Příběh Malabo Mladý Jim Hawkins byl hoch jako mnoho jiných. Již od mládí však neměl život vůbec jednoduchý. Otec zemřel v jeho šesti letech a od té doby vedl sám s matkou rodinný hostinec. Nikdy se neměli příliš dobře, po otcově smrti to ovšem bylo ještě horší. Na matku si kdekdo dovoloval a Jim nemohl proti mohutným hromotlukům nic dělat. Úděsné podmínky bídného života se na matce také podepisovaly čím dál víc, až jednoho dne Jim úplně osiřel. Matka zemřela na podlomené zdraví. Jim měl několik možností jak se svým životem naložit. Mohl se pokusit vést hostinec sám, ale pokud si s matkou vedli špatně, sám by se ani neuživil. Jeho velikou zálibou však bylo námořnictví. Leccos pochytil od námořníků cestujících okolo hostince, a proto se rozhodl vydat se na moře a do světa. Měl štěstí, v přístavu zrovna verbovali námořníky na výpravu do Afriky. Hned se nahlásil u kapitána S. a vyrazil na pouť za africkými poklady. S posádkou lodi se velice brzy spřátelil a zjistil, že s mnoha jejími členy má společné zájmy. Také Jima zasvětili do umění hledání starých vzácností a pokladů. Jimovi se sice zdálo, že podle rad posádky by nikdy žádný poklad nenašel, ale byl rád, že má zase nějaké znalosti navíc. Loď brzy dorazila k pobřeží Afriky. Kapitán nejprve zavelel splnit povinnosti, a proto se Jim s ostatními dvě hodiny zabývali přenášením beden ze skladu velkoskladníka Baedna. Když Jim odnášel poslední bednu do podpalubí lodi, přistoupil k němu loďmistr a pošeptal mu do ucha: „Přijď pak za roh do hostince.“ Jim tedy vstoupil do hostince a přisedl si ke stolu posádky. Zřejmě byl poslední, na koho čekali, protože se hned všichni napřímili a kapitán nasadil tajuplný výraz. „Chlapi, řikal mi starej vývozník, že v tý velký sopce, co je tu nad městem, je prej ukrytej nějakej starej bůžek nebo co. Navrhuju se tam jít podívat.“ Všichni okamžitě souhlasně pokývali a začali se zvedat z židlí, takže Jim také nijak neprotestoval. Sopka byla už dávno vyhaslá, tudíž nehrozilo nebezpečí jejího výbuchu. Jim se ale obával jiných věcí, např. sesuvů půdy. Ostatní však suverénně stoupali po svahu vzhůru a Jim nechtěl vypadat jako strašpytel. Jakmile dorazili na úpatí sopky, Jimovi se naskytl zajímavý pohled. Jako by stáli na velké louce, v jejímž středu byla obrovská díra. Rozběhli se k díře a tam Jima čekalo další překvapení. Ještě nikdy neviděl sopku z takového pohledu jako dnes, takže ho překvapil její vnitřní vzhled. Díra se prohlubovala a rozšiřovala, na viditelném konci to však vypadalo, že tam již končí. Byla tam jakási plošinka. Počali pomalu sestupovat. Jimovi bylo stále více horko a pociťoval změny tlaku. Když dorazili na malou plošinku, kterou Jim shora zahlédl, skončila ta jednoduchá část. Nyní museli sešplhat zhruba sto metrů po příkrém svahu, plošinka byla totiž jen jakousi vysutou částí stěn sopky. Jako první se pokoušel sejít svah kormidelník Edgar. Bylo zjevné, že kamenitá půda, vzniklá při poslední sopečné činnosti, bude klást velký odpor. Edgar se s vypětím všech svých sil dostal do poloviny svahu, ale dál to zřejmě nešlo. Zastavil se a vysílal prosebné pohledy ke zbytku posádky. Jim se prodral dopředu a řekl: „Já mu půjdu pomoct.“ Přidřepl si ke konci plošinky, svezl se na zadek a pustil se po svahu dolů. Je pravda, že kameny ho dost tlačily a snad mu i prodíraly kalhoty, ale zanedlouho byl v Edgarově úrovni a i s ním hned pokračoval na konec svahu. Jejich zběsilou jízdu doprovázel pískot námořníků shora a někteří se už dokonce stejným způsobem pustili za nimi. Za dvě minuty už stáli všichni u paty svahu a rozhlíželi se kolem sebe.
Stáli na něčem, co by se klidně dalo nazvat náměstíčkem, protože na všechny strany ústily podzemní chodby a jen zde dopadalo několik paprsků světla. „Rozdělíme se a budeme pátrat. Někde tady má bejt schovanej ten bůžek. Musíme ho najít.“ Potom postupně ukazoval každému členu posádky kam se má vydat. Jim dostal přidělenu chodbu po své pravici a s trochou nedůvěry se do ní vydal. Pochyboval, že bůžek, i kdyby tady byl, o čemž pochyboval, se bude jen tak válet na zemi. Pokud tam někde je, ale je schovaný, nemají šanci ho vzhledem k neprostupné tmě najít. Přesto ale pokračoval dál a pokoušel se i rukama a nohama prohledávat terén. Chodba pokračovala rovnoměrně dál a jen občas prudce zabočila. Po deseti minutách narazil na plavčíka Sandera – jejich chodby se spojili, a proto se vydali Jimovou chodbou nazpět. Na „náměstíčku“ už bylo několik členů posádky a všichni s nepořízenou. Za chvíli dorazil i kapitán S. a rozhořčeně zavelel k návratu. Jim se ušklíbl a hbitě se začal sápat do svahu. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a posádka se vrátila na loď. Otrávení muži se zabavovali např. hraním kostek a snažili se nemyslet na odměnu ve formě beden rumu, kterou by nafasovali, kdyby dnes něco objevili. Kapitán nařídil zvednout kotvy a Hispaniola pomalu plula podél afrického pobřeží. Neupluli však ani pět kilometrů a kapitán už zase loď stáčel k pobřeží. Bylo zřejmé, že má nějaký záměr. Na otázky však neodpovídal, a jakmile zakotvili, vypařil se z lodi. Jima zajímalo, co se děje, ale posádka se dále zabývala vlastními činnostmi. Usadil se proto v důstojnickém koši a s dalekohledem sledoval kapitánovy kroky. Štěstí ale neměl dlouho, kapitán po chvíli zabočil za roh cihlového stavení a zmizel tak Jimovi ze zorného pole. Zdejší přístav byl o dost menší než ten, u kterého kotvili ještě před půlhodinou, ale vypadal starší. Většina budov byla postavena ze starých materiálů a některé připomínaly antické památky; hlavně svou sešlostí a špatným stavem. Jim pozoroval lidi, kteří občas vybočili z některé uličky, přešli náměstíčko a zase zmizeli. Tohle městečko nebylo zdaleka tak živé jako to předešlé. Co tady mohl kapitán chtít? Odpověď přišla po deseti minutách. Kapitán se vrátil na palubu a svolal posádku lodi. Usmíval se a řekl: „Chlapi, mám pro vás skvělou zprávu. Můžeme si vynahradit ten neúspěch v sopce. Je tady jeden takovej stařec a ten prej něco ví o pokladu afrických Budhistů. Snažil jsem se to z něj vymlátit, ale prej že nám to řekne jen po splnění pěti úkolů. Určitě to nebude nic složitýho, pudem na to, ne?“ Posádka byla viditelně v rozpacích. Předchozí neúspěch v nich zakořenil nedůvěru a ještě navíc nějakých pět úkolů – kdo ví, co to bude. Ale na druhou stranu měli možnost najít něco velkého a odměna, kterou si tím od kapitána vyslouží, ta stojí vždycky za to. Tato představa v nich zřejmě zvítězila, protože vesměs souhlasili. Určitě do toho ale nešli s takovým nadšením, jako do akce minulé. Jim byl rád, že zase na chvíli opustí loď. Kapitán je zavedl do jednoho z menších zastrčených domků. Žil tam stařec, o kterého se zřejmě nikdo nestaral, a proto byl on sám i jeho příbytek dost zanedbaný. Námořníci se prodrali pavučinami a utvořili kolem starce kruh. „Tohle je Albert, a pokud splníme jeho pět úkolů, řekne nám, co ví.“ řekl kapitán. „Ano. Pro vás to, hoši, jistě nebude nic složitého. Je ale možné že se při plnění mých úkolů zdržíte zde ve městě několik dnů, takže pokud vám to dělá potíže, můžete hned skončit.“ řekl Albert. „Ále, to nepřipadá v úvahu. Hned můžeme začít!“ prohlásil lodní kuchař, a ostatní souhlasně zabručeli. „Dobrá. Na poprvé byste mi mohli splnit můj dlouholetý sen. Při skončení druhé světové války tu byla velká oslava a ani nevím jak, prostě se sem dostaly všelijaký fajnový věci. Tenkrát jsem ochutnal skvělý koláč, kterej prý dovezli odněkud z Evropy. Pak už jsem
ho nikdy nikde nesehnal, ale jeho chuť mi navždy uvízla v srdci a rád bych ho zase po tak dlouhé době okusil. Udělejte to pro mě, sežeňte mi ho.“ „Cože? Jak to asi máme udělat? Máme pro něj zajet někam do Evropy, když ani nevíte, odkud je?“ řekl některý z námořníků a ostatní taky vypadali, že starce snad uškrtí. „Nemusíte ho sehnat, můžete ho i vyrobit. Tady mám recept, který jsem asi před deseti lety získal od jednoho Evropana, a měl by to být můj koláč.“ „Tak proč jste si ho podle toho receptu nevyrobil sám?“ zeptal se udiveně Jim. „Je v tom totiž háček. Tento recept-„ podal jim starý list papíru, „totiž vyžaduje suroviny, které jsou tady hodně těžce k sehnání. Vy to ale jistě zvládnete.“ Kapitán převzal list papíru a začal si ho pročítat. Bylo jen vidět, jak se mu postupně rozšiřují zorničky. „To si snad děláte legraci! Kde tady podle vás máme sehnat želé nebo muškát?“ „To už je na vás. Je to první úkol.“ Posádce tedy nezbylo nic jiného než se s úkolem smířit. Samozřejmě, mohli se na to vše vykašlat a vydat se zpět na moře, ale zakázku měli stejně až za měsíc a půl, a neměli by co dělat. Úkol byl skutečně obtížný a zabral posádce skoro dva týdny. Většinu surovina získala ze zámořské lodi, která zde zastavila jen na dvě hodiny, aby doplnila zásoby. Zbytek potom výměnným obchodem s místními obyvateli (vyšlo je to dost draho). Kuchař koláč upekl a všichni ho šli předat starci Albertovi. S napětím sledovali, jak ukousl kus koláče s oranžovou polevou. V místnosti bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout zrnko písku. Albert přežvýkával sousto, polkl ho, a náhle zavřel oči. „Boží.“ Všichni si oddechli. První úkol byl splněn. Jakmile Albert spořádal celý koláč, znovu se pohodlně usadil a začal: „Překvapili jste mě, nečekal jsem, že to zvládnete. Teď tedy druhý úkol. Zjistěte, jak se toto město jmenovalo za druhé světové války.“ „Ale, to přeci není možné, žádný pamětník už tu nebude. Bydlí tu jen několik mladých rodin.“ řekl plavčík. „Nějak si poraďte.“ řekl Albert a pousmál se. Posádka se toho dne rozesela po městečku a vyptávala se. Nikdo však nebyl tak starý, aby si takovou věc pamatoval, a nikdo také neměl žádné knihy, ve kterých by to mohli dohledat. Všichni byli bezradní a druhého dne se opět vydali k Albertovi, aby mu řekli, že to vzdávají. „To se nedá zjistit. Nikdo tady v tomto městě ty doby nepamatuje.“ řekl kapitán a zbytek posádky souhlasil. Jeden námořník ale ne. Jim přešel do popředí a tvářil se jako Edison, kterému se právě rozsvítilo. „Pane Alberte, kolik je vám let?“ zeptal se. Albert se lišácky pousmál a odpověděl: „No, něco přes osmdesát už mi bude.“ Jim se usmál ještě více a zeptal se: „A mohl bych se vás na něco zeptat? Nevíte, jak se toto město jmenovalo za druhé světové války?“ Všichni ostatní strnule stáli a skoro ani nedýchali, jak byli zvědaví, jestli to Jimovi vyjde. A vyšlo! „Ano, tento hoch přišel na malý chyták, který jsem pro vás u tohoto úkolu přichystal. Skutečně jedině já jsem v tomto městě tak starý, abych si tuto věc pamatoval. Město se jmenovalo Owen Town. Gratuluji vám ke splnění dalšího úkolu.“ Stařec se usmíval, ale velkou radost z toho zřejmě neměl – jeho finta mu nevyšla. Zato posádka se teď na Jima sesypala a každý ho chtěl poplácat po zádech. Kapitán je ale uklidnil a zavelel: „Tak jdeme na další úkol!“ Další úkol byl o dost jednodušší, než dva předešlé; zřejmě Albert předpokládal, že se k tomuto úkolu nedostanou a proto ho moc nepromýšlel. Úkolem bylo vyrobit repliku talismanu, který prý Albert dostal za války od svého přítele, který následně zahynul. Protože
to byl malý kamínek, vyřezaný do tvaru nepravidelné hvězdice s okem uprostřed, nebylo nic těžkého jej vyrobit. Albert si toho nejspíš byl vědom, a proto další úkol pekelně ztížil. Den před jeho vyslovením se vloudil na palubu Hispanioly a vhodil do moře klíč. Dal si záležet na tom, aby ho nikdo neviděl, a oni ho teď měli vytáhnout zpět a navíc ještě zjistit, k čemu patří. Pět mužů se proto proměnilo v potápěče a střídavě brázdilo moře kolem lodi. Dva dny nepřineslo pátrání žádný výsledek, až třetího dne jeden z potápějících se námořníků narazil na klíč těsně u pobřežní čáry. S jásotem ho vylovil a klíč putoval od jednoho námořníka ke druhému. Nikomu ale klíč nic neříkal. Opět se proto rozběhlo pátrání po celém městě. Ale dílem náhody, či možná osudu, stál u splnění tohoto úkolu opět Jim. Toho dne zrovna pomáhal v kuchyni a byl poslán do skladu, aby doplnil zásoby méně používaných surovin z truhly úplně vzadu. Když se k ní ale Jim prodral, zjistil, že je velkým řetězem zavřená na zámek. Vrátil se proto ke kuchaři a sdělil mu to. „Ale, to není možný. Kdo by to zamykal? Běž tam znovu a přines sem ty věci.“ Jim však věděl, co viděl. Zašel za kapitánem a vypůjčil si onen klíč. Samozřejmě pasoval! Jim byl opět hrdinou lodi a průvod s ním v čele se slavnostně valil k Albertovu příbytku. „Ach, takže vy jste to splnili. Nu, dobrá tedy. Čeká vás poslední úkol. Potřebuji spravit střechu, obnovit kanalizaci, zhotovil nové poličky a jiné kusy nábytku a taky potřebuji nové dveře.“ Tento úkol sice neznamenal nic nesplnitelného, ale stejně představoval zdlouhavou práci. Největší problém bylo sehnat materiál na nové dveře – bylo jasné, že Albert se nespokojí s nějakými druhořadými, a proto bylo potřeba sehnat kvalitní dřevo. To se podařilo až opět s pomocí evropské lodi, která vezla náklad nejrůznějšího materiálu do Turecka. Uběhl měsíc od doby, kdy Hispaniola přirazila k břehům bývalého Owen Townu. Poslední úkol byl splněn a celá posádka netrpělivě čekala před Albertovým domem. Nové dveře měly také nový zámek, takže nyní se dovnitř nešlo dostat, pokud nebylo odemčeno. Klepali každých deset sekund, ale zdálo se, že Albert uvnitř není. „On snad upláchl, aby nám nemusel nic říkat!“ vykřikl loďmistr a prudce začal do dveří kopat, bušit a mlátit. „Ne, to by si přece nenechal od nás dělat skoro celý nový dům.“ Řekl Jim a také přistoupil ke dveřím. „Alberte, přeci nejste tak nečestný a nenecháte nás odejít po tom všem, co jsme pro vás udělali. Splnili jsme všechny vaše úkoly, tak nám koukejte říct, co víte!“ Jima už také chytaly nervy. Najednou se ozvalo „klap“, a ve dveřích se objevila Albertova hlava. „Hoši, já…“ nestačil nic doříct, několik mužů se vrhlo ke dveřím, násilím je otevřelo a všichni vtrhli dovnitř. „Tak dělej, řekni, co víš!“ „Kluci, já nic nevím. Opravdu. Nenapadlo mě, že do toho pudete. Mockrát vám děkuju za všechno, ale nemůžu vám nic říct.“ „No na to bych se podíval!“ vykřikl kapitán a vrhl se k Albertovi. Přirazil křehkého starce ke zdi a začal s ním lomcovat. Kdyby jej tři námořníci nezastavili, zřejmě by ho o zeď rozdrtil. Albert se narovnal a hrdě prohlásil: „Ze mě nic nedostanete, nic nevím.“ Teď si vzal slovo Jim: „To znamená, že budete mít zpátky děravou střechu a dveře, nefunkční kanalizaci a rozpadající se nábytek. Souhlasíte, že ano?“ Albert se nenápadně podíval na zbrusu novou skříň a zrozpačitěl. „Ale, to přece není nutné…“ „Ale je!“ přidal se k donucovací taktice Sander. Dokonce si začal velice aktivně prohlížet panty u nově nasazených dveří. A zapůsobilo to. „No dobře, chlapci. Jen se uklidněte, jen klid. Něco málo vám mohu říci, ale více nemůžete žádat, více opravdu nevím.“ Kapitán se na Jima pousmál a nastražil uši. Albert začal mluvit.
„Doneslo se ke mně, že staří buddhisté ze sousední vesnice vybudovali na hranici s našim městem něco jako podzemní kryptu, a tam ukryli většinu svého bohatství. Nevím, kde to má být, ale kopali tehdy prý pod domem jednoho z buddhistů.“ To bylo vše, co Albert řekl. Bylo na něm vidět, že dál už se nenechá nutit, i kdyby něco věděl. Námořníci tedy odešli. „No, to jsme se toho dozvěděli. Hranice se sousedním městem! Tohle město sousedí se třemi městy a hranice je bůh ví jak dlouhá. Pokud to vůbec existuje, nemáme šanci to najít.“ řekl kormidelník. „No, to není tak jistý. Buddhistických domů tady na hranicích moc nebude. Možná budeme mít štěstí.“ odvětil povzbudivě kapitán. Tohoto pokusu najít Buddhistický poklad se Jim nijak aktivně neúčastnil. Nebylo ho třeba, a protože ani moc nevěřil, že by něco mohli nalézt, raději se toulal po sousedních městech a objevoval jejich skrytou krásu. Bohužel nenašel ani jedno knihkupectví či antikvariát, takže svou zálibu v knihách tentokrát neukojil. Při těchto toulkách se mu jednou přihodila zvláštní věc. Stále se mu zdálo, že ho někdo sleduje. A nebyl to jen onen pocit, při kterém vám přechází mráz po zádech, Jim si dokonce všiml jednoho staršího muže, který se stále potloukal v jeho blízkosti. Nakonec se klusem vydal k lodi, aby pronásledovatele setřásl. Poté měl několik dní pokoj, nic se nedělo. Ale v pondělí zahlédl onoho muže za sebou znovu. Tentokrát už začal mít opravdu strach, a proto se rozhodl k razantnímu kroku. „Kapitáne, rád bych opustil vaši posádku a vydal se do Evropy.“ řekl toho večera Jim kapitánovi. Kapitán se přirozeně zdráhal, přijít o tak nadaného mladého námořníka, to by byla obrovská škoda. Ale když mu Jim vysvětlil, že k tomu má skutečně vážné důvody, uvolil se. V úterý v poledne už stál Jim u pobřeží a čekal na zámořskou loď, která zde na chvíli zastaví a na kterou ho, doufal, vezmou. Rozloučení s posádkou se konalo již včera v noci, takže teď tady stál sám. Zanedlouho loď skutečně připlula a její kapitán, muž středního věku s větším břichem a ještě větším knírem, ho přijal na palubu. Cesta do Evropy už nebyla tak daleká, takže se Jim ani nezačleňoval do posádky a jen týden posedával v podpalubí a četl si. Když se konečně ozvalo: „Země na obzoru!“, vyšel na palubu a pozoroval přibližující se stromy na pobřeží. „Připlouváme do Řecka.“ oznámil kapitán. Jakmile přirazili na mělčinu, všichni se vyhrnuli ven z lodi a radostně se rozběhli podél pobřeží. Jim se jim nedivil, být několik týdnů nebo i měsíců na lodi, to není moc příjemné. Aby se alespoň částečně odvděčil kapitánovi, pomohl při vynášení zboží z lodi. Jakmile to bylo hotovo, rozloučil se a vydal se vstříc neznámému světu. Začal se toulat po uličkách městeček a obdivoval vše kolem sebe. V jednom větším městě narazil na antikvariát. Protože byl Jim velkým čtenářem a milovníkem knížek, okamžitě vešel dovnitř. Celý antikvariát se nacházel v podzemí a zaujímal několik místností plných knih. Jim se jimi prohrabával několik dní a spřátelil se s knihovníkem, který se ve všech knihách dokonale vyznal. Když Jim prostudoval všechny knihy, nechal ho Diego (knihovník) vstoupit do tajného skladu nevzácnějších výtisků, které za několik desetiletí své práce nashromáždil a které neprodává. To bylo pro Jima to nejlepší, čeho se mu mohlo dostat. Udiveně žasl nad prastarými knihami a nemohl se od nich odtrhnout. Pojednou narazil na jednu knihu zajímavou především svým obsahem. Popisovala totiž jakousi cestu k něčemu, co kdysi ukryl šaman jedné africké vesnice před tyranem, který ovládal území skoro celé Afriky a shromažďoval cenné artefakty. Cesta k onomu „pokladu“ nebyla popsána přímo, ale v neurčitých informacích a někdy přinášela dokonce šifry. Jimovi se ale zdálo že by na tom něco pravdy být mohlo. Přeci jen ona kniha vykazovala známky serióznosti a některé věci,
které popisovala, Jim znal a vzbuzovaly v něm důvěru. Rád by pravost zápisů prozkoumal. „Diego, mohl bych si vypůjčit tuhle knihu? Rád bych se vydal po jejích stopách a ověřil pravost té legendy, kterou popisuje.“ zeptal se Jim knihovníka Diega. „Jime, víš přeci, jak je ta kniha pro mě cenná a že bych ji nikomu neprodal ani za závratnou cenu. Nemohu ti ji jen tak půjčit.“ odpověděl mu Diego. „Ale mám tady plno podobných knih, které také popisují podobné věci a nejsou tak cenné, některou ti mohu věnovat.“ řekl Diego s úsměvem. „Ne, děkuji, ale tahle je jedinečná. Myslím si, že na rozdíl od ostatních tahle mě dovede k cíli.“ „Je mi líto, ale to nemohu udělat.“ řekl Diego a poplácal Jima po zádech. Jim tedy pokračoval ve studiu dalších vzácných knih a vzdal se vidiny napínavého pátrání v Africe. Přeci jen ale ze zajímavosti začal luštit některé první pokyny k cestě. Za několik dní, když Diego poprvé požádal Jima, aby na chvíli pohlídal obchod a někam si na dost dlouhou dobu odskočil, měl Jim rozluštěné první dva kroky cesty. O to více jej ale mrzelo, že se na cestu nemohl vydat. Projít celou trasu totiž vyžadovalo mít knihu stále po ruce, nemohl si pokyny třeba jen opsat. V knize bylo totiž velké množství odkazů, zpráv naškrábaných po okrajích a složitých nákresů. Když se Diego vrátil toho dne do krámku, nevypadal moc dobře. Jako by ho něco rozrušilo. „Tak co Diego, jak jsi pořídil?“ zeptal se ho Jim. „Ale jo, jo, dobře.“ řekl trochu nepřítomně Diego. „Pojď se mnou, prosím tě.“ dodal. Jim následoval Diega do tajného skladu. Diego zašel k jednomu z regálů a vytáhl onu knihu, kterou si Jim chtěl vypůjčit. „Tady ji máš. Dávám ti ji do úschovy.“ řekl. „Co-cože? Proč tak najednou? Vždyť je pro tebe strašně vzácná.“ nechápal Jim. „Prostě si ji vem a jdi po jejích stopách. Vkládám do tebe důvěru, snad mi ji jednou vrátíš.“ řekl Diego a podíval se na Jima smutným pohledem. „Díky, Diego, vážím si toho a určitě ti ji v pořádku vrátím. Nevím za jak dlouho, vypadá to dost složitě, ale jednou určitě.“ Jim Diega objal. „Měl bys hned vyrazit na cestu a nezdržovat se, když toho máš hodně.“ řekl Diego a věnoval knize poslední pohled. Jimovi bylo divné, že se Diego s knihou najednou tak rychle loučí, ale měl vlastně pravdu – čeká ho dlouhá cesta, a proto čím dřív vyrazí, tím lépe. Sbalil si jediný majetek – knihu, a vyrazil do přístavu. Potřeboval se dostat zpátky do Afriky. První loď odplouvala až za půl dne a když se Jim ujistil, že ho přiberou s sebou, vrátil se zpět k Diegovu krámku. Chtěl se s ním ještě chvíli pobavit, ale na dveřích antikvariátu vysela cedulka „Zavřeno“. To bylo opravdu divné, protože Diego mu vyprávěl, že ještě nikdy nezavřel svůj krámek. Vždy, když něco potřeboval, na rychlo si odběhl a nechal otevřeno. Nicméně teď byly dveře zamčeny a uvnitř nebylo nikoho vidět. No co se dalo dělat, Jim se vydal zpátky do přístavu, kde přečkal půl dne a nalodil se na obchodní loď. Tentokrát byla cesta do Afriky poněkud delší, než když odtud odplouval, protože loď měla první zastávku mnohem dále. Jim byl také nucen zapojit se do prací na lodi, aby si odpracoval cestovné. Loď zakotvila v přístavním městečku Libreville. Sice to bylo pořád celkem daleko od místa, kde Jim měl podle knihy započít svou cestu, ale další zastávka lodi by byla ještě dále. Jim tedy vystoupil a vyhledal nejbližší silnici, aby mohl stopovat. Tyto končiny byly ještě celkem obydlené, tudíž hustější provoz mu dopřál rychlé stopnutí auta. S africkou rodinou se svezl asi patnáct kilometrů. Odtud ho čekala cesta dlouhá zhruba dalších deset kilometrů. Naštěstí si na lodi tajně sbalil nějaké jídlo a pití, jinak by zde asi zemřel žízní. Nyní byla cesta již více vylidněná a po několika kilometrech se dostal do naprosté pustiny. Několikrát ověřoval, zda jde po správné cestě, ale podle knihy vše souhlasilo.
Zanedlouho došel na první mezibod. Zde měl podle knihy nalézt něco, co mu pomůže nalézt správný směr další cesty. Byla to malá poutní zastávka, sestávající z něčeho, co kdysi možná bývalo lavičkou a nedalekého pramene. Jim se osvěžil a doplnil zásoby čerstvé vody. Poté se jal prohledávat okolí. Tedy nebylo toho zrovna moc k prohledávání. Pokud nechtěl kopat pod zem. Poslední možností byl pramen. Shrbil se a začal se dívat do hlubin pramene. Voda ho příjemně ovívala ale ostražitosti mu to neubralo. A pak to spatřil. Těsně pod výtokem ledové vody byl zastrčený v půdě menší balíček. Jim ho okamžitě hbitě vylovil. Nervózně ho otevřel a žasl. V balíčku byla zabalena malá kamenná růžice. Byla čtyřcípá a u každého cípu byl malý obrázek. Ne, Jim se špatně podíval, jen u tří cípů byl obrázek. Čtvrtý byl bez obrázku. U prvního cípu byl vyryt strom, u druhého kapka vody a u třetího něco méně zřetelného, ale po chvíli Jim usoudil že je to nejspíš lavička. V tu chvíli měl jasno. Natočil růžici tak, aby cíp se stromem mířil na velký strom, cíp s kapkou na pramen a cíp s lavičkou na zříceninu lavičky. Poté se vydal směrem čtvrtého cípu. Kniha říkala, že má pokračovat zhruba šest kilometrů po lesní pěšince. Zpočátku si Jim myslel, že to bude problém, ale jak se ukázalo, nebyl: pěšina zde byla široko daleko jediná. Cesta sama o sobě byla celkem nudná – v krajině okolo nebylo vůbec nic k vidění, terén se měnil jen sporadicky. Jakoby ho cesta vyzývala ke zpáteční cestě do pohodlí domova. Přeci jen ale Jim Hawkins úspěšně minul další dva body cesty za pokladem a jak se mu podařilo rozluštit, mohl si cestu výrazně zkrátit. Vydal se kratší cestou, samozřejmě horší. Skoro by toho litoval, nebýt toho že po dvou dnech cesty se ocitl na prahu fenomenálního úspěchu. Poklad byl na dosah. Došel do hlavního města nějakého rovníkového státu a zde mu kniha řekla pouze toto: „Někdy se člověk musí zastavit i před nejvyšším vrcholem svých dnů. A pak pozná, že okem moudrosti najde vše, co kdy hledal.“ Procházel se městem a přemýšlel nad těmito podivnými slovy. K objevení pokladu už zbývá jen kousek, ale co tohle znamená?! Jistě, filozofická narážka, to ano, ale jak mu to má pomoci? Byl už z toho blázen, a proto se rozhodl trochu se nejdřív porozhlédnout po městě. Nabízelo mnoho kulturních památek, ovšem na úkor všeho ostatního. Celému městu vévodila vyhlídková věž, obklopená krásnými zahradami. Když se Jim rozhodl vydat se na prohlídku města z jejího nejvyššího bodu, zaslechl podivné zvuky. Přicházely z malého obchůdku na rohu ulice. Jim se pomalu přiblížil k okénku a nahlédl dovnitř. Okamžitě se ale stáhl zpět. Nějaký muž tam mířil zbraní na majitele obchodu a čehosi se dožadoval. Jim se odvážil a přesunul se ke dveřím aby měl lepší výhled a lépe slyšel. A pak toho násilníka spatřil! Byl to Edgar, kormidelník z lodi. A pak Jim také uslyšel, co říkal. „Říkám vám naposled. Já vím že ten kluk tady určitě zašel, takovej středně velkej, černý vlasy. Určitě se po něčem vyptával. Tak mi konečně řekněte kam šel!“ Začal s mužem třást a snažil se ho co nejvíce pomlátit. Muž se bránil jen chabě, stále štěbetal, že o nikom nic neví a muž mu zřejmě uvěřil. Po chvíli se totiž zvedl, vykřikl několik výhružek a odešel. Jen tak tak si Jima nevšiml. Bylo to jasné. Edgar se nějak dozvěděl o jeho cestě za pokladem a nějakým způsobem ho vypátral až sem. Musí s ním něco udělat, protože je v ohrožení života. Řešení se naštěstí nabídlo samo. Edgar následně zapadl do menší restaurace a Jim se ihned chopil telefonu ve vedlejším obchodu a zavolal něco jako policii. Doufal, že ho alespoň zdrží, než najde poklad a odjede odsud. Počkal, dokud překvapeného Edgara neodvezli a pak se rychle vydal na vyhlídkovou věž. Ve vstupní hale si přečetl, že se jí říká Athénina věž. Proč asi? Vystoupal až na vrchol a nelitoval vynaložené energie. Athénina věž skýtala nezapomenutelný pohled na město a přilehlé okolí, až se tajil dech. Vrchol věže byl také
zajímavý po architektonické stránce. Ve zdi bylo vyryto množství čar, otvorů a nápisů. Při pohledu na jeden z otvorů si Jim vzpomněl na text v knize: „Někdy se člověk musí zastavit i před nejvyšším vrcholem svých dnů. A pak pozná, že okem moudrosti najde vše, co kdy hledal.“ Ano, právě byl na nejvyšším vrcholu zdejšího kraje. Ale to už je moc vysoko. Sešel o patro níže. Oko moudrosti. Athénina věž – Athéna, bohyně moudrosti. Ano, souhlasilo to. Teď už jen její oko. Prošel celé poschodí když to našel. Ve stěně byla díra až úplně skrz, takže bylo vidět kus zemského povrchu. Jen jediný malý kousek, kde byl zřejmě zakopán poklad. Jim vyběhl rozradostněn na místo, které určilo moudré oko a začal kopat. Po půl hodině dřiny se dostavil první výsledek – několik zlatých mincí. Po dalším kopání k nim přibyla celá bedna a další šperky, zlaté pruty, prsteny a bankovky. Jim objevil poklad. Bylo mu jasné, že se s ním nemůže vláčet domů, protože rázem by se vynořila spousta dalších Edgarů a mohlo by ho to stát i život. Ponechal si proto část pokladu, zbytek ukryl na dobrém místě a v místním antikvariátu, který před několika hodinami navštívil Edgar, zanechal svůj deník, který možná zase někoho navede na správnou cestu… Po měsíci se Jim vrátil k Diegovu krámku. Byl zavřený a proto se vyptával u sousedů v okolí. Dozvěděl se zdrcující zprávu: Diego byl krátce po jeho odjezdu nalezen mrtev a jeho obchod převrácen vzhůru nohama. Jim se ujal Diegova obchodu a usadil se na místě vedoucího antikvariátu. Byl zde spokojen a alespoň částečně mohl Diegovi splatit svůj dluh..
