejného zdraví. To je obzvláště důležité právě v období zhruba od začátku října, kdy obvykle vypukne epidemie cholery. Úřady zareagují až po prvních desítkách mrtvých, a to tak, že zakážou lidem chodit prát nebo plavit a napájet dobytek v řece Momba pod trestem vězení nebo vysokých pokut. Tak se stalo i loni. V ten okamžik se ukázalo, jak bylo prozíravé mít ve vesnici vlastní zdroj vody. I když je pravda, že i tuto vodu jímáme z hlubokých prosakovacích studní hloubených podél řeky, výhodou je jednak její prvotní filtrace pískem a štěrkem říčního dna, než se dostane do základní jímací studně, a za druhé další přesné ošetření chlorovými přípravky v hlavní nádrži vodojemu o objemu 50 m3 předtím, než je distribuována dál k lidem.

Pro oblast Mbozi West luxus, pro našince naprostá samozřejmost. Snímek archiv MBU

ství krokodýlů plave proti jejímu toku za rybami z blízkého jezera Rukwa (15 km), je životu nebezpečné chodit k řece nabírat vodu. Mnoho starých lidí a hlavně dětí každoročně zaplatí nerespektování této zkušenosti životem. Loni se dokonce rozvodněným korytem do vnitrozemních vesnic dostalo i velké množství hroší populace, která zničila pobřežní políčka. Zůstává jedním z našich nejbližších plánů vybudovat další místní vodovody pro vesnice Mkonko a Mpapa, případně Marangwa. PŘIPOJIT K VODOVODU CELOU OBLAST Příznivou stránkou těchto plánů je možnost Také v období dešťů, kdy se hladina ře- větvení celé struktury, tedy možné propojeky obvykle zvedne o 10–15 metrů a množ- ní i připojení dalších vesnic v oblasti Mbo-

OTČE NÁŠ SVAHILSKY Baba yetu uliyembinguni jina lako litukuzwe ufalme wako ufike utakalo lifaniyke duniani kama mbinguni utupe leo mkate wetu wa kila siku utusamehe makosa yetu kama tunavyowasamehe na sisi waliotukosea usitutie katika kishawishi lakini utuopoe maovuni. Amina.

zi West, kterých je celkem osmnáct. Zcela stranou těchto hlavních plánů se nabízí lákavá příležitost jímání čisté vody z horského pramene na úpatí pohoří nad vesnicí Kaoze s přirozeným spádem do středu obce, odkud by se z vodojemu dále distribuovala k lidem. Kaoze je vesnice 40 km vzdálená od Kamsamba. POVINNOSTI S VODOU SPOJENÉ Jak si domorodci postupně zvykají na místní dostupnost vody, je snazší je přesvědčit o naléhavosti pomýšlet i na budoucí opravy jejich vodovodů – při jednání s lidmi o nezbytnosti vytvářet si rezervní fond oprav

vodovodů v každé vsi, tedy vybírat minimální poplatek za vodu. Vždycky se totiž najdou lidé i skupiny argumentující tím, že voda byla vždy pro vesnici zadarmo a snadno dostupná. Prvním zdůvodněním z naší strany je, že řeka je sice většinou dostupná, ale v některých měsících roku i se smrtelnými riziky. Téměř všichni křiklouni námitek jsou muži a ti v africké populaci málokdy nosí vodu pro domácnost. To je práce především žen a dívek, případně malých dětí. Proto také chlapy tato dřina, vzdálenosti ani rizika s tím spojená nezajímají. Další jejich námitkou je tvrzení o nedostatku peněz, kterými je třeba platit čerpání vody, a to ve výši 100,– tanzanských šilinků (= 1,50 Kč) za 25 litrů. I takový argument je pustou výmluvou. Jde-li totiž domorodcům o nákup domácího piva pombe, které popíjejí téměř denně, nikoho z nich ani nenapadne, že by mělo být nabízeno zadarmo. Stejně tak to je i s mobilními telefony, které se pod masivním nátlakem několika nadnárodních poskytovatelských firem lavinovitě šíří Afrikou, a tedy i Tanzanií. Nikoho z jejich domorodých vlastníků – a je jich překvapivě dost i na vesnicích – ani nenapadne, že by mu měl být poskytován dobíjecí kredit gratis. Navíc, takovému mobilnímu telefonu se kromě potřebné částky peněz na platbu hovorů musí, čas od času, dobít baterie, což je také zpoplatněno. Takže i tento poskytovatelský servis se platí a nikdo pochopitelně nic nenamítá. Mimochodem, pokud to čtenáře zajímá: Na africkém venkově je dobíjení mobilů zařízeno tak, že každá vysílací věž, které stojí někdy i tři pro přenos signálu ve směrově vhodné vesnici, má svého technika a hlídače v jedné osobě. Pod věží stojí cihlový domeček velikosti luxusnější kadibudky s potřebnou nabíječkou. Jedno nabití svého mobilu domorodci zaplatí paušálem 500,– tanzanských šilinků, což je necelých osm korun. Když to srovnáte s korunou padesát za dvacet pět litrů čisté vody, je naše cena směšně nízká. PAVEL BALDÍNSKÝ

C

P Ř Í LO H A M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K Ů

Příběh Jiřinky, černé ovce vesnice Po příjezdu do buše mezi nemocnými čekateli v naší misijní stanici stála dívka, kterou jsme měli dlouhá léta i s jejím bratrem v adopci na dálku. Měla jít do učení, ale když přišel čas odjezdu do města a do škol, Georgina (Jiřinka) to odmítla. Byla právě vrcholně zamilována a už také v jiném stavu. Trochu nás to tenkrát zaskočilo, ale protože děvče nebylo ani na africké poměry nijak výraznou kráskou, přáli jsme jí naplnění snu o rodině a dětech, který jako sirotek měla. Utekly tři roky, kdy jsme o děvčeti nic nevěděli. A najednou tu stojí mezi čekateli na pomoc… Ve stínu zápraží misijního domu se dáváme do hovoru. Jiřinka vypráví, jak jí první dítě během těhotenství v osmém měsíci zemřelo. Podstoupila tedy operaci císařem ve městě a neodvažujeme se ani pomyslet na utrpení, které asi prožila během 200 km dlouhého převozu buší. Vše proběhlo ale bez komplikací a ona se vrátila do vesnice. Situace se však opakovala. Znovu otěhotněla a opět dítě zemřelo ještě v děloze. Opět následovala cesta do města s následnou operací, ale tentokrát již ne bez komplikací. Operace byla zakončena kolostomickým vývodem na vnější straně břicha, kdy jí ze střeva samovolně odcházel jeho obsah. V důsledku operace došlo i k poškození funkce svěrače močového měchýře, takže jí stále a nekontrolovaně odcházela moč. Děvče se po druhém lékařském zákroku vrátilo do tvrdých podmínek buše. Nicméně bez vhodné instruktáže a bez hygienických pomůcek, bez dostatečného převazového materiálu i bez řádného přístupu k čisté vodě nebyla schopna dostát ani základním požadavkům na osobní hygienu. Pro tak komplikované životní podmínky ji brzo opustil i otec jejích dětí, a protože se kolem ní šířil silný zápach směsi střevního obsahu a moči, začali se jí stranit i přátelé a sousedé. Korunou všeho byly pak pomluvy hlupáků,

Stačil jediný pohled na střevní vývod, abychom věděli, že řešení Jiřinčiných potíží je ve městě a spočívá nejméně ve dvou operacích. Ty bude třeba předběžně připravit, pak zajistit nemocné cestu i s doprovodem, který jí bude vařit a posluhovat, jak je to zde obvyklé. Dále budou potřebovat společný i oddělený pobyt a stravu i nové vhodné oblečení. I když jsme všechno zorganizovali a financovali, bylo to zdlouhavé jednání. Bez pomoci známých a úplatků personálu i doktorům nelze dosáhnout téměř ničeho. Jiřince jsme sehnali speciální kolostomické sáčky, převazový materiál, nové spodní prádlo a dvoje šaty k prohlídkám ve špitále. Staré oblečení se muselo spálit. Nezapomněli jsme ani na dvě krabice vložek, protože ve Mbeya nelze sehnat speciální pomůcky pro inkontinenci moči.

Jiřinka. kterých je všude dost a jejich negramotnost jim nahrává. Vinili ji z prostituce a měli za to, že její současný zdravotní stav je jejím důsledkem, za který si může sama. Černá Jiřinka se tak stala i černou ovcí vesnice.

JIŘINKA SE LÉČÍ Pro naše neustálé urgence (a také výše zmíněné úplatky) jsme dosáhli hospitalizace pacientky i následné operace močového měchýře, jehož funkce se postupně stabilizovala, a moč přestala samovolně odcházet. Jiřinka nabývala každým dnem optimismu a sebevědomí. Bylo to i pro nás překvapivé, ale hlavní zápach z 80 % zmizel, a tak byl pádný důvod k radosti. Zbývala ale ještě další operace, rekonstrukce tenkého střeva, na niž si ve Mbeya nikdo z lékařů netroufal. Byli jsme tudíž odkázáni do státní nemocnice v Dar es Salaamu, kterou jsme před odletem do Evropy navštívili a pro Jiřinku vše domluvili. I zde se však muselo čekat na léSnímek archiv MBU kaře specialistu. Dobrou a velmi radostnou zprávou pro nás bylo, když jsme se dozvěděli, že JiřinPOMOC ZASTAVILA UTRPENÍ ka už je definitivně odoperovaná a v těchto Za těchto podmínek jsme se na scéně dnech se vrací domů do své vesnice Mkonobjevili my a stali se její nadějí na nějaké ko. MIRJAM BALDÍNSKÁ konkrétní řešení. Proto také za námi přišla.

Neuč se, život tě naučí Tento příběh, který se nám skutečně stal, vypovídá leccos o mentalitě lidí, k nimž jsme posláni. Je významným důvodem k zamyšlení o tom, jak s domorodci jednat a jaký zvolit systém pomoci. Nechali jsme se uprosit o potravinovou pomoc pro tři naše pracovníky, kteří nám pilně pomáhali. Zakoupili jsme tedy pět pytlů kukuřice (cca 0,5 tuny) s tím, že oni se rukou společnou a nerozdílnou postarají o jejich obsah. Neměl-li jej napadnout hladový červ, bylo třeba kukuřici vymáchat ve speciálním roztoku. Kupodivu se tak nestalo, protože se ti tři obdarovaní nebyli schopni domluvit a zřejmě nebyli ani ochotni složit peníze na nákup potřebného ochranného roztoku v ceně 10 000 tanzanských šilinků (cca 143 Kč). Tak byla nenávratně zničena cenná potrava (0,5 t) pro mnoho hladových krků. To vše v tehdejší ceně 250 000 TZS (cca 3 800 Kč). Překvapivou koncovkou celé příhody byl pro nás fakt, že se ani nikdo z nich nepokusil po sobě alespoň zahladit stopy své trestuhodné hlouposti. Nechali totiž zbytky červavé kukuřice ve skladu, takže

rázem vzbudili naši pozornost. Když jsme se pak vyptávali na podrobnosti celé příhody, nebylo možno u nich pozorovat ani nějakou extra lítost. Jak by také bylo, když platba za kukuřici byla z peněz misijní stanice, takže bez výjimky aktéry osobně ani nepálila. Tentokrát bylo rozčarování na naší straně. Z jejich strany se dostavilo až ve chvíli, kdy jim po několika měsících otrnulo a přišli si pro tento rok poprosit o novou potravinovou pomoc. Ačkoliv je to člověku osobně velmi nepříjemné, museli být odmítnuti. Řekli jsme si tehdy, že to jistě nějak zvládnou, když to šlo i minule, a věřili jsme, že se jim ta zkušenost během období dešťů párkrát připomene. Hlad je velký učitel, jak nám potvrdili i jiní misionáři, kteří udělali s domorodci podobné zkušenosti. A také neplatí, že každým rokem se urodí na polích stejně. Ani my se často neučíme jinak než tvrdě prožitou zkušeností. Jde jen o to, snažit se ji smysluplně zúročit. Taková je škola života, ve které se denně – bez ohledu na dny hojnosti – vyučuje. MIRJAM A PAVEL BALDÍNSKÝCH

Hlad jako terorista

Hlad není jen nejlepší kuchař, ale také špatný učitel. Snímek archiv MBU Dlouhodobě pociťovaný hlad – ve formě neustálé nejistoty, zdali se dnes a v dalších dnech vůbec najíte – je skutečně velký psychoterorista. Máte-li jej již od dětství stále v patách, vaše podvědomí si vytvoří stravovací návyky ovlivněné touto zkušeností. Tak se Afričané (a samozřejmě nejen oni, ale kdokoli v podobné situaci) začnou přejídat, kdykoliv sednou ke

IZACK JOHN NGULLO Izack John Ngullo je pravou rukou manželů Baldínských. Vybrali si ho za „styčného důstojníka“ v době své nepřítomnosti v misijní stanici Allamano Agape. Má na starosti všechny organizační i personální nezbytnosti v misijní stanici v období, které tráví Baldínští v Evropě, respektive v Česku. Ne-

jde však jen o pracovní nasazení – s misionáři ho pojí už desetileté přátelství. „Chtít mít přítele a zároveň se mu snažit šéfovat jsou dva zdánlivě neslučitelné požadavky. Oba dva vyžadují nepředstíranou dobrou vůli, aby se dala rozvíjet vzájemná úcta a otevřenost,“ vysvětluje Pavel Baldínský. Dvaatřicetiletý Izack John Ngullo je manažer všech aktivit. Narodil se do milionového kmene Hehe. Je jeho členem, stej-

stolu. Mají-li možnost, začnou si nakládat na talíř cokoli, co stůl momentálně nabízí. Talíř se vrší Kilimandžárem rýže a do toho brambory, maso, ryby, fazole, hustá omáčka, dušená zelenina apod. Lidé mají tendenci plýtvat olejem, solí a cukrem a to všechno v podvědomé (i když u mnoha lidí naprosto iracionální) nejistotě, kdyže budou mít další příležitost dosyta se najíst – někdy i navzdory mnoha metrákovým pytlům zásob po sklizních. Ač to zní neuvěřitelně, i o takových věcech se musí s vesničany mluvit a trpělivě jim vysvětlovat, aby pochopili, co to znamená přemýšlet a plánovat do příštích dnů a měsíců, než bude příležitost k nové sklizni. Tato jednoduchá pravidla jsou jedním z pilířů úspěšnosti domácího hospodaření i celkové prosperity rodin i jednotlivců. Jakkoli se můžeme domnívat, že k ní dostačuje matematika na úrovni „kupeckých počtů“, u domorodých rolníků se z ní stává mnohdy nepřekonatelný problém. Vyrostli totiž ve venkovském kulturním prostředí, kde naprosto chybí i to nejjednodušší abstraktní uvažování využitelné později v praktickém životě. PAVEL BALDÍNSKÝ

A JEHO RODINA

ně jako současný biskup diecéze Mbeya Msg. Evaristo M. Chengula (na území této diecéze stojí misijní stanice v Kamsamba). Kmen má dlouhou a slavnou tradici (tzv. boje za nezávislost), protože roku 1891 v čele se svým náčelníkem jménem Mkwawa porazil německé expediční sbory, které se snažily kolonizovat tehdejší Tanganiku. Tento odboj trval až do roku 1898, kdy Mkwawa v obklíčení spáchal sebevraždu.

Izack je z pěti dětí. Měl starší sestru, která před třemi lety zemřela na poporodní komplikace i s dítětem. Její dvě zbylé děti Izack přijal do své rodiny. V té době žil ve městě Mbeya, kde léta pracoval jako kuchař na biskupství, odkud jej Baldínští se souhlasem biskupa Chenguly „zlanařili“ k MBU. Před čtyřmi roky uzavřel manželství s děvčetem Epifanií přezdívanou Happy, s níž má dvě děvčata Miryam a Rachel. (pab)

D

P Ř Í LO H A M I S I J N Í B A N K A U B O Ž Á K Ů

Jak vypadá den misionáře v odlehlém kraji v Tanzanii Není vůbec snadné přiblížit čtenáři, co se denně děje v našem africkém „doma“, tzn. v misijní stanici Allamano Agape. Nepracujeme ale jenom zde. Zásobování a administrativní jednání vyřizujeme ve městě Mbeya. Nejvíce prosebníků pak přichází z bezprostředního okolí misijní stanice. Lidé na nás zde dlouho a trpělivě čekají, než se vrátíme z okolních pracovních cest. Prostřednictvím místních „tamtamů“ a vlastní intuice vycítí, kdy se objevíme. Zároveň ale i vidí, kolik jejich sousedů a přespolních se u nás také chystá „klepat na dveře“. Tak jsou připraveni na dlouhé čekání, než se na ně dostane řada. Místní lidé vidí, že je tu pořád ruch. Chodí se ptát na práci, přijdou nabídnout nějaké zboží nebo – a těch případů je samozřejmě nejvíce – mají problémy. Všechny rozhovory začínají formálními pozdravy, které obvykle následuje konstatování, že mají „shidu“. Svahilsky shida (čti šída) je slovo zahrnující veškeré druhy problémů – ať už stěžovatele souží skutečně, nebo domněle. Ten vám potřebují sdělit zcela soukromě, téměř jako ve zpovědnici, a požádat o pomoc. Zároveň je neustále nutné hovořit nejen o těžkostech, ale ptát se na příbuzné, rodinu, školu, na drby. Přitom do stanice pořád přicházejí další a další lidé, člověk se ani nezvedne ze židle třeba celé odpoledne, protože musí vyslechnout přání a potřeby prosebníků. Všechno je shida: protéza upadne, žena otěhotní, otec umírá, není dostatek jídla, chybí peníze na léky nebo na vyšetření u lékaře… Někdy je to k nevydržení, protože než se k problému dostaneme přes obřadné pozdravy, začnu být netrpělivý. Chci jít k věci, ptám se po problému – ale oni to nemají rádi. Musí si odbýt úvodní řeč. SPOUSTA ZDÁNLIVÝCH DROBNOSTÍ Některé potíže jsou snadno řešitelné, jiné vyžadují mnoho úsilí a často i prostředků. Jednou je to žádost o cestovné na porod císařským řezem, různá vyšetření. Někdo by potřeboval pomoci s nákupem šicího stroje, rybářských sítí a loďky k podnikání rybáře, aby uživil rodinu. Jindy chybí sůl, olej, cukr nebo také motyka, pluh, kráva, koza, osel, povoz, vlnitý plech na střechu spolu se speciálními hřebíky, prkna na dveře i okna nebo postel. Lidé by potřebovali místo lýkové rohože na zemi koupit molitanové matrace.

MISIJNÍ BANKA UBOŽÁKŮ Farní úřad, Náměstí 14. října 17, 150 00 Praha 5 – Smíchov Kontaktní osoba: Pavel Baldínský, P. O. Box 81, 152 00 Praha 5, tel.: 723 952 728, 257 316 545, e-mail: [email protected] Internetové stránky: www.agapembu.cz Číslo účtu MBU:

19-1621380207/0100 Díky vodovodu se nenakazí ze špinavé říční vody.

Variabilní symbol projektu Voda: 777 Variabilní symbol projektu Adopce: 888

AIDS na každém kroku. CHCEME OKOLNÍMU SVĚTU SVĚDČIT Nejsme žádní cestovatelé, kteří píší o svých dobrodružstvích. Když mluvíme a píšeme, chceme okolnímu světu svědčit. O jeho dluzích i možnostech, jak z nich ven skrze umění milovat. Téměř čtyři měsíce afrického pobytu ročně je v lidském životě významná doba. Opravdu Bohem poskytnutý úžasný dar, kdy se realizuje vaše vytrvalá dárcovská pomoc pro chudé domorodce. Tak významná a pomáhající, ať už ji dáváte v jakémkoliv rozsahu. Stále platí, že milosrdenství je víc než oběti a skutečná láska, o kterou se snažíme přes všechny překážky usilovat, se bez něho neobejde. I my všichni se ho ve svém Pane, smiluj se, denně dovoláváme. Počítáme s ním jako se samozřejmým darem. Děkujeme všem dárcům za modlitby a praktickou pomoc potřebným lidem. Vaši MIRJAM A PAVEL BALDÍNSKÝCH

MISIONÁŘ – MANAŽER – ŠAFÁŘ Jak často říkám, současní misionáři, nás laiky nevyjímaje, jsou manažeři. Historicky by se to dalo přirovnat k osobě šafáře, který byl správcem majetku, statku nebo podniku. Jenže on je rozdíl dělat manažera-šafáře v Evropě a v Africe. Už Albert Schweitzer napsal, že když domorodci pracují, je třeba kolem nich chodit po špičkách, aby nebyli vytrženi z pracovního rytmu. Běda, když je cokoli vyruší. Pak se dají do nekončící disputace, a dílo je mnohdy nadlouho zmařeno. Žel, tato zkušenost platí až do současnosti. Misionář nebo jím pověřená spolehlivá osoba musí nad nimi stále „viset jak Damoklův meč“ pracovní produktivity. Předeslal jsem, že se k nám lidé chodí ptát i na práci – nejdříve je nutné vůbec zjistit, jakou práci je žadatel schopen vykonávat,

Tak to vypadá po sklizni kukuřice. Radost z poskytnuté pomoci.

PŘEDNÁŠKOVÁ ČINNOST V České republice Misijní banka ubožáků nejen shání finanční prostředky, ale věnuje se také přednáškové činnosti. Jak manželé Baldínští říkají, „pozitivní stimulaci české veřejnosti“. Jinými slovy: objíždějí celou zemi s přednáškami, které jsou především osobním svědectvím spojeným s promítáním vlastních videodokumentů. Zavítají tam, kam je lidé pozvou. Navštěvují školy všech stupňů i zaměření, jsou zváni do rozhlasu i televize, píší články do novin a časopisů. Jejich cílem není jen burcovat svědomí české společnosti při pohledu na africký kontinent, který stojí z řady příčin v nevýhodných pozicích vůči svým hospodářsky a ekonomicky rozvinutějším partnerům. Snaží se také bojovat proti xenofobním náladám a rasismu v Česku. (red) Ačkoliv život v buši může vypadat idylicky, není tomu tak.

Snímky archiv MBU

pak stanovit podmínky a plat. Vše musí být domluveno podrobně dopředu, protože jinak by následovala diskuse a hádky. S řemeslníky například domluvíme konkrétní práci, předáme jim materiál a v případě, že skončí dříve a dodrží kvalitu, dostanou navíc ještě prémii. Mohou si vybrat: kukuřice, pluh, praktické věci, které jim pomáhají – náhradní díly na kolo, pluh, motyky. Nebo zaplatíme studium příbuzného anebo jej pošleme do nemocnice. Víte, ale nikdy nejsme striktní: řekneme, na pluh musíš pracovat tolik a tolik dní, ale stále nám zůstává prostor doplatit, odpustit část. VZPOMÍNKY? SKLÁDÁNÍ MOZAIKY Každodenní příval rozmanitých aktivit a neustálých jednání s lidmi i různými zájmovými skupinami není ani dost dobře postižitelný. Je toho moře a není v našich silách si jednotlivé dny zapisovat a dokumentovat. A tak když po návratu do Evropy sedáme ke psaní i k přípravě této přílohy, pomáhají nám účetní záznamy, fotografie, natočené video, heslovitě zapsané záznamy a společné prožitky některých chvil, které si vybavíme v paměti. PAVEL BALDÍNSKÝ Úplný text aktuální Africké zprávy 2010 viz www.agapembu.cz/knihovna/2010