S p o l e k v ý t va r n ýc h u m ě lc ů M á n e s p o s tav i l t í m to d o m e m pa m át n í k s v é m u pat ro n u, d o m ov s v ý m č l e n ů m, pev n o s t p o ko l e n í m p ř í š t í m. 1930 (text, který vítal návštěvníky u vchodu do spolkové budovy) poznámky Ivana Exnera k čl ánku paní Krist ýny Drápalové uveřejněném v Lidových novinách 7. 3. 2015
Rád bych reagoval na článek „Osud opraveného Mánesu je umělecky zle nahnutý! “, který byl publikován v sobotu 7. března v Lidových novinách s překvapivě velkorysým rozsahem a upoutávkou na přední straně listu. Na úvod bych chtěl zdůraznit, že je chvályhodné a prospěšné (z mnoha pohledů) zabývat se „Mánesem“, historickou potřebou jeho vzniku, jeho kulturně dějinnou úlohou, veřejným působením včetně slavných výstav, rozsáhlé a významné publikační, vzdělávací činnosti stejně i neslavným a potupným zakázáním veřejných aktivit spolku a zcizením spolkového domu, tehdy již čtyřgeneračnímu Mánesu. Je důležité rozumět mnoha věcem a jevům, spjatým se spolkovým domem „Mánes“ na Vltavě, rozumět kompletně všemu, včetně „polistopadového“ vývoje a současnosti. Vítám, že paní Kristýna Drápalová oživila opět toto téma, které je slavné i neslavné, světlé i temné, srozumitelné i nepochopitelné. Její článek, ač je počtem řádků a sloupců rozsáhlý, poskytuje sice řadu informací, ale mnoho podstatných faktů neobsahuje, zamlčuje, překrucuje nebo také obchází. Nechci se proto vymezovat k tomuto textu. Jen bych rád doplnil to, co v něm chybí a bez čeho téma spolkového domu Mánes nelze dostatečně vysvětlit. Autorka charakterizuje hned v úvodu svého článku budovu Mánesa jako „prvorepublikovou výstavní i organizační chloubu českých výtvarných umělců ...“ Zde musím opravit chybné tvrzení za jediné správné: budovu Mánesa, „výstavní i organizační chloubu českých výtvarných umělců...“, si postavil a užíval Spolek výtvarných umělců Mánes (S. V. U. Mánes). Tak je to podle historie, faktů a poznámek pamětníků, zápisků samotného autora projektu Otakara Novotného: S. V. U. Mánes byl založen 27. dubna 1887 o osmé hodině večerní v restauraci U Ježíška ve Spálené ulici. Na schůzi bylo přítomno 18 členů. Sdružení zvolna rostlo, mohutnělo a dospívalo. Počátky daly spolku jméno Josefa Mánesa, který byl umělcům vždy hrdinou a přímo symbolem zápasu za hodnoty a jehož osobní
Josef, Amálie a Quido Mánesovi, fotografie asi z roku 1865
Max Švabinský, Mikoláš Aleš , kresba, 1908
dílo učinil český národ součástí vlastní bytosti, a ideálního starostu Mikoláše Alše s jeho programem „jít cestou Mánesovou“. Slavná jména a první stanovy daly spolku program, náplň a směřování. Nejdůležitějšími body programu spolku bylo: „Pěstovati vzájemnost mezi členy, sbližovati a sjednocovati veškeré slovanské živly umělců výtvarných v Praze, podporovati nemajetné členy, pořádati rozpravy, udržovati kolegiální spojení s podobnými uměleckými spolky, vydávati spolkový umělecký časopis, ale především a to na prvním místě tvořit, malovat, sochat a vystavovat!“ Mánes chtěl především tvořit a vystavovat, veřejně působit, to je podstatou každého opravdového umělce – jeho posláním. Proto problematiku výstavních síní a sálů vnímali mánesáci velice intenzivně a primárně již od samého založení. Tendence ke „stavění“ projevili již v roce 1902 u příležitosti památné výstavy Augusta Rodina a s přispěním Hlavního města Prahy vybudovali, podle projektu Jana Kotěry, na úpatí Kinského zahrady, výstavní pavilón. Ač šlo o provizorní dřevěnou stavbu, sloužila až do let první světové války a přispívala k cílevědomé a nerušeně plynulé již rozvětvené veřejné činnosti spolku. Jan Kotěra Pavilon S.V.U. Mánes „Pod Kinskou“, Praha, 1902
Josef Gočár, Výstavní pavilón S.V.U. Mánes ve Vodičkově ulici v Praze, 1921
Výstavy S. V. U. Mánes ustálily pravidlo velmi přísného, kvalitativními měřítky určovaného výběru výtvarných děl, esteticky působivých, architektonicky řešených instalací a vernisáží. V roce 1921, 23. prosince zahájila výstavou děl Antonína Slavíčka „Síň Mánesa“, podle návrhu architekta Josefa Gočára postavená „v zastrčeném dvoře“ Vodičkovy ulice, další „stavební počin“ mánesáků v touze vyřešit své výstavní potíže a mít svůj prostor. Když byl zbourán dům ve Vodičkově ulici, stalo se tak v roce 1928, padla s ním i tato výstavní síň. Spolek byl odkázán se svými výstavami už jen na Obecní dům a své kanceláře měl na Václavském náměstí 14. Ty však už k srdci nepřirostly.
S.V.U. Mánes se stěhuje, časopis Pestrý týden, 3. ročník, 21.4.1928
Šitkovské mlýny – jako příhodné místo pro stavbu spolkové budovy bylo po konzultacích na Státní regulační komisi určeno v říjnu 1923. Po zdlouhavých jednáních s majiteli spolek v r. 1927 pro potřeby své stavby koupil dvanáct parcel a pět objektů, s jejichž bouráním bylo započato v dubnu 1928.
Nová fáze křížové cesty za vlastní výstavní budovou počíná v říjnu 1923 návštěvou Otakara Novotného, předsedy S. V. U. Mánes a dalšího představitele spolku, sochaře Bohumila Kafky u primátora Prahy Karla Baxy. Ten měl pochopení a odkázal mánesáky na Státní regulační komisi, které předsedal ing. Mőlzer, jenž jim bez dlouhého rozmýšlení navrhl Šitkovské mlýny. Již 24. ledna 1924 architekt Otakar Novotný předložil výboru, jemuž předsedal, první ideové skicy spolkové budovy. Mimořádná valná hromada spolku konaná 27. května 1927 schválila všechny kroky, které zatím výbor učinil, zvolila projektanta, tj. Otakara Novotného a zvláštní stavební komisi, které předsedal prof. Josef Gočár. Bourání původních staveb začalo 23. 4. 1928, přípravné práce 3. 7. 1928, vlastní stavba 10. 7. 1929. Dokončena a otevřena byla budova 30. 10. 1930. Byl to velmi slavnostní, a věřte i dojemný akt, když arch. Gočár odevzdával Mánesu vlastní budovu, když byly pronášeny zdravice ze strany velmi vysokých funkcionářů státních, zemských, městských institucí a uměleckých korporací. Hostům se budova otevřela výstavou „Sto let českého umění“. Jižní strana budovy S.V.U. Mánes, s vertikálou Šitkovské věže.
Budova S.V.U. Mánes, foto z 30. let 20. století.
V tomto bodě, o němž se zmiňuje pí. Drápalová hned na začátku svého textu, jsem se musel zastavit. Totiž pokud není podtrženo dlouhé usilování mánesáků o vlastní výstavní prostor, pokud není jasně definováno, kdo postavil dům na Vltavě, nemá smysl v tématu „Osud spolkového domu Mánes“ pokračovat. Protože teprve nyní přichází na řadu ta nejdůležitější otázka, komu Spolek výtvarných umělců Mánes dům postavil? Dovolím si opět použít slova z projevu prof. arch. Otakara Novotného, předsedy Mánesa, na mimořádné valné schůzi S. V. U. Mánes 30. října 1930: „Pane předsedo stavební komise, Vy se členy a poradci této stavební komise vybudovali jste nám stavbu a odevzdáváte nám, co bylo nejpotřebnějšího, a dáváte nám domov! Máme tedy domov, bude nyní další úlohou naplnit jej duchem a životem. A tato úloha nebude nikterak lehká. Vždyť význam této stavby může býti stejně lehko přeceňován jako také nedoceňován.
200. výstava S. V. U. Mánes, 1936
Jubilejní výstava 50. let Mánesa, 1937
President Československé republiky Edvard Beneš s manželkou Hanou (na foto. vlevo Otakar Novotný) 20. července 1945 na vernisáži výstavy Emil Filla – obrazy a kresby dosud nevystavené z let 1938–39 v budově S.V.U. Mánes
To znamená pracovat sic někdy tvrdě, ale vždycky otevřeně, poctivě a čestně. Uvědomme si také, kolik nových úkolů nás v této budově čeká, že svět bude pozorovati těmi velkými okny, jaký život vládne uvnitř v těch světlých prostorách, a že bude zkoumati, bude-li vždy takový, aby české výtvarné umění tudy procházelo, rostlo a zde žilo. Nemohu Vám také ani dost vroucně poděkovati za to, že přičinili jste se o to, aby budova svým stavebním programem byla schopna živiti se sama, aby tak spolek zbaven byl starostí o její udržování. Doufáme pevně, že se to vždycky podaří a že spolek v jejich místnostech najde možnost dalšího svého rozvoje a rozmachu, nezatěžován jsa starostmi hospodářskými. Za S. V. U. Mánes přijímám, pane předsedo, z tvých rukou tuto budovu a odevzdávám ji do správy zvolenému kuratoriu. Staré přísloví praví: “Dej Bůh štěstí domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu.“ Opravdu nevíme, kdo po nás přijde, ale věříme, že budou takoví, kteří budou stejně dbáti nejvyšších zájmů uměleckých, jak my o to se snažíme, seč jsme.“ Z textu průzračně vyplývá, kdo a komu budovu Mánesa postavil: MÁNES MÁNESU. Nikoliv čeští výtvarní umělci českým výtvarným umělcům, ale MÁNES SOBĚ. Věc je to notoricky známá, jen se při procesu pokračujícího rozpadu historického vědomí nějak zatemňuje. Tak to jen na úvod.
Článek paní Kristýny Drápalové pokračuje na straně 19 v druhém sazebním sloupci, cituji: „Budova Mánesa bývala symbolem plodného spolkového života umělců. “ Proč se autorka bojí napsat jasnou formulaci, že „plodný spolkový život umělců“ nebyl ničím jiným, než plodným a spolkovým životem mánesáků – členů stejnojmenného Spolku výtvarných umělců Mánes? Stejně neurčitá je i věta o něco níže: „Etablované sdružení pomýšlelo na stavbu spolkového domu pro pořádání pravidelných výstav již delší dobu…“ Proč se Kristýna Drápalová vyhýbá oslovovat či pojmenovat Spolek výtvarných umělců Mánes, jeho činnost či historické zásluhy? Na téže straně 19 ve čtvrtém sloupci autorka uvádí: „…vedení Mánesa sice dokázalo zrušení spolku po určitou dobu oddalovat, na své cíle a poslání však muselo ve vypjaté atmosféře stalinských 50. let rezignovat. Konečný úder přišel roku 1956 – mocí úřední byl spolek zrušen.“ Zde bych zásadně protestoval a rozhodně odmítl slova zrušení/zrušen. Dle platných stanov spolkových, inovovaných v roce 1935 a dosud platných, se lze dočíst v paragrafu 20 Zánik spolku toto: „Spolek se rozejde, usnese-li se na tom valné shromáždění tříčtvrtinovou většinou hlasů za přítomnosti nejméně tří pětin všech členů podle paragrafu 6 k hlasování oprávněných, v případě zániku spolku připadne jeho jmění buď jinému spolku, mající stejný účel jako má tento spolek nebo účelu kulturnímu, a to vždy podle rozhodnutí posledního valného shromáždění.“ Z těchto faktů vyplývá, že spolek může být rozejit nebo-li zrušen jen sám sebou, ze své vůle a jen při dodržení stanov. Tento fakt nenastal, z toho vyplývá, že zvůlí a mocí násilnou mohl být spolek zakázán, či zakázána jeho činnost. Autorka píše, že „jeho majetek převzal Fond výtvarného umění, instituce, která se za komunismu starala o hmotné zajištění umělců a jejich činnost.“ K tomu bych chtěl poznamenat, že eufemismus „převzal“ by bylo pro správnost věcí nutné nahradit alespoň termínem „neoprávněně užíval“ a utopistický termín „komunismus“ bych nahradil historicky přesnějším termínem „diktatura proletariátu“. Dne 3. 3. 1956 ÚNV hl. m. Prahy násilně rozpustil S. V. U. Mánes. Likvidátorem práv a závazků rozpuštěného spolku byl ustanoven Český fond výtvarných umění. O dva dny později se stal spolek obětí policejní šťáry, proti níž 6. 3. předseda spolku arch. Jaroslav Fragner ostře písemně protestoval u tehdejšího ministra kultury Ladislava Štolla, který na jeho protest neodpověděl: Vážený soudruhu ministře, dne 5. března byl ze strany Ústředního národního výboru hl. města Prahy proveden přepadový administrativní zákrok za účelem rozpuštění a likvidace Spolku výtvarných umělců Mánes. Je politováníhodné, že historický akt, který měl být nesen hlubokou vděčností společnosti za to, že pokrokoví a vlastenečtí umělci „Mánesa“ vlastním zakladatelským úsilím, nadšením a uměním vytvořili a až po naše dny uchovali jedinečné hodnoty národní kultury, se zvrhl v policejní opatření, jakého se používá vůči záškodnickým organizacím.
Je politováníhodné, že historické kulturní transformaci, předsevzaté v dobré víře v rozkvět a rozvoj národního života, ku které mělo být přikročeno s nejvyšším taktem a mravní vyspělostí, byly nekvalifikovanými činiteli vnuceny postupy, které vzbuzují odpor a které – kdyby jim nebylo čeleno – by mohly vyústiti v plenění soustředěného dědictví „Mánesa“, jehož zakladatelem a prvním starostou byl Mikoláš Aleš. Protože takovýto postup je v rozporu se zájmy státu, vyslovuji za všechny pokrokové umělce nesouhlas s hrubým, politicky škodlivým a nedůstojným počinem. Žádáme Vás naléhavě, vážený soudruhu ministře, o bezodkladné zakročení, aby bylo zabráněno dalším neblahým důsledkům nerozvážně probíhající akce. Jaroslav Fragner předseda Spolku výtvarných umělců Mánes Ještě před listopadem 1989 zažil Mánes výjimečnou událost, svědčící o velikosti spolku, jeho historii, ale také o žijících členech zatím ilegálního spolku. K 100. výročí vzniku S. V. U. Mánes byla v roce 1987 uspořádána ve spolkovém domě rozsáhlá expozice o dějinách i činnosti spolku a uměleckých snahách jeho čtyř členských generací. Autorem koncepce výstavy a k ní vydaného katalogu byl tehdejší ředitel Národní galerie, akademik Jiří Kotalík. Slavnostní vernisáže výstavy se zúčastnili tehdy žijící mánesáci a široká umění milovná veřejnost. Jednalo se tehdy o zahajovací výstavu po rozsáhlé, z hlediska architektury domu, nešťastné rekonstrukci. S výjimkou dvou se titíž živí mánesáci sešli v listopadu 1990, aby „vstoupivše do svých stanov pokračovali ve své spolkové činnosti“, což – jak káže zákon – oznámili Ministerstvu vnitra ČR. Tímto postupem a touto formulací znovu vyjádřili, že S. V. U. Mánes se nikdy nepovažoval za zrušený. Neboť o zániku spolku mohou rozhodnout pouze členové Mánesa. Tímto opravuji tvrzení autorky článku, že „… v roce 1990 zaregistrovalo dvacet z dvaadvaceti dosud žijících členů původního Spolku výtvarných umělců Mánes občanské sdružení jménem Spolek Mánes.“ Ještě jednou pro přesnost opakuji, že spolek se vždy jmenoval a stále jmenuje Spolek výtvarných umělců Mánes (S. V. U. Mánes). V soudní při o budovu Mánesa rozhodoval velmi výrazně argument, zda byla prokázána kontinuita existence spolku. Pro ilustraci předkládám jeden z mnoha názorů odborníků: JUDr. A. Procházka, bývalý soudce Federálního ústavního soudu, prostudoval shromážděný dokumentační materiál a poskytl osobní písemné stanovisko, konzultované s odborníky správního práva. Stanovisko uvádí, že z dokumentů lze „dovodit, že ke zrušení S. V. U. Mánes vůbec nedošlo, resp. že potřebné správní řízení nebylo dokončeno, … protože zákon … vyžaduje k přechodu vlastnictví zánik spolku, nemohlo dojít ani k přechodu vlastnictví … bylo by v kompetenci ministerstva kultury, aby toto správní řízení dokončilo; předešlo by tak nedůstojnému soudnímu sporu, neboť S. V. U. Mánes je pro náš kulturní život představitelem národní kultury.“
Průběžná činnost výboru S. V. U . Mánes byla zaměřena k znovuzískání spolkové budovy a to jak politickými prostředky, tak přípravou možného soudního řízení. Představa, že nebude nutné vymáhat majetek spolku soudní cestou zcela selhala v létě 1992. Tato, evidentně mylná představa plynula z porevoluční euforie, podporované proklamovanou ochotou představitelů ČFVU hledat cestu, jak dům vrátit původnímu majiteli, které osmdesátiletí obnovitelé spolku naivně uvěřili. Další vývoj a snaha o navrácení majetku by se dala charakterizovat jako období soudního sporu Mánes versus ČFVU . Jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 proběhlo 18. října 1993. Rozsudek, který ve svém zdůvodnění užívá argumentace z doby stalinismu a vysvětluje, že S. V. U. Mánes právě proto, že výstavbě socialismu neprospíval, byl oprávněně zakázán, překvapil asi nejenom členy spolku. Výbor pověřil svého právního zástupce, aby se v zákonné lhůtě proti rozsudku odvolal. Ve dnech 24. až 28. března u Městského soudu v Praze se uskutečnilo další jednání. Před jeho zahájením požádal právní zástupce spolku o souhlas s event. dovoláním k vrchnímu soudu, čemuž bylo vyhověno. Městský soud v Praze 1 v rozporu s veškerými zvyklostmi přijal od právní zástupkyně žalovaného, tj. ČFVU , stanovisko české výtvarné obce, interpretované jako obecné stanovisko výtvarníků a tedy i stanovisko SR ČFVU , a evidentně k němu přihlédl, potvrdil 28. března rozsudek soudu první instance. Není smyslem citovat lži a polopravdy obsažené ve stanovisku české výtvarné obce, které se hrubě vměšovaly do autonomie spolku. Je však třeba konstatovat, že posloužilo k podpoře a obhajobě minulé činnosti ČFVU jako důležitého článku systému přímého autoritativního řízení výtvarné kultury centrální ideologickou mocí a hrubě a nepřátelsky Mánes poškodilo. Rozsudek byl doručen spolku teprve 25. srpna 1994 a S. V. U. Mánes proti němu podal v zákonné lhůtě dovolání. K projednání soudního sporu Mánes versus ČFVU (nyní Nadace Český fond umění) Nejvyšším soudem v Brně došlo 17. prosince 1998. Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek pražského městského soudu, který zněl v neprospěch S. V. U . Mánes, byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1998, z jeho rozsáhlého odůvodnění, bylo jednoznačné, že kauzu v náš neprospěch by mohl ovlivnit výhradně ministrem kultury ČSR podepsaný dokument, kterým ve shodě se zákonem ruší Spolek výtvarných umělců Mánes. Jestliže tento dokument neexistuje, znamená to, že S. V. U . Mánes nikdy zrušen nebyl a má nepřetržitou kontinuitu trvání od svého založení 1887 a tedy byl a jest jediným vlastníkem spolkového domu. Proto všechny přítomné jednání městského soudu 20. července 1999 zaskočila informace, že 19. července večer právní zástupkyně NČFU odfaxovala (a posléze předala ověřenou kopii) dokument, jímž „odbor pro vnitřní věci Rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy rozpouští … Spolek výtvarných umělců Mánes“, dokument, který do tohoto dne nebyl k nalezení a o jehož existenci nebylo dosud nic známo vzhledem k tomu, že
odůvodnění rozhodnutí se opírá – krom jiného – i o dokument ministerstva kultury ze dne 20. 1. 1956 č.j. 10.464/56, který soudu předložen nebyl a jeho obsah tedy nebyl znám, zrušil Městský soud v Praze 20. července 1999 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 10. 1993 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání s tím, že se musí provést důkazy ohledně nově zjištěného rozhodnutí. Po roce a půl očekávání došlo 16. ledna 2001 k jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 a to za předsednictví JUD r. Heleny Nebesářové. Právní zástupkyně žalované strany předložila důkazy při jednání samotném, a proto bylo – na žádost právního zástupce S. V. U . Mánes – vlastní jednání stanoveno na 6. března 2001. Při něm předsedkyně soudu překvapivě, aniž provedla důkazy, jak požadoval soud vyšší instance zcela bez přihlédnutí a v rozporu s nálezem Nejvyššího soudu ČR , rozhodla ve prospěch Nadace ČFU . Vzhledem ke skutečnosti, že obsah rozhodnutí byl přítomným pouze sdělen a to dokonce, aniž by byl součástí zápisu, mohl Mánes než čekat na písemnou podobu rozsudku a poté lze se odvolat k městskému soudu. Tu 12. června 2001 obdržel a k Městskému soudu v Praze se odvolal. Ten 14. března t.r. potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl, že vlastníkem nemovitosti je Nadace ČFU . Výbor spolku nato pověřil svého právního zástupce, aby se znovu dovolal k Nejvyššímu soudu ČR a podal stížnost Ústavnímu soudu ČR . Zároveň Obvodní soud pro Prahu l požádal o vydání předběžného opatření, kterým se žalovanému ukládá zdržet se jakéhokoliv nakládání s nemovitostmi. Obvodní soud pro Prahu 1 návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. 6. září 2002 právní zástupkyně NČFU JUD r. Věra Babíčková podala odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1ze dne 6. června 2002 o uložení předběžného opatření, využivši následků povodně, které ve svých důsledcích znamenaly hrubé poškození suterénu spolkového domu. V emocionálně laděném podání, které je snůškou lží a polopravd, navrhla zrušení předběžného opatření ve všech bodech. Tříčlenný senát sice potvrdil povinnost NČFU zdržet se zcizení a zatížení věcným právem třetí osoby původně nám patřící nemovitosti, ale zamítl tu část usnesení obvodního soudu, která nadaci uložila povinnost zdržet se dalšího nakládání s nimi. Senát Nejvyššího soudu ČR , tentokrát však pod předsednictvím JUD r. Františka Baláka, z července 2003 nejenže potvrdil pro Mánes nepřijatelný rozsudek Městského soudu v Praze z roku 2002, aniž provedl důkazní řízení, rezignoval na nález svého kolegy a předchůdce JUDr. Bureše. Pravomocný rozsudek NS ČR z roku 2003 je tak v přímém rozporu s rozsudkem téže instituce z roku 1998. Proti pravomocnému rozsudku NS ČR podal v září 2003 S. V. U . Mánes ústavní stížnost v níž prohlásil, že „obecné soudy obou stupňů a NS ČR, jako orgány veřejné moci, svým rozhodnutím porušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod a rozhodly v rozporu s Ústavou ČR… a výkladem právních norem oprávnily
následky odstranění základů demokratického právního státu v naší zemi v době nesvobody v letech 1948-1989 v rozporu s článkem 9, odst. 3 Ústavy a preambulí Ústavy a Listiny základních práv a svobod“. Pravomocného rozsudku NS ČR , kterým byla Nadace ČFU určena vlastníkem„Společenského domu Mánes“, přestože S. V. U . Mánes podal proti němu ústavní stížnost, okamžitě Nadace využila a vyzvala S. V. U . Mánes, aby k 1. prosinci 2003 s ní uzavřel nájemní smlouvu o využívání kanceláří. Ústavní soud v tříčlenném senátu 25. listopadu projednal naši stížnost ze září 2003 a odmítl ji s tím, že, shodně jako Nejvyšší soud uvádí, že zákonodárce podrobil odnětí vlastnického práva provedené na základě předpisů vydaných v době od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 restitučnímu režimu a skutečnost, že k odnětí vlastnického práva došlo na základě předpisů, které nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, neumožňuje automaticky sama o sobě pohlížet na správní rozhodnutí o přechodu vlastnického práva jako na rozhodnutí neúčinná. Ústavní soud nezpochybňuje, že ve vztahu k původnímu vlastníku předmětných nemovitostí se aplikací příslušných předpisů, v jejichž důsledku došlo k rozpuštění spolku a přechodu vlastnického práva, stala křivda. Zákon č. 198/1993 Sb. i nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. vycházejí ze zločinnosti komunistického režimu, a v důsledku toho i hodnotové diskontinuity demokratického českého státu s ním. Právě z ideje hodnotové diskontinuity vnikla koncepce restitucí, jež stojí na tom, že křivdy je třeba individuálně napravovat na základě zvláštní restituční procedury. Zločinnost komunistického režimu ani hodnotová diskontinuita tedy nevyústily v ČSFR v diskontinuitu právní. Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné! Zde by bylo vhodné připomenout, že právnické osoby – což je i S. V. U . Mánes – ze zákona svůj majetek nerestituovaly, s výjimkou těch, které byly zákonem vyjmenovány! K těmto právnickým osobám však výtvarné spolky nepatří. K tomuto popisu právní pře lze jen dodat: Spolek výtvarných umělců Mánes si svou spolkovou budovu postavil v roce 1930. 24. a 25. listopadu 1934 byla spolkové budově vybita její rozměrná okna kvůli členské výstavě Mánesa, když překážela některá díla části české veřejnosti a pravicově radikalizovaným studentům. Terčem brutálního útoku byly především exponáty malíře Aloise Wachsmanna, Emila Filly a Vincence Makovského. V roce 1956 spolkovou budovu Mánesu ukradl stát. V roce 1994 se Český fond výtvarných umění (likvidátor S. V. U . Mánes) transformoval na základě zákona č 318/1993 Sb. na Nadaci českého fondu umění. Do majetku nadace tímto zákonem přešel veškerý movitý i nemovitý majetek, jakož i práva a povinnosti z majetkových a jiných právních vztahů Českého fondu výtvarných umění. Jestliže městský soud ve svém rozsudku vyslovil pochybnosti o kontinuitě právní subjektivity
S. V. U . Mánes (a nestačilo ani 20 žijících mánesáků – členů před rokem 1956) tytéž po-
chybnosti by se měly týkat i Nadace českého fondu umění. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy vydal v roce 1956 rozhodnutí odporující tehdy platné ústavě, zákonu i vyhlášce, kde je právo shromažďovací a spolčovací, pokud se tím neohrožuje lidově demokratické zřízení nebo pokoj a řád. Městský soud v Praze, který se odvolával na existenci tohoto výměru a 14. 3. 2002 rozhodl v neprospěch Spolku výtvarných umělců Mánes, si vůbec (asi) nevšiml, že tehdejší ÚNV hl. m. Prahy nijak nedoložil, jak a čím další existence S. V. U . Mánes ohrožuje lidově demokratické zřízení, přesto se s tímto tvrzením ztotožnil a svým rozsudkem je dokonce právně vůbec poprvé posvětil. Napadá mě v této souvislosti jedna událost z roku 1947. V červnu tohoto roku probíhaly v Praze – souběžně – dvě výstavy: Mánesácká „GENERACE“ a výstava Sovětského umění. Patrně nešlo o náhodu a souběh byl součástí široce založené, jako stroj přesně pracující sovětské diplomacie. V době konání obou výstav právě probíhala jednání o Marshallovu plánu a jednoznačně ukázala, čí poválečnou kořistí se Československo stalo – pád pudí pád, Mnichov další Mnichovy. Ohlávkou na budoucí čsl. společnost měl být totalitní politický systém a materialistickou vládnoucí ideologií sešněrovaná podoba umění. S. V. U . Mánes zůstal věrný odkazu T. G. M . Snadno si můžeme domyslet, kdo organizoval hromadné výpravy pro nový režim přesvědčených lidí, zvláště mládeže z Kladna a dalších měst do Prahy na Sovětskou výstavu, kdo je přiměl, aby v její knize návštěv útočili na S. V. U . Mánes podobně jako přesně čtyři roky před tím 15. dubna 1943 týdeník fašistického Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ZTEČ: „Zkažené umění je pro každý národ těžkou ranou a svědectvím úpadku, každý prostý člověk… se nemůže zbavit dojmu, že celá tato doba znamenala plánovité ničení umění a mrzačení smyslu národů pro krásu ... Toto ničení se přeneslo bohužel i k nám. Skupina našich moderních malířů se shlédla v úpadkových obrazech z francouzských jarmarků a počala je kopírovat. Byli to česky mluvící bolševici hlavně ve spolku Mánes.“ V tomto případě „ohrožovali bolševici z Mánesa“ samé kořeny protektorátu Böhmen und Mähren. A ještě jedna ukázka v souvislosti se Sovětskou výstavou v Praze, jak to viděli zase skuteční bolševici: na přípravě a vernisáži Sovětské výstavy se jako hlavní odborník podílel ředitel Tretjakovské galerie A. Zamoškin. Po návratu domů otiskl v pátek 6. 6. 1947 v Moskevské Pravdě článek, z něhož cituji: „Ještě jsou však v Československu umělci, kteří zastávají buržoazní teorii umění pro umění. Vstupují do uměleckého sdružení Mánes i do jiných uměleckých skupin. Jejich sdružení nesoucí jméno Josefa Mánesa nemá nic společného s tvorbou tohoto velikého umělce… neprávem nese toto sdružení jeho jméno.“ Z toho lze vyvodit určité obavy z „ohrožování lidově demokratického zřízení“ a na „oprávněnost“ zákazu spolku.
Aby to však nebylo tak jednoduché, pro kompletnost nabízím ještě jeden pohled na S. V. U . Mánes, i tam – jak se zdá – mánesáci vadili… V 50. roce, na zasedání kulturní rady ÚV KSČ , byl S. V. U . Mánes označen za „fašistické hnízdo“. V posledním sloupci sazby na straně 20 píše autorka textu: „Situace Mánesa však představuje i příležitost pro reflex, fungování české výtvarné scény. Svou roli zde totiž sehrála také lhostejnost odborné veřejnosti. Na hašení požáru došlo až ve chvíli, kdy byla situace prakticky ztracena. České umělecké komunitě definitivně pohnulo žlučí teprve vyvedení budovy Mánesa do APELLA fine arts z jara roku 2013.“ Přestože S. V. U . Mánes se svými obavami o osud domu mnohokrát oslovil nejen Nadaci, ale i širokou kulturní veřejnost otevřenými dopisy „majiteli“ a ministerstvu kultury, články v novinách a sporými vystoupeními v mediích, před začátkem i v průběhu rekonstrukce, zůstával jeho hlas osamocen. Nároky spolku, jakož i dědiců autorských práv architekta Otakara Novotného, podílet se na projektu byly arogantně zpochybňovány, dokonce vysmívány. V průběhu rekonstrukce pak nejasnosti s financováním vedly k otázkám, kdo je skutečným majitelem domu. Současné mlčení Nadace tyto obavy naplňuje! České výtvarné komunitě nevadilo ani na vteřinu, že se děje křivda a Spolku výtvarných umělců Mánes je upíráno vlastnictví spolkové budovy. Nikdo se nezastal 20 dědiců – mánesáků, někteří z nich vstoupili do Mánesa za okupace – demonstrovali tím jasný masarykovský postoj, pracovali v odboji, zřídili „školičku Mánesa“, když okupační úřady známým způsobem přiškrtili školství… V 90. letech, kdy spolek Mánes potřeboval podporu výtvarné obce, nikdo nepomohl, někdy ze závisti, někdy z neznalosti, ale nejvíce asi z nezájmu. Přitom právě a jedině Spolek výtvarných umělců Mánes by byl dobrým hospodářem ve svém domě, jediný spolek Mánes mohl – po svém – ve své tradici – ve svém programu – zajistit provoz budovy, výstavních sálů a výstavní koncepci, která se nemění podle módy či trendů. Je jisté, že S. V. U . Mánes, tak jak vyplývá z jeho dlouholeté činnosti, by nikdy neuzavřel svou činnost a výstavní aktivity jen výlučně pro sebe a své členy – to nikdy nedělal. Naopak, byl by nadále velice otevřený domácí i zahraniční scéně – světu, jak tomu bylo vždy – přímo programově. Slyšel jsem mnoho pomluv a nepravd, zaznívá stále mnoho polopravd a vytržeností z kontextů, zaplnil bych jen ukázkami některých z nich řadu novinových stran. Pro všechny platí dvě zásadní východiska, to první je neznalost a to druhé je závist (nenávist). Pokud se komentátoři, glosátoři S. V. U . Mánes rekrutují z těchto pozic, nemůžeme – my mánesáci – očekávat nic, co by nám pomohlo. Jestliže vyjde rozsáhlý novinový text, ve kterém není téměř nikdy Spolek výtvarných umělců Mánes správně pojmenován nebo úmyslně označen nesprávně, často vůbec nepojmenován, a jeho jméno je „obtančeno“ jinými výrazy, ale především je téměř vždy zamlčena jeho
existence, včetně jeho současné domovské galerie „kdesi v Lazarské ulici v Praze. Slyšeli jste o DIAMANTU jako o progresivní, výrazné a odvážné galerii?“ (Instinkt, Pecháčková, článek na objednávku napadající mánesáky za svévolnou účast na tiskové konferenci při představení projektu rekonstrukce domu). Takové invektivy padají na adresu S. V. U . Mánes stále, a proto je nutné předpokládat, že ve výtvarné obci stále existují stejné nálady v postoji k Mánesu jako v letech devadesátých. Mimochodem, kdo bude soudit, co je „progresivní, výrazné a odvážné“, kdo bude arbitrem, který nám všem vysvětlí, co je dobré a co špatné, co je „trendy“ a co není. Jsou vždy přítomné v dějinách umění u každého uměleckého díla zhodnoceného a potvrzeného časem, atributy progresivity u „velkého umění“? Nepřál bych těmto gigantům kunsthistorie do diskuse o umění ani průměrného protivníka. Autor takových úsudků poodhalí mělkost a neznalost umění v jeho hloubce, historii a dobových úlohách i kontextech. Zájem o umění – ten se počítá v tisíciletích a ne desítkách posledních let. Doporučuji každému, kdo chce psát o Spolku výtvarných umělců Mánes či jeho spolkové budově, kdo se zajímá o spolek, jeho historii, současnost, o galerii Diamant, kde mánesáci našli dočasný azyl, kdo chce získat informace o jeho publikační a ediční činnosti a vědět vše, kdo chce znát naše myšlenky, plány do budoucnosti – kdo chce vážně publikovat a psát o S. V. U . Mánes, může kdykoliv přijít a dostane vše, co potřebuje, aby informoval v souladu s realitou. Čas od času, ve vlnách, vždy, když se zvedne publicita kolem spolkového domu – zaznívají v prostoru různé teorie o komunismu, jak jsem doložil o fašismu, ale i o antikomunismu jednotlivých mánesáků – vždy, když jde o spolkový dům. Jsem si jist, že jde vždy o účelové komentáře a praktiky, jak je v Čechách tradiční. Často slýchávám o dávné slávě Mánesa, o spolku, který byl progresivní a ovlivňoval velmi výrazně českou uměleckou scénu. „Kde je ten tenkrát slavný spolek?“ Dům se stále jmenuje Mánes a neustálé zamlčování skutečností a mnohokrát opakované lži či polopravdy vedou k tomu, že veřejnost nevnímá, či nechápe, že dům nepatří tomu, kdo si ho postavil a všechny „neúspěchy“ (výstavní, stavební atd.) spojené s domem mnohdy přičítá bezmocnému S. V. U . Mánes. Spolek existuje. Po ranách nacismu a sovětizaci umění, přes násilný zákaz činnosti, včetně odebrání spolkové budovy, spolek stále existuje. S. V. U . Mánes přežil dlouhá socialistická
Galerie S.V.U. Mánes – Diamant, expozice výstavy J o s e f G o č á r / Ota k a r N ovot n ý k 130. výročí narození obou architektů, předsedů S.V.U. Mánes a 20. výročí obnovení veřejné činnosti spolku, 2010
léta a při první možnosti opět povstal. Nedovolal se svých práv ve věci svého spolkového domu, přežil křivdu v podivné atmosféře 90. let a jim odpovídající soudní při, kterou jsem popsal – člověku zůstává rozum stát! Spolek vyřešil své vnitřní problémy a existuje – „tam někde v Lazarské; kdo zná spolek a Galerii Diamant.“*
(* Marcela Pecháčková, Instinkt č. 11, „Případ Mánes“ z 18. 3. 2010)
S. V. U . Mánes od 90. let uspořádal na 160 výstav spolkových i autorských, vydává ka-
talogy a publikace ve své ediční řadě, pořádá přednášky, sympozia a besedy, žije svým spolkovým životem, pořádá schůze a udržuje přátelství a partnerství mezi umělci. V tak těžké individuální a nepřehledné době, kdy nemá prostředky – protože nedisponuje svým spolkovým domem. Spolek existuje, i když mu není přáno. To je snad dostačující a výmluvné! A co se týče progresivity, myslím, že nejdůležitějším postulátem S. V. U . Mánes je tvrdošíjné trvání S .V. U . m á n e S a k a r l š t e j n S k á a . S .
S .V. U . m á n e S a Ko o p e r at i Va p oj i š ťoV n a , a . S . , Vienna inSUr ance GroUp
JOSE F GOČÁ R / OTAKAR NOVOT NÝ G a l e r i e S .V. U . m á n e S d i a m a n t oteVřeno do 28. liStopadU 2010
k 130. výročí narození dvou architektů předsedů S.V.U. Mánes a 20. výročí obnovení veřejné činnosti spolku
úte rý — n e d ě le o d 12 d o 18 h o d i n
Otevřeno do 30. 12. 2010, úterý – neděle od 12 do 18 hodin, ve dnech 24.,25. a 26.12.2010 zavřeno. pa r t n e ř i V ý S taV y
pA R T N E ř i V Ý S T AV y
g a l e r i e S .V. U . m á n e S d i a m a n t
S.V.U. Mánes, Hlavní město praha
oteVřeno od 8. čerVna do 29. čerVenCe 2011
p O ř Á d Á N O z A l A S K AV é H O p ř i S p ě N í : p o ř á d á n o z a l a S K aV é h o p ř i S p ě n í
Ministerstvo kultury ČR • Městská část Praha 1 • Colognia press, a.s. Interzeta, s.r.o. • Nobiles, s.r.o. • MUDr. Martin Novotný
úterý — n ed ěle o d 12 do 18 h o d i n p o ř á d á n o z a l a S k aV é h o p ř i S p ě n í
m ě S tS k é č á S t i p r a h a 1 • Co lo g n i a p r e S S a .S. • n o b i l e S S.r.o.
plakat_70_100_bm.indd 1
22.2.2012 15:08:32
S .V.U. m Á N E S A Ko o p E R AT I VA p oJ I Š ťoV N A , A . S . , V I E N N A I N S U R A N C E G R o U p
S.V. U. M á n e S p o D í L S p o L K U N A f o R m oVÁ N í č E S K é m o D E R N í K U LT U Ry
1900—1947 V ýS taVa p o ř á da n á
k 12 5 . V ý r o č í z a l o ž e n í S .V. U . M á n e S (18 8 7— 2 012 )
G A L E R I E S .V. U . m Á N E S D I A m A N T oTEVřENo Do 29. čERVENCE 2012 úTE Rý — N E D ě LE o D 12 Do 18 h o D I N p a r t n e ř i S . V. U . M á n e S
UNICREDIT BANK A KARLŠTEJNSKÁ A.S.
S .V. U . m á n e S a k a r l š t e j n S k á a . S .
metamOr P HOSeS P rOm Ě n Y Ž e nY V e VÝtVar n É m U m Ě n Í g a l e r i e s .v. u . m á n e s d i a m a n t
Uspořádáno za laskavého přispění:
Ot e v ře n O O d 5. d u b n a d O 31. k v ě t n a 2013, ú t e rý — n e d ě l e O d 12 d O 18 h O d i n
S p O L E k V ý t VA R n ýC H um ě LC ů m á n ES A S p O L E č n OS t k A R L Š t E J n S k á a . s .
m e z i
v ý t v a r n ý m i
s c é n a m i
GALE RIE S .V. u . m á n E S DIAmAnt Spálená 4, praha 1 – nové město (roh ulic Rettigové a Lazarské)
V ý S tAVA Ot E V ř E n A do 30. 5. 2014 úterý – neděle 12 —18 hodin
S .V.U. m á n e S a Ko o p e r at i Va p oj i š ťoV n a , a . S ., V i e n n a i n S U r a n c e G ro U p
cest y ke svobodě s p o l e č n o s t • vá l k a • u m ě n í
1 9 14
1918
s p O l e k v ý t va r n ýc h u m ě lc ů m á n e s • f O n da z i O n e b O t ta r i l at t e s
tra pittura e letteratura
mariO lattes mezi malbOu a literaturOu
ga l e r i e s . v. u . m á n e s d i a m a n t
pa rt n e ř i výs tav y
v ýs tava j e u s p O ř á da n á z a l as k av é h O p ř i s p ě n í s p O l e č n Os t i k a r l š t e j n s k á a . s .
v a z b y
O t e v ř e n O d O 2 7. č e r v e n c e 2 014 , ú t e r ý — n e d ě l e O d 12 d O 18 h O d i n
D I A LOGY V O B RAZ EC H
3_plakat_70_100_koop.indd 1
14.8.2013 15:00:07
s p O l e k v ý t va r n ýc h u m ě lc ů m á n e s
i va n e X n e r s p ř át e l i Andreou L. Ballardini, Emilem Cimburou, Igorem Hlavinkou, Evou Chmelovou, Františkem Jiroudkem, Markétou Jírovou, Jiřím Kaločem, Josefem Klimešem, Alešem Knotkem, Josefem Lieslerem, Arnoštem Paderlíkem, Jaromírem Rybákem a Jasanem Zoubkem
v y b r a n á d í l a ze s b í rk y bot ta ri l at t es
ga l e r i e s . v. u . m á n e s d i a m a n t ga l e r i e s . v. u . m á n e s d i a m a n t
IO
TTE
ve spolupráci s
OtevřenO Od 5. únOr a dO 27. března 2015, ú t e rý — n e d ě le O d 12 d O 18 h O d i n
pod patronátem
O
DO
N C HIS
C
OtevřenO Od 1. dO 26. října 2014, ú t e rý — n e d ě le O d 12 d O 18 h O d i n
S PA ZI
Plakáty k výstavám pořádaných „tam někde v Lazarské“ Spolkem výtvarných umělců Mánes „kdo zná spolek a Galerii Diamant?“
na kvalitě umění v době, kdy neplatí žádná pravidla a jde spíše o reklamu či PR umělce více než o jeho dílo samotné, v době, kdy je vše rychle pomíjivé, kdy včerejší exhibice je již stará a neaktuální – přebita novou úspěšnější. Trvání na kvalitě díla umělcova, trvání na autonomii uměleckého díla – které má jedině smysl, když je osobním postojem a viděním světa umělce. Žádný hlavní proud ani kosmopolitní trendy – ale umění pravé, osobité, vycházející z duše umělcovy. Spolek výtvarných umělců Mánes existuje, svou domovskou Galerii Diamant provozuje v Lazarské ulici, jeho členská základna dosahuje 100 členů řádných, mimořádných a činných. Vydává knihy a pěstuje širokou spolkovou činnost. Utrpěl ztráty a křivdy, které velmi zkomplikovaly jeho život a existenci, ale neznamená to, že by to S. V. U . Mánes mohlo zlomit či zničit. Jsme si jisti, že můžeme pracovat i bez budovy, která měla vše ulehčit a být chrámem Mánesu. Konec konců Mánes – chrám je v srdcích. S. V. U . Mánes se ovšem s krádeží spolkového domu nikdy nesmíří a nikdy nebude souhla-
sit s tím, aby jeho dům užívali jiní „majitelé“, kteří si ho nepostavili. Tak to je podstatné doplnění faktů, které mně chyběly v článku paní Drápalové pro objektivitu při nazírání kauzy „Mánes“. Ivan Exner, Praha, duben 2015 jednatel S. V. U . Mánes
