Pevnost zoufalství Radovan Kolbaba
Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2012 www.mytago.cz ISBN 978-80-905043-9-4
Obsah Pevnost zoufalství...............................................................8 Kapitola I..........................................................................16 Kapitola II........................................................................27 Kapitola III.......................................................................37 Kapitola IV.......................................................................66 Kapitola V.........................................................................96 Kapitola VI..................................................................... 186 Epilog............................................................................. 192 Rejstřík........................................................................... 196 Ediční plán nakladatelství Mytago................................. 202
Pevnost zoufalství Žena chodila po malém útulném pokoji sem a tam, bez‑ myšlenkovitě vytahovala rozmanité předměty a pečlivě je pokládala na podlahu. Připomínala spíše mrtvého než živého. S kaštanově hnědými vlasy zplihle padajícími přes ztrápený obličej a mechanickými pohyby se podobala tvorovi bez duše. Nakonec s nohama křížem usedla k sesbíraným věcem a rozvázala pruh látky, který obepínal její hlavu od kořene nosu až po zátylek. Tam, kde zakrýval oči, měl dva otvory vyplně‑ né drobnými sklíčky. Žena sňala pásek z očí, pod nimiž zely temné kruhy způsobené několika dny bez spánku. Svět náhle ztratil pevné obrysy a vzdálené věci unikaly jejímu zraku jako nepoznatelné šmouhy barev. Odložila svoji každodenní pomůcku a zblízka hleděla na snesené předměty. Pro kohokoliv jiného by patrně nebyly ni‑ čím víc než snůškou harampádí. Vyprávěly však příběh jejího života od prvních chvil až po dnešek. Života, který již brzy skončí. Naposledy přivoněla k vlasům matky, která jí sice nedala život, ale nalezla ji na okraji hvozdu a přes nesouhlas svých sester se jí ujala. Chvíli v prstech třela kůru stromu, jenž jí byl domovem a z něhož ji vyhnaly. Lehce se dotkla zničeného těla luku, zlomeného strašlivou silou muže, jehož kdysi mi‑ lovala. Chtěla ho učit střílet, ale vypadal tehdy tak roztomile a provinile, že se nemohla přestat smát. Vše jí připadalo tak dávno, jako by se to stalo někomu jinému. Dál se neodváži‑ la. Ostatní věci připomínaly ji, a to bolelo mnohem více, než dokázala snést. Natáhla ruku, nečekaně pevnou a jistou, a uchopila dlouhý lovecký nůž. Chvíli si prohlížela jeho čepel a vzpomněla na 8
přítele, který ji tím skvělým nástrojem obdaroval. Jednou ru‑ kou si vyhrnula halenu, druhou přitiskla hrot nože pod levé ňadro. Zhluboka se nadechla, naposledy pohlédla na svůj život vyskládaný na podlaze a zadržela dech. Nebodla. Ještě ne. Její pohled ulpěl na předmětu, který byl pro ni až do teď neviditelný. Trochu stranou od ostatních věcí ležel malý sněhobílý brk. Připomínka dluhu jednoho neoby‑ čejného starého muže. Pomalu a neochotně odložila nástroj, kterým si chtěla vzít život, a vyměnila jej za brk. Prsty jí brněly, sotva se ho dotkla. Cítila z něj magii starší než les, který ob‑ klopoval její chatrč. Předklonila se, odhrnula předměty stranou a na dřevěnou podlahu napsala dvě slova: Potřebuji pomoc Dál jen čekala. Každý okamžik pro ni představoval věčnost. Nakonec se ale dočkala. Cokoliv je v mojí moci. Ta slova jí dala víc, než v co doufala. Naději. Ztratila se mi dcera, nejsem schopná ji najít. Ten na druhé straně si dával na čas. Hraničářka to chápala. V době své slávy bývala známá jako stopařka a lučištnice, které nic neujde. Příjemce psaní musela její prosba zaskočit. Přijdu večer. Vydrž, prosím. Dříve nemohu. Toto se jí nelíbilo. Pokud ale on napsal, že dříve nemůže, byla to pravda. Nenáviděla čas a jeho hlemýždí plynutí. Každý okamžik nejistoty a nevědomí o tom, kde je Nae, drásal její duši nevi‑ ditelnými spáry. Nedokázala spát a neexistovala činnost, která by pomohla její mysli odplout někam mimo prožívaná muka. Seděla tedy dál na podlaze a mrtvolně civěla do zdi. A trpěla. 9
*** Místo zaklepání jí položil ruku na rameno. Nepřekvapilo ji to. Uměl se přemisťovat kamkoliv chtěl. Ostatně u tak moc‑ ného mága se to dalo předpokládat. „Zdravím tě, Iandži.“ „Alwarine.“ Nevypadal o nic starší, než když se před deseti lety viděli naposledy. Bílý plnovous se ztrácel v říze stejné barvy, hlubo‑ ké oči nejmoudřejšího z lidí stále jiskřily zvědavostí vlastní malým dětem. Jestli on nezestárl ani o den, ona vypadala, jako by jí na ramena sedlo celé století. Z dívky překypující životem se stala vyhublá žena s propadlými tvářemi. To vše během několika málo dní. Dní, během nichž nejedla ani nespala. Než se stihl na cokoliv zeptat, zahrnula ho svým příběhem. Trpělivě naslouchal jejímu chaotickému vyprávění o tom, jak nechtěla dceru pustit na šlechtickou svatbu do nedalekého hradu. Jak si dívka, podobna matce, postavila hlavu, utekla a už se nevrátila. Jak Iandži sžíraná strachem vyrazila ze svého lesního království mezi lidi, jimž se řadu let úzkostlivě vyhý‑ bala. Vynechala detaily vyptávání se dceřiných přátel i stopo‑ vání v lese. Ostatně Nae do podhradí nikdy nedorazila a nikdo ji nespatřil ani před svatbou, ani po ní. „Mohl bych vytvořit pátrací kouzlo,“ zamyslel se Alwarin. „Ale pokud je daleko, nenajde ji.“ „A najde ji, i kdyby nežila?“ Ta otázka jí unikla ze rtů, aniž by chtěla. Už příliš dlouho však nemyslela na nic jiného. „Ano,“ přikývl čaroděj vážně. „Zkus to,“ souhlasila Iandži. „Zkus, cokoliv svedeš. Dlužíš mi to.“ 10
Nemusela mu to připomínat. „Co z toho je její?“ ukázal na hromadu věcí na podlaze. Ian‑ dži z nich vyčlenila asi polovinu předmětů. „A postel?“ zeptal se poté, co se všech vybraných věcí dotkl koncem své bílé hole. Prstem ukázala na dveře druhé místnosti. Když se vrátil, pozvedl hůl a pronesl slova v neznámém ja‑ zyce. Od sněhobílého dřeva se oddělily desítky drobných ku‑ liček tvořených pouze světlem. Okamžitě vylétly ven oknem a jako bludičky pluly šerem hvozdu. „Teď musíme čekat.“ Ta slova ji bodla přímo u srdce. Nenáviděla čekání. Dohá‑ nělo ji k šílenství. Podal jí ruku jako kavalír žádající dámu o tanec. Nechala se uvést k vlastnímu stolu a posadila se na lavici z dubového kmene. Stařec zatím prohledával pokoj, který jí byl součas‑ ně ložnicí, jídelnou i kuchyní. Brzy objevil spíž a s obratností, nečekanou u muže knih, připravil skromnou večeři ze starého chleba a zeleniny. Nalil dva poháry vody a usedl naproti ní. Venku se setmělo a hvězdy zkrášlily černé nebe. Stejně jako minulou noc se jich Iandži chtěla zeptat, jestli nevidí Nae. Stejně jako minulou noc si v duchu vynadala, jak je pošetilá. Pomalu, bez chuti žvýkala jídlo. „Je ještě někdo, kdo by ti mohl pomoci?“ zeptal se Alwarin po dlouhé chvíli. „Myslíš někoho, kdo mi něco dluží?“ „Myslím někoho, kdo je tvůj přítel.“ „Já už nemám přátele.“ „Mýlíš se.“ Mohl mít pravdu? Po všech těch letech, kdy se dobrovol‑ ně skrývala před světem tam venku, před přáteli, známými a především masou bezejmenných, kteří mohou člověku, hlavně 11
ženě, ublížit. Mohli být stále tací, kteří si pamatovali a ctili její přátelství? „Nikdo mi nemůže pomoci,“ vydechla zklamaně. „Snad jen ty.“ „Co on?“ Nemusel jmenovat. Věděla, koho má na mysli. „Ten ne,“ odmítla ostře jeho návrh. „Jestli Nae nenajdeme, má právo to vědět. Nemůžeš mu bránit v tom, aby ji nehledal.“ „Příliš jsme si ublížili,“ zašeptala a zavřela oči, jak se vracely nevítané vzpomínky. „Stejně by nepřišel.“ „To musí rozhodnout on.“ V noční tmě a bez sklíček neviděla výraz jeho tváře. Hlas bělovousého muže však nepřipouštěl odpor. Kývla, přestože neměla ponětí, jestli její gesto vidí. Upíjela vodu a dál čekala. Náhle se Alwarin postavil. Jeho hůl matně zasvítila a sama mu vlétla do otevřené dlaně. „Pospěš!“ přikázal jí a bez dalšího vysvětlení vyrazil ven z chatrče. Rychle shrábla pásek se sklíčky a ovázala si ho kolem hlavy. Běžela za ním lesem, dychtivá i plná obav. Hlavu měla pl‑ nou představ, co mohlo Alwarinovo kouzlo objevit. Nejčastěji však v mysli viděla to, čeho se bála nejvíce. Mrtvolu dívky, kte‑ rá pro ni znamenala více než celý svět. Pohyboval se neskutečně rychle. Proplouval jejím lesem, jako by ho znal lépe než ona sama. Neběžel, říza za ním nevlá‑ la. Přesto měla co dělat, aby stačila jeho tempu. Úporně pro‑ následovala světlo jeho hole a zastavila se teprve, když zastavil i on. Pátrací bludička poletovala kolem nízkého keře, jako by čekala na svého pána. 12
Alwarin pozvedl hůl a bílá záře zalila vše kolem. Iandži pohlédla na keř. Ani větévka nebyla vychýlená, ani lístek ne‑ chyběl, stébla trávy kolem něj hrdě čněla vzhůru. Potom to spatřila. Na jedné z větviček spočíval dlouhý kaštanový vlas. Rychle ho sebrala a její srdce přitom bušilo jako kopyta srnce. Nemohla si ho splést. Takových už měla v rukou desítky, když je zaplétala do tětiv. Natáhla ruku a bílý mág do ní vložil svítící hůl. Nenašla však jedinou stopu. Svoji dceru vycvičila až příliš dobře. Mysli! poručila si a rozhlédla se po okolí. Bílé světlo dohro‑ mady s dlouhými černými stíny stromů vybarvilo známé mís‑ to novými barvami. Dokud stíhala starého muže, ani nepře‑ mýšlela nad tím, kam běží. Teď však hleděla na známý kout a poznání ji osvítilo jasem, jaký by kouzelná hůl nikdy nevydala. Vrátila ji jejímu majiteli a rozběhla se vpřed. Nepotřebovala světlo. Věděla o každém stromu, každém trsu trávy. Trvalo jen chvíli, než zastavili u břehu malého jezírka, skry‑ tého před zraky nezasvěcených skalní stěnou a hradbou ve‑ getace. Iandži sem před lety chodívala hledat ztracený klid a sotva Nae povyrostla, ukázala ten malý ráj i jí. Přestože je‑ zírko leželo v opačném směru od hradu, musela se sem dívka po hádce s matkou vydat. Iandži ji nechtěla na svatbu pustit, dokonce jí přikázala nevycházet z chatrče, ale Nae trvala na svém. Už příliš vyrostla na to, aby jí stačil malý lesík. Pomalu rozevírala křídla, která jí matka zoufale přistřihávala. Jak lépe mohla poznat svět, než na svatbě šlechtice, kam se sjeli vý‑ znamní páni z království i ciziny? Byla ještě příliš mladá na to, aby vyletěla z hnízda a toulala se po světě. Díky svatbě ale nic takového nepotřebovala. Svět přijel za ní. Za pomoci Alwarinova světla Iandži snadno našla dívčiny stopy. Nae se patrně uklidnila, zjistila, že ji rozlícená matka nepronásleduje a že je tedy zbytečné skrývat své kroky za ka‑ 13
ždou cenu. Sice po ní stále zůstala sotva desetina stop, co by nadělal obyčejný člověk, ale Iandži znala směr cesty a víc ne‑ potřebovala. Zapomněla na cokoliv jiného, dokonce i na Al‑ warina, a běžela, co jí zesláblé tělo dovolilo. Na okraji lesa, kde se stopa překrývala s kamennou silnicí, zastavila. Na opačné straně nenašla nic, co by naznačovalo, že Nae silnici překročila. „Zvláštní,“ řekla nahlas sama pro sebe. „Co je zvláštní?“ Teprve teď se rozpomněla, že není sama. Alwarin se opíral o svoji zářící hůl a vysoko nad hlavou mu poletovaly desít‑ ky pátracích bludiček. Připomínaly hvězdy, které sestoupily z nebe, aby čaroději sloužily. „Nikdo tudy nešel,“ ukázala hraničářka na druhou stranu silnice. „Proč by to dělal? Cesta vede tudy,“ namítl Alwarin a holí ťukl do silnice. Iandži nesouhlasně zavrtěla hlavou. „I kdyby se nechtěla vyhnout lidem,“ tak jak bych to udělala já, dodala v duchu, „silnici by nepoužila. Je netrpělivá,“ po otci, pomyslela si, „a nikdy nechodí delší trasou. Přes louku a pole je to mnohem kratší.“ Bílý čaroděj si zamyšleně promnul plnovous a dvěma ne‑ patrnými gesty udělil pokyny bludičkám. Drobná světýlka se rozlétla podél silnice na obě strany. Potom sešel k ženě a svítil jí při jejím neplodném pokusu o nalezení stop. Zapomněli na čas a hledali, dokud černé nebe nezačalo světlat. Slunce se ještě neukázalo, ale okolní svět pomalu vy‑ stupoval z temnoty. Nad silnicí zazpíval pták a přivítal blížící se ráno.
14
Alwarin, ztracený v myšlenkách jako loď v neznámých vo‑ dách, otočil hlavu za švitořením. Stoupl si pod strom a popřál ptáku dobré ráno. Poté přivřel oči a opeřenec ztuhl. „Děkuji, příteli,“ pronesl Alwarin a usmál se na Iandži. „Zpěváček si pamatuje štíhlou dívku v kožených kalhotách a zelené haleně.“ Lučištnice se na něj nechápavě dívala skrz svá sklíčka. „Viděl ji před třemi dny. Vyšla tiše z lesa, darovala mu úsměv a on jí zazpíval. Potom ale uslyšel rachot kol a schoval se mezi listy.“ Do pološílených, nepřítomných očí Iandži se vracela příčetnost, jak jí docházelo, o čem to mág vlastně mlu‑ ví. „Dívka prý mluvila s někým z kočáru.“ „A?“ Alwarin se podíval na drobného pěvce, položil si dva prsty na spánek a na okamžik přivřel oči. Jeho mírumilovnou tvář na chvíli zkřivil vztek. Jak rychle se objevil, tak také zmizel. „Zamávala těm uvnitř na rozloučenou, ale velká ruka ji po‑ padla za zápěstí a zatáhla dovnitř.“ Iandži tiskla zuby k sobě a vypadala jako vlčice chránící svá štěňata. „Popiš mi ten kočár.“ „Velký, černý, bytelný. Na dveřích je znak,“ líčil čaroděj to, co uloupil z mysli opeřence. „Stříbrná, do půli roztržená plachta na rudém poli.“ Zase oči otevřel a na dlouhou dobu se zamy‑ slel. „Žádný takový erb neznám,“ zakroutil nakonec hlavou. „Musí to být jeden z novějších,“ pokrčil rameny zahanbený, že jeho paměť, po generace zásobená vědomostmi přesahujícími možnosti běžných smrtelníků, nezná odpověď. „Stříbrná, natržená plachta na červeném poli,“ zopakovala Iandži nahlas. „Vím, kdo to bude vědět,“ usmála se jako dra‑ vec snášející se na kořist. Alwarin v duchu doufal, že dotyčnému neublíží. 15
I. Aila seděla ve stráni nad osadou a pyšně hleděla na svého syna. Tailag stál o pár metrů níže a rozprávěl s pěticí zkuše‑ ných válečníků. Přestože nespatřil ani dvacítku jar, vzhlíželi k němu starší muži jako k vůdci, kterým se jednoho dne stane. Šamanka měla se svým synem smělé plány a zatím vše, zna‑ mení i události, nasvědčovalo tomu, že svoji práci odvedla více než dobře. Tailag zdědil to nejlepší ze své matky i otce. Bystrou mysl i obratné a silné tělo. Pohledná tvář, která nutila mnohé ženy vrhat jeho směrem kradmé pohledy, neměla zatím využití, ale jednoho dne se mohla hodit. Jeho nejskvělejší vlastností však byla naprostá ochota k učení. Mladík nikdy nevynechal jedi‑ nou lekci, za každých okolností se snažil vytěžit co nejvíce vě‑ domostí a dovedností. Odmalička dychtivě poslouchal Ailiny příběhy i vyprávění starých válečníků. Nikdo necvičil tak tvrdě jako on a už nyní převyšoval bojovými dovednostmi většinu mužů. Znal všechny horské byliny a dokázal připravit hojivé masti i povzbuzující odvary. Den ode dne sílil a stával se moud‑ řejším i prohnanějším. Ostatně na to měl ty nejlepší učitele. Ailu, která do něj vložila veškeré své naděje, a otce, jemuž neby‑ lo v horách rovného, co se boje s mečem i bez něj týče. Tailag pokorně naslouchal řeči starších. Mluvili, tak jako poslední dobou pořád, o bojích s trpaslíky. Vousatí krtci pod‑ kopali hory, vyhladili několik osad a jako lavina se pokusili podmanit si celé Štítové hory. Před dvěma aldeny však tr‑ paslíci utrpěli první porážku, když na ně udeřil Tailagův otec s padesátkou válečníků. Podsadití obyvatelé podzemní říše se vynořili ve vesnici, ale nevěděli, že se horalům podařilo od‑ hadnout jejich plány. Horalé se na ně sesypali jako krupobití a 16
sám vůdce, s Tailagem po boku, se prosekal až k trpasličí štole, kterou jejich vlastním pekelným vynálezem odpálil do pově‑ tří. Tailag toho dne zabil trojici vousatých a získal si respekt i mimo svůj kmen. Aila se znovu usmála, po dlouhé době spokojená sama se sebou. Mírné bezoblačné ráno slibovalo, že dnešní den bude jeden z mála odpočinkových. Žádné zaříkávání, žádné šití ran či rovnání polámaných končetin, žádná kouzla. Hory výjimeč‑ ně darovaly svému lidu příjemné jarní počasí, kdy slunce hřálo tak akorát a rostliny voněly, až to těšilo duši. Zavřela oči a zadržela dech. Ne slastí. Překvapením a stra‑ chem. Nejprve to cítila jen vzdáleně a nevěnovala tomu pozor‑ nost. Její mysl však podvědomě zkoumala ten zvláštní pocit, a nyní vyslala varování, které smetlo blaženost a zanechalo jen údiv a obavy. Rychle vstala a rozšířenýma očima pohlédla na osadu. Někde tam se skrývala moc, jakou dosud nepoznala. Její ozvěna řvala silněji než cokoliv, co kdy zažila. Ani její učitelka, nejmocnější šamanka hor, by se jí nevyrovnala. Aila klopýtla a jako medvěd vábený medem se rozběhla vstříc prostým domům. Jeden z válečníků si jí všiml a věnoval jí udivený pohled. Tailag se otočil a spatřil matku běžící do osady. Každý její pohyb prozrazoval, že něco není v pořádku. Zavolal na ni, ale ona nereagovala. Rozběhl se tedy za ní. Aila se zastavila před jedním z největších domů. Nově po‑ stavená budova z nahrubo opracovaných kmenů mezi prosté chatrče příliš nezapadala. Ani nezaškrábala na kůži vyplňující vchod a vtrhla dovnitř. Ozvěna kouzelné moci se náhle rozplynula. Uprostřed jediné rozlehlé místnosti stál Tarag. Pohledem probodával matku svého syna, avšak její pohled byl mnohem jedovatější. „Kde je?“ vyštěkla ostře. 17
„Kdo?“ odpověděl otázkou polonahý svalnatý muž. „Nevím,“ zakroutila hlavou Aila. „Cítila jsem moc. Vzdále‑ nou a přitom neskutečně silnou. A cítila jsem ji odsud.“ „To je možné,“ prohlásil netečně, zatímco sbíral věci z polic a pokládal je na deku rozprostřenou na zemi. Kdosi zaškrábal na kůži. „Pojď dál,“ pozval ho pán domu, aniž se otočil. Dovnitř vstoupil Tailag a nechápavě zíral na své rodiče. „Ty se někam chystáš?“ zeptal se překvapeně, když pochopil, co otec dělá. Tarag neodpověděl. Jeho činy odpovídaly místo něj. „To nemyslíš vážně!“ otevřela Aila pusu překvapením. Vzá‑ pětí vycenila zuby zlostí. „Teď nikam nemůžeš!“ „Proč ne?“ Na její ohnivou zuřivost odpovídal ledovým klidem. Tailag věděl, že tím otec matku jen víc a víc dráždí. „Proč ne?!“ rozhodila ruce. „Proč asi? Všechny kmeny Med‑ vědího lidu bojují o přežití. Jediný, kdo je teď může spojit, jsi ty. Nikoho jiného ostatní náčelníci neuznají. To ty jsi prolil krev nepřátel, kteří se zdáli nezranitelní. To o tobě se teď mlu‑ ví po celých horách. Musíš vést svůj lid, jinak zahyne.“ „Nemusím!“ utnul ji válečník rozhodně. „Jsem svobodný muž. Ani tobě, ani kmenům, dokonce ani Horám nic nedlu‑ žím. Můžu jít, kam se mi zachce.“ „A co tvůj syn?“ ukázala Aila na Tailaga stojícího opodál. Jako vždy, když se mezi rodiči rozhořela hádka, nezasahoval. „Tomu dlužíš.“ „Když budu moci, vrátím se,“ obrátil se Tarag k synovi. „Dobře,“ pousmál se vysoký mladík. „Můžu jít s tebou?“ „To nikdy!“ vykřikla Aila hystericky, ještě než stihl Tarag otevřít ústa. „Poslechni matku. Má pravdu. Navíc se tě to netýká.“ 18
„A kam vlastně jdeš?“ zeptala se Aila, stále podrážděná, ale díky malému vítězství o trochu klidnější. „Nevím,“ pokrčil Tarag rameny. Tázavé pohledy ženy i syna ho donutily povědět víc. „Jdu hledat svoji dceru.“ Ailu ta zpráva vlastně ani nepřekvapila. Zjizvený bojovník ji nemiloval, stejně jako ona jeho. Spojili se spolu před lety z chtíče a pocitu sounáležitosti. Dva vyděděnci uprostřed vlastního lidu. Jejich krátký vztah jí však dal ten nejúžasnější dar. Syna, nad jakého ve světě nebylo. Tailag naopak zíral na otce a vůbec v tu chvíli nepřipomínal bystrého mladíka. Naopak vypadal jako prosťáček nepolíbený rozumem. Tak moc ho ta zpráva zasáhla. Jako snad každé dítě, ani on si nedokázal přiznat, že by jeho otec zplodil potom‑ ky i s jinou ženou. Nebo ženami, pomyslela si Aila. Tarag na svých dobrodružstvích jistě oblažil více než jednu. „Máš ji s divoženkou, že?“ dovtípila se šamanka. Dívku z lesa viděla jen jednou. Přišla do hor zachránit Ta‑ raga před šílenstvím, které na něj seslala cizácká krvavá bohy‑ ně, a on s ní odešel. Ani ho nenapadlo zůstat po Ailině boku a vládnout kmeni, který k němu vzhlížel. Teď ho odváděla po‑ druhé a rozhodně si nemohla vybrat méně vhodný okamžik. Polonahý válečník naposledy obhlédl svůj příbytek, oblékl si halenu s rukávy po lokty a navěsil na sebe vybavení. Nejprve si připjal pás s mnoha pouzdry a kapsami, v nichž skrýval lek‑ tvary, masti, kořínky a sušené byliny povzbuzující a hojící tělo i mysl. Přes záda přehodil smotanou deku staženou koženým popruhem ukrývající oblečení i jídlo. Na prostředníček levé ruky nasadil železný prsten vykládaný úštěpky krvavých ka‑ menů a sopečného skla. Jako poslední uchopil meč, který mu byl bratrem od chvíle, kdy dospěl.
19
Aila mu v posledním zoufalém, hloupém a zbytečném ges‑ tu zastoupila východ z domu. Uhnula, jakmile se před ni Ta‑ rag postavil, a Tailag jí konejšivě položil ruku na rameno. „Vrať se!“ přikázala mu ještě a sklopila hlavu. Tarag procházel vesnicí a její obyvatelé na něj hleděli. Muži nevěřícně, ženy s obavami. Jen děti nechápaly, že takto vystro‑ jený odchází na dlouhou dobu pryč. „Otče!“ zavolal na něj Tailag kus za osadou. Mladík běžel tryskem, ale když se zastavil, dýchal klidně a plynule. „Dopro‑ vodím tě.“ Tarag se musel zaklonit, aby mohl o hlavu vyššímu synovi pohlédnout do očí. Potom dovolil koutkům úst drobný úsměv a rukou ho vyzval, ať jej následuje. „Kam vlastně jdeme?“ zeptal se Tailag. „Šplhat,“ odpověděl Tarag stroze a prstem označil nejvyšší horu v dohledu. Ještě než vystoupalo slunce do poloviny dráhy, stanuli na jejím vrcholu. Tailag se jako vždy, když pokořil některého z velikánů svého domova, radostně usmíval, a s lehkým srd‑ cem shlížel z výšky jako orel na drsnou, ale nádhernou krajinu. „Chtěl ses rozloučit s Horami?“ zeptal se otce, který vytáhl ze zavazadla kus uzeného masa, prohlédl si ho, zakroutil hla‑ vou a vrátil ho zpátky. „Ne,“ odpověděl válečník stroze, jak měl ve zvyku. „Tak proč jsme sem lezli?“ nedal mu svalnatý mladík pokoj. „Čekáme na dobrý vítr,“ usmál se Tarag docela přívětivě. „Počkej a uvidíš.“ Tailag nemusel čekat dlouho. Brzy se zvedl ostrý vítr, nara‑ zil do tváří i těl obou mužů a jejich dlouhé vlasy divoce vlály, jako by je vichr zkoušel vytrhat. Tarag se otočil k synovi a na‑ přáhl ruku k pozdravu. Mladší a vyšší muž ji přijal a kývnutím se rozloučil. 20
„Slez o něco níž a žij, dokud se nevrátím!“ zakřičel Tarag a jeho hlas na chvíli přehlušil kvílení větru. Tailag neodporoval. Kamzičími skoky se přesunul o něko‑ lik metrů níže na plošinu, z níž mohl sledovat, co se děje. Tarag nastavil tvář prudkému větru a rozpažil. V tu chvíli Tailag spatřil hustou bílou mlhovinu třepotající se uprostřed zběsilého proudu a přibližující se rychlostí blesku krutých horských bohů. Naposledy pohlédl na otce zapřeného proti vichru. Zjizve‑ ný muž se usmíval jako válečník přijímající výzvu. Pak do něj narazila bílá mlha a on zmizel. ***
Stojan pomalu kladl jednu nohu před druhou a s každým krokem, který ho vynesl o jeden schod výše, proklínal svoji chatrnou fyzickou schránku. Stojan měl jen něco málo přes čtyřicet let a přitom se plazil jako stařec nad hrobem. Seda‑ vé práci písaře a účetního obětoval nejen většinu života, ale i zdraví. Pozdě bycha honit, pomyslel si posmutněle. Konečně se vydrápal do druhého patra a masivním klíčem otevřel pracovnu. Vklouzl dovnitř, ani se nepodíval, zda se tu od včerejška něco nezměnilo. Posadil se za dlouhý dubový stůl a zabodl pohled do otevřené účetní knihy. Poslední dva dny počítal konečné výdaje za svatbu mladého pána, a přestože pracoval od ranního kuropění do posledních paprsků Auriona, Pána slunce, odhadoval, že je někde v polovině. Dosavadní čísla se mu ani trochu nezamlouvala a představa, že je bude muset vynásobit dvěma, ještě méně. Jako vždy bude na něm, aby tu díru zalátal, a Stojan pochyboval, že sežene tak velkou záplatu. Do pravé ruky uchopil brk, levou sáhl po listině s dal‑ ším z nekonečné řady soupisů s výdaji. „Potřebuji informaci.“ 21
Cizí hlas neměl v jeho království co pohledávat a Stojan se lekl tak, až převrhl komín účtenek, a ty se rozprostřely po podlaze na druhé straně stolu. Z křesla, ve kterém sedával starý pán, když ho občas navští‑ vil, se zvedla žena v prostém oblečení, s kaštanovými vlasy a páskou zakrývající oči. Stojan se s lesní ženou potkal dvakrát. Poprvé ho za ní po‑ slal hrabě v době, kdy byl ještě horlivým a nadaným úředníč‑ kem, který čekal na svou šanci a potřeboval dostat lekci. Výběr daní od nespoutané hraničářky takovou lekcí rozhodně byl. Podruhé ji šel žádat o pomoc. Nikdo jiný se tehdy neodvážil. „Jak vám mohu pomoci, dámo?“ nasadil písař profesionální tón, aby zakryl strach. „Bílá natržená plachta na červeném poli. Komu takový znak patří?“ „V tom případě doporučuji použít erbovník,“ odbyl ji mo‑ notónním hlasem. „Nehraj si se mnou!“ zavrčela výhrůžně. Přes skla jí neviděl do očí, ale zbytek tváře prozrazoval, že to myslí smrtelně vážně. Stejně jako nůž, který se jí náhle zhmotnil v ruce. „Bílá v červené je heraldický nesmysl,“ upozornil ji, ale vzápětí chtěl vzít svá slova zpátky. Nůž prosvištěl těsně vedle jeho pra‑ vého ucha a zabodl se do sloupku knihovny za ním. „Chtěl jsem jen říct, že to musela být stříbrná natržená plachta na rudém poli,“ vysoukal ze sebe pohotově. „Znak hraběte Racka z Rackova.“ „Byl na svatbě?“ „Ano,“ přikývl účetní, vyděšený chováním nesmlouvavé ženy. „Dal mladému pánovi skvělý dar.“ „Kde ho najdu?“ Dar ji očividně nezajímal. 22
„Strpení, prosím,“ požádal, vstal a otočil se k ní zády. V du‑ chu se modlil k celé Sedmnáctce, aby do nich nepřistál nůž. Vytáhl z knihovny objemný svazek, položil ho na stůl a něja‑ kou dobu listoval. „Tady,“ zabodl prst mezi řádky. „Hrabě Ra‑ cek patří mezi hrabata povýšená za své zásluhy v boji o Rilond králem Eralisem er Gwendor. Patřil ke chrabrým mužům ad‑ mirála Drubalta, pod nímž sloužil jako poručík.“ „Pirát,“ zhodnotila informaci Iandži a otočila knihu k sobě. Patrně četl příliš pomalu. Stojanovi nepříslušelo hodnotit hosty mladého pána, ale při vzpomínce na hřmotného rozložitého muže se zlatým kruhem v uchu s ní nemohl nesouhlasit. Vždyť hrabě přímo smrděl mořem a jeho způsoby rozhodně nenaznačovaly šlech‑ tické, nebo jakékoliv jiné, vychování. Žena se zastavila u polohy hraběcího léna a jeho sousedů. Dočetla záznam o mladém hrabství až do konce a potom po‑ padla stránku. Stojan vyděšeně zadržel dech. Zdálo se, že ji chce vytrhnout. Nakonec ji ale Iandži pustila, kývla na rozlou‑ čenou a zamířila k oknu. Snadno vylezla na parapet a skočila. Bylo ještě příliš brzy ráno na to, aby strážní dávali pozor, a účetní nepochyboval o tom, že se dostane z hradu velice snadno. Strom kus od jeho okna, na který dopadla, sousedil se střechou stáje, a ta zase s hradbou v místě, kde šla snadno slézt. Tedy pokud jste někdo tak obratný jako drsná lesní žínka. Stojan, přemýšlející o tom, co tato návštěva měla znamenat, zavřel soupis mladých zásluhových šlechtických rodů. Když se obrátil ke knihovně, přímo proti jeho očím trčel nůž. Te‑ prve teď poznal svůj perořízek na seřezávání brků a otevírání dopisů. *** 23
Kouzlo Taraga vyvrhlo před domem, který důvěrně znal. Díky energii letu udělal ještě několik kotrmelců, než konečně zastavil. Hlava se mu točila, jako by strávil hodinu uprostřed uragánu, žaludek doputoval kamsi do krku. Chvíli jen klečel a přemáhal nutkání zvracet. Když nepříjemný pocit polevil, zkontroloval vybavení. Nic nechybělo, nic se nepoškodilo. Iandži ho viděla už zdálky. Tisíce myšlenek, obav i nadějí, které jí vířily v hlavě, se náhle rozplynuly. Nahradily je vzpo‑ mínky na lásku, šťastný rodinný život i jeho bolestný konec. Vystoupila zpoza stromů a dala se vidět. Okamžitě si jí všiml. Ani jeden z nich nepromluvil. Stáli a beze slova na sebe hleděli. Nakonec žena vstoupila do domu a dveře nechala otevřené. Muž pozvání pochopil a ještě ne úplně jistým krokem vyrazil za ní. Sotva Tarag překročil práh, nasál vůni pryskyřice a bylin. Zvláštním, takřka zapomenutým, způsobem odplavila veškeré strasti a na krátký okamžik v něm zanechala pouze pocit štěstí. Iandži položila na stůl dřevěný pohárek s vodou, otočila se k Taragovi zády a vešla do pokoje Nae. Tentokrát za sebou zavřela. Padla na postel a chtělo se jí plakat. Vědomí, co se s Nae stalo, ji nijak neuklidnilo, a dohady o tom, co s ní mohl pirát s hraběcím titulem udělat, drásaly její nitro hlouběji a hlouběji. Předpokládala, že se strach nakonec prokope až tam, kde je jen necitlivá temnota, ale zatím ťal pokaždé do živého. Sundala si pásek z očí a dovolila slzám vydrat se ven. Nevydala však ani hlásku. Schoulená pod přikrývkou dala tiše průchod své bolesti. Náhle zaslechla hlasy. Rychle utřela slzy, upravila se a šla se podívat na nového hosta. Na lavici vedle Taraga seděl Alwarin. Zachmuřený horal naslouchal vyprávění bílého mága, aniž by odpovídal, nebo aspoň přikyvoval. 24
Usadila se naproti nim a rektor albirejské Univerzity magie na ni pohlédl očima plnýma smutku. ***
Jak vysvětlit matce, že jsou i důležitější věci, než je život jejího dítěte? Pátrání a magické přesuny Alwarina stály příliš mnoho času i energie a obojí teď zoufale potřeboval. Kouzla, která se zdála v jeho podání primitivní, si vybírala svoji daň a oslabovala ho, byť nepatrně, před největším úkolem jeho života. Již brzy mohl na každé špetce moci, co dokázal nastřádat, záviset osud celého světa. To jí ale říci nehodlal. Iandži to nezajímalo a on to chápal. „Už nepřijdu,“ prohlásil tiše. „Uvedl jsem v pohyb věci, kte‑ ré by vám mohly pomoci, ale více udělat nemohu.“ S každým slovem viděl, jak roste hraničářčin hněv. Musela se cítit zra‑ zená a jeho to mrzelo. Neměl však na výběr. „Nemohu jinak. Když budete potřebovat pomoc mága, můžete brkem oslovit moji žačku. Je více než schopná.“ „Ale na rozdíl od tebe mi nic nedluží,“ zavrčela Iandži podrážděně. Nepotřeboval stále připomínat svůj závazek. Soudní lidé by uznali, že jej už splatil, ale matka, která přišla o dceru, soudná nebývá. Iandži prudce vstala a zahrnula Alwarina výčitkami. Jako smyslů zbavená na něj vrhala svoji zlost i beznaděj. Mág znal lidské zoufalství dost dobře na to, aby věděl, že se tvrdá slupka brzy rozpadne a žena přestane lát a začne žadonit. Nic takového se nestalo. Tarag něžným dotykem hrubých prstů zahradil vodopád jedovatých slov. Iandži ucukla, jako by ji uštknul had, ale zmlkla. Když mrtvolné ticho trvalo tak akorát dlouho, zvedl se Al‑ warin k odchodu. „Počkej,“ zarazila ho lučištnice. Znělo to takřka omluvně. „Potřebujeme se někam dostat. Rychle.“ 25
II. Hostinský Zavřík se vypotácel ze sklepa, v němž s několi‑ ka štamgasty svědomitě ochutnával sortiment alkoholických nápojů. Jak pravilo jedno z mnoha jeho pravidel, poctivý hos‑ tinský nesmí hostu nabídnout nic, co by sám nepil. Hned za dveřmi měl připravenu lahev vyprošťováku, který odebíral od hobitího alchymisty z Rilondu. Nevábně vonící tekutina mu pomáhala udržet se v bdělém stavu a hospodu v chodu. Bez ní by podnik dávno zkrachoval. Zanechal ostatní pospávat mezi sudy a vyrazil zkontrolovat své ratolesti obsluhující hos‑ ty. Jeho dobrou ženu dnes stihla nevolnost, a tak Zavřík musel převzít povinnost dohledu nad dcerami a synem. Díky ženině stavu si také mohl dovolit odskočit si na několik hodin do sklípku – ale dost bylo zábavy, práce čekala. V kuchyni vše běželo, jak mělo. Obě dívky pracovaly tak pilně, že si ani nevšimly svého drobného tatíka stojícího ve stínu opřeného o dřevěný trám. Čerstvě nasekané dřevo vedle trouby dokazovalo, že ani syn nezahálí. Ještě zbývalo zkont‑ rolovat lokál, což hostinský neopomněl udělat ani jednou za svou dlouhou kariéru. Prošel lítačkami do sálu a přehlédl prostornou místnost s desítkou stolů, z nichž většinu obsadily známé tváře. Jen stůl v opačném rohu, nejdále od ostatních hostí, okupoval pode‑ zřelý pár. Zavřík se šel pozdravit se štamgasty a ujistit se, že jim nic nechybí. Přitom ale neustále pokukoval po cizí dvo‑ jici. Muž a žena spolu nemluvili, takřka ani nepili. To první mu bylo ukradené, to druhé uráželo jeho čest. Jakmile skončil s obchůzkou, zamířil k nim. „Dobrý večer přeji,“ pozdravil, mírně se poklonil a hlavně se nezapomněl náležitě usmát. „Jmenuji se Ivon Zavřík a mám 27
tu čest být majitelem tohoto úžasného zařízení. Mohu si při‑ sednout?“ Odpovědi se nedočkal. Zachmuřený dlouhovlasý muž zavrtěl hlavou, jeho společnice se strhaným obličejem ho probodla pohledem, který takřka zabíjel. Být střízlivý, rychle by vycouval a už by se na ně ani nepodíval. Jenže alkohol prou‑ dící jeho žilami ochaboval pozorovací i rozumové schopnosti a naopak posiloval kuráž, která teď rozhodně nebyla na místě. Díky vyprošťováku alespoň pochopil, že mu není dovoleno se usadit. „Vypadáte nějak smutně, lidičky,“ poznamenal bodře. Pozdrav a žádost vyčerpaly jeho arzenál odměřených, zdvořilých vět. Vrátil se tedy ke svému obvyklému vyjadřování. Třeba se mu podaří zvednout náladu ponurého páru. Nesnášel totiž smutné hosty. Být to na něm, smutek by zakázal. Smutný host málo pije, naopak veselý se bude půl dne nalévat a pak si ani nevšimne, že mu hostinský naúčtoval dýško odpovídající míře jeho otupění. „Jasně, jasně,“ ukázal rychle dlaně, jako by na něj muž vytá‑ hl dlouhý meč, který měl opřený u ruky, „nic mi do toho není. Ale rád pomáhám lidem a jsem takový dobrák, že vám na‑ bídnu i pivko na rozveselení.“ Stále mlčeli. Luskl na nejstarší dceru a objednal hostům „dvě veselý“. Hobit z Rilondu uměl víc, než jen látky na zmírnění alkoholového opojení. Lektvar na posílení chuti fungoval snad ještě lépe. „Jste ve Střelov‑ ském hrabství poprvé?“ zeptal se, aniž by si přisedl. „Ne tak docela,“ odpověděl mu drsně působící muž. Ivon pohlédl na jeho svalnatá předloktí i vystouplé žíly a zbyteček racionálna v něm mu napověděl, že ho za žádnou cenu nesmí rozzlobit. „Ale už je to dlouho.“ Oběma mohlo být kolem čtyřiceti, i když vypadali jako lidé, kteří toho mají spoustu za sebou. Dobrodružné typy šlo snad‑ no rozeznat a oni mezi ně rozhodně patřili. 28
„Už skoro dvacet let nám vládne hrabě Bor. Slyšeli jste o něm?“ Muž jen pokrčil rameny, žena jejich rozhovor igno‑ rovala. „Skvělej borec, hrdina, jen trochu hloupej,“ mrkl na muže spiklenecky. „V mládí vedl dobrodružnej život, lovil go‑ bliny, lapky a tak. Pak to tu přebral. Je to velkej bohatýr. Při válce se skřety jich se svými kumpány hromadu pozabíjel a v bitvě o Rilond dokonce bojoval s drakem.“ Mezitím na stole přistály dva, podle Zavříka neodolatelně láka‑ vé, korbely. Zdálo se však, jako by si jich ani jeden z hostů nevšiml. „A proč hloupej?“ zeptal se náhle muž a Zavřík v jeho hlase vycítil zájem. „Mladej král chtěl našeho hraběte povýšit na knížete. Do‑ konce mu prej nabídl léno Sinwarů, co vymřeli ve válce. Jenže náš milej hrabě řek, že si to může strčit za korunu a že jemu jeho malý hrabstvíčko stačí.“ „Hm,“ zhodnotil svalovec informaci. „Jinak je to docela fajn chlap,“ dodal Zavřík rychle. „Nemá nos nahoru a na rozdíl od většiny jinejch se o svoje lidi stará.“ Žena hleděla nepřítomně kamsi do prostoru, muž dopil své první pití a přisunul si blíž čerstvý korbel. Hostinský se v duchu usmál. Náhle ztichly všechny hlasy, cizinec si přestal všímat svého piva. Zavřík se otočil ke dveřím. Dovnitř vstoupil nový host ve vysokých botách s ostruhami, kalhotách i haleně z kvalitní temně zelené látky. Díky plášti, kapuci i večernímu šeru ho Zavřík poznal až po chvíli úpěn‑ livého civění. Tvář zarostlou tmavým plnovousem protkaným šedinami i usměvavé oči si ale nemohl splést. Hrabě došel až k němu. „Zdravím tě, hostinský. Dones mým přátelům a mně to nej‑ lepší červené víno, jaké máš, a také čerstvou vodu. A samozřej‑ mě tři poháry.“ 29
„Jistě, jistě,“ přikyvoval Zavřík horlivě a spěšně vyrazil do sklepa. Neopomněl ale stáhnout ze stolu oba korbely vylep‑ šeného piva. Cestou se modlil k Tarfeinovi, aby jeho hosté rychle zapomněli, co jim o hraběti vykládal. ***
Takto si Bor Střelov ze Střelova setkání po letech nepřed‑ stavoval. Dva z jeho nejlepších přátel seděli naproti němu, ale ani jeden se neměl k řeči. Když se hraběti zjevil v zrcadle bílý mág a pověděl mu o schůzce s Iandži a Taragem, neměl Bor moc času na pře‑ mýšlení. Nad vším začal uvažovat až poté, co pověděl ženě, že musí naléhavě odjet, a vysvětlil veliteli stráží, že s sebou nepotřebuje ozbrojený oddíl. Nevěděl přesně, co si hraničářka s válečníkem provedli, ale zášť, která nahradila jejich vášni‑ vou lásku, takřka znemožňovala, aby se znovu dali dohroma‑ dy. Napadala ho pouze jediná věc, která je zase mohla přivést k sobě. Pohled na hnědovlasou ženu jeho obavy jen potvrdil. Ian‑ dži vypadala otřesně. Čas odvál pohlednou dívku, která se do všeho vrhala po hlavě a smála se, kdykoliv mohla. Místo ní před ním seděla vyhublá ženština s krhavýma očima podtrže‑ nýma temnými kruhy. Mastné zacuchané vlasy jejímu vzhledu nijak nepřidávaly. „Kde je Nae?“ zeptal se hlasem, ve kterém nedokázal skrýt obavy z odpovědi. Při vyslovení toho jména sebou Iandži trhla a obličej jí za‑ halila maska bolesti. „Ona…“ Zdálo se, že to nedokáže vyslovit. „Ztratila se,“ vy‑ pravila ze sebe po chvíli. Hovor v hospodě se od jeho přícho‑ du opět rozproudil a hrabě musel natahovat uši, aby zachytil 30
její slabý hlas. „Nepohodly jsme se. Křičela jsem na ni a ona utekla.“ „U mě není,“ prohlásil Bor, „a nevím, ke komu jinému by šla.“ Jako malá dívka u něj Nae se svou matkou nějaký čas po‑ bývala. Říkala mu strýčku a jako starší sestra se starala o jeho nově narozená dvojčata. Měli k ní tehdy on i děti velmi blízko. „Ona neutekla,“ zavrtěla Iandži rázně hlavou. „Unesli ji.“ V tu chvíli naklonil Tarag hlavu blíž k ní. Ta zpráva musela být nová i pro něj. „Udělal to tvůj soused,“ pokračovala žena s ne‑ ochvějnou jistotou. Oba muži v tu chvíli přemýšleli, z čeho asi plyne. „Jakýsi Racek z Rackova. Chci od tebe vědět,“ pokračo‑ vala a její tón hraběti rozkazoval, jako by jí složil lenní přísahu, „kde toho parchanta najdeme.“ S každým slovem, které vyřkla, ji plnila nenávist jako voda vědro. Bor zadržel dech při představě, co může zášť v jejím srdci způsobit. Tarag sice vedle ní seděl jako socha bez emo‑ cí, ale hrabě nepochyboval, že když jde o jejich dceru, bude Iandži následovat kamkoliv. Oba by klidně mohli sami na‑ padnout Rackův hrad a Bor velmi dobře věděl, jaký masakr spolu dovedou rozpoutat. Vždyť několik let vedl komando, do něhož oba patřili. Ostatně to on a Osud je kdysi svedli dohromady. V životě nepoznal lepšího lukostřelce než Iandži, nikdy neviděl v akci nebezpečnějšího válečníka než Taraga. Přesto nevěřil, že by společně přemohli všechny Rackovy ozbrojence. A k čemu by to také bylo. Bor sice tušil, že je jeho pirátský soused schopen únosu i horších věcí, ale zabít ho by patrně nic nevyřešilo. Jak se zdálo, po ničem jiném teď Iandži, vy‑ právějící svůj příběh od hádky s dcerou po Alwarinův odchod, ani neprahla. „Mám nápad,“ řekl hrabě, jakmile žena skončila. „Je to to nejlepší, co v téhle situaci můžete udělat.“ 31
„Ale?“ zeptala se Iandži studeně. „Budete muset počkat do zítřka.“ Její nesmlouvavý výraz jen potvrdil to, co předpokládal. Měla čekání dost. „Počkáme,“ vstoupil poprvé do rozhovoru Tarag. „Řekni, co navrhuješ.“ ***
Racek vyjel s malou družinou již za ranního kuropění. Ce‑ lou noc nespal. Od chvíle, kdy před půlnocí přiletěl havran od hraběte ze Střelova, snil s otevřenýma očima o tom, jak se naplní jeho nejniternější sny. Nejprve nadával, co za kreté‑ na vyšle ptáka v době, kdy se chodí do sítě – na nehoupající se lože si stále nezvykl – ale nakonec psaní přece jen otevřel. Když si přečetl pozvánku, otevřel překvapením ústa a nezavřel je, dokud mu nedošlo, co se v dopise píše. Sousední hrabě ho zval na hon na hranici jejich panství a jakoby mimochodem se ptal na Rackova syna. To nemohla být náhoda. Stejně jako to, že měl Bor ze Střelova nezadanou dceru. Od zisku hraběcího titulu se Racek snažil proniknout mezi původní šlechtu, nebo spíše to, co z ní po válce zbylo. Všichni urození bez výjimky mu však dávali najevo, co si o něm mys‑ lí, přehlíželi ho a chodili kolem něj s nosem nahoru, jako by byl sluha nebo podkoní. To, že by bez něj ten nos ani neměli, je nezajímalo. A náhle, jako bouře na moři, přijde zpráva od muže, jehož veškerá rilondská šlechta sice považuje za podivína a dobrodruha, ale jeden jako druhý ho respektují pro jeho vá‑ lečné zásluhy i vliv na krále. Kdyby hrabě Bor chtěl a jen trochu jevil zájem o politiku království, dávno by se stal velice mocným mužem. Racek mohl jen hádat, jaké prestiže a uznání by se mu dostalo, pokud by se jejich rody spojily. Pouhé otevřené přá‑ 32
telství s Borem by mu přistavilo žebřík s dalšími šlechtici jako příčkami a kdoví, jak vysoko by po něm mohl vyšplhat. „Dobré ráno,“ pozdravil ho hrabě sedící na koni uprostřed několika málo poddaných. „Děkuji, že jste přijal mé, trochu kvapné, pozvání.“ Racek s pro něj neobvyklou zdvořilostí odpověděl, že je poctěn a po očku si prohlédl hraběcí doprovod. Starý zvyk muže žijícího na ostří nože hodnotit nebezpečnost kohoko‑ liv, koho potká. Dva z hraběcích lidí byli očividně zálesáci a myslivci, jeden sluha a poslední, zamračený, patrně ochranka. Racek s sebou vzal tři podobné drsné typy. Muže, na něž se mohl kdykoliv spolehnout. „Vidím, že neholdujete lovu jako jiní urození,“ poznamenal Racek s úsměvem a rukou ukázal na Borovu skromnou dru‑ žinu. Kterýkoliv jiný šlechtic by vzal na hon ještě osmero ná‑ hončích, šestici sokolníků, desítku sluhů a kdoví kolik dalších pomahačů. Nemluvě o psech. „Jdeme lovit,“ usmál se starší muž mezi vousy. „Ne střílet na to, co nám nadeženou pod ruce.“ Racek zjišťoval, že se mu hrabě zamlouvá čím dál víc. Asi pa‑ desátiletý Bor ze Střelova si pořád udržoval sílu a rozhodně ne‑ připomínal změkčilé šlechtice, kterými bývalý pirát opovrhoval. Brzy se zabrali do hovoru. Racek si ani nevšiml, že v lese ztratili svůj doprovod a nyní cestují sami dva. Když si to uvě‑ domil, ani mu to nevadilo. Zaprvé předpokládal, že s ním chce hrabě mluvit mezi čtyřma očima, a zadruhé – to promlouva‑ la jeho pirátská část – nepovažoval staršího muže za hrozbu. Tedy dokud postarší hrabě nesáhl po luku. O jeho střeleckých schopnostech kolovaly legendy. Racek to hned využil jako téma pro další konverzaci. „Ale ne,“ mávl hrabě Bor rukou. „Jsou i lepší, než jsem já.“ 33
„Opravdu?“ zavrtěl Racek nevěřícně hlavou. „Lepší než muž, který ze třiceti metrů zasáhl obrněného skřetího velitele přímo do oka?“ „To byla náhoda,“ přiznal Bor. „A minimálně jeden člověk, kterého znám, je mnohem lepší.“ „Toho bych chtěl poznat,“ přál si Racek. „Třeba poznáte.“ Náhle a nečekaně se Rackův hřebec vzepjal na zadní, zary‑ čel a vyrazil mezi stromy jako neřízená střela. Svět se rozma‑ zal a starý pirát, uvyklý kymácející se palubě a ne koňskému hřbetu, měl co dělat, aby se udržel. To ostatní, vyhýbání se stromům a skoky přes pařezy, obstaral zdivočelý oř. Racek po‑ padl otěže a vší silou mocného těla zatáhl. Bohužel pro něj, ve chvíli, kdy se odlepil od svalnaté zvířecí šíje, aby se mohl zapřít, podjel kůň větev, která se jeho pánovi stala osudnou. Racek dostával rány do hlavy celý život. Slabšího a neuvyk‑ lého muže by střet s větví stál alespoň několik minut vědomí. Hrabě však jen zaklel a ztěžka vstal. „Hej, jsem tady!“ zařval mocným hlasem, ale odpovědělo mu pouze šustění listí v korunách stromů. „Kurva!“ ulevil si výrazem, jenž se vůbec neshodoval s jeho šlechtickým statu‑ sem. „Kůň v háji, vybavení v háji.“ Doslovně i obrazně. U sebe měl Racek jen polní lahev s vodou a těžkou šavli. Na vymotání se z hvozdu to muselo stačit. Ještě zkontroloval pozici slunce a vyrazil směrem, kterým tušil své společníky. Neudělal ani dva kroky, když ho něco udeřilo do spánku. Hlava se mu vychýlila bokem a on prudce zaklel. Rozhlédl se kolem sebe a na poslední chvíli zachytil objekt letící přímo mezi jeho oči. Reagovat nestihl, a tak musel snést další ránu do hlavy. Tři stačily. Praštil sebou do trávy a se zatajeným dechem naslouchal zvukům lesa. Slyšel jen tiché šumění listí v korunách. 34
Chvíli šátral rukou, až nahmatal obyčejný šíp s letkami z husího peří. Střela však měla jednu zvláštnost. Namísto ko‑ vového hrotu končila měkkou koulí – patrně z lýka. Někdo si z něj udělal lovnou zvěř, ale nechtěl ho zabít, jen zesměšnit. Racek si snadno domyslel, kdo to mohl být. „Hajzlové!“ zařval, vstal, snesl další ránu do hlavy a tasil šav‑ li. „Ukažte se a bojujte, vy krysy.“ Nikdo neodpověděl. Šlechtici poschovávaní v hustém lese se teď patrně náramně bavili. Další šíp mezi oči. Racek viděl rudě. Rozběhl se směrem, z něhož střílel neznámý útočník s jediným úmyslem. Ublížit. A hodně. Bývalý pirát očekával den, kdy se ho pokusí nafoukaná stará šlechta odstavit. Několikrát musel strpět zesměšnění, protože nevěděl, jakou vidličku má zrovna použít, případně nedokázal pronést řeč, o kterou ho ostatní potutelně požádali. Nikdy by se však nenadál, že si z něj vystřelí tak odporným způsobem. Další rána do hlavy. Tentokrát úplně odjinud. „To si říkáte šlechta, parchanti?!“ křičel, zatímco kličkoval mezi stromy. Muselo jich být aspoň pět, pokaždé stříleli úplně odjinud. „Vylezte ven a já vám strčím titul, erb i veškerý vaše předky do prdele!“ Asi patnáctý zásah. Racek ztrácel orientaci i rovnováhu. Klesl na koleno a šavlí se podepřel jako holí. Dýchal zhluboka. Jeho zloba s ním neměla slitování a donutila ho honit nevidi‑ telné protivníky až do vyčerpání. „Kde je dívka, kterou jsi unesl?“ ozval se náhle hlas vychá‑ zející z korun stromů. Ženský hlas, uvědomil si hrabě překvapeně. „Cože?“ vyklouzlo mu nechápavě. „Kde je dívka, kterou jsi unesl na cestě na svatbu?“ Jak o tomhle může někdo vědět? napadlo Racka. „Vylez!“ vyzval hrabě neznámou a postavil se. 35
Šíp s tupou hlavicí ho zasáhl do rozkroku a on znovu klesl na zem. „Tak kde je?“ ozval se hlas takřka z druhé strany než prvně. „Polib mi!“ ulevil si pirát. Zásah do úst mu vyrazil čtyři přední zuby. Racek zaúpěl bolestí a vyplivl krev. „Kde je?“ Zaslechl lehký dopad nohou a otočil se po zvuku. Mezi stromy se k němu blížila bytost s kaštanově hnědými vlasy, lesklýma očima a zeleným obličejem. Démon, pomyslel si, nebo dryáda. Už bojoval s horšími. Ztěžka vstal, pozvedl šavli a zaujal střeh. Lesní stvoření ledabyle – ale neskutečně rychle – vystřelilo. Rackovu paži proklál šíp, tentokrát zakon‑ čený ostrým hrotem, a on nechtě upustil zbraň. „Kde je ta dívka?“ Nikdy neslyšel tak děsivý hlas. Otočil se, ale než mohl vů‑ bec začít utíkat, zabodl se mu do podkolenní jamky další šíp, zpřetrhal vazy a narazil do čéšky. Zatracená mrcha, pomyslel si Racek, zatímco padal na obličej. Sbalil ji tehdy jen proto, že ho dar vzdálenému hrabátku z Ne‑ manic stál příliš mnoho peněz. Šikovná, pěkná a dobře proda‑ ná holka mohla finanční ztrátu kompenzovat. Jenže hrabátko přijalo dar, aniž by poděkovalo a holka Racka patrně proklela. Pracně se otočil na záda a pohlédl do šílených běsnících očí ukrytých za sklem. ***
Iandži, s tváří pokrytou zelenou barvou, natáhla poslední šíp, ostrý jako dva předcházející, zamířila do rozkroku mohut‑ ného zbitého muže a naposledy zopakovala svoji otázku. Bylo to na něm. Pokud neodpoví, přišpendlí ho za šourek k zemi a zapracuje nožem. Tak či onak z něj dostane, co provedl s Nae. 36
III. Eralis er Gwendor seděl v malé audienční místnosti a mu‑ sel se hodně přemáhat, aby nevstal a neodešel. „Vaše Výsosti,“ oslovil ho sluha stojící u dveří. „Přišel vele‑ kněz bohyně Sandol Kah, pan Safran Payn.“ „Uveď ho dál, a ať nás nikdo neruší,“ poručil král a zhluboka se nadechl. V hloubi duše nesnášel desítku nových bohů a hnusili se mu jejich kněží. Bohužel si mezi lidmi získávali stále více pří‑ znivců, a jak slábli staří bohové, ti noví – temní – sílili. Sa‑ fran Payn ho již několikrát žádal o audienci a Eralis se jí vždy vyhnul. Ovšem poté, co církev Sandol Kah věnovala věčně hladové královské pokladně ohromnou sumu peněz, už prostě nešlo dál neodbytného kněze ignorovat. Rytíři stojící přede dveřmi otevřeli a dovnitř vstoupil malý odporný mužík. Eralis slyšel zkazky o jeho vzhledu, ale žádný popis ho nepřipravil na to, co teď stálo před ním. Velekněz výškou připomínal trpaslíka, ale v tom veškerá podobnost s nezdolným lidem končila. Jeho vyhublé nahrbe‑ né tělo, scvrklou kůží potažené kosti místo paží a nejisté nohy způsobovaly, že se zdálo, jako by se měl každým okamžikem zhroutit a rozpadnout. Ze širokých žabích úst vyčuhovaly ne‑ skutečně křivé zuby, několik posledních dlouhých mastných vlasů se zavile drželo na šišaté lebce. Největší lítost však vzbu‑ zovaly jeho oči, zdánlivě rybí a slepé, zalité čímsi, co mohly být stejně tak slzy, jako zákal. „Posaďte se,“ nabídl mu Eralis křeslo naproti sobě, přestože to původně neměl v plánu.
37
„Vaše Výsost je velice laskavá,“ odpověděl velekněz tichým plačtivým hlasem, hodícím se spíše pro malou dívenku, která ztratila oblíbenou panenku. „Jménem Koruny i království vám chci poděkovat za dar královské pokladně,“ pokračoval panovník odměřeně. „S potěšením,“ zakňoural Safran Payn. „Církev bohyně se snaží ulevit strašlivému utrpení chudáků všemi způsoby a vě‑ říme, že Vaše Výsost nejlépe rozhodne, kde jsou tyto prostřed‑ ky potřeba ku pomoci prostému bídnému lidu.“ Eralis mu nechtě musel dát za pravdu. Mladé království ve svých hranicích skrývalo tisíce nuzáků žijících na pokra‑ ji vyhladovění. Invalidé z válek s vojskem drakočlověka Zyla i noví přistěhovalci nemající více než naději, že se ve svobod‑ ném království budou mít lépe než ve svých původních domo‑ vech, tvořili příliš velkou část obyvatel hlavního města. Jejich příliv neutichal ani takřka šest let po válce. „Využijeme peníze od vás na podporu řemesel a obchodu,“ vysvětloval král své záměry. „Vytvoříme stovky nových pra‑ covních míst a pomůžeme všem, kteří chtějí pracovat.“ „A co ti, kteří pracovat nemohou?“ takřka zaúpěl Payn. Dobrá otázka, pomyslel si Eralis. Co s těmi neužitečnými? „Pokud se zvedne hospodářství země, budeme moci budo‑ vat sirotčince a podporovat potřebné,“ pronesl nahlas. „Jak považuje Vaše Výsost za nejlepší,“ sklonil velekněz hla‑ vu a Eralisovi cosi říkalo, že to drobný mužík za nejlepší určitě nepovažuje. „Ještě je tu jedna záležitost, o které jsem chtěl s vámi mlu‑ vit,“ změnil král téma hovoru. Neříkal sice tak docela pravdu, ale věděl, že se tomu nemůže vyhnout. Ostatně dříve či poz‑ ději by s tím vyrukoval Safran Payn, tak proč to odkládat? Eralis chtěl mít audienci s nechutným mužíkem co nejdříve za sebou. „Obchodní gilda Varemar již poněkolikáté podala 38
stížnost Koruně na vaši, cituji: ,okupaci jejich zákonně na‑ bytého majetku‘. Za království nemohu než říci, že se jejich nárok zakládá na platné smlouvě o prodeji pozemku a budov na území města Rilondu.“ „S vaším dovolením,“ zaskřehotal velekněz a přerušil tak svého vládce. Eralis mu gestem udělil svolení. „Gilda koupila konvent a jeho pozemky od místodržícího Dedara Strbice za směšně nízkou cenu a jistě víte, že by se tak nikdy nestalo ne‑ být korupce a úplatků. Jak gilda, tak záhadně zesnulý místo‑ držící se v korupčním prostředí pohybovali jako ryby ve vodě.“ Sice nemusel pohlédnout na krále ve chvíli, kdy mluvil o „záhadně zesnulém“, ale Eralis s ním souhlasil. O všudy‑ přítomné korupci a zkaženosti gildy i mnohých představite‑ lů města věděl lépe než kdokoliv jiný. Jako mladý markrabě s fakticky žádnou mocí se s ní zoufale potýkal řadu let, než přišla válka a s ní možnost použít dříve nepřístupné metody. „To však nemění nic na tom, že podle zákona konvent patří gildě,“ připomněl panovník. „Podle zákona ještě před vznikem království,“ upozornil ho Payn. „To vy, můj pane, rozhodujete o tom, co je, nebo není v mezích zákona. Navíc to rozhodně není v mezích sprave‑ dlnosti. Konvent je nyní útočištěm chudých a nemohoucích. Jeho pobořené zdi jim poskytují ochranu, kterou jinde nena‑ jdou. Stovky by jich zemřely, kdyby církev Sandol Kah neměla k dispozici takové místo.“ Zdálo se, že se velekněz rozpláče. Kňoural čím dál více a jeho řeč přerušovaly občasné vzlyky. „Přijďte se podívat, ať na vlastní oči spatříte, co jsme vybudova‑ li.“ Toto pozvání Eralis rozhodně nehodlal přijmout, a tak je přešel mlčením. „Vždyť kdo jiný by měl mít soucit s trpícími mrzáky než vy, můj pane?“ „Jak to myslíš?“ zavrčel král podrážděně a naklonil se blíže k subtilnímu hostovi. 39
„Copak není mrzákem muž, který nikdy nespatří své děti? Jehož sémě neponese jeho odkaz následujícími generacemi?“ Kněz mluvil soucitně. Eralis však dobře věděl, že nelituje, ale vyhrožuje. Svoji impotenci držel král jako nejpřísněji stře‑ žené státní tajemství. Za každou cenu budoval pověst muže dýchajícího pro svou zemi. Muže zavaleného povinnostmi i starostmi natolik, že jim obětuje vlastní štěstí i rodinu. Mu‑ žík před ním však znal pravdu a Eralis mohl jen hádat, co z toho plyne pro něj. „Odejdi,“ poručil král. „Mám další věci, kterým musím vě‑ novat svůj čas.“ „Ó, jistě,“ poklonil se Safran Payn vsedě a teprve poté na‑ máhavě vstal. „Váš čas je vzácný a já vám děkuji, že jste mi ho věnoval.“ S těmi slovy se odšoural pryč a zanechal krále jeho chmur‑ ným myšlenkám. ***
Gorgham spatřil hraběcí hosty ještě dřív, než stanuli přede dveřmi a zazvonili na zvonek. Věděl, že se jeho pán přátelí s podivnými existencemi, ale ti dva se mu líbili ze všech nej‑ méně. Měl však za povinnost je uvítat – na ničem jiném nezá‑ leželo. Jakmile dlouhovlasý muž zatahal za šňůru domovního zvonku, otevřel Gorgham dveře a uklonil se jemu i ženě, jak se slušelo na majordoma poctivě vykonávajícího svoji práci. „Vítejte v domě hraběte Střelova ze Střelova,“ uvedl oba do prostorné předsíně. „Předpokládám, že jste pan Tarag a paní Iandži.“ To, že oba používali jen jedno jméno, ukazovalo na jejich prostý původ. „Připravil jsem vám pokoje v prvním pa‑ tře. Následujte mě, prosím.“ Trpasličí majordomus se k nim otočil zády a vyrazil ke schodišti. Šli za ním sotva slyšitelnými kroky. Držení těla, 40
chůze a především jejich oči mu dělaly starosti. Oba byli na první pohled nebezpeční, s velkou pravděpodobností chlad‑ nokrevní zabijáci. Mužovy modré oči mrazily, ale pořád půso‑ bily příjemnějším dojmem než zrak jeho společnice. Duhovky, v nichž se skloubila hnědá, zelená i zlatá barva, by mnohé muže jistě uhranuly, nebýt šílenství, které z nich vyzařovalo. Gorgham se sám dvě desítky let potloukal světem jako žold‑ néř, a s lidmi jako byli tihle dva, měl dostatek zkušeností. Pou‑ ze záporných. „Zde je komnata dámy,“ otevřel dveře do prostě zařízené‑ ho pokoje. „Není nijak přepychová, avšak pokud byste si přá‑ la více…“ „Bude stačit,“ utnula ho žena a vstoupila. Bez rozloučení za sebou zavřela. „A zde je váš pokoj,“ přešel trpaslík ke dveřím na druhé straně chodby. Instrukce zněly jasně. Dva skromné pokoje, pokud možno co nejdále od sebe. „Snad se vám tu bude líbit.“ „Díky,“ procedil muž skrze zuby a vstoupil. Na Gorghama hleděl se zvláštní směsicí odporu a nenávisti. Vlasatý válečník se ani nesnažil zakrýt své pohrdání trpaslíky. Rasista, pomyslel si majordomus. Zatím se naštěstí zdálo, že nebude chtít vyvolávat konflikty. Víc si Gorgham ani ne‑ mohl přát. I tak se ale rozhodl, že dnes před spaním přebrousí sekyru. ***
Iandži přehlédla pokoj s jedinou židlí, stolem, skříní a po‑ stelí. Na chvíli přemýšlela, k čemu je špagát visící vedle dveří, a potom to pustila z hlavy. Měla v ní už tak dost věcí. Když jí pirát konečně prozradil, co udělal s Nae, její srdce poskočilo radostí. Ještě před dvěma dny její dcera žila. Sice ji prodali jako kus dobytka, ale pořád dýchala. Racek, se špičkou 41
nože u oční bulvy, přísahal, že jí neublížil. Na to se prý zdála dobře zpeněžitelná. Až příliš rychle se však radost vytratila a Iandži zmítaly pochybnosti snad ještě strašlivější než dříve. Usedla na postel a dala hlavu do dlaní. Takto vydržela, dokud na chodbě neza‑ slechla hlasy – Taraga a nějaké mladé dívky. Podle toho, jakým způsobem horala oslovovala, nejspíš služky. Dlouhovlasý svalnatý muž to přes svůj vlčí vzhled se žena‑ mi vždy uměl. Nejenže mnohým imponoval silou, která z něj vyzařovala, ale v jednání s nimi dokázal být nečekaně něžný. Iandži o tom věděla své. Mohla jen hádat, kdy služtička skon‑ čí v jeho posteli. „Díky,“ řekl Tarag. „Já jí to vezmu.“ Rozloučil se a dívka odešla. Ani neklepal, věděl, že Iandži o něm ví. „Pojď dál,“ pozvala ho dovnitř až poté, co ho nechala dosta‑ tečně dlouho čekat. Neslyšně vstoupil a položil na stůl dva tácy s jídlem a pohá‑ ry vody. Vzal ten svůj a zhluboka se napil. Poté uchopil druhý pohár a podal ho Iandži. „Co teď?“ zeptala se, zatímco hleděla na hladinu nápoje, chvějící se v jejích roztřesených rukou. „Sejdu se s jedním známým,“ vyprávěl horal, zatímco seděl u stolu a pojídal svoji porci. „Zjistím, kde žije ten obchodník.“ Tím obchodníkem měl na mysli muže, jenž od Racka po‑ dle jeho vlastní zpovědi koupil Nae. „Dluží ti něco?“ „Dá se to tak říct.“ Iandži kývla hlavou a na jeden zátah vypila obsah poháru. Na dně seděl nějaký kal, ale co mohl člověk čekat od městské vody. Podívala se na tác s jídlem a obrátil se jí žaludek. Ani po několika dnech hladovění neměla na jídlo pomyšlení. 42
„Ta schůzka je v poledne?“ Tarag přisvědčil. Čím dřív, tím líp, pomyslela si. Poledne už klepalo na dve‑ ře. Náhle ji přepadla nepřirozená ospalost. Nedokázala se jí ubránit. Než se jí zavřela víčka, stihla si jen vynadat za vlastní hloupost. ***
Tarag jí sundal boty i svrchní oblečení a uložil ji do postele. Nakonec její na kost vyhublou postavu přikryl a poté spořádal i její porci. Posbíral nádobí, zatáhl za šňůru vedle dveří, vyšel ven a pečlivě za sebou zavřel. Na schodech potkal přivolanou služku. „Bude teď dlouho spát,“ kývl směrem k Iandžině pokoji, za‑ tímco dívce podával tácy. „Nerušte ji.“ „Vaše paní vypadala hodně unaveně,“ dovolila si pihovatá dívka při těle vyjádřit vlastní názor. „Není to moje paní.“ Rozloučil se se služkou a vyrazil do ulic znovuzrozené‑ ho města. ***
Pamatoval si Rilond jako metropoli překypující životem i jako opuštěné neobyvatelné trosky. Když z města před takřka šesti roky odcházel, zůstaly z většiny domů pouze obvodové zdi a barikády suti v ulicích. Válka, obléhání a hlavně řádění draka připravily o domov desítky tisíc lidí. Tarag tehdy věřil, že by bylo nejlepší srovnat zbytek se zemí a zapomenout, že tu nějaké město vůbec stálo. Současný Rilond však pomalu zvedal pyšnou hlavu a mno‑ há místa se alespoň blížila svojí bývalé kráse. Řemeslnická 43
čtvrť byla plná lešení, lopotících se zedníků i lidí spěchajících za prací. Žádný z nich však nešel tak rychle jako Tarag. Horal létal dlouhými kroky mezi místními jako vítr, přestože věděl, že tím na sebe zbytečně přitahuje nežádoucí pozornost. Nedoká‑ zal si pomoci. Nesnášel mnoho lidí na malém prostoru a jeho tělo na ně reagovalo, jako by je chtělo setřást. Marně. Neunikl tak pozornosti ženy, která byla snad ještě nápad‑ nější než on. S oděvem odhalujícím křivky stehen, holé břicho, obliny ňader i svalnaté paže vybízela každého k ohlédnutí. Muži se mohli potěšit její smyslnou postavou a ženy odsou‑ dit nedostatečné a naprosto nevhodné ošacení. Nikdo jí však nevěnoval více než jeden pohled. Mohl za to obrovský pes po jejím boku. Zvíře sahající ženě nad pas, s dlouhými chlupy, mohutným tělem a mordou, kterou by zakouslo i medvěda, kráčelo vedle své paní a žlutýma očima těkalo po kolemjdou‑ cích. Přestože měl pes k hlavě řetězem připevněný kovový náhubek, nikdo se k němu nepřiblížil na méně než pět kroků. Kolem něj i jeho paní tak vznikl prostor jen pro ně samotné. Pouze Tarag narušil neviditelnou hranici a vysloužil si za to hluboké zavrčení. Ani si toho nevšiml. Stále nenašel místo setkání a čas se krátil. Když konečně stanul před smluveným podnikem, musel se v duchu zasmát. Cedule hlásila „U Chcíplého draka“ a kres‑ ba znázorňující mršinu bestie, která takřka srovnala město se zemí, vypadala přesně tak, jak si ji Tarag pamatoval. Malíř měl pravděpodobně předlohu přímo před sebou. Zhluboka se nadechl a vešel. V lokále posedávalo jen pár hostí, Tarag si snadno našel volnou lavici v nejzazším rohu nálevny. Statný hostinský s hlavou jak naleštěné koleno před něj bez optání či pozdra‑ vu postavil korbel s pivem a vrátil se za pult, odkud ostřížím 44
zrakem pozoroval hosty. Horal nechal pivo pivem a čekal na svou spojku. Přišel sice na smluvené setkání pozdě, ale zdálo se, že i tak je tu první. Od nevelké skupiny u jednoho ze sousedních stolů se oddělila drobná dívka a vyrazila přímo k Taragovi. Aniž by cokoliv řekla, usadila se naproti němu a upřela na něj zpod dlouhých řas hluboké černé oči. Horal jí zkoumavý pohled oplatil. Nespatřil na ní nic výji‑ mečného – byla vyhublá a neupravená, s příliš dětským obliče‑ jem. V prostých ošuntělých šatech vypadala jako dítě ulice. Její oči a drzost, s jakou si přisedla, ho ale varovaly, že mladistvou tváří pouze klame okolí. „Tarag?“ zeptala se, když už se ticho zdálo neúnosné. „A?“ ***
Nijak jí to neulehčoval, parchant. Vrabča měla problémy jednat s myslícími tvory, natož s muži. „Poslal mě Siwin,“ vymáčkla ze sebe konečně to, co Tarag předpokládal. „Proč nepřišel on?“ Barbar vypadal podrážděně. Patrně jejího šéfa už tak moc nemusel a ten se teď ještě nedostavil na domluvenou schůzku a místo sebe poslal malou holku. Četla to v těch ledových očích. Měla sto chutí poslat horala do oněch míst a odejít. „Tien někam zmizela.“ To ona tak dělává, řekla si pro sebe. „Siwin musel do Albirea řídit síť místo ní. Určil mě, abych ti pomáhala, s čímkoliv bude potřeba.“ Drsně vypadající muž dlouho nepromluvil. Vrabča čeka‑ la, kdy se jí konečně vysměje, jak na to byla zvyklá. Díky její vizáži ji bral vážně jen málokdo, po celý život musela světu kolem sebe a lidem v něm dokazovat, že za něco stojí. Když 45
vlasatý barbar konečně promluvil, nenašla v jeho hlase ani sto‑ pu pohrdání. „Potřebuji najít kupce jménem Adem Kovarič.“ Dívka to jméno v životě neslyšela. V přeplněném Rilondu, do něhož každý den přibyla aspoň dvacítka nových obyvatel, to ale nic neznamenalo. „Do zítřka ho najdu,“ slíbila. „Kde bydlíš?“ Kupodivu nevypadal pohoršen jejím tykáním. Tykala kaž‑ dému, ale spoustě lidem to vadilo. Od muže dvojnásobného věku čekala alespoň náznak protestu. „Horní ulice. Dům hraběte ze Střelova.“ „Znám.“ Jeden z těch hezkých dvoupatrových a útulných domků. Od chvíle, kdy poprvé navštívila podobný, přála si taky takový vlastnit. „Pošlu ti zprávu, jak to vypadá. Chceš ještě něco?“ „Spěchej.“ Otočila se ke svému stolu a přivolala jednoho z mužů, co u něj seděli. Asi o dekádu starší chlap nijak neprotestoval, když mu poručila hledat kupce. Za chvíli se zvedl a odešel celý dívčin doprovod. „Už se na tom pracuje,“ oznámila Vrabča Taragovi. „Výborně.“ Podrbala se v hnízdě, které měla na hlavě místo účesu. Nad něčím usilovně přemýšlela. „Budeš to?“ ukázala na netknuté pivo. „Nebudu.“ „Můžu?“ „Můžeš.“ Lačně si ho přitáhla k sobě a zhluboka se napila. Nádoba po chvilce zela prázdnotou. „Jak dlouho pracuješ pro Siwina?“ zeptal se, sotva dopila. 46
„Dlouho.“ Neměla ráda, když se někdo babral v jejím životě. Vlastně to nenáviděla. „Proč?“ zeptala se útočně. „Chci vědět, proč vybral právě tebe.“ „Prcek naznačoval, že to má něco společného s unášením žen, a o to se já zajímám,“ prozradila mu více. Kývl hlavou a vstal. „Dej si na mě ještě jedno. Anebo dvě,“ dodal, když si všiml hostinského, jak míří ke stolu se dvěma plnými korbely. ***
Do zítřka sice bylo lepší, než doufal, ale pořád mu zbývala spousta času, a čas představoval strašlivého nepřítele. Zítra už může být pozdě. Stejně jako dnes, pomyslel si chmurně. Nejen Iandži, i jeho sužovaly černé myšlenky a strach, jakému dosud nečelil. O sebe se nikdy nebál. Jeho život za mnoho nestál a přijít o něj by nebyla ztráta. Nae však miloval, jak jen milovat dokázal. Přestože ho od ní vyhnali a přestože ji neviděl od jejího dětství, stále měla polovinu jeho krve. Tu druhou jí da‑ rovala žena, která pro Taraga kdysi znamenala celý život. Ještě před tím, než ho začala nenávidět. Ponořen do vlastních myšlenek procházel nazdařbůh uli‑ cemi města a porovnával starý Rilond s novým, povstávajícím z prachu a popela. Nejprve prošel centrum a řemeslnickou čtvrť, kde panoval čilý stavební ruch. Vše nasvědčovalo tomu, že Rilond již brzy získá svou bývalou slávu. Poté se ale veškeré pozlátko vytratilo a obraz hrdého města znovu se rodícího do krásy a prosperity se rozpadl jako domeček z karet. Tam, kde žila chudina, připomínalo město ohavný vřed, zralý akorát tak na vyříznutí. Vyhublí, špinaví, páchnoucí nuzáci obývali tros‑ ky domů, pospravované vším možným – od dřeva po říční bahno. Hleděli na něj smutnýma očima lidí, kteří ztratili veš‑ keré naděje a den za dnem nežijí, jen živoří. 47
Dokonce ani Ďolík, nechvalně proslulá čtvrť prostitutek, hazardních hráčů a opilců, ani v nejmenším nepřipomínal svůj dávný věhlas. Kurtizány, jimž muži padali k nohám po desítkách, vystřídaly neupravené rozhoďnožky za pár drob‑ ných. Namísto podniků plných veselí a drahého alkoholu na‑ šel Tarag hrst nevábných putyk. Na náměstíčku, které dříve bývalo centrem nočního života Rilondu, se na chvíli zastavil. Z kdysi krásné kašny zbývalo několik kamenů, po dlažbě z ba‑ revných kvádrů nebylo památky. Zatímco vzpomínal, přimotala se k němu skupina nevěstek a nabídla mu své služby. Mohl mít jednu, nebo klidně všechny. Stačilo prý říct a zaplatit. Nechtěl žádnou, ale jeho „ne“ jim nestačilo. Naléhaly a otíraly se o něj. Ani pohled, před nímž couvali zkušení válečníci, je neodradil. Nakonec se musel vy‑ manit z jejich těsného kruhu, který se kolem něj stahoval, do‑ sti nevybíravým způsobem – prostě přes ně prošel. Vysloužil si tím mnoho nadávek a také několik kleteb týkajících se jeho rozkroku. Teprve nyní si uvědomil, že mu něco chybí. Sáhl k pasu, avšak měšec už změnil majitele. Tarag v něm neměl mnoho. Drzost, s jakou ho okradli, ale horala rozzuřila. Vztekle se zadíval na sedm prostitutek. Jen sedm, ještě před chvílí se bránil osmi. Prodral se skrz ně, a ačkoliv se ho snažily zpomalit, rozrazil je jako stébla trávy. Utíkal do nejvzdálenější ulice a sotva zabočil za roh, spatřil prchající ženu. Vlasy měla svázané do drdolu a v běhu za ní vlála dlouhá sukně. Neměla naději mu utéct a musela to vědět stejně jako on. Zahnula do další ulice a ukryla se v jakémsi pobořeném stavení. Tarag nezaváhal a vyrazil za ní. Dům zevnitř páchl plísní a díky deskám, které nahradily původní okna, v něm panovalo šero. Horalovy oči se rych‑ le přizpůsobily a malou místnostní, patrně bývalou recepcí, 48
vběhl do prostorného sálu. V někdejší tančírně chyběla část severní zdi, kdysi výstavní balkony hrozily, že se každou chvíli zhroutí. Žena doběhla až k pódiu a cosi vyštěkla na šestici pobudů, kteří tam seděli. Tarag zůstal u dveří a čekal, co se bude dít. Nevěstka uká‑ zala jeho směrem a muži se zvedli. Cvičeným zrakem barbar okamžitě postřehl dvojici sekyr, tři masivní tesáky a jeden nůž vhodný nanejvýš tak na kuchání ryb. I tak měli více než on. Ve městě platil zákaz otevřeného nošení zbraní a Tarag nechal meč v domě Bora ze Střelova. Šestice ozbrojenců se před ním rozestoupila do půlkruhu a znemožnila mu, aby se k ženě dostal bez boje. „Vypadni vodsud!“ přikázal nejmohutnější z nich. Tihle, na rozdíl od ostatních obyvatel chudinských čtvrtí, vypadali slušně živení. Patrně nějaký malý gang přiživující se na neštěstí druhých. „Má něco, co je moje,“ oznámil jim Tarag. „Vezmu si to a půjdu.“ „Řekli jsme, vypadni!“ zopakoval mu chlap se sekyrou. Ani to nestihl doříct a Tarag vyrazil. Jednu chvíli stál, dru‑ hou už drtil zápěstí ruky svírající tesák. Stačilo stisknout, chlap stojící na pravém kraji zaúpěl bolestí a zbraň pustil. Dlouhovlasý válečník ji zachytil levou rukou a úderem lokte do spánku muže uspal. Dokud se tělo jejich druha nesesulo k zemi, neměli ostatní jak zaútočit. Jakmile sebou ale pobuda praštil o podlahu, sko‑ čili nejbližší dva po horalovi. Sekyra a Tesák, pojmenoval je v duchu Tarag. Kotoulem v bok se barbar dostal z jejich dosahu. Sekyra byl blíž, ale než se stačil ohnat podruhé, nakopl ho horal do boku takovou silou, že padl nazad. V pádu rozhodil rukama a sekyrou udeřil Tesáka do kolene. 49
Bojovou scénu přerušil ženský jekot. Horal si dovolil jeden rychlý pohled přes rameno a spatřil nevěstku, jak před něčím vyděšeně couvá. Cosi obrovského se dralo dovnitř dírou ve zdi. Ať to bylo cokoliv, muselo to počkat. Tesák se Sekyrou se zvedali ze země a okamžik Taragovy nepozornosti se pokusil využít nejmenší člen gangu. Štíhlý chlapík s malým nožem naznačil útok na hlavu a vzápětí hbitě bodl po odkrytém břiše. Tarag prošel příliš mnoha souboji, než aby se nechal nachytat tak jednoduchým trikem. Ostřím tesáku přejel mrňousovi po předloktí a hlavicí ho udeřil z boku do spánku. Zbývali čtyři. Vlastně dva, Tesák a Sekyra se vydali čelit hrozbě přicháze‑ jící skrz pobořenou zeď. Pro Taraga tak zbyli mohutný vůdce a funící tlusťoch. Horal sebral ze země nožík zneškodněného muže a potěžkal ho v dlani. Pro boj zblízka se drobná zbraň nehodila a o moc lépe ji nešlo využít ani na vrhání. Tedy po‑ kud člověk neměl vypěstovaný dokonalý cit pro délku a váhu hozeného předmětu. Po celou dobu nespouštěl nepřátele z očí, ale ti se zatím k ničemu neměli, jen pasivně čekali na jeho první krok. Jasný důkaz nedostatku zkušeností ze skutečné‑ ho boje. Zdánlivě ledabyle švihl rukou a hodil nožíkem. Vůdce se sekyrou vykřikl, spíš překvapením než bolestí, a sklopil oči k čepeli zabodnuté ve stehně. Tarag se rychle přesunul až k němu, využil energie pohybu a kopem do hrudi poslal muže do zdi. Balkon nad hromotlukovou hlavou se nebezpečně za‑ třásl, když jeho těžké tělo narazilo do stěny. Obtloustlý chlap nedokázal reagovat. Horal mu vyrazil zbraň a poté ho pěstmi uspal. Ani se nestihl nadechnout a musel čelit rozzuřenému vůdci. Mohutný muž se rychle oklepal, nahmatal upuštěnou zbraň a vydal se oplatit nepříteli stejnou mincí. Ostří sekyry jen těsně minulo Taragův bok. Chlap divoce útočil, ale při‑ 50
tom s rozmyslem využíval výhodu, kterou mu poskytovaly delší paže i dlouhé toporo. Tarag se nesnažil zkrátit vzdále‑ nost, pouze se drze vyhýbal svištícímu železu, a teprve když polámaný a krvácející hromotluk zvolnil tempo, nalepil se mu rychlým přísunem na tělo, přes své rameno mu zlomil ozbro‑ jenou paži a poté ho škrtícím chvatem poslal do říše snů. „No, sláva!“ ozval se zvonivý ženský smích. Tarag měl konečně dost času podívat se, co se děje na opač‑ né straně sálu. Po podlaze, z níž dávno vytrhali veškeré parkety, tančila svůdná žena, zatímco se ji Tesák a Sekyra pokoušeli zasáhnout. Všemu netečně přihlížel kříženec psa s medvě‑ dem – jako by šlo o naprosto běžnou záležitost. Jeho paní dvěma ladnými přemety vzad prodloužila vzdálenost mezi ní a útočníky a ze sevřené pěsti vypustila těžký kovový předmět na řetězu. Roztočila ho nad hlavou a až poté, co s ním oběma mužům rozbila lebky, si Tarag uvědomil, že se jedná o psův náhubek. Žena gestem, jakým se obvykle přikazuje služkám něco uklidit, přivolala chlupatou bestii. Obluda nepotřebovala po‑ bízet a tesáky dorazila umírající útočníky. „Že ti to trvalo,“ usmála se na Taraga, když k němu přišla blíž. Bojovník stál zdánlivě uvolněně, ale přitom byla každá částečka jeho těla připravená bránit se, bude‑li třeba. „Neboj, neublížím ti,“ ujistila ho spoře oděná cizinka. Nemohl jí věřit. Její tělo, pohyby i bojové schopnosti nabá‑ daly k nejvyšší opatrnosti. Na druhou stranu instinktivně cítil, že mluví pravdu. Došel k nevěstce s prokousnutým hrdlem a vzal si zpět svůj měšec. „To nebylo nutné,“ ukázal na mrtvé tělo. „Okradla tě,“ pokrčila neznámá rameny. „Nepůjdeme ale raději na vzduch a sluníčko?“ 51
*** „Já je potřebuji!“ Krátká návštěva se zvrhla v debatu a ta zase v hádku, Safran Payn sem prostě neměl chodit. „Aspoň jednu! Prosím, bratře, dej mi aspoň jednu!“ Muž žadonící před ním na kolenou se nepřestával zimnič‑ ně třást. Služebník Sandol Kah dobře věděl, že za to může jeho včerejší rozkaz, kterým mu zastavil další přísun drogy. Nikdy by se nenadál, jak hrozivý účinek to bude na Tusela Digasta mít. Štíhlý plavovlasý muž se za necelých třicet hodin změnil v blábolící ukňučenou trosku. Třásl se tak strašlivě, že si ani nedokázal střepem z poháru podřezat žíly. Ostatně jen díky tomu stihli služebníci bohyně včas zasáhnout a zpravit svého představeného – velekněze Safrana Payna. „Nic nedostaneš,“ odmítl Safran Tuselovo naléhání rozhod‑ ným tónem, jaký nikdy neužíval veřejně. Neshodoval se totiž s útrpným obrazem kněze bohyně mořských hlubin. „Dal jsem ti už dost. Zařídil jsem pro tebe pokoj,“ mávnutím ruky obsáhl luxusně a nevkusně vybavenou místnost, „dodávám ti alkohol, kosmetiku, jídlo i drogy, na jaké si jen vzpomeneš. Schraňuji pro tebe, oč si řekneš, a ty nikdy nemáš dost.“ „Ynnar Rút si to tak přeje,“ zaklínal se Tusel bohyní nečisté smyslnosti, jíž, jak tvrdil, sloužil. „Ona nemá nikdy dost,“ špitl s lítostí i obdivem v hlase. „Bude muset,“ trval na svém pokřivený mužík. „Slíbil jsem ti přece, že ti to povím.“ Tuselovi dělalo čím dál větší potíže vyjadřovat se srozumitelně. „Jen co provedu obřad.“ „Prováděj si, co chceš, ale neříkej tomu obřad,“ zavrčel Sa‑ fran skrze křivé zuby. „Obřad má vyjadřovat úctu k bohyni 52
a oběti, které pro ni její příznivci přinášejí, ne oddávání se vášním a perverzi.“ „Je v tom mnohem víc,“ nesouhlasil blondýn. „To si nedo‑ vedeš představit.“ „Ani nechci.“ „Dej mi tu jednu,“ vrátil se závislý muž k původnímu tématu. „Ne. Slíbil jsi, že až jich budeš mít deset, řekneš mi vše, co víš.“ „Všechno, všecičko.“ „Za dva měsíce jsem jich pro tebe koupil třináct. Ty jsi ze mě postupně vylákal pět, takže teď jich máš osm. V současné situaci tedy musím koupit ještě dvě, ale když ti dám další, bu‑ dou to už tři.“ Třesoucí se Tusel se snažil počítat na prstech a ten pohled neúprosně odhaloval jeho nemohoucnost a degradaci rozumu. „To je jedno,“ vzdal počítání. „Stejně je seženeš.“ „Víš vůbec, kolik to stojí?“ opáčil ostře menší chorobně vy‑ padající muž. „A ten tvůj poskok si ne vždycky vybere.“ „Agh ví, co dělá,“ zastal se Tusel svého jediného služebníka. „Má vkus od bohyně.“ Bohyně smilstva, perverze a temných vášní nikdy nic jako vkus neměla, pomyslel si Safran. „Ne,“ rozhodl se nahlas a otočil se k odchodu. „Počkej!“ Štíhlý blondýn mu skočil za krk a objal ošklivé‑ ho velekněze jako milence. Těžký nasládlý pach jeho voňav‑ ky křehkého mužíka takřka zadusil. „Kreslím pro tebe mapu. Hele,“ vrazil mu před obličej velký arch papíru s hrubým náčrtkem podzemního města. „Bude jich víc. A všude jsou tam tajemství, která znám jen já. Dej mi jednu a potom, až provedu…,“ slovo obřad vynechal a raději řekl: „… to, co chci provést, ti všechno povím.“ 53
Safran ho setřásl jako mouchu. Tusel padl na záda, ležel na nich jako nemohoucí brouk a skelnýma očima sledoval svého dobrodince. „Naposledy,“ oznámil mu velekněz. ***
Otevřela oči, ale zuby stále tiskla k sobě. Touha po droze odeznívala ukrutně pomalu a ona musela napnout veškerou sílu vůle, aby se jí ubránila. Trvalo malou věčnost, než si ko‑ nečně oddechla. Sáhla po stříbrném poháru s vodou a kroužila s ním tak dlouho, dokud se uvnitř nevytvořil malý vír. Napila se tepr‑ ve, když si hladina sedla a nikde nespatřila ani stopu kalu či prášku. Odhrnula podušky, jimiž byla přepychově zařízená míst‑ nost doslova přeplněná a ještě vleže protáhla své nahé tělo. Opatrně, tak aby se nezpotila, přecházela s kočičí ohebností z jedné polohy do druhé. Teplota v místnosti kolísala mini‑ málně a horko ani chlad tu neexistovaly. Pokožka nahých dí‑ vek spících své umělé sny mezi barevnými polštáři a drahými baldachýny tak nepoznala kapky potu nebo husí kůže. Pokud by se žena jen nepatrně orosila, přišli by její věznitelé na to, že se vymanila z okovů drog. Koule visící ze stropu – zajišťující v místnosti bez oken matné světlo a teplo – zazářily jasně‑ ji. Černovlasá žena věděla, co to značí. Když zaslechla klíče v zámku, dávno předstírala drogovou malátnost. Vlastně ani moc předstírat nemusela. Ještě stále bylo její tělo slabé z ustu‑ pujícího účinku omamné látky. Dovnitř vstoupil žalářník. Nevysoký muž opálené pleti a cizokrajného vzezření. Kupodivu tentokrát nenesl ve svých masivních pažích tácy s jídlem, pitím a dávkami drog. Jen vešel, zamknul za sebou a obhlédl své malé stádečko. Prochá‑ 54
zel mezi nahými bezbrannými dívkami, otáčel je tak, aby si mohl prohlédnout jejich nádherná těla, a usilovně přemýšlel. Když přišel k ní, měla ohromnou chuť ucuknout před jeho nečistým dotekem, ale hrála svoji roli a nechala se přetočit na záda. V duchu prosila, aby si vybral ji. Jakmile by ji zvedl a někam odnesl, dozvěděla by se více a třeba by pak měla dost času vyhnat ze sebe otupělost a nastřádat dostatek sil, aby ho přemohla a zachránila ostatní dívky. Dlouho se rozmýšlel, hleděl z jedné na druhou, až si stoupl nad dívku s kaštanovými vlasy. Černovláska se v duchu po‑ modlila k Sirril. Této dívce jako první vyměnila vodu s drogou za čistou. Nebude trvat dlouho a probudí se. Pokud si svalnatý žalářník vybere ji, vše se prozradí. Věznitel dlouho zíral na dívku, aniž by se pohnul a žena zezadu propalovala jeho roz‑ ložitá záda nenávistným pohledem. Stále však neměla dost sil, aby se zvedla a napadla ho. Už se shýbal, aby hnědovlásku popadl a odnesl neznámo kam, když v tom se dívka ležící nejblíže dveřím otočila na záda a slastně zasténala. Jen bohové vědí, jaké sny jí drogy vnukly, ale ten zvuk změnil cizincovo rozhodnutí. Zakroutil hlavou a přešel ke sténající dívce. Jako panenku si ji přehodil přes rameno a odešel. Dveře se zavřely, světla ubylo. Žena se pokusila zvednout, ale její svaly stále odmítaly po‑ slouchat. Dívka s kaštanovými vlasy se hlasitě nadechla a ote‑ vřela oči. Naštěstí nevykřikla, ale její zrychlený, vyděšený dech se rozléhal místností jako řádění vichru. Někdo jí stiskl ruku. „Mami?“
***
55
Dívka nedokázala více než šeptat, otočila hlavu k neznámé opoře, ale místo matky spatřila ženu s vlasy havraních křídel a dokonale souměrným obličejem bez stopy vrásek. „Uklidni se,“ konejšila ji neznámá. „Bude dobře.“ Dívka jí nevěřila, ale přesto blízkost cizinky zaháněla děs, který ji zaplavil, když se probudila. „Kde jsem?“ zeptala se dívka. „Nevím,“ odvětila černovlasá. „Jak se jmenuješ?“ „Naenendži.“ Jméno spíš pro dryádu než lidskou dívku. „Ale říkají mi Nae.“ „Dobře, Nae,“ usmála se na ni žena a její ústa povzbuzovala jako první jarní paprsky slunce. „Musíme si promluvit.“ Dlouho ležely hlavami k sobě, tiše rozprávěly a nacházely útěchu jedna v druhé. Tak dlouho, dokud se koule nad jejich hlavami nerozzářily a v zámku nezachrastily klíče. ***
„Snad se nebojíš,“ zasmála se vysoká cizinka, když se neměl ke vstupu. „Dáma má přednost,“ odpověděl jí Tarag s hranou zdvořilostí. „Pán je galantní,“ zhodnotila jeho gesto. „A ty zůstaň!“ při‑ kázala obrovskému psovi, který si okamžitě lehl vedle dveří do pokoje. Jakmile za nimi zavřel, padnul jeho pohled na dubový stůl u okna. Na jeho desce leželo pět balíků zapečetěných znakem rilondských stráží. Tarag je podle tvaru tipoval na dvě šavle, krátký meč, sadu vrhacích předmětů, snad hvězdic, a poslední kulatý balík mohl ukrývat bič. „Hloupý zákon, že?“ načala konverzaci vnadná žena. „Co mi zabrání, abych je kdykoliv vytáhla?“ 56
„Pokud s nimi budeš odcházet a pečetě nebudou v pořádku, na tři dny tě zavřou. Mezitím zjistí, zda jsi něco neproved‑ la.“ Takto to aspoň říkali jemu, když balili jeho dlouhý meč. „A i když nic nezjistí, zaplatíš slušnou pokutu.“ „A co?“ „A nic.“ Nabídla mu židli, ale posadil se na zem. Ještě stále nad ní dumal, jako nad hádankou. Prý se jmenovala Rajwa, nikdy o ní neslyšel. Očividně ji zajímal, přestože věkem by mohl být jejím otcem. Se svou postavou mohla mít takřka kohokoliv si umanula. Byla vysoká, vyšší než Tarag, s vlasy do půlky zad spletenými do copů a obličejem s výraznými lícními kostmi a kočičíma očima. Pozornost mužů však přitahoval její oblý za‑ dek, ploché břicho a pevná velká prsa, vše zdůrazněno oděvem skládajícím se z upnutých kalhot a košile svázané pod ňadry tak, aby nezakrývala břicho a zároveň podtrhla poprsí. Možná byla nejnebezpečnější ženou, jakou kdy potkal. Tarag nepochyboval, že všech svých zbraní dokáže dokona‑ le využívat. Sám měl co dělat, aby na ni nezíral a neztratil ostražitost. „Jaký je tvůj úkol?“ zeptala se a naklonila se k němu, aby si mohl prohlédnout i to, co předtím neviděl. Snažil se hledět do jejích podmanivých očí a ne do výstřihu, ale ani tak její otázce nerozuměl. „Vím, co jsi zač,“ pokračovala, když se k ničemu neměl. „My přece poznáme svůj druh. Vyslala tě bohyně, tak jako mě?“ Jen zakroutil hlavou. „Nelži,“ olízla si horní ret. „To se k muži, jako jsi ty, nehodí.“ „Jsem tu kvůli sobě. Nemám žádný úkol od bohyně,“ pro‑ hlásil Tarag důrazně. Začínalo mu svítat, s kým hovoří. Žena naštěstí neměla po‑ nětí, kým je on. V opačném případě by ho čekal boj na život a na smrt. 58
„Já tě už viděla. Občas mi Ndangawa uprostřed boje sesí‑ lá zjevení.“ Jméno bohyně šíleného běsnění mu jen potvrdilo, komu právě civí do dekoltu. Rychle zvedl oči. „Někdy v nich vidím její zasvěcené, jindy nepřátele. Ale ty nebudeš maso do mlýnku,“ usmála se dráždivě. „Cítím ji z tebe. Ještě z žádného muže jsem ji necítila tak jako z tebe.“ Znělo to, jako by žárlila. „Nemám úkol,“ zakroutil Tarag nesmlouvavě hlavou. „A je mi jedno, jestli ty nějaký máš.“ „A co takhle pomoci dámě v nesnázích?“ Horal si nedove‑ dl představit, co by téhle mohlo působit nesnáze. „Sledovala jsem tě, jak chodíš po městě. Ty to tady znáš a já někoho ta‑ kového potřebuji.“ „Najmi si místního,“ poradil jí Tarag, zatímco se v duchu peskoval za svou neopatrnost. Jak ho mohla bez jeho vědomí sledovat tak nápadná žena se psem velkým jako osel? „Od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se město hodně změnilo.“ „Nechci nikoho zvenčí,“ odmítla jeho radu. „Co víš o konventu?“ Tarag si vybavil starou pobořenou pevnost z dob ještě před válkou a hlavně sebe sama pobíhajícího mezi jejími zdmi se zkrvaveným mečem. „Nic moc. Opuštěné sídlo řádu eldebranských rytířů. Ne‑ mám ponětí, co je tam teď.“ „Něco jako klášter Sandol Kah,“ vyplivla Rajwa jméno konkurenční bohyně. „Pevnost teď okupují chudáci, které živí místní velekněz a přitom jim vymývá hlavy.“ Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. „Drží něco, co chci. Ale nemůžu si to jen tak vzít. Tak trochu nevím, kde přesně to je. Navíc má kolem sebe příliš mnoho lidí.“ Tarag věděl, že neříká celou pravdu. Nijak zvlášť mu to však nevadilo. Její mise ho vůbec nezajímala, ačkoliv rozuměl tomu, 59
jak pracují fanatici Ndangawy. Tím pádem také věděl, jaký problém je pro ně množství svědků, které se nedá jen tak vybít. „Však ty na něco přijdeš,“ odbyl ji a vstal. V jejích kočičích očích se zaleskl hněv. „Řekla jsem ti, že už můžeš odejít?“ zeptala se hlasem ledo‑ vým jako ostří. „Možná zase přijdu.“ Lhal. Rozhodně neměl v úmyslu se vracet. ***
Vojtič prošel davem čumilů až do domu, aniž by musel byť jen zpomalit. Jeho pověst i tvář tvořily neviditelné beranidlo, které způsobovalo, že před ním lidé ustupovali, sotva ho spat‑ řili. Kývnutím pozdravil dva muže na stráži a vstoupil do bý‑ valé tančírny „U Veselého kopýtka“. Pach smrti napovídal, že dnes tu moc veselo nebude. „Co tu máme?“ zeptal se Marcela Čapici, sotva vešel do sálu. Starší muž s nadváhou sebou trochu trhnul, ale pak se po‑ díval do zohavené tváře svého kolegy a nervózně se usmál. „Sedm mrtvých,“ začal i on bez pozdravu. „Z toho jed‑ na žena.“ Nad každým mrtvým tělem stál člen městské hlídky s lu‑ cernou. Všichni do jednoho vypadali, že by nejraději vzali nohy na ramena. „Známe jejich totožnost?“ „Zhruba.“ „Zhruba?“ Vojtič po něm loupnul okem bez víčka. „Ti chlapi asi patří k jednomu z místních gangů. Zdá se, že dělali pro Kostěje.“ To neznělo dobře. „Žena nejspíš šlapala.“ „Jako každá druhá tady,“ zavrčel Vojtič sám pro sebe. „Tak‑ že máme na krku válku gangů?“ zeptal se nahlas. 60
„Tím si nejsem jistý,“ podrbal se Marcel na pleši. „Však se podívej sám.“ Vojtič obešel mrtvé. Jeho přítomnost jen zvýšila touhu strážných se světly utéci co nejrychleji domů. Spálená tvář a holé oční bulvy působily v umělém světle děsivě, jako by mrt‑ voly zkoumala sama smrt. Historky, které o Vojtičovi kolovaly, mu na vlídné pověsti nepřidaly. „Nejprve bojovali, ale zdá se, že ani jeden nedostal smrtel‑ nou ránu,“ zhodnotil Vojtič obhlídku. „Teprve potom je roz‑ trhalo to, co si nejprve smlslo na ženě.“ „Myslíš, že tu máme vlkodlaka?“ „Ne,“ zavrtěl vyšetřovatel popálenou hlavou. „Myslím, že tu máme záhadu, kterou díky nadbytku práce nikdy nerozlousk‑ neme,“ podotkl cynicky. „Jen musím poslat Kostějovi zprávu a vysvětlit mu, že se jeho chlapi patrně zamotali do něčeho, do čeho neměli.“ Marcel se nijak nepozastavil nad tím, že chce jeho kolega posílat vzkaz nejhledanějšímu rilondskému zlo‑ činci. „Ten blázen by jinak určitě rozpoutal válku.“ „A vadilo by to tolik?“ zeptal se Marcel pragmaticky. „Kri‑ minálníci se pobijí mezi sebou, nám ubude práce a ve městě bude bezpečněji.“ „A jen tak mimochodem to schytají stovky nevinných chu‑ dáků,“ odtušil Vojtič Spálená tvář studeně a děsivým pohle‑ dem probodl hloupého kolegu. Marcel Čapica ani nehlesl, jeho oči se však rozšířily strachem. Vojtič se otočil a beze slova odešel. Spěchal na bohoslužbu. ***
O kus dál, sám mezi domy, si stáhl kapuci do obličeje a zbytky nosu i ústa bez rtů zakryl šátkem. Nepotřeboval se dát poznat, když z Ďolíku stoupal k pevnosti konventu. Stříbřité světlo měsíce dopadalo na hradby a ty se jako kouzlem třpyti‑ 61
ly a vábily poutníky z celého města. Přestože kdysi nedobytné zdi nahlodal zub času, války i ruce lidí kradoucích stavební materiál, stále působily impozantně. Jen se člověk nesměl dí‑ vat na západní stranu, nad umělé jezero, kde hradby v podstatě přestaly existovat a nahradily je desítky primitivních domečků obývaných zoufalými chráněnci bohyně. Vojtič se zamíchal mezi desítky dalších opozdilců a po chvíli stanul na rozlehlém nádvoří přeplněném mrzáky, podvyživený‑ mi dětmi, strhanými ženami a muži bez naděje, jako byl on sám. Právě končila první část bohoslužby, kdy se kněží Sandol Kah veřejně bičovali nebo jinak mučili a vyzývali ostatní ke smývání hříchů světa sebetrýzněním, tak jako to dělají oni. Tuto část ne‑ měl rád a nijak mu nevadilo, že ji zmeškal. Lidé naposledy plačtivě zvolali modlitbu k bohyni a na schody hlavní budovy, rozlehlé pevnosti dříve nazývané Depozitura, vystoupal shrbený rachitický mužík. Velekněz bohyně v každém rozněcoval lítost už jen svým neskutečně křehkým vzhledem. Jeho hlas a moc, kterou mu Sandol Kah propůjčila, však dokázaly zázraky. „Trpící,“ oslovil své posluchače. „Vy, kteří na svých bedrech nesete strasti této země. Vy, které společnost vyvrhla. Vy, kte‑ ří ztrácíte naději a neznáte nic než bolest. Slyšte slova bohyně, která jako jediná sdílí vaše muka.“ Safran Payn mluvil tichým lítostivým hlasem, ale přesto jeho slova dolétla i do zadních řad, až k Vojtičovým uším. „Král mi udělil audienci a já mluvil s Jeho Výsostí.“ Mnoho lidí se zaradovalo, většina zvedla dychtivě hla‑ vu, jako by čekali, že král mávne proutkem a zruší chudobu i hlad. Tak silně mezi nimi vládl kult dobrotivého panovníka. Vojtič si ale ideály nedělal. „Pověděl jsem mu o vašem strádání a na kolenou prosil, aby vám pomohl. Jeho srdce je však tvrdé a nedbá o svůj lid.“ Zklamání zasáhlo většinu posluchačů jako otrávený šíp. Spousta z nich v sobě stále nesla plamínek naděje 62
na lepší budoucnost. Slova velekněze ty plamínky zhášela jako povodeň. Mnohé ženy se rozbrečely, malé děti, nechápající co se děje, se k nim brzy přidaly. „Král i šlechta na vás zapomněli,“ naříkal Safran Payn. „Jak bezcitní dovedou být. Vždyť co by byli bez vás,“ ukázal pohublýma rukama na pozorně naslouchající dav. „To vy jste bojovali jejich války, krváceli, trpěli a ztráceli své blízké. To vy je živíte svojí prací, krmíte je jídlem, které pěstuje‑ te, šatíte oblečením, které vyrábíte, hlídáte jejich klidný spánek za cenu vlastních životů. Vám by měli být vděčni a ne se od vás odvracet.“ Nářek žen, dětí i některých mužů se rozléhal mezi zdmi, avšak ani ten nepřehlušil řeč kněze promlouvajícího pří‑ mo do duše. Vojtič před sebou znovu spatřil svoji rodinu a z očí se mu vydraly slzy smáčející jeho zuhelnatělou pokožku. „Po‑ slední nadějí tak zůstává bohyně. Modleme se tedy k ní a dou‑ fejme, že její věčné utrpení a muka jejích věrných zabrání tomu, aby dál strádali nevinní. Modleme se, protože to ona propůjčuje moc uzdravovat.“ Velekněz pokynul rukou a dva zavalití kněží před něj na nosítkách přinesli nehybné tělo. Položili ho knězi pod nohy a vmísili se zpátky do davu. „Hleďte, co způsobila jejich lhostejnost.“ Velekněz pozvedl lucernu a ozářil nemocného světlem ne‑ milosrdně odhalujícím veškerou ubohost jeho stavu. Muž ne‑ měl žádný oděv a jeho tělo pokrývaly mokvající boláky. Vět‑ šina lidí odvrátila tvář. Vojtič nikoliv. Ostrým zrakem hleděl na vzdálenou postavu, a když poznal, o koho se jedná, zadr‑ žel dech hrůzou. Dav nyní šeptal jeho jméno a všichni bez rozdílu mu přáli uzdravení, jež nebylo v lidských silách, nebo rychlou smrt. „Radslav,“ hlesl rilondský vyšetřovatel jméno muže, který proslul svojí dobrotou a mezi chudáky měl pověst světce. Bývalý obchodník nesmlouvavými metodami i neskutečně tvrdou prací vybudoval malé obchodní impérium a nastřá‑ 63
dal ohromné jmění. Před rokem však prozřel při pohledu na strašlivé podmínky rilondské chudiny, otočil a začal své jmění rozdávat potřebným. Mnozí za jeho obratem viděli působení Safrana Payna. Šest měsíců nazpět však Radslav Trestewak ochořel a mezi lidmi se ukazoval stále méně. Při každé ná‑ vštěvě chudinské čtvrti vypadal o poznání hůře, až jednoho dne prostě zmizel. „Ó, bohyně,“ žadonil velekněz nad umírajícím, „sejmi z to‑ hoto chudáka jeho trýznění a navrať dobrou duši nám, kteří ji milujeme.“ Stovky hlasů se zvedly a prosily bohyni o Radsla‑ vovo uzdravení. „Vezmi jeho trýzeň za svou a dej mu poznat svoji nekonečnou laskavost a lásku.“ Vojtič prosil také. Dlouho se nic nedělo, jen jeden hlas tvořený stovkami hr‑ del rozezníval pobořenou pevnost modlitbou. A potom vředy na Radslavově těle začaly ustupovat. Nejprve ztratily krvavě temnou barvu. Poté se scvrkly, až po nich nezůstalo více než desítky drobných jizviček. Dav už dávno mlčel a se zatajeným dechem přihlížel zázraku. Když nahý obchodník otevřel oči a vzepřel se na rukou, padli všichni do jednoho na kolena a děkovali Sandol Kah. Vojtič si ten okamžik zapamatoval na celý život. Štěstí a klid ho zaplavily jako vlna smývající veškeré strasti. Pod světle zele‑ ným okem měsíce, mezi stovkami špinavých a páchnoucích lidí zažil pocit naprosté blaženosti a stejně jako oni na chvíli uvě‑ řil v lepší budoucnost. Jako ve snách zhlédl zbytek bohoslužby a podoben mnohým dalším, ani on se neotočil hned po jejím ukončení, ale dál stál na svém místě a nepohnul se z něj, dokud jeho náboženské vytržení zcela nepominulo. Teprve když na nádvoří zbývalo posledních pár zbloudilých a narodil se nový den, vyrazil pomalým nejistým krokem k bráně. „To je dost,“ ozvalo se, když opustil konvent. 64
Ze stínu vystoupila drobná dívka s rozcuchanými vlasy. Vojtič se okamžitě upamatoval na svoji pověst a rázem z něj byl opět nesmlouvavý strážce rilondských ulic. „Co chceš?“ zeptal se, jakmile strhl nepotřebný šátek z úst. „Adem Kovarič. Kdo to je a kde ho najdu?“ ***
Jako poslední zůstal před pevností proměněnou v chrám vysoký štíhlý muž. Jeho tělo se třáslo díky nočnímu chladu, ale mysl nepohodlí nevnímala. Před očima se mu znovu a znovu přehrával obraz těla zohaveného nemocí a zázračného vylé‑ čení. Obraz stejně tak bolestný jako nadějný. Na jednu stranu ukazoval, jak daleko může pokročit choroba, kterou sám trpěl, na druhou dával naději, v jakou nedoufal, když si před dvěma měsíci v podpaždí našel první natékající vřed. Mezi zdmi liduprázdného nádvoří se ozvaly těžké kroky. Směrem k poslednímu účastníku bohoslužby se pomalu blížil mohutný shrbený muž v kutně zasvěcence Sandol Kah. Na nohou měl obuté masivní kovové boty a s každým došlápnu‑ tím projel jeho tváří záchvěv bolesti. „Velekněz vás očekává,“ oznámil muži, aniž by se na něj podíval. „Následujte mě.“ Vládce rilondského podsvětí neměl ve zvyku přijímat roz‑ kazy, přesto kráčel ve šlépějích trpícího kněze jako poslušná ovce. Celé jméno nestvůry, jež si před mnoha lety vybral za přezdívku, znělo kostěj nesmrtelný. V těch dobách byl ale sil‑ ný a až trestuhodně nadutý. Dnes pociťoval vlastní smrtelnost jako nikdy předtím. Ten pocit mu způsoboval více bolesti, než by dokázal mistr tortury. Ještě než vstoupil do cely velekně‑ ze, měl Kostěj jasno. Za zázrak, jaký této noci spatřil, udělá cokoliv. 65
IV. Drobné zaškrábání na parapetu způsobilo, že se vymrštil do stoje ještě dřív, než rozlepil víčka. Přestože před dvěma údery srdce spal, stál nyní na nohou naprosto ostražitý a při‑ pravený na cokoliv. Žádné nebezpečí nehrozilo, to jen před oknem malý hnědý ptáček poskakoval tam a zpět. Těkavým očkem zachytil Tara‑ govu polonahou postavu a chvíli na ni hleděl, zatímco naklá‑ něl hlavičku ze strany na stranu. Když se horal neměl k tomu, aby mu otevřel, zaťukal rázně zobákem na výplň z tvrdého trpasličího skla. Teprve tehdy muž s vlasy spadajícími přes ramena na lopatky vpustil vrabce dovnitř. Ptáček popoletěl, postavil se na stůl a ostentativně zvedl křídlo, čímž odhalil ukryté pouzdérko. Barbar ho popadl svalnatou rukou a vzkaz si bez milosti vzal. Teprve poté mírně pochroumaného pěvce propustil. ***
Ráno bylo nezvykle chladné a Vrabča si třela dlaně o sebe, i když věděla, že jí to nijak nezahřeje. Vešla do parku čtvrt ho‑ diny před schůzkou, aby mohla nejprve obhlédnout terén, ale barbar už na ni čekal. Na smluveném místě si krátil čas cviče‑ ním. S prsty zaklesnutými do dutiny ve větvi visel ze stromu a pomalu zvedal obě nohy nad hlavu a zase je spouštěl. Vrabča neměla ponětí, k čemu to může být dobré. Vystoupila zpoza keře a zamířila k němu. „Mluv,“ vyzval ji horal okamžitě. Pod jeho kamennou maskou cítila nervozitu a nedočkavost. „Mám informace, které chceš. Já chci zase vědět, na co je potřebuješ.“ 66
„To jsme si nedohodli,“ zavrčel muž podrážděně. „Nic jsme si nedohodli,“ oponovala dívka nebojácně. „Buď mi řekneš, proč se zajímáš o Adema Kovariče, nebo utřeš. Jasný?“ Rozehrála nebezpečnou hru. O dvě hlavy menší, s polo‑ viční vahou by neměla mít proti svalnatému válečníkovi šanci. Vrabča ale dokázala udolat mnohem větší muže a navíc jí něco říkalo, že tenhle ženám neubližuje. „Ví něco,“ řekl po chvíli Tarag „co musím nutně vědět i já.“ „A jak to z něj chceš dostat?“ Ani se nemusela ptát, vidě‑ la mu to na očích. „To ne.“ Ustoupila o dva kroky. „Ať měl ten parchant u sebe cokoliv, co dřív patřilo tobě, nestojí to za to. Vtrhnout dovnitř a zmlátit ho, to k tobě akorát přiláká všechny čmuchaly ve městě. Dej tomu chvilku času a něco vymyslíme.“ „Nemám chvilku času.“ „Tak s tímhle nechci mít nic společnýho.“ Pohnuli se oba zároveň. Ošklivě ho podcenila. Zaprvé věři‑ la, že by jí neublížil, zadruhé si myslela, že není tak rychlý jako ona. V obojím se spletla. Chytil ji za předloktí a ona okamžitě poznala, že takovému stisku se nevysmekne. Zkusila ho bod‑ nout nožem, který ukrývala v rukávu, ale on s ní smýkl, zbraň jí vyrazil a sevřel i druhou ruku. Oslepující prášek neměla jak použít, kop do varlat se minul účinkem. Zuřivě sebou zmítala, kopala a proklínala ho, ale nedosáhla ničeho víc, než že spolu padli na zem. Skoro to vypadalo, jako by se ji snažil znásilnit ve studené trávě uprostřed liduprázdného parku. Zakousla se mu do předloktí, ale napjal svaly a jejich tlak jí takřka rozdr‑ til zuby. „Hajzle, čuráku!“ řvala na něj, ale nikdo ji neslyšel. „Mlč!“ přikázal jí válečník. 67
Neposlechla. Snadno ji otočil na břicho, zaklekl ruce a zne‑ možnil byť sebemenší pohyb. Stále bojovala, ale s jeho vahou na zádech jí rychle docházely síly. „Řeknu ti podmínky.“ „Vyser si voko!“ „Dovedeš mě k němu a nechám tě jít.“ „Polib mi prdel!“ Šlo by to sice snadno, ale nechtěl. „Jestli ten kokot měl něco, co ti patřilo, tak už to stejně prodal dál. Prý je kurevsky mazanej.“ „Neměl něco,“ promluvil Tarag s bolestí v hlase. „Měl něko‑ ho. A já musím vědět, co se s ní stalo.“ Ani se nepohnula. Mírně se nadzvedl, aby mohla zase volně dýchat. „Tvoje žena?“ Neodpověděl. „Dcera?“ Můžou mít vůbec takoví lidé ženy a dcery? Podle toho, jak jeho tělo ochablo při posledním slovu, poznala, že ano. „Chci jen vědět, kde je.“ Takže Adem Kovarič obchoduje se ženami. Dávalo to smysl. Spálená tvář říkal, že náhle podezřele zbohatnul, bez toho, aby kdokoliv věděl jak. Tarag dívku pustil a pomohl jí vstát. Celá mokrá a promrz‑ lá hleděla do chladných provinilých očí. „Puč mi halenu,“ ukázala na jeho teplý oděv. Nic neřekl, svlékl se do půl pasu a podal jí, oč si řekla. Oto‑ čila se k němu zády, také se svlékla a zabalila se do příliš velké, ale hřející haleny. Trochu ji zklamal jeho nezájem. Jen stál a hleděl do země, místo aby aspoň trochu hodil okem po jejím nahém těle. Vyrazila do řemeslnické čtvrti a on ji následoval. Nijak jim nevadily překvapené pohledy kolemjdoucích i jejich ťukání si na čelo při pohledu na polonahého horala. 68
„Dům se zeleným štítem a hnědými okny,“ oznámila mu, když zastavili. Po hlavní třídě právě proudily desítky lidí za prací. Kývl a vydal se směrem k domu. „Počkej!“ Chytila ho za paži a zastavila ho. „Dej mi chvilku a pomůžu ti.“ „Chvilku?“ „Půl hodiny.“ Tarag rychle zvážil její nabídku a přikývl. Cloumala s ním nedočkavost, ale ještě neztratil veškerou soudnost. Pokud by ho zavřeli nebo zabili, Nae by nikdo nepomohl. Aspoň si za‑ jde pro oblečení. A něco ostrého na otevření úst mlčenlivého překupníka se taky bude hodit. ***
Ve stáji u domu stáli tři noví koně. V jídelně klábosila dvo‑ jice mužů, které Tarag prvně spatřil po boku Bora ze Střelova. Polonahý horal vystoupal do schodů a, přesně jak očekával, zachytil z Iandžina pokoje hlasy. Potichu prošel kolem. Když otevíral dveře do svého pokoje, dával si záležet, aby nezpůso‑ bil hluk. Převlékl se, do pouzdra na pravém lýtku ukryl nůž, meč nechal odpočívat na stole. Nevěděl proč, ale byl přesvědčený o tom, že na něj stejně, dříve či později, přijde řada. Ještě než za sebou zavřel, uviděl na chodbě trpasličího majordoma, jak se baví se svým pánem. Jakmile vousatý sluha spatřil Taraga, ukázal na něj prstem. Bor se otočil a mávl na barbara stejně jako v dobách, kdy mu velel. Válečník se před vstupem do Iandžina pokoje zhluboka nadechl. Seděla na posteli a hleděla na něj očima, z nichž sálala zlo‑ ba. Tarag věděl, že až vyprchá účinek uspávací drogy, bude se jí muset zodpovídat. Jen doufal, že bude zesláblá Iandži spát déle. 69
Ani se ho nezeptala, proč to udělal. Jen hmátla po tesáku, který jí kdysi daroval Bor, a nervózně si s ním pohrávala v ru‑ kou. Tarag se raději držel dále, aby měl čas reagovat. „Kam jdeš?“ zeptala se ho nakonec úsečně. „Do města,“ prozradil jí část pravdy. Kruhy pod očima jí sice zmizely, přesto její pohled nepůso‑ bil o nic méně děsivě. Zažil si takových pohledů už dost. Hrabě ze Střelova stál ve dveřích a mlčel. „S nožem pod nohavicí?“ zeptala se jízlivě. Zapírat nemělo smysl a on to věděl. „Vím, kde je obchodník,“ přiznal Tarag. „Tak proč jsi z něj už nevymlátil, kde je Nae?!“ vykřikla na něj, jako by ho chtěla obžalovat. Napadlo ho říct, že se vrátil pro ni, ale tak lacinou lež by prokoukla. „Jdu s tebou.“ Prudce vstala, a přestože se jí třásly ruce, rychle se oblékla. „Taky se projdu,“ promluvil poprvé hrabě. „Neříkal jsi něco o audienci?“ zeptala se Iandži, když ukrý‑ vala tesák pod halenu. „Král počká,“ mávl Bor rukou. „Tohle nechceš vidět,“ vstoupil do hovoru Tarag. „To opravdu ne,“ souhlasila hraničářka s výrazem bohyně pomsty ve tváři. ***
„Nedomluvili jsme si, že s sebou někoho přivedeš,“ řekla drobná dívka a ukázala na Iandži. „Ani že nepřivedu,“ odtušil Tarag prohlížející si nově opra‑ vený dvoupatrový řadový dům se zelenou fasádou. Iandži raději nepromluvila. Kypěl v ní vztek a cokoliv, co by vyšlo z jejích úst, by útočilo a zraňovalo. Pokud tuhle dívku potřebuje k tomu, aby se dostala k obchodníkovi, bude mlčet a zaměří svůj hněv jinam – na Taraga, že jí nasypal uspávadlo 70
do vody, na sebe, že naletěla na tak hloupý trik, na celý svět, že se dokáže radovat. Vztek byl přece jen lepší než žal. Teď netrpěla, teď věděla, že budou trpět jiní. „Kukačka je nejlepší otvírák,“ ukázala dívka na drobného muže ve středním věku, co stál vedle ní. „Zná plány většiny budov ve městě a občas je navštěvuje.“ „Tenhle jsem ale ještě nerozlouskl,“ zakroutil plešatící chla‑ pík hlavou. „Jeden vchod pro služebnictvo vedoucí do kuchy‑ ně a jinak nic. Okna věčně zabedněný, jako by nikdy nevětrali.“ „Jak je to se služebnictvem?“ zeptala se rozcuchaná zlodějka. „Málo, a teď asi i v plné práci.“ „Tak to vezmeme hlavním vchodem,“ usmála se na něj a Kukačka přikývl, že to tak bude nejlepší. „Dostaň je dovnitř a nech otevřeno.“ S těmi slovy se vmísila do davu na ulici. Tarag vypadal netrpělivě, jako by každým okamžikem nej‑ raději rozkopl hlavní dveře. Ona na tom musela být podobně. Spíš hůř. „Ty malá zlodějko!“ Hromový hlas zastavil kolemjdoucí a přitáhl jejich pozor‑ nost k robustnímu vousatému muži a hubené rozcuchané dív‑ ce. Chlap jí tiskl rameno a ona se svíjela bolestí. „Jdeme,“ rozhodl Kukačka a vyrazil ke dveřím. „Já nic!“ pištěla Vrabča. Lidé rychle utvořili kolem divadla zvědavý kruh a vůbec nevnímali, co se děje v jejich blízkosti. „Kde je můj měšec?“ Přišli k domu a Kukačka do zámku vrazil šperhák. „Sakra,“ zaklel, „trpasličí práce. To mi bude trvat trochu dýl.“ „Jak to mám vědět,“ bránila se podezřelá na druhé straně ulice. „Třeba jste ho někam zašantročil, nebo nechal doma.“ 71
Část přihlížejících se zasmála, poškozený zrudl vztekem v obličeji. „Hotovo.“ Kukačka pootevřel a rychle vklouzli dovnitř. Neviděli tedy, jak vousáč po chvíli vytáhl netknutý měšec z kapsy – se slovy, že tam ho obvykle nedává. Ani to, jak se – vysmíván obecen‑ stvem – dívce omlouval a vnutil jí odškodné v podobě několi‑ ka středně velkých mincí. ***
Adem Kovarič zaslechl kroky za dveřmi. Okamžitě ho to vytrhlo z práce na účetních knihách. Dal přece služebnictvu jasný příkaz, ať se tu dva dny neukazuje. Zatím vždy upo‑ slechli. Dobře věděli, jak moc potřebuje jejich chlebodárce klid na práci. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že tou dobou také jedná se zákazníky, jež by raději nikdo nepotkal. Sluha tu něco zapomněl a teď se chce proplížit kolem a zmizet, abych o něm nevěděl, napadlo Adema. Mladý muž vstal a šel si ho podat. Za tohle mu srazí dvacet, možná pětadvacet pro‑ cent gáže. Záleží na tom, jak dlouho bude slouhovi trvat, než padne na kolena. Prudce otevřel dveře. Před nimi stála žena s dlouhými kaš‑ tanově hnědými vlasy. Mohlo jí být kolem čtyřicítky, ale oči‑ ma na něj ostřila jako stařena. „Co tu…“ Bez varování přistoupila blíž a udeřila ho prsty do ohry‑ zku. Adem se chytil za hrdlo. Nedokázal se tak ubránit rukám, které ho popadly za vlasy a trhnutím přiblížily jeho hlavu ke zvedajícímu se koleni. Z očí mu spadly brýle a dopadly na podlahu, stejně jako on. Viděl bez nich mizerně, ale dost dob‑ ře na to, aby poznal, že to, co mu strčila pod bradu, je nůž. „Kde je Nae?“ zeptala se chladně. 72
„Kdo?“ Adem věděl, že hraje poslední rok vysokou hru. Chtěl‑li ale rychle maximalizovat výnosy z nízkých vkladů, musel podstoupit určité riziko. „Nevím, o čem mluvíte,“ řekl, byť měl poměrně jasnou představu. „Asi jste se spletla.“ Odklonila čepel od jeho krku. Adem se odvážil doufat. Předčasně. Vzápětí mu vrazila zbraň do stehna. „Chceme ho živého,“ ozval se mužský hlas za jejími zády. „Zatím,“ odvětila ledově. Mladý obchodník zařval bolestí, kdosi mu ale rychle zacpal ústa kusem látky. Jiným mu obvázal stehno. „Jsi Adem Kovarič?“ zeptala se ho žena. Zakroutil hlavou, že není. „Tak proč jsou ty knihy psané na jeho jméno?“ ozval se muž od psacího stolu. S roubíkem nemohl odpovědět. „Nevěřím mu,“ ozvala se žena. „Já taky ne,“ přitakal muž. Hnědovlasá popadla Adema za vlasy a nešetrně vytrhla hadr z jeho úst. „Já jsem…“ Udeřila ho hranou dlaně, až mu luplo v čelisti. „Budeš mluvit, až se tě na něco zeptáme,“ přikázala hlasem, který nepřipouštěl odmlouvání. „Kde je dívka, kterou jsi kou‑ pil od Racka z Rackova?“ Do prdele! pomyslel si mladý obchodník. „Nevím, o čem…“ Další rána bolela ještě víc než předchozí. „Tohle není správná odpověď,“ poučila ho žena. „Zeptám se ještě jednou.“ Do dveří vstoupil někdo další a přerušil výslech.
73
„Dům je úplně prázdnej. Ale dole jsem našel něco, co by vás mohlo zajímat.“ Adem doufal, že to není to, co si myslel, že je. „Hele, neměli byste mu spíš zavázat oči než hnátu?“ „Z té hnáty mu tak trochu teče krev,“ zabručel drsný muž‑ ský hlas. „A navíc má skoro tak špatné oči jako já,“ dodala žena. Adem poznal, že si nasadila jeho brýle. Nic už neřekli, patrně se domluvili jen pohledy a gesty. Opět mu ucpali ústa. Kdosi si ho přehodil přes rameno jako pytel obilí, sešel s ním schody a donesl ho až do sklepa. Tam ho pohodili na zem. „Nemá to zas tak dobře schovaný, jak si asi myslí,“ pronesl triumfálně hlas muže, který prošmejdil Ademův dům. „Nebo by tu museli utírat prach aspoň dvakrát tejdně. Dá se v něm totiž krásně číst.“ V šeru takřka slepý Kovarič zaslechl lupnu‑ tí skrytého mechanismu a tiché zavrzání tajných dveří. „Až po vás.“ ***
Kukačka to ani nemusel říkat. Iandži náhle zaplavil po‑ cit, že právě tam musí být její dcera. Odstrčila štíhlého bytaře stranou a vrhla se do temné místnosti. „Nae?“ napůl zvolala, napůl zašeptala. ***
Vrabča přišla o několik hodin později. „Všude čisto,“ řekla místo pozdravu. „Vás není snadný najít.“ Kukačka, sedící přede dveřmi zahloubaný do vlastních my‑ šlenek, prudce vstal. „Dobře, že si tady,“ oddechl si. „Budeš je hlídat. Já už s tím nechcu mít nic společnýho. Našel jsem to, donesl jim z kuchy‑ 74
ně koření, jak chtěli, a teď dávám bacha, aby je někdo nevy‑ hmát. Ale mám toho už plný zuby.“ „Čeho?“ zajímala se Vrabča. Výkřik bolesti na hranici slyšitelnosti jí odpověděl namísto Kukačky. Tajné dveře musely skvěle tlumit zvuk, nedokázaly ale ztlumit bolest znějící v hlase. „On ho mučí?“ Kukačka zavrtěl hlavou. „Ona.“ V ten okamžik se otevřely dveře vypadající jako součást zdi a Tarag vyšel ven. „Potřebujeme posla,“ oznámil dvojici zlodějů. Oba mlčeli. Jen Vrabča se protáhla kolem horala a vklouzla do skryté místnosti. Hnědovlasá žena – na nose teď měla brý‑ le – odložila zakrvácený hrot šípu, kývla na dívku a ukázala jí na psací stolek v rohu místnosti, kde ležela objemná kniha. „Neumím číst,“ přiznala drobná zlodějka. Siwin se jí to sice pokoušel naučit, ale ani jeden na to ne‑ měli moc času. „Taky jsem neuměl,“ ozval se Tarag za jejími zády. „V pod‑ statě je to záznam o dívkách, které tu věznil. Koupil je, zavřel sem a potom se vydával za královského vyšetřovatele. Tvrdil jim, že dopadli jejich únosce, ale z důvodu vyšetřování je musí držet ve vazbě. Dával jim najíst, byl na ně hodný a vydával se za zachránce. Mezitím z nich vymámil vše, co chtěl, a pečlivě si to sem zapsal. Pod každou dívkou je ještě nakreslená značka kupce, žádné jméno, a cena, za kterou ji prodal. Za necelý rok prodal osm dívek.“ Vrabča listovala knihou a musela se hodně soustředit, aby v drobném rukopise rozluštila alespoň písmena. Nadpis po‑ sledního zápisu obsahoval dlouhé slovo, jehož první tři pís‑ mena byla jasně N A E. 75
„Přečti mi tohle,“ zabodla prst do prvního záznamu. Tarag přistoupil blíž. „Karolína, dívka z chudinské čtvrti,“ předčítal. Jak mluvil, zavřela Vrabča oči a její dech se zrychlil. Ná‑ sledoval podrobný popis obličeje a těla, včetně mateřských znamének. Kovarič detailně zapsal vše, co mu vězněná dívka prozradila. Znal její minulost natolik dobře, že mu musela plně důvěřovat. Příběh Karolíny však neměl šťastný konec. Adem, nezkušený ve věznění lidí, nezabránil tomu, aby dívka nedostala horečku a nakonec i zemřela. Zápis končil několika postřehy, jak do budoucna lépe ochránit své živé investice. Vrabča rozlepila víčka. Přešla k mladému obchodníkovi le‑ žícímu na podlouhlém stole, jaký používají medici na pitvy. Byl připoutaný popruhy a ústa měl zacpaná. Z jeho nahého těla si Iandži udělala voskovou destičku a pazourkovým hro‑ tem šípu do něj vyryla jména všech dívek, které měl na svě‑ domí. Bílé, černé i rudé skvrny dokazovaly, že do nich poté sypala koření. Adem Kovarič zhluboka dýchal a plakal bolestí. Jeho mučitelka seděla o kus dál s hlavou v dlaních. Vrabča mu vytáhla roubík, vzala vědro s vodou a začala ho omývat. Aniž by promluvil, přistoupil k ní Kukačka a pomohl jí. Vrabču překvapilo, že neodešel. „Díky,“ vydralo se z úst mladého obchodníka. To jediné slovo v sobě obsahovalo veškerý vděk, jakého byl schopen. Vrabča pohlédla do jeho vystrašených očí. Natáhla k němu ruku, jako by ho chtěla pohladit, ale na poslední chvíli se po‑ hlazení změnilo v ránu. Udeřila ho otevřenou dlaní přes tvář. Podruhé, potřetí, tak dlouho jej bila, dokud ji od něj Tarag neodtrhl. „Ještě chvilku ho potřebujeme naživu a při smyslech,“ za‑ šeptal jí do ucha. 76
„Já Karolínu znala.“ Začala vzlykat a zhroutila se do rohu místnosti ponořená do vlastní bolesti. Nevnímala tedy, co se dělo dál, ani to, s ja‑ kým poselstvím vyslal Tarag Kukačku ven. ***
Agh seděl mezi nahými dívkami a vychutnával si nejkrás‑ nější část dne. Nikdy od života nežádal mnoho a díky bohyni smilství zažíval každým dnem dokonalé štěstí. Sám nemohl mít děti a celý život toužil o někoho pečovat. Jeho krátké silné ruce i scvrklé tělo však odpudily všechny, kterým chtěl pomoci. V rodné osadě v Džungli padlých stromů ho alespoň nechali starat se o dobytek. Jen do doby, kdy se jedna bachyně splašila a on jí, ve snaze uklidnit ji, zlomil vaz. Toho dne ho vyhnali, protože prasata znamenala bohatství a jídlo, zatímco lidí měla vesnice dost. Dlouho putoval džunglí sám na pokraji života a smrti, než ho odchytili plavenští otrokáři. Bičem, žhavým železem i srdcem z kamene ho naučili, jak používat své dříve tak nešikovné ruce. Roky žil s obojkem na krku, než ho ve snu navštívila zralá žena se skelným pohledem oděná v drahých, ale obnošených šatech. Dala mu sílu utéci a navedla ho k muži, o něhož se měl starat. Poprvé ho spatřil ležet na zemi ve vlastních zvratcích se šedivou pokožkou a tělem zkrouceným křečí. Jak se Tusel Di‑ gast uzdravoval, vyprávěl svému služebníkovi o kouzelném podzemním městě, jeho tajemstvích a hlavně o Ynnar Rút, paní temných potěšení. To jí oba zasvětili svůj život. Tusel jako kněz balancující nad propastmi smrti, nekonečného deli‑ ria a šílenství, Agh jako jeho i její věrný služebník. Skutečné štěstí však přišlo až s příchodem do Raněného města. Tusel Aghovi nikdy neřekl, proč přišli právě sem, ale našli tu domov i místo, kde mohli společně uctít svoji paní 77
rituálem, o němž Tusel Digast vyprávěl pokaždé, když si vzal obzvlášť silnou dávku drog. Jedna z dívek se protáhla jako mlsná kočka a přetočila se ze zad na břicho. Agh nikdy neviděl tolik krásy a sedmero krá‑ sek pro něj bylo ještě nádhernějších, protože on, nikdo jiný, je vybral a bděl nad jejich krásou. To on, Agh, vybavil holé stěny i podlahu podzemní kobky pestrobarevnými tapiseriemi, ko‑ berci a poduškami. To on krmil a napájel omámené dívky, vy‑ měřoval jim dávky uklidňujících drog a umýval je i jejich okolí po každém vyměšování. Miloval je veškerou láskou, kterou měl ve svém raněném srdci, a pokaždé, když jeho pán přikázal a on musel jednu z oveček oddělit od stáda, plakal, když ji pro něj připravoval. Zhluboka nasál rajskou vůni dívčích těl smíšenou s lehkou vůní parfémů, vstal a odešel. Těžký vozík s voňavkami, kbelíkem použité vody, hadry, mýdlem a nádobím dotlačil až do místnosti, která sloužila jako kuchyně, spižírna i sklad. Umyl, co bylo potřeba, a vše vrátil na své místo. Teprve poté vylezl ven. Přestože se mezi hradbami konventu pohybovaly stovky lidí, nikdo, ani všetečné děti, nedokázal najít zatravněný po‑ klop uprostřed křovin, dokonale splývající s okolní vegetací. Jen Agh, jeho pán a pár kněží té druhé bohyně věděli o taj‑ ných podzemních prostorách. Malý muž se prodíral porostem a nedočkavě mířil k aká‑ tu na okraji džungle, která bývala bludištěm z živého plotu. U stromu poklekl, krátce se pomodlil k bohyni, rozhlédl se, zda někdo nepřihlíží, a vsunul ruku do jamky mezi keři. Když nahmatal lněnou stuhu, zadržel vzrušením dech. Obřadně ji vytáhl na světlo a rozvinul. Černá písmena hlásala jediné slovo. Karolína. 79
Ve své jednoduché hlavě si Agh ani neuvědomil, že písmo vypadá trochu jinak než obvykle. ***
Šlehnutí důtek a bolestivé zaječení plnilo stejnou funkci jako domovní zvonek. Safran se pomalu usadil na tvrdou ne‑ polstrovanou židli a vyčkal, dokud nenaznal, že dotyčný trpěl dostatečně. „Dále!“ zvolal konečně. Dveře se otevřely a dovnitř vkulhal muž střední postavy a věku. Jeho shrbená nahá záda hyzdila sbírka starých i čer‑ stvých šrámů, místo pravé ruky měl jen pahýl končící pod loktem. Uklonil se veleknězi a vyčkal jeho pokynu. „Hovoř,“ vybídl ho Payn, dokonale skrývající nedočkavost, která s ním lomcovala. „Královská rada dnes jednala o požadavku gildy na vrácení našeho chrámu,“ oznámil Paynův sekretář hlavní událost dne. „A?“ „Nedošla k rozhodnutí. Král váhá. Povolal prý ze svých dr‑ žav Bora ze Střelova a náš zdroj se domnívá, že s ním chce konzultovat i tuto záležitost.“ „Bor ze Střelova,“ zamyslel se drobný velekněz nahlas. „Není to ten zálesák, co si hraje na hraběte?“ „Přesně tak.“ „Jakou radu od něj můžeme očekávat?“ „Těžko říct,“ pokrčil zbičovaný muž rameny. „Jedná se o do‑ sti nevyzpytatelného člověka.“ „Tak doufejme, že králi dobře poradí,“ pronesl Payn hlasem bez emocí, přestože jeho slova přetékala ironií. „Je to vše?“ „Nikoliv. Před chvílí za mnou přišel divous a dožadoval se značné sumy peněz. Dal jsem mu ji přesně tak, jak jste mi přikázal.“ 80
„V pořádku,“ kývl velekněz souhlasně hlavou. „Jen bych si dovolil upozornit, že se prostředky chrámu ten‑ čí. Tímto způsobem budeme do měsíce bez peněz.“ „Brzy dostaneme peněžitý dar od jednoho z věřících. Do té doby vydržíme.“ „Pokud si divoch nepřijde pro peníze více než třikrát,“ do‑ volil si utrousit sekretář. Nechápal, proč vydal velekněz rozkaz dávat malému muži s postavou opice veškeré prostředky, jež si bude přát. Ani proč za ně nakupoval dívky, které klášteru nijak nesloužily. Jeho pohled se na krátký okamžik střetl s pohledem nadřízeného a sekretář rychle sklopil oči, aby v nich velekněz nemohl vyčíst skrytý vzdor. V takovém případě by ho jistě čekalo malé peklo. „Jak to vypadá s dětmi bohyně?“ změnil Safran Payn po chvíli ticha téma hovoru. „Vše je v pořádku. Začíná ale období říje a samice jsou stále agresivnější. Bojím se, že přijdeme o několik samců.“ „Nevadí. Život nemůže být bez smrti,“ poznamenal vele‑ kněz spíše sám pro sebe. „Navíc už teď jich jsou stovky a za chvíli se ani nevejdou do jezera.“ „Až se z pulců stanou dospělci, určitě jim nevystačí součas‑ né podvodní klece,“ potvrdil sekretář Paynova slova. „V té době je již nebudeme skrývat a budou mít místa dost a dost. Můžeš jít,“ propustil představený služebníka, „a před spaním budeš hodinu klečet na střepech.“ Sekretář se uklonil a odešel. Safran po chvíli přemýšlení vstal, drobným klíčkem ode‑ mkl tajný východ vedoucí na vrcholek věže, v níž pobýval, a pracně se vyšplhal nahoru. Při každém kroku do úzkých toči‑ tých schodů se musel přemáhat. Starý velekněz si nepotřebo‑ val ubližovat, aby uspokojil bohyni. Jeho tělo prolezlé nemo‑ 81
cemi, sužované migrénami, křečemi i artritickými klouby, bylo samo o sobě chrámem bolesti. Na nejvyšším bodě pevnosti se zastavil a dlouho zhluboka dýchal, než odrazil mdloby, které na něj útočily. Poté se roz‑ hlédl po konventu i městu, na které měl odsud skvělý výhled. Bohyně temných hlubin ho přivedla do trpícího města, kde jeho kázání rychle našla tisíce uší, a poté i na toto místo do‑ konale uzpůsobené její církvi. Konvent stál na návrší nad Rilondem a jeho hradby, příslib sucha, místa na spaní i trochy jídla, k němu každým dnem lákaly přívaly chudáků. V původních pobořených budovách i v desítkách nově postavených provizorních obydlí bydlely rodiny, páry spojené společným zoufalstvím i samotáři, kteří ztratili vše kromě života. Církev Sandol Kah závratným tem‑ pem rozšiřovala řady svých příznivců a jejich vroucí modlitby i jejich muka posilovaly bohyni vyčkávající na mořském dně okamžiku, kdy ona a její nejbližší nastolí na Asterionu nové pořádky. Kopec, na kterém se konvent rozkládal, navíc ze dvou stran obklopovala voda – živel, jemuž bohyně vládla. Na východě protékala řeka Duren, na západě leželo rozsáhlé umělé je‑ zero vybudované rytířským řádem, který pevnost postavil. Velkou část vodní plochy nyní pokrývala síť mol, díky nimž mohli kněží nerušeně rozjímat v kontaktu s bohyní tisíců očí. Druhým, před lidmi tajeným, důvodem pro stavbu byl chov vodních tvorů, s nimiž měli velekněz i jeho paní velké plány. Jednoho dne se totiž rozlijí po městě jako záplavy a krví smy‑ jí jeho hříchy. Stále jich však nebylo dost. Safran se každým dnem modlil k bohyni, aby král Eralis otálel s rozhodnutím odebrat církvi konvent ještě alespoň měsíc. Jinak by musel ve‑ lekněz uvést plán do chodu příliš brzy a jeho výsledek by byl nejistý. 82
Scvrklý muž si vydechl a z jeho úst vyšel dlouhý srdcer‑ voucí sten. Nemělo smysl trápit se budoucností. Připravil vše, jak nejlépe mohl, a nyní zbývalo jen čekat a modlit se. ***
Vykřikl strachem a otevřel oči. Vše kolem něj mu chtělo ublížit. Stěny, nábytek i polštáře. On jim to však nedovolí! Rychle vstal a rozběhl se ke dveřím. Těsně před tím, než se jich dotkl, se ale zamknuly. Marně cloumal klikou, musel se hýbat. Uskočil a přebíhal od jedné stěny ke druhé. Pořád do‑ kola přeskakoval nízký stolek uprostřed, vyhýbal se lehátku a nepředvídatelně měnil směr běhu. Potřeboval najít teleport. V Derteonu jich přece stály tisíce, tak proč se před ním zrovna teď všechny schovaly. Běhal, dokud nepadl vyčerpáním na podlahu. Dostali ho. Teď už zbývalo jenom čekat, kdy ho sežerou. Tusel Digast se schoulil do klubíčka a tiše očekával nevy‑ hnutelnou smrt. Místo dámy s černým závojem však přišla příčetnost – jako liják smyla Tuselovy halucinace a vrhla ho do reality. Štíhlý a kdysi velice pohledný muž vstal a nezkale‑ ným zrakem pohlédl na svůj pokoj. Zhluboka vydechl a vzá‑ pětí nato se zhroutil na lehátko. Sebrali mu drogy a nechali jen alkohol, který však nedokázal zahnat démony jeho duše. Stejně sáhl po jedné z mnoha lahví povalujících se po zemi a zhluboka se napil. A potom znovu a zase znovu, dokud prázd‑ nou nádobu neodhodil a ta se neroztříštila o zeď. Očima zaletěl ke stolu, na němž se povaloval štos papírů a psací náčiní. Jeho hostitel, ochránce i věznitel v jedné oso‑ bě, Safran Payn, velekněz bohyně věčného utrpení, neustále hladověl po tajemstvích Derteonu a jedině Tusel, který v le‑ gendárním městě strávil několik let života, mu je mohl vyje‑ vit. Muž na lehátku sice v opuštěném sídle Arvedanů spatřil 83
zázraky, o něž celá staletí nikdo ani nezavadil, ale zaplatil za to rozumem a skoro i životem. Po tajemstvích podzemního města toužily desítky lidí. Všichni znali jméno Tusel Digast a pátrali po něm jen, aby z něj ta tajemství dostali. Tusel ani nevěděl, jak přišel na nápad hledat útočiště u své‑ ho dávného známého, ale donedávna toho nelitoval. Safran Payn měl dostatek peněz i moci, aby jej skryl před světem, a ještě za příslib informací plnil každé přání Tusela a jeho bo‑ hyně, paní vášní, Ynnar Rút. Vyslovil její jméno nahlas a ta dvě slova zněla jako mod‑ litba. Tusel si vzpomněl na svůj slib, že pro ni uspořádá ritu‑ ál, jaký dosud nikdo nepodstoupil a projasní tak její nudné putování věčností. K tomu však potřeboval desatero dívek s nádhernými těly, které vybíral Agh a platil Safran. Tusel vzpomínal na chvíle strávené s poslední dívkou a jeho tělo se třáslo nezvladatelným chtíčem. Dobře věděl, že jich musí na‑ střádat deset, avšak ani s vypětím všech sil nedokázal potlačit své temné vášně. Při představě, že se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Agh nesoucí další krásku zbavenou toho, co ji hyzdí, dlouze zakřičel. Pocit člověka, toužícího po něčem, co má na dosah, a přesto to nemůže mít, mu po troškách kradl nabytou příčetnost. Tusel se skutálel z lehátka a po čtyřech se doplazil ke dve‑ řím. Bušil do nich tak dlouho, dokud si nerozedřel ruku. Jen aby někdo otevřel a přinesl další dívku. ***
Řád eldebranských rytířů a valkýr vládl Rilondu několik desítek let a za tu dobu pozvedl nikterak významné městečko na hranici Rychlých dun, Jantarových stepí a Zelanských vr‑ chů v obchodní i mocenskou metropoli. Řádoví bratři a sestry přijali město za své a starali se o ně s rodičovskou péčí, do‑ 84
kud jim, jak už to tak bývá, Rilond nevzala lidská hamižnost. Mnoho smělých plánů zůstalo pouze v plenkách či na papíře, protože noví vládci neměli zájem město zvelebovat, ale dojit. Jedním z malých zázraků, o něž řád usiloval, bylo vybudo‑ vání funkční kanalizace dodávající čistou vodu a odvádějící splašky. Projekt měl navázat na regulaci toku Durenu, který protékal městem ve svojí největší síle, těsně před vylitím do Rilondského zálivu severně od hradeb. Přestože dělníci vy‑ kopali desítky kilometrů chodeb, celý systém byl po změně vlády odložen na neurčito a vlhké podzemí města se nikdy nedočkalo využití, jaké pro ně jeho tvůrci zamýšleli. Mnozí si však uvědomili, jak trestuhodné je nechat ladem tak skvělý výtvor, a tak se nedokončená kanalizace stala oblíbenou ces‑ tou pro pašeráky, zloděje i dobrodruhy. Spousta lidí majících kromě počestné práce i nějaké méně společensky přijatelné zaměstnání s ní spojila i své domovy. Do nedokončené kanali‑ zace tak ústily desítky tajně vybudovaných chodeb vedoucích z domovních sklepů. Jeden takový tajný východ měl i dům Adema Kovariče. Dal jej vybudovat už Ademův zesnulý otec, který pronikl do vyšších vrstev rilondské společnosti díky penězům, jež vydělal pašováním. Jeho syn po něm zdědil odvahu riskovat, ale díky klasickému vzdělání, které otec postrádal, rozuměl finančním tokům i nabývání peněz mnohem lépe. Bohužel, na rozdíl od svého rodiče, nedokázal udržet na uzdě touhu po mamonu a pustil se do vysoce riskantního obchodu s bílým masem. Toto podnikání mu vyneslo nejen závratné zisky, ale také pořeza‑ nou kůži a bolest, o které dříve ani nevěděl, že ji lze snést, aniž by člověk nezemřel. Právě o tom přemítal, když seděl ve skryté sklepní místnos‑ ti za pracovním stolem a očekával příchod svého nejlepšího 85
zákazníka. Hrubého muže a šílené ženy ukrývajících se ve stínu si raději nevšímal. ***
Agh prošel kanalizací jako ve snu. Křečovitě svíral vak s pe‑ nězi a přitom přemítal a snil o nové dívce. Mladý obchodník se skly na očích prodával nádherné, pečlivě vybrané anděly. Přesně tak, jak si Agh přál, dokázal o každé z nich zjistit ne‑ jen jméno a co je zač, ale také její tužby a strasti. Agh musel nejprve každou dívku poznat, než ji přijal do svého stádečka. Někde uvnitř ho vzrušovalo vědomí, že je jejich otcem i mat‑ kou a že vše zlé, co kdy v životě zažily, on odplavuje správně připravenou dávkou drog. Vytvářel pro ně ráj a na oplátku nechtěl nic víc, než se o ně starat až do konce. Odbočil z původní kanalizace a dlouhou, nízkou, hrubě vy‑ sekanou chodbou vystoupal blíže k povrchu. Asi deset kroků před koncem zastavil a po hmatu našel skrytý knoflík otevíra‑ jící dveře do sklepení Adema Kovariče. Otočil s ním a tlume‑ né zavrzání mu prozradilo, že Adem tentokrát nezapomněl odjistit otevírací mechanismus, jak se občas stávalo. Malý rozložitý muž nedočkavě přešlapoval, zatímco ozu‑ bená kolečka do sebe zapadla a páky přenášely sílu jedna na druhou. Tajné dveře se konečně pootevřely a Agh dovnitř spí‑ še vletěl, než vstoupil. Zahuhlal pozdrav na mladíka sedícího za stolem, ani se na něj pořádně nepodíval a dychtivě se vrhl ke kleci, v níž čekala nová dívka. Jakmile ji však spatřil, propadlo se jeho nadšení do hlubin zklamání. Dívky vždy ležely na zemi, omámené a hlavně nádherné tak, jak je bohové stvořili. Uprostřed cely ale seděla drobná nezralá holka a její postava se hodila spíše k do‑ spívajícímu chlapci než k ženě v rozkvětu krásy. Více nedo‑ kázal přes oděv skrývající její tělo od ramen po prsty u nohou 86
odhadnout. Už to samo bylo odporné. Její bystrý a vyzývavý pohled Agha jen utvrdil v tom, že ho Adem zradil. Vycenil zuby a prudce se na mladého muže otočil. Teprve teď si všiml oteklého obličeje plného modřin. Vrznutí mříže ho donutilo obrátit se zpět ke kleci. Železné dveře cely ho prudce uhodily do čela. Ani nezavrávoral, jen zachytil ruku dívky, která se rozmachovala k další ráně. Kdosi ho popadl zezadu a Agh pocítil sílu, s jakou se dosud nesetkal. Pustil rozcuchanou holku, nechal se strhnout na zem, ale ještě než ho útočník dokázal zpracovat, vyskočil Agh zase na nohy. Periferní vidění mu odhalilo další osobu. Žena s dlouhými vlasy a brýlemi rychle zavřela tajné dveře a uzamkla východ do kanalizace. Agh tak jako kdysi zažíval pocit zvířete zahna‑ ného do kouta. Stejně jako to zvíře, i on byl v takovou chvíli nejnebezpečnější. „Kde jsou dívky, které kupuješ?“ zeptal se muž stojící na‑ proti němu. Vůdce smečky, pomyslel si služebník bohyně. Útočník se štíhlým pasem, širokými rameny a hřívou rozcuchaných vlasů připomínal lva. Přivedl s sebou však jen dvě samice. Málo na to, aby porazil Agha. Muž z džungle vyrazil jako první. Se sklopenou hlavou po‑ padl soka v pase, ale ten měl dost bojových zkušeností. Zaklesl obě paže pod Aghova ramena a vzepřel se mu, aniž by jen trochu ustoupil. Chvíli spolu zápasili, pokoušeli se strhnout soupeře na zem, a přestože se jejich mohutné svaly napínaly k prasknutí a zakaboněná čela poskvrnil pot, nedokázali jeden s druhým hnout. Když se rozpojili, zhluboka dýchali a hleděli na sebe s respektem. Kop mezi nohy byl stejně tak nečekaný, jako zbytečný. Agh ho sotva cítil, ale holka za jeho zády zaklela bolestí. Služebník Ynnar Rút ji bez rozmachu udeřil mohutnou paží přes obličej 87
a drobná útočnice se skácela jak podťatá. Než mohl Agh udě‑ lat cokoliv dalšího, vrazil do něj zezadu dlouhovlasý bojovník a odhodil ho z dosahu obou žen. Agh se zvedl na nohy a ublíženě pohlédl na soupeře, který ho neférově napadl, když mu nevěnoval pozornost. Malý sla‑ bomyslný muž se rozhodl, že mu za to zaplatí. ***
„Ven!“ přikázal Tarag, jakmile pomohl Vrabče na nohy. Rozcuchaná a teď i raněná zlodějka poslechla okamžitě. Ian‑ dži, jako vždy, vůbec. S nožem v ruce stála za Ademem Kova‑ ričem a ani se nehnula. Horal neměl čas ji přesvědčovat, veškerou pozornost vě‑ noval snědému útočníkovi, jehož opičí tělo skrývalo tolik obratnosti a síly. Tarag se na chvíli uvolnil, protřepal ruce a rychle zvolil novou strategii. Ta původní, povalit, přemoci a udržet nákupčího na zemi, neměla naději. Neočekávali totiž, že místo obchodníka přijde malá gorila s měšcem. Mužík měl ale, v porovnání s gorilou, nejen poloviční výšku, ale i rozpětí paží. Horal, přestože sám neměřil ani šest stop, uměl využít většího dosahu. Agh stál shrbený s koleny pokrčenými a rukama zvednu‑ týma v úrovni hrudníku. Dlaně měl otevřené, jasně očekával další kolo zápasu. Šeredně se spletl. Tarag vyrazil, naznačil úchop pasu, ale místo toho zaútočil levou pěstí do nechráněného obličeje. Navázal tvrdým pra‑ vým hákem, po němž soupeř na okamžik ztratil vládu nad tělem, poklesl v kolenou a padl na zvedák, který mu takřka rozdrtil bradu. Slabšího muže by taková rána zabila, silnějšího na dlouho omráčila. Aghovi způsobila bolest hlavy, kterou v zápalu boje ani nevnímal, a chvilkovou dezorientaci. Reflexem divokého 88
zvířete se zaklesl do Taraga a nedovolil mu tak rozmáchnout se k dalšímu úderu. Chvilku jen křečovitě visel na soupeři. Když se jej horal konečně zbavil, byl zase plně při vědomí. ***
Iandži sledovala zuřivý boj se zatajeným dechem a součas‑ ně se snažila nespustit z očí proradného obchodníka. Po prv‑ ních Taragových ranách se zdálo, že malý muž, hříčka nevy‑ zpytatelné přírody, půjde k zemi. Oklepal se však a dál snášel tvrdé údery a kopy zkušenějšího protivníka. Horalovi se daři‑ lo vyhýbat pokusům o klinč, hbitě kroužil kolem nepřítele a ve vhodný okamžik zkracoval vzdálenost a trestal divochovo tělo kombinacemi, za něž by se nestyděli ani skřítčí mistři boje beze zbraně. Černovlasý divoch však přijímal vše z Taragova arzenálu a dál zarputile dorážel. Vyšší bojovník ztrácel rych‑ lost, a když při riskantním úhybu zaškobrtl o stoličku, Agh ho popadl a praštil s ním o udusanou zem. Hbitě zasedl sou‑ peřovo břicho a strašlivými údery bušil do ležícího válečníka. Tarag se zmítal na všechny strany a blokoval rány krátkých masivních paží předloktími i rameny. Nedokázal ale nepřítele setřást. Několikrát prošla zákeřná pěst jeho krytem a udeřila ho do hlavy. Iandži bez přemýšlení popadla kalamář a hodila. Těžký předmět udeřil klečícího divocha do ucha a na okamžik ho zbavil iniciativy. Tarag prudce zvedl pánev a pomocí rukou a nohou ze sebe setřásl živou váhu soupeře. Znovu se postavili a zavile hleděli jeden na druhého. Oba zbití, zakrvácení a potřísnění inkoustem. Ani jeden se nehod‑ lal vzdát a v jediném okamžiku vykročili k sobě. Tarag se shý‑ bl, popadl nešťastnou stoličku a přerazil ji o soupeře. Divoch stihl nastavit ruce, ale rozlámaná sesle ho uhodila do obličeje. Neviděl tak, jak ho Tarag chytil za obě stehna, přizvedl a praš‑ til s jeho těžkým tělem o zem. Nalehl na něj jako na milence 89
a svalnatými pažemi obemknul jeho krk. Kupec unesených dívek marně vzdoroval a horal smyčku neuvolnil, dokud se protivník nepřestal hýbat. Teprve poté se odkulil. Iandži si s hrůzou uvědomila, že možná právě spatřila smrt jediného muže, který věděl, kde je její dcera. ***
„Kde jsou ty dívky?“ Slyšel tu otázku snad posté. Stejně jako na ty předcho‑ zí, ani na tuto neodpověděl. Zbitý, svázaný i mučený, neřekl nic. Když toto dokázali udělat jemu, co by provedli andělům, o které pečoval? „Mluv, hajzle! Víme, že umíš mluvit!“ Zatímco muž zachovával klid, ženou cloumal vztek podob‑ ný zemětřesení. To ona rozřezala jeho oděv, když se probral. To ona mu ubližovala, když neodpovídal na jejich otázky. Řval bolestí, brečel a zmítal sebou, ale nevypustil z úst jediné slovo. Rozcuchaná dívka odešla, jakmile spatřila spečenou kůži tam, kde měl mít Agh to, co jiné dělalo mužem. Divoch ji však cítil, seděla za dveřmi a čekala, až krutý výslech skončí. „Kde?“ zeptal se válečník, ale z jeho hlasu se dalo poznat, že přestává věřit, že se dočká odpovědi. „Na tohle nemáme čas,“ zavrčela žena s brýlemi. Prošla kolem Adema Kovariče, pečlivě přivázaného k židli s režným pytlem přes hlavu, a z harampádí vedle stolu vytáhla lampu a křesadlo. „Nepřežeň to,“ upozornil ji svalnatý muž hlasem, jako by se ho to netýkalo, zatímco ona lila obsah svítilny na Aghovo břicho. Muž z džungle nenáviděl oheň. Hrůzu divokého zvířete z neustále se měnících plamenů měl vrozenou, jako každý 90
z jeho kmene. Zkušenosti z let, kdy byl otrokem, ten strach jen posílily. Žena se naklonila nad něj a její dlouhé zanedbané kaštano‑ vé vlasy ho šimraly po obličeji. „Nechceš říct, kde je moje dcera,“ zašeptala chraplavě. „Do‑ staneš, co chceš.“ Teprve teď Agh pochopil, koho má před sebou. Očima ote‑ vřenýma dokořán se zadíval do strhaného pohublého obličeje a vybavil si tvář lesní dívky, kterou na tomto místě před pár dny koupil. Nebyla sice dokonalou kráskou, ale měla v sobě tolik křehké nádhery, že si ji okamžitě oblíbil více než jiné. Její matka se zvedla, odhodlaná použít křesadlo. „Ne!“ vykřikl Agh první slabiku, která překonala jeho rty od doby, kdy získal peníze na nákup nové dívky. „Poví, Agh poví.“ Udělal, jak slíbil. Pověděl té, která ubližovala jemu i jeho schovance, která od ní uprchla, vše. Jestli ho matka lesní dív‑ ky zraňovala rukama, dělal jí on to samé slovy. Její kruté oči sice zakrývala skla, za která neviděl, ale její tvář se stahovala bolestí, když vyprávěl, proč dívky kupuje, kde a za jakých pod‑ mínek je drží a co s nimi dělá, když jeho pán nedokáže odolat svodům chlípné bohyně a musí ukojit svůj chtíč. I tvář válečníka, do té doby vytesaná ze žuly, se rozpouštěla obavami a hnusem. Tehdy Agh nemilosrdně udeřil a mluvil přímo o lesní dívce. O tom, jak ji koupil, co se o ní dozvěděl a hlavně, jak ji vybral pro svého pána. Divoch s potěšením sledoval, jak se ženin i mužův svět roz‑ padají na prach. Válečník zavřel oči, žena řvala bolestí a Agh se smál. Smál se, když poprvé bodla, a nepřestával se smát, ani když její nůž procházel jeho tělem znovu a znovu, dokud z něj nevyprchal i poslední záchvěv života. *** 91
Bor ze Střelova miloval samotu. Přesto seznam jeho přátel obsahoval neskutečné množství jmen – od prosťáčků po sa‑ motného krále. Jako ženatý muž s dětmi a především hrabě zodpovídající za stovky životů však neměl na své známé ani desetinu času, co by si přál. Každý okamžik, který mohl strávit klábosením s přítelem, tak pro něj představoval malý svátek. Jako třeba nyní. Posedmé si přiťukl s Gorghamem korbelem plným piva a zhluboka se napil. Už spolu probrali kdeco – od starých dob‑ rodružných časů přes rodiny až po majordomovu práci nebo situaci v Rilondu. Zbývala jen dvě témata. Borova návštěva panovníka a nájemníci, které ve svém domě ubytoval. Hrabě nepochyboval o tom, že starého trpaslíka mnohem více zají‑ má to druhé. Viděl na něm, jak se mu Iandži s Taragem neza‑ mlouvají. Bývalý hraničář se však rozhodl nechat společníka čekat. Místo toho začal rozprávět o audienci u vladaře. „A co si Jeho Výsost přála?“ zeptal se trpaslík. „Vysvětlení a radu,“ usmál se Bor. „Chtěl vědět, jak je mož‑ né, že se hrabě Racek z Rackova vrátil z vyjížďky se mnou zmlácený a na pokraji šílenství.“ Gorgham povytáhl huňaté obočí. „Racek teď roznáší, že v mém lese sídlí agresivní dryáda, což samozřejmě není pravda. Král se tedy spokojil s vysvětle‑ ním, že můj drahý soused patrně přebral medoviny.“ „A rada?“ „Král přemýšlí, co s konventem,“ prozradil majordomovi jeho pán. „Obchodnická gilda Varemar si ho nárokuje díky kupní smlouvě z doby před vznikem království. V prostorách pevnosti se ale usídlili kněží Sandol Kah a poskytují zde uby‑ tování a základní péči těm, kteří ji nemohou získat jinak.“ „A těch je více než dost,“ hlesl Gorgham soucitně. „Bohužel,“ přikývl Bor. „A tvoje rada? Gilda, nebo Sandol?“ 92
„Ani jedno,“ usmál se ochmelený hrabě vítězoslavně. „Nečekaně,“ dovolil si trpaslík ironickou poznámku. „Pevnost teď patří Koruně, a ta by s ní měla naložit podle svého.“ „Ubytovat tam vojáky?“ zeptal se Gorgham pochybovačně, protože věděl, v jak nevalném stavu konvent je. „Ne,“ zakroutil Bor vousatou hlavou. „Ti kněží asi budou banda pazgřivců,“ neodpustil si lidovější slovník, „ale mají pravdu, že o chudáky se musí někdo postarat. Navrhl jsem Eralisovi zřídit tam špitál s chudobincem a zároveň pevnost opravovat. Dá lidem práci, pomůže jim a ještě si zajistí jejich vděčnost. Jinak se bojím, že bude muset dříve nebo později řešit nepokoje přímo v srdci království.“ „A kdo by měl ten špitál a chudobinec spravovat?“ „Pochopitelně kněžky Panny,“ zmínil hrabě přízvisko bohy‑ ně léčby a nezištné pomoci. „V jejichž čele…“ načal Gorgham větu. „… shodou okolností stojí moje milovaná neteř,“ dokončil Bor za něj. Trpaslík se krátce zasmál a potom dlouhými doušky vypil své pivo. Hrabě s ním v chlemtání na čas nemohl soutěžit a ani se o to nesnažil. „Co se týče mých přátel, které tu opatruješ…“ nakousl zbý‑ vající téma. „Právě přicházejí,“ dodal za něj Gorgham sedící jako správ‑ ný majordomus na místě, z něhož měl dokonalý výhled jak na chodbu a pohyb služebnictva, tak na okno, ze kterého sledoval vše, co se děje před domem. Trpaslík rychle vstal a vydal se ke dveřím. Hraběti se vstá‑ vat nechtělo a zůstal tedy sedět. Než stihli zazvonit, otevřel Gorgham dveře a Bor uslyšel zoufalý nářek. Pláč nemohl patřit nikomu jinému než Iandži. 93
Vousatý muž vystřelil jako šíp z luku, nedbal převrhnuté sesle, ani nejistých nohou a vyřítil se na chodbu. Tam spatřil svoji přítelkyni podpíranou Taragem, se svěšenou hlavou a vzlyka‑ jící tak, až se dusila. Rychle uchopil její volnou paži, dal si ji kolem ramen a pomohl válečníkovi. Podívala se na něj ne‑ vidoucíma očima a on se zděsil při pohledu na její tvář. Ani zaschlá krev protkaná světlými koryty slz nedokázala zakrýt žal, který ji změnil v masku utrpení a zoufalství. Borovi se sevřelo srdce, když pochopil, co to znamená. ***
Pomohli jí do schodů i do pokoje. Tam Tarag zabouchl hraběti před nosem a dál se staral o Iandži sám. Nechala se vést jako loutka a nijak se nevzpírala, když ji horal svlékal. Za‑ krvácené oblečení naházel na hromadu. Někdo pootevřel dveře, avšak nevstoupil. Jen hrubé mozol‑ naté ruce vsunuly do místnosti konev s vodou, z níž stoupala pára, a zase zavřely. Válečník položil stále plačící nahou Iandži na postel, popadl konev a její obsah vylil do vany se studenou vodou stojící uprostřed místnosti. Štkala stále méně, jako by jí docházely slzy i dech, ale její žal se nezmenšoval. Stále nepřítomně hleděla před sebe a ni‑ jak ji nezajímalo, co se děje kolem. Zvedl ji a položil do vlažné vody. Potom vzal mýdlo le‑ žící vedle vany a pečlivě z ní smyl krev muže, který jim vzal dceru. Teprve teď, když se dotýkal jejího nahého těla, poznal, jak strašlivě posledních pár dnů strádala. Vyhublá na kost ni‑ jak nepřipomínala dívku plnou života, kterou kdysi znával a miloval. Během koupele Iandži zmlkla úplně, ale její výraz zůstal stejný. V tu chvíli bolest tepala nejsilněji a ona s ní ve svém nitru sváděla bitvu, kterou neměla šanci vyhrát. 94
Postavil ji, vytřel ručníkem a uložil do postele. Ještě zbývalo dát jí napít. Přešel ke stolu a do číše s čirou vodou podruhé vsypal špetku bílého prášku. Když jí přikládal nápoj ke rtům, pomalým pohybem ho chytila za zápěstí a pohlédla mu do očí. „Všechny je zabijeme,“ hlesla tiše. „Všechny je zabijeme,“ slíbil, ještě než do dna vypila uspávadlo. ***
Přišel čas na jeho žal. Tarag vstoupil do místnosti osvět‑ lené jen několika plamínky skomírajícího ohně. U stolu tam naproti sobě seděli Bor a trpaslík. Hrabě tiše rozprávěl o Nae, zatímco mu slzy stékaly po tvářích do plnovousu a v mihota‑ vém světle se nesměle leskly. Horal přiložil a posadil se k ohni. Kdyby uměl plakat, brečel by stejně jako ostatní. Jeho bolest však nebyla o nic menší a on cítil, jak mu rozežírá nitro a plní ho prázdnotou. Už jednou o dceru přišel a litoval toho, kdykoliv si na ni vzpomenul. Dnes ji však ztratil navždy. Trpaslík vedle něj po‑ ložil odzátkovanou lahev vína a Tarag ji vypil rychlostí no‑ torického pijana. Nijak nedbal na svou nízkou odolnost vůči alkoholu, ani na to, že si tak kvalitní mok zasloužil úplně jiné zacházení. V polovině druhé lahve si přisedl k oběma mužům, a aniž by ho vyzvali, začal rozprávět. Mluvil chaoticky, a jak stoupalo množství alkoholu v jeho krvi, tak i méně a méně srozumitelně. Přesto svým společníkům pověděl vše o skry‑ tém sklepení a obchodu s dívkami, o knězi Ynnar Rút, o krát‑ kém rodinném životě s Nae a Ian i o tom, jak neslavně skončil. Ještě než mu hlava ztěžkla natolik, že s ní praštil o stůl a usnul, jim prozradil, co mají s Iandži v plánu. 95
V. Safran dokončil ranní kázání k bratřím a teď sledoval, jak se vyrovnávali s jeho sdělením. Ti bystřejší ze slov velekněze vyrozuměli, že jejich představený chystá něco zcela zásadního, ti slabšího rozumu alespoň vycítili, že se něco blíží. Safran jim však ani slůvkem nenaznačil nic konkrétního. Nepotře‑ boval, aby se o jeho plánu dozvěděl někdo nepovolaný dříve, než bude uskutečněn. Věděl, že nejistota a napětí, jaké vyvolal v přisluhovačích bohyně řečmi o jejím příchodu, způsobí, že bratři bez rozmýšlení uposlechnou každý jeho rozkaz. Pomalu a namáhavě slezl z hromady suti, která mu poslou‑ žila jako kazatelna. V kterékoliv jiné církvi by někdo přisko‑ čil, aby mu pomohl. Služebníci Sandol Kah ale jen nezaujatě hleděli, jak starý a slabý velekněz trpí při namáhavém sestupu. Jejich bolest přece smývala ze světa utrpení jiných. Safranovi zbýval jediný nejistý krok, když zaškobrtl a upa‑ dl na tvář do pozůstatků zdiva pevnosti. Ani v tu chvíli mu nikdo nepřispěchal na pomoc. Dokonce i sekretář nad ním mlčenlivě stál, místo aby veleknězi nabídl svoji jedinou ruku a pomohl mu vstát. „Král pověřil kancelář vypracováním ediktu, v němž pro‑ hlásí konvent za výhradní majetek Koruny oproštěný od ja‑ kýchkoliv nároků z doby před královstvím,“ oznámil jedno‑ ruký muž veleknězi, když se ten konečně vyšplhal na nohy a poodešli spolu dál od desítek naslouchajících uší. „Jak s naším domovem hodlá naložit?“ zeptal se Safran Payn, těžko skrývající vztek. „To zatím není jisté. Rozhodně ho ale nechce ponechat církvi bohyně. Sám to prohlásil, když se ho na to náš zdroj zeptal.“ 96
„Ať za mnou dnes po bohoslužbě přijde Kostěj,“ přikázal velekněz rozhodně. „A od tohoto okamžiku přestaňte krmit děti bohyně.“ Sekretář nedokázal skrýt překvapený výraz. Černí tvorové si žádali málo potravy. Jedli však často, a jakmile vyhládli, stávaly se z nich nebezpečně agresivní stvůry. „A ješ‑ tě mi dones mapu kanalizace,“ poručil jednorukému Safran Payn a gestem ho propustil. Okolnosti ho donutily jednat dříve, než by si přál. Přesto byl připraven. Teď zbývalo vzít nitě, které tak dlouho tkal, a uvázat z nich pevný provaz, jenž brzy utáhne Rilondu ko‑ lem krku. ***
„Dostal, co si zasloužil, parchant.“ Marcel Čapica za každých okolností trousil svá ohromně moudrá prohlášení. Obvykle to Vojtiče otravovalo, tentokrát ale s Marcelem souhlasil. V duchu si pomyslel to samé. Třásl se vztekem i odporem, když pročítal objemnou knihu ležící na stole. Netečnost, s jakou Adem Kovarič zapisoval osudy unesených dívek a poté je za nehorázné peníze prodával, mu obracela žaludek mnohem víc, než zohavená mrtvola válející se na podlaze. „Odveďte ho,“ ukázal Vojtič na zbitého a špinavého obchodníka. Po půl hodině výslechu z něj nedostali ani slovo. Možná za to mohl šok z prožitých hrůz, možná pragmatismus přikazu‑ jící mlčet a nepřidávat proti sobě další důkazy. Poté, co strážní odvedli Kovariče, zůstali v tajné místnos‑ ti tři živí a jedna mrtvola. Kromě Marcela a Vojtiče ohledá‑ val mrtvolu podivného mužíka lékař z Rilondské univerzity. Centrum vzdělanosti přístavního města stále nedosahovalo kvality a věhlasu, jaký mělo před válkou, a mnozí z vážených 97
vzdělanců si byli ochotni přivydělat černou prací pro měst‑ skou hlídku. Vojtič toho rozhodně nelitoval. Nejenže tak měl při ruce špičkové patology, ale univerzitní učitelé často věděli věci, o jaké obyčejný felčar ani nezavadil. „Jak to vypadá, mistře?“ zeptal se Marcel štíhlého muže s ostře řezaným profilem. „Jsem jen bakalář,“ odpověděl lékař dotčeně. Obtloustlý vyšetřovatel omluvně rozhodil ruce. „Zpět k vaší otázce. Do‑ tyčný utrpěl četná poranění neslučující se se životem. Vražed‑ ná zbraň, podle všeho masivní nůž, prošla i aortou a zasáhla pankreas. Dle posmrtné ztuhlosti se čin odehrál včera ve ve‑ černích hodinách.“ „Ehm?“ Marcel se na víc nezmohl. „Kolega by to potřeboval přeložit,“ poznamenal Vojtič dře‑ pějící nad mrtvým tělem. „Dotyčnýho rozpíchali tak, že před smrtí krvácel jak prase, a podle toho, jak je zcepenělej, ho museli sejmout včera večír.“ Vojtič se v duchu usmál. Univerzitní učitel se mu líbil, roz‑ hodl se mu nabídnout hlubší spolupráci se sborem. „Mučili ho?“ zeptal se muž se spálenou tváří věcně. „Nepochybně,“ přisvědčil lékař. „Zaráží mě ale brutalita, s jakou jej potom zabili.“ Vojtič si dávno v hlavě zformuloval hypotézu. Zatím do ní všechny střípky dokonale zapadaly. „A zabil ho jediný člověk,“ vyslovil napůl pro sebe, napůl jako otázku. „Patrně ano. Rány jsou vedeny po celém těle přibližně pod stejným úhlem a stejnou silou.“ „Jak velkou silou?“ „Nijak zanedbatelnou, avšak pochybuji, že by dotyčná oso‑ ba byla výjimečně silná.“ 98
Kapitán rilondské hlídky pohlédl na rozložitou mrtvolu podivného snědého muže. „Takže vrah by oběť patrně sám nepřemohl?“ „Pokud by ji nepřekvapil,“ navrhl lékař a ukázal tužkou na tmavou skvrnu nad uchem oběti. „Inkoust i promáčklá lebka naznačují, že zabitého někdo uhodil kalamářem.“ Těžkého předmětu válejícího se na podlaze si Vojtič všim‑ nul hned, jak vstoupil. „Co je vlastně tenhle zač?“ neodpustil si Marcel Čapica ne‑ příliš chytrou otázku, která však vrtala hlavou i jeho kolegovi. „Podle zbarvení kůže, stavby kostry, nozder, nadočnicových oblouků, prodělané kastrace žehem a drobného tetování v pod‑ kolení jamce bych řekl, že se jedná o zotročeného domorodce z Džungle padlých stromů. Mohu se ale samozřejmě mýlit.“ „Takových jako on každopádně neběhá po Rilondu mnoho,“ obrátil se Vojtič k Marcelovi. „Snad zjistíme více. V prvé řadě ale musíme najít unesené dívky.“ A taky odchytit jednu střapatou holku a zeptat se jí, jestli se náhodou nestavila do domu Adema Kovariče. ***
Cestou na služebnu si Vojtič v hlavě ještě jednou prošel veškerý důkazní materiál. Ten, který nesl pečlivě zabalený v rukou, i ten, který musel zanechat na místě činu. Neustále se však v myšlenkách vracel k listům vytrženým z Ademovy kni‑ hy. Někdo nechtěl, aby je četl kdokoliv jiný. Patrně se jednalo o záznam jedné či více dívek, ale co když ne, a ztracené listy prozrazovaly totožnost vraha? Zahloubaný do sebe si jí málem ani nevšiml. Prudký po‑ hyb na hranici periferního vidění ho donutil zvednout zrak. Drobná dívka se střapatou hlavou právě spěšně zahýbala za roh. Vojtič nepochyboval, že si ho všimla a teď před ním utíká. 99
Několika rychlými kroky vběhl do uličky, v níž zmizela, ale Vrabču už nespatřil. Znal ten pocit. Po městě ji naháněl sedmkrát a pokaždé bezúspěšně. Teprve když na ni nalíčil past, dokázal malou zlodějku polapit. Neplýtval časem a hon vzdal, dřív než za‑ čal. Vrátil se na místo, kde si dívky všiml poprvé. Zatímco se rozhlížel po okolních domech, přemýšlel, jak je možné, že ji nespatřil dříve. Samozřejmě mohl být jen nepozorný, ale Voj‑ tič Spálená tvář byl natolik posedlý svojí prací, že něco jako nepozornost u něj nehrozilo, ani když ztracený v myšlenkách pozoroval dlažbu pod nohama. Jakkoliv to bylo nepravdě‑ podobné, jedno řešení jej napadlo. Vešel do patrové budovy s hrdým nápisem Královský kartografický úřad a kývnutím pozdravil muže sloužícího za pultem. „Nebyla tu malá štíhlá dívka s neupravenými vlasy?“ zeptal se pracovním tónem. Zaměstnance úřadu ani nenapadlo požadovat odznak vy‑ šetřovatele. Vojtiče znal v Rilondu podle reputace takřka kaž‑ dý a jeho vizáž mu jako zázrakem otevírala nejedna ústa. „Ano.“ Mladému muži se konverzace s proslulým strážcem pořád‑ ku patrně nezamlouvala. Vypadal, jako by veškeré jeho svaly zachvátila křeč, obzvláště ty v obličeji. „Co chtěla?“ „Žádala o nahlédnutí do městských plánů z doby vlá‑ dy řádu.“ „Nejsou náhodou veřejnosti nepřístupné?“ podivil se Vojtič, který si kdysi sám musel pracně vyřizovat povolení. „Jsou, avšak slečna měla listinu s královskou pečetí pode‑ psanou hrabětem Borem ze Střelova.“ Vojtič překvapeně pokýval hlavou. 100
„Jste si jistý, že si s sebou nic neodnesla?“ Mladý úředník na něj nechápavě pohlédl. „Radši si to zkontrolujte,“ doporučil mu Vojtič a odešel. ***
Vstoupila do hostince a sundala kapuci. Po prvních dvou dnech obrážela město raději v dlouhém plášti, který zakrýval její vyzývavé oblečení. Nepřitahoval k ní tolik pozornosti, a když potřebovala, mohla ho snadno rozhrnout a nabídnout pohled na to, co skrýval. Hromotluk s pažemi šíře jejích stehen přistoupil blíže, ale stále si držel uctivý odstup. „Máš návštěvu,“ oznámil žárlivě a vrátil se ke svojí práci. Bývalý žoldnéř s neovladatelnými záchvaty vzteku, jeden z tajných uctívačů bohyně a její spojka v Rilondu. Rajwa s ním dokonale manipulovala a díky nevyřčeným příslibům pro ni udělal, cokoliv si zamanula. Vystoupala po schodech dumajíc nad tím, kdo za ní přišel. Když ho spatřila, takřka se neubránila smíchu. Seděl přede dveřmi jejího pokoje, zatímco proti němu dřepěl Dobíječ, kte‑ rý s vyplazeným jazykem civěl na svoji paní. Těžko říct, kdo z těch dvou více připomínal hlídacího psa. „Myslela jsem, že už nepřijdeš,“ usmála se Rajwa na dlou‑ hovlasého válečníka, který teprve teď zvedl hlavu. Zuřivost a touha po krvi, kterou četla v jeho obličeji, ji tak‑ řka odzbrojila. Hleděl na ni očima plnýma smrti a vypadal, jako by jej posedla sama Ndangawa. „Mám pro tebe nabídku,“ procedil Tarag skrze zuby. „Tak pojď dovnitř,“ ukázala na dveře. „A ty zůstaň!“ přiká‑ zala obrovitému zvířeti. „Po tobě.“ 101
Výjimečně to nekomentovala. Válečník očividně neměl ná‑ ladu na špičkování. Sundala plášť a posadila se na židli. „Proč se zajímáš o konvent?“ zeptal se, jakmile za nimi zavřel. „Už jsem ti to řekla.“ „Neřekla,“ nesouhlasil s ní. „Pokud zkřížíš moje plány, zabiju tě,“ varovala ho. Kývnu‑ tím hlavy jí dal najevo, že se klidně může pokusit. „Velekněz Sandol Kah, Safran Payn, skrývá někde v pevnosti muže, kterého chci zajmout.“ Překvapeně zvedl obočí, stoupenci Ndangawy nebrali zajatce. „Jmenuje se Tusel Digast. Před pár lety byl jedním z nejslavnějších prospektorů Derteonu. V ar‑ vedanském městě objevil věci, jaké nikdo před ním. Jestli se tam nachází Derteonská setba, on ví, kde ji hledat.“ Pozorně ho při svém vyprávění sledovala. Jeho zlověstný výraz se ne‑ změnil, ani když vyřkla název možná nejmocnějšího artefak‑ tu, jaký kdy byl stvořen. Opravdu ho to nechávalo chladným? „Vím, jak Digast vypadá, a vím, že cestoval s nějakým prales‑ ním divochem. Zatím jsem ale neměla sebemenší příležitost se k němu dostat.“ „Nepotřebuješ příležitost,“ zavrčel divoký bojovník. „Udělej to tak, aby to potěšilo bohyni.“ Rajwě se při představě jatek, jaké by ona a Dobíječ vyvolali mezi stovkami lidí v konventu, vzrušením zatajil dech. Stále však měla dost rozumu. „Ne!“ prohlásila rozhodně. „Je tam příliš mnoho svědků a mnozí by zvládli utéct. Nejprve musím zjistit, kde přesně Di‑ gast je, potom můžu udeřit.“ „Půjdu s tebou,“ nabídl jí, jako by to mělo něco změnit. Zabodla do něj svůj kočičí zrak a nedůvěřivě na něj hleděla. „Ani tak nemůžeme vzít pevnost útokem.“ Úder přišel tak rychle a nečekaně, že mu ani její nadlidské, bezpočtem bojů kalené reflexy nedokázaly zabránit. 102
„Bohyně se neplíží někde ve stínu a nekrade, ani nežebrá!“ zařval na ni rozzuřeně. „Ona si bere!“ Uštědřil jí jen slabý políček, ale její pýcha dostala strašlivý zásah. Odrazila se nohama, převrhla židli nazad a kotoulem se vymanila z jeho dosahu. Cloumal s ní vztek, jaký už dlouho nezažila. Aniž by ho nechala vyslovit cokoliv dalšího, hodila po něm kameninový pohár, přiskočila, když se mu vyhýbal a tvrdě ho nakopla do spodních žeber. Hmátl po ní, ale byla příliš rych‑ lá. V otočce popadla židli a přerazila ji o něj. S dřevěnou nohou v každé ruce do něj bušila jako do bubnu, dokud se mu za cenu rány do hlavy nepodařilo obejmout ji v pase a mrštit s ní o stůl. Nábytek náraz nevydržel a skončil rozlomený na dvě poloviny. Zabalené a zapečetěné zbraně popadaly na zem. Vší silou i obratností se snažila dostat ho ze sebe. Škrábala a kousala, zkusila mu vymáčknout oko, rozdrtit ohryzek. Vše přečkal, svojí vahou ji držel u země a rukama odrážel cokoliv, oč se pokusila. Cítila, jak jejich těla kloužou po sobě v nej‑ starším tanci lidstva, slastně zasténala, když mu ruka zavadila o její ňadro a do ucha mu zašeptala nabídku, jakou žádný sku‑ tečný muž neodmítne. Dokonale ho nachytala. Ztratil ostražitost a omluvně sklo‑ pil hlavu. V ten okamžik se do něj opřela oběma nohama a odkopla ho na druhou stranu místnosti. Zaškobrtl o postel, zády se udeřil do stěny a padl na tvrdou matraci. Hbitě skočila na nohy, nárazem těla ukončila jeho snahu vstát a klekla mu na břicho. Nebránil se. Poznal, že si už jen hrají. „Pochopila jsem,“ zavrčela mazlivě. „Půjdeme tam a bude‑ me zabíjet, dokud ho nenajdeme,“ olízla si mlsně horní ret. „Mohl jsi mi to ale vysvětlit něžněji, jsem přece jen křehká dívka.“ Prsty jedné ruky rozšířila svůj dekolt, zatímco druhou zkontrolovala válečníkův rozkrok. Působila na něj úplně stej‑ 103
ně, jako na kohokoliv jiného. Spokojeně se usmála a sklonila se k němu. Jazykem otevřela jeho ústa a pak se k nim přisála. „Potom,“ vydralo se mu ze rtů, jakmile je propustila. Nedbala toho a svým smyslným tělem ho zalehla. „Teď ne,“ odstrčil ji zdráhavě. Snadno by ho přesvědčila, ale odříkání dodávalo sílu i vá‑ šeň. Představila si, jak bude jejich milování vypadat, až se bu‑ dou topit v krvi nepřátel opilí ze zabíjení i chtíče. Neochotně z něj slezla. „Večer pro tebe přijdu,“ slíbil jí, když konečně získal ztra‑ cenou řeč. „Jestli mě zradíš, budeš moje číslo sto,“ varovala ho. Nemohl to chápat, přesto přikývl. ***
Bor zaklepal. Nikdo ho nepozval dovnitř, ale ani mu nezakázal vstoupit. Otevřel a vešel. Na zemi seděla Iandži se zkříženýma nohama. Všude po podlaze kolem ní se jako kaštanové moře vlnily vlasy, které si do posledního oholila. Na klíně jí ležel pruh látky se dvěma prázdnými dírami a kožená čapka, do které Iandži zasadila svá kouzelná sklíčka. Ještě když Iandži lovila jako člen Bo‑ rova komanda lapky a další neřády, oblékala čapku pokaždé, když vyráželi do akce. Pokrývka hlavy z tmavě hnědé kůže jí zakrývala celou horní polovinu hlavy včetně nosu a lícních kostí. Dokonale držela sklíčka na očích a ještě Iandži dodá‑ vala děsivý vzhled. Hrabě usedl na postel a chvíli pozoroval, jak si žena pečlivě, vlas po vlasu, vybírá materiál na novou tětivu. Nedala najevo, že by postřehla jeho přítomnost. Nenechala se rušit, ani když 104
ji zasvěcoval do šíleného plánu, který by Borova manželka ni‑ kdy neschválila. „Využijeme kanalizaci,“ začal hrabě. „Přiblížíme se nepo‑ zorovaně ke konventu, najdeme vězněné dívky a osvobodíme je.“ O zabíjení, které s tím bude spojené, nemluvil. Stačilo, že po krvi toužili Iandži a Tarag. On tam nešel zabíjet, ani se mstít za osobu, která pro něj byla jako neteř. Aspoň si to na‑ mlouval. „Už jsem poslal pro plány kanalizace i staré řádové mapy konventu a jeho podzemí. Pomocí nich najdeme ces‑ tu i přístup k vězněným dívkám. Stokami půjdeme my dva a slečna Vrabča.“ Při jménu rozcuchané zlodějky Iandži mírně naklonila hlavu, jako by chtěla lépe slyšet. „Ještě včera v noci se oknem vloupala do mého pokoje a nabídla nám pomoc. Údajně se vyzná v rilondském podzemí a je expertem na pro‑ nikání do hlídaných objektů, čemuž věřím,“ neodpustil si Bor ironickou poznámku. „Její motiv mi není jasný, ale zdá se, že chce zachránit vězněné dívky, stejně jako my.“ Iandži mírně zakroutila holou hlavou. Ona nikoho zachraňovat nehodlala. „Tarag přislíbil, že od nás odláká pozornost, abychom mohli co nejsnáze proniknout do pevnosti. Nemám ponětí, jak to hodlá udělat.“ Mlčenlivá hraničářka vstala a s nožem v ruce přistoupi‑ la k hraběti. Aniž by se dovolila, rukou propátrala jeho vlasy a odřízla z nich několik pramenů. Šedivých, prozrazujících Borův pokročilý věk, i původních černých, kterých měl, dle svého mínění, už zoufale málo. Opatrně je položila na stůl vedle ostatních. Bor vstal a ještě než odešel, pohlédl na materiál, který Iandži šikovnými prsty splétala do sebe. Kromě jeho a jejích vlasů měla připravený i pramen barvy slámy, patrně Taragův, světlejší kaštanově hnědé vlasy musely kdysi růst Naenendži a poslední tmavě zelené buď někdo obarvil, nebo nebyly lidské. 105
„Až se vrátí Vrabča s plány, budeme se dole radit,“ oznámil hraničářce zabrané do neskutečně jemné, pro většinu lidí až nemožné práce. „Přijď, jestli budeš chtít.“ ***
Ošklivý velekněz mluvil o mrtvých dětech, ženách donu‑ cených šlapat chodník, mužích zoufale se snažících zachránit rodiny před smrtí hlady. Jeho plačtivý hlas se nesl nad hlavami největšího davu, jaký se kdy shromáždil mezi zdmi konventu. Toho večera nekázal o bohyni a její bolesti. Mluvil jen a pouze o utrpení prostých lidí a těch, kteří je způsobili. Všichni, kteří vykořisťovali ubohé obyvatele království, šlechtici i bohatí ob‑ chodníci, ti všichni pro mamon a pohodlí ničili životy tisíců a kradenými penězi očišťovali svá svědomí. Spravedlivý hněv a nenávist ovládly tisícihlavý dav a nehod‑ laly jej pustit, dokud ohněm a krví nenapraví napáchané křivdy. Jen jeden muž se nenechal ovlivnit řečmi velekněze. Jak‑ koliv s jeho slovy souhlasil, přísahal chránit město i jeho oby‑ vatele za cenu vlastního života. Rameny i lokty prorážel cestu skrz chudinu, která již brzy otevře stavidla a vypustí ven zášť proti všem, kteří se mají lépe. Vysoký muž v kapuci, se šátkem přes obličej se konečně prodral davem a rozběhl se na velitel‑ ství městské hlídky. Přestože se Vojtič Spálená tvář považoval za cynika, pořád měl uvnitř dost naivity, aby doufal, že včasná mobilizace dokáže zabránit ztrátám na životech. ***
Kapky vody kondenzující na stropě tunelu občas pleskly o vodní hladinu či kamenný chodník, ale jinak v kanálech pa‑ novalo ticho. Pětice mužů se pohybovala nanejvýš obezřetně, přestože bylo velmi nepravděpodobné, že potkají kohokoliv, kdo by je mohl ohrozit. Díky tmavému oblečení a začerně‑ 106
ným tvářím připomínali v matném světle lampy duchy blou‑ dící nazdařbůh stokami. Tito duchové však měli cíl, byť jen jeden z nich věděl jaký. Nejmenší z pětice šel v čele. Několikrát se zastavil tam, kde se chodby větvily, aby rozhodl jak dále. Jen jednou po‑ užil mapu, ale i bez ní věděl, že je cíl cesty na dosah. Trojice mužů za ním svírala v rukou jílce zbraní zabalených do čer‑ né látky tak, aby své majitele nemohly prozradit třpytem, ani cinknutím a zároveň šly rychle tasit, bude‑li to třeba. Všichni tři v sobě dusili napětí způsobené předtuchou krvavého boje. Už jen to, že byli vybráni právě oni, znamenalo, že se bude za‑ bíjet. Poslední, ztracený ve vlastních myšlenkách, kráčel jejich chlebodárce. Kostěj nevnímal, kudy jdou. Zcela věřil Potkanovi, jenž znal stoky nejlépe ze všech jeho lidí. Ani se neobával boje, který je čekal. Stavidla hlídali nanejvýš tři strážci, a to ještě nezkušení holobrádci. S největší pravděpodobností zemřou dříve, než zjistí, že se něco děje. Ne, s tím si hlavu nelámal. Ještě před dvěma měsíci držel svůj život pevně v rukou a s ním i stovky dalších. Potom přišla nemoc a také bolest, strach a především prozření. Když mu lékař, kterého tajně jednoho večera navštívil, oznámil diagnózu, pochopil, že ho bohové potrestali za nadutost. Každým dnem trpělo jeho tělo i mysl, ale on si nemohl dovolit dát najevo slabost. Jeho vlast‑ ní smečka by ho v tu chvíli roztrhala na kusy. Jedinou nadě‑ ji představoval malý odporný kněz ještě odpornější bohyně. Kostěj si uvědomoval, že se stal pouhou loutkou v kostnatých rukou Safrana Payna, ale nebylo jiné cesty. To proto daroval církvi Sandol Kah polovinu svého obrovského jmění, to proto bez řečí souhlasil vypustit stavidla oddělující tok Durenu od městské kanalizace. Velekněz fanaticky blábolil cosi o uha‑ šení ohně, ale Kostěj neviděl důvod k zatopení rilondského 107
podzemí a s ním dost možná i podstatné části města. Nijak se tím ale netrápil. Za zázrak uzdravení by zatopil i polovinu kontinentu. Potkan se náhle zarazil a rychlým gestem upozornil ostatní. Takřka okamžitě přikryli lampy a jako přízraky se rozplynuli ve tmě. Jeden jako druhý se tísnili u vlhkých zdí, zadržovali dech a napínali uši. Slyšeli však jen občasné plesknutí spadlé kapky. „Jen procházíme,“ rozezvučel náhle chodby pevný hlas. „Ať míříte kamkoliv, pašujete cokoliv, nechceme vás zdržovat.“ Matné světlo osvítilo dvojici postav. Vysokou, s pláštěm a kapucí, a menší – avšak širokou, přes celý úzký chodník. Náhle a zcela bez varování přepadla Kostěje paralyzující slabost. Nebylo to poprvé, ale stále si na ni nezvykl. Bolest mu tlačila čelisti proti sobě a zavírala oči. Nedokázal promluvit, přestože právě na jeho slova teď všichni čekali. „Dobrá,“ ozval se ten nejméně trpělivý z trojice zabijáků. „Půjdeme si po svých.“ Kostěj věděl, co mají jeho muži v úmyslu, a kdyby mohl po‑ hnout ústy, nedovolil by jim to. Platilo sice pravidlo nepone‑ chávat svědky, dvojice stínů na opačné straně chodby ale pů‑ sobila až příliš sebejistě. Potkan, zabijáci i dva náhodní chodci vyrazili vstříc jeden druhému. Vládce rilondského podsvětí zkroucený v mučivé křeči jen doufal, že to vyřídí rychle. První zabiják se vyhnul protijdoucím a omluvně zvedl ruce, když mírně zavadil o vyšší z postav. „Nic se neděje,“ odpověděl neznámý. Neměl pravdu. V ten okamžik se v rukou zbylých dvou za‑ bijáků objevily čepele. První se pokusil bodnout menší posta‑ vu do ledvin, druhý ji zkusil podřezat. Ani jeden pokus se ne‑ zdařil. Kov zaskřípal o kov, zadrnčení tětivy zaznělo stokami jako rána bičem. Oba vrahové se sesuli k zemi. Jeden zasažený do rozkroku malým mužem, nesoucím pod oblečením zbroj, 108
druhý se šípem v krku. Třetí zabiják se pokusil vahou těla vy‑ tlačit vyššího z dvojice mimo chodník, ale ten hbitě ustoupil, a aniž by se zdržoval tasením meče, tvrdou ranou za ucho poslal útočníka k zemi. Tětiva zadrnčela podruhé a potřetí a v mělkém kanále mezi chodníky plavala tři mrtvá těla. Potkan se pokusil utéct, ale šíp letěl rychleji, než on běžel, a tak jeho mrtvola s hlasitým šplouchnutím zapadla mezi kolegy. Co mohl Kostěj dělat? Záchvat sice ustoupil, ale zůstal sám proti přesile. Vracet se nemělo smysl, bojovat také ne. „Nestřílejte!“ zvolal do tunelu. „Já k nim nepatřím.“ S ru‑ kama nad hlavou pomalu přešel až tam, kde přikrytá pláštěm ležela Potkanova lampa. Odkryl ji a dal se vidět. „Chci jen domů,“ zalhal. „Ten hlas znám,“ řekl kdosi, ale ti dva před ním to jistě ne‑ byli. Oba měli plnovousy a mluvčí zněl jako nedospělá dívka. Ve světle se mihla drobná postava, popadla lampu a posvítila na Kostěje. „Ten ksicht taky,“ řekla nenávistně a nožem, kte‑ rého si předtím Kostěj nevšiml, bodla. Poslední, co ve svém životě vládce rilondského podsvětí spatřil, byl dívčí obličej orámovaný rozcuchanými vlasy. Vypa‑ dal povědomě, ale umírající ho nepoznal. Ublížil příliš mnoha lidem na to, aby si všechny pamatoval. ***
„Ó, bohové!“ V hlase novopečeného rekruta zazníval strach. Žil v Rilon‑ du jen krátce a nezažil válku a řádění draka, kterému se rabo‑ vání nemohlo rovnat. Avšak ani Vojtič se při pohledu na ohně plápolající v dálce neubránil smutku. Jako vždy zareagovali jeho nadřízení příliš pozdě. Než vytáhli kapitána, který jedi‑ ný měl pravomoc vyhlásit výjimečný stav a povolat do služby všechny muže, z divadla, zabral rozzuřený dav Ďolík, chudin‑ 109
skou a řemeslnickou čtvrť. Právě zde teď ukájel svoji nenávist vůči šťastnějším obyvatelům Rilondu. Kdyby centrum města neobepínaly hradby střežené ve dne v noci, drancoval by dáv‑ no také tady. Podle osamocených ohňů hořela nanejvýš desítka domů. Vojtič doufal, že chladná noc i řídká vlhká mlha, která večer město zaplavila, zabrání šíření plamenů. „Co uděláme, pane?“ Spálená tvář pohlédl na muže hlídající s ním hlavní bránu. Jako vždy, když šlo do tuhého, spoléhali více na něj a jeho úsudek než na důstojníky s vyšší hodností. „Nic,“ odpověděl. „Rozkaz zněl strážit bránu, nedovolit davu projít skrz a čekat na krále.“ „Snad nebudeme čekat dlouho,“ dodal jeden z vojáků na hradbách. Neznělo to jízlivě. Po válce se skřety nikdo nezpochyb‑ ňoval Eralisovu odvahu. Jen jeho nakládání s prostými lidmi. Tak dlouho je král přehlížel, až se stali nepřehlédnutelnými. Vojtič se podobného vývoje událostí bál, nikdy by se ale nena‑ dál, že naberou takový spád. Nechtě musel uznat, že k tomu v prvé řadě přispěla kázání velekněze, jehož ještě donedávna považoval za hlavního dobrodince rilondské chudiny. Moc rád by se Safrana Payna zeptal, co touhle hrůzou on a jeho bohyně získali. Naposledy přehlédl město před hradbami, ale řídká mlžná kaše spolu s noční tmou takřka vše skryla. Pouze plápolající oranžová světla, vzdálený rachot a dozvuky rozzlobených hla‑ sů naznačovaly, co se právě děje. „A do prdele!“ Ta slova přišla zespodu. Ani ho nemuseli volat a už bral schody po dvou. Všech osm mužů sloužících přímo u brány napínalo zrak k něčemu, co on uviděl, až když se zastavil ve‑ 110
dle nich. V mlze, pod jedním z pouličních světel, stála temná silueta čtyřnohé bestie. Nedalo se poznat, o jakou nestvůru se jedná, ale její proporce budily respekt. A pak se za ní vynořily další dvě postavy – tentokrát lidské – a zamířily k bráně ve‑ doucí ven z vnitřního města. Strážci okamžitě sáhli po zbra‑ ních, když poznali, že oba příchozí jsou ozbrojení. Vojtič na ně dlouze hleděl a uvažoval. Právo velelo okamži‑ tě je zatknout, rozum to co nejpřísněji zakazoval. Obrovitý pes i jejich sebejistý pohyb rozených válečníků dávali jasně najevo, že by se takový pokus neobešel bez mrtvol. Středně vysoký svalnatý muž měl na sobě jen kožené kal‑ hoty a jeho záda přetínal dlouhý štíhlý meč, jehož jílec čněl nad pravým ramenem. Vysoká žena po jeho boku měla zbraní mnohem více. Na zádech pár šavlí, u pasu krátký meč a bič. Ani ona se neoblékla podle chladného počasí a pod kovový‑ mi puklicemi zakrývajícími bujné poprsí dávala na odiv holé břicho. Těla i tváře obou pokrývalo válečné malování. To její bylo rudé a bílé, jeho jasně modré. Vytáhli do války a kráčeli tak, jako by je devět ozbrojenců, bytelná brána, ani lučištníci na hradbách nemohli ohrozit. „Co teď, pane?“ Dobrá otázka, pomyslel si Vojtič Spálená tvář. Povinnost kázala dvojici zastavit a Vojtič své povinnosti vždy plnil, jak‑ koliv byly bolestné. Muž i žena bez zastavení sáhli po zbraních, a v ten oka‑ mžik si velitel strážců rilondského pořádku všiml masivního prstenu na válečníkově ruce. Vypadal ukutý z obyčejného že‑ leza, ale rudé a černé kameny, blyštící se ve světle pochodní, mu dodávaly majestátní dojem. Při pohledu na něj se Vojtičovi vrátily staré vzpomínky a bolest toho dne opět probodla jeho srdce. Znovu zakusil žal, děs i nenávist, které ho pohltily, když rudý drak jediným 111
mocným úderem ocasu zbořil dům, v němž se skrývali jeho žena a syn. Honil létajícího ještěra po celém městě, vyzýval ho k boji, urážel ho, ale teprve když nestvůru zasáhla rána ba‑ listou, dostal svoji příležitost. Zuřivě se vrhl proti králi všech zlých tvorů, ale stačilo jedno plácnutí křídlem a skončil na zemi se zlomenou nohou. Desítky dalších zdrcených mužů zahazovaly své životy, aby přispěly ke skolení rudé bestie. Ani drak nedokázal odrazit všechny útočníky, kteří se kolem něj rojili jako vosy. Krvácel z mnoha ran a jeho kůží proniklo pří‑ liš mnoho magických šípů. V posledním záchvěvu moci se na‑ dechl a v jeho hrdle vřel oheň, který měl každým okamžikem pohltit vše, co by stálo či leželo před ním. Vojtič smrt vítal a plazil se jí vstříc. Drak otevřel strašlivou tlamu a Vojtič v jeho chřtánu spatřil tekutý oheň připravený k rozsévání zkázy. Za‑ řval na netvora nadávku a připravil se na setkání se Soudcem a svojí rodinou. Nikdy nepochopil, kde se objevil, ale ve chvíli, kdy drak vychrlil oheň, vrhl se mohutným skokem do jeho chřtánu dlouhovlasý muž s mečem nad hlavou připraveným k bodnutí. Plameny se před ním rozestupovaly a ty, které drak již vypus‑ til, nedoletěly daleko. Přesto zabily jednoho vojáka a popálily Vojtičovu tvář. Drak zaklapl tlamu a v jeho očích se objevilo cosi jako překvapení. V posledním záchvěvu života se vzepjal do vzduchu, rozevřel křídla a na okamžik tak dal vyniknout své strašlivé kráse. Potom jeho mrtvé tělo tvrdě narazilo do kamen‑ né dlažby. Vojtič měl pocit, jako by mu hořela hlava, na čas ztra‑ til vědomí, ale když se probudil a s úžasem zjistil, že nepřišel o zrak, spatřil nad sebou siluetu dlouhovlasého muže ukrytého v dračím dýmu. Jediné, co si z něj pamatoval, byl prsten zářící na jeho ruce. Železný prsten vykládaný rubíny a obsidiány. „Otevřete bránu a nechte je projít!“ zavelel Vojtič rozhodně. 112
*** „Pane?“ Velekněz na svého jednorukého sekretáře ani nepohlédl, jen lehce kývl a povolil mu promluvit. „Dav se zastavil u vnitřních hradeb. Rabuje teď řemesl‑ nickou čtvrť a nijak se nepokouší vpadnout do chráněného středu města. Král shromažďuje ozbrojence a brzy podnikne protiútok.“ „Jaká je naděje, že budou lidé bojovat?“ zeptal se Safran Payn do té doby zdánlivě netečný k veškerým novinkám. „Mizivá. Podle všeho hněv davu opadl a před ozbrojeným a disciplinovaným sborem couvne.“ Malý velekněz jen přikývl neforemnou hlavou. „Hladina vody v kanalizaci je stále stejná?“ „Ano.“ „Kostěj patrně nechce uzdravit tak zoufale, jak jsem předpo‑ kládal,“ pohlédl Safran do sekretářových očí. „Dokud hladina nestoupne, děti Sandol Kah za žádnou cenu nevypouštějte.“ „Jistě, pane.“ „Ještě něco?“ Shrbený sekretář přikývl. „Dostal jsem zprávu, že dnes našli divousovo mrtvé tělo. Ten, kdo mi zprávu poslal, neměl možnost mrtvolu prohléd‑ nout. Přivolaný lékař prý mluvil o mučení.“ „To znamená, že někdo hledá Tusela.“ „Anebo některou z unesených dívek,“ nadhodil jednoruký muž vlastní návrh. „Vše se stalo u překupníka, který je prodával.“ „Již brzy budeme vládnout městu,“ mávl velekněz lhostejně kostnatou rukou. „Nikdo se neodváží prohledávat konvent.“ „Jestli nepřijde dříve, než se tak stane,“ napadlo sekretáře. 114
Rybí oči Safrana Payna se zúžily do dvou štěrbin pl‑ ných hněvu. „Mám tu víc než dvacet Kostějových zabijáků, sedmnáct bratří a stovky prostých lidí, kteří pro mě ochotně padnou. Nikdo nás nemůže ohrozit.“ V jeho hlase zazníval fanatismus a naprosté přesvědčení o nevyhnutelnosti úspěchu. „Jistě,“ neodvážil se jednoruký více odporovat. „Ale pokud je divous mrtvý, jsou nám dívky k ničemu. Nikdo z nás neví, jak je připravoval pro svého pána, ani jaké drogy a v jakém množství jim podával. Stály nás už příliš mnoho peněz a teď jsou k ničemu.“ Safran Payn chvíli rozmýšlel, nakonec pokrčil křehkými rameny. „Budu muset přesvědčit Tusela ke spolupráci jinak. Nalož s nimi, jak uznáš za vhodné.“ ***
Bor se opřel do poklopu vší silou, jakou mu poskytovaly nejisté nohy na příčce kovového žebříku a záda opřená o stě‑ nu úzkého komínu. Nejprve se zdálo jeho úsilí marné, ale rez nakonec ustoupila vytrvalému tlaku a desítky let netknutý poklop se pohnul směrem vzhůru. „Hotovo!“ zavolal dolů na své tři společníky. Vylezl ven a nechal oči zvyknout na chabé světlo půlnoč‑ ního měsíce. „Co dál?“ zašeptal kousek od něj dívčí hlas. Vrabča připomínala pouhý stín. Iandži neviděl vůbec, přes‑ tože věděl, že už vylezla také. „Počkáme, až Tarag odláká pozornost, potom vyrazíme.“
115
Všichni tři si do paměti vtiskli mapu konventu. Zahrady se zeleným bludištěm, linii pobořených hradeb, každou budovu v čele s pevností, kde si kněží Sandol Kah vybudovali své sídlo. „Jak poznáme Taragův signál?“ pokračovala Vrabča v otázkách. „Nevím,“ připustil Bor. „To poznáš.“ Iandžin hlas dokonale souzněl s temnotou, která ji pohltila. Hraničářka byla takřka neviditelná, jen její magická sklíčka, zasazená v kožené čapce, občas odrazila zelené světlo měsíce. „Kde je Gorgham?“ Bor se zeptal spíše sám sebe. Ani jedna z žen mu ostatně neodpověděla. „Je to moc úzký!“ zakřičel na něj trpaslík, když hrabě strčil hlavu do komína. „Asi jsem trochu přibral! Ale neboj, když se svlíknu, tak prolezu!“ „Klidně tam zůstaň.“ Bor nesouhlasil s Gorghamovou přítomností na tomto podniku. Dokonce mu jasně řekl, aby zůstal v domě a staral se o něj. Stejně tak to mohl přikázat zdi. Majordomus pořád dokola opakoval, že je jeho povinností chránit svého pána a že ho tam nenechá jít samotného. Taraga, Iandži i Vrabču nebral vůbec v potaz. Hrabě nakonec kapituloval, a přestože starému příteli nedovolil, aby ho doprovázel, alespoň mu to nezakázal. „Něco se děje,“ zašeptala Vrabča ostražitě. Ozvěna vzdáleného hlasu dolétla až k nim. Slovům ne‑ šlo rozumět, zněla krátce a úsečně. Všichni tři nastražili uši. Dlouho panovalo ticho, které bez varování násilím proťal vy‑ soký táhlý jekot. Žádný další impulz nepotřebovali. Iandži vyrazila první a její kroky ševelily jako vánek hrající si se stébly trávy. Za ní se rozběhla Vrabča následovaná Borem, který v mžiku zapomněl na přítele uvízlého pod zemí. 116
*** Byla připravená. Tak moc, že jí nervy praskaly napětím. Už den a půl ležela u dveří s myšlenkou vyrazit, jakmile se ote‑ vřou a žalářník k ní otočí svoje rozložitá záda. Už den a půl čekala, kdy se objeví. Už den a půl ji sžíraly pochyby, co se stalo. Malý snědý muž je navštěvoval několikrát denně. Měnil zpola snědené jídlo za čerstvé, plnil prázdné poháry, dávkoval drogy, uklízel, nebo si jen tak sedl a kochal se pohledem na nahé bezbranné krásky. To vše se teď zdálo být dávno pryč. Trýznivě dlouho nezarachotily klíče ve dveřích. A pokud je již nikdo neotevře, zůstanou tu všechny navždy uvězněny a zemřou, jako pestrobarevní ptáci v luxusní kleci, na které za‑ pomněli jejich majitelé. Tien však ani teď neproklela zbrklost, s jakou se vrhla po hlavě do dalšího dobrodružství. Nijak jinak nedokázala za‑ hnat černé vzpomínky a splín, které ji zachvacovaly, když právě neriskovala život. Nebezpečí se pro ni stalo drogou a ona se mu bránila a zároveň ho podvědomě vyhledávala. Jako hlava rozsáhlé sítě zvědů, lupičů a informátorů měla zůstávat v pozadí a tahat za nitky. Uměla to jako málokdo, ale přesto čas od času dávala všanc svoji práci i snažení všech, kteří ji obklopovali. Ani Siwin, kterého vycvičila a který ji v takových chvílích zastupoval, jí nerozuměl. Pouze Alwarin, arcimistr magie, znal její minulost a alespoň částečně chápal její hlad po nebezpečí. Možná právě proto za ní bílý čaroděj přišel a požádal ji o pomoc. Prý to dlužil dávné přítelkyni. Tien v tu chvíli zapomněla na vše ostatní a dychtivě skočila po nové výzvě. Shodou okolností jeden z jejích podřízených navštívil svatbu, kterou Alwarin zmiňoval. Stačilo, aby zaslechla jméno Racka z Rackova, jehož Siwin a jeho výzvědná síť už delší dobu sledovali, a rychle si poskládala hypotézu, která se 117
později ukázala být pravdivou. Ještě toho večera, aniž by komu‑ koliv cokoliv řekla, odcestovala do Rilondu a navštívila Kostěje. Znávala ho už před válkou o Rilond, po níž se mu podařilo posbírat drobky z opuštěných stolů jeho předchůdců a povstat do čela sebranky zoufalých individuí, honosně si říkajících Rilondské podsvětí. Dost se divil, když se těsně před usnutím dotklo jeho brady štíhlé ostří dýky. Ještě větší překvapení mu ale přichystala svou žádostí. Ať už byl jakýkoliv, své slovo splnil. Hned ráno ji prodal malému svalnatému muži z džungle a její dobrodružství začalo. Zvuk klíče v zámku přetrhl nit vzpomínek. Nejprve jej po‑ važovala za halucinaci vymodlenou zoufající si myslí. Když zaskřípaly panty dveří, neslyšně vydechla, odhodlaná zabít cokoliv, co jimi projde. „Ó, všemocná Sandol, děkuji ti!“ Slova, podle hlasu mužská, ji překvapila. Žalářník nikdy nepromluvil. „Ať vás to ani nenapadne!“ Vás? Kolik jich dokáže rychle a bezpečně zabít? Sama, nahá, ze‑ sláblá dlouhým poleháváním. Všechny dívky se již do jedné probudily ze svých umělých snů, ale ty jí nepomohou. „Pokud budete obcovat s těmito ženami, znepřátelíte si tak bohyni. Nezapomeňte, že jste se zavázali vzít na sebe muka tohoto světa a nepožívat žádných rozkoší.“ Vstoupili dovnitř. Jako první kázající muž střední postavy se shrbenými zády a pravou rukou končící pod loktem. Za ním trojice dalších hrbáčů, z nichž jeden stavbou těla připo‑ mínal medvěda. Právě on si dovolil nesouhlasit. „A nemůžeme pro jednou zapomenout na přísahu? Vždyť tohle je pro každýho chlapa hotový nebe.“ S pusou dokořán hladově civěl na ležící krásky. 118
„Nic takového, bratře. Bohyně právě pokouší naši víru a my přece nepolevíme!“ Hromotluk i zbylí dva vypadali, že poleví každým okamži‑ kem. Ani jeden se však neodvážil zpochybnit autoritu jedno‑ rukého muže. „Uděláme to tady?“ zeptal se jeden z dosud mlčících kněží. „Ano,“ přikývl jejich nadřízený. „Nic ale nepoškoďte, ani nezašpiňte. Prodáme to.“ „Tak jak?“ zeptal se poslední ze čtveřice. „Goran je řezník,“ ukázal jeden z hrbáčů na medvěda. „Podřezávat nebudeme,“ zavrtěl hromotluk hlavou. „Vhod‑ ný bude použít polštáře. Ale nebude lepší si je nechat?“ Jediný pohled jednorukého mu jasně odpověděl. Tien rychle přemýšlela jak dál. Jakmile dívky pochopí, co zparchantělí kněží hodlají udělat, zapomenou na její příkazy a pokusí se za každou cenu utéct. Tímhle způsobem přežije tak jedna, možná dvě. Tien jim ale včera slíbila, že je zachrání všechny. Překulila se z břicha na záda a hlasitě, nestydatě zasténala. Okamžitě si získala pozornost. „Tuhle první.“ Neviděla, jak na ni jejich vůdce ukázal pahýlem paže. Vě‑ děla ale velmi dobře, o kom mluví. Prohnula se v zádech a štěrbinami přivřených víček sledova‑ la řezníka, který neochotně zvedal jednu ze saténových podušek. Jakmile se k ní otočil, začala se svůdně svíjet, jako by se jí zdál sen plný rozkoše. Co na tom, že jí to slovo nic neříkalo. Co na tom, že měla více let, než všechny ostatní dívky dohromady. Už po staletí vypadala na dvacet a její herecké schopnosti i doko‑ nalá krása nepocházející z tohoto věku vábily obrovitého muže a zatemňovaly mu mysl. Jako uhranutý ji hltal očima, a když roztáhla své dokonalé nohy, cítila jeho rostoucí vzrušení i pot. 119
Poklekl před ní jako před modlou a zrak nedokázal odtrhnout od jejího klína. Bojoval se svojí přirozeností a ona čekala na šanci, která musela přijít každým okamžikem. Jedna z dívek vypískla. Ten zvuk přetrhl napětí a donutil hromotluka i jeho společníky otočit hlavu. Tien zaútočila. S hbitostí kobry se přisunula blíž a ovinula dokonale souměrné nohy kolem býčího krku. Muž nejprve nepochopil, co se děje. Teprve když hebká stehna svírala jeho hrdlo a kradla mu život, pokusil se o odpor. Vstal, zbývající silou zdvihl nahou Tien vysoko do vzduchu, ale než s ní mohl praštit o zem, ztratil vědomí. Černovláska padla na bok, ale sevření nepovolila, dokud muž nevydechl naposledy. Nikdo si jejího počínání nevšiml. Všechny dívky do jedné přestaly předstírat drogový spánek a teď buď marně zápasily s hrbáči, nebo se snažily utéci. Ve dveřích ale stál jednoruký a v pěsti svíral dlouhý nůž. Žádná z dívek se k němu neodvážila přiblížit. Ječely, pištěly, škrábaly a kousaly. Zoufale se snažily uniknout z dosahu dvojice mužů, kteří je naháněli. Jeden z nich popadl za vlasy plavovlásku, která se prozradi‑ la jako první, a hrubě s ní smýkl stranou. Dívce vyhrkly slzy a násilník ji druhou rukou chytil pod bradou. Tien vyletěla jako šíp odhodlaná nenechat dívku uškrtit. Do cesty se jí však postavil další z mužů. Vypořádala se s ním takřka okamžitě. Tvrdým kopem nad koleno mu vzala rov‑ nováhu a donutila jeho ruce klesnout. Kop druhou nohou do odkryté hlavy se rozlehl místností a na chvíli všechny ohlušil. Sesul se k zemi a ona mu prošlápla ohryzek. Neviděla tak, jak dívka s dlouhými kaštanovými vlasy při‑ spěchala na pomoc plavovlásce. Vší silou štíhlého těla udeři‑ la útočníka pěstí z boku do obličeje a zlomila mu nos. Muž upustil svoji oběť a zuřivě se vrhl po její zachránkyni. Hbitě uskočila, ale nezaútočila. Očividně nevěděla, jak dál. 120
„Za tohle tě zabiju, čubko!“ procedil hrbáč skrze krev. „Zkus mě!“ vyzvala ho Tien k tanci. Než stihl reagovat, nakopla ho patou přímo do zlomeného nosu. Chytil se za něj, odkryl varlata a za okamžik se svíjel a sku‑ čel u nohou černovlasé krásky. I on zemřel s rozdrceným hrdlem. Šest dívek a jedna žena se otočily k poslednímu živému muži v místnosti. „Nech nás jít a slibuji, že tě nezabiji,“ nabídla mu Tien velkoryse. Jednoruký těkal pohledem z jedné na druhou, před sebou křečovitě držel zbraň a zoufale rozmýšlel co dál. „Nesmíte odejít,“ zakroutil nakonec hlavou. Tien si povzdechla. Nerada zabíjela, když se tomu dalo vyhnout. Vzala jednu z větších podušek a ladně vykročila směrem k němu. „Sbohem,“ rozloučila se tiše. Než se však dostala na dosah, sykl muž bolestí, prohnul se v zádech a padl před ní na kolena. Vzápětí nato mu po krku přejelo ostří nože. ***
Rozbouřenými čtvrtěmi prošli, aniž by se kdokoliv odvážil zkřížit jim cestu. Desítky lidí přestaly s pokřikováním nenávist‑ ných hesel či drancováním cizích obydlí, jen aby si prohlédly podivnou trojici. Nikdo se však neodvážil zeptat, kam se váleč‑ nými barvami pomalovaný pár a jejich obrovitý pes vydali. Teprve na nádvoří konventu nalezli Tarag, Rajwa a Dobíječ boj, po němž prahli. Ještě než se přiblížili k citadele, zkřížilo jim cestu dvacet ozbrojených mužů. „Dál nesmíte!“ zařval na ně nejistě jeden z nich. Šestnáct jich zvolna obkličovalo trojici, čtyři je sledovali přes hroty šípů, zdánlivě krytí zbytky zdí a noční tmou. Rajwa i Tarag o nich ale dávno věděli. 121
Šestnáctka ozbrojenců uzavřela kruh. Přesto ani jeden z nich necítil nad nepřáteli převahu. Neskutečný klid muže, ženy a bestie je znepokojoval, přestože zbraně obou odpočívaly v po‑ chvách a chlupatá hora masa líně ulehla na zem, kde s hlavou na packách a vyplazeným jazykem čekala, co se bude dít. Tarag se zhluboka nadechl a z úst vypustil táhlý skřek připo‑ mínající jekot sirén. Vysoký tón trhal uši okolostojících mužů a Dobíječ, jehož zvuk doháněl k šílenství, zvedl hlavu a začal výt. Zadrnčení čtveřice tětiv neslyšeli ani samotní lučištníci. Opeření poslové smrti však neškodně proťali chladný noč‑ ní vzduch – válečník i válečnice už byli v pohybu. Oba, jako dvojčata se společnou myslí, se v jediný okamžik kotoulem přiblížili k nepřátelům a sekem přímo z tasení zneškodnili první dva zbrojnoše. Jednomu Tarag čistě přeťal dlouhým me‑ čem hrdlo, druhému Rajwa otevřela šavlí podbřišek a nechala ho zoufale lapat vlastní vnitřnosti. Polonahý muž a svalnatá žena se ani na okamžik nezastavi‑ li. Se smrtící přesností se vrhali mezi tenčící se počty obránců konventu a pokaždé, když se střetli s některým z bojovníků ochraňujících velekněze, padl k zemi další nepřítel. Tarag využíval dlouhé čepele a většinou se držel z dosahu kratších zbraní. I v chaosu válečné vřavy se mu jistým pohy‑ bem dařilo zachovávat odstup, který znamenal výhodu pro něj a slabinu pro soupeře. Jakmile se jeho čepel setkala s odporem cizího těla, zanechal za sebou dalšího mrtvého. Rajwa bojovala zcela jinak. Posedlá krvelačným šílenstvím se vrhala doprostřed nepřátel a oběma šavlemi tlačila ozbro‑ jence před sebou, dokud se některý nesesul k zemi s ošklivým zraněním. Na rozdíl od Taraga ani jediného nezabila. Nechá‑ vala po sobě uťaté končetiny, či vyhřezlé vnitřnosti. Trosky lidí, kteří si dovolili zkřížit s ní zbraně, usmrcoval Dobíječ. Obrovitý pes následoval svou paní a pokaždé, když v šíleném 122
tanci zmrzačila dalšího nepřítele, roztrhal mu Dobíječ hrdlo a ulehčil mu tak cestu k Soudci. Lučištníci marně mířili na dvojici, která se v chabém svět‑ le loučí poházených po zemi pohybovala příliš rychle a ne‑ předvídatelně pro bezpečný zásah. Po několika okamžicích nejistoty střelci vypustili šípy, ale ty se buď neškodně ztratily ve tmě, nebo zranily jejich vlastní spolubojovníky. Jak se však tenčil počet Kostějových zabijáků, čistil se prostor pro střelu. Tarag odrazil úder sekyry, v úkroku přetočil čepel a bodl se‑ kerníka do krku. Ještě než nohy usmrceného vypověděly služ‑ bu, chytil horal jeho bezvládné tělo v pase a přehodil si je přes záda. Chráněný mrtvolou doběhl až k rozpadlé zídce, za níž se skrýval jeden z lučištníků. Muž nedokázal překonat strach, který mu znemožňoval zasáhnout malý blížící se ovál zuřivé‑ ho obličeje. První šíp vypustil nazdařbůh do tmy, druhý zasáhl záda mrtvého, třetí se jen dotkl tětivy. V ten okamžik do něj narazilo vychládající tělo a on padl na zem, ze které již nevstal. Tarag, skrytý noční tmou, snadno zneškodnil zbývající trojici. Poslední střelec mu padl k nohám a on obrátil zrak k osvět‑ lenému prostoru. Uvnitř něj i na jeho okraji leželo čtrnáct mrtvol. Poslední živý se zoufale bránil Rajwě. Šermířka levou šavlí hravě odklonila bodnutí meče a pravou mu zarazila do žaludku. Šermíř padl na kolena a nechápavě civěl na zbraň trčící z vlastního těla. Rajwa, od hlavy k patám pokrytá krví, se otočila k umírajícímu zády a přenechala ho Dobíječi. Její krásná tvář se proměnila v masku bojového šílenství, kočičí oči sálaly touhou zabíjet a smyslná ústa znetvořil děsivý škleb. Tarag vykročil k ní. Spoře oděná žena sáhla volnou rukou po biči. Ve chvíli, kdy na postavu jejího spolubojovníka dopadlo mihotavé světlo, se usmála. „Teď ty!“ 123
Mlsně si olízla rty potřísněné krví nepřátel a práskla bičem. ***
Bor dlouhými kroky dohonil obě ženy. Běželi nocí a přitom je provázelo řinčení zbraní a nářek umírajících. Tarag musel na nádvoří rozpoutat učiněné peklo. Hraběti se s přibývajícím věkem zabíjení více a více hnusilo, ale přesto musel uznat, že je metoda starého přítele dokonale funkční. Nikdo by si jeho, Iandži a Vrabči nevšiml, ani kdyby cestou tančili a zpívali. „Tady!“ ozvala se drobná zlodějka na okraji zeleného bludiště. Kdysi pečlivě udržované keře se v temnotě osvětlené pouze svitem měsíce zdály černější než nebe nad nimi. Všichni tři si do mysli vtiskli mapu s nejkratší cestou ke vchodu do podze‑ mí. Hrabě pochyboval, že jim to bude k něčemu dobré. Živý plot patrně po desítky let nikdo neudržoval a chodby v něm teď mohly vést úplně jinak. „Jděte sami,“ sdělila jim Iandži hlasem nepřipouštějícím odpor. „Já si něco vyřídím.“ Krátce pohlédla na věž pevnosti. Než se k ní stihla roz‑ běhnout, uchopil ji Bor za paži. Ucukla, ale ruku připravenou k úderu zase svěsila. Čapka z tmavé kůže zakrývající obličej až po lícní kosti jí dodávala děsivý vzhled. Ještě strašidelněji však působila ústa semknutá do nepřístupné grimasy. „Zkus přežít,“ požádal ji tiše a jeho hlas takřka zanikl v bi‑ tevní vřavě doléhající z nedalekého nádvoří. „Nae by si to přála.“ Nemělo smysl omílat, že čas ohladí řezavé hrany bolesti, nebo že jednou bude lépe. Neposlouchala by ho. Takto existo‑ vala alespoň malá naděje, že jeho slova prošla rudým závojem pomstychtivosti a šíleného odhodlání až k jejím uším. Neodpověděla. Borovi se však zdálo, že mírně přikývla. Ve tmě si tím však nemohl být jistý. Iandži se otočila a zmizela. 124
Neviděli takřka na krok a jako slepci prsty jedné ruky sle‑ dovali linii živé stěny, zatímco druhou drželi před sebou, aby do něčeho nenarazili. Vedeni neobyčejným orientačním smy‑ slem vybroušeným v rilondských kanálech a hvozdech celé Tary dorazili až na malou mýtinku. Bor i Vrabča padli na kolena a šátráním hledali spáru či cokoliv, co by prozradilo tajný poklop. „Tady.“ Rozcuchaná zlodějka mírně ranila jeho pýchu, když našla utajený vstup dříve než on. Alespoň že potřebovala jeho sílu k otevření. Prostornou dlážděnou chodbu osvětloval neznámý zdroj světla. Trvalo jen okamžik, než si jejich oči přivykly žlutému jasu a poznaly, že se chodba, s párem dveří po každé straně, po asi dvaceti metrech větví na dvě další. Našlapovali tiše, a když Bor otevřel první dveře, nevydalo to více hluku než komár u ucha. Vousatý muž s rukou na jílci meče vstoupil dovnitř a Vrabča zůstala na chodbě. „Nic,“ zašeptal Bor, jakmile se vrátil. „Jen kuchyně, spíž a místnost s nářadím.“ Ani dvojice dalších dveří neskrývala nic zajímavého. Až v pořadí čtvrté přilákaly Borovu pozornost a rozdělily kroky postaršího hraběte a děvčete z ulice. Bor ucítil mrazení kolem páteře, hned jak dovnitř strčil hlavu. Neosvětlená místnost páchla chemikáliemi, až to štípa‑ lo do nosu. Obezřetně vešel a křišťálová koule u stropu zapla‑ vila prostor měkkým světlem, jež se odráželo na stovkách ná‑ dobek, skleněné aparatuře a drobných kovových předmětech sloužících kdoví k čemu. Laboratoř hraběti natolik učarovala, že vůbec neslyšel ozvěnu hovoru, který se donesl k uším jeho společnice. Stejně tak si nevšiml, že se Vrabča vydala za hlasy. 125
S nechápavým výrazem si prohlížel přehršel jemu nezná‑ mých ingrediencí, až se jeho pohled zastavil na několika su‑ dech s podivnou značkou. Prohlédl je, ale teprve když nožem vytvořil škvíru v jednom z nich, poznal, že se jedná o dhangu. Vysoce hořlavé černé zlato s magickými vlastnostmi. Tucet asi dvacetilitrových soudků muselo stát slušné peníze. Otázka zněla, k čemu sloužily. Místnost měla na konci mírně pootevřené dveře a on neodmí‑ tl pozvání. Špičkou boty je ještě více rozevřel a obezřetně vstoupil. Stačil jediný pohled a Borova skromná večeře skončila na podlaze. Aniž by se zmohl na byť jen záchvěv odporu, dá‑ vil, dokud se jeho žaludek zcela nevyprázdnil. Nemohly za to pečlivě pověšené nástroje chirurgů, ani krví potřísněná du‑ bová lavice. To nejstrašnější se ukrývalo podél pravé zdi, ze které na něj hleděly hlavy naložené ve velkých sklenicích jako okurky. Mrtvolné dívčí tváře ho odpuzovaly, z pohledů jejich rozšířených očí se mu točila hlava, ale přesto na ně dál sou‑ středěně hleděl. Hleděl a hledal. Hledal a nenacházel. Naposledy ji viděl jako malou holčičku, ale přesto věřil, že by její obličej poznal. Žádný z šesti, které se vznášely v na‑ žloutlé tekutině, nepřipomínal její matku. Myšlenka na Iandži ho donutila zalapat po dechu. Jestli Nae žije, měla by se to hraničářka dozvědět dřív, než stihne zahodit svůj život. Okamžitě zapomněl na vše kromě holohlavé ženy a vyřítil se ven. ***
Vzdálená řeč doletěla až k Vrabčiným nastraženým uším. Tichá tak, že připomínala šálení sluchu, a přesto si byla jistá, 126
že je skutečná. Šeptem oznámila hraběti, že se podívá dál. Vů‑ bec ji nenapadlo, že ji nevnímá. Na křižovatce se rozhlédla oběma směry, zabočila doleva a opatrnými kroky se kradla šerou chodbou. Ani její dech nena‑ rušil tíživé ticho podzemí. Náhle někdo zabušil na dveře, kolem kterých procházela. Její srdce se rázem sevřelo, ale tělo uvyklé nebezpečí okamžitě jednalo. Vrabča hbitě odskočila a zároveň tasila skrytý nůž. „Prosím.“ Přestože to slovo sotva slyšela, zoufalství v něm obsažené ji zasáhlo plnou silou. „Prosím, pusťte mě.“ Krákoravý hlas mohl patřit stejně tak muži jako ženě. Drobná dívka dvěma opatrnými kroky přistoupila ke dveřím, přiložila k nim ucho a naslouchala blábolení zlomené duše na druhé straně. Potom uchopila západku a odjistila ji. Pomalu položila ruku na kliku. Sotva ji stiskla, rozezněla se chodba vyděšeným ženským jekotem. Nechala dveře dveřmi a rozběhla se za ustrašeným hlasem, k němuž se přidávaly další. Dvakrát zahnula, než spatřila otevřenou místnost. „Nech nás jít a slibuji, že tě nezabiji.“ Znělo to sebejistě i laskavě zároveň. Vrabča se plížila ke vchodu, za nímž viděla jen čísi záda a dvě nahé dívky choulící se u protější stěny. „Nesmíte odejít,“ promluvil ten otočený zády a Vrabča si všimla lesknoucí se čepele v jeho jediné ruce. Sama svírala podobnou. Ve chvíli, kdy se ujistila, kde stojí spra‑ vedlnost, neváhala použít násilí. Tak jako ve stoce vůči Kostějovi. „Sbohem,“ řekla sebejistá žena, ale to už Vrabča jednala. Chladnokrevně vrazila nůž do nekrytých zad, a jakmile muž padl na kolena, chytila ho za bradu, zvedla mu hlavu a prořízla krkavici. Krvácející mrtvolu nechala dopadnout na zem. 127
Zvedla oči k vězněným dívkám a spatřila ženu v jejich čele. Poznala ji okamžitě, přestože s ní nikdy neměla tu čest. Oděná pouze do dlouhých havraních vlasů nebyla o nic méně majestátní, než královny v saténu a briliantech. Ti, kteří ji poznali, o ní často mluvili jako o vtělení Sirril, bohyně noci, a Siwin, Vrabčin šéf a učitel, o ní básnil snad neustále. „Tien,“ vydechla Vrabča překvapeně. Často snila o tom, až se s ní jednou setká. Koho by napadlo, že za takovýchto okolností? „Ty jsi Vrabča, že?“ Vůbec se nezdála být překvapená. Spíš potěšená. „Díky, že jsi pro nás přišla.“ ***
U vrat pevnosti hlídkoval muž v kutně. Schovaný v jednom z výklenků vyděšeně naslouchal zvukům nedaleké bitvy. Po‑ kud si myslel, že je skrytý, mýlil se. Iandžina sklíčka, zasazená v kožené čapce, nejen zostřovala zrak, ale umožňovala také vidět ve tmě. Vše jen v odstínech šedi, ale přesto takřka tak dobře, jako vidí noční tvorové. Za chůze nasadila na tětivu šíp, zastavila a nadechla se. Pa‑ třil k nim. Nezasloužil si žít. Hrot prorazil z boku lebku kněze a uvízl v ní. Pád mrtvého těla zanikl v lomozu boje. Pootevřenými dveřmi vklouzla do pevnosti a ocitla se v prostorném hojně osvětleném sále. Celá místnost byla holá, bez nábytku či jakékoliv výzdoby. Sál oživovala pouze devítka kněží uprostřed. Patrně je sem přivolaly zvuky boje a muži v kutnách se radili, co dělat. Ozbrojení holemi, sekyrami a kyji možná chtěli zasáhnout do zuřící bitvy. Dva z nich si okamžitě všimli Iandži a výkřikem upozornili ostatní.
128
V toulci měla jednadvacet šípů. Vždy věděla, kolik jí zbývá. Jednadvacet střel na devět nepřátel. Víc než dvakrát tolik, co potřebovala. ***
Bor ze Střelova běžel zbrkle jako raněný srnec, rychle mu docházel dech a černé stěny bludiště vypadaly stále stejně. Bezhlavě se vrhnul do nejbližší chodby jako nějaký nezku‑ šený jinoch. Hrabě však s blížící se šedesátkou na krku po‑ strádal nevyčerpatelnou energii mládí. Zastavil se a proklel svoji hloupost. Každý okamžik mohl rozhodnout o životě či smrti přítelkyně, jež mu byla jako mladší sestra. Teď si nemohl dovolit ztrácet čas. Vydal se směrem, kterým tušil východ a doufal, že spatří povědomé místo, odkud dokáže vyklouznout z nenasytných spárů živého labyrintu. Nazdařbůh bloudil, než pochopil, jak strašlivou chybu udělal. Zvedl zrak k nebi a chtělo se mu plakat. Tehdy však spatřil nad živým plotem pro‑ ti temné obloze ještě černější vrcholek věže, která dominovala celému areálu konventu. Poděkoval bohům za znamení a tasil meč. Hlavou to nešlo, musel užít paže. Zeširoka se rozmáchl a poprvé ťal do vegetace překážející mu v cestě. ***
Neomylně vyrazila vzhůru po schodech, co se skrývaly v rohu sálu. Nenapadlo ji lepší místo pro komnaty velekněze, než vrchní patra pevnosti. Cestou potkala jen tři další zmrza‑ čené kněží. Jeden z nich ji dokonce přepadl zezadu a pokusil se ji přetáhnout po hlavě sukovicí. Jeho kutna však zašustila v nepravý moment. Iandži se ráně vyhnula, odskočila od útoč‑ níka a z krátké vzdálenosti proklála jeho srdce šípem. Muž, patrně němý, nevydal hlásku a nevyburcoval tak ostatní. Jen se 129
opřel o zeď, chvíli ublíženě hleděl na svoji vražedkyni a potom se skácel mrtvý k zemi. Ve třetím poschodí nalezla, co hledala. Než vyšla zbývající schody, uviděla před sebou velké starobylé vyřezávané dveře. Před nimi stál další z kněží u misky s ohněm. Nejprve si my‑ slela, že si zahřívá ruku, ale bližší pohled i odporný puch jí prozradily, že si pálí dlaň. Zatínal zkažené zuby a z očí mu tekly stružky slz. „Je to pokoj velekněze?“ zeptala se ho. Otočil se po hlase, ale oči odvrácené od plamene nedoká‑ zaly prohlédnout tmu a spatřit nově příchozího. „Přistup!“ poručil a sundal ze zdi důtky. „Je tohle pokoj velekněze?“ zopakovala svoji otázku ještě důrazněji. Překvapeně otevřel ústa, ale kývnutím hlavy odpověděl. Uvolnila nataženou tětivu a ošklivý muž sklapl čelisti, až překousl dřík šípu, který mu vzal život. Bez vyzvání vstoupila. Prostě zařízená místnost obsahovala stůl, židli a knihovnu. Nalevo se cosi hnulo a Iandži na to okamžitě zamířila šípem. Jen úžas ji zastavil před vypuštěním střely. V životě nespatřila tak ubohé stvoření. Scvrklá bytůstka se schoulená třásla u knihovny, a když na Iandži upřela uslzené takřka slepé oči, nevěřila hraničářka, že by se mohlo jednat o velekněze. „Prosím, nezabíjej mě.“ Žalem prosycený hlas, chatrná schránka i obličej zničený celoživotními strastmi do jejího kamenného srdce vpustily lí‑ tost. Přesto nesklonila zbraň. „Kde je velekněz?“ „Ve svojí komnatě,“ odpověděl mužík plačtivě. „Spí.“ „A ty?“ 130
„Já tu jen uklízím.“ „Doveď mě k němu.“ Náhle a nečekaně jí čísi ruce vytrhly luk i šíp. Ohnala se loktem, ale tam, kde očekávala útočníka, byl jen vzduch. Ko‑ toulem se vzdálila a rychle pohlédla do míst, kde ještě před okamžikem stála. Nikoho dalšího však neviděla. V místnosti s ní byl jen hrbatý mužík. Vypadal však jinak. Jeho zdánlivě slepé oči na ni hleděly s nenávistí. „Kdo jsi a proč jsi přišla?“ I jeho hlas se změnil. Zněl přísně a autoritativně. Teprve teď poznala, jak strašně se mýlila. Neodpověděla. Odjistila poutko tesáku a vytáhla jej z pochvy u pasu. „Jak si přeješ.“ Ještě než ta slova dořekl, udeřil Iandži kdosi tvrdě ze strany do čelisti. Mohla by přísahat, že v těch místech nikdo nestál, přesto zahlédla pěst krátce předtím, než dopadla. Teprve když zvedla oči ke stropu, uviděla dvojici odporných rukou spoje‑ ných asi dvoumetrovým provazem. Vypadaly, jako by je někdo usekl kus nad zápěstím, chorobně šedé, plné mokvajících bo‑ láků a otevřených ran, z nichž kapala černá krev. Rychle létaly nad její hlavou tam a sem a nutily ji neustále se otáčet. Hrály si s ní jako kočka s myší a několikrát naznačily útok okousa‑ nými zahnívajícími nehty, jen aby se stáhly těsně před ostřím její zbraně. Iandži však nebyla z těch, kteří se nechají zatlačit do kouta. Chvíli předstírala ústup a pak náhle skočila směrem k ma‑ ličkému veleknězi. Ohavný mužík rozšířil bílé oči strachem, ale hrot tesáku se zastavil kousek od jeho obličeje. Iandžino zápěstí svírala odpudivá ruka a mačkala je nadlidskou silou. Žena vykřikla bolestí, pustila zbraň a klesla na kolena. Druhá ruka jí strhla čapku a její svět se okamžitě změnil v jednu vel‑ kou rozmazanou šmouhu. 131
„Zeptám se znovu,“ zaskřehotal velekněz, opět dokonale klidný. ***
Tusel Digast žadonil, brečel i hrozil. Jeho zmučená duše vypouštěla ústy ven nastřádanou bolest a měnila ji ve slova. To, co se dříve zdálo jako komnata paláce, bylo ve skutečnosti kobkou. Lahodné jídlo mu zhořklo v ústech, poháry pití skrý‑ valy jed a hebké polštáře se proměnily v přerostlé krysy. Jeho život ztratil byť jen stopu radosti a nic, už ani kou‑ zelný bílý prášek, mu ji nedokázalo navrátit. Jedině chvíle s bezhlavými dívkami a pocit, že se bohyně zvrácených tužeb baví, alespoň na okamžik zaplašily beznaděj a strach z toho, že bude objeven. Hodiny hleděl na své třesoucí se ruce, podřené do krve bušením na dveře, které zůstávaly zavřené. Hodiny škemral, i když nevěděl o co. Agh, jeho věrný Agh, na něj musel zapo‑ menout a Ynnar Rút nikdy nikomu nepomohla. Cosi zaslechl na chodbě. Ačkoli nedokázal rozeznat, co je skutečné a co jen zdání, doplazil se po čtyřech ke dveřím a šťouchl do nich. Tiše se pootevřely. Nechápal, jak je to možné, přesto mu ta úzká škvíra dodala naději. S námahou se zvedl a v jeho pokroucené mysli vytanula vzpomínka na osobu, která prahne po jeho tajemstvích a má moc mu pomoci. Klidně jí poví vše, na co se zeptá. Jen když mu dá další dívku. Klopýtavě se vydal za Safranem Paynem. ***
„Tady nemohou zůstat.“ Tien namířila prst na nahé dívky – třásly se hrůzou, ani jedna se ještě nevzpamatovala ze setkání se smrtí. „Pomoz mi,“ přikázala Vrabče a popadla stále krvácejícího kněze za ruku a pahýl. 132
Drobnou zlodějku ani nenapadlo odporovat. Chytila mrt‑ volu za nohy a odtáhla ji z cesty. „Je tu spousta místností a v nich různé věci. Třeba najdeme nějaké oblečení,“ navrhla Vrabča. „Dobrý nápad,“ přikývla Tien. Černovláska se vrátila k vyděšeným dívkám a konejšivými slovy jim vysvětlovala, že teď musí na chvíli odejít. Některé začaly okamžitě protestovat a jedna z nich, neschopná od‑ trhnout zrak od mrtvých těl, se vrhla Tien k nohám, objala její kolena a křičela, ať je neopouští. Tehdy se ze země zvedla dívka, která až dosud nehnutě seděla se zkříženýma noha‑ ma a svěšenou hlavou. Přes lokny kaštanových vlasů jí Vrabča neviděla do obličeje, musela však ocenit klid, s jakým něžně odtrhla hysterku od Tien a šeptem ji utěšovala. „Postarám se o ně,“ slíbila hnědovláska Tien, která jí za to poděkovala. „Jsi tu sama?“ zeptala se Tien Vrabči, když vyšly na chodbu. „Ne. Ještě s jedním mužem,“ odpověděla rozcuchaná dívka. „Ale ten pro nás… vás…“ opravila se, když si uvědomila, s kým hovoří. „Tebe,“ nabídla jí Tien jedním slovem tykání. „… tebe, nepracuje,“ dokončila Vrabča větu. Většina místností obsahovala hromady harampádí pokry‑ té tlustou vrstvou prachu. Tři někdo vyklidil, pravděpodobně s úmyslem využít je později. Po nějaké době hledání zachytila Tien zvláštní nasládlou vůni a jako liška se vydala za ní. Pokoj, z něhož pach vycházel, byl zařízen s veškerým luxusem, jaký si lze představit. Pestrobarevné polštáře i jídlo s pitím roz‑ prostřené po místnosti připomínaly vězení, ve kterém Tien strávila několik posledních dní. Drahé lehátko, stůl z leště‑ ného dřeva a bytelná šatní skříň v rohu však prozrazovaly, že obyvatelé této komnaty měli daleko větší volnost. 133
„Výborně.“ Vrabča se usmála, když otevřela šatník a našla v něm něko‑ likery kalhoty, tuniky, kabátce a další ošacení. Vše mužské a spíše pro parádu než praktické, ale lepší než nic. „Jak je možné, že byly ty dveře otevřené?“ zeptala se Tien vážně a pohlédla na desku stolu, na níž ležela řada papírů spo‑ lu s psacím náčiním. „Slyšela jsem za nimi hlas prosící o pomoc,“ vysvětlovala Vrabča. „Tak jsem otevřela.“ „A?“ Nahá černovláska chaoticky pročítala popsané listiny a oči‑ ma zkoumala hrubé náčrtky map. Podobné mapy už viděla, jen si nedokázala vzpomenout kde. „A potom jsem zaslechla boj, tak jsem utíkala za vámi.“ „Takže ani nevíš, komu jsi otevřela?“ Rozcuchaná dívka s rukama plnýma oblečení se tázavě ob‑ rátila k Tien. Tón hlasu její nadřízené zněl, jako by Vrabčiny odpovědi měly cenu života a smrti. Stejně tak se i tvářila, když pečlivě obhlížela každou věc v pokoji. Občas přitom zalétla očima k dokumentům, jež svírala v rukou. „Děje se něco?“ zeptala se Vrabča trochu překvapeně, tro‑ chu ustrašeně. Najednou měla pocit, že něco opravdu hodně zvorala. „Moje intuice se mi snaží cosi říct a já jsem tak hloupá, že nevím co. Těch posledních pár dní mi moc neprospělo,“ svě‑ řila se Tien. Zamyšleně uchopila další popsaný dokument. Roztřesené, špatně čitelné písmo korespondovalo s ostatními listy. Tento měl však na konci dvě iniciály. Patrně signaturu pisatele. T. D. Pohlédla na mapy. Velmi často se v nich opakovala znač‑ ka, jakou kartografové zakreslují teleporty. Věděla o jediném 134
místě na celém Asterionu, kde byla tak hustá síť teleportů. Dokonce ho kdysi, když žila úplně jiný život, navštívila. Teh‑ dy však bylo prosperující metropolí, a ne městem tisícovek tajemství jako dnes. T. D. Náhle se jí v hlavě rozsvítilo. Pootevřela pusu i oči pozná‑ ním a aura bezvěké královny noci se náhle proměnila ve výraz malého děvčátka objevujícího svět. Vypadala tak roztomile, že i vystrašená Vrabča zvedla koutky úst. „Postarej se o dívky!“ vyhrkla Tien. „A seber tu všechny pí‑ semnosti, co najdeš.“ „Co šaty?“ zavolala za ní překvapená Vrabča. Pozdě. V tu chvíli už nahá Tien uháněla chodbou vedena těžkou vůní drahého parfému Tusela Digasta. ***
„Věřila jsem, že jsi jedním z nás.“ Rajwa zpod přivřených očí sledovala každý Taragův pohyb. On však klidně stál a o nic se nepokoušel. „Tak moc jsem z tebe cítila přítomnost bohy‑ ně,“ pokračovala vysoká válečnice v monologu. „Ale teď už vím, kdo jsi, Běse.“ Překvapilo ho, že zná jeho klanové jméno. Okamžitě to poznala. „Říkala jsem ti přece, že jsem její vy‑ volenou. Když ji potěším a pohltí mě její zuřivost, přichází za mnou. Bohyně mi řekla, co jsi zač. I to, jak tě nenávidí. A hlavně jak mě odmění, až tě zabiju.“ Horal stále mlčel. Jen uchopil meč do levé ruky a pravou vytáhl z opasku flakon s šarlatovou tekutinou. Palcem ho od‑ zátkoval a chystal se napít. Rajwa dlouhým krokem zkrátila vzdálenost mezi nimi a šlehla osmimetrovým bičem. Uhnul hlavou, ale rána směřo‑ vala do ruky. Práskačka zasáhla nádobku a roztříštila ji přímo v Taragově dlani. 135
„Snad bys nepodváděl?“ usmála se žena jedovatě. Válečník pokrčil rameny a olízl si dlaň pořezanou od roz‑ tříštěného skla. Společně s krví vstřebal i pár kapek povzbu‑ zujícího elixíru. „Říkalas, že když tě zradím, budu tvoje číslo sto,“ načal Ta‑ rag téma, které ho zajímalo. Když nic jiného, delší konverzace mu umožní získat síly ztracené v boji a zvýší šanci, že Iandži a ostatní nenarazí na krvelačnou kněžku Ndangawy, pokud by zemřel. A ta mož‑ nost se zdála až příliš pravděpodobná. „Víš, proč jsem si pořídila Dobíječe?“ zeptala se, aniž by čekala odpověď. „Prvního jsem ve dvanácti zabila otce. Žádná škoda. Desátý byl muž, který se mě pokusil znásilnit. Dvacátý můj učitel, padesátý eldebranský rytíř. Počítala jsem až do de‑ vadesáti devíti a pochopila, že stý musí být někdo výjimečný. Skoro rok jsem čekala, než jsem potkala tebe. Za tu dobu jsem neusmrtila jediného člověka.“ „Jen zmrzačila a přenechala té bestii,“ kývl Tarag směrem k obrovitému zvířeti, hodujícímu na muži s probodnutým žaludkem. „To není bestie,“ nesouhlasila Rajwa. „Je to jeho přirozenost. Tak jako moje nebo tvoje.“ Dlouho mlčeli a hleděli jeden na druhého. „Nechce se ti do toho, co?“ usmála se Rajwa a v jejím zkrva‑ veném obličeji se zaleskly bílé zuby. „Bojíš se?“ „Dáma má přednost.“ Zvonkohru jejího smíchu náhle přeťala rána bičem. Tarag ukročil, ale kožený had mu ve tváři vykreslil rudou linku. „Jsi starý a pomalý,“ zhodnotila jeho výkon kněžka Ndangawy. Jako by chtěl popřít její slova, dostal se přískokem až na dosah svého dlouhého meče a zaútočil. Rajwa se pohotově zaklonila a snadno se vyhnula bodajícímu hrotu. Pohybem 136
zápěstí odlepila bič od země a ten se obtočil kolem Taragova pasu. Teprve když znesnadnila jeho pohyb, zaútočila šavlí. Její zbraň se ve světle loučí leskla jako nebe poseté blesky a ve stej‑ ně zuřivém tempu i útočila. Tarag musel chytit levou rukou meč za čepel a bránit se s ním jako s holí. Žádný z úderů ne‑ pronikl jeho obranou. Rajwa změnila taktiku a natlačila svoji čepel na jeho, aby mohla cítit zručnost, s jakou zbraň ovládá. Čekala, že horal využije výhodu síly zbraně držené obouruč a zkusí ji odstrčit. V tu chvíli by povolila, nechala jej projít a prosmýkla by se kolem něj. S největší pravděpodobností by na jeho břišních svalech zanechala hluboký šrám. Nepočítala však s tím, jak je zkušený a nevyzpytatelný. Ta‑ rag sice naznačil tlak, ale místo toho chytil i pravou rukou čepel dlouhého meče a použil ho jako palici. Hlavice meče ji udeřila z boku do hlavy a donutila pustit bič. Teprve v tu chvíli si Rajwa přestala hrát a naplno se oddala boji. Dobíječ nervózně vstal. „Lehni!“ okřikla ho Rajwa. „Tenhle je můj.“ Z těla, které obrovitý pes obíral, vytrhla šavli a s oběma se postavila do střehu. „Zabiju tě,“ slíbila Taragovi, „a ten tvůj obstarožní meč obětuji Ndangawě.“ Nečekal na ni. Cítil, jak ji plní bojová zuřivost, které v mlá‑ dí propadal i on. Divoce se vrhnul dopředu a tentokrát dr‑ žel meč oběma rukama za rukojeť. Převzal iniciativu a vnutil Rajwě svůj styl boje. Body i seky z nečekaných úhlů se držel z dosahu jejích dvou kratších zbraní. Silou ji tlačil před sebou a frustroval ji neschopností odpovědět na jeho výpady. Ani jednou však horalova čepel nepronikla až k ní a docházela mu energie. Zpomaloval a mnohem mladší bojovnice vycítila svoji šanci. Karta se obrátila a nyní to byla ona, kdo určoval podobu souboje. Technicky bezchybnými kombinacemi za‑ hrnula Taraga ranami ze všech stran. Každá z jejích rukou 137
ožila vlastním životem a ona bojovala, jako by v sobě skrývala dva dokonalé šermíře. Tarag, přes všechnu snahu, brzy krvácel z mnoha více či méně hlubokých šrámů. Spolu s krví z něj vyprchávala i síla a rychlost. Rajwa zablokovala oběma šavlemi jeho zoufalý pokus o protiútok a odkopla jej dál od sebe. Tarag se nijak nevzpouzel a ještě několika dalšími kroky zvětšil vzdálenost mezi sebou a neuvěřitelně zručnou válečni‑ cí, které čelil. Tiskla k sobě čelisti tak silně, až jí vystupovaly žvýkací svaly a její oči dávno ztratily byť jen náznak lidskosti. Připravil se na poslední kolo tance se smrtí a postavil se do střehu bláznů s mečem za sebou a hrotem mířícím k zemi. Plně tak odkryl tělo a nabídl je Rajwě. Šílená bojovnice zařvala jako hladová lvice a vrhla se za ním. Zároveň s ní nakročil Tarag vpřed a vší silou se opřel do seku svrchu dolů. Unavené tělo i příliš dlouhá dráha letu če‑ pele však daly Rajwě spoustu času reagovat. Její ruce vystřelily vzhůru a šavle se nad hlavou překřížily v dokonalém krytu. Ostří Taragova meče, ukutého staletí před jeho narozením, udeřilo do oceli šavlí, dvojí prasknutí se slilo v jedno. Tarag padl na kolena jako první. Vyčerpaný, krvácející, ale živý. Rajwa, rozetnutá od klíční kosti po spodní žebra, neměla to štěstí. ***
Vojtič se zamíchal do davu a běžel s ním ke konventu. Tak jako se moře lidí proměnilo ve vlnu snažící se smést vše, co se jí postaví do cesty, tak se i uklidnilo a stáhlo zpět. Vojtič Spálená tvář nechápal, jak je to možné. Chudina zni‑ čehonic přestala rabovat a on z cimbuří vnitřních hradeb pozoroval, jak se plameny loučí vzdalují. Lidé však neprchali před vojskem, které proti nim sebral jejich král. To se teprve šikovalo na druhé straně řeky Duren. Ať už ustupovali z jaké‑ 139
hokoliv důvodu, chtěl ho velitel rilondských stráží znát. Navíc měl několik otázek pro Safrana Payna. Poručil pootevřít bránu, za běhu ze schodů sundal tuniku se znakem města – bílou věží s červenou střechou uprostřed bílé hradby na modrém poli – a vyrazil do noci. Utíkal rychleji než většina z nich. Občas někdo křičel, že se v konventu bojuje. Ti, kteří už nedokázali běžet dál, prosili ostatní, ať ochrání velekněze, nebo, ještě častěji, jejich rodiny. Řekou lidí se prodíral kupředu a branou proběhl jako jeden z prvních. Tehdy zaslechl ránu, jako když honáci usměrňují bičem dobytek. Na nádvoří konečně spatřil to, co mnohé přimělo zchladit své vášně a vrátit se tam, odkud vyrazili potrestat město za své utrpení. Uprostřed otevřeného prostranství se válely dohořívající louče a mezi nimi mrtvoly. Muž se ženou, kterým umožnil projít branou, stáli nad nimi, svírali zakrvácené zbraně a o ně‑ čem se bavili. Vojtiče i ostatní ta scéna donutila k zastavení. Ti, kteří se báli o své blízké, přežívající v polorozbořených budovách ro‑ zesetých mezi hradbami, se velkým obloukem pokoušeli projít kolem. Ti, kteří běželi ochránit velekněze, si navzájem dodá‑ vali odvahy, kterou do jednoho ztratili, jakmile spatřili, co za sebou ozbrojená dvojice zanechala. Ani on, ani ona je však nevnímali a veškerou pozornost věnovali jeden druhému. Jen obrovité chlupaté zvíře s mor‑ dou rudou od krve, ležící na okraji osvětleného prostranství, zvětřilo jejich pach a očima vidoucíma ve tmě nově příchozí netečně sledovalo. Žena, umazaná krví v obličeji i po celém těle, se divoce rozesmála a bičem šlehla po svém společníkovi. Ten se ráně zčásti vyhnul a zaútočil. Vojtič s ostatními sledoval jejich ta‑ 140
nec smrti jako uhranutý. Zpočátku měl navrch muž, poté žena. Polonahý svalnatý bojovník krvácel z mnoha ran. Tělo, paže i stehna mu hyzdily čerstvé šrámy a Vojtič Spálená tvář viděl, jak je zchvácený ještě dříve, než to poznal válečník sám. Žena mu sice nemoudře dala odkopem čas si oddechnout, ale to jen na okamžik odvrátilo nevyhnutelný konec. V tu chvíli si Vojtič uvědomil, že by je měl zatknout. Vlasatý muž se mohutným sekem pokusil o poslední zou‑ falý odpor. Dlouhý meč se vznesl v planoucím oblouku, jen aby vlétl do klína dokonalého krytu zkřížených šavlí. Potom se stalo něco, co Vojtič ještě nespatřil. Proti všem zákonům kovářského řemesla zlomil meč ocel nastavených šavlí a za‑ kousl se hluboko do těla ženy. Oba padli k zemi. On však zůstal na kolenou. Se sklope‑ nou hlavou a třesoucím se tělem bojoval se smrtí, která kolem něj utahovala svoji smyčku. Stále se rozrůstající obecenstvo utvořilo kruh kolem krvá‑ cejícího bojovníka a sledovalo, jak rozechvělými prsty vytahu‑ je a aplikuje lektvary skryté v důmyslném opasku. Drželi se však dále od mohutného psa, který oddaně hleděl na ženinu mrtvolu. Když pochopil, že je jeho paní mrtvá, vstal. První kroky čtyř nohou se sotva vláčely, postupně však zís‑ kávaly na rychlosti. Pes v běhu roztáhl pysky a odhalil ostré zuby, kus od raněného muže se vznesl do vzduchu a Vojtič věděl, že jakmile dopadne, rozerve vyčerpanému bojovníko‑ vi hrdlo. ***
Najednou pocítil jejich přítomnost. Stáli z dosahu světla plamenů, ale byli tam. Desítky párů očí sledovaly jeho zápas o život. Neměl ponětí, kde se tu vzaly. 141
Rychlým dýcháním se snažil vehnat do žadonících plic co nejvíce vzduchu. Neměly však dost a na jeho snahu reagovaly jen bodavou bolestí. Zatmělo se mu před očima ze ztráty krve. Cítil se slabý, jako by se právě narodil. Pokud se sebou rychle něco neudělá, padne do bezvědomí a bude odkázán na pomoc těch skrytých ve tmě. Nevěřil, že by se ho pokusili zachránit. Třesoucí se rukou vyňal z opasku flakon se zelenkavou te‑ kutinou. Nedokázal ho otevřít prsty, a tak ho vrazil mezi zuby. Zakousl se do zátky a prudkým trhnutím ji vyrval z obětí skla. Trocha tekutiny vystříkla ven a tam, kde pronikla do těla, ne‑ příjemně pálila. Očima i prsty druhé ruky propátral své tělo a potom vlil kapalinu do nejhůře krvácejících ran. Bolest se dostavila okamžitě a on stiskl zuby k sobě tak silně, že pře‑ kousl korkovou zátku. Potřísněná místa se začala spékat, kůže i maso zčernaly, krev přestala téct. Puch vlastního spáleného masa ho nutil dávit. Chvíli s tím pocitem bojoval, potřeboval do sebe rychle dostat další lektvary. Když se žaludek konečně uklidnil, vytrhl z opasku další nádobku. Tentokrát s karmíno‑ vě rudým obsahem. Než ji stihl odzátkovat, ozvala se ohlušující rána a něco velkého a těžkého do něj udeřilo z boku. ***
Gorgham, trpasličí majordomus hraběte Bora ze Střelova, se prodral davem na nádvoří až do přední řady. Příliš dlouho trvalo, než se polonahý vysoukal z rilondské kanalizace a znovu si oblékl drátěnou košili, nárameníky a chrániče a navěsil na sebe léta odpočívající arzenál. Hraběte ani jeho dvě společnice nikde nespatřil a mohl jen hádat, kam se poděli. Nikdo mu nevysvětlil jejich plán a do map, které roztahali po stole v jídelně, sotva nahlédl. Vydal se tedy za zvuky boje a doufal, že dorazí dřív, než se Bor nechá zabít. 142
V běhu ještě natáhl krátkou, ale mohutnou kuši se dvěma tě‑ tivami a založil dvojici neobvyklých střel. Místo přítele s prošedivělým plnovousem klečel uprostřed čumilů hladce oholený barbar. Světla loučí na zemi kolem něj pomalu pohasínala a skrývala nejen jeho válečné malování, ale i černé rány všude po těle. Ať utrpěl jakákoliv zranění, Gor‑ gham na první pohled poznal, jak je zesláblý. Tělo válečníka se malátně naklánělo ze strany na stranu a jeho ruce se třásly. Trpaslík bez přemýšlení rozhrnul dva muže před sebou jako závěs bránící ve výhledu. Ačkoli se mu dlouhovlasý divoch protivil, stále byl přítelem přítele a hostem, za něhož zodpovídal. Udělal k němu první krok a ztuhl. Po jeho pravé ruce se cosi odlepilo od země a stejně jako on to zamířilo doprostřed kruhu. Velké „cosi“ vystavené chabým plamenům připomínalo mladého medvěda s dlouhou srstí. S každým krokem to nabíralo na rychlosti, krhavé oči upíralo na klečícího horala, a když se zaleskly vyceněné zuby, měl tr‑ paslík jasno, co se nestvůra chystá provést. Léta strávená na hraně života a smrti v Gorghamovi za‑ nechala reflexy, které nezrezly ani léty bezpečné existence v Rilondu. Zatímco upíral veškerou pozornost na obrovitého tvora, jednaly jeho ruce nezávisle na mozku. Namířil skoro zapomenutou kuši na zvíře a v duchu se pochválil, jak dobře vybral střely. První šipka měla diamantový hrot navržený tak, aby s co nejmenším odporem prošel kůží, kostmi i masem. Druhá byla tupá, ale skrývalo se v ní výbušné ohnivé kouzlo. Běžící bestie se odrazila od země a vznesla se do vzduchu jen pár metrů od Taraga. Gorgham briskně zmáčkl obě spouště. Rána trhající bubínky se rozlehla zdmi konventu a mnohé donutila padnout k zemi. 143
Kříženec psa a medvěda sebou ve vzduchu škubnul jak mu plecí projela rychlejší diamantová střela. Vzápětí mu do zadku narazila výbušná a vykousla mu v něm hluboký kráter. Takřka mrtvý pes dopadl na zkrvaveného muže. Gorgham upustil nepotřebnou zbraň, a co mu stáří a krát‑ ké nohy dovolily, rozběhl se k zasažené stvůře. Za běhu vytáhl palcát a ve chvíli, kdy zastavil, udeřil Dobíječe do hlavy. Síla úderu znásobená během prolomila lebku zvířete a definitivně je usmrtila. Gorgham vsunul ruce pod ohromnou chlupatou mrtvolu a zabral. Byl však příliš starý a mrtvé tělo příliš těžké. Tehdy vedle něj podřepl muž, jehož obličej skrývaly šátek a kapuce. Společnými silami se jim podařilo odvalit břemeno a osvobo‑ dit Taraga uvězněného pod ním. Ani teď horal nepodlehl bezvědomí a z posledních sil se do sebe snažil nalít další lektvar. Gorgham ho posadil a po‑ mohl mu. „Jménem Jeho Výsosti Eralise, krále rilondského, a v soula‑ du se zákony, které vydal, vás zatýkám,“ oznámil jim muž se šátkem přes obličej. ***
Letěla a nevěděla kam. Zrak jí nedokázal pomoci, a tak slepě nastavila ruce před sebe, aby ji chránily před nevyhnu‑ telným nárazem. Jen díky tomu se neudeřila hlavou do zdi. Odporné ruce ji chytily v podpaždí a zvedly ze země, jako by nic nevážila. Marně se snažila spočítat pokolikáté. Veškeré předměty jen trochu dál od ní ztrácely tvary a navzájem se vpíjely jeden do druhého. Jen proto, že předtím viděla místnost se sklíčky na očích, dokázala odhadnout, že velký hnědý flek je stůl a exploze barev za ním jsou hřbety sto‑ vek knih v knihovně. Velekněz oblečený do nevýrazné kutny 144
jí však splýval s pozadím. Čekala, kdy se zase zeptá, a prozradí tak svou pozici. Visela ve vzduchu nesena dvojicí zahnívajících rukou a v duchu zvažovala své šance. Nelitovala, že zemře. Jen chtěla sprovodit ze světa toho, který ten její proměnil v peklo. Náhle ho dokázala oddělit od ostatních barev. Proplouvala vzdu‑ chem přímo k němu, a jak se blížila, získával pevné obrysy. Stačil už jen kousek a dosáhne na něj. Magické ruce si ji v tu chvíli nadhodily, jako by byla pytlem brambor, a ještě než se dotkla země, sevřely jí zápěstí a zapá‑ čily paže dozadu. Okamžitě si klekla. Velekněz k ní přistoupil a zblízka jí pohlédl do očí. Prohlí‑ žela si jeho tvář posetou vráskami, šišatou hlavu, široká, zatím němá ústa, oči pokryté mléčně bílou blánou. Mužík ztěžka zvedl ruku a položil ji na její holou hlavu. „Utrpení,“ vydechl tiše a z jeho dechu se jí chtělo zvracet. „Tebe nikdo nenajal,“ mluvil sám k sobě. „Ty trpíš a myslíš si, že to já jsem zavinil tvá muka. Tak to ale není.“ Promlouval laskavě a jeho hlas získal konejšivý tón. „To bohyně tě poslala za mnou. Ona bdí nade všemi, kterým bolest drtí srdce a při‑ náší jim úlevu. Proto jsi přišla.“ „Ne,“ promluvila Iandži poprvé od chvíle, kdy začala marný boj s rukama Sandol Kah. „Já tě přišla zabít.“ Zatnul prsty do její kůže. „Já nemohu za smrt tvojí dcery.“ Jako by se hlas rodil přímo uvnitř její lebky, jako by vůbec neprocházel ušima. Cítila ho uvnitř sebe a on zotročoval její vědomí, které se propadalo kamsi do tmy vlastního já. „Safrane!“ Někdo zaječel a přivedl ji zpět. Stisk povolil. Puch z úst velekněze se smísil s těžkou sladkou vůní. „Co tu chceš?“ 145
Ruka sklouzla. Ohavný mužík vypadal upřímně překvapeně. „Chci, ne, potřebuju další,“ řekl muž, kterého neviděla. „Kdo tě pustil?“ zeptal se velekněz příliš tiše na to, aby ho nově příchozí slyšel. „Teď ne. Přijď později,“ dodal nahlas. „Ale já musím mít aspoň jednu dívku. Hned teď!“ Přibližoval se k nim, až vstoupil do jejího zorného pole. Vyšší štíhlý muž s plavými vlasy v pestrobarevném, asi i dra‑ hém, ale naprosto zváleném oděvu uchopil křehkou ruku scvrklého mužíka. „Já jinak nepřežiju,“ blábolil nepříčetně. „Potřebuju další, jinak umřu,“ fňukal. „Zkus mě!“ Do hry vstoupil čtvrtý hlas. Ženský, uvědomila si Iandži potěšeně, jako by žena znamenala naději. Navoněný blondýn vyděšeně vykřikl. Velekněz podruhé neovládl svoji tvář a nechal překvapení, aby rozšířilo jeho oči a otevřelo ústa s několika zkaženými zuby. „Ona má hlavu!“ Vyšší z dvojice namířil prstem ke vchodu. Iandži by teď dala ruku za to, aby k němu dohlédla a uviděla tu, která tam stojí. „Tusele Digaste,“ promluvila neznámá, „půjdeš se mnou a zaplatíš za vše, co jsi provedl těm dívkám.“ ***
V pestrobarevných šatech nadměrné velikosti připomína‑ ly sbor cirkusových šašků. Alespoň už nebyly nahé a Vrabča je mohla vyvést z vyhřátého podzemí ven do chladné noci. Vylezla jako první a šestice dívek ji následovala. Choulily se k sobě a nedůvěřivě hleděly na temné stěny živého plotu. „Nebojte se,“ zkusila jim Vrabča dodat odvahu. „Znám ces‑ tu ven.“ „A potom?“ zeptala se jedna z dívek. 146
Dobrá otázka, pomyslela si Vrabča. „Pak vás zavedu do chrámu Estelinek, tam se o vás postarají.“ Kněžky dobrotivé bohyně nikdy neodmítly pomoci po‑ třebným. Obzvláště ženám. S tou odpovědí se spokojily. Alespoň se žádná nezeptala, kudy se tam dostanou. Jakmile je Vrabča vyvedla z bludiště, dívky se zastavily. Jed‑ na jako druhá užasle hleděly na pevnost s vysokou věží vypí‑ nající se nad nimi pár set metrů do svahu. Napravo se v měsíč‑ ním světle blyštil uhánějící tok Durenu, nalevo se zelená tvář strážce noci odrážela v obrovském umělém jezeře. „Kde to jsme?“ „V konventní čtvrti,“ odpověděla jedna z místních dívek dříve, než to stihla její průvodkyně. „Jdeme,“ zavelela Vrabča a utnula tak rozhovor dříve, než začal. „Držte se u mě a mlčte.“ Opatrně je vedla širokým obloukem k řece, kde kus nad břehem, čekal vchod do kanalizace. Držela se co nejdále od zlověstné siluety pevnosti a desítek malých i větších budov rozesetých kolem ní. „Hele, světla,“ zašeptala jedna z dívek, když obešly citadelu a zdálky uviděly nádvoří hemžící se světly pochodní. „Ticho,“ sykla další. Mlčely, dokud nedošly k poklopu, který ukrýval vstup do kanalizace. „Tam ne. Pod zem už ne,“ řekla poděšeně plavovláska, která se před nedlouhou chvílí pověsila na Tien a nechtěla ji pustit. „Tam nevlezu ani za nic,“ přidala se druhá. „Je to nejbezpečnější cesta,“ snažila se jim vysvětlit Vrabča. „Co kdybychom radši poprosily o pomoc ty támhle?“ uká‑ zala třetí dívka směrem ke vzdáleným světlům, která se jako 147
paprsky slunce rozbíhala z nádvoří do všech směrů, jak se lidé vydali hledat své blízké. „A co když tam jsou ti, kteří vás uvěznili?“ zkusila drobná zlodějka poslední argument. „A co když jsou dole?“ oponovala jí čtvrtá dívka. Vrabča věděla, že je dolů nedostane. Už se jich proti ní spo‑ jilo moc. „Počkejte tady!“ poručila jim naštvaně. „Půjdu se tam podívat.“ „To ne!“ vykvikla blondýna a její hlas získával hysterický nádech. „Půjdu já,“ ozvala se dívka, která dosud mlčela. Ta samá, která již jednou podobnou situaci zachránila. „Omrknu to a vrátím se,“ slíbila. Už při výběru oblečení se ukázala nejrozumnější. Z celé módní pánské garderoby si vybrala tmavé, nejméně nápad‑ né oblečení. Místo nepohodlných společenských bot s tvrdou podrážkou si omotala nohy několika pruhy látky a kaštanově hnědé vlasy stáhla kusem provazu do ohonu. Vrabča si také všimla, že se ozbrojila dýkou mrtvého jednorukého kněze. Než stihl někdo něco namítnout, rozplynula se dívka ve tmě. ***
„Jménem Jeho Výsosti Eralise, krále rilondského, a v soula‑ du se zákony, které vydal, vás zatýkám.“ Vojtič dokončil stokrát omílanou frázi, shrnul z čela kapuci a sňal šátek. Spálená tvář se odvrátil od trpaslíka s bezvlád‑ ným barbarem napůl ležícím a napůl sedícím na jeho klíně. Jakmile vystavil obličej mihotavým plamenům pochodní, zaslechl své jméno tiše vyslovené mnoha hlasy, jak ho lidé po‑ znávali. Právě teď měl nejlepší příležitost rozdělit tupý dav a udělat z něj myslící bytosti. 148
„Rozejděte se!“ poručil jim úředním tónem. „Tady už není co k vidění. Raději jděte za svými rodinami.“ Posledními slovy všem připomenul strach o jejich blízké. Shromáždění čumilů se rychle rozpadlo, jak se lidé rozprchli zkontrolovat své domovy a ty, které tam zanechali. „A teď mi odpovíte na pár otázek,“ otočil se zpět k podivné dvojici. Zmýlil se. Trpaslík zarytě mlčel a zbitý válečník do sebe roztřesenýma rukama ládoval jeden lektvar za druhým. Ztrá‑ cel s nimi čas. Ze severu městem procházelo vojsko nabuzené rozdrtit jakýkoliv náznak odporu a někdo mu musel vysvětlit, že už je po všem. Navíc se kdesi v pevnosti skrýval muž, který celou tu šílenost rozpoutal a jehož by měl Vojtič chytit, než se vypaří. Kromě toho ještě jedním okem obhlížel místo činu poseté mrtvolami a odháněl od něj těch několik supů, co si chtělo pomoci k dobré zbrani či měšci mrtvého. Zatímco dumal nad bezvýchodnou situací, zaslechl vzruše‑ né hlasy. Desítky lidí upínaly svůj zrak kamsi vzhůru a mnozí ukazovali na vrcholek věže. Tam, vysoko, vysoko nad nimi stála na úplném okraji drob‑ ná pokroucená figura. Měsíc v tu chvíli svítil snad nejvíce, jak dokázal, a Vojtič okamžitě poznal siluetu Safrana Payna. ***
Hnilobné ruce pustily její zápěstí, ale než stihla vstát, srazily ji tvrdou ranou do žaludku. Chvíli na zemi bojovala s nutkáním zvracet, ale potom se ztěžka vzepřela a alespoň se posadila. Barvy okolí se měnily příliš rychle a ona nedokázala rozpoznat, co se děje. Tehdy si vzpomněla. Se zatajeným dechem sáhla do tajné kapsy v záňadří a vytáhla drobný lehký předmět. S úlevou si jej nasadila na oči. 149
Brýle Adema Kovariče se sice nemohly rovnat jejím kou‑ zelným sklům a navíc měl překupník podle všeho lepší zrak, ale zostřily její vidění natolik, aby se Iandži dokázala zorien‑ tovat v chaosu kolem sebe. Nahá černovlasá žena, kterou hraničářka nikdy předtím nespatřila, zápasila s magickýma rukama a přitom se vyhýbala předmětům, které po ní vrhal štíhlý ječící blondýn. Žena se pohybovala s nadlidskou grácií a její neskutečně pružné tělo i dokonalé akrobatické kousky ji držely z dosahu nepřátel. V jednu chvíli se sehnula před útokem létajících rukou, jako by omylem vykopla za sebe a posunula tak stůl, za nímž se skrýval navoněný blondýn. Hrana ho zasáhla do podbřišku a on se předklonil. Černovláska bez námahy skočila na stůl, zahákla kolem jeho krku nohu a udeřila s plavovlasou hlavou o psací desku. Saltem nazad se vyhnula páru útočících rukou a dopadla na podlahu lehce jako kočka. Rozmazaná šmouha na druhém konci místnosti musel být velekněz. Stejně jako Iandži nehybně sledoval neuvěřitelnou ukázku obratnosti nahé ženy. Ani tak se ale nezdálo pravděpodobné, že by neznámá zví‑ tězila nad poletujícími neživými soupeři. Dařilo se jí uhýbat, ale její pokusy zneškodnit malý rychlý cíl nohou, knihou či židlí se míjely účinkem. Hraničářka se zvedla z podlahy, a aniž by si jí kdokoliv všiml, vytáhla zpod haleny dva ploché, na dlaň dlouhé vrha‑ cí nože. Skrčená a stále zesláblá hledala luk, šípy a čapku se sklíčky. Musely se válet někde mezi desítkami věcí, především knih, poházených po zemi. Velekněz pořád stál na opačné straně místnosti a nespouš‑ těl bílé oči ze souboje černovlásky a prokletých rukou. Plavo‑ vlasý muž, v němž Iandži poznala Aghova pána, ležel na zemi a sténal. Krátká vzpomínka na divého muže jí připomněla, 150
proč to vše dělá. Znovu slyšela jeho žvanění o bohyni a pánovi, kvůli nimž mužík dívky skupoval a zabíjel. Znovu před sebou viděla nůž stoupající a nořící se do divochova těla, zatímco se on smál a Iandži řvala vnitřní bolestí. Hněv i nekonečný smu‑ tek se slily v jedno a hraničářka si slíbila, že jakmile se zbaví létajících rukou, vypořádá se s veleknězem i štíhlým bláznem. Černovláska se vyhnula dalšímu výpadu a ocitla se zády k pootevřeným dveřím. Mrtvolné ruce opsaly ve vzduchu krátký oblouk a znovu neúnavně vyletěly vstříc nahé ženě. Ta na poslední chvíli ukročila a kopla do křídla dveří. Dřevo na‑ razilo na hnijící maso a ruce zavrávoraly. V ten okamžik zaútočila Iandži. Z několika metrů hodila první nůž. Jeho hrot pronikl měk‑ kou tkání a přišpendlil jednu z rukou k zárubni. Druhá, spoje‑ ná s ní dlouhým provazem jako pupeční šňůrou, se jí pokusila pomoci, ale holohlavá žena s brýlemi hodila za běhu podruhé. Tentokrát netrefila přesně. Nůž alespoň přeťal špagát, který oba zlovolné předměty spojoval. Ruce, jako by náhle ztratily část své nečisté moci, zpomalily. Než stačila jedna vytrhnout z druhé vrhací nůž, zasáhla je černovláska těžkým okovaným svazkem a připlácla je ke stěně jako obtížný hmyz. Padly na zem. Iandži jednu rozdrtila koženou podrážkou, její nahá za‑ chránkyně druhou kovovým rohem knihy. Ruce se naposledy zazmítaly v marném odporu a pak se rozpadly, jako by nikdy neexistovaly. Na zemi po nich zbyl jen na dva kusy rozdělený provaz. Ženy se podívaly jedna na druhou a černovláska se usmála. Sklonila se k zemi a podala Iandži její luk. „Tohle bude tvoje. A tohle taky,“ řekla, když o pár kroků dál našla čapku se sklíčky. Hraničářka ji však nevnímala. Raněný muž za stolem se právě zvedal a na místě, kde ještě před chvílí stál velekněz, zel 151
temný otvor ve zdi. Dala by ruku do ohně, že tam ještě před chvílí nebyl. Přelétla podlahu očima a uviděla několik šípů. Rychle dva popadla, a když se blondýn postavil, založila střelu a natáhla tětivu. „Iandži, ne!“ Ani ji nepřekvapilo, že slyší své jméno. „Já ho potřebuji.“ Nahá černovláska se dotkla její paže, ale hraničářka ucukla a dala tak jasně najevo, že se jí nemá dotýkat. „Zaplatí za to, co provedl,“ zasyčela Iandži nenávistně. „To ti slibuji!“ vyhrkla nahá kráska. „A přísahám, že hned, jak s ním skončím, dám ti ho, ať s ním uděláš, co budeš chtít.“ Iandži přivřela oči a pustila tětivu. Šíp proletěl vzduchem a zaryl se pod klíční kost muže, jenž nechápavým zrakem zíral na dvě ženy před sebou. „Jak to, že znáš mé jméno?“ zeptala se hraničářka neznámé, která vydechla úlevou. „Máme společného známého. Postaršího vousatého pána, co rád nosí bílou barvu.“ Iandži přikývla, ale na rozdíl od Tien se neusmívala. Vy‑ měnila brýle za nabízenou čapku, ze země zvedla další tři šípy. „Budu ho chtít,“ ukázala na Tusela Digasta svíjejícího se na zemi. „Já vím, že budeš.“ Hraničářka naposledy pohlédla na Tien a zmizela v tajném průchodu. Za pár okamžiků již běžela do schodů na vrcholek věže ulovit velekněze. Teprve tehdy si Tien uvědomila, že jí zapomněla říct jednu důležitou věc. *** 152
Nae se nepotřebovala skrývat. Lidé odění do cárů i lepšího oblečení, které rilondští boháči darovali chudobincům, se roz‑ prchli po okolí pevnosti. Ať už hledali cokoliv, o ni nezavadili pohledem. Žádného se neodvážila zeptat, zda by jí a ostat‑ ním dívkám nepomohl. Všichni se zdáli být příliš zaměstnaní vlastními starostmi. Buď někam spěchali se sveřepým výra‑ zem ve tváři, nebo volali a hledali své blízké. Nae spatřila hned několik šťastných shledání. Podle světla stálo nejvíce lidí uprostřed nádvoří před pev‑ ností. Nae se vydala tím směrem, přesvědčená, že právě tam najde někoho ochotného pomoci. Už se nebála. Lidé hemžící se kolem ní vypadali ve světlech loučí, luceren i měsíce všelijak, jen ne nepřátelsky. Od shromáždění na nádvoří ji dělilo sotva pár metrů, když kdosi zakřičel a hlavy i ukazující prsty se rázem zvedaly smě‑ rem k věži pevnosti. Její mladý zrak okamžitě zachytil pokroucenou postavičku na vrcholu. Lidé okolo dotyčného podle všeho poznali, proto‑ že mnozí šeptali jedno jméno. Safran Payn. Nae o něm v živo‑ tě neslyšela, ale nepochybovala, že se jedná o dobrého člověka. Z hlasů zaznívajících po celém návrší zněla láska a soucit. Náhle sebou drobná silueta trhla. Na tu dálku byl pohyb takřka nepatrný a postřehli ho jen ti nejbystřejší. Postava se zaklonila více, než mohla ustát, a přepadla přes okraj věže. Zvuk, který proběhl davem, zněl, jako by se všichni náhle a hlučně nadechli. Neznámý však spíše plachtil, než padal. Jeho oděv se rozprostřel do všech stran a on, unášen větrem, mířil na západ ke stojaté hladině umělého jezera a snad ještě dál. Na okraji periferního vidění se cosi mihlo a Nae bezděčně obrátila zrak zpět k vrcholku věže. Povědomá silueta vyskočila na cimbuří, natáhla jednu paži a konečky prstů druhé přilo‑ žila k tváři. Nae ten pohyb sledovala i nacvičovala tisíckrát a 153
nepotřebovala vidět sotva patrné tělo luku, nebo zdálky nevi‑ ditelnou tětivu. „Mami!“ vykřikla dívka a rozběhla se k pevnosti. ***
Iandži běžela po točitém schodišti, jak nejrychleji dokázala. Její mysl zastřela rudá mlha a v srdci neměla nic než touhu se mstít. Co na tom, že velekněz dívkám neubližoval osobně. Velice dobře věděl, co se na půdě konventu děje, a podle nalé‑ hání blonďatého šílence právě on rozhodoval o tom, kdy mu předhodí další z dívek. Nekonečné schody jen rozdmýchávaly její hněv a oddalovaly nevyhnutelný akt pomsty. I kdyby jich byly desetitisíce, stejně by nezabránily veleknězově smrti. Nezpomalila, ani když spatřila otevřené dveře. Prolétla jimi s lu‑ kem připraveným k výstřelu a nijak nedbala toho, že by se velekněz mohl skrývat někde ve tmě a pokusit se ji napadnout zezadu. Nic takového se nestalo. Rychlý pohled po obvodu věže odhalil drobnou pokroucenou figuru uprostřed jasně zelené‑ ho kruhu měsíce. Velekněz, nejistě stojící na cimbuří věže, se ohlédl a spatřil hraničářku. „Mé dítě,“ promluvil podmanivým hlasem. Iandži narovnala prsty pravé ruky, tětiva zadrnčela a šíp s pazourkovým hrotem se zaryl někam doprostřed veleknězo‑ va neforemného hábitu. Safran Payn překvapeně hekl a zaklo‑ nil se. Tak moc, že jeho nohy nedokázaly udržet rovnováhu a on přepadl dříve, než Iandži vypustila druhou střelu. Rychle se přesunula na místo, kde před chvílí stál on, a zra‑ kem posíleným magií sklíček hledala jeho tělo rozbité někde na střeše pevnosti či pod ní. Místo toho ale spatřila, jak ve‑ lekněz plachtí vzduchem s hábitem rozprostřeným do všech stran. Svrchu připomínal obrovskou poletuchu unášenou vět‑ rem nad obrovské jezero pod konventem. Zamířila a vystřelila. 154
Přestože neviděla dráhu letu šípu, nepochybovala o tom, že zasáhla. Desítky let neminula a něco takového by ji ani ne‑ napadlo. Velekněz se však vznášel dál. Založila poslední šíp a pečlivě zamířila. Střílela z nezvyklého úhlu, v mizerném světle, na velkou dálku. Zhluboka se nadechla. V tom okamžiku se však její cíl proměnil, z listu snášejícího se k zemi se stal kámen, který náhle spadl doprostřed jeze‑ ra. Černá voda se nad ním zavřela a Iandži ho již nespatřila. Dlouho civěla na vzdálenou hladinu a hledala byť jen náznak pohybu. Nic. Cítila se slabá. Jako by veškeré fyzické i citové vyčerpání čekalo, až bude po všem, a teď se rozhodlo naplno projevit. Ruce jí klesly k pasu, hlava se točila, nohy ochably. Její zrak zalétl k desítkám provizorních stavení pod ní a k lidem hem‑ žícím se mezi nimi jako mravenci. Zvedla oči k pyšnému měs‑ tu, spícímu své sny o prosperitě a štěstí. Co všem těm sobcům bylo po její bolesti. Oni se ráno budou radovat z nového dne, zatímco ona bude trpět ranou, která se nikdy nezhojí. Sevřela víčka a spatřila před sebou Nae. Maličkou, potřís‑ něnou krví své matky, když opustila její lůno, rozvernou a nadšeně si užívající první krůčky i pády, zesláblou na postýlce po několika dnech, kdy odmítala jídlo, copatou prohánějící se lesem, který jí byl hřištěm, i na pokraji dospělosti, připravenou opustit hnízdo a rozletět se do světa. Sklopila těžkou hlavu a otevřela oči. Země pod ní lákala pří‑ slibem věčného spánku a zapomnění a ona jí nedokázala odolat. ***
Vrazil do pevnosti jako uragán. Mrtvý u vrat se šípem tr‑ čícím ze spánku mu ukázal cestu. Tasil meč připravený čelit všemu, co jej může uvnitř potkat. Namísto nepřátel ho vítal 155
pach čerstvých mrtvol a sál s devíti vychládajícími těly v kut‑ nách. Z každého trčel jeden šíp. „Ian!“ zakřičel Bor z plných plic, ale odpověděla mu pouze ozvěna vlastního hlasu. Prohlédl si čtveřici chodeb a nakonec zvolil schodiště v severovýchodním rohu místnosti. Hrany schodů kopírova‑ la tenká stružka červené krve, která mu jako niť z pohádek ukazovala cestu dál. Iandži chtěla zabít velekněze a patrně se domnívala, že ho najde v horních patrech. Hlava je vždycky nahoře, pomyslel si hrabě, když bral schody po dvou. Minul mrtvolu se šípem v krku, jejíž krev ho navedla, a ještě dvě další, než vyběhl k vyřezávaným dřevěným dveřím, u kterých hořel plamen v míse. Na zemi vedle nich seděl mnich v kutně se sklopenou hlavou a z úst mu vytékala krev. Tolik krve, že musel být dávno před Soudcem. Bor pevně sevřel rukojeť meče oběma rukama a vtrhl do‑ vnitř. Jeho bojové odhodlání se rychle změnilo ve stud, když před sebou spatřil nahou ženu. Etiketa kázala sklopit hlavu a Bor, jakkoli se více pova‑ žoval za zálesáka než hraběte, ji poslechl takřka okamžitě. V krátkém okamžiku prodlevy se však stihl pokochat ženinou krásou. Dlouhé černé vlasy jen částečně skrývaly souměrnou postavu s dokonale tvarovanými ňadry a ladnýma nohama. „Támhle,“ řekla žena s mírným pobavením v hlase a donu‑ tila ho vzhlédnout. Prstem ukazovala na východ utopený ve stěně napravo. Ni‑ jak se při tom nesnažila skrýt svou nahotu. „Děkuji,“ vysoukal ze sebe, nasucho polkl a vběhl do černé‑ ho ústí tunelu. Ani si nevšiml krvácejícího muže bezvládně ležícího u no‑ hou černovlásky. 156
Po pár krocích se vytratila i trocha světla z vedlejší míst‑ nosti a on tápal tajnou chodbou jako slepec. Zakopl, takřka upadl a poznal, že narazil na schody. Jednou rukou hladil drsnou stěnu kolem točitého schodiště, druhou, ozbrojenou, držel před sebou. Příliš dlouho kráčel v temnotě, než spatřil kus nočního nebe a odvážil se zrychlit. „Ian! Ne!“ Stála na okraji věže a hleděla dolů. Ani na okamžik ne‑ pochyboval o tom, co chce udělat. Rozběhl se k ní, ale než ji mohl strhnout zpět, otočila se k němu a namířila na něj luk jako ukazovátko. Konec zbraně se zabodl do jeho hrudi a ne‑ dovolil mu přiblížit se. „Nech mě být,“ zašeptala ztěžka. V tu chvíli, osvětlena pouze zelenkavým svitem měsíce, vy‑ padala více mrtvá než živá. Oči bez jiskry i ztrápená tvář jako by volaly, že smrt je jediným vysvobozením. „Nae žije!“ vychrlil ze sebe rychle. „Dobrý pokus,“ usmála se a její úsměv přetékal smutkem. „Opravdu!“ snažil se ji marně přesvědčit. „Vím to!“ „Jak?“ zeptala se nezúčastněně. „Tarag mi řekl vše, co vám pověděl ten chlap z džungle. I to, co s těmi dívkami dělal. Vím, že jim utínal hlavy.“ Nechtěl to říct, každé slovo ho bolelo, ale musela to vědět. „Já je viděl. Naložené ve sklenicích jako exponáty v laboratoři. Dívaly se na mě mrtvýma očima,“ jeho hlas se zlomil, v hrdle mu náhle vyschlo, ale přesto se překonal a mluvil dál. „Poznal bych ji,“ prohlásil nesouvisle. „Prohlížel jsem si je, ale ona tam nebyla.“ „Nikdy jsem nevěděla, jak dobrý jsi lhář,“ zašeptala Iandži a pohlédla skrz kouzelná skla na jeho vousatý obličej. „Sbohem, příteli, a díky.“ Chtěla se otočit a vrhnout se do hlubin, ale on popadl luk, který mu jakoby nabízela a trhnul s ním k sobě. Nestihla ho 157
pustit, zavrávorala a z cimbuří padla přímo do jeho nastave‑ ných rukou. Snažila se z nich vymanit, ale držel ji příliš pevně. ***
Nenáviděl chaos. Vše dobré v jeho životě mu přinesl pořá‑ dek, vše zlé jeho opak. Vojtič se snažil udílet rozkazy a držet masu chudiny na uzdě, ale moc se mu to nedařilo. Jakmile ve‑ lekněz po svém krátkém letu spadl do jezera, jeho nejvěrnější ovečky ztratily rozum a strhávaly s sebou další. Panika se šířila jako mor a ani jeho pověst předního strážce rilondského po‑ řádku jí nedokázala postavit hráz. Dávno se nestaral o dvojici zajatců. Jen pobíhal mezi lidmi a pokoušel se je uklidnit. Mar‑ ně. Ti největší fanatici se vrhli k jezeru následovat muže, jehož milovali. Další padli na kolena a řvali žalem v přesvědčení, že zemřel jediný člověk, který mohl ukončit mizérii jejich žití. Ve všem tom bláznovství se bezradně pohybovali ti, kteří si zachovali zdravý rozum, a teď nevěděli, co dál. Patřily k nim hlavně děti, které vyděšeně hleděly na své rodiče měnící se jim přímo před očima. Nejnebezpečněji však vypadala skupi‑ na formující se před branou. V jejím čele stál vysoký hřmotný muž, řval, až mu od úst létaly sliny, a ostatní na jeho slova odpovídali máváním zbraní nad hlavou. Spálená tvář je nepo‑ třeboval slyšet, aby poznal, že se rozhodli napadnout blížící se vojsko. Nechal všeho ostatního a běžel jim to rozmluvit. „Jdi nám z cesty, králův pse!“ obořil se na něj vůdce, když se Vojtič postavil před bránu konventu. „Je to sebevražda,“ snažil se je zastavit. „Zabijí vás, a kdo se pak postará o ty, které máte rádi?“ Zaútočil na jejich svědomí, city i strach. Neúspěšně. Desít‑ ky ozbrojených fanatiků se vydaly jeho směrem, jako by jim někdo zalil uši voskem a pověsil je na špagátky, kterými lout‑ káři ovládají marionety. 158
Vojtič neustoupil. Dál je zbytečně zahrnoval argumenty. Když už byli dva kroky od něj, věděl, že ho přejdou, jako by tam ani nestál. Výkřik plný strachu se rozlehl konventem a přinutil je za‑ stavit. Okamžitě se k němu přidaly další a společně tvořily symfonii děsu. „To je od jezera,“ poznal Vojtič. „Rychle za mnou!“ Teď už poslechli. ***
Bor opatrně sešel schody utopené ve tmě s Iandži v náručí. Hraničářka balancovala na hraně nevědomí, křečovitě svírala luk a blábolila o tom, jak je jí něco líto. Když prošel tajným vchodem, ulpěly na něm pohledy dvou žen. Nahou černovlásku už znal. Mladou dívku s hnědými vlasy staženými do dlouhého ohonu poznal okamžitě. „Strejdo?“ podivila se Nae, ale jakmile uviděla, koho nese, přestala mu věnovat pozornost. Vrhla se k Iandži, kterou Bor jemně položil na zem, a vy‑ děšeně hleděla na matku, její zapadlé oči, našedlou pokožku a bezvládné končetiny. „Co je jí?“ zeptala se vyděšeně Bora, který však neznal odpověď. „Ruce Sandol Kah,“ řekla černovláska, klekla vedle Nae a jako lékař vyšetřovala hraničářku ztrácející ponětí o svě‑ tě kolem. „Co to je?“ zeptal se Bor. „Bojovaly jsme s netvorem ze světa stínů, který často slou‑ ží kněžím temné bohyně. Četla jsem, že jeho dotek přenáší všemožné nemoci a člověk po něm brzy ochoří. Bez pořádné péče může zemřít.“ 159
„Estelinky!“ vzpomněl hrabě na dobrotivé služebnice bo‑ hyně uzdravení. „Ty by rozhodně mohly pomoci,“ přikývla Tien hlavou. Nae držela matku za ruku, plakala a volala ji. Iandži otočila hlavu jejím směrem a mírně se usmála. Oči za kouzelnými sklíčky však měla zavřené a nevydala ani hlásku. „Jdeme!“ zavelel Bor rozhodně. Popadl Iandži a s Nae v patách spěchal pryč z prokleté pevnosti. ***
Gorgham fascinovaně pozoroval hemžení na břehu obrov‑ ského jezera a poslouchal čvachtavé a mlaskavé zvuky, které vydávaly nespatřené bestie. Nestvůry se vyhýbaly světlu ohně a měsíc nedokázal odhalit více než beztvarou lesklou změť mokrých obsidiánově černých těl. Vodní přízraky hodovaly na několika nešťastnících, kteří se bezmyšlenkovitě vrhli do vody, hned jak se hladina zavřela nad tou podivnou plachtící věcí. Trpaslík jako obvykle nechápal konání lidí, natož aby rozu‑ měl chaosu kolem sebe. Zanechal zázračně se uzdravujícího barbara o samotě a vydal se hledat Bora. Potom uslyšel šílený jekot a vzápětí ho strhl panikařící dav. K smrti vyděšení lidé mířili k bráně, ale zastavili, jakmile spatřili postupující králov‑ ské vojsko. Mnozí při pohledu na husté síto vojáků padli na kolena, brečeli a modlili se. Ani si nevzpomínal, jak se dostal k jezeru, ale teď tu stál a s desítkami ozbrojených lidí poslouchal rozkazy spáleného muže, který ho chtěl ještě před chvilkou zatknout. O Vojtičo‑ vi už slyšel, stejně jako snad každý obyvatel Rilondu. Hlas ve‑ litele stráží však postrádal sílu, která drží řady vojáků v jedné linii a nutí je i zemřít, když je to potřeba. Spálený měl mezi 160
muži respekt, ale ne dost na to, aby je udržel v bojové linii tvá‑ ří v tvář nestvůrám, zatímco jim za zády rodiny ječely děsem. Gorgham se obával, že jakmile se žravá černá masa pohne vzhůru, skupina ozbrojenců povolí a bestie projdou skrz. ***
Borovi stačilo slyšet hluk a vyděšené hlasy, aby věděl, že je něco sakra špatně. Když Nae otevřela bránu, naskytl se mu pohled na stovky lidí pobíhajících v zoufalství sem a tam. Chvíli stál s Iandži v náručí a hleděl na dav, který ztratil po‑ slední špetku rozumu a bezhlavě panikařil. Mezi lidmi si klestil cestu Tarag, sotva se držel na nohou. „Co se tu děje?“ zeptal se Bor, když polonahý barbar došel až k nim. Horal neodpovídal. Jeho pohled klouzal od bezvládné Ian‑ dži k vyděšené Nae. „Je…“ Prstem ukázal na Iandži a v jeho hlasu se skrýval strach. Nic takového od něj Bor v životě neslyšel. „Není,“ odpověděl hrabě. „Ale může být, jestli ji nedosta‑ neme do města.“ Tarag ztěžka převzal bezvládné tělo hraničářky, a přestože se zdálo, že se každým okamžikem zhroutí pod její vahou, po‑ ložil ji jemně na zem. „Tudy neprojdeme,“ ukázal k bráně. „Tam pochoduje voj‑ sko tvýho kamaráda krále. Z jezera,“ ukázal k západu, „něco vylezlo. Neviděl jsem co, ale sežralo to pár lidí.“ Hrabě tiše zaklel. Potřeboval se postarat o Iandži a zároveň mu jeho svědomí přikazovalo pomoci lidem uvězněným mezi hradbami konventu. Musím je dostat odsud. Ian i ostatní. Ka‑ nalizace nepřipadala v úvahu. Příliš mnoho panikařících lidí, příliš malý vlez. Bor přemýšlel, až ho z toho rozbolela hlava. 161
„Armáda nebude problém,“ řekl nahlas. „Až dorazí, tak je zastavím.“ Opravdu hodně tomu chtěl věřit. „Teď musíme za‑ chránit lidi.“ Rychle si svlékl tuniku z tmavě zelené látky, obrátil ji na‑ ruby a zase se oblékl. Uprostřed prsou měl nyní vyšitý znak rodu ze Střelova, stříbrný hrot šípu na blankytně modrém poli. „Co matka?“ hlesla poprvé Nae. „Vydrží,“ odpověděl Tarag místo Bora. Hrabě nevěděl, kde bere tu jistotu, ale válečníkův hlas zněl neochvějně. „Zůstaňte skrytí,“ poradil jim Bor a rozběhl se přímo do‑ prostřed davu. Lidé do sebe naráželi, přepadávali jeden přes druhého, kři‑ čeli, kleli, brečeli. „Jsem Bor ze Střelova!“ řval, co mu plíce stačily, a doufal, že má jeho jméno mezi lidmi stejnou váhu jako v době po válce. „Jděte se ukrýt do pevnosti!“ Přecházel od skupinky ke skupince, prstem ukazoval na vrata mohutné budovy a nepřestával vykřikovat své jmé‑ no. Spontánně se k němu přidávali další, také oni se snažili uklidnit panikařící a navést je do pevnosti, která jim mohla poskytnout bezpečí. Bor jen doufal, že neutečou ven, až spatří mrtvoly v hlavní síni. Nádvoří se vyprazdňovalo, dokořán otevřená vrata citadely hladově pohlcovala desítky ubožáků. Ještě se běžel podívat k hlavní hradební bráně. Výhled na vojsko ho jen utvrdil v tom, že svým hlemýždím tempem nedorazí dříve než za půl hodiny. Někteří považovali Erali‑ se za zbrklého, ale vždy, když šlo do tuhého, postupoval král obdivuhodně metodicky. Jak by asi reagoval, kdyby z hníz‑ da nepřátel vyletěl Bor a požádal ho o záchranu lidí, kteří se vzbouřili proti jeho vládě? 162
Hrabě tu myšlenku briskně zavrhl. Zdála se příliš riskantní. Pokud by vojáci udrželi na uzdě své choutky po odvetě, stej‑ ně by vše pokazili lidé ukrytí v konventu s nervy napjatými k prasknutí. Nejspíš by stačil jediný náznak neposlušnosti a došlo by k masakru na civilním obyvatelstvu. A to ještě neviděl nebezpečí vystupující z hlubin jezera. ***
„Podejte hlášení!“ Vojtič sebou překvapeně škubl a otočil se za hlasem. Kráčel k němu vysoký zarostlý muž. Ve světle pochodní si Spálená tvář všiml erbu na jeho hrudi a vousáčův obličej také nespatřil poprvé. „Hrdinové přijdou vždy, když jsou potřeba,“ zašeptal sám pro sebe. „Máme proti sobě odhadem padesát neznámých, podle jejich dosavadního chování jasně nebezpečných entit neurčitého původu,“ mluvil Vojtič nahlas, co to jen šlo. „V ži‑ votě jsem nic podobného neviděl. Stojí tu necelých sto mužů, zatím kryjeme ústup žen a dětí.“ Hrabě pokýval hlavou. Určitě mu rychle došlo, že útok na lesklou černou masu nemá smysl. Těm několika nešťastní‑ kům, ze kterých zbývalo pár krvavých trhanců, již nepomo‑ hou a zbytečně by ohrozil muže tvořící hráz mezi nepřáteli a bezbrannými. „Budete muset upravit odhad našich sil,“ mávl Bor rukou za sebe. „Náš sbor se rozrůstá.“ Z pevnosti přicházeli další, kteří zkrotili strach a nyní se stavěli do řady. Mlaskavé zvuky a odporné srkání, při němž tuhla krev v ži‑ lách, ustaly. Nestvůrám došla potrava. Jako jedna bytost zved‑ ly hlavy bez krků a jejich kulatá žlutá očka zářila v temnotě jako nebe poseté hladovými hvězdami. Vojtič zachytil tón na 163
hranici vnímání. Postupně sílil a vibroval, až z něj bolela hla‑ va. Obludy zpívaly. Nebo svolávaly další z nečistých obyvatel jezera, protože na dosud klidné hladině náhle vyrůstaly boule, ve kterých Vojtič i přes velkou vzdálenost a chabé měsíční světlo rozpoznal hlavy nenasytných stvoření. „Obávám se,“ ušklíbl se spálený sarkasticky, „že budu muset opravit také počty našich nepřátel.“ „Vypadá to tak,“ souhlasil šlechtic zadumaně. „Nikam se nehněte!“ křikl za sebe, jako by cítil touhu utéct, která zachvá‑ tila mnohé z ozbrojených mužů. „Oni nevydrží,“ ozval se náhle hluboký hlas. Vojtič se ohlé‑ dl a uviděl trpaslíka, jehož měl ještě před nedávnem v plánu zatknout. Teď mu byl malý vousáč dokonale ukradený. „Tře‑ sou se jim kolena a chybí jim oheň v srdci,“ dokončil trpaslík myšlenku. „Oheň!“ Borovy oči se rozšířily a jeho tvář získala ten vzác‑ ný výraz na pomezí tuposti a geniality, který často značí, že dotyčného právě osvítil sám Mudrc. „Potřebuji deset chlapů se sekyrami.“ „Tolik dřeva tak rychle nenarubem,“ zabručel hromotluk, který původně vedl muže proti královu vojsku a ještě před chvílí měl v plánu zadupat Vojtiče do země. Nyní si mu stoupl po pravici jako jeho věrný pobočník. Velení se zformovalo přirozeně a rychle, pomyslel si Vojtič. Bláznivý šlechtic, co chce posekat park, aby zahnal nestvůry, přemoudřelý trpaslík, obrovitý idiot a invalida se sebevražednými sklony. A teď hurá do prdele! „Dokážeš mi těch deset sehnat?“ zeptal se hrabě vysokého muže naléhavě. „Jo,“ kývl chlap poté, co se důkladně podrbal na hlavě. „Tak pohni!“ „A na co…“ 164
„Řekl jsem, pohni!“ Hromotluk se dál neptal a zapadl mezi nervózní muže. „Za každou cenu se musíte udržet,“ otočil se Bor ze Střelo‑ va k Vojtičovi. „Klidně i ustupujte, ale pomalu a postupně. Ať zaplatí za každý kousek země, který jim necháte.“ „To budou platit hodně,“ neodpustil si Vojtič. Obsidiánový dav příšer se pohnul do svahu a kolébavě se šinul směrem k nim. Takřka bez zašplouchání z vody vystu‑ povaly další a další nestvůry s černou lesklou pokožkou a žlu‑ týma očima. „Nesmí se dostat k pevnosti,“ uzavřel hrabě, položil veliteli rilondské hlídky ruku na rameno a poté se rozběhl společně s trpaslíkem a jedenácti dalšími směrem k bludišti ze živé‑ ho plotu. To gesto mělo Vojtičovi dodat naději a odvahu. Nic takové‑ ho neměl a ani nepotřeboval. Záleželo mu na vlastním životě asi jako na počtu vrabců v rilondských ulicích. Jen doufal, že společně s ním nezemře příliš mnoho dalších. Spálená tvář se zhluboka nadechl a otočil se ke sboru vy‑ děšených mužů. Němé nestvůry se pomalu blížily, vábeny pachem živé potravy. ***
Nae by nejraději zavřela oči a zacpala si uši. Poděšené výkřiky, vzlyky a volání jmen blízkých se ztratily, jak se lidé skryli v pev‑ nosti, ale nahradily je nechutné zvuky hostiny nestvůr. Znělo to odporně, až se třásla hnusem. Potom nastalo ticho. Ne uklidňu‑ jící, ale zlověstné. Nae cítila, že tohle ještě zdaleka není konec, pouze chvilka oddechu před něčím mnohem horším. Buráce‑ ní bojového pokřiku zabilo klid stejně neurvale, jako následné zvuky dopadajících zbraní a zasažených nestvůr i lidí. „Soustřeď se!“ 165
Drsný hlas ji vytrhl z neradostných myšlenek. Klečela nad tělem matky a s jizvami posetým barbarem ošetřovala její popelavé rány. Válečník vytahoval z podivného opasku masti, obvazy i tinktury různých barev a pečlivě – takřka láskyplně – napadlo Nae, mazal a obvazoval matčina zranění. Dívka mu sekundovala, ale protože neznala obsah jeho mastí, jen me‑ chanicky konala, co jí přikázal. Když Iandži naposledy prohlédli a nenašli jediné místečko, o které by se nepostarali, zadíval se válečník na bitvu odehráva‑ jící se kus pod nimi. Nae nepotřebovala bojové zkušenosti, aby poznala, že lidští obránci prohrávají. Černá armáda je tlačila před sebou a občasné výkřiky hrůzy takřka okamžitě utichaly. „Vezmi si tohle a počítej do tisíce,“ řekl polonahý muž a vtiskl jí do rukou skleněnou ampuli. „Pak jí to nalij do pusy a donuť ji to spolknout. Tam, tam a tam,“ ukázal prstem, „leží toulce s šípy.“ Pohledem zaletěl k Iandžině luku, vstal a upřeně se na Nae zadíval. Něco jí chtěl a sbíral k tomu odvahu. Nakonec jen pokývl, vyňal z opasku dvě ampule, rozepnul sponu a odhodil pásek na zem. Odzátkoval lektvary pomocí zubů a jako zkuše‑ ný pijan do sebe oba naráz vyklopil. Sotva polkl, už s dlouhým mečem v ruce běžel vstříc bitevní vřavě. „Jeden, dva, tři…“ Nae nahlas počítala a přitom svírala ruku umírající matky. ***
Hbitě se vyhnul bestii, která po něm vztáhla cosi mezi prackou a chapadlem, a bodl. Vysoký plačtivý tón se mu zařízl do hlavy, až měl Vojtič pocit, že mu musí každým okamžikem explodovat. Zblízka se z beztvaré černé masy stala armáda podivných stvoření připomínajících neskutečně narostlé vzpřímeně cho‑ 166
dící mloky. V blyštící se temné kůži jim svítil pár žlutých očí. Když nestvůry otevřely ústa, odhalily několik řad zubů připo‑ mínajících jehlice. Přilnavými končetinami se snažily obránce chytit za kotníky, zápěstí nebo cíp oděvu, a pokud se jim to podařilo a někdo nešťastníka rychle nevysekal, vtáhly ho mezi sebe. Každý, koho takto odsoudily k smrti, ječel hlasem, který přehlušil bojovou vřavu a Vojtičovi dal možnost počítat ztráty. Sedmnáct. Ne, osmnáct, opravil v duchu sám sebe, když zakřičel kdosi po jeho levici. Vojtič si slíbil, že on křičet nebu‑ de. Raději jim plivne do černých tváří bez výrazu a tiše umře. Ustoupil před mačkajícím se davem obsidiánových těl a krátce se ohlédl. Jen pár kroků zbývalo k pozůstatkům roze‑ brané hradby a provizorním domkům a přístřeškům za nimi. Tam se linie obránců jistojistě roztrhne a jejich osamocené hloučky snadno padnou pod nevyčerpatelným příbojem ne‑ lidských nepřátel. Ať už měl Bor ze Střelova v úmyslu cokoliv, nezbývalo mnoho času. Další krok dozadu využil k nečekanému odrazu a mocným sekem obouruč drženého meče proťal hned tři těla před sebou. Jeho čepeli nekladla takřka žádný odpor a ostří lehce proťalo měkkou tkáň bez kostí. Nestvůry padly k zemi, jen aby se přes ně přelila vlna jejich sester. Vojtič se rychle stáhl a opět se ozvala ostrá bolest v hlavě. Někdo do něj zezadu vrazil a unavený velitel rilondských stráží klopýtavě uhnul. Do čela prořídlého zástupu obránců se protlačil polonahý muž s dlouhým mečem. Otevřel ústa a jeho bojový pokřik připomínal nářek umírajících mloků – nepro‑ nikal však na hraně slyšitelnosti přímo do hlavy – místo toho takřka trhal uši. Vysoký táhlý tón odezněl. Lidé i nestvůry zkameněli a čekali, co se bude dít. Vojtič využil krátkou přestávku k dýchání. 167
Barbar znovu zařval, ale tentokrát to znělo lidsky. Bezhlavě se vrhl doprostřed zástupu nepřátel a jeho meč se štíhlou če‑ pelí si klestil cestu vpřed. Jako první se k jeho pokřiku přidal kdosi napravo, během dvou úderů srdce řvali všichni včetně Vojtiče. Zvuk vlastních hlasů dal zapomenout na bolest a vlil do těl sílu a do srdcí naději. Vojtič, stejně jako všichni okolo něj, uvěřil, že je do jednoho pobijí. Pokud jich ovšem není nekonečno, pomyslel si, když se mu na‑ skytl pohled na jezero plné černých oblud vyčkávajících, kdy na ně přijde řada. „Jen pojďte, hoši. Máme dost smrti pro všechny!“ vykřikl nahlas a rozesmál se. ***
„Rychle!“ Bor je neustále popoháněl na cestě k rostlinnému bludišti, když se prosekávali vegetací do jeho středu, i tehdy, když sbí‑ rali soudky s dhangou. Na každého vyšel jeden, pouze hrabě místo vzácné černé hořlaviny držel v rukou meč. I teď, když spěchali vstříc zuřící bitvě, je nutil zrychlit. Modlil se, aby ne‑ přišli pozdě. Jakmile oběhli pevnost a z návrší měli možnost pohlédnout na bojiště, všichni si, dokonce i trpaslík, hlasitě oddychli. Ve změti těl a zbraní toho nešlo moc rozeznat, ale obránci tlačili obludy před sebou zpět do jezera a kopec se černal mrtvolami nelidských stvoření. Než dorazili na bojiště, otočily se nestvůry zády ke konventu a jako by je vedla jediná mysl, prchaly do bezpečí černých vod. „Stát!“ Velitelský hlas přímo zprostředka bojujících zchladil horké hlavy odhodlané následovat nepřátele i pod hladinu. Překva‑ 168
pený Bor poznal Taraga. Na další pokyn se sbor domobrany stáhl o několik metrů výše do svahu. Muži zaslepení pocitem vítězství sice reptali, žádný si však nedovolil neuposlechnout děsivého válečníka. Většina z nich ani neměla na odpor dosta‑ tek sil a ve chvíli, kdy na ně dolehla únava ze zuřivého boje, si posedali a polehali na stráň. Provizorní velení se opět dalo dohromady a začalo se radit. „Dhanga,“ sdělil Bor Vojtičovi a Taragovi na vysvětlenou. Oba bojovníci pokrytí černou mazlavou tekutinou ze za‑ bitých nepřátel jen pokývali hlavami. Jako jeden hleděli na hrozivou plochu jezera vpíjející se do noční oblohy. Vodní hladinu však prozařovalo mnohem více hvězd – očí vyčkáva‑ jících mloků. „Oni je tady celou dobu pěstovali,“ vypravil ze sebe těžce oddechující Vojtič. „Párkrát jsem přemýšlel, proč jezero po‑ kryli tolika moly. Nakonec jsem si řekl, že asi chtějí být blízko své bohyně, když prý sídlí pod vodou. Přišlo mi logické, že se modlí a rozjímají uprostřed jezera.“ „Tam jsou nějaká mola?“ zajímal se Bor, marně se snažící prohlédnout temnotu. „Desítky,“ přikývl Vojtič. „Vedou až doprostřed,“ přidal se vousatý hromotluk. „Kdybychom nalili dhangu do jezera,“ přemýšlel hrabě nahlas. „Tak zbytečně umřou ti, co se o to pokusí,“ dokončil za něj myšlenku Tarag. Při pohledu na hladinu plnou číhajících žlutých očí s ním šlo jen těžko nesouhlasit. „Spalme mrtvoly a počkejme na krále,“ navrhl Gorgham a silnou paží opsal návrší poseté černými těly nestvůr, z nichž mnohé rozdupaly boty obránců na kaši. Lidskou mrtvolu by mezi nimi hledali marně. 169
„To zní rozumně,“ souhlasil Bor ze Střelova a začal udílet rozkazy. Jen doufal, že rozumný bude i Eralis a jeho vojáci. ***
Vrabča nervózně pochodovala kolem vyděšených dívek. Ani zvuky boje pětici zachráněných nepřesvědčily o nutnosti sestoupit do kanalizace. Vrabča zastavila a dívky na ni jako jedna prosebně upínaly zrak. Jako by snad mohla přijít s jinou možností. Třeba všem nechat narůst křídla a uletět jako hejno holubic. „Co tu ještě děláte?“ Trhly sebou leknutím, ale hlas zněl přátelsky. Z temnoty se vyloupla shrbená silueta na tenkých nohou. „Tien?“ poznala jedna z dívek ženu po hlase. „Kdo jiný?“ Černovláska na zádech nesla podivné břemeno a sotva za‑ stavila, shodila je na zem. Náklad zasténal. „To není Nae,“ prohlásila zbytečně další z dívek. Polonahý navoněný muž měl vedle ramene díru ucpanou kusem látky. „Kdo to je?“ zeptala se Vrabča zblízka zkoumající nezná‑ mého blondýna. „Toho neznáš,“ mávla Tien, oblečená jen do dlouhé haleny vzaté bůhvíkde, rukou. „Bereme ho ale s sebou.“ „Co Nae?“ zeptala se plavovláska. „Ta se o sebe postará,“ odbyla ji Tien. „Tak šup dolů,“ poru‑ čila dívkám dřív, než se stihly zeptat na cokoliv dalšího. Bez reptání poslechly. Kéž bych taky měla takovou autoritu, přála si Vrabča, když pomá‑ hala své nadřízené nacpat bezvládného muže do úzkého otvoru. *** 170
Nae svědomitě počítala a poslouchala matčin dech. Slabý, ale pravidelný. Po třech stech už nedokázala jen tak sedět, za‑ tímco pod ní zuřila bitva. Pohladila Iandži po studené tváři a vydala se obejít místa, která označil polonahý válečník. Než došla k pěti stům, vrátila se se čtyřmi toulci šípů. Zahrnula je do svých počtů a každou vteřinu spočetla jeden. Zjistila tak, že má dohromady na osmdesát střel. Tehdy boj utichl. Ať se dělo cokoliv, nikdo nikoho nezabíjel. Pohlédla na muže sotva rozeznatelné v zeleném měsíčním světle. Seděli nebo leželi výše ve svahu a vůbec nevypadali, že by chtěli držet bitevní linii. Jen pár se jich oddělilo a vracelo s loučemi. Při osmi stech vzplál oheň. ***
Gorgham s hromotlukem, který se stále nepředstavil, a ně‑ kolika dalšími rozbili tři soudky a zalili stráň dhangou. Černá kapalina líně protékala mezi černými těly a Bor si uvědomil, že až tohle skončí, zůstane tato strana návrší černá možná na‑ vždy. Vydal pokyn k přesunu mezi domy těsně pod nádvořím. Muži se ztěžka zvedali a pomalým krokem opouštěli místo, na němž hrabě brzy rozpoutá peklo. Bor sňal ze zad dlouhý toulec z tvrdé kůže a dvakrát za‑ křivený luk. Nejprve osvobodil ukryté šípy, poté napjal tětivu. Náhodně vytáhl jednu z patnácti střel a těsně za hrot připevnil kus látky namočený před několika okamžiky v magické teku‑ tině temných elfů – černém zlatě či dhanze, jak jí říkali ti, kteří alespoň částečně věděli, co dokáže. Když se vedle něj postavil Gorgham s loučí, zapálil Bor šíp. Hořící střela vypadala jako padající hvězda. Jakmile se dotkla země, vykřesly z ní takřka třímetrové plameny šlehající po celém pobřeží umělého jezera. Děti Sandol Kah začaly naříkat. 171
Jejich kvílení pronikalo do hlavy a jako neviditelná ruka drtilo její vnitřek v neskutečně bolestivém stisku. Muži padali k zemi jako přezrálé švestky, snažili se zacpat si uši dlaněmi, ale nijak to nepomáhalo. Hlas němých tvorů procházel vším, jako by se rodil přímo uvnitř lebky a z ní rozváděl dál nesne‑ sitelná muka. Hraběte bolely už i zuby tak, že by je nejraději do jednoho vytrhal, cítil bolest v očních bulvách, a když muka postoupila do krku a zahryzla se do krční páteře, nedokázal pohnout hlavou. Ležel na zemi – kdovíkdy na ni padl – ztuhlý jako prkno, jen občas sebou škubnul. Tvář měl otočenou pří‑ mo k pomalu se zmenšujícím plamenům. ***
Nae cítila jejich hlad i hněv. Slyšela nářek mužů zasaže‑ ných jejich hlasem a stejně tak výkřiky nešťastníků skrytých uvnitř pevnosti. Ženy kvílely, děti plakaly, hlas starců nebyl dost silný, aby pronikl až k ní. Nevěděla, proč zrovna ona dokáže odrazit mentální útok těch černých stvoření. „Osm set třicet dva.“ Podívala se na matku. Její mrtvolná tvář se zdála dokonale klidná. Na ni zpěv dětí jezera také nepůsobil. „Osm set třicet pět.“ Posbírala všechny toulce s šípy a vzala matčin luk. Stále měla nějaké tři minuty, než se bude muset vrátit k Iandži a vykonat, co jí poručil posekaný muž. „Osm set čtyřicet sedm.“ Doběhla k dvoupatrovému stavení na úpatí svahu nad jeze‑ rem. Na mnoha místech chyběla omítka a starý dům odhalo‑ val kameny, ze kterých jej kdysi postavili řádoví rytíři. „Osm set padesát dva.“ 172
Nae vybrala nejvhodnější místo a začala šplhat. Ověšená střelami a zesláblá dlouhým poleháváním postrádala obrat‑ nost, s níž se proháněla v korunách matčina lesa. Nohy omo‑ tané látkou otřesně klouzaly. „Osm set šedesát tři.“ Vydrápala se na rovnou střechu a pohledem přelétla jezero skrývající se za stěnou z ohně. Jeho hladina se vlnila stejně jako mlokům podobná stvoření v něm. S každým pohybem rostly vlny narážející na pobřeží, kde sváděly nerovný boj s plameny živenými magickou tekutinou. „Osm set osmdesát.“ Nae každých pět vteřin vytáhla šíp, založila ho, napnula tětivu, zamířila a vystřelila. Každých pět vteřin zhasla dvojice hvězd na hladině jezera a jedna z nestvůr se propadla do mokrého hrobu. Každých pět vteřin si říkala, že jich ještě strašně moc zbývá. ***
Ležel na zemi, křečovitě svíral meč a silou vůle bojoval s men‑ tálním útokem obyvatel jezera. Neslyšné kvílení rozeznělo jeho tělo i mysl ukrutnou bolestí. Stále to však nebylo to nejhorší. Cosi mu vstoupilo do hlavy, zavrtalo se to hluboko dovnitř, rozrazilo bránu nevědomí a vytahalo ven vzpomínky, které Tarag pohřbil hluboko ve svém nitru. Znovu tak prožil oka‑ mžik, kdy jako chlapec zjistil, že ho rodiče opustili, protože se narodil příliš malý a slabý. Znovu si prošel všemi ústrky a ponižováním, které ho provázely po celé dětství. Ještě jednou zvedl meč, jímž ukončil životní pouť jediného člena své rodi‑ ny, kterému na něm záleželo. Opět se díval na vyvražděnou rodnou osadu. Zase cítil polibek Ndangawy, bohyně bojového šílenství, která z něj stvořila nepříčetné zabíjející monstrum. Nejvíce ale bolela vzpomínka na naději. Na dobu, kdy uvěřil, že může vést spokojený rodinný život jako každý jiný. Když 173
však Nae, stará ani ne tři roky, začala odmítat jídlo, slábnout a dnem i nocí naříkat, vyhnala strachy šílená Iandži Taraga, který nedokázal pomoci ani jí, ani dítěti. Nepřítel znásilňující jeho vnitřní Já začal slábnout. Nevě‑ děl proč, ale cítil, že ztrácí svoji moc. Postavil se mu čelem a špatné vzpomínky se rozplývaly. Nyní viděl celý svůj život novýma očima, připomněl si všechno, co tak dlouho ukrýval, ale zároveň si vzpomněl i na šťastné konce smutných příběhů. Především myslel na Nae zachráněnou starým lékařem, je‑ hož vyhledal a zaplatil, a kněžkou Estel, které kdysi s Iandži zachránili život. Aniž by to věděl, usmál se, když si vybavil štíhlou pohlednou dívku vycházející s Borem z pevnosti. Nae žila, a přestože o tom neměla ponětí, pořád byla jeho dcerou a jemu na ní záleželo. Otevřel oči. Plameny neměly ani poloviční výšku, v jaké plály, než ho srazil myšlenkový útok nestvůr. Ztěžka se postavil a skrze tan‑ čící oheň uviděl jezero podobné moři v bouři. Vysoké vlny bičovaly stráň a vítězily nad ohněm, který sice vzdoroval, ale neodvratně skomíral. Tarag se rozhlédl kolem sebe. Malá hranatá postava o kus dál se snažila vydrápat na nohy. Horal přistoupil ke Gorgha‑ movi, popadl ho v podpaždí a pomohl mu vstát. „Kurva!“ ulevil si trpaslík držící se jednou rukou za třeštící hlavu. „Co mi to dělaj? Takhle mě nebolela ani v té nejhorší kocovině.“ „Plameny klesají,“ ukázal Tarag dolů. „Už je dlouho nezadrží.“ „Uvidíme,“ zabručel Gorgham. Stále více mužů se navracelo zpět z říše nočních můr a Ta‑ rag jim pomáhal vstát. Několikrát nad sebou zaslechl krát‑ ký svist letícího šípu. Ani se neotočil. Věděl, kdo střílí, a už chápal, proč polevil mentální útok nestvůr. To vědomí v něm vyvolávalo hrdost vlastní každému rodiči. 174
*** „Tisíc.“ Nae vypustila dvacátý pátý šíp. Světlo zmenšujícího se ohně jí dalo naději, když odhalilo desítky mužů stavějících se na nohy. Snad si už dokážou poradit bez ní. Navěsila na sebe toulce, ve kterých něco zbylo, pověsila se na okraj budovy a poté se pustila. Dopadla měkce jako kočka a rozběhla se za matkou. Iandži ležela na stejném místě, ve stejné poloze. Nae k ní poklekla, chvíli zápasila s pevně zaraženou zátkou, a když ampuli konečně otevřela, dlouze vdechla vůni, která se vydrala ven. Ostrý štiplavý pach ji donutil doširoka otevřít oči. Veškerá únava i malátnost se náhle vytratily. Nae zaklonila matčinu holou hlavu, prstem jí otevřela ústa a nalila lektvar dovnitř. Iandži pudově polkla. Nae ji držela za obě ruce a celá napjatá čekala, co se bude dít. Nedělo se nic. Iandži dál ležela na pomezí života a smrti. ***
„Vypálíme je,“ prohlásil Gorgham nesmlouvavě. „Cože?“ Bor právě vstal, v hlavě mu skřeti uspořádali koncert na bicí a on se nedokázal soustředit. „Využijeme mola, prosekáme se dovnitř a zapálíme tu lou‑ ži,“ vysvětloval Tarag po svém. Slovům o prosekání hrabě rozuměl, od Taraga je kdysi slýchával poměrně často. Gorgham namířil prst na starou rybářskou síť, do které zabalil pět soudků. Zbylé dva se po‑ valovaly vedle. „Chápu,“ přikývl Bor bolavou hlavou. „Nemá cenu vám ří‑ kat, že je to sebevražda?“ 175
Nemělo. Ani barbar, ani trpaslík ho neposlouchali. Stáli čelem do svahu a očima probodávali muže v tmavém oblečení, který sestupoval ze stráně. „Jménem krále!“ cizincův hlas přehlušil i bouření vln. „Co se tady děje?“ „Jdi do řiti s Eralisovým jménem,“ obrátil se k němu Bor ze Střelova otráveně, zatímco si neustále mnul spánky. „Ty jsi Milorad, že?“ Na kost vyhublý muž se začerněným obličejem a popelavý‑ mi skráněmi přivřel víčka. „Hrabě Bor ze Střelova?“ zeptal se překvapeně. „Eralis oblehl pevnost a diví se, co se tu děje, co?“ navázal šlechtic, aniž by odpověděl. „Tak poslal svého nejlepšího sto‑ paře a, tipl bych tak pět dalších…“ „Šest,“ opravil ho Milorad. „… aby se podívali, co znamená ten oheň a tak.“ Zvěd vše odsouhlasil pokyvem hlavy. „Vyber nejrychlejšího hocha, ať vyřídí králi, že jeho lid ho potřebuje a že z jezera povstaly nestvůry, které je potřeba pobít.“ „Ten lid se proti svému králi postavil,“ namítl Milorad. „Ten lid vedlo zoufalství, hlad, bída a hlavně slova štváče, který jako jediný zaslouží potrestat,“ zvýšil Bor hlas. „Vzkaž Eralisovi, že má povinnost vůči svému lidu a ať sakra pohne, jinak nás ty obludy všechny sežerou!“ Zvěd se beze slova otočil a po pár rychlých krocích zmizel. „Dva jsou málo,“ ozval se náhle někdo další a Borovi chvíli trvalo, než pochopil, že navazuje na předchozí hovor s Gor‑ ghamem a Taragem. „Zatímco ty budeš čistit cestu,“ ukázal Vojtič na Taraga, „a ty vláčet sudy,“ prst namířil pro změnu na Gorghama, „vpadnou vám do zad a daleko nedojdete. Půjdu s vámi a budu vás krýt.“ „To je šílenství,“ nesouhlasil Bor. „Akorát uhoříte.“ 176
„Já mám oheň docela rád,“ usmál se Tarag a na chvíli připo‑ mínal vlka lidožrouta. „Dělal jsem v kovárnách, kde to žhnulo, že jste se málem rozpustili. Ještě dřív než jste vy vylezli mámě z pupku.“ Bílé zuby se zaleskly v Gorghamově plnovousu. Mnoho příčetnosti v tom úsměvu nebylo. „Vypadám snad, že bych se bál plamenů?“ zakřenil se Vojtič Spálená tvář a ukázal na svůj hrůzný obličej. Díky částečně chybějícím rtům připomínal hladovou zombii. „Myslím, že můžeme jít,“ dodal ještě při pohledu na barbara a trpaslíka. „Dobrá,“ souhlasil Bor neochotně a zvedl ze země luk. „Bu‑ deme vás krýt.“ ***
Poslední plamínek uhasl, z rozbouřené vody vystoupily černé stvůry. Pomalu lezly do ohněm i vodou rozrušené stráně. Už nezpívaly svoji neslyšitelnou píseň, jedna po druhé němě rostly z vln jako nekonečný příboj. Mezi hradbami konventu zavládlo tíživé ticho. „Teď!“ Bor a několik dalších zakřičeli, když jezerní armáda pře‑ kročila dohodnutou linii. Do vzduchu se vznesly kameny a úlomky cihel narychlo sesbírané ze starých budov a smetly první řadu nestvůr. „Znovu!“ Ještě dvakrát zasypali obránci útočící masu projektily, ale zdálo se, že zbytečně. Mrtvé i raněné jejich druzi bez zájmu překročili a stále se blížili v počtu převyšujícím obránce ales‑ poň pět ku jednomu. Ozval se bojový pokřik a desítky mužů se rozběhly z kop‑ ce, ozbrojeni vším od ocelových mečů po ztrouchnivělé trámy. Krok před ostatními běžel modře pomalovaný válečník. 177
*** Náhlé ticho Nae vyděsilo. Neslyšela už ani šplouchání vln, ani horečnou práci mužů. Jako by nepřítomnost zvuků ohla‑ šovala něčí smrt. Srdce se jí sevřelo při představě, že to matčino už nebije. Na‑ klonila se k ní a zoufale hledala známky života. Iandži dýchala. Slabě, ale stále. Nae v duchu poděkovala všem sedmnácti bohům. „Teď!“ Několik hlasů se slilo v jeden a pod ním vypukla bitevní vřa‑ va. Muži nasazovali životy, aby chránili svoje rodiny a přátele ukryté v pevnosti. Nae zbývalo přes padesát šípů. Rozhodně nehodlala nějakým černým obludám vydat znovu nalezenou matku a svoji svobodu. Pohladila Iandži po tváři a smutně se usmála při vzpomínce, jak jako dítě dělávala mamince malá, poté co ji zatahala za vlasy nebo kousla do nohy. Vědomí, že to všechno je její vina a kdyby neutekla z domova, tak by tu teď nebyly, ji zasáhlo jako beranidlo. Rozplakala se plná lítosti, ale přesto matce sňala z hlavy její kouzelnou čapku. Velmi dobře věděla, co dokáže, a nepochybovala, že se bude hodit. ***
Tarag se hnal kupředu jako šílenec a před jeho dlouhou čepelí nebylo úniku. Gorgham a Vojtič obtěžkaní nákladem měli co dělat, aby mu stačili. Nestvůry je dávno obklopily a oni už nemohli jinam než stále vpřed. Přímo do chřtánu nepřátel. ***
Její zrak se změnil. Sama o sobě viděla skvěle – prý po otci, jak jí prozradila Iandži ve slabé chvilce. Se sklíčky však doká‑ zala prohlédnout tmu, a přestože viděla jen v odstínech šedi, neunikl jí jediný detail. Náhle spatřila šest mužů v tmavém 178
oděvu se začerněnými tvářemi, jak klečí ve střeleckých po‑ zicích. Jeden jako druhý pálili z kuší přes hlavy obránců do temných stvůr. Zcela jasně viděla strýčka Bora pochodujícího tam a zpátky, kontrolujícího, zda drží linie obránců. Vousatý hrabě občas vystřelil a zabil pár nestvůr, ale jinak se držel blíz‑ ko pochodní zabodnutých v zemi. Její pohled ulpěl na podivné trojici v samém srdci vřavy. Dlouhovlasý válečník, jemuž záleželo na matce, postupoval jako sekáč lány obilí. Kde nestihl použít meč, skopl či udeřil nepřítele v dosahu a hnal se dál. Ani jednou nezastavil. Za ním kdosi malý nesl velké břemeno. V síti přehozené přes záda leželo pět soudků, přes které Nae neviděla nosiče. Trojici uzavíral muž s jednoručním mečem a dýkou, který chránil sebe i nosiče před chapadly oblud. Trojice dosáhla jezera a polonahý válečník vstoupil na jed‑ no z mnoha mol. Nae doslova cítila pudový strach, který se v ten okamžik zmocnil dětí jezera. Někdo vpadl do jejich do‑ mova a jednotná mysl, která je vedla, dobře věděla, že má moc ten domov zničit. Žluté zraky se otočily k vetřelcům a stovky oblud se mačkaly, jen aby je zastavily. Nae založila první šíp a neomylně zasáhla nestvůru drápa‑ jící se na molo hned vedle muže s mečem a dýkou. ***
Gorgham chvatně složil náklad, vytáhl první soudek a přesně odhadnutou ranou do něj sekyrkou vyštípl díru. Poté ho uchopil oběma rukama a zahodil, jak nejdál dokázal. Tarag mu kryl jeden bok, Vojtič druhý. Lesklé potvory navíc někdo kosil šípy, a dal tak Gorghamovi dost prostoru na jeho práci. Zopakoval to samé, jen soudek vrhl na opačnou stranu. Potom si přehodil síť se zbylým nákladem přes záda. Díky nižší váze 179
ji teď mohl držet jednou rukou. Ve druhé třímal sekyru – kdy‑ by přece jen bylo třeba zapojit se do boje. ***
Nae zbývalo posledních dvacet šípů. Trojice na jezeře opět zastavila a na hladině se z obou stran mola šířily černé skvrny viditelné pouze díky kouzelným sklíčkům. Rychle přehodila poslední toulec přes záda a rozběhla se k Borovi ze Střelova. ***
„Padejte zpátky!“ Tarag širokým obloukem zasáhl čtveřici oblud namačka‑ ných na sebe na mole před ním a otočil se ke Gorghamovi. Než se trpaslík zmohl na odpor, sebral mu poslední soudek a dal si ho pod paži. Druhou rukou svíral dlouhý meč. „Zpátky!“ zařval barbar podruhé na Vojtiče s Gorghamem. Potom jim přestal věnovat pozornost, a co mu znavené nohy dovolily, rozběhl se po širokém molu do středu jezera. Gorgham chtěl horala následovat, ale Vojtič ho uchopil za paži. Nemusel nic říkat. Prosté zavrtění hlavou stačilo, aby tr‑ paslík uznal, že udělali vše, co mohli. ***
Nae doběhla k muži, kterému říkala strýčku. Bor se na ni podíval a jeho oči se usmály, přestože ústa na to byla příliš unavená. Díky kouzelným sklům dívka jako jediná viděla, jak váleč‑ ník posílá své společníky zpět a z posledních sil si proráží ces‑ tu do středu jezera. Mlokům podobní tvorové se přestali za‑ jímat o teď už neškodnou dvojici a jako černý mrak se shlukli kolem dlouhovlasého barbara – jen aby padali pod jeho ra‑ nami. Svalnatý muž utínal končetiny, které se ho pokoušely 180
stáhnout pod hladinu, a přestože několikrát klopýtnul, stále postupoval vpřed. Třikrát se za jeho zády vynořila nestvůra odhodlaná strhnout ho z dřevěného mola do svého království, ale vždy na poslední chvíli zasáhla Nae, střílející na velkou vzdálenost se zázračnou přesností. ***
Zapomněl na vše, kromě svého poslání. Sekal a bodal do černých postav, které kolem něj vyrůstaly, a kdykoliv některou srazil, objevila se místo ní takřka okamžitě nová. Pravá ruka, v níž svíral meč, odmítala poslušnost a jen silou vůle ji nutil znovu a znovu máchat zbraní v parodii na šerm. Cosi se mu obmotalo kolem kotníku. V zápalu boje si ne‑ všiml, že se ocitl na kraji mola. Obluda vyčnívající z hladi‑ ny zatáhla a Tarag ztratil rovnováhu. Upustil soudek a prsty prázdné ruky vklínil do škvíry mezi prkny mola. Na poslední chvíli tak zabránil pádu do smrtonosné vody. Chapadlo omo‑ tané kolem jeho nohy povolilo, nestvůra se šípem přímo mezi vyhasínajícíma očima klesla do hlubin. Chvatně se narovnal a sekem, u něhož by si každý učitel šermu jen ťukal na čelo, vyklidil prostor kolem sebe. Soudek nespadl do vody, ani se nerozbil při nárazu. Líně se kutálel směrem k druhému okraji mola. Tarag vyrazil za ním. Nestvůry ho svíraly z obou stran, ale on se o ně nestaral. Jediné, na čem nyní záleželo, byla malá baňatá věc ukrývající černou magickou tekutinu z pouště. Těsně než se skutálela z prkenné cesty, do ní zabodl dlouhý meč jako párátko do olivy a přišpendlil sud k molu. Něco vlhkého a studeného dopadlo na jeho holá záda. Ustál váhu slizkého těla, ale upustil meč. Oběma rukama po‑ padl hlavu útočníka, našel štěrbiny pro oči a vmáčkl do nich palce. Stisk povolil, ale další dva páry přilnavých končetin ho 181
popadly za nohy. Netrvalo dlouho a ocitl se na zádech po‑ hřben pod temnou masou. ***
Putovala mlhou plnou trápení a hledala svoji dceru. Volala, ale v tom světě jí někdo vzal hlas. Rozhlížela se, ale bílá kaše nedovolila jejímu zraku proniknout hlouběji. Svírala ji bezna‑ děj. Cítila za sebou černý chřtán smrti, připravený ji pohltit a vysát z ní vše, co ji kdy činilo člověkem. Smrt by odvála veškerou bolest, ale s ní i vzpomínky na to dobré. Ještě chvíli odolávala, ačkoliv věděla, že to nedokáže věčně. Náhle zaslechla jeho hlas. Slabý a vzdálený. Vydala se za ním. Iandži otevřela oči. Mlhu vystřídala temnota. Jen kdesi nad ní plula světle zelená šmouha. Slyšela změť zvuků, které ne‑ dávaly smysl, a jenom z nich bolela hlava. Ztěžka se překulila na bok. V jinak neprostupné temnotě tančily ostrůvky světla. Někde za nimi ji volal on. Zkusila se postavit, ale nešlo to. Alespoň se plazila. ***
Nae vypustila další šíp, ale stejně tak ho mohla poslat vstříc hvězdám. Černá změť těl pod sebou pohřbila dlouhovlasého válečníka a musela by jich jedinou střelou zabít aspoň deset, aby ho osvobodila. Sklopila luk i hlavu. „Je po všem?“ Hlas Bora ze Střelova zněl rozechvěle. Hrabě věděl, že dív‑ ka vidí tam, kam nikdo jiný nedohlédne. „Ano,“ odpověděla tiše. Zhluboka vydechl a zvedl ze země zápalný šíp. „Co Gorgham s Vojtičem?“ 182
Trpaslík s popáleným mužem klopýtali vstříc břehu a těch pár oblud, které se jim cestou postavily, je mohlo nanejvýš zdržet. „Za chvilku jsou tady.“ „Řekni mi, až sejdou z mola,“ přikázal Bor a zkontroloval šíp. Přikývla a její zrak naposledy zalétl ke středu jezera. Vel‑ kou část mola pokrývala změť černých těl. Toho barbara nikdy předtím neviděla, a přesto jí ho bylo líto. Záleželo mu na mat‑ ce, a to jí stačilo k tomu, aby ho měla ráda. Náhle se několik černých oblud zakymácelo, děti jezera na‑ rážely jedny do druhých a některé přepadly přes molo. „Zapal to!“ Hlas zněl z velké dálky, ale přesto ho slyšeli všichni. Dívka zachytila ve změti černých těl válečníkovu postavu. Bil pěstmi do záplavy nemyslících nepřátel, kopal kolem sebe jako šílenec, aby se vymanil ze sevření vlhkých chapadel. Pro‑ bíjel se k okraji mola a pak se jí na chvíli ztratil z dohledu – to když se sehnul. Takřka okamžitě se ale zase napřímil a švihl nad hlavu lesknoucím se mečem. Od hrotu zbraně se oddělil vydutý předmět, vyletěl do vzduchu a padal přímo na muže. Ten z posledních sil ukročil a ťal. Sud se rozlétl na dvě po‑ loviny a na všechny strany se rozlila černá kapalina. Dhanga zmáčela bojovníka od hlavy až k patám a rozlila se po prknech. Bestie před ní prchaly a v panické hrůze skákaly do vody. Brzy stál uprostřed mola jen bojovník s mečem. „Zapal to!“ ***
Bor slyšel hlas přítele a přiložil šíp k plameni pochodně. Hlavice chytla takřka okamžitě. Založil střelu, natáhl tětivu a zvedl luk tak, aby šíp dopadl někam doprostřed zlověstné hladiny. Zavřel oči. „Zapal to!“ 183
Sklopil zbraň a povolil tětivu. Nedokázal upálit přítele. Tehdy se ho dotkla ruka chladná jako led a z třesoucích se prstů mu vzala hořící šíp. Otevřel oči a spatřil Iandži. ***
Zvedla se ze země vedena jeho hlasem. Tančící světlo jí odhalilo dvě nezřetelné postavy. Když jim zblízka pohlédla do tváře, poznala, že je po smrti. Naenendži na ni němě hleděla, na hlavě měla čapku, která dívce zakrývala polovinu obličeje. V rukou svírala luk, který matce okamžitě podala, když Iandži nastavila dlaň. Druhým průvodcem do říše mrtvých byl Bor. Hraničářka netušila, kdy a jak její přítel zemřel, ale byla ráda, že půjdou spolu. V prstech svíral svítící šíp a ona mu ho vzala, protože cítila, že tak to má být. Znovu zaslechla jeho hlas. Někde v dálce ji volal a prosil, ať mu posvítí na cestu do zásvětí. Pozvedla zbraň a vystřelila. Tma náhle ustoupila a svět se roztančil v rudé záři.
184
VI. Eralis er Gwendor stál na břehu umělého jezera a utope‑ ný ve vlastních myšlenkách pozoroval hladinu. Oheň dohořel, voda plná uvařených mrtvol a šedivého popela se ani nehnula. Jen odraz rudého ranního slunce hlemýždím tempem cestoval z jednoho konce vodní plochy na druhý. Konvent za jeho zády naopak překypoval životem. Vojáci nahnali vyčerpané lidi do starých prostorných stájí a teď je královi vyšetřovatelé vyslýchali. Vodili je po jednom do na‑ rychlo postavených stanů a tam zaznamenávali jejich šílené historky. Mnozí pochybovali o užitečnosti takového jednání, nikdo se však neopovážil nahlas znevažovat rozkaz krále. Eralis sám vyslechl několik blábolivých zpovědí. Nedáva‑ ly žádný smysl, stejně jako události dnešní noci. Lusknutím prstů si poručil občerstvení a za pár chvil svíral pohár s vínem. Napil se zhluboka, v rozporu s etiketou, aniž by přitom pohle‑ dem uhnul z hladiny jezera. Snažil se zkrotit myšlenky těkající od tématu k tématu a alespoň rámcově si utřídit, co se v noci dělo. Čím usilovněji nad tím přemýšlel, tím méně tomu rozuměl, a tím horší byla bolest hlavy obtěžkané korunou. V první řadě se proti němu postavili jeho vlastní poddaní. Něco takového Eralis nečekal. Když se o povstání dozvěděl, měl pocit, jako by mu tisíce těch, o které se staral, naráz vrazily dýku do zad. Vytáhl tedy proti nim a jeho vojsko vstoupilo na půdu konventu. Rilonďané jej ale oslavovali jako zachránce a padali před ním na kolena namísto toho, aby mu odporova‑ li. Tímto však seznam podivností jenom začínal. Když k nim připočetl nestvůry chované v jezeře, podzemí, v němž kněží z neznámého důvodu věznili a vraždili mladé dívky, nebo dvě 186
desítky vyznavačů Sandol Kah zastřelené tajemným zabijá‑ kem, rozuměl všemu ještě méně. Nejvíce ho však mátl fakt, že v čele rebelů stál patrně Bor ze Střelova. Jakmile král před několika hodinami projel branou, uviděl přítele shrbeného pod podivným nákladem. Prošedivělý hrabě nesl v náruči ženu s popelavou tváří a nijak se nesnažil ospra‑ vedlňovat své činy. Bez náznaku lítosti či pokání požádal krále, ať mu pomůže dostat raněné do kláštera Uzdravitelky. Dva ošklivě popálené – muže a trpaslíka – nesli jiní. Eralis svolil, ale poslal s Borem třicet vojáků, aby dohlédli, že se hrabě ni‑ kam nevytratí. Eralis se chladivými konečky prstů dotkl pulzujících spán‑ ků. Měl dojem, jako by stál nad obrazem malovaným na sklo, který se roztříštil o zem. Velké kousky pomalu lepil k sobě, ale ty malé se dosud někde válely. Pokud je nenajde, nikdy obraz nesloží. Eralis dokázal být vytrvalý. Bude hledat dlouho a peč‑ livě. Netušil však, zda to bude stačit. Hladina jezera se náhle pohnula. Nejprve se mírně zavlnila, potom se na jejím zrcadlovém povrchu objevilo několik bub‑ lin. Král podvědomě sáhl po meči. Jeho ochránci, do té doby neviditelní, jej okamžitě obklopili. Z černé vody se vynořila hlava s rameny a Eralis tasil. Dva zbrojnoši pozvedli kuše. „Nestřílet!“ rozkázal král. „Chci vidět, co to je!“ Černých nestvůr tu prý byly stovky. Alespoň jednu chtěl spatřit živou. To, co se pomalu dralo z hlubin, však vůbec neodpovída‑ lo jeho představě. Zubožené vlasy zakrývaly tvář špinavého shrbeného člověka, který ani vzdáleně nepřipomínal černou, mloku podobnou obludu. Eralisovi ochránci před králem vy‑ tvořili živou zeď. Neznámý zarputile bojoval s odporem vody, která mu teď sahala po prsa. Rukama hmatal po kalné hladině, jako by se od ní mohl odrazit a pomoci si tak v pohybu. Za‑ 187
stavil se až u břehu jezera, jen pár kroků od vládce Rilondu a jeho strážců. Muž, Eralis už nepochyboval, že to před ním je muž, kymácivě udržoval rovnováhu na holých nohou. Celé nahé tělo měl pokryté směsí popela a pozůstatků mrtvých ne‑ stvůr. Jen na jednom prstu spočíval robustní prsten vykládaný drahými kameny. Podle všeho si dlouhovlasý ani nevšiml dvou desítek ozbrojenců před sebou. Měl příliš mnoho práce s dýcháním a stáním. Náhle zvedl hlavu. Mezi zplihlými vlasy zasvítily bledě‑ modré oči. ***
„Dobré ráno.“ Rozlepila ztuhlá víčka, ale kromě bílého světla nic nespat‑ řila. Odmalička viděla špatně, teď její oči vypověděly službu nadobro. Radši je zase zavřela. „Je ráno?“ „Vlastně je poledne, ale myslím si, že dobré ráno zní po tak dlouhém spánku lépe.“ „Jak dlouhém?“ „Jedenáct dní. To není úplně málo.“ „To není.“ „Nemáš žízeň nebo hlad?“ „Mám.“ Ve skutečnosti její žaludek úpěl touhou po něčem, co by ho zaplnilo. „Na.“ Čísi něžné prsty jí do ruky vtiskly ucho hrnku. Hlas zněl laskavě a Iandži ho odněkud znala, ale žena s ní příliš laskavě nejednala. Zesláblá paže dopravila vodu k ústům jen za cenu toho, že jí velkou část rozlila. 188
„Nechceš otevřít oči?“ „Stejně nevidím.“ „Nemáš co ztratit.“ Mělo to znít lehce, ale Iandži v hlase zachytila strach. Přes‑ to poslechla. „Co vidíš?“ „Nic.“ „Černé nic, nebo bílé nic?“ „Bílé nic.“ „Tak to je ještě naděje.“ Žena se naklonila nad ležící Iandži a v bílé se objevil tmavý flek, který se zvětšoval. „Kdo jsi?“ zeptala se Iandži. „Essiwen, ale ty mě znáš pod jiným jménem.“ „Trnka ze Střelova.“ Iandži se nad svým zjištěním usmála. Kněžku‑léčitelku měla ráda už od doby, kdy se poprvé setkaly. „Proč ses přejmenovala?“ „Z úcty ke své předchůdkyni.“ Hraničářka zachytila šmou‑ hu, která se objevila i zanikla rychlostí padající hvězdy. Patrně mávnutí rukou. „To teď není důležité.“ „Co je?“ „Dobrý dotaz.“ Iandži nepotřebovala vidět její tvář, aby po‑ znala, že se usmála. „Jako na zavolanou,“ dodala kněžka. „Mami?“ Znělo to nejistě, až nevěřícně. „Mami!“ Kdosi ji popadl za ruku, potom i zalehl. Teprve teď si vzpo‑ mněla, koho hledala v nočních můrách, které ji pronásledovaly po jedenáct dní a deset nocí. Z nevidoucích očí se jí bezděčně vydraly slzy a podle teplých kapek dopadajících na její hruď poznala, že není jediná, kdo pláče. Hladila obličej, který po‑ malu vyplouval ze sněhobílé nicoty, jak se jí vracel zrak. Když po dlouhé době promluvila, viděla stejně jako dřív. Ostře na krátkou vzdálenost, takřka vůbec na delší. 189
„Promiň, holčičko,“ pohladila dceru po dlouhých vlasech jen o málo světlejších, než byly ty její. Nae se zvedla z jejích prsou a utřela si slzy. Nedokázala pro‑ mluvit, jak měla sevřené hrdlo, jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. „To já,“ vypravila ze sebe ztěžka. „Necháme to na jindy,“ usmála se Iandži. Teď nedokázala mluvit o své vině i strachu, který ji takřka připravil o rozum. Cosi těžkého jí spadlo ze srdce a náhle se cítila dokonale šťastná. „Co ostatní?“ Místo Nae odpověděla Essiwen. „Bor je v domácím vězení. Několik lidí od dvora se sna‑ ží dokázat, že měl podíl na povstání proti králi, a můj drahý strýc má co vysvětlovat. Myslím ale, že Eralis brzy vychladne a vzpomene si na všechno, co pro něj a Korunu Bor vykonal.“ „Takže není mrtvý,“ konstatovala Iandži to jediné, co ji zajímalo. „Není. Gorgham s Vojtičem ale málem byli. Když jezero vzplálo, byli na jeho okraji. Vyvázli jen taktak a osm dní jsem jim léčila popáleniny. Gorgham je teď zavřený s Borem a Voj‑ tiče postavili mimo službu, dokud nevysvětlí, proč opustil svůj post a běžel do konventu.“ Iandži ani nevěděla, o kom Essiwen mluví. „Tarag?“ zeptala se na toho, na němž jí záleželo nejvíce. „Ten je snad nesmrtelný. Víš ty vůbec, že jsi zapálila jezero, uprostřed kterého stál?“ Iandži se nezmohla na slovo. „Slyšela jsem, že je to mezi vámi hodně špatné, ale tohle už jsi trochu přehnala.“ Trnka měla otravný zvyk dělat si legraci z věcí, které vůbec nebyly směšné. U ženy, která celý život sváděla boj se smrtí, se to ale dalo pochopit. „Kde je teď?“ Kněžka jen pokrčila rameny. Nae odpověděla místo ní. 190
„Jeho meč leží někde na dně jezera. Tarag zaplatil knězi Paní vod, aby pro něj meč našel.“ „Co si pamatuji,“ vložila se do hovoru Trnka, „má pro něj ta zbraň neuvěřitelnou cenu.“ Iandži souhlasně přikývla. „Ale předtím byl pořád u tebe,“ dodala Nae překotně. „Vypadalo to až komicky,“ pronesla Trnka s úsměvem. „Nej‑ divočejší válečník, jakého jsem kdy poznala, se změnil v chůvu a pečoval o tebe jako o miminko.“ „Nevím proč, ale opravdu mu na tobě záleží, mami,“ dopl‑ nila Nae zamyšleně. Hraničářka na to nic neřekla a kněžka změnila téma hovo‑ ru na Iandžin zdravotní stav. „Musím už jít,“ vstala po chvíli Trnka. „Je tu spousta dalších lidí, na které bych se měla podívat, a ty bys měla spát.“ „Jenže…“ Nae chtěla něco namítnout, ale přísný pohled laskavých očí Esteliny kněžky jí vzal slova z úst. „Nech matku odpočinout,“ přikázala jí kněžka. „Něco bys pro mě udělat mohla, beruško,“ ozvala se Iandži z lůžka. „Přiveď mi otce.“ Dívka stála s roztomile pootevřenou pusou a mělkou vrás‑ kou na čele – důkazem toho, že usilovně přemýšlí. „Ale, mami, tohle je ženský klášter. Tady žádný otec není.“ Trnka se rozesmála jako první a Iandži se k ní vzápětí při‑ dala, přestože jí natřásající se břicho působilo bolest. „Ne, holčičko. Já myslela tvého tátu. Je na čase, abys ho poznala.“ Nae vykulila oči jako pětileté děvčátko. Obě dospělé ženy se rozesmály ještě více.
191
Epilog Kočár uháněl po staré silnici vedoucí lesem. Přestože na nerovném povrchu několikrát nadskočil, vozka ani jednou nedovolil čtveřici koní zpomalit. Teprve když spatřil rozložitý strom s nachově zbarvenou kůrou, přitáhl opratě a zastavil. Dveře vozu bez označení se otevřely a ven vykoukl štíhlý muž. Čísi ruka ho strčila do zad a on dopadl na všechny čty‑ ři jako zvíře. Ta stejná ruka popadla kličku dvířek a zavřela. Práskl bič, kočár se rozjel a po chvilce zmizel z dohledu. Muž se světlými vlasy stál a mžoural po okolí, jako by dlou‑ hou dobu nebyl na slunci. Odpovídala tomu i jeho mramorově bílá pokožka a ruka, kterou si stínil oči. Tusel Digast zhluboka nasál do plic vzduch vonící jehličím, pryskyřicí a hlavně svobodou. Jeho jediný doušek byl sladší než všechny voňavky, které kdysi tak rád používal. Ještě jed‑ nou se zhluboka nadechl, usmál se a zemřel. ***
Iandži stojící na větvi rozložitého stromu viděla, jak obličej plavovlasého muže ztratil blažený výraz přesně ve chvíli, kdy mu srdce proklál její šíp. Rysy Tusela Digasta povolily a s nimi i nohy. Na zem dopadla jen bezvládná mrtvola. „Tenhle byl poslední,“ pronesla nahlas a pohladila si vzdou‑ vající se břicho. Tarag odvedl její dítě, ale zanechal jí druhé. Naenendži chtěla více poznat svého otce i jeho domovinu. Neodvážila se však zeptat matky, a tak jí to musela navrhnout sama Iandži. Nepouštěla dceru ráda, ale Nae měla právo vidět svět. Iandži navíc nepochybovala, že se k ní dcera zase vrátí. 192
Nenarozené miminko se pohnulo, dokonce několikrát koplo. Možná chtělo vyjádřit nesouhlas s tím, co matka právě udělala. „Promiň,“ zašeptala Iandži a zahodila luk. „Už nikdy smrt, jen život.“
193
Rejstřík Albireo – centrum Východní dálavy, v současnosti zde přebý‑ vá Walden, král Almendoru (Východního království). Alwarin Bílý – věhlasný mág a arcimistr Univerzity magie v Albireu. Arvedané – příslušníci dávno zaniklé civilizace, která svými znalostmi a dovednostmi převyšovala tu dnešní. Aurion, Pán slunce – bůh slunce. Církev Kněží Slunce ho považuje za nejvyššího boha Sedmnáctky. Bor Střelov ze Střelova – hrabě, vazal Rilondského krále Eralise er Gwendor. V mládí vedl dobrodružný život a vedl komando najímané k boji se skřety, či lapky. Pro‑ slul ve válce o Rilond, kde vedl partyzánskou skupinu, která způsobovala značné ztráty skřetímu vojsku. Dedar Strbic – místodržící Rilondu v době, kdy ještě neexis‑ tovalo Rilondské království. Zlé jazyky tvrdí, že měl hlavní podíl na korupci, která v té době prorůstala ce‑ lou městskou správou. Zemřel za nevyjasněných okol‑ ností během války o Rilond. Derteon – kdysi jedno z arvedanských center, nyní tajemné město plné teleportů a pastí. Údajně se někde v jeho útrobách nalézá Derteonská setba. Derteonská setba – Možná nejmocnější předmět na Asterio‑ nu, známý pouze z útržkovitých legend. dhanga – černá hořlavá tekutina s magickými vlastnostmi, jejíž naleziště se nacházejí v poušti Mar’nub. Drubalt, Bílý ohon – bývalý pirát a korzárský admirál, během války o Rilond vedl erinské žoldnéře. dryády – lesní bytosti pouze ženského pohlaví. Mají hně‑ dou pokožku a zelené vlasy i oči. Žijí takřka výhradně 196
v Lese padajících stínů, kde bojují o své domovy se skřety, lidmi a dalšími, kteří se snaží les využít. Život každé dryády je spojen s jedním stromem, který dryády nazývají gagudu. Dunril, Paní vod – bohyně veškerého vodstva na Asterionu. Duren – řeka pramenící někde v Tisíci jeskyních. Protéká mezi Zelanskými vrchy a Rychlými dunami a v Rilon‑ du se do ní vlévá řeka Y’b. Ústí do Rilondského zálivu. Džungle padlých stromů – rozsáhlý deštný prales na sever‑ ním pobřeží Tary. Ďolík – „veselá“ čtvrť Rilondu proslavená zábavnými podniky. Po válce o Rilond však přišla o svůj lesk. Eralis er Gwendor, král rilondský – syn sesazeného danér‑ ského krále Eranise a synovec současného krále Epre‑ la. Zakladatel rilondské větve Gwendorů. Před válkou o Rilond zde působil jako markrabě, po válce však v re‑ akci na neochotu Danérie pomoci své kolonii, vyhlásil samostatné království a zřekl se vazalské povinnosti vůči danérskému králi. Estel, Panna – bohyně zosobňující krásu, nevinnost a mládí. Je patronkou léčitelů, lékařů a porodníků. Estelinky – kněžky církve bohyně Estel. Převážně mladé dív‑ ky, které se učí umění léčit a péči o domácnost. Poté co opustí církev, bývají velmi žádanými nevěstami. Konvent – komplex budov na návrší nad umělým jezerem vy‑ budovaný Řádem Eldebranských rytířů a valkýr. Hlavní dominantou je pevnost Depozitura, dále se zde nachá‑ zely chrámy Lamia a Gora, řádová škola a řada dalších budov. Po vypuzení řádu roku 812 k.l. však areál chátral, ve válce byla většina budov zničena a dnes je útočištěm rilondské spodiny a sídlem církve Sandol Kah. Lamius, Soudce – bůh spravedlnosti, soudí duše zemřelých a 197
rozhoduje o jejich dalším posmrtném údělu. Medvědí lid – obyvatelé štítových hor, známí pro svoji hou‑ ževnatost. Civilizovanými národy často označováni za barbary. Ndangawa – bohyně boje, šílenství a zuřivosti. Jedna z pante‑ onu Temné desítky. Racek z Rackova – původně pirát a dobrodruh, ve válce o Ri‑ lond byl jedním z důstojníků admirála Drubalta, za zá‑ sluhy povýšen do šlechtického stavu králem Eralisem. Rilond – město na soutoku řek Duren a Y’b. V současné době centrum Rilndského království a sídlo krále Eralise. Rilondská univerzita – centrum rilondské vzdělanosti. Bě‑ hem války však její význam a věhlas upadl a současní mistři a studenti se snaží navrátit univerzitě její býva‑ lou úroveň a slávu. Řád Eldebranských rytířů a valkýr – nejstarší ze světských rytířských řádů. Vznikl po rozpadu Eldebranské říše a jeho hlavním posláním je boj se skřety a jejich spojenci. Safran Payn – velekněz církve bohyně Sandol Kah. Po vál‑ ce o Rilond přišel do zbídačeného města jako potulný kazatel a postupně zde vybudoval skupinu věřících čí‑ tající tisíce hlav. Sandol Kah – bohyně slabosti, strachu a utrpení. Jedna z pan‑ teonu Temné desítky. Sedmnáctka – hlavní asterionský panteon bohů, uctívaný především mezi lidmi ze Čtyř království. Sinwarové – mocný knížecí rod, jehož panství se rozkláda‑ lo jižně od Rilondu, převážně na severní straně řeky Duren. Během války však byli členové rodu buď zabiti v boji, nebo popraveni skřety. Sirril, Paní noci a hvězd – bohyně a patronka mágů, ale také zlodějů. 198
Štítové hory – pohoří na východě Tary. Původně obývané lid‑ mi, později sem z jihu pronikají vojska Khara Démona vedená skřety, v současné době se je snaží ovládnout národ tzv. Temných trpaslíků. Tarfein, Lovec – bůh nevázaného veselí, vášně a lovu. Válka o Rilond – konflikt odehrávající se v letech 855-856 k.l. Armáda drakočlověka Zyla červeného vyrazila přes Horní a Sinwarské knížectví oblehla Rilond a pod vedením generála Agunágha dobyla velkou část města. Po řádění draka Varakira rilondští obránci uza‑ vřeli s Agunághem smír a přenechali mu město. Zylo‑ vo vojsko se však díky vnitřním šarvátkám rozdělilo a jeho dvě části spolu svedly bitvu přímo v ulicích města. Agunágh byl donucen uprchnout a velení armády pře‑ vzal generál Bruzgul, který se prohlásil svrchovaným vládcem Rilondu a jeho okolí. Na začátku roku 856 ale rilondský markrabě Eralis opět vyrazil do boje a almendorský král Walden se rozhodl mu pomoci. Pří‑ ležitost pomstít se svému rivalovi využil i Agunágh a nabídl Waldenovi pomoc. V konečné bitvě u Vinič‑ ných Písčic byla Bruzgulova armáda poražena díky odolnosti Waldenových trpasličích spojenců, zrádné‑ mu útoku Agunághových příznivců a konečné zteči těžké jízdy v čele se samotným Waldenem. Důsledkem války se Rilond a okolní vazalství odtrhly od Danér‑ ského království, které jim neposkytlo pomoc, a Eralis er Gwendor byl se svojí ženou korunováni králem a královnou Rilondského království. Vše se odehrá‑ lo s přímou podporou danérského krále – Eranise er Gwendor – Eralisova otce. Varemar – obchodní gilda, známá též jako Erinská gilda. Po objevení dhangy ovládla většinu rilondského trhu, avšak 199
svoji dominantní pozici ztratila ve válce o Rilond, pře‑ devším díky aktivitám budoucího krále Eralise. Ynnar Rút – bohyně sta vášní, paní smilstva, obžerství, zá‑ vislosti, perverze, drog a alkoholu. Patří k panteonu Temné desítky. Zyl Červený – předposlední z drakolidí Khara Démona. Mi‑ str lží a úskoků. Opustil Khara a založil vlastní Dračí království v Tisíci jeskyních. Pokusil se prozkoumat Derteon a nalézt Derteonskou setbu, ale díky zoufa‑ lému hledání přišel o rozum. Jeho vojsko, avšak bez jeho svolení, se pokusilo dobýt Rilond a začalo válku o Rilond.
200
Ediční plán nakladatelství Mytago Asterionská knižní řada V asterionské tvůrčí kuchyni je pořád živo. Do budoucna chystá‑ me spoustu dalších příběhů z Asterionu. Níže uvádíme aktuální seznam toho, na čem právě pracujeme nebo do čeho bychom se rádi v nejbližších měsících (a letech) pustili. Názvy některých knih jsou zatím pracovní (to jsou ty uvedené v uvozovkách). Asterionské knižní řadě jsou také věnovány tyto webové stránky: http://asterion-knihy.webnode.cz/ Stíny Erinu: “Žraločí příliv“ Jan Č. Galeta Erin, klenot Tary, zářící mezi modrými hlubinami moře a ze‑ lenými hlubinami džungle jako zlaté slunce, láká mnohé síly, které se chtějí na jeho bohatství přiživit. Bude na Vločce a jejích spojencích, aby se těmto silám postavili – ať už na roz‑ houpaných palubách válečných lodí, ve stínech erinské noci nebo přímo v uličkách a průplavech města na ostrovech. Příběh bude navazovat na Šíp v zádech a po něm bude násle‑ dovat ještě třetí kniha Stínů Erinu. Zpívající meč: Zlatá maska Zbyněk Kučera Holub Z hlubin pod Skřítčími vrchy a Khelegovými horami přichází strašlivý nepřítel, armáda starých trpaslíků vedená tajemnou Zlatou maskou. Mocní vládci Podzemní říše vstupují na po‑ 202
vrch Asterionu, dobývají a zotročují. Budoucnost skřítků je nejistá a jejich císař potřebuje pomoc. A tak se kat Kočka a jeho přátelé vydávají vstříc novým dobrodružstvím… Příběh navazuje na knihu Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon a kromě starých známých hrdinů se objevují i zbru‑ su noví. Po Zlaté masce bude následovat třetí kniha Zpívají‑ cího meče: Dobyvatelé Zurku. Magnólie a stíny mrtvých Hanina Veselá Představte si, že špatné dveře vás uvrhnou do míst, odkud není návratu. Přesně to se stane telepatce Magně. Vítá vás Thurg, město bílých zdí, sídlo arvedanských knížat a nejmocnějších čarodějů. Ale to už dávno není pravda. Démonovi nohsledi jej společnými silami obrátili v prach. Zůstala jen Čtvrť mágů, kde dožívají poslední zbytky prastaré civilizace. V pohádko‑ vém bohatství a se zlou předtuchou, že jejich dny se chýlí ke konci. Zlo přichází z pralesa. Další knihy V delším časovém horizontu se pak připravují další zajímavé tituly osvědčených i nových autorů… “Poslední bitva“ kolektiv autorů Epický fantasy epos pojednávající nejen o kataklyzmatické bi‑ tvě, jež uzavře osudy Asterionu, ale i o tom, co jí předcházelo. Mozaika mnoha osudů se pomalu skládá do celkového obrazu, který je plný řinčení oceli, dupotu válečných ořů a potoků krve. 203
Král Walden, Kharův vyvolený skřetí hrdina Igen-Ur, poma‑ tený Zyl Červený, kněz Tompo Vítámvás, čaroděj Alwarin a jeho žákyně Marantiel, samotný Khar Démon i mnoho dal‑ ších postav se bude muset ohánět, aby ustály bouři událostí, která se nad Asterionem sbírá. Trilogie Prokletí slepých bohů Jan Č. Galeta a Zbyněk Kučera Holub Čeníšek a Kharym, hrdinové z knih Zrození Modrého měsíce a Město přízraků, se mění z chlapců v muže. Jejich osudy spojuje dědictví dávných vládců Říše slepých bohů. Výpravná trilogie, která opět svedla dohromady autory romá‑ nu Cesty snů. 1. Do království smrti, Jan Č. Galeta 2. Synové Kylly, Zbyněk Kučera Holub 3. “Řev démonů“, Jan Č. Galeta a Zbyněk Kučera Holub Brubsova dobrodružství: Brubs a Bílý šaman Jan Č. Galeta Asarijec Brubs, jedna z hlavních postav Cest snů, strávil většinu života touláním se po světě a zažil mnoho zajímavých věcí. Ně‑ které z nich budete moci prožít s ním na stránkách knih. V Džungli padlých stromů povstal záhadný Bílý šaman, sjedno‑ cuje domorodé kmeny a nemilosrdně je žene proti kolonistům. Do cesty se mu však postaví vojačka Střenka a Asarijec Brubs. “Zářná krajina“ David Rozsíval Čtyři království prožívají období největších změn od samé‑ ho vzniku. Příběh dvou Kněží slunce, bojujících o své místo uprostřed doby plné zmatků a prolité krve, přiblíží situaci na Lendoru během revoluce, která smete staré pořádky. 204
“Příběh Torka Tilkilarina“ Ondřej Tichošlápek Matěj V celých Dálavách se nenajde snad nikdo, kdo by neznal Tor‑ ka Tilkilarina. Tento elf se proslavil v tolika dobrodružstvích, že už za jeho života se o něm začaly skládat balady. Ovšem jaký je ve skutečnosti muž ukrývající se za maskou hrdiny? A jaká byla jeho cesta od lidmi nenáviděného lesního elfa k miláčkovi davu? Na to odpoví tento příběh. Edice Hry s příběhem Hry s příběhem: Volání divočiny Po titulech Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev chystáme již třetí antologii povídek z (nejen) čes‑ kých světů her na hrdiny. Tentokrát budou jednotlivé příbě‑ hy pojednávat o hraničářích, lovcích a stopařích, druidech a šamanech, o tajemných silách přírody, nástrahách divočiny a jejích divokých a nespoutaných obyvatelích. Více o tomto projektu naleznete na webových stránkách: http://hryspribehem.webnode.cz/ Nová knižní řada KOF – Knihy Odvahy a Fantazie Nakladatelství Mytago připravuje zbrusu novou knižní edici zaměřenou na dobrodružnou literaturu s prvky fantastiky a mystiky. Rádi bychom se v této řadě věnovali tvorbě domácích autorů a příběhům stírajícím hranice žánrů. Edice ponese název Knihy Odvahy a Fantazie – tedy KOF. 205
Vzdáváme tak poctu známé knižní řadě KOD (Knihy odvahy a dobrodružství), na jejíchž titulech jsme vyrůstali a v jejímž duchu bychom také tak trochu chtěli navázat. Prvním chystaným titulem je román Sefirot od Radka Ho‑ chmala, absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého. Autor se nechal inspirovat antikou, Kabalou a templářskou mystikou a stvořil originální příběh odehrávající se v alterna‑ tivním historickém světě. Dalším chystaným titulem jsou Duchové jezer od manželů a autorského dua Lucie Kučerové a Zbyňka K. Holuba, příběhy z Divokého západu plné dobrodružství a indiánské mystiky. Jako třetí připravujeme knihu od Petry Lukačovičové. A těšit se můžete na mnohá další překvapení. Nové knižní řadě jsou také věnovány tyto webové stránky: http://kof.mytago.cz/ Lone Wolf Příběhy Joe Devera o rytíři řádu Kai, Osamělém Vlkovi, vy‑ chází v novém překladu v rozšířeném vydání. Těšit se může‑ te na nová dobrodružství a nádherné ilustrace. Po knihách Útok ze tmy, Oheň na vodě a Kaltské jeskyně vychází čtvr‑ tý díl s názvem Rokle zkázy. Více infromací naleznete na http://lonewolf.mytago.cz
206
FANTASYOBCHOD.CZ Jedinečný obchod s fantastikou deskové, karetní a rpg hry fantasy a scifi knihkupectví vše pro larp a dřevárny filmové repliky Kompletní nabídku najdete na stránkách
www.fantasyobchod.cz
[email protected], tel.: 774 421 641
Pevnost zoufalství Autor: Radovan Kolbaba Ilustrace: Roman Kýbus Obálka: Roman Kýbus Mapa: Petr Kuběnský Grafická úprava obálky: Jonáš a Kryštof Ferencovi Korektury: Kateřina Churá Sazba: Jiří Reiter Vydal: Jiří Reiter, nakladatelství Mytago roku 2012 jako svou 14. publikaci. www.mytago.cz Naše knihy distribuuje Fantasyobchod.cz tel.: 774 421 641, e-mail:
[email protected] Knihy je možné zakoupit v internetovém knihkupectví www.fantasyobchod.