Josef Straka, Josef Gregor, Hanina Veselá, Jan Galeta, Jakub Štádler, Radovan Kolbaba, Zbyněk Holub, Jonáš Ferenc, Kryštof Ferenc, Jakub Maruš,

Josef Straka, Josef Gregor, Hanina Veselá, Jan Galeta, Jakub Štádler, Radovan Kolbaba, Zbyněk Holub, Jonáš Ferenc, Kryštof Ferenc, Jakub Maruš, Ondřej Netík, Jan Daněk, Milan Brabec, Vojtěch Halama, Jan Hamrlík, Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová

Mytago 2011

Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2012 www.mytago.cz ISBN 978-80-905043-5-6

Obsah Slovo úvodem.......................................................................7 Taria...................................................................................11 Úděl spojenců..................................................................15 Barbarská přísaha.............................................................83 Asterion...........................................................................101 Plavenský div..................................................................105 Takže taková je válka.....................................................163 První muž......................................................................191 Běs.................................................................................199 Dračí poklad..................................................................239 Příběhy Impéria...............................................................259 Podzim 1854, mlha........................................................263 Sedm tisíc......................................................................295 Imaginárium..........................................................313 Modroočko....................................................................317 Poslední z dávných vládců.............................................345 Ze světa Dornu................................................................369 Zrození paladina...........................................................371 Hájemství Sedmi.............................................................407 Tisíc z Vysočiny............................................................411 Immortal Fighters...........................................................455 Deník psaný ostřím nože..............................................457 Peníze na voze...............................................................471 Unknown Armies............................................................495 Cínový vojáček..............................................................499 Autorské medailónky........................................................525 Ediční plán.......................................................................535

Slovo úvodem Název Hry s příběhem tvoří pěknou slovní hříčku. Jednak se dá vyložit tak, že si zahrajete nějakou hru, která má silný příběh, a jednak tak, že si jako autor pohráváte s tím, jak pří‑ běh podat publiku. První význam odkazuje ke hrám na hrdiny neboli k RPG (role playing games). Což jsou hry založené v podstatě jen na lidské fantazii. Hráči se v nich stávají hlavními hrdiny příbě‑ hu, který společně vypráví a  prožívají, hrají role zajímavých postav ve fiktivních světech, které mohou mít podobu heroic‑ ké fantasy, upířího hororu, vesmírné sci­‑fi nebo nějaké histo‑ rické epochy – třeba 19. století. Druhý význam názvu Hry s  příběhem pak odráží tvůrčí spisovatelskou práci, kterou si autoři užili, když psali povídky obsažené v této knize. Kromě toho ale opět odkazuje i na hry na hrdiny, tentokrát ovšem na činnost gamemastera (pána jes‑ kyně, vypravěče atd.), který pro hráče připravuje hlavní kostru příběhu, jenž se bude během hry vyprávět. Tak jako ve  Zločinu a  trestu – prvním sborníku ze série Hry s příběhem – se i všechny příběhy v této knize odehráva‑ jí v prostoru světů, které původně vznikly jako prostředí pro hraní her na hrdiny. V  Oceli a  krvi se tak nachází povídky z Tarie a Asterionu – dvou nejrozsáhlejších a nejznámějších RPG světů, jaké v ČR vyšly, dále pak z prostředí Příběhů Im‑ péria, Imaginária Ondřeje Netíka, herního on­‑line projektu Immortal Fighters a  z  jednoho nezávislého světa jménem Hájemství Sedmi. Zahraniční světy zde zastupuje příběh z Unknown Armies a hostující povídka je z prostředí deskové hry Dorn. 7

Zastoupené světy jsou samy o  sobě zárukou různorodo‑ sti textů, co se týče žánru, pojetí i  atmosféry. Mezi autory najdeme jak zavedené spisovatele, tak tvůrce, kteří se teprve prosazují nebo jsou úplnými nováčky. Všichni se však své prá‑ ce zhostili zodpovědně a jejich příběhy mají potenciál zjitřit čtenářovu fantazii a alespoň na chvíli jej vytrhnout ze starostí každodenního života. Jak napovídá název Ocel a krev, má tato sbírka jeden spo‑ lečný motiv, který se táhne skrze všechny povídky jako spoju‑ jící nit. Tímto motivem je boj, válka a postava bojovníka v ja‑ kékoliv myslitelné podobě. Rytíři, pěšáci, námořníci, duelanti, šermíři, divocí barbaři, hrdinové, nestvůry, ale i pistolníci za‑ vedou čtenáře nejen na bitevní pole, ale také do starých hradů, divočiny nebo špinavých uliček měst. Ambicí tohoto sborníku není jen pobavit napínavými pří‑ běhy. Chceme také ukázat, že i naše světy a naši autoři doká‑ žou přinést zajímavé zápletky, podobně jako světoznámá pro‑ středí typu Dragonlance nebo Warhammer. A co víc, věříme, že hráči her na hrdiny najdou v příbězích Ocele a krve mnoho nápadů a podnětů pro vlastní herní příběhy. Povídky v tomto sborníku mohou být dobrým odrazovým můstkem pro dob‑ rodružství, které můžete prožít na vlastní kůži! A zatímco čtete tyto řádky, my již pilně připravujeme po‑ kračování. Třetí sborník série Hry s  příběhem s  podtitulem Volání divočiny opět přinese povídky, které vás přenesou do zajímavých fantaskních světů. Hlavním tématem bude tento‑ krát nespoutaná síla přírody a její nekonečný střet s civilizací. Aktuální informace o Hrách s příběhem naleznete na webové adrese http://hryspribehem. webnode. cz/. Karel Černín, Jan Galeta, Zbyněk K. Holub 8

9

Taria Taria je fantasy prostředí, které bylo původně určeno pro hru Dračí doupě. Základní modul, jehož autorem byl Jiří „Agupi“ Mlnařík, vyšel již v roce 1998. Ale teprve rozšiřující moduly představily Tarii jako projekt, kde zápletky pro dobro‑ družství a tvorba zajímavých příběhů jsou tím, kolem čeho se točí vše ostatní. Rozšiřující moduly vyšly celkem tři: Záhvoz‑ dí (1999), Severní Taria (2002) a Pohraničí (2008). Vytváří je skupina autorů kolem Karla „Charlese“ Černína. Všichni jsou původem ze Zlína, znají se už od střední školy a hrávají a tvoří spolu příběhy pro RPG. Taria není svět v  širokém slova smyslu. Jde o  jedno polo‑ ostrovní knížectví navázané volně na své okolí, může se stát součástí jakéhokoli světa. Prostředí připomíná do značné míry český pozdní středověk a je určeno k hraní realistických příběhů s malým množstvím magie. Někdy se v této souvislosti hovoří o „vesnické“ či „špinavé“ fantasy. Tvůrci se také nebrání alego‑ riím současného světa, ať už jde o národnostní či rasové třenice, nebo skryté odkazy na historické osoby a existující místa. Taria stojí na několika ústředních tématech. V dávné mi‑ nulosti patřil celý poloostrov drakům. Velké skupině psanců se jej však podařilo dobýt a šlechtický vůdce výpravy jménem Carrado využil sporů mezi blízkými královstvími k  tomu, aby  získal knížecí titul a  založil dnešní vládnoucí dynastii. Celý Dračí poloostrov nakonec po mnoha letech snažení ovládli lidé. Ovšem za jakou cenu? Dodnes tu některá místa nesou stopy požárů a jedů, dodnes se vyprávějí děsivé zkazky o tom, že draci Tarii zcela neopustili a čekají v úkrytech na svůj návrat. 11

Dalším velkým tématem jsou politické konflikty, zejmé‑ na vztah se sousedním Brechtürským královstvím. Tarijského knížete spojují s  králem příbuzenské svazky a  listina, která jeho rodu propůjčila právo vládnout. Rozdělují je však pohra‑ niční územní spory, náboženství jejich zemí, odlišné jazyky i hořkost z minulosti. Obdobně rozpolcený vztah má ostatně tarijská vládnoucí moc i k nelidským rasám žijícím na jejím území. Držba stříbrných dolů zaručuje sice určitou nezávis‑ lost trpaslíkům a znalosti tajných nauk zase elfům, ale vzhle‑ dem ke své odlišnosti jsou nelidé stejně odkázáni na ochranu ze strany knížete. Konečně třetím stěžejním tématem je válka s druidy. Tari‑ jští druidi jsou svébytný lesní národ, ale jen nemnoho z nich má schopnost vyvolávat skutečná lesní kouzla. Hvozd ovšem za stovky let prostoupil všechny jejich tradice, rituály, víru, legendy i  pocity a  stal se základem jejich života. Naučili se v  něm žít tak, aby nenarušovali jeho řád a  zachovávali jeho roli ochránce i hradby před vnějším světem. Když ale začali osadníci v posledních letech získávat novou půdu na okrajích lesů, rozzuřený hvozd se začal bránit. A první na ráně byli ti, kteří v jeho náruči žili pokojně stovky let. Objevily se oživlé stromy, stádní šílenství zvířat a temnota vkrádající se do lesa zpod kořenů. Tlak na lesní lid vedl až k válce. V ní sice druidi proti knížecímu vojsku neobstáli, ale stáhli se do lesů a odtud provádějí partyzánské výpady do okolí. První z  tarijských povídek, Úděl spojenců, se odehrává na hranicích Tarie a Brechtüru a rozvíjí nejen téma divokých po‑ hraničních šarvátek, ale také politických intrik. Svým založe‑ ním je to povídka ryze válečnická – krev v ní stříká vysokými oblouky, železo drtí kosti a  rytíři obou zemí čelí orčí přesi‑ le s  urputností, která je mužům vlastní. Taria je zde pojata jako tvrdý svět, kde dobro nemá vždy dost síly, aby zvítězilo. 12

Ani Barbarská přísaha není žádný idylický příběh. Povídka je zasazena do plání Záhvozdí a skvěle vykresluje atmosféru ne‑ ustávajících klanových bojů o území. Poslední příslušníci kla‑ nu Vran v ní prokazují věrnost danému slovu, která vskutku přesahuje jejich malé životy a dodává příběhu osudový rozměr.

13

14

Josef „Armon“ Straka

Úděl spojenců I. Vrcholky Vraních hor zahalovala těžká, šedivá mlha. Ledo‑ vý vítr doprovázený občasným mrznoucím deštěm dával tušit, že zima ze  zdejšího kraje ještě zdaleka neodešla. Tato myš‑ lenka dozajista vyvstala v myslích mnoha mužů, kteří toho dne mašírovali po úzké cestě, vinoucí se mezi zalesněnými hřebeny kopců. Zřídka využívanou částí zemské stezky se dnešního dne táhl houf ozbrojenců. Rozbahněnou půdou pleskala kopyta silných koní nesoucích jezdce v železných zbrojích a pobíje‑ ných brigantinách, nad jejichž hlavami se občas zatřepotaly deštěm zplihlé korouhve různých barev. Za každou skupinkou jezdců čvachtaly nedbale seřazené oddíly pikenýrů, halber‑ dýrů a kušníků. Celý průvod uzavíral neuspořádaný chumel chlapíků s  velkými sekerami, které by podle jejich vzhledu a zápachu bylo příhodnější zařadit na pole či do chléva než k vojenské družině. „Tucet obrněných rytířů, asi stejný počet panošů, dvě de‑ sítky jízdních knechtů, dále pak asi po třech tuctech pěších knechtů, střelců a chlapů z domobrany. To jsem dal dohroma‑ dy sám. Pak desítka biřiců ze Skřešti a asi dvakrát tolik střelců, taky odtamtud. K tomu ještě ta banda žoldáků z Pobystří, je jich tak okolo dvou desítek. To je zatím vše, s  čím si musí‑ me vystačit,“ dořekl s povzdechem jezdec v plátové zbroji, na 15

jehož levém rameni spočíval těžký zelený plášť s vyšívanými motivy střel zlatavé barvy. Nebyl jím nikdo jiný než hrabě Daniel, pán z Chýje a Že‑ hrova. Jeho panství vždy z počátku jara sužovaly nájezdy tlup orků a goblinů, které dlouhotrvající zima a hlad vyhnaly z  doupat ve Vraních  horách či Sněžných jamách. Nikdo však nepamatoval, že by orčí bandy přitáhly v  takových počtech jako letos. Tím spíš by nikdo nečekal, že se shromáždí kolem podhorského městečka Strážný Brod a vydrží jej obléhat to‑ lik dní. Zle tísněným obráncům tamní tvrze přislíbili pomoc mnozí. Ale hrabě Daniel z  Chýje jako jediný proměnil svá slova v činy. „V počtech nevynikám, ale myslím, že by to měly být asi dvě stovky mužů ve zbrani,“ odvětil vedle jedoucí muž v oplá‑ tované zbroji. Jmenoval se Ondřej a toho času byl knížecím1 purkrabím ve Skřešti. Jako jeden z  mála se rozhodl připojit k výpravě hraběte Daniela z Chýje. „Není to žádná sláva, drahý příteli,“ povzdechl si znovu Daniel z  Chýje. „Kdybych nemusel vydržovat stálé oddíly v blízkosti Sněžných jam, tak tenhle počet dám dohromady i bez tvé pomoci.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Už ani nevím, ko‑ likrát jsem u zemského knížecího správce v  Sadaru žádal o pomoc. Nesčetněkrát jsem doslova škemral o posily! No ale znáš markraběte Midrího. Když nejde o jeho zájmy nebo když nemá přímý rozkaz knížete, tak se nestará. Tažení proti zele‑ nokožcům považuje jen za místní šarvátky. To, že goblini na horských vlcích každý rok vyplení několik vesnic či měste‑ ček v  podhůří, ho nezajímá. Záležitosti knížecího dvora to přece neohrozí. To, že tlupy velkých orků každý rok pochy‑ 1 )   Kníže je v Tarii titul samotného panovníka (nejedná se tedy o označení „pouhého“ šlechtice). 16

tají několik sedláků, dřevorubců nebo pastevců a opečou si je na rožni, je mu taky jedno. V celé zemi se přece pohybuje spousta různých lapků a mordýřů, tak proč si najednou dělat starosti kvůli pár krvežíznivým skřetům někde v pohraničí? Ale samozřejmě – až zelenokožci vypálí nějakou z jeho tvrzí a některého z jeho purkrabích si dají jako hlavní chod oběda, tak mě bude osočovat, proč jsem nezasáhl. A pochopitelně by neváhal podat na mě stížnost ke knížecímu dvoru. Gort aby ho bleskem sťal, všiváka!“ „Což je zvláštní,“ zabručel Ondřej ze Skřešti a tázavě při tom zdvihl obočí. „Vždyť tvrz ve Strážném Brodě přeci patří správci v Sadaru! Její fojt mu přímo podléhá, tamní lid jsou jeho poddaní! Což pan správce nechce bránit svůj majetek? Copak nehodlá chránit životy svých lidí?“ Daniel z Chýje si narovnal odklopené hledí basinetu a od‑ větil: „Víš, příteli, to je tak: když do Sadaru dorazil posel se zprávou o obléhání Strážného Brodu, nechal se pan správce slyšet, že záležitost začne co nejdříve řešit, a sdělil mi, abych zatím s vojenským zásahem vyčkal. Do dnešního dne ale ne‑ hnul ani prstem. Vymlouval se na problémy s piráty brázdí‑ cími Šíravo nebo jakýsi podobný nesmysl. Ani se neobtěžo‑ val zkusit poslat obléhané tvrzi zprávu! A jak jistě víš, pane Ondřeji, jeho lidi dokážou leccos! Je to zatraceně nebezpečná sebranka, pro kterou by proplížit se mezi tlupou zelenokožců k obráncům tvrze znamenalo to nejmenší! Ale ne – on radši bude čekat, až Strážný Brod padne, aby pak mohl hodit vinu na mě a moje vazaly! Holt pan správce Midrí má buď nasráno v hlavě, anebo nevím…“ „Tišeji, příteli!“ sykl Ondřej ze Skřešti a rozhlédl se po ostatních ozbrojencích. „Nevíš, kdo z  tvých nebo mých lidí nás může poslouchat!“ 17

„Alespoň před tebou mohu hovořit otevřeně, příteli. Ani nevíš, jak jsem ti vděčný, že ses vzepřel konšelům ve Skřešti a urval pro mou družinu aspoň pár vašich biřiců a kušníků. Protože skoro všichni, kdo tady v pohraničí něco znamenají, tak na mě akorát vystrčili zadek. A správce Midrí si při tom zvládl ještě i uprdnout!“ Ondřej ze Skřešti se rozesmál: „Víš, že ti to dlužím, příteli. Naštěstí páni konšelé ve Skřešti nemají ve věcech ozbrojené hotovosti takové pravomoci, jak by si představovali. Proto jim moje maličkost tolik leží v žaludku. S těmi vystrčenými zadky bych to ale neviděl tak černě. Před západem slunce dorazíme do Štaranského sedla. A tam už by nás měl čekat i se svou družinou pan Čeněk Vlkovský, kastelán hradu v Caide!“ „Pravda. Při nejmilostivějších Shallayiných slzách – tohle je snad jediný chlap, který podléhá přímo sadarskému správci, ale zároveň z něj nemá naděláno v kalhotách, takže nečeká na jeho pitomé svolení! A co je ještě lepší: nebude jediný, kdo nás na Štaranském sedle bude očekávat!“ Ondřej ze Skřešti znovu tázavě zdvihl obočí. „Kdo další ti přislíbil pomoc proti orkům?“ „Budeš překvapený. Pan hrabě Otto von Klöckner.“ Při vyslovení toho jména Ondřej ze Skřešti vytřeštil oči a poněkud zbledl. Přizvat bez vědomí knížete na tarijskou půdu vojska ze sousední říše zavánělo obviněním z  vlastizrady a trestem propadnutí hrdlem. „Příteli… jsi si jistý, že ti paktování s Brechtürskou říší jen tak projde? A nebojíš se, že tví muži odmítnou bojovat po boku Brechtů?“ „Je to nutné zlo, ke kterému mě donutily okolnosti. To zna‑ mená nenažraní orkové, a ještě nenažranější pan správce ze Sadaru. Dělám to jen proto, abych ušetřil životy lidí. A každý 18

z mých mužů, ať rytíř, či knecht, jistě radši uvítá meč Brechta po svém boku než orčí nůž ve svém krku.“ „To znělo hezky. Ale proč se k nám hrabě Klöckner připojí až ve Štaranském sedle? Vždyť mohl využít tvého pověstného mostu a překročit hraniční řeku už v Chýji!“ „Abych to upřesnil: pan hrabě se našeho tažení osobně ne‑ zúčastní. Na druhé straně hranic není domluva mezi vazaly o moc lepší než tady, takže by si svou přítomností na mé výpravě určitě poštval dost brechtürských pánů proti sobě. Klöckner si ale dobře uvědomuje, že se problémy sousedů týkají i jeho – orky holt nezajímají naše hranice, a tak se nezdráhají loupit i na jeho panství. Proto nám ve vlastním zájmu přislíbil poslat aspoň pár ozbrojenců.“ Daniel si  odkašlal a pokračoval: „No, a pokud jde o tvůj dotaz… Víš, jak jsem na nože s knížecím správcem v Sadaru. Představ si, že bych si přes svůj most v Chýji, kde denně pro‑ cházejí tucty kupců, poslů a jiných cestovatelů, najednou pře‑ vedl zbrojnoše nesoucí erb Brechtüru. To bych si pěkně na‑ štval i Jeho knížecí Milost osobně. Což bych už vážně nerad. No a pan hrabě Klöckner to vidí asi stejně. Takže svůj oddíl nechal shromáždit v Gurdanachu a vyslal ho severní stezkou přes Vlčinec. Je to přeci jen jaksi… nenápadnější.“ „Přes Vlčinec? Tak to je čeká opravdu veselá cesta,“ odvětil kysele Ondřej ze Skřešti. Zesílil vítr. Skrz zataženou oblohu se ozval křik nějakého dravce, patrně sokola či jestřába. II. Čtyřicet ozbrojenců na koních se prodíralo nepohodlnou horskou cestou. Od dnešního rána se plahočili po úzké stezce mezi strmými svahy dvou skalnatých kopců, zhusta porost‑ 19

lých nízkými jedlemi, jejichž mokré větve je nemilosrdně šlehaly do tváří. Koně těžce oddychovali, když jejich kopyta klopýtala přes kořeny a kameny, a z úst jezdců se stále častěji ozývalo neslušné klení. „So ein verdammtes Land, diese Taria!“ zabručel mladý panoš v plné plátové zbroji. „Zatracená země, tahle Taria! Už chá‑ pu, proč se říká, že tady končí lidská civilizace! Copak tuhle pěšinu mezi skalami a stromy může někdo nazývat zemskou stezkou? Tohle má jako být nějaká Landesstraße, tohleto?!“ „Nestěžuj si, Ruprechte!“ okřikl ho za ním jedoucí rytíř v pobíjené brigantině. „Chtěl jsi zažívat příběhy hrdinů z ry‑ tířských balad, tak tady to máš! Třeba pak jednou nějaký Mi‑ nnesänger složí hrdinskou píseň o tom, jak ses trmácel přes hory a lesy, abys pobil zlověstné orky a zachránil divoký lid Tarie! Uvidíš, že urozené nevěsty se pak jen pohrnou!“ dodal rytíř se znatelnou ironií v hlase. „Kdyby mi pan Klöckner nepřislíbil povýšení do rytířského stavu, tak bych se na to mohl tak akorát bescheißen,“ odsekl Ruprecht, z jehož tváře bylo možno vyčíst, že si realizaci hr‑ dinské balady představoval úplně jinak. „A nezapomeň na požehnání biskupa z Brechelnu,“ dodal stejně rozmrzele jiný mladík jedoucí za ním. Ani jemu cesta po rozbahněné lesní stezce ve zmrzajícím dešti zjevně příliš nesvědčila. „Je snad opravdu vůlí Matky, abychom zachraňo‑ vali tenhle Volk před orkama? Copak si Tarijci nedovedou na svém území sjednat pořádek sami?“ „Asi ne,“ odpověděl mu Ruprecht a hlasitě zaklel: „Záho‑ ráci jedni zasraní! Scheiss Hinterbergen!“ Heinrich von Worthisburg, starší rytíř, který Ruprechta předtím okřikl, se ušklíbl. Mladí panoši, tvořící většinu jeho družiny, znali boj pouze z účasti na turnajích, kde se před utkáním vyvolávala jména soupeřů a dodržovala se 20

pravidla rytířské etiky. Což se od orků a goblinů rozhodně nedalo očekávat. „Na gut, es reicht!“ okřikl šeptem Heinrich oba mladíky. „Dobrá, to by stačilo! Vím, proč tu většina z  vás je. Ale jak vidíte, i tohle nepohodlí patří k životu rytíře! Už to jsou skoro dva dny, co jsme u Wölflingu přebrodili hraniční řeku, takže jste za tu dobu už jistě poznali, že se nacházíme v docela ji‑ ném kraji, než je náš rodný Brechtür. Proto buďte opatrní! Nevíte, kdo nebo co naslouchá našim hlasům. Z houštin tam na těch skalách nás klidně mohou sledovat desítky očí. Tak přestaňte nadávat a raději buďte obezřetní,“ dodal Heinrich a pro zdůraznění svých slov pohladil hlavici jedenapůlručního meče, visícího v černé pochvě u levého boku. Sotva dořekl poslední slova, rozlehlo se okolím nepřiroze‑ né zašustění. Bylo jasné, že v jedlových houštinách na skalna‑ tých svazích po obou stranách cesty se něco pohybuje. Něko‑ lik jezdců sebou trhlo v sedle, někteří instinktivně tasili meče. „Asi jsme jen vyplašili nějakou zvěř. Mohlo to třeba být srnčí stádo,“ ozval se nejistě kdosi. „Ale taky nemuselo,“ opáčil kysele Heinrich. „Viděls snad někdy běhat srny po skalním srázu, Hansi?“ Koruny jedlí hlasitě zašelestily a vítr odkudsi přinesl táh‑ lé vlčí zavytí. Přestože čtyřicet mužů ve zbrani nemohlo mít z vlků vážnější obavy, všem v tu chvíli přejel mráz po zádech. Možná i proto, že málokdo by očekával tak početné vlčí vytí už v pozdním odpoledni, ještě za bílého dne. „Neříkal jsem to, meine Herren?“ sykl Heinrich a pak dodal hlasitěji ke skupině. „Tak pospěšme! Podle našeho průvod‑ ce už není Štaranské sedlo daleko! Tam se spojíme s vojskem toho tarijského hraběte, pana z Chýje, a ukážeme Záhorákům i zelenokožcům, co v nás je! Tak los, ať jsme tam ještě před 21

západem slunce. Bylo by nanejvýš unangenehm, kdyby nás v těchto místech zastihl soumrak!“ Zvlášť proti posledním slovům nikdo neměl jedinou ná‑ mitku. A tak všichni jezdci pomalu následovali najatého tarij‑ ského stopaře, zarostlého a zjizveného chlapíka v zelené kápi jedoucího v čele průvodu. „Tady opatrně, meine Herren, je to tam hodně úzký,“ za‑ chraplal stopař lámanou brechtürštinou a máchl paží ve smě‑ ru jízdy. Kousek před ním stezka ústila do stísněného prosto‑ ru mezi dvěma táhlými žulovými masivy. Mechem porostlé kamenné stěny zde svíraly cestu z obou stran a poskytovaly místo tak akorát pro jednoho muže s koněm. Skalní úžinu halilo zvláštní ticho, narušované jen cinkotem podkov a občasným frkáním koní. Nikdo z výpravy se však nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že nahoře ve skalních puklinách kolem nich se stále něco pohybuje. A dokonce se zdálo, jako by se to pohybovalo spolu s nimi. Většinu mužů přepadla podivná úzkost. Tíživé ticho přetnul křik dravého ptáka, patrně jestřába či sokola. A z jedlových houštin na vrcholku skal se ozval hrčivý zvuk, připomínající ze všeho nejvíce kančí říhnutí. Jeden z jízdních knechtů pohlédl tím směrem a pozname‑ nal: „Teď kdyby někdo hodil svrchu balvan, tak jsme všichni tief im Arsch…“ Staré brechtürské přísloví říká, že neštěstí dostihne člověka tehdy, bude-li na něj příliš často myslet nebo o něm nahlas mluvit. Pravdivost druhé části přísloví se právě v  tuto chví‑ li vyplnila. Jen co knecht pronesl svá slova, ozvalo se  znovu ono hluboké zahrčení a odněkud svrchu přiletěl balvan velký jako tři vědra. Dříve, než jej stačil kdokoliv postřehnout, do‑ padl přímo na hlavu jednoho z rytířů, kterému v tu chvíli už nemohl pomoci ani jeho šalíř z brechelnského pancíře. Tíha 22

balvanu srazila na bok i jezdcova koně, který při tom bolestivě zařehtal. „Oh, die gute Mutter!“ ozvaly se z řad jezdců zděšené výkřiky. Mladý Ruprecht pohlédl vzhůru do svahu a spatřil, co bylo příčinou svržení balvanu. A udělalo se mu z toho špatně. Na kamenném výstupku mezi jedlemi se tyčila ohromná, přes tři sáhy vysoká postava s šedavou kůží, zahalená v kože‑ šinových houních. Skalní obr zařval jako tur a pěstmi velkými jako lidská hlava si zabušil do hrudníku. Ohromení Brechti ani nestačili překonat prvotní zděšení, když tu se zpoza jedlí kousek od obra vynořil další. Nad hlavou svíral balvan při‑ pomínající kus cimbuří z  brechelnského hradu a všem bylo v okamžiku jasné, co se s ním chystá udělat. „Achtung! Der Nächste! Achtuuung!!!“ křičeli všichni jako pominutí. Jeden z jízdních knechtů strhl z ramene kuši, než ji však stihl vůbec natáhnout, dopadl mezi zmatené jezdce se zaduněním druhý balvan. Ozvalo se další bolestivé zařehtání koně, jehož balvan zasáhl do šíje, a hlasité klení jeho pána, který z něj v tu chvíli sletěl. „Pryč ze stezky! Schnell!“ zavelel Heinrich von Worthis‑ burg a pobídl svého vraníka. I bez jeho slov bylo všem jasné, že delší setrvávání ve skalní úžině bude jejich záhuba. Bohu‑ žel – každý z jezdců chtěl vyrazit jiným směrem, především podle toho, jestli se zrovna nacházel před, nebo za nešťastní‑ kem, kterého srazil balvan a jehož mrtvola i raněný kůň nyní blokovali stezku. Obři spatřili, k jakému zmatku dole dochází, a s hlaholivým smíchem vrhli takřka současně další balvany. Oba letěly na chumel jezdců, kteří právě hodlali obrátit své koně. Bolestivý křik raněných lidí i zvířat na sebe nedal dlou‑ ho čekat. Část jezdců – ve které byl i Heinrich – ujížděla směrem vpřed. Na rozdíl od zadní skupiny mezi nimi nevznikl takový 23

zmatek. Tím, že neobraceli své oře, získali potřebný prostor k  rychlejší jízdě. Cvalem postupně přecházejícím v  trysk se blížili k  prudkému ohybu stezky, za ním však čekalo další překvapení. Ze skalních puklin vyrazilo se zaječením několik rozložitých, šeredných postav se svraštělou nazelenalou kůží. Jejich rozšklebeným obličejům dominovaly kančím klům po‑ dobné tesáky, vyrůstající zespodu křivých úst. Orkové. Skočili v  ústrety překvapeným jezdcům a napřáhli před sebe dlouhá dřevěná bidla. Rytíř, který jel jako první, ani ne‑ stačil zareagovat a vymrštěný prudkým nárazem ze sedla pře‑ letěl přes hlavu svého hnědáka, jehož hruď narazila na zašpi‑ čatělé hroty. Jezdec ztěžka dopadl kousek za trojici orků, kteří mu prokláli koně. Mužův smrtelný křik okamžitě přehlušil vřeštivý chechtot, který spolu se svištěním ran dával tušit, že orků bude za skalním ohybem celá tlupa. Druhý jezdec stihl strhnout koně na stranu a jen díky tomu nenajel přímo na hroty kůlů jako jeho druh. Tím však součas‑ ně nastavil nepřátelům nekrytý bok. Jeden mohutný ork roz‑ razil shluk svých kumpánů a pomocí tyče zakončené zahnu‑ tým rezavým hákem strhl těžkooděnce ze sedla. Na to další z orků upustil bidlo, hbitě přiskočil k ležícímu muži, odklopil mu hledí armetu a rychlým švihnutím pařátu zaryl do nebo‑ žákových očí špičaté drápy. Ani mladá mordýřka, před pěti dny krutě umučená na pra‑ nýři v Gurdanachu, nekřičela tak hrozivě jako právě teď mla‑ dý panoš Johanes von Hoffstäter. Místo někdejších jasných modrých očí, jež uchvátily i dceru hraběte Klöcknera, nyní po zásahu orčího pařátu zely jen dva krvácející otvory. Ork s hákem pohotově přeťal zadní šlachy plašícího se bě‑ louše, jehož pán nyní kvílel na zemi. Pak přeskočil skomírající zvíře, které s bolestivým řehtáním zoufale bušilo nezraněnými 24

předními kopyty do země, zvedl zbraň a s křikem plným bojo‑ vého zápalu běžel strhnout dalšího lidského protivníka. Ten však byl k orkově velké smůle již připravený. Heinrich tasil dlouhý jedenapůlruční meč. Lehce se natočil v sedle svého vraníka a plnou silou se rozmáchl proti běžícímu orkovi. Tyč s hákem praskla ve snaze zadržet úder rabenheim‑ ské kalené ocele, která následně prošla i koženou helmou a rozstříkla obsah orčí lebky do všech stran. Další orkové za‑ křičeli a s  napřaženými bidly se rozběhli proti Heinrichovi. Knecht za jeho zády mu chtěl pomoci, avšak úzký prostor a všudypřítomný zmatek mu znemožňovaly procpat se po pá‑ nův bok. „Nevejdeme se, Wittichu, – musíme se střídat!“ křikl přes rameno Heinrich, když pochopil záměr svého sluhy. „Jsem první na řadě! Střelci ať napínají kuše!“ stihl ještě zavelet, než širokým úderem čepele rozštípl dvě nemilosrdně se blížící bi‑ dla a dalším rychlým seknutím srazil bližšího z orků do trato‑ liště krve. Než stihl napřáhnout zbraň k dalšímu seku, dolehl k němu odkudsi z dáli plačtivý hlas mladého Ruprechta: „Barmherziger Mutter! Milosrdná Matko, ochraňuj nás!“ Skalní obři totiž mezitím stihli vrhnout další balvany a mezi jezdci v  zadní části skupiny způsobili hotový masakr. Když obři viděli, jak se přední skupina zastavila o orky, pře‑ sunuli se oba o několik kroků blíž k sobě a každý popadl za jeden konec kmen velkého stromu. Jediný, kdo si toho v pro‑ bíhající řeži všiml, byl mladý panoš. Změť jezdců a skalní stě‑ na mu však zcela zabránily uhnout, proto jen zvládl zakřičet: „Tohle nemůžeme přežít!“ Nebýt prozřetelnosti Heinrichova sluhy, nejspíš by zpod padajících balvanů a stromů skutečně nevyvázl jediný Brecht živý. Sotva Wittich spatřil těla strnulá po zásahu balvanu, 25

sprostě zanadával a hbitě popadl píšťalu2 visící mu po boku sedla. Mohl si děkovat, že ji dnes ráno naládoval železnou kulí a černým prachem. V tlumoku nahmatal tellerchenské křesa‑ dlo, s nímž nebyl problém vykřesat do minuty malý plamínek a zapálit s ním kus tkaniny. Dřevěnou rukojeť svého kanónu sevřel v podpaží a takto připraven obrátil hrdlo zbraně smě‑ rem k  obrům. Znovu neslušně zaklel a odhodlaně přiložil doutnající tkaninu. Výstřel z píšťaly žádného z obrů nezasáhl, pouze zpřelámal větve na jedné z jedlí. Avšak záblesk ohně doprovázený ohlu‑ šujícím třesknutím a hromadou kouře měl neskutečný účinek. Orkové deroucí se k Heinrichovi vyděšeně upustili zbraně a strhli ohlušující skřekot. Heinrich se ani nestačil divit, jakou rychlostí se vystrašení orkové derou jeden přes druhého zpět za skalní ohyb. Obři hrozivě zakvičeli a navzdory své neo‑ hrabané mohutnosti odpelášili jako zajíci skrz jedlový porost pryč z  dohledu. Jimi odhozený kmen stromu se zachytil na skalním okraji a jen s velkým štěstím nespadl dolů. Rána z píšťaly však dokázala poplašit i většinu koní, včetně Heinrichova vraníka. Se splašeným řehtáním se rozběhl uvol‑ něnou cestou za prchajícími orky a zanesl svého pána až za ohyb stezky na rozlehlé zalesněné prostranství. „Rychle – tady ten průsmyk končí! Pospěšte, než se ti ba‑ stardi vrátí!“ zvolal směrem ke  skalní úžině za sebou, když uklidnil svého vraníka. Přitom sledoval orky mizící v lese. Všiml si, že se v ústí strže povaluje i několik těl orků, patrně udupaných vlastními druhy. Leželo tam i tělo mladého rytíře, který měl tu smůlu, že jel v čele skupiny a napíchl svého koně na naostřená bidla. 2) Píšťala – jednoduchá palná zbraň, tvořená železnou trubkou nasazenou na dřevěné lafetě. 26

Pak se zarazil. Vždyť v čele skupiny jel přece ten tarijský stopař! Ano, ten zarostlý mrzout se zjizvenou držkou! Neměl snad na orčí bidla najet on? Ale kam potom zmizel? Odpovědí na Heinrichovy myšlenky bylo hlasité vlčí zavy‑ tí, přehlušující i dusot kopyt blížících se druhů. A křik sokola sedícího na větvi nad ním. III. „Úúúúgráááh! Ty zmetku!“ Vytáhlý ork sebou třískl o zem, když jej pěst jeho náčelníka zasáhla vší silou do obličeje. Pařátem si protřel krvácející pysk, aby si hned nato skryl hlavu do paží, a uchránil ji tak před ranami svištícího karabáče, jimiž ho velitel začal zasypávat. „Úúúúgráááh! Undorító patkány! Ty hnusná kryso!“ křičel ramenatý černý ork na jednoho ze svých válečníků a vší silou jej přitom švihal koženým karabáčem. „Co mi to tady vyklá‑ dáš za nesmysly! Jaký hromový rámus? Jaká hůl chrlící plame‑ ny? Chceš ze mě dělat härkä, ty jeden tikkari?“ Kdyby právě vyřčená slova zaslechl kterýkoliv člověk, zřej‑ mě by si myslel, že někde současně vrčí pes a chrochtá kanec. Pro místní orky to však byl běžný dorozumívací jazyk. Orčí hromotluk jej dokonce vyslovoval v jednom z nejužívanějších nářečí, kterému by rozuměl určitě i každý goblin a dost možná i mnohý skalní obr nebo jeskynní trol. „Nagy Ožgrik! Velký Ožgriku!“ zaječel mlácený čahoun dialektem, prozrazujícím původ ve Sněžných jamách. „Říkám ti pravdu! U mé mrtvé prabáby – měli s sebou čaroděje! Váž‑ ně! Vytáhl hůl, nebo spíš rouru, pak se ozvala strašná rána a… a… a všude bylo plno ohně a kouře, skoro jako když jsme onehdy vyvařovali hlavu toho člověčího flanďáka! A ta spoušť – lámalo to stromy, větve, kmen to přelomilo… ááááu!!!“ 27

Ožgrik mu dal ještě několik ran, pak ale s  bitím přestal a popadl dlouhána za hrdlo. Přirazil ho ke kamenné stěně a upřel na něj své jasně žluté oči. V kontrastu s jeho zcela čer‑ ným obličejem připomínaly dva žhnoucí uhlíky a spolu s bě‑ lostnými tesáky, rostoucími ze spodní čelisti, dodávaly orčímu náčelníkovi vskutku hrozivý výraz. „Co mi to chceš namluvit? Jaký čaroděj? Zastavit oddíl člo‑ věků ve skalním průsmyku byl snadný a vděčný úkol, který jsi zmrvil!!!“ „Vždyť obř… úuuhhh… i obři utekli… blhúuuh…“ chroptěl orčí čahoun, jehož hrdlo drtila Ožgrikova paže stále silněji. Navzdory všem výhružkám Ožgrik nakonec orčího pro‑ vinilce neuškrtil. Než se však polomrtvý ork vyhrabal z  ka‑ menné místnosti, ještě nedávno obývané původními lidskými majiteli, schytal několik poctivých ran karabáčem. „Rovnou můžeš potrestat všecky svoje bájtársak, nejen tady toho jediného,“ zamlaskal obtloustlý zelený ork, který celou scénu pozoroval a ohlodával přitom kus lidské konče‑ tiny. „Příště to nechám udělat moje harcosok. Ti se hned tak nerozutečou!“ Ožgrik smotával karabáč. Měl přitom sto chutí švihnout tlustého orka za právě vyřčenou urážku. Ale ovládl se. Věděl, že udeřit orčího velkokrále z Vřesových kotlin, jemuž se kla‑ něla většina orčích i gobliních kmenů na jihu Vraních hor, by dozajista rozdmýchalo novou nevraživost vůči jeho kmenům ze Sněžných jam. Proto na něj jen nesouhlasně prskl a spustil: „Hagyj béken én bájtársak, Gulbaj! Dej už mým brachům pokoj, Gulbaji! Když se i skalní obři dali na útěk, tak se asi muselo stát něco hodně furcsa! A nepřeceňuj pořád svoje har‑ cosok – vsadil bych kosti mojí prabáby, že by se při prvním vychrlení ohně začali strachy požírat navzájem!“ 28

Gulbaj odkousl z člověčí paže kus šlachy a zle se na černé‑ ho orka zašklebil: „Ožgriku, ty jeden hülye, ty vopravdu věříš povídačkám o čarovné holi chrlící burácivý oheň? Viděl jsi snad někdy, že by s sebou lidi tahali na válečný výpravy bos‑ zornika? Vždyť každýho, kdo se projeví jako schopnej šaman, upalujou před zraky celého svého kmene na suchých otepích, a ještě do toho zpívají jakési posvátné tentoc… dalok! Lidi mají prostě vodporný zvyky,“ ušklíbl se Gulbaj a zašermoval přitom ohlodanou lidskou paží. „Na lidské zvyky můžu tak akorát faszt,“ zanadával Ožgrik. „Podstatné je, že po téhle hladové zimě potřebujeme nejen lidské zásoby, ale i lidi jako takové. Jak naši orkové ze Sněž‑ ných jam, tak vaši orkové z hor jsou teď za každého člověka vděční, živýho či mrtvýho. Goblini jakbysmet.“ Ožgrik se na chvíli odmlčel a pak dodal: „A koneckonců, On přece taky potřebuje lidi…“ „Jo, ale On chce lidi většinou živé. Což nechápu. Už ti pro‑ zradil proč?“ „Mit bánom én, Gulbaj?“ „No tak lidský zajatce jsme mu přece nabízeli už dávno. Ale On chtěl mít právě tyhle!“ „Odpovím ti úplně stejně jako předtím: Co je mi po tom, Gulbaji?“ „No tak, byls to ty, kdo prosazoval, abysme nešli proti li‑ dem sami. Tak bys snad jeho záměry mohl znát, ne? Přece jen riskuju životy svejch poddanejch,“ zamlaskal Gulbaj. Drápem si vydloubl kus šlachy uvízlé mezi špičáky a pokračoval: „Už jsi mu říkal, že lidi táhnoucí z východu prošli?“ „Neříkal, ale On to určitě už dávno ví. Jeho služebníci jsou všude. I mezi lidma,“ odvětil Ožgrik. Odmlčel se a po chvíli dodal: „Lidská výprava z východu ještě vlastně tak úplně ne‑ prošla, i když jsme nejlepší šanci už propásli. Ale to nic ne‑ 29

mění na tom, že v průsmyku zůstalo pod balvanama dost lid‑ ských mrtvol. Už jsem poslal svoje bájtársak, aby je vysbírali. Tunelama pod horou tam budou dřív, než bys řekl masoakrev. Szar, přece se nenechám obrat o dobrý tucet lidských jater!“ Gulbaj odhodil ohlodanou člověčí kost a poprvé se oprav‑ du přátelsky zazubil: „Nojo, nejen tuto zimu už zachránily od‑ vary z člověčích jater naše orčata před kurdějema. U vás tomu jistě bylo podobně, viď? Hehe, fakt nechápu, že lidi za ta léta ještě nepřišli na to, kolik nemocí můžou pozřením vlastních jater vyléčit. Přitom by jim to poradila každá gobliní babka, no ne? Jsou to fakt hülyék.“ Ožgrik mu oplatil přátelský škleb. Odkudsi k nim dolehlo hlasité sténání. Patrně ze spodního sklepení, kde drželi lidské zajatce. „Moji harcosok včera pochytali pár čerstvejch kusů,“ chlubil se Gulbaj výkonem svých válečníků. Pak se oblízl dlouhým červeným jazykem a hlasitě mlaskl: „A moji rabszolgák mi z nich už nejspíš chystají pokrm. Před nadcházejícím bojem se bude zapotřebí posílit a čerstvá člověčina přijde vhod! Nemám pravdu? Nem igaz?“ Ožgrik naoko přikývl. O nenasycenosti orčího velkokrále z Vřesových kotlin, který dával právo jíst lidštinu především privilegovaným válečníkům, zatímco prostým vojákům ji často odpíral, si myslel svoje. Pozorněji se zaposlouchal do hlasitého sténání vycházející‑ ho odněkud zespodu. Na chvíli se zamyslel a pak se zeptal: „Ty, Gulbaji... tak mě napadá: Musíš dát nutně všechny chycený kusy na porážku? Pár lidskejch zajatců by se nám mohlo dnešní noc hodit!“ „Jako živejch?“ zakoulel Gulbaj nechápavě očima.

30

IV. Les houstl, půda se vlhce rozevírala pod nohama a bylo stále těžší určit, kudy pokračuje lesní stezka. Jindy ztichlým krajem se dnes rozléhalo klení mužů a řehtání vzpouzejících se koní, kteří s každým dalším krokem zapadali skoro po ko‑ lena do rozbředlé, tajícím sněhem nasáklé půdy. Na náladě jim nepřidalo ani množství spadaných stromů, které museli přelézat či složitě obcházet. „Prokope, zeptej se toho lesníka, jak dlouho mám ještě vlá‑ čet své muže tímhle krpálem,“ houkl hrabě Daniel z Chýje na svého hejtmana. Hraběcí hejtman pánovi přikývl a vydal se skrz nespokoje‑ ně mručící ozbrojence do čela výpravy. „Tohle opravdu vypadá spíš na zajížďku než zkratku,“ po‑ znamenal mrzutě Ondřej ze Skřešti, když svého hnědáka vy‑ prostil z bahna. „Ten jednooký vagabund v hnědé kapuci, co o sobě tvrdí, že je místní lesník, se tady zjevně vůbec nevyzná…“ Daniel z Chýje mu jen rozpačitě přikývl. Za chvíli se vrátil jeho hejtman, celý zadýchaný. „Pane hrabě… ten lesník… on… prostě zmizel. Není k nalezení!“ „Cože? Jak zmizel?“ „Asi se ztratil na průzkumu. Nikdo z  chlapů už ho delší chvíli neviděl!“ Daniel z Chýje zaklel. Ondřej ze Skřešti si odplivl. Hejt‑ man Prokop jen odevzdaně pokrčil rameny. „Hrom do něj!“ nepřestával klít hrabě Daniel z  Chýje a pak se obrátil na svého hejtmana: „Shromáždi všechny muže, Prokope. Chvíli si odpočineme a pak se vrátíme zpátky. Bude‑ me pokračovat už jen po zemské stezce, nikudy jinudy. Žádné 31

zkratky přes lesní pěšiny! Jo, a taky zajistíš, aby na průzkum jezdili už jen lidi, co jsou v mých službách aspoň tři roky!“ „Jak si přeješ, pane…“ přikývl s povzdechem hejtman, ale hned nato začal svým zvučným hlasem sdělovat celé výpravě pánovy pokyny. „Budeme rádi, jestli na Štaranské sedlo dorazíme před se‑ tměním!“ sdělil své obavy Ondřej ze Skřešti. „Snad tam aspoň naši spojenci, kastelán z  Caide a oddíl z  Brechtüru, dorazí včas!“ „Nepochybuji, že pan Čeněk Vlkovský se svými družiníky tam již vyčkává. Ze své tvrze v Caide to nemá na místo našeho setkání až tak daleko,“ ujistil Daniel z Chýje svého druha. „A věřím, že i Brechti se svou pověstnou kázní již na Štaranském sedle budou.“ Odpovědí na jeho zbožné přání byl křik sokola, který pře‑ letěl nad korunami stromů. V. Nad Štaranským sedlem se rozlévalo stále dost světla, přes‑ tože slunce již skoro zmizelo za obzor. Bylo to díky plame‑ nům ze  tří velkých hranic, postavených z  trámů někdejšího zájezdního hostince, před pár týdny vypleněného orky. Tyto vatry poručil svým mužům rozdělat pan Čeněk Vlkovský, kas‑ telán hradu z  Caide. Důvod byl prostý. V nadcházející noci mohl jen dostatek světla dát lidským mužům stejné šance jako orkům, jejichž oči viděly ve tmě. Orkové na ně dotírali už během cesty z Caide, ale nikdy se neodvážili více než vystřelit pár šípů či přepadnout osa‑ mělého vojáka konajícího potřebu. Jakmile se na orky vrhla více než pětice mužů, dali se na útěk. Avšak od chvíle, kdy družiníci caidského kastelána dorazili do Štaranského sedla, 32

začali orkové dorážet jako hladoví psi. Vždy udeřili v několi‑ ka menších tlupách, jež se naštěstí hned po prvních ztrátách rozprchly. Jenže s nastávajícím soumrakem se útoky orků stále stupňovaly. Všichni se proto modlili, aby už brzy dorazil voj hraběte Daniela z Chýje. Světlo hořících vater vrhalo plápolající stíny a osvětlovalo nervózní tváře asi čtyřicítky mužů, většinou prostých zbrojno‑ šů, oděných do prošívanic či kožených krzen. Z celé družiny pouze tři muži seděli v sedlech koní a střídavě projížděli mezi jednotlivými skupinami. U jedné vatry stál kruh deseti postav v temnohnědých kut‑ nách. Všechny byly otočeny směrem k ohni a za čepel svíraly meče obrácené hlavicí vzhůru. Tiše přitom prozpěvovaly něja‑ ká tajemná slova. Plápolající oheň osvětloval jejich kapucemi skryté obličeje, z nichž pomalu kanuly velké slzy. Když se ke kruhu kapucínů přiblížil jezdec s odklopeným hledím hunckapu, jeden z  nich se otočil a vyšel mu vstříc. Zpod hnědé kápě vyhlížela vlídná tvář muže s bílou bradkou. „Buď znovu zdráv, pane Čeňku,“ oslovil jezdce. „Chtěl jsem se jen zeptat, zdali si myslíš, že pan hrabě ještě dnes dorazí?“ „I ty buď znovu pozdraven, ctihodný otče Petře,“ zvedl jez‑ dec paži a jeho kroužková košile při tom zacinkala. „Po pravdě jsem doufal, že pan hrabě už tady dávno bude. Jak vidíš, mýlil jsem se. Teď už asi skutečně záleží jen na modlitbách tvých bratří.“ „Shallay je dnes dozajista s námi! Přesto se tě, pane Čeňku, dotazuji: Nepřemýšlel jsi náhodou… o stažení?“ „Přemýšlel, ctihodný otče. Je to ale vyloučeno. Zanedlouho bude úplná tma a na pochodu bychom se stali pro orky snad‑ nou kořistí. Zůstaneme-li zde, máme určitou šanci. Nezbývá nám nic jiného než se udržet do úsvitu. S příchodem rána toto sedlo opustíme, dříve však nikoliv.“ 33

Starý opat z  Hřeblova si povzdechl: „Rozumím, pane. Nechť je Shallay i ostatní bohové s tebou i tvými chrabrými muži!“ „Děkuji, otče. I s tebou. Bohové nás ochraňujte!“ odpověděl kastelán Čeněk Vlkovský a odcválal se svým koněm k  další vatře. Jeho úvahy přetnul burácivý řev z protějšího lesa. „Tam! Mezi stromy!“ zakřičel kdosi. „Pozor! Jdou na nás!“ ozývalo se všude mezi vojáky. „Kuše!!!“ zařval z plna hrdla Čeněk Vlkovský a vytasil svůj jezdecký meč. „Všichni s kušemi sem!“ Na jeho povel se před hradbou lesa vytvořila řada kušníků. Slyšeli, jak divoký řev stále sílí, a brzy spatřili, jak se mezi stro‑ my objevují černé siluety orků. „Vydržte, než budou na dostřel!“ křičel caidský kastelán na kušníky a rychle pronesl k dalším dvěma jezdcům: „Ty, Jene, se drž u mužů vpravo a ty, Jakube, na druhé straně!“ Oba jezdci se beze slov rozjeli každý svým směrem. Orků mezi stromy mezitím přibylo a první z nich se již přiblížili na‑ tolik, že se daly rozeznat jejich rozšklebené obličeje s ohrom‑ nými tesáky a kapajícími slinami. „Teď!“ vykřikl kastelán a současně si sklopil hledí huncka‑ pu. Po jeho slovech následovalo zadrnčení tětiv desítek kuší a na útočící orky se s ostrým svistem snesl déšť šipek. Pár se jich dunivě zapíchlo do stromů, pár jich neslyšně dopadlo na zem, ale mučivé zakvílení z řad orků dávalo tušit, že většina střel si našla svůj cíl. Než však střelci stačili natáhnout kuše k novému výstřelu, doběhlo už několik orků na okraj lesa a se zuřivým pokřikem zvedli zbraně proti nenáviděným střelcům. Přitom jako by zcela pominuli zbytek kastelánových mužů, kteří jim vyrazi‑ li v ústrety a s odhodlaným křikem se do nich nemilosrdně 34

pustili. Burácivý orčí řev se začal měnit v  zlověstné sténání a zelený mech zabarvila černá krev. To kastelánovi knechti roztínali svými tesáky orčí hrdla, halberdami drtili orčí lebky, píkami probodávali orčí trupy a své dlouhé kudly zaráželi až po rukojeť do orčích břich. Pan Čeněk spolu s oběma dalšími jezdci v trysku kroužil mezi bojujícími skupinkami a ze sedla svého šedáka ťal mečem po každém orkovi, který se mu při‑ pletl do cesty. Podobně si počínali i druzí dva jezdci. Kušníci mezitím postupně stíhali znovu natahovat kuše a posílali do nově přibíhajících orků jednu šipku za druhou. Takřka znenadání zavlály vřavou hnědé kutny a zazněl hlu‑ boký chorál. Do boje se zapojili řádoví bratři z Hřeblovského kláštera. Rychlý svistot mečů dával tušit, že tito mniši berou do rukou i jiné věci než žalmové zpěvníky. Vždy, když někte‑ rý z bratrů zbarvil svou čepel krví nějakého orka, uronil slzu. Tento „projev lítosti“ působil děsivě. I kastelánovým knech‑ tům z toho běhal mráz po zádech, natož pak orkům, v nichž tento nábožný akt vzbuzoval doslova hrůzu. Po uplynutí několika chvil boje orkové nevydrželi a jako hejno vyplašených hus se jeden po druhém rozutekli zpět k lesu. Několik mužů se za prchajícími nepřáteli rozběhlo a ty pomalejší z nich dobíjeli jako krysy. „Zpátky! Nepronásledujte je! Nenechte se vtáhnout do lesa!“ křičel na své muže Čeněk Vlkovský a střídavě si přitom masíroval poraněné stehno. „Nezapomeňte, že je nás málo!“ Na okamžik zavládl takřka úplný klid. Kastelánovi muži odtáhli raněné kamarády do středu tábořiště, kde se do jejich ošetřování pustili řádoví bratři. Mnozí z nich byli sami ošklivě zraněni. Vše ale trvalo skutečně jen chvíli. Z protějšího lesa se ozvalo něco mezi vlčím zavytím a řevem tygra. „Pozor, vlkoňáci!“ zakřičel jakýsi muž s pochodní v ruce. 35

Vlkoňáci byl ve vojenské hantýrce název pro orky či go‑ bliny, kteří do boje jezdili na horských vlcích, podobně jako jezdí lidé na koních. Jednalo se o nepříliš rozšířený, ale o to více nebezpečný druh černých vlků, jejichž mohutnost a tělesná konstituce byly srovnatelné s  velikostí lva. Několik takových stvoření se právě vynořilo z potemnělých stromů a s krvelačnýma očima se vyřítilo vstříc ohromeným vojákům. Útlé, hrachově zelené postavy na jejich hřbetech vřeštěly jako smyslů zbavené a mávaly nad hlavou zahnutými tesá‑ ky. Hned za vlčími jezdci vyrazily početné houfy pěších ne‑ přátel. Vysocí, mohutní a chlupatí orkové ze Sněžných jam, menší a subtilnější orkové z  Vraních hor a nízcí, vyhublí, šeredně ječící goblini. Oděni do kůží zvířat, které nalovili, do rolnických šatů, které naloupili, a vyzbrojeni vším, co kdysi pobrali padlým protivníkům. Obránci se částečně stačili přeformovat v  nepravidelný kruh. Nejrychlejší z vrčících bestií poslala k zemi i s jejich zelenými pány smršť svištících šipek. Proti dalšímu přívalu vlčích jezdců se zvedla hradba halberd a pík. Smrtelné vytí nabodnutých šelem takřka přehlušilo všechen okolní ryk. Avšak několika gobliním rejtarům se podařilo prorazit skrz naježené bodce a dostali se přímo doprostřed lidského hou‑ fu. Ozval se hrozivý křik lidí trhaných vlčími zuby a drápy. Sotva lidští obránci stačili udolat běsnící netvory, už k nim dorazily tlupy opěšalých orků a goblinů. Srážky men‑ ších skupin postupně přerostly v hromadnou řež. Dřevce pík a halberd rachotily při střetu s dlouhými naostřenými bidly goblinů. Meče a tesáky zvonily při nárazech na ostnaté pali‑ ce a zakřivené sekery orků. Štaranským sedlem se rozléhalo sténání raněných – křik lidských mužů, chrčivý řev orků i ječivý skřekot goblinů. A svaté kletby, vykřikované v boji řá‑ dovými bratry. 36

„Při Shallayiných slzách, držte se, synové Shallay! Bohové stojí při nás!“ rozléhal se nad bojištěm jasný hlas opata Petra Parletského. „Řežte ty zelené zkurvysyny!“ křičel do ochraptění pan Če‑ něk Vlkovský. Přestože správně odhadl, že jeho družina má zatím navrch, věděl, že se už dlouho nemusí udržet. I když na ztrátu jednoho jeho muže připadali tři až čtyři zabití orkové, nepřátel bylo příliš mnoho a z lesů postupně vybíhali další. To nejhorší však mělo teprve přijít. „Skalní obr!“ začalo se bojištěm rozléhat strach nahánějící volání. „U všech bohů!“ Z lesa na severní straně se vynořila mohutná, snad dvanáct stop vysoká chlupatá postava. V ohromných prackách svírala kmen stromu připomínající palici, točila s ním nad hlavou a přitom burácela ohlušujícím rykem. Kráčející kolohnát bez obtíží dorazil až k  bojové vřavě. Mezi lidskými obránci propuklo zděšení. Obr údery kyje do‑ slova odstřelil dva z pikenýrů a těžkým kopnutím zarazil do země opozdilého kušníka. Obloukem vedená rána rozmázla kastelánova zbrojnoše Jakuba z Jenštejna i s koněm. Po této hrozivé podívané vzrostla mezi obránci panika. Mnozí začali zmateně prchat, a stávali se tak snadnou kořistí všudypřítomných orků. Čeněk Vlkovský si v  tu chvíli uvě‑ domil, že boj je ztracený. A přestože kastelán hradu z Caide rozhodně nepatřil k urozeným mužům, rozhodl se pro smrt hodnou rytíře. Což jej paradoxně zachránilo. Ohnul se ze sedla pro jednu z  odhozených pík, částečně zlomenou. Uchytil ji v  podpaží jako jezdecké kopí, pobídl udýchaného koně do trysku a rozjel se přímo proti běsnícímu obrovi. Hromující velikán vykročil uhánějícímu jezdci vstříc a začal před sebou máchat kyjem hlava nehlava. 37

Pan Čeněk strhl koně prudce doprava a uhnul úderu sviš‑ tící klády. Druhá rána ho minula jen taktak, když zprudka nalehl na koňský bok. Nohy pevně uchycené ve třmenech jej naštěstí udržely v  sedle. Pak se ale rychle napřímil a znovu pevně sevřel kopí – tedy vlastně zlomenou píku. Rychlost neztratil. Než se zuřící hromotluk stačil rozmáchnout k dal‑ ší ráně, projel jím kastelánův dřevec skrznaskrz. Obr strašlivě zaryčel, upustil kyj, klesl na kolena a oběma rukama sevřel zlomené ratiště píky zaražené v  břichu. Krvácející hrot mu trčel ze zad. Klečící netvor měl hlavu asi ve výšce jezdcových ramen. Ten na nic nečekal, hbitě obrátil koně a popadl želez‑ ný palcát visící po boku sedla. Teprve po čtvrté ráně zaznělo zvučné křupnutí a tvrdá obří lebka konečně pukla. Rozstřík‑ nutý mozek zkropil poblíž dotírající orky. Efekt byl okamžitý. Orkové i goblini ztratili svou hlavní oporu. Krví potřísněný obrněnec s  palcátem, jenž byl toho příčinou, v nich vzbudil takřka davovou hrůzu. Jejich tlak na poslední zbytky kastelánových mužů povolil, a ti se tak doká‑ zali ještě pár okamžiků udržet. A to jim stačilo. Než na ně orkové znovu udeřili plnou silou, země se roze‑ chvěla a Štaranským sedlem se rozlehl dusot kopyt. Ze svahu na jižní stezce náhle vyrazil houf jezdců v plné zbroji. A za nimi další. Jeden třímal zelený praporec, na němž se zablýs‑ kl zlatě vyšitý znak střely. Obránci tu korouhev poznali. A zajásali. Takřka padesát jízdních těžkooděnců vrazilo mezi zmate‑ né protivníky a projelo jimi jako horký nůž máslem. Rytíř‑ ská kopí, dlouhé meče a pádné sekery rozsévaly smrt. Pokud nějaký ork či goblin nepadl po první ráně, skonal pod údery okovaných kopyt koní. Ti, co náhodou vyvázli, byli nemilo‑ srdně dobíjeni skupinami pěších vojáků, již přiklusali hned v dalším sledu. 38

Netrvalo dlouho a všichni orkové a goblini byli buďto po‑ biti, anebo rozprášeni v  okolních lesích. Čeněk Vlkovský si odklopil zakrvácené hledí hunckapu a s úlevou vydechl. Poblíž spatřil jednoho z kušníků – chlapíka v hnědé kápi s páskou přes oko, který mu vzdával uctivý hold. Kastelán mu přátelsky pokynul. Pak se otočil, protože spatřil, jak mu v ústrety jede dvojice jezdců v plné zbroji. Jeden z nich měl na sobě plášť stejných barev jako vlající korouhev. Pan Čeněk v něm poznal hraběte z Chýje. Chtěl zdvihnout ruku v čestném pozdravu, avšak ostrá bolest zpod ramene jej zastavila. Dotkl se dru‑ hou rukou lopatky a nahmatal dřík a opeření šipky. Náhle si uvědomil, že se třese zimou. Když hrabě přicválal až k němu, chtěl vyslovit uctivý pozdrav, avšak slova uvázla v hrdle. Z úst se mu vyvalily sliny a před očima se zatmělo. Než se skácel v sedle, byl už v bezvědomí. Nad ztichlým Štaranským sedlem zakřičel letící sokol. VI. „Jak je panu Čeňkovi?“ otázal se Daniel z Chýje přicháze‑ jícího opata. Starý kněz měl ovázanou hlavu, bandáží u levého ucha prosakovala krev. Ani zranění z bitvy však Petru Parletskému nebránilo, aby se ihned pustil do ošetřování raněných. Zvlášt‑ ní péči věnoval právě caidskému kastelánovi. „Pan Čeněk je na tom zle, drahý pane,“ uklonil se opat hraběti. „Je stále v bezvědomí a má velkou horečku. Budu se modlit, aby přežil dnešní noc.“ Vedle stojící Ondřej ze Skřešti tiše zaklel. Daniel z Chýje pohlédl na svého druha: „Vidíš to, příteli. Další jasný důkaz, kterak zemský správce pohrdá svými lidmi. Vždyť ten Čeněk Vlkovský potírá orčí 39

rejzy od doby, co mu byla svěřena správa caidské tvrze! Zvlášť letošní zimu na něj museli mít zelenokožci pěkný vztek. A teď se tady s hrstkou chlapů brání takové přesile! Při Shallayiných slzách – být tenhle Čeněk Vlkovský kastelánem na některém z mých hradů, tak jej teď okamžitě pasuji na rytíře a hrad mu přenechám. A rodiny všech jeho mužů bych zprostil daní. Za to, co dnes dokázali, si to nepochybně zaslouží! Ha – a jak se mu odvděčil za jeho služby správce ze Sadaru, no? Ani se ne‑ namáhal poslat svým lidem pomoc, zkurvysyn jeden!“ Ondřej ze Skřešti si odkašlal a hodil pohledem po opatovi. Daniel z Chýje však jen mávl rukou. Řeholník se opakovaně uklonil: „Žádné obavy, pánové. Sloužím jen Shallay a poslání našeho řádu. Politika mě ne‑ zajímá. Přišel jsem vám však ukázat něco, co byste určitě měli vidět,“ řekl tiše a opatrně zdvihl předmět, který svíral mezi prsty. „Šipka z kuše,“ odvětil Daniel z Chýje. „Je to ta, co trefila caidského kastelána?“ „Tak jest. Nebylo až tak těžké ji vytáhnout. Ale pohleďte pozorněji na její zúžený hrot…“ „Varweddský zub!“ sykl Ondřej ze Skřešti, když poznal vý‑ tvor zbrojířských cechmistrů z Varweddy. Tyto pověstné šipky dovedly dobře prorazit i nejlepší brechtürské pancíře, přestože v těle zasaženého moc škody obvykle nenadělaly. „To mi po‑ věz, svatý otče, kde orkové k něčemu takovému přišli?“ „Mohli to kdekoliv uloupit. Více mě však zaráží, že si všimli tohoto,“ odpověděl opat a ukázal blíže na malý žlábek v hrotu šipky. „Vidíte ten otvor? Varweddští mistři tohle vy‑ robí pouze na výslovné požádání. Sem totiž, pánové, můžete nalít jed. Avšak ne ledajaký jed.“ „Znamená to, že byl kastelán současně otráven?“ zdvihl obočí Daniel z Chýje. 40

„Ano. Ale jak jsem říkal: nelze použít jakýkoliv jed. Mu‑ síte mít nějaký hodně kvalitní, který se v hrotu šipky dlouho udrží, nevyprchá anebo se hned nesetře. Orkové sice běžně používají odvar z rulíku a zmijí krve, kterým potírají své šípy. Jenže takovýto dryák by rozhodně nebyl použitelný pro účely této šipky.“ Daniel z  Chýje i Ondřej ze Skřešti jen ohromeně zírali na starého muže. Jejich myšlenky přerušilo hlasité zasténání raněného. „Když prominete, pánové, vrátím se ke své práci. Jen jsem chtěl, abyste to vzali na vědomí. Pane hrabě, pane ze Skřešti,“ uklonil se oběma mužům Petr Parletský a vydal se tábořištěm ke shromaždišti raněných. Postavu odcházejícího opata ozáři‑ ly plameny hořící hromady, na kterou hraběcí knechti postup‑ ně vršili mrtvá orčí těla. Pak zmizel ve tmě. „Z kastelánových mužů zůstala bojeschopných sotva čtvr‑ tina. Zbytek jsou padlí nebo ranění. Tomu dobrému opatovi zůstali po ruce jen tři jeho řádoví bratři. Nejsme o moc silněj‑ ší, než když jsme sem přišli,“ pronesl po delším mlčení Ondřej ze Skřešti. Daniel z Chýje si smutně povzdechl: „Všechno jde špatně, už od začátku. Napřed odmítnutí skoro všech mých poselství s žádostí o pomoc. Zemský správce v Sadaru, jeho zemani, purkrabí knížecích hradů, svobodná města – skoro všichni mi ukázali záda. Teda až tady na pana Vlkovského – Asain posel nechť si pro něj ještě dlouho nepřijde – tak tomu zas ukázal záda jeho vlastní pán. Potíže pokračovaly i cestou sem, když jsme se na radu toho lesníka vydali po pěšině, kterou si ve skutečnosti nejspíš vydupaly srny nebo jiná lesní havěť. Hrom do toho! Že mě hned nenapadlo posílat dopředu jen ty chla‑ py, které znám osobně! Pořád přemýšlím, jestli naše zacházka byla jen nedbalostí toho lesníka, anebo to udělal záměrně!“ 41

„Sám od sebe asi ne. Řekl bych, že ho zlákal na svou stranu někdo, kdo má v konečném důsledku na svědomí i tohle,“ od‑ pověděl Ondřej ze Skřešti a ukázal na šipku, kterou jeho druh převzal od starého opata. „Při Shallayiných slzách – proč by chtěl někdo zamezit našemu snažení při výpravě proti orkům?“ zaklel rozčileně Daniel z Chýje. „Jaký zájem by mohl mít někdo na tom, že chceme sprovodit ze světa pár zvrácených tvorů? Ano – vím, že nemám zrovna málo nepřátel. A to jak mezi pány, tak i mezi konšely svobodných měst. Pokud jde o zemského správ‑ ce v Sadaru, tak ten mi vyloženě nepřeje. Ale u všech bohů: proč by chtěl někdo z nich bránit pobití zelenokožců? Nikdo mě sice v mém úsilí rozprášit orky moc nepodporuje, ale ni‑ kdo taky přece nemůže mít žádný rozumný důvod mi v tom bránit! Vždyť orkové jsou ze své samé podstaty přirozenými nepřáteli všech lidí! Jejich řádění odnese každý bez ohledu na svůj stav, lhostejno, jestli pán, kněz, či sedlák! Pokud vím, tak právě obchodním cechům jsou orčí nájezdy největší překáž‑ kou, protože kupci putující z Brechtüru teď musí jezdit okli‑ kou přes jižní stezky kolem Sadaru a platit hrozivé mýtné…!“ Po vyslovení posledních slov se Daniel z  Chýje zarazil. Pak se zamyslel a tiše pronesl: „A nebo… Má s tím snad něco do činění účast cizozemců na naší výpravě? Že by se někdo dozvěděl o mých jednáních s  brechtürským hrabětem von Klöcknerem?“ „Vidíš, příteli – co vůbec oddíl Brechtů? Myslíš, že dorazí?“ vzpomněl si Ondřej ze Skřešti. „Po pravdě jsem čekal, že už tu budou,“ odpověděl Daniel z Chýje. „Společně s Brechty by kastelán i opat odolali orkům snadněji. Nedá se ale nic dělat. Přechod přes Vlčinec je nároč‑ ný. Brechti se někde na severní stezce dozajista zdrželi. Asi jsi měl pravdu, když jsi mi říkal, že jsme se s hrabětem Klöckne‑ 42

rem neměli pokoušet o zbytečná utajení. Brechti mohli pře‑ kročit hranici na mém mostě.“ „Doufejme, že sem dorazí co nejdříve,“ dodal Ondřej ze Skřešti, ačkoliv sám o tom silně pochyboval. VII. Na samém sklonku dne se deštivá oblaka rozptýlila a ta‑ jícím sněhem pokryté stromy ozářilo zapadající slunce. Vítr postupně utichal. Pomalu postupujícím ozbrojeným jezdcům již nevháněl do očí zledovatělý déšť, avšak o to více je děsil svým strašidelným šelestěním ve větvích. Heinrichovi von Worthisburg se honily v hlavě různé my‑ šlenky. Při vzpomínce na dnešní události se uznale pousmál na sluhu, jedoucího kousek za ním. Dobře si uvědomoval, že kdyby Wittich v  pravý okamžik nevystřelil a neobrátil tím skalní obry i orčí tlupu na útěk, nemusel z úzkého průsmyku nikdo vyjít živý. Výbuch černého prachu sice zahnal útočníky, nikoliv však útrapy brechtürských jezdců. Když se postupně shromáždili na lesním palouku, kam skalní soutěska vyústila, shledali, že jich je o dobrý tucet méně. Když se vrátili na místo přepadu, objevili pouze balvany zavalená těla koní. Mezi nimi však ne‑ objevili tělo žádného z  mužů, nalezli jen zakrvácené zbytky výstroje. Jediné dvě mrtvoly ležely při ústí průsmyku – patřily oněm dvěma nešťastníkům, kteří jeli v čele a narazili na orčí bidla. Co se ale mohlo stát s těly ostatních druhů? Nad touto záhadou začali mnozí muži jeden přes druhého vyjadřovat všemožné hrůzyplné domněnky. Celé výpravy se tak brzy zmocnila všeobecná nervozita doprovázená prud‑ kou rozepří, zda má smysl pokračovat ve výpravě, anebo se raději otočit zpět do rodného Brechtüru. Heinrich však na‑ 43

konec zvládl přesvědčit ostatní, že rozumnější bude pokračo‑ vat na Štaranské sedlo, které již muselo být nedaleko. Setkat se s hrabětem z Chýje znamenalo připojit se k větší skupině lidí, což bylo nepochybně bezpečnější než čekat na místě, či se dokonce trmácet zpět nebezpečným průsmykem. Jednotliví rytíři i panoši mu postupně dali za pravdu, knechtům a pa‑ cholkům nezbylo než se přizpůsobit. Ti zatím navršili z okol‑ ních kamenů malou mohylu nad těly rytíře Markuse von Wegmann a panoše Johanese von Höffsttäter. Pak se všichni krátce pomodlili za spasení jejich duší a vydali se za zapada‑ jícím sluncem. Rozbahněná cesta se brzy začala v houstnoucím lese sko‑ ro ztrácet a nadcházející soumrak vehnal do srdcí zamlklých mužů pocit stísněnosti. Heinricha se zmocnily obavy, jestli jejich skupina přece jen nesešla ze stezky a nepostupuje někam do hloubi neznámých lesů. Vzpomněl si na tarijského stopaře, kterého viděl napo‑ sledy těsně předtím, než na jejich hlavy začaly dopadat balva‑ ny vrhané skalními obry. Kampak ten verdammter Kerl mohl zmizet? Přece se nepropadl do země! Že by v tom přepadení měl prsty? Nesmysl, copak je možné, aby se nějaký člověk vů‑ bec domluvil, neřkuli dohodl se zelenokožci? Jeho úvahy přerušil něčí výkřik: „Barmherzigermutter! Vidíte je?“ Heinrich instinktivně sáhl po meči. Až pak uviděl, co dotyčného vyděsilo. V tmavých houštinách kolem nich se blýskaly páry malých světelných bodů a mezi  potemnělými stromy se míhaly černé stíny. Šelest listí doplňovala občasná zavrčení. „Die Wölfe! Vlci! Dobrotivá Matko – jsou všude!“ „Ruhig, mein Ruprecht. Uklidni se, Ruprechte! A nekřič tolik!“ sykl Heinrich na mladého panoše. „Vlci pro nás ne‑ 44

představují skutečnou hrozbu. Jsme ozbrojeni a ve skupině, navíc sedíme v  sedle. Nejsme žádné zbloudilé děcko, které vyhnali z chalupy. Buď rád, že se kolem neplazí stejný počet zelenokožců!“ „Domnívám se, můj pane, že tady mladý Herr Ruprecht má pravdu v tom, že bychom neměli nic riskovat. Pro jisto‑ tu si opatřeme radši i oheň. Navíc už je beztak skoro tma,“ poznamenal tiše Wittich, zalovil v torně a vytáhl velkou lu‑ cernu s lesklými okenicemi. Díky tellerchenskému křesadlu ji mohl pohodlně rozsvítit, aniž by při tom musel sesednout z koně. Mnoho jezdců toho hned využilo k zažehnutí vlastních pochodní. Světlo plamenů odhalilo obrysy obávaných zvířat s vyceně‑ nými tesáky. Vlci se pohybovali v mnohem větší blízkosti, než se původně zdálo. Většina jich klidně seděla na okraji stezky a lesknoucíma se očima pozorovala lidský průvod. Koně pří‑ tomnost vlků vnímali a dávali to najevo stále častějším hlasi‑ tým frkáním. „Těch bestií je tady jak much. Skoro vypadají, jako by tu na nás už čekali,“ řekl roztřeseným hlasem křivonosý knecht. „Ty – Wittichu – nechceš nechat zase bouchnout tu tvoji rouru a trochu die verdammte Bestien rozehnat?“ „Na to zapomeň, Fritzi! Víš, jak je worthongský prach drahý? Nebudu tím černým zlatem plýtvat jen proto, že sis nadělal do kalhot kvůli pár zablešeným kožichům!“ odsekl Wittich, ačkoliv ani on nedovedl zcela skrýt chvějící se hlas. „Leck mich!“ obořil se na něj neslušně Fritz. „Když tys byl ještě malej cucák, tak já už odháněl vlky od stád pana hrabě‑ te! Jenže tady nejsme v rodném Brechtüru, kde vlk nanejvýš ukradne ovci anebo roztrhá osamělé děcko. Zdejší vlci mi při‑ pomínají číhající mordýře! Co když jsou to… die Werewölfe?“ 45

„S pověrama o vlkodlacích dej pokoj, Fritzi! Vždyť víš, že… eh…! U Svatého Siegfrieda!! Tam, mezi stromy! Co je to?!“ Wittich vytřeštil oči a napřímil paži s lucernou. Jasné světlo ozářilo do tmy zahalený les po jejich pravici. Ostatní také po‑ hlédli tím směrem a mnozí v tu ránu vykřikli hrůzou. V malém kruhu stromů, jen pár stop od okraje stezky, spat‑ řili pětici vztyčených dřevěných kůlů. Hrot každého z  nich zdobila lidská hlava. Obličeje umrlců byly obráceny směrem ke strnulým jezd‑ cům a pozorovaly je svýma mrtvýma očima. Několik mužů citelně zbledlo, většina se začala zaklínat jmény všech svatých a rychlými gesty črtali ve vzduchu ochranná znamení. Pod kůly s hlavami seděli jako hlídací psi tři vlci a zlostně cenili na lidské vetřelce tesáky. Heinrich pobídl svého vraníka a zamířil s ním mezi stromy. Nočním vzduchem zasvištěla ta‑ sená čepel a lesklé ostří se zbarvilo krví prvního z vlků. Zbylí dva táhle zavyli a zmizeli v lesní černotě. Heinrich přijel těsně ke kůlům, poplácal svého koně po šíji a pohlédl zblízka do mrtvých tváří. Všiml si, že oči umrlců jsou zbaveny víček. Spatřil z krků visící cáry masa a ucítil zá‑ pach zaschlé krve. Žaludek mu poskočil až do krku. Se zne‑ chucením se odvrátil. Jeho vraník neklidně frkal, a když udělal krok do strany, pod kopytem mu něco křuplo. Rytíř to ucítil a pohlédl k zemi. Vzdor slabému světlu rozpoznal rozšlápnutý kus lebky. Když se přiblížil sluha s lucernou, Heinrich v jejím jasném svět‑ le spatřil, že v udusaném mechu všude kolem je roztroušeno plno lidských kostí. Heinrichovi přejel mráz po zádech. Cítil, jak mu na čele pod lemem kroužkové kukly vyrazil studený pot. „Dobrotivá Matko! So viele Knochen!“ řekl se zatajeným de‑ chem Wittich při pohledu na množství kostí, lesknoucích se 46

ve svitu lucerny. „Odporné vlčí bestie! Vidíte, kolik nebožáků zahubily?“ „Žádné vlčí bestie!“ zaburácel rytíř Armin von Ansbach. „Což nevidíte, jak jsou ty kosti na sobě naskládané? Tady mu‑ sely pracovat něčí ruce. Vsadil bych se, že tu řádili zelenokož‑ ci! Grüne Sauen!“ „Skutečně, vypadá to jako nějaké obětiště,“ přisvědčil zbrojnoš po rytířově pravici. „Každopádně bychom měli asi co nejdříve zmizet, nicht wahr, meine Herren?“ přerušil nastalé ticho mladý Ruprecht roztřeseným hlasem. Heinrich na to chtěl něco odpovědět, ale zarazil se. Zaslechl to, stejně jako ostatní muži. Tlumený křik, který sem doléhal odněkud z lesní černoty. „Slyšíte? Je to někde blízko!“ zachraptěl Armin von An‑ sbach. „A zní to jako lidské hlasy!“ „Já to také slyším, mein Herr,“ přikývl jeho zbrojnoš a uká‑ zal hořící pochodní do tmavého lesa: „Jde to odtamtud… A zdá se mi, jako kdybych v tom slyšel jednotlivá slova!“ „Ano, je to tarijsky,“ potvrdil zbrojnošovu domněnku Heinrich, který jako jediný z  výpravy ovládal jazyk zdejší země. „Někdo volá o pomoc!“ Volání neutichalo. Muži z Brechtüru vydechovali obláčky páry a tázavě se dívali jeden na druhého. Všem bylo jasné, že zdroj doléhajícího křiku není daleko. „Hansi – jdi zjistit, co se tam děje!“ houkl po chvíli Armin von Ansbach na svého pacholka. „Fritzi, běž s ním!“ kývl Heinrich na svého. Ani jeden z  mužů se netvářil příliš nadšeně, přesto však beze slov seskočili ze sedel a vykročili mezi potemnělé stromy, aby vyplnili příkaz svých pánů. 47

Netrvalo dlouho a oba muži se z průzkumu vrátili. Když se přiblížili na dosvit, spatřili jejich druhové, jak se jim oči lesknou strachem. Pobledlé obličeje obou knechtů prudce kontrastovaly s oranžovou září plamenů. „No tak, co jste viděli?“ zeptal se Heinrich, když ani jeden z průzkumníků nic neříkal. „Mein Herr… u dobrotivé Matky, tam vzadu je něco straš‑ ného,“ řekl roztřeseným hlasem Fritz. „Mluv, Fritzi, co jsi viděl?“ „Lidi…“ odpověděl Fritz po delším nadechnutí. Heinrich zdvihl obočí: „Mrtví…?“ Fritz nesouhlasně zavrtěl hlavou. Jeho kolega z průzkumu dodal: „Nejspíš je pochytali orkové!“ „Jak, nejspíš? Znamená to, že jste viděli orky, jak zajali něja‑ ké lidi? A co s nima dělají? Mluvte, verdammte Kerlen!“ Doléhající křik zesílil. Armin von Ansbach nečekal na dal‑ ší vysvětlení. Hvízdl na zbrojnoše s pochodní a ten jej násle‑ doval směrem, odkud se předtím vrátili oba knechti. Fritzův pohled zmateně kmital mezi odjíždějící dvojicí a Heinrichovým tázavým pohledem. Pak se zhluboka nadechl a několika rychlými větami popsal, co viděli. „Cože?! To není možné!“ „Na mou duši, pane,“ máchl Fritz rukou v posvátném gestu a druhý knecht souhlasně přikývl. „Mluvili jste s nima?“ „Ne, nepřibližovali jsme se. A stejně jim nerozumíme… Já myslel, pane, že ty…“ kývl Fritz nejistě směrem, kam se právě vydal rytíř i se svým zbrojnošem. „Aha, rozumím,“ přikývl s pochopením Heinrich. „Dorazit na Štaranské sedlo do soumraku se nám už stejně nezdařilo a tohle bychom asi neměli nechat jen tak být. Nuže, následujme 48

pana von Ansbach,“ dodal a obrátil svého vraníka za rytířem, jenž i se svým sluhou skoro zmizel v lese. Zbytek skupiny ho postupně mlčky následoval. Mezi potemnělými duby a jilmy vedla vyšlapaná pěšina, kterou by za normálních okolností nejspíše přehlédli. Nízké větve se otíraly o jejich přilbice a vydávaly přitom nepříjem‑ né zvuky. Doléhající křik se stával stále zřetelnějším. Nebylo pochyb, že jej vydává více hrdel. Heinrich už mnohem lépe rozpoznal jednotlivá slova a ujistil se, že se nemýlil: někdo skutečně volal o pomoc. Zanedlouho pěšina vyústila na rozlehlé prostranství, snad mýtinu či palouk. Když se jezdci seřadili na okraji, světlo lu‑ cerny a pochodní jim odhalilo další hrůzu nahánějící úkaz. Na protější straně palouku čněly tři mohutné, mechem obrostlé duby. V  jejich rozložitých korunách byla rozvěšena klubka lněných sítí. A v  nich se tísnili lidé. Někteří jen po jednom v menším zámotku, jiní sdíleli větší síť i po třech či po čtyřech. Celkově jich muselo být kolem půl druhého tuctu. Hlasité sténání žen a mužů doplňoval občasný dětský pláč. Jakmile lidé zaznamenali přítomnost brechtürských ozbro‑ jenců, napřáhli k nim skrz lněná oka strnulé paže a začali hla‑ sitě křičet: „Pomoc! Pomoc!! U všech bohů – zachraňte nás!“ Heinrich se jako první vzpamatoval z ohromení, patrně i proto, že jejich slovům rozuměl. Pobídl svého vraníka a vydal se přes prostranství směrem k uvězněným lidem, většina dru‑ hů jej pomalu následovala. „Nebojte se, dobří lidé!“ zvolal tarijsky ke koruně nejbližší‑ ho stromu, když se dostal asi do třetiny palouku. „Nebojte, už jsme tu! Už je po všem! Co se stalo? To vám provedli orkové?“ „Ano, ano! Orkové, pane! A taky goblini!“ ozvalo se v té změti kvílení několik odpovědí. 49

„Tak přestaňte u dobrotivé Matky křičet, nebo je sem ješ‑ tě přivoláte! No tak – říkám přece, že je po všem! Tak už se uklidněte,“ snažil se Heinrich utišit lidi v sítích, neboť se mu stejně jako jeho druhům začínal hrůzyplný křik zažírat pod kůži. Když se dostal ještě blíž, rozpoznal ve svitu Wittichovy lu‑ cerny obličeje většiny polapených lidí. Všiml si, že jsou mezi nimi muži i ženy, snad všeho věku i vzrůstu. Všichni byli nazí a takřka na kost vyhublí. „Prosím, pane… nemáš kus chleba?“ prosily něčí vyzáblé rty.  Další desítky prosebných výkřiků a kostnatých paží je následovaly. „Vydržte, jen co budeme u vás,“ zvolal k nim Heinrich. „Jak dlouho už jste tady?“ „Mnoho nocí – od posledního sněhu – některé z nás sem zelenokožci pověsili už před dvěma týdny!“ překřikovalo se několik hlasů navzájem. „Kde jsou zelenokožci teď? Viděli jste je?“ „Přichází sem každý den, brzy po svítání. Vždy odnesou několik z nás,“ zasténal ženský hlas. „Co to ti Menschen volají, Herr Heinrich?“ Rytíř svým druhům vše přeložil do brechtürštiny. „Jestli ty zelené krysy přijdou nejdříve za svítání,“ navázal Armin von Ansbach na poslední větu z překladu, „tak mys‑ lím, že není nad čím váhat. Přísahal jsem na svou rytířskou čest, že budu bránit bezpráví, tak tu ty nebožáky přece takto nenechám!“ Pobídl svého grošáka, ten však jen vzdorovitě zařehtal a zůstal stát na místě. Jezdec zamířil pohledem k zemi a spatřil, jak se koňská kopyta boří do podmáčené lesní půdy. „Es gibt ein Sumpf hier! Je tu močál! Scheiße!“ zanadával ja‑ kýsi knecht, jemuž se stalo totéž. 50

„Na und? A co má být?“ zaburácel odhodlaně Armin von Ansbach, který přitlačil ostruhy na svého grošáka ve snaze po‑ kračovat dále. „Tamtudy, pane! Tam – vpravo, co roste ta křivá olše!“ ukazo‑ valy desítky hubených rukou skrz oka sítí směrem ke stromu na okraji prostranství. „Pane von Ansbach, radí ti, abys jel kolem tamtoho stromu. Kdoví, možná bude lepší je poslechnout, ať tu všichni neu‑ toneme,“ řekl Heinrich, jehož vraník právě zapadl až po půl kopyt do rozmáčeného mechu. „Sice nevím, pane, jak chce Herr von Ansbach dostat ty nebožáky dolů,“ poznamenal Wittich, když pomohl Heinri‑ chovi vyprostit koně z mokřiny, „ale souhlasím, že by neby‑ lo dobré připustit, aby je zelenokožci ohlodali na kost. Jestli je pravda, co na tebe volali, pane, tak do úsvitu máme času habaděj!“ Heinrich se zamyslel nad tím, co mu právě jeho sluha řekl. A ztuhla mu krev v žilách. „Co se děje, mein Herr?“ všiml si Wittich pánova znepokojení. „Do úsvitu… Wittichu, vždyť orkové přece ve dne spí!“ „To ano, pane, ale to přece nevylučuje, že by nemohli…“ Heinrich jej gestem umlčel. Hlavou mu bleskla vzpomínka na odpolední přepad v průsmyku, na zohavená, orčími zuby spěšně ohlodaná těla mladého rytíře i jeho panoše. „Wittichu, víš přece, jak jsou zelenokožci lační po lidském mase. Proč by tu nechali jen tak svou kořist viset, když ji mohli hned poho‑ dlně usmrtit…?“ „Třeba je potřebovali k něčemu jinému…“ přemýšlel zne‑ pokojeně Wittich. „Přesně tak…!“ 51

Wittich ustrnul. Stejně jako jeho pánovi, i jemu v tu chvíli došly všechny souvislosti. Oba se obrátili a spatřili rytíře Armina von Ansbach, který se již s  několika muži prodral na okraj prostranství a právě míjel křivou olši. Chtěli na něj zavolat, ale nestihli to. Grošák Armina von Ansbach zařehtal, když jeho kopyta o cosi zavadila. Rytíř si všiml prudce uvolněného lana, jež od‑ letělo do strany. A nikdy nespatřil svištící naostřený kmen, který ho proklál i s koněm. Zbrojnoš jedoucí za Arminem vykřikl hrůzou. Dosud hlu‑ čící lidé v  sítích najednou jako na povel zmlkli. V  nastalém tichu si brechtürští družiníci uvědomili, jak les kolem náhle ožívá. A pak to začalo… VIII. Nočním lesem zaburácel řev orků, kteří vyrazili z okolních houštin, následovaný vytím vlků. Než Brechti stačili překonat své prvotní ohromení, na tro‑ jici z nich spadla ze stromu síť. Hned nato zapraskaly větve a na nešťastníky zamotané v síti skočili goblini a strhli je na zem. Dalšímu, který se padající síti těsně vyhnul, přistál goblin na zádech a špičatými pařáty se zachytil mužova obličeje. Řev plný bolesti prozradil, že člověk si ke své velké smůle nestačil sklopit hledí basinetu. Na gobliní prsty zaražené v krvácejí‑ cích očních i nosních důlcích rozhodně nebyl pěkný pohled. Z korun dubů vylétly šípy a kameny. Přes železnou zbroj lidí většinou nepronikly, avšak poplašily nemálo koní. Ne‑ 52

jeden ze zasažených  válečných ořů bolestivě zaržál a shodil svého pána. „Nyt, Rurik!“ zakřičel Ožgrik v běhu na jednoho ze svých válečníků. Rurik na jeho povel vyskočil zpoza stromu, rozmáchl se svou velkou kosou a zasáhl šíji dalšího z koní, jehož pán vyra‑ zil na pomoc lidem zamotaným v síti. Hřebec po zásahu Ru‑ rikovy kosy krvavě zachroptěl, padl k zemi a těžkooděnec se sesunul společně s ním. Další ork přiskočil a vrazil člověkovi do mezery pod ramenním plátem nůž. Přesně do nechráně‑ ného místa, na které Ožgrik vždy upozorňoval, vzpomněl si mimoděk Rurik. Přátelsky se přitom zašklebil na orčího kole‑ gu, který si svůj nůž, zabarvený čerstvou a zajisté ještě teplou člověčí krví, labužnicky olízl. Lidé pobízeli své oře ostruhami, avšak kopyta zaboře‑ ná do močálovité půdy se sotva zmohla na nějaký rychlejší pohyb. Když orkové spatřili, jak řehtající zvířata ztratila svou pohyblivost, jejich přirozený strach z koní v mžiku vyprchal. A přesně s tím Ožgrik počítal. Hromovým hlasem povzbu‑ zoval své druhy, kteří se odhodlaně vrhali na nepřítele, nyní značně omezeného v jeho hlavní výhodě. Orkové řvali rados‑ tí, když zahnutými noži přetínali koňské šlachy, naostřenými bidly proráželi koňská břicha a  hromadně skákali na padající obrněnce. Někteří lidští protivníci měli štěstí a dostali se na sušší zem. Ale jen co se pokusili ujet do lesa, srazila je z koňských hřbetů lana natažená mezi stromy. Ožgrik se zaradoval nad prací svých bájtársak a pak upnul zrak na potyčku po jeho boku. Těžkooděnec se stále držel v sedle a odháněl mečem dotírající orky, takže vůbec nepostřehl jejich náčelníka přibíhajícího ze strany. Ožgrik se rozmáchl svým velkým palcátem a udeřil vzpouzející se klisnu mezi oči 53

a nozdry. Praskot koňské lebky zcela zanikl ve zděšeném kři‑ ku překvapeného jezdce, jehož oplátovanou paži Ožgrik po‑ hotově sevřel v pařátu. Trhl člověkem blíž k sobě a vší silou mu bušil palcátem do hlavy. Železné listy rachotivě zvonily o helmu z tvrdé oceli, avšak ochabující tělo a krev kapající zpod mužova armetu prozrazovaly, že Ožgrik bil dostatečně silně. Umírajícího rytíře přenechal svým druhům a rozběhl se k dalšímu, který bojoval opěšalý a rozmachoval se kolem sebe zakrvavenou sekerou. Pod jeho oplechovanýma nohama leželi bezvládně tři orkové s  rozpolcenými lebkami a jeden pištící goblin prchal z  dosahu vířící sekery. Ožgrik skočil goblino‑ vi do cesty, popadl ho za hrdlo a mrštil jím sekerníkovi pod nohy. Člověk udělal tu chybu, že svůj sek věnoval nebohé‑ mu goblinovi, a nikoliv Ožgrikovi. Ten ho rychlým zásahem palcátu do ramene donutil upustit zbraň a dalšími zuřivými údery mu zcela zprohýbal plechový šalíř. Než zasadil poslední ránu, instinktivně vycítil, jak se na něj svrchu něco blíží. Ožgrika zachránil před jistou smrtí Rurik, jehož kosa za‑ chytila čepel tesáku svištícího přímo na náčelníkovu hlavu. Ožgrik udeřil palcátem z  otočky a zasáhl do boku dalšího opěšalého soka dřív, než po něm stačil znovu seknout. Pod prošívanicí zakřupala drcená žebra. Lidský knecht se s výkři‑ kem bolesti sesunul k zemi, kde na něj pohotově naskákali tři rozběsnění vlci. Ožgrik se odvrátil od hrůzou a bolestí křičí‑ cího člověka, vydechl obláček páry a děkovně poplácal věrné‑ ho Rurika po rameni. Ten na něj v přátelském šklebu vycenil tesáky. Společně si všimli dalšího obrněnce, pod nímž padl kůň. Člověk se vyprostil ze sedla mrtvého zvířete a udělal zvláštní gesto: obrátil svůj meč hlavicí vzhůru a uchopil jej za čepel. K okolostojícím orkům napřáhl v levici sevřenou zbraň a cosi na ně vyděšeně volal, pravicí přitom divoce gestikuloval. Ož‑ 54

grik tento podivný zvyk lidských válečníků znal, rozběsněné druhy však už zadržet nestihl. Ti – na rozdíl od svého náčel‑ níka – neměli o nějaké možnosti tučného výkupného za život brechtürského rytíře ani ponětí. Křik vzdávajícího se šlechtice brzy zanikl ve smrtelném řevu. Odpor stále ještě kladla čtveřice mužů. Tahle skupinka to‑ tiž jako první přišla na to, že v podmínkách močálovité půdy je výhodnější bojovat na vlastních nohou. I navzdory zbrojím z  kůže a železa se opěšalí lidští válečníci bořili do rašeliny mnohem méně, než když tížili koňské hřbety. Důvodem vytr‑ vání čtyřčlenné skupinky bylo nepochybně i to, že oproti svým ostatním druhům dobře viděli na boj. Široký prostor kolem nich totiž osvětlovala veliká lucerna s okenicemi, zavěšená na záštitě meče zabodnutého do pařezu. Každý člen odolávající‑ ho kvarteta stál otočený na jinou stranu, a chránil tak nejen záda svého spolubojovníka, ale také jejich jediný zdroj světla. Ožgrik mezi nimi rozpoznal člověka, který předtím pro‑ mlouval na jeho lidské zajatce, a na chvíli na něj upíral zrak. Vzápětí jej ale znepokojil pohled na množství nehybných or‑ čích těl, jichž v okruhu vzdorující skupinky rychle přibývalo. Kývl na Rurika – ten pochopil – a spolu se svým náčelníkem zařval na ostatní orky, kteří se již začali zabývat okrádáním a ojídáním padlých nepřátel. Sotva orčí válečníci zaslechli známé hlasy hrozící jim pro‑ kletím od Velkého Hergišta, zanechali své oblíbené činnos‑ ti. Kdo ještě nebyl vážně raněn, přiskočil k náčelníkovi. Ten s  řevem zdvihl proti posledním lidským obráncům palcát a běsnící orčí vlna se dala do pohybu. „Jetzt, Wittich! Los!“ vykřikl ten, kterého orčí náčelník před‑ tím sledoval.

55

Ožgrik mu nerozuměl. Pak ale spatřil, jak člověkův druh uchopil do ruky jakousi trubku. V druhé držel něco, z  čeho sršel proud jisker. A v tu chvíli mu to došlo. Hůl chrlící plameny! „Ember ä csöve! Člověk s  čarovnou holí! Všichni na něj!“ zaburácel Ožgrik na orky nalevo i napravo. Nestihli to. Muž napřáhl hrdlo trubky proti přibližujícím se orkům a někde k jejímu středu přiložil kus doutnající tkani‑ ny. Z hlavně se zablýsklo a ryk boje přehlušila hromová rána, hlasitější než bouře vyčarovaná o slunovratu orčím šamanem. Oblak zapáchajícího kouře zahalil lidskou čtveřici. Ožgrik sám leknutím upustil palcát. A stalo se přesně to, čeho se obával. Orčí srdnatý ryk vystřídal zděšený řev. Strach z lidských kouzel nepochybně umocnil pohled na jednoho ze zelených hromotluků, v  jehož hrudníku zel propálený otvor. Orkové, goblini i vlci se s úlekem odvrátili od svého cíle a zma‑ teně utíkali na všechny strany. Ožgrik pochopil, že pokud má předejít katastrofě, musí ihned začít jednat jako pravý vůdce. Pohotově chytil za paži Rurika i jeho bratra Szaryka, kteří se už už chystali připojit k prchajícím, a zařval: „Mit jelent ez, flúk! Co to má znamenat, braši? Trochu ohně, kraválu a smradu zvládne i náš šaman Hergišt! Huora, pojďme si pro hlavu toho lidskýho čaroděje!“ Sebral ze země palcát, výhružně jím přerazil lebku první‑ mu z prchajících orků, hlasitě zaklel něco o zrádcích a zbaběl‑ cích a šel svým válečníkům příkladem. Zavyl jako horský vlk a s  vyceněnými tesáky a palcátem nad hlavou se vyřítil vstříc lidským nepřátelům. Rurik se Sza‑ rykem následovali svého velitele, který se navzdory rozmá‑ čené půdě hbitě prodral do těsné blízkosti muže s čarovnou trubkou. Ten se ve snaze sebrat lucernu opozdil za svými lid‑ skými druhy, kteří využili panujícího zmatku k úprku. Ožgrik 56

do něj zabodl hrozivý pohled žlutých očí. Člověku v tu chvíli zdřevěněly nohy a ve tváři se mu objevil mrazivý úlek. „Siihen! Do toho! Tak mě usmaž, ty posranej člověčí čaroději!“ Domnělý člověčí čaroděj však svou ohnivou trubku odho‑ dil a namísto toho sáhl k  pasu po tesáku. Pozdě. Ožgrikův palcát byl rychlejší. Po ráně do kapalínu se údajný mág ská‑ cel jak hadrový panák. Ožgrik popadl upuštěný tesák a sekl s ním jeho padlému majiteli po hrdle. Kořen stromu pod ním posloužil jako popravčí špalek. Ožgrik zvedl uťatou hlavu a vítězně zvolal: „Boszornik őket hallot! Čaroděj je mrtvý! Pojďme je dorazit, braši!“ To upoutalo pozornost zbývající lidské trojice, která se prá‑ vě chystala zmizet v lese. Nejbližší z nich nejprve udělal pár nejistých kroků zpět, ale při pohledu na druhovu useknutou hlavu a ďábelský výraz černého orka se jeho vůle zlomila a obrátil se znovu na útěk. Druhý při tom zavzlykal jako dítě, zahodil zbraň a zmateně následoval svého společníka. Ne tak poslední z trojice, který se na Ožgrika zuřivě vrhl. Orčí náčelník ho poznával. Mrštil po něm uťatou hlavou a hbitě uskočil před svištící čepelí. V tu chvíli dorazili Rurik se Szarykem. Jako první udeřil Rurik. Svrchu vedený sek kosy mířil k člověkovu krku, avšak bleskurychle nastavená čepel jedena‑ půlručního meče jej s  kovovým cinknutím zastavila. Lidský soupeř pohotově sklopil meč špicí dolů a nechal po ní sklouz‑ nout list kosy. Současně udělal úkrok do strany a rychle proto‑ čil zápěstí. Následovalo zdvihnutí paží a silný sek mezi Ruri‑ kovu hlavu a rameno. Orčí Maherra vydal z hrdla smrtelný řev, když mu kalená ocel prošla skrz klíční kost. Z dokončeného seku přešel rytíř okamžitě do bodu. Bylo to velmi prozíravé, 57

neboť jen co se Rurik zhroutil, doběhl Szaryk a chystal se udeřit člověka kyjem. Strašlivě zachroptěl, když ostří meče prošlo jeho ohromným bachorem. Ožgrik neváhal a vedl na protivníkovu hlavu svůj oblíbený úder palcátem. Rytíř zkušeně vyprostil meč ze Szarykova těla a levicí uchopil čepel. Obouruč drženou zbraň nastavil napříč dopadajícímu palcátu. Ozval se zvonivý náraz, když se orkova těžká zbraň zastavila o kalené ostří té protivníkovy. Člověk opět obratně protočil ruce, odhodil tím sokovu paži s palcá‑ tem do strany, krokem vpřed nabral orka kolenem a součas‑ ně mu hlavicí zatlačil na zátylek. Ožgrik ztratil rovnováhu a praštil sebou k zemi. Spánkem dopadl na něco tvrdého, snad čnící kořen. Hlavou mu projela bolest. Pak ztratil vědomí… IX. Do tmy ponořené Štaranské sedlo osvětlovala záře táboro‑ vých ohňů. Hraběcí muže na hlídkách vyděsila rána podobná hromu, která se ozvala odkudsi z východu, z hloubi temných lesů. „Slyšels to zahřmění, příteli?“ otázal se Ondřej ze Skřešti, který stejně jako hrabě nemohl dnešní noc ulehnout ke spán‑ ku. „Co to mohlo být? Na bouřku to nevypadá, vždyť není správné období!“ „Vážně netuším, drahý Ondřeji,“ odpověděl hrabě Dani‑ el z Chýje, zahleděný do plamenů jednoho z táboráků. „Ale když slyším ty podivné zvuky, mám stále větší obavy o naše brechtürské spojence. Pan kastelán Čeněk z Vlkova měl při‑ bližně stejný počet mužů, jaký jsem očekával z Brechtüru, a přitom nechybělo moc, aby je orčí přepad vybil do posledního. 58

Co asi potkalo rytíře hraběte Klöcknera, kteří se do naší země trmáceli lesními průsmyky přes Vlčinec?“ Ondřej ze Skřešti rovněž zíral do ohně. Po chvíli se otázal: „Dovedeš si představit, příteli, jak by asi začal vyvádět zem‑ ský správce v  Sadaru, kdyby se dozvěděl o tvých dohodách s hrabětem von Klöcknerem?“ „Pokud jde o Midrího, tak se obávám, že ten beztak začíná něco tušit. Jeho špiclové jsou už vážně všude,“ odpověděl tiše Daniel z Chýje. „A jsi si skutečně jistý loajalitou Brechtů?“ zapochyboval Ondřej ze Skřešti. „Znáš přece vztahy mezi našimi národy! Nikdy nebyly nejlepší. Naopak ještě naši dědové se s nimi ře‑ zali pomalu o každý hrad, kdejakou ves či kus lesa – koho zajímal nějaký tok hraniční řeky nebo horský hřeben?“ „Časy se od těch dob přeci hodně změnily. Stále víc kupců jezdí oběma směry, v zájezdních hostincích na mém hrabství dnes slyšíš brechtürštinu běžně. Musí mi tedy přirozeně zále‑ žet na tom, aby se vztahy mezi naším knížectvím a říší zlepšo‑ valy! Zvlášť když mě od Klöcknerova panství dělí jen úzký pás řeky. Chci, aby alespoň na mém území brechtürský návštěvník netrnul strachy, že se mu na cestě ztratí kupecký vůz nebo že mu podříznou hrdlo jen za to, jak mluví. Stejně tak chci, aby i náš lid mohl na trzích a jarmarcích běžně kupovat kvalitní zboží brechtürských mistrů, které je u nás obtížně k dostání. Vždyť nakonec to prospívá všem!“ „Vím, Danieli, o co se snažíš. Ale také se bojím, že tvé sna‑ hy zatím zůstávají oboustranně nepochopené. Většina Tarijců má Brechty za pyšné lidi s hnusnou hrdelní řečí a nejradši by na každého, který k nám vstoupí, poštvali psy, nebo ho rovnou pověsili. Naopak spousta brechtürských šlechticů považuje naši zemi stále za léno svého panovníka. Kdoví, třeba si mnozí z Klöcknerových rytířů v tichosti brousí zuby na některá naše 59

pohraniční panství. Proto bych se ani moc nedivil, kdyby nás Brechti nechali, ať si na zelenokožcích vylámeme zuby sami! Ostatně, to by pro ně bylo i výhodnější. Takové jednání přece nebývá u Brechtů neobvyklé!“ „Není snad boj proti orkům svatou a spravedlivou věcí, společnou všem bohy stvořeným bytostem bez rozdílu?“ položil Daniel z Chýje řečnickou otázku. „Kdo mi ve světle toho může vyčítat, že jsem uzavřel s brechtürským sousedem spojenectví?“ „Ve světle toho, co jsem ti teď říkal, příteli, bude takové spojenectví jistě mnohými nazíráno jako zvrácené…“ Hrabě Daniel z  Chýje si nad slovy svého přítele smutně povzdechl, ale neodpověděl. Jen zamlkle zíral do plamenů tá‑ borového ohně. X. Ožgrika probral horký dech a vlhké funění. Otevřel oči a rozpoznal před sebou chlupatou mordu. Praštil vlka po čumá‑ ku a zlostně na něj zavrčel, že ještě není mrtvý. Zvíře s kňuče‑ ním odpelášilo. Ožgrik se pomalu posadil. Hlava mu třeštila bolestí vychá‑ zející z levého spánku. Uvědomil si, že je úplná tma, přestože v ní jako každý ork viděl vcelku dobře. Velká lucerna, která předtím osvětlovala bojiště, a umožnila tak lidským válečníkům odolávat orčímu přepadu, byla pryč. Pomalu vstal. Spánek pulzoval bolestí. Když si jej opatrně promnul, zjistil, že má celou levou půlku obličeje od krve. Pod svýma nohama spatřil několik mrtvol. Rurik, přeťatý od ramene k pasu. Szaryk, probodnutý naskrz. Bezhlavé tělo 60

lidského boszornika. A lidský bojovník, který Ožgrika srazil k zemi… ten nikde nebyl. Ožgrik uslyšel mumlání a přibližující se kroky. Spatřil, jak k němu lesem postupuje několik postav. Rozhlédl se kolem. Až teď zaznamenal, že všude kolem jsou jeho družiníci a ra‑ dostně hodují na lidské kořisti. „Nagy Ožgrik! Velký Ožgriku!“ zvolal nejbližší z orků. „U kostí mého dědka, to jsem rád, že jsi naživu! Hyvin!“ „Vy zasraní zbabělci!“ pozdravil je Ožgrik, ale kvůli bolesti hlavy musel svůj hlas ztišit. „Kam jste utíkali?“ Skupinka orků se provinile skrčila. Pak jeden odvážlivec promluvil: „Nagy Ožgrik, my se hned vrátili. Ale už tu nikdo nebyl, jen ten člověk se světlem…“ „Kde je?!“ vyštěkl náčelník. „Zmizel hned, jak viděl, že se blížíme,“ dodal ork a instink‑ tivně si kryl hlavu. Ožgrik jej ale neudeřil. Došlo mu, že kdyby se jeho bájtár‑ sak jen o chvíli opozdili, mohla jeho vlastní hlava ležet vedle té boszornikovy. K Ožgrikovi přistoupil hrbatý ork: „Nagy Ožgrik, jednoho jsme chytli živého, jak jsi chtěl…“ „Já živé lidi nepotřebuji, pro mě mrtvý člověk – dobrý člo‑ věk. To On je chce živé, ne já! Ale sem s ním!“ Orčí pacholci přitáhli takřka bezvládné lidské tělo. Sténa‑ jící člověk vydával z úst plných krve sotva slyšitelné mumlání. Ožgrik poznal, že to byl jeden ze vzdorující trojice, ale ne ten, se kterým se pak střetl. „Hm, tenhle člověk mu už na nic nebude, braši,“ zhodnotil Ožgrik zajatcův stav. „Toho si zařízněte!“ Orkové radostí zakvičeli a ukončili nešťastníkovo trápení. 61

Ožgrik si znovu protřel bolavý obličej a nahmatal pod le‑ vým okem mohutnou podlitinu. Skrz zdravé oko se zahleděl do větví mohutných dubů, kde visely sítě s lidskými zajatci, kteří v nich přečkali celou proběhlou řež. Většina z nich byla zamlklá, jen někteří tiše vzlykali. Zachovali se přesně podle jeho přání. Křičeli přesně tak, jak jim nařídil, udělali přesně to, co jim poručil. A pomohli tak k porážce příslušníků vlastní rasy. Stačil jim jen slib pro‑ puštění na svobodu… „Ožgriku, snad nepřemýšlíš o tom, že bys svou kořist jen tak propustil?“ Ožgrik se otočil za zvukem ledově znějícího lidského hlasu. A spatřil, jak k němu z temnoty stromů přichází tmavá po‑ stava v kápi. XI. Heinrich von Worthisburg se prodíral lesním houštím, pevně přitom v pravé ruce svíral jedenapůlruční meč, jehož čepel byla zbarvena černou krví. Ve druhé ruce držel lucernu, kterou stihl sebrat těsně předtím, než uviděl, že se zelenokožci vracejí. Jediná památka po nebohém Wittichovi… Opřel se o kmen stromu a vydechl z úst páru. Pozorně se zaposlouchal. Ryk boje se už odnikud neozýval, neslyšel ani orčí skřeky. Slyšel pouze vlastní přerývaný dech a bušení srdce, doplňované občasným zlověstným šuměním stromů. Položil lucernu na zem, poklekl na levé koleno, opřel se o meč a začal odříkávat tichou modlitbu ke svaté Brunhil‑ dě, své patronce. Modlil se za duši svého otce i matky. Modlil se za spásu sebe i svých druhů a přál si, aby alespoň někdo zůstal naživu. Modlil se i za svou milovanou Judith a za to, aby se s ní mohl znovu setkat. 62

Svatá Brunhilda jeho prosby dost možná vyslyšela, protože sotva ve vzduchu načrtl znamení Svatého kruhu, jímž ukončil modlitbu, uslyšel křik. Zoufalý, bolestivý křik. Že by zase léčka? Další lidé chycení do sítí? Křik zněl velice povědomě. Heinrich si vzpomněl na svého pacholka Fritze i mladého panoše Ruprechta, kteří po setkání s tím černým orkem prchli kamsi do lesa. Přestal proto uvažovat o léčce, která na něj možná čekala, popadl lucernu a vydal se po zvuku. Klestil si cestu hustým porostem a obezřetně se kolem sebe rozhlížel. Křik slábl, až docela utichl. „Dobrotivá Matko, jen aby nebylo pozdě,“ pomyslel si. Jeho chmurné myšlenky se po chvíli zcela naplnily. Když obcházel velký vývrat, málem do nich narazil. Šestice goblinů se skláněla nad panošovým bezvládným tělem. Jeden se mu namáhavě pokoušel zout vysokou botu, druhý se snažil strh‑ nout z jinochovy hlavy kroužkovou kuklu, další se přetahova‑ li o opasek a tlumoky. Nejhorší pohled byl na goblina, který držel mladíkovu ruku a odkusoval prsty jeho ruky, mlaskajíc přitom zakrvavenou tlamou. Pak jej ale napadlo shrnout za‑ clánějící rukáv kroužkové košile i spodní kazajky a s chutí se pustil do masa na předloktí. Heinrich hrozivě zařval, pustil lucernu a mečem se ohnal po goblinovi zahryznutém do nebožákovy paže. Ostat‑ ní zhrozeně zaječeli, pustili ohlodané končetiny a dali se na útěk. Goblin, který předtím vyhrál hašteření o tlumok, zakopl. Ozval se zvuk připomínající kvičení selete, když jej Heinrich připíchl k zemi. „Ihr beschissene kleine grüne Arschlöcher! Podělaní malí zelení sráči!“ zahromoval Heinrich za gobliny mizícími v houští. Se‑ bral lucernu a podíval se na tělo ležící na zemi. 63

Přesně jak se obával, patřilo Ruprechtovi von Grünschweig. Mladému panoši, který se tolik toužil stát hrdinou rytířských balad, a pak se hned po vstupu do Tarie chtěl vrátit zpět… Netřeba popisovat, že po hodování goblinů na něj nebyl zrovna pěkný pohled. Stav Ruprechtovy mrtvoly byl dost i na Heinricha, zvyklého vídat ledacos. Jen co stihl vyslovit požeh‑ nání za mrtvé, upustil lucernu i meč, padl na všechny čtyři a začal dávivě zvracet. Když se mu žaludek uklidnil, zahlédl v korunách stromů jakýsi pohyb. Zvedl hlavu a spatřil, že na větvi rozložitého dubu sedí nějaký velký pták. Teprve když uchopil lucernu, rozpoznal, že je to sokol. Heinrich měl zvláštní pocit, jako by se ptačí oko upíralo přímo na něj. Dravec nejspíš vytušil, že jej rytíř pozoruje. Zatřepotal kří‑ dly, vzlétl a zmizel ve tmě. Heinrich ještě chvíli zíral do koruny velkého dubu, pak sklonil zrak. A trhnul sebou leknutím. Svit lucerny odhalil černý obrys postavy. Heinrich zjistil, že ho zpoza kmene dubu kdosi sleduje. Okamžitě zbystřil, meč sevřel pevně v pravici a výhružně jej napřáhl proti neznámému. „Wer bist du denn?! Co jsi zač?!“ vykřikl na neznámého. Žádná odpověď. Heinrich napřáhl paži s lucernou, ale její plameny ozářily jen mechem porostlý kmen dubu a kapradi‑ nové houští, jímž se líně rozlévala mlha. Neviděl nikoho. „Vielleicht habe ich nur geträumt. Snad se mi to jen zdálo,“ pomyslel si. Odpovědí mu bylo křaplavé zachechtání. Leknutím ztuhl. Uvědomil si, že v mlze všude okolo něj se něco pohybuje. Na čele mu vyrazil studený pot. Jílec svého meče sevřel ještě pev‑ něji, když spatřil, jak se v nočním šeru postupně objevují páry světelných bodů. Přesně takových, jaké tuto noc už jednou vi‑ 64

děl. Rozhlédl se – byly všude. Desítky svítících očí na něj zíra‑ ly ze všech stran a pomalým pohybem se k němu přibližovaly. Heinrich postavil lucernu na zem a uchopil svůj jedenapůl‑ ruční meč do obou rukou. Pohledem znovu zavadil o rozsápa‑ né tělo mladého Ruprechta. Vydechl obláček páry a začal tiše odříkávat modlitbu…. Za rozložitým dubem, pod jehož větvemi stál, se opět objevila temná silueta jakési postavy. Tentokrát ale ve světle lucerny nezmizela. Naopak vykročila vstříc Heinrichovi, če‑ kajícímu v šermířském postoji. Ten se zhluboka nadechl. Do‑ tyčného poznal… Necelé čtyři kroky před ním stál statný černý ork s želez‑ ným palcátem. Zlověstně na něj upíral pravé, žlutě zbarvené oko, zatímco to levé se mu ztrácelo pod mohutnou podlitinou na spánku… XII. Ožgrik si prohlížel člověka stojícího v šermířském postoji jen pár kroků od něj. V rukou svíral velký meč a u nohou mu svítila velká lucerna s okenicemi. Nehnul ani brvou, když Ož‑ grikovi kumpáni hlasitě zahalekali a vyrazili kupředu. Náčelník zaburácel hromovým hlasem a všichni orkové se na jeho příkaz zastavili. Člověk stál v orčím obklíčení i nadále pevně jako skála. Po‑ hledem na něj se nedalo odhadnout, co hodlá udělat. Ožgrik však z ostrého pohledu jeho modrých očí poznal, že svou kůži neprodá lacino. „Megáll, bájtársak! Jen zůstaňte stát, braši!“ křikl náčelník na napjatě se třesoucí orky, stojící v kruhu jen pár kroků od osamoceného člověka. Pak zalovil v paměti a promluvil lid‑ ským jazykem: 65

„Hola, člověče! Tak se znovu setkáváme!“ pronesl chroch‑ tavou tarijštinou. Heinrich neodpověděl. Byl však překvapený, že slyší orka mluvit lidskou řečí, byť ne svou rodnou. „Snad sis nemyslel, že nám utečeš anebo že bych na tebe zapomněl,“ pokračoval Ožgrik a ukázal přitom na podlitinu pod svým levým okem: „Tohle ti ještě musím vrátit…“ „Tak pojď, co ti brání?“ zvolal Heinrich v tarijštině a při‑ pravoval se na spodní sek do orkova nechráněného krku. V  odrazu okýnek lucerny souběžně sledoval orky za svými zády. „Ha! Takže mi rozumíš,“ zazubil se Ožgrik. „Já věděl, žes to byl ty, kdo na mé zajatce mluvil obecnou lidskou řečí!“ „Jakou OBECNOU lidskou řečí?“ vykřikl Heinrich, ne‑ přestávaje přitom v odrážejícím se světle kontrolovat orky za svými zády. „Vždyť jazykem, kterým se spolu bavíme, hovoří na světě mnohem méně lidí než tím, kterým běžně mluvím já!“ „A co je mi po tom? Pro mě jsi zkrátka člověk a basta!“ odsekl Ožgrik. „Rozlišujete snad vy, lidi, jazyky nás, orků? Hovno! Jsme pro vás všichni stejní zelenokožci,  které byste nejradši vybili do posledního!“ „A ty se divíš?“ řekl pomalým, chladným hlasem Heinrich. „Za to, co provádíte? Vypalujete vesnice a požíráte lidi jako zvířata! Tak pojď, jedna taková potrava tu na tebe právě čeká!“ Kdyby tento rozhovor slyšel průměrný obyvatel Tarie, asi by ho napadlo, že spolu hovoří člověk trpící nějakou hroznou hrdelní nemocí a divoký kanec, jehož někdo obdařil lidskou řečí. Ožgrik však Heinrichův hrdelní přízvuk nezaznamenal a na jeho výzvu chrochtavě odvětil: „Hoho! Tak teď jsi mě vážně pobavil, člověče! Tak my pro‑ vádíme něco zlého, jó? A kdo nás vytlačil z  našich starých 66

sídlišť do stínu hor, hvozdů a jeskyní? Zeptej se duchů svých předků, jestli je zvládneš vyvolat. Třeba si to budou pamatovat a vysvětlí ti to. A pokud jde o náš národ, tak my chceme jen přežít!“ „Jak dojemné, skoro jsi mě teď rozplakal,“ procedil Hein‑ rich mezi zuby. „O co ti jde? Neříkej, že jsi mi přišel kázat o lidské zkaženosti. Bezbožné bytosti, jako jste vy, si stejně nic jiného než smrt nezaslouží! Pociťovat lítost nad orčím ple‑ menem mě nikdy nenapadne, snažíš se tu zbytečně. Škemrat o milost taky nehodlám! Tak přeskoč tyhle proslovy a ukonči to se mnou!“ Ožgrik zlostně vycenil tesáky a zavrčel: „Neměj obavy, člo‑ věče, povídat jsem si s tebou nepřišel. Kdyby to bylo na mně, tak už tě tady mí braši stahují z kůže. Ale je tu někdo, kdo má o tvůj život zájem!“ Rytíř tázavě zvedl obočí. Ožgrik o krok ustoupil a rozmáchl se pažemi ke skupince orků. Ti se rozestoupili a Heinrich spatřil, jak uličkou v orčím chumlu prochází zvláštní procesí. V  jeho čele kráčel člověk v  dlouhém, temně červeném plášti s kápí. Následovalo ho dalších šest mužů, všichni měli na hlavách tmavé kapuce. Čtyři nesli pochodně, jeden řetězy a poslední svíral nataženou kuši. Tomu poslednímu koukala zpod zelené kukly zarostlá, jizvami posetá nevrlá tvář – Hein‑ rich ho okamžitě poznal. Byl to onen tarijský stopař, kterého si před třemi dny jeho ozbrojená družina najala jako průvodce a který se jim ztratil na sklonku dnešního odpoledne – bez‑ prostředně před přepadením v průsmyku. Ohromený Brecht nemohl věřit svým očím. Chtěl dotyčného oslovit, ale hlas mu překvapením uvázl v hrdle. „Výborně jsi to zařídil, chrabrý Ožgriku,“ promluvil člověk v červené kápi na orka. Pak se obrátil na Heinricha. „Willko‑ mm in Taria. Vítám tě, rytíři z Brechtüru!“ 67

Měl chladný, nevlídný hlas. Heinrich pohlédl na jeho až nepřirozeně bledý obličej, avšak do očí mu přes nízko staže‑ nou kápi neviděl. Nedovedl si tuhle podivnou osobu zařadit do žádného stavu. Na prostého člověka či měšťana působil neznámý příliš vznešeně, ale šlechtic to určitě nebyl… „Neodpovíš mi na pozdrav?“ zeptal se zahalený bledý obli‑ čej polohlasem. „To se na brechtürského rytíře nesluší.“ „Kdo jsi?“ sykl Heinrich namísto pozdravu. „Co ode mě chceš?“ „Pamatuj, rytíři, že otázky budu klást já. Ty pouze odpoví‑ dej,“ zašeptal chladný hlas ještě nevlídněji. „Vidím, že naše řeč ti jde výtečně, máš jen lehký přízvuk. Protože já brechtürsky nemluvím tak dobře jako ty tarijsky, zůstaňme tedy u konver‑ zace v tarijštině. Nechceš sklonit svůj meč dolů, když s tebou hovořím?“ „Nechci,“ odvětil suše Heinrich. „A nechceš ty přijít blíž, když s tebou mluvím?“ „Kuráž ti nechybí, jen co je pravda. Ale jestli si myslíš, že bys mi stihl tím svým železem rozpárat břicho, tak jsi na omy‑ lu. Moji muži jsou rychlejší, než si dovedeš představit.“ „Tvoji muži? Máš na mysli tu sebranku za tvými zády, ane‑ bo tyhle zablešené zelenokožce?“ hodil Heinrich pohledem po orcích stojících okolo. Ožgrik na něj zlostně zavrčel. „Řekl jsem, že otázky tady kladu já,“ zvýšil se tazatelův chladný hlas. „Takže se tě – snad dostatečně hlasitě – ptám: jsi leníkem a rytířem pana Otto von Klöckner, hraběte z Brechelnu?“ Když Heinrich neodpovídal, člověk s  bílou tváří pokra‑ čoval: „Dobře, tak já ti pomůžu: jmenuješ se Heinrich von Worthisburg a hrabě Klöckner, tě pověřil vedením výpravy do Tarie. Proč vybral tebe? Protože nikoho lepšího zkrátka neměl po ruce. Tvůj pán se osobně problémů svého souseda účast‑ 68

nit nehodlá, má důležitější věci na práci. Své urozené rytíře ani nejvěrnější zemany k tomu nutit nemůže. Tak to zkrátka nařídil někomu spolehlivému, kdo si nemohl dovolit říci ne. Řekněme, že tě prostě využil. A já se tě teď táži: myslíš, že si tě pan hrabě Klöckner cení? A rozmysli si dobře, co mi odpovíš.“ „Nevidím panu hraběti do hlavy. Ale kdyby si mě nevážil, tak mě nikdy nepasuje na rytíře.“ „Krásná představa. Takže by za tvůj život byl jistě ochoten i zaplatit, co?“ „Chceš za mě získat výkupné? To je zase moc krásná před‑ stava pro mě. Tak na co čekáš, přikaž té své sebrance, ať mi jde svázat ruce!“ řekl Heinrich a zdvihl výhružně meč. „Ty mi nerozumíš. Já nechávám volbu na tobě. Nabízím ti možnost, aby ses mi dobrovolně vzdal. Odevzdej mi svůj meč a já s tebou naložím, jak káže rytířský mrav.“ „Moc pěkné. A to ti mám uvěřit?“ „Máš odpovídat, ne se ptát.“ „Tak odpovídám, že nevěřím téhle povídačce. Zvlášť od někoho, kdo se bratří s orky.“ Tvář pod červenou kapucí se zkřivila a ještě více zbledla: „Nemusíš věřit. Je jen na tobě, jestli přijmeš tuhle nabídku: když mi teď jako počestný rytíř pokorně odevzdáš svůj meč a svěříš se do mých rukou, tak i já budu dbát rytířských mravů a dohodnu se s  tvým pánem, popřípadě s tvou rodinou na výkupném. To je jedna možnost.“ „A ta druhá? Jestli se aspoň na tohle můžu zeptat…“ „Beze všeho. Druhá možnost je, že mou rytířskou nabídku čestného zajetí zkrátka nepřijmeš. Potom se ale i já přestanu ohlížet na pravidla dvorské etiky a nechám tě tady napospas mým orčím spojencům. Posuď sám, jak dlouho bys asi jejich přesile odolával. A jak víš, orkům jsou naše zvyklosti na hony vzdálené, proto počítej s tím, že z tebe nejspíš stáhnou kůži 69

zaživa anebo si tě opečou nad ohněm. Nebo obojí, záleží tady na Ožgrikovi.“ „Chceš mi nahnat strach? Tak to máš smůlu. Já už dřív viděl, co ti tví orčí přátelé dokážou…!“ „Orkové nejsou mí přátelé, jsou to spojenci. To je rozdíl,“ vztyčil muž v kapuci prst. „Pěkně zvrácené spojenectví,“ ušklíbl se Heinrich. „Ale ať už je to, jak chce, tak orčí řádění dobře znám, a kdybych z toho měl naděláno v kalhotách, tak nikdy nepřekročím hra‑ nice! Takže jestli mě chceš vyděsit, snažíš se zbytečně!“ „Nepotřebuji tě děsit, jen jsem ti sdělil, co je tou druhou možností. Pro mnohé velmi pobožné Brechty může být umu‑ čení v orčím doupěti hrdinskou smrtí. Třeba za nějakých sto let objeví potulný mnich tvé ztrouchnivělé kosti a prohlásí tě za světce. I to si můžeš zvolit. Anebo si místo toho vybereš několikadenní pobyt na jednom z  našich hradů, než se pan hrabě nebo tví blízcí složí na výkupné. Jak říkám, rozhodnutí je na tobě.“ „Jak velkorysé,“ řekl pohrdavě Heinrich. „Takže si mám zvolit mezi jistou smrtí a nejistým zajetím.“ „Proč nejistým? Kdybych si přál tvoji smrt, tak nechám Ožgrika a jeho orky, ať s tebou udělají to, co provedli tvým přátelům. Myslíš, že bych se s tebou teď vybavoval, kdybych nevěděl, že mi za záchranu tvojí kůže kápne pár zlatých říš‑ ských marek?“ „Mluvíš o záchraně. Ale vždyť ani nevím, kdo jsi. Netuším, s kým vyjednávám!“ „Dozvíš se to, když se vzdáš.“ „Hezké. A jak se můžu spolehnout, že dodržíš to, co sli‑ buješ? Celkem pochybuji, že ti pojmy jako rytířský mrav a dvorská etiketa, kterými se tady oháníš, vůbec něco říkají.“ 70

„Spolehnout se nemůžeš. Nezbývá ti než to prostě zkusit. Tak co? Dáš mi svůj meč, nebo si s ním chceš dnes naposledy zabojovat? Prosím konečné slovo, nehodlám zde s tebou trávit celou noc!“ Rytíř se zadíval do bledého obličeje neznámého tazatele. Jeho oči zakrýval stín stažené kápě, a tak Heinrich nemohl z  cizincovy tváře vyčíst žádný výraz. Pak se podíval na jeho kumpány. Ti, kteří drželi pochodně, měli volnou ruku přilo‑ ženou na pochvě s nožem. Někdejší stopař třímal kuši se zalo‑ ženou šipkou a hleděl na brechtürského rytíře nevraživě, jako by se neznali. Heinrich přejel pohledem po neklidných, tiše syčících a vrčících orcích. Byly jich nejméně dva tucty. Podíval se na jejich černého vůdce, jehož neznámý člověk oslovil Ož‑ grik, jak si v pařátech potěžkává hlavici svého palcátu. Odhadl své šance… „Vidím v tvých očích odhodlaný výraz,“ ozval se opět hlas muže v červené kápi. „Taky vím, že rytířská morálka káže za‑ bíjet bezbožné tvory, jakými jsou orkové. Dělej, jak chceš, já ti svou šanci dal…“ „Ne, počkej!“ vykřikl Heinrich. Ztěžka se nadechl. Pak po‑ malu uchopil meč oběma rukama za čepel a váhavě napřáhl jeho hlavici směrem k tajemnému cizinci: „Rozmyslel jsem se. Chci žít! Přijmi mou zbraň, pane. Odevzdávám se do tvých rukou.“ Bledý obličej se usmál. Nikterak příjemně. Muž přistoupil těsně k Heinrichovi. Teď bych ho mohl zabít, kdybych chtěl, uvědomil si Hein‑ rich. Avšak hrdinská smrt nebyla jeho stylem, v tomto ohledu byl velmi střízlivý. I tak ještě několik vteřin váhal, než zbraň odevzdal do rukou neznámého.

71

Ten se opět nepříjemně pousmál, předal meč jednomu ze svých pacholků a kývl na Heinricha: „To druhé taky. Dobře víš, co.“ Heinrich opět chvíli váhal, pak ale pomalu vytáhl zpoza beder velkou dýku. „Teď jsem spokojen, pane Heinrichu,“ řekl bledý obličej, když i tuto zbraň převzal. Otočil se a kývl na pohůnka s řetě‑ zem: „Spoutej ho.“ „To snad není nutné,“ ohradil se Heinrich. „Slíbil jsi, že se ti mohu vzdát jako rytíř. To jsem udělal. Tak s tebou půjdu dobrovolně.“ Muž o dva kroky ustoupil a uchechtl se zpod červené kápě: „Teď už ti to můžu říct. Na nějaké rytířské mravy ani jiné nesmysly jsem nikdy nehrál, přesně, jak sis myslel! A taky jsi sám přece ještě před chvílí říkal, abych svým družiníkům – které tys nazval sebrankou – nařídil, aby tě svázali, ne? Nuže, velím – chopte se ho!“ Pacholci se vrhli na osamělého Brechta. Ten však kolem sebe začal rozdávat rány, takže se musel připojit Ožgrik i jeho orkové. Proti téhle přesile neměl rytíř nejmenší šanci, zvlášť beze zbraně. Přesto nějakou chvíli trvalo, než ho hromadný nápor složil k zemi. Orkové i jejich lidští spojenci mu postup‑ ně zaklekli nohy i ramena a zkroutili ruce za zády. Po Ožg‑ rikově surovém kopanci do obličeje sebou Heinrich konečně přestal házet. Když se trochu vzpamatoval, všiml si, že se nad ním sklá‑ ní bílý obličej. Vzdorovitě na něj plivl, čímž si vysloužil další ránu – opět do stejného místa. „Já to tušil, ty kryso! Já věděl, že to takhle dopadne, ty od‑ porný hade!“

72

„To víš, tady není tvůj rodný Brechtür,“ pohlédla na něj ble‑ dá tvář. „Tohle je Taria. Tady holt vládnou jiné mravy. A ty ry‑ tířské zde přes veškeré snahy stále ještě pořádně nezakotvily.“ „Nemusíš mě poučovat, tarijský bastarde, tohle náhodou už dávno moc dobře vím,“ zasyčel Heinrich vztekle. „A lituji, že jsem téhle zpropadené zemi chtěl pomoci. Lituji, že jsem se zastával jejích podělaných obyvatel… Proklínám tuhle Mat‑ kou zapomenutou zem, ať ji schvátí démoni!“ „Klení ti nepomůže. Ale aby ti to nebylo až tak líto, vezmu tě na hrad svého pána. Máš tam přichystanou komnatu dole ve věži, dokonce i společnost tam budeš mít – krys i potka‑ nů je letos obzvlášť hodně,“ zasmál se bílý obličej pohrdavým smíchem. „Jaký hrad? Kdo je tvůj pán?“ vykřikl nervózně Heinrich. „Dost. To by už stačilo. Za prvé: po tom, kdo je můj pán a kam tě odvezeme, ti nic není. Za druhé: řekl jsem, že otázky tady kladu já, a to bude od této chvíle platit bez výhrad.“ „Vlkodlak jebej tvoji máť, ty jedna bílá tlamo!“ Ten, jenž byl právě nazván bílou tlamou, zadržel paži své‑ ho pohůnka, který se chystal tarijsky nadávajícího Brechta umravnit další ranou do obličeje. Jeho hlas nyní zněl ještě nebezpečněji. „Vidím, že i nadávky ti v  našem jazyce jdou dobře. A to přitom vypadáš jako slušný a ušlechtilý rytíř, který taková slo‑ va snad nezná ani ve vlastní řeči. Tak doufám, že stejně dobře budeš mluvit, až se tě já nebo můj pán budeme ptát na otázky týkající se Brechtüru. Neboj, ani nás nenapadne žádat hraběte Klöcknera o nějaké výkupné. Naopak, jsme rádi, že máme ně‑ koho, kdo se s Klöcknerem osobně zná, kdo u něj věrně slouží a komu Klöckner věří. Jistě nám rád povíš všechno, co se na hraběcím dvoře v Brechelnu poslední dobou děje, že ano?“ „Ani hovno! Proč bych to měl dělat?“ 73

„Když to neuděláš, tak tě předáme hradnímu katovi. Ten už ti jazyk rozváže, třeba i žhavým železem. Pak řekneš i to, co ani nevíš, že víš. Ale prozatím dost řečí – nasaďte mu už ty pouta!“ Heinrich ztuhl v představě, co ho asi čeká. Když cítil, jak jsou jeho za zády zkroucené paže bolestivě obepínány želez‑ ným řetězem, sklonil se k němu Ožgrik: „Bláhový člověče! Věřils lidem, vlastnímu plemeni – a vidíš, jak tě podrazili!“ „Říkáš to, jako kdyby zrovna tys mi chtěl dát milost…“ vy‑ soukal ze sebe Heinrich s bolestí na rtech. Ožgrik zakroutil hlavou: „No, to zrovna ne. Ale já si na rozdíl od vás cením odvahy. Takže kdybys svůj meč podal mně, tak já bych tě o tvůj život nechal bojovat. Své přežití bys tak měl ve vlastních rukou. Jenže ty ses rozhodl jinak. Své přežití jsi tak vložil do rukou toho jejich… eee… kata!“ Heinrich nevěděl proč, ale byl přesvědčen, že ork na rozdíl od neznámého muže v  kápi mluví pravdu. Ano, snad vůbec poprvé brechtürský rytíř důvěřoval orkovi více než člověku. To byla poslední myšlenka, která přišla Heinrichovi na ro‑ zum, než mu přes hlavu přetáhli režný pytel a jeho oči zastřela temnota… XIII. Štaranské sedlo ozařovalo vycházející slunce, jehož hřejivé paprsky dávaly tušit, že i do těchto končin zavítalo jaro. Nad ožívajícím tábořištěm panoval rozruch, vyvolaný příjezdem šestice jezdců. „Žádám o slyšení u pana Daniela, hraběte z Chýje a Že‑ hrova,“ ozýval se lehce zastřený hlas prvního z nich. Měl na 74

sobě červený plášť s kápí a jeho obličej měl v ranním slunci nepřirozeně bledou barvu. „Kdo je ten bílej ksicht?“ podivil se Ondřej ze Skřešti, když spolu s hrabětem vyhlížel vstříc neznámému cizinci. Ten spo‑ lečně s ostatními sesedl z koně a zvolna k nim přicházel. „Tišeji, příteli,“ sykl Daniel z Chýje a v jeho hlase zazněla obava: „Toho chlapa znám. Je to osobní pobočník Midrího, zemského správce ze Sadaru. Nevím, jak se přesně jmenuje, ale většinou jej oslovují ,Argentʻ.“ Jakmile došli až k nim, složil Argent hraběti poklonu. Pak spustil: „Můj pán Midrí, Jeho knížecí Milostí jmenovaný správce hraniční marky a pán hradu v  Sadaru, ti posílá svůj srdečný pozdrav, pane hrabě, a žádá mě, abych ti předal tuto zprávu…!“ „Odkdy to tak přeháníš se zdvořilostmi, Argente?“ odsekl hrabě na uvítanou. „Nech toho předvádění a rovnou řekni, co mi pan zemský správce vzkazuje tak důležitého?“ Argentův bledý obličej se nepříjemně usmál: „Tady přijmi tento správcův list, pane hrabě. Žádá tě v  něm, abys učinil všechna opatření a jeho jménem zatkl Čeňka Vlkovského, kastelána z  Caide, který se údajně připojil k  tvé soukromé výpravě!“ „Obávám se, že to nebude možné…“ „Čeněk Vlkovský byl zemským správcem pověřen, aby spravoval jeho tvrz v Caide,“ pokračoval Argent. „I přes vý‑ slovný zákaz se připojil k  soukromému honu na orky, a bez správcova vědomí tak použil jeho zbraní a ohrozil život jeho mužů. Za tento čin jej má zemský správce právo po zásluze potrestat! Nebraň tedy kastelánovu vydání, pane hrabě, sic to z  tvé strany bude můj pán považovat za projev otevřeného nepřátelství!“ 75

„Říkám, že jeho vydání nebude možné. Pan Čeněk totiž dnes nad ránem zemřel.“ „Tím lépe,“ odpověděl Argent chladně. „Za svou neposluš‑ nost správci by beztak propadl hrdlu. Ihned svého pána uvě‑ domím, aby v Caide jmenoval nového kastelána.“ Ondřej ze Skřešti zrudl a sáhl po meči. Daniel z Chýje však rychlým pohybem zadržel jeho ruku a pošeptal mu: „Zadrž svůj hněv, příteli. Ty nevíš, co je tenhle člověk zač ani čeho je schopen…“ Pohledem přelétl Argentovy muže, kteří setrvávali v  po‑ kloně. Dobře věděl, že je to jen strojené gesto a že tihle hr‑ dlořezové jsou připraveni na všechno. Jen se domýšlel, který z nich už se asi chystal po purkrabím ze Skřešti vrhnout dýku či jiný nebezpečný předmět. Pochopitelně neodhalil žádného. Pro klid duše se pohledem ujistil, že má své vlastní vojáky rozestavěné všude kolem. Ondřej ze Skřešti držel meč na půli cesty z kožené pochvy a zlostně se díval do Argentova bledého obličeje. „Kdo si myslíš, že jsi, ty jeden sadarský poskoku?“ zařval, nedbaje, že se ho Daniel z Chýje snaží údery do ramene uml‑ čet. „Pan Vlkovský odolával se svými muži orčí přesile! Stateč‑ ně se držel až do našeho příchodu! Tvůj pán by jej měl ocenit za věrné služby, místo toho nad ním chce vynášet hrdelní sou‑ dy a zbavovat jej úřadu kastelána! Pan Vlkovský zemřel v hro‑ zivých bolestech po zranění utrženém v boji s krvežíznivými orky, na který jste se ty ani tvůj pán nezmohli!“ Z Argentovy bledé tváře nešel vyčíst žádný výraz. Jeho le‑ dový hlas však nezněl rozhodně příjemně: „Řekněme, že máš pravdu, pane. Že pan Vlkovský skutečně podlehl zranění způ‑ sobenému v boji, proběhlém v rámci  tažení podniklého bez vědomí jeho pána. Za těchto podmínek může být jeho rodina 76

podle zemského práva zbavena majetku stejně, jako by spá‑ chal zločin na hrdle!“ Daniel z Chýje pevněji stiskl meč svírající paži Ondřeje ze Skřešti a zahromoval: „Jací zvláštní poprávci vykládají panu zemskému správci Midrímu obsah zemských desek? Připo‑ meň svému pánovi, že nejde o žádnou moji soukromou vý‑ pravu. Bezpečnost zemských cest a ochrana lidských sídel je přece v zájmu celého knížectví! Pan Vlkovský dělal jen to, co se po něm, jakožto po hradním kastelánovi zemského hradu, žádá! Chránil život a bezpečnost knížete, panstva, kléru i pro‑ stého lidu. Byl věrný svému pánovi, jehož půdu orkové plenili. Proto mě podpořil na mé výpravě. A byť byl jedním z mála, tak nezůstal zdaleka jediným!“ „Z těch, kdo se k tobě, pane hrabě, připojili, myslíš třeba zde přítomného pana Ondřeje, purkrabího ze Skřešti, nemý‑ lím-li se?“ „Odkud víš, kdo jsem, ty bílej ksichte?!“ vykřikl na něj pře‑ kvapeně purkrabí. Argent se zle zamračil. Buďto mu právě vyřčená přezdívka příliš nelichotila, anebo ji už od někoho slyšel. A možná obojí. „Vím to, vážený pane skřešťský purkrabí, protože i tebe nyní stíhá právo, stejně jako stíhalo pana Vlkovského, než za‑ hynul… ehm… v boji s orky. Hleď!“ vytáhl Argent odkudsi zpoza červeného pláště další glejt, opatřený párem pečetí. „Je na tebe vydán knížecí zatykač!“ Stejně jako většina obyvatel země, ani Ondřej ze Skřešti neuměl číst. Avšak velmi dobře znal obě pečeti, jimiž byla lis‑ tina opatřena. Pohled na erb Jeho knížecí Milosti a na znak Rady svobodného města Skřešť stačil k tomu, aby zbledl skoro na úroveň Argentovy tváře. Ten jen chladně konstatoval: „Podobně jako pan Vlkovský, i tys překročil své pravomoci, když jsi bez uvědomění svého 77

pána, to znamená Jeho knížecí Milosti, shromáždil ozbro‑ jenou hotovost a pak s  ní bez jeho souhlasu podnikl tažení mimo město! Nejbližší orčí řádění se odehrálo desítky mil za skřešťskými hradbami. Takže s obhajobou, žes povolal městskou hotovost v  zájmu odvrácení ohrožení města, jistě neobstojíš.“ „To není možné! Takto jsem to přece udělal v minulosti už několikrát!“ zuřil Ondřej ze Skřešti. „A Jeho knížecí Milost mé počínání vždy dodatečně řádně schválila!“ „Tím myslíš, pane, Jeho knížecí Milost osobně? Anebo vyslaného knížecího regenta?“ otázal se Argent nevlídně. „Tentokrát se tvými činy zabývala Jeho knížecí Milost sama a pomyslný pohár její trpělivosti přetekl. Kníže plně a bez‑ výhradně zmocnil skřešťské konšely, aby rozhodli o tvé věci sami. Díky tomu tě včera zbavili hodnosti městského purkra‑ bího a nyní jsi předvolán k městské radě, aby tě mohla soudit. Všechno to ostatně stojí černé na bílém tady v tom glejtu. A abych nezapomněl – tvému souzení bude předsedat pan radní Ščerba! Je to přece tvůj starý známý…“ Po vyslovení posledních vět, a zvlášť jména pana radního, Ondřej ze Skřešti skoro přestal dýchat. „Zmiz odsud, Argente, než dám zatknout já tebe,“ pronesl tentokrát pevným hlasem hrabě Daniel z Chýje. „Pan Ond‑ řej, ani nikdo jiný, se zatím nikam vracet nebude. Ve Stráž‑ ném Brodu už jistě tamní obránci zoufale vyhlížejí náš pří‑ chod. Nejprve splníme, proč jsme se sem vydali. Pak ať mluví sudí, poprávci a zemské desky!“ Argent se zasmál: „Moc dobře víš, že kdybys mi nasadil pouta, pane hrabě, tak proti tobě můj pán Midrí zdvihne meče. Jinak bych ti neměl odvahu sdělit to, co jsem ti až dosud sděloval. To za prvé. Pak se obávám, že jdeš takříkajíc sklízet po žních. Orkové se dnešního rána od Strážného Brodu stáh‑ 78

li. Jejich náčelník Ožgrik si vyprosil čtyři voly, deset vepřů, celý kurník drůbeže a dva vozy naložené obilím. Když dostal, co chtěl, tak přikázal svým hordám odtáhnout zpátky do hor a do Sněžných jam.“ „Cože? To není možné! Lžeš!“ rozčílil se hrabě. „Je to možné. Brzy uvěříš, pane hrabě, neboť se sem k tvé‑ mu ležení právě blíží posel vyslaný ze Strážného Brodu. Po‑ čkej pár okamžiků. Jen co dorazí, tak tě jménem místodržícího fojta začne zdvořile prosit o pomoc pro hladovějící obyvatele. Tvé dobrodružné tažení skončilo zde na Štaranském sedle, pane hrabě. Ledaže bys chtěl zelenokožce pronásledovat až do hor anebo Sněžných jam…“ „Sám si rozhodnu, jestli a jak bude má výprava pokračovat!“ „Já to myslel dobře, pane hrabě. Abys zde třeba marně ne‑ vyčkával na své brechtürské spojence. Bylo by to zbytečné – žádný oddíl z Brechtüru nikdy nevyrazil!“ Hrabě užasle otevřel ústa. Ten člověk nejenže věděl o jeho spojenectví s Brechty, ale dokonce i to, že se s nimi počítá při osvobozování Strážného Brodu. „Co tě tak překvapilo, ctěný pane hrabě? Čekáš snad, že Brechti budou po těch letech nepřátelství mezi našimi národy najednou celí nedočkaví, aby mohli bránit cizí panství před orky a gobliny, které na svém vlastním území vybili už před mnoha lety? Kdepak! Hrabě Otto von Klöckner přece není hlupák, aby riskoval životy svých rytířů, a navíc tím provoko‑ val panovnický dvůr!“ Daniel z Chýje nemohl najít žádná slova. Myšlenka, že o jeho dohodách s Brechty už nepochybně ví i zemský správce Midrí, ho sžírala jak mor. „Nemysli si, můj pán tvé spojenectví s  Brechtürskou říší tušil už delší dobu,“ pokračoval Argent, jako by četl jeho my‑ šlenky. „Jistě, pane hrabě, chápeš, že tvému počínání přirozeně 79

není nijak nakloněn. Přeci jen jde o spojenectví s cizáky a ne‑ dávnými nepřáteli země. Proto o tom již zpravil Jeho knížecí Milost i některé další pány zde v pohraničí. Těžko říct, jak se věci vyvinou, ale domnívám se, že za pár dnů můžeš být před‑ volán před zemský soud!“ Daniel z Chýje se zhluboka nadechl. Vzal za rameno On‑ dřeje ze Skřešti a poodešel s ním stranou od Argenta. Přitom kývl na svého hejtmana, který odpověděl souhlasným mrk‑ nutím. Pak se otočil zpět na správcova pobočníka a pronesl pevným hlasem: „Jestliže mě správce již dokázal dostat před zemský soud, pak už další záminku nepotřebuje, takže jakákoliv nedotknu‑ telnost tvé osoby je teď bezpředmětná, Argente! Chopte se ho!!!“ Okolostojící zbrojnoši zdvihli zbraně a vykročili směrem k muži v červeném plášti. Pětice jeho společníků ihned vysko‑ čila na nohy a s  bleskově tasenými čepelemi utvořila kolem Argenta kruh. „Snad nečekáš, ty jeden správcův potkane, že nás v tomhle počtu zastavíte!“ zahlaholil hejtman Prokop. „To vskutku nečekám, pane,“ odvětil klidně Argent a při‑ tom zahalil obě ruce do svého pláště. „Argente, teď už nemá nic smysl. Ušetři svým mužům život a nařiď jim, ať zahodí zbraně!“ vyzval ho Daniel z Chýje. „Pane hrabě, nařiď ty svým mužům, aby nevztahovali ruku na služebníky zemského správce, sic ti to bude před zemským soudem přičteno k tíži!“ reagoval Argent lhostejným tónem a zvláštně při tom zagestikuloval rukama skrytýma pod pláštěm. „Cha! Tak to by mě zajímalo, jak se o tom asi pan hrabě dozví. V lesích plných hladových orků se šestice jeho chlapů může ztratit stejně snadno jako kupecký povoz! Tentokrát ses přepočítal, ty jeden sadarský pse!“ 80

Na Argentově bílém obličeji se objevil vychytralý úsměv. Prudce rozhodil pažemi, rozvířil svůj dlouhý plášť a vy‑ křikl několik nesrozumitelných slov. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Jeho bledý obličej se najednou razantně zúžil, nos se pro‑ táhl do zobákovitého tvaru, nohy se zakřivily a odlepily od země. Rozmachující se paže získaly obrys křídel a červený plášť pokrylo peří. Trvalo jen krátký okamžik, než se Argent před očima ohromených pozorovatelů zcela změnil v sokola. Dravec zatřepotal křídly a s  výkřikem vzlétl. A zmizel v oblacích dříve, než byl kdokoliv z udivených mužů něčeho schopen.

81

82

Josef „Hike“ Gregor

Barbarská přísaha Když Siomún vyběhl z  lesa, začínalo ho píchat v  boku. Před sebou měl ale ještě poslední úsek cesty. A ten byl o to nebezpečnější, že vedl plání, kde ho větve stromů už nebudou chránit před šípy pronásledovatelů. Zrovna takovými jako ten, který mu právě prosvištěl kolem boku. Siomún zaklel, přihrbil se a vyrazil ze všech sil směrem ke kopci, jenž se zvedal ve zvlněné pláni před ním. Vysoká tráva, která se ve větru vlnila, mu běh jenom ztěžovala. Za vousatým mužem v  brigantině s malovaným štítem na zádech a sekerou v pravé ruce z lesa vyrazily vyjící bestie. Dobře půl kopy ukřičených zelenokožců s tesáky přes uslin‑ tané pysky. Mávali nad hlavami oštěpy a kyji. Několik z nich napjalo primitivní luky a poslalo za prchajícím seveřanem pár střel. Štvali ho, co jim síly stačily, od chvíle, kdy jim vpadl do tábora a jednou ranou rozsekl lebku jejich náčelníkovi. Dech se ztěžka dral ze Siomúnova hrdla, ale musel vydržet. V pařátech goblinů by ho čekala krutá smrt. Jeho těžké boty zadusaly na úpatí kopce, a než se seveřan nadál, měl za sebou polovinu svahu – řvoucí goblini za ním na dosah. Když se mu podařilo přeběhnout přes temeno kopce, padl na zem a ztěžka oddechoval. Vítězoslavný ryk pronásledova‑ telů prořízl vzduch. Už byli tady. Z trávy zničehonic vyrostl tucet vlasatých mužů v pobíje‑ ných kazajkách a každý z  nich svíral v  pěsti oštěp. Smrtící déšť rozčísl řady zelenokožců. Čtvrtina pronásledovatelů pad‑ la pod nohy svým soukmenovcům. Funící bestie se nejistě za‑ 83

stavovaly, ale to už barbarům vyskočily do rukou sekery. Muži vyrazili a střetli se s netvory. Vytí a řev bojujících goblinů se mísily s výkřiky zraněných a sténáním umírajících. Sekery odpočatých seveřanů kosily uřícené bestie a sekaly je na kusy. Posledních pár zelenokožců se obrátilo na útěk. Všechny, až na jednoho, barbaři snadno dostihli a ranou do zátylku poslali na onen svět. Starému bělovlasému bojovníko‑ vi však uprchlík vyklouznul a pelášil zpátky k lesu, až se pata‑ mi kopal do zadnice. Vzduchem se neslo jeho pištivé kvílení. Nedoběhl daleko. Vržený oštěp si našel svůj cíl mezi jeho lopatkami. Bojovníci zacákaní krví zmasakrovaných nepřátel se otočili. Na vrcholku kopce viděli stát Siomúna. To jemu pa‑ třil oštěp, který srazil uprchlíka. Pravou ruku si držel na boku a s pobaveným úšklebkem ztěžka oddechoval. Nad planinou se proháněl vítr a šuměl ve vysoké trávě. Je‑ nom na kopci na dohled od lesa byla tráva podupaná a zválená. ***

Na severu Tarie, za Velkým hvozdem, žijí barbaři. Stejně jako je rozsáhlé území, kde se pasou jejich stáda koní, je ob‑ rovská i jejich hrdost a dané slovo zde platí za tisíc podepsa‑ ných smluv. Podívejme se teď do času, kdy to všechno začalo. Před patnácti lety... V prostorném zdobeném sále si seveřané připadali jako trpaslí‑ ci. Drželi se u stěn, jako by měli strach, že jim klenutý strop spadne na hlavu. Náhle všichni ztichli a sklonili hlavy. Středem sálu při‑ cházel urozený Turodor, pán na Quale. Přestože v Parletu na jihu, odkud přišel, byli jeho předci sotva hraběcím rodem, tady v Quale mezi barbarskými seveřany mohl stejně dobře být knížetem. 84

Vládce v  rudém plášti kráčel se sveřepým pohledem. Za ním cupitala suita písařů v černých kaftanech. Průvod uzavírala sku‑ pina rytířů. Turodor vystoupal samotný po schodišti a usadil se na trůn. Vladykové klanů se rovněž posadili na své stolce, jejich skromné družiny stály za nimi u zdí. Stolce byly vlastně jenom obyčejné židle, pouze vysoko na opěradlech měly vyřezané znaky přísluš‑ ného klanu. Vladyka z  klanu Vran, Deodhrán Smělý, usedal ztěžka. Jeho hlavu tížily starosti s nadcházejícími událostmi. Herold začal vyvolávat jména klanů. Každý z předvola‑ ných vladyků předstoupil a předal soupis zboží dovezeného jako roční daň. Herold podával soupisy písaři, který mžoural do zá‑ znamové knihy a odškrtával položky. Když byl se svou kontrolou hotov, herold pokynul vladykovi, který se uklonil pánu na Quale. Turodor jen nedbalým kývnutím opětoval pozdrav a pak s  ka‑ mennou tváří hleděl přes hlavy osob v sále na protější stěnu. Pak přišla řada na Deodhrána. Vladyka vstal a došel k herol‑ dovi – od něj putoval svitek s tributem klanu Vran k písaři. Ten chvíli škrtal a pak se zamračil. Něco zamumlal ke svému sousedo‑ vi, jenž znepokojeně vyběhl po schodišti k Turodorovi. Z předpo‑ sledního schodu mu cosi pošeptal a poté pozpátku sestoupal zpět. Sálem se rozezněl Turodorův zvučný hlas: „Copak od vás chci příliš mnoho? Nemusíte stavět bojovou hotovost k posílení vojen‑ ské posádky na Quale. Nechávám vás uctívat toho vašeho Gorta, přestože na mne kněží neustále dotírají, abych severce přivedl do lůna jejich církve. Celý rok o mojí vládě neuslyšíte ani slůvka. Je‑ diné, co za to chci, jsou daně. A přesto se najdou tací, kteří tuto jedinou povinnost neplní!“ „Letos nás několikrát napadli Medvědi, pobili a zmrzačili mnoho lidí a polovinu stád koní nám odehnali. Zbývající koně 85

chytili nějakou nákazu a pochcípali. Dali jsme, kolik jsme mohli,“ ohradil se Deodhrán. „Chceš naznačit, že se mám z pozice vládce začít vměšovat do vnitřních záležitostí severských klanů? Nic takového dělat nebu‑ du! Sami jste prosazovali co nejmenší zásahy do vašich záležitostí. A já to hodlám dodržet. Každý klan zaplatí roční daň, tak zní jediný zákon!“ Po těch slovech se kolem rozčileného Deodhrána začali ne‑ nápadně stahovat rytíři. Také vraní družina se probrala a vy‑ tvořila okolo svého vladyky kruh – sice neozbrojený, ale bojovně vyhlížející. „Quala dostane svoje daně!“ zahřměl síní hrubý hlas. Všechny tváře se otočily k mluvčímu, který povstal. Támhas Divoký z kla‑ nu Medvědů pokynul svému družiníkovi, jenž donesl za nená‑ vistných pohledů mlčících Vran heroldovi ještě jeden soupis zboží. „Dluh byl vyrovnán, pro tento rok. Pro další rok nebude už více klanu Vran,“ pronesl opět Támhas a další z jeho družiníků došli k opuštěnému vranímu stolci. Povalili stolec do středu sálu a drozdupali jeho vyřezávané opěradlo na kusy. ***

Eideard Spravedlivý z  klanu Medvědů hleděl se zapada‑ jícím sluncem v zádech k lesu z palisády hradiště Skaye. Po boku mu stál velitel jezdců Fionnlagh. Dole pod palisádou hořely boudy u ohrad pro zvířata, vítr nesl hustý dým z hoří‑ cích stohů přímo do tváří oběma seveřanům. „Naštěstí se všichni zachránili,“ prohodil Fionnlagh. „Houby mi záleží na těch hnojařích, ale už se mi ježí vla‑ sy na hlavě, když si představím, jak se po mně bude vozit to Támhasovo štěně, až mu oznámím, že nás zase napadli a že jsme se zase jen schovali za hradbou a čekali, než oni odtáhnou.“ 86

„Mám dvacet elitních bojovníků. Přikaž a my vyjedeme. Ty gobliny rozneseme na kopytech.“ „Pod palisádou jich mohla být tak stovka, v lesích jich ale určitě čekalo mnohem víc. Za tím stojí Astarman, prašivý čer‑ nokněžník,“ Eideard si odplivl přes hrazení, aby se zbavil pa‑ chuti toho proklatého jména. „Pošlu tě za Támhasem. Nebu‑ deš jednat s tím jeho nadutým spratkem, ale zajedeš za starým pánem osobně. Sic je jednou nohou v  hrobě, ale pořád drží otěže Medvědů pevně v rukou. Navíc má pořád pod palcem Třináctku. Popiš mu, co se tu děje, a ať je sem pošle vyřešit náš problém s černokněžníkem.“ „Jak poroučíš, pane,“ Fionnlagh vycouval a neprodleně se začal chystat na cestu. Už znal Eidearda dost dlouho, aby vě‑ děl, že jeho rozkazy se plní bezodkladně. ***

Pojďme zpět do minulosti, kdy Támhas Divoký vyjeví své záměry s klanem Vran... Kopyta koní zaduněla na spuštěném můstku. Početná a po zuby ozbrojená družina Medvědů v modrých pláštích vedená Támha‑ sem Divokým vjela do hradiště Vran. Zachmuření barbaři v ko‑ žešinách – obyčejní lovci, pastevci, dřevorubci, ale i bojovníci – na ně vrhali nenávistné pohledy a mezi zuby drtili kletby, ženy s dět‑ mi se schovávaly za zády mužů. Deodhrán vyšel z  velkého srubu stojícího v  kroužku stálých staveb ve středu prostranství skrytého za palisádou. Od návratu z Qualy vypadal, jako by zestárnul o dvacet let. Tváře měl povis‑ lé a záda shrbená, zbyl z něj pouhý stín hrdého vladyky, kterým donedávna byl. Obrovský grošák, v jehož sedle seděl rozložitý Támhas, zatančil před shromážděnými stařešiny klanu Vran. 87

„Jsem tu, abych zjednal spravedlnost!“ zahřímal Támhas a opřel si v panovačném gestu ruku v bok. „Medvědi uchránili ubohé a neschopné Vrány před knížecím hněvem...“ Při těch slovech několik zlověstně zamračených domácích vzdorovitě pohodilo hlavou a nakročilo směrem k družině cizáků. V odpověď na takové vyzývavé chování se sklonila kopí a v rukou několika jezdců se objevily sekery. Deodhrán sevřel rameno horké hlavy stojící mu po boku. Bělo‑ vlasý barbar se na něj tázavě podíval a vladyka jen zavrtěl hla‑ vou. Troufalci sklopili oči a vrátili se do tichého davu. Celý klan stál a čekal na vyřčení nevyhnutelného. „... a za to náleží Medvědům odměna. I když bych mohl poža‑ dovat životy vás všech, co bych s nimi dělal? Všichni, jak tu jste, odteď budete žít pod ochrannou rukou klanu Medvědů. Za to chci jen třináct bojovníků, kteří mi budou věrně sloužit.“ „Jak dlouho?“ zeptal se dutým hlasem Deodhrán. Támhas na něj přísně shlédl ze sedla. „Dokud je klan Medvědů nepropustí.“ Když jeho slova patřičně zapůsobila, obrátil se k  pomenšímu jezdci ze své družiny ve zdobeném rouchu: „Margusi, připrav se.“ Šaman kývl, sesedl a pozvedl svou vyřezávanou hůl k nebesům. Rozmlouvač s bohem Gortem začal nejprve tiše zpívat modlitbu, jeho hlas postupně sílil a rostl, až zněl jako kvílení meluzíny. Hůl pozvednutá k nebi začala zářit, a přestože šaman zpíval dál, usly‑ šeli shromáždění severci jasný hlas, jenž pravil: „Gort naslouchá.“ Bělovlasý Yownathan, na jehož rameni ještě spočívala Deod‑ hránova ruka, se otočil na svého pána a v jeho očích bylo možné číst odhodlání. „Jdi, bratře,“ řekl Deodhrán skřípavě. V  očích se mu zaleskly slzy, když Yownathan a dvanáct dalších bojovníků poklekli před Margusem, který nyní představoval zosobnění boha Gorta, a slo‑ žili přísahu. Třináctka poprvé povstala. 88

*** Uběhlo už několik týdnů od posledního útoku goblinů a velitel Fionnlagh se ze schůzky s Támhasem Divokým vrátil před týdnem. Slunce stálo vysoko na nebi, byl pěkný den a hradiště Skaye bylo tiché, jen strážný v  modrém vatovaném kabátci na palisádě si rukou zastínil oči a upřel zrak na pláň za valem – pořád tam stáli. Třináct opěšalých mužů, bojovní‑ ků s malovanými štíty. „Stojí tam už od rána, Eideard jim to nechává pěkně vyžrat. Dobře jim tak, prašivcům!“ uchechtl se strážný a odplivl si přes hrazení. Muži v hnědých cestovních pláštích na pláni stáli nehnu‑ tě. Několik kroků před ostatními stál bělovlasý vousatý muž a na kopí, které svíral v pravici, v mírném větru líně pleskal modrý praporec s  bílým medvědem. Tvářil se trpělivě, jako by si neuvědomoval urážku, která se v protahování uvítacího rituálu skrývala. Někteří muži za jeho zády skřípali zuby, drtili mezi sevřenými rty nadávky. Přesto čekali nehybně, aby nikdo z hradiště neviděl jejich vztek. Konečně se otevřela brána a kopyta koní zaduněla na úz‑ kém můstku přes příkop. Přijížděl uvítací průvod. Dvacítka jezdců v modrých pláštích přes vatované kabátce, s vysokými přilbicemi, modře barvenými štíty s lesklými puklicemi a hro‑ ty břitkých kopí namířenými k nebi doprovázela muže zavali‑ té postavy v modrých zdobených šatech. Jízdní oddíl zastavil v uctivé vzdálenosti. Jeden z bojovní‑ ků předjel před ostatní a silným hlasem zvolal: „Poznávám Yownathana Starého ze Třináctky!“ Bělovlasý muž kývl hlavou a v odpověď křikl: „Poznávám Eidearda Spravedlivého z klanu Medvědů!“ Krátce nato došla Třináctka do nitra hradiště Skaye, po‑ tupně za zadky koní Eideardových jezdců. Velitel Fionnlagh 89

sesedl a vybídl Yownathana, aby ho následoval za Eideardem do jedné z roubených budov. Za bělovlasým severcem vykročil i jeho pobočník Siomún. Před vchodem do rozměrného stavení stála dvojice kopi‑ níků v modrém. „Dál beze zbraní,“ upozornil návštěvníky Fionnlagh, sto‑ jící za jejich zády. Yownathan nevzrušeně odepjal dýku od pasu a společně se sekerou je položil ke stěně budovy. Siomún se zamračil a hbitým pohybem vytrhl sekeru zpoza opasku. Strážný, který stál jen krok od něho, zbledl a vědom si skutečnosti, že se svým dlouhým kopím je v obrovské nevýhodě, se jen prudce nadechl. Sekera se se zasvištěním zakousla do dřeva kousek od jeho hlavy. Siomún se ušklíbl a prošel kolem zkoprnělého muže do‑ vnitř. Ten si jenom otřel z čela studený pot a opřel se o stěnu srubu. Fionnlagh obrátil oči v sloup a pak beze slova následo‑ val oba bojovníky z Třináctky do poradního sálu. Uvnitř na Yownathana a jeho pobočníka čekala další uráž‑ ka. Eideard seděl pohodlně za stolem, na němž ležely rozlože‑ ny nějaké mapy, ale nikde v místnosti nebyla další židle nebo cokoliv, kam by si mohli ostatní sednout. Siomún se zašklebil na Fionnlagha, který se stal nezamýš‑ lenou spoluobětí ponížení, jež pro ně Eideard nastrojil. Velitel jezdců se ale jen upřeně díval na mapu na stole. „Skaye je ohrožováno hordami goblinů, kradou doby‑ tek a koně na pastvinách, zabíjejí osamocené vesničany. Jsou vždycky tam, kde můžou napáchat největší škody a kam se naši jezdci nedostanou včas. Udeří a pak zmizí. Stojí za nimi někdo chytřejší, než jsou oni sami.“ „A vy víte kdo, že?“ ozval se Yownathan. 90

„Černokněžník. Říká si Astarman a žije tady, ve věži z čer‑ ného kamene,“ odtušil Eideard a bodl prstem do mapy. „A co máme dělat? Je nás třináct,“ zeptal se ledově Siomún. „Zabijte černokněžníka a o gobliny bez jeho kouzel se už naši jezdci postarají,“ usmál se Eideard a mávl rukou, aby na‑ značil, že rozhovor je u konce. ***

Hladina ve velkém bronzovém kalichu se maličko zavlnila, ale přesto Astarman s  tmavou kápí na hlavě viděl, a hlavně slyšel všechno, co potřeboval. Mávl rukou a obraz Siomúna, který rudý vzteky dupe po nádvoří hradiště, a Yownathana, který se ho snaží mírnit, zhasl a zmizel. Na dveře komnaty na vrcholu černé věže někdo zaklepal. „Vejdi, kapitáne.“ Do pracovny vťapkal bosý goblin v kroužkové košili, pod paží držel přilbici s chocholem. „Budou tu co nevidět. Až dorazí, proveď, co jsem napláno‑ val,“ rozkázal Astarman mírným hlasem. Goblin se uklonil, chvíli si Astarman myslel, že mu bude zase vymlouvat jeho plán. Kapitán ale nakonec jen mlčky vy‑ couval z místnosti a vyrazil splnit příkazy temného pána. Černokněžník se opřel do pohodlného křesla a zašátral po dýmce. Měl gobliny raději než skřety. Byli chytřejší a moc dobře věděli, že jeho se mají bát víc než jakýchkoliv nepřátel. I tak se ale nejednalo o žádnou výhru, s barbary se v umění zabíjet nemohli měřit, a o to tu bohužel šlo v první řadě. ***

Třináctka se neprodleně vydala na cestu, spěchala lesem, a než se slunce snížilo k západu, urazila slušný kus cesty. Pak ji ale zastavila první překážka. 91

Na mýtině panovalo ticho před bouří. Přes dravý říční proud se klenul dřevěný můstek, který strážila malá vížka. Vě‑ žička spíš připomínala roubený domek bez oken s pozorova‑ telnou krytou chvojím. Mýtinu tvořily vysoké pařezy – dalo by se za nimi schovat, ale nepozorovaně proklouznout nikoliv. Severci – skrytí v houštinách a mezi stromy – pozorovali gobliny. Jeden zelenokožec ozbrojený samostřílem seděl v po‑ zorovatelně. I z té dálky Siomún viděl, jak mu únavou padá hlava. „Však ti spadne nadobro, jen počkej,“ procedil mezi zuby. Stopař Bríghid syknul, aby ostatní zůstali zticha, a proplížil se dalších pár metrů mezi pařezy. Goblin na pozorovatelně nebyl problém. Starosti mu dělal oddíl těch upištěných zele‑ ných bestií utábořený uprostřed mýtiny. Zatím jich napočítali třicet a další zachumlané do dek pod pařezy určitě přehlédli. Do tmy mnoho času nezbývalo. Pak by goblini získali nad severci další výhodu. Siomún počkal na Bríghidovo znamení, pak mávl rukou a desítka bojovníků se neslyšně rozběhla mezi pahýly stro‑ mů vstříc goblinímu táboru. Siomún běžící vedle bělovlasého Yownathana držel oštěp napřažený. Jakmile zaslechl první vý‑ křik, mocným hodem proklál hrudník strážného na pozoro‑ vatelně. Jeho samostříl upadl na zem a pak začal tanec. Severci sekerami kosili gobliny jako ženci pšenici. V mžiku byl vzduch plný křiku a zmatek v táboře narůstal s každým úderem sekery. Z  těch, kteří nespali, byla během několika chvil polovina mrtvá. Rozespalí zelenokožci, kteří se malátně hrabali z pelechů, měli teprve přijít na řadu. Konečně se zmohli na odpor. Zakrslý náčelník v železném klobouku povzbuzoval své pobratimy k boji a mával zahnutou šavlí. Goblini ozbrojení hlavně obuchy, sekerami a tesáky se srazili s barbarskými zabijáky. 92

Yownathan srazil jednoho goblina štítem k zemi a hbitou ranou mu rozsekl hlavu sekerou. Odstrčil dalšího, až se ocitl u ječícího náčelníka s šavlí nad hlavou. Seknutí šavle se ne‑ škodně svezlo po severcově štítu. Yownathan neváhal a kopl gobliního velitele do slabin. Ten ještě něco zakřičel, pak už sekera dopadla a srazila mu hlavu z ramen. Chabá obrana byla zlomena, goblini se jako jeden otočili na patě a prchali k  můstku přes řeku. Tam na ně ale čekali Bríghid, černovlasý Mael-Medok a mohutný Murugan. Štíty tří bohatýrů, kteří se proplížili za zády nepřátel, zadr‑ žely prchající gobliny. Do zad nepřátelům znovu udeřili Sio‑ múnem vedení ostatní severci. Boj byl rychle rozhodnut. Goblini se už ani nesnažili vzdo‑ rovat, jen se rvali mezi sebou, aby si zachránili holou kůži. Ani jediný ale nesměl uniknout, jinak by byl příchod severců prozrazený. A taky že ani jediný neunikl. Murugan s vousy od krve vycenil zuby v dravčím úsměvu. Siomún ho poplácal po rameni a taky se smál. Vždyť tady rozsekali na kusy téměř stovku těch žabích příšer. Murugan náhle strnul, úsměv mu zamrznul na rtech a oněměle ukázal sekerou zpátky na mýtinu. Yownathan klečel na zemi a v klíně držel hlavu mrtvého spolubojovníka. Světlovlasého Rowana s  pihovatým nosem zasáhl šíp ze samostřílu do krku, těsně nad prošívanici. Ze skelných očí, upřených do nebe, bylo možné vyčíst překvapení. Třináctka se shlukla kolem svého kapitána. „Teď ho nemůžeme vzít s sebou. Vyřídíme to, proč jsme sem přišli, a na zpáteční cestě ho vyzvedneme. Uložte jeho tělo tak, ať se k němu nedostane divá zvěř.“ Když se Třináctka dostala k  černé věži, tma už přikryla kraj svým pláštěm a goblini seděli kolem ohňů. Bylo jich tu 93

jako much, snad celé tři stovky. Navíc byli ostražití a po zuby ozbrojení. „Není šance, že bychom je porazili. Je jich moc a my jsme unavení z boje,“ zamumlal Bríghid. Yownathan kývl. „Podívejte,“ sykl Mael-Medok a ukázal směrem k věži. Ze dveří vyšel goblin v kroužkové košili a na hlavě měl přilbici s chocholem. Chvíli něco brebentil a pak ukázal hlouběji do lesa. Goblini nejdříve začali reptat, ale když rozdal pár ko‑ panců, začali se sbírat, zhasínat ohně a do jednoho opustili tábořiště u paty věže. „To je ale najednou štěstí. Smrdí to léčkou,“ prohodil obr Murugan. „Riskneme to. Proti tolika, co jich tu bylo, jsme neměli šan‑ ci. Teď můžeme projít a splnit úkol,“ kývl Siomún ke vchodu do věže. Vstupní halou a schodištěm prošli, aniž vzbudili jakékoliv pozdvižení. Když se blížili k pootevřeným dveřím v nejvyšším patře věže, zaslechli z místnosti ostrý hlas. „Vítejte, bojovníci z klanu Vran.“ Murugan, který vystupoval po točitém schodišti jako první, rozrazil dveře a vstoupil do černokněžníkovy pracovny. Kruhová komnata byla plná všelijakého harampádí, vycpa‑ ných ještěrek, netopýrů a knih. „Jsem Astarman,“ promluvil sporý muž v  černém plášti s kápí, jež mu zakrývala obličej. Murugan zachrčel a vrhl se vpřed – Yownathan, Siomún a ostatní severci z Třináctky hned za ním. Čarodějníkovy zaťaté pěsti vystřelily k nebi a přítomnost magie rozechvěla vzduch. Murugana sevřela neviditelná ruka kolem krku a vynesla ho ke stropu. Yownathan dostal ránu do brady a v mdlobách padl na zem. Ostatní severci zaváhali. 94

„Nechal jsem vás dojít až sem, abychom si mohli v klidu promluvit,“ řekl zakuklený Astarman a povolil ruku sevřenou v pěst. Murugan, který visel u stropu komnaty s tváří zmodra‑ lou nedostatkem vzduchu, se zhluboka nadechl. „Co chceš?“ otočil se Siomún na černokněžníka a v nitru mu doutnal hněv. „Spravedlnost. Pro sebe i pro vás, Vrány,“ odtušil Astar‑ man. Shrnul si kápi, a odhalil tak svou tvář. Mezi muži to zašumělo: „Margus!“ Poznali ho všichni. „Vím o vašem osudu, vím i o tom, že Medvědi zneužívají daného slibu,“ zachechtal se černokněžník. „Já sám jsem jim kdysi sloužil a postaral se o všechno, co Támhas chtěl. Svými kouzly jsem ukryl bojovníky Medvědů, když se plížili nocí, aby ukradli vaše stáda koní. Vařil jsem jedy, po kterých zbýva‑ jící koně umírali. Špehoval jsem, abych věděl, kde jsou ukryté zásoby Vran a Támhasovi bojovníci mohli zasáhnout tam, kde to nejvíc bolelo. Ano, čaroval jsem pro Támhase i v den zro‑ zení Třináctky ve Vraním hradišti. Ale ten pes se mi odvděčil karabáčem a jen díky kouzlům jsem vyvázl s holým životem. Teď tu s  bandou usmrkaných goblinů škodím tomu ne‑ dochůdčeti Eideardovi, protože na víc nemám sílu. Ale svou pomstu chci pořád.“ „To je moc dojemné, ale co my s tím? Sám jsi řekl, žes měl prsty ve všem, co z nás udělalo tohle,“ Siomún gestem ruky ukázal sebe a své bratry ve zbrani. „Nemáme snad ty nejlepší důvody splnit, co po nás Eideard, Támhasův poskok, chce?“ „Uvažujte! Spojíme-li své síly nejdřív proti Skaye a pak postupně i proti dalším hradištím Medvědů, nakonec srazí‑ me Támhase na kolena. A až se to stane, konečně můžete být svobodní. Dokážu vám pomoci. Jen já vím, jaká zaklínání jsem provedl a jaká je potřeba učinit. Nemáte už po krk života, kte‑ rý vedete? Jaká bude vaše odpověď?“ 95

Siomún se dlouze zadíval na Murugana visícího u stropu komnaty, pak mu pohled padl na ležícího Yownathana. Roz‑ hodnutí bylo na něm. Nadechl se a sdělil černokněžníkovi rozhodnutí Třináctky. ***

A naposledy se podívejme do časů, které už pominuly. Na‑ stal den, kdy bude Třináctka prokleta. Támhas Divoký v  sedle svého statného koně opět vjel v  čele ozbrojené družiny do hradiště, které dříve neslo jméno klanu Vran. Na konci procesí ztěžka klopýtal Yownathan, kapitán Třináctky se šrámem na čele, hlavu skloněnou a podpíraje kulhajícího Deana. Deodhrán, dříve vladyka, je pozoroval se slzami v očích. Vrátili se jen dva. Přes hřbety jedenácti soumarů leželo jedenáct přivá‑ zaných jutových pytlů. Hrubou látku na mnoha místech hyzdily černé skvrny zaschlé krve. „Slíbil jsi mi třináct bojovníků,“ zahřímal Támhas a rukou ukázal na dva poraněné severce, „kde jsou ostatní?“ „Vrány dostojí své přísaze, dostaneš svých třináct,“ mdle odvě‑ til Deodhrán a tvář měl bledou jako stěna. Drobný šaman Margus z Támhasovy družiny pokynul a bo‑ jovníci Medvědů navršili pytle na smutnou hromadu. Yownathan a Dean poklekli u mohyly z  těl svých bratří. Všichni ostatní se chvatně vzdálili. Šamanova vyřezávaná hůl vylétla k  nebesům a jeho ústa se rozezněla zpěvavou modlitbou. Řezba na holi se rozzářila – Gort naslouchal. Na zatažené obloze se objevila temná mračna a stahovala se k Vranímu hradišti, první blesk rozčísl oblohu a téměř ve stejnou chvíli se ozval i hrom. Hrozivá bouře zuřila a hromobití duně‑ lo nad pobitými bojovníky. Domy Vraního hradiště hořely, vichr 96

vyvracel kůly palisády, ve středu bouře zářila Margusova hůl a zelenavá záře zalévala dva živé a jedenáct mrtvých. Než se bouře uklidnila, Třináctka povstala podruhé. ***

Ráno se na hradiště Medvědů Skaye z celé Třináctky vrátili jen tři. Strážce u brány jim mlčky otevřel a Siomún s  Brí‑ ghidem se vbelhali dovnitř, bezvládného Mael-Medoka vlekli mezi sebou. Eideard stál na zápraží poradního domu s Fionnlaghem po pravé ruce. „Jak jste si vedli?“ zeptal se pán Skaye povýšeně. „Úkol je splněný,“ procedil mezi zuby Siomún, „odteď mů‑ žou Medvědi klidně spát.“ Na Eideardově tváři se usadil samolibý úsměv. Dlouhou řeč, kterou pak vedl o velké odvaze, obětování se pro dobro celku a poslušnosti vůli bohů už Siomún neposlouchal. Před očima viděl mohutného Murugana trhaného nevidi‑ telnou magickou silou vedví, Yownathana společně s dalšími dvěma bojovníky vrženého vichrem oknem do tmy – pád nemohli přežít. Zkušení, v mnoha bojích zakalení bojovníci umírali ve střetu se silami, proti nimž byly k ničemu sekera, zbroj i štít. Když Mael-Medok proklouzl čarodějníkovi za záda a mocnou ranou mu zasekl čakan do zad, mysleli si ti, co ještě stáli na nohou, že mají vyhráno. Z úst umírajícího se ale vydral vzdech, který roztočil ve věžní komnatě uragán. Vítr zvedal všechno, co nebylo pevně zapuštěno do kamene, a roztáčel větrný vír. Když bylo po všem, z pracovny zbyly jen ubohé trosky. Je‑ den ze severců visel nabodnutý na rozštípnutou nohu převrá‑ ceného stolu, z knih zůstala jen hromada poletujícího papíru 97

a těla bojovníků Třináctky ležela v krkolomných polohách po celém sále. Poté, co Siomún s Bríghidem vyprostili poraněné‑ ho Mael-Medoka zpod desky dubového stolu, vynosili pad‑ lé spolubojovníky z věže a ukryli je před gobliny, kteří by se mohli vrátit. Pak vyrazili na Skaye. ***

O měsíc později tři osamělí muži seděli na kamenech v rozvalinách, které před lety byly Vraním hradištěm. Kolová hradba dávno zmizela a jen trosky budov na návrší uprostřed zpola zasypaných valů připomínaly, že zde dříve žili lidé. Mael-Medok bubnoval klacíkem do toporu sekery v  po‑ malém rytmu, zatímco Bríghid si nožem vyřezával z kousku kůry. Siomún stál se zavřenýma očima, naslouchal zvukům plání a nechával vítr, aby ho šlehal do tváře. Šumění trávy a svist větru náhle přerušil zvuk skřípajícího kamene. „Vítejte, bratři,“ pronesl Siomún a ani se neotočil. Zaprá‑ šení a špinaví, vyšli z rozvalin a shlukli se kolem trojice. Šedá kůže a ztrhané tváře, do jednoho vypadali, jako kdyby vstali z hrobu. Margusova modlitba s vraní přísahou zde na hradišti pořád měla svou moc. Yownathan si nemotorně otřepal prach z  kazajky, Rowan si promnul pihovatý nos a zamžoural do zapadajícího slunce. „Deanovo srdce bylo probité dřevem a Muruganovo tělo rozervané na kusy, zbylo nás už jen jedenáct,“ oznámil jim ponurým hlasem Bríghid. „Je čas opět plnit vraní přísahu, cítím, že nás zase volá,“ zasípal Yownathan a vykašlal prach. Za pár dní zesílí a budou jako dřív – bojovníci Třináctky. Když vyrazili, mladý Rowan srovnal krok se Siomúnem. „Bríghid mi řekl, co se stalo v černokněžníkově věži.“ 98

Siomún mlčel. „Myslíš, že ten čarodějník opravdu mohl zlomit kouzlo, které na nás kdysi uvalil?“ „Možná, že si jen vymýšlel. Tušil, že se blíží jeho konec, a tak si nás chtěl koupit falešným slibem,“ odvětil Siomún. Po chvíli o něco tišším hlasem dodal: „Možná ale mluvil pravdu. A jeho smrtí jsme se odsoudili na věky.“

99

Asterion Asterion je zvláštní svět. Je to svět splněných snů i svět noč‑ ních můr. Jeho tvorba probíhá v myslích autorů a na stránkách příruček, časopisů, knih i poznámkových sešitů už přes třináct let. A krom toho, že se projevila tisíci popsanými stranami, přinesla také to nejdůležitější – zábavu a zážitky. Mnoha hrá‑ čům RPG a stovkám čtenářů pomohl Asterion zjitřit jejich fantazii a zažít dobrodružství, jaká náš skutečný svět neumož‑ ňuje. Díky Asterionu se může kdokoliv přenést do fantaskní‑ ho prostředí, které nabízí poněkud jiné zápletky a možnosti než náš reálný život. Kdokoliv se může stát moudrou čaroděj‑ kou, odvážným rytířem či podlým zloduchem. Každý může sehrát roli, po jaké vždy toužil, ale také prožít příběhy, které mají daleko k idylce. Ačkoliv jde o svět menší než Země a mnohem méně za‑ lidněný, nabízí Asterion tolik možností, že každý, kdo má rád fantasy, si vybere to své. Asterionské příběhy se mohou ode‑ hrávat ve všech klimatických pásech, ve velkoměstech, divo‑ čině i starobylých rozvalinách, na zemi i pod ní, na mořské hladině i ve  vodních hlubinách a také ve Stínovém světě – tedy v jiné úrovni existence, kde platí zcela odlišné přírodní zákony. Asterion nabízí i různá kulturní prostředí – od variant pozemského pozdního středověku a rané renesance či velkých civilizací Dálného východu přes barbarské kultury inspirova‑ né dávnými Slovany, indiány, Mongoly a africkými kmeny až po zcela jedinečné a originální pojetí některých ras (např. elfů, orků nebo korullů), u nichž byste jen těžko hledali analogie v pozemské historii nebo v jiných fantasy. Zároveň jde o svět 101

tak široký, že není problém zasadit do něj příběh v podstatě v jakémkoliv subžánru, jaký dnešní fantasy zná. Asterion vychází od roku 1999. Tehdy se partě kluků z již‑ ní Moravy splnil sen – svět, který si původně vytvořili pro své vlastní hry, vyšel tiskem, a otevřel se tak mnoha dalším nad‑ šencům her na hrdiny. Od těch dob prošlo autorským kolek‑ tivem Asterionu zhruba čtyřicet tvůrců ze všech koutů České republiky. Někteří přispěli více, někteří méně, každý z  nich však zanechal svou stopu. Asterion tak již obsáhl dvanáct her‑ ních příruček popisujících nejrůznější prostředí a témata. Na dalších příručkách se usilovně pracuje a chystají se také nové romány, které doplní osmero dosud vyšlých knih. I do budoucna se při tvorbě Asterionu budeme snažit myslet především na vás, naše hráče a čtenáře, a na zábavu a sny, jež Asterion plní nám všem. Více o tom, co se do bu‑ doucna chystá, se dozvíte na webech http://asterionrpg.cz a http://asterion-knihy.webnode.cz/. V této sbírce Asterion reprezentuje Plavenský div Haniny Veselé – námořní příběh, jehož hlavní hrdinkou je psionič‑ ka Magna, známá již z povídky Derteonský roh z minulých Her s příběhem. Následuje Takže taková je válka Jana Galety, ve které si svým malým peklem projdou vojáci průzkumné‑ ho oddílu almendorské armády, dále je tu První muž Jakuba Štádlera, krátká atmosférická povídka popisující souboj dvou mužů na život a na smrt. Čtvrtým do party je Běs Radova‑ na Kolbaby, jenž nás zavede mezi divoké horaly ze Štítových hor, u nichž kult bojovníka zaujímá přední místo. Asterionské příběhy uzavírá povídka Dračí poklad od Zbyňka K. Holuba, v níž prožijeme spolu se čtveřicí svérázných hrobníků z Al‑ birea jedno z jejich dalších dobrodružství. Kdo četl knihy ze série Krumpáč a motyky (Smrťáček aneb Cesta za smrtí a 102

zase zpátky a Hrobnické historky), ten ví, že s hrobníky nikdy není nouze o šarvátky a pořádnou porci humoru.

103

104

Hanina Veselá

Plavenský div I. Pokažený večírek „Kde si myslíš, že jseš? V nějaký přístavní mrdárně? Tohle je konsorcium psioniků. Konsorcium, rozumíš? Každý z nás, kdo má v hlavě o hovno víc než ostatní, tu je. Nemůžeš si to sem jen tak přihasit a zahrnout mě nadávkami. Nikolaji, vzne‑ šený, žádám satisfakci!“ „Magnólie, vznešená, mistr Klemence jistě…“ „Neříkej mi tak, Nikolaji, vznešený. Jsem Magna. Tak mě znají po celých Dálavách. A s mistrem Klemencem, vzneše‑ ným, si to vyřídím sama.“ Špínu na sebe lepit nenechám. „Jaký typ souboje volíš, Klemenci, vznešený? Chceš použít mentální útok, nebo si to rozdáme postaru s ostřejšími zbraněmi, než je tvůj nevymáchaný jazyk?“ Mladší kolega se nenuceně usmál. „Volím mentální útok.“ Ušklíbla jsem se. Nuda. „Bez magické ochrany,“ dodal nevinně a po očku sledoval můj výraz. Zachovala jsem si tvář. Odhodíme své ochranné, dlouhá léta zdokonalované ští‑ ty a zůstaneme proti sobě zcela bezbranní, mysl proti mysli. Nebudou to schopnosti a výcvik, ale rychlost našich příkazů a myšlenek, která rozhodne, kdo z nás zůstane na nohou a kdo skončí na mramorové mozaice s pěnou u úst. 105

Mistr Nikolaj pod svými šedinami zestárl o další rok. Při‑ šmajdal k mému soupeři a tiše, že jsem to stěží slyšela, se jej pokusil od souboje odradit. Marně. Pohlédla jsem na rozzuřeného kolegu a posmutněla. Proč s tím dělá takové cavyky? Nechci, aby si sypal popel na hlavu. Stačí dvě tři omluvná slůvka na mou adresu. Stejně je to celé jen kvůli reputaci. Je mi fuk, co o  mně v  tomhle městě lidi říkají; Erin je dost velký, aby se v něm nějaký ten drb vstřebal, ale veřejně se urážet nenechám. Tenhle Klemence, pch… Má o dost křížků míň než já. Posta‑ va zachovalá. Kůže jemná. Vlasů dostatek. Kdyby se nechoval jako totální imbecil, mohli jsme si po skončení banketu za‑ šukat. Místo toho mám z  jeho mozku vysát všechnu šťávu a vložit mu do lebky smrt. Rozmístili jsme se tak, aby vzdálenost mezi námi nebyla menší než deset kroků. Někteří z psioniků, které přitáhla hla‑ sitá hádka, si nás zpytavě prohlíželi, jiní netečně srkali z brou‑ šeného skla víno. Tahle odrůda roste na jihu Keledoru, kde jí dává slunce výraznou nasládlou chuť a temně rudou barvu. Vznešený mistr Klemence si sundal plášť a z krku sňal stří‑ brný řetěz. Když všechen ten šmuk odložil, a byla to pocho‑ pitelně jen póza, naklonil hlavu a mírně odsunul ruce od těla. Svým postojem mi dal jasně najevo, že je připraven. Odborným, letitým cvikem takřka k dokonalosti přivede‑ ným pohybem jsem do sebe otočila pohár. Prázdné sklo jsem se slovy: „Podrž to na minutku, vznešený,“ vrazila do nejbližší ruky. Miluji těžké, krvavé víno. Nikolaj si přeměřil přítomné a  jeho zrak se vyjasnil. Li‑ chotilo mu, že vystoupí v roli arbitra před takovým publikem. Vsadím se, že dočista zapomněl, že nejméně jeden z jeho po‑ sluchačů za chvíli natáhne brka. 106

„Paní Magna, vznešená, a  mistr Klemence, vznešený, se utkají pro slova, která tu zazněla z úst mistra Klemence. Paní Magna požaduje satisfakci. Způsob boje stanovil mistr Kle‑ mence.“ Podíval se na nás a my jsme museli ze sebe odstranit veškerou magickou ochranu. Pro mě to bylo horší než před svými kolegy stát nahá. Jestli to Klemence vnímal taky tak, nedal to na sobě znát. Nikolaj nám oznámil, že souboj začne, až pomyslí tři. Klemence ustrnul jako bílá, ve světlém spodním rouchu oděná socha s pokrývkou bohatých zlatých vláken. Určitě se celou myslí napojil na staříka. Taktika častá, leč chybná. Nechala jsem Nikolaje odemílat cifry a v myšlenkách lapila mistra Klemence. Nestojí mezi námi žádná ochranná hradba. Když budu dost rychlá, můj příkaz projde masem až do kostí. Jedna, zachytila jsem upocený záchvěv. Dva. Správně bych měla čekat na tři, ale já se spokojím s dva a půl. Dva a  asi už půl, udeřilo jako kovadlina na mysl mistra Klemence. Na to jsem čekala. Bum bác. Vtrhla jsem do jeho mysli a pokryla ji proudem své vůle. Přestaň dýchat, přikázala jsem jeho tělu a psionik začal v tváři modrat. Na rozdíl ode mě se vína skoro nedotkl, určitě nejedl a vů‑ bec měl mysl po všech stránkách čistou. Kdybych čekala na tři, možná by mě předběhl. Ale já nečekala. Ve skutečnosti to bylo dva a tři čtvrtě. V tomhle mezním čase útok ještě projde. Měla jsem to ozkoušené. S  cynickou jistotou jsem pohlédla na mladšího kolegu. Působil jako v transu. Roztahoval ústa, poulil oči a natahoval krk, div mu nepraskly obratle, a kýval u toho hlavou nahoru a dolů. Jeho tělo nedokázalo do sebe nasát jediný nádech. Co ho znám, míval ambice, a ty jsem spolu s jeho životem právě zašlapávala do země. Co naplat. Svět není poctivý. Dožil ses dost, 107

abys to věděl, holoubku, a ten, kdo chtěl, aby ses do mě navážel, ti určitě nezaplatil málo. Kdybys ty peníze nebral, teď by sis užíval zábavy spolu s  ostatními. Oči, komicky lezoucí z  psionikovy lebky, se rozpíjely v  mém pohledu. Zarazila mě lhostejnost ostatních a na krátkou chvilku jsem na jeho místě viděla sebe. Oční bulvy mi lezly z důlků a vínem potřísněnými rty jsem marně lapala po dechu. „Zadrž, Magnólie, vznešená!“ chroptěl Nikolaj, který do‑ čista zapomněl užívat si svou důležitost, ale to už jsem mistra Klemence svým příkazem nedrtila. Stála jsem proti němu s rukama svěšenýma. Psionik otevřel ústa, ve zvířecí poloze klesl na mozaiku a hlasitě, úplně jako nějaký měch, do sebe začal natahovat vzduch. Nechala jsem ho jeho osudu a opět obnovila magický štít. „Moje sklínka.“ Natáhla jsem automaticky dlaň. „Děkuju. Po tom duelu mám v krku jako na poušti. Musím si dojít pro další.“ Sklo se ale v kleci cizích prstů zaseklo. „Kam ten spěch, vznešená. Dřív, než mi utečeš, bych s te‑ bou rád prohodil pár slov.“ „Opravdu?“ Věnovala jsem ruce bližší zkoumavý pohled. Opálená, se silnými klouby. Tohle nebude kolega z oboru. Spíš notorický rváč nebo bývalý galejník. Dva masivní zlaté prsteny, sem tam jizva. Zvedla jsem oči k mužově tváři. Tma‑ vá, ale ne opičí. Skoro mě zaujal. Střízlivý cop černých nadeh‑ tovaných vlasů a k nim ladící nakroucený knír. Studené achá‑ tové oči a rty, které nikdy nemají daleko k jízlivému úsměšku. (Co děláš dnes večer, chlape?) „Tvoje pověst tě předchází, vznešená,“ řekl a mně bylo jas‑ né, že bude něco chtít. A to něco nebude sex. Bude to něco velmi, velmi nepříjem‑ ného. Něco, co pravděpodobně odmítnu. Leda by mi nabídl 108

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.