Starověká mytologie. Příčiny krevní msty v mytologii. Jméno školy: SŠ KNIH. Vypracoval: Adam Dušák. Vedoucí práce: Mgr

2011-2012 Maturitní práce

Starověká mytologie Příčiny krevní msty v mytologii

Jméno školy: SŠ KNIH Vypracoval: Adam Dušák Vedoucí práce: Mgr. Klára Stloukalová Školní rok: 2011-2012


„Potvrzuji, že jsem tuto maturitní práci zpracoval samostatně a že jsem v ní použil pouze tu literature a další informační zdroje, které jsem uvedl v seznamu použitých informačních zdrojů. Beru na vědomí, že porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5-NEDOSTATEČNÝ.” Datum: 15.3. 2012 Podpis:


Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 1. Uvedení do starověké mytologie ............................................................................................ 3 2. Příčiny msty v životě bohů ..................................................................................................... 4 3. Příčiny msty v životě hrdinů ................................................................................................... 5 4. Shrnutí .................................................................................................................................... 7 Závěr ........................................................................................................................................... 9 Anotace ..................................................................................................................................... 10

1


Úvod Antická mytologie je i pro dnešního čtenáře aktuální záležitostí. Setkáváme se s ní takřka na každém kroku. I dnes po tolika letech po vymření posledních uctívačů těchto starých, náboženských kultů, jsou stále tyto lidové pověsti starých Řeků a Římanů součástí základních všeobecných znalostí obyvatelstva. V naší západní společnosti se těžko najde dospělý člověk, který by neznal alespoň jedno jméno některého z antických bohů, a který by neznal alespoň jednu báji nebo legendu starověku. Za takového stavu věcí, považuji za velice přínosné vypracovat závěrečnou maturitní práci na téma antická mytologie. Dalším důvodem, proč jsem si vybral téma, je fakt, že mě tato tématika velice zajímá již dlouhou dobu. Díky tomu jsem od počátku svého studia na střední škole nashromáždil velké množství informací o této problematice. Doufám, že takto nastřádané zkušenosti mi budou k užitku při práci. Jako své zdroje jsem po zralém uvážení vybral pět knižních titulů. Jsou mezi nimi dva starověké eposy, encyklopedie starořeckých bájí, básnická sbírka slavného, antického autora a výborně uspořádaná kniha starých pověstí a legend. Jejich přesnější rozbor uvedu později ve své práci. Protože téma antické mytologie jako takové je samo o sobě velice obsáhlé, rozhodl jsem se vymezit cíle mé maturitní práce trochu přesněji. Zaměřil jsem se na téma msty a krevní msty v antické mytologii. Při pročítání pramenů jsem si povšiml jednoho zajímavého faktu. V drtivé většině pověstí byla v nějaké formě zastoupena buď obyčejná nebo dokonce krevní msta. Velice mě to fascinovalo a díky tomu jsem si uvědomil, kam chci směřovat cíl mé práce. Rozhodl jsem se utřídit nejznámější báje a zjistit, z jakých příčin v nich vzniká msta. Doufám, že práce bude mít přínos nejen pro obohacení mých vlastních vědomostí v oboru, ale také, že přinese užitek a ponaučení tomu, kdo bude mou práci číst v budoucnu.

2


1. Uvedení do starověké mytologie Řecká mytologie je velkým souborem bájí a legend, které nám i v dnešní době mohou přinést spoustu užitku a ponaučení. Jak píše Vojtěch Zamarovský1 ve své knize Bohové a hrdinové antických bájí: „Bohové a hrdinové, o nichž se mluví v této knize, mají podivuhodný osud, ačkoli nikdy nežili, přežili mnohé historické osoby, které byly skutečnými hrdiny nebo se skutečně prohlašovaly za bohy. Zrodila je lidová fantazie Řeků a Římanů, (zčásti i jiných národů) v době před vynálezem železného pluhu a většina z nich se dožila atomového věku. Setkáváme se s nimi v příslovích a literatuře, v názvech kosmických raket a v astronomických atlasech, v dílech sochařů a malířů, ve výtvorech dramatiků a hudebníků, v běžné konverzaci i v projevech státníků. Mnozí z nich, budou žít v povědomí lidstva tak dlouho jako samo lidstvo.“ 2 Vojtěch Zamarovský přesně vystihl, že všichni jsme nositeli odkazu starých Řeků a Římanů. Proto je důležité tento odkaz zachovávat. Nepřeberné množství různých lidových pověstí a písní uspořádali ve svých dílech četní antičtí autoři. V antice se za páteřní mytologická díla považovaly eposy jako Theogonia. V českém prostředí známém jako O původu bohů. Tento obsáhlý epos sepsal řecký básník Hesiodos, již někdy v 8. století př. n. l. Mezi dalšími prozaiky, dramatiky a básníky, kteří se věnovali psaní řecké mytologie vynikají zejména Pindaros3 , Aischylos4, Sofoklés5, Vergilius6 dále pak Ovidius, o kterém se zmíním později a kromě nich nelze zapomenout na rapsoda 7 Homéra, o jehož původu nejsou záznamy. Podle staré řecké tradice se jednalo o slepce, který byl autorem dvou nejkrásnějších řeckých eposů. Nesou jména Ílias a Odyssea. Stáří těchto děl není známo, avšak všeobecně převládá názor, že pocházejí z doby okolo roku 850 př. n. l. Epos Ílias je zřejmě starší a pojednává o dobytí mocného maloasijského města Tróji. Druhý epos, je podle převládajících hypotéz mladší a vypráví o návratu ithackého krále Odyssea do vlasti. Neopomenutelné je také básnické dílo římského básníka Publia Ovidia Nasona8, které nese krásné poetické jméno Proměny. Je ucelenou básnickou sbírkou, která se zabývá tématem antické mytologie. Protože jde však o velice obsáhlou látku, vystačil si Ovidius pouze s příběhy, ve kterých se někdo v něco promění. O této problematice existuje mnoho rozličných pramenů k tomu, abych se dopracovali k vyřešení mé hlavní otázky v této práci. To, že svět je a byl plný krutostí si uvědomovali i staří Řekové a Římané. A nejen oni. Proto na konec této kapitoly přidávám Ovidiovy verše z jeho díla Proměny, a které předchází potopě světa. „Padl už jeden dům, však není jen jediný hoden záhuby: všady, kde zem se prostírá, Lítice vládne! Jak by se k zločinu spikli! Nuž všichni, všichni ať dojdou zaslouženého trestu a hned: toť pevná má vůle!“ Jedni schvalují Jovovu řeč a hněv jeho slovy podněcují, co jiní jen mlčky svůj dávají souhlas. Přece však 1 Vojtěch Zamarovský (1919 - 2006) byl slovenský historik, spisovatel a překladatel. Jeden ze zakladatelů literatury faktu v Československu.Velkou měrou přispěl též k popularizaci starověkých civilizací a mýtů. 2 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. s.1 3 Pindaros (522 - 446 př. n. l.) byl jeden z nejvýznačnějších starořeckých představitelů sborové lyriky. 4 Aischylos (525 - 456 př. n. l.) byl nejstarší z řady velkých řeckých dramatiků, kteří se věnovali psaní tragédií. 5 Sofoklés (497 - 406 př. n. l.) byl starořecký dramatik, kněz a politik. 6 Publius Vergilius Maro (70 př.n.l. - 19 př. n. l.) byl římský básník, autor eposu Aeneas, který pojednává o trojanu Aeneovi, který se zachránil z trosek dobyté Iliady a podle legendy, poté odplul do Itálie a založil tam město Řím. 7 Rapsod je starořecký pěvec a recitátor 8 Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. - 17 n.. l.) byl římský jezdec a slavný básník z obdobý ranného římského císařství. Na vrcholu své tvůrčí činnosti byl v době prvního tzv. Císaře Augusta. I když tento termín ještě nepoužíval a vystačil si se skromnějším titulem princeps, přesto tuto dobu můžeme již označit za císařskou.

3


bolest jim působí všem, že zmařen má býti lidský rod. Co bude teď se zemí, zbavenou lidí? Jak bude vyhlížet potom? A kdo bude kadidlo nosit na oltář? Chystá se plen jí divoké zvěři snad vydat? Když se tak tázali nebeský král je ke klidu vyzval: sám prý zařídí vše, a slíbí jim plémě, svým vznikem hodné podivu, nikterak podobné dřívějším lidem.“ 9

2. Příčiny msty v životě bohů Původ krevní msty můžeme hledat přímo v prvopočátku řeckého bájesloví. Mstu neprovede nikdo jiný, než samotná matka Země prostřednictvím svého nejmladšího syna, lstivého Krona. Ten krutě vykoná pomstu na svém vlastním otci Ůranovi. Svědectví nám podává Vojtěch Zamarovský v knize Bohové a hrdinové antických bájí: „ Své děti Úranos nemiloval a obry Hekantocheiry přímo nenáviděl, pro jejich ohavnost a zpupnost je zavřel do nitra zěmě a zakázal jim vycházet ven. Matka Gaia se tím velice trápila a nakonec se rozhodla přemluvit Titány, aby Úrana zbavili moci. Starší Titánové však nechtěli vztáhnout ruku na otce, odhodlal se k tomu až nejmladší Kronos. Znenadání ho přepadl, srpem ho zbavil mužnosti a tudíž i moci a prohlásil se za nejvyššího vládce nad světěm.“10 Z toho můžeme usoudit, že krevní msta v životě starých Řeků zaujímala tak významné místo, že akt tohoto hrůzného činu umístili již krátce po zrození světa. Ve své podstatně akt msty vykonal i Zeus, když svrhl zase Krona, pomocí krvavé války a nastolil svou vládu nad světem. Při studiu pramenů ke své práci, jsem si nemohl nevšimnout, že msta byla v nemalé míře přítomna také v bájích, které popisovaly zrod některých olympských bohů. Zářným příkladem tohoto faktu je například příběh o zrodu boha Apollona. Stříbrnoluký11 se narodil na řeckém ostrově Délos, kam uprchla jeho matka Léto sužována hněvem bohyně Héry, která se jí také mstila za to, že s jejím manželem, vládcem bohů Diem, počala právě svého zlatovlasého syna. Poslala na ní za trest strašlivého hada Pýthona. Když se tedy na Délu narodil mocný Apollon, rozhodl se vykonat krevní mstu na zákeřném hadu, který tak kruté pronásledoval jeho matku. Nikolaj Andrejevič Kun nám o tom píše. „ Rozzuřený Pýthon za sebou zanechával spoušť a šířil kolem sebe smrt. V hrůze prchaly nymfy a vše živoucí. Mohutný zuřivý Pýthon se zdvihl ,otevřel svoji strašnou tlamu a již chtěl pohltit zlatovlasého Apollona. Tu zazněl zvuk tětivy stříbrného luku, jako jiskra se vzduchem mihl zlatý šíp, který nikdy neminul cíl, za ním druhý, třetí, šípy pršely na Pýthona jako déšť. Až obluda bez dechu padla k zemi. Halasně zazněla trimumfální vítězná píseň zlatovlasého Apollona, vítěze nad Pýthonem. Za doprovodu zlatých strun jeho kythary. Apollon zakopal jeho tělo tam, kde stojí posvátné Delfy, a založil v Delfách svatyni a věštírnu, aby z ní lidem sděloval vůli svého otce Dia.“12 Z tohoto příkladu vidíme, že i božské děti byly nakaženy tradicemi krevní msty, a nikterak se nepoučily z osudu svých rodičů. Příklad Apollonovy pomsty nad obřím hadem však ukazuje další velice zajímavou skutečnost. Na oslavu úspěšné krevní msty, byla založena nejslavnější věštírna antického Řecka. Další slavnou mstou, jíž se tento bůh proslavil, bylo zabití Alóeovců. Díky této mstě, nic převratného nevzniklo, byla to prostě jen pomsta za pohrdání bohy. Tuto krevní mstu nám ve své již výše zmiňované knize popsal Vojtěch Zamarovský: „ Ótos a Efialtés synové giganta Alóea a jeho manželky Ífidameie. V mládí se proslavili silou a odvahou což jim dodalo nemalé sebevědomí: pohrozili bohům, že až vyrostou nakupí na sebe nejvyšší hory Řecka a vystoupí po nich do nebe. Když se vychloubali, že unesou Diovu manželku Héru a 9 OVIDIUS, Publius Naso, Proměny 2. vyd. Praha: nakladatelství Jana Laichtera, 1942 s. 14. 10 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. s. 45 11 Řekové nazývali boha Apollona přezdívkou „Stříbrnoluký” kvůli jeho stříbrnému luku, který u sebe neustále nosil. 12 KUN, Nikolaj Andrejevič. Starořecké báje. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976.s. 43.

4


bohyni Artemidu, přešla Artemidina bratra Apollóna trpělivost a zastřelil je šípem“.13 Bůh umění a múz, byl jedním z nejmstivějších řeckých bohů, kromě Pýthóna se pomstil také satyru Marsyovi, který se s ním opovážil soutěžit, kdo vyluzuje lepší zvuky ze svého hudebního nástroje, když hraje. Jak je známo, nechal ho stáhnout z kůže a pověsil ji do jeskyně. Nemusíme ovšem zůstávat u Apollóna, když pátráme po mstivosti řeckých bohů. Pozastavme se také u případu jeho sestry Pallas Athény, která je považována za patronku rozumu a věd. Ovšem ani ona se přes všechnu svou moudrost nedokázala vyhnout lákavému pokušení pomsty. Lýdská dívka Archané, která byla svým tkalcovským uměním velice proslavená po celé Helladě14, se opovážila vyzvat na souboj samotnou Athénu, která se pyšnila tím, že tkát umí nejlépe z nesmrtelných bohů a bohyň. Diova dcera se s ní tedy utkala v tkalcovském souboji. I přesto, že byla Archané zjevně lepší, tak Athéna nezvládla udržet své emoce na uzdě a krutě se lýdské dívce za její čin pomstila. Jak Archané dopadla, nám přesněji popisuje ve své knize Proměny, římský básník Publius Ovidius Naso: „Minerva, ba ani Závist by nemohla jejímu dílu vytknouti nic. Ten zdar však rozhněval hrdinku rusou: roztrhla zdobnou látku, tu pohanu nebeských bohů, člunkem z Kytorské hory, jejž v ruce držela právě. Ídmónskou Archanu dvakrát, či třikrát do čela bodla. Nešťastná dívka to nemohla snést a smyčkou si mužně zadrhla krk. Než Pallas, když visela, soucitem jata, sňala ji pravíc: „Ty zlá, buď živa, leč viseti budeš, abys pak nebyla klidna i o tom co budoucnost skrývá, týž trest ať celý tvůj rod stihne až k posledním vnukům!“ Poté odchází pryč a čarovných bylyn jí šťávou pokropí. Jak se jen dotklo to kouzlo neblahé vlasů, všechny jí zplynuly s hlavy a s nimi i chřípě a uši, Po stranách na místo nohou jí visí tenounké prsty, ostatek všechno je břich. I nyní však vypouští z něho, vlákna a pavoukem jsouc, jak dříve se zabývá tkaním.“ 15 Další z řady důvodů pro pomstu. V tomto případě je to zraněné ego bohyně, v podstatě stejný případ jako u Apollóna a Marsya. Dalším ze startérů msty bývá motiv žárlivosti. V mstách ze žárlivosti zvláště nad ostatní bohy vyniká manželka hromovládného vládce bohů, krásná Héra. Jak můžeme sledovat mimo jiné na příkladě nešťastné Diově milence Íó, která byla Hérou proměněna v krávu a celé věky bodána obrovským ovádem. Když si své vytrpěla, nakonec byla vysvobozena.

3. Příčiny msty v životě hrdinů Mezi reky, v jejichž životě hrála msta velkou roli, vyniká zejména nejslavnější z nich, Héraklés. Již od jeho narození ho pronásledovala touha po pomstě od bohyně Héry. Svědectví podává N.A. Kun. „Héra začala Héraklea pronásledovat, od prvního dne jeho života. Když zvěděla, že se narodil a leží zavinutý v kolébce se svým bratrem Ífikleem, poslala dva hady, kteří měli novorozeného hrdinu zahubit. Byla již noc, když se hadi připlazili do komnaty Alkméniny.16 Tiše se připlazili ke kolébce, kde spali blíženci a již se chtěli ovinout kolem těla malého Héraklea, aby jej zardousili, když tu se Diův syn probudil. Natáhl své malé ručičky k hadům, uchopil je za krk a stiskl je s takovou silou, že je ihned zardousil.“ 17 To bychom tedy měli nejčastější božské motivy k spáchání krevní msty nebo alespoň neúspěšného pokusu o ni. Ovšem, zde můžeme zcela plynule navázat na osudy Hérakleovi a na příkladu tohoto nejslavnějšího hrdiny si ukázat, kolikrát se jeho prchlivá povaha uchýlila ke krevní mstě. Je to 13 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982.s.40 14 Hellada je jiný název pro Řecko. 15 OVIDIUS, Publius Naso, Proměny 2. vyd. Praha: nakladatelství Jana Laichtera, 1942 s. 170 a 171. 16 Alkména byla dcera mykénského krále Élektrióna, Herakleova i Ífikleova matka. Ovšem Héraklés byl synem boha Dia a Ífiklés byl pouhým smrtelníkem. 17 KUN, Nikolaj Andrejevič. Starořecké báje. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976 s. 200.

5


vidět například v případě Hérakleovy první vraždy. Hrdina byl od přírody velice prchlivý a nerad se učil. Proto také špatně dopadl jeho učitel hry na kytharu, když při jeho výuce použil tělesného trestu a svého žáka udeřil. Důkaz o tom nám ve své knize Bohové a hrdinové antických bájí podává Nikolaj Andrejevič Kun. „Často se stávalo jeho učiteli hudby, Orfeovu bratru Linovi, že se na svého žáka zlobil. A trestal jej. Jednou při učení Linos Héraklea udeřil, protože byl rozhněván jeho nechutí k učení. Rozzuřený Héraklés uchopil Kitharu a udeřil jí Lina po hlavě. Mladý Héraklés nedovedl odhadnout svou sílu. Úder byl tak silný, že Linos padl na místě mrtev.“ 18 Zajímavé je, že Héraklea za tento zločin nestihl téměř žádný trest. Pouze byl poslán do hor, aby zde pásl stáda svého královského otčíma. Poté, když byl již Héraklés slavným řeckým hrdinou, který vydobyl mnoho vítězství a jak je známo splnil dvanáct úkolů pro mykénského krále Eurysthea, získal také ruku krásné Déianeiry, stala se msta příčinou jeho smrti. Když se Héraklés se svojí krásnou ženou vracel na svůj hrad Týrins, dostal se s ní k řece Euén v Aitólii,19 přes tuto řeku přenášel za poplatek pocestné kentaur Nessos. Co se přesně událo, píše Vojtěch Zamarovský ve své knize Bohové a hrdinové antických bájí. „Nessovi se Deianeira zalíbila a chtěl jí unést, Héraklés ho však zastřelil otráveným šípem. Umírající Nessos se mu stihl ještě pomstít. Poradil Déianeiře, aby si nabrala jeho krve, kdyby jí Héraklés někdy přestal milovat, ať mu touto krví potře z vnitřní strany plášť a jeho láska k ní se pak vrátí. Déianeira ho pro všechny případy poslechla, opatrnosti přece nikdy nezbývá. Nevěděla však, že Nessova krev je otrávená jedem lernské Hydry, jímž měl Héraklés napuštěny šípy. Když se po letech podle Nessovy rady zařídila( její žárlivost nebyla ostatně bezdůvodná), způsobila tím Hérakleovi nesmírné bolesti, takže se rozhodl dobrovolně opustit tento svět. Sama pak spáchala ze žalu sebevraždu.“20 Na báji o Héraklovi je zajímavé právě to, že motiv krevní msty se prolíná celým jeho životem. A jakožto nejslavnější hrdina starověku je velkým vzorem pro všechny tehdejší mladíky. Krevní msta se tedy dokonale vžila jako něco ryze pozitivního. Ovšem i život dalších hrdinů provázela krevní msta od začátku až do konce. Dokladem je nejznámější příběh msty v mytologii a to báje, která nese jméno Král Oidipus. Oidipus byl v podstatě stvořen pro to, aby provedl nevědomou mstu na svém otci. Z následujícího úryvku se můžeme dočíst, že Oidipus byl předurčen k tomu, aby se stal nástrojem krevní msty ještě před tím, než se vůbec narodil. V této báji je také vidět, že Oidipus nemůže nikterak čelit osudu, který je mocnější než bohové. I když se král Oidipus všemožně snažil, aby nesehrál svou roli v aktu krevní msty, stejně to tak být muselo.Původ msty nám objasňuje N. A. Kun v knize Starořecké báje: „Thébský král Polydáros, syn Kadmův, měl se svou manželkou Nyktéidou syna Labdaka, který po něm přejal vládu nad Thébami. Synem a následníkem Lábdakovým byl Láios. Král Láios kdysi navštívil krále Pelopa a dlouho u něho pobýval v Píse. Černým nevděkem se král Láios odvěčil Pelopovi za jeho pohostinství. Unesl mladého Pelopova syna Chrýsippa a odnesl ho k sobě do Théb. Rozhněvaný a zarmoucený otec Láia proklel. Ve svém prokletí mu přál, aby bohové potrestali únosce tím, že bude zavražděn svým vlastním synem. Tak proklel Chrýsipův otec Láia a toto prokletí se mělo vyplnit.“ 21 Najdeme zde jisté podobnosti s další velice slavnou pověstí, která pojednává o krevní mstě na rodičích. Je to Oresteia. V této známé Aischylově tragédii, se mladík Orestés musí pomstít za smrt svého otce krále Agamemnóna, známého hrdiny z eposu Ilias. Zabije svou matku a jejího muže, krále Aigistha, protože zavinili otcovu smrt. Sám se tak dopustí 18 KUN, Nikolaj Andrejevič. Starořecké báje. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976 s. 18 19 Kraj na západě středního Řecka. 20 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982.s.309 21 KUN, Nikolaj Andrejevič. Starořecké báje. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976.s.

6


matkovraždy a náležitým způsobem za tuto věc pyká. Je tu spousta podobností s příběhem krále Oidipa, který byl též odsouzen k trestu za své zločiny a přitom tyto skutky prostě vykonat musel. Stejně jako nebohý Orestés, který sice chtěl nějakým způsobem pomstít otcovu smrt, ale kdyby pomstu nevykonal pomocí matkovraždy, stihl by ho hněv boha Appolóna. Tímto řešením sice odvrátil nebezpečí hrozící ze strany boha světla, ale přivolal tím na sebe hněv bohyň pomsty. A nakonec tu máme krevní mstu vyskytující se ve dvou nejslavnějších řeckých eposech. Samozřejmě mluvím o Illiadě a Odyssee. Již celý námět eposu Ilias čerpá z osobní msty. Trojský princ Paris unáší krásnou Helenu jejímu manželi, spartskému králi Meneláovi. Ten požádá o pomoc nejmocnějšího muže Řecka, svého bratra a vládce Mykén Agamemnóna, aby mu pomohl vyburcovat celou Helladu, aby posléze mohla začít válečná výprava proti Maloasijskému městu Trója. Jelikož však epos ve své hlavní dějové linii líčí pouze 51 dní z 10. roku obléhání, je zde hlavním motivem hněv hrdiny Achillea na krále Agamemnóna.22 Asi nejsilnějším motivem spojeným s pomstou je zde souboj Achilla s Hektórem, kterým se největší řecký hrdina pomstil za smrt svého přítele Patrokla. Když přišlo na osudný souboj, Hektor se zalekl svého soupeře a začal před ním utíkat. Třikrát oběhli hradby města Trója a poté došlo přičiněním bohů k souboji. Homéros ve svém díle popisuje Hektorův konec takto: „ Achilleus vyskočil též, hněv lítý mu zaplavil srdce, před prsa si nastavil štít k ochraně krásný, plný ozdob, a kýval svou lesklou přilbicí s čtyřmi hřebeny, zlaté žíně, tak nádherné, kolem ní vlály, které mu zasadil hustě bůh Héfaistos v chochol té přilby. Jako as večerní hvězda se třpytí, když v temnotě noční vzchází a nejkrásnější z hvězd na nebi jeví se, tak též zářilo přeostré kopí, jímž Achilleus hrozivě mával v ruce a Hektoru chystal již záhubu, božskému reku, pátral po krásném těle, kde ostří by nejlépe vniklo. Potud však tělo mu kryla ta krásná bronzová výzbroj, kterou si uchvátil tehdy, když silného Patrokla zabil, že bylo vidět jen krk, jejž od plecí dělí kost klíční, tam, jak se Hektór naň hnal ho Achilleus bodl svým kopím: rázem měkounkou šíjí mu projelo ostří skrz naskrz. Jasan kováním těžký však nezajel do průdušnice, takže moh promluvit ještě a odvětit Achilleovi. Hektór se do prachu skácel i zajásal Achilles slavný“.......23 Zde máme důkaz, že krevní msta za přítele se zdařila. Druhý nejslavnější epos Odysssea má nejsilnější motiv msty v Odysseově pomstě zpupným ženichům, kteří vyjídali jeho dům a chtěli mu uzmout jeho manželku, krásnou a důvtipnou Penelopé. Navíc také usilovali o smrt jeho syna Telemacha a dalšími způsoby hanobili čest jeho přátel a rodiny. Odysseus ztrestal ženichy mečem a všechny je zabil. Jak to vypadalo po vykonané mstě nám líčí Homér ve svém eposu Odysea takto: „Odysseus zrakem slídil po síni, není li ještě někdo v úkrytu živ, chtě černé smrti se vyhnout, avšak docela všecky je uviděl v krvi a v prachu ležeti u velkém počtu jak na mořském pobřeží ryby, které ze sivé tůně si rybáři pletenou sítí vytáhnou v zálivu na břeh. Tam veškeré chycené ryby v písečném přesypu leží a touží po mořských vlnách, avšak sluneční žár jim zakrátko odejme život. Tak tam hromadně též leželi ženiši všichni.“24 Další druh krevní msty, který se týká porušení zákonu pohostinství, kterého si staří Řekové obzvláště vážili, jelikož byl stanoven samotným Diem.

4. Shrnutí Z výše předložených faktů jsme se dozvěděli že, krevní msta vzniká z několika závažných důvodů. Za prvé vzpoura, která slouží jako nástroj k vykonání msty. V bájích o původu bohů, pomůže nejprve Kronovi a poté Diovi k získání moci nad celým světem. Dalším motivem je neúcta k bohům a jejich zákonům, za což je mstou stiženo nejprve 22 Achylleus se hněvá kvůli tomu, že mu Átreovec zabavil jeho milovanou zajatkyni Bríseovnu. 23 HOMÉR.Ílias. 1. vyd. Praha: Odeon, 1980. s. 416. 24 HOMÉR. Odysseia. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. s. 390.

7


celé lidstvo v pověsti o potopě světa, ale také Aloeovci, kteří nechovali dostatečný respekt k nesmrtelným olympanům. Obrovskou roli v aktu krevní msty hrají rodinné vazby. Tedy pomsty za příbuzné. Platí to jak pro bohy, tak pro smrtelníky. Jako důkaz jsme si uvedli Appolónovu pomstu nad Pythonem, který pronásledoval jeho matku Létó a tudíž se stal obětí krevní msty. Pomstu za rodinné příslušníky vykonával též Orestés.Také v případě Odysseova vraždění se jednalo o pomstu za rodinné příslušníky a navíc o pomstu za porušení zákonu pohostinství. Což bylo zvlášť závažné. Další záminkou ke mstě je ješitnost. Jako příklad jsme si uvedli pověst o Archané, která snáší krutý trest jen, kvůli tomu, že byla v nějakém odvětví tvořivé činnosti lepší, než bohyně. Stejný osud čekal i Marsya, který se zase dotkl boha Apollona, i když lepší nebyl. S ješitností se často snoubí i prchlivost, jak jsem to uvedl na příkladě vraždy učitele hudby Lina. Dalším velice častým motivem je žárlivost, která se ukázala v případě osobnosti bohyně Héry, ale také na případě kentaura Nessa, který neváhal zabít svého soka pro krásnou ženu. Dalším motivem je msta z vůle osudu, jak jsme mohli sledovat na případě Oidipus. A nakonec ušlechtilá pomsta za přítele, kterou vykonal Achilles. Z těchto hlavních důvodů tedy vzniká msta v antické mytologii. Po předložení zde prezentovaných bájí a vyjmenování důvodů, kvůli kterým pomsta nejčastěji propukne, je vcelku zřejmé, proč zrovna tyto lidské slabosti jako je neúcta, žárlivost, ješitnost, láska a touha po, moci ovlivňují takovou měrou antické bájesloví. Jedná se o nejčastější a největší lidské nešvary všech lidí. Bez ohledu na to, kde a kdy žijí. A je jenom na nás, jak se s nimi popereme i v dnešní době.

8


Závěr Na závěr mé práce lze říci, že úkol stanovený v úvodu, byl do jisté míry splněn. Samozřejmě u humanitních věd nelze s naprostou přesností určit správnost výsledků a v tom je právě jejich krása. Na rozdíl od přírodních věd se ve společenských vědách může rozvíjet autorova fantazie. Je také jen a jen na čtenáři, jaké si z mé práce vezme ponaučení. S výsledkem práce jsem spokojen a díky prohloubení znalostí z tohoto tématu jsem si odpověděl na palčivou otázku ohledně důvodů msty v antických bájích. Také mi práce dozajista pomůže při mém budoucím studiu. Přínosem mé práce pro ostatní může být velmi nakumulovaný přehled nejznámějších antických bájí, snažil jsem se, o co největší přehlednost a systematičnost tak, aby se má práce četla svižně a zábavně, jak jen to na závěrečnou maturitní práci o mytologii jde. Samozřejmě připouštím, že o moc zábavné téma, pro někoho kdo se o to zajímá určitě nejde, ale lidé, kteří o téma projeví zájem by si z mé práce měli něco odnést. Pokud tomu tak bude, jsem zcela spokojen s cíli, které jsem si stanovil. Pokud jde o problematiku samotnou, já sám jsem velmi rád, že jsem si toto téma zvolil a musím říct, že mě bavilo téměř vše, s čím jsem přišel do styku ohledně mé maturitní práce. Občas jsem byl velice překvapen propojeností postav v antických bájích navzájem. V průběhu tvorby práce jsem velmi obdivoval Vojtěcha Zamarovského a Nikolaje Andrejeviče Kuna za jejich rozsáhlé znalosti v oboru. Trnul jsem úžasem nad krásou Ovidiových a Homérových veršů a zároveň jsem vnitřně projevoval veliký respekt k překladatelům jeho básnických eposů, protože muselo jít nepochybně o velice těžký úkol. Děkuji za čtení mé práce a doufám, že přinese užitek i ostatním.

9


Anotace Cílem mé práce, která nese oficiální název Starověká mytologie, bylo především zjistit důvody, které vedly k vykonání msty a krevní msty v antických bájích. V úvodu jsem čtenáře uvedl do problematiky řeckého bájesloví. Uvedl jsem autory, kteří o této problematice pojednávají a také jsem vyjmenoval stěžejní díla v oboru. Práce je roztříděna do několika přehledných kapitol, ve kterých pojednávám o úloze krevní msty v životě řeckých bohů a následně v životě hrdinů. V posledních kapitolách odhaluji čtenáři příčiny krevní msty v mytologii a krátce se zamýšlím nad jejími důsledky. V závěru mé práce provádím rekapitulaci zjištěných fakt a hodnotím úspěšnost snažení.

Anotation The point of my work with official name Ancient mytology, was dadicated to reasons of blood revange in antic myths. In introduction I talking about issus of greek mytology. I introduce authors who talking and writing about greek mytology. My work is categorize to logic chapters about greek goods and heroes and their role in ancient system of vendetta. In last chapters I talking about reasons of vendetta and shortly thinking about consequences of revange and vendetta. In conclusion I doing recapitulation and rating results.

10


Zdroje KUN, Nikolaj Andrejevič. Starořecké báje. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. OVIDIUS, Publius Naso, Proměny 2. vyd. Praha: nakladatelství Jana Laichtera, 1942. HOMÉR.Ílias. 1. vyd. Praha: Odeon, 1980. HOMÉR. Odysseia. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956.

15. 3. 2012 Brno Podpis: 11

Starověká mytologie. Příčiny krevní msty v mytologii. Jméno školy: SŠ KNIH. Vypracoval: Adam Dušák. Vedoucí práce: Mgr

Recommend Documents