Stát a neziskový sektor v ČR

Cahiers du CEFRES N° 16, Vznikání demokratické praxe v České republice

Antoine Marès (Ed.)

__________________________________________ Pavol FRIČ Stát a neziskový sektor v ČR

__________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Pavol Frič, « Stát a neziskový sektor v ČR », Cahiers du CEFRES. N° 16, Vznikání demokratické praxe v České republice (ed. Antoine Marès). Mis en ligne en / published on : août 2010 / august 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c16/fric_1999_neziskovy_sektor.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

48

P. FRIČ

Stát a neziskový sektor v ČR Pavol Frič TRADICE Historie vztahů státu a neziskového sektoru na území ČR je poměrně bohatá na zásadní zvraty, které byly důsledkem střídání autoritářských a demokratických režimů: – r. 1918 – zánik monarchistického režimu Habsburků a vznik demokratické l. ČSR, – r. 1939 – nastolení fašistického režimu a vytvoření Protektorátu Čech a Moravy, – r. 1945 – obnovení ČSR a demokracie, – r. 1948 – komunistický puč a nastolení komunistické diktatury, – r. 1968 – „Pražské jaro“ a demokratizace socialismu, – r. 1970 – normalizace a znovuupevnění moci komunistické strany, – r. 1989 – „Sametová revoluce“ a obnova demokracie. Je příznačné, že neziskové organizace se vždy významně podílely na budování, resp. obnově demokratických poměrů a vždy byly terčem tvrdých represálií ze strany autoritářských režimů. Několikanásobná zásadní změna postoje státu k neziskovým organizacím v průběhu několika desítiletí a dlouhá léta vlády autoritářských režimů zanechaly po sobě zvláštní dědictví v podobě směsice různých tradic, které výrazným způsobem profilují i současný model vztahů státu a neziskového sektoru v ČR. Mezi nejvýznamnější z nich lze zařadit: l. Tradici navazování na demokratické období 1. ČSR, které se ze zpětného pohledu jeví jako zlatý věk občanské společnosti i vztahu státu k neziskovým organizacím. Ještě i dnes může neziskový sektor čerpat z potenciálu tohoto období (sociální sítě, organizační kvalifikace, majetek, občanská kultura...). Samozřejmě postupem času se v totalitním prostředí tento potenciál zmenšoval a byl stále obtížněji mobilizovatelný. Nicméně mnohé neziskové organizace (např. Sokol, Junák, YMCA, církevní charita, ...) byly obnoveny i po r. 1989 a restituovaly svůj majetek. Tomuto procesu stát nebránil, ale sám jej inicioval a podporoval.

CAHIERS DU CEFRES

49

2. Tradici nedůvěry ke smysluplnosti a k možnostem veřejně se angažovat prostřednictvím občanských organizací. Opakované zkušenosti s masovým perzekvováním představitelů (ale i řadových členů) různých neziskových organizací i s vnucovanou, neautentickou participací na aktivitách komunisty kontrolovaných pseudoobčanských organizací postupně přivedly obyvatelstvo ČR k přijetí opatrnických životních strategií. Průměrný obyvatel ČR ještě i dnes vyhledává ústraní veřejného dění, nemá chuť riskovat a dostat se do zbytečných problémů. 1 Výsledkem je malá podpora neziskových organizací ze strany veřejnosti, což oslabuje jejich vyjednávací pozici vůči vládě a ztěžuje i jejich lobovací aktivity v parlamentu. 3. Tradici klientelismu, který se v období budování „rozvinuté socialistické společnosti“ vyvinul v dominantní systém společenské gratifikace a stal se také zásadní a osvědčenou strategií přežití běžného člověka v nedostatkové společnosti. Sítě vzájemných úsluh a protekcí přežily pád komunismu i vlnu meritokratismu po r. 1989. Nomenklaturní bratrství bývalých příslušníků komunistické elity sice ztratila na svém předešlém významu, ale schopnost státu vynucovat dodržování zákonnosti a standardních postupů vyřizování záležitostí občanů výrazně poklesla. Vznikla poptávka po náhradních autoritách a institucích zajišťujících to, na co stát nestačí. Kromě trhu a neziskových organizací se této příležitosti s radostí chopily i staré, osvědčené klientní sítě. Konkurence, kterou v tomto směru představují pro neziskové organizace, je značná, protože lidé se jen neradi vzdávají svých ověřených strategií a jak naznačují výzkumy veřejného mínění, ani s rozvinutostí jejich občanské kultury se zatím příliš počítat nedá. 4. Tradici občanské pohodlnosti, kterou v lidech vypěstovala po desítiletí propagandisticky zdůrazňovaná omnipotentnost socialistického státu řešit veškeré problémy občanů. Během času většina obyvatel ČR skutečně akceptovala státně paternalistickou ideologii a nabyla přesvědčení, že jedině stát je schopný se o ně postarat a oni sami vlastně nemusí nic dělat. Proto i nadále vyčkávají ve svém relativně pohodlném soukromí na to, co pro nápravu jejich problémů podnikne stát. Když se mu jeho akce nedaří, tak opět ponejvíce v soukromí nadávají, ale sami nemají vůli participovat na řešení společných problémů. Stát tuto latentní nespokojenost registruje a také s její pomocí se snaží legitimizovat přetrvávání svého dominantního postavení ve vztahu k občanům. 1

Viz: Frič Pavol, životní styl (The life style), GfK Praha, Praha, 1995.

50

P. FRIČ

5. Tradici centralistického přístupu k řešení sociálních problémů. Státně paternalistickým očekáváním obyvatelstva bylo v éře socialismu nutno přizpůsobit i státní správu, která se stala monopolním dodavatelem především školských, sociálních a zdravotních služeb. K tomuto účelu vybudoval stát poměrně rozsáhlou sít' organizací a dokonce se dá říci, že si vytvořil svůj vlastní, centrálně řízený „státní neziskový sektor“. Tvořily jej rozpočtové a příspěvkové organizace, které přímo podléhaly příslušným ministerstvům. V současnosti má státní správa velké problémy zvyknout si na ztrátu svého monopolu, přizpůsobit se decentralizačním snahám ze strany neziskových organizací a změnit svoji roli z dodavatele služeb na jejich zabezpečovatele (objednavatele) a privatizovat „svůj neziskový sektor“. Až na tradici navazování na demokratické období 1. ČSR dědictví minulosti působí jako brzda rozvoje neziskového sektoru v současné ČR. Je to vidět i na současné pozici státu, který podléhá přetrvávajícím státně paternalistickým očekáváním obyvatelstva a jeho představitelé nenacházejí dost vůle zbavit se centralistických tradic státní správy. I když lze konstatovat, že role státu ve vztahu k neziskovému sektoru se po r. 1989 zásadně změnila – stát už nevystupuje v roli „majitele neziskového sektoru“ – přece jenom stát stále udržuje neziskové organizace ve velké ekonomické závislosti na sobě samém. Tento stav je umožněn hlavně současným systémem státního financování neziskových organizací, který se sice po r. 1989 v podstatě změnil na grantový, nicméně zachoval si ráz centrálně přidělovaných státních dotací. Dominantní role peněz ze státního rozpočtu v životě neziskové organizace je zase dána jak malými (legislativně ošetřenými) možnostmi pro rozvoj vlastních podnikatelských aktivit, tak nízkou atraktivitou sponzorských aktivit z hlediska daňových odpisů, resp. zatím nepříliš rozvinutou kulturou sponzorství a donátorství v ČR.

TRANSFORMAČNÍ KONTEXT Centralistický postoj státu k neziskovému sektoru je potřeba vnímat především v kontextu probíhající společenské transformace, kterou minulá vláda 2 chápala především jako ekonomickou transformaci. To mělo dvojí důsledek:

2

T.j. vláda Václava Klause.

CAHIERS DU CEFRES

51

a) vláda si v zájmu „efektivnějšího řešení“ problémů transformace ponechala ve svých (centrálních) rukou silné ekonomické nástroje na její řízení a to i v oblasti neziskového sektoru, b) vláda mimoekonomické záležitosti nezařadila mezi své priority, čímž se problémy neziskových organizací octly na okraji jejího zájmu. Vláda Václava Klause neprojevila reálný zájem ani o decentralizaci státního systému financování neziskového sektoru, ani o morální podporu neziskových organizací v očích veřejnosti. Ve svém ekonomistním vidění probíhající transformace přisoudila neziskovému sektoru periferní roli a nedocenila jeho možnosti podpořit transformační procesy. Naopak několikrát ústy svého premiéra vyjádřila obavy z toho, aby např. daňové úlevy pro neziskové organizace nebyly příčinou ekonomických potíží země anebo sociální nespravedlnosti. 3 O podceňování významu neziskového sektoru ze strany vlády svědčí i skutečnost, že vláda zatím nevypracovala žádnou koncepci rozvoje neziskového sektoru. Nebyly vypracovány ani koncepční záměry jak využít kapacitu neziskových organizací např. ve zdravotnictví nebo v oblasti sociální péče. Struktura státních výdajů na jednotlivé oblasti neziskového sektoru fakticky přetrvává ještě z dob vlády komunistů a v současnosti není politická vůle na tomto systému centrálního a plošného rozdělování státních peněz něco měnit. Na dokreslení obrazu odsouvání neziskového sektoru na periferii státního zájmu lze uvést i příklad osudu myšlenky vytvoření tzv. Nadačního investičního fondu (NIF). Již v roce 1991 vláda vzešlá z prvních demokratických voleb přišla s iniciativou podpořit rozvoj neziskového sektoru. Na její popud bylo v polovině r. 1992 z druhé vlny kupónové privatizace vyčleněno 1% všech akcií, které byly později uloženy do NIF. Nominální hodnota tímto způsobem vytvořeného majetku se přibližovala třem miliardám Kč. Již v polovině r. 1992 vznikl vládní orgán, Rada pro nadace, která měla za úkol vypracovat postup, jak tento majetek bude sloužit nadacím. Po období několikaměsíčního počátečního nadšení nová vláda činnost Rady pro nadace prakticky zablokovala (pře3 „Prostě, pokud se nám mnoho aktivit přesune do takzvaných neziskových, jinak zdaňovaných, na jiném principu existujících, tak tedy nevím, z čeho prostě budeme vůbec financovat stát, financovat státní rozpočet a podobně.“ (Jde o prohlášení Václava Klause v televizním pořadu ČT 1 Debata z 3. 1. 1994) „Zříká-li se stát části daňových výnosů od jedněch občanů, ochuzuje občany o služby, které jim sám na základě daňových výnosů poskytuje (armáda, policie, soudnictví, školství, sociální zabezpečení atd.)“ Z článku Václava Klause v Hospodářských novinách ze dne 16. 5. 1994.

52

P. FRIČ

stala radu svolávat). Dodnes žádná nadace podporu z NIF nedostala. S ubíhajícím časem nečinnosti NIF stoupají obavy neziskových organizací z toho, že vláda se rozhodne využít jeho prostředky na jiné účely než na podporu neziskového sektoru. I když je potřeba dodat, že v současnosti, tj. po parlamentních volbách v červnu 1996, dochází k oživení činnosti Rady pro nadace a otázka podpory nadací prostřednictvím NIF se opět stává předmětem diskusí v politických arénách. Navzdory proklamované liberální ideologii byly malý zájem o podporu neziskových organizací a obavy z možných důsledků jejich rozvoje charakteristickými rysy vztahu minulé vlády k neziskovému sektoru. Obavy minulé vlády a některých politiků vládních koaličních stran se však netýkaly jenom ekonomických, ale i politických dopadů působení a podpory neziskových organizací. Jde především o obavy, aby neziskové organizace neposloužily jako vhodný nástroj ke zvýšení vlivu (hlavně levicové) opozice na politické dění. Historické zkušenosti mluví jasnou řečí – aktivity neziskových organizací měly vždy významný politický přesah, neboť právě z řad jejich vůdců se rekrutovala politická opozice vůči totalitním režimům. I z toho mohla pramenit jistá instinktivní averze minulé vlády k neziskovému sektoru a její tendence vidět v neziskových organizacích spíše politického protivníka než spojence. Tento faktor je umocňován i skutečností, že po volbách v r. 1992 se neziskové organizace staly přirozeným útočištěm mnohých bývalých disidentů, kteří se dostali do otevřeného konfliktu s vládní politikou a kteří se ještě plně nesmířili s myšlenkou svého úplného odchodu z politiky. V nedávné minulosti vláda prostřednictvím ministerstva vnitra dala najevo obavu, že část neziskových organizací slouží jako vhodná základna pro působení různých extrémních politických sil. Konečně podle vyjádření jednoho z popředních politiků bývalé nejsilnější vládní strany, větší podpoře neziskových organizací této straně bránila i obava, že zviditelňování jejich role a významu by mělo za následek zmatenost v myslích voličů. Ti by se podle něj nedokázali vyrovnat se situací, kdy se mají řídit tržní i altruistickou životní filozofií zároveň, což by prý v konečném důsledku znamenalo ztrátu voličského zázemí pravicových stran. 4 Logickým důsledkem výše uvedených obav je odmítání politické funkce neziskových organizací vůbec. Působení neziskových organizací na politické scéně je označováno za „nestandardní“ způsob dělání politi-

4 Viz: Frič Pavol, Šilhánová Hana, Rozhovory o neziskovém sektoru (The Interviews on Nonprofit Sector), NROS, Praha, 1997.

CAHIERS DU CEFRES

53

ky, 5 který je v demokratické společnosti trpěnou, ale ne následováníhodnou věcí. Na druhé straně ekonomická podpora neziskových organizací ze strany státu nadále pokračuje a až do minulého roku se dokonce každoročně zvyšovala. 6 Nezvyšovala se však úměrně k nárůstu počtu neziskových organizací a objemu služeb, které poskytují, a neziskové organizace musí neustále počítat i s hrozbou, že o ni (nebo o její velkou část) mohou přijít. I když minulá vláda odmítala obvinění z toho, že je nepřítelem neziskových organizací, zaujímala k nim spíše rezervovaný až ostražitý postoj. To však neznamená, že se k nim obdobně choval a chová i stát. Stát jednoduše není nějaký homogenní „monosubjekt“. Jeho jednotliví reprezentanti (vláda, představitelé koaličních stran, jednotlivé stupně státní správy…) se ve svém chování a v názorech na problematiku neziskové sféry značně liší. Např. rezervovaná rétorika předsedy vlády na téma neziskového sektoru i podle představitelů neziskových organizací nevyvolala ve státní správě nějaké averzivní klima vůči neziskovým organizacím. Vzájemná komunikace mezi státními úředníky a aktivisty neziskového sektoru je oboustranně hodnocena spíše kladně (viz tabulku níže). 7 Jak hodnotíte spolupráci s úředníky na ministerstvech, s okresním úřadem státní správy a s představiteli místní samosprávy? (N=1052, údaje v %)

je velmi špatná

je spíše špatná

ani taková, ani taková

je spíše dobrá

je velmi dobrá

nespolupracujeme

A. úředníci na ministerstvech

6,1

14,7

16,2

17,8

5,3

39,9

B. okresní úřad státní správy

3,7

12,4

22,1

29,0

8,0

24,7

5 Viz: Projev Václava Klause na téma neziskového sektoru v Pražské veřejné knihovně, in: Hospodářské noviny, 14. 7. 1994. 6 Viz: Šilhánová Hana a kol., Základní informace o neziskovém sektoru v ČR, (Druhé rozšířené vydání), NROS, Praha, 1996. 7 Data v tabulce pocházejí z výzkumu 1052 neziskových organizací, který za podpory Nadace rozvoje občanské společnosti a Informačního centra nadací a ve spolupráci s JHU uskutečnil Institut sociologických studií FSV UK v Praze. Terénní fáze výzkumu probíhala od 10. listopadu 1997 do 31. ledna 1998 a její realizací byla pověřena profesionální agentura Universitas. Při výzkumu byla použita metoda „face to face interviews“, přičemž dotazovanými byli vedoucí představitelé náhodně vybraných neziskových organizací na celém území České republiky.

54

P. FRIČ

C. představitelé místní samosprávy

3,4

9,8

21,8

36,1

15,2

13,6

Pramen: Institut sociologických studií, FSV UK, 1998

POLEMIKA NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI Celkově se tedy nedá říci, že by stát byl v otevřeném konfliktu s neziskovým sektorem. Jisté soupeření však tady existuje a v konečném důsledku se netýká jen rozsahu poskytovaných služeb a míry státní podpory neziskového sektoru, ale i celkového postavení a významu neziskových organizací ve společnosti. Tento moment výrazně vystoupil do popředí ve známé polemice prezidenta Václava Havla a premiéra Václava Klause. Pro Havla je rozkvět neziskového sektoru měřítkem vyzrálosti občanské společnosti, bez které si nedovede představit budování demokratické společnosti. 8 Neziskové organizace podle něj plní funkce, které nemůže plnit ani vláda ani trh. Občanská společnost je v jeho očích „nejlepším nástrojem rezistence společnosti proti eventuálním politickým krizím.“ 9 Neziskové organizace tvoří jakousi přechodovou zónu mezi občanem a nejvyšším zastupitelským orgánem, ve které se artikulují, analyzují a zpracovávají sociální problémy. „Neexistuje-li nic mezi občanem a parlamentem, pak se každé ... horké téma dostává okamžitě do parlamentu či vlády, které se díky tomu jaksi trvale přehřívají. 10 Na druhé straně Václav Klaus pojem „občanská společnost“ odmítá jako nejasný a zavádějící. Neuznává zprostředkující roli neziskových organizací mezi státem a občanem, pléduje za „svobodnou společnost“, resp. „společnost svobodných občanů“, ve které hlavní roli sehrávají stát a jednotlivec. 11 Klaus nesouhlasí s názorem, že neziskové organizace tvoří zvláštní sféru společnosti mezi státem a občanem. 12 Naopak předpokládá, že „pluralistická demokracie parlamentního typu, tržní ekonomika... jsou

8 Viz: Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla, in: Lidové noviny, 3. 1. 1994. 9 Viz: „Hovory z Lán“, in: Hospodářské noviny, 10. 10. 1994. 10 Viz: „Lidskému sdružování se oplatí důvěřovat“, Z rozhovoru s Václavem Havlem pro Mladou frontu dnes, in: Mladá fronta dnes, 30. 12. 1994. 11 „Já žiji v polaritě stát – jednotlivec.“ Jde o prohlášení Václava Klause v televizním pořadu ČT 1 Debata z 3. 1. 1994. 12 Viz: „Rival Visions“, in: Journal of Democracy, leden 1996, str. 19.

CAHIERS DU CEFRES

55

uspořádání založena na maximálním potlačení kolektivit všeho typu...“ 13 Prosazování kolektivistické ideologie ve společnosti vnímá jako ohrožení samotné demokracie. 14 Z praktického hlediska lze hlavní rozdíl mezi prezidentovým a premiérovým přístupem k neziskovým organizacím hledat v tom, že Havel považuje neziskový sektor za něco, co si vyžaduje speciální péči a to i ze strany státu. Zatímco Klaus by jej nejraději ponechal jeho „přirozenému“ samovývoji a dnes přiznává, že problematika neziskového sektoru se dostala do politické agendy proti jeho vůli: „Něco se ... dostalo do politické domény tlakem proti nám, proti tomu, co jsme chtěli (úloha profesních komor, odborů a všech podobných 'nátlakových' organizací)“. 15

PERSPEKTIVY DALŠÍHO VÝVOJE Není sporu o tom, že neziskový sektor v ČR prožívá v současnosti období svého nového rozmachu. Avšak poslední údaje nasvědčují, že tempo růstu počtu neziskových organizací se začíná zpomalovat 16 a přichází fáze jisté nasycenosti na trhu služeb, které tyto organizace zabezpečují. To znamená, že v blízkém čase můžeme očekávat ostřejší a intenzivnější selekci neziskových organizací na ty, které přežijí a ty, které budou muset zaniknout. Chování představitelů státu a neziskových organizací může charakter této selekce zásadním způsobem ovlivnit. Například tak, aby měla spíše ozdravné než katastrofické důsledky pro další vývoj neziskového sektoru v ČR. Jistým paradoxem a specifickým rysem zápasu neziskových organizací o své přežití v ČR je skutečnost, že zatímco proporce, vnitřní struktura, styl a pravidla fungování neziskového sektoru jsou ještě stále ve značném 13 Viz: Klaus Václav: „Nová kapitola několikaletého dramatu“, in: Lidové noviny, 4. 6. 1997. 14 „Vidím to jako střet mezi úsilím o vybudování standardní parlamentní demokracie založené na tržní ekonomice a soukromém vlastnictví a snahou teď, skrze problematiku nevýrobní sféry, znovu obnovit boj o společnost s lidskou tváří, která zbavena neduhů kapitalismu bude pod vedením neziskových altruistů směřovat do postindustriální nirvány.“ Viz projev Václava Klause v pražské Městské knihovně dne 13. 6. 1994, in: Hospodářské noviny, 14. 6. 1994. 15 Viz: Klaus Václav, „Naše dnešní přepolitizovaná společnost“, in: Lidové noviny, 30. 8. 1997. 16 Viz: Šilhánová Hana a kol.: Základní informace o neziskovém sektoru v ČR, (Druhé rozšířené vydání), NROS, Praha, 1996.

56

P. FRIČ

vývoji, systém jeho státního financování se nemění. Je zřejmé, že zásadní vliv na řešení tohoto problému a na podmínky soutěžení neziskových organizací mezi sebou navzájem i s organizacemi veřejného a soukromého ziskového sektoru vůbec mají politici, resp. jejich politická vůle riskovat narušení sítě investovaných zájmů, překonat vžité stereotypy státních aparátů a neponechávat neziskový sektor na samovývoj v podmínkách, které neodpovídají jeho aktuálním potřebám. To znamená především přistoupit na požadavek neziskových organizací decentralizovat systém státního financování tak, aby partnerem neziskových organizací nebyly jenom ministerstva, ale i orgány regionální státní správy resp. místní samosprávy. Tímto krokem by se zvýšila efektivita systému a to jak tím, že by se ministerstva odbřemenila od agendy, na kterou nemají dostatečné kapacity, tak i tím, že by se systém financování z pohledu neziskových organizací stal přehlednější a dostupnější. Významně by se tím snížilo riziko korupce a klientelismu, což by jistě zanechalo blahodárné účinky na sociální klima uvnitř neziskového sektoru. Decentralizací systému financování neziskového sektoru by se také odstranilo současné „schizofrenické“ postavení neziskových organizací, které žádají od ministerstev podporu na své projekty, které často už samy o sobě představují kritiku vládní politiky v určité oblasti. Zásadním krokem k posílení významu neziskového sektoru ve společnosti je také odstartování procesu transformace rozpočtových a příspěvkových organizací na privátní neziskovou bázi. Jde hlavně o státní organizace působící v oblasti zdravotní a sociální péče, které v západních zemích většinou tvoří podstatnou část neziskového sektoru. Předpokladem hladkého uskutečnění této transformace, kromě politické vůle, je existence kvalitního legislativního rámce, který by nejen eliminoval hrozby zneužití (např. privatizovaného majetku), ale umožnil by transformovaným organizacím i efektivní fungování. 17 Oba předchozí body, tj. decentralizace a transformace, lze vzhledem k liberální rétorice minulé vlády chápat jako jistý legislativní dluh vůči neziskovému sektoru. K dluhům tohoto druhu patří také vyřešení otázky fungování NIF. Od jeho zprovoznění se očekává nejen zlepšení finančního postavení nadací, ale také posílení nezávislosti celého neziskového sektoru na státu. 17 Pro úplnost dodáváme, že vláda již k tvorbě scénáře i návrhu legislativního rámce transformace přistoupila a s jeho schválením v parlamentu se počítá nejpozději v příštím roce. Na druhé straně je pravdou, že tato situace se už opakuje a není proto zárukou brzkého dořešení transformační otázky.

CAHIERS DU CEFRES

57

Uvedené dluhy vlády začínají pomalu stárnout a zkušenosti s politickým pragmatismem, který reaguje jenom na tlak, resp. hrozbu vážného konfliktu, poukazují na to, že pokud neziskové organizace nebudou schopny tento tlak vyvinout, nemohou počítat s rychlým vyřešením rozvojových problémů neziskového sektou. Z tohoto pohledu hrají klíčovou roli schopnost efektivní vnitřní organizace neziskového sektoru a podpora neziskových organizací v široké veřejnosti. V prvním případě se situace zdánlivě nevyvíjí špatně. V ČR existuje vícero střešních organizací neziskového sektoru (např. Rada stálé konference neziskových organizací), které se snaží sdružovat úsilí jednotlivých neziskových organizací a reprezentovat neziskový sektor v politických arénách. Zatím se však nebyly schopny prosadit jako silné lobovací skupiny a jejich aktivity ve vztahu k vládě a parlamentu mají spíše expertněporadenský charakter (což se projevilo např. při formulaci zákona o obecně prospěšných společnostech, resp. zákona o nadacích). Jako selhání v tomto směru lze hodnotit i nejednotné stanovisko představitelů neziskových organizací k řešení otázky využití NIF. Celkově lze konstatovat, že vnitřní organizovanost neziskového sektoru v ČR není zatím natolik efektivní, aby byl vládou chápán jako respektovaný partner pro vyjednávání. Ukazuje se, že bez překonání vnitřních rozporů a apriorní nechuti začleňovat se do vyšších organizačních celků nebude možné tohoto cíle dosáhnout. Co se týče podpory neziskových organizací ve veřejnosti, ani zde není situace příznivá. Nejčastěji se obyvatelé ČR podílejí na činnosti „tradičních neziskových organizací“ jako jsou dobrovolné organizace pro volný čas (20%), zájmová a profesní sdružení (13%) a odbory (13%). Podpora „netradičních neziskových organizací“ se zatím pohybuje spíše v potenciální poloze chtění bez reálného praktického efektu. Organizace poskytující sociální péči, pomoc postiženým, hnutí za lidská práva a ekologická hnutí se sice těší sympatiím značné části obyvatelstva, ale podíl těch, kteří se zúčastňují na jejich činnostech je malý (2-6%). 18 Cesta k získávání podpory veřejnosti je samozřejmě dlouhodobá záležitost a závisí především od transparentnosti finančních toků a kvality služeb, které neziskové organizace obyvatelstvu poskytují. Na druhé straně je také zřejmé, že jenom samotná kvalita a finanční transparentnost nestačí. Veřejnost se musí 18

Viz výsledky výzkumu veřejného mínění, který uskutečnil Institut sociologických studií v r. 1995, in: Frič Pavol, „Neziskový sektor“, in: Purkrábek Miroslav a kol.: Veřejná politika a její aktéři, Intemí sborník Katedry veřejné a sociální politiky ISS, FSV UK, Praha, 1996, str. 112.

58

P. FRIČ

o nich dovědět z důvěryhodných zdrojů. To, co neziskovému sektoru dodává na důvěryhodnosti, jsou také významní spojenci, a to hlavně politici, celebrity na kulturním poli a podnikatelé. Od prvních dvou lze očekávat, že svůj přístup k masovým médiím využijí k šíření morální podpory neziskových organizací a posilní jejich pozitivní image u veřejnosti. Též šíření informací o podpoře ze strany významných podnikatelů může pro neziskové organizace sloužit jako důkaz jejich důvěryhodnosti. Tato spojenectví, možná s výjimkou kulturních celebrit, však zatím příliš dobře nefungují. V masmédiích se lze spíše setkat s případy, kdy mezi nadějnými spojenci dochází k nedorozuměním a konfliktům.

Typologie neziskových organizací podle původu a druhu aktivity druh aktivity původ

téměř výhradně servisní

do značné míry mobilizující

tradiční (staré)

typ 1 – sport, rekreace – komunitní rozvoj

typ 2 – odbory – profesní organizace

netradiční (nové)

typ 3 – charita, – sociální oblast – zdraví,

typ 4 – ekologie – ochrana lidských práv