ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS,

Číslo 20

Září 2009

Cena 10,- Kč

Volit či nevolit? Toť otázka ...

Dvacet čtyři, dvacet a pět

Lumír Šarman Blíží se den, kdy proběhnou předčasné parlamentní volby. Jsou lidé, pro které bude toto datum znamenat výrazný předěl v jejich životě. Politici. Jsou lidé, pro něž ty dva dny v říjnu neznamenají skoro nic. Tito voliči už rezignovali na své právo ovlivnit složení parlamentu. Ani se jim nedivím. Zůstává asi polovina dospělé populace v naší zemi, která tak či onak zvažuje svou účast v jednom ze základních mechanismů demokracie. Při každých volbách je to těžší. Znáte to. Výběr je opticky široký, ale když se člověk podívá na jednotlivé kandidátky, tak dojde k závěru, že vlastně neexistuje strana nebo hnutí, které by mu beze zbytku vyhovovalo. Všude je někdo s poskvrněnou minulostí. Každé uskupení, které existuje déle než týden, za sebou vláčí nejednu aféru. Všichni před volbami slibují, co všechno změní a jak budou odvážní, a pak nám s vysvětlením, že v politice je to „o kompromisech“, předvedou, že nezmění skoro nic. Nakonec tedy volíme tu nejlepší variantu z těch špatných. Zatím nebyl vynalezen lepší způsob fungování společnosti než parlamentní demokracie. I když bychom často o té naší rádi řekli s Vančurou něco na způsob jeho věty o nešťastném létě, po čase zjistíme, že jinde je to podobné. Politika přitahuje zvláštní lidi a Ti se chovají „zvláštně“. Hodně lidí to štve, ale jít do politiky a něco změnit se jim nechce. Chápu to, ale to nic nemění na skutečnosti, že slušný občan volit má. Ukazuje tím svůj zájem o věc i svou odpovědnost minimálně za své děti.

Číslo, které držíte v rukách, má plných 24 stran. Jako redakce jsme na tuto skutečnost patřičně hrdí. Toto číslo je také dvacátým regulérním vydáním tohoto časopisu. Završuje pět let trvání projektu ALTERNATIVA. Je po prázdninách, a přesto se ve dvacátém čísle hodně cestuje. Paříž, Kosovo, Británie, Chorvatsko nebo Berlín. Tam všude se s námi podíváte. Toto číslo je bohaté na rozhovory. Miss ČR, včelař, politik nebo malíř. Vyberete si? Snažili jsme se upéct ten pravý narozeninový dort a přejeme Vám dobrou chuť! Vaše redakce

O čem budou tyto volby? Pomalu rok se většině světa nedaří ekonomicky tak dobře, jako předtím. Česko není výjimkou a pravděpodobně ještě teprve poznáme všechny dopady ekonomického ochlazení. Naše země, přesněji řečeno politické reprezentace posledních několika volebních období se bez ohledu na to, jestli v čele pelotonu jeli oranžoví nebo modří, chovaly jako na mejdanu.

Bylo z čeho platit často rozmařilá přání. Ekonomika jela na plné obrátky. Do státní kasy se sypaly peníze z daní. Vedly se sice vášnivé debaty o vyrovnaném rozpočtu, ale jak to nakonec dopadlo? Díky nejasné většině v parlamentu si nikdo nedovolil nepopulární opatření ani v prvních dvou letech volebního období, když už se v těch druhých automaticky rozhazovalo, aby byl volič spokojen a volil nás.

24 stran! 5 cestopisů 4 rozhovory Státní finance jsou ve znepokojivém stavu. Mluví se o maďarské cestě. Nestranický ministr financí i Národní ekonomická rada vlády - NERV říkají věci, které by se většina politiků bála jen naznačit, aby, nedej bože, náhodou volič neodešel ke konkurenci. Šetřit budou muset tak či onak všichni, ať už teď říkají, co chtějí. Tyto volby budou především o odvaze říznout do zaníceného vředu, který jsme posledních deset let jenom převazovali. ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, TOP 09... V tuto chvíli, zdá se, má šanci dostat se do parlamentu 5 uskupení. Co nabízejí? Podle abecedy je první ČSSD. Zvýšení daní pro úspěšné, další peníze ze státní kasy pro důchodce, zrušení zdravotnických poplatků. KDU-ČSL se soustředila na své

tradiční téma, totiž na rodiny s dětmi, kterým chce zvýšit přídavky a znovu zavést společné zdanění manželů. KSČM musí zvýšit daně, protože jinak na zvýšené důchody, vyšší minimální mzdu a rodičovský příspěvek nebude mít. ODS. Vyrovnaný rozpočet, ale až v roce 2017, nízké daně, snad i důchodová reforma. TOP 09 je zatím trochu otazník, ale její pohled na ekonomiku je nejstřízlivější. Rozumné daně, šetřit a zaměřit se na zdravé státní finance do budoucna. Nejtěžší není vybrat si určitý program, ale odhadnout, kdo bude mít největší sílu a odvahu ho splnit. Jít volit je právo každého plnoletého občana této země. Nezáleží na tom, že politici nás ve své většině přesvědčují svým chováním, abychom se jim do jejich světa nepletli. Když to uděláme, umře nakonec i naděje, kterou udržujeme stále při životě, totiž že až odejde ta současná generace politiků, přijde nová a lepší.

2

září 2009 | ALTERNATIVA

Z OKOLNÍCH OBCÍ

Rybářské závody ve Smržově 15. srpna 2009 Lumír Šarman Třetí srpnová sobota. Krásné letní ráno. Rybník na návsi ve Smržově je dějištěm 14. ročníku rybářských závodů. Přihlášeno je úctyhodných 83 závodníků ve dvou různých kategoriích dospělých a v jedné dětské. Nejdříve chytají dospělí, už od šesté ranní. Ženám se za tři hodiny závodu nedaří chytit ani jednu r ybu, a tak jim pořadatelé vymýšlejí náhradní soutěž v pentanque, ve které vítězí smržovská Miroslava Valentová. Mužů závodilo ke čtyřicítce a tak se o pořadí rozhodovalo podle skutečných úlovků. První místo vysoutěžil Jan Bušta z Lomnice. Od devíti do dvanácti chytají děti. Je jich 36. Teplota stoupá, ryby moc nebe-

rou a malé rybáře spaluje horké slunce. Přesto vytáhnou celkem 8 ryb. Tu největší a nejtěžší ulovil Ondřej Burda.

Na návsi ve Smržově byla celé dopoledne dobrá atmosféra. Jedni chytali, druzí je tiše povzbuzovali a přitom si dali třeba pivo. Pro děti byl připraven nafukovací hrad a 16 kilo báječné zmrzliny. Divil bych se, kdyby za rok nepřijel stejný počet soutěžících.

TRUCK SHOW 2009 Lumír Šarman Do malebné Lužnice se ve dnech 19. – 21. června 2009 sjeli řidiči, dopravci, obchodníci a příznivci této netradiční akce, která se může pyšnit tím, že je nejstarší v republice. Část výtěžku pořadatelé věnují nadaci TRUCKHELP, jejímž účelem je materiální, finanční a právní pomoc dětem a rodinám pozůstalým po obětech dopravních nehod řidičů profesionálů. O zhodnocení akce jsem požádal hlavního organizátora, Zdeňka Radostu. Tady jsou jeho slova: „Do Lužnice se sjelo 179 registrovaných kamionů, z toho bylo 5 kamionů z Rakouska a jeden ze Slovenska. Z důvodů krize v dopravě a automobilovém průmyslu se sešlo víc kamionů, než jsme očekávali. Truck show je mezi svými přízniv-

ci velice oblíbená akce, což potvrzuje i účast několika tisíců návštěvníků. Pro letošní rok jsme museli pozměnit program z důvodu menšího zájmu firem o svou propagaci, což se odrazilo na celkovém rozpočtu truck show. I přesto se akce povedla, návštěvnost byla slušná a návštěvníci spokojeni. Pokud se mám zmínit o obyvatelích Lužnice, nemáme zaznamenanou ani jednu stížnost. Většina byla přítomna na akci. I věčná stěžovatelka Marta Vosiková tentokráte mlčela. Možná se věnovala vnoučatům, což je jistě užitečnější činnost a jejímu věku určitě prospěje. 13. ročník má termín 19.6. 2010. Bude lepší, protože máme připravený úplně nový program a podporu mnoha firem a příznivců lužnické truck show.“

Jak vypadal program letošního ročníku? Konala se tradiční „Spanilá jízda“ kamionů okolím Třeboně – směrem do Lomnice nad Lužnicí, přes Novosedly nad Nežárkou, Mláku, Třeboň a zpět do Lužnice. Po představení zástupců výrobců tahačů a náhradních dílů měli návštěvníci možnost sledovat ukázku jízdy zručnosti a různé soutěže, jako například: odplachtování návěsu, pivní jump, jízda na trakaři přes řeku Lužnici, motokárový duet, přezouvání pneumatik a „Misák mokrý pupek“. 12. ročník truck show měl i své vítěze v kategoriích jako: „Dědeček truck“, „Nejhezčí kamion“ a firma s „Největším zastoupením“. Divákům se představil reprezentant ČR v silovém trojboji Milan Špingl a mohli si vyzkoušet bungee jump z výšky 40 metrů. Nenudily se ani děti. Pouťové atrakce (autodrom, létající kladivo, skákací hrad) nebo se projížďka na koni jim určitě příjemně vyplnily čas. Na sobotním rockovém večeru vystoupily travesti skupina Kočky a Abba Stars, k tanci hrály Tlustá Berta a Melodie. Více informací a mnoho fotografií najdete na www.truckshowluznice.cz.


3

Z OKOLNÍCH OBCÍ

Ponědrážka - nenápadná princezna mezi vesničkami

Lumír Šarman Nebýt toho, že jsem letos o prázdninách zaslechl ve vysílání Radiožurnálu tu zprávu, asi by mě nenapadlo napsat tento článek. Asi by to byla škoda, protože to, co jsem se o vesničce, kterou máme od sebe coby kamenem dohodil (a zbytek došel), dozvěděl, je opravdu zajímavé.

v letech 1877 až 1878. V roce 1871 byla obnovena také návesní kaple s pozoruhodnými obrazy křížové cesty. Novou podobu dostala i řada hospodářských usedlostí, jejichž štíty byly upraveny ve stylu selského baroka. Od druhé světové války dodnes dochází k výraznému úbytku obyvatel.

Historie za 600 Jak se uvádí ve více pramenech, první písemné zmínky o Ponědrážce jsou z roku 1379, kdy byla obec součástí rožmberského panství. O dvě století později, v polovině 16. století obhospodařovalo místních 13 usedlostí 10 lánů a 3 jitra polností, tedy něco přes 200 hektarů. V obci byly 2 mlýny. V době třicetileté války (1618-1648) byla vesnice hodně poškozena. Řada stavení byla vypálena a jednotlivé usedlosti zůstaly na dlouho opuštěné. V roce 1625 byly v Ponědrážce všeho všudy čtyři obydlené statky. Sotva se obec vzpamatovala z válečných útrap, zničil ji v roce 1674 požár. Nicméně, jen pět let stačilo na to, aby se ve vesnici a na okolních samotách usídlilo 11 hospodářů. Potom se v těsném sousedství obce začal stavět rybník Švarcenberk. Napuštění rybníka ovšem znamenalo zatopení pozemků, zejména pastvišť, za které pak ponědrážečtí hospodáři dlouho vymáhali od vrchnosti náhradu. Největšího rozkvětu dosáhla Ponědrážka v druhé polovině 19. století, kdy tu žilo až 300 obyvatel. Z té doby pochází i nevýraznější zásah do vnější podoby obce. Nová školní budova byla vystavěna

Ponědrážka a archeologický výzkum? Mnoho místních lidí možná ani netuší, co se skrývá za humny jejich obce. Kdysi tu bylo velké jezero, na jehož březích žili lidé už od střední doby kamenné. Odborníci z Katedry archeologie Západočeské univerzity v Plzni, Archeologického ústavu v Praze, z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a z Scheffieldské univerzity archeologickou lokalitu již sedm let bedlivě sledují. Letošní deštivé počasí však překazilo plány na intenzivní letní práce. Celá lokalita se totiž nachází v bažinatém terénu. Jak jsem se dočetl na stánkách archeologického ústavu fakt, že se naleziště nachází v bažinatém prostředí, s jeho odborným významem bezprostředně souvisí. V bažině zůstaly dokonale zakonzervovány organické artefakty i materiály přírodního původu. Taková situace poskytuje téměř nevyčerpatelné možnosti pro kombinaci archeologického výzkumu se studiem vývoje přírodního prostředí. Lze tady lépe než jinde zkoumat vlivy klimatických změn na vývoj lidské společnosti, dopad osídlení na kvalitu životního prostředí, nebo třeba jídelníček dávných obyvatel – lovců a sběračů. Jak se dále v článku uvádí, biolog Petr Pokorný z pražského Archeologického

ústavu unikátní archeologickou lokalitu objevil víceméně náhodou, když zkoumal klimatické a environmentální změny zaznamenané ve starých jezerních usazeninách. Přitom vyšlo najevo, že některé zjištěné skutečnosti lze jen obtížně vysvětlit jinak, než přítomností relativně masivního osídlení a to v období mezi 11 a 6 000 lety před naším letopočtem. Zatím se podařilo postupně odhalit zbytky obydlí, ohnišť a celou řadu dřevěných artefaktů. Tyto objevy již byly publikovány v odborných vědeckých časopisech. A to je podle všeho teprve začátek. Do budoucna se očekávají další, ještě významnější zjištění. Vesnická památková zóna V roce 1990 byla pro dochovaný soubor objektů mimořádné architektonické kvality a pro dodnes patrný půdorys dokládající středověké založené obce Ponědrážka prohlášena vesnickou památkovou zónou. Současnost Dnes žije v obci méně než 100 obyvatel, jejichž průměrný věk (46,2 roku) ukazuje, že se nedaří přitáhnout sem mladé rodiny s dětmi. V posledních letech byla řada stavení opravena a vesnice tak nabízí svým návštěvníkům příjemné prostředí na procházku, odpočinek nebo projížďku na kole. V okolí se nachází několik rybníků a rozsáhlá chráněná rašeliniště. Probíhající archeologické vykopávky mohou ze skoro zapomenuté vesničky udělat časem vyhledávané místo. Ponědrážka by si to jistě zasloužila.

4


ROZHOVOR

Je to pokus odstrčit nikoliv jen Jindřichohradecko, ale i Krumlovsko na vedlejší kolej Lumír Šarman Předčasné parlamentní volby se blíží. Někteří voliči už rozhodnutí jsou, někteří váhají. Mají dát šanci některému z nových kandidátů nebo uskupení? Nebo se držet osvědčeného, pokud něco takového vůbec v naší politice existuje. Jindřichohradecko mělo po tři volební období svého poslance v poslanecké sněmovně parlamentu. S Michalem Doktorem, který kandiduje i v nadcházejících volbách, jsem si povídal na konci prázdnin. Do „boje“ o poslanecký mandát nastupujete až ze 7. místa na kandidátce ODS. Jak je možné, že v posledních letech nejviditelnější jihočeský poslanec strany skončí na nevolitelném místě? Jak si to vysvětlujete? Nikdy jsem nebojoval o místo na kandidátce, pral jsem se a budu dál o šanci měnit věci veřejné, ovlivňovat přítomnost tak, aby se budoucnost stala naší výhodou. Hra na pořadí, je hrou stranických sekretariátů, to je přesně ten okamžik, kdy politiku ovlivňují „strýčkové“, které veřejnost nezná. Proto jsem také nikdy nekomentoval tahanice kolem sestavování kandidátky ČSSD, stejnému trendu dnes podlehly všechny strany, ODS nevyjímaje. Odpověď na vaši otázku je v zásadě velmi jednoduchá. Nejsem typ člověka, který si někam jezdí pro svolení, či pokyny k hlasování. Nikdy nebudu ovcí, která pro dočasné hájení někým či něčím vlivným mění své názory, hlasuje pro věci, které jsou v rozporu s mým přesvědčením, v rozporu s volebním programem. Já ani neumím pochopit motivy svých kolegů, kteří nikoliv první – již druhé, či třetí volební období, zarůstají do poslaneckých lavic, nikdy nic neprosadili, nepíší články, nejsou vidět v médiích. Nejviditelnějším jsem byl, na taková měření existují profesionální agentury, a přesto, že jsem na zmiňovaném 7. místě, jsem vidět a slyšet dál. To je, myslím, jasná, měřitelná odpověď na to, jestli je pořadí na kandidátce výhodou, případně sdělením voličům o kvalitách toho či onoho. Václav Klaus tomu říkával: „A budete po tom hřišti běhat tak dlouho, dokud si nohy nesedřete..“. Jste „klausovec“? Vyhovoval mi Klausův styl práce. Každodenní trénink vědomostí, pečlivé

měření toho, co člověk zvládl a také nezvládl. Pěstoval v ODS atmosféru soutěže. Chcete ze střídačky na hřiště? Tady máte úkol, když jej zvládnete – na hřišti zůstáváte a dostanete práci náročnější, když jej nezvládnete – šup zpět na střídačku a učit se. Dnes se všeobecně ujal styl kamarádíčkování se, patří do party – nepatří do party. Korporativismus ovlivňuje celou společnost, nejen politiku. Předseda ODS Topolánek zakázal kandidátům své strany individuální kampaně. Vy ale potřebujete získat pozornost voličů, protože Vaší jedinou šancí jsou preferenční hlasy. Necítíte se jako mezi dvěma mlýnskými kameny? To je právě ten paradox. Byl to Topolánek, Langer a jiní, kteří Klausovi vyčítali aroganci, autoritativní vedení ODS, absenci demokracie…. Většinu z toho, co si dnes dvojice Topolánek-Langer dovolí dovnitř ODS, by Klause nenapadlo ani ve snu, natož aby mu to prošlo. Klaus byl při porovnávání preferenčních hlasů vždy nejlepší. Ano, mou jedinou šancí jsou preferenční hlasy. Zároveň ale žiju v hlubokém respektu k úsudku voličů. Je prostě nemožné, aby se voliči „lámali v pase“ a dávali preferenční hlasy pouze na základě žádosti „pana kandidáta“. Zakázat individuální kampaň je protiústavní. Myslet si ale, že úpěnlivým naléháním na voliče zvrátíte či zcela přepíšete svůj dosavadní obraz, to je myslím dostatečně silná vstupenka na tu již zmíněnou střídačku. Pokud se do sněmovny nedostanete, ztratí Jindřichohradecko svého vlivného přímluvce, pokud jde o peníze ze státního rozpočtu. Myslíte, že si to voliči uvědomují? Pokus o přesměrování některých finančních zdrojů do jiných míst v kraji je čitelně vyjádřen pořadím na kandidátce. „Strýček“ si myslí, že voliči jsou hlupáci, a investoval do přeházení vyhýbek. A já myslím, že voliči jsou suverén s vlastním úsudkem, vlastními prioritami. Jasně, že je to pokus odstrčit, nikoliv jen Jindřichohradecko, ale i Krumlovsko na vedlejší kolej. Jaký odhadujete volební výsledek? Čeká nás po volbách posun k větší stabili-

tě založené na výraznější vládní většině? Volební výsledek je vyjádřením dlouhodobých trendů. Jiskření a jisté „oživení“ většinou přinesou nové volební subjekty, které zatím udělaly vždy stejnou chybu – vstoupily do vládní koalice, což je vzápětí naprosto zničilo. Tyto volby budou v řadě věcí jiné. Ovlivní je krize, ovlivní je atmosféra sestavování státního rozpočtu na rok 2010. Předvolební pozice stran budou v ostrém kontrastu s realitou. Každý krok, každé gesto bude okamžitě komentováno ve vztahu k mnoha veličinám (k rozpočtu, dluhu státu, výkonu ekonomiky, pohledu zvenčí, rizikům plynoucím z ostré konkurence uvnitř EU). Snad již nebude možné opakovat předvolební „zdroje jsou“ a povolební procitnutí „všechno je jinak“. Dovolte mi dvě otázky, z nichž každá míří jiným směrem do budoucnosti. První: máte plán pro případ, že vám to ve volbách nevyjde? Žádnou souběžnou kolej si nestavím. Do volebního dne jsem poslancem zvoleným za svůj okres a kraj. A náplň dne poté mi určí voliči. Teď ta druhá: ve volbách uspějete, přeskáčete díky preferenčním hlasům ostatní kandidáty a budete zase poslancem. Jaký je váš volební program na další volební období?


5

ROZHOVOR, POSTŘEHY Zachovat současnou úroveň zdanění. Zabránit enormnímu zadlužování země. V době ekonomického poklesu se zadlužení vyhnout téměř nelze, dělat však dluhy navíc znamená přenášet svůj prospěch na někoho dalšího jako břemeno navíc a trest v budoucnosti. Chci zásadně omezit – spíše zcela zrušit reklamní akce placené státem. Reklamu mají používat subjekty bojující o zájem spotřebitele, nikoliv stát. Budu dál snižovat administrativní břemeno spojené s podnikáním. Stát musí ve svém drobnohledu rozlišovat mezi „velkými hráči“ a drobnými živnostníky. Chci prosadit větší spojení výuky – středoškolské a vysokoškolské s praxí. Ze škol nemohou odcházet zástupy dětí, které nenalézají uplatnění v měnícím se prostředí. Chcete na závěr něco vzkázat voličům? Myslím, že jediným vzkazem politika voličům jsou jeho práce, názory a rozhodnutí. Pak už mu nezbývá, než naslouchat. V obecné rovině určitě připomenu význam voleb konaných 20 let po listopadu 89. Svobodu myšlenky, vyznání názoru, svobodu výběru, ať už je to výběr z čehokoliv, je potřeba hájit každý den, v každých volbách. Počátek každé nesvobody vypadá jako přicházející pohodlí. Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně preferenčních hlasů od voličů.

Michal Doktor - vizitka Poslanec PS PČR za ODS od roku 1998 (volební kraj Jihočeský, okres Jindřichův Hradec) III. volební období (2006 – 2009) n předseda Stálé komise pro bankovnictví n od roku 2007 řídí práci odborné komi-

se ODS, která se věnuje daňovým reformám, od roku 2009 představuje hlavní náplň Komise boj s krizí

Nejdůležitější návrhy zákonů (2006 – 2009) n „Balíček“ Reforem veřejných fi-

Členství ve výborech a komisích PS PČR

nancí (novela zákona o daních z příjmů) – snížení daní fyzických osob, zrušení minimální daně, prosazení rovné daně 15% (schváleno, 261/2007 Sb.)

n členem Volební komise

n Novela zákona o správě daní

n členem Organizačního výboru n členem Rozpočtového výboru

Členství v dozorčích radách n členem dozorčí rady České konsoli-

dační agentury od 9.5. 2007 do 31.12.2007 n člen dozorčí rady pivovaru Budvar n.p. od 1.9.2007

Statistika hlasování poslance (2006 – 2009) Hlasoval: 3912 krát (60%) Zdržel se: 1303 krát (20%) Nepřítomen: 1300 krát (20%)

a poplatků a o daních z příjmů – novela zavádí mimo jiné povinnost finančních úřadů zdůvodňovat svá rozhodnutí a ruší knihu jízd pro malé a střední podnikatele (schváleno, doručeno k podpisu prezidenta dne 4.8.2009) n Novela zákona o povinném

značení lihu – návrh upravuje výdajové paušály pro podnikatele, díky návrhu dojde ke zvýšení výdajových paušálů a jejich sjednocení z nynějších pěti skupin do tří (schváleno, doručeno k podpisu prezidenta dne 4.8.2009)

Postřehy z Lomnice Jiří K o s

Ježek, ježek se má… V písničce, kterou otextoval František Ringo Čech, se ježek skutečně má. Protože ho nikdo nepřejel jako toho, který se odvážně vypravil na prohlídku našeho města. Zbytky z něho ležely na krajnici silnice před samoobsluhou Jednoty a pomalu hnily, smrděly a zase hnily, až vyhnily. Na jeho vystavenou kůži se mohli obyvatelé města ještě donedávna zajít podívat, protože ani tu nikdo neodklidil. Až najednou zmizela a kdoví, jestli policie nezačala pátrat po zloději.

Dopravní hřiště Když jsem dělal v Třeboni autoškolu, přikazoval mi instruktor, abych jel směrem na Lomnici. To proto, aby ta slečna, která seděla na zadním sedadle a jela po mně, to měla jednodušší. Jednoduchá dopravní struktura a malý provoz – říkával instruktor. V současné době je to u nás úplně

jiné. Některé ulice a všechna náměstí se daly opravit a s novým kabátem dostaly i nové značky - příkazy ke směru jízdy, zákazy vjezdu, jednosměrné ulice, zákazy či příkazy k parkovaní… Dneska by ta slečna jízdu v ulicích Lomnice určitě neudělala.

Blues o vodě Z potrubí lomnického vodovodu teče voda, která urazila velký kus cesty - až z Římovské přehrady. Není tak kvalitní, zato dražší. Ale to tak v dnešní době bývá pravidlem. Když ale zapomenou pracovníci VaKu koncové větve městského vodovodu odkalit, může se stát, že najednou teče voda mastná a se sedlinou. Co potom může odběratel udělat? Může si stěžovat a stížnost dopadne následovně: Pracovník VaKu úsek odkalí, až potom nabere z kohoutků stěžovatele vzorky vody, které jsou po rozboru v naprostém pořádku. A tak si můžeme se vzpomínkou na staré vrty zazpívat: Blues opuštěné vodní

úpravny, blues znamenající smutek, vzpomínky jako zběsilé, čekají ze studně dotek…

Na samotě u fary Děda Komárek ve známém filmu řekl doslova památnou větu: „Chčíje a chčíje“. A tuto větu určitě opakoval na začátku léta se smutnýma očima i pronájemce a pořadatel akcí na Farské louce. Tahle sezóna se mu moc nevyvedla. Pod deštníky se hudba poslouchá dost špatně. Déšť sám o sobě dokáže vyprodukovat velice půvabné tóny, ale ty se musí vnímat doma v teple. Při dešti se ale dobře spí. A také rostou houby. Jsou dokonce lidé, kteří na déšť nedají dopustit. Nakonec můžeme všichni dokola prohlašovat, že je nám moc líto, že se lomnické hudební léto nevyvedlo, ale to určitě nepomůže. Ani příští rok se to nezlepší, pokud se návštěvníci Farské louky nebudou mít kam schovat.

6


KALEIDOSKOP

Quo vadis Lomnické listy? Lumír Šarman Kam kráčíte Lomnické listy? Nebýt základní školy, fotbalistů a inzerce, co by asi z oficiálního městského měsíčníku zbylo? A to si na tuto tiskovinu přispíváme povinně všichni, nejenom ti, kteří si ji kupují. Když se podíváte do Třeboně, Veselí nebo Borovan na místní periodika a srovnáte je s Lomnickými listy, co vás napadne? Možná i to, že jde o další příklad lomnické provinčnosti, která chce být za každou cenu světová, i když na to očividně nemá. Že to nevadí vedoucí IKS paní Němcové, to už jsem si zvykl. Jaký dirigent, takový orchestr. A tak vzniká oficiální městská tiskovina čím dál více jakoby z povinnosti. Kdyby se alespoň čtenář mohl spolehnout, že

v LL najde kompletní zápisy z rady či zastupitelstva. Vždy je však odkázán pouze na výběr informací. Kdo ho dělá a jak? Proč chybí alespoň stručné vysvětlení či okomentování jednotlivých bodů? Bez něj informacím stěží porozumí i zasvěcenec. V posledních číslech dokonce chybí podpisy u velké části článků. Že by se autoři nebo redakce styděli? Možná by stačilo držet se osvědčeného: méně je více. Jsme malá obec, co na tom, že oficiálně máme titul město. Při tak úzkém zaměření měsíčníku ho místní příděl zajímavých událostí a informací prostě neutáhne natolik, aby bylo každý měsíc o čem psát. A pokud by to redakční rada přesto nechtěla vzdát, musela by pořádně zapracovat, přitáhnout další lidi a ne je odrazovat svým přístupem.

n

Jednota pustila v srpnu intenzivně do výstavby své nové prodejny na křižovatce ulic Tyršovy a Nádražní. Jak jsme se dozvěděli od Inženýra Josefa Hrbka, který je vedoucím provozně-technické skupiny Jednoty, mají se stávající i noví zákazníci na co těšit. Nová prodejna bude mít skoro dvojnásobnou plochu oproti té současné. Prodejní prostor má být celý klimatizovaný a zákazníci se konečně dočkají plnohodnotného oddělení ovoce a zeleniny. Zvýší se i sortiment obchodu. Celkem tak bude zákazníkům k dispozici nabídka čítající kolem 5000 položek. Pro zajímavost - běžný diskont (Penny, Lidl apod.) nabízí asi 1 500 položek, zatímco velké hypermarkety (Tesco, Globus apod.) mají v regálech kolem 20 000 položek. Podél prodejny vznikne i 12 parkovacích míst, ke kterým se však zákazník dostane pouze zezadu ze Školní ulice. Jednota věří, že jí investice blížící se ke dvaceti milionům korun pomůže posílit pozici v maloobchodním prodeji v našem městečku. Stávající objekt prodejny v č.p. 93 bude následně nabídnut k pronájmu nebo ke koupi.

Flop na náměstí možná vůbec nebude

Výstavba nového prodejního místa společnosti Flosman na náměstí 5. května se vážně komplikuje. Po problémech se stavením odborem městského úřadu teď investor řeší další. Požádali jsme opět o aktuální informace zástupce generálního ředitele společnosti Flosman a.s., pana Andrleho. V odpovědi na naši otázku uvedl: „V současné době se soused pan Altman v rámci stavebního řízením ohradil proti změně dopravního řešení, které vytváří prostor stání potřebný pro zásobování prodejny. Bez této změny nelze dům postavit. Tím blokuje vydání stavebního povolení. Další vývoj spojený s vydáním stavebního povolení nelze odhadnout. V souvislosti s tím společnost zvažuje o převedení blokovaných investičních prostředku na jinou akci.“ Je tedy možné, že pokud se obě strany nedohodnou, zbude na náměstí pouze díra v zástavbě, což by byla určitě škoda. n

Jednota chce otevřít novou prodejnu už v únoru

Po měsících čekání na schválení změny územního plánu se jindřichohradecká Nová prodejna Jednoty

Na závěr zbývá uvést to podstatné. Nová prodejna by měla být slavnostně otevřena v únoru 2010 a pokud se naplní odhady investora, přinese časem do Lomnice další 2 pracovní místa v podobě jejího personálu. n

Z posledních jednání rady aneb co v Lomnických listech nebylo

»Městu se podařilo vybojovat úspěšně „boj“ s Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad, které zaplatilo před časem pokutu ve výši 261 tisíc korun. Zastupitelstvo už loni v prosinci dalo starostovi mandát, aby se proti pokutě odvolal. Vyšlo to a město peníze dostane zpět. »Rada projednala záměr výstavby chodníků u křižovatky ulic Tyršova a Boženy Němcové. »Rada odsouhlasila seznam ploch k pronajmutí novým zájemcům. Jde o: prostory kolem ČOV, prostory sportovně rekreačního areálu, plochu za zdravotním střediskem, školní zahradu, části prostor domu č.p. 17, prostor u úpravny vody, prostor Farské louky a prostor u Zlaté stoky. n

Kamerový systém zatím u ledu

Kontroverzní nápad s kamerovým systémem skončil zatím v prvním kole. Město žádalo o dotaci (viz článek v minulém čísle) a nedostalo ji. Zatím. n

Z vodovodu teče v Nádražní ulici občas žlutá tekutina místo vody

Obyvatelé koncové větve vodovodu v Nádražní ulici (u vlakového nádraží) se od napojení nového zdroje pitné vody (Římov) potýkají se zhoršenou kvalitou pitné vody. Navzdory pravidelnému odkalování vytéká často z vodovodních kohoutků na konci Nádražní ulice rezavě zabarvená tekutina. Po upozornění městského úřadu následovaly odběry vzorků vody, ujištění, že dodavatel na problému pracuje, i vysvětlení, že i když je koncová větev vodovodu pár let stará, zbytek ulice má staré vedení s dlouholetými usazeninami, které se teď vyplavují. Výhled je pozitivní, ale nikdo neví v jakém horizontu (viz. březnové číslo a článek o spotřebě vody v Lomnici).


7

SPOLKY

Historie Sboru dobrovolných hasičů v Lomnici nad Lužnicí Vladimír Vácha Je tomu již 130 let, co byl založen náš Sbor dobrovolných hasičů, i když možné by bylo slavit toto výročí už v roce 2008. Jak popíši v dalších řádcích, tak je totiž možný i další výklad naší historie. Vše má na svědomí klasická byrokracie, která kvete nejen v našem století. Stanovy byly odsouhlaseny již dne 12. dubna 1878 a Zakládací listina sboru byla sepsána 24. prosince 1878. Ke schválení činnosti však došlo až v roce 1879. A protože se naši předkové rozhodli, že okamžikem našeho založení bude až souhlas obecního zastupitelstva a vysokého místodržitelství v Praze, slavíme i my naše 130. výročí v roce 2009. Než však přistoupím k bližšímu popisu založení našeho Sboru, zavedu Vás do minulosti a nejdříve popíši vznik hasičského hnutí v Čechách. Myšlenka hasičská se u nás velmi těžce vyvíjela a měla svůj vznik u Němců v Čechách, kdy rytmistr v. v. Ferd. Leitenberger roku 1854 založil první sbor dobrovolných hasičů v Zákupech. Po něm hned v roce 1861 byl založen sbor dobrovolných hasičů v Liberci. Z české strany byly činěny podobné pokusy v roce 1860 v Chrudimi a Slaném, ale skončily nezdarem. Teprve v roce 1864 byly založeny první české sbory ve Velvarech a Kutné Hoře, v roce 1865 v Roudnici. V druhé polovině 19. století bylo založeno mnoho spolků a jednot, žádný spolek však nenabyl v tak krátkém čase takového rozšíření jako sbory hasičské. Příčinou toho bylo, že všichni pomáhali požárem postiženým bez hmotné odměny, spíš se dočkali nevděku a neuznání. Ušlechtilá myšlenka dobrovolné svépomoci hasičské, která se osvědčila v jednom místě, byla brzy se sympatiemi přijata i jinde, a tak koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 19. století počet nově vzniklých sborů dobrovolných hasičů rychle stoupal. Roku 1862 bylo v Čechách jen 7 českých sborů, do konce roku 1870 se jejich počet zvýšil na 20 a do roku 1874 na 107, nepočítáme-li v to řadu sokolských jednot, které se hasičství věnovaly. Na českém jihu vznikl nejprve roku 1866 českoněmecký sbor dobrovolných hasičů v Českých Budějovicích a o dva

Hasičské cvičení z první poloviny 20. století. Náměstí 5. května roky později v Táboře. Odtud se myšlenka na založení dobrovolného sboru hasičského dostala již roku 1870 do Třeboně. Různé obtíže a překážky způsobily, že teprve 22. května 1873 byl sbor dobrovolných hasičů založen.

Založení našeho Sboru dobrovolných hasičů v Lomnici nad Lužnicí Po založení dobrovolného hasičského sboru v Třeboni se brzy o možnosti založit dobrovolný hasičský sbor mluvilo i v Lomnici. Krátce nato se sešli zdejší měšťané, kterým ležela bezpečnost města na srdci, a sbor mohl vzniknout. Zaúřadovala však, jak již jsem uvedl na začátku, obvyklá byrokracie. Nejprve musely být valnou hromadou konanou dne 12. dubna roku 1878 odsouhlaseny Stanovy dobrovolného sboru hasičů v Lomnici. Zde si dovolím ocitovat některá ustanovení těchto stanov: Účelem dobrovolného sboru hasičů jest, ve městě Lomnici s přivolením a schválením obecního výboru hasičské nářadí v dobrém stavu držeti, při požáru život a majetek obyvatelstva hájiti a pořádek udržovati. » Činným údem stane se, kdo se při ohni skutečně hasení zúčastniti

chce, a proto ku cvičení hasičů pravidelně se dostaví. » Při znamení na poplach odebéře se veškeré mužstvo sboru na určené místo, nejlépe tam, kde se nářadí hasičské nalézá, a odtud s příslušným nářadím k ohni. » Hasičský sbor Lomnický jest oprávněn zábavy ve prospěch pokladny spolkové, pořádati zábav, slavností a průvodů v městě Lomnici a mimo obvod města se zúčastniti s praporem. Dne 16. ledna roku 1879 stanovy schválilo i slavné obecní zastupitelstvo. Nakonec přišel s datem 6. února 1879 i souhlas od vysokého c. k. místodržitelství v Praze. Teprve potom mohli lomničtí hasiči zahájit svou činnost. Ještě předtím byla 24. prosince 1878 sepsána „Zakládací listina sboru“ a má toto znění: „Slavnému c. k. okresnímu Hejtmanství! Předkládá se seznam všech členů dobrovolných hasičů v Lomnici a oznamuje se, že za předsedu zvolen jest pan František Frejlach z č. 16, za velitele pan Alois Zátka, za jeho náměstka Čeněk Petrů, za cvičitele pan Václav Karták z č. 103 a za pokladníka a jednatele pan Václav Votruba, katecheta, a do výboru pan Antonín Bárta a pan Václav Bárta.“ Pokračování příště

8


ROZHOVOR

Talent je důležitý, ale stejně tak i řemeslo Lumír Šarman Když se sami sebe zeptáte, jestli v Lomnici žije nějaký malíř, jakou odpověď si dáte? Když vyloučíme všechny malíře pokojů a koncentrujeme se na umění, sejdeme se asi u jediného jména. Antonín Hanzal (61), dlouholetý učitel výtvarné výchovy a zástupce ředitele na místní základní škole, je znám daleko za hranicemi našeho okresu především svými obrázky malebné jihočeské krajiny. Povídali jsme si na začátku prázdnin Jak jste se vlastně k malování dostal? Už jako malý kluk jsem začal malovat a pak mě potkalo štěstí, protože v Třeboni v té době žil amatérský malíř Karel Holešínský, který vedl výtvarný kroužek. U něj jsem se, dá se říct, vyučil základnímu řemeslu. Byl to výborný člověk a dokázal vytvořit kamarádské prostředí. Co bylo dál? Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova. Pak jsem začal učit. Co jste maloval úplně na začátku? V kroužku to byla hlavně jablka. Na těch jsem se vážně vyučil. Pak byly mými oblíbenými tématy Břilice a Mokrá luka. Kdo byl pro Vás uměleckým vzorem? Začínal jsem u Slavíčka, Ludvíka Kuby a impresionistů. Líbí se mi naši malíři 19. a 20. století prakticky bez výjimky. Také mám rád holandské mistry. Mezi současníky váhám. Nabídka je snad až příliš široká. Malujete více jak 45 let. Co vám to přináší? Je to jistý způsob seberealizace a do jisté míry i odpočinku, i když je to dřina. Někdo má zahrádku, já mám malování. Jakou roli hraje při vaší tvorbě myšlenka na někoho, komu váš obraz udělá radost? Když něco maluju, tak se mi to pochopitelně líbí a jsem rád, když se to líbí i tomu druhému, i když oba vidíme něco trochu jiného. V dubnu letošního roku jste vystavoval v třeboňské galerii. Jak úspěšná to byla výstava?

Když se budu chválit, tak mimořádně úspěšná. Veškeré ohlasy návštěvníků byly velice pozitivní. Kolik obrazů musíte mít, abyste mohl uspořádat výstavu? V tomto případě jsem tam měl asi 150 věcí. Část jich byla z archivu a zbytek z posledních několika let. Kolik obrazů vytvoříte za rok? To nevím. Mám třeba měsíc, kdy jsem lenivý, ale pak obrazně řečeno nateče rybníček a jedeme dál. Jak často vystavujete? Našel jsem útočiště v muzeu ve Veselí nad Lužnicí a tam bývávám tak jednou za tři roky. Nejbližší výstava bude příští rok.

Při zahájení jarní výstavy v Třeboni Většina lidí asi nemá Talenty se tam najdou. Otázkou je, představu, jak vniká obraz. jestli vydrží. Když bych měl mladému Můžete to popsat? člověku nebo jeho rodičům doporučit, jak Natřít plátno, to už je relativně snadné, rozvíjet talent, asi bych řekl, ať zkusí něale vyšlapat ho, vědět, co chci, to trvá ně- jakou základní uměleckou školu a pak kdy i pár let. To jsem třeba 5 let sháněl je- střední uměleckou školu, kde je však už den motiv a objevil ho pak čistě náhodou. větší tlačenice a člověk musí vědět, co Z místa, které mě zaujme, si nejdříve od- chce. nesu skicu, nebo když spěchám, fotografii. To podstatné je, že už začnu obraz no- Občas zaslechneme hodnocení nějakésit v hlavě. Nakonec, až přijde čas, udě- ho předmětu, který se tváří jako umění. lám obraz skutečnosti tak, jak ji vidím. Je to prý kýčovité. Co je to kýč? Poslední fáze zabere už jen několik dnů. Kýč je podbízivé umění. Chce se vnutit divákovi. Je to jako s vuřtem za 3,50. Jak je malování finančně náročné? Na pohled je stejný, jako ten kvalitní, ale Základní materiál na jeden obraz vy- jen do doby než ho upečete a ochutnáte. jde zhruba na tisícovku, takže i když se to Malujete také na zakázku? nezdá, je to docela drahý špás. Občas ano, ale námět se mi musí líbit. Co považujete v oblasti své tvorby za Moje výhoda je v tom, že mě malování dosavadní největší úspěch? neživí, a tak se nemusím podbízet. Možná to bude ta třeboňská výstava leA co portréty? tos. Ty jsem v mládí maloval. Pak mě to Cítil jste někdy rivalitu svých akademic- opustilo. Chyběly ochotné modely. kých kolegů? Ten problém jsem nikdy neměl a ani Co plánujete v nejbližší době? Asi pojedu hledat inspiraci někam, kde pro něj nevidím důvod. jsou kopečky. Na vysočinu. Děkuji za rozhovor a přeji hodně Vidíte na základní škole, kde učíte, krásných obrazů a inspirace. nějakého svého nástupce?


9

POVÍDKA

Výlov Rožmberku - povídka, která se stala v roce 1977 Jiří K o s Blížilo se poledne a líné podzimní slunko se prodíralo statnými duby lemujícími hráz rybníka Rožmberk. Svojí slabou výhřevností hladilo po tvářích zvědavce, kteří vytvořili hloučky podél hlavní hráze. Zároveň postříbřilo odrazem svých paprsků celé sloveniště. Studený větřík rozpustile proháněl po příjezdové cestě spadané zežloutlé listí a zdobil jím nákladní automobily, odvážející na sádky ve velkých přepravkách rybí bohatství. Svým štípavým dechem mrazil návštěvníky do tváří i na uši a některým přeměnil nosy v klaunské bobany. Lidé na hrázi však byli zabráni do výlovu natolik, že chlad téměř nepociťovali. Rybník Rožmberk u vesničky Lužnice pomalu vydával svoji dvouletou úrodu. Do pěti velkých kádí střídavě padali parádní kapři. Rybáři, kteří ukončili zátah, odpočívali před malým plátěným stanem a popíjeli horký čaj vylepšený troškou rumu. Sledovali po očku osoby, které přišly, aby je v jejich činnosti povzbudily a také aby získaly nějakého toho kapříka. Najednou se na hrázi objevila skupinka žáků z lomnické školy, kterou vedl zkušený učitel Vaněk. Ukazoval a vyprávěl dětem, jak se takový rybník vůbec loví a jak se lovil dříve bez běžné techniky. Dělal to velice poutavě, že se ke skupině přidalo několik neznámých lidí. Chtěli si poslechnout něco z jeho bohatých vědomostí, které získal pilným studiem jihočeské historie. „V dobách, kdy rybník Rožmberk spravovali Rožmberkové a kteří ho také díky Jakubu Krčínovi postavili, předcházela každému podzimnímu výlovu velice pečlivá a dlouhá příprava,“ začal vyprávět učitel Vaněk. Posadil se na jeden vyvrácený kmen, přísně zkontroloval, jestli jsou kolem všichni žáci, s potěšením přitom zjistil, že se jeho skupinka rozrostla o několik dospěláků, a tak pokračoval: „Ženy rybářů navařily ve velkém hrnci česnekocibulovou polévku s jíškou ze sádla, děti nanosily k výpusti hromady palivového dřeva, aby bylo na čem polévku držet horkou. Dva dni před výlovem rozdělil baštýř úkoly a rozestavil hlídky

na březích vypuštěného rybníku. Hlídači měli u sebe statné psy, kteří ze všeho nejvíce platili na okolní pytláky. S východem slunka se na hrázi rybníka sešly desítky mužů, jejichž úkolem bylo vstoupit na bahnitý terén rybníka a stáhnout sítě k výpusti. Při každém výlovu je nejzajímavějším a nejdůležitějším okamžikem právě zátah sítí. Tohle museli odřít lidé ručně tehdy i v dnešní době. Celou početnou skupinku pracantů – asi 60 lidí - vedl fišmajstr, který měl po ruce porybného. Po zátahu museli rybáři přetahat ryby z lovenistě do připravených kádí a vydatně jim při této činnosti pomáhaly báby –

pomahačky, které třídily druhy a počítaly kusy. Kapři se pak přenášeli v mokrých plachtách na místo dodávky, ale jen po deseti kusech, aby se při cestě moc nepomlátili. Později je vozili formani na vozech v malých sudech. Při výlovu nechyběl porybný písař se sluhou třímajícím účetní knihu, do níž pečlivě zapisovali úrodnost rybníku. Když začalo slunko zapadat za obzor, písař vyhlásil výsledky výlovu.“ Učitel Vaněk vyprávěl klidně, pomalu a velice jistě. Znal historii Rožmberků a jejich slavných rybníkářů nazpaměť jako nějakou dlouhou básničku. Aby ne vždyť to byl jeho velký koníček, netajil se tím a rád chodil o jihočeské historii kamkoliv přednášet. „Soudruhu učiteli,“ ozval se ze skupiny dětí Mirek, „a opravdu je Rožmberk u nás největší rybník? „Tady na Třeboňsku je největší. Je to vlastně taková první přehrada, kterou Jakub Krčín zbudoval na řece Lužnici. Není tak úrodný jako jiné rybníky, protože je

hluboký a schovaný v lesích, ale zadržuje jarní vody, které se každoročně hrnou z dolnorakouských hor, když nastává po zimě obleva. Jakub Krčín byl velice důmyslný a zdatný stavitel. Jestlipak někdo ví, jak se jmenuje umělý kanál, který společně s rybníkem Rožmberkem vybudoval?“ „Já,já, já,“ hlásilo se hned několik dětí a Hanka, na kterou učitel nakonec ukázal, pronesla: „Je to Zlatá stoka.“ „Ale kdepak. To sis popletla“, nesouhlasil učitel, „je to Nová řeka, která tady vytéká z Lužnice a poblíž Stráže se vlévá do Nežárky. Zlatá stoka protéká úplně jinde a napájí skoro všechny třeboňské rybníky. A tu vybudoval kdo?“ „Kdo jiný než Jakub Krčín,“ vykřikl nahlas žák Petr, aniž byl k odpovědi vyzván. „Ale kdepak - zase špatně. Byl to Štěpánek Netolický. Jakub Krčín ji jenom zdokonalil a rozšířil,“ řekl s úsměvem pan Vaněk. „A soudruhu učiteli – to museli Rožmberk rybáři před výlovem hlídat celou noc?“ zajímal se Pepík. „Samozřejmě. Hlídalo se kdysi a hlídá i dnes. Takoví pytláci dokáží vybrat z připraveného loveniště až polovinu rybí úrody. Hlídači ochraňovali rybník nepřetržitými pochůzkami po hrázi. Ostatní seděli kolem ohně a dávali pozor na Krčínovy čerty.“ „Na Krčínovy čerty?!“ divily se děti. Tohle pojmenování je velice zajímalo. Bylo totiž tajemné a plné dobrodružství. A učitel Vaněk dobře věděl, o čem má začít vyprávět. „V pověstech se totiž praví, že třeboňský regent Krčín měl pletky s ďáblem - jinak by snad ani nemohl vytvořit tak obrovská vodní díla, jako jsou rybníky Svět a Rožmberk. Proto se čerti odpradávna drželi při výlovech a páchali zlo. Za vlády dynastie Schwarzenbergů při jednom podzimním odpouštění Rožmberku se stalo něco neuvěřitelného. Jeden zkušený baštýř při pochůzce najednou uviděl nad vodní plochou stín podivného skřeta. Všelijak se vlnil a skládal se do podoby čerta. Najednou se ten záhadný stín pohnul a s křikem odletěl pod hráz k odtokovým rourám. Baštýř si nejprve myslel, že Dokončení na str. 10

10


POVÍDKA, REPORTÁŽ Pokračování ze str. 9 se mu to všechno jenom zdá, ale když přestal slyšet odtékat vodu z Rožmberku, pochopil, že je zle. Rybník byl připravený k výlovu, ale když neodteče přes noc přebytečná voda, nebudou moci začít. Baštýř udělal mezi ostatními hlídači obrovský poplach. Všichni bez váhání běželi k výpusti. Voda rourami skutečně neodtékala a z jejich vnitřku vycházely podivné zvuky a škrábání. Jeden z přítomných vykřikl, že jsou to Krčínovi čerti a že chtějí pokazit zítřejší výlov. Začal se shánět po nějakém křížku nebo po svatém obrázku. Baštýř si vzpomněl, že má u sebe v peněžence obrázek s andělíčkem. Vyndal ho a přiťukl ho hřebem do kůry dubu nad odtokem. Potom padl na kolena a začal se modlit. Totéž učinili ostatní. V tom okamžiku začala voda opět proudit rourami a výlov byl zachráněn.“ Školáci tiše a za-

ujatě poslouchali a měli radost, že to všechno nakonec dobře dopadlo. „Pane učiteli, vy jste pořád velký vypravěč,“ řekl mu místní porybný, který se ke skupince přiblížil a slyšel skoro celý příběh. „Nějak podobně jste vyprávěl příběhy z historie, když jste mě učil na základní škole. Na to nikdy nezapomenu a rád bych se vám za to odvděčil. Dám vám domů nějaké kapříky, co říkáte?“ „No jó, ale nás je víc, kdo chce kapříky,“ usmál se učitel a objal rukama několik žáků, kteří stáli blízko něho. Porybný také blýskl úsměvem a řekl: „Jasně. Proč bych nedal ryby dětem, abych jim tím udělal radost? Ale musí si je zasloužit. Támhle v zatáčce uvízl v bahně s autem tajemník z okresu. Pojďte všichni. Pomůžete mi ho vytlačit.“ Skutečně. Na výjezdu od rybníka, který rozbahnily těžké nákladní vozy, visela černá tatrovka.

„Proč vám nepomůžou rybáři? Máte jich tu několik desítek,“ divil se učitel Vaněk. „Nechtějí. Tajemník má totiž v autě plný kufr ryb, které si zdarma odváží. Všichni se tomu jen smějí a říkají, kdyby je vyházel ven, určitě by z té kaluže snadno vyjel,“ řekl baštýř. Pan Vaněk byl člověk, který rád každému pomohl a nad hamižností tehdejších mocipánů jen mávl rukou. Společně se skupinkou svých žáků pomohl auto vytlačit a pořádně si při tom zamazal své lesklé polobotky. Výlet na hráz rybníka Rožmberk se toho dne náramně povedl. Děti viděly výlov, slyšely spoustu zajímavých příběhů a užitečných informací, a dokonce si jako pozornost odnesly ryby, za které je rodiče doma pochválili. Na to já sám dodnes rád vzpomínám, protože jsem byl jedním z té skupiny dětí.

U2 v Polsku aneb jak si desítky tisíc lidí splnily svůj velký hudební sen Pavla Zvoňárová, ml. Byla to jedna z nejkrásnějších nocí mého života. Pod jasnou oblohou plnou hvězd za svitu měsíce, který se schovával za obří moderní konstrukcí, připomínající na první pohled Kaplického chobotnici, jsem si splnila jeden velký hudební sen. A nebyla jsem sama - 6. srpna polský stadion Slaski naplnilo během chvíle bezmála sedmdesát tisíc nadšenců, aby mohli živě ochutnat kapelu světového formátu, možná nejvýznamnější čtveřici hudebníků současnosti.

zem. Než U2 definitivně oznámili jednotlivé zastávky v rámci jejich turné 360E, mnoho Čechů věřilo, že se kapela po letech vrátí do Prahy (naposledy koncertovali na Strahově v roce 1997 s turné POP MART). Bohužel, ve druhé polovině března se tyto naděje zcela rozplynuly. Nejbližší koncerty pro Čechy tak měly být odehrány v německém Berlíně a v polském Chorzowě. Vstupenku na vysněnou noc jsem si pořídila na poslední chvíli a jsem zpětně opravdu šťastná, že se mi to „za pět minut dvanáct“ povedlo...

Lístky Lístky na U2 se v České republice krátce prodávaly jeden den v březnu, vlastně se ani nedá mluvit o jednom dni, protože během hodiny se po nich doslova slehla

Cesta tam Do Polska jsem vyrazila ve tříčlenné partě 6. srpna v brzkých ranních hodinách. Byli jsme ochotni a zcela odhodláni vystát si před stadionem frontu a zvýšit tak naše šance stát co nejblíže pódiu. Při příjezdu do polského Chorzowa se začali objevovat nadšení příznivci kapely snadno identifikovatelní pomocí variabilních triček s jedním jediným společným logem, kterým, jak se zdálo, žilo ten den celé město, možná přesněji celé Polsko. Dorazili jsme ke stadionu, organizátoři nás ihned navigo-

vali na parkoviště připravené pro koncert, nicméně nemohlo ani náhodou stačit tomu obrovskému přílivu automobilů. Měli jsme přeci jen časovou výhodu, takže jsme ještě spoustu věcí - parkovištěm počínaje a normální toaletou konče - stihli bez front. O dvě hodiny později už to byl téměř nadlidský úkol... Nekonečné čekání U stadionu se u hlavních bran shromažďovali fanoušci, z nichž mnozí evidentně na místě nocovali. Ať to zní jakkoli bláznivě, měli alespoň své místo u pódia jisté. Na určité organizační otázky jsme si museli umět odpovědět svépomocí.Tak například nebylo úplně zřejmé, jaké brány slouží ke vstupu majitelům lístků na stání, kdy se vlastně stadion otevírá, proč mají na ruce téměř všichni čísla (???).Jeden sympatický mladík naše váhání přerušil a zodpověděl naše zvídavé, ale pochopitelné otázky...Takže, byli jsme u správné brány, co se otevírání týče, stadion sice před čtyřmi lety na koncertě U2 na týmž místě otevíral ve tři hodiny odpoledne, ale my si budeme muset nejspíš počkat do pěti (to máme od 11.00 hodin dalších 6 hodin na přímém slunci). A čísla na rukou ostatních lidí? Prý tento „skvělý nápad“ vymyslela a zaktivizovala jedna slečna nocležnice, aby si zajistila svou výsostnou pozici, tedy číslo jedna. Údajně jí ve


11

REPORTÁŽ finále dali za pravdu i pořadatelé, takže se davem šířily zprávy, že existuje jakýsi veledůležitý jmenný seznam podle pořadí, v němž fanoušci dorazili na stadion...A prý budou pořadatelé v momentě, kdy se stadion otevře, volat lidi dle pořadí. Jednoduše a stručně řečeno jsme si tuto informaci vyhodnotili jako úplný nesmysl a odmítli jsme si nechat napsat čísla na ruku a zařadit se tak do pořadníku. Ukázalo se, že jsme se nemýlili...Čekání bylo dlouhé, ale dokud jsme seděli, dalo se to všechno jakž takž snášet. V jeden okamžik se nám do čekání vlinuly známé melodie písní City of blinding lights a Where the streets have no name přicházející z nitra stadionu. Bylo to tak silné..vlastně to nejspíš ani nebyli U2, nýbrž zvukaři, nicméně nás to rozechvělo a navnadilo na večerní show. Kolem třetí hodiny odpolední nastal zlom, ale ukázalo se, že zlom jen tak naoko. Několik organizátorů se totiž úderem celé přemístilo k jednotlivým turniketům, a my nadšenci, doufaje v dřívější otevření stadionu, jsme se jak mávnutím kouzelného proutku zvedli...a tak už jsme zůstali až do pěti. Už nebylo úniku, nešlo si zpátky sednout, všichni jsme si drželi svůj malý kousek prostoru nalepeni jeden na druhém. Sluníčko nepřestávalo svítit, my jsme se nemohli pořádně napít a minuty se neuvěřitelně vlekly. Tady jsem poprvé poznala příchuť davového šílenství, kdy jsem v jednu chvíli opravdu netušila, v jaké poloze a kde přesně se nacházím. Vlastně člověk nemusel ani stát, protože dav ho svým tlakem udržoval ve vertikální pozici. To bylo vlastně docela výhodné, protože síly pomalu docházely... Konečně nás pouští dovnitř V pět odpoledne se všechno zlomilo a žlutí organizátoři nám konečně odemkli brány na místo, kam jsme se všichni tolik těšili celí netrpěliví a plní očekávání. Kontrola u prvního turniketu, kontrola u druhého turniketu a honem, běžíme k pódiu!! Bylo to tak osvobozující! Doběhla jsme ke stadionu, cestou se mě ještě trochu snažili usměrňovat chlápci z ochranky, ale marně…Celý prostor nabízel ještě tolik místa. Vyplatilo se čekat! Mohla jsme si vybírat, jak bylo libo. Asi nejvyhledávanějším a nejžádanějším místem byl tzv. vnitřní kruh, který obklopoval celé pódium alias chobotnici,

nebo chcete-li netypického čtyřnohého pavouka. Podle obrázku můžete posoudit, že konstrukce byla opravdu velmi atypická a každému asociovala něco jiného. Mezi pódiem a tímto kruhovým prstencem byl odhadem zhruba desetimetrový prostor, který lidé plnili podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Povedlo se mi vystát místo jen asi tři metry od pódia, pod částí, na níž měl za pár hodin stát kytarista The Edge. Bylo asi 17.30 hodin, z místa jsem se nemohla pohnout, protože bych o něj přišla, tak jsem si jej držela zuby nehty. U2 zahráli až o tři a půl hodiny později… Snow Patrol Čas však velmi příjemně vyplnili Snow Patrol – pětičlenná skotská rocková sestava, kterou možná někteří z vás budou znát ze seriálu Chirurgové, který hudba podkresluje. Jak už to tak na většině koncertů bývá, role předskokana bývá obvykle nevděčná. Ani tady tomu nebylo úplně jinak, ačkoli ve srovnání například s českým měřítkem účasti si vlastně Snow Patrol vůbec nestáli špatně. Naslouchal jim z poloviny zaplněný stadion, což čítá na třicet tisíc posluchačů a to opravdu není zlé. Pánové si koncert užili a publikum také – na některých návštěvnících bylo vidět, že předkapelu znají a patřičně si ji užívají…Po skončení nastala klasická více než hodinová odmlka, v níž četné množství zvukařů dolaďovalo to nejnutnější – tento svůj akt završili podáním ruky a to byl jasný signál pro nás – nedočkavé publikum. Věděli jsme, že co nevidět to přijde! Vrchol přichází Pódium se nakonec absolutně vyprázdnilo, světla zhasla, ze čtyřnohého pavouka se začala linout pára a za působivé předehry a ohromného sílícího aplausu začali postupně přicházet bubeník Larry Mullen, basák Adam Clayton, kytarista The Edge a završením nemohl být nikdo jiný než frontman Bono Vox. Celou show U2 započali energickou peckou Breathe z nového alba No line on the horizont, které vyšlo letos v únoru. Následovaly další tři vypalovačky z nejnovějšího alba a bylo znát, že fanoušci mají toto poslední album už velmi slušně naposlouchané. Nebyli by to U2, kdyby zapomněli na svá předcházející alba, a nedali nám tu možnost zazpívat si s nimi jejich opravdu nej-

známější songy jako je With or without you, I still haven´t found what I am looking for či New year´s days. Poslední zmíněná byla pro všechny přítomné Poláky snad tou nejočekávanější – připraveny totiž měli červená a bílá trika (barvy státní vlajky). Nebylo to sice úplně originální, v podstatě se jen kopíroval jejich nápad z roku 2005, nicméně i tak byla tato červenobílá záplava neuvěřitelně působivá! Zahraniční návštěvníci museli být trochu shovívaví, neboť přes všechna ta trička nad hlavou zdvižená nebylo vidět vůbec nic. Silným zážitkem, a to především pro kytaristu Edge, muselo být, když mu sedmdesáti tisícový dav zazpíval k jeho osmačtyřicátým narozeninám. Poláci jako bonus přidali národní verzi „Happy Birthday“ a odměna byla na spadnutí. Edge si s Bonem vystřihli akustickou verzi nádherného songu Stuck in a moment…Večerní playlist obohatily i další skladby z alb novějších i starších, avšak nebyl song, který by nepotěšil nebo který by snad fanoušci neznali! Ještě před typickým prvním odchodem, zazněla bezkonkurenční One, kterou na přání Bona (poslechli všichni na slovo), doprovázela světla našich mobilních telefonů. Společně jsme tak vytvořili fascinující atmosféru, která jen dovršila jednu z nejhezčích skladeb večera. Po pauze, při níž nás naštěstí příliš nenapínali, zazněl přídavek v podobě tří závěrečných songů a pak…konec jako začátek…velký, neustávající aplaus a maximální uspokojení z právě končícího koncertu! Byl to zážitek, na který se nezapomíná Zážitky sbližují. V téhle krátké jednoduché větě je velká pravda. Na sedmdesát tisíc lidí se v jeden okamžik na jednom místě ocitlo jakoby na stejné vlně, jejich myšlenky se seběhly a všichni společně si dosyta vychutnali hudbu jako samet… U2 předvedli téměř to nejlepší ze svého repertoáru a dokázali všem přítomným, že mají obdivuhodnou formu. Kéž by jim ještě dlouho vydržela, abychom za pár let mohli znovu doufat, že se svým turné zavítají i do Čech. Po cestě domů, kdykoliv to jenom šlo, se nám z autorádia linula znovu a znovu hudba U2. Nebyla však stejná, byla jiná, zvláštní a hezčí, okořeněná tím skvělým prožitkem…

12


MOZAIKA

Baron Nádherný Slavoj Svoboda Není to tak dlouho, co jsem šel okolo zapnuté televize a jen tak na půl ucha zaslechl jméno Sidónie Nádherná. To mne zaujalo, a přestože se televizi úmyslně vyhýbám- považuji její skladbu programů za zbytečného ujídače času, toto jméno mne zastavilo a já vyslechl část životního příběhu této doslova nádherné ženy. A protože k tomuto tématu mám co říci, uvádím tento malý článek k rozšíření povědomí o rodu Nádherných. Pan baron Otto Nádherný měl v Měšicích u Tábora zámek, jeho bratr vlastnil zámek v Chotovinách u Tábora a paní Sidónie zámek ve Vrchotových Janovicích. Pokud byste jeli cestou z Milevska směrem na Sedlčany a potom směrem na Votice, asi na polovině vaší cesty ze Sedlčan jsou Vrchotovy Janovice se zámkem a zámeckým parkem, kde je paní baronka Sidónie pochována. Na zámku v Měšicích žila i jejich schovanka, byla to Francouzka a říkali jí Dody. A proč to vše vím a píši tento článek? Můj praděd byl správcem na panství barona Nádherného a schovanka Dody byla dětskou kamarádkou mého otce a dalších školáků z Měšic u Tábora, kde jsem i já prožíval své dětství.

Pan baron Nádherný byl před 1. světovou válkou poslancem Rakouskouherského sněmu. V průběhu 2. světové války se tento skvělý člověk zachoval velmi obětavě v případech odsunu Čechů z okolí Tábora do „Říše“ na nucené práce. Protože vlastnil rozsáhlé lesy, statek a pole, vyžadoval od německých okupantů přidělování pracovních sil do svých lesů, které měl v té době na starosti můj praděda, a tak pan baron zachránil tyto lidi od totálního nasazení ve fašistickém Německu. Byl to člověk velmi přátelský a nepovýšenecký, rád kouřil fajfku a s místními obyvateli chodil do hospůdky Pod kaštanem na kus řeči. Tato hospůdka je v Měšicích stále a najdete jí před železničním přejezdem při cestě z Tábora směrem na Chýnov a Pelhřimov po levé straně. Jeho lidskost byla pověstná, stalo se, že některý z hajných nachytal starou paní v lese, jak si bez povolení odvážela z lesa na vozíku klacky na topení. Hajný ji přivedl k Baronovi, ten zabafal z fajfky, a prohlásil: „A čím má asi ta paní doma topit?“ a poslal hajného i s babkou zpět do lesa. Hajný naložil plný vozík polen a stařence vše odvezl domů. Skončila 2. světová válka a po roce 1945 se drali k moci komunisté. V té době byl v Měšicích starostou další můj strýc

pan Dvořák. Bezbřehým závistivcům a třídním ideologům ležel pan Nádherný v žaludku pro svůj titul a postavení. Velmi rychle zapomněli na jeho pomoc Čechům v době okupace a donutili ho opustit zámek a žít v obecním chudobinci. Můj strýc žádal pro pana Barona Nádherného důstojný život a ohleduplnost už jen pro jeho věk. A víte, jak to celé dopadlo? Strýc již nebyl starostou a měl značné potíže vůbec slušně žít. Pan baron zemřel v chudobinci. Jak to dopadlo s Dody, nevím, kontaktoval jsem ČT a snad mi přijde i tato informace, kterou do naší Alternativy napíši. A na závěr: Pan Baron Nádherný mluvil několika jazyky a němčina byla v podstatě jeho mateřštinou. Vždy však říkal: „V Čechách se mluví česky a nezdraví se AHOJ, protože tak se zdraví opilí námořníci. Tady se zdraví NAZDAR, nebo DOBRÝ DEN “.

Náměstí v Lomnici jako dopravně - inženýrské dílo… Tomáš Otepka …trochu čísel o intenzitách dopravy v Lomnici a okolí V minulém díle s názvem „Náměstí v Lomnici jako dopravně inženýrské dílo…“ jsem slíbil, že se tentokrát budu zabývat podrobnějšími číselnými údaji dopravních zátěží. Během své praxe jsem se velmi často setkal s tím, že vnímání intenzity dopravy je velmi individuální. To, co je pro obyvatele velkoměsta „klidná“ ulice, může při stejné intenzitě dopravy pro obyvatele malé vesnice představovat „obrovský“ dopravní ruch. Zejména se to týká nákladní dopravy. Základním objektivním vodítkem pro posouzení intenzity dopravy jsou údaje z celostátního sčítání dopravy, které se koná pravidelně v pětiletých odstupech. Poslední se konalo v roce 2005. Mám k dispozici data za roky 1995, 2000 a 2005, a to jak pro období mimo hlavní turistickou sezónu, tak pro letní prázdniny. Právě z posledních dvou údajů je patrné, jak velký význam má na Třeboňsku cestovní ruch. Co budou pro obyvatele Lomnice a okolí asi zajímavější čísla, jsou počty nákladních vozidel resp. kamionů, tzn. nákladních souprav – nákladních vozidel s přívěsem nebo návěsem. Domnívám se, že před „záplavou“ čísel by bylo dobré uvést několik spíše obecných informací pro jejich interpretaci. Asi nejdůležitější je kapacita dvoupruhové obousměrné komunikace, která činí přibližně 15-20 tisíc vozidel za den. Obvyklý podíl

Díl. II

nákladní dopravy na celkové intenzitě dopravy pro běžnou dopravní obsluhu území se pohybuje kolem 10%. Jak již bylo uvedeno v minulém článku, Lomnici protíná v severo - jižním směru silnice I. třídy č. 24 a východo - západním směru silnice II. třídy č. 148. Uvedená čísla charakterizují určitý úsek komunikace s uvedeným profilem, kde se dopravní sčítání provádí. Uvedená intenzita dopravy je za 24 hodin. Sezónou se myslí období letních prázdnin.

Silnice I/24 Úsek: hranice okresu Jindřichův Hradec – Lomnice nad Lužnicí křižovatka se silnicí II/148, sčítací profil: Frahelž Intenzita dopravy celkem v letech Rok Počet vozidel

1995 2 019

2000 2 380

2005 mimo sezónu 2 154

2005 sezóna 2 978

2005 mimo sezónu 451

2005 sezóna 476

Intenzita nákladních vozidel Rok Počet vozidel

1995 454

2000 456

Intenzita nákladních souprav Rok Počet vozidel

1995 152

2000 163


2005 sezóna 292

Komentář Z toho vyplývá, že sezónní nárůst dopravy činí až 38%. Celkový trend v nákladní dopravě je prakticky neměnný. Je tedy


13

NÁMĚSTÍ POD DROBNOHLEDEM zřejmé, že došlo k významné změně struktury vozidlového parku v nákladní dopravě směrem ke kamionům (nákladní soupravy, nákladní vozidla s přívěsem). Tato specifická skupina nejtěžších nákladních vozidel v mezidobí 1995 – 2005 vzrostla o 87% a v mezidobí 2000 – 2005 o 74%. Relativní podíl nákladních vozidel 21% a 13% kamionů je velmi vysoký.

Komentář Sezónní nárůst dopravy je 22%. Celkový trend v nákladní dopravě je obecně stagnující a má výlučně místní charakter. Kamionová doprava na tomto úseku je prakticky zanedbatelná. Relativní podíl nákladních vozidel 8% a 2% kamionů lze označit za nízký.

Úsek: Lomnice nad Luž. II/148 (Novosedly) – Lomnice nad Luž. II/148 (Lišov), sčítací profil: Lomnice nad Luž. - náměstí Intenzita dopravy celkem

Úsek: Lomnice nad Luž. I/24 – Mláka I/34, sčítací profil: Klec Intenzita dopravy celkem

Rok Počet vozidel

1995 1 303

2000 3 415

2005 mimo sezónu neměřeno

2005 sezóna neměřeno


2005 sezóna neměřeno

1995 163

2000 514


1995 29

2000 149


1995 2 494

2000 3 293

2005 mimo sezónu 3 096

2005 sezóna 3 435


2005 sezóna 460


1995 490

2000 486


1995 169

2000 159


2005 sezóna 298

Komentář Z toho vyplývá, že sezónní nárůst dopravy činí až 11%. Celkový trend v nákladní dopravě je prakticky neměnný. Je tedy zřejmé, že došlo k významné změně struktury vozidlového parku v nákladní dopravě směrem ke kamionům (nákladní soupravy, nákladní vozidla s přívěsem). Tato specifická skupina v mezidobí 1995 – 2005 vzrostla o 76% a v mezidobí 2000 – 2005 o 87%. Relativní podíl nákladních vozidel 16% a 10% kamionů je nadprůměrně vysoký.

Silnice II/148 Úsek: hranice okresu Č. Budějovice / J. Hradec – Lomnice nad Luž. I/24, sčítací profil: u rybníka Koclířov Intenzita celkem Rok Počet vozidel

1995 627

2000 707


2005 sezóna 875


2005 sezóna 66


1995 87

2000 44


1995 8

2000 9

2000 873


2005 sezóna 847


Rok Počet vozidel

1995 134

2000 113


2005 sezóna 83

Intenzita nákladních souprav 2005 sezóna neměřeno

Komentář Z důvodů stavebních prací na komunikaci v roce 2005 nebylo sčítání prováděno. V porovnání s údaji navazujících úseků silnice I/24 údaje z tohoto úseku za roky 1995 a 2000 netvoří logický obraz, a proto je třeba vnímat velkou diferenci v tomto mezidobí s jistou opatrností. Úsek: Lomnice nad Luž. II/148 (Lišov) - Třeboň Sčítací profil: železniční přejezd Lužnice Intenzita dopravy celkem Rok Počet vozidel

1995 960

Intenzita nákladních vozidel


Rok Počet vozidel

2005 sezóna 10

Rok Počet vozidel

1995 28

2000 25


2005 sezóna 27

Komentář Celkový trend je dlouhodobě stagnující až mírně klesající. Celkový trend v nákladní dopravě je obecně také stagnující až klesající. Kamionová doprava na tomto úseku je nevýznamná a stagnující. Relativní podíl nákladních vozidel 8% a 3% kamionů lze označit za nízký. Možná někoho při čtení výše uvedených čísel napadá, že by Lomnice měla mít obchvat. Názory se jistě budou různit. Z čistě „dopraváckého“ posuzování celková intenzita dopravy ve vztahu ke kapacitě komunikace vykazuje ještě značnou rezervu a to ještě na několik desetiletí. Ještě by bylo dobré říci, že pro kapacitu komunikace je rozhodující „propustnost“ křižovatek. Ani tam v případě Lomnice nejsou zřejmé dopravní komplikace. Byl bych rád, aby uvedené hodnocení nebylo nepovažováno za mé vlastní. Jen jsem se snažil naznačit obvyklý hodnotící přístup ze strany správců, se kterým se v praxi setkávám. Závěrem bych si dovolil upozornit na jiné příklady v nejbližším okolí, kde je situace z dopravního hlediska poněkud dramatičtější. Jako příklad může posloužit dopravní situace na silnici I/34 na okružní křižovatce v Třeboni. Intenzita dopravy na spojnici České Budějovice – Jindřichův Hradec v Třeboni, kdy celková intenzita dopravy dosahuje v sezóně 11 tis. vozidel s průjezdem téměř tisíce kamionů. Významná je rovněž intenzita na Táboritské ulici - kolem 6 tisíc vozidel. Dopravní zatížení až přetížení je dobře patrné právě nyní, v době opravy poloviny mostu přes Jiráskovu ulici, kdy vozidla na trase Lomnice – přeložka přes Mokrá luka dodatečně zatěžují okružní křižovatku. Kolony od Českách Budějovic za výjezd od Penny-marketu, někdy až čerpací stanici Shell, jsou toho jasným důkazem. Byť se mnou mnozí v Lomnici nebudou souhlasit, domnívám se, že rekonstrukce průtahu Lomnicí je na české poměry provedena poměrně dobře. V sousedním Rakousku či Německu by byla provedena jistě o poznání lépe, s použitím kamenných obrub místo betonových, nápaditější dlažby, atraktivnějším uličním mobiliářem i větším podílem zeleně či vodního prvku. Ale i na takovýchto akcích je patrný vývoj naší společnosti, byť by si mnozí přáli a dovedli si představit lepší výsledek. Myslím, že je lepší menší krok správným směrem, než velký skok špatným směrem…

14


ROZHOVOR

Povídání s misskou IVETOU LUTOVSKOU Každý rok volí porotci a také televizní diváci novou ČESKOU MISS. Pokaždé nová kráska - jednou blond, podruhé zase bruneta, musí být nejen půvabná, ale i chytrá, nadaná a pohotová. Letos byla zvolená Českou MISS rodačka z Třeboně Iveta Lutovská. A já vzkazuji oběma ředitelkám obou existujících soutěží MISS – už nemusíte hledat další novou krásku – Ivetě se žádná nevyrovná. Považoval jsem za čest udělat s Ivetou Lutovskou krátký rozhovor pro Alternativu a teď k tomu mám velkou příležitost. V mailové odpovědi mi slíbila, že až se vrátí z pracovní návštěvy v Keni, odpoví mi na některé dotazy. A tak můj první dotaz se sám nabízí. Jak se Vám líbilo v Keni a co pěkného jste tam zažila? V Keni jsem byla celkem 13 dní, jela jsem tam proto, že jsem se stala patronkou humanitární organizace Adra ČR – konkrétně zdravotnického zařízení v jedné z nejchudší části Keni – v Itibu. Když jsem odlétala, prohlašovala jsem, že sice jsem patronka zdravotnického zařízení, ale bohužel nesnesu pohled na krev a trpící lidi, a že budu dělat cokoli, jen nebýt na sále. Realita však byla jiná. Ve chvíli, když přijde chlapeček s patnáctiprocentním popálením těla a potřebuje pomoc, nebo kluk, který má tržnou ránu na hlavě, strach jde stranou. Myslím, že jsem překonala sama sebe a mimo asistence u porodu jsem zvládla i stříhání stehů… Vaše cesta za titulem MISS nebyla určitě jednoduchá. Není to jenom o kráse, ale i odvaze, píli a je třeba k tomu také to pověstné štěstíčko. Vzpomenete si na své začátky kariéry modelky a jaká vůbec byla cesta titulem MISS? S modelingem jsem začínala, když mi bylo 14 let. Vždycky to pro mě bylo spíše kapesné ke škole. Když jsem dostudovala, začala jsem v Praze „tak napůl“ bydlet. Modeling je nyní i má práce. Soutěž Miss k modelingu neodlučitelně patří. To byl i hlavní důvod, proč jsem se do soutěže přihlásila. S tímto titulem je jednodušší získat více práce… Zúčastnila jste se mnoha soutěží krásy. U nás to byly především MISS ČR a Česká MISS a v té poslední jmenované

žete – jen na sbírání borůvek nemám moc trpělivosti, ale na koláč bych natrhat zvládla.

jste triumfovala. Když na okamžik pomineme to krásné vítězství, zajímal by mě pohled obyčejné třeboňské dívky na obě soutěže. Určitě se liší a Vy díky tomu, že jste poznala organizaci, zákulisí a různé lidi v obou soutěžích, víte přesně v čem. Tuto otázku mi pokládá hodně lidí, ale já na ni nedokážu odpovědět. Na Miss ČR jsem byla, když mi bylo 19 let, chodila jsem ještě do školy a všechno jsem vnímala jinak než nyní - po šesti letech. Každá soutěž je trochu jiná, ale srovnání by nebylo objektivní, protože poprvé jsem se neumístila a nyní vyhrála… Jako odměnu za vítězství jste dostala k ročnímu užívání krásný byt s velkou terasou v nové zástavbě v Holešovicích. Jak se Vám líbí, jak se Vám v něm bydlí a jestlipak jste v něm už uspořádala nějakou velkou párty? Byt je opravdu krásný a hlavně prostorný – oproti garsonce, ve které jsem v Praze bydlela, je to velká změna. Abych pravdu řekla, ani nevím, jestli bude vůbec reálné se vrátit – už teď vím, že se s věcmi, které mám ve skříních, do mého bytečku nemůžu vejít. Místo párty jsem udělala odpolední grilování na terásce s mými přáteli. Velkou párty ani neplánuji, myslím, že menší společnost a příjemné posezení je mnohem lepší. Vaše rodná Třeboň je malé městečko, ve kterém je to velice blízko k přírodě. Jaký máte vztah k lesům a rybníkům a mohla by se Česká MISS vypravit třeba na houby nebo na borůvky? Samozřejmě že mohla . Jsem obyčejná holka a na houbách mě potkat určitě mů-

Jeden můj přítel je sportovní trenér, a když Vás poprvé uviděl, prohlásil: Tato dívka by mohla klidně hrát volejbal nebo basketbal. Jaký máte vztah ke sportu? To bych jistě mohla díky své výšce, ale bohužel ne díky svému talentu ke sportu. Nejsem moc sportovní typ, takže ze sportů mám ráda například in-line brusle, kolo či plavání. Kolektivní sporty nejsou nic pro mě. Mezi Vaše povinnosti určitě patří cestování po celém světě. Jaká jste vlastně cestovatelka? Ta, kterou cestování baví, nebo ta, která by raději zůstala doma? A nebojíte se létat v letadlech, když v poslední době tak často padají z oblohy? Cestování k modelingu samozřejmě patří, takže já cestuji docela často a baví mě to. Létání se nebojím a i když je poslední dobou dost případů, že letadlo spadlo, pořád je to nejbezpečnější způsob dopravy. Kdyby Vám nabídli z České televize tancovat v příští sérii StarDance, šla by jste do toho? StarDance je moc hezký pořad a já obdivuji všechny, kteří tuto výzvu přijali. Já se obávám, že bych to nezvládla a nerada dělám věci, které neumím… V současné době procházíte velkým zájmem médií, musíte plnit mnoho pracovních závazků a to, co Vás živí, je modeling. Všechno ale jednou končí a nové začíná. Jaké máte plány do budoucna, až skončíte s kariérou modelky? Naučila jsem se neplánovat – veškeré mé dosavadní plány nevyšly, takže já plánuji tak maximálně pár dní dopředu. Všechno ukáže až čas… Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů nejen v modelingu, ale i v osobním životě. Jiří K o s


15

CESTOPIS

Jak jsem cestoval do Velké Británie a učil se tam anglicky Lumír Šarman 4. část - zabydlování a škola Když vyrážím z rezidence Phoenix po Southhover street směrem ke Queen´s parku a ke škole, je to pořádně do kopce. Jeho strmost je větší než stoupání mezi Dolními a Horními Slověnicemi - tak 14%. Je zajímavé, kolik různých způsobů volí lidé při překonávání této přírodní nástrahy. Někdo jde jak na pérách a ukazuje, že je to hračka (muži), jiný v hlubokém předklonu se málem dotýká spuštěnýma rukama země, funí a posunuje se krok za krokem. Většina lidí se snaží o normální chůzi.

Začínám se v Brightonu i ve škole pomalu rozkoukávat. V kafetérii se v pohodě najíte do 5 liber (150 Kč), pokud vám stačí sendvič, nealko nápoj a navrch třeba kapucino. V rychlém občerstvení pak pořídíte dostatečnou porci jídla od 3 do 12 liber v závislosti na tom, jestli jde o hamburger a hranolky nebo pizzu, která bývá dražší. Já jsem si oblíbil malé občerstvení s názvem „Gooddies pizza“, které vlastní Indové nebo snad Pakistánci. Nejvíc mi u nich chutnal kuřecí kebab (maso na roštu s různou zeleninou popřípadě omáčkou to vše v placce podobné té, která se u nás prodává jako „egyptský chléb“). Zpátky ke škole. Její historie je více jak 17-ti letá. Původně jí založil jeden německý podnikatel a klientela byla zpočátku tvořena převážně pracovníky velkých německých podniků. Před několika lety původní majitel zemřel a školu koupilo mezinárodní středisko EC na Maltě, které vlastní několik poboček včetně jedné v Kapském městě. Jazykovou školou EC Brighton projde za rok kolem dvou tisíc studentů. To znamená, že paralelně studuje ve škole 100 až 200 lidí, podle ročního období. Výuka probíhá ve třech do-

mech staré zástavby, které jsou uzpůsobeny pro výuku jazyků. Každá z asi 20 skupin (nejmenší má méně než 5, standardní pak 12 studentů) má dva učitele nebo učitelky. Je to pro posluchače pestřejší. Jeden z dvojice kantorů se soustředí na gramatiku a věci s ní spojené, druhý nebo druhá pak trénuje „skills“, tedy dovednosti jako jsou fráze, konverzace, výslovnost apod. Průměrný věk studenta je tu 20 let. Vybral jsem si kurz všeobecné angličtiny s dotací 20 vyučovacích hodin týdně. V nabídce bylo i hodně dalších možností včetně intenzivní a obchodní angličtiny. Dále je možné využít studia v mini skupině (do 6 lidí), individuálního kurzu jeden na jednoho nebo se věnovat přípravě na některou z mezinárodně uznávaných zkoušek angličtiny. Ceny se liší podle množství hodin (maximum je 40 týdně) a velikosti skupiny a pohybují se v rozmezí od 12 do 30.000 korun za 2 týdny, což je minimální doba, po kterou můžete studovat. Řada studentů (já byl coby už dávno pracující výjimkou - věkový průměr nebyl více než 23 let) však volí pobyty delší, minimálně 4-týdenní. Korejci, kteří se mnou byli ve skupině, tu byli přes půl roku. V období letních prázdnin to funguje tak, že polovina studentů chodí ráno od 8.30, absolvuje dvě spojené hodiny a po nich půlhodinovou pauzu. Následně přijdou další dvě hodiny a je to. V intenzivních kurzech pak po další pauze přibudou dvě, eventuálně další dvě hodiny výuky. Druhá polovina studentů v kurzech s menším počtem hodin za týden začíná odpoledne - buď ve 12.30 nebo ve 14.30 a pokračuje do 18.hod, kdy se škola zavírá až do následujícího rána. Ve skupině pokročilých, kam jsem se dostal, nás je 7: upovídaný a trochu prostořeký Francisco De Borja Cominero Montero - pohledný, nakrátko ostříhaný Španěl s věkem někde nad 25, jeho krajanka tichá a milá Maria Del Mar Petit, která si při studiu biologie přivydělává jako servírka při slavnostních akcích pro lepší společnost, Němka Susan Wille, z bývalé NDR, pohledná blondýna s tenounkou linkou světlého chmýří těsně nad horním rtem a dlouhými blond vlasy, s věkem taky kolem 25. Pak tu máme „korejskou mafii“ (to označení měli už před mým příjezdem) - dva mladí muži Sang-Deok Kim a Young-jin Moon už mají za sebou dvouletou službu v armádě a asi nejmladší členka skupiny Jin Lee s milým úsměvem, dlouhými kaštanový-

mi vlasy a kulatým obličejem s velkýma očima. Našimi učitelkami byly asi pětapadesátiletá Jacqueline a o něco mladší Linda. Obě sympatické - Linda mimo vystupování i vzhledem. Druhý týden přibyli do skupiny další 4 studenti. Další Francisco ze Španělska, Dilia ze Švýcarska, Daria z Ruska a...Kateřina z Brna! Bylo milé vidět krajanku, navíc, když si sedla vedle mě (jinde nebylo místo). Byli jsme však poctiví a nepromluvili na sebe celou dobu ani slovo česky. S každotýdenní obměnou musí člověk při téhle formě studia počítat. Liší se délky pobytu a data nástupu. Na druhou stranu žádný týden není stejný. V každé hodině jsme pracovali jednak s učebnicí, ale taky s materiály, které nám učitelky rozdávaly. Hodně a někdy většinu času zabraly diskuse na různá témata. Bylo zajímavé konfrontovat pohledy různých lidí, kultur a životních zkušeností. To vše diskutováno v jiném než rodném jazyce vytváří v člověku zvláštní a vůbec ne špatné rozpoložení. Jak jsme si všichni při všech rozdílnostech nakonec podobní! Jak podobné problémy řešíme třeba my v Česku s Romy a Španělé s tou samou komunitou. Úžasné. Byl to Jan Ámos Komenský, kdo řekl tu slavnou větu, Kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem? V dnešní době bych to možná posunul dál: S kolika lidmi z různých zemí se domluvíš, tolikrát vzroste hloubka tvého prožívání vlastního života. Světové jazyky, z nichž angličtina je neoddiskutovatelně současná jednička, nám tuhle báječnou možnost dávají. Ve škole je k dispozici knihovna, konferenční místnost a počítačová učebna, kam mají studenti volný přístup. Zejména v místnosti s počítači a připojením na Internet je kolem poledne hodně živo. 18 počítačů a zejména klávesnic vytváří hluk jako někde u pletacích strojů, jak se všichni studenti spojují se svými blízkými, píší e-maily nebo využívají jiné nástroje jako Skype, ICQ nebo Messenger. Škola dále nabízí poměrně široký servis od prodeje jízdenek na městkou dopravu (za 16 liber si koupíte neomezenou jízdenku na 7 dnů) nebo na různé akce od návštěvy muzeí až po výlet na víkend do různých měst a míst v Anglii, Skotsku nebo třeba ve Francii. Proti záruce ve výši 20 liber si můžete půjčit i DVD. Češtinu však nečekejte. Jste tu přece kvůli angličtině, tak žádné podvánění. Pokračování příště

16


PELMEL

Chybí mi chuť to setkání s bídou, nesnášenlivostí a zlem interpretovat Miroslav Bína Začátkem tohoto roku jsem přijal nabídku na účast doprovodu humanitární pomoci do Kosova od Sdružení přátel Srbů žijících na Kosovu. V květnu došlo k realizaci. Vyrazil jsem s několika přáteli na týden do Kosova jako doprovod humanitární pomoci do této neklidné oblasti, kterou 21. května loňského roku vláda na svém výjezdním zasedání v Teplicích ČR nečekaně uznala za stát Kosovo. Vzhůru do Kosova Na území Kosova a Metochije, což je oficiální název této provincie, jsme přijeli už 30. dubna 2009. Albánské obyvatelstvo název „Metochije“ nerado používá, jelikož řecké slovo metoh znamená církevní majetek a ukazuje na přítomnost Srbů a srbské pravoslavné církve v této oblasti. Po překročení hranic nám kosovští celníci zabavili přívěs s humanitární pomocí s odůvodněním, že postrádáme dokumenty k proclení. Během několika hodin čekání v celním překladišti v Podujevu se u naší výpravy vystřídalo hned několik „vedoucích“ úřadu. Celkovou atmosféru „pravého“ Balkánu, která nás provázela po celou dobu pobytu, dotvářeli vozkové pobízející herky k rychlejší jízdě, stará auta sem tam ještě nesoucí SPZ ze západní Evropy či drůbež procházející se po silnicích.

Po zabavení nákladu nezbývalo než se vydat pro potvrzení o nákladu do Prištiny na velvyslanectví ČR. Příjezd do Prištiny se odehrával již v pozdních nočních hodinách. Přes tento fakt jsme se na velvyslanectví setkali s celkem přívětivým přijetím a požadovaný dokument byl po krátké době na světě.

etnik. Dolní část obývají Albánci. Na kopci, kam do provizorně zbudované maDokončení na str. 24

Velika Hoča - naše základna Základnou pro naši činnost se stala srbská vesnice Velika Hoča, odkud jsme v následujících dnech vyjížděli do vytyčených destinací. Situace se tu prý již uklidňuje. Ještě před rokem nebylo možné vyjít na kraj vesnice, protože hrozily útoky sniperů (odstřelovačů). Po návratu z této mise se mne mnozí ptají, co že mi nejvíce uvízlo v paměti. Těch zážitků bylo mnoho, ale na podrobný popis není prostor a chybí mi i chuť to setkání s bídou, nesnášenlivostí a zlem interpretovat. Proto se omezím jen na pár nejsilnějších vzpomínek. Orahovec, Gračanica a smutné vyhlídky Mezi místa, která se mi vryla do paměti, určitě patří návštěva Orahovce. Město je stále rozděleno na dvě části podle žijících Radost z dárků ve školce v Orahovci

Tomáš Sedláček - Ekonomie dobra a zla Lumír Šarman Nakladatelství 65. pole vydalo v tomto roce výše uvedenou publikaci populárního mladého českého ekonoma (*1977). Kniha má 270 stran, z nichž většinu zabírá exkurze do minulosti na téma ekonomického uvažování lidstva. Jako zlatá nit se dílem táhne zkoumání, které je konec konců uvedeno v názvu knihy, tedy zjednodušeně řečeno, jestli je člověk v jádru dobrý nebo má tendenci podléhat různým nepravostem. Celé z velké části filosofické zkoumání ekonomie začíná už 5000 let v minulosti u sumerského krále Gilgameše. Že

jste o něm nikdy neslyšeli? Nejste určitě sami. Autor už z příběhu zachyceného klínovým písmem na kamenných deskách začíná odvíjet klubíčko lidského uvažování nad tématy hospodaření, hromadění či naopak nehromadění majetku, práce nebo asketického života v rozjímání atd. Pro laického čtenáře bude možná drtivá většina knihy, která je navíc prošpikována poznámkami pod čarou umožňujícími bližší pohled na danou tématiku, pokud má čtenář zájem, poněkud komplikovaným pohledem na každodenní záležitosti spojené s penězi. Nadšenec ekonomie naopak projde dobrodružnou výpravou plnou historických zastavení. Tomáš Sedláček ke konci knihy hovoří často o ekonomii jako o vědě, která si neumí dost

dobře poradit s realitou a která si staví svůj zjednodušený svět, kde vše funguje podle pravidel. Poslední část knížky je věnována současné světové hospodářské krizi. Dovolím si na závěr odcitovat Sedláčkova slova: „Jsme natolik bohatí, že nemáme vnějších omezení. Překonali jsme je téměř všechny a dlouho jsme si mohli dělat, co se nám zlíbilo. To, že jsme s touto svobodou v minulých letech nevykonali příliš mnoho dobrého, je smutné zjištění. Musíme se ovládat sami, bez jakéhokoli vnějšího materiálního, politického či etického příkazu. Ne nadarmo se kdesi ve Starém zákoně píše, že muž, který se umí ovládat, je lepší než dobyvatel měst“.


17

ROZHOVOR

Když včelař umře, jde se to včelám říct Lumír Šarman V křížovce je to sladidlo na tři. Med. Tak samozřejmá součást našeho života, že ani pořádně nevíme, co všechno předchází okamžiku, kdy si jím osladíme čaj. Ano, víme, že med máme od včel a ty chovají včelaři, ale tím naše znalosti pomalu končí. Vypravil jsem se za člověkem, který se včelám věnuje většinu svého života. S Miroslavem Lohniským (66), donedávna jednatelem místního včelařského spolku, jsme se setkali na přelomu července a srpna u něj doma. Co vás ke včelaření dovedlo? Můj otec, MUDr. Alois Lohniský, kdysi praktický lékař v Lomnici nad Lužnicí, byl učitelem včelařství. Zabýval se účinky a využitím včelích produktů v lékařství. Svého času (60. až 80. léta minulého století) to byl jediný odborník na tuto problematiku v Čechách. Začal včelařit v roce 1933, jakmile se přistěhoval do Lomnice. Když jsme se pak v roce 1946 odsud stěhovali, včely šly s námi. A tak tomu bylo od té doby vždy. Já jsem tátovi odjakživa pomáhal a sám jsem oficiálně začal včelařit v roce 1985. O čtyři roky později, když otec zemřel, jsem převzal jeho včely. Mnoho lidí se včel bojí. Vás to naopak baví. Můžete říci, co je na včelaření nejkrásnější? Přináší mi to hlavně klid. Taky mám radost z produkce medu. Lze na včelaření vydělávat? Pokud budu mít 25 nebo 30 včelstev, tak ano, ale takových včelařů je minimum a v Lomnici žádný. Dalo by se říci, že když je dobrý rok, tak se včelaři vrátí náklady, které do svého koníčku investoval. Před dvěma lety byla třeba výkupní cena medu kolem 35 korun za kilogram. Letos stoupla o dvacet korun. O český med je zájem, protože neobsahuje antibiotika běžná v medu z dovozu ze zemí mimo EU. Největšími náklady při chovu včel jsou kromě investic do technologie prostředky, které je nutné vydat na léčení včel a na jejich krmení. To právě probíhá. Na jedno včelstvo včelař spotřebuje až 20 ki-

logramů cukru. Jeden člen našeho spolku má doma v průměru 10 včelstev, takže to máte nějakých 200 kilo cukru. Kolik včel je v jednom včelstvu? To je různé, ale řekněme, že kolem dvaceti tisíc. V našem včelařském sdružení, kde máme 45 členů a z toho 8 Lomničáků, máme dohromady asi 450 včelstev, takže celkem tu pomyslně létá devět milionů našich včel plus včely okolních včelařů. Jak vlastně včelařství začalo? Dnes už se zapomnělo na fakt, že med byl odedávna jediným přirozeným sladidlem. Nebyl k dostání cukr tak, jak ho známe. Takže včelařů bylo mnohem více než dnes. Lidé nejdříve objevili včely v lese a chodili si k nim pro med. Postupně se dostali k chovu v úlech. Protože včely žijí s člověkem od nepaměti, získaly výsadní postavení. Včela nehyne, ale umírá. Když včelař zemře, jde se to jeho včelám s úcty k nim říci. Podporuje dnes stát včelaře? Ano. Existuje dotace na léčiva a na zazimování. Kraj také přispívá chovatelům, kteří o to požádají v případě, že jejich včelstva uhynula nebo musela být zničena, protože byla nemocná.

Včelaření má v Čechách dlouhou tradici. Zajímají se o něj i mladí lidé? Bude mít vaše generace následovníky? Nejstaršímu místnímu včelaři panu Vaňkovi, který bohužel před pár týdny zemřel, bylo 92 let, nejmladší člen má kolem třiceti. Věkový průměr v našem sdružení je však 65 let, takže já budoucnost včelaření vidím docela černě. Nemá to po nás kdo převzít. Mladé odrazuje množství času, které si tahle záliba žádá. Je to stejné, jako když máte domácí zvířectvo. V podstatě nemůžete nikam odjet déle než na pár dnů a každý den máte nějaké povinnosti. Pokud by chtěl někdo začít s chovem včel, co má udělat? Přihlásit se do včelařského spolku nebo ještě předtím začít chodit za nějakým zkušeným včelařem, aby poznal, co ho čeká. Jaký byl zatím pro včelaře rok 2009? Dobrý. Včely přinesly dostatek medu a nepostihly je žádné choroby. Děkuji za rozhovor. Přeji zdravé včely, hodně medu a dostatek následovníků.

18


FOTOREPORTÁŽ

Paříž Michaela Kročáková Paříž… nádherná a vznosná, Paříž… duší umělců, Paříž… patřící zamilovaným, Paříž … hrdá a podmaňující… Paříž… město mnoha tváří. Taková Paříž je, byla a bude. Pouliční komedianti, tanečníci a umělci budou předvádět kolemjdoucím své kousky, návštěvníci kaváren se usadí na dlouhé minuty rozjímání a pozorování čelem do ulice a turisté přijdou nasávat atmosféru všemocného hlavního města Francie – nic se nezmění. Vše je tak, jak má být a ani proudící davy cizinců nepokoří hrdost Francouzů a nepřinutí je, aby se lépe učili dalším jazykům. Je to správné? Možná ano, možná ne. Faktem zůstává, že tento národ nikdy nebude tím, který by se vtíral do přízně ostatním za každou cenu.

1 3

2

1 - Okamžik zachycený navždy; 2 - Pohled z mostu na most přes Seinu; 3 - Shromáždění u katedrály Notre Dame; 4 - Stíny se dlouží... na jednom z náměstíček; 5 I úzké uličky s holuby dotvářejí kouzlo města; 6 - Chodci, bruslaři, cyklisti... dostanem se, kam je libo; 7 - Katedrála Notre Dame

4


19

FOTOREPORTÁŽ

5

6

7

20


CESTOPIS

Berlín, staronové město Kateřina Orlová Jezdíme do Říma, dalšími navštěvovanými evropskými metropolemi jsou Vídeň, Paříž, Londýn. Napadlo nás, proč se nevydat do Berlína, který je za rohem (necelých 600 kilometrů se dá po dálnici zvládnout za 5 hodin) a do Berlína, jenž býval ztělesněním, řekla bych až karikaturou světa rozděleného železnou oponou, městem pro obě půlky vzájemně nepřístupným a po zbourání zdi dlouho městem rozestavěným. Dnes je však městem mladým, vzdušným, prostorným, čistým, kulturním, vkusným, mírumilovným, přátelským a příjemným pro obyvatele i pro turisty. Mnozí Němci touží v Berlíně bydlet, protože je tam levně a dobře se tam žije. První dojmy Podělit se o všechny zážitky a poznatky, které jsme za týden vstřebali, to by vydalo na knížku. Prvním kulturním šokem a turistickou atrakcí bylo setkání s řidičem městského autobusu. Pro nás, ze země, v níž mi připadá, že být řádně naštvaný má každý řidič autobusu v popisu práce. Nikoli ten berlínský. Trnula jsem, když naši němečtí přátelé kupovali u řidiče jízdenku (bez přirážky) a přitom se ho odvážili zeptat na podrobnosti o tarifech, trase, spoji a příslušné zastávce. Vše proběhlo ve stylu přátelského, laskavého popovídání. Než jsem se vzpamatovala, zeptali se vzápětí na ulici policajtů na další potřebné informace. Když i tohle proběhlo kultivovaně, musela jsem svůj údiv verbalizovat. V berlínských službách prý typické. Pro první povšechné seznámení s Berlínem se výborně hodí okružní plavba lodí po Sprévě a spojovacím kanálu. Moderní vládní, obchodní, společenské a obytné budovy, na nichž se vyřádili architekti celého světa, se střídají jedna za druhou. Obdivuhodné, místy až futuristické. Beton a sklo nebo příjemně barevné fasády. Všemožné tvary. Peníze, které do nové zástavby Němci nalili, jsou dobře zhodnoceny. Potom staré centrum s oprášenými muzei a kostely. Galerie pod širým nebem na zbytcích zdi. Kreuzberg, čtvrť plná parků, dětských hřišť a obytných domů, v nichž bydlí mladí lidé, studenti a Turci. Protože jsou zde levné nájmy. Jeden z obyvatelů si však posteskl, že se nájmy začínají zvedat, protože ve čtvrti, v níž mladí vytvořili pohodovou atmosféru a dobré podmínky pro každo-

denní život, vidí příležitost nenechaví bohatí. Muzejní ostrov, filharmonie a pověstná zeď Nenechali jsme si ujít Muzejní ostrov s vyhlášeným Pergamským muzeem (antika, starověký Blízký východ a islámské umění) nebo Starou národní galerií, v níž můžete proniknout hlouběji k významu vybraných obrazů díky skvělému audiovizuálnímu průvodci (který je k dispozici ve všech muzeích povětšinou v rámci vstupného). Jeden z večerů jsme strávili na koncertu ve velkolepé síni Berlínské filharmonie, postavené na začátku 60. let v blízkosti Berlínské zdi. Skvostná akustika v netradičně řešeném prostoru – orchestr je umístěn uprostřed a posluchači sedí ze všech stran na zvyšujících se galeriích. Východní Němci chtěli stavbou těm za zdí ukázat, jak jsou na úrovni, západní Berlíňané ji přezíravě nazývali Karajanovým cirkusem. Na několika místech narazíme na reminiscence na Berlínskou zeď. Na Alexanderplatzu jsou ve formě panelů s dobovými fotografiemi a komentáři (věnovanými především pádu zdi) a na Friedrichstrasse v místě proslulého přechodu mezi východním a západním sektorem Checkpoint Charlie. V letech 1961 až 1990 byl jediným bodem, přes nějž mohli cizinci přejít z východního do západního Berlína a zpět. Tehdejší symbol svobody, ale i separace. Dnes je zde replika budky s pytli písku, stánkový prodej kusů zdi (kdovíjaké?) a vojenských čepic a fotografie amerického a sovětského vojáka. Bývalou podobu místa si připomeneme na fotografiích lemujících ulici. Hned vedle Checkpoint Charlie stojí kulturní centrum české republiky – vtipně nazvané Czech Point. Kurfürstendamm Nezbytná je samozřejmě procházka po třídě Kurfürstendamm neboli důvěrně Ku´damm, bývalé výkladní skříni Západního Berlína, i dnes zaplněné obchody (známým KaDeWe), uměleckými památkami, univerzitou, kostely. Myslím, že významem a atmosférou nestrádá ani Unter den Linden, „pravé“ centrum Berlína, kde je každá budova něčím důležitá, zajímavá, přitažlivá. Velice přitažlivé je technické muzeum, kde se kromě klasických expozic aut, železnice a letadel natrefí na zajímavosti,

Bundeskanzleramt, oficiální rezidence spolkového kancléře, toho času úřadovna Angely Merkelové. Berlíňané budovu škarohlídsky nazývají největší pračkou v městě jako jsou výroba textilu, papíru, plsťových klobouků nebo kufrů. Celá jedna část je věnována stravování na železnici. V takovém muzeu se člověk, ale i děti zabaví celý den. Je zde spousta interaktivních zastavení, kde si můžete názorně ověřit a doslova ohmatat některé přírodovědné zákony. Židovské muzeum Současná návštěva Berlína se neobejde bez pozoruhodného Židovského muzea, postaveného polsko-americkým židovským architektem Danielem Libeskindem ve tvaru rozbité Davidovy hvězdy. Expozice je věnována holocaustu a historii a kultuře německých Židů. Prázdné prostory v budově jsou zastaveními evokujícími prázdnotu, která zbyla po zmařených nadějích tohoto národa. Při procházce Zahradou exilu a emigrace má člověk závrať – aby si evokoval pocity, které život v izolaci a diaspoře (opět dva protiklady v jednom) provázejí. V Berlíně je několik připomínek vlastních německých hříchů, několik tichých míst vzpomínajících na oběti zla, jehož byl německý národ v historii strůjcem. Utvrdila jsem se zde v domněnce, že Němci jsou národ, který se poučil (jistě, bylo to nezbytné a bylo načase, ale stále po zeměkouli pobíhají národy, které se taky mohly poučit, leč se nepoučily). Způsobil peklo na zemi, prošel si očistcem, učinil pokání a posunul se ve vývoji vědomí o stupeň výš. Dnes je hlavní město Německa městem klidu, míru a tolerantního soužití mnoha národů. V Berlíně nikde nečíhají nevkusné suvenýry, nevnucují se přepestře barevné výlohy s nestylovým zbožím. Hromadná doprava je pohotová, pohodlná a nepřecpaná. Berlíňané jsou vesměs uvolnění a usměvaví (na rozdíl od Pražanů). Že bychom taky na něco v Berlíně nadávali? Za týden jsme to nestihli.


21

ZÁŽITKY Z CEST

Zpátky na Verudě Pavla Zvoňárová, ml. Veruda je malý chorvatský ostrov nepříliš vzdálený od přístavu Pula na Istrijském poloostrově. Ostrov, ke kterému se mi váže pěkná řádka let plných vzpomínek na probdělé noci na útesech, snídaně na pobřeží, první příchuť mořské vody, první potápění a mnoho dalších neopakovatelných zážitků. Poprvé jsem se na Verudu podívala s partou lomnických Delfínů v roce 1999, oni samotní jezdí ještě o rok déle a dodnes nebyl rok, kdy by snad vynechali! Pro mnoho z nás je to opravdu srdeční záležitost, místo, kam se rádi vracíme a které nikdy nezklame. Ostrov lemovaný kolem dokola skalnatým vápencovým pobřežím nabízí poměrně pestrý podmořský život, azurově modré moře a v samotném nitru obyčejný stanový kemp se studenými sprchami. Dodnes si na studenou vodu rádi zanadáváme, na druhou stranu bez ní už by to nebyla ta pravá Veruda. Lomničtí potápěči sem jezdí každoročně na 14 dnů na přelomu měsíců července a srpna, dříve se navíc dodržoval i týdenní červnový pobyt. Milovníci života pod hladinou mají možnost každodenně z pobřeží vklouznut se svou výbavou pod mořskou hladinu a objevovat tamější život. Na své si přijdou jak začátečníci, tak pokročilí potápěči. Na ostrově je navíc nově slušně vybavená potápěčská základna, která umožňuje pohodlné foukání bomb bez neustálého přejíždění motorovým člunem do přístavu. Dokonce zde nejsou výjimkou ani řízené kurzy završené možností získat potápěčskou hvězdu, která oficiálně stvrzuje vaše potápěčské schopnosti… Veruda funguje v podobném duchu jako naše pobyty na Elbě, tedy v posledních letech doprava osobními vozy, stavění vlastního zázemí počínaje společnou kuchyní, přes „sušárnu“ neoprenů, po naše vlastní obydlí v podobě stanů a samozřejmě společné stravování…Ostrovem je sice jak Elba, tak Veruda, přesto Veruda jako několikanásobně menší místo skýtá kouzlo „znalosti každého kamene a šišky na ostrově“. Je intimnější, obzvláště v pracovním týdnu, kdy je odtržená od civilizace, a zároveň snadno do-

stupná. Z přístavu sem dojedete lodí cca za deset minut. Během hodiny ji po pobřeží obejdete a v průběhu procházky se můžete kochat romantickými zákoutími, které skrývá. Letos jsem Verudu navštívila po neuvěřitelných šesti letech, které mimochodem utekly jako voda. Upřímně řečeno, jsem se na naše milované místo opravdu velmi těšila, zároveň jsem však měla obavu z toho, že neukáznění a nepořádní Chorvaté i turisté z celého světa na ostrově za ta léta nechali nemálo lidských stop…Naštěstí se mé obavy po příjezdu ani v nejmenším nenaplnily. V době mé návštěvy sice ostrov okupovalo více návštěvníků než kdysi, nicméně na kráse mu to neubralo. Byl pořád tak barevný a útulný a konečný dojem z něj jen umocňovaly sluneční paprsky dopadající na jeho povrch. V celé své kráse se nám ostrov předváděl už z lodi, kterou jsme připluli, a pak…všechna ta známá místa námi speciálně pojmenovaná… „Bazének“ (místo s pohodlným přístupem do vody vypadající svrchu jako malý kruhový bazén), „Oblázková“ (překrásný kout plný pestrobarevných oblázků) , „Kozí“ (oblíbený plácek, na němž se holky rády opalují nahoře bez). Všechna ta místa tam byla, stále stejná, kouzelná jako vždy. Počasí nám hrálo do karet a zpestřovalo pohodový a ničím nerušený pobyt na tom kousku pevniny zasazeném v moři. Příští rok asi neodolám. Alespoň na chvíli…

Máte pro nás příspěvek nebo námět?

Chcete se stát spolupracovníkem časopisu?

Napište na [email protected]. Těšíme se vás!

Podpořte svůj časopis! Pokud chcete, aby Alternativa stále vycházela, měla dostatečný počet stran zajímavého čtení a nabízela kvalitní informace pro zamyšlení, PODPOŘTE NÁS! Jsme z 90% financováni ze sponzorských příspěvků. Skutečné náklady na jedno číslo jsou při malém nákladu kolem 60 korun. Pořiďte si předplatné nebo věnujte sponzorský dar. Umožníte tak tomuto projektu pokračování. Více na www.alternativa.estranky.cz nebo na tel.: 777 583 654.

22


MOZAIKA

Objevy roku 2009 Slavoj Svoboda Je veliká škoda, že se především zamýšlíme nad populistickými promluvami našich politiků, jejichž cílem patrně není blaho občanů této republiky, ale jejich prebendy a vlastní sobecké zájmy. Bohužel se necháme manipulovat krásnými frázemi, když jedna politická strana na stranu jinou útočí pomocí nízkostí, jako jsou fotografie z luxusní vilky v Itálii, a provalí se „ pracovní cesta“ našich poslanců do Afrického národního parku Serengeti v Tanzanii. Tito naši zástupci v parlamentu se odvolávají na pracovní cestu nesmírného významu pro naši ekonomiku. Je na pováženou, zda jde o pohrdání inteligencí občanů této republiky, nebo - a to ještě hůře - o duševní poruchu cestovatelů do „RÁJE DIVOKÝCH ZVÍŘAT“, jak se jmenuje film o jmenovaném parku. Nejsem příznivcem politických stran, na rozdíl od VIP funkcionářů různých sekretariátů politických stran si vážím vědců, kteří pro blaho lidstva skutečně vytvářejí hodnoty nedocenitelné pro další jeho vývoj. Jako kluk jsem četl stejně jako jiní mí vrstevníci vědeckofantastické příběhy od Julese Vernea, J. M. Trosky, cestopisy od Emila Holuba, Zikmunda a Hanzelky. Za 47 let od těchto okamžiků se vše velmi změnilo a Verneovy fantazie jsou dnes několikanásobně překonány realitou 21. století. Co však nikdy překonáno nebude, je věda, věčný zdroj inspirace a informací. Žijeme v 3 + 1 rozměrném světě, auta jezdí dopředu a dozadu, letadla létají nahoru a dolů a na to vše dohlíží nekompromisní čas. Nedávno se vědci renomovaných pracovišť začali zabývat myšlenkou, zda tento svět, ve kterém žijeme, je opravdu tím, zač jej považujeme. Na základě nových objevů se ukazuje, že náš nekonečný trojrozměrný Vesmír je patrně nádhernou perlou v mušli nepředstavitelného megasvěta. Již jednou jsem se na stránkách Alternativy o tomto tématu zmínil a dnes mohu doložit, že věda pokročila opět o kus dále.

Po práci večer v letních měsících se u ohně rádi díváme na nebe klenoucí se nad námi a vidíme podívanou svítících souhvězdí. Citlivý člověk pocítí přítomnost krásy a úcty k tomuto projevu jsoucna. Položme si otázku: „Jaký má význam náš život v tomto nekonečném Univerzu ?“ . Má a dalekosáhlý. Nežijeme jen proto, abychom jedli a pili, ale proto, abychom poznávali. Navštivte někdy hvězdárnu a požádejte, aby Vám byl ukázán tzv. Einsteinův kříž. Co je to? Ve vzdálenosti milionů světelných let vyzařuje světlo velmi masívní objekt. Mezi naším dalekohledem a tímto tělesem si našla své místo velmi hmotná galaxie, asi tak stejně veliká jako je ta naše, nebo pouhým okem viditelná M31 v souhvězdí Pegase. Gravitační působení galaktické hmoty způsobuje stejný jev, jako způsobuje skleněná čočka v lupě, či brýlích. Světelné paprsky budou ze své přímé dráhy ohnuty a z jediného světelného zdroje se stane 5 nestejně jasných hvězd na pozadí Kosmu. A nyní se dostáváme k podstatě mého článku. Podle nejnovějších výzkumů, jak jsem již v úvodu napsal, nežijeme jen podle našich smyslů ve 3 + 1 rozměrném prostoru, ale v 10 + 1 rozměrném megasvětě, nepředstavitelném

Jules Verne

pro nás laiky, vyjma několika lidí na světě, jako jsou Witten, Penrosse, Schvartz, Mottl, Green a jiní. Náš hmotný svět se učíme definovat už jako žáci devítiletky jako souhru atomů a jejich částic. Tato teorie je dnes doplňována teorií strun - M teorií ( M= Mystery- záhadná), která formuluje celý Vesmír jako projev gigantických energií nekonečně tenkých tkaniček – jako strun na hrajících houslích. Tyto „tkaničky“ obrovské energie mají tu vlastnost, že umí stejně jako galaktická čočka ohnout světelný paprsek. Nevznikne však tzv. Einsteinův kříž pěti hvězd, které mají navíc nestejné jasnosti, ale čtverec dokonale totožných svítících bodů bez rozdílů jasnosti. A toto bylo vědci pozorováno! A nakonec, k čemu nám to bude? Vydáváme se do Vesmíru, stavíme LHCobrovský urychlovač částic, stavíme ITER- termojaderný reaktor, který nám umožní snížit emise skleníkových plynů a tím oteplování planety Země. Poznáváme principy nových fyzikálních jevů a z nich můžeme odvodit chemické a dokonce i biologické chování sloučenin. Budeme moci zkoumat přemisťování předmětů v prostoru a čase bez použití mechanických sil. Vědci již dnes tento jev popsali a přemístili pouze pomocí kvantové mechaniky atomy mědi na vzdálenost několika metrů v laboratoři. Pokud půjdeme tímto směrem a nepropůjčíme se ke spolupráci s různými zlotřilými vědci, či politiky, můžeme postupně „Stoupat ke hvězdám“ a jako lidstvo prokázat, že nám naše životy nebyly dány jen tak, pro nic a za nic.


23

NÁZORY

Otevřený dopis zastupitelům města Lomnice nad Lužnicí Jiří Kos Byl jsem naprosto zděšen, když jsem se dozvěděl, že se má v ulicích města Lomnice objevit kamerový systém. To abych se nechal ostříhat, oholit a také abych vyměnil svůj prostý šat za společenský oblek. A to proto, aby se mě strážci pořádku u monitoru nelekli dřív, než zahoukám. Nemohu riskovat, aby mě najednou obvinili z toho, že stra-

ším děti nebo že jsem pedofil, který přitom huláká. Přitom jsem jen obyčejný Hejkal, který si rád v noci v ulicích Lomnice zahejká. Nejsem ale sám, komu budou kamery vadit. Co si počnou chudinky víly, které chodí tančit na Farskou louku? Mají na sobě pouze závoj z večerního větříku a musely by si koupit nějaké hadříky, aby nevzbuzovaly veřejné pohoršení. Vodník, který každou noc vylézá při svitu měsíčku z Jordánu, bude také vyzrazen. Vysedává totiž na jedné lavičce a šije si

botičky. Musel by si jednak zařídit živnostenský list a také platit odvod, za to že bydlí v obecním rybníku. Kamery by ho totiž odhalily. Proto my - pohádkové bytosti, které bydlíme v okolí Lomnice, zásadně nesouhlasíme s kamerovým systémem a prohlašujeme: Lidi, neblbněte a vybodněte se na nějaké kamery. Přitom se přece nedá strašit! Váš Hejkal, Hřbitovní zeď v Lomnici nad Lužnicí

Nemalujme čerta na zeď Kateřina Orlová Odvažuji se na empirickém základě tvrdit, že v České republice máme zdravotní péči, která je jednou z nejlépe dostupných. Jistě nikdo nebude polemizovat o tom, že milionům lidí v Indii, kteří žijí jako bezdomovci (a považují za štěstí, když spí vedle restaurace, zato je nespočet takových, kteří sídlí s rodinou u železničních kolejí), nebo venkovskému obyvatelstvu Haiti, kde lékařská péče v podstatě neexistuje (a když si český misionář rozřízl ruku a v hlavním městě si ji chtěl nechat zašít, musel si nejprve koupit veškerý materiál a pomůcky a pak mu ji lékař na záchodě – nelžu – sešil), se o nějaké zdravotní péči ani nesní. To nám však není útěchou, natožpak příkladem, to nikdo nechce. (Pro upřesnění: v jedné venkovské oblasti na Haiti se snaží výše zmíněný misionář zajišťovat péči dobrovolnic z řad českých zdravotních sester, které se střídají, takže zde došlo k jistému navýšení blahobytu.) Asi není šťastným příkladem ani Moskva, o níž si nikdo z našinců iluze nedělá. Dnes je však bohatým a drahým městem, kde vám v soukromé nemocnici okamžitě poskytnou veškerou péči na světové úrovni, ovšem když v recepci složíte v přepočtu 150 000 korun. Do státní si ovšem musíte přinést i peřiny, o jídle nemluvě. Srovnávat se nemůžeme ani s USA, kde tradičně panují tvrdá tržní pravidla i ve zdravotnictví a desítky procent obyvatelstva si

nemůže platit zdravotní pojištění. Asi bychom se divili, kdyby nám naše pojišťovny (v systému založeném na solidaritě) předkládaly osobní účet financí spotřebovaných na lékařskou péči. Myslím, že mnohdy by sloupec má dáti značně převyšoval sloupec dal. Ale v Americe se musí každý klient pojišťovně bohatě vyplatit, takže i ti nejlépe situovaní s nejlepším pojištěním musejí hojně připlácet. Na operační ošetření zlomeného předloktí 1 000 dolarů, na vyšetření MR další 1 000 (podle výše pojistky). Na návštěvu odborníka se čeká tři měsíce. Někteří američtí občané s radostí přivítali možnost nechat se vyšetřit registrovanou sestrou, která sedí v lékárně, protože na návštěvu doktora nemají. Po porodu jdou rodičky domů po 24 hodinách, po císařském řezu za 48 hodin. Nemocnice je prostě strašně drahá. (Čím to, že u nás drahá není?) Ostatně zkušenosti s americkým lékařstvím nejlépe z první ruky vylíčila Klára Šteflová v Alternativě č. 15. Víc mě však udivuje, že v lecčems horší to mají i pacienti v blízké západní Evropě. Češka žijící ve Švédsku přijede a nechá se vyšetřit ve vlasti, protože tam se starají především jen o akutní nemocné přivezené záchrankou. Na rentgen páteře při bolestech se čeká půl roku. Český lékař pracující v Anglii se zanedlouho vrací, protože zrovna natrefil na nemocnici, v níž mají nic než rentgen, a přístroj na přesnější vyšetření je vzdálený stovku kilometrů. Je všeobecně známo, že konkrétně v Anglii je lékařů málo, a z knih domácích lékařů, které překládám, vyplývá, že

při běžných nemocech si musí každý nejprve poradit sám (spousta svépomocných rad) a teprve při výskytu varovných příznaků vyhledat (rozhodně!) odborníka. V Německu jsou lékaři dobře dostupní, ale i zde všichni kromě nutného pojištění pocítí při každé návštěvě hmotnou zainteresovanost. U nás však máme tradičně zdravotní péči zadarmo a povětšinou hned. A když si celý život platíme pojištění, tak to musí být. Jednou ve vlaku paní nadává, co všechno jí doktoři zanedbali, to bylo průšvihů! Podruhé ve vlaku jiná paní nadává, jaká že je to hrůza stonat, ve špitále špína, nevšímavost, jeden že by z toho umřel. Ještě jiná paní se na ulici rozhořčuje, že jestli tohle zbídačování půjde dál, budou nás pohřbívat do hromadných hrobů, nebudeme mít ani na doktory a léky, ani na pohřeb. Na druhou stranu, když jde někdo do nemocnice na oční, zajde rovnou i na nervové s hlavou, když už tam je… Nebo má vpodvečer cestu kolem, tak proč by toho nevyužil, když tam stejně jsou… Nebo když ho bolí 14 dní záda, není nad to zavolat si záchranku v sobotu ve tři ráno. Tentokrát nechť si moralistické otázky položí čtenář sám. Ve stylu chytrému napověz… PS: Je však naděje, že se stavu v některých vyspělých zemích přiblížíme. Lékaři v odborném tisku totiž mladým lékařům radí, ať jdou pracovat do zahraničí, odliv je tedy možný a dostupnost potenciálně stále horší.

24


PELMEL Chybí mi chuť to setkání s bídou, nesnášenlivostí a zlem interpretovat Pokračování ze str. 16 teřské školky směřovala naše první část pomoci, jsou Srbové. Měli jsme možnost prohlédnout si nuznou školu a gymnázium svépomocí přestavěné z bývalého obchodního centra podobného našim „obchoďákům“ ze socialistické éry. O učebny se školáci s gymnazisty musejí dělit. Celkovou zdejší situaci dokládá vývoj počtu studentů. Ještě před 3 roky mělo gymnázium 80 studentů, letos již jen 20. Kdo může, stěhuje se do centrálních oblastí Srbska. Na Kosovu zůstávají především silně věřící pravoslavní Srbové. Elektřina funguje s přestávkami asi půl dne. Zdejší elektrická síť je neoficiálně rozdělena do 3 pásem: albánská města, albánské vesnice a srbská enkláva. Zdejší pedagogové se nás místo odpovědi na otázku, proč děti nechodí do společné školy zbudované pod tlakem mezinárodních institucí v dolní části města, zeptali: „Poslali byste dítě do školy, obklopené obyvatelstvem, které nechalo vystavět

pomník bojovníkům za nezávislost UCK?“ Činnost UCK byla oficiálně ukončena na základě rezoluce rady bezpečnosti OSN 1244 z roku 1999. V 90. letech byla na seznamu teroristických organizací v řadě zemí. Dnes jsou její bývalí členové představiteli nového státu. Pro ilustraci situace a nové morálky uvedu příklad. Tribunál v Haagu propustil pro nedostatek důkazů brutálního „zabíječe“ UCK R.Haradinaje, premiéra Kosova v 2004. Svědci jeho činů buď náhle umřeli, nebo odmítli svědčit nebo zmizeli. Dále chci připomenout centrum srbské pravoslavné církve na Kosovu - Gračanicu, nejen se staletými památkami, ale i s utečeneckým srbským táborem. Jeho osud je poznamenaný vyhnáním běženců z ostatních „nesrbských“ území, které organizovala UCK. Otázkou, kterou dostávám, je, zda toto území bude opět někdy srbské. Troufnu si tvrdit, že ano. Hned po příští válce v této Bohem zapomenuté krajině.

UNI- Elektro HS s.r.o. Lomnice nad Lužnicí NABÍZÍ n Elektroinstalace bytových

a nebytových objektů n Revize elektrických

zařízení, hromosvodů a ručního nářadí dle §9 vyhl. 50/78 Sb n Instalace satelitních

přijímačů, kamerových a zabezpečovacích systémů n Průmyslové regulace n Prodej el. materiálu,

elektrických a elektronických zařízení

Volejte na telefonní čísla: Mobil 1 - 734 469 663 Mobil 2 - 734 460 048

Lidská těla odhalená – pozvánka na výstavu Lumír Šarman Na tuhle výstavu jsem se prostě chtěl podívat už jenom proto, abych si udělal vlastní obrázek. Když byla poprvé představena tuším v Německu, noviny (papírové, internetové i televizní) o ní dlouho psaly. Poprvé v historii byl objeven způsob, jak lidské tělo zakonzervovat pro jeho pozdější vystavení ve volném prostoru. Už na počátku 17. století byl v Praze lékař a anatom, který se jmenoval Jesenius a který pořádal veřejné pitvy. Chtěl, aby měšťané měli možnost seznámit se uspořádáním lidského těla. Doktor Jesenius pitval tehdy těla, která získal od pražského kata Mydláře. O tři sta let později v brněnském Olympia centru uspořádali výstavu Bodies Revealed, fascinating and real. Lidská těla odhalená, facinující a opravdivá. Navštívili jsme ji s celou rodinou. Chvíli

jsem si kladl otázku, jestli je to správné, aby děti (2, 8 a 13) viděly to, co jsem očekával, že uvidí, ale rychle jsem dospěl k závěru, že ano. Výsledek mě nezklamal, ačkoliv příliš vysoká teplota ve výstavních místnostech ano. Za vstupné, které pro naši pětičlennou partu dosáhlo výše 1100 korun, jsme prošli několik sálů. Vše začínalo poměrně nenápadně – částmi lidské kostry ovšem i s klouby. Ihned nás zaujaly tři velice subtilní kůstky na černém kousku látky o rozměru 7 x 7 centimetrů. Kladívko, kovadlinka a třímek. Pamatujete si , kde se v našem těle nachází? Správná odpověď: ve vnitřním uchu. Druhý sál a první setkání s celým lidským tělem. Bizarní postava v předklonu, jako by se chystala ke startu běhu na jednu míli. Ta bizarnost je způsobena jednak chybějící kůží a tukem, takže na kostech

zůstaly pouze svaly, které jsou navíc z jedné strany oddělěny od kostry, takže tento člověk vypadá s trochou nadsázky jako letíci kometa. Další expozice zahrnovala jiná těla včetně některých orgánů, detailní modely, řezy atd. Zajímavé byly hrudníky postav, které byly dříve kuřáky. Jejich plíce byly černé od dehtu... Mohli jsme si prohlédnout jak vypadá naše páteř, pánve muže a ženy položené vedle sebe, náš mozek a další orgány. Brněnská výstava mě nepobouřila. Na základě dosavadních znalostí lidské anatomie jsem do značné míry očekával to, co uvidím. Výsledek předčil mé očekávání. Obraz sama sebe zevnitř je teď zase přesnější.

www.alternativa.estranky.cz Alternativa. Vydává občanské sdružení Lomnice nad Lužnicí 2004. Redakce: Nádražní 427, 378 16 Lomnice nad Lužnicí, [email protected]. Evidenční číslo tisku: MK ČR E 15396. Neoznačené příspěvky jsou dílem redakce. Uzávěrka příštího čísla je 15.11.2009. Tištěno na recyklovaném papíře. Sazba a tisk JAVA Třeboň. Cena 10,- Kč.

ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS,

Recommend Documents